UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury IVETA HLAVÁ ČOVÁ IV. ro čník – prezen ční studium Obor: český jazyk – n ěmecký jazyk ODRAZ ČESKO-RAKOUSKÝCH VZTAH Ů V PŘÍJMENÍCH Diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Milena Krobotová, CSc. OLOMOUC 2007 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatn ě a použila jen uvedených pramen ů a literatury. V Olomouci dne 22. b řezna 2007 …….……..………………….. Děkuji doc. PhDr. Milen ě Krobotové, CSc., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad a materiálových podklad ů k práci. Obsah Úvod .................................................................................................................................... 6 1 Česko-rakouské vztahy ................................................................................................ 8 1.1 Po čátky české menšiny ve Vídni ............................................................................ 8 1.2 Povále čný vývoj ................................................................................................... 12 1.3 Situace české menšiny v sou časnosti..................................................................... 14 2 Česká p říjmení ve Vídni ............................................................................................ 16 2.1 Vlastní jména z hlediska jazykového ................................................................... 16 2.2 Původ p říjmení ...................................................................................................... 18 2.2.1 Příjmení vzniklá z osobních jmen .............................................................. 24 2.2.2 Příjmení ze jmen místních, národních a z názv ů obyvatelských .............. 26 2.2.3 Příjmení ze jmen obecných ........................................................................ 28 2.3 Víde ňská čeština .................................................................................................. 33 2.4 Grafická a ortografická podoba p říjmení.............................................................. 34 2.4.1 Pon ěmčování českých p říjmení ................................................................. 36 2.4.2 Pr ůzkum na ZŠ ........................................................................................... 43 3 Frekvence českých p říjmení ve Vídni .................................................................... 47 3.1 Po čet Čech ů ve Vídni .......................................................................................... 47 3.2 Nej čast ější česká p říjmení ve Vídni ..................................................................... 49 3.3 Četnost po čáte čních hlásek českých p říjmení ve Vídni ....................................... 53 4 Práce se jmény v pedagogické praxi ...................................................................... 55 4.1 Vlastní jména v učebním plánu českého jazyka .................................................. 55 4.2 Nám ěty pro netradi ční využití vlastních jmen...................................................... 56 Záv ěr ................................................................................................................................. 71 Použitá literatura a prameny........................................................................................... 73 Přílohy Úvod Příjmení pat ří mezi slova, mnohokrát se opakující, jež nemají významový obsah, a p řesto jsou nositeli mnoha smyslových rys ů. Abstraktní jména se v naší p ředstav ě pojí s konkrétní osobou, veškerá pomyslnost mizí a vyst řídá ji jasný obraz. Jméno nás charakterizuje, za řazuje do spole čenského systému, m ůže vystihnout skute čné, domn ělé i cht ěné charakterové či vzhledové vlastnosti, a p ředevším pat ří k sou části naší identity, vlastnictví. Česká p říjmení se za čala objevovat ve 14. století nejd říve u šlechty, zakládající si na bohaté historii svého rodu, a b ěhem následujících dvou set let se rozší řila i mezi stále po četn ější poddané obyvatelstvo, které se p ři migra čních pohybech proslavilo i za hranicemi království zemí Koruny české, p ředevším na rakouském území. Češi přicházející do Vídně se od 18. století stali její neodmyslitelnou sou částí. Zanechali po sob ě mnoho stop, jež jsou nejz řeteln ěji patrné práv ě v příjmeních tamní populace. Zrcadlí se v nich nejen vzájemné vztahy, ale i spole čná historie obou národ ů, které jsme se blíže věnovali v první kapitole. V další části práce jsme se v krátkosti zam ěř ili na vlastnosti p říjmení z morfologického hlediska. Pozornost jsme však v ěnovali hlavn ě jejich dlouhému vývoji a grafickým zm ěnám, ke kterým došlo vlivem n ěmeckého jazykového prost ředí. Zajímalo nás také, jak si s pon ěmčenou podobou českého p říjmení poradí žáci základních škol a uskute čnili jsme s jejich pomocí malý pr ůzkum, jehož cílem bylo zjistit, do jaké míry rozum ějí adaptovaným formám českých p říjmení ve Vídni a zda v nich objeví prvotní význam. Ve t řetí kapitole jsme se snažili doložit teoretické informace a porovnat je s údaji skute čnými. Využili jsme k tomu víde ňský telefonní seznam a řadu odborných, českých i n ěmeckých, publikací zabývajících se antroponymy. Zjistili jsme celkový po čet českých příjmení ve Vídni včetn ě nej čast ěji se vyskytujících jmen. 6 V poslední části diplomové práce se zamýšlíme nad praktickým využití tématu, a to nejen ve výuce českého jazyka na druhém stupni základní školy. Uvádíme n ěkolik nám ětů, které d ěti zaujmou, pobaví a p řisp ějí k rozvoji jejich komunikativních dovedností, fantazie a slovní zásoby. Některá cvi čení jsme prakticky vyzkoušeli a osobn ě se p řesv ědčili, že práce se jmény je opravdu vynikajícím zpest řením n ěkdy monotónního a zastaralého zp ůsobu výkladu u čiva. V příloze proto dokládáme několik ukázek žákovských prací. Práce by m ěla poskytnout obraz o stavu českých p říjmení ve Vídni a p řiblížit tak informace o tomto zna čně opomíjeném tématu, o jejich možnosti využití v pedagogické praxi i o jejich neodmyslitelném významu v život ě každého člov ěka. 7 1 Česko-rakouské vztahy České a rakouské d ějiny jsou úzce propojeny od samotných po čátk ů osidlování evropského kontinentu. Díky dobrým sousedským vztahům a vhodným p řírodním geografickým podmínkám docházelo k časté migraci obyvatel, jejichž hlavním cílem se stala Víde ň - kulturn ě spole čenské centrum rakouské říše, které p řibližn ě od dob Marie Terezie vytvá řelo sv ůj vlastní životní styl a po dv ě století pak udávalo tón minimáln ě celé st řední Evrop ě. 1.1 Po čátky české menšiny ve Vídni Rakouské hlavní m ěsto se díky své p říznivé poloze v srdci „starého kontinentu“ stalo úto čišt ěm obyvatelstva r ůzných národností. Po Keltech z ůstalo osad ě na Dunaji pojmenování Vindomnia, které pak Římané p řem ěnili na Vindobona, časem se ustálil nyn ější název Wien, jehož české pojmenování je odvozeno od sídlišt ě Wieden při řece Víde ňce. Antonín Machát ozna čuje Víde ň trefn ě jako „mraveništ ě p říslušník ů r ůzných národ ů a ras, promíchaných tak d ůkladn ě, že se prap ůvodu nikdo nedopátrá, ale zato objeví novou rasu: Víde ňáka.“ 1 Jednu z nejv ětších p řist ěhovaleckých skupin tvo řilo české obyvatelstvo, které se do Rakouska vydávalo obchodovat už po čátkem 12. století a postupem času za hranicemi splynulo s místním obyvatelstvem. První zprávy o Češích m ůžeme najít nap ř. ve spise Vienna Gloriosa n ěmeckého kroniká ře Wolfganga Laziuse: „…die Tschechen und die Polen Wein aus Wien ausführten, und Fische, Fleisch, Bier und Tuch einführten.“ („…Češi a Poláci odváželi z Vídn ě víno a dováželi ryby, maso, pivo a sukna.“). 2 1 MACHÁT, A. Naši ve Vídni. 1. vyd. Praha: Práce, 1946, s. 16. 2 BROUSEK, K. Wien und seine Tschechen . 1 vyd. München: Oldenburg Verlag, 1980, s. 11. 8 Vedle kupc ů a chudých poddaných p řicházeli do styku s městem val čík ů a operet také čeští vále čníci a šlechta, jež v čele se svým panovníkem zasáhla do d ějin Rakouska nejhloub ěji a nejpronikav ěji v druhé polovin ě 13. století. Roku 1246 vym řel po me či bavorský rod Babenberk ů, který vládl na území dnešního Rakouska od konce 10. století. Nastalo období tzv. rakouského interregna (bezvládí), trvající do roku 1251, kdy se stal do časným vlastníkem Rakous český král P řemysl Otakar II. Za jeho vlády byla Víde ň zna čně rozší řena. Dal postavit n ěkolik kostel ů a nemocnic, měšťan ům daroval les, aby m ěli pot řebné stavební d řevo k vybudování jejich vyho řelých dom ů, povolil četn ější svobodné trhy a obyvatele osvobodil od veškerých dávek na dobu pěti let. Úsp ěch a sláva „zlatého“ krále však netrvaly dlouho. Nový n ěmecký král Rudolf Habsburský požadoval babenberské d ědictví a vyhlásil P řemyslovi válku. K rozhodujícímu st řetu došlo roku 1278 v bitv ě na Moravském poli, ze kterého se do Vídn ě vrátilo už jen Přemyslovo bezvládné t ělo. Ambice habsburských panovník ů se neomezily pouze na získání n ěmeckého královského titulu, ale p ředevším na zajišt ění trvalého vlastnictví říšské císa řské koruny a vlády v sousedních státech. B ěhem 14. a 15. století ovládli tém ěř celou Evropu. Roku 1526 nastoupil na český a uherský tr ůn Ferdinand I. a položil základ pro vytvo ření mnohonárodnostní habsburské monarchie. P řipojením zemí Koruny české ( Čech, Moravy, Lužice, Slezska), st ředního a západního Slovenska a západního Ma ďarska se stali Habsburkové nejmocn ější dynastií ve st řední Evrop ě, nad jejichž říší podle dobového výroku skute čně „slunce nezapadalo“. 3 K velkému st ěhování Čech ů došlo na konci 16. století po bitv ě s Turky a v 17. století po smrti krále Rudolfa II. Jeho milovaná