Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Bakalářská diplomová práce 2010 Martin Brunner Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda Martin Brunner Historie festivalu Jazz Goes To Town Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Petr Macek, Ph.D. 2010 2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 9.5.2010 …………………………………………….. Podpis autora práce 3 Poděkování: Děkuji svému otci, Martinu Brunnerovi, za poskytnutí materiálů týkajících se festivalu a za překontrolování údajů uvedených v práci. Ph.Dr. Petru Mackovi, PhD. za jeho ochotu vést tuto práci, rovněţ za jeho rady a připomínky. 4 Obsah Čestné prohlášení ……………………………………………………… 3 Poděkování ……………………………………………………………. 4 Úvod …………………………………………………………………… 6 1. Jazzové festivaly ……………………………………………………. 8 2. Jazz Goes To Town a festivaly v České republice …………………. 9 3. Vznik a vývoj festivalu ……………………………………………... 11 4. Technické zázemí, prostory a sály, produkce, pořadatelé ………….. 14 5. Význam festivalu …………………………………………………… 17 6. Nahrávky ……………………………………………………………. 21 7. O hudbě, která zazněla na Jazz Goes To Town …………………….. 22 8. Poznámky k dramaturgii ……………………………………………. 30 9. Festival očima hudební kritiky ……………………………………… 33 Závěr …………………………………………………………………… 37 Resumé ………………………………………………………………… 38 Prameny a pouţitá literatura …………………………………………… 39 Příloha …………………………………………………………………. 41 5 Úvod K myšlence o sepsání historie královéhradeckého jazzového festivalu Jazz Goes To Town mě přivedl fakt, ţe velkou roli při vzniku a průběhu této kulturní události hrál můj otec Martin Brunner a já bych tedy mohl mít nejlepší moţný přístup k veškerým informacím s tímto festivalem spojených. Tato myšlenka se mi zalíbila hned z několika důvodů: jako velký jazzový fanoušek se tímto tématem budu zabývat velmi rád, dále jde o kulturní akci, která zastává v České republice velmi významné místo a pojmem je i v zahraničí a zaslouţí si tedy být zpracována, navíc z mého osobního pohledu budu psát o festivalu, na kterém jsem v celé jeho historii nezmeškal ani jediný z hlavních koncertů (poprvé jako jedenáctiletý, kdy jsem se v první řadě mohl dívat na bílý doktorský plášť dnes jiţ zesnulého legendárního trumpetisty Lestera Bowieho - dodnes nezapomenutelný záţitek). Konečně také můţu tímto shrnout práci svého otce, který byl iniciátorem vzniku festivalu a je – aţ na dvouleté působení brněnské agentury SPKM – po celou historii festivalu jeho dramaturgem, a věnovat mu tak tuto práci jako takový dárek a projev uznání, coţ mi dělá velkou radost (ţivě si pamatuji, jak ve vedrech letních měsíců seděl dlouhé hodiny doma u počítače, kdy nám z telefonu visely několikametrové faxy a v programu Outlook Express bylo přes čtyři a půl tisíce e-mailových zpráv z celého světa ve věci jazzové hudby.Vzhledem k tomu, ţe tato práce byla prováděna vţdy bez jakéhokoliv nároku na honorář, není tento fakt zanedbatelný). Dále bych byl rád, aby práce přiblíţila důleţitost pořádání takovéhoto festivalu v této u nás nepříliš jazzu nakloněné době, navíc v dramaturgické podobě, o jakou se festival v Hradci Králové pokouší – totiţ nesnaţit se výběrem hudby zavděčit širšímu publiku, ale představit originální jazzové projekty či různá pojetí této hudby a zprostředkovat kromě slavných hudebníků také méně známé skladatele a interprety. Snahou festivalu je působit jako seriózní instituce přinášející hudbu uměleckou a oceňovanou, nikoliv zábavnou – tím myslím tvořenou prvoplánově pro pobavení. Z toho potaţmo vyplývá ještě jeden rozměr, který bych byl rád, aby práce měla - totiţ význam jazzové hudby obecně. Po skončení období swingu, kdy jazz byl hudbou populární, začali hudebníci realizovat své umělecké cíle a nové tvůrčí představy a jazz se tak začal vyvíjet do dalších více či méně oblíbených podob, které nebyly vţdy publikem jednomyslně přijímány. Myslím, ţe tento fakt je u nás vlivem politických podmínek v historii mezi lidmi (veřejností) stále opomíjen, ačkoliv současní tvůrci jako americká skladatelka Maria Schneider či u nás kontrabasista a skladatel Jaromír Honzák jsou nezpochybnitelnými protipóly hudby tzv. „váţné“. Srovnání dvou dramaturgických přístupů v historii Jazz Goes To Town bude myslím dobrým příkladem na přiblíţení tohoto problému - 6 po deseti letech dobrovolné práce mého otce na festivalu se úřad města Hradce Králové, aniţ by se na přípravě přehlídky kromě finanční pomoci nějak podílel, rozhodl na rok 2005 změnit pořadatele a festival s vybudovaným obrovským renomé „věnoval“ agentuře SPKM z Brna s dramaturgickým vedením Petera Lipy. Po dvou letech jejich působení se festival opět vrací k rukám původního pořadatele. Tato práce si neklade za cíl kritickým způsobem postihnout pozitiva či negativa konkrétních vystoupení nebo polemizovat s dramaturgovým výběrem souborů (ať je záměr jakýkoliv, vţdy se nakonec některá vystoupení můţou povést více jiná však méně), ale vyjádřit smysl a důleţitost dramaturgova snaţení a koncepce. Na závěr bych chtěl podotknout, ţe jako syn pořadatele se pochopitelně nemohu úplně vyhnout zaujatému pohledu na věc, ale komu by snad připadalo, ţe význam festivalu přeceňuji a přeháním, musím upozornit, ţe Jazz Goes To Town se dnes svou úrovní skutečně řadí mezi velké evropské přehlídky. 7 1. Jazzové festivaly Historie jazzových festivalů a festivalů nonartificiální hudby vůbec se začíná psát roku 1948, kdy byl ve francouzském Nice uspořádán vůbec první festival tohoto druhu. Šlo o přehlídku jazzové hudby, která v té době měla za sebou jiţ několik desítek let vývoje, během nichţ se objevily i první významné osobnosti - hlavně díky nim tato hudba přestala být jen jakýmsi podřadným doplňkovým zábavným zboţím, ale postupně si začínala získávat obecnější uznání své umělecké přínosnosti a významu. Další festivaly proto záhy následovaly: např. v roce 1954 vzniká v USA dodnes pořádaný - a tudíţ i nejstarší - Newport Jazz Festival, dále Jazz Festival Monterey (1958 rovněţ v USA) a v Evropě pak roku 1960 festival v Juan- Les-Pins (Francie).1 V dnešní době, kdy uţ jazzová hudba prošla všemi svými vývojovými fázemi a proměnami, od dixielandu, swingu, bebopu a cool jazzu, přes šedesátá léta s vlnou modálního jazzu a free jazzu, aţ po všechny moţné fúze s ostatními ţánry (jazzrock, worldmusic apod.), se dobře promyšlený jazzový festival můţe podle mého názoru stát jednou z nejzajímavějších přehlídek moderní hudby a sbírkou výjimečných hudebních záţitků, kterou je moţné navštívit. Dnes uţ totiţ jazz nemusí představovat pouze swingující rytmus bicích nebo funky riffy basové kytary (aniţ bych tím chtěl naznačovat, ţe je na těchto prvcích něco špatného). Jazz podle mne tvoří a jeho vývoj určují – tak jako v klasické hudbě a ve všech ostatních uměních – velké osobnosti, které se nepodřizují nějakým zavedeným schématům a hrají prostě svoji hudbu (mají vlastní „zvuk“, řečeno jazzovou terminologií), která můţe být u těch nejvýjimečnějších umělců někdy i obtíţně zařaditelná. Jak by také bylo moţné zařadit například hudbu saxofonisty Johna Surmana, velké klavírní improvizace Keithe Jarretta nebo současnou hudbu saxofonisty a velkého jazzového skladatele Waynea Shortera? Jelikoţ je jejich hudba zaloţená na improvizaci a uvedení hudebníci jsou „jazzmani“, nemůţeme jejich hudbu označit za jinou, neţ hudbu jazzovou, i kdyţ by to leckterého posluchače moţná překvapilo. Nabízí se ocitovat výše zmíněného anglického hudebníka Johna Surmana: „Všechny ty řeči o definování jazzu jsou pro mě příliš akademické a nezajímají mě. Dnes je úroveň vzájemné komunikace hudby v celém světě tak široká, ţe se stává zbytečností se takovými věcmi zabývat.“2 Myslím, ţe pod označením „jazz“ můţeme v dnešní době najít téměř veškerou hudbu zaloţenou - více či méně - na improvizaci, a protoţe je improvizace tím nejpřirozenějším a nejpůvodnějším hudebním vyjádřením, je jazzový festival ukázkou té nejopravdovější současné hudby. Mnoţství směrů dnešního jazzu výborně 1 Matzner, Antonín, Poledňák, Ivan, Wasserberger, Igor: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Festivaly, s. 93. 2 Kouřil, Vladimír: Starý a mladý pán hrají jazz, s. 113. 8 vystihují slova publicisty Vladimíra Kouřila v jeho knize Starý a mladý pán hrají jazz: „Uţ přes půl století se cituje údajný výrok Igora Stravinského, ţe jazz je jen jiný způsob dělání hudby, neţ je zaběhnuto v civilizaci, jejíţ podstatou je evropský kulturní vývoj. Je to velmi jednoduché a zcela pravdivé vysvětlení. Kdo vnikne do duchovního světa jazzu, zjistí, ţe tato hudba mu v rámci svého způsobu tvoření zajišťuje obdobnou nabídku, jaká hýbe světem populární i moderní váţné hudby. Jazz má své lidové, tradiční i avantgardní podoby, hraniční světy různých proudů, hraní sólové, kombové, velkoorchestrální i spolupráci se symfonickými tělesy, zvuk zaloţený na tradičních i elektronických nástrojích, má své písničkářství i rockové proudy, měl svou world music dříve neţ zábavná hudba. Je to široká škála, neuvěřitelně pestrá nabídka.“3 V Evropě můţeme takové festivaly navštívit například v anglickém Bathu či Londýně, ve švýcarském Montreux, francouzském Grenoblu, Le Mans nebo v Parpignonu, v německém Norimberku (Jazz Ost West Festival), Münsteru, v italské Perugii, v belgické vesničce Rossignolu (Gaume Jazz Festival), nebo v dánské metropoli (Coppenhagen Jazz Festival) a mnoha dalších městech. Prakticky v kaţdém evropském státě je několik desítek jazzových festivalů hojně navštěvovaných nadšenými fanoušky. Nejkreativněji vedené festivaly jsou zastoupeny v nadnárodní organizaci European Jazz Network. 2. Jazz