Obsah Předmluva (Jan Holec) 5 Úvod Obecné vymezení hub a skupiny hub zpracované v Červeném seznamu (Jan Holec) 7 Role a postavení hub (makromycetů) v ekosystémech (Jan Holec) 8 Ekologické skupiny makromycetů 8 Faktory, které určují výskyt makromycetů v přírodě 10 Shrnutí 16 Literatura 16 Úbytek hub a jeho příčiny (Miroslav Beran) 17 Začátek ústupu hub v ČR a jeho hlavní příčina 17 Přirozené příčiny úbytku hub 17 Člověkem způsobené příčiny úbytku hub 18 Literatura 22 Stručná historie ochrany hub na území České republiky (Jan Holec & Jan Borovička) 23 Ochrana hub v bývalém Československu 23 Ochrana hub od začátku devadesátých let 20. století 25 Vstup do Evropské unie a ochrana hub 26 Shrnutí 27 Literatura 28 Metodika (Jan Holec) Specifika hub při studiu jejich výskytu a rozšíření 31 Metodika tvorby červených seznamů podle IUCN 31 Aplikace kritérií a kategorií ohrožení pro potřebu hub a území ČR 33 Základní principy použité při tvorbě Červeného seznamu hub ČR 33 Kategorie ohrožení použité v Červeném seznam hub ČR 35 Výběr druhů a shromažďování údajů pro Červený seznam 38 Členění seznamu 39 Struktura textů o jednotlivých druzích 39 Nedostatečně zpracované nebo nezpracované skupiny hub 43 Autoři textů o jednotlivých rodech hub 43 Červený seznam hub na internetu 45 Literatura 45 3 Výsledky (Vladimír Antonín, Miroslav Beran, Zuzana Bieberová, Jan Borovička, Jiří Burel, Karel Čížek, Helena Deckerová, Daniel Dvořák, Michal Graca, Jan Holec, Petr Hrouda, Václav Janda, Oldřich Jindřich, František Kotlaba, Zdeněk Pouzar, Mirko Svrček, Josef Šutara, Petr Vampola, Martina Vašutová, Alois Vágner, Luboš Zelený & Vladimír Zíta) Vřeckovýtrusné houby (oddělení Ascomycota) 47 Stopkovýtrusné houby (oddělení Basidiomycota, třída Agaricomycetes) 64 Literatura 227 Závěry (Jan Holec & Lenka Edrová) Celkový počet druhů a zastoupení systematických skupin hub v Červeném seznamu 251 Zastoupení ekologických skupin hub 252 Ohrožení hub (makromycetů) v České republice 254 Poděkování 256 Summary 257 Rejstřík latinských jmen 261 Rejstřík českých jmen 277 4 Předmluva (Jan Holec) Houby jsou významnou a druhově bohatou skupinou organismů, která je stejně jako jiné organismy ohrožena postupujícím tlakem lidské civilizace. Pokud chceme houby chránit, je třeba dobře znát stupeň ohrožení jednotlivých druhů. V tomto ohledu se červené seznamy staly na celém světě všeobecně uznávaným zdrojem informací. Téměř ve všech státech Evropy už červené seznamy hub existují a v sou- časnosti se připravuje i celoevropský seznam (viz http://www.artdata.slu.se/Bern_ Fungi/Bern_Fungi.htm, odstavec All national fungal Red Lists in Europe com- bined). Česká republika byla jednou z posledních zemí, kde červený seznam pu- blikován nebyl. To bylo v rozporu s dlouhou a bohatou tradicí mykologie na na- šem území. Předkládaná práce je výsledkem snahy tento nedobrý stav změnit. Na rozdíl od zahraničních červených seznamů, které jsou většinou jen holým vý- čtem druhů s uvedením kategorie ohrožení, přináší Červený seznam hub (makro- mycetů) České republiky navíc informace o ekologii, rozšíření a konkrétním typu ohrožení v ČR a také odkazy na literaturu k jednotlivým druhům. Tyto informace by měly pomoci nejširší obci mykologů, přírodovědců i pracovníků ochrany pří- rody. Přejeme všem uživatelům, aby jim Červený seznam co nejlépe sloužil. Houbám pak přejeme, aby příští verze seznamu obsahovala mnohem menší po- čet druhů! 5 6 Úvod Obecné vymezení hub a skupiny hub zpracované v Červeném seznamu (Jan Holec) Houby (Fungi) jsou už delší dobu považovány za samostatnou říši organismů. Názory na ohraničení a členění této říše a její postavení mezi ostatními živými organismy u nás nejnověji shrnuli KALINA & VÁŇA (2005). Pro potřeby Červeného seznamu jsou brány v úvahu jen tzv. makromycety, tedy houby s nápadnými a okem dobře postřehnutelnými plodnicemi nebo stromaty, tj. o velikosti nejméně 0,2 cm. Je to skupina vymezená ryze prakticky a v podstatě se kryje s oblastí zájmu klasických terénních mykologů (viz např. VESELÝ et al. 1972, HAGARA et al. 2006). Systematicky jde o některé zástupce vřeckovýtrusných hub – askomycetů (oddělení Ascomycota) a zástupce stopkovýtrusných hub (Basidiomycota), zde výhradně ze třídy Agaricomycetes (syn. Basidiomycetes), tvořících nápadné plod- nice. Důvodem je to, že pouze pro makromycety jsou k dispozici podrobnější údaje o ekologii, rozšíření a ohrožení jednotlivých druhů. V Červeném seznamu tedy nejsou z vřeckovýtrusných hub zahrnuty kvasinkovité houby, drobné disko- mycety, drobné pyrenomycety, anamorfní houby a také lichenizované vřecko- výtrusné houby (tj. lišejníky; jedinou výjimkou jsou dva druhy lichenizovaných stopkovýtrusných hub). Ze stopkovýtrusných hub nejsou zahrnuty rzi (Uredinales), sněti (Ustilaginales, Tilletiales) a některé další skupiny ze tříd Urediniomycetes a Ustilaginomycetes. V České republice žije tři až čtyři tisíce druhů z takto vymezené skupiny makro- mycetů. Přesný počet není znám, protože není zpracována moderní flóra ani sou- borný seznam (check-list). Existují pouze souborné práce o několika větších sku- pinách, např. o břichatkovitých houbách, lošákovitých houbách a choroších, mono- grafické studie některých rodů a obrovské množství prací o vybraných druzích v nejrůznějších mykologických časopisech. Literatura HAGARA L., ANTONÍN V. & BAIER J. (2006): Velký atlas hub. – Praha. KALINA T. & VÁŇA J. (2005): Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné bio- logii. – Praha. VESELÝ R., KOTLABA F. & POUZAR Z. (1972): Přehled československých hub. – Praha. 7 Role a postavení hub (makromycetů) v ekosystémech (Jan Holec) Ekologické skupiny makromycetů Všechny houby obecně, a tudíž i makromycety jsou typické heterotrofní absorp- tivní výživou. V ekosystémech mají funkci destruentů, jsou to tedy rozkladači organické hmoty. V případě konkrétních druhů makromycetů tento způsob výživy uplatňují zejména jako saprotrofní, mykorhizní nebo parazitické organismy, méně často i jako lichenizované houby nebo endofyti. V řadě případů to ale není zcela jednoznačné – známe např. saproparazitické druhy nebo mykorhizní houby schopné za určitých podmínek nebo v určitých fázích životního cyklu typicky saprotrofní výživy. Saprotrofní houby Saprotrofní houby rozkládají mrtvou organickou hmotu, zejména dřevo (lignikolní houby), opadané listí a jehličí, zbytky těl rostlin a surový nadložní humus (detriti- kolní houby) nebo humusové látky v půdě (terestrické saprotrofní houby). K tomu využívají poměrně bohatou enzymatickou výbavu (zejména celulolytické a lignino- lytické enzymy). Výsledkem jejich činnosti je vznik humusu, v ojedinělých pří- padech u některých lignikolních hub až rozklad organické hmoty na oxid uhličitý a vodu (dřevomorka domácí – Serpula lacrymans). Význam této činnosti pro fun- gování ekosystémů je obrovský a makromycety jako skupina tak tvoří významný pilíř v koloběhu živin. Kromě základních skupin saprotrofních hub vyjmenovaných výše existují i druhy vázané na různé speciální substráty, např. na odumírající rostlinky mechů (muscikolní houby), rašeliníků (sfagnikolní houby), na rašelinu (turfikolní houby), spálené dřevo a popel (antrakofilní houby), odumřelé části bylin (herbikolní houby), trav, ostřic apod. (graminikolní houby), na šišky jehličnanů (strobili- kolní houby), plody rostlin (fruktikolní houby) nebo na odumřelé části těl živo- čichů, zejména rohovinu (keratinofilní houby) a exkrementy živočichů (koprofilní houby). U některých hub je obtížné v terénu rozlišit, zda jsou saprotrofní nebo parazitické. Například muscikolní druhy rodu čepičatka (Galerina) vyrůstají ze živých trsů mechů, ale báze jejich třeňů (a tudíž i mycelium) vyrůstají z odumře- lých částí rostlinek. Pouhým pozorováním pak nelze zjistit, zda houba v trsu mechu primárně žila jako parazit a teprve pak jako saprotrof na odumřelých rostlinkách, nebo žila od počátku jako saprotrof na rostlinkách odumřelých přirozeným způ- sobem. Houby, které rostou na odumírajících částech těl živých organismů (a toto odumírání je způsobeno jinými vlivy než těmito houbami), lze také označit za saproparazity. Nejdůležitějším předpokladem existence saprotrofních druhů v přírodě je pří- tomnost vhodného substrátu. Důležitý je nejen typ substrátu (např. dřevo, nad- ložní humus, rašelina, exkrement), ale i druh substrátu (např. druh dřeviny nebo byliny), část substrátu (kmen, větve, listy, lodyhy apod.), stupeň rozkladu (surový 8 humus, jemný humus), stáří (mladý vs. starý kmen apod.), chemismus, fyzikální vlastnosti a množství vody v substrátu. V poslední době se stále více ukazuje, že klíčové je i celkové složení společenstva organismů v substrátu (např. uvnitř pad- lého kmenu), jejich mezidruhové vztahy a stadium sukcese organismů (určitý druh houby může nastoupit až po jiném apod.). Další faktory (klima, biotop, expozice apod.) jsou rovněž velmi důležité a jsou shrnuty v závěru této kapitoly. Mykorhizní houby Mykorhizní makromycety žijí v ektomykorhizní symbióze se stromy nebo keři. Na kořenech rostlin kolonizovaných myceliem houby se vytvářejí speciální orgány, tzv. mykorhizy, v nichž dochází k oboustranně prospěšné výměně látek mezi oběma partnery. Houba získává hotové organické látky a rostlinný partner jejím prostřednictvím zejména dusík, fosfor a vodu. Mykorhizní symbióza houbám usnadňuje výživu a významně podporuje tvorbu plodnic (fruktifikaci), rostlinným partnerům, zejména stromům, umožňuje růst na živinami chudých půdách (hlavně tam, kde je nedostatek dusíku), na místech s biologicky nepříznivou formou hu- musu (např. typu mor) a na různých extrémních stanovištích (rašeliniště,