M O R A V S K Ý Z E M S K Ý A R C H I V V B R N Ě D 1 Lánové rejstříky 1656 - 1679 Inventář NAD č.: 165 AP č.: 3383 PhDr. Jiří Radimský Mgr. Daniel Štaud Brno, 2018 1 O B S A H 1. DĚJINY PŮVODCE FONDU .................................................................................................... 2 2. DĚJINY FONDU .................................................................................................................... 4 3. ARCHIVNÍ CHARAKTERISTIKA FONDU .................................................................................. 4 4. STRUČNÝ ROZBOR FONDU A MOŽNOSTI VYUŽITÍ ................................................................ 5 5. ZÁZNAM O ZPRACOVÁNÍ FONDU A LITERATURA ................................................................. 5 LITERATURA................................................................................................................................. 5 PŘÍLOHA ...................................................................................................................................... 5 ÚŘEDNÍ KNIHY ............................................................................................................................. 9 REJSTŘÍK - MÍSTNÍ ...................................................................................................................... 54 2 Ú V O D 1. Dějiny původce fondu Původci lánových rejstříků, úředních knih pozemkové evidence, byly komise, které prováděly vizitace na jednotlivých panstvích a tvořili je příslušníci duchovního, panského a měšťanského stavu. Tyto komise byly ustanoveny Moravským zemským sněmem a jejich úkolem bylo- dle dobových možností co možná nejpřesněji- vypočíst z vizitovaných gruntů pozemkovou daň. Pozemková daň patří k nejstarším povinnostem obyvatel vůči státu. Katastr, který je výsledkem činnosti k určení pozemkové daně, je nákladné dílo, navazující na předchozí výsledky a vyvíjející se podle společenských potřeb a možností. V dějinách patřil katastr vždy mezi nejrozsáhlejší "informační systémy". Ve vývoji katastrů u nás lze spatřovat dvě etapy: popisné katastry s odhadovanými technickými údají pro období přibližně od 11. století do 2. poloviny 18. století a katastry s exaktním mapovým dokladem od 2. poloviny 18. století (Josefinský katastr) do současnosti. Všechna katastrální díla byla uskutečněna na podkladě královské či císařské právní normy (patent, rozkaz, zákon) jako "berní instrument" s fiskálním účelem. Půdu vlastnil panovník a později i šlechta, zdaněny byly až na výjimky (např. katastr dominikální fase z r. 1750) do 2. poloviny 18. století pouze výnosy z poddanské půdy. Lánové rejstříky jsou sice první dochovaný moravský katastr, ale snahy, které mu předcházely mají na našem území bezmála tisíciletou tradici. První známý předchůdce katastrů jako nedokonalý soupis půdy byl učiněn v Čechách za knížete Oldřicha v roce 1022. Bylo to vybírání daní z polností tzv. Aratura. Jednotkou byl lán (přibližně 18 dnešních hektarů). Velkou reformu ve výběru daní dále přinesl Přemysl Otakar II., který sjednotil lán jako technickou jednotku pro určování kontribuce a zasloužil se o vznik zemských desk. Karel IV. vybíral kromě běžných daní i obecnou rentu atd. K dalším změnám došlo po nástupu Habsburků, kdy bylo v roce 1544 vydáno nařízení Ferdinanda I., aby byla každá usedlost nově odhadnuta a z hodnoty usedlosti určen šedesátý díl jako daň vybíraná jednou ročně. Významná část vybraných daní se využívala pro vojenské účely. Souhrnné výsledky výběru daní i jejich technické podklady (katastry) byly tajné. V roce 1619 nařídily stavy nový odhad půdy podle hodnot z prodejů. V roce 1638 vydal Ferdinand III. patent o vyměření rolí na lány a žádost ke stavům, aby svolovaly daně podle výměry. K tomuto záměru nedošlo a zvláště po skončení třicetileté války bylo nezbytné provést zdanění na novém podkladu a tímto se otevřela cesta k lánovým rejstříků na Moravě a berní rule v Čechách. Zemědělská výroba a obdělávání půdy jsou jedny z prvních lidských činností a vždy byly spojeny s povinností placení daně, kdy zde stát postihuje svůj podíl na výnosu pozemků. Objektem pozemkové daně je tedy zásadně každý výnos půdy mimo výnos dolování, které bylo zpravidla panovníkovým regálem a mimo výnos zastavěné půdy, která byla později postihována zvláštní daní domovní. Je ovšem jasné, že zjistit pozemkovou rentu, která by měla být jedině rozhoducícím faktorem, resp. od ní odloučit pracovní výkon plátce, je velmi obtížné. Je na příklad při primitivní evidenci půdy takřka nemožné určit tu bonitu půdy, t. j. diferenční rentu a tak je nutno často volit opačný postup, totiž ocenit odhadem celkovou hospodářskou potenci velkého území a pak určit procentuální podíl jednotlivých krajů a panství. I při tom ovšem dochází k značným nepřesnostem a nesprávnostem. Proto se moravští stavové pokusili již před polovicí 16. století zavést místo pozemkové daně, známé u nás již v 15. století, daň z majetku, tzv. indictio, Schätzungssteuer. Každé panství a statek tu byl oceněn na určitou sumu podle své hospodářské potence a poslední prodejní ceny a z takto zjištěné hodnoty se pak odváděla berně podle často měněného procentuálního dílu. Tak např. roku 1542 se na Moravě platilo z vrchnostenského majetku ročně 1% a z poddanského 1,6 %. Jiný způsob o odstranění nepřesností při odhadu byla daň z osedlého, jakýsi předchůdce daně domovní, kde se platilo jednotně z každé vesnické usedlosti 15 kr. a z městského domu 2 zl. (1570). Konečně je možno zaznamenat v dějinách moravského bernictví i pokus o zavedení přímé daně z hrubého zemědělského výnosu, tzv. skopné, plat z každé sklizené kopy obilí. Muselo však být od něho brzo upuštěno, neboť bez stálé a nákladné kontroly je bezcenný a také stát nemůže být trvale odkázán na tak často se měnící nejistý daňový odvod. Jiným pozoruhodným pokusem o úpravu bernictví v 16. století, který souvisí s prudkým hospodářským vývojem v té době i se snahou panovníků o získání nových peněžních zdrojů na financování tureckých válek, byla přímá daň z hlavy, daň z poddaných, novokřtěnců, židů, svobodníků a farářů a daň z kapitálu uložených úročních peněz. Vedle těchto přímých daní existovaly v té době i daně nepřímé, např. tzv. zbrojní kůň, který byl jednotkou pro zdanění a byl stavěn ze statků, dále tzv. šeflgelt, spotřební daň potravinová (1540), posudné, placené ze sudu piva (1546) a různé akcízy z prodeje obilí, másla, sýra, masa, mléka, vlny, lnu, piva, vína atd. Objevují se tedy i u nás na Moravě v 16. stol. oba dva hlavní typy nepřímých daní, daň potravní a daň obchodní, kombinovaná neuměle i s daní dopravní, clem a daní výrobní. Za panování císaře Rudolfa II. (1576-1611) se platila na Moravě daň (kontribuce) podle počtu poddaných a již zmiňovaných zbrojních koní. Odváděny byly dávky z důchodů, obilí, vína, piva, pálenky, dobytka a vlny, mlýnů, později i domů. 3 V pobělohorské době byla jasná tendence berní systém zjednodušit jen na daň z hlavy (berni z osedlých) a na daň z majetku, tzv. zbrojního koně, byť za cenu zvětšení daňových nesprávností. Ty nebylo možné ovšem vyřešit ani novými odhady zbrojních koní z r. 1634. Proto se nakonec stavové, jimž příslušela správa takřka celého bernictví (mimo posudné a část akcízů), odhodlali z iniciativy panovníka v polovici 17. stol. zavést starou pozemkovou daň, ovšem jen z poddanských polí a vinohradů. Neboť půda zůstala a zůstane "povždy objektem, který i v dobách těžkých může být zatížen odvody státu." Podle usnesení brněnského zemského sněmu z 13. prosince 1655 byl určen jako základ kontribuce berní lán, předmět zdanění půda polí i vinic, rozdělení podle jakosti a výnosu do tříd. Zdanění podléhali kromě držitelů půdy též řemeslníci, židé a šenky. Stavové předložili zemskému hejtmanovi přiznávací listy (fase) o nemovitostech svých i poddaných kontrolovaných komisemi, jichž ředitelem byl hrabě Podstatský z Prusinovic. Existovala komise pro kraj olomoucký a hradišťský a pro brněnský, jihlavský a znojemský kraj. Komisaři měli na vlastní oči shlédnout, případně přeměřit, kde přiznávací listy hrubě neodpovídaly skutečnosti. Měření se provádělo na horách pruty, na rovině provázky, případně odkrokováním. Každá vrchnost měla přiznat sama pod přísahou všechna pole i vinohrady svých poddaných, rozdělit pole na lány po 32 měřicích (výsevkových) a vinice na čtvrtky a tak určit počet berních jednotek, tzv. berních lánů. Ve městech bylo počítáno s daní domovní, a to tak, že tři právovarečné a viniční domy platily jeden berní lán, stejně jako šest viničních domů a 9 domů ostatních. Poněvadž v zemi bylo mnoho poustek, které se však pomalu začaly po třicetileté válce osazovat, měly být sepsány i pusté domy, opuštěná pole a pole lhotníků. Vrchnost zasílala podle této instrukce do konce února 1656 přiznávací listy, které však byly plné falešných údajů. Proto byla 12. září 1656 vydána nová instrukce, v níž bylo přihlédnuto k diferenční rentě a určeny tři bonitní třídy. První, kde se seje do tří stran 96 měřic (dutých) žita, druhá 108 měřic a třetí, nejhorší, s 126 měřicemi. Práce se ujaly dvě komise pro jednotlivé kraje; druhá z nich, pracující na Brněnsku a Znojemsku, se řídila při své práci směrnicemi z 12. března 1657 a určovala bonitu půdy podle místního přeměření. V první se počítala jedna měřice výsevku na 600 plošných sáhů, ve druhé na 750 a ve třetí na 900 sáhů. K změně došlo také při ocenění šenkovních domů ve městech a při hodnocení řemeslníků, z nichž vždy 12 platilo za jeden berní lán. Výsledek celé akce byl projednáván na zemském sněmu v Brně v září 1657 a zvláštní komise provedla tu revisi listů, potřebnou