Univerzita Karlova Filozofická fakulta Ústav světových dějin Historie/obecné dějiny Disertační práce PhDr. Mihad Mujanović Muslimové, a ne mohamedáni! Ke kořenům bosňáckého národního hnutí v letech 1878–1918 Muslims, not Muhammadans! The Roots of the Bosniak National Movement in 1878–1918 Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Pelikán, CSc. 2021 2 Prohlašuji, že jsem disertační práci napsal samostatně s využitím pouze uvedených a řádně citovaných pramenů a literatury a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 22. 2. 2021 …………………………………………… Mihad Mujanović 3 4 Abstrakt Předkládaná práce se zabývá proměnami muslimské pospolitosti (dnešních Bosňáků) v Bosně a Hercegovině za rakousko-uherské okupace mezi lety 1878 a 1918. V kontextu utváření moderních středoevropských a balkánských národů je blíže rozebrán politický, společenský a demografický vývoj komunity, včetně rozvoje spolkového života a náboženských, kulturních a vzdělávacích institucí. Retrospektivním pohledem stojí habsburská správa nejsevernější osmanské provincie na začátku dlouhého, ve své podstatě nejistého a nejednoznačného, ale nakonec přece jen úspěšného procesu národního sebeuvědomování slovanské muslimské komunity v Bosně a Hercegovině a Sandžaku. Výklad je rozdělen do více analytických částí, které v hrubých rysech kopírují ustálený model studia národních hnutí v Evropě. Za stmelující teoretické východisko je bráno modernistické paradigma, které národní ideu spojuje se změnou společenských, hospodářských a politických okolností, nástupem modernity, opírající se o koncept jak konstruktivistický, tak instrumentalistický. Práce se při rozboru tématu významně opírá o sekundární literaturu, přičemž nechybí ani dobový tisk, paměti, soudobé publikace a dokumenty politické i společenské povahy. Klíčová slova Muslimové; Bosna a Hercegovina; Bosňáci; národní hnutí; 1878-1918 5 6 Abstract This thesis explores the transformations of the Muslim community (current Bosniaks) of Bosnia and Herzegovina during the Austro-Hungarian occupation between 1878 and 1918. It examines the political, social and demographic changes in Muslim society – including the development of community life and religious, cultural and educational institutions – in the context of the formation of modern Central and South East European nations. Habsburg rule in the northernmost Ottoman province, in hindsight, stood at the beginning of a long, insecure and ambiguous but ultimately successful process of national self-awareness of the Slavic Muslim community of Bosnia and Herzegovina and the Sanjak. The various chapters of this thesis broadly follow the standard framework of analysis of national movements in Europe. This work is theoretically grounded in the modernist paradigm connecting the national idea to changes in social, economic and political circumstances, the onset of modernity, based on both constructivist and instrumentalist theories. The thesis is largely relied on secondary sources when discussing these subjects as well as newspaper articles, memoirs, biographical essays, declarations and political proclamations. Keywords Muslims; Bosnia and Herzegovina; Bosniaks; National Movement; 1878-1918 7 8 Obsah Úvod 11 Bosna za osmanské vlády 25 Vznik muslimské otázky 39 Zůstat, nebo odejít? 49 Rakousko-uherská správa 57 Bosna a její muslimové očima druhých 75 Srbský pohled 75 Chorvatský pohled 89 Rakousko-uherský pohled 102 Hledání identity 109 Od petice k politické straně 119 První fáze zápasu o vakufsko-meárifskou autonomii 120 Druhá fáze zápasu o vakufsko-meárifskou autonomii 128 Hledání nových východisek 138 Sociální struktura 157 Spolkový život 167 Odborné a vzdělávací instituce 177 Inteligence 187 Závěr 197 Resumé/Summary 207 Dodatky 213 Prameny a literatura 221 9 10 Úvod Úpadek a pád osmanského státu od konce 18. do začátku 20. století, v evropské historiografii známý též jako Východní otázka, způsobil na Balkánském poloostrově nevratné změny, jejichž vliv je patrný dodnes. Na troskách kdysi mocného a rozlehlého impéria vznikly menší národní celky, jejichž přičiněním v krátkém čase z prostoru Rumélie, evropské části říše rodu Osmanů, zmizely mnohé stopy několikasetleté existence tureckého sultanátu, včetně kdysi hojného muslimského obyvatelstva i bezpočtu hmotných památek. Osmanské dědictví v Evropě se po vytlačení Turecka z kontinentu uchovalo a dále rozvíjelo pouze v Bosně a Hercegovině a nově ustavené Albánii. Stalo se tak zásluhou Rakouska-Uherska, které si v jihovýchodní Evropě naplňovalo své mocenské ambice a nad oběma zeměmi vyhlásilo protektorát, byť ten v prvním případě trval čtyři dekády a ve druhém jen několik málo let. Utilitárně motivované kroky Vídně zajistily, že nejsevernější osmanské provincie pod patronátem císaře Františka Josefa I. přečkaly územní expanzi mladých křesťanských států a jejich muslimské obyvatelstvo nebylo donuceno hledat útočiště v Anatolii, jak zakusili vyznavači islámu v Bulharsku, Černé Hoře, Rumunsku, Řecku a Srbsku po roce 1878 a znovu během balkánských válek v letech 1912–1913.1 Dezintegrace islámského chalífátu osmanskou společnost na Balkáně, stále věrnou Muhammadovu odkazu, postavila před výzvu, jak čelit blízkosti a převaze dravých a hospodářsky vyspělejších evropských mocností. Jednou z možností byla nápodoba okcidentálních společenských a politických struktur. Jestliže slovanští a albánští muslimové zprvu stáli na stejných defenzivních pozicích, které například hájila Prizrenská liga (1878–1881), pak v dlouhodobém horizontu u těchto komunit převážily odlišné 1 Tuto konstataci nelze chápat doslovně; kupříkladu na území dnešního Kosova, Makedonie a Bulharska se dodnes udrželo početné muslimské obyvatelstvo. Nicméně je třeba dodat, že statisíce balkánských vyznavačů islámu v letech 1877–1881 a 1912–1913 zahynuly, podlehly nemocem nebo odešly na zbývající území osmanské říše. Tendence odsunout zůstavší muslimy byla patrná ve všech křesťanských státech na Balkáně, lišily se jen okolnosti, za jakých bylo možné tento záměr provést. Muslimové na Krétě, Rhodu a Kosu získali dočasnou ochranu evropských velmocí, které tyto ostrovy okupovaly. Vrcholem etnické homogenizace v prostoru někdejší osmanské Evropy byla turecko-řecká „výměna“ obyvatelstva, probíhající mezi léty 1919 a 1923. Ovšem ani v pozdější době tlak na odchod muslimů neustával, a to zejména v Bulharsku, Jugoslávii a Rumunsku. Srov. BLUMI, Isa. Ottoman Refugees, 1878–1939: Migration in a Post-Imperial World. London, 2013; İÇDUYGU, Ahmet – SERT, Deniz. „The Changing Waves of Migration from the Balkans to Turkey: A Historical Account“. In: Migration in the Southern Balkans: From Ottoman Territory to Globalized Nation States. Dordrecht, 2015, s. 85–104. 11 postoje. Albánci bez rozdílu konfese projevili nemálo přizpůsobivosti a dlouhodobě pracovali na vzniku kulturní a politické autonomie. Vyvrcholením jejich snah bylo založení nezávislé Albánie roku 1912, byť proces formování albánského národa a jeho státnosti tím zdaleka nebyl dokončen.2 Bosenskohercegovští muslimové – dnes známí jako Bosňáci – naproti tomu zatvrzele negovali moderní tendence a všestrannou proměnu situace v Evropě nakonec vzali v potaz až pod nátlakem a hrozbou vlastní záhuby. Velmi zjednodušeně řečeno, albánské obyvatelstvo vlivem působení světské inteligence od přelomu 19. a 20. století usilovalo o modernizaci podle evropského vzoru,3 kdežto bosenskohercegovští muslimové, postrádající vrstvu světsky zaměřených učenců a vedeni konzervativní velkostatkářskou vrstvou, a priori vystupovali proti jakékoli přestavbě stávajících poměrů, natož pak té s evropskými rysy. Albánci v relativně krátkém čase dokázali přijmout národní a státní myšlenku, Bosňáci k témuž – poté, co odmítli ideu národní jednoty se Srby a Chorvaty a nakonec i jihoslovanské (jugoslávské) státnosti – dospěli až v druhé polovině 20. století, i když s podstatnými výhradami. Zkoumáme-li dějiny balkánských muslimů v post-osmanském prostoru, zejména těch slovansky hovořících, dojdeme ke zjištění, že bosňácká zkušenost nemá adekvátní srovnání.4 Na jedné straně ji formoval silný protievropský náboj, na straně druhé alespoň 2 Je nasnadě, že tu nešlo o rychlý a nezpochybnitelný proces. Albánští muslimové v Kosovu a jeho okolí, stejně jako jejich souvěrci v Bosně, dlouho vzdorovali jakýmkoli změnám a sultána stále považovali za svého vládce a duchovního vůdce. Pravoslavní a katoličtí Albánci s tímto pochopitelně nemohli souznít. Všechny konfese ovšem spojovalo vědomí spřízněnosti, boj proti společnému „vnějšímu nepříteli“ – křesťanským Slovanům a Řekům – a odpor k centralizaci osmanské říše. 3 Učenci artikulovali jak politické cíle, tak potřebu šíření vzdělanosti. Např. roku 1879 vznikla Společnost pro vydávání albánských tisků, která pracovala na standardizaci nářečně roztříštěné albánštiny. Společnost rovněž vytvořila a propagovala novou abecedu, založenou na latinském písmu. Pro ilustraci: Bosňáci byli učeni latince po roce 1878, a to bez vlastního přičinění a zájmu, Turci až od roku 1926. 4 Muslimové v někdejším Bosenském vilájetu tvořili nejpočetnější a nejhomogennější slovanskou populaci vyznavačů islámu na Balkáně, která na přelomu 19. a 20 století (bez Istanbulu) čítala odhadem milion osob. Na poloostrově ve stejné době žilo asi 3,4 mil. stoupenců islámské víry. Druzí slovanští muslimové, označovaní též jako Pomaci, Torbešové a Goranci, prošli odlišným vývojem; jejich komunity nebyly po roce 1878, resp. 1912 uznávány ani podporovány žádným balkánským státem, a tak čelily masové migraci do osmanské