MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vnímání chuti fenylthiocarbamidu v současné české populaci

Vedoucí práce: doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D.

Brno 2011 Marcela Hybášková

Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a s pouţitím literatury uvedené v seznamu literatury.

V Brně 1.5. 2011 ......

2

Děkuji doc. RNDr. Evě Drozdové, Ph.D. za pomoc při tvorbě magisterské diplomové práce, za její cenné rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat všem, kteří se účastnili testování a napomáhali se shromaţďováním dat. Rovněţ bych chtěla poděkovat své rodině a spoluţákům za podporu při studiu.

3 OBSAH

1. ABSTRAKT ...... 6 2. KLÍČOVÁ SLOVA ...... 6 3. ÚVOD ...... 7 4. PROBLEMATIKA ...... 8 4.1. Objevení fenoménu chutnačství PTC ...... 8 4.2. Genetická podstata chutnačství PTC ...... 9 4.3. PTC a příbuzné sloučeniny ...... 12 4.4. Chutnačství PTC a anatomické souvislosti ...... 14 4.5. Populační genetika ...... 15 4.5.1. Zachování polymorfismu a výhody heterozygotů ...... 15 4.6. Testování různých savců ...... 17 4.6.1. Primáti ...... 17 4.6.2. Myši ...... 20 4.7. Modifikace vztahu genotyp-fenotyp a vliv prostředí ...... 21 4.7.1. Vliv pohlaví ...... 21 4.7.2. Vliv věku ...... 23 4.7.3. Vliv chorob ...... 24 4.7.4. Vliv alkoholu ...... 25 4.7.5. Vliv kouření ...... 26 4.7.6. Chutnačství PTC a nemoci ...... 28 4.7.6.1. Onemocnění štítné ţlázy ...... 28 4.7.6.2. Ostatní onemocnění ...... 30 4.7.7. Chutnačství PTC a další znaky ...... 33 4.7.7.1. PTC a výţiva ...... 33 4.7.7.2. PTC a ostatní znaky ...... 37 4.8. Určení statutu PTC ...... 38 4.9. Výsledky genového mapování ...... 40 4.9.1. Mapování na základě vazby s jinými lokusy ...... 40 4.9.2. Lokalizace na chromozomech ...... 41 4.9.3. Bioinformační analýza ...... 42

4 4.9.4. Mapování na modelových organizmech ...... 42 4.10. Význam genů TAS2R ...... 43 5. MATERIÁL A METODY ...... 45 6. VÝSLEDKY ...... 47 6.1. Statistická analýza ...... 47 6.1.1. Zastoupení chutnačství v závislosti na pohlaví ...... 47 6.1.2. Zastoupení chutnačství závislosti na věku ...... 49 6.1.3. Geografické rozšíření v rámci České republiky ...... 52 6.1.4. Zastoupení chutnačství v souboru GOB a SOŠ Telč ...... 53 6.1.5. Testování hypotéz ...... 54 6.1.5.1. Závislost chutnačství na pohlaví ...... 54 6.1.5.2. Závislost chutnačství na věku ...... 55 6.2. Genealogie ...... 55 6.3. Populační genetika ...... 57 6.3.1. Souhrnné výsledky pro výpočty četností chutnačství ...... 58 6.3.2. Aplikace Snyderových podílů ...... 61 7. DISKUSE ...... 66 7.1. Předchozí studie české a slovenské populace ...... 66 7.2. Studie různých populací světa ...... 68 7.2.1. Evropa ...... 68 7.2.2. Asie ...... 70 7.2.3. Amerika ...... 72 7.2.4. Přehled dalších studií ...... 76 8. ZÁVĚR ...... 77 9. PŘÍLOHY ...... 80 10. MEDAILON AUTORKY ...... 93 11. SLOVNÍK DŮLĚŢITĚJŠÍCH JMEN A POJMŮ ...... 94 12. POUŢITÉ ZKRATKY ...... 98 13. REJSTŘÍK ...... 99 14. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...... 101

5 1. ABSTRAKT

V předkládané diplomové práci byl pomocí látky 6-n-propylthiouracil sledován polymorfismus vnímání chuti fenylthiocarbamidu. Předmětem zájmu bylo chutnačství PTC, dále pohlaví, věk a místo narození. Experimentu se zúčastnilo 338 jedinců ve věkovém rozmezí od 15 do 87 let, kde bylo 201 ţen a 137 muţů. Získaná data byla tříděna podle věku do čtyř kategorií 15-20, 21-40, 41-60 a 61 a více let. Prostřednictvím statistických testů nebyla prokázána spojitost chutnačství s věkem a pohlavím. Dále na vzorku 26 rodin byly vypočítány Snyderovy podíly, které potvrdily štěpení podle Hardy - Weinbergova principu. V dalším kroku byly výsledky aktuální studie porovnávány s předchozími studiemi české a slovenské populace a s některými studiemi různých populací světa.

2. KLÍČOVÁ SLOVA

fenylthiocarbamid, polymorfismus, 6-n-propylthiouracil, PTC, PROP

6 3. ÚVOD

Savci a mezi nimi i člověk jsou schopni vnímat pět základních chuťových modalit, a to hořkost, sladkost, slanost, kyselost a umami (chuťový vjem vyvolaný glutamátem). Za tuto schopnost odpovídají klustery chuťových receptorů uvnitř chuťových buněk na povrchu jazyka a patra. Výzkum prokázal, ţe slaná a kyselá chuť jsou aktivní ligandy vázající se na příslušný kationtový kanál receptoru. Oproti tomu sladká, hořká a umami chuť jsou přenášeny receptory naleţícími do rodiny receptorů spojených s G-proteinem (Fischer et al. 2004, s. 432). Existuje široká škála strukturně odlišných sloučenin, které vyvolávají u lidí hořkou chuť. Mnoho hořkých substancí můţe být detekováno jiţ při koncentraci 1000 krát niţší neţ substance vyvolávající ostatní základní chuťové vjemy. Protoţe mnoho hořkých látek je zároveň nejedlých nebo toxických, lidská schopnost detekovat dokonce stopové mnoţství hořkosti v potravě můţe mít důleţitou výhodu pro přeţití v průběhu evoluce lidstva. Není proto divu, ţe člověk vykazuje silnou vrozenou averzi vůči výrazně hořké chuti, nicméně existují velké individuální rozdíly (Tepper et al. 2009, s. 126). Polymorfismus PTC je pro ţivot člověka důleţitý. Svým širokým rozpětím biochemických variací totiţ dovoluje vnímat zvláštní podněty příjemné i nepříjemné, čímţ se spoluúčastní selekčního působení nejen v příjmu potravy, ale i ve vztahu opačném – vlivu potravy na člověka se závaţnými důsledky v růstu a vývoji (Beneš 1990, s. 149). Z výše uvedeného vyplývá, ţe polymorfismus PTC mohl vzniknout spíše jako produkt balancované selekce neţ selekce náhodné.

7 4. PROBLEMATIKA

4.1. Objevení fenoménu chutnačství PTC

Na počátku třicátých let minulého století Arthur L. Fox, chemik DuPontových závodů, uvedl průkopnický náhodný objev. Kdyţ přendával syntetickou látku PTC (fenylthiocarbamid jinak zvaný téţ fenylthiourea) do láhve, rozptýlilo se malé mnoţství prášku do vzduchu. Za okamţik si Foxův spolupracovník Noller stěţoval na hořkost tohoto prachu. To bylo překvapivé, protoţe Fox, který byl mnohem blíţ a vdechoval větší mnoţství, nic necítil. Rozhodl se proto několik krystalů ochutnat, a přesvědčil se, ţe opravdu nic necítí. Oproti tomu Noller, který se rovněţ odváţil rozpustit několik krystalků na jazyku, prohlásil, ţe je látka intenzivně hořká. Přesto, ţe PTC je syntetická látka a v přírodě se s ní nesetkáme, rozhodli se na základě těchto dvou odlišných reakcí otestovat ještě další řadu lidí a ustanovili, ţe tato pozoruhodnost nemá ţádné spojení s pohlavím, věkem ani etnicitou. Původně se předpokládalo, ţe skutečnost zda člověk vnímá či nevnímá hořkost PTC je spojena s kyselostí nebo zásaditostí prostředí úst, tato skutečnost byla velice brzy na základě experimentu vyvrácena (Fox 1932, s. 115). Ještě téhoţ roku si Foxovy práce povšimnul L. H. Snyder, který se zabýval studiem mendelisticky děděných znaků v lidské populaci. Rozhodl se otestovat, zda by i chutnačství PTC nemohlo být takovýmto znakem. Do výzkumu zahrnul mnoho rodin a nakonec došel k závěru, ţe status nechutnače je podmíněn recesivní alelou v jediném lokusu (Snyder 1931, s. 151-152). Později Blakeslee popsal první rozsáhlou studii dědičnosti chutnačství PTC na rodinách a zároveň stanovil nejniţší hranici pro vnímání PTC. Objevil opravdu neuvěřitelný fakt, ţe variance v citlivosti na PTC se můţe lišit aţ v pětině případů (Blakeslee 1932, s. 121-122). Tato studie byla podpořena pozdějšími výsledky, bylo mimojiné navrţeno, ţe většina variance citlivosti na PTC je podmíněna jediným lokusem, ovšem s tím, ţe ostatní lokusy se rovněţ podílejí na další modulaci.

8 4.2. Genetická podstata chutnačství PTC

Schopnost vnímat chuť fenylthiocarbamidu je bimodální, ale existuje široká škála hodnocení uvnitř skupiny senzitivních jedinců. Lidé, kteří hořkost cítí, jsou označováni jako chutnači (anglicky taster), naproti tomu ti, kteří látku označují jako bez chuti, jsou nazýváni nechutnači (anglicky nontaster). Na základě studií dvojčat a rodinných studiích se zpočátku předpokládalo, ţe se jedná o typicky mendelisticky recesivně dědičný znak s dominantní chutnačskou alelou T a recesivní nechutnačskou alelou t (Blakeslee 1932, s. 121). Později se ukázalo, ţe existují rozdílné stupně sensitivity. Homozygoti TT (superchutnači) byli o něco vnímavější neţ heterozygoti Tt (medium tasters neboli chutnači) a byli schopni rozeznat hořkost v mnohem rozředěnějších roztocích (Molnar 1983, s. 125). Navíc se předpokládá, ţe existuje jedna nechutnačská alela t společná pro populace evropského původu a negroidní populace, protoţe mezi těmito dvěma skupinami není ţádný významný rozdíl, zatímco u mongoloidů je situace odlišná. Zajímavá je uniformita frekvence alely t u všech mongoloidů. Dokonce i „čistokrevní“ američtí indiáni mají stejnou frekvenci nechutnačského genu jako japonská nebo čínská populace (Strandskov 1941, s. 207). Přesvědčení o genetické podmíněnosti tohoto fenoménu bylo natolik silné, ţe ho bylo vyuţito jako testu dvojpaternity v době před vyuţíváním DNA markerů. Jednalo se o případ, kdy matka byla nechutnačkou a dítě chutnačem (Cardullo, Holt 1951, s. 589-591). Roku 1960 byla provedena studie na sourozencích v Barceloně, kdy byl studován mechanismus dědičnosti, přičemţ tato studie přinesla potvrzení genetické hypotézy, ţe nechutnačský fenotyp má recesivní charakter (Pons 1960, s. 74). Z roku 1975 pochází studie monozygotních a dizygotních dvojčat, která potvrdila, ţe variance citlivosti na PTC mezi těmito testovanými jedinci má genetický původ. Zároveň popírá, ţe by se tato dědičnost dala popsat jednoduchou dominancí T (Martin 1975, s. 325). Existuje mnoho rozporů, které ukazují na jiný způsob dědičnosti. V úvahu přichází nekompletní dominance, vícealelový systém nebo polygenní dědičnost (Drewnowski, Rock 1995, s. 506). Reddy a Rao (1989, s. 413-420) provedli přezkoumání genetiky prahů chuťového vnímání PTC na základě studia 100 nukleárních rodin. Došli k závěru, ţe prahová

9 variabilita je řízena jedním hlavním lokusem s nekompletní dominancí stejně jako multifaktoriálními komponentami. Téhoţ roku Olson et al. (1989, s. 423-432) studovali 120 rodin a závěrem bylo, ţe se jedná o dvougenový model, kdy jeden gen řídí chutnačství PTC a druhý řídí obecnou schopnost chuťového vnímání. Tuto hypotézu podporují výsledky studií, které identifikovaly dva druhy nechutnačů. Jedni nebyli schopni vnímat specifickou chuť PTC a druzí měli více obecnou neschopnost vnímat chuťové vjemy. Je ovšem potřeba mít stále na paměti případnou chybu testování, nesprávné třídění, případně utajovanou nonpaternitu, které mohou sniţovat pravdivost monogenní hypotézy a vytvářet dojem, ţe polygenní hypotéza je více přijatelná (Guo, Reed 2001, s. 124). Pokud bychom uvaţovali, ţe se jedná o kvantitativní znak, je evidentní, ţe ne všechny fenotypové varianty chutnačství PTC jsou dědičné. Na modifikaci vztahu genotyp-fenotyp se mohou podílet věk, pohlaví, kouření, některá onemocnění či traumata a další okolnosti, které se řadí do nedědičné sloţky fenotypové variance, přestoţe jejich vliv byl původně odmítán (Guo, Reed 2001, s. 125). Ve 30. letech bylo studium chutnačství dosti časté. Chutnačství PTC je druhým nejvíce studovaným znakem po AB0 krevním systému. Ačkoli uplynulo jiţ téměř 80 let od objevení tohoto jevu, ještě stále nebyl určen přesný způsob dědičnosti jako u podobných geneticky podmíněných fenotypů (Guo, Reed 2001, s. 112). Olson et al. (1989, s. 430) uvedli hypotézu, ţe existují dva druhy nechutnačů. Jedni, kteří PTC nevnímají, pak se jedná o vazbu na chromozom 7, a ostatní nechutnači, kteří PTC vnímají jinou chutí neţ hořkou, v takovém případě se nejedná o vazbu na chromozom 7. Někteří autoři se ovšem domnívají, ţe hlavní lokus podmiňující chutnačství PTC se nachází v telomerické oblasti chromozomu 5 a ţe lokusy chromozomu 7 mají pouze doplňující modulační funkci (Reed et al. 1999, s. 1478-1479). V posledních letech byl genetickou metodou týmem doktora Drayna odhalen gen TAS2R38 (na chromozomu 7), který kóduje jeden z rodiny chuťových receptorů pro hořkou chuť TAS2R, k jehoţ expresi dochází v buňkách jazyka. Rozdíl mezi chutnačskou a nechutnačskou formou genu je na třech místech, přičemţ se předpokládá, ţe dvě z těchto variant jsou starobylého původu a rozdělily se ještě před migrací člověka z Afriky (Drayna 2010 [on-line]). Konkrétně se tyto tři polymorfismy liší na pozicích 49, kde se můţe

10 nacházet aminokyselina prolin nebo alanin, 262, kde je alanin nebo valin, a na pozici 296, kde alternuje valin nebo isoleucin. To dává vzniknout dvěma častějším haplotypům PAV, AVI a další neobvyklým haplotypům jako AAI, PVI a AAV (Bufe et al. 2005, s. 322). Jejich rozšíření je geograficky rozlišné (Tab. 1).

Tab. 1: Frekvence pozorovaných variant genu pro receptor PTC.

Původní Alely Evropané Asiaté Afričané Fenotyp Američané

PAV 0,49 0,58 0,5 1 chutnač AVI 0,47 0,42 0,25 0 nechutnač AAV 0,03 0 0,04 0 přechodný AAI 0 0 0,17 0 neznámý PVI 0 0 0,04 0 neznámý

(Upraveno podle KIM, U. -K. et al. 2004, s. 450)

Na základě pokusu, kdy byly naklonovány PAV a AVI alely z DNA dvou homozygotních jedinců bylo zjištěno, ţe takto vzniklé chuťové buňky reagují na PTC jiţ při koncentraci 1mM, zatímco méně časté haplotypy reagovaly pouze ze čtyřiceti procent při stejné koncentraci. Tak bylo odhaleno, ţe haplotyp PAV je tzv. chutnačská varianta, a AVI nechutnačská varianta (Bufe et al. 2005, s. 323). Existují ještě další haplotypy, které se ovšem vyskytují pouze oblastně a nejsou ještě dobře prostudovány (např. AAI nebo PVI v Africe) (Kim et al. 2004, s. 449). Zároveň bylo zjištěno, ţe haplotyp PAV vykazuje odpověď pouze na substance obsahující skupinu N-C=S, proto se předpokládá, ţe je specifickým detektorem antithyroidních toxinů (Bufe et al. 2005, s. 323). Moţný rozdíl ve vnímání hořké chuti PTC můţe být hypoteticky způsoben i variantami v typech G-proteinů, které reagují na sloučeniny obsahujíci skupinu N-C=S (tedy i PROP a PTC) (Bufe et al. 2005, s. 322). Schopnost vnímat chuť PTC není jako ostatní neshodné lidské znaky (např. rolování jazyka), které jsou sice zajímavé, ale nejsou cenné z hlediska sledování zásadní genetické variability. Chutnačství PTC je spojena se stravovacími preferencemi a mnoha dalšími onemocněními a speciálně chorobami postihující metabolismus štítné ţlázy. Charakterizace genu PTC můţe poskytnout silný nástroj pro širší pochopení tohoto

11 spojení. Mechanismus přenosu chuťových vjemů je zatím velice málo prostudován narozdíl od biologie ostatních smyslových modalit jako jsou sluch, zrak, mechanorecepce nebo fotorecepce (Guo, Reed 2001, s. 112).

4.3. PTC a příbuzné sloučeniny

Vnímání chuti PTC a PROP spolu souvisí a reflektují stejný polymorfismus. PROP neboli 6-n-propylthiouracil a phenylthiocarbamid jsou chemicky příbuzné sloučeniny a chuťová odpověď spolu souvisí u lidí. Elektrofyziologický pokus u primátů potvrdil téměř identickou odpověď (Guo, Reed 2001, s. 112). Chemickou strukturu obou příbuzných substancí znázorňuje obr. 1.

Obr. 1: Vzorec fenylthiocarbamidu (PTC) a propylthiouracilu (PROP).

(Upraveno podle Guo, Reed 2001, s. 112)

Prvotní studie vyuţívaly pro testování přímo PTC. V sedmdesátých letech kolektiv L. Bartoshukové začal s výzkumem podobné chemické látky, zvané 6-n-propylthiouracil neboli PROP. Po letech pouţívání vědci objevili, ţe PTC můţe mít určité toxické vlastnosti, proto se při testování vnímavosti hořké chuti spolehli na PROP, který se mimo

12 jiné vyuţívá jako medikace pro ošetření Gravesovy-Basedowovy choroby a navíc ještě postrádá sirný zápach. Po určité době testování bylo navíc odhaleno, ţe obě látky testují stejný genetický znak (Fackelmann 1997, s. 24). Pro zachování historie tohoto znaku se tento jev stále nazývá jako polymorfismus hořké chuti PTC, ačkoli jako náhraţku pro testování se vyuţívá PROP. Je otázkou zda individuální variabilita citlivosti na PTC záleţí na přítomnosti nebo absenci receptorů chuťových buněk (Guo, Reed 2001, s. 113). Fox (1932, s. 119) poprvé navrhl, ţe chuť PTC a ostatních příbuzných sloučenin je úzce spojená s přítomností skupiny C=S a předpokládal, ţe schopnost vnímat souvisí s dědičnými individuálními vlastnostmi slin. Pozdější výzkumníci uvedli, ţe je důleţitá celá skupina N-C=S a nechutnači nemají na jazyku receptor, který by tuto skupinu rozeznal (Guo, Reed 2001, s. 113). Původ polymorfismu PTC nemůţe být v absenci chuťových receptorů, ale spíše v absenci sloučenin ve slinách, které umoţňují lidem chutnat PTC. Tato skutečnost by se potvrdila v případě, ţe by nechutnač byl schopen vnímat PTC smíchané se slinami chutnače. Výsledky experimentů byly v tomto ohledu negativní (Salmon, Blakeslee 1935, s. 81-82). Cohen a Ogdon (1949, s. 532-531) provedli experiment, jehoţ výsledkem bylo, ţe nechutnač je nechutnačem za všech okolností a chutnač je chutnačem pouze tehdy, pokud má své vlastní sliny. Pokud dojde k záměně za sliny jiného chutnače nebo úplné odsátí slin, přestává chutnač PTC vnímat. Existuje i jedna zpráva, která uvádí, ţe chutnač nebyl schopen vnímat sloučeniny příbuzné PTC, pokud mu byly odebrány vlastní sliny a vpraveny sliny nechutnače (Fischer, Griffin 1964, s. 673-686). Při studiu rodin byl odhalen výskyt jedné zajímavé mutace v genu pro PTC, která zároveň potvrdila, ţe gen PTC skutečně kóduje chuťový receptor. Členové těchto rodin vnímali PTC spíše sladce neţ hořce. Toto pozorování bylo zajímavé, protoţe PTC je strukturně podobné sloučenině zvané Dulcin, která je velice sladká a vyuţívá se jako umělé sladidlo. Této změny je docíleno tím, ţe ve skupině N-C=S je síra zaměněná za kyslík (Fox 1932, s. 115-16). Existuje ovšem i studie, která se zabývala chuťovými vjemy vyvolanými látkou anetholtrithion (ATTH), která neobsahuje skupinu N-C=S, protoţe v této sloučenině není ţádný dusík. Chuťový práh pro alkoholový roztok této látky měl bimodální distribuci. Zatímco dříve se předpokládalo, ţe tato bimodalita se projevuje pouze u látek obsahujících

13 skupinu N-C=S. Chuťová vnímavost ATTH vysoce koreluje s vnímavostí pro PTC a patrně je do značné míry řízena stejnými alelami (Dawson, West, Kalmus 1967, s. 276). Vzhledem k těmto skutečnostem se v současnosti předpokládá, ţe vnímání hořké chuti se nerovná pouze N-C=S skupině a ţe i ostatní nehořké chuťové stimuly mohou být zahrnuty do genotypu PTC. Pokud vezmeme v úvahu ještě skutečnost, ţe se chutnači od nechutnačů liší v počtu a hustotě chuťových buněk, těţko mohou tato pozorování souhlasit s hypotézou, ţe nechutnači nemají membránově vázané receptory pro PTC a příbuzné sloučeniny v chuťových buňkách (Guo, Reed 2001, s. 113).

4.4. Chutnačství PTC a anatomické souvislosti

Chutě jsou přenášeny proteiny chuťových receptorů. Ty jsou umístěny na povrchu buněk chuťových receptorů, které se vyskytují ve specializovaných strukturách, tzv. chuťových papilách (téţ chuťové pohárky jazyka). Kaţdý z pohárků má jeden apikální pór, který je vystaven chuťovým podnětům z dutiny ústní. Sladká a hořká chuť aktivují receptory spojené s G-proteinem. Výsledky studií potvrdily, ţe chutnačství PTC je spojeno se specifickými haplotypy receptoru TAS2R. Další studie by se proto měly zaměřit na různé jiné substance obsahující skupinu N-C=S, aby se potvrdila hypotéza, ţe takovéto látky mají stejný receptor, a lépe se vysvětlilo, jak přesně probíhá přenos hořké chuti prostřednictvím TAS2R proteinů (Kim et al. 2004, s. 448-450). Na základě hypotézy, ţe existují mezi chutnači a nechutnači rovneţ anatomické odlišnosti, se skupina vědců rozhodla spočítat hustotu fungiformních papil. Toto bylo moţné provést díky 5% roztoku metylenu, který zvýrazní chuťové póry. Bylo potřeba, aby dobrovolník umístil svůj jazyk mezi dvě plastové destičky. Protoţe bylo zcela nemyslitelné, aby takto vydrţel po celou dobu počítání, byl pořízen videozáznam. Poté byl s pomocí speciálního rámečku o velikosti 3x3 mm spočítán počet papil. Po statistickém zpracování došli autoři k závěru, ţe jak hustota fungiformních papil, tak hustota póru je u chutnačů a nechutnačů významně rozdílná. Status chutnače souvisí s průměrně vyšším počtem chuťových pórů a fungiformních papil u obou pohlaví. Další studie prokáţí, jak je to s počtem a hustotou hrazených papil v zadní části jazyka, které

14 mají větší citlivost vůči hořké chuti neţ fungiformní papily (Bartoshuk, Duffy, Miller 1994, s. 1165-1171; Yackinous, Guinard 2002, s. 201-209). Další studie se zabývala nejen počtem papil, ale i chuťových buněk v nich. Byla prokázána mírná pozitivní korelace mezi chuťovými buňkami v papile a počtem papil mezi subjekty. V průměru probandi, kteří měli niţší citlivost vůči PROP, měli 2,2 chuťových buněk v papile, oproti tomu ti, kteří měli vyšší citlivost, měli 6,8 chuťových buněk na papilu. Citlivost na PROP tedy vyznačuje silnou a významnou korelaci mezi intenzitou vjemu a hustotou fungiformních papil (Delwiche, Buletic, Breslin 2001, s. 336).

4.5. Populační genetika

Byly provedeny rozsáhlé výzkumy chutnačství PTC z hlediska populační genetiky. Schopnost chutnat PTC byla studována v různých populacích po celém světě. Testované skupiny dobrovolníků byly různé, od univerzitních studentů ve velkých městech po malé, geneticky izolované skupiny. Nicméně vzájemná geografická blízkost populací není dostačujícím kritériem pro odhad alelové frekvence. Skupiny, které sice ţijí blízko, ale nepraktikují vzájemné sňatky, mohou mít velký rozdíl v poměru chutnačů a nechutnačů. I přesto jsou některé trendy zjevné. Frekvence chutnačů je mnohem vyšší neţ četnost typicky mendelistických recesivních onemocnění. Aţ na výjimku malé skupiny brazilských indiánů, nechutnači existují ve všech studovaných populacích. V některých podskupinách je frekvence nechutnačů větší neţ chutnačů. Pokud tuto skutečnost spojíme s výsledky pozorování polymorfismu PTC u ostatních savců jako jsou primáti, kočky či prasata, můţeme předpokládat, ţe se tento polymorfismus vyskytl ještě před rozptýlením lidí na kontinentech (Guo, Reed 2001, s. 115-123).

4.5.1. Zachování polymorfismu a výhody heterozygotů

Na základě variability schopnosti vnímat PTC v různých populacích lidí a šimpanzů Fisher, Ford a Huxley (1939, s. 750) spekulovali, ţe heterozygoti mají selektivní výhodu oproti homozygotům. V opačném případě by za tak dlouhou dobu, co tyto alely vznikly, mohlo dojít selekcí, genetickým driftem nebo oběma způsoby k eliminaci jedné z nich. Je tedy pravděpodobné, ţe zde působila jakási balancovaná selekce.

15 Jedna hypotéza tvrdí, ţe genotyp PTC můţe mít vliv na selekci potravy chutnající hořce. Hořkost je často spojována s toxicitou sloučenin. Chutnač PTC se spíše vyhne těmto toxickým sloučeninám, zatímco nechutnač je ochotný konzumovat šiřší spektrum potravy. Neexistuje však jedna potravní kategorie nebo typ jídla, které by byly vţdy chutnači odmítány (Drewnowski, Rock 1995, s. 507-509). Data získaná testováním lidí a buněčnými zkouškami prokazují, ţe haplotyp AAI (vyskytující se pouze v Africe) je odpovědný za odpověď na PTC a PROP, ale nikoli za ostatní strukturně příbuzné sloučeniny obsahující skupinu N-C=S. Tato specifičnost můţe mít důleţité nutriční důsledky, protoţe vysoká koncentrace glukosinolátů (látek známých jako strumigeny) v potravě tlumí činnost štítné ţlázy tím, ţe brání vstřebávání jódu. Předpokládá se, ţe polymorfismus PTC je zakódován v lidských bytostech jako ochranný mechanismus proti nadměrnému příjmu potravy s vysokým obsahem strumigenů, které jsou strukturně příbuzné PTC. Tuto skutečnost podporuje i současný výzkum, který ukazuje vzrůstající citlivost vůči PROP v souvislosti s vzrůstající hořkostí zeleniny produkující glukosinoláty, ale ne u zeleniny, která glukosinoláty neprodukuje (Tepper et al. 2009, s. 126-128). Případná další modulace intenzity vnímané hořkosti můţe být způsobena tzv. zacílením na buňku, neboť se předpokládá, ţe receptory pro vnímání hořké chuti PTC spadají do kategorie receptorů spřaţených s G-proteinem. Předpokládá se rovněţ, ţe hořkost zeleniny vzrůstá s obsahem škodlivých látek, které brání vstřebávání jódu, jeţ je nezbytný pro funkci štítné ţlázy. Ta ovlivňuje mimo jiné sexuální maturaci, a proto můţe výběr potravy v tomto ohledu působit evoluční tlak (Tepper et al. 2009, s. 127; Sandell, Breslin 2006, s. 794). A přestoţe se původně vědci domnívali, ţe věk, pohlaví ani etnicita nehrají v míře sensitivity vůči PTC roli, objevují se později studie, které právě tyto vlivy zkoumají (Bartoshuk, Duffy, Miller 1994; Kalmus 1976; Bhatia, Sharma, Mehta 1981 aj.) Polymorfismus PTC ovlivňuje výběr potravy. Rozdíly v potravní selekci mohou mít postupný vliv na metabolismus a fyziologii. Na druhou stranu se předpokládá, ţe nechutnačská alela t kóduje funkční receptor pro ostatní toxické substance odlišné od PTC. V tom případě by pak heterozygot Tt měl schopnost rozeznávat obě kategorie toxických látek a měl tak selektivní výhodu (Wooding et al. 2004, s. 644). Jaká by ovšem měla být výhoda tohoto polymorfismu a jaký je samotný mechanismus jeho udrţování,

16 dosud není přesně známo. Bude tedy potřeba ještě řada dalších výzkumů, abychom pochopili, jak genotyp PTC ovlivňuje potravní selekci. Obecně největší zastoupení nechutnačů je mezi Evropany a obyvateli Severní Ameriky (26-30%), poté Asiaty (6-10%), Afričany a původními obyvateli Ameriky. (Drewnowski, Rock 1995, s. 507)

4.6. Testování různých savců

4.6.1. Primáti

Poté co bylo chutnačství testováno u mnoha lidí, rozhodla se trojice vědců Fisher, Ford a Huxley, ţe se pokusí potvrdit teorii přírodního výběru prostřednictvím testování primátů. Uvaţovali tedy, jakou reakcí se u testovaných primátů projeví, pokud budou chutnači. Tehdy jeden šimpanz projevil svou averzi vůči výzkumníku Fisherovi tím, ţe na něj plivl a dokonce se ho pokusil přes mříţe chytit. Protoţe podobnou zkušenost měli i další vědci, získali dojem, ţe by tento projev nevole mohl slouţit jako průkaz vnímání nepříjemné chuti. Pro samotné testování bylo pouţito ovoce napuštěné PTC. Výsledky v zoologické zahradě v Edinburgu byly významné, šest z osmi testovaných šimpanzů byli chutnači a dva nechutnači. Za předpokladu, ţe vnímavost pro PTC je způsobená dominantní alelou jediného lokusu o dvou alelách, tyto výsledky naznačovaly, ţe chutnačská a nechutnačská alela jsou zastoupeny v poměru 50:50, coţ bylo nápadně podobné výsledkům dosaţených při testování lidí. Moţnost, ţe by takový polymorfismus zůstal stabilní po miliony let bez působení selekčních vlivů, autory velice zaujala. Taková skutečnost by znamenala, ţe se tento polymorfismus mohl vyvinout ještě před oddělením lidoopů a člověka a následně musel být udrţován uvnitř kaţdé skupiny samostatně (Wooding 2006, s. 2016-2018) (Obr. 2.).

17

Obr. 2: Hypotézy původu chutnačských a nechutnačských alel.

Hypotéza SPOLEČNÉHO PŮVODU („SINGLE ORIGIN“) předpokládá, ţe se alely T a t rozdělily před druhovým oddělením člověka a šimpanze. Hypotéza ODDĚLENÉHO PŮVODU („SEPARATE ORIGIN“) uvádí, ţe nechutnačská alela byla odvozena od chutnačské dvakrát, jednou u kaţdého druhu po jejich oddělení (Upraveno podle Wooding 2006, s. 2018).

Roku 2006 Wooding analyzoval populaci šimpanzů ţijících v zajetí. Chtěl se přesvědčit, zda stejně jako u lidí, i u šimpanzů je vnímavost pro PTC podmíněna dvěma hlavními alelami lokusu TAS2R38. Tento předpoklad se potvrdil, ale narozdíl od lidské chutnačské a nechutnačské alely se ty šimpanzí od sebe neliší ve třech substitucích, nýbrţ jen v jediné. Na druhé pozici iniciačního kodonu dochází k záměně, vzniká tak místo ATG AGG, coţ je nechutnačská forma (Wooding 2006, s. 2021). Pokud vezmeme v úvahu výsledky Woodinga i Fisherova kolektivu, je zřejmé, ţe lidští a šimpanzí nechutnači se odlišují na molekulární úrovni, coţ nasvědčuje tomu, ţe se vyvinuly nezávisle. Na primátech byla zároveň testována hypotéza, zda mohou mít sliny a jejich rozdílné sloţení vliv na schopnost vnímat PTC. Bylo studováno 20 zvířat (10 makaků rhesus a 10 šimpanzů). Byl pozorován vliv tyrosinu na úroveň sensitivity. Z osmi šimpanzů, kteří nevykazovali ţádnou reakci na nejkoncentrovanější samotný roztok PTC, pouze tři nevykázali ţádnou reakci po přidání tyrosinu. Z 20 testovaných zvířat pouze pět neukázalo ţádnou změnu po přidání tyrosinu. U 75% testovaných zvířat byla pozorována reakce

18 jiţ na nízký práh tyrosinu. Není tedy sporu o tom, ţe obsah tyrosinu ve slinách je jeden z určujících faktorů pro chutnačství PTC (Eaton, Gavan 1965, s. 383-387). Hladik, Pasquet a Simmen (2002, s. 344) se zabývali studiem vývoje chuťového aparátu u člověka a nehumánních primátů. Na základě testování sacharózy, fruktózy, chloridu sodného, PROP a dalších látek došli k závěru, ţe všem primátům, tedy i člověku, jsou společné klustery pro rozeznání dvou chuťových modalit, a to sladké a hořké. Toto je výsledkem působících tlaků v průběhu vývoje člověka, kdy bylo potřeba získat dostatek energeticky bohatých látek a na druhou stranu bylo ţivotně důleţité vyhnout se toxickým substancím. Je tedy dost pravděpodobné, ţe základní chuťové varianty jsou pouze dvě. V roce 2004 byla provedena studie, která se zabývala zkoumáním rodiny chemoreceptorů T2R u člověka, bonoba a šimpanze. T2R patří mezi chemoreceptory, u kterých je přenos signálu spojen s G-proteinem. U zkoumaných druhů bylo pozorováno, ţe některé geny jsou u jednoho druhu funkční zatímco u jiného nikoli, coţ můţe ovlivňovat právě interakci s G-proteinem a následně ovlivňovat efektivitu přenosu odcházejícího signálu. Podobně fungují i čichové receptory, které ovšem zahrnují stovky genů, které podobně jako v případě receptorů T2R nejsou spojeny. U člověka byla zaznamenána ztráta některých genů pro čichový receptor po druhovém rozdělení primátů a člověka. Jinak je tomu ovšem u genů pro chuťové receptory T2R, které zůstaly i po rozdělení. Vysvětlení můţeme hledat v biologické perspektivě. Primáti nejsou bezprostředně závislí na čichu, ale právě na schopnosti selektovat přijímanou potravu na základě libé či nelibé chutě. V takovém případě se můţe zdát, ţe rodina chuťových receptorů T2R odráţí obraz proměny biologického prostředí obsahujícího toxické rostliny. Receptory T2R byly rovněţ objeveny i v jiných tkáních nesouvisejících s příjmem potravy, a to v buňkách nosu nebo ve střevních buňkách. Pokud jsou tyto střevní buňky zahrnuty do komplexní analýzy přijímané potravy v souvislosti s její metabolickou hodnotou, geny T2R mohou mít souvislost s výběrem potravy a její preferencí. V takovém případě lze v budoucnu očekávat další tlak na adekvátní selekci genů T2R (Parry, Erkner, Le Coutre 2004, s. 14833).

19 Je zajímavé, ţe u člověka narozdíl od primátů dochází k redukci čichu, ale u schopnosti vnímat hořkou chuť k ţádné podobně výrazné redukci nedochází (Fischer et al. 2004, s. 435). Proto lze uvaţovat, ţe udrţování tohoto polymorfismu v současné lidské populace má jisté opodstatnění.

4.6.2. Myši

V rámci laboratorního testu bylo zkoumáno, zda myši budou dobrovolně přijímat roztok PTC, pokud budou mít na výběr kontrolní roztok bez PTC. Byly pozorovány dvě skupiny, jedna, u které se albinismus vyskytoval v přirozeném poměru, a u druhé bylo pozorováno extrémní rozšíření albinotických alel. Výsledkem experimentu bylo, ţe u všech jedinců docházelo v průběhu pokusu k poklesu přijímaného PTC, přičemţ albíni vykazovali celkově niţší konzumaci neţ pigmentovaní. Nicméně konkrétní spojitost potvrzena nebyla (Lush 1986, s. 321-322). Harder a Whitney (1998, s. 330-331) studovali na různých populacích myší, do jaké míry spolu souvisí schopnost vnímat hořkost PROP a chininu. Zatímco u člověka je pozorována výrazná korelace mezi chuťovou vnímavostí vůči PTC a PROP, u myší se předpokládá tzv. gen Soa na chromozomu 6, tento gen by měl odpovídat za odmítání PROP a chininu, nikoli za odmítání PTC. Testováním tohoto předpokladu se došlo k závěru, ţe neexistuje přesvědčivý důkaz pro nejméně tři aţ čtyři lokusy podmiňující odmítání hořké chuti v předpokládaném klusteru na distálním konci chromozomu 6 (Harder, Whitney 1998, s. 330-331). Podobných výsledků dosáhla i studie z roku 2003 zaměřená na sledování averze PTC a PROP u dvou inbredních kmenů myší, kdy dokázal, ţe reakce na tyto dvě látky není vzájemně podobná jako u člověka. Myši vykazovaly v průběhu pokusu sniţující příjem PTC, coţ můţe být důkaz vytvářející se averze. Konzumace PROP se rovněţ lišila mezi kmeny. Pro PTC byl významný rozdíl pozorován pouze ve střední koncentraci. Závěrem tohoto výzkumu bylo, ţe chuťový práh pro PTC a PROP u myší není spojen do takové míry jako u člověka (Nelson, Munger, Boughter Jr. 2003, s. 698-703). V rámci další studie byla pozorována četnost pseudogenů a četnost duplikace u lidí, nehumánních primátů a myší, které mohou mapovat, jak docházelo k přizpůsobování se různým podmínkám v průběhu evoluce. U myší bylo identifikováno 41 paralogních

20 genů zahrnujících 6 pseudogenů. U lidí bylo odhaleno 25 funkčních genů T2R a 11 pseudogenů. Ze zmíněného vyplývá, ţe četnost pseudogenů je u člověka 31% a u myší 15%, coţ způsobuje větší funkční rozvolnění spíše u člověka neţ u myší. Zároveň bylo dokázáno, ţe čím větší je četnost duplikace, tím větší je zastoupení pseudogenů. U lidí byla pozorována větší kumulace pseudogenů neţ u nehumánních primátů za stejnou jednotku času. Bráno dohromady tato pozorování ukazují na zhoršující se schopnost vnímat specifickou chuť hořkých substancí u lidí. Některé disfunkční geny byly ovšem objeveny i u některých primátích druhů, coţ naznačuje, ţe jejich osud můţe souviset nejen s genetickým podkladem, ale především s faktory prostředí. Zároveň bylo pozorováno, ţe nově duplikované kategorie genů u primátů mají tendenci kumulovat nesynonymní substituce a přispívat tak k rozšíření genového repertoáru, coţ jim umoţňuje vnímat řadu hořkých substancí v měnícím se prostředí (Go et al. 2005, s. 314-325).

4.7. Modifikace vztahu genotyp-fenotyp a vliv prostředí

Ačkoli byl polymorfismus PTC povaţován za monogenní znak, mnoho badatelů poukazovalo na komplexnost rysů a předpokládali, ţe subjektivní charakteristiky a faktory prostředí mohou vést ke změně fenotypu (Guo, Reed 2001, s. 114). Za účelem odhalit jistou spojitost mezi schopností vnímat PTC a nejrůznějšími faktory proběhla velká řada studií, některé s pozitivními jiné s negativními výsledky. Jednou z nich je studie, kdy na kastě Brahmánů v Indii bylo studováno případné spojení věku, kouření a alkoholismu s chutnačstvím PTC, ale ţádná významná korelace potvrzena nebyla (Singh 1975, s. 251).

4.7.1. Vliv pohlaví

Ukazuje se, ţe chutnačství by mohlo být vázáno na pohlaví. Ţeny jsou mnohem častěji chutnači a mohou chutnat PTC v niţších koncentracích neţ muţi (Bartoshuk, Duffy, Miller 1994, s. 1165). Mnoho těchto studií bylo prováděno na dětech nebo adolescentech. Tato pozorování společně s důkazem, ţe vnímavost pro PTC se mění v průběhu menstruačního cyklu, vede k předpokladu, ţe pohlavní hormony mohou mít vliv na schopnost vnímání PTC. Ačkoli ţeny mohou vnímat PTC při niţších koncentracích

21 a jsou mnohem častěji chutnači neţ muţi, nejedná se o dědičný znak vázaný na X chromozom. Coţ dokazují i studie, které uvádí, ţe chutnačství PTC není spojeno s X vázanými formami barvosleposti. Modifikující lokusy, které zvyšují citlivost na PTC mohou být na chromozomu X nebo se můţe jednat o autozomální geny regulované pohlavními hormony (Guo, Reed 2001, s. 114-115). V Indii byla provedena studie, která se zabývala proměnlivostí vnímavosti pro PTC a roztoku glukózy u ţen v průběhu menstruačního cyklu. Ve fázi menstruace chutnačky vykazovaly odpověď na niţší koncentraci PTC zatímco nechutnačky pouze pro vyšší koncentraci. V průběhu ovulace obě skupiny vykazovaly posun k niţším koncentracím. V době menstruace tedy vykazovalo kladnou odpověď na PTC 36% ţen a v době ovulace 45%. V případě glukózového roztoku hedonická odpověď vykazuje růst s rostoucí koncentraci, přičemţ maxima dosahuje při koncentraci 1 M, poté klesá. Dále je hedonické skóre vyšší při ovulaci neţ v době menstruace. Rozdílné zastoupení chutnaček v průběhu menstruačního cyklu naznačuje, ţe geneticky podmíněná odpověď na PTC je ovlivňována vnitřními faktory. Tyto změny v průběhu cyklu mohou souviset se změnami hladin pohlavních hormonů, coţ naznačují i výzkumy, které byly prováděny na krysách obojího pohlaví. Byly jim odnímány pohlavní orgány nebo naopak injektovány hormony a pozorovány změny v přijmu potravy. Na základě těchto výsledků lze říci, ţe chuťový systém je labilní a závisí nejen na genetických, ale i na vnitřních a vnějších faktorech prostředí (Bhatia, Sharma, Mehta 1981, s. 981-983). Bylo odhaleno, ţe schopnost vnímat hořké chutě můţe ţenám pomoci vyhýbat se v době těhotenství určité stravě. Mnohem více ţen neţ muţů je schopno vnímat hořkost PROP. Navíc mnoho sloučenin, které mohou být nebezpečné pro fétus nikoli však pro dospělého, jsou hořké. Výzkum analyzující 50 těhotných ţen objevil, ţe ţeny mají větší tendenci odmítat hořce chutnající potravu v prvním trimestru těhotenství, kdy je fétus zvláště náchylný vůči nebezpečným sloučeninám. Kolektiv L. Bartoshukové navíc odhalil, ţe číslo superchutnaček klesá po menopauze. Bartoshuková spekuluje, ţe superchutnačský gen je méně aktivní po fertilním věku, protoţe uţ není dál nezbytné chránit vyvíjející se plod (Fackelmann 1997, s. 25). Drewnowski se svým kolektivem studoval do jaké míry odpověď na PROP nebo roztok sacharózy souvisí s preferencí stravy u mladých ţen. Vnímavost pro PROP byla spojena s odmítáním kávových nápojů, celozrnného chleba, hořké brukvovité zeleniny

22 a hořkého či kyselého ovoce. Výsledky této studie naznačují, ţe PROP sensitivita se netýká všech takovýchto potravin. Potraviny, které jsou preferovány, mohou být zvoleny z různých důvodů a PROP sensitivita můţe mít jen okrajový vliv. Na druhé straně, odpor a odmítání některých potravin můţe mít výrazný vliv na sníţený příjem určité zeleniny a ovoce. Hlavní záměr behaviorálních strategií je osvojení si zdravé diety s vysokou preferencí výţivově hodnotných leč málo oblíbených potravin. Z toho vyplývá, ţe genetické faktory mohou hrát významnou roli v určování úspěchu výţivové výchovy. Do kontrastu s výsledky testování PROP milovníci sacharózy vykazovali vyšší hodnocení cukru v kávě a čaji neţ ti, kteří nemají sacharózu příliš v oblibě. Ostatní pozorované rozdíly nebyly významné (Drewnowski et al. 1998, s. 799). Existují ovšem i studie, které ţádnou spojitost mezi pohlavím a chutnačstvím PTC nepotvrdily (Brown, Corcos 1982, s. 66-67).

4.7.2. Vliv věku

Bylo prokázáno, ţe ostrost chuťového vnímání (stejně jako ostatních smyslových schopností) s věkem klesá (Beneš 1979, s. 68). Nebyla ovšem pozorována ţádná statisticky významná spojitost mezi chutnačstvím a vyřazením některých druhů potravin z jídelníčku dospělých lidí. Tato skutečnost pravděpodobně souvisí s tím, ţe je člověk ovlivněn výţivovými doporučeními o správném stravování. Jinak je tomu ovšem u dětí (Drewnowski, Rock 1995, s. 507-509). Thambipillai testoval chutnačství u malajských školních dětí. Výsledky se nelišili od pozorování v rámci různých etnik. Pouze se vyskytoval rozdíl ve vnímavosti u pohlaví. Zatímco se obecně předpokládá, ţe dívky či ţeny jsou k PTC vnímavější, v tomto testu byly méně vnímavé (Thambipillai 1955-56, s. 237). Chutnačství PTC bylo roku 1976 zkoumáno dokonce na novorozencích. Děti nebyly tři hodiny krmeny a po probuzení jim byl nakapán cukerný roztok. Následovalo zúţení rtů, zvednutí koutků úst a relaxace ostatních faciálních svalů, coţ vytvářelo dojem úsměvu, poté se projevil sací reflex. Následně bylo dětem na rty nakapáno několik kapek roztoku PTC. Výsledkem byly dvě odlišné reakce. Jednak přijetí bez změny výrazu obličeje (podobně jako po přijetí vody), coţ prezentovalo nechutnače, a víceméně nelibá reakce provázená staţením koutku úst dolů, pozvednutí střední části horního rtu, kontrakce

23 musculus platysma, mírné zploštění jazyka a dokonce někdy říhání, toto vše bylo důkazem chutnačů. A pokud byla těmto dětem opět ukázána lţíce nebo pipeta, reagovaly odvrácením hlavy a odmítaly další doušek (Kalmus 1976, s. 139). Roku 2005 proběhl výzkum zaměřený na studium vlivu genetiky a prostředí na vnímání hořké chuti a preference sladké chuti u dětí a jejich matek. V přírodě je sladká chuť často spojována s vysokým obsahem kalorií z karbohydrátů, oproti tomu hořkost je často dávána do souvislosti s toxicitou látek. Test zahrnoval 143 dětí a jejich matky bělošské i černošské populace, z toho bylo 21 párů sourozenců a 4 trojice sourozenců. Děti byly ve věku od 5 do 10 let a matky okolo 35 let. Na základě tohoto výzkumu nebyl prokázán vliv věku, pohlaví ani etnicity na dědičnost prahu pro vnímání PROP. Ovšem byla pozorována spojitost mezi preferencí sladké chuti a etnicitou. Černošské děti upřednostňovaly více sladkou chuť neţ bělošské. Bez rozdílu mezi etniky vykazovali homozygotní a heterozygotní chutnači preferenci intenzivní sladké chuti (Mennella, Pepino, Reed 2005, s. 218-221). Další výzkum byl tentokrát zaměřený na věkovou kategorii kolem 24 let, zastoupenou korejskými studenty Seoul National University. Dvacet procent ze 75 dobrovolníků byly nechutnači u obou pohlaví. Uvedené zastoupení je větší neţ u Japonců (15%), ale niţší neţ u Evropanů a Američanů evropského původu (30-40%). Výsledky této studie, která se pokusila prokázat spojitost chutnačství s prahem pro vnímání zbývajících chuťových modalit, byly úspěšné. Tedy ţe nechutnači mají vyšší práh pro vnímání ostatních chutí (Hong et al. 2005, s. 712-715).

4.7.3. Vliv chorob

Studie na identických dvojčatech, která vykazují odlišnou schopnost vnímat PTC, podpírají předpoklad, ţe v modifikaci hraje roli i vliv prostředí, jako jsou nemoci, které mohou změnit chuťový statut. Například poranění hlavy a zánět středního ucha. Testovaní, kteří prodělali zánět středního ucha, vnímali intenzivnější hořkost oproti těm, kteří tuto nemoc neprodělali. Opačně to platí u lidí, kteří utrpěli zranění hlavy. Obě tyto události postihují chuťový nerv a způsobují tak specifickou změnu ve vnímání chuti v závislosti na lokalizaci a rozsahu poškození (Guo, Reed 2001, s. 115).

24 4.7.4. Vliv alkoholu

Alkoholismus můţe být spojen s nevnímavostí pro PTC, nicméně ne všechny studie toto potvrzují. Souvislost nechutnačství a konzumace alkoholu můţe souviset i s poţitkářskou preferencí. Bylo pozorováno, ţe 10% ethanol je více hořký pro superchutnače a jsou jím více dráţděni neţ nechutnači. Na podporu hypotézy spojení chutnačství PTC a alkoholismu hovoří fakt, ţe větší poměr nechutnačů byl mezi dětmi alkoholiků neţ nealkoholiků (Drewnowski, Rock 1995, s. 509). Roku 1998 byla provedena studie, která se zabývala moţným spojením mezi dvěma typy alkoholismu, depresemi a chutnačstvím PROP. Bylo prokázáno, ţe lidé, jejichţ rodiče byli alkoholici, ale nevyskytovala se u nich deprese, byli mnohem častěji nechutnači. Na druhou stranu ti, jejichţ rodiče byli alkoholici a měli zároveň sklony k depresím, byli častěji superchutnači. Existuje několik různých teorií. Jedna z nich uvádí, ţe alkoholimus je částěčně dědičným s určitým vlivem prostředí jako je frekvence pití, mnoţství a věk první konzumace apod. V takovém případě je moţné, ţe gen pro alkoholismus je lokalizován poblíţ genu pro chutnačství PTC/PROP. Další teorie je zaloţena na pleiotropním efektu genů, kdy se uvaţuje o tom, ţe recesivní alela genu pro chutnačství podmiňuje nejen nevnímavost pro PTC/PROP, ale i alkoholismus a na druhé straně dominantní alela podmiňuje chutnačství a alkoholismus s depresemi. Další teorie nabízí kauzální spojitost a sice, ţe nechutnači mnohem častěji zkouší alkohol v mladém věku, protoţe jsou méně vnímaví k jeho hořkosti, coţ ovšem popírá výsledek výzkumu, který odhalil spojitost superchutnačů s jedním druhem alkoholismu. Nicméně výsledky uvedené studie, kdy bylo odhaleno, ţe lidé v jejichţ rodině se vyskytovaly pouze deprese bez alkoholismu, se neliší od obecné populace, nás přivádí k závěru, ţe tento znak má jistá specifika. Navíc bylo pozorováno, ţe existují mezipohlavní rozdíly ve výskytu dvou typů alkoholismu a tyto rozdíly jsou spojeny s chutí (Di Carlo, Powers 1998, s. 151). Genetické riziko vzniku alkoholismu je komplexní. Existuje několik různých genů, které podmiňují například metabolickou toleranci vůči nadmíře alkoholu, uspořádání mozku, které odpovídá na příjem alkoholu či jeho odnětí atd. Na základě testování 53 ţen a 31 muţů v průměrném věku 36 let bylo dosaţeno následujících poznatků. Homozygot AVI/AVI označil PROP za méně hořký a vykazoval významně větší příjem alkoholických

25 nápojů neţ heterozygot AVI/PAV nebo homozygot PAV/PAV. Na základě genetických studií bylo objeveno, ţe predispozice k alkoholismu jsou vázány na chromozom 1, 2 a 7. Právě zde by tyto predispozice k alkoholismu mohly přijít do kontaktu s geny pro polymorfimus PTC (Duffy et al. 2004, s. 1632-1635).

4.7.5. Vliv kouření

Kouření je v poslední době jeden z nejrozšířenějších zlozvyků, který můţe ovlivnit kompletně zdraví jednotlivce i jedinců v jeho okolí. I přesto, ţe jsou si lidé těchto rizik vědomi, stále se počet kuřáků zvyšuje. Hall a Blakeslee provedli studii spojení chutnačství PTC a kouření. Dospěli k následujícím závěrům: Existuje určitý efekt kouření na individuální schopnost vnímat PTC (po kouření 73,3% testovaných vnímali aţ silnější roztok naproti tomu 20% vnímalo jiţ slabší roztok neţ před kouřením). Potřeba rozdílně dlouhé doby pro ustálení původního chuťového prahu. U mnoha případů byl prvotní efekt kouření otupění chuťových buněk produkty hoření. Účinek nikotinu na chuťový nervový aparát je stejný jako u ostatních nervů, nejdříve dojde ke stimulaci a poté k útlumu (Hall, Blakeslee 1945, s. 395-396).

Fischer, Griffin a Kaplan (1963, s. 157-165) testovali 127 muţů a ţen ve věku od 18 do 51 let. Došli k závěru, ţe kuřáci vykazují vyšší chuťový práh neboli ţe jsou méně vnímaví k hořce chutnajícím sloučeninám. Tato spojitost nicméně nemusí znamenat původní postiţení. Prostřednictvím kouření se dostává řada hořce chutnajících drog do slin. Proto více vnímaví chutnači vykazují větší odpor vůči cigaretám neţ nechutnači. Pokud ale chutnači tento prvotní odpor překonají, můţe vlivem kouření docházet alespoň u části populace k sniţování ostrosti vnímání pro hořkou chuť. V té samé době prováděl Seth výzkum v Indii zaměřený nejen na vliv kouření, ale i dalších chuťových zvyků jako je ţvýkání betelu či vegetariánství. Neobjevil ovšem ţádnou významnou spojitost mezi těmito zvyklostmi a schopností chutnat PTC (Seth 1962, s. 39-47). Předmětem studie z roku 2001 byla snaha o efektivní prevenci kouření u adolescentů, kdy rizikové skupiny by mohly být vybírány na základě chutnačství. Mezi pravidelnými

26 kuřáky totiţ najdeme mnohem větší zastoupení nechutnačů, kteří nevnímají hořkost nikotinu při svých prvních pokusech. Test byl prováděn na populaci amerických prérijních indiánů, kde je kouření záleţitostí kulturní tradice. Coţ potvrzuje i fakt, ţe 31% účastníků starších 15 let se označilo jako společenští kuřáci a pouhých 23% jsou nekuřáci. Poměr PTC nechutnačů a chutnačů ve skupině nekuřáků a sociálních kuřáků byl 1:3, zatímco ve skupině kuřáků byl 1:1. Přičemţ nebyl zaznamenán rozdílný poměr mezi exkuřáky a současnými kuřáky. Pokud by se podobných výsledků dosáhlo při opakovaných studiích na různých skupinách obyvatel, mohl by test na chutnačství PTC snadno odhalit rizikovou skupinu adolescentů, u kterých je potřeba intenzivnější prevence (Enoch, Harris, Goldman 2001, s. 401-403). O něco podrobnější byl výzkum, který zkoumal spojitost kouření přímo s určitými haplotypy pro PTC a to konkrétně PAV, AVI a AAV. U PAV je relativně niţší výskyt kouření v porovnání s AVI. Výsledky potvrzují předpoklad, ţe mezi PAV a AVI je rozdílná příčina pro vznik kuřáckého zvyku (chuť cigarety nebo společenská motivace), podobně je tomu i u společenských „pijáků“. Haplotyp AAV je pravděpodobně spojen s ochranou proti kouření, toto ovšem musí být ještě podrobně zkoumáno. Nebyl prokázán vliv pohlaví na spojitost jednotlivých haplotypů a kouření, coţ je podstatné, protoţe mezi testovanými kuřáky byla převaha muţů (Cannon et al. 2005, s. 855-858). Jedna z dalších studií provedená roku 2006 testovala 464 současných kuřáků, kde 70% tvořily ţeny, 79% běloši a průměrný věk byl okolo 30 let. Jako hořké označilo PTC 154 účastníků, 217 prohlásilo, ţe je bez chuti a zbývajících 93 označilo jinou chuť neţ hořkou. Bylo pozorováno, ţe mezi kuřáky se vyskytují chutnači v mnohem menší míře neţ v běţné populaci. Tato skutečnost podporuje hypotézu, ţe schopnost vnímat PTC vytváří ochranu před vývojem nikotinové závislosti a tím pozitivní obranu proti kouření. Nicméně bude potřeba ještě řada studií, aby se prokázalo, zda existuje genetické propojení těchto dvou znaků (Snedecor et al. 2006, s. 2310-2312). Jedna z posledních studií z roku 2009 byla zaloţena na testu 100 lidí, kde bylo zastoupení kuřáků 50%. Z nekuřáků plných 80% byli chutnači, zatímco mezi kuřáky jich bylo pouze 64%. Je tedy moţné, ţe nechutnači jsou náchylnější k experimentům s kouřením, protoţe nevnímají nepříjemnou chuť cigaretového kouře (Wheat, High Jr. 2009 [on-line]).

27 Navzdory všemu, co zde bylo zmíněno, je potřeba brát v úvahu, ţe nikotinová závislost je výsledkem exprese mnoha genů a vlivů prostředí, které hrají roli během počátku kouření, trvání i skončení. Cannon et al. navrhují uvaţovat vnímání chuti jako jeden z genetických faktorů, které mohou vznik této závislosti podpořit či naopak odvrátit (Cannon et al. 2005, s. 858).

4.7.6. Chutnačství PTC a nemoci

Spojitost mezi některými chorobami a chutnačstvím není ještě dostatečně prokázána a bude třeba ještě dalších studií. Mezi doposud zkoumané nemoci ve spojitosti s polymorfismem PTC patří diabetes, zubní kaz, onemocnění očí, choroby štítné ţlázy, schizofrenie, gastrointestinální vředy, deprese, lepra, cystická fibróza, maligní tumory, náchylnost k infekčním onemocněním, ale i růstová a vývojová variabilita (Mielke, Koneigsberg, Relethford 2006, s. 184). Existují případy, kdy prvotní a následující studie nepřinesly shodné výsledky (Guo, Reed 2001, s. 123-24). Nicméně předpokládá se, ţe odhalení případné spojitosti polymorfismu PTC s některými chorobami by mohlo pomoci při odhalování rizikových skupin a efektivnějším zacílení prevence.

4.7.6.1. Onemocnění štítné ţlázy

Význam polymorfismu chutnačství PTC ještě není objasněn, ale existují jisté teorie, které navrhují spojitost mezi aktivitou štítné ţlázy a schopností vnímat PTC, proto bude v první řadě řeč o poruchách štítné ţlázy. Jednou z nich je endemická struma. Prvotní studie dávaly její výskyt do souvislosti s vysokým obsahem glukosinolátů v potravě, které jsou chemicky příbuzné s PTC. Přirozeně jsou tyto látky přijímány v brukvovité zelenině, poté jsou hydrolýzou přeměněny na isothiokyanáty a goitrin (1,5-2-thiooxazolidon), který působí jako strumigen. Současný výzkum se ovšem zabývá skutečností, ţe isothiokyanáty z brukvovité zeleniny vykazují chemicky preventivní aktivitu proti rakovině (Drewnowski, Rock 1995, s. 508-509). Molnar uvedl (1983, s. 125), ţe nechutnači se zdají být více náchylní k deficitům štítné ţlázy a vyšší frekvenci uzlovité strumy neţ chutnači, coţ potvrzuje výsledky studie z roku 1949 (Harris et al. 1949, s. 1039). Jedna z hypotéz vysvětluje, ţe chutnači mají

28 tendenci odmítat rostliny, které obsahují glukosinoláty, a proto se u nich vyskytuje postiţení štítné ţlázy méně často (Molnar 1983, s. 125). Nicméně předpoklad, ţe by se mezi pacienty se strumou měli více vyskytovat nechutnači neboli, ţe nechutnači jsou více náchylní k onemocnění strumou, vyvrátila studie z roku 1965 (De Luca, Cramarossa 1965, s. 1399-1400). Výzkum z roku 1961 byl zaměřen na objasnění spojitosti onemocnění kreténismu s chutnačstvím PTC. Případně měl odhalit, zda existuje nějaká závislost mezi chuťovým prahem pro goitrin a PTC. Bylo zjištěno, ţe výskyt nechutnačů PTC je významně zvýšený u kongenitálních athyrotických kreténů a členů jejich rodin. Nicméně nebylo prokázáno, ţe by příjem strumigenů v potravě matek v průběhu těhotenství byl nějakým způsobem abnormální (Shepard 1961, s. 1753-1756). Zvýšenou četnost nechutnačů u mentálně nevyspělých jedinců či kreténů zaznamenaly i další studie (Azevedo, Snyder, Krieger 1965, s. 1223-1224; Fraser, Cantab 1961, s. 964-965). Azevedo a kolektiv se zabývali testováním brazilských imigrantů v Săo Paulo se záměrem prokázat případnou spojitost chutnačství PTC s výskytem nodulární a difúzní strumy. Nebyla pozorována ţádná souvislost výskytu strumy se sociálním postavením, etnikem, gramotností, inbreedingem ani statutem chutnače. Významná asociase byla ovšem odhalena u nechutnačů a nodulární strumy, a dokonce byla odhalena interakce s věkem, pohlavím a zeměpisnou délkou. Nodulární struma je mnohem více závislá na věku, pohlaví a zeměpisné délce u nechutnačů neţ chutnačů. Neexistuje ţádný efekt nodulární strumy na chuťový práh, proto neschopnost vnímat PTC nemůţe být následkem nodulární strumy. Difúzní struma není výrazně spojená se statutem chutnače. Nicméně odpověďna PTC, pohlaví, věk a zeměpisná délka vykazují opačnou souvislost u těchto dvou forem strumy. Předpoklad náchylnosti nechutnačů k nodulární strumě (endemické i neendemické) nebyl demonstrován. Zdá se nepravděpodobné, ţe chutnačský status ovlivňuje schopnost absorbce a vazby jódu. Patrně deficit jódu a další faktory, moţná zahrnující strumigeny příbuzné PTC v brukvovité zelenině, mají tendenci vyvolávat cyklickou thyroidní hyperplásii vedoucí k nodulární strumě u nechutnačů, ale více jednotnou opakovaně difúzní hyperplásii u chutnačů (Azevedo et al. 1965, s. 88-89). Výzkum z roku 1974 se zabýval faktem, ţe v populacích s nízkým příjmem jódu v potravě v kombinaci s příjmem velkého mnoţství strumigenů můţe narušit správné

29 fungování štítné ţlázy, a to především v období velkého metabolického stresu jako je období růstového spurtu v období dětství. Podobně můţe být organismus vystaven stresu v chladném období či při oslabení vyvolaném onemocněním. Toto všechno můţe způsobovat vracející se hypothyroidní stres, coţ můţe nepříznivě ovlivnit neurologickou maturaci. Byl zaznamenán zvýšený výskyt nechutnačů mezi dětmi i dospělými postiţenými kreténismem. Byly pozorovány dvě komunity v ekvadorských Andách, kdy pozornost byla zaměřena především na rozdílné mnoţství strumigenů v potravě. Tato studie měla několik závěrů: PTC sensitivita výrazně korelovala s větší maturací obou pohlaví v oblastech, kde bylo nedostatek jódu v potravě (tzn. chutnači byli více vyspělí, zatímco nechutnači trpěli deficity), tato závislost však nebyla pozorována v oblastech, kde bylo jódu dostatek. PTC sensitivita korelovala s věkem u obou pohlaví opět v nejodizovaných oblastech (starší děti byly vnímavějšími chutnači), coţ se opět nevyskytlo v jodizovaných oblastech. Velikost štítné ţlázy výrazně nekorelovala s PTC sensitivitou. Vysvětlení faktu, ţe s věkem se u dětí zvyšovala citlivost k PTC, můţe být takové, ţe puberta je stresovým obdobím pro štítnou ţlázu, proto můţe docházet vlivem endokrinního systému ke změně vnímavosti. Toto je ovšem pouhou spekulací (Greene 1974, s. 140-149). Zdá se, ţe nechutnači mají jistou dispozici k uzlovité strumě a chutnači zase ke strumě toxické. Také bylo prokázáno, ţe určitá skupina kreténů, u nichţ není ani stopy po štítné ţláze, patří bez výjimky mezi nechutnače (Beneš 1990, s. 148).

4.7.6.2. Ostatní onemocnění

Případná spojitost mezi diabetem, tuberkulózou a frekvencí chuťového deficitu byla předmětem studie provedené na lidech narozených v jiţním Švédsku. Nebyla ovšem odhalena ţádná korelace mezi neschopností vnímat PTC a výskytem těchto onemocnění (Akesson 1959, s. 264). Bayani-Siosonová (1964, s. 47-50) testovala na Filipínách předpoklad, ţe by status PTC mohl souviset s náchylností k určitým chorobám a mohl by tak fungovat jako jeden

30 ze selekčních faktorů přírodního výběru. Do výzkumu bylo zapojeno 145 pacientů s tuberkulózou, 153 s diabetem a 153 se strumou. Tato studie prokázala, ţe procentuální zastoupení nechutnačů mezi pacienty se neliší od normální filipínské populace. Stejně tak bylo prokázáno, ţe se neliší jejich zastoupení u pacientů s jednoduchým nebo mnohočetným adenomem štítné ţlázy nebo toxickou strumou. Výzkum z roku 1969 se zaměřil na průkaz spojitosti mezi chutnačstvím PTC a nádory. Testu se podrobilo celkem 362 ţen trpících karcinomem dělohy, vaječníků, pochvy či prsu a 170 ţen v kontrolním souboru, kdy 126 trpělo nemaligními chorobami endometria neboli tzv. atypickým endometriem. Druhá skupina zahrnovala 43 muţských a 40 ţenských pacientů trpících karcinomem zaţívacího traktu. Třetí skupinu tvořilo 58 muţů s plicním karcinomem. Kontrolní soubor obsahoval 50 muţů s plicní tuberkulózou. Ve čtvrté skupině bylo testováno 40 muţů s karcinomem prostaty a 48 muţů s adenomem prostaty slouţilo jako kontrola. Výsledky testů PTC na skupině muţů a ţen s maligními onemocněními různých orgánů byly vztaţeny ke kontrolnímu souboru s pacienty, kteří trpěli benigními chorobami těchto orgánů. Na základě souhrnu výzkumu bylo dosaţeno těchto poznání: V kontrolní skupině 126 ţen trpících v období menopauzy metrorrhagií, u které byl zaznamenán niţší výskyt nechutnaček, se maligní tumory vyskytují ve 20%. Ve skupině muţských pacientů nebyla pozorována ţádná odchylka v zastoupení chutnačů. Nechutnači z řad ţen mají menší náchylnost vůči maligním nádorům štítné ţlázy, prsu, dělohy a vaječníků neţ chutnači. U muţských nechutnačů ovšem podobný protektivní mechanismus, který by bránil nádorovému bujení buněk štítné ţlázy či pohlavních orgánů nebyl pozorován. Proto se předpokládá, ţe v této výhodě hrají roli ţenské hormony (Miluničová, Jandová, Škoda 1969, s. 399-401).

Kalmus a Lewkonia (1973, s. 504-506) studovali případnou spojitost mezi chutnačstvím PTC a některými formami glaukomu u londýnských pacientů. Nebyly ovšem pozorovány ţádné významné rozdíly ve frekvenci nechutnačů mezi pacienty s různými typy glaukomu a ostatními pacienty s nitrooční hypertenzí a zdravými lidmi.

31 Roku 1979 uvěřejnil McDonald svůj poznatek, ţe mezi 30 testovanými lidmi trpícími barvoslepostí byl pouze jediný chutnač (McDonald 1979, s. 1224). Další z pozorovaných onemocnění v souvislosti s chutnačstvím PTC byly deprese. Průkaz takovéto spojitosti by mohl být velice uţitečný, protoţe by mohlo dojít k odhalení ohroţených jedinců velice jednoduchou, neinvazivní a nenákladnou metodou. Tato studie narozdíl od předchozích byla provedena na pacientech s přesně daným postupem a zahrnuta byla samozřejmě i kontrolní skupina. Z 23 pacientů trpících depresí, bylo 14 chutnačů, zatímco v kontrolním souboru bylo z 18 jedinců, 12 nechutnačů, coţ neodpovídá 30% zastoupení nechutnačů v obecné populaci. Toto ovšem můţe být způsobeno malou velikostí vzorku. Dvanáct ze 14 chutnačů vykazovali jiţ dva roky časté deprese, oproti 4 z 9 nechutnačů. Tento rozdíl je významný, naproti tomu nebyl odhalen výrazný rozdíl mezi chutnači a nechutnači v počtu depresivních period ani ve věku nástupu první deprese. Kvůli malé velikosti vzorku lze jednoznačně říci pouze to, ţe tato studie prokázala, ţe ţeny chutnačky trpí hlubšími, delšími a častěji endogenními depresemi neţ nechutnačky. Ostatní poznatky této studie nejsou dostatečně průkazné a bude potřeba dalších pozorování pro jejich potvrzení. Můţeme tedy říct, ţe nebyla jednoznačně prokázána spojitost mezi chutnačstvím PTC a depresemi (Whittemore 1990, s. 269-272). Na základě předpokladu, ţe hořce chutnající zelenina můţe obsahovat látky, které působí protikarcinogenně, vznikla studie, která zkoumala moţný vztah mezi zastoupením chutnačů mezi americkými ţenami trpícími rakovinou prsu a získané informace porovnávala s četností u zdravé populace ţen. Testu se zúčastnilo celkem 170 ţen s rakovinou a 156 bez rakovinného stavu. Bylo zjištěno, ţe 34 z 35 ţen, které nemají rády brukvovitou zeleninu, jsou chutnači, a vzhledem k tomu, ţe tato zelenina obsahuje protirakovinné látky, můţe její absence v jídelníčku skutečně mít spojitost s výskytem rakoviny (Drewnowski et al. 2000, s. 195-197). U pacientů, kterým byla odejmuta část pravého temporálního neokortexu, byla pozorována vyšší vnímavost vůči PROP, coţ můţe být výsledkem rozdílů v genetické determinaci chutnačského statutu. Na druhou stranu se můţe jednat o manifestaci zvyšující se chuťové vnímavosti následkem odejmutí části anteromediálního temporálního laloku (Small, Zatorre, Jones-Gotman 2001, s. 1572). Timpson et al. (2005, s. 1007-1011).testovali teorii, ţe se chutnači vyhýbají hořce chutnající zelené zelenině, která obsahuje antioxidanty a mají sklon k vyšší konzumaci

32 tuků, čímţ u nich vzniká vyšší riziko ICHS (ischemické choroby srdeční). Nebyla prokázána ţádná významná spojitost mezi haplotypy TAS2R38 a ICHS znaky nebo stravovacími návyky. Autoři uvádí tři moţná vysvětlení: Chyba při měření genotypu či fenotypu. Spojitost TAS2R38 a schopnost chutnat hořké sloučeniny není tak přímočará a existují ještě jiné genetické a další determinanty. Neexistuje spojitost mezi chutnačstvím, stravovacími návyky a ICHS.

Fakt, ţe variabilita v chutnačství PTC můţe být spojena s G-proteinem, přináší myšlenku, zda by tento fenomén nemohl mít spojitost se schizofrenií, či jinými mentálními poruchami, které souvisí s dysregulací G-proteinu. Na tuto otázku se zaměřila studie provedená roku 2007. Její autoři se zabývali otázkou, zda rostoucí počet nechutnačů u pacientů a nepostiţených blízkých členů rodiny můţe reflektovat abnormality ve funkci G-proteinu. Tyto abnormality mohou být následkem genetických faktorů či jiných působících vlivů prostředí, kdy následkem je zvyšující se náchylnost k tomuto onemocnění. Testu bylo podrobeno celkem 67 pacientů se schizofrenií, z toho bylo 49 muţů a 18 ţen, dále jako kontrola slouţilo 30 zdravých jedinců a 30 zdravých příbuzných prvního stupně od pacientů. Bylo pozorováno, ţe jak mezi pacienty, tak mezi jejich zdravými blízkými příbuznými významně roste zastoupení nechutnačů v porovnání s kontrolním vzorkem. Chutnači ze všech tří skupin se výrazně nelišili a nebyl zároveň pozorován ţádný vliv pohlaví. U pacientů se chutnači a nechutnači PTC nelišili ve věku, kdy vypukla choroba, ani na době trvání, závaţnosti onemocnění či počtu hospitalizací. Zároveň tato studie navrhla, ţe by status PTC nemusel souviset pouze se schopností vnímat chuťové podněty, ale i vjemy čichové (Moberg et al. 2007, s. 225-227).

4.7.7. Chutnačství PTC a další znaky

4.7.7.1. PTC a výţiva

Jak bylo jiţ dříve zmíněno, polymorfismus PTC můţe být jedním z významných faktorů ovlivňujících výběr potravy. Proto byla provedena řada výzkumů, která se soustředila na průkaz případné spojitosti chutnačství PTC a příjmu určitých potravin.

33 Jednu z prvních studií na toto téma provedl Fischer a kolektiv jiţ v roce 1961. Test byl zaloţen na zjištění citlivosti na PROP a další látky a dotazníkovou metodou byla zjišťována averze vůči 118 různým potravinám. Jiţ při této studii byla prokázána spojitost mezi vnímavostí pro některé hořce chutnající testované látky (i PROP) a averzí k určitým potravinám (Fischer et al. 1961, s. 1328). Studie z roku 1983 zkoumala status PTC v souvislosti se schopností vnímat sladkost sacharózy a dvou umělých sladidel. Testu se zúčastnilo 15 ţen a 5 muţů ve věku od 20 do 52 let, kdy zastoupení chutnačů bylo záměrně zvoleno v 50%. Jako standardu bylo pouţito 1,0 M roztoku NaCl. Bylo zjištěno, ţe bez ohledu na koncentraci, teplotu či stimulační metodu vnímají chutnači sladkost sacharózy intenzivněji neţ nechutnači (Gent, Bartoshuk 1983, s. 267-271). Rovněţ Drewnowski, který je autorem řady studií na téma chutnačství PTC a výběr potravy, studoval se svými kolegy spojitost mezi vnímavostí pro PROP a hedonickou odpovědí na sladké a hořké. Chuťová sensitivita pro PROP je slabě spojena se zvýšenou vnímavostí ke sladké chuti, ale nelze předpovědět hedonickou odpověď na roztoky sacharózy a sacharinu. Z tohoto důvodu můţe být hedonická odpověď a vnímaná intenzita rychlou cestou pro určení chutnačského statutu PROP (Drewnowski, Henderson, Shore 1997, s. 34-35). Další jeho studie s tímto zadáním neprokázala souvislost ani mezi vnímáním intenzity sladkého chuti sacharózy ani mezi poţitkářskou odpovědí na sladké a chutnačstvím. Navíc nebyla prokázána ani spojitost s hedonickou odpovědí na NaCl (Drewnowski et al. 1997, s. 651). Anlikerová studovala potravní preference dětí v souvislosti s vnímavostí pro PROP. Bylo zjištěno, ţe nechutnači ve skupině potravin označili jako chutné čedar a to dříve neţ chutnači, naopak plnotučné mléko označili nechutnači později neţ chutnači. To můţe být způsobeno tím, ţe čedar obsahuje větší mnoţství vápníku, který můţe způsobovat hořkost naopak mléko obsahuje vysoký podíl cukrů. Nicméně budou potřeba ještě další studie pro osvětlení tohoto jevu (Anliker 1991, s. 320). Tepperová a Nurse (1997, s. 951-953) zkoumali chutnačství PROP v souvislosti se schopností vnímat tuk v salátovém dresing, v souvislosti s tím byly zkoumány i další znaky jako je dráţdivost capsaicinem a hustota fungiformních papil. Bylo odhaleno, ţe se zvyšující se citlivostí na PROP se zároveň zvyšuje počet a hustota fungiformních papil, a ţe chutnači jsou mnohem více dráţdění capsaicinem neţ nechutnači.

34 Výsledky výzkumu interakce vnímání tučnosti dresingu a chutnačství nebyly sice významné, i přesto můţe naznačovat, ţe schopnost vnímat tuk v potravě můţe být spojena s anatomií a funkčností smyslového aparátu, a PROP chutnačský status můţe slouţit jako efektivní nástroj k odhalení tohoto rozdílu. Podobnou studii zaměřenou na testování sladko-tučné směsi provedl o rok později Drewnowski s kolegyněmi, ani oni neprokázali významnou spojitost s chuťovou vnímavostí pro PROP (Drewnowski, Henderson, Barratt-Fornell 1998, s. 772-776). Délka a intenzita pachuti kofeinu byla měřena mezi chutnači a nechutnači. Hlavní otázkou bylo, zda se bude vyskytovat nějaký rozdíl, který by ovlivnil následné vnímání. U nasyceného roztoku kofeinu se intenzita vnímání mezi chutnači a nechutnači nelišila bezprostředně po prezentaci stimulu, ale poté u nechutnačů odezněla pachuť kofeinu o 1 minutu dříve. Hodnocení nechutnačů slabého roztoku bylo niţší v průběhu celé doby (Nelly, Borg 1999, s. 20). Drewnowski, Hendersonová a Barratt-Fornellová (2001, s. 538) potvrdili, ţe chutnačství PROP je spojeno s niţším příjmem brukvovité zeleniny a některé syrové zeleniny. Dále je spojeno se špatným hodnocením naringininového roztoku, zeleného čaje a sojového tofu. Ţeny, které odmítájí toto jídlo, jsou daleko častěji chutnačky a superchutnačky. Mnoho biologicky aktivních látek v ovoci a zelenině má hořkou chuť, proto se vědci domnívají, ţe nelibá chuť je jeden z důvodů malého zastoupení zdraví prospěšných potravin v jídelníčku současného člověka. Existuje řada dalších biologicky aktivních přírodních látek hořké chuti, které jsou důleţité například v prevenci proti rakovině. Jsou to fytoestrogeny v hořkých plodech, flavonoidy jako třeba naringin v grapefruitovém dţusu a další citrusech, cibuli či kapustě, karotenoidy v karotce, špenátu nebo brokolici. Tyto látky zároveň sniţují riziko kardiovaskulárních onemocnění a dalších chronických zdravotních problémů (Drewnowski, Rock 1995, s. 509-10). Yackinousová a Guinard se zabývali studiem případné souvislosti chutnačství s anatomickými znaky a dietními zvláštnostmi u mladých ţen a muţů. Nezjistili ţádný významný rozdíl BMI v souvislosti s chutnačstvím, ať uţ testovali muţe a ţeny zvlášť nebo dohromady. U ţen chutnaček a superchutnaček bylo pozorováno, ţe větší podíl potřebné denní energie získávají z tuku oproti nechutnačkám, zároveň konzumovaly méně ovoce. Nebylo ovšem pozorováno, ţe by chutnači obou pohlaví vyuţívali více

35 neţ nechutnači cukr, mléko či jiné přísady do kávy, aby zmírnili její hořkost (Yackinous, Guinard 2002, s. 203-208). Body mass index (BMI) se zároveň stal předmětem studie v roce 2002. Testu byly podrobeny ţeny středního věku všech etnik. Předpokladem bylo, ţe ţeny, které mají niţší vnímavost vůči PTC, budou vykazovat větší tendence k nadměrné konzumaci nejen tučných potravin a tím pádem budou mít i vyšší BMI. Tento předpoklad se ovšem nepotvrdil. Důvodem můţe být to, ţe výběr potravy je často ovlivněn povědomím o racionální stravě. Rovněţ nebyl do studie zahrnut socioekonomický status a fyzická aktivita, coţ jsou dva hlavní nezávislé předpoklady pro vznik obezity (Tepper, Ulrich 2002, s. 309-311). Další ze zkoumaných znaků byla schopnost vnímat krémovost (smetanovost) a její souvislost s chutnačstvím PROP. Výzkum byl prováděn na 52 ţenách a 31 muţích mezi 19 a 48 lety. Takováto spojitost, která by měla genetický podklad, nebyla prokázána (Lim, Urban, Green 2008, s. 499). U všech výše zmíněných výsledků je důleţité mít na paměti, ţe na skladbě přijímané potravy se nepodílí pouze genetika a chuťové preference. Existuje řada dalších faktorů, které kvalitu přijímané potravy ovlivňují, mezi ně patří například společenské zvyklosti, náboţenská přesvědčení, osobní postoj a výţivová doporučení. Pokud chceme minimalizovat toto zkreslení, je ohromně zajímavé testovat děti. Z roku 2002 pochází studie, která se zabývala otázkou, zda citlivost na 6-n-propylthiouracilu můţe být predikcí k přijímání hořce chutnajícícho špenátu u dětí ve věku 3-6 let. Testu se zúčastnilo 20 chlapců a 22 dívek. Bylo prokázáno, ţe existuje spojitost mezi vnímáním hořkosti PROP a špenátu. Coţ je zajímavé, protoţe špenát nepatří mezi brukvovitou zeleninu a neobsahuje tedy skupinu N-C=S (Turnbull, Matisoo-Smith 2002, s. 1103-1104). Spojitost mezi chutnačstvím PTC a stravovacími preferencemi u malých dětí byla rovněţ předmětem výzkumu z roku 2006. Testu bylo podrobeno celkem 65 dětí, různé etnicity. Zastoupení chutnačů 63% nezávisle na pohlaví. Pokud se posuzovaly jednotlivé potraviny zahrnující zeleninu, mléčné výrobky aj., nebyly pozorovány ţádné významné interindividuální rozdíly. Jakmile ovšem došlo k rozdělení potravin do kategorií dle chuti vykazovali nechutnači větší konzumaci hořce chutnající zeleniny neţ chutnači, a dokonce

36 konzumovali hořkou zeleninu více neţ nehořkou. Konzumace nehořké zeleniny byla celkově niţší a nelišila se mezi skupinami (Bell, Tepper 2006, s. 247-250). Je zajímavé, ţe byla prokázána spojitost ve schopnosti vnímat hořkost PTC a jiných chuťových vjemů. Patří sem například hořkost kofeinu, sacharinu, ethanolu, sladkost neohesperidinu, sacharózy či dráţdivost capsaicinem. Dosud se totiţ předpokládalo, ţe lokus PTC zahrnuje pouze hořkou chuť (Tepper, Christensen, Cao 2001, s. 571-572).

4.7.7.2. PTC a ostatní znaky

Za téměř 80 let, které uplynuly od objevu chutnačství PTC, byla provedena velká řada studií, které zkoumaly případnou spojitost tohoto fenoménu s nejrůznějšími znaky. Z roku 1935 pochází studie, která se zabývala případnou korelací intenzity vnímání PTC a dalších sedmnácti látek. Závěrem bylo, ţe dobrovolníci, kteří intenzivně vnímají PTC, mají tendenci intenzivně vnímat i další látky, nicméně konkrétní poměr intenzit je individuální, zatímco jeden vnímá PTC jako 16krát hořčí neţ chinin, pro jiného je chinin 256krát hořčí neţ PTC (Blakeslee, Salmon 1935, s. 88-90). Burksová a Wyandtová roku 1941 zkoumaly, zda existuje nějaká souvislost mezi oválnými krevními buňkami a dalšími znaky, mezi nimiţ i chutnačstvím PTC. Nebyla prokázána ţádná blízká vazba mezi těmito dvěma znaky (Burks, Wyandt 1941, s. 227). Jedna z dalších studií se zabývala charakterovými vlastnostmi ve spojitosti s vnímavostí PTC. Zkoumány byly tři charakterové rysy podle Eysencka, a to psychoticismus, extraverze a neurotocismus. Pozorování bylo provedeno zvlášť u ţen a u muţů. Zároveň bylo zjišťováno, zda se liší chutnači od nechutnačů ve sklonech k sebevraţdě, vyhroţování sebevraţdou a pokusech o ni. Tento výzkum ovšem neprokázal ţádnou souvislost mezi chutnačstvím a Eysenckovým charakterovým soupisem (Kimmel, Lester 1987, s. 586). Prescott, Ripandelli a Wakeling (2001, s. 1001-1002) zkoumali chuťové vjemy binárních směsí a případné potlačování jedné sloţky směsi druhou. Vyuţity byly kombinace sladko-hořké, sladko-kyselé, slano-hořké a slano-kyselé. Bylo pozorováno, ţe superchutnači hodnotí celkovou intenzitu směsí výše neţ nechutnači nebo chutnači. Navíc čím citlivější je člověk vůči PTC, tím více dochází k potlačení jedné ze sloţek směsi.

37 Předmětem výzkumu trojice vědců Johnston, Hertzog a Malina bylo najít moţný vztah mezi chuťovou vnímavostí na PTC a růstovou variabilitou. Závěrem této studie prováděné na 425 dětech, kdy pouze 6,35% byly nechutnači, bylo, ţe schopnost vnímat chuť PTC můţe být spojena s rychlejší průměrnou maturací skeletu a s celkově vyšší výškou. Pravděpodobně je ale chutnačství primárním faktorem pouze pro skeletální maturaci a větší výška můţe být pouhým následkem rychlejší maturace. Je téměř jisté, ţe polymorfismus PTC je pouze jedním z moţných faktorů, které růst ovlivňují. Tato a podobné studie pouze poukazují na určitou spojitost, nicméně nevysvětlují konkrétní mechanismus vzájemného působení (Johnston, Hertzog, Malina 2005, s. 254-255).

4.8. Určení statutu PTC

Pro provedení mapovací studie nějakého znaku je nezbytné přesné určení míry fenotypu. Původně se testovalo chutnačství pomocí čisté látky PTC, později pomocí PTC impregnovaných filtračních papírků a nebo pomocí vodného roztoku látky (Tepper, Christensen, Cao 2001, s. 575-76). Můţe se testovat metodou „suprathreshold“, kdy dojde na základě testování vysoce koncentrovaným roztokem k rozdělení haplotypů PAV a AVI a přibliţného odhadu heterozygotů ve středu obou extrémních případů (Bufe et al. 2005, s. 324). Jedna z dalších metod je zaloţena na určení nejniţší koncentrace PTC, jakou je testovaný subjekt schopný zaznamenat (toto se označuje jako prahová metoda). Pro tento případ vytvořili Harris a Kalmus metodu široce vyuţívanou ostatními výzkumníky. Nejprve dojde ke stanovení hrubé prahové koncentrace, kdy je proband vyzván, aby v sérii vzorků se vzrůstající koncetrací označil první, u kterého zaznamená chuťový vjem. V dalším kroku je dobrovolník poţádán, aby rozdělil osm kalíšků podle chuti do dvou kategorií (čtyři kalíšky jsou naplněny vodou a další čtyři roztokem testované látky). Pokud testovaný uspěje, v dalším kroku se koncentrace látky sniţuje, toto se opakuje tak dlouho, dokud proband nerozdělí kalíšky špatně, coţ znamená, ţe tuto koncentraci jiţ není schopen adekvátně vnímat (Bartoshuk, Duffy, Miller 1994, s. 1166). Existují další méně oblíbené metody testování, ale všechny vykazují víceméně tytéţ výsledky. Někteří badatelé se pokusili vytvořit podrozdělení probandů na základě dalších

38 chuťových schopností, jako je vnímavost pro chinin nebo pro benzoát sodný (Fischer, Griffin 1964, s. 676-680). Testování subjektů pomocí takovýchto látek napomůţe odhalit nechutnače, kteří mají nespecifickou ztrátu chuti. L. Bartoshuková s kolegyněmi modifikovaly tuto metodu za pouţití roztoku NaCl o určité koncentaci jako standardu. Pokud proband vnímá PROP intenzivněji neţ NaCl, pak je superchutnačem, pokud stejně je chutnačem a v případě, ţe vnímá pouze NaCl jedná se o nechutnače. Pokud proband nevnímá PROP, ale NaCl ano, vyloučíme tím obecnou ztrátu chuťové vnímavosti (Bartoshuk, Duffy, Miller 1994, s. 1167-1168). O čtyři roky později byl tento pokus proveden znovu ovšem se zvukovým tónem jako druhým standardem, kdy bylo pozorováno, ţe u chutnačů můţe intenzivní hořkost PROP způsobit, ţe je zvuk vnímán hlasitěji (Bartoshuk et al. 1998, s. 795). Další způsob testování je stanovení tzv. absolutního prahu, kdy je zjišťováno, kdy je proband schopen rozlišit roztok testované látky od vody (tato metoda je základem pro výše zmíněný postup, který upravili Harris a Kalmus) (Bufe et al. 2005, s. 325). Lee a O´Mahony se pokusili prozkoumat podstatu diskriminace PTC od destilované vody a rozpouštědla NaCl bez chuti a rozšířit studii pro PROP. Výsledkem bylo, ţe PTC je lépe rozeznáno od rozpouštědla NaCl bez chuti neţ od čisté vody. To proto, ţe NaCl rozpouštědlo inhibuje přetrvávání PTC chuti, coţ čistá voda nedokáţe. U PROP je to opačně. Obojí jak PTC tak PROP jsou vyuţívány k zjištění statutu PTC, ovšem přesnost určení závisí na rozpouštědle. Rozpor mezi schopností rozeznat roztok látky od čistého rozpouštědla a intenzita chuťového prahu rozpuštěné látky si jistě zasluhuje pozornost (Lee, O´Mahony 1998, s. 408-409). Drewnowski, Kristal a Cohenová (2001, s. 488) testovali, zda je lepší pro zjištění chutnačství PROP vyuţít impregnované papírky nebo roztoky. V laboratorních podmínkách testy oběma způsoby vykazovaly víceméně shodné výsledky, ovšem není moţné toto jednoznačně garantovat v průběhu epidemiologické studie. Schopnost vnímat hořkost z filtračního papírku je navíc závislá na adekvátním vlhčení, kontaktu s jazykem a specifické době expozice. Jedině tak dojde k uvolnění potřebného mnoţství látky. Pouţití testovacích stripů mimo laboratoř je tedy nejjednodušší, nicméně ne nejpřesnější.

39 4.9. Výsledky genového mapování

Existuje mnoho studií, které se zabývaly zmapováním lokusu podmiňujícího chutnačství PTC. K tomuto účelu byly vyuţity nejrůznější postupy.

4.9.1. Mapování na základě vazby s jinými lokusy

Nejčastěji byla vyuţívána pro odhalení lokusu PTC vazba s krevními polymorfismy a jinými více známými genetickými znaky. První z takovýchto studií je z roku 1974, která se zaměřila na 22 autozomálních markerů (mezi nimi i polymorfismus PTC) a jejich případné vazby. Byla zde prokázána vazba mezi polymorfismem PTC a polymorfismem krevního systému KELL (Chautard-Freire-Maia 1974, s. 197). Téhoţ roku zkoumaly Crandallová a Spencová vazbu mezi PTC a dalšími osmnácti autozomálními lokusy. Takováto souvislost ovšem nebyla prokázána. V případě by přicházel pouze lokus pro sérový protein Gm, naproti tomu byla zcela vyvrácena vazba s lokusem PGMı (systém červených krvinek). Potvrzena nebyla ani výše zmíněná úzká vazba mezi polymorfismem PTC a KELL (Crandall, Spence 1974, s. 250). Další studii vazby PTC a KELL provedl roku 1967 Conneally se svým kolektivem na dětech brazilských indiánů. V tomto případě nebyla mezi uvedenými lokusy zaznamenána rekombinace. Tato skutečnost by mohla slouţit pro testování předpokladu dvoualelového systému PTC a moţná napomohla vyřešit problém přechodných chutnačů (Conneally et al. 1976, s. 270). Umansky et al. studovali moţné vazby PTC s dalšími lokusy na dvojčatech z 207 rodokmenů. Připustili moţnou spojitost s transferinem (sérový protein) a krevními systémy Sekretor, Lutheran a KELL (Umansky et al. 1966, s. 457). Roku 1984 byly uveřejněny výsledky výzkumu zabývajícího se odhadem rekombinace PTC a Kell. Výsledná data se výrazně liší od předchozích studií jako jsou práce Conneallyho et al. 1976 či Umanského 1966, proto není moţné na základě různých studií, se kterými byly tyto výsledky srovnávány říci, zda jsou tyto dva lokusy spojeny či nikoli (Spence et al. 1984, s. 185).

40 Spojitost mezi lokusy můţe mít různý charakter. Lokus pro PTC můţe být spojen s nerovnováhou v jiném lokusu, coţ následně způsobí onemocnění, nebo nastane opačný případ, kdy průběh onemocnění změní statut PTC. V úvahu připadá i pleiotropní efekt lokusu PTC (Guo, Reed 2001, s. 124).

4.9.2. Lokalizace na chromozomech

Reed et al. studovali roku 1999 páry sourozenců. Dospěli k závěru, ţe lokus pro PTC se nachází na chromozomu 5p, k tomu navíc alespoň jeden přídavný lokus se nachází na chromozomu 7q31, ve vzdálenosti 35cM od genů systému Kell. Lokus vázaný na chromozom 7 totiţ odpovídá za mnohem menší varianci neţ lokus na chromozomu 5 a můţe být více důleţitý pro prahovou hodnotu neţ nadprahovou. K této studii byl ovšem vyuţit PROP. Polymorfní markery PTC lokusu na chromozomu 5p15 jsou odlišně přenášeny na děti heterozygotních rodičů, coţ napovídá pro vazbovou nerovnováhu (Reed et al. 1999, s. 1478-1479). Mapování zaloţené na vazbové nerovnováze můţe napomoci zúţení oblasti obsahující lokus PTC. Další studie byla prováděna na vzorku 267 členů rodin evropského původu v Utahu. Dobrovolníci ve věku 18-90 let byli testování pomocí 14 koncentrací roztoku PTC. Zároveň byli dobrovolníci testováni chininem, aby se vyloučil obecnější chuťový deficit. Výsledek tohoto výzkumu ukázal, ţe existuje spojitost tohoto znaku s chromozomem 7q, jistý důkaz existuje i pro spojení s chromozomem 16, ale byly zaznamenány i další lokusy s niţší určitostí, a to na chromozomu 1q, 7p, 14q, 18q, 20q a 21 p. Závěrem bylo, ţe hlavní lokus PTC se nachází na chromozomu 7q a přídatné lokusy se nachází na chromozomu 16p případně na dalších chromozomech. Region 7q obsahuje mnoho členů TAS2R rodiny genů pro hořké chuťové receptory a řadu genů pro čichové receptory, které mohou být zahrnuty do chemického přenosu vjemu. Na chromozomu 16 se vyskytují geny, které jsou zapojeny do chuťového přenosu, zahrnující regulátory signálních G-proteinů, předpokládaný receptor spojený s G-proteinem a geny pro dva G-proteiny, které se účastní chuťové signalizace (Drayna et al. 2003, s. 569-571). Fischer et al. (2004, s. 432-433) uvádí, ţe T2R geny pro polymorfismus PTC jsou organizovány v klusterech na chromozomu 12p13 a 7q31, navíc byl objeven samotný gen T2R1 na chromozomu 5p15. Podobnost sekvencí na chromozomu 12 je vyšší

41 neţ na chromozomu 7, coţ podporuje hypotézu, ţe tyto geny se vyvíjely na podkladu tandemové duplikace, která byla četnější na chromozomu 12 . Jedna z posledních studií uvádí, ţe člověk má 33 genů pro hořkou chuť (tzv. TAS2R), 25 z nich jsou funkční geny a 8 jsou pseudogeny. Většina z nich se nachází na chromozomu 12 a 7 s jedním genem na chromozomu 5. Vzhledem k tomu, ţe lidské populace se vzájemně liší v genech pro hořkou chuť nejvíce z celého genomu, jsou tyto geny ideální pro studium působení přírodní selekce. Autoři věří, ţe nositel chutnačského fenotypu měl selektivní výhodu, protoţe tato vlastnost mu umoţňovala vyhnout se rostlinným toxinům, které mohou zapříčinit špatné fungování štítné ţlázy (Harris, Meyer 2006, s. 106-110).

4.9.3. Bioinformační analýza

Touto metodou byl odhalen region o velikosti 4-Mb na chromozomu 7q. Ten obsahuje více neţ 150 genů zahrnující i jeden, který kóduje antigeny systému KELL. Navíc v tomto regionu nalezneme mnoho genů TAS2R pro receptory hořké chuti a dále geny pro čichové receptory. Na chromozomu 7q byla pozorována řada sekvenčních variant. Autoři se rozhodovali, který ze dvou nejčastějších haplotypů PAV a AVI je původní. Po otestování několika nehumánních primátů, kdy všichni byli homozygoti pro PAV, dospěli k závěru, ţe původní je PAV a AVI se objevil aţ po oddělení vývojové větve člověka od společného předka s primáty (Kim et al. 2003, s. 1223-1224).

4.9.4. Mapování na modelových organizmech

Mapovací studie z roku 2003 byla zaměřena na studium genů T2R pro hořkou chuť u člověka a myší. Geny T2R lze rozdělit do tří hlavních skupin A, B a C. Skupina genů A je u člověka lokalizována na chromozomu 12 a je spojena s PRP lokusem, který je známý vlivem na vnímání hořké chuti. Všechny myší geny skupiny A jsou lokalizovány na chromozomu 6. Skupinu genů C nalezneme u člověka na chromozomech 5 a 7 a jsou spojeny se schopností odpovídat na hořkou substanci PROP. Myší geny této skupiny jsou lokalizovány na chromozomu 15 a 6. Ve skupině B je pouze domnělý pár ortologních genů. Všechny tyto geny myší a lidské jsou homologní.

42 Tyto výsledky naznačují, ţe lidské a myší geny netvoří dva samostatné klustery, coţ můţe znamenat, ţe k duplikaci genů došlo před oddělením primátů a hlodavců. Byly zároveň zaznamenány dvě skupiny receptorů pro hořkou chuť, druhově specifické a druhově obecné. Zatímco první skupina se mohla vyvinout samostatně u kaţdého druhu, skupina genů druhově obecných je pravděpodobně společná pro mnoho skupin savců (Shi et al. 2003, s. 806-813).

4.10. Význam genů TAS2R

Vzhledem k tomu, ţe geny TAS2R mají vliv na výběr potravních zdrojů u savců, můţe jejich evoluce odráţet potravní změny v průběhu vývoje organismů. V průběhu evoluce člověka došlo k řadě změn ve výţivě. Mnoţství masa v potravě hominidů začalo vzrůstat před asi 2 miliony let, zatímco mnoţství rostlinné potravy se sniţovalo. Tento potravní posun měl za následek redukci významu hořké chuti a tím i genů TAS2R, protoţe zvířecí tkáň obsahuje méně hořkých a toxických sloučenin neţ rostlinné tkáně. Detoxifikace jedovaté potravy, počínající asi před 800 000 let řízeným uţíváním ohně, mohla spustit širší funkční relaxaci genů TAS2R. Autoři se domnívají, ţe vzorce intraspecifických polymorfismů a současná evoluce lidských genů TAS2R můţe ukazovat na malé působení selekce. Z tohoto důvodu charakterizovali intra- a interspecifické variace všech 25 členů rodiny TAS2R a obstarali tím silný důkaz podporující tuto hypotézu. Moţnost přírodní selekce genů TAS2R by mohla být lépe odhalena porovnáním vzácných a obecných polymorfismů (Wang, Thomas, Zhang 2004, s. 2672-2676) Wang, Thomas, Zhang pouţili šimpanze pro porovnání s člověkem, aby mohli určit, které alely jsou odvozené a které původní. Bylo objeveno, ţe poměr četnosti nesynonymního a synonymního polymorfismu byl u kategorie vzácných i obecných polymorfismů stejný. To je v souladu s rozvolněnou selekcí TAS2R. Čistící selekce má totiţ předcházet škodlivým nesynonymním mutacím a bránit tak jejich šíření, generovat niţší poměr nesynonymních/synonymních mutací pro obecné polymorfismy neţ pro vzácné. Mimo nesynonymních polymorfismů existují dva nesmyslné polymorfismy na pozici 640 a 749, kdy následkem je vznik nefunkčního proteinu. Tyto dva pseudogeny má člověk navíc oproti šimpanzovi, který jich má 6. Všechna

43 pozorování dokládají, ţe v případě genů TAS2R nedochází k dostatečné selekci. Srovnání mezi člověkem a šimpanzem navíc potvrzuje, ţe geny TAS2R jsou pod neutrální selekcí bez větších omezení. Výsledky této studie uvádějí, ţe šimpanzí geny TAS2R byly pod volnějšími selekčními vlivy, ikdyţ u něj není pozorována taková míra pseudogenizace jako u člověka. Je známo, ţe šimpanz, narozdíl od jiných lidoopů, jí příleţitostně maso. Navíc mezi rostlinnou stravou dává přednost zralým plodům. Tyto plody obsahují méně toxinů neţ listy a nezralé plody. Tyto faktory mohou redukovat selekční tlaky na šimpanzí geny TAS2R. Jinak řečeno, pokud dojde k téměř úplnému vyloučení toxinů z potravy, nebo jsou odstraněny různou úpravou, dochází k rozvolnění selekčních tlaků, dochází tak k pseudogenizaci a tím do budoucna ztrátě schopnosti tyto toxiny vnímat (Wang, Thomas, Zhang 2004, s. 2672-2676). Vrátíme-li se opět k člověku pak objev, ţe genový repertoár TAS2R je pod volnějšími selekčními vlivy, má několik důsledků: Lidé ztratili a ztratí geny TAS2R, coţ můţe mít za následek pokles počtu hořkých sloučenin, které budeme chuťově vnímat. Segregace nefunkčních alel TAS2R v současné lidské populaci ukazuje interindividuální variaci v sensitivitě vůči hořké chuti. Funkční relaxace můţe také umoţnit objevení se nových alel TAS2R, které mohou být spojeny s dosud neznámými chuťovými podněty. Ukazuje se tedy, ţe částečné odstranění selekčních vlivů nemusí nutně znamenat ztrátu funkce. Nicméně ztráta funkce je výsledkem dostatečně dlouhé evoluce bez selektivních omezení. Tento proces by se dal připodobnit k omezení čichového aparátu v průběhu evoluce člověka (Wang, Thomas, Zhang 2004, s. 2672-2676). Kim et al. dospěli ve své studii rovněţ k závěru, ţe by se v případě člověka a jeho početné rodiny chuťových genů TAS2R mohlo jednat o rozvolněnou selekci, případně o přizpůsobení se lokálním výţivovým podmínkám (Kim et al 2005, s. 203).

44 5. MATERIÁL A METODY

Praktická část byla zaměřena na zjištění zastoupení chutnačů fenylthiocarbamidu (PTC) v současné české populaci. Testu se zúčastnilo 338 dobrovolníků obojího pohlaví ve věku od 15 do 87 let. Jednalo se o studenty Přírodovědecké fakulty Masarykovy university, jejich rodinné příslušníky a kamarády, dále se zapojili studenti a zaměstnanci Gymnázia Otokara Březiny a Střední odborné školy v Telči (Příloha 5), obyvatelé obce Růţená a další jednotlivci. Pro prvotní seznámení byl osloveným dobrovolníkům, případně jejich zákonným zástupcům předán informační leták (Příloha 1). Pro testování byl vyuţit roztok 6-n-propylthiouracilu, protoţe je povaţován za bezpečný, postrádá sirný zápach a navíc byl k dispozici. Nejprve bylo nutné vybrat dostatečnou koncentraci roztoku. Ta byla zvolena podle studie prováděného na pacientkách s rakovinou prsu (Drewnowski et al. 2000, s. 192), kde autoři uţili pět koncentrací roztoku. Vzhledem k tomu, ţe tento výzkum měl probíhat v terénu se zapojením laických dobrovolníků byl vybrán pouze jediný roztok o koncentraci 0,001 mol/l.

c(g) = c(m) x M

c(g) – hmotnostní koncentrace c(m) – molární koncetrace M – molární hmotnost

Podle uvedeného vzorce bylo vypočteno mnoţství látky (0,1702 g), která byla poté rozpouštěna v jednom litru pitné vody za pomoci magnetické míchačky. Následně byl roztok rozdělován do Eppendorfových zkumavek. Takto připravené vzorky byly rozděleny po pěti do sáčku, coţ tvořilo jeden testovací set, k němu náleţel ještě dotazník s pokyny pro testování (Příloha 2) a pět formulářů s informovaným souhlasem (Příloha 3). Takto připravené testovací sady byly předány studentům a dalším dobrovolníkům, kteří měli zájem zapojit do výzkumu své rodinné členy či známé. Testování obyvatel Růţené a studentů GOB a SOŠ Telč jsem prováděla osobně. Probandi byli instruováni, aby před testováním nejméně hodinu nejedli a nepili, nekouřili a neţvýkali ţvýkačky.

45 Před samotným testováním musel kaţdý zúčastněný odevzdat podepsaný informovaný souhlas, přičemţ u osob mladších 18 let byl poţadován podpis rodičů. Následně si kaţdý z nich vypláchnul ústa pitnou vodou, poté si vylil testovací roztok do úst, ochutnal a vyplivnul. Výsledek, tedy to zda vnímal hořce nebo ne, byl zaznamenán do dotazníku. Zároveň byla zapsána informace o věku, pohlaví a místě narození, to proto, aby se vyloučila příslušnost k jiné populaci. Následně byla získaná data přepsána do formuláře v programu MS Excel, který je součástí přílohy (Příloha 4). Zpracování dat bylo provedeno pomocí programu MS Excel a Statistica.

46 6. VÝSLEDKY

Získaná data byla členěna na základě věku probandů do čtyř věkových kategorií: 1. 15-20 let 2. 21-40 let 3. 41-60 let 4. 61 a více let Zastoupení chutnačství bylo hodnoceno v rámci celého souboru i samostatně pro kaţdé pohlaví. Vzhledem k tomu, ţe součástí dotazníku bylo uvedení místa narození, byly tyto údaje vyuţity pro rozčlenění geografické dle krajů. Následně byla data hodnocena ze statistického hlediska, výsledky testování početné rodiny byly znázorněny genealogicky a pro skupinu rodin byly spočítány Snyderovy podíly. Zároveň jsou uvedeny dílčí výsledky testování studentů a zaměstnanců GOB a SOŠ Telč.

6.1. Statistická analýza

6.1.1. Zastoupení chutnačství v závislosti na pohlaví

V celém souboru 338 dobrovolníků bylo 201 ţen a 137 muţů. Konkrétní četnosti v různých věkových kategoriích znázorňuje tabulka 2.

Tab. 2: Četnosti muţů a ţen ve výzkumu.

Věk Ţeny Muţi 15 - 20 46 33 21 - 40 58 40 41 - 60 58 38 61+ 39 26 Celkem 201 137

Histogram znázorňuje zastoupení chutnačů a nechutnačů v závislosti na pohlaví (Graf 1).

47 Graf 1: Histogram zastoupení chutnačů a nechutnačů v závislosti na pohlaví.

U ţen je podstatně vyšší zastoupení chutnaček neţ nechutnaček, konkrétně 63%, u muţů je 56% chutnačů. Toto je potvrzením předpokladu, ţe ţeny jsou častěji chutnačky neţ muţi. Nicméně rozdíl můţe být způsoben i tím, ţe ţeny byly v silné převaze. Tvořily téměř 2/3 souboru (Graf 2). Muţi se častěji obávali a odmítali se zúčastnit testu. Proto je moţné, ţe velikost vzorku muţů nebyla dostatečně velká, aby prokázala podobný poměr chutnačů a nechutnačů.

Graf 2: Zastoupení pohlaví v souboru.

48 6.1.2. Zastoupení chutnačství v závislosti na věku

Jak bylo zmíněno výše, soubor byl rozdělen do čtyř věkových kategorií a v kaţdé takovéto kategorii měly opět převahu ţeny. Počet chutnačů a nechutnačů v jednotlivých věkových kategoriích znázorňuje graf 3. Poměr chutnačů a nechutnačů v prvních třech kategoriích se od sebe téměř neliší, v nejstarší kategorii je poměr chutnačů a nechutnačů více vyrovnaný. Tato skutečnost můţe být výsledkem malého počtu jedinců v případě čtvrté věkové kategorie.

Graf 3: Četnost chutnačů a nechutnačů v závislosti na věku (věkové kategorie).

Zastoupení chutnačů a nechutnačů se liší i uvnitř jednotlivých kategorií v závislosti na pohlaví (Tab. 3; Graf 4-7).

Tab. 3: Chutnačství v jednotlivých věkových kategoriích v závislosti na pohlaví.

Chutnači Nechutnači Věk Ţeny Muţi Ţeny Muţi 15 - 20 28 21 18 12 21 - 40 36 24 22 16 41 - 60 39 19 19 19 61+ 23 13 16 13 Celkem 126 77 75 60

49 Graf 4: Věková kategorie 15-20 let.

Graf 5: Věková kategorie 21-40 let.

50 Graf 6: Věková kategorie 41-60 let.

Graf 7: Věková kategorie 61 a více let.

51 Věkové kategorie 21-40 a 41-60 let jsou zastoupeny stejným počtem testovaných ţen, konkrétně 58. Ale v kategorii 41-60 let dochází k nárustu chutnaček a poklesu nechutnaček, coţ je v rozporu s předpokadem, ţe s věkem počet chutnačů klesá. Pokud vezmeme v úvahu všechny tři pozorované znaky, tedy chutnačství, pohlaví a věk, je zřejmé, ţe ve všech věkových kategoriích byli nejvíce mezi chutnači zastoupeny ţeny u ostatních znaků jiţ tak výrazné rozdíly nepozorujeme (Graf 8).

Graf 8: Chutnačství ve věkových kategoriích v závislosti na pohlaví.

6.1.3. Geografické rozšíření v rámci České republiky

V dotaznících bylo poţadováno uvedení místa narození, aby mohlo dojít k případnému vyloučení příslušníků jiné populace, kteří se v ČR nenarodili a pouze zde ţijí. Ve skupině testovaných se vyskytly dvě ţeny narozené mimo Českou republiku. První z nich byla narozena ve Svederniku na Slovensku. Bylo jí 72 let a vzorek PROP chuťově nevnímala. Druhá ţena se narodila v obci Lozsnica v Srbsku, bylo jí 31 let a PROP chutnala. Tyto dvě ţeny do celkového souboru zahrnuty nebyly. Takto bylo získáno 338 dobrovolníků narozených na území České republiky.Uvedená místa narození byla roztříděna podle krajů. Nejvíce zastoupený byl kraj Jihočeský, Jihomoravský a Vysočina, coţ je pochopitelné vzhledem k tomu, ţe dobrovolníci byli oslovováni v Brně a v okolí Telče. Ostatní kraje byly zastoupeny sporadicky (Graf 9).

52 Graf 9: Zastoupení chutnačů a nechutnačů v krajích.

6.1.4. Zastoupení chutnačství v souboru GOB a SOŠ Telč

Celkově se testu zúčastnilo 76 dobrovolníků z řad studentů a zaměstnanců školy. Z tohoto počtu bylo 35 muţů a 41 ţen. Zastoupení nechutnačů bylo 38 ze 76 coţ činí 50%. Takto vysoká četnost nechutnačů je v rozporu s obecně udávaným údajem 30% pro populace evropského původu. Podrobnější zastoupení chutnačství v závislosti na pohlaví znázorňuje graf 10.

Graf 10: Chutnačství v závislosti na pohlaví v souboru dat z GOB a SOŠ Telč.

53 Rozdíl mezi chutnači a nechutnači u jednotlivých pohlaví není nijak výrazný, coţ lze připsat malé velikosti vzorku. Mezi testovanými byli v silné převaze studenti mladší 20 let, kteří tvořili 70% souboru. Fakt, ţe je zde pozorována četnost nechutnačů 50%, je tedy v rozporu s předpokladem, ţe mladší jedinci jsou vůči PROP vnímavější. Tuto skutečnost lze s největší pravděpodobností připsat malému vzorku probandů.

6.1.5. Testování hypotéz

Existuje několik různých teorií, které předpokládají spojitost chutnačství PTC s pohlavím a věkem.

6.1.5.1. Závislost chutnačství na pohlaví

Jako nulovou hypotézu (H0) si stanovíme předpoklad, ţe oba tyto znaky jsou vzájemně nezávislé a alternativní hypotézou (HA) je, ţe sledované znaky spolu nějakým způsobem souvisí.

Tab. 4: Kontingenční tabulka závislosti chutnačství a pohlaví.

Chutnačství pohlaví Celkem Nechutnači Chutnači Muţ 60 77 137 Ţena 75 126 201 Celkem 135 203 338

Na základě dvourozměrné kontingenční tabulky 4 byla vypočítána hodnota chí-testu - χ2 = 1,427. Tato hodnota je niţší neţ kritická hodnota 3,841 na 5% hladině významnosti s jedním stupněm volnosti. Proto nezamítáme nulovou hypotézu. Z toho vyplývá, ţe závislost mezi chutnačstvím a pohlavím nebyla na tomto souboru prokázána. Tento závěr je v rozporu s poznatky některých studií (Bartoshuk, Duffy, Miller 1994; Fackelmann 1997; Drewnowski et al. 1998), které předpokládají, ţe chutnačství a ţenské pohlaví jsou významně spojeny.

54 6.1.5.2. Závislost chutnačství na věku

Někteří autoři předpokládají, ţe se vnímavost PTC mění s věkem (Beneš 1979; Hong et al. 2005; Drewnowski, Rock 1995 atd.). Pro tento případ si jako nulovou hypotézu (H0) zvolíme, ţe chutnačství PTC je nezávislé na věku. Jako statistickou metodu zvolíme Kolmogorov-Smirnovův test, který spočítáme prostřednictívm programu Statistica. Tento test nám ověří, zda věkové rozloţení ve skupině chutnačů a nechuntačů je shodné. Hodnota pravděpodobnosti p > 0,10, coţ je vyšší neţ kritická hodnota 0,05. V takovémto případě nezamítám nulovou hypotézu. Takto získané výsledky lze tedy interpretovat následujícím způsobem: Nelze dokázat přímou závislost mezi chutnačstvím PTC a věkem v tomto souboru.

6.2. Genealogie

Testování se zúčastnila většina členů jedné velké rodiny. Získaná data se sice nehodí pro statisticky významné operace, nicméně vzhledem k tomu, ţe takováto početnost rodin není obvyklá, jsou výsledky znázorněné formou rodokmenu (Obr. 3). Osoby označené červenou barvou jsou nechutnači, zelenou jsou chutnači a černou barvou jsou vyznačeny netestované osoby, ať uţ se jedná o těhotné nebo kojící ţeny a ostatní, kteří se nechtěli zúčastnit. Netestovaní potomci dobrovolníků znázorněných v poslední generaci nejsou do rodokmenu zaneseni. Na tomto rodokmenu je moţno demonstrovat podmíněnost PTC polymorfismus jediným genem, přestoţe současný výzkum se od této původní teorie spíše odklání. Takový je případ manţelů nechutnačů, kteří mají obě děti rovněţ nechutnače znázorněné krouţkem 1, coţ by mohlo demonstrovat recesivní homozygoty tt. Naopak krouţek 2 zvýrazňuje rodinu, kde ze sňatku nechutnače a chutnačky šest z celkem sedmi dětí jsou chutnači, coţ by mohlo znamenat, ţe matka je dominantním homozygotem TT.

55 Obr. 3: Rodokmen.

56 6.3. Populační genetika

Přes výše uvedené předpoklady různých faktorů, které mohou PTC status různým způsobem ovlivňovat, se vyuţívá pro výpočet Snyderových podílů v populační genetice, kde se jeho prostřednictvím ověřuje, zda daná populace odpovídá Hardyho-Weinbergově principu. L. H. Snyder se začal o tento fenomén zajímat velice brzy po jeho objevení. Jiţ ve 30. letech minulého století na základě jeho studia vytvořil postup pro řešení problému, zda je v přítomnosti dominance a recesivity, kdy fenotypový štěpný poměr 3:1 neodpovídá genotypovému 1:2:1, distribuce genotypů v populaci v Hardy-Weinbergově poměru a tento postup označil jako Snyderovy podíly. Jeden z důleţitých důsledků Hardyho-Weinbergerova principu se týká recesivních alel: je-li recesivní alela vzácná, je většina jedinců, kteří nesou tuto alelu, heterozygotních (Relichová 1997, s. 49). Jinak řečeno vzácná je recesivní alela tehdy, pokud je v homozygotním stavu pro jedince nevýhodnou a následně smrtelnou. Z toho můţeme usuzovat, ţe nechutnači vzhledem k tomu, ţe nebyli za dlouhou historií vývoje lidského druhu zcela vyselektováni, mohou mít určitou výhodu. Na základě testování 100 rodin Snyder zjistil, ţe tato schopnost vnímat PTC je podmíněna jedním genem se dvěma alelami, dominantní alelou T podmiňující vnímavost k hořké chuti, zatímco neschopnost vnímat hořkou chuť PTC je podmíněna recesivní alelou t. Všechny děti ze sňatku mezi nechutnači byly nechutnači, zatímco četnost dětí nechutnačů z manţelství, kde pouze jeden rodič byl nechutnač, byla větší neţ v manţelstvích, kde oba rodiče byli chutnači. Později byla velikost vzorku rozšířena na 800 rodin s celkovým počtem 2043 dětí. Pouze 5 z 223 dětí v rodinách obou rodičů nechutnačů vnímamalo hořkost PTC, coţ je moţné vysvětlit adopcí, nelegimitou, novou mutací, či chybnou odpovědí při testování. To byl zřejmý důkaz jednoduchého genetického zaloţení zkoumaného znaku. Snyder uvaţoval, ţe kdyby všichni rodiče chutnači byli heterozygoty Tt, pak by mezi jejich dětmi bylo 25% nechutnačů, zatímco v rodinách, kde pouze jeden z rodičů je chutnač – heterozygot, bude u jejich potomků 50% nechutnačů. Testováním se však zjistilo, ţe proti očekávání se objevilo dětí nechutnačů pouze 12% respektive 37% v těchto obou typech rodin. To bylo způsobeno tím, ţe někteří rodiče – chutnači byli oba homozygoti.

57 Snyder vycházel z předpokladu, ţe jestliţe genotypové distribuce v populaci rodičů odpovídaly Hardy - Weinbergově poměru, mělo by být moţné odhadnout četnosti sňatků Tt x Tt a Tt x tt, a tak předpovědět očekávané četnosti dětí- nechutnačů (Relichová 1997, s. 44-45).

6.3.1. Souhrnné výsledky pro výpočty četností chutnačství

Získaná data z dotazníků byla zpracována podle několika kritérií. Zjišťována byla obecná četnost chutnačů a nechutnačů v české populaci (Tab. 5), dále rozdíl v četnosti chutnačů u ţen a u muţů a rovněţ rozdíl v četnosti chutnačů a nechutnačů ve dvou zkoumaných generacích.

Tab. 5: Obecná četnost chutnačů.

Celkem Chutnači Nechutnači

338 203 135

Četnost 60% 40%

Ze vzorku 338 osob je celkem 60% chutnačů a 40% nechutnačů. To příliš nekoresponduje se zastoupením chutnačů pozorovaným v rámci dřívějších studií české populace (Brdička 1964; Miluničová, Sottner 1965) (Tab 6).

Tab. 6: Srovnání četnosti chutnačů a nechutnačů ve studiích české populace (zaokrouhleno na celá procenta).

Četnost Studie Chutnači Nechutnači

Hybášková 2010 60% 40%

Brdička 1964 75% 25%

Miluničová, Sottner 1965 77% 23%

58 Nicméně dříve pozorovaný fakt (Miluničová, Sottner 1965, s. 139-144), ţe ţeny jsou častěji vnímavé vůči hořké chuti PTC neţ muţi, se ve zkoumaném souboru potvrdil (Tab. 7).

Tab. 7: Četnost chutnačů v závislosti na pohlaví.

Ženy celkem Chutnačky Nechutnačky

201 126 75

Četnost 63% 37%

Muži celkem Chutnači Nechutnači

137 77 60

Četnost 56% 44%

Tab.7 pokračování: Četnost chutnačů v závislosti na pohlaví v jednotlivých věkových kategoriích

Ţeny Věk Chutnači % Nechutnači % 15 - 20 28 61 18 39 21 - 40 36 62 22 38 41 - 60 39 67 19 33 61+ 23 59 16 41

Muţi Věk Chutnači % Nechutnači % 15 - 20 21 64 12 36 21 - 40 24 60 16 40 41 - 60 19 50 19 50 61+ 13 50 13 50

59 Následně byla hodnocena četnost chutnačů a nechutnačů ve dvou generacích. Jednalo se o rodiče a jejich potomky. Zahrnuty byly nejdříve pouze rodiny se dvěma potomky (Tab. 8) a poté byly stejným způsobem hodnoceny všechny úplné rodiny, které se testu účastnily. Mladší generace potomků zahrnovala muţe a ţeny od 15 do 42 let. Věk generace rodičů se pohybovala od 37 do 79 let.

Tab. 8: Porovnání generací v rodinách se dvěma potomky.

Starší generace Mladší generace

Celkem 34 34

Chutnači Nechutnači Chutnači Nechutnači

23 11 27 7

Četnost 68% 32% 79% 21%

Tab. 8 pokračování: Porovnání generací ve všech rodinách.

Starší generace Mladší generace

Celkem 52 45

Chutnači Nechutnači Chutnači Nechutnači

37 15 34 11

Četnost 71% 29% 76% 24%

Hodnoty χ2-testu byly porovnány s kritickou hodnotou. Konkrétní hodnoty pravděpodobnosti 0,0681 a 0,625 jsou vyšší neţ hladina významnosti 0,05. Proto nedochází k zamítnutí nulové hypotézy. Můţeme tedy říct, ţe v případě tohoto souboru je rozdíl v četnosti chutnačů a nechutnačů mezi generacemi rodičů a jejich potomků zcela náhodný, coţ platí bez ohledu na počet potomků v rodině.

60 6.3.2. Aplikace Snyderových podílů

V první řadě je nutné vytvořit si přehled sňatků a počtů potomků z nich (Tab. 9). Pro tento výpočet byly nejdříve vybrány rodiny se stejným počtem potomků, konkrétně se dvěma.

Tab. 9: Přehled pro výpočet Snyderových podílů.

Potomci Celkem Typ sňatku Počet rodin Chutnači Nechutnači potomků

Chutnač x chutnač 6 12 0 12 Chutnač x nechutnač 11 15 7 22 Nechutnač x nechutnač 0 0 0 0

Celkem 17 27 7 34

Tabulka 9 bude slouţit pro výpočet Snyderových podílů (S1, S2). Nejdříve je nutné odvodit četnost q recesivní alely t. Pokud podíl nechutnačů q2 = 7/34, pak pro tento případ 1/2 rovněţ platí q = (7/34) . Pokud známe q, snadno vypočítáme S1:

S1 = q/ (1+q) = 0,31

Získanou hodnotu S1 vynásobíme celkovým počtem potomků u příslušného typu sňatku, získáme očekávaný počet potomků – nechutnačů ze sňatku chutnač x nechutnač.

0, 31 x 22 = 6,87

Očekávaný počet potomků – chutnačů ze stejného sňatku bude dopočet do 22.

22 – 6,87 = 15,13

Protoţe známe hodnotu S1, můţeme nyní vypočítat rovněţ S2 podle vztahu:

2 S2 = S1 2 S2 = 0,31 = 0,096

61 Vynásobením S2 celkovým počtem dětí ze sňatku chutnač x chutnač získáme počet nechutnačů z tohoto sňatku:

0,096 x 12 = 1,15

Očekávaný počet chutnačů bude dopočet do 12, tedy 10,85. Potomci ze sňatku nechutnač x nechutnač ničím nepřispívají k testování Hardy - Weinbergova poměru, protoţe jsou vţdy nechutnači. Proto se jimi při výpočtu Snyderových podílů vůbec nezabýváme. Údaje jsou shrnuty v následující tabulce 10.

Tab. 10: Pozorované a očekávané četnosti.

Celkem Pozorované Očekávané Typ sňatku potomků Chutnači Nechutnači Chutnači Nechutnači

Chutnač x chutnač 12 12 0 10,85 1,15

Chutnač x nechutnač 22 15 7 15,13 6,87

Nechutnač x nechutnač 0 0 0 0 0

Celkem 34 27 7

Tímto byly získány všechny potřebné údaje pro výpočet χ2-testu. Vše postupně vloţíme do následujícího vzorce.

χ2 = Σ (pozorovaný počet – očekávaný počet)2 / očekávaný počet

1) pro první řádek tabulky, tedy sňatku chutnač x chutnač: χ2 = (12-10,85)² / 10,85 + (0-1,15)² / 1,15 = 1,272

2) podobně i pro druhý typ sňatku chutnač x nechutnač: χ2 = (15-15,13)² / 15,13 + (7-6,87)² / 6,87 = 0,00358

Hodnoty pravděpodobností pro vypočítané hodnoty χ2 porovnáme s hladinou významnosti 0,05. V obou případech je pravděpodobnost větší neţ 0,05. Z vypočítaných hodnot tedy vyplývá, ţe není statisticky významný rozdíl mezi pozorovanými a podle

62 Hardyho - Weinbergova principu očekávanými četnostmi, z čehoţ vyplývá, ţe distribuce genotypů odpovídá Hardyho – Weinbergově poměru. Na základě závěrů z tohoto vzorku tedy lze říci, ţe populace je v Hardy – Weinbergově rovnováze, tudíţ ţe potvrzuje genotypový štěpný poměr 1:2:1 pro znaky s úplnou dominancí a recesivitou. Bylo potvrzeno, ţe distribuce genotypů je v Hardy – Weinbergově poměru (p2 : 2pq : q2), můţeme tedy provést výpočet očekávaných genotypových četností pomocí následujících vztahů. p + q = 1 p2 + 2pq + q2 = 1

Z výpočtu Snyderových podílů uţ známe q = (7/34) 1/2 = 0,45. Hodnotu p dopočítáme do 1, pak p = 0,55. Četnost recesivních homozygotů q2 = 0,20. Četnost dominantních homozygotů p2 = 0,30. Četnost heterozygotů 2pq = 0,50.

Převedeme-li tyto hodnoty na procenta získáme zastoupení 20% recesivních homozygotů, 30% dominantních homozygotů a 50% heterozygotů. Můţeme rovněţ určit podíl heterozygotů mezi chutnači: 0,50/ 0,80 = 0, 63 Mezi chutnači je tedy 63% heterozygotů a 37% dominantních homozygotů. V tomto okamţiku pouţijeme předchozí postup na všechny testované rodiny bez rozdílu počtu potomků. Prvním nezbytným krokem je opět vytvoření přehledu potomků podle typu sňatků (Tab. 11).

Tab. 11: Přehled pro výpočet Snyderových podílů.

Potomci Celkem Typ sňatku Počet rodin Chutnači Nechutnači potomků

Chutnač x chutnač 11 17 0 17 Chutnač x nechutnač 15 18 10 28 Nechutnač x nechutnač 0 0 0 0

Celkem 26 35 10 45

63

S1 = 0,32

Očekávaný počet potomků – nechutnačů ze sňatku chutnač x nechutnač je 8,96.

Očekávaný počet potomků – chutnačů ze stejného sňatku je 19,04.

S2 = 0,1024

Očekávaný počet potomků – nechutnačů ze sňatku chutnač x chutnač jsou 1,74.

Očekávaný počet potomků – chutnačů ze stejného sňatku je 15,26.

Potomci ze sňatku nechutnač x nechutnač nebudou uvaţováni. Takto získaná data opět dosadíme do vzorce pro výpočet χ2, který je uveden výše.

1) Pro první typ sňatku chutnač x chutnač je hodnota χ2 = 1,938. 2) Pro druhý typ sňatku chutnač x nechutnač je hodnota χ2 = 0,179.

I v tomto případě jsou obě hodnoty pravděpodobností větší neţ 0,05. Můţeme tedy říci, ţe není statisticky významný rozdíl mezi pozorovanými a podle Hardy - Weinbergova principu očekávanými četnostmi chutnačů a nechutnačů a tudíţ, ţe distribuce genotypů v populaci odpovídá.

Opět můţeme vypočítat očekávané genotypové četnosti podle dříve uvedených vztahů. Z výpočtu Snyderových podílů uţ známe q = (10/45) 1/2 = 0,47. Hodnotu p dopočítáme do 1, pak p = 0,53. Četnost recesivních homozygotů q2 = 0,22. Četnost dominantních homozygotů p2 = 0,28. Četnost heterozygotů 2pq = 0,50.

64 Převedeno na procenta získáme zastoupení 22% recesivních homozygotů, 28% dominantních homozygotů a 50% heterozygotů. Můţeme rovněţ určit podíl heterozygotů mezi chutnači: 0,50 / 0,78 = 0, 64 % Mezi chutnači je tedy 64% heterozygotů a 36% dominantních homozygotů. Ačkoli byl vzorek velmi malý, byla shodnost s Hardy – Weinbergovým poměrem potvrzena oběma výpočty. Navíc údaje S1 a S2 jsou si velmi podobné v obou případech, lze tedy sloučit rodiny s různými počty dětí, protoţe vliv na přesnost není velký. Na druhou stranu toto můţe být důsledkem právě malého vzorku, je moţné, ţe na větším vzorku by se rozdíl projevil. Z tabulky 11 je patrné, ţe v tomto testovaném vzorku zcela chybí sňatky nechutnačů s nechutnači, coţ není tak podstatné, protoţe ty Snyderovy podíly neovlivní. Zároveň je důleţité poukázat na fakt, ţe ve sňatku chutnač x chutnač nejsou mezi potomky ţádní nechutnači, coţ by mohlo nasvědčovat, ţe tito rodiče jsou homozygotní chutnači. Tato skutečnost můţe být opět způsobena malou velikostí vzorku. Dle výpočtu očekáváme 1,15, respektive 1,74 recesivně homozygotních potomků (tedy nechutnačů), takţe tito nemuseli být zachyceni. Kdyby byl vzorek větší, byl by také větší počet očekávaných potomků a ve větším vzorku by byli s větší pravděpodobností zachyceni. Shrneme-li tedy význam Snyderových podílů, řeší problém s neznalostí genotypů rodičů. Určují jaký je podíl recesivních homozygotů v potomstvu, kdy jeden z rodičů je dominantního fenotypu (S1) a nebo kdy jsou dominantního fenotypu oba rodiče (S2).

65 7. DISKUSE

7.1. Předchozí studie české a slovenské populace

První z těchto studií pochází z roku 1964. Brdička (1964, s. 116-120) testoval 213 studentů ve věku 19-30 let, kdy 2/3 tvořily ţeny a 70% testovaných osob bylo ve věku 19-20 let. Testování prováděl pomocí devíti roztoků PTC o rozdílné koncentraci, navíc byl u nechutnačů proveden test chininem, aby se vyloučil obecnější chuťový deficit. Zastoupení nechutnačů bylo 24,88%. Poměr chutnačů a nechutnačů byl 8:2,6. Výsledky testů nesvědčily pro rozdílnou vnímavost u pohlaví. Z uvedených dat můţeme vytvořit 2 tabulku 12, pomocí níţ vypočítáme χ -test, kde nulová hypotéza (H0) bude, ţe výsledky dvou porovnávaných studií (aktuální + dřívější) se od sebe statisticky významně neliší.

Tab. 12: Tabulka pro porovnání výsledků studií české a slovenské populace.

Pozorované Očekávané Studie Celkem Chutnači Nechutnači Chutnači Nechutnači

Hybášková 2010 203 135 338 222,68 115,32

Brdička 1964 160 53 213 140,33 72,67

Miluničová, Sottner 1965 676 202 878 634,72 243,28

Klimentová 1966 213 54 267 183,58 83,42

Celkem 363 188 551 X X

Výpočtem χ2-testu získáme hodnotu pravděpodobnosti p = 0,0003, coţ je významně niţší neţ 0,05, proto zamítáme nulovou hypotézu. Z toho vyplývá, ţe mezi těmito dvěma studiemi existuje statisticky významný rozdíl. O rok později provedla Miluničová a Sottner (1965, s. 139-144) chuťový test PTC u dárců krve z Prahy a okolí. Testu se zúčastnilo celkem 878 dobrovolníků, z toho bylo 463 muţů a 415 ţen ve věku 18-60 let. Testování probíhalo pomocí kruhových výsečí filtračního papíru napuštěných roztokem PTC o třech různých koncentracích.

66 V rámci této studie bylo pozorováno zastoupení chutnačů a nechutnačů i v rámci jednotlivých krevních skupin. Bylo zjištěno, ţe největší podíl chutnačů mezi muţi (76,2%) má krevní skupinu A, u ţen bylo nejvíce chutnačů (81,3%) zastoupeno v krevní skupině B. Naopak nejvíce nechutnačů bylo u muţů s krevní skupinou AB (32,3%) a u ţen s krevní skupinou AB (22,1%). Nejvíce chutnačů nezávisle na pohlaví bylo zastoupeno v krevní skupině B (78,6%) a nejvíce nechutnačů v krevní skupině AB (26,4%). Zastoupení chutnačů a nechutnačů v závislosti na Rh faktoru bylo srovnatelné. Ze 716 Rh pozitivních probandů bylo 77,7% chutnačů a ze 162 Rh negativních bylo 74,8% chutnačů. Byl pozorován procentuální pokles v zastoupení chutnačů mezi třemi věkovými kategoriemi 18-30 let, 30-45 let a 45-60 let. Zároveň bylo pozorováno vyšší zastoupení ţen mezi chutnači, coţ bylo zaznamenáno i v aktuální studii. Procento nechutnačů u dárců krve bylo 23%. Výpočet χ2-testu provedeme podobně jako v předchozím případě s pomocí tabulky 12. Zde je hodnota p výrazně niţší neţ 0,0001, proto opět zamítáme nulovou hypotézu o shodnosti výsledků studií. Slovenskou populaci testovala Klimentová roku 1966. Testu bylo podrobeno 267 náhodně oslovených vysokoškolských studentů ve věku 18-22 let. Testování probíhalo na základě vodných roztoků PTC o pěti různých koncentracích. Nechutnačům byl pro vyloučení nespecifické ztráty chuťové vnímavosti podán rovněţ 5% roztok sacharózy, 5% roztok kyseliny citrónové a 5% roztok NaCl. I v tomto případě byly ţeny častěji chutnači neţ muţi (82,97% ţen : 72,95% muţů). Zastoupení nechutnačů v tomto souboru bylo 20,23%. Zároveň provedla autorka test 27 afrických studentů studujících v Bratislavě, kde 5 jedinců byli nechutnači, coţ činí 18,52% (Klimentová 1966, s. 421-424). To je poloviční zastoupení nechutnačů oproti aktuální studii. Hodnotu χ2-testu opět vypočítáme podle údajů v tabulce 12. Pro porovnání studie slovenské populace a aktuální studie je hodnota p < 0,0001. Zamítáme tedy i v tomto případě hypotézu o shodnosti studií. Pokud shrneme p - hodnoty všech tří srovnání p = 0,0003, p < 0,0001, p < 0,0001, které jsou niţší neţ hladina významnosti 0,05, dospějeme k závěru, ţe rozdíly ve výsledcích dřívějších a aktuální studie jsou statisticky významné. Tyto rozdíly mohou být způsobeny rozdílnou metodou testování, případně skutečností, ţe autoři vyuţívali přímo PTC, zatímco v této studii je vyuţit PROP. Vyšší zastoupení nechutnačů v aktuální

67 studii můţe být rovněţ způsobeno nepouţitím testovacího standardu pro vyloučení jedinců, kteří mají obecně nespecifickou ztrátu schopnosti chuťově vnímat. Jistý dopad můţe mít i skutečnost, ţe většina dobrovolníků se testovala samostatně. Nemuseli přesně dodrţet stanovený postup testování, coţ mohlo následně ovlivnit výsledky.

7.2. Studie různých populací světa

Drewnowski a Rock uvádí, ţe zastoupení nechutnačů v Evropě a Severní Americe je 26-30% (Drewnowski, Rock 1995, s. 507). Jiţ na první pohled je tedy výrazný rozdíl oproti podílu nechutnačů z této studie (39,94%), coţ je téměř o 10% nad horní hranicí. Pokud si vypočítáme hodnotu χ2-testu pro porovnání aktuální studie s obecnou hodnotou 28%, coţ je střed udávaného rozmezí, získáme hodnotu pravděpodobnosti p = 0,001. Z toho vyplývá, ţe podle výsledků aktuální studie se česká populace významně liší od průměrné evropské populace.

7.2.1. Evropa

Z Evropy, konkrétně Turecka, pochází studie z roku 1966, která zkoumala zastoupení chutnačství u obyvatel Ankary. Jednalo se o 2000 dobrovolníků, většina z nich byli studenti tamějších škol, ale 87 jedinců byly děti hospitalizované s různými nemocemi, vyjma onemocnění štítné ţlázy. Z celkového počtu bylo 541 ţen a 1459 muţů. Účastníků ve věku mezi dvěma a šestnácti roky bylo 653. Test byl prováděn pomocí roztoku PTC v destilované vodě. Ten byl nakapán v počtu dvou kapek na kořen jazyka. V případě, ţe proband po opakovaném testu stále uváděl, ţe je roztok bez chuti, byl ještě otestován na onemocnění štítné ţlázy. Pokud ta byla v pořádku, byl označen za nechutnače. Četnost nechutnačů ve studované skupině byl 19,95%. Pokud byl vzorek souzen podle pohlaví, pak četnost nechutnačů u muţů byla 21,79% a u ţen 14,9%. Nyní ověříme χ2-testem nulovou hypotézu (H0), která říká, ţe není statisticky významný rozdíl mezi touto a aktuální studií.

Hodnota p < 0,0001, proto zamítáme H0. Výsledkem tedy je, ţe existuje statisticky významný rozdíl mezi těmito dvěma studiemi. Tento rozdíl můţe být způsoben tím, ţe u dobrovolníků z Ankary se jednalo o děti a studenty, přestoţe autor neuvádí přesnou

68 horní věkovou hranici, můţeme předpokládat, ţe se pohybovala okolo 30 let. V aktuální studii jsou zastoupeni jedinci ze všech věkových kategorií (Say et al. 1966, s. 171-175). Další dvě studie z oblasti evropského kontinentu pochází z oblasti britského Walesu. Beach studoval (1953, s. 401-407) původní obyvatele Walesu. Jednalo se o osoby, které dlouhodobě ve Walesu ţijí a jejich oba rodiče se rovněţ narodili na území Walesu a mají zde svůj původ. Testování bylo provedeno prostřednictvím série roztoku PTC podle Harrise a Kalmuse, pochybnosti v určení statutu PTC byly vyloučeny otestováním čistého PTC. Vzorek probandů byl rozdělen na obecnou velšskou populaci a populaci vysokohorského regionu Plynlymon Moorland. Mezi těmito dvěma vzorky byla pozorována určitá míra heterogenity. Coţ můţe být způsobeno tím, ţe vysokohorská populace je izolovaná a k sňatkům mezi těmito dvěma populacemi dochází velmi zřídka. Z celkového počtu 252 testovaných jedinců bylo 50 nechutnačů, coţ je 19,84%. Ze 129 muţů v celém souboru bylo 31 nechutnačů (24,03%) a u ţen bylo nechutnaček 19 z 123 (15,45%). V obecné populaci bylo mezi muţi 22, 64% nechutnačů a v oblasti Moorland 30,43%, u ţen obecně bylo 11,34% nechutnaček a v oblasti Moorland 30,77%. Mezi výsledky této a aktuální studie je statisticky významný rozdíl (p < 0,0001). Z roku 1963 pochází druhá studie z Walesu, konkrétně oblasti Pembrokeshire. Testu se zúčastnilo 1005 jedinců, převáţně školních dětí, z toho bylo 529 muţského pohlaví a 476 ţenského pohlaví. Většina zúčastněných byla ve věku od 7 do 18 let. Testování bylo provedeno sérií roztoků PTC. Dívky vnímaly látku při niţší koncentraci neţ chlapci, tento rozdíl ovšem nebyl statisticky významný. Rovněţ nebyl významný rozdíl mezi populacemi ţijícími na jihu a severu tohoto území. Z celkového počtu 1005 jedinců bylo 277 nechutnačů (27,56%), u muţů to bylo 27,22% nechutnačů a u ţen 27,94% nechutnaček. Při porovnání s výsledky předchozí studie z Walesu je patrné, ţe se tato četnost blíţí spíše původní izolované velšské populaci z Plynlymon Moorland (Pullin, Sunderland 1963, s. 52-55). Od aktuální studie se tyto výsledky statisticky významně liší (p < 0,0001), stejně jako v případě první studie z Walesu. Fakt, ţe obě studie z oblasti Walesu se významně liší od současné studie provedené na české populaci, můţe být výsledkem různých podmínek prostředí v závislosti na nadmořské výšce a snaha o tradiční ţivot spojený s přírodou v případě Velšanů.

69 7.2.2. Asie

Japonská populace se stala předmětem studie z roku 1997. Testu se zúčastnilo 915 studentů, z toho bylo 670 muţů a 245 ţen. Měření chuťového prahu bylo provedeno prostřednictvím série roztoku PTC. Zároveň bylo u 54 studentů (35 chutnačů a 19 nechutnačů) zjišťováno pomocí impregnovaných terčíků, zda se mění chuťová vnímavost čtyř chuťových kvalit v různých oblastech jazyka. Kromě PTC bylo tedy vyuţito ještě roztoku NaCl, sacharózy, hydrochloridu chininu a kyseliny octové. Z celkového počtu 915 studentů bylo 86 nechutnačů (9,4%), mezi studenty bylo 7,3% nechutnačů a mezi studentkami 15,1% nechutnaček. Vyšší zastoupení nechutnaček u ţen bylo prokázáno jako statisticky významné. Mezi chutnači a nechutnači nebyl ţádný statisticky významný rozdíl ve vnímání chuti sacharózy, NaCl a kyseliny octové v různých oblastech jazyka, coţ naznačuje, ţe se chutnači a nechutnači neliší v počtu a hustotě chuťových papil (Sato et al. 1997, s. 547-551). V porovnání s obecně udávaných zastoupením nechutnačů pro Japonce (15%) je tento rozdíl nevýznamný. Zastoupení nechutnačů v porovnání s aktuální studií bylo významně menší (p < 0,0001). Tento rozdíl je zřejmě následkem faktu, ţe Japonci patří mezi zástupce mongoloidní populace, zatímco Češi mezi populace evropského původu. Guo se svým kolektivem se roku 1998 zaměřili na populaci původních obyvatel Číny. Testu bylo podrobeno 106 dobrovolníků ve věku 9-45 let, z toho bylo 40 ţen a 66 muţů. Jako testovací látka byl vyuţit roztok PTC v různých koncentracích. Zastoupení nechutnačů bylo 10%. Hodnota pravděpodobnosti pro porovnání této a aktuální studie pomocí χ2-testu je opět výrazně niţší neţ 0,0001, proto zamítáme nulovou hypotézu o shodnosti výsledku studií. Tento rozdíl můţe být způsoben rozdílnou velikostí vzorku, rozdílným způsobem testování a v neposlední řadě i různými podmínkami prostředí v průběhu historického vývoje obou populací (Guo et al. 1998, s. 810-820). Z Malajsie pochází studie, která se zaměřila na dvě necivilizované etnické skupiny, konkrétně Negrity a Sēnoi. K testování byla vyuţita série roztoků PTC o různé koncentraci. Od kaţdé z těchto skupin se testu zúčastnilo 50 jedinců. Ve skupině Negritů bylo zastoupení nechutnačů 18% a u skupiny Sēnoi 4%. U Negritů se předpokládá negroidní původ, ale porovnání s výzkumy na afrických populacích tento předpoklad nepotvrdily (Lugg 1957, s. 244-253). Hodnota pravděpodobnosti pro porovnání četnosti

70 nechutnačů mezi Negrity a Čechy z aktuální studie je p = 0,003, a mezi Sēnoi a Čechy p < 0,0001. Z čehoţ vyplývá, ţe existuje významný rozdíl mezi výsledky obou studií. Následující čtyři studie jsou z území Indického subkontinentu. Nejstarší z nich z roku 1971 uvádí výsledky zkoumání tibetských uprchlíků na území státu Orissa. Testováno bylo celkem 230 osob, 184 ţen a 46 muţů. Zastoupení nechutnačů u muţů bylo 20,2% a u ţen 17,3%, nezávisle na pohlaví pak 17, 4% (Patel 1971, s. 149-150). O rok později byl proveden výzkum ve státě Punjab. Testu bylo podrobeno 1440 jedinců, z toho pouze 218 ţen. Z celého souboru bylo 57% nechutnačů. Testovaní náleţeli do tří společenských kast, které se mezi sebou nelišily v četnosti výskytu nechutnačské alely t. Je tedy patrné, ţe kasty se mezi sebou významně neliší, přestoţe se přepokládá, ţe ţijí zcela izolovaně bez vzájemných sňatků (Dhesi, Gupta, Saini 1972, s. 119-120). Roku 1973 uvedl Ghosh výsledky svého výzkumu zaměřeného na zastoupení AB0 krevních skupin a chuťové sensitivity pro PTC mezi příslušníky kmene Kota z Nilgiri Hills na jihu Indie. Tento kmen zahrnuje 1203 jedinců, testu na sensitivitu PTC se podrobilo pouze 535 z nich. Nejvíce testovaných (277) bylo ve věku 0-23 let. Testování bylo provedeno prostřednictvím prouţků filtračního papíru impregnovaných roztokem PTC. Četnost nechutnačů nezávisle na pohlaví činila 40,82%. Frekvence nechutnačské alely t byla odhadována na 0,6389, coţ je vyšší neţ u ostatních kmenů z Nilgiri Hills (Ghosh 1973, s. 78-82). Poslední uvedená studie z oblasti Indie je zaměřena na skupinu vysoce postavených muslimů ve státě Uttar Pradesh. Pro test byla pouţita metoda vytvořená Harrisem a Kalmusem, zaloţená na třinácti roztocích PTC o různé koncentraci. Výzkumu se zúčastnili příslušníci dvou muslimských populací Sayyad a Pathan, v kaţdé skupině bylo 150 jedinců. Četnost nechutnačů činila 26,34% z celého souboru, nicméně autor neuvádí, zda tento soubor tvořili pouze muţi či nikoli (Srivastava 1974, s. 379-382). Hodnoty pravděpodobnosti pro porovnání čtyř výše uvedených indických studií s aktuální jsou následující:

1) aktuální x 1971: p < 0,0001; zamítá se H0

2) aktuální x 1972: p < 0,0001; zamítá se H0

3) aktuální x 1973: p = 0,7966; nezamítá se H0

4) aktuální x 1974: p = 0,0003; zamítá se H0

71 V prvním, druhém a čtvrtém případě došlo k zamítnutí hypotézy, nicméně pokaţdé z jiného důvodu. V prvním případě proto, ţe zastoupení nechutnačů bylo příliš malé, coţ můţe mít opodstatnění v tom, ţe Tibeťané ţijí v uţším vztahu s přírodou neţ příslušníci české populace. Proto je potřebné, aby byli schopni se vyhýbat rostlinným toxinům. U druhé studie bylo zastoupení nechutnačů významně vysoké, coţ by mohlo naznačovat spíše chybu v testování. V případě třetí studie je zastoupení nechutnačů sice menší neţ v aktuální studii, nicméně autor uvádí, ţe tito studovaní muslimové vykazují vysoké procento výskytu nechutnačské alely podobně jako vysoce postavení Hindové. Pokud bychom uvaţovali, ţe se společenské postavení dědí, mohl by tento fakt být následkem výběru kvalitnějších potravin a vyhýbání se toxickým rostlinám, kdy můţe následně docházet ke ztrátě schopnosti tyto toxické substance vnímat. Poslední studie z oblasti Asie se zaměřila na populaci ţidů v Izraeli. Ţidovské komunity byly členěny podle země původu, následně hodnoceny samostatně a poté porovnávány. Pro testování byla vyuţita série roztoku PTC o různé koncentraci. Celkem bylo testováno 1689 jedinců. Největší frekvence nechutnačů byla pozorována mezi ţidy z indického města Cochin (31%) a z ostrova Gerba ve Středozemním moři (41%). Velice podobné je zastoupení nechutnačů mezi ţidy z východní Evropy (ţidé Aškenázi), z balkánských zemí, Kurdistánu, Iráku, Persie, Tuniska, Jemenu (15-20%). Významný rozdíl byl pozorován mezi evropskými muţi (21-27% nechutnačů) a muţi ze severní Afriky, Iráku a Persie (11-13% nechutnačů) (Sheba 1962, s. 44-51). Četnost nechutnačů z aktuální studie je nejbliţší ţidům z ostrova Gerba (p = 0,896). V porovnání s ostatními ţidovskými skupinami byla četnost nechutnačů v aktuální studii významně vyšší.

7.2.3. Amerika

Nejdříve bude řeč o výzkumu ze Severní Ameriky, kdy Lee studoval populaci amerických černochů ve státě Ohio. Testu se zúčastnilo 3156 jedinců. Celkový vzorek zahrnoval navíc 124 rodin, kde četnost p (dominantní alely T) byla 0,657 a četnost q (recesivní alely t) byla 0,343. V porovnání s hodnotami p a q z aktuální studie, kdy p = 0,53 a q = 0,47, je patrné, ţe v případě amerických černochů je zastoupení obou alel posunuto ve prospěch chutnačské. S tím souvisí zároveň i celková četnost nechutnačů, která byla pouze 9,2%, coţ je podstatně niţší v porovnání s 30% nechutnačů uváděnými

72 pro evropskou populaci (Lee 1937, s. 337-342). Hodnota pravděpodobnosti v porovnání s aktuální studií je p < 0,0001, proto je zamítnuta nulová hypotéza (H0) o shodnosti výsledků studií. Rozdíl můţe být následkem přírodní selekce nechutnačů v černošské populaci, která měla horší ţivotní podmínky neţ populace evropská. Na Floridě se zabýval Hirschhorn studiem indiánů Seminole. Testováno bylo 53 indiánů prostřednictvím sedmi kalíšků s roztokem PTC o různé koncentraci. Všichni kromě jednoho, který byl horečnatý, byli chutnači. Pokud vynecháme tedy tohoto nemocného jedince, je zastoupení chutnačů 100%, neboli zastoupení nechutnačů 0% (Hirschhorn 1970, s. 107-108). Hodnota pravděpodobnosti je pro porovnání těchto dvou studií opět výrazně niţší neţ 0,0001, tudíţ výsledek mezi nimi je statisticky významný, coţ je patrné na první pohled. V oblasti Střední Ameriky testoval Giles a kolektiv mimo jiné citlivost na PTC u obyvatel Mexika na Yucatánu. Konkrétně se jednalo o příslušníky kmene Mayů a obyvatele evropského původu. Celkem se testu zúčastnilo 1374 jedinců, z toho 735 muţů a 639 ţen. Test byl zaloţen na rozlišování čtyř koncentrací roztoku PTC a čtyř pohárků čisté vody. Zastoupení nechutnačů v tomto souboru bylo 29,2%, coţ je podstatně vyšší, neţ se udává pro americké indiány. Autor uvádí, ţe tento jev můţe být výsledkem mísení s Evropany (Giles et al. 1968, s. 203-212). Na základě hodnoty pravděpodobnosti p < 0,0001 opět zamítáme nulovou hypotézu o shodnosti výsledků této a aktuální studie Tři indiánské skupiny na území státu Nicaragua se staly předmětem studie Stefana a Molieriho. Konkrétně se jednalo o skupiny Miskito, Rama a Sumo. Zastoupeny byly takto, 96 Miskito, 85 Sumo a 79 Rama, coţ je celkem 260 účastníků. Testování proběhlo na základě čtyř vzorků roztoku PTC a jako kontrola slouţila čistá voda a sladký a slaný roztok. Nejniţší zastoupení nechutnačů bylo ve skupině Rama (2,27%). Tato hodnota je velice blízko k číslům udávaným pro původní indiánské populace, 6,24% pro brazilské Tucano nebo 0% nechutnačů pro mexické Tzeltal a brazilské Karajas. Na druhou stranu četnost nechutnačů pozorovaná u ţen skupiny Sumo (7,50%) se blíţí četnosti udávané pro Japonky. Největší zastoupení nechutnačů (20,83%) je ve skupině Miskito, coţ se blíţí číslům pro brazilské indiánské míšence. Celková četnost nechutnačů je poté 10,77% (Stefano, Molieri 1976, s. 371-373). V porovnání s aktuální studií je četnost nechutnačů významně niţší (p < 0,0001).

73 Z roku 1964 pochází studie z Jiţní Ameriky zaměřená na indiánský kmen Tucano, konkrétně na území Brazílie. Testu se zúčastnilo 128 indiánů, kteří nebyli blízce spříznění (nebyli rodiče s dětmi ani sourozenci). Jedinci byli různého věku od 12 do 56 let. Z cekového počtu bylo 55 muţů a 73 ţen. Pro zjištění chuťové vnímavosti byla vyuţita série roztoku PTC o rostoucí koncentraci. Zastoupení nechutnačů bylo 6,24%, přičemţ frekvence recesivní alely t byla 0, 247. Z počtu 55 muţů bylo 7 nechutnačů a mezi 73 ţenami byla pouze jediná nechutnačka. Tento rozdíl je statisticky významný (Montenegro 1964, s. 185-187). Frekvence nechutnačů mezi indiány Tucano je významně niţší neţ v aktuální studii (p < 0,0001). Na tři brazilské populace se zaměřili ve své práci Freire-Maia a Quelce-Salgado (1960, s. 97-102). Jednalo se o 199 obyvatel států Paraná, Săo Paulo a Bahia. Pro testování byla vyuţita série roztoků PTC s rostoucí koncetrací. Jednotlivé četnosti nechutnačů byly 26%, 8% a 38%, coţ je v průměru 30%. Zároveň autoři sledovali vliv kouření. Nebyla prokázána spojitost mezi kouřením a chutnačstvím PTC. Průměrná četnost nechutnačů je významně niţší neţ v aktuální studii (p = 0,02). Četnosti nechutnačů ve státě Săo Paulo a Bahia jsou významně niţší neţ v aktuální studii, ale výsledky testování na obyvatelích státu Paraná (p = 0,826) se od ní neliší. Druhá studie z Brazílie se tentokrát zaměřila na japonské imigranty. Celkem se testu zúčastnilo 295 jedinců, z toho bylo 165 muţů a 130 ţen. Pro měření vnímavosti pro PTC byla vyuţita série roztoků. Četnost nechutnačů v celkovém souboru činila 7,12%. Mezi muţi bylo 13 nechutnačů (8,5%) a mezi ţenami pouze 8 nechutnaček (6,1%) (Saldanha 1958, s. 380-384). Oproti četnosti nechutnačů udávané v aktuální studii je u Japonců z Brazílie zastoupení nechutnačů významně niţší (p < 0,0001). Paolucci (1971, s. 427-430) provedl u přírodních indiánů z peruánské vysočiny výzkum zaměřený na chutnačství PTC a výskyt endemické strumy. K testování bylo vyuţito šest různě koncentrovaných roztoků PTC a kontrolní vzorek čisté vody. Procento nechutnačů bylo 1,9% z 263 testovaných osob. Navíc při testování dalších genetických znaků dospěl autor k závěru, ţe v této populaci se polymorfní geny příliš nevyskytují. Pokud je citlivost na PTC v ostatních populacích polymorfní, autor tvrdí, ţe u peruánských indiánů tomu tak není a pouhé nepatrné procento nechutnačů můţe být následkem mísení s Evropany. Souvislost chutnačství PTC se strumou nelze jednoznačně potvrdit, neboť nechutnači, kteří byli vyšetřováni pro strumu, měli normální štítnou ţlázu. Nicméně u dětí

74 školního věku byl pozorován obrácený poměr ve frekvenci nechutnačů ku endemické strumě způsobené deficitem jódu. Oproti aktuální studii je četnost nechutnačů opět významně niţší (p < 0,0001). Skutečnost, ţe všechny studované indiánské populace se statisticky významně odlišují od aktuální studie populace české, můţe být následkem úzkého spojení indiánů s přírodou a vyuţívání nejrůznějších rostlin v běţném ţivotě. Saldanha a Nacrur studovali 316 studentů medicíny v Chile. Mezi nimi bylo 83 ţen a 233 muţů. Podle původu rodičů byli rozděleni na „nové“ a „staré“ Chilany, podle toho, jestli byli rodiče iberského původu či nikoli. Nicméně ţádný úzký vztah k tomuto znaku potvrzen nebyl. Pro test byla opět vyuţita série roztoků PTC. Četnost chutnačů byla posuzována ve věkových kategoriích, v rámci pohlaví a podle původu rodičů. Mezi pohlavími nebyl pozorován ţádný významný rozdíl v zastoupení nechutnačů. Jinak tomu bylo u věku, kdy v kategorii 16-19 let byl významně vyšší výskyt nechutnačů neţ u věkové skupiny 20-29 let. Zastoupení nechutnačů v celkovém souboru byl 17,4% z 316 osob, coţ je významně niţší a statisticky odlišné od reprezentativní evropské skupiny (p < 0,0001), ale v porovnání s anglickým vzorkem se „noví“ Chilané evropského původu příliš nelišili (p = 0,16). „Staří“ Chilané vykazovali výrazně niţší zastoupení nechutnačů a lišili se od „nových“ (p = 0,0006). Četnost nechutnačů u „starých“ Chilanů je mezi četností udávanou pro severovýchodní Španěle a americké indiány. Tento fakt můţe být následkem mísení Španělů a Indiánů v Chile po dobu čtyř set let (Saldanha, Nacrur 1963, s. 113-119). V porovnání s aktuální studií se rovněţ významně liší (p < 0,0001). Vysvětlení vyšší četnosti nechutnačů neţ u indiánské populace, ale niţší neţ u evropské můţe být právě dlouhá doba mísení těchto dvou populací. Předmětem poslední zmíněné studie byli ruští imigranti v Brazílii. K testu byla opět vyuţita série roztoků o zvyšující se koncentraci. Rozdíl v četnosti nechutnačů nebyl mezi pohlavími zaznamenán. Četnost nechutnačů v tomto vzorku byla 43,33% z 60 jedinců, bylo zároveň provedeno porovnání s místními obyvateli města Curitiba, kde se četnost pohybovala okolo 1,54%. Na první pohled je patrné ţe rozdíl mezi nimi vyšel statisticky významný, hodnota pravděpodobnosti uvádí p < 0,01 (Freire-Maia, Freire Maia, Quelce-Salgado 1960, s. 235-240). Od aktuální studie se výsledky pozorování ruských imigrantů statisticky významně neliší (p = 0,6221). Rusi jsou zástupci evropské populace. Vysoký podíl nechutnačů oproti obecně udávaným 30% můţe být způsoben malou

75 velikostí vzorku. Je pravděpodobné, ţe takováto skupina imigrantů můţe být ze stejné oblasti, tudíţ mezi nimi mohou existovat bliţší či vzdálenější příbuzenské vazby. Pokud by v takovéto rodině byla nechutnačská alela zastoupena abnormálně, vysvětlilo by se tím vyšší zastoupení nechutnačů v této skupině imigrantů.

7.2.4. Přehled dalších studií

Zastoupení nechutnačů v různých oblastech světa je znázorněno grafem 11 (upraveno podle Guo a Reed 2001, s. 116-122). Z uvedeného zdroje byly vybrány pouze studie, které odpovídaly přibliţně počtem testovaných dobrovolníků. V případě většího počtu studií z dané oblasti byla vybrána nejnovější. Bliţší a konkrétní srovnání s aktuální studií, která je v grafu znázorněna posledním sloupcem, není moţné z několika důvodů. Mezi ně patří rozdílný způsob testování i uţití rozdílné testovací látky (PTC nebo PROP), ale především neznalost bliţší charakteristiky souboru, jako je věková skladba nebo zastoupení pohlaví, které není moţno zjistit.

Graf 11: Porovnání četnosti nechutnačů v různých oblastech světa.

(Upraveno podle Guo a Reed 2001, s. 116-122)

76 8. ZÁVĚR

Původně se předpokládalo, ţe polymorfismus PTC byl ţivotně důleţitý pro člověka v dobách, kdy byl sběračem, a tudíţ byl přímo vázán na rostlinnou stravu. V takovém případě mu měla schopnost vnímat hořkost umoţnit vyhnout se rostlinným toxinům. Otázku, proč se tento polymorfismus zachoval do dnešních dní, jaký má dnes přínos nebo zda by mohl slouţit k odhalování rizikových skupin pro určitá onemocnění, zatím není moţno zodpovědět. Velice důleţité je v tomto ohledu testování a sledování zastoupení chutnačů a nechutnačů v různých populacích světa, které se od sebe liší podmínkami ţivotního prostředí. Na základě rozdílnosti těchto pozorování je moţné lépe porozumět polymorfismu PTC a jeho významu pro člověka. Zmapovat četnost chutnačů a nechutnačů v české populaci bylo cílem této práce. Na souboru 338 jedinců, kde 59% tvořily ţeny. Bylo pozorováno zastoupení nechutnačů 40% (39,94%), mezi ţenami bylo 37% nechutnaček a muţů nechutnačů bylo 44%. Konkrétní poměr chutnačů a nechutnačů byl 13,5:9. Zastoupení nechutnačů v porovnání s údajem pro evropskou populaci (26-30%) je na první pohled výrazný a statisticky tato významnost byla rovněţ potvrzena (p = 0,0067). Vazba polymorfismu PTC na pohlaví a věk nebyla prokázána. Výpočtem Snyderových podílů bylo potvrzeno, ţe tato populace je v Hardy-Weinbergově rovnováze. Snyderovy podíly byly ovšem aplikovány na malý vzorek 26 rodin. Zastoupení chutnačů a nechutnačů v rámci uceleného souboru studentů a zaměstnatnců GOB a SOŠ v Telči byl následující. V celkového počtu 76 dobrovolníků bylo 35 muţů a 41 ţen. Zastoupení nechutnačů bylo 50%. Bylo provedeno statistické ověření shodnosti výsledků aktuální a předchozích studií české a slovenské populace prostřednictvím χ2-testu. Rozdíl mezi výsledky studií je významný, coţ znamená, ţe nemůţe být pouze náhodný. Tento rozdíl můţe být způsoben rozdílným způsobem testování, kdy autoři předchozích studií vyuţívali série roztoku PTC o rostoucí koncentraci, zatímco v této studii je vyuţit jediný roztok PROP. Ten byl zvolen proto, ţe postrádá sirný zápach a je povaţován za bezpečný. V neposlední řadě můţe hrát roli fakt, ţe v aktuální studii nebylo vyuţito standardu, který by mohl odhalit nespecifickou ztrátu chuťové vnímavosti. Výsledky mohly být rovněţ ovlivněny špatným hodnocením laických dobrovolníků, kteří se testovali samostatně.

77 V tabulce 13 jsou shrnuty výsledky srovnání aktuální studie se studiemi z různých oblastí světa.

Tab. 13: Souhrn výsledků ze srovnání studií.

Nechutnači Hodnota Kontinent Skupina Počet Citace (%) p H0 Evropa Češi 338 39,94 X X Hybášková 2011

Evropa Češi 213 24,88 0,0003 Z Brdička 1964

Evropa Češi 878 23,00 <0,0001 Z Miluničová, Sottner 1965

Evropa Slováci 267 20,23 <0,0001 Z Klimentová 1966

Evropa z Ankary 2000 19,95 <0,0001 Z Say et al. 1966

Evropa Velšané 252 19,84 <0,0001 Z Beach 1953

Evropa Velšané 1005 27,56 <0,0001 Z Pullin, Sunderland 1963

Asie Japonci 915 9,40 <0,0001 Z Sato et al. 1997

Asie Číňané 106 10,00 <0,0001 Z Guo et al. 1998

Asie Negriti 50 18,00 0,003 Z Lugg 1957

Asie Sēnoi 50 4,00 <0,0001 Z Lugg 1957

Asie Tibeťané 230 17,40 <0,0001 Z Patel 1971

Asie z Panjabu 1440 57,00 <0,0001 Z Dhesi, Gupta, Saini 1972 Kota z Nilgiri Asie 535 40,82 0,7966 N Ghosh 1973 Hills z Uttar Asie 300 26,34 0,0003 Z Srivastava 1974 Pradesh Asie Ţidé z Gerby 41 41,00 0,896 N Sheba 1962 Černoši z Amerika 3156 9,20 <0,0001 Z Lee 1937 Ohio Amerika Seminole 52 0 <0,0001 Z Hirschhorn 1970

Amerika z Mexika 1374 29,20 <0,0001 Z Giles et al. 1968

Amerika Miskito 96 20,83 <0,0001 Z Stafano, Molieri 1976

Amerika Rama 79 2,27 <0,0001 Z Stafano, Molieri 1976

Amerika Sumo 85 7,50 <0,0001 Z Stafano, Molieri 1976

Amerika Tucano 128 6,24 <0,0001 Z Montenegro 1964

78 Nechutnači Hodnota Kontinent Skupina Počet Citace (%) p H0 Freire-Maia, Quelce-Salgado Amerika z Paraná 92 26,00 <0,0001 Z 1960 Freire-Maia, Quelce-Salgado Amerika Săo Paulo 73 8,00 <0,0001 Z 1960 Freire-Maia, Quelce-Salgado Amerika Bahia 34 38,00 0,826 N 1960 Japonci v Amerika 295 7,12 <0,0001 Z Saldanha 1958 Brazílii Indiáni z Amerika 263 1,90 <0,0001 Z Paolucci 1971 Peru Studenti z Amerika 316 17,40 <0,0001 Z Saldanha, Nacrur 1963 Chile Rusové v Freire-Maia, Freire-Maia, Amerika 60 43,33 0,6221 N Brazílii Quelce-Salgado 1960

Ve sloupci označeném H0 je uvedeno, zda je či není zamítnuta nulová hypotéza. Ta je stanovena následovně: Výsledky aktuální a srovnávané studie se od sebe statisticky významně neliší.

Z tabulky 13 je patrné, ţe téměř ve všech případech došlo k zamítnutí H0, z čehoţ vyplývá, ţe rozdíly mezi studiemi nejsou pouze náhodné. Příčinou rozdílů můţe být příslušnost k jiným populacím. Zároveň zde mohou hrát roli stejné faktory jako případě porovnání se studiemi české a slovenské populace. Mezi ně patří fakt, ţe v případě většiny studií byla pouţita série roztoků testované látky o různé koncentraci. Pro testování nejčastěji vyuţívali autoři přímo PTC. V aktuální studii je pouţit pouze jeden roztok PROP o koncentraci 0,001 mol/l. Navíc v aktuální studii nebyl pouţit standard pro vyloučení obecnější ztráty chuťové vnímavosti. A nakonec mohlo výsledky ovlivnit špatné provedení či hodnocení testu z řad laických dobrovolníků, kteří se testovali samostatně.

79 9. PŘÍLOHY

Příloha 1: Informační leták pro dobrovolníky. Příloha 2: Dotazník. Příloha 3: Informovaný souhlas. Příloha 4: Testovací arch. Příloha 5: Budova Gymnázia Otokara Březiny a Střední odborné školy v Telči.

80 Příloha 1

Váţení rodiče, váţení studenti,

dovoluji si Vás informovat a zároveň poţádat o spolupráci při výzkumu organizovaném Laboratoří biologické a molekulární antropologie Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, kterého se účastním v rámci své diplomové práce na téma Vnímání chuti fenylthiocarbamidu v současné české populaci. Do projektu bychom rádi zahrnuli Vás, studenty GOB Telč a Vaše rodinné příslušníky. Byli bychom velmi rádi, kdybyste byli ochotni se stát předmětem našeho výzkumu. Na území České republiky a Slovenska proběhl poslední podobný výzkum naposled v 60. a 70. letech minulého století. Z toho důvodu se domníváme, ţe je nutné jej po téměř 50 letech opakovat a porovnat výskyt tohoto znaku v současné české populaci, protoţe rozloţení znaků v populaci se mění v závislosti na čase. Fenylthiocarbamid (zkratka PTC) je syntetická netoxická látka, jejíţ chemický vzorec je

Vnímavost této látky je geneticky podmíněna a rozděluje populaci na „chutnače“ a „nechutnače“. Chutnači vnímají hořkou chuť PTC, zatímco nechutnači ji chuťově neregistrují vůbec. Tuto skutečnost objevil v roce 1931 americký chemik A. L. Fox, kdyţ společně se svým kolegou zkoumal látku PTC, která je na vzduchu nestálá. Jeden z nich zachytil nepříjemnou hořkou vůni, kterou druhý neregistroval, dokonce ani kdyţ si nechal krystal rozpustit na jazyku. Hořkost PTC způsobuje skupina N-C=S, kterou obsahují i přírodní látky (obsaţené např. v brukvovité zelenině), o nichţ se předpokládá, ţe v nadměrném mnoţství negativně ovlivňují funkci štítné ţlázy. Proto se usuzuje, ţe chutnači jsou před těmito substancemi lépe chráněni. Dodnes ochutnalo PTC velké mnoţství lidí různých etnik na všech kontinentech světa.

Organizace výzkumu bude probíhat následujícím způsobem: proband ochutná vzorek PTC vyplní krátký dotazník následně budou vzorky zapůjčeny studentům domů, aby otestovali stejným způsobem své rodinné příslušníky.

!Nebudou shromaďována osobní data probandů. Proband v dotazníku uvede pouze věk, pohlaví, vnímání látky PTC (chutnač/nechutnač) a vzhledem k multikulturnímu charakteru dnešní lidské populace bude potřebné uvést i místo narození (narodil se v ČR nebo v jiné zemi). Účast na výzkumu je dobrovolná a zcela anonymní. Ţe se výzkumu účastníte dobrovolně, potvrdíte podpisem tzv. informovaného souhlasu, který dostanete

81 předem k prostudování. Studentům mladším 18 let musí účast ve výzkumu povolit rodiče, kteří podepíší informovaný souhlas místo nich. Soubor dat získaných od Vás a Vašich rodinných příslušníků bude přiřazen k datům získaných na jiných místech naší země a bude slouţit jako součást projektu výzkumu chuti PTC v České republice.

Těšíme se na spolupráci a děkujeme za poskytnutí informací pro vědecké účely.

Bc. Marcela Hybášková doc.RNDr. Eva Drozdová,Ph.D. studentka oboru antropologie PřF MU Ústav experimentální biologie absolventka GOB Telč Laboratoř biologické a molekulární antropologie Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity

82 Příloha 2

Dotazník

pohlaví věk chutnačství místo narození 1 student/ka 2 otec 3 matka 4 otec otce 5 matka otce 6 otec matky 7 matka matky

Vysvětlivky: v kolonce pohlaví vyplňte M pro muţe a Ţ pro ţenu v kolonce chutnačství vyplňte CH pro chutnače a N pro nechutnače

Postup při testování doma: 1) 1 hodinu před se vyvarovat kouření, kávě, peprmintovým ţvýkačkám, ostrému jídlu či jiným chuťově výrazným podnětům 2) nechat podepsat informovaný souhlas 3) otestovat: dobrovolník si nejprve vypláchne ústa pitnou vodou poté si obsah zkumavky vylije do úst, ochutná a vyplivne NEPOLYKAT!!! 4) vyplnit dotazník 5) navrátit do 14 dnů dotazník spolu s podepsanými informovanými souhlasy a případně zbylými nevyuţitými vzorky

Poznámka: Sada obsahuje 5 vzorků. Je moţno testovat jakoukoli osobu starší 15 let. Je ovšem nutno zaznamenat přesný příbuzenský vztah (př. Sestřenice - dcera od bratra mojí matky), případně udat, ţe se nejedná o příbuzného.

83 Příloha 3

Informovaný souhlas

Projekt Laboratoře biologické a molekulární antropologie Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity na téma Vnímání chuti fenylthiocarbamidu v současné populaci je zaměřen na získání statisticky významného souboru výskytu chutnačů a nechutnačů PTC v české populaci. V jeho rámci bude dobrovolníkům podán vzorek PTC, zaznamenáno, zda jej chuťově registrují či nikoli a následně kaţdý účastník vyplní krátký dotazník. Celé testování proběhne jednorázově. PTC je netoxická látka a nebyla dosud zaznamenána ţádná rizika při jeho poţití. Tento výzkum byl naposled v České republice a na Slovensku proveden v 70. letech minulého století, a mohl by mít význam při předcházení onemocnění štítné ţlázy. Výzkum je zcela anonymní. Do protokolu o vyšetření nebudou zaznamenávána jména probandů.

Byl jsem obeznámen/a s obsahem a průběhem i případnými riziky uvedeného výzkumu a prohlašuji, ţe se jej účastním zcela dobrovolně.

Jméno účastníka: Jméno výzkumníka: Bc. Marcela Hybášková

Podpis účastníka : Podpis výzkumníka: (u studentů mladších 18 let podpis rodičů a přepis jména rodiče hůlkovým písmem):

Datum podpisu: Datum podpisu:

84 Příloha 4

Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 1 M 15 CH Dačice Jihočeský 2 M 15 CH Třebíč Vysočina 3 M 15 CH Nové město na M. Vysočina 4 M 16 CH Dačice Jihočeský 5 M 16 CH Jihlava Vysočina 6 M 16 CH Třebíč Vysočina 7 M 17 CH Jihlava Vysočina 8 M 17 CH Dačice Jihočeský 9 M 17 CH Nové Město na M. Vysočina 10 M 17 CH Jihlava Vysočina 11 M 17 CH ČR ČR 12 M 17 CH Kladno středočeský 13 M 17 CH Jindřichův Hradec Jihočeský 14 M 17 CH Brno Jihomoravský 15 M 17 CH Dačice Jihočeský 16 M 18 CH Dačice Jihočeský 17 M 18 CH Dačice Jihočeský 18 M 19 CH Dačice Jihočeský 19 M 19 CH Brno Jihomoravský 20 M 20 CH Praha Praha 21 M 20 CH Jihlava Vysočina 22 M 17 N Dačice Jihočeský 23 M 17 N Jihlava Vysočina 24 M 17 N Třebíč Vysočina 25 M 17 N Jihlava Vysočina 26 M 17 N Pelhřimov Vysočina 27 M 17 N Jihlava Vysočina 28 M 17 N Dačice Jihočeský 29 M 18 N Jindřichův Hradec Jihočeský 30 M 19 N Třebíč Vysočina 31 M 19 N Třebíč Vysočina 32 M 19 N Třebíč Jihočeský 33 M 20 N Dačice Jihočeský 34 Ţ 15 CH Dačice Jihočeský 35 Ţ 17 CH Jihlava Vysočina 36 Ţ 17 CH Jihlava Vysočina 37 Ţ 17 CH Třebíč Vysočina 38 Ţ 17 CH Třebíč Vysočina 39 Ţ 18 CH Dačice Jihočeský 40 Ţ 18 CH Dačice Jihočeský 41 Ţ 18 CH Jihlava Vysočina 42 Ţ 18 CH Dačice Jihočeský 43 Ţ 18 CH Dačice Jihočeský 44 Ţ 18 CH Jihlava Vysočina 45 Ţ 18 CH Jihlava Vysočina 46 Ţ 18 CH Dačice Jihočeský 47 Ţ 18 CH Jindřichův Hradec Jihočeský 48 Ţ 18 CH Třebíč Vysočina 49 Ţ 18 CH Brno Jihomoravský 50 Ţ 18 CH Praha Praha 51 Ţ 18 CH Jindřichův Hradec Jihočeský

85 Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 52 Ţ 18 CH Třebíč Vysočina 53 Ţ 19 CH Dačice Jihočeský 54 Ţ 19 CH Jihlava Vysočina 55 Ţ 19 CH Uherské Hradiště Zlínský 56 Ţ 19 CH Brno Jihomoravský 57 Ţ 19 CH ČR ČR 58 Ţ 20 CH Sokolov Karlovarský 59 Ţ 20 CH Zlín Zlínský 60 Ţ 20 CH Praha Praha 61 Ţ 20 CH Jihlava Vysočina 62 Ţ 15 N Třebíč Vysočina 63 Ţ 15 N Třebíč Vysočina 64 Ţ 16 N Dačice Jihočeský 65 Ţ 16 N Dačice Jihočeský 66 Ţ 16 N Dačice Jihočeský 67 Ţ 17 N Sokolov Karlovarský 68 Ţ 17 N Sokolov Karlovarský 69 Ţ 17 N Třebíč Vysočina 70 Ţ 18 N Dačice Jihočeský 71 Ţ 18 N Jindřichův Hradec Jihočeský 72 Ţ 18 N Dačice Jihočeský 73 Ţ 18 N Jihlava Vysočina 74 Ţ 18 N Pelhřimov Vysočina 75 Ţ 18 N Dačice Jihočeský 76 Ţ 18 N Dačice Jihočeský 77 Ţ 19 N Ostrava Moravskoslezský 78 Ţ 20 N Dačice Jihočeský 79 Ţ 20 N Nové Město na M. Vysočina 80 M 21 CH Jihlava Vysočina 81 M 22 CH Jihlava Vysočina 82 M 22 CH Dačice Jihočeský 83 M 22 CH Zlín Zlínský 84 M 22 CH Praha Praha 85 M 23 CH Dačice Jihočeský 86 M 24 CH Nový Jičín Moravskoslezský 87 M 24 CH Brno Jihomoravský 88 M 24 CH Opočno Královéhradecký 89 M 25 CH Jihlava Vysočina 90 M 25 CH Brno Jihomoravský 91 M 26 CH Jihlava Vysočina 92 M 29 CH Dačice Vysočina 93 M 29 CH Počátky Vysočina 94 M 31 CH Dačice Jihočeský 95 M 31 CH Dačice Jihočeský 96 M 32 CH Jihlava Vysočina 97 M 32 CH Moštiště ČR 98 M 35 CH Jihlava Vysočina 99 M 35 CH Dačice Jihočeský 100 M 36 CH Ostrava Moravskoslezský 101 M 38 CH Dačice Jihočeský 102 M 39 CH Dačice Jihočeský 103 M 40 CH Dačice Jihočeský 104 M 21 N Hradec Králové Královéhradecký 105 M 23 N Kyjov Jihomoravský

86 Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 106 M 23 N Dačice Jihočeský 107 M 23 N Dačice Jihočeský 108 M 24 N Brno Jihomoravský 109 M 27 N Jihlava Vysočina 110 M 28 N Jihlava Vysočina 111 M 29 N Ústí nad Labem Ústecký 112 M 32 N Dačice Jihočeský 113 M 32 N Pelhřimov Vysočina 114 M 33 N Jihlava Vysočina 115 M 34 N Jihlava Vysočina 116 M 36 N Jihlava Vysočina 117 M 37 N Valašské Mez. Zlínský 118 M 39 N Valašské Mez. Zlínský 119 M 40 N Dačice Jihočeský 120 Ţ 21 CH Tábor Jihočeský 121 Ţ 21 CH Dačice Jihočeský 122 Ţ 21 CH Jihlava Vysočina 123 Ţ 23 CH Opočno Královéhradecký 124 Ţ 23 CH Třebíč Vysočina 125 Ţ 23 CH Jihlava Vysočina 126 Ţ 24 CH Praha Praha 127 Ţ 24 CH Brno Jihomoravský 128 Ţ 24 CH Chlumec nad C. Královéhradecký 129 Ţ 25 CH Jihlava Vysočina 130 Ţ 27 CH Pardubice Pardubický 131 Ţ 28 CH Humpolec Vysočina 132 Ţ 30 CH Jihlava Vysočina 133 Ţ 30 CH Jihlava Vysočina 134 Ţ 30 CH Znojmo Jihomoravský 135 Ţ 31 CH Jihlava Vysočina 136 Ţ 31 CH Dačice Jihočeský 137 Ţ 32 CH Valašské Mez. Zlínský 138 Ţ 32 CH Dačice Jihočeský 139 Ţ 33 CH Jihlava Vysočina 140 Ţ 33 CH Brno Jihomoravský 141 Ţ 34 CH Praha Praha 142 Ţ 35 CH Jihlava Vysočina 143 Ţ 35 CH Jihlava Vysočina 144 Ţ 35 CH České Budějovice Jihočeský 145 Ţ 35 CH Jihlava Vysočina 146 Ţ 35 CH Jihlava Vysočina 147 Ţ 36 CH Jihlava Vysočina 148 Ţ 36 CH Plzeň Plzeňský 149 Ţ 37 CH Jihlava Vysočina 150 Ţ 37 CH Jihlava Vysočina 151 Ţ 37 CH Třebíč Vysočina 152 Ţ 38 CH Humpolec Vysočina 153 Ţ 38 CH Jihlava Vysočina 154 Ţ 39 CH Praha Praha 155 Ţ 39 CH Dačice Jihočeský 156 Ţ 21 N Znojmo Jihomoravský 157 Ţ 21 N Písek Jihočeský 158 Ţ 21 N Nové Město na M. Vysočina 159 Ţ 22 N Dačice Jihočeský

87 Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 160 Ţ 22 N Praha Praha 161 Ţ 23 N Nové Město na M. Vysočina 162 Ţ 23 N Brno Jihomoravský 163 Ţ 23 N Dvůr Králové n. L. Královéhradecký 164 Ţ 23 N Praha Praha 165 Ţ 24 N Jihlava Vysočina 166 Ţ 25 N Jihlava Vysočina 167 Ţ 26 N Pelhřimov Vysočina 168 Ţ 26 N Znojmo Jihomoravský 169 Ţ 26 N Šternberk Olomoucký 170 Ţ 27 N Ostrava Moravskoslezský 171 Ţ 27 N Brno Jihomoravský 172 Ţ 28 N Praha Praha 173 Ţ 29 N Chlumec nad C. Královéhradecký 174 Ţ 30 N Chlumec nad C. Královéhradecký 175 Ţ 35 N Třebíč Vysočina 176 Ţ 36 N Valašské Mez. Zlínský 177 Ţ 39 N Dačice Jihočeský 178 M 41 CH Jihlava Vysočina 179 M 44 CH Počátky Vysočina 180 M 45 CH Třebíč Vysočina 181 M 46 CH Počátky Vysočina 182 M 46 CH Jindřichův Hradec Jihočeský 183 M 48 CH ČR ČR 184 M 48 CH Telč Vysočina 185 M 48 CH Dačice Jihočeský 186 M 49 CH Dačice Jihočeský 187 M 49 CH Jihlava Vysočina 188 M 50 CH Opočno Královéhradecký 189 M 53 CH Jihlava Vysočina 190 M 54 CH Nová Ves Vysočina 191 M 55 CH Vítkov Moravskoslezský 192 M 57 CH Ústí nad Orlicí Pardubický 193 M 57 CH Hradec Králové Královéhradecký 194 M 58 CH Jihlava Vysočina 195 M 59 CH Uherské Hradiště Zlínský 196 M 60 CH Litoměřice Ústecký 197 M 41 N Třebíč Vysočina 198 M 41 N Dačice Jihočeský 199 M 41 N Třebíč Vysočina 200 M 43 N Jihlava Vysočina 201 M 44 N Prostějov Olomoucký 202 M 44 N Dačice Jihočeský 203 M 45 N Vysoké Mýto Pardubický 204 M 45 N Dačice Jihočeský 205 M 46 N Dačice Jihočeský 206 M 48 N Dačice Jihočeský 207 M 49 N Karlovy Vary Karlovarský 208 M 49 N Brno Jihomoravský 209 M 54 N Praha Praha 210 M 55 N Jihlava Vysočina 211 M 57 N Praha Praha 212 M 58 N Jihlava Vysočina 213 M 58 N Havlíčkův Brod Vysočina

88 Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 214 M 59 N Uherské Hradiště Zlínský 215 M 60 N Aš Karlovarský 216 Ţ 41 CH Dačice Jihočeský 217 Ţ 41 CH Počátky Vysočina 218 Ţ 42 CH Brno Jihomoravský 219 Ţ 43 CH Dačice Jihočeský 220 Ţ 43 CH Vsetín Zlínský 221 Ţ 44 CH Dačice Jihočeský 222 Ţ 45 CH Brno Jihomoravský 223 Ţ 45 CH Ţacléř Královéhradecký 224 Ţ 45 CH Boskovice Jihomoravský 225 Ţ 46 CH Pelhřimov Vysočina 226 Ţ 46 CH Dačice Jihočeský 227 Ţ 46 CH Jihlava Vysočina 228 Ţ 47 CH České Budějovice Jihočeský 229 Ţ 49 CH Dačice Jihočeský 230 Ţ 49 CH Jihlava Vysočina 231 Ţ 50 CH Jihlava Vysočina 232 Ţ 50 CH Písek Jihočeský 233 Ţ 51 CH Dačice Jihočeský 234 Ţ 51 CH Znojmo Jihomoravský 235 Ţ 52 CH Zlín Zlínský 236 Ţ 52 CH Jilemnice Liberecký 237 Ţ 52 CH Liberec Liberecký 238 Ţ 52 CH Kutná Hora Středočeský 239 Ţ 52 CH Pardubice Pardubický 240 Ţ 53 CH Dačice Jihočeský 241 Ţ 53 CH Počátky Vysočina 242 Ţ 54 CH Jihlava Jihočeský 243 Ţ 55 CH Dačice Jihočeský 244 Ţ 56 CH Jihlava Vysočina 245 Ţ 56 CH Třešť Vysočina 246 Ţ 57 CH Bačkovice Vysočina 247 Ţ 57 CH Tábor Jihočeský 248 Ţ 57 CH Šumperk Olomoucký 249 Ţ 57 CH Litoměřice Ústecký 250 Ţ 58 CH Pavlov ČR 251 Ţ 58 CH Opava Moravskoslezský 252 Ţ 58 CH Brno Jihomoravský 253 Ţ 60 CH Jihlava Vysočina 254 Ţ 60 CH Kunějov Jihočeský 255 Ţ 42 N Vyškov Jihomoravský 256 Ţ 42 N Dačice Jihočeský 257 Ţ 43 N Dačice Jihočeský 258 Ţ 43 N Dačice Jihočeský 259 Ţ 43 N ČR ČR 260 Ţ 44 N Znojmo Jihomoravský 261 Ţ 45 N Dačice Jihočeský 262 Ţ 45 N Dačice Jihočeský 263 Ţ 45 N Znojmo Jihomoravský 264 Ţ 46 N Dačice Jihočeský 265 Ţ 46 N Dačice Jihočeský 266 Ţ 48 N Brno Jihomoravský 267 Ţ 48 N Karviná Moravskoslezský

89 Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 268 Ţ 55 N Rychnov n. Kněţ. Královéhradecký 269 Ţ 56 N Jihlava Vysočina 270 Ţ 57 N Jihlava Vysočina 271 Ţ 59 N Brno Jihomoravský 272 Ţ 59 N Jilemnice Liberecký 273 Ţ 60 N Jihlava Vysočina 274 M 61 CH Růţená Vysočina 275 M 62 CH Jihlava Vysočina 276 M 63 CH Brno Jihomoravský 277 M 64 CH Cejle Vysočina 278 M 66 CH Tlučná Plzeňský 279 M 66 CH Brno Jihomoravský 280 M 69 CH Třebíč Vysočina 281 M 74 CH Růţená Vysočina 282 M 79 CH ČR ČR 283 M 80 CH Staré Hobzí Jihočeský 284 M 81 CH Brno Jihomoravský 285 M 81 CH Stará Říše Vysočina 286 M 88 CH Česká Kamenice Ústecký 287 M 61 N Jemnice Vysočina 288 M 64 N Fulnek Moravskoslezský 289 M 65 N Znojmo Jihomoravský 290 M 65 N Mysliboř Vysočina 291 M 66 N ČR ČR 292 M 66 N Třešť Vysočina 293 M 67 N Růţená Vysočina 294 M 67 N Jaroměřice n. R. Vysočina 295 M 71 N Růţená Vysočina 296 M 72 N Mysliboř Vysočina 297 M 75 N Růţená Vysočina 298 M 82 N Mysliboř Vysočina 299 M 84 N Růţená Vysočina 300 Ţ 61 CH Písečné nad Dyjí Jihočeský 301 Ţ 63 CH Růţená Vysočina 302 Ţ 64 CH Nová Ves Vysočina 303 Ţ 64 CH Uherské Hradiště Zlínský 304 Ţ 66 CH Dolní Cerekev Vysočina 305 Ţ 66 CH Růţená Vysočina 306 Ţ 66 CH Pelhřimov Vysočina 307 Ţ 66 CH Polička Pardubický 308 Ţ 67 CH Brno Jihomoravský 309 Ţ 68 CH Knínice Jihomoravský 310 Ţ 68 CH Brno Jihomoravský 311 Ţ 68 CH Brno Jihomoravský 312 Ţ 69 CH Brno Jihomoravský 313 Ţ 72 CH Růţená Vysočina 314 Ţ 73 CH Třešť Vysočina 315 Ţ 74 CH Brno Jihomoravský 316 Ţ 75 CH Uherské Hradiště Zlínský 317 Ţ 77 CH Markvartice ČR 318 Ţ 77 CH Brno Jihomoravský 319 Ţ 78 CH Růţená Vysočina 320 Ţ 79 CH Růţená Vysočina 321 Ţ 81 CH Křelovice Vysočina

90 Pořadové Pohlaví Věk Chutnačství Místo narození Kraj číslo 322 Ţ 81 CH Jihlava Vysočina 323 Ţ 62 N Růţená Vysočina 324 Ţ 63 N Radkov Jihočeský 325 Ţ 64 N Jihlava Vysočina 326 Ţ 64 N Třešť Vysočina 327 Ţ 64 N Třešť Vysočina 328 Ţ 64 N Třešť Vysočina 329 Ţ 65 N ČR ČR 330 Ţ 67 N Telč Vysočina 331 Ţ 69 N Vidonín Vysočina 332 Ţ 70 N Adamov jihomoravský 333 Ţ 72 N ČR ČR 334 Ţ 75 N Dubenec Středočeský 335 Ţ 77 N Skuhrov n. B. Královéhradecký 336 Ţ 78 N Růţená Vysočina 337 Ţ 80 N Zvolenovice Vysočina 338 Ţ 87 N Suchdol Olomoucký

91 Příloha 5

92 10. MEDAILON AUTORKY

Marcela Hybášková se narodila 1. 2. 1987 v Třebíči. Po základní škole studovala všeobecné Gymnázium Otokara Březiny v Telči. Po úspěšném sloţení maturitní zkoušky v roce 2006 začala studovat na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně – obor antropologie. V roce 2009 ukončila bakalářský studijní program a byla přijata k navazujícímu magisterskému studijnímu programu. Tématem bakalářské práce byly Patologické změny v oblasti kloubů dolní končetiny. Námět diplomové práce volila na základě zájmu o problematiku variability současného člověka.

93 11. SLOVNÍK DŮLĚŢITĚJŠÍCH JMEN A POJMŮ

6-n-propylthiouracil - látka, která se pouţívá k testování PTC polymorfismu, obsahuje skupinu N=C-S a mimojiné se uţívá jako lék při hyperthiroidismu s poklesem tvorby hormonů. Anetholtrithion - látka uţívaná pro léčbu onemocnění nazývaného „suchá ústa“ a navíc je součástí výzkumu pro léčbu rakoviny. Antithyroidní - působící poškození štítné ţlázy. Bartoshuk, Linda - od roku 2005 je profesorkou Floridské university. Ve svém výzkumu se specializuje na chemickou podstatu vnímání chuťových a čichových podnětů. Zkoumá genetickou varianci ve vnímání chuti a jak toto vnímání ovlivňuje naše zdraví. Jako první popsala „syndrom hořících úst“, který se vyskytuje u ţen po menopauze a je způsoben poškozením chuťových buněk v přední části jazyka. Drayna, Dennis - doktor Drayna je vedoucím Laboratoře molekulární genetiky amerického institutu zaměřeného na výzkum hluchoty a dalších populačních chorob. Zabývá se se svým kolektivem výzkumem genu TAS2R38, který je podstatou polymorfismu PTC. Drewnowski, Adam - působí na Washingtonské univerzitě. Doktor Drewnowski je světově proslulý představitel výzkumu prevence v boji proti obezitě. V rámci své práce studoval zároveň často spojitost mezi chutnačstvím PTC/PROP a preferencí různých potravin a následný vliv na lidské zdraví. Jeho současná práce je zaměřená na případnou spojitost mezi obezitou a diabetem. Duplikace - v genetice znamená znásobení úseku chromozómu. Fenotyp - soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků ţivého organismu. Představuje výsledek spolupůsobení genotypu a prostředí, čili to, jak organismus v daném znaku (znacích) skutečně vypadá. Fenylthiocarbamid - phenylthiocarbamide, phenylthiocarbamate, phenylthiourea – syntetická netoxická látka, objevená A. L. Foxem roku 1931. Chuťová vnímavost této látky má bimodální charakter a je geneticky podmíněná. Fox, Arthur L. - chemik DuPontových závodů, který roku 1931 učinil objev rozdílného chuťového vnímání syntetické látky fenylthiocarbamidu.

94 Gen homologní - jako homologní jsou geny označovány tehdy, pokud jsou odvozené od jednoho společného (ancestrálního) genu. Gen ortologní - tyto geny jsou výsledkem speciace. Gen paralogní - takovéto geny jsou výsledky duplikace ancestrálního genu. Genotyp - soubor veškerých genetických informací organismu, respektive veškerých genetických informací, týkající se zkoumaného znaku či znaků. Glaukom - zelený zákal - poškození zraku způsobené poškozením zrakového nervu. Goitrin - 1,5-2-thiooxazolidon - je nejaktivnější strumigen. Coţ jsou látky zasahující do činnosti štítné ţlázy, dochází k morfologickým změnám tkáně a ke zvýšení její hmotnosti. Sniţuje se organická vazba jódu a tím i tvorba aktivních hormonů. Patří mezi glukosinoláty (neboli thioglykosidy). Tyto glykosidy se běţně nacházejí v rostlinách čeledi Brassicaceae. G-protein - typ regulační bílkoviny, která se skládá z podjednotek a enteraguje se specifickým typem receptoru. Haplotyp - v genetice znamená kombinaci alel (DNA sekvencí) na různých místech (lokusech) chromozomu, které jsou přenášeny společně. Kreténismus - onemocnění, které vzniká při sníţené činnosti štítné ţlázy (tzv. hypotyreóze) v časném dětství, pokud tato hormonální porucha není včas léčena. Projevuje se narušeným tělesným vývojem (malý vzrůst) a duševní zaostalostí. V minulosti byl častý v oblastech s nedostatkem jódu (tj. endemický kreténismus), můţe být i důsledkem vzácné vrozené poruchy štítné ţlázy. Nontaster - je člověk, který chuťově nevnímá PTC nebo PROP, nerozeznal by je od nastrouhané křídy. Předpokládá se, ţe se jedná o recesivního homozygota tt. Polymorfismus - existence několika forem jedinců jednoho druhu nebo populace, mimo forem, které jsou jednoduchým výsledkem rekurentní mutace. PRP lokus - lokus na chromozómu 12, který je významně spojený s vnímáním hořké chuti Pseudogen - je sekvence DNA, která je podobná genu, ale nedochází k jejímu přepisování v RNA. Vznikají zpravidla určitou mutací, která poškodí sekvenci, takţe nemůţe vznikat funkční produkt. Struma - zvětšení štítné ţlázy, které můţe a nemusí být spojeno se změnou její funkce. Struma difúzní - štítná ţláza je zvětšena jako celek.

95 Struma endemická - endemická struma je způsobena nedostatkem jódu v potravě, proto se vyskytuje pouze oblastně v závislosti na kvalitě potravy. Struma nodulární - loţisková, uzlovitá struma - je zvětšená jen jedna nebo více loţisek štítné ţlázy. V ţláze vznikají zvětšené uzly. Struma toxická - dochází k hyperfunkci štítné ţlázy, která se zvětšuje a nadměrné mnoţství hormonů se stává pro člověka toxickým. Strumigen - látka působící vznik strumy, popř. sníţení funkce štítné ţlázy. Supertaster - superchutnač - člověk, který vnímá PTC nebo PROP intenzivně hořce předpokládá se, ţe je nositelem dominantního genotypu TT. Taster - chutnač - člověk, který vnímá PTC nebo PROP hořce. Nejdříve se nerozlišovalo jestli má pouze jednu nebo dvě dominantní alely. Pokud uţijeme škálu nechutnač, chutnač, superchutnač, pak se předpokládá, ţe chutnač je heterozygotem Tt.

Tento slovník byl sestaven z následujících zdrojů: genetika.wz.cz [on-line]. 2010 [2011-03-14]. Dostupný z: Aktuální genetika [on-line]. 2006 [2011-03-14]. Dostupný z: G – protein [on-line]. 2003 [2011-03-14]. Dostupný z: Wikipedia [on-line]. 2011 [2011-03-14]. Dostupný z: < http://en.wikipedia.org/wiki> Toxikon [on-line]. 2011 [2011-03-14]. Dostupný z: ABZ – slovník cizích slov [on-line]. 2011 [2011-03-14]. Dostupný z: Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [on-line]. 2011 [2011-03-14]. Dostupný z: Velký lékařský slovník [on-line]. 2011 [2011-03-14]. Dostupný z: Domácí lékař, herbář a bylinné recepty [on-line]. 2010 [2011-03-14]. Dostupný z:

96 GeneCards [on-line]. 2011 [2011-03-14]. Dostupný z: NIDCD [on-line]. 2010-09-30 [cit. 2010-10-06]. Research. Dostupné z: .

97 12. POUŢITÉ ZKRATKY

AAI – haplotyp genu TAS2R38. AAV - haplotyp genu TAS2R38. AVI - haplotyp genu TAS2R38, nechutnačská varianta. BMI - Body mass index – index tělesné hmotnosti, statistický ukazatel míry podvýţivy či obezity. cM - centimorgan – genetická jednotka frekvence rekombinace pro měření genetické vazby. ICHS - ischemická choroba srdeční (ICHS) - porucha prokrvení srdce v důsledku zuţování srdečních tepen, má akutní (srdeční infarkt, nestabilní angina pectoris, náhlá smrt) a chronické formy (angina pectoris, srdeční selhávání, srdeční arytmie, němá ischemie aj.). Mb - jednotka informace. NaCl - chlorid sodný, kuchyňská sůl. N-C=S - chemická skupina, kterou obsahují glukosinoláty. PAV - haplotyp genu TAS2R38. PROP - 6-n-propylthiouracil. PTC - phenylthiocarbamide neboli fenylthiocarbamid, téţ phenylthiourea. PVI - haplotyp genu TAS2R38. T2R - chuťové receptory, jinak zvané také TAS2R. TAS2R38 - gen kódující receptor, který řídí schopnost chuťově vnímat glukosinoláty, skupinu hořce chutnajících látek v brukvovité čeledi. Syntetické látky PTC a PROP byly identifikovány jako ligandy tohoto receptoru a jsou uţívány k určení genetické rozmanitosti tohoto genu.

98 13. REJSTŘÍK

6 G

6-n-propylthiouracil ...... 12, 13 Genotyp...... 14, 17, 22, 35, 64, 65, 70, 71, 72, 74 A Glaukom ...... 33 AAI ...... 10, 11, 16 Goitrin ...... 30 AAV ...... 10, 11, 28, G-protein...... 7, 12, 15, 29 17, 20, 35, 44 Anetholtrithion ...... 14 Antithyroidní ...... 11 H AVI ...... 10, 11, 26, Haplotyp ...... 10, 11, 12, 28, 29, 40, 44 15, 16, 28, 34, 40, 44

B Ch

Bartoshuk ...... 13, 15, 17, Chutnač ...... 28, 29, 30, 23, 24, 36, 41, 61 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 41, 42, 48, 51, 52, 53, 57, 59, 60, 61, 62, D 64, 65, 66, 67, 68, 70, 71, 72, 74, 75, Drayna ...... 10, 44 76, 79, 82, 84, 87 Drewnowski...... 9, 17, 18, Chutnačství...... 8, 9, 10, 23, 24, 26, 30, 34, 36, 37, 42, 48, 61, 12, 15, 16, 18, 20, 22, 23, 24, 25, 26, 77 27, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, Duplikace ...... 21, 44 38, 39, 40, 42, 50, 53, 57, 59, 60, 61, F 65, 77, 83, 84

Fenotyp ...... 10, 11, 12, K 22, 35, 40, 64, 74 Kreténismus ...... 30, 31 Fenylthiocarbamid ...... 8, 9, 13, 48 N Fox ...... 8, 13 Nechutnač ...... 8, 9, 10, 11, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 23, 25, 26,

99 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, PT ...... 8, 9, 10, 37, 39, 40, 41, 51, 52, 53, 57, 59, 60, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 62, 64, 65, 66, 67, 68, 70, 71, 72, 74, 21, 22, 23, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 32, 33, 35, 36, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 85, 86, 87, 88, 89 48, 60, 61, 64, 66, 75, 76, 77, 78, 79, Nontaster ...... 9 80, 81, 82, 83, 84, 87, 90 PVI ...... 10, 11 P

PAV ...... 10, 11, 26, S 28, 40, 44 Struma ...... 30, 31 Polymorfismus...... 10, 12, 13, Strumigen ...... 16, 30, 31 14, 16, 17, 18, 21, 22, 29, 35, 40, 42, Superchutnač...... 9, 24, 26, 44, 45, 46, 62, 87 27, 37, 38, 40 PROP ...... 12, 13, 15, T 16, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 34, TAS2R38 ...... 12, 19, 34, 36, 37, 38, 41, 43, 45, 60, 77, 86, 87, 35 90 Taster ...... 9 Pseudogen ...... 21, 44, 46

100 14. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY

AKESSON, Hans Olof (1959): Taste Sensitivity to Pheyl-thio-urea in Tuberculosis and Diabetes Mellitus. Ann. Hum. Genet., roč. 23, s. 262-265. ANLIKER, Jean Ann (1991): Children´s Food Preferences and Genetic Sensitivity to the Bitter Taste of 6-n-propylthiouracil (PROP). Am. J. Clin. Nutr., roč. 54, s. 316-320. AZEVEDO, Eliane; SNYDER, Lawrence H.; KRIEGER, H. (1965): Phenylthiocarbamide-Tasting in the Mentally Immature. The Lancet, roč. 1, s. 1223-1224. AZEVEDO, Eliane, et al. (1965): PTC Taste Sensitivity and Endemic Goiter in Brazil. Am. J. Hum. Genet., roč. 17, č. 1, s. 87-90. BARTOSHUK, Linda M.; DUFFY, Valerie B.; MILLER, Inglis J. (1994): PTC/PROP Tasting: Anatomy, Psychophysics, and Sex Effects. Physiol. Behav., roč. 56, č. 6, s. 1165-1171. BARTOSHUK, Linda M., et al. (1998): PROP (6-n-propylthiouracil) Supertasters and the Saltiness of NaCl. Ann. NY Acad. Sci., roč. 855 , s. 793-796. BAYANI-SIOSON, Pelagia (1964): Is Natural Selection Maintaining the "PTC Polymorphic System" in the Population through Susceptibility to Disease Conditions? Hum. Genet., roč. 1, č. 2, s. 47-50. BEACH, Sydney A. (1953): The Frequency of Tase-Blindness in Welsh Populations. Heredity, roč. 7, s. 401-407. BELL, Kendra I.; TEPPER, Beverly J. (2006): Short-Term Vegetable Intake by Young Children Classified by 6-n-propylthiouracil Bitter-Taste Phenotype. Am. J. Clin. Nutr., č. 84, s. 245-251. BENEŠ, Jan (1979): Člověk se mění a přizpůsobuje. Brno : Krajský pedagogický ústav v Brně. 98 s. BENEŠ, Jan (1990): Homo sapiens sapiens : Hominizace ve světle biologických, behaviorálních a sociokulturních adaptací. Brno: UJEP. 394 s.

101 BHATIA, S. ; SHARMA, K. N. ; MEHTA, V. (1981): Taste Responsivness to Phenyl-thio-carbamide and Glucose during Menstrual Cycle. Curr. Sci., roč. 50, č. 22, s. 980-983. BLAKESLEE, Albert F. (1932): Genetics of Sensory Thresholds: Taste for Phenyl-thio-carbamide. Proc. Natl. Acad. Sci.,USA. 1932, roč. 18, s. 120-130. BLAKESLEE, Albert F.; SALMON, Theodora Nussman (1935): Genetics of Sensory Thresholds: Individual Taste Reactions for Different Substances. Proc. Natl. Acad. Sci., USA, roč. 21, s. 84-90. BRDIČKA, Radim (1964): Chuťové vnímání fenylthiomočoviny (PTC). Sborník lékařský, roč. 66, č. 4, s. 116-120. BROWN, Frankie; CORCOS, Alain (1982): Threshold Perceptions of phenylthiocarbamide: Absence of Sexual Dimorphism. Ohio J. Sci., roč. 82, č. 1, s. 66-67. BUFE, Bernd, et al. (2005): The Molecular Basis of Individual Differences in Phenylthiocarbamide and Propylthiouracil Bitterness Perception. Curr. Biol., č. 15, s. 322-327. BURKS, Barbara S.; WYANDT, Helen (1941): Oval Blood Cells in Human Subjects Tested for Linkage with Taste for PTC, Mid-Digital Hair, Hair Color, A-B Agglutinogens, and Sex. Genetics, roč. 26, s. 223-233. CANNON, Dale S., et al. (2005): Associations Between Phenylthiocarbamide Gene Polymorphisms and Cigarette Smoking. Nicot. Tobac. Research, roč. 7, s. 853-858. CARDULLO, Hugo M.; HOLT, L. Emmett (1951): Ability of Infants to Taste PTC: Its Application in Cases of Doubtful Paternity. Proc. Soc. Exper. Biol. Med., roč. 76, s. 589-592. COHEN, Jozef; OGDON, Donald P. (1949): Taste Blindness to Phenyl-Thio-Carbamide as a Function of Saliva. Science, roč. 110, s. 532-533. CONNEALLY, P. Michael, et al. (1976): Linkage Relations of the Loci Kell and Phenylthiocarbamide Taste Sensitivity. Hum. Hered., roč. 26, s. 267-271. CRANDALL, Barbara F. ; SPENCE, M. Anne (1974): Linkage Relations of the Phenylthiocarbamide Locus. Hum. Hered., roč. 24, s. 247-252.

102 DAWSON, W.; WEST, G. B.; KALMUS, H. (1967): Taste Polymorphism to Anetholtrithione and Phenylthiocarbamate. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 30, s. 273-276. DE LUCA, Frederico ; CRAMAROSSA, Leonardo (1965): Phenylthiocarbamide and Endemic Goitre. The Lancet, roč. 1, s. 1399-1400. DELWICHE, Jeannine F.; BULETIC, Zivjena; BRESLIN, Paul A. S. (2001): Relationship of Papillae Number to Bitter Intensity of Quinine and PROP Within and Between Individuals. Physiol. Behav., roč. 74, s. 329-337. DHESI, J. S.; GUPTA, A. K.; SAINI, R. G. (1972): Frequency of PTC Taste Blindness Among Punjabis. Curr. Sci., roč. 41, s. 119-120. DI CARLO, Suzanne Tierney; POWERS, Alice Schade (1998): Propylthiouracil Tasting as a Possible Genetic Association Marker for Two Types of Alcoholism. Physiol. Behav., roč. 64, č. 2, s. 147-152. DRAYNA, Dennis, et al. (2003): Genetic Analysis of a Complex Trait in Utah Genetic Reference Project: a Major Locus for PTC Taste Ability on Chromosome 7q and a Secondary Locus on Chromosome 16p. Hum. Genet., roč. 112, s. 567-572. DREWNOWSKI, Adam; HENDERSON, Susan A.; BARRATT-FORNELL, Anne (1998): Genetic Sensitivity to 6-n-Propylthiouracil and Sensory Responses to Sugar and Fat Mixtures. Physiol. Behav., roč. 63, č. 5, s. 771-777. DREWNOWSKI, Adam; HENDERSON, Susan Ahlstrom; BARRATT-FORNELL, Anne (2001): Genetic Taste Markers and Food Preferences. DMD, roč. 29, č. 4, s. 535-538. DREWNOWSKI, Adam; HENDERSON, Susan Ahlstrom; SHORE, Amy Beth (1997): Genetic Sensitivity to 6-n-propylthiouracil (PROP) and Hedonic Responses to Bitter and Sweer Tastes. Chem. Senses, roč. 22, s. 27-37. DREWNOWSKI, Adam ; KRISTAL, Alan; COHEN, Jennifer (2001): Genetic Taste Responses to 6-n-Propylthiouracil Among Adults: a Screening Tool for Epidemiological Studies. Chem. Senses, roč. 26, s. 483-489. DREWNOWSKI, Adam ; ROCK, Cheryl L . (1995): The Influence of Genetic Taste Markers on Food Acceptance. Am. J. Clin. Nutr., roč. 62, s. 506-511. DREWNOWSKI, Adam, et al. (1997): Nontasters, Tasters, and Supertasters of 6-n-Proplythiouracil (PROP) and Hedonic Response to Sweet. Physiol. Behav., roč. 62, č. 3, s. 649-655.

103 DREWNOWSKI, Adam, et al. (1998): Sensory Responses to 6-n-propylthiouracil (PROP) or Sucrose Solutions and Food Preferences in Young Women. Ann. NY Acad. Sci., roč. 855, s. 797-801. DREWNOWSKI, Adam, et al. (2000): Genetic Taste Markers and Preferences for Vegetables and Fruit of Female Breast Care Patients. Journal of THE AM. DIET. ASSOCIATION, roč. 100, č. 2, s. 191-197. DUFFY, Valerie B., et al. (2004): Bitter Receptor Gene (TAS2R38), 6-n-Propylthiouracil (PROP) Bitterness and Alhocol Intake. Alkoholism: Clinical and Experimental Research, roč. 28, č. 11, s. 1629-1635. EATON, John W.; GAVAN, James A. (1965): Sensitivity to P-T-C among Primates. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 23, s. 381-388. ENOCH, Mary-Anne; HARRIS, Claudia R. ; GOLDMAN, David (2001): Does a Reduced Sensitivity to Bitter Taste Increase the Risk of Becoming Nicotine Addicted? Addict. Behav., roč. 26, s. 399-404. FACKELMANN, Kathleen (1997): The Bitter Truth: Do Some People Inherit a Distaste for Broccoli?. Sci. News, roč. 152, č. 2, s. 24-26. FISCHER, Anne, et al. (2004): Evolution of Bitter Taste Receptors in Humans and Apes. Mol. Biol. Evol., roč. 22, č. 3 , s. 432-436. FISCHER, Roland; GRIFFIN, F. (1964): Pharmacogenetic Aspects of Gustation. Drug Research, roč. 14, s. 673-686. FISCHER, Roland; GRIFFIN, F.; KAPLAN, A. R. (1963): Taste Thresholds, Cigarette Smoking, and Food Dislikes. Med. exp., roč. 9, s. 151-167. FISHER, Ronald A.; FORD, Edmund B.; HUXLEY, Julian S. (1939): Taste-testing the Anthropoid Apes. Nature, roč. 144, s. 750. FISCHER, Roland, et al. (1961): Taste Thresholds and Food Dislikes. Nature, roč. 191, s. 1328. FOX, Arthur L. (1932): The Relationship Between Chemical Constitution and Taste. Proc. Natl. Acad. Sci., USA., roč. 18, s. 115-120. FRASER, G. R.; CANTAB, M. B. (1961): Cretenism and Taste Sensitivity to Phenylthiocarbamide. The Lancet, roč. 1, s. 964-965.

104 FREIRE-MAIA, Ademar; FREIRE-MAIA, Newton; QUELCE-SALGADO, Antonio (1960): Genetic Analysis in Russian Immigrants: PTC Sensitivity, Finger Prints, Color Vision, Hand Clasping and Arm Folding. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 18, s. 235-240. FREIRE-MAIA, Ademar; QUELCE-SALGADO, Antonio (1960): Taste Sensitivity to P. T. C. in Samples from Three Brazilian Populations. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 24, s. 97-102. GENT, Janneane F.; BARTOSHUK, Linda M. (1983): Swetness of Sucrose, Neohesperidin Dihydrochalcone, and Saccharin is Related to Genetic Ability to Taste the Bitter Substance 6-n-propylthiouracil. Chem. Senses., roč. 7, č. 3/4, s. 269-272. GHOSH, A. K. (1973): AB0 Blood Groups and PTC Taste Sensitivity among the Kota of Nilgiri Hills. Hum. Hered., roč. 23, s. 78-82. GILES, Eugene, et al. (1968): Hydrogen Cyanide and Phenylthiocarbamide Sensitivity, Mid-Phalangeal Hair and Color Blindness in Yucatán, Mexico. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 28, s. 203-212. GO, Yasuhiro, et al. (2005): Lineage-Specific Loss of Function of Bitter Taste Receptor Genes in Humans and Nonhuman Primates. Genetics, roč. 170, s. 313-326. GREENE, Lawrence S. (1974): Physical Growth and Develpment, Neurological Maturation, and Behavioral Functioning in Two Ecuadorian Andean Communities in Which Goiter Is Endemic. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 41, č. 1, s. 139-151. GUO, Sun-Wei, et al. (1998): Threshold Distributions of Phenylthiocarbamide in the Chinese Population. Ann. NY Acad. Sci., č. 855, s. 810-820. GUO, Sun-Wei; REED, Danielle R. (2001): The Genetics of Phenylthiocarbamide Perception. Ann. Hum. Biol., roč. 28, č. 2, s. 111-142. HALL, Ada R.; BLAKESLEE, Albert F. (1945): Effect of Smoking on Taste Thresholds for Phenyl-thio-carbamide (PTC). Proc. Natl. Acad. Sci.,USA, roč. 31, s. 390-396. HARDER, David B.; WHITNEY, Glayde (1998): A Common Polygenic Basis for Quinine and PROP Avoindance in Mice. Chem. Senses., roč. 23, s. 327-332. HARRIS, Eugene E.; MEYER, Diogo (2006): The Molecular Signature of Selection Underlying Human Adaptations. Yearbook of Phys. Anthrop., roč. 49, s. 89-130. HARRIS, Harry, et al. (1949): Taste Sensitivity to Phenylthiourea in Goitre and Diabetes. The Lancet, roč. 257, č. 6588, s. 1038-1039.

105 HIRSCHHORN, Howard H. (1970): Cerumen Types and PTC-Tasting in the Seminole Indians of Florida. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 33, s. 107-108. HLADIK, Claude-Marcel; PASQUET, Patrick; SIMMEN, Bruno (2002): New Perspectives on Taste and Primate Evolution: The Dichotomy in Gustatory Coding for Perception of Beneficent Versus Noxious Substances as Supported by Correlations Among Human Thresholds. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 117, s. 342-348. HONG, Ju-Hee, et al. (2005): The Relationship Retween PTC Taster Status and Taste Thresholds in Young Adults. OOOOE, roč. 99, č. 6, s. 711-715. CHAUTARD-FREIRE-MAIA, E. A. (1974): Linkage Relationships Between 22 Autosomal Markers. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 38, s. 191-198. JOHNSTON, Francis E.; HERTZOG, Keith P.; MALINA, Robert M. (2005): Phenylthiocarbamide Taste Sensitivity and Its Relationship to Growth Variation. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 24, s. 253-256. KALMUS, H. (1976): PTC Tasting of Infants. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 40, s. 139-140. KALMUS, H.; LEWKONIA, I. (1973): Relation Between Some Forms of Glaucoma and Phenylthiocarbamide Tasting. Brit. J. Ophthal., roč. 57, s. 503-506. KIM, Un-kyung, et al. (2003): Positional Cloning of the Human Quantitative Trait Locus Underlying Taste Sensitivity to Phenylthiocarbamide. Science, roč. 299, s. 1221-1225. KIM, Un-Kyung, et al. (2004): Genetics of Human Taste Perception. J. Dent. Res., roč. 83, č. 6, s. 448-453. KIM, Un-Kyung, et al. (2005) Worldwide Haplotype Diversity and Coding Sequence Variation at Human Bitter Taste Receptor Loci. Hum. Mutation, roč. 26, č. 3, s. 199-204. KIMMEL, Howard L.; LESTER, David (1987): Personalities of Those Who Can Taste Phenylthiocarbamide. Psychological Reports, roč. 61, s. 586. KLIMENTOVÁ, T. (1966): Chuťové vnímanie fenylthiokarbamidu v slovenskej populácii. Bratislavské lékarské listy, roč. 46, č. 2, s. 421-424. LEE, B. F.(1937): A Genetic Analysis of Taste Deficiency in the American Negro. Ohio J. Sci., roč. 34, s. 337-342. LEE, Hyun Duck ; O´MAHONY, Michael (1998): PTC and PROP Behave Differently in Tests of Discrimination from Their Solvents. Chem. Senses, roč. 23, s. 403-410.

106 LIM, Juyun; URBAN, Lenka; GREEN, Barry G. (2008): Measures of Individual Differences in Taste and Creaminess Perception. Chem. Senses, roč. 33, s. 493-501. LUGG, J. W. H. (1957): Taste-Thresholds for Phenylthiocarbamide of Some Population Groups II. : The Thresholds of Two Uncivilized Ethnic Groups Living in Malaya. Ann. Hum. Genet., roč. 21, s. 244-253. LUSH, Ian E. (1986): Differences between Mouse Strains in Their Consumption of Phenylthiourea (PTC). Heredity, roč. 57, s. 319-323. MARTIN, N. G. (1975): Phenylthiocarbamide Tasting in a Sample of Twins. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 38, s. 321-326. McDONALD, Hugh J. (1979): Color Deficiency and Inability to Taste Phenylthiourea. New Engl. J. Med., roč. 300, č. 21, s. 1224. MENNELLA, Julie A.; PEPINO, M. Yanina; REED, Danielle R. (2005): Genetic and Environmental Determinants of Bitter Perception and Sweet Preferences. Pediatrics, roč. 115, s. 216-222. MIELKE, James H.; KONEIGSBERG, Lyle W.; RELETHFORD, John H. (2006): Taste: Phenylthiocarbamide (6-N-Propylthiouracil). In: James Mielke (ed.): Human Biological Variation. Oxford, New York: Oxford University Press. s.181-185. MILUNIČOVÁ, Atena; JANDOVÁ, Anna; ŠKODA, V. (1969): Phenylthiocarbamide Tasting Ability and Malignant Tumours. Hum.Hered., roč. 19, s. 398-401. MILUNIČOVÁ, Atena; SOTTNER, Lubomír (1965): Chuťový test PTC u dárců krve z Prahy a okolí. Vnitřní lékařství, roč. 11, č. 2, s. 139-144. MOBERG, Paul J., et al. (2007): Phenylthiocarbamide (PTC) Perception in Patients with Schizophrenia and First-Degree Family Members: Relationship to Clinical Symptomatology and Psychophysical Olfactory Performance. Schizophr. Research, roč. 90, č. 1-3, s. 221-228. MOLNAR, Stephen (1983): Human Variation. Races, Types and Ethnic Groups. Inc. New Jeresey : Prentice – Hall. 253 s. MONTENEGRO, L. (1964): P.T.C. Tasting Among Tucano Indians. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 28, s. 185-187. NELLY, Greg; BORG, Gunnar (1999): The Perceived Intensity of Caffeine Aftertaste: Tasters Versus Nontasters. Chem. Senses, roč. 24, s. 19-21.

107 NELSON, Theodore M.; MUNGER, Steven D. ; BOUGHTER JR., John D. (2003): Taste Sensitivities to PROP and PTC Vary Independently in Mice. Chem. Senses, roč. 28, s. 695-704. OLSON, J. M., et al. (1989): Alternative Genetic Models for the Inheritance of the Phenylthiocarbamide Taste Deficiency. Genet. Epidemiol., roč. 6, s. 423-434. PAOLUCCI, Anna Maria, et al. (1971): Taste Sensitivity to Phenylthiocarbamide (PTC) and Endemic Goiter in the Indian Natives of Peruvian Highlands. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 34, s. 427-430. PARRY, Christopher M.; ERKNER, Alfrun; LE COUTRE, Johannes (2004): Divergence of T2R Chemosensory Receptor Families in Humans, Bonobos and Chimpanzees. Proc. Natl. Acad. Sci.,USA, roč. 101, s. 14830-14834. PATEL, S. (1971): AB0 Blood Groups, PTC Tasting and Dermatoglyphics of Tibetans at Chandragiri, Orissa. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 35, s. 149-150. PONS, Jose (1960): A Contribution to the Heredity of the P.T.C. Taste Character. Ann. Hum. Genet., Lond., roč. 24, s. 71-76. PRESCOTT, John; RIPANDELLI, Nini; WAKELING, Ian (2001): Binary Taste Mixture Interactions in PROP Non-tasters, Medium-tasters and Super-tasters. Chem. Senses, roč. 26, s. 993-1003. PULLIN, E. W. ; SUNDERLAND, E. (1963): A Survey of Phenylthiocarbamide (P. T. C.) - Tasting and Colourblindness in Pembrokeshire, Wales. Man, roč. 63, s. 52-55. REDDY, Benjaram Mahipal; RAO, D.C. (1989): Phenylthiocarbamide Taste Sensitivity Revisited: Complete Sorting Test Supports Residual Family Resemblance. Genet. Epidemiol., roč. 6, s. 413-421. REED, Danielle R., et al. (1999): Localization of a Gene for Bitter-Taste Perception to Human Chromosome 5p15. Am. J. Hum. Genet., roč. 64, s. 1478-1480. RELICHOVÁ, Jiřina (1997): Genetika populací. Brno : Masarykova univerzita. 175 s. SALDANHA, P. H. (1958): Taste Thresholds for Phenylthiourea Among Japanese. Ann. Hum. Genet., roč. 22, s. 380-384. SALDANHA, P. H.; NACRUR, J. (1963): Taste Thresholds for Phenylthiourea among Chileans. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 21, s. 113-119.

108 SALMON, Theodora N.; BLAKESLEE, Albert F. (1935): Genetics of Sensory Thresholds: Variations within Single Individuals in Taste Sensitivity for PTC. Proc. Natl. Acad. Sci., USA, roč. 21, s. 78-83. SANDELL, Mari A.; BRESLIN, Paul A. S. (2006): Variability in a Taste-Receptor Gene Determines whether We Taste Toxins in Food. Curr. Biol., roč. 16, č. 18, s. R792-R794. SATO, Toshihide, et al. (1997): Distribution of Non-tasters for Phenylthiocarbamide and High Sensitivity to Quinine Hydrochloride of the Non-tasters in Japenese. Chem. Senses, roč. 22, s. 547-551. SAY, Burhan, et al. (1966): The Incidence of PTC Taste Sensitivity in the Population of Ankara. Turkish J. of Pediatrics, roč. 8, s. 171-175. SETH, Praven Kumar (1962): PTC Taste Threshold Distributions Among the Betel Chewers, Non-vegetarians and Smokers. Eastern Anthrop., roč. 15, s. 36-49. SHEBA, Chaim, et al. (1962): Taste Sensitivity to Phenylthiocarbamide Among the Jewish Population Groups in Israel.. Am. J. Hum. Genet., roč. 14, s. 44-51. SHEPARD, Thomas H. (1961): Phenylthiocarbamide Non-Tasting among Congenital Athyrotic Cretins: Further Studies in an Attempt to Explain the Increased Incidence. J. Clin. Invest., roč. 40, č. 9, s. 1751-1757. SHI, Peng, et al. (2003): Adaptive Diversification of Bitter Taste Receptor Genes in Mammalian Evolution. Mol. Biol. Evol., roč. 20, č. 5, s. 805-814. SINGH, Lakhbir (1975): Effect of Some Social Habits on PTC Taste Distribution among the Brahmins of Bhimtal (U.P.). J. Anthrop. Soc. Nippon, roč. 83, č. 3, s. 244-252. SMALL, Dana M.; ZATORRE, Robert J.; JONES-GOTMAN, Marilyn (2001): Increased Intensity Perception of Aversive Taste Following Right Anteromedial Temporal Lobe Removal in Humans. Brain, roč. 124, s. 1566-1575. SNEDECOR, Sandy M., et al. (2006): Differences in Smoking-Related Variables Based on Phenylthiocarbamide "Taster" Status. Addict. Behav., roč. 31, s. 2309-2312. SNYDER, Lawrence H. (1931): Inherited Taste Deficiency. Science, roč. 74, s. 151-152. SPENCE, M. Anne, et al. (1984): Estimating the Recombination Frequency for the PTC-Kell Linkage. Hum. Genet., roč. 67, s. 183-186. SRIVASTAVA, A. C. (1974): PTC Taste Sensitivity in the High- Rank Muslims of Uttar Pradesh. Hum. Hered., roč. 24, s. 379-382.

109 STEFANO, Gian Franco De; MOLIERI, Jorge Jenkins (1976): P.T.C. Tasting among Three Indian Groups of Nicaragua. Am. J. Phys. Anthrop., roč. 44, s. 371-373. STRANDSKOV, Herlup (1941): The Distribution of Human Genes. Scien. Monthly, roč. 52, s. 203-215. TEPPER, Beverly J.; CHRISTENSEN, Carol M.; CAO, Jean (2001): Development of Brief Methods to Classify Individuals by PROP Taster Status. Physiol. Behav., č. 73, s. 571-577. TEPPER, Beverly J.; NURSE, Ricky J. (1997): Fat Perception is Related to PROP Taster Status. Physiol. Behav., roč. 61, č. 6, s. 949-954. TEPPER, Beverly J.; ULRICH, Natalia V. (2002): Influence of Genetic Taste Sensitivity to 6-n-propylthiouracil (PROP), Dietary Restraint and Disinhibition on Body Mass Index in Middle-Aged Women. Physiol. Behav., roč. 75, s. 305-312. TEPPER, Beverly J., et al. (2009): Genetic Variation in Taste Sensitivity to 6-n-propylthiouracil and Its Relationship to Taste Perception and Food Selection. Ann. N Y Acad. Sci., č. 1170, s. 126-139. THAMBIPILLAI, V. (1955-56) Taste Thresholds for Phenyl-thio-urea in Malay School Children. Ann. Hum. Genet., roč. 21, s. 232-238. TIMPSON, Nic J., et al. (2005): TAS2R38 (Phenylthiocarbamide) Haplotypes, Coronary Heart Disease Traits, and Eating Behavior in the British Women´s Heart and Health Study. Am. J. Clin. Nutr., roč. 81, s. 1005-1011. TURNBULL, Bianca; MATISOO-SMITH, Elizabeth (2002): Taste Sensitivity to 6-n-propylthiouracil Predicts Acceptance of Bitter Tasting Spinach in 3-6-y-old Children. Am. J. Clin. Nutr., č. 76, s. 1101-1105. UMANSKY, Irving, et al. (1966): Genetics of Blood Groups. Linkage Analysis of 207 Pedigrees. Vox Sang., roč. 11, s. 450-459. WANG, Xiaoxia; THOMAS, Stephanie D.; ZHANG, Jianzhi (2004): Relaxation of Selective Constraint and Loss of Function in the Evolution of Human Bitter Taste Receptor Genes. Hum. Mol. Genet., roč. 13, č. 21, s. 2671-2678. WHITTEMORE, P. B. (1990): Phenylthiocarbamide (PTC) Tasting, Genetics and Depression. J. Clin. Psychol., roč. 46, č. 3, s. 262-272. WOODING, Stephen, et al. (2004): Natural Selection and Molecular Evolution in PTC, a Bitter-Taste Receptor Gene. Am. J. Hum. Genet., č. 74, s. 637-646.

110 WOODING, Stephen (2006): Phenylthiocarbamide: A 75-Year Adventure in Genetics and Natural Selection. Genetics, roč. 172, s. 2015-2023. YACKINOUS, Carol A.; GUINARD, Jean-Xavier (2002): Relation Between PROP (6-n-propylthiouracil) Taster Status, Taste Anatomy and Dietary Intake Measures forYoung Men and Women. Appetite, roč. 38, s. 201-209.

Internetové zdroje: DRAYNA, Dennis. NIDCD [on-line]. 2010-09-30 [cit. 2010-10-06]. Research. Dostupné z: . WHEAT, Karri Lynn; HIGH Jr., Latta oas [on-line]. 2009-07-07 [cit. 2011-02-22]. Dostupné z WWW: < http://oas.uco.edu/04/paper/Kwheat.htm>.

111