JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra bicích nástrojů Hra na bicí nástroje

Rudimentální hraní na malý buben a jeho použití v sólové a ansámblové literatuře současnosti Bakalářská práce

Autor práce: Samuel Kmotorka Vedoucí práce: MgA. Martin Kleibl, Ph.D. Oponent práce: Kamil Slezák

Brno 2019 Bibliografický záznam

KMOTORKA, Samuel. Rudimentální hraní na malý buben a jeho použití v sólové a ansámblové literatuře současnosti. Rudiments for snare and its usage in solo or ensemble present literature. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra bicích nástrojů, rok 2019, s. 41. Vedoucí diplomové práce MgA. Martin Kleibl, Ph.D.

Anotace

Bakalářská písemná práce Rudimentální hraní na malý buben a jeho použití v sólové a ansámblové literatuře současnosti se věnuje rudimentální hře na malý buben a praktickému využití rudimentů v současnosti. Prezentuje novodobé bubenické orchestry (sbory). Cílem práce je seznámit čtenáře s rudimenty jako samostatnou uměleckou disciplínou, popsat historii vývoje rudimentální hry, přiblížit metodiku rudimentální hry vybraných současných interpretů a zmapovat novodobé bubenické orchestry a jejich působení v současnosti. Značná pozornost je věnována největší organizaci (), která se věnuje mezinárodnímu vzdělávání mladých lidí ve věku od 13 do 22 let. Právě tato organizace využívá ve svých vystoupeních bubenická rudimentální seskupení.

Annotation

Bachelor thesis Rudiments for and its usage in solo or ensemble present literature deals with rudiments for snare drum and also its practical usage in present day and present drum corps. The goals of thesis are to acquaint with rudiments, show the history of rudiments evolution, methodic of some interpreters and map drum corps. We mark out the Drum Corps International as the largest organisation that educates youth from 13 to 22 years old. This organisation uses rudiments and ensemble choreography during its performance.

Klíčová slova

Rudimenty. Malý buben. Drum corps. Drum Corps International. . Pochodová bubenická seskupení. Bubenický orchestr. Vojenské bubnování.

Keywords

Rudiments. Snare drum. Drum corps. Drum Corps International. Marimba. Marching drum corps. Drum corps. Military drumming.

Prohlášení Prohlašuji, že absolventskou písemnou práci na téma Rudimentální hraní na malý buben a jeho použití v sólové a ansámblové literatuře současnosti jsem vypracoval samostatně pod odborným vedením konzultanta a s použitím uvedené literatury a informačních zdrojů.

V Brně, dne 31. března 2019 Samuel Kmotorka

Poděkování Děkuji všem, kteří se svými cennými zkušenostmi podíleli na mé bakalářské práci, jmenovitě: Danielovi Rayovi, Aaronovi Spevakovi, Rossovi Taylorovi. Děkuji za Váš pohled na současné dění ve světě Drum Corps International. Velké díky taktéž patří vedoucímu práce MgA. Martinovi Kleiblovi, Ph.D. za odbornou asistenci a konzultace, které vždy probíhaly v pozitivním duchu.

Obsah

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM ...... 2 ÚVOD ...... 7 1. HISTORICKÝ VÝVOJ RUDIMENTŮ, RUDIMENTÁLNÍHO HRANÍ A BUBENICKÝCH SESKUPENÍ POUŽÍVAJÍCÍCH RUDIMENTÁLNÍ BUBNOVÁNÍ OD POČÁTKU AŽ PO SOUČASNOST...... 8

1.1. VÝVOJ RUDIMENTŮ ...... 8 1.2. HISTORIE , RUDIMENTŮ A VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI OD ROKU 1900 DO ROKU 1950 ...... 11 1.2.1. Instrumentace v letech 1920–1940 ...... 13 1.3. ROK 1950 AŽ 1960 V STYLECH MARCHINGOVÉHO BUBNOVÁNÍ...... 13 1.4. VÝVOJ RUDIMENTÁLNÍHO BUBNOVÁNÍ A DRUMLINE OD ROKU 1960 PO SOUČASNOST ...... 14 2. SÓLOVÉ HRANÍ NA MALÉM BUBNU A JEHO METODIKA SOUČASNÝCH INTERPRETŮ ...... 18

2.1. JEDNODUCHÉ ÚDERY ...... 18 2.2. MOELLERŮV ÚDER ...... 18 2.3. RYCHLOSTNÍ ÚDER ...... 19 2.4. OSVOJOVÁNÍ SI RUDIMENTŮ METODIKOU JEFFA QUEENA ...... 20 2.4.1. Životopis Jeffa Queena ...... 20 2.4.2. Metodika Jeffa Queena ...... 21 2.5. VÝSTAVBA RUDIMENTÁLNÍHO SÓLA PRO MALÝ BUBEN...... 23 2.5.1. Sestavení svých nápadů a zručností ...... 23 2.5.2. Identifikace svých silných stránek ...... 24 2.5.3. Nalezení tématu sóla ...... 24 2.5.4. Psaní sóla ...... 24 2.5.5. Tempo a změny tempa ...... 25 2.5.6. Příprava a interpretace ...... 25 2.6. JEFF QUEEN - „TRIBUTE“ ...... 26 2.7. POHLED JEFFA QUEENA NA SOUČASNÉ RUDIMENTÁLNÍ HRANÍ NA MALÉM BUBNU ...... 27 3. RUDIMENTY A JEJICH VYUŽITÍ V SOUČASNÝCH BUBENICKÝCH ANSÁMBLECH ...... 28

3.1. CO JE TO DRUM CORPS INTERNATIONAL ...... 28 3.2. ORCHESTRY DRUM CORPS INTERNATIONAL ...... 29 3.2.1. Složení orchestrů Drum Corps International ...... 30 3.3. BUBENICKÁ SEKCE ORCHESTRŮ DRUM CORPS INTERNATIONAL ...... 30 3.3.1. Drumline (Battery) ...... 30 3.3.2. Sekce malých pochodových bubnů ...... 31 3.3.3. Sekce tenorových bubnů...... 32 3.3.4. Sekce basových bubnů ...... 32 3.3.5. Činely………………...... 33 3.3.6. ...... 33 3.4. OSOBNÍ ZKUŠENOST AUTORA S DRUM CORPS INTERNATIONAL ...... 34 ZÁVĚR ...... 38 APENDIX ...... 39 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ...... 40

Předmluva

Téma práce Rudimentální hraní na malý buben a jeho použití v sólové a ansámblové literatuře současnosti jsem si vybral z důvodu poukázání na důležitost rudimentů ve světě bicích nástrojů. Výskyt rudimentů a rudimentální hry na malém bubnu je stále aktuální a permanentně se vyvíjející, etablují se nové rudimenty a tak jako i rudimentální bicí nástroje, tak i hraní samotné se spolu s dobou neustále vyvíjí. V roce 2015 jsem absolvoval sezónu s orchestrem zaměřeným na rudimentální hraní Madison Scouts, USA, a tudíž bych nyní rád zužitkoval získané informace a zkušenosti v mé bakalářské práci. Úvod

Téma Rudimentální hraní na malý buben a jeho použití v sólové a ansámblové literatuře současnosti bylo zvoleno autorem práce, který se s tímto druhem bubnování seznámil po zahájení studia na konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici pod pedagogickým vedením Mgr.art. et Mgr. Petra Solárika.

Bakalářská písemná práce seznamuje s poznatky o vývoji rudimentálního bubnování, s historií a etablováním rudimentální hry od počátku až po současnost a s praktickým využitím rudimentů v novodobých bubenických ansámblech. Práce čtenáře obeznámí taktéž s informacemi o soudobých rudimentálních interpretech a s jejich metodikou výučby rudimentálního hraní na malý buben.

V současnosti existuje v Americe největší organizace svého druhu, která se zabývá mezinárodním vzděláváním více než sedmi a čtvrt miliónu mladých lidí ve věku od třinácti do dvaceti dvou let. Kromě vzdělávání tato organizace s názvem Drum Corps International, která je hlavním sdružujícím uskupením americké pochodové hudby, koncertuje po celém území Ameriky a využívá ve svých vystoupeních bubenická rudimentální seskupení. V Spojených státech amerických má tento hudební styl hlubokou tradici a je po něm veliká poptávka. V Evropě existuje několik podobných orchestrů především ve Skotsku, Švýcarsku, Anglii, Německu, Holandsku. Jejich popularita a úroveň však bohužel není natolik vysoká jako v USA.

Absolventská písemná práce je rozdělena na tři kapitoly. První kapitola se zabývá historií a historickým vývojem rudimentů se snahou předestřít čtenáři ucelenou představu o rudimentální hraní a jeho užití v současnosti. Předkládá jednotlivé umělce v konkrétních obdobích a vysvětluje, jakým způsobem ovlivnili daný vývoj. Druhá kapitola se specializuje na metodické, pedagogické a umělecké ztvárnění rudimentální hudby současníka Jeffa Queena, který je vlivným myšlenkovým vůdcem této oblasti. Třetí kapitola se věnuje využití uvedené problematiky v praxi, především v soudobých bubenických seskupeních. Cílem bakalářské písemné práce je tak popsat historii vývoje rudimentální hry na bicích nástrojích, přiblížit metodiku rudimentální hry vybraných současných interpretů a zmapovat novodobé bubenické orchestry a jejich působení v současnosti.

7 1. Historický vývoj rudimentů, rudimentálního hraní a bubenických seskupení používajících rudimentální bubnování od počátku až po současnost

Rudiment je jedním z více relativně malých paternů, které tvoří základ pro další rozšířené a komplexní paterny. Význam slova rudiment znamená v tomto kontextu nejen „základní“ ale i „fundamentální“. Zatímco jakákoliv úroveň bubnování může být do určité míry rozložená analýzou na sérii částkových rudimentů, termín „“ je nejblíže asociovaný s různými formami field drumming1, taktéž známými jako rudimental drumming2.

Rudimentální bubnování má flexibilní definici taktéž v rámci bubenických komunit, které se této formě bubnování věnují. Například nejdéle fungující webová stránka o rudimentálním bubnování (viz. Rudimentaldrumming, 2019) ho považuje za studium koordinace, zatímco The Percussive Art Society3 definuje rudimentální bubnování jako určitou metodu učení se hry na bubnech – začíná se základními rudimenty, postupně se buduje do rychlejších temp a později se pokračuje se složitějšími rudimenty. Analogií může být, že se někdo učí hrát na klavír: nejprve se učí stupnice a rozklady, ne celou skladbu, kterou by musel začít hrát od začátku a postupně se probojovat ke konci.

1.1. Vývoj rudimentů

Během mnoha let se u bubeníků, hudebních pedagogů a skladatelů objevuje otázka, proč mají rudimenty tak vysoké postavení v dnešní bubenické společnosti, jaký je jejich účel a hodnota.

1 Field drumming – pochodové bubnování, bubnování využívané na stadionech nebo během války v armádě. 2 Rudimental drumming – rudimentální bubnování. 3 The je hudební organizace, která podporuje výzkum, hraní a uznání v oblasti bicích nástrojů po celém světě.

8 V hudebním vzdělávání by měla být akceptována „dohoda“ o tom, jak začít vyučovat hru na hudebním nástroji. Musí existovat jednotnost v metodách, postupech a způsobech hry. U hudebních nástrojů s laděním určité výšky se cvičí stupnice, akordické rozklady, prstová technika a cvičení, která rozvíjejí techniku. Malý buben se řadí do skupiny hudebních nástrojů s tónem neurčité výšky, co znamená, že se na něm nedá zahrát stupnice. V průběhu let se rudimenty vyvinuly především k rozvoji techniky a provedení. Rudiment je považovaný za první princip každého umění. Je to místo, odkud je potřebné začít, je to základ umění. Bubenické základy (drum rudiments) jsou jakoby ekvivalentem stupnic pro bicí nástroje.

První písemné zmínky o rudimentech sahají až do roku 1332 do švýcarské Basileje. Švýcarsko je považované za první zemi, která měla rudimentální bubenická seskupení. Tato seskupení se skládala z hráčů na píšťalky a z bubeníků. Každý z bubeníků hrál na malém bubnu a interpreti hráli unisono. Za kolébku rudimentů se považuje Francie, kde se v sedmnáctém a osmnáctém století stali profesionální bubeníci součástí královské čestné stráže. Rudimenty se zdokonalily během vlády Napoleona. Za základní kámen moderního rudimentálního bubnování se považuje dvoupólový francouzský barokový tanec Le Rigodon. Francouzské bubnování bylo rozdílné od švýcarského, protože u švýcarského bylo přibližné tempo sto deset úderů za minutu, u francouzského bylo o několik úderů rychlejší, přibližně od sto dvacet do sto dvacet osm úderů za minutu.

„Hudební notace, jaká se používá dnes, nebyla tehdy ještě známá. Bubeníci hráli na základě memorování a podle zvuku (například ‚tra-du-dum, tra-du-dum, tra- du-dum dum-dum‘). Long roll4 se v tom období nazýval „da-da-ma-ma“, začínajíc od levé ruky, aby se slabší ruka vycvičila už od počátku.“ (Clark, 2011 s. 7)

Další stěhování rudimentů se přemístilo do Skotska. Taktéž tu existovaly rozdíly v komparaci s francouzským a švýcarským bubnováním. Opět šlo o změny v tempu a ve stylu hraní. Dudové seskupení většinou pochodovala v tempu sto dvacet úderů za minutu. Angličani zanedlouho následovali tento trend a adaptovali rudimentální bubeníky do specifického stylu.

4 Long roll se skládá z dvou jednoduchých úderů hraných jednou rukou, vytvářející trvalý, nepřetržitý zvuk. Pojem „roll“ označuje ve spojení s rudimentálním hraním dvojkový vír.

9 Rudimenty se dostaly do Ameriky kolem šestnáctého až sedmnáctého století, kdy byly východní americké státy okupované britskými kolonami anglických pluků. Během Americké revoluce v roce 1700 americká seskupení (v té době stále ještě sestávající z bubeníků a hráčů na píšťalky) následovala trendy anglických ansámblů. Jak vypadala tehdejší notace, není známo. První instruktážní knihu pro píšťalky a bicí nástroje se záznamem rudimentů vydal Charles Stewart Ashworth 16. ledna 1812. Nachází se v Library of Congress, Washington, D. C. s následujícím nápisem: „Určené především pro americké vojsko a vojenské námořnictvo“. Kniha obsahovala seznam dvaceti osmi rudimentů, velice podobných s našimi dnešními. Všechny dvojkové víry v této knize byly psány od levé ruky.

10 1.2. Historie marching percussion, rudimentů a významné osobnosti od roku 1900 do roku 1950

Ve dvacátém století se marching percussion 5 rozdělilo do několika typů skupin. Některé z nich sídlily v armádě, jiné byly podporovány občanskými nebo vlasteneckými organizacemi. Dvě z nich byly americké legie a veteráni zahraničních vojen. V roce 1920 byly obě skupiny podporovány „Fife, drum and bugle corps competition“6. Podporovali muže, kteří se vraceli z první světové války a chtěli dále pokračovat v hraní. Tato seskupení hrála na různých vlasteneckých průvodech a taktéž na soutěžích, na kterých participovaly tři typy ansámblů: sbory složené z tradičních bubnů a píšťalek, dále skupiny, které používaly bubny a vojenské trubky a v neposlední řadě ansámbly, které využívaly všechny tyto tři nástroje najednou. Některé z nich byly statické, to znamená, že nepochodovaly, a jiné, především sbory s bubny a vojenskými trubkami, pochodovaly v choreografické sestavě. Pro každý ze zúčastněných ansámblů byly v soutěži dvě klasifikace, které se nazývaly tzv. „Ancient“ resp. „Modern“. Kritériem bylo, zdali je skupina schopná zahrát své představení v tempu sto deset úderů za minutu a sto dvacet úderů za minutu.

V roce 1921 organizovala americká legie první národní shromáždění v Kansas City, Missouri, na kterém se zúčastnili Drum and bugle corps7 a ansámbl s názvem General Custer Corps z Battle Creeg, Michigan. V dalších letech se soutěže konaly opět, přičemž se na nich zúčastnily i ansámbly pro mládež, které byly určeny pro syny veteránů z první světové války. Tyto soutěže se konaly pravidelně každý víkend během léta. Soutěže byly přístupné tak pro skupiny jako i pro jednotlivce.

Nesmírně důležitá událost pro vývoj rudimentů nastala v roce 1933, kdy William F. Ludwig vyhrál soutěž amerických legionářů a stal se prvním světovým šampiónem ve hře na malém bubnu. Dan Splading vysvětluje proč: „Jedním z požadavků této soutěže bylo zahrát long roll. Z důvodu rozdílů mezi dvěma tehdejšími standardními instruktážními knihami pro bicí nástroje (s názvy Bruce and Emmet a Strube) se hrál long roll různými způsoby a neměl stanovenou jednotnost.

5 Marching percussion – Pochodové bicí nástroje. 6 Fife, drum and bugle corps competition – Soutěž pochodových seskupení. Tato seskupení se skládala z hráčů na píšťalkách a bicích nástrojích. 7 Drum and Bugle Corps – Sbor hudebníků hrajících na bubnech a vojenských trubkách.

11 Vznikla otázka, jakým způsobem by se měly tyto soutěže hodnotit a posuzovat. Bruce and Emmet požadovali akcent na druhé notě rollu, přičemž celý roll se hrál ve stylu open close8. Strube tento způsob hraní neobhajoval. Rozpor vedl k vytvoření sdružení rudimentálních bubeníků a první zasedání se uskutečnilo 20. června 1933 v Chicagu. Toto slavné setkání bylo organizováno Williamem F. Ludwigem a jeho firmou Ludwig Company [Ludwig company je společnost, která vyrábí bicí nástroje značky Ludwig dodnes]. Setkalo se na něm třináct uznávaných bubeníků z celých Spojených států s cílem vytvořit soupis dvaceti šesti standardních amerických rudimentů.” (Hartsough et al. 1994, s. 30) Těmito bubeníky byli: Harry Thompson, George Robinson,William Flowers, William Kieffer, William Hammond, Joe Hathaway, , Roy Knapp, William Ludwig, Sr., M. M. Gerlach, William Miller, Edward Straight a J. Burns Moore.

William F. Ludwig vzpomíná na první setkání takto: „Nikdy nezapomenu na ten večer. Hráli jsme rudimenty a diskutovali o nich šest hodin až do následujícího rána. Cítili jsme, že jsme zachránili rudimenty vytvořením tohoto praktického soupisu bez odchýlení od tehdejších zavedených metod. Vybrali jsme a následně rozdělili dvacet šest standardních rudimentů do dvou skupin. Třináct z nich bylo důležitých a používali jsme je jako vstupní test pro členství v Národním sdružení rudimentálních bubeníků.” (Spalding, 1980 s. 130)

V letech 1930 a 1940 se několik rudimentálních bubeníků stalo celosvětově známými, a to díky jejich vynikajícím bubenickým a vyučovacím metodám. George Lawrence Stone učil hrát na bicí nástroje světově známého jazzového bubeníka Joe Morella a byl trojnásobným šampiónem americké legie Akroyd Drum and Bugle Corps. J. Burns Moore pocházel z Connecticutu a je známý jako vynikající bubeník, kterého styl bubnování byl velmi podobný stylu bubeníků z čas revolučních a občanských vojen.

Třetím z nich je Sanford Moeller. Pocházel z New Yorku a učil významné bubeníky jako Gene Krupa a Jim Chapin. Produkoval od roku 1933 do roku 1960 vynikající drumline9, které používaly „vlnové“ pohyby. Vzhled těchto drumline byl

8 Roll se začne hrát v pomalém tempu a postupně se zvyšuje rychlost. Při dosažení nejrychlejšího možného rollu, jaký jsme schopni zahrát, se vrátíme postupně zpět do pomalého tempa. 9 Drumline – Soubor bubeníků.

12 opravdu jedinečný a unikátní. Jeden z takovýchto drumline existuje i dnes pod názvem Charles W. Dickerson Fife, Drum a Bugle Corps v Mt. Vernon, New York.

Čtvrtou významnou osobností v marching percussion od roku 1900 do roku 1960 byl bubeník Earl Stürtz, známý pro svou ohromující techniku. Earl učil několik úspěšných skupin, například Karlov T. Kirk Fife, Drum a Bugle corps z Brooklynu, New York. Některými Stürtzovými studenty v pozdních třicátých a čtyřicátých letech byli Eric Perilloux, Bob Redican, Hugh Quigley a (Spalding, 1980 s. 124).

1.2.1. Instrumentace v letech 1920–1940

Instrumentace v letech 1920, 1930 a 1940 byla poměrně konzistentní. Většina „drumlinerů“ používala osm až deset malých bubnů stejné velikosti 12" × 15". Dále obsahovaly osm až deset tenorových bubnů, kterých rozměry byly taktéž 12" × 15" a čtyři až pět basových bubnů. U orchestrů s trubkami obsahoval drumline čtyři až pět hráčů hrajících na párové činely.

Některé z orchestrů přestaly používat bubny s kovovými rámy a s novým typem strunění na spodní části pochodového malého bubnu. Moeller drumlines10 používaly staré pochodové bubny, rope drum. Ladily se způsobem napínání lana, které bylo převlečené přes dírky v obručích, což způsobuje natahování blány na bubnu. V tomto období se začaly poprvé používat marchingové zvonkohry.

1.3. Rok 1950 až 1960 v stylech marchingového bubnování

V letech 1950 až 1960 se udály výrazné změny v stylech marchingového bubnování. Změny přinesli noví instruktoři a týkaly se techniky hry a nástrojového vybavení. Začaly se včleňovat nové způsoby hry, které byly odlišné od tradičního vojenského bubnování.

V padesátých letech byla průměrná velikost drumline sestavená ze třech hráčů hrajících na malém bubnu, třech tenorových bubeníků, dvou hráčů hrajících na

10 Moellers drumlines – Sanford Moeller produkoval výborné drumlines v letech 1933–1960, které používaly Moellerovu techniku úderu.

13 basovém bubnu a z jednoho hráče hrajícího na činely. Rozměry malého bubnu byly 10" × 15" nebo 12" × 15". Tenorové bubny měly obvykle velikost 20" × 16" a basové bubny měly průměr 14" × 28". Velikost činelů byla 14" nebo 16".

V pozdních padesátých letech se staly populárními skotské basové bubny. Jejich popularitu způsobila jejich váha. Tyto bubny byly mnohem lehčí než doposud využívané bubny a tudíž bylo komfortnější je nosit zavěšené na těle. Větší tenorové bubny se nosily zavěšené na těle svisle, stejně jako basové bubny. V padesátých letech se vyvinul 18" × 6,5" tenorovo – basový skotský buben. Společnost Slingerland ho vyvinula za tím účelem, aby se dalo na tenorových bubnech hrát lehčeji. Následně začali hráči na tenorových bubnech hrát s plstěnými paličkami, které nahradily předtím používané paličky s ovčí vlnou.

Nejvýznamnější vynález přišel v roce 1957, kdy Remo Belli vyvinul plastovou blánu, která umožňovala hraní v různých klimatických podmínkách. Tento vynález se stal revolučním v oblasti bubenických blán a používá se dodnes.

1.4. Vývoj rudimentálního bubnování a drumline od roku 1960 po současnost

Rok 1960 je známý v rudimentálním bubnování jako rok, který rozděluje klasické bubnování od moderního. Změny nastaly v počtu hráčů a také ve stylu hraní. Drum Corps s názvem St. Kevin Emerald Knights rozšířil počet hráčů hrajících na malé bubny a tenorové bubny. Z původního počtu třech hráčů se rozšířil na čtyři v jedné i druhé sekci. V roce 1961 se začaly používat netradiční bubny, a konga a v následujícím roce 1962 se implementovaly basové bubny. V roce 1965 bylo poprvé použito dvojité ladění basových bubnů, které se později rozšířilo na trojité. Drum Corps pod názvem '66 Royal Airs a jejich úprava skladby Watermelon Man zavedla poprvé sekci basových bubnů s úplnou melodickou linií, která změnila celý zvuk a využití bubnů na celá desetiletí. Rozšířily se možnosti hraní a psaní partů pro tenorové a basové bubny.

V období od začátku roku 1970 se sekce drumline ustálily na pět částí: malé bubny, tenorové bubny, basové bubny s naladěnou výškou tónu, tympány a činely.

14 Rok 1972 se datuje jako rok, od kterého se považuje rudimentální hraní za současné. S legalizováním všech perkusí, na které se hraje rukami (bonga, konga, tamburína) a dvou melodických bicích nástrojů (později čtyř) se motiv a důraz bubenické sekce promíchal. Melodické linie se používaly jako společný doplněk v dané úpravě skladby. Ukázkovým příkladem je sólo z aranžované skladby Duelling Banjos z roku 1975 interpretované Drum Corpsem se jménem Madison Scouts. Sólo se stalo výjimečným díky excelentním hráčům na xylofonu a hráčům na zvonkohře. Jejich part byl nositelem melodie celého sóla.

Léta 1972–1977 jsou považovány za „dědictví“ a léta 1978–1979 za léta pokroku. Desetiletí datované od roku 1978 do roku 1988 je uznáváno jako období, kdy byly napsány nejlepší skladby, úpravy, aranžmá a bubenická sóla pro drumline a celé orchestry.

Velmi významným rokem byl rok 1980, kdy se poprvé přidala do bubenické sekce marimba. S příchodem marimby do orchestrů nastala změna v způsobu hry na melodických bicích nástrojích. Do té doby byli hráči na melodických nástrojích (xylofon, zvonkohra) pochodujícími hráči a byli součástí choreografické formace. Nástroje měli upravené a zavěšené na těle. S velikostí marimby nebylo pochodování možné, a proto se sestavil front ensemble11, kde byly umístěny melodické nástroje. S příchodem této inovace se přestaly používat pochodové tympány, zvonkohry a xylofony a byly přemístěny do melodické sekce bicích nástrojů. Prvním orchestrem ze západního pobřeží Ameriky, který použil přední sekci melodických bicích nástrojů, byl Drum Corps s názvem Sacramento Freelancers. Ze západního pobřeží to byli North Star Drum and Bugle Corps. V roce 1981 následně Blue Devils a Santa Clara Vanguard přidali sekci melodických bicích nástrojů. Tento trend následovaly další orchestry a front ensemble se stal neoddělitelnou součástí Drum Corps International.

Období mezi lety 1989 až 2000 představuje roky, které posunuly vybavení a nástroje značně kupředu. Začaly se vyrábět pohodlnější postroje a držáky na bubny,

11 Front ensemble – v souvislosti s drum corps ansámblem zaužívaný výraz, těžce přeložitelný do češtiny. Termín označuje sekci melodických bicích nástrojů, která je obvykle umístěna v přední části drum corps ansámblu.

15 které byly při hraní komfortní. Taktéž se změnil zvuk bubenické sekce, jelikož se zaměnily mylarové blány za blány kevlarové. Front ensemble se ustálil na počet 4 marimby, 4 vibrafony, 1 xylofon, 1 zvonkohra, sada tympánů, sada bicích nástrojů a sada doplňkových perkusí.

Od roku 2000 až po současnost se v sekci bicích nástrojů mnoho nezměnilo. Změna nastala jen v ozvučení front ansámblu a v přidání elektroniky, samplů a různých jiných vymožeností dnešní doby.

„Tím, že jsem už téměř 30 let zapojený do aktivit drum corps, mohu shrnout evoluci těchto aktivit do jediné jednoduché fráze - simultánní požadavky.

Pod pojmem simultánní požadavky mám na mysli mnohonásobné simultánní povinnosti, které dnešní performer musí absolutně dokonale ovládat, aby si mohl zajistit umístění v jednom z vrcholových World Class ansámblů. 20 let dozadu jednoduše postačovalo, že měl performer excelentní zručnosti jako rudimentální bubeník a byl schopný se hýbat se svými nohami v timu12.

Trendy posledních 10-15 let posunuly vizuální požadavky na takovou úroveň, že performer musí mít navíc i taneční a divadelní výcvik. Krom toho, že musí přednést repertoár na úplně stejné, ne-li vyšší úrovni, zároveň tak musí učinit spolu s pohybem, skákáním, otáčením, a to vše v krkolomné rychlosti.

K tomuto všemu se přidává teatrální rovina na takové úrovni, kterou není často vidět mimo hudebního divadla resp. cirkusu. Jednoduše řečeno, dnešní performeři jsou multi-disciplinární a mají mnohem širší základní výcvik v aplikovaném umění jako celku, nejen v oblasti rudimentálních bicích nástrojů.

I přesto, že se aktivity v daném ohledu výrazně změnily, toto je zároveň místem, kde vidím největší potenciál pro další růst. Když se performeři s mnohem větším základem výcviku v aplikovaném umění postupně stanou vzdělavateli a designéry, budou integrovat širší základ výcviku v aplikovaném umění v jejich

12 Timing, time – v souvislosti s hudbou těžce přeložitelný výraz do češtiny. Termín zahrnuje cítění tempa, rytmus atd.

16 perkusních programech a posléze představí studentům koncepty na vyšší úrovni už ve velice brzkém věku.

Důsledkem toho tito studenti vyrůstají s tím, že posouvají hranice ještě dále a zkoumají jako performeři nové možnosti. S technologiemi jako důležitou a přirozenou součástí každodenního života těchto jednotlivců vidíme další prozkoumání hlubší integrace technologie, elektroniky, osvětlení a digitálních zobrazení, které jsou hladce vetkané do perkusního představení.

Ve zkratce, v kontextu marchingového umění, výcvik v rudimentálních perkusích je jednoduše základním elementem a jedním z mnoha zručností na vysoké úrovni, které jsou požadovány od moderního performera, a to přesto, že vědomosti a zručnosti rudimentálního perkusionisty převyšují vědomosti a zručnosti většiny tradičních perkusionistů ve světě.“ (Ray, osobní online korespondence ze dne 13. 4. 2019)

17 2. Sólové hraní na malém bubnu a jeho metodika současných interpretů

Na sólové rudimentální hraní na malém bubnu je potřebné osvojit si a ovládat několik typů jednoduchých úderů a technik, které jsou úplným základem rudimentálního hraní. V současnosti existuje mnoho sólových hráčů věnujících se primárně rudimentálnímu hraní, ale každý z nich je specifický svým osobitým stylem a metodickým postupem ve výuce rudimentů. Ze současně nejvýznamnějších osob jsou to: Scott Johnson, , Bill Bachman, John Wooton, Paul Rennick, Jeff Prosperie, , Mike McIntosh, Murray Gusseck, Jim Cassela, Jim Ancona, Erik Johnson, , Tom Aungst, Tom Float, Jim Campbell, Jeff Queen a jiní.

2.1. Jednoduché údery

Full Stroke – plný úder, začíná v horní poloze a tam také končí. Můžeme ho nazvat také jako odrazový úder. Tento úder by měl znít stejně jako downstroke s tím, že po jeho odehrání se vrátíme zpět do horní polohy.

Downstroke – úder směrem dolů. Začínáme z vrchní polohy a po odehrání úderu zůstaneme ve spodní poloze.

Tapstroke – tento typ úderu se začíná ve spodní poloze a tam také končí. Můžeme ho nazvat také jako tichý plný úder.

Upstroke – úder směrem nahoru, začíná v spodní poloze a po odehrání úderu končí ve vrchní poloze. Tento úder se používá po odehrání dynamicky slabé noty na přípravu odehrání dynamicky silnější noty (Queen, 2013, Workshop).

2.2. Moellerův úder

Moellerova technika je bubenická technika úderu, která kombinuje různé techniky s cílem zlepšit rychlost, sílu a kontrolu rukou a zároveň nabízí flexibilitu při hraní akcentů. Metoda byla v bubenické komunitě považována za tajný způsob. Je velmi těžké se naučit a pochopit pravý princip, z čeho se Moellerova technika skládá.

18 Techniku vymyslel sám Sanford „Gus“ Moeller, podle kterého je i pojmenována. Moeller sám opisuje tuto techniku ve své knize The Art of Snare Drumming, taktéž nazývána jako The Moeller Book (Moeller, 1939, s. 69).

Tato technika je nevyhnutná pro rudimentální hraní na malém bubnu. Jeff Queen pojímá Moellerovu techniku takto: „Jeden pohyb pro vícero úderů. Je to dosaženo specifickým pohybem ruky. Pohyb se začíná od loktu a končí úderem hlavičky paličky na blánu. Tento ‚výbuch energie’ může být použit na vytváření několika různých úderů. Moellerova technika je skvělá na hraní rychlých pasáží, s různými typy akcentovaných a neakcentovaných not. Sám ji referuji jako pohyb, jenž vytváří zvuk. Tímto tvrzením mám na mysli, že tato technika vytváří specifické typy zvuku.” (Queen, 2004, s. 16)

2.3. Rychlostní úder

Rychlostní úder (Velocity stroke) je velmi podobný takzvaným „Stoneovým úderům“, které byly vymyšleny Georgem Lawrencem Stonem v letech 1920–1930. Stone napsal dvě velmi známé knihy: Stick Control a Accents and Rebounds. Tyto knihy jsou mimořádně důležité pro začínání a zdokonalování se v rudimentálním hraní na malém bubnu.

Tento typ úderu se dostal do moderního typu drum corpsu od Thoma Hannuma v pozdních devadesátých letech.

„Pokud je Moellerova technika pohybem, který vytváří zvuk, rychlostní úder je zvuk, který vytváří pohyb.” (Queen, 2004, s. 23)

„Pohyb, který bychom měli cítit v ruce při hraní rychlostního úderu je podobný pohybu driblování basketbalového míče.” (tamtéž)

„Každý nástroj má svou optimální kvalitu tónu a zvuku, který na něm můžeme dosáhnout. Pokud hovoříme o pochodovém malém bubnu (marching snare drum), máme na mysli maximálně kvalitní a objemný tón s okamžitou odezvou strunění. Pokud se usilujete o tento zvuk z pochodového malého bubnu, technika rychlostního úderu je tím, čím tohoto zvuku dosáhnete.” (tamtéž)

19 2.4. Osvojování si rudimentů metodikou Jeffa Queena

Jeff Queen je jedním z nejznámějších rudimentálních bubeníků současnosti. Není známý jen díky jeho excelentní hře na malý buben, ale taktéž díky jeho edukační schopnosti. Jeho metodika rudimentů je jedním z nejefektivnějších přístupů, což je důvodem, proč se budou následující kapitoly věnovat osobě Jeffa Queena podrobněji.

2.4.1. Životopis Jeffa Queena

Jeff Queen začal hrát na bicí nástroje od svých deseti let. V patnácti letech se začala jeho drum corps kariéra v Canton Bluecoats, kde působil jako člen sekce malých bubnů. Později pokračoval v corpsech: Velvet Knights, Santa Clara Vanguard, Blue Knights a University of North Texas. Jeff je dvojnásobným vítězem ve hře na malém bubnu v soutěži Drum Corps International Individual and Ensamble v letech 1994 a 1995. Taktéž je vítězem Percussive Arts Society Individual v sólové hře na malý buben v letech 1994 a 1995. Jeff byl členem orchestrů drum corps international po dobu osmnácti let. Své poslední dva roky působil jako vedoucí bubenické sekce v orchestru Carolina Crown. Později studoval na Butlerské univerzitě a je držitelem:

– bakalářského stupně v oboru hudební teorie a kompozice,

– magisterského stupně v oboru hra na bicích nástrojích.

Jeff byl v letech 1999–2003 členem Broadway show BLAST!, kde působil jako instruktor a sólový interpret. Toto představení získalo ocenění „Tony and Emmy“. Jeff je interpretem nejen na amerických, ale i na evropských pódiích. Taktéž se objevil i v několika televizních programech a to konkrétně v: The Late Show with David Letterman, The Kennedy Center Honours 2000, NBA All - Star Game 2001, Blast! a The Making on Blast.

V současné době žije Jeff v Indianapolisu, kde působí jako produkční ředitel v oblasti marching percussion pro Carmel High School, Indianapolis. Pokud právě neučí, cestuje po světě jako aktivní skladatel, aranžér, porotce, instruktor a umělec (Queen, 2019, Online).

20 2.4.2. Metodika Jeffa Queena

Jeff Queen začíná metodiku hraní na malém bubnu s držením paliček. Jelikož je Jeff rudimentální hráč, preferuje tradiční (asymetrické) držení paliček. Po zvládnutí postoje a držení paliček se posouvá na umístění rukou a výšky paliček od bubnu v příslušné dynamice. Jeff používá zaužívané číselné vyjádření dynamických značek. Tato čísla se neshodují se vzdáleností paliček od blány.

1 – určuje pianissimo, 1 palec vzdálený od blány. Tato výška se používá na přírazové noty. Úhel paliček je - 10 stupňů.

3 – piano, 3 palce vzdálené od blány, tato výška se používá pro hraní neakcentovaných not, úhel paliček je 0 stupňů,

6 – mezzoforte, 7 palců od blány, úhel paliček je 30 stupňů,

7 – dynamika, která se používá na hraní rollů z jedné výšky. Je to přibližně 10 palců od blány se 45 stupňovým úhlem,

9 – forte, 14 palců od blány s pohodlným zdvihem zápěstí. Tato dynamika se používá pro akcentované noty, úhel je 70 stupňů,

12 – fortissimo, vertikální držení paliček s rozšířeným zdvihem zápěstí,

15 – fortissisimo, vertikální držení paliček s použitím rukou.

Po zvládnutí několika doporučených cvičení na vytrénování správné dynamické kontroly se Jeff přesouvá k jednoduchým úderům (full stroke, down stroke, tap stroke, up stroke). Jeff používá ve své metodice na osvojení si jednoduchých úderů Moellerovu techniku a techniku rychlého úderu. Velmi jednoduše vysvětluje rozdíly těchto dvou technik. Jeff pokračuje s demonstrováním správného rozehrání pomocí jednoduchých úderů ze stejné výšky a úderů z dvou různých výšek, nejčastěji silné a slabé. Osvojování a ovládnutí těchto fundamentálních zručností je v rudimentálním hraní na malém bubnu velice důležité. Proto Jeff ve své metodice používá celou škálu cvičení různých tipů.

21 Jeff Queen a jeho metodika hraní na malém bubnu se přesouvá z dynamické kontroly na kontrolu rytmickou. Velmi jasně vysvětluje plynutí hudebního času a vztahy mezi rytmickými hodnotami.

Po zvládnutí těchto prvků se postup ve výučbě rudimentálního hraní na malém bubnu přesouvá na dvojité údery. Jeff Queen je učí pomocí rudimentů s názvem: Paradiddel. Paradiddlů existuje několik druhů a variací. Každá jedna zvládnutá variace paradiddlu přispívá k maximální kontrole a ke kvalitní interpretaci dvojitých úderů a rudimentů obsahujících dvojité a trojité údery. Dále následuje osvojování si přírazů a presovaného rollu. Na osvojení uvedeného Jeff používá kombinované rudimenty, úlohou kterých je jejich aplikace. Jeff s ukončením této kapitoly vyčerpá všech 40 standardních rudimentů a následují hybridní rudimenty.

Během let byly ostatní rudimentální paterny neformálně identifikovány a byly k nim přidány různé kreativní názvy. Mnoho z nich je založeno právě na čtyřiceti základních rudimentech. Tyto rudimenty se nazývají hybridními rudimenty nebo také hybridy. V současných bubenických seskupeních jsou tyto hybridní rudimenty zcela běžné. Jedním z nejznámějších je kupříkladu „Herta“. „Herta“ je rudiment, který obsahuje dvojitý úder. Dvojitý úder se v rudimentálním světě hraje jednou rukou. Avšak „Herta“ je výjimkou a dvojitý úder se tu hraje střídavými údery.

Jedním z dalších hybridních rudimentů, které demonstruje Jeff Queen je „cheese“. Ten je složen z trioly a zdvojení první osminové noty spolu s přidáním přírazu před zdvojenou notu.

Dalším z používaných hybridů je „Eggbeater“ – spojení trojitého a dvojitého úderu (kvintola s rukokladem pravá, pravá, pravá, levá, levá) a „Book report“. Konstrukcí tohoto hybridu je základní paradiddel (pravá, levá, pravá, pravá). První a poslední nota je zdvojená a před třetí notou je přidaný příraz.

Hybridní rudimenty by měly být přítomny v zásobě každého současného rudimentálního bubeníka. Jejich interpretace je velice technicky náročná, proto je potřebné jim věnovat stejnou pozornost jako standardním rudimentům.

22 Na rozdíl od ustálení čtyřiceti standardních rudimentů, hybridní rudimenty se stále rozrůstají a nemají ustálený seznam. Existuje však internetová stránka, která obsahuje list s 507 hybridními rudimenty (viz Ninjadrummist, 2019).

Metodika Jeffa Queena nekončí u hybridních rudimentů. Pokračuje s vizuální stránkou na malém bubnu, kde demonstruje různé vizuální triky během interpretace. Jeff v rámci své metodiky prozradí, jakým způsobem zkomponovat rudimentální sólo na malý buben, ve kterém použije všechny do té doby demonstrované techniky, rudimenty, nápady a triky.

2.5. Výstavba rudimentálního sóla pro malý buben

Výstavba rudimentálního sóla pro malý buben by se měla skládat z těchto kroků:

– sestavení svých nápadů a zručností,

– identifikace svých silných stránek,

– nalezení tématu sóla,

– napsání sóla,

– tempo a změny tempa,

– příprava a interpretace.

2.5.1. Sestavení svých nápadů a zručností

Stavba rudimentálního sóla by se měla začít procesem brainstormingu. V této fázi bychom měli mít po ruce jen tužku a papír. Nejlepší je napsat vše, co dokážete. Nezáleží na tom, zdali je to trik, vizuální stránka, hudební nápad, rudiment či melodie. V tomto procesu by se nemělo nic vynechat. Umíte hrát na marimbu se čtyřmi malletami a použít místo nich bubenické paličky? Umíte žonglovat? Umíte stát na hlavě a hrát? Je potřeba použít opravdu vše, co dokážete, je tedy důležité mít při psaní sóla otevřenou mysl a nápady k vám už přijdou samy. Snažte se vytvořit co nejdelší seznam, abyste měli posléze z čeho vybírat.

23 Příklad seznamu: Paradiddle, rychlé rolly, flam accents, old school , walk the dog, vyhazování paliček, žonglování, zpívání, fubars, inverts, swiss, flam taps, úryvek ze známé rudimentální skladby, a jiné.

Jediná věc, na které při psaní sóla záleží, je napsat na papír vše, co dokážete.

Až bude tento seznam napsán, seřaďte si Vaše nápady do kategorií: rudimenty do rudimentů, triky pod triky, rytmické a melodické nápady do kategorie nápadů. Tímto seřazením budete mít přehlednou nabídku možností, které můžete použít při psaní rudimentálního sóla pro malý buben. (Queen, 2004, s. 133)

2.5.2. Identifikace svých silných stránek

Po zorganizování si svých nápadů do kategorií, postupuje Queen k dalšímu kroku, konkrétně k identifikaci a uvědomění si svých silných stránek, např. hraní rychlých rollů. Vedlejší stránky mohou být např. dynamické hraní, hraní v pomalých tempech a jiné, střídavé údery několika triků s paličkami a jiné. Je třeba si uvědomit své silné stránky, které můžeme následně využít v psaní sóla. (tamtéž)

2.5.3. Nalezení tématu sóla

S důkladnou přípravou předcházejících bodů je potřebné najít nyní vhodné téma sóla. Může to být nějaký patern, rytmická figura nebo částkový motiv, který bude nositelem tématu sóla. Např. v sóle Tribute, zkomponovaného Jeffem Queenem, se nachází témat hned několik. (Queen, 2004, s. 134)

2.5.4. Psaní sóla

Psaní sóla může být nejtěžší částí při komponování. Je třeba pamatovat na to, že vše co se napíše, se může použít na jiném místě. Některé nápady mohou znít lépe na jiném než původně plánovaném místě. Nikdy se dopředu neví, kdy můžete použít nápad, který nebyl dobrý, jeho pouhým přemístěním na jiné, vhodnější místo.

Je třeba myslet na to, kterou z vašich silných stránek chcete předvést v první minutě sóla. Dalším nápadem je použití vedlejších silných stránek na propojení se silnými stránkami. S použitím nápadu zavedení jedné nebo dvou vedlejších silných

24 stránek se propracujeme k finálnímu přehledu svých nejlepších zručností a schopností. Forma sóla by měla vypadat následovně:

– úvod s uvedením hlavního tématu, s předvedením svých silných stránek,

– vedlejší téma s vedlejšími schopnostmi,

– předvedení ostatních silných stránek,

– vedlejší téma s vedlejšími schopnostmi,

– vystavění do závěrečného motivu s předvedením svých finálních silných stránek. (tamtéž)

2.5.5. Tempo a změny tempa

Rychlost skladby by měla být přizpůsobena celkových schopnostem interpreta. Je důležité si uvědomit i náročnost triků a jejich tempo, ve kterém je dokážeme zahrát. Triky s paličkami jsou opravdu velmi zajímavé pro oči diváka, proto bychom je měli předvést se stoprocentní jistotou. V sóle mají stěžejní význam místa, kde si publikum může „klepat nohou do rytmu“ a dostat se do toho, co je interpretováno.

Dalším krokem při psaní rudimentálního sóla pro malý buben je změna tempa z jedné části do druhé. Každá hraná nota by měla směřovat do dalšího hudebního nápadu. Je potřeba přemýšlet nad kreativním nápadem: jak se dostat z bodu A do bodu B. (Queen, 2004, s. 135)

2.5.6. Příprava a interpretace

Jeff Queen doporučuje na přípravu a interpretaci sóla následující: Ukončit sólo co nejdřív je to možné a začít ho cvičit od začátku do konce. „Hrajte sólo komukoliv, kdekoliv. Čím více budete sólo hrát, tím máte větší šanci naučit se odstraňovat chyby, které se mohou při interpretaci vyskytnout. Taktéž se naučíte, jak se při interpretaci sóla cítit pohodlně. Pracujte na různých částech skladby. Začněte cvičit od konce a postupujte k začátku, pusťte se do sóla od středu a pokračujte dále. Smyslem toho je: pokud budete stále hrát sólo od začátku do konce, závěr skladby

25 bude vždy nejslabší částí. Proto doporučuji výše uvedené praktiky cvičení.” (Queen, 2004, s. 136)

2.6. Jeff Queen - Tribute

Jeff Queen končí metodiku rudimentální hry na malém bubnu sólem Tribute, kde zúročí, použije a aplikuje do té doby všechny demonstrované informace.

Sólová skladba pro dva pochodové bubny - Tribute, je zkomponována Jeffem Queenem. Jeff ji napsal jako velmi mladý (kolem dvacátého roku života) a po tom, co s ní vyhrál titul šampióna ve hře na malém bubnu v roku 1994, do ní zakomponoval menší úpravy. Tribute je napsána pro dva pochodové malé bubny. Každý z bubnů je osazen jiným typem blan. Na jednom bubnu je mylarová a na druhém kevlarová blána. Rozdílem v těchto blanách je materiál, z kterého jsou vyrobeny, no největším a nejpodstatnějším rozdílem je zvuk. Jeff věnoval své sólo každému, kdo ho kdy v Drum corpsu učil, a také všem lidem a bubeníkům, se kterými během své kariéry působil.

Skladba Tribute se dělí na pět částí:

– první část je pojímána jako intro skladby, s výrazným koncem. Využívá se tu téma etudy č. 3 ze sbírky Portraits in Rhythm od Antonyho Cirone a ostinátní téma Bolera, s různým rukokladem,

– druhá část intra, obsahuje různé triky s paličkami a tempové změny,

– třetí část, označovaná jako pomalá s výrazným použitím jednoduchých úderů,

– čtvrtá část, kterou můžeme označit i jako část backsticků13,

– pátá část, závěrečná.

13 Backstick je typ hraní, kdy hrajeme zadní částí paličky. Při střídání přední a zadní části paličky vzniká během hraní vizuální efekt.

26 Sólo od Jeffa Queena – Tribute je v současné literatuře pro sólový pochodový malý buben velice populární. Na jeho interpretaci je potřebná velmi velká technická a hudební vyspělost.

2.7. Pohled Jeffa Queena na současné rudimentální hraní na malém bubnu

Jeffův pohled na problematiku je svěží a velmi aktuální: „Dnešní rudimentální bubnování vidím živěji víc než kdykoliv předtím, a to přesto, že to co rozumíme pod pojmem ‚rudimental drumming’ se za ty roky změnilo. Já interpretuji rudimental drumming jako cokoliv, co se uskutečňuje ve světě marching World - Drum corps international, Winter Guard International, Bands Of America, Drum Corps Associates, atd. Stejně jako i ‚Colonial Style’ (flétnově-bicí seskupení) a cokoliv jiného, kde se využívají rudimenty jako základní hudební jazyk.“ (Queen, osobní emailová korespondence ze dne 4. 5. 2015)

Jeff dále poukazuje na trend v oblasti uvedeného stylu bubnování: „Myslím si, že rudimentální bubnování je mezi bubeníky známější než kdy dříve. Internet má totiž obrovský globální dosah a opravdu stačí jen málo k tomu, abyste s bubnováním začali. Vše co k tomu potřebujete, jsou paličky. Bubenický pad na cvičení může být užitečný, avšak není nevyhnutný. Usuzuji, že právě díky této snadné dostupnosti hraje více lidí než kdy dříve. Nemám žádné statistické informace, kterými bych to mohl podložit, vidím to ale takto. V současnosti je bubnování populárnější a více mainstreamové. Myslím si, že v dnešní době máme studenty, kteří umí zahrát mnohem složitější věci už ve velmi mladém věku.” (Queen, osobní emailová korespondence ze dne 4. 5. 2015)

Pohled Queena tedy vystihuje aktuální trend a taktéž nastávající trendy, které se začnou projevovat v bubenických orchestrech v budoucnu. Je tudíž vhodné porozumět uvedené problematice, aby se tyto inovace mohly zapracovat do jednotlivých plánů bubenických sekcí.

27 3. Rudimenty a jejich využití v současných bubenických ansámblech

V současnosti se rudimentální hraní nejvíce využívá v novodobých bubenických ansámblech pod záštitou organizací: Drum Corps International, Winter Guard International, Drum Corps Asociates, Bands of America.

„Bubeníci ovládají svou hudbu tím, že hrají v různých výškách. 12" považujeme za akcent nebo hlasitou notu. 3" považujeme za „tap stroke” nebo tichou notu.

Dnešní rudimentální bubeníci vědí jak manipulovat s výškami normálního rudimentu. Vezměme si například paradiddle. Rukoklad by vždy byl: PRAVÁ, levá, pravá, pravá nebo LEVÁ, pravá, levá, levá. Velká písmena představují akcent ve výšce 12" a malá písmena jsou taps [tiché noty pozn. autora] ve výšce 3". Toto je způsob, jakým se paradiddle hrál po mnohá desetiletí.

Použitím dnešní slovní zásoby rudimentů, první nota by mohla být tichá ve výšce 3" a další může být ve výšce 12", čímž se vytvoří úplně odlišný zvuk při použití stejného rukokladu: pravá, LEVÁ, pravá, pravá nebo levá, PRAVÁ, levá, levá. Tento příklad manipulace s výškami můžeme použít u jakéhokoliv rudimentu. Dnešní bubeníci hrají stejný rukoklad jaký se hrál vždy, ale používají různé výšky na vytváření různých zvuků.“ (Johnson, osobní emailová korespondence ze dne 16. 4. 2019)

3.1. Co je to Drum Corps International

Drum Corps International (DCI) se vyvinula do silné, neziskové, globální a mládežnicky činné organizace. Tato organizace má dalekosáhlé umělecké, vzdělávací a organizační vlivy. Prostřednictvím každoročních DCI Tour a více než třiceti pěti mistrovství světa v sedmnácti severoamerických městech, nabízí zábavu pro miliony lidí prostřednictvím živých vystoupení a národně-televizních událostí. Drum Corps International přináší poselství excelentnosti nejen v interpretaci hudby, ale také v osobním životě. Tato organizace ročně vzdělává více než 7,2 milionů

28 mladých lidí ve věku patnácti až dvaceti dvou let. Každoročně navštíví koncerty orchestrů Drum Corps International více než čtyři sta tisíc lidí.

Každým rokem se přihlašuje na konkurzy osm tisíc uchazečů na volných tři tisíce pět set míst. Více než pět tisíc členů se ročně zúčastní orchestrů Drum Corps International. Průměrný věk hráče těchto orchestrů je devatenáct celých šest let a šedesát šest procent tvoří muži. Padesát devět procent zúčastněných univerzitních studentů studuje s cílem získat titul v hudební výchově (hudební titul) a šedesát pět těch, kteří uvedli, že jsou na střední škole, by chtělo jít v budoucnosti studovat hudební výchovu (Drum Corps International, 2019, Online).

3.2. Orchestry Drum Corps International

Drum Corps International má pod záštitou orchestry z celých Spojených států. Orchestry se dělí na Open class a World class. Orchestrů třídy World class je dvanáct a jsou dvanácti nejlepšími pochodovými orchestry na celém světě. Jejich názvy, města a státy, z kterých pocházejí, jsou následující:

– Blue Devils, Concord, California

– Blue Knights, Denver, Colorado

– Blue Stars, La Crosse, Wisconsin

– Bluecoats, N.Canton, Ohio

– Boston Crusaders, Woburn, Massachusetts

– Carolina Crown, Ft. Mill, Južná Karolína

– Crossmen, San Antonio, Texas

– Madison Scouts, Madison, Wisconsin

– Phantom Regiment, Rockford, Illinois

– Santa Clara Vanguard, Santa Clara, California

– The Cadets, Allentown, Pensylvánia

29 – The Cavaliers, Rosemont, Illionis.

V každém z těchto orchestrů je stanovený věkový limit. Tento limit je od patnáct do dvaadvacet let a slouží na uvolnění nových míst pro vzdělávání.

3.2.1. Složení orchestrů Drum Corps International

Orchestry Drum Corps International se velmi liší od klasických orchestrů. Tyto orchestry se dělí na několik sekcí:

– bubenická sekce

– sekce dechových nástrojů

– taneční sekce

Uvedená práce se věnuje především bubenické sekci.

3.3. Bubenická sekce orchestrů Drum Corps International

Bubenickou sekci orchestrů Drum Corps International dělíme na dvě základní části:

– drumline (častokrát nazývanou jako „Battery“)

– front ensemble.

3.3.1. Drumline (Battery)

Drumline je sekce pochodových bicích nástrojů, které jsou neoddělitelnou součástí orchestrů DCI. Tyto bubenické sekce využívají ve velké míře rudimentální hraní. Tato sekce obvykle obsahuje:

– malé pochodové bubny (osm až dvanáct hráčů)

– tenorové bubny (čtyři až pět hráčů)

– basové bubny (pět hráčů, každý hráč má velký buben jiné velikosti)

– činely (čtyři hráči).

30 V minulosti byly součástí drumline i pochodové tympány a melodické bicí nástroje (pochodový xylofon a zvonkohra), kvůli jejich hmotnosti a těžkému zacházení při pochodování se však tyto nástroje přemístily do front ensemble a přestalo se s nimi pochodovat.

V současnosti se ustálila drumline s obsazením malých bubnů, tenorových bubnů, basových bubnů a činelů, přičemž ostatní melodické nástroje jsou ve front ensemble. Většinou bývá front ensemble umístěný vpředu, no někdy se pro vizuální efekt nachází v některé části fotbalového stadionu, kde hraje celý orchestr.

3.3.2. Sekce malých pochodových bubnů

Sekce malých pochodových bubnů obsahuje osm až dvanáct hráčů na malém bubnu. Počet závisí od tradice a od požadovaného zvuku celého ansámblu. Tato vytváří nejvyšší zvuk způsobený vysokým napnutím blány. Tyto blány se vyrábějí z kevlaru. Dokud ještě nebyly vyrobeny novodobé postroje na malé bubny sloužící na zavěšení bubnu na těle, bubeníci používali jednoduché popruhy. S používáním popruhů bylo hraní na malém bubnu nepohodlné, proto se následně vyvinulo tradiční držení paliček. S příchodem moderních postrojů už bylo možné nastavit si požadovanou výšku a úhel bubnu. Většina seskupení preferuje vodorovné nastavení bubnu, při kterém je možné hrát symetrickým držením paliček (match ). Dvanáct z dvanácti bubenických seskupení orchestrů Drum Corps International aplikuje ve své sekci malých pochodových bubnů techniku tradičního držení paliček.

V sekci malých pochodových bubnů se vždy určí tzv. „střední hráč“ (obvykle to bývá hráč nejzkušenější), který je vedoucím celé sekce malých bubnů a i celé drumline. Úkolem tohoto hráče je tempové vedení sekce a odpočet tempa sólovým rytmem ještě předtím, než začnou všichni společně hrát.

Během interpretace plní sekce malých bubnů úlohu udávání a udržování tempa pro celý orchestr. Všichni se na ně spoléhají spolu s dirigentem, který udává tempo podle nohou hráčů ze sekce malých bubnů.

V sekci malých bubnů a v celé drumline se používá takzvaný „dutting“. „Dutting“ se používá na verbální odpočítání rytmu a na celkové udržení času během pomlček. Někdy používá „dutting“ jen hlavní střední bubeník, jindy celá sekce.

31 Účelem „duttingu“ je, aby každý věděl, kde má nastoupit a zůstat v plynutí rytmického času (Drum Corps International, 2019, Online).

3.3.3. Sekce tenorových bubnů

Tenorové pochodové bubny (nazývané také jako quads, tom – toms, multi – tenors) jsou jednoblánové bubny, s určitou výškou tónu. V celém bubenickém ansámblu zastupují střední registr. Úlohou tenorových bubnů je vnést melodii do celé sekce. Obvykle hrají podobný part jako malé bubny, který se rozloží mezi naladěné bubny. Moderní tenorové bubny mají od čtyř až do šesti bubnů v jednom setu, ale taktéž zde může být jeden až sedm bubnů.

Hráči hrají na tenorové bubny většinou se symetrickým držením paliček (match grip). Na tenorové bubny se hraje bubenickými paličkami, paličkami s plstěným koncem (mallety) a paličkami s plastovými hlavičkami ve tvaru disku. Každý z těchto druhů paliček nabízí různou barvitost zvuku tenorových bubnů.

Tenoroví bubeníci hrají v unisonu, avšak během let se objevily tenorové party, které rozdělily tenorovou sekci a v unisonu nehrály (tamtéž).

3.3.4. Sekce basových bubnů

Basové bubny se používají v drumline jako bubny s určitou výškou tónu, které se dělí mezi více bubeníků. Basové bubny produkují nejnižší zvuk v celé drumline. Bubeníci, kteří nosí basové bubny na těle upevněné postroji, jsou seřazeni v linii od hráče s nejmenším bubnem po hráče s bubnem největším. Basoví bubeníci používají paličky se zaoblenými nebo válcovitými hlavičkami. Tyto hlavičky se vyrábějí z tvrdé plsti. Sekce basových bubnů v orchestrech Drum Corps International se skládá z pěti basových bubeníků, kteří zabezpečují basovou melodii.

Každý z basových bubeníků má ve své sekci jedinečnou roli a to přesto, že je celý basový part pojímán jako celek. To umožňuje hrát basové melodie. Hráči mají někdy ve svých partech i unisono. Kromě hraní unisona a hraní melodických běhů můžeme najít v partech basových bubnů tzv. rim click. Toto označení znamená udeřit po železné části okraje basového bubnu. Nejčastěji se vyskytuje při

32 rozdělování rytmů na lehké době, během toho, kdy hrají malé bubny rimshoty14 (tamtéž).

3.3.5. Činely

Pochodové činely jsou většinou páry crash činelů, ve velikosti od šestnácti do dvaceti dvou palců. Činely jsou vyrobeny obvykle z bronzu a častokrát se drží koženými popruhy. Hráči činelové sekce mohou používat stejný typ a rozměr činelů, no vyskytují se i taková uskupení, která používají různé typy a velikosti činelů. Není nezvyklé, aby měl každý hráč z činelové sekce různou velikost činelů. Jde o efektivní způsob vytváření různých zvuků.

Hráč na činely hraje většinou tak, že je drží před svým tělem a udeří jimi o sebe. Taktéž hráči na malé bubny je mohou použít na vytvoření zvuku sady bicích nástrojů. Kromě toho, že na ně hraje hráč ze sekce činelů, mohou na ně hrát také hráči malých bubnů, podobně jako se hraje na hi – hat nebo ride. Obvykle připadá jeden hráč na činely na dva hráče na malém bubnu.

Činely se díky jejich odrazové schopnosti při jejich kroucení nebo točení používají také na vytváření vizuálních efektů. Mnoho současných bubenických seskupení nepoužívá sekci činelů, protože se vyskytují ve front ensemble (tamtéž).

3.3.6. Front ensemble

Front ensemble (nazývaný také jako „Pit“) může obsahovat jakékoliv bicí nástroje. Běžný front ensemble obsahuje následující obsazení bicích nástrojů: marimba (většinou pět kusů), xylofon, zvonkohra, vibrafon (většinou čtyři kusy), tympány, činely, koncertní basové bubny, bonga, konga, kravské zvony, tempobloky, tamburíny, gongy, tom-tomy a v některých případech také bicí sady. Mohou obsahovat taktéž mnoho orchestrálních bubnů. Tyto nástroje mohou být elektronicky ozvučené a zesílené. Mnohokrát můžeme ve front ensemble najít také syntetizátory a elektrické či basové kytary. Tento široký výběr nástrojů umožňuje velikou hudební rozmanitost. Většina front ensemblů bývá umístěna v přední části amerického

14 Rimshot – Úder, při kterém palička současně zasáhne blánu a ráfek malého bubnu.

33 fotbalového hřiště, avšak pro estetické účely si některá seskupení zvolí přemístit front ensemble na tu část hřiště, aby to odpovídalo dané tématice, kterou má konkrétní program zobrazovat. Ve Winter Guard International se mnoho front ensemblů nemusí nacházet ve středu. Soubor může být umístěn tam, kde se získá nejlepší zvuk a kvalita nástrojů, v závislosti od interpretované hudby (tamtéž).

„Front ensemble plní velmi důležitou úlohu v rámci celého ansámblu. Jeho úloha je vcelku náročná, jelikož poskytuje bubenické sekci melodický element, zároveň prohlubuje silné dopady hudby a taktéž vytváří zvukovou paletu, která překrývá celý ansámbl. Toho je často docíleno v prostředích extrémně náročných na poslech, v kterých se od performerů vyžaduje, aby vždy když se hudba hraje, reagovali odlišně. S vývojem aktivity z roka na rok tyto nároky nepřetržitě narůstají a hranice toho ‚co je možné’ se neustále posouvají.” (Spevak, osobní online korespondence ze dne 13. 4. 2019)

„Role front ensemble v drum corpsu se v průběhu posledních 25 let v důsledku technologického pokroku radikálně změnila. Tyto pokroky umožňují růst kreativitě v rámci dizajnu a přinášejí nuance v hudebním a uměleckém vyjadřování. Se zavedením elektronického posilnění a amplifikace, nemusí členové front ensemble už soupeřit se silou zvuku produkovaného drumlinem a plechovými dechovými nástroji. Toto poskytuje studentům svobodu odlišnějšího projevu při hraní. Designéři mohou stejně tak zacházet s nástroji jako s nezávislými hlasy, nejen zdvojovat part plechových dechových nástrojů, a tak vytvářet mnohem rozmanitější paletu barev zvuku než bylo možné 25 let dozadu.” (Taylor, osobní online korespondence ze dne 14. 4. 2019)

3.4. Osobní zkušenost autora s Drum Corps International

V roku 2015 autor práce úspěšně absolvoval sezónu amerického turné po osmnácti státech Severní Ameriky s Drum Corps ansámblem Madison Scouts z Madisonu, Wisconsin, USA.

Madison Scouts patří do kategorie World Class, což je nejvyšší možná kategorie z úrovní ansámblů Drum Corps International. Jak už bylo řečeno v předcházející kapitole, takovýchto seskupení se na světě vyskytuje jen dvanáct a jedinou cestou jak se do takového ansámblu dostat je absolvování konkurzu. Po

34 vyplnění přihlašovacího formuláře přijme uchazeč o místo v ansámblu notový materiál, který je potřeba důkladně nastudovat.

Konkurz do ansámblu pozůstává z dvou kol a porotcové, kteří sestavují ansámbl, si dávají záležet na každém jednotlivci z hlediska muzikality, technické zručnosti, rychlosti adaptace na změny v notovém materiálu a v neposlední řadě také z hlediska celkového dojmu hráče působícího za nástrojem.

Pokud uchazeč vyhoví podmínkám poroty a je do ansámblu přijat, po podepsání smlouvy následují tzv. „video úkoly“. Přijatý člen ansámblu dostává dvoutýdenní zadání sestávající z nastudování repertoáru přiděleného instruktorem ansámblu. Většinou jde o technická cvičení a part, který byl přidělen hráčovi dané sekce. Člen ansámblu musí svou úlohu nastudovat, následně ji nahrát na video a odeslat instruktorovi. Video úkoly se hodnotí velice přísně a hráč dostane od instruktora vždy zpětnou vazbu, aby věděl, co ve své hře vylepšit.

Začátek oficiální sezóny Madison Scouts se začínal v květnu, jarním tréningem. Během této doby ansámbl připravoval svůj program na následující dvouměsíční turné. Jarní tréning je opravdu intenzivním obdobím, kdy denní zkoušky ansámblu dosahovaly až dvanácti hodin zkoušení. Jelikož takové množství hraní na nástroji vyžaduje nejen psychickou ale také fyzickou kondici, začínal se den na jarním tréningu vždy fyzickými cvičeními. Po kondičním tréningu následovalo ranní setkání hráčů bubenické sekce s lektory. Každá sekce má přiděleno několik lektorů a instruktorů. Samotný drumline měl jednoho instruktora pro každou sekci. To znamená, že je přidělen jeden instruktor pro sekci malých bubnů, instruktor pro sekci tenorových bubnů, instruktor pro sekci basových bubnů, instruktor pro sekci činelů a jeden hlavní instruktor celé drumline sekce, který měl na starosti průběh zkoušek. Instruktoři přidělení dané sekci se nazývali „technician“.15 Úplně stejně to fungovalo také v sekci melodických bicích nástrojů. Významem ranního setkání bylo určení harmonogramu a určení cíle dne. Za cíl dne mohl být vybrán například úsek skladby, který se hráč rozhodl zahrát vždy bezchybně v každé jedné repetici. Pokud tomu tak nebylo, věnoval patnáct minut z obědové přestávky na docvičení a

15 „Technician“ je osoba, která se snaží opravit technické a hudební nedostatky prostřednictvím zkoušení a hudebně technických cvičení.

35 zdokonalení daného úseku. Den se vždy dělil na tři čtyřhodinové zkoušky: ranní, popolední a večerní. Ranní zkouška byla věnována prostoru, kdy se celý ansámbl rozdělil na sekce, což znamená, že sekce malých bubnů cvičila samostatně, sekce basových bubnů cvičila samostatně, sekce melodických bicích nástrojů samostatně apod. Popolední zkouška patřila převážně percussion ansámblu, kdy se všechny složky bubenických sekcí spojily. Večerní zkouška byla věnována celému Drum Corps ansámblu, kde se k bubenické sekci přidala sekce dechová, taneční, a takto zkoušel celý stopadesátičlenný ansámbl dohromady. Jarní tréning se konal v kempu ve městě Trafalgar, stát Indiana. Zkoušky probíhaly vždy venku a za nepříznivého počasí se sekce přesunuly do velkých konferenčních místností.

Jarní tréning trval čtyři a půl týdne, za kterým následovalo dva a půl měsíční turné po osmnácti státech Severní Ameriky. Dny během turné byly taktéž intenzivní. Běžný harmonogram dne sestával ze čtyřhodinové dopolední zkoušky a večerního koncertu, doprovázený cestováním na místa koncertu a na ubytování. Na večerním koncertu se zúčastňovaly také ostatní ansámbly Drum Corps International, kde každý z předvedených hudebně-vizuálních programů získal určité bodové ohodnocení od přítomné poroty. Soutěžní koncerty Drum Corps International mají v USA obrovskou popularitu u každé věkové kategorie. Konají se na stadionech určených pro americký fotbal.

Množství lidí si Drum Corps zaměňuje s Marching Bandem. Rozdíl u těchto podobných, ale zároveň zcela odlišných ansámblů je velmi podstatný. má na rozdíl od Drum Corpsu jiné instrumentální obsazení. V Drum Corpsu se vyskytují jen plechové dechové nástroje, v marching band jsou přítomny také dřevěné dechové nástroje. Velký rozdíl je také v působení ansámblu. Marching bandy se vyskytují na půdě středních školy a jsou jedním z volitelných studijních předmětů, přičemž Drum Corps funguje jako samostatné hudební těleso, do kterého se hudebníci mohou dostat jen po absolvování konkurzu. Rozdíl spočívá také v koncertní činnosti ansámblů. Marching bandy vystupují převážně během přestávek na zápasech amerického fotbalu, zatímco Drum Corps funguje jako koncertně- soutěžní představení hudebně-rytmicky vizuálních ansámblů.

„Moje osobní zkušenost s Drum Corps International je velmi pozitivní. Člověk v takovém ansámblu získá nenahraditelné zkušenosti, zdokonalí si techniku,

36 zlepší muzikalitu a díky vedení zkušených bubenických instruktorů se z něho stane vnímavý ansámblový hráč. Drum Corps ovlivní život člověka nejen v hudební oblasti, ale učí také sebedisciplině, perfekcionismu a pozitivnímu myšlení i v negativních podmínkách. Například některé hudební zkoušky se konaly i ve čtyřicet stupňových teplotách. Tvrdou práci a nekonečně dlouhé zkoušení následně vynahradí hráči burácející potlesk čtyřicetitisícového publika, který je nezapomenutelnou vzpomínkou.” (Kmotorka, 2015)

37 Závěr

Rudimentální hraní na malém bubnu je trendem především v západních zemích Evropy, přičemž největší oblibě se těší v Severní Americe, kde má bohaté kulturní a historické pozadí. Existuje jen literatura zahraničních autorů, která se uvedené problematice věnuje, proto je vhodné, aby se také jiné země obohatily tvorbou, která je specifická pro bubenické ansámbly. Největší posun zaznamenalo rudimentální hraní především ve dvacátém století, kdy se rozdělilo do několika typů a skupin. Specifikovalo se také rudimentální hraní, které bylo určeno především pro konečné diváky jako jedinečný způsob umění.

Mnoho přístupů a mnoho škol, které se věnují rudimentálnímu hraní na malém bubnu, umožňuje zájemcům a odborníkům zaměřit se na tu kterou oblast. Zajímavým přístupem je škola Jeffa Queena, který vyvinul a pedagogicky přizpůsobil vlastní pojetí hraní na malém bubnu a jeho technika je dnes velice rozšířená.

Novodobé bubenické orchestry jsou významné především pro země Severní Ameriky, kde kulturní pozadí země umožňuje rozšiřovat způsob, jakým se toto umění vyvíjí a dále globalizuje. I přes to, že mnoho umělců – bubeníků se podobnému způsobu hry na malý buben nevěnuje, je možné předpokládat, že postupnou globalizací a edukací se vytvoří první orchestry také ve střední a východní Evropě.

38 Apendix

Doporučená literatura jiných současných rudimentálních interpretů:

Bill Bachman: Rudimental Logic, Row – Loff Publications (2010).

Danny Raymond: Let It Rip, TapSpace Publications (2013).

Edward Freytag: The Rudimental Cookbook, Row – Loff Publications (1993).

Eric Rath, Ralph Hicks: Beyond Basic Percussion, TapSpace Publications (2011).

James Campbell: Championship Technique for Marching Percussion, Row – Loff Publications (1997).

Jim Casella, Murray Gusseck: Fresh Perspectives for The Modern Drumline, TapSpace Publications (1998).

John Wooton: The Drummers Rudimental Reference Book, Row – Loff Publications (1992).

Scott Johnson: Chops, Row – Loff Publications (2017).

Scott Johnson: Progression, Row – Loff Publications (2013).

Scott Johnson: Rhythm of Music, Row – Loff Publications (2018).

39 Použité informační zdroje

BLADES, J. (1970). Percussion Instruments and Their History. London: Faber and Faber, Ltd.

CLARK, J. (2011). Connecticut’s Fife & Drum Tradition. Wesleyan University Press, Middletown, Conecticut.

DRUM CORPS INTERNATIONAL (2019). About [online]. [cit. 19.3.2019]. Dostupné z: http://www.dci.org/about/.

DRUM CORPS INTERNATIONAL (2011). What Does a DCI Drumline consist of? [online]. [cit. 19. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=qtMTFaWWUIw.

HARTSOUGH, J., LOGOZZO, D. (1994) The Timeline Of Marching And Field Percussion: Part 3.

JOHNSON, S. Osobní emailová korespondence ze dne 16.4.2019

KMOTORKA, S. Osobní zkušenost s Drum Corps International z období 16.5.2015 – 8.8.2015

LUDWIG, W. (1987). Sr. The Ludwig Story. U.S.A.: Ludwig Industries, Inc.

MOELLER, S. (1939). The Moeller Book. Reprinted. Chicago: Ludwig & Ludwig.

NINJA DRUMMIST (2019). 507 Hybrid Rudiments [online]. Dostupné z: http://www.ninjadrummist.com/drum-rudiments/hybrid-rudiments/.

QUEEN, J. (2007). The Next Level - Rudimental Drumming Technique. Jeff Queen Productions. 2007. ISBN 0971478465

QUEEN, J. (2013). Schlagwerk Wien! Symposion 2013. Vídeň, Rakousko: Konservatorium Wien, City of Vienna University. Workshop 12. – 13.4.2013

QUEEN, J. (2019). Bio [online]. [cit. 19.3.2019]. Dostupné: http://jeffqueen.com/JeffQueen/Bio.html

QUEEN, J. Osobní emailová korespondence ze dne 4.5.2015

40 RAY, D. Osobní online korespondence ze dne 13.4.2019

RUDIMENTAL DRUMMING (2019). Developing 4 – limb independence with rudiments: Paradiddles [online]. Dostupné z: http://www.rudimentaldrumming.com/node/58

SPALDING, D. (1980). The Evolution of Drum Corps Drumming. Percussionist. Spring/Summer Vol. XVII, No. 3.

SPEVAK, A. Osobní online korespondence ze dne 13.4.2019

TAYLOR, R. Osobní online korespondence ze dne 14.4.2019

41