Magisterská Diplomová Práce

MASARYKOVA UNIVERZITA

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

KATEDRA ENVIRONMENTÁLNÍCH STUDIÍ

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko v dlouhém 19. století

Autor: Bc. Lucie Gregorová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lubor Kysučan, Ph.D.

Brno 2018

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala pod odborným vedením Doc. PhDr. Lubora Kysučana, Ph.D. samostatně. Veškeré prameny a literaturu, které jsem v práci vyuţila, jsou řádně citovány a uvedeny v seznamu pouţitých zdrojů.

V Brně dne 19. 11. 2018 Bc. Lucie Gregorová

….……………………

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu této práce, doc. PhDr. Luboru Kysučanovi, Ph.D., za odborné vedení, vstřícný přístup a cenné rady a připomínky. Mé poděkování za ochotu patří i zaměstnancům Státního okresního archivu v Chrudimi, zaměstnancům Městského muzea a galerie v Hlinsku a ostatních institucí. V neposlední řadě také děkuji za podporu své rodině.

Anotace

Předkládaná diplomová práce si klade za úkol představit environmentální historii vybraného území mikroregionu Hlinecka v „dlouhém“ 19. století, tedy v době, kdy právě ve vztahu člověka k přírodě dochází k rozhodujícím změnám. Představí období vznikajících lesních monokultur a regulací vodních toků prolínající se s obdobím počátku ochrany přírody i jejího estetického ocenění. Tato práce vychází převáţně z dochovaných archivních materiálů a dobové literatury a je koncipována do 3 hlavních částí. První část je úvodní, má mimo jiné za cíl vysvětlit význam hlavních pojmů. Druhá část se zabývá představením historie vybraného území a jeho přírodních poměrů. Část třetí, ústřední, se věnuje environmentálním dějinám 19. století v jejich společensko- vědní i přírodovědné rovině, tedy oblastem, jako jsou zemědělství, průmysl, nakládání s vodou a přírodní katastrofy. K této kapitole je přidána i analýza zobrazování vybraného území v literárních a uměleckých dílech. Práce je navíc doplněna o náhled na environmentální vývoj daného území předcházející sledovanému období i po něm.

Klíčová slova: environmentální dějiny, mikroregion Hlinecko, dlouhé 19. století, vývoj krajiny, vztah k přírodě, zemědělství 19. století, vývoj průmyslu, Vysočina, příroda

Počet slov: 25 704

Annotation

The goal of the thesis is to introduce an environmental history of the chosen area of the microregion Hlinecko the course of the "long" 19th century, which is the period when the relationship between humans and their environment is changing rapidly. It describes an age of growing the forest monocultures and regulations of the flowing waters, what is joined with the beginning of the protection of nature and its admiration from an esthetical point of view. Thesis depends on the recovered archive sources and the literature of the mentioned time and it is divided into 3 main parts. First one is the introduction unfolding the meaning of some key terms. The second one enlightens the history of the chosen area and its natural characteristics. The third part combines these two attitudes into an insight into the environmental history framed by human and natural level such as agriculture, industry, water management and natural disasters. This chapter is deepened by showing the image of the discussed area in the literature and the fine arts. Furthermore, the thesis gives an insight into the evolution of the environment before and after discussed period.

Key words: environmental history, microregion Hlinecko, long 19th century, landscape development, relationship to nature, 19th-century agriculture, development of industry, Vysočina, nature

Obsah

1 Úvod ...... 15 1.1 Základní pojmy ...... 16 2 Charakteristika mikroregionu Hlinecko ...... 20 2.1 Přírodní podmínky mikroregionu ...... 20 2.1.1 Geologie ...... 20 2.1.2 Podnebí ...... 21 2.1.3 Půdy ...... 21 2.1.4 Vodstvo ...... 22 2.2 Současný stav krajiny ...... 22 2.2.1 Biota ...... 23 2.3 Doprava ...... 24 2.4 Historie a vývoj mikroregionu...... 24 3 Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko před rokem 1789 ...... 28 3.1 Environmentální toponyma ...... 30 4 Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko v dlouhém 19. století ...... 33 4.1 Sídla a infrastruktura ...... 33 4.1.1 Sídla ...... 33 4.1.2 Nakládání s odpadem ...... 34 4.1.3 Kanalizace ...... 34 4.1.4 Vodovody ...... 35 4.1.5 Elektrárna ...... 36 4.1.6 Doprava ...... 36 4.1.7 Sakrální stavby na Hlinecku spojené s přírodou ...... 38 4.2 Vývoj a proměny krajiny na základě lidské činnosti ...... 39 4.2.1 Zemědělství ...... 39 4.2.2 Lesy ...... 45 4.2.3 Průmysl ...... 48 4.2.4 Nakládání s vodou v krajině ...... 51 4.3 Vztah člověka k přírodě...... 55 4.3.1 Přírodní pohromy...... 55 4.3.2 Okrašlovací spolek města Hlinska ...... 60 4.3.1 Školní zahrady ...... 61 4.3.2 Stromové slavnosti ...... 62 4.3.3 Pověry a zvyky spojené s přírodou na Hlinecku ...... 62 4.4 Příroda v dílech literárních a uměleckých ...... 64 4.4.1 Karel Václav Rais a jeho popis přírody Hlinecka ...... 64 4.4.2 Příroda Hlinecka z pohledu Malířů Vysočiny ...... 69 4.5 Demografický vývoj obyvatelstva mikroregionu ...... 71 4.6 Nemoci a příčiny úmrtí v souvislosti s přírodním prostředím ...... 72 4.6.1 Nemoci nakaţlivé a cizopasné ...... 73 4.6.2 Smrti násilné a úrazové ...... 74 5 Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko po roce 1914 ...... 75 Závěr ...... 76 Seznam pouţitých zdrojů ...... 79 Jmenný rejstřík ...... 87 Seznam příloh ...... 88 Přílohy ...... 90

1 Úvod

Předloţená práce si klade za cíl systematicky zmapovat environmentální dějiny na vybraném území Sdruţení obcí mikroregionu Hlinecko v dlouhém 19. století, tedy od roku 1789 do roku 1914. Mikroregion Hlinecko pojí 28 obcí a nachází se na území dvou bývalých panství, panství rychmburského a panství nasavrckého, od roku 1850 na území dvou okresů: Hlinsko a Nasavrky. Jedná se o krajinu Českomoravské vrchoviny, která je známá svou chudobou a drsnými podmínkami, proto se pro ni vţilo pojmenování „Česká Sibiř“. Zároveň se jedná o velmi zalesněnou oblast s mnoţstvím podmáčených luk a močálů. Krajem protéká řeka Chrudimka, která výrazně ovlivňovala ţivot lidí i tvář krajiny. Na základě přírodních podmínek bylo hlavním zdrojem obţivy zemědělství a plátenictví, coţ se postupem času měnilo s rozvojem průmyslu a výstavbou ţeleznice. Environmentální dějiny jako obor se stále nacházejí téměř na počátku, jedná se o obor mladý a interdisciplinární, převáţně na rozmezí historie a environmentálních studií. V současné době zájmu o environmentální témata je vhodné z tohoto úhlu pohledu zpracovat i historická období, ze kterých je třeba se poučit. Území jsem si vybrala cíleně, neboť se jedná o rodný kraj můj a mé rodiny, jsem si za posledních 20 let vědoma několika významných změn, jako například úplného vymizení záplav, sucha nebo mírných zim, proto jsem se rozhodla zmapovat i dobu předcházející. Právě 19. století je totiţ jedním z období lidských dějin, kdy docházelo na vybraném území k největším změnám, které ovlivnily vzhled krajiny v současnosti. Vybraný časový úsek končí krizí rakouského mocnářství, kdy první světová válka zapříčinila výrazné prohloubení stávající bídy. Práce je rozdělena do dvou hlavních částí, kterým předchází stručné vysvětlení základních pojmů. První část se věnuje přiblíţení mikroregionu, jeho charakteristice, přírodním podmínkám i historickému vývoji. Druhá část, stěţejní, představuje environmentální dějiny mikroregionu skrze popis podoby obcí a infrastruktury včetně vznikající sítě silnic a ţeleznic, vylíčení přírodních katastrof i zemědělského vývoje, stejně jako vývoje průmyslového alesního hospodářství. Důleţitou součást práce představuje i popis nakládání s vodou na vybraném území, ať uţ se jedná o řeku Chrudimku, rybníky či vodu pitnou. Kapitoly jsou zároveň doplněny o přehled environmentálních dějin předchozí doby i doby po roce 1914. Environmentální dějiny však nejsou jen ilustrací vzájemné interakce mezi člověkem a přírodou, ale interpretují i vztah člověka k přírodě. Tato práce se zároveň snaţí vykreslit

15 jednak i odraz krajiny v literárním díle venkovského realisty Karla Václava Raise, který byl s vybraným územím úzce spjat, ale zároveň interpretuje podobu krajiny v dílech malířů- krajinářů, kteří na vybraném území tvořili, zejména Františka Kavána a Antonína Slavíčka. Vztah k přírodě je zde poněkud netradičně znázorněn i na příkladech místních a pomístních toponym a na lidových zvyků a pověr a analýze jejich původu. Práce je zpracována převáţně na základě historických metod, konkrétně kritického hodnocení materiálů. Hlavními výchozími prameny, na základě jejichţ kritické analýzy je práce zpracována, jsou archiválie rozličné povahy vypovídající o vybraném území. Jedná se především o pamětní knihy i spisy týkající se zemědělství či průmyslu a stavební deníky kanalizací. Stejně důleţitou se ukázala být i dobová literatura, hlavně spisy Karla Adámka, politika a národopisce, a jeho syna Karla Václava Adámka, starosty hlineckého okresu a historika. Jejich díla totiţ mapují oblast Hlinecka v mnoha sférách, od obyvatelstva po průmysl. K. V. Adámek zpracoval i několik urbářů panství rychmburského a obcí mikroregionu. Zároveň jsou pouţity metody ekologické, jako je ekokritika pro zpracování děl K. V. Raise. Výzkum je doplněn osobním průzkumem terénu vybraného území, v jehoţ rámci došlo k pořízení fotografií význačných částí krajiny.

1.1 Základní pojmy

Environmentální dějiny

Environmentální dějiny jsou obor, který se zabývá zkoumáním vývoje vztahu mezi člověkem a přírodou, tedy vztahu lidské společnosti k přírodnímu prostředí. Právě prvek člověka a jeho vztahu představuje těţiště oboru a odlišuje jej tak od dějin přírody. Člověk je zde chápan jako součást přírody, ne jako druh jí nadřazený. Tento obor tedy nepovaţuje přírodu za určité pozadí lidských dějin, nýbrţ se zaměřuje na vzájemnou interakci. Předmětem je zkoumání vlivu společnosti na vývoj ţivotního prostředí, zároveň také vliv prostředí na lidskou společnost. Jedná se o interdisciplinární vědu, kde se kloubí poznatky antropologie, ekologie, geologie, geografie, historie, sociologie a další (Daniel, 2013: 13-14). Přestoţe se obor vyvinul na několika místech nezávisle, na území České i Slovenské republiky nevzniklo příliš prací, které by se zabývaly environmentální historií. Průkopníkem oboru se v 90. letech stal geograf Leoš Jeleček, který pobýval v Kansasu u předního představitele environmentálních dějin Donalda Worstera. Jeleček pak tento obor představil českým čtenářům článkem Nová historiografie? Environmentální dějiny v USA: vývoj,

16 metodologie, výsledky, který vyšel v Českém časopise historickém v roce 1994 (Hudeček, 2012: 248).

Dlouhé 19. století

„Dlouhé 19. století“ je terminus technicus ustavený britským historikem Ericem Hobsbawmem (1917-2012) a představuje období v rozmezí let 1789-1914. Jedná se o etapu proměny společnosti, která se z aristokratického typu transformovala na typ burţoazní či industriální (Hobsbawm, 2010: 63). Tato transformace začíná průmyslovou revolucí ve Velké Británii a politickou revolucí ve Francii. Velká francouzská revoluce, nejen ve Francii, ale po celé Evropě vyvolala intelektuální hnutí a přivedla lidstvo do nové doby, přičemţ se česká, potaţmo evropská společnost, postupně probouzela. Celé období končí nastupující krizí, způsobenou první světovou válkou.

Environmentální dějiny 19. století

Právě 19. století je obdobím pro environmentální dějiny velmi přínosným, neboť vzájemný vztah člověka a přírody doznal značných změn, především v oblasti zemědělství, průmyslu nebo dopravy. S nárůstem populace bylo zřejmé, ţe je potřeba provést reformu zemědělství. Tato reforma znamená přechod od tradičního zemědělství k modernímu v několika ohledech, coţ mělo zajistit dostatek potřebných surovin. Jako zemědělskou revoluci označujeme proces zavádění nejen technologických inovací, ale i nových postupů, kdy se dosud uţívaný trojpolní systém nahradí střídavým osevním postupem. Tyto inovace byly umoţněny politickými změnami, převáţně zrušením poddanství v roce 1848, ale i nástupem kapitalismu. S novými postupy tak zaznamenáváme výrazné změny prostředí. Bylo potřeba více zemědělské půdy, proto dochází k přeměně do té doby nezemědělské půdy. Přistoupilo se k vysoušení nejen rybníků, ale i mokřadů. Vysoušení bylo natolik masové, ţe rybníky byly zachovány prakticky pouze na neúrodných či příliš zamokřených oblastech. Zemědělská revoluce je zároveň spojena s chemizací a mechanizací. Ve větší míře začala být průmyslová hnojiva vyuţívána od poloviny 19. století, přičemţ se zároveň významně uplatnilo šlechtění a plemenářství (Daniel, 2013: 54-57). Uplatnění technologických novinek v zemědělství, jako byly ţací a sekací stroje, umoţnila revoluce průmyslová, která zavedla tovární výrobu na místo výroby řemeslné či manufakturní. Právě průmyslová revoluce je povaţována za klíčovou ve vztahu člověka k prostředí. Nejvýraznější změnou s masivním dopadem představuje energetický přechod od vyuţívání sluneční energie a lidské a zvířecí síly k neobnovitelným přírodním zdrojům

17 a vyuţívání fosilních paliv. Uhlí se stává hlavním zdrojem energie, jeho těţba je zmodernizována a 19. století se začíná nazývat stoletím páry. K rozvoji průmyslu bylo zapotřebí modernizovat dopravu. Symbolem dopravní revoluce se stala ţeleznice, která zrychlila a znásobila přepravu zboţí i osob, zároveň také změnila i tvář prostředí. Přes náročnost výstavby ţeleznice byla hospodářská centra propojena nezvykle rychle. K výstavbě a fungování ţeleznice sice byla potřeba průmyslová odvětví jako strojírenství a hutnictví, přesto právě reforma dopravy umoţnila průmyslovou revoluci. Všechny zmíněné revoluce, stejně jako politická situace umoţnily proces urbanizace. Lidé jiţ nebyli vázáni na půdu svého pána a mohli se volně pohybovat, intenzifikace zemědělství zase zaručila uvolnění pracovní síly, coţ zaznamenalo skokový růst měst. Takové rozrůstání měst dalo podobu urbánní krajině (Daniel, 2013: str. 63). Přestoţe se můţe na první pohled 19. století jevit jako období snahy člověka podmanit si přírodu, získat z ní vše pro svůj prospěch, je právě v tomto období zřejmý vývoj estetické obliby přírody. Oproti dříve oblíbenému francouzskému parku s geometrickými prvky lidé upřednostňují přírodu v jejím nepravidelném tvaru. Po celé Evropě se vyvíjí silné hnutí na ochranu zvířat, neboť jejich úbytek byl patrný i pohledem a jejich ochrana se dala poněkud snadněji realizovat. Zároveň se však objevují i snahy ochraňovat přírodu proti nešetrným lidským zásahům (Holec, 2014: 60). Rozmáhá se téţ turistika, přičemţ se navštěvují nejen kulturní, ale i přírodní památky. První polovina století se projevuje spíše soukromou turistikou, druhá polovina přinesla masovou oblibu a organizované spolky (Daniel, 2013: 67- 68). V tomto období dochází rovněţ k oblibě krajinomalby. Ještě ke konci 18. století se nejedná o významné téma, krajina v českých zemích se prvotně objevuje v malířství v rámci romantismu, kdy se znázorňuje její divokost, postupně ruku v ruce s vlastenectvím, kdy krása krajiny představuje argument předurčenosti českého národa (Librová 1988: 96).

Krajina

Ve středověku pojem krajina označoval území obhospodařované jedním člověkem. Jedna krajina byla tedy oblast vnímání aţ do horizontu. Současná definice pojmu krajiny záleţí na oboru toho, kdo ji definuje, jedná se tedy o mezioborový pojem. V přírodovědeckém pojetí je krajina rovna pojmu teritorium a souvisí s rozšířením součástí přírody. Jedná se téţ o vzájemné působení ţivé a neţivé sloţky přírody. V ekologickém pojetí je krajina místo s vnitřní dynamikou, s pamětí i ţivou soustavou (Gojda, 2000: 59-61). Krajina je téţ odraz dlouhodobého působení člověka na přírodu, nese stopy po lidských zásazích. Výraznější změny zaţívá krajina od dob neolitické revoluce, kdy se pasivní vyuţívání přírodnin mění na

18 jejich aktivní kontrolu a začíná se narušovat biologická rovnováha. V relativně krátké době tak člověk dokázal změnit přirozené prostředí a ovládnout ho (Gojda, 2000: 57). Další definicí je krajina jako kulturní jev vytvořený člověkem, nikoli jiţ přírodní, s krajinnými detaily, jakými jsou kříţe, kapličky i sám člověk (Klvač a kol., 2009: 5).

Vztah člověka k přírodě

Stejným způsobem se liší i pohled na definici vztahu člověka k přírodě, jednoduchá definice totiţ neexistuje. V průběhu staletí se měnila sama intenzita vztahu. Počátky výrazné změny vztahu nalezneme stejně jako u krajiny v období neolitické revoluce. Člověk přírodu začíná přizpůsobovat svým potřebám. Kladný vztah k přírodě můţe být zapříčiněn i moderními kulturními vlnami, například nastupujícím romantismem a jeho mimořádným oceňováním divoké přírody, coţ však není případ venkovského obyvatelstva. Vztah k přírodě u obyvatel venkova vzniká intuitivně a spontánně, je to jejich samozřejmý postoj, zaloţený na kaţdodenním kontaktu s krajinou (Librová, 1988: 21). Dle Krajhanzla (2014) má vztah člověka k přírodě pět kritérií, jedná se o potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický a etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Tato kritéria však kaţdý jednotlivý člověk vnímá jinak.

2 Charakteristika mikroregionu Hlinecko

Mikroregion Hlinecko je dobrovolný svazek obcí zaloţený v roce 1999. Jeho oficiální vznik se datuje k 27. 12. 2001 pod názvem Sdruţení obcí mikroregionu Hlinecko. Sdruţení slouţí zapojeným obcím k všestrannému rozvoji, řešení problémů1 a vyrovnání se s trendy 21. století (Křivanová a kol., 2002: 1). Nachází se v jihozápadní části východních Čech, pod správním městem Chrudim (Leschinger, 2007: 129). Celková rozloha mikroregionu činí 330 km², v současné době jej představuje spojení 28 obcí2 se sídlem v Hlinsku, přičemţ s výjimkou města Hlinska se nejedná o větší sídla. Celkový počet obyvatel se pohybuje okolo 23, 5 tisíc, průměrný věk je 40 let (Koncepce, 2008). Oblast mikroregionu leţí na rozmezí východních Čech a Vysočiny, konkrétně se 24 obcí nachází v jiţní části Pardubického kraje, v okrese Chrudim, a 4 obce spadají pod kraj Vysočina a okres Ţďár nad Sázavou (Křivanová a kol., 2002: 1). Nadmořská výška je v průměru 575 m n. m., nejníţe poloţeny leţí Miřetice s nadmořskou výškou 390 m n. m. a nejvýš obec Chlumětín s 667 m n. m. (Křivanová a kol., 2002: 62). Jedná se o kamenitou a podhorskou a zalesněnou oblast na rozhraní Ţelezných hor a Ţďárských vrchů. Vodní síť je tvořena hlavně řekou Chrudimkou a jejími bystřinnými přítoky (Nekvindová, 2009: 7).

2.1 Přírodní podmínky mikroregionu

Mikroregion Hlinecko je typický členitým terénem, s převahou podhorské, místy aţ horské krajiny. Severní oblast vybraného území spadá pod Ţeleznohorský bioregion, jiţní pod bioregion Ţďárský. Rozdíly obou bioregionů jsou převáţně ve výrazněji členitějším a vyšším reliéfu Ţďárských vrchů, jejich chladnějším klimatu a biotě (Culek, 2013: 223).

2.1.1 Geologie Geologická stavba mikroregionu je značně pestrá a komplikovaná. Mikroregion se geologicky nachází v Českomoravské subprovincii, většina obcí přímo v provincii Českomoravská vrchovina (Koncepce, 2008: 8). Na většině území vybrané oblasti se nachází granodiorit, přezdívaný Hlinecká ţula, která se zpracovává v kamenickém průmyslu v Hlinsku, Trhové Kamenici a Holetíně. Vyuţívá se převáţně na dlaţební a stavební materiál.

1 Společným problémem číslo jedna je odpadové hospodářství, ke kterému se přidala problematika cestovního ruchu. 2 Jedná se o obce Bojanov, Dědová, Hamry, Hlinsko, Hodonín, Holetín, Horní Bradlo, Chlumětín, Jeníkov, Kameničky, Kladno, Krásné, Krouna, Miřetice, Mrákotín, Otradov, Pokřikov, Raná, Studnice, Svratouch, Tisovec, Trhová Kamenice, Včelákov, Vítanov, Vojtěchov, Vortová, Všeradov a obec Vysočina (stručné představení obcí viz Příloha). 20

Severovýchodní i východní část je tvořena krystalinikem. Fylity, horniny vzniklé přeměnou břidlic, u Hlinska tvoří sníţeninu, která představuje přirozenou hranici mezi Ţeleznými horami a Ţďárskými vrchy. Okraje pohoří jsou lemována křídovými horninami, jiţní okraj křídy je tvořen perucko-korycanskými pískovci. Severozápadní okraj křídy je tvořen téměř výlučně z jílovců, pouze místy z opukanin. Podloţní vrstvu podél toků ve vybraném území představuje písčito-hlinitý aţ hlinito-písčitý sediment, jedná se tedy o říční sediment vzniklý usazováním (Culek, 2013: 220). Ţelezné hory pro svou jedinečnou geologickou pestrost a členitost terénu získaly v roce 2012 titul Národní geopark Ţelezné hory, jeţ byl udělen Ministerstvem ţivotního prostředí (Stehlíková, 2014: 10).

2.1.2 Podnebí Klimatické podmínky vybraného území se velmi liší, především z důvodu rozdílnosti nadmořských výšek. S výše poloţenými oblastmi Ţelezných hor a Ţďárských vrchů přichází vyšší úhrn sráţek a niţší průměrná teplota, zatímco níţinné oblasti s nadmořskou výškou kolem 250 m n. m. spadají pod místa mírně suchá s mírnou zimou. Dle Culka (2013: 221) se většina severního území mikroregionu se nachází v relativně chladných mírně teplých oblastech MT 3 a MT 2. Na plošinách dosahují sráţky vysokých hodnot, kolem 780 mm, na úpatích však jen mírně přesahují hodnotu 600 mm. Podnebí a zejména vlhkost jsou stále ovlivňovány návětrnou polohou regionu, údolí Chrudimky je typické výraznými teplotními inverzemi. Naproti tomu se jiţní část území nachází v chladné oblasti CH 7 (Culek, 2013: 286). Mikroregion patří k oblastem s nejstálejší teplotou a zároveň k oblastem s vysokým podílem slunečního svitu. Mapovaná oblast náleţí tedy do mírně teplé oblasti a patří k místům s niţší teplotou, průměrná teplota se zde pohybuje okolo 6 ºC. Převáţně ve vyšších oblastech vybraného území leţí sněhová pokrývka od prosince do března (Koncepce, 2008: 8).

2.1.3 Půdy Na většině vybraného území dominují kambizemě, coţ je nejrozšířenější půdní typ ČR, typický pro plošiny i pro pahorkatiny a vrchoviny (Brtnický, 2015: 52). Ve vyšších polohách a na plošinách nalezneme kambizemě kyselé, v nejvyšších oblastech se vyskytují půdy dystrické. Na strmých svazích S a SZ území jsou to kambizemě typické (Culek, 2013: 221). Na území mikroregionu se objevují i nivní půdy, a to v oblasti vlhkých luk a v blízkosti potoků (Tomášek, 2014: 54). V jiţní části území nalezneme pseudogleje, půdy vlhké a pro zemědělství nevyuţitelné, aţ typické gleje (Culek, 2013: 287). Údolí Chrudimky se

21 vyznačuje ostrůvky rankerů, které mají převáţně kyselý charakter. Z hlediska zrnitosti se jedná o půdy převáţně hlinitopísčité (Culek, 2013: 221).

2.1.4 Vodstvo Hlavním a největším tokem celého mikroregionu je řeka Chrudimka, následovaná řekou Svratkou, oblast je navíc protkána mnoţstvím potůčků a říček. Řeka Chrudimka má dalekosáhlé povodí z potoků, jeţ řeku zásobují, a téţ z rybníků. Řeky patří do labského, částečně i dunajského povodí (Adámek, 1897: 125). Na horním toku Chrudimky se nachází vybudovaná přehrada Hamry. Tato přehrada má rozlohu 66 ha a zásobuje pitnou vodou převáţnou většinu obyvatelstva mikroregionu. Oblastí zároveň probíhá hlavní evropská rozvodnice, která odděluje úmoří Severního (Chrudimka) a Černého moře (řeka Svratka). Na území se vyskytuje velké mnoţství rybníků, přičemţ ty největší často slouţí k rekreaci obyvatelstva. Jsou to Krejcar, Januš, Dlouhý, Utopenec a Moţděnické rybníky. Některé rybníky jsou však součástí cenných maloplošně chráněných území, jako například Zadní a Mlýnský rybník u Trhové Kamenice nebo Rohozenský velký rybník (Křivanová a kol., 2002: 12).

2.2 Současný stav krajiny

Největší část území mikroregionu zaujímají lesy. Jedná se o lesy jehličnaté, místy smíšené. Přirozené lesy a lesní porosty byly na většině území přeměněny na smrkové monokultury. Jak bylo zmíněno výše, smrčiny se na území vyskytovaly i přirozeně, převáţně na zrašeliněných a podmáčených místech. Přirozená skladba lesa se dodnes vyskytuje pouze v zaříznutých údolích řeky Chrudimky (Culek, 2013: 221). Vedle lesních porostů převaţují vzhledem k podmínkám klimatu a nadmořské výšce orná půda, louky i pastviny, které jsou hojné převáţně ve vyšších polohách. Louky jsou však na mnoha místech zdevastovány melioracemi. Podmáčená místa oblasti byla vysoušena a přeměněna na pole, po roce 1990 došlo k opětovnému zatravnění některých polí. Mokré louky a zamokřené oblasti byly zachovány převáţně na vyšších místech. Typický pro oblast byl a je i výskyt rybníků, převáţně však zrašelinělé a vlhké louky, coţ dokazuje mnoţství chráněných území (Culek, 2013: 285- 287). Na vybraném území se nacházejí dvě chráněná krajinná území: Ţďárské vrchy a Ţelezné hory. Bylo zde vyhlášeno několik významných evropských lokalit, jsou to Ratajské rybníky u Hlinska a údolí Chrudimky v oblasti obcí Dědová, Hamry, Jeníkov, Kameničky, Vortová, Zadní rybník v Trhové Kamenici, Chrudimka v oblasti Bojanova, Horního Bradla, Krásného a Trhové Kamenice. Předmětem chránění jsou převáţně zrašelinělá

22 a slatinná luka. Hlinecký mikroregion se však dlouhodobě potýká s velmi nízkou úrovní ekologického smýšlení zdejších obyvatel, jejímţ důsledkem je ohroţení a ztráta kvality krajiny (Koncepce, 2008: 11).

2.2.1 Biota Ţďárský bioregion a tedy jiţní oblast vybraného území se typicky vyznačuje 5. jedlovo-bukovým vegetačním stupněm s hercynskou biotou s horskými prvky, kterou nalezneme především na přítomných rašeliništích a podmáčených smrčinách. Oproti tomu Ţeleznohorský region spadá do škály od 2. stupně bukovo- dubového aţ po 5. jedlovo bukový. Přirozenými lesními porosty Ţďárského bioregionu jsou acidofilní bučiny s ostrůvky bikových bučin prolínající se s květnatými bučinami s výskytem smrku, v případě Ţeleznohorského území tvoří acidofilní bučiny přechody k sousedícím bioregionům, přirozený je výskyt bikových bučin (Culek, 2013: 222). Ojediněle se zde vyskytují i suťové lesy a to převáţně v údolích, vodní toky jsou pak lemovány olšinami a luhy, přičemţ přirozené bezlesí je vzácné, orientované pouze na skalnatá stanoviště. Polopřirozenou vegetaci území tvoří značný výskyt rašelinišť, rašelinných a vlhkých luk a pastev (Culek, 2013: 288). Biodiverzita celého vybraného území je zvyšována převáţně díky údolním fenoménům řeky Chrudimky. Nejcennějšími oblastmi zůstávají prales Polom, údolní strţe řeky Chrudimky a mokřadní louky.

Flóra Sloţení flóry v severní části vybraném území je značně rozmanité, převáţný je výskyt středoevropských lesních prvků, mezních prvků, přičemţ enklávní prvky jsou zde vzácné. V podrostu bučin nalezneme kyčelnici devítilistou (Dentaria enneaphyllos), kyčelnici cibulkonosnou (D. bulbifera) či řeřišnici trojlistou (Cardamine trifolia). Z rašeliništních druhů zde nejčastěji roste vrba borůvkovitá (Salix myrtilloides) (Culek, 2013: 222). Flóra jiţní části území se vyznačuje především druhy vyšších poloh, zastoupení enklávních prvků je podstatné. V rašeliništích se vyskytují suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), vlochyně (Vaccinium uliginosum), typický je výskyt ostřic šlahounovitých a plstnatoplodých. Výskyt mezních prvků oproti severní části není častý, nicméně i na jihu nalezneme druhy jako ostřice Davallova (Carex davalliana), upolín nejvyšší (Trollius altissimus) či pcháč potoční (Cirsium rivulare) (Culek, 2013: 288).

Fauna Fauna v mikroregionu je běţná, převaţují podhorské lesní druhy, nejlépe je její sloţení zachováno v torzech bučin, zde se vyskytuje i okáč černohnědý, jinak typický pro horské

23 oblasti. Následkem odvodňování, které svého vrcholu dosáhlo za minulého reţimu, ustupuje bohatá fauna rašelinišť, mezi jejichţ zástupce náleţí ţluťásek borůvkový, modrásek stříbroskvrnný i ohniváček modrolemý. Tekoucí vody patří do pstruhového pásma. Část řeky Chrudimky pod Sečskou přehradou náleţela do lipanového pásma, dnes však je i zde vytvořeno druhotné pstruhové pásmo. Významnými druhy na území jsou jeţek východní, vydra říční, rejsek horský, z ptáků zde nalezneme lejska malého, ořešníka kropenatého a při horském charakteru Chrudimky téţ lednáčka říčního. Plazy zastupuje nejčastěji ještěrka ţivorodá a zmije obecná, obojţivelníky pak čolek obecný, mlok skvrnitý nebo kuňka ţlutobřichá. Ve vodách mikroregionu ţijí vrásenky pomezní, slimáčníci horští nebo vřetenky šedavé (Křivanová a kol., 2009: 16).

2.3 Doprava

Území mikroregionu je protkáno poměrně hustou sítí silnic, přičemţ nejvytíţenější jsou silnice I. třídy I/34 a I/37. Část dnešní I/37 patřila ve středověku k tzv. Moravské silnici, která spojovala východní Čechy a Moravu a vedla přes Trhovou Kamenici, Svobodné Hamry a Veselý Kopec. Dále územím procházejí téţ silnice II. třídy, které spojují obce mikroregionu, jako silnice II/343, II/344, II/350, II/354 a II/355. Dále je zde vybudován velký počet silnic III. třídy, čímţ jsou dostupné i odlehlé části území. Doprava je zde také zajištěna ţelezničním spojením, přičemţ územím procházejí dvě tratě: trať Pardubice- Havlíčkův Brod, která prochází obcemi Raná, Pokřikov, Holetín, Vojtěchov, Vítanov a Hlinsko, a trať Ţďárec u Skutče- Svitavy, která prochází obcí Krouna. Zároveň je doprava obyvatel zajištěna sítí autobusových linek. Dopravní síť však není dostatečně rozvětvena pro potřeby turistického ruchu, především autobusová spojení jsou značně omezena (Křivanová a kol., 2002: 64).

2.4 Historie a vývoj mikroregionu

Mikroregion se rozkládá na území bývalého samosprávného okresu Hlinsko a části okresu Nasavrky, které vznikly v roce 1850 a zanikly v roce 19603. Pod okres Hlinsko však spadalo větší mnoţství obcí, neţ v současné době náleţí do dobrovolného sdruţení (Křivanová a kol., 2002, 2). Některé obce současného mikroregionu naopak spadaly pod okresní město Nasavrky, jednalo se o Trhovou Kamenici, Horní Bradlo a obec Vysočina

3 Ke změně došlo zákonem 36/1960 Sb. O územním členění státu, kdy byla města začleněna do nově vzniklého okresu chrudimského. 24

(vyjma dílčí obce Rváčov). Avšak označení Hlinecko4 se uţívalo pro obce totoţné s dnešním mikroregionem jiţ dříve. Mezi nejstarší obce vybraného území patří Hlinsko a jeho městská část Blatno a obce Vítanov, Studnice a Hamry. Větší sídla mikroregionu nesou znaky středověké vnitřní kolonizace, na severu území se například jedná o kolonizaci benediktiny z kláštera ve Vilémově. Přesto se na území nacházejí důkazy o osidlování jiţ v době bronzové. Jedná se však pouze o drobné pozůstatky osídlení, včetně rezidua keltského oppida u Nasavrk na severu vybraného území. V době slovanské se začaly osidlovat především níţinné oblasti, přičemţ oblasti nad 400 m n. m. zaplňoval neprostupný prales (Stehlíková, 2014: 13). Tyto oblasti povětšinou zalesněných Ţďárských vrchů byly aţ do 18. století, kdy proběhla poslední vlna kolonizace, osídleny jen zřídka, osady zde vznikaly jako skromná obydlí při hamrech a sklářských hutích5. Přestoţe první vsi měly tvar nepravidelných shluků domů bez návsí, středověké vesnice lze obecně podle způsobu jejich vzniku rozdělit na dva typy- vesnice kruhového charakteru, které vznikly na vyţďářených místech mimo vodoteč, avšak s dostatkem pramenů (lesní návesní vsi), a vesnice protáhlého půdorysu, které byly zakládány později v okolí řek či cest (lesní či údolní lánové vsi). Lánové vsi vznikaly na výše poloţených místech do poloviny 14. století (Stehlíková, 2014: 14). Většina vsí Hlinecka vypadala podobně, kromě domů a chalup zde stávaly ještě mlýn, kovárna a hospoda, na návsi většinou i dřevěná zvonička (Adámek, 1900: 2). Nejvýznamnější cestou, procházející územím, byla obchodní stezka spojující Čechy s Moravou. V nejstarších dobách patřilo Hlinecko Vršovcům, z malé části i Slavníkovcům jako součást vraclavského panství. Po jejich vyvraţdění a následném zániku slavníkovského kníţectví, se Hlinecko dostalo do drţení Přemyslovců (Hladký, 2009: 2). Od konce 14. století, konkrétně od roku 1392, aţ do 19. století spadá většina sídel pod správu panství rychmburského, jehoţ střediskem se stal hrad Rychmburk. Ve své době tvořil největší dominium ve východních Čechách, které náleţelo do majetku předních českých rodů. Do roku 1500 patřil Rychmburk pánům z Pardubic, přičemţ právě z této doby pochází hlinecký znak stříbrného koně v červeném poli, který je velmi podobný znaku města Pardubice. Pouze několik desítek let spravovali panství Valdštejnové, kterým bylo panství zkonfiskováno na základě účasti v protihabsburském odboji roku 1547, a od roku 1558 patřilo Berkům z Dubé. Od roku 1718 náleţelo panství rodu Kinských, posledními majiteli byli od roku 1823

4 Označení uţíval i Hlinecký starosta Karel Václav Adámek ve své knize Hlinecko: kniha vzpomínek, kde popisoval území Hlinecka, a zahrnul do něj mimo jiné i všechny obce dnešního mikroregionu (Adámek, 1914: 149-156). 5 Právě tak vznikly obce Svobodné Hamry, Moţděnice nebo Dřevíkov. Právě v těchto obcích se do současnosti dochovaly nejstarší budovy, zároveň poblíţ vznikl skanzen Veselý kopec, který na základě přenesených objektů ilustruje dobová řemesla a kořeny technického rozvoje (Muchka, 1990: 259) 25

Thurnové. Jiţ od konce 18. století usilovalo Hlinsko, jeţ je středem a největším sídlem vybrané oblasti, o samostatný magistrát, čehoţ dosáhlo roku 1820. Magistráty poté zanikly k 17. březnu 1949 (Šebek, 2006: 5-10). K nejrazantnějšímu vývoji došlo po raabizaci, kdy se přestavbou budov ze zaniklých dvorů utvářela tvář obcí (Adámek, 1900: 32). V první polovině 17. století byly v oblasti zaznamenány početné ztráty na ţivotech v důsledku pobělohorských událostí a třicetileté války, převáţně na území nasavrckého panství. V téměř kaţdé vsi došlo k zničení několik usedlostí, navíc byly opouštěny grunty, například v Trhové Kamenici bylo pustých 22 gruntů a chalup (Hospodka, 1988: 21). Na území okresu Hlinsko došlo ke zničení úrody v důsledku rozsáhlých poţárů, usedlosti se zde uvádějí spíše vyhořelé, neţli pusté (Pamětní kniha města Hlinska: 18). Další opouštění nastalo v druhé polovině století v náboţensky dusné atmosféře, kdy pro příslušnost k nekatolickým vyznáním opouštěly jednotlivá panství stovky obyvatel (Stehlíková, 2014: 27). Avšak celé 18. století se nese na Hlinecku v duchu selských bouří, které vznikaly převáţně z podmětů národohospodářských. Poddaní nemohli věnovat dostatek času svým hospodářstvím, byli zatíţeni robotou i dávkami. Pro zlepšení podmínek byl vypracován nový urbář rychmburského panství roku 1731, kdy rychmburská vrchnost, Štěpán Vilém Kinský z Vchynic, dala znovu přeměřit zeměměřičem všechny poddanské ţivnosti, tedy pole orná i neorná, louky, zahrady a lesy a znovu je přerozdělit mezi poddané. Obyvatelé Hlinska, jako největší obce s nejrozsáhlejší rozlohou ţivností, byli nuceni krom běţných dávek a roboty odebírat od vrchnosti sůl a pivo s pálenkou, a odvádět předivo. Kromě vrchnosti byly dávky odváděny i příslušným farám jako desátek, přičemţ se jednalo odesátek obilní, skládající se z ţita a ovsa6 (Adámek, 1901: 2). Robotní situace byla sloţitá pro celé české země, byla však o to horší v horských oblastech a vygradovala v 70. letech, kdy hlinecká kronika podává svědectví o silné bídě a hladu. Lidé byli nuceni jíst trávu, mlet odřezky od pily, chleby se pekly z namletého peří a pojídaly se i záboje. Přímo v roce 1770 navíc lid na Hlinecku postihla neúroda ţita (Adámek K., 1911: 15). K vrchnosti byli běţně posílání přední obyvatelé s tím, aby vyprosili sníţení dávek z důvodu neustálé chudoby. Někdy vrchnost svolila a dávky upravila. Dochována je například listina z roku 1656, kdy tehdejší rychmburská vrchnost, hrabě Bohuslav Berka z Dubé, dává na ţádost Hlineckým vinný šenk, tedy právo přestat odvádět víno a moţnost volně ho prodávat (Adámek, 1901: 21). Nicméně krize 18. století se dále stupňovala i prudkým zvýšením cen, takţe lidé si nemohli dovolit koupit ani základní suroviny. Situace

6 Informace o poddanských poměrech a dávkách, stejně jako o výměře polí a lesů z dřívější doby je však moţné získat pouze z fragmentů, neboť starší urbáře z roku 1564 ani 1713 se nedochovaly (Adámek, 1901: 2). 26 je známa z rychmburských memoriálů pro královskou komisi. Roku 1773 byla vydána regulace dávek k urovnání poměrů, která pro silné překáţky musela být následně odvolána, nicméně mezi poddaným obyvatelstvem se jiţ rozšiřovaly zvěsti, ţe se jednalo o patent na zrušení roboty a vrchnost jej zadrţuje7. Roku 1775 tedy naplno vypukly selské bouře. Dochovala se Posměšná špásovná novina v píseň uvedená o sedlské svobodě, která kromě tehdejšího smýšlení ukazuje i environmentální aspekty:

„Kolikrát obilí šmahem všecko vyhoří; kam pak se podějeme, kde pomoc najdeme? Vrchnosti nám nepůjčejí, hladem pomřeme.“ (Adámek K., 1911: 44) Karel Adámek tvrdí, ţe lid na Hlinecku odmítal odvádět naturální dávky, převáţně „co se úročních klád a drva týkalo a později hlavně úročního ovsa, jehoţ odvádění nebylo dáno v patentu, a vznikaly tak vleklé a buřičské spory“ (Adámek K., 1897: 27). Zápis z Pusté Kamenice z roku 1751 uvádí, ţe pro neplacení dávek a stíţnosti poddaných na vrchnost aţ ke královskému krajskému úřadu, dal hejtman zničit celý obecní les, zároveň vydal zákaz k dováţení dřeva z horských zalesněných oblastí, tudíţ lid neměl čím topit. (Adámek K., 1897: 26). Rychmburský direktor pátral s povolaným vojskem po sedlácích, jeţ neplní robotní úkony, dokonce se snaţil dokázat jejich spojení se selským povstáním na Litomyšlsku a Hodonínsku (Adámek K., 1897: 18-27). V roce 1783 se situace vyhrotila natolik, ţe bylo nakázáno rychtářům okamţitě střílet v případě jakéhokoliv srocování lidu (Adámek K., 1897: 57). 8 Další problém nejen s hlineckým obyvatelstvem se objevil ke konci 18. století, kdy obyvatelé obcí odmítali narukovat a před vojnou utíkali do lesů, kde ţili. Tímto problémem se zabývalo vícero panství. Tito utečenci byli ozbrojení a s pomocí násilí vybírali od obyvatel potraviny. Byly vykonávány rozsáhlé pátrací akce, které však nepřinášely valný úspěch. Karel Adámek (1897: 61) se domníval, ţe se tak dělo z důvodu nepřístupnosti lesů: ,,Nikdo se tomu nepodiví, kdo zná horské lesy za Hlinskem.“. V červnu 1797 bylo vysláno královské vojsko. Počet utečenců v lesích se sníţil, nicméně i nadále se objevovaly zprávy o přepadeních. Do

7 Důkazy lze nalézt například v divadelní hře, která se hrála po východních Čechách, a jejíţ herci tlumočili tehdejší smýšlení: ,,My dobře víme, ţe mandát vyšel, ţe sme roboty fraj. Proč vy nám ho zadrţujete?“ (Adámek K., 1897: 26). 8 Zde je nutné podotknout, ţe selské bouření jiţ nemá plně národohospodářský charakter, ale nese se i ve významu náboţenském. Na Hlinecku účinkovala náboţenská sekta Adamitů, která uznávala pouze jedinou vrchnost, kterou byl Bůh, a odmítala se tak podrobit jakékoliv světské moci (Adámek K., 1897: 53). 27 rychmburských vsí byli posíláni husaři, v srpnu téhoţ roku byli všichni vzbouřenci pochytáni a zastřeleni (Adámek K., 1897: 62).

3 Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko před rokem 1789

Kraj s drsnými podmínkami, kamenitými neúrodnými poli a bohatými lesy a pastvinami, byl z důvodu nedostatečné výstavby komunikací a obklopení hlubokými lesy izolovaný od okolního světa. Nepříznivé přírodní poměry naučily lid váţnosti a vytrvalosti. Původně se lidé nejvíce věnovali lesnictví, dobytkářství a rolnictví. Zdrojem potřeb tedy byla pole a lesy. Silný vztah k lesům nalezneme převáţně na území nasavrckého okresu. Kaţdé nově vzniklé obci byl přidělen les nebo hvozd, který se drţel v úctě jako starodávná připomínka původních domovů a ţivitelů. Největších změn dostál lesní pokryv v 13. a 14. století při mýcení pro vznik nových osad. Za poškozování stromů mimo nucené kácení byly ukládány přísné tresty9. Největší hojnost lesů nastala po třicetileté válce, kdy došlo k opuštění a zániku několika osad10, které pak zarostly lesem. Stejná hojnost je připomínána i skrze 15. a 16. století, neboť byl na vybraném území stále přísně dodrţován Majestas Carolina, který kromě zajištění královského majetku od majetku šlechtického obsahoval i nařízení pro hajné o kácení stromů, olupování kmenů a vývratích (Vepřek a kol., 1909: 200). Lidé se věnovali převáţně rolnictví pro vlastní obţivu, půdy zde však byly většinou neúrodné a kamenité. Pěstování plodin nepomáhalo ani klima. Dobré, úrodné roky se na území mikroregionu totiţ střídaly s neúrodnými téměř pravidelně, stejně tak se střídaly roky suché a vlhké, zde však ani jedna varianta nebyla dobrá pro úrodu. Kdy právě pro osamocení obcí a absenci spojovacích prostředků byly obě moţnosti pociťovány silně nepříznivě. Nejvýrazněji se tak stalo v roce 1713, kdy byla tak velká neúroda, ţe lid mlel piliny, které poté jedl. Z důvodu takovýchto hladových roků byly později vystavěny sýpky, které pozbyly svůj účel aţ po výstavbě ţeleznice. Zároveň se zaloţila v Hlinsku Hospodářská záloţna, kde jednotlivé obce měly uloţeny své peníze právě pro případ neúrody či nedostatku prostředků (Pamětní kniha obce Kladna: 4).

9 ,,Byl-li škůdcem hajný, měla jemu pravá ruka býti odřena (jako on odřel strom). Jinému škůdci odřena levá ruka.“ (Vepřek a kol., 1909: 192). 10 Několik obcí bylo přímo pustých, mnoho jich zůstalo opuštěných, velká část se však potýkala s nedostatkem obyvatelstva. Například v Trhové Kamenici z celkového počtu 17 měšťanů uprchlo 12 osob (Klaus, 1926: 224). 28

Právě z důvodu nedostatku úrodné půdy se začala brzy rozvíjet řemesla. První ţivnosti byly samozřejmě závislé na dostupných přírodních surovinách. Na Hlinecku tedy brzy došlo k rozšíření řemesel, jako bylo kosařství, plátenictví, a z ţivočišné výroby koţešnictví. Ponejvíce však byla řemeslná výroba zastoupena hrnčířstvím, které se tak spolu s tkalcovstvím stalo nejčastějším zdrojem obţivy. Po stále častějším vyuţívání kovového nádobí se skončilo s výrobou hrnců a nadále se vyráběly hlavně kachle a kamna. Hrnčířství zde fungovalo aţ do roku 1870, kdy se s výrobou pro nedostatek surovin skončilo (Pamětní kniha města Hlinska: 3). Nejstarším cechem na Hlinecku je právě cech hrnčířský, který aţ do počátku 18. století sdruţoval Hlinsko i přilehlé obce (Adámek, 1900: 215). Lesní bohatství a dostupnost dřeva předurčily kraj k rozvětvené dřevařské výrobě. Lidé se na Hlinecku věnovali i výrobě dřevěných předmětů, převáţně nářadí hospodářského a domácího. Kromě toho však zde byly hojně vyráběny i tyčinky na sirky, dřeváky a velmi známé jsou dřevěné hračky z Hlinecka. Dřevo umoţnilo i rozvoj dalších odvětví. Mezi významnější průmyslová odvětví Hlinecka patří těţba ţelezné rudy, která je například u Svobodných Hamrů dokázána jiţ před vznikem nasavrckého panství ve 14. století. Nejznámějšími místy zpracování rud v mikroregionu byly Hamry, dříve Přerostlé, a Svobodné Hamry, dříve Hamr nad Kamenicí, obec vzniklá jako obydlí pracujících hamerníků z Trhové Kamenice. Ruda se povětšinou těţila v okolí, pro kvalitnější výrobky se ruda dováţela. Počátky Hamru spadají do 14. století. Toto odvětví vyţadovalo velkou spotřebu dřeva, a vznik nových mýtin, kde pak došlo k zaloţení nových osad (Stehlíková, 2014: 106). Ţelezářství se usadilo především v Přerostlých Hamrech. První zprávy o usazených hamernících pocházejí z roku 1506. Ţelezná ruda byla nalezena a těţena v lesích ve Vojtěchově, Chlumětíně, a v Kladně (Pamětní kniha Hlinska: 2-6). Ke konci 18. století byli velmi rozšířeni i kováři a kolaři (Adámek, 1899: 2). Dalším odvětvím, náročným na spotřebu místního dřeva, bylo sklářství, které se na vybraném území rozvíjelo jiţ od 16. století. Ve Svratouchu, Vortové a v Herálci jsou první sklárny doloţeny jiţ od 16. století, v Horním Bradle a v Trhové Kamenici kolem přelomu 19. a 20. století. Ţďárské vrchy i Ţelezné hory jsou pro toto odvětví ideální z důvodu nejen bohatých zdrojů dřeva, ale i křemitých hornin. Nejdéle fungovala sklárna v Herálci (asi 1604- 1914), kde se vyrábělo tabulové sklo, a od druhé poloviny 19. století se začalo s výrobou dutého skla mnoha barev (Svoboda, 2002: 179).

Rybníkářství ve východních Čechách má své počátky s příchodem Pernštejnů11, v polovině 16. století se jiţ jedná o oblast s velkým počtem rybníků, jejichţ rozloha byla větší neţ rozloha rybníků jihočeských (Hrstka, 2015: 5). Ryba byla důleţitým postním jídlem, proto bylo výhodnější volnou plochu vyuţívat jako rybník, neţ jako pole k osetí. Zároveň mokré louky regionu byly pro zakládání rybníků ideální a první zmínky o větších rybnících jsou datovány do poloviny 15. století, kdy byly vyuţívány dlouholeté zkušenosti s budováním náhonů a splavů. Chov ryb představoval téţ odvětví svědčící o rozvinutosti města, nejvíce rozvinutou byla Trhová Kamenice, původně označovaná jako rybniční tvrz. Právě zde vznikla v 15. století rozsáhlá rybniční soustava tvořená hlavně rybníky Mlýnský, Rohlík a Velký s navazujícími mokřady. Toto období však skončilo s třicetiletou válkou a příchodem Švédů. Potulující se vojska totiţ zpustošila velký počet rybníků. To ovlivnilo i péči o rybníky, protoţe kraj se vylidnil a rybníky byly zanedbávány (Vepřek a kol., 1909: 253). Doklad toho představuje rybník Rohlík, který byl kvůli nedostatečné údrţbě zanesen dřevinnými nálety poté zrušen. Další zánik rybníků vyvolala klesající výnosnost prodeje ryb, ale hlavní rušení rybníků slouţilo k získání nových luk. Rybníkářství tak ustoupilo ve prospěch větší plochy zemědělské půdy, přesto zůstalo převáţně v nasavrckém panství důleţitou poloţkou v příjmech (Stehlíková, 2014: 92). Volné rybaření bylo vrchností zakázáno od 16. století, kdy se rybolov stal jedním z práv šlechty a chytání ryb se trestalo přísnými tresty (Teplý, 1937: 216).

3.1 Environmentální toponyma

Toponyma jsou místní názvy či zeměpisná jména, na která lze pohlíţet jako na svědky historie místa či vztahu obyvatelů k takovému místu. Vedle důkazů o vývoji jazyka a rozšíření nářečí, obsahují toponyma cenné informace, které nám umoţňují rekonstruovat přírodní podmínky nebo vývoj krajiny v minulosti. Mohou pomoci i při rekonstruování geologické či botanické oblasti (David, 2014: 14). Jména řek a hor představují nejstarší názvy, opak většinou platí pro potoky a říčky, které se dodatečně pojmenovávaly především podle města či vsi, v jejichţ blízkosti protékaly. Typický příklad toponym jako svědectví o historii místa představují Ţelezné hory a Ţďárské vrchy. Ţelezné hory získaly svůj název od výskytu ţelezné rudy, kterou zde pravděpodobně těţili jiţ Keltové (David, 2006: 140). Oproti tomu byly Ţďárské vrchy pojmenovány od zámku Ţďár, přičemţ slovo ţďár představuje oblast vyţďářeného lesa.

11 Rybníky vznikaly ještě před příchodem Pernštejnů, kdy se prohlubně po vyţďáření lesa zaplnily vodou. Stačilo tedy zpevnit hráz a nasadit ryby (Teplý, 1937: 7). 30

Environmentální souvislost prozrazují i názvy některých obcí mikroregionu. Velká řada měst i vesnic získala svůj název podle řeky, méně často i podle potoka, které protékají jejich územím. Obec Krouna, původně Grunaw, byla pojmenována na základě německého slova Gruna, coţ značí tekoucí vodu nebo řeku. Původně se tedy jednalo o jméno řeky, poté samotné vsi, výsledně jako vsi nad řekou (Profous, 1949: 417). Obec Svratouch nese jméno podle potoka, který se vlévá do řeky Svratky (Profous, 1957: 262). Městys Trhová Kamenice se aţ do roku 1500 nazýval Kamenice a to podle řeky Chrudimky, která se tak původně jmenovala12. Název Kamenice pro řeku byl velmi častý, odkazoval na skalnaté koryto, řečiště nebo kamennou vodu. Přízvisko Trhová bylo přidáno pro odlišení od ostatních Kamenic, neboť původně městečko vlastnilo právo trhové. Obec Kameničky znázorňuje stejný příklad, je téţ pojmenována podle Chrudimky/ Kamenice, ale jako malá Kamenice (Profous, 1949: 197). Vedle vody mohou být místa pojmenována také podle hor, kopců a pohoří. Obec Horní Bradlo byla pojmenována podle slova bradlo, coţ původně značilo skalinu nebo skalní útes (Profous, 1947: 140). Jméno obce Chlumětín označovalo ves pod kopcem, který měl dříve obecné označení chlum (Profous, 1949: 21). Názvy míst mohou také prozrazovat naleziště přírodniny, přítomnou faunu nebo flóru. Kupříkladu název obce Tisovec vznikl přidáním substantivní přípony -ec k přídavnému jménu tisový, pravděpodobně tisový les (Profous, 1957: 339). Podle zvířat jsou pojmenovány městská část Trhové Kamenice Zubří, či městská část Hlinska Srní. Samotné město Hlinsko bylo snad původně nazýváno Hlína, pro svou neurčitost přejmenováno na Hlinské město, aţ se název ustálil od 18. století jako Hlinsko. Podle pověsti jej tak pojmenovali hrnčíři podle bohatého naleziště jílu (Profous, 1947: 564). Název obce Kladno byl odvozen od slova kladný, tedy postavený z klád (Profous, 1949: 226). Obec Kladno vznikla na místě prastarého lesa, který byl vykláděn a vymýcen (Pamětní kniha obce Kladno). Název obce můţe být však i zavádějící. Včelákov, ač by se tak mohlo zdát, nemá se slovem včely nic společného. Původně se nazýval Čelákov, tedy jako Čelákův majetek, fráze „v Čelákově“ však sváděla ke spojování, proto byl název změněn na Včelákov (Profous, 1957: 482). Názvy míst mohou případně odkazovat na řemesla, která závisela na přírodninách. Příkladem toho jsou obce Hamry, původně Přerostlé Hamry, stejně tak Svobodné Hamry, jeţ jsou součástí obce Vysočina. Slovo hamry označovalo zařízení, kde voda poháněla sloupy

12 Řeka Chrudimka se nazývala téţ Ohebkou a to podle jejích četných meandrů (Stříteţský a kol., 1898: 2). 31 k rozbíjení ţelezné rudy, přičemţ hamry byly na Českomoravské tabuli časté, coţ dodnes dokládá několik obcí s hamry v názvu (David, 2014: 52).

4 Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko v dlouhém 19. století

4.1 Sídla a infrastruktura

4.1.1 Sídla „Dochované objekty vesnického stavitelství dokládají dovednost lidových stavitelů a řemeslníků. Výrazně se v nich uplatňují sloţky estetického cítění zdejších obyvatel, tradice a zvyky, způsob ţivota a podmínky práce“ (Nesejt, 2001: 87).

Ještě v první polovině 19. století spadaly obce pod panství, na vybraném území se jednalo o panství rychmburské a panství nasavrcké. Vnitřní správu obce původně zajišťoval rychtář, nejprve dosazovaný vrchností, poté volený, kterému pomáhali 2 konšelé. Rychtář sídlil na rychtě, tu však vlastnily jen větší obce, do správy rychtáře tak spadalo území zahrnující několik obcí. Roku 1848 dekretem o zrušení roboty byli zároveň zrušeni i rychtáři a obce volily své starosty, radní a obecní či městský výbor (Pamětní kniha obce Kladno). V obcích mikroregionu bývalo několik druhů stavení, nejčastěji se jednalo o obydlí, konkrétně statky, grunty či chalupy. Kromě obydlí se ve vsích nacházela i hospodářská stavení, mlýny13, hospody a kovárny (Adámek, 1900: 3). Budovy se stavěly většinou dřevěné, neboť dříví bylo nejdostupnějším artiklem. Oproti tomu však byly vydávány Poţární řády, coţ byly soubory stavebních příkazů a zákazů vydaných za panování Marie Terezie a Josefa II. Tyto soubory se týkaly ochrany staveb před poţárem, jednalo se například o zákaz stavby dřevěných komínů či naopak přikázání stavby zděných budov. Jako kaţdý nový zákon byly poţární řády často obcházeny, o čemţ svědčí jejich opakované vydávání. I roku 1816 byl vydán další dekret, který znovu opakoval zákaz stavby dřevěných domů. Přesto se pokračovalo ve stavbě roubených chalup, někdy i s doškovou střechou, aţ do počátku 20. století. 30. 3. 1816 byl pak zákaz dřevěných staveb rozšířen i na vedlejší hospodářská stavení, jejichţ nejčastější poţáry i v druhé polovině 19. století značily jeho dlouhodobé porušování (Frolec, 1983: 174). Přesto se pokračovalo i v jejich stavbě ze dřeva aţ do konce 19. Století, kdy začal definitivně převaţovat kámen: ,,Vedle komory jsou stáje pro dobytek, druhdy dřevěné, nyní uţ však pravidelně z kamene.“ (Adámek, 1900: 20). Obce získávaly peníze

13 Vodní mlýny a s nimi související pily byly na vybraném území budovány jiţ od konce 13. století. Nejstarším mlýnem je na řece Chrudimce Králova pila u obce Všeradov. Mlýn je zřejmě středověkého původu, pila je mladší, avšak stále funkční. Podle pověsti byl mlýn zaloţen Václavem II., do dnešní podoby upraven na přelomu 18. a 19. století a v provozu byl do roku 1945. V současnosti funguje pila (Stehlíková, 2014: 18).

33 z pronájmu luk, honiteb, lesů, rybníků, samozřejmé téţ z daní. Louky však byly na většině míst regionu velmi často zaplavovány, coţ zřetelně sniţovalo sklizeň, takţe obec byla nucena na základě četných ţádostí nájemné promíjet. Dle záznamů z obce Vítanov je zřejmé, ţe většinu přilehlého pozemku skutečně vlastnila sama obec, konkrétně měl Vítanov rozlohu celkem 60 ha polí, luk, lesů a pastvin, z toho však celých 50 ha bylo majetkem obce (Pamětní kniha obce Vítanov). Největší výdaje měla obec na opravu silnic, dále na prořezávání lesa a sázení nových stromků. Vysoké částky se odváděly hajnému, ponocnému a obvodnímu lékaři. Běţně se mohlo stát, ţe výdaje obce převýšily příjmy, jako na příkladu obce Raná za rok 1899, kdy příjmy činily 231 zlatých a výdaje 575 zlatých. V takový rok se pak přidávala 6-10% přiráţka k daním (Pamětní kniha obce Raná). Komunikace mezi jednotlivými obcemi byla běţná a častá, většinou se ţádalo o radu, či o vyslání odborníka. Obce měly smlouvu s Hlinskem, ţe si kaţdá osada spravuje své pozemky i cesty sama, na společná vydání se přispívalo pozemkovou daní (Pamětní kniha obce Vítanov).

4.1.2 Nakládání s odpadem Velký dopad na okolní krajinu, její vzhled i čistotu mělo ukládání odpadu. Domácí odpad se ukládal do jímky, která se nacházela téměř za kaţdým stavením. Jímka se však často vykopala v blízkosti studny, jejíţ vodu kontaminovala. Dalším způsobem nakládání s odpadem, převáţně tekutým, bylo vylévání z okna. Způsob pouţívaný uţ od středověku přinášel také několik ţalob za tzv. slití z okna, protoţe před vylitím se muselo nahlas upozorňovat, coţ lidé nedělali. V obcích se odpad ukládal téţ do trosek vyhořelých domů. Dva poslední způsoby se pokoušel změnit okrašlovací spolek (viz kapitola Vztah člověka k přírodě). Od středověku se také odpad odklízel za město či za obci, často také do řek, coţ opět vedlo ke kontaminaci vody. Aţ do konce 20. století bylo téţ oblíbené ukládání odpadu do vykopaných jam za obec. Taková se nacházela například v Trhové Kamenici, kam se ukládal nejčastěji nepotřebný nábytek a stavební materiál, a byla pouţívána aţ do 80. let 20. století, kdy byla zahrabána a byly zde vysazeny stromy.

4.1.3 Kanalizace Kanalizace se stavěla prvotně převáţně z důvodu potřeby odvodu dešťové vody, která stékala po silnicích do polí, kde působila škody, aţ poté kvůli odvádění odpadních vod z domů. Voda však představovala neustálou hrozbou stavebních prací. Příklad takového ohroţení lze nalézt v archivu města Hlinska. Celý archivní karton je totiţ plný ţádostí právě o zbudování odtokových kanálů pro dešťovou vodu. Roku 1863 tedy na základě těchto ţádostí došlo ke značnému rozšíření kanálů ve městě. Kanály vedly vodu vţdy do nejbliţšího

34 potoku, případně řeky Chrudimky (Vodoprávní záleţitosti). V roce 1907 bylo přistoupeno k dalšímu rozšíření potrubí. Během výkopových prací se našla stará, jiţ nepouţívaná kanalizace, trubky byly vyměněny za nové. Během dubna však došlo k prokopnutí strouhy, která vedla spodní vody do studně, coţ velmi zkomplikovalo pokračování prací. Na té straně kanalizačních rour, kolem kterých vedl potok, bylo zase zapotřebí zesílit zdivo, aby nedošlo k poškození. S pokračováním výkopových prací se objevovalo čím dál více spodních vod, coţ vedlo k jejich neustálému čerpání. Při výkopu se téţ narazilo na skálu, která v plánech nebyla zaznamenána, coţ opět pozdrţelo a zdraţilo další práce. Stejně jako při budování silnic, i ke stavbě kanalizace bylo pouţito co nejvíce dostupného materiálu, nejčastěji se jednalo o říční písek smíšený s oblázky, který se vytěţil s řeky Chrudimky. Také lidé na práci byli najímáni z nejbliţšího okolí. Celkem došlo k odkanalizování 55 staveb a všechna odpadová voda byla vedena do řeky (Stavební deník kanalisace města Hlinska).

4.1.4 Vodovody V 19. století byly vodovody v obcích velmi jednoduché a zřídka široce rozvětvené. Se stavbou samočinných vodovodů se započalo s příchodem nového století a v rámci okresu byli občané nuceni do staveb shora, většinou kvůli epidemiím tyfu. Raná byla jedna z prvních obcí, kde byl zaveden první samočinný vodovod (Šebek, 2006: 19). V Trhové Kamenici došlo k výstavbě ocelového vodovodu v roce 1909, který vedl ke kamenné kašně z roku 1850 na náměstí od cisterny na horním konci obce (Saitl: 85). Tento ocelový vodovod nahradil původní trubky z roku 1861, které byly přidělávány postupně a byly dřevěné (Hlavní kniha na obecní příjem a vydání na rok 1861). Daleko větší obtíţe však představovala stavba vodovodu naplánovaného na rok 1903 ve městě Hlinsko. Město se nachází v údolí, a prameny pitné vody se vyskytují na blízkých návrších, coţ předpokládalo technicky snadné svedení vody do města. Stavbu vodovodu urychlila epidemie střevního tyfu roku 1905. Po zjištění, ţe nemoc má tak dlouhého trvání právě z důvodu kontaminace pitné vody, navrhlo se začít se stavbou vodovodu v nejpostiţenější části města. Geologickými výzkumy bylo zjištěno, ţe prameny v okolí zajišťující vodu, jsou poměrně slabé. Voda by se dala svést do města samospádem ze severní strany, od stavby v těchto místech se však muselo upustit, neboť byla zjištěna zhoršená jakost vody. Od roku 1910 urgovalo c. k. hejtmanství v Chrudimi město Hlinsko na stavbu vodovodu z důvodu opakujících se epidemií. Následujícího roku se přikročilo k výkupu pozemků vhodných pro stavbu vodovodu, přistoupilo se téţ k měření vody ve studních a k zaznamenávání sráţek: deště bylo aţ na květen pomálu, navíc panovalo bezvětří. V roce

1912 docházelo k dalšímu zdrţení vrtání, kdy z důvodu nepřízně počasí a tvrdosti podloţí musely být práce odkládány. Zároveň se začaly hromadit ţádosti o vybavení obyvatelstva studněmi s pitnou vodou. Všechno vygradovalo katastrofálním suchem v roce 1920. Kvůli suchu došlo k vyschnutí mnoha stávajících studní, ve zbylých pak k znečištění vody. V roce 1921 bylo přistoupeno k radikálnímu omezení uţívání vody, pumpy byly na noc uzavírány a voda se nesměla pouţívat jinak neţ k nejnutnějším účelům. Město bylo přinuceno tedy k výstavbě nových studní a opravě starých pump, takţe se stavbou se reálně započalo aţ v roce 1938 (Vodovod 1901-1905).

4.1.5 Elektrárna V roce 1908 byla v Hlinsku na vlastní náklady vystavěna první elektrárna na výrobu stejnosměrného proudu a započalo se s elektrifikací města i přilehlých obcí (Pamětní kniha města Hlinska: 34). První elektrifikovanou obcí byla Raná. (Šebek, 2006: 19).

4.1.6 Doprava Doprava je jednou z oblastí, která výrazně umoţnila přesun obyvatelstva i rozvoj průmyslu. Do 19. století nebyla na vybraném území silná dopravní síť, to se však s nastupujícím stoletím změnilo. Největší význam pak zaujímá stavba ţeleznice, která nejvíce městu Hlinsku umoţnila rozvoj firem díky výrazně lepší moţnosti vývozu výrobků.

Silnice Do dvacátých let 19. století většinou neměly cesty, protínající vybraný mikroregion, větší neţ regionální význam. Výjimku tvoří mezi léty 1812-181714 propojení Hlinska císařskou silnicí s Poličkou i Vysokým Mýtem, v rámci důleţité obchodní stezky na Moravu, a výstavba význačné cesty do tehdy Německého Brodu. Od dvacátých do čtyřicátých let 19. století docházelo k postupnému rozšiřování silniční sítě, převáţně kvůli propojení velkých obcí. Silniční tah mezi Trhovou Kamenicí a Hlinskem, který mimo jiné uţíval Karel Václav Rais při svých cestách, byl vystavěn v letech 1844- 1845. Od poloviny století bylo ustanovení okresních správ doprovázeno intenzivní výstavbou okresních silnic, tentokrát k propojení menších obcí a osad. Jednou z nejvýznamnějších cest se stala silnice z Trhové Kamenice do Hlinska, jejíţ přestavba započala roku 1859, a umoţnila zlepšení obchodního a poštovního spojení (Rozšíření a stavby silnic a mostů). Výjimku tvoří důleţitá okresní cesta z Rané do

14 Pamětní kniha obce Kladna uvádí jiné roky stavby, tedy ţe Císařská silnice z Hlinska do Poličky se stavěla v letech 1816-1819. Přestoţe tato silnice vede v blízkosti Kladna, přikláním se spíše k údaji z hlineckých materiálů, neboť kladenská kniha byla sepsána aţ v roce 1900 na základě velmi poničených listin. Pamětní kniha totiţ o rok chybně uvádí i dokončení ţeleznice (Pamětní kniha obce Kladna).

Kameniček a odtud dále do Kladna, k jejíţ stavbě došlo v roce 1899 (Pamětní kniha obce Raná). Původně se jednalo o vozovou cestu, která byla poté roku 1906 přestavěna na silnici (Pamětní kniha obce Kladno). Výstavbou silnic byl upravován a měněn říční systém, silnice musely mít cementové roury umoţňující nepřerušené pokračování zavodňovací struţky. Pro nespočet menších potůčků byly pouţívané propustky a kanálky. Stavbu cest si obce financovaly samy, většinou měly i vlastní suroviny: nejčastěji kameny z řeky, v okolí Trhové Kamenice byly na konci 19. století silnice stavěny z dlaţebních kostek z kamene vytěţeného v místním kamenolomu. Opravy cest byly velmi časté, téměř kaţdoroční, cesty přímo v obcích byly vyspravovány návozem rumu, čímţ se cesta navýšila a zarovnala. Cesty byly nejvíce ničeny tekoucí vodou, která je podemílala. Na opravu silnic také většinou připadaly největší výdaje obcí (Projekt silnice petrkov- rváčovské). Pro silnice bylo potřeba pečlivého plánování z hlediska častých nerovností terénu (cesty jsou stavěny stoupavě a klesavě) a potoků a tekoucí voda znamenala zároveň místo budoucích nejčastějších oprav silnic. Zpráva o tom pochází ze zápisů zastupitelstva obce Raná, kdy se jednalo o opravu obecní cesty k Vojtěchovu v místě, kde vede přes potok. K opravě došlo v roce 1880 a byla opět provedena pomocí kamení z potoka, kdy se udělal zátaras a na něm potom práh pro odtok vody. V místech odvodu vody na cestě v obci, byly budovány dláţděné kolíbky (Pamětní kniha obce Raná). Okolí silnic se také stalo místem častého odkládání klád, kdy hrozilo nebezpečí úrazu a neprůjezdnosti, a obce tak musely shánět vlastníky k odklizení (Obecní úřad Raná). V roce 1891 bylo proti hlineckým občanům vedeno několik řízení za neodklizení naskládaného dřeva právě v okolí silnic (Obecní lesy a stromy).

Ţeleznice ,,Obecným jest jiţ přesvědčení, ţe bez dráhy není hospodářského ţivota, ţe bez dráhy průmysl a obchod rozkvítati nemůţe.“ (Adámek, 1909: 59)

S rozšířením průmyslu v hlineckém okresu byl nutný rozvoj dopravy. Důleţitý předěl ve vývoji krajiny pak znamenala výstavba ţelezniční dráhy. Nová doba rozvoje nastala konkrétně výstavbou Rakouské severozápadní dráhy, která vedla od Pardubic přes Hlinecko k Německému Brodu a dále do Vídně. Před stavbou musely firmy vyváţet své výrobky povozem, coţ bylo nejen zdlouhavé, ale i nebezpečné- firmy nebyly schopné obstát v konkurenci. Dohodnout se na vedení dráhy však nebylo vůbec jednoduché a na několik let tak vypukl boj o trasu dráhy. První popud vyšel z pera hlineckého starosty Karla Adámka 11. března 1862, kdy byl v Ţivnostenských listech uveřejněn jeho článek. Myšlenka nadchla

37 spoustu obyvatelstva Českomoravské vrchoviny (Adámek, 1909: 46). Přesto však vláda povolila předběţné práce a plánování trati aţ v roce 1865, přičemţ se stavba zdrţela díky kníţeti Auerspergovi, který poţadoval vedení dráhy svými drţavami nasavrckými, mimo jiné i přes Trhovou Kamenici. Nakonec bylo rozhodnuto, ţe Hlinsko má přednost, kvůli většímu průmyslovému zaměření a snadnější přístupnosti (Adámek, 1909: 50). K tomuto boji mezi Hlinskem a Trhovou Kamenicí se váţe poněkud populární, avšak smyšlená pověst, ţe totiţ dráha měla vést původně pouze přes Trhovou Kamenici, a Karel Adámek po jednání v zasedací místnosti schválně zapomněl deštník, aby se tam poté mohl nikým nerušen vrátit a přepíchnout špendlík na plánovací mapě z Kamenice do Hlinska. V důsledku čehoţ bylo rozhodnuto vést trať skrze Hlinsko (Hubený, 2014). 15. srpna roku 1869 začala slavnostně oficiální stavba15 a první vlak po nové dráze vyjel 16. května roku 1871 a v Hlinsku byl slavnostně uvítán. Právě toto město nabylo v mikroregionu největší důleţitosti (Šrámek, 1868: 33). Zároveň se plánovalo propojení Hlinska s Ústím nad Labem, měření však ukázalo velmi náročný terén a musely by se překonávat velké technické a přírodní obtíţe (Adámek, 1909: 64). Roku 1919 se měla ţeleznice v Hlinsku rozšířit k ţulovým lomům a propojit s cihelnou, protoţe právě vytěţený kámen byl častým artiklem vývozu. K tomuto rozšíření však došlo aţ ve dvacátých letech z důvodu problémů při vykupování pozemků. Téhoţ roku měla být dráha od Čáslavy na Moravu rozšířena do Trhové Kamenice a dalších obcí, i zde totiţ došlo k rozvoji průmyslu. Celkově se jednalo o spojení Prahy se Slovenskem. Rozjela se akce dopisování si mezi městy a obcemi, která se navzájem podporovaly a ujišťovaly, ţe je dráha potřeba, a tudíţ o ni budou bojovat. Ze stavby dráhy však sešlo z důvodu odprodeje dříví, které bylo na stavbu potřeba (Ţeleznice). S výstavbou dráhy došlo k obrovskému rozvoji obchodu, průmyslu, mobilitě obyvatel i vzdělanosti, zakládání nových firem v Hlinsku i okolí.

4.1.7 Sakrální stavby na Hlinecku spojené s přírodou Vztah k přírodě lze dokázat i na důvodech budování sakrálních staveb. Mezi nejčastější sakrální stavby, které mají spojení s přírodou, patří bezesporu zvoničky. K jejich rozšíření došlo po roce 1751, kdy byl vydán Ohňový patent Marie Terezie, který mimo jiné přikazoval povinnost vybavit vesnice zvoničkami k ohlašování poţárů. V obci Dřevíkov stojí nejstarší kopie zvoničky právě z druhé poloviny 18. století a je postavena věrně podle dobové obrazové dokumentace. Další zvonice pocházejí jiţ z mladší doby, ale jedná se o originály

15 Stavba probíhala rychle, v září a říjnu se započalo pracovat u Hlinska a Vítanova. Se zimními měsíci se začalo stavět u Rané a Holetína, z kraje následujícího roku jiţ stavba pokračovala u obce Vojtěchov. 38 a nacházejí se ve Všeradově, kde byla zvonička vysvěcena roku 1890, v Hluboké a v Rohozné, coţ jsou místní části městyse Trhová Kamenice, stojí zvoničky jednoduchého typu. Miřetice tvoří mezi obcemi výjimku, neboť zvon k ohlašování poţárů byl zavěšený na stromě přibliţně v centru obce. Na tomto místě stávala dřevěná zvonice, jeţ byla v roce 1870 strţena silnou vichřicí, a zvon se rozbil. Zvon byl poté znovu ulit a zavěšen na lípu. Ještě v polovině 19. století byla zmiňována zvonička na návsi obce Jeníkov, která trpěla častými ohni. Zvonička se dodnes však nedochovala (Stříteţský a kol., 1897: 51). Nejčastějším typem obecné sakrální stavby na vybraném území je zajisté kaplička, avšak jejich výstavba byla ve spojení s přírodou zadána na Hlinecku jen ve dvou případech. Jedná se o kapli svatého Jana Křtitele ve Vítanově, která byla postavena na základě zřizovací listiny z roku 1868 na místě, kde pramenila dle pověsti zázračná voda. Lidé si nabírali tuto vodu pod kaplí ještě do poloviny 20. století, nosili si ji domů a uţívali jako vodu léčivou. Druhou kaplí je kaple Navštívení Panny Marie v Srní, coţ je místní část města Hlinska. Tato kaple byla vystavěna na přání obyvatel pracujících v blízkých ţulových lomech. Kamenné kříţe známe většinou jako kříţe smírčí, které slouţí k symbolickému připomenutí násilného hrdelního zločinu, neštěstí či pohromy, zkrátka na místech, kde vyhasl ţivot. Jeden takový stojí v lese u obce Včelákov. Jedná se o kamenný kříţ, kterému se říká U Huberta, a který slouţil jako místo zahájení a ukončení honů. K připomenutí nešťastných událostí mohou slouţit i svaté obrázky. Právě obrázek Panny Marie zabudovaný v plechové skřínce, jeţ se nachází u Všeradova, připomíná podle pověsti místo, kde blesk zabil ţenu. K sakrálním památkám patří i kamenná kašna v Trhové Kamenici z roku 1850, neboť je ozdobena sochou sv. Jana Nepomuckého. Kašna slouţila jako zásobárna vody i napajedlo pro dobytek, neboť se zde konaly význačné dobytčí trhy (Sakrální, 2015). V roce 2016 byla kašna zrestaurována a byla do ní navrácena voda.

4.2 Vývoj a proměny krajiny na základě lidské činnosti

4.2.1 Zemědělství „Půdy jsou místem dobré a uţitečné, místem, a sice z větší části, špatné a nevýnosné, u mnohých osad i také příliš obmezené.“ (Adámek, 1909: 8).

Zemědělství nejúţeji souvisí s přírodními poměry, proto hospodáři pečlivě sledovali povětrnostní podmínky i nebeské úkazy16. Kaţdá změna počasí byla důsledně zaznamenávána do pamětních knih, protoţe na ní závisela doba osení, sklizně i úroda. Na počátku 20. století byly například půdy na severu území povaţovány za jedny z nejúrodnějších v bývalém okrese Nasavrky, přestoţe byla pole značně kamenitá, a tím těţší na obhospodařování17 (Vepřek a kol., 1909: 77). V 19. století došlo nejen na vybraném území v zemědělství k řadě změn. Mezi nejvýraznější patřilo zrušení roboty, starého feudální instituce, stejně tak upuštění od úhoru i zavedení nových plodin (Balcarová, 2015: 24). Zemědělství bylo hlavním zdrojem obţivy obyvatelstva Hlineckého mikroregionu aţ do 50. let 19. století, kdy se začal rozvíjet průmysl. Na konci 18. století bylo na Hlinecku zaznamenáno více jiter polí neţ jiter lesů, konkrétně v roce 1787 3 609 360 jiter polí a lesů 2 319 811, přestoţe je vybraná oblast známá pro své hluboké lesy (Adámek K., 1911: 8). Zaměření obcí záviselo na úrodnosti18 půdy, pozemky obcí byly z části rašelinné. Výnosnější půdy mikroregionu vlastnily obce Horní i Dolní Holetín, Raná a Vojtěchov a klimaticky příznivé podnebí přálo rolníkům v Miřeticích, takové obce se pak na zemědělství také soustředily. Obce, kde jakost půdy byla nejhorší, se zaměřily na řemesla a průmysl a patřily k nim například Vortová, Studnice i Hamry. Taková půda byla vhodná jedině k pěstování lnu, a ten zde byl také v hojné míře vysazován19. Taková oblast pak byla předurčena i k jeho zpracování, rolníci tedy byli zároveň tkalci. I po úpadku tkalcovství na přelomu 19. a 20. století hospodáři len stejně pěstovali, neboť zrno lnu bylo vyhlášeným lékem pro hospodářská zvířata (Pamětní kniha obce Všeradova: 5). Zatímco řemesla byla soustřeďována do větších obydlí, v tomto případě se jednalo především o město Hlinsko, dědiny byly odkázány pouze na vlastní polní hospodaření. Ze zemědělských plodin se po lnu nejčastěji pěstovaly brambory, nazývané zde zemčata, zemská rajčata či bandory. Tato plodina však často trpěla různými plísněmi nebo vyplavením vodou. Kdyţ se však brambor naopak urodilo nadbytečné mnoţství, krmil se jimi dobytek (Pamětní kniha obce Kladno: 14). Nadbytek brambor vedl ke konci 19. století

16 Podle pověr většinou viděný meteor znamenal neúrodu a bídu: ,,Roku 1858 objevila se veliká vlasatice na obzoru nebeském. Bylo to dojímavé divadlo.. Ţe mnohým výkladům a obavám podnět dala, nedá se upříti.“ (Nekvindová, 2009: 25). 17 Naproti tomu většina publikací o jednotlivých obcích mikroregionu představuje historii provázanou s půdami značně neúrodnými a kamenitými (Nekvindová, 2009: 31). 18 Hlinecko mělo přirozenou úrodnost, tj. úrodnou bez lidského vlivu, pouze na několika málo místech, obce se staraly převáţně o ekonomickou úrodnost, která závisela na uţití techniky, úrovní pracovních sil i materiálních prostředků (Jeleček, 1985: 33). 19 Len je však plodina náročná na ţiviny, které musely být nahrazovány umělými hnojivy, protoţe chlévská mrva nebyla dostatečná. Zároveň je však příhodný pro střídání plodin, neboť nechává půdu bez plevele připravenou pro osetí ovsem (Stříteţský a kol., 1898: 31). 40 k rozvoji lihovarnictví a k vývozu kořalky (Adámek, 1909: 10). Dalšími nejčastějšími plodinami byly píce pro dobytek, největší část polí byla ponechána právě pro její pěstování, coţ bylo umoţněno po zavedení střídavého hospodářství, kdy se pícnina stala vhodnou náhradou za úhor, a obilí, z něhoţ nejhojnější bylo ţito, mezi méně časté plodiny patřilo zelí a řepa, která se přibliţně od poloviny 19. století pěstovala hlavně v níţinných oblastech (Pamětní kniha obce Všeradova: 6). V roce 1904 bylo na území okresu hlineckého naseto 8 hektarů lnu, 11 hektarů řepy, přičemţ mrkev se na celém území nepěstuje. I ve 20. století byly stále nejvíce pěstovanou plodinou brambory a zelí. V potaz je neustále třeba brát špatnou úrodnost půdy, kdy kamenitá pole vyţadovala maximální úsilí pro získání obţivy. Pokud se k tomu přidruţilo sucho, či naopak vlhko, lidé byli nuceni ţít ze zásob, a byli odkázáni na pomoc vrchnosti, později okresu. Od roku 1884 začíná postupně upadat mlynářství a zemědělství obecně z důvodu dovozu levnější uherské mouky20. Uherská mouka se rozšířila jak po městech, tak i po vesnicích království českého, nicméně bylo skrze opakované výzkumy zjištěno, ţe obsahuje příměsi lidskému zdraví škodlivé, neboť uherské mlýny nejsou podrobeny zdravotnímu dozoru tak jako ty české. Přesto byla mouka dál dováţena, coţ zapříčinilo upuštění od pěstování obilovin na výrobu chleba, kterým se stejně na vybraném území příliš nedařilo (Zemědělství- všeobecně).

Hnojení Ponejvíce se na vybraném území hnojilo i na počátku 19. století chlévským hnojem, hnojůvkou či záchodovým hnojem. Od poloviny století se pak přidávalo strojní hnojivo, nejprve jako přísada k hnoji chlévskému, poté jako samostatné nejvíce při řepě cukrovce a při pěstování pícnin. Menším osadám bylo však doporučováno spíše se zaměřit na kompostování. Nejčastějším strojním hnojivem byl superfosfát, v menší míře byl přidáván i chilský ledek. Ke konci 19. století se postupně upouštělo od draselnatého hnojení, předtím velmi běţného, kdy se pole přestala hnojit melasovým odpadem z lihovarů. Vápenatá hnojiva se uţívala jen velmi zřídka ve formě kalů z cukrovarů. Nejméně se uţívalo zeleného hnojiva, přestoţe se jeho působení uznávalo. Přestoţe je hnojení povaţováno za nejdůleţitější součást zemědělství, okres hlinecký byl v hnojení průměrem, okres nasavrcký byl v hnojení označován jako

20 Karel Václav Adámek (1897: 127) věřil, ţe úpadek nastal kvůli nevzdělanosti obyvatelstva, v 90. letech proto došlo k zaloţení mnoha spolků, které měly napomoci se šířením osvěty. Jednalo se o Včelařský spolek pro okres Hlinsko (1894), Hospodářská beseda v Rané (1895), také Spolek Muzeum okresu hlineckého se zaměřil na přírodovědecké i technologické sbírky k šíření osvěty.

41 nedostatečný. Ani chlévský hnůj zde nebyl dostatečně kompostován a ošetřován (Vepřek a kol., 1909: 76). Názory na potřebnost hnojiv se různily, dle osobního názoru starosty obce Vortová v předválečných letech všechno upadalo, včetně zemědělství, protoţe nebyl dostatek peněz na nákup umělých hnojiv (Pamětní kniha obce Vortová). Stejný názor sdíleli i autoři Sborníku okresu Hlineckého (1898: 33), kteří argumentovali potřebou umělých hnojiv pro pěstování více obilí, a následné zrušení dovozu mouky. Naopak proti umělým hnojivům, jeţ doporučoval i Hospodářský spolek, vystupovali drobní zemědělci.

Hospodářská zvířata Na území hlineckého okresu se choval nejvíce hovězí dobytek, poté kozy, prasata a drůbeţ. Chov ovcí se zde neprovozoval, neboť například v roce 1891 se na celém území nacházely pouze 2 ovce (Šrámek, 1968: 24). Chov ovcí byl častější v okresu nasavrckém, i zde však končil v závěru 19. století, kdy došlo k rušení pastvin (Stehlíková, 2014: 84). Chovu hovězího dobytka pomáhaly i pravidelné trhy, konané kromě Trhové Kamenice a v Hlinsku na náměstí. Nasavrcký okres má však dle soudobé literatury problémy s nedostatkem prostoru pro pěstování pícnin, na jejichţ stavu počet dobytka závisí, a nedostatkem hnojiv. Proto zde chov hovězího dobytka nikdy nemůţe dosáhnout takové úrovně jako v okresu hlineckém (Vepřek a kol., 1909: 80). V případě neúrody pícnin museli obyvatelé svá zvířata prodat, často za velmi nízkou cenu, jeţ byla důsledkem právě nuceného prodeje. Takto obtíţné byly roky 1842 a 1843, kdy kvůli přílišnému suchu bylo obyvatelstvo nuceno přistoupit k prodeji dobytka, a navíc brambory, kterých zdaleka nebyl dostatek, trpěly blíţe nespecifikovanou chorobou, kdy:,,… dílem uţ na poli, dílem ve sklepích brzo shnily.“ (Šrámek, 1968: 24). V roce 1902 se vybraná oblast potýkala s nedostatkem píce a steliva pro dobytek, muselo dojít k prodeji zvířat pod cenou. Z roku 1907 dle odpovědi c. k. místodrţitelství v Praze je jiţ zřejmé, ţe v chovu zvěře vedou prasata. Dle zprávy chrudimského okresu lze ale usuzovat, ţe hospodáři byli opět nuceni prodat hovězí dobytek z důvodu nedostatku pícnin, kdy silná neúroda zapříčila jeho těţké ztráty, proto se prasata stala nejčastějším hospodářským zvířetem. Dobytek musel být rozprodán za nepatrné ceny, takové obrovské znehodnocení nastalo naposledy v roce 1893. K peněţním náhradám nedocházelo, bylo moţné pouze posílat levnou píci. Tráva pro dobytek byla prodávána z obecních luk. Pro sečbu trávy na prodej bylo však zakázáno vyuţívat močálovitých luk stejně jako lesů. V roce 1905 se objevuje první zmínka o welfare zvířat. Byla totiţ zjištěna nedostatečná péče o vepřový dobytek a na základě ţádostí se přistoupilo ke zvelebování chovu, není však poznamenáno, jakým způsobem. Období první světové války přineslo nové

42 knihy kuchařky, které se zabývaly přípravou jídla z běţně dostupných surovin, tedy trávy, kůry a jiných. Takové recepty byly vydávány i pro dobytek. V roce 1915 byl z nedostatku pícnin celému Chrudimsku předloţen návrh c. k. rady na krmení dobytka lišejníkem. Lišejník se měl namáčet v mléce, případně usušený a nadrcený. Důleţité však bylo začít malou dávkou smíchanou s bramborami a postupně zvyšovat obsah lišejníku (Pamětní kniha obce Vortová).

Škůdci Důleţitou součástí zemědělství byl téţ boj proti škůdcům. Původně se jednalo o jejich mechanický sběr, po rozšíření hnojiv se přešlo i k chemické likvidaci. Pro zemědělce byly ustanoveny odměny za sběr škůdců, nehledě na to, zda lidé sbírali na svém či byli ke sběru najati. Škůdci byli poté dopravováni na příslušný úřad. Například v roce 1900 dostalo Hlinsko peněţní náhradu od zemského výboru království českého za sběr chroustů. Po přemnoţení mnišky, nebezpečné vzhledem k vysazování jehličnanů, byli v roce 1907 ustanoveni obvodní lesníci k jejímu hubení. Pro celou oblast dnešního mikroregionu bylo ustanoveno celkem 8 lesníků. Hlinsko bylo zároveň nuceno vydávat oběţníky s napomínáním o dodrţování zákona z 30. dubna 187021, tedy aby pravidelně docházelo ke sběru škodlivého hmyzu. Poslední takový oběţník byl vydán pro rok 1907, kdy se hmyzí škůdci přemnoţili z důvodu sucha, jednalo se převáţně o housenky na ovocných stromech, přičemţ tento škůdce byl hlášen ze všech koutů Království českého. Bylo tedy pro celý okres nařízeno postřikování a pálení hnízd housenek (Zemědělství- všeobecně).

Hospodářský spolek Hospodářské spolky jsou spojovány s počátky zvelebování zemědělské výroby. Krajské spolky byly neúspěšně zakládány jiţ od roku 1797, jejich zakládání se zdařilo od roku 1830, a od 60. let 19. století bylo krajským spolkům povoleno vytváření spolků okresních (Balcarová a kol., 2015: 39). Roku 1870 byl zaloţen Hospodářský spolek pro okresy Chrudim, Nasavrky a Hlinsko, s účinností pro rozsah jejich soudních okresů. Účelem spolku bylo podporování a zvelebování hospodářství a rozšiřování odborných znalostí pomocí tisku, přednášek a výstav a sledování pokroku. První spolek byl zaloţen pro okres Chrudim, na jehoţ valné hromadě se hned ujednalo rozšíření spolku pro okres Nasavrky a Hlinsko. Spolek započal svou činnost v roce 1872, za rok jeho činnosti došlo k deseti valným hromadám, mimo jiné 18. srpna 1873 v Miřeticích, kde byla hospodářská čeleď odměněna za věrnost

21 Zákon týkající se ochrany vzdělávání země proti záhubě housenkami, chrousty a jiným škodlivým hmyzem působené a o ochraně několikera druhů zvířat zeměvzdělání uţitečných. Zákon nařizuje všem majitelům pozemku, aby odstraňovaly škůdce ze svých zahrad a hájů i jednotlivých stromů, v případě chroustů denně. 43 a pilnou sluţbu malým peněţním darem. C. k. ministerstvo orby darovalo spolku vědeckou knihovnu, která obsahovala spisy hospodářské i přírodovědecké. Na valných schůzích byly vedeny přednášky o zuţitkování odpadů hospodářsko-průmyslových závodů, přičemţ bylo ujednáno, ţe se odpady z cukrovarů, lihovarů, pivovarů, sladoven a škrobáren budou nadále pouţívat jako krmiva a hnojiva, kal z cukrovaru i lihovaru se měl pouţívat pro přípravu kompostu. Z lihovaru poté i pro hnojení, přičemţ následná úroda se zlepšila z 80 % na 130 %. Zároveň byla vydána i řada opatření, jako opatrnost při krmení zvěře pro neduhy plicní nebo hnojení superfosfátem zpočátku jen při přítomnosti chlévského hnoje. Další přednášky poučovaly o lepším a rozumnějším chovu uţitečného dobytka, přičemţ se otázka týkala především chovu telat a rady při dobytčím moru. Rada byla však jen jedna, a to v případě nemoci nikoho nepouštět do chléva. Byla přijata zásada nepouţívat příliš mladé býčky k taţným pracím, neboť by poté zakrněli. Přednášky se stávaly stále populárnější a navštěvovala je i spousta hospodyň. Další přednášky byly věnovány zlepšení úrodnosti a plodnosti orné půdy, přičemţ doporučeno bylo převáţně střídání plodin, důkladná orba, úhoření a především hnojení, o jehoţ zásadách byli přítomní náleţitě poučeni. Nejlepším hnojivem byl prohlášen superfosfát, nejvhodnějším osevním postupem ozim, řepa, jař, ozim a jetel. Při doporučování hnojení je moţné si všimnout určitého přírodě blízkého smýšlení, protoţe rolníci pravidelně zaváděli diskuze o hnojení chlévským hnojem, které jim přišlo jediné správné, podle nich by se umělá hnojiva neměla přidávat, v případě nutnosti jen jako přídavek, a ještě ne na suchých půdách. Později bylo doporučeno zakládání ovocných školek a nařízen, v souladu se zákonem, sběr škodlivého hmyzu, převáţně housenek. Zároveň bylo pravidelně apelováno na hospodyně přítomné na hromadách, aby se hovězímu dobytku věnovala stejná péče jako koním, protoţe se mnoţily zprávy o oddojování mléka na úkor telat. Počátkem léta roku 1873 byla pozornost kromě běţných otázek věnována i péči o lesy a přísnému trestání polních krádeţí, které byly ve zdejším okrese stále častější. Bylo nařízeno lesy dále nemýtit a zároveň je chránit22 (Zpráva o činnosti hospod. spolku Chrudimského: 3-8). V roce 1910 došlo k celkovému shrnutí činnosti spolku, kde bylo dokázáno, ţe venkov, do vzniku spolku zanedbaný a nevzdělaný, získal všeobecné hospodářské vzdělání a rozhled za hranice svého statku. Za nejdůleţitější body za dobu činnosti bylo označeno seznámení běţného rolníka s novými postupy, včetně uţívání hnojení. Hlinsko bylo členem spolku jako celá obec, členy byli i jednotliví rolníci ze Svobodných Hamrů, z Miřetic

22 Pro absenci textu přednášky nelze určit, o jakou ochranu se mělo jednat. 44 a z Rané. Hospodářský spolek byl veden mimo jiné i hlineckým starostou Karlem Adámkem a pro drobné obce pořádal kurzy převáţně k zlepšení dobytkářství a orby půdy. V rámci spolků byla zaloţena i Organisace řepařská, přičemţ hlavním bodem řešení bylo připadnutí veškerého zisku pouze cukrovarům. Řepaři se proti cukrovarníkům postavili a došlo k bouři, která zasáhla celou vlast (Zpráva o činnosti hospodářského spolku: 2-7). Součástí činnosti spolku bylo i pořádání krajských výstav. První výstava se konala ve dnech 13. a 14. září 1869 a byla pojmenována Krajinská hospodářská výstava pro Východní Čechy. Pozváni byli všichni hospodáři, lesníci, zahradníci, včelaři, průmyslníci a řemeslníci, součástí výstavy byl i trh s dobytkem i s hospodářskými stroji. Výherní ceny byly udělovány za koně, vepřový i skopový dobytek, polní plodiny, hospodářský průmysl, hedvábnictví, včelařství a lesnictví (Hospodářský spolek pro okres Chrudimský: 3). Další výstava se konala 14. - 21. srpna 1881. 15. srpna se v jejím rámci konal sjezd hospodářů Východních Čech, na kterém pronesl Karel Adámek řeč o poměrech dnešního stavu rolnického a o prostředcích k jeho povznesení, z čehoţ vzešla rezoluce prohlašující cukrovarnictví za nejvýznamnější odvětví hospodářství. Na této výstavě jiţ vystavoval plodiny jeden rolník mikroregionu, konkrétně ze Svobodných Hamrů (Krajinská hospodářsko- průmyslová výstava v Chrudimi: 20).

4.2.2 Lesy Jiţ na počátku 19. století došlo k ustálení rozsahu lesů na vybraném území, stalo se tak po vydání dekretu Marie Terezie, který obsahoval zákaz zmenšování lesů mýcením stromů pro stavební účely a výrobu dřevěného uhlí. Stromy pro potřebu byly káceny uvnitř lesů, čímţ rozsah lesa zůstal stejný, zároveň od počátku 19. století docházelo k ustanovení nového lesního hospodářství, tedy vysazování smrkových monokultur a příslušných meliorací. Zároveň byly vysazovány nové dřeviny jako borovice vejmutovka či japonský modřín. Hospodářské plány byly tvořeny vţdy na deset let. Lesní hospodářství bylo na většině vybraného území zaměřené na vysokokmenné porosty, pařeziny23 se dochovaly jen ve zlomku na severu. Vysoký les byl jehličnatého či smíšeného původu s převahou jehličnanů. Z hlediska nových porostů se nejčastěji jedná o výsadbu nových jehličnatých monokultur, které byly nejvíce uzpůsobeny k intenzivnímu hospodaření. Zároveň se objevují snahy zavést jedinou seč a to posečení na holo, čímţ by se zabránilo dosud pouţívané nehospodárné toulavé seči. Toulavá seč byla výběrová seč, pouţívána od 14. století, kterou byly ničeny

23 Výmladkový les, téţ nízký les nebo pařezina, vzniká obnovou z kmenů listnatých stromů. Jeho výhoda je v častějším mýcení, neţ je tomu u vysokého lesa, je téţ odolnější před přírodními vlivy, jako jsou vichřice a oheň. Navíc slouţil jako pastva pro dobytek. Kvalita dřeva je však niţší a časem klesá úrodnost půdy. 45 podrosty, kdy zbyl jen dospělý porost. Tuto seč však podporoval jiţ jen kníţe Auersperg, starosta okresu nasavrckého, a to z estetického hlediska, aby stráně: „..vymýceny nebyly sečí na holo a tak svého půvabu neztratily.“ (Vepřek a kol., 1909: 207). Zároveň se pokračovalo s umělým omlazováním, kdy nové stromy přibývaly pouze skrze novou výsadbu. V případě severozápadní části mikroregionu, tedy bývalého panství Nasavrky, tvořily lesy jednu třetinu celé plochy panství. Tato část je tedy nejvíce zalesněná, les zde zaujímal větší plochu neţ pole. Zároveň zde smrkové monokultury měly nebývale vysokou kvalitu i nejvyšší přírůstek, neboť smrkům velmi vyhovuje zdejší ţulové podloţí a klimatické poměry (Stehlíková, 2014: 71-73). Z listnatých stromů byl vysazován nejvíce jasan, jímţ se osazovala prázdná místa a okraje smrkových monokultur, neboť tvořil ochranou bariéru proti větru. Ostatní listnaté stromy se vysazovaly jen v malém mnoţství, bříza a olše tvořily porosty v okolí řek a potoků a zároveň skladbu pařezin (Vepřek a kol., 1909: 211). Dochované materiály o lesích a lesním hospodářství okresu Hlinsko pocházejí ze 70. let 19. století a pojednávají o vichřicích, kdy z důvodu polomu muselo být následně vykáceno velké mnoţství stromů. Dále ze záznamů hlineckého okresu vyplývá, ţe i zde docházelo k zalesňování pouze pomocí jehličnanů, ponejvíce smrkem, kdy se jedná v průměru o 11 000 kusů ročně, poté borovicí s počtem 3 600 ks a modřínem, jehoţ osazení činilo v průměru 1 600 ks. Dle záznamů z roku 1875 jiţ neexistuje listnatý les, pouze jehličnatý a v nepřístupných místech smíšený. Nízký les přestal existovat, obmýtní doba lesů byla minimálně 80 let (Adámek, 1897: 124). Při kácení obecních stromů bylo vţdy třeba podat ţádost24 na odbor pro okresní hospodářství. Z hlineckého městského archivu je zřejmé, ţe tak lidé často nekonali, a tak je spis plný ţalování dotyčného o náhradu škody. Od roku 1884 se konalo veřejné prodávání pařezů, dřevo na stavební práce se pak prodávalo v jednotlivých obcích ve veřejných draţbách, oznamovaných bubnováním, přičemţ většinou docházelo k prodeji dřeva z listnatých stromů (Obecní lesy a stromy). Nové stromky k osázení byly kupovány zpravidla u jiných obcí, stromky pro zřízení ţivého plotu však byly pouţívány pouze z obecních lesů (Pamětní kniha obce Raná). Výsadba nových stromů však nejspíše záleţela na preferencích osob ve vedení obce, neboť dle zápisů z obce Kladno, byl roku 1895 starostou František Hřebíček, za jehoţ starostování došlo k velkému rozšíření obecního lesa, téţ bylo zasázeno stromořadí podél cest (Pamětní kniha obce Kladna: 96). Zasazování nových stromů provázely často komplikace. V roce 1893 zaslalo město Hlinsko kníţeti Thurnovi ţádost o zaslání

24 Nicméně taková ţádost byla běţná a musela se podávat jiţ od dob panství, kdy vrchnost zakazovala volné kácení stromů. 46 sazenic. Odpověď však byla záporná, kníţe uvedl, ţe ani on ani jeho lesní závod nemají dost sazenic na vlastní potřebu. Ačkoliv většinu lesů vlastnila obec, v případě vyhoření či jiné katastrofy byl postiţeným darován kousek lesa k uţitkovému dříví (Pamětní kniha obce Vortová). O sloţení lesa také vypovídají záznamy o topení dřevem v domácnostech. V lidských obydlích se nejčastěji topilo dřevem listnatých stromů, nejvíce dubovým a bukovým, v případě jeho nedostatku se topilo smrkem, břízou či jedlí. (Adámek 1900: 13). Karel Václav Rais ve svých vzpomínkách psal, ţe v 70. letech 19. století bylo dřevo v Trhové Kamenici na topení laciné a pouţíval se ponejvíce buk. Pro chladné podnebí však bylo třeba topit brzy ze začátku podzimu a dlouho do jara (Rais, 1932: 23). Jediný záznam o ochraně stromů pochází z roku 1920, kdy byla ustanovena státní ochrana na stromy v Adámkových sadech (Obecní lesy a stromy).

Prales Polom Nejstarším lesem na vybraném území je pravděpodobně les Polomský. Nachází se 1 km jihovýchodně od obce Horní Bradlo a jedná se o 18 ha velký pozůstatek původního bukojedlového pralesa, starého asi 300 let, přičemţ z jedle zůstaly pouze tři exempláře. V současnosti je však prales značně narušen hojnými nálety smrku (Muchka, 1990: 281). Správa panských lesů chránila tento les od roku 1896, protoţe měl slouţit jako ukázka bývalých lesů českých zemí (Stehlíková, 2014: 78).

Zvířata Zvířatům, která neslouţila hospodářským účelům, byl věnován pouze malý zájem. Většinou se jednalo o popis fauny jako neodlišné od běţné zvířeny českých zemí, či v středoevropském kontextu. Přesto se zde objevuje uvědomění, ţe okolo trhovokamenických rybníků, kde se nalézá bohaté rašelinné pásmo, se vyskytují vzácné druhy vodního ptactva, dravců a převáţně ryb (Stříteţský a kol., 1898: 18). Větší důraz byl kladen na lesní zvířata a myslivost. Vysoká a černá zvěř byla cíleně chována v četných oborách, na vybraném území se však od roku 1895 ţádná obora jiţ nenacházela. Do poloviny 19. století byla myslivost v lesích zakázána panstvím rychmburským i nasavrckým. Od vzniku okresů do roku 1898 myslivost probíhala bezplatně, přestoţe výdaje na myslivce a výstavbu hájoven patřily mezi největší. Honitba v obci Kladno se pronajímala. V roce 1898 byla pronajata za 3 zlaté ročně, roku 1904 za 90 korun a v roce 1922 za 150 korun ročně (Pamětní kniha Kladna). Mezi škodnou patřily od konce 19. století lišky a kuny, nejvíce se však odstřelilo zajíců a koroptví (Adámek, 1897: 125).

O přítomnosti nebezpečných masoţravců, převáţně vlků, vypovídají pouze zápisy o chystání pastí. Vlci se na vybraném území vyskytovali ještě na konci 18. století. Pro ochranu dobytka před dravou zvěří byly v okolí pastev a sadů pravidelně vykopávány jámy, do kterých se nastraţilo maso, a následně byly přikryty klestím nebo smrčím (Adámek, 1900: 29). Výskyt některých druhů zvěře je znám jiţ pouze z místních názvů: Na vlčanech, Vlčí hrdla či U medvěda. Les však skýtal kromě dravců ještě jiná nebezpečí pro pasoucí se dobytek, a to močály. Močály na jihovýchod od města Hlinska zaujímaly velké plochy, v nichţ dobytek zapadl často. U Vortové se říkávalo, ţe do močálu zapadl forman i s celým vozem tak, ţe po něm zbyla jen čepice (Adámek, 1908: 67).

4.2.3 Průmysl Veškerý průmysl byl soustřeďován v největším městě dnešního mikroregionu v Hlinsku, jeţ se tak stalo v průběhu 19. století nejvýznamnějším městem celé Českomoravské vrchoviny v oblasti průmyslu i obchodu. Na kamenitých polích se dobře dařilo lnu, proto se zde záhy začalo rozvíjet tkalcovství. Do konce 19. století bylo pěstování lnu v mikroregionu velmi časté, kdy při kaţdé obci bylo několik sušek, kde se len sušil. Usušený len se dále spřádal v domácnostech, a z příze domácí tkalci tkali plátno. Nejbliţší bělírna byla u obce Karel ve Ţďárských vrších. Nejdříve bylo plátno vyráběno pouze pro domácí potřebu, později se začalo vyváţet, především pro vojenské účely. Ze zpráv z roku 1809 vyplývá, ţe i přes zákazy vrchnosti o učení tovaryšů se tkalcovství na území rozšiřuje. Přičemţ o necelé desetiletí později jiţ stoupl počet tkalců o polovinu, tedy z 320 na 677 osob. Od roku 1836 došlo ke zdraţení lnu, bylo tedy výhodnější jej prodat neţ zpracovat a dochází k postupnému úpadku domácího tkalcovství, přesto se udrţelo s podporou továren aţ do konce 19. století. V roce 1830 zakládá Jan Adámek v Jeníkově první závod na výrobu plátna, v roce 1833 přesídluje do Hlinska, coţ značí počátek tovární výroby na Hlinecku. Závod se rozšiřoval a tkalcovství rozkvétalo, takţe bylo nutno od roku 1850 přistavět bělidla i v okolí města. Tkalcovství začalo sice mírně upadat po přerušení dodávek plátna pro vojenské účely a pro vyuţívání levnější suroviny- bavlny, avšak o zručných tkalcích a bavlnářích se dozvěděli aţ ve Vídni a v roce 1851 se zřizuje v Hlinsku první manufakturní firma Filip Haas a synové, která vyráběla bavlněné povlaky na nábytek. Firma W. Wašek, téţ původem vídeňská firma, vyráběla v Hlinsku hedvábné povlaky na cylindry a bavlněné látky všeho druhu. Od roku 1856 pak Josef Taussig, jméno dodnes v Hlinsku srovnatelné s Adámkovým, otevřel firmu na výrobu bavlněných a jutových koberců. Hlinecké ţeny zaměstnával rodák Josef Hanus ve svém tkalcovském závodě opatřeném moderními stroji. Jeho firma však byla

48 zrušena ve válečném roce 1916 (Pamětní kniha města Hlinska: 5-9). Obyvatelé okolních obcí chodili za prací do Hlinska, nejvíce do továren tkalcovských, přitom se však stále tkalcovalo i doma, kde se tkaly vlněné šály a šátky a plachetky, v továrnách pak plátna a kanafasy. Továrníci pro sebe výhodně zaměstnávali venkovské tkalce, kteří byli zdejšími podmínkami uvyklí na nízké mzdy, jednalo se pracovní sílu dostupnou a levnou. V továrnách se povětšinou pracovalo od 6 hodin ráno do 8 hodin večer (Pamětní kniha obce Vítanov: 3). Rozvoj textilního průmyslu si vyţádal i vznik spolků k organizování dělnictva, na Hlinecku to byly Dělnický dům, Dělnická jednota, Spolek strojmistrů a zřízenců nebo Sdruţení pomocníků koţešnických. Vzhledem k rozšíření výroby látek usazovali se na Hlinecku i barvíři (Adámek, 1909: 8). Největší rozšíření průmyslu však nastalo v roce 1871 s otevřením dráhy. Avšak hned po velkém poţáru města Hlinska v roce 1873, kdy kromě domů vyhořely i firmy, se hlinecký průmysl dostává do stagnace, nicméně je záhy obnoven skrze příliv přistěhovalců. František Just zde zavedl výrobu vlněných látek, která se významně rozšířila. Pomocí ţeleznice se vyváţely lněné, bavlněné i vlněné látky, koberce, hedvábné šátky a látky na dámské šaty, záclony a plyše. Jedna z největších továren na Hlinecku byla zaloţena Samuelem Taussigem v roce 1881 v Holetíně. V roce 1889 se firma rozšířila do Hlinska, jednalo se o první zcela moderní mechanickou tkalcovnu, firma totiţ byla vybavena i vlastní barvírnou a impregnační částí pro výrobu plachet. Vyráběly se zde stany a hangáry pro letadla, především však opět látky pro účely vojska (Pamětní kniha města Hlinska: 10). Po přelomu století průmyslové pracování v domácnostech téměř vymizelo, ke konci století je totiţ nahradila výroba vlasových sítěk, která se udrţela asi do roku 1923. Děláním sítek se v domácnostech zabývali všichni včetně starších i děti (Pamětní kniha obce Všeradova). Proslulou vlasařstvím se v druhé polovině 19. století stala Trhová Kamenice, přičemţ byl velkoobchod soustřeďován hlavně v rukách Ţidů. Umělé copy byly vyváţeny po celých Čechách, i do Polska. Obyvatelé tak velmi vydělávali, ale peníze neinvestovali do staveb ani polí, spíše si ţili nad poměry. Severozápadní část mikroregionu se vlasařstvím zabývala jiţ od roku 1858, díky sběru vlasů ţidovskými obyvateli z obce Dřevíkov25, všeobecně vlasařství začalo upadat od 80. let 19. století (Adámek, 1908: 25). Velký vliv na vývoj krajiny měla stále ţelezářská výroba. Ruda se na Hlinecku těţila v obecním lese obce Kladno, dobývala se však pouze do roku 1832, kdy došly zásoby (Pamětní kniha Kladna). Velkou spotřebou dřeva bylo provázeno i stále fungující sklářství,

25 V této obci byla největší ţidovská komunita, měla vlastní ghetto, školu, synagogu a hřbitov, který se jako jediný dochoval do současnosti. 49 které přetrvávalo na vybraném území Hlinecka od 18. století. Jedna z největších skláren byla zaloţena roku 1832 a nacházela se v Horním Bradle (Stehlíková, 2014: 106). Velkou důleţitost nabývá mikroregion s otevřením ţulových lomů. Jednak došlo k rozvoji obcí díky vyváţení, jednak i k zaměstnání obyvatelstva, kterým se tak po vyučení řemeslu otevřely nové moţnosti. Jako jedny z prvních byly otevřeny lomy v Trhové Kamenici, kde se přestalo těţit na konci 19. století. Jednalo se celkem o 3 lomy, v současnosti zatopené, které se nacházejí v lese za městem. Kromě kameníků se zaměstnávali i nádeníci k odstraňování hlíny a odvozu výrobků. Na vlastní stavbu domů se většinou pouţívaly kameny nalezené na stráních a v lesích, kameny vytěţené byly vyváţeny. V roce 1896 byl otevřen ţulový lom v obecním lese u Petrkova, coţ je místní část Trhové Kamenice, zde se počalo s výrobou dlaţebních kostek pro Vídeň. Obcí však nevedla dráha, kostky musely být převáţeny povozem do Hlinska a poté po ţeleznici (Vepřek a kol., 1909: 273). V roce 1902 v této oblasti nabývá na důleţitosti díky otevření dvou ţulových lomů i město Hlinsko. Lomy odkryl na hlineckých pozemcích u obce Srní Josef Rozsypal. V lomech se vyráběly kvádry pro vodní a regulační stavby. V roce 1912 se k Rozsypalovi přidává Jiří Matula, jehoţ jméno nese blíţe k Hlinsku poloţený lom dodnes, v němţ jako jediném se stále těţí kámen. Kamenický závod i celý průmysl vzrostl po roce 1920, kdy byla vystavěna přímá spojka k dráze. I kamenictví se dotkla světová hospodářská krize, nicméně ne tak citelně, neboť hlinecká ruda je jemnozrnná a snadno se zpracovává. Otevření lomů přispělo k rozšíření sochařských a kamenických firem na Hlinecku. Koţeluţský závod byl v Hlinsku zaloţen jiţ v polovině 19. století a vyráběla se zde převáţně obuv a výstroj pro armádu. Závod zaloţil Alois Přibyl, zanikl však jiţ v roce 1900. První lihovar zaloţil Jan Adámek. Snaţil se jej rozšířit i o škrobárnu a pivovar, ani jedno se však nezdařilo. Zatímco lihovary fungovaly na Hlinecku jiţ od poloviny 19. století, pivo se stále dováţelo, přitom se o otevření hlineckého pivovaru uvaţovalo uţ v roce 1850. V roce 1871 a nejvíce pak 1880 byly diskuse znovu otevřeny. Pivovar však byl po důsledném uváţení otevřen v roce 1912 a pod jménem Rychtář vyrábí dodnes (Pamětní kniha města Hlinska: 31-35). Oproti tomu panský pivovar v Miřeticích byl postaven jiţ roku 1829, ačkoliv se zde pivovar nacházel jiţ v 17. století, a v reţii kníţecího rodu Auerspergů se zde pivo vařilo aţ do roku 1860, kdy došlo k proměně pivovaru na pouhý sklad piva, přičemţ pivovar byl nakrátko obnoven ještě mezi léty 1905- 1907 (Stehlíková, 2014: 115). Roku 1903 se rozšířilo nové odvětví, a to koţešnictví, kdy byla většina výroby soustředěna v továrnách, část fungovala v domácnostech obyvatelstva okolních obcí (Pamětní kniha obce Vítanov: 3).

4.2.4 Nakládání s vodou v krajině

Rybníky Do poloviny 19. století se na vybraném území dochovala pouze nepatrná část největších rybníků. Obci Moţděnice, která vznikla jako obydlí rybářů a byla obklopena 9 rybníky, zůstaly pouze dva rybníky. I v katastru obce Všeradov se nacházelo mnoho panských rybníků, z těch zbyl jediný, a to rybník Januš, který náleţel nasavrckému velkostatku a kníţeti Auerspergovi. Z pozůstalých rybníků se stalo oblíbené výletní a rekreační místo pro hlinecké městské obyvatelstvo (Pamětní kniha obce Všeradova: 6). Přitom ještě do konce 18. století je zmiňováno více neţ 30 velkých rybníků, veliké mnoţství rybníčků a vodních nádrţek. Rybníky spadaly pod majetek vrchnostenský i obecní a rybolov poskytoval místním znační výdělek. Ke konci 19. století se však význačnější rybolov provozoval uţ jen u Vortové a v rybníce Krejcar u Kameniček (Adámek, 1897: 125). Rybníky v druhé polovině století povětšinou spadaly do majetku obce a ta je pronajímala za podíl z rybolovu. Město Hlinsko pronajímalo i dva rybníky vypuštěné, zpráva pochází z 31. srpna 1865, kdy byla nově vyhlášena draţba o pronájem rybníku „Pod Dostálovým kopcem“ na 6 let, přičemţ v nájemních podmínkách stojí, ţe voda v rybníce se nesmí doplnit, neboť je hráz poškozena. Tudíţ je rybník moţné uţívat jen jako pole nebo louku, a zároveň bez vědomí obecního úřadu není moţné provést jakékoliv změny. V případě uţívání rybníku jako pole je nájemce navíc povinen oblast dvakrát v těch 6 letech pohnojit mrvou. 9. září roku 1896 bylo zakázáno26 volně lovit ryby ediktem c. k. okresního hejtmanství v Hranicích, neboť došlo k rozdělení tekoucích vod na rybářské revíry. Rybářské právo od té doby náleţí pouze majitelům rybníků. Od roku 1903 se o rybníky na celém Hlinecku staral rybářský spolek, který také jako jediný měl rybářské právo, včetně povodí řeky Chrudimky. Od roku 1902 se mnoţily stíţnosti na pytlačení v řece Chrudimce. V roce 1906 podal rybářský spolek ţádost na prodej pozemku starého řečiště, odůvodněnou takto: pozemek leţí ladem a nemá vyuţití. Rybník by byl zakončením parku, jeţ zařídil okrašlovací spolek. Ţádost doplnil okrašlovací spolek, jelikoţ rybník by neslouţil jen k rybnímu hospodářství, ale i k okrase města. V létě by zároveň fungoval jako plovárna a v zimě jako kluziště. Teprve na počátku 20. století si lidé uvědomili, ţe rybník v krajině má i jiné výhody neţ jen chov ryb či rekreaci. V roce 1903, kdy velké povodně trvaly přes deset let, dorazila

26 Zákaz lovu ryb byl v soukromých vodách zakázán jiţ od 15. století pod pohrůţkou ztráty očí i hrdla. Kaţdý takový pytlák byl po chycení předveden před vrchnost a poté poslán do Chrudimi, kteráţ jakoţto nebliţší město disponovala právem útrpným (Vepřek a kol., 1909: 253). 51 zpráva z c. k. místodrţitelství v Praze, která pojednávala o povodních, jejichţ příčina byla nově spatřována v zákrutech řeky, ale i v nedostatku rybníků, které by pobíraly vodu po tání sněhu. Význam rybníků byl nyní představován mimo jiné i v tom, ţe byly chápány jako místo pro pravidelný odtok vod. Rybníky se tedy začaly zakládat všude tam, kde byla vhodná regulace řek. Zároveň se opět zvedla výnosnost rybolovu, čímţ došlo k dalšímu zakládání. V roce 1908 došlo nařízení c. k. místodrţitelství o dodrţování zákonu 22/1885 ř. z. v příčině některých opatření ke zvelebení rybníkářství ve vnitrozemských vodách. V době od 1. března do 30. června byl tak zakázán prodej domácích ryb z řek, rybníků i jezer. Dovoleno bylo dováţet pouze pstruha, lososa a sivena. Ostatní ryby lze dodávat pouze na zvláštní povolení, vyjma říčních raků, jejichţ chytání je zakázáno celkově (Rybníky).

Řeka Chrudimka Chrudimka, původně Kamenice, největší vodní tok mikroregionu, byla do příchodu Pernštejnů divokou řekou, poté se začalo se stavbami obranných valů. Řeka Chrudimka má při své celkové délce téměř 109 kilometrů, nicméně aţ do počátku 20. století se jednalo o řeku meandrující. Velká povodeň v roce 1880 odstartovala jednání o výstavbě nového mostu, tentokrát jiţ ţelezného, a nutnost úpravy říčního koryta. Obcím mnohdy činilo potíţe rozbouřenou řeku přejít, mosty byly strţeny a na nové se muselo čekat, coţ zabraňovalo lidem docházet do Hlinska do práce. Zábrany u mostů proti povodním byly stavěny z kamenů leţících na obecních lukách a v obecních lesích, v této době se rozhodlo o vybudování pevných kamenných teras. Celé koryto v centru obcí a hlavně města Hlinska bylo upraveno, byly přistavěny kamenné zátarasy, čímţ byl zvýšen a upevněn břeh. Úprava nového řečiště byla dokončena v roce 1884. Ani to však nezabránilo povodním. Mezi léty 1884- 1891 dochází navíc k napravování škod způsobených výstavbou okresní silnice a nového řečiště Chrudimky. Jedná se o budování zátarasů ke zpevnění břehů či napravení různých poničených škarp a podkopání domů, kdy byla nedostatečně zajištěna odtokovost dešťové vody, coţ způsobovalo hlineckým obyvatelům škody. Roku 1886 se Hlinsko muselo zpovídat c. k. okresnímu hejtmanství, na čí náklady byla provedena regulace řeky Chrudimky, všechny úpravy však byly hrazeny Hlinskem samotným. V roce 1890 byl dokonce vypracován plán na přeloţení řečiště Chrudimky pryč z města, tento nápad však nikdy nedošel naplnění. V roce 1901 byl vydán vodocestný zákon o stavbě průplavů a regulací řek, ve stejné době se začalo jednat o regulaci Chrudimky. Projekty regulace Chrudimky se začaly zpracovávat s novým zemským zákonem z 13. 6. 1903 o provedení regulace řeky Chrudimky, v témţe roce také k regulaci došlo. V roce 1907 se pokračovalo s dalším narovnáváním řečiště

52 a to hlavně z důvodu téměř kaţdoročních záplav. Řeka byla povaţována za nebezpečnou právě v tom, ţe tvoří záhyby, okliky a ramena. Obcím mikroregionu bylo nejprve nařízeno vykopat brázdy podél toků, těmito brázdami se poté zkrátila ramena řek. Řeka tak pozbyla svého rázu, silné záplavy však ustaly. Dodnes však na nefrekventovaných místech uprostřed luk vytváří řeka své meandry. Uţ v roce 1887 přitom na území mikroregionu vzniklo vodní druţstvo, nepatřila však do něj ţádná z vybraných obcí (Vodoprávní záleţitosti). U potoků a drobných říček nebylo k regulaci přistupováno vůbec, nebo aţ v polovině 20. století, v roce 1949 je potok u Kladna označován jako divoce meandrující. Potoky a říčky byly však i dříve upravovány výstavbou haltýřů, malých domečků slouţících k chlazení potravin tekoucí vodou. Dodnes jsou haltýře zachovány například v Moţděnici. Mnoţství vody úzkostlivě také sledovali mlynáři, neboť provoz mlýna závisel na dostatečné výšce vody v nádrţce. Adámek uvádí, ţe vody nebyl nikdy nadbytek a mlýny tak často stály na suchu (Adámek, 1900: 26- 30). Vysychání koryta a nízký stav vody měl vliv i na hojnost ryb v řece. Říční rybářství proto nikdy nebylo součástí hospodářství obcí mikroregionu, jednalo se pouze o sport. Vysychání zabraňuje rozmnoţování ryb hlavně ve vyšších oblastech, v niţších je to znečišťování řeky skrze kaly a odpadní vody. Přestoţe byly odpadní vody vypouštěny z továren do řeky jiţ od počátku rozvoje průmyslu, zprávy o znečištění vody se začaly objevovat aţ počátkem 20. století. Zhruba od roku 1904 totiţ došlo ke značnému sníţení počtu pstruhů. Výpusti totiţ vodu nejen otravovaly, ale zároveň i oteplovaly (Vepřek a kol., 1909: 255). Znečištění se samozřejmě projevilo i v ostatních sférách. V roce 1908 jednalo hlinecké zastupitelstvo o výstavbě koupaliště, jehoţ realizace však byla neustále odkládána právě z důvodu špatné kvality vody v řece. Tento záznam pouze reflektuje špatnou kvalitu vody a její znečištění, avšak neobjevuje se zmínka o stíţnostech (Vodoprávní záleţitosti). První stíţnosti se totiţ objevují aţ později, jedná se o stíţnosti na barvírnu Akrmanovu, která do řeky vypouštěla zapáchající barvy a stíţnosti na továrnu Bauerovu, která plánovala odvést vodu pro tovární účely potrubím z pramene, který lidé v okolí pouţívali na praní a mytí (Měření stavu vody ve studních a pramenech). S odloţením výstavby vodovodu ve městě Hlinsko vyšel v roce 1919 trvalý zákaz mytí těla i nádobí v řece Chrudimce (Vodovod).

Vodní nádrţ Hamry Před výstavbou přehrad průtoky řeky značně kolísaly, v období sucha se jednalo o minimální průtok, kdy koryto téměř vyschlo, v době jarní či po vytrvalých deštích:,, … kaţdoroční povodně poničily to málo, co chudý kraj okolo řeky ještě měl.“ (Přehrada: 1) Po

53 jedné z největších povodní v roce 1880, která měla katastrofální následky, se uvaţovalo o výstavbě celkem tří nádrţí na Chrudimce: Hamry, Seč a Křiţanovice. Pouze nádrţ Hamerská se nachází na vybraném území a byla vystavěna jako první a z důvodu nedostatku financí jako jediná aţ do 20. let 20. století. O výstavbě se začalo jednat od roku 1903. Prvotním účelem bylo pouze zadrţení velkých vod, a tudíţ regulace povodní a uchránění měst na toku Chrudimky. V roce 1907 byl předloţen projekt a přistoupilo se k výkupu pozemků na místě zamýšlené stavby. Vodní nádrţ Hamry byla budována v letech 1907- 1912 na horním toku řeky. Projekty vypracovalo technické oddělení c. k. místodrţitelství Království Českého, samotnou stavbu provedla firma z Prahy (Vodoprávní záleţitosti). Díky této přehradě došlo ke zlepšení průtoků hlavně v období sucha, rozsah nádrţe však nebyl dostatečný pro zadrţení velkých vod. Rybolov ne byl na Hamerské nádrţi od samého začátku povolen z důvodu moţného ohroţení původního účelu tak nákladné stavby. Ze stejného důvodu docházelo i ke stavbě nedostatečně kvalitních mostů, které byly povodněmi stále strhávány a ničeny. Od roku 1961 zásobuje přehrada pitnou vodou město Hlinsko, její okolí tedy není přístupné rekreaci ani turistice (Přehrada: 1-2).

Zdroje pitné vody

Studny

Pitnou vodu v obcích zajišťovaly studny. Studny stávaly téměř při kaţdém statku, v případě skalnaté půdy se dělilo o jednu studnu několik sousedů. Studnu vykopal studnař, v případě nepřítomnosti také havíř, který jinak těţil v okolí Hlinecka ţeleznou rudu. Studny byly umístěny nejčastěji na zahradě patřící k domu, tím však byly velmi náchylné na kontaminaci, která nastala s kaţdou větší povodní a také kvůli blízkosti odpadních jímek a záchodů. Po zjištění moţné kontaminace se studna musela uzavřít a z vody byly odebrány vzorky. Kontaminovaná voda ve studních totiţ byla zdrojem nejrůznějších epidemií. Opačné nebezpečí hrozilo v období sucha, kdy voda ve studních také často vysychala, pitná voda se pak do vsi musela dováţet. Příklad pochází z obce Vítanov, kdy v roce 1911 byli obyvatelé nucení kupovat vodu, protoţe zde pitná ve studních nebyla a voda řeky byla zkaţená vypouštěním z tkalcovských továren a barvíren. Na zkoušku se zde kopaly studně, ale kdyţ se na ţádný pramen nepřišlo, tak se vykopané díry zase zaházely (Pamětní kniha obce Vítanov: 12). Vybudování studny se vším všudy, včetně zastřešení stálo ke konci 19. století cca 460 zlatých. Kaţdý si studnu opravoval sám, v případě studní, které nikdo nevlastnil, pomáhala obec či celý okres, takový případ je z roku 1864, kdy hlinecký okres dopomohl k opravě

54 studny, která se nacházela dle přiloţených zpráv v bídném stavu, a bylo třeba její neodkladné opravy z důvodu nebezpečí úrazu. Ne vţdy však byla obec ochotna pomoci. V roce 1887 sepsali obyvatelé Hlinska ţádost na opravu studny u čp. 214, která pitnou vodou zásobovala téměř polovinu města. V době sepsání ţádosti se však studna nacházela ve znečištěném stavu, coţ zdravotně ohroţovalo obyvatelstvo. Jednalo se o několikátou výzvu, neboť na ty předchozí ţádosti nebylo odpovězeno (Vodoprávní záleţitosti).

Kašny

V téměř kaţdé obci také stávala alespoň jedna kašna s pitnou vodou, pro kterou chodilo obyvatelstvo, které nevlastnilo studnu. V obci Raná byly kašny vystavěny hned dvě, a to na náklady obce. Výdaje byly hrazeny z rozpočtu určeného i na zřízení potřebného vodovodu. Roku 1884 byly vyhrazeny peníze na zřízení dvou kašen i s potřebným vodovodem (Pamětní kniha obce Raná). Dalším zdrojem pitné vody byly studánky nacházející se v lesích, na loukách, ale i na návsích. Některé bývaly upraveny vyzděním nebo zapuštěním sudu bez dna pro snazší moţnost nabírání vody do nádoby (Adámek, 1900: 26- 30).

4.3 Vztah člověka k přírodě

4.3.1 Přírodní pohromy Přírodní neštěstí, katastrofy či pohromy patřily k hlavním důvodům snahy člověka o ovládání ţivlů. Strach z nich byl všudypřítomný, zapříčiňoval přísné dodrţování pověr a obyčejů.

Povodně Povodně byly kaţdoroční katastrofou nejen na jaře po roztávajícím sněhu. Většinou obcí protéká řeka Chrudimka, která se při rozvodnění vylila z řečiště, a plující led poškozoval mosty. Téměř kaţdých deset let pak byla povodeň natolik silná, ţe strhala dřevěné lávky i mosty, čímţ znemoţnila pohyb obyvatelstva. Stalo se tak i v roce 1829 v okolí obce Krouna, kdy došlo k průtrţi mraţen tak silné, ţe voda brala dříví z lesa, strhala hráze rybníků, odnášela dobytek ze stájí a zároveň smetla všechny mosty přes řeku. Nikdo do té doby tak silnou povodeň nepamatoval (Nekvindová, 2009: 24). V roce 1871 se ledy z důvodu březnového tání nahromadily u mostu v městě Hlinsku, uzavřely tak odtok a voda se vylila z říčního koryta do ulic. Z tohoto důvodu bylo zaţádáno o upravení řečiště i samotnými obyvateli, jejichţ domy byly povodní poničeny. Zároveň však bylo nutno upravit i mosty přes řeku, jelikoţ záplavami

55 byly pravidelně poškozovány. Tyto náklady se pak výrazně projevily v kaţdoročním vydání měst a obcí. Dne 12. srpna 1880 z důvodu dlouhotrvajících dešťů27 však nastalá povodeň přinesla takovou masu vody, ţe byla vyhlášena veřejná okresní sbírka, přičemţ peníze vydané na poškození zdaleka nestačily, neboť byly opětovně strţeny i všechny mosty. I jediný kamenný most, který se nacházel v Hlinsku, byl značně poničen. Tato povodeň zasáhla velkou část obcí okresu Chrudim a začalo se jednat o výstavbě vodní nádrţe. Kromě poškozených domů, jejichţ nábytek byl odnesen, přičemţ odnesen byl i dobytek ze stájí, byla zároveň zničena i úroda. Od té doby se k protipovodňovým opatřením předběţně přistupovalo jiţ při velkém přívalu sněhu následovaném mrazy: lidé společně přinesli háky, provazy a ţebříky. Led se vysekával a zřizovaly se struhy, především u výtoků továren. Led, který jiţ znemoţňoval odtok, se preventivně odstřelil. Za další dva roky, tedy roku 1882 zaplavila velká voda celou obec Kladno, přičemţ voda zalila i přilehlá pole zrovna o ţních (Pamětní kniha obce Kladno). Přes výstavbu nových rybníků a zřízení nové přehrady se kvůli stále trvajícím povodním přešlo k narovnávání toku Chrudimky. V Hlinsku byla zřízena v roce 1909 vodoměrná a ohlašovací stanice, kdy se pomocí telegramu ohlásila velká voda. Stanice fungovala pro celý okres Chrudim. O okolnostech, které přispívaly ke vzniku povodní, se začalo uvaţovat aţ v druhé polovině století. Jednalo se nedostatek rybníků, výstavbu vodní nádrţe i nedostatečnou regulaci vodních toků (Přírodní pohromy). Povodně však kromě zřejmých důsledků byly nebezpečné i z hlediska hygienického. Bylo vypozorováno, ţe tyfus se objevoval ve velké míře právě po povodních. Vylitá voda z koryt totiţ kontaminovala pitnou vodu ve studních. Louţe po povodních byly okamţitě zasypávány a studně se musely uzavřít, aby se mohla voda vyčistit (Povodně).

Poţáry Vydané protipoţární zákony se nedodrţovaly, případně obcházely, proto byly poţáry budov celkem běţné. Od roku 1751, po vydání Ohňového patentu Marie Terezie, docházelo k výstavbě zvoniček, které měly za úkol mimo jiné i ohlašovat poţár (Sakrální stavby na území MAS Hlinecko 2015: 339). K poţárům docházelo zpravidla neopatrností, vzácně i úmyslem. V domácnostech se mnohdy vařilo na otevřeném ohni, svítilo se svícemi. Často však docházelo k poţárům i kvůli zásahu bleskem, v roce 1845 uhodil blesk do tří domů v obci Krouna najednou, oheň se však podařilo zkraje uhasit (Nekvindová 2009: 24). První polovina století se nese spíše ve světle menších poţárů budov, kdy vyčíslení škod nepřesáhlo

27 Doslova popsáno jako: „důsledek strţe mračen na Českomoravském pohoří.“ (Pamětní kniha obce Kladno). 56

25 zlatých (Škody způsobené poţáry). Výjimku tvoří obec Trhová Kamenice, kdy k masivnímu poţáru došlo v roce 1834. Popelem lehla celá obec včetně kostela, na náměstí zbyl jediný dům. Tato obec byla jednou z mála, která začala dodrţovat nařízení o zděných stavbách právě na základě tohoto poţáru (Stehlíková, 2014: 13). I ve druhé polovině století však lidé stále obcházeli nařízení o stavbě zděných hospodářských stavení, proto mezi nejčastějšími objekty, kde vypukl poţár, nacházíme právě hospodářská stavení a stodoly. I obce samy vydávaly různá nařízení a zákazy k ochraně před poţárem, příklad pochází z obce Raná, kde bylo v roce 1880 pod pokutou zakázáno kouření tabáku ve stodolách, stájích a kůlnách, právě kvůli mnoţícím se poţárům (Obecní úřad Raná: 23). Z dochovaných materiálů je znám pouze jeden případ, kdy oheň způsobil blesk. Takováto událost se odehrála v Trhové Kamenici 25. dubna 1874. Blesk tehdy uhodil do věţe kostela, která vzplála, a zvony uvnitř se roztavily. V ostatních zaznamenaných případech se jedná o nepozornost, případně nebyla příčina poţáru odhalena. V obcích docházelo k poţárům velmi často, vesměs se však jednalo o poţár jednoho či dvou stavení. Nicméně se mohlo stát, ţe obec vyhořela téměř celá. Samotný středobod mikroregionu, město Hlinsko, vyhořel 2. 10. 1873, kdy z neopatrnosti vypukl velký poţár, při kterém popelem lehlo 75 stavení a musel být zřízen výpomocný výbor pro pohořelé (Pamětní kniha města Hlinska). Po vyhoření zůstali obyvatelé bez domova, a tak ţádali svou obec o darování dřeva na stavbu nového domu. Ţádostem bylo většinou vyhověno ve výši 6 darovaných stromů. Další obcí, která vyhořela celá, je obec Svratouch, stalo se tak v roce 1863, avšak bez blíţe určeného zavinění (Pamětní kniha obce Raná). Materiály se v naprosté většině věnují poţárům stavení, o poţárech lesů či polí nalezneme pouhé zmínky. Rok 1884 patřil k těm horším, neboť úroda byla ničena skrze krupobití i časté poţáry, coţ pokračovalo i v roce 1886, kdy bylo zasaţeno Hlinsko a přilehlé obce lesními poţáry naplno. Poţáry propukaly většinou od června aţ do září, přičemţ v době ţní, kdy bylo nebezpečí největší, hasiči prováděli pravidelné hlídky (Přírodní pohromy). I oheň podléhal pověrám lidí. Příklad pochází z roku 1906, kdy byli obyvatelé Koutů (část obce Vítanov) šokování a paralyzováni poţárem, protoţe podle proroctví procházející cikánky nemělo k poţárům nikdy dojít (Pamětní kniha obce Vítanov: 12)

Sbory dobrovolných hasičů Sbory dobrovolných hasičů byly zřizovány dle spolkového zákona z 25. května 1876, v červnu tak vznikl sbor v Trhové Kamenici. Stanovy byly převzaty od hasičů z Hlinska, kde totiţ sbor vznikl jiţ v předchozím roce (Šrámek, 1968: 38) Roku 1879 vznikla Ţupní hasičská

57 jednota Chrudimská, pod kterou náleţela Hlinecká okresní jednota profesionálních hasičů, přičemţ k osamostatnění došlo aţ se vznikem samostatného československého státu. Hlinečtí hasiči učili i ostatní sbory28, vznikající v následujících letech, na různých cvičeních. Ţádosti o hadice, ţebříky a jiné potřebné vybavení byly zasílány obecním zastupitelstvím. Sborům se však na počátku dostávalo častého výsměchu z řad občanů. Daleko větší část svého času hasiči trávili na různých světských i církevních oslavách, pohřbech a cvičeních, neţ při hašení ohně či pomoci při záplavách. Sbory si navzájem pomáhaly při hašení, například roku 1886, kdy došlo k poţáru zámku ve Svobodných Hamrech, přijel na pomoc trhovokamenickým i sbor z Hlinska (Pamětní kniha Sboru dobrovolných hasičů v Trhové Kamenici: 13- 42). 17. listopadu 1889 vypukl poţár v Kladně a velmi rychle se šířil, kromě domácího sboru zasahoval i sbor z Vojtěchova, Oldříše, Krouny a Otradova. Hasiči měli převáţně za úkol ochránit sousední stavení, aby se oheň nešířil, zatímco místní obyvatelé zalévali putnami a strhávali trosky háky. Zář plamenů a stoupající kouř bylo většinou to jediné, co stačilo k příjezdu sousedních sborů, v roce 1909 však byla taková mlha, ţe zář od ohně nebyla vidět, takţe ţádné jiné sbory na pomoc nepřijely. (Pamětní kniha obce Kladna: 53). Trhovokamenický sbor téţ podnikal výlety do lesů, coţ bylo bráno jako forma zábavy, po dvou výletech však došlo ke zrušení, protoţe výlety se proměnily v bujarou pitku, po které v lesích zbyly odpadky. Sbory hasičů tak nebyly vţdy přijímány s nadšením. Navíc se objevovaly problémy v komunikaci s vedením obcí, kdy se čekalo na stříkačku, či na uznání stanov (Pamětní kniha Sboru dobrovolných hasičů v Trhové Kamenici: 45). Výjimku tvoří hasičský sbor obce Kladno, neboť se stříkačka objednala hned po zaloţení. Posádka byla velmi hojná, tvořená nadšenými obyvateli Kladna (Pamětní kniha obce Kladno: 96).

Vliv klimatu a počasí V roce 1906 charakterizovali autoři oblast z hlediska podnebí jako drsnější, neboť zde foukají studené větry ze severu. Teploty určili jako rychleji se střídající a velmi rozdílné ve dne a v noci. Stejně rychle docházelo i ke střídání oblačnosti a vlhkosti. Zima zde byla tuhá s mnoţstvím sněhu, léto krátké, ale příjemné (Vepřek a kol., 1906: 152). Ve zvoleném mikroregionu se téměř pravidelně střídaly vlhké a suché roky. Ani jedno období nebylo pro obyvatele výhodnější, protoţe při mokrých obdobích došlo ke zničení mnohdy i celé úrody. Kdyţ však nadešlo sucho, ani tehdy nebyla velká úroda, navíc se k tomu přidalo i vysychání studní s pitnou vodou či úplně vyschnutí koryta řeky Chrudimky (Povodně). Jaký bude rok, se

28 Jedná se o sbory v Horním Bradle, Včelákově, Studnicích, Vojtěchově, Hamrech, Tisovci, roku 1888 v Kladně a roku 1892 i v Bojanově. 58 předpovídalo jiţ dle průběhu zimy, pokud napadlo velké mnoţství sněhu a silně mrzlo, usuzovalo se, ţe léto bude úrodné a teplé. S mírnou zimou mohli sice lidé pracovat po celý rok, avšak báli se neúrodného a deštivého léta (Nekvindová 2009: 24). Zimy někdy bývaly takové, ţe došlo k uzavření celé vesnice, kdy se nepřiváţela ani pošta ani potraviny. Často se to stávalo v Trhové Kamenici, která sama leţí v údolí. Na vánoční svátky roku 1906 přibyly k hustému sněţení i velmi silné větry, které v obcích Kladno a Dědová zavály domy, tudíţ se lidé ani nedostali ven (Pamětní kniha obce Kladno: 16). Směrem na Poličku nejezdily ţádné vlaky. Celý materiál o nepřízni počasí, či ztrátě úrody, se týká střídání suchých a mokrých roků. Roky 1850-51 byly velmi nepříznivé pro obyvatelstvo mikroregionu. Oba roky panoval silný vítr, který vyvracel stromy, zimy byly provázené silnými mrazy a poté rychlým táním, které dle obecného přesvědčení přinášelo nemoci (Povodně). Pravděpodobně se tím myslela kontaminace pitné vody vodou z ledu. Zima roku 1851 přišla velmi brzy, coţ mělo za následek, ţe obilí zčernalo a na nesklizené brambory napadl sníh. Roku 1853 vydrţel sníh aţ do března, coţ zničilo výsadbu brambor, která se sázela na třikrát, a poté stejně zčernala (Nekvindová, 2009: 25). V roce 1895 velké krupobití zničilo úrodu v přilehlých katastrálních obcích okresu hlinského. Odškodné bylo vypláceno v naturálních dávkách jednotlivým poškozeným hospodářům. Pokud se někdo dostal do veliké bídy, byla mu prominuta pozemková daň, a to zákonem č. 118 z 12. července 1896. Následující rok po celé jaro i léto trvaly stálé deště po celé zemi, úroda byla vytopena, a kvůli nastávajícímu hnití musela být posečena ještě před ţněmi. To samé se týkalo i brambor. Přitom ještě v roce 1890 byla krupobitím zničena pouze asi třetina všech výnosů, a to lidem připadalo jako nejhorší katastrofa (Přírodní pohromy). V letech 1896 se situace s trvalými dešti opakovala a byla natolik váţná, ţe bylo nutno přistoupit k pomoci postiţeným obcím bezúroční půjčkou: ,, Následkem trvavších stálých dešťů opět celou úrodu zničenou mají, nacházejí se tím více ve větší bídě a nemají na jarní osetí.“ (Přírodní pohromy). V roce 1903 byla situace zcela opačná, neboť sucho trvalo tři měsíce v kuse a došlo k uschnutí veškeré úrody. Navíc byla i veliká nouze o vodu, včetně vody říční. Tři roky předtím přitom napadlo tolik sněhu, který se drţel velmi dlouho (padal ještě v květnu), ţe došlo k výraznému úhynu lesní zvěře. Ještě rok 1892 byl i na zdejší poměry překvapivě chladný, kdy se vyskytlo i několik silných krupobití (Pamětní kniha města Hlinska: 38). Roku 1910 byla poměrně bohatá úroda, avšak od 20. srpna do 20. září pršelo bez přestání, takţe mnohým obcím úroda shnila. Roku 1911 byl opět suchý rok, roku 1912 mokrý rok, přesto se urodilo dost brambor v obou letech. Rok 1914 byl suchý, ale umoţnil dobré setí (Pamětní kniha obce Vortová). Oproti tomu

59 v obci Miřetice bývaly nadprůměrné teploty, sucho a časté poţáry, klad byl spatřován v moţnosti pracovat celou zimu (Pamětní kniha obce Miřetice).

4.3.2 Okrašlovací spolek města Hlinska Okrašlovací spolky vznikaly v českých zemích od druhé poloviny 19. století a byly zaměřeny na ozelenění města, jeho zkrášlení a dokonce péči o památky (Librová, 1987: 61). Okrašlovací spolek pro město Hlinsko a okolí byl zaloţen v roce 1901. Lze říci, ţe právě první desetiletí nového století se nejvíce odrazila na změně tváře Hlinska a jeho okolí. Spolek byl financován z části díky příspěvkům městského úřadu, z části díky prodeji trávy z městských sadů, přičemţ se spolek zavázal, ţe všechny utrţené peníze budou slouţit ku prospěchu spolku a údrţby města. Spolek upravoval kaţdé volné prostranství vysazováním stromů a keřů, z valné většiny však na vlastní náklady, město totiţ o takové akce nejevilo přílišný zájem, důkazem je opakovaná ţádost slavnému úřadu za zaslání ročního příspěvku, který činil 150 korun. Zaloţení spolku nebylo bezproblémové, stejně jako jeho fungování. Nejen město, ale i obyvatelstvo neocenilo jeho snahu. Docházelo k častým případům vysmívání se členům, v horším případě obyvatelé přešli k sabotování. Téměř od začátku svého působení se spolek snaţil zaloţit veřejný park „na Olšinkách“, přičemţ se řízení neustále prodluţovalo z důvodu nesnadného vykupování pozemků. Park však neocenilo ani samotné obyvatelstvo, k jehoţ potěše byl zřízen, neboť zde docházelo k četným poškozením dřevin, a byl zde proto zřízen policejní dozor. K poškozování docházelo však u všech podniků, které spolek řídil, a také na to městský úřad pravidelně upozorňoval. 17. října 1911 byla městská rada spolkem přinucena k zahájení řízení s dvanáctiletým chlapcem, který v Olšinském parku zaloţil dva ohně, čímţ poškodil nejen park, ale i stromy a křoviny zde rostlé, ze kterých ulamoval větve na přikládání. Nejvýrazněji se činnost spolku projevila v osázení kaţdého volného prostranství lesy a keři, zároveň od 1907 zabránil spolek kácení stromů a keřů bez důvodu, jelikoţ povaţoval krajinu Hlinecka za chudou29 na dřeviny. Otázkou je, nakolik byly akce spolku prospěšné krajině. V několika případech totiţ došlo k úplnému odvodnění mokřadních luk pro zřízení parku. Další nešťastný krok spolku bylo naplánované sázení nepůvodních dřevin oproti původním. Doklad o tom pochází z roku 1911, kdy bylo dle výpovědi spolku lipové stromořadí ořezáno neodborníky a natolik poničeno, ţe bylo zaţádáno o jeho náhradu stromy akátu. Proti tomu se však město ohradilo, ţe bylo ořezávání svěřeno pouze odborníkům, a tak není ţádný důvod přikročit k jeho

29 Na základě sekundární literatury i dle kronik se naopak zdá, ţe Hlinecko bylo protkáno i obklopeno hlubokými lesy, jako píše Rais, či Pamětní kniha města Hlinska, podle které rozvoj průmyslu umoţnila právě dostupnost dřeva z všudypřítomných lesů. 60 pokácení. Přitom ještě v roce 1910, kdy došlo při zřizování elektrického vedení ke zničení lipového stromořadí kolem císařské silnice do Holetína, se spolek dohodl na znovuvysazení téhoţ druhu. Kromě zasazování se o obnovu zeleně ve městě a okolí, stál spolek v čele mnoha hygienických opatření. Pravidelnou akcí spolku bylo veřejné zametání ulic alespoň jednou týdně v letních měsících, neboť dle tehdejšího mínění byl právě prach usazený v ulicích jednou z příčin epidemií. Stejně tak docházelo k seškrabávání bahna z ulic, které bylo také označené jako strůjce onemocnění. Roku 1904 zaţádal Okrašlovací spolek o úpravu krajiny okolo Taussigovy továrny, kde se hromadilo bahno. Lidé věřili, ţe prach i bahno nemoci způsobují, avšak k jejich likvidaci se příliš neměli, a město zase nechtělo vydávat peníze navíc. Další veřejně prospěšný poţadavek přišel v roce 1905, kdy spolek urgoval město Hlinsko ohledně zřízení veřejných záchodů u kostela: „aby se zabránilo nepřístojnostem, které se zde konají k veřejnému pohoršení.“ Zároveň poţádal při příleţitosti stavby silnice kolem kostela k Vítanovu o opravu schodů vedoucích ke kostelu. Od roku 1909 se spolek pravidelně zasazoval o zrušení vylévání nečistot z oken na ulici, coţ byl běţný postup jiţ od středověku. Běţné téţ bylo ukládání odpadu z domácností do shořelých zbytků domů a trosek po poţárech. Odpadky se však mnohdy nahromadily natolik, ţe se vysypávaly přímo na veřejné cesty. Opakující se ţádosti o změnu těchto návyků však dávají tušit, ţe zavedení nových opatření bylo sloţité (Okrašlovací spolek města Hlinska). Dle inventáře Archivu městyse Trhová Kamenice byl okrašlovací spolek zaloţen i v Trhové Kamenici, z jeho činnosti se však nedochovaly ţádné archiválie.

4.3.1 Školní zahrady Přestoţe byla zahradám dle Stehlíkové (2014: 84) věnována velká pozornost, vyskytují se o nich v materiálech Hlinecka pouze strohé zmínky, většinou s datem zaloţení. Jedná se nejčastěji o školní zahrady. Jako například v Pamětní knize Hlinska, ve které je uvedeno, ţe byla v roce 1902 zřízena školní zahrada pro městskou školu dívčí (Pamětní kniha města Hlinska: 74). V obci Vortová byla roku 1906 zřízena školní zahrada a vylepšena zahrada vilky pro biskupa, kterou navrhoval architekt Josef Fanta. Obec přitom ještě v roce 1906 neměla ani svůj hřbitov (Pamětní kniha obce Vortová). Zakládání školních zahrad bylo však nákladnou záleţitostí vzhledem k nutnému přihlíţení ke sloţení stromů (Daněk, 1933), obce tedy pravděpodobně nebyly svolné vydávat další peníze, proto byly školní zahrady zaloţeny jen ve větších obcích.

4.3.2 Stromové slavnosti Stromy i keře tvoří význačnou sloţku krajiny, která má estetický i vegetační účel. Po celé 19. století však pokračovalo jejich vytrvalé kácení, přičemţ aţ od druhé poloviny století dochází k uvědomění, ţe se jedná o zásah proti přírodě, přičemţ se lidé sami ochuzují o bohaté lesy i stráně, které pomáhaly udrţovat vodu v krajině. Proto se přistoupilo k osazování volných ploch stromy, většinou ovocnými nebo listnatými. Takovéto slavnosti měl v péči okrašlovací spolek jednotlivého města či obec (Klika, 1940: 12). Okrašlovací spolek města Hlinska konal slavnosti sázení stromků kaţdé jaro. Při těchto příleţitostech byly sázeny stromky, které nakoupilo město, a spolku poté darovalo právě pro tyto účely. Ne vţdy se však akce spolku vydařily. Na rok 1908 byla naplánována velká akce sázení ovocných stromů k řádnému oslavení panovnického jubilea30. Spolek se snaţil vyvrátit domněnku, ţe v horách se ovocným stromkům nedaří, a nechal vysadit na Hlinecku nejméně 1000 stromů, z čehoţ jen pětina by byla přímo v Hlinsku. Přitom ještě dle Raisova popisu bylo v sedmdesátých letech v Hlinsku místo zahrádek plno ovocných sadů. Obec Studnice se k akci přihlásila jako první, z čehoţ lze usuzovat na zájem sousedních obcí. Návrh se však musel odloţit z důvodu nedostatku finančních prostředků (Okrašlovací spolek města Hlinska). Zahájení stromkových slavností se pořádalo většinou v městské dívčí škole v Hlinsku, jako například k výročí panování císaře 20. dubna 1906. Pořádány byly opět péčí okrašlovacího spolku, při této příleţitosti bylo vysazeno 120 líp, přičemţ byly zase později vykáceny kvůli stínění (Pamětní kniha města Hlinska: 81).

4.3.3 Pověry a zvyky spojené s přírodou na Hlinecku 31 Vesnice nejen na Hlinecku byly aţ do počátku 20. století plné pověr. Velká část pověr i zvyků byla silně spjatá s přírodou, díky čemuţ lze přiblíţit vztah místních obyvatel k přírodě. Příroda obecně byla místem strachu, většina událostí byla zapříčiněna přírodou či počasím. Dochovalo se mnoho pověr vztahujících se k narození dítěte, zvláště z okolí obce Chlum, kde se podle dne narození usuzovalo, zda dítě bude šťastné, zdravé, či zda se vůbec doţije několika dní. Děti se také na mnoha místech vybraného území máchaly ve studené vodě, aby tak byly otuţilé a málo náchylné k nemocem. Voda tedy byla u obyvatelstva ve velké váţnosti. Jedním ze zvyků bylo házet do studně zbytky od štědrovečerní večeře s vírou,

30 V celém Rakousko-Uherském císařství bylo slaveno 60 let vlády císaře Františka Josefa I. Stromkové slavnosti byly obecně většinou pořádány k určitým výročím císařské rodiny. 31 Záměrně jsou zde uvedeny ty pověry a zvyky, které byly v 19. století hojné v obcích na Hlinecku, ale které se dnes jiţ nedodrţují či se na ně zapomnělo.

ţe pramen nevyschne, a voda bude stále čistá a dobrá.32 Do studny se jídlo házelo i na Zelený čtvrtek, na Tři krále se pak do studny vlila svěcená voda se solí. (Adámek, 1900: 28). Koupání ve studené vodě, většinou v řece nebo potoce, mělo zajistit zdraví. Tato pověra byla populární a rozšířená, na Tři krále před východem slunce se lidé myli v řece, aby byli čerství na další rok (Adámek a kol., 1904: 15). K ţenám v šestinedělí se vázalo velké mnoţství pověr, jejich situace tak byla zvláště sloţitá. Šestinedělky byly obecně povaţovány za nečisté, a tak nesměly ani ke studni pro vodu, neboť by se voda vytratila. Při procházkách musely pečlivě pozorovat okolní krajinu, protoţe v případě přeletu vrány byla dítěti předpovězena brzká smrt. Také jezení jahod po smrti dítěte znamenalo nulové šance na další otěhotnění. Pokud přešla šestinedělka pole či potok, přišlo silné krupobití, pokud vyšla bez šátku, strhlo se silné povětří. Pokud však šestinedělka obešla třikrát oheň, ten pak nepoškodil pole. Hlinecko bylo domovem mnoha nadpřirozených bytostí, ţeny v šestinedělí nesměly nechávat své dítě dlouho o samotě, protoţe by ho divá ţínka odnesla nebo vyměnila33 (Adámek, 1900: 43). Mládeţ měla za úkol při různých událostech koledovat o úrodu. Příkladem je přímo z Hlinska dochovaná koleda z vítání jara na Smrtelnou neděli, kdy se vynášela slaměná smrt, a koledovalo se: ,,Smrt nesem, zanesem, nový léto přinesem. Vítej, vítej, máji, my sme tobě rádi… A ty svatá Markytko, dej nám pozor na ţito a na to všecko vobilí, co nám pámbu nadělí.“ (Adámek, 1900, 94). Na velikonoční pomlázku se převáţně v okolí Kameniček proutím šlehal i dobytek, aby tak zůstal dlouho čerstvý. Nejvíce tancovat se chodilo na ostatky34, neboť to prý zaručilo, ţe vyroste vysoký len (Adámek, 1900: 108). Při slavnostních příleţitostech bylo běţné zabíjení zvířat. V okolí Trhové Kamenice a Hlinska se ještě v polovině 19. století shazovali nazdobení kozlové z mostu či z věţe radnice, poté se zabili a upekli. Shazování bylo později zakázáno. Ve Vortové se dlouho udrţoval zvyk související se snahou o získání lásky děvčete. Mladý muţ musel chytit rosničku, dát ji do mraveniště či hrnku plného mravenců. Po třech dnech zůstala ze ţabky jen kostra a v ní háček, ten se pak symbolicky pouţil na přitáhnutí (Adámek, 1900: 116). Jedním ze svátků, ke kterému se vázalo nejvíce zvyků, byl den sv. Matěje. Pytel s pšenicí si hospodář nasadil na hlavu, aby tak pšenice neshnila. Ještě před východem slunce musel vyjít nahý hospodář na zahradu a chodil kolem stromů s pořekadlem, aby zahrada ani pole nezmrzly. Také se na ovocné stromy klepalo dřívky, coţ mělo zajistit

32 ,,Studánko, studánko, nesu ti štědrýho večera, aby se v tobě voděnka drţela.“ (Adámek, 1900: 28). 33 Tyto pověsti jsou přitom známé především ve skotské mytologii, kdy se o dětech, které zemřely v brzkém věku nebo byly nemocné, tradovalo, ţe se jedná právě o děti podvrţené, tedy vyměněné. 34 Vyvrcholení období od Tří králů do Popeleční středy. 63 bohatou úrodu. Běţně se v tento den chodívalo na meze, kde se z plných plic křičelo, coţ mělo také zajistit úrodu (Adámek, 1900: 127).

4.4 Příroda v dílech literárních a uměleckých

Vztah k přírodě na Hlinecku a podobu zdejší krajiny v dané epoše lze nastínit i na základě literárních děl Karla Václava Raise, který zde strávil část ţivota, a zdejší přírodu si zamiloval. Svými popisy krás přírody i lidských osudů ovlivnil ostatní umělce natolik, ţe se sem sami vydávali. Stejně tak lze podobný vztah vytušit i z malířských pláten krajinářů Antonína Slavíčka a Františka Kavána. Všichni mají společnou oblibu zdejší přírody, ačkoliv u Raise k tomu došlo později. Vztah k přírodě však není jediné, co z těchto děl lze získat. Všichni tři umělci totiţ tvořili v rámci realismu, jejich díla tedy odráţí reálnou podobu krajiny, tak jak ji viděli a vnímali. Proto jsou tato díla cenným materiálem k poznání tváře zdejší krajiny ke konci 19. století. Jediný, který se ve znázornění mírně liší, je Gustav Macoun, jehoţ obrazy nereflektují barvy krajiny přesně dle reality.

4.4.1 Karel Václav Rais a jeho popis přírody Hlinecka Karel Václav Rais (1859-1926), spisovatel realismu a venkovské prózy, ţil a učil také na území mikroregionu Hlinecko. Pocházel z jičínského kraje, který také vnímal jako nejkrásnější a nejúrodnější, a právě zde si přál proţít celý ţivot (Rais, 1932: 25). Avšak svou učitelskou dráhu začal v malé škole v Trhové Kamenici, kde přijal místo v roce 1877 ihned po studiích. Místo mu nabídl ředitel jičínského učitelského ústavu Ferdinand Macháček, jehoţ bratr Václav působil jako ředitel školy v Trhové Kamenici. Rais nebyl ze svého nového povolání vůbec nadšený, dalších roků se obával: ,,Také jsem mu pověděl, ţe mne horský kraj a městečko málo potěšily, ba ţe jsem z toho velmi zarmoucen.“ (Rais, 1932: 30). Krajinu na Hlinecku zpočátku shledával chudou, drsnou, samé vrchy a lesy. Nejen přírodu, ale i místní obyvatele vnímal odlišně. Obyvatelstvo bylo podle něj tišší a přitom prudší, ošlehanější a upracovanější, neţ jaké znal ze svého rodného kraje. Ţivot se zde podle něj vedl tiše, klidně a velmi chudě. Největší překvapení však představovaly husté lesy (Rais, 1932: 13).

,,V Trhové Kamenici jsem si hned v prvých dnech svého pobytu vyběhl na vrch Zubří, k jeho bílé kapličce, odkud jsem teprve dobře viděl, v jaké rozvlněné krajině jsem. Horská pole se v ní střídala s hojnými černými lesy, v údolích a úţlabinách zalesklo se i několik zrcadel rybničních. Kraj hodně nedotknutý.“ (Rais, 1932: 50).

Rais zde působil 5 let, bydlel v bytě, který byl sice prostorný, ale dal se stěţí vytopit, v umyvadle mu pravidelně zamrzala voda. Předpokládá se, ţe právě kvůli chladnému prostředí pokoje trpěl revmatismem, přičemţ ho tyto bolesti pak provázely celý ţivot (Hladký, 2009: 24). Právě do období působení v Trhové Kamenici spadají jeho literární prvotiny. Na jaře dalšího roku se začal věnovat turistice, zřejmě souběţně s tím se začíná objevovat jeho kladné hodnocení zdejší přírody. Rais chodil často pěšky z Kamenice do Hlinska a po okolních vesnicích. Na výlety ho doprovázela učitelka Karla Burešová, řečená Karlička. S Raisem se zasnoubili, ale Karlička trpěla od roku 1880 tuberkulózou, a i přes pečlivou lékařskou pomoc umírá 6. června 1881 ve věku 23 let (Matrika zemřelých: 3). Po této smutné události chtěl Rais město ihned opustit, zaţádal si tedy o přeloţení do městské školy v Hlinsku (Hladký, 2009: 27). Sám poté vzpomínal, ţe ţivot v Hlinsku byl pro něho lepší, byla zde ţeleznice, knihovna a přátelil se s básníkem Bohumilem Adámkem. Rais zde učil na obecné škole, dnešním gymnáziu K. V. Raise. Po roce působení se oţenil s trhovokamenickou učitelkou Marií Hroznou, která mu pomáhala překlenout úmrtí Karličky (Hladký, 2009: 38). V té době byl uţ Rais známým autorem a touţil se přestěhovat do Prahy, kde by byl blíţe kulturnímu ţivotu. Po pěti letech působení v Hlinsku, v roce 1887, si Rais zaţádal o přeloţení do Podolí u Prahy a jeho ţádosti bylo vyhověno. Tím končí jeho ţivotní etapa na Hlinecku (Hladký, 2009: 39). Přímo v Trhové Kamenice se odehrává děj povídky Matka a děti (1887). Jedná se o skutečný příběh, který se stal krátce po Raisově příjezdu. Rais jej vypráví ze svého pohledu, kdy byl učitelem jen krátce. Povídka začíná vykreslením tamní přírody v zimě: ,,...ještě jsem jasně viděl pruh močálovitých umrzlých luk, ale brzy zmizely… A jiţ byla kolem samá šedivá zima.“ (Rais, 1961: 5). Pro obyvatele Trhové Kamenice je to scenérie vykreslena neuvěřitelně věrohodně. Z náznaků v povídce lze usuzovat, ţe se Raisův pohled na přírodu mění s příchodem jara :,, Bylo pěkné jaro, den za dnem spanilejší.. Potom jsem hledíval na hluboké lesy tmavě zelené a na svěţí luka, prokvetlá bílými sasankami.“ (Rais, 1961: 14). S příchodem léta se vztah k přírodě trvale mění na adorující, přesto však příroda v této povídce tvoří jen kulisu pro odehrávající se děj, nemá ho však dokreslovat, nýbrţ s ním kontrastovat. Kdyţ je hlavní postava nešťastná, příroda je právě v plném rozpuku. V povídce rovněţ podle slov obyvatel přirovnává Rais Trhovou Kamenici k horskému městu35, ačkoliv se o něm sám vyjadřoval jako o podhorském. Vysvětlení tohoto označení publikoval jako

35 ,,A pane, ono to tady na horách ani v lepší ţivnosti nejde!“ (Rais, 1961: 12). 65 fejeton Na horách v 16. čísle Posla z Budče z roku 1878. Podle něj zakrývá Českomoravskou vrchovinu mlha, takţe si její obyvatelé připadají jako na konci světa. Svůj příspěvek podepsal iniciály K.R. a vysvětluje zde, ţe „na horách“ se zdejšímu kraji říká právě díky obyvatelům, kteří se musejí vypořádat s bídou a nepřízní počasí, pracovat na poli pro skrovnou potravu z brambor a ţita, v zimě se často brodí do lesa pro otýpky (Rais, 1878: 340). Rais často chodil procházkou i do okolních vesnic, ve Svobodných Hamrech se spřátelil s majitelem tamního zámečku, architektem a vlastencem, Janem Nevolem (1812- 1903). Do tohoto místa je situována povídka Špačci, kde právě Nevole je jednou ze dvou hlavních postav. Povídka má kromě popisu přírody i jinou environmentální souvislost. Hlavní postava by ráda i ve Svobodných Hamrech viděla špačky, tak jako na ně byla zvyklá z rovinatého rodného kraje, kde jejich zpěv zněl líbezně. Rozhodne se proto postavit budky, aby je znovu slyšel zpívat. Zde Rais zcela jasně implikuje vlastní vzpomínky na domovský kraj, opět se objevuje idealizace domova i smutek po něm. Jan Nevole se narodil a vyrůstal na Havlíčkobrodsku, v povídce je mu přisouzeno Jičínsko. Povídka je opět situována na konec zimy, kdy se příroda začíná probouzet do krásy. Její popis tak můţe působit aţ idylicky: „V louce prvé svěţí smály se trávníky; jehličnaté lesy zvolna svlékaly zimní mlhové šály i plachetky a svou čistou zeleň koupaly ve vlahém slunečnu.“ (Rais, 1940: 66). Jedinou povídku, jejíţ děj se odehrává v Hlinsku, tvoří dílo Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši- Třebízském. Děj je však z části zasazen ještě do Trhové Kamenice, kde ţije hlavní postava, a z části do Hlinska, kam chodí do školy. V tomto díle zaznamenáváme poněkud markantní rozdíl v popisu přírody od povídek odehrávajících se v Kamenici. Popisu se totiţ věnuje mnohem větší část díla, neţ tomu bylo u předchozích děl, zároveň je i mnohem květnatější. Děj se odehrává v roce 1879 a jaro je zde opět prezentováno jako nejkrásnější období. Oproti zimě, která ve zdejším kraji bývá suchá a studená, se Raisova postava těší z tepla a různobarevného kvítí, přičemţ oceňuje i různorodou faunu. ,,I ten havraní krákot zněl veseleji- jak by ne, kdyţ naše hory stály v nejjasnějším slunci a teplo bylo...“ (Rais, 1902: 12). Z popisu je téţ zřejmé, ţe bylo Hlinsko směrem na jih obklopeno hustými lesy: ,,Kdyby nebylo tolika starých, černých lesů v cestě, jistě bychom viděli borovský kostelíček na vršku.“ (Rais, 1902: 18). Největší rozdíl však nastává v popisu přírody Trhové Kamenice. Jeho popis v povídce je téměř totoţný s popisem z vlastních vzpomínek, je však výrazně citově zabarven. Kopcovitá krajina je náhle krásná ve své různorodosti, lesy bohaté a rybníky hojné, coţ dokresluje ráz dokonalé krajiny. Hlavní postava velmi ráda chodila do lesů, trávila zde většinu volného času. Les, ačkoliv černý a hluboký, není místo strachu tamních obyvatel.

Raisův nejslavnější román Západ se odehrává v obci Kameničky. Jedná se o nejucelenější popis krajiny a přírodních podmínek Hlinecka 80. let 19. století. Popis přírody je zde stejně důleţitý jako samotný děj příběhu, podbarvuje ho a doplňuje. Kniha začíná jako většina Raisových příběhů na podzim. „Tmavomodré lesy po temeni Ţelezných hor, plachty polí, ţloutnoucí louky podél řeky, její hladina barvy a lesku vyleštěné oceli, město Skalsko i střechy vesnic, vyhlédajících z úzkých zákoutí - vše bylo polito plnou září mdlého podzimního slunce.“ (Rais, 1951: 9). Objevuje se zde i nový prvek v díle, který je však typický pro celý mikroregion: zamokřené louky. Autor vykresluje jarní období právě podle zatopených luk, coţ se opakuje v příběhu několikrát36. Ve vesničce Zalíbené, která patří k obci Studnice, se odehrává i děj povídky Káča (1905), která byla ve své době povaţována za nejhumornější dílo Raisovo. Tato povídka se však na Českomoravské vrchovině odehrává pouze z malé části, její děj je zasazen do Českých Budějovic. Povídka se od ostatních liší kromě humoru i téměř plnou absencí popisu přírody, přesto však podává svědectví o nejčastěji pěstované plodině, kterou byly na Hlinecku stále brambory: „... i poznal, ţe brambory všude na těch kopcích rostou dobré a také mléko s černým chlebem a podmáslí ţe tam výborně chutná.“ (Rais, 1968: 6) Povídka je téţ z části autobiografická, Rais zde popisuje své vlastní vzpomínky. Hlavní postava cestuje z Českých Budějovic do Zalíbeného po učitelských zkouškách, stejnou cestu, pouze do Trhové Kamenice, absolvoval i Rais. Pravděpodobně vzpomínal i na své dojmy z cesty, kdy se osobní smutek promítal do vnímání okolí, neboť popis přírody je vykreslen reálně bez jakéhokoliv zabarvení: ,,Pod smutným mlţnatým nebem, tichým sychravým krajem dlouhými, stejnými kroky měřil bílou silnici, vinoucí se mezi poli, zabíhající dál do lesů černých, dalekých.“ (Rais, 1968: 78). Raisovy povídky (a tvorba obecně) mají společná ústřední témata, jedná se o kritiku společnosti a venkovské bídy, autor také rozebírá vztah mezi rodiči a dětmi. Povídky mají zároveň společné to, ţe závaţná témata nebo kritika se kontrastně střídají s popisy přírody. V postavách Raisových děl, které se na Hlinecko přestěhují, nalezneme opakující se smýšlení o zdejší krajině. Na počátku se jim nelíbí, shledávají ji hrubou a drsnou, zpravidla přicházejí na podzim a jsou zde nešťastné. S příchodem jara však svůj soud mění a přírodu si zamilují. Je zřejmé, ţe do hlavních postav Rais pravděpodobně implikuje své vlastní nahlíţení na přírodu Hlinecka.

36 „Bylo v březnu měsíci, mlha a vody všude plno. Luka k hrozdějovskému lesu byla jediná ledová hladina, po níţ se uţ místy rozlévala voda.“ (Rais, 1951: 24). „Po lukách se čeřily hladiny rybníků, jeţ byly památkou po rozbouřené jarní vodě.“ (Rais, 1951: 207) 67

Pro rozbor Raisovy tvorby je vhodné uţít metody ekokritiky. Ekokritika je mezioborová disciplína, která se věnuje vztahu mezi literaturou a prostředím, kdy příroda je v popředí zájmu (Buelle, 1995: 18). Původně byla ekokritika ustanovena pouze pro díla nebeletristické povahy. Později se rozšířila na díla beletristická, přičemţ odůvodnění znělo, ţe i na absenci přírody lze pohlíţet jako na projev vztahu autora k přírodě (Kopecký, 2012: 14). Pro uţití díla v rámci ekokritiky platí 4 důleţitá kritéria, ustanovená Lawrencem Buellem (1995: 12). Za prvé musí být v díle zřejmé, ţe dějiny člověka náleţí do dějin přírody. V Raisových dílech zaujímá právě příroda jednu z ústředních rolí, příroda tvoří celé prostředí pro děj, ovlivňuje chování hlavních postav, hlavně co se přírodních jevů (např. povodně) týče. V převáţné většině povídek z Hlinecka je zřejmé, ţe člověk je součást přírody a její historie. Toto pojetí splňuje i kritérium pojímání přírody, která by měla v dílech být chápána implicitně jako proces, nikoli jako konstanta. Dalším kritériem je zájem člověka o přírodu, přičemţ by se nemělo jednat o jediný legitimní zájem. Problém nastává s třetím kritériem v Buellově pořadí, které hovoří o zodpovědném jednání člověka. Proto nelze ekokritiku na Raisova díla vyuţít v celém rozsahu, neboť autor ve svých dílech ţádným způsobem nereflektuje environmentální problémy, ani dopady lidského jednání na přírodu. Pouze v povídce Špačci si všímá úbytku jednotlivých druhů ptactva, avšak tento problém nedává do souvislosti s lidskou činností, ale s rozdílností jednotlivých míst. Oproti tomu hlavní postavy často vyjadřují svůj vztah k přírodě. Příroda je pro ně domovem, útočištěm a neodmyslitelnou součástí. Jejich vztah je vyjádřen téměř vţdy kladně, pouze u osob, jeţ mají osobní těţkosti, či vystupují v záporné roli, se vztah neprojevuje. Vztah ke zvířatům je ve vybraných povídkách trojího druhu. Zaprvé Rais určuje zvířata hospodářská, která vţdy představují pouze uţitek pro lidi, ať uţ se jedná o cestování, práci na poli, či především potravinový uţitek. Na druhé straně jsou pak zvířata domácí, jedná se však pouze o psy, ke kterým mají hlavní postavy láskyplný vztah. Třetí druh vztahu je pak opět představen v povídce Špačci, kdy zvířena tvoří ústředního hybatele děje a součást, bez které není příroda taková, jaká by měla být. Jakýsi ideál přírody tvoří v Raisově pojetí na Trhovokamenicku, potaţmo Hlinecku, vţdy stejná scenérie. Hluboké černé lesy, louky poseté balvany a květy, pahorkatina, rybníky a právě přítomnost zvířat. Pole do tohoto pojetí nespadají, ačkoliv i na ta je například v povídce Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši Třebízském pohlíţeno kladně, pravděpodobně jako na ţivitele obyvatelstva. Karel Václav Rais popisuje přírodu takovou, jakou ji viděl, bez zjemnění a příkras, proto lze jeho popisy představit jako popisy tehdejší reálné krajiny. Zde je záhodno přiznat, ţe krajina na Hlinecku v současnosti vypadá stále obdobně, proto je tento region oblíbenou turistickou destinací.

4.4.2 Příroda Hlinecka z pohledu Malířů Vysočiny ,, Jiný ţivot tam na horách- zcela jiný a našemu odchylný a v zimě zvláště.“ Antonín Slavíček v dopise (Adámek, 1914: 15).

Krajinomalba je neoblíbenějším námětem malířů 19. století. Znázornění krajiny se měnilo v závislosti na směru v dané době převládajícím. Od klasicismu, přes romantismus aţ po realismus, symbolismus a secesi se nakonec v krajinomalbě odráţí reálné vidění světa (Krajinomalba, 2009: 7). Co však je doménou malířů, znázorňujících krajinu Hlinecka, je impresionistický realismus. Realismus jako směr postupně vznikal od 30. let 19. století, převáţně v malé vesničce Barbizon, kam se od roku 1848 sjíţděli malíři z celé Evropy. Realismus navazuje na romantickou lásku k přírodě, ale přitom nemilosrdně znázorňuje skutečný svět (Krajinomalba, 2009: 29). Impresionismus se vyvinul později, avšak kráčel ve stopách realismu. Hlavní myšlenkou totiţ bylo definování optické metody. Malíř podle nich nemůţe zaznamenat přesně předmět, můţe zaznamenat jeho optický vjem. Kaţdý optický vjem je však subjektivní a můţe se s kaţdou vteřinou změnit (Stibral, 2005: 120-121). Nejvěrnější obraz přírody hlineckého mikroregion lze nalézt u tzv. Malířů Vysočiny, tedy malířů krajin, kteří se věnovali krásám Českomoravské vrchoviny, převáţně Hlinecka. Právě mikroregion Hlinecko se pyšní krajinou, která kromě Karla Václava Raise okouzlila i mnoho malířů a krajinářů. Nejedná se však pouze o barevné hluboké lesy, či rozkvetlá luka, ale i o lidové stavby, které se v mnoha obcích dochovaly, včetně tradičních roubených stavení. Zároveň se nejedná jen o místo inspirace, ale i o místo s osobním poutem, ať rodiště či bydliště. Mezi umělecky nejznámější obce patří jistě obec Kameničky. Zde působili Antonín Slavíček, Josef Dvořák, Jaroslav Hudec, Karel Moravec či Ladislav Řebíček. Stejného významu dosáhla i obec Vysočina, převáţně Moţděnice a Svobodné Hamry, kde působili malíři František Kaván či Gustav Macoun. Právě Antonín Slavíček a František Kaván se řadí mezi významné malíře české krajiny.

František Kaván (1866- 1941) Akademický malíř, krajinář a spoluţák Antonína Slavíčka, je označován jako malíř- básník české krajiny. Narodil se v malé vsi v Krkonoších, a to ovlivnilo náměty jeho maleb: rovné krajiny ho neuspokojovaly, pouze krajina horská mu byla blízká a předurčila ho k impresivně laděnému realismu, kdy se snaţil nejen o reálné znázornění, ale i o znázornění panující atmosféry a intimního vztahu mezi malířem a krajinou, který sám vnímal (Vancl, 1962: 62). Ţil i tvořil 15 let v obci Vítanov, jejíţ krajinný ráz mu připomínal domov, a toto období je nejvýznačnějším v jeho tvorbě. Poté působil ve Svobodných Hamrech dalších 5 let.

Ţelezné hory se mu staly stálou inspirací. Častým motivem Kavána je řeka Chrudimka ve všech ročních obdobích (viz Obr. č. 21). Byl jedním z nejnadanějších ţáků krajinářské školy Julia Mařáka37. Většina Kavánových děl vyjadřuje melancholickou zimní náladu, sníh a vánice, čehoţ bylo ve Vítanově dostatek (viz Obr. č. 22, 23). Zimní krajinu maloval v plenéru i ve vysokých mrazech, kdy mu tuhly barvy. V prvních letech tvorby se soustředí na pravdivost vidění, kterou zvyšuje skrze barvy a vykreslení detailů v popředí obrazu. Přestoţe Kaván pouţíval zpočátku ve svých dílech symbolismus, především byl malířem realistou a jeho symboly vţdy čerpají podklad v reálné přírodě (Vancl, 1962: 32). Jeho díla jsou tedy skutečnými krajinami a jako taková jsou vypovídající pro zobrazení krajiny mikroregionu Hlinecka na přelomu 19. a 20. století. František Kaván nezachytil pouze krajinu, zachytil ji tak, jak jí sám vnímal.

Antonín Slavíček (1870- 1910) Vedle Františka Kavána, od kterého se liší jak osobností38, tak i cílem malby, je Antonín Slavíček nejvýraznější postavou jak Malířů Vysočiny, tak Mařákovy krajinářské školy. Neviděl totiţ krajinu tak jako Kaván, který ji povaţoval za domov, a chtěl ji tak znázornit, Slavíček viděl v krajině hlavně odraz lidských osudů. Jiţ za studií mu byla předpovídána zářná budoucnost. Po Mařákové smrti krajinářský ateliér dokonce rok vedl, poté byl však ateliér zrušen, coţ Slavíčka velmi ovlivnilo. Svou inspiraci hledal jako poutník na cestách, kde tvořil díla obecně oceňovaná jako krásná, jemu samotnému však nestačila. Po přečtení Raisova románu Západ touţil odjet do Kameniček a poznat zde lidský osud spojený s krajem a přírodou. Kdyţ do Kameniček poprvé přijel, poznal, ţe právě toto místo je zdrojem krásy a inspirace, který tolik potřeboval. S Raisovou pomocí se ubytoval v malé chaloupce na konci vesnice, přičemţ právě pohled z této chalupy je poznat hned z několika jeho obrazů, převáţně pohled na Volákův kopec (viz. Obr. č. 19). Přestoţe v Kameničkách sídlil pouze 4 roky, vznikla v tomto období jeho ţivota desítka děl, která se stala klíčovými v českém krajinářství. Do Kameniček zval své přátele, mezi které patřili Herbert Masaryk, Josef Dvořák, Otakar Nejedlý, Jan Angelo Zeyer, ale i historik Jaroslav Goll (Slavíček, 1914: 1-3).

37 Krajinářská škola Julia Mařáka vznikla opětovným zřízením ateliéru krajinomalby na praţské Akademii v roce 1887, téměř po dvacetiletém uzavření, které znamenalo pokles krajinářské popularity. Julius Mařák, autor pozdního romantismu, byl povolán do čela. Mezi nejvýraznější ţáky patřili František Kaván, Antonín Slavíček, Alois Kalvoda a Otakar Lebeda. Tito čtyři však jiţ neusilují pouze o přesný obraz krajinného úseku, ale spíše o citové vyjádření proţitku z této krajiny (Krajinomalba, 2009: 34). 38 Slavíček byl měšťan zvyklý na pohodlný ţivot. Sám o sobě věděl, ţe maluje lehce, a chtěl především pochopit zdejší ţivot, nikoliv pouhou krajinu, ale hlavně její atmosféru touţil malovat. Oproti tomu Kaván byl horalem od narození, ţivot i přírodu chápal drsnou a nevlídnou, v obrazech vyjadřuje svou lásku k ní. Sám o sobě byl však velmi skromný se sklony k sebepodceňování (Kaván, 1981: 5). 70

Právě ten popsal Slavíčka slovy: ,,Nejraději si vzpomínám na chvíle, kdy jsem sedával u Slavíčka a on maloval. Právě při obrazech byl Slavíček celou duší... Myslím, ţe mluvíval více ten, kdo horlivě pracoval, neţ-li ten, kdo tiše seděl a se díval, jak, co leţelo před námi, přecházelo na plátno.“ (Adámek, 1914: 14). Cílem Slavíčkova umění byla lidská pravdivost, silným motivem pak nebe, v Kameničkách často zamračené, a zamlţené (viz Obr. č. 17). Dalším častým námětem jsou i cesty, lemované několika stromy, povětšinou břízami, které měl malíř nejradši (viz Obr. č. 18). Slavíček se chtěl stát jedním z horalů, aby pochopil atmosféru těţké práce v chudém kraji. Ačkoliv s obyvateli nikdy nesplynul, jeho obrazy vykreslují kraj tak, jak ho on jako návštěvník zvenčí viděl - atmosféru místa protkanou osudy lidí. Antonín Slavíček je tedy unikátní v tom, ţe nechtěl pouze zaznamenat malebnost krajiny, chtěl převáţně vystihnout její úzký vztah s člověkem, zaznamenat pravdivý dojem z reálné krajiny.

Gustav Macoun (1892- 1934) Akademický malíř, ţák a pokračovatel Antonína Slavíčka, který maloval v Kameničkách i Svobodných Hamrech. Macoun byl impresionistou a autorem melancholických obrazů podzimních a především zimních nálad (Hlaváčková, 2005: 5). Stejně jako Slavíček i Macoun rád zobrazoval polní cesty chudého kraje lemované břízami, nahýbajícími se ve větru pod podmračenou oblohou. I u jeho obrazů se snoubí emocionální atmosféra s přesností zobrazení. Liší se však pestrou kolorizací (viz Obr. č. 24), která balancuje na pomezí nadsázky (Macoun, 2010: 3).

4.5 Demografický vývoj obyvatelstva mikroregionu

Přírodní podmínky, rozvoj průmyslu, půdní poměry a rozloha obcí mají vliv na lidnatost obcí. Růst počtu obyvatelstva vedl k důraznější snaze o vyuţívání krajiny. Na konci 18. století upozorňoval Thomas Malthus na růst populace geometrickou řadou, zatímco získávání surovin pouze řadou aritmetickou, varoval před větším počtem lidí, neţ je Země schopna uţivit. Počet obyvatel českých zemí se zdvojnásobil v průběhu 19. století, neboť ještě nikdy nebyly moţné tak velké přesuny obyvatelstva z vesnic do měst za průmyslem jako právě v tomto století (Fialová a kol., 1998: 217). Na území mikroregionu byl hlavní příčinou vzrůstu počtu obyvatelstva v 18. století příznivý rozvoj řemesel, v období 19. století právě průmysl a obchod. Některé rodiny odcházely za prací do ciziny, kdy cílem byly Severní Amerika a Rusko. Počet vystěhovalců je však nepatrný v porovnání s celkovým přírůstkem (Stříteţský a kol., 1897: 17). Největší

71 nárůst obyvatelstva představuje první polovina 19. století, kdy v okrese Nasavrky mezi léty 1837 a 1857 vzrost počet obyvatel z 16 335 na 19 106. V druhé polovině se počet obyvatelstva příliš neměnil, ustálil se okolo počtu 19 500. Oproti tomu okres Hlinsko výrazněji lidnatěl i ve druhé polovině století, kdy se počet obyvatel zvýšil od roku 1880 do roku 1900 z 19 100 na 20 100. Větší počet narozených dětí měl okres hlinecký, avšak oproti okresu Nasavrky měl i vyšší počet úmrtí. Výraznější nárůst obyvatel města Hlinska nastává počátkem 20. století, kdy se nejvíce rozvinul průmysl, a došlo k zaloţení velkého počtu továren. Stejný nárůst zaznamenává i Krouna, kde ke sniţování populace dochází aţ od roku 1920, obdobný vývoj má i obec Holetín. Opačný trend představují menší obce jako Raná nebo Trhová Kamenice, kdy zhruba od 80. let 19. století dochází k úpadku a počet obyvatel se postupně sniţuje. Obecně lze konstatovat, ţe obce blíţe Hlinsku a v rámci hlineckého okresu měly v druhé polovině 19. století kladný přírůstek obyvatelstva, u obcí vzdálenějších a obcí okresu Nasavrky se jedná o přírůstek záporný. Od 50. let 20. století se populace radikálně sníţila u všech obcí a mírné sniţování počtu obyvatel a jejich stále vyšší průměrný věk vykazují téměř všechny obce mikroregionu (údaje Českého statistického úřadu).

4.6 Nemoci a příčiny úmrtí v souvislosti s přírodním prostředím

V 19. století měly na zdravotní stav lidí vliv nově zavedená hygienická opatření a objevení původců některých infekčních onemocnění. Právě moderní hygiena se v průběhu století teprve rodila ve střetu neměnnosti vesnic a industriálního rozvoje. Prosazovala se čistota veřejného prostoru označovaná termínem „všeobecná hygiena“, jejíţ součástí byl odvoz nečistot z měst a završením přístup všech obyvatel k nezávadné vodě (Lenderová a kol., 2009: 90). Právě voda byla totiţ nejčastějším původcem mnoha nemocí i úmrtí. Přestoţe zdravotnictví ve sledovaném období bylo na vzestupu, lékařská péče nebyla dostupná všem. Kaţdý okres se dělil na různě velké zdravotnické obvody39, kaţdý obvod spadal do správy jednoho lékaře. Například trhovokamenický obvod představoval v roce 1909 4743 osob a 53 km², patřil k menším obvodům, lékař za pacienty dojíţděl, tedy ne vţdy byl k zastiţení. Své místo zaujímá i cena ošetření, jen velmi málo lidí si péči mohlo dovolit (Vepřek a kol., 1909: 23). Velmi časté neúrody měly u nezámoţného obyvatelstva mikroregionu za následek nepříznivý zdravotní stav a poměrně vysokou úmrtnost. Vyššího věku, jak bylo vypozorováno, se doţívaly osoby pracující hodně na čerstvém vzduchu, jako jsou rolníci.

39 Průměrný obvod měl cca 47 km² a 6100 osob (Vepřek a kol., 1909: 22). 72

Oproti tomu řemeslníci, dělníci a továrníci umírali dříve. Příčiny úmrtí byly rozličné, u hrnčířů byla častá otrava olovem, u kameníků poranění očí, u řezníků tasemnice a cizopasníci a u dřevařů váţné úrazy (Adámek, 1897: 23). Mezi nejčastější nemoci i příčiny úmrtí ve spojení s přírodními vlivy patřily nemoci spadající do první skupiny Bertillonovy klasifikace40, tedy nemoci nakaţlivé a cizopasné, kam se řadí břišní tyf, úplavice a cholera. Úmrtí způsobená přímo přírodními vlivy jsou dle klasifikace označená jako Smrti násilné a úrazové a patří do XVII. skupiny. Jedná se mimo jiné o utonutí, umrznutí, zásah bleskem, uhoření, otrava skrze rostliny či usmrcení zvířetem. Dle zdravotní výroční zprávy z roku 1894 tehdejší lékař pro trhovokamenický zdravotní obvod usuzoval, ţe zdejší horské obyvatelstvo by se díky zdravému proudění vzduchu, zapříčiněnému vyšší nadmořskou polohou, a absenci dýmu z továren mohlo těšit výbornému zdraví. Nicméně se jedná o kraj velmi chudý, kdy se obyvatelstvo nedostatečně stravuje a pracuje namáhavě, tato kombinace je podle něj zdrojem chorob dýchacího ústrojí, které představovaly nejčastější příčinu úmrtí osob v produktivním věku (Zdravotní výroční zprávy obvodních lékařů). Nejen chudý, ale i poměrně zaostalý byl okres hlinecký, neboť se zde ještě na počátku 20. století místo léčení zaţehnávalo. Zaţehnávání se však úzce pojilo právě s přírodou, protoţe se nemoci posílaly na skály a za moře, tedy na místa, kam se běţný obyvatel Hlinecka nedostane. Dle dobového mínění bylo nejčastějším původcem nemoci uhranutí, proti kterému existuje největší počet zaţehnávacích formulí. Zaţehnával se nejen nemocný, ale i celé místnosti a stavby (Adámek a kol., 1914: 4).

4.6.1 Nemoci nakažlivé a cizopasné Nejvýraznější problémem 19. století byla pitná voda. Lidé pili vodu studenou, nepřevařenou a ta byla zdrojem mnoha bakterií způsobujících nemoci. Nejčastější z nich byl břišní tyfus, coţ je horečnaté střevní onemocnění způsobené bakterií S. Typhi skrze kontaminovanou vodu či potraviny. Mezi preventivní opatření se řadí právě zásobování nezávadnou pitnou vodou a bezpečné odklízení odpadu. (Göpfertová a kol., 2006: 112). Epidemie tyfu se na vybraném území objevovaly téměř pravidelně po povodních, kdy vylitá voda z řek kontaminovala vodu ve studních. Při vyskytnuvší se epidemii byly studny uzavřeny a odebral se vzorek vody k výzkumu. Po odeznění epidemie byla nařízena oprava studní, přičemţ ve většině případů se jednalo pouze o jejich zastřešení. V roce 1907 došlo

40 Jacqoues Bertillon, statistik a demograf, sestavil první ustálenou klasifikaci příčin úmrtí a nemocí, která byla přijata v roce 1893 na schůzi Mezinárodního statistického ústavu v Chicagu. Obsahuje 14 skupin a 161 nemocí. Do českého jazyka byla jako první přeloţená revize z roku 1929 (Stříteţský a kol., 1898: 15). 73 k úmrtí dvou dělníků Taussigovy továrny právě na střevní tyfus. Úmrtí vyvolala paniku a voda z tovární studny byla ihned odeslána na rozbor, nenašly se však v ní ţádné bakterie tyfové, ani odpadové. Epidemie se však začala nebezpečně šířit a původce byl objeven po několika dnech v městské studni. Kaţdoroční epidemie urychlovaly jednání jednak o stavbě kanalizace, neboť se po provedených šetřeních ukázalo, ţe se v blízkosti studní nacházejí záchody a ţumpy, jednak o stavbě vodovodu, kdy z důvodu moţného ohroţení celého politického okresu tyfem bylo městům nařízeno zřídit vodovod (Vodovod 1901-1905, 1205). Úplavice, téţ shigelóza, je infekční onemocnění, kdy se člověk nakazí kontaminovanou vodou. I v současnosti jsou v chudších zemích hlášeny stovky případů, úplavice se nejčastěji vyskytovala zpravidla v oblasti s nízkými hygienickými standardy. Jako prevence se doporučuje likvidace odpadních vod. Stejně tak se šíří i cholera (Göpfertová a kol., 2006: 118). Nejčastěji se objevovala v první polovině 19. století. Epidemie cholery řádila na Hlinecku v letech 1831- 1832, znovu se však objevila aţ ve válečném roce 1866, kdy bylo ve Všeradově ubytované pruské vojsko (Pamětní kniha obce Všeradova: 16). Vţdy však nelze přesně rozlišit onemocnění, neboť cholera a úplavice se často zaměňovaly, případně byly označovány za tu samou nemoc.

4.6.2 Smrti násilné a úrazové Úmrtí způsobených přímým přírodním vlivem, je v porovnání s nemocemi velmi málo. V Trhové Kamenici v letech 1881- 1914 bylo takových případů jen 11. V naprosté většině se jedná o utonutí, po jednom případu došlo téţ k uhoření při poţáru, umrznutí, zasaţení bleskem a slunečnímu úpalu (Matrika zemřelých).

5 Environmentální dějiny mikroregionu Hlinecko po roce 1914

V červenci roku 1914 přijel do vsí kočár a na zeď většinou hasičského skladiště či na jiném viditelném místě byla přibita vyhláška o mobilizaci, kdy se k plukům měli odebrat všechny osoby 39 let staré a mladší. Koncem sledovaného období a s příchodem světové války nastává doba velkého strádání a úpadku v zemědělství. Rok 1915 však zároveň provázelo i přílišné sucho, z tohoto důvodu výnosy obilovin klesly o polovinu. K bramborám se hledělo s nadějí, neboť po jarních mrazech se opět jejich stav zlepšil. Po brzké sklizni však přišly vytrvalé deště a škoda na bramborách byla vyčíslena na tři čtvrtiny výnosu. V následujících letech bylo zabavováno veškeré vypěstované obilí pro armádu. Na obdělávání půdy chyběli silní muţi, kteří odešli na frontu, město Hlinsko tak bylo nuceno přistoupit k doplnění pracovních sil v zemědělství z řad uprchlíků. (Zemědělství- všeobecně, 1896). Oproti tomu v průmyslu se naopak dařilo, mnoho firem totiţ bylo zakládáno převáţně v 20. letech 20. století, neboť po ukončení války a vzniku republiky vzrostla poptávka z ciziny. Výroba látek a plachet byla však nahrazena výrobou koberců. Hlinsko se stalo důleţitým hospodářským centrem nově vzniklého státu. V roce 1931 se však i Hlinecka dotkla světová krize, a firmy, které měly své filiálky v Paříţi, Londýně i Berlíně, začaly zanikat především kvůli pádu britské libry. Firmy však procházely neustálým vývojem, modernizací a převáţně změnou výrobků. Zajímavý vývoj je z hlediska výroby u firmy Josefa Staštíka. Za první světové války, kdy byl nedostatek obuvi, se v Hlinsku uchytily firmy na výrobu dřeváků. Po válce přeorganizoval výrobu na řemenice pro nábytek. Roku 1921 z firmy vystoupil a zaloţil novou firmu, první na výrobu koţešin. Koţešnická výroba se poté v Hlinsku nejvýrazněji uchytila a fungovala aţ do 80. let minulého století. Nejznámější koţešnickou firmou je firma Josefa Tlustého. Za války fungovala výlučně díky vojenským dodávkám, po vzniku samostatného státu se z ní stala významná československá firma. V roce 1919 bylo zaloţeno i koţešnické druţstvo (Pamětní kniha města Hlinska: 14-27). V roce 1953 zde vznikla světoznámá koţešnická firma Kara. Ve dvacátých letech také začalo plánování vodovodů v obcích. Vodovody Hlinska a sousedních obcí byly stavěny v letech 1930-1939, přičemţ plány na stavbu v obcích pocházejí z roku 1929 (Vodoprávní záleţitosti, 1908). Velkou změnu ve vývoji krajiny pak znamenal nastupující socialistický reţim, kdy došlo k scelování pozemků a zakládání JZD.

Závěr

Práce se zabývá systematickým přehledem environmentálních dějin Sdruţení obcí mikroregionu Hlinecko v dlouhém devatenáctém století a předloţila jejich ucelené zpracování. Vzájemná interakce mezi člověkem a přírodou se v tomto období promítla ve všech sférách. Člověk ovlivňoval své okolí moderními technologiemi a postupy. Většinu toho umoţnila nově rozvinutá silniční síť a hlavně zavedení ţeleznice, která protkala krajinu. Vybrané období provází snaha o co nejefektivnější vyuţití dostupné přírody. Člověk je svázán s přírodou od počátku, coţ dokazuje i uţívání místních a pomístních názvů, ve kterých se odráţí přírodní podmínky či zásahy do krajiny ze strany člověka. Území mikroregionu je zasazeno do oblasti hlubokých lesů, jejichţ rozsah se však ve sledovaném období neměnil. Avšak skladba lesa doznala význačných změn, původní smíšené lesy byly vykáceny a byly nahrazeny smrkovou monokulturou, která lépe odpovídala snaze o intenzivní hospodářství a které se na podmáčeném stanovišti dařilo. Přešlo se téţ k umělému vysazování, kdy přirozené zmlazování probíhalo jen na člověku nepřístupných místech. Další změnu znamenal i přechod k pěstování vysokého lesa a zavedení nové seče na holo. Jedinou chráněnou oblastí lesa se stal Polomský prales, zbytek původního bukojedlového lesa, jehoţ ochrana byla vyhlášena roku 1896. O téměř kaţdé z obcí se píše jako o obklopené černými lesy, při srovnání s historickými fotografiemi a vojenským mapováním je však zřejmé, ţe se zdaleka nejedná o zalesnění současného charakteru. Zhruba do poloviny 19. století, kdy se začíná rozvíjet průmysl, bylo stěţejní ţivností zemědělství. Pole na většině území mikroregionu byla přirozeně neúrodná, nutnost obţivy zapříčinila jednu z prvních fází proměny krajiny. Vybrané období v zemědělství znamená přechod od trojpolního zemědělství k zemědělství střídavému. Na základě zrušení nevolnictví v roce 1848 došlo i ke zrušení úhoru, coţ umoţnilo zavedení střídavého zemědělství a zavedení nových plodin. Nejčastějšími surovinami byly brambory a len. Len je však plodina náročná na ţiviny, docházelo tedy k ještě většímu sniţování úrodnosti, která se musela nahrazovat strojovými hnojivy. Nejvíce se hnojilo superfosfátem, který se přidával k chlévskému hnoji. Pro rozšíření pouţívání hnojiva byla však nutná osvěta, především skrze Hospodářský spolek. Drobní rolníci se proti zavádění umělých hnojiv bouřili, přirozené jim přišlo hnojení chlévským hnojem. Pro potřebu orné půdy byly v průběhu století rušeny rybníky, jejichţ původně značný počet klesal jiţ od třicetileté války. Z hospodářských zvířat se nejvíce choval hovězí dobytek, jehoţ stav výrazně kolísal dle úrody pícnin. Ve sledovaném

76 období se objevuje několik stíţností na zacházení s hospodářskými zvířaty, především u prasat. Výrazné ovlivnění přírody člověkem znamenal i rozvíjející se průmysl, který byl soustřeďován převáţně v městě Hlinsku. Nejvíce se jednalo o tkalcovství, od poloviny 19. století zde vídeňští továrníci zakládali továrny, čímţ zaměstnali většinu obyvatelstva Hlinecka. Rozvoj průmyslu však znamenal znečištění řeky Chrudimky, kam se vypouštěly kaly a odpadní vody. Tvář krajiny byla měněna také ţelezářstvím, na daném území rozšířeném jiţ od 16. století, kdy se ruda dolovala a zpracovávala na několika místech mikroregionu. Významné bylo i otevření několika kamenolomů, jejichţ kameny byly vyváţeny především do Vídně. Lidé měnili v krajině i vodní systém skrze meliorace, nutné vzhledem k přeměně podmáčených luk na ornou půdu, přesto však o ni existuje jen málo zmínek. Výrazné změny přinesla regulace řeky Chrudimky, která byla nařízena v důsledku nepřestávajících záplav. V roce 1903 došlo k opětovnému zakládání rybníků právě kvůli zadrţování vody, jejich existence však neměla dlouhého trvání. Na řece byla postavena vodní nádrţ, díky níţ jiţ v suchém období řeka nevysychala. Pitnou vodu lidé měli ze studní, ty však byly často kontaminované. Na druhou stranu však i příroda výrazně ovlivňovala člověka, nejviditelněji skrze přírodní katastrofy. Nejčastějšími byly kaţdoroční záplavy, které odnášely mosty a ničily úrodu. Záplavy téţ kontaminovaly vodu, coţ vedlo k četným onemocněním a úmrtím. Časté byly i poţáry vznikající však spíše lidskou nepozorností neţ přírodním úkazem. Výraznou pomoc při hašení poţárů znamenalo zakládání dobrovolných hasičských sborů. Pro vybrané území je také typické střídaní vlhkých a suchých roků, kdy v období sucha vyschla voda v řece i ve studních a voda se musela dokupovat. V období vlhka zase došlo k vyplavení nebo shnití úrody. Mírné zimy, kdy se mohlo osít jiţ v únoru, se střídaly s hustými vánicemi, které uzavřely obce. Další výrazné ovlivnění přírodou znamenaly nemoci a úmrtí. Díky namáhavé práci lidé často trpěli plicními chorobami, nejčastější příčiny úmrtí však tvoří nemoci způsobené vypitím kontaminované vody. Příroda ovlivňovala člověka i nepřímo, a to skrze pověry a mýty, kdy kvůli strachu z přírodních pohrom nebo pro čistou vodu a velkou úrodu lidé jednali podle určeného schématu. Jedním z projevů těchto pověr bylo časté zabíjení zvířat shozením z mostu. Přesto se ve sledovaném období nejvýrazněji proměňuje vztah ke krajině. Stěţejním bylo zaloţení okrašlovacího spolku, jenţ se zaslouţil o vysazení velkého mnoţství stromů, které bylo často prováděné v rámci oblíbených stromkových slavností, a o zlepšení hygienické

77 situace. Zásahy spolku však nebyly vţdy pro přírodu vhodné, neboť docházelo k cílenému vysušování a vysazování nepůvodních rostlinných druhů. Výrazem určité potřeby přírody i touhy po jejím poznávání byly školní zahrady, které byly zakládány převáţně při větších školách. Láskyplný vztah k přírodě nalézáme převáţně v dílech Karla Václava Raise, který jako učitel nejprve ţil v Trhové Kamenici, poté v Hlinsku. Do svých postav projektuje své vlastní pocity, kdy zpočátku zdejší přírodu nenáviděl, později si k ní však vypěstoval vřelý vztah. Ve svých dílech nereflektuje ţádné výrazné ovlivnění přírody ze strany lidí, z jeho popisů si však čtenář dokáţe ţivě představit hluboké lesy i četné louky poseté balvany. U místních obyvatel není láska ke krajině nijak postřehnutelná, lze si jí všimnout pouze v pracích přistěhovalců. Rais je jedním z nich a ovlivnil velké mnoţství dalších umělců, kteří na území mikroregionu nalezli bohatou inspiraci. To se týká převáţně malířů krajin, jejichţ impresionistické zaměření je ovlivnilo ve znázornění místní krajiny. Všichni znázorňovali především melancholické nálady, zvláště zimní a podzimní krajinu, avšak kaţdý s jiným úmyslem. Antonín Slavíček znázornil svůj dojem z okolí v závislosti na osudech člověka. Touţil převáţně vystihnout atmosféru nelehkého údělu zdejšího obyvatelstva. František Kaván oproti tomu zaznamenával malbou svůj osobní vztah k podhorské krajině, která mu byla blízká. Na základě jejich obrazů tak máme ucelenou představu o krajině, včetně jejího zachyceného vnímání. Vzhledem k udrţení poměrně řídkého osídlení a k absenci těţkého průmyslu si zachovala oblast mikroregionu jedinečný krajinný charakter, coţ dokazuje zaloţení dvou chráněných krajinných oblastí. Přes značný úbytek vlhkých luk se některá podmáčená stanoviště pro zákaz pastvy zachovala dodnes, jedná se převáţně o mnoţství květnatých luk v nivě řeky Chrudimky. Krajina dnes díky svému vývoji, případně jemu navzdory, plní funkci nejen zemědělskou, ale i vodohospodářskou a ekologickou. Předloţená práce však s ohledem na předepsaný rozsah mohla zaznamenat pouze nejdůleţitější události, které ovlivňovaly vztah člověka k přírodě a jejich vzájemnou interakci. Mapuje území o malé rozloze a ve velmi krátkém časovém úseku, z hlediska environmentálních dějin ovšem významném, ba klíčovém. Proto by bylo záhodno práci rozšířit o environmentální dějiny 20. století, stejně jako ji doplnit komparací s pracemi zaměřenými na typicky průmyslové oblasti.

Seznam použitých zdrojů

Archivní materiály:

Státní oblastní archiv v Zámrsku, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad Trhová Kamenice, inventární. číslo41 9408, Matrika zemřelých 1881-1913.

Státní okresní archiv42 Chrudim, Archiv města Hlinsko43 1443- 1945, inv. č. 218, Městské lesy, 1848.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 226, Škody způsobené poţáry, pojištění, 1832-1841.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 276, Rozšíření a stavby silnic a mostů.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 490, Memorabilien Buch für die Stadt Hlinsko, zaloţena roku 1836.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 723, Stavební deník kanalisace města Hlinska, 1907.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1193, Obecní lesy a stromy.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1205, Vodovod, 1901-1905.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1208, Měření stavu vody ve studních a pramenech, 1911-1913-1926.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1314, Náhrada škod způsobených ţivelnými pohromami, 1885- 1936.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1314, Přírodní pohromy, 1885- 1939.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1363, Ţeleznice.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1896, Zemědělství- všeobecně.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1906, Rybníky.

41 Dále jen inv. č. 42 Dále jen SOkA Chrudim 43 Dále jen AM 79

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1908, Vodoprávní záleţitosti.

SOkA Chrudim, AM Hlinsko 1443- 1945, inv. č. 1909. Povodně.

SOkA Chrudim, Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 190, Hlavní kniha na obecní příjem a vydání na rok 1861.

SOkA Chrudim, Archiv obce44 Miřetice, inv. č. 1, Pamětní kniha obce Miřetice, digitalizováno.

SOkA Chrudim, AO Kladno, inv. č. 1, Pamětní kniha obce Kladna, zaloţena roku 1900.

SOkA Chrudim, AO Vítanov, inv. č. 1, Pamětní kniha obce Vítanov, digitalizováno.

SOkA Chrudim, AO Vortová, inv. č. 1, Pamětní kniha obce Vortová, 1868.

SOkA Chrudim, AO Všeradov, číslo přírůstku 246/00, Pamětní kniha obce Všeradova.

SOkA Chrudim, Hospodářské spolky do roku 1945, inv. č. 1, Zpráva o činnosti hospodářského spolku Chrudimského za dobu od 1. října 1872 do 1. prosince 1873.

SOkA Chrudim, Hospodářské spolky do roku 1945, inv. č. 2, Zpráva o činnosti hospodářského spolku Chrudimského v roce 1909.

SOkA Chrudim, Hospodářské spolky do roku 1945, inv. č. 3, Hospodářský spolek pro okresy Chrudim, Nasavrky a Hlinsko, 1869- 1909.

SOkA Chrudim, Hospodářské spolky do roku 1945, inv. č. 20, Krajinská hospodářsko- průmyslová výstava v Chrudimi. 14. – 21. srpna 1881.

SOkA Chrudim, Obecní úřad Raná, inv. č. 1, Pamětní kniha obce Raná, zaloţena roku 1880.

SOkA Chrudim, Obecní úřad Rváčov, inv.č. 1, Projekt silnice Petrkov- Rváčovské, 1898.

SOkA Chrudim, Okresní zastupitelstvo Nasavrky, inv. č. 260, Zdravotní výroční zprávy obvodních lékařů.

SOkA Chrudim, Spolky kulturní a osvětové do r. 1948, inv. č. 1753, Okrašlovací spolek Hlinsko.

SOkA Chrudim, Svaz poţární ochrany ČSSR- místní jednota Trhová Kamenice, č. př. 131/2014, Pamětní kniha sboru dobrovolných hasičů v Trhové Kamenici, nezpracováno.

44 Archiv obce nadále jako AO 80

Literatura:

ABRAMUSZKINOVÁ PAVLÍKOVÁ, E. - KUČEROVÁ, E. – ŠMÍDOVÁ, M. Periferie zblízka: studie tří periferních obcí a jejich sousedů. Praha: CESES FSV UK, 2008. Studie CESES. Analytik. ISBN 978-80-904138-0-1.

ADÁMEK, K. Příspěvky k dějinám selského lidu z okolí Hlinska v 18. věku. V Praze: Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1897.

ADÁMEK, K. Z osmnáctého věku. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1911.

ADÁMEK, K. V. Sborník okresu hlineckého. Díl 1. Praha: Nákladem výboru národopisné výstavy v Hlinsku, okresního zastupitelstva hlineckého a Občanské záloţny v Hlinsku, 1897.

ADÁMEK, K. V. Cechovní zřízení na Hlinecku v XVII. a XVIII. věku. Praha: Vlastním nákladem, 1899.

ADÁMEK, K. V. Lid na Hlinecku. Praha: Archaeologická kommisse při české akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900.

ADÁMEK, K. V. Urbář panství rychmburského z r. 1731. Praha: Nákl. vl. Lex, 1901.

ADÁMEK, K. V. - ŠMIDRKAL, F. - ADAMÍK, R. O léčení lidovém. Praha: Otto, 1904.

ADÁMEK, K. V. Zprávy muzea okresu hlineckého. I. díl. Prostějov: Nákladem Musea okresu hlineckého v Hlinsku, 1908.

ADÁMEK, K. V. Hlinecko: kniha vzpomínek. Hlinsko: Museum okresu hlineckého, 1914.

ANONYMUS: Koncepce rozvoje mikroregionu Hlinecko. Webová stránka Sdruţení obcí mikroregionu Hlinecko, www.hlineckoregion.cz/pdf/Koncepce08_13.pdf. [Staţeno 21. 7. 2018].

ANONYMUS: Přehrada Hamry na Chrudimce. Webová stránka Povodí Labe, www.pla.cz/planet/public/vodnidila/prehrada_hamry.pdf. [Staţeno 30. 9. 2018].

BALCAROVÁ, J. - KUBŮ, E. - ŠOUŠA, J. Úvahy a stati o agrární modernizaci v českých zemích: in memoriam hospodářského historika Jaroslava Pátka. (eds.). Praha: Národní zemědělské muzeum Praha, 2015. 191 s. ISBN:978-80-86874-64-7.

BRTNICKÝ, M. Půdní typy ČR. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2015. ISBN 978-80- 7509-282-3.

BUELL, L. The Environmental Imagination: Thoreau, Nature Writing, and the Formation of American Culture. Cambridge, MA and London, England: Harvard University Press, 1995.

CULEK, M. Biogeografické regiony České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6693-9.

DANĚK, G. O zakládání a znovuzřizování školních zahrad: zkušenosti a návody. Praha: Státní nakladatelství, 1933.

DANIEL, J. – FRAJER, J. – KLAPKA, P. Environmentální historie České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6663-2.

DAVID, J. – ROUS- P. Neviditelní svědkové minulosti: místní a pomístní jména na Vysočině. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1454-3.

DAVID, J. – MÁCHA, P. Názvy míst: paměť, identita, kulturní dědictví. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-425-6.

FIALOVÁ, L. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. Patriae. ISBN 80-204-0283-7.

FROLEC, V. – VAŘEKA, J. - MRUŠKOVIČ, Š. Lidová architektura: encyklopedie. Praha: SNTL, 1985.

GOJDA, M. Archeologie krajiny: vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0780-6.

GÖPFERTOVÁ, D. – PAZDIORA, P. – DÁŇOVÁ, J. Epidemiologie: (obecná a speciální epidemiologie infekčních nemocí). Praha: Karolinum, 2006. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-1232-1.

HLADKÝ, M. Karel V. Rais a Hlinecko. Hradec Králové: Balustráda, 2009. ISBN 978-80- 87172-04-9.

HLAVÁČKOVÁ, M. - BRABCOVÁ, J. Antonín Slavíček, (1870-1910): Městská knihovna v Praze od 17. 3. 2004-5. 9. 2004 : [katalog výstavy]. Praha: Gallery, 2004. ISBN 80-86010-74- 0.

HOBSBAWM, E. J. Věk extrémů: krátké 20. století 1914-1991. Vyd. 2. Praha: Argo, 2010. Historické myšlení. ISBN 978-80-257-0302-1.

HOLEC, R. Človek a príroda v "dlhom" 19. storočí. Bratislava: Historický ústav SAV vo vydavateľstve Typoset Print, spol. s.r.o., 2014. ISBN 978-80-971540-4-2.

HOSPODKA, B. Z historie města Trhová Kamenice, Praha, 1988.

HRSTKA, J. – ŘEHÁČEK, J. Pardubické městské řeky, mlýny a mosty. 2. vydání. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, 2015. ISBN 978-80-270-0413-3.

HUBENÝ, J. O ţelezniční trati přes Hlinsko rozhodl jediný špendlík na mapě. Novinky.cz [online]. 21. 11. 2014. Dostupné z: https://pardubice.idnes.cz/trat-vede-pres- hlinsko-diky-karlu-adamkovi-fju-/pardubice-zpravy.aspx?c=A141121_2117734_pardubice- zpravy_jah [cit. 2018-10-8].

HUDEČEK, O. K několika důvodům nezájmu o environmentální dějiny mezi českými historiky a historičkami. Dějiny - teorie – kritika, 2012, roč. 9, č. 2, str. 246-261.

JELEČEK, Leoš. Zemědělství a půdní fond v Čechách ve 2. polovině 19. století. Praha: Academia, 1985.

KAVÁN, F. – ZACHAŘ, M. František Kaván: 1866-1941. Hlinsko: Městské muzeum a galerie, 2016. ISBN 978-80-904901-7-8.

KOPECKÝ, P. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. 1. vyd. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-898-7.

KLAUS, A. - FLORIAN, Č. Prehistorie a historie obcí na Chrudimsku. Chrudim, 1926.

KLIKA, J. Naše stromy: stromkové slavnosti: význam a pořádání stromkových slavností: které stromy a keře máme vysazovati: péče o naše staré stromy. Praha: Svaz spolků pro okrašlování a ochranu domoviny, 1940.

KLVAČ, P., ed. Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, katedra environmentálních studií, 2009. ISBN 978-80-210-5090-7.

KRAJHANZL, J. Psychologie vztahu k přírodě a ţivotnímu prostředí: pět charakteristik, ve kterých se lidé liší. Brno: Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání ve spolupráci s Masarykovou univerzitou, 2014. ISBN 978-80-87604-67-0.

Krajinomalba v českém umění 19. století: 50. Výtvarné Hlinecko 2009. Hlinsko: Městské muzeum a galerie, 2009. ISBN 978-80-254-4661-4.

KŘIVANOVÁ, M. – HÁJEK, M. Mikroregion Hlinecko. Hlinsko: Grafies, 2002.

KŘIVANOVÁ, M. – VAŠKOVÁ, J. – VAŠKOVÁ, H. – VOJANCOVÁ, I. – MÜCKSTEIN, P. – EIS, Z. Hlinsko: srdce Českomoravské vrchoviny. Praha: Město Hlinsko, 2009. ISBN 978-80-254-4593-8.

LENDEROVÁ, M. - JIRÁNEK, T. – MACKOVÁ, M. Z dějin české kaţdodennosti: ţivot v 19. století. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1683-4.

LESCHINGER, Martin. Východní Čechy. Ústí nad Orlicí: Flétna, 2007. ISBN 978-80- 903652-2-3.

LIBROVÁ, H. Sociální potřeba a hodnota krajiny. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987. Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Filozofická fakulta.

LIBROVÁ, H. Láska ke krajině?. Brno: Blok, 1988.

MACOUN, G. Gustav Macoun (1892-1934): obrazy - výběr z díla. Katalog výstavy: Městské muzeum a galerie v Hlinsku, červen - září 2010. Praha: České přístavy, 2010. ISBN 978-80- 254-7441-9.

Malíři Vysočiny: ze sbírky Města Hlinska: 27. 6. -7. 9. 2008. Výtvarné Hlinecko, 2008. ISBN 978-80-254-2280-9.

MUCHKA, I. – PETŘÍČEK, V. Východní Čechy: historie, krajina, umělecké památky. Praha: Panorama, 1990.

NEKVINDOVÁ, M. Krouna: 1349-2009. 2. vydání. Krouna: Obecní úřad Krouna, 2009. ISBN 978-80-254-5510-4.

NESEJT, F. Perly minulosti: Chrudimsko: Chrudim, Chrudimsko, Nasavrcko, Hlinecko. Plzeň: Nava, 2001. ISBN 80-7211-096-9.

Obec Vysočina: Dřevíkov, Moţděnice, Rváčov, Svobodné Hamry. Vysočina: Obec Vysočina, 2012. ISBN 978-80-260-2501-6.

PROFOUS, A. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 1, A-H. Praha: Československá akademie věd, 1954.

PROFOUS, A. - SVOBODA, J. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 2, CH-L. Praha: Československá akademie věd, 1949.

PROFOUS, A. - SVOBODA, J. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 4, S-Ţ. Praha: Československá akademie věd, 1957.

RAIS, K. V. Na horách. Posel z Budče, 1878, roč. 9, č. 16, s. 339- 340. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=PoselB/9.1878/16/339.png [cit. 2018-8-3].

RAIS, K. V. Čtení o Karlu Havlíčkovi a Vácslavu Beneši-Třebízském. Praha: F. Topič, 1902.

RAIS, K. V. Ze vzpomínek. 2. Praha: Česká grafická Unie, 1927.

RAIS, K. V. Špačci. 2. vyd. V Praze: Česká grafická Unie, 1940.

RAIS, K. V. Západ: pohorský obraz. Praha: Orbis, 1951.

RAIS, K. V. Výminkáři. 3. nezm. vyd. v SPN. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961.

RAIS, K. V. Káča. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.

SAITL, V. Dějiny města Trhové Kamenice. Uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice.

Sakrální stavby, památky a drobné objekty na území MAS Hlinecko. Hlinsko: MAS Hlinecko, 2015. ISBN 978-80-260-9686-3.

SLAVÍČEK, A. Antonín Slavíček: Kameničky: 7. května - 31. srpna 2014. Východočeská galerie v Pardubicích, 11. září - 9. listopadu 2014. Pardubice: Východočeská galerie, [2014]. ISBN 978-80-85112-78-8.

STEHLÍKOVÁ, J. – ŠTĚPÁN, L. Nasavrcké panství a slatiňanští Auerspergové: utváření sídelní krajiny. Slatiňany: Město Slatiňany, 2014. ISBN 978-80-260-6258-5.

STIBRAL, K. Proč je příroda krásná?: estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-008-7.

STŘÍTEŢSKÝ, J. – SEKERA, E. – TROJAN, J. Sborník okresu hlineckého. V Hlinsku: Výbor národopisné výstavy v Hlinsku, okres. zastupitelstvo, 1898.

SVOBODA, P. Krajem kamení a jeřabin. Tišnov: Sursum, 2002. ISBN 80-7323-021-6.

ŠEBEK, F. Kapitoly ze starších dějin obce Raná. Pardubice: Pro Obecní úřad Raná k vydání připravilo Východočeské muzeum v Pardubicích, 2006. ISBN 80-86046-84-2.

ŠRÁMEK, K. Hlinsko v Čechách: stručný nástin dějin města. Hlinsko: Vlastivědné muzeum a galerie, 1968.

TEPLÝ, F. Příspěvky k dějinám českého rybnikářství. Praha: Ministerstvo zemědělství republiky Československé, 1937.

TOLASZ, R. Atlas podnebí Česka: Climate atlas of Czechia. Praha: Český hydrometeorologický ústav, 2007. ISBN 978-80-86690-26-1.

TOMÁŠEK, M. Půdy České republiky. Páté, upravené a doplněné vydání. Praha: Česká geologická sluţba, 2014. ISBN 978-80-7075-861-8.

VANCL, K. František Kaván: [obr. monografie]. 2., dopln. a rozš. vyd. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1962.

VEPŘEK, P. a kol. Chrudimsko a Nasavrcko: Obraz přírodní. Chrudim: Výbor ku popisu okresu Chrudimského a Nasavrckého, 1906.

VEPŘEK, P. a kol. Chrudimsko a Nasavrcko: Poměry zemědělské a národohospodářské. Praha: Unie, 1909.

Internetové zdroje: www.fotohistorie.cz. [cit. 2018-11-29]. www.hlineckoregion.cz. [cit. 2018-11-23]. www.hlinsko.cz. [cit. 2018-11-30]. www.miretice.cz. [cit. 2018-11-30]. www.obecmrakotin.cz. [cit. 2018-11-30]. www.trhovakamenice.cz. [cit. 2018-11-30]. www.oldmaps.geolab.cz. [cit. 2018-12-5].

Jmenný rejstřík

Adámek, 41 Krajhanzl, J., 19 Adámek, B., 65 Křivanová, M., 20, 22, 24 Adámek, J., 50 Lenderová, M., 72 Adámek, K., 16, 27, 28, 37, 40, 45 Leschinger, M., 20 Adámek, K. V., 16, 25, 26, 29, 33, 37, 38, 39, Librová, H., 18, 19, 60 41, 47, 48, 49, 53, 55, 63, 64, 69, 71, 73 Macoun, G., 71 Auersperg, 38, 46, 50, 51 Macháček, F, 64 Balcarová, J., 40, 43 Malthus, T., 71 Bertillon, J., 73 Marie Terezie, 45, 56 Brtnický, M., 21 Matula, J., 50 Burešová, K., 65 Muchka, I., 25, 47 Culek, M., 20, 21, 22, 23 Nekvindová, M., 20, 40, 55, 56, 59 Daněk, G., 61 Nesejt, F., 33 Daniel, J., 16, 17, 18 Nevole, J., 66 David, J., 30, 32 Profous, A., 31 Dvořák, J., 69 Rais, K. V., 16, 36, 47, 60, 64, 65, 66, 67, 68, Fialová, L., 71 69, 78, 82 František Josef I., 62 Rozsypal, J., 50 Frolec, V., 33 Slavíček, A., 16, 64, 69, 70, 71, 78, 85 Gojda, M., 18, 19 Stehlíková, J., 21, 25, 26, 29, 30, 33, 42, 46, Göpfertová, D., 73, 74 47, 50, 57, 61 Havlíček, K., 66 Stibral, K., 69 Hladký, M., 25, 65 Stříteţský, J., 31, 39, 40, 47, 71, 73 Hlaváčková, M., 71 Svoboda, P., 29 Hobsbawm, E., 17 Šebek, F., 26, 35, 36 Holec, R., 18 Šrámek, K., 38, 42, 57 Hospodka, B., 26 Taussig, J., 48 Hrozná, M., 65 Taussig, S., 49 Hrstka, J., 30 Teplý, F., 30 Hubený, J., 38 Tomášek, M., 21 Hudec, J., 69 Třebízský, V. B., 66 Hudeček, O., 17 Vancl, K., 70 Jeleček, L., 16, 40 Vepřek, P., 28, 30, 40, 42, 46, 50, 51, 53, 58, Just, F., 49 72 Kaván, F., 16, 64, 69, 70, 78 Wašek, W., 48 Klaus, A., 28 Worster, D., 16 Klika, J., 62

Seznam příloh

Seznam textových příloh

Text č. 1: Přiblíţení jednotlivých obcí mikroregionu

Seznam tabulek

Tab. č. 1: Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých obcích mikroregionu Tab. č. 2: Klimatické charakteristiky mikroregionu

Seznam map

Mapa č. 1: Území mikroregionu v rámci České republiky Mapa č. 2: Územní rozsah obcí mikroregionu Mapa č. 3: CHKO Ţďárské vrchy a Ţelezné hory na mapě mikroregionu Mapa č. 4: Střed mikroregionu na Müllerově mapě Čech z roku 1720, kde je viditelná zvlněnost terénu Mapa č. 5: Severozápad mikroregionu na Müllerově mapě Čech z roku 1720 Mapa č. 6: I. vojenské mapování, kde je patrný rozsah lesů u Trhové Kamenice v porovnání s Vojtěchovem (1780-1783) Mapa č. 7: I. vojenské mapování a okolí Hlinska bez lesů Mapa č. 8: II. vojenské mapování a rybniční síť v SZ části mikroregionu (1836-1852) Mapa č. 9: III. vojenské mapování a meandrující Chrudimka u obce Studnice před postavením nádrţe (1877- 1880)

Seznam obrazových příloh

Seznam historický fotografií Obr. č. 1: Celkový pohled na Hlinsko na pohlednici z roku 1898 Obr. č. 2: Pohled na Hlinsko na pohlednici z roku 1907 Obr. č. 3: Pohled na hlinecký městský park, 1907 Obr. č. 4: Hlinecká průmyslová část kolem roku 1900 Obr. č. 5: Trhová Kamenici s parní pilou na pohlednici z roku 1915 Obr. č. 6: Pohled na Bojanov obklopený lesy na pohlednici z roku 1914 Obr. č. 7: Pohled na kostel ve Včelákově od farského rybníka, 1911 Obr. č. 8: Kamenný most v Hlinsku strţený při velké povodni v roce 1880

Seznam aktuálních fotografií: Obr. č. 9: Pohled na Hlinsko Obr. č. 10: Pohled na Trhovou Kamenici Obr. č. 11: Pohled na Bojanov Obr. č. 12: Pohled na Včelákov Obr. č. 13: Hamr ve Svobodných Hamrech Obr. č. 14: Zachovalé meandry řeky Chrudimky Obr. č. 15: Stále fungující Matulův lom u Hlinska Obr. č. 16: Pozůstatek kamenické činnosti v obecním lese u Trhové Kamenice

Seznam obrazů: Obr. č. 17: A. Slavíček: Polní cestou (1903) Obr. č. 18: A. Slavíček: Silnice/ Krajina z Kameniček (1903) Obr. č. 19: A. Slavíček: U nás v Kameničkách (Volákův kopec, 1904) Obr. č. 20: Volákův kopec v současnosti Obr. č. 21: F. Kaván: Na Chrudimce (1904) Obr. č. 22: F. Kaván: Hlinsko v zimě (20. léta) Obr. č. 23: F. Kaván: V předjaří u Trhové Kamenice (1927) Obr. č. 24: G. Macoun: Cesta v polích (Kameničky, kolem 1915) Obr. č. 25: G. Macoun: Motiv z Vysočiny (1919)

Přílohy

Textová příloha

Text č. 1: Historie obcí mikroregionu Hlinecko

Bojanov- Obce Bojanov patří k nejstarším obcím Ţďárských vrchů, první zmínka pochází jiţ z 12. století. Město se nachází v údolí řeky Chrudimky. Základním zdrojem obţivy obyvatel v 19. století bylo zemědělství a domácí tkalcovství (Křivanová a kol., 2002: 18).

Dědová- První zmínka o Dědové pochází z roku 1392. Jedná se o typickou horskou obec na vysokém horském hřbetě a částečně i v úvalu (Stříteţský a kol., 1898: 35). Obec výrazně vzrostla díky těţbě ţelezné rudy v polovině 18. století, v 19. století byla typickým odvětvím výroba dřevěných hraček (Křivanová a kol., 2002: 19).

Hamry- První písemná zmínka pochází z roku 1440, přestoţe jsou známy jiţ z konce 14. století. V 18. století získala obec přízvisko Přerostlé, v místě obce se nacházely tři mlýny s pilami při řece Chrudimce a olejna, převáţně však ţelezné hamry. Ţelezářskému odvětví se zde dařilo od 15. do 18. století (Stříteţský a kol., 1898: 36).

Hlinsko- Nejstarší listina, která připomíná farní kostel v Hlinsku, pochází z roku 1242. Avšak nejstarší ověřená listina pochází z roku 1349 a zmiňuje Hlinsko pod názvem Hlína. Dle pověsti je zaloţili hrnčíři a pojmenovali je podle bohatých nalezišť jílu. Přestoţe se obyvatelé věnovali zpočátku spíše zemědělství a lesnictví, kvůli nepříznivému podnebí se zde brzy začali věnovat převáţně řemeslům. Město mělo privilegia ţivností a řemesel a procházela tudy obchodní stezka na Moravu. Město bylo zároveň sídlem rychtáře, který spravoval i okolní obce. Nicméně aţ v 19. století začalo město vzkvétat díky průmyslu a od roku 1865 bylo Hlinsko téţ okresním městem (Křivanová, 2009: 21-25). Ve středu města se paradoxně zachovala původní kolonie chudinských roubených chalup z 18. století, nazvaná příznačně Betlém. Toto místo patřilo k nejčastěji zaplavovaným částem, neboť se nachází na pravém břehu řeky Chrudimky. V současnosti Betlém představuje expozici zaniklých řemesel na Hlinecku (Muchka, 1990: 320).

Hodonín- Obec Hodonín je malou obcí nacházející se na severu mikroregionu. Do první světové války náleţel k panství Nasavrckému, počet obyvatel byl ustálen okolo 200 a hlavní ţivností zde bylo zemědělství (Křivanová a kol., 2002: 30).

Holetín- První zmínka o obci pochází z roku 1144, neboť tudy vedla význačná historická obchodní cesta. Obec se věnovala nejvíce výrobě plátna, měla proto i vlastní bělírnu a dva

90 mlýny. Vesnice byla však rozdělena, část spadala pod správu Rychmburského panství, část pod skutečský špitál, dodnes se obec dělí na Horní a Dolní Holetín, jedná se o velmi dlouhou obec, dosahující délky 5 km a rozkládající se po okrajích komunikace (Stříteţský a kol., 1898: 47).

Horní Bradlo- První zmínka pochází z roku 1329 s souvislosti s gotickou tvrzí Lipka. Obec se však proslavila ponejvíce sklářskou výrobou a výrobou vánočních ozdob, která zde v současnosti stále funguje (Křivanová a kol., 2002: 32). Bradlo je oblíbeným rekreačním místem mikroregionu i díky Lípě na Lipce, lípě obecné se stářím 800 let, která byla vyhlášena stromem roku 2016.

Chlumětín- Obec leţí v nejsevernější části Vysočiny, a je prameništěm potoků a dvou pramenů řeky Chrudimky. Obec je známá od roku 1392 a nese stopy dolování ţelezné rudy a téţ těţení rašeliny, coţ zde byla jedna z nejvýnosnějších ţivností (Stříteţský a kol., 1898: 50)

Jeníkov- Jedná se o obec rozkládající se na svahu s výhledem do okolní krajiny. Nejstarší zpráva pochází, jako u většiny obcí, z roku 1392 v rámci majetku panství rychmburského, avšak předpokládá se, ţe je obec mnohem staršího původu. V obci se dodnes dochovala původní chalupnická zástavba, obyvatelé se věnovali zemědělství a hrnčířství (Stříteţský a kol., 1898: 51).

Kameničky- Na místě dnešní obce se před jejím vznikem rozkládal městys Soukenná Kamenička, která byla vypálena. Nedochovaly se ţádné záznamy, které by dokazovaly, kdo a kdy obec vypálil. První písemná zmínka přímo o Kameničkách tedy pochází z roku 1392. Stávala zde rychta, která slouţila i pro obce Hamry, Jeníkov a Chlumětín. Obec je přezdívána „Bohem zapomenutý kraj“ (Přiklopil, 1992: 8). Od počátku 20. století se staly centrem českých krajinářů, v roce 1903 přichází Antonín Slavíček, za ním přijíţdějí Herbert Masaryk, Bohuslav Dvořák či Angelo Zeyer (Nesejt, 2001: 89).

Kladno- Ves zaloţená ve 12. nebo 13. století na místě prastarého lesa, který byl vykláděn, coţ předurčilo název. Jiţ ke konci 14. století byla zde zřízena rychta, pod kterou spadala mimo jiné i obec Dědová, obyvatelé se věnovali pouze zemědělství a domácímu tkalcovství, z těchto tkalců pocházeli jedni z nejlepších tkalců hlineckých továren (Pamětní kniha obce Kladno: 3)

Krásné- První zmínka o obci pochází z roku 1120 v rámci listiny Vilémovského kláštera. Jedná se o obec s největším úbytkem obyvatelstva, kdy během 20. století klesl počet

91 z původních 1500 obyvatel na současných 155. Obec si však zachovala klasický půdorys lánové vsi a několik původních zděných usedlostí s výměnkem (Křivanová a kol., 2002: 39)

Krouna- Krouna patřila mezi největší a nejbohatší obce mikroregionu Hlinecko. První písemná zmínka pochází z roku 1349, jednalo se o typicky lánovou obec, kde hlavním zdrojem obţivy bylo lesnictví a zemědělství s postupnou oblibou řemesel, jako byla dřevovýroba, proslulá výroba malovaných dřevěných hraček (Nekvindová, 2009: 31). S Krounou jsou spojena téţ význačná jména jako František Křiţík či Tereza Nováková.

Mrákotín- Přestoţe původ obce není znám, první písemná zmínka pochází z roku 1456, nacházela se zde rychta pod správou rychtáře Mrákota, od jehoţ jména dostala název i obec. Přestoţe přítomnost rychty vykazuje určitý význam obce, existuje jen velmi málo záznamů o její historii (www.obecmrakotin.cz).

Miřetice- První zmínka o obci pochází z roku 1464, kdy jsou Miřetice uváděné v rámci podlaţického panství, obec kromě dvou mlýnů vlastnila jiţ ke konci 17. století svůj pivovar. Okolní osady, které spadaly pod majetek obce, vlastnily několik kamenolomů. Jeden z nich byl otevřen i na Leţákách, osadě, která vešla v povědomí vypálením nacisty 24. 6. 1942 (www.miretice.cz).

Otradov- Původně se obec nazývala Dolní Krouna, coţ svědčí o její historické provázanosti s Krounou. První písemná zmínka pochází z roku 1349. Dnes se na připojení ke Krouně, která je méně rozvinutá, neţ je Hlinsko, pohlíţí negativně z důvodu perifernosti Otradova a z toho plynoucích problémů s nedostatkem pracovních míst, sniţováním počtu obyvatelstva a vyšším věkovým průměrem (Abramuszkinová, 2008: 77).

Pokřikov- Obec Pokřikov je datována letopočtem 1392. V současnosti funguje stále stejně, tvoří ji menší usedlosti podél potoku. Většího významu dosáhla aţ se zavedením ţeleznice roku 1870, kdy do vsi přišli ţidovští obchodníci (Křivanová a kol., 2002: 42).

Raná- První písemná známka o obci Raná pochází z 3. prosince 1349. Podle dochovaných nálezů patří k jednomu z nejstarších osídlení na Hlinecku. Nacházela se zde rychta, pod kterou spadaly obce Pokřikov a Vojtěchov. Rozmach obce však nastal převáţně aţ od 80. let 19. století, kdy se dostala pod panský patronát (Šebek, 2006: 5-19).

Studnice- Obec Studnice spolu se Svratouchem představují jedny z nejstarších osídlení, v 11. století zde fungovalo stráţní hradiště, které střeţilo obchodní stezku. První písemná zpráva však pochází z roku 1303 v souvislosti s rychtářským soudem v Hlinsku. Obec se

92 věnovala klasickým ţivnostem: zemědělství a tkalcovství, od druhé poloviny 19. století se zde začala těţit rašelina (Křivanová a kol., 2002: 44).

Svratouch- obec vlastnící dva mlýny, vyhořela v roce 1863. Jiţ v 6. nebo 7. století zde existovalo slovanské osídlení, konkrétně stráţní místo Zkamenělý zámek. Svratouch je jedna z obcí, jejichţ význam vzrostl v 17. a 18. století zavedením sklářství. To poté vystřídala výroba zápalek a dřevěných násadek, takţe se obec koncem 19. století stala jednou z nejlidnatějších. Dodnes se zachovala původní zástavba zděných faktorských domů (Křivanová a kol., 2002: 47).

Tisovec- Jedná se o jednu z nejmladších obcí, prvně se Tisovec zmiňuje aţ roku 1545. Vznikla na místě původních tisových lesů, přičemţ obec sama byla lesy vţdy obklopena, přesto patřila k jedněm z nejlidnatějších (Křivanová a kol., 2002: 49).

Trhová Kamenice- První písemná zmínka pochází z roku 1439, přičemţ se původně jednalo o rybniční tvrz. Vzhledem ke strategické poloze na brodu Chrudimky fungovala Kamenice jako správní a obchodní centrum. V 15. století je uváděna jako městečko s vlastním erbem, kdy fungovala i význačná ţelezářská výroba. Příznivý vývoj však přerušila Třicetiletá válka a příchod Švédů. Nejčastější ţivností poté zůstalo zemědělství, kde se obyvatelé kromě typického pěstování brambor později významně věnovali i pletení vlasových sítek (Hospodka, 1988: 8- 25). Trhová Kamenice je nejvíc spojována s osobou Karla Václava Raise, který zde několik let učil.

Včelákov- Předpokládá se, ţe toto místo vyuţívali k dolování ţelezné rudy jiţ Keltové. Okolí obce skýtalo kromě ţelezné rudy i naleziště mědi, olova i stříbra, které se zde také ve středověku těţily. Místní obyvatelstvo se tak ţivilo především hornictvím. Oficiální zmínka se datuje do roku 1349. V blízkosti obce se nachází vypálená obec Leţáky, jejíţ hrobodomy patří k častým turistickým cílům (Křivanová a kol., 2002: 53).

Vítanov- Vítanov je typickou obcí Českomoravské vysočiny, jedná se o lánovou ves zmiňovanou od roku 1392, kde stávaly tři mlýny, a obyvatelé se zde věnovali zemědělství a tkalcovství. V čem se však liší, je pobyt malíře Františka Kavána, který zde nadvakrát koupil stejný dům. V roce 1937 zde byla otevřena Turistická cesta Mistra Franty Kavána, která spojuje okolní obce a mapuje tak kroky malíře (Křivanová a kol., 2002: 55).

Vojtěchov- První zmínka o obci, rozkládající se kolem Černého potoku, díky kterému se zde nacházelo hned několik mlýnů, pochází opět z roku 1392, kdy je zmiňována jako majetek Rychmburku. V okolí obce byly otevřeny břidlicové lomy, jediné na území mikroregionu,

93 které poskytovaly zaměstnání místnímu obyvatelstvu. V roce 1830 zde byla nakrátko zavedena těţba ţelezné rudy, významu však obec nabyla aţ se zavedením dráhy v roce 1871. (Stříteţský a kol., 1898: 75).

Vortová- První zmínka pochází z roku 1543, přestoţe počátky osídlení lze datovat do 14. století. Obec patřila do 17. století pod správu panství rychmburského, poté splynula jako jediná z obcí mikroregionu s panstvím chrasteckým. V obci zanikla v 18. století sklářská huť, nicméně zde byl zaloţeno 6 průmyslových a obchodních závodů, vedle města Hlinska byla tedy Vortová jedinou průmyslovou obcí (Stříteţský a kol., 1898: 76).

Všeradov- Obec Všeradov měla poněkud netradiční vývoj, majitelé obce se střídali velmi často, aţ byla obec trvale připojena v roce 1700 k panství nasavrckému. První zmínky lze však nalézt ve 14. století. Obec byla menší, v době pobělohorské, konkrétně roku 1654, bylo v obci pouze 5 chalupníků a 3 domkaři (Pamětní kniha obce Všeradov: 50).

Vysočina- Obec vznikla roku 1960 sloučením do té doby samostatných obcí Dřevíkov, Moţděnice, Rváčov a Svobodné Hamry a zaujímá oblast 1790 m². Rváčov a Moţděnice vznikly ve 13. století jako lánové lesní vsi, osídlené převáţně drobnými rolníky, lesníky a rybáři, Hamry pravděpodobně ve 14. století jako ţelezářské hamry pro Trhovou Kamenici a první zmínka o obci Dřevíkov pochází z 16. století. Sídlo obecního úřadu je v místní části Dřevíkov. Obec Vysočina je výjimečná počtem svých kulturních stavebních památek především z lidového stavitelství. V roce 2015 byla vyhlášena Vesnicí Pardubického kraje roku (Obec, 2012: 6).

Tabulky

Tab. č. 1: Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých obcích mikroregionu

Počet obyvatelstva od roku 1869 do 1950 Obce 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 2011 Bojanov 1297 1307 1262 1196 1187 1141 1150 914 638 Dědová 544 531 489 481 482 440 430 331 153 Hamry 531 530 536 559 607 559 597 395 260 Hlinsko 4 882 4964 5231 5962 7085 6901 8084 7413 10072 Hodonín 212 209 234 220 235 227 229 180 97 Holetín 1453 1401 1441 1434 1554 1429 1437 1090 756 Horní 1264 1320 1258 1210 1157 1171 1115 848 465 Bradlo Chlumětín 525 539 518 522 515 474 466 333 183 Jeníkov 539 554 583 565 572 558 595 497 484 Kameničky 539 554 583 565 572 558 595 497 484

Kladno 357 389 366 384 418 382 419 337 247 Krásné 469 475 409 372 397 371 362 236 170 Krouna 2990 3131 3074 3034 3017 2964 3071 2101 1383 Miřetice 1774 1745 1732 1893 1934 1891 1975 1460 1225 Mrákotín 461 460 460 458 476 511 559 453 366 Otradov 599 570 535 535 553 558 538 405 282 Pokřikov 392 455 477 483 474 478 466 395 264 Raná 614 628 600 582 632 644 673 545 379 Studnice 879 917 865 935 983 941 997 766 462 Svratouch 1609 1606 1561 1521 1558 1489 1375 1049 888 Tisovec 548 540 558 622 622 626 680 506 306 Trhová 2080 2132 1968 2026 2092 1945 2044 1382 907 Kamenice Včelákov 1328 1251 1225 1218 1222 1156 1242 847 567 Vítanov 715 679 711 781 819 733 718 620 431 Vojtěchov 577 553 535 559 567 589 622 476 417 Vortová 534 514 511 485 513 489 577 411 257 Všeradov 334 328 344 370 400 386 395 272 160 Vysočina 1499 1491 1398 1428 1503 1501 1369 1022 708 Zdroj: (Veřejná databáze ČSÚ)

Tab. č. 2: Klimatické charakteristiky mikroregionu Klimatické charakteristiky Hodnota Počet letních dnů 20–30 Počet dnů s průměrnou teplotou 10°C a více 140–160 Počet mrazových dnů 110–130 Počet ledových dnů 40–50 Průměrná teplota v lednu -3 – -4 Průměrná červencová teplota 16–17 Průměrná dubnová teplota 6–7 Průměrná říjnová teplota 6–7 Průměrný počet dnů se sráţkami 1 mm a 120–130 více Sráţkový úhrn ve vegetačním období 450–500 Sráţkový úhrn v zimním období 250–300 Počet dnů se sněhovou pokrývkou 80–100 Počet dnů zataţených 150–160 Počet dnů jasných 40–50 Zdroj: (Tolazs a kol., 2007)

Mapy

Mapa č. 1: Území mikroregionu v rámci České republiky

Zdroj: (Koncepce, 2008)

Mapa č. 2: Územní rozsah obcí mikroregionu

Zdroj: (Koncepce, 2008)

Mapa č. 3: CHKO Ţďárské vrchy a Ţelezné hory na mapě mikroregionu

Zdroj: (Koncepce, 2008)

Mapa č. 4: Střed mikroregionu na Müllerově mapě Čech z roku 1720, kde je viditelná zvlněnost terénu