Univerzita Karlova

Filozofická fakulta

Ústav světových dějin

Diplomová práce

František Fišer

Ruská Amerika na přelomu 18. a 19. století Russian America at the Turn of the 18th and 19th Centuries

Praha 2020 Vedoucí práce: doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.

Na tomto místě si dovoluji poděkovat svému vedoucímu práce doc. PhDr. Františku Stellnerovi, Ph.D. za jeho rady k organizaci výzkumu a za konstruktivní připomínky a komentáře k této mé práci. Můj velký dík patří také mým rodičům za podporu, kterou mi nejen při psaní této práce, ale v průběhu celého studia poskytovali, a určitě i mé babičce, Inně Paškové, jejíž vyprávění ve mně kdysi probudilo zájem o ruskou kulturu a historii a jíž právě tuto práci věnuji.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval veškeré použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Jičíně dne 15. května 2020

…………………………….. František Fišer

Abstrakt Předkládaná práce se zabývá dějinami Ruské Ameriky, jediné ruské zámořské kolonie rozkládající se na území dnešního amerického státu Aljaška, konkrétně středním obdobím její existence, tj. v rozmezí let 1784–1818. Po stručném uvedení počátků ruské přítomnosti v severním Tichomoří se pozornost obrací k hlavním tématům práce. Prvním z nich je organizace plaveb k ostrovům a pevnině Ruské Ameriky, v kontextu kterých jsou představeny obchodně-lovecké společnosti jako subjekt uskutečňující východní ruskou expanzi a podrobně jsou rozebrány charakteristiky loveckých výprav. Stěžejní místo v práci zaujímá analýza ruské kolonizace Aljašky z hlediska vztahů Rusů a původního obyvatelstva, vytváření struktury základen, konkurenčního boje ruských obchodníků a nechybí ani srovnání s kolonizačními praktikami jiných států v této oblasti – Španělska, Velké Británie a Spojených států amerických. Dále plynule navazuje rozbor správy Ruské Ameriky a jejího vývoje od dob lovecko-obchodních společností k činnosti Rusko-americké společnosti, polostátní organizace s právem obchodního monopolu a povinností administrativy v oblasti ruského vlivu na americkém kontinentu. V této souvislosti nezůstaly opomenuty hlavní osobnosti spjaté s dějinami Ruské Ameriky na přelomu 18. a 19. století – Grigorij Ivanovič Šelichov a Alexandr Andrejevič Baranov. Vedle politických dějin má v této práci své místo i analýza struktury společnosti a proměna každodennosti domorodých obyvatel pod vlivem ruské přítomnosti.

Klíčová slova Ruská Amerika, Rusko-americká společnost, Grigorij Ivanovič Šelichov, Aljaška, Alexandr Andrejevič Baranov, každodennost

Abstract The presented work focuses on the history of Russian America, the only Russian overseas colony located in the territory of today’s American state of Alaska, specifically it is concerned with the middle period of its existence, i.e. between the years 1784 and 1818. After a brief introduction of the beginnings of Russian presence in the North Pacific, the thesis deals with its main topics. The first one is the organization of voyages to the islands and the mainland of Russian America. Commercial hunting companies are introduced in this context as a subject representing eastern Russian expansion and the characteristics of hunting expeditions are analysed in detail. The second, key part of the thesis is the analysis of the Russian colonization of Alaska in terms of the relations between Russians and the indigenous people, the creation of base structures and the competitive struggles of Russian traders. Comparison with colonization practices of other colonizing states in this area – Spain, the United Kingdom, and the United States of America – is also included. This chapter is followed by the analysis of the administration of Russian America and its development since the times of hunting-and-trading companies, to the activities of the Russian-American company, a semi-governmental organization with the right of trade monopoly and administrative duties in the area of Russian influence on the American continent. In the context of all of this, the main personalities associated with the history of Russian America at the turn of the 18th and 19th centuries are included in the work – Grigory Ivanovich Shelikhov, Alexander Andreyevich Baranov. In addition to political history, the analysis of the structure of society structure and the transformation of everyday life of indigenous peoples under the influence of Russian presence is also comprised in the thesis.

Keywords Russian America, Russian-American Company, Grigory Ivanovich Shelikhov, Alaska, Alexander Andreyevich Baranov, everyday life

OBSAH

1. ÚVOD ...... 9

2. POČÁTKY RUSKÉ AMERIKY ...... 17

2.1. Kolonizace Sibiře ...... 17

2.2. První plavby Rusů v Tichém oceánu ...... 18

2.3. Co vymezuje pojem Ruská Amerika ...... 20

2.4. Kupecké společnosti a jejich výpravy ...... 21

2.5. Organizace společností ...... 22

3. CESTA DO RUSKÉ AMERIKY ...... 25

3.1. Z Evropy na východ ...... 25

3.2. Povolení k plavbě ...... 26

3.3. Lodě ...... 28

3.4. Vybavení výpravy...... 30

3.5. Posádka ...... 32

3.6. Předmět lovu a obchodu ...... 33

3.7. Obchod...... 36

4. SEVEROZÁPADNÍ AMERICKÉ POBŘEŽÍ JAKO OBLAST ZÁJMU

EVROPSKÝCH MOCNOSTÍ ...... 38

4.1. Tichomořské plavby Evropanů ...... 38

4.2. Nároky na americké území ...... 39

4.3. Krize v zálivu Nootka ...... 40

4.4. Praxe „přivlastňování si“ území ...... 41

4.5. Pojmenovávání objevených míst ...... 44

5. POČÁTKY KOLONIZACE RUSKÉ AMERIKY ...... 47

5.1. Grigorij Ivanovič Šelichov ...... 47

5.2. Společnost Golikovových–Šelichova ...... 48

5.3. Kodiak ...... 49

5.4. První stálé ruské osídlení ...... 50

5.5. Setkání s Konjagy ...... 51

5.6. Život promyslníků v prvních letech osídlování ...... 53

5.7. Kenajský záliv ...... 55

5.8. Společnost Lebeděva-Lastočkina ...... 56

5.9. Hospodářství v Ruské Americe ...... 57

5.10. Šelichovovy plány monopolu ...... 58

6. RUSKÁ AMERIKA V DEVADESÁTÝCH LETECH 18. STOLETÍ ...... 60

6.1. Vznik Severovýchodní společnosti ...... 60

6.2. Alexandr Andrejevič Baranov ...... 61

6.3. Ruský kolonizační postup ...... 61

6.4. Střet dvou společností ...... 63

6.5. Expedice do vnitrozemí ...... 64

7. ORGANIZACE A SPRÁVA RUSKÉ AMERIKY ...... 65

7.1. Natalija Alexejevna Šelichovová ...... 65

7.2. Sjednocená americká společnost ...... 66

7.3. Rusko-americká společnost ...... 66

7.4. První léta společnosti ...... 68

7.5. Administrativní systém Ruské Ameriky...... 68

7.6. Ostrov Sitka ...... 70

7.7. Nové centrum Ruské Ameriky ...... 71

7.8. Expanze do Kalifornie ...... 72

7.9. Havajská epizoda ...... 73

8. LIDÉ V RUSKÉ AMERICE ...... 74

8.1. První kontakty...... 74

8.2. Amanaté ...... 75

8.3. Obchod...... 76

8.4. Jasak...... 77

8.5. Sociální struktura a zaměstnání původních obyvatel ...... 78

8.6. Kajurové ...... 79

8.7. Svobodní ...... 79

8.8. Kreolové ...... 80

8.9. Nezávislé národy ...... 81

8.10. Principy práce ...... 82

8.11. Finanční oceňování práce ...... 83

9. ŽIVOT V RUSKÉ AMERICE ...... 85

9.1. Vzdělávání ...... 85

9.2. Stravování ...... 87

9.3. Odívání ...... 89

9.4. Léčení ...... 91

9.5. Christianizace ...... 92

10. ZÁVĚR ...... 95

11. SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ ...... 100

12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...... 102

13. SEZNAM TABULEK ...... 108

14. SEZNAM OBRÁZKŮ ...... 109

1. ÚVOD

„Velké rozšíření se do Tichého moře velké výhody nepřinese. Obchodovat je jedna věc a vládnout je věc druhá.“1 – Takto zamítavě reagovala v roce 1788 carevna Kateřina II.2 na žádost sibiřských kupců Grigorije Ivanoviče Šelichova a Ivana Larionoviče Golikova o udělení monopolního práva pro jejich obchodně-loveckou společnosti působící v regionu severního Tichomoří a o finanční a logistickou podporu jejich plánu kolonizace amerického pobřeží až ke Kalifornii. O čtvrt století později tvořilo Ruskou Ameriku rozsáhlé území od Kamčatky na západě po britskou oblast kolem Hudsonova zálivu na východě, od Severního ledového oceánu na severu ke španělské Kalifornii na jihu. Ruskou Ameriku spravoval „kupec a administrátor v jedné osobě“3 – monopolní Rusko-americká společnost, největší obchodní akciový podnik v ruské říši, a z Ruské Ameriky se dovážely každým rokem desítky tisíc kožešin a kůží, z jejichž prodeje především na čínském trhu získávala vláda do státního rozpočtu nezanedbatelný podíl.4 Více než jedno a čtvrt století dlouhé dějiny Ruské Ameriky zůstávají, snad pro značnou geografickou vzdálenost této části světa od Evropy a tedy pro její domnělou významovou marginálnost, téměř výhradně v oblasti zájmu jejich primárních aktérů – Rusů a Američanů. Historie Aljašky v období pod ruskou správou je však z našeho pohledu opomíjena neprávem, soudíme totiž, že její studium může přinést zajímavé příspěvky do mezinárodních vědeckých debat ať už na poli politických, kulturních, sociálních nebo hospodářských dějin. První systematické mapování dějin Ruské Ameriky prováděli ruští námořní důstojníci se zájmem o historii. Vzhledem k řádnému povolání pisatele bývá v těchto raných pracích silně akcentována námořní historie. Pravděpodobně prvním z badatelů, kteří svůj zájem věnovali ruské expanzi do Tichomoří, byl Vasilij Nikolajevič Berch, carem Mikulášem I. oficiálně jmenovaný historiografem ruského námořnictva. Přestože jeho práce z roku 18235 představuje především soupis promyslnických6 plaveb do Tichého oceánu od jejich počátku ve čtyřicátých letech 18. století s kvantitativním uvedením úlovků a finančního užitku z nich získaného – větší cíle si Chronologická historie objevení Aleutských ostrovů neboli hrdinství

1 Poznámky Kateřiny II. ke zprávě Komise o komerci, plavbě a obchodu z dubna 1788. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 282. 2 Kateřina II. Veliká vládla Rusku v letech 1762–1796. 3 GRIŇOV, Velikij kňaz Konstantin. 4 Srov. STARCEV–GONČAROV, Istorija predprinimatělstva, s. 44. 5 BERCH, Vasilij Nikolajevič. Chronologičeskaja istorija otkrytija Aleutskich ostrovov, ili Podvigi Rossijskogo kupečestva: s prisovokuplenijem istoričeskogo izvestija o mechovoj torgovle. Sankt-Petěrburg: Tipografija N. Greča, 1823. 6 Promyslnický, tj. související s promyslem, v našem případě lovem zvířat a prodejem jejich kožešin a kůží. Podrobněji vysvětleno níže, v kapitole Počátky Ruské Ameriky.

9 ruských kupců koneckonců ani neklade –, zůstává tento spis díky práci s autentickými dokumenty-prameny a zaznamenanými rozhovory s pamětníky bohatým pramenem pro poznání ruské aktivity v severním Tichomoří na konci 18. století. Vedle příslušníků námořnictva se problematice jediné ruské zámořské kolonie věnovali také zaměstnanci Rusko-americké společnosti, resp. osoby, které na Aljašce nějaký čas pobývaly. Takovým příkladem může být Kirill Timofejevič Chlebnikov, dlouholetý zástupce přednosty kanceláře velitele Ruské Ameriky a pozdější ředitel celé Rusko-americké společnosti. Chlebnikovovy podrobné záznamy7 jsou silně ovlivněny jeho úřadem – obsahují aspekty ekonomické (rozpočty, přehledy obchodních artiklů), geografické (popisy ruských sídel), demografické (konskripce obyvatel) i částečně historické. Jeho tiskem vydané Záznamy o koloniích v Americe i další, původně neopublikované záznamy, vydané až péči editorského kolektivu pod vedením Svetlany Grigorjevny Fjodorovové a Rozy Gavrilovny Ljapunovové,8 jsou cenným příspěvkem k exaktní „kvantitativní“ části historie Ruské Ameriky a k dějinám Rusko-americké společnosti. Ve stejné době jako Kirill Chlebnikov působil v Ruské Americe mezi lety 1824–1840 jako misionář mezi inuity a indiány Ruské Ameriky otec Ioann Veniaminov. Vedle duchovní osvěty se zasloužil i o vytvoření abecedy k zaznamenávání aleutských jazyků. Vedlejším výsledkem jeho pobytu v Americe bylo sepsání Poznámek o ostrovech Unalaškinské části,9 částečně historické studie s převahou geograficko-demografických poznámek. Pomineme-li průběžné publikování empirických zjištění z oblasti přírodních věd, v průběhu druhé poloviny devatenáctého století mezi vydávanými tisky s tématem Ruské Ameriky převažovaly menší odborné i popularizační stati na různá aktuální, ne čistě historická témata (pojednání námořní, cestovatelská i etnologická). Tyto stati byly publikovány v periodiku Morskoj sbornik, neoficiálním časopise ruského námořnictva, jenž byl vydáván od roku 1848 a do něhož přispívali především představitelé námořnictva. Sborník sám se prezentoval, že „seznamuje své čtenáře s nejnovějšími vojensko-námořními myšlenkami; vysvětluje aktuální události života ruské flotily a jiných flotil a obsahuje v sobě srozumitelné stati k námořním otázkám“.10 Na práci Vasilije Nikolajeviče Bercha v podobně širokém měřítku navázal v šedesátých letech 19. století, tedy na „sklonku života“ Ruské Ameriky, v dvousvazkovém

7 FJODOROVA, Svetlana Grigorjevna (ed.). Russkaja Amerika v zapiskach Kirilla Chlebnikova: Novo- Archangelsk. Moskva: Nauka, 1985. 8 FJODOROVA, Svetlana Grigorjevna – LJAPUNOVA, Roza Gavrilovna (edd.). Russkaja Amerika v něopublikovanych zapiskach K. T. Chlebnikova. Leningrad: Nauka, 1979. 9 VENIAMINOV, Ioann. Zapisky ob ostrovach Unalaškinskago otděla. Sankt-Petěrburg, 1840. 10 Inzerce „Námořního sborníku“. In: Morskoj sbornik. Roč. 1919, č. 5–6, sine pagina.

10 díle s názvem Historický přehled vzniku Rusko-americké společnosti a její činnosti do současné doby Pjotr Alexandrovič Tichmeněv,11 rovněž námořní důstojník-historik. Jak název i doba vzniku napovídá, Tichmeněv ve své studii akcentoval zejména období posledního půlstoletí existence ruské kolonie v Americe. Po prodeji Aljašky Spojeným státům americkým v roce 1867 ruský zájem o tuto vzdálenou oblast opadl. Naopak aktivnější začali být historici ze Spojených států amerických. Tito však měli o ruské přítomnosti v Americe znalosti pramalé, texty bývaly často protirusky zaměřené a naopak se zdůrazňovalo nastalé „ono správné“ americké období, přičemž tato tendence vydržela až do dvacátých let 20. století.12 Před polovinou 20. století se ruská, přesněji sovětská historiografie k tématu Ruské Ameriky navrátila. Uvedla ho do marxistického pojetí historie – Rusové se stali nositeli pokroku a osvěty pro zaostalé domorodce. Teprve od šedesátých let se začínají objevovat objektivní empirické práce. Zástupcem této generace je např. Nikolaj Nikolajevič Bolchovitinov nebo Svetlana Grigorjevna Fjodorovová. V poslední třetině 20. století pak také ožila ediční činnost dokumentů vážících se k ruskoamerickým dějinám. Mezi takové edice patří i sborník dříve nepublikovaných dokumentů Ruská Amerika v osobních dojmech misionářů, objevitelů, námořníků, vědců a jiných očitých svědků editorů Dridza a Kinžalova,13 který je velmi dobrým pramenem pro vytvoření lepší představy o každodenním životě v Ruské Americe. Od devadesátých let 20. století se poprvé objevuje spolupráce amerických a ruských badatelů, která vyústila v sepsání třísvazkové Historie Ruské Ameriky pod vedením Nikolaje Nikolajeviče Bolchovitinova.14 Na konci století se také objevují nové metodologické přístupy a témata: církevní dějiny – činnost pravoslavné církve, sociální dějiny – obyvatelstvo Ruské Ameriky, kulturní antropologie – etnologie národů severozápadní Ameriky apod. Nejčastějším námětem však jsou dějiny (pozdějšího) 19. století, rané období zůstává upozaděno. Z nejnovějších prací k tématu Ruské Ameriky zmiňme monografii, jejímž autorem je americký historik s ruskými kořeny Ilya Vinkovetsky.15 Jeho publikace nesoucí podtitul

11 TICHMENĚV, Pjotr Alexandrovič. Istoričeskoje obozrenije obrazovanija Rossijsko-Amerikanskoj kompanii i dějstvija jejo do nastojaščego vremeni. Sankt-Petěrburg 1861. 12 Srov. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 42. 13 DRIDZO, A. D. – KINŽALOV, R. V. (edd.). Russkaja Amerika po ličnym vpečatlenijam missioněrov, zemleprochodcev, morjakov, issledovatělej i drugih očevidcev. Moskva: Mysl, 1994. 14 BOLCHOVITINOV, Nikolaj Nikolajevič (ed.) Istorija Russkoj Ameriki 1732–1867: v trech tomach. Moskva: Nauka, 1999. 15 VINKOVETSKY, Ilya. Russian America: An Overseas Colony of a Continental Empire, 1804-1867. New York: Oxford University Press, 2011, popř. VINKOVETSKY, Ilya. Russkaja Amerika: zaokeanskaja

11 „Zámořská kolonie kontinentálního impéria“ se zabývá správou této zámořské oblasti pod ruskou vládou a vztahem centra (vlády) a kolonie, přičemž analyzuje také proces rusifikace, blízce provázaný s christianizací. V druhé dekádě 21. století bylo vydáno také několik biografií k osobnostem spjatým s Ruskou Amerikou. První z nich je práce amerického historika Kennetha N. Owense, jež se věnuje Alexandru Andrejeviči Baranovovi,16 druhá pochází z pera rovněž amerického historika Owena Matthewse a pojednává o životě Nikolaje Petroviče Rezanova.17 Druhý jmenovaný titul se nám bohužel nedostal do rukou. Dějiny Aljašky nezůstávají ani stranou zájmu historiků ze západní a střední Evropy. Aktuálně se tématu věnuje německá historička Martina Winkler. Jí připravovaná odborná publikace s názvem Russian expansion in the North Pacific and Alaska, with a focus on concepts of territoriality bude jistě zajímavým příspěvkem k teoretickým konceptům kolonialismu.18 Dlouhé, sto dvacet šest let trvající (1741–1867)19 dějiny Ruské Ameriky se dají rozdělit na tři po sobě jdoucí období, z nichž každé má své specifické rysy. Za první etapu, kterou lze nazvat „objevitelskou“ považujeme rozmezí let 1741 a 1784. Jde o období, které počíná výpravou kapitánů Vituse Jonassena Beringa a Alexeje Iljiče Čirikova, tzn. objevením ostrovů a pevniny amerického kontinentu, a které končí příjezdem Grigorije Ivanoviče Šelichova, cílevědomého a mimořádně schopného organizátora, v čele promyslnické výpravy do Ruské Ameriky. Na tuto etapu navazuje období vymezené roky 1784 a 1818, kdy byl v Ruské Americe rozhodující osobou Šelichov, resp. později jím pověřený správce, Alexandr Andrejevič Baranov. Toto období bylo charakteristické užšími kontakty mezi kolonizátory a původním obyvatelstvem, od období předchozího se odlišovalo organizací teritoriální správy a také duchovním, potažmo rusifikačním aspektem působení Rusů. Upřesněme ještě, že Alexandr Andrejevič Baranov, který od roku 1790 pracoval pro společnost podnikatelů Golikovových-Šelichova a od roku 1799 pro monopolní Rusko-americkou společnost, stál v čele Ruské Ameriky dlouhých 28 let. Poslední období existence Ruské Ameriky spadá do let 1818 až 1867. Začalo reformou, která pro jmenování

kolonija kontiněntalnoj imperii. 1804–1867. Moskva: Novoje litěraturnoje obozrenije, 2015. Překlad z anglického originálu. 16 OWENS, Kenneth N. Empire Maker: Aleksandr Baranov and Russian colonial expansion into Alaska and Northern California. Seattle: University of Washington Press, 2015. 17 MATTHEWS, Owen. Glorious Misadventures: Nikolai Rezanov and the Dream of a Russian America. New York City: Bloomsbury. 2013 18 Srov. WINKLER, Another America, s. 51. 19 Nejčastěji se jako počátek udává právě rok 1741. Někteří badatelé užívají rok 1732 (srov. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriky 1732–1867), kdy se skutečně Rusové prvně dostali k americkému pobřeží, nicméně reálně se Rusové začali vypravovat do Tichého oceánu až na začátku čtyřicátých let.

12 velitele kolonie připouštěla jen uchazeče z řad důstojníků námořnictva, a navíc jen na pětileté období. Dominantní pozici v Rusko-americké společnosti začalo mít silné slovo námořní ministerstvo, resp. později ministerstvo financí. Ruské angažmá v severovýchodním Tichomoří skončilo prodejem Ruské Ameriky, nepřesně řečeno Aljašky, v roce 1867. Tato práce se bude primárně věnovat střednímu období dějin Ruské Ameriky, tedy přelomu 18. a 19. století, přičemž ale bude stručně pojednáno i o období předchozím, ve kterém měla řada procesů svůj počátek. Tehdy totiž byly položeny základy strukturám, které zůstaly platné i po námi stanoveném mezníku, tj. po roce 1784, a to přinejmenším do roku 1799. Práce bude rozdělena do několika částí, částečně se metodologicky odlišujících. V první části se pokusíme zodpovědět otázky, co bylo motivem pro vyplouvání Rusů do vod Tichého oceánu, měla-li na této aktivitě podíl ruská vláda, resp. jak k záležitosti plaveb v severním Tichomoří vláda přistupovala. Rovněž nás bude zajímat – spíše z hlediska kulturních a hospodářských dějin –, jak plavby k ostrovům a americké pevnině probíhaly, kdo byli ti, co se na nebezpečnou zámořskou plavbu vydávali a čemu se poté v Ruské Americe věnovali. Po úvodním přehledu prvních desetiletí existence Ruské Ameriky přikročíme na základě dostupných pramenů k analýze procesů a principů, na jejichž základě lovecko-obchodní výpravy do Tichomoří probíhaly. V druhé části této práce metodologicky navážeme na politické dějiny, tak jak tento přístup zformovali v posledních desetiletích 20. století a na začátku 21. století ruští a američtí historici.20 Položíme si výzkumné otázky, zda o oblast Aljašského zálivu měly zájem (a v jakém smyslu) i jiné evropské národy kromě Rusů. Jaké byly jejich vzájemné vztahy a jak se lišily nebo shodovaly jejich praktiky. Dále se pokusíme zanalyzovat a rekonstruovat, jak vypadala v prvních letech (desetiletích) ruská kolonizace, a neopomineme ani vývoj a principy koloniální správy, jakož i expanzi do jižnějších oblastí. V rámci historie ruské přítomnosti v Americe se v odborné i popularizační literatuře tradují mnohá fakta, jež jsou často bezmyšlenkovitě a nekriticky přejímaná ze starších zdrojů. V této práci se je pokusíme rozpoznat, kriticky zhodnotit a uvést do kontextu. Poslední, třetí část naší práce pohlíží na dějiny Ruské Ameriky – na obyvatele a proměnu jejich všedního života – z pozice kulturní antropologie, resp. dějin každodennosti. Vycházíme z předpokladu, že kombinace více metodologických přístupu

20 Např. Nikolaj Nikolajevič Bolchovitinov, Andrej Valtěrovič Griňov, Richard S. Mackie nebo Kenneth N. Owens.

13 může přispět k ucelenějšímu obrazu dějin ruské kolonie v Americe ve vytyčeném období. V tomto směru navazujeme na studii Etnografická pozorování ruských námořníků, cestovatelů, diplomatů a vědců v Kalifornii na začátku a v polovině XIX. století,21 analyzující na základě širokého spektra pramenů každodennost kalifornských indiánů. Při analýze a rekonstrukci poměrů v Ruské Americe budeme vycházet především ze soudobých pramenů, dále pak z odborné literatury – monografií a vědeckých článků. Hlavní soubor pramenů pro sepsání této části práce představují cestopisy, přesněji řečeno záznamy z cest z pera námořních důstojníků, dále ruských promyslníků či později zaměstnanců Rusko-americké společnosti, tedy osob, které Ruskou Ameriku navštívili nebo v ní na přelomu 18. a 19. století působili. Přestože velkou část těchto cestovatelských záznamů tvoří popisy krajiny nebo domorodé kultury – slovy jednoho z autorů, kapitána Vasilije Michajloviče Golovnina: „Psát o tom, co bylo a uplynulo, by znamenalo nepsat ‚Putování‘, ale ‚Historii‘.“22 –, mají tyto poznámky z putování severním Tichomořím velkou výpovědní hodnotu i co do událostí nebo procesů, které v tu dobu probíhaly. Pro dosažení plurality zdrojů využijeme prameny ruské a anglické provenience, a to konkrétně u deníků z námořních plaveb. Podobně k rekonstrukci života a aktivit promyslníků poslouží vedle záznamů oficiálních představitelů, jež jsou zastoupené především záznamy Grigorije Ivanoviče Šelichova, také prameny osob „nezávislých“, z nichž vyzdvihněme záznamy otce Gedeona vizitujícího ruskou kolonii v Americe (působení duchovní misie i činnost promyslníků) v prvních letech 19. století. K vydaným pramenům z přelomu 18. a 19. století je nutné dodat, že kromě svého prvního vytištění byly v nedávné době vydány ještě v kritické edici, často ve sborníku s prameny dalšími, jako např. text Grigorije Šelichova vydaný společně s textem jeho následníků Izmajlova a Bočarova, jejichž zápisky byly původně otištěny zvlášť. V takových případech, aby jednotlivé – často unikátní a rozsáhlé – prameny nezapadly pod názvem souhrnné edice, uvádíme je v seznamu pramenů, se zachováním řádné citace, zvlášť. K analýze poměrů v Ruské Americe na konci 18. století také využijeme bohatou edici dokumentů k aktivitě Grigorije Šelichova, jež jsou jako jednotliviny uloženy v různých

21 DRIDZO–KINŽALOV, Etnografičeskije nabljuděnija russkich morjakov, putěšestvennikov, diplomotov i učonych v Kaliforniju v načale i seredině XIX v. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika po ličnym vpečatlenijam missioněrov, zemleprochodcev, morjakov, issledovatělej i drugich očevidcev, s. 255–343. 22 GOLOVNIN, Putěšestvije, s. 200.

14 sibiřských a petrohradských archivech,23 a dále edice dokumentů k nejvýznamnějším mezníkům a událostem v dějinách Ruské Ameriky.24 Paletu zdrojů k tématu Ruské Ameriky doplňují odborné články z posledních desetiletí. Ty se zabývají různými jednotlivými aspekty organizovaného života (ekonomika, sociální struktura, mezikulturní dialog atp.) a jsou publikované ve významných i méně významných periodikách. Vzhledem k tomu, že dostupnost takovýchto článků je pro českého badatele omezená, využíváme možnosti internetového portálu Vologodské oblastní všeobecné vědecké knihovny, www.booksite.ru/fulltext/russ_america/index.html, kde jsou shromažďovány a prezentovány stati badatelů na poli historie Aljašky. Protože takto dostupné a námi využité články nejsou k dispozici v originální tiskové podobě, ale jsou převedeny do jednolité elektronické formy, není možné ze studie citovat konkrétní stranu. Z tohoto důvodu uvádíme v seznamu literatury u takovýchto článku i odkaz na jejich elektronickou formu. Závěrem ještě uveďme několik slov k použité terminologii. Pro označení obyvatel Ruské Ameriky, tj. pevninské Aljašky, Aleutských ostrovů, amerického pobřeží a k němu přiléhajících ostrovů budeme používat termíny indiáni (např. Tlingité, Kenajci) a inuité (dříve nazývaní eskymáci, např. Aleuti, Čugači). Protože těmito označeními nemáme na mysli konkrétní etnika, ale antropologické skupiny zahrnující více národů, budeme je psát s malým počátečním písmenem, jak doporučuje Ústav pro jazyk český, resp. etnologové. Alternativně může být užit termín původní Američané.25 Termín Ruská Amerika bude pro obohacení užitého jazyka alternován synonymicky pojatým Aljaška, ruská kolonie v Americe (popř. v plurálu, který užívá ruská historiografie), severozápad amerického kontinentu, příp. výrazy příbuznými. Protože naprostá většina dat se váže k výhradně ruské činnosti, v práci uváděná datace bude vždy podle juliánského – v Rusku v té době používaného – kalendáře. Pokud se událost bude výjimečně týkat i jiného státu, bude uvedeno také datum podle kalendáře gregoriánského, přičemž na tento fakt bude upozorněno.

23 ANDREJEV, Alexandr Ignaťjevič (ed.). Russkije otkrytija v Tichom okeaně i Severnoj Amerike v XVIII veke. Moskva: Gosudarstvennoje izdatělstvo geografičeskoj litěratury, 1948. 24 Z edice Issledovanija russkich na Tichom okeaně v XVIII – pervoj polovině XIX v. jmenujme dva tituly: FJODOROVA, Taťana Sergejevna (ed.). Russkije ekspedicii po izučeniju severnoj časti Tichogo okeana vo vtoroj polovině XVIII v. Sbornik dokumentov. Moskva: Nauka, 1989. SPIRIDONOVA, Ljudmila Ivanovna (ed.). Rossijsko-Amerikanskaja kompanija i izučenije tichookeanskogo severa 1799–1815. Sbornik dokumentov. Moskva: Nauka, 1994. 25 Srov. HUDCOVÁ, Lucie. Velryba a karibu v kultuře severoaljašských eskymáků. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií. S. 1.

15 Při uvádění geografických názvů upřednostňujeme před současnými anglickými názvy ruská pojmenování v té době aktuální (např. Kenajský záliv, nikoliv Prince William Sound), které uvádíme v české transkripci (např. Kenajský záliv, nikoliv Kenajskaja guba). Při prvním použití těchto původních ruských názvů připojujeme obvykle do závorky i termín v současnosti užívaný.

16 2. POČÁTKY RUSKÉ AMERIKY

Ruské výzkumné plavby a později i plavby ruských obchodních společností k územím na východ od asijského kontinentu, tj. do Tichomoří, které se uskutečňovaly od dvacátých let 18. století, byly svými motivy úzce spjaty s kolonizací Sibiře, na kterou navázaly. Před analýzou ruské kolonizace severozápadního pobřeží amerického kontinentu shrneme základní poznatky o ruském dobývání Sibiře.

2.1. Kolonizace Sibiře

Počátky ruské expanze na východ lze vysledovat v polovině 16. století, kdy moskevský stát pod vládou cara Ivana IV. dobyl a připojil území Kazaňského chanátu ležícího při východní hranici ruské říše. Značnou část získaného území daroval panovník rodině Stroganovových, rodu schopných podnikatelů z ruského severu. Tato oblast však byla pravidelně napadána Tatary ze sousedního sibiřského chanátu. Stroganovové proto na obranu svých statků oslovili kozáckého vůdce, zkušeného bojovníka Jermaka Timofejeviče. Ten v čele více než pětisetčlenného oddílu během rok trvajícího tzv. sibiřského tažení porazil oddíly chána Kučuma a dobyl město Sibir.26 Novou správu místní obyvatelé přijali a na důkaz toho přinesli kozákům kožešiny. Každoroční odevzdávání kožešin či jiného přírodního bohatství představovalo naturální daň zvanou jasak, kterou Tataři od podmaněných národů v oblasti Sibiře vybírali; tuto praxi převzali po zlomení jejich moci Rusové. Vybírání jasaku se považuje za jeden z hlavních motivů ruské kolonizace Sibiře.27 Nebyla to však záležitost jednostranně výhodná pouze pro Rusy. Podmaněným kmenům, které jasak odevzdávaly, byla naopak garantována ochrana před jejich nepřáteli, mnohdy početnějšími a lépe ozbrojenými. Během 17. století kolonizace Sibiře – prozkoumávání neznámých oblastí, uvalování ruského poddanství na domorodé národy (málokdy dohodou, většinou po vojenské porážce odporu), stavba strategických pevností i menších opěrných bodů pro výběr jasaku – pokračovala. Do nehostinných krajin daleké Sibiře přicházeli další Rusové: úředníci, trestanci, duchovní, ale také podnikatelé, obchodníci nebo svobodní rolníci, a to především z ruského severu. Právě pro poslední skupinu byly dominantním způsobem obživy tzv. promysly.28 Promysly byly nezemědělské činnosti – typicky lov zvířat a následné

26 Podrobněji KRAUSSE, Russia in Asia, s. 21–23. 27 BRODNIKOV, Sbor jasaka, s. 119–123. 28 Většinu severu evropské části Ruska pokrývají jehličnaté lesy zvané tajga, země tudíž neposkytuje vhodné podmínky pro zemědělství. Zdejší lidé proto byli prvními, kdo se zabýval nezemědělskou promyslovou činností. PIPES, Rusko za starého režimu, s. 240.

17 zpracovávání jejich kůží a kožešin, rybolov, včelařství, dolování soli nebo pálení vodky z obilí –, kterými si mohli rolníci opatřit nějaký obchodní artikl, jehož prodej jim zajistil někdy i nezanedbatelný příjem. Původně byl na tyto aktivity pro jejich výnosnost uvalen státní monopol; ten ale nebylo snadné v rozlehlé říši kontrolovat, a tak začal car udělovat na obchod s monopolním zboží koncese, z nichž se jednou ročně platil pevně daný poplatek.29 Za promyslníka nebyl v polovině 18. století označován majitel továrny, nýbrž člověk zabývající se promyslem. Nejčastějším způsobem výdělku v širých oblastech Asie nebyl pro promyslníky ani rybolov nebo těžba surovin, ale lov kožešinové zvěře – nejprve zvířat suchozemských a posléze mořských vyder. S úbytkem populace těchto zvířat na Sibiři způsobeným jejich nadměrným lovem došlo v polovině 18. století k potřebě najít nová loviště, třeba i za mořem.30

2.2. První plavby Rusů v Tichém oceánu

Do poloviny 17. století se stále ještě nevědělo, zda je Asie spojena s americkým kontinentem, nebo zda existuje legendární Anianský průliv a tedy i tzv. severozápadní cesta kolem Nového světa. Definitivní odpověď přinesl kozák v carských službách Semjon Ivanovič Děžňov. V roce 1648 stál v čele výpravy, která se vydala podél severosibiřského pobřeží na východ, obeplula Čukotský poloostrov a skončila u pobřeží Kamčatky. Touto plavbou byla oddělenost Asie a Ameriky sice potvrzena, ale toto zjištění nebylo nikde uveřejněno a zůstalo neznámé až do roku 1736, kdy na ně v jakutském archivu narazil německý historik působící v Rusku Gerhard Friedrich Müller.31 Do třicátých let 18. století tak mořeplavci nemohli tento poznatek využít.32 Další ruský pohyb v oblasti severního Tichomoří se objevil až po dlouhých osmdesáti letech. Ve dvacátých letech 18. století car Petr I. rozhodl o vypravení tzv. První kamčatské expedice, která měla za cíl zjistit, zda je Amerika spojena s územím Ruského impéria, a dosáhnout pobřeží Severní Ameriky. Expedici vedl původem dánský kapitán Vitus Jonassen Bering.33 Cesta vedla nejprve v letech 1725–1727 po pevnině z Petrohradu do Ochotsku, odkud po přezimování následovala v letech 1728–1729 plavba podél pobřeží

29 Srov. PIPES, Rusko za starého režimu, s. 241–245. 30 PONTING, Zelené dějiny světa, s. 167. 31 Gerhard Friedrich Müller, v ruském prostředí známý jako Fjodor Ivanovič Miller (1705–1783) – od roku 1730 profesor Ruské akademie věd, v letech 1733–1743 se účastnil Druhé kamčatské expedice. 32 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 31. 33 Vitus Jonassen Bering (1681–1741) – původem dánský mořeplavec působící v carských službách; hlavní velitel dvou kamčatských expedic. Podrobněji k němu: FROST, Orcutt William. Bering: the Russian Discovery of America. New Haven: Yale University Press, 2003, popř. FISHER, R. H. Berings’s Voyages: Whither and Why. Seattle: University of Washington Press, 1977.

18 poloostrova Kamčatka dále na severovýchod k Čukotskému poloostrovu, skrz Beringův průliv do Čukotského moře a poté zpět do Ochotsku. Tato expedice definitivně potvrdila, že Amerika je od Ruska oddělena mořem, amerických břehů však nedosáhla.34 Prvními mořeplavci, kteří se k pobřeží amerického kontinentu přiblížili a podél něho pluli, byla výprava s účastí vojenského zeměměřiče Michaila Spiridonoviče Gvozděva35. K „Velké zemi“, konkrétně v místě dnešního mysu Prince Waleského, dříve zvaného Gvozděvův, připluli v roce 1732 v rámci výpravy Šestakova a Pavluckého36, která byla organizována senátem s širokými cíli: podmanit národy Kamčatky a Čukotky a vybrat od nich jasak, zmapovat přírodní zdroje této oblasti a najít ve zdejších mořích nové námořní cesty.37 V letech 1733–1743 byla Admiralitním kolegiem zorganizována tzv. Druhá kamčatská expedice, jinak zvaná též Velká severní expedice. Svým záměrem prozkoumat neznámé území severního Tichomoří navazovala na První kamčatskou expedici, která proběhla nedlouho předtím. Její nejvýznamnější část se uskutečnila v roce 1741, kdy došlo k hydrogeografickému průzkumu vod Tichého oceánu. Oproti předchozím plavbám se však tentokrát výprava vydala od Kamčatky směrem východním, k tušeným břehům amerického kontinentu. Výprava sestávala ze dvou lodí pod velením kapitána Beringa, resp. neméně zkušeného kapitána Alexeje Iljiče Čirikova. Jejich cesty se sice brzy nedobrovolně rozdělily, každý však značným dílem přispěl k prozkoumání určité části severoamerického pobřeží.38 Přestože nové objevy nabízely velký potenciál pro ruskou ekonomiku, ruská vláda v čele s carevnou Alžbětou Petrovnou od podpory dalších výzkumných plaveb, mj. kvůli výdajům na válku se Švédskem, upustila.39 Zmíněné průzkumné plavby přinesly první informace o existenci, poloze a přírodním bohatství severozápadního pobřeží amerického kontinentu. Tím otevřely prostor sibiřským kupeckým společnostem, které se ihned začaly do těchto nově objevených končin světa

34 ELERT, Pervaja Kamčatskaja ekspedicija. Z pramenů k této expedici např.: FJODOROVA, Tatiana Sergeyevna (ed.). The journal of Midshipman Chaplin: a record of Bering’s First Kamchatka Expedition. Aarhus: Aarhus University Press, 2010. 35 Michail Spiridonovič Gvozděv (ok. 1700 – po 1759) – ruský zeměměřič, ve službách Admiralitního kolegia vykonal v roce 1732 výzkumnou cestu na americký kontinent, konkrétně na poloostrov Aljaška. 36 Výprava je nazvána podle dvou vůdců, kteří stáli v jejím čele, jimiž byli kozák Afanasij Fedotovič (či Ivanovič) Šestakov a kapitán Dmitrij Ivanovič Pavluckij. Expedice se konala v letech 1729–35. 37 Podrobněji o této výpravě srov. DIVIN, Russkije moreplavanija, s. 69–85. 38 Srov. DIVIN, Russkije moreplavanija, s. 141–162. Z pramenů k Čirikovově plavbě např.: LEBEDĚV, Dmitrij Michajlovič. Plavanije A. I. Čirikova na paketbotě „Sv. Pavel“ k poberežjam Ameriki. Мoskva: Izdatělstvo Akademii nauk SSSR, 1951. 193 s. S přiložením lodního deníku z roku 1741. 39 DIVIN, Russkije moreplavanija, s. 164n.

19 vydávat za dosud nevyčerpanými přírodními zdroji. Námořní expedice první poloviny 18. století položily základ tzv. Ruské Americe.

2.3. Co vymezuje pojem Ruská Amerika

Když se vysloví Ruská Amerika, někdo si pod tímto pojmem představí studenou a lesnatou Aljašku, další si vzpomene na kalifornskou pevnost Fort Ross, jinému se snad vybaví krátká ruská přítomnost na Havajských ostrovech. Kdo z nich má pravdu? Všichni, ale v každém případě je třeba specifikovat, o jakém období se hovoří. Do oblasti Ruské Ameriky patřily všechny ostrovy a ostrůvky Aleutského souostroví40, konkrétně Blízké ostrovy, Krysí ostrovy, Andrejanovy ostrovy a Liščí ostrovy, které byly postupně objevovány a mapovány od čtyřicátých let 18. století, na ně navazující Aljašský poloostrov a americká pevnina mezi Aljašským zálivem a Severním ledovým oceánem, na níž Rusové prvně stanuli v osmdesátých letech 18. století. Po vzniku Rusko- americké společnosti v roce 1799 postupovali Rusové v průzkumu pobřeží směrem dál na jih až do oblasti španělské Horní Kalifornie. Nevytvořili však kompaktní území se stálým osídlením, které by ruské nároky na tuto neúplně prozkoumanou oblast do budoucna podpořilo, ale vzniklo zde jen několik opěrných bodů. Spojené státy americké cítily v ruském postupu na jih ohrožení svých teritoriálních zájmů na západním pobřeží, proto přiměly představitele Ruského impéria podepsat dohodu o hranici. Mezní linie ohraničující ruské území byla dojednána v Petrohradě 5. dubna 182441 mezi ruským ministrem zahraničí Karlem hrabětem Nesselrodem a americkým velvyslancem v Rusku Henrym Middletonem. V této konvenci42 byla nejzazší oblast ruského vlivu stanovena na 54° 40' s. š. Byť se jednalo o rusko-americkou dohodu, nebyla jejím výsledkem rusko-americká hranice, neboť oblast jižně od stanovené hraniční rovnoběžky byla od roku 1818 kondominiem, resp. sporným územím Britské Severní Ameriky a Spojených států amerických.43 Ani ne rok po uzavření rusko-americké dohody o hranici jednal hrabě Nesselrode o podobné záležitosti s britským diplomatem Stratfordem Canningem. Rozhraní mezi

40 Rusy nazývané také Kateřininy ostrovy podle carevny Kateřiny II. ORTH, Dictionary of Alaska Place Names, s. 64. 41 Americký senát tuto dohodu schválil 11. ledna 1825 (podle gregoriánského kalendáře). PLOTNIKOV, Russkaja daľněvostočnaja granica, priloženije 2, s. 190. 42 Plný ruský název dokumentu je Konvencija o torgovle, moreplavanii i rybnoj lovle, zaključennaja meždu Rossijej i Severo-Amerikanskimi Sojediněnnymi Štatami. PLOTNIKOV, Russkaja daľněvostočnaja granica, priloženije 2, s. 189n. 43 Severní hranice Spojených států byla definitivně stanovena až britsko-americkou Oregonskou úmluvou v roce 1846 na 49. rovnoběžce s. š.

20 územím Ruska a Velké Británie bylo v anglo-ruské konvenci44 o delimitaci hranic obou států v Severní Americe uzavřené 16. února 1825 v Petrohradě stanoveno takto: „Počínaje od nejjižnější části ostrova nazývaného Princ Waleský45, jejíž bod se nachází na 54° 40' s. š. a mezi 131° a 133° z. d. (počítáno od Greenwichského poledníku), výše zmíněná hranice prochází severně podél průlivu nazývaného Portlandský kanál k bodu pevniny dosahující 56° s. š. Odtud hraniční linie kopíruje hřeben hor, které leží paralelně s pobřežím, až k přerušujícímu bodu na 141° z. d. (od téhož poledníku) a nakonec od tohoto přerušujícího bodu tvoří onen 141. poledník ve svém prodloužení k Ledovému moři [tj. Severnímu ledovému oceánu] hranici mezi ruskými a britskými državami na pevnině severozápadní Ameriky.“46 Kromě víceméně kompaktního území pevninské Aljašky a přilehlých ostrovů v rámci výše zmíněných hranic mělo Ruské impérium, přesněji Rusko-americká společnost, ještě jednu menší enklávu, a to na území tehdejší španělské Kalifornie – pevnost Ross (Fort Ross) fungující v letech až 1841. V průběhu druhého desetiletí 19. století se také objevila ojedinělá snaha získat do ruského vlivu i Havajské ostrovy, nicméně tato aktivita nemajíc podporu oficiálních míst skončila zakrátko fiaskem.

2.4. Kupecké společnosti a jejich výpravy

Na začátku čtyřicátých let 18. století bylo povědomí ruské společnosti o americkém kontinentu a o jeho ekonomické využitelnosti velmi malé. Situace se začala měnit, až po návratu lodí Vituse Beringa a Alexeje Čirikova na Kamčatku. Námořníci vypravovali o hojnosti kožešinové zvěře na nedalekých ostrovech, takže mezi ruskými obchodníky začal vzrůstat zájem o využití takového bohatství. Postavení a vypravení lodi však nebylo levnou záležitostí, což obzvláště platilo pro plavby na vzdálenější ostrovy, popř. později až k pobřeží Aljašky, proto se obchodníci začali sdružovat a vytvářet větší kupecké společnosti. Prvním, kdo se k lovu kožešin mimo dosavadní ruskou říši odhodlal, byl Jemeljan Sofronovič Basov. Tento seržant ochotské vojenské posádky, jenž měl na starost výběr jasaku na Kamčatce, již dříve zamýšlel vyplout na moře, objevovat nové země, přivádět jejich obyvatele pod ruskou moc a zároveň se obohatit z prodeje jakoby mimochodem

44 Originální ruský název dokumentu je: S.-Petěrburgskaja Konvencija s Anglijej otnositeľno razgraničenija obojudnych vladenij Rossii i Anglii v Severnoj Amerike. PLOTNIKOV, Russkaja daľněvostočnaja granica, priloženije 3, s. 191–194. 45 Jedná se o ostrov s nynějším názvem Wales Island, ne o ostrov s nynějším názvem Prince of Wales Island, jehož vzdálenost od Portlandského kanálu a pevniny je přes 90 km. Wales Island je však pojmenován podle Williama Walese, astronoma cestujícího s Jamesem Cookem, nikoliv podle prince waleského. 46 PLOTNIKOV, Russkaja daľněvostočnaja granica, priloženije 3, s. 192.

21 získaných kožešin. V roce 1743 se spojil s moskevským kupcem Andrejem Michajlovičem Serebrennikovem47, který do podniku vložil kapitál, a zorganizovali spolu první promyslovou plavbu na Komandorské ostrovy48. Záměr se projevil jako úspěšný, cesta vykázala slušný zisk a tento fakt motivoval další obchodníky a lovce, aby se začali vydávat na ostrovy Bobřího moře, později nazývaného Beringovo. V následujících několika desetiletích působilo v regionu na dvě desítky obchodníků, kteří vyplouvali do vod Východního moře za lovem kožešin.49

2.5. Organizace společností

Jak již bylo naznačeno, pro organizaci plavby bylo třeba mít větší kapitál, většinou přesahující finanční možnosti jednoho člověka. Obchodníci se sdružovali ve společnosti, jejichž trvání se vázalo na jednu konkrétní plavbu, přesněji na dobu její organizace, průběhu a zhodnocení. Tyto obchodnické společnosti fungovaly na podílnickém principu. Počet promyslových společností, jichž mohl být jeden člověk součástí, nebyl omezen; jednotlivec mohl být členem tolika společností zároveň (tj. mít v nich podíl), v kolika chtěl a na kolik mu stačil kapitál. Zvláště u bohatších obchodníků bylo běžné, že se interesovali v několika obchodních záměrech najednou. Koneckonců účast ve více podnicích, byť menším podílem, byla svým způsobem i pojistkou proti případnému neúspěchu některé z výprav.50 Otázkou struktury obchodnických společností se dosud zabývalo jen velmi málo historiků. Prvním z nich byl námořní historik Vasilij Nikolajevič Berch.51 Na něj v druhé polovině 19. století navázal Pjotr Alexandrovič Tichmeněv, který však této problematice věnoval ve svých textech jen krátkou poznámku.52 Téma znovu otevřela po více než sto letech historička Raisa Vsevolodovna Makarovová,53 která předložila koncept částečně odlišný od Tichmeněvova, založený na reálné pramenné základně, a který níže uvádíme. O reflexi závěrů dvou posledně jmenovaných badatelů se v poslední době pokusil Alexandr Jurjevič Petrov,54 který se sice přiklání k verzi Tichmeněvově, ale ničím svůj názor nepodkládá.

47 Někdy také psán jako Serebrjannikov. 48 Komandorské ostrovy geograficky navazují na ostrovy tzv. Aleutské řady a jsou z nich k Rusku nejblíže; vzdálenost Beringova ostrova, který do tohoto souostroví patří, od Usť-Kamčatsku na pevnině je asi 230 km. 49 MAKAROVA, Russkije na Tichom okeaně, s. 44n, 99. 50 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 72. 51 Srov. BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 20. 52 Srov. TICHMENĚV, Istoričeskoje obozrenije, s. 7. 53 Srov. MAKAROVA, Russkije na Tichom okeaně, s. 100–101. 54 PETROV, Specifika finansovo-chozjajstvennoj dějatělnosti.

22 Podle závěrů Makarovové byla společnost vytvořena tzv. celkovou smlouvou (valovoj kontrakt)55, ve které bylo stanoveno, na kolik podílů (v několika různých kategoriích) se majetek společnosti rozděluje a kdo tyto podíly drží. Stranou nezůstaly ani záležitosti podrobnější, jako např. konkrétní jmenování velitele lodi a předáka výpravy, včetně sepsáni jejich povinností. První kategorií podílů byl základní podíl neboli podíl na celku (osnovnoj paj nebo také valovoj paj), kterých bylo smlouvou stanoveno nejvíce, průměrně 30 až 40. Největší počet z nich držel iniciátor plavby, zpravidla kupec, podle něhož se také společnost nazývala (bylo-li investorů s podobně velkým počtem podílů více, nesl název společnosti jména všech těchto účastníků). Podílníci z této skupiny byli oproti zbylým dvěma skupinám finančně zainteresováni i v hodnotě lodi a její výstroje. Nejčastěji pěti společníkům byl přisouzen čistý podíl (suchovoj paj). Vlastnili je ti, kteří sice nevnesli do fondu společnosti žádné finance, ale svou účast si odpracovali, ať už před začátkem plavby (kovář při stavbě lodi) nebo během ní (velitel lodi, vůdce lovecké výpravy), resp. jeden takový podíl byl vyhrazen církvi a jeden byl určen na společné výdaje organizace. Poslední způsob podílnictví představoval sjednaný podíl (schоdovoj paj). Mezi podílníky tohoto typu – ve společnosti jejich počet někdy dosáhl až několika desítek – patřili vedle obyčejných promyslníků-lovců také dlužníci společnosti. Společníci se sjednaným podílem se nijak neúčastnili fáze výstavby a vybavování lodi a neměli ve společnosti právo o čemkoliv hlasovat. Jejich účast tkvěla v nároku na určitou část získaného promyslového materiálu, resp. na jeho hodnotu. Stávalo se běžně, že si promyslníci s vidinou zisku zakupovali podíl na dluh. Vlastnit podíl ve společnosti znamenalo pro každého držitele nejen mít účast na případném zisku, ale také povinnost zajistit společnosti jednoho muže ku práci – lovu zvířat. Pokud podílník neměl dostatek prostředků na to někoho najmout, musel tuto podmínku splnit tím, že si svůj podíl odpracoval sám. Najal-li nějakého člověka, stal se tento lovec jeho polopodílníkem, neboť mu byla za práci slíbena polovinu podílu.56

55 Protože v české historiografii nebylo o tomto tématu dosud pojednáno, uvádíme u českých, námi zaváděných termínů v závorce i původní ruské termíny. 56 MAKAROVA, Russkije na Tichom okeaně, s. 100–102.

23 Celková smlouva

Základní podíly Čisté podíly Sjednané podíly

Tabulka 1: Podílnická struktura společnosti podle Makarovové (schéma sestaveno autorem).

Celková smlouva

Základní podíly Čisté podíly

Sjednané podíly

Tabulka 2: Podílnická struktura společnosti podle Tichmeněva (schéma sestaveno autorem).

24 3. CESTA DO RUSKÉ AMERIKY

Dříve než se budeme podrobně věnovat historii Ruské Ameriky, zaměříme ještě pozornost na obecnější aspekty ruskoamerických promyslových výprav. Pokusíme se zodpovědět, co všechno bylo potřeba před vyplutím zajistit, kdo byli účastníci výprav, jak vypadala plavba, co vlastně promyslníci lovili a jak bylo s úlovkem po návratu do Ruska naloženo.

3.1. Z Evropy na východ

Dosáhnout ostrovů nebo pevniny Ruské Ameriky nebylo až do začátku 19. století pro obyvatele evropské části Ruska jednoduché. Předně bylo totiž vůbec potřeba dopravit se na asijské pobřeží Tichého oceánu, tj. překonat vzdálenost více než pěti a půl tisíce kilometrů, přičemž existoval jen jediný způsob, jak se například do Ochotsku dostat, a to putováním přes Sibiř. V uvedené době sice již byla založena síť sibiřských měst, nicméně o dopravní infrastruktuře mezi nimi se dalo mluvit jen stěží. Jako hlavní dopravní tepny tehdy sloužily sibiřské řeky a veletoky57 – v létě se po nich plulo na lodích, v zimě se po zamrzlých řekách přepravovalo na saních. Na úsecích bez vodních toků, jež tvořily další stovky kilometrů, připadalo v úvahu pěší putování, maximálně s povozy určenými především pro přepravu nákladu, v období sněhovém pak jízda na zvířecích spřeženích. Cesta to tedy byla náročná nejen časově – trvala několik měsíců –, ale i fyzicky. A naprosto stejná byla i případná cesta zpět do Evropy.58 O putování přes Sibiř na konci 19. století se dochovalo poměrně hodně písemných záznamů, vybíráme z nich vzpomínku Grigorije Ivanoviče Šelichova dokládající, že taková anabáze byla někdy opravdovou životní zkouškou: „Z Ochotsku jsem vyjel se svou ženou na psech [u zvířat myšleno vždy spřežení] 8. února, pokračuje dále v cestě někde na jelenech a v jiných místech na koních a na býcích, přetrpiv nepopsatelné těžkosti a nebezpečí. (…) Zaprvé (…) korjacké tlupy se zdály dosti pochybné. Zadruhé zima (…) s těmi nejsilnějšími severními větry byla mimořádně chladná; zatřetí na holých místech se často strhly silné vánice, že nebylo žádné možnosti, jak jet (…), v takové chvíle jsme se jen zachraňovali ležením ve sněhu po dva, tři nebo i pět dnů, nevycházejíce z místa, bez vody a nevaříce jídla. Pro ukojení žízně jsme pro nemožnost rozdělání ohně jedli sníh a místo jídla jsme, ležíce ve sněhu, hryzali suchary nebo jukolu [sušená ryba]. (…) poslední část z Atlanu do Irkutsku

57 KRAUSSE, Russia in Asia, s. 11. 58 Popis sibiřského putování srov. SARYČEV, Putěšestvije, s. 38–51 nebo ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 53–55.

25 jsem kvůli únavě koní z brodění se hlubokým sněhem často až do padnutí šel pro urychlení pěšky a po všech těžkostech jsem 6. dubna konečně dosáhl Irkutsku.“59 Je obdivuhodné, že takové útrapy dokázala přetrpět i Šelichovova žena Natalija. Natalija byla zřejmě první Ruskou, která se do Ruské Ameriky vypravila a nějaký čas tam pobývala. Grigoriji Šelichovovi nebyla jen oddanou doprovázející manželkou, ale byla mu i velkou podporou v jeho obchodních záležitostech. Jak bude zmíněno později, po smrti manžela se Natalija Šelichovová ujala vedení jeho promyslového podniku v Ruské Americe.60 Před cestou do Ruské Ameriky bylo potřeba přesunout do místa vyplutí vedle lidí i nejrůznější lodní a lovecké vybavení а proviant. Ve své studii o ekonomických hlediscích promyslnických výprav dochází Alexandr Jurjevič Petrov v této souvislosti k udivujícímu závěru: „Ve druhé polovině 18. století potřebovali kupci pro převoz nákladu [z Jakutsku do Ochotsku] průměrně okolo 15 tisíc koní.“61 Zlom v transportních možnostech do východní Asie nastal pro Rusy v roce 1803. Toho roku byla z Kronštadtu vypravena první ruská plavba kolem světa, v jejímž itineráři byla plánována i zastávka v Ruské Americe. Hned od počátku se stala tato nová, rychlejší – lodní – varianta přesunu lidí a věcí do severního Tichomoří upřednostňovanou alternativou k cestě suchozemské, byť byla dražší a ne příliš často realizovaná.62

3.2. Povolení k plavbě

Vypravení lodi z východoasijských přístavů do oblasti Ruské Ameriky nebylo úplně svévolnou záležitostí kupeckých společností. K vyslání promyslníků na lov kožešin bylo hned od počátku tichomořských plaveb potřeba mít svolení státu. Ruský historik Alexandr Ivanovič Alexejev na základě dochovaných archivních materiálů zjistil, že ve čtyřicátých letech, kdy byly výpravy na ostrovy severní části Tichého oceánu ještě relativně sporadické, byly plavby povolovány prostřednictvím ukazů carevny Alžběty Petrovny,63 přičemž jejich obsahem nebylo pouze svolení promyslníkovi k plavbě, ale také instrukce, „pokud uvidí na nějakých neznámých ostrovech, jež budou znovuobjeveny, národ dosud neplatící jasak, který

59 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 53nn. Vzdálenost z Ochotsku do Irkutsku je více než 2500 km. 60 BLACK–PETROV, Natalia Shelikhova, s. XVII. 61 PETROV, Specifika finansovo-chozjajstvennoj dějatělnosti. 62 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 23, 66. V průměru se organizovala jedna plavba za rok. 63 Domníváme se, že spíše než o ukaz vydaný přímo carevnou, šlo o ukaz carevny vydaný pověřenou kanceláří.

26 se nenachází v poddanství pod velkomocnou rukou Jejího Imperátorského Veličenstva, nechť ho vlídně a přátelsky do poddanství přivede“.64 Od padesátých let 18. století dostaly schvalování plaveb a jejich evidenci do kompetence kanceláře státní správy v oblasti východní Sibiře. Mít povolení od úřadů pro uskutečnění promyslové byla na dlouhá desetiletí neoddiskutovatelnou podmínkou.65 Správce oblasti sídlil zprvu v Ochotsku, po osídlení Kamčatky byla pro její správu v roce 1739 zřízena filiální kancelář v Bolšerecku.66 V roce 1783 se sídlem kamčatského velitele stalo lépe lokalizované, k oceánu otevřené město Nižněkamčatsk67.68 Když byla roku 1803 ustavena Kamčatská oblast, stal se oblastním centrem Petropavlovský přístav,69 nynější Petropavlovsk-Kamčatskij. Oficiální svolení k plavbě nebyl jen krátký jednoduchý dokument, jak by se mohlo na první pohled zdát. Většinou se jednalo o rozsáhlé smlouvy obsahující až osmnáct bodů.70 Přestože přímým vykonavatelem státních rozhodnutí ve východní Sibiři nebyla sama carevna, ale kanceláře oblastní správy, o záležitostech východoasijských kanceláří byla pravidelně informována, dokonce na podané zprávy (o objevech dosud neznámých ostrovů, o nových poddaných národech atp.) osobně reagovala.71 Ruská expanze na ostrovy severního Tichomoří se tedy v kontextu zainteresovanosti státní správy do organizace plaveb nedá považovat jen za aktivitu s ekonomickým ziskem. Ten byl sice účelem primárním (pro obchodníky), nikoliv však jediným. Výpravy ke známým i nově objevovaným ostrovům a pevnině je nutné vnímat současně jako aktivitu přinášející přínos celému státu. Prospěch spočíval v rozšíření ruského vlivu do nových oblastí, uvedení dalších národů do ruského poddanství a s tím spojeného zavedení odvodu dávek (jasaku) ruskému státu. V případě Ruské Ameriky šlo navíc o zapojení místního obyvatelstva přímo do lovu zvěře pod organizací Rusů, o čemž bude pojednáno v další části textu.

64 ALEXEJEV, Osvojenije, s. 94n. 65 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 74. 66 Založen roku 1703 jako Bolšerecká pevnost (Bolšereckij ostrog) přibližně v místech dnešní vesnice Kavalerskoje. Bolšereck zanikl ve dvacátých letech dvacátého století; není totožný s dnešním městem Usť- Bolšereck. Rozkládal se na břehu Velké řeky několik kilometrů od jejího ústí do Ochotského moře. 67 První Nižněkamčatská pevnost (Nižněkamčatskij ostrog) byla založena roku 1703 v místech dnešní obce Ključi. Při povstání místních Kamčadalů v r. 1731 bylo místo vypáleno a následujícího roku, 1732, byl přeživšími kozáky o 90 km dále po proudu řeky Kamčatky, 30 km od pobřeží založen nový Nižněkamčatsk, který byl později stanoven centrem Kamčatské oblasti. Město zaniklo v druhé polovině dvacátého století; není totožné s dnešním městem Usť-Kamčatsk. 68 KEDROV, Nižněkamčatskij ostrog. 69 Založený roku 1740 jako Petropavlovská pevnost (Petropavlovskij ostrog), později nazýván Petropavlovský přístav (Petropavlovskaja gavaň), od r. 1849 Petropavlovský port a od r. 1924 Petropavlovsk-Kamčatskij. 70 Jedna taková smlouva např. BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 45–52. 71 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 56.

27 3.3. Lodě

Kolem poloviny 18. století byli Rusové konfrontováni s faktem, který dosud nemuseli ve větší míře řešit. Nově tehdy vyvstala potřeba budovat lodě, které by byly schopné plavby po nechráněném moři, odolávat silnému vlnobití, vzdorovat i po několik dnů trvající mořské bouři. Zároveň měly být nové lodě schopny pojmout a přepravit větší množství zásob, resp. objemný náklad zvířecích kůží a kožešin. Ideálně měly také být zhotoveny z materiálů odolávajících celoročnímu vlhkému klimatu, a to nejen samotný kýl lodi, ale také takeláž. Nelze zastírat, že Rusové do té doby již nabrali se stavbami lodí velkých zkušeností – vždyť doprava po Sibiři, ale i po evropské části Ruska se v zásadní části realizovala po řekách –, nicméně nároky otevřeného moře a velkých vzdáleností poptávaly nové typy plavidel. Ačkoliv se v Petrohradě a v další přístavech evropského Ruska zavedla stavba nových typů lodí již během 18. století, v prostředí Sibiře zůstávala stále nejčastějším typem prostředku pro vodní dopravu a přepravu koč. Prvně ji začali vyrábět přibližně v 15. století Pomorové, přímořský národ na severu Ruska, od nich ji pak převzali ruští obyvatelé Sibiře, kteří ji využívali k transportu po vnitrozemských veletocích a na přilehlých mořích. Koč byla menší jednostěžňová (zřídka dvoustěžňová) plachetnice s možností veslování pro posádku 10 až 15 mužů, větší z nich ale mohly pojmout až 40 lidí. Měla velmi lehkou konstrukci s plochých dnem a díky tomu ji bylo možné v době mrazu vytáhnout na led a tím uchránit její kýl od poničení. 72 Pro kabotážní plavbu, příp. pro plavbu k nepříliš vzdáleným ostrovům prokazovala službu dostatečnou, ale dlouhé plavby dále od pobřeží byly na koče riskantní.73 S osídlováním Sibiře, včetně její východní přímořské části, přicházeli na daleký východ kromě lovců a obchodníků také řemeslníci ze západní části Ruska, kteří byli se soudobými řemeslnými technikami a novými technologiemi výroby obeznámeni. Centrem pro tyto přistěhovalce se stal od poloviny 17. století Ochotsk, později, po zahájení kolonizace Kamčatky, také město Nižněkamčatsk. Právě ve zdejších loděnicích byly stavěny a z nich do vod Tichého oceánu vyplouvaly lodě obchodních společností, resp. vládou organizovaných expedic. První lodě nového typu a nového smyslu – vhodné k lovu mořských zvířat a k převozu jejich kůží a kožešin – stavěné v kamčatských docích se nazývaly ruským termínem šitik. Jak název vytvořený z ruského slovesa šiť (šít) napovídá, u tohoto typu plavidla se dřevěné

72 Podrobněji o koče srov. SKORENKO, Izobreteno v Rossii, sine pagina. 73 ANDREJKINA, Na koče do Aljaski.

28 části k sobě upevňovaly sešívanými řemeny z kůží mořských zvířat, kosticemi nebo vrbovými proutky.74 Jednu takovou loďku z roku 1743 popisuje dochovaný archivní dokument takto: „Na společné náklady byl vystrojen šitik ‚Pjotr‘ s vesly a plachtami o déli od přídi po záď jeden sáh [tj. 2,134 m], vnitřní šíři 7 aršinů [tj. cca 5 m] a vnitřní výši 3 aršiny [tj. 2,134 m].“75 Od roku 1758 se v Nižněkamčatsku začala stavět inovovaná verze šitiku, rusky zvaná gvozděnnik, jehož název je odvozen od ruského slova gvozď znamenající hřebík. Dřevěné součásti lodi byly totiž k sobě nově stloukány železnými hřeby.76 Konstrukce lodi tak získala na větší pevnosti a odolnosti. Třetím původně ruským typem lodi, majícím však oproti předchozím funkci vojenskou (na palubě stálo několik lodních děl), byla tzv. dubel-šljupka, což by se se znalostí její podoby dalo volně přeložit jako člun se dvěma (latinskými) plachtami. S uvedenými typy lodí bylo možné se na východním pobřeží Ruska setkat nejčastěji, avšak ani lodě v Evropě známých typů – brigantiny (lodě dvoustěžňové plachetní, alternativně veslové), pakket-booty (dvoustěžňové plachetnice vyzbrojené 12–16 děly), galeoty (jedno- nebo dvoustěžňové transportní lodě s možností veslování) – nebyly pro zdejší ruské loděnice neznámými pojmy. Zajímavé svědectví o lodích konce 18. století v Ruské Americe se nám zachovalo ve slovech Alexandra Andrejeviče Baranova, jak je sdělil Vasiliji Nikolajeviči Berchovi: „Všichni dřívější majitelé mořských plavidel se snažili o to, stavět je výrazně vyšší, maje za to, že se tak pohodlněji rozmístí náklad a posádka. Většina lodí se stavěla na způsob galeoty, přičemž se dbalo na to, aby stěžně byly nižší a tlustší a plachty se stříhaly úzké, aby se ušetřilo. Kormidlo bylo překvapivé konstrukce, jeho lopata bylo maximálně jeden a půl sáhu dlouhá. Když pak lodivod vyplul s takovou lodí na moře, velmi brzo zjistil, že pohyb lodi je velmi pomalý, proto se kormidlo často nastavovalo, což mělo pohyb urychlit.“77 V souvislosti s výrobou lodí je třeba i poznamenat, o jak nákladnou záležitost šlo. V počátcích promyslových výprav k nejbližším ostrovům od pobřeží Kamčatky, tj. po polovině 18. století, se stavěla, jak již bylo naznačeno, plavidla menších rozměrů a jednoduchých konstrukcí. Náklady na postavení jedné takové loďky a na pořízení jejího vybavení vším potřebným se pohybovaly v rozmezí čtyř až deseti tisíc rublů.78 O dvě

74 GRIŇOV, Russian Ship Names, s. 202. 75 ALEXEJEV, Osvojenije, s. 94. Zdá se, že pisatel zaměnil rozměry šířky a délky. 76 SEMUCHIN, Čerez Tobolsk na Kamčatku, s. 385. 77 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 125. 78 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 72.

29 desetiletí později se částka výrazně zvýšila, ale je nutné brát v úvahu, že i nároky na typ, velikost a vybavenost lodě se značně proměnily. Jak píše soudobý pozorovatel Vasilij Nikolajevič Berch, „postavení a vybavení lodi stálo tehdy [v 70. letech 18. století] okolo 50 tisíc rublů“.79 Zdánlivě ohromné desetitisícové zisky z prodeje naloveného promyslového zboží často pokryly jen prvotní výdaje na vlastní uskutečnění výpravy a reálný, tedy čistý finanční přínos akce byl ve svém výsledku leckdy jen průměrný. Nebylo výjimkou, že promyslová výprava utrpěla neúspěch. Loď s nákladem ulovených kožešin mohla ztroskotat nebo třeba stačil i jen chabý úlovek vydřích kožešin, aby se účastníci podniku rázem ocitli ne-li v citelných dluzích, tak v chudobných poměrech. Pro mnoho lidí existovala snad jediná možnost, jak se z dluhů dostat, – zúčastnit se další lovecké výpravy a doufat v její zdárný, úspěšný konec. V poslední třetině 18. století stálo zakoupení jednoho podílu v promyslovém podniku 800–1000 rublů.80 Ke konci druhého desetiletí 19. století se pro vzrůstající počet podílejících se lovců a v souvislosti s vybíjením zvířecích kolonií snížil tento podíl k částce 600 rublů, přičemž lovci již tehdy byli najímáni na poloviční podíl (tj. 300 rublů/rok).81 Pro srovnání uveďme, že na přelomu 18. a 19. století, kdy měsíční plat dělníka byl průměrně 16 rublů, písaře ve státní službě 20 rublů a řemeslnického mistra 33 rublů, stál jeden kilogram obilí podle statistických údajů 43 kopějek, hovězího masa 7 kopějek a másla 36 a půl kopějky.82

3.4. Vybavení výpravy

Pro vyplutí na moře, resp. pro několikaměsíční, někdy i několikaletý pobyt na ostrovech Ruské Ameriky nestačilo promyslníkům jen mít dobrou loď, i když toto byla podmínka stěžejní. Stejně potřebné bylo mít na dalekou cestu v dostatečném množství i adekvátní vybavení. Protože se spektrum věcí braných s sebou na loď v době existence Ruské Ameriky měnilo jen minimálně, využijeme k vytvoření si konkrétní představy o tomto zboží soupis lodního inventáře tak, jak je sepsán ve smlouvě pro účastníky lovecké výpravy z roku 1773. Na prvním místě je uvedeno pro plavbu nezbytné lodní příslušenství větší (tři plachty, lanoví, lana ke kotvám, dvě velké kotvy a jedna malá, dva kajaky) a menší (dva kompasy, magnet, dvoje přesýpací hodiny), dále vojenské vybavení (dvě děla, prach, olovo, 34 pušek) a všeliké nářadí různých řemeslníků (např. kladiva, dláta, svěrák, sekery, kopí

79 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 99. 80 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 83. 81 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 62. 82 BARBAJEVA, Točnyje sviděnija o stoimosti produktov. Podrobněji k vývoji cen a platů v Rusku srov. MIRONOV, Wages and Prices.

30 k lovení ryb). Ve výčtu naložených věcí nebylo zapomenuto ani na papír na psaní a inkoust. Z jídla je kupodivu uvedeno jen 495 kg83 ječných krup.84 Kromě zbraní, řemeslnických nástrojů a proviantu nebylo záhodno zapomínat ani na předměty k obdarování místního obyvatelstva, což konkrétně mohlo být například: „3000 jehel k šití, 300 nožů, (…) 350 křemenů, 3189 korálků, jedna a čtvrt libry skleněných korálků [v originále biser]“.85 Z uvedeného příkladu je zřejmé, že jako dárky sloužily jak užitečné předměty denní potřeby, tak i věci luxusu, či přesněji předměty líbivé, ale hodnoty nevalné. Na větších lodích měly své místo v podpalubí i předměty liturgické – ikony (přinejmenším Ježíše a Bohorodičky), oblečení a knihy pro možnost konání bohoslužeb i na moři.86 Vždyť „bez Boha ani k prahu, s Bohem třeba za moře“, jak si jistě říkali i Rusové na konci osmnáctého století. Z tohoto důvodu také majitel společnosti ještě před začátkem výpravy věnoval jeden podíl na zisku církvi, resp. na Bohu-libost díla.87 O tom, že ikony nebyly využívány jen k více či méně pravidelným bohoslužbám, ale také k sloužení liturgie v mimořádných situacích, např. při ztrátě orientace v širém moři, nás zpravuje jeden z přímých účastníků, jak jej cituje historik Berch: „Ale jak veliké bylo naše udivení, když jsme v měsíci říjnu začali pociťovat teplý vzduch. Po několika dnech, tj. už v listopadu, dosáhla teplota takového stupně, že smola, kterou byla obmazána naše loď, se začala roztékat. (…) Tu jsme najednou před sebou uviděli ostrov a kolem lodi množství lachtanů. Místo toho, abychom se zaobírali tímto novým předmětem našeho zájmu a takový objev využili, bylo rozhodnuto radou našich starších nepřibližovat se k ostrovu a zvěři jako nečistému vidění, ale vynést na palubu obraz Přesvaté Bohorodičky, odsloužit k ní bohoslužbu a poté se vypravit tam, kam povane vítr. Po vykonání tohoto obřadu Prozřetelnost poučující slepé vyvolala silný jižní vítr a naši velcí mořeplavci rozhodli plout na sever.“88 Výjimečně mohl být součástí lodního mobiliáře i přenosný oltář (rusky pochodnaja cerkov)89 sestávající z dřevěného rozkládacího ikonostasu a látkového stanu,90 který se používal i jako dočasné modlitební místo na pevnině, dokud nebyl postaven plnohodnotný

83 V originále 30 pudů 9 liber. 84 MAKAROVA, Russkie na Tichom okeaně, s. 170. 85 TAMTÉŽ. 86 TAMTÉŽ. 87 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 115; bohulibost zvýrazněna autorem. 88 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 121n. 89 SARYČEV, Putěšestvije, s. 151 nebo Dopis Nikolaje Rezanova otci Gedeonovi z 4. října 1805. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 98. 90 CIVILSKIJ, O samoj pervoj cerkvi Chersona.

31 dřevěný chrám, obvykle vytápěný kamny. Životnost přenosné svatyně však byla omezená, neboť dřevěné části ve vlhkém přímořském klimatu rychle podléhaly hnilobě.91

3.5. Posádka

Struktura lidí vydávajících se jako lovci, leckdy i jako objevitelé do zatím nepříliš probádaných končin světa byla co do sociálního postavení i národnosti obvykle pestrá. Hlavní slovo v celé výpravě měl předák, který byl předem určen největším podílníkem dané společnosti. Předák měl na starost plavbu, rozhodoval, kde se bude lovit, a jemu se zodpovídali všichni na lodi.92 Jak již víme, za každý podíl ve společnosti se výpravy účastnil jeden člověk. Posádku – průměrně několik desítek mužů – tvořili buď sami podílníci, tj. většinou kupci ze sibiřských měst, popř. z centrálního Ruska, nebo lovci jimi najatí. Historička Raisa Vsevolodovna Makarovová v této věci uvádí, že najati mohli být rolníci, kteří dostali svolení vrchnosti, resp. obdrželi od ní „pasport“, jakýsi doklad o původu a příslušnosti, a byli na čas propuštěni, aby si přivydělali, nebo byli vysláni ke kolonizaci Sibiře.93 Účastníky výpravy se mohli dokonce stát i lidé zběhlí, bez pasportu, případně celé rodiny poslané do sibiřského vyhnanství Přítomnost posledně jmenovaných v Ruské Americe dokládá např. ukaz Kateřiny II. z roku 1793, kterým irkutskému gubernátorovi přikazuje „[Rusko-americké] společnosti dát dvacet řemeslníků a v první vlně deset rodin rolníků z deportovaných“.94 Poměrně dosti využívaným zdrojem k doplnění řad promyslníků byli příslušníci východosibiřských etnik: Itelmeni (starším názvem Kamčadalové) nebo Jakuté a Korjaci. Důvod pro takovýto postup byl prostý, spočíval v tom, že oproti Rusům snášeli původem místní obyvatelé lépe tehdejší cestovatelské nesnáze, mj. hlad a kurděje, ale především se jim mohla vyplácet nižší mzda.95 Od osmdesátých let 18. století už v sestavě posádky nacházíme téměř výhradně etnické Rusy.96 Do konce 18. století byl málokdy účastníkem výpravy do Ruské Ameriky člověk jiného společenského stavu nebo jiného původu, než jaké jsme právě uvedli. Změna nastala v roce 1803 v souvislosti se započetím ruských námořních cest kolem světa vypravovaných

91 Dopis Nikolaje Rezanova otci Gedeonovi z 4. října 1805. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 98. 92 MAKAROVA, Russkie na Tichom okeaně, s. 165n. 93 MAKAROVA, Russkie na Tichom okeaně, s. 100. 94 Ukaz Kateřiny II. irkutskému gubernátoru A. I. Piljovi z 31. prosince 1793. In: FJODOROVA, Russkije ekspediciji, s. 316. 95 V 17. letech 18. století se plat najatých Rusů činil 90–100 rublů, plat najatých etnických Sibiřanů se pohyboval v rozmezí 50–70 rublů. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 73. 96 GRIŇOV. Etničeskij sostav.

32 z Kronštadtu nedaleko Petrohradu. Tyto plavby byly v režii Admiralitního kolegia, často ve spolupráci s petrohradskou Akademií věd. Lodě měli na starost zkušení lodivodi a námořníci z řad absolventů námořní akademie a na palubách bylo možné setkat se s vědci z různých oborů – s kartografy, geodety, hydrology, botaniky… Také duchovní vyššího stupně svěcení byli čas od času vysláni touto relativně komfortní cestou na službu do Ruské Ameriky.97

3.6. Předmět lovu a obchodu

O lovu zvířat a o následném prodeji jejich kožešin, resp. kůží jsme se dosud zmiňovali jen v obecné rovině. Nyní popíšeme podrobněji, s jakým artiklem kupci působící na východní Sibiři, přilehlých ostrovech a na americkém kontinentu obchodovali. Předmětem lovu v Ruské Americe nebyla, jak tomu bylo dříve na Sibiři, jen drobná arktická zvířena; v nové oblasti byli loveni také velcí mořští savci. Nejčastějším loveckým cílem na Sibiři byl kdysi sobol,98 který se ale na ostrovech v Tichomoří nevyskytoval. Lovci se tedy přeorientovali na mořské vydry, jejichž kolonie se naopak v těchto oblastech vyskytovaly hojně. Udává se, že jen během druhé poloviny 18. století bylo v této oblasti uloveno asi čtvrt milionu jedinců tohoto druhu.99 Kožešina mořské vydry (někdy nazývané také ruským ekvivalentem kalan) byla na euroasijském trhu velmi poptávaným zbožím, a protože její srst je nejhustší mezi savci, patřila mezi kožešiny nejdražší. Na americké pevnině se vedle mořských vyder lovili nejčastěji lišky polární (zdomácnělým ruským termínem pesec). Tato drobná psovitá šelma je výjimečná tím, že její srst mění v průběhu roku, resp. v průběhu života své zbarvení. U lišek polárních na zimu srst zbělá, aby splynula se sněžným prostředím, v létě naopak získává odstíny zrzavé, hnědé, dokonce barvy šedé až černé. Za nejcennější se považovala kožešina z modrých lišek.100 Dalšími savci, kteří byli pro svoji kožešinu loveni, byli bobři. Kožešina bobra kanadského dosáhla v jednu dobu dokonce takového významu, že začala být v Severní Americe (více v britské části než v ruské) využívána jako základní obchodní jednotka. Vydělaná bobří kožešina101 měla dokonce v Kanadě peněžní ekvivalent – mince zvané Made Beaver, jak nás o tom zpravuje Samuel Hearne: „Pro snadnější obchodování s indiány a pro přehled o cenách vytvořila HBC [tj. Hudson’s Bay Company – Společnost Hudsonova zálivu] univerzální platební jednotku zvanou ‚Made Beaver‘. Podle kvality kůží ostatních

97 Srov. LISJANSKIJ, Putěšestvije, s. VIII. 98 Sobol asijský dříve sibiřský, jinak také kuna sobol. 99 PONTING, Zelené dějiny světa, s. 167. 100 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 83. 101 Vydělaná nebo hotová bobří kožešina (anglicky made beaver) je kožešina, která je očištěná, usušená a napnutá.

33 zvířat mělo třeba deset dobrých sobích kůží hodnotu jedné bobří nebo dvacet nekvalitních stálo jednu atd.“102 Kromě menších zvířat se lovili také srstnatí ploutvonožci, konkrétně lachtan ušatý (ruským termínem sivuč, popř. Stellerův mořský lev) a lachtan medvědí (rusky nazývaný morskoj kotik – mořský kocour). Prví mají srst žlutohnědou, druzí hnědou až černou. Jejich lov byl relativně jednoduchý, neboť lachtani se v době páření zdržují na mořském pobřeží v několikatisícových koloniích. Vzhledem k tomu, že tato zvířata nejsou na suchu příliš pohyblivá, na ulovení tisíce kusů stačilo i jen patnáct lidí. K lovu byla zapotřebí jen puška, resp. její pažba, kterou lovci udeřili lachtany do hlavy a tím je zabili, a pochopitelně nůž na stažení kůže.103 Poté, co se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století počet lovecko-obchodních podniků na východní Sibiři zredukoval na jeden jediný, působily v severoamerickém regionu tři velké organizace sdružující lovce a obchodníky s kožešinami, a to ruská Rusko- americká společnost (založená roku 1799 jako monopolní), britská Společnost Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company založená už v roce 1670) a britská Severozápadní společnost (jinak též Kanadská nebo Montrealská společnost fungující v letech 1779– 1821).104 Abychom zjistili, jaké místo ve zmíněné trojici zaujímala Rusko-americká společnost a jaký byl její vývoj ve druhém desetiletí 19. století, porovnáme nyní „lovecké výsledky“ těchto tří společností z let 1807 (nejstarší rok s evidencí u všech společností) a 1818 (poslední rok zkoumaného období).

102 HEARNE, Cesta z Fort Prince of Wales k Severnímu ledovému oceánu, s. 152. 103 RYBAK, Irkutjaně chodili v Ameriku. 104 BERCH, Chronologičeskaja istorija, přílohy 3 a 4.

34 1807 1818 Rusko- Společnost Severozáp. Rusko- Společnost Severozáp. americká Hudsonova společnost americká Hudsonova společnost společnost zálivu společnost zálivu lachtan medvědí 61 900 55 801 vydra mořská 2 900 2 100 bobr evropský 100 27 800 106 000 5 900 26 000 53 000 vydra říční 400 5 900 12 000 4 000 7 800 9 000 liška 6 000 3 100 10 000 9 700 3 000 6 000 sobol 400 500 7 000 1 000 1 000 3 300 norek 50 2 700 15 000 900 3 600 10 000 medvěd 800 16 000 100 1 600 4 600 vychuchol 14 900 15 500 63 400 250 000 jeleni105 a losi 4 400 216 800 800 14 000 vlk 4 200 1 000 5 400 3 100 kuna 40 500 54 000 65 100 72 000

Tabulka 3: Vývoz kožešin ze Severní Ameriky (zaokrouhleno na stovky kusů). Zdroj: BERCH, Chronologičeskaja istorija, příloha III (britské společnosti), příloha IV (Rusko-americká společnost).

Z uvedené tabulky je vidět, že lovu mořských savců (lachtanů a vyder) se věnovala výhradně Rusko-americká společnost. Obě britské společnosti naopak téměř úplně držely v rukou lov větší vnitrozemské zvěře – medvědů, jelenů karibu (správně sobů polárních) a vlků. Tento fakt se dá lehko vysvětlit územím, ve kterém jednotlivé společnosti působili. V sortimentu, který byl v zájmu všech tří subjektů, Porovnáme-li lovecké výsledky Rusů v letech 1807–1818, je zřejmý klesající trend u lovu lachtana, i když ne tak výrazně jako u mořské vydry. Je to logické, neboť od čtyřicátých let 18. století, kdy začal být lachtan loven, byly jeho kolonie rok od roku více decimovány. Tabulkové hodnoty nicméně ukazují, že Rusové přešli flexibilně z ubývajícího „mořského artiklu“ na „artikl suchozemský“ – o tisíce kusů se totiž zvětšil počet ulovených bobrů, říčních vyder a lišek, o stovky kusů pak sobolů a norků. Britové, kteří působili v oblasti Hudsonova zálivu udrželi úroveň lovu po sledované období víceméně na stále stejné rovině, avšak Severozápadní společnost, jež operovala na území jižní Kanady, zaznamenala u většiny zvířat (vyjma vlků a kun) pokles přibližně o třetinu až polovinu v porovnání s úlovky v počátečních letech. Podobně jako Rusové

105 Jelenem myšlen sob polární jinak karibu, postaru zvaný jelen karibu.

35 vybíjeli lachtany, britští lovci razantně snížily stavy severoamerických sobů a losů (podle tabulkových dat dokonce o 205 000 kusů!). Kompenzací za ubývající vysokou se jim stal lov vychuchola, drobného hmyzožravce, ale s hustou kožešinou, jehož počet naopak o desetitisíce ulovených kusů vzrostl. Pro komplexnější představu o množství ulovené zvěře v Ruské Americe uveďme, že lachtanů medvědích bylo na Pribilovových ostrovech v Beringově moři, které bývaly hlavním místem jejich výskytu, uloveno od jejich objevení v roce 1768 do konce dvacátých let 19. století uloveno přibližně 2,5 milionů zvířat. Ještě hrozivější je ale fakt, že v roce 1803 z důvodu špatného skladování nalovených kůží došlo k degradaci a ve výsledku ke zničení sedmi set tisíc kusů.106 Počet mořských vyder ulovených jen promyslníky společnosti Šelichova-Golikovových v letech 1784–1797 představoval 15647 kusů. Společně s kožešinami a kůžemi jiných zvířat dosahovala hodnota všech promyslů vyvezených touto společností ve zmíněném období z Ruské Ameriky hodnotu téměř 1,5 milionu rublů.107

3.7. Obchod

V nedílné souvislosti s lovem kožešin se nachází proces jejich prodeje, který probíhal zpravidla na eurasijském kontinentu. Po návratu z výpravy do Ruské Ameriky zpět na Kamčatku se úlovek rozdělil mezi jednotlivé podílníky. Ti mohli kožešiny bez větší námahy prodat překupníkům hned v Ochotsku, kde ale byly nabízené výkupní ceny nejnižší. Postupem dál do ruského vnitrozemí se cena zboží zvyšovala. Ve významném obchodním a správním centru Sibiře, Irkutsku, se výkupní ceny pohybovaly až o polovinu výš než na Kamčatce nebo v Ochotsku.108 Nejvýhodnější variantou pro prodejce kožešin pak bylo vypravit se se zbožím do Kjachty. Kjachta byla od podepsání Něrčinské smlouvy v roce 1689 mezi ruskou a čínskou říší pohraničním městem, kde čile a jedině probíhal obchodní kontakt mezi těmito zeměmi. Jestliže obyčejná vydří kožešina měla na Kamčatce hodnotu 30 rublů, v Irkutsku to bylo již 45 rublů a v Kjachtě dokonce 60 až 80 rublů. Tak tomu bylo po polovině 18. století, ale během dalších dvaceti let vystoupaly ceny zboží téměř až na dvojnásobek.109 Pokud bychom chtěli znát konkrétní cenu jednotlivých druhů kožešin podle zvířete, z něhož pocházely, situaci na Kamčatce v sedmdesátých letech 18. století zachycuje

106 PONTING, Zelené dějiny světa, s. 172. 107 Srov. BERCH, Chronologičeskaja istorija, příloha II. 108 MAKAROVA, Russkije na Tichom okeaně, s. 74. 109 MAKAROVA, Russkije na Tichom okeaně, s. 70.

36 podrobně ve svých poznámkách kapitán Timofej Ivanovič Šmalev (tabulka níže).110 Při oceňování kožešiny co do jakosti hrálo podstatnou roli několik faktorů: velikost, kvalita vyčinění, délka a hustota srsti a její zabarvení.111

mořská vydra 1. jakost …… 60 ₽ 2. jakost …… 40 ₽ 3. jakost …… 25 ₽

lišky šedé …… 2 ₽ 50 k

zrzavé …… 1 ₽ 20 k sobolové 1. jakost …… 3 ₽ 2. jakost …… 2 ₽ 3. jakost …… 1 ₽

Tabulka 4: Výkupní ceny kožešin na Kamčatce v roce 1770 podle záznamů kapitána Šmaleva. Cit. dle BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 84.

Zisk z prodeje kožešin, resp. kůží na asijském, popř. evropském trhu neměl jen obchodník nebo promyslník účastnící se výpravy do Ruské Ameriky. Svoji část z hodnoty promyslového úlovku si nárokoval i stát. Jak zaznamenal i anglický mořeplavec James Cook při své zastávce v roce 1779 na Kamčatce, „všechny kožešiny vyvážené odtud [z Kamčatky] přes Ochotské moře jsou zpoplatněny desetiprocentním clem a sobolí dvanáctiprocentním“.112 Obchodu s kožešinami nabyl ve druhé polovině 18. století dokonce takového rozměru, že na konci sedmdesátých let představoval zisk z něho více než třetinu státního příjmu z cla.113

110 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 84. 111 PETROV, Specifika finansovo-chozjajstvennoj dějatělnosti. 112 KING, A Voyage to the Pacific Ocean, s. 370. 113 STARCEV–GONČAROV, Istorija predprinimatělstva, s. 44.

37 4. SEVEROZÁPADNÍ AMERICKÉ POBŘEŽÍ JAKO OBLAST ZÁJMU EVROPSKÝCH MOCNOSTÍ

Přestože už od poloviny 18. století vyplouvalo každoročně k severozápadnímu pobřeží Ameriky několik lodí ruských promyslníků a Rusové patřili z řady evropských národů v osmdesátých letech téhož století k nejčastějším návštěvníkům aljašské pevniny a přilehlých ostrovů, oficiální vlastnické nároky carské říše na tuto oblast nebyly vzhledem k minimálnímu ruskému stálému osídlení dlouho upevněné. Právě téma koloniálních mocenských zájmů je náplní této kapitoly. Pokusíme se nalézt odpovědi na otázky, které státy chtěly v Aljašském zálivu upevnit své pozice, jaké byly formy proklamování a dokládání nároků na konkrétní geografické území a zda se ruská praxe v komparaci s jinými Evropany lišila nebo byla táž. Nakonec také pojednáme, jak kolonizátoři k novým geografickým objevům přistupovali.

4.1. Tichomořské plavby Evropanů

Do severního Tichomoří připlouvaly v poslední třetině 18. století soukromé i státy vypravované námořní expedice snad všech významných západoevropských zemí, přičemž většina se pokusila na dosaženou oblast uplatnit vlastní nároky. Pro úplnější představu, jaké národy konkrétně měly snahu prozkoumat, případně kolonizovat oblast Aljašského zálivu, jmenujme úvodem nejvýznamnější z plaveb té doby. První podobně rozsáhlá výprava po Beringovi a Čirikovovi (1741) byla realizována v letech 1768–70 ruskými důstojníky Petrem Kuzmičem Krenicynem a Michailem Dmitrijevičem Levašovem, nedostala se však dále než k západním Aleutským ostrovům. Podél západoamerického pobřeží až k zálivu Prince Williama proplul v roce 1775 Španěl Juan Francisco de la Bodega y Quadra, který měl podpořit španělské nároky na území na sever od Kalifornie. V následujících letech se pak vydalo na plavbu se stejným cílem několik dalších španělských výprav. V letech 1778– 79 proplul kolem Aljašky v rámci své třetí plavby kolem světa britský kapitán James Cook. Následně se v severním Tichomoří objevil i zástupce Francouzů, Jean-François de La Pérouse, který zde pobýval v letech 1786–87. Na začátku devadesátých let pak oblast Aljašského zálivu prozkoumávala ruská výprava, byť pod velením anglického kapitána Josepha Billingse114, a v letech 1792–94 expedice kapitána britského námořnictva George Vancouvera.

114 Joseph Billings (ok. 1758–1806) – původem anglický námořník, od roku 1783 v carských službách, v ruském prostředí znám jako Josif Josifovič Billings.

38 Je evidentní, že přítomnost výpravy jednoho státu byla impulsem k podobné aktivitě státům dalším. Některý ze států sice měl zájem jen o čistě vědecký průzkum, většina z nich se ale snažila získat pro sebe alespoň část přírodního bohatství severozápadního pobřeží Ameriky.

4.2. Nároky na americké území

Na evropských panovnických dvorech sice nebylo pochyb o tom, že Ruské impérium má na základě objevitelského práva nárok na prohlášení Aleutských ostrovů a na ně navazujícího Aljašského poloostrova za území podřízené svému panovníkovi, ale východní, resp. jižní hranice tohoto území zůstávala stále věcí diskutabilní.115 Kromě Ruska bylo v této otázce zřejmě nejvíce zainteresovanou mocností Španělsko, jehož místokrálovství Nové Španělsko drželo západní americké pobřeží reálně k San Francisku, ale svoji svrchovanost prohlašovalo i nad územím táhnoucímu se až k zálivu Prince Williama (Čugackému zálivu).116 Vzhledem k faktu, že objevitelem části amerického kontinentu na sever od 56° s. š. byl Alexej Iljič Čirikov už v roce 1741 a první Španělé se na tato místa dostali při svých plavbách až v sedmdesátých letech 18. století,117 daly se tyto španělské nároky považovat za poměrně troufalé, zvláště když na tomto rozsáhlém prostoru neexistovalo ani jedno španělské sídlo. Španělé však argumentovali papežskou bulou Inter caetera Alexandra VI.,118 na základě které bylo španělskému králi přisouzeno právo vládnout nad celou západní částí amerického kontinentu. Tato bula však neměla podle práva omezující vliv na jiné státy, nové námořní velmoci, neboť tyto nebyly někdejší „smlouvy“ účastníky.119 K problematice vzájemných španělsko-ruských vztahů je třeba ještě uvést, že na konci osmdesátých let 18. století byl ze strany pyrenejského království projeven zájem uzavřít

115 Srov. ALPEROVIČ, K istorii stanovlenija granicy Russkoj imperii. 116 Srov. depeše prvního ministra Španělska hraběte de Floridablanky španělskému velvyslanci v Petrohradě Miguelu de Gálvez z 23. dubna 1789: „Sdělte přátelsky ruské vládě: král doufá, že objevitelům a mořeplavcům (…) bude dán příkaz ne usídlovat se na těch místech Ameriky, kterým od počátku vládneme, a nezacházet dále než k zálivu zvaného Princ William.“ Cit. dle: ALPEROVIČ, K predystorii Nutka- Zundskogo krizisa. 117 Nejsevernějšího místa dosáhl španělský mořeplavec Bodega y Quadra v roce 1775, který doplul do Bucareli Bay (55° s. š.) a roku 1779 tentýž muž doplul do zálivu Prince Williama neboli ruským názvem Čugackého zálivu. TOVELL, At the Far Reaches of Empire, s. 36, 92. 118 Papež Alexandr VI. vydal bulu Inter caetera v roce 1493. V ní rozdělil demarkační linií procházející Atlantským oceánem vliv v mimoevropských oblastech mezi Portugalské a Španělské království, jediné tehdejší mocnosti organizující zámořské plavby. Politická situace o téměř tři století později ale již byla výrazně jiná – jako námořní velmoci se na přelomu 18. a 19. století prezentovaly Velká Británie, Spojené Provincie, Francie a Rusko; Španělsko s Portugalskem svůj někdejší nezpochybnitelný vliv již ztratily. Srov. LESAFFER, Erasing the line. 119 Jedná se o právní princip res inter alios acta.

39 s Ruskem vzájemnou dohodu o stanovení sfér vlivu na americkém kontinentě. Tehdejší ruský vicekancléř Ivan Andrejevič Osterman při důvěrném jednání se španělským velvyslancem v Petrohradě Miguelem de Gálvez vyjednal stanovení jižní ruské hranice na 55° s. š.120 Zájmy na západním pobřeží amerického kontinentu měla také Velká Británie, jejíž Společnost Hudsonova zálivu spravovala přilehlé území Kanady, resp. nedávno vyhlášené Spojené státy americké. Koneckonců pobřežní oblast severně od Mexika prvně prozkoumal v roce 1579 sir Francis Drake, který ji podle své domoviny pojmenoval Nový Albion. Aktivitu anglosaských států ale nakonec více než oficiální námořní expedice představovala soukromá iniciativa obchodníků s kožešinami, kteří, nehledě na nároky států zaangažovaných v této oblasti, zakupovali od původního amerického obyvatelstva půdu a zakládali obchodní stanice.121

4.3. Krize v zálivu Nootka

Jedno z míst, kde byl vytvořen opěrný bod pro americko-čínský obchod s kožešinami, se nacházelo na jihozápadní straně Vancouverova ostrova v zálivu Nootka.122 Prvními Evropany, kteří zde uskutečnili výměnný obchod s domorodci, sice byli Španělé pod vedením Juana Péreze v roce 1774, ale jejich přítomnost byla pouze jednorázová. O čtyři roky později se v Nootském zálivu při své plavbě zastavil James Cook. Když byl záhy vydán cestopis o jeho plavbách, slova o mořských vydrách „v Nootka Sound (…), kde jsou ve velkém množství,“123 přilákala na toto místo mnohé anglosaské obchodníky s kožešinami. Jedním z nich byl John Meares, který v roce 1788 koupil od indiánského náčelníka v Nootce část zdejšího pobřeží a postavil zde malou základnu.124 V zálivu Nootka došlo v roce 1789 k zásadnímu střetu námořních mocností. Nootská nebo též Nootka-Soundská krize, jak je tento incident nazýván v literatuře, byla kolizí snah několika stran získat tento záliv se strategickou polohou pro sebe a vytvořit zde svůj opěrný bod. Rusko přímým účastníkem těchto událostí nebylo, neboť jeho výprava do Nootského zálivu plánovaná na rok 1787125 se nakonec nerealizovala. I tak ale povědomost o této ruské a také o britské výpravě dvou lodí do Nootka Sound byla motivem k vypravení expedice

120 ALPEROVIČ, K istorii stanovlenija granicy Russkoj imperii. 121 TOVELL, At the Far Reaches of Empire, s. 189. 122 Nootka Sound nebo také King George’s Sound se nachází přibližně na 50° s. š. na Vancouverově ostrově. 123 KING, A Voyage to the Pacific Ocean, s. 347. 124 MANNING, The Nootka Sound Controversy, s. 290. 125 Jedná se o nerealizovanou ruskou výpravu G. I. Mulovského.

40 španělských lodí, které měly Rusy a Brity v obsazení a osídlení zálivu předstihnout.126 Namísto na ruské lodě narazili Španělé v lokalitě na dvě plavidla americká a jednu loď britskou, a ty bez okolků zrekvírovali. Bez většího prodlení také založili vesnici Santa Cruz de Nuca a pevnost San Miguel. Silný mezinárodní tlak vytvořený na španělskou stranu během následujících let vedl k sepsání tří Nootských konvencí, na základě kterých byly zajaté lodě propuštěny a záliv včetně zdejšího okolí byl přisouzen britské správě. Tímto aktem ztratilo Španělsko svůj vliv na severním pacifickém pobřeží definitivně.127

4.4. Praxe „přivlastňování si“ území

Co vlastně znamená, prohlásit nějaké území državou své země? Velmi užitečným pramenem jsou v tomto směru záznamy o plavbě lodivodů Gerasima Ivanoviče Izmajlova a Dmitrije Ivanoviče Bočarova z roku 1788, kteří navázali na kolonizační cestu promyslníka Grigorije Ivanoviče Šelichova do Ruské Ameriky a kteří byli vysláni „jak pro objevení nových mořských ostrovů a přivedení různých ostrovních národů pod vládu Ruského impéria, tak i rovněž pro označení celé nově objevené části Ameriky [ruskými státními] znaky a její prohlášení za vlastnictví ruského Veličenstva“.128 Mezi jiným nákladem můžeme na jejich lodi pro tento účel zaznamenat „pět desek a pět měděných erbů“.129 Byla to část z šedesáti takových kusů, které nechal odlít irkutský generální gubernátor Ivan Varfolomejevič Jakobi s úmyslem, aby je ruští námořníci umísťovali na americkém pobřeží.130 Samotný proces prohlášení državou probíhal u Rusů přibližně následovně: Nejprve bylo vytipováno vhodné, signifikantní, i z dáli lehce rozeznatelné místo k usazení erbu. Ne však k jeho vystavení, tj. prezentaci navenek, nýbrž k zakopání do země. Vybranou lokalitou mohl být například vrch strmého svahu v ohbí zálivu, dále třeba místo na ostrůvku v ústí zálivu do moře nebo místo na menším nezalesněném vršku mezi dvěma solitérními stromy. Na takovém místě byla vykopána menší prohlubeň a do ní byl uložen – mezi cihly, které bylo na místě potřeba z hlíny vyrobit – měděný ruský znak. Ten mohl být proveden jednoduchým vyobrazením dvouhlavé carské orlice, nebo také bohatěji, s křížem a nápisem Zemlja Rossijskogo vladěnija (tj. Země pod ruskou vládou). Konkrétní místo uložení

126 Jak zjistil ruský historik M. S. Alperovič v madridských archivech studiem depeší španělských diplomatů v Petrohradě. Více in: ALPEROVIČ, K predystorii Nutka-Zunskogo krizisa. 127 Podrobněji: MANNING, The Nootka Sound Controversy nebo TOVELL, At the Far Reaches of Empire, s. 189–314. 128 IZMAJLOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 88. 129 TAMTÉŽ, s. 89. 130 GRIŇOV, Geopolitičeskije interesy.

41 státního symbolu bylo vždy podrobně popsáno v lodním deníku a pečlivě zaneseno do námořních map výpravy.131 Netřeba snad dodávat, že celé dílo mělo být provedeno v tajnosti, bez pozornosti domorodých obyvatel, natož příslušníků jiných evropských národů.132 Nelze zastírat, že varianta připevnit erb na vhodný svislý, obvykle dřevěný podklad a vystavit jej tak k veřejné prezentaci či dokonce na odiv příchozím existovala, ale tato možnost nebyla příliš využívána. Při takovém řešení totiž hrozilo jejich znehodnocení, a to jak příslušníky jiných mocností, tak třeba i tím, že by místní obyvatelé štít pro jeho kovový materiál strhli a rozkovali na jiné, pro ně potřebné předměty133 Využívání státních symbolů, resp. zanechávání nápisů jako dokladu oficiálních nároků státu na nějaké místo nebylo záležitostí výhradně ruských objevitelů. Byť nemáme tyto skutečnosti doloženy přímo z oblasti Ruské Ameriky, podobnou signifikaci území praktikovala na konci sedmdesátých let 18. století i britská námořní výprava Jamese Cooka, která se sice navenek zdála být expedicí vědeckou, ale – jak dokládá tajná vládní instrukce Cookovi – její smysl byl i jiný: „Jste také [pověřen] zabrat se souhlasem domorodců vhodně situovaná sídla oné země jménem krále Velké Británie nebo, pokud najdete neobydlenou zemi, zabrat pozice pro jeho Veličenstvo vystavením náležitých značek a nápisů jako prvoobjevitel a vlastník.“134 I sám Cook ve svých záznamech napsal: „Během svého pobytu v tomto přístavu jsem zajistil, aby každý den byly na břehu ukázány anglické barvy [tj. vlajka] a aby byl na jeden ze stromů blízko místa dočerpávání vody vysekán nápis oznamující jméno lodi a datum.“135 Druhou běžně praktikovanou možností, jak s ruskými státními symboly v podobě měděných štítů naložit, bylo věnovat je náčelníkům místních etnik žijících na pobřeží Aljašského zálivu. V případě cesty Izmajlova a Bočarova to konkrétně byli u zálivu Prince Williama Čugači a odtud dále po pobřeží až k Jakutatskému zálivu Tlingité. Tojoni – přední mužové inuitských nebo indiánských skupin – vždy s erbem dostali také náležité „poučení“ o významu takového daru, že je to znak Ruského impéria, které má zájem o blaho všech i vzdálených národů, a pokud ho budou nosit na hrudi a ukazovat cizincům, ti si jich budou vážit, neboť uvidí, že se nacházejí pod ruskou ochranou.136

131 IZMAJLOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 90. 132 Srov. záznam Rusko-Americké společnosti z roku 1822. In: KREMLJOV, Russkaja Amerika. 133 IZMAJLOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 93. 134 Tajná instrukce kapitánu Cookovi ze 30. června 1768. Cit. dle: Sovereign Union website Volunteers, Writings from the Cook Australian Expedition. 135 COOK, The Voyages of Captain James Cook, s. 212. 136 IZMAJLOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 93n.

42 Jen výjimečně bylo možné zahlédnout na pobřeží i dřevěný kříž vztyčený Rusy. Tak tomu bylo například v Kapitánském zálivu na ostrově Unalaška, kde v roce 1790 nalezl kapitán Gavriil Andrejevič Saryčev pozůstatky ztrouchnivělého kříže. Zde je ale na místě pochybovat, zda jeho vyzdvižení mělo stejný význam jako umístění státního znaku, tedy utvrzení nároků konkrétního státu na přilehlé území, nebo zda šlo jen o památku na událost, o níž hlásal nápis na kříži: „Z roku 1768 na rok 1769 zde zimoval kapitan-lejtnant Levašov s lodí.“137 Jiné zvyklosti v dané věci měli Španělé. Právě vztyčení kříže bylo nezbytnou součástí aktu vyhlášení svrchovanosti nad konkrétním místem. Když se kapitáni Arteaga a Bodega y Quadra v roce 1779 plavili podél „hornokalifornského“ pobřeží, po dvakráte se vylodili na pevninu138 a takovouto ceremonii před zraky místních obyvatel uskutečnili. Na základě dochovaných svědectví lze obřad popsat docela podrobně: Ceremonii zahájilo procesí s křížem, poté velitel svým mečem symbolicky osekal větve a trávu, snesl na místo trochu kamení a prohlásil zdejší zemi za vlastnictví španělského krále. Poté za zvuků salvy z mušket a malého děla pozdvihl kříž a následovalo uctívání kříže, během něhož se zpívalo Te Deum a litanie. Poté opět všichni klečíce adorovali kříž a modlili se za zvěstování Božího slova zdejším národům.139 Na závěr pak zaznělo ještě kázání a byl sepsán dokument dokládající toto nové vlastnictví, který podepsali přítomní důstojníci a kněží. Kříž ze španělského vylodění na ostrově Hinchinbrook dokládá v roce 1790 Saryčevova výprava, která na své cestě minula „kříž s latinskými písmeny, jaké obvykle bývají na katolických křížích“.140 Jeden rys měli Angličané a Španělé společný: „jedni i druzí zarývají do země lahev, do které ukládají svitek pergamenu nebo papíru s uvedením kdy, kým a čím jménem byla obsazena ona země“.141 I v oblastech kolonizovaných Rusy existoval listinný způsob deklarování, že oblast patří carovi, resp. že místní obyvatelstvo je podřízeno carovi. Tímto dokumentem bylo

137 SARYČEV, Putěšestvije, s. 142. 138 Konkrétně v zálivu Sv. Jakuba Většího (Apostol Santiago el Mayor – pojmenován podle svatého toho dne, kdy na místo připluli) na ostrově Sv. Marie Magdaleny (Isla Santa María Magdalena). TOVELL, At the Far Reaches of Empire, s. 94. Rusové záliv nazývali Nuček. Angličany ostrov nazýván Hinchinbrook, ORTH, Dictionary of Alaska Place Names, s. 422. Druhé vylodění proběhlo v zálivu Naší Paní patronky řádů (Ensenada de Nuestra Señora de la Regla) na ostrově Sv. Aniceta (Isla de San Aniceto) TOVELL, At the Far Reaches of Empire, s. 100. Dnes se nazývá Alžbětin ostrov (Elizabeth Island). ORTH, Dictionary of Alaska Place Names, s. 310. 139 TOVELL, At the Far Reaches of Empire, s. 95n, 100. 140 SARYČEV, Putěšestvije, s. 157. 141 Poznámky ke zprávě komitétu ustaveného americkým kongresem pro posouzení stavu [ruské] kolonie; po 1821. In: GOLOVNIN, Putěšestvije, s. XXIII.

43 potvrzení o zaplacení jasaku. O listině tohoto typu se zmiňuje například James Cook, jemuž byla ukázána od obyvatel Unalašky.142 Kromě instalování státních znaků a zanechávání hmotných dokladů bylo v Ruské Americe možné zaznamenat i činnost opačnou – ničení erbů a jiných symbolů konkurenčních mocností. Zmínku o tom nacházíme ve vládní instrukci pro expedici Grigorije Ivanoviče Mulovského z roku 1787: „Erby a znaky jiných mocností, nemajících žádného práva v těch zemích působit, strhnout, rozkopat a zničit.“143

4.5. Pojmenovávání objevených míst

S objevováním nových oblastí – ostrovů, zálivů, průlivů, řek, hor a jiných geografických míst – je nedílně spjato jejich pojmenovávání. Protože celé území Aljašského zálivu nebyla terra nullius, ale po tisíciletí inuitskými národy obydlená země, většina přírodních útvarů již svůj název v jazyce místních obyvatel měla. Než ale objevitelé vstoupili do kontaktu s původním obyvatelstvem a než byli schopni se s ním domluvit, resp. dokud se místní nenaučili jazyk svých kolonizátorů, o dosavadních geografických názvech nebylo nově připlouvajícím nic známo. Podobně jako při objevitelských cestách v jiných koutech světa také zde uplatňovali objevitelé své právo na pojmenování jimi objevených míst. Rusové podobně jako Španělé byli národem silně religiózním, což se projevovalo samozřejmě i při zámořských plavbách. Lodě ruských promyslníků dostávaly názvy na počest svatých – většinou podle svátku, který byl v den založení dané obchodní společnosti, v den dostavění lodi nebo v den jejího vyplutí. Důvodem tohoto přístupu bylo současně odevzdání lodi pod ochranu onoho svatého.144 Oproti tomu Britové a Francouzi, národy více a po delší dobu zasažené osvícenstvím, přistupovali k pojmenovávání lodí více pragmaticky a používali v této záležitosti spíše obecné pojmy.145 V případě ruské praxe se jména svatých a starozákonních postav užívala také k pojmenování přírodních útvarů, nejčastěji hor nebo zátok, buď na základě svátku, kdy byla místa zaznamenána (např. hora Sv. Eliáše)146, nebo podle názvu lodi, jež do místa připlula

142 Uvedeno nepřímo v depeši Pedra Macanaze, velitele španělské tichomořské námořní výpravy, prvnímu ministru Španělska hraběti de Floridablanka z 1. června 1787: „Jak vypráví Cook, viděl tam [na Unalašce] rusky napsaný dokument, který se ukázal jako potvrzením o obdržení daně od těch domorodců, na které byla Rusy uvalena.“ Cit. dle ALPEROVIČ, K predystorii Nutka-Zundskogo krizisa. 143 Instrukce Admiralitního kolegia vedoucímu první [nerealizované] cestě kolem světa G. I. Mulovskému z roku 1787. In: FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 233. 144 GRIŇOV, Russian Ship Names, s. 203. 145 Např. Cookovy lodě nesly název Discovery (Objev) a Resolution (Rozhodnost), resp. La Pérousovy lodě La Bousolle (Kompas) a L’Astrolab (Astroláb). GRIŇOV, Russian Ship Names, s. 204. 146 Rusky hora Sv. Ilji, nyní anglicky Mt. Saint Elias. Pravoslavná církev i některé starozákonní postavy nazývá svatými.

44 jako první (např. ostrov Sv. Jiřího147). Rusové se ale nevyhýbali ani názvům odvozených od vizuálních (např. Čtyřhlavá hora)148 nebo specifických přírodních rysů (např. Krysí ostrovy) a kupodivu ani nazývání míst, zpravidla souostroví, podle osob (Pribilovovy ostrovy podle objevitele Gavriila Loginoviče Pribylova zprvu nazývány Zubovovými ostrovy podle sponzora cest, knížete Platona Alexandroviče Zubova)149.150 Jestli u Rusů bylo pojmenovávání nově objevených míst na počest žijících lidí vzácností, u Britů byla tato praxe snad primární variantou. Příkladem budiž aktivita Jamese Cooka, ale i dalších kapitánů britského královského námořnictva, kdy mnohé lokality v Aljašském zálivu získaly svůj název podle příslušníků královského rodu, známých osobností nebo kapitánových přátel. Jmenujme např. záliv Prince Williama (již předtím Rusy nazývaný podle místního národa Čugacký záliv), vzdálenější ostrovy Královny Charlotty,151 záliv Krále George152 a do této skupiny koneckonců patřící i Cookův záliv.153 Nebylo výjimkou, když konkrétní místo získalo i několik názvů – po jednom od každého „objevitele“, který kolem proplul. Ukázkou této skutečnosti může být například sopečný vrchol na ostrově u zálivu Sitka. Jako první pojmenoval uvedenou sopku v roce 1775 španělský kapitán Bodega y Quadra, a to jako horu Sv. Hyacinta (Montana de San Jacinto) na základě patrona dne, kdy ji prvně spatřil. O tři roky později (1778) byl tento přírodní útvar kapitánem Cookem nazván Edgecumbe (Mount Edgecumbe), snad podle hory v ústí plymouthského přístavu nebo podle vévody toho jména. A konečně ruský mořeplavec Saryčev nazval ono místo horou Sv. Lazara,154 nicméně prostí ruští promyslníci je nazývali po svém – Krásná sopka (Krasnaja sopka).155 Poté, co byly s národy Aljašky a Aleutských ostrovů navázány funkční komunikační vazby, začaly se do obecného povědomí dostávat původní názvy v inuitských jazycích. Vůdce nejsilnější promyslnické skupiny, Grigorij Ivanovič Šelichov, prozíravě instruoval své muže: „Názvy psát [do toponymického soupisu se zakreslením do mapy] u všech míst podle názvů zdejších obyvatel a svými názvy nehyzdit, aby bylo možné podle pojmenování

147 Rusky ostrov Sv. Georgija (podle lodi Sv. Georgij), nyní anglicky St. Georg Island. 148 Rusky Četyrjochglavaja gora, nyní anglicky Fourpeaked Mountain. 149 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 107. 150 Podrobně k ruským toponymům na Aljašce srov. LEVKOVYCH. Russische koloniale Toponyme in Alaska. 151 Nově od r. 2010 přejmenovány na Haida Gwaii podle místního národa Haidů. 152 Později zvaný záliv Nootka. 153 Anglicky Cook Inlet, původně Cookova řeka podle mylného předpokladu kapitána Cooka. 154 ORTH, Dictionary of Alaska Place Names, s. 301. 155 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 70. S přihlédnutím k vývoji ruského jazyka a reálnému zjevu hory zvolen překlad Krásná sopka, nikoliv Červená sopka.

45 obyvatel všechno najít.“156 Názvy v místních jazycích byly někdy přejaty úplně – to se týkalo hlavně Aleutských ostrovů (např. ostrov Unimak), někdy byly zkomoleny (např. poloostrov Alichschake – Aljaksa – Aljaska),157 ve většině případů však byly sice známy, ale souběžně s nimi byla užívána i pojmenování vymyšlená evropskými objeviteli, jež se posléze, snad pro významovou srozumitelnost, všeobecně ujala (např. řeka Kvichpak – Yukon).

156 Srov. Instrukce G. I. Šelichova K. A. Samojlovovi z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 198. 157 VENIAMINOV, Zapisky ob ostrovach, s. 3.

46 5. POČÁTKY KOLONIZACE RUSKÉ AMERIKY

Mezi mnoha obchodníky zabývajícími se lovem zejména kožešinových zvířat a následným prodejem takto získaného přírodního bohatství začal v osmdesátých letech 18. století jeden vynikat. Jmenoval se Grigorij Ivanovič Šelichov. V ruské literatuře si tento muž získal přídomek „ruský Kolumbus“,158 ač motivací pro jeho mobilitu nebyly zájmy objevitelské, nýbrž ryze ekonomicky pragmatické. V ruském pojetí se navíc postup do severozápadních končin amerického kontinentu nepovažoval za zahájení nějakého nového procesu kolonializace, byl totiž chápán jako pokračování severovýchodní (sibiřské) expanze. Také proto nebyla Aljaška Rusy nazývána Nový svět, jako tomu bylo při evropské kolonizaci Ameriky přes Atlantik, ale Severovýchodní (sic) Amerika.159 V této kapitole se pokusíme kriticky podívat na osobnost a aktivitu Grigorije Šelichova, posoudit často opakovaná tvrzení o Šelichovových prvenstvích a zásluhách a následně celou tuto problematiku uvést do dobového a geografického kontextu. Pokusíme se také zrekonstruovat podobu prvních let kolonizace Ruské Ameriky.

5.1. Grigorij Ivanovič Šelichov

Grigorij Ivanovič Šelichov pocházel z nepříliš movité kupecké rodiny z jihoruského města Rylsk v Kurské gubernii. Poté co si osvojil základní vzdělání a získal první obchodní zkušenosti, vypravil se roku 1773 na doporučení rodiny kurských obchodníků Golikovových k jejich příbuzným do Irkutsku. Po dvou letech, to byl již ženatý s Natalií Alexejevnou, se přemístil ještě dále na východ, do Ochotsku.160 Zde začal participovat na obchodně- loveckých výpravách různých společností do Ruské Ameriky, přičemž v některých z nich byl i jedním z hlavních podílníků. Po dlouhá léta se Šelichov ničím od svých obchodních partnerů nebo konkurentů v oblasti východní Sibiře neodlišoval. Zlom přišel v roce 1781. Na počátku osmdesátých let 18. století už skočila doba, kdy z Ochotsku nebo Nižněkamčatsku vyplouvaly lodě desítek společností. Na Aleutských ostrovech totiž znatelně ubylo kolonií mořské vydry a pro

158 První užití přídomku „ruský Kolumbus“ těžko určit, vyskytuje se snad v každém ruském textu o Grigoriji Šelichovovi, i v názvech publikací. Srov. např. POLEVOJ, B. P. Grigorij Šelichov – „Kolumb Rosskij“. Magadan, 1960. ADAMOV, A. G. Kolumb Rossijskij. Šelechov na Kaďake: Povesť. Grigorij Ivanovič Šelechov: biografija. Kursk, 1948. (Současní historici se přiklánějí psát příjmení Grigorije Ivanoviče ve formě Šelichov, nikoliv Šelechov, jak se užívalo dříve. Srov. ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 10n.) 159 Na tuto terminologickou specifičnost zřejmě jako první poukázala a ji analyzovala německá historička Martina Winkler. Srov. WINKLER, Another America, s. 33, 43n. 160 ADAMOV, Šelichov, s. 9n.

47 výnosnější obchod vyvstala potřeba organizovat výpravy do oblastí vzdálenějších, s čímž rostly i náklady na jejich vypravení, a to už si nemohl dovolit každý. Také pro úspěchy jedněch a nezdary druhých se počet obchodních společností průběhem let menšil, že v roce 1780 zůstalo v Ochotsku jen pět fungujících společností. Roku 1781 k nim přibylo jedno staronové podnikatelské společenství, jež zakrátko získalo nad ostatními navrch, – společnost Michaila Sergejeviče a Ivana Larionoviče Golikovových a Grigorije Ivanoviče Šelichova.161

5.2. Společnost Golikovových–Šelichova

Společnost Grigorije Šelichova a pánů Golikovových, s jejímž působením je spjata další etapa existence Ruské Ameriky, byla průkopnická už při svém založení, a to z více ohledů. Předně byla založena nikoliv, jak se dosud dělávalo, na dobu jedné promyslové výpravy, která mohla trvat i několik let, ale fixně na dobu deseti let. Vstupní kapitál 70 tisíc rublů byl složen pouze třemi podílníky,162 což nebývalo úplně běžné; lovci pak byli najati většinou na půlpodíl, málo z nich za mzdu. Také místo sepsání zřizovací smlouvy – Petrohrad – bylo pro vznik obchodního partnerství pro lov kožešin v severním Tichomoří skutečně mimořádné.163 Zásadním rozdílem, kterým se společnost Golikovových–Šelichova odlišovala od všech ostatních, byla zamýšlená podnikatelská strategie. Plán spočíval v založení celoročně osídleného opěrného bodu na ostrově Kodiak, v navázání obchodních kontaktů s místními obyvateli, rozvinutí spolupráce s nimi při lovu kožešinových zvířat a ve vytvoření hospodářského (chovatelského i pěstitelského) zázemí. A tento plán se podařilo úspěšně zrealizovat. Zmíněná opatření nejen že vedla k ušetření finančních nákladů na transport proviantu a zboží, ale také vytvořila vhodné podmínky pro další expanzi společnosti podél amerického pobřeží – ve svém výsledku i k dominanci golikovsko–šelichovské společnosti, resp. jejích nástupců (Severovýchodní a později Rusko-americké společnosti) v oblasti Ruské Ameriky.

161 MAKAROVA, Russkije na Tichom okeaně, s. 116. Makarova chybně pro toto golikovovsko–šelichovské uskupení z roku 1781 předčasně užívá název Severozápadní společností, tak jako mnoho jiných badatelů i Šelichovových současníků. Ostatně i sám Šelichov tak nazýval svoji společnost. 162 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 116. Bolchovitinov na základě studia pramenů zpochybňuje Berchovo tvrzení o kapitálu 66 500 rublů od čtyř podílníků (I. L. Golikov 30 000 rublů, M. S. Golikov 20 000 rublů, G. I. Šelichov 15 000 rublů, kalužský kupec Judin 1 500 rublů). Srov. BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 145. 163 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 116.

48 Aktivním vedením společnosti v terénu byl pověřen Šelichov. Ze tří podnikatelů se totiž právě on uměl nejlépe pohybovat jak v milieu bohatých obchodníků ve městech, tak i v surovém prostředí lovců kožešin. Navíc to byl muž cílevědomý a mající obchodního ducha. Umně dokázal využít nenadálých obchodní příležitostí a obracet je ve svůj prospěch164 a ve finančních záležitostech byl dokonce natolik zběhlý, že při finančním vyrovnávání nikdy nepřišel zkrátka.165 Obchodní úspěch promyslnických výprav pod jeho velením tak na sebe nenechal dlouho čekat. Pro plnost obrazu je však třeba doplnit i to, co se v literatuře o Šelichovovi, zvláště ruské, zpravidla vynechává nebo zkresluje, a sice, že jeho praktiky zacházení s původními obyvateli Ruské Ameriky nebyly vždy plně humánní, jak je on sám popisuje. Dokonce se nevyhýbal ani vraždě. Na takové jednání se brzy objevily stížnosti, které se dostaly až na nejvyšší místa do Petrohradu, ale dále se záležitost neřešila. Snad pro to, že to byly praktiky v této části světa hojně rozšířené.166 Prvním úkolem Grigorije Šelichova bylo zajistit v Ochotsku vystavění a vybavení dvou lodí. Zajistil tři: galeota Tří Svatých,167 druhou galeotu s názvem Sv. Simeon Bogopriimec a Anna Prorokyně a třetí pojmenovanou Sv. Arcistratég Michail.168 V roce 1783 pak nastoupil jako velitel jedné z lodí na svoji nejvýznamnější plavbu do Ruské Ameriky, jež měla přinést mnoho objevného.

5.3. Kodiak

V polovině srpna roku 1783 vypluly z ochotského přístavu tři lodě společnosti Šelichovova a Golikových s celkem 192 promyslníky na palubách. Když výprava, kterou vedl Grigorij Ivanovič Šelichov, obeplula Kamčatský poloostrov a dorazila k Beringovu ostrovu, byl konec září a počasí začalo být sychravé, pro dlouhou plavbu nevhodné. Posádka dvou lodí – se třetí ztratili spojení za několikadenní bouře – se tedy začala chystat, tak jako desítky výprav před nimi, k přezimování. S nástupem letního počasí v polovině června 1784 se Šelichovova výprava vydala na pokračující plavbu. Po několika zastávkách na Aleutských ostrovech pro doplnění pitné vody, zásob masa a dřeva na otop dopluli Rusové 3. srpna do

164 Jednou se například Šelichov vypravil z kotvící lodi na kamčatský břeh, silný vítr ale mezitím strhl loď z kotvy a donutil ji odplout. Šelichov zůstavší sám na pevnině se tedy vydal do Petropavlovsku Kamčatského, kde narazil na anglického obchodníka, od kterého nakoupil zboží. Když se pak Šelichov dostal do Bolšerecku, nakoupené anglické zboží zde přeprodal s 50% ziskem ruským kupcům. Srov. ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 53. 165 O šikovných finančních investicích, ale i pochybném finančním jednání Grigorije Šelichovova vůči svým partnerům srov. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 144n. 166 Srov. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 139n. 167 Loď Tří Svatých: Basileа (Vasilije) Velikého, Řehoře (Grigorije) Naziánského a Jana Zlatoústého. In: KREMLJOV. Russkaja Amerika. Jméno mohlo být poukazem na tři zakladatele společnosti. 168 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 35.

49 vhodně situované zátoky na jihu ostrova Kodiak, tehdy ještě častěji zvaného Kyktak. Místo bylo nazváno podle jedné z lodí Přístav Tří Svatých.169

5.4. První stálé ruské osídlení

Snad v každé přehledové publikaci o dějinách Ruské Ameriky se uvádí, že o vybudování prvního stálého osídlení v severním Tichomoří se zasloužil Grigorij Ivanovič Šelichov, že šlo o jeho vizionářský počin, který mu přinesl konkurenční výhodu oproti ostatním rusko-americkým kupcům. Po rozboru dostupných pramenů a literatury se však jako pravdivější ukazuje teze, že Šelichov sice byl zřejmě člověkem, který tuto myšlenku realizoval v terénu jako první, ale dá se předpokládat, že nebyl jejím původcem. Idea vytvoření základny v Ruské Americe s celoročním osídlením pro snadnější a kratší lovecké výjezdy podél amerického pobřeží zcela jistě probleskla hlavou nejednomu podnikateli, ale pro nedostatek finančních a lidských zdrojů ji nemohli přivést k životu. Před zodpovězením otázky po prvním ruském stálém sídle, je nejprve třeba stanovit si, co chápat pod pojmem prvního stálého osídlení. Na věc totiž nelze pohlížet z dnešního ex post pohledu, kdy víme, která z ruských sídel v Americe přetrvala, popř. existují dodnes, a která zanikla odplutím Rusů, indiánským útokem nebo přírodní katastrofou. První ruská sídla – lovecké tábory – vznikala v Ruské Americe, konkrétně na Aleutských ostrovech, už od poloviny 18. století. Takové tábory sloužily jako základny, kde měli promyslníci uskladněné své vybavení, odkud se vydávali na lov, kde po návratu své úlovky shromažďovali a kde v neposlední řadě přečkávali několik měsíců trvající zimní období, pokud jejich výprava nebyla organizována jen na jednu loveckou sezónu. Trvání podobných „vesniček“ ale málokdy přesáhlo dvě léta, a i když se na jednom místě postupně vystřídalo několik skupin lovců, těžko lze mluvit o osídlení trvalém. Máme-li se pokusit určit, které takové místo mohlo být nejstarší lokalitou s dlouhodobějším osídlením,170 silným adeptem na tento přídomek se jeví ostrov Unalaška, bohužel konkrétní zmínky o něm jsou velmi kusé.171 V roce 1762 se na něm vylodil promyslník Alexej Družinin a založil zde pro své muže menší základnu, avšak ještě téhož roku byla většina z nich pobita místními obyvateli.172 O rok později dorazil na stejné místo promyslník Ivan Maximovič Solovjov, který se na místních krvavě pomstil.173 Na konci

169 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 35–38. 170 Zde nebereme v potaz zprávy sibiřských etnik o Rusech žijících na americkém kontinentě už v 17. století. Srov. SAVELJEV, Rannije russkije poselenija. 171 Srov. VENIAMINOV, Zapisky ob ostrovach, s. 158nn. 172 KOČEDAMOV, Russkije poselenija, s. 107. 173 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 74.

50 šedesátých let pobývala v Kapitánském zálivu Unalašky výprava kapitána Levašova a na konci let sedmdesátých se na Unalašce setkal se zde pobývajícími Rusy kapitán Cook. I přes tyto kusé údaje se historik Nikolaj Nikolajevič Bolchovitinov nebojí konstatovat, že „ostrov Unalaška byl tehdy [v osmdesátých letech, bez bližšího určení] zvláštním centrem ruských mořských promyslů v regionu – setkávali se na něm promyslníci mezi sebou konkurujících si společností“.174 Pokud chceme dostat jednoznačnou odpověď, tažme se spíše po Rusy založeném sídlu, s celoroční přítomností ruských obyvatel, jehož měřítko co do vystavěných budov přesáhlo úroveň loveckého zimoviště a které se stalo středem života promyslníků v Ruské Americe. První takovou lokalitou prokazatelně byl Přístav Tří Svatých175 založený na ostrově Kodiak výpravou Grigorije Ivanoviče Šelichova v srpnu roku 1784, jak je udáváno v odborné literatuře. Jestli se dosud jednalo vždy pouze o dočasné pobývání ruských lovců na americké půdě s cílem využít aljašské přírodní bohatství, srpen roku 1784 se dá považovat za počátek ruské kolonizace severozápadu amerického kontinentu, která oproti předchozímu období spočívala i v osídlování této oblasti. Pro úplnost je však nutné dodat, že Přístav Tří Svatých na ostrově Kodiak citelně poničilо zemětřesení a vlna tsunami v roce 1788 a definitivní konec přineslo zdejšímu sídlu další zemětřesení o čtyři roky později. To již ale bylo, od roku 1791, centrum „Šelichovova promyslnického panství“ přesunuto do Pavlovského přístavu na východní straně téhož ostrova.176

5.5. Setkání s Konjagy

Šelichovova výprava nepředstavovala pro Kodiak první ruskou návštěvu. V předchozích dvaceti letech sem připlulo několik promyslnických výprav, žádná z nich ale neměla pro nepřátelské naladění místních obyvatel velký lovecký úspěch, takže Rusové místo hned po přezimování vždy rychle opustili. Šelichov byl pro tyto známé, neblahé zkušenosti od pobytu na tomto ostrově svými společníky zrazován, ale nebral na tato varování ohled a ostrov vybral jako potenciální strategické místo pro centrum kožešinového

174 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 120. 175 Místo bylo nazváno podle lodi „Tří Svatých“, která zde zakotvila jako první. Výjimečně, a to zvláště brzy po založení, se používal i název podle obou lodí, které na místo dopluly společně, tedy Přístav Tří Svatých, Sv. Simeona Bogopriimca a Anny Prorokyně. Srov. Instrukce G. I. Šelichova K. A. Samojlovu z 4. května 1786. In: MAKAROVA, Russkije ekspedicii, s. 223. 176 LEO, Čto ostalos posle russkich na Aljaske.

51 promyslu v Ruské Americe.177 Přívětivost Konjagů – původních inuitských obyvatel Kodiaku – ale předem zajistit nedokázal. I když první individuální setkání s Konjagy proběhla v klidném duchu směnného obchodu, o dalších kontaktech s nimi se to již říci nedá. Ruští průzkumníci vyslaní podél ostrova k jeho obhlídce zaznamenali na jednom z útesů stovky nepřátelsky vyhlížejících inuitů, kteří jim nazančovali, aby z ostrova odpluli. Šelichov, který měl při sobě dva Aleuty z Liščích ostrovů coby tlumočníky, se pokusil nedůvěřivé domorodce ujistit o přátelských úmyslech výpravy a sliboval dary, ale pozitivní reakce se od nich nedočkal. Tři dny nato Konjagové v noci zaútočili na ruský tábor, ale promyslníkům se podařilo ubránit se. Když se ukázalo, že se blíží další konjagské kmeny, rozhodl Šelichov o útoku na jejich skalní ležení. O tomto střetu sám Šelichov zaznamenal: „Velel jsem střílet jimi [pěti dvouliberními děly] na ostré skály a na jejich tam se nacházející chýše, aby zničení některých z nich přivedlo ony lidi do velkého strachu. (…) I když jsem se snažil vyhnout se krveprolití, nelze si myslet, že by při tom nebyl nikdo z nich zabit. Snažil jsem se to zjistit, ale bezvýsledně, protože z jedné strany odnášeli mrtvé s sebou a z druhé je házeli do moře.“178 Chceme-li při rekonstrukci tehdejších událostí využívat Šelichovovy záznamy, musíme je, podobně jako jiné egodokumenty, porovnat s prameny jinými a podrobit je kritickému zhodnocení. V tomto případě tím spíše, neboť autor si záznamy vedl s vizí jejich pozdějšího vydání tiskem. Jak v kontextu Šelichovových zpráv píše sama Kateřina II.: „Co oni [Šelichov a Golikov] zřídili dobrého, o tom mluví oni, ale nikdo to na místě svědectvím neověřil.“179 Dá se totiž oprávněně předpokládat, že ruský promyslník své činy vykresloval v lepším světle, než jak se udály ve skutečnosti. O inuitském ležení Šelichov uvádí, že se v něm nacházelo kolem čtyř tisíc lidí, po útoku prý tři tisíce utekly a ze zbylého tisíce jich vzal čtyři sta do zajetí a usídlil je nedaleko budované lovecké osady, nadto vzal dvacet rukojmích – tzv. amanatů – do ruského tábora, o konkrétním počtu mrtvých se nezmiňuje. Jiné podání oné události nám nabízejí prameny nalezené a publikované historikem Andrejem Valtěrovičem Griňovem. Griňov v souvislosti s kodiackým střetem zmiňuje svědectví podlékaře Briťukova o pěti stech mrtvých a osudu zajatých mužů zavlečených do lesa, kteří byli probiti kopím. Dalším pramenem jsou vzpomínky starého Konjaga na tři stovky zabitých soukmenovců a konečně třetí nezávislý

177 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 41–44. 178 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 40n. 179 Poznámky Kateřiny II. ke zprávě Komise o komerci, plavbě a obchodu v Tichém oceánu z března 1788. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 281.

52 zdroj, zpráva kormidelníka Izmajlova, udává sto padesát až dvě stě mrtvých inuitů.180 Pod silou takovýchto informací se poněkud rozpadá obraz Grigorije Ivanoviče Šelichova jako čestného obchodníka a mírumilovného objevitele, jak sám Griňov v závěru své práce konstatuje.181 Rozprášením konjažských válečníků, resp. jejich částečným pobitím a zajetím, ale jejich nepřátelství vůči Rusům neustalo. I nadále se objevovaly snahy o vystrnadění promyslníků, ať už formou útoku na menší skupiny, nebo ničení jejich kajaků. Šelichov si ale neúspěch nepřipouštěl a pokračoval v obdarovávání místních bezcennými, leč jimi poptávanými barevnými korálky a jinými drobnostmi a v jejich ujišťování o přátelských úmyslech. Až demonstrace ruské síly, zvláště rozervání skály střelným prachem, udělala na ostrovany rozhodující dojem a útoky na Rusy ustaly.182 Přesto však ještě o dva roky později Šelichov z důvodu opatrnosti velí: „Na procházku, za dřevem i za jinou prací se nevzdalovat po jednom; při každém větším i menším vzdálení se od stanové jurty mít nabitou ručnici.“183

5.6. Život promyslníků v prvních letech osídlování

První věcí, ke které hned po svém připlutí na Kodiak upřeli promyslníci z šelichovsko– golikovské společnosti veškerou svoji pozornost, bylo „postavit domky a udělat pevnost, napoprvé klidně vyplétanou“,184 jedině tak si totiž mohli pro sebe zajistit alespoň částečnou ochranu před bojovně naladěnými Konjagy. Průběžně se stavbou osady probíhala obhlídka a mapování ostrova – zjišťovala se přítomnost lidí, kde a v jakém počtu žijí, podobně i existence zvířecích kolonií, zejména mořské vydry, dále se zkoumal reliéf pobřeží a hledala se vhodná místa pro založení dalších přístavů a osad. Po uvedení rusko-konjažských vztahů do neutrální, ba vlídné roviny, se lovci ze Sibiře mohli začít věnovat tomu, proč vlastně přijeli. Po roční přítomnosti na Kodiaku – v prosinci roku 1785 – tak mohl Šelichov konstatovat několik pozitivních skutečností. Jako první uvedl, že se podařilo zavést směnný obchod s místními obyvateli a prostřednictvím něho přivádět zdejší národy pod moc ruského panovnického stolce. O poddání inuitů ale lze mluvit jen v teoretické rovině, de facto to pro ně, ostatně ani pro carevnu Kateřinu II., nic naznamenalo, téměř určitě o takovém svém statutu místní obyvatelé ani nevěděli. Jasak od obyvatel Kodiaku Šelichov nevybíral, prý aby nenarušil vzájemné křehké vztahy a neodradil

180 GRIŇOV. Charaktěr vzaimootnošenij. 181 GRIŇOV. Charaktěr vzaimootnošenij. 182 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 42,44n. 183 Instrukce G. I. Šelichova hlavnímu veliteli K. A. Samojlovovi z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 190. 184 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 44

53 je od spolupráce. Z dalších úspěchů Šelichov zaznamenává, že začal místní divoké obyvatele poučovat o základech křesťanské víry a začal je učit ruskému jazyku a písmu. V neposlední řadě byly prozkoumány přilehlé ostrovy a americké pobřeží a v jednoduché podobě se podařilo založit další opěrné body –v Karluku na severu Kodiaku a pod sopkou Katmak185 na Aljašském poloostrově. 186 Proti téměř ideálnímu soužití domorodců s příchozími z Ruska uváděnému v Šelichovem publikovaném Putování stojí zpráva senátní Komise o komerci, plavbě a obchodu v Tichém oceánu pojednávající o běžnější podobě života promyslníků v Ruské Americe, která tak idylická rozhodně není: „Lov v tamějším moři vedou ruští kupci úplně na jiném základě, než jak zavedl Šelichov. (…) Nemají zájem o nic jiného než o svůj vlastní užitek. Jimi najímaní námořníci nezřídka bývají pokleslých mravů a o řádném životě nemají ani trochu ponětí. Obeplouvajíce jim známé ostrovy starají se jen o to, aby se co nejrychleji vrátili s plným nákladem a bez vyčerpání prostředků, nemajíce ve svém úmyslu nic jiného a ušlechtilého; s tamějšími obyvateli zacházejí surově, berou jim jejich majetek a pod rouškou vybírání jasaku je olupují o jejich poslední věci potřeby, čímž nesmírné nepřátelství a nenávist k Rusům zasazují do jejich srdcí.“187 Jak bude uvedeno později, ani Grigoriji Šelichovovi a jeho spolupracovníkům nebyly surové praktiky zacházení s ostrovany cizí. Nepříjemným faktem nicméně zůstávalo, že „během přezimování nemálo ruského lidu našeho společenství z vůle Boží na různé nemoci pomřelo, a tím naši malou moc značně oslabilo, takže pro nedostatek sil není kdo by postupoval ve vnitřním průzkumu a obhlídce zálivů kenajských divokých národů a americké země a z ohledu slabosti i žít se zdejšími mírnými [Konjagy] jsme už málo silní“.188 Rusům také došly předměty, za které vyměňovali od inuitů kožešiny, což byla pro Rusy stěžejní záležitost. Proto se Šelichov jako hlavní vedoucí po dohodě se všemi muži rozhodl vypravit loď do Ochotsku, která by odvezla dosud získané kožešiny a nazpět by přivezla zásoby korálků k obdarovávání místních, nedostatkové věci denní potřeby a nově najaté promyslníky, kteří by doplnili místa po zemřelých mužích.189 Navzdory nepříznivým okolnostem pokračovali účastníci golikovsko–šelichovské výpravy během zimního období v průzkumu blízkých i vzdálenějších teritorií a v navazování kontaktů s jejich obyvateli. Jeden oddíl mužů byl v lednu 1786 vyslán na východní výspu

185 Dnes se vulkán nazývá Katmai. 186 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 48. 187 Zpráva Komise o komerci, plavbě a obchodu v Tichém oceánu z března 1788. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 275n. 188 Instrukce G. Šelichova z 11. prosince 1785. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 179. 189 TAMTÉŽ, s. 180n.

54 Kodiaku, aby tam vyráběl loďky.190 O čtyři měsíce později se z Lesního ostrova úspěšně vrátili zpět na zhotovených loďkách Delfín a Olga.191 V kontextu této výpravy se někdy uvádí založení Pavlovského Přístavu,192 ale ten byl založen až roku 1791.193

5.7. Kenajský záliv

Další oblastí zájmu ruských promyslníků z Kodiaku se v polovině osmdesátých let 18. století stal Kenajský záliv, Brity a Američany nazývaný Cookova řeka, dnešní Cookův záliv. Kodiačtí lovci, sotva co dokončili stavbu své základny v zálivu Tří Svatých, se v přilehlých oblastech poohlíželi po dalších lokalitách s výhodnou polohou a ekonomickým potenciálem. Z jižního podhůří Katmakského vulkánu, kde se Šelichovovi muži již také stihli usídlit, se lehce dalo doplout podél ostrovů Afognak a Šujak k ústí Kenajského zálivu. Právě do Kenajského zálivu byli vysláni dva Rusové, aby tam obchodovali s místním kmenem. Cestou však byli na ostrově Šujak zabiti. Když se o tom Šelichov dozvěděl, nechal domorodce, kteří mu zprávu přinesli, popravit a na ostrov vyslal kárnou výpravu. Jedna vesnice byla srovnána se zemí, obyvatelé ostatních se zachránili útěkem. Tak událost z počátku roku 1786 popisuje očitý svědek Briťukov.194 Oproti tomu Šelichov předkládá ve svých záznamech mírnější a propracovanější verzi: šujacký tojon oznámil, že hrozí povstání Kenajců, pročež byly Šelichovem vyslány z Kodiaku dvě skupiny – jedna k potlačení vzbouřených Kenajců a druhá k založení pevnosti a přístavu na Afognaku. Obě svůj úkol splnily.195 Jak ale píše ve svých záznamech kapitán Davydov,196 Kenajci byli národem pevninským, který na moře vyplouval jen výjimečně a na krátké vzdálenosti, což dokládá i studie historika Alexandra Vasiljeviče Zorina;197 je tedy velmi nepravděpodobné, že by se tisíc Kenajců chystalo přeplout až ke Kodiaku. Nezpochybnitelným výsledkem Šelichovovy strategie bylo, že ještě téhož roku dosáhlo dvacet jeho promyslníků špičky Kenajského poloostrova a založili zde Alexandrovskou pevnost, první Evropany osídlený bod na pevnině severozápadní části amerického kontinentu. V literatuře se udává několik zálivů, ve kterých mohla tato reduta

190 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 50. 191 Odpovědi Filippa Kaševarova na badatelské dotazy Kirila Timofejeviče Chlebnikova z 10. července 1822. 192 Dnešní město Kodiak. 193 Srov. OWENS, Empire Maker, s. 81. 194 Dle ZORIN, Načalo osvojenija, s. 40–40. 195 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 50n. 196 Srov. DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 124. 197 ZORIN, Načalo osvojenija, s. 48.

55 stávat.198 Na základě záznamů a map anglických kapitánů Dixona a Portlocka,199 kteří ještě roku 1786 do Kenajského zálivu zapluli a s ruskými osídlenci se tu setkali, se přikláníme k lokalitě English Bay, kde dnes leží obec Nanwalek.200 Při letním setkání Angličanů s Rusy ale pevnost ještě nestála, neboť lovci „neměli jiné bydlení než dočasné, které vytvořili vytažením svých loděk na břeh, jejich povalením na bok a přetažením kožešin přes příď a záď“201 a Nathaniel Portlock zmiňuje i stany z celtoviny.202 Žádné jiné ruské lovce v celém zálivu Angličané nepotkali.

5.8. Společnost Lebeděva-Lastočkina

Zřejmě největším Šelichovovým konkurentem v pomyslném závodu o obchodní primát na Dálném Východě byl jeho někdejší společník, jakutský kupec Pavel Sergejevič Lebeděv-Lastočkin. Také on disponoval slušným finančním kapitálem, v obchodu se nebál riskovat, dokonce vypravoval lodě na dluh a muže měl schopné, jak dokládají slova pamětníka Vasilije Nikolajeviče Bercha: „Alexandr Andrejevič Baranov mi sám mnohokráte vyprávěl, že pokud by on měl takové odvážné a šikovné lidi, jakých se v Lebeděvově společnosti nacházelo ke dvěma stům, nebo pokud by byl jejím vedoucím, pokořil by všechny americké národy až do Kalifornie.“203 Pro svoji smůlu byl Lebeděv-Lastočkin vždy o krok pozadu za Šelichovem. I on uvažoval o zřízení stálého osídlení v Ruské Americe, ale prvenství mu uniklo. V osmdesátých letech 18. století vykrystalizovalo v Ruské Americe neoficiální rozdělení sfér vlivu mezi nejschopnější podnikatele. Aleutské ostrovy měla v gesci společnost promyslníka Kiseljova, oblast okolo ostrova Kodiak obsadila společnost Golikových–Šelichova. Pro aktivitu Lebeděva-Lastočkina tedy připadala v úvahu zatím neobsazená aljašská pevnina.204 Volba padla na Kenajský poloostrov, a to na základě pozitivních referencí na tuto oblast od Šelichovových lovců z Kodiaku, u kterých Lebeděv- Lastočkin se svými muži na přelomu let 1786/87 přezimoval. Otázka místa a roku založení první trvalé základny společnosti Lebeděva-Lastočkina v Ruské Americe, konkrétně na východním břehu Kenajského zálivu, není v pramenech ani

198 Záliv Port Chatham u Alžbětina ostrova, English Bay u obce Nanwalek, záliv Port Graham, záliv Seldovia (Sleďový záliv), popř. záliv Kachemak. 199 Podrobná studie k ruskému osídlení Kenajského zálivu s využitím záznamů Dixona a Portlocka. srov. ZORIN, Načalo osvojenija. 200 Srov. ORTH, Dictionary of Alaska Place Names, s. 315. 201 DIXON, Voyage, s. 59n. 202 PORTLOCK, Voyage, s. 100. 203 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 118n. 204 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 144.

56 literatuře přesvědčivě zodpovězena. Nejčastěji se uvádí, že první takovou byla Nikolajevská pevnost založená v ústí řeky Kaknu (řeka Kenai) v roce 1786, ale toho roku se ale Lebeděvovi promyslníci v Kenajském zálivu ještě nenacházeli, neboť je ve svých záznamech z Kenajského zálivu nezmiňuje ani Dixon, ani Portlock. První Lebeděvem-Lastočkinem založenou americkou bází byla zřejmě Georgijevská pevnost, vybudovaná v roce 1787 u ústí Kasilovovy řeky (řeka Kasilof) – základ dnešního města Kasilof. Až jako druhá v pořadí vznikla roku 1793 Nikolajevská pevnost – nejstarší část dnešního město Kenai. Poblíž těchto základen v následujících letech probíhal směnný obchod s domorodými Kenajci, který byl, co se získání kožešin týče, pro Rusy efektivnější než lov zvířat samotný. O Kenajském zálivu, přesněji o kenajských indiánech a jejich prvním setkání s ruským lidem se nám dochovala ještě jedna zpráva. Když Rusové připluli do této oblasti, vzali k sobě skupinu původních obyvatel, aby se s nimi seznámili. Kenajci ale měli za to, že jsou zajati a odvedeni do otroctví, a tak raději otrávili své ženy, děti i sebe sami.205

5.9. Hospodářství v Ruské Americe

Jednou z novinek, kterými se podnikatel Grigorij Ivanovič Šelichov odlišoval od svých předchůdců, resp. konkurentů, kterou se mu podařilo uvést do života, bylo vytvoření hospodářského zázemí přímo na místě u jím založených center v Ruské Americe. Zavedení chovu hospodářských zvířat a pěstování zemědělských plodin v Ruské Americe patřilo k základním z pilířů společnosti, kterou spolu s pány Golikovými založil. Jedním z pramenů, jež popisují hospodářské záležitosti kodiacké základny, jsou instrukce, které před svým odjezdem do pevninského Ruska sepsal Grigorij Ivanovič Šelichov pro své zástupce zůstávající v aljašském prostoru. Prvním správcem, který po Šelichovovi výkonné vedení společnosti v Americe převzal, byl Konstantin Alexejevič Samojlov. Před svým odjezdem z Kodiaku ho Šelichov instruoval, aby do připlutí příští lodi nechal postavit „pro kozy teplé a dobré a různé chlévy a na seno velký seník, protože ještě pošlu z Ochotsku dobytek“. Z této zmínky se dá usuzovat, že pro zvířata se zázemí ještě připravovalo. Zato zemědělské plodiny se již určitě pěstovaly, neboť Šelichov Samojlovovi píše: „Pro zahradní zeleninu je potřeba mít ohrazenou zahradu, k tomu jsem ti nechal různá semena.“ 206

205 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 34. Příběh udáván jako ukázkový v souvislosti s textem, že se aljašští obyvatelé nebojí bolesti ani smrti. 206 Instrukce G. I. Šelichovova K. A. Samojlovovi z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 193.

57 Nezajímavá není ani Šelichovova zmínka dokládající přítomnost psů v ruských koloniích v Americe: „Pro vypravující se skupiny [lovců], jestli seženu, tak pošlu zlé [tj. hlídací] psy.“207 Velmi pravděpodobně se jednalo o rasu kavkazského ovčáka, který byl pro své hlídací a lovecké schopnosti využíván od poloviny 18. století v tureckém vojsku a později ruskou armádou.208 Roku 1787 instruoval Grigorij Ivanovič Šelichov Jevstrata Ivanoviče Delarova, kterého jmenoval svým novým zástupcem v Americe, mj. v tom, aby „dovezl do Ameriky z Irkutsku k rozmnožení dva páry zlých psů a dva páry králíků a z Ochotsku dva páry ročních kravek a býčků, dále pár prasat a pár koz, které se tam snažte rozmnožit“.209 S příjezdem Delarovova nákladu domácích zvířat do Přístavu Tří Svatých téhož roku, tedy po třech letech od připlutí prvních ruských kolonizátorů na Kodiak, se konečně naplnila odvážná idea zahájení hospodářské činnosti k dosažení hospodářské soběstačnosti ruských kolonií v Americe.

5.10. Šelichovovy plány monopolu

Po návratu z úspěšné cesty po Ruské Americe – za což jistě plavbu na Kodiak, založení několika osad, zahájení spolupráce s kodiackými obyvateli, započetí hospodářské produkce a získání velkého počtu kožešin považoval – začal Grigorij Ivanovič Šelichov uvažovat o další úrovni svého podnikání, na kterou by mohl postoupit, na podnikání s právem monopolu. Ani tato myšlenka však nebyla jeho vlastní. První takové plány měl už v polovině 18. století irkutský obchodník Jemeljan Jugov, kterému bylo dokonce výsadní právo na lov kožešin na území Kamčatky ukazem senátu vydáno, i když jen s platností na jeden rok a s povinností odevzdání jedné třetiny zisku státní pokladně.210 V roce 1788 Šelichov s Golikovem přicestovali do hlavního města monarchie, aby požádali carevnu Kateřinu II. o udělení monopolních práv pro svoji společnost, o státní subvenci dvou set tisíc rublů a o vyslání stovky lidí (řemeslníků a vojáků) do Ruské Ameriky. Už předem Šelichov sepsal a přes irkutského generálního gubernátora Ivana Varfolomejeviče Jakobiho do Petrohradu odeslal přehled své činnosti v Ruské Americe, k čemuž ještě připojil svou vizi do budoucna, ve které by Rusko obchodovalo se všemi státy západního i východního Tichomoří. Gubernátor Jakobi Šelichovovu myšlenku u dvora silně

207 Instrukce G. I. Šelichovova K. A. Samojlovovi z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 193. 208 ANDREJEV, Rukovodstvo po podgotovke specialistov, s. 24. 209 Instrukce G. I. Šelichova Jevstratu I. Delarovovi z 5. května 1787. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 221. 210 ŠACHEROV, Torgi irkutskije. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 74.

58 podporoval, neboť její realizací by se nemálo rozšířila jím spravovaná oblast a úměrně s tím by se samozřejmě navýšil i jeho finanční příjem.211 Když se konečně žádost sibiřských obchodníků dostala přes gubernátora, senát a jeho komisi212 k carevně, ta k nespokojenosti sibiřských obchodníků záležitost monopolu zamítla. Šelichov a Golikov obdrželi pouze carská vyznamenání a medaile.213

211 Srov. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 132nn. 212 Srov. Zpráva gubernátora Jakobiho; protokoly státní rady a zpráva senátní komise In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 250–280. 213 Poznámky Kateřiny II. ke zprávě Komise o komerci, plavbě a obchodu v Tichém oceánu. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 281n.

59 6. RUSKÁ AMERIKA V DEVADESÁTÝCH LETECH 18. STOLETÍ

Po úspěšném zakotvení ruského živlu na ostrově Kodiak, na pobřeží Aljašského poloostrova a v Kenajském zálivu a po zahájení hospodářské činnosti, kterou si osídlovatelé aspoň zčásti pokryli své základní potřeby (i nadále totiž zůstávali závislí na dovozu surovin z východoruských přístavů), ale také v souvislosti s umenšením populace mořské vydry v prostoru kolem Kodiaku se objevila tendence expandovat dále po americkém pobřeží. Právě na konci 18. století se vyhrotila otázka, které z obchodně-loveckých společností se podaří vydobýt si v Aljašském zálivu výsadní pozici. Problematikou analyzovanou v této kapitole je činnost a soupeření dvou posledních společností zabývajících se v Ruské Americe lovem zvěře.

6.1. Vznik Severovýchodní společnosti

Když se v roce 1790 blížilo vypršení desetileté lhůty, na kterou Golikovové a Šelichov svou promyslovou společnost založili, začalo se jednat o jejím pokračování, o založení nové společnosti fungující na týchž principech. Protože konkurence se stále umenšovala a fungovat jako monopol nebylo státem dovoleno, bylo Grigorijem Ivanovičem Šelichovem a Ivanem Larionovičem Golikovem (Michail Sergejevič Golikov byl v tu dobu již po smrti) de iure založeno několik společností, které ale de facto byly podnikatelským subjektem jediným. Největší z těchto společností se nazývala Severovýchodní americká (popř. jen Severovýchodní), která byla složena z nejvíce podílů a která se stala zastřešující organizací pro všechny ostatní šelichovsko–golikovské společnosti. Na tomto místě je třeba upozornit na jednu nepřesnost,214 které se dopouštějí nejenom současní badatelé, ale která se objevovala už v soudobých pramenech, totiž že pojmem Severovýchodní společnost byly označovány i kupecké organizace s účastí Grigorije Ivanoviče Šelichova fungující před rokem 1790, tedy před jejím založením. Druhá společnost, založená Šelichovem a Golikovem v srpnu 1790, se jmenovala Predtečenská215 a třetí Unalaškinská.216 Že tyto dva další podniky neměly své samostatné reálné působení, ale že byly součástí Severovýchodní společnosti, dokládá skutečnost, že lodě jedné i druhé společnosti byly dány pod velení správci Severovýchodní společnosti.

214 Na tuto nesrovnalost poukázal historik Bolchovitinov. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 143, pozn. 121. 215 Název dostala podle lodi „Ioann Predteča“ (Jan Předchůdce, tj. Jan Křtitel). 216 BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 140, 146.

60 6.2. Alexandr Andrejevič Baranov

Na post hlavního velitele Severovýchodní společnosti byl Šelichovem najat Alexandr Andrejevič Baranov. Ten byl do podobné funkce v přechozí společnosti zvažován již dříve, ale on tehdy neprojevil zájem.217 Pracovní smlouvou bylo Baranovovi přisouzeno patnáct podílů (z celkových 210) na podnikovém kapitálu. Dostal do své kompetence veškerou agendu společnosti na ostrovech a pevnině Ruské Ameriky, všechny záležitosti, které měl zprvu na starosti sám Šelichov. Z těch hlavních uveďme přinejmenším komunikaci s původními obyvateli, jejich zaměstnávání ve společnosti jako lovců zvěře, zodpovědnost nad 192 ruskými muži,218 rozhodování o místech a způsobu lovu, zakládání dalších promyslnických základen na pobřeží Aljašského zálivu, v neposlední řadě pak i zajištění sčítání místních obyvatel v kolonizované oblasti.219 Pro Baranova nebylo takovéto zadání obtížným úkolem. Životních zkušeností měl dostatek. V průběhu svého dětství v Kargopoli se pohyboval v prostředí doků, rozuměl lodím i námořnické nátuře, později získal nezbytné obchodní vzdělání pro práci v podniku svého otce. Když se mu poté jmění ztenčilo, vydal se hledal štěstí na Sibiř. V Irkutsku se vypracoval na pozici vedoucího státního lihovaru, s čímž získal i post státního výběrčího daně z lihu. Protože disponoval nemalým finančním kapitálem, nezřídka se na něj obraceli sibiřští promyslníci s žádostí o půjčku. Tak se seznámil také s Grigorijem Ivanovičem Šelichovem.220 S příjezdem Alexandra Baranova na Kodiak v roce 1790 začalo pro Ruskou Ameriku pravděpodobně nejživější a nejúspěšnější období její existence. Nejen díky tomu, že Baranov byl schopným velitelem vzešlým z promyslnického lidu, ale hlavně pro to, že jako správce oblasti nakonec působil plných 28 let. Poté, když se v roce 1818 dostaly ruské kolonie v Americe (resp. monopolní Rusko-americká společnost) pod vliv Admiralitního kolegia, začali být do úřadu koloniálního velitele jmenováni výhradně jen důstojníci námořnictva a navíc jen na pětileté období.

6.3. Ruský kolonizační postup

V posledním deceniu 18. století ruský postup podél severozápadního amerického pobřeží pokračoval a doprovázela jej stále rozvinutější budovatelská činnost přicestovalců

217 OWENS, Empire Maker, s. 44. 218 Resp. ještě dalšími šedesáti promyslníky z Predtečenské společnosti. 219 Smlouva mezi G. I. Šelichovem a A. A. Baranovem z 15. srpna 1790. In: FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 277–280. 220 Srov. OWENS, Empire Maker, s. 3, 16n, 21, 32, 37n.

61 ze Sibiře. Hned po nástupu Alexandra Andrejeviče Baranova do čela ruské kolonie bylo z jeho rozhodnutí přesunuto centrum Ruské Ameriky z Přístavu Tří Svatých do nově založeného Pavlovského přístavu v Činjackém zálivu (Chiniak Bay).221 Předchozí místo bylo totiž příliš nízko položené a hrozilo stálé nebezpečí jeho smetení velkou vlnou vyvolanou zemětřesením, jak se již jednou stalo. Ruská expanze navázala na předchozí úspěchy v Kenajském zálivu a pokračovala východněji, do zálivu Čugackého, kde vznikly dva opěrné body. Prvním z nich byla v roce 1793 Severovýchodní společností založená pevnost Vzkříšení. Tato reduta byla nejen opevněným místem, ale také první loděnicí v Ruské Americe. Právě z ní vypluly do Tichého oceánu první velké lodě vystavěné z amerického jedlového dřeva. Příkladem zdejší práce budiž trojstěžník Fénix,222 při jehož ztroskotání v roce 1799223 zemřel první pravoslavný biskup ruské kolonie, otec Ioasaf. Čugacký záliv neušel pozornosti ani společnosti Lebeděva-Lastočkina. Právě jí patří zásluha na založení druhé ruské pevnosti v zálivu Nuček na ostrově Hinchinbrook v roce 1793.224 Nazývala se Konstantinovská a nacházela se na stejném místě, kde v sedmdesátých letech 18. století přistál španělský mořeplavec Bodega y Quadra. Druhým táborem Lebeděvových promyslníků v Čugackém zálivu pak bylo ústí Měďné řeky (řeka Atna).225 Několik stovek kilometrů od Konstantinovské pevnosti dále na východ, téměř pod horou Sv. Eliáše se rozkládá Jakutatský záliv. Jako první ji navštívil Vitus Bering, po něm pak v roce 1778 James Cook, který ji nazval Beringův záliv, o osm let později sem nezávisle na sobě připluli Jean-Francois de La Pérouse, který ji do mapy zaznamenal jako Baie de Monti (De Montiho zátoka), a Brit George Dixon, jenž zátoku nazval Admiralty Bay (zátoka Admirality). Zkraje devadesátých let na toto místo zavítali ještě Španělé (Malaspinova expedice) a znovu Britové (výprava George Vancouvera).226 V pozornosti ruských promyslníků byla lokalita od devadesátých let, ale až v roce 1795 do Jakutatského zálivu připlula výprava Rusů v čele s Alexandrem Andrejevičem Baranovem.

221 OWENS, Empire Maker, s. 81. Nazván podle careviče Pavla (budoucího cara Pavla I.). Nynější město Kodiak. 222 GRIŇOV, Russian Ship Names, s. 203. 223 TAMTÉŽ, s. 206. 224 GRIŇOV, Na beregach Mednoj reki. Kočedamov uvádí, že pevnost založili v roce 1788 šelichovsští námořníci Izmajlov a Bočarov (KOČEDAMOV, Russkije poselenija, s. 108), ti ale jen zátoku Sv. Konstantina a Heleny pojmenovali. Srov. IZMAJLOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 92. Přehledově historie místa srov. FJODOROVA, Russkaja Amerika v něopublikovanych zapiskach, s. 51. 225 GRIŇOV, Na beregach Mednoj reki. 226 TARR, The Yakutat Bay Region, s. 20n.

62 Baranov již roku 1794 Šelichovovi referoval, jak je pro lovce náročné, aby pluli na kajacích dva tisíce verst227 z Kodiaku do oblasti Jakutatského zálivu a zpět, že by bylo vhodnější založit někde dále po pobřeží nové centrum.228 Tato myšlenka se Šelichovovi zamlouvala, a tak se následujícího roku Baranov vypravil s pár desítkami mužů do Jakutatské zátoky. Společnost v tu dobu také hledala vhodné místo pro zemědělství a zátoka se jevila vhodná i z tohoto úhlu pohledu. Po formálním převzetí regionu pod svoji správu, při kterém nechyběl Baranovův proslov, vztyčení ruské vlajky a kříže a salva z pušek, určil Baranov tři desítky lovců a několik osadníků, aby zde založili promyslnickou a hospodářskou základnu. Na Šelichovův návrh byla osada pojmenována – podle vzoru evropských kolonií na východním pobřeží Severní Ameriky – Nové Rusko neboli Novorossijsk.229 V polovině devadesátých let připlula do Ruské Ameriky loď mající na palubě nejen lovce a osm duchovních pro misijní působení, ale i třicet rodin odsouzenců, kteří byli po Šelichovově intervenci u dvora vysláni do nově obsazených míst pod horou Sv. Eliáše, aby je osídlili a stavěli zde lodě.230

6.4. Střet dvou společností

Poslední desetiletí osmnáctého století bylo kromě další ruské expanze podél amerického pobřeží na jihovýchod a jih spjato s konkurenčním bojem dvou promyslnických skupin – Severovýchodní společnosti a Společnosti Lebeděva-Lastočkina. Pokud se v osmdesátých letech dalo mluvit o jejich vzájemné spolupráci, pro devadesátá léta to už neplatilo. Geografický prostor s výskytem mořské vydry se v Ruské Americe stále umenšoval a ochota domluvit se nebyla předností ani jedné z nesvářených stran. Je možné, že k vyřešení situace přispěla částečně i náhoda. Ztroskotání Lebeděvovy lodě, která se vracela do Ochotsku s nákladem kožešin přinesla společnosti nemalou finanční ztrátu, stěžejní roli ale ve výsledku sehrál lidský faktor. Podstatným rozdílem při srovnání obou společností totiž bylo, že Lebeděvovi promyslníci oproti Šelichovovým nedrželi pospolu, vedoucí loveckých skupin se navzájem považovali za konkurenty a naváděli a ozbrojovali své muže proti sobě. A ani s místními obyvateli nedokázali Lebeděvovi muži dlouhodobě navázat přátelské vztahy. Obé pak vedlo k sérii násilných střetů, které ve

227 Více než 2130 km; 1 versta = 1066,78 m. 228 OWENS, Empire Maker, s. 102. 229 TAMTÉŽ, s. 115n. Někdy se uvádí i název Slavorossija podle lodi kapitána Billingse. Srov. KOČEDAMOV, Russkije poselenija, s. 109. 230 Dopis G. I. Šelichovova A. A. Baranovovi z 9. srpna 1794 o programu kolonizace Aljašky. In: FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 321n.

63 spojitosti s finanční ztrátou způsobily neúspěch celého promyslového podniku. Se založením Rusko-americké společnosti v roce 1799, ke které se Lebeděv-Lastočkin odmítl připojit, se pak všechny lebeděvské lodě vrátily do Ochotsku.231

6.5. Expedice do vnitrozemí

I přes různé nedostatky nelze Lebeděvu-Lastočkinovi, resp. mužům z jeho společnosti nepřiznat jedno významné prvenství. V průběhu devadesátých let Lebeděv vyslal pod vedením Vasilije Ivanova průzkumnou výpravu od jezera Iliamna kamsi na sever do amerického vnitrozemí. Tato expedice došla během tří měsíců k několik set kilometrů vzdálené řece Kvichpak (dnešní Yukon) a vrátila se zpět do Kenajského zálivu. V průběhu své cesty Ivanov nashromáždil a sepsal cenné poznatky o obyvatelích a přírodě dosud neprobádané oblasti jihozápadní Aljašky.232 I přes zpřístupnění nových vnitrozemských oblastí však zájem Rusů spočíval i nadále téměř výhradně v exploataci amerického pobřeží, kde se vyskytovaly mořské vydry.233

231 ZORIN, Soperničestvo torgovo-promyslovych kompanij. 232 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 129n. Srov. ZAGUMENNYJ, Pochod V. Ivanova v glub Aljaski. In: Izvestija AN SSSR. Serija geografičeskaja. Roč. 1963, č. 3, s. 97–102. 233 Srov. WINKLER, Another America, s. 37.

64 7. ORGANIZACE A SPRÁVA RUSKÉ AMERIKY

Ve druhé polovině devadesátých let 18. století bylo ve věci východosibiřských obchodně-loveckých společností a jejich působení v Ruské Americe uskutečněno několik reorganizačních kroků, které ve svém důsledku vytvořily pevnou strukturu správy ruských kolonií v Severní Americe a determinovaly jejich vývoj na dalších téměř sedmdesát let. V této kapitole se pokusíme podchytit a osvětlit nejpodstatnější mezníky ve vývoji správy Ruské Ameriky, včetně principů, na jakých ruská administrativa v Americe fungovala. Téma správy je logicky blízce provázáno s územím, na kterém administrativní činitel působí, tedy i s pokračováním expanze Rusů do jižnějších oblastí Tichomoří. Pozornost je proto věnována také ruské snaze vytvořit zemědělskou bázi ve španělské Kalifornii, resp. na Havajských ostrovech.

7.1. Natalija Alexejevna Šelichovová

Po smrti Grigorije Ivanoviče Šelichova v červenci roku 1795 se otevřela otázka, kdo zdědí jeho majetek a převezme jeho obchodní záležitosti. Šelichov sám vyjádřil na smrtelné posteli svou vůli ohledně své pozůstalosti v neodeslané žádosti carevně Kateřině II.: „…má žena, (...) která si zaslouží mou plnou důvěru, ona se svými dětmi, nikdo jiný, by měla vlastnit můj majetek (…), se slzami žádám o potvrzení mé ženy a dětí jako dědiců.“234 Vdova Natalija Alexejevna Šelichovová se opravdu pokusila nárokovat si u irkutské městské dumy veškerou manželovu pozůstalost. Na konci 18. století, kdy práva žen byla ještě silně omezena, to byl ojedinělý krok. I když městská rada v Irkutsku její dědické nároky uznávala, pro absenci písemné poslední vůle definitivní rozhodnutí nepřijala.235 Natalija Alexejevna Šelichovová se tedy odvolala přímo k carevně,236 přičemž využila výše citovanou, manželem sepsanou žádost. Kateřina II. jí dědictví potvrdila. Jistou roli pravděpodobně sehrál zeť Natalije Alexejevny Šelichovové Nikolaj Petrovič Rezanov, působící tehdy jako vedoucí kanceláře státního sekretáře a mající kontakty na nejvyšších místech impéria, včetně knížete Platona Alexandroviče Zubova, carevnina favorita.

234 Žádost G. I. Šelichova Kateřině II. z 30. června 1795. Cit. dle DAWN–PETROV, Natalia Shelikhova, s. 50. 235 Srov. Rozhodnutí irkutské městské rady z 6. září 1795. In: DAWN–PETROV, Natalia Shelikhova, s. 50. 236 Srov. Žádost N. A. Šelichovové Kateřině II. z 15. října 1795. In: DAWN–PETROV, Natalia Shelikhova, s. 51n.

65 7.2. Sjednocená americká společnost

S nástupem nového panovníka na ruský trůn, cara Pavla I., se změnil i oficiální pohled na státní ekonomiku.237 Natalija Alexejevna Šelichovová se proto pokusila vzkřísit manželův plán na založení monopolní obchodní společnosti. Dá se předpokládat, že opět zaintervenoval zeť Nikolaj Rezanov, jisté ale je, že tentokrát se záměr podařil. V červenci roku 1797 došlo ke spojení kapitálů sibiřských podnikatelů, tedy de facto ke sjednocení dvou společností – Americké severovýchodní, Severní a Kurilské s hlavními podíly Natalije Alexejevny Šelichovové a Ivana Larionoviče Golikova, která již byla i oficiálně jedním velkým podnikem,238 a Irkutské obchodní společnosti vzniklé nedlouho předtím, v níž participovali obchodníci z celého Ruska a v jejímž čele stál Nikolaj Prokofjevič Mylnikov.239 Fúzí vzniklá organizace dostala název Sjednocená americká společnost. Existenci Sjednocené americké společnosti pak definitivně potvrdilo přijetí organizačních stanov dne 3. srpna 1798 a jejich potvrzení Pavlem I. V nich se uvádí, že společnost je založena na akciovém principu za účasti 20 akcionářů.240 Vstupní kapitál 724 tisíc rublů byl rozdělen na 724 akcií po tisíci rublech. Na základě organizačních stanov byli do čela společnosti zvoleni dva ředitelé, kterým byl přisouzen plat 2000 rublů ročně. Programově bylo navázáno na „šelichovský odkaz“ – lov kožešinové a mořské zvěře, směnný obchod s původními obyvateli, podpora křesťanské misie působící mezi inuity, objevování nových ostrovů, osídlování nových končin a zakládání opěrných bodů.241

7.3. Rusko-americká společnost

Zásadním mezníkem v historii Ruské Ameriky se stal rok 1799 a datum 8. července. Toho dne car Pavel I. podepsal ukaz senátu o zřízení Rusko-americké společnosti pod nejvyšší záštitou Jeho Imperátorského Veličenstva, jejímž základem se stala Sjednocená americká společnost a její statuta.242 Tímto aktem se z komerční podílové společnosti

237 Oproti Pavlu I. považovala jeho matka Kateřina II. monopol za nebezpečnou „stohlavou saň“ a ukazem z roku 1762 ho zakázala. Srov. Poznámky Kateřiny II. k žádosti G. I. Šelichova z roku 1788. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 282. 238 V průběhu devadesátých let Šelichov několik podniků založil, činnost jiných byla ukončena, některé byly podřazeny pod Severovýchodní společnost. Orientaci v této problematice zhoršuje i fakt, že všechny podniky s Šelichovovou účastí byly souhrnně nazývány Severovýchodní společnost. 239 Podrobněji o procesu vzniku srov. DAWN–PETROV, Natalia Shelikhova, s. 79n. 240 Podle amerického historika Basila Dmitrishina měla společnost 42 podílníků (srov. DMITRISHIN, Administrativnyj apparat), v aktu sjednocení je jich vyčísleno jen dvacet, zato jsou ale uvedeni s dětmi (srov. Akt Americké sjednocené společnosti. In: Polnoje sobranie zakonov Rossijskoj imperii, s. 706). 241 Akt Americké sjednocené společnosti. In: Polnoje sobranije zakonov Rossijskoj imperii, s. 704–718. 242 Zákon 19030 o zřízení Rusko-americké společnosti. In: Polnoje sobranije zakonov Rossijskoj imperii, s. 699–718.

66 ruských kupců stala polostátní organizace s právem monopolu a povinností výkonu správy v Ruské Americe aneb, jak se o desítky let později vyjádřil velkokníže Konstantin Nikolajevič Romanov, jednalo se o „spojení kupce a administrátora v jedné osobě“.243 Oficiálně nepřiznanou státní strategii správně postihl ve svém tvrzení ruský historik Semjon Bencianovič Okuň: „Carská vláda postavila před Rusko-americkou společnost úkol velkého politického významu. Právě jí byla určena realizace tohoto grandiózního plánu expanze, v jehož výsledku se měla severní část Tichého oceánu proměnit ve „vnitřní“ vody Ruského impéria.“244 Krátce řečeno, Rusko-americká společnost byla „vládní institucí kamuflovanou obchodní terminologií“,245 jak se výstižně vyjádřil americký historik Basil Dmitrishin. Je totiž pravda, že téměř od počátku bylo do fungování společnosti zainteresováno ministerstvo námořnictva, později přibylo ministerstvo vnitra a od roku 1819 i ministerstvo financí, do jehož gesce pak byla společnost zařazena. Dozor nad činností společnosti zesílil už v roce 1804, kdy car zřídil Dočasný komitét o třech úřednících. O deset let později se tento komitét transformoval ve Zvláštní radu, jejíž pět členů částečně volených a částečně jmenovaných vystupovalo při jednání vlády se zástupci společnosti ve funkci prostředníků. Většinou stáli členové rady na straně společnosti.246 Rusko-americká společnost, jak se plný čestný název zkracoval, získala od ruského cara „na 20 let výhradní právo na veškeré zdroje, lov, obchod, založené podniky a objevování nových zemí“.247 Jako pole působnosti byla společnosti vedle severotichomořských ostrovů vymezena oblast na sever od 55° s. š., přičemž ale nebylo zakázáno, naopak bylo doporučeno, aby se zakládaly opěrné body i na jižnějším americkém pobřeží, které dosud nebylo jinými evropskými národy obsazeno.248 Záštita panovníka spočívala v ochraně carským loďstvem a v právu bezplatného využívání státních lesů pro stavbu lodí. K 724 akciím, které již byly v oběhu, jich byl vydán další tisíc. V dalších organizačních bodech se s drobnými úpravami aplikovala výše zmiňovaná pravidla předcházející Spojené americké společnosti. Společnost vedli nejvýše čtyři ředitelé – prvními v tomto úřadu byli Semjon Alexejevič Starcov a Dmitrij Nikolajevič Mylnikov, zvolení již v roce 1798, v roce 1799 k nim přibyli Jakov Nikolajevič Mylnikov a Michail Matvějevič Buldakov, jenž byl

243 GRIŇOV, Velikij kňaz Konstantin. 244 OKUŇ, Rossijsko-Amerikanskaja kompanija, s. 49. Srov. GRIŇOV, Geopolitičeskije interesy. 245 DMITRISHIN, Administrativnyj apparat. 246 DMITRISHIN, Administrativnyj apparat. 247 Zákon 19030 o zřízení Rusko-americké společnosti. In: Polnoje sobranije zakonov Rossijskoj imperii, s. 699. 248 TAMTÉŽ, s. 703.

67 ředitelem předsedajícím. Díky tomu, že Buldakov byl zetěm Grigorije a Natalije Šelichovových, byla na dlouhá léta (v ředitelské funkci skončil v roce 1827) zajištěna úzká spojitost s předchozím „šelichovským obdobím“.249

7.4. První léta společnosti

Ač měla Rusko-americká společnost slibný začátek, první léta jejího fungování očekávaný úspěch nepřinesla. Naopak společnost postihlo několik nepříjemností. Hned roku 1799 ztroskotala loď Fénix, na které se kromě nákladu materiálu a proviantu vezl mj. i otec Ioasaf, vůdce pravoslavné misie na Kodiaku, čerstvě jmenovaný kodiackým biskupem. Dále bylo indiánským útokem zničeno ruské sídlo v Jakutatském zálivu, resp. první pevnost na ostrově Sitka. Nejpodstatnějším se ale ukázal spor o finance a podíly mezi Natalijí Šelichovovou a kupci Mylnikovovými.250 Situace byla nakonec urovnána, ale aby se do budoucna pochybné finanční machinace neopakovaly, bylo roku 1800 sídlo společnosti přesunuto do Sankt-Petěrburgu. Tím však bylo znemožněno sibiřským kupcům účastnit se každoročního setkání všech akcionářů, na kterém se hlasovalo o zásadních záležitostech týkajících se společnosti i Ruské Ameriky. Ke slovu a hlasování se zato dostali vysoce postavení činitelé impéria, kteří si poté, co car Alexandr I. schválil roku 1801 „záchrannou“ emisi dalších 7350 pětisetrublových akcií a sám jich dvacet zakoupil, rovněž akcie koupili. Tehdy začala určovat směřování společnosti petrohradská dvorská elita.251 Jestliže při založení společnosti mělo v podniku účast přibližně 17 akcionářů, v roce 1802 jich bylo už rovných 400.252

7.5. Administrativní systém Ruské Ameriky

Administrativně podléhala Ruská Amerika kanceláři Americké sjednocené, později Rusko-americké společnosti v Irkutsku, kde sídlilo vedení společnosti. Na další úrovni pak byla správa rozdělena mezi čtyři podřízené kanceláře – v Ochotsku, na Kodiaku, na Unalašce a na Kurilských ostrovech. Centrum koloniální správy, sídlo „výkonného velitele“ Ruské Ameriky, měnilo své místo dvakrát. V prvních letech, ještě před založením monopolní Rusko-americké společnosti, sídlili Šelichovem dosazení správci v Přístavu Tří Svatých na Kodiaku.

249 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, příloha Ředitelé hlavního velení Rusko-americké společnosti (1799– 1871), s. 312n. 250 Srov. JERMOLAJEV, Glavnoje pravlenije RAK. 251 KUDRJA, Pod vysočajšim pokrovitělstvom. 252 GLAZYRIN, Russkije zemleprochodcy, sine pagina.

68 S nástupem Alexandra Baranova na tento post bylo centrum přeneseno do nově založeného Pavlovského Přístavu na východě Kodiaku. Na počátku 19. století došlo po mnohých peripetiích na ostrově Sitka k založení městečka Novo-Archangelsk, které se stalo posledním hlavním městem Ruské Ameriky a jako takové fungovalo až do prodeje Aljašky v roce 1867. Další stupeň administrativní hierarchie, který se zodpovídal kodiacké, resp. později novoarchangelské kanceláři, tvořily pevnosti neboli reduty. Těch bylo v celé ruské oblasti v Americe do počátku dvacátých let 19. století vybudováno osm. Jejich obyvateli bylo zpravidla pár promyslníků a několik desítek spolupracujících domorodců, resp. kreolů. V pevnostech se skladovala výstroj, výzbroj, zboží a potraviny pro jim vyhrazené území. Při pevnostech zpravidla fungovaly různé řemeslné dílny, někdy i loděnice. Nejmenší jednotkou v sídelní struktuře Ruské Ameriky pak byly tzv. odinočky, místa, kde přebýval jeden promyslník, který měl k ruce skupinu inuitů. Za odinočky se označovaly lokality, kde se například lovily a sušily ryby, nebo opravovaly kajaky. Pokud význam místa časem stoupl, rozhodlo se o transformaci odinočky v pevnost.253 Co se týče osídlení Aljašky Rusy, na počátku osmdesátých let 18. století, tj. v době prvních Šelichovových výprav, se jejich počet pohyboval okolo tří set padesáti osob – Grigorij Ivanovič Šelichov měl pod sebou 192 mužů a dále v regionu operovaly ještě asi tři lodě jiných společností, každá s posádkou kolem padesáti mužů. Po ruském usídlení se na Kodiaku a připlutí dalších lovců a osadníků, ale zároveň po ukončení činnosti společnosti Lebeděva-Lastočkina, která nevstoupila do svazku Rusko-americké společnosti, se počet obyvatel eurasijského původu v průběhu devadesátých let zvýšil na přibližně čtyři sta až pět set osob. S přesunem správního centra Ruské Ameriky do Novo-Archangelsku, města dále budovaného a rozšiřovaného, a s tím souvisejícím osídlením různými úředníky a řemeslníky se počet neamerických obyvatel na Aljašce ještě zvýšil. Když v roce 1839 proběhlo první relevantní sčítání lidu, v celé severozápadní Americe bylo napočítáno 836 z Ruska přišlých osob, což se zároveň uvádí jako mezní počet ruských obyvatel. Takovýto stav totiž přetrvával s malými rozdíly (spíše ve snižující se tendenci) až do konce existence Ruské Ameriky v šedesátých letech 19. století. Pod tímto zorným úhlem je evidentní, že žádné z přibližně patnácti ruských sídel v Americe nemohlo obývat víc než několik desítek lidí čistě ruského (přesněji neamerického) původu.

253 DMITRISHIN, Administrativnyj apparat.

69 7.6. Ostrov Sitka

Po více než padesáti letech, během kterých do západní části Ruské Ameriky připlouvaly každým rokem skupiny promyslníků s cílem lovit kožešinovou zvěř a velké mořské tvory, se zvířecí kolonie radikálně umenšily. Od devadesátých let 18. století se proto lovci museli vydávat za předmětem lovu na stovky kilometrů dlouhé plavby do jižněji položených oblastí, kde především mořských vyder bylo ještě hojně. Aby se zredukovala časově i fyzicky náročná putování přes moře, koloniální vedení – tehdy to byl Alexandr Andrejevič Baranov – přistoupilo na myšlenku vybudování nového centra. Ve roce 1799, kdy byla založena hospodářská osada v Jakutatském zálivu, se jiná skupina Rusů a kodiackých Aleutů vypravila k ostrovu Sitka.254 Tam vstoupil Alexandr Baranov do jednání s místním indiánským národem Tlingitů ohledně poskytnutí jejich území ke stavbě pevnosti. Indiáni dostali mnohé dárky a Rusové zas povolení stavět. Ještě toho léta se začalo se stavbou pevnosti Sv. Arcistratéga Michaela, zkráceně Michajlovské pevnosti. Po dvou letech bylo budování opevněného ruského sídla dokončeno.255 Tlingité se však začali stavět i přes obdarovávání a uzavřenou smlouvu k Rusům nepřátelsky. Přispívalo k tomu zřejmě i hrubé zacházení s několika významnými Tlingity, dokonce jejich zabití, také neúcta k hrobům jejich předků a nakonec i konzumace jejich zásob ryb na zimu.256 Averze indiánů vyústila roku 1802 v útok na Michajlovskou pevnost, pobití přítomné posádky, spálení budov, obsazení místa a založení vlastní vesnice.257 Rusové se s pobitím svých druhů nesmířili a po dvou letech vyslali na Sitku ozbrojený oddíl „se 120 Rusy na čtyřech plachetnicích a s 800 kodiackými obyvateli na 300 kajacích“,258 aby ztracené pozice získali zpět. Následoval krvavý střet, během něhož Baranovovým mužům výrazně pomohl kapitán Jurij Fjodorovič Lisjanskij s posádkou lodi Něva, který v tu dobu připlul do Ruské Ameriky a na Baranovovu žádost k Sitce dorazil. Pod krytím dělostřelbou z lodi se Rusům podařilo v boji nad Tlingity zvítězit. Nová ruská pevnost byla následně vystavěna nikoliv na rovině u břehu, ale na nedalekém vyvýšeném ostrohu. Druhá ruská pevnost na ostrově Sitka dostala název Novo-Archangelsk.259

254 Ostrov Sitka nyní nese název Baranovův ostrov (Baranof Island). 255 GRIŇOV, Indějcy tlinkity, s. 109n. 256 TAMTÉŽ, s. 118. 257 TAMTÉŽ, s. 115n. 258 LISJANSKIJ, Putěšestvije, s. 245. 259 Srov. TAMTÉŽ, s. 125–130.

70 7.7. Nové centrum Ruské Ameriky

Novo-Archangelsk se záhy stal živým centrem Ruské Ameriky, ve kterém bylo neustále přítomno ke dvěma stům Rusů. Kromě hlavního velitele kolonií a několika úředníků zde působili řemeslníci všeho druhu – tesaři, loďaři, kováři, zámečníci, pecaři, provazníci, uhlíř a mnozí další. Ve městě žili tři duchovní, pracovníci ve špitálu, učitel, několik provozovatelů obchodu a samozřejmě ruští námořníci a promyslníci. Nelze zapomenout ani na menší stálou ozbrojenou posádku.260 Město či spíše městečko se skládalo z centrální vyvýšené pevnosti opevněné třemi nárožními hláskami s celkem třiceti děly a s domem hlavního velitele a kasárnami uprostřed. Pod vrchem se pak nacházely obytné domy zaměstnanců společnosti, různé sklady a několik obchodů.261

Obrázek 1 – Mapa centrální části Ruské Ameriky s vyznačením zeměpisných lokalit a nejvýznamnějších sídel vybudovaných ruskými promyslníky v letech 1784–1818. (Vytvořeno autorem na volně dostupném podkladu ©OpenStreetMap contributors.)

260 Zapiski Kirilla Chlebnikova, s. 93n. 261 Zapiski Kirilla Chlebnikova, s. 149.

71 7.8. Expanze do Kalifornie

Přesunutím centra jediné ruské zámořské kolonie z Pavlovského Přístavu do Novo- Archangelsku v roce 1808 se ruským kolonizátorům přiblížila bohatá loviště mořské vydry u kalifornského pobřeží a otevřely se nové perspektivy k postupu na jih, což proklamoval jeden z bodů v zakládací listině Rusko-americké společnosti. Zaujetí pozice v jižnějších, klimaticky příznivějších podmínkách zároveň slibovalo dosažení dalšího z cílů společnosti, a to vytvoření zemědělského centra jako plnohodnotného hospodářského zázemí pro omezeně úrodnou aljašskou část Ruské Ameriky. Průkopníkem v tomto směru se stal promyslník Ivan Alexandrovič Kuskov, blízký přítel a pravá ruka Alexandra Andrejeviče Baranova. Během loveckých výjezdů podél amerického pobřeží doplul na konci prvního desetiletí 19. století do Bodegova zálivu, který přejmenoval na Rumjancevův záliv podle tehdejšího ruského ministra zahraničí Nikolaje Petroviče Rumjanceva a kde následně založil Rumjancevův Přístav.262 Nedaleko odtud, asi dvacet pět kilometrů na sever, pak vytipoval místo k založení pevnosti. Ta byla vystavěna v letech 1812–1841 na výměře přibližně 90 x 105 metrů, ohrazená čtyřmetrovou palisádou, uvnitř s kostelem, kasárnami, domem správce a dalšími technickými stavbami. Zprvu se nazývala Slavjansk, ale záhy se všeobecně ujal název Fort Ross.263 Ve Fort Ross byla zřízena další z oblastních administrativních kanceláři, jež byly podřízeny vedení Rusko-americké společnosti. V blízkém okolí pevnosti, u Ruské řeky (alternativně řeky Slavjanky), byly posléze založeny tři ranče: Kostromitinova, Chlebnikova a Černých.264 Zásadním problémem narušujícím ekonomický potenciál této ruské kolonie se ukázaly být vztahy s místními obyvateli. Se španělskými misionáři i kalifornskými indiány měli Rusové vztahy dobré, ale jiná situace byla se Španěly, resp. Mexičany.265 Podle historika architektury Kočedamova nebylo plánované hospodářské soběstačnosti dosaženo nikdy a jako důvod uvádí, že protirusky naladění Hispánci vystavěli kolem pevnosti své usedlosti, čímž omezili pole ruské působnosti v oblasti omezili.266 Neúspěch ruského hospodaření ale tkvěl především v zákazu obchodu s cizinci vydaném madridskou vládou. I když po vzniku nezávislého Mexika tato překážka zmizela, řada omezení dlouho přetrvávala. Fort Ross fungovala jako solitérní báze Rusko-americké společnosti do roku 1841, kdy byla prodána

262 Jedná se o dnešní město Bodega Bay ve stejnojmenném zálivu. Záliv byl Španěly nazván podle mořeplavce jménem Juan Francisco de la Bodega y Quadra. 263 Lokalita Fort Ross je dodnes zachovalý pozůstatek ruské přítomnosti na americkém kontinentu a je prohlášena za národní historickou památku. 264 KOČEDAMOV, Russkije poselenija, s. 116. 265 Srov. SCHWARTZ, Fort Ross, s. 6. 266 KOČEDAMOV, Russkije poselenija, s. 116.

72 kalifornskému obchodníkovi se švýcarskými kořeny Johnu Sutterovi267 za 30 000 amerických dolarů.268

7.9. Havajská epizoda

Působení Rusko-americké společnosti nebylo svázáno jen s Aljaškou a ostrovy v severním Tichomoří. Na několik let se ruský živel dostal i na Sandwichovy ostrovy, jak byly tehdy označovány Havajské ostrovy. Zastáncem ruských zájmů na tomto od Aljašky i od kalifornského pobřeží vzdáleném souostroví se stal – bez pověření z vyšších míst – Georg Anton Schäffer, německý lékař působící v carském Rusku, který přijel do Ruské Ameriky jako lodní lékař, ale pro neshody na lodi byl vysazen v Novo-Archangelsku. Právě v tu dobu, na začátku roku 1815, ztroskotala u Havajských ostrovů loď Rusko-americké společnosti s nákladem kožešin. Velitel kolonií, Alexandr Andrejevič Baranov, vyslal na místo skupinu, ve které byl i Schäffer. Jejím úkolem bylo hodnotný náklad vyzvednout a dovézt do cíle určení. Schopný Schäffer během vyřizování tohoto poslání obhlédl aktuální politickou situaci, pochopil vztah dvou znepřátelených stran na ostrovech a následně z vlastní iniciativy nabídl jednomu z místních králů vojenskou pomoc a ochranu ruského cara. Jeho nabídka byla havajským panovníkem přijata a německý lékař v ruských službách za to dostal vedle příslibu výhradního námořního obchodu s Ruskem část území ostrova Kauai. Roku 1817 Schäffer vybudoval na ostrově Alžbětinskou pevnost, později ještě další dvě – Alexandrovskou a Barclaye de Tolly.269 „Ruskou idylu“ na Havaji nakonec narušilo připlutí kompetentního ruského pověřence, který popřel, že by ruské zájmy prezentované Schäfferem byly podporovány carskou vládou, resp. Rusko-americkou společností. Zhrzený lékař odmítl s Rusy odplout, a tak konec jeho působení zajistili až američtí obchodníci, kteří jej posadili na jednu ze svých obchodních lodí směřující do Kantonu.270

267 John Augustus Sutter (1803–1880) – podnikatel, jenž byl mexickou vládou pověřen kolonizací části kalifornského území; v místech dnešního města Sacramento tedy založil Sutterovu pevnost a oblast nazval „Nová Helvécie“. V jím založené Sutterově pile u města Coloma bylo poprvé nalezeno v řece zlato, čímž v roce 1848 začala kalifornská zlatá horečka. 268 SCHWARTZ, Fort Ross, s. 9, 13, 22. 269 Pevnosti byly pojmenovány podle vládnoucího carského páru a podle jednoho z vojevůdců v ruských službách. V některých zdrojích (KOČEDAMOV, Russkije poselenija, s. 117) se uvádí, že třetí pevnost nesla Schäfferovo jméno. To je ale zřejmě chyba, podle sebe pojmenoval Schäffer údolí, v němž se plantáže nacházely. Srov. PIERCE, Georg Anton Schäffer, s. 401. 270 Srov. PIERCE, Georg Anton Schäffer, s. 398–403.

73 8. LIDÉ V RUSKÉ AMERICE

Když Rusové připluli k Aleutským ostrovům a k aljašskému pobřeží nenarazili na neosídlenou zemi, ale setkali se na americkém kontinentu, podobně jako před dvě stě padesáti lety na východním pobřeží Kryštof Kolumbus a jeho následníci, s domorodým obyvatelstvem. Původní osídlení severozápadu americké pevniny tvořily před příchodem Rusů dvě etnické skupiny – inuité (obývající Aljašku a tichomořské ostrovy) a američtí indiáni (žijící především na východním pobřeží Aljašského zálivu)271 –, které se dále dělily na jednotlivé národy, resp. kmeny. Obchodní kontakt ruských promyslníků s domorodci vedl k rozčlenění původní struktury americké populace, a to do několika sociálních vrstev na základě jejich vztahu k Rusům. Vznikly tak skupiny poddaných, závislých a nezávislých. Každou z nich se nyní pokusíme charakterizovat na základě přímých svědectví a záznamů té doby.

8.1. První kontakty

Prvním z prvních národů,272 se kterými Rusové navázali kontakt, byli Aleuti. Ilustrativní svědectví o tom, jaký dojem mohli nově příchozí na Ostrovany, jak Rusové obyvatele tichomořských ostrovů nazývali, udělat, zaznamenal na základě vyprávění obyvatel ostrova Kodiak kapitán Gavriil Ivanovič Davydov: „Když poprvé [Konjagové] uviděli příchozí na Kodiak, mysleli si, že jsou to čerti vyšlí z vody. Není překvapující, že ohromné (v porovnání s jejich čluny) lodě, pohybující se po moři bez vesel, lidi, jaké nikdy neviděli, palné zbraně a úplně všechno, co bylo pro ně nové, je zastrašilo a dalo důvod k takovému nesmyslnému závěru. Na začátku Ostrované nikterak nepomýšleli na to, že by se Rusové mezi nimi usídlili navždy, ale když se následně počet připlouvajících lodí začal zvyšovat, začali se toho obávat.“273 Z předchozího pojednání víme, že se události na Kodiaku vyvinuly v sérii ozbrojených střetů. Nicméně na základě této lokální kodiacké ústní tradice nelze rekonstruovat přístup obyvatel všech Aleutských ostrovů. Kromě té části populace, která považovala Rusy za nebezpečí a neustále proti nim strojila úklady, existovala i část

271 Kromě etnického původu je zásadním rozdílem mezi těmito dvěma skupinami doba jejich příchodu z asijského kontinentu (přes Beringovu úžinu) na americký. Američtí indiáni sem přišli přibližně před 15– 28 000 lety; inuité (dříve zvaní eskymáci) později, zhruba před 5–7 000 lety. Srov. ZELENÝ, Indiáni tří Amerik, s. 142. Podle nejnovějších archeologických zjištění přišli inuité na americký kontinent pravděpodobně již o několik tisíc let dříve. 272 První národy (First peoples) je oficiální termín pro označení původních, lépe řečeno prvně příchozích obyvatel amerického kontinentu, jež používá kanadská vláda. 273 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 57.

74 druhá, která po prvotním překvapení ráda akceptovala novou možnost směnného obchodu kožešin za různé užitečné předměty pokročilejší civilizace. O přístupu promyslníků ze Sibiře se dá jen těžko říci, že dávali přednost poklidné plodné spolupráci před násilným jednáním, jak bylo běžné například u lovců na francouzském nebo britském území v oblasti dnešní Kanady.274 Ani v tomto případě ale nelze generalizovat a připisovat jeden způsob chování všem loveckým výpravám. Ať už byla první léta promyslníků na ostrovech Ruské Ameriky jakákoliv – zdrojů k nim je poskrovnu –, v polovině sedmdesátých let se do kanceláře státní správy v Ochotsku dostala zpráva o příkoří, plenění a vraždách, kterého se proti Aleutům dopustila Bečevinova promyslová společnost.275 Je opodstatněné domnívat se, že agrese loveckých výprav se po tomto případu alespoň trochu umenšila, pokud víme, že hned po incidentu byla následující výprava nově vázána carskou vůlí, zprostředkovanou dekretem od ochotské kanceláře, v němž byli promyslníci instruováni, aby „do barbarského jednání, drancování a násilné odebírání v žádných podobách jsouce na ostrovech nevstupovali a takto s tamějšími národy pod trestem smrti nejednali“.276

8.2. Amanaté

Charakteristickým rysem vzájemných rusko-aleutských vztahů bylo braní zajatců, tzv. amanatů z řad místního kmene, většinou z rodin významných osob. Hlavním smyslem této praxe bylo kromě zajištění mírového soužití původního obyvatelstva s přišlými Rusy také donucení Aleutů k práci. Nejednalo se o zajatce v běžném slova smyslu, „zajetí“ mělo spíše podobu „dlouhodobé návštěvy“ v ruském táboře. Od promyslníků totiž byli takto vybraní domorodci živeni, odíváni, mohli přijímat hosty a dokonce i na čas odcházet domů. Od doby Grigorije Šelichova se z amanatů postupně staly prominentní osoby, které měly mj. možnost vzdělávat se a které nemusely manuálně pracovat na rozdíl od svých soukmenovců.277 Odevzdávání několika členů kmene jako „rukojmích“ u inuitů se zřejmě s lety natolik zautomatizovalo, že hned po připlutí promyslníků „tojoni neboli stařešinové dali mu [předákovi lovců] amanaty a všelijak prokazovali vlídnost“278 – koneckonců místní národy tak dokazovaly, že mají zájem na poctivém jednání a obchodu.

274 GRIŇOV, Tuzemcy Aljaski, s. 74. 275 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 50. 276 Ukaz Kateřiny II. skrze kancelář Ochotského Přístavu z 29. srpna 1776. Cit. dle BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 51. 277 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 186. 278 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 58. Popis události z roku 1761.

75 Protože amanaté trávili v podstatě veškerý čas v blízkosti Rusů, naučili se brzy jejich jazyku a mohli být využíváni i jako tlumočníci. Na takovou pozici byl samozřejmě vhodnější ten, kdo znal i jazyky sousedních národů, proto někdy byli s tímto vědomím zajatci dopředu vytipováni. Tlumočník byl totiž condicio sine qua non jakékoliv činnosti v Ruské Americe – bez znalosti jazyka se těžko smlouvaly podmínky výměny věcí nebo přesvědčovalo o mírných úmyslech, zkrátka „bez dokonalých tlumočníků nelze uzavřít žádnou dohodu,“279 jak konstatoval Šelichov. Pokud nebylo zbytí, resp. pokud byla příležitost, schopný znalec domorodých jazyků se dal od inuitů nebo indiánů i koupit, třeba za kus železa.280

8.3. Obchod

Hlavní náplní interakce Aleutů s Rusy byl jednoznačně směnný obchod. Většinou mu předcházelo jednostranné obdarovávání místního obyvatelstva líbivými cetkami, pro ně však drahocennostmi, a poté už promyslníci využívali vděčnosti místních, aby od nich získali měkké zlato, jak se v té době označovaly kožešiny. Od domorodců evropští lovci pořizovali v první řadě kožešiny mořské vydry, dále pak kůže losí, jelení a medvědí a konečně i menších suchozemských zvířat. Kromě toho Rusové poptávali kůže větších mořských savců a jako potravu různé druhy mořských ryb.281 Naopak zájem mezi domorodci, např. u národa Tlingitů, byl především o „různé oděvy, železo, kotle a nádoby; jiné pak věci jako skleněné ozdoby a bižuterii nepřijímají tak rádi“, 282 jak nám přibližují záznamy ruských mořeplavců Izmajlova a Bočarova. Americký cestovatel přelomu 18. a 19. století Peter Corney zaznamenává poněkud odlišný americký obchodní artikl nabízený původním obyvatelům: „Hlavním předmětem obchodu v rámci výměny se všemi národy na [západním] pobřeží jsou muškety, přikrývky, střelný prach, střelivo, červené barvivo (které používají k pomalovávání obličeje), tabák, korálky, knoflíky, silný mosazný drát, z něhož vytvářejí náramky, prstýnky atd., velká poptávka je po hotovém oblečení; ve skutečnosti je ale potěší jakékoliv bezvýznamné hračky.“283 Jak je na první pohled vidět, anglosaští obchodníci na rozdíl od těch ruských poskytovali v rámci obchodního procesu domorodcům střelné zbraně. Už na začátku 19. století se na ruské straně

279 Instrukce G. I. Šelichova hlavnímu veliteli K. A. Samojlovu z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 188. 280 Srov. IZMJALOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 103n. 281 Srov. MACKIE, Trading beyond the mountains, s. 284. 282 IZMAJLOV–BOČAROV. Prodolženije stranstvovanija, s. 102. 283 CORNEY, Voyages in the Northern Pacific, s. 68.

76 vyskytovaly názory, že takové počínání je namířeno proti ruské konkurenci, které se Američané a Angličané chtěli pomocí ozbrojení indiánů a inuitů zbavit.284 Setkání dvou odlišných kultur ale nebyla vždy jen přátelskou výměnou zboží, nezřídka se odehrávala v klimatu značně napjatém či dokonce nepřátelském. Jeden z prvních rozsáhlejších vzájemných střetů se odehrál na Unalašce, největším z Aleutských ostrovů, na začátku šedesátých let. Inuité se tehdy domluvili proti posádkám několika promyslnických lodí a postupně je pobili. Rusové dle svědectví v odvetu povraždili dokonce několik set domorodců.285 Pamětník Berch, nehledě k vysokým počtům obětí, vyzdvihl jiný aspekt události, který považoval za ospravedlňující, a to že „po tomto ponaučení se už neodvážili obyvatelé Aleutských ostrovů na Rusy útočit“.286

8.4. Jasak

Vedle směnného obchodu sehrával nezanedbatelnou roli ve vztazích místních a příchozích jasak. Tato „kožešinová daň“, kterou byli po vzoru Sibiře domorodci severozápadní Ameriky coby poddaní Ruského impéria od roku 1746 zatíženi,287 přinesla patrně více škody než užitku. To dokládá i soudobý pozorovatel, námořní historik Vasilij Nikolajevič Berch: „Ostrované zprvu přijali Rusy velmi vlídně, ale když po nich [promyslník] Očeredin žádal jasak, úplně se změnili.“288 Koneckonců i sám Šelichov ve svých záznamech píše, že o jasaku se před obyvateli Kodiaku vůbec nezmiňoval, aby je neodradil od spolupráce.289 Časem se i do senátu se doneslo, že někteří promyslníci „pod rouškou vybírání jasaku je [inuity] olupují o jejich poslední věci potřeby,“290 s čímž carevna rozhodně nemohla souhlasit. V návaznosti na krvavé potyčky promyslníků s domorodými národy, které mohly být částečně vyvolávány odevzdáváním jasaku, a s tím spojeného poškozování dobrého jména ruského státu se Kateřina II. v roce 1788291 rozhodla tuto povinnost zrušit.292 Konkrétně tento svůj záměr vyjádřila a uskutečnila v poznámce pro senátní komisi o komerci, plavbě

284 Srov. GOLOVNIN, Putěšestvije, s. 216. 285 Srov. BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 62, 74n. 286 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 75. 287 Srov. BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 11. 288 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 78. 289 Srov. ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 48. 290 Zpráva Komise o komerci, plavbě a obchodu v Tichém oceánu z března 1788. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 276. 291 Srov. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 121 nebo ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 281. 292 BERCH, Chronologičeskaja istorija, s. 80. Chybně uvádí rok 1779. Otec Gedeon uvádí ve svých záznamech rovněž chybný rok 1794 (srov. Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 86).

77 a obchodu v Tichém oceánu: „Zjistit na základě jakého ukazu jsou Aleutské ostrovy zatíženy jasakem a pokud se takový nenajde, tak kupcům zakázat poplatek zákonnou vládou neustanovený vybírat.“293 Druhý typ vzájemné rusko-inuitské interakce, který s odevzdáváním jasaku po desetiletí koexistoval a posléze ho definitivně nahradil, – oficiálně nazývaný spolupráce – byl podle očitých svědků, kteří nebyli v lovu zvěře a obchodu zainteresováni, ještě větším vykořisťováním. Například otec Gedeon, který byl na začátku 19. století vyslán synodem do Ruské Ameriky jako vizitátor činnosti duchovní misie a potažmo fungování Rusko-americké společnosti, zhrozeně konstatoval: „Copak to není horší než jasak, který se od roku 1794 [správně má být 1788] nevybírá? A copak to je známka vlídného a přátelského zacházení? Slova ‚vlídné a přátelské zacházení‘ mají první místo na rtech a v papírech [Rusko- americké] společnosti, ale ne ve skutečnosti.“294

8.5. Sociální struktura a zaměstnání původních obyvatel

Abychom pochopili, jaký sociálně-pracovní systém máme na mysli, musíme se vrátit do raného období Ruské Ameriky, v němž má lovecká kooperace promyslníků s Aleuty svůj počátek. Hlavní pohnutkou, která ve čtyřicátých letech 18. století přivedla promyslníky ze Sibiře na ostrovy Ruské Ameriky, byla hojnost zdejší kožešinové zvěře. Tu v nově objevovaných oblastech zastupovala především mořská vydra. Pro Rusy, kteří byli zvyklí na sibiřského sobola a jiné suchozemské živočichy, to byla, i přes jejich flexibilní přechod na „jiný artikl“, záležitost nová. Promyslníci si ale brzy uvědomili, že nepoměrně efektivnější bude, využijí-li k lovu vyder místních obyvatel.295 Místní chlapci totiž byli už od útlého věku formováni v loveckých dovednostech – učili se stavět kajaky, zhotovovat luky a šípy, střílet s nimi, vrhat kopí, plavit se a lovit v kajaku –, takže pro lov ve vodách Tichého oceánu se stěží našlo schopnějších než byli inuité.296 Promyslníci pak převzali funkci dozoru nad nimi. Tento způsob organizace práce se v literatuře označuje jako bezprecedentní a velmi efektivní.297 Organizaci práce původního obyvatelstva byla věnována pozornost v mnohých textech, jež pojednávají o historii Ruské Ameriky. Z novějších autorů se jí věnuje ruský

293 Poznámky Kateřiny II. ke zprávě Komise o komerci, plavbě a obchodu v Tichém oceánu z roku 1788. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 281. 294 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 86. 295 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 62. 296 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 45n. 297 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 65.

78 badatel Andrej Valtěrovič Griňov298 nebo americký historik Ilya Vinkovetsky299. Tito, a podobně i většina badatelů, se shodují na rozdělení původních Američanů na skupiny závislých a nezávislých národů. Na Rusech závislé obyvatele pak lze rozdělit na poddané a svobodné. Co se týče samotné charakteristiky jednotlivých kategorií, velmi užitečným pramenem v tomto směru jsou záznamy otce Gedeona, který pobýval v Ruské Americe v prvním desetiletí 19. století a jenž měl mj. za úkol obhlédnout životní úroveň místního obyvatelstva.

8.6. Kajurové

Na Rusech závislými obyvateli byli ti, kdo žili pospolu s příchozími a byli pod jejich vlivem, částečně z vlastní vůle, částečně z donucení kvůli odevzdaným amanatům. Mezi závislé osoby lze zařadit tzv. kajury, což byli původně otroci domorodců; po příchodu Rusů se stali zcela podřízenými „zaměstnanci“ Rusko-americké společnosti, zůstávali tedy de facto i nadále v otrockém postavení.300 Muži vykonávali nejtěžší a pomocné práce – káceli stromy, lovili a zpracovávali ryby, nabírali jedlovou smolu, pálili cihly, vařili sůl nebo pádlovali stovky kilometrů na kajacích; jejich ženy pak vykopávaly jedlé kořeny, sbíraly plody, sušily ryby, trhaly kopřivy a z nich vyráběly přadeno na sítě, škvařily velrybí tuk a činily kůže, ze kterých posléze šily oděvy. Kajurové vše činili za minimální kompenzaci, jen za jídlo, jednoduché oblečení, případně trochu tabáku. Na zimu byli posíláni do svých vesnic, aby je promyslníci nemuseli živit.301 Postavení kajurů, kteří tvořili průměrně jednu desetinu zaměstnaných domorodců, tj. přibližně 700 osob, se změnilo až ve dvacátých letech 19. století, kdy byli nazváni sloužícími Aleuty a byl jim přiznán malý plat.302

8.7. Svobodní

Druhou skupinou v kategorii osob na Rusko-americké společnosti závislých303 byli svobodní, tj. nepoddaní inuité, kteří tvořili většinu obyvatel Aleutských ostrovů a pevninské Aljašky. Všichni zdraví mužové v produktivním věku byli zaměstnáni lovem mořské vydry.

298 Např. GRIŇOV, Tuzemcy Aljaski, russkije promyšlenniki i Russko-Amerikanskaja kompanija: sistěma ekonomičeskich otnošenij (2011). 299 Např. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika: zaokeanskaja kolonija kontiněntalnoj imperii 1804–1867 (2015, anglický originál vydán roku 2011). 300 GRIŇOV, Tuzemcy Aljaski, s. 77. 301 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 80; DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 120. 302 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 118. 303 Historik Vinkovetsky výstižně konstatuje, že to byla spíše Rusko-americká společnost, kdo byl závislý na místním obyvatelstvu, resp. na jeho práci. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s.126.

79 Když byly později, na konci 18. století vydří kolonie v okolí Kodiaku už téměř vyhubeny, muselo se k místům jejich četnějšího výskytu plout po pobřeží stále dál, s postupem času až stovky kilometrů. Nezřídka se stávalo, že mnozí lovci plující na svém kajaku na takové dlouhé cestě utonuli.304 Promyslnická sezóna začínala s roztáním ledu v březnu a končila v polovině července. Poté zbývaly do začátku sychravého počasí ještě asi dva měsíce, během kterých si inuité museli pro své rodiny zajistit potravu na zimu. Kdo vlastnil kajak, musel si ještě po lovecké sezóně před blížící se zimou ulovit několik tuleňů a z jejichž kůží pak opravit své plavidlo, aby bylo příští rok k použití. Staří a dospívající chlapci byli vysíláni na lov ptáků. Norma byla ulovit tolik ptáků, aby jejich kůže vystačily na ušití 10 parek (na každou bylo třeba průměrně 35 ptáků). Mládenci, kteří se v létě neúčastnili lovu vyder, pak ještě v zimě odcházeli na několik měsíců na lov lišek. Předepsaný počet ulovených kusů na osobu byl pět lišek. Za úlovky nad zadané množství se dostával tabák. Pracovní náplň žen z kategorie svobodných se v podstatě nelišila od činnosti žen-kajurek. I ony měly tak jako muži očekávané výsledky přesně kvantifikovány – bylo určeno kolik košíků jakých plodů měly natrhat, kolik oděvů z čeho ušít atd. 305 Kdo nebyl dostatečně šikovný nebo neměl takové štěstí a normu nesplnil, musel si – ať už muž nebo žena – dokoupit svůj artikl od schopnějších soukmenovců, nebo se mu nesplněné množství přesunulo na další rok. Při úmrtí jedince byly jeho případné dluhy převedeny na příbuzné. Dluh tedy fungoval jako způsob neustálého zaměstnávání domorodců.306 Ženy pracovaly bez náhrady a byli to tedy jen aleutští lovci, kdo pracoval za peníze. Nalovené kožešiny odevzdávali za danou taxu, která byla tabulkově stanovena – v prvních dvou desetiletích 19. století na desetinu hodnoty uloveného zvířete. Odměnou za práci byla pro muže také parka – svrchní oděv sešívaný nejčastěji z kůží ptáků, které, jak bylo poznamenáno, mladí a staří ulovili a které jejich ženy sešily.307

8.8. Kreolové

Specifickou skupinou postupně se proměňující populace Ruské Ameriky byli kreolové. Vrstva kreolů – tj. míšenců původních obyvatel a kolonizátorů – byla logickým důsledkem minimálního počtu žen ruského (přesněji ruského nebo sibiřského) původu

304 Srov. Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 85n. 305 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 81–83. 306 Srov. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 119. 307 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 62.

80 přítomných v celé severozápadní Americe. Do vzájemných svazků s místními ženami vstupovali promyslníci lehce, zvláště muži pocházející ze sibiřských etnik neměli vůči „jiné rase“ žádné předsudky. Při porovnání s anglickou kolonizací východní části Ameriky se takový vztah domorodců a kolonizátorů jeví jako zásadní rozdíl. Koloniální vedení společnosti dokonce smíšené svazky podporovalo s vizí toho, že kdo se na Aljašce oženil a měl děti, spíše ze země již nechce odjet. Co se týká manželské morálky, Alexandr Andrejevič Baranov apeloval na to, aby promyslníci byli svým zdejším ženám věrni a žili v řádném církevně uzavřeném manželství. I když se vyskytovaly případy, že si Rusové brali ženy pro sebe násilně, mnohem častější bylo, že původní obyvatelé své dcery za Rusy provdávali ochotně, neboť takovým sňatkem stoupla dívčina, resp. ženina sociální prestiž i její materiální zajištění a jejich děti jako kreolové již byli z otrocké práce pro Rusko- americkou společnost vyvázáni.308 Díky jen částečnému domorodému původu dosáhli kreolové mezi obyvateli Aljašky lepšího postavení a získali jistá privilegia – mohli bezplatně navštěvovat školu a vyučit se řemeslu, za to ale byli povinni do svých 29 let pracovat pro Rusko-americkou společnost. V zaměstnání dostávali nevysoký, ale jistý plat; nezřídka se však vypracovali na řemeslné mistry, kancelářské úředníky nebo na post duchovního. Nejčastěji ale kreolové pracovali jako prostí dělníci nebo a vykonávali nejrůznější práce na lodích.309 V roce 1822 byl jejich sociální status oficiálně kodifikován a v zásadě se s nimi jednalo jako s Rusy.310

8.9. Nezávislé národy

Kromě národů „spřátelených“ se mezi obyvateli Aljašky nacházely i národy, jejichž odpor Rusové nikdy nezlomili. K takovým se řadili Tlingité. Tlingitští indiáni obývali tichomořské pobřeží přibližně od hory Sv. Eliáše, přes Jakutatský záliv a ostrov Sitka až k Horní Kalifornii. Snad proto, že měl tento národ čilé obchodní styky s Angličany od Hudsonova zálivu, resp. s obchodníky ze Spojených států amerických,311 přítomnost Rusů jako partnerů k výměnnému obchodu pro ně nebyla tak působivá a zajímavá jako pro jiné etnické skupiny. Z předchozího textu víme, že první ruské osídlení na ostrově Sitka nemělo dlouhého trvání – do dvou let bylo indiány zničeno. Dojem, že se po porážce Tlingitů a vybudování

308 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 216n. 309 Srov. Tabulka dosažených statutů kreolského obyvatelstva. In: GRIŇOV, Specifika vertikalnoj socialnoj mobilnosti, s. 78. 310 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 100–104. Ilya Vinkovetsky uvádí rok 1810. Srov. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 73. 311 Srov. ALPEROVIČ, Obrazovanije Rossijsko-Amerikanskoj kompanii.

81 Novo-Archangelsku smýšlení domorodců změnilo, byl klamný. V roce 1805 Tlingité vyplenili zemědělskou základnu Ruské Ameriky v Jakutatském zálivu, což ruské kolonii způsobilo nemalé zásobovací obtíže, a jejich útoky se čas od času objevily i v následujících desetiletích.312 Na východním pobřeží Aljašského zálivu tak nad ruskými promyslníky neustále visela jako Damoklův meč hrozba nenadálého indiánského napadení.

8.10. Principy práce

Otázku po tom, zda domorodí Američané přijali od Rusů pracovní obtížení ochotně a rádi, jednoznačně zodpovídá popis situace z roku 1801 zaznamenaný otcem Gedeonem: „[Rusové] Předem připravili klády na nohy, nasazovací klády na krk, pro mladé připravili pruty, po třicetileté rákosky a pro staré klacky, pak vyslali kajak s dělem a ručnicemi. Na západním mysu Kodiaku se po vystoupení na břeh ruští promyslníci postavili do řady s nabitými ručnicemi a řekli: ‚Nu, jestli nejedete na lov, řekněte,‘ natáhli kohoutky, ‚začneme střílet.‘ Kdo může v takovém úděsu vyjevit svou nespokojenost? Po přiražení k ostrovu Sitchinok vypálili z děla, postavili se s nabitými ručnicemi, rozložili podél obydlí pruty, rákosky, klacky, klády a dřevěné nákrčníky a řekli: ‚Kdo nechce jet na lov, ten ať si libovolně vybere.‘ Tehdy se někdo začal vymlouval, hned ho sebrali, vložili do železných pout a mlátili do té doby než chroptěl a sotva mohl říct: ‚Pojedu.‘“313 Pod tímto zorným úhlem tedy není důvodu nevěřit zprávám o tom, že někteří rodiče raději své novorozené dítě zabili, než aby muselo v budoucnu sloužit jako otrok Rusko- americké společnosti.314 V poznámce pod čarou ruský editor tohoto pramenného textu uvedenou informaci zlehčuje doplněním, že je možné, že otec Gedeon využil i nespolehlivou informaci, aby zveličil tvrdé svévolné jednání správce Baranova a že „toto je jediná zmínka ve velkém množství pramenů o faktu tohoto typu“.315 To ale není pravda. Například současník otce Gedeona, kapitán Gavriil Davydov, jehož historické a etnologické záznamy jsou jedny z nejužitečnějších pro poznání tehdejší doby, zaznamenal podobnou situaci: „Jeden z tlumočníků se zeptal jednoho divocha na jeho domácnost. Narodil se mi syn, odpověděl, chtěl jsem ho zabít, ale manželka ho litovala a nechala. Proč jsi chtěl udělat takový hrozný čin? zeptal se prvý s hrůzou. Lépe ať teď umře, než aby se stal kajurem (otrokem), když vyroste, odpověděl on.“316

312 Srov. GRIŇOV, Indějcy tlinkiti, s. 136, 139. 313 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 84n. 314 Srov. Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 91. 315 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 91, pozn. 49. 316 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 34.

82 Rusko-americká společnost omezovala práva domorodého obyvatelstva i dalšími opatřeními: Například bylo zakázáno lovit pro vlastní potřebu sysly, lišky a vydry; všechny vydří kožešiny se musely povinně odprodávat Rusko-americké společnosti, a to výhradně na oficiálně stanovených místech, jinak byly zabrány bez náhrady.317 V neposlední řadě je nutno zdůraznit ještě jeden fakt. Tím, že Rusové navykli domorodce žvýkání tabáku, ušetřila Rusko-americká společnost další finance, neboť mzda pro zaměstnané Aleuty se mohla minimálně zčásti vyplácet v naturáliích – tabákem.318

8.11. Finanční oceňování práce

Co se týká práce ruských kolonizátorů, vzhledem k jejich poměrně malému počtu (několik set osob v celé Ruské Americe) jich 80 % vykonávalo administrativní činnosti a ostatní pracovali na lodi nebo zajišťovali obranu pozic.319 Naprostá většina pracovníků Rusko-americké společnosti byla zaměstnána za půlpodíl ve společnosti, tj. za polovinu hodnoty jedné akcie. Jak ale počet řádných zaměstnanců narůstal, začal se čistý zisk společnosti snižovat. Hodnota jednoho podílu klesla v průběhu let do té míry, že se na konci desátých let 19. století dostala pod 1600 rublů za čtyřleté zúčtovací období. Pro srovnání uveďme, že v sedmdesátých letech 18. století měl půlpodíl ve společnosti hodnotu 2000 až 3000 rublů.320 Novým správcem Ruské Ameriky – po skončení 28leté vlády Alexandra Andrejeviče Baranova jím v souladu s novými pravidly byl vždy na maximálně pětileté období důstojník námořnictva – se v roce 1818 stal Leontij Adrianovič Gagemejstěr. Ten se rozhodl přejít na jiný model financování. Odměňování práce bylo nově realizováno prostřednictvím pravidelných ročních mezd v hodnotě 300 rublů, což v té době odpovídalo běžnému platu ruského řemeslníka.321 Kreolové a Aleuti zaměstnaní jako řemeslníci nebo námořníci dostávali plat ani ne poloviční, v rozmezí 60 a 150 rublů a Aleutům, kteří lovili zvěř, se zvýšily výkupní ceny z 1/10 hodnoty kožešiny nebo kůže na dvojnásobek.322 Od roku 1817 byla nově zavedena i koloniální měna – kožené „poukazy“, jež měly různou barvu podle natištěné nominální hodnoty. Do oběhu byly v první vlně emitovány v celkové hodnotě 12000 rublů. Kromě nich bylo v Ruské Americe možné platit

317 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 83 318 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 81. 319 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 80. 320 Srov. BOLCHOVITINOV, Istorija Russkoj Ameriki, Tom 1, s. 73. 321 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 68, 160, 231. 322 Srov. Tabulka výkupních cen. In: CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 210.

83 i španělskými piastry neboli pesos, které měly vůči rublu hodnotu dvojnásobnou, resp. ke konci správy Alexandra Andrejeviče Baranova posílily vůči rublu na poměr 1:5.323

323 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 60, 64, 160.

84 9. ŽIVOT V RUSKÉ AMERICE

Aby byl obraz fungování Ruské Ameriky úplnější, pokusíme se v poslední kapitole analyzovat vybrané aspekty každodenního života původního obyvatelstva – vzdělávání, stravování, odívání, léčení – a jeho proměně po příchodu kolonizátorů. Pozornost bude věnována také procesu christianizace, jejím metodám a účelu.

9.1. Vzdělávání

Snad nejvýznamnější institucí evropské civilizace, kterou Rusové do Severní Ameriky přinesli, byla škola. Ostrované ani obyvatelé Aljašky ve své kultuře nic podobného organizovanému školství neměli, vzdělávání dětí bylo zajišťováno nejbližší rodinou a spočívalo ve výchově k životu lovce – v případě chlapců, resp. ke zvládání povinností v domácnosti – v případě dívek. Jak zaznamenal Gavriil Ivanovič Davydov ve svých etnografických záznamech, už od narození byly děti formovány k fyzické odolnosti – např. křičící nemluvně nořili rodiče do vody, jednak aby ztichlo a jednak aby si zvyklo na chlad a mohlo později chodit i v zimě při mrazech venku naboso. Údajně bylo běžné i sebezraňování chlapců řezáním se, aby si zvykli na bolest.324 V tradiční kultuře se chlapci od malička učili vyrábět luky a šípy a zacházet s nimi, zhotovovat z větví a kůží kajak, o pár let později si osvojovali i dovednost chytat ryby, lovit ptáky а plout na kajaku – to otec přivázal syna na provaz a pustil jej v loďce na nejbouřlivější místo. Dívky se učily nejrůznějším rukodělným dovednostem – od splétání nitek z rozřezaných zvířecích šlach počínaje, přes šití a vyšívání oděvů až po pletení rohoží a výrobu drobných ozdob.325 Škola, jako evropský způsob vzdělávání, se v Ruské Americe objevila s příchodem Grigorije Ivanoviče Šelichova v osmdesátých letech 18. století. Prvními žáky se stali amanaté, kteří, jak je popsáno výše, byli formálně rukojmími, ale ve skutečnosti žili v běžných podmínkách Rusů a účastnili se tak jejich každodenního života. Druhý rok svého pobytu na Kodiaku Šelichov píše: „…pro zajištění mírového soužití jsme obdrželi už více než 400 dětí jako amanatů, z nichž nemalý počet chlapců jsme částečně vyučili tlumočnictví, a kromě nich ještě některé učíme ruské písmo.“326 Kromě amanatů, kteří tvořili řady školáků v prvních letech, se do učení v kodiacké škole přijímali výhradně kreolské děti ze smíšených

324 Srov. DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 31, 45. 325 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 46n. Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO– KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 68. 326 Prohlášení G. I. Šelichova a námořníků jeho společnosti z 11. prosince 1785. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 178n.

85 manželství. První škola pro Aleuty vznikla až roku 1825 na Unalašce.327 Kdo měl štěstí a byl vybrán pro další studium, byl při nebližší příležitosti vzat do Irkutsku, kde se mohl dále vzdělávat, a to i např. ve hře na hudební nástroj.328 O podobě prvního školského zařízení se můžeme jen dohadovat. Protože v té době bylo v Přístavu Tří Svatých jen několik málo staveb, dá se předpokládat, že výuka probíhala v největší z nich, což pravděpodobně byl dům velitele – Grigorije Šelichova. Podobně se dá spekulovat i o člověku, který vyučování vedl. Pokud to byl nejvzdělanější z promyslníků, mohl to být i sám Šelichov. Poté co se Šelichov vrátil do Ruska, správu školy dostali na starost promyslníci a po příjezdu pravoslavné misie v roce 1794 se vedení školy, do které tehdy docházelo patnáct dětí, ujali duchovní. Ti se úkolu zhostili s velkou zodpovědností a místními tak byli velmi oblíbeni. Na druhé straně ale měli časté neshody s koloniálním vedením Rusko-americké společnosti ohledně neúměrného využívání inuitů k práci. Rozpory vygradovaly v roce 1800, kdy Alexandr Andrejevič Baranov zakázal duchovním stýkat se s domorodci, což znamenalo i konec výuky. Po dvou letech, snad z obav z reakce svých nadřízených v Petrohradě, mnichům opět jejich činnost umožnil.329 V roce 1804 připlul na Kodiak otec Gedeon s pověřením od Nikolaje Petroviče Rezanova, jenž stál v čele státní inspekce mířící do Ruské Ameriky, aby se ujal kodiackého učiliště a vytvořil z něj řádnou školu. „Jestli se tam mládež už naučila číst a psát, dejte jim pravé poučení o Zákoně Božím а přirozeném, mezi tím jim vysvětlete pravidla pravopisu, aritmetiky a položte prvotní základy k dalším vědám.“330 A tak se i stalo. Otcem Gedeonem de facto znovu založená škola měla dvě třídy – v první se učilo čtení a psaní, ve druhé gramatika a katechismus. Celkem do školy docházelo padesát žáků.331 S odstupem několika let přibyla k dosavadním předmětům ještě výuka praktického zemědělství a počet dětí vzrostl na sto. Ke konci svého pobytu na Kodiaku mohl otec Gedeon spokojeně hlásit, že s výukou mu pomáhají nejlepší žáci a že ve spolupráci s nimi začal sestavovat slovník a gramatiku aleutského jazyka.332 Při svém odjezdu pak otec Gedeon předal správu školy čtyřem nejschopnějším absolventům školy a pevně stanovil učivo jednotlivých ročníků:

327 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 37. 328 Spis N. A. Šelichovové „Výklad o úspěších Americké společnosti“ z října 1798. In: FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 342. 329 Srov. Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 89nn. 330 Dopis N. P. Rezanova otci Gedeonovi, odesláno 25. prosince 1803 z Brazílie, doručeno 6. ledna 1804. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 46n. 331 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 94. 332 Dopis otce Gedeona A. A. Baranovu z 26. května 1807. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 105n.

86 čtení, psaní, základy katechismu pro první třídu, gramatiku, aritmetiku, posvátnou a světskou historii a zeměpis pro třídu druhou. Vedle toho měla pokračovat výchova v zemědělské gramotnosti, kde se místní učili zřizovat zahrady, sít a sázet zeleninu, plít, sbírat byliny nebo lovit ryby.333 To, že škola naplňuje vytyčené cíle, bylo předvedeno na několika veřejně provedených zkouškách. První z nich proběhla před zraky námořních důstojníků včetně Nikolaje Petroviče Rezanova v době jejich oficiální vizitace kolonie a měla příznivý ohlas.334 Podobně úspěšná byla i druhá zkouška, tentokrát za přítomnosti Alexandra Andrejeviče Baranova. Ten poté v reakci na ni věnoval věci pro školáky 200 rublů a otci Gedeonovi 500 rublů.335 Podmínky ke školní výuce v Ruské Americe ale nebyly vždy a všude ideální. Jaké okolnosti mohly výuku stěžovat, ilustrativně zachycuje otec Ioann Veniaminov, když se vyjadřuje o škole na Unalašce, kterou založil v průběhu dvacátých let 19. století. „[Nenaplnění očekávání stran školy ovlivnila] Tvrdá zima, která zde nyní byla, takže od poloviny října až do března se nebylo možné ve škole učit, protože v budově nejsou kamna. A taky nedostatek papíru nebyl bezvýznamným důvodem. I předtím školáci psali do písku.“336

9.2. Stravování

Nezbytnou podmínkou pro život člověka je kromě slunečního světla strava. Stravovací návyky a struktura pokrmů inuitských a indiánských obyvatel Ruské Ameriky vycházely z klimatických a geografických podmínek regionu a v zásadě se nelišily od kultury stravování původního obyvatelstva v Kanadě, Grónsku, severní Sibiři nebo Skandinávii. V porovnání s kulturou ruskou byl ale rozdíl znatelný. Mezi běžné pokrmy původních Američanů, které později Rusové přejali, patřily plody všeho druhu, jmenujme např. maliny, borůvky, brusnice, morušky, ostružiny, klikvu, šíchu, hojně byl užíván hadí kořen a cibulky lilie zlatohlavé rusky zvané sarana, které chutí připomínaly obilnou mouku a byly dostatečně výživné, takže jednomu člověku jich stačilo do sytosti i pět kusů.337 Dále se jedlo rybí maso – syrové, sušené nebo kupodivu i hnijící,

333 Dopis otce Gedeona otci Germanovi z 11. června 1807. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 110. 334 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 97. 335 Dopis A. A. Baranova otci Gedeonovi z 23. dubna 1807. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 101. 336 Dopis Ioanna Veniaminova K. T. Chlebnikovovi z 16. června 1827. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 162. Poslední citovanou větu v originále znějící: „I učeniki pisali na peske preždě.“ lze také vykládat ve smyslu: I [Kristovi] učedníci kdysi psali do písku. 337 MALCHANOV, Koreň sarany.

87 maso mořských savců (tuleňů, lachtanů, velryb) i suchozemských živočichů, např. divokých beranů, lišek nebo ptáků. Nezbytnou ingrediencí téměř do všech jídel byl velrybí tuk.338 Pokud byli Aleuti na loveckém výjezdu, zvykli si i několik dní nejíst. Sami tvrdili, že hladový člověk víc pracuje.339 Když pak na ně přišel hlad, jedli nejčastěji mořské mlže z mušlí. Bylo ale zaznamenáno mnoho případů, kdy se z neznalosti druhů těchto živočichů otrávili, a tak později mušle raději před konzumací převařovali.340 Velkou pochoutkou pro obyvatele pevninské Aljašky byl natrávený obsah žaludku karibu neboli soba polárního. Protože většina stravy těchto inuitů byla masitého charakteru, toto byl jeden z mála způsobů, jak přijímat vitamíny obsažené v běžně nejedlých rostlinách. Pokud můžeme věřit etnografickým poznámkám Gavriila Davydova, domorodci severozápadní Ameriky konzumovali i vši nebo směs lesních plodů s medvědími výkaly.341 Oproti tomu pohanka – nejtradičnější z ruských pokrmů – se nezdála být mezi nimi oblíbenou.342 Z nápojů se pil vedle vody kvas. Rusové kvas připravovali z brusinky a kořene kapradiny,343 místní z malin a borůvek. Davydov při zmínce o tomto kvasu dodává, že Rusové z něj pálí v menším množství dobrou vodku, přičemž z jednoho sudu vyjde jedno vědro.344 Podle studie Andreje Valtěroviče Griňova se ale alkoholismus v Ruské Americe nikdy příliš nerozšířil, neboť Rusko-americká společnost jeho prodej, resp. výdej na příděl držela pevně pod kontrolou. O to větším neštěstím byla silná závislost domorodců na žvýkání tabáku.345 Proti takovýmto závěrům ale stojí tvrzení novoarchangelského úředníka Kirilla Timofejeviče Chlebnikova o tom, že „sklony k pití jsou jedinou neřestí zdejších obyvatel“ a že „…požívání alkoholických nápojů se stává pro mnohé [kreoly] zvykem osudným“.346 S trvalým zakotvením Rusů na Kodiaku, kteří při svých sídlech zakládali jednoduché zeleninové zahrady, se začali Konjagové přiučovat evropskému zemědělství a poznávat nové plodiny. Později byli v tomto oboru i přímo vzděláváni, i když ne zas tolik, aby se neobjevily Baranovovy výtky průmyslníkům, aby místo pití a zábavy byli spíše příkladem pro domorodce v obhospodařování zahrad. Základy zemědělství v Ruské Americe položil

338 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 56. 339 Srov. DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 30. 340 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 76nn. 341 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 71. 342 Srov. SARYČEV, Putěšestvije, s. 156. 343 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 73. 344 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 76. 345 Srov. GRIŇOV, Problema rozprostraněnija pjanstva. 346 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 103.

88 Grigorij Šelichov, který na Kodiak přivezl různá semena a chovný dobytek.347 Průkopníky rostlinné produkce se ale stali až otcové misionáři na sklonku 18. století; v prvních letech zkoušeli sázet bezmála dvacet druhů zeleniny, ale pro tvrdý klimat a krátké teplé období se ujaly jen brambory, ředkev, řepa a česnek. Dalšími pokusy pak zjistili, že jako hnojivo ke zúrodnění půdy se dá využít mořská kapusta. Pozitivní výsledky přineslo i zasetí obilnin – ječmene a pšenice.348 Co se týče zpracování úrody, brambory se vedle obvyklé konzumace zpracovávaly na mouku, řepu krájeli na kousky a konzervovali v nálevu s mořskou solí.349 Dobytka se v Ruské Americe podařilo během patnácti let namnožit na pět set kusů skotu, ke stovce kusů ovcí a prasat a několik koz. Pamětníci dokládají, že jejich maso bylo chutné a tučné, jen vepřové maso mělo zvláštní zápach podle všeho daný krmením rybami.350 Poučování domorodců ve věci pěstování plodin a kultivace půdy nebylo ze strany Rusů výhradně altruistickým jednáním. Rusko-americká společnost získávala takovouto osvětou kvalifikovanější pracovníky pro obhospodářovávání svých políček a zahrad, i když pro námezdní práci nakonec brala kohokoliv, třeba i nepoučeného Aleuta. „S velkou námahou a nelibostí zasévají trochu ječmene a ovsa. Rádlo tahají Aleuti místo býků.“351 – Tak zachycuje situaci domorodců otec Gedeon.

9.3. Odívání

V každodenním životě jakékoli společnosti má své místo i oblékání. V tomto směru bylo v severozápadní Americe silně určujícím subarktické klima, charakteristické svým sychravým a mlhavým počasím, a materiály, jež byly pro výrobu oděvů v místě k dispozici. Jistou roli konečně hrálo i to, že na dlouhou a vlhkou zimou a krátké období teplejšího léta byli domorodí Američané zvyklí.352 Tradiční styl odívání Konjagů na Kodiaku zaznamenal a jako první v tisku ruským, resp. evropským čtenářům představil Grigorij Ivanovič Šelichov. Podle jeho popisu inuité vůbec obuv nenosili, ale chodili bosi doma i venku, a to i při zimním mrazech. Davydov dodává, že občas měl někdo boty v jednoduché podobě z tulení nebo lachtaní kůže. Bohatší osoby, zvláště pak ženy, nosily teplé boty ze sysla.353

347 Srov. Instrukce G. I. Šelichovova K. A. Samojlovovi z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 193. 348 Dopis otce Gedeona N. P. Rezanovovi z 10. srpna 1805. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 96n. 349 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 87. 350 GOLOVNIN, Putěšestvije, s. 194. 351 Záznamy jeromonacha Gedeona. In: DRIDZO–KINŽALOV, Russkaja Amerika, s. 57. 352 Stran klimatu Ruské Ameriky srov. CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 71–75. 353 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 19.

89 Ve svých domech, jež byly dobře tepelně izolovány hlínou a travou a v jejichž středu se nacházelo ohniště, chodili inuité často téměř nazí, jen zepředu bývali opásáni odřezkem kůže nebo květy a travou. Spodní vrstvu oblečení na způsob Evropanů původně vůbec neznali. Jedním ze dvou základních typů oděvu, užívaného snad všemi obyvateli Ruské Ameriky, byla parka. Parka, termín dnes běžně v módě užívaný, představuje delší svrchní oděv sešívaný z kožešin nebo kůží širokého spektra zvířat (bobrů, lišek, medvědů, syslů, vyder, sobolů nebo ptáků).354 Nejlepším provedením tohoto odění byly parky z kormorána, z peří kvalitního navíc i vzhledově pěkného. Oděv se nosil peřím ven, aby po něm mohl stékat případný déšť. Jeho nevýhodou ale bylo, že na jedno oblečení se muselo ulovit přibližně 140 ptáků. Zřejmě nejčastěji se vyráběla parka ze sysla, na níž se používaly celé kůže i s hlavou a ocasem a která se šila dvouvrstvá.355 Druhým typickým a užitečným typem oděvu byla kamlejka, vzor dnešních pláštěnek. Vyráběla se ze střev lachtanů, tuleňů nebo velryb. Její charakteristikou byla lehkost a nepropustnost vody. Na hlavách pak inuité tradičně nosili pokrývku kulatého tvaru, nahoře špičatě zakončenou, která se vyráběla pletením z jedlového kořene a trávy.356 Kožešiny, kůže nebo látky se sešívaly jehlou, jež byla vytvořena z kosti racka, z jeho nohy. Nitě bylo možné vyrobit několika způsoby. Smotávaly se buď ze stvolů trávy rozřezaných nehtem na tenké proužky nebo ze zvířecích (velrybích, sobích) šlach. Jako nit se používala také jelení srst nebo velrybí kostice.357 Když začali inuité obchodovat s Rusy, resp. Anglosasy, přešli postupně na jehly železné.358 Po navázání kontaktů s cizími národy začali obyvatelé Aljašky, jak doloženo u národa Tlingitů, částečně nosit i oblečení evropské, např. anglické oděvy z vlněného sukna s barevným potiskem. Od Rusů pak inuité a indiáni přejali nošení košile z hedvábné původně čínské látky, tzv. kitajky, a plátěné košile. Živelné přejímání cizích kulturních zvyklostí domorodými národy ilustrativně zachytil Gavriil Davydov: „[Místní ženy] Vstoupivší do manželství s Rusy někdy nosí vesty a sukně, a dokonce dlouhé šaty, které jim podle všeho ani trochu nesluší; ale nejzvláštnější je vidět [domorodou] Američanku v botkách s vysokými podpatky. I zde se ženy, tak jako všude, velmi rády chlubí. Někdy je možné je vidět v pěkných

354 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 57. 355 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 12. 356 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 57n. 357 SARYČEV, Putěšestvije, s. 138, 140. 358 DAVYDOV, Dvukratnoje putešestvije, s. 104.

90 šatech jdouce v blátě s botami v rukou.“359 Podobně zvláštně asi vypadalo, když domorodci nosili na hlavě čapku podobnou grenadýrské, jak zmiňují Izmajlov s Bočarovem.360

9.4. Léčení

Jako všude ve světě, tak i v oblasti Ruské Ameriky, resp. při cestách tam i zpět, hrozilo nebezpečí onemocnění nebo zranění. Největším nepřítelem promyslníků byly kurděje způsobené dlouhodobým nedostatkem vitamínů ve stravě. Šelichovova rada, jak se jim vyhnout, zněla: „[lidi udržovat] v silném a každodenním pohybu, tj. chodit, pracovat, ve volném čase si hrát, všem namísto čaje dávat pít vychladlé bylinné nápoje ze zelených bylin, skrze které se rychleji očišťuje krev a zlepšuje se zdraví; jídlo všude připravovat dobré, nahnilé jídlo na vaření nepoužívat; v jurtách, kasárnách a okolo osady dodržovat čistotu, v obytných místnostech stále zajišťovat dobrý a čerstvý vzduch; podlahy často čerstvou zelení nastýlat a v zimě, kde jsou smrčiny, tak sekanou smrčinou občas poházet po podlaze“.361 Dodržování takovéhoto režimu bylo jistě dobré i jako prevence před jinými nemocemi. Nejčastějšími problémy domorodého obyvatelstva byly, jak píše Davydov, vředy, což dává do souvislosti s konzumováním syrového masa. Jako univerzální léčebný postup se v tradiční medicíně ordinovala hladovka. Přísnou dietou se „léčily“ i různé bolesti a nemoci těla, včetně chorob venerických, jež mezi původními obyvateli též existovaly. V přirozeném léčitelství se jako léky využívaly kořeny rostlin, mořská voda nebo vlastní moč. Lidé se léčili většinou sami, kmenoví šamani toto nepraktikovali. I když se může zdát, že Aleuti užívali při léčení primitivní metody, byli zároveň schopni provádět složité chirurgické zákroky, např. odstraňování močových kamenů nebo operace očí.362 Rusové domorodé způsoby léčení nepřijali, z jejich pohledu šlo o pochybné přírodní praktiky. Namísto toho postavili pro nemocné špitál. Kdy se tak stalo a na jakém místě se takové zařízení nacházelo, nám není známo. Jisté ale je, že v roce 1802 už špitál fungoval, neboť vedení Rusko-americké společnosti na jeho podporu vydělilo půl procenta ze svého zisku.363 Davydov uvádí, že nejhorší z nemocí, které postihovaly Rusy a vedly často až k jejich úmrtí, byly choroby pohlavní. „Rusové v Americe na ni brzo umírají, ono i způsoby jejího léčení tomu velmi napomáhají. Obvykle posadí nemocného do nejteplejší místnosti,

359 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 18. 360 IZMAJLOV–BOČAROV, Prodolženije stranstvovanija, s. 99–102. 361 Instrukce G. I. Šelichova K. A. Samojlovovi z 4. května 1786. In: ANDREJEV, Russkije otkrytija, s. 194. 362 Srov. DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 78–83. 363 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 179.

91 okuřují ho rumělkou a kážou mu vdechovat tento dým, potírají ho sublimátem se rtutí a dávají mu sublimát pít.“364 Takovýto jedovatý způsob léčby nemocného byl opravdu spíše kontraproduktivní. V nemocnici byla situace nepoměrně jiná. Nemocní byli uloženi v čistém prádle a dostávali každý den čerstvé jídlo, čaj, cukr, popř. léky – to vše zdarma na účet Rusko-americké společnosti. Na začátku dvacátých let zaměstnance špitálu tvořil jeden ruský doktor a čtyři „medici“ z řad kreolů.365

9.5. Christianizace

Nedílnou součástí lidského života je – ať už si to přiznáváme, nebo ne – jeho duchovní rozměr. Platilo to i v 18. a 19. století, v Evropě, Asii i Americe. Náboženské představy obyvatel Aljašky se odlišovaly národ od národu, ale – pokud se dopustíme lehkého zobecnění –, všechna etnika se shodovala v uznávání prostého vyššího principu Dobra a Zla a v respektování zákonitostí a darů Přírody.366 Od poloviny 18. století, kdy k Aleutským ostrovům začali připlouvat první lovci kožešin, se Aleuti dostali do kontaktu nejen s Rusy, ale i s jejich náboženstvím. Promyslníci mezi sebou sice neměli osoby duchovního stavu, ale to nebylo překážkou, aby se sami modlili, uctívali ikony a dodržovali různé náboženské předpisy. To vše činili neskrývaně, díky čemuž se místní obyvatelé mohli s novou vírou dobře obeznámit. Když se pak mezi oběma skupinami rozvinula vedle obchodu i širší komunikace, kontakt s pravoslavím byl o to větší. První konverze domorodců k pravoslavnému vyznání (jejich křest) je zaznamenána k roku 1747.367 Také Grigorij Ivanovič Šelichov, dorazivší do Ruské Ameriky v osmdesátých letech 18. století, si uvědomoval, že pokřesťanštění ruku v ruce s poruštěním368 místního obyvatelstva může vedle zajištění mírných vzájemných vztahů přinést i další výhody. V rámci osvěty proto Šelichov seznamoval Konjagy s ruskou kulturou, zemědělskými návyky, v neposlední řadě také s křesťanskou vírou. Sám Šelichov k tomu dodává: „Před svým odjezdem učinil jsem křesťany z čtyřiceti osob, kteří i pokřtěni byli s takovými obřady, které se dovolují bez duchovního.“369

364 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 79. 365 CHLEBNIKOV, Zapiski, s. 179. 366 Srov. ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 45. 367 Srov. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 253. GALKINA, Rasprostraněnije pravoslavija, s. 27. 368 V záležitosti rusifikace Ruské Ameriky se přikláníme k názoru, který publikoval Ilya Vinkovetsky, že to není politická tendence s cílem vytvořit ruské obyvatelstvo (jako např. v Kongresovce nebo v Pobaltí), nýbrž proces vytvoření věrných poddaných skrze přiblížení se ruské kultuře, jazyku, životnímu stylu. Srov. VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 151n. 369 ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 46.

92 Další etapa duchovních dějin Ruské Ameriky se začala psát v roce 1794, kdy na Kodiak připlulo na žádost Grigorije Šelichova, resp. na základě nařízení Kateřiny II. osm misionářů – mnichů z proslulých klášterů na Ladožském jezeře, Valaamského a Koněvského.370 Jedna z mála dochovaných zpráv o prvních letech této misie od soudobých pozorovatelů vyšla z pera Natalije Alexejevny Šelichovové a nachází se v jejím spise „Výklad o úspěších Americké společnosti“ z roku 1798. V něm Šelichovová zaznamenala následující: „…můj muž v roce [1]793 požádal vrchní vedení o kazatele, kterých tam na účet [Severovýchodní] společnosti byla poslána celá suita pod vedením archimandrita. První zimu roku 1794 a jaro roku 1795 na Kodiaku pokřtili více než 8000 duší, oddali mnoho [původních] Američanů se svými i Rusů s [původními] Američankami a ukázali, jak by se mělo mírně a spořádaně žít. [Severovýchodní] Společností byl také na Kodiaku postaven [roku 1796] kostel.“371 I u citovaného textu Natalije Alexejevny Šelichovové, podobně jako u záznamů jejího manžela, je ale na místě opatrnost k uváděným faktům – počet osmi tisíc pokřtěných se zdá být nadsazený. Díky rešerši editorů máme v poznámce tisku uvedeno srovnání s počtem šesti tisíc, které v soudobém dopise synodu poznamenává vůdce misie.372 Akceptujeme-li počet konvertitů v řádu tisíců, je na místě otázka, jak bylo takového počtu obrácených během jednoho roku dosaženo. Docela pravděpodobnou odpověď můžeme nalézt v historicko-etnologických zápiscích Gavriila Ivanoviče Davydova. „Pro což [tj. neznalost jazyka] byli duchovní nuceni kázat svá poučení přes tlumočníky divochů, znajících trochu ruský jazyk; tací nemohli chápat pro ně úplně nové a vysoké myšlenky a ještě méně toho mohli vysvětlit svým soukmenovcům. Kvůli tomu nakonec duchovní našli pro ulehčení nelehké práce při plnění svých povinností lehčí prostředek, a sice nahánět do moře několik dospělých najednou, přečíst nad nimi modlitbu a nasadit jim kříže, což z divochů udělalo úplné křesťany.“373 O duchovní motivaci domorodců ke křtu tedy ve velkém počtu případů mluvit nelze. Podle všeho se dá usuzovat, že impulsem k tomuto novému přístupu byla spíše snaha misionářů o pokřtění co nejvíce osob, byť bez podání patřičného poučení. Ve výsledku přinesl křest do života místních obyvatel zřejmě minimální duchovní změnu, neboť je zaznamenáno, že například svaté obrázky domorodci používali k zabalení tabáku nebo že se křižovali – neznajíce pravý význam tohoto aktu – před každou,

370 VINKOVETSKY, Russkaja Amerika, s. 254. 371 Spis N. A. Šelichovové „Výklad o úspěších Americké společnosti“ z října 1798. In: FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 342. 372 FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 365, pozn. 101. 373 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 87n.

93 i nepatřičnou činností.374 Ještě v roce 1818 Vasilij Michajlovič Golovnin při své aljašské zastávce na cestě kolem světa poznamenal: „Nyní počet obyvatel na celém Kodiaku (…) nepřevyšuje tři tisíce duší a téměř všichni se považují za křesťany. Ale někteří se dosud přidržují svých obřadů, které se podobají modloslužbě: mají věcí, které považují za božské, a mají pravidla, která považují za posvátná.“375 V tomto směru se situace změnila až poté, co aleutské děti začaly chodit do školy, kde byly systematicky seznamovány s pravoslavným katechismem. Jiný aspekt křtu, sociální, měl pro domorodce význam větší. V pozdější době, kdy se křest vykonával jednotlivě a se všemi náležitostmi, navazovali konvertité skrze křest nový vztah: stali se kmotřenci ruských promyslníků, po kterých mnohdy získali i příjmení. Takový stav přidával novokřesťanům na vážnosti mezi soukmenovci, ale vedl je třeba i k přezíravému přístupu vůči jejich dosud nepokřtěným bratrům.376 Kmotři měli být konvertitům nejenom lidskou podporou, ale měli jim v případě potřeby zajišťovat i podporu ekonomickou.377 Právě ekonomický aspekt se spolu se sociálním jeví jako velmi silná, ne-li nejpravděpodobnější motivace k přijetí pravoslavného vyznání. Je docela možné, že „by se nenechávali pokřtít, kdyby nedostávali kříž, košili a spodní prádlo“,378 jak uvažuje Gavriil Davydov. První náboženské obřady vysluhované otci misionáři musely být zprvu ve svém projevu dosti omezené, neboť se odehrávaly bez jakéhokoli zázemí. Historička Jelena Anatoljevna Kapranovová k prvním rokům těchto misií zmiňuje, že „jeromonach Makarij provádějící obřad křtu ani neměl přenosný oltář, kvůli čemuž jim nemohl udělovat svátosti“.379 Brzy se však mnichům podařilo za pomoci místních vystavět kostelík v Pavlovském Přístavu a snad ještě i několik kaplí na okolních ostrovech.380 Pro sloužení liturgie na různých místech Ruské Ameriky pak Natalija Šelichovová zajistila dovezení přenosného oltáře.381 Prvotní nadšení misionářů v počátečních letech misie vystřídalo období pasivnější, i když nakrátko povzbuzené příjezdem kanonického vizitátora otce Gedeona. Zcela nový elán do duchovního života Ruské Ameriky s sebou nakonec přinesl až příchod otce Veniaminova v roce 1824.

374 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 88n. 375 GOLOVNIN, Putěšestvije, s. 199. 376 Srov. ŠELICHOV, Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija, s. 46. 377 DAWN–PETROV, Nataliya Shelikhova, s. XV. 378 DAVYDOV, Dvukratnoje putěšestvije, s. 88. 379 KAPRANOVA, Russkoje pravoslavije, s. 107. 380 Srov. KAPRANOVA, Russkoje pravoslavije, s. 104. 381 Srov. Spis N. A. Šelichovové „Výklad o úspěších Americké společnosti“ z října 1798. In: FJODOROVA, Russkije ekspedicii, s. 343.

94 10. ZÁVĚR

Dějiny jediné ruské zámořské kolonie, Ruské Ameriky, jež se rozkládala na rozlehlém území dnešního amerického státu Aljaška, byly, jak ukazuje tato práce, v mnohých aspektech specifické a unikátní. Na tomto místě se nyní pokusíme zodpovědět badatelské otázky, jež jsme si položili při začátku výzkumu, a předložíme nejpodstatnější závěry této práce. Již objevování tohoto teritoria neneslo typické rysy objevných plaveb jiných evropských národů. První dvě zámořské výpravy, při nichž Rusové severozápad amerického kontinentu poprvé zaregistrovali, sice patřily mezi výzkumné expedice organizované vládou, ale po nich, od čtyřicátých let 18. století, již převzaly iniciativu výpravy soukromé, státem neiniciované a finančně nepodporované. Petrohradské elity, zdá se, neměly o expanzi do severovýchodního Tichomoří a o jeho kolonizaci enormní zájem,382 neboť v druhé polovině 18. století bylo do této oblasti vysláno s většími časovými odstupy jen několik výprav, a to výhradně s vědeckými záměry. Nástup Kateřiny II. na ruský trůn pak znamenal ještě menší státní podporu obchodních, resp. expanzivních snah jednotlivců, a to hlavně z toho důvodu, že pozornost carevny byla v té době vázána primárně k Evropě, mj. na války s Osmanskou říší a Švédskem, na expanzi do Černomoří nebo na Polsko. Aktivním činitelem v objevování ostrovů a pevniny na východ, resp. na severovýchod od tichomořské hranice Ruska tak ve skutečnosti byli prostí obyvatelé Ruska – původem většinou rolníci, řemeslníci nebo obchodníci z ruského severu, dílem také příslušníci sibiřských etnik –, jejichž cílem byl lov srstnaté zvěře. Vypravovali se nejprve na Sibiř a později, po redukci sibiřských zvířecích kolonií, k ostrovům Tichého oceánu, jenž byl tehdy nazýván mořem Bobrovým nebo také Východním. Lov zvěře s cílem prodat získanou kožešinu nebo kůži byl totiž jedním z promyslů, jak se v Rusku nazývaly nezemědělské výdělečné činnosti, kterému se ruský člověk (vyjma nevolníků) mohl svobodně věnovat. Lov mořských zvířat, jež v první řadě představovaly mořské vydry a vedle nich i lachtani, ale bylo na rozdíl od lovu zvířat suchozemských těžší zorganizovat. Nejprve bylo třeba dát postavit loď, popř. si ji najmout, dále bylo nutné zajistit vybavení k plavbě i k lovu a také pořídit proviant a nakonec se muselo získat od pověřených míst, tj. od kanceláře státní správy, povolení k plavbě. Všechno toto dohromady stálo nemalé peníze, které zpravidla přesahovaly finanční možnosti jednoho člověka. Aby se takové obtíže vyřešily a výprava se

382 Toto téma by si zasloužilo vlastní studii.

95 mohla realizovat, začali se obchodníci a lovci kožešin (často v jedné osobě) sdružovat v obchodní podílové společnosti. Počáteční investice na zajištění lodě a výstroje se pokryla složením vstupních finančních podílů, na cestu se pak vypravil za každý podíl jeden muž (buď přímo držitel podílu, nebo jím najatý lovec) a po návratu se provedlo vyúčtování. Byla- li cesta úspěšná, přišel si každý z účastníků na nemalý obnos, pokud se ale výprava z nějakého důvodu nevydařila, např. loď ztroskotala nebo byl malý úlovek, pocítili účastníci podniku citelnou ztrátu, leckdy skončili i jako dlužníci. Získaný úlovek se pak prodával na asijských i evropských trzích, přičemž nejvýznamnější centrum obchodu s kožešinami se nacházelo v Kjachtě, městě ležícím na hranici s čínskou říší. Na prodej kožešin nelze nahlížet pouze jako na aktivitu ekonomicky výhodnou jen pro promyslníky. Desetiprocentní, resp. dvanáctiprocentní clo, jež bylo na kožešiny uvaleno, přinášelo ruskému státu nemalé prostředky – v poslední třetině 18. století tvořily tyto finance dokonce třetinu veškerého státního příjmu z cel. Druhým způsobem, jak stát z kožešin profitoval, byl výběr tzv. jasaku, naturální „poddanské“ daně v podobě kožešin, kterou byli původní obyvatelé Ruské Ameriky povinni odvádět. Byly to tedy kožešiny, co bylo hlavní motivací pro ruské výpravy k severozápadnímu okraji amerického kontinentu. Vedle Rusů se do severního Tichomoří vydávaly i výpravy jiných evropských národů. Jak náš výzkum ukazuje, silnými konkurenty carským námořníkům u pobřeží Horní Kalifornie byli příslušníci britského a španělského námořnictva, resp. američtí obchodníci. Právě posledně jmenovaní se nenechali omezovat španělskými nebo ruskými nároky na západoamerické pobřeží a začali na něm zakládat své obchodní stanice. Jedno z takových míst, nacházející se v zálivu Nootka, bylo v roce 1789 a v letech následujících svědkem mezinárodní krize, která ve výsledku vedla k vytlačení španělského živlu z těchto zeměpisných pozic. Naopak posíleny ze střetu vzešly Spojené státy americké a Velká Británie. V souvislosti s přítomností více národů v Aljašském zálivu jsme si také položili otázku, zda se shodovaly nebo jak se případně lišily způsoby, jakými zástupci těchto národů prohlašovali aljašskou zemi za državu svého panovníka. Ukázalo se, že u Španělů představovala proces proklamování těchto nároků duchovně uchopená ceremonie spojená s vyvýšením kříže a slovním prohlášením země za državu krále. Britové označovali své nároky vyznačením svého jména a data na viditelných místech. Oba národy pak zakopávaly do země dokument potvrzující jejich tamější přítomnost. Rusové podobné obřady nevykonávali, snad i proto, že jejich řady sestávaly z promyslníků, nikoliv oficiálních

96 speciálně za tímto účelem vyslaných zástupců státu. Veškerá jejich aktivita spočívala v zakopávání ruských státních znaků do země. Američané pak měli zájmy ryze obchodní. Situace v Ruské Americe, co se organizace promyslových výprav týče, se proměnila na konci 18. století. Z někdejších desítek obchodně-loveckých podniků tehdy vykrystalizovaly dvě poslední, sobě si navzájem konkurující společnosti – společnost Lebeděva-Lastočkina a společnost Ivana Larionoviče a Michaila Sergejeviče Golikova a Grigorije Ivanoviče Šelichova. Oba tyto subjekty si mohly započítat řadu úspěšných kroků, trumfujíce se navzájem, ale nakonec to byla golikovsko-šelichovská společnost, kdo získal v oblasti dominantní postavení. V souvislosti s rozborem konkurenčního boje dvou zmíněných společností vyvstala otázka, kdo z nich, případně kdo jiný, měl zásluhu na vybudování prvního stálého ruského osídlení v oblasti. Kriticky jsme pohlédli na fakt, který se objevuje v literatuře, že prvenství patří Grigoriji Ivanoviči Šelichovovi. Došli jsme k závěru, že – přestože se před jeho cestou do Tichomoří již sporadicky jistá ruská střediska na Aleutských ostrovech nacházela –, vždy šlo jen o dočasná lovecká tábořiště k přezimování. Prvním „řádným“ centrem ruského osídlení, mj. i se sídlem správce, se opravdu stal Přístav Tří Svatých na ostrově Kodiak, založený Šelichovem. Golikovsko-šelichovská společnost (de iure jich bylo několik, neboť monopolní jednání bylo státem zakázáno), ovládající centrální oblast Ruské Ameriky, vešla v roce 1797 ve svazek s dalšími podnikateli a přijala název Sjednocená americká společnost. Ta se o dva roky později transformovala v Rusko-americkou společnost, jíž car Pavel I., v ekonomice liberálněji smýšlející než jeho matka, udělil právo monopolu na veškerou činnost v Ruské Americe s povinností vykonávat správu této oblasti. Rusko-americká společnost by se dala označit, podobně jako východoindické společnosti různých evropských států v období novověku, za tzv. „chartered company“, tedy společnost vytvořenou rozhodnutím panovníka, která od něho obdržela rozsáhlé pravomoci. Pro ruské prostředí byl takový krok velmi neobvyklý, snad i bezprecedentní. Jednak byl společnosti udělen monopol, který dosud držel výhradně stát, mimořádné ale bylo i pověření společnosti k výkonu správy nad určitou oblastí, kterou si ruská říše nárokovala, a moderní byl koneckonců i akciový princip, na němž společnost fungovala. Osobou nedílně spjatou se „středním obdobím“ dějin Ruské Ameriky (na přelomu 18. a 19. století) byl promyslník Alexandr Andrejevič Baranov. Právě za jeho správcovství, které trvalo dlouhých 28 let (jeho následníci po roce 1818 – důstojníci z Námořního ministerstva – drželi úřad velitele kolonie maximálně pět let), dosáhla ruská kolonie

97 v Americe svého největšího rozsahu. Vedle relativně kompaktního území aljašské pevniny a přilehlých ostrovů se její součástí stala solitérní pevnost Ross založená na území španělské Kalifornie s úmyslem vytvořit pro subarktickou Aljašku hospodářské zázemí. Baranovovo řízení společnosti ale mělo, jak jsme zjistili, i rysy negativní, podobné jako za éry Šelichovova vedení. Jak se při analýze sociální struktury obyvatel Ruské Ameriky ukázalo, vztahy ruského a původního obyvatelstva nebyly dobré, rozhodně nešlo při lovu zvěře a dalších činnostech o vzájemně vítanou či dokonce výhodnou spolupráci. Při „zaměstnávání“ inuitů užívali Rusové velmi tvrdé, až násilné metody donucování k práci. Vychytralost, s jakou Rusko-americká společnost organizovala práci domorodých obyvatel, byla v některých ohledech až děsivá – společnost těžila z exploatace původního obyvatelstva téměř každého věku snad v každé části pracovního procesu. Odhlédneme-li od nucení k práci samotné, zaznamenali jsme, že podstatná část klimaticky využitelného období roku padla na práci pro Rusko-americkou společnost, na zajištění si vlastních zásob na přežití zimního období pak již vybylo jen málo času. Pokud zima nastoupila dříve nebo pokud v jejím průběhu nebyl lov polárních zvířat dostatečně úspěšný, hrozilo Aleutům nebezpečí hladu. Strategický tah ruských promyslníků spočíval i v jakémsi zacyklení procesu lovu, zpracování úlovků a odměňování za práci. Uveďme tento princip na příkladu: mladí a staří nachytali ptáky, z jejichž kožek a per sešily ženy oděvy, tyto výrobky pak dostávali muži jako naturální odměnu za svoji práci, případně si je mohli koupit v obchodech Rusko- americké společnosti. Úděl, který takto v průběhu let na inuity v Ruské Americe dolehl, spočíval v břemenu téměř nesplnitelných loveckých, sběračských a jiných závazků, v nevídané exploataci, z níž nebylo možné se vymanit. Případný pracovní dluh vůči Rusko- americké společnosti se totiž přenášel do další sezóny, resp. při úmrtí lovce na blízké příbuzné. Zlepšení situace – ať už po sociální nebo finanční stránce – nastalo až v rámci reforem zaváděných po roce 1818. Podle závěrů v poslední části naší práce, jež je věnována každodennímu životu původních obyvatel Ruské Ameriky před příchodem Rusů a jeho proměně po jejich trvalém usídlení v této oblasti, lze usuzovat, že přítomnost ruských promyslníků mohla přinést i pozitivní dopady. Už Grigorij Ivanovič Šelichov v prvním roce svého pobytu na Kodiaku začal vybrané domorodce vyučovat ruskému jazyku a písmu. Jím zavedenou výuku po něm převzali promyslníci a posléze několik duchovních. Na začátku 19. století šlo již o rozvinutou vzdělávací instituci pro sto žáků ve dvou třídách s výukou exaktních a humanitních předmětů. Osvěta se prováděla i v oblasti zahradního hospodářství. Pěstování plodin a chov domácích zvířat byly sice klimatickými podmínkami omezeny, přesto se ale

98 nakonec podařilo obé v Ruské Americe zavést. Nehledě na to, že místní obyvatelé od cizinců přejímali také oděvy, i nadále k nejpraktičtějšímu místnímu oblečení patřily tradiční kožešinová parka a nepromokavá kamlejka. Evropské oblečení, typu košile nebo spodního prádla, mohli domorodci od Rusů dostat například při svém křtu. Christianizace, o níž je třeba se nakonec zmínit, patří též k průvodním rysům ruské přítomnosti na Aljašce. Svůj počátek měla v „lidové misii“ promyslníků, na kterou v roce 1794 navázala činnost osmi pravoslavných misionářů vyslaných z ladožských klášterů. Vrcholem pravoslavné christianizace se posléze stala misie otce Veniaminova, který byl za své misijní a osvětové dílo dokonce prohlášen za svatého.

99 11. SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

ANDREJEV, Alexandr Ignatěvič (ed.). Russkije otkrytija v Tichom okeaně i Severnoj Amerike v XVIII veke. Moskva: Gosudarstvennoje izdatělstvo geografičeskoj litěratury, 1948. BERCH, Vasilij Nikolajevič. Chronologičeskaja istorija otkrytija Aleutskich ostrovov, ili Podvigi Rossijskogo kupečestva: s prisovokuplenijem istoričeskogo izvestija o mechovoj torgovle. Sankt-Petěrburg: Tipografija N. Greča, 1823. COOK, James. The voyages of Captain James Cook. Vol. 1. London: William Smith, 1842. CORNEY, Peter. Voyages in the Northern Pacific. London: Literary Gazette, 1821. DAVYDOV, Gavriil Ivanovič. Dvukratnoje putěšestvije v Ameriku morskich oficerov Chvostova a Davydova. Sankt-Petěrburg: Morskaja tipografija, 1810. DIXON, George. A voyage round the world but more particularly to the north-west coast of America: performed in 1785, 1786, 1787, and 1788, in the King George and Queen Charlotte, Captains Portlock and Dixon. London: G. Goulding, 1789. DRIDZO, Abram Davidovič – KINŽALOV, Rostislav Vasiljevič (edd.). Russkaja Amerika po ličnym vpečatlenijam missioněrov, zemleprochodcev, morjakov, issledovatělej i drugich očevidcev. Moskva: Mysl, 1994. FJODOROVA, Svetlana Grigorjevna (ed.). Russkaja Amerika v zapiskach Kirilla Chlebnikova: Novo-Archangelsk. Moskva: Nauka, 1985. FJODOROVA, Svetlana Grigorjevna – LJAPUNOVA, Roza Gavrilovna (edd.). Russkaja Amerika v něopublikovanych zapiskach K. T. Chlebnikova. Leningrad: Nauka, 1979. FJODOROVA, Taťana Sergejevna (ed.). Russkije ekspedicii po izučeniju severnoj časti Tichogo okeana vo vtoroj polovině XVIII v. Sbornik dokumentov. Moskva: Nauka, 1989. GOLOVNIN, Vasilij Michajlovič. Putěšestvije vokrug sveta. Sankt-Petěrburg: Morskaja tipografija, 1822. IZMAJLOV, Gerasim Grigorjevič – BOČAROV, Dmitrij Ivanovič. Prodolženije stranstvovanija k Amerikanskim beregam v 1788 g. otrjažennogo galiota, nazyvajemogo „Trjoch Svjatitělej”, pod predvoditělstvom dvuch šturmanov, Izmajlova i Bočarova. In: ŠELICHOV, Grigorij Ivanovič. Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija iz Ochotska po Vostočnomu okeanu k Amerikanskim beregam. Chabarovsk: Chabarovskoje knižnoje izdatělstvo, 1971. S. 88–112. KING, James. A Voyage to the Pacific Ocean. Vol. III. London: W. and A. Strahan, 1784. LISJANSKIJ, Jurij Fjodorovič. Putěšestvije vokrug sveta v 1803, 4, 5, i 1806 godach. Časť pervaja. Sankt-Petěrburg: Tipografija O. Drechslera, 1812.

100 Odpovědi Filippa Kaševarova na badatelské dotazy Kirilla Timofejeviče Chlebnikova z 10. července 1822. Dostupné z: http://www.vostlit.info/Texts/Dokumenty/S.America/XIX/ 1820-1840/Kasevarov_A_F/text6.phtml?id=11848, cit. 7. 4. 2020. Polnoje sobranije zakonov Rossijskoj imperii, s 1649 goda. Tom XXV. (1798–1799). Sankt- Petěrburg: Tipografija II Otdělenija Sobstvennoj Ego Imperatorskago Veličestva Kanceljarii, 1830. PORTLOCK, Nathaniel. A voyage round the world but more particularly to the north-west coast of America: performed in 1785, 1786, 1787, and 1788, in the King George and Queen Charlotte, Captains Portlock and Dixon. London: J. Stockdale and G. Goulding, 1789. SARYČEV, Gavriil Andrejevič. Putěšestvije flota kapitana Saryčeva po Severovostočnoj časti Sibiri, Ledovitomu morju I Vostočnomu okeanu. Moskva: Gosudarstvennoje izdatělstvo geografičeskoj litěratury, 1952. SARYČEV, Gavriil Andrejevič. Putěšestvije Kapitana Billingsa črez Čukotskoju zemlju ot Beringova proliva do Nižněkolymskago ostroga i plavanije Kapitana Galla na sudně Čornom Orle po Severovostočnomu Okeanu v 1791 godu. In: SARYČEV, Gavriil Andrejevič. Putěšestvije flota kapitana Saryčeva po Severovostočnoj časti Sibiri, Ledovitomu morju I Vostočnomu okeanu. Moskva: Gosudarstvennoje izdatělstvo geografičeskoj litěratury, 1952. S. 232–294. ŠELICHOV, Grigorij Ivanovič. Rossijskogo kupca Grigorija Šelichova stranstvovanija iz Ochotska po Vostočnomu okeanu k Amerikanskim beregam. Chabarovsk: Chabarovskoje knižnoje izdatělstvo, 1971. SPIRIDONOVA, Ljudmila Ivanovna (ed.). Rossijsko-Amerikanskaja kompanija i izučenije tichookeanskogo severa 1799–1815. Sbornik dokumentov. Moskva: Nauka, 1994. VENIAMINOV, Ioann. Zapiski ob ostrovach Unalaškinskago otděla. Sankt-Petěrburg, 1840.

101 12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

ADAMOV, Arkadij Grigorjevič. G. I. Šelichov. Moskva: Gosudarstvennoje izdatělstvo geografičeskoj litěratury, 1952. ALEXEJEV, Alexandr Ivanovič. Osvojenije russkimi ljudmi Dalněgo Vostoka i Russkoj Ameriki do konca XIX veka. Moskva: Nauka, 1982. ALPEROVIČ, Moisej Samuilovič. K istorii stanovlenija granicy Russkoj Ameriki. In: Amerikanskij ježegodnik. Roč. 2007, č. 2005, s. 256–273. ALPEROVIČ, Moisej Samuilovič. K predystorii Nutka-Zundskogo krizisa 1789–1790 godov. In: Amerikanskij ježegodnik. Roč. 1996, č. 1995, s. 181–190. ALPEROVIČ, Moisej Samuilovič. Obrazovanie Rossijsko-Amerikanskoj kompanii v svetě protivostojanija Rossii i Ispanii. In: Russkaja Amerika, 1799–1867: matěrialy meždunarodnoj konferencii „K 200-letiju Rossijsko-amerikanskoj kompanii 1799–1999“. Moskva, 6.–10. září 1999. S. 173–182. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/04_9.html. ANDREJEV, L. A. (ed.) Rukovodstvo po podgotovke specialistov služebnogo sobakovodstva. Moskva: SELCHOZGIZ, 1939. ANDREJKINA, Julija. Na koče do Aljaski [online]. Dostupné z: https://rg.ru/2017/04/20/rodina-russkij-duh-na-aliaske.html. Cit. 18. 3. 2020. BARBAJEVA, Viktorija. Točnyje sviděnija o stoimosti produktov v 18 veke. Dostupné z: https://yakapitalist.ru/finansy/skolko-stoili-produkty-v-18-veke/. Cit. 18. 3. 2020. BOLCHOVITINOV, Nikolaj Nikolajevič (ed.) Istorija Russkoj Ameriki 1732–1867: v trech tomach. Tom I, Osnovanije Russkoj Ameriki 1732–1799. Moskva: Nauka, 1999. BOLCHOVITINOV, Nikolaj Nikolajevič (ed.). Istorija Russkoj Ameriki 1732–1867: v trech tomach. Tom II, Dějatělnosť Rossijsko-amerikanskoj kompanii 1799–1825. Moskva: Nauka, 1999. BRODNIKOV, A. A. Sbor jasaka: zavisimosť processa objasačivanija ot potěstarno- političeskoj situaciji v regioně. In: OŽOGIN, V. I. – MIŤKO, O. A. (edd.). Jevrazija: kulturnoje nasledije drevnich civilizacij. Vypusk 1. Kulturnyj kosmon Jevrazii. Novosibirsk: NGU, 1999. S. 119–123. CIVILSKIJ, Fjodor. O samoj pervoj cerkvi Chersona [online]. Dostupné z: https://tednick.livejournal.com/21587.html. Cit. 4. 3. 2020. DAWN, Lea Black – PETROV, Alexander Jurjevič (edd.). Natalia Shelikhova: Russian oligarch of Alaska commerce. Fairbanks: University of Alaska Press, 2010.

102 DIVIN, Vasilij Afanasjevič. Russkije moreplavanija na Tichom okeaně v XVIII veke. Moskva: Mysl, 1971. DMITRISHIN, Basil. Administrativnyj apparat Rossijsko-Amerikanskoj kompanii, 1798– 1867. In: Amerikanskij ježegodnik. Roč. 1994, č. 1993, s. 96–115. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/05_23.html. DULOV, Alexandr Vsevolodovič. Irkutsk i Russkaja Amerika. (Pamjatniki i pamjatnyje mesta goroda) In: Russkaja Amerika, 1799–1867: matěrialy meždunarodnoj konferencii „K 200-letiju Rossijsko-amerikanskoj kompanii 1799–1999“. Moskva, 6.–10. září 1999. S. 103–115. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/02_26.html. ELERT, Alexandr Christianovič. Pervaja Kamčatskaja ekspedicija. In: LAMIN, Vladimir Alexandrovič (ed.). Istoričeskaja enciklopedija Sibiri. Novosibirsk: Istoričeskoje nasledije Sibiri, 2009. S. 597. HEARNE, Samuel. Cesta z Fort Prince of Wales k Severnímu ledovému oceánu. E-kniha. 2018. GALKINA, Jelena Vjačeslavovna. Rasprostraněnije pravoslavija v Russkoj Amerike v konce XVIII – seredině XIX v. In: Gumanitarnyje i juridičeskije issledovanija. Roč. 2018, č. 1, s. 26–29. GLAZYRIN, Maksim. Russkije zemleprochodcy. Slava i gordosť Rusi. E-kniha. 2015. Dostupné z: http://maxima-library.org/mob/b/323643?format=read. GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Etničeskij sostav prišlogo naselenija Russkoj Ameriki. In: Etnografičeskoje obozrenije. Roč. 2007, č. 3, s. 86–100. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/04_57.html. GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Geopolitičeskije intěresy Rossii v Amerike i na Tichookeanskom severe. XVIII – pervaja polovina XIX v. In: Voprosy istorii. Roč. 2009, č. 3, s. 48–65. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/04_67.html. GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Charaktěr vzaimootnošenij russkich kolonizatorov i aborigenov Aljaski. In: Voprosy istorii. Roč. 2003, č. 8, s. 96–111. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/04_45.html. GRIŇOV. Andrej Valtěrovič. Indějcy tlinkity v period Russkoj Ameriki (1741–1867 gg.). Novosibirsk: Nauka, 1991. GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Na beregach Mednoj reki: indějcy atna i russkije v 1783–1867 gg. In: TIŠKOV, V. A. (ed.) Amerika posle Kolumba: vzaimodějstvije dvuch mirov. Moskva: Nauka, 1992. S. 47–64. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_ america/04_39.html.

103 GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Russian Ship Names: Ships on the Shores of Russian America. In: The Mariner's Mirror. Roč. 101, č. 2, s. 200–212. GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Tuzemcy Aljaski, russkije promyšlenniki i Russko- Amerikanskaja kompanija: sistěma ekonomičeskich otnošenij. In: Etnografičeskoje obozrenije. Roč. 2000, č. 3, s. 74–88. GRIŇOV, Andrej Valtěrovič. Velikij kňaz Konstantin Nikolajevič i prodaža Aljaski. In: Petěrburgskaja istoričeskaja škola. Roč. 2004, č. 3, s. 157–179. Dostupné z: https://america-xix.ru/library/grinev-alaska-sale/prince-constantine.html. JERMOLAJEV, A. N. Glavnoje pravlenije Rossijsko-Amerikanskoj kompanii: sostav, funkcija, vzaimootnošenija s pravitělstvom, 1799–1871. In: Amerikanskij ježegodnik. Roč. 2005, č. 2005, s. 271–292. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/ 05_24.html. KAPRANOVA, Jelena Anatoljevna. Russkoje pravoslavije v Amerike: pervyje šagi (koněc XVIII – vtoraja polovina XIX vv.). In: Čtěnija pamjati Jevgenija Petroviča Syčevskogo. Roč. 2011, č. 11, s. 104–115. KEDROV, N. N. Nižněkamčatskij ostrog na reke Raduge – kolybel rossijskogo kupečeskogo častnopredprinimatělskogo flota na Tichom okeaně. In: Istoričeskoje krajeveděnije i archivy. Roč. 1996, č. 3. Matěrialy 3-j naučno-praktičeskoj konferencii. Vologda, 29. února 1996. S. 38–46. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/03_7.html. KOČEDAMOV, Viktor Iljič. Russkije poselenija v Severnoj Amerike. In: Architěkturnoje nasledstvo. Roč. 1967, č. 16, s. 106–120. Dostupné z: https://www.russianlaw.net/files/art/ kochedamov/sev_am_web.pdf. KRAUSSE, Alexis. Russia in Asia: a Record and a Study, 1558–1899. London: G. Richards, 1899. KREMLJOV, Sergej. Russkaja Amerika. Slava i bol russkoj istorii. Moskva: Eksmo, 2017. KUDRJA, Arkadij Ivanovič. Pod vysočajšim pokrovitělstvom. In: Russkaja Amerika. Roč. 1999, č. 9. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/05_2.html. LEO, Čto ostalos posle russkich na Aljaske [online]. Dostupné z: https://www.stena.ee/blog/chto-ostalos-posle-russkih-na-alyaske. Cit. 27. 3. 2020. LESAFFER, Randall. Erasing the Line: The Treaties of Madrid (1750) and San Idelfonso (1777) [online]. Dostupné z: https://opil.ouplaw.com/page/erasing-the-line. Cit. 27. 3. 2020. LEVKOVYCH, Nataliya. Russische koloniale Toponyme in Alaska: eine Pilotstudie. In: STOLZ, Thomas – WARNKE, Inge (edd.). Vergleichende Kolonialtoponomastik:

104 Strukturen und Funktionen kolonialer Ortsbenennung. Berlin: De Gruyter, 2018. S. 189– 278. MACKIE, Richard S. Trading beyond the mountains: the British Fur Trade on the Pacific 1793–1843. Vancouver: The University of British Columbia, 1997. MAKAROVA, Raisa Vsevolodovna. Russkije na Tichom okeaně vo vtoroj polovině XVIII v. Moskva: Nauka, 1974. MALCHANOV, Andrej. Koreň sarany [online]. Dostupné z: https://buryatia. drugiegoroda.ru/ culture/32860-koren-sarany/. Cit. 29. 4. 2020. MIRONOV, Boris N. Wages and Prices in Imperial Russia, 1703–1913. In: The Russian Review. Roč. 69, č. 1, s. 47–72. OKUŇ, Semjon Bencianovič. Rossijsko-Amerikanskaja kompanija. Moskva: Gosudarstvennoje Socialno-ekonomičeskoje izdatělstvo, 1939. ORTH, Donald J. Dictionary of Alaska Place Names. Washington: U.S. Government Printing Office, 1967 OWENS, Kenneth N. Empire Maker: Aleksandr Baranov and Russian colonial expansion into Alaska and Northern California. Seattle: University of Washington Press, 2015. PETROV, Alexandr Jurjevič. Obrazovanije rossijsko-amerikanskoj kompanii. Moskva: Nauka, 2000. PETROV, Alexandr Jurjevič. Specifika finansovo-chozjajstvennoj dějatělnosti russkich torgovo-promyslovych kompanij na severo-zapadě Ameriki vo vtoroj polovině XVIII veka. In: Russkaja Amerika, 1799–1867: matěrialy meždunarodnoj konferencii „K 200-letiju Rossijsko-amerikanskoj kompanii 1799–1999“. Moskva, 6.–10. září 1999. S. 136–159. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/04_10.html. PIERCE, Richard A. Georg Anton Schäffer, Russia's Man in Hawaii, 1815-1817. In: Pacific Historical Review. Roč. 1963, svazek 32, č. 4, s. 397–405. PIPES, Richard. Rusko za starého režimu. Praha: Argo, 2004. PLOTNIKOV, Alexej. Russkaja dalněvostočnaja granica v XVIII – pervoj polovině XX veka: dvesti pjaťděsjat let dviženija Rossii na Vostok. Moskva: KomKniga, 2007. PONTING, Clive. Zelené dějiny světa: Životní prostředí a kolaps velkých civilizací. Praha: Karolinum, 2018. RYBAK, Marina. Irkuťaně chodili v Ameriku, kak k sebe domoj [online]. Dostupné z: http://www.vsp.ru/2006/01/14/irkutyane-hodili-v-ameriku-kak-k-sebe-domoj/. Cit. 3. 4. 2020.

105 SAVELJEV, Ivan Vjačeslavovič. Rannije russkije poselenija na Aljaske: mif ili realnosť. In: Vestnik Severnogo (Arktičeskogo) feděralnogo universitěta imeni M. V. Lomonosova. Roč. 2012, č. 5, s. 24–30. SEMUCHIN, Konstantin Nikitovič. Čerez Tobolsk na Kamčatku. In: GAVRILOV, Sergej Vitaljevič (ed.) Kamčatskij letopisec. Vypusk 1. Petropavlovsk-Kamčatskij: Izdatělstvo Kamčatpress, 2011. S. 362–399. Dostupné z: https://kamlib.ru/upload/medialibrary/1b8/let1.pdf. SKORENKO, Tim. Izobreteno v Rossii. Istorija russkoj izobretatělskoj mysli ot Petra I do Nikolaja II. Moskva: Alpina non-fikšn, 2017. SCHWARTZ, Harvey. Fort Ross, California: A Historical Synopsis. Sacramento, 1977. Strojopis. Sovereign Union website Volunteers (edd.) Writings from the Cook Australian Expedition [online]. Dostupné z: http://nationalunitygovernment.org/content/treachery-began-1770- genocide-began-1788. Cit. 16. 3. 2020. STARCEV, Alexandr Vladimirovič – GONČAROV, Jurij Michajlovič. Istorija predprinimatělstva v Sibiri (XVII – načalo XX v.). Barnaul: Izdatělsvo Altajskogo gosudarstvennogo universitěta, 1999. ŠACHEROV Vadim Petrovič. Torgi irkutskije v XVIII veke. In: DAMĚŠEK, L. M. (ed.) Irkutsk v panorame vekov. Očerki istorii goroda. Irkutsk: Vost.-Sib. izdatělskaja kompanija, 2003. Dostupné z: http://irkipedia.ru/content/irkutsk_v_panorame_vekov_ ocherki_istorii_goroda_2004. ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. TARR, Ralph S. The Yakutat Bay Region, Alaska: Physiography and Glacial Geology. Washington: Government Printing Office, 1909. TICHMENĚV, Pjotr Alexandrovič. Istoričeskoje obozrenije obrazovanija Rossijsko- Amerikanskoj kompanii i dějstvija jejo do nastojaščego vremeni. Sankt-Petěrburg 1861. TOVELL, Freeman M. At the Far Reaches of Empire: Life of Juan Francisco de la Bodega y Quadra. Vancouver: The University of British Colmupbia Press, 2008. VINKOVETSKY, Ilya. Russkaja Amerika: zaokeanskaja kolonija kontiněntalnoj imperii. 1804–1867. Moskva: Novoje litěraturnoje obozrenije, 2015. Překlad z anglického originálu. WINKLER, Martina. Another America: Russian mental discoveries of the North-west Pacific region in the eighteenth and early nineteenth centuries. In: Journal of Global History. Roč. 2012, č. 7, s. 27–51.

106 ZELENÝ, Mnislav. Indiáni tří Amerik. Praha: Albatros, 1994. ZORIN, Alexandr Vasiljevič. Načalo osvojenija Kenajskogo zaliva russkimi pervoprochodcami. In: Amerikanistika. Aktualnyje podchody i sovremennyje issledovanija. Roč. 2017, č. 9, s. 45–59. ZORIN, Alexandr Vasiljevič. Soperničestvo torgovo-promyslovych kompanij v Russkoj Amerike (1787–1797 gg.). In: Voprosy istorii. Roč. 1998, č. 11–12, s. 151–156. Dostupné z: https://www.booksite.ru/fulltext/russ_america/04_70.html.

107 13. SEZNAM TABULEK

Tabulka 1 – Podílnická struktura společnosti podle Makarovové (schéma sestaveno autorem). Tabulka 2 – Podílnická struktura společnosti podle Tichmeněva (schéma sestaveno autorem). Tabulka 3 – Vývoz kožešin ze Severní Ameriky (zaokrouhleno na stovky kusů). Tabulka 4 – Výkupní ceny kožešin na Kamčatce v roce 1770 podle záznamů kapitána Šmaleva.

108 14. SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1 – Mapa centrální části Ruské Ameriky s vyznačením zeměpisných lokalit a nejvýznamnějších sídel vybudovaných ruskými promyslníky v letech 1784– 1818. (Vytvořeno autorem na volně dostupném podkladu ©OpenStreetMap contributors.)

109