Úvod

Předloţená diplomová práce pojednává o dějinách osídlení mikroregionu Veselska1 se zvláštním zřetelem k území nynějšího města Veselí nad Moravou, a to od nejstarších dob přes kolonizaci ve 13. století aţ do historického nástupu Šternberků v době okolo roku 1320. Ačkoliv je dílo rozděleno na část archeologickou a část historickou, prameny povahy hmotné (cenné jsou v tomto směru zvláště předběţné poznatky týkající se nedávných archeologických výzkumů v areálu veselského zámku – dřívějšího hradu) i písemné se vzájemně vhodně doplňují. První kapitola patří nástinu přírodního prostředí, které do značné míry ovlivňuje rozsah a intenzitu osídlení. Následně podávám přehled dosavadního stavu vědomostí vypovídajících o pravěkých a středověkých aktivitách na katastru města. Určitý fenomén představuje pro dějiny zájmového území blízkost moravsko-uherské hranice. Ve vstupní kapitole historické části si proto všímám jejích základních proměn včetně správního vývoje. V navazující kapitole se pokouším přiblíţit osudy jednotlivých příslušníků rodu Tvrdišovců, kteří se zaslouţili o kolonizaci tohoto prostoru ve 13. století. Samostatná kapitola je věnována bojům krále Jana Lucemburského s uherským velmoţem Matoušem Čákem Trenčanským roku 1315. Ke zodpovězení otázky ohledně převzetí veselského panství novými majiteli (Šternberky) někdy na konci první čtvrtiny 14. století (okolo roku 1320) jsem zvolil metodu retrospekce, která mne zavedla aţ na samotný práh 15. věku. V závěrečné kapitole rekonstruuji stavební vývoj města a předměstí Veselí od historických počátků do konce 14. století. Malým exkurzem jsem se dotkl téţ stezek, které hrály v ţivotě tohoto sídliště významnou roli. Čerpal jsem především z pramenů úřední povahy, které jiţ byly edičně zpracovány a vydány tiskem (Českomoravský diplomatář – CDB, Českomoravská regesta – RBM, Moravský diplomatář – CDM, Moravské zemské desky kraje olomouckého – ZDO),2 události z počátku 14. století pak zaznamenávají prameny narativní povahy (Zbraslavská kronika, Kronika tak řečeného Dalimila). Prvnímu soubornému zpracování dějin města se věnuje publikace s názvem „Městys Předměstí Veselí. Jeho minulost a přítomnost“ vydaná ve Veselí roku 1913 při

1 Z historického hlediska bylo Veselí aţ do roku 1945 centrem veselského panství, jehoţ územní rozsah se v minulosti měnil. Z hlediska regionálně-etnografického patří do oblasti Veselska tyto obce: Veselí nad Moravou, Blatnice pod svatým Antonínkem, Blatnička, Hroznová Lhota, Kozojídky, Milokošť, Moravský Písek, Tasov, Vnorovy, Zarazice a Ţeraviny (SMUTNÁ 1999). 2 Listiny cituji pokud moţno z Českomoravského diplomatáře. V případě listin citovaných z Moravského diplomatáře odkazuji z důvodu jejich datace téţ na Českomoravská regesta.

1 příleţitosti povýšení Předměstí na městys (městečko). Jejím editorem byl tehdy řídící učitel Jan Langášek. Dosud nejpodrobnější publikace o dějinách města Veselí vyšla z pera autorské dvojice – historika Rudolfa Hurta a učitele Bohumila Němečka – pod názvem „Veselí nad Moravou. Dějiny města“ (Brno 1973).3 Naposledy stručně zrekapituloval minulost veselského mikroregionu Ivan Štarha v rámci publikace Veselsko (Brno 1999), cenným příspěvkem je v této monografii studie Jaroslava Sedláře o uměleckých památkách dané oblasti, které jsou zasazeny do kontextu historického vývoje. Publikovány byly rovněţ staré pohlednice a fotografie zachycující město Veselí.4 Mnoţství dílčích poznatků vztahujících se k tématu je roztroušeno ve vlastivědné literatuře nebo v příslušných odborných studiích.5 Při zpracování dějin města Veselí jsem pochopitelně přihlíţel téţ k událostem v sousedním Uherském Ostrohu6 a nedaleké Stráţnici.7 Hojně jsem vyuţil také nejnovější publikaci zabývající se dějinami Hodonína.8 Vývoji moravsko-uherské hranice do počátku 14. století věnoval speciální (avšak dnes jiţ v určitých ohledech zastaralou) studii Metoděj Zemek.9 Nejnověji zhodnotil problematiku „Lucka“ a „Lucké provincie“ Jiří Mitáček.10 Fortifikace v dané oblasti dlouhodobě sleduje Miroslav Plaček.11 Staré stezky jsou zase doménou zájmu Radana Květa.12 Správu středověké Moravy přibliţuje Libor Jan.13 Světlo na problematiku Šternberků vnáší Zdeněk Pokluda.14 Cílem předloţené práce je ověřit jiţ popsaná fakta, popř. je doplnit (zpřesnit) a začlenit do širšího historického rámce. Nečiním si ambice na vytvoření úplně nového díla, neboť pramenná základna pro období do konce 14. století nemůţe zřejmě přinést nic úplně převratného a zásadního.

3 Prvních čtrnáct kapitol je dílem R. Hurta, autorem zbývajících pěti kapitol je R. Němeček (MATĚJEK 1975, 351). 4 PEŠA, J. 2002: Veselí nad Moravou na pohlednicích a fotografiích 1890/2002. Veselí nad Moravou. PEŠA, J.-ŢAJDLÍK, J. 2005: Veselí nad Moravou na pohlednicích a fotografiích z první poloviny 20. století II. Veselí nad Moravou. 5 Dobu vlády římských císařů v souvislosti s nálezy mincích datuji podle KEPARTOVÁ, J. 1995: Císařové antického Říma. Praha. Dobu vlády panovníků uvádím vesměs podle VYKOUPIL, L. 2000: Slovník českých dějin. Brno. 6 RAŠTICOVÁ, B. a kol. 2000: Uherský Ostroh. Uherský Ostroh. 7 PAJER, J. a kol. 2002: Stráţnice. Kapitoly z dějin města. Stráţnice. 8 PLAČEK, M. a kol. 2008: Hodonín. Dějiny města do roku 1948. Hodonín. 9 ZEMEK, M. 1972: Moravsko-uherská hranice v 10. aţ 13. století. Brno. 10 MITÁČEK, J. 2008: „Campus Lucsco“ – proměny jedné otázky. In: Galuška, L.-Kouřil, P.- Mitáček, J. (edd.): Východní Morava v 10. aţ 14. století. Brno, 155-167. 11 Viz seznam pouţité literatury. 12 KVĚT, R. 2003: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha. 13 JAN, L. 2000: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno. 14 Např. POKLUDA, Z. 1991a: Rod Šternberků na Moravě. Zlínsko od minulosti k současnosti 1988-1991, 10. svazek, 117-158.

2 I. ČÁST ARCHEOLOGICKÁ

I.1 Přírodní prostředí

Město Veselí leţí na jihovýchodní Moravě v severovýchodní části bývalého okresu Hodonín (obr. 1). Jeho katastr zde hraničí s bývalým okresem Uherské Hradiště. V novodobých dějinách bylo z hlediska politicko-správního součástí okresu Hradiště (do roku 1949), krátce zde sídlil okresní úřad (1949–1960), naposledy spadalo pod okres Hodonín.15 Za minulého politického reţimu bylo součástí zlínského (resp. gottwaldovského) kraje, dnes náleţí administrativně pod Jihomoravský kraj. Součástí nynějšího města Veselí, rozkládajícího se na obou březích řeky Moravy (jeho větší část však zaujímá levý břeh), jsou dnes i dříve samostatné obce Milokošť (severovýchodní předměstí) a Zarazice (jihozápadní předměstí) (obr. 4).16 Z hlediska komunikací protíná Veselí několik silnic, které vedou severojiţním směrem (Hradiště – Břeclav), východozápadním směrem (Bzenec – Blatnice) a na jihozápad (do Hroznové Lhoty).17 Jiţ od konce 19. století je také ţelezniční křiţovatkou (tratě Brno – Vlárský průsmyk, Hodonín – Veselí, Veselí – Hradiště, Veselí – Vrbovce). Dne 27. června 1919 splynuly tři (původně samostatné) politické obce Veselí město (zaujímající ostrov uprostřed řeky Moravy), Veselí Předměstí (zaujímající levý břeh řeky Moravy)18 a Veselí – ţidovská obec v jeden celek.19 Místní jméno Veselí pochází z abstrakta veselí (staročeského veselé, praslovanského veselje – „veselost, radost“).20 Původně snad patřívalo hospodě leţící na zemské stezce do bývalých Uher při přechodu řeky Moravy.21 Do konce 15. století mělo

15 Významným datem v novodobých dějinách Veselska se stal 1. únor 1949, kdy byl ve Veselí zřízen okresní národní výbor. Po téměř stu letech, kdy mělo Veselsko politický úřad první instance v Hradišti a okresní soud v Ostrohu, se tak tyto úřady přestěhovaly opět do Veselí. Okres Veselí zanikl v červnu 1960 (ŠTARHA 1999, 80-81). 16 Milokošť je součástí města Veselí od roku 1950 (SMUTNÁ 1999, 528 a 533), Zarazice od roku 1964 (SMUTNÁ 1999, 548 a 550). 17 SMUTNÁ 1999, 487. 18 Dne 27. dubna 1913 bylo Veselí Předměstí povýšeno na městečko (SMUTNÁ 1999, 495). 19 HURT-NĚMEČEK 1973, 249. 20 Podle R. Hurta (HURT-NĚMEČEK 1973, 10) byl název Veselí jakýmsi souborným zhodnocením podmínek příznivých pro osídlení. Jako určitou kuriozitu lze vzpomenout výklad veselského učitele J. HOMOLY (1931), který soudil, ţe jméno Veselí znamenalo původně ves–selo (viz téţ ČERVINKA 1928, 120). 21 SKÁCEL 1958a, 185. Mnohé zájezdní hospody bývaly označovány vábivým názvem Veselka (VERMOUZEK 1977, 131). Místní jméno Veselí bylo téţ často se vyskytující jméno přací: aby bylo v osadě vţdy veselo, tj. dobře, úspěšně. Platí to především pro ty obce se jménem Veselí, Veselá, Veselice,

3 jméno podobu Veselé (Wessele), potom Veselí (Weseli, Wessely), avšak v nářečí se dosud udrţel tvar Veselé. V roce 1437 je doloţen i německý zápis Wessels. Přívlastek „nad Moravou“ byl dán obci aţ v roce 1883 na návrh tehdejšího řídícího učitele J. J. Christina pro rozlišení od stejnojmenných obcí v poštovním a ţelezničním styku.22 Výklad místního jména Milokošť je zatím nejasný.23 Místní jméno Zarazice tvoří přípona –ice k osobnímu jménu, jehoţ podobu nelze bezpečně stanovit (Zaraz, Zarad). Lidová etymologie vykládá jméno Zarazice apelativně: „ves leţící za hrází“.24 Charakter a intenzita osídlení kaţdého území jsou přímo závislé na vzhledu krajiny a přírodním prostředí.25 Město Veselí leţí na středním toku řeky Moravy (střední Pomoraví) v severní části Dolnomoravského úvalu, přibliţně 60 km východně od Brna. Nachází se v centru oblasti vytvářející ve směru jihozápad – severovýchod táhlé údolí, jehoţ osu představuje řeka Morava (obr. 1). Na severním okraji je vzpomenuté údolí ukončeno Napajedelskou bránou, na západě jej lemují lesnaté Chřiby (se třemi charakteristickými vrchy: Holým kopcem, Buchlovem26 a Barborkou27) přecházející na jihu v Kyjovskou pahorkatinu, na jihovýchodě se zdvíhají výběţky Bílých Karpat,28 severovýchodně vystupuje Vizovická vrchovina. Jiţním směrem se koridor mírně rozšiřuje do rovinaté oblasti vátých písků (tzv. Moravská Sahara) na pravém břehu řeky Moravy.29 Širší okolí města Veselí náleţí geologicky do oblasti Moravsko-slezských Karpat, budovaných usazenými horninami převáţně mořského původu druhohorního a třetihorního

Veselíčko, které leţí stranou hlavních komunikací, obvykle v lesnatých krajích navazujících na kolonizační oblasti (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 692-693). 22 Kdyţ byla v roce 1887 postavena ţelezniční stanice vlárské dráhy, přijala jiţ toto rozšířené pojmenování (HURT-NĚMEČEK 1973, 227). 23 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 72; F. ČERNÝ a P. VÁŠA (1907, 99) vykládají původ názvu obce od osobního jména Milhost (Milhošť), „nesprávně“ Milokošť. V této souvislosti není bez zajímavosti výklad názvu vsi Malhostovice na Tišnovsku: přípona –ovice k osobnímu jménu Malhost (→ „ves lidí Malhostových“), které představuje starý druh sloţených osobních jmen (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 31). 24 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 777. 25 GALUŠKA 2000, 23. 26 Někdy před polovinou 13. století zde panovník nechal vystavět hrad Buchlov, jenţ se stal správním centrem královského loveckého hvozdu v pohoří Chřiby (JAN 2000, 198; JAN 2002, 46). 27 Mladší lidový název Barborka pro tento kopec souvisí s přítomností kaple sv. Barbory na jeho vrcholu. V literatuře 19. a počátku 20. století vystupuje tato kóta pod starším názvem Modla (KOLBINGER- ŢIŢLAVSKÝ 1996, 75). Současná budova kaple pochází z roku 1672, křesťanská svatyně zde však byla postavena patrně jiţ v první polovině 13. století (NOVOTNÝ-ŢIŢLAVSKÝ 2004, 4). 28 Veselí je vstupní branou do jihozápadní části pohoří Bílé Karpaty (JONGEPIEROVÁ- JONGEPIER 1999, 15). 29 Váté písky – produkt eolické (větrné) činnosti – se táhnou od Pánova mezi Ratíškovicemi a Rohatcem aţ ke Bzenci a Vracovu. Dnes jsou porostlé převáţně borovým lesem, coţ je zásluha lesního inspektora Jana Bedřicha Bechtela (1823-1852). Ve středověku byla ovšem tato jinak neúrodná stepní krajina porostlá duby. Odtud také pramení pojmenování celého území – Doubrava (PLAČEK 2008, 9), poprvé doloţené k roku 1371 (HURT 1969, 16; viz CDM X, č. 118, s. 137-142).

4 stáří. Ty jsou místy překryty sprašemi a sprašovými hlínami, při řece Moravě i čtvrtohorními sedimenty tohoto toku, na západě pak jiţ zmíněnými vátými písky. Území Dolnomoravského úvalu je charakterizováno fluviálními (říčními) sedimenty. Na písčitých štěrcích leţí z velké části také město Veselí.30 V příčném profilu je údolí Moravy nesouměrné: severozápadní svah je mírný, zatímco jihovýchodní svah je příkřejší.31 Rozlehlý veselský katastr není výškově příliš členitý (obr. 2). Samotné město Veselí leţí v nadmořské výšce 176 m, nejvyšší kótu představuje kopec Radošov (246 m n. m.) na jiţní hranici katastru.32 Osou aţ 5 km široké rovinaté nivy je řeka Morava se svými slepými rameny (obr. 3).33 Severovýchodní hranici katastru města Veselí lemuje potok Svodnice pramenící pod Suchovským Šumárníkem (478 m n. m.).34 Přitéká od východu přes obce Blatničku a Blatnici a v úseku mezi Ostrohem a Veselím se z levé strany vlévá do řeky Moravy.35 Ta je po celé délce svého toku na sledovaném katastrálním území zregulovaná.36 Převáţná část úprav byla provedena od roku 1909 aţ zhruba do roku 1930.37 Regulace řeky Moravy, kdy byl její tok zkrácen a zpevněné břehy ztratily svůj původní charakter i doprovodnou vegetaci, přinesla nepochybně úbytek někdejšího rybího bohatství.38 Tok řeky prošel dlouhým vývojem.39 Jaký byl jeho průběh před zhruba tisíciletím, není moţno dnes určit. Jisté je, ţe řeka Morava meandrovala a tok se v dlouhých intervalech překládal.40 Údolní niva, protnutá meandrujícím korytem řeky Moravy, měla původně hlubší zářez a výraznější vertikální modelaci.41 Četné mokřiny a močály byly sice samozřejmostí,

30 HOUZAR 1999, 9-10. 31 HRABEC 2000, 11. 32 SMUTNÁ 1999, 487. 33 HOUZAR 1999, 10; ŘEZÁČ 1913, 33. Přehled slepých ramen na Veselsku podává D. VESELÝ (1999, 51). Při úpravě řečiště na katastrálním území Zarazic v letech 1911 aţ 1914 zde vzniklo slepé rameno řeky, kterému se říkalo „Zmola“. V devadesátých letech 20. století byla „Zmola“ zavezena a v jejích místech byl vybudován závod na výrobu obuvi Stival (BARTOŠÍKOVÁ, nedatováno, s. 75). Z původního slepého ramene se dochovala jen malá vodní plocha, která mizí pod hromadami komunálního odpadu (VESELÝ 1999, 51). 34 Rozsáhlá podhůrní pahorkatina západní části Bílých Karpat je odvodňována do Moravy vedle Svodnice téţ severněji situovaným potokem Okluky a na jihu leţící řekou Veličkou (KOVÁČIK 1998, 5). 35 POJSL 1972, 7. Název potoka Svodnice je mladšího původu, vznikl aţ po zaloţení rybníků v 15. století (svodnice sváděly vodu z rybníka do rybníka). Před Blatnicí a na Súchově se potok jmenoval Svarka (VYSKOČIL 1981, 23-24). 36 JONGEPIEROVÁ-JONGEPIER 1999, 20. 37 VESELÝ 1999, 49. 38 BEZDĚČKA 1999, 38; HURT-NĚMEČEK 1973, 8-9. 39 PLAČEK 2008, 7. 40 KVĚT 2003, 91. 41 GALUŠKA 2001, 126.

5 ale v některých partiích se mezi nimi nacházely nízké42 a velmi ploché pahorky (duny), lidově zvané hrúdy. Byly naváty z písku a spraše a díky minimální vzlínavosti zůstávaly suché, a proto tvořily vhodná místa pro usídlení člověka v pravěku a raném středověku.43 Z celkového hlediska nebylo mikroklima nivy lidskému ţivotu příliš příznivé (celková vlhkost, častý výskyt mlh, přítomnost bodavého hmyzu – zejména komárů, specifické choroby jako např. revma).44 Soudí se, ţe záplavy nebyly původně aţ tak časté. Většinou se omezovaly jen na úzký pruh podél hlavního toku. Docházelo k nim při jarních táních nebo za velkých dešťů, letní povodně prakticky neexistovaly.45 První nebezpečné povodně se zřejmě vyskytly jiţ v období Velké Moravy v důsledku narůstající těţby dřeva.46 Tzv. spečené valy (s jednou i více propálenými vrstvami jílu) v nálezech z 11. aţ 12. století ve Spytihněvi i ve Starém Městě je moţno povaţovat za ochranu opevnění proti rozplavení vysokou vodou, jeţ tehdy nebyla neobvyklá.47 Základní lesní kryt údolní nivy tvořily ještě v období raného středověku porosty tvrdého luhu – jilmové doubravy (dub, jilm, jasan).48 Vzhledem k půdním poměrům (štěrkopískové uloţeniny) byly řídké a měly parkový habitus, čímţ byl umoţněn rozvoj lučních společenstev i křovin. V depresích vznikala baţinná společenstva s hustou spletí trav a ostřicových rostlin. Na písečných vyvýšeninách a přesypech (tzv. hrúdech) přecházel tvrdý luh v habrové doubravy, které se jinak rozvíjely jako souvislý lem na terasových stupních při okraji nivy a pokračovaly do okolní pahorkatiny. Měkký luh (topol, olše, vrba, osika) tvořil spíše jen různě široký lem podél menších toků v pahorkatině. Na území nivy nabýval většího rozšíření patrně jen v mělkých sníţeninách s vyšší hladinou spodní vody.49 Počátky sedimentace povodňových hlín, pokrývajících většinu dnešního povrchu nivy, mají souvislost s kolonizačními aktivitami spojenými s odlesňováním a následnou erozí zeminy v podhorských a horských polohách od konce 12. století.50 Důsledky

42 Pahrbky se zdvíhaly šest aţ osm metrů nad úroveň přilehlé roviny (JANŠÁK 1986, 54). 43 PLAČEK 2008, 7. 44 GALUŠKA 2001, 126. Specifickou chorobu údolní nivy rozšířenou na Hodonínsku představuje horečnaté onemocnění (de facto místní forma malárie) zvané hodonka (téţ hodoňka) (FUTÁK-PLAČEK 2008, 89). 45 GALUŠKA 2001, 126; KOVÁČIK 1998, 9. 46 ŠKRDLA-VAŠKOVÝCH-GALUŠKA 2007, 45. 47 ŠUPKA 2007, 7. 48 Z porostů tvrdého luhu byly v paleobotanickém materiálu ze zaniklé středověké vsi Záblacany rozpoznány tyto dřeviny: dub, brslen, jilm habrolistý, jilm vaz, habr, střemcha, babyka, jasan, topol a vrba (SNÁŠIL 1971, 93). 49 MĚŘÍNSKÝ 1987, 115; OPRAVIL 1983, 34-35 a 65-66. 50 Na změně vodního reţimu se vedle lidské činnosti mohla podepsat také změna klimatu (KOVÁČIK 1998, 12).

6 kolonizace se promítly na středních a dolních tocích řek vzrůstajícími a pravidelně se opakujícími záplavami,51 při nichţ docházelo k zarovnávání členitého povrchu nivy povodňovými hlínami.52 Změny vodního reţimu53 ovlivnily celou strukturu osídlení údolní nivy54 a nakonec vedly k jejímu vylidnění: třebaţe byla lidmi i nadále vyuţívána (lov ryb, pastviny, zakládání rybníků, komunikační spoje), lidská sídla se přemístila do vyšších poloh (na hranu říční terasy).55 Moravní voda způsobovala pomalý průtok potoků a řek přitékajících sem z východní strany (směrem od Bílých Karpat), čímţ je moţno vysvětlit pestrou škálu názvů pro zdejší půdy s přebytkem vody. Tato skutečnost se zračí nejen v názvech obcí (Blatnice, Blatnička), ale také v názvech traťových („Vláky“, „Sítí“, „Náklí“, „Močáry“, „Kaňky“).56 V polovině 13. století neslo jiţ území Dolnomoravského úvalu znaky kulturní krajiny. Původní lesy v nivě i ve vyšších polohách byly notně prosvětleny a zejméma při řece se změnilo i jejich sloţení. Stromy tvrdého luhu, těţené na stavbu obydlí a opevnění i jako palivo pro řemeslnické dílny a domácnosti, nahrazovaly na častěji zaplavovaných lokalitách dřeviny měkkého luhu. Na vymýcených plochách vznikly v nivě louky a pastviny,57 na vyšších terasách úvalu nahradila dubohabrové háje obdělávaná pole. Lesní podrost poskytoval úkryt a potravu drobné, černé i vysoké zvěři. Občas se vyskytovala i velká zvířata jako zubr, los či medvěd migrující z vyšších souvisle zalesněných poloh.58

51 Povodně dosáhly největší intenzity ve vrcholném (OPRAVIL 1983, 63) a pozdním (MĚŘÍNSKÝ 1987, 115) středověku. 52 Původně tvrdý luh zanikl a byl nahrazen měkkým luhem. K regeneraci tvrdého luhu dochází na Veselsku teprve počátkem 20. století následkem regulace vodního toku řeky Moravy (OPRAVIL 1983, 71). 53 Negativním důsledkem stále častějších záplav byl patrně zvýšený výskyt bodavého hmyzu (KOVÁČIK 1998, 12). Semeništěm dotěrných komárů byly ostatně ještě koncem 19. a počátkem 20. století baţiny a mokřiny v zastavěné části Předměstí (HURT-NĚMEČEK 1973, 212). 54 V místech zaniklé středověké vesnice Záblacany dochází např. k posunu osady nikoliv jiţ podél břehů, jako tomu bylo aţ dosud, ale od břehů na vyvýšená místa ostroţny (SNÁŠIL 1971, 96). 55 MĚŘÍNSKÝ 1987, 115 a 118. Povodňové hlíny pohřbily většinu velkomoravských i starších sídlišť a pohřebišť (OPRAVIL 1983, 63), takţe jsou dnes skryty pod (mnohdy mocnými) vrstvami náplav. Objevit je lze víceméně pouze náhodně při regulačních a odvodňovacích pracích zasahujících do větších hloubek (HRUBÝ 1948, 6; viz téţ HRUBÝ 1965a, 14-16). 56 HURT-NĚMEČEK 1973, 9. 57 Moravní luhy pokrýval hluboko do středověku luţní les, který se postupně klučil na pastviny a louky (HURT 1969, 17). Moravní záplavy sice zvyšovaly úrodnost půd, pokud však voda vystoupila z břehů před senosečí, zničila celou luční úrodu (HURT-NĚMEČEK 1973, 9 a 239). V dnešní době, kdy je jiţ údolní niva z větší části odvodněna, se v jejím prostoru nacházejí pole (KOVÁČIK 1998, 5). 58 Na některá dnes jiţ v regionu vyhubená zvířata dodnes upomínají názvy polních, lučních a lesních tratí jako např. les „Nedvěďák“ u Stráţnice, trať „Medvědí“ u Velké nad Veličkou, „Vlčné pole“ u Vnorov, les „Vlčinec“ za Šumárníkem (u Tvaroţné Lhoty) nebo „Tuří pole“ na Tasovsku (SKÁCEL 1958b, 17; ZEMEK 1978, 50-51).

7 Poměrně řídké nálezy rybích pozůstatků ve velkomoravských vrstvách dokládají, ţe tehdejší úlovky dosahovaly dnes nebývalých velikostí.59 Od 13. století se na toku řeky Moravy objevují vodní mlýny.60 Aby mohly slouţit svému účelu po největší část roku, bylo nutno jim zabezpečovat dostatek pohonné energie i pro dobu sucha nebo niţšího vodního stavu. A tak docházelo ke zřizování jezů vedených napříč přes hlavní moravní koryto. Tím se vodní tok zpomalil natolik, ţe jeho spád a směr bylo jen těţko rozpoznat. Okolnost, ţe se tato vodní díla pořizovala ze dřeva, proutí a hlíny, zabraňovala katastrofálním záplavám. Tyto tzv. rejzované stavy na jedné straně sice snadněji odolávaly nepředvídanému vodnímu náporu, na druhé straně však umoţňovaly volný průchod přemíry vodního ţivlu.61

I.2 Pravěké a raně historické osídlení

Kraj kolem města Veselí patří díky dobrým půdním i klimatickým podmínkám62 k tzv. starému sídelnímu území obývanému člověkem jiţ od pravěku (většinou od mladší doby kamenné)63 a je bohatý na archeologická naleziště.64 Cenný zdroj informací o archeologických památkách získaných na katastru nynějšího města Veselí (včetně Milokoště a Zarazic) představují vedle zmínek v odborné literatuře téţ nálezové zprávy (dále jen NZ) uloţené v archivu Archeologického ústavu AV ČR v Brně (dále jen AÚB). Nejprve je ale mou milou povinností vzpomenout jednotlivé badatele či nadšené zájemce, kteří tyto památky shromaţďovali. Vztah k archeologickým nálezům měl nepochybně učitel Julius Jeroným Christin (1849–1927), který byl v letech 1881 aţ 1908 správcem školy ve Veselí. Jiţ coby podučitel ve Starém Městě (1868–1870) se zabýval otázkou velkomoravského Velehradu. Na jeho počest byly pojmenovány pozůstatky tamního velkomoravského opevnění jako „Christinův val“.65 Archeologické památky shromaţďoval učitel Josef Homola (1859–1934), který

59 ŠUPKA 2007, 8. 60 První písemná zpráva o vodním mlýnu na území Moravy pochází z roku 1190 v souvislosti se zaloţením premonstrátského kláštera v Louce u Znojma (MĚŘÍNSKÝ 1983, 48). 61 HURT-NĚMEČEK 1973, 9. 62 Viz GALUŠKA 2000, 23. 63 K definici starého a mladého sídelního území viz MĚŘÍNSKÝ 1987, 112; MĚŘÍNSKÝ 1988, 13. 64 HRUBÝ 1948, 9. Viz téţ VACHŮT 1999, 61-64. 65 ZELNITIUS 1932, 59-60. Vnější opevnění z dob Velké Moravy na území nynějšího Starého Města se ve tvaru mírně se vlnícího půloblouku – na jihu začínajícího u řeky Moravy a na severu končícího na ploše zemědělského areálu Dolina – táhlo napříč oběma staroměstskými ostroţnami od jihu k severovýchodu. Pozůstatky tohoto opevnění v podobě valu a příkopu označované jako „Christinův val“, nacházející se v nejjiţnější části opevňovací linie, byly v terénu dobře rozpoznatelné ještě v roce 1896 a

8 ztotoţňoval Veselí se sídelní lokalitou Eburodunum zaznamenanou v díle Klaudia Ptolemaia (2. století po Kr.) a spatřoval zde centrum pozdější říše velkomoravské.66 Tyto své představy, které byly ostře kritizovány jiţ jeho současníky,67 publikoval ve dvou dílech: Slovanský Velehrad (Hodonín 1931) a Velehrad Rostislavův (Stráţnice, nedatováno) (obr. 17). Od roku 1925 směřovaly jeho sběratelské aktivity zejména do trati „Kostelíky“ na katastrálním území Zarazic, odkud zachraňoval z průkopu odlehčovacího ramene řeky Moravy nálezy z doby bronzové, římské a hradištní. Předměty, jeţ nashromáţdil v soukromé sbírce, byly po jeho smrti zčásti předány do muzea ve Veselí,68 zčásti byly rozebrány a ztratily se.69 Z velkých osobností moravských archeologů zavítal několikrát do Veselí Innocenc Ladislav Červinka (1869–1952).70 Jiţ v roce 1896 našel v průkopu ţelezniční trati Veselí – Bzenec u Nákelského mostu keramické fragmenty eneolitické kultury se zvoncovitými poháry71 a později upozorňoval na střepy keramiky z doby hradištní nalézající se v tomtéţ prostoru.72 O třicet let poté si prohlédl místo nálezu kostrových hrobů kultury se zvoncovitými poháry odkrytých v trati „Podsedky“.73 V roce 1942 referuje o tom, kterak osobně navštívil pana Jindřicha Tomečka – nálezce středověkého stříbrného pokladu.74 Pravěké a středověké památky z Veselí figurují v soupisech pravěkých nálezů, které jsou nedílnou součástí četných jeho děl.75 Roku 1887 hostoval na Moravském Slovácku Karel Jaroslav Maška (1851–1916), toho času profesor na reálce v Novém Jičíně.76 V Zarazicích se mu tehdy podařilo získat

znatelny byly i v padesátých letech 20. století, ba dokonce ještě v letech 1993 aţ 1994 (GALUŠKA 2008, 99, obr. 1, 4:1 a 9). 66 HOMOLA 1925, 1-2. 67 Z jeho oponentů vzpomenu např. I. L. ČERVINKU (1928, 120) nebo A. ZELNITIA (1935, 52). 68 Vzniku muzea ve Veselí předcházelo v roce 1906 zaloţení „Muzejní společnosti pro Slovácko a Veselí nad Moravou“. První stálá muzejní expozice byla zpřístupněna v prostorách staré školy (bývalého kláštera servitů) dne 2. května 1910. Na sběrné i prezentační činnosti muzea měli hlavní zásluhu především místní učitelé, zejména Josef Homola a Andělín Odstrčil (HURT-NĚMEČEK 1973, 235-236). Více o dějinách veselského muzea viz MĚSTSKÉ MUZEUM VESELÍ NAD MORAVOU (nedatováno); dále téţ HRUBÝ 1947, 80; ODSTRČIL 1913, 40-42; ZELNITIUS 1933, 12-13. O pravěkých sbírkách veselského muzea pojednal J. KYTLICA (1955, 56) a J. PAVELČÍK (1955a, 386). 69 Archiv AÚB – list č. 72. Více o J. Homolovi viz téţ GROŠ 2009, 17. 70 I. L. Červinka byl zaměstnán v Brně, nejprve od roku 1919 jako konzervátor u SAÚ a od roku 1924 ve vedlejším pracovním poměru také u MZM, které s ním ukončilo sluţební poměr na konci roku 1933. Z SAÚ odešel I. L. Červinka na odpočinek v roce 1937 (FIŠER-PODBORSKÝ 2004, 9 a 15). 71 NZ AÚB č.j. 1270. 72 NZ AÚB č.j. 748/45. 73 NZ AÚB č.j. 1273. 74 NZ AÚB č.j. 1717/42. 75 Viz soupis pouţité literatury. 76 SKLENÁŘ 2005, 365.

9 kolekci kamenných sekerek.77 Na základy církevní stavby s přilehlým pohřebištěm v zarazické trati „Kostelíky“ odkryté v letech 1911 aţ 1914 se přijel podívat Emanuel Šimek (1883–1963), kterého sem vyslala na ţádost učitele Josefa Homoly Centrální komise pro zachování památek se sídlem ve Vídni.78 Dne 14. února 1948 zachránil Jan Procházka, předseda Muzejního spolku ve Veselí, hliněnou urnu s pokličkou. Stalo se tak v rámci novostavby na ulici Školní.79 Podzemní rotundovité stavby (ledárny), odkryté na jaře roku 1955 výzkumem Jana Pavelčíka (1906–1990), vedoucího společenskovědního oddělení Krajského muzea v Gottwaldově (Zlíně),80 si v květnu toho roku přijel prohlédnout Karel Černohorský (1896–1982), vědecký pracovník AÚ ČSAV v Brně.81 Nálezy učiněné v trati „Náklí“ (neolit, eneolit, doba hradištní) sem přilákaly v roce 1959 Čeňka Staňu (1930–2003), rovněţ pracovníka AÚ ČSAV v Brně.82 Na odkryv dvou středověkých studní a části dřevěného srubu v blízkosti kostela Panny Marie dohlíţel v roce 1961 Vít Dohnal (*1932), zaměstnanec Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (Zlíně).83 Nálezy (zejména slovanské) z Veselí sledoval a průběţně publikoval Vilém Hrubý (1912– 1985).84 Dagmar Vorlíčkové (*1959) (únor 1987) z AÚ ČSAV Brno a Pavlu Šútorovi (*1973) (září 1999) z Masarykova muzea v Hodoníně se v ulici Sadová podařilo prozkoumat část novověkého pohřebiště.85 Několik středověkých střepů zachránil Martin Geisler (*1953) na ulici Zámecká čp. 7 v rámci jednodenního výzkumu ÚAPP Brno (17. října 1997).86 Řadu zahloubených objektů novověkého stáří zdokumentovali při výstavbě supermarketu Lidl na Masarykově třídě v dubnu roku 2004 David Parma (*1976) a Michal Přichystal (*1978) z ÚAPP Brno.87 Záchranný archeologický výzkum pod vedením Jaromíra Šmerdy (*1977) z Masarykova muzea v Hodoníně umoţnily v září roku 2006 stavební práce (rekonstrukce

77 MAŠKA 1888, 17 a 64; archiv AÚB – list č. 72. 78 HOMOLA (nedatováno), s. 6. Roku 1911 převzal E. Šimek v reorganizované Ústřední komisi pro zachování památek ve Vídni referát archeologické památkové péče, kde působil aţ do konce první světové války (SKLENÁŘ 2005, 562-563). 79 NZ AÚB č.j. 553/48. 80 PAVELČÍK 1957, 42-45; SKLENÁŘ 2005, 425. 81 NZ AÚB č.j. 1015/55; SKLENÁŘ 2005, 115. 82 NZ AÚB č.j. 3845/60; 3846/60; 3847/60; STAŇA 1960a, 27; STAŇA 1960b, 32-34; STAŇA- STLOUKAL 1960, 173; SKLENÁŘ 2005, 531. 83 DOHNAL 1964, 757-758; SKLENÁŘ 2005, 137. 84 Viz soupis pouţité literatury. V. Hrubý byl v letech 1932 aţ 1948 středoškolským učitelem v Hradišti. V roce 1948 přešel do MZM v Brně, kde pracoval aţ do své smrti (SKLENÁŘ 2005, 237-238). 85 SKLENÁŘ 2005, 580 a 630; ŠÚTORA 2001, 256; VORLÍČKOVÁ 1990, 84. 86 NZ AÚB č.j. 324/98; ČIŢMÁŘ-GEISLEROVÁ-UNGER 2000, 246. 87 ČIŢMÁŘ-GEISLEROVÁ 2006, 293; PARMA 2005, 318; SKLENÁŘ 2005, 424.

10 stávající komunikace pro nové autobusové nádraţí) v prostoru před vlakovým nádraţím (ulice Národních mučedníků).88 K dalšímu záchrannému výzkumu (rovněţ za účasti J. Šmerdy) došlo v dubnu následujícího roku v průběhu výkopu základů ţivnostenského domu firmy Britterm na Masarykově třídě.89 V létě roku 2008 proběhl na nádvoří veselského zámku záchranný archeologický výzkum pod vedením Miroslava Dejmala a Davida Merty (Archaia Brno); v létě následujícího roku zde byla zahájena druhá výzkumná sezóna, archeologové (za vedení M. Dejmala a Aleše Hocha) věnovali navíc svou pozornost téţ prostoru nově rekonstruovaného Bartolomějského náměstí.90 Mezi veselské sběratele pravěkých staroţitností patřili lékárník Jaroslav Kytlica (1895–1973) a strojvůdce Josef Konečný.91 Prvně jmenovaný působil na Veselsku od konce dvacátých let 20. století, kdy zde získal lékárnu. V roce 1955 zanechal lékárnické praxe a stal se ředitelem místního městského muzea.92 Některé nálezy téţ publikoval.93 Jeho jméno je uvedeno v seznamu činných členů Moravského archeologického klubu v Brně.94 Mezi přispívající členy archeologického spolku Starý Velehrad patřil Jan Jančík (farář ve Veselí) a Bohumil Navrátil (kaplan ve Veselí).95 Podle nálezových zpráv AÚB skončily archeologické nálezy z katastru města Veselí většinou ve zdejším městském muzeu, které je pobočkou Masarykova muzea v Hodoníně.96 Nejstarší doklady osídlení Veselska pochází z období mladého paleolitu. Jedná se především o kosti mamutů, u nichţ však není jasné, zda jsou pozůstatkem ulovených nebo uhynulých zvířat.97 Přibliţně v roce 1935 byly z řeky Moravy vybagrovány čtyři mamutí

88 ŠMERDA 2007a, 519. 89 ŠMERDA 2008a, 455. 90 Ústní sdělení M. Dejmala. 91 HRUBÝ 1948, 9. 92 J. Kytlica, rodák z Kroměříţe, vystudoval farmacii v Praze. Poté praktikoval lékárnu ve Štramberku, kde zachránil (odkoupil) řadu pravěkých nálezů pocházejících z nedalekého vrchu Kotouče. Ve sběru materiálu, vztahujícího se k archeologii, etnografii a numismatice, pokračoval rovněţ na Slovácku, kam se přiţenil. Za druhé světové války převzal od I. L. Červinky kompletní soubor moravských denárových a grošových raţeb. Jeho sbírky, v nichţ se octla mj. unikátní přilba z halštatského období vybagrovaná z řeky Moravy, získala muzea ve Veselí, Štramberku, Zlíně a MZM v Brně (PAVELČÍK 1996, 65-66). 93 Viz soupis pouţité literatury. 94 PROCHÁZKA 1937, zadní strana přebalu. 95 Jejich jména jsou uvedena ve výčtu přispívajících členů archeologického spolku Starý Velehrad na obálce Sborníku velehradského z roku 1933. 96 Výjimku tvoří kolekce artefaktů ze sbírek K. J. Mašky a I. L. Červinky uloţené dnes v MZM v Brně (NZ AÚB č.j. 748/45; 907/47; 1055/50; 1270; 1271; 1272; 2348/46; 2404/46; archiv AÚB – listy č. 70 a 72), jednotlivé artefakty se nachází výjimečně téţ v Hradišti (NZ AÚB č.j. 1469/47; 1268; archiv AÚB – list č. 70), Kroměříţi (NZ AÚB č.j. 1296/50) nebo Olomouci (NZ AÚB č.j. 1274). 97 UNGER 1999, 55.

11 stoličky, jeden mamutí kel pochází z řečiště u Nákelského mostu.98 Do starší doby kamenné můţe náleţet i silicitový úštěp nalezený na katastru obce Zarazice.99 Do mladší doby kamenné patří blíţe neurčené (snad sídlištní) objekty kultury s lineární keramikou porušené v říjnu roku 1959 při stavbě podniku Stavební hmoty v trati „Náklí“.100 Podařilo se z nich zachránit celkem patnáct zlomků keramiky s charakteristickou výzdobou (obr. 7).101 Této neolitické kultuře je moţno připsat s největší pravděpodobností téţ kopytovitý klín získaný roku 1939 v trati „Černé“ při průkopu odlehčovacího ramene řeky Moravy.102 Další nálezy klínů pochází z trati „Třetí hony“103 a ze dvora Radošov.104 Kultuře s moravskou malovanou keramikou náleţí nádobka s pěti výčnělky na výduti a drobná miska se dvěma otvory. Oba nálezy byly objeveny při kopání základů k novostavbě mezi ţeleznicí a silnicí Veselí – Ostroh při katastrální hranici Veselí – Milokošť.105 Téţe kultuře je moţno připsat také nádobku z trati „Vláky“.106 Pozdní dobu kamennou reprezentují na katastru obce zejména artefakty kultury se zvoncovitými poháry. Dne 23. října roku 1959 narazili dělníci při výkopu základů pro stavbu v rámci podniku Stavební hmoty v trati „Náklí“ na muţský hrob jejího nositele s charakteristickými milodary (dţbánkem, miskou, kamennou nátepní destičkou a kančími kly) (obr. 8).107 Fragmenty keramiky této pozdně eneolitické kultury zde byly ostatně získány jiţ v roce 1896.108 Keramické milodary (ať uţ celé nádoby nebo jejich zlomky) se podařilo zachránit roku 1926 z původně kostrových hrobů objevených v pískovně pana J. Kozumplíka a F. Bílka v trati „Podsedky“.109 Další (kostrové) hroby byly zachyceny v roce

98 Archiv AÚB – listy č. 70 a 72. Na zbytky dinotheria se narazilo při hloubení studny ČSD v hloubce 12 m. Zachráněny byly stoličky, ţebra a lopatka (KYTLICA 1957a, 54). 99 VACHŮT 1999, 63. 100 Traťový název „Náklí“ pochází z apelativu nákel, označující „vlhké místo poblíţ řeky, kde klije (tj. klíčí) vrboví“. Z tohoto základního významu se vyvinula i přenesená označení pro různá místa u řek: písčiny, přístaviště lodí, vrboví, baţiny, ostrovy. Ve starší literatuře byl někdy původ tohoto slova nesprávně odvozován z výrazu „nákolí“, tj. stavby na kůlech (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 116). Severně od Vnorov se směrem k Veselí rozkládal les Náklo vyuţívaný k pastvě (HURT-NĚMEČEK 1973, 29). 101 NZ AÚB č.j. 3847/60; STAŇA 1960a, 27. Mezi keramickými fragmenty je zastoupen téţ materiál ţeliezovské skupiny (VAŠKOVÝCH 2002, 34). 102 NZ AÚB č.j. 907/47, archiv AÚB – list č. 70. 103 NZ AÚB č.j. 700/45. 104 NZ AÚB č.j. 699/45. 105 KYTLICA 1957c, 57. 106 HURT-NĚMEČEK 1973, 7. Trať se nachází v blízkosti slepého ramene nesoucího lidový název „Mrtvák“. Slepá ramena řeky Moravy se někdy obecně označují jako vláky (PLAČEK 2008, 7). 107 NZ AÚB č.j. 3846/60; 10/60; STAŇA 1960, 32-34; STLOUKAL 1960, 36. 108 NZ AÚB č.j. 1055/50; 1270; archiv AÚB – list č. 70; dále např. ČERVINKA 1911, 87; HRUBÝ 1941a, 49. 109 NZ AÚB č.j. 1057/50; 1262; 1273. Archiv AÚB – list č. 70; HORÁKOVÁ-JANSOVÁ 1932, 97; HRUBÝ 1941a, 49. V NZ AÚB č.j. 1273 se píše, ţe k nálezu došlo „asi 300 kroků od (vlakového) nádraţí naproti vile J. Homoly od severu“. List č. 70 (archiv AÚB) situuje naleziště na východní okraj města do

12 1930, tentokrát v zarazické pískovně (dům čp. 12, trať „Jámy“). Kromě vlastních zvoncovitých pohárů obsahovaly téţ misku, dţbánek s uraţeným ouškem a kamennou nátepní destičku.110 Nejasného kulturního zařazení je keramika nalezená v trati „Břetsko“,111 která můţe patřit jak kultuře se zvoncovitými poháry, tak kultuře s keramikou šňůrovou.112 Neolitického aţ eneolitického stáří jsou jednotlivé nálezy (sekery, sekeromlaty, klíny, dláta aj.) spadající do kategorie broušená kamenná industrie, u nichţ bohuţel mnohdy není známo místo objevu.113 Jednou z výjimek je sekeromlat získaný při stavbě měšťanské školy v roce 1906.114 Jiný exemplář vykopal roku 1940 v trati „Humno“ hospodář F. Grabec.115 Další kus je zmiňován z písečníku za výtopnou ČSD.116 Vzpomenout je třeba téţ rohovcový celoplošně retušovaný hrot ze Zarazic.117 Pravěkého stáří (eneolit aţ doba halštatská) je parohová palice se čtverhranným otvorem pro násadu vyoraná roku 1932 na poli v trati „Třetí kút“.118 Starší dobu bronzovou zastupují nálezy vztahující se k únětické kultuře. Z trati „U Bílkového“ pochází vysoký dţbánek s uchem pod okrajem.119 U další nádoby s malým ouškem není známo místo objevu.120 V roce 1938 byly v písečníku u lesíka „Za cigánovým“121 vykopány kostrové hroby obsahující keramické milodary, z nichţ některé blízkosti blatnické silnice. Na listu s kresbami artefaktů (archiv AÚB) je uveden traťový název u „Poráţky“. Samotné kosterní pozůstatky z odhadovaných tří hrobů byly jiţ stráveny zeminou (NZ AÚB č.j. 1273). 110 NZ AÚB č.j. 562/47; 1071/50; archiv AÚB – list č. 72; HRUBÝ 1941a, 49. 111 Území náleţející ke vsi Břehy (dnes název ulice), situované mezi Veselím a Milokoštěm, se roku 1732 nesprávně nazývalo „Břestskem“ místo oprávněného „Břeţska“ (HURT-NĚMEČEK 1973, 44). 112 NZ AÚB č.j. 692/45; 1275. 113 NZ AÚB č.j. 695/45, 698/45; 907/47, 1469/47; 1271; 1272; 1274; 2404/46; archiv AÚB – listy č. 70 a 72; dále např. ČERVINKA 1908, 106-107; KYTLICA 1959, 166. Pokud je uvedeno, ţe byl daný kamenný artefakt nalezen v poli, pak se s největší pravděpodobností jedná o pozemky na levém břehu řeky Moravy. Rovinatou údolní nivu na jejím pravém břehu totiţ tvořila pověstná veselská luka (HURT- NĚMEČEK 1973, 239). Kuriózní nálezovou situaci popisuje I. L. ČERVINKA (1899, 48), kdyţ vzpomíná rybáře Přibyla, který vylovil kamenný sekeromlat z řeky Moravy. 114 NZ AÚB č.j. 696/45. 115 NZ AÚB č.j. 697/45, archiv AÚB – list č. 70. 116 KYTLICA 1957b, 56. 117 NZ AÚB č.j. 2348/46; archiv AÚB – list č. 72. V odborné literatuře jej vzpomíná J. SKUTIL (1962, 107). 118 NZ AÚB č.j. 1266; archiv AÚB – list č. 70; na listu s kresbami artefaktů je ovšem uvedeno, ţe palice byla nalezena v řece Moravě; viz téţ TIHELKA 1962, 119. Lidově se slepým ramenům říkalo mj. rovněţ „kúty“ (HRUBÝ 1965a, 12). Tak např. na území Starého Města u Uherského Hradiště existuje dodnes slepé rameno „Čertůj kút“, které je současně archeologickým nalezištěm (GALUŠKA 2001, 124-125, obr. 2). Traťový název „Horní třetí kút“ na veselském katastru se vztahuje k pozemkům na pravém břehu řeky Moravy v prostoru jiţně od slepého ramene Vlčinec. 119 NZ AÚB č.j. 691/45. 120 NZ AÚB č.j. 1261. J. KYTLICA (1955, 56) se zmiňuje o velkém sídlišti únětické kultury, aniţ by jej však blíţe lokalizoval. 121 Cikáni bydleli na severním okraji Předměstí, kde se na břehu baţiny v trati „Vláky“ pod ostroţskou silnicí krčily tři cikánské chatrče rodiny Danielů a Holomků (HURT-NĚMEČEK 1973, 212). V blízkosti polohy zvané „Za cigánovým“ leţí dnes ulice Sadová (ŠÚTORA 2001, 256).

13 (např. keramický koflík nebo soudkovitá nádobka na čtyřech noţkách) se svým provedením hlásí k věteřovské skupině ze sklonku starší doby bronzové (obr. 9).122 Keramické zlomky únětické kultury jsou známy téţ z katastru Zarazic – trati „Kostelíky“.123 Četnými nálezy jsou na katastru města zastoupeny památky z období tzv. popelnicových polí, z nichţ mnohé náleţí luţické kultuře z mladší doby bronzové. Na ţárové pohřebiště upomíná několik keramických nádob, bronzová jehlice a dvě bronzové puklice objevené v roce 1938 u lesíka „Za cigánovým“.124 Do tohoto časového horizontu patří i řada dalších ojedinělých nálezů: hruškovité závaţí z trati „Rybníky“ (nález z roku 1937),125 jehlancovité závaţí z průkopu nového řečiště řeky Moravy (nález z roku 1937), přeslen čočkovitého tvaru z trati „Struha“ (nález z roku 1933)126 a další bez bliţšího místního určení.127 V roce 1936 vykopal J. Konečný v zahradě svého domu čp. 926 tři bronzové krouţky stočené z tenkého drátku, téhoţ roku bylo při stavbě domu A. Smětákové čp. 912 vykopáno hrdlo z amforovité nádoby.128 Do pozdní doby bronzové náleţí bronzová sekerka s tulejí a ouškem slezské kultury, u níţ není známo místo nálezu.129 Keramika z doby popelnicových polí se vyskytla téţ v katastru obce Milokošť, avšak bez místního určení.130 Z rozrušených ţárových hrobů v trati „Kostelíky“ na katastrálním území Zarazic pochází kromě keramiky téţ nálezy bronzových artefaktů (náramky, jehlice, celý nůţ a zlomek jiného) (obr. 10).131 Při stavbě měšťanské školy v roce 1906 došlo k porušení ţárových hrobů s bronzovými a ţeleznými milodary z doby halštatské, které lze patrně přisoudit kultuře horákovské.132 Vedle různých keramických tvarů si zaslouţí bliţší zmínku alespoň bronzová jehlice a ţelezné kopí s tulejí.133 Posledně zmiňovaný artefakt byl (spolu se ţelezným sekáčem a několika nádobami) součástí jiného ţárového hrobu vykopaného jiţ

122 NZ AÚB č.j. 1266; 1276; archiv AÚB – list č. 70; TIHELKA 1950, 36-37; TIHELKA 1960, 128; TIHELKA 1962, 119. J. Tribula lokalizuje nálezy věteřovské skupiny do sousední trati „Vláky“ (HURT- NĚMEČEK 1973, 7). 123 NZ AÚB č.j. 688/45; archiv AÚB – list č. 72. 124 NZ AÚB č.j. 1397/46; 1265; archiv AÚB – list s kresbami artefaktů. 125 Sousední tratě „U rybníka“ a „Veselský rybník“ jsou situovány do polí mezi silnice Veselí – Blatnice a Veselí – Kozojídky v blízkosti dnešní skládky odpadu. 126 NZ AÚB č.j. 1503/46; 1267; archiv AÚB – list č. 70. Jedná se o zámeckou struhu představující v podstatě moravní rameno (HURT-NĚMEČEK 1973, 10 a 321). 127 NZ AÚB č.j. 693/45; archiv AÚB – list č. 70. 128 Archiv AÚB – list č. 70. 129 NZ AÚB č.j. 1296/50. 130 NZ AÚB č.j. 1467/46; archiv AÚB – list č. 34. 131 NZ AÚB č.j. 690/45; 1924/46; 1505/46; archiv AÚB – list č. 72; DOHNAL 1961, 62; ŘÍHOVSKÝ 1972a, 23-24; ŘÍHOVSKÝ 1972b, 37. 132 VACHŮT 1999, 62. 133 NZ AÚB č.j. 701/45; archiv AÚB – list č. 70.

14 roku 1903 učitelem J. Homolou v nedaleké školní zahradě bývalého kláštera servitů.134 Dne 14. února roku 1948 byla při stavbě domu zvěrolékaře J. Prokeše na ulici Školní (v těsném sousedství měšťanské školy) nalezena nezdobená hliněná urna s pokličkou.135 Do doby laténské jsou datovány kostrové hroby objevené před bývalým klášterem servitů, z nichţ jeden obsahoval dva bronzové náramky členěné drobnými vývalky.136 Další hrob, který měl být vykopán na (Bartolomějském) náměstí, obsahoval mísu s rohatým uchem.137 Z písečníku u hřbitova pochází bronzová spona a bronzová jehla s ouškem.138 Dobu římskou reprezentují na katastru města především nálezy několika bronzových spon139 a mincí: jedná se o bronzový as Marka Aurelia (161–180) nalezený ve zdivu městských hradeb,140 dva antoniniány – jeden Filipa II. (244–249) a druhý Traiana Decia (249-251) – vyorané roku 1903 v polích „Za dvorem“141 a měděnou či bronzovou minci Konstantina I. Velikého (306–337), jeţ byla pravděpodobně objevena zalepená v maltě při opravě zámku.142 Z Radošova má pocházet mince Vespasianova (69–79).143 Bez místního určení zůstává bronzová mince Caesarova († 44 př. Kr.) nalezená na katastru obce Milokošť.144

134 NZ AÚB č.j. 391/46; 1269; 1277. 135 NZ AÚB č.j. 553/48. 136 NZ AÚB č.j. 155/45; 694/45. 137 FILIP 1956, 410; MEDUNA 1980, 309. 138 NZ AÚB č.j. 775/90; MEDUNA 1980, 309. 139 NZ AÚB č.j. 686/45; 1259; 1264. Místo nálezu je moţno blíţe identifikovat v případě dvou ţelezných a jedné bronzové spony samostřílové konstrukce pocházejících pravděpodobně z rozrušených ţárových hrobů v zarazické trati „Kostelíky“ (archiv AÚB – list č. 72). 140 NZ AÚB č.j. 1171/46; archiv AÚB – list č. 70. E. POCHITONOV (1955, 243 – zde i další literatura) datuje minci mezi léta 138 aţ 180, zatímco podle listu č. 70 je datována k roku 167. Mince měla být údajně objevena před rokem 1931 – v roce 1925 o ní referuje J. HOMOLA (1925, 1). 141 NZ AÚB č.j. 1171/46; archiv AÚB – list č. 70. E. POCHITONOV (1955, 260 – zde i další literatura) datuje obě mince mezi léta 244 aţ 251. 142 NZ AÚB č.j. 1171/46; 1268; archiv AÚB – list č. 70. Podle NZ AÚB č.j. 1171/46 a listu č. 70 byla měděná mince císaře Konstantina nalezena někde v poli před rokem 1895. O měděné minci císaře Konstantina se zmiňuje rovněţ I. L. ČERVINKA (1895, 106) a J. SKUTIL (1927, 152). Uvádějí ovšem, ţe byla nalezena při opravě zámku zalepená v maltě. Tuto nálezovou situaci přejímá E. POCHITONOV (1955, 278 – zde i další literatura), prezentuje však minci jako bronzovou a datuje ji mezi léta 306 aţ 337. 143 HOMOLA 1925, 1. 144 Archiv AÚB – list č. 34.

15 I.3 Středověké osídlení145

Do časně slovanského období (6. aţ 7. století) náleţí popelnice praţského typu naplněná přepálenými a roztlučenými lidskými kostmi, jeţ byla objevena v roce 1935 při stavebních úpravách Andrýskova domu pod nádraţím.146 Z nejbliţšího okolí byly zjištěny úlomky keramiky praţského typu ve výplních několika sídlištních objektů na březích těţebního jezera v poloze „Benadiny“ severně od Kvačic na katastrálním území Ostrohu.147 Silná koncentrace časně slovanského osídlení byla zaznamenána v katastru obce Ostroţská Nová Ves („Oráčiny“, „Rybníky“, „Padělky“). K dalším lokalitám ve středním Pomoraví patří Staré Město („Na valách“), Uherské Hradiště-Sady („Dolní Kotvice“), Polešovice („Dorštot“) a snad téţ Moravský Písek (ze starých sbírkových fondů MZM v Brně pochází keramický zlomek, jehoţ materiál i profilace silně upomíná na keramiku praţského typu).148 Předměty z doby hradištní (bliţší časové určení je problematické) byly hojně nalézány přímo v korytě řeky Moravy při jeho regulaci (dvacátá aţ třicátá léta 20. století). Jedná se např. o ţeleznou sekeru s ostny z trati „Vláky“, jiná ţelezná sekera s ostny byla vybagrována v trati „Třetí kút“ spolu se ţelezným srpem. Ţelezný hrot kopí a nádoba zdobená vlnicí pochází ze „Struhy“ pod zámkem. U dalších dvou ţelezných seker není známo místo nálezu. Z nánosů řeky Moravy byly získány rovněţ dvě nádoby s obvodovými vlnicemi a rýhami a dva ţelezné hroty šípů.149 Z území města Veselí pochází parohový roubík, který je nejen opatřen závěsným otvorem a na celém povrchu vyhlazen, ale i zdoben šroubovitým rýhováním.150 V roce 1939 byl na katastrálním území obce Zarazice vybagrován ve starém rameni řeky Moravy poškozený grafitový tyglík.151 Doba hradištní je v Zarazicích dále zastoupena ojedinělým nálezem bronzového prstenu152 a předměty ze ţeleza jako je sekera, srp (oba

145 Na rozdíl od předchozí kapitoly se archeologickým nálezům z období středověku věnuji poněkud podrobněji (v určitých případech např. porovnávám osídlení v daném časovém období s blízkým okolím). 146 O popelnici praţského typu z doby předhradištní se píše v listu č. 70 (archiv AÚB); v soupisu nalezišť s keramikou praţského typu ji uvádí na rozdíl od D. JELÍNKOVÉ (1985) B. DOSTÁL (1985, 92). NZ AÚB č.j. 773/46 a 1278 však datují nádobu do doby římské. Nález je bez bliţšího časového zařazení zmiňován téţ v listu s kresbami artefaktů (archiv AÚB). 147 GALUŠKA 2000, 36. 148 GALUŠKA 1990, 580-581. 149 NZ AÚB č.j. 798/45; 825/45; 1263; archiv AÚB – list č. 70, list s kresbami artefaktů; HRUBÝ 1941b, 63. 150 HRUBÝ 1957, 128 a 206. 151 Archiv AÚB – list č. 72; HRUBÝ 1941b, 63. 152 NZ AÚB č.j. 689/45.

16 artefakty byly vybagrovány z řeky Moravy)153 a rádlo z trati „Kostelíky“ doprovázené nálezy střepů z nádob.154 V roce 1928 byl při regulaci řeky Moravy nalezen asi pod třímetrovým nánosem bahna a písku člun (monoxyl), vysekaný z kmene dubu, s vyzdviţenou a profilovanou přídí. Loď, dlouhá asi 20 m, leţela napříč řečištěm, téměř od břehu k břehu. Pro nepochopení pracujících byla však zničena. Datace člunu zůstává otevřenou otázkou. Hloubka uloţení přitom není rozhodující, neboť dno řeky se proudem vody (odplavováním a zanášením) často a snadno mění.155 Nálezy monoxylů ze středního Pomoraví jsou známy ze Spytihněvi, Uherského Hradiště, Starého Města, Kostelan a Bzence.156 Území města Veselí leţelo v krystalizační a centrální oblasti Velkomoravské říše. Její nejdůleţitější centra leţící v Pomoraví (sídelní aglomerace v prostoru dnešního Starého Města – Uherského Hradiště a v blízkosti Mikulčic) nejsou odsud daleko.157 Za sokolovnou vedle národního podniku Buchlovan (směrem k Zarazicím) byl při základech domu vykopán původně kostrový hrob z poloviny 9. století, tedy ze středohradištního období (800 aţ 950). Obsahoval dvě hrozníčkovité náušnice a náhrdelník ze skleněných a kostěných perel potaţených zlatou fólií.158 Sídlištní objekty z období Velké Moravy byly odkryty v létě roku 2009 při rekonstrukci Bartolomějského náměstí (výzkum M. Dejmala a A. Hocha). Archeologům se zde navíc podařilo vykopat soliterní kostrový hrob muţe předběţně datovaný do období raného středověku. Neboţtík byl do hrobu uloţen pouze s kančím klem (původně se snad jednalo o přívěsek).159 Koncem roku 1958 bylo v areálu Dřevopodniku v trati „Náklí“ rozrušeno několik blíţe neurčených (snad sídlištních) objektů s keramickými zlomky 10. století z přelomu středo- (800 aţ 950) a mladohradištního (950 aţ 1200) období,160 na které upozorňoval jiţ

153 NZ AÚB č.j. 563/47. 154 Archiv AÚB – list č. 72. 155 HRUBÝ 1950, 124 a 133. 156 HRUBÝ 1950, 124-128. 157 HURT-NĚMEČEK 1973, 7. Staré Město – Uherské Hradiště je od Veselí vzdáleno vzdušnou čarou přibliţně 14 km a Mikulčice asi 26 km. 158 KYTLICA 1957d, 59 (samotné kosterní pozůstatky byly jiţ stráveny zeminou). 159 Z prostoru Bartolomějského náměstí, situovaného na ostrově v řece Moravě, byla získána téţ keramika pravěkého stáří (patrně z doby bronzové). V severozápadním rohu náměstí byl zjištěn 7 m široký a 2 m hluboký příkop, který měl zřejmě chránit přístup k hradu. Objekty z druhé poloviny 13. století jsou jiţ seskupeny podél středové části náměstí, kterou ponechávají volnou (ústní sdělení M. Dejmala). 160 NZ AÚB č.j. 3845/60; STAŇA-STLOUKAL 1960, 173; VACHŮT 1999, 62.

17 I. L. Červinka roku 1902.161 Nález dvou zlomků lidské čelisti nasvědčuje existenci pohřebiště v těchto místech.162 Ze sousedního Ostrohu je znám nález bojovnického hrobu s milodary z období Velké Moravy. Byl objeven na Ostroţském Předměstí přímo pod silnicí vedoucí do Blatnice v blízkosti ţelezničního přejezdu.163 Velkomoravské sídliště určitě existovalo severně od Kvačic na „Benadinách“, stopy jiného sídliště (zejména v podobě keramických nálezů) pochází z polohy „Milokošťsko“, resp. „Šafranice“ (tj. z polí jiţně od Ostroţského Předměstí a západně od silnice Ostroh – Veselí) a z míst bývalé „Pískovny“ na Ostroţském Předměstí. Podle některých indicií lze uvaţovat o tom, ţe uţ v době Velké Moravy byl osídlen ostrov, na kterém dnes stojí zámek.164 Nejméně devět hrobových jam s lidskými pozůstatky, doprovázenými bojovnickou výzbrojí (popř. výstrojí) a keramickými nádobami z velkomoravského období, se podařilo zdokumentovat v trati „Radostná“ na katastrálním území obce Lipov.165 V roce 1931 byla ve Veselí u „Přívozu“ nalezena nádobka (hrnek) s radélkovou výzdobou datovaná do 10. století,166 tedy do doby mladohradištní (950 aţ 1200). Na Moravě není spolehlivě datovaných dokladů z tohoto období mnoho. Poměrně přesně datován do doby po polovině 10. století je hrnec z objektu č. II u VI. kostela (dvouapsidové rotundy) v Mikulčicích na trati „Těšické“. Zlomek nádoby zdobené radélkem, datovaný podle ostatních keramických fragmentů rámcově do 10. století, byl získán při výzkumu na lokalitě Prosiměřice I. Do 10. století lze vročit i doklad získaný ze zahloubeného objektu na sídlišti v Kojetíně a do 9. aţ 10. století nálezy radélkem zdobených střepů ze sídliště Brno-Maloměřice. Radélkem zdobená keramika náleţí horizontu konce 9. aţ počátku 10. století, kdy se začíná masověji objevovat v karpatské kotlině a její výskyt v omezené míře zasahuje i do okrajových oblastí, jako je jiţní Morava a Dolní Rakousko. Další masový výskyt radélka nastupuje na Moravě aţ ve 13. století.167 Na katastrálním území Ostrohu mohla v mladohradištním období existovat sídliště v „Pískovně“ na Ostroţském Předměstí a snad téţ na „Benadinách“ severně od Kvačic.168 V Blatnici bylo v zahradě domu čp. 187 odkryto šest kostrových hrobů rámcově

161 NZ AÚB č.j. 748/45; archiv AÚB – list č. 70; ČERVINKA 1902, 330. 162 NZ AÚB č.j. 3845/60; STAŇA-STLOUKAL 1960, 173. 163 GALUŠKA 2000, 38. 164 GALUŠKA 2000, 37. 165 ŠMERDA 2008c, 23. 166 UNGER 1999, 59. 167 MĚŘÍNSKÝ 1986, 31. Radélková výzdoba není na Veselsku pro 13. století doloţena, ve sloţitějším provedení se objevuje v tomto regionu aţ teprve v 15. století (ústní sdělení M. Dejmala). 168 GALUŠKA 2000, 39.

18 datovaných do 11. aţ 12. století.169 Na katastrálním území obce Moravský Písek bylo u hájovny jiţně lesa „Kladíkova“ objeveno rozsáhlé osídlení s pozdně hradištními střepy.170 Následující nález z doby mlado- (950 aţ 1200) aţ pozdněhradištní (1200 aţ 1250) si pro svou výjimečnost zaslouţí bliţší pozornost. V říjnu roku 1939171 nalezl Jindřich Tomeček při kopání písku ve svém humně, v ulici Břehy čp. 1078,172 poklad stříbrných šperků, který byl prý uloţen v hloubce asi 1 m173 v jakési bedně.174 Údajně obsahoval asi šedesát esovitých kruhů a několik prstenů, z nichţ jeden měl kruhovou osaznu s velkým vypouklým křištálem (vybroušeným do tvaru kruhové mugle).175 Opodál prý leţely hliněné nádoby a v jejich blízkosti čtyři koňské kostry. Nálezce ony nádoby rozbil, stříbrné kruhy rozvezl i s pískem po městě v domnění, ţe jde o péra staré pohovky, a prsteny si rozebraly děti. Teprve kdyţ se J. Kytlicovi donesly o celém objevu neurčité zvěsti,176 podařilo se mu po půl roce (v dubnu 1940)177 zachránit z tohoto pokladu šest stříbrných esovitých kruhů (tři hladké, dva tordované a jeden spletený z tenkých drátků)178 o celkové váze 77 g (obr. 11),179 prsten180 a dva střípky pocházející údajně z oněch rozbitých nádob.181 Poklad stříbrných šperků z Veselí má na Moravě své blízké analogie v depotu z Babic u Uherského Hradiště a Střelic na Znojemsku.182 Jejich společným znakem jsou

169 SNÁŠIL 1981, 14. 170 HRUBÝ 1941b, 61. P. VACHŮT (1999, 62) hovoří o mladohradištním sídlišti. V. BENEDÍKOVÁ (1982, 9) zmiňuje sídliště z doby hradištní (velkomoravské?) téţ v trati „Padělky“. 171 HRUBÝ 1960, 88. Podle listu č. 70 (archiv AÚB) byl poklad objeven v roce 1938. 172 HRUBÝ 1960, 88. Podle NZ AÚB č.j. 825/45 a listu č. 70 (archiv AÚB) se jednalo o parcelu č. 1078. NZ AÚB č.j. 1717/42 hovoří dokonce o tom, ţe nález byl učiněn v zahradě domu čp. 1678. Přikláním se k údaji V. HRUBÉHO (1960, 88), neboť v ulici Břehy skutečně existuje dům čp. 1078. 173 HRUBÝ 1960, 88. Podle NZ AÚB č.j. 1717/42 byl poklad nalezen v hloubce 60-70 cm pod povrchem. 174 HRUBÝ 1960, 88. Podle NZ AÚB č.j. 1717/42 byly v písku pozorovatelné zbytky dřevěné rakve. 175 HRUBÝ 1960, 88; MRÁZEK 2000, 97. Nález byl údajně doprovázen také stříbrnými mincemi (NZ AÚB č.j. 1717/42; archiv AÚB – list č. 70). Mince prý našel v zahradě před mnoha lety jiţ otec J. Tomečka (NZ AÚB č.j. 1717/42). 176 HRUBÝ 1960, 88. Podle NZ AÚB č.j. 1717/42 byla část pokladu zachráněna dodatečně poté, co J. Tomeček vyprávěl o svém objevu J. Kytlicovi. 177 HRUBÝ 1960, 88. Podle NZ AÚB č.j. 1717/42 odkoupil J. Kytlica šest stříbrných kruhů od J. Tomečka v roce 1938. 178 Jedná se o tzv. esovité záušnice nazvané tak podle ukončení esovitou kličkou. Tento šperk, typický pro mladohradištní období, prodělává vývoj od drobných tenkých forem z druhé poloviny 10. století po velké záušnice o průměru aţ 7 cm doţívající se moţná dokonce doby počátku 14. století (MĚŘÍNSKÝ- ŠMERDA 2008, 45). 179 Z blízkého okolí byly nalezeny čtyři velké bronzové kruhy na zaniklé středověké vsi Záblacany (SNÁŠIL 1971, 101, obr. 4). 180 Podle V. HRUBÉHO (1960, 89) byl prsten zhotoven ze ţlutého, mosazi podobného plechu. V listu č. 70 (archiv AÚB) se hovoří o bronzovém prstenu. 181 HRUBÝ 1960, 88-89. V archivu AÚB je nález stříbrného pokladu zaznamenán v NZ č.j. 825/45; 1717/42 a v listu č. 70. 182 HRUBÝ 1960, 86.

19 esovité záušnice provázené prsteny nebo čelenkou, výjimečně i náušnicí či závěskem. Jde tedy vesměs o ozdobné předměty, jaké nosí ţeny. Výskyt týchţ typů esovitých kruhů i uţití křišťálu je dokladem, ţe tu běţí o stejný nálezový horizont, třebaţe jednotlivé depoty mohly být zakopány v obdobích od sebe dosti vzdálených. Vcelku lze datovat záušnice i ostatní šperky z pokladů rámcově mezi léta 1170 aţ 1230. V oné době uţ existovala vrstva odběratelů, která mohla hromadit domácí i cizozemské drahocenné zboţí jako svoje osobní nebo rodinné jmění. Moravské poklady s křištály, které obsahují celé šperky, je moţno vyloučit ze skupiny pokladů sekaného stříbra povaţovaných za majetek kupců. Depoty z Babic, Veselí a Střelic tedy u nás nezanechali potulní cizinci-kupci, nýbrţ naopak představují nejcennější majetek domácích zámoţnějších usedlíků z řad niţší šlechty, ukrytý v době válečného či jiného nebezpečí pod zem.183 Všechny tři poklady byly uloţeny na lokalitách v naznačené době jiţ osídlených. Depot z Veselí byl nalezen v ulici Břehy, kde bylo uţ dříve získáno mnoţství pozdně hradištního střepového materiálu v místech zaniklé vsi Břehy či Břehnice184 zmiňované v listině vročované k roku 1046.185 Dodnes na ni upomíná jak název ulice (vedoucí od bývalého přívozu k hlavní silnici – nynější Masarykově třídě),186 tak i pozemky označované jako „Břeţsko“ (obr. 4 a 28).187 Značné mnoţství pozdněhradištních střepů pochází také z blíţe neznámé polohy na katastru obce Milokošť.188 Na jaře roku 1955 došlo ve Veselí k archeologickému výzkumu při výkopu základů k novým domům nedaleko nynějšího kostela Panny Marie. Odkryté kulturní vrstvy a objekty obsahovaly četné památky z konce 13. a počátku 14. století (vrcholný středověk) jako např. úlomky omítky s bílým nátěrem, spálenou hlínu, uhlíky, zejména však keramiku, která byla v hrnčířské peci kouřem barvena na černo.189 Tvarově ji reprezentují baňaté hrnce, štíhlé dţbánky s uchem, mísy, pokličky a velké silnostěnné zásobnice. Výzdobu na nich tvoří vodorovné rýhování či vlnice, vyskytla se téţ výzdoba radélkem.

183 HRUBÝ 1960, 101-103. 184 O nálezech z ulice Břehy viz téţ BARTOŠÍKOVÁ, nedatováno, s. 68-69. 185 CDB I, č. 382, s. 358-362. 186 STANĚK 1946, 167. 187 HRUBÝ 1960, 101. 188 NZ AÚB č.j. 549/45; archiv AÚB – list č. 34; HRUBÝ 1941b, 60. 189 Jen několik střepů bylo jasně ţlutých. Jedná se o střepy polotovarů jen jednou pálených a ještě nebarvených kouřem. Tato skutečnost svědčí o tom, ţe nalezená keramika byla vyráběna přímo na místě, ţe tedy nebyla dováţena (PAVELČÍK 1955b, 5; 1957, 43-44).

20 Z ostatních keramických nálezů je pozoruhodný úlomek dlaţdičky s pozdně románským ptačím motivem nebo drobný miskovitý cedníček. Z ostatních nálezů je třeba upozornit na zuhelnatělé dřevo i proso a zvířecí kosti pocházející z vepřového a hovězího dobytka, psa a některých domácích ptáků. Zdejší kulturní vrstvy vznikly tím, ţe zde ve středověku shořely nějaké stavby, po nichţ se však nedochovaly ţádné základy. Po shoření byl terén zarovnán 80 aţ 100 cm silnou vrstvou tehdejšího rumoviště.190 Na jaře roku 1961 narazili dělníci pracující na stavbě Domu sluţeb ve Veselí nedaleko kostela Panny Marie u silnice do Hradiště na část dřevěného srubu a dvě studny, z nichţ jedna měla dřevěnou konstrukci a obsahovala keramiku z 15. století (tři téměř kompletně dochované dţbány a zlomek čtvrtého) a druhá (bez nálezů) byla vyzděná hrubším lomovým kamenem bez pouţití malty. Nálezy dokládají trvání středověké osady z rozhraní 13. a 14. století zjištěné v blízkosti uvedeného kostela.191 Ve dvoře na ulici Zámecká čp. 7 proběhl dne 17. října 1997 záchranný výzkum ÚAPP Brno pod vedením M. Geislera, při němţ se podařilo zachránit ze sídlištní vrstvy pět keramických zlomků z druhé poloviny 15. století.192 Do řečiště Moravy se dostal pohár vyrobený v severomoravských Lošticích někdy ve druhé polovině 15. nebo v 16. století.193 V létě roku 2008 a 2009 bylo záchrannému archeologickému výzkumu, jehoţ se ujal M. Dejmal (Archaia Brno), podrobeno vnitřní nádvoří veselského zámku. Podařilo se upřesnit původní podobu i rozsah středověkého vodního hradu postaveného z kamene, jehoţ organickou součástí bylo dřevěné předhradí. V jeho areálu bylo doposud odhaleno přibliţně patnáct dřevěných staveb převáţně hospodářského charakteru. Díky vysoké hladině spodní vody se dochovaly (vedle keramických střepů, různých zbraní, zvířecích kostí aj.) i předměty z organického materiálu jako např. dřevěné misky, části kůţe nebo koňský hnůj. Zděné hradní jádro včetně dřevěného předhradí je moţno datovat do druhé poloviny 13. století.194 Podle pověsti stávala prý ve středověku na kopci Radošov (246 m n. m.) tvrz195 a v jejím okolí stejnojmenná ves,196 která zanikla nejpozději během první poloviny 13. století. O její území se podělilo nejen Veselí, nýbrţ i nově zaloţená osada Veselská

190 PAVELČÍK 1955b, 5; PAVELČÍK 1957, 42-45. 191 DOHNAL 1964, 757-758. 192 NZ AÚB č.j. 324/98; ČIŢMÁŘ-GEISLEROVÁ-UNGER 2000, 246. 193 UNGER 1999, 59. 194 Ústní sdělení M. Dejmala. 195 J. HOMOLA (1925, 1) hovoří dokonce o hradu Radošově. 196 BARTOŠÍKOVÁ 2007, 116.

21 (nynější Hroznová) Lhota.197 Dnes připomíná zaniklou ves pouze název kopce a označení polních tratí („Pod Radošovem“, „Zadní čtvrtky pod Radošovem“) mezi Hroznovou Lhotou a Blatnicí.198 Místní jméno Radošov tvoří přivlastňovací přípona –ov k osobnímu jménu Radoš.199 Mimo pověsti není ovšem ves Radošov v písemných pramenech doloţena. Na plochém vrcholu stejnojmenného návrší stál v 18. století ovčín, který nahradil klasicistní dvůr zničený na konci druhé světové války při přechodu fronty.200 Vzhledem ke skutečnosti, ţe Hroznová Lhota je písemně doloţena poměrně pozdě201 a rozsáhlé území mezi ní a Ostrohem je bez sídlišť, dala by se tam nějaká osada očekávat. Jmenovat se skutečně mohla Radošov, neboť koncem 16. století se hovoří o radošovských gruntech, nejspíš těch, jejichţ polnosti se na území dávno zaniklé vsi nacházely.202 Jisté náznaky osady se jeví na severovýchodním a východním úpatí kopce u drobné vodoteče (strouhy),203 kde by její případnou existenci mohl potvrdit (nebo naopak vyvrátit) terénní průzkum.204

197 HURT-NĚMEČEK 1973, 11. V první polovině 13. století (někdy mezi léty 1238 aţ 1250) zanikly téţ Záblacany. Příčiny jejich zániku je nutno hledat v koncentraci zemědělského osídlení. Obyvatelstvo bylo patrně přesídleno do Polešovic, tedy do hospodářsky i církevně významnějšího místa a pozemky dosud dvou vesnic spojeny v jediný celek. Přesídlením záblacanských obyvatel získaly Polešovice navíc i na svojí obranyschopnosti (SNÁŠIL 1971, 109-110). Podle R. Hurta se osadníci z Radošova podíleli na zaloţení nynější vsi Radošovce v oblasti slovenského Záhoří (HURT-NĚMEČEK 1973, 11). 198 JUNEK 2004, 12. 199 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 351. 200 Statek na Radošově byl postaven v roce 1757, kdy nahradil provizorní ovčárnu. Zničen byl v dubnu 1945 (PEŠA 2002, 115). Více o radošovské ovčárně viz HURT-NĚMEČEK 1973, 92. O dvoře v Radošově se zmiňuje téţ J. SEDLÁŘ (1999, 419-420, obr. na s. 421 a 422). 201 V písemných pramenech se Hroznová Lhota (Lhotta) objevuje poprvé aţ roku 1447 (ZDO X, č. 711, s. 408). I kdyţ je první písemná zmínka o určité obci poměrně pozdního data, není vyloučeno, ţe daná obec mohla existovat na onom místě jiţ mnohem dříve. Názornou ilustrací této skutečnosti můţe být ves Sudomírky, která je v písemných pramenech poprvé doloţena k roku 1527 (ZDO XXI, č. 9, s. 244-245), ačkoliv byla s největší pravděpodobností zaloţena břeclavským komorníkem Sudomírem někdy ve druhé polovině 13. století (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 517). 202 Jakub starší Vojska z Bogdunčovic, majitel veselského panství, vystoupil na obranu radošovských gruntů proti lidem z Hroznové Lhoty (HURT-NĚMEČEK 1973, 50). Určitě se po našem Radošově nepsal roku 1609 úředník veselského panství Jan Nevědomský, který byl patrně slezského původu (písemné sdělení M. Plačka; HURT-NĚMEČEK 1973, 43). 203 Drobnou vodotečí je potok Kozojídka. 204 Písemné sdělení M. Plačka, podle něhoţ na kopci Radošově tvrz nestála.

22 I.4 Zarazický kostel

Pozoruhodným nálezem je objev církevní stavby s přilehlým pohřebištěm na katastrálním území Zarazic v trati „Kostelíky“. Nálezové okolnosti zaznamenal přímý účastník objevu – učitel Josef Homola.205 Kaţdoročně byla vodou řeky Moravy zaplavována rozsáhlá území na pravém břehu. Povodňová voda však začala ohroţovat i obytná stavení v Zarazicích stojící na vyšším levém břehu. V letech 1900 aţ 1905 tu bylo zničeno v důsledku propadávání a sesouvání břehů jedenáct domů. Ohroţen byl navíc téţ provoz na hlavní silnici (dnes zvané Zarazická) mezi Veselím a Vnorovy. Proto připravovaná regulace řeky Moravy začala právě zde.206 Nové řečiště, které zkrátilo říční meandr v trati „Kostelíky“ západně od Zarazic, bylo hloubeno v letech 1911 aţ 1914.207 Kdyţ učitel J. Homola zjistil, ţe příští řečiště Moravy povede místy, kde jiţ v roce 1906 nalezl základy větší budovy a osm lidských koster, poţádal ministerstvo kultu a školství ve Vídni, aby sem vyslalo komisi.208 Ta měla případně zastavit další práce a toto místo důkladně prozkoumat. Na základě jeho dopisu vyslalo ministerstvo (centrální komise) pro zachování památek do Veselí Emanuela Šimka, který nález označil za staré pohanské pohřebiště. Do Vídně si s sebou odvezl nákres, na němţ bylo vyznačeno místo nálezu i poloha popelnice, kterou právě před jeho zraky dělníci vykopali. Brzy nato přijel do Veselí profesor Josef Plaček z Olomouce, který si nález také prohlédl a v dopise z 27. října roku 1913 panu učiteli J. Homolovi sdělil, ţe se jedná o kostel.209 Pozůstatky zděné stavby orientované delší osou přibliţně ve směru západ – východ, relikty dalšího zdiva, několik desítek kostrových hrobů a dřevěné kůly byly odkryty ve vzdálenosti asi sto metrů jiţně od ţelezného nově postaveného mostu (obr. 12 a 13).210

205 HOMOLA 1931; HOMOLA (nedatováno). 206 HURT-NĚMEČEK 1973; 239; PEŠA-ŢAJDLÍK 2005, 82. 207 Techničtí znalci, kteří se sešli dne 18. března 1910, doporučili částečnou regulaci řeky Moravy od ţelezničního Nákelského mostu po dřevěný most vnorovský v délce regulovaného toku 1906 m. Tato regulace měla opevnit nejostřejší serpentiny proti přetrţení hrází a přeloţit řečiště od Zarazic, aby se zamezilo sesouvání břehů, na nichţ stála téměř polovina obce. Regulační práce, zahájené v srpnu roku 1911, skončily v srpnu roku 1914. Kromě domácích dělníků zde bylo zaměstnáno i mnoho italských dělníků z Tyrolska (HURT-NĚMEČEK 1973, 239). Cizí dělníci z Itálie a Polska se podíleli téţ na stavbě ţelezniční dráhy mezi stanicemi Vlkoš a Vracov, budované v letech 1883 aţ 1884, protoţe byli ochotni pracovat laciněji neţ dělníci domácí (HOLCMAN 1983, 349). O regulaci řeky Moravy viz téţ ŘEZÁČ 1913, 33-35; VESELÝ 1999, 49. 208 Učitel J. Homola věděl tedy o existenci stavby (kostela) bezpečně jiţ od roku 1906, stavba sama byla odkryta někdy v letech 1911 aţ 1914 a nikoliv ve dvacátých letech 20. století (HURT-NĚMEČEK 1973, 8) nebo v roce 1931 (HRUBÝ 1965b, 147). 209 HOMOLA (nedatováno), s. 6. 210 Při regulačních pracích byl místo starého dřevěného mostu u samých Zarazic postaven přes nové řečiště ţelezný most o světlosti 45 m (HURT-NĚMEČEK 1973, 239; ŘEZÁČ 1913, 35; PEŠA-ŢAJDLÍK 2005, 83). Bliţší lokalizace naleziště (100 m jiţně od ţelezného mostu) se opírá o údaj J. UNGRA (1993,

23 Situace nebyla odborně dokumentována, ale dochoval se technický výkres (plán) uloţený v muzeu města Veselí a terénní náčrt publikovaný J. Homolou (obr. 16). Zmínka o objevu je rovněţ v zarazické kronice.211 Na základě těchto podkladů lze objevenou situaci rekonstruovat následovně: v hloubce asi 0,8 – 1 m byly objeveny zbytky zdiva kostela. Jiţní zeď lodi se dochovala jen v negativu mocném 0,1 – 0,25 m, který byl široký 1,5 – 2 m. Podle nákresu se snad jednalo o kostel s polygonálním kněţištěm, jehoţ zdivo široké 1 m bylo zachyceno v hloubce 0,3 – 0,5 m. Délka kostela byla přinejmenším 23 m, přičemţ jeho uzavření na západní straně nebylo zjištěno. Celková šířka kostela byla 8 m. Ve vzdálenosti 10,5 m jiţně se objevily negativy zdi široké 1,5 – 2 m. Tato zeď, zjištěná v délce 23 m, je zřejmě pozůstatkem ohrazení hřbitova. Interpretace dvou kůlů v prostoru kněţiště je nejasná. Řady kůlů zjištěné v trase nového kanálu měly pravděpodobně zpevňovat břeh staršího řečiště Moravy. Kolem kostela se nacházely v hloubce 0,5 – 0,7 m kostrové hroby orientované vesměs ve směru západ – východ.212 V prostoru kněţiště leţelo pět hrobů běţné orientace. Podle údajů J. Homoly měli pohřbení ruce podél těla. Ve třech případech je na plánu u kostrového hrobu poznámka „obrác“, coţ snad mělo značit polohu na břiše. Skutečnost, ţe mezi pohřbenými byly i hroby dětí, naznačuje patrně poznámka „malá kostra“. Podle plánu se zdá, ţe plocha kostela a také plocha po obvodu aţ do vzdálenosti 4 – 6,5 m byla dláţděna. Na terénním náčrtu publikovaném J. Homolou je uvedeno, ţe hroby byly obloţeny kamením.213 Při výkopových pracích byly na hřbitově kolem kostela nalezeny různé předměty: malá bronzová korunka, ţelezné rádlo, klíče, zámek, dubový kropáč, bronzový kotlík a zlatá mince.214 Výjimečné místo zaujímá mezi nimi kovový kříţ215 s ukřiţovaným Kristem

78). Traťový název „Kostelíky“ nesou pozemky nacházející se jiţně od zarazického mostu mezi Baťovým kanálem a řekou Moravou. V novější publikaci (UNGER 1999, 59) je kostel mylně situován sto metrů jiţně od ţelezničního Nákelského (téţ Náklického) mostu (lidově zvaného Nákličák) existujícího nepochybně jiţ od výstavby vlárské dráhy v roce 1886 (HURT-NĚMEČEK 1973, 196). 211 UNGER 1993, 78. 212 J. HOMOLA (nedatováno, s. 6) uvádí, ţe na hřbitově nalezl na tři sta lidských koster bez rakví. Na jiném místě (tamtéţ, s. 7) píše, ţe v zadní části kostela bylo nalezeno tři sta lidských lebek v jámě asi 2 aţ 3 m dlouhé. Viz jeho terénní náčrt (HOMOLA 1931, 21). 213 UNGER 1993, 78. 214 HOMOLA (nedatováno), s. 6. Podle R. Hurta (HURT-NĚMEČEK 1973, 8) se nálezy zjištěné při regulaci řeky Moravy nedochovaly. 215 Podle J. HOMOLY (1931, 20; nedatováno, s. 7) se jedná o kříţ bronzový, zatímco na popisku Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, v jehoţ sbírkách se kříţ nachází (ovšem bez zmínky o konkrétním nalezišti), je coby materiál uvedena mosaz. Je to moţné, neboť mosaz byla jiţ ve středověku známa. V této souvislosti bych připomněl prsten z prouţku ţlutého, mosazi podobného plechu z přibliţně stejně starého pokladu stříbrných šperků objeveného ve veselské ulici Břehy (HRUBÝ 1960, 89).

24 (obr. 14 a 15).216 Údajně byl nalezen mimo areál kostela a hřbitova (avšak v jejich bezprostřední blízkosti) směrem na jihovýchod v bývalém řečišti Moravy (v hloubce asi 3 m). Je 31 cm vysoký a 20 cm široký. Nálezce, jeden z dělníků, jej za dvanáct zlatých prodal J. Řezáčovi, vedoucímu inţenýrovi regulačních prací.217 Tento kříţ, který v roce 1931 J. Homola mylně prezentoval jako velkomoravský,218 byl později (a to jiţ roku 1942 A. Zelnitiem)219 správně chronologicky zařazen do doby okolo roku 1200.220 Je tedy pozdně románský. V roce 1932 jej získala darem Moravská galerie v Brně.221 V současné době je tento kříţ, opatřený inventárním číslem 12.071, vystaven ve stálých sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. I později (od roku 1925) zde nacházel J. Homola různé artefakty z pravěku (doba bronzová) a časné doby dějinné (doba římská, doba hradištní).222 V zarazické kronice je zmínka o nálezech keramiky vyrobené z materiálu s příměsí tuhy i keramiky točené na hrnčířském kruhu.223 Trať „Kostelíky“ se tak stala nejbohatší archeologickou lokalitou v Zarazicích.224 Není jasné, ke kterému sídlišti kostel patřil, ani kdy vznikl a zanikl. Zřejmě byl součástí větší obce opuštěné v důsledku záplav. Zdá se, ţe souvisel s původními Zarazicemi, které leţely blíţe k řece. Vzhledem ke změně vodního reţimu ve 13. století byla obec přemístěna do vyšší polohy, kde stojí dodnes. Nic nenasvědčuje tomu, ţe by se jednalo o kostel velkomoravského stáří, jak se svého času domníval J. Homola (naprosto neprávem jej dokonce ztotoţňoval s metropolitním kostelem velkomoravským). Zcela mylná byla i jeho představa, ţe tu byl pohřben arcibiskup Metoděj, který zemřel v roce 885. Střízlivě lze interpretovat tuto církevní stavbu jako románský farní kostel patrně ze 13. století s kněţištěm a podélnou lodí bez věţe.225

216 J. UNGER (1993, 78) jej blíţe charakterizuje jako kříţ procesní. 217 A. ZELNITIUS (1942, 22) uvádí jako nálezce J. Řezáče. 218 HOMOLA 1931, 20 a 21; nedatováno, s. 7-8. 219 ZELNITIUS 1942, 19-20. 220 UNGER 1999, 59. 221 Tento údaj je uveden na popisku Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Kříţ, který se měl J. Řezáčovi ztratit (HOMOLA, nedatováno, s. 7), se však jiţ roku 1925 nacházel ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea (HOMOLA 1925, 2). 222 Archiv AÚB – list č. 72. 223 UNGER 1993, 78. 224 VACHŮT 1999, 63. 225 UNGER 1993, 80; UNGER 1999, 59. R. Hurt (HURT-NĚMEČEK 1973, 8) kladl vznik kostela na konec prvního tisíciletí a soudil, ţe tato církevní stavba, oddělená od zarazické osady řekou Moravou, leţela u nějakého šlechtického sídla. Jeho zánik (ať uţ v důsledku válečných událostí nebo povodní) kladl na základě absence písemných zpráv někam na počátek 13. století. Ve druhé polovině 12. století se značně rozšířil počet velmoţských sídel, jejichţ pravidelnou součástí byl kostelík. Zakladatelé z řad rodící se šlechty povaţovali tyto stavby za své vlastnictví (proto se hovoří o tzv. vlastnických kostelech) a pobírali z nich důchody (BLÁHOVÁ 1996, 21; KOHOUT 2006, 74).

25 Tradice, která se ve Veselí udrţovala koncem 18. století a která posunovala vznik veselského kostela do dob cyrilometodějských, mohla by být ohlasem vzpomínek upínajících se k někdejší církevní stavbě na zarazických „Kostelíkách“.226 Tušení J. Homoly, ţe v Zarazicích existoval uţ v době velkomoravské „chrám“, mohlo mít historické jádro jedině v povědomí, ţe zarazický kostel byl starší neţ kostel veselský či vnorovský.227 Jeho snaha vidět v městě Veselí velkomoravský Velehrad však odsunula odborný zájem o zarazický kostel stranou.228

I.5 Novověké osídlení

Při výzkumu uskutečněném na jaře roku 1955 pod vedením J. Pavelčíka nedaleko nynějšího kostela Panny Marie byly v prokopaném prostoru nalezeny vedle památek z konce 13. a počátku 14. století rovněţ tři velké rotundovité stavby o průměru 6 m se základy aţ 3 m pod nynějším povrchem. Jednalo se o zbytky tří kruhovitých ledáren pocházejících ze 17. aţ 18. století, které slouţily ještě v polovině 19. století. Patřily k panskému dvoru a vrchnost jich pouţívala na chlazení mléka nebo na uskladnění ulovené zvěřiny.229 V únoru roku 1987 byla výzkumem při výkopu kanalizace v ulici Sadová zjištěna část řadového kostrového pohřebiště (devět hrobů) datovatelného na základě absence milodarů pravděpodobně do mladšího časového období.230 Jiná jeho část (68 hrobů obsahujících kosterní pozůstatky 185 jedinců) byla odkryta na téţe ulici (poblíţ polohy zvané „Za cigánovým“) v září roku 1999 při stavbě rodinného domu manţelů Kolářových. Mezi jediné chronologicky citlivé předměty patří bronzové spínací háčky (součásti oděvu), jejichţ dolní hranice výskytu spadá do přelomu 16. a 17. století. Při kopání hrobů došlo k porušení sídliště nebo kulturní vrstvy datovatelné na základě keramiky do 11. století.231 V dubnu roku 2004 byly při výstavbě supermarketu Lidl zjištěny D. Parmou a M. Přichystalem pozůstatky zahradních a drobných hospodářských staveb, jímek či jiných

226 Za císaře Josefa II. (1780-1790) se Veselanům podařilo zachránit hřbitovní kostel Panny Marie na Předměstí před jeho zrušením. Upozorňovali totiţ na jeho starobylost, kterou dokonce zdůrazňovali tvrzením, ţe jde o stavbu, která svým původem sahá aţ do doby působení slovanských apoštolů na Moravě (HURT-NĚMEČEK 1973, 113-114). 227 HURT-NĚMEČEK 1973, 8. 228 SEDLÁŘ 1999, 402. 229 PAVELČÍK 1955b, 5; PAVELČÍK 1957, 42-45. Podle NZ AÚB č.j. 1015/55 leţely rotundovité stavby vedle sebe v těsném sousedství kostela Panny Marie a dvorového stavení zbudovaného z lámaného kamene, jehoţ bylo ostatně uţito i při stavbě ledáren. 230 VORLÍČKOVÁ 1990, 84. 231 ŠÚTORA 2001, 256.

26 funkčně neupřesnitelných aktivit novověkého aţ recentního stáří, které se nacházely v zázemí domků stavěných podél hlavní městské komunikace – nynější Masarykovy třídy. Na základě nálezů (objekty obsahovaly nejčastěji keramiku, zlomky cihel, břidlicovou střešní krytinu, případně i tabulkové sklo) a mapových podkladů je moţno upřesnit datování jejich vzniku od druhé poloviny 18. aţ do počátku 20. století.232 V rámci záchranného archeologického výzkumu při rekonstrukci autobusového nádraţí (ulice Národních mučedníků) se J. Šmerdovi podařilo v září roku 2006 zdokumentovat průběh poměrně masivní zděné konstrukce kameno-cihelného charakteru představující podle všech indicií pozůstatek vysoké ohradní zdi bývalého kláštera servitů. O severovýchodní hranici někdejších pozemků tamních církevních činitelů dodnes svědčí dochované zbytky zdiva v zahradách rodinných domů na Komenského ulici.233 V dubnu roku 2007 byly J. Šmerdou v průběhu výkopů základů ţivnostenského domu firmy Britterm podél Masarykovy třídy (parcela č. 31/1) odkyty čtyři rozměrnější objekty obsahující oxidačně i redukčně pálenou keramiku (případně i s barevnou glazurou), zvířecí kosti, mazanici, kameny a ţelezitou strusku svědčící o místních pyrotechnických aktivitách. Podle víceméně souvislé spáleništní vrstvy s většími kusy mazanice a uhlíky ve svrchních částech tří z nich se nejspíše jednalo o suterény staveb středověkého aţ novověkého stáří ze dřeva a hlíny, které zanikly při poţáru. Další dvě zjištěné menší jámy jiţ neobsahovaly ţádné datovatelné nálezy.234

I.6 Sídelní strategie

Archeologické nálezy, ať uţ získané náhodně (při orbě, při těţbě písku, při regulačních a odvodňovacích pracích) nebo cíleně (archeologickým výzkumem), umoţňují vyvodit určité závěry týkající se sídelní strategie.235 V samotné údolní nivě byla k zakládání sídlišť vyuţívána vyvýšená místa – tzv. hrúdy (tratě „Kostelíky“ a „Třetí kút“).236 K preferovaným polohám patřil rovněţ vyvýšený okraj údolní nivy, do níţ se od jihovýchodu svaţoval okolní terén a kde uţ nehrozily případné záplavy. Mezi taková místa

232 ČIŢMÁŘ-GEISLEROVÁ 2006, 293; PARMA 2005, 318. 233 V nadloţní vrstvě bylo místy nalezeno několik ojedinělých zlomků z těl keramických nádob novověkého, resp. zcela recentního stáří, jejichţ vypovídací hodnota je však poměrně nízká (ŠMERDA 2007a, 519). 234 ŠMERDA 2008a, 455. 235 Pojem sídelní strategie definoval P. ŠKRDLA (2006, 33): studium sídelních strategií se zabývá analýzou umístění sídlišť v krajině, tj. hledáním jejich společných, geograficky determinovaných vlastností. 236 Moravní hrúdy byly vhodným sídlištěm zejména pro rybáře. V době nebezpečí mohly plnit téţ funkci útočiště pro okolní obyvatelstvo usídlené na březích řeky (HURT-NĚMEČEK 1973, 8).

27 náleţí např. prostor dnešního parku Petra Bezruče v bezprostřední blízkosti bývalého kláštera servitů (pozdější staré školy a dnešního městského úřadu). Třetí skupina archeologických lokalit (tratě „Za dvorem“ a „Podsedky“) zaujímá mírně zvlněný terén táhnoucí se od ţelezniční trati Veselí – Hradiště na jihovýchod směrem ke kopci Radošovu. Ze současného pohledu se jednalo především o místa nepříliš vzdálená státní silnici č. 55 a ţeleznici ve směru Hradiště – Veselí. Podobnou situaci, tedy sídliště na říčních ostrovech a na rozhraních nivy a svaţitých terénů ostroţen, lze sledovat i na katastrech jiných obcí Uherskohradišťska, např. v Ostrohu, Ostroţské Nové Vsi, Kunovicích a Starém Městě.237

II. ČÁST HISTORICKÁ

II.1 Proměny moravsko-uherské hranice

Po rozpadu Velkomoravské říše (s centrální částí ve středním a dolním Pomoraví) na počátku 10. století se jiţní a zejména jihovýchodní Morava nacházela v kontaktní zóně s oikumenou staromaďarských kočovníků, která se vytvořila v karpatské kotlině.238 Těţiště a centrum dalšího vývoje se pomalu přesouvalo z neklidné jiţní Moravy na Moravu střední (do Hornomoravského úvalu) a k okrajům starého sídelního území na jihozápadě země.239 Okolo roku 1000 se Morava dostala do sféry moci polského panovníka Boleslava I. Chrabrého (992-1025). V bojích proti spojencům císaře Jindřicha II. (1002-1024), tj. proti českému kníţeti Oldřichovi I. (1012-1034) a markraběti Východní bavorské marky Jindřichovi I. Babenberskému (994-1018), vystupovali Moravané v letech 1015 aţ 1017 jako jeho (tj. Boleslavovi) aktivní spojenci pod svým jménem, z čehoţ lze usuzovat na trvání jistých forem státní organizace na Moravě. Tehdy v srpnu roku 1015 pronikl Oldřich I. se svým vojskem k velikému hradu Businc a zničil jej. Tato lokalita byla někdy neprávem ztotoţňována s jihomoravským Bzencem. S největší pravděpodobností ji však lze ztotoţnit s hradištěm na vrchu

237 GALUŠKA 2000, 24. 238 Zemi však Maďaři na základě dosavadních archeologických nálezů i rozboru nemnoha písemných pramenů přímo neokupovali (MĚŘÍNSKÝ 2008, 7). 239 MĚŘÍNSKÝ 2008, 8. O dění na Moravě v 10. století na základě archeologických nálezů pojednává Z. MĚŘÍNSKÝ (1987).

28 Landeskrone u vsi Biesnitz nedaleko od Zhořelce v Horní Luţici.240 Boje z let 1015 aţ 1017 ukázaly na strategický význam moravského prostoru a to si uvědomoval i kníţe Oldřich I. Po určitém zklidnění situace anektoval Oldřich I. Moravu. Stalo se tak v první čtvrtině 11. věku (nejpravděpodobněji v letech 1018 aţ 1019). Připojení Moravy k českému kníţectví nakonec představovalo (přes všechno vynaloţené úsilí a snahy) jediný trvalý územní zisk Přemyslovců a jejich expanzivní politiky první poloviny 11. století.241 Prakticky ihned po jejím dobytí svěřil Oldřich I. správu nového území svému synovi Břetislavovi I. (1034-1055). Morava se pro Břetislava stala důleţitým nástupním prostorem pro jeho expanzivní plány proti Polsku a Uhrám. Trvalým předmětem zájmu tohoto panovníka se stala zejména oblast Pováţí a jihozápadního Slovenska. Je velmi pravděpodobné, ţe trvalý Břetislavův zájem o expanzi na jihovýchod vycházel z tradičně pojímaného teritoria staré Moravy v období velkomoravského státu, kdy k jeho jádru patřilo i Pováţí s jihozápadním Slovenskem a území Dolního Rakouska na sever od Dunaje a na východ od Kampy. Břetislav jiţ coby správce tehdy ještě jednotného moravského údělu rychle přistoupil k vlastní organizaci získaného území. V severní polovině země navázal na zbytky starších velkomoravských a povelkomoravských struktur, na jihu a jihovýchodě vznikala nová centra přemyslovské moci vţdy poblíţ strarých velkomoravských ústředí (např. aglomerace v prostoru Starého Města a Uherského Hradiště → Spytihněv, Mikulčice → Hodonín, Pohansko u Břeclavi → Břeclav apod.).242 Východní moravskou hranici proti Uhrám tvořil především dolní tok řeky Moravy.243 Obrannou linii střeţila níţinná vodní hradiska budovaná Břetislavem I. snad jiţ od třicátých a čtyřicátých let 11. století na pravém moravském břehu. Dokončena byla patrně za jeho syna Spytihněva II. (1055-1061) po polovině 11. století.244 Kdysi ústřední

240 Viz MĚŘÍNSKÝ 1995, 135-143. 241 Připojení Moravy k Čechám mělo pro postavení přemyslovského státu ve střední Evropě epochální význam. Čechy překonaly svou geografickou uzavřenost, přemyslovský stát se otevřel do dunajského prostoru a tím získal předpoklady pro skutečně mocenskou politiku. Morava naopak byla uchována pro etnický vývoj k české nacionalitě a zachráněna před rozdrobením a pohlcením sousedními státy. Nic na tom nemění ani skutečnost, ţe nešlo pochopitelně o „bratrské spojení“, ale prostě o dobytí Moravy Čechy (VÁLKA 1991, 56). 242 MĚŘÍNSKÝ 2008, 9-11. 243 Tento její úsek byl navíc relativně nejschůdnější a procházelo jím nejkratší spojení mezi mezi oběma státy (PLAČEK 1983, 328). 244 Přibliţně ve stejné době vznikala na levém dyjském břehu (po prohrané válce v roce 1041) také hranice proti Východní bavorské marce, pozdějšímu (od roku 1156) Rakouskému vévodství (MĚŘÍNSKÝ 2008, 11). Architektonicky se přemyslovská hradiska podstatně nelišila od dřevohlinitých pevností velkomoravských s lícní zdí z nasucho kladených kamenů (PLAČEK 2006, 112).

29 část velkomoravského státu se tak proměnila v pohraniční nárazníkovou oblast. Střediska země (Olomouc, Brno) se proto přesunula do bezpečnějších míst.245 Právě k břetislavskému období se můţe vztahovat nejstarší písemná zmínka týkající se oblasti Veselska. Přináší ji tzv. staroboleslavská listina, podle níţ kníţe Břetislav I. při zaloţení staroboleslavské kapituly v roce 1046 daroval této církevní instituci mj. téţ určitá majetková práva na Moravě.246 Tato jinak nedatovaná listina (dochovaná navíc v opisu ze 17. století) je však ve skutečnosti falzem nejméně asi z počátku 12. století. Jeho pravé jádro vychází nejspíše z nějaké listiny kníţete Vratislava II. (1061-1092) z let 1061 aţ 1067. Text listiny byl zřejmě navíc předělán a podstatně doplněn koncem 13. století.247 V dochované podobě tedy listina zahrnuje majetky a příjmy staroboleslavské kapituly, jak přibývaly od jejího zaloţení. Poměrně pozdní vznik tohoto falza ovšem nevylučuje stáří některých jeho ustanovení, neboť je velmi pravděpodobné, ţe listina vznikla na základě starších pamětních zápisů. Která z donací však patřila do doby zaloţení kapituly a která jsou pozdější, nelze dnes jiţ zjistit.248 Mezi vlastnictvím staroboleslavské kapituly jsou na Moravě uváděny téţ vsi Blatnice a Pregnici. Na prvním místě uváděnou osadu ztotoţňuje F. Vyskočil s obcí Blatnice pod sv. Antonínkem,249 pod označením Pregnici by se mohli podle F. Šujana skrývat obyvatelé vsi Břehnice (Břehnici), která splynula s městem Veselím (ulice Břehy).250 Na takovouto identifikaci ovšem vrhá stín skutečnost, ţe obě vsi leţí na levém břehu řeky Moravy, tedy v prostoru tzv. „Lucka“ – sporného území, které si nárokovala jak česká, tak uherská strana. Panovník tudíţ zřejmě nemohl disponovat zde leţícími vesnicemi.251 Na přináleţitost Blatnice k uherskému státu se usuzuje nepřímo také na základě patrocinia kostela sv. Ondřeje,252 které je uherského původu.253 O tom, ţe oblast tzv. Lucka

245 ČOUPEK-ŠTĚRBA 1996, 34. 246 CDB I, č. 382, s. 358-362. Kolegiátní kapitulu sv. Kosmy a Damiána zaloţil kníţe Břetislav jako oblaci na usmíření za odvezení ostatků svatých z Hnězdna roku 1039. Kapitulní kostel vysvětil praţský biskup Šebíř (1030-1067) dne 19. května 1046 (NOVÝ 1991, 131-132). 247 MĚŘÍNSKÝ-ŠMERDA 2008, 44. Vznik dochované podoby listiny ani jejích předloh není dosud (navzdory pozornosti různých badatelů o tuto listinu) spolehlivě datován (BLÁHOVÁ 1996, 29). 248 BLÁHOVÁ 1996, 26. 249 VYSKOČIL 1981, 19. 250 ŠUJAN 1916, 64. V. NEKUDA (1961, 159) hovoří o Březnici. 251 POJSL 1972, 10. Místo bylo v minulosti ztotoţňováno také s Dolní Blatnicí v rakouském Retzu nebo Blatnicí na Třebíčsku (VYSKOČIL 1981, 19). 252 Nejstarší písemná zmínka, poukazující na existenci blatnického kostela (vystupuje v ní totiţ farář Mathias de Cremsir Latnicensis), pochází z roku 1384 (VYSKOČIL 1981, 26). 253 Také farní kostel v Ostrohu (ve městě na bývalém ostrově, neboť na Předměstí kostel nikdy nestál) je zasvěcen sv. Ondřeji (VYSKOČIL 1981, 26). Podle M. ŠPIČÁKOVÉ a M. ZEMKA (1979, 187)

30 (kde leţela i Blatnice) podléhala pravděpodobně nejméně od konce 12. století plně uherskému vlivu, snesl poměrně přesvědčivé důkazy J. Mitáček.254 Obec měla v původním pečetním znamení obraz kostela se štíhlou gotickou věţí. Svého času se tedy muselo jednat o význačnou budovu.255 Na základě první bezpečné zprávy o Blatnici z roku 1371256 připouští J. Sedlář, ţe zdejší původní kostel mohl být románský, snad z první čtvrtiny 13. století.257 Prameny mlčí o tom, jak dlouho Blatnice (a potaţmo téţ ves Břehnice) staroboleslavské kapitule patřila. Zboţí kapituly doznalo na Moravě od dob Břetislavových z různých příčin podstatných změn a značně se ztenčilo. Působila tu především velká vzdálenost moravských statků, které byly proto z praktických důvodů buď prodávány, nebo vyměňovány za statky bliţší.258 Po Břetislavově smrti († 1055) se Morava zpočátku dělila na dvě poloviny, z nichţ prvá (východní – olomoucká) zajišťovala obranu vůči Uhrám a Polsku a druhá (západní – brněnsko-znojemská) proti Východní bavorské marce. Po osamostatnění Znojemska a obnovení moravského biskupství se sídlem v Olomouci roku 1063 byla Morava prakticky rozdělena ve čtyři části: tři z nich (úděly olomoucký, brněnský a znojemský) měla dědičně drţet moravská přemyslovská sekundogenitura a čtvrtou tvořily statky olomouckého biskupství, vţdy pod silným vlivem praţských kníţat.259 Moravské úděly měly daleko k charakteru pohraničních vojenských marek, jak se někdy v literatuře ozývá.260 Nelze samozřejmě podceňovat opevnění proti Východní bavorské marce na jihu a Uhrám na východě. Morava, prostupná především ve směru jih – sever, představovala i nadále kontaktní území mezi Čechami, Východní bavorskou markou, Uhrami a Polskem (Slezskem). Dvory údělných kníţat na Moravě nepochybně kopírovaly svou strukturou praţský dvůr, podobně se formovala i správa země.261

bylo blatnické patrocinium převzato pro kostel ostroţský. Farní kostel v Ostrohu je poprvé připomínán k roku 1318 (PLAČEK 1984b, 54). 254 MITÁČEK 2008, 165-166. Podle F. VYSKOČILA (1981, 20) byla Blatnice součástí uherského státu v letech 1100 aţ 1241. 255 ŠPIČÁKOVÁ-ZEMEK 1979, 187; VYSKOČIL 1981, 19. 256 Ve třetím a zároveň posledním testamentu, sepsaném v Brně dne 26. března 1371, odkazuje moravský markrabě Jan Jindřich (1349-1375) svému synu Janu Soběslavovi († 1394) mj. vsi Blatnicz (tj. Blatničku) a Latnicz Antiquo (tj. Starou neboli nynější Blatnici) (CDM X, č. 118, s. 137-142; POJSL 1972, 10). 257 Tento kostel byl později zbořen aţ na věţ nejasného stáří (SEDLÁŘ 1999, 404). 258 VYSKOČIL 1981, 19-20. 259 MĚŘÍNSKÝ 2008, 11-12. 260 Viz např. MĚŘÍNSKÝ 2008, 11-12. 261 JAN 2006b, 11.

31 Poblíţ nové uherské hranice, severně od někdejšího velkomoravského centra v místech nynější aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště, zaloţil Břetislav I. hrad, nazvaný podle jeho syna Spytihněví.262 Toto centrální hradisko bylo proti útokům z uherské strany doplňováno systémem pohraničních pevností v Poolšaví263 a na území západně od středního toku řeky Moravy (Břeclav, Hodonín). Spytihněv byla důleţitým správním střediskem ještě v první polovině 12. století, kdy se zde k roku 1141 uvádí kostel jako sídlo arcijáhna.264 V listině biskupa Jindřicha Zdíka (1126-1150), v níţ se vyjmenovávají statky olomouckého biskupství, je v hrubých rysech zaznamenán téţ hradský obvod spytihněvský. Mezi obcemi, které pod něj spadaly, leţí nejblíţe Veselí Záblacany (Zablacaz),265 zaniklá středověká ves na katastru dnešních Polešovic. Spytihněvskému arcijáhnovi tam patřila dvě popluţí.266 Zřejmě nevýhodná poloha Spytihněvi267 vedla někdy na konci 12. století k jejímu zániku, čímţ se stala velká část hranice nekrytou.268 Aţ do počátku 13. století zůstala zemská hranice mezi jihovýchodním cípem Moravy a Horními Uhrami (dnešním Slovenskem) ustálena na vodních tocích. Na moravské straně, v oblasti mezi Hodonínem a Hradištěm, sledovala hranice obydleného území striktně tok řeky Moravy, od Hradiště poté pokračovala dále proti toku řeky Olšavy269 k hřebenu Bílých Karpat. Na uherské straně tvořil přirozenou hranici tok řeky Váhu a hřeben Malých Karpat. Prostor mezi těmito hraničními liniemi tvořilo tzv. konfinium, jinak označované jako Lucko.270 Hlavním a vlastně také jediným úkolem konfinia bylo maximálně ztíţit postup nepřátelského vojska hlouběji do osídleného vnitrozemí. Proto bylo záměrně udrţováno

262 Ke vzniku hradu viz MĚŘÍNSKÝ 1997, 31. 263 J. Pavelčík zde rozlišil tři obranná pásma (ZEMEK 1972, 80). K fortifikacím v Poolšaví viz MĚŘÍNSKÝ 2008, 11, kde téţ další literatura. 264 CDB I, č. 115, s. 116-123. 265 Vzdušnou čarou asi 8 km. 266 Více k listině Jindřicha Zdíka viz POJSL 1992 a 1996. 267 Zánik fortifikace mohl být způsoben meandrující řekou Moravou, která pak během následujících staletí prakticky téměř celou lokalitu zničila. Podobným způsobem patrně zmizel v meandrech řeky Dyje také Podivín (MĚŘÍNSKÝ 1997, 22). 268 JAN 2008, 169. Uvaţovalo se o dočasném přeloţení hradské správy do Kunovic (ČOUPEK- ŠTĚRBA 1996, 35; MĚŘÍNSKÝ 1997, 22). Zprávy o tamním hradu jsou však pozdní a poněkud sporné. Před polovinou 13. století zde lze předpokládat minimálně opevněný zeměpanský dvorec v souvislosti s vdovským věnem královny Konstancie Uherské († 1240) (JAN 2008, 170). K lokalizaci hradu v Kunovicích viz SNÁŠIL-POKLUDA-ČOUPEK 1996, 245-247. 269 Řeka Olšava meandrovala v plochém údolí, trvale podmočeném vodou. Severní břeh řeky na čáře Sady (dříve Derfle) – Záhorovice, který náleţel k českému území, spadá příkřeji do údolí, a proto byl výhodným pro obranu proti útokům z jihu (ZEMEK 1972, 57-58). Údajně se navíc jednalo o řeku velmi dravou (HORSÁK 1942, 85). 270 Confinium je místo, kde se stýkají hranice dvou území, soumezí, pomezí, hranice (PRAŢÁK- NOVOTNÝ-SEDLÁČEK 1955, 284).

32 téměř pusté, jen s minimálním a neorganizovaným osídlením. Přesun přes neobydlenou krajinu, kde nebylo moţno rychle doplnit zásoby potravin a pitné vody, postup invazního vojska dost výrazně zpomalil. Napadená strana tak získávala cenný čas k nezbytné mobilizaci a přípravě obrany hlouběji ve vnitrozemí. Z tohoto důvodu zůstávalo konfinium dlouho takřka v nedotčeném stavu, takţe obsahovalo veškeré přirozené přírodní překáţky (baţiny, neupravené vodní toky, špatně prostupné lesy apod.).271 Lidská sídla lze v konfiniu hledat především v blízkosti pohraničních vodních toků a na trasách komunikací vedoucích regionem.272 Přes nebezpečí, jeţ zdejšímu obyvatelstvu hrozilo válečnými operacemi, však k občasným kolonizačním průnikům nepochybně docházelo. V oblasti Lucka zřejmě platily i zvláštní právní poměry. Jiţ uherský král Ladislav I. (1077-1095) vydal v závěru 11. století pro toto území zákony, jeţ zde pod trestem smrti zakazovaly stavět osady, konat trhy a obchodovat. Z moravské strany podobná nařízení dochována nejsou, ale nelze vyloučit, ţe tu v pozdější době existovala.273 Specifickou kapitolu v dějinách moravsko-uherského konfinia představují uherská předsunutá stanoviště tzv. pohraničních stráţí (lat. speculatores sive exploratores). Stráţnou funkci vykonávali v Uhrách v průběhu 11. a 12. století téměř výhradně příslušníci dvou zvlášť za tímto účelem zde usazených etnických skupin – Pečeněhů a Sikulů. Pečeněhové (lat. Bisseni, téţ Pincenarii, maď. Besenyök) byli turkického původu a do Uher postupně pronikali jiţ od 10. století.274 Jedna ze stráţných stanic Pečeněhů patrně byla také poblíţ dnešních Kunovic a Sadů u Uherského Hradiště. Na její moţnou přítomnost zde doposud upomíná traťový název „Beščeně“ („Na Bešteni“) mezi Podolím a Míkovicemi poblíţ přechodu přes Olšavu.275 Před koncem 12. století ale bylo toto území jiţ prokazatelně součástí Moravy.276 Původ Sikulů (maď. Székely) doposud není spolehlivě vyřešen. Dříve takto byly označovány větší skupiny lidí usazené v různých okrajových částech krajiny, jejichţ hlavním úkolem byla obrana hranic.277 Vedle Pečeněhů a Sikulů působili jako pohraniční

271 FUTÁK-PLAČEK 2008, 56. 272 Řada v předchozích staletích doloţených sídel zde zanikla nejpozději v průběhu 12. století (MITÁČEK 2008, 159). 273 MITÁČEK 2008, 158-159. 274 Na území dnešního Slovenska upomínají na jejich usídlení názvy obcí Pečeňany (okr. Topolčany), Pečeňady (okr. Trnava) a Pečenice (okr. Levice) (FUTÁK-PLAČEK 2008, 57). 275 HURT 1968-69, 70; FUTÁK-PLAČEK 2008, 57. Jiţ ve 13. století se dolní tok řeky Olšavy (vinoucí se od Kunovic na sever k hradišťskému ostrovu) označoval (nepochybně podle názvu polní tratě, jíţ protékal) jako „Bešča“ (ČOUPEK-ŠTĚRBA 1996, 38; HORSÁK 1942, 85). 276 ČOUPEK-ŠTĚRBA 1996, 35. 277 Přítomnost Sikulů na Kunovicku dokládá starý pomístní název „Sikuty“ (ČOUPEK-ŠTĚRBA 1996, 32), v oblasti slovenského Záhoří potom např. obec Sekule (JANŠÁK 1986, 37).

33 stráţe v konfiniu, ovšem o něco později, také Plavci (Polovci, jinak Kumáni). Byli rovněţ turkotatarského původu a do Uher zvolna pronikali uţ od konce 11. století. K jejich příchodu do konfinia však došlo aţ v první polovině 13. století, tedy jiţ v závěrečné fázi jeho existence.278 Zájem Přemyslovců o tuto oblast získal reálnou podobu na samém počátku 13. století, v roce 1205, kdy nedaleko staré trţní vsi Velehradu, jeţ se rozkládala v místech dnešního Starého Města, zaloţil markrabě Vladislav Jindřich († 1222) společně se svým bratrem, králem Přemyslem Otakarem I. (1197-1230), a olomouckým biskupem Robertem (1201-1240) klášter na úpatí Chřibů, nedaleko soutoku Moravy s Olšavou. Tento cisterciácký klášter se stal jednou z nejvýznamnějších panovnických fundací na Moravě a velmi výrazně vyjadřoval ambice Přemyslovců v celé oblasti jihovýchodní Moravy, která tehdy spadala do olomouckého údělu.279 Rozsáhlé statky na jihovýchodní Moravě (Břeclavsko, Hodonínsko, Bzenecko a Kunovicko) zajistil královně Konstancii Uherské († 1240) její manţel Přemysl Otakar I.280 Jejich spojením vzniklo víceméně jednotné území, na němţ se začala v průběhu dvacátých a třicátých let 13. století budovat zvláštní správa s ústředím v Břeclavi (břeclavská provincie).281 Konstancie se tak stala (aţ do první poloviny roku 1237) paní celé hraniční oblasti.282 Její časté pobyty v Hodoníně, Znojmě a Brně v letech 1222 aţ 1235 a listiny, na kterých se podílela, jsou dokladem osobního zájmu na rozvoji jihovýchodní Moravy.283 Královna přestavěla dosavadní hradiska s valovým a palisádovým opevněním v Břeclavi a Hodoníně na kamenné hrady a nově zaloţila bzenecký hrad.284 Důleţité jsou téţ rozsáhlé výsady, které udělila obyvatelům města Hodonína.285

278 FUTÁK -PLAČEK 2008, 57. 279 JAN 2002, 45-46. Majetky církve v pohraničí představovaly důleţitý prvek moţné obrany z hlediska církevního práva. Případný plenitel takových statků se totiţ vystavoval razantnímu zásahu papeţské kurie, coţ u pustošení královských či šlechtických vesnic nehrozilo (JAN 2008, 170). 280 MĚŘÍNSKÝ 2008, 15. K věnným statkům královny Konstancie patřila také nevelká území na úpatí Vysočiny kolem Přibyslavic a Moravských Budějovic (FUTÁK-PLAČEK 2008, 61). Další věno obdrţela Konstancie od svého otce, uherského krále Bély III (1173-1196). Byla jím oblast mezi dolním tokem řeky Moravy a Trnavou (JANŠÁK 1986, 41). 281 JAN 2000, 27-28 a 32. 282 FUTÁK-PLAČEK 2008, 69; JAN 2002, 46. Vznik břeclavské provincie sice urychlil konsolidaci příhraničního území, ale nepřinesl řešení zabezpečení hranic (MITÁČEK-PROCHÁZKA 2007, 63). 283 ČOUPEK-ŠTĚRBA 1996, 37. 284 FUTÁK-PLAČEK 2008, 62; JAN 2002, 46. Tato nová stavební technika (tj. zdění z kamene na vápennou maltu), vyhrazená aţ dosud pro svou náročnost církevním stavbám, se brzy začala z důvodů větší odolnosti a snaţší údrţby velmi rychle ujímat (PLAČEK 1983, 328; PLAČEK 2006, 112). Z iniciativy královny Konstancie tak vznikly na jihovýchodní Moravě první kamenné fortifikace (PLAČEK 1984a, 64). 285 FUTÁK-PLAČEK 2008, 67.

34 Průnik za hraniční linii Morava – Olšava pravděpodobně probíhal faktickou cestou od počátečních let 13. století. S uherskou stranou zde zřejmě nedocházelo k váţnějšímu napětí, do značné míry téţ proto, ţe Konstancie byla dcerou uherského krále Bély III (1173-1196). Jiţ na konci třicátých let 13. století existovala nepochybně linie opevněných bodů Břeclav – Hodonín – Bzenec – Velehrad, která byla buďto ještě ve třicátých letech, zcela jistě však v letech čtyřicátých posílena dvěma dalšími zeměpanskými hrady: Buchlovem a Brumovem.286 Následkem intenzivnější kolonizace, započaté jiţ ve třicátých a čtyřicátých letech 13. století, se staré „Lucko“ jakoţto „území nikoho“ proměňovalo v novou správní oblast přemyslovské říše – Luckou provincii.287 O tom, ţe k ní patřilo i Veselsko, můţe vypovídat pomístní název „Bánovské louky“ u Vnorov. Na určitou spojitost s Uhry poukazuje název obce Radošovce leţící jihovýchodně od města Skalice v oblasti slovenského Záhoří,288 k jejímuţ vzniku mohli přispět osadníci ze zaniklé vsi Radošova na katastru města Veselí. Nápadný je také pomístný (traťový) název „Gajáry“ u Moravského Písku na pravém moravním břehu, který připomíná obec Gajary u Malacek.289 Na jaře roku 1241 porazila část mongolské armády polského kníţete Jindřicha II. Poboţného (1238-1241) v bitvě u Lehnice. Dlouho se předpokládalo, ţe Mongolové (nazývaní téţ Tataři) protáhli ze Slezska Moravou a zpustošili ji. Většinu písemných dokladů o tomto vpádu si však vymyslel v 19. století zemský archivář Antonín Boček (1809-1847) a tak dnes není vůbec jisté, zda Mongolové protáhli celou východní Moravou nebo jen Opavskem a pak se spustili Pováţím do Dolních Uher.290 Pokud došlo k průjezdu celou zemí, pak šlo o velice rychlý přesun,291 který není moţné zachytit archeologicky a rozhodně nemohl přinést rozsáhlé zpustošení.292 Je pravděpodobné, ţe jiţ kolem roku 1250 fungoval v místech dnešní Stráţnice, tedy na levém břehu řeky Moravy, vysunutý opěrný bod. Vzhledem ke kolonizačním aktivitám z české strany, zatímco uherská strana byla jiţ před polovinou 13. století v této

286 JAN 2002, 46. 287 Pod Luckou provincii jiţ nespadalo slovenské Záhoří a Pováţí, ani území mezi Sudoměřickým potokem a řekou Veličkou, které se vyvíjelo v rámci břeclavské provincie. Její součástí se naopak nově stalo území severně od Olšavy sahající aţ k řece Dřevnici (MITÁČEK 2008, 161-162). 288 Další obec toho jména (Radošovce) leţí v údolí potoka Blava v okrese Trnava. 289 HURT-NĚMEČEK 1973, 11 a 320. 290 Z dochovaných pramenů je známo poze tolik, ţe se Mongolové pokusili neúspěšně dobýt Opavu a poplenili její okolí. O jejich dalším postupu se lze jen dohadovat (FUTÁK-PLAČEK 2008, 72). 291 J. VÁLKA (1991, 48) hovoří o asi čtrnáctidenním řádění Tatarů na Moravě. 292 JAN 2006c, 70-71.

35 oblasti v jasné defenzivě, lze počátky Stráţnice spojit spíše s prostředím moravským.293 Méně pravděpodobný je předpoklad, ţe šlo původně o vysunutý uherský stráţní bod, kterého se po nějaké době zmocnili Moravané.294 Jedenáct let po mongolském vpádu byla Morava znovu vystavena útoku nájezdníků z východu, tentokrát v uherských sluţbách působících Kumánů.295 Jejich hlavní nápor směřoval koncem jara 1252 do Rakous, na Moravě byly s velkou pravděpodobností postiţeny jen pohraniční oblasti.296 O to větší škody přinesl rok 1253. Moravský markrabě a rakouský vévoda Přemysl Otakar II. (1253-1278) se dostal do sporu s uherským králem Bélou IV. (1235-1270) o Štýrsko. Bélovi se podařilo vytvořit koalici s haličskými a polskými kníţaty. Daniel Romanovič (1229-1264) se synem Lvem (1264-1300), Boleslav Stydlivý (1243-1279) a Vladislav Opolský (1246-1281) vpadli do Opavska, kde se jim málem podařilo dobýt Opavu. Statečný odpor zde kladli bratři z rodu Benešoviců – Ondřej a Beneš ze Cvilína. Kromě poplenění vsí nezaznamenali nájezdníci ţádný výraznější úspěch. Jiný proud Uhrů zaútočil v té době (tedy v červnu) na Štýrsko a na Moravu vpadli divocí Kumáni. Kdyţ se s nimi spojilo celé uherské vojsko vedené králem Bélou, došlo patrně u Olomouce ke krvavé bitvě, v níţ byli Moravané poraţeni. Olomouc se však uherskému vojsku dobýt nepodařilo.297 Kumáni a Uhři zato poplenili rozsáhlá území na Moravě a vzpomínka na tuto hrůzu se nevytratila ani po mnoha letech.298 Později začal být tento vpád spojován s mongolským taţením z roku 1241 a došlo tak k totálnímu zmatení obou událostí, jehoţ vrcholem se stala pověst o zázračném potření Tatarů na hoře Hostýně.299 Právě s léty 1241 nebo 1252 aţ 1253 můţe snad souviset uloţení pokladu stříbrných šperků v místech zaniklé středověké vsi Břehy.300

293 Ještě na konci druhého decenia 13. století však patřilo území dnešního Stráţnicka k uherskému státu (JAN 2002, 47). 294 JAN 2002, 50. Proti uherskému zaloţení svědčí české jméno Stráţnice a hrad ve Skalici v místě dnešní Kalvárie, který v polovině 13. století jistě existoval. Další opěrný bod ve Stráţnici se proto jeví nadbytečný (PLAČEK 2002, 76). 295 Tito kočovníci z jihoruských stepí byli na přelomu let 1238-39 podrobeni Mongoly. Jejich menší část se vydala na západ, kde jim nabídl azyl uherský král Béla IV. (1235-1270) (FUTÁK-PLAČEK 2008, 73). 296 FUTÁK-PLAČEK 2008, 73. 297 Válečný konflikt nakonec skončil mírem uzavřeným 3. dubna 1254. Přemysl se zřekl Štýrska, přičemţ mu zůstala jeho část na severu při rakouské hranici, Béla se na oplátku zase vzdal Rakouska (JAN 2002, 49). 298 Kumáni vraţdili a plenili bez jakýchkoliv zábran a jelikoţ si i po přesídlení do Uher zachovali pohanskou víru, nezastavili se ani před znesvěcováním chrámů (FUTÁK-PLAČEK 2008, 73; JAN 2002, 48). 299 JAN 2006c, 71. 300 MRÁZEK 2000, 98.

36 Velký vpád Kumánů na Moravu z roku 1253 jen umocnil potřebu přesněji vymezit pohraniční prostor a zpevnit jeho obranu. Uherské vojsko vniklo do země údolím řeky Olšavy. Neúspěch Kunovic, které byly aţ dosud přirozeným centrem kraje, v obraně regionu nutil panovníka hledat jiné řešení. Zde je moţno spatřovat hlavní impulz, který odstartoval proces vzniku nového města – Uherského Hradiště.301 Lokační činnost se orientovala do demograficky nejsilnějšího prostoru na soutoku Moravy a Olšavy, v blízkosti dřívějších velkomoravských center Sadů a Veligradu – Starého Města.302 Král Přemysl Otakar II. přikázal zaloţit nové opevněné město nedaleko velehradského kláštera (původně na jeho pozemcích), jak vyplývá z listin vydaných roku 1257303 a 1258.304 Na konci padesátých let došlo k nové krizi vztahů česko-rakouského soustátí a arpádovského panství v Uhrách. Proti Bélovi se vzbouřila štýrská šlechta a nabídla vévodství Přemyslu Otakarovi II. Ten nabídku přijal a zakrátko byla téměř celá země v jeho moci. Schylovalo se k nové válce. Rozhodující bitva dvou velkých vojsk se strhla poblíţ ústí Moravy do Dunaje na Moravském poli u Kressenbrunnu dne 12. července 1260. Češi se svými spojenci nad Uhry a jejich pomocníky slavně zvítězili. Přemysl obsadil Prešpurk a další místa na západním Slovensku. Připadlo mu Štýrsko a posléze své vítězství nad uherským králem stvrdil sňatkem s jeho vnučkou Kunhutou. Český král a moravský markrabě však ani v tomto období situaci nepodcenil a rozhodl se dál zpevňovat hranici. Zatímco dříve vedla obranná linie tvořená zeměpanskými fortifikacemi z Hodonína přes Bzenec na Buchlov a po roce 1257 k dobře opevněnému Hradišti (pominuta jsou vysunutá menší šlechtická sídla), po roce 1260 se tato linie stabilizovala na úrovni Hodonín – Stráţnice – Veselí – Ostroh – Hradiště.305 K závaţné změně došlo někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 13. století, kdy se Břeclav dostala do zástavní drţby Vilémovi z Hustopečí. Orgány břeclavské provincie proto přesídlily, a to v podstatě do dvou zeměpanských lokalit – Vracova a Bzence. Sídlo úředníků bylo patrně na bzeneckém hradě, soudy se ale odehrávaly ve Vracově. Tato situace pak trvala i v prvních desetiletích 14. století.306

301 V polovině 13. století tak skončilo dominantní postavení Kunovic na moravsko-uherské hranici. Dosavadní hospodářské a správní pozice zaujalo místo Kunovic nové královské město na řece Moravě: Uherské Hradiště (ČOUPEK-ŠTĚRBA 1996, 38). 302 MITÁČEK-PROCHÁZKA 2007, 61 a 63. 303 CDB V/1, č. 136, s. 218-220. 304 CDB V/1, č. 156, s. 245-248. 305 JAN 2002, 50. Mnohé z těchto hradů ovšem vzaly následným vývojem za své. Prakticky úplně zmizel hrad v Bzenci (byl zničen husity), při výstavbě tabákové továrny na přelomu 19. a 20. století byl zlikvidován hrad v Hodoníně a hrady v Břeclavi, Ostrohu a Stráţnici musely ustoupit pohodlnějším zámkům (PLAČEK 1983, 328). 306 JAN 2008, 172.

37 II.2 Tvrdišovci

Po kumánském vpádu z roku 1253 nastává rychlý kolonizační přesun moravsko- uherské hranice k hřebenu Bílých Karpat jak ze strany moravské, tak ze strany uherské. Přitom se započal velký proces drobení zeměpanského území mezi jednotlivé velmoţe, kteří prováděli kolonizaci rozsáhlého prostoru, dosud nenáleţejícího ţádné z obou zúčastněných stran. Díky této kolonizaci se utvořila skutečná a během času definitivní hranice moravskouherská.307 Na kolonizaci moravsko-uherského příhraničí se v době okolo poloviny 13. století výraznou měrou podíleli také příslušníci rodu nazvaného podle svého předka Tvrdiše308 Tvrdišovci (popř. Tvrdišici).309 Erb tohoto rodu tvořila v lokti ohnutá obrněná paţe svírající jednoruční palicovou či mlatovou zbraň podle vzhledu nazývanou kropáč310 (jinak téţ biják, něm. Morgenstern). Jednalo se vlastně o určitý druh palcátu, jehoţ oválná masivní hlavice ze dřeva byla posázena kovovými hřeby311 a pevně uchycena na konci krátké dřevěné rukojeti (obr. 21 a 22). Kropáč bývá někdy zaměňován za řemdih, u něhoţ je hřeby pobitá hlavice (často v podobě koule) zavěšena na řetěze.312 Podle obvyklého rodového jména lze za jejich předka celkem spolehlivě povaţovat hodonínského kastelána (castellanus de Godonin) Tvrdiše (Tuuridisse), který se objevuje roku 1169 v listině olomouckého kníţete Bedřicha (1161-1172) vydané v Praze pro rajhradské benediktiny.313 Muselo se jednat o významnou osobu, neboť mezi svědky z Moravy je v písemnosti uveden po olomouckém biskupu Janovi (1157-1172) a kancléři olomoucké provincie Velišovi jako jediný jménem.314 Tentýţ člověk (Twrdsa) působil

307 ZEMEK 1972, 90. 308 Osobní jméno Tvrdiš (podobně jako Tvrdek nebo Tvrdoň) je buď hypokoristikou sloţeného osobního jména Tvrdoslav, nebo jde o jednoduché příjmení vzniklé substantivizací adjektiva „tvrdý“ s významem „nositel vlastnosti“ (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 624). 309 Oblíbená byla u tohoto rodu jména Tvrdiše (Tvrdek), Sudomír (Sudek) a Pardus, která jsou vzácná a málokde jinde se vyskytují (SEDLÁČEK 1892, 223). 310 Jako kropáč se podle Příručního slovníku jazyka českého (HUJER-SMETÁNKA-WEINGART 1937-38, 379) označuje náčiní ke kropení svěcenou vodou. 311 Hlavice posázená hřeby připomíná hvězdu jitřenku – odtud pramení německé označení Morgenstern (SIEBENSCHEIN 1974, 806). 312 Ve 13. století stoupaly v oblibě úderné zbraně. Poměrně pestrá začínala být ve výzbroji těţkooděných jezdců paleta různých palcátů (KLUČINA 2004, 239, 408-409). Rod a erb stručně zmiňuje J. PILNÁČEK (1930, 251), obšírněji pak A. SEDLÁČEK (1892, 223). Většina pozdější literatury (např. HOSÁK 1968, 55; ZEMEK 1972, 92; ŠTARHA 1999, 65) tento rod zcela nesprávně ztotoţňuje s rodem z Horky (u Olomouce), jenţ sice pouţíval jméno Pardus, ale měl jiný erb (PLAČEK 2002, 77). 313 CDB I, č. 247, s. 218-219. 314 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59; MĚŘÍNSKÝ-ŠMERDA 2008, 44. Kastelán (latinsky castellanus, v doslovném překladu hradčan, neboť termín je odvozen od latinského výrazu castellum znamenajícího hrad) bylo označení pro úředníka, který byl povaţován za hlavní osobu na zeměpanském hradě a v hradském

38 v roce 1174 coby kastelán na Podivíně (castellanus de Podiuin).315 Kníţecí úředník Tvrdiše stál u počátků vsi Tvrdonice na Břeclavsku.316 Na tomto místě bych si dovolil drobnou, leč důleţitou poznámku. Hodonínským kastelánem byl roku 1174 podle výše zmiňované listiny Ratibor, předek pozdějších pánů z Deblína317 (na listině je ovšem uveden ještě bez tohoto přídomku), coţ souviselo s běţnou rotací úředníků zeměpanské správy.318 Při archeologickém výzkumu na nádvoří veselského zámku (v areálu středověkého hradu z druhé poloviny 13. století) byl nalezen asi 10 cm dlouhý dřevěný předmět, který lze předběţně interpretovat jako rukojeť (např. pečetidla). Artefakt je zdoben jemnou rytinou. Na jedné jeho straně je vyobrazen erb rodu Tvrdišovců, vztahující se nepochybně k Sudomírovi z Veselí (popř. jeho potomkům), zatímco erb na protilehlé straně předmětu připomíná svým provedením erb pánů z Deblína.319 Jestliţe je tato interpretace správná, pak lze uvaţovat o určitém vztahu (příbuzenském, spojeneckém apod.) mezi oběma těmito předními moravskými rody. Z následující generace se mezi léty 1195 aţ 1209 bez bliţších spojitostí uvádějí Sudomír,320 Pardus321 a Tvrdiše. Třebaţe není přímého dokladu, o příslušnosti k rodu lze podle jmen jen těţko pochybovat.322 Sudomír (Zudomir) svědčí roku 1195 na listině českého kníţete-biskupa a moravského markraběte Jindřicha Břetislava (1193-1197) vydané pro premonstrátský klášter v Louce.323 Jeho jméno je uvedeno mezi svědky obvodu. Uvedený výraz je odborníky upřednostňován zejména pro období staré přemyslovské hradské správy do počátku 13. století (JAN 2000, 38). 315 CDB I, č. 270, s. 238-239. Podivínský kastelán Tvrdiše (Twrdisa castellanus de Podiwin) vystupuje jako svědek rovněţ na listině rytíře Miroslava z roku 1174 (CDM I, č. 312, s. 288-289), která je ovšem novodobým padělkem moravského zemského archiváře A. Bočka (HOSÁK-NEVŘIVA-ŠVESTKA 1959, 17). 316 JAN-CHOCHOLÁČ 2002, 55. Je pozoruhodné, ţe ačkoliv jméno zakladatele zní Tvrdiš, v místním jménu se objevuje Tvrdoň (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 624). Čeledních jmen s koncovkou –ice je na Břeclavsku hodně (Bílovice, Dluhonice, Mikulčice, Kostice, Opatovice – ve výčtu jsou zahrnuty i vesnice, které jiţ zanikly), coţ svědčí o relativně hustém osídlení zdejší krajiny v 11. a 12. století (HOSÁK 1968, 47). 317 Rod pánů z Deblína je velmi starý moravský panský rod, jenţ odvozoval svůj původ od hradu Deblína u Tišnova (HALADA 1994, 42). První bezpečná zpráva o příslušníku tohoto rodu je z roku 1234, kdy moravský markrabě Přemysl postoupil Ratiborovi z Deblína za jeho věrné sluţby jemu i jeho matce Konstancii díl stříbrných hor v Deblíně (HOSÁK 1931-32, 34). 318 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 319 Ústní sdělení M. Dejmala. Rod pánů z Deblína měl v erbu štít s příčným pruhem ve štítě, v obrubě zubovitou ozdobu, která zavírala na všech stranách štít vnitřní. Téhoţ erbu uţíval rod z Hvězdlic a Chvalkovic (HOSÁK 1931-32, 33; k vyobrazení erbu pánů z Deblína viz např. HALADA 1994, obr. na s. 42). 320 Osobní jméno Sudomír je sloţeno ze sud – „souditi“ a mír (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 517), o němţ viz HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 76. Ludomirus (viz FIŠER 1921, 12; PLAČEK 1991, 61) je německá varianta jména Sudomír (CDB V/4, s. 278). 321 B. FIŠER (1921, 11-12) překládá Pardusovo jméno do češtiny jako Pavel; v literatuře (HURT- NĚMEČEK 1973, 11; HOSÁK-ZEMEK 1981, 258) se objevuje téţ varianta Parduš. 322 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 323 CDB I, č. 411, s. 444-446.

39 z olomoucké provincie. Listina je sice středověkým falzem z počátku 14. století, vychází však z pravé předlohy vydané na hradě Bítově za pobytu Jindřicha Břetislava na Moravě v roce 1194.324 V roce 1207 je jeho jméno (Sudomirus) uvedeno rovněţ mezi olomouckými velmoţi, tentokrát na listině českého krále Přemysla Otakara I. (1197-1230) pro olomoucké biskupství.325 Pardus (Pardus) a Tvrdiše (Twirsa) svědčí roku 1209 na listině Přemysla Otakara I. a jeho manţelky Konstancie († 1240) vydané v Kroměříţi pro olomouckou kapitulu.326 Za třetí a mocensky nejvyspělejší generaci Tvrdišovců je moţno povaţovat bratry Parduse, Sudomíra, Tvrdiše a Budivoje.327 Dá se tak soudit z označení Sudomíra coby syna stejnojmenného otce (Sudomirus filius Sudomiri) v roce 1232328 i z listiny datované rokem 1251, na které svědčí Sudomír, komorník břeclavský, syn Sudomírův (Sudomirus filius Sudomiri camerarius Breceyzlauiensis).329 Ze čtveřice bratrů se poprvé uvádí Pardus (Parduz), a to v listině krále Přemysla Otakara I. pro velehradský klášter ze dne 27. listopadu 1228.330 Byl tedy patrně z bratrů nejstarší.331 Skutečnost, ţe Pardus, Tvrdiše, Sudomír a Budivoj byli bratři, dokládá jednak listina moravského markraběte Přemysla pro ţďárský klášter z roku 1252, v níţ se společně jmenují bratři Pardus, Tvrdiše a Sudomír (dominus Pardus et Twerdche et Sudomir fratres),332 jednak listina Parduse, komorníka olomouckého (Parduz, camerarius Olomucensis), z roku 1256 pro hrobnické johanity, v níţ svědčí na prvním místě jeho bratři Sudomír a Budivoj (Zudomirus et Budiwoy fratres mei).333 Tvrdiše je jako Pardusův bratr

324 NOVOTNÝ 1914, 354-355. 325 CDB II, č. 59, s. 52-55. 326 CDB II, č. 86, s. 79-80. 327 FUTÁK, v tisku. Bratři Tvrdiše a Budivoj stojí poněkud ve stínu svých dvou sourozenců Parduse a Sudomíra. Tvrdiše se objevuje coby svědek (většinou ve společnosti Parduse a Sudomíra) na listinách z let 1234 (CDB III/1, č. 91, s. 107-108), 1247 (CDB IV/1, č. 105, s. 198-199), 1249 (CDB IV/1, č. 172, s. 282- 283) a 1250 (CDB IV/1, č. 184, s. 335-337; listina je ovšem středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK- DUŠKOVÁ 1952, 118-119). Budivoj svědčí pouze na listině svého bratra Parduse (spolu s ním a Sudomírem) z roku 1256 (CDB V/1, č. 86, s. 159-160). Zdá se, ţe jeho potomky byli páni z Vikštejna, u nichţ se často vyskytovalo jméno Budivoj (HOSÁK 1957, 18). 328 CDB III/1, č. 25, s. 23-24. 329 CDB IV/1, č. 211, s. 374-376. Sudomír se jako komorník břeclavské provincie (Zudomirus camerarius provincie Breschizlauiensis) uvádí poprvé v roce 1248 (CDB IV/1, č. 133, s. 229). 330 CDB II, č. 321, s. 319-323. Stejné datum nese i další listina, která je ovšem středověkým falzem z druhé poloviny 13. století (CDB II, č. 380, s. 425-428). Listině předchozí je obsahově velmi blízká a taktéţ v ní figuruje mezi svědky Pardus (Pardus). 331 HOSÁK 1957, 18; FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 332 CDB IV/1, č. 259, s. 439-441. 333 CDB V/1, č. 86, s. 159-160. Na základě této listiny, sepsané v Opavě dne 18. července 1256, věnoval Pardus johanitům v Hrobníkách (Grobniki v nynějším Polsku nedaleko města Hlubčice-Głubczyce) část statků, které mu patřily ve vsi Dzierżysław (Dirsizlawe). Měl tudíţ výsluhu na Opavsku (HOSÁK 1957,

40 (Pardus et frater eius Thewirdese) zmiňován jiţ v roce 1234.334 Na mnoha listinách potom figuruje Sudomírovo jméno po boku jména jeho bratra Parduse.335 Pardus a jeho bratři pocházeli patrně z jiţní poloviny bývalého olomouckého údělu336 a náleţeli k nejvěrnějším stoupencům markraběte Přemysla, pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II. (1253-1278). Byli stále v jeho druţině a patrně po jeho boku se s ním účastnili i bojů a půtek proti otci – králi Václavovi I. (1205-1253). Proto jim Přemysl svěřoval významné úřady a hodnosti.337 Jejich sluţby pro panovníka však začínají jiţ u královny Konstancie, o čemţ svědčí jejich svědecká dominance (Pardus, Twridse, Zudomir) na její listině určené pro město Hodonín, kde zaujímají první tři místa.338 Nejpozději od čtyřicátých let 13. století se bratři Pardus a Sudomír aktivně zapojili do procesu kolonizace území bývalého konfinia. Jejich výsluha byla situována na doposud neutrální území širšího Stráţnicka a Veselska.339 S titulem komorníka olomouckého je Pardus (Pardus camerarius Olomucensis) doloţen na listinách z let 1249,340 1250,341 1251,342 1253,343 1254,344 1256,345 1261346 a 1263.347 Pouze jako komorník bez bliţšího určení (camerarius, popř. camerarius noster)

18). Pardus tak určitým způsobem reagoval na listinu vydanou téhoţ dne, v níţ český král Přemysl Otakar II. potvrzuje, ţe johanité v Hrobníkách darovali Pardusovi ves Újezd (Vgezde), která měla po jeho smrti opět připadnout řádu (CDB V/1, č. 85, s. 158-159; viz téţ ŠPOK 2007, 16). Pardusovi dědicové si na statek újezdský nečinili nárok (ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 202). 334 CDB III/1, č. 91, s. 107-108. 335 Podávám zde přehled jen takových listin, v nichţ je Sudomír označen přívlastkem bratr (frater): 1250 (CDB IV/1, č. 179, s. 329-330), 1251 (CDB IV/1, č. 208, s. 371-372), 1253 (CDB IV/1, č. 287, s. 480- 481), 1254 (CDB V/1, č. 37, s. 78-79), 1256 (CDB V/1, č. 68, s. 130; CDB V/1, č. 69, s. 130-132), 1257 (CDB V/1, č. 136, s. 218-220), 1258 (CDB V/1, č. 156, s. 245-248) a 1263 (CDB V/1, č. 392, s. 583-584). 336 FUTÁK, v tisku. Zatímco Bánovsko a okolí Slavkova kolonizovala česká šlechta – páni z Hradce a Hrabišici (páni z Oseka-Riesenburka), tentýţ úkol připadl na Stráţnicku a Veselsku příslušníkům domácího nebo zde jiţ dlouho usedlého rodu Tvrdišovců (PLAČEK 1983, 337). 337 HOSÁK 1957, 18. 338 CDB II, č. 381, s. 428-430. Originál listiny, jejíţ nejstarší znění je známo z inzertu v konfirmaci hodonínských privilegií moravského markraběte Jana Jindřicha (1349-1375) z roku 1350, byl patrně pořízen někdy v letech 1236 aţ 1237, v krajním případě je moţno připustit i rok 1238 (FUTÁK-PLAČEK 2008, 64- 67, kde je téţ český překlad listiny). 339 FUTÁK, v tisku. 340 CDB IV/1, č. 171, s. 277-281 (český překlad ze 16. století viz CDB IV/1, s. 281-282, poznámka č. 1 u listiny č. 171). Tato listina je ovšem středověkým falzem z doby krátce před rokem 1270 (FUTÁK- PLAČEK 2008, 59). 341 CDB IV/1, č. 184, s. 335-337 (listina je ovšem středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 118-119); CDB IV/1, č. 198, s. 359-360. 342 CDB IV/1, č. 208, s. 371-372; CDB IV/1, č. 211, s. 374-376; CDB IV/1, č. 212, s. 376-377 (listina je ovšem středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 131-132). 343 CDB IV/1, č. 286, s. 479-480; CDB IV/1, č. 287, s. 480-481. 344 CDB V/1, č. 37, s. 78-79. 345 CDB V/1, č. 68, s. 130; CDB V/1, č. 69, s. 130-132; CDB V/1, č. 70, s. 132-134 (český překlad ze 16. století viz CDB V/1, č. 70*, s. 134); CDB V/1, č. 84, s. 153-158; CDB V/1, č. 85, s. 158-159; CDB V/1, č. 86, s. 159-160. 346 CDB V/1, č. 291, s. 436-438. 347 CDB V/1, č. 392, s. 583-584.

41 figuruje v listinách z let 1247,348 1255,349 1257,350 1258351 a 1266.352 Do funkce komorníka olomouckého nastoupil Pardus nejspíš někdy na přelomu let 1250/1251353 po Milíčovi z rodu soustředných střel, předku pánů z Náměště.354 V úřadu potom setrval nejméně do roku 1261.355 Drţel jej tedy celých deset let.356 Teprve roku 1263 v nespolehlivé a roku 1267 v pravé listině se uvádí jeho nástupce Kuno z Kunštátu, zatímco falzum s datem 2. června 1266357 zná jako komorníka ještě Parduse.358 Komorníkova role spočívala jiţ ve 12. století v zajišťování zeměpanských financí, komorník (camerarius) měl na starosti komorní příjmy a jelikoţ velice důleţitou součástí těchto příjmů byly na staré Moravě (a samozřejmě také v Čechách) soudní pokuty, stal se komorník důleţitou osobou při zasedání soudu, kde kromě jiného převzal povinnosti (řečeno moderními slovy) veřejného ţalobce, neboť on to byl, kdo poháněl, resp. nechával pohánět, před soud. A k této činnosti mu zřejmě slouţil rozvinutější aparát skládající se z osob, jeţ tyto půhony realizovaly, tedy z půhončích (citatores) a úředních poslů (nuncii). Přední role náleţela samozřejmě komorníkům ve třech bývalých centrech údělů (Olomouci, Brně a Znojmě), teprve se vznikem ostatních provincií se objevují i někteří další komorníci.359 Jako výsluhu obdrţel Pardus území na levém břehu řeky Moravy mezi Stráţnicí a Veselím.360 Jeho působení tam připomíná listina (středověké falzum) hlásící se do roku 1249, v níţ se píše po Vnorovech (Parduz camerarius Olomucensis de Wnorow).361 Král Václav I. (1205-1253) potvrzuje v listině premonstrátskému klášteru na Hradisku drţbu vsi Hejčín u Olomouce a stanovuje její hranice. Následují jména svědků, mezi nimiţ je uveden

348 CDB IV/1, č. 108, s. 201-203; CDB IV/1, č. 127, s. 222-223. 349 CDB V/1, č. 38, s. 79-81 (listina je ovšem středověkým falzem z let 1297 aţ 1298, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 238-245); CDB V/1, č. 50, s. 103-105 (listina je ovšem středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 176-177); CDB V/1, č. 62, s. 123-124. 350 CDB V/1, č. 136, s. 218-220. 351 CDB V/1, č. 149, s. 238-239 (listina je patrně středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 228); CDB V/1, č. 156, s. 245-248. 352 CDB V/1, č. 472, s. 698-700 (listina je ovšem středověkým falzem, viz JAN 2000, 81). 353 Kolem roku 1250 je Pardus připomínán v pravém mandátu Přemysla Otakara II. (CDB IV/1, č. 198, s. 359-360) a 23. března 1251 v listině téhoţ Přemyslovce (CDB IV/1, č. 208, s. 371-372). 354 S komornickým titulem se Pardus (Parduz camerarius) sice připomíná jiţ v pravé listině z roku 1247 (CDB IV/1, č. 127, s. 222-223), mohlo však jít o komornictví jiné provincie (např. břeclavské) (JAN 2000, 80). 355 CDB V/1, č. 291, s. 436-438. 356 JAN 2002, 48. 357 CDB V/1, č. 472, s. 698-700. 358 JAN 2000, 80-81. 359 JAN 2000, 70. 360 FUTÁK, v tisku. 361 CDB IV/1, č. 171, s. 277-281 (český překlad ze 16. století viz CDB IV/1, s. 281-282, poznámka č. 1 u listiny č. 171; mezi svědky je Pardus uveden pouze jako Pardus komorník olomoucký).

42 téţ Pardus, a datum pořízení tohoto právního aktu. Poté je připojen imunitní odstavec (nepochybně pozdější dodatek) týkající se postavení klášterních lidí na území města Olomouce a končící vyjmenováním míst, kde měl klášter svobodné krčmy. Do sporů o ves Hejčín, kterou hradišťskému klášteru daroval jiţ olomoucký vévoda Ota († 1087) ve své zakládací listině z roku 1078,362 se klášter dostal v souvislosti s pozemkovou drţavou nově vznikajícího a záhy se rozšiřujícího města Olomouce. Ve sporu šlo rovněţ o postavení klášterních lidí ve městě a o klášterní krčmy ve čtyřech vsích. Proto si tedy klášter hradišťský pořídil na obranu svých pozic toto listinné falzum,363 a to někdy krátce před rokem 1270.364 Tato listina, v níţ má Pardus predikát „ze Vnorov“, však přesto zřejmě zachycuje poměrně nedávnou skutečnost.365 Vlastivědná literatura366 lokalizuje shodně Pardusovo sídlo do Vnorov367 na pomezí Veselska a Stráţnicka v bývalém okrese Hodonín.368 Místní jméno lze vykládat dvojím způsobem: buď z osobního jména Vnor, které je dobře doloţeno v Polsku (Wnor), kde jsou téţ častá od něj odvozená místní jména Wnorów, Wnory (v tom případě by se dalo místní jméno vykládat jako „ves lidí Vnorových“);369 nebo můţe být toto jméno odrazem styků česko-polských ve významu „ves lidí přišlých z polských vsí Wnorów nebo Wnory“ jako je tomu u nedalekých Osvětiman („ves lidí přišlých z Osvětimi“).370 Koluje také názor, ţe Vnorovy vznikly ze slovesa vnořiti, neboť prý v minulosti docházelo k poklesům půdy přítomností tzv. tekutých písků, které byly odplavovány

362 CDB I, č. 79, s. 82-85 (český překlad viz KAVKA 1963, 374-376). Jedná se o první známou listinu sepsanou na Moravě (VÁLKA 1991, 39). 363 ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 102-106. 364 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 365 FUTÁK, v tisku. 366 Viz např. SMUTNÁ 1999, 541. 367 V 18. a 19. století se lidový název Znorovy stal oficiální úřední podobou jména této obce (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 728). 368 O Pardusově působení na Slovácku (konkrétně pak v okolí Vnorov) svědčí přítomnost statků rodových příslušníků (Sudomíra a Tvrdiše) v blízkém Veselí, Sudoměřicích a Rohatci i jeho účast při zaloţení Hradiště (PLAČEK 1992, 9). 369 Osobní jméno Vnor je na území Polska doloţeno aţ v 15. století. Jeho existenci lze předpokládat i na českém území (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 728). 370 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 727-728. R. HURT (1963, 44) soudil, ţe v první čtvrtině 11. století (kdy se Morava dostala do sféry moci polského panovníka Boleslava I. Chrabrého) přišli na Moravu polští osadníci z Krakovska. Odvolával se přitom na místní názvy Krakovec (obec v bývalém okrese Prostějov) a Krakovice (zaniklá středověká ves na Vyškovsku), k čemuţ zaujali L. HOSÁK a R. ŠRÁMEK (1970, 442) skeptické stanovisko. Obě místní jména podle nich vznikla příponami –ovec a –ice k osobnímu jménu Krak (→ „ves lidí Krakových“). Usazením obyvatelstva přivedeného roku 1039 Břetislavem I. (1034-1055) z Polska vznikly v Čechách osady Krusičany (polsky Kruszwica) v okr. Benešov a Hedčany (polsky Giecz) v okr. Plzeň-sever (ŠRÁMEK 1973, 61-62).

43 silnými prameny spodní vody.371 Zmínku si v této souvislosti zaslouţí téţ výklad názvu obce Vnarovy leţící 4 km severně od Vimperku na Šumavě. Prvotní jméno této vsi znělo asi Vnoravi, tj. lidé, kteří bydlí v norách (přeneseně pak jamách).372 Pro úplnost jen dodávám, ţe na mladém sídelním území v prostoru Českomoravské vrchoviny se v blízkosti Dačic nachází obec Vnorovice.373 Koncem roku 1986 provedl ve Vnorovech, v poloze zvané „Hulínův kopec“ (na vysunutém okraji svahu asi 200 m západně od kostela),374 M. Plaček povrchový průzkum středověkého tvrziště (obr. 18 a 19). Byla to jedna z posledních příleţitostí pro zachycení terénní situace zaniklého sídla, jehoţ dochovaný zbytek byl v roce 1988 při rozsáhlých plošných úpravách (terasování) zcela zničen.375 „Hulínův kopec“ představuje bohaté archeologické naleziště na katastru obce Vnorovy. K jeho častým návštěvníkům patřil veselský učitel Josef Homola, který zde získal mnoho nálezů, z nichţ některé předal zdejší škole. Několik artefaktů z „Hulínova kopce“ a přilehlé cihelny376 nakreslil v roce 1925 do školní kroniky vnorovský učitel Milan Mastný.377 Při terasování svahu v roce 1988 zachránila Anna Křenková povrchovým sběrem na této polykulturní lokalitě378 kolekci keramických zlomků ze středohradištního, mladohradištního, středověkého a novověkého období, kusy kachlů, bíle malovaných omítek, mazanice, strusky a skla, zlomky ţeleza (včetně jedné celé ţelezné koule), zvířecích a lidských kostí či říčních škeblí.379 Obec Vnorovy (s přilehlou místní částí Lidéřovice) se táhne podél okraje výrazné terénní terasy nad pomoravní nivou ve směru severovýchod – jihozápad. Zmizelá tvrz

371 DVORSKÝ 1999, 4. Jednou z příčin sesuvů půdy, k nimţ došlo roku 1939 v cihelně pod tzv. „Hulínovým kopcem“ byl pohyb zrn, popř. valounů ve vrstvách písku a štěrku, způsobený poměrně vydatným prouděním spodní vody (DVORSKÝ 1999, 37). 372 PROFOUS-SVOBODA 1957, 585. 373 Viz HURT-NĚMEČEK 1973, 11. Původní podoba místního jména zněla Norovice (přípona – ovice k osobnímu jménu Nor) a značila „ves lidí Norových“ (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 727). 374 Severozápadní svah terénní vyvýšeniny zvané „Kopanice“ s kostelem sv. Alţběty Durynské má nadmořskou výšku mezi 174 aţ 190 m (JELÍNEK-MOTYČKA 2009, 5; ŠMERDA 2007b, 519). 375 Podnětem k úpravám svahů v okolí tvrziště byla kromě snahy po rekultivaci nevyuţité půdy také potřeba zabránit sesuvům terasy v humnech domů při ulici do Lidéřovic, které byly způsobeny hliníkem jiţ dávno zrušené cihelny (MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376; PLAČEK 1992, 13). 376 Cihelna ve Vnorovech pod „Hulínovým kopcem“ byla zaloţena roku 1891 v místech, kde jiţ dříve nějaká cihelna stála. V roce 1939 (v době od 1. do 7. října) postihly cihelnu pohyby půdy, k dalším poklesům však jiţ naštěstí nedošlo. Roku 1948 cihelna vyhořela a provoz v ní pak uţ nebyl obnoven (DVORSKÝ 1999, 36-37). 377 Dvorský 1999, 6-7. 378 Z „Hulínova kopce“ a k němu přiléhající cihelny jsou uváděny nálezy paleolitického (kosti pleistocénní fauny), neolitického a eneolitického (keramika, broušená kamenná industrie aj.) stáří (DVORSKÝ 1999, 6-7). V roce 1937 zde zachránil učitel K. Mastný celkem tři nádoby ze starší doby bronzové (TIHELKA 1962, 134-135). 379 ŠMERDA 2007b, 519.

44 vyuţila polohu chráněnou svahem terasy nad lukami v inundaci řeky Moravy380 a boční úţlabinou, táhnoucí se mezi ní a kostelem.381 Konec výběţku se strmými boky, na kterém byla umístěna tvrz, měl okrouhlý tvar s průměrem okolo 16 m a jeho šíji přerušoval příkop,382 po němţ zůstala jen prohlubeň 1 m hluboká a 13 m široká.383 Další stopy opevnění uţ zmizely, takţe nelze s jistotou říci, zda byly terénní stupně (plošiny) na severu a severozápadě pozůstatkem po okruţním valu nebo jestli postačoval strmý svah klesající k dnešní ţelezniční trati s převýšením 13 m. Jihozápadní část výběţku váţně narušil hliník někdejší cihelny.384 Na základě rozboru písemných pramenů uvaţuje M. Plaček o existenci tvrze v blízkosti kostela385 někdy od poslední čtvrtiny 13. století do poloviny 14. věku.386 Dřevěnou rezidenci si zde nechal postavit Vznata ze Vnorov (Bznata de Zdonorove) uvedený jako svědek na listině z roku 1298.387 Mohlo by se jednat o potomka olomouckého komorníka Parduse (ze Vnorov) nebo jeho bratra břeclavského komorníka Sudomíra (z Veselí).388 Snad seděl na tvrzi i Buček uvedený k roku 1353.389 Zánik tvrze ve druhé polovině 14. století souvisí s připojením Vnorov k veselskému panství.390 Pozdější drţitelé Vnorov z 15. století sídlili patrně jinde neţ na tzv. „Hulínově kopci“.391 Je rovněţ otázkou, zda případné sídlo nesouviselo se dvorem.392 Nález zazděné hlavice gotického okna při bourání kostela v roce 1908 poukazuje na jeho opravy po

380 Za hranou této terasy se táhne silnicovka nejstarší vesnice (MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376). 381 Úţlabina se zařezávala do terasy jiţně od kostela (PLAČEK 1991, 61). 382 Příkop se nacházel na jiţní a východní straně (UNGER 1971, 347). 383 O místě se vypráví pověst, ţe kopec nanosili vojáci v čepicích (NEKUDA-UNGER 1981, 315; UNGER 1971, 347). 384 MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376; PLAČEK 1991, 60-61; PLAČEK 1992, 9; PLAČEK 2007a, 698. 385 Vnorovský kostel je sice poprvé připomínán zmínkou o patronátním právu (jurepatronatus in villa Wnorouy) v roce 1378 (ZDO III, č. 407, s. 112 – Vnorovy jsou zde uváděny v rámci písemných pramenů vůbec podruhé, viz JAN 2002, 55), jeho existence ve 13. století je však pravděpodobná (MUSIL- PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376). Ačkoliv neexistují ţádné spolehlivé zprávy o tom, jak vypadal, ze zaznamenaných stavebních úprav lze usoudit, ţe se jednalo o kamennou jednolodní chrámovou stavbu s dřevěnou věţí. Ta byla vzhledem ke zvolenému materiálu pravděpodobně dostavěna aţ v pozdějších letech (JELÍNEK-MOTYČKA 2009, 21). 386 MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376. 387 CDM V, č. 83, s. 83-84; RBM II, č. 1786, s. 769. 388 PLAČEK 2007b, 100. 389 MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 375. 390 PLAČEK 2007b, 100. 391 MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376; PLAČEK 2007b, 100. 392 MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 375. Popluţní dvůr ve Vnorovech se naposledy připomíná roku 1527 (ZDO XXI, č. 9, s. 244-245). Jeho zánik zřejmě souvisel s potřebou udělit náhradní půdu poddaným, kteří o ni přišli při zaloţení velkých rybníků (HURT-NĚMEČEK 1973, 42).

45 ničivých nájezdech Turků (obr. 20).393 Zmíněný kamenný artefakt by mohl pocházet z pozůstatků zaniklé sousední tvrze.394 Jak jiţ bylo výše řečeno, zrcadlí listina kladená do roku 1249, s největší pravděpodobností určitou dobovou realitu.395 Nic na tom nemění ani skutečnost, ţe se jedná o středověké falzum z doby krátce před rokem 1270396 a ţe Pardusův predikát „ze Vnorov“ je zcela ojedinělý.397 Ve shodě s P. Futákem a L. Janem398 se domnívám, ţe jiţ olomoucký komorník Pardus mohl mít ve Vnorovech své sídlo, a to nejspíše na tzv. „Hulínově kopci“.399 Jakou podobu však mohla mít Pardusova rezidence ve Vnorovech? Jiţ v první polovině 13. století se zřejmě na jiţní Moravě objevují šlechtická sídla, pro něţ se ujal francouzský termín „motte“. Budova ze dřeva a hlíny (později téţ z kamene) byla postavena na uměle navršeném či jinak upraveném pahorku obklopeném částečně nebo úplně příkopem. Příčina budování takto opevněných sídel, jejichţ hlavní rozšíření přinesla druhá polovina 13. století, tkví v emancipačních snahách šlechty.400 Výkop kanalizační rýhy realizovaný v květnu 2007 na svahu terénní vyvýšeniny klesající do moravní nivy v zahradách stávající řadové zástavby podél ulice Hlavní ve Vnorovech, si vyţádal záchranný archeologický výzkum. Pod vrstvou ornice se svrchním drnem se zde podařilo na parcelách od domu čp. 462 aţ po čp. 60 identifikovat kulturní vrstvu na sprašovém podloţí, která je datována keramickým materiálem do období vrcholného středověku. Jistým zpestřením byl nález pěti kupolovitých pecí. Odkryté objekty, slouţící pravděpodobně k přípravě chleba a rozmístěné přibliţně 6 aţ 8 m od sebe, tvořily zřejmě součást většího výrobního areálu. Jedná se patrně o pozůstatek blíţe neurčitelných sídlištních aktivit v zázemí blízké tvrze. Na parcele domu čp. 61 se

393 Vnorovský kostel byl Turky zpustošen a vypálen v letech 1627 a 1663, vţdy se jej však podařilo opravit. Roku 1908 byl potom starý kostel zbourán a na jeho místě postaven kostel nový (JELÍNEK- MOTYČKA 2009, 21 a 28). 394 JELÍNEK-MOTYČKA 2009, 21. 395 FUTÁK, v tisku. 396 V té době byl jiţ Pardus zřejmě mrtev (PLAČEK 1992, 9). Poslední zmínka o něm je v pravé listině z roku 1264 (CDB V/1, č. 424, s. 629-631). 397 PLAČEK 1991, 61. Je to zároveň jediný predikát, s nímţ se Pardus v písemných pramenech objevuje (SEDLÁČEK 1892, 223). 398 Podle P. FUTÁKA (v tisku) olomoucký komorník Pardus Vnorovy patrně sám vysadil a přebýval tu na dřevěné tvrzi v místech tzv. „Hulínova kopce“. L. JAN (2008, 171) hovoří o tom, ţe Pardus zřejmě získal ves od markraběte Přemysla, provedl zde kolonizaci (resp. emfyteutizaci) a měl tu snad i nějaké sídlo. 399 Bez archeologického výzkumu jsou ovšem počátky všech tvrzí zahaleny závojem nejistoty. Ve Vnorovech proběhla likvidace tvrziště na tzv. „Hulínově kopci“ velmi rychle a bez předchozího upozornění, takţe nebyl uskutečněn ani sondáţní průzkum (PLAČEK 1992, 13). 400 JAN 2006b, 24; NEKUDA-UNGER 1981, 6 a 33; UNGER 1988, 207 a 217.

46 vyrýsoval zásyp objektu prizmatického tvaru, který se dá podle obsahu drobných střepů novověkého charakteru a cihel u dna povaţovat za menší sklep.401 V oblasti východně od řeky Moravy se angaţoval také Pardusův mladší bratr Sudomír. Pomineme-li listinu královny Konstancie († 1240) z roku 1228 pro Hodonín,402 objevuje se jeho jméno na listině krále Václava I. (1205-1253) pro klášter velehradský z roku 1232 společně s Pardusem (Sudomirus, Pardus).403 Majetkovou příslušnost do oblasti jihovýchodní Moravy odhaluje Sudomírův predikát, neboť v roce 1235 se píše po Ţeravicích na Bzenecku (Sudomir de Seraviz).404 Na listině královny-vdovy Konstancie z onoho roku je Sudomírovo jméno uvedeno mezi jejími dvořany, úředníky a důvěrníky.405 Funkci komorníka břeclavské provincie zastával Sudomír v letech 1248,406 1251,407 1253,408 1255,409 1256410 a 1261.411 Naposledy se Sudomír připomíná na listině Přemysla Otakara II. (1253-1278) vyhotovené dne 12. září 1263 v Písku.412 Následné mlčení pramenů si lze vysvětlit jak jeho ústupem z veřejného ţivota, tak i jeho smrtí.413 Podobně jako Pardus obdrţel také Sudomír coby výsluhu území v oblasti mezi Hodonínem a Veselím.414 Na listině ze dne 26. srpna 1261 vydané v Olomouci je mezi svědky uveden mj. rovněţ Sudomír, který se píše po Veselí (Sudomirus de Wessele),415 kde nesporně také sídlil.416 Dnešní název obce tak poprvé vstupuje do psaných dějin. Český král a moravský

401 ŠMERDA 2008b, 455-456. 402 CDB II, č. 381, s. 428-430 (český překlad viz FUTÁK-PLAČEK 2008, 66-67). 403 CDB III/1, č. 15, s. 14-15. Této listině je obsahově blízká jiná listina (CDB III/3, č. 262, s. 359- 361), která je ovšem středověkým falzem z poloviny 13. století. 404 CDB III/1, č. 103, s. 121-123. Ve vsi jsou dvě místa, kam by bylo moţné lokalizovat tvrz: jednak na místo zvané „Hradisko“ nad bývalým panským dvorem, jednak na místo zvané „Na tvrzi“ leţící mezi kostelem a zámečkem (NEKUDA-UNGER 1981, 327). 405 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 406 CDB IV/1, č. 133, s. 229. Sudomír je prvním známým břeclavským komorníkem (JAN 2000, 86). Pokud bychom přijali předatování této listiny (kladené k 26. únoru 1248) J. ŠILHANEM (1971, 327) k 25. únoru 1249, připomínal by se Sudomír poprvé v úřadu aţ tohoto data. 407 CDB IV/1, č. 211, s. 374-376. 408 CDB IV/1, č. 287, s. 480-481. 409 CDB V/1, č. 38, s. 79-81 (listina je ovšem středověkým falzem z let 1297 aţ 1298, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 238-245); CDB V/1, č. 50, s. 103-105 (listina je ovšem středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 176-177). 410 CDB V/1, č. 84, s. 153-158. 411 CDB V/1, č. 290, s. 431-436. Zakládací listina vizovického kláštera je sice středověkým falzem ze šedesátých let 14. století (ŠEBÁNEK 1959-61, 30), vznikla však na základě pravé listiny Smila ze Střílek (JAN 2000, 86). 412 CDB V/1, č. 392, s. 583-584. Sudomírův pobyt v jihočeském Písku není překvapující vzhledem k tomu, ţe jiţ předtím (dne 15. října 1257) pobýval (v souvislosti se zakládáním města Hradiště) aţ v západočeských Plasích (CDB V/1, č. 136, s. 218-220). 413 HURT-NĚMEČEK 1973, 12. 414 FUTÁK, v tisku. 415 CDB V/1, č. 291, s. 436-438. 416 JAN 2002, 48.

47 markrabě Přemysl Otakar II. v listině potvrzuje věnování vsi Vsisko nedaleko Olomouce (Wsische prope Olomucz). Olomouckému kostelu ji tehdy daroval jeho věrný sluţebník – olomoucký komorník Pardus, bratr Sudomírův. On sám získal tuto ves do dědičného drţení na samém počátku srpna roku 1253 od moravského markraběte Přemysla za své zásluhy.417 Pardus se totiţ s velkou pravděpodobností podílel na obraně Olomouce ohroţované v létě toho roku vojskem uherského krále Bély IV. (1206-1270).418 Markrabě Přemysl, pobývající s většinou moravské zemské hotovosti v Rakousích, které se podle jeho představ měly stát cílem uherského útoku (tak jako minulého roku), zamířil v červenci na základě poplašných zpráv z Moravy přes Brno k Olomouci, kde jej podle listin lze zastihnout právě na začátku srpna.419 Moţná to byl právě on a jeho vojsko, které vyprostilo Olomouc z obklíčení. Na obou Přemyslových listinách vydaných v Olomouci na počátku srpna (jedné pro Parduse a druhé pro olomoucký špitál)420 vystupují jako svědci nejen úředníci z Olomoucka, ale téţ jejich kolegové z Břeclavska, Znojemska, Brněnska a dokonce i Opavska – objevuje se tu také podkomoří Beneš a Pardusův bratr Sudomír – a s nimi rakouští šlechtici. Je tedy zřejmé, ţe k Olomouci se sjeli moravští urozenci se svými druţinami, aby společnými silami odrazili nápor uherského krále, coţ se jim, byť s nezměrným úsilím, podařilo.421 S predikátem „z Veselí“ se však Sudomír objevuje vůbec poprvé na pečeti doprovázející listinu vydanou v Opavě dne 18. července 1256 (obr. 21 a 22).422 Sudomírův bratr Pardus, komorník olomoucký, v ní dosvědčuje, ţe odevzdal část svých statků v Dzierżysławi (Dirsizlawe)423 bratrům z řádu johanitů v Hrobníkách. K listině jsou přivěšeny dvě pečeti – obě na jedné pevně setkané tkanici našedlé barvy, protaţené dvěma trojúhelníkovými otvory v plice. Na kaţdém konci tkanice je přivěšena jedna pečeť: 1) hruškovitá převrácená, na jejímţ pečetním poli je znázorněna v lokti ohnutá ruka drţící kropáč, legenda po obvodu zní: SIGILLVM PARDVS (pečeť je nepoškozená); 2) trojúhelného tvaru, na jejímţ pečetním poli je opět znázorněna v lokti ohnutá ruka drţící kropáč (tentokrát však s opačnou orientací), legenda po obvodu je oproti

417 CDB IV/1, č. 286, s. 479-480. Listina byla sepsána písařem Reinbotem, který působil do roku 1244 v kanceláři Václavově, poté v letech 1247-1253 v kanceláři Přemyslově na Moravě (ŠEBÁNEK- DUŠKOVÁ 1952, 113). 418 JAN 2002, 49. 419 FUTÁK-PLAČEK 2008, 74; JAN 2002, 49. 420 CDB IV/1, č. 286, s. 479-480; CDB IV/1, č. 287, s. 480-481. 421 JAN 2002, 49. 422 CDB V/1, č. 86, s. 159-160. 423 V listině (CDB V/1, č. 86, s. 160) stojí doslova: „partem bonorum, quecumque me contingit in villa, que Dirsizlawe vocatur“. Český název polské vsi Dzierżysław (ŠPOK 2007, 16) zní Drţislav (RBM II, s. 1279), popř. Drslav (HOSÁK 1957, 18).

48 předchozí pečeti hůře čitelná, nápis na ní by měl znít asi takto: SIGILLUM ZUDOMIRI DE WESSELE (pečeť je mírně poškozená).424 Sudomír stál u počátků hradu ve Veselí, po němţ se také psal.425 Zřejmě zaloţil rovněţ ves Sudomírky, která splynula s veselským Předměstím (obr. 28).426 V současné době na ni upomíná stejnojmenný název ulice v intravilánu města (obr. 4).427 Z jazykového hlediska se jedná o zdrobnělinu k názvu Sudoměřice značícímu „ves lidí Sudomírových“.428 Ke zdrobnělému názvu mohla přijít ves několika způsoby. Některé osady byly lokovány prostě jako malé sídelní útvary, zdrobnělé jméno dostávaly téţ menší („dceřinné“) obce po své obci původní („mateřské“). Postupné zdrobňování názvu můţe signalizovat pozvolné zanikání a ztrátu významu některých osad.429 Se zakladatelskou činností Sudomíra jsou podle jména spojeny také počátky Sudoměřic na levém břehu řeky Moravy430 a snad i Rohatce na jejím pravém břehu.431 Po Rohatci se v roce 1270 psal Sudomírův syn Tvrdiše (Twrche de Rohaz),432 poprvé připomínaný k roku 1250 (Zudomirus cum filio suo Twidisa).433 Obě vesnice tvořily jedno panství, coţ jen podtrhuje existenci a dlouhou tradici zdejšího přechodu říční nivy.434 Více

424 Popis pečetí viz CDB V/1, s. 160; ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 202-203. Predikát „de Wessele“ na Sudomírově pečeti viz FUTÁK (v tisku); tuto informaci mi potvrdil ústním sdělením téţ L. Jan. Pečeti jsou vyobrazeny v CDB V/4, obr. 4a, 8 (Pardusova pečeť), obr. 4, 38 (Sudomírova pečeť); FUTÁK- PLAČEK 2008, foto na s. 60 (vlevo Sudomírova, vpravo Pardusova); JAN 2002, obr. 31 (Pardusova pečeť je zachycena vpravo a Sudomírova pečeť vlevo); JAN 2006b, obr. vlevo dole na s. 20 (jedná se o pečeť Sudomírovu z 18. července 1256); SEDLÁČEK 2003, tab. 187:4 (pečeť Sudomírova) a tab. 187:5 (pečeť Pardusova). 425 FUTÁK, v tisku. 426 FUTÁK, v tisku. Ves mohl vysadit také některý z jeho dědiců (HURT-NĚMEČEK 1973, 12). Podle M. ZEMKA (1978, 43) došlo k vysazení Sudomírek v roce 1264. 427 Toto místo bylo osídleno jiţ v pravěku. Mlaty a zbytky popelnic odsud vzpomíná J. HOMOLA (1925, 2). 428 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 517. 429 ŠRÁMEK 1973, 53, 60. Podobným případem je zaniklá středověká ves Manice (přípona –ice k osobnímu jménu Man → „ves lidí Manových“) na severním okraji Brna-Ţabovřesk, na niţ dnes upomíná název ulice Maničky (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 34). 430 K zaloţení Sudoměřic došlo někdy po vítězství u Kressenbrunnu v roce 1260, kdy připadlo k Moravě Stráţnicko a hranice se ustálila na Sudoměřickém potoku a hřebenu Bílých Karpat (PLAČEK 1983, 329). Podle L. JANA (2002, 49-50) se tak stalo nepochybně ještě před rokem 1261, kdy se Sudomír objevuje v úřadu břeclavského komorníka naposledy. 431 Podle M. PLAČKA (2007b, 74) mohl Sudomír drţet území Rohatce jiţ v roce 1235, kdy se psal po Ţeravicích. 432 CDB V/2, č. 606, s. 204-206. Zejména ve starší literatuře (HOSÁK 1957, 18; HURT-NĚMEČEK 1973, 12) je Trdiše z Rohatce prezentován jako Sudomírův bratr. 433 CDB IV/1, č. 184, s. 335-337 (listina je ovšem středověkým falzem, viz ŠEBÁNEK-DUŠKOVÁ 1952, 118-119). Nelze vyloučit, ţe původně patřil Rohatec Sudomírovi a teprve po jeho smrti se jej ujal Tvrdiše. Nemůţe být ovšem pochyb o tom, ţe kolonizace Sudoměřic v původně uherském území vycházela z Tvrdišova Rohatce, leţícího ještě na moravském území za řekou, k němuţ bylo nové sídliště také připojeno (JAN 2002, 55). 434 V období raného středověku kontrolovalo místní přechod hradisko Hrúdy. Nelze vyloučit, ţe tato fortifikace, která zanikla koncem 12. století, byla předchůdcem hodonínského hradu (MĚŘÍNSKÝ- ŠMERDA 2008, 48-49; PLAČEK 2008, 11). Druhý takový přechod přes Moravu a její záplavové území

49 neţ příznačné je také zasvěcení farních kostelů v Rohatci435 a Veselí sv. Bartoloměji, coţ lze vysvětlit zakladatelským dílem společného fundátorského rodu.436 Sudomír se jeví v kolonizačním úsilí oproti Pardusovi jako pilnější.437 O zaloţení veselského vodního hradu Sudomírem snad nelze pochybovat.438 S jistou pravděpodobností se po boku svého bratra Parduse zaslouţil o vznik královských hradů v Ostrohu a ve Stráţnici. Situováním tří nových kamenných hradů na ostrovech řeky Moravy se projevila udrţující se tradice, podle níţ se řeka dosud povaţovala za hráz proti uherské rozpínavosti.439 Hrady ve Stráţnici a Ostrohu byly stavěny velmi podobným způsobem (obr. 30 a 31).440 Jednalo se o víceméně čtvercové areály s vysokými silnými zdmi, hranolovou obytnou věţí v nároţí poblíţ vstupu a obdélným palácem při jedné z vnitřních stran, který navazoval na věţ. Oba hrady musely působit velmi kompaktním dojmem a zdá se, ţe jejich typ byl ideálním pro rovinatou krajinu, kde skýtala další ochranu říční ramena a vodní či baţinaté plochy.441 V půdorysném uspořádání hradů v Ostrohu a ve Stráţnici lze shledat paralely s podobně koncipovanými tzv. severoněmeckými kastely z okolí Magdeburgu – někdejšího působiště olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka (1245-1281). Při jejich výstavbě se tudíţ dá předpokládat zprostředkující role Brunova okruhu.442 V Ostrohu, nazývaném v nejstarších pramenech také Stenicz,443 se zastavil roku 1275 cestou do Vídně král Přemysl Otakar II. (1253-1278) a dne 7. ledna zde nechal vyhotovit listinu (actum et datum in Ostroh).444 I kdyţ se v listině přímo nehovoří o hradu,

mezi Hodonínem a Kátovem se ve 14. století stal nejdůleţitějším a nejkratším spojením Čech a Uher (PLAČEK 2007b, 74). 435 Po starém rohateckém kostelu, který stál uprostřed návsi, zůstala nevelká kaplička. Jedná se o pravoúhlé kněţiště původního kostelíka s raně gotickým okenním ostěním ve tvaru tzv. jeptišky (PLAČEK 2007b, 74). 436 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. Sv. Bartoloměji je zasvěcen téţ kostel v Napajedlích (HURT- NĚMEČEK 1973, 12). 437 Podle M. PLAČKA (1983, 338) to můţe souviset se stěhováním krajských úřadů do Vracova. 438 PLAČEK 2006, 123. 439 FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 440 Na rozdíl od Ostrohu, kde hrad vyuţil ostrova v řece Moravě a bezprostředně navazoval na město, stál hrad ve Stráţnici opodál města. Také ostrovní poloha se jeví méně výrazná (PLAČEK 2002, 93). 441 JAN 2002, 52. K celkové charakteristice obou hradů viz téţ PLAČEK 1983, 339. 442 PLAČEK 2006, 123. Stavebního mistra obeznámeného s kastely, který by se ujal výstavby fortifikací, sem mohl přivést sám olomoucký komorník Pardus. Oba hrady, vzdálené od sebe pouhých 13 km, byly budovány jako účelové stavby bez zvláštních estetických nároků a dochovaly se takřka intaktně v kubusech tamních zámků (PLAČEK 1983, 338-339). 443 Kamenné podloţí zeměpanského hradu v Ostrohu mohlo dát zakládanému městu jeho německé pojmenování. Poněkud zkomolený název „Stenitz“ tu bude nejspíše ozvou někdejšího německého „Steinitz“. L. HOSÁK (1969, 124-125) se původně domníval, ţe Stenitz rovná se Stanice, ale taková etymologie je pochybná. Slovo „stanice“ totiţ stará čeština neznala, je aţ původu novověkého (BALETKA 2000, 71 a 85). 444 CDB V/2, č. 763, s. 430-431; POKLUDA 2000, 43.

50 králova přítomnost na jeho existenci ukazuje.445 V listině vydané králem Václavem II. (1283-1305) v roce 1286 je mezi svědky uveden také Matouš z Černé Hory – purkrabí na Ostrohu (burggrauio in Stenicz).446 A konečně v listině krále Jana Lucemburského (1310- 1346) z roku 1318 se uţ přímo uvádí „hrad náš Stenice neboli Ostroh nad řekou Moravou“ („munitionem nostram Stenicz siue Ostroh super fluuium Morauam situatum“).447 Na základě výše uvedených pramenů je proto velmi pravděpodobné, ţe ostroţský hrad vznikl před rokem 1275 a po roce 1260, kdy král porazil Uhry. Jelikoţ hrad ve Stráţnici448 představuje v podstatě dvojče hradu v Ostrohu, lze proto uvaţovat o šedesátých letech 13. století jako o době jeho vzniku. Termín ante quem, tj. před kterým došlo k vybudování zmíněných hradů, je moţné posunout z roku 1275 na rok 1271, kdy král zahájil nové válečné operace se sousedními Uhry.449 Do smrti Parduse a Sudomíra však zdaleka nebyly hrady dokončeny, snad mohly částečně splnit svou funkci při válkách s Uhry v letech 1270 aţ 1273. Do té doby jistě stály hradby a hranolové věţe v nároţí, zatímco výstavba paláců se mohla protáhnout aţ do třetiny 14. století. Pak mohly plnit i funkci sídelní.450 Dalším zesílením obrany hranice bylo zaloţení města Hradiště, u něhoţ asistovali v roce 1257 rovněţ Pardus a Sudomír (Parduzone et Zudomiro fratre suo).451 Úkolem vyhledat místo vhodné pro zaloţení města Hradiště byla z příkazu Přemysla Otakara II. pověřena speciální komise.452 Spolu s olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburka v ní byli zastoupeni významní moravští šlechtici: vedle bratrů Parduse a Sudomíra to byli Jindřich z Lichtenštejna, Vilém z Hustopečí a Jan z Višňového. Je ovšem otázkou, zda komise skutečně plnila roli lokační nebo zda měla spíše funkci rozhodčí v probíhajícím

445 JAN 2002, 53. 446 CDM IV, č. 234, s. 306-308; RBM II, č. 1368, s. 589-590. Funkce purkrabího je zřetelným potvrzením existence hradu (POKLUDA 1993, 155). 447 CDM VI, č. 128, s. 98; RBM III, č. 422, s. 171. Toto střídání názvů („Stenicz“ – „Ostroh“) pokračovalo i později a trvalo aţ do poloviny 15. století (POKLUDA 1993, 155). 448 První písemná zmínka o Stráţnici pochází z listiny vydané zde (in Strasnicz) Milotou z Benešova dne 8. března 1302 (CDM V, č. 130, s. 134-135; RBM II, č. 1910, s. 822; JAN 2002, 45). Nelze vyloučit, ţe hrad ve Stráţnici získal do drţení Milota z Dědic buď počátkem sedmdesátých let nebo aţ krátce před rozhodující bitvou u Suchých Krut. Spíše neţ o svobodném vlastnictví je moţné uvaţovat o zástavě (JAN 2002, 53). 449 JAN 2002, 53. 450 PLAČEK 1983, 338. 451 CDB V/1, č. 136, s. 218-220 (český překlad viz FIŠER 1921, 11-12). Jména obou bratrů (Zudimirus et Pardus fratres) se objevují i na další listině z roku 1258 týkající se nově zaloţeného města Hradiště (CDB V/1, č. 156, s. 245-248). 452 HURT-NĚMEČEK 1973, 12.

51 sporu mezi velehradským klášterem a nově vznikajícím městem. Jako místo pro lokaci nové pohraniční pevnosti byl vybrán ostrov sv. Jiří obtékaný řekou Moravou.453 Tato genealogie je důleţitá pro poznání vývoje moravsko-uherské hranice ve 13. století v oblasti Veselska a Stráţnicka. Svědčí o kolonizačních aktivitách příslušníků rodu Tvrdišovců v tomto prostoru.454 Smrtí Parduse a Sudomíra sice ztratil rod na významu,455 ale z jeviště dějin úplně nezmizel. Koncem 13. století seděl na Veselí jejich potomek Mikuláš456 a na Vnorovech Vznata. Také Pardus ze Šardic, zmiňovaný v letech 1320 a 1322, mohl být příslušníkem tohoto rodu. Erb obrněné paţe s kropáčem nosili později téţ vladykové z Malenovic,457 Lubojat458 a moţná i Sudek z Vitčic (Sudko de Biczicz) uvedený jako svědek na listině z roku 1359.459 Mikuláš z Veselí (Nicolaus de Wezzel) vystupuje na listině vydané v rámci zasedání zemského soudu v kapitule u sv. Petra v Brně dne 30. září 1297.460 Písemnost nechal pořídit jeden z nejvýznamnějších moravských velmoţů Protiva z Doubravice,461 který se svolením českého krále Václava II. (1283-1305) prodal menší část svého majetku v povodí Bečvy templářům a jejich velmistru Ekkovi za 250 hřiven stříbra, větší část tamních pozemků jim daroval pro spásu své duše. Protiva z Doubravice v listině sděluje, ţe tyto majetky právoplatně odkoupil od jejich zákonných majitelů, mezi nimiţ je uveden téţ Mikuláš z Veselí, a po dobu několika let je pak poklidně drţel.462 Připustíme-li moţnost, ţe Rohatec původně patřil Sudomírovi a teprve po jeho smrti se jej ujal Tvrdiše, pak by to znamenalo, ţe se Tvrdiše chopil i Veselí. Mikuláš z Veselí zmiňovaný roku 1297 by v tom případě byl spíše synem Tvrdišovým neţ Sudomírovým.463 V roce 1377 byl brněnským proboštem jmenován jiný Mikuláš z Veselí

453 Vlastní název ostrova, pojmenovaného podle raně středověkého kostela (kaple) sv. Jiří, není ovšem historicky nijak doloţen (GALUŠKA 2001, 127). Tento ostrov nebyl od 10. století soustavně osídlen a lokace zde tedy mohla proběhnout tzv. „na zeleném drnu“ (MITÁČEK-PROCHÁZKA 2007, 63 a 65). 454 HOSÁK 1957, 17-18. 455 Brzy významově upadli téţ např. potomci velmoţe Lva z Klobouk (PLAČEK 2006, 113). 456 Budislav z Veselí uváděný na listinách z let 1275 aţ 1277 a 1280 (viz RBM II, s. 1260) pochází patrně z Veselíčka u Lipníka nad Bečvou (PLAČEK 2002, 78). 457 Viz PILNÁČEK 1930, 81 a 251. 458 Mikuláš z Lubojat byl v letech 1413 aţ 1417 komorníkem práva opavského (PILNÁČEK 1930, 251). 459 CDM XV, č. 79, s. 65-66 (k listině je přivěšeno sedm pečetí, z nichţ jedna náleţí téţ Sudkovi. V její legendě stojí: S. SVDKONIS D. WICEZICZ. Na pečetním poli je znázorněna pěst s kladivem). J. PILNÁČEK (1930, 456) uvádí Sudka z Vitčic u Kojetína (ţenatého se Zdenkou) k roku 1455. K moţným potomkům rodu Tvrdišiců viz téţ FUTÁK-PLAČEK 2008, 59. 460 CDM V, č. 77, s. 79-80; RBM II, č. 1766, s. 759-760. 461 Ačkoliv se Protiva z Doubravice tituluje v listině jako rytíř (Protheba, miles dictus de Dobrauyz), patřil mezi jedny z nejmocnějších moravských baronů. V roce 1303 byl nositelem vysokého dvorského úřadu moravského číšníka. Na Valašsku mu patřilo rozsáhlé území (JAN 2006a, 165 a 220-221). 462 K textu listiny viz téţ JAN 2000, 143-144 a 184-185. 463 JAN 2002, 55.

52 s erbem obrněné paţe a jméno Mikuláš (Mikšík) s oblibou pouţívali vladykové z Podhradí a Malenovic, kteří měli shodný erb.464 Vznata ze Vnorov (Bznata de Zdonorowe) je uveden mezi svědky na listině ze dne 21. března 1298, v níţ Oldřich II. z Hradce,465 správce lucké provincie, potvrzuje donaci Petra ze Slopného, který daroval cisterciáckému klášteru ve Vizovicích polovinu vsi Slopné.466 Pardus ze Šardic (Pardussius de Scherdicz) zastával v roce 1320 s největší pravděpodobností úřední funkci tzv. zemského příseţného, konšela, staršího neboli kmeta ve Bzenci (scabinus et iuratus terre sui iudicij Prouincialis in Bisencz). Tito kmetové zasahovali především v drobnějších sporech mezi sousedy (pozemkovými vrchnostmi) – o hranice, cesty sousedním územím apod. – a to přímo na místě. Buď spornou věc rozhodli a strany se měly výroku podřídit, nebo případ odkázali k panskému soudu.467 Tomuto výkladu odpovídá role Parduse ze Šardic, který podává na listině ze dne 30. srpna 1320 společně s dalšími úředníky – bývalým cúdařem ve Bzenci (Velislavem z Ořechova)468 a dvěma bývalými moravskými podkomořími, z nichţ jeden (Albert ze Zdounek)469 zastával funkci lovčího a purkrabího na Buchlově a druhý (Jimram z Ungersberka)470 byl purkrabím ve Bzenci – svědectví o hranicích lesů velehradského kláštera v Polešovicích, Nedakonicích a Kostelanech i rybolovu u posledně jmenované vsi, přičemţ to vše neoprávněně uţíval Zdislav starší ze Šternberka drţící Ostroh.471 Kdyţ se Šternberkové (Zdislav starší a jeho synové Zdislav mladší, nejvyšší komorník olomoucký, a Štěpán, hrabě z Holíče) v roce 1322 usmířili s velehradským

464 PLAČEK 2002, 78. 465 Oldřich II. z Hradce, brumovský purkrabí, lucký gubernátor a dědičný pán na Bánově, byl kolem roku 1300 nejmocnějším muţem v tomto kraji (POKLUDA 1993, 5). 466 CDM V, č. 83, s. 83-84; RBM II, č. 1786, s. 769. 467 JAN 2000, 90. 468 Velislav z Ořechova se poprvé připomíná jako břeclavský soudce se sídlem ve Vracově (prasoviensis zudarius) roku 1297, cúdařem je ještě v roce 1317 (zudarii prouincie Braczlauiensis). Roku 1320 se však jiţ označuje jako quondam zudarius in Bisencz (JAN 2000, 89). 469 V listině (CDM VI, č. 162) se Albert ze Zdounek (Albertus dictus de Donka) sám označil jako antiquus kamerarius Morauie et magister siluarum regiarum per multa tempora. Podkomoří (subcamerarius) se v latinsky psaných pramenech často skrývá pod označením camerarius (JAN 2000, 155). Úřad královského podkomořího na Moravě zastával Albert v letech 1297 aţ 1300 a 1301 (JAN 2000, 186, 191 a 199). Někdy od roku 1277 drţel hrad Buchlov. Funkce královského purkrabího zde byla zřejmě spojena s úřadem vrchního lovčího v celém královském hvozdu rozprostírajícím se v pohoří Chřiby (JAN 2000, 199). Albert ze Zdounek je nejstarším známým královským úředníkem na Buchlově (JANIŠ- KOHOUTEK 2003, 369). 470 Na listině (CDM VI, č. 162) je Jimram z Ungersberka (Sádku) označen jako castellanus in Bisencz antiquus camerarius Morauie. Termín kastelán se preferuje pro období staré přemyslovské hradské správy, zatímco pro časový úsek od 13. století a výše se upřednostňuje označení purkrabí. V latinských pramenech 13. století se oba termíny uţívají promiscue (JAN 2000, 38). V hodnosti bzeneckého purkrabího byl Jimram mocným královským hodnostářem spravujícím celý kraj v podhůří Chřibů (POKLUDA 1996, 45). Jako moravský podkomoří se připomíná v letech 1305 a 1306 (JAN 2000, 187). 471 CDM VI, č. 162, s. 126-127; RBM III, č. 609, s. 257; viz téţ JAN 2000, 185-186.

53 klášterem ohledně práva týkajícího se lovu ryb u Kostelan a vyjasnili si sporné hranice v lesích u Kostelan, Nedakonic a Polešovic, přivěsil k listině ze dne 27. května toho roku svou pečeť z řad svědků rovněţ Pardus ze Šardic (Pardussij de Scherdicz).472

II.3 Matouš Čák Trenčanský

V průběhu roku 1314 se hradu ve Veselí473 zmocnil uherský magnát Matouš Čák, jehoţ vojenské oddíly suţovaly jihovýchodní část Moravy. Tento příslušník starouherské vysoké šlechty, původem z krajiny okolo pohoří Vertéš (jihozápadně od Ostřihomi), patřil mezi nejbohatší a nejmocnější muţe v celých Uhrách. Na vrcholu své slávy (tj. v letech 1311 aţ 1312) ovládal kolem padesáti hradů a částečně nebo zcela čtrnáct uherských ţup (stolic).474 Jeho hlavním sídlem byl Trenčín, jehoţ drţitelem se stal někdy koncem roku 1296.475 Na svém území vládl zcela nezávisle na ústřední královské moci. S uherským králem Karlem Robertem z rodu Anjou (1308-1342) se Matouš dostal do konfliktu několikrát, přičemţ od roku 1311 s ním vedl regulérní válku. Matoušova moc zásadně neutrpěla ani po bitvě u Rozhanovců východně od Košic, kde 15. června 1312 spojené vojsko krále Karla Roberta a košických měšťanů na hlavu porazilo mocný rodový klan Omodějovců, které Matouš podporoval.476 Tento někdejší spojenec Přemyslovců,477 disponující značnou vojenskou silou,478 vyuţil dosud nezkonsolidované situace na Moravě po nástupu Jana Lucemburského (1310- 1346) na český trůn a roku 1314 podnikl hlavní nápor do prostoru bývalého uherského konfinia,479 kde se zmocnil některých moravských hradů. Kromě Veselí se uvaţuje také o Bánovu a Kunovicích.480 Dále ovládal rovněţ strategicky významný holíčský hrad, který „třebas leţí na hranicích uherských, přece patřil dříve českým králům, ale Matouš, hrabě

472 CDM VI, č. 206, s. 155-156; RBM III, č. 782, s. 318; viz téţ HURT 1934, 74-75. 473 Po Mikulášově smrti zřejmě připadly Veselí i Rohatec se Sudoměřicemi a patrně téţ s tímto majetkem zcelené Pardusovy Vnorovy jako odúmrť králi. Je-li tato úvaha správná, pak by se Matouš Čák zmocnil Veselí jakoţto královského hradu (JAN 2002, 55). 474 FUTÁK-PLAČEK 2008, 79. 475 MARSINA-RATKOŠ-VOZÁR 1980, 382-383. 476 FUTÁK-PLAČEK 2008, 79 a 81. 477 Kdyţ po roce 1301 vyvstala po smrti Ondřeje III. (1290-1301), posledního to muţského potomka z rodu Arpádovců, otázka nástupnictví na uprázdněný uherský trůn, patřil Matouš Čák mezi straníky přemyslovské kandidatury (ŢEMLIČKA 1986, 188-189). 478 MARSINA-RATKOŠ-VOZÁR 1980, 383. 479 KOHOUTEK 1995, 124. 480 Podle situace zjištěné archeologickým výzkumem byly v této době poškozeny hrady Brumov a Engelsberk, hrad Rýsov byl zcela zničen a nebyl jiţ obnoven, zcela vypáleno bylo Uherské Hradiště a postiţen byl snad i vizovický klášter (KOHOUTEK 1995, 124).

54 z Trenčína, kdyţ nebylo odporu, si ho podrobil svému panství“.481 Zdá se, ţe byl při svých akcích podporován některými představiteli moravské šlechty, kteří se s ním spojili. Je to známo především o Štěpánovi ze Šternberka, zvaném v uherských pramenech Stephanus Bohemus, který snad byl Matoušovým bratrancem.482 Jedním z prvních úkolů nedávno zvoleného českého krále Jana Lucemburského bylo proto zajištění východomoravského pomezí.483 Král Jan přitáhl v zimě roku 1314 na Moravu, kde se zdrţel do března následujícího roku.484 Do Uherského Brodu vloţil posádku, aby bránila zemi a překáţela nepříteli v drancování.485 Toto opatření však nebylo dostačující, Matouš navíc připravil Čechům u Bánova léčku.486 První pokus o vytlačení Uhrů z Moravy nevyšel. Příčinou bylo nepříznivé zimní počasí a podle všeho také nedostatečná vojenská síla.487 K úspěchu mohlo vést jedině vojenské taţení ve větším stylu.488 Na jaře roku 1315 proto shromáţdil král Jan početné vojsko489 a dne 21. května vytáhl z Prahy Moravě na pomoc, „aby potlačil opováţlivou i krutou násilnost, kterou mnohonásobně a mnohými způsoby působil zemi Moravské pleněním, poţáry a odváděním lidí troud ničemnosti, hrabě Matouš z Trenčína…“.490 Jakmile se o tom dozvěděli Matoušovi spojenci, mnozí z nich opustili ze strachu své pozice.491 Výrazného úspěchu dosáhlo královské vojsko hned na počátku taţení, kdyţ se mu relativně rychle podařilo

481 FUTÁK-PLAČEK 2008, 79-80. V českém překladu F. Heřmanského citováno podle Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 291. Viz téţ FRB IV, s. 223. Je nepochybné, ţe hrad Holíč byl kdysi obsazen Čechy v rámci válečných operací Přemysla Otakara II. (JAN 2002, 53). 482 Štěpán byl synem nejvyššího moravského komorníka Zdislava staršího ze Šternberka (KOHOUTEK 1995, 124; POKLUDA 1991b, 289). O Zdislavově příbuzenském vztahu k Matouši Čákovi viz POKLUDA 1991a, 120. 483 VÁLKA 1991, 83. 484 Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 464. 485 „Tenkrát králi Janu rádci poradili, ať zemani s vojskem opevní se v Brodě“ (v novočeském překladu M. Krčmové citováno podle Kronika tak řečeného Dalimila. Ed. M. Bláhová. Praha 1977, 179-180. Viz téţ Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 2. Textový materiál kapitol 53 aţ 103 a doplňků. Edd. J. Daňhelka, K. Hádek, B. Havránek, N. Kvítková. Praha 1988, 556). 486 ZEMEK 1972, 108. 487 FUTÁK-PLAČEK 2008, 80. 488 ZEMEK 1972, 108. 489 Vojsko (skládající se nejen z domácích, ale i z cizinců) čítalo podle kronikáře Petra Ţitavského tisíc pět set muţů vyzbrojených po švábském způsobu a několik tisíc dalších (Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 291-292. Viz téţ FRB IV, s. 224. Srovnej ZEMEK 1972, 108-109). 490 V českém překladu F. Heřmanského citováno podle Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 291. Viz téţ FRB IV, s. 223. 491 „A hned, kdyţ tento král vtáhl na Moravu, někteří Uhři, uslyševše pověst o tom, ve strachu zaloţivše oheň sami od sebe dobrovolně spálili tvrze, které násilně zabrali v pohraničí a v zemi Moravské, protoţe nedůvěřovali, ţe by se v nich uchránili před tváří královou, a utekli se k svému pánu, hraběti z Trenčína“ (v českém překladu F. Heřmanského citováno podle Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 291. Viz téţ FRB IV, s. 223).

55 vymanit z uherského vlivu strategicky významný hrad ve Veselí.492 Kronikář Petr Ţitavský zaznamenal tuto událost následujícími slovy: „Přirazilo pak vojsko královské k hradu, zvanému Veselí (ad castrum vero, quod Wessel dicitur), a při prvé útočné sráţce, přistavivši po válečném způsobu ţebříky k hradbám, muţně ho dobylo…“.493 Po dobytí veselského hradu překročilo vojsko řeku Moravu a přesunulo se k hradu Holíči, který se stal cílem dalšího útoku. U Holíče však král Jan narazil na mnohem tuţší odpor neţ tomu bylo v případě Veselí. Pouţití standardních obléhacích postupů ke kýţenému výsledku ani po několika týdnech nevedlo, v podmáčeném terénu nemohl vyjít ani pokus podkopat hradby. Situaci navíc nečekaně zkomplikoval příchod Matouše Čáka s posilami, jenţ dokonale vyuţil momentu překvapení. Hrozbu poráţky odvrátil v bitvě na poslední chvíli svou neohroţeností a chladnokrevností Jindřich z Lipé. Po šťastném vítězství chyběla Čechům chuť i síly pronásledovat prchající Matoušovy oddíly do uherského vnitrozemí a raději souhlasili s příměřím, o které ţádal sám Matouš. Nemalý podíl na rezignaci českého krále měly i nenaplněné sliby uherského krále Karla Roberta (1308-1342), který se měl podle dohody na pacifikaci svého zpupného poddaného také podílet. Dal raději přednost obléhání Visegrádu, jediného hradu, který Čák drţel na jih od Dunaje. Pád Visegrádu však ve svém důsledku Čákovu moc nijak výrazně neomezil. S ohledem na rozsah teritoria, které ovládal, se jednalo pouze o okrajovou ztrátu. „Pán Váhu a Tater“, jak zněl Matoušův dobový přídomek, zůstal (navzdory postupným územním ztrátám) nepokořen aţ do své smrti v březnu 1321.494 Teprve poté byla mezi státem českým a uherským ujednána konečná dohoda, přičemţ bylo od Moravy odtrţeno území okolo Holíče a Branče (v podstatě dnešní Záhoří). Došlo tím ke stabilizaci moravsko-uherské hranice, která tak nabyla podoby dnešní hranice mezi Moravou a Slovenskem.495

492 FUTÁK-PLAČEK 2008, 80. 493 V českém překladu F. Heřmanského citováno podle Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 291. Viz téţ FRB IV, s. 223. 494 FUTÁK-PLAČEK 2008, 80-81. O bojích u Holíče viz téţ Zbraslavská kronika. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975, 291 (viz téţ FRB IV, s. 223) a Kronika tak řečeného Dalimila. Ed. M. Bláhová. Praha 1977, 180. Viz téţ Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 2. Textový materiál kapitol 53 aţ 103 a doplňků. Edd. J. Daňhelka, K. Hádek, B. Havránek, N. Kvítková. Praha 1988, 556-557). 495 KOHOUTEK 1995, 124; ZEMEK 1972, 109.

56 II.4 Nástup Šternberků

Veselí okolo roku 1315 jiţ rodu Tvrdišovců nepatřilo a blíţe neznámým způsobem přešlo na Šternberky.496 Po dobytí hradu ve Veselí Janem Lucemburským (1310-1346) roku 1315 nejsou o zdejších pánech ţádné přímé písemné zprávy. Aţ teprve v roce 1404 vystupuje na listině vydané ve Veselí (v Veselí) dne 2. června Markvart ze Šternberka na Veselí (Markvart ze Šternberka, seděním ve Veselí)497 a v roce 1406 se objevuje jako drţitel hradu a města Jaroslav ze Šternberka na Veselí (Jaroslav z Sternberka z Veselé).498 Z tohoto dlouhého mezidobí napovídá o zdejších pánech jen hrstka dochovaných svědectví. V roce 1363 (dne 4. dubna) datoval ve Veselí (Wessel) Albrecht ze Šternberka, biskup zvěřínský (Albertus Dei gracia Episcopus Zwerinensis, dominus in Sternberg), listinu pro severomoravské městečko Dvorce leţící na jeho moravskošternberském panství.499 Veselí sice není v této listině blíţe určeno, ale jistě se jedná o Veselí nad Moravou, neboť biskupu Albrechtovi patřily v blízkém okolí také vsi Rohatec a Sudoměřice, které (villam Rohatecz cum municione villam Czudoromyricz) od něj roku 1368 zakoupil stráţnický pán Beneš z Kravař.500 Důvod jejich prodeje je zjevný: Albrecht, který se mezitím stal arcibiskupem v Magdeburgu, zamýšlel totiţ vybudovat v Moravském Šternberku klášter augustiniánů, na jehoţ zřízení nutně potřeboval větší sumu peněz.501 V roce 1396 (dne 5. března) pobýval ve Veselí (Wessels) Albrechtův synovec a dědic Petr ze Šternberka (Petrus de Sternberg),502 jenţ zde (u Veselí) příštího roku 1397

496 PLAČEK 2002, 78. L. HOSÁK (1935, 415) počítal ve svém moravském místopisu mezi drţitele Veselí nad Moravou Ješka (1342), Beneše (1379) a Čeňka (1391) z rodu Vartenberků. R. Hurt (HURT- NĚMEČEK 1973, 13) o vartenberské drţbě Veselí nad Moravou nepochyboval; mezi veselskými pány jmenoval Ješka (1347-1348) a po něm (s jistým váháním) také Beneše a Čeňka. Tito tři Vartenberkové (Ješek, Beneš a Čeněk) občas vystupovali v různých záleţitostech na Moravě a shodně se titulovali podle Veselí. Jejich přídomek z Veselí se však nepochybně vztahuje k Vysokému Veselí ve východních Čechách, kde měl tento rod své statky (POKLUDA 1991b, 287-288). 497 CDM XIII, č. 314, s. 323. Je to ale zároveň poslední zpráva o Markvartovi, který pak brzy zemřel (POKLUDA 1991a, 149). 498 Libri citationum et sententiarum. Díl I, kniha II, č. 216, s. 159. Jaroslav spravoval toho roku panství Veselí pravděpodobně jako poručník svého bratrance Petra (Markvartova syna), ale po brzké Petrově smrti se tento majetek dostal Jaroslavovi do plného vlastnictví (POKLUDA 1991a, 150). 499 CDM IX, č. 313, s. 229-230. Albrecht ze Šternberka patřil k osobám blízkým královskému dvoru Karla IV. (1346-1378). Uţ roku 1352 byl děkanem olomoucké kapituly a pak zastával hodnost biskupa zvěřínského (1356-1364), biskupa litomyšlského (1364-1368), arcibiskupa magdeburského (1368-1371) a nakonec byl opět biskupem v Litomyšli (1371-1380). Roku 1371 zaloţil klášter augustiniánů v Moravském Šternberku a později i kartuziánský klášter v Trţku u Litomyšle (POKLUDA 1991a, 127). 500 ZDO I, č. 990, s. 49. Jedná se současně o nejstarší písemnou zmínku týkající se Sudoměřic (HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 517). K předání statků však došlo aţ v roce 1375 (CDM X, č. 245, s. 257). 501 JAN 2002, 56. 502 CDM XV, č. 356, s. 311-312.

57 (dne 19. března) datoval svou poslední vůli.503 Tyto zprávy nepochybně svědčí o tom, ţe mezi lety 1363 aţ 1397 vládli ve Veselí Šternberkové, a to rodová větev, která drţela i moravský Šternberk a pocházela od Štěpána ze Šternberka (otce biskupa Albrechta).504 Značný majetek drţel na Veselsku také bratranec biskupa Albrechta, totiţ Albrecht ze Šternberka na Světlově (Albertus de Sternberg dictus de Swietlow), který roku 1378 zapsal své manţelce Aneţce (Agnesce) vsi Boršice i s tvrzí (villam Borsicz totam cum municione), Louku (villam Luca totam), Spinek (villam Spinec totam) a Vnorovy (villam Vnyrouy totam) s výjimkou patronátního práva nad vnorovským kostelem505 – to vše v odhadované ceně tisíc kop praţských grošů.506 V případě Spinku se jedná o zaniklou středověkou ves, která stávala na levém břehu řeky Moravy507 v severní části obce Vnorovy,508 kde na ni dodnes upomíná trať „Spinecko“.509 V zemských deskách olomouckých se připomíná v letech 1378 aţ 1626, zanikla tedy v průběhu třicetileté války.510 Výklad místního jména není zcela jasný. Všechny známé podoby názvu mají počáteční Spi- (Spinec), popř. Spy- (Spynek), takţe výklad ze staročeského adjektiva spený (sepný), které vychází z apelativu násep, je třeba odmítnout. Není jisté, je-li moţno ve jménu Spinek hledat souvislost s apelativem spín (tj. stvol péra), které je dobře doloţeno ze Slezska (špyni – zbytky po odraném peří, stvoly; špyňak – polštář plněný péřovými stvoly). Jméno spinek by pak bylo deminutivem ke slovu spín.511 Přes útrţkovitost a málomluvnost všech výše uvedených zpráv z nich přeci jen vysvítá dosti zřetelně, ţe ve druhé polovině 14. století drţely na Veselsku dvě šternberské větve poměrně rozsáhlý majetek: moravskošternberská měla Veselí (1363) a Rohatec se

503 CDM XII, č. 382, s. 347. Koncem 14. století byla v rukou Petra ze Šternberka kromě samotného Veselí také skupina vesnic u Uherského Hradiště: Mistřice, Javorovec a Včelary (POKLUDA 1991b, 290). V roce 1383 pověřil dokonce papeţ Urban VI. (1378-1389) probošta ze svatoštěpánského dómu ve Vídni, aby prošetřil stíţnost velehradského kláštera týkající se přepadu vsi Dolní Popovice (leţící právě v sousedství zmíněných Mistřic, Javorovce a Včelar) Petrem ze Šternberka (CDM XV, č. 232, s. 200-201; POKLUDA 1991a, 126). 504 POKLUDA 1991b, 288. 505 Ten je tu v rámci písemných pramenů zmiňován vůbec poprvé (DVORSKÝ 1999, 42). 506 ZDO III, č. 407, s. 112. Na základě informací ve farních vizitačních protokolech pořízených někdy mezi lety 1353 aţ 1363 vyplývá, ţe Albrecht ze Šternberka, který drţel zděděné Vnorovy a další vsi na Veselsku, byl v té době zástavním pánem na Ostrohu (HLEDÍKOVÁ 1970, 18 a 22; POKLUDA 2000, 45- 46). 507 Zákrut řeky Moravy se v těchto místech nejvíce přibliţuje k Vnorovám. 508 Území zaniklé vesnice je dnes součástí intravilánu obce (podobně jako je tomu v případě Břehů a Sudomírek ve Veselí). Jiţ roku 1914 zde F. DVORSKÝ (1914, 463) napočítal asi třicet pět domků. 509 DVORSKÝ 1914, 463. 510 NEKUDA 1961, 146. V roce 1627 zpustošili kraj Turci, kteří vypálili vnorovský kostel (DVORSKÝ 1999, 25). 511 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 480.

58 Sudoměřicemi (1368), zatímco světlovské náleţely Vnorovy, Spinek a další vsi (1378). Majetky obou větví spolu těsně souvisely a původně zřejmě tvořily jeden celek. K rozčlenění do dvou majetkových obvodů mohlo dojít nejspíše při dědickém dělení. Takovouto transakci je snad moţno přičíst zakladatelům obou rodových větví – bratřím Štěpánovi a Albrechtovi ze Šternberka. V nejbliţším okolí Veselí byli Šternberkové kaţdopádně přítomni uţ v první polovině 14. století. Štěpánův bratr Albrecht drţel (zástavou) někdy před rokem 1360 Bzenec (domini Alberti de Sternberch dicti quondam de Bsiencz)512 a otec obou bratří, Zdislav starší ze Šternberka, vládl v letech 1320 aţ 1322 na Ostrohu.513 On i jeho syn Štěpán vystupují roku 1316 v nejbliţším okolí Matouše Čáka,514 po jehoţ smrti převzal Štěpán západoslovenské hrady Holíč a Branč.515 Vládl pak na nich moţná aţ do roku 1332.516 Štěpán (domini Stephani de Sternberch) pak vystupuje roku 1348 jako svědek majetkového pořízení Ulmana z Velké.517 Poslední písemná zmínka o Zdislavovi se vztahuje k roku 1322, kdy se urovnávaly jeho spory, které vedl jako pán Ostrohu proti sousednímu velehradskému klášteru o rybolov a lesy u Kostelan, Nedakonic a Polešovic.518 Zanedlouho poté asi zemřel.519 Hypoteticky lze snad připustit, ţe se po Zdislavově smrti bratři Štěpán a Albrecht podělili o majetky, které patřily jejich otci na Veselsku. Nelze tudíţ vyloučit, ţe Šternberkové vládli (v osobě Zdislava staršího) Veselí uţ někdy okolo roku 1320,520 nepochybná je zde pak jejich přítomnost ve druhé polovině 14. století. Po vymření

512 ZDO I, č. 715, s. 36. 513 POKLUDA 1991b, 288. Zdislav starší ze Šternberka převzal Ostroh od krále Jana Lucemburského nejspíš do zástavního drţení (POKLUDA 2000, 44). 514 Je dosud otevřenou otázkou, jaké postoje zaujímal Zdislav starší v bouřlivé válečné době (1315), kdy se musel král Jan Lucemburský (1310-1346) vojensky potýkat s oddíly Matouše Čáka, které napadaly Moravu (cítil se tehdy spíše jako Čákův příbuzný nebo vystupoval jako věrný poddaný českého krále?). V kaţdém případě je jasné, ţe po skončení bojů si své postavení posílil – získal Ostroh a podle všeho vládl také na sousedním Veselí (POKLUDA 1993, 156). 515 Matouš Čák neměl přímého muţského potomka, svým nástupcem proto jmenoval příbuzného Štěpána (MARSINA-RATKOŠ-VOZÁR 1980, 383-384). 516 Tak soudí Z. POKLUDA (1991b, 289). Podle J. KOHOUTKA (1995, 124) drţel Štěpán oba pomezní hrady jen do roku 1322. 517 CDM VII, č. 879, s. 626-627; POKLUDA 1991a, 126. 518 CDM VI, č. 206, s. 155-156; RBM III, č. 782, s. 318. Zdislav starší se v listině i se svými syny Zdislavem mladším a Štěpánem zavázali respektovat práva kláštera ve sporných místech a dodrţovat vyznačené hranice odělující obě panství (POKLUDA 2000, 45). 519 POKLUDA 1991b, 289. 520 Lze se jen domýšlet, ţe po dobytí Veselí obdařil snad král Jan Lucemburský (1310-1346) tímto zboţím (k němuţ kromě Veselí zřejmě patřily téţ Vnorovy a Rohatec se Sudoměřicemi) Zdislava staršího ze Šternberka (JAN 2002, 55).

59 Štěpánova potomstva roku 1397521 se Veselí dostalo dědictvím Markvartovi ze Šternberka ze vzdálené rodové větve, která ve 14. století přešla z Čech na západní Moravu a usadila se v Třešti. Šternberkové pak zůstali pány Veselí aţ skoro do poloviny 15. století.522

II.5 Stavební podoba města a předměstí

Předpokládá se, ţe sídliště vznikající v údolní nivě na říčních březích nebo ostrovech (hrúdech), byla původně rybářskými osadami.523 Dodnes je ostatně na jiţní Moravě (v Hradišti, Ostrohu, Stráţnici, Petrově, Hodoníně aj.) rozšířeno místní jméno Rybáře pro části osad obývané kdysi rybáři.524 Těţiště obţivy středověké společnosti však spočívalo nepochybně v zemědělství.525 Původní veselská osada se rozkládala na levém břehu řeky Moravy v okolí farního kostela sv. Bartoloměje, u kterého byl hřbitov obehnaný zdí526 a v jeho blízkosti fara.527 Sídliště leţelo na stezce severojiţního směru528 sledující směr moravního toku.529 Od východu se na tuto hlavní komunikaci v místech před kostelem napojovala cesta přicházející z Blatnice. Volné prostranství u křiţovatky obou cest, kde se mohlo eventuelně vybírat i mýto, dalo podnět ke vzniku trţní osady.530 Roku 1254 měl údajně český král Přemysl Otakar II. (1253-1278) udělit Veselí výroční trh na pondělí po květné neděli.531 Privilegia Přemysla Otakara II., uloţená v archivu města Veselí, zmiňuje roku 1925 Josef Homola.532 Nejstarším byl zřejmě výroční trh pořádaný na sv. Bartoloměje (tj. 24. srpna), tedy v den veselského patrocinia, i kdyţ je

521 V roce 1397 zemřel Petr ze Šternberka jako poslední člen šternberské větve rodu (POKLUDA 1991a, 129). 522 POKLUDA 1991b, 289-290. 523 HRUBÝ 1965a, 16. 524 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 402. 525 HRUBÝ 1965a, 17. Půdy na říčních ostrovech v prostoru staroměstsko-uherskohradišťské sídelní aglomerace byly např. o něco sušší a písčitější neţ u Mikulčic, takţe mohly být obdělávány orbou (GALUŠKA 2001, 126). 526 Hřbitov u kostela byl zrušen roku 1834 a upraven v sad (JANČÍK 1913b, 21). 527 HURT-NĚMEČEK 1973, 43 a 45; SEDLÁŘ 1999, 395. Východně od kostela vznikl později hospodářský dvůr, u něhoţ se sbíhaly čtyři cesty. Velké prostranství před kostelem přecházelo ve volné prostranství u dvora (HURT-NĚMEČEK 1973, 44). 528 R. Hurt (HURT-NĚMEČEK 1973, 10) ji nazývá „svobodnou cestou královskou“, M. HYNEK (1978, 22) hovoří o „Skalické“ stezce. 529 HURT-NĚMEČEK 1973, 9. 530 SEDLÁŘ 1999, 395-396. L. HOSÁK (1969, 125) kladl vznik veselské osady do konce 12. či počátku 13. století. 531 JANČÍK 1913a, 11. 532 HOMOLA 1925, 1.

60 o něm první zpráva aţ z doby pobělohorské. První písemně dosvědčený trh, o němţ je zmínka roku 1491, se konal v pondělí po sv. Trojici.533 Veselský kostel sv. Bartoloměje (dnes Panny Marie)534 byl postaven při severojiţní cestě (východně od ní) naproti místu, v němţ tvoří řeka Morava velký meandr, v jehoţ zákrutu je dodnes patrný říční brod umoţňující přechod na protilehlý ostrov (na tuto skutečnost poukazuje téţ název ulice Zbrodek) (obr. 4 a 5). Církevní stavby se běţně stavěly na nejvýznačnějších místech obcí (často jiţ při jejich vzniku) – tedy na křiţovatkách cest, stejně tak jako na brodech větších toků.535 Kostely budované při stezkách poskytovaly obyvatelům obce v nouzi nejvyšší rovněţ ochranu.536 Církevní stavby, které se řadí k významným uměleckým památkám, měly nejen kulturně-historický, ale také správní a samozřejmě politický význam. Jsou hmotným dokladem společenského a kulturního vývoje dané oblasti. Svědectvím o kulturně rozvinuté společnosti na zásadách křesťanství je jiţ sama existence zaniklého kostela v Zarazicích, jehoţ základy byly objeveny při regulaci řeky Moravy (obr. 16).537 Počátky kostela sv. Bartoloměje na Předměstí sahají podle dochovaných románsko- gotických detailů do druhé čtvrtiny 13. století (obr. 24).538 Jeho vznik souvisí pravděpodobně s osobností břeclavského komorníka Sudomíra z rodu Tvrdišovců. Farní kostel sv. Bartoloměje, který měl právo křtu a pohřbu,539 patří po kostele v Zarazicích k nejstarší církevní památce na území města.540 Zhruba stejného stáří mohou být v oblasti Veselska (dnes jiţ přestavěné) kostely v Blatnici a Vnorovech.541 Šlo o kostel nevelkých rozměrů, který bývá terminologicky označován pojmem venkovský. Měl jednoduchou, plochým dřevěným stropem krytou obdélnou loď, v níţ se boční stěny rozevíraly směrem nahoru (ztenčovaly se z důvodů statiky). Na ni navazoval presbytář s apsidou na východní straně, kterou osvětlovala románská okna s půlkruhovým

533 Liber informationum et sententiarum, č. 117, s. 120; HURT-NĚMEČEK 1973, 37. 534 Dnešní kostel Panny Marie u křiţovatky na veselském Předměstí byl původně zasvěcen sv. Bartoloměji. Kdyţ vystavěli měšťané v letech 1733 aţ 1736 (víceméně z prestiţních důvodů) ve městě na Bartolomějském náměstí nový kostel, bylo patrocinium sv. Bartoloměje přeneseno v roce 1741 sem a původní kostel na Předměstí byl zasvěcen Panně Marii (PLAČEK 1984b, 62-63, SEDLÁŘ 1999, 431-432). Po zřízení nového farního kostela se stal někdejší starý kostel na Předměstí jen hřbitovní kaplí (HURT- NĚMEČEK 1973, 113). 535 KVĚT 1997, 13; KVĚT 2003, 87. 536 KVĚT 2003, 76. 537 SEDLÁŘ 1999, 402. 538 HURT-NĚMEČEK 1973, 8. 539 BLÁHOVÁ 1996, 20. 540 SEDLÁŘ 1999, 403. 541 MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, 376; SEDLÁŘ 1999, 403-404.

61 záklenkem. Jejich ostění z kvádříkových kamenů jsou v torzu zachována a vystupují z novodobé omítky (obr. 27). Tento kostel prodělal ještě ve středověku podstatné úpravy, které souvisí se vznikem města na ostrově mezi hradem a Předměstím (obr. 5 a 6). Znamená to, ţe tehdy jiţ nevyhovoval lidnatější obci a byl proto přestavován a rozšiřován. Gotickou přestavbu kostela lze klást do druhé poloviny 14. století. Úpravy kostela dokládají na polygonálním závěru presbytáře gotická lomená okna zakončená „jeptiškami“ (obr. 26), gotická lomená okna lodi (zazděná v době barokních úprav chrámu), dodnes dochované jednou odstupněné opěráky s půltovými stříškami (obr. 24) a rovněţ jiţní vchod, prolomený do zdi lodi, který má lomený oblouk (obr. 25).542 Gotický charakter dostal ve 14. století rovněţ interiér kostela, zejména presbytář zaklenutý kříţovou ţebrovou klenbou, zatímco loď byla stále plochostropá.543 Ve zlomku vizitace prováděné kolem poloviny 14. století (1353 aţ 1363) na jiţní a jihovýchodní Moravě se nachází mj. výpověď plebána Martina ze Starého Města u Uherského Hradiště,544 v níţ vzpomíná téţ veselského faráře, který pro časté návštěvy krčem a opilost jen vzácně odříkával kanonické hodinky (…de Wesel est contruncus tabernarius, sic horas raro dicat…).545 K roku 1360 se objevuje zmínka o veselském faráři Mikuláši, synu Ivanovu (Nicolao Ivani de Veselí rectori parochialis ecclesiae de Veselí Olomucensis dioc.), jenţ podal v Avignonu dne 7. května ţádost papeţi Innocenci VI. (1352-1362), aby mu jeho zpovědník mohl před smrtí udělit rozhřešení ze všech hříchů.546 Přičiněním Petra ze Šternberka se na veselskou faru dostal jako duchovní správce kněz Racek (Raczko plebanus in Wessele),547 syn jeho věrného druţiníka – rytíře Jana Skřítka z Trpenovic, který mu slouţil spolu se svým druhým synem Heršem. Z veselské fary, na níţ je Racek doloţen v letech 1397 aţ 1406, se pak dostal na olomouckou kapitulu (kněz Racek z Trpenovic, kanovník olomúcký), odkud se uvádí uţ v roce 1407.548 Ve 13. století jiţ nepochybně existovaly původně samostatné vsi Sudomírky a Břehy, ačkoliv poprvé se v písemných pramenech objevují teprve roku 1527 (obr. 28).549

542 V současné době se hlavní vstup do kostela nachází v jeho průčelí, tj. na západní straně. 543 SEDLÁŘ 1999, 403. Někdy v letech 1771 aţ 1783 došlo k barokní úpravě tohoto kostela, která z jeho vnitřku odstranila vše, co pocházelo ze středověku (HURT-NĚMEČEK 1973, 113). 544 Šlo vlastně o uherskohradišťského plebána, neboť v samotném „novém městě“ byly tehdy jen dvě kaple (JAN 2002, 58). 545 HLEDÍKOVÁ 1970, 23; HURT-NĚMEČEK 1973, 24; JAN 2002, 58. 546 MV II, č. 1081, s. 432; HURT-NĚMEČEK 1973, 15. 547 Viz např. ZDO VI, č. 768, s. 222; ZDO VI, č. 816, s. 224. 548 Libri citationum et sententiarum. Díl I, kniha II, č. 657, s. 254; HURT-NĚMEČEK 1973, 18. 549 ZDO XXI, č. 9, s. 244-245.

62 Podle jména je moţno pokládat za zakladatele Sudomírek jiţ zmíněného Sudomíra.550 Je-li správné ztotoţnění vsi Pregnici (uváděné v tzv. staroboleslavské listině)551 s Břehnicí (Břehy), pak lze připustit její podstatně větší stáří.552 Břehy leţely severněji a byly o třetinu delší neţ jiţněji leţící Sudomírky. Obě vesnice, představující typologicky dvouřadové ulicovky, běţely téměř souběţně a byly kolmé na hlavní předměstskou komunikaci.553 Do doby předhusitské sahá i existence zvláštní rybářské osady zvané prostě Rybáře mající podobu jednořadé ulice s domy obrácenými frontálním průčelím směrem k Moravě. V další jednořadé ulici spojující Rybáře s hlavní předměstskou ulicí je moţno spatřovat někdejší Suchý Řádek (dnes ulice Zbrodek), patrně nejmladší ze všech výše uvedených osad. Všechna tato drobná sídliště splynula po třicetileté válce v jeden celek s Předměstím, avšak jejich názvy se udrţely v pojmenování nových předměstských ulic (obr. 4).554 Sudomír, komorník břeclavský, stál snad rovněţ u zrodu veselského hradu.555 Jednalo se o kamennou fortifikaci bergfritové dispozice s pětibokou obvodovou hradbou a dřevěným předhradím na jiţní straně.556 Na základě dendrodat získaných rozborem organických (dřevěných) materiálů z předhradí je vznik veselského hradu kladen k polovině 13. století.557 V době o něco pozdější (šedesátá léta 13. století) vznikly také hrady v sousedním Ostrohu a nedaleké Stráţnici,558 u nichţ se předpokládá zeměpanské zaloţení, zatímco veselský hrad bývá prezentován jako šlechtický.559 Od obou předchozích hradů (pravidelné obdélné areály s hranolovou věţí a palácem)560 se liší svým půdorysem. Pozůstatky hradních staveb v Ostrohu a Stráţnici se dochovaly ve hmotě dnešních zámků (obr. 31), hrad ve Veselí však zcela podlehl

550 HOSÁK-ŠRÁMEK 1980, 517. 551 CDB I, č. 382, s. 358-362. 552 ŠUJAN 1916, 64. 553 Na volném prostranství při hlavní cestě mezi dnešní ulicí Břehy a Sudomírky je v minulosti doloţena existence rybníčka na plavení koní (HURT-NĚMEČEK 1973, 44). 554 HURT-NĚMEČEK 1973, 44. 555 JAN 2008, 171. 556 O starší tvrzi jako moţném předchůdci hradu, jak se občas v literatuře uvádí (viz např. SEDLÁŘ 1999, 398), dnes archeologové neuvaţují (ústní sdělení M. Dejmala). Také názory spatřující ve Veselí pohraniční pevnost kníţete Břetislava I. (1034-1055) (archiv AÚB – list č. 70; ČERVINKA 1933, 52; PAJER-RUCKÁ-MRÁKA 2005, 37) nebo naopak uherskou pohraniční pevnost z období existence konfinia (HURT-NĚMEČEK 1973, 10) archeologický průzkum dosud nepotvrdil. 557 Ústní sdělení M. Dejmala. S predikátem „z Veselí“ se Sudomír objevuje vůbec poprvé na pečeti doprovázející listinu vydanou roku 1256 (CDB V/1, č. 86, s. 159-160). 558 JAN 2002, 53; PLAČEK 1983, 338. 559 PLAČEK 2006, 123. Zda-li šlo v případě Veselí o hrad královský nebo šlechtický, nelze se spolehlivostí rozhodnout. Predikát v těchto případech nic neprozrazuje (JAN 2008, 171). Většina pohraničních pevností byla zeměpanského zaloţení (PLAČEK 1981, 12), šlechtické zaloţení se ve 13. století předpokládá v rámci jihovýchodní Moravy téţ např. u pohraničního hradu v Týnci (PLAČEK 2008, mapa na s. 10). 560 PLAČEK 1983, 339.

63 pozdějším přestavbám.561 Jeho relikty byly zjištěny pod dnešním severním křídlem zámku a pokračovaly mimo jeho půdorys směrem na sever.562 Jelikoţ se na obraně této pevnosti, zbudované na ostrově,563 podílela kromě vlastní kamenné hradby téţ ramena řeky Moravy, hovoří se proto o vodním hradu.564 Přechod přes řeku Moravu na její pravý břeh umoţňovala velká písečná lavice před hradem. Funkce hradu spočívala proto v ochraně tohoto přechodu. Od hradu vedla na západ do Moravského Písku hatěcká stezka.565 Narůstající povodně ji však uţ ve 13. století vyřazovaly po značnou část roku z pouţívání.566 Bezpečnější a kratší cesta do Moravského Písku vedla proto z nedalekého Ostrohu. Nebylo tu třeba zřizovat mosty přes četné strouhy a ramena jako na přímé cestě z Veselí, která překonávala mnohem širší pruh moravního inundačního území (obr. 3).567 Vlastní město vzniklo na ostrově v řece Moravě,568 který má v této části toku největší rozlohu (obr. 4, 5 a 6).569 Na starší hrad (stojící západně) přímo nenavazovalo, ale bylo od něho odděleno dvěma rameny řeky Moravy.570 Spojení města s hradem i se starou veselskou osadou na hlavní komunikaci severojiţního směru zajišťovaly původně přívozy, které byly teprve v 16. století nahrazeny mosty.571 Ačkoliv se město Veselí připomíná aţ v roce 1406,572 k jeho zaloţení došlo nepochybně jiţ mnohem dříve (někdy po polovině 14. století).573 Plocha ostrova vhodná pro osídlení a ohrazená hradbami měla výměru pouze 2,5 ha, takţe kromě poměrně

561 PLAČEK 1984a, 68. 562 Ústní sdělení M. Dejmala. 563 Ostrov vytvářela ramena řeky Moravy, jeţ jsou dosud funkční či zčásti viditelná (PLAČEK 2007a, 680). Moravní rameno lemující ostrov s hradem na západě nazývá R. Hurt (HURT-NĚMEČEK 1973, 10) Svodnicí neboli Přívozní strouhou. 564 SEDLÁŘ 1999, 398. 565 V baţinatých terénech byly za účelem jejich přechodu zaráţeny do země kůly, k nimţ byly přivazovány otepi proutí a na ně kladen drn. Takovým přechodům se pak říkalo hatě. Ještě dnes je připomínají pomístní jména na katastrech obcí Rohatec, Bzenec, v Lidéřovicích aj. (ZEMEK 1978, 47). 566 Později se tato cesta, po níţ chodívali do Veselí obyvatelé Moravského Písku, patrně nazývala Trhovou cestou (HURT-NĚMEČEK 1973, 38). 567 HURT-NĚMEČEK 1973, 10 a 13. 568 V případě ostrova sv. Jiří, na němţ bylo zaloţeno město Hradiště, se uvádí, ţe vznikl nejspíše okolo přelomu letopočtu, přičemţ nelze zcela vyloučit ani jeho poněkud větší stáří vzhledem k nálezům částí keramických nádob z pozdní doby bronzové (GALUŠKA 2001, 128). Veselský ostrov by měl být podle geologického průzkumu podstatně většího stáří. Má také o něco vyšší nadmořskou výšku neţ (někdejší) ostrov s hradem (ústní sdělení M. Dejmala). 569 Pro srovnání: na rozdíl od veselského ostrova byl ostrov ostroţský, na němţ vznikl hrad a město Ostroh, jednou tak velký, ale měl zase jen poloviční výměru ostrova sv. Jiří na soutoku Moravy s Olšavou (HURT-NĚMEČEK 1973, 9). Ostroţský ostrov byl 530 m dlouhý a 255 m široký (PLAČEK 1984b, 54). 570 PLAČEK 1984b, 54. Město i hrad byly však na sebe vázány z důvodů strategických i hospodářských (HURT-NĚMEČEK 1973, 42). 571 HURT-NĚMEČEK 1973, 37. 572 Libri citationum et sententiarum. Díl I, kniha II, č. 216, s. 159. 573 PLAČEK 1984b, 55; ŠPIČKOVÁ-ZEMEK 1979, 201. Archeologickým výzkumem bylo na ostrově doloţeno osídlení z doby bronzové, velkomoravské, ale téţ ze 13. století (ústní sdělení M. Dejmala).

64 rozlehlého lichoběţného trţiště (náměstí) zde bylo místo jen pro třicet domů.574 Pravidelný tvar náměstí i zástavba po jeho obvodu prozrazují plánovanou výstavbu.575 Veselí patří k nejmenším městským organismům u nás. Stranou komunikace a bez moţnosti růstu atrofovalo miniaturní městské jádro natolik, ţe snadno unikne pozornosti návštěvníka dnešního více neţ dvanáctitisícového města rozšiřujícího se podél ţeleznice a na východ od ní.576 Město bylo obehnáno hradbami577 a vstup do něho byl moţný dvěma branami: brána vedoucí na Předměstí se nazývala Horní, protější brána směřující k hradu nesla zase označení Dolní.578 O jejich vzhledu poskytuje jistou představu městská pečeť s částí hradeb a vstupní branou, která je nahoře věţovitě rozšířená vysazeným cimbuřím na konzolách.579 Městské hradby chránily současně i vodní hrad proti útokům z východu.580 Jediným zbytkem hradeb, jejichţ výška činila 5,5 m, je zesílená zadní zeď domů jiţně od původní hranolové Horní brány.581 Město bylo nadáno mílovým právem, do jehoţ okruhu patřila také ves Milokošť, nikoliv však jiţ Vnorovy.582 Poněvadţ organizovaný městský soud (doloţený uţ v polovině 14. století)583 soudil téţ hrdelní zločiny,584 je třeba se zmínit rovněţ o šibenici.585 Ta stávala na pastvině v trati „Sítí“ opodál vrchu Borky (219 m n. m.).586 Její

574 PLAČEK 1984b, 58. Kostel zde byl postaven aţ teprve ve třicátých letech 18. století. Do té doby se farní chrám nacházel na levém břehu (HURT-NĚMEČEK 1973, 112). Také v případě města Hradiště plnil funkci farního kostela chrám sv. Michala v původní velehradské a později na Staré Město přejmenované osadě (HURT-NĚMEČEK 1973, 10). 575 HURT-NĚMEČEK 1973, 14. 576 PLAČEK 1984b, 58. 577 Jejich vznik můţe mít souvislost s opevňováním města Skalice podle nařízení uherského krále Ludvíka I. (1342-1382) z roku 1372; stavba skalických hradeb se však protáhla aţ do konce 14. století (HURT-NĚMEČEK 1973, 14). Královská Skalica představovala mimochodem jediné hrazené město v oblasti Záhoří (PLAČEK 1984b, 62). Jiţ za válek česko-uherských bylo město Veselí kaţdopádně opevněno (HURT-NĚMEČEK 1973, 39). 578 HURT-NĚMEČEK 1973, 39. 579 SEDLÁŘ 1999, 402. Nejstarší známá pečeť města Veselí pochází z konce 15. století (ŠPIČKOVÁ-ZEMEK 1979, 201). 580 HURT-NĚMEČEK 1973, 13. 581 PLAČEK 1984b, 58. 582 HURT-NĚMEČEK 1973, 37. Po vzniku města byl veselský katastr rozdělen tak, ţe jeho východní část za Moravou byla připojena k Předměstí, zatímco jeho západní část k městu. Předměstský katastr tvořila převáţně pole, kdeţto městský katastr zase jen lesy, louky a pastviny. Hlavním zaměstnáním bylo však i pro měšťany zemědělství (HURT-NĚMEČEK 1973, 14), neboť platí zásada, ţe čím je město menší, tím je podíl zemědělské výroby na aktivitě měšťanů větší (VÁLKA 1991, 99). 583 Z této doby je znám doklad civilněprávního sporu (Právní kniha města Brna I, č. 247, s. 228). 584 Nejstarší hrdelní spor je ve Veselí doloţen k roku 1491 (ŠTARHA 1993, 86). 585 Ve sloţitých právních sporech hledalo Veselí naučení původně v Brně, později v Hradišti (ŠTARHA 1993, 86). 586 Pomístní název „Borky“ (stejně tak jako např. „Dubečky“) svědčí o šíření orné půdy vyklučením okrajových porostlin (HURT-NĚMEČEK 1973, 44).

65 existenci tu dlouho potom připomínala nedaleká boţí muka.587 Staré osady na levém břehu po vzniku města nezanikly, ani neretardovaly, nýbrţ se naopak dále rozvíjely.588 Hrad odděloval od města další ostrov protáhlého tvaru, na němţ postupně vznikly mlýn, pila, pivovar a pálenice (obr. 28). Existence mlýna můţe sahat aţ do 13. století (obr. 23).589 Protoţe o vodní sílu tu nebyla nouze, mohl být veselský mlýn i několikrát větší neţ mlýny hospodařící s potoční vodou. Potřebnou vodní sílu mu přinášela strouha, která odbočovala z moravního ramene nad veselským stavem zbudovaným před hradem a městem v místech, kde se Morava dělila na dvě ramena. Zatímco potoční mlýny zápasily zpravidla s nedostatkem vody, veselský mlýn měl naopak nesnáze s jejím nadbytkem. Potoční mlýny stály zpravidla v době sucha, zatímco moravní mlýny nepracovaly za velké vody, a to pro nedostatek vodního spádu.590

II.6 Stezky

Zajímavý, pro historii Veselí podstatný, ale dosud badatelsky neuzavřený je vývoj komunikací. Odedávna byla Morava vzhledem k utváření reliéfu a nízké nadmořské výšce nejpříhodnějším místem ve střední Evropě pro spojení severu (tj. oblastí na sever od Alp) s jihem (Podunajím).591 Osu pohybu představovala bezesporu řeka Morava, podél níţ vedla prastará komunikace. Její počátky lze hledat moţná jiţ v paleolitu, nejpozději však v období neolitu či eneolitu. V raně historickém období (doba laténská, doba římská) se pro ni vţil název Jantarová stezka.592 Cesta Moravou nemusela ovšem nutně vést jen kolem řeky Moravy. Od toku Dunaje se nabízejí tři průchozí moţnosti, tři větve Jantarové stezky: znojemská, lávská a břeclavská. Veselím procházela nejvýchodnější břeclavská trasa (obr. 32). Hustá zástavba sídel při levobřeţním okraji nivy od Holíče po Hradiště nasvědčuje tomu, ţe u Mikulčic se

587 HURT-NĚMEČEK 1973, 39; SKÁCEL 1958a, 56. Pomístní název „Šibeničky“ nesou pozemky mezi sídlištěm Hutník a ţelezničním nadjezdem ve směru k Blatnici. Rodilým Veselanům je místo známé pod názvem „U čtyř lip“ (PEŠA-ŢAJDLÍK 2005, 117). 588 Podobný vývoj lze sledovat téţ v případě sousedního Ostrohu. Pro sídlištní rozvoj města byl prostor ostrova natolik stísněný a komunikačně obtíţně přístupný, ţe pokračoval rozvoj druhé osady (Předměstí) s rozsáhlým zemědělským zázemím na levém břehu řeky Moravy. Ostroţské Předměstí bylo aţ do roku 1948 samostatnou obcí těţící z výhodnější polohy a moţnosti plošného rozšiřování natolik, ţe hospodářským významem a lidnatostí předstihlo původní město (PLAČEK 1984b, 54-55). 589 První výslovná zmínka o něm se však vztahuje aţ k roku 1527 (ZDO XXI, č. 9, s. 244-245). 590 HURT-NĚMEČEK 1973, 41-42. 591 KVĚT 2003, 83. 592 MĚŘÍNSKÝ 1999, 126.

66 stezka přenášela podél nivy na levý břeh.593 U Stráţnice, Veselí a Ostroţské Nové Vsi má stezka dvě varianty. Horní trasa byla pravděpodobně v dávné prehistorii původní trasou vzhledem k průběhu meandrujícího koryta řeky Moravy.594 V období velkomoravské říše překonávalo napříč nivu řeky Moravy několik méně výrazných stezek regionálního nebo i lokálního významu.595 Jedna z těchto tras snad mohla fungovat mezi Bzencem a Ostrohem. Také některé stezky probíhající mimo nivu byly s ní silně spjaté. Zde je moţno vyzdvihnout důleţitou stezku vedoucí od Mikulčic směrem k severovýchodu obloukem na Bzenec a odtud poblíţ okraje nivy dále k severovýchodu. Šlo v podstatě o horní trasu vyhýbající se nevhodným, zvláště provlhčeným partiím. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, ţe okolí pravého břehu řeky Moravy, zvláště mezi Hodonínem a Bzencem, bylo ve své době málo prostupné, zřejmě příliš mokré, snad s vedlejšími rameny řeky (ostatně dosud je toto území bez osídlení).596 V blízkém okolí Veselí vedly v povelkomoravském období stezky propojující Moravu s Horními Uhry (dnešním Slovenskem). Náměstím v Ostrohu procházela cesta od Kyjova a Moravského Písku (obr. 29).597 Pod ochranou tamního hradu překročila brodem Moravu a vstoupila do Předměstí, kde překříţila severojiţní stezku a pokračovala přes Hluk buď na Uherský Brod a dále do Hrozenkovského průsmyku, nebo na Strání a Nové Mesto nad Váhom.598 Uvaţovat lze rovněţ o stezce z Ostrohu přes Blatnici599 a Velkou na Vrbovce a dokonce snad i od Vnorov přes Kněţdub pod kopcem Šumárníkem (398 m n. m.) na kopec Čertoryje (442 m n. m) a podél kóty Tři kopce (584 m n. m.) do Vrbovců.600 Nejpozději za uherského krále Bély IV. (1235-1270) spojovala Olomoucko se Záhořím stezka severojiţního směru procházející levobřeţím Moravy a vedoucí přes Přerov, Hradiště, Veselí a Stráţnici do Skalice. Tato cesta měla ještě starší variantu: z Kunovic směřovala údolím Olšavy přes Uherský Brod do Hrozenkovského průsmyku, ale také odbočkou přes Nivnici a sedlo nad Stráním do Pováţí. Nelze opomenout ani cestu českých stráţí (via exploratorum) zvanou téţ „Symarut“ (asi Šumárnická), která

593 KVĚT 2003, 82, 107 a 113. 594 KVĚT 2000, 26. 595 Spojení obou břehů bylo za Velké Moravy více neţ v období vrcholného středověku, neboť „tvrdý“ luh s porostem dubu a loukami byl relativně schůdný (PLAČEK 2008, 11). 596 KVĚT 2003, 110-112. 597 Trasa z Kyjova vedla přes Vracov a Bzenec. Před Moravským Pískem mohla jedna její větev odbočovat na Veselí (KVĚT 2000, 26). 598 Mezi Hradištěm a Hodonínem to byl prakticky jediný schůdný přechod baţinaté nivy Moravy a aţ do třicátých let 20. století jediné silniční spojení Stráţnicka s Kyjovskem (PLAČEK 1983, 329). 599 O důleţitosti cesty přes Blatnici svědčí nálezy mincí ze 13. a 14. století (VYSKOČIL 1981, 21). 600 KVĚT 2003, 88.

67 odbočovala někde v prostoru Veselí nebo Ostrohu a vedla přes Tasov601 úbočím masivu Šumárníka (398 m n. m.)602 do Vrboveckého sedla (průsmyku) a odtud do Jablonice. Tam se připojila k hlavnímu průchodu tzv. „České“ cesty skrze Malé Karpaty Biksárdským (Bukovským) průsmykem.603 Na význačných křiţovatkách dálkových cest nebo v místech brodů u větších řek,604 kde se často zdrţovali cestující přípravou k přepravě zboţí nebo při momentálním zhoršení počasí, kdy přebrodění nebylo moţné, vznikalo uţ v dávné minulosti něco na způsob zájezdních hospod (budoucích to zárodků trţních osad jakou bylo např. téţ Veselí). Stavení tohoto druhu poskytovalo pocestným zboţí (především zásoby potravy) a z jiných sluţeb hlavně nocleh.605 K nečetným budovám v trţních osadách při brodech patřil zpravidla také kostel na terase nad brodem coby symbol brodového místa.606 Kupecká krčma disponovala kromě svých základních funkcí (zahnání hladu a ţízně) i příslušnou „obsluţnou“ infrastrukturou: zaměstnáni zde byli nejen kováři, sedláři a ševci (reparace povozů, podkování koní, oprava prasklých řemenů, koňských sedel atd.), nýbrţ i pekaři, kuchaři a řezníci. Panovník (kníţe nebo král) zde měl své lidi (úředníky), kteří pro něj vybírali celní poplatky. Posedět v krčmě znamenalo také vyměňovat si informace, stejně jako pobavit se ve společnosti potulných hráčů (muzikantů), zpěváků, vypravěčů a kejklířů, kteří zde nacházeli vděčné (a snad i štědré) obecenstvo.607

601 Tasov uváděný poprvé v listině uherského krále Ondřeje II. (1205-1235) z roku 1217 jako „portus Thozoy“ je nejstarší připomínanou obcí na Horňácku. Toho roku zde byla kupecká stanice, z níţ se vycházelo na cestu se soumary obtíţenými nákladem přes hřeben Bílých Karpat dále do Uher. Nebyla to tedy nějaká speciální cesta pro vyzvědače z české strany, jen se o této obchodní stezce vědělo, ţe ji osoby s tímto zaměřením také vyuţívají, resp. ţe cestující obchodníci někdy plní i jiné úkoly (FUTÁK-PLAČEK 2008, 58; JAN 2002, 46-47). 602 Výzkumem V. Dohnala v letech 1960 aţ 1964 bylo na opevněném vrcholu Šumárníku (398 m n. m.) zjištěno osídlení únětické a věteřovské kultury ze starší doby bronzové, mohylové kultury ze střední doby bronzové, velatické fáze kultury středodunajských popelnicových polí z mladší doby bronzové a horákovské kultury z doby halštatské (ČIŢMÁŘ 2004, 146). 603 PLAČEK 2008, 10-11. 604 Protoţe přírodní predispozice zůstávají po věky bez větších změn, je moţno konstatovat, ţe i překonávání vodních toků brodem se běţně konalo na stejných místech jako v pravěku často ještě před dvěma sty lety. Brod sám sice nemusí být vţdy dobře patrný, na jeho přítomnost však často upozorňuje přístupová trasa, která bývá dlouhým vyuţíváním dobře sledovatelná (KVĚT 2003, 56). 605 KVĚT 2003, 43-44 a 126. 606 KVĚT 2003, 129. 607 BLÁHA 2006, 178-179.

68 Závěr

V předloţené diplomové práci jsem se pokusil zmapovat osídlení mikroregionu Veselska se zvláštním zřetelem ke katastrálnímu území města Veselí nad Moravou. V ţivotě obyvatel tohoto místa, situovaného do prostoru středního Pomoraví na rozhraní Uherskohradišťska a Hodonínska, hrála po dlouhou dobu významnou roli meandrující řeka Morava. Krajina údolní nivy prošla v posledním tisíciletí zásadními proměnami. Povodně, které začaly přibliţně od konce raného středověku pravidelně zaplavovat údolní nivu, měnily zcela její hydrografii, reliéf i vegetaci. Zvedala se hladina podzemní vody (viz traťové názvy „Sítí“, „Náklí“, „Močáry“, „Kaňky“ apod.), ukládaly se aţ několikametrové vrstvy povodňových hlín, porost tvrdého luhu (dub, jilm, jasan) se měnil v periodicky zaplavovaný měkký luh (topol, vrba, olše, osika). Říční ostrovy (lidově zvané hrúdy) a nízké výspy teras při okrajích nivy byly proto v jinak poměrně plochém reliéfu zdejší krajiny strategicky významnými útvary. Úrodná půda a příhodné klima vytvořily předpoklady pro osídlení tohoto kraje jiţ v dávné minulosti (počínaje mladší dobou kamennou), čímţ se sledovaná oblast řadí do starého sídelního území. Zjištěné velkomoravské osídlení tvořilo nepochybně hospodářské zázemí tehdejších mocenských center. Po zániku Velké Moravy začátkem 10. století dochází k útlumu osídlení, které se přesouvá z neklidné jiţní Moravy ohroţované nájezdy staromaďarských kočovníků na Moravu střední (Olomoucko). Řeka Morava se od soutoku s Olšavou směrem na jih stává řekou hraniční. Oblast mezi ní a Váhem, označovaná jako konfinium nebo téţ Lucko, se proměňuje v nárazníkové pásmo mezi státem českým a uherským. Nejméně do konce 12. století podléhala tato oblast uherskému vlivu, jak o tom svědčí např. existence stanic uherských stráţců z řad Pečeněhů nebo Sikulů. Jiţ od samého počátku formování obou států se objevují snahy zabezpečit hranici před vpády protivníka a nespoléhat jen na přirozené přírodní překáţky. Svědčí o tom pás břetislavských hradisek (Břeclav, Hodonín, Spytihněv) podél Moravy, které měly i úlohu správní. První kamenné fortifikace (Břeclav, Hodonín, Bzenec) vznikají na jihovýchodní Moravě z iniciativy královny Konstancie Uherské († 1240). Řadu opevněných bodů posílily ještě před polovinou 13. století další dva královské hrady: Buchlov a Brumov. Kumánské nájezdy (především nejničivější z nich roku 1253) ukázaly nutnost přesněji vymezit pohraniční prostor a zpevnit jeho obranu. Tento úkol si vzal k srdci král

69 Přemysl Otakar II. (1253-1278). Po roce 1260 se obranná linie stabilizovala na úrovni Hodonín – Stráţnice – Veselí – Ostroh – Hradiště. Hrady a pevnosti byly zakládány zásadně na pravém břehu řeky Moravy, nanejvýš na jejích ostrovech. Od počátku 13. století je moţno v prostoru konfinia zaznamenat stále mohutnějící kolonizační činnost. Nejpozději od konce čtyřicátých let 13. století se do ní aktivně zapojili také bratři Pardus a Sudomír z rodu Tvrdišovců. Jejich předek jménem Tvrdiše působil v roce 1169 coby kastelán na Hodoníně a v roce 1174 je připomínán ve stejné funkci také na Podivíně. Bratři Pardus a Sudomír představují třetí a mocensky nejvyspělejší generaci Tvrdišovců. Pardus zastával v letech 1251 aţ 1261 úřad komorníka olomouckého. Ve středověkém falzu s rokem 1249 je jeho jméno uvedeno s přídomkem „ze Vnorov“. Třebaţe listina vznikla krátce před rokem 1270, je moţné povaţovat její informace vcelku za spolehlivé. Pardus se pravděpodobně skutečně psal podle Vnorov, které patrně sám vysadil a kde zřejmě rovněţ sídlil. Pardusův bratr Sudomír, píšící se v roce 1235 po Ţeravicích, zastával v letech 1248 aţ 1261 úřad břeclavského komorníka. Stál u počátků hradu ve Veselí, po němţ se také v roce 1261 (na pečeti ale uţ roku 1256) psal. Jeho jméno připomíná veselská ulice Sudomírky, na jejímţ místě původně stávala samostatná ves stejného jména. Je více neţ pravděpodobné, ţe zaloţil téţ Sudoměřice, neboť po blízkém Rohatci se psal jeho syn Tvrdiše. Původní středověká osada (trţní ves) vznikla ve Veselí snad jiţ počátkem 13. století na východním břehu řeky, kde zaujala hranu terasy svaţující se do údolní nivy. O zdejších aktivitách v době okolo roku 1200 vypovídá mj. nález stříbrných šperků uloţených do země v místech někdejší středověké vsi Břehnice (dnes ulice Břehy v intravilánu města). Z téhoţ období pochází rovněţ pozůstaky církevní stavby (jednolodního kostela se hřbitovem) odkryté v údolní nivě při regulaci řeky Moravy na katastru Zarazic. Trhová osada vyrostla při stezce severojiţního směru sledující tok řeky Moravy a propojující Olomoucko se Záhořím. Pro tuto dálkovou komunikaci, sahající svými kořeny hluboko do minulosti, se v raně historickém období vţil název Jantarová stezka (ve skutečnosti se však jedná o jednu z jejích větví – tzv. břeclavskou trasu). Jádro staré veselské osady je třeba hledat v okolí dnešního kostela Panny Marie, zasvěceného původně sv. Bartoloměji, který se na základě dochovaných románsko-gotických stavebních prvků hlásí svým vznikem do doby okolo poloviny 13. století (stejného stáří byly téţ původní kostely ve Vnorovech a Blatnici).

70 Od hlavní komunikace severojiţního směru mohla vycházet k hřebenu Bílých Karpat cesta českých stráţí (via exploratorum) procházející Tasovem a směřující do Uher. Opačným směrem se po překonání řeky Moravy ubírala širokou údolní nivou hatěcká cesta vyúsťující v Moravském Písku, jeţ však nebyla pro náročnou údrţbu a četné vodní překáţky asi příliš vyuţívána. Nicméně i tento potenciální vstup do moravského vnitrozemí přesto střeţil někdy od poloviny 13. století před moţnými nepřátelskými vpády z Uher kamenný hrad vybudovaný na ostrově v řece Moravě. Po vymření Přemyslovců dobyl počátkem 14. století hrad Veselí uherský velmoţ Matouš Čák Trenčanský, kterému hrad i území odňal vojenským taţením v roce 1315 král Jan Lucemburský (1310-1346). Aţ do roku 1404 nejsou o zdejších drţitelích ţádné písemné zprávy. Na základě nemnoha dochovaných svědectví se však zdá, ţe král Jan Lucemburský předal někdy okolo roku 1320 veselský hrad Zdislavu staršímu ze Šternberka, který drţel téţ sousední Uherský Ostroh.

71 Prameny a) nevydané

Nálezové zprávy Archeologického ústavu v Brně vztahující se k Veselí nad Moravou: č.j. 10/60, 155/45, 324/98, 391/46, 553/48, 686/45, 691/45, 692/45, 693/45, 694/45, 695/45, 696/45, 697/45, 698/45, 699/45, 700/45, 701/45, 702/45, 748/45, 773/46, 775/90, 825/45, 907/47, 1015/55, 1055/50, 1057/50, 1171/46, 1717/42, 1296/50, 1397/46, 1503/46, 1469/47, 3845/60, 3846/60, 3847/60, 1257, 1258, 1259, 1261, 1262, 1263, 1264, 1265, 1266, 1267, 1268, 1269, 1270, 1271, 1272, 1273, 1274, 1275, 1276, 1277, 1278, list č. 70, listy s kresbami artefaktů. Nálezové zprávy Archeologického ústavu v Brně vztahující se k Milokošti: č.j. 549/45, 798/45, 1467/46, list č. 34. Nálezové zprávy Archeologického ústavu v Brně vztahující se k Zarazicím: č.j. 562/47, 563/47, 688/45, 689/45, 690/45, 1071/50, 1505/46, 1924/46, 2348/46, 2404/46, list č. 72. b) vydané

Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae I. Ed. A. Boček. Olomucii 1836, č. 312, s. 288-289 (Bočkovo falzum). Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae IV. Ed. A. Boček. Olomucii 1845, č. 234, s. 306-308. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae V. Edd. A. Boček, J. Chytil. Brunnae 1850, č. 77, s. 79-80; č. 83, s. 83-84; č. 130, s. 134-135. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VI. Edd. P. Ritter v. Chlumecký, J. Chytil. Brunnae 1854, č. 128, s. 98; č. 162, s. 126-127; č. 206, s. 155-156. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VII. Edd. P. Ritter v. Chlumecký, J. Chytil. Brunnae 1858, č. 879, s. 626-627. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae IX. Ed. V. Brandl. Brunnae 1875, č. 313, s. 229-230. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae X. Ed. V. Brandl. Brunnae 1878, č. 118, s. 137-142; č. 245, s. 257.

72 Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XII. Ed. V. Brandl. Brunnae 1890, č. 382, s. 347. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XIII. Ed. V. Brandl. Brunnae 1897, č. 314, s. 323. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XV. Ed. B. Bretholz. Brunnae 1903, č. 79, s. 65-66; č. 356, s. 311-312. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. Ed. G. Friedrich. Pragae 1904- 1907, č. 79, s. 82-85; č. 115, s. 116-123; č. 247, s. 218-219; č. 270, s. 238-239; č. 382, s. 358-362; č. 411, s. 444-446. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II. Ed. G. Friedrich. Pragae 1912, č. 59, s. 52-55; č. 86, s. 79-80; č. 321, s. 319-323; č. 380, s. 425-428; č. 381, s. 428-430. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III/1. Ed. G. Friedrich. Pragae 1942, č. 15, s. 14-15; č. 25, s. 23-24; č. 91, s. 107-108; č. 261, s. 294-295. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III/3. Edd. G. Friedrich, Z. Kristen, J. Bistřický. Olomucii 2000, č. 262, s. 359-361. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae IV/1. Edd. J. Šebánek, S. Dušková. Pragae 1962, č. 105, s. 198-199; č. 108, s. 201-203; č. 127, s. 222-223; č. 133, s. 229; č. 171, s. 277-281; č. 172, s. 282-283; č. 179, s. 329-330; č. 184, s. 335-337; č. 198, s. 359-360; č. 208, s. 371-372; č. 211, s. 374-376; č. 212, s. 376-377; č. 259, s. 439-441; č. 286, s. 479-480; č. 287, s. 480-481. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/1. Edd. J. Šebánek, S. Dušková. Pragae 1974, č. 37, s. 78-79; č. 38, s. 79-81; č. 50, s. 103-105; č. 62, s. 123-124; č. 68, s. 130; č. 69, s. 130-132; č. 70, s. 132-134; č. 70*, s. 134; č. 84, s. 153-158; č. 85, s. 158-159; č. 86, s. 159-160; č. 136, s. 218-220; č. 149, s. 238-239; č. 156, s. 245-248; č. 290, s. 431-436; č. 291, s. 436-438; č. 392, s. 583-584; č. 472, s. 698-700. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/2. Edd. J. Šebánek, S. Dušková. Pragae 1981, č. 606, s. 204-206; č. 763, s. 430-431. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/4. Edd. S. Dušková, V. Vašků. Pragae 1993, obr. 4a, 8 (Pardusova pečeť); obr. 4, 38 (Sudomírova pečeť). Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Text von Olmützer Cuda. Edd. P. Ritter v. Chlumecký, J. Chytil, C. Demuth, A. R. Wolfskron. Brünn 1856, kniha I – č. 715, s. 36; č. 990, s. 49; kniha III – č. 407, s. 112; kniha VI – č. 768, s. 222; č. 816, s. 224;

73 kniha VII – č. 61, s. 243; č. 732, s. 285; kniha VIII – č. 344, s. 314; č. 345, s. 314; č. 346, s. 314; č. 347, s. 314; č. 348, s. 314; kniha X – č. 394, s. 384; č. 711, s. 408. Fontes rerum Bohemicarum IV. Petra Ţitavského kronika zbraslavská. Ed. J. Emler. Pragae 1884, 1 – 337. Kronika tak řečeného Dalimila. Ed. M. Bláhová. Praha 1977. Libri citationum et sententiarum aneb Knihy půhonné a nálezové I. Ed. V. Brandl. Praha 1872. Liber informationum et sententiarum čili Naučení Brněnská Hradišťské městské radě dávaná od r. 1447 aţ do r. 1509 s dodatky do r. 1540. Ed. I. Tkáč. Uherské Hradiště 1882. Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia II. Acta Innocentii VI. 1352- 1362. Ed. J. F. Novák. Pragae 1907, č. 1081, s. 432. Moravské zemské desky II. Kraj olomoucký. 1480-1566. Ed. F. Matějek. Brno 1948, kniha XXI – č. 9, s. 244-245. Právní kniha města Brna z poloviny 14. století. I. Úvod a edice. Ed. M. Flodr. Brno 1990. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II. Ed. J. Emler. Pragae 1882, č. 1368, s. 589-590; č. 1766, s. 759-760; č. 1786, s. 769; č. 1910, s. 822. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III. Ed. J. Emler. Pragae 1890, č. 422, s. 171; č. 609, s. 257; č. 782, s. 318. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 2. Textový materiál kapitol 53 aţ 103 a doplňků. Edd. J. Daňhelka, K. Hádek, B. Havránek, N. Kvítková. Praha 1988. Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae Regiae. Edd. M. Bláhová, Z. Fiala. Praha 1975.

Literatura

BALETKA, T. 2000: Město Uherský Ostroh ve středověku a v době předbělohorské. In: Rašticová, B. a kol.: Uherský Ostroh. Uherský Ostroh, s. 71-87. BARTOŠÍKOVÁ, A. (nedatováno): O veselském vodním hradu. Pověsti, příběhy a pamětihodnosti. Veselí nad Moravou. BARTOŠÍKOVÁ, A. 2007: Za oknem světla…Pověsti, pověrečné povídky a lidová vyprávění od Javořiny přes Veselí aţ po Stráţnici. Veselí nad Moravou. BENEDÍKOVÁ, V. 1982: Dějiny obce Moravský Písek. Brno.

74 BEZDĚČKA, P. 1999: Zvířena. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 29-42. BLÁHA, J. 2006: Několik poznámek ke kategoriím prostoru a času v kaţdodenním ţivotě obyvatel Moravy v X.-XII. století. In: Fifková, R. (ed.): Sága moravských Přemyslovců. Olomouc, s. 173-182. BLÁHOVÁ, M. 1996: Počátky českého státu a vznik Břeclavi. In: Bláhová, M. a kol.: K historii Břeclavi. Sborník materiálů z literárně historického semináře o Břeclavi. Břeclav, s. 17-31. ČERNÝ, F.-VÁŠA, P. 1907: Moravská jména místní. Výklady filologické. Brno. ČERVINKA, I. L. 1895: O římských cestách obchodních na Moravě. ČMM XIX, s. 105-117. ČERVINKA, I. L. 1899: Archaeologické zprávy z okolí Uh. Hradiště. Olomouc. ČERVINKA, I. L. 1900: Sbírka pravěkých staroţitností. Uherské Hradiště. ČERVINKA, I. L. 1902: Morava za pravěku. Vlastivěda moravská I. Země a lid. Brno. ČERVINKA, I. L. 1908: O pokoleních skrčených koster na Moravě. Moravské staroţitnosti II. Kojetín na Hané. ČERVINKA, I. L. 1911: O „zvoncovitých pohárech“. ČVMSO XXVIII, s. 66-87. ČERVINKA, I. L. 1928: Slované na Moravě a říše velkomoravská. Brno. ČERVINKA, I. L. 1933: Masarykův kraj v pravěku. Díl III., kniha II., část I. Hodonín. ČERVINKA, I. L. 1946: Římské mince z nálezů na Moravě. ČVMSO LV, s. 142-181. ČIŢMÁŘ, M. 2004: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha. ČIŢMÁŘ, M.-GEISLEROVÁ, K. (edd.) 2006: Výzkumy. Ausgrabungen 1999-2004. Brno. ČIŢMÁŘ, M.-GEISLEROVÁ, K.-UNGER, J. (edd.) 2000: Výzkumy. Ausgrabungen 1993-1998. Brno. ČOUPEK, J.-ŠTĚRBA, S. 1996: Historické počátky. In: Čoupek, J. a kol.: Kunovice v proměnách časů. Kunovice, s. 30-41. DOHNAL, V. 1964: Nález středověkých studní ve Veselí nad Moravou. AR XVI, s. 757-758. DOSTÁL, B. 1985: Břeclav-Pohansko III. Časně slovanské osídlení. Brno. DVORSKÝ, F. 1914: Vlastivěda moravská. Stráţnický okres. Brno. DVORSKÝ, J. 1999: Vnorovy 1249-1999. 750 let obce. Vnorovy. FILIP, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha. FIŠER, B. 1921: Uherské Hradiště I. Topografie. Uherské Hradiště.

75 FIŠER, Z.-PODBORSKÝ, V. 2004: Innocenc Ladislav Červinka (1869-1952). Archeolog, numismatik, muzejník a vlastivědný pracovník. Brno. FUTÁK, P.: Královští úředníci na jihovýchodní Moravě do konce vlády Přemysla Otakara II. a jejich role při kolonizaci moravsko-uherského příhraničí. In: sborník Pocta králi, v tisku. FUTÁK, P.-PLAČEK, M. 2008: Královna a králové. Hodonín za rozkvětu českého státu (1200-1412). In: Plaček, M. a kol.: Hodonín. Dějiny města do roku 1948. Hodonín, s. 55-92. GALUŠKA, L. 1990: Časně slovanské sídliště u Ostroţské Nové Vsi (okr. Uh. Hradiště) a otázka osídlení středního Pomoraví prvními Slovany. AR XLII, s. 564-586. GALUŠKA, L. 2001: Staroměstsko-uherskohradišťská aglomerace – vývoj osídlení a přírodní podmínky v 6.-10. století. In: Galuška, L.-Kouřil, P.-Měřínský, Z. (edd.): Velká Morava mezi východem a západem. Brno, s. 123-137. GALUŠKA, L. 2000: Osídlení katastru Uherského Ostrohu před vznikem Ostrova- Stanice. In: Rašticová, B. a kol.: Uherský Ostroh. Uherský Ostroh, s. 23-40. GALUŠKA, L. 2008: Staré Město-Veligrad v období mezi zánikem Velké Moravy a zaloţením Nového Velehradu-Uherského Hradiště (začátek 10. století – polovina 13. století). In: Galuška, L.-Kouřil, P.-Mitáček, J. (edd.): Východní Morava v 10. aţ 14. století. Brno, s. 95-116. GROŠ, V. 2009: Historická osobnost – Josef Homola (* 1859 † 1934). Veselské listy, listopad 2009, s. 17. HALADA, J. 1994: Lexikon české šlechty III. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha. HLEDÍKOVÁ, Z. 1970: Vizitace jihomoravských farností v pol. 14. století. JM, svazek 6, s. 17-26. HOLCMAN, V. 1983: Počátky ţelezniční dopravy na Kyjovsku (ke stému výročí vlárské dráhy). VVM XXXV, s. 349-351. HOMOLA, J. 1925: Zbytky hradu veselského. Lidové noviny XXXIII, č. 247 (pondělí 18. května 1925 odpoledne), s. 1-2. HOMOLA, J. 1931: Slovanský Velehrad. Sídlo kníţat a králů říše „Velké Moravy“, cyrillo-methodějský monastýr, kathedrála a metropole ss. Cyrilla a Methoda, kde pochován byl sv. Methoděj, hrad Děvín nad Dunajem a kostel, který světil sv. Methoděj. Díl I. Hodonín.

76 HOMOLA, J. (nedatováno): Velehrad Rostislavův, residence sv. apoštolů slovanských Cyrilla a Metoda a chrám, kde pochován byl sv. Metoděj, nalezen. Stráţnice. HORÁKOVÁ-JANSOVÁ, L. 1932: Prehistorické nálezy v r. 1930 a 1931. PA XXXVIII, s. 92-98. HORSÁK, A. 1942: Řeka Olsava, její tok a jméno. SV, nová řada, č. 13, s. 83-87. HOSÁK, L. 1931-32: Příspěvky k starému rodopisu Moravskému. I. Páni z Deblína, Dubna, Brušperka a Loučky. HP IX, s. 33-36. HOSÁK, L. 1935: Historický místopis země Moravskoslezské. Díl 4. Hradišťský kraj. Praha. HOSÁK, L. 1957: Historické poznámky k archeologickým objevům u Mikulčic. Historický sborník. Studie Krajského musea v Gottwaldově, řada společenských věd č. 13, s. 9-23. HOSÁK, L. 1968: Od nejstaršího pramenného údobí do husitských válek. In: Zemek, M. a kol.: Břeclav. Dějiny města. Brno, s. 45-62. HOSÁK, L. 1969: Hradišťsko do poloviny 14. století. Slovácko 1968-69, X-XI, s. 115- 130. HOSÁK, L.-NEVŘIVA, O.-ŠVESTKA, J. 1959: Dějiny města Podivína. Brno. HOSÁK, L.-ŠRÁMEK, R. 1970: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha. HOSÁK, L.-ŠRÁMEK, R. 1980: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ţ. Praha. HOSÁK, L.-ZEMEK, M. (edd.) 1981: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Jiţní Morava. Praha. HOUZAR, S. 1999: Geologické a mineralogické poměry širšího okolí Veselí nad Moravou. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 9-13. HRABEC, J. 2000: Přírodní podmínky. In: Rašticová, B. a kol.: Uherský Ostroh. Uherský Ostroh, s. 7-18. HRUBÝ, V. 1941a: Pohřebiště skrčků s keramikou zvoncovitých pohárů v Polešovicích. SV, nová řada, č. 12, s. 49-53. HRUBÝ, V. 1941b: Osídlení uh. hradištského okresu v době hradištní. SV, nová řada, č. 12, s. 55-64. HRUBÝ, V. 1947: Musea okresu uh. hradištského. Vlastivědný sborník okresu uh. hradištského I, s. 77-82.

77 HRUBÝ, V. 1948: Z pravěku středního Pomoraví (Stručný přehled nejstarších dějin a archeologických problémů Uh. Hradištska). Vlastivědný sborník okresu uh. hradištského II, s. 3-43. HRUBÝ, V. 1950: Staroslovanské čluny na našem území. ZDV II/1949, s. 119-136. HRUBÝ, V. 1957: Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. PA XLVIII, s. 118-217. HRUBÝ, V. 1960: Raněstředověké poklady šperků na Moravě. ČMZM XLV, s. 83- 106. HRUBÝ, V. 1965a: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha. HRUBÝ, V. 1965b: Byl nalezen hrob věrozvěsta Metoděje? In: Bárta, O. (ed.): Almanach Velká Morava, s. 147-149. HUJER, O.-SMETÁNKA, E.-WEINGART, M. (edd.) 1937-38: Příruční slovník jazyka českého II. K-M. Praha. HURT, R. 1934: Dějiny cisterciáckého kláštera na Velehradě I. 1205-1650. Olomouc. HURT, R. 1963: Příspěvek k dějinám staré Moravy. ČMZM XLVIII, s. 39-56. HURT, R. 1968-69: Sady u Uherského Hradiště. ČMZM LIII-LIV, s. 69-88. HURT, R. 1969: Dějiny města Vracova. Brno. HURT, R.-NĚMEČEK, B.: Veselí nad Moravou. Dějiny města. Brno 1973. HYNEK, M. 1978: Rezidence vládců veselského ostrova. MK XIV, č. 3, s. 22-23. JAN, L. 2000: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno. JAN, L. 2002: Počátky Stráţnice a panství pánů z Kravař. In: Pajer, J. a kol.: Stráţnice. Kapitoly z dějin města. Stráţnice, s. 45-60. JAN, L. 2006a: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno. JAN, L. 2006b: Přemyslovská Morava. In: Fifková, R. (ed.): Sága moravských Přemyslovců. Olomouc, s. 7-32. JAN, L. 2006c: Středověké městečko, panský dvůr a lázně v letech (1222)1234-1770. In: Jan, L.-Šalé, F.-Štěpánek, V. (edd.): Čejč. Dějiny slovácké obce. Čejč, s. 67-106. JAN, L. 2008: Proměny královské moci na jihovýchodní Moravě v průběhu 13. století. In: Galuška, L.-Kouřil, P.-Mitáček, J. (edd.): Východní Morava v 10. aţ 14. století. Brno, s. 169-174. JAN, L.-CHOCHOLÁČ, B. 2002: V časech johanitů, husitů a habánů. In: Jan, L.- Štěpánek, V. (edd.): Mutěnice. Dějiny vinařské obce. Mutěnice, s. 49-97.

78 JANČÍK, P. J. 1913a: Předměstí Veselí (dějepisný nástin). In: Langášek, J. (ed.): Městys Předměstí Veselí. Jeho minulost a přítomnost. Veselí nad Moravou, s. 11- 20. JANČÍK, P. J. 1913b: Kostely a fara. In: Langášek, J. (ed.): Městys Předměstí Veselí. Jeho minulost a přítomnost. Veselí nad Moravou, s. 21 – 23. JANIŠ, D.-KOHOUTEK, J. 2003: Královské hrady východní Moravy a jejich úloha v mocenském a správním systému ve 13. a 14. století. AH XXVIII, s. 357-374. JANŠÁK, Š. 1986: Brány do dávnoveku. Bratislava. JELÍNEK, J.-MOTYČKA, M. T. 2009: Duchovní a historické dědictví farnosti svaté Alţběty Durynské ve Vnorovech. Vnorovy. JELÍNKOVÁ, D. 1985: Doplňky k mapě nalezišť s keramikou praţského typu na Moravě. PA LXXVI, s. 456-473. JONGEPIEROVÁ, I.-JONGEPIER, J. W. 1999: Květena a ochrana přírody. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 15-28. JUNEK, M. 2004: Hroznová Lhota. Hroznová Lhota. KAVKA, F. 1963: Příručka k dějinám Československa do roku 1648. Praha. KEPARTOVÁ, J. 1995: Císařové antického Říma. Praha. KLUČINA, P. 2004: Zbroj a zbraně. Evropa 6.-17. století. Praha-Litomyšl. KOLBINGER, D.-ŢIŢLAVSKÝ, B. 1996: Povrchový průzkum pravěkého hradiska na Modle u Buchlovic. SV, třetí řada, č. 2, s. 75-89. KOHOUT, Š. 2006: Olomouc a moravská církev v XI.-XIII. století. In: Fifková, R. (ed.): Sága moravských Přemyslovců. Olomouc, s. 65-80. KOHOUTEK, J. 1995: Hrady jihovýchodní Moravy. Zlín. KOVÁČIK, P. 1998: Záblacany, zaniklá středověká ves na Uherskohradišťsku a její postavení ve vývoji středověkého osídlení na Moravě I a II. Diplomová práce, FF MU Brno. KVĚT, R. 1997: Staré stezky v České republice. Brno. KVĚT, R. 2000: Staré stezky v okolí města Veselí nad Moravou. Veselský zpravodaj, květen, s. 25-26. KVĚT, R. 2003: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha. KYTLICA, J. 1955: Instalace pravěkých sbírek v nově upraveném okresním museu ve Veselí nad Mor. Nové archeologické výzkumy v kraji gottwaldovském v r. 1954, s. 56. KYTLICA, J. 1957a: Ojedinělé nálezy-Veselí nad Moravou. Archeologické výzkumy, řada společenských věd, č. 11, s. 54.

79 KYTLICA, J. 1957b: Ojedinělé nálezy-Veselí nad Moravou. Archeologické výzkumy, řada společenských věd, č. 11, s. 56. KYTLICA, J. 1957c: Ojedinělé nálezy-Veselí nad Moravou. Archeologické výzkumy, řada společenských věd, č. 11, s. 57. KYTLICA, J. 1957d: Ojedinělé nálezy-Veselí nad Moravou. Archeologické výzkumy, řada společenských věd, č. 11, s. 59. KYTLICA, J. 1959: Ojedinělé nálezy-Zarazice (okr. Veselí n. Mor.). PVM I, s. 166. MARSINA, R.-RATKOŠ, P.-VOZÁR, J. 1980: Slovensko v období vrcholného feudalismu (1301-1396). In: Purš, J.-Kropilák, M. (edd.): Přehled dějin Československa I/1 (do roku 1526). Praha, s. 380-418. MAŠKA, K. J. 1888: Příspěvky ku poznání pravěku moravského Slovenska. ČVMSO V, s. 17-22, s. 64-70. MATĚJEK, F. 1975: R. Hurt-B. Němeček, Veselí nad Moravou. Dějiny města. VVM XXVII, s. 351-353. MEDUNA, J. 1980: Die latènezeitlichen Siedlungen und Gräberfelder in Mähren (Katalog). FAM. Brno. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1983: K problematice archeologického výzkumu řemeslné výroby 10. aţ první poloviny 16. století na Moravě a ve Slezsku. AH VIII, s. 41-71. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1986: Morava v 10. století ve světle archeologických nálezů. PA LXXVII, s. 18-80. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1987: Příspěvek k moţnostem rekonstrukce středověké krajiny, území zaniklých vesnic a typů sídlišť. AH XII, s. 111-128. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1988: Počátky osídlení Brtnicka a nejstarší dějiny obce. In: Janák, J. (ed.): Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno, s. 13-49. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1995: K lokalizaci hradu Businc u Dětmara Merseburského (Thietmari Merseburgensis episcopi chronicon ad a. 1015). SPFFBU E 40, s. 135-143. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1997: Hrad Spytihněv v souvislostech moravského vývoje 11. aţ 12. století a otázka existence údělu Břetislavova syna Spytihněva na Moravě. ČMM CXVI, s. 19-37. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1999: Středověké cesty na Moravě a ve Slezsku. In: Měřínský, Z. (ed.): Morava ve středověku. Brno, s. 125-131.

80 MĚŘÍNSKÝ, Z. 2008: Historický vývoj východní Moravy v 10. aţ 14. století a přínos archeologie k poznání jejích dějin. In: Galuška, L.-Kouřil, P.-Mitáček, J. (edd.): Východní Morava v 10. aţ 14. století. Brno, s. 7-39. MĚŘÍNSKÝ, Z.-ŠMERDA, J. 2008: Svítání středověku (Doba slovanská a přemyslovských kníţat). In: Plaček, M. a kol.: Hodonín. Dějiny města do roku 1948. Hodonín, s. 36-54. Městské muzeum Veselí nad Moravou, pobočka Masarykova muzea v Hodoníně. Archeologie, etnografie, historie (nedatováno). MITÁČEK, J. 2008: „Campus Lucsco“ – proměny jedné otázky. In: Galuška, L.- Kouřil, P.-Mitáček, J. (edd.): Východní Morava v 10. aţ 14. století. Brno, s. 155-167. MITÁČEK, J.-PROCHÁZKA, R. 2007: Město královské. In: Zapletal, J. (ed.): Uherské Hradiště. Královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště, s. 61-78. MRÁZEK, I. 2000: Drahé kameny ve středověku Moravy a Slezska. Brno. MUSIL, F.-PLAČEK, M.-ÚLOVEC, J. 2005: Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945. Praha. NEKUDA, V. 1961: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno. NEKUDA, V.-UNGER, J. 1981: Hrádky a tvrze na Moravě. Brno. NOVOTNÝ, V. 1914: Kníţe-biskup Jindřich Břetislav na Moravě. Zároveň příspěvek k chronologii v zemích českých. ČMM XXXVIII, s. 353-360. NOVOTNÝ, J.-ŢIŢLAVSKÝ, B. 2004: Kaple sv. Barbory a vrch Modla. Libice nad Cidlinou-Brno. ODSTRČIL, A. 1913: Museum v Předměstí Veselí. In: Langášek, J. (ed.): Městys Předměstí Veselí. Jeho minulost a přítomnost. Veselí nad Moravou, s. 40-42. OPRAVIL, E. 1983: Údolní niva v době hradištní. Praha. PAJER, J.-RUCKÁ, G.-MRÁKA, J. 2005: Z historie podnikání. In: Kol. autorů: Historie a současnost podnikání na Hodonínsku, Kyjovsku a Veselsku. Ţehušice, s. 9- 85. PARMA, D. 2005: Veselí na Moravě (okr. Hodonín). PV 46, s. 318. PAVELČÍK, J. 1955a: Nová instalace pravěkých sbírek v okresním museu ve Veselí na Moravě. AR VII, s. 386. PAVELČÍK, J. 1955b: Středověké nálezy ve Veselí n. M. Naše pravda XIII, č. 63, 12/V, s. 5.

81 PAVELČÍK, J. 1957: Keramika z 13.-14. století z Veselí nad Moravou. Archeologické výzkumy, řada společenských věd, č. 11, s. 42-45. PAVELČÍK, J. 1996: Kytlica, Jaroslav. In: Dokoupil, L.-Myška, M. (edd.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 7. Ostrava, s. 65-66. PEŠA, J. 2002: Veselí nad Moravou na pohlednicích a fotografiích 1890/2002. Veselí nad Moravou. PEŠA, J.-ŢAJDLÍK, J. 2005: Veselí nad Moravou na pohlednicích a fotografiích z první poloviny 20. století II. Veselí nad Moravou. PILNÁČEK, J. 1930: Staromoravští rodové. Vídeň. PLAČEK, M. 1981: Zámek v Uh. Ostrohu. MK XVII, č. 2, s. 12-13. PLAČEK, M. 1983: Přemyslovské hrady ve Stráţnici a Uherském Ostrohu a jejich typologická příslušnost. VVM XXXV, s. 328-341. PLAČEK, M. 1984a: K typologii hradů na moravsko-slovenském pomezí. Slovácko XXV/1983, s. 63-89. PLAČEK, M. 1984b: Zvláštnosti sídlištního vývoje Stráţnice, Veselí n. Mor. a Uherského Ostrohu. Urbes medii aevi. Investigationes archaeologicae. Praha, s. 53-64. PLAČEK, M. 1991: Povrchový průzkum středověkého tvrziště ve Vnorovech (okr. Hodonín). PV 1988, s. 60-61. PLAČEK, M. 1992: Dvě tvrziště na Hodonínsku. MK XXVIII, č. 6, s. 9 a 13. PLAČEK, M. 2002: Vývoj města a jeho památky. In: Pajer, J. a kol.: Stráţnice. Kapitoly z dějin města. Stráţnice, s. 75-106. PLAČEK, M. 2006: Moravské hrady za vlády Přemyslovců a jejich proměny. In: Fifková, R. (ed.): Sága moravských Přemyslovců. Olomouc, s. 109-124. PLAČEK, M. 2007a: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha. PLAČEK, M. 2007b: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Dodatky. Praha. PLAČEK, M. 2008: Úvod (Krajinný a topografický rámec). In: Plaček, M. a kol.: Hodonín. Dějiny města do roku 1948. Hodonín, s. 7-15. POCHITONOV, E. 1955: Nálezy antických mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. In: Nohejlová-Prátová, E. (ed.): Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Praha, s. 85-308.

82 POJSL, M. 1972: Z historie Blatničky. In: Pešek, J.-Pojsl, M.: Blatnička. 20 let JZD a 600 let obce. Brno, s. 7-30. POJSL, M. 1992: Moravský místopisný pramen z doby Zdíkovy 1141-1991. SV, třetí řada, 1/1992, s. 45-48. POJSL, M. 1996: Moravský místopisný pramen z doby Zdíkovy 1141-1991. SV, třetí řada, 2/1996, s. 25-56. POKLUDA, Z. 1991a: Rod Šternberků na Moravě. Zlínsko od minulosti k současnosti 1988-1991, 10. svazek, s. 117-158. POKLUDA, Z. 1991b: Veselí nad Moravou v době Šternberků. JM XXVII, svazek 30, s. 287-290. POKLUDA, Z. 1993: Hrad a panství Uherský Ostroh. Slovácko XXXV, s. 155-169. POKLUDA, Z. 2000: Uherský Ostroh v předhusitské době. In: Rašticová, B. a kol.: Uherský Ostroh. Uherský Ostroh, s. 43-50. POKLUDA, Z. 1993: Páni z Hradce. MK XXIX, č. 5, s. 4-5. POKLUDA, Z. 1996: Páni na kunovické tvrzi. In: Čoupek, J. a kol.: Kunovice v proměnách času. Kunovice, s. 42-79. PRAŢÁK, J. M.-NOVOTNÝ, F.-SEDLÁČEK, J. 1955: Latinsko-český slovník. A-K. Praha. PROFOUS, A.-SVOBODA, J. 1957: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Praha. PROCHÁZKA, A. 1937: Gallská kultura na Vyškovsku (La Tène středomoravský). 1. Část archeologická. Slavkov u Brna. ŘEZÁČ, J. 1913: Regulace Moravy u nás. In: Langášek, J. (ed.): Městys Předměstí Veselí. Jeho minulost a přítomnost. Veselí nad Moravou, s. 33-35. ŘÍHOVSKÝ, J. 1972a: Význam moravských bronzových noţů pro chronologii mladší a pozdní doby bronzové. Studie AÚB I. Praha. ŘÍHOVSKÝ, J. 1972b: Die Messer in Mähren und dem Ostalpengebiet. Prähistorische Bronzefunde VII/1. München. SEDLÁČEK, A. 1892: Rozletité kapitoly ze starého místopisu a dějin rodův. ČMM XVI, s. 219-223. SEDLÁČEK, A. 2003: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 5. Atlas pečetí, soupisy, rejstřík, faksimilie. Český Těšín.

83 SEDLÁŘ, J. 1999: Umělecké památky. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 395- 483. SIEBENSCHEIN, H. a kol. 1974: Německo-český slovník II. M-Z. Praha. SKÁCEL, J. 1958a: Z dějin Slovácka. Gottwaldov. SKÁCEL, J. 1958b: Zpráva o vyhubené zvířeně na Stráţnicku. Zprávy Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově, s. 17-18. SKLENÁŘ, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. Praha. SKUTIL, J. 1927: Soupis antických mincí nalezených na Moravě. Numismatický časopis československý III, č. 3-4, s. 113-171. SKUTIL, J. 1962: K nálezu nordické dýky z Archlebova u Kyjova. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, s. 106-107. SMUTNÁ, K. 1999: Místopis. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 487-553. SNÁŠIL, R. 1971: Záblacany (okres Uherské Hradiště). In: Snášil, R. (ed.): Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů I. Uherské Hradiště, s. 89-116. SNÁŠIL, R. 1981: Pravěké a časně historické osídlení. In: Janák, J. (ed.): Blatnice. Minulost a současnost slovácké obce. Praha, s. 12-15. SNÁŠIL, R.-POKLUDA, Z.-ČOUPEK, J. 1996: Přemyslovský hrad a jeho následovníci. In: Čoupek, J. a kol: Kunovice v proměnách času. Kunovice, s. 245-249. STAŇA, Č. 1960a: Volutové jámy ve Veselí nad Moravou. PV 1959, s. 27. STAŇA, Č. 1960b: Hrob kultury zvoncovitých pohárů ve Veselí n. Mor. PV 1959, s. 32-34. STAŇA, Č.-STLOUKAL, M. 1960: Slovanské sídliště ve Veselí nad Moravou. PV 1959, s. 173. STANĚK, F. 1946: Břehy. In: Kol. autorů: Zaniklé osady na Uherskohradišťsku. VVM I, s. 167. STLOUKAL, M. 1960: Eneolitická kostra z Veselí nad Moravou. PV 1959, s. 36. ŠEBÁNEK, J. 1959-61: Vizovická listina Smila ze Střílek z roku 1261 jako historický pramen především k otázce osídlení na Valašsku. Valašsko VIII, s. 29-39. ŠEBÁNEK, J.-DUŠKOVÁ, S. 1952: Kritický komentář k moravskému diplomatáři. Zpracování látky z III. svazku Bočkova moravského kodexu. Praha.

84 ŠILHAN, J. 1971: Cisterciácké datování a vzpoura markraběte Přemysla mladšího (Antithese II). VVM XXIII, s. 322-334. ŠKRDLA, P. 2006: Mladopaleolitické sídelní strategie v krajině: příklad středního Pomoraví. PV 47, s. 33-48. ŠKRDLA, P.-VAŠKOVÝCH, M.-GALUŠKA, L. 2007: Na dávné Jantarové stezce. In: Zapletal, J. (ed.): Uherské Hradiště. Královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště, s. 31-58. ŠMERDA, J. 2007a: Veselí nad Moravou (okr. Hodonín). PV 48, s. 519. ŠMERDA, J. 2007b: Vnorovy (okr. Hodonín). PV 48, s. 519. ŠMERDA, J. 2008a: Veselí nad Moravou (okr. Hodonín). PV 49, s. 455. ŠMERDA, J. 2008b: Vnorovy (okr. Hodonín). PV 49, s. 455-456. ŠMERDA, J. 2008c: Vývoj pravěkého a raně středověkého osídlení. In: Jančář, J. a kol.: U nás v Lipově. Lipov, s. 23-30. ŠPIČKOVÁ, M.-ZEMEK, M. 1979: Okres Hodonín. In: Dřímal, J.-Štarha, I. (eds.): Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček. Brno. ŠPOK, O. 2007: Dějiny johanitské komendy v Hrobníkách a Hlubčicích do počátku husitských válek. Bakalářská diplomová práce. FF MU Brno. ŠRÁMEK, R. 1973: Toponymie a výzkum zaniklých osad. In: Snášil, R. (ed.): Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů II. Uherské Hradiště, s. 57-62. ŠTARHA, I. 1993: Hrdelní soudy na Hodonínsku. JM XXIX, svazek 32, s. 85-92. ŠTARHA, I. 1999: Dějinný vývoj Veselska. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 65- 82. ŠUJAN, F. 1916: K nejstaršímu zřízení sociálnímu na Moravě. ČMM XXXX, s. 55-93. ŠUPKA, L. 2007: Město na řece. In: Zapletal, J. (ed.): Uherské Hradiště. Královské město na řece Moravě. Uherské Hradiště, s. 7-28. ŠÚTORA, P. 2001: Veselí nad Moravou (okr. Hodonín). PV 42/2000, s. 256. TIHELKA, K. 1950: K otázce konce moravské únětické kultury. ZDV II/1949, s. 27-47. TIHELKA, K. 1960: Moravský věteřovský typ. PA LI, s. 27-135. TIHELKA, K. 1962: Moravský věteřovský typ. II. část (materiál). Študijné zvesti AÚ SAV, č. 8. Nitra. UNGER, J. 1971: Moravská tvrziště v pověstech. VVM XXIII, s. 346-351.

85 UNGER, J. 1988: Počátky středověkých opevněných sídel typu „motte“ na jihovýchodní Moravě. In: Frolec, V. a kol.: Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc. Brno, s. 207-221. UNGER, J. 1993: Přínos archeologických výzkumů k dějinám církevní architektury na jiţní Moravě. Okres Hodonín. JM XXIX, svazek 32, s. 65-84. UNGER, J. 1999: Archeologické památky z pravěku a středověku. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 55-60. VACHŮT, P. 1999: Přehled archeologických nálezů. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 61-64. VÁLKA, J. 1991: Dějiny Moravy I. Středověká Morava. Vlastivěda moravská, země a lid, nová řada, svazek 5. Brno. VAŠKOVÝCH, M. 2002: Nálezy ţeliezovské skupiny na jihovýchodní Moravě. PV 43/ 2001, s. 31-46. VERMOUZEK, R. 1977: Zájezdní hospody. JM, svazek 13, s. 129-139. VESELÝ, D. 1999: Vodní poměry v regionu Veselí nad Moravou. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 43-52. VORLÍČKOVÁ, D. 1990: Fund von Korpergrabern in Veselí nad Moravou (Bez. Hodonín). PV 1987, s. 84. VYKOUPIL, L. 2000: Slovník českých dějin. Brno. VYSKOČIL, F. 1981: Blatnice v době předhusitské. In: Janák, J. (ed.): Blatnice. Minulost a současnost slovácké obce. Praha, s. 16-27. ZELNITIUS, A. 1932: Na rov novodobých badatelů velkomoravského Velehradu. SV, nová řada, č. 3, s. 56-60. ZELNITIUS, A. 1933: Stručný přehled archeologie a archeologického výzkumu v okresu uhersko-hradištském (Retrospektivní úvaha). SV, nová řada, č. 4, s. 12-18. ZELNITIUS, A. 1935: Naše rovy. SV, nová řada, č. 6, s. 49-52. ZELNITIUS, A. 1942: Vykopané kříţe a známky prvního křesťanství u nás. SV, nová řada, č. 13, s. 19-24. ZEMEK, M. 1972: Moravsko-uherská hranice v 10. aţ 13. století. Brno. ZEMEK, M. 1978: Slovácko v době předhusitské. In: Trapl, M.-Zemek, M. a kol.: Slovácko. Kapitoly z dějin Slovácka. Praha, s. 25-59.

86 ŢEMLIČKA, J. 1986: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století. Praha.

Použité zkratky

AH: Archaeologia historica AR: Archeologické rozhledy AÚ (Č)SAV: Archeologický ústav (Česko)slovenské akademie věd AÚB: Archeologický ústav v Brně AV ČR: Akademie věd České republiky CDB: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae CDM: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae ČMM: Časopis Matice moravské ČMZM: Časopis Moravského zemského muzea ČSD: České (resp. Československé) státní dráhy ČVMSO: Časopis Vlasteneckého musejního spolku v Olomouci FAM: Fontes archaeologiae Moraviae FF MU: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity FRB: Fontes rerum Bohemicarum HP: Od Horácka k Podyjí JM: Jiţní Morava MK: Malovaný kraj MV: Monumenta Vaticana MZM: Moravské zemské muzeum v Brně NZ AÚB č.j.: nálezová zpráva Archeologického ústavu v Brně číslo jednací PA: Památky archeologické PV: Přehled výzkumů PVM: Pravěk východní Moravy RBM: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae SAÚ: Státní archeologický ústav SPFFBU: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity SV: Sborník velehradský ÚAPP: Ústav archeologické památkové péče VVM: Vlastivědný věstník moravský

87 ZDO: zemské desky (kraje) olomoucké(ho)608 ZDV: Z dávných věků

Seznam obrazových příloh

Obr. 1. Výškopisná mapa středního Pomoraví a okolí. Polohy s nadmořskou výškou do 200 m (1), mezi 200 a 300 m (2) a přes 300 m (3) (CULEK-IVAN-KIRCHNER 1999, Abb. 2). Obr. 2. Schematický plán katastru města Veselí nad Moravou včetně Zarazic a Milokoště. Kresba: D. Válek (podle www.cuzk.cz). Obr. 3. Schematický plán hydrografických poměrů na katastru města Veselí nad Moravou. Kresba: D. Válek (podle www.cuzk.cz; názvy slepých ramen podle VESELÝ 1999, 51). Obr. 4. Plán města Veselí nad Moravou. Obr. 5. Veselí nad Moravou. Letecký pohled ze začátku 20. století na zámek, ostrovní město s kostelem sv. Bartoloměje a Předměstí s kostelem Panny Marie u křiţovatky cest (HURT-NĚMEČEK 1973, foto č. 22). Obr. 6. Veselí nad Moravou. Současný letecký pohled na ostrov s městem a nedaleký zámek. Foto F. Šíma. Obr. 7. Veselí nad Moravou – „Náklí“. 1 – 2, 4, 6: keramika kultury s lineární keramikou; 3, 5: keramika ţeliezovské skupiny (STAŇA 1960, tab. 3). Obr. 8. Veselí nad Moravou – „Náklí“. Hrob kultury se zvoncovitými poháry (NZ AÚB č.j. 3846/60). Obr. 9. Veselí nad Moravou – „Za cigánovým“. 1 – 2: keramika věteřovské skupiny – koflík (1) a soudkovitá nádobka na čtyřech noţkách (2) (TIHELKA 1960, obr. 40:4, 6). Obr. 10. Zarazice – „Kostelíky“. Bronzový nůţ typu Binningen-Courtavant (ŘÍHOVSKÝ 1972, Taf. 12:127). Obr. 11. Veselí nad Moravou – ulice Břehy, zahrada domu čp. 1078. Stříbrné kruhy ze středověkého pokladu šperků (NZ AÚB č.j. 1717/42).

608 Zemské desky kraje olomouckého se v seznamu pramenů skrývají pod dvěma edicemi: Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Text von Olmützer Cuda. Edd. P. Ritter v. Chlumecký, J. Chytil, C. Demuth, A. R. Wolfskron. Brünn 1856 (ZDO I, III, VI, VII, VIII a X). Moravské zemské desky II. Kraj olomoucký. 1480-1566. Ed. F. Matějek. Brno 1948 (ZDO XXI).

88 Obr. 12. Letecký pohled od severu na řeku Moravu. V levé spodní části se nachází trať „Náklí“, obcí vlevo od řeky jsou Zarazice, v pravé horní části potom Vnorovy. Foto: F. Šíma 2000. Obr. 13. Letecký pohled od jihu na řeku Moravu. Asi sto metrů jiţně od spodního ţelezného mostu byly v trati „Kostelíky“ objeveny při regulaci řeky Moravy pozůstatky románského kostela. Foto: F. Šíma 2000. Obr. 14. Zarazice – „Kostelíky“. Boční pohled na románský kříţ nalezený při regulaci řeky Moravy. Foto: M. Dvořáková 2006 (předmět pochází ze sbírek Moravské galerie v Brně). Obr. 15. Zarazice – „Kostelíky“. Detail ukřiţovaného Krista na románském kříţi nalezeném při regulaci řeky Moravy. Foto: M. Dvořáková 2006 (předmět pochází ze sbírek Moravské galerie Brno). Obr. 16. Zarazice – „Kostelíky“. Plán základů románského kostela s přilehlým pohřebištěm zhotovený podle nákresu J. Homoly (PEŠA-ŢAJDLÍK 2005, 83). Obr. 17. Titulní strany spisů učitele Josefa Homoly (1859-1934), vášnivého zastánce myšlenky, ţe se velkomoravský Velehrad nacházel ve Veselí nad Moravou. Obr. 18. Vnorovy. Situace středu obce s místem bývalého tvrziště (šipka) na soudobé katastrální mapě (MUSIL-PLAČEK-ÚLOVEC 2005, obr. na s. 375). Obr. 19. Vnorovy. Situační náčrt tvrziště „Hulínův kopec“ před odstraněním (PLAČEK 2007, obr. 1359). Obr. 20. Vnorovy. Pohled na starý kostel z jiţní strany (JELÍNEK-MOTYČKA 2009, foto na s. 21). Obr. 21. Erb Tvrdišovců na pečetích Sudomíra (1) a Parduse (2) přivěšených k listině ze dne 18. července 1256 (FUTÁK-PLAČEK 2008, 60). Obr. 22. Pečeť Sudomíra (1) a Parduse (2), tentokrát v perokresebném podání (SEDLÁČEK 2003, tab. 187:4 a 187:5). Obr. 23. Vodní mlýn a most k zámku, 19. století (HURT-NĚMEČEK 1973, foto č. 19). Obr. 24. Gotický závěr presbytáře kostela Panny Marie ve Veselí nad Moravou (PEŠA- ŢAJDLÍK 2005, foto na s. 122; popisek podle SEDLÁŘ 1999, foto na s. 405). Obr. 25. Gotický lomený oblouk původního vchodu do kostela Panny Marie ve Veselí nad Moravou (SEDLÁŘ 1999, foto na s. 405). Obr. 26. Gotické opěráky a okno s „jeptiškou“ v závěru presbytáře kostela Panny Marie ve Veselí nad Moravou (SEDLÁŘ 1999, foto na s. 405).

89 Obr. 27. Románská okna ve zdivu kostela Panny Marie ve Veselí nad Moravou. Foto: D. Válek 2009. Obr. 28. Veselí nad Moravou. Sídlištní a komunikační schéma v uliční síti podle indikační skicy z roku 1827 (PLAČEK 1984a, obr. 4). Obr. 29. Uherský Ostroh. Sídlištní a komunikační schéma v uliční síti podle indikační skicy z roku 1827 (PLAČEK 1984a, obr. 2). Obr. 30. Hmotová rekonstrukce hradu v Uherském Ostrohu ve 14. století. Podle M. Plačka nakreslil P. Šimeček (PLAČEK 2008, obr. 10). Obr. 31. Stavební vývoj zámku v Uherském Ostrohu (PLAČEK 1984b, obr. 3). Obr. 32. Předpokládané směry starých stezek v oblasti Dolnomoravského úvalu. Údolí středního Pomoraví a dolního Podyjí je šrafováno (KVĚT 1999, Abb. 1).

Literatura k obrazovým přílohám

CULEK, M.-IVAN, A.-KIRCHNER, K. 1999: Geomorphologie der Talaue der March zwischen der Napajedla-Pforte und dem Zusammenfluß mit der Thaya (Zum Naturmilieu in der Umgebung von Mikulčice und Staré Město). In: Poláček, L.- Dvorská, J. (edd.): Probleme der mitteleuropaïschen Dendrochronologie und Naturwissenschaftliche Beiträge zur Talaue der March. Internationale Tagungen in Mikulčice, Band V. Brno, s. 199-221. FUTÁK, P.-PLAČEK, M. 2008: Královna a králové. Hodonín za rozkvětu českého státu (1200-1412). In: Plaček, M. a kol.: Hodonín. Dějiny města do roku 1948. Hodonín, s. 55-92. HOMOLA, J. 1931: Slovanský Velehrad. Sídlo kníţat a králů říše „Velké Moravy“, cyrillo-methodějský monastýr, kathedrála a metropole ss. Cyrilla a Methoda, kde pochován byl sv. Methoděj, hrad Děvín nad Dunajem a kostel, který světil sv. Methoděj. Díl I. Hodonín. HOMOLA, J. (nedatováno): Velehrad Rostislavův, residence sv. apoštolů slovanských Cyrilla a Metoda a chrám, kde pochován byl sv. Metoděj, nalezen. Stráţnice. HURT, R.-NĚMEČEK, B.: Veselí nad Moravou. Dějiny města. Brno 1973. JELÍNEK, J.-MOTYČKA, M. T. 2009: Duchovní a historické dědictví farnosti svaté Alţběty Durynské ve Vnorovech. Vnorovy.

90 KVĚT, R. 1999: Alte Wege im Marchtal von dem Enpaß bei Napajedla bis zum Zussammenfluß mit der Thaya. In: Poláček, L.-Dvorská, J. (edd.): Probleme der mitteleuropaïschen Dendrochronologie und Naturwissenschaftliche Beiträge zur Talaue der March. Internationale Tagungen in Mikulčice, Band V. Brno, s. 223-226. MUSIL, F.-PLAČEK, M.-ÚLOVEC, J. 2005: Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945. Praha. PEŠA, J.-ŢAJDLÍK, J. 2005: Veselí nad Moravou na pohlednicích a fotografiích z první poloviny 20. století II. Veselí nad Moravou. PLAČEK, M. 1984a: K typologii hradů na moravsko-slovenském pomezí. Slovácko XXV/1983, s. 63-89. PLAČEK, M. 1984b: Zvláštnosti sídlištního vývoje Stráţnice, Veselí n. Mor. a Uherského Ostrohu. Urbes medii aevi. Investigationes archaeologicae. Praha, s. 53-64. PLAČEK, M. 2007: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha. PLAČEK, M. 2008: Proměny hradů jihovýchodní Moravy do konce 14. století. In: Galuška, L.-Kouřil, P.-Mitáček, J. (eds.): Východní Morava v 10. aţ 14. století. Brno, s. 175-184. ŘÍHOVSKÝ, J. 1972: Die Messer in Mähren und dem Ostalpengebiet. Prähistorische Bronzefunde VII/1. München. SEDLÁČEK, A. 2003: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 5. Atlas pečetí, soupisy, rejstřík, faksimilie. Český Těšín. SEDLÁŘ, J. 1999: Umělecké památky. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 395- 483. STAŇA, Č. 1960: Volutové jámy ve Veselí nad Moravou. Přehled výzkumů 1959, s. 27. TIHELKA, K. 1960: Moravský věteřovský typ. Památky archeologické LI, s. 27-135. VESELÝ, D. 1999: Vodní poměry v regionu Veselí nad Moravou. In: Nekuda, V. (ed.): Veselsko. Brno, s. 43-52.

Prameny k obrazovým přílohám

NZ AÚB č.j. 1717/42 NZ AÚB č.j. 3846/60

91 Internetový zdroj k obrazovým přílohám

www.cuzk.cz

92