JIHO ČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUD ĚJOVICÍCH FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Diplomová práce

Akce Ležáky. Oby čejná vesnice

Vojt ěch Kyncl

Vedoucí práce: PhDr. et PaedDr. Ji ří Dvo řák, Ph.D.

České Bud ějovice 2007

ANOTACE

Akce Ležáky. Oby čejná vesnice

Účelem diplomové práce je zachycení jednoho z nejk řiklav ějších vále čných zlo čin ů na území Československa. K problematice paravýsadku Silver A byla již sepsána řada publikací a odborných článk ů. Jen minimum z nich se v ěnuje domácím spolupracovník ům skupiny a sou časn ě i jejím protivník ům. Práce se d ělí do osmi kapitol. První kapitola krátce představuje životopis a kariérní vzestup SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Druhá kapitola rozebírá paravýsadky uskute čněné na území Protektorátu v roce 1941 a jejich setkání s domácím odbojem i gestapem. T řetí kapitola se zabývá vnit řní strukturou pardubické služebny gestapa, která byla v ležácké tragédii rozhodujícím činitelem. Čtvrtá kapitola je zam ěř ena na problematiku a teoretický rozbor fenoménu kolaborace a konfidenství. Nosným tématem je regionální organizace APF, která svojí činnost rozvinula hlavn ě v oblasti východních Čech. Pátá kapitola krátce popisuje aktivitu Silveru A na ja ře 1942 a následný atentát na Heydricha z pohledu unikátního sv ědectví Heinze Pannwitze, vedoucího více jak devadesáti členného týmu vyšet řovatel ů. V šesté kapitole jsem se snažil zachytit organizační strukturu 20. záložního policejní pluku „Böhmen“, psychické vyp ětí jeho člen ů a po čátky stanného práva ve vile „Záme ček“ na pardubickém p ředm ěstí. Sedmá kapitola je nejobsáhlejší a čtená ři má p řiblížit n ěkolik základních událostí – vždy s ohledem k vypálení Ležák ů. Zatýkání n ěkterých odbojá řů se stalo signálem pro ty ješt ě svobodné. Hlavní otázkou z ůstává, jak na odhalení odbojové bu ňky reagovali dosud nezat čení. Nemén ě d ůležitou z ůstává i situace v Berlín ě, kde se o osudu obce hovo řilo u V ůdcova stolu. Co p řesn ě se d ělo v obci a s jejími obyvateli v den vypálení je také d ůležitou sou částí této kapitoly. A vynechat jsem nemohl ani smrt posledního člena Silver A Ji řího Pot ůč ka s ohledem na povále čné vyšet řování. V osmé kapitole jsem se pokusil krátce vylí čit ležáckou tragédii a na dosud vydané literatu ře její propagandistické využití v povále čném Československu. V zájmu celistvosti práce je analýza literatury umíst ěna atypicky v záv ěre čné osmé kapitole.

2 Annotation

Action Ležáky. Ordinary village

The aim of this final thesis is to describe one of the most important war crimes in Czechoslovakia. There have been written several books on the problem of the parachute group Silver A. However, only a small number of those books follows both the native co- workers of the group and their opponents. This final thesis is divided into eight chapters. The first chapter describes the curriculum vitae and the career of the SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. The second chapter analyses the parachuting completed in the Protectorate in 1941 and the meeting of those parachutes with the native revolting people and Gestapo. The third chapter concentrates on the internal structure of the Gestapo office in Pardubice which was the main element in the tragedy of Lezaky. The fourth chapter focuses on the problem and theoretical analysis of the informers. The main theme is the regional organisation of APF, whose main activity was developed mainly in East Bohemia. The fifth chapter describes the activity of the group Silver A in spring 1941 and the following assassination of Reinhard Heydrich. This is described by from the point of view of a witness, Heinz Pannwitz, who was the chief of more than ninety investigators. The sixth chapter describes the organization structure of the 20 th reserve police regiment “Böhmen”, the mental strain of the members of the regiment and the beginning of martial law in villa “Zamecek” in one of the suburbs of Pardubice. The seventh chapter concentrates on some important events in Lezaky such as taking of some revolting people into custody was a signal for those who were free. The main question is, how the arrested reacted to the fact that the revolting people were revealed. The next important event was in Berlin, where the destiny of the village was discussed at the table of the Führer. Moreover, the chapter also contains what exactly happened with the people in the village during the day when it was burned out. The death of the last member of the group Silver A, Jiri Potucek, regarding the after-war investigation cannot be omitted. The eighth chapter describes the tragedy of Lezaky and the propagandistic use of the event in the post war Czechoslovakia – this all from until now published literature. The analysis of literature can be found at the end of eigth chapter this thesis.

3

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Akce Ležáky. Oby čejná vesnice jsem vypracoval samostatn ě, pouze s použitím citovaných pramen ů a literatury.

V Hlinsku v Čechách, dne 10. dubna 2007 ………………………………………

4 Pod ěkování

Na tomto míst ě bych cht ěl vyjád řit své pod ěkování pracovník ům Historického ústavu Filozofické fakulty Jiho české univerzity v Českých Bud ějovicích, za poskytnuté informace, poznámky a cenné rady.

Pod ěkování pat ří též mým u čitel ům z Filozofické fakulty univerzity Friedricha Schillera v Jen ě, prof. Dr. Norbertu Freiovi a Dr. Sibylle Steinbacher. B ěhem mého dvouletého studia na této univerzit ě mi poskytli řadu konzultací a návšt ěva jejich seminá řů mi byla bezb řehou studnicí nového poznání. Stejn ě p řátelsky mi v mém studiu a návšt ěvách doktorandských seminá řů byl nápomocen prof. Dr. Peter Dietrich v dob ě mého studia na Humboldtov ě univerzit ě v Berlín ě.

V neposlední řad ě d ěkuji svým rodi čů m, že mi umožnili studium na Jiho české univerzit ě i na univerzitách v zahrani čí a má zásadní životní rozhodnutí v dob ě studia podporovali. Dík pat ří též mé p řítelkyni Pet ře za hodiny tichého a trp ělivého naslouchání mým úvahám.

5 Obsah

Úvod 10

1. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich 13 1.1 Životopis 13 1.2 Nástup SS-Obergruppenführera na post zastupující říšského protektora 14

2. Výsadky a odbojové skupiny 17 2.1 Výsadká ř František Pavelka a pardubické gestapo 17 2.2 Neúsp ěšné p ůsobení Pavelky na území Protektorátu 18 2.3 P říprava operace Silver A 18 2.3.1 První kontakt s domácím prost ředím 20 2.3.2 Spekulace o umíst ění vysílací stanice Libuše 22 2.3.3 Rozší ření okruhu spolupracovník ů a p řevoz Libuše do lomu Hluboká 22 2.4 Ležácká odbojová skupina 24 2.4.1 Zprovozn ění vysílací stanice „Libuše“ 25 2.4.2 P ůsobení desantu v Ležákách a jeho vnímání obyvatelstvem 28 2.4.3 D ěti v roli aktivních pomocník ů a sv ědk ů 31 2.4.4 Rozši řování sít ě odbojá řů v blízkém okolí Ležák ů 32

3. Bezpe čnostní aparát 34 3.1 Gestapo jako ú činný nástroj státní moci 34 3.2 Dosažitelnost pramen ů k výzkumu pardubické služebny gestapa 36 3.3 Vznik služebny a archivn ě doložitelné životopisy jejích zam ěstnanc ů 37 3.3.1 Vnit řní uspo řádání služebny – jednotlivá odd ělení a referáty 40 3.4 Všední den ú ředníka gestapa a jeho zakotvení v prost ředí Oberlandrat Pardubitz 44 3.4.1 Gerhard Clages 45

6 3.4.2 Walter Lehne 48 3.4.3 Walter Kröger 49 3.4.4 Ostatní členové služebny 50 3.4.5 Pomocný personál služebny 50 3.5 Vývoj násilí na pardubické služebn ě 51 3.5.1 Obecné znaky agrese ú ředník ů policejní složky 51 3.5.2 Byrokraté a vrazi v Pardubicích 53 3.6 Pardubická služebna SD 54

4. Konfidenti 56 4.1 D ělení konfident ů na V-Leute a ostatní 56 4.2 Typy konfident ů 57 4.3 Nejpo četn ější aktivistické organizace v obvodu pardubického gestapa 58 4.3.1 Vlajka 58

4.3.2 Árijská pracovní fronta 59 4.3.2.1 Organizovaní členové 59 4.3.2.2 Vznik a p ůsobení Árijské pracovní fronty – Bed řich Opletal 62 4.3.2.3 Ideové p ředstavy Árijské pracovní fronty 64 4.3.2.4 Okresní úrove ň Árijské pracovní fronty – Karel Holfeuer 69

5. Silver A a atentát 74 5.1 Aktivita Silveru A – jaro 1942 74 5.2 Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 78

6. Ochranná policie a vykonávání exekucí v pr ůběhu Heydrichiády 82 6.1 Vila Záme ček 82 6.1.1 Povále čné vyšet řování a použité prameny 83 6.1.2 Struktura ochranné policie 85

7 6.1.3 Popis ubikací a místa poprav 86 6.1.4 Diváci a pomocníci 89 6.1.5 Sociální prost ředí člen ů policejní jednotky 94

6.2 Exekuce 95 6.2.1Výb ěr poprav čích 95 6.2.2 P říprava popravišt ě 98 6.2.3 Vydání rozkaz ů 99 6.2.4 Provedení popravy 102 6.2.5 Psychický tlak jako následek popravy 106 6.2.6 Odvoz a likvidace ob ětí 108 6.2.7 Úklid popravišt ě a suvenýry 109 6.2.8 „ Černý anton“ jako personifikace vražd 110

7. Zatýkání v Ležákách a likvidace obce 112 7.1 Odvezení vysíla čky Libuše z ležáckého mlýna 112 7.2 19. červen a 20. červen 1942 112 7.3 21. červen, zat čení mlyná ře Švandy 113 7.4 Události z 21. na 22. června v souvislosti se sebevraždou strážmistra Kn ěze 115

7.5 22. červen a zat čení rodinných p říslušník ů odbojá řů 119 7.6 Informace pro Berlín 121 7.6.1 Ve čeře u V ůdce 121 7.6.2 Podání informací berlínské centrále o nalezení radiop řijíma če 123 7.7 Likvidace obce Ležáky 24. června 1942 124 7.7.1 Vypálení obce 124 7.7.2 P říjezd obyvatel do Pardubic 131 7.7.3 Poprava 133 7.7.4 Odjezd d ětí a jejich likvidace 136

8 7.8 Dohra 138 7.8.1 Situace zat čených odbojá řů mezi 25. červnem až 1. červencem 139 7.8.2 Pot ůč kovi poslední dny 143 7.8.3 Smrt Ji řího Pot ůč ka a komunistický rozsudek nad Karlem P ůlpánem 144 7.8.4 Poprava zat čených odbojá řů 2. července 151 7.9 Udání 154 7.9.1 Člen APF Karel Andrák 154 7.9.2 Pr ůběh vyšet řování 160 7.9.3 Žaloba 166 7.9.4 Člen SD Otakar Pavlas 168

8. Obraz ležácké tragédie v české spole čnosti 171 8.1 Ležáky v roce 1942 172 8.2 Ležáky v roce 1945-1948 174 8.3 Ležáky v letech 1948-1968 176 8.4 Ležáky v letech 1968-1989 177 8.5 Ležáky od roku 1989 178

Záv ěr 180 Prameny a literatura 183 Seznam zkratek 190 Seznam p říloh 191

9 Úvod

30. zá ří 1938 se uzav řela ani ne dvacetiletá existence Československé republiky. Po politické krizi vyvolané silným tlakem ze strany nacistického N ěmecka v čele s Adolfem Hitlerem a za naprosté mezinárodní izolace zp ůsobené postojem Francie a Anglie, podepsal československý president Edvard Beneš smlouvu ozna čovanou jako Mnichovská dohoda. Tento dokument a následky, které z něho plynuly, se staly hlubokou ranou v srdcích všech svobodn ě smýšlejících ob čan ů mladého st ředoevropského státu. Vojsko odhodlané nasadit vše pro ochranu zem ě, za kterou již řada muž ů p řipravených na svých stanovištích bojovala v první sv ětové válce, nem ělo šanci využít své odhodlání k boji. S pocitem k řivdy se stahovali z obranných postavení, od nových ješt ě lesknoucích se zbraní, ale p ředevším od své cti. Cynické poznámky n ěmeckých voják ů ješt ě prohlubovaly hnus nad nastalou situací, nad t ěmi, co p řipochodovali, nad zradou i nad sebou samými. A zanedlouho m ěla p řijít rána další… Jednu hodinu po p ůlnoci 15. b řezna 1939 zahajuje svým projevem prezident Emil Hácha jednání s Adolfem Hitlerem v Berlín ě. Pot řebuje získat informace o zám ěrech Německa. Po smí řlivých Háchových slovech p řichází se svým projevem Hitler. S razancí jeho vlastní vyhrožuje a vy čítá. Tlak d ěsivých slov se stup ňuje a nakonec p řichází prohlášení o již vydaném rozkazu obsazení Česko-Slovenska a jeho zapojení pod ochranná k řídla N ěmecké říše. Sou časn ě p řichází ujišt ění, že pokud by snad Hácha necht ěl podepsat „dobrovolné“ odevzdání státu do rukou N ěmecka, pak by p řišlo na řadu bombardování Prahy. Po zdravotním kolabsu zdrcený prezident podepisuje ve čty ři hodiny ráno p ředložený dokument a do zbytku bývalé Československé republiky se za čalo valit n ěmecké vojsko. O den pozd ěji je z řízen Protektorát Čechy a Morava… Těmito událostmi m ůže za čít p říb ěh jedné malé osady na Vyso čin ě. O jejím osudu bylo již hodn ě napsáno a já vlastn ě m ůžu hned na za čátku čtená ři říci, že obec nesoucí název Ležáky byla srovnána se zemí a obyvatelé byli zast řeleni nebo zahynuli v koncentra čních táborech. Napsal jsem to stejn ě jako auto ři řady publikací nebo brožur doprovázejících povále čné smute ční slavnosti. Ovšem po takovém konstatování jako by se najednou ztratil člov ěk, jako by n ěkolikam ěsí ční spolupráce s paravýsadkem Silver A skon čila ne pro lidi, ale pro čísla, která se se čtou a stane se z nich prostá masa. Každý z těch, kdo v této tragédii položil život, prožíval své poslední dny a hodiny jinak. N ěkdo v nad ěji, n ěkdo v zatvrzelém ml čení, jiní už dosáhli hranice psychického zhroucení nebo úpln ě potla čili pud sebezáchovy a spáchali sebevraždu. Ale práv ě rozdílnost vnímání blížící se smrti dává celé události lidský

10 rozm ěr, paradoxn ě rozm ěr života. Za sv ůj úkol jsem si p ředsevzal ukázat lidskou odvahu, t ěch kte ří poskytli parašutist ům pomoc v jejich velice d ůležitém úkolu – vysílat zprávy o d ění v Protektorát ě a vlastn ě i nep římo p řisp ět k likvidaci jednoho z nejd ůležit ějších muž ů nacistického velení . A čkoliv nikdo z ležáckých obyvatel nedržel prst na spoušti, tak i díky nim byl odstran ěn Heydrich. Stali se nedílnou sou částí Anglií řízeného odboje. Bez jejich pomoci by Silver A ani Anthropoid nem ěl šanci své úkoly splnit. V mé práci chci p řiblížit, jak gestapo kousek po kousku odhalovalo odboj na Chrudimsku, jaké byly obavy spolupracovník ů parašutist ů od prvního seznámení s bojovým úkolem až po jejich poslední výk řiky u poprav čích k ůlů pardubického Záme čku. Čím čast ěji jsem navšt ěvoval archivy a čím více času jsem se zabýval „akcí Ležáky“, tím více vrstev událost odhalovala. Vedle skupinky odbojá řů a vypálení obce, jsem sledoval i fungování a p ůsobení pardubické služebny gestapa. O jeho činnosti se dozvídáme útržkovit ě z malé pramenné základny, která vznikla díky poválečnému Mimo řádnému lidovému soudu v Chrudimi. Analýzu hlavních osobností služebny a její zako řen ění ve spole čnosti a obzvlášt ě v pardubickém a chrudimském okrese, jsem se snažil odhalit pomocí pramenné základny a odborné literatu ře p řevážn ě n ěmeckých autor ů. Obsáhle jsem se pokusil vylí čit i rozší ření kolaborantských organizací a udava čství ve východních Čechách, op ět s úzkým zam ěř ením na pardubicko a chrudimsko. Jako nejv ětší přínos mé krátké studie k tomuto tématu považuji popis a rozbor regionální organizace Árijské pracovní fronty, jejíž členové se zpravodajskou, rozum ěj udava čskou aktivitou zapojili do spolupráce s okupa ční mocí. Tragédie Ležák ů se neskon čila jejich srovnáním se zemí. Lidé z okolních vesnic nezapomn ěli na své sousedy ani na konci války. Chu ť pomstít nevinné ob ěti byla tak silná, že řada mladých muž ů se chopila zbran ě a šla si své ú čty vy řídit sama. Bez soudu, bez n ěkým ud ěleného práva, vynesli své rozsudky nad zajatými vojáky n ěmeckých ozbrojených složek. I státní moc si našla ob ětní beránky. Neš ťastným, pro parašutistu Pot ůč ka, smrtelným výst řelem v lese u Trnové si sv ůj rozsudek komunistickou justicí zpe četil strážmistr P ůlpán. I jeho p říb ěh sv ědčí o dob ě a vášních. V pr ůběhu tvorby mé práce nabýval její obsah neúm ěrného rozsahu. Asi jako každý za čínající historik jsem byl sveden touhou shromáždit co nejvíce dostupných pramen ů. Postupn ě jsem byl nucen své otázky „okleštit“, aby byla udržena celistvost vypráv ění. Ležáky, a čkoliv by mohly být pouhým popisem vyko řen ění lidského sídla, p ředstavují několik sond do protektorátní spole čnosti v dob ě druhé Heydrichiády zam ěř ené teritoriáln ě na oblast „Oberlandrat Pardubitz“.

11 Pramenná základna k danému tématu je geograficky velice rozt říšt ěná. V každé kapitole uvádím konkrétní prameny, které jsem v dané „sond ě“ využil. Následující p řehled je z tohoto d ůvodu uveden pouze stru čně. Využil jsem archivních materiál ů uložených v SOA Zámrsku, kde jsou uloženy vyšet řovací spisy Mimo řádného lidového soudu v Chrudimi z let 1945-1948. Mezi složky pat ří vyšet řovací spisy člen ů pardubického gestapa, člen ů Árijské pracovní fronty a souzených kolaborant ů. Na regionální úrovni jsem využil archivních materiál ů – p řevážn ě fotografických snímk ů, uložených v Městských muzeích v Hlinsku, Chrasti a Skut či. Opomenout nemohu ani Památník Ležáky. Na okresní úrovni jsem prostudoval materiály uložené v Státním okresním archivu v Chrudimi a Pardubicích a v Regionálním muzeu v Chrudimi. Východo české muzeum v Pardubicích, v čele s panem Josefem Tet řevem, mi umožnilo p řístup do depozitá řů s hmotnými poz ůstatky pardubického popravišt ě a ú řadovny gestapa. Samoz řejm ě jsem k příprav ě práce využil výstavy umíst ěné v Památníku Záme ček. Nejd ůležit ější archivní fondy jsou umíst ěny v Národním archivu a Archivu ministerstva vnitra v Praze. Vojenský historický archiv má sice k dispozici materiály k operaci Anthropoid, ty se ovšem netýkají p římo Ležák ů, proto jsem je do práce nezahrnul. P ři svém studiu ve Spolkové republice N ěmecko jsem využil návšt ěvy archivu Centrální ú řadovny státního návladního v Ludwigsburgu u Stuttgartu, Spolkový archiv v Berlín ě (archiv složek člen ů SS je v n ěmecké historické obci známo jako Berlínské dokumenta ční centrum) a Zemský archiv ve Výmaru. K získání co nejplasti čtějšího obrazu tehdejších událostí jsem využil nejen archivních pramen ů, ale i metody ústní tradice (oral history). Pln ě si uv ědomuji úskalí, která tento zatím ne p říliš využívaný zp ůsob získávání historických fakt ů p řináší. Kritické zhodnocení vzpomínek pam ěť níka není vždy pln ě možné. N ěkteré události však z ůstali v jakýchkoliv fondech nezaznamenány, bu ď proto, že je sami pam ěť níci považovali za nepodstatné nebo proto, že lidé, jichž se vzpomínky týkali, by se se svým vystupováním necht ěli práv ě chlubit. Doba nacistické perzekuce byla jednou z nejhorších bitev, které náš národ musel ve své novodobé historii vybojovat a pam ěť ník ů doby šestiletého vále čného úskalí stále ubývá. Věř ím, že tato krátká práce pom ůže dosadit další kamínek do mozaiky d ějin nejv ětší spole čné vále čné akce českého domácího i zahrani čního odboje b ěhem druhé sv ětové války.

12 I. Reinhard Heydrich 1.1 Životopis Reinhard Heydrich 1 se narodil 7. b řezna 1904 v Halle an der Sale v císa řském Německu. Otec Bruno Heydrich, operní p ěvec a skladatel, se snažil od mala svému synu všt ěpovat základy hudebního um ění, což se mu i da řilo a malý Reinhard se neustále zlepšoval v hraní na housle. Rodinu však neustále pronásledoval antisemitský spole čenský p řízrak v podob ě židovské původu. Brunova matka si za svého druhého manžela vzala Gustava Süsse. Ten nem ěl se Židy nic spole čného, ale jeho p říjmení židovské p ředky zna čně p řipomínalo. Mladý Reinhard se po tém ěř celý život potýkal s posm ěchy a rasistickými narážkami na svoji osobu. Aby odvedl pozornost nep řátelského okolí od své osoby, za čal se sám jako antisemita projevovat. Jakmile absolvoval gymnázium za čal od roku 1922 sloužit u námo řnictva, které m ělo v té dob ě zažité vlastní ideály a vzory pravého n ěmectví a vlastenectví. D ůstojník sloužící v takovém vojenském uskupení musel p ředstavovat na jedné stran ě tvrdého, nesmlouvavého nacionalistu, na druhé pak šlechetného a zdvo řilého kavalíra, který umí vystupovat na ve řejnosti a chovat se i náležit ě k ženám. Heydrich se snažil své chování ovládat, ale pro mravnostní delikty byl na konci roku 1930 z námo řnictva propušt ěn. Za n ěkolik m ěsíc ů vstoupil do stále siln ější NSDAP a SS a od července 1932 si získává d ůvěru Reichsführera SS Heinricha Himmlera, který jej jmenuje svým zástupcem a velitelem SD. Od této chvíle se v Heydrichovi probouzí neuv ěř itelná schopnost panovat a zabíjet. Nebezpe čně se v jedné osob ě snoubila moc, ctižádost, rasismus s nadpr ůměrnou inteligencí (sám plynn ě ovládal čty ři evropské jazyky), ú řednickou pe člivostí a smyslem pro organizaci. V roce 1934 se jedním z prvních úkol ů, které m ěl splnit, stala likvidace Rudolfa Formise, n ěmeckého radiotelegrafisty, jenž m ěl svoji tajnou vysíla čku umíst ěnou ve Št ěchovicích v tehdejším Československu. Formise se poda řilo zneškodnit, ale vykonavatelé si po čínali tak neobratn ě, že navedli policii neodvratn ě až k hranicím s Německem. Další akce namí řené na likvidaci nep řátel již probíhaly s dokonalým promyšlením a perfektní p řesností. Heydrich se podílel na zosnování a výkonu d ůležitých operací, které bezprost ředn ě vedly k likvidaci politických odp ůrc ů nebo k cest ě nacist ů za sv ětovládou. Podle o čitých sv ědectví to byl práv ě on, který vynesl ortel smrti nad v ůdcem SA Ernstem Röhmem v roce 1934, ú častnil se zabíjení Žid ů b ěhem K řiš ťálové noci v roce 1938, p řipravil útok na vysíla č v Glivicích v roce 1939 a osnoval kone čné řešení židovské otázky v Evrop ě. B ěhem stanného

1 Callum MACDONALD, Úder z Londýna. Atentát na Obergruppenführera Reinharda Heydricha , Praha 2002; Jaroslav ČVAN ČARA, Heydrich , Praha 2004; H. G. HAASIS, Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha , Praha 2004.

13 práva vyhlášeného Heydrichem v Protektorátu na konci zá ří 1941 a skon čivšího v polovin ě ledna 1942 padlo na 450 lidí a více jak 2200 jich bylo odesláno do koncentra čních tábor ů. V dob ě, kdy se zastupující říšský protektor oficiáln ě ubíral vlády, objevily se n ěkolik tisíc kilometr ů od Prahy, v dobytém Kyjev ě, vyhlášky s rozkazem p řesídlení ur čené všem židovským obyvatel ům. Kamufláž vyšla výborn ě a tak mezi 29. a 30. zá řím 1941 bylo v malé rokli nazývané Babí Jar post říleno poprav čí jednotkou o síle p řibližn ě p ěti set muž ů p řes 33 000 lidí. Na tomto masakru nesl spoluzodpov ědnost i Reinhard Heydrich. Takový muž práv ě získává kontrolu nad Čechy, p řičemž se jeho pomocníkem stal celý „ú řednický“ aparát v četn ě Adolfa Eichmanna nebo Rudolfa Hösse.

1.2 Nástup SS-Obergruppenführera na post zastupující říšského protektora 27. zá ří 1941 se v protektorátním tisku objevila zpráva s titulkem „Říšský protektor svobodný pán von Neurath onemocn ěl. SS Obergruppenführer generál Heydrich ustanoven zástupcem říšského protektora.“ 2 Oficiální zpráva, kterou vydala ČTK pouze maskovala hlavní d ůvod odvolání Konstantina von Neuratha z funkce. Hlavním podn ětem byla jeho neschopnost čelit vzpurnému postavení české vlády a nastolit rychlý konec s množícími se odbojovými akcemi ve řejnosti. K vrcholným otev řeným projev ům nesouhlasu s okupa ční mocí byl bojkot protektorátního tisku od 14. – 21. zá ří 1941. Na mnoha místech poklesl prodej tiskovin až o 70%. Hitler nehodlal dále p řihlížet neklidu, který v Protektorátu panoval a rozhodl se pro radikální řešení. Dosadil do Prahy svého nejlepšího člov ěka. Ješt ě dopoledne p řistálo na ruzy ňském letišti letadlo s novým zastupujícím říšským protektorem na palub ě. Velmi rychle se pouští do práce a v již krátce po 15. hodin ě nechává zatknout p ředsedu vlády generála Aloise Eliáše, kterého si vzal jako rukojmí pro pevn ější spolupráci prezidenta Háchy, a o t ři hodiny pozd ěji ministra Havelku. O den pozd ěji, tj. 28. zá ří, je s nacistickou ob řadností uveden ve sv ůj nový ú řad. ČTK dosti výstižn ě zve řej ňuje onu pompéznost: „Dnes dopoledne se ujal svého ú řadu SS-obergruppenführer a generál policie Heydrich, zastupující říšského protektora a pov ěř ený výkonem jeho funkce. P řed 11. hodinou dopolední nastoupily na Hrad čanském nám ěstí p řed hlavním vchodem do Hradu čestné setniny branné moci, zbraní SS a policie. Na obou velkých stožárech prvního nádvo ří vlála vlajka říšská a vlajka SS. Obergruppenführer generál Heydrich se svým pr ůvodem p řijel na Hrad po hradní ramp ě, která byla vroubena špalí řem obecenstva. Po uvítání státním tajemníkem SS- obergruppenführerem K. H. Frankem vykonal p řehlídku čestných oddíl ů, p řičemž hrála vojenská hudba. (…) Za zvuk ů písní národa byla poté vzty čena na tereziánském traktu

2 Národní politika, Praha 30. zá ří 1941, titulní strana.

14 Pražského hradu vlajka říšského protektora.“ 3 Okamžit ě podniká první kroky k pacifikování českomoravského prostoru. V odpoledních hodinách se na Pražském hrad ě sešli k povinnému nástupu protektorátní noviná ři. Heydrich k nim m ěl krátký proslov a oznámil jim krajn ě nep říjemnou zprávu, která se pozd ěji objevila i na červených vyhláškách po celé zemi: „Na ochranu zájm ů Říše a obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava vyhlašuji tudíž, s poukazem na vyhlášení civilního výjime čného stavu ze dne 27. zá ří 1941 s účinností od 28. zá ří 1941 – 12. 00 hodin – až na další v okresích Oberlandrat ů Praha, Brno, Moravská Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, Kladno CIVILNÍ STAV VÝJIMEČNÝ.“ 4 2. října 1941 vyložil svoji novou politiku proti českému obyvatelstvu p ři audienci vysokých činitel ů NSDAP. Citovat budu pouze úryvky, které jasn ě ukazují sm ěr nacistických plán ů: „Musíme zde vlastn ě rozeznávati t ři velké skupiny. (…) druhá skupina jsou prostory východní, osídlené částe čně Slovany, o nichž musíme v ědět, že dobrotivost tam bude vykládána jen jako slabost, v nichž Slovan sám v ůbec nechce, aby s ním bylo zacházeno jako s rovným, a kde jest zvyklý, že se s ním pán nebratří. (...) A nyní, když pohlížíme na tyto v ěci jako na celek, bude vám jasné, že nelze tento česko-moravský prostor natrvalo nechat tak, aby Češi mohli říkat, že je to prostor jejich. (...) Každý N ěmec, který má zde význa čné postavení, se musí považovat za politického vojáka v ůdcova, musí vid ět naprosto jasn ě hlavní linii tohoto prostoru, potírání každé české samostatnosti, musí si p ři denním styku uv ědomovati, že Čech je Slovan, že tedy i Čech si vyloží každou dobrotu jen jako slabost. Že je šílenství polevit v jednotlivém p řípad ě, pon ěvadž to ten druhý neuzná, ale vždycky v záp ětí tuto povolnost si vysv ětlí jako slabost a p říšt ě p řijde s větším požadavkem. (...) Hlavní linie pro všechno naše jednání musí z ůstat nevyslovena, že totiž tento prostor musí být jednou n ěmecký a že Čech v tomto prostoru konec konc ů nemá co pohledávat. (...) K tomu dále pat ří, že se musí českým dělník ům p řirozen ě dát tak nažrat - smím-li to tak říct, aby mohli konat svoji práci. Je nutno však dávat pozor, aby Čech nepoužil podle své p řirozenosti této nouze Říše k získání n ějakého soukromého a vlastního mimo řádného prosp ěchu. Tento b ěžný úkol p ředpokládá, abychom především ukázali Čech ům, kdo je pánem v dom ě, aby zcela p řesn ě v ěděli, že zde velí německý zájem a jediným rozhodujícím činitelem je Říše, zastoupená v tomto prostoru svým velením, tedy také, pánové, vámi. Říše si nedá se sebou žertovat a je pánem v dom ě, tj. ani jeden N ěmec nesmí Čechovi n ěco odpustit, práv ě tak, jako je tomu v Říši se Židy, nesmí být žádný N ěmec, který by řekl: „Ale tento Čech je slušný. (...) Zažili jste, že jsem ve t řech dnech nasadil zde hezky ostré tempo. Zásadou bylo, abych provedl skutečně odstran ění a zat čení

3 Tamtéž. 4 Michal Burian, Atentát. Operace Anthropoid 1941 – 1942 , Praha 2002, s. 24.

15 stávajících skupin odporu. Cht ěl bych p řitom říci, že jsme v tomto sm ěru musili zjistit, že tyto organizace byly mnohem vyvinut ější a hotov ější, než m ůžeme z propaga čních d ůvod ů říci v tisku. Mluvím-li v tisku o skupinách odporu a o jednotlivých pachatelích, pak to d ělám proto, abych p řivedl český národ na myšlenku: Ne, aby ses s tím ztotož ňoval! Jinak bych zde musil bojovati proti celému národu, ale to se v dané chvíli nehodí do úkol ů dnešní války. Byla již organizace, která nestála významem za polskou a polská organizace v generální gouvernementu opravdu již za to stojí. To je za prvé. Druhým úkolem je likvidace a odstran ění oné vedoucí vrstvy, která v českém národ ě se m ůže stát nebezpe čnou ... “ 5 Tato slova nebyla pronesena jen tak do v ětru.. Nacist ům se skute čně da řilo rozbíjet jednotlivé složky domácího odboje takovým zp ůsobem, že b ěhem n ěkolika týdn ů byla zni čena tém ěř celá centrála ÚVODU. Toto d ění v Protektorát ě sledovali i vedoucí představitelé v Anglii v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Jejich zisk informací byl velmi omezený a dodávat zprávy z Čech až do Británie bylo tém ěř nemožné. Díky londýnskému vysílání se obyvatelé Protektorátu dozvídali o jednáních a postupech Spojenc ů, avšak zp ětné spojení udržovala po 8. červenci 1941 již jen vysíla čka doc. Krajiny s ozna čením SPARTA 1. Po zásahu Heydricha do celé struktury odbojové složky p řestávala tato sí ť fungovat a jen velice t ěžko se její trhliny nahrazovali novými lidmi. Naprosto nezbytn ě musely být domácí a zahrani ční odboj propojeny. Dalším d ůvodem bylo kone čné uznání československé exilové vlády, která m ěla díky svému ponižujícímu p řídomku „prozatimní“ mezi ostatními spojeneckými vládami dosti svízelné postavení. Nacisté se snažili udržet na území Protektorátu naprostý klid a vyvolat zdání, že Češi jsou v Německé říši spokojení a pomalu se m ění v nep řátele Spojenc ů. Rozsah sabotážních akcí byl v očích Brit ů vcelku malý a okupa ční moc se jakýkoliv odpor samoz řejm ě snažila zatajit. Řada p řišla na akce vedené ze zahrani čí.

5 František Ťopek, Údolí výstrahy , Havlí čkův Brod 1960, s. 31 – 35.

16 2. Výsadky a odbojové skupiny 2.1 Výsadká ř František Pavelka 3. října 1941 se u p řednosty zpravodajského odboru Ministerstva národní obrany v Londýn ě plukovníka generálního štábu Františka Moravce sešlo p ět muž ů. Podplukovník Bartík, major Pale ček, major Kr ček a rotmistr Gab čík s rotným Svobodou byli p řítomni dosti d ůležitého rozhovoru k operaci, jejíž p řípravy byly zachyceny v jednom z mála uchovaných dokument ů, nesl název Anthropoid. Moravec údajn ě řekl Gab číkovi a Svobodovi toto: „(…) M ěsíc říjen je měsícem našeho národního svátku, našeho osvobození. Je pot řeba v této situaci, kdy náš lid bude slavit nejsmutn ější svátek svého osvobození, aby tento svátek byl nějak podtrhnut. Bylo rozhodnuto, aby toto podtržení se stalo n ějakým činem, který by byl zaznamenán do d ějin práv ě tak, jako toto vražd ění. Jsou v Praze dv ě hlavní osoby, které representují toto vybíjení. Je to K. H. Frank a Heydrich, nov ě p říchozí. Podle našeho názoru jakož i našich vedoucích osob, je t řeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu. (…) Vznikají-li pochybnosti po tom, co jsem řekl, řekn ěte to. Gab čík i Svoboda souhlasn ě setrvávají na tom, úkol p řevzíti. Odchod obou bude uskute čněn kolem 10. X. t. r.“ 6 Ješt ě v noci z 3. na 4. října je ovšem uskute čněn jiný výsadek. Do Protektorátu se snesl svobodník aspirant František Pavelka, jehož doskoková plocha byla chybou navigace ur čena o 35 km západn ěji proti p ůvodnímu plánu, tedy u Čáslavi místo v Nasavrkách ve východních Čechách. Žádný z pozd ějších výsadk ů nebyl uskute čněn na p ředem ur čené místo seskoku. Zajímavá je výpov ěď Ludvíka Schulze, po válce zadrženého p říslušníka pardubického gestapa: „Týden 7 po mém nastoupení na gestapo, p řišla zpráva, že se chystá seskok parašutist ů u Nasavrk. Po obklí čení prostoru četnictvem bylo zjišt ěno, že seskok se udál n ěkde u Čáslav ě a na základ ě šet ření v Nasavrkách byl jmenován poštovní ú ředník Michálek, který celou v ěc m ěl inscenovati. Michálek byl zat čen a podal úplné doznání.“ 8 V dalším protokolu vypovídá Schulze o „honu“ na Michálka: „(…) bylo mi p řikázáno Kuchlerem a Krögerem, že mám p řipraviti v ůz, odjeli jsme do Chrudim ě, dále potom k Nasavrk ům a na Brádlo, kde shán ěli shora jmenovaní n ějakého Michálka, o kterém se dozv ěděli, že odejel n ěkam ke Chrudimi. Jeli jsme proto za ním a doty čného jsme u Nasavrk chytili. To se tenkráte jednalo o seskok n ějakého parašutisty u Nasavrk.“ 9

6 M. BURIAN, Atentát, s. 24. 7 Schulz nastoupil u gestapa již 6. června 1941, tudíž je jasné, že časový údaj je chybný. Vzhledem k tomu, že udává skute čně jen krátké časové rozmezí, k jinému seskoku do té doby na území Protektorátu nedošlo a Pavelka skute čně sesko čil u Čáslavy, považuji tuto výpov ěď za v ěrohodnou. 8 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulz, kart. 101, s. 50. 9 Tamtéž, s. 167.

17

2.2 Neúsp ěšné p ůsobení Pavelky na území Protektorátu Není mnoho možností jak se mohlo gestapo dozv ědět o seskoku. Nehled ě na to, že šlo vcelku najisto p římo za Michálkem. S ním skon čilo v rukách tajné policie dalších deset lidí. Mezi nimi i jistý Burša z Chrudimi. Práv ě na n ěho dostal o t ři m ěsíce pozd ěji záchytnou adresu Val čík, aniž by kdokoliv ze zpravodajc ů v Anglii tušil, že Burša již byl zat čen. Jak se však Michálek dozv ěděl o seskoku? P řes koho byl informován o p říletu Pavelky? Je možné, že zprávu podala Sparta, ale o tom se již žádné sv ědectví nedochovalo. Pokra čujme krátkým p říb ěhem prvního parašutisty v Protektorát ě. Poté, co Pavelka zjistil, že je v Koudelov ě u Čáslavi, pustil se nocí na správné místo seskoku. B ěhem 4. října se dostal na první záchytnou adresu Václava Doležala do prostoru p ředpokládaného seskoku, tedy do Nasavrk, pouhých deset kilometr ů od Ležák ů, a nebyl chycen, jelikož členové gestapa se vydali na pátrání do Čáslavi. Pavelka m ěl dovézt nový vysíla č Mark III, ale tato stanice s celým p říslušenstvím padla do rukou tajné policie. Po t řech týdnech, tedy již 25. 10. 1941, byl dostižen gestapem, aniž by mohl podat do Anglie jedinou zprávu.

2.3 P říprava operace Silver A Mezi tím však byla operace Anthropoid kv ůli p řerušení spojení se Spartou 1 10 odložena a p řednost dostal program Silver, který m ěl op ět pomoci navázat z Protektorátu radiový kontakt. Již od samého po čátku bylo po čítáno se t říčlennou skupinou. Do výsadku se hlásili všichni ú častníci naprosto dobrovoln ě a sami si mohli vybírat s kým cht ějí být do nebezpe čné akce povoláni. První z formujícího se Silver A, kdo vypl ňoval dotazník s osobními údaji a p řáním k nasazení v speciálních úkolech, byl Josef Val čík 11 . P ředvále čným povoláním byl vyu čeným koželuhem v Ba ťových závodech. Jako jediný ze Silveru A nem ěl žádné jazykové zkušenosti a v kolonce „jazykové znalosti“ dopsal pouze strohé „česky“ 12 . Drobná slabina v možnostech dorozumívání nezabránila jeho ú časti ve výcvikovém programu a následném výsadku. Druhý, kdo zapisoval do dotazníku své údaje, byl nadporu čík Alférd Bartoš 13 . Jeho jazykové znalosti byly výte čné a do kolonky tedy dodal „francouzky, anglicky, n ěmecky“ a k dotazu „jména

10 Vysíla čka Sparta 1 byla zajišt ěna gestapem 4. října 1941. 19. října 1941 byl poprvé zat čen agent A-54 Paul Thümmel, který dodával informace československé kontrarozv ědce. Nejd ůležit ější tok informací byl p řerušen. 11 Narozen 2. 11. 1914 ve Valašských Kloboucích, rotmistr. 12 AMV, Silver A, sign. 302–154–3, kart. 21, s. 62. 13 Narozen 23. 9. 1916 ve Vídni, nadporu čík.

18 osob se kterými chce být použit“ drobným písmem jmenoval „rtm. Val čík“ 14 . V armád ě byl již od roku 1935 a jako radista a parašutista m ěl ty nejlepší p ředpoklady získat ú čast a velení. Rozhodující údaj dopsal do řádku „znalost okres ů ČSR“ , do n ěhož poznamenal „Pardubicko (…) “ . To byl d ůležitý fakt pro pozd ější výb ěr oblasti, ve které m ěla skupina operovat. V Pardubicích totiž fungovaly strategicky d ůležité vojenské továrny a pot řebám války byla pod řízena drtivá v ětšina jejich produkce. Rozši řoval se závod na výrobu t řaskavin Explosia v Semtín ě, továrna na výrobu lé čiv v Rybitví, zv ětšovala se Prokopka, která vyráb ěla granáty a ani Telegrafia, jež dodávala obrovské množství spoja řského materiálu pro frontu, nez ůstala pozadu. 15 Významný komunika ční uzel, kterým se východo české m ěsto b ěhem první republiky stalo, musel být využit. Jestliže m ěl Anthropoid s nejv ětší pravd ěpodobností působit v Praze a Silver B na Vyso čin ě, pak byly Pardubice ideálním místem pro z řízení velitelství a vlakové spojení umož ňovalo snadný výjezd do celého Protektorátu. Do Prahy trvala cesta necelé dv ě hodiny, což byl též jeden z rozhodujících faktor ů. Vra ťme se ale k dotazník ům. Ješt ě zajímav ěji vyplnil sv ůj formulá ř nejmladší člen desantu, teprve dvaadvacetiletý Ji ří Pot ůč ek 16 . Hovo řil „anglicky, francouzsky, částe čně n ěmecky a jugoslávsky“ a již p řesn ě v ěděl, s kým chce být do nebezpe čných akcí vyslán „npor. Bartoš Alfred a rtm. Val čík“ 17 . Tito t ři muži byli ur čeni k dopravení a provozu nové vysílací stanice s kódovým ozna čením Libuše, která bude dodávat do Británie co nejpřesn ější informace o rozmíst ění nep řátelských vojenských útvar ů, navázání kontaktu s odbojá ři ze zbytk ů ÚVODU, dále bude poskytovat pomoc člen ům Anthropoidu a Silver B p ři spln ění jejich vlastního úkolu, m ěli však také sledovat každodenní život v Protektorátu v četn ě po časí. Bartoš se m ěl stát hlavou celé nov ě zbudované sít ě domácích odbojá řů i pozd ěji nov ě příchozích zahrani čních parašutist ů. Val čík m ěl být tím, kdo se musí p ředevším postarat o získání nových člen ů a zajiš ťovat sabotáže a Pot ůč ek, jakožto radista, dostal za úkol odesílat a p řijímat zprávy. Operace mohla být zahájena. Po dvou neúsp ěšných pokusech 18 o vysazení parašutist ů, kdy letadlo kroužilo až nad alpskými vrcholky, se to napot řetí m ělo kone čně poda řit. Ve 22 hodin 28. prosince 1941 odstartoval z letišt ě Tangmere v jižní Anglii čty řmotorový Handley – Page Halifax pod velením kapitána Ronalda C. Hockeye. Osmi členná posádka se m ěla postarat o velmi vzácný

14 AMV, Silver A, sign. 302–154–3, kart. 21, s. 61. 15 SOkA Pardubice, P říloha ke kronice m ěsta Pardubic, s. 50. 16 Narozen 12. 7. 1919 ve Vranov ě, svobodník. 17 AMV, Silver A, sign. 302–154–3, kart. 21, s. 63. 18 Pokusy o výsadek se uskute čnily 7. a 30. listopadu 1941.

19 „náklad“. Na palub ě bylo sedm českých parašutist ů. Ve skupin ě Anthropoid to byli rotmist ři Jan Kubiš a Josef Gab čík, v Silver A nadporu čík Alférd Bartoš, rotmistr Josef Val čík a svobodník Ji ří Pot ůč ek, v Silver B rotmistr Jan Zemek a četa ř Vladimír Škácha. Silver B s sebou nesl také vysíla čku, ovšem ta byla rozbita po seskoku a skupin ě se ani nepoda řilo navázat spojení s odbojovými organizacemi, proto svůj úkol nesplnila a v dalších událostech ohledn ě atentátu již nesehrála žádnou roli. Čerstv ě napadlý sníh velmi podstatn ě stížil orientaci posádky a tak se stalo, že Anthropoid, jenž opustil letoun 02. 24, byl vysazen místo východn ě od Plzn ě u obce Nehvizdy u Čelákovic, Silver A místo u He řmanova M ěstce až mezi Pod ěbrady a M ěstcem Králové ve 02. 37 a jako poslední byl vysazen ve 02. 56 Silver B, jenž namísto u Ždírce se ocitl u Kasali ček nedaleko P řelou če. Let Halifaxu sledovala po dobu letu nad Protektorátem velmi p řesná a výborn ě organizovaná hlásná služba Luftwaffe tzv. Flugmeldedienst. Zpráva o pr ůběhu letu se dostává do rukou Heydricha ješt ě týž ráno. Tak za čala trnitá, avšak z hlediska spln ění úkol ů, úsp ěšná cesta Anthropoidu a Silver A. Vydejme se za osudy vysíla čky Libuše a t ěch, kte ří jí bezprost ředn ě pomáhali, avšak i t ěch, kte ří za její provoz trp ěli, aniž by o ní kdy slyšeli.

2.3.1 První kontakt s domácím prost ředím Během skoku z letadla se skupina rozd ělila. Bartoš s Pot ůč kem dopadli o p řibližn ě kilometr dále než Val čík, ovšem všichni byli stále v domn ění, že jsou v blízkosti Čáslavi. Ve skute čnosti dopadli kousek od Králova M ěstce vzdálené n ěkolik kilometr ů od Pod ěbrad a Chlumce nad Cidlinou. Val čík musí v prvé řad ě ukrýt padák a vysíla čku, která šla na zem s ním. Jakmile tak u činí, sám se vydává do Chrudimi, kde však pomocná adresa již zat čeného Burši selhala a musel tedy pokra čovat na druhou. Tou bylo bydlišt ě Adolfa Švadlenky v Mikulovicích. Jeho syn Adolf vzpomíná: „ (…) sestoupil z hráze a p řišel mezi nás kamarády se zeptat, kde bydlí rodina Švadlenkova. Ty samoz řejm ě řekli, že tady je syn, a ten, že vás jako dovede dom ů. My jsme potom šli dom ů, cestou se vyptával na r ůzné v ěci, jaká je rodina, jací jsou kamarádi, jací jsou rodi če, kde jsou rodi če, jestli jsou zam ěstnáni. Cestou se rozebírali další v ěci, které k rodin ě pat řili, protože byl zv ědav, jestli je skute čně v Mikulovicích a jestli skute čně ta rodina existuje, protože on Mikulovice nikdy neznal a nebyl tady. (…) p řivedl [jsem] Josefa Val číka, kde jsme v rodin ě v kuchyni s ním mluvili. P řišel dost rozmo čený, m ěl tašku, aktovku, boty byly mokré, oblek mokrý. Dovnit ř, když jsem p řišel, nikdo nebyl doma, krom ě mé babi čky a mé mladší sestry které bylo 6 let. Vrátila se matka. Matka, potom, když uviděla cizího pána snažila se ho vzbudit. Po dlouhý době se jí to poda řilo. A postavil se stranou, p ředstavil se. Pro m ě a sestru to byla osoba neznámá a byl

20 v té dob ě strach o koho se vlastn ě jedná, protože provokatér ů se v dob ě Protektorátu pohybovala celá řada.“ 19 To bylo první setkání Val číka se spolehlivými Čechy na domácí půdě. U Švadlenku se prospal, poté ho Švadlenka dovedl k Františkovi Valentovi 20 . Práv ě Valenta jako jediný z celé v ětve nejlépe informovaných pardubických pomocník ů p řežil válku a mohl o p říb ěhu Val číka podat nejpodrobn ější informace. Val čík žádal Valentu o odvezení vysíla čky, která stále byla v míst ě p řistání u M ěstce Králové. Vydali se tedy spolu za Stanislavem Tycem do Dražkovic, který byl majitelem autodílny. Ten nebyl schopen auto ihned p řipravit a slíbil pomoc až na ve čer. Val čík se Švadlenkou uznali, že by to mohlo být příliš nebezpe čné prodlení a oba se vydávají do Pardubic, asi na doporu čení Švadlenky, a kontaktují u čitele Janá čka v Pardubicích. Jejich prosbu o pomoc p řijal a odjel s nimi vlakem do Pod ěbrad, kde koupili san ě a jeli hledat místo p řistání. Našli jej a vysíla čku také. Když však poznali, že p řevezení vysíla čky na saních by bylo p říliš nebezpe čné, ponechali vysíla čku v hostinci 21 , který je položen na silnici mezi Chlumcem a Pod ěbrady. Museli se vrátit zp ět do Pardubic a zde sehnali autodopravce, jistého Balcara. Ten ovšem nev ěděl, co vlastn ě p řeváží. Tak se vysíla čka dostala až do bytu u čitele Josefa Janá čka v Pardubicích. Ješt ě týž den se vrátili zp ět k Městci automobilem Františka Hlad ěny, aby odvezli zbylou část výstroje. Ne vše mohli vzít najednou, proto se vrátili ješt ě i následující den, tj. 30. prosince 1941, vozem, který vlastnil a řídil Stanislav Tyc. Na míst ě však shledali, že tam, kde m ěla být ukryta ješt ě letecká kombinéza a polní lopatka, není v ůbec nic. „Jeli jsme tam(Pod ěbrady), zase jsem nev ěděl pro co. Akorát mn ě bylo strašn ě divný, že m ůj otec, a čkoliv to byl automechanik, si tam nechal celý den opravovat auto.“ 22 Zbývající dva členové výsadku a sice Bartoš a Pot ůč ek zakopali padáky a vydali se do blízkých Hoš ťalovic, kde p řespali v byt ě řídícího u čitele. Ješt ě týž den, tj. 29. prosince 1941, se oba vypravili do Pardubic, tedy do jedné z městských částí Studánka. Zde totiž bydlela učitelka V ěra Junková, bývalá Bartošova p řítelkyn ě. Bartoš okamžit ě dává o své p řítomnosti v Protektorát ě v ědět své mamince do Pardubic Antonii Bartošové: „Dne 28. prosince 23 asi

19 František DOSOUDIL, Pardubický památník Záme ček a zpravodajský výsadek Silver A , Pardubice 2003. Videozáznam 40 min. Sv ědek Adolf Švadlenka, syn spolupracovníka Silver A Adolfa Švadlenky. 20 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Františka Valenty z 22. kv ětna 1945, s. 73. Valenta byl jedním z mála ze zat čených spolupracovník ů Silver A, kterému se poda řilo p řežít válku. Po pokusu o sebevraždu v červnu 1942 byl hospitalizován v pardubické nemocnici a v zá ří 1942 p řevezen do psychiatrické lé čebny v Německém (Havlí čkov ě) Brod ě, kde díky pé či léka řů p řežil vále čný konflikt. 21 Domnívám se, že se jedná o obec Lov čice, která je nejbližším místem od místa dopadu mezi zmi ňovanými městy. 22 F. DOSOUDIL, Pardubický památník, Videozáznam 40 min. Sv ědek Ji ří Tyc, syn Stanislava Tyce, blízkého spolupracovníka Silver A. 23 Toto datum je s ur čitostí mylné. Jak jsem již p ředeslal v úvodu, let zachytila n ěmecká letecká služba v noci z 28. na 29. prosince. Tudíž časovému harmonogramu odpovídá až den následující, tj. 29. prosinec.

21 v 10 hodin ve čer oznámila mi paní Bartošová, že p řijel její syn Fréda. Tuto zprávu p řinesla paní Bartošové sle čna V ěra Junková, u čitelka ze Studánky, spoluža čka a p řítelkyn ě A. Bartoše.“ 24 Oba muži u Junkové strávili noc a Pot ůč ek dostal od svého velitele t ři dny dovolené, aby mohl odjet ke svému otci až k Plzni. Sám Bartoš odjel do Libom ělic nedaleko Chrudimi k příbuzným. 1. ledna 1942 vyrazil Bartoš na záchytnou adresu ke Švadlenkovy, ale nikdo nebyl doma proto se vypravil ješt ě k Valentovi. Zde se schází s Val číkem. Desant je kompletní.

2.3.2 Spekulace o umíst ění vysílací stanice Libuše Vysílačka sice byla bezpe čně ukryta, ale musela být uvedena co nejd říve do provozu a to přímo v Pardubicích by bylo zna čně riskantní. Pokyny dané v Anglii jasn ě oznamují, že musí zahájit vysílání do 17. ledna, do kdy byl udržován nep řetržitý odposlech na p řijímacích stanicích. Poté by, a čkoliv by radiotelegrafisté v Británii byli stále na p říjmu, byl výsadek považován za neúsp ěšný. Času do vypršení termínu bylo zatím dost, ale nikdo nev ěděl, jak dlouho m ůže hledání úkrytu trvat. Ješt ě 1. ledna se Bartoš rozhoduje, co nejd říve nalézt místo, odkud by se dalo bezpe čně podávat zprávy do Anglie. Odjel tedy do Barchova k Novému Bydžovu, kde m ěl velkostatek jeho kamarád z vojny Hladík. Ten pravd ěpodobn ě s umíst ěním vysíla čky souhlasil a Bartoš se vrací s výsledkem zp ět: „Když se pak vrátil Bartoš zp ět a sd ělil nám toto rozhodnutí, mn ě, Švadlenkovi a Val číkovi, rozmluvili jsme mu to, pon ěvadž se říkalo, že matka tohoto Hladíka se stýká s Němci a dále pak, že místo je nep říhodné, pon ěvadž blízko letišt ě, kde by byla snadná kontrola se strany N ěmc ů.“ 25 Bartoš d ělá dosti ukvapené záv ěry. Našt ěstí byl p řesv ědčen ostatními členy, aby nebyl převoz k Hladíkovi uskute čněn. Ovšem vybrat vhodné místo pro vysíla čku, byl úkol snad nejt ěžší a ani zdaleka nebylo rozhodnuto o jejím umíst ění.

2.3.3 Rozší ření okruhu spolupracovník ů a p řevoz Libuše do lomu Hluboká Bylo bezpodmíne čně nutné vy řídit nové platné doklady. Díky Janá čkovým kontakt ům na úředníky nemocenské pokladny v Pardubicích Jaroslava Šorma a Antonína Pištoru získali pracovní knížky. Vystavení ob čanských legitimací zajistil starosta z Opatovic nad Labem Jan Jozíf. Janá ček zase doklady pracovního ú řadu z Holic a k řestní listy obstaral Bartoš

24 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, k. č. 82, Výpov ěď Boženy Ševcové bez datace, s. 78. Ševcová byla sousedkou paní Bartošové a o akci se od ní dozv ěděla. 25 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, k. č. 82, Výpov ěď Františka Valenty z 22. kv ětna 1945, s. 73.

22 u evangelického fará ře z Bílého Podolu. Zam ěstnání nakonec zajistil op ět Janá ček. Val čík dostal místo praktikanta v hotelu Veselka v Pardubicích, jehož majitelem byl Arno Koš ťál. Toto zam ěstnání m ělo výhodu i nevýhodu. Do Veselky chodili jako velmi častí hosté příslušníci pardubického gestapa. Dokonce ob čas zavítal i sám Walter Lehne, po Gerhardu Clagesovi druhý nejvyšší p ředstavitel tajné policie. Parašutisté tedy po čítali, že by nikoho z Němc ů nenapadlo, že by se zahrani ční odboj odhodlal p řiblížit tak blízko – to byla výhoda. Nevýhodou bylo, že Val čík sice mohl rozhovory gestapák ů poslouchat, ale jak víme již z úvodního p ředstavení Val číka, nemohl jim rozum ět, jelikož n ěmecky nehovo řil. Koš ťál pak skrze parašutisty získal kontakt na ležácký mlýn a ob čas do n ěho zajel. 26 Bartoš se stal zam ěstnancem v pojiš ťovn ě Sekuritas v Pardubicích, což umož ňovalo zna čnou mobilitu po okolí a Pot ůč ka zam ěstnal František Vaško jako no čního hlída če v lomu Hluboká, jehož byl vlastníkem, vzdáleného pouhých 400 metr ů vzdušnou čarou od osady Ležáky. To ješt ě nikdo netušil, že se Hluboká stane i místem prvního provozuschopného úkrytu vysílací stanice. Jako správce tohoto lomu pracoval Vašk ův bratr Jind řich, bývalý Bartoš ův kamarád z vojny. Výsadká ři dostali nová jména. Z Alfréda Bartoše se stal Josef Moty čka, Josef Val čík se „p řejmenoval“ na Miloslava Šolce a Ji ří Pot ůč ek na Aloise Procházku. Během n ěkolika dalších dní Bartoš kontaktuje i nadporu číka Krupku, který také, jako Bartošova matka, bydlel v Pernerov ě ulici v Pardubicích. Okamžit ě dostává úkoly a zapojuje se do akcí. Další pomocníci p řichází krátce po Krupkovi. Ludvík Balcar, obchodník bydlící Na Sk řivánku v Pardubicích, Karel Pokorný z Trnové a ú ředník v Explosii Jaroslav Dvo řák z Doubravice. Všichni s sebou p řivádí i své manželky. Val čík zase získává veled ůležitou spojku: „Val číka jsem seznámil s učitelkou Ludmilou Malou, bytem Pardubice, u leg. parku, pon ěvadž cht ěli mít byt blízko u nádraží. U čitelka Malá starala se o celé zaopat ření a krom toho obstarávala spojení mezi Prahou a mezi celou skupinou ilegální.“ 27 Na žádost Val číka odjíždí k jeho matce v polovin ě ledna Švadlenka do Smoliny v Beskydech: „P ředal jsem tam dopis od Val číka a sjednal sch ůzku s jeho matkou a Val číkem do Brna na příští ned ěli. Asi za 14 dní nato, p řijel Val čík ův švagr a bratr do Mikulovic na moji adresu.“ 28 Skupina se rychle rozši řuje. A získává nové stoupence, jen co je vysíla čka odvezena z Pardubic. K tomuto odvozu bylo použito Vaškova nákladního auta z lomu. Vysíla čku doprovázel i Bartoš. Tak se Libuše dostává na venkov, malé vesnice Mi řetic, vzdálené přibližn ě 30 kilometr ů od Pardubic a pouhé dva kilometry od Ležák ů.

26 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Františka Br čáka z 23. ledna 1968, s. 74. 27 Tamtéž. 28 Tamtéž.

23 2.4 Ležácká odbojová skupina V roce 1941 byla Rudolfem Choutkou ze Skaly 29 (bývalým nadporu číkem čs. armády) a toho času obchodníkem s látkami, založena malá odbojová skupina. Choutka se samoz řejm ě snažil zapojit spolehlivé spolupracovníky a k pasivní účasti získal i vrchního četnického strážmistra Karla Kn ěze z Vrbatova Kostelce 30 , se kterým hovo řívali na politická témata. Na Ležákách, tedy v rajonu strážmistra Kn ěze, vzniká již krátce po za čátku okupace jiná odbojová bu ňka nazvaná podle svého zakladatele „ ČENDA“: „Jako prvý p řichází s návrhem Čenda Bureš z Ležák ů. Sídlem této skupiny jsou Ležáky, pozd ěji je navázáno spojení na majitele žulových lom ů Františka a Jind řicha Vaško. (…) z Ležák ů jest navázáno spojení do širokého okolí. Zbran ě a ostatní materiál jsou po ruce. Ležáky jsou snad na prvním míst ě, které navazuje spojení se zahrani čím. Vše pokra čuje slibn ě. Navázáno jest též spojení na četnickou pátrací stanici v Chrudimi, kde v r. 1940 dochází k zat čení n ěkolika člen ů. Pro nedostatek d ůkaz ů však dochází k jejich propušt ění a tak se pracuje dále.“ 31 Mezi p řipravené odbojá ře tedy pat řil práv ě majitel lomu „Hluboká“ František Vaško z Pardubic, jeho bratr a správce téhož lomu Jind řich Vaško (bývalý poru čík čs. armády) z Mi řetic, dále mechanik lomu „Hluboká“ Karel Svoboda z Mi řetic (bývalý letec čs. armády) a soukromý autodopravce Vincenc Bureš z Ležák ů. K výše jmenovaným se p řipojili obyvatelé ležáckého mlýna, tedy mlyná ř a majitel Jind řich Švanda, jeho švagr Josef Š ťulík a ú četní lomu Černík, který byl v těsném sousedství s ležáckým mlýnem, Miloš Stantejský. K těmto muž ům musíme p řipo čítat i jejich manželky, tedy ženu Františka Vaško Marii, Bertu Svobodovou, Františku Švandovou, Marii Š ťulíkovou a Františku Burešovou, které byly bu ď okamžit ě nebo v pr ůběhu jara do fungování skupiny zapojeny. Po p říchodu parašutist ů se o jejich zpravodajském úkolu b ěhem n ěkolika m ěsíc ů dozvídají i zbylí obyvatelé mlýna, tzn. sta ří manželé Š ťulíkovi, starší pomocník Pila ř a mladý mlyná řský u čeň Pavliš. Hlavní organizáto ři tedy Švanda, Š ťulík, Svoboda i Kn ěz mají mladé rodiny a od samého za čátku museli v ědět, jak obrovsky riskují nejen životy své, ale i životy svých nejbližších. Je pravdou, že sv ědectví v čelákovského fará ře Krále, ke kterému se dostaneme pozd ěji, vypovídá o p říliš naivních p ředstavách n ěkterých člen ů „ Čendy“ o okupa ční moci. Ale zp ět k rodinnému zázemí odbojá řů . Švanda se pyšní malou tém ěř t říletou Emilkou a dvouletou Bohumilkou, Š ťulík dvouletou Jarmilkou a ješt ě ne ro ční Maruškou, Svoboda má již čtrnáctiletou dceru V ěru a Kn ěz dva kluky, šestnáctiletého Karla a t řináctiletého Jaroslava.

29 Mapa regionu je v příloze. 30 Vrbat ův Kostelec je vzdálen od Skaly p řibližn ě 2 km, Ležáky p řibližn ě 6 km, Mi řetice 8 km. 31 NA, MV-L, C 6178, Ležáky, Povále čná výpov ěď Jaroslava Kotába, vrchního inspektora kriminální policie v Chrudimi bez datace, bez stránkování.

24 Jindra Vaško a jeho paní čekali rodinu na konci června 1942. Čen ěk Bureš s ženou Františkou zatím rodinu nem ěli, možná cht ěli jen po čkat než Čenda dostaví v Mi řeticích d ům a budou se moci odst ěhovat z chalupy Bohá čových, rodi čů Františky. K těmto odvážným je nutno p řipo čítat ješt ě bývalého četníka stanice ve Vrbatov ě Kostelci. Od roku 1941 již člena kriminální policie v Chrudimi, strážmistra Kotába, blízkého přítele Karla Kn ěze a bývalého strážmistra ve Vrbatov ě Kostelci. Ten m ěl pod kontrolou některé stejn ě smýšlející kolegy na chrudimské četnické stanici. Kotáb netušil, že je v Ležákách umíst ěna vysíla čka, ani nev ěděl o parašutistovi. P ředával však Karlu Kn ězovi, Čeňku Burešovi a n ěkdy bratr ům Vaškovým informace o nálad ě obyvatelstva, o vojenských transportech a fotografie ute čenc ů z Říše, ke kterým m ěl na chrudimské služebn ě p řístup. 32 Věděl, že se skupina okolo Kn ěze schází ve mlýn ě u Švandy, nem ěl však tušení, jak rozsáhlá organizace pod Kn ězovým vedením pracuje.

2.4.1 Zprovozn ění vysílací stanice „Libuše“ „První ned ěli 33 v lednu r. 1942 p řivezl autem pan Vaško Ji řího Tolara (Pot ůč ka) i s vysílací stanicí. Téhož dne ji namontoval m ůj manžel ve strojírn ě kamenolomu a již t řetího dne po namontování dostali spojení s Anglií. 34 Tolar byl ubytován u nás a každý den ve čer od 22 hod. do rána do 5 hod. spole čně s mým manželem vysílali ve strojovn ě.“ 35 Aparaturu bylo nutné dostat co nejrychleji z Pardubic od Janá čka a o jejím kone čném umíst ění se rozhodovalo až v Mi řeticích. Ty byly svojí polohou velice výhodné. Kontakty Vašk ů na spolehlivé stoupence v této oblasti byly vynikající a navíc na četnické stanici ve Vrbatov ě Kostelci, do jejíhož rajonu Mi řetice spadaly, byl vrchní strážmistr Kn ěz, což de facto vy řadilo policejní orgán ovládaný okupa ční mocí, z jeho činnosti. Uv ědomme si, jaké m ěli parašutisté št ěstí, že se naskytly takové podmínky úkrytu. Vždy ť v policejních složkách bylo obrovské množství spolupracovník ů gestapa - v nedaleké Prose či byl velitel četnické stanice ve spojení s tajemníkem gestapa Prausem, štábní kapitán Petrovický z téže stanice byl ve spojení s vrchním tajemníkem Oto Schultzem, poru čík četnictva Teplý z Litomyšle byl ve spojení

32 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Jaroslava Kotába z 24. ledna 1968, s. 72. 33 První ned ěle roku 1942 nese datum 5. ledna. 34 V noci z 8. na 9. ledna 1942 skute čně zachytila Británie signál vysíla čky, nedostala však žádnou konkrétní zprávu. 35 Ladislav ŠÍMA, Ležáky. Vražda muž ů a žen. Odvle čení d ětí do ciziny. Srovnání osady se zemí , Praha 1947, s. 62. Výpov ěď manželky Karla Svobody, Berty Svobodové, která byla vyslechnuta v roce 1945. Tuto Šímovu práci považuji za nejkvalitn ější z prací, které byly k vypálení obce Ležáky vydány. Autor byl policejním inspektorem MV a cituje dokumenty a sv ědecké výpov ědi k této události. Mohu sám potvrdit tím, že řadu z nich jsem osobn ě v AMV a NA četl. Proto považuji citace za nejvýše v ěrohodné.

25 s pozd ějším komisa řem gestapa Fritschem a v nedalekém Hlinsku byl zarytým stoupencem okupant ů velitel četnické stanice Kudrnatsch. 36 Ve stejný den, kdy byla p řivezena Libuše, byla z Prahy odeslána všem četnickým pátracím stanicím v Protektorát ě tato zpráva: „Bu ďtež nenápadn ě, le č pozorn ě sledovány ve všech obcích celého Protektorátu osoby, které do té které obce p řišly po 29. prosinci 1941 , bu ď úpln ě jako cizí, nebo tam p řišly znovu po delší p řestáce /2 až 3 roky/, tam se zdržují bu ď řádn ě p řihlášeny nebo i nep řihlášeny, nemají zam ěstnání a p řes to mají dostatek pen ěžních prost ředk ů. Jména takových osob bu ďtež p říslušnými četnickými stanicemi hlášeny p římo Úst řednímu četnickému pátracímu odd ělení, proti osobám samým však nebudiž zakro čováno a nikterak nebu ďtež upozor ňovány na p řihlašovací povinnost, nejsou-li p řihlášeny.“ 37 Kn ěz evidentn ě nesm ěl rozkaz splnit. Avšak musel mít jistotu, že ani ostatní členové pátrací stanice nebudou p říliš horlivý ve své práci. Leden a po čátek února hrál vrchnímu strážmistru do karet, protože na stanici konali službu z pěti četník ů pouze t ři a sice samotný Kn ěz, štábní strážmistr František Br čák a strážmistr Josef Lorenc. Štábní strážmistr Jan Pavlík byl od října 1941 až do 19. června 1942 na školení v Praze a štábní strážmist Alois Pla ček byl od 9. února až do 1. července 1942 na soust řed ění v Horním Bradle a a čkoliv o p řítomnosti Ji řího Pot ůč ka-Tolara v ědělo do vypálení Ležák ů všech p ět strážník ů, ti dva chyb ějící m ěli v případ ě zat čení alespo ň n ějaké alibi. Zatím nikdo nem ěl p ředstavu, kde by bylo nejvhodn ější místo pro vysílání, jelikož vysíla čka musela mít dostate čný p řívod elektrického proudu. Bylo vytypováno n ěkolik úkryt ů:„(…)Když jsem vstupoval do ozna čeného domu 38 otevíral Karel Svoboda práv ě dve ře do sín ě a hned mi říkal, že cht ěl práv ě jíti ke mn ě a pozval m ě do svého bytu. Svoboda byl velmi vážný a když jsem se posadil pravil mi: „Podej mi ruku“ a dále řekl: „Znám t ě jako dobrého Čecha a dobrého chlapa – víš máme tady vysíla čku.“ Manželka Karla Svobody, která byla p řítomná k tomu dodala: „Ne abyste n ěco n ěkde řekl, všechny by nás zast řelili!“ Na to se m ě Karel Svoboda zeptal a žádal m ě o radu, kam by se m ěla vysíla čka umístiti a též mi řekl: „Vím že jsi také telegrafista.“ Dále se ptal, zda-li by nebylo místo pro vysíla čku u nás nebo u hajného Hudce. Řekl jsem mu, že ve vesnici to nebude vhodné, že p řijde mnoho lidí a žádnému nelze v ěř it a navrhl jsem, že by se vysíla čka mohla umístit v lom ě. Svoboda s tím souhlasil a p ři tom mn ě řekl ješt ě, že vysíla čka byla shozena n ěkde u P řelou če a parašutista,

36 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 55. 37 M. BURIAN, Atentát, s. 49. 38 Manželé Svobodovi bydleli ve rodinném dom ě v Mi řeticích č.p. 58. Obývali pouze dv ě místnosti. Další místnost byla Jind řicha Vaško. Ten se b ěhem jara odst ěhoval práv ě k Holubovi do Dachova.

26 kterého Svoboda jmenoval Lojza, že se zdržoval u správce lomu Jind řicha Vaško. Když jsem odcházel řekl mi Svoboda, že až m ě bude t řeba tak mn ě řekne.“ 39 Pot ůč ek se snažil navázat spojení od noci z 8. na 9. ledna, ovšem stále nedostával žádnou odpov ěď . Nejistoty, zda je vysíla čka v ůbec schopná pracovat, bylo pot řeba okamžit ě se zbavit stejn ě jako nastalého problému. Neopravitelná závada by naprosto zničila plánované cíle výsadku: „Vysíla čka však m ěla n ějakou poruchu a proto p řijel ješt ě jeden muž z Pardubic 40 a spole čně jsme se snažili aby vysíla čka fungovala. To se nám také poda řilo, o čemž jsme se p řesv ědčili, když jsme na mojí p řijímací stanici na krátkých vlnách zachytli o tom zprávu. Pak vysíla čka již bezvadn ě fungovala. Další akci provád ěli již parašutisté. Svoboda chodil ve dne do práce a ve čer s parašutistou do strojovny, kdež musel postavit anténu a zapnout stanici na proud.“ 41 V noci ze 14. na 15. ledna je zahájeno pravidelné vysílání s již opravenou a dob ře fungující Libuší. Do Londýna se díky rostoucí síti „zv ědů“ dostává stále v ětší množství veled ůležitých informací. Kn ěz, jenž byl hlavní spojkou mezi malou Choutkovou organizací a „ ČENDOU“, si Choutku testuje a žádá ho o pomoc p ři dodávání zpráv, které, jak mu nazna čí, má možnost posílat do zahrani čí. Pozd ěji mu sd ělí, že „parašutista se jmenuje Lojza, byl dopraven vzdušnou cestou do okolí Pardubic a že se ob čas zdržuje v Ležákách u mlyná ře Švandy a v lomu u správce Jind řicha Vaška, nebo tam zam ěstnaného strojmistra Svobody.“ 42 Až v tuto chvíli se Choutkova strana dozvídá o „ ČENDOVI“. Nakonec zavede Kn ěz ve druhé polovin ě ledna Pot ůč ka k Choutkovi do Skaly a oba je seznámí. Pot ůč ek tam ješt ě té noci přespí a od tohoto okamžiku již chodí pravideln ě po n ěkolika dnech pro informace p římo k Choutkovi. 43 Bylo t řeba vy řešit ješt ě další problém a sice v bezpe čném dovozu získaných materiál ů od Bartoše z Pardubic do Hluboké. V tuto chvíli mohl dosti výrazn ě pomoci již výše uvedený Vincenc Bureš, majitel autobusu, který konal pravidelné dopravní spojení mezi Mi řeticemi, Chrudimí a ob čas Pardubicemi. Je pravd ěpodobné, že k podobnému ú čelu byla užívána i auta Vašk ů z lomu, ovšem nikdo z řidi čů v té dob ě o parašutistech nev ěděl a už v ůbec netušil, jaký náklad p řeváží. Nemáme tudíž o takovém využití žádné zprávy. T řetí, nej čast ěji využívanou možností dopravy informací byl sám Pot ůč ek, který často jezdil do Pardubic a získával pot řebné informace p římo od Bartoše.

39 AMV, Sít ě gestapa, sign. 305–197–5, kart. 6, Výpov ěď Bohuslava Holuba z 2. zá ří 1945, s. 86. 40 S nejv ětší pravd ěpodobností se jedná o Františka Valentu, majitele bytu v němž je ukryt Val čík, který byl na vojn ě také telegrafistou. Vylou čit nem ůžeme elektrotechnika ing. Alvína Palouše z Pardubic. 41 AMV, Sít ě gestapa, sign. 305–197–5, kart. 6, Výpov ěď Bohuslava Holuba z 2. zá ří 1945, s. 86. 42 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325–4–1, kart. 6, Výpov ěď Jaroslava Choutky z 23. listopadu 1967, s. 20. 43 Tamtéž.

27 Bartoš s Val číkem byli umíst ění vysíla čky zkontrolovat a poradit se na dalších postupech: „Val čík a Bartoš byli n ěkolikrát na návšt ěvě u Tolara, ale nikdy nebyli p řítomni vysílání, nebo ť se zdržovali v Pardubicích, kde byl jejich štáb.“ 44

2.4.2 P ůsobení desantu v Ležákách a jeho vnímání obyvatelstvem „Člov ěč e, co ten Svoboda, to bych rád v ěděl, co on to sem chodí d ělat. V zim ě prost ě, záv ěje, všechno zametený, sníh a tady máš šlápoty a Svoboda byl v lom ě. Co sem chodí d ělat? Co tady d ělá?“ Toho si lidi všimli a to m ě na to upozornil taky Hronek. A on Svoboda i sám dal najevo, prozradil, že tam byl, že se šel podívat. Ale vysv ětloval to jenom starostí a pé čí, abychom byli p řipravený, aby bylo všechno v po řádku. A nebo, že si ud ělal vycházku.“ 45 Dělník v lom ě Hluboká Josef Bureš, bratranec Vincence Bureše, tímto zp ůsobem popisuje první podez ření, které se obecn ě mezi ostatními zam ěstnanci ší řilo. Samoz řejm ě nemohli svá tušení dávat nijak otev řen ě najevo, ale jak sv ědek dále popisuje, ostatní, kte ří si podobného chování také všimli, si kladli stejné otázky. Parašutisté svá úto čišt ě st řídali. Vytvo řili si řadu úkryt ů, kde mohli relativn ě v klidu pracovat. St řídání byt ů bylo důležitou sou částí konspirace. Po dopadení všech t ří parašutist ů a výsleších těch, kte ří jim pomáhali, bylo gestapem zjišt ěno 23 úkryt ů. Ale p ři p řesunech byl díky časté mobilit ě takový člov ěk daleko nápadn ější v místech, kde n ějaký výrazný pohyb cizích obyvatel nebyl p říliš ve zvyku. V malých vesnicích jako byly Mi řetice, Ležáky nebo Vrbat ův Kostelec se sousedé velice dob ře znali a tudíž bylo nápadné, že do té doby nevídaná návšt ěva se zdrží n ěkolik dní, pak zmizí, op ět se objeví na pár dní, zase odjede. Uv ědomme si, že jde o dobu Heydricha… a gestapa… a konfident ů. „M ěli jsme tady totiž parašutistu Ji řího Tolara v Pardubi čkách. V domku mé matky Boženy Hovorové číslo 110. Tohoto parašutistu k nám p řivedl ú ředník nemocenské pojiš ťovny Jaroslav Šorm, který u nás bydlel v polovi čce února a bydlel u nás řekn ěme až do toho řekn ěme 20. června. N ěkolik dní byl u nás potom zase odjel. V ětšinou jezdil na kole. My sme se ho nikdy neptali, on nám taky ne říkal. Když k nám p řišel, tak nás požádal, abychom se ho na nic nevyptávali. Že to je p říliš nebezpe čný.“ 46

44 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 62. Výpov ěď Berty Svobodové, vyslechnuta v roce 1945. 45 Oral history, sv ědek Josef Bureš, nar. 1922, audiozáznam z 26. 8. 2004. Bureš byl zam ěstnán v lomu Hluboká od jara 1941 do léta 1945. Byl p římým pod řízeným Karla Svobody. 46 F. DOSOUDIL, Pardubický památník Záme ček, Praha 2003. Sv ěděk František Hovora, syn Boženy Hovorové, blízké spolupracovnice Silver A, zast řelené na Záme čku 2. 7. 1942.

28 Pot ůč ek-Tolar-Procházka byl ubytován v Mi řeticích u Svobodových, pozd ěji se přest ěhoval do mlýna, pak m ěl další úkryt u Hovorových a u sle čny Junkové v Pardubicích nebo na sádkách v Bohdan či. Tedy dosti často se st ěhoval… a s ním ob čas i vysíla čka. Celá ležácká skupina se scházela u Švandy ve mlýn ě. Jak popisuje strážmistr Br čák, chodili tam Vaškové, Svoboda, Š ťulík, Kn ěz, on sám i Pot ůč ek hrát karty. 47 Též poslouchali každý den cizí rozhlas na nep řihlášeném Š ťulíkov ě rádiu. 48 Na své „Kennkart ě“ m ěl Pot ůč ek jako oficiální zam ěstnání uvedeno, že je u čitelem z Pardubi ček nebo také no čním hlída čem v „Hluboké“. Tak byl také p ředstavován a ješt ě bylo p řipojeno, že je p říbuzným rodiny mlyná ře. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale pro obyvatele z okolí byl tento nový, sympatický a stále usm ěvavý mladík dob ře znám: „Pot ůč ka, toho pamatuji, kdyby proti mn ě šel, tak bych ho ihned poznal. My jsme nev ěděli, že je to parašutista, ale prý p říbuznej (!) ve mlejn ě. No a ten chodil takhle normáln ě po okolí. M ěl na sob ě v ětšinou šus ťák, klobou ček malinko ke stran ě nosil, štíhlej, spíš huben ější člov ěk. Pamatuju, že chodil každou ned ěli do kostela k nám na V čelákov. Tenkrát jsme nev ěděli pro č, to až te ď po letech, ale stále m ěl jednu ruku v kapse. Moje domn ěnka je, že tam nosil zbra ň.“ 49 Tedy zopakuji-li t ři tvrzení, pak byl Tolar hlída č nebo u čitel nebo p říbuzný n ěkoho z mlýna nebo všechno dohromady. To byla všeobecn ě rozší řená identifikace nového obyvatele. Tyto t ři totožnosti m ěl po celou dobu pobytu v Mi řeticích a Ležákách. Existuje však ješt ě další sv ědectví trošku zm ěněného povolání: „Ten Pot ůč ek, ten p řeci, já nevim, kde táta [vrchn. stráž. Karel Kn ěz] tenkrát sehnal uniformu, a chodil s ním. Tady (v Mi řeticích) procházel. Vyložen ě byl Pot ůč ek oble čenej do uniformy četnický. A byl tady. D ěda povídá: „Ty máš novýho četníka?“ (…) To mohlo být na ja ře n ěkdy, b řezen, duben. Protože už m ěl uniformu. Sníh ani nebyl. To mohlo být v dubnu. (…) „Já sem tátovi říkal, kdes ho vzal.“ [pozd ěji vypráv ěl d ěde ček Jaroslava Kn ěze] On ve skupin ě nebyl. Tak mu to říct nemohl. O tomhle v ůbec není nikde zmínka.“ 50 Událost se odehrála kousek od návsi v Mi řeticích, naprosto neskryt ě p řed zraky soused ů. Je nepravd ěpodobné, že by si „nového“ strážníka nikdo další nevšiml nebo by mu jeho „nové“ povolání nep řišlo podez řelé. Vzhledem k tomu, že v Mi řeticích byli minimáln ě dva 51 z ob čan ů členy Vlajky, v Hlín ě jeden ob čan 52 , ve Skale u Vrbatova Kostelce také jeden 53

47 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Františka Br čáka z 23. ledna 1968, s. 74. 48 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše – opis a dopln ění, s. 127. 49 Oral history, sv ědek Josef Víšek, nar. 1926, audiozáznam ze zimy 2001-2002. 50 Oral history, sv ědek Jaroslav Kn ěz, nar. 1929, syn vrchní četnického strážmistra Karla Kn ěze, audiozáznam z 3. července 2004. 51 Z vyšet řování Ministerstva vnitra z roku 1945 se jednalo o Vlastu Maršíkovou a peka ře Stehna z Mi řetic. 52 Jaroslav Lacman z Hlíny.

29 a v Dřeveši další t ři54 , bylo takové p řevle čení dosti velký hazard. Stále mi však chybí d ůvod, který Kn ěze vedl k zap ůjčení uniformy. Že by jenom spole čně monitorovali okolí? Kdo však m ěl o existenci vysíla čky již vcelku jasné informace bylo gestapo. Velmi často hlídkovala tajná policie v okolí. Projížd ěli vesnicemi nebo prolétali nad okolím a snažili se zam ěř ovat: „Již v zim ě ke konci roku 1941 se říkalo, že auto a letadlo s anténou hledá někde v okolí tajnou vysíla čku.“ 55 „Jakmile po čala tato vysíla čka vysílati a když N ěmci zachytili její vysílání, tu seznali, že ona vysíla čka nebude daleko umíst ěna od Pardubic. Proto do zdejšího okolí p řijížd ělo gestapo z Pardubic velmi často, za ú čelem sledování a zjiš ťování, kde vysíla čka by mohla býti umíst ěna. Mimo toho, podle udání obyvatelstva, byli vid ěni u Ležák ů r ůzní muži, kte ří pozorovali osadu Ležáky a její okolí. Tito neznámí muži byli pravd ěpodobn ě konfidenti, které sem pardubické gestapo vysílalo na zv ědy.“ 56 P řesto však již gestapáci dokázali ur čit alespo ň okruh ve kterém se vysíla čka nachází. Ur čen byl trojúhelník Slati ňany – Nasavrky - Skute č. Práv ě ve Skut či bylo vojenské letišt ě a letouny často pronikaly do vzdušného prostoru nad V čelákovem, Mi řeticemi a Ležáky, takže se Bartoš stejn ě letišti a nebezpe čí z něho plynoucího nevyhnul. Krátce p řed zatýkáním v Ležákách, tedy po čátkem června, se na „Hluboké“ rozši řuje nová zpráva. N ěkolik kameník ů se v odpoledních hodinách vracelo dom ů ze V čelákova do Ležák ů a do Dachova. Za hospodou ve V čelákov ě zabo čili doprava a šli p ěšinou mezi poli, která je dovedla k lesu. Asi nap ůly cesty je v lese potok, který vyv ěral kousek pod hrází Hluboké. Dno tohoto potoka bylo vydlážd ěno pro žeb řiňáky a vlevo asi dva metry od n ěj byla kamenná lávka pro p ěší: „To echo, podle n ějakého ozna čení, jak si zam ěř ovali to místo, tak jeden kameník p řišel na to, že to je zna čka zaměř ovací. On to byl radista na vojn ě no a tak upozor ňoval na to, že to je takový divný. (…) To byl n ějakej Franta Dachovskej 57 , chodil do Hluboký, d ělal starostu. On byl radista na vojn ě. No jak se šlo na Ležáky po tý cest ě od nás, tak tam byla n ějaká zna čka namalovaná s nějakým ozna čením, sm ěrem, jak to tak n ějak zam ěř ovali. Nevím jaký p řístroje. Takže za čalo se tam o n ěč em v ědět.“ 58 Nyní byly p ředneseny čty ři nep říliš známe p řípady, p ři kterých získávali nezasv ěcení obyvatelé ur čité podez ření. Z ůstávali, našt ěstí pro odbojá ře, pouze p ři tichém dumání a nikdo se nesnažil na vlastní p ěst zjiš ťovat, co Svoboda v lom ě d ělá, co znamenají podivná auta s vojáky se sluchátky na uších nebo koho a co ozna čuje konkrétn ě podivná zna čka.

53 Karel Novotný ze Skaly. 54 Karel Andrák, Antonín Vaško a Jan Josef Polák z Dřeveše. 55 Farní kronika m ěstyse V čelákova, výpov ěď fará ře Krále z roku 1950. Bez číslování zadních stran. 56 SOA Zámrsk, Gestapo, kart. 2, Hlášení vrchního strážmistra Blažka z 14. dubna 1947, s. 62. 57 František Dachovský, starosta Mi řetic, sehrál svoji další úlohu 24. 6. 1942 p ři vypálení obce. 58 Oral history, sv ědek Josef Vacek, nar. 1926, audiozáznam zima 2001-2002.

30 2.4.3 D ěti v roli aktivních pomocník ů a sv ědk ů Mezi Mi řeticemi, pop ř. Ležáky a četnickou stanicí ve Vrbatov ě Kostelci bylo nutno p řenášet vzkazy. Vrchní strážmistr Kn ěz si našel pomocníky, kte ří samoz řejm ě netušili, že vlastn ě přímo pomáhají p ři jedné z nejv ětších vojenských akcí odboje. P řenést kousek papíru s poznámkou nebo vy řídit ústní vzkaz p řece nebylo nic špatného a nikoho by nenapadlo hledat podobné vzkazy hlavn ě u d ětí. Vzpomínka pana Kn ěze na jeden z otcových pokyn ů: „(…) vím jako kluk, že chodil k nám [Ji ří Pot ůč ek - Tolar] do Kostelce do bytu za tátou, že se tam sešli. A takhle byl a táta mn ě povídal: „Járo, jede vlak, b ěž k vlaku a dávej pozor, ať k nám nikdo nechodí. Kdyby n ěkdo šel, tak honem p řib ěhni.“ On to byl takovej p ěknej, černej chlap. Na schodech, jak táta povídá: „ Jardo utíkej, jede vlak, tak utíkej. My si tajhle zajdeme s pánem.“ Kdepak mn ě nemohl víc říct. „Kdyby n ěkdo k nám šel, tak nám dej hned vědět.“ 59 Jaroslav také p ředával tajné vzkazy do mlýna i dalším osobám: „Táta pot řeboval zprávu. Já nic nev ěděl, pochopiteln ě, t řináctiletej kluk ze školy. „Tajhle máš n ěco, prosim t ě dojdi do mlejna a dej to panu Švandovi a nashledanou.“ To chodil tam taky T řísko z Kostelce. Doležal taky. (…) Tomu už bylo dvacet let. Dneska už t řináctiletí v ědí, ale tenkrát.“ 60 Ješt ě d ůležit ější úlohu sehrával, ve výpov ědi Kn ěze, zmi ňovaný Josef Doležal. Bydlel v Habrov či v chalup ě, která bývala p ůvodn ě místem obecního ú řadu, jehož p řednostou byl jeho otec. Strážmistr Kn ěz bral dvacetiletého Josefa n ěkolikrát s sebou na rozcestí od Dachova k lomu Hluboká a dal mu úkol hlídat. Ale co hlídat?: „Byla už jarní doba. Nebyla zima. Nechalo se tam vydržet. Podal mi baterku a říká: „Když p ůjde n ěkdo cizej, naprosto cizej, koho nebudeš znát z okolí, tak se s ním bav a dej v ědět. T řeba se podívej kolik je hodin.“ Aby zaregistroval sv ětlo [baterky] . (…)Tak tam v těch místech. Po tom míst ě sem prošel párkrát. Ne že bych tam svítil, když chodili ty lidi z toho biografu [v obci Dachov ě byl v provozu letní biograf – pozn. autora] , to ne. Ale prost ě, když už nastal odchod t ěch lidí, když už nastal ten klid no ční, tak sem tam tu hodinu byl a potom se ke mn ě otec [Karel Kn ěz] vrátil a skon čilo to. (…)V tý dob ě sem nemoh v ědět, jestli n ěkdo bere vobilí. Nebo jestli tam někdo leze. To sem nemohl v ědět, jestli pan Kn ěz n ěkoho nehledá. To sem nemoh v ědět, on se mn ě nesv ěř oval.“ 61 Další st řípek, ale d ůležitý st řípek, p řikládá paní Poláková, . Vypráví o jedné zvláštní návšt ěvě Svobody v jejich rodinném domku v Mi řeticích: „Tatínkovi řekl: „Franc, musim ti

59 Oral history, sv ědek Jaroslav Kn ěz, nar. 1929, audiozáznam z 3. červenec 2004. 60 Tamtéž. 61 Oral history, sv ědek Josef Doležal, ro č. narození 1922, bytem Habrove č, audiozáznam 5. července 2004.

31 říct, že tady máme v rajonu, že ve mlejn ě jsou parašutisti a že každej ve čer vysílaj. Že vysílaj do Anglie. Že se jim ten první rozhovor, co se pokusili navázat, že se jim nepoda řil, ale hned druhý den poté, že mluvili s tím vedením parašutistů v Anglii. A náš tatínek mu řekl: „ Karle, rány boží, tohle ale v ůbec nikomu ne říkejte, protože víš, co by se mohlo stát. Víš, jak jsou Němci precizní na odposlech. A pan Svoboda říkal: „Jó Franc, to my víme, ale my máme lidi, který to jako hlídaj.“ Náš tatínek to v ěděl, že vysílaj. (…) A taky říkal, že hned jak volali napodruhý, tak že je pozdravil pan prezident, že jim pod ěkoval za jejich činnost. Tohle tenkrát pan Svoboda řek našemu tatínkoj. (…) Utkv ělo mi to v pam ěti, natož když tatínek povídal: „Ale Karle, m ěli byste dávat v ětší pozor, protože už se o tom jako dost mluví, že se tady n ěco děje. A víš jakou maj N ěmci techniku.“ 62 Poslední v ětou se potvrzuje v ědomí o odbojové činnosti v okolí Mi řetic. Tento rozhovor však slyšelo čtrnáctileté d ěvče! A ť bylo jakkoliv spolehlivé, v ědělo až p říliš mnoho. Byla tak ohrožena ješt ě i další rodina, která se akce účastnila pouze pasivn ě. Skute čně zásadní neopatrnost a hrubé porušení konspirace.

2.4.4 Rozši řování sít ě odbojá řů v blízkém okolí Ležák ů Svoboda také zabíhal do dosti nebezpe čných rozhovor ů. Pravd ěpodobn ě si sondoval, kdo z dělník ů v lom ě by ješt ě teoreticky mohl být získán pro spolupráci nebo v případ ě, že by se omylem n ěco podstatného dozv ěděl, alespo ň nebyl nebezpe čný: „Vyvolával rozpravu na téma odboje z Moskvy nebo z Londýna. O tom mluvil, o parašutistech a shozech, že jsou. Ale n ějaké konkrétní zmínky, že n ěco ví nebo že n ěco existuje v těsné blízkosti, toho se vyvaroval. Mluvil v souvislostech na podporu toho odboje. Ale to se mluvilo ovšem jen mezi lidmi d ůvěrn ě známými. To se zase nikdo nesv ěř oval. Protože tam bylo dost p řípad ů z Mi řetic, protože kv ůli ší ření rozhlasovejch zpráv a poslouchání to odnesli trestem. To byl t řeba bejvalej u čitel a starosta Mi řetic Blatník.“ 63 Kdy se st ěhuje Tolar z Mi řetic do ležáckého mlýna? Na tuto otázku nabízí odpov ěď mladý, teprve šestnáctiletý mlyná řský u čeň Jan Pavliš, který odhaduje první trvalejší pobyt Tolara ve mlýn ě n ěkdy na polovinu února. Nejvíce podrobností se však Pavliš dozvídá až počátkem června. Budiž to dalším d ůkazem zapojení d ětí do akcí. Vra ťme se k otázce příchodu Tolara do mlýna: „K nám do mlýna za čal docházet vícemén ě pravideln ě asi dva měsíce p řed polovinou dubna, tedy n ěkdy v únoru 1942. Od poloviny dubna u nás p řespával. Každou st ředu jsem musel do Pardubic do školy a to jsme jezdili spolu a já mu nosil r ůzné

62 Oral history, sv ědkyn ě Jaroslava Poláková, nar. 1928, audiozáznam z 8. července 2004. 63 Oral history, sv ědek Josef Bureš, nar. 1920, audiozáznam zima 2001-2002.

32 věci k vlaku do Vrbatova Kostelce. M ěl stále u sebe pistoli str čenou do zadní kapsy kalhot - devítku.“ 64 Vysíla čka m ěla časté poruchy. Hlavn ě praskaly lampy, kterých v žádném p řípad ě nebyl dostatek. Proto musely být získány další zdroje, odkud p řípadné chyb ějící sou částky získávat: „Asi za týden 65 p řišel ke mn ě op ět bratr, ve spole čnosti Val číka, který na mn ě žádal, abych mu obstaral n ějaké lampy do vysíla čky. Lampy jsem jim obstaral.“ 66 Ke spolupráci je vedle mlyná ře Švandy získán i další obyvatel mlýna Miloš Stantejský. Ten byl velmi ochotný pomoci a hlavn ě m ěl tu možnost obstarat pot řebné části do vysíla čky. Využil tedy známostí svého otce v Přelou či a požádal jej, stejn ě jako Tyce jeho bratr, o nové lampy: „P ři jedné z návšt ěv m ě syn žádal, zda bych nemohl opat řiti v Radiovce v Přelou či jistý typ lampy do jejich vysíla čky, ježto mají práv ě poruchu. Vypráv ěl, že bývá p řítomen vysílání tajných zna ček do Anglie, a že jim dokonce sám pan president vzkázal svoje pod ěkování. S panem u čitelem (!) byli prý velmi dob ří p řátelé a chodívali spolu do lesa.“ Na konci ledna získává skupina neocenitelnou pomoc – další vysíla čku: „(…) šel jsem navštívit svého bratra Františka do nemocnice v Pardubicích, kde bratr byl zam ěstnán jako strojník. Ten mi d ůvěrn ě sd ělil, že v Pardubicích jsou již parašutisté. Nazna čil mi, že by cht ěl s nimi vejíti ve spojení a to jak on sám, tak Dr. Barto ň. Řekl dále, že Dr. Barto ň má vysíla čku, ale že nem ůže získat spojení s Anglií, sám že sice dob ře slyší, neví však, jestli jeho vysílání je v Anglii slyšet.“ 67 Valenta zprost ředkoval seznámení MUDr. Barton ě s Val číkem: „Ješt ě v únoru 1942 si vyžádal Dr. Barto ň z nemocnice v Pardubicích, prost řednictvím Františka Tyce, mistra v nemocnici, který byl bratrem Stanislava a Václava Tyce z Dražkovic, spojení s Val číkem. Já jsem s Val číkem okamžit ě poslal do nemocnice Švadlenku, který byl znám s Františkem Tycem, Val číka mu p ředal. Tyc jej dovedl k Dru Barto ňovi. Dr. Barto ň pak s touto skupinou do svého zat čení spolupracoval.“ 68

64 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 26. dubna 1947, s. 655. 65 Z celkové výpov ědi vyplývá, že se jedná o polovinu ledna 1942. 66 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, LS 985 46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Josefa Tyce bez datace, s. 75. 67 Tamtéž. 68 Tamtéž, Výpov ěď Františka Valenty z 22. kv ětna 1945, s. 73.

33 3. Bezpe čnostní aparát 3.1 Gestapo jako ú činný nástroj státní moci „Täterforschung“ je ozna čení, které užívá n ěmecká historiografie a které je na hranici mezi historickým a právním ozna čením. Výzkum pachatel ů a jejich motivací k páchání ot řesných čin ů se do pop ředí sv ětového výzkumu dostal p řevážn ě na za čátku devadesátých let minulého století, i když publikace zabývající se fungováním nacistického režimu vznikly již v 60. letech 20. století, souvislá výzkumná činnost byla zahájena až v posledním desetiletí minulého století. Samotný výzkum „minulého“ ztrácí svoji výpov ědní hodnotu, pokud ho nedokážeme vysv ětlit a za členit do „sou časného“ a také odvážn ě do „budoucího“. Otázka „Wie es eigentlich geschehen ist?“ je sice d ůležitým motivem k poznání uplynulých d ějů, ale pot řebám dnešního výzkumu už nesta čí. Pachateli se staly nejen instituce ale hlavn ě jejich věrní stvo řitelé a nohsledi. Na pachatele je nutno pohlížet jako na individuální osobnosti, pro které sice existují shodné zp ůsoby jejich chování, ale daleko více jednají na základ ě vlastních rozhodnutí. Tato individua pochází z nejširších vrstev spole čnosti, od zahradník ů a řadových úředník ů, p řes elektromontéry a policii, po řidi če a léka ře. Řada z nich se v soukromí netajila svými pochybami nebo dokonce odporem k nacismu a samotnému Hilterovi, p řesto se stali činiteli, kte ří tento režim svým jednáním podporovali a prosazovali. Na jedné stran ě bylo chování řadových nacionálních socialist ů omlouváno jejich dobrými úmysly a zápalem pro nerozpoznanou zlo činnou ideologii. Tím se však smývala odpov ědnost, kterou na svých bedrech tyto nižší vrstvy nesly. N ěmecká povále čná spole čnost p řisuzovala brutální excesy na okupovaných územích p ředevším p ředstaveným elitám. Ty však málokdy p římo vraždili. Ve vražedných formacích objevují oby čejní muži, kte ří svoji úlohu chápou jako rozkaz, n ěkdy u nich m ůžeme pozorovat zvrhlé pot ěšení z nastávajícího činu, daleko čast ěji však odpov ědnost v ůč i spln ění rozkazu. Toto chápání odpov ědnosti se týká daleko více čet ur čených k přímé likvidaci opozice. Než však došlo na území Protektorátu k tomu, že byl někdo p řed poprav čí četu p ředveden, prošel byrokratickým řízením v podob ě instituce gestapa. Rozhodn ě není v zájmu historické v ědy spokojit se se zažitými a často mylnými představami uplynulých d ějů a s jejich hodnocením. Klišé, která tak vznikla a jejichž existenci udržuje p řevážn ě laická ve řejnost, je nutné vyvracet novými zp ůsoby interpretací pramen ů. Jedin ě tak, m ůžeme postavit sou části tragédie Ležák ů do nového úhlu pohledu a p řiblížit je sou časnému čtená ři a jeho myšlenkovému prost ředí. Gestapo hrálo ve všech okupovaných zemí úlohu represivní složky. Nebylo pouze aparátem teroru, ale umož ňovalo konfident ům

34 a udava čů m z řad civilního obyvatelstva vyhnout se zni čujícímu nátlaku ze stran státní moci, a být jí sou časn ě prosp ěšný. Nejen pomoc ze strany civilního obyvatelstva umož ňovala rozší ření vlivu gestapa. Neopomenutelní jsou členové této represivní instituce. Jen omezen ě u nich m ůžeme pozorovat vstup a spolupráci z hlediska p řesv ědčení o nacionáln ě socialistické myšlence. Jak je patrno z náznak ů v soudních protokolech, vstoupila řada člen ů pardubické služebny ke gestapu až po vypuknutí války a n ěkte ří k němu byli p řid ěleni dokonce až dodate čně p řes ú řad práce. Ve v ětšin ě se nedají rozlišit stupn ě brutality jednotlivých ú ředník ů, které by nasv ědčovaly dlouhodob ějšímu interiorizování a prohloubení sadistického chování. Tak mohli osobní problémy a mezilidské vztahy získat politický podtext udáním, a to již mohlo dostat pod kontrolu gestapo. Tajná státní policie našla své po čátky v Německu, což je pot řeba brát v úvahu. Její první zkušenosti s použitím šikany a násilí se odehrávali díky německým člen ům na n ěmeckém obyvatelstvu. Do okupovaných zemí tak vstoupila do zna čné míry zkušená moc, která dokázala využít spole čenských a morálních zm ěn napadených stát ů ve prosp ěch ješt ě hlubšího rozkladu p ředchozího státního z řízení. Ve vnímání obyvatel byl st řed represivní moci a kontroly nacismu zt ělesn ěn institucí gestapa. To bylo hluboce zako řen ěno ve spole čnosti a s ní skrze osobní vztahy jeho člen ů s konfidenty, zat čenými, sd ělovacími prost ředky či vztahy rodinných p říslušník ů, soused ů, p řátel též na různých spole čenských úrovních propojeno. Z pohledu p ůsobení gestapa na protektorátní spole čnost je nesmyslné rozd ělit ji ostrou linií na vládnoucí a ovládané. Gestapo sice mohlo představovat tém ěř všemohoucí mikrosv ět, což byla také vn ější úmyslná prezentace, rozhodn ě ale nefungoval v sociálním vzduchoprázdnu. Gestapo dostalo na okupovaných územích ješt ě v ětší prostor v možnostech zavedení a rozvíjení vyhlazovací politiky. Protektorát se v této oblasti nacházel v jakémsi „záv ětří“ na rozdíl od ostatních okupovaných zemí, p ředevším východní Evropy. Plná represivní síla gestapa se rozvinula p ředevším b ěhem druhé Heydrichiády. Pro pochopení tragédie Ležák ů bychom m ěli správn ě posoudit nejen chování aktér ů odboje p římo i nep římo zapojených do fungování vysíla čky Libuše, potažmo uskute čnění atentátu. Jako zásadní problém jednotlivých fází p řípravy vyvražd ění a vypálení Ležák ů se v dosavadní vydané literatu ře jeví nezachycení a tém ěř žádná reakce „historik ů“ na chování člen ů pardubického gestapa a jeho „social co-operation“ 69 . Gestapo, je jako oficiální

69 Robert GELLATELY, The Gestapo and German Society. Enforcing Racial Policy 1933-1945 , Oxford 1990, s. 130. Blíže Ludwig EIBER, Zur „Effektivität“ der Gestapotätigkeit und der Funktion der Gestapo im faschistischen Terrorsystem. Anmerkungen zum Referat von Gerhard Paul , in: Brigitte Bertlekamp-Werner Röhr (Hrsg.), Terror, Herrschaft und Alltag im Nationalsozialismus. Probleme einer Sozialgeschichte des deutschen Faschismus, Münster 1995.

35 bezpe čnostní instituce doposud popisováno jako tém ěř jednolitá, oparem brutality zahalená anonymní masa agresivních muž ů (o ženách zde slyšíme ve skute čně výjime čných případech), kte ří se objevují v kožených pláštích a s naprostou suverenitou ne čekan ě zatýkají kohokoliv, kdo jeví jen nepatrné podez ření. Tento popis, tolik typický pro literaturu SRN a NDR 50. let 20. století, je umoc ňován i použitými p řívlastky a jedním dechem i odsouzením bez hlubší analýzy byrokratického mechanismu. Ob čas mezi ú častníky brutálních akcí vysvitnou lidé, vymykající se negativn ě svým chováním norm ě, a ti pak jsou p říklady „typického“ nacisty a gestapáka. Podobný p řípad má i pardubické popravišt ě v podob ě šoféra Mikiska. Sám jsem k této p ředstav ě p řisp ěl ve své publikaci, aniž bych si uv ědomil za řazení jmenovaného mezi nelidské hyeny a nadhodnocení významu jeho chování. Podlehl jsem lí čení ostatních gestapák ů, kte ří jeho asociální chování v podob ě okrádání a hanobení zast řelených, až p říliš zvýraznili. Ale u Mikiska nemáme jediné zprávy, že by vydal rozkaz k zabití nebo dokonce zabil. Mikisek je charakterem svého chování na hranici mezi asociálním a antisociálním. Jeho charakteristika a pochvaly stran nad řízených vytvá ří u čtená ře p ředstavu nefalšovaného nacisty. Ale tento sup mohl spo řádat pouze to, co mu zanechali jiní. Daleko p řevažujícím motivem jeho jednání byla snad sexuální úchylnost, teprve pak pocit uznání stran nad řízených, prosp ěchá řství a až na konec boj za nacistickou ideologii. Vzhledem k zacházení s mrtvými se hodil jako p řípad sadistického, amorálního nacisty-nohsleda, který uvol ňuje fantazii čtená řstva, ale ne jako pr ůměrný bojovník za ideologii nacismu. Mikisek je více ob ětí toužící po spole čenském statutu a uznání svých vzor ů a nadřízených, než p říkladem plodu nacistické výchovy. Vedle n ěho p ůsobili v nacistickém státním aparátu vysokoškolští u čitelé – historici, léka ři, technici. Teprve v nich se zrcadlí nebezpe čí nacismem zneužitých intelektuálních schopností.

3.2 Dosažitelnost pramen ů k výzkumu pardubické služebny gestapa Otázkou, která se mi p ři četb ě literatury týkající se gestapa neustále vtírá do mysli, je, kým byli oni „pr ůměrní“ a „anonymní“ členové této organizace? Jaké se snažili použít prost ředky pro dosažení rychlé nacionáln ěsocialistické kariéry? Jaké vztahy byli mezi jednotlivými členy pardubické ú řadovny? Jaký vedli soukromý život? Pro vytvo ření podrobné analýzy k mým otázkám se nám nedochoval dostatek pot řebných pramen ů, p řesto se p ět po válce v Československu zadržených a vyslechnutých gestapák ů (Schulze, Hanouske, Aschenbrenner, Woller a Schmecktahl) o svých nad řízených a kolezích zmi ňují, nejen v čist ě pracovních souvislostech. Zvláštností z ůstává, že o svých

36 post řezích o sociálním fungování ú řadovny pardubického gestapa hovo ří jako by mimochodem; aniž by se jich vyšet řovatel cílen ě otázkami tohoto typu ptal. Další d ůležitou výjimkou v povále čných výsleších člen ů v jiných obvodech Protektorátu je chudoba pramen ů na tyto soukromé post řehy vyšet řovaných; a to i v případ ě podrobn ě vyšet řovaných Lidic! S maximálním d ůrazem na vytvo ření charakteristických profil ů viník ů se budeme snažit vysv ětlit jejich p ředstavy absolutní moci a jejího napl ňování. Dalším pramenem nám je na základ ě osobní zkušenosti a výslech ů sepsaný dokument, který pochází z pera Bed řicha Matury, člena Svazu národní revoluce, který se vycházel ze sv ědectví a soudních spis ů výše jmenovaných člen ů gestapa. Jako druhý pramen nám poslouží osobní spisy jednotlivých člen ů gestapa, kte ří byli sou časn ě členy SS. Ty jsou uloženy ve Spolkovém archivu v Berlín ě pod ozna čením „Berlin dokument center“ (BDC). Třetím podstatným zdrojem poznání pardubické služebny jsou protokoly po válce vyslýchaných člen ů. Jejich výpov ědi najdeme v „Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen“ v Ludwigsburgu u Stuttgartu ve vyšet řovacích spisech p řípadu „Strecker“ 70 .

3.3 Vznik služebny a archivn ě doložitelné životopisy jejích zam ěstnanc ů Pardubická služebna gestapa po čala svoji činnost se vznikem Protektorátu 16. 3. 1939 a až do konce téhož roku podléhala ú řadovn ě v Hradci Králové 71 . V jejím čele se b ěhem více jak pětileté existence vyst řídali celkem čty ři vedoucí kriminální komisa ři, dr. Canaris (b řezen – červen 1939), Hardtke (1939), Clages (1939-1943) a Fritsch (1943-1945). Vedoucím pardubické služebny byl ke konci roku 1939 jmenován Gerhard Clages 72 Člov ěk do zna čné míry dobrodružné povahy. Narodil se 26. června 1902 v Braunschweigu jako syn výprav čího. Školní vzd ělání m ěl na úrovni základní školy. V roce 1918 se dobrovoln ě p řihlásil k pomocné služb ě a byl nasazen ve Švédsku. V říjnu 1918 vstoupil jako dobrovolník do vále čného lo ďstva a zde byl činný až do roku 1920. Mezi lety 1921-1925 byl zam ěstnán u automobilové firmy v Braunschweigu jako obchodní zástupce. V této dob ě, přesn ěji roku 1922, vstoupil do NSDAP a 1923 do SA. Poté co byla činnost automobilky ukon čena získal práci na parníku firmy Hamburg-Amerika-Linie. Jako námo řník tak navštívil

70 Friethjof Strecker byl velitelem jednotky Schupo v Tábo ře, která b ěhem druhé Heydrichiády provád ěla popravy zat čených osob. Na základ ě tohoto zjišt ění byl proti Streckerovi zavedeno v roc 1958 trestní stíhání, jehož součástí bylo vícemén ě náhodné vyt ěžení n ěkterých p říslušník ů pardubické služebny gestapa. 71 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-1, kart. 6, s. 18. 72 Bundesarchiv Berlin (BDC), sign. SSO/SS-Führerpersonalakten, kart. 00255, Gerhard Clages.

37 oba americké kontinenty, východní Asii a plavil se i v Pacifiku. Od roku 1931 byl op ět bez zam ěstnání a to si našel cestu k pomocné policii (Hilfspolizei). Na doporu čení svého nad řízeného byl v dubnu 1934 p řijat k SS v hodnosti Untersturmführer. V roce 1938 se dopustil p řečinu proti řádu SS, který se táhl jako černá skvrna v jeho záznamech – nezažádal Himmlera o povolení ke s ňatku a p řesto se oženil. Až dodate čně, a s důtkou, Himmler s ňatek povolil. Dalšího povýšení se do čkal až k prvnímu zá ří 1940 a sice do hodnosti Obersturmführera. Dva roky poté, tedy prvního zá ří 1942 se stal Hauptsturmführer. Své poslední povýšení m ěl získat k 9. listopadu 1944. Dostal ho o n ěco d říve a to již 15. října, k datu svého úmrtí v budapeš ťských ulicích. Druhou významnou osobností pardubické služebny byl zástupce velitele Walter Lehne 73 . Narodil se 19. b řezna 1891 v Magdeburgu. Po ukon čení základního vzd ělání studoval až do roku 1910 hudbu. Poté vstoupil do armády. Zde strávil první sv ětovou válku v předních frontových liniích. Od zá ří 1919 získal uplatn ění u pomocné policie v Hamburgu. Místo zam ěstnání po roce m ění a p řechází do Hamburgu-Altony a roku 1923 se dostává ke kriminální policii, kde se zdrží až do roku 1933. Posléze je p řeřazen k cizinecké policii a od června 1936 je činný u pohrani ční policie ve Flensburgu. Od června 1932 je členem NSDAP. Alois Aschenbrenner 74 se narodil 20. října 1914 v Jihlav ě. Byl prvním dít ětem v rodin ě, po n ěm se narodili ješt ě sestra a t ři brat ři. Od října 1936 do října 1938 aktivn ě slouží v čsl. armád ě v Brn ě. V srpnu 1939 vstupuje do SS a od ledna 1940 je p řijat jako kriminální asistent u gestapa v Pardubicích. Heinrich Aschenbrenner 75 se narodil 4. prosince 1918 stejn ě jako jeho starší bratr v Jihlav ě. Po absolvování m ěšťanky se vyu čil strojním mechanikem. Po krátkodobém zam ěstnání u technických služeb v Jihlav ě byl kv ůli nedostatku pracovních míst propušt ěn, ale brzy našel místo u automobilky Tatra. V roce 1937 vstoupil do čsl. armády a sloužil v Brn ě. Na podzim 1938 onemocn ěl, ovšem z armády byl propušt ěn až v únoru 1939. Po obsazení „Rest-Tschechei“ se p řihlásil k SS. Komandatura gestapa v tomto roce nabírala nové členy a díky tomu se k této bezpe čnostní složce dostal i Heinrich. Posléze, b ěhem roku 1940, byl p řevelen do Pardubic. Po složení odborných zkoušek byl v dubnu 1941 povýšen na kriminálního asistenta.

73 Tamtéž, sign. RS, kart. D0585, Walter Lehne. 74 Tamtéž, kart. A0125, Alois Aschenbrenner; SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 979/46 Alois Aschenbrenner, kart. 81. 75 Tamtéž, Heinrich Aschenbrenner.

38 Franz Ripper 76 se narodil 18. ledna 1914 také v Jihlav ě. Poté, co vychodil m ěšťanku pracoval u svých rodi čů na statku. Na p řelomu roku 1930/31 nastupuje do u čení na odborné škole zem ědělské. Pak se vrací op ětovn ě na statek rodi čů , kde je až do roku 1936. Práv ě v tento rok nastupuje u čsl. armády a propušt ěn je až 28. října 1938. Od kv ětna 1939 je přid ělen ke gestapu v Pardubicích, kde v dubnu 1941 je povýšen na kriminálního asistenta. Josef Kuchler 77 se narodil 19. b řezna 1915 v Dobré Vod ě. Po základním vzd ělání nastupuje do u čení, a sice jako holi č/kade řník. Do roku 1937 byl vícekráte nezam ěstnaný, dokud nebyl v říjnu téhož roku povolán k čsl. armád ě. Zde z ůstal až do listopadu 1938, kdy na vlastní žádost armádu opouští a je op ět nezam ěstnaným. Od prvního dubna 1939 je členem gestapa v Pardubicích a od tohoto dne je také členem NSDAP. Ovšem již od roku 1935 byl členem SdP. Franz Banach 78 se narodil 15. dubna 1908 v Eichwaldu v Prusku, kde pracoval jako řidi č. Od roku 1934 byl p řijat jako zam ěstnanec gestapa v Liegnitz ve Slezsku. Mezi lety 1935-1939 byl u státní policie v Berlín ě. Členem NSDAP se stal už v roce 1931 a v témže roce byl členem i SA. Hubert Hanouske 79 pocházel z Kuksu, kde se 19. kv ětna roku 1900 narodil. Vyu čil se zahradníkem a v roce 1920 nastoupil u čsl. četnictva, kde p ůsobil až do listopadu 1939. Za tu dobu zm ěnil své pole p ůsobnosti n ěkolikrát. Byl činný jako četník v Trutnov ě, Mezimostí, ve Vápenném Podolu, v Se či a Borové u Poli čky. V listopadu 1939 byl následkem nervového onemocn ění na vlastní žádost propušt ěn. V dubnu 1940 nastupuje u gestapa v Pardubicích jako tlumo čník a zam ěstnanec III odd ělení. Zde z ůstal do samého konce války. Ludvík Schulz 80 se narodil 2. zá ří 1907 ve Frýdku. Po vychození m ěšťanky se vyu čil elektromechanikem a mezi lety 1928-1931 sloužil v čsl. armád ě a dosáhl hodnosti svobodníka. Po uvoln ění z armádní služby pracoval až do roku 1941 jako řidi č poštovního autobusu. Od roku 1940 m ěl říšskou státní p říslušnost a byl za řazen do II. zálohy. Na konci kv ětna 1941 byl povolán jako řidi č u pardubického Gestapa. V srpnu 1943 se dostává v rámci hlídkové služby do italské Verony, ale již v lednu 1944 se vrací do Pardubic. Po konfliktu s Lehnem je v kv ětnu téhož roku p řeřazen na Gestapo do Kladna. Odtud se vrací op ět do Pardubic v listopadu 1944 a od prosince je členem tzv. „Jagdkomando“ v Poli čce (velitelství Chrudim), které je ur čeno pro pátrání po partyzánech a jejich likvidaci.

76 Tamtéž, kart. E5474, Franz Ripper.

77 Tamtéž, kart. D0364, Josef Kuchler. 78 Tamtéž, kart. A0206, Franz Banach. 79 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82. 80 Tamtéž, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101.

39

Gerhard Schmecktahl 81 vychodil osm t říd obecné školy, poté se vyu čil strojním záme čníkem. Po vyu čení, tedy roku 1931 pracoval krátce jako tovaryš a posléze byl bez zam ěstnání. Do NSDAP vstoupil v roce 1931 a do SA 1932. Od roku 1935 nastoupil službu u brigády SA jako řidi č a telefonista v Lehnici. Po složení p řijímací zkoušky byl p řid ělen na policejní ředitelství do Vratislavy, kde se poprvé dostal do služeb Gestapa. Do Pardubic byl přid ělen v lét ě 1939. Pardubice opustil jen na krátkou dobu šest měsíc ů a to proto, že byl nasazen na východní front ě. Schmectahl m ěl jako řidi č výsostné postavení, protože vozil Clagese, Fritsche (posledního velitele pardubické služebny) nebo zástupce Lehneho. U zmi ňovaných osob byl oblíben, ale mezi „elitu“ se pravděpodobn ě z důvodu podpr ůměrné úrovn ě vzd ělání neprosadil. Poslední stru čný životopis pat ří Karlu Köckovi82 , dozorci v donucovací pracovn ě v Pardubicích. Jihlavskou m ěšťanku opustil v roce 1923 a posléze se u čil jako obuvnický tovaryš a od roku 1926 pracoval v továrn ě na obuv Humanik v Jihlav ě. Zde pracoval až do uzav ření továrny v roce 1934. Pak pomáhal svému bratrovi Rudolfovi (s jehož osobou se také setkáme), který byl malí řem pokoj ů. Od roku 1935 se stal členem SdP a v roce 1939 vstoupil do NSDAP a SA. Od dubna 1941, poté co se osv ědčil jako člen Werkschutzu v Semtín ě, byl přid ělen jako dozorce do pardubické donucovací pracovny. Zde se do čkal konce války. Tato skupina muž ů, jež pat řila bu ď p římo do pardubického gestapa nebo se nacházela v oblasti jeho bezprost ředního vlivu, je skupinou umož ňující nám analýzu venkovní služebny. Nikdo z gestapák ů nebyl ani st ředoškolsky vzd ělaný a velká část z nich byla p řed válkou československé národnosti a dokonce sloužila v čsl. armád ě. Ovšem brutalitou, záke řností a samolibým vystupováním na ve řejnosti si se svými říšskými kolegy v ni čem nezadali. Personální složení pardubické služebny v ůbec neodpovídá konstrukci st ředních a vyšších nacistických složek, která byla postavena na dob ře vzd ělaných, inteligentních, pov ětšinou také mladých a perspektivních muž ů. Nacismus jim umož ňoval relativn ě rychlou kariéru a postup ve spole čenském žeb říčku.

3.3.1 Vnit řní uspo řádání služebny – jednotlivá odd ělení a referáty Utvo řme si stru čný p řehled o ú řední struktu ře pardubické ú řadovny gestapa. Následující seznam je uveden z důvod ů p řehledu o jednotlivých odd ěleních a zam ěstnancích, nebo ť o řad ě z nich budeme konkrétn ě sledovat jejich pozici v sociální stratifikaci služebny.

81 Tamtéž, sign. LS 937/46 Gerhard Schmecktahl, kart. 78. 82 Tamtéž, sign. LS 793/46 Karl Köck, kart. 64.

40 Umíst ění ú ředník ů v jednotlivých referátech jsou pouze orienta ční, nebo ť jejich pozice se měnily v závislosti na pracovním vytížení tohoto či onoho odd ělení.

Vedoucím ú řadovny byl v letech 1939 – 1943 kriminální komisa ř Gerhard Clages. Jeho p římým zástupcem je kriminální vrchní tajemník Walter Lehne.

Odd ělení I. Osobní: Weis Ludvík vrchní krim. asistent

Odd ělení II. Hospodá řské a správní: Praus Václav vrchní krim. tajemník Weis Ludvík vrchní krim. asistent

Denní kniha, podatelna, výpravna: Weis Ludvík vrchní krim. asistent Dohmesová Gerda Kautzová Irma

Stálá služba: Denní: Ganske Ludvík krim. asistent Krebs Josef krim. zam. Při výkonu no ční služby se st řídali všichni orgánové služebny.

Telefon – dálnopis: Denní služba: Krebs Josef krim. zam. Ganske Ludvík krim. asistent

No ční službu u telefonu nebo dálnopisu držel ten zam ěstnanec, který m ěl no ční službu u stálé služby.

Referát II C: Technické záležitosti Podreferát II C 3: Auto-referent

41 Schmeckthal Bohumil Řidi či: Anger, Bürger, Binder, Gottlieb, Keller, Pohl, Ripka, Weiskampf, Ziak, Woller.

Odd ělení IV. Výkonná služba: Vedoucí služebny byl sou časn ě vedoucím výkonné služby-exekutivy. Jeho zástupce byl i jeho zástupcem v této funkci.

Referát IV Ia Potírání levicové opozice. Aschenbrenner Alois Aschenbrenner Jind řich Banach František krim. tajemník Kuchler Josef krim. asistent Ripper František krim. asistent Schultze Otto vrchní krim. tajemník Schultz Ludvík krim. asistent Hanouske Hubert vrchní krim. asistent

Podreferát IV 1 a 2 Poslech zahrani čního rozhlasu Kuchler Josef krim. asistent Ripper František krim. asistent

Referát IV. 1b Potírání pravicové opozice (až do roku 1944 byl název II BM) Körber Emanuel vrchní krim. tajemník Eschenlohr Bohumír krim. asistent Hübl Alfréd krim. asistent Kröger Walter vrch. kriminální tajemník Mandl Osvald krim. asistent Mieth Helmuth krim. asistent Schultz Ludvík krim. asistent

Referát IV Ic Vále ční zajatci. Út ěky z práce z Německa, Ostarbeite ři, černý obchod Aschenbrenner Heinrich krim. asistent Hanouske Hubert vrchní krim. asistent

42 Kuchler Josef krim. asistent Linsel Arnošt krim. tajemník Ripper František krim. asistent

Referát IV 2(a) Neoprávn ěné držení zbraní, st řeliva, sabotáž Gärtner Hermann krim. asistent Mieth Helmuth krim. asistent Ripper František krim. asistent

Podreferát IV 2 b Parašutisté a partyzáni Körber Emanuel vrchní krim. tajemník Kröger Walter vrchní krim. tajemník Kuchler Josef krim. asistent Linsel Arnošt krim. tajemník Praus Václav vrchní krim. tajemník Schulz Ludvík krim. asistent

Referát IV 3 Obranné zpravodajství Gehle Otto krim. tajemník Hanouske Hubert vrchní krim. asistent Körber Emanuel vrchní krim. tajemník Linsel Arnošt krim. tajemník Praus Václav vrchní krim. tajemník

Referát IV 4 Církevní záležitosti. Židé a míšenci Schazzelmaier Bed řich krim. asistent Hübel Alfréd krim. asistent Holborn Bed řich krim. asistent Mieth Helmuth krim. asistent Ripper František krim. asistent

Odd ělení IV 5 Ochranné služby. Záležitosti strany NSDAP. (U pard. služebny ochranná služba neexistovala) Kröger Walter vrchní krim. tajemník

43

Referát IV 6 Kartotéka-spisovna Hanouske Hubert vrchní krim. asistent

Podreferát IV 6b Kartotéka zat čených byla vedena centráln ě u vedoucí služebny gestapa v Praze.

Referát IV N Zpravodajská služba. Evidence konfident ů. Tento referát vedl vedoucí služebny a jeho zástupce.

Věznice Do roku 1940 byla užívána v ěznice okresního soudu, poté byla užívána donucovací pracovna. Körber Hans vrchní v ěz. dozorce Friede Josef věz. dozorce Köck Karel věz. dozorce Massinger ? věz. dozorce Köck Rudolf věz. dozorce Piller Walter věz. dozorce K zam ěstnanc ům musíme p řipo čítat ješt ě dev ět sekretá řek, t ři banátské N ěmce jako řadové zam ěstnance a dv ě uklize čky 83 .

3.4 Všední den ú ředníka gestapa a jeho zakotvení v prost ředí Oberlandrat Pardubitz Všední den gestapáka odpovídá na po čátku války daleko více všednímu dni ú ředníka. Kröger a Linsel m ěli na p říklad na starosti vyhotovování a vedení n ěkterých kartoték. Jednou z nich byl seznam d ůstojník ů čsl. armády – a legioná řů . Otto Schulze a Jind řich Aschenbrenner pak agendu člen ů komunistické strany. Holborn a Prause zase rejst řík obyvatel židovského vyznání atd 84 . Zásadn ě se struktura m ění v posledních dvou letech války, kdy se i na gestapu utvá ří „Jagdkomanda“.

83 AMV, Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 309-6-1, kart. 6, s. 18-25. 84 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Huberta Hanouske z 18. června 1945, s. 5.

44 3.4.1 Gerhard Clages Gerhard Clages byl k pardubické ú řadovn ě p řiřazen spíše, než na základ ě dlouholetých zkušeností z policejní praxe, díky svému vstupu do NSDAP, kde byl činný už ve 20. letech 20. století. Tuto domn ěnku potvrzuje fakt, že jeho starší zástupce Lehne byl u policie o dvanáct let déle, a p řesto se vedoucím nikdy nestal. Clages byl tvrdým, neústupným a sebev ědomým velitelem a řízení ú řadovny držel pevn ě v rukou. Vyzna čoval se vysokou mírou dominance a dobrými organiza čními schopnostmi. Personál služebny sám školil a vytvá řel mu tak vhodné prost ředí pro ztotožn ění se s ideologickým základem a náplní gestapa 85 . Do této jeho činnosti spadali pouze členové s vyšší šarží, tedy ne řidi či, sekretá řky atd. Do práce chodil již na sedmou hodinu a kontroloval, jestli je osazenstvo také ve služb ě. Prošel všechny kancelá ře, aby se p řesv ědčil o dochvilnosti svých pod řízených. Takovou kontrolu provozoval i b ěhem dne, kdy vrazil do kancelá ře a s oblibou za čal nadávat. K prudkému výbuchu hn ěvu mu sta čilo, aby p řistihl dva pod řízené v jedné kancelá ři p ři soukromém rozhovoru. Byl v ůdčím typem, na rozdíl od svého zástupce Lehneho, který byl vnímán osazenstvem jen jako formální náhrada Clagese. Ke správné koordinaci pracovních úkon ů pat řily ranní porady, ve kterých vynášel své rozkazy nejen Clages, ale člen ům gestapa byly p řednášeny i rozkazy pražského úst ředí 86 . Každý zam ěstnanec m ěl na služebn ě svoji přihrádku, kde si ráno vybíral rozkazy nebo poštu. K tomu dodává Schulz, že spolupracovníkem Clagese byl poštovní ředitel Backman, který zadržoval soukromé dopisy adresované do byt ů ú ředník ů, pokud pocházeli tito ú ředníci z bývalé ČSR nebo m ěli za ženu Česku. 87 Takový ú ředník často našel soukromou korespondenci rozlepenou, neboť šéf ji kontroloval, často i ni čil. Instrukce vydával Clages nebo Lehne a bez nich nemohlo být použito ani služební auto, natož aby byl bez jejich v ědomí n ěkdo zat čen. Psaný rozkaz byl mnohdy ozna čen výraznými iniciálami B. R., což znamenalo „Bitte Rücksprache“ a byly parafovány písmenem C, nebo celým jménem Clages. V tomto p řípad ě m ěl doty čný ú ředník za povinnost dostavit se co nejd říve k vydavateli rozkazu, kde dostal podrobné instrukce k zatýkání či vyšet řování. Sám dával p říkazy ke všem akcím, výjime čně to činil jeho zástupce. Bez tzv. „Fahrbefehl“ nesm ěl žádný řidi č opustit garáže. To m ěl na starosti vrchní řidi č a osobní řidi č Clages ův Schmecktahl.

85 Tamtéž, sign. LS 937/46 Gerhard Schmecktahl, kart. 78, Výpov ěď Gerharda Schmecktahla z 8. listopadu 1945, s. 13. 86 Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen, Bundesarchiv - Au βenstelle Ludwigsburg (dále ZStL), Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4823, Výpov ěď Waltera Krögera z 27. června 1968, s. 4608. 87 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulz, kart. 101, Výpov ěď Ludvíka Schulze bez datace, s. 90.

45 Vůč i návšt ěvám, které byly gestapu n ějak p řínosné se choval vždy korektn ě, to platilo obzvlášt ě pro dámské návšt ěvy, které tu a tam do služebny zavítaly. Pak se na klice u dve ří objevovala cedulka s přáním (rozkazem) „nicht eintreten“. Stalo-li se ovšem, že civilní návšt ěva byla u n ěkterého ú ředníka bez v ědomí Clagese, byla neš ťastná nejen návšt ěva, ale i gestapák. Civilní návšt ěvy mohly být p řijímány pouze v kancelá ři Clagese, jinak nem ěly do kancelá ří a ani do celého objektu ú řadovny p řístup. Vstup do služebny byl totiž odd ělen m říží a byl povolen pouze p řes službu, která m ěla dozor 88 . Takovým opat ření se není co divit, civilista náhodn ě p řítomný výslechu zadrženého nebo jenom slyšící k řik neš ťastník ů musel být šokován. Služebna byla samoz řejm ě vybavena dálnopisem. V místnosti, kde byl umíst ěn, mohl být p řítomen pouze ten ú ředník, který m ěl práv ě službu. Za udržení služebního tajemství ru čil pouze a jenom službu konající ú ředník. Clages byl údajn ě dosti uzav řeným a nep řístupným člov ěkem, nejednalo-li se o milostná dobrodružství. Ani ve čírk ů se p řiliš nezú čast ňoval, a čkoliv byl náruživým pijákem. V podnapilém stavu byl výjime čně nebezpe čný a snad m ěl i st řílet v místnostech ú řadovny. Jisté je, že v takovém stavu se choval brutáln ě v ůč i své žen ě, kterou bil, nadával jí nejhrubšími výrazy a ohrožoval ji zbraní. Stejn ě tak i své kolegy. Jako osobního p řítele m ěl snad pouze Emanuela Körbera, kterému se sv ěř oval s privátními záležitostmi. P řátelsky se setkával i s radou Erdnüssem. I mezi zam ěstnanci m ěl n ěkteré oblíbence, jakými byli Hübel, Linsel a Prause. Ten mezi n ě pat řil z důvod ů zištných, nebo ť m ěl na starosti finan ční záležitosti gestapa. Nap ětí bylo na služebn ě dosti citelné, nebo ť po vzoru svého nad řízeného se všichni t ři jmenovaní nebránili oso čování a napadání svých koleg ů. Na to si st ěžovali hlavn ě Hanouske, Schulze a Alois Aschenbrenner. Ti se stávali často ter čem jejich útok ů, proto se cítili více vzájemn ě spjati.. Vedle Prause a Linsela pat řili do okruhu aktivních osob (pomocník ů) ješt ě Schultze, Kröger, Krebs, Banach, Kuchler, Mieth a Körber. Ani vztah Clages-Lehne nebyl bezkonfliktní. Není možno ho ozna čit ani jako neutrální. Clages p řed pod řízenými Lehnemu nadával „Sie alter Trottel!“ Což Lehnemu na vážnosti nep řidalo. Zvláštní je, že a čkoliv byl Clagesem neoblíben, nezaujal ke stejné skupin ě postižených zam ěstnanc ů n ějaký p řátelšt ější vztah. Podle charakteristiky gestapák ů byli oba vedoucí činitelé snaživci, ale Lehne byl asi daleko podlejší, než Clages. O tom by sv ědčilo i fyzické napadení, kterým si Woller a pozd ěji i Schulze s ním vy řizovali ú čty v interna čním tábo ře v Písku. Schulze svoji drobnou pomstu komentoval slovy: „Dal jsem

88 Tamtéž, s. 9.

46 Lehnemu takových p ěkných pár facek, že se zapotácel“ 89 . Pokud byl v šet ření n ějaký p řípad, který Clages uzav řel mírn ějším postihem, nastoupil vždycky Lehne, jenž vykonstruoval takovou podobu události, která mohla vést pouze k p řísnému postihu. To samoz řejm ě ješt ě zvyšovalo zlost nad řízeného. Clages byl ob čas povolný p řiv řít nad n ěkterými p řečiny, převážn ě svých oblíbenc ů, oko, to však nikdy nestrp ěl Lehne. Ten také obzvlášt ě tvrd ě vystupoval proti zámožn ějším lidem, u kterých se dala o čekávat ko řist. Oba vedoucí se zvlášt ě rádi kochali majetkem zat čených a mnohokráte procházeli byt, aby cenné v ěci získali pro sebe. Po nich teprve p řišla řada na další členy Gestapa. Od Schmecktahla víme, že si byty po Koš ťálovi, Paloušovi, Vaškovi, Barto ňovi atd. p řišel „projít“ Clages sám. 90 I v tomto ohledu se projevuje typická podstata nacionálního socialismu založená na „kamarádství“ a principu „páni a p řátelé“. A čkoliv se nad touto formou korupce pozastavovala řada závistivých ú ředník ů služebny, nikdo si nemohl dovolit jakéhokoliv protestu proti t ěmto praktikám. Moc nad řízených elit byla tém ěř neomezená. Byrokratická struktura nacionálního socialismu vytvá řela vhodné prost ředí pro vznik sp řátelených klik a boj proti korup čnímu jednání tak byl výrazn ě omezen 91 Schulze vzpomíná na odtažitost Clagese v ůč i komukoliv, i osob ě relativn ě blízké. Tvrdí, že pokud vedoucí zavítal náhodou na n ějaký ve čírek, kde byli i ženy ostatních úředník ů, vcelku mírn ě se s nimi bavil. Pokud je ovšem potkal druhý den, jakýkoliv kontakt, i t řeba jen pozdrav, neop ětoval. Jeho obzvláštní oblibou byl lov zajíc ů a žen. Proto také ta cedulka na dve řích jeho kancelá ře. Ko řalka z něj byla cítit až p říliš často. Odpor v ůč i Čech ům se po poz ření v ětšího množství alkoholu projevil o n ěco siln ěji než za st řízliva, ale nadávky typu „Schweinehunde“ byly na denním po řádku. Podobné opovržení dávali oba vedoucí pánové najevo i svým koleg ům z Protektorátu. Ti pro n ě nem ěli stejnou hodnotu jako Reichsdeutsche, proto nadávka „Wenzel“ nebo „Hilfsgermane“ byla ekvivalentem neúcty. Výjimkou byl již zmi ňovaný Václav Prause. Ten jediný nebyl nazýván Wenzel, ale zkrácen ě a p řátelsky Willi. Nikdo ho ani jinak nesm ěl oslovit, natož pak napsat jeho jméno česky! Bývalý strážník četnické stanice v Chrudimi se tak postupn ě vydrápal až na vrchol blaha – svými nad řízenými byl uznáván a hý čkán. Prause dokázal privilegovanosti maximáln ě využít ve sv ůj prosp ěch, nebo ť své milence sehnal nejen byt, ale z gestapem zabavených v ěcí ho kompletn ě vybavil. 92 Za tak výhodné situace žárliv ě st řežil svoji pozici mezi ostatními.

89 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, s. 128. 90 Tamtéž, sign. LS 937/46 Gerhard Schmecktahl, kart. 78, s. 21. 91 Frank BAJOHR, Parvenüs und Profiteure. Korruption in der NS-Zeit , Frankfurt am Main 2001. 92 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, Výpov ěď Ludvíka Schulze z 27. července 1945, s. 29.

47

3.4.2 Walter Lehne Walter Lehne byl v ůbec zvláštní figurou pardubického Gestapa. Velmi neoblíbený u celé posádky a p řijímaný jako vedoucí pouze pro svou formální hodnost. Jeho pod řízení ho ozna čují za bezcitn ějšího, záludn ějšího a tvrdšího člov ěka, než byl jeho p ředstavený. Zatímco Clages svými stop ětaosmdesáti centimetry budil respekt, byl Lehne vcelku malý, sotva přesahující stosedmdesát centimetr ů. Navíc nebyl fyzicky zcela v po řádku, jelikož napadal na jednu nohu. Dokázal si proti sob ě poštvat své blízké kolegy i p ředstavené dalších bezpe čnostních formací. O pardubické SD a jejím veliteli Walteru Kurzovi se nezmínil jinak, než jako o „Ohrenblässer“ – truba či do ouška a Kurz 93 zase ozna čuje ve své výpov ědi vztahy mezi pardubickou služebnou SD a gestapem za velmi neut ěšené. Spolupráce byla údajn ě velice problematická a SD nebyla o plánovaných akcích gestapa tém ěř nikdy informována. Napjatý vztah pardubického gestapa a SD není v celoříšském m ěř ítku v ůbec žádnou výjimkou. Obecn ě prý Lehne nenávid ěl člov ěka, a ť už pod řízeného nebo v ězn ě. Svoji ženu brával na n ěkteré no ční akce s sebou. V restauraci „U Daní čků“ m ěli vyhražené zvláštní místo v zadním salonku, což mu Hanouske i Schulze závid ěli, protože museli d řep ět mezi řadovými hosty v přední části hostince 94 . Také se sp řátelili s manželi Langerovými, jejichž styky byly na d ůvěrné úrovni a vedle častých návšt ěv jezdily ob ě rodiny i na spole čné výlety. Lehne se chv ěl na okamžik, kdy bude moci i gestapáka dát zav řít. U Linsela, Escherlohra a Gärtnera se mu to poda řilo. Byl pijanem první kategorie a často byl k potkání v Grandu a dalších pardubických lokálech, kde se zdržoval do brzkých ranních hodin. Jeho krédem bylo, že ú řední hodiny Gestapa za čínají ve čer v hospod ě. Mezi pijany si našel kamaráda, skladníka pian Langera. K němu do skladu si prý nechával i p řepojovat telefonní hovory. Častokráte usnul opiv ěn nebo ovín ěn na stole putyky, kde si z něho p řítomná spole čnost pokradmu d ělala legraci. Horší bylo, že se z těchto svých toulek ne čekan ě vracel do služebny a snažil se na čapat usnuvšího gestapáka, který m ěl službu. Nadm ěrné „degustaci“ vína se nevyhýbal ani během vyšet řování, což u n ěj snižovalo už tak dost nízký práh sebeovládání. V březnu 1942 při výslechu jistého Lacnera mu vychrstl obsah vinné sklenky do obli čeje a za čal jej p ěstmi zb ěsile mlátit do tvá ří, na čež postižený stal se o dva zuby chudším 95 .

93 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4823, Výpov ěď Waltera Kurze z 11. července 1969, s. 4673. 94 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, Výpov ěď Ludvíka Schulze z 27. července 1945, s. 29. 95 AMV, Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 309-6-1, kart. 6, s. 29. Soupis prokázaných trestných čin ů provedených Lehnem.

48 Další zajímavou postavou služebny byl gestapák Franz Banach. Úžasn ě výkonný surovec, který nastoupil s ob ěma vedoucími již v roce 1939. Když náhodou Lehne zapomn ěl ude řit, Banach svoji práci ud ělal poctiv ě. Prý pracoval více rukama než hlavou. Kolegové z něho m ěli obavy a ustávali v rozhovoru, když se objevil na blízku. Rád totiž donášel Lehnemu. Byla-li p říležitost toho či onoho udat, byl Banach spolehlivý. Byl velmi popuzen, pokud se u n ěkoho projevil soucit se zadrženými. Hodn ě často a sugestivn ě nabádal, aby ostatní nem ěkli a nem ěli slitování. A šel p říkladem. Banach rád p řihnul ko ňaku a byl též vášnivým ku řákem. Údajn ě se ostatním chlubil osobní pozváním na sva činu ke Göringovým.

3.4.3 Walter Kröger Známá a obávaná postava Waltera Krögera 96 odkázala celou plejádu v ězňů v lepším p řípad ě k zuba ři a v tom horším p římo do krematoria. Kröger nebyl mezi v ězni nazýván jinak než „boxer“ nebo „zabiják“. P řed válkou se aktivn ě zabýval nacisty preferovaným sportovním odv ětvím – boxem. Tuto svoji schopnost tak dokázal využít i p ři výsleších. Snažil se, aby tato jeho záliba byla slyšet nejen na nejvyšších místech gestapa, ale i ve vedlejších kancelá řích úřadovny. Po Pardubicích se ve své dob ě vypráv ělo, že když jeho synek neuposlechl na plovárn ě, aby se šel p řevléci, dal mu táta Kröger v kabince takovou ránu, že museli kluka křísit. P řed vyslýchané však p ředstupoval pov ětšinou klidn ě – zdání klame. Nabádal je, aby se přiznali. Pokud tomu tak necht ěli u činit, a existovali proti nim dv ě nebo t ři sv ědectví, bylo zle. Byl zodpov ědný za pardubickou podobu Heydrichiády poté, co byl hlavního vyšet řování pro nespolehlivost zbaven Linsel. Tehdy si také od n ěj vyžádal materiály týkající se Ležák ů a dalších podez ření. B ěhem t ěchto p říprav mu pomáhal ješt ě Mieth, Ripper, Kuchler a další. Do jeho rukou se dostala valná část zat čených. To u n ěj údajn ě vyvolalo pocit strachu a nejistoty. Trp ěl p ředstavou, že je pronásledován a že se na n ěj „n ěco“ chystá. Nebyl tak daleko od pravdy, nebo ť na jeho vyšet řovací úsp ěchy žárlil Lehne a nechával Krögera na jeho cestách sledovat. Když to Kröger zjistil, tak to Lehneho b ěhem prudké hádky málem stálo život. Kröger ale n ěkolikrát nalet ěl informacím svých konfident ů. A bohužel k tomu došlo i krátce p řed Heydrichiádou, kdy velká sí ť odbojá řů splaskla z pěti až šesti set na p ět97 . O p řípadu byl podrobn ě informován Clages a dal zprávy i do Prahy. Když celá tajná sí ť propadla ve velké fiasko, ztratil Kröger p říze ň nad řízených a o to v ětší zu řivec se z něj stal

96 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B162/4823, Výpov ěď Waltera Krögera z 27. června 1968, s. 4607. Kröger m ěl dle své výpov ědi na starosti čsl. odboj v pardubickém okrese. 97 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, Výpov ěď z 4. července 1945, s. 14. Jednalo se o údajnou odbojovou organizaci v přelou čském cukrovaru. Dva vyslýchaní, B ělohradský a Mareš, p ři pozd ějším šet ření prohlásili údaje za vymyšlené a žádný organizovaný odpor, krom ě jedné zakopané zbran ě, se nepotvrdil. Situaci zp ůsobil Kröger ův informátor Hanka, který ješt ě informace pat řičně upravil.

49 během výslech ů dalších zadržených. Jak je výše uvedeno, byl zodpov ědný za podobu Heydrichiády v Pardubicích a na svoji obhajobu a zmírn ění viny uvádí, že jako „Sachbearbeiter kein Vorschlagsrecht oder sonstigen Einflu β darauf hatte, ob der Betreffende dem Standrecht zugeführt wurde. Dies entschieden der Dienststellenleiter [Clages] oder sein Stellvertreter [Lehne] “98 . Kröger se dále vyjad řuje o provád ění exekucí

3.4.4 Ostatní členové služebny Dalším zajímavým členem gestapa byl Hubert Hanouske. Toho m ůžeme charakterizovat spole čně s Schulzem, Ripperem, Eschenlohrem, ob ěma bratry Aschenbrennerovými, Hübelem a řidi či (krom ě od poprav 1942 Mikiska, který se p řesunul na periferii skupiny) jako závislé osoby na p ředchozích dvou skupinách.Vyšet řovatel popisuje jeho charakter jako „rafinovaný, úlisný a podlý“ 99 Jak již bylo uvedeno, povoláním byl p řed válkou četníkem. Jeho nad řízení s ním však rozhodn ě nebyli spokojeni, protože milerád usedal ke kartám a dosti lehkomysln ě si ud ělal dluhy, do služby chodil jak se mu zacht ělo a často ho museli kolegové hledat po hostincích. Na gestapu byl využíván jako tlumo čník. V rámci kolektivu nebyl nijak výraznou osobou. Jak se po válce ukázalo, byl mazaným podvodníkem, protože navšt ěvoval rodiny zat čených a pod slibem pomoci lákal z příbuzných (poz ůstalých) finan ční odm ěnu 100 . Mezi „štrébry“ se řadil i Alfréd Hübl. Rád pomáhal svým nad řízeným Clagesovi a Lehnemu s nedostate čným p říd ělem potravin. Dostával tak s pravidelností každou sobotu volno a dojížd ěl do Litomyšle ke četnickému štábnímu kapitánovi Petrovickému, který ho zásoboval uzeninou a kachnami. Držet si Hübla jako svého kamaráda, bylo p řinejmenším výhodné. Vedle Clagese a Prause byl jako t řetí v bytech po zat čených a staral se o soupis zabavených v ěcí. Mezi členy gestapa dostal p řezdívku „Bílý žid“, nebo ť um ěl d ělat skute čně výhodné obchody. Tak údajn ě koupil t ři osobní automobily za sm ěsn ě nízké ceny z poz ůstalostí židovských rodin. Pro manželku obstarával p řepychové svršky, v četn ě kožich ů a protla čil ji do vyšší spole čnosti 101 .

3.4.5 Pomocný personál služebny Do poslední, periferní skupiny p říslušník ů pardubického gestapa m ůžeme za řadit pomocné síly a krom ě Körbera i dozorce v ěznice. O jiných civilních zam ěstnancích máme jen kusé

98 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B162/4823, Výpov ěď Waltera Krögera z 27. června 1968, s. 4608. 99 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 937/46 Gerhard Schmecktahl, kart. 78, s. 24. 100 Tamtéž, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Huberta Hanouske z 18. června 1945, s. 5. 101 SOA Zámrsk, gestapo, kart. 2, s. 71.

50 zprávy. Hanouske se zmi ňuje o sekretá řkách, které na služebn ě pracovaly. Nevíme nic o jejich vztahu ke gestapu samotnému, ale logicky musíme p ředpokládat, že byly v ůč i této instituci p řim ěř en ě loajální. Bez jejich aktivní pomoci by ú řad nemohl řádn ě fungovat. Každý zam ěstnanec nesl vlastní smysl své práce a snažil se, když ne o zefektivn ění svého výkonu, pak alespo ň o udržení žádaného standartu 102 . Sekretá řky však pat ří ryze na periferii skupiny, nebo ť se ve výsleších (gestapák ů i vyslýchaných) zmínka o jejich činnosti v ůbec nevyskytuje. Křik bitých p ři výsleších a jejich trýznitel ů byl údajn ě slyšet v dalších kancelá řích. Jak ho tyto ženy vnímaly, hovo řily-li o d ění na služebn ě v úzkém kruhu p řátel, nebo ve vlastní rodin ě je nám neznámé. Vyhotovovaly také hlášení, pop ř. výslechy a konaly agendu spojenou s byrokratickým vedením kancelá ří, ale i vyšet řováním. Jaký vztah zaujaly k událostem a gestapák ům z ůstává otev řenou otázkou dalšího výzkumu. Gestapo m ělo možnost získávat služby i výrobky širokého sortimentu. Escherlohr si získal vynikající dodavatele. Tak nap říklad obleky si nechávali ú ředníci gestapa šít u krej čího Mareše, kde m ěli samoz řejm ě p řednost ve vyhotovení zakázky. Mlé čné výrobky dodávala mlékárna v „Sekuritasu“ s velkou ochotou až do byt ů ú ředník ů a vínem s likéry zásobovala služebnu Daškova likérka. Být členem gestapa bylo finan čně mimo řádn ě výhodné, ale samoz řejm ě neslo i svá rizika. St řet s ozbrojeným parašutistou nebo rozzu řeným nad řízeným mohl skon čit smrtí zam ěstnance. Na druhou stranu nebezpe čí úmrtí ve výkonu služby hrozilo gestapák ům ve velké mí ře až od roku 1944, kdy se museli potýkat s nar ůstajícím po čtem partyzán ů a vysadká řů . Léto roku 1942 bylo, co se nebezpe čí ze strany ozbrojeného odporu tý če, výjime čné.

3.5 Vývoj násilí na pardubické služebn ě 3.5.1 Obecné znaky agrese ú ředník ů policejní složky Tajná státní policie známá pod ozna čením gestapo, je plný název policejní složky T řetí říše. Gestapo sice nese adjektivum –geheim-, ale rozhodn ě nebylo institucí, jehož existence byla tajná a neznámá. Neznámé byly jeho vyšet řovací praktiky a zp ůsoby nucení k doznání „trestné“ činnosti. Vždy ť také každý, kdo služebnu opoušt ěl, musel podepsat formulá ř, ve kterém se zavázal k „ml čenlivosti“. V obecné rovin ě za čalo gestapo s brutálními až smrtícími metodami už v roce 1933, kde trp ěli hlavn ě politi čtí odp ůrci, posléze Židé, homosexuálové a další marginalizované části spole čnosti. Zásadní otázkou je „Brutalisierung“

102 Problematikou pomocného ú ředního personálu nacistické éry se zabývá Alf LÜDTKE, Die Praxis von Herrschaft: Zur Analyse von Hinnehmen und Mitmachen im deutschen Faschismus, in: Brigitte BERTLEKAMP - Werner RÖHR (Hrsg.), Terror, Herrschaft und Alltag im Nationalsozialismus. Münster 1995, s. 226 – 246.

51 a „Entzivilisierung“ 103 p říslušník ů tajné policie. Záležitostí výzkumu musí být p řijetí povolání příslušníka tohoto sboru s vražedným pozadím. Vždy ť vyšet řování zadržených vyžadovalo zvláštní druhy násilí a vývoj stále dokonalejších donucovacích prost ředk ů. Rozvoj agresivity zam ěstnanc ů gestapa byl možný díky jejich sociální uzav řenosti, ve které bylo možno násilí legitimn ě provád ět, ale stalo se i vzorem a brutální činy pak uznáním koleg ů. Užití násilí nebylo jen profilem úzké skupiny lidí lokálních služeben, ale bylo státem a ideologií nejen tolerováno, nýbrž i podporováno a vyžadováno. Tak můžeme rozum ět pojmu „odcivilizování“ či „zbarbaršt ění“ na úrovni chování gestapa ke svému okolí, ostatním ne-pronásledovaným, kte ří mohli okusit mnohdy nevybíravé chování jeho člen ů. „Zbrutalisování“ už m ůžeme chápat jako p římý d ůsledek chování t ěchto p říslušník ů k zadrženým a vyšet řovaným. Gestapo bylo skupinou lidí, která m ěla za úkol prosazovat nacionáln ě socialistickou myšlenku a dohlížet na jejím zako řen ění a rozší ření. Byli to práv ě jeho členové, kdo museli tuto ideologickou fikci uvést v praktický život. S tím bezprost ředn ě souvisí p řetvo ření původních spole čenských norem a zákon ů pot řebám tohoto cíle. Proto se tlak velení p řenášel na další pracovníky v podob ě p řijetí nových pravidel, která uvnit ř skupin existovala. Hlavním předpokladem p řijetí a za člen ění nová čka do organizce byla jeho postupn ě utvá řená imunita vůč i zákon ům a normám „vn ější“ spole čnosti. K tomu dopomáhalo n ěkolik zásadních faktor ů. Prvním faktorem byla p říslušnost do skupiny, jejímž úkolem bylo shromaž ďovat a vyhodnocovat tajné informace. Pat řit k takové skupin ě tedy znamená mít p řístup k exkluzivním informacím. To tvo ří jádro atraktivity, pocitu vlastnictví n ěč eho mimo řádného a dopomáhá k nad řazování nad ostatními složkami spole čnosti, které takový p řístup nemají. Tyto p ředpoklady platí pro skupiny, jimž se dostanou do rukou ješt ě mimo řádná privilegia v podob ě exekutivy. V ědomí takové nad řazenosti ješt ě posiluje pocity sounáležitosti a propojení se skupinou. To s sebou nese další d ůležitý faktor, kterým je udržení tajemství o fungování a p řísný zákaz kritiky uvnit ř i vn ě skupiny p řed vn ějšími pozorovateli. Spole čné zážitky a sv ětonázorové p ředstavy posilují vnit řní hodnotu a pocit nad řazenosti každého individua, což následn ě op ět upev ňuje sounáležitost se skupinou. Skupina se tak stává sv ědomím jednotlivce a vytvá ří jeho uzav řenost v ůč i jinému myšlení a p říslušnosti k jiné skupin ě. Sounáležitost je existen čně natolik úzká a intensivní, že u jedince tvo ří nové formy pocitu viny; a to v případ ě porušení zákon ů skupiny, ne spole čnosti. Ú čast v sociální jednotce tak vede k přeformování vlastní morálky a jejího legitimování. Tak jsou vytvo řeny

103 Hans-Joachim HEUER, Geheime Staatspolizei. Über das Töten und die Tendenzen der Entzivilisierung, Berlin 1995, s. 162-176. Brutální a antisociálního chování člen ů gestapa je ve studii velmi dob ře popsáno. Základní princip „kamarádství“, které uvádí jako nejd ůležit ější vlastnost p říslušník ů uvnit ř skupiny je přinejmenším sporný.

52 předpoklady pro násilné chování a p řijetí brutálních praktit za své. Ty pak mohou vést až k pot řeb ě zabíjet, aniž by tím utrp ělo individuální sebepojetí.

3.5.2 Byrokraté a vrazi v Pardubicích Mezi vrahy pardubického gestapa m ůžeme rozlišit dv ě skupiny. V prvé skupin ě jsou byrokraté ú častnící se na vraždách plánováním, p řípravou, vytvo řením podmínek organizového zabíjení. Sami však výjime čně do pr ůběhu poprav aktivn ě zasahují. Druhou skupinou jsou ti, kte ří tresty smrti nebo týrání b ěhem výslech ů sami vykonávali. Tím, že se činnosti spojené s utrpením zat čených ú častnily všechny části služebny, odpadlo stigmatizování za zlo čince a neutrp ělo tak ani sv ědomí jednotlivc ů. Jak uvádí prof. Heuer: „Die Geheime Staatspolizei selbst verschleierte ihre Folterungen mit dem Begriff „Verschärfte Vernehmung“. Durch die Veränderung der Wortbedeutung und gleichzeitiger Initiierung eines neuen Sprachgebrauchs konstituierte sich eine Ausgangssituation, die den Angehörigen der Geheimen Staatspolizei einen realitätsfremdere Beurteilung ihrer Handlungen erlaubte: Sie töteten, ohne zu töten.“ 104 Vyšet řovateli uvád ěný údaj o po čtu zat čených v Pardubicích mezi lety 1939-1945 se zastavil na hodnot ě 5 648 osob. Mezi zast řelené je po čítáno 78 osob, do čehož není zahrnuto 10 ob ětí, které byly ubity a 6 ob ětí, které spáchaly sebevraždu. Je z řejmé, že jenom po čet zast řelených na popravišti v Záme čku se za m ěsíc červen a červenec 1942 zastavil na čísle 194 (v četn ě popravených z Ležák ů). Vzhledem k tomu, že b ěhem období pomstychtivé akce bylo zadrženo okolo 3000 až 3500, m ůžeme považovat údaj o zadržených b ěhem celé války za vcelku v ěrohodný a vzhledem k po čtu obyvatel v obvodu gestapa i za p řijatelný. Po čet úmrtí zp ůsobených p římo ú řednictvem služebny už údaje neodpovídají. Ten musel být několikanásobn ě vyšší. Pokusíme-li se ud ělat odhad, dostaneme se na úrove ň čisté spekulace. Vždy ť v samém záv ěru války p ůsobila v Oberlandrát ě tzv. Jagdkomanda vedená členy služebny, jejichž po čet ob ětí se nepoda řilo zjistit, nýbrž pouze ojedin ělé (hromadné) vraždy byly prokázány. Zvýšenou agresivitu m ůžeme mezi p říslušníky gestapa pozorovat p řibližn ě od listopadu 1939. Z tohoto m ěsíce máme první doložitelnou zmínku 105 o použití násilí v ůč i vyšet řovaným. Samoz řejm ě nem ůžeme vylou čit jeho provedení již v dřív ější dob ě, tomu by

104 Tamtéž, s. 171. 105 AMV, Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 309-6-1, kart. 6, s. 38. Výpov ěď Josefa Fialy provedený Ottou Schulzem 28. listopadu 1939.

53 koneckonc ů odpovídalo i použití k mu čení vyrobeného nástroje, ale nedosahuje takové intenzity jako v letech pozd ějších. Při vyhlášení prvního stanného práva po nástupu Heydricha a b ěhem jeho trvání si zadržení členové gestapa nevzpomínají, že by b ěhem této doby byl n ěkdo p římo pardubickou služebnou popraven 106 . Vyšet řování prob ěhla celá řada, ale nikdo z přítomného osazenstva se neú častnil justi ční vraždy. M ůžeme se dozv ědět o oblíbeném donucovacím zp ůsobu Krögra, který člena ÚVODU Vodse ďálka bil klackem do hlavy až se tento pomátl. S vyšet řovanou Exnerovou si pohrával velmi krutým zp ůsobem; nedovolil jí p řijímat životn ě nezbytný inzulín 107 . Vyšet řovací metody a metody mu čení se postupn ě dosti zdokonalovaly a umož ňovaly tak vyšet řovatel ům zp ůsobit t ěžká ublížení na t ěle i psychického rázu nebo dokonce smrt, aniž by se zadržených fyzicky dotkli (viz p řípad diabeti čky Exnerové). Oficiáln ě však museli vyšet řovatelé o „zost řený výslech“ žádat úst ředí v Praze. To samoz řejm ě bylo ignorováno, protože by to p ři neustálém p řísunu v ězňů zp ůsobilo prodlevy výslech ů a zahlcení centrální úřadovny. Mezi povolené formy nátlaku byla vztažena i temnice. Nesm ěla být použita na více jak 48 hodin. V pardubické služebn ě a v ěznici nemáme p řípad delšího použití tohoto donucovacího prost ředku. 108

3.6 Pardubická služebna SD Pardubická pobo čka SD byla od roku 1939 do roku 1941 vedena Dr. Ernestem, poté od roku 1941 až 1944 (s krátkým n ěkolikam ěsí čním zrušením v první polovin ě roku 1942) vedena Walterem Kurzem a poté až do konce války Rudolfem Bernickým. Bezpe čnostní služba byla do jisté míry považována udava či za daleko sch ůdn ější možnost podání jejich udání, než p římo gestapu. Z výslech ů zam ěstnance pardubické SD Otakara Pavlase vyplývá, že v několika p řípadech byla udání u čin ěná u SD považována udava či za vy řízená, ale když se o potvrzení udání p řihlásilo gestapo nebo cht ělo-li ješt ě n ěco prošet řit, to již daný udava č mnohdy považoval za p říliš velké zapletení se s okupanty. N ěkdy naopak docházelo k horlivému zaujetí SD informátor ů pro práci a zasílali své informace pardubickému nebo královehradeckému gestapu a v některých p řípadech samotnému Frankovi do Prahy. Tyto p řípady budou podrobn ěji popsány v případ ě člen ů APF (kapitola 8.3.2). Šéf pardubického odd ělení SD Kurz pak dostával rozho řč ené stížnosti nad řízených

106 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 5. 107 AMV, Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 325-4-2 Walter Kröger a spol., kart. 12, s. 3. Výpov ěď Adolfa Bureše z 8. července 1977. 108 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, s. 58-59.

54 instancí, že musí řešit hlouposti a nepravdivá udání. Také ozna čuje ve své výpov ědi vztahy mezi pardubickou služebnou SD a gestapem za velmi napjaté. 109 Spolupráce byla údajn ě velice problematická a SD nebyla o plánovaných akcích gestapa nikdy informována. Jelikož se seznamy informátor ů SD nezachovaly, zbývá nám pouze sv ědectví Pavlase, kolik organizovaných SD člen ů, nebo alespo ň donaše čů v tom kterém míst ě bylo. Pro chrudimský okres po čítá s devíti, pro Chrast, Luži, Skute č a Žumberk s pěti a pro Hlinsko také s pěti informátory. Donaše či od APF nebyli do t ěchto čísel zahrnuti.

109 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B162/4823, Výpov ěď Waltera Kurze z 11. července 1969, s. 4671.

55 4. Konfidenti 4.1 D ělení konfident ů na V-Leute a ostatní Gestapo se v plné mí ře mohlo opírat o dobrovolné spolupracovníky-udava če. Práv ě oni byli v obecném m ěř ítku nejspolehliv ějšími zdroji informací. Pronikali do politických organizací, do závod ů, do ú řad ů, škol. Najdeme je jako řadové ob čany, kte ří si zdánliv ě všímají pouze svého. Gestapo je ozna čovalo jako tzv. V-Leute (Vertrauensleute – d ůvěrníci). V zásad ě byli rozd ěleni do dvou skupin. Konfidenti hlášení a nehlášení. Hlášení m ěli své konkrétní identifika ční číslo, které bylo uloženo v centrální kartotéce v Praze a Berlín ě a tito byli každý měsíc honorováni. Do druhé skupiny byli za řazeni informáto ři, jejichž hlášení byla bezzávadná, avšak nem ěli takovou pozici, která by umožnila dodávání informací vyšší kvality. Ti m ěli úlevy hlavn ě v podob ě r ůzných propustek a výjimek, kterých by za normálních okolností nemohli v žádném p řípad ě dosáhnout. 110 Jak zjiš ťujeme z materiál ů a výsledk ů gestapácké služebny, bylo mnohdy t ěžké se v udáních orientovat a vybrat ta, která byla n ějakým zp ůsobem využitelná a znamenala skute čné či potenciální ohrožení nacistické moci. Gestapo se tak často dostávalo do stavu, kdy místo své činnorodé aktivity dostávalo se do role pasivní, která se pouze snaží dohán ět nepom ěr podaných udání a jejich vy řešení. Proto jsme mnohokráte sv ědky likvidace t ěch „nepodstatných“ záležitostí, i za cenu, že jsou p řehlédnuta denuncovaná skute čná ohniska odporu. Záb ěr kontroly, kterou muselo gestapo provád ět, nabral zna čně širokého rozm ěru a vytvá řel zna čný tlak na nepo četný personál ú řadoven. Vždy ť udržet kontrolu nad posloucháním zahrani čního rozhlasu, Říši nenaklon ěných rozhovorech nebo nedovolenou porážku prasete, vyžaduje dostate čný ú řední aparát, s dostate čnou výkonností, ale i širokou základnu donaše čů . Bohužel máme pouze útržkovité zmínky o p ůsobení udava čů na území Protektorátu. Udání byla nez řídka podávána ústn ě a pokud byla psána, likvidoval je vyšet řovací orgán brzy po jeho obdržení. Kup ř. korespondence n ěkterých členů Árijské pracovní fronty se nám zachovala díky jejich archivování na n ěkolika institucích naráz, v četn ě gestapa. Nemáme ani p říliš konkrétní p ředstavy o rozší ření tohoto fenoménu. S jistotou můžeme vylou čit p ředstavu Čech ů nucených pouze brutálními prost ředky k uposlechnutí příkaz ů státní moci. Ztotožnil-li se jedinec vnit řně s nacionáln ě socialistickou ideologií, interiorizoval ji, pak bylo jeho hlavní povinností svými možnostmi p řisp ět k rozvoji této myšlenky. Tedy jinými slovy upozor ňovat na ideologii ohrožující elementy. A když udávat, pak komu?!

110 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, s. 58-59.

56 Přenesme široké prost ředí Protektorátu na oblast kolem obce Ležák ů. Na vybranou bylo v prost ředí Hlinska, potažmo Ležák ů daleko více možností, než by se na první pohled zdálo. Berme v potaz Vlajku a APF, politické činovníky Národního souru čenství, ale i vrchního strážmistra Kudrnatsche z hlinecké služebny, ob čas zavítavšího člena SD Pavlase nebo samotné gestapo, které oblast v krátkých intervalech navšt ěvovalo. Udání, které bylo sm ěř ováno p římo úředníku gestapa, m ělo výhodu anonymity a rychlého řešení, kdežto p řes jiné instance docházelo k prodlení nebo ke zkreslení, či dokonce zni čení udání z osobních pohn ůtek nad řízené instance. Jak jsem výše poznamenal, neslo nebezpe čí osobního styku s úřadem gestapa v podob ě jeho ú ředníka.

4.2 Typy konfident ů Jisté je, že žádný konkrétní všeobecn ě platný typ udava če není možné ur čit. V ětšina z nich byla nenápadnými obyvateli. Nebyli ani nijak výrazně zlomyslní nebo choleri čtí. Spektrum motiv ů, které je k udávání vedli, je velice široký; od osobních pohnutek, p řes up římnou spolupráci s režimem, až po organizované, cílené ničení jakékoliv opozice. P říkladem nenápadného d ůvěrníka nám m ůže být hlinecký drogista Holub, u kterého se vcelku často zastavoval tajemník Kröger. Z dokument ů bohužel op ět nevy čteme, jestli m ěl n ějaké zvláštní výhody, či nikoliv. Že by však Kröger ztrácel čas jen pro touhu popovídat si s českým živnostníkem je více než nepravd ěpodobné. Nehled ě na to, že Holub se obával trestu, a čkoliv proti n ěmu nebyly vzneseny žádná obvin ění, ani d ůkazy, a spáchal v červenci 1945 sebevraždu. On je p říkladem skryté kolaborace – nebyl organizován v žádném politickém pronacistickém hnutí, a čkoliv m ěl možnost vstoupit do Vlajky nebo APF, které m ěly v Hlinsku svoji bu ňku. A vzhledem ke svému osobnímu kontaktu s vysoce postaveným úředníkem gestapa by jist ě byl u českých stoupenc ů hnutí členem více než vítaným. Jeho chování mohlo mít vcelku silný dopad na prost ředí malom ěsta, kde byl svojí aktivitou pom ěrn ě dob ře znám. Mohl tak budit odpor pro morální selhání, nebo naopak závist pro jeho styky s vyššími místy. Holub nebyl v okolí jediným denunciantem, natož pak výjimkou. Od Schulzeho se dozvídáme o u čitelce Vlkové, řediteli v ěznice Sasínkovi v Chrudimi, nebo úředníku Lepi čovi 111 , z výpov ědí MLS Chrudim pak kup ř. o domovníkovi Záme čku Zví řecím a jeho žen ě atd. Nehled ě na to, že MLS se zabývaly p řevážn ě nacistickými zlo činci a udava či. Rozdíl t ěchto výše jmenovaných lidí oproti organizovaným denunciant ům je v jejich skrytém účinku a často nejasném postavení v ůč i okupa ční moci, protože se k ní v mnoha p řípadech

111 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulze, kart. 101, s. 1-2.

57 nijak aktivn ě nehlásili. To mohlo být ze strany obyvatel omylem p řehlédnuto a pro denunciovaného mohly vyvstat vážné problémy. Kröger si dokonce jednou post ěžoval, že pokud by bral každé udání vážn ě, byly by celé Pardubice za m řížemi 112 . To je samoz řem ě nutné brát s rezervou, protože bylo-li by to tak, pak by se nemohl Silver A n ěkolik m ěsíc ů pohybovat v bezprost řední blízkosti pardubických gestapáckých špi ček v hotelu Veselka. Na druhou stranu nem ůže být toto vyjád ření zleh čováno. Touha po sociální moci a řešení osobních konflitk ů byla u udava čů silná, nebo ť bez ní by t ěžko své činy provád ěli. Ani denuncia ční snahy vedené z osobních d ůvod ů nez ůstávaly bez potrestání. Bez takového opat ření by docházelo k naprostému zahlcení ú řad ů a k rozptýlení využitelných zpráv do p říliš velkého mo ře informací. Uvnit ř nacistického aparátu tak docházelo k protikladným snahám. Bez udání nebylo možné proniknout do privátní sféry obyvatel, ale žádoucí bylo oznámení protinacistického smýšlení, nikoliv osobních spor ů, které nabývaly vrchu. Od SD p řicházeli na ú řadovnu udání, která již byla n ějakým zp ůsobem p řezkoušená nebo pocházela od dostate čně d ůveryhodných zdroj ů. Gestapo nem ělo p řehled o d ůvěrnících SD, nebo ť zprávy byly p ředáváno pouze s číslem udava če nikoliv s jeho jménem. Jen na základ ě soudního rozhodnutí musela SD jméno udava če p ředat Gestapu.

4.3 Nejpo četn ější aktivistické organizace v obvodu pardubického gestapa 4.3.1 Vlajka Organizací Vlajka se budeme v této krátké studii zabývat pouze okrajov ě. Musí však být alespo ň ve zkrácené form ě p ředstavena. Bez podchycení její opera ční oblasti na rozhraní chrudimského, nasavrckého a hlineckého okresu, jinými slovy v oblasti Ležák ů, bychom dostali obraz kolaborantského milieu ve zna čně zkreslené podob ě. Do dnes známého seznamu byli zahrnuti pouze oficiáln ě vedení členové organizace. Z jejich prost ředí se dalo o čekávat velmi nebezpe čné jednání v podob ě „špiclování“, šikany, udání nebo též fyzického napadení. Vlajka se stav ěla s podobným d ůrazem za nacistickou myšlenku a pro n ěmeckou spolupráci, mezi jejíž hlavní sm ěry pat řilo i udava čství. V první polovin ě roku 1942 je Vlajka jako politické hnutí již jen torzem, jež ani nemá podporu nejvyšších n ěmeckých míst Protektorátu. Jak uvádí Milan Nakone čný, byla Vlajce zakázána činnost samotným Heydrichem 113 , takže o významné politické úloze nem ůže být ani řeč. Co se však v ideji Vlajky nezm ěnilo, bylo uloženo kdesi hloub ěji než v „povolení politické činnosti“. Bylo v členské základn ě, která se v drtivé v ětšin ě p řiklán ěla dobrovoln ě k programu, který hnutí p ředstavovalo. Rozpadem

112 Národní archiv (dále NA), MV-L, sign. C6178 Lidice a Ležáky – pátrací ob ěžníky, kart. 26, s. 9. 113 Milan NAKONE ČNÝ, Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001, s. 138.

58 tohoto politického uskupení tak nedošlo k absolutní ne činnosti člen ů, ale k jejich p řechodu k novým formám kolaborantství. První možností stále z ůstávala udání, druhou nej čast ější pak přímé členství v bezpe čnostních složkách jakou byla Sicherheitsdienst.

4.3.2 Árijská pracovní fronta 4.3.2.1 Organizovaní členové Přibližn ě p ěti set členná organizace Árijská pracovní fronta m ěla co do velikosti dvanáctitisícové Vlajky daleko, ale p řesto vyr ůstala z ne úpln ě zanedbatelné členské základny, z ješt ě širšího pole sympatizant ů a ur čitého podhoubí, které bylo schopno akce a čin ů a aktivn ě se podílelo na okupa ční politice. Následující řádky jsou p ředstavením nejen APF, ale hlavn ě dvou muž ů, kte ří se stali dobrovolnou sou částí n ěmecké okupa ční mašinérie. Bed řich Opletal a Karel Holfeuer jsou lidmi, kte ří se nechali strhnout p říležitostí k vyt ěžení zoufalé situace okupovaného Československa. Jejich snaha byla vedena konkrétním programem až p říliš podobným tomu nacionáln ě-socialistickému, avšak upraveným na říšsko-české pom ěry. Bez fungování takového kolaborantského podhoubí, jehož byli níže charakterizovaní pánové aktivní sou částí, by okupa ční orgány nemohly proniknout do takové hloubky české spole čnosti a zevnit ř ji ovliv ňovat. 30. zá ří 1938 a ješt ě více 15. b řezen 1939 vytvo řil vynikající podmínky pro všechny, kte ří své ambiciózní p ředstavy vyššího spole čenského postavení nem ěli šanci v demokratickém prvorepublikovém prost ředí uplatnit; a ť již kv ůli nedostate čným intelektuálním schopnostem nebo v pro jejich aktivitu nevhodném politickém klimatu. Datum odstoupení Sudet a vznik Protektorátu jsou pouze uvoln ěním spole čenských bariér pro aktivistické elementy spole čnosti, nikoliv jejich vznikem. U obou jmenovaných osob tak zjiš ťujeme jejich fašistickou minulost, která se po zániku Československa pouze zradikalizovala do pronacistické podoby. Tyto aktivisty, jejich činy a hlavně hnutí APF nelze sledovat jako právn ě uznanou sou část politického spektra okupované zem ě. Nacisté jich využívaly pouze jako formu nátlaku na nepoddajnou spole čnost, ale uznání jako plnohodnotných názorových proud ů nikdy nezískali – ani APF, ani kup ř. NSGA (Nacionáln ě sociální garda státních aktivist ů)114 další regionální skupin ě p ůsobící na českomoravské vrchovin ě. A to ani v případ ě nejv ětší kolaborantské organizace Vlajky-ČNST. Řada člen ů pozd ějších pronacisticky orientovaných hnutí se hlásila ke krajn ě pravicovým stranám první republiky, od kterých se však v pr ůběhu let 1938 a 1939 rychle

114 P řevzato z doposud nevydaného hesla APF p řipravovaného slovníku kolaborantských hnutí. Laskavě zap ůjčeno p. Státníkem (AMV).

59 osamostat ňovaly jednotlivé další skupiny. Kniha Tomáše Pasáka „ Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945“ nám souhrnn ě p ředstavuje kolaborantská hnutí a jejich vedoucí představitele, stejn ě jako boje uvnit ř i vn ě t ěchto uskupení o vedoucí pozice. Otázka kým byli čeští kolaboranti a organizovaní udava či je otázkou charakteristiky hnutí, ke kterým se hlásili a vzhledem k vcelku širokému výb ěru t ěchto organizací je další otázkou d ůvod osobního rozhodnutí toho či onoho udava če pro členství v tom či onom hnutí. Je tedy nasnad ě se ptát také na p řitažlivost názor ů, programu a jistých šancí pro jejich uskute čnění. Vždy ť nejd ůležit ějším p ředpokladem pro vstup jednotlivce do skupiny, je jeho ochrana a seberealizace. Stejn ě tak je d ůležitá vidina úsp ěšného prosazení hnutí, ke kterému se jedinec připojil. Nebo ť skrze úsp ěch celé skupiny získal její člen šanci ke vzestupu ve spole čenském žeb říčku a podílu na moci. APF p ředstavujeme jako jednu z několika regionálních organizací, jež s sebou nese své osobité rysy a zvláštnosti, ale i všeobecná pravidla ve struktu ře protektorátního kolaborantského prost ředí. „Schreibtischtäter“ je výraz užívaný n ěmeckou historiografií pro byrokratické organizátory holocaustu a vyhlazovací politiky T řetí říše. Mnozí z nich nikdy na vlastní o či nevid ěli pr ůběh a d ůsledky své činnosti, a čkoliv jim musely být nepopirateln ě zřejmé. Je tedy další otázkou, jestli se podobný výraz nehodí i pro prost ředí udava čů , samoz řejm ě v pon ěkud upravené konotaci. Málokterý z nich m ěl možnost vid ět d ůsledky svých oznámení na vlastní o či, a čkoliv je činil s jasným úmyslem osobní msty, závisti, potažmo majetkového poškození či p římo fyzické likvidace postiženého. Tento specifický druh „Schreibtischtäter“ se ne výjime čně vyvinul v nonverbální násilníky, proti kterým dokonce zasahovaly protektorátní bezpe čnostní složky. P říklad APF zde uvádíme nejen jako čist ě regionální udava čskou organizaci, jejíž členové se v pr ůběhu války vypracovali na výkonné d ůvěrníky, tzv. „V-Leute“ Sicherheitsdienst (SD) v Pardubicích, ale díky zachovaným materiál ům mimo řádného lidového soudu v Chrudimi se nám zachoval i obraz jejích člen ů a spole čenských oblastí její p ůsobnosti. Chrudimský soud se v jednom procesu zabýval udáním u čin ěným na osadu Ležáky. Sesbírané dokumenty nám tak dávají unikátní možnost p ředstavy, nejen o fungování a struktu ře APF, ale též d ůvody, pro č byla k odbojové činnosti vybrána práv ě osada Ležáky a v jak nep řátelském prost ředí museli odbojá ři pracovat. Stejn ě jako u všech zlo čineckých organizací T řetí říše m ůžeme i v případ ě českých pronacistických organizací a i jednotlivc ů, kte ří se svojí konfidentskou činností podíleli na kontrole obyvatelstva, říci, že neexistuje žádný jednolitý typ českého udava če, jež by nesl hromadn ě shodné znaky denuncianta. Hledání takového univerzálního konfidenta by vedlo do slepé uli čky. Dnešní historická v ěda se daleko více orientuje na vztahy mezi jednotlivci,

60 skupinami organizovaných konfident ů a státním, pop ř. okupa čním aparátem. Abychom pochopili toto prost ředí organizované a státní moci podporované šikany, musíme se obracet na jednotlivce, jejich d ůvody k dané činnosti a prostor, který jim byl pro jejich aktivistickou činnost uvoln ěn, ale m ěl také své hranice. Hovo řit o udava čích, jako kolektivní jednobarevné skupin ě zlo činc ů nás vrátí na úrove ň n ěmeckého výzkumu 60. let minulého století, jež se zabýval p řevážn ě zlo činci z prost ředí vojenských složek. V protektorátním prost ředí musíme v drtivé v ětšin ě p řípad ů nahlížet na udava če jako na samostatné, p řevážn ě nikým nenucené osoby, kteréž byly pln ě odpov ědné za své jednání. Stejn ě jako tomu bylo v německých povále čných procesech, od pohlavár ů nacistické strany až po nejnižší šarže voják ů, snaží se i zadržení organizovaní konfidenti svád ět vinu na své p ředstavené, pop ř. na samotné okupanty, pod jejichž tlakem měli údajn ě pracovat. Pohlížet na takové osoby jako na p říšn ě kontrolovanou a prodlouženou ruku vyšších složek je nesmyslné, nebo ť pak by se vytratil element samostatného jednání v té ší ři, která mu náleží. V případ ě jednotlivých biografií se nám mnohem více odkrývá spektrum „možného“ jednání. Angažmá jednotlivc ů nelze posuzovat pouze z pohledu jejich p řesv ědčení o nacionáln ěsocialistické ideologii, ale stále musíme míti na mysli pozadí kariérismu, touhy po spole čenském uplatn ění a uznání ze strany p ředstavených, pop ř. hmotné výhody, které z takové činnosti plynuly. Tyto prvky lze posuzovat individuáln ě u každého jedince, co je však typické pro celou nacistickou moc, je vnímání násilí. „Dabei begreifen wir Gewalt nicht individualpsychologisch als aus psychologischen Dispositionen und Motiven ableitbare Kraft, sondern als eigenständigen situativen Sozialisationsfaktor, als Kraft, die fasziniert, anzieht und die Beteiligten partiell und zeitweise verändert“ 115 . Níže popsané zkrácené biografie dvou člen ů APF sledujeme z pohledu individuáln ě psychologického, ale sou časn ě i spole čenského vývoje konfidentského prost ředí. Neztrácejme ze z řetele, že osoby jsou vybrány hlavn ě na základ ě spole čného jmenovatele, a tím bylo udání na osadu Ležáky. Nezakrývejme, že se jedná o náhodnou situaci, když udání v písemné i ústní form ě prošlo jednotlivými úrovn ěmi APF od řadového člena Andráka (jeho postava je p ředstavena v samostatné kapitole 16.1), p řes okresního vedoucího Holfeuera až po vedoucího APF Opletala. To však nesnižuje sv ědectví, které nám bylo soudem zachováno, ale naopak nám tak poskytuje jedine čnou možnost vhledu od vzniku udání až po jeho šet ření SD a gestapem.

115 Klaus-Michael MALLMAN-Gerhard PAUL (Hrsg.), Karrieren der Gewalt. Nationalsozialistische Täterbiographien, Darmstadt 2004, s. 5.

61 4.3.2.2 Vznik a p ůsobení Árijské pracovní fronty – Bed řich Opletal 12. června 1939 je v sále Hasi čského domu v Praze na Vinohradech založena Národní árijská kulturní jednota (NAKJ). Podle vnit řních stanov nebylo toto uskupení politickou složkou vůbec, a čkoliv náplní své činnosti se snažilo ovliv ňovat politickou situaci nov ě utvo řeného Protektorátu. Podstatou jejího p ůsobení bylo vzd ělávání a kulturní „povznesení“ českého národa v duchu nacistické ideologie. Na p ředsednické místo byl navrhován v té dob ě sedmadvacetiletý nedostudovaný strojní inženýr Bed řich Opletal ze Sezemic u Pardubic. Z dosud neznámého d ůvodu nabízenou funkci odmítá, avšak stává se propaga čním referentem. Již b ěhem této doby si tvo ří známosti s úředníky pardubického „oberlandrátu“ a navazuje kontakty na pobo čku SD. Opletal se ke krajn ě pravicovým politickým proud ům znal již od roku 1935 a jeho nenapln ěná snaha o výraznou politickou činnost vede až k neukon čení vysokoškolského studia. To mu ovšem nebrání titulovat se ve styku s ú řady nebo v interní korespondenci jako „ing. Opletal“. První zmínky o výrazn ě pronacistickém smýšlení získáváme z memoranda, které sepsal 20. b řezna 1939 a zaslal jej p římo říšskému protektorovi, jenž ješt ě ani nebyl uveden do funkce. Jednostránkový dokument navrhuje řešení, jakým mohou okupa ční orgány získat kontrolu nad Čechami. Mimo jiné je hlavní prioritou zavedení cenzury, likvidace stávajících stran a jejich člen ů, a vy řazení „židomilc ů“ a Žid ů ze spole čenského života. Snad jako ve všech dalších prohlášeních dává Opletal dv ě možná východiska v případ ě neúsp ěšné kooperace českého a n ěmeckého národa: a) Vernichtung des tschechischen Volkes / b) Ausranderung des tschechischen Volkes. 116 V kv ětnu 1939 je vytvo řena hlavní nosná část organiza čního řádu Opletalem připravované strany 117 . K jejímu napln ění dojde až se vznikem APF na p řelomu října a listopadu 1939. APF se svým programem neza řazuje mezi fašistická hnutí, proti jejichž čelním p ředstavitel ům bojuje 118 , ale p řejímá ideologii p římo nacistickou, v četn ě řady prvk ů z programu NSDAP. Důležitým tahem na politické šachovnici je pro mladého referenta NAKJ Opletala, stejn ě jako pro jeho matku, získání n ěmeckého ob čanství v červnu 1939 119 , což jim ob ěma v pr ůběhu války dodává na spole čenské váze, alespo ň tedy mezi ú ředníky okupa čních orgán ů. Velmi rychle si p řivlast ňují nacistické atributy a jak si st ěžuje po válce četnická

116 AMV, APF, sign. 315–231–6, kart. 21, s. 41 - 51. Sepsáno bylo více vyhotovení obsahov ě se nelišících. 117 Tamtéž, s. 163. 118 Tamtéž, s. 50. Opletal ost ře napadá J. St říbrného, R. Gajdu, gen. Ježka a další. Považuje je za krajn ě nespolehlivé a Říši nep řátelské elementy, které sice hlásaly fašistické myšlenky, nepostavily se ovšem na stranu nacismu. 119 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 211/46 Bed řich Opletal, kart. 23, s. 4. D ůvodem hladkého p řijetí n ěm. ob čanství byl údajný n ěmecký p ůvod Opletalova otce.

62 stanice v Sezemicích „provokativn ě n ěmčili, zdravili se zdviženou pravicí a stýkali se pouze s Němci a vedoucími Vlajka ři“ 120 . NAKJ nem ěla tém ěř žádnou mediální podporu a radikální Opletal se snaží tento stav zm ěnit ; nechává v Sezemicích instalovat ve řejnou nást ěnku, kde vyv ěšuje jména jemu podez řelých osob z protin ěmeckého smýšlení 121 . NAKJ má pouze krátkého trvání a sice do zá ří 1939, kdy organizace sama ukon čuje svoji činnost. Údajn ě tak mělo dojít z důvod ů p říliš mnoha „štrébr ů“, kte ří proti sob ě bojovali o mocenské pozice. Členské základn ě bylo doporu čeno dále se politicky angažovat bu ď v Národním souru čenství nebo ješt ě lépe ve Vlajce. Jisté je, že mezi velmi aktivní opozi čníky se za řadil i propaga ční referent Opletal. Na rozhraní října a listopadu 1939 zakládá v Hradci Králové svoji vlastní stranu s názvem „Árijská pracovní fronta“ (Arische Arbeitsfront). Ani její jednotu se nepoda řilo udržet a dochází tak k rozkolu uvnit ř i tohoto hnutí. Opletal však své pozice proti opozici v čele s Teplým uhájí a jeho část strany je schopna se dále úsp ěšn ě rozvíjet. Jedním z důležitých kritérií pro fungování APF byla vynikající úrove ň n ěmeckého jazyka, kterou její předseda disponoval. Aktivita sezemického rodáka se však v ůbec nezamlouvá jeho soused ům a tak se m ůžeme do číst o jednom z prvních udání, které Opletal podal. Četníci museli řešit jeho stížnost na bojkot obchodu rodi čů stran českého obyvatelstva. Není se co divit, nebo ť hlavním podn ěcovatelem mladého Opletala k aktivistické politické činnosti byl jeho otec. Árijská pracovní fronta byla politickým hnutím p ředstavujícím svojí činností více než pouhou programovou kolaboraci. Antisemitskou, antirezisten ční a v ůbec antidemokratickou aktivitou se snažila být o krok p řed ostatními denunciantskými organizacemi a v některých případech i p řed samotnými okupanty. Vedle po řádání „osv ětových“ p řednášek a p ůsobnosti několika málo násilnických boj ůvek se orientace tohoto politického hnutí p řenesla na zpravodajsko-denunciantskou službu. Zvláštností tohoto uskupení je jeho teritoriální omezenost, nebo ť členové pocházeli z několika málo tehdejších okres ů tzv. Oberlandrat Pardubitz a Königgratz. Co do po čtu registrovaných p řívrženc ů byli nej četn ějšími okresy Hradec Králové, Pardubice, Vysoké Mýto, Náchod, Chrudim, Litomyšl a Kolín.11. července 1940, v den oficiálního podání žádosti ve zm ěnu politického hnutí v politickou stranu, bylo kup ř. v okrese Chrudim a Hlinsko registrováno pouhých 41 a 37 člen ů122 , a to jich m ěla APF v tento rok nejvíce, tedy celkem okolo p ěti set 123 . APF nelze v žádném p řípad ě ozna čit za masovou organizaci, a čkoliv vedle stálých člen ů máme útržkovité zmínky o dalších sympatizantech, kte ří navšt ěvovali sch ůze nebo p řišli s hnutím do aktivistického styku.

120 Tamtéž, s. 7. 121 Tamtéž, s. 20. 122 AMV, APF, sign. 315–231–7, kart. 21, s. 3 -5. 123 Tomáš PASÁK, Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945 , Praha 1999.

63 Složení členské základny dle povolání vypadalo ve výše uvedených dvou okresech následovn ě:

Povolání Po čet člen ů % Živnostník 124 31 40 Dělník 20 26 Rolník 9 11 Úředník 3 4 Graduovaný 1 1 Údaj nedopln ěn 14 18 Celkem 78 100

Pov ětšinou se jednalo o d ělníky, rolníky, zam ěstnance či živnostníky s nízkým sociálním statusem. To p řinášelo i zm ěněnou d ůvěryhodnost v očích ú řad ů a také daleko čast ěji udávání vertikáln ě ze zdola nahoru. V obráceném sm ěru se jedná o výjime čné p řípady. Pohlédneme-li hloub ěji do jejích mechanism ů, zjistíme, jak krajn ě nebezpe čnou mohla být a byla APF všem, kdo se ocitli v okruhu její p ůsobnosti, nebo ť hnacím popudem k činnosti jí byli horliví rasisté v čele s Opletalem, Hybským a Teplým 125 . Zbývající dva pánové však nedosahovali aktivistické činnosti v takovém rozsahu jako Opletal, jehož touha po v ůdcovství v hnutí byla nezm ěrná a již krátce po vzniku organizaci opustili. V čele APF, od roku 1943 již pouze živo řící organizace, se Opletal udrží až do konce války.

4.3.2.3 Ideové p ředstavy Árijské pracovní fronty Na tomto míst ě je nutno p ředstavit n ěkteré úryvky z politického programu, který se APF snažila prosadit. P řiblíží nám nejen ideovou linii, ale hlavn ě p ředstavy a sv ětonázorové ztotožn ění jejích p řívrženc ů. Vytvo řil se tak spolek „kamarád ů“, jak se povinn ě, dle vnit řních stanov, m ěli členové oslovovat. Dávali tak najevo p říslušnost ke své skupin ě a sv ětovému názoru, podobn ě jako nacistický „Volksgenosse“ nebo komunistický „soudruh“. Otev řen ě se APF hlásila k „ pln ění vyt čeného programu a organizaci hnutí orgán ům ur čeným Říšským

124 V seznamu je vedle jména člena APF uvedeno jeho povolání, které však neumož ňuje ur čit spole čenský statut daného jedince. V kolonce „živnostník“ jsou tak uvedeni všichni, kte ří m ěli u jména uveden název řemesla, ale nebylo jasné, jestli se jedná o samostatného živnostníka nebo o zam ěstnance. Údaj je v tomto ohledu nedokonalý, je ovšem jisté, že se mezi zahrnutými nevyskytuje žádný jedinec z dalších profesí. 125 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 211/46 Bed řich Opletal, kart. 23, s. 15.

64 kanclé řem a V ůdcem n ěmeckého národa Adolfem Hitlerem.“ 126 Opletal, tv ůrce ideologické orientace, se nám jeví jako velmi inteligentní člov ěk, zna čně ambiciózní, neskrývavý antisemita nejhrubšího zrna a v neposlední řad ě špatný politický v ůdce, a špatný organizátor udava čů . Nedisponoval ani pot řebnými znalostmi a zkušenostmi, ani pot řebným v ůdcovským charakterem. Nedokázal pln ě prosadit základní princip rozkazu a poslušnosti a dle reakcí členské základny, byl daleko více v ůdcem formálním než-li p řirozeným. S jeho pohledem na prvorepublikové státoprávní z řízení, stejn ě jako na „židovskou otázku“ se setkáváme v interních osnovách APF, které vyšly též z jeho pera: „§4, Čl. 2 Čekatelem hnutí se m ůže státi každý ob čan Protektorátu starší 21 let, který jest naprosto mravn ě zachovalý / jedin ě politické tresty za protižidovskou, protimasarykovskou nebo protibenešovskou činnost jsou přípustné a naopak jsou doporu čením. (…) Přední funkcioná ři všech bývalých politických českých stran, ši řitelé /i v minulosti/ židomilských ideí, benešismu a Masarykismu, osoby s doklady o arijském p ůvodu, ale se židovskými t ělesnými znaky, Židé, Zedná ři a korup čníci jsou naprosto z jakéhokoliv členství p ředem vylou čeni.“ 127 Podobných paragraf ů m ůžeme v rámci interních materiál ů APF nalézt zna čné množství. Každý nový člen musel podepsat prohlášení a následn ě složit i p řísahu, že se všemi body pln ě souhlasí a ztotož ňuje se s nimi. Pak se teprve mohl stát „ čekatelem“, posléze členem, ovšem za řadit se mezi Starou gardu a činovníky bylo tém ěř vylou čeno. Opletal se snažil své hnutí postavit na stejném základ ě na jakém vyrostla NSDAP. Jakoby odkoukal hlavní znaky nacistické strany a pokusil se n ěkteré její principy použít i ve vlastní stran ě, což se mu da řilo jen velmi omezen ě. V ůdcovský princip, p řísaha člen ů do rukou v ůdce, pop ř. dalších vedoucích, vyvolenost na základ ě rasových či politických předpoklad ů, uspo řádání na základ ě autoritativní hierarchie, stejnokroje i hlavní znak APF mimo řádn ě podobný nacistickému, v neposlední řad ě pak zákaz ú časti člen ů v jiných politických organizací či spolcích a radikálnost v boji proti nim. Podobn ě jako v NSDAP m ěl být vytvo řen i kruh vyvolených mezi vyvolenými. Jako Hitlerovi „Altkämpfer“ byli i členové AFP datem 15. b řezna 1940 („slavnostní sch ůze“ k 1. výro čí vzniku Protektorátu) rozd ěleni na dv ě skupiny – „Stará garda hnutí APF“ a ostatní. Jedin ě Stará garda byla považována za „primus inter pares“, což s sebou m ělo jejím člen ům do budoucna p řinést podíl na moci a obecn ě i vzestup ve spole čenském žeb říčku. Již v kv ětnu 1939 sepisuje Opletal politický program, který posléze užije v APF. V několika bodech doslova p ředbíhá drastická opat ření nacist ů v ůč i Žid ům. Ve vydané

126 AMV, APF, sign. 315–231–7, kart. 21, s. 15. Organiza ční řád APF. 127 Tamtéž, s. 20.

65 brožu ře „Program Arijské pracovní fronty“ se m ůžeme do číst o p řipravovaných opat řeních proti obyvatel ům židovského vyznání či p ůvodu. M ěli být zbaveni všech koncesí na vykonávání svých povolání, denn ě se m ěli hlásit u kontrolních orgán ů, jakýkoliv styk „Árijce se židem“ m ěl být potrestán prohlášením onoho za „žida“ a „žid“ m ěl být odveden na nucené práce. „Každý žid bude ozna čen ve řejn ě viditelnou tetovanou neodstranitelnou zna čkou (žlutá hv ězda), jejich levý rukáv bude p ředepsané barvy (nap ř. žluté)…“ 128 Upozor ňuji, že tento typ „Ghettoisierung“ bez zdí (V. Klemperer) prosazuje dva roky p řed jeho faktickým zavedením n ěmeckými orgány. Pro styk Žid ů s Arijci m ěly být z řízeny ve řejné hovorny, v nichž by byly hovory protokolovány. Kone čným řešením židovské otázky se m ěla stát sterilizace a vyhubení prací. Dokonce se objevuje i nové ozna čení podvodník ů a zlo činc ů, a sice „ čestný žid“. Toto ozna čení má být platné hlavn ě po revizi majetku prvorepublikov ě ve řejn ě činných osob a má s sebou nést veškeré následky a opat ření jako v případ ě židovského obyvatelstva bez ohledu na víru a p ůvod provinilce. „Všechna židovská a židomilská literatura a díla budou zni čena (až na ukázky v protižidovských muzeích) a jejich auto ři a rozši řovatelé budou doživotn ě v ězn ěni.“129 Jak blízko m ělo hnutí k německým událostem kv ětna roku 1933 a Heineho „kde ho ří knihy, ho ří na konec i lidé“! Útok je veden proti všemu a všem. M ůžeme se tak do číst v bodu 11, že „všechno úřednictvo a u čitelstvo (v četn ě profesor ů) bude podrobeno čtvrt až 2 ro ční pracovní povinnosti v pracovních táborech, kde pod vedením spolehlivých Arijc ů bude p řevychováno v duchu arijských zásad.“ 130 Není se tedy čemu divit, že se APF nepoda řilo do svých řad nalákat inteligenci nebo alespo ň členy s vyšším než výu čním vzd ěláním. Hnutí se staví mezi čty ři extrémní aktivistické skupiny (Vlajka, Ml čochova Nacionáln ěsocialistická d ělnicko-rolnická strana, Národopisná Morava) 131 i dalším bodem svého programu a tím byla žádost o z řízení jednotky bojující po boku Německa. Dokonce byli jeho členové ochotni opustit své majetky ve prosp ěch n ěmeckých voják ů p řišedších z fronty a usadit se v místech, které ur čí Hitler. S tím souvisí i vnímání Protektorátu jako prozatímního státního z řízení, které má být do budoucna nedílnou sou částí Říše, k čemuž má dopomoci unifikace zákon ů a splynutí ekonomického a kulturního z řízení obou státních celk ů.

128 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 211/46 Bed řich Opletal, kart. 23, brožura uvedena pod číslem D-3171- 13/7-40, s. 2, Vydáno v četn ě rozsáhlého politické programu. 129 Tamtéž, s. 3. 130 Tamtéž, s. 5. 131 Tomáš PASÁK, Český fašismus .

66 Opletal je autorem t ří brožur, z nichž dv ě byli sou částí ideového arsenálu hnutí a m ěly být zdrojem základních ideologických znalostí jeho p řívrženc ů. První práce vydaná již v roce 1939 se nazývá „Teorie náboj ů“ se do čkala pro svoji odbornost tak malého zájmu, že si její autor vedl seznam „kamarád ů“, kte ří si jí zakoupili, aniž by však mohli pochopit její obsah 132 . Ve čtrnáctijmenném seznamu m ůžeme nalézt i jméno Karla Andráka ze D řeveše, jednoho z přímých ú častník ů ležácké tragédie. Zbývající dv ě brožury se jmenují „Pravdivý smysl české historie“ 133 , vydáno v roce 1940, a „Pravá tvá ř Anglie“ 134 , vydáno v roce 1942. Nemá smysl rozebírat „cesty historikova myšlení“ v případ ě Opletalových výplod ů, ale citaci jeho poznámky v samém záv ěru druhé publikace nelze opomenout : „Poznámka: Slovo žid a židovstvo jest v textu brožury na p řání ú řad ů pro lidovou osv ětu a podle pravidel českého pravopisu psáno s velkou po čáte ční písmenou Ž, a čkoliv v rukopise užívám písmen malých, abych tak vyjád řil sv ůj názor na židy, které na základ ě sledování jejich tisícileté škodlivé činnosti pokládám za krysy, ohlodávající ko řeny arijského života. Urazil bych lidskou důstojnost Arijc ů, kdybych lidskou d ůstojnost p řiznal žid ům píše slovo žid s velkým písmenem Ž. Jsou-li Arijci v očích žida podle Talmudu dobytkem, jsou Arijci povinni pokládati židy za zv ěř v lidské podob ě, plníce tak jen starozákonné a talmudské židovské p řikázání: Oko za oko, zub za zub. Autor.“ 135 K organiza ční struktu ře hnutí je pot řeba u činit n ěkolik poznámek. V prvé řad ě byl hlavním p ředstavitelem APF krajský vedoucí, kterým byl Bed řich Opletal se sídlem v Pardubicích-Sezemicích. Teprve v roce 1941 bylo úst ředí z agita čních d ůvod ů p řeneseno do Hradce Králové, aniž by se zm ěnilo faktické centrum hnutí v Sezemicích. Funkce krajského vedoucího s sebou nesla hlavn ě shromaž ďování informací, které pocházeli z členské základny hnutí a styk s ú řady. Tak se stala APF využívanou organizací, jež m ěl pod kontrolou člen pardubické SD Otakar Pavlas (mimochodem byl i jejím formálním sekretá řem) 136 . Jak prosazoval Opletal v organiza čním řádu, šlo p ředevším o vytvo ření seznam ů bývalých či sou časných politicky a) nespolehlivých, b) neutrálních a c) pronacistických ob čan ů. Faktické vytvo ření t ěchto seznam ů m ěli na starosti okresní a místní vedoucí. Dále pak předávání informací bezpe čnostní služb ě SD o nálad ě obyvatelstva a protin ěmeckých postojích

132 D ůležitým faktem z ůstává ignorování APF ze strany graduovaných osob. Pro již zmín ěné okresy Chrudim a Hlinsko, pro které máme pravd ěpodobn ě úplné údaje, se nachází pouze jeden u čitel (Blížnovice, okr. Chrudim) a jeden inženýr (Litomyšl, okr. Litomyšl). Další profese zahrnují ve v ětšin ě p řípad ů d ělníky a zem ědělce, druhou nejobsáhlejší skupinou jsou živnostníci. 133 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 211/46 Bed řich Opletal, kart. 23, brožura uvedena pod číslem D-3171- 13/7-40. 134 Tamtéž. 135 Tamtéž, s. 34. 136 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 875/46 Otakar Pavlas, kart. 73, s. 18.

67 příslušník ů Protektorátu. Není t řeba zd ůraz ňovat, že SD p ředávala všechna využitelná hlášení gestapu. Opletal si ovšem svým p říliš horlivým jednáním dokázal SD poštvat proti sobě, nebo ť vedle jejích p říslušník ů zahrnoval udava čskými dopisy i říšské orgány v Praze a Hradci Králové. Ty je pak posílaly zp ět do Pardubic ú řadovn ě SD, a to ješt ě s poznámkou, že si úředníci nedokáží své informátory ohlídat. K důležitým činnostem krajského vedoucího pat řilo po řádání p řednášek s převážn ě rasistickou a protibolševickou tématikou, a sepisování tzv. „korespondence“ – pravidelných ideologických sm ěrnic a vysv ětlení zahrani čněpolitického vývoje v souladu s nacistickou doktrínou. Tuto „korespondenci“ spole čně s opakováním programu APF byli povinni pravideln ě vyslechnout p řívrženci na všech členských úrovních. Provedení výše jmenovaných sty čných bod ů činnosti m ěli na starosti okresní vedoucí, kterých bylo k roku 1940 dev ět137 . Poslední skupinou funkcioná řů byli místní vedoucí. Mnohdy však pro nedostatek člen ů spadali dv ě t ři obce pod jednoho funkcioná ře, jako tomu bylo kup ř. u vedoucího Aloise Psoty z Bítovan, který m ěl na starosti organizaci v Bojanov ě, Nasavrkách a Slati ňanech 138 , což bylo vzhledem k vysokému po čtu obyvatel a vzdálenostem mezi obcemi dosti velké sousto. To nebyl p řípad zdaleka ojedin ělý, avšak je nutno vzít na vědomí, že APF m ěla mezi denuncianty mnohem po četn ějšího a vážen ějšího konkurenta v podob ě Vlajky 139 , který řadu potenciálních člen ů od čerpal. Za mimo řádn ě zajímavé považuji po řádání a obsah sch ůzí. Opletal byl v otázce registrování návšt ěvnosti i p ůsobení obsahu p řednášek na obyvatelstvo dosti d ůsledný. Konec konc ů mohla taková statistika p řinést poznatky o nálad ě obyvatelstva konkrétní obce, pop ř. blízkého okolí i bezpe čnostní služb ě SD. Na druhé stran ě mohl být tlak vyvolaný n ěkolika fašizujícími jedinci obzvlášt ě na venkov ě natolik silný, že nám neprozradí po čet přesv ědčených p řitakava čů . Z torz, která nám z pravideln ě vyhotovovaných seznam ů zbyla, nem ůžeme vy číst souhrnné statistické údaje. Zajímavé nicmén ě je, že po čet poslucha čů přednášek údajn ě nikdy nep řerostl 330, pr ůměrn ě p řišlo na každou ze dvaa čty řiceti uskute čněných p řednášek okolo 60 poslucha čů . Na n ěkolika místech se ovšem opakovala nulová návšt ěvnost. Mezi sedm obcí s takovým nezájmem obyvatel, kde m ěly být v pr ůběhu dubna až října 1940 proneseny p řednášky APF, se řadí i Vrbat ův Kostelec. Údaj nasv ědčuje o naprostém sabotování ideologické výchovy APF.

137 AMV, APF, sign. 315–231–7, kart. 21, s. 5. 138 Tamtéž, s. 8. 139 AMV, Vlajka, sign. 302–32–5, kart. 7, s. 113-114. Zachovaný seznam vedoucích a funktioná řů Vlajky po čítá jen pro hlinecký okres s 25 jmény z toho 14 v Hlinsku, 6 v Trhové Kamenici, 1 v Hamrech u Hlinska, 1 v Blatn ě u Hlinska, 1 na V čelákov ě, 1 v Horním Holetín ě a 1 ve Všeradov ě. Nejedná se o řadové členy, jejichž seznam není dostupný, z čehož vyplývá, že členská základna a sympatizanté byli ješt ě daleko po četn ější.

68 Radikálnost svého programu demonstrovala APF výmluvn ě 10. června 1942. Tento den si paradoxn ě vybrala pro udání na Dr. Edvarda Beneše pro jeho zlo činecké jednání b ěhem první republiky a p ři vále čném stavu. Dopis došel vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze 13. června a již 16. června zasílá Opletal opis dopisu pro jistotu i říšskému protektoru. V dob ě vrcholícího stanného práva a lidické tragédie vystupuje op ět aktivn ě na stran ě agresor ů. Svá obvin ění v ůč i Benešovi odvolává Opletal osobním dopisem 2. kv ětna 1945. V únoru 1945 se stup ňuje udava čská činnost APF, jež je usm ěrn ěna hlavn ě proti partyzán ům, pop ř. parašutist ům. APF se staví do čela boje proti t ěmto „element ům“ a p ři své sch ůzi v Hlinsku sestavují členové žádost sm ěř ující k německým ú řad ům, aby jim byly vydány zbran ě. Sestavili i celý elaborát historek o skutcích partyzán ů na hlinecku a skute čsku 140 . Tímto úvodem byla krátce p ředstavena ideologie APF a vedoucí osoba tohoto hnutí Bed řich Opletal. P řejd ěme k nižší, okresní instanci APF. Upozor ňuji, že vedle popisu fungování této organizace si stále držíme linii p římo vedoucí k ležácké tragédii.

4.3.2.4 Okresní úrove ň Árijské pracovní fronty – Karel Holfeuer O ú čast na sch ůzích APF se m ěli postarat p řevážn ě okresní a místní vedoucí. Mezi okresní vedoucí pat ří i Karel Holfeuer z Blatna u Hlinska 141 . Byl d ůležitou sou částí APF - mezistupn ěm v komunikaci hlinecké členské základny s vedoucím Opletalem a také osobou přímo se podílející na udání na Ležáky. Jak vyplývá z vyšet řovacích spis ů, byla i Holfeuerova politická orientace siln ě ovlivn ěna jeho otcem, stejn ě jako u Opletala. Jeden ze sv ědk ů poskytl výst řižek z p ředvále čných novin „Právo lidu“ 142 s nadpisem „Blatenský ková ř bude katem“, ve kterém se psalo o Holfeuerovi starším, jako o radikálním fašistovi. Již v roce 1932 hlásí se Karel Holfeuer mladší k fašistickým stranám. I on je příkladem mladého fašisty a potvrzuje nám tak obraz fašistického, pop ř. nacistického hnutí, jako radikálního myšlenkového sm ěru mladé generace, v ěkem t řicátník ů až čty řicátník ů (N. Frei). Bližší stopy k p ředvále čné politické aktivit ě u Holfeuera nenajdeme. První zmínku o jeho kontaktech s APF shledáváme až v roce

140 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 875/46 Otakar Pavlas, kart. 73, Výpov ěď z 8. července 1945, s. 78. 141 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 827/46 Karel Holfeuer, kart. 101, Výpov ěď ze 14. kv ětna 1945, bez stránkování. 142 Tamtéž, s. 4., Právo lidu, r. 1930. Nadpis: Blatenský ková ř bude katem. V minulých dnech sed ěl v hostinci u Podroužk ů v Blatn ě u Hlinska bývalý ková řský mistr Josef Holfeier, který p ři piv ě za čal d ělat fašistickou revoluci. Choval se, že to socialist ům ukáží: „Já budu katem a nic se nebudu bát v ěšet tu pakáž socialistickou.“ Dál ani z mravnostních d ůvod ů nelze reprodukovat. D ělníci složili milému ková ři, který chce být katem, hned písni čku: V té kovárn ě u kata, chystá se nám odplata, je tam jeden ková ř, ten nám chystá provaz (…dále ne čitelné).

69 1940, v seznamu člen ů z 11. června (viz výše). Stává se oddaným bojovníkem za program APF a toto své p řesv ědčení dává ve řejn ě najevo. Organizuje sch ůze a p řednášky v hotelu „Záložna“ v Hlinsku nebo v dodnes oblíbeném hostinci „U Podroužk ů“ v Blatn ě. Potenciální poslucha či byli vyzýváni k návšt ěvě sch ůze koresponden čními lístky. Mnohdy však m ěla tato „pozvánka“ výhružný obsah, to pro p řípad, že by se adresát necht ěl na sch ůzi dostavit. Přibližný obsah t ěchto sch ůzí, nebo v okresním m ěř ítku „konferencí“, jak je honosn ě nazývali sami členové, jsme p řiblížili v textu výše. Avšak každý řečník si svoji p ředstavu proslovu vykládal po svém. V sále vyzdobeném nacistickými prapory a obrazem V ůdce se kultivovaný projev nedal o čekávat, ale Holfeuer slova, „(…) bylo by zapot řebí ty český svin ě post řílet nebo pov ěsit“ 143 , již skute čně p řehnal. V oblasti své p ůsobnosti m ěl tém ěř volnou ruku ; spole čně s Opletalem a již zmín ěným Andrákem byli i registrovanými členy SD, takže zde propojení říšských orgán ů s kolaborantskou organizací bylo dokonalé. Jedním z nejt ěžších bod ů obžaloby v ůč i Holfeuerovi bylo napadení a posléze udání Žida Milana Weise z nedalekých Kameni ček, kterého se m ěl dopustit v zá ří 1941. Weis sed ěl na lavi čce na dvo ře u svého domu, když okolo procházeli pánové Holfeuer, Odehnal a Bohatý ; všichni d ůležití místní členové APF. Holfeuer p řisko čil k Weissovi, za čal jej fackovat a nadávat mu: „Žide, kde máš hv ězdu?! Ty tady nebudeš dlouho smrd ět!“144 Takového jednání se odvážil p řed n ěkolika dalšími náhodnými sv ědky. Weis se bránil slovy, že má hv ězdu p řipevn ěnou na kabát ě, který je v chalup ě na židli. N ěkolik okamžik ů poté vyb ěhla z domu Weissova družka a rozzu řeného Holfeuera pod pohr ůžkou zavolání četník ů zahnala. Holfeuer se zalekl a s nadávkami dv ůr opustil. Poslední zpráva o Weisovi pochází z transportu do Terezína ješt ě z konce roku 1941 145 . Jako okresní vedoucí m ěl Holfeuer za úkol shromaž ďovat informace o svých spoluob čanech a denunciovat. Udání m ělo u Holfeuera dvojí smysl; vedle snahy o spole čenský vzestup, i zadostiu čin ění ze spln ěné povinnosti v ůč i APF a svému nacistickému přesv ědčení. Stejn ě tak svým chováním utvá řel normy ve skupin ě, která jeho vedení podléhala. Jeho etické zábrany, které by v demokratických podmínkách v ůč i udava čství pravd ěpodobn ě projevil, byly p řekryty interiorizovanou morálkou nacistické ideologie. Stejn ě jako Holfeuer reagovaly na nové mocenské podmínky tisíce řádných ob čan ů, kte ří svá udání považovali za povinnost v ůč i státní moci i za čest, která jim byla státní mocí ud ělena.

143 Tamtéž, Výpov ěď Ludvíka Mauera z 19. června 1945, s. 19 144 Tamtéž, s. 14. 145 Tamtéž, Výpov ěď Vojt ěcha Prokopa z 20. června 1945, s. 12. Prokop hovo řil s Weisem p ři jejich transportu do Terezína.

70 Opletal ho instruoval ve vypl ňování tzv. „dotazník ů“. Tyto dotazníky se týkaly osob, jak nep řátelských Říši, tak neutrálních a hlavn ě člen ů APF. Umož ňují nám vytvo řit sondu do smýšlení ob čan ů m ěsta Hlinska a blízkého okolí, ale také do charakterových vlastností a ctností kolaborant ů, či potenciálních kolaborant ů. Výb ěr a hodnocení t ěchto lidí samoz řejm ě zůstává ryze subjektivní záležitostí okresního vedoucího, pop ř. dalších „kamarád ů“. Vzhledem ke zp ůsobu Holfeuerova jednání, které jsme popsali výše, m ůžeme tohoto ozna čit za spolehlivého udava če a kolaboranta. Bohužel jeho vlastní charakteristiku mezi jmény nenajdeme. Je ovšem daleko lépe podchycena v poválečných dokumentech. Seznam nám dává možnost vytvo řit si p ředstavu o politickém p řesv ědčení širšího spektra ob čan ů, nebo ť jejich charakteristika byla utvo řena na základ ě osobní známosti nebo dlouhodobého pozorování. Za čněme „dotazníkem“ protistátn ě smýšlejících nebo neutrálních ob čan ů. Hlavním kritériem výb ěru sledovaných osob, bylo jejich vlastnictví motorového dopravního prost ředku. Tak bylo možno rychle vytipovat movit ější ob čany a s jistotou uchvátit jejich majetek. U jmen je z velké části ur čeno i povolání, které se ovšem nestalo bodem výb ěru obyvatel do seznamu, nebo ť jedin ě tak je možné vysv ětlit široký rozsah zam ěstnání - od továrníka, p řes porodní asistentku až po fará ře. Explicitn ě m ůžeme z přehledu vy číst i vztah k Vlajka řů m, nebo ť Adámek z Hlinska je sice uveden jako p řívrženec jmenovaného hnutí, ale Holfeuer ho nepovažuje za jasn ě pro-říšského. S bývalým členem APF Odvárkou se vyrovnává také jako s odpadlíkem, tedy nedostate čně pro-říšským aktivistou. V seznamu najdeme i jednu drobnou poznámku, jež nám sv ědčí o detailech, jichž si udava či všímali a posléze si je i ov ěř ovali. U Kopeckého z Rané stojí „jestli nemá papíry-k povolení jízd ě, jel na černo“ . Pod kontrolou jsou tedy všichni a vše. Takovéto sledování bylo nejjist ější cestou, jak dostat ob ěť pod kontrolu. Následující tabulka nám p ředstavuje rozd ělení movit ějších obyvatel do n ěkolika kategorií. Zám ěrn ě jsme shrnuli ozna čení „Nep řítel Říše“ a „Benešovec“ do jedné t řídy, nebo ť oboje vyjad řuje jasný postoj k protektorátnímu politickému z řízení. Do druhé kategorie „Opatrný“ spadají všichni, kte ří nebyli považováni za dostate čně vyhran ěné, aby spadali do p ředchozí t řídy, a které ješt ě bylo možné ovlivnit. V případ ě kategorie „Nestará se“ a „Neškodní“ jde o obyvatele bez jakýchkoliv ve řejn ě známých politických projev ů, či politické p říslušnosti nebo snad i nižších intelektuálních schopností. U t řídy „Neur čeno“ údaje chybí. Zvláš ť potom je ur čen člen APF Odvárka, jehož zařazení do seznamu je zvláštností sv ědčící spíše o drobné osobní pomst ě za vystoupení z APF.

71 Kategorie Po čet osob % Nep řítel Říše/Benešovec 35 42 Opatrný 24 29 Neškodný 10 12 Nestará se 9 11 Neur čeno 4 5 Člen APF Odvárka 1 1 Celkem 84 100

Přejd ěme k druhému seznamu vlastních člen ů APF. Ten nám v dostate čné mí ře vystihuje charakterové vlastnosti člen ů tak, jak je vid ěl Holfeuer, a tak jak m ěly být zaznamenány pro pot řeby úst ředního vedoucího Opletala. Rejst řík zachycuje členy APF k neur čenému datu 146 . Nicmén ě principy chování a výb ěr charakteristik člen ů z ůstává po celou dobu fungování APF nezm ěněn. Již v úvodu jsem upozor ňoval na základní předpoklady členství v této organizaci. Tím byl hlavn ě souhlas a snaha o ší ření nacistické ideologie, pop ř. árijské myšlenky. Zdaleka to ovšem nebyl motiv u v ětšiny člen ů. Explicitn ě můžeme vysledovat i p řijetí české podoby nacistického slovníku 147 a militantního vyjad řování. Často se objevují výrazy jako „povaha bojovná“, „povahy rázné-výbojné“ nebo „v ůč i nep říteli tvrdý“. Zvlášt ě u mladších ro čník ů se vyskytuje povahový rys „mladý nad ějný nacionalista“. Vojáctví m ůžeme odhalit také ve výrazech jako „vždy p řesný“ nebo „poslušen rozkaz ů“. D ůležitá byla zmínka o vztahu toho onoho člena k nacismu. Tak máme u v ětšiny osob poznámky typu „pevný ve vít ězství hákového k říže a V ůdcova programu“ nebo „neprodejný stoupenec árijských myšlenek“ atd. Ctností, které si APF vážila, byla dobrosrde čnost, nezištnost a vytrvalost v názorech ; to vše však pouze v rámci kolektivu „kamarád ů“, nikoliv k ostatním spoluob čan ům. Zde byla namíst ě dobrá zpravodajská činnost a u jednoho ze člen ů i jeho „mazanost v rozhovorech“. Vrcholnou pochvalou stran Holfeuera byla poznámka u Machka: „Kamarád tento jest jeden z nejlepších v ůbec, čímž jest řečeno vše.“ Kolik m ěl Machek na sv ědomí udání nebo kolik „vyšpicloval“ informací nám není známo.

146 Datum vzniku tohoto dokumentu chybí. Po čet člen ů spadajících do p ůsobnosti Holfeuera je oproti seznamu z 11. července 1940 podstatn ě nižší. V původním seznamu však figuruje jméno řezníka Odvárky jakožto člena, kdežto v seznamu protistátních nebo neutrálních osob je uveden jako bývalý člen. Také Holfeuer není pouze řadovým členem, ale okresním vedoucím. Z těchto indicií by dalo se usuzovat, že dokument vznikl po 11. červenci 1940 a p řed ukon čením p řijímání nových člen ů v kv ětnu 1942. 147 Viktor KLEMPERER, Lingua Tercii Imperii , Berlin 1946.

72 Zajímavá je kolonka „Vady“ , kde se ve v ětšin ě p řípad ů jedná o zdravotní nezp ůsobilost uvedených osob. Jedna poznámka této kolonky se výrazn ě vymyká ostatním a potvrzuje nám žárlivý a nenávistný postoj v ůč i nejv ětšímu aktivistickému politickému hnutí v Protektorát ě – Vlajce. Poznámka se vztahuje ke „kamarádovi“ Šípkovi: „Ob čas chválí výkon „Vlajky“. A p řesto se ukázal být našim vzorným kamarádem. ( časem má revmatismus )“ . Jak je vid ět, v APF nebyly trp ěny žádné náznaky chvály jiných konkuren čních hnutí, a obzvlášt ě ne Vlajky. Pro podporu konkuren čního hnutí byl koneckonc ů vylou čen Odvárka. Jak jsme popsali již v úvodu, je typickým znakem APF, že mezi sebe nedokázala p řivábit osoby s vyšším vzd ěláním. Hnutí, jehož členská základna je složena p řevážn ě z vyu čených osob a prosazuje naprosto nerealistické, ba fantastické politické cíle, si nemohlo vydobýt uznávanou pozici vedle Vlajky nebo dokonce Národního souru čenství, které disponovalo řadou výrazných osobností s akademickým vzd ěláním. O posledním, nejníže postaveným, ale d ůležitým stavebním kamenem organizace byl řadový člen. P ředstavíme si ho pozd ěji v podob ě Karla Andráka.

73 5. Silver A a atentát 5.1 Aktivita Silveru A – jaro 1942 A 54 bylo krycí ozna čení nejcenn ějšího zdroje informací pro československou kontrarozv ědku Paula Thümmela. Tento muž byl hlavním rezidentem protišpionážního referátu III. F pražské služebny Abwehru. A čkoliv p ůsobil na ob ě strany, m ěl díky svým zprávám neocenitelnou hodnotu. Kontakt s tímto agentem se snažil udržovat štábní kapitán Václav Morávek, ale ten již nem ěl možnost po zabavení Sparty I posílat informace dále. Na základ ě rozlušt ěných depeší zabavené Sparty se gestapo dostalo na stopu A 54 a po pr ůtazích je Thümmel definitivn ě usv ědčen. Úkolem Silveru A bylo navázat kontakt s Morávkem a odeslat jeho depeše, které získal od Thümmela, do Londýna. Ovšem Thümmel, který byl od 22. února 1942 v ězn ěn, přislíbil gestapu, že na sch ůzku dovede Morávka. Byl tedy 2. b řezna propušt ěn a ustavi čně sledován. 14. b řezna odvysílala Libuše zprávu, že kontakt s Morávkem byl navázán. Silver A tak splnil tu nejd ůležit ější část svých úkol ů – spojil informace A 54 s Londýnem. 20. b řezna se Morávek setkává s Bartošem naposledy, p řičemž mu Bartoš p ředává fotografie parašutist ů Silver A ke zhotovení nových falešných doklad ů. 21. b řezna se má sejít Morávek s Thümmelem. Morávek se dostaví na sch ůzku se zám ěrným zpožd ěním až kolem 19. hodiny. Zjiš ťuje zradu a snaží se uprchnout. V běhu trhá fotografie, které m ěl na sch ůzce p ředat a ukon čuje sv ůj život ranou do hlavy. Gestapu znovu, jako již tolikráte, unikl, ale neunikly fotografie. Na jedné z nich, a sice Val číkov ě, je z druhé strany razítko pardubického fotografa. Na základ ě tohoto zjišt ění se vydává inspektor Fleischer s dalšími deseti gestapáky a tlumo čníkem Chalupským do Pardubic. U fotografa je zjišt ěno, že osoba na snímku je číšník zam ěstnaný v hotelu Veselka. Fleischer tyto informace sd ěluje Clagesovi a p řenechává mu celý p řípad. Krátce se o za čátku vyšet řování zmi ňuje člen gestapa Hanouske: „Mn ě osobn ě nebylo známo nic o tom, že by v Pardubicích se zdržovali nějací parašutisté a také se o tom na gestapu nemluvilo. Teprve z Prahy p řišel p říkaz, abychom provedli v Pardubicích kontrolu zejména v hostincích cizích osob, že také na pardubicku se zdržují parašutisté a brzy na to obdržela tajná policie plakát, který byl vylepen, kde byl vyobrazen Val čík, který m ěl býti v Praze zast řelen. Krom ě toho byl vyobrazen ješt ě jeden parašutista, na které oba byla vypsána odm ěna. Pamatuji se, že Linzel se stýkal s Koš ťálem, ježto tam chodil a provád ěla se tehdy kontrola hostinc ů. Dozv ěděl jsem se mezi řečí u gestapa, že na gestapo dostavil se n ějaký civilista, zam ěstnanec hotelu Veselka, ale nevím, byl-li to vrátný a nebo n ějaký číšník, mohl to být pozd ější pov ěř enec ředitele, bývalý

74 číšník, ale nevím to p řesn ě. Pouze vím, že upozornil gestapo na to, že Val čík respektive osoba jemu podobná byla zam ěstnána na Veselce v baru. Na základ ě této informace říkal Linzel, že skute čně se pamatuje na takového člov ěka, který na Veselce byl a zmizel.“ 148 Hanauske teprve p ři druhém výslechu vysv ětluje, kdo první upozornil na Val číka. Mělo se jednat o vrchního číšníka Kubíka. Ten po zat čení svého nad řízeného byl Hanouskem několikrát vid ěn na gestapu, jak jde do kancelá ře Clagese. Tedy první upozorn ění na Val číka dal Kubík, nikoliv Koš ťál, jak byl pozd ěji podezírán. Linsel byl upozorn ěn a teprve až poté si uv ědomil, že ho doty čný obsluhoval. Jak se asi musel Linsel cítit, když zjistil, že nejen Koš ťál, ale i Kn ěz z kostelecké četnické stanice, od kterého dostával máslo, brambory a jiné potraviny, ho tahal za nos? 149 Kdy k prohlídce na Veselce došlo dokresluje následující výpov ěď :„23. 3. 1942 byl již Val čík místním gestapem [hledán] . Balcar vezl d ůležitou zprávu z Prahy pro Val číka, kterou jako obvykle cht ěl p ředat Koš ťálovi, který vždycky tyto zprávy p ředával Val číkovi. P ři příchodu na Veselku Koš ťál na n ěj mrkl, z čehož usoudil, že pánové, kte ří s Koš ťálem mluví je gestapo. Promluvil proto s Koš ťálem obchodn ě. Koš ťál n ěkolik [krok ů] od neznámých pán ů odstoupil a řekl, aby Val čík nepoužil sv ětlých šat ů a okamžit ě uprchl.“ 150 Následovalo zat čení Koš ťála: „Na to p ředvedl Linsel na gestapo Koš ťála, který skute čně uvedl, že Val čík u n ěj byl zam ěstnán, že však byl doporu čen ú řadem práce, že m ěl v po řádku všechny papíry a že to byl nějaký člov ěk z Moravské Ostravy udánliv ě syn hoteliéra, který tam byl na praxi.“ 151 Clages kontaktuje odd ělení v Ostrav ě, které mu oznamuje, že žádný Šolc v Ostrav ě nebydlí. Gestapo je ve slepé uli čce a Val čík uniká. Po út ěku se zdržuje čtrnáct dní v Trnové, odkud ho u čitelka Malá dopravila do Dašic. Odtud odejel na Moravu, kde se zdržoval op ět asi čtrnáct dní. Poté p řejel do Prahy na Žižkov k paní Moravcové, u které se scházely další ilegální skupiny. Val čík tak opouští dosavadní p ůsobišt ě Silver A v Pardubicích a zapojuje se do akcí v Praze. Pro jistotu odchází na gestapo i Hladěna a hlásí, že doty čného Val číka zná, že si u n ěho tento muž koupil kolo. Ovšem ješt ě upravuje Val čík ů popis, na čež gestapo m ění tento zavád ějící popis i na vyhláškách. Prozatím je stopa zametena.

148 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 6. 149 AMV, Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 325-4-1, kart. 6, Výpověď Františka Br čáka z 23. ledna 1968, s. 74. 150 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Františka Valenty z 22. kv ětna 1945, s. 73. 151 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 6.

75 28. b řezna 1942 byla u O řechova vysazena pomocná skupina Out Distance ve složení nadporu čík Adolf Opálka, rotmistr Karel Čurda a desátník aspirant Ivan Kola řík. Tito t ři se měli p řipojit k Silver A. Dopravili navád ěcí radiomaják Beacon a radiostanici Mark III. Ivan Kola řík však ztratil p ři seskoku své doklady a hrozilo vážné nebezpe čí, že by jeho osoba mohla ohrozit další členy, proto spáchal 1. dubna v bezvýchodné situaci sebevraždu jedem. Opálka a Čurda si vedli lépe. Navázali kontakt s Bartošem a ten Opálku pov ěř il velením Gab číkovi a Kubišovi v Praze. Oba, tedy Opálka s Čurdou, se zam ěř ují na Prahu. Z téhož letadla byli vysazeni i členové skupiny Zinc ve složení nadporu čík Old řich Pechal,, rotmistr Arnošt Mikš a četa ř Vilém Gerik. Tato skupina m ěla za úkol vytvo řit novou zpravodajskou bu ňku na Moravě. Naviga ční chybou byla vysazena až u Gbel na Slovensku. Gerik se již 4. dubna sám p řihlásil na pražském policejním ředitelství a následn ě byl p ředán gestapu. Jako konfindent pomohl gestapu dopadnout vlastního velitele Pechala. Mikš musel spáchat sebevraždu po p řest řelce s četnickou hlídkou 30. dubna, Pechal byl zat čen 2. června. Tak byl Zinc vy řazen ze služby vlasti. Poru čík Krupka popisuje své první setkání se členem výsadku Čurdou: „Další člen Čurda se po m ěsíci p řihlásil u Vojtíška v Bělohradu. U činil na nás špatný dojem, nebo ť p říliš mnoho mluvil o Anglii, naší armád ě, výcviku, projevoval nespokojenost nad pom ěry našeho vojska v Anglii a naproti tomu chválil pom ěry u vládního vojska. Po celou dobu byl prý u teti čky v Kolín ě.“ 152 Velitel skupiny Bartoš musel být dosti znepokojen, když se dozvídal následující: „(…)Bartoš dostával zprávy z Prahy, že se n ěkte ří parašutisté ihned po seskoku odebrali přímo na gestapo, odevzdali zbran ě dali se gestapu k dispozici jako konfindenti. S Fredem jsem m ěl osobní rozmluvu, p ři které jsem mu vytknul jeho neopatrné jednání s poukazem na jeho pravé poslání. Nechával totiž všude spousty písemného materiálu, adresy voln ě psané v notýskách, granáty nechal voln ě ležet v našem stole, aniž nám o tom řekl atd. Přislíbil nápravu.“ 153 Jedním ze základních úkol ů, které musela Silver A p řipravit a splnit, bylo bombardování plze ňské Škodovky. Tato továrna byla t řetím nejv ětším producentem munice pro T řetí říši. P řípravy k této akci za čaly již kolem 14. dubna. Londýn Libuši 14. dubna 1942: „Ješt ě b ěhem m ěsíce dubna bude bombardována Škodovka. Pot řebujeme, abyste provedl ur čitá opat ření, která by usnadnila letoun ům nalezení a p řesný zásah cíle. To by bylo

152 AMV, Silver A, sign. 302–43–5, kart. 5, Výpov ěď Václava Krupky ze 8. srpna 1945, s. 2. 153 Tamtéž.

76 možné nejlépe zapálením oh ňů v bílzkosti ícle v dob ě p říletu letadel. Dalo by se to provésti snad prost řednictvím druhé skupiny oh ňů v blízkosti cíle v dob ě p říletu letadel. Dalo by se to provésti snad prost řednictvím druhé skupiny nebo civilní organizace. Sdělte nám možnosti provedení obratem. Sd ělení o zamýšlené akci považujete vy i ti, kterým ji sd ělíte, za tajné. Den a hodina akce vám bude v čas sd ělena. Hlaste, jakou dobu pot řebujete pro p řípravy.(…)“ 154 Libuše Londýnu 18. dubna 1942: „Akce bude p řipravena od 20. dubna 20.00h následujícím zp ůsobem: Letadla budou do hlavního sm ěru p řivedena speciální stanicí, shodí osv ětlovací rakety a zápalné bomby k zamaskování zapálení orienta čních oh ňů , které na to ihned budou zapáleny. P řesné umíst ění stanice a oh ňů p ředám v pond ělní relaci. (…) Užite čné údaje pro akce: Asi 2 – 3 km záp. Cíle se nachází maska továrny. Bude-li možno, bude zapálena. Vodítkem m ůže být vysoká bílá budova (modelárna), za kterou se nacházejí nejd ůležit ější objekty. Nejmén ě osazenstva z ned ěle na pond ělí.“ 155 Provedení akce se ovšem posunulo o n ěkolik dní kv ůli ztrát ě zam ěř ovacího za řízení Beacon. Libuše Londýnu 23. dubna: „Mimo první ohe ň bude zapálen ješt ě ohe ň druhý, který se nachází 1 km jižn ě cíle (200 severn ě Goldschreidrovky). Viditelnost bude u obou oh ňů dobrá, nebo ť budou zapáleny stodoly. Klamná stavba je dob ře hlídána. Všechny práce velmi ztíženy neustálou kontrolou bezpe čnostních orgán ů, které stíhají francouzského generála Girauda, který uprchl ze zajateckého tábora.“ 156 Londýn Libuši 27. dubna: „P ři náletu na Škoda, mraky nižší než 300 m. Jen jeden letoun vid ěl cíl a vaše ohn ě. Dělali jste to dob ře. Ostatní let. bombardovali naslepo Sd ělte ihned t řeba postupn ě svoje poznatky. Pot řebovali bychom meteory z časného rána téhož dne. Nem ůže to ud ělat civ. organisace?“ 157 Libuše Londýnu 28. dubna: „Výsledek akce Škoda: Mimo dva vyho řelé statky, které jsme zapálili my, zat čení několika lidí pro podez ření, že založili ohn ě, roz čarování d ělník ů, je výsledek náletu roven nule. Škodovka neutrp ěla nejmenší škody. Uml čte vysíla čku Národní osvobození, která hlásí

154 Ladislav ŠÍMA, Ležáky , s. 39-41. 155 Tamtéž, s. 39. 156 Tamtéž, s. 39. 157 Tamtéž, s. 40.

77 úpln ě falešné zprávy. Je nutno akci opakovat. Rozsahem a výsledkem musí zahladit nep říznivý dojem prvé akce.“ 158 Takový byl výsledek namáhavé p řípravy, ale nebylo vinou parašutist ů, že akce selhala. Přesto však byl N ěmc ům podobný útok krajn ě nep říjemný. Vždy ť tu byla p římo ohrožena jedna z jejich nejcenn ějších říšských továren. Anthropoid se již za číná p řipravovat na čin, který má vstoupit do d ějin.

5.2 Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 12. kv ětna odesílá Bartoš p řes Libuši ukrytou v Hluboké d ůležitou depeši, ve které oznamuje, že se dozv ěděl o p řipravovaném atentátu. Tvrd ě oznamuje do Anglie, že s ním nesouhlasí, jelikož by došlo k naprostému rozrušení vcelku dob ře fungující nov ě zbudované organizace. Navzájem propojeny jsou domácí i zahrani ční skupiny, které by se tak dostaly do obrovského nebezpe čí. JINDRA pomáhá p řechovávat Gab číka a Kubiše a další p říchozí parašutisty. Odpov ědí ze 14. kv ětna má být Bartoš uklidn ěn. Londýn hlásí, že ohledn ě teroristických akcí se domácí nemusí ni čeho obávat, jelikož exil vidí situaci jasn ě a akce proti oficiálním německým p ředstavitel ům nep řicházejí v úvahu. V další depeši z 19. – 20. kv ětna prezident Beneš neur čit ě nabádá k nějaké násilné akci. Drobnou vzpomínku na dny p říprav má dvacetiletý mladík František Hovora: „To trvalo, t ěsn ě p řed tím atentátem. Říkal, že se chystá n ějaká v ěc. My jsme se zas neptali on nám nic ne říkal. Potom jsme se dozv ěděli ten atentát. Potom u nás ješt ě párkrát byl, ale posledn ě co u nás byl, to bylo kolem 20. června.“ 159 Na dopoledne 27. kv ětna 1942 vzpomínal vysoký nacistický činitel Heinz Panwitz, který se odpoledne téhož dne stává vedoucím týmu vyšet řovatel ů atentátu: „(…) Am Tag des Attentats auf Heydrich, d. 27. Mai 1942, befand ich mich in Prag. Ich hatte am Morgen dieses Tage in Ausstellungsgelände in Prag zu tun und fuhr mit einigen Beamten meiner Dienststelle gengen 10.00 Uhr von dor zurück zur Dienstelle in der Bredauer Gasse. Bei einer Eisenbahnüberführung musste unser Wagen halten, zwei Wagen vor uns hielt ebenfalls der Wagen des Staatssekretaers K. H. Frank. Trotzdem dem der Fahrer fachmännisch war, hielt er genau unter der Rampe der Eisenbahnbrücke und ich sagte meinem Beamten noch, so provoziert man Attentate. Wir unterholtem uns über dieses Thema noch weiter bis zur Dienstelle und nahmen die Ängstlichkeit, die auf Bezug auf Attentate herrschte, nicht

158 Tamtéž, s. 41. 159 František Dosoudil, Pardubický památník Záme ček, Praha 2003. Sv ěděk František Hovora, syn Boženy Hovorové, blízké spolupracovnice Silver A, zast řelené na Záme čku 2. 7. 1942.

78 besonders ernst, zumals in der letzten Zeit in verschiedenen Stellen in Prag leichte Kanallkörper geworfen wurden, die leichte Schaden ausrichteten.“160 Přibližn ě ve stejnou dobu, kdy Panwitz vedl rozhovor o možném atentátu, odjíždí zastupující říšský protektor SS-obergruppenführer Reinhard Heydrich ze svého sídla v Panenských B řežanech. To už jsou v ostré zatá čce pod Vychovatelnou v Praze-Libni přichystáni t ři muži. Val čík jede vzh ůru Kirchmayerovou t řídou na kole, zatímco jeho dva kamarádi čekají s připravenými sten-guny a bombami blízko zatá čky. Heydrich jede ve svém otev řeném mercedesu s poznávací zna čkou SS-3, když Val čík dává znamení zrcátkem. V ůz zpomaluje v zatá čce, Gab čík vysko čí p řed v ůz a snaží se pálit, ale sten vypov ěděl služby, v tu chvíli pomáhá Kubiš a háže pod v ůz pumu. K explozi došlo pod zadním pravým kolem a št ěpiny, které prolétly skrze seda čku zasáhly Heydricha. Jedna prošla až do jeho sleziny. Všichni t ři parašutisté se dávají na út ěk. A ten se jim da ří. Panwitz se o atentátu dozvídá ve své kancelá ři: „ Als ich mein Dienstzimmer betrat riefe gerade der Verbindungsmann der tschechischen Polizei zur Gestapo, KK Jenaty, an und teilte mit, dass in einem Bodrost eine Bombe geworfen worde sei. Angeblich sei ein Höherer Wehramchtsoffizier verletzt worden. Trotzdem ich die Meldung nicht ernst nahm führen wir doch hinaus und erfuhren im zuständigen tschechischen Polizeirevier, dass angeblich der Reichsprotektor von der Bombe verletzt worden sei und im Krankenhaus Bulovka liege. Dort fanden wir den leitenden Prof. Bei der Vorbereitung zur Operation. Heyderich, der zwar nicht bewusstlos war, hat aber keinerlei Anweisungen mehr gegeben. Mir ist auch nicht bekannt, dass er bis zu seimenem Tode noch irgend welche Anweisungen gegeben hätte.“161 Zprávu o útoku na Heydricha se dozvídá Hitler od Franka ve 12.15. Hitler mu ost ře vytýká, že Heydrich jel v otev řeném voze a bez doprovodu. Ve 14. hodin se schází u Franka krizový štáb. Porady se ú častní vedle Franka, velitel bezpe čnostní policie Horst Böhme, vedoucí pražské řídící ú řadovny gestapa Dr. Hans Ulrich Geschke, vedoucí III. odd ělení – parašutisté/pachatelé Wilhelm Schulze a vedoucí II. odd ělení – sabotáže/zbran ě Heinz Pannwitz. Frank sd ěluje dosti roz čileným hlasem, že hovo řil s Hitlerem: „Schöne Schweinerei, Hitler hat angeordnet, dass als 10.000 Tschechen sofort zu erschiessen seien.“ 162 Reakce mezi p řítomnými byla ne čekan ě odmítavá. Geschke netušil, kde má t ěch

160 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4805, Výpov ěď Heinze Pannwitze z 2. února 1965, s. 529-531. 161 Tamtéž. 162 Tamtéž, s. 530.

79 deset tisíc Čech ů vzít, když nejsou ani ve v ěznicích. Böhme ironicky poznamenal, že snad má zatýkat Čechy p římo na ulici?! 163 Odpoledne vyhlašuje Frank výjime čný stav. Dává zcela jasn ě najevo, že státní moc použije veškeré prost ředky k dopadení a likvidaci odporu. Tak za číná teror, tak za čínají fungovat popravišt ě v celé zemi. Ovšem i sami katané dostávají strach. Vrchní tajemník Körber poslouchá zprávy o atentátu na Heydricha a dosti neopatrn ě v kancelá ři „své“ pardubické bastily za řve p řed gonka ři: 164 „To čeká nás všechny!“ 165 Daleko klidn ěji a radostn ěji reagoval Bartoš: „V té dob ě jsem byl doma, když to bylo hlášeno rádiem. Freda se usmál a řekl, ti jsou jist ě dob ře schováni a hned tak je nenajdou.“ 166 Popravy jsou vykonávany po celé zemi. 3. června se první exekuce koná i v pardubickém Záme čku. Heydrich ův zdravotní stav se zhoršuje a 4. června 1942 zastupující říšský protektor umírá. Teror nabírá na obrátkách. Vzpomínka Jaroslava Kn ěze, která mu utkv ěla v pam ěti: „Já sem byl tenkrát v nemocnici v Pardubicích a trhali mn ě mandle. Táta [stržm. Karel Kn ěz] byl pro m ě. A vim, že byli vyv ěšený černý vlajky. Co to je? A on mi na to povídá: „Heydrich, byl atentát na Heydricha.“ To mn ě řekl, to si pamatuju jako dneska. (…) říkal, že ten pot řeboval odejít.“ 167 Kn ěz ur čit ě tušil, že nyní nastanou velmi kruté časy a nezbývá než doufat, že nastávající události nebudou pro n ěho a jeho blízké kon čit trestem smrti. Po čtrnácti dnech marného pátrání po atentátnících se sv ětem rozlet ěla strašlivá zpráva. 10. června byly Lidice srovnány se zemí, všichni muži post říleni, a ženy s dětmi odeslány do koncentra čních a likvida čních tábor ů. Hr ůza, která padla na všechny svobodn ě smýšlející ob čany, ale i na samotné atentátníky. Jedním, kdo nevydržel nap ětí a možná ho zlákala krásná odm ěna vypsaných dvaceti milion ů, byl Karel Čurda. Sám se 16. června hlásí v Petschkov ě paláci. A za číná udávat jména, adresy a hlavn ě své kamarády. Ti jsou schováni v krypt ě kostela Karla Boromejského v Resslov ě ulici v Praze. Za číná razie na sedm mladých muž ů. A za číná Konec. Nacisté se zoufale snaží najít alespo ň n ějakou stopu k dopadení „pravých“ vrah ů. Zrádce Karel Čurda se nechává svést odm ěnou a 16. června vstupuje do úřadoven pražského gestapa v Pe čkov ě paláci. Oznamuje, že poznává jednu z aktovek, zanechaných na míst ě činu. N ěkteré části jeho výpov ědi se shodovaly s již zjišt ěnými

163 Tamtéž. 164 SOkA Chrudim, Budujeme. Týdeník československé sociální demokracie pro východní Čechy, Pro schvalování atentátu, ro č. I., č. 22, Pardubice 1945, s. 3. Autor Karel Andrle. 165 Tamtéž. 166 AMV, Silver A, sign. 302–43–5, kart. 5, Výpov ěď Václava Krupky ze 8. srpna 1945, s. 3. 167 Oral history, sv ědek Jaroslav Kn ěz, nar. 1929, syn vrchní četnického strážmistra Karla Kn ěze. Audiozáznam z 3. července 2004.

80 výsledky kriminalistického šet ření, tudíž šlo o mimo řádn ě d ůležitou osobu. Posléze vyšlo najevo, že Čurda byl sám výsadkovým agentem. Za číná udávat jména, adresy, úkoly. Drama nabírá na obrátkách. Dne 18. 6. 1942 byla o 4. hodin ě 15. minut ě zahájena akce ú řadovny státní policie v Praze proti řecko-pravoslavnému kostelu Karla Boromejského v Resslov ě ulici, v úmyslu prohledat její katakomby. Akce se zú častnilo asi 350 muž ů zbraní SS, jež m ěli za úkol uzav řít p říslušné domovní bloky. Jen n ěkolik minut po vniknutí do kostelní lodi, bylo SS komando napadeno st řelbou z galerie a kúru kostela, které opevnili Jaroslav Švarc, Jan Kubiš a Adolf Opálka a následn ě i palbou Jozefa Gab číka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého a Josefa Val číka ukrývajících se v krypt ě. Po n ěkolik hodin byly podnikány marné pokusy zmocnit se opevn ěných protivník ů ješt ě živých. Zoufalý odpor nem ěl žádnou šanci na úsp ěch, zvlášt ě poté, co úto čníci vhán ěli do krypty nap řed kou ř, pak 3000 litr ů vody za minutu. Po těžkém boji se hitlerovci kone čně dostávají dovnit ř, ale to už zazní jen tlumené výst řely anglických zbraní. Všechna t ěla vytáhnou vojáci ven na chodník k identifikaci, při které nem ůže chyb ět nejd ůležit ější osoba - Čurda. V roce 1945 o tom vypov ěděl: „To bylo dne 18. června 1942 ráno, asi v p ůl čtvrté m ě odvezli (N ěmci - pozn. aut.) ke kostelu v Resslov ě ulici. Tam jsem vid ěl na chodníku p řed kostelem mrtvolu npor. Opálky. P řiznal jsem, že ho znám a ztotož ňoval jsem ho. Od toho kostela nás odvedli do voj. nemocnice, kde nám ukázali dva těžce ran ěné na nosítkách. Jednoho jsem poznal, v druhém jsem poznal Kubiše. což jsem přiznal. Pak jsem byl op ět odveden ke kostelu, kam jsem dojel asi kolem 7. nebo 8. hod. ráno. Zůstali jsme stát v postranní ulici. Vid ěl jsem, že kostel je obklopen a že hasi či poušt ějí vodu do sklepa a bylo slyšet výst řely...po n ěkolika hodinách, asi v poledne, odvezli m ě op ět ke kostelu, kde na chodníku ležely mrtvoly n ěkolika muž ů. Dva z nich jsem neznal.“ 168 Šéf komise vyšet řující atentát Heinz Pannwitz se prochází mezi mrtvými a vzáp ětí se objevuje i K. H. Frank s výrazem velkého vít ěze. Čurda popisuje i pozd ější setkání se svým kamarádem udava čem Viliamem Gerikem: “(...) byl jsem op ět p řevezen do Pe čkova paláce (sídlo Gestapa - pozn. aut.) a když jsem čekal v jedné kancelá ři, vid ěl jsem, že Gerik se baví s ú ředníky Gestapa ve vedlejší kancelá ři. Když mne spat řil, za červenal se a skoval za dve ře. Volali mne do této místnosti. Tam nás konfrontovali a jak Gerik, tak já jsme vzájemn ě p řiznali, že se známe.... řekl jsem, co jsem vid ěl u kostela v Resslov ě ulici, povídal mi on, že on vid ěl víc, že se na to klidn ě koukal z okna.“ 169 Díky nim se rozvinula „lavina“ udávání, kterou nešlo zastavit. Jeden její proud vedl i do malé osady Ležáky.

168 František ŤOPEK, Údolí výstrahy , Havlí čkův Brod 1960. Fotografická p říloha s. 211. 169 Tamtéž.

81 6. Ochranná policie a vykonávání exekucí v pr ůběhu Heydrichiády 6.1 Vila Záme ček Historie pardubického Záme čku je popisována v tém ěř každé publikaci týkající se období druhé Heydrichiády a jejího pr ůběhu ve východních Čechách. Pro každého zájemce o protektorátní d ějiny je také p ředstavován jako místo exekucí a obecn ě se stal symbolem nacistické zv ůle. Záme ček získal díky popravišti z řízeném ve svém parku obraz jakéhosi démonického místa zla a také sám název budovy se stal synonymem pro místo popravišt ě. Připome ňme si n ěkolik základních dat k předvále čným d ějinám vcelku nenápadné budovy pardubického „Záme čku“ a prostranství okolo ní. Záme ček byl vybudován nákladem hrab ěte Ji řího Larische-Mönnicha, jenž byl v Pardubicích znám jako velkopodnikatel a p říznivec parforsních hon ů. Budova byla skryta v borovicovém parku a adjektivum „luxusní“ jí právem p řísluší. Prodána byla roku 1897 dalšímu šlechtici hrab ěti Alfonsu Henckelovi. Záme ček byl ve vlastnictví rodiny Henckelových až do roku 1928, kdy ji získává Ludmila Bidlová, provdaná Erhartová, od svého otce, kterýž budovu zakoupil. Od kv ětna 1937 prodává Bidlová objekt m ěstu Pardubice a od zá ří 1937 je obcí pronajat vojenské správ ě, tedy konkrétn ě je sídlem jezdeckého u čilišt ě. Byly tedy vybudovány ubikace pro p řibližn ě 300 muž ů. Hotová kasárna však od b řezna 1939 zabrala n ěmecká armáda a Záme ček sloužil k ubikaci roty záložního policejního pluku. Neslavnou se tato nádherná vila stala po hromadných vraždách 194 lidí mezi 3. červnem a 9. červencem 1942. 170 Pietní úcta k zast řeleným neš ťastník ů jakoby vytvo řila pevnou krustu ml čení, nedotknutelnosti a snad i mýtu; ne snad vzhledem k ob ětem, ale daleko více k vrah ům, kte ří zde byli ubytováni. Pro historika je však toto místo mnohem plasti čtější a barevn ější než plochý černobílý obraz událostí rozd ělený na bestiální pachatele a jejich ob ěti. Díky vyšet řovacím spis ům, které zp řístupnila „Zentrale Stelle der Landesjustitzverwaltungen“ v Ludwigsburgu u Stuttgartu již na po čátku 90. let, m ůžeme výzkum zam ěř it nejen na zavražd ěné, ale i na vražednou jednotku. Protokoly nám umožňují vystoupit z tradovaných klišé, která nám brání v novém pohledu na existenci okupa čních jednotek, poprav čích čet, jejich podporu civilním n ěmeckým, ale samoz řejm ě i českým obyvatelstvem. Záme ček představuje jedno z míst, kde se policejní jednotka ochranné policie (Schutzpolizei) p římo podílela na fyzické likvidaci skute čných i domn ělých odp ůrc ů nacistického režimu i náhodn ě vybraných ob ětí. Své zvláštnosti ovšem nese též jednání osazenstva Záme čku, které se

170 Karel JI ČÍNSKÝ, Záme ček. Historie národního odboje na Pardubicku za Heydrichiády , Pardubice 1989, s. 12-14.

82 pokusíme rekonstruovat pomocí pramen ů týkajících se nejen jednotky ze Záme čku, ale celého 20. policejní pluku – „ Čechy“ (Polizeiregiment 20 – Böhmen) a hlavn ě policejní jednotky v Tábo ře. Pluk provád ěl popravy b ěhem druhé Heydrichiády na území Protektorátu a v pozd ějších m ěsících se již v popravách zab ěhlé jednotky uplatnily i za hranicí našeho území, na ruské frontě, ale i v okupované Francii. Vzhledem k n ěmecké menšin ě, která po okupaci nabyla na síle i ve vnitrozemí bývalého Československa, zde nastává pro vojáky pon ěkud odlišná situace, než na okupovaných východních územích. Vojáci operující v Protektorát ě, pop ř. na území bývalého Československa m ěli možnost setkávat se s německou kulturou ve v ětší intenzit ě než jejich spolubojovníci na východ ě Generálního gouvernementu. Nebezpe čí, která jim hrozila v roce 1942 ze strany českého ozbrojeného odboje byla také podstatn ě nižší než v blízkosti fronty. Další podstatnou výhodu, kterou služba v Protektorát ě pro n ěkteré policisty p řinášela, byla blízkost manželek, pop ř. celých rodin, které bu ď p římo v míst ě služby nebo v jeho blízkém okolí bydlely, a nebo byly díky malé vzdálenosti od N ěmecka rychle dosažitelné. Vyvstává zde tedy otázka, co vedlo muže st ředního v ěku, kte ří byli vzdáleni stovky kilometr ů od fronty, kte ří se v případ ě vyšších šarží vraceli každý den ke svým ženám a d ětem, vydávat smrtonosné rozkazy a provádět popravy? Jak se sami se svojí situací vyrovnávali a jestli se u nich probouzelo sv ědomí? Jak poznamenává Christopher Browning ve své slavné knize „Oby čejní muži“ 171 , pochopit neznamená odpustit. Tohoto principu je nutné se držet. Umožní nám tak v ětší morální volnost v rozboru chování a čin ů poprav čího komanda a v odhalení motiv ů jednání, a čkoliv tím nabouráme dosavadní vid ění poprav čích. Nebezpe čím je zevšeobecn ění a bagatelizace jednání a charakter ů člen ů poprav čích komand, nebo ť pak nelze rozlišit touhu po krvi od bezmyšlenkovitého pln ění rozkazu až po odpor s individuálními psychosomatickými následky.

6.1.2 Povále čné vyšet řování a použité prameny Jak již bylo uvedeno, pro rozbor jednotky ze Záme čku není i p řes snahu západon ěmeckých orgán ů dostatek sv ědeckých výpov ědí, které by nám dovolili proniknout do myslí v ětší části člen ů komanda nebo alespo ň širšího osazenstva. Železná opona vystav ěla nep řekonatelnou hráz pro mezinárodní zákon a jeho uplatn ění. Prameny pro výzkum této tématiky jsou proto dvojí kategorie. Do té spadají a)výpov ědi zadržených člen ů gestapa, kte ří se poprav až na výjimky neú častnili, ale diskutovali o nich se zú častn ěnými kolegy, m ěli o nich informace

171 Christopher BROWNING, Oby čejní muži. 101. záložní policejní prapor a „kone čné řešení“ v Polsku , Praha 2002.

83 z doslechu nebo s odsouzencem p řišli do styku. Sami si všímali reakcí zú častn ěných osob a reflektovali jejich prožitky do vlastního v ědomí. P řetavili tak ve své mysli cizí zážitky a zaujali k nim vlastní postoj. Ten pak vyjád řili p řed vyšet řovateli. b) výpov ědi obyvatel, kte ří se pohybovali bu ď p římo v Záme čku, jeho okolí nebo přišli s takovými lidmi do styku. Mezi n ě pat ří hlavn ě správce budovy s manželkou, zam ěstnanec vojenské kantýny, členové poh řební služby, obyvatelé m ěstské čtvrti atd. Prameny spadající do této kategorie jsou uloženy p ředevším v Národním archivu v Praze, Archivu ministerstva vnitra v Praze a ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. Jedná se o povále čná sv ědectví vyt ěžená československými orgány. Do druhé kategorie sv ědectví pat ří souhrnn ě p římí pachatelé a p římí sv ědci exekucí, které v 50.letech, ale hlavn ě 60. – 80. letech minulého století vyt ěžila částe čně z vlastní iniciativy, částe čně na žádost čsl. orgán ů západon ěmecká policie. Tyto prameny jsou uchovány v Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen - Au βenstelle Ludwigsburg (ZStL) a v Bundesarchiv Berlin (bývalé Berlin Dokument Center - BDC). Co se tý če stíhaných osob je výsledek jejich potrestání více než skrovný. Jen výjime čně bylo zahájeno trestní stíhání, a pokud bylo dovedeno až k vynesení rozsudku, pak se zpožd ěním mnoha desítek let. Poslední trestní řízení, týkající se bezprost ředn ě Ležák ů, byl veden orgány NDR proti veliteli kolínské ochranné policie majoru Gottspfennigovi. Vyšet řování bylo uzav řeno až po sjednocení N ěmecké spolkové republiky v roce 1996 a spis je dosud nep řístupný. 172 Problémem je i dlouhý odstup mezi vále čnými událostmi a výslechy, který ve v ětšin ě p řípad ů přesahuje dvacet let. Každý z vyslýchaných promísil své skute čné zážitky s emocemi a propojil je s vlastními i cizími názory. Každý m ěl také své d ůvody, pro č n ěkteré události vyvyšuje a jiné považuje za nepodstatné nebo je záměrn ě zalhává. Dostal jsem se do stejného problému jako prof. Browning, nebo ť by místo stovky výslech ů byl zdánliv ě lepší jeden, který by byl dostate čně obsáhlý, aby popsal d ění na Záme čku. M ěl bych pak zdánlivou představu objektivnosti. Tato neobsáhlá studie je pouze úvodem do problematiky poprav čích čet na území Protektorátu a zam ěř uje se p ředevším na dokreslení ležácké tragédie. Pokud jsou ob ětem a hrdin ům p řiznávány lidské vlastnosti, musí být stejn ě nakládáno i s rozborem charakterových rys ů pachatel ů a divák ů, nebo ť jedin ě tak jsme schopni pochopit celou hr ůzu nacistické diktatury.

172 Informaci poskytl ředitel ZStL Dr. Thomas Kunz.

84 6.1.2 Struktura ochranné policie Policejní složky Protektorátu se skládaly ze dvou hlavních částí – tzv. „Sicherheitspolizei“ (Bezpe čnostní policie - Sipo) a „Ordnungspolizei“ (Po řádková policie - Orpo). Jejich nejvyšším velitelem byl Kurt Daluege, jeho pod řízenými Říšský protektor Konstantin von Neurath, zastupující Říšský protektor Reinhard Heydrich nebo posléze státní ministr K. H. Frank. Ob ě složky m ěly své dva samostatné velitele. V případ ě Sipo jím byl velitel brigády SS, v případ ě Orpo generálporu čík ochranné policie Paul Riege. Bezpe čnostní policie (Sipo) sdružovala gestapo, kriminální polici a bezpe čnostní (výzv ědnou) službu. Po řádková policie (Orpo) neplnila v žádném p řípad ě úlohu klasického policejního hlídkování. Byla držena pouze v záloze a nasazována pov ětšinou k represivním akcím, jako shromaž ďování židovského obyvatelstva a jeho doprovod p ři transportu do Terezína, pop ř. ostatních koncentra čních tábor ů.173 Další úlohou bylo zasahovat p ři událostech, které by z pohledu okupa ční moci ohrožovaly klid Protektorátu. Pardubické továrny musely být vzhledem ke svému významnému výrobnímu potenciálu dostate čně hlídány. To m ělo za úkol četnictvo a relativn ě malá jednotka Schutzpolizei pak m ěla četníky kontrolovat. Co se tý če osazenstva, vyzna čovali se záložní policisté vyšším v ěkovým pr ůměrem, než aby byli nasazeni ve Wehrmachtu nebo v SS. Dokonce se m ůžeme domnívat, že k nim byli p řiřazováni z velké části i zdravotn ě handicapovaní muži. Tomu by nasv ědčovaly dotazníky ze zá ří až prosince 1942 týkající se nové jednotky umíst ěné na Záme čku v Pardubicích, které jednozna čně poukazují na výb ěr jedinc ů s fyzickou disproporcí. Orpo se skládala se z deseti policejních prapor ů, četnictva, požární a technické služby. V dob ě nejv ětších represí, na kterých se Orpo podílela, byl jejím hlavním velitelem již zmi ňovaný poru čík Riege. Ten se také podepisoval pod všechny rozkazy, v četn ě exekucí. Jak již bylo uvedeno, 20. pluk „Böhmen“ se d ělil na deset prapor ů, p řičemž každý m ěl t ři roty o síle p řibližn ě 500-600 muž ů. V Čechách byly hlavní posádky umíst ěny v Praze, Kladn ě, Klatovech, Plzni, Tábo ře, Hradci Králové a Kolín ě.174 Na Morav ě potom v Brn ě, Holešov ě, Jihlav ě a Olomouci.V těchto m ěstech obsadily bývalá tzv. m ěstská kasárna, která byla z řízena pro československou armádu ve 20. letech, stejn ě jako v Pardubicích Záme ček a p říslušné budovy v areálu bývalé jezdecké školy. Pluk podléhal dv ěma liniím velení, z nichž první sm ěř ovala k Daluegovi, druhá p římo k Himmlerovi.

173 Heiner LICHTENSTEIN, Himmlers grüne Helfer. Die Schutz – und Ordnungspolizei im „Dritten Reich“, Köln a/M. 1990, s. 87. 174 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4807, soupis rozd ělení jednotlivých prapor ů, s. 837- 880.

85 Atentát na Heydricha se stal popudem k podstatn ě užší spolupráci jednotlivých složek Sipo a Orpo, které se staly hlavními ši řiteli teroru a represivních akcí. V den atentátu, tedy 27. kv ětna, v šest hodin ve čer oznámil Daluege své plány p řed vrchním velením ozbrojených složek Protektorátu. Jak ve svých výpov ědních protokolech uvádí ministerský rada Freiherr von Puttkammer 175 , oznámil Daluege povolání 22 prapor ů ochranné policie do Čech. P řišly z Berlína, Gotenhafenu, Dráž ďan, Norimberku, Vídn ě atd. Jejich prvním úkolem se stala nevídaná pátrací akce v Praze v noci z 27. na 28. kv ětna 1942, jež byla bezprost ředním důsledkem atentátu. Podle Daluegeho zprávy Bormannovi trvalo pátrání po atentátnících od 29. kv ětna až do 20. června 1942 a ú častnilo se jí na osm tisíc muž ů Orpo a p řes dva tisíce muž ů wehrmachtu. Onoho ve čera, 27. kv ětna, byl Puttkammer Daluegem pov ěř en uvést rozkazy o zatýkání a popravách ve skute čnost. Jak Puttkammer popisuje, upozornil Daluegeho, že policie disponuje pouze možností uvalit vazbu a uložit pen ěžní pokutu, ovšem ne konat popravy. Samoz řejm ě se tém ěř s jistotou vyrovnalo uvalení vazby alias odkázání do koncentra čního tábora trestu smrti. Ale v případ ě vykonávání poprav nebylo úpln ě jasné, kdo je bude na řizovat a provád ět. Vždy ť soudní p řelí čení trvalo p řinejmenším n ěkolik týdn ů. Situace mimo řádného stavu nedovolovala okupa čnímu vedení hledat jakási zdlouhavá řešení a jediné vhodné bylo nalezeno záhy, nebo ť Gestapo p řevzalo veškerou zodpov ědnost a rozsudky vynášelo dle svých pravidel. Na základ ě rozkazu pražského vrchního velitelství po řádkové policie (Befehlshaber der Ordnungspolizei - BdO) byla krátce po atentátu z řízena exeku ční místa po celém území Protektorátu. Jedná se o místa, ve kterých m ěly jednotky svá stanovišt ě a v řad ě p řípad ů se popravy odehrávaly p římo v areálu kasáren. Popravišt ě byla z řízena kup ř. v Tábo ře, Praze- Kobylisích, Libni a Ruzyni, Klatovech, Plzni, Kladně, Pardubicích, Mladé Boleslavy, do vý čtu m ůžeme zahrnout pro vysoký po čet zast řelených i samotné Lidice.

6.1.3 Popis ubikací a místa poprav Protokoly p říslušník ů Orpo z konce 50. a celých 60. let nám zanechaly unikátní sv ědectví, díky nimž m ůžeme nahlédnout do zážitk ů policist ů, jejich retrospektivního hodnocení války, své role v ní i role ostatních koleg ů. N ěkte ří byli v pr ůběhu vyšet řování vyslýcháni vícekrát a nápadné je jejich postupné odbourávání ned ůvěry a ostychu p řed vyšet řovateli. Prohlubují svá sv ědectví, uvád ějí další jména, události, podrobnosti. Jen vyšet řovací spisy k případu „Strecker“, týkající se velitele jednotky v Tábo ře Friethjofa Streckera, obnáší tém ěř šest tisíc

175 Tamtéž, kart. 162/4806, Výpov ěď Freiherr von Puttkammer, s. 763-765.

86 stran a jsou v něm zahrnuta sv ědectví n ěkolika desítek člen ů r ůzných dalších policejních jednotek a r ůzných šarží. Mnohdy mají se samotným táborským p řípadem málo co spole čného, krom ě ot řesných zážitk ů z likvidace civilist ů. Nacházejí se zde protokoly bývalých člen ů pardubického gestapa Krögera, Kuchlera, Ganskeho, Mikyska, Escherlohra, vedoucích pardubických služeben SD a Kripa Kurzeho a Bockmanna. V materiálech najdeme hlavn ě popis událostí z většiny výše uvedených popraviš ť. Pro historika je však velmi složité proniknout do nitra jednotlivých osob a snažit se podchytit jejich smýšlení, vylou čit ned ůvěryhodná sv ědectví a rozpoznat špatnou pam ěť od nechuti p řiznat svoji ú čast na excesech. Vybrána jsou tudíž pouze ta sv ědectví, ve kterých údaje odpovídají z jiných pramen ů zjišt ěným okolnostem nebo je možno je vzhledem k sv ědk ům ozna čit za důvěryhodná. Hlavním aktérem v případ ě Záme čku a sou časn ě nejd ůležit ějším zdrojem informací o p říprav ě a provedení poprav je jeden z velitel ů exeku čního komanda Robert Schünemann. Jeho protokoly p ůsobí do zna čné míry otev řen ě, i když se svoji ú čast na vraždách snaží umenšit. První otázku, kterou bychom m ěli oz řejmit, je sociální prost ředí, ve kterém „oby čejní muži“ žili. Pardubickým kasárnám po řádkové policie byla velmi podobná kasárna táborská. Proto se p ři nedostatku pramen ů obracím na jednotku táborskou. M ůžeme totiž p ředpokládat, že jednotky o stejné síle, sociálním zázemí, velení a rozsahu pravomocí i ve stejném v ěkovém rozvrstvení policist ů m ěly také podobné problémy, co se pobytu v kasárnách a provedení poprav tý če. Vycházejíc z předpokladu, že psychický stav člen ů poprav čích čet je p ři výše uvedených shodných znacích jejich životního prost ředí velmi podobný, m ůžeme nedostate čná sv ědectví k pardubickému Záme čku částe čně rekonstruovat na podklad ě informací o táborské jednotce. Jednotky m ěly osazenstvo o velikosti p řibližn ě 150 muž ů, jež byli v ěkového pr ůměru čty řiceti let. Stejn ě tak odpovídá popis jejich sociálního zázemí, který zkoumal profesor Browning. V ětšina z nich byla ženatými muži s rodinami, m ěli vcelku slibnou možnost civilní profesní kariéry a dob ře si pamatovali hr ůzy první sv ětové války. Co je tedy p řim ělo k účasti v poprav čích komandech?

Fluktuace člen ů mezi jednotkami byla pom ěrn ě zna čná. Muži byli p řeřazováni do různých oblastní k rozli čným útvar ům dle aktuální pot řeby vále čného nasazení. Mnohdy se o svém p řičlen ění k nové jednotce dozv ěděli, až když ji po návratu z dovolené nemohli nalézt.

87 Příkladem nám m ůže být jeden z kat ů Otto Karl Maier 176 , který se do Tábora dostal náhodou, nebo ť v únoru 1942 odjel z Prahy na dovolenou k rodin ě do Karlsruhe. Po svém návratu do Prahy zjistil, že jeho 56. prapor byl odvolán na východní frontu a jako náhrada p řišla jednotka z Tábora. K ní byl Maier s několika kolegy p řičlen ěn a za týden p řeřazen do Tábora. N ěkte ří z těchto muž ů se navzájem znali a i v novém prost ředí se kolegiální vazby snažili udržet. Zvláštností je, že díky podrobnému výslechu Maiera v roce 1959 bylo možné velice rychle dohledat jeho kamarády, nebo ť p řátelství a úzké vztahy z doby války, nebo p řinejmenším dobrou informovanost o bývalých kamarádech, totiž nezp řetrhal ani p řekotný povále čný vývoj N ěmecka. Po p říchodu do táborských kasáren je v chladném únorovém odpoledni uvítal třicetiletý Hauptmann Frithjof Strecker spole čně s p ěta čty řicetiletým šikovatelem Arndtem. Skupinky obsazovaly prázdná místa v ubikacích, p řičemž v každé sv ětnici bylo ubytováno jedenáct osob. Pro vyšší šarže byly pokoje menší, pro p řibližn ě čty ři až šest lidí, ale výjimkou nebyly ani jednol ůžkové pokoje pro ordonan ční d ůstojníky. Každodenní náplní mužstva byla vojenská cvi čení, zacházení se zbraní a výjime čně i nasazení p ři zvláštních akcích mimo kasárna. Takovými událostmi bylo kup ř. tvo ření koridoru p ři návšt ěvách nacistických pohlavár ů, v četn ě protektorátní vlády, výjime čně též hlídání objekt ů. Teprve až po atentátu se jejich nasazení podstatn ě zintenzivn ělo. Na t ři dny byli povoláni do Prahy, kde se ú častnili prohledávání dom ů a po návratu do Tábora okolo 2. června ve skupinkách po čty řech až p ěti lidech pátrali v okolí po nehlášených osobách či zásobách munice. Velikost takových družstev ovšem záležela na velikosti a členitosti místa nasazení. Vždy však pátrali pouze v noci nebo v brzkých ranních hodinách. Pohotovost trvala, dle odhadu Maiera, p řibližn ě čtrnáct dní. Je nutné brát v úvahu, že k tak dlouhodobým pátracím akcím nedošlo u všech jednotek v Protektorátu, tou byla podle velitele Schünemanna177 ta v Pardubicích-Záme čku. Podobné informace o struktu ře a denní náplni mužstva, jako m ěla táborská jednotka, nám udává i velící d ůstojník z Kolína, major Gottspfennig, pod jehož velení spadala jednotka Hradce Králové, kde byl velitelem poru čík Schünemann. Ú četn ě spadala jednotka ze Záme čku pod Schünemannovo velení, vyšším velitelem pak byl Gottspfenning. Oba velitelé pak alespo ň jednou týdn ě p řijeli do Záme čku, Gottspfenning na kontrolu a Schünemann s výplatou. 178

176 Tamtéž, kart. B 162/4804, Výpov ěď Karl Otto Maiera z 26. listopadu 1959, s. 25. 177 Tamtéž, kart. B 162/4815, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 10. srpna 1960, s. 2835. 178 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Josefa Zví řecího z 20. ledna 1947, s. 9.

88 6.1.4 Diváci a pomocníci Po četnost archivních pramen ů nejen k událostem na Záme čku, ale i k jeho fungování a životu v n ěm je bohužel velice omezená. P řesto si m ůžeme ud ělat alespo ň částe čnou p ředstavu jak o jeho osazenstvu, tak i o personálu, jež se musel o provoz budov a umíst ěné policisty starat. Představa klasických kasáren neodpovídá skute čnému vzez ření vily, která byla architektonickou perlou p řelomu století. V její t ěsné blízkosti stály ubikace pro mužstvo zbudované p řed válkou. Vedle apelplacu a sportovišt ě zde byl i rozsáhlý udržovaný lesopark a v jedné části zahrada se zeleninovými záhony. Výhodnou dislokaci budovy nedaleko velkého m ěsta, ješt ě umoc ňovalo relativní krytí vzrostlým lesem p řed zraky zv ědavc ů a pro výb ěr poprav čího místa byla nejd ůležit ějším kriteriem možnost snadného transportu ob ětí a rychlé likvidace jejich ostatk ů. To zajistilo snadno dosažitelné pardubické krematorium vzdálené pouhé t ři kilometry. Tuto „výhodu“ nem ěla zdaleka všechna popravišt ě a v případ ě táborské jednotky byla likvidace mrtvých podstatn ě složit ější, protože t ěla musela být dopravována do vzdálených Českých Bud ějovic. Záme ček rozhodn ě nebyl odtrženým a tajuplným sv ětem. Auru doup ěte krvežíznivých zabiják ů získal teprve b ěhem Heydrichiády a ur čit ě ne u civilist ů, kte ří v Záme čku každodenn ě pracovali. V dob ě Heydrichiády zde byl jako hlavní správce zam ěstnán tehdy čty řia čty řicetiletý Josef Zví řecí 179 , který se svojí ženou Leopoldinou bydlel za plotem areálu v jedné z domk ů okolní zástavby. V roce 1947 byl stíhán mimo řádným lidovým soudem v Chrudimi. Byl důvodn ě podez řelý, že jako ob čan Československé republiky v dob ě jejího ohrožení zm ěnil své ob čanství na n ěmecké a již od roku 1939 sloužil v nep řátelských vojenských útvarech SA. Několikráte se nechal vid ět v hn ědozelené uniform ě této organizace. V únoru 1941, kdy zm ěnil s Leopoldinou své čsl. ob čanství na říšské, vid ěl v takové zm ěně n ěkolik výrazných výhod. Dostal ke svému platu t ři sta korun m ěsí čně navíc a polepšil si ve svém spole čenském postavení. Pozd ěji asi tohoto kroku litoval, nebo ť od října 1943 byl nasazen p ři bojích wehrmachtu v Řecku. Na front ě pobyl až do dubna 1945, kdy zb ěhl. Soud ho ovšem vinil, vedle zm ěny ob čanství, p ředevším ze zastávání nacistické ideologie a aktivitou ve prosp ěch okupa ční správy. Nemén ě d ůležitým bodem, který ve zjit řené dob ě lidových soud ů sehrál svoji úlohu, bylo obvin ění ze styku s poprav čí četou a pomoci p ři p říprav ě popravišt ě. Obžalovaný tento p řečin d ůrazn ě odmítal, ale jeho žena vyšet řovatel ům toto podez ření dosv ědčila. Sama byla pro zm ěnu obvin ěna z nevybíravého ozna čování česky hovo řících ob čan ů, jako „česká svin ě a česká pakáž“ (použité výrazy pat ří mezi ty mírné)

179 Tamtéž, s. 6. 189 Tamtéž, sign. LS 999/46 Leopoldina Zví řecí, kart. 83, Výpov ěď Žofie Preisové z 1. ledna 1945, s. 1.

89 a udava čství 180 . Zví řecí ješt ě p řed válkou často chodil do parku u Záme čku na houby a ostružiny, stejn ě jako řada místních obyvatel. To ješt ě netušil, že zde jednou bude p řihlížet hromadným vraždám. S Leopoldinou byli zastánci tvrdé okupa ční politiky a v dob ě Heydrichiády se správce Zví řecí svojí m ěrou podílel na p říprav ě, a s Leopoldinou, i na ve řejném vychvalování exekucí. Paní Zví řecí chodívala za manželem do Záme čku a p říslušnost dávali oba najevo mírn ě řečeno „pod řízeným“ chováním a srde čným zdravením n ěmeckých policist ů. Na svrchním oble čení nosila Leopoldina pe čliv ě upravený odznak s hákovým k řížem 181 . Ona sama nem ěla p římo p řístup k popravám, ale zv ědav ě p řihlížela p ři p řívozu neš ťastník ů do areálu a své zážitky a dojmy p ředávala svým p řítelkyním 182 a známým. Sv ůj vyhrocený sv ětonázor dávala výrazn ě najevo p ředevším v dob ě exekucí, kdy na lítostivý plá č své přítelkyn ě reagovala ut ěšujícími slovy, „že je to t ěm českým sviním zapot řebí, aby je post říleli, nebo ť si to zaslouží“ .183 Byla též sousedkou a p řítelkyní paní Kreutzové, manželky vedoucího kantýny na Záme čku, o nichž bude ješt ě zmínka. Další sousedku, Žofii Preisovou, udala na kriminální policii pro neoprávn ěné užívání poukázek na obuv. Tajemník kriminální policie Kühn, který záležitost vyšet řoval a uzav řel jako k řivé na řč ení, ozna čil Zví řecí za osobu „hádavé a pomstychtivé povahy“. 184 Leopoldina byla mezi článkem mezi členy policejní jednotky a českým prost ředím. Na jedné stran ě chodila k Zví řecím do bytu řada policist ů na návšt ěvu, přičemž si hostitelka neodpustila stížnosti na zaujatost od okolních obyvatel české národnosti vůč i své rodin ě, na druhou stranu udržovala čilé kontakty s ostatními zam ěstnanci a sousedy, i když znala jejich protin ěmecký postoj 185 . Zjevn ě jimi pohrdala, ale sv ěř ovala se vedle intimních záležitostí i s pr ůběhem poprav. Vznikl tak kanál informací, kterým proudily „zaru čené“ zprávy o policistech a jejich činnosti. Jedním z projev ů jejího zájmu o sousedy byla udání, i za nepatrné proh řešky nejen u policejní jednotky, ale též u gestapa. Tam m ěla svého známého, kriminálního asistenta Jind řicha Aschenbrennera. Jako žena správce m ěla možnost volného pohybu i v dob ě exekucí a údajn ě se v krásném červnovém po časí opalovala na lehátku v areálu zahrady, jen n ěkolik desítek metr ů od popravišt ě.186

181 Tamtéž, Výpov ěď Anny Novákové z 8. prosince 1945, s. 2. 182 Tamtéž, Výpov ěď Žofie Preisové z 1. prosince 1945, s. 1. 183 Tamtéž. 184 Tamtéž, Výpov ěď Villibalda Kühna z 12. b řezna 1946, s. 8. 185 Tamtéž, Výpov ěď Zde ňky Stárkové z 8. prosince 1945, s. 3. 186 Tamtéž, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Zde ňky Stárkové z 21. února 1947, s. 20.

90 Díky jejich zv ědavosti, až možná nadšení z dění na Záme čku, se nám p ředstavuje zajímavý typ spolupracovník ů, kte ří se jako civilní osoby na popravách podíleli. Aniž by Zví řecí dostal p římé rozkazy, byl nápomocen v technickém zajišt ění exekucí. Pokud by s provád ěním trest ů smrti nesouhlasil, jist ě by nalezl východisko, jak se podobné ú časti vyhnout. Všichni, kdo se na p říprav ě podíleli, zajisté hledali i drobná technická zlepšení, jak exekuce usnadnit a urychlit. Zví řecí se jako civilista takového jednání v ůbec nemusel ú častnit. Dle obsahu protokol ů se m ůžeme domnívat, že v této dob ě již pln ě p řijal nacistickou myšlenku za svou. Možná práv ě proto bylo i jen nepatrné p řisp ění k likvidaci „h říšník ů“ urváním kousku „moci“, kterou okupa ční orgány disponovaly. Mohlo jít i o snahu demonstrovat sv ůj politický názor a upevnit tak své postavení mezi ostatními členy skupiny. Zví řecí asi nem ěl p říliš mnoho respektu mezi policisty vyšších šarží. Byl p ůvodem Čech, staral se o chod budovy, tedy drobné opravy a dostatek uhlí, a policist ům čistil boty. Tedy snaha o uznání a boj o pevné místo v kolektivu p řisp ěla i k tak aktivní spolupráci, jako byla příprava exeku čního místa. Pro své podlézavé a záke řné chování dostal mezi zam ěstnankyn ěmi p řezdívku „špicl“ a jak se zdá, nebylo tomu náhodou. Díky jeho snaze „vid ět i za roh“, se nám dochovala řada post řeh ů z pardubického Záme čku. Ani Leopoldina nebyla oproti svému muži pozadu. Dalšími civilisty v Záme čku byl kantynský Josef Kreutz 187 , n ěmecky hovo řící Čech, který b ěhem okupace také zm ěnil své státní ob čanství na říšské. Kreutz se konce války nedožil, ale b ěhem Heydrichiády se skrze n ěho dostávali „pikantní“ informace mimo Záme ček. Sám se chvástal, že v kantýn ě m ůže poslouchat rozhovory osazenstva a je podrobn ě informován o popravách. Na ob ěd k němu chodil i kriminální asistent gestapa Jind řich Aschenbrenner. 188 Dle Zví řecího byl Kreutz p řesv ědčeným Hitlerovým p řívržencem. Kantýna se stala využívaným spole čenským prostorem nejen pro policisty z jednotky, ale též pro civilisty z okolí. To čené pivo a kule čníkový st ůl se stal p říjemnou ve černí zábavou i pro Kreutzovi známé 189 , kte ří dostali výjime čně možnost do kasáren docházet. Kantýna by nemohla fungovat bez řádného zásobování, které zajiš ťovali mimo jiné peka ř a mléka ř. Nemén ě zajímavou postavou osazenstva Záme čku byl mechanik a technik v jedné osob ě Josef Sokol. Službu u policejní jednotky nastoupil v roce 1940 a díky své dobré znalosti n ěmčiny si rychle získal mezi policisty p řátele. Samoz řejm ě mu též pomohla víra ve vít ězství Říše, díky které se brzy seznámil s policisty Schamannem a Wágnerem.

188 Tamtéž, Výpov ěď Aloise Aschenbrennera z 24. června 1946, s. 18. 189 Tamtéž, Výpov ěď Josefa Zví řecího z 20. ledna 1947, s. 7.

91 V Záme čku pracovalo vedle domovníka Zví řecího, kantynského Kreutze a garážmistra Sokola 190 dev ět žen. V ětšina z nich byla do Záme čku p řid ělena pracovním ú řadem jako uklíze čky, pradleny nebo výpomoc v kuchyni.T ři z nich byly sousedkami v jednom domě, č. p. 28, spole čně s Kreutzovými. Hned vedle v rodinném domku č. p. 27 bydleli v prvním pat ře Zví řecí a v přízemí s odd ěleným vchodem rodina pradleny Stárkové. Zbylých p ět žen bydlelo s rodinami v blízkém okolí. Výrazné je promísení rodin českých zam ěstnanc ů Záme čku, rodin, jejichž členové zm ěnili svá československá ob čanství na n ěmecká v pr ůběhu války a nov ě p říchozích rodin říšských ob čan ů. Zvláštní postavení zastávaly matka s dcerou Novákovi. Ob ě ženy zajiš ťovaly důstojník ům nákupy lepších potravin a oble čení. Byly známy i svými dalšími službami. „Nováková byla také známá, že má intimní styky s policisty a její dcera V ěra také. Dokonce Zví řecí je chytil v choulostivé situaci.“ 191 Podobn ě úto čí Leopoldina Zví řecí na Annu Kreutzovou, p řičemž ji nařkne z podvád ění svého manžela s „členem čety vrchním strážmistrem Strackem“ 192 . Stárková pro zm ěnu oso čuje Zví řecí i Kreutzovou z udržování milostných pom ěrů s příslušníky Schupo. 193 Nakolik se jedná o pomluvy a vy řizování si osobních ú čtů mezi sv ědkyn ěmi je těžko posouditelné. Lidový soud se touto otázkou nijak podrobn ě nezabýval. U policejní jednotky v Kladn ě byly z řízeny i na žádost pražského úst ředí gestapa dva ve řejné domy, nebo ť se ukázalo, že mezi policisty je řada z nich pohlavn ě nakažených. 194 Otev řením „bordel ů“ tak m ěla být eliminována možnost nákazy a kontrola prostitutek. Je tudíž nepravd ěpodobné, že by sto padesát muž ů, kte ří navíc nepodléhali výrazn ě p řísnému kasárenskému režimu, nenašlo cestu k ženám. A zvlášt ě, když hned v sousedství jich řada bydlela. Nováková starší, která ovládala slušn ě n ěmčinu, p řinášela zajímavé informace skupince žen-pradlen. Zprávy dostávala hlavn ě od manžel ů Zví řecích, od kantýnského Kreutze, s nímž m ěla úzký denní kontakt, a od policist ů. Díky t ěmto kontakt ům sd ělovala následující den podrobnosti poprav z předešlého ve čera kruhu svých p řítelky ň.195 Podobn ě i Zde ňka Stárková si získala d ůvěru jednoho z německých policist ů a n ěkolikráte spolu hovo řili o popravách a život ě v kasárnách. Poskytování informací o činnosti jednotky v Záme čku bylo p řirozen ě trestné. Hovo řit otev řen ě o pr ůběhu poprav, komentovat je a tedy

190 Tamtéž. 191 Tamtéž, Výpov ěď Marie Pospíšilové ze 17. ledna 1947, s. 21. 192 Tamtéž, sign. LS 999/46 Leopoldina Zví řecí, kart. 83, Výpov ěď Leopoldiny Zví řecí z 22. srpna 1945, s. 11. 193 Tamtéž, Výpov ěď Zde ňky Stárkové z 8. prosince 1945, s. 4. 194 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4812, Výpov ěď člena gestapa Fritze Franze Petrata z 25. listopadu 1965, s. 2062. 195 SOA Zámrsk, gestapo, kart. 2, Výpov ěď Anny Novákové z 16. ledna 1947, s. 18.

92 vyjad řovat n ějaké své emoce, bylo krajn ě nebezpe čné. Zví řecí své zv ědavosti popustila uzdu a p ři náhodném setkání s velitelem jednotky v kantýn ě se ho na d ůvod poprav zeptala. Velitel ji však d ůrazn ě odbyl s pohr ůžkou, že pokud se n ěkde o popravách bude zmi ňovat, tak ji také zast řelí. 196 Posluhova čky potvrzují, že p ři každém p řevzetí výplaty podepisovaly jim nesrozumitelné, ale Zví řecím p řekládané, potvrzení o ml čenlivosti. 197 Za porušení tohoto rozkazu hrozil též trest smrti. My ale víme, že jak policisté, tak Zví řecí a Kreutzovi, tak i další personál o vraždách hovo řil. Popravy na Záme čku byly sice ve řejným tajemstvím, ale i p řesto by neopatrné hodnocení n ěmeckého jednání mohlo stát život. Za hovory o pr ůběhu exekucí nebyl nikdo z výše jmenovaných trestán. Je tedy pravd ěpodobné, že se na gestapu i mezi policisty s ur čitým únikem informací po čítalo a byl v přijatelné podob ě okupanty akceptován a podporován. Koneckonc ů zdrojem hlavních zpráv byli v řad ě p řípad ů sami policisté. Vždy ť provád ění poprav m ělo mít jasn ě odstrašující ú činek, červené vyhlášky a vysílání jmen v rozhlase též. Pokud nebyli p římí i nep římí sv ědci uml čeni likvidací, pak je nasnad ě domn ěnka, že hovory o popravách byly do jisté míry tolerovány a vedly k znásobení odstrašujícího ú činku heydrichiády a k rozší ření pravdy i výmysl ů na okupovaném území. Ne jinak tomu bylo i u dalších jednotek v Protektorátu. O st řílení civilist ů v ěděly nejen české rodiny, ale též rodiny policist ů doma v Německu. Člen poprav čí čety, jehož p řípad se týká táborské jednotky, podrobn ě a s fotodokumentací popsal svoji činnost na popravišti své žen ě a otci Ostatní ženy p řišli do osobního kontaktu s mužstvem jen z řídka a ty, které m ěly na starosti úklid d ůstojnických ubikací v Záme čku, se zmi ňují o velmi nápadné odtažitosti osazenstva. Nejen kv ůli jazykové barié ře nem ěly možnost navázat s důstojníky kontakt. I kdyby m ěly, tak ji dle vlastních slov necht ěly využít. Jinak tomu bylo u nižších šarží. Marie Hemrová se pamatuje na dva kucha ře Schulzeho a Scholzeho. Asi se jednalo o nápadné osoby, nebo ť na n ě vzpomínají i další vyslýchané ženy. Scholz kucha řskou zást ěru m ěnil za pušku a byl aktivním členem poprav čí čety, a čkoliv dojížd ěl se svým kolegou z Hradce Králové. Údajn ě byl často opilý. Posledním, avšak nejd ůležit ějším civilistou, který do Záme čku m ěl proti své v ůli přístup b ěhem poprav, byl zam ěstnanec pardubické poh řební služby Jaroslav Charypar. Nesetkal se s žádným civilistou, pouze hovo řil s členy gestapa a b ěhem poprav vídal exeku ční komando. Jeho deník a povále čné výpov ědi budou ješt ě d ůležitým tématem p ři popisu

196 Tamtéž, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Leopoldiny Zví řecí z 22. srpna 1945, s. 10. 197 Tamtéž, Výpov ěď Anny Novákové ze 17. února 1947, s. 20.

93 poprav. Na rozdíl od řadových zam ěstnanc ů Záme čku, byl Charypar vázán ml čenlivostí o d ění b ěhem exekucí i p řevozu ostatk ů. Stejn ě jako jeho kolegové z krematoria byly v přímém ohrožení života, nebo ť gestapo jim n ěkolikrát vyhrožovalo sankcemi, pokud by cokoliv prozradili. Charypar je tedy jediným civilistou a navíc Čechem, vyjma sudetských Němc ů, který byl k aktivní účasti na exekuci donucen. Nebyl „jen“ divákem.

6.1.5 Sociální prost ředí člen ů policejní jednotky Dalším d ůležitým bodem, který uleh čil službu voják ům, byla p řítomnost blízké rodiny. Tedy jinými slovy, n ěkte ří ú častníci poprav nebyli uvedeni do traumatického postavení služby v cizí zemi a odlou čení od svých blízkých. Zví řecí upozor ňuje, že žena poru číka Kocha bydlela ve Familii, m ěstské čtvrti u Záme čku. Žena poru číka Baiera zase bydlela v Pardubicích, stejn ě jako žena Wágnera. Ženy Böhninga a Szika 198 bydlely tém ěř u Záme čku, zatímco Schamannova manželka p římo v Záme čku. Vyjmenovaní muži se dle dalších sv ědectví poprav aktivn ě ú častnili. Co se v Záme čku b ěhem Heydrichiády d ěje, bylo v obecné rovin ě známo širokému okolí. Jak reagovaly manželky na „povolání“ svých muž ů nám bohužel z ůstane velkou neznámou. Pouze z nep římých d ůkaz ů se m ůžeme domnívat, že pro n ě činnost manžel ů nebyla n ějakou výraznou p řekážkou v jejich citovém vztahu. Nováková vypovídala o tom, že za Wágnerem chodila do Záme čku jeho žena i s dětmi. Údajn ě zde m ěl i malou zahrádku, o kterou se staral. A vid ěla ho stát se skupinou dalších Němc ům na vyvýšenin ě, kde se popravovalo. 199 Až neuv ěř itelný paradox – p řes den hodný mírumilovný tatínek, v noci kat. Bohužel prokázal Browning ův výzkum, že stát se vrahem v uniform ě není nikterak složitý ani dlouhodobý proces. Kombinace ideologie, hmotného uspokojení, obecn ě rozší řené a státem podporované násilí i vn ější tlak na jedince dávají dostate čné podhoubí pro zm ěnu priorit a charakteru každého individua. S policisty se b ěhem okupace setkávala řada civilist ů v nejrozli čnějších situacích. A ť již tomu bylo p ři konaných prohlídkách nebo p ři nákupech r ůzného spot řebního zboží. Policisté využívali obchodu a pohostinství Capouškových v Pardubi čkách 200 . Na vycházky do hostince chodívali ve skupinkách. P ři jedné takové návšt ěvě se policista Baier pustil do p řátelského rozhovoru s prodava čkou Beránkovou a pochlubil se, že je Čech z Ostravy. Další prodejnou byl obchod s látkami Františka Dusbaby. Jediným řadovým policistou ze Záme čku, kterého se poda řilo ješt ě v červnu 1945 zadržet, byl Jan Woller. V dob ě Heydrichiády dvaa čty řicetiletý horník, pomocný d ělník

198 Tamtéž, Výpov ěď Josefa Zví řecího z 20. ledna 1947, s. 9. 199 Tamtéž, Výpov ěď Anny Novákové z 31. července 1945, s. 38. 200 Tamtéž, sign. LS 920/46 Jan Woller, kart. 76, Výpov ěď Josefa Capouška z 21. srpna 1946, s.14.

94 a pasák krav, který již b ěhem první republiky byl šestkrát soudn ě trestán. Mezi sousedy rozhodn ě nem ěl dobrou pov ěst a byl považován za slaboduchého. 7. listopadu 1939 poprvé udával a sice strážmistra, který p řed ním pronesl protin ěmecké výroky, a rolníka, který mu p ři rva čce strhl z klopy odznak NSDAP. 201 Incident skon čil krátkým uv ězn ěním udaných. To nebyl jediný p řečin proti obyvatel ům P řeštic. Woller též rád zapisoval čísla dom ů, ve kterých majitelé nevyv ěsili p ři oficiálních oslavách vlajky. Do Pardubic se dostal v inkriminovanou dobu vcelku náhodou, nebo ť sloužil u jednotek v Klatovech, Tábo ře, Kolín ě a mezi 22. 4. – 29. 7. 1942 m ěl službu v Pardubicích. Svoji národnost zm ěnil dobrovoln ě na n ěmeckou v roce 1940 a rozhodn ě si ve svém spole čenském i ekonomickém postavení polepšil. Uniforma mu dodávala pocit podílu na moci a oprávn ěnosti jeho jednání, které bylo i v tehdejších pom ěrech protiprávní a muselo zasáhnout české četnictvo a gestapo. Jeho znalost češtiny se mu stala velkou výhodou, nebo ť byl schopen sehnat lepší zboží nejen pro sebe, ale i pro velitele jednotky, který mu pak dával dovolenky. Woller se účastnil vyhlazení obce Ležáky. B ěhem války svoji úlohu p ři této tragédii p řed známými p řece ňuje, po válce p řed vyšet řovateli naopak podce ňuje. Jeho obraz jednotky ochranné policie „zevnit ř“ skv ěle dokresluje strukturu této skupiny a pr ůběh likvidace obce. Puttkammer vydal na řízení k příprav ě poprav čích míst, k jejichž vytvo ření byla nutná spolupráce velitel ů ú řadoven gestapa a jednotlivých velitel ů záložních policejních prapor ů. Vyvstává jeden podstatný rozdíl oproti jednání vojenských jednotek p ři likvidaci civilních osob na východ ě. Jak již bylo řečeno, byla kv ůli logistickým d ůvod ům vybrána místa, která nezat ěžovala finan čně a časov ě provedení exekucí. Sou časn ě nebyla pot řeba vojáky p řevážet do zna čných vzdáleností. Tím jim byla psychicky náro čná práce uleh čena, protože k poprav ě byli voláni t ěsn ě p řed úkonem. Samoz řejm ě existovaly výjimky. Tou bylo i dojížd ění některých voják ů z Kolína a Hradce Králové do Pardubic.

6.2 Exekuce 6.2.1Výb ěr poprav čích 3. června 1942 si šikovatel Arndt nechal v dopoledních hodinách svolat na kasárenský dv ůr táborských ubikací všechny muže. Oznámil osazenstvu, že jsou hledáni dobrovolníci k provedení exekucí. V davu to zašum ělo, ale bylo z řejmé, že řada voják ů nerozumí p řesn ě významu slova „exekuce“. Arndt tedy podal náležité vysv ětlení. D ůsledkem atentátu na Heydricha m ěli být popravováni čeští civilisté. Již neudal, zda-li se jedná pouze o muže, ženy nebo dokonce i d ěti. Do podrobností se nepoušt ěl. Znovu však zd ůraznil, že jsou hledáni

201 Tamtéž, záznam ve řejného žalobce, s. 16.

95 dobrovolníci. Každý se má rozmyslet, jestli by se cht ěl dobrovoln ě hlásit ke služb ě v poprav čí čet ě. Ti, kte ří by o danou „práci“ m ěli zájem, se mají následn ě hlásit v písárn ě. O výhodách a nevýhodách nepadlo ani slovo. Po návratu na ubikace se rozproudila velmi živá diskuse a muži se ptali jeden druhého, jestli se ten či onen bude poprav dobrovoln ě ú častnit. Maier vzpomíná, že z jeho sv ětnice se hlásil jeho starý známý ze služby z Prahy August Ruf a minimáln ě jednou se poprav ú častnil i další spolubydlící Fritz Pfluger. K takovému rozhodování muselo s jistotou dojít i v ubikacích na Záme čku. Reakce jedinc ů však zasáhly celé spektrum p ředstavitelného chování. Od razantního odmítání v ětšiny až po nadšené p řijetí n ěkterými individui: “Nejhorší ze všech byl Oberwachtmeister Schamman (…), který se často vyjad řoval, že se bude hlásit do poprav čí čety, že si musí vyst řelit.“ 202 Je t ěžké zjistit d ůvody, které muže k účasti p řim ěly. Ur čit ě hrála svoji úlohu zvědavost, pocit absolutní moci nad lidským životem, snad i tušení výhod, které by mohly následovat. Do jisté míry i kolektivní v ědomí, že daný rozkaz musí být spln ěn. Zde je nutno upozornit na zásadní rozdíl motiv ů chování člen ů 101. záložního praporu, který popisuje Browning, oproti jednotkám v Protektorát ě. P ři obrovském množství p řevážn ě židovských obyvatel, kte ří m ěli být ve východním Polsku zlikvidováni, byly psychické síly většiny voják ů vy čerpány do dna. V Protektorátu se s tak obrovským rozsahem represí nepo čítalo a v případ ě Tábora a Pardubic se jednalo o zhruba dv ě st ě provedených poprav u každé jednotky. Zatímco jednotlivec 101. záložního praporu vraždil tém ěř mechanicky, nep řerušovan ě po dobu n ěkolika dn ů až týdn ů, s tím, že jeho činy m ěly teprve dodate čně psychosomatické následky, m ěli jednotliví poprav čí v Tábo ře nebo Pardubicích daleko více času o svém jednání p řemýšlet. Mezi jednotlivými akcemi byli totiž pauzy v řádu dní. Jejich jednání se tak projevilo rychleji. To vedlo k vy čerpání omezeného po čtu dobrovolník ů a nedostatku nových st řelc ů. Browning podpírá své výzkumy na hlavním argumentu, který spo čívá v kolektivním cít ění. Udává hlavní motiv, který vedl ke stup ňování zb ěsilosti jednotek, jako snahu jednotlivých člen ů komand nevyhýbat se ud ěleným rozkaz ům a v rutinním zabíjení. Jinými slovy, nenechat ostatní d ělat za sebe špinavou práci a nep řemýšlet. Což by, dle Browninga, v případ ě vyhýbání se rozkazu ú časti v poprav čích komandech vedlo, ne sice k sankcionování ze strany nad řízeného, ale k vy člen ění se z kolektivu. Ten je dle profesora považován za st ěžejní sociální základnu v siln ě nep řátelském polsko-ruském prost ředí. Nicmén ě tento princip v protektorátních podmínkách nefungoval! Naopak se dochovalo vícero sv ědectví ohledn ě dobrovolníka Augusta Rufa, který se svojí

202 SOA Zámrsk, gestapo, kart. 2, Výpov ěď Josefa Zví řecího z 4. října 1947, s. 2.

96 dychtivostí a charakterovými projevy, týkající se poprav, z kolektivu sám vy členil. Ostatní ho považovali za neup římného až nep říjemného člov ěka a jeho postoj k popravám jim byl odporný. 203 D ůležitým je fakt, že vojáci s rozkazy Streckera nebo Arndta vnit řně souhlasili a považovali je za správné. Nenapadalo je o nich n ějak pochybovat. Jednalo se p řece o rozsudky stanného soudu, který m ěl pláštík zákonnosti. Tak byla tvo řena polarizace „já“ ochránce zákona, a „ty“ jeho narušitel. Politicko-rasová otázka zde ustupuje do pozadí. Policisté plnili sv ůj úkol, který byl v jejich o čích napln ěním spravedlnosti. Tuto domn ěnku podporuje též poprava dezertéra, ke které u jednotky v Tábo ře došlo. Daleko t ěžší bylo jejich skute čné provedení. Tento vnit řní rozpor vedl k rychlému vy čerpání poprav čích - dobrovolník ů. Takový p řípad nastal b ěhem n ěkolika prvních dní v Tábo ře, na čež Arndt rozhodl podle jednoduchého kritéria: „Er sprach auch davon, dass wenn sich keiner freiwillig zum Erschiessungskommando melde, so müsse diese Männer heranziehen, die nach der Schiessgladde gute Schütze seien.“ 204 Nakonec byli st řelci p římo ur čeni bez hlubšího výb ěru a bez náležitých kritérií, mezi které se po čítá psychická p řipravenost, v ůle k účasti a p řesná st řelba. Avšak i p ři sestavování první čety došlo k tomu, že p ředepsané deseti členné komando, tedy dev ět st řelc ů a velitel, m ělo pouze dev ět muž ů v četn ě velitele. Tudíž byl pot řeba ješt ě jeden st řelec. Karl Ströhle vzpomíná, jak se Arndt rozhlédl po shromážd ěných a docela klidným hlasem řekl: „Ströhle, komm Du mit.“ 205 Sám doznává, že se nejednalo o rozkaz, ale spíše o vybídnutí. A Ströhle šel. Dobrovoln ě, bez výmluv se p řidal ke skupin ě. Nehovo ří o n ějaké zvláštní náklonnosti k nad řízenému, která by mohla být d ůvodem jeho rozhodnutí. Ani nepopisuje výsm ěch ze strany kamarád ů-dobrovolník ů, ani jakýkoliv jiný tlak. Co bylo jeho skute čným d ůvodem z protokolu nevyplývá. Po n ěkolika popravách však bylo jasné, že psychická zát ěž je pro stabilní četu nesnesitelná a pouze n ěkte ří vojáci jsou schopni v popravách pokra čovat. Po vy čerpání všech dobrovolník ů Strecker rázn ě rozhodl, že na exekucích se budou postupn ě podílet všichni členové kompanie. Tak byla na chodb ě ubikací vyv ěšena nást ěnka se jmény ur čených poprav čích. 206 Ale Ruf m ěl v komandu své pevné místo.

203 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4804,Výpov ěď Friedricha Pflugera z 20. ledna 1960, s. 71. 204 Tamtéž, Výpov ěď Karl Otto Maiera z 26. listopadu 1959, s. 25. 214 Tamtéž, Výpov ěď Karla Ströhle z 27. listopadu 1959, s. 36. 215 Tamtéž, Výpov ěď Friedricha Pflugera z 20. ledna 1960, s. 61. Vyskytly se i sv ědectví o ve řejném vyhlašování jmen p řed nastoupenou jednotkou. Podstatou z ůstává forma rozkazu, které se budoucí st řelci museli pod řídit. 216 Tamtéž, Výpov ěď Karl Otto Maiera z 26. listopadu 1959, s. 25.

97 Vyskytly se i p řípady výrazn ějšího odporu, které byly údajn ě akceptovány pouze na za čátku období poprav. Meier vzpomíná na konflikt s Arndtem, který se ho pokoušel p řim ět k účasti na exekuci. Meier rázn ě odpov ěděl, „dass man zum Erschiessungskommando niemand zwingen könne.“ Na čež se Arndt roz čílil a ost ře odpov ěděl „Wass, auch das wissen Sie! (…) Marsch, raus, aber Absperrposten stehen Sie!“ 207 Dle dalších sv ědectví nebyl Meier jediným, kdo se proti ú časti ohradil, nebo ť z místa exekuce odešlo na vlastní žádost vícero muž ů. Velitel Strecker se o incidentu mezi Arndtem a Meierem dozv ěděl a ješt ě týž ve čer, v den první popravy, Meiera s mrknutím a úsm ěvem vykázal na hlídku vn ě areálu. Nem ěl vůč i n ěmu žádné další výhrady a jednal s dávkou pochopení. Na t ěchto n ěkolika p řípadech m ůžeme vid ět hranice jednání, ve kterých se členové poprav čích čet pohybovali. Paradoxně totiž vzbudila možnost dobrovolnosti daleko siln ější sv ědomí a pocit zodpov ědnosti za své chování, než p ři provedení na řízeného rozkazu. Faktem zůstává, že o nespln ění rozkazu nemáme jedinou zmínku a tudíž ani o jakýchkoliv sankcích vůč i ú čast odmítajícím voják ům.

6.2.2 P říprava popravišt ě Přistupme k dalšímu bodu, kterým je p říprava popravišt ě. Tou bylo samoz řejm ě pov ěř eno osazenstvo jednotky. Zvláštností u obou jednotek, tedy táborské a pardubické, je bezprost řední blízkost popravišt ě u ubikací. Z oken je tém ěř až k poprav čímu místu vid ět, nebo pokud výhledu n ěco brání, je alespo ň na n ěkolik okamžik ů vid ět odsouzené a d ění p řed vykonáním trestu. V obou p řípadech je v ubikacích zcela z řeteln ě slyšet st řelba, n ěkdy i poslední výk řiky ob ětí. V táborských kasárnách slouží jako popravišt ě malá st řelnice, umíst ěná hned za garážemi. Na Záme čku je to písková mulda upravená též jako st řelnice. P říprava nedala tém ěř žádnou práci, nebo ť na výrobu k ůlů bylo v parku Záme čku d řeva dost. O n ěco obtížn ější bylo pravidelné zakrývání popravišt ě čerstvým chvojím. Byla tak vytvo řena zást ěna mezi poprav čí četou, která se za ní do rozkazu k nástupu skrývala, a mezi ob ěť mi. Všimn ěme si neobvyklosti tohoto popravišt ě. Na leteckém snímku, který areál Záme čku zachycuje, je z řetelné, že se popravišt ě nachází v zástavb ě rodinných dom ů. S tím souvisí i úzká vazba na civilní obyvatelstvo, které samoz řejm ě pr ůběh poprav citliv ě vnímalo.

98 6.2.3 Vydání rozkaz ů Schünemann se ve svém protokolu z roku 1960 208 vcelku obšírn ě zaobírá p řijímáním, vyhotováním a p ředáváním rozkaz ů k provedení poprav. Posloupnost písemných rozkaz ů vycházela od Riegeho z BdO p řes velitele pluku ke kolínskému veliteli praporu Gottspfennigovi a následn ě k veliteli, bu ď kolínské roty poru číku Kochovi nebo roty hradecké poru číku Schünemannovi, kte ří jej po schválení a rozší ření p ředali policejnímu odd ělení do Pardubic-Záme čku, kde je p řevzal poru čík Braun 209 . Obsah rozkazu není p řesn ě znám a zajisté se jeho formální podoba m ěnila, ale dle sv ědka m ěl p řibližnou podobu: „(…) auf Grund des Urteils des Standgerichts Prag die zum Tode verurteilten Personen (…) im Standort Pardubice durch das Exkutionskommando zu erschiessen seien.“ 210 Jindy se vyskytovala formulace: „Die Vorbereitung und Durchführung der Exekution sind vom Standort Pardubice zu treffen.“ 211 Tento obecný rozkaz byl podepsán Riegem a referentem vrchního velitelství plukovníkem Montuou 212 . BdO ur čilo na základ ě informací Gestapa pouze po čet zast řelených osob, jejich jména a osobní údaje doplnilo až Gestapo p říslušné venkovní služebny. Pokud se jednalo o význa čné osobnosti politického nebo kulturního života, bylo jméno ob ěti uvedeno p římo. Pak byl rozkaz velitelstvím pluku dopln ěn p řesným datem. Velitelství roty ur čilo p řesný denní čas a Schünemann vypracoval p řesnou dokumentaci provedení popravy. Schünemann ve svém rozkazu pod řízeným nejen upozornil na hlavní rozkaz BdO a dopl ňující na řízení vyšších instancí, ale sám rozkaz rozší řil o další technická opat ření. Mezi ta pat ří zabezpe čení místa popravy hlídkami, ur čení velitele čety, po čet st řelc ů a bezpe čnou vzdálenost st řelc ů od ob ětí. Obvykle m ěla četa dev ět muž ů a jednoho velitele, ovšem záleželo na po čtu ob ětí a st řelc ů-dobrovolník ů. Ze zachovaných protokol ů vyplývá promyšlené sestavování čet, s ohledem na po čet popravovaných. Teprve nyní mohl poru čík Braun na Záme čku vykonání popravy p řipravit a dle rozkazu uskute čnit. To však jen za p řítomnosti člen ů gestapa a nad řízených Gottspfenniga a Schünemanna nebo Kocha.

208 Tamtéž, kart. B 162/4815, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 10. srpna 1960, s. 2835. 209 Tamtéž, kart. B 162/4817, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 21. zá ří 1966, s. 3522. 210 Tamtéž, kart. B 162/4804, Výpov ěď Emilie Ruf z 22. října 1959, s. 7. 211 Tamtéž, Výpov ěď Augusta Rufa z 22. ledna 1960, s. 80. 212 Christopher BROWVNING, Oby čejní muži . O Montuovi se Browning zmi ňuje na stran ě 26 a uvádí i citaci rozkazu pro policejní prapory v samém po čátku vražedných akcí v červenci 1941. Podstatné jsou hlavní body rozkazu, ve kterých se zmi ňuje o duchovní pé či a p řátelských ve čírcích, které mají mužstvu dopomoci k psychickému vyrovnání se s vraždami. Nutností z ůstává i vysv ětlení politické nutnosti drastických opat ření. Domnívám se, že tak na základ ě vlastních zkušeností rozdal podobné obecné rozkazy i pro velitele jednotek v Protektorátu, kte ří je m ěli p ředat svým sv ěř enc ům.

99 Při čtení protokol ů byla zarážející jedna poznámka Augusta Rufa, kterou podnítil dopis jeho bývalé ženy. Jejím dopisem se celý trestní spis „Strecker“ za číná. Jeden z detail ů byl p řekvapivý, ale v dalším pro čítání jsem mu dále nev ěnoval pozornost. Až do doby, než se o stejné záležitosti zmi ňuje i velitel Schünemann. Rufova bývalá žena lí čí rozhovor se svým tehdejším manželem, který za ní p řijel do Singenu v lét ě 1942 na krátkou dovolenou. Do zna čných detail ů jí lí čil d ění na táborském popravišti a údaje ješt ě n ěkolikráte v její přítomnosti potvrdil i svému otci. Následující v ěta otevírá otázku psychického rozpoložení mužstva a snahu vedoucích daných jednotek zmírnit dopad poprav na psychickou rovnováhu sv ěř enc ů: „Mein Mann schilderte mir die Sache so, dass ja nicht jeder Schütze scharfe Munition geladen gehabt habe und da er nicht gewusst habe, ob sein Gewehr mit scharfer Munition geladen gewesen sei, habe er sich auch kein Gewissen darüber machen müssen, ob durch ihn Personen tödlich getroffen worden seien.“10 Ruf na otázku vyšet řovatele podává konkrétní vysv ětlení k slepým náboj ům: „So weit mir noch erinnerlich ist, hat uns der Wachhabende, der uns in den Schie βstand führte, die Munition ausgehändigt, mit der Bemerkung, da β nur Teil der Munition schaft sei. Dies sei deshalb gemacht worden, da β keiner von uns wisse, wer nun die tödlichen Schüsse gegen die Häftlinge abgefeuert hat.“ 11 Někte ří další vyslýchaní ú častníci poprav z Tábora si na podobné opat ření také vzpomínají, jiní si nejsou p říliš jisti. Mohli bychom p ředpokládat, že se jednalo o pouhý výmysl, kterým se cht ěl Ruf ospravedlnit a zbavit se tíhy sv ědomí. To by ale nemohla existovat výpov ěď hradeckého velitele Schünemanna, který rozkaz k poprav ě vyhotovoval a rozši řoval o technické detaily. Sám pak se i výkonu trestu n ěkolikrát ú častnil. P řiznává, že zcela nepochybn ě p ři každé poprav ě na řizoval, „da β aus menschlichen Gründen ein oder zwei Karabiner fünf Schu β Platzpatronen im Magazin haben mu βte. Die Karabiner wurden den Schützen mit gefüllten Magazin übergeben, so da β keiner der Schützen wu βte, wer die Platzpatronen in dem Ladestreifen hatte. Der Sinn dieser Ma βnahme war, jedem der Schützen den moralischen Trost zu lassen, da β er die Platzpatronen im Karabiner gehabt haben könnte.“ 12 Velitel nepokryt ě udává zám ěry svého jednání, čímž byla starost nikoliv o psychický stav ob ětí, nýbrž pachatel ů. O co v ětší p řekvapení m ě čekalo, když jsem procházel své audiozáznamy rozhovor ů s obyvateli, kte ří v bezprost ředním sousedství Záme čku bydlí. Jedním z nich byl i Jaroslav Kašpar, který se o slepých nábojích poprav čí čety zmi ňuje, jakožto známém preventivním prost ředku proti negativním psychickým

100 následk ům. 213 Nemáme dostatek d ůkaz ů k nějakému zobecn ění takových instrukcí ve všech jednotkách. Táborská a pardubická takovými rozkazy pravd ěpodobn ě disponovala. Z řejm ě se tedy jednalo o individuální p řístup každého velitele ke skupin ě svých sv ěř enc ů, nebo ť Schünemann se nezmi ňuje o tomto na řízení, které by vzešlo z popudu jeho nad řízených. Jednal tak naprosto samostatn ě a zapojil se tak do byrokratického aparátu, který popravy nakázal a zodpov ědnost za n ě rozm ělnil mezi jednotlivé složky. Avšak byl to práv ě velitel roty, kdo musel zajistit plnou funk čnost poprav čí čety. Tedy vyhnout se nedostatku muž ů, což ve své podstat ě znamená i co nejefektivn ější opat ření, která vedla k posílení psychické odolnosti poprav čích. Zatímco četa popravovala, byla p řítomna ješt ě další skupina muž ů o velikosti deseti až dvaceti voják ů, kte ří poprav ě p řihlíželi. M ěli tak pozorn ě sledovat, jak poprava probíhá a seznámit se s celým procesem. Tak byli vychováváni další potencionální členové poprav čí čety. Podobná na řízení vydával i Gottspfennig v ůč i jemu pod řízeným velitel ům. V některých protokolech se vyslýchaní zmi ňují o na řízení, ve kterém se exekuce měla ú častnit (p řinejmenším jako diváci) celá jednotka. O této informaci ovšem existují zna čně rozporuplné výpov ědi. Bez rozkaz ů nez ůstali ani civilní osoby, které byly bu ď zam ěstnanci na Záme čku, nebo se musely postarat o likvidaci ostatk ů zast řelených. Posluhova čky dostaly od velitele jednotky p řísný zákaz o d ění v Záme čku, potažmo popravách, kdekoliv hovo řit. Takový příkaz se vztahoval i na soukromé hovory mezi zam ěstnanci. Gestapo si hrubým nátlakem pro zm ěnu vyžádalo ml čenlivost zam ěstnanc ů pardubického krematoria. 3. června krátce po ob ědě se v kancelá ři vedoucího krematoria Františka Daleckého objevili dva gestapáci, Lehne 214 a kriminální asistent Mieth 215 . Dalecký nerozum ěl n ěmecky a Mieth tedy p řekládal do češtiny. Po krátkém rozhovoru p ředložil Lehne n ěmeckou listinu, která obsahovala úpis k ml čenlivosti pod trestem smrti a vykonání všech opat ření k řádnému zpopeln ění dovezených mrtvol. Hned poté se cht ělo gestapo seznámit i s řidi čem poh řebního vozu, který měl dle jejich p řání jako jediný p řístup do Záme čku. Do kancelá ře p řišel Jaroslav Charypar, tehdy dvaa čty řicetiletý muž, jež se se smrtí setkával každý den. Lety práce otrlý Charypar netušil, jak ot řesné zážitky mu toto setkání s gestapem p řinese. Jeden m ěsíc, který nadobro zm ění jeho vnímání hr ůzy, lidského utrpení a smrti. První zážitek ho m ěl čekat ješt ě týž ve čer. Dle pokynu gestapa m ěl být p řipraven i s vozem u krematoria, kde se pro n ěho zastaví

213 Oral history, sv ědek Jaroslav Kašpar, nar. 1931, audiozáznam z 2. července 2004. 214 L. ŠÍMA, Ležáky . Kniha obsahuje řadu dobových pramen ů. Autor byl zam ěstnancem Ministerstva vnitra a měl i p řístup do vyšet řovacích spis ů. To dokládá i řada žádanek, které se týkají Ležák ů a které se nachází ve spisech z let 1945-1947. 215 SOA Zámrsk, Krajská prokuratura Hradec Králové, sign. SPR 032/63, s. 12. Výpov ěď Jaroslava Charypara z 14. kv ětna 1963. V dob ě získání dokumentu, ješt ě nebyl tento zaevidován.

101 gestapo po 17. hodin ě. K ml čenlivosti byly v kancelá ři zavázáni vedle Daleckého a Charypara, ješt ě další zam ěstnanci Antonín Šafa řík, Bed řich Moravec a Petr Plíhal. 216 Gestapo si znovu vynutilo p řísahy všech p ěti zam ěstnanc ů v noci z 3. na 4. června, kdy bylo do žárovišt ě krema ční pece zasunuto poslední t ělo z pěti ob ětí. 217 Šafa řík si vzpomn ěl na přísné na řízení gestapa, zachovat ml čenlivost, nebo ť p ři prozrazení i sebemenšího detailu by na tom byli, dle pohr ůžky pravd ěpodobn ě Mietha, h ůř e než ti, kte ří tam leželi zast řeleni a p řipraveni ke kremaci.

6.2.4 Provedení popravy Schünemann se dle vlastních slov ú častnil jako velitel hradecké roty poprav jedenácti lidí, které se uskute čnily ve t řech dnech po t řech a dvakrát čty řech lidech. Tento údaj poskytl ve vyšet řovacím protokolu z roku 1960, o šest let pozd ěji, ve druhém protokolu, upravuje po čet popravovaných na čty ři až p ět b ěhem každé exekuce, které byl p řítomen. Dle dostupných údaj ů nebyly na Záme čku popraveny t ři osoby ani jednou. Čty ři až p ět osob pak odpovídá popravám ze dne 3., 18.,19. a 28. června 1942. Toto rozd ělení je ur čeno dle oficiálních údaj ů vydaných Okresním výborem Českého svazu protifašistických bojovník ů z roku 1989. Domnívám se však, že údaje Schünemanna jsou nep řesné, nebo ť dle informace, která je uvedena v knize Hamšíka a Prážka „Bomba pro Heydricha“, je citován protokol podepsaný Schünemannem, který je ovšem datován 11. června. To se ovšem žádná poprava, dle seznamu, nekonala. Otázkou je tedy úplnost seznamu. Nebo snad mohlo dojít k omylu v uvedení datumu, nebo ť řidi č poh řebního vozu Charypar uvádí u popravy z 10. 6., že kati byli toho dne z Hradce Králové. 218 Do Pardubic dopravil hradeckého velitele vlastním vozidlem velitel kolínského praporu Gottspfennig. Ihned po svém p říjezdu do Záme čku ho Gottspfennig doprovodil do jedné z kancelá ří. Zde už čekal poru čík Braun a n ěkolik civilist ů – zam ěstnanc ů gestapa: „Einer der anwesenden Zivilisten händigte mir jeweils das Todesurteil aus, das aus einem einfachen beschriebenen Blatt entstande. Darin hiess es, das Standgericht in Prag habe die nachfolgende namentlich aufgeführten Personen wegen Beteiligung oder Mittäterschaft an dem Attentat auf Heydrich zum Tode durch Erschiessen verurteilt. Der präzise Wortlaut ist mir nicht mehr in Erinnerung. Ich habe jeweils meinen Schreiber, sein Name fällt mir auch heute nichte mehr ein, mit nach Pardubitz genommen. Dieser übernahm das mir vorgelegte

216 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 76. 217 Tamtéž, s. 78. 218 Tamtéž, s. 79. Žádné indicie, podle čeho poznal členy hradecké jednotky Charypar neuvádí.

102 Urteil und überprüfte jeweils unmittelbar vor der Exekution die Identität der Deliquenten.“ 219 To se již okolo areálu rozmístila skupina policist ů tvo řících kordon, který m ěl znemožnit jak přístup k poprav ě, tak p řípadný únik ob ětí. V pr ůběhu prvních provedených exekucí se však u hlavní brány do Záme čku shromaž ďovali civilisté a p řihlíželi p řívozu ob ětí. To bylo německou správou chápáno jako provokace a dle následujícího rozkazu nesm ělo veškeré civilní obyvatelstvo, krom ě manžel ů Zví řecích, po dobu uzavírky vycházet z dom ů.220 Anna Jiroutová, jež dodnes bydlí bezprost ředn ě u již nepoužívané hlavní brány do Záme čku vzpomíná: „Z ve čera takhle stávali. Ty sousedi u sebe a bavili se a pozorovali, ale taky ve čír procházel voják, než za čali st řílet a posílal lidi dovnit ř, že co tam taky d ělají a aby se nikomu nic nestalo, tak zahán ěl lidi dovnit ř.“ 221 Další sv ědci hodnotí dobu poprav nikoliv jako prožívání strachu. Každý se spíše snažil uniknout zvuk ům st řelby. O strachu o vlastní život pam ětníci nehovo ří. Během t ěchto opat ření odešli všichni velitelé na popravišt ě, kde již stála p řipravena četa a p řibližn ě deset civilních osob; s nejv ětší pravd ěpodobností se jednalo o členy Gestapa. Gestapáci také ob ěti na popravišt ě p řivád ěli. Řadoví policisté ze Záme čku s ob ěť mi v ůbec nep řišli do osobního kontaktu. O p řítomných Češích se Schünemann také zmi ňuje a sice v souvislosti s pomocníky, kte ří ob ěti vázali ke k ůlu. Dnes víme, že katovými pacholky byli šofér gestapa Mikisek a Oberwachtmeister Schamann; ale samoz řejm ě nebyli jedinými. Teprve s rostoucím po čtem poprav, byly p řid ělány další k ůly. Jeden k ůl byl používán mezi 3., 4. a 5. červnem. V těchto dnech bylo popraveno p ět, šest a op ět šest muž ů a žen. Další dva kůly byly p řid ělány p ři poprav ě 9. 6. Neznamená to však, že byly vražd ěny vždy t ři osoby, nebo ť Charypar v tento den p řijel o n ěco d říve a poslední ze sedmi popravovaných, vedli na smrt ve dvojici. T ři k ůly umožnily časové urychlení poprav a tím snížení psychického tlaku na členy čety. Vedlo to ovšem ke snížení po čtu st řelc ů na jednu ob ěť a tím i k v ětší pravd ěpodobnosti neusmrcení ob ěti. Mezi další opat ření vedoucí k psychické odolnosti čety byla „p říprava“ ob ětí – za prvé uvázáním za ruce ke k ůlu, za druhé p řid ěláním pásek p řes o či. To bylo u čin ěno ješt ě p řed nastoupením poprav čích. Ti stáli v případ ě popravišt ě na Záme čku vlevo z pohledu ob ětí, skryti za ke ři a clonou z chvojí, po pravé stran ě stál násep, ze kterého byly ob ěti p řivedeny a odkud bylo možno provedení rozsudku sledovat bez nebezpe čí úrazu. Až po této p říprav ě byla p ěti členná četa povolána p řed ob ěť na

219 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4817, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 21. zá ří 1966, s. 3523. 220 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Anny Novákové z 18. února 1947, s. 26. 221 Oral history, sv ědkyn ě Anna Jiroutová, nar. 1930, audiozáznam z 2. července 2004.

103 vzdálenost p řibližn ě patnácti krok ů222 . Svojí instrukcí zasáhl do formálního pr ůběhu zástupce pardubického gestapa Lehne, jež se pravideln ě exekucí ú častnil. Podle Schünemannova na řízení byli ob ěti st říleny po jedné, podle rozši řujícího p říkazu Lehneho m ěly být ob ěti popravovány po dvou 223 , což nebylo vzhledem k časové tísni vždy dodrženo. Nakonec se po čet popravovaných „ustálil“ na t řech b ěhem jednoho výkonu. K jeho dalšímu dopln ění pat ří zavázané o či a v případ ě k řiku a nep řístojného chování m ěla být ob ětem zacpána ústa. Ačkoliv m ěla všechna tato opat ření eliminovat projevy lidského chování, které by mohly poprav čí negativn ě ovlivnit, v žádném p řípad ě nebyly roubíky využity. Charypar, t ěsn ě p řed zazn ěním výst řel ů, slyšel u svého vozu výk řiky ob ětí: „Jste zbab ělí vrazi!“ nebo „Maminko zlatá, ani tebe neušet ří? Za co nás vraždíte?“ 224 Pro poprav čí nesrozumitelná čeština pomáhala ke „zv ěcn ění“ ob ěti, proto ani nikdo t ěmto výraz ům zoufalství nebránil. Zásadou velitel ů byla humanita; avšak humanita v ůč i poprav čí čet ě a dalším zú častn ěným, nikoliv v ůč i ob ětem! O zavražd ěné zde v podstat ě nešlo, nebo ť v opa čném p řípad ě by byl za všech okolností p řítomen alespo ň léka ř, který by ob ětem uleh čil trápení v případ ě vážného, nikoliv smrtelného zran ění. Sv ědectví rozhodn ě nepotvrzují ú čast léka řů p ři všech popravách. V ůbec zvláštní popravou byla zmín ěná exekuce n ěmeckého dezertéra v Tábo ře, kterého dopravili zamotaného do ostnatého drátu a který byl zast řelen za p řítomnosti vojenského kn ěze. Poprava pokra čovala po nastoupení čety, jejím seřazení a čtením rozsudku. Ten m ěl následnou obsahovou podobu: „Für Guthei βung des Attentats und Aufforderung zur Unterstützung der Attentäter.“ 225 Rozsudek byl čten bu ď v němčin ě, tak tomu bylo nej čast ěji, nebo v němčin ě a češtin ě, tato situace nastala z řídka, naprosto výjime čně pouze v češtin ě. A zde se dostáváme k dalšímu bodu, který čet ě dodával odvahu, nebo ť ob ěti za časté neum ěly německy ani slovo, natož aby porozum ěli celému i když krátkému textu. Daleko v ětší ú činek mělo toto čtení v ůč i policist ům, jelikož je znovu utvrdilo v právním a hlavn ě spravedlivém trestu za protin ěmeckou činnost. Pomohlo jim znovu interiorizovat rozhodnutí nad řízených a provedení trestu smrti ospravedlnit. Jejich sv ědomí tak bylo co možná nejvíce uchrán ěno záporným vlivům vypjatosti situace. Rozsudek dob ře poslouchali a vnímali, nebo ť tém ěř

222 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Josefa Zví řecího z 20. ledna 1947, s. 6. Protokol se zdá být velmi d ůvěryhodný, nebo ť se sepsán s přímým sv ědkem, který se v prost ředí policist ů pohyboval suverénn ě a m ěl s nimi dobré vztahy. Zajímavá je i poznámka u Kreutze, který o první poprav ě v ěděl již b ěhem dopoledne, z čehož vyplývá, že s provedením popravy byli policisté seznámeni s delším časovým p ředstihem. 223 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4815, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 10. srpna 1960, s. 2838. 224 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 79. 225 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4815, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 10. srpna 1960, s. 2838.

104 všichni, u kterých zjiš ťujeme ú čast v poprav čí čet ě, si na rozsudky a jejich zn ění pamatují; samoz řejm ě za p ředpokladu, že byl text odsouzeným p řečten. Zabránit projev ům strachu, zoufalství nebo naopak odvahy až hrdinství se b ěhem exekuce rozhodn ě nepoda řilo. O čekávání mnohdy bolestivé smrti se projevilo od hlasitého na říkání, p řes snahu uprosit velitele, až po výrazy opovržení. V ětšina ob ětí si st ěžovala, že vůbec nebyla vyslechnuta. Chování ob ětí z ůstávalo zaryto hluboko v mysli a vzpomínkách účastník ů poprav. V Lidicích tak m ěla jedna z ob ětí t ěsn ě p řed popravou zvednout pravici a opovržliv ě zvolat „Heil Hitler“ 226 . Generál Eliáš po p řečtení rozsudku n ěmecky se smíchem pod ěkoval a zeptal se, kam si m ůže odložit sv ůj klobouk 227 . Tato sv ědectví se nám zachovala díky silnému zážitku, který cynické chování odsouzených vyvolalo. Chybný by byl dojem, že poprava probíhala bez exces ů ze strany policist ů a dalších p řihlížejících. V Tábo ře se t ěsn ě před popravou p řihlížející ženy velitel ů ob ětem vysmívaly. Po vynesení rozsudku, pokud byl vy řč en, vydal velitel čety rozkazy: „Achtung, durchladen, anlegen, gebt Feuer.“ 228 Salva pov ětšinou ukon čila život ob ěti. Za zády přivázané ruce ke k ůlu zp ůsobily, že ob ěť neklesla k zemi, ale trup z ůstal viset se sv ěšenou hlavou, pokud ji ješt ě m ěl. V tom okamžiku p řistoupil léka ř v uniform ě Wehrmachtu 229 (pokud byl p řítomen) a konstatoval smrt. V případ ě, že ob ěť byla ješt ě naživu, rozkázal veliteli čety, aby ud ělil „ránu z milosti“. Charypar vzpomínal, jak p ři poprav ě 25. června přišel se svým n ěmeckým pr ůvodcem na místo exekuce bezprost ředn ě po zazn ění salvy. „(…) s obavami rychle p řehlížím a odhaduji po čet ob ětí a tu hle, v písku se dosud zmítá ztichlé t ělo člov ěka. Jeden z vrah ů p řistupuje a ranou z pistole – říkáme ranou z milosti – chladnokrevn ě dobíjí člov ěka. A ti ostatní katané, jako by se jich to netýkalo, klidn ě se bavili a labužnicky zapalovali cigarety. M ůže takhle klesnout člov ěk? Ne, to nejsou lidé, to jsou ďáblové v podob ě lidských vyvrhel ů.“ 230

226 Tamtéž, Výpov ěď Franze Branda, z 14. dubna 1966, s. 3200; Tamtéž, Výpov ěď Hanse Johanna Bauera, ze 4. kv ětna 1966, s. 3212. 227 Tamtéž, Výpov ěď Dr. Emila Franzela, opis protokolu u čin ěného v Praze 20. listopadu 1945, s. 912. 228 Tamtéž, Výpov ěď Karl Otto Maiera z 26. listopadu 1959, s. 26, srovnej: Tamtéž, Výpov ěď Karla Ströhla z 27. listopadu 1959, s. 37. 238 Tamtéž, kart. B 162/4815, Výpov ěď Richarda Schünemanna z 10. srpna 1960, s. 2837. Srovnej opisy poprav z Lub ů u Klatov, tamtéž, s. 4283-4296. 11. června 1942 po poprav ě dvou žen zjistil léka ř, že první ob ěť žila deset vte řin v případ ě druhé, dvacetileté Jarmily Burešové, rozkázal dobytí t řemi ranami do hlavy. Smrt nastala až dvacet vte řin od za čátku exekuce. 239 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 80. Srovnej: SOA Zámrsk, Krajská prokuratura Hradec Králové, SPR 032/63, Výpov ěď Jaroslava Charypara ze 14. kv ětna 1963, s. 12. 240 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4808, Výpov ěď Michaela Wernera z 25. června 1965, s. 1184.

105 Při minimáln ě jedné exekuci to byl i Schünemann, který ob ěti dobíjel 231 . On se také mnohokráte chlubil, že se tak dob ře „zast řílel“, že je pro popravy jediný vhodný velitel. Avšak toto tvrzení, které m ěl p řednést p řed poru číkem Wernerem pozd ěji popírá a nedokáže si zaujatost Wernera v ůč i své osob ě vysv ětlit. T řeskot výst řel ů byl slyšet v dalekém okolí. S nap ětím ho poslouchali muži v ubikacích, řidi č Charypar, vzpomínají na n ěj posluhova čky i obyvatelé okolních stavení. Po zjišt ěné smrti ob ětí p řisko čil Schamann s Mikiskem, aby mrtvoly odvázali od k ůlů a odtáhli za pov ěšenou plentu, která byla vzdálena dva až t ři metry od popravišt ě. Tam už se o n ě postaral Mikisek, tedy lépe řečeno o jejich zlatý chrup. Jak se zmi ňuje zat čený gestapák Schulze „nosil u sebe stále klešt ě a vytrhával mrtvolám z úst zlaté zuby s čímž se i chlubil“ 232 V dalších protokolech potvrzuje výpov ěď i gestapák Hanouske. V okamžiku, kdy se Mikisek poprvé p řiblížil se šroubovákem a kombinačními klešt ěmi k mrtvolám, vznikla charakteristika Mikiska jako vyvrhele a zr ůdy. Dostal též p řiléhavou p řezdívku „ Řezník“ 233 . Jeho jednání bylo sice antisociální, ale rozhodn ě nebylo výjimkou. Údajn ě je dostal darem za své zásluhy při exekucích od velitele gestapa Clagese. Ten byl skute čným pánem situace a též veškeré poz ůstalosti po ob ětech, v četn ě zubních m ůstk ů. V Tábo ře byli k odklízení mrtvých p řivezeni dva muži-Židé, kte ří mrtvoly naházeli na korbu stejného vozu, v jakém byli živí na místo dopraveni. Nákladní automobil pak odjel do krematoria v Českých Bud ějovicích.

6.2.5 Psychický tlak jako následek popravy Psychický stav mužstva byl výkonem exekucí zna čně zatížen a vedl až k hospitalizaci některých jedinc ů. Nápor, který jen p řítomnost u popravy m ůže vyvolat, si velice dob ře velitelé uv ědomovali. T ěsn ě p řed fyzickou likvidací lidických muž ů, podával hlášení člen SD Max Rostock Horstu Böhmemu, který mu roz čílen odpov ěděl: „Und jetzt verschwinden Sie. Es ist für das Leben nicht gut Exekutionen zu sehen.“ 234 Pro menšinu zvlášt ě otrlých byla poprava p říjemným zpest řením dne a hlásili se pro výkon opakovan ě. Řada muž ů pouze oddálila svoji ú časti tím, že se nep řihlásila dobrovoln ě, ale pozd ěji byla k poprav ě povolána rozkazem. Po vykonání prvních poprav se již řada muž ů necht ěla ani aktivn ě ani pasivn ě účastnit. P ři první poprav ě 3. června si Charypar všiml, že celé poprav ě p řihlíželo až sto

232 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulz, kart. 101, Výpov ěď Ludvíka Schulze bez datace, s. 102. 233 Tamtéž. 234 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4815, Výpov ěď Maxe Rostocka z 9. dubna 1965, s. 1027. U popravy první skupiny muž ů se zdržel a vzpomíná na hlasité modlitby, které se nesly vzduchem, a rychlost s jakou poprava prob ěhla. Vzáp ětí byla totiž p řivád ěna druhá skupina. Déle již p řihlížet nemohl, nebo ť se mu ud ělalo nevolno.

106 padesát lidí, v četn ě vedoucích činitel ů gestapa, oberlandrátu a p říslušník ů jejich rodin 235 . Toho dne m ěla poprav čí četa snad až dvacet člen ů.236 Uvážíme-li, že p ři následných popravách bylo p řítomno dle záznam ů Charypara a n ěkterých člen ů policejní jednotky okolo dvaceti až t řiceti p řihlížejících, v ětšinou člen ů gestapa, pak se m ůžeme domnívat, že k první poprav ě se p řišli podívat i policisté, kte ří s ní nem ěli p římo co do čin ění. Už p ři čtvrté poprav ě 9. června nevid ěl řidi č žádné p řihlížející, a čkoliv dorazil na místo t ěsn ě po výst řelech. Tedy bu ď nebyli „diváci“ v hojném po čtu p řítomni, nebo odešli velmi sp ěšn ě. Jak tomu bylo údajn ě již p ři první poprav ě. U policist ů se po prvních exekucích za čali projevovat psychické poruchy. Člen poprav čí čety na Záme čku wachtmeister Grimmer si post ěžoval, „že už nebude st řílet do lidí, že už je toho mnoho a sám, že to t ěžko nervov ě snáší.“ 237 U zmi ňovaného Rufa se projevily jeho zážitky z táborských poprav v podob ě no čních m ůr. Spal tak neklidn ě, že svým k řikem budil ostatní muže na sv ětnici. Napjatá situace se zvrhla v hádku mezi ním a Maierem, který na n ěj řval: „Wenn du nochmals schiessen gehst, schlage ich dich mit dem Gewehrkolben tot, du Hergottsakrament!“ 238 Za čal se u n ěho postupn ě projevovat úbytek psychické odolnosti, nebo ť p ři prvních popravách se chlubil svojí prací, kdežto pozd ěji ješt ě p řed ukon čením stanného práva ztichl a o zá žitcích již nehovo řil. P ři vypálení Lidic pak došlo k této vyhrocené události, kdy se policista neovládl již b ěhem popravy: „Der von mir benannte Hauptwachtmeister wurde zur Exekution an Männern eines Hauses von Lidice befohlen. Er erzählte mir, da β ein ca. 60jähriger Mann ihn angefleht habe, ihn zu verschonen. Der Polizeibeamte erklärte mir, da β dies jedoch nicht möglich war, da die SS-Posten auf der Stra βe nicht nur die an den Häusern zur Exekution aufgestellten Männer, sondern auch die eingesetzten Polizeibeamten mit Maschinenpistolen im Anschlag überwachten. Bei der Exekution des obenerwähnten 60jährigen Mannes habe er dan ein Erlebnis gehabt, das den Nervenschock herbeigeführt habe. Der Befehl lautete für die Polizeibeamten sinngemä β, die Deliquenten mit der Dienstpistole durch Genickschu β zu liquidieren. Der alte Mann habe sich

235 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 79. Srovnej SOA Zámrsk, Krajská prokuratura Hradec Králové, SPR 032/63, Výpov ěď Jaroslava Charypara z 14. kv ětna 1963, s. 12. Doslovný text v protokolu zní: „(…)celé poprav ě bylo p řítomno asi 150 osob, z toho byli p říslušníci gestapa, členové jejich rodin, v četn ě d ětí, pracovníci Oberlandrátu v Pardubicích a další.“ Ú čast d ětí není podložena v žádném dalším protokolu, ani v deníku Charypara. Považuji proto tuto informaci za nepravd ěpodobnou. 236 NA, MV-L, sign. C 6178 Zv ěrstva nacist ů – odboj na Pardubicku, bez stránkování, Výpov ěď Jaroslava Charypara z 19. kv ětna 1945. 237 SOA Zámrsk, Gestapo, kart. 2, Výpov ěď Leopoldiny Zví řecí z 27. ledna 1947, s. 24. Srovnej: SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Leopoldiny Zví řecí z 22. srpna 1947, s. 15. „(…) p řišel jednoho ve čera k nám do bytu a řekl, že je celý zni čený, že st řílel Čechoslováky a že to nechce více dělati.“ 238 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4804, Výpov ěď Otto Karl Maiera z 26. listopadu 1959, s. 27.

107 unter dem Druck der Situation an die Hauswand gekniet und von dem Polizeibeamten den Genickschu β erhalten. Nach dem Schu β sei der Deliquent durch eine drehende Bewegung noch einmal halb hochgekommen und habe den Schützen mit weit aufgerissenen Augen angesehen. Da habe der Polizeibeamte die Nerven verloren, die Pistole weggeworfen und sei Schreiend die Stra βe in Richtung Wachlokal gelaufen. Er sei dann von SS-Männern abgefangen und in das Wachlokal gebracht worden. Dort habe man ihm Schnaps eingeflöst, in ein Auto gebracht und ins Lazarett nach Prag abtransportiert.“ 239 Ot řesného zážitku nebyl ušet řen ani řidi č Charypar. Bojoval ve vlastním nitru se snahou dop řát zavražd ěným alespo ň trochu d ůstojnou poslední službu a depresí, která se ho od první popravy zmocnila. Svému deníku se svými stavy sv ěř uje po druhé poprav ě, tj. 4. června: „ Obíral jsem se jednou myšlenkou po ob ě dv ě noci, jakým zp ůsobem si odpomoci od této strašné pro m ě služby a p řicházel jsem jenom k jedinému, vzít si život, ale necht ěl jsem odejít, aniž bych n ěkolik t ěch vrah ů nevzal sebou, ovšem nemohl jsem nijakým zp ůsobem dopomoci si k vhodné zbrani a jenom to snad bylo p říčinou, že tyto řádky mou t ěžkou rukou mohl jsem napsat. V příštích dnech které následovaly ze styk ů mých s dobrými známými a že vzpomínkou na svoji starou matku a snad každý má na sv ětě n ěkoho rád, kterého m ůže pot řebovat, upustil jsem od zamýšlené vraždy na katech a svoji sebevraždy a snad kdo víj kaé katastrofy další, zatnul zuby, t řeba že srdce krvácelo a řekl jsem si, spravedlnost musí zvít ězit.“ 240 Podobný stav za číná p řevládat i u zbylých čty ř zam ěstnanc ů krematoria. Ani oni se s podobnou hr ůzou nikdy nesetkali. Plíhal se krátce po ukon čení stanného práva psychicky zhroutil a zam ěstnání v krematoriu musel zanechat. 241

6.2.6 Odvoz a likvidace ob ětí V dob ě, kdy se již poprava chýlila ke konci, tedy zpravidla krátce po 19. hodin ě, čekal Charypar s Miethem v „ černém antonu“ na pokyn gestapa, aby mohl zajet až do písníku. Když dostal povolení, mohl zacouvat nákladním prostorem tém ěř až k plent ě. Po vystoupení z vozu jej šokoval pohled na popravišt ě, jehož obraz se mu navždy vryl do pam ěti. Obli čeji k zemi, s rozt říšt ěnými lebkami a posypaná pískem, ležela t ěla naházena jedno p řes druhé. 242 Charypara zaujalo, jak rychle se všichni zv ědavci z místa exekuce vytratili: „Vtipkovali, smáli se, ale jejich smích strnul v pošklebu, snad z obavy, aby ti mrtví nezdvihli své rozt říšt ěné hlavy

239 Tamtéž, kart. B 162/4817, Výpov ěď Johannes Fiebig, z 1. února 1965, s. 3586. 240 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpověď Jaroslava Charypara z 18. června 1945, s. 87. 241 AMV, Walter Kröger a spol. – gestapo Pardubice, II. stanné právo, sign. 325-4-2, Výpov ěď Petra Plíhala z 5. července 1977, s. 9. 242 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 78.

108 s mozky vyh řezlými a neoto čili k nim ztýrané zakrvácené tvá ře. Ta jejich podívaná skon čila nějak neslavn ě, n ějak rychle se snažili dostat z místa, aby jen už m ěli neš ťastníky z očí.“ 243 „Nakládka“ trvala krátce, op ět záleželo na po čtu ob ětí. Než byly 6. června z řízeny vyplechované rakve, naházeli pomocníci t ěla p řes sebe do nákladního prostoru vozu. Pozd ěji byla umís ťována dv ě t ěla do každé truhly a najednou tak bylo p řeváženo šest t ěl. „Anton“ se na poslední cestu nevypravil sám, ale m ěl ozbrojený doprovod v podob ě ozbrojeného spolujezdce a n ěkolika voz ů gestapa. Kolona projela parkem Záme čku, vyjela na hlavní silnici sm ěrem k Pardubicím a po n ěkolika minutách jízdy projížd ěla m ěstem ke krematoriu. Zde již čekají čty ři zbývající zam ěstnanci. První popravou psychicky vy čerpaný Charypar vystupuje z vozu a otvírá nákladní prostor. Ostatní muži ustupují od vozu hr ůzou 244 a s odporem odvrací tvá ře. Jen s nejv ětším p řemáháním, pod pohr ůžkami rozplétají a překládají zohavená t ěla do rakví a vezou k žárovišti. Členové gestapa si cht ěli pravd ěpodobn ě zkrátit službu u krema ční pece a nutili Šafa říka, aby naházel všech p ět t ěl do pece najednou. Tento se tomu však vzep řel, nejen z morálních d ůvod ů ale i proto, že technicky by spálení vícera t ěl bylo problematické.

6.2.7 Úklid popravišt ě a suvenýry Po odklizení ob ětí nebylo popravišt ě nijak vy čišt ěno pro další popravu. V Pardubicích byla nanejvýš rozhrnuta pís čitá p ůda, aby byly zakryty krvavé stopy na zemi, a nachystáno nové chvojí pro clonu, ale tak tomu bylo p řed tém ěř každou exekucí. Že nebyly nijak zvláš ť zahlazovány stopy, sv ědčí i množství po válce nalezených st řel a úlomk ů lebe čních kostí. Ve své podstat ě i k ůly, které byly obyvateli okolních dom ů uchrán ěny p řed zni čením, jsou důkazem, že o likvidaci d ůkaz ů v ůbec nešlo 245 . Mezi krátkými, n ěkolik desítek minut trvajícími uzavírkami místa exekuce, byla tato prostranství normáln ě p řístupna mužstvu i zam ěstnanc ům Záme čku. Zví řecí se Sokolem se šli na místo podívat 4. června dopoledne: „Druhý den po odst řelení lidí jsem se byl podívati na míst ě, kde byli st říleni a spat řil jsem jeden sloup, kde bylo mnoho páchnoucí krve cítiti a sedali na to mouchy.“ 246 Na místo exekuce se dostala i Nováková s Dusbabovou, když jako výpomoc šli s kucha řem na záhony pro zeleninu: „Vid ěla jsem tam dva nebo t ři k ůly od st řelby rozbité. (…) a jak jsme řezaly

243 Tamtéž, s. 78. 244 Tamtéž, s. 78. 245 NA, MV-L, sign. C 6178 Zv ěrstva nacist ů – odboj na Pardubicku, Protokol o p ředání k ůlů ze dne 14. kv ětna 1945. Dva k ůly p ředala Marie Jezdínská, která je za pomoci Josefa Žemli čky u řezala na za čátku kv ětna, ale ze strachu t ři další kusy spálila. Ke k ůlům ješt ě bylo p ředáno p ět kulek. 246 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Josefa Zví řecího z 20. ledna 1947, s. 6.

109 zeleninu dívaly jsme se stranou, jak to tam vypadá. Za k ůly byla do písku zaražena lopata a stranou u houští od jednoho stromu ke druhému p řikrývka a jak jsem se domnívala, byla tam proto, aby nebylo vid ět do místa popravy. Celé místo jsme pozorovaly na vzdálenost 20 až 30 (!) metr ů (…). Když nás kucha ř z pole odvád ěl, p řib ěhl k němu policista a o n ěč em se hádali, patrn ě proto, že nás tam nem ěl vodit.“ 247 Pohled na poprav čí k ůly rozhodn ě nemohl být p říjemný, zvlášt ě pak, když jim bylo vyhrožováno zast řelením, pokud jakékoliv informace prozradí ve svém okolí. 248 Absurdn ě vyhlíží minimální vzdálenost zeleninových záhon ů od popraviště. Voln ě bylo p řístupné i popravišt ě v Tábo ře, tzn. kdokoliv z osazenstva mohl vstoupit do st řelnice a místa posledního vydechnutí ob ětí si prohlédnout. Vid ěli tak d řev ěnou zást ěnu a zadní st ěnu garáže pot řísn ěnou krví a mozkovou hmotou, která byla rozmetána až na kasárenský dv ůr. 249 Místo exekuce nabízelo i získání „suvenýr ů“. Jedna ze služebných popisuje krátkou příhodu: „V ur čitý den v dopoledních hodinách šla jsem s Annou Novákovou pro policejní kuchy ň pro d říví. Když jsme šly kolem stájí, byla tam hromada smetí a v něm zakrvácené kapesníky apod. Za čaly jsme ve smetí hrabati a Nováková si vzala 2 zakrvav ěné provazy prý „pro št ěstí“. T řeba jsem se p řed Novákovou udivovala, že to m ůže ud ělati a bráti si provazy po popravených, odnesla si tyto dom ů.“ 250 Nejde o to, jestli byly provazy skute čně použity p ři poprav ě. Hlavním principem je touha získání takového p ředm ětu a ješt ě i p řisuzování magické moci. Utrpení a násilná smrt byly lákavé imaginativností, kterou vzbuzovaly, a zvlášt ě pak, pokud byly podpo řeny hmotnými p ředm ěty. Na stejném principu fungovalo získávání „trofejí“ v podob ě fotografií. Řada nacistických zlo čin ů byla odhalena díky neukojitelné touze získat n ějaký p ředm ět nebo zachovat fotografii pro pam ěť . I Ruf se své žen ě chlubil fotografiemi z táborského popravišt ě251 . A celá série fotografií z Lub ů situaci jen podtrhuje.

6.2.8 „ Černý anton“ jako personifikace vražd Dopravní prost ředky spojené s vykonáním poprav hrály v ůbec zajímavou úlohu. V Pardubicích se do této skupiny řadily hlavn ě vozy gestapa a zmi ňovaný poh řební v ůz krematoria. Ten byl svojí černou barvou a záclonkami obzvlášt ě nápadný. V období stanného

247 Tamtéž, Výpov ěď Anny Novákové z 18. února 1947, s. 26. 248 SOA Zámrsk, Gestapo, kart. 2, Výpov ěď Marie Dusbabové z 16. ledna 1947, s. 23. 249 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4804, Výpov ěď Otto Karl Maiera z 26. listopadu 1959, s. 26. 250 SOA Zámrsk, Gestapo, kart. 2, Výpov ěď Marie Pospíšilové z 17. ledna 1947, s. 21-22. 251 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4804, Výpov ěď Emilie Ruf z 22. října 1959, s. 7.

110 práva byla jeho okna stále zatažena roletami a bo ční skla opat řena prkenným bedn ěním. Stávaly se znamením nebezpe čí, teroru a smrti. Byly zhmotn ělými symboly institucí, které měly co do čin ění se smrtí a nijak se tím netajily. Naopak byla efektn ě využita fantazie každého individua vedoucí k zastrašení celého davu. Tak byl tvo řen další faktor, kterým byla síla a moc prezentována a sou časn ě zp řítomn ěna mezi obyvatelstvem. Faktické provedení vražd m ělo z ůstat tajné, ale existence m ěla být známá. Té pomohl vedle ve řejných vyhlášek i symbol vozu krematoria. Dojem z poh řebního auta byl na za čátku poprav ješt ě umocn ěn nepromyšleností vražedné mašinérie, nebo ť zohavená t ěla krvácela. Cestou pak z vozu kapala krev a na silnici tak z ůstala stopa od Záme čku až do krematoria, na což si st ěžoval řidi č Charypar 252 . Tehdy patnáctiletý Jaroslav Kašpar si na krvavou stopu vzpomn ěl též. Do čty ř dn ů byly zhotoveny t ři hrub ě opracované rakve s vnit řním vyplechováním, to se ovšem již krvavá stopa vryla do v ědomí civilního obyvatelstva, které v této dob ě bylo v ůč i podobným „exces ům“ zvlášt ě citlivé. Pardubická „krvavá stopa“ nebyl jediný p řípad. Stejný se udál i b ěhem transportu t ěl z Tábora do Českých Bud ějovic.

252 L. ŠÍMA, Ležáky , s. 78. Popis popravy z 5. června 1942.

111 7. Zatýkání v Ležákách a likvidace obce 7.1 Odvezení vysíla čky Libuše z ležáckého mlýna Po výrazném neúsp ěchu Linsela ve vyšet řování, kterého Koš ťál doslova tahal za nos, byl případ p ředán Krögerovi. Neznamená to, že by Linsel na p řípadu nepokra čoval, ale již nem ěl rozhodující slovo. S Krögerem porovnávali výpov ědi, které se jim z vyšet řovaných poda řilo získat. 253 Clages ův tah byl velmi zda řilý. 17. června odpoledne p řijel do Ležák ů Lud ěk Matura a informoval mlyná ře Švandu o nebezpe čí, které hrozí všem zú častn ěným, nebo ť se v Pardubicích až p říliš často ozývalo jméno Ležák ů ve spojitosti s vysíla čkou. Zdá se, že manželka továrníka Palouše Maturu do Ležák ů poslala, nebo ť její manžel byl častým hostem u Arno Koš ťála na Veselce a zde se pravd ěpodobn ě až p říliš rozpovídal tajemník gestapa Linsel. 254 V pr ůběhu dne dorazil do Ležák ů Pot ůč ek s Jind řichem Vaško a v osobním automobilu za asistence strážmistra Br čáka 255 vysíla čku odvezli. Ve čer se pak vrátil Pot ůč ek do mlýna naposledy a p řespal zde do rána, kdy neznámo kam odešel. 256

7.2 19. červen a 20. červen 1942 19. června 1942 p řijel z Pardubic Čen ěk Bureš a strážmistr Br čák byl náhodou služebn ě v Mi řeticích. Bureš vzkázal Kn ězovi, aby ješt ě odpoledne za ním p řišel do Ležák ů.257 Kolem čtvrté hodiny odpolední p řijíždí do Dachova ke starostovi Františku Košinovi tři členové gestapa. 258 Jejich hlavním zájmem je po čet d ělník ů místních lom ů a jejich vedoucí. Košina ani po čet d ělník ů, ani vedoucí neznal. Gestapo jej požádalo, aby jim p ředložil kartoté ční lístky. Ty byly ovšem uloženy ve škole u u čitele Štorka. Odjeli i s Košinou do školy a provedli prohlídku kartotéky. Na starostu působilo listování v kartoté čních lístkách jako konkrétní pátrání po ur čité osob ě, nebo skupin ě osob. Všimn ěme si, že hledáno bylo u starosty obce Dachova. To nám nep římo ukazuje na možnost, že hledanými byli obyvatelé mlýna, který pod Dachov spadal. Ne však samotné osady Ležák ů. Ta, zdá, se gestapo v danou chvíli nezajímala. Až teprve 22. června kolem poledne si p řihlášky obce Louka a tím také Ležák ů p řijelo gestapo zkontrolovat. 259

253 NA, MV-L, sign. C 6178, kart. 30, Výpov ěď Huberta Hanouske z 20. srpna 1945, bez stránkování. 254 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše – opis a dopln ění, s. 127. 255 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Františka Br čáka z 23. ledna 1968, s. 74. 256 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 25. dubna 1947, s. 654. 257 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Františka Br čáka bez datace, s. 41. 258 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Františka Košiny z 25. b řezna 1947, s. 633. 259 Tamtéž, Výpov ěď Václava H řebíka z 2. zá ří 1945, s. 558.

112 Na za čátku sm ěny v lom ě Hluboká 20. června p řišel za doprovodu dvou muž ů civilist ů do lomu starosta Košina. Muži mu ho p řed tím požádali, aby je doprovodil do lomu, že mají zájem o koupi dlažby. Starosta tak u činil a p ři p říchodu do lomu šli oba „zákazníci“ rovnou ke kancelá řím. Vst říc jim vyšel Jind řich Vaško. Podali si ruce a Vaško je pozval do kancelá ře. Za t řicet minut již zat čeného Vaško odvážel p řišedší v ůz do Pardubic a oba gestapáci odešli do Mi řetic u činit prohlídku Vaškova bytu. Ráno se Kn ězovi a Br čákovi na četnické stanici hlásí strážmistr Pavlík, který den p řed tím ukon čil školení v Praze. Na Kn ězi bylo vid ět rozrušení, když spole čně s Br čákem oznamoval Pavlíkovi, že den p řed tím byl zat čen František Vaško v Pardubicích. Kn ěz se ho ptá, jestli mu nejsou známi n ějaké podrobnosti o situaci v Praze a pr ůběh vypálení Lidic. Pavlík se rozvypráv ěl a vylí čil vrchnímu strážmistrovi řád ění gestapa v hlavním m ěst ě i b ěhem zásahu v Lidicích. Kn ěz ho rozrušen zastavil se slovy, že už to nem ůže poslouchat a krátce nato ze služebny odešel. 260 Při obch ůzce v jedenáct hodin zašel do Dachova strážmistr Kněz a zastavil se u Košiny. Ten mu oznámil, že ráno u n ěho bylo gestapo a zatklo Vaška, nebylo mu však jasné pro č. Kn ěz o čividn ě znejist ěl a byl skleslý. Košina si zat čení vysv ětloval v souvislosti s obchodními aktivitami Vaška, ale Kn ěz mu žádnou odpov ěď nedal a kvapn ě odešel. 261 V poledne se u Soudka zastavil mlyná ř Švanda a teprve nyní se o zat čení svého kolegy a p řítele dozvídá. Sp ěšn ě odchází říkaje: „To já se tady nemohu déle zdržovat a musím honem dom ů.“ 262

7.3 21. červen, zat čení mlyná ře Švandy 21. června p řijelo gestapo kolem 18. hodiny pro Švandu a Svobodu do mlýna. Svoboda se nedržel rady strážmistra Br čáka a do Ležák ů se ješt ě odpoledne vypravil. Zat čení prob ěhlo hladce. Cestou do Pardubic míjí dv ě gestapácká vozidla Švandovu manželku a o kousek dál u Vrb ětic Svobodovu dceru V ěru. Její kamarádka Jaroslava na událost vzpomíná: „Pan Svoboda nás vid ěl z dálky, šli jsme proti nim. Jak jsme šli po tý stran ě silnice, tak on pohnul rukou a jako nám zamával. A V ěra se oto čila a říká: „Vid ělas, to byl náš tatínek. Vezli našeho tatínka.“ A za čala bre čet a utíkat dom ů.“ 263 Z mlýna posílají mladého Pavliše do Mí řetic do hospody, kde m ěl tou dobou být další pomocník z mlýna Vincenc Hrdý. Pavliš mu sd ěluje,

260 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavlíka z 15. dubna 1947, bez stránkování. 261 Tamtéž, Výpov ěď Františka Košiny z 3. zá ří 1945, s. 564. 262 Tamtéž, Výpov ěď Františka Soudka z 3. zá ří 1945, s. 560. Srovnej: Oral history, sv ědek Josef Bureš, nar. 1922, audiozáznam z roku 2002. O šedesát let pozd ěji vzpomínal na zat čení Vaška. Mezi d ělníky zp ůsobilo zat čení jmenovaného zna čný rozruch a nervozitu. 263 Oral history, sv ědek Jaroslava Poláková, nar. 1928, audiozáznam z 8. července 2004.

113 že oba muži byli zat čeni. Hrdému dochází, že to asi bude kv ůli parašutistovi, se kterým několikrát ob ědval. Domlouvají se, že v případ ě pot řeby pop řou jakékoliv pov ědomí o hledaném muži. Hrdý pak požádal Pavliše, aby spálil záznamy o mletí „na černo“, které byly v jedné z místností mlýna za trámem. Poradil učedníkovi, aby sedl na kolo a jel informovat Kn ěze. 264 Ve mlýn ě zvažují po návratu u čedníka další postup a krátce po setm ění mezi devátou a desátou hodinou ve černí „uklízí“ Josef Š ťulík spole čně s učedníkem Pavlišem nep řihlášené rádio, bubínkový revolver a dv ě pistole do hráze rybníka, stejn ě jako zásoby cukru a dalších potravin. 265 Rádio bylo nalezeno o dva týdny pozd ěji (viz následující kapitola), nikoliv však zbran ě. Není to jediné místo, kde se toho ve čera „uklízelo“. Čen ěk Bureš odstra ňuje zbran ě ze svého domu a odváží je za p řítomnosti souseda Šev číka z Vyhnánova do Nasavrk. Zde si je údajn ě p řevzal neznámý muž. 266 Rozhodn ě se nejednalo o všechny zbran ě, které m ěl k dispozici nebo ť p ři odklízecích pracích v zim ě roku 1943 byly na jeho pozemku nalezeny. Hned poté se Pavliš vydal informovat strážmistra Kněze o zatýkání. O p ůlnoci p řijíždí gestapo znovu a má zájem o Švandovou. Bratr mlyná ře, Bohuslav Švanda, gestapu řekl, že mlyná řka není doma a bude asi u Sýkor ů v osad ě. Ve mlýn ě propuká velmi stísn ěná nálada a u čedník Pavliš se rad ěji ukryl mimo d ům v žit ě. Gestapo pro Švandovou zajelo a b ěhem několika minut jí již p řivádí do mlýna. Marie Kou řilková sleduje chování gestapák ů. Mlyná řku dotáhli ú ředníci gestapa spoutanou na rukou doprost řed kuchyn ě. Snažili se na ni vytvo řit tlak skrze její strach o rodinu. Slibovali ji, že pokud se ke všemu p řizná, bude možná rodina zachrán ěna. Mlyná řka jim odpovídá, že není k čemu se p řiznávat. Nato ji odvádí zp ět do vozu a odváží pry č. Při no čním výslechu doznal mlyná ř, že m ěl u sebe v byt ě n ěkolik týdn ů parašutistu i s vysílací stanici a sledoval jej p ři práci. Když se Pot ůč ka zeptal, co to vysílá, vytáhl na n ěj zbra ň a pohrozil mu, že nesmí nikde nic vyzradit. 267 Zní až neuv ěř iteln ě, že by Pot ůč ek v této fázi své činnosti, takto tvrd ě vyhrožoval mlyná ři, který mu tolik pomáhal. Jako by se Švanda snažil tíhu obvin ění, která se gestapo snažilo usv ědčit, p řenést na Pot ůč ka, který v tu dobu ješt ě nebyl dopaden.Ve čty ři hodiny ráno, v pond ělí 22. června, p řijelo jedno osobní auto s gestapem a Švandou. Mlyná ř má podlitiny v obli čeji, p ůsobí sklesle až apaticky.

264 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Vincence Hrdého bez datace, s. 36. 265 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 25. dubna 1947, s. 655. 266 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše – opis a dopln ění, s. 127. 267 Tamtéž, Výpov ěď Ludvíka Schulzeho z 28. kv ětna 1946, s. 594.

114 V Pardubicích p ři výslechu neopatrn ě doznal, že o vysíla čce a stanici v ěděla celá osada. 268 Už v chodb ě mlýna se mlyná ře táží, kde byl ten kufr. Švanda, již řádn ě „zpracován“, byl ochotný ke spolupráci a odvádí své trýznitele do prvního poschodí, kde jen ukázal na prázdnou sk říň.269 Krátce se tam všichni zdrželi a b ěhem p ěti minut bez jediného slova odjeli na V čelákov, kde cht ěli zatknout Josefa Š ťulíka. Ten nebyl k nalezení a proto dalo gestapo ultimátum. Pokud se nep řihlásí do poledne, bude V čelákov zlikvidován.

7.4 Události z 21. na 22. června v souvislosti se sebevraždou strážmistra Kn ěze V ned ěli 21. června dorazil strážmistr Kn ěz na četnickou stanici kolem deváté hodiny dopoledne. Krátce promluvil s kolegou Br čákem, se kterým m ěl toho dne službu. Br čák vid ěl nervozitu svého nad řízeného a snažil se jej ut ěšit. Kn ěz mu odpov ěděl: „Br čáku, já tady nevydržím, já musím jít na vzduch.“ 270 Krátce poté stanici opustil. Je pravd ěpodobné, že ud ělal krátkou obch ůzku po okolí a snažil se uklidnit. Vrátil se kolem jedenácté hodiny a vyst řídal Br čáka, který odešel dom ů na ob ěd. Ve t ři čtvrt ě na dvanáct se oba muži op ět vyst řídali a na ob ěd odešel Kn ěz. Ve dvanáct hodin p řijel na kole uštvaný Svoboda a prosil Br čáka, aby nevyzradil Tolara a jeho činnost. Br čák d ůrazn ě upozor ňoval Svobodu, aby už na Ležáky nejezdil a z ůstal doma. Zatím nikdo z okruhu dosud nezat čených netušil, kolik už toho gestapo ví, a kolik je schopno ze zat čených ješt ě „vymlátit“. Svoboda pak sedl na kolo a zajel ke Kn ězovým. Br čákovu radu nevyslyšel a odpoledne krátce poté, co přijel do mlýna jej i s mlyná řem gestapo zatklo. Bylo po 19. hodin ě. U čedník Pavliš okamžit ě zametá stopy; pálí oble čení a odnáší dv ě pistole a nep řihlášené rádio do hráze rybníka. 271 Kn ěz strávil celé odpoledne ve služb ě a ve čer, i když v ěděl, že oba jeho kolegové byli zat čeni, z ůstal doma. Nezbývalo mu, než čekat. Pro další pr ůběh událostí nám z dokument ů vyvstávají t ři možné verze. Podle Br čáka přišla ke Kn ězovým kolem desáté hodiny ve čer manželka Švandy Františka. Žádala jej o intervenci ve prosp ěch svého muže, na to se Kn ěz oblékl a odešel. 272 Druhou verzí je výpov ěď u čedníka Pavliše, který poznamenává, že ke Kn ězovým zajel kolem desáté ve čer a strážmistra informoval o zatýkání. 273 Vybídl ho k uschování zbraní, které p řed okupa čními ú řady zatajil, na čež se strážmistr oblékl a odešel. 274

268 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Huberta Hanouske bez datace, s. 8. 269 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Vincence Hrdého bez datace, s. 36. 270 NA, MV-L,sign. C 6178 Ležáky, kart. 26, záznam zapsaný Františkem Br čákem bez stránkování, bez datace. 271 Tamtéž, Výpov ěď Jana Pavliše bez datace, s. 126. 272 Tamtéž, záznam zapsaný Františkem Br čákem, bez stránkování a datace.

115 Třetí verzí pak je, že u Kn ězových byl dosp ělý muž. Tomu by nasv ědčovala vzpomínka Kn ězova syna Jaroslava, kterého probudil tlukot na okno a volání: „Karle vstávej, gestapo zatýká.(…) my jsme spali v kuchyni, oni byli v ložnici a tak vim, že brácha povídá: „Ty n ěco se d ěje“. Byl ustrojenej, vzal si uniformu, pistoli aby m ěl, kouk na nás jen, kouk na bráchu, kouk na m ě, tak se s náma lou čil čist ě jen pohledem a odešel.“ 275 Anna Kn ězová p řed vyšet řovateli uvedla, že toho ve čera k nim p řišel „n ějaký mladík“ a informoval manžela, že má jít na Ležáky. 276 To by nasv ědčovalo verzi Pavliše. Kn ěz se vypravil zjistit, co p řesn ě se d ěje. Cesta z Vrbatova Kostelce p řes Louku do Ležák ů mu musela trvat n ěco p řes hodinu. Odhadneme-li čas s ohledem k následující události, pak do Ležák ů dorazil mezi p ůl dvanáctou až dvanáctou hodinou. První kroky pravděpodobn ě vedly k Čeňkovi Burešovi, jehož d ům byl hned na kraji vesnice. 277 O p ůlnoci p řijelo gestapo do mlýna, kde cht ělo zatknout mlyná řku Švandovou, ta ale byla u Sýkor ů v chalup ě, tedy v těsném sousedství Burešových. Jestli tuto událost Kn ěz vid ěl, není známo. Je však jisté, že Bureš ův autobus byl ješt ě téhož ve čera vid ěn pod Horákovým statkem u vrb ětického lomu vzdáleného p řibližn ě p ět set metr ů od Burešova stavení. 278 Je možné, že se oba muži potkali na cest ě a Kn ěz tudíž p římo do Ležák ů v ůbec nedošel. Chování strážmistra bylo naprosto logické. Bureš byl velmi blízkým spolupracovníkem, zasv ěceným do fungování vysíla čky jako nikdo jiný. Je tedy nanejvýš pravd ěpodobné, že spolu ješt ě rozebrali situaci a snažili se najít n ějaká řešení. Jejich hovor nemohl trvat déle než dv ě hodiny, protože mezi druhou a t řetí hodinou prok řehlý a rozrušený Kn ěz tlu če na vrata u Doležalových v Habrov či. Dorazit sem mohl za hodinu ostré ch ůze, nebo jej na k řižovatku k obci dovezl Bureš. Doležalovi o ležácké odbojové bu ňce m ěli n ěkteré informace, o podrobnostech akce nem ěli zprávy. Pouze dvacetiletý syn Josef nosil vzkazy mezi Vrbatovým Kostelcem a Ležáky. Josef byl sv ědkem příchodu Kn ěze a rozhovoru mezi strážmistrem a jeho matkou. Kn ěz se usadil ke stolu a nervózn ě opakoval, že je vše prozrazeno. N ěkolikrát se zmínil, že se musí zast řelit. Nebylo to poprvé, co o sebevražd ě mluvil. Již na ja ře po výslechu na gestapu a též p řed J. J. Polákem

273 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 26. dubna 1947, s. 14. 274 NA, MV-L,sign. C 6178 Ležáky, kart. 26, Výpov ěď Jana Pavliše, bez datace, s. 126. 275 Oral history, sv ědek Jaroslav Kn ěz, audiozáznam z 3. července 2004. 276 NA, MV-L, C 6178, Ležáky, soupis výsledk ů vyšet řování z 25. – 27. července 1945, s. 3., celkov ě bez stránkování. 277 Tamtéž, svodka vyšet řování, bez datace, s. 48. Srovnej: AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Františka Br čáka z 23. ledna 1968, s. 74. Br čák tvrdí, že Kn ěz byl u Bohá čů /Bureš ů ve stavení. Vzhledem k tomu, že jako následnou návšt ěvu Kn ěze udává rodinu Doležalových v Habrov či, je možné tuto verzi p řijmout za hodnov ěrnou. 278 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Poláka z 4. zá ří 1945, s. 47.

116 při náhodném udání na Pot ůč ka, které musel u Vrb ětic řešit. 279 Doležalová se snažila Kn ěze uklidnit a zd ůraz ňovala mu, že situace snad ješt ě není tak zoufalá, aby si musel vzít život. Připravila zrnkovou kávu, kterou m ěla uschovánu ješt ě z p ředvále čných let, a též trochu ko řalky. Po dobu tém ěř dvouhodinové návšt ěvy se za p řítomnosti obou syn ů snažila Doležalová Kn ěze uklidnit a p řim ět k nespáchání sebevražedného činu. Neda řilo se jí to a Kn ěz stále opakoval sv ůj úmysl. Nakonec se zvedl a odešel. Bylo p řibližn ě kolem čtvrté hodiny ranní. Co se d ělo dále nám oz řejmí o čitý sv ědek Josef Doležal: „Tak pan vrchní se rozlou čil a my jsme z ůstali vzh ůru ješt ě a máti povídá: „Vem kolo Pepo a je ď za panem vrchním a ješt ě mu to rozmluv. Prosim t ě, je ď za ním a rozmlouvej mu to, rozmluv mu to, ať ten život si nebere.“ No tak já jsem za tím panem vrchním jel, no a dojel jsem ho teda, tam v tý zatá čce a povídám mu: „ pane vrchní, máti m ě posílá za vámi, abyste si prost ě ten život nebral.“ A on povídá: „nezlob se na m ě, ale já si ten život vzít musím. Já musím zachránit rodinu, já musím zachránit d ěti. No a já sem řikal: „a pane vrchní, skute čně musíte?“ „Musím, musím, musím, musim.“ To bylo jeho. A tak já sem vod n ěj odešel možná tak na deset krok ů. No von si sednul, dal si helmu mezi nohy, vypil jed nebo n ěco vypil, tu lahvi čku zahodil takhle do toho jetela, a padl výst řel. Já sem teda byl tak deset krok ů vod n ěj. To jako ne říkám, že bych stál u n ěj. Vzal pistoli a vyšla rána. No já jsem k němu dob ěh a on už chr čel. Tak krev se mu řinula z pusy. No a tak co já dvacetiletej kluk, sem byl vyd ěšenej, tak jsem popad kolo a jel sem dom ů a říkám máti: „Tak máti, pan vrchní se skute čně zast řelil.“ A ona povída: „ A kde?“ „No tam v zatá čce, jak se jde po p ěšin ě.“ A ona říká:…ješt ě byl bráška doma…“Vemte kosy, jestli vás nikdo nevid ěl, b ěžte sekat, a ť v tom nejsme namo čení.“ No tak jsme vodešli sekat.“ 280 Mrtvolu nachází v půl šesté Bohumil Novotný a okamžit ě jde informovat starostu Louky Václava H řebíka. Ten se za doprovodu d ělníka Bálka jde na místo sebevraždy podívat. Chvatn ě pak odjíždí do Vrbatova Kostelce na četnickou stanici. 281 Ráno v šest hodin jde četník Br čák ke Kn ězovým, optat se, jestli je strážmistr doma. Otev ře mu pla čící manželka a vzlykaje mu oznámí, že její muž v čera odešel a dosud se nevrátil. Má strach, aby se mu n ěco nestalo. Br čák zachová klid a ut ěšuje uplakanou ženu. Dává jí nad ěji, že se Kn ěz zdržel u n ěkterého souseda nebo v hospod ě. V půl sedmé se vrací ze služebny dom ů, když ho na kole dojíždí starosta Louky H řebík. „Pane štábní, poj ďte si pro

279 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, LS 826/46 Karel Andrák, kart. 67, Výpov ěď J. J. Poláka z 23. července 1945, s. 38. 280 Oral history, sv ědek Josef Doležal, audiozáznam ze 7. července 2004. 281 AMV, Sít ě gestapa, sing. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Václava H řebíka z 2. zá ří 1945 bez stránkování

117 pana vrchního. Leží mrtev na polní cest ě vedoucí k Ležák ům (…), pravd ěpodobn ě spáchal sebevraždu zast řelením.“ 282 Br čák okamžit ě hlásí p řípad do Chrudimi a z Chrudimi jde hlášení na gestapo. Na místo p řijíždí za n ěkolik desítek minut major Cásek s okresním velitelem Mrázkem a obvodním léka řem MUDr. Linkem z Nasavrk. Sepsali protokoly a odjeli. Vzáp ětí p řijíždí kriminální policie z Pardubic spole čně s po řádkovými policisty jimž velel Hauptwachtmeister Knuth 283 . N ěmecký člen kriminální policie z Pardubic, Josef Bockmann, dostal od Clagese příkaz p řípad vyšet řit a podat o n ěm zprávu. Už tehdy mu bylo jasné, že se Kn ěz dozv ěděl o zat čení mlyná ře a dalších obyvatel Ležák ů. Do svého hlášení tudíž uvedl i podez ření, že Kn ěz byl do p řípadu zapleten. 284 Pavlík popisuje dusnou atmosféru na stanici, kdy gestapo odebralo strážníkům zbran ě a za čalo odd ělen ě četníky vyslýchat. K řičeli na n ě a hrozili trestem smrti jim i jejich rodinám, jestli ne řeknou, s kým z Ležák ů i ze zat čených ležáckých obyvatel udržoval Kn ěz užší kontakty. 285 Gestapo má již ur čitou p ředstavu o velikosti odbojové bu ňky. Také má vcelku dob ře podchycenou strukturu ú častník ů, ale ješt ě neví nic o Š ťulíkových, Stantejském, Pavlišovi, Burešových atd. Obyvatel, kte ří aktivn ě pomáhali, byla v okolí řada. T ěm všem nyní šlo o život. Jaroslav Kn ěz se vrací k převozu svého otce do chalupy: „Pan Dejdar m ěl auto na d řevoplyn a p řivez ho. A vím, že když ho nesli do kuchyn ě, ješt ě jela stará paní Dejdarová, tak vim, že paní Dejdarová říká mamce: „Paní Kn ězová necho ďte tam. On je celej zakrvácenej. Abyste m ěla vzpomínku na n ěho jak vypadal p ěkn ě a ne jak te ď vypadá.“ My jsme matku drželi a já povídám: „Necho ď tam k němu.“ A my taky, já sem tam nešel, ani brácha, pon ěvadž to by musel bejt hroznej pohled. Všichni odbojá ři m ěli cyankáli. Doležal říkal, že si sedl, vypil to a pak vzal pistoli, str čil si ji do pusy a st řelil a prorazil si hlavu.“ 286 Po desáté hodin ě p řišel ke Kn ězovým Pavliš. Uvádí, že pak spole čně se strážmistrem Lorencem mrtvého Kn ěze umyli a p řipravili k poh řbu. 287 Ten se m ěl konat za dva dny, tj. 24. června 1942. Na stanici p řijíždí gestapo a za dozoru n ěmeckých četník ů vyslýchá osazenstvo. Pak je stanice prohledána a nakonec i Kn ězův byt. 288

282 NA, MV-L, sing. C 6178 Ležáky, bez stránkování, Záznam zapsaný Františkem Br čákem, bez datace. 283 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-2, kart. 6, s. 365. 284 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4819, Výpov ěď Josefa Bockmanna z 13. června 1967, s. 3968. Bockmann byl MLS Chrudim odsouzen 15. ledna 1947 na doživotí. 13. července 1955 byl vypov ězen do SRN. 285 NA, MV-L, sign. C 6178 Ležáky, Výpov ěď Jana Pavlíka z 15. dubna 1947 bez stránkování 286 Oral history, sv ěděk Jaroslav Kn ěz, nar. 1926, audiozáznam z 3. července 2004. 287 AMV, Sít ě gestapa, sing. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše bez datace, s. 126. 288 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Protokol četnické stanice ve Vrbatov ě Kostelci bez datace, s. 265.

118 Karel Kn ěz, p řední postava ležáckého odboje, nesl na svých bedrech tíhu spojovacího článku. P řes n ěho procházely kontakty mezi pardubickou částí odboje, kde byl hlavním pomocníkem Bureš, dále Choutkovou organizací ze Skaly, chrudimskou četnickou stanicí v čele s Kotábem a pardubickým gestapem, kde m ěl za úkol zametat stopy. Nepochybn ě byl osobou, která m ěla dostatek autority, natolik silné charisma a zkušenosti, že mohl p řevzít vedoucí odbojovou pozici okolo vysíla čky Libuše. Evidentn ě jednal dostate čně profesionáln ě, nebo ť vysílací stanice za jeho výrazného p řisp ění fungovala nejen n ěkolik jarních m ěsíc ů, ale i po atentátu a hlavn ě i po vypálení Lidic. Strach o rodinu a známé byl naprosto od ůvodn ěný. Jeho poslední kalkul mu vyšel. Žena, p ůvodem n ěmecké národnosti, ani d ěti nebyly po smrti vrchního strážmistra Kn ěze gestapem zlikvidováni. V den a hodinu jeho poh řbu se schylovalo k jedné z nejk řiklav ějších odvetných akcí, které byly v ůč i československému odboji b ěhem druhé sv ětové války uplatn ěny.

7.5 22. červen a zat čení rodinných p říslušník ů odbojá řů Čen ěk Hrdý dorazil do mlýna ráno a ve dve řích se ješt ě srazil s Bohumilem Švandou, který zrovna odjížd ěl dom ů do Pusté Rybné a m ěl v úmyslu se druhý den ve čer vrátit. V kuchyni zastihl Hrdý staré Š ťulíkovi. Oba byli sváte čně oble čeni a už čekali zat čení. Stále jen ho řekovali, k čemu je to ten mlyná ř p řivedl. Hrdému pak prozradili, že u nich byl parašutista s vysíla čkou, která mu už čtrnáct dní nefungovala, tak ji musel odvést. 289 Hrdý ješt ě n ějakou dobu čekal na Pavliše, který se jel podívat ke Kn ězovi, ale pak se rozhodl, že vyrazí dom ů. Cestou se zastavil u starosty Košiny a ten jej pov ěř il vedením mlýna. Sta ří Š ťulíkovi se policie p řece do čkali, nebo ť je v pravé poledne m ěl do Pardubic p řepravit strážmistr Novotný z chrudimské pátra čky. 290 Když Novotnému dávali gestapáci p říkazy k zat čení obou rodi čů , upozor ňovali jej, aby neváhal použít st řelné zbran ě, nebo ť je možné, že v mlýn ě bude nep řátelský agent. Stejn ě tak si má po čínat i v případ ě zat čení rodi čů Pelikánových na Včelákov ě. Ve mlýn ě byla pouze Pila ř a Kou řílková, nebo ť u čedník Pavliš byl ve Vrbatov ě Kostelci u mrtvoly strážmistra Kn ěze. Kou řílková oznámila četník ům, že sta ří Š ťulíkovi jsou na poli. Odejeli proto za nimi a starý pan Štulík šel četník ům vst říc, se slovy, že už je očekával. Odjeli pak do mlýna, kde sta ří dostali možnost se naob ědvat. 291 V Pardubicích se

289 Tamtéž. 290 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše – opis a dopln ění, s. 127. 291 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď strážmistr ů Josefa Jenšího, Karla Novotného, Karla Kotába a Karla Kadlece, s. 99.

119 pak dostali do rukou gestapáka Hanouskeho, ale jakoukoliv ú čast na fungování vysíla čky pop řeli. 292 Ihned po smrti Kn ěze informovali strážmist ři Lorenc a Br čák svého kolegu Pavlíka o vysílací stanici. Ne řekli mu žádné podrobnosti. To až po propušt ění z gestapa v noci z 24. na 25. června. 293 Jediný ze zat čených a stanným soudem odsouzený, který vypálení obce p řežil, byl František Pelikán, otec Marie Štulíkové. Jako jediný mohl popsat, co čekalo zat čené po převozu na pardubické gestapo. 22. června si pro n ěho v poledne p řijela stejná hlídka četník ů z Chrudimi, jako o n ěkolik hodin d říve pro staré Š ťulíkovi. Strážmistr Novotný nechal Pelikána, jeho ženu i dceru Marii naob ědvat a snažili se manžele uklidnit. D ěti p ředali sousedce Louvarové. 294 To už se p řihlásil ve Vrbatov ě Kostelci Josef Š ťulík a proto byla celá rodina, v četn ě patnáctiletého Václava Pelikána odvezena do Pardubic. U Clagese pak zasahoval strážmistr Jenší a žádal, aby ješt ě ne šestnáctiletého Vaška z věznice propustili. Clages této žádosti po dlouhém čekání vyhov ěl. 295 Nakonec odvezli Václava zp ět na Včelákov. Po p říjezdu na gestapo postavili staré rodi če s dcerou obli čejem ke zdi, kde museli hodnou chvíli čekat. Pak je každého zvláš ť vedli do kancelá ře k výslechu. Pelikán dostal otázky na Švand ův mlýn; jak často k němu do mlýna chodí a hlavn ě, jestli nezná n ějakého „Franze“, anglického agenta. Pelikán jeho otázku negoval a proto vyšet řující gestapák vy ňal z kapsy podobenku. Ani tato snaha se nesetkala s úsp ěchem, proto byl s Pelikánem pouze sepsán protokol. Otázky kladené jeho manželce a dceři neznal, nebo ť mu byl s nimi zakázán jakýkoliv další kontakt. O žádném dalším protokole, který by s ním gestapo sepsalo, se Pelikán nezmi ňuje. P řesto byl za dva m ěsíce poslán p řes Terezín do koncentra čního tábora Buchenwald. 296 Ve čer je gestapo op ět ve mlýn ě. U čedník Pavliš zrovna p řicházel z Mi řetic z hospody, kde byl seká čů m trávy pro pivo. Cestou jej míjí dva automobily gestapa. Na dvo ře mlýna pak stálo šest gestapák ů a okamžit ě u čedníka zatýkají. Okamžit ě s ním za čali výslech. Jak u čedník pozd ěji poznamenal, byl zde p řítomen Lehne, Madl a Mikisek, které poznal z fotografií. Ptali se ho, kde spával, jak často k nim chodil strážmistr Kn ěz, kde byla ukryta vysíla čka a kde jsou zbran ě. Výslech rozhodn ě neprobíhal klidn ě. Když popíral jakoukoliv znalost o parašutistovi a vysíla čce dostával rány p ěstí a n ěkolik kopanc ů. Rozzu ření gestapáci šli za p řiznáním

292 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 8. 293 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavlíka z 15. dubna 1947, bez stránkování. 294 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď strážmistr ů Josefa Jenšího, Karla Novotného, Karla Kotába a Karla Kadlece, s. 99. 295 Tamtéž. 296 Tamtéž, Výpov ěď Josefa Pelikána z 28. b řezna 1947, s. 646.

120 za každou cenu. Na Pavliše opakovan ě mí řili zbran ěmi a hrozili mu zast řelením. Snažili se jej získat i jako spolupracovníka gestapa za odm ěnu t ří tisíc korun. Trýzn ění trvalo tém ěř dv ě hodiny. Sou částí výslechu byla samoz řejm ě i domovní prohlídka. Uvažme, jak prozíraví byli Šťulík a Pavliš, když pouhý den p řed tím z mlýna odstranili usv ědčující materiály a zbran ě. K záchran ě Pavliše p řisp ělo i jeho p řesv ědčivé lhaní, že v boud ě na dvo ře spí již dva měsíce 297 . Výslechu neunikl ani krmi č dobytka Antonín Pila ř. Z některých protokol ů vyplývá, že Pila ř byl sníženého intelektu a mírn ě nahluchlý. Jeden z úředník ů gestapa prohodil poznámku, že pro n ěho je kulky škoda. Až ve 23 hodin p řijel z Přelou če Miloš Stantejský. Během p ěti minut ho vyslechli. Oba mladé muže nechali v mlýn ě s od ůvodn ěním, že nemají v aut ě dost místa, ale že si pro n ě p řijedou. Odjel s nimi bratr Jind řicha Švandy, Bohumil. D ěti Švandových nebyly od zat čení rodi čů ve mlýn ě, nýbrž u rodiny Hrdých v osad ě. Až v úterý 23. června si je Marie Kou řilová s Pavlišem vyzvedli a vzali je do mlýna. Hanouske do protokolu uvedl, že Clages byl t ěsn ě p řed vypálením obce v Praze, kde se setkal s Geschkem a K. H. Frankem. Po svém návratu p řed skupinou ostatních ú ředník ů oznámil, že obec bude vypálena. 298 Ne řekl však, jakým zp ůsobem bude naloženo s obyvateli. Haunouske se zmi ňuje, že v pr ůběhu výslech ů ani oni, jako ú ředníci nem ěli tušení, co se s vyšet řovanými bude dít. 299 S Lehnem naložení s obyvateli teprve promýšleli. Zástupce m ěl navrhnout, aby byli obyvatele uzav řeni v domech a upáleni zaživa. 300

7.6 Informace pro Berlín 7.6.1 Ve čeře u V ůdce Přesu ňme se o n ěkolik set kilometrů severn ě od Pardubic – do Berlína. V ůdce ukon čil sv ůj pobyt v Berghofu a 22. června dopoledne p řijíždí do Říšského kanclé řství. 301 U ob ěda p řijímá dr. Goebbelse. Téma hovoru se to čí kolem postavy generála Rommela a produkce Volkswagenu. Ve čer si Hitler zve k ve čeři v ěrného Heinricha Himmlera. Ten p řijel předešlého dne z Mnichova 302 . V Kanclé řství se oba muži schází v půl deváté ve čer, p řítomen je toho ve čera i Goebbels. 303 Téma hovoru se op ět sto čí ke generálu Rommelovi, který je přítomnými považován za velmi pokrokového a moderního p ředstavitele Říše, jehož oblibu je možno využít propagandou. N ěkdo z přítomných pak za čne hovo řit o srbském hnutí odporu.

297 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše – opis a dopln ění, s. 127. 298 NA, MV-L, sign. C 6178, kart. 30, Výpov ěď Huberta Hanouske z 20. srpna 1945, bez stránkování. 299 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 8. 300 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 8. 301 Henry PICKER, Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier 1941-42 , Bonn 1951, s. 164 -165. 302 Peter WITTE, Der Dienstkalender Heinrich Himmler 1941-42 , Hamburg 1999, s. 464. 303 Max DOMARUS, Hitler. Reden und Proklamationen 1932 -1945 , Aachen 1963, s. 192.

121 V souvislosti s tím, poukazuje Hitler na p řísné dodržování po řádku, který panuje na N ěmci získaných územích, na rozdíl od oblastí okupovaných Italy. Jak vyplývá z Goebbelsova deník ů, hovo řil toho dne s Himmlerem o situaci v Protektorát ě a o komuniké, které m ělo být k odporu atentátník ů vydáno. Na dané téma za čali hovo řit i p řed Hitlerem. Není úpln ě jasné, jestli v tuto dobu již m ěl Himmler zprávy z Prahy nebo Pardubic o úsp ěšném pátrání v oblasti Ležák ů. K této otázce se zanedlouho vrátíme. Hitler se odbojem zabýval a pronesl následující sd ělení: „Wo Zugentgleisungen oder Attentate passierten, wo feindliche Fallschirmagenten (Heydrich-Attentäter z. B.) beherbergt würden und sofort, müsse man den Bürgermeister erschie βen, die Männer wegführen beziehungsweise in schweren Fällen ebenfalls erschie βen und ihre Frauen in Konzentrationslager überstellen.“ 304 O Hitlerovi víme, že nevydával písemné rozkazy. M ůžeme tudíž výše citované sd ělení považovat za formu rozkazu nebo přání. Himmler byl známý tím, že takovým p řáním um ěl naslouchat a posléze je plnit. 305 Dodává sm ěrem k Hitlerovi, „(…) da β man mit derartigen Methoden auch die Mörder Heydrichs in Erfahrung gebracht habe. Die Androhung der Erschiessung sämtlicher Angehöriger der Mittäter, also nicht nur ihrer Frauen und Kinder, sondern auch ihrer Eltern, habe zur Auffindung der Schuldigen geführt.“ 306 Hitler reaguje se slovy, že je bezpodmíne čnou povinností státní moci zasáhnout, nebo ť pokud se dostate čně angažuje, je siln ější než jakýkoliv rušivý element. Má totiž pevn ě organizované jádro. Jako p řirovnání použil Röhm ův pu č, který se po čal rozr ůstat z malého plaménku. 307 Pokud Himmler m ěl v tuto dobu informace o p řipravovaném vypálení další obce, pak mohl rozhovor s Hitlerem chápat jako rozkaz a m ěl tedy volné ruce pro další konání. Pokud ješt ě Praha Himmlera neinformovala, byl rozhovor Hitlerovým jasným signálem k uskute čnění odvetných akcí v budoucnosti. M ějme na pam ěti, že gestapo stále ješt ě nem ělo ani vysíla čku, ani parašutistu. Je velmi pravd ěpodobné, že Himmler o konkrétní akci p řed Goebbelsem nehovo řil, nebo ť by narazil na jeho nesouhlas. My se o postoji Goebbelse k likvidaci obce ješt ě blíže zmíníme v souvislosti d ůsledk ů pro propagandu. Už nyní m ůžeme konstatovat, že se provedená akce setkala s jeho odmítavým postojem, nikoliv pro jeho nehumánnost a protizákonnost, ale z důvodu nep řátelské propagandy, která by čin využila. Nebylo jasné, kdy p řibližn ě p řišla do Prahy, potažmo do Berlína zpráva o doznání Švandy k účasti obyvatel obce na ukrývání a obsluze vysíla čky. Ale k přiznání muselo dojít

304 Henry PICKER, Hitlers Tischgespräche , Bonn 1951, s. 166. 305 Jeho vztah k Hitlerovi, potažmo jeho p řáním a rozkaz ům obšírn ě popisuje Dušan HAMŠÍK, Druhý muž T řetí říše , Praha 1986; Nejnov ěji pak v českém p řekladu Richard BREITMAN, Architekt „kone čného řešení“ , Praha 2004. 306 Henry PICKER, Hitlers Tischgespräche , Bonn 1951, s. 166. 307 Tamtéž.

122 přibližn ě mezi 20. hodinou ve černí 21. června, kdy nejd říve mohl za čít výslech v Pardubicích, a 4. hodinou ranní 22. června, kdy byl povolný mlyná ř do mlýna op ět p řivezen. Takové přiznání muselo mít mimo řádnou hodnotu, zvlášt ě když se postupn ě p řiznávali další odbojá ři nejen z Ležák ů a Mi řetic, ale i Pardubic. K tomu ješt ě p řibyl zast řelený strážmistr Kn ěz. Podívejme se nyní na rychlost s jakou Pardubice informovaly Prahu o nalezení radiop řijíma če v Ležákách 9. července 1942.

7.6.2 Podání informací berlínské centrále o nalezení radiop řijíma če Učedník Pavliš p řisv ědčil, že po zat čení Švandových uklízel stopy, které by mohly být proti mlyná ři použity. Mezi ty pat řilo i nenahlášené rádio, které odnesl do úkrytu v hald ě kamení u hráze rybníka. P ři svém toulání u vypáleného mlýna jej zde dopoledne 8. července 1942 našel Josef Vaško, který v mlýn ě ob čas vypomáhal. Sv ůj nález oznámil až druhý den kolem deváté hodiny ve černí strážmistru N ěmcovi z Náchoda. 308 Z Vrbatova Kostelce pak četníci telefonovali na gestapo a oznámili nález radiostanice, bez udání, zda-li se jedná o radiovysíla č nebo radiop řijíma č. Kolem čtvrté hodiny ranní dostala chrudimská stanice p říkaz od gestapa, aby pro „vysíla čku“ zajela a dopravila ji do Pardubic. Vrchní inspektor Vondrá ček tak u činil a se t řemi četníky dovezli p řístroj na pardubické gestapo. Šel k Lehnemu do kancelá ře podat hlášení o nalezení radiop řijíma če. Lehne jakmile se dozv ěděl, že se nejedná o vysíla č, ale p řijíma č, se roz čílil, jak udává sv ědek, „roztekal“. Za čal nadávat a vyk řikovat, že nechá všechny zav řít. Cht ěl ukázat záznam, který v noci dostal do bytu a ve kterém stálo, že byla nalezena vysíla čka. Tragikomická situace vrcholila, když záznam nemohl nalézt a neustálým křikem p řivolával gestapáky. Ti se rad ěji n ěkam „uklidili“ a tudíž nikdo nep řicházel. P řichází nejd ůležit ější část sv ědectví; sv ůj hn ěv vysv ětloval Vondrá čkovi odesláním fonogramu o nalezení vysíla čky do Prahy, odkud byla poslána zpráva do Berlína. Rychlost s jakou Lehne oznamoval nalezení hledaného p řístroje je zarážející. Ani ho nevid ěl a koneckonc ů byla jedna vysíla čka už nalezena v Bohdašín ě. Událost svádí k porovnání s případem z 22. června. Jestliže se Švanda toho dne v brzkých ranních hodinách p řiznal ke skrývání vysíla čky a parašutisty, čekali by snad Clages s Lehnem na n ějaké další doznání? Mlyná ř i p řesn ě popsal čas, místo a zp ůsob vysílání. Co by tedy bránilo k odeslání zprávy do Prahy o neodkladnosti odvetné akce? Praha pak mohla b ěhem dne seznámit s pr ůběhem a výsledky vyšet řování Himmlera. Nem ůžeme tudíž vylou čit, že v dob ě ve čeře Himmler o opat řeních vůč i atentátník ům hovo řil schváln ě, aby si ujasnil názor V ůdce. Z pohledu vále čného d ění

308 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Hlášení četnické stanice z Vrbatova Kostelce o nalezení rádia z 10. července 1942, s. 2.

123 bylo vypálení jedné osady pro nacistickou vojenskou moc sm ěšnou záležitostí. V rovin ě národních symbol ů, propagandy a mezinárodního vále čného práva však další událost podobná Lidicím mohla skrze zahrani ční anglické nebo sov ětské vysílání uvést protektorátní obyvatelstvo nikoliv v šok, ale v hospodá řsky neefektivní apatickou náladu. Bylo tudíž nutné další krok náležit ě zvážit. Malá aféra našla brzy své vysv ětlení, nebo ť do kancelá ře k Lehnovi byl volán Schulze, který m ěl té noci službu a oznámení z Vrbatova Kostelce p řijímal. Lehne se ho za p řítomnosti Vondrá čka optal, co za informace z Ležák ů to dostal. Schulze opakoval p řesn ě to, co již řekl Vondrá ček o nalezeném rádiu. Lehne se ho op ět rozzloben ě zeptal, pro č mu do bytu poslal zprávu o nalezené vysíla čce. Schulze odv ětil: „Myslel jsem si, že když jsme hledali v Ležákách stále vysíla čku, že v bedn ě bude ur čit ě vysíla čka a možnost, o které se zmínili četníci, že to m ůže být také p řijíma čka, jsem vynechal.“ 309 Lehne se „roztekal“, Schulzemu vynadal a vyhodil ho z kancelá ře. Vondrá čka a zbylé t ři četníky propustil.

7.7 Likvidace obce Ležáky - 24. červen 1942 7.7.1 Vypálení obce V pět hodin ráno odjíždí u čedník Pavliš vlakem z Vrbatova Kostelce do Pardubic, kde m ěl toho dne výuku. 310 Ráno 24. června se setkala Leopoldina Zví řecí s policistou Tunákem na zahrad ě Záme čku. Oznámil ji, že b ěhem dne nesmí opustit kasárna, nebo ť se celá jednotka chystá do nějaké obce, která bude vypálena, obyvatelé post říleni a d ěti p ředány do nalezince. 311 Je pravd ěpodobné, že rozkazy pro mužstvo již vydalo gestapo v ranních hodinách. V sedm hodin byli členové četnické stanice z Vrbatova Kostelce p řevezeni kapitánem Mrázkem do Pardubic k výslechu. 312 Br čáka vyslýchal celý den Otto Schulze a Ludvík Schulz 313 . Dotazovali se na spojení mezi Kn ězem a Pot ůč kem. Soused náhodou zaslechl, jak v den vypálení Ležák ů, volá Zví řecí na manželku ze zahrady Záme čku, že nep řijde dlouho dom ů, nebo ť má hodn ě práce na ve čer. A k tomu si neodpustil poznámku, že „dnes p řijde zase pár Čechá čků na parket. Bude jich zase mí ň“314 .

309 Tamtéž, Výpov ěď Josefa Vondrá čka z 17. dubna 1947, s. 7-8. 310 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 26. dubna 1947, s. 655. 311 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď Leopoldiny Zví řecí z 27. ledna 1947, s. 30. 312 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavlíka z 15. dubna 1947, bez stránkování. 313 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Františka Br čáka z 23. ledna 1968, s. 74. 314 Tamtéž, s. 30.

124 Ve zlé p ředtuše zašel vedoucí lomu Černík, který bezprost ředn ě sousedil s mlýnem, za účetním Milošem Stantejským. Žádal jej, aby z lomu odklidil všechny nebezpe čné v ěci, které by mohly gestapo zajímat. Stantejský mistra Sýkoru uklidnil poznámkou, že vše je již odklizeno. Na Stantejském byl vid ět strach, ale stále si udržel jasné uvažování. Sýkorovi odevzdal finan ční hotovost, majetek firmy, a d ůrazn ě žádal, aby Sýkora v případ ě výslechu nevyzradil žádné p řátele, se kterými mladý muž udržoval kontakty. 315 Před polednem se Čen ěk Bureš zastavil u Josefa Poláka, který pro Kn ěze shán ěl potraviny a peníze. Bureš byl o čividn ě rozrušený a na Polákovu otázku, pro č byli zat čeni Švanda a ostatní, odpov ěděl: „Josef, je zle. P řišli nám na vysíla čku.“ 316 Čen ěk pak řekl Polákovi, že mu podrobnosti sd ělí odpoledne na poh řbu strážmistra Kn ěze. V 10.30 volal Lehne na velitelství četnické stanice v Chrudimi a žádal vyslání t řiceti četník ů k asistenci ú ředního výkonu v Dachov ě. Oddíl m ěl být p řipraven ve 13.30 u Dachova. Službukonající kapitán Cásek volal četnický oddíl v Náchod ě, aby tamní oddíl o síle dvaceti muž ů okamžit ě p řijel autokarem do Chrudimi. Zde musel být p řed t řináctou hodinou. Zápis pátrací stanice uvádí, že náchodský autokar odjel v poledne a v Pardubicích byl skute čně p řed třináctou hodinou. V Chrudimi p řisedli další četníci a cestou k Dachovu byli p řibráni ješt ě četníci ve Slati ňanech a Chrasti. Nasedli nejen do autokaru, ale i do osobního vozu kapitána Cáska. Jako t řetí vozidlo jelo to z chrudimské pátra čky. K Ležák ům tedy jel Cásek, který byl dva dny p řed tím p řítomen u sebevraždy vrchního strážmistra Kn ěze a hlavn ě Kotáb, který už nyní musel tušit, že akce, které se má zú častnit nebude náhodné četnické cvi čení. 317 Po p říjezdu do Dachova p řišel k četník ům rozrušený Čen ěk Bureš a strážmistru Vošmikovi, se kterým se dle výpov ědi jmenovaného dob ře znal, vyslovil své obavy z nastávající situace. Věděl, že v Ležákách se n ěco d ěje a otev řen ě vyznal strach, aby akce n ěmecké policie nem ěla pro n ěho n ějaké následky. 318 V poledne, kdy odjížd ěli četníci z Náchoda, byli t ři členové gestapa u starosty obce Louka H řebíka a cht ěli po n ěm nejen kartoté ční lístky, ale p ředevším parcelní protokoly a soupis dobytka. Za úkol pak dostal sehnat dostatečně velkou ohradu pro skot. 319

K rekonstrukci toku událostí v ležáckém údolí čku nám poslouží soubor výslech ů četník ů pátrací stanice v Chrudimi, pohotovostního oddílu z Náchoda a n ěkolika civilist ů,

315 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Sýkory z 3. zá ří 1945, s. 561. 316 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Poláka z 4. zá ří 1945, s. 47. 317 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Protokol sepsaný Josefem Vošmikem ze 7. dubna 1947, s. 634. Vošmik byl jako chrudimský četník ú častníkem akce. 318 Tamtéž, s. 635. 319 Tamtéž, Výpov ěď Václava H řebíka z 2. zá ří 1945, s. 558.

125 včetn ě starosty Košiny. Z německé strany se akce zú častnili řidi č gestapa Schmecktahl a člen ochranné policie Woller. Přibližn ě o p ůl jedné byli t ři gestapáci též u starosty Dachova Košiny a žádali jej o policejní p řihlášky obyvatel mlýna, pro které musel dojít do miřetické školy. Až o hodinu pozd ěji je dostali do rukou gestapáci. 320 O p ůl jedné p řib ěhl k Černíkovu lomu Stantejský a volal na mistra do jámy, aby okamžit ě vyšel nahoru. Oba ustrnuli, nebo ť se dívali p římo do hlavn ě t ěžkého kulometu s nábojovým pásem, který mí řil p římo na n ě. Další zbran ě byly umíst ěny na kopci nad Ležáky, za rybníkem a na silnici sm ěrem k Dachovu. B ěhem okamžiku byl lom obstoupen německými policisty a d ělníci byli surov ě vyhnáni na silnici. Mistr ův strýc Alois Sýkora zpanika řil a snažil se uniknout podle potoka ke mlýnu. Stráž však byla d ůrazná a po hrozb ě zast řelením se uprchlík musel vrátit ke skupin ě. Všem pak bylo pohroženo zast řelením, když se ješt ě n ěkdo pokusí uprchnout. Mezi d ělníky se rychle rozší řila vidina brzké smrti a nervozita za čínala rychle nar ůstat. Osazenstvo Černíkova lomu bylo jako první zavedeno do jámy vedle silnice. 321 Přibližn ě p ůl hodiny po p říjezdu do Dachova dostali četníci rozkaz sjet autokarem do obce a zastavit naproti mlýna u kamenného mostku. Vošmik zde zaznamenal sedm autokar ů, na kterých n ěmecká policie p řijela. Četníci se museli vrátit zp ět do kopce k menšímu lomu, po jehož obvodu již stáli policisté. Všimli si, že kolem osady stáli po kopcích jednotlivý policisté v uzavíracím kruhu. Rozd ělování a pochod rojnice po ležáckém kopci vid ěli i d ělníci na „Hluboké“. 322 Zbran ě m ěli namí řeny do osady. N ěkde mezi policisty vn ějšího kruhu stojí i Jan Woller. 323 Úlohou četník ů bylo vytvo řit ješt ě další vn ější kordon. Doba, po kterou t řicet muž ů čekalo u lomu musela být dlouhá alespo ň hodinu, neboť Vošmik zaznamenal shán ění dosp ělých obyvatel do lomu, p řívoz Marie Hrdé ze Skut če i čty ř chlapc ů ze V čelákova. Sehnaní obyvatelé, kte ří opustili své chalupy, p řicházeli do lomu i s cennými věcmi. Vošmik je popisuje s kabelkami, spo řitelními knížkami, potravinovými lístky 324 a doklady, jež s sebou p řinášeli. Policisté pak doprovází n ěkteré obyvatele z osady do lomu „Hluboká“, aby zde vyhledali své rodinné p říslušníky. Bosí Josef Bohá č p řišel pro svého syna Břetislava, žena Františka Sýkory Milada za doprovodu dvou policist ů svého manžela vyvolala z lomu a též manželé Tomkovi odcházeli s ozbrojeným doprovodem. Mezi

320 Tamtéž, Výpov ěď Františka Košiny z 3. zá ří 1945, s. 564. 321 Tamtéž, Výpov ěď Jana Sýkory z 3. zá ří 1945, s. 561. 322 Tamtéž, Výpov ěď Františka Soudka z 3. zá ří 1945, s. 560. 323 Tamtéž, s. 615. 324 Tamtéž, Výpov ěď Jana Sýkory z 3. zá ří 1945, s. 561.

126 zadrženými obyvateli bylo nutné zachovat po co nejdelší dobu klid, proto když si cht ěl Tomek vzít kabát, policista mu rozkázal, a ť ho nechá ležet, nebo ť se do op ět lomu vrátí. 325 Po p řibližn ě hodinovém honu, kdy byli vyslány motocykly pro obyvatele mimo obec, procházel jeden ú ředník gestapa spole čně s Lehnem 326 p řihlášky a podle nich ješt ě kontroloval po čet lidí. Na četníky p ůsobilo rozestav ění policist ů, pušky s bodáky, hotovost ke st řelb ě a t ěžké kulomety p řinesené ke kraji lomu jako p říprava pro exekuci, která by mohla být p římo na míst ě v lomu provedena 327 . Podle Kotába se z lomu ozýval d ětský plá č i plá č dosp ělých osob. 328 V četnících a asi i v samotných obyvatelích zažehla jisk řička nad ěje, když byl na okraj lomu p řinesen psací stroj. 329 Mohli se domnívat, že nebudou zast řeleni. Prozatím. Po rozt říd ění zadržených na ležácké a ostatní, byli d ělníci, kte ří do osady nepat řili, vyhnání na silnice a poklusem vyvedeni k Dachovu. Cestou míjí četníky, kte ří je ml čky v domn ění, že budou odvezeni na smrt, zdravili pozorem a salutováním. 330 Lehne si po n ějaké dob ě zavolal řidi če náchodského autobusu, kterým byl četník Jan Anders, a rozkázal mu okamžit ě odjet do Pardubic do Záme čku, kde má vy čkat dalších instrukcí. Anders pak tajn ě vybral pohodln ější autokar hradeckých četník ů.331 K exekuci zatím nedošlo a d ěti dostali p říkaz nastoupit do prvního autokaru. Hned nato m ěli jednotliv ě, po p řezkoušení identity a obdržení policejních p řihlášek 332 nastoupit do vozu ženy a do druhého autokaru muži 333 . Podle Vošmika se autokar po n ějaké dob ě vrátil. Během nastupování byli gestapáci v ůč i obyvatel ům a projev ům jejich strachu obzvlášt ě cyni čtí. 334 Drancování za čalo mlýnem a k tomu ú čelu se p řibližn ě patnáct policist ů p řevléklo do bílých pracovních oblek ů.335 Na místo dorazil soukrom ě i četnický kapitán Mrázek. Byl do osady vpušt ěn, hovo řil s některými kolegy a pak procházel s radou Erdnü βem mezi domy. P ři rabování domku Bureše, vyhodil jeden z policist ů z okna spo řitelní knížku a uzlík. Mrázek tajn ě uzlík uschoval, ale spo řitelní knížku u n ěho zahlédl Erdnü β a vyžádal si ji. Posléze

325 Tamtéž, Výpov ěď Františka Soudka z 3. zá ří 1945, s. 560. 326 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď strážmistr ů Josefa Jenšího, Karla Novotného, Karla Kotába a Karla Kadlece, s. 100. 327 Tamtéž, s. 635. Srovnej: Tamtéž, Výpov ěď Václava Bauera z 15. dubna 1947, s. 649. 328 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Jaroslava Kotába z 24. ledna 1968, s. 71. 329 Tamtéž, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Václava Bauera z 15. dubna 1947, s. 649. 330 Tamtéž, Výpov ěď Jana Sýkory z 3. zá ří 1945, s. 561. 331 Tamtéž, Výpov ěď Jana Anderse z 11. dubna 1947, s. 647. 332 Tamtéž, Výpov ěď Františka Košiny z 3. zá ří 1945, s. 564. Oba starostové, Košina a H řebík nesm ěli opustit Ležáky. Obávali se dalších událostí, proto sledovali nastupování obyvatel ukryti za hromadou kamení. 333 Tamtéž, Výpov ěď Václava H řebíka z 2. zá ří 1945, s. 558. 334 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď strážmistr ů Josefa Jenšího, Karla Novotného, Karla Kotába a Karla Kadlece, s. 100. 335 Tamtéž, Výpov ěď Karla Karlíka z 14. b řezna 1947, s. 652.

127 zjistil, že dva prsteny jsou svatební a nesou iniciály F.B. a Č.B. s datem 6. 9. 1935, dále pak byl v uzlíku medailon s portrétem asi p ětiletého dít ěte, dva prsteny zlaté a jeden st říbrný. 336 Německá policie dala četník ům rozkaz, aby vyvedený dobytek odvedli dva kilometry do Dachova ke Košinovi. N ěkolik policist ů se k p řeprav ě zví řat p řipojilo také. 337 Pak m ěli zaujmout postavení ve vn ějším kordonu okolo celé vesnice. Dostali se tak na místa, kde p řed tím stála policie. Vošmik zaujal místo na kopci po levé stran ě silnice. Osadu m ěl jako na dlani. A hned vedle n ěho stál Clages338 a Lehne s vládním radou Bergerem, který činnost ochranné policie kontroloval. 339 Clages v civilním obleku a Berger v mysliveckém se klidn ě, až lhostejn ě procházeli mezi policisty a četníky. Byl to Lehne, kdo akci řídil a výrazn ě hlasit ě vydával rozkazy. 340 Často se bavil s velitelem policist ů. Jméno tohoto velitele z ůstává z pramen ů neznámé. Četník Karlík udává jeho vn ější popis jako muže vysoké postavy, štíhlý, sn ědý v obli čeji, v ěkem kolem p ěta čty řiceti let, údajn ě z Berlína. 341 Až na v ěk, který domovník ze Záme čku Zví řecí neudává, se popis shoduje se „špísem“ Zugwachtmeistrem Baierem. Kotábem byli bezpe čně poznáni ješt ě Linsel a Prauss. 342 Na míst ě v Ležákách tak byli p řítomni n ěkte ří členové stanného soudu, jež se na organizaci akce podíleli už od ranních hodin. Četník ům doposud nikdo nevysv ětlil, co se v Ležákách vlastn ě d ěje. Pro č je práv ě tato osada ni čena. N ěme čtí policisté jim vysv ětlují o ukryté vysíla čce a parašutistovi, který zde m ěl operovat. 343 Z toho vyplývá, že policisté byli před zahájením akce o jejích p říčinách vcelku dob ře informováni. V 17. hodin za čínají ho řet první chalupy a na nákladním aut ě firmy Salus z Chrudimi je odváženo vybavení mlýna 344 . Policisté p řed zapálením rozbíjejí okna a shazují tašky ze st řech, aby m ěly plameny tah. První zapáleny d ům pat řil rodin ě Tomkov ě. B ěhem krátké chvíle ho ří v ětšina dom ů a jako poslední je v plamenech mlýn. 345 N ěkte ří členové schupa m ěli plné kapsy potravin a cenných v ěcí, další pak postávali v uzavíracím kruhu, pili alkohol a d ění

336 Tamtéž, s. 693. 337 Tamtéž, Výpov ěď Jana Wollera z 23. srpna 1945, s. 555. 338 Tamtéž, s. 648. 339 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 937/46 Gerhard Schmektal, Výpov ěď Gerharda Schmecktahla z 28. července 1946, s. 20. 340 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6, Výpov ěď Jana Anderse, s. 647. 341 Tamtéž, Výpov ěď Karla Karlíka z 14. b řezna 1947, s. 652. 342 AMV, Sít ě gestapa, sign. 325-4-1, kart. 6 Výpov ěď Jaroslava Kotába z 24. ledna 1968, s. 72. 343 Tamtéž, Protokol sepsaný Josefem Vošmikem ze 7. dubna 1947, s. 635. 344 Tamtéž, Výpov ěď Karla Karlíka 14. b řezna 1947, s. 652. 345 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď strážmistr ů Josefa Jenšího, Karla Novotného, Karla Kotába a Karla Kadlece, s. 100.

128 v osad ě fotografovali. 346 Z osady se také ozývala st řelba, protože vojáci si usnad ňovali lov dr ůbeže puškami. Josef Bureš, zam ěstnanec lomu „Hluboká“, sleduje se svým kolegou valící se kou ř, který se objevil nad pr ůsekem lesa sm ěrem k Ležák ům: „ „Najednou se ozvaly takový dutý rány a tím pr ůsekem lesa bylo na prostor nad Ležáky vid ět. N ěkdo řekl: „A už to ho ří!“ Te ď samoz řejm ě za čali všichni koukat a každej si uv ědomil, že dochází ke stejnému činu jako v Lidicích. To byl konec práce. Nikdo se nikoho neptal a každý šel dom ů. Já s pomocníkem Duškem n ěkolika dalšími jsme tam z ůstali. Zastavili jsme kompresory a d ělali jsme úklid a chystali jsme se dom ů. Nev ěděli jsme, jestli se v ůbec dom ů dostaneme. Za čali úvahy: „Nep řijdou ješt ě?“ Náhle Jarda Doležalu říká: „No jo, ale já tady mám flintu!“ Byl naprosto bezradnej. V tu chvíli nev ěděl, co má ud ělat Jak se zachovat. M ěl strach z následk ů. Flintu měl odloženou v garáži. Kdyby n ěkdo p řišel a hledal, tak ji klidn ě našel. Garáž byla otev řená. On ji tam p řivezl z jakýsi recese už asi týden p ředtím. Našel ji v Chrasti na nádraží v jednom z vagon ů. Vysv ětlil to tím, že když p řijel a pot řeboval nakládat dlažební kostky, tak aby to nemusel d ělat, aby mistr mu dal pomocníky, pon ěvadž se kostky nakládaly ru čně. Mistr, když zrovna nem ěl náladu, mu řekl nalož si to sám, já nemám lidi. Ta flinta, to byla stará historická bambitka, ale asi by byla funk ční. Ovšem i ta ohrožovala zam ěstnance a dv ě rodiny, které byly p římo v lom ě ubytovány. Zeptal se, co s tím má ud ělat. No to se zeptal toho pravýho! Když mi to řekl, já jsme tomu zprvu necht ěl v ěř it, pon ěvadž u n ěj člov ěk nikdy nev ěděl, kdy mluví pravdu a kdy si d ělá srandu. Povídám: „Nekecej, neblbni!“ „No jo!“ zn ěla odpov ěď . „ Co s tím, tak to mám n ěkde vyhodit nebo zakopat?!“ Říkám: „Ježiš marjá, kolem dokola les, te ď p ůjdeš n ěco kopat. Nevíš, kdo t ě v lese m ůže sledovat!“ Nechat to tam, to se nám taky nezdálo dobrý. Tak jsme p řišli na nápad, nevim, jestli já nebo on, rozd ělat ohe ň na výhni a prost ě to spálit. Tak se sebral a šel do té garáže a p řinesl ji pod kabátem. Rozebrali jsme, co se rozebrat dalo a tu hlave ň jsme hodili na ohe ň a kladivama a bucharem jsme to zni čili tak, aby se to nedalo poznat. Tenkrát jsem si asi nejvíc uv ědomil, co vlastn ě to ten strach je. Ohromn ě se nám v tu chvíli ulevilo. Já to vidím jako dneska, jak jsme skon čili a z ůstali jsme uprost řed dílny a koukali jsme na ty Ležáky, jak už kou ří. Povídám: „ Tak p ůjdeme dom ů.“ Nebyli jsme schopni ud ělat jediný krok. Po n ějaké dob ě jsme kone čně vyrazili k domovu.“ 347

346 AMV, Protokol sepsaný Josefem Vošmikem ze 7. dubna 1947, s. 634. Srovnej: Tamtéž, Výpov ěď Františka Soudka z 3. zá ří 1945, s. 560. 347 Oral history, sv ědek Josef Bureš, nar. 1922, audiozáznam z listopadu 2001.

129 Až v 18 hodin, dlouho po odjezdu autokar ů do Pardubic, p řijíždí na „Hlubokou“ nákladní auto, které řídí Antonín Skalický. Rodi če byli mezi zadrženými a on se rozhodl dobrovoln ě se p řihlásit. Odešel do Dachova a další stopa je jen v hromad ě zast řelených ob ětí. 348 Ve vypálené obci z ůstává hlídka z Vrbatova Kostelce a členové pátrací stanice v Chrudimi. Po 19. hodin ě odjíždí gestapo a policie do Pardubic. 349 Uvážíme-li, že jim cesta trvala přibližn ě hodinu, dorazili na Záme ček až o p ůl deváté. Krátce nato, za čínají popravy. V Ležákách z ůstali jen četníci, jeden n ěmecký policista a rada Erdnü β. P ři procházení stavení si Kotáb všiml, že Bureš ův a Čech ův d ům nesho řeli. Cht ějí proto vyndat n ěkteré cenn ější v ěci a p ředat je Burešov ě otci. N ěmecký policista kupodivu souhlasí, ale jakmile to zjistí Erdnü β, na řizuje vše spálit. Podle n ěkterých indicií m ůžeme usuzovat, že akce v Ležákách byla perfektn ě propracovanou vraždou, která sed ěla i v nejmenších detailech. Byla vykonána podle výborn ě stanoveného časového harmonogramu, který byl v pr ůběhu likvidace tém ěř stoprocentn ě dodržen. Srovnejme si známé údaje. Gestapo má ráno zajišt ěný ochranný oddíl Schutzpolizei. Lehne stanovuje odjezdy četník ů z Náchoda i Chrudimi s přesností n ěkolika minut. Hospodá řský rada Erdnü β, který řídil odvoz a soupis svezeného inventá ře, se k záv ěru akce rozhovo řil p řed starostou Košinou. Ptal se ho na d ůvody, pro č byla obec vypálena. Košina netušil a N ěmec mu vylí čil své poznatky, tedy ukrývání parašutisty a odesílání zpráv mezi Londýnem, potažmo prezidentem Benešem a obcí. Jako nejd ůležit ější informaci ovšem považuji jeho dodatek, p ři kterém p řekvapenému starostovi oznámil, že muži a ženy budou téhož ve čera v deset hodin zast řeleni. 350 Harmonogram byl dodržen p řesn ě, nebo ť mezi p ůl desátou a p ůl jedenáctou hodinou ve černí poprava skute čně prob ěhla. Vše nasv ědčuje tomu, že akce byla naplánována dopodrobna. Jedna v ěc však p řece nesedí. Je to za čátek akce. Pro č čekalo gestapo celé dopoledne na zahájení zásahu v Ležákách, když již ráno byli policisté na Záme čku v pohotovosti? Dali si tu práci, že shán ěli obyvatele i po okolních obcích a n ěkteré nechali docela bez povšimnutí, viz Tomek a Pavliš. Je nabíledni svést toto otálení na opožd ěné doru čení rozkazu z pražského gestapa. Pokud by tomu tak bylo, pak by údaj gestapáka Schulze o časovém intervalu dvanácti hodin mezi podáním žádosti a povolením akce odpovídal tomu, že žádost byla podána ve čer p ředešlého dne, tedy n ěkdy

348 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Františka Soudka z 3. zá ří 1945, s. 560. 349 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď strážmistr ů Josefa Jenšího, Karla Novotného, Karla Kotába a Karla Kadlece, s. 100. 350 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Františka Soudka z 3. zá ří 1945, s. 560.

130 kolem desáté hodiny ve černí 23. června 1942, protože policisté z Chrudimi byli voláni v půl jedenácté dopoledne. Až v dev ět hodin ve čer p řijíždí do Vrbatova Kostelce vlakem u čedník Pavliš. P řed odjezdem z Pardubic se zastavil Kou řílkových v Rosicích, kde se setkal s bratrancem Zde ňkem a oba se vypravili do Ležák ů. Zden ěk cht ěl navštívit svoji matku ve mlýn ě. Netušil, že byla touto dobou na cest ě do Prahy, kam doprovázela všechny ležácké d ěti. Když vystupovali z vlaku, zastavil Pavliše jemu neznámý muž a podivoval se, že ješt ě žije. Pavliše to p řekvapilo a teprve následn ě se dozv ěděl, že Ležáky byly vypáleny. Zden ěk ze strachu přespal n ěkde v kup ě sena a u čedník ješt ě v noci odjel na kole k rodi čů m do Pusté Rybné. 351 O p ůlnoci byli vyšet řovaní strážnici kostelecké stanice p řivedeni z jednotlivých kancelá ří do jedné místnosti. Zde byli p řítomni ú ředníci gestapa a d ůrazn ě upozornili muže zákona, že pokud n ěco zatajili, budou i s rodinami popraveni. 352 Dále pak, že budou hlídáni a musí plnit dané n ěmecké sm ěrnice. To byl jist ě také jeden z důvod ů, pro č byl o den pozd ěji Tomek p ředveden na gestapo.

7.7.2 P říjezd obyvatel do Pardubic Cesta z Ležák ů do Pardubic trvala p řibližn ě šedesát minut. Kolem patnácté hodiny potkává autokar u železni čního p řejezdu Nováková, která po skon čené práci jela do Pardubic na nákupy. Autokar musel kv ůli staženým závorám zastavit a sv ědkyn ě tak m ěla čas si vozidla z druhé strany prohlédnout. Sed ěli tam ženy s dětmi i muži a všichni byli krajn ě rozrušeni. Kolona byla nápadná, nebo ť vedle velkých autokar ů zde tvo řily doprovod i osobní vozy gestapa a motocykly. P říjezd sledovala v oknech řada soused ů, též Jiroutová a Zví řecí za záclonou svého bytu. Její manžel se nacházel ješt ě v Záme čku a p ři p říjezdu sledoval d ění zpoza rohu vzdáleného p řibližn ě čty řicet metr ů. „Špicl“ poznamenává, že vozy zastavily přímo p řed vchodem do Záme čku a ležá čtí byli ihned odvád ěni do sklepa. D ěti m ěly po celou dobu p ři sob ě školní brašny, což Zví řecího p řekvapilo. Až k němu doléhal plá č d ětí a na říkání jejich matek. Marie Kou řílková byla jediným člov ěkem, který se všemi zat čenými obyvateli dostal do sklepení Záme čku, ale také mohla jediná s d ětmi Záme ček opustit živá. Když byli ob čané z Ležák ů nahnáni do malé místnosti sklepa, šlapali po tenké vrstv ě písku, nebo ť neut ěsn ěným oknem padal dovnit ř. Muži museli stát metr od sebe čelem ke zdi 353 , ale pro d ěti a ženy zde byla improvizovaná lavi čka z jednoho holého prkna podep řeného cihlami, n ěkolik dalších

351 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 26. dubna 1947, s. 655. 352 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavlíka z 15. dubna 1947, bez stránkování. 353 Tamtéž, Výpov ěď Marie Kou řílkové z 1. června 1945, s. 29.

131 prken pak bylo položeno vedle sebe p římo na zemi. 354 Pokud m ěly d ěti žíze ň nebo cht ěly na záchod, byly vždy doprovázeny ozbrojenou stráží. Mezi p řítomnými jsou dva velice d ůležití členové ležácké odbojové bu ňky. To, že nebyli vyslýcháni, sv ědčí o obrovské odvaze a vnit řní síle zbylých vyšet řovaných na pardubickém gestapu, kte ří ani Bureše, ani Stantejského neozna čili za své spolupracovníky. Brat ři Vaškové, Svoboda, Švanda – nikdo z nich tyto dva muže neudal. Jen si uv ědomme, jak katastrofální následky by úsp ěšný výslech Bureše m ěl pro kosteleckou a chrudimskou četnickou stanici. Nebo Stantejského výpov ěď o činnosti jeho rodi čů a známých v P řelou či. Tito dva nyní stáli mezi svými sousedy, mezi dětmi. K čemu a ke komu se ubíraly jejich myšlenky?! Snad ješt ě prožívali ur čitou nad ěji, že mohou p řežít. Spíše však byli jedinými, kdo se na smrt již n ěkolik dní p řipravovali a možná se s ní dokázali i smí řit. Snad se tak dá vysv ětlit jejich odvaha a charaktery, nebo ť přeb ěhnutím by si alespo ň teoreticky mohli zachránit život. Neu činili tak. Hlavn ě ženy nesli uv ězn ění a nejistotu velmi těžko. Kou řílková popisuje, že na zdech nebo na zemi bylo n ějaké černidlo a p ři plá či si otírali tvá ře. Byl pak celé za čern ěné. Ani k řik, dupot okovaných bot a bouchání dve ří z prvního patra na klidu nep řidal. 355 V patnáct hodin je vedoucí krematoria František Dalecký volán na gestapo k Lehnovi. Dostal p říkaz, aby byl na 17. hodinu p řipraven Charypar s poh řebním vozem. Lehne poznamenal, že zase bude „velká várka“ a že tudíž musí být p řipraveny všechny pece krematoria 356 . Lehne pak odjíždí na Záme ček a Dalecký se snaží marn ě Charypara sehnat. Da ří se mu to p říliš pozd ě na to, aby mohl v ůz p řipravit do 17 hodin. Lehne byl velmi rozrušený, když b ěhal po budov ě a nádvo ří Záme čku a čekal na poh řební v ůz. V půl šesté už je op ět na gestapu a volá Daleckého do své kancelá ře. Oba se potkali na schodech do prvního patra. Dalecký mu nebyl n ěmecky schopen vysv ětlit, pro č nestihl vozidlo p řipravit a Lehne ho ve zlosti srazí ze schod ů.357 Ostatní gestapáci na Daleckého k řičí, aby „ černý Anton“ okamžit ě odjel na Záme ček. Lehne již na nic ne čeká a odjíždí zp ět na Záme ček. Po 18. hodin ě si zavolal matky s dětmi do kancelá ře v prvním pat ře Záme čku. D ěti dostaly na krk cedulky z kartonu, kde bylo uvedeno jejich jméno a datum narození. 358 Kou řílková byla posléze poslána do autokaru a postupn ě k ní p řicházely ženy se svými d ětmi. Velice t ěžké muselo být

354 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86, Výpov ěď Anny Novákové z 18. února 1947, s. 26. Tak zachytila místnost Nováková druhý den dopoledne po poprav ě, nebo ť zde uklízela. Všimla si též otisk ů d ětských nohou a jednozna čně je p řisuzuje d ětem z Ležák ů. 355 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď Vincence Hrdého bez datace, s. 36. 356 NA, MV-L, sign. C 6178 Ležáky, Opis poznámek Františka Daleckého z 1. června 1945 bez stránkování 357 Tamtéž. 358 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6, Výpov ěď řidi če autokaru Jana Anderse z 11. dubna 1947, s. 34.

132 toto lou čení. Lehne osobn ě instruoval n ěmeckého policistu Baiera 359 , kam a za jakých podmínek d ěti odveze a tento též pomáhal d ětem p ři nástupu do vozu. Z povzdálí sledují nástup a odjezd d ětí Clages, tentokrát p řevle čený ve stejnokroji SS, a velitel jednotky Schupo. 360 Čtrnáct d ětí opouští krátce p řed 19. hodinou za doprovodu t ří četník ů, jednoho německého policisty a Kou řílkové bránu Záme čku. Cestou do Prahy se i p řes zákaz ud ělený Lehnem zastavili v Bohdan či, kde dle slov řidi če Anderse n ěmecký policista dovolil, aby se děti nakrmily. 361 Pro rodiny t ěchto d ětí za číná poslední cesta. Charypara už se poda řilo sehnat. Jeden z gestapák ů jej v dev ět hodin ve čer informuje: „P řipravte se, budete jezdit až do rána, a ť máte dost benzínu.“ 362 Domluvili se na desátou hodinu, kdy m ěl Charypar čekat u brány Záme čku. 363 V policejních záznamech se nachází zvláštní zápis. Jedná se o záznam telefonického rozhovoru, který byl uskute čněn n ěkdy kolem 19. hodiny mezi Prahou a Berlínem, nebo ť v 19.30 neznámý zapisovatel uvádí, že byl p řes SS-Sturmbannführera Wolfa dotazován ministrem propagandy Goebbelsem, pro č byly p ři akci v Ležákách zast řeleny i ženy, zda-li to nesv ědčí o vyost ření situace. Wolf odkázal Goebbelse na možnost rozhovoru s K.H. Frankem, nebo ť ten m ěl odjet druhého dne, tj. 25. června do Berlína. K záležitosti se ješt ě vrátíme.

7.7.3 Poprava Autokar s dětmi odejel a nyní p řišla řada na dosp ělé osoby. Z okna ubikace sledoval postup před popravou Jan Woller, jediný po válce zadržený člen Schutzpolizei a ú častník vypálení obce. Díky své p řítomnosti v Ležákách si také pr ůběh popravy zapamatoval. Sledoval, jak jsou lidé ze sklepa vyvád ěni po dvou na dv ůr, kde si m ěli odložit kabáty. Zde jim byly přid ělány pásky na o či a p řipoutáni želízky byli za doprovodu gestapa odvád ěni do lesíka – písníku. 364 I Woller m ěl druhý den volný p řístup na popravišt ě a šel si ho tudíž prohlédnout. První byly odvedeny nejmladší dívky, pak ostatní ženy a nakonec muži. V dob ě mezi vyvád ěním ob ětí ze sklepení až po jejich nakládání do poh řebního vozu nemáme žádné bližší údaje o tom, co se p řesn ě b ěhem hodinové popravy na st řelnici d ělo, krom ě jediného ludwigsburgského protokolu: „Die Erschiessungen in Pardubice begannen gegen 21 Uhr

359 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4805, s. 425. 360 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Anderse z 11. dubna 1947, s. 647. 361 Tamtéž, s. 35. 362 Ladislav ŠÍMA, Ležáky, s. 79. Popis popravy z 24. 6. 1942. 363 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď a opis deníku Jaroslava Charypara bez datace, s. 87. 364 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 920/46 Jan Woller, kart. 76, Výpov ěď Jana Wollera z 25. srpna 1945, s. 6.

133 unter der Anwesenheit von Clages, Berger, Leimer 365 , Schamann, Mikisek, Bayer und Bonning. Das Erschiessungskommando führten die Hauptwachtmeister Bayer und Bonning. Oberwachtmeister Schamann hatte die Aufgabe, die Todeskandidaten an die Pfähle zu binden und bei Schreien evtl. den Mund zu verstopfen. Mikisek, der Fahrer der Gestapo assistierte bei allen Erschiessungen. Er hatte die Aufgabe, den Frauen mit einer schwarzen Augenbinde die Augen zu verbinden.“ 366 . Dá se však o čekávat, že četa m ěla „tradi ční“ velikost deseti muž ů na dv ě ob ěti. Je t ěžké p ředstavit si na onom úzkém pruhu p ůdy p řed k ůly četu v ětší patnácti muž ů. Navíc se k po čtu ran vyjád řil topi č krematoria Šafa řík: „Pokud se tý če ran, které jsem vid ěl na zavražd ěných osobách, zpravidla m ěl každý p ět ran. A to v pravé a levé stran ě prsou, v břichu, v hlav ě a pátá rána byla r ůzn ě umíst ěna. Oby čejn ě gestapáci p ři prohlídce mrtvol hledali práv ě pátou ránu. Avšak n ěkte ří mrtví m ěli ješt ě daleko více st řelných ran. Na n ěkterých jsem vid ěl četné bodné rány na r ůzných místech t ěla, uražený obli čej, vyražené zuby, rozbitý nos (…). Mnozí byli st říleni patrn ě do úst, nebo ť celá zadní část hlavy a mozkem byla odervána.“ 367 Zatímco Mikisek prohlédl ústa zavražd ěným osobám a odebral jim cenné p ředm ěty. Odtahovali další p řihlížející mrtvoly za plentu. Rozhrnuli lopatou a hrabi čkami písek. Krátce nato p řicházeli další ob ěti. Je krátce po desáté hodin ě ve černí, když Charypar p řijíždí k brán ě Záme čku. Zápis z toho ve čera pat ří mezi nejdelší v jeho deníku: Dne 24. června 1942 je dnem nejstrašn ějším pro český národ, pro lidi, kte ří byli sv ědky strašného díla n ěmeckých katan ů. Pro n ěmeckou velkou říši nejv ětší hanbou a pro její představitelé a representanty ostudou, jakou kdy sv ět a d ějiny znají, snad jenom podle mého. Celý den jsem prožíval v takovém nap ětí a rozechv ění, aniž bych byl co v ěděl, ale tušení a strach p řed n ěč ím mn ě stále hnal z místa na místo. Pak to p řišlo. O 21. hodin ě dostavil se jeden z vrah ů a na řídil „O 10 hod. bu ďte na obvyklém míst ě, ale připravte se budete jezdit do rána, a ť máte dost benzinu. V ur čenou hodinu jsem stál ve ztemn ělém lese v Záme čku, kde doznívaly poslední výst řely kat ů a pak nastalo hrobové ticho. S různými pocity sledoval jsem stíny, které se pohybovaly mezi stromy. Až tu se vedle m ě objeví pochop a tou prokletou n ěmčinou spustí „Komm, ist schon fertig, heute genug Arbeit – 33 Stück.“ Vypsat nemohu, co znamená 33 mrtvých t ěl p ři osv ětlení kapesních lamp. Nejd říve

365 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-2, kart. 6, s. 275. Kriminální komisa ř SS-Obersturmführer Willy Leimer, člen 95 členné vyšet řující komise, byl doporu čen K.H.Frankovi dne 24. června 1942 k povýšení do hodnosti SS- Hautpsturmführera za své p řisp ění v boji proti českému podzemnímu hnutí a vyšet ření atentátu na Heydricha. Povýšení se do čkal i člen gestapa Ernest Linsel, který byl téhož dne povýšen do hodnosti kriminálního sekretá ře. 366 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4805, s. 425. 367 NA, MV-L, sign. C 6178, Zv ěrstva nacist ů – odboj na Pardubicku, Výpov ěď Františka Šafa říka, Petra Plíhala a Bed řicha Moravce bez datace a stránkování.

134 za čalo okrádání o vše, co ubožáci u sebe m ěli a pak odvážení. Ze 33 mrtvých 21 žen a 12 muž ů. T ěla naházená na jedné kup ě tak, že zkrvavené obli čeje, prosáklý od ěv skrz na skrz krví, poházená pískem úmysln ě, byl obraz strašný. Te ď za čali kati o p ůl jedenácté t ěla odd ělovat a postupn ě jsem je odvážel. S hr ůzou jsem konstatoval, že mezi zavražd ěnými jsou staré babi čky, d ěde čkové, mrzáci i d ěti. P řál bych n ěkomu, kdo je dost tvrdý povahou, jaký dojem by na n ěho ud ělala hromada 33 tak znetvo řených mrtvých. Když kone čně o t řetí hodin ě ráno dne 25. června jsem jel naposled, sotva jsem se držel mého řídícího kola, dopravil tak poslední ubožáky na jejich poslední pou ť, teprve te ď jsem si mohl povšimnout, co vrazi s ubohými ob ěť mi ud ělali, st říleli do ubožák ů kamkoliv, nebo ť byly i ruce p řerážené, taktéž nohy, prost ě sprostá hromadná vražda. Pacholci, kte ří hlídali zam ěstnance v krematoriu, ješt ě mezi t ěly žertovali. Studem a bolem odvrátil jsem hlavu a hled ěl jsem být v ústraní sám, nebo ť by sta čilo pobídnout hochy v krematoriu a zlosyni, kte ří nás hlídali, mohli se sami upéci. Tomu jsem se musel za každou cenu vyhnout, nebo ť dva moji kamarádi mají po dvou dětech. Ujel jsem tedy po oné osudné noci dom ů a snažil jsem se všemožn ě do klidu, abych mohl druhý den i mým kamarád ům vnést do duše trochu út ěchy neb jsem vid ěl, že po prožité noci p ři takové t ěžké práci tuto pot řebují, t řeba sám jsem byl jenom stínem. Poda řilo se mn ě s pomocí mn ě milé bytosti vyrovnat se do hlubšího klidu a tak překonat vše. V očekávání dalších událostí a s Boží pomocí jsem mohl tyto řádky napsat. Poda ří-li se, když tu nebudu, aby p řišly do povolaných rukou, prosím, co je N ěmec a n ěmecké se vším pry č. Budu pokra čovat budu-li moct. 368 U odvozu t ěl doprovází poh řební v ůz Schmecktahl s Banachem, který má p říkaz p ři spalování p řihlížet.369 Odvoz t ěl pokra čoval do t ří hodin ráno a ješt ě v poledne dával Šafa řík poslední t ělo do pece. Časov ě neza řaditelná z ůstává poznámka ve výpov ědi t ří zam ěstnanc ů krematoria o chování gestapáka Ganskeho a správce Daleckého: „P řítomný gestapák holí nadzvedával šaty nahých žen a necudn ě prohlížel jejich t ěl. Prohlídka tato trvala tém ěř čtvrt hodiny. V mé přítomnosti a v přítomnosti Moravce a Plíhala se tohoto ohavného chování zú častnil také správce Dalecký, který si vzal také h ůl do ruky a spole čně s tím Polákem zvedal zavražd ěným

368 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, Výpov ěď a opis deníku Jaroslava Charypara bez datace, s. 88. 369 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 937/46 Gerhard Schmektal,Výpov ěď Gerharda Schmecktahla z 28. července 1946, s. 20.

135 ženám sukn ě, obnažoval jim prsa, vrážel holí do ran a i do p řirození žen. Od této chvíle jsem jej nepovažoval za člov ěka.“ 370 Podle slov gestapáka Schultzeho si mrtvoly žen prohlížel i gestapák Mikisek. Schulze ve svých protokolech také tvrdil, že Mikisek popel po popravených odvážel v kufru do Labe. Mikisek toto své údajné po čínání popíral. Detail, dalo by se říci. Ale ve výpov ědi z roku 1965 udává, že popel zahrabával v lese. O své ú časti v Ležákách, popravách, okrádání mrtvých a vytahávání zub ů si nepamatuje v ůbec nic. 371

7.7.4 Odjezd d ětí a jejich likvidace Autobus s policisty, Kou řílkovou a dvanácti d ětmi dorazil do Prahy kolem p ůlnoci. Autobus zastavil p řed útulkem pražské služebny Rasse- und Siedlungsstelle v Dykov ě ulici. Kou řílková pomohla sest ře n ěmeckého červeného k říže d ěti omýt a uložit. Ihned odjel autobus zp ět do Pardubic. 372 4. července 1942 je z Prahy dálnopisem oznámen p říjezd d ětí do Lodže na úterý 7. července o p ůl desáté ve čer. Pod adresou „Umwandererzentralstelle Posen, Dienststelle Litzmannstadt“, Gneisenaustra βe 41 se skrývala bývalá továrna p řetvo řená pro pot řeby pr ůchozího tábora v jehož čele stál Edmund Weick. 373 Vjezdem do dvora s vysokými černými vraty p řijeli o n ěkolik málo dní p řed tím d ěti z Lidic. P řesídlovací ú řadovna má p řijmout transport šesti d ětí, které jsou „eindeutschungsfähige“ a dvanácti, které jsou „nicht eindeutschungsfähige“. 374 6. července Praha posílá ješt ě dopl ňující dálnopis vedoucímu lodžské vyst ěhovalecké centrály SS-Obersturmbannführerovi Hermannu Krumeyovi. Op ětovn ě uvádí po čet dvanácti dětí z akcí Lidice a Ležáky ur čených k likvidaci, ale hlavn ě dává upozorn ění, že na jejich předání do Lodže má zájem K. H. Frank. 375 Lodž nemá jasn ě dané instrukce, žádá proto IV. ú řad, referát B 4 v Berlín ě o další rozkazy. Dálnopis 9. července je ur čen p římo do rukou Adolfa Eichmanna. 376 Dlouhých p ět dní ub ěhne, než dostane Krumey další rozkaz. Podle n ěho mají být d ěti okamžit ě p ředány

370 NA, MV-L, sign. C 6178 Zv ěrstva nacist ů – odboj na Pardubicku, Výpov ěď Františka Šafa říka, Petra Plíhala a Bed řicha Moravce bez datace a stránkování. Srovnej: AMV, MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82, s. 115. P ři konfrontaci Huberta Hanouskeho s Františkem Šafa říkem prvn ě jmenovaný jasn ě ozna čuje Ganskeho. 371 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4810, Výpov ěď Gustava Mikiska, z 19. srpna 1965, s. 1482-1486. 372 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-19-17, kart. 6Výpov ěď Marie Kou řílkové z 1. června 1945, s. 28. 373 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-2, kart. 6, Ú řední záznam z 23. kv ětna 1946, s. 583. 374 Tamtéž, s. 305. 375 Tamtéž, s. 309. 376 Tamtéž, s. 314.

136 gestapu v Lodži, které již obdrželo další instrukce. 377 25. července jsou d ěti p ředány z rukou ošet řovatelek v tábo ře na Gneisenaustra βe gestapu. Tím kon čí poslední stopa. Vezmeme-li analogicky osud ležáckých d ětí (v četn ě Dagmar Veselé z Lidic) a skupiny lidických d ětí, pak po p říjezdu do Lodže byli lidické d ěti v Krummeyově ú řadovn ě znovu prohlédnuty léka ři a dev ět z osmdesáti osmi bylo ur čeno za hodné pon ěmčení. Z ležáckých byly vybrány dcery Josefa a Marie Š ťulíkových. 378 Bohužel musíme konstatovat, že d ěti musely zahynout bezprost ředn ě po 25. červenci, nebo ť to je datum p ředání z tábora lodžskému gestapu. Nejpravd ěpodobn ějším místem jejich úmrtí se zdá být likvida ční tábor Chelmno. Mezi výslechovými protokoly frankfurtského státního návladního jsem objevil ten Wilhelma Orlowského z 9. prosince 1960. Orlowski p řišel jako dvaadvacetiletý policista se sedmi kamarády z táborské jednotky Schupa do Kulmhofu, alias Chelmna: „Ich weiss aber noch, dass wir entweder in Litzmannstadt oder bei unserer Ankunft in Kulmhof dahingehend belehrt wurden, dass es sich bei der Angelegenheit in Kulmhof um eine „Geheime Reichssache“ handeln würde, worüber wir mit Niemandem – auch nicht untereinander –sprechen dürften. Im Zuwiderhandlungsfalle wurde uns harte Bestrafung angedroht. Von der Todesstrafe war nicht direkt die Rede, aber unter Berücksichtigung der damaligen Verhältnisse mussten wir eventuell mit der Todesstrafe rechnen. Wer die Belehrung seinerzeit durchführte, ist mir nicht mehr in Erinnerung. (…) Im K. befand sich ein teils verfallenes älteres Gebäude, welches als „Schloss“ bezeichnet wurde. Dorthin wurden fast täglich Juden mittels LKW´s verbracht. Dortselbst wurde an diese eine Ansprache gehalten. Dann hatten sich die Juden im Schloss völlig zu entkleiden und mussten anschliessend einen sogenannten „Gaswagen“ besteigen. Bei diesem Gaswagen – es waren zwei vorhanden- handelte es sich um LKW mit einem grossen geschlossenen Kastenaufbau. In diesen Gaswagen wurden die Juden vernichtet. Wie dies technisch durchgeführt wurde, weiss ich nicht. Die Gaswagen fuhren vom Schloss bis zu dem schätzungsweise 5-8 Kilometer entfernten sogenannten „Waldlager“, wo sie die erste Zeit in Massengräbern bestattet wurden. Später wurden die Leichen der auf diese Art und Weise ums Leben gekommenen Juden im Waldlager verbrannt. (…) Meine eigenen Wahrnehmungen beschränken sich darauf, dass ich selbst gesehen habe, wie Judentransporte beim

377 Tamtéž, s. 316. 378 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4821, s. 4451-60. Protokol z 50. dne soudního p řelí čení v procesu proti Adolfu Eichmannovi v Jeruzalém ě dne 24. kv ětna 1961. D ůrazn ě řešeno odeslání ležácké skupiny d ětí do Lodže. Krom ě známých dokument ů v AMV v Praze nebyly žádné nové p ři procesu citovány. Je tedy nanejvýš pravd ěpodobné, že ani žádné konkrétn ější dokumenty nám p řesné datum a místo úmrtí d ětí neur čí.

137 sogennanten Schloss ankamen. Darüber hinaus habe ich dann die Fahrten der sogenannten Gaswagen vom Schloss zum Waldlager beobachtet. Zu der Zeit, als die Leichen der Juden im Waldlager verbrannt wurden, sah man dort starke Rauchentwicklung. (…) Wieviele Juden in Kulmhof vernichtet wurden, vermag ich auch schätzungsweise nicht anzugeben, da ich, wie schon erwähnt, nur ab und zu einen Judentransport ankommen sah. Auf Grund meines Nachtdienstes habe ich mich tagsüber in meiner Unterkunft aufgehalten. Die ganzen Vorgänge in Kulmhof haben mich schon damals seelisch stark belastet. Zutiefst erschüttert war ich beim Anblick eines in Kulmhof ankommenden Transportes von 30-40 Kindern.“ 379 Zavražd ěné d ěti nebyly v Chelmnu žádnou výjimkou. Zem řeli v jednom z voz ů i d ěti z Ležák ů?

7.8 Dohra O tom, co se d ělo se zat čenými, kte ří m ěli p římé napojení na vysíla čku Libuši a v ěděli o jejím uložení v Ležákách, v dob ě mezi jejich zat čením a samotnou popravou, se zachovala jen velmi sporá sv ědectví. Od samotného za čátku v ězn ění bylo hlavní snahou nacist ů tvrdými výhružkami likvidace, fyzickým i psychickým mu čením, sliby svobody a hmotného zajišt ění nebo zachrán ění života své rodiny či svého vlastního, zlomit ml čení vyslýchaných. Pot řebovali rozkrýt co možná nejv ětší část hlavní v ětve odbojové organizace, která jim byla skute čně nebezpe čnou. Vysíla čka Libuše podávala až p říliš hodnotné zprávy do Anglie. Vzpome ňme na sice nezda řený, ale p řesto uskute čněný útok na strategické Škodovy závody v Plzni. Je t řeba vzít v úvahu, že nacisté v této dob ě nev ěděli, jestli se jim v ůbec poda ří radiostanici zadržet. Proto bylo t řeba ji izolovat skrze rozbití celé sít ě. Na celách vyšet řovny v Pardubicích se vedle sebe sešla řada lidí, kte ří se d říve nikdy nesetkali, n ěkte ří se znali od vid ění, jiní byli již řadu let blízkými p řáteli. P řibližme si atmosféru a myšlenkové pochody jednotlivc ů, kte ří nem ěli tušení, jak dlouho ješt ě budou naživu, zda-li ješt ě žijí jejich blízcí a hlavn ě, jak dlouho ješt ě vydrží ml čet, aby svojí vinou ješt ě nerozší řili řady spoluv ězňů . Jak se vyvíjelo chování pardubických odbojá řů , částe čně Ležáckých nebo samotných gestapák ů nám zatím m ůže prozradit pouze jediný pramen. Karel Andrle, jeden z vězňů pardubické „Bastily“, jak ji sám nazval, psal v prosinci 1945 až lednu 1946 novinové články na pokra čování 380 . Je v nich zachycen celý v ěze ňský život b ěhem nejkrut ějšího vražd ění období

379 ZStL, Strecker, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4821, Výpov ěď Wilhelma Orlowskeho z 9. prosince 1960, s. 4084-4086. 380 Karel Andrle, Pro schvalování atentátu , Budujeme. Týdeník československé sociální demokracie pro východní Čechy, ro čník I., č. 22, s. 3. Autor byl evangelickým fará řem, který byl deportován 21. srpna 1942 do

138 „heydrichiády“. Autor t ěchto článk ů do podrobna zachytil nejen nemilosrdné týrání v ězňů a cynické jednání gestapák ů, ale i vytvo ření p řátelství a solidarity mezi zadrženými, dokonce i nonverbárlní kontakt s vn ějším okolím. Je až s podivem s jakou úctyhodnou nestranností dokázal své zážitky vylí čit. Zdánlivá nespojitost s Ležáckými je pouze povrchním pohledem. Vždy ť ti, kte ří byli do parašutistické akce zasv ěcení, strávili v p řidušené atmosfé ře pardubické mu čírny alespo ň jeden týden.

7.8.1 Situace zat čených odbojá řů mezi 25. červnem až 1. červencem Vypjaté psychické stavy, hrdost, odvahu, ale i bezmoc vyslýchaných zachytil v následujících událostech. Tato první ukazuje vzdor, který v ězni v dosti časté mí ře vyzývav ě p ředvád ěli: „(…) Žijeme te ď v nap ětí, hovo říme opatrn ě a dáváme dobrý pozor, aby nás za dve řmi neposlouchal SSman. Činili tak pravideln ě. V cele je dusno, je tam smrt, to cítíme všichni. Dodáváme Čeřenskému (spoluv ěze ň – pozn. autora) odvahu, jak m ůžeme, i když on je zcela klidný. Jen chvílemi p řestane pytlík 381 šust ět v jeho rukách a Čeřenský se dívá kamsi do prázdna a my činíme, jako bychom nepozorovali… P ři prohlídce našli u n ěho ostré patrony do browningu, který marn ě hledali. Nad to syn d ůstojník uprchl do Anglie. Je sociální demokrat, to mu neuleh čilo. Šel po atentátu po pardubském nám ěstí s přítelem Jaroslavem Rumlem, šedesátníkem. Však je zde také, ale na jiné cele. Nedaleko nich jde švagr Čeřenského a Čeřenský je p řesv ědčen, že on je udal, jako by schvalovali atentát. Říká to p ři výslechu gestapák ům do o čí, ti ml čí rozpa čit ě. Není žádných jiných d ůkaz ů. P řítel Ruml pop řel rozhodn ě, že by Čeřenský se tak o atentátu vyjád řil. Gestapák srazil ranou do hlavy Rumla na zem, ale ten vysko čil, rozhalil kabát a košili a volá jim do o čí: Zast řelte mne, nebojím se vás. (…) Nedoslýchá. To od strašné rány gestapákova boxera na ucho. „(…) V cele se siln ě še ří, venku zahu čely motory aut. Zlé znamení. Záme ček! Ticho, které SS-manská bota roztrhne. Blíží se k naší cele 28. Kruh kolem stole čku se rozb ěhl, otvírají se dve ře a Karl Keck volá p řidušeným hlasem Čeřenského. Srdce se nám zastavovalo, věděli jsme, co to znamená – byl čtvrtek ve čer. Dávno již zapadly dve ře za Čeřenským, auta odjela a za chvíli jsme je spa řili od m říží v oknech v okliku k Záme čku. (…) Byli zast řeleni bez soudu a bez d ůkaz ů. V cele pak bylo ticho jako v dom ě, v němž zem řel hospodá ř…“

Dráž ďan. Shodou okolností ve stejném vagon ě jako Rudolfa Laušmanová, matka budoucího ministra Bohumila Laušmana. 381 V ězni byli p řibližn ě 8 hodin denn ě p římo na celách zam ěstnáni lepením papírových pytlík ů.

139 „Ráno v pátek jsme nastoupili na procházku na dv ůr. P řibylo nás mnoho. Byl tam již i mladý Čeřenský. Sotva asi v ěděl, že ve čer mu zast řelili v Záme čku otce. Vrchní SSman Körber vyvolal ze řady syna Čeřenského a ude řil jej do tvá ře. Za ťali jsme zuby i p ěst ě. Cítili jsme sami tu ránu, jako by ji dostal celý národ.“ 382 Další sv ědectví p ředstavuje skute čně brutální jednání gestapák ů p ři výsleších: „Slýchali jsme výk řiky a úp ění mu čených a vzrušující scény na chodbách v ěznice. Hans Körber, sadistický zvrhlík, kat a opilec, p řed nímž se t řásli i SSmani, byl ve svém živlu. Naslouchali jsme s utajeným dechem ubíjení Žid ů na chodb ě a ov ěř ili jsme si to pozd ěji (…). Potvrdili nám kamarádi z jiných cel, jak Körber vyvlekl jednoho ze zat čených Žid ů a po n ěkolika hodinách vhodili jeho polomrtvé t ělo zp ět do cely pod st ůl, kde musel spát na holé podlaze bez p řikrývky. Krvácel z mnoha ran. Kamarádi se ho ujali a dali mu svou pokrývku, ale jen tak tak že ušli trýzn ění rozb ěsn ěného Körbera, když to zjistil. Vyvlekl nebohého člena „nízké rasy“, který se již na celu nevrátil.“ 383 Nejistota a strach z mu čení a p řípadného vyzrazení dalších odbojá řů vedl řadu v ězňů ke krajnímu, konečnému řešení: „Koncem června 1942 jsme prožili jednu ze strašidelných nocí. Vozili stále v autech nové v ězn ě a až k půlnoci se provoz trochu ztišil. Ale v prvním dřímání nás probudilo zvláštní šelest ění, které chvílemi zesilovalo a m ěnilo se v divoký t řeskot řet ězů, kdesi zdola od sklep ů po topných rourách úst ředního topení (…). Tu noc jsme spali bídn ě. Co chvíli nás probouzel divný, ba p říšerný t řeskot řet ězů, který jsme zaslechli i druhý den v dopoledních hodinách (…). 384 Druhá noc byla op ět ve znamení onoho řinkotu řet ězů, při n ěmž nám bylo nevolno. N ěkoho mu čí, n ěkdo trpí a nám se jen svíraly p ěst ě a myšlenky neklidn ě t ěkaly ve snaze rozluštiti jakési krvavé tajemství. (…) (T řetí den ráno – pozn. autora) Sám Körber uvád ěl s úsm ěvem do naší cely vysokého krásného muže, čty řicátníka, který si držel v ruce šálky s ob ědem. Na první pohled jsme spat řili na jeho krku červenou krvavou obrou čku, snad od provazu, snad od řet ězu. Dve ře již chvíli zapadly a my stáli v rozpacích kolem Alvína Palouše 385 , majitele elektrotechnické továrny v Pardubicích (…). Uvázali ho nahého ve sklep ě na topné t ěleso, o n ěž bil řet ězy, jejichž zvuk v noci, když všecko spalo a robotárna byla jako zadušená, pronikal až k nám na celu (…). Když vid ěl, že je vše prozrazeno, snažil se zachrániti, co bylo ješt ě možné. A v takové chvilce se mu poda řilo vytrhnouti ze svých st řevíc ů, které mu na nohách nechali, š ňů rky a zaklesnout z nich smy čku kolem krku, aby, jak se nám p řiznal, nemusel p řed katy a aby nemohl nic prozradit, kdyby ho

382 Karel Andrle, Pro schvalování atentátu , ro čník I., č. 22, s. 3. 383 Tamtéž. 384 Tamtéž. 385 Alvín Palouš, popraven 2. července 1942. Zajiš ťoval elektrotechnické sou částky pro vysíla čku Libuši. Osobn ě se znal s parašutistou Val číkem a n ěkolikrát nechal v díln ě další parašutisty p řespat.

140 mu čili ješt ě víc. A v této srmtelné poloze ztratil v ědomí a bil sebou v posici, kdy ani nestál, ani nekle čel, i s řet ězy o radiátor, který nám donášel po rourách strašidlené zvuky do našeho spánku(…). Gestapu ovšem velmi na n ěm záleželo a proto nám uložili, že ru číme za jeho život na cele. Ale Palouš se jen usmíval.“ 386 Další metodou citového nátlaku na vyslýchané byla konfrontace s rodinnými příslušníky: „(…) Se svou paní se již Alvín Palouš nesešel. Jen jednou ho vyslýchali a jeho paní p řikázali, aby se postavila za n ěho a mluvila. Sám se oto čit nesm ěl. Sešli se až na Záme čku 2. července…“ 387 Abych zachoval plnou objektivnost a vypovídací hodnotu tohoto sv ědectví, musím upozornit i na autorovy kladné zážitky, a ť již s rodícím se p řátelstvím mezi zadržovanými, povzbudivými zprávami z vn ějšího sv ěta nebo chováním n ěkterých gestapák ů. První seznámení Alvína Palouše s nucenými obyvateli cely 28 prob ěhlo takto: „(…) pozdravil: Nazdar, kamarádi! Po chvíli usedl ke stolu a položil p řed naše hladové o či káranskou doja čku s vodovou polévkou a šálek s knedlíkem, sv ůj ob ěd, o který jsme se poctiv ě rozd ělili. Pardubická cela byla komuna, kde se bratrsky d ělilo všecko, i mandarinka či kousek jablí čka nebo salámu, který jen z řídka pronikl k nám černou cestou. (…) Bylo toho na cele na d ělení málo, ale bylo to s vůní n ěč eho, co n ěkte ří tam venku nikdy nepoznali a v čem svítila i zá ř nádherného nasycení na poušti n ěkolika bochánky chleba. Nikdy jste nejedli tak sladký chléb, jako my, rozd ělený na koustí čky a urvaný od úst kamaráda, který byl bledý hladem, ale nemohl poz říti ani souste čka, aby se nerozd ělil s bratrem člov ěkem práv ě tak hladovým, jak byl on sám (...).“ 388 „P řed tím jsme vzrušen ě pozorovali dv ě dámy, které p řijížd ěli den co den p řesn ě v 7 ve čer za robotárnu p řes louku na kraj pole sm ěrem k Studánce na kole. V okamžiku byly dole a pak se st řídaly ve vysílání zpráv o vále čné situaci gestikulací tak sugestivní, že jsme na oknech stáli bez dechu. Používaly sportovních zna ček a my dob ře rozum ěli, že na východ ě dostávají N ěmci bití, že na západ ě je strašné bombardování, že na jihu je situace pro Italy bídná. Po n ěkolika minutách sedly rychle na kola a zmizely pokaždé jiným sm ěrem; starší dáma a mladá dívka nebo paní. 389 Byl na n ě nádherný pohled, když nakonec stály vedle sebe po skon čené produkci se vzty čenými pravicemi. Sálala z nich síla vít ězství a klidu a pevnosti. Některým jejich pohyb ům jsme se u čili nazpam ěť , reprodukovali jsme je t ěm, kte ří nemohli sed ěti na oknech, nebo ť museli hlídati u dve ří cely, aby zaslechli SSmana, kdyby se potichu,

386 Karel Andrle, Pro schvalování atentátu , ro čník II., č. 26, s. 3. 387 Tamtéž, ro čník II., č. 27, s. 3. 388 Tamtéž. 389 Tamtéž, ro čník I., č. 23, s. 3

141 jak činívali, šoural v ba čkorách na výzv ědy (…). I v přísné izolaci jsme mohli tímto zp ůsobem přijímat poslední zprávy z Londýna a Moskvy a nikdo neuv ěř í, jaká to byla pro nás vzpruha (…).“ 390 „Nev ěř ím, že by u nás bylo p ůl milionu loajálních N ěmc ů, a č jsem se tu a tam sešel také s rozum ějším wachmeistrem a zvlášt ě v Dráž ďanech a Litom ěř icích s Němci jako politickými v ězni, kte ří proklínali nacismus a Hitlera tak nebojácn ě p řed wachmeistry, že jsme žasli. Ale Ruda Keck, to jsme v ěděli všichni byl podivnou výjimkou v oblasti nejhroznější bestiality pardubického gestapa a v pracovn ě. Nikdy jsem ho neslyšel k řiknout a teprve ne nikoho ude řit. Mluvil vždy klidn ě a choval se lidsky. P řed Körberem m ěl v ětší strach než my. Jeho bratr Karl Keck nás dokonce p řišel jednou na celu prosit, abychom se chovali „štrám“, když m ěl Rudy službu, že on má m ěkkou povahu a nedovede ublížit a je stále v nebezpečí, že ho Körber vyštve do fronty. Nenávid ěl prý ho, že neum ěl být na v ězn ě surový (…).“ 391 Nyní však p řichází, z pohledu ležáckých ob ětí, nejd ůležit ější část tohoto sv ědectví. Práv ě Andrle nám prozradil, jak probíhaly poslední hodiny odsouzených p řed popravou: „Velmi rád hovo říval Palouš s učitelem Richtrem a pak s děde čkem Pelikánovým ze Včelákova, který m ěl v Ležácích ve Švandov ě mlýn ě vdanou mladi čkou dceru Š ťulíkovou, a který se vlastn ě z Ležáckých po válce jediný vrátil dom ů z koncetráku letos v kv ětnu. Byl skoro hluchý, ale byl to milý člov ěk a inteligentní. Často na n ěho vzpomínám, jak jsme mu zaml čovali osud Ležák ů, o n ěmž nic nev ěděl. Jeho manželka i dcera a ze ť a jeho otec byli s námi na jedné chodb ě. Že vnou čátka jim N ěmci odvlekli a že z Ležák ů jsou z říceniny, nev ěděl (…). 392 1. července odpoledne zkouší Körber poslední možnost, jak zlomit hradbu ml čení všech zainteresovaných osob, které m ěly co do čin ění s vysíla čkou: „(…) vyvolali Palouše z cely. Vrátil se za n ěkolik minut s rozzá řenýma o čima. Co ti cht ěli? Ptáme se ho. Ale sezvali si nás velikou kupu muž ů a žen, i svoji paní jsem zahlédl a položili nám n ěkolik možností na záchranu života. Prý nás nepost řílí, prozradíme-li, kde jsou tajná skladišt ě zbraní a t řaskavin. Trnul jsme vypravuje Palouš rychle, ale jedna z žen, která stála vzadu, vyk řikla: Neopovažujte se slovo říci! Nastal shon a křik a nakonec nás poslali do cel. Zítra je čtvrtek kamarádi, kulomety budou mít práci. Körber op ět lhal. State čná žena, která ostatní zrazovala od jakéhokoliv prozrazování dalších údaj ů, naprosto p řesn ě odhadla situaci. O osudu všech bylo již n ěkolik hodin rozhodnuto.

390 Tamtéž, ro čník II., č. 26, s. 3. 391 Tamtéž, ro čník I., č. 23, s. 3. 392 Tamtéž, ro čník II., č. 27, s. 3.

142 O den d říve, tj. 30 června, si totiž Jaroslav Charypar u činil do svého deníku tuto poznámku: „(…) Skelnýma o čima díváme se jeden na druhého (pracovníci krematoria – pozn. autora) s němou otázkou, co p řinese zít řek, nebo ť jeden ze sme čky pochop ů nadhodil, že dostaneme „velkou dávku“. 393

7.8.2 Pot ůč kovi poslední dny Pot ůč kovi se da ří p řed gestapem unikat. 28. června je na n ěj hradeckým gestapem uspo řádán hon, p ři kterém je pro česána oblast kolem Červeného Kostelce. Prohlídky byly uskute čněny ochrannou policií, gestapem a českým četnictvem. D ůkladn ě byly pro česány lesy v okolí Kostelce až ke státní hranici a vynechány nebyly ani vojenské kryty na obou stranách demarka ční linie. To rozhodn ě nebylo od v ěci, nebo ť Pot ůč ek m ěl již v dob ě p ůsobení v Ležákách úkryt v bývalém vojenském objektu vyhlédnutý. 394 Mezi četníky kolovaly z dnešního pohledy o čividné nesmysly, jako že parašutisté jsou opat řeni pistolemi v pase, které samo činn ě vyst řelí, když zvednou ruce na znamení, že se vzdávají. Gestapo rozhodn ě situaci nepodce ňovalo a hnalo četníky vždy p řed sebou. V úterý 30. června v odpolední hodinách telefonoval člen hradeckého gestapa z Červeného Kostelce do Náchoda, aby do Kostelce co nejd říve p řijeli autokary všichni akceschopní muži uniformované i civilní stráže v plné zbroji. Poté, co byl zat čen u čitel Ladislav Satran z Bohdašína, u činil na gestapu doznání a za úkryt Pot ůč ka ozna čil hospodá řství svého švagra Antonína Burdycha v kostelecké osad ě Kon činy. P řiložil i plán domu, nebo ť úkryt byl velmi dob ře maskován. Burdych starší si jej zřídil již za první sv ětové války, protože zde uchovával potraviny. Gestapo ani ne čekalo na posily a vyrazilo s několika četníky do Kon čin. Obstoupili dům a s velkým lomozem vpadli dovnit ř. Ve sv ětnici sed ěl Burdych starší a okamžit ě byl jedním výst řelem zasažen. Gestapáci sice o tajné skrýši v ěděli, ale nemohli nalézt vchod. Oklepávali tudíž st ěny, až jednu se poda řilo probo řit. Jeden z úředník ů pak naprosto nerozvážn ě vstr čil do otvoru hlavu. Jak se pozd ěji ukázalo, stál Pot ůč ek p římo nad ním, asi jeden a p ůl metru na žeb říku, ale nevyst řelil. Vy čkával až jak se situace vyvine. Gestapo pak přišlo na to, že vchod do místn ůstky musí vést z půdy. Vyhnali proto Burdycha mladšího na půdu, aby odházel seno pod nímž m ěla být a také byla zvedací podlaha. B ěhem odstra ňování suché trávy se Burdych prudce ohnal po gestapácích a odstr čil je. V mžiku sesko čil z viký ře. Během n ěkolika krok ů dostal p ět ran z revolver ů a zhroutil se k zemi. Pot ůč ek pochopil

393 L. Šíma, Ležáky , s. 81. 394 NA, Sít ě gestapa, sign. C 6178, inv. č. 534-17-23 Krupková Hana, Výpov ěď Marie Vaškové z 6. srpna 1945, bez stránkování.

143 bezvýchodnost situace a zariskoval. Vyrazil z úkrytu, st řelbou na ob ě strany se prodral mezi gestapáky a sko čil z viký ře. P ři dopadu na zem se stal snadným ter čem a jeden z četník ů na něj zamí řil puškou. V ten moment se t ěžce zran ěný Burdych vymrštil a strhl strážmistra i s puškou. Parašutista prchá a Burdych dostal za odm ěnu od gestapáka Fibingera šestou ránu. Údajn ě byl ješt ě jeden z četník ů schopen parašutistu zasáhnout. Nezvládl však nervové vyp ětí a nevyst řelil. Jak poznamenává o čitý sv ědek Jan Šimán ě, bylo št ěstím, že nikdo z gestapa toto selhání nezpozoroval. Burdych zem řel po p řevozu na četnickou stanici v Červeném Kostelci. Post řelený Burdych starší s manželkou, která utrp ěla psychický ot řes, a žena Burdycha mladšího jsou odvezeni na gestapo do Hradce Králové.

7.8.3 Smrt Ji řího Pot ůč ka a komunistický rozsudek nad Karlem P ůlpánem 2. července 1942 odpoledne zem řel Pot ůč ek na následky st řelného zran ění poté, co byl zasažen kulkou z osobní zbran ě strážmistra Karla P ůlpána. Stalo se tak za p řítomnosti jeho kolegy policejního inspektora Františka Hoznauera. Smutný konec parašutisty je v literatu ře komunistické éry popisován jako úkladná vražda rukou nacistického zaprodance na členu československé armády. Ťopek lí čí smrt parašutisty s přehnaným d ůrazem na úlohu P ůlpána, jako sprostého vraha. Schildberger v jedné v ětě ozna čuje strážmistra jako „pronásledovatele“. Dává tak postav ě četníka negativní p řídomek. Pouze Ťopek se zabýval četníkem jako lidskou bytostí. Spojil jej však p říliš siln ě s okupa ční mocí a se zám ěrnou a úkladnou likvidací parašutisty. Nikdo z autor ů nebral ohled na vypjatost situace, p ři které ke st řelb ě došlo, ani k situaci, ve které se setkání s Pot ůč kem mohlo vyvinout. Jediný, kdo se k případu protektorátního četníka staví bez ideologického podtextu, je Ladislav Šíma. A ten komentuje smrt parašutisty t ěmito slovy: „(…) a pak p ři náhlém procitnutí a pokusu o obranu a út ěk, dne 2. července 1942 jest u Rosic post řelen protektorátním četníkem, který si jist ě nebyl v tom okamžiku v ědom, že v prchajícím muži zanedbaného zevn ějšku usmrtil parašutistu Pot ůč ka- Tolara.“ 395 P ři n ěkolika projevech v Ležákách, kterých jsem byl sv ědkem, řečníci p řejímali negativn ě zabarvený obraz P ůlpána. Není jejich chybou, že byli tak siln ě ovlivn ěni komunistickou literaturou. Domnívám se, že je nutno tento jeden z mnoha omyl ů okolo ležácké tragédie vysv ětlit. K nejasnostem ohledn ě zast řelení parašutisty p řisp ěli oba hlavní akté ři svými výpov ěď mi, které v detailech m ěnily. Hlavní konstrukce jejich sv ědectví však zůstala vždy zachována. První protokol s nimi byl sepsán již 3. července 1942, tedy den po tragické události. Tento protokol je však sepsán v dob ě vrcholící persekuce českého obyvatelstva a a čkoliv byl p řed mimo řádným lidovým soudem a o čistnou komisí p ředložen,

395 Ladislav Šíma, Ležáky , s. 122.

144 nebylo k němu p řihlíženo, jako k předm ětu doli čnému. Zdá se, že oba akté ři cht ěli svoji zásluhu p řed okupa čními orgány zvýraznit a vyjevit se v očích gestapa jako neohrožení hrdinové. Je nutné mít na pam ěti, že jde stále ješt ě o dobu stanných soud ů. Oba muži tak vytvo řili zna čně upravený p říb ěh, který jim byl p ři povále čných výsleších ke škod ě do doby, než byla prokázána jejich nevina. Rozsudek po roce 1948 se jeví jako „hon na čarod ějnice“, jako soud s předem daným výsledkem. První protokol z roku 1942 hrál svoji úlohu, ale zdaleka ne tak silnou, jako um ělé vykonstruování a „p řetavení“ výslech ů ve prosp ěch žaloby. Co se v malém remízku u Rosic podle výpov ědí obou sv ědk ů odehrálo, a jak se k tomu postavila státní moc krátce po válce a po roce 1948? 1. července dostala četnická stanice v Doubravicích fonogram od pardubické okresní stanice, aby bylo okamžit ě zahájeno pátrání po neznámém parašutistovi. Sou časn ě s rozkazem byl udán i popis postavy a oble čení hledaného. Podle pitevního protokolu víme, že Pot ůč ek měl v den své smrti p ři sob ě černý kabát, kostkované pumpky, šedohn ědou proužkovou košili, hn ědé trenýrky, pár plát ěných bot a čepici se štítkem. 396 Podle prapor číka Václava Antoše nebylo po domluv ě všech člen ů četnické stanice pátrání okamžit ě zahájeno. Až ve čer téhož dne byl obecním ú řadem ve Stéblové hlášeno spat ření hledaného muže. Do služby byl volán Karel P ůlpán a Václav Antoš, který již byl na služebn ě vyst řídán a krátce p řed telefonátem ze Stéblové odešel dom ů. Oba muži se vypravili do Stéblové, kde se dozv ěděli, že hledaný obec opustil sm ěrem na Hradišt ě. Jmenovaní se pak vrátili na služebnu a po porad ě s vrchním strážmistrem Karlem Riegerem se rozhodli neu činit žádné další kroky, tedy svá zjišt ění nehlásili nad řízeným orgán ům ani gestapu. 2. července byl p řibližně v půl jedenácté vrchní strážmistr Karel Rieger volán obecním tajemníkem z Rosic Františkem Hoznauerem. Sd ělil mu, že krátce p řed tím u n ěho byl konfident Josef Fitzbauer, u kterého m ěl neznámý muž, odpovídající popisu hledaného, žádat o koupi oble čení. Muž se nep ředstavil, ale malátn ě prosil o n ějaké svršky a post ěžoval si, že již t ři dny jej honí gestapo. 397 Fitzbauer dob ře v ěděl, že se jedná o parašutistu, nebo ť již týden p řed touto událostí u n ěho bylo gestapo a ukazovalo mu fotografie podez řelého. Navíc byl informován, že kv ůli tomuto muži byl již zat čen soused Nová ček. 398 Pot ůč ka vyhodil. Ten z Rosic odchází a v Trnové se zastavuje u Anny Hájkové, u které dvakrát p řespal, naposledy

396 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 24/48 Karel P ůlpán a spol., kart. 91, s. 183. Pitevní protokol byl po řízen 3. července 1942 prof. Weyrichem a dr. Stefflem v Ústavu soudního léka řství University Karlovy. 397 Tamtéž, s. 28, Výpov ěď Josefa Fitzbauera. 398 Tamtéž.

145 šest dní p řed jeho smrtí, tj. 28. června 399 . Vzhledem k vzr ůstajícímu nebezpe čí ho tehdy požádala, aby k ní p říliš často nechodil. Dvakrát mu také p řinesla jídlo do nedalekého remízku. Stejn ě tak i dnes mu cht ěla pomoci. Žádal ji o n ějaké jídlo a oble čení. Oh řála mu mléko do butylky a vzala n ějaké svršky po manželovi. Domluvili se, že mu p řipravené v ěci donese na místo, kam již pravd ěpodobn ě n ěkolikrát p řed tím potraviny zanesla, tedy do remízku. Tolar tedy neusnul nekontrolovateln ě v náhodném lesíku, ale na smluveném míst ě a to p ři čekání na pomoc. Než ho však sta čila Hájková vyjít z vesnice, zastavila jí sousedka a krátce na to se ozval z lesa výst řel. Sousedka jí upozornila, že v okolí jsou četníci a n ěkoho hledají. To už bylo Hájkové jasné, že četníci jsou Pot ůč kovi na stop ě a odebrala se zp ět dom ů.400 Pro Hájkovou a řadu ob čanu z Trnové bylo št ěstí, že se k Pot ůč kovi nedostala v čas, nebo ť místo českých četník ů je mohlo chytit gestapo a pak by následky byly pro obec, nebo přinejmenším pro rodinu Hájkové daleko tragi čtější. Vrchní strážmistr Rieger, a čkoliv nev ěř il, že by se hledaný ješt ě mohl nacházet v jeho obvod ě, odjel s prapor číkem Antošem do Trnové ke kovárn ě, kam m ěl p řijít dle rozkazu též Hoznauer s Fitzbauerem. Rieger v Trnové z ůstal a poslal Antoše pro strážmistra P ůlpána a Holí čka, kte ří náhodou toho dne vyšet řovali autonehodu na silnici mezi obcemi Trnová – Cihelna. Okolo jedenácté hodiny 401 dopolední ur čil za obcí Trnová Rieger dv ě hlídky. Antoš a Holí ček m ěli projít lesem nalevo od okresní silnice, sm ěrem k Rosicím, kdežto P ůlpán m ěl napravo prohlédnout remízky podél polní cesty. Rieger pak odejel do Trnové a čekal na četnickou posilu z Pardubic, která m ěla p řijet autem. Tato hlídka skute čně zanedlouho dorazila a Rieger ji pov ěř il, aby projela obcemi Ohrazenice, Hradišt ě, Srch, Ž ďánice a Bohdane č. Zde m ěli vyrozum ět p říslušné stanice a vyhlásit pátrání. Po rozd ělení hlídek se P ůlpán vypravil ur čeným sm ěrem k železni ční trati. Cestou zahlédl tajemníka Hoznauera, jak jede na kole po silnici od Rosic. Zavolal na n ěj, oba se zastavili a za hovoru o udání Fitzbauera se vydali po polní cest ě k trati. P ůlpán byl ve služb ě, měl tudíž uniformu, Hoznauer m ěl civilní oblek a bicykl. V Riegerov ě rozkazu zazn ělo, že mají prohledat malé lesíky v okolí Trnové. Ani jeden však v účinnost svého pátrání nev ěř ili a hlídka jimi byla vnímána, spíše jako formální záležitost. Jak P ůlpán poznamenává ve své výpov ědi, šlo jim o to, dostat se k železni ční trati a usadit se na náspu. Odtud byl dobrý výhled do blízkého okolí, ale hlavn ě šlo o dobrou výmluvu, jak se únavnému pátrání vyhnout.

399 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-2/9163, kart. 6, s. 109. Ve výpov ědi Bohumila Horáka, Pot ůč kova spolupracovníka, se objevuje datum 25. června 1942. V tento den však byla odeslána poslední depeše z Bohdašína do Londýna. Datum 25. června je nep řesné. 400 Tamtéž, Výpov ěď Anny Hájkové z 19. prosince 1946, s. 143. 401 Tamtéž, s. 156.

146 Procházejíc po jedné z cest, hovo řili spolu a P ůlpán pomohl Hoznauerovi a tla čil v levé ruce jeho kolo. Bylo krátce p řed p ůl dvanáctou 402 , když p řicházeli k jedné z dubin a všimli si ležící postavy. B ěhem krátkého okamžiku si ji z dálky prohlédli, ale nev ěnovali jí n ějakou pozornost, a čkoliv se k ní stále p řibližovali. Pot ůč ek p ři svém út ěku po čítal s převlekem, který by byl schopen dostate čně pozm ěnit jeho identitu. Oba strážmist ři vid ěli spící postavu, která nebyla obuta, kabát m ěla položený vedle sebe, pop ř. pod hlavou a ješt ě v těsné blízkosti ležely hráb ě. Práv ě zem ědělský nástroj p řisp ěl k tomu, že četníci považovali Pot ůč ka za odpo čívajícího sedláka, kterého cht ěli úpln ě minout a nev ěnovali mu zvláštní pozornost. Do tohoto okamžiku hráb ě Pot ůč kovu identitu chránily. Uv ědomme si, že od spat ření spá če až do tohoto okamžiku uplynulo pouze n ěkolik vte řin. Pot ůč ka, který odpo číval na pravém boku, tedy zády k přicházejícím muž ům, vzbudil ruch. Procitl, ale svému okolí též nev ěnoval velkou pozornost. Rukou si pro čísl vlasy a prot řel o či. Je možné, že čekal Hájkovou a rozespalý nebyl na nebezpe čí koncentrován. V tu chvíli na n ěho zavolal P ůlpán již s připravenou zbraní: „Z ůsta ňte ležet!“ nebo „ruce vzh ůru!“ 403 B ěhem vte řiny se Pot ůč ek vymrštil do kleku, šáhl po složeném kabátu a cht ěl vyjmout nebo dokonce vy ňal zbra ň. V tuto chvíli byl nato čený levým bokem a mírn ě zády k p řekvapenému P ůlpánovi, který až dosud považoval muže za neškodného. Hlavu obli čejem stále sklon ěnou ke kabátu na zemi prudce vymrštil levou ruku se zbraní sm ěrem k ob ěma muž ům. P ůlpán pouští kolo a s Hoznauerem od sebe odskakují, p řičemž bez zamí ření pálí „od boku“. Zasáhl Pot ůč ka ze vzdálenosti menší osmi krok ů n ěkolik centimetr ů nad levé ucho, p řičemž projektil vyšel t ěsn ě nad vn ějším koutkem pravého oka. 404 Soudní znalec nevylou čil, že byl parašutista oto čený obli čejem k ob ěma muž ům a b ěhem výst řelu reflexivn ě uhnul hlavou doprava, na čež byl zasažen. Mrtvola se sesunula na b řicho a ruce z ůstaly pod t ělem, jako by se Pot ůč ek ješt ě cht ěl zvednout. Odjišt ěná zbra ň mu vyklouzla z ruky, z ůstala ležet na levé stran ě t ěla, kabát m ěl mrtvý pod nohama. Vše nasv ědčuje tomu, že Pot ůč ek by neváhal svoji zbra ň použít. N ěkolik dní p řed tím ji použil i proti svým ochránc ům, pro č by tedy nyní m ěla nastat výjimka. Po prohledání mrtvého je ob ěma již jasné, že zast řelili hledaného Pot ůč ka. Jeho fyzický stav vykazoval velké vy čerpání. Nohy m ěl plné puchý řů a jevil se uštvaný. Není se

402 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-2/9163, kart. 6, s. 303. Dálnopis odeslaný K. H. Frankem vedoucímu bezpe čnostní policie Böhmovi ve 13. 34. Čas zast řelení parašutisty je ur čen na 11. 25 h. Protokol p řináší zajímavý pohled na událost, nebo ť vedoucí špi čky bezpe čnostní policie se domnívali, že na míst ě činu došlo k déle trvající přest řelce a Pot ůč ek ohrožoval své okolí dv ěma zbran ěmi. Zvlášt ě zd ůrazn ěn je Pot ůč kův zda řilý únik po řádkové policii a četnictvu z Kon čin, p řičemž se dostal až do bezprost řední blízkosti Pardubic. 403 Tamtéž, bez ozna čení stran. Protokol, který sepsal P ůlpán 3. července 1942. Dv ě zásadní informace jsou oproti dalším protokol ům odlišné. Za prvé poznali muži Pot ůč ka podle popisu oble čení již p ři p řibližování se k němu. Za druhé m ěl P ůlpán p řipravenou zbra ň v ruce. 404 Tamtéž.

147 čemu divit, že byl bosý, nebo ť tenisky, které n ěkde získal, mu byli malé a musel si je pro říznout až ke špi čce. 405 Našli též jeho doklady a zápisník se jmény a adresami, které pak Půlpán cestou k silnici rozkousal a sn ědl, a též pohodil kousky papír ů do obilí.406 Ješt ě sebral Pot ůč kovu zbra ň a ukazoval Hoznauerovi, že byla nabitá a odjišt ěná. Podle protokol ů je zat ěžko p řesn ěji odhadnout časový interval mezi rozhovorem Pot ůč ka a Hájkové a výst řelem z lesa. Trvalo-li by oh řátí mléka, p říprava oble čení a odchod patnáct minut, cesta p řes obec a zdržení se sousedkou dalších patnáct minut, dorazil by Pot ůč ek na místo p řibližn ě deset minut p řed četníky, nebo ť cesta z Trnové k remízku trvala rychlou ch ůzí patnáct až dvacet minut. Souhra náhod, která jeden život ukon čila a dva předur čila do komunistického lágru. Půlpán sedl na kolo a rychle ujížd ěl do Trnové a telefonicky hlásil Kremlovi na okresní ú řadovnu, že byl hledaný zast řelen. Rieger se o p řest řelce dozvídá též telefonicky od Kremla a vrací se zp ět do Trnové, kde se setkává s Půlpánem. Ten jej informuje o pr ůběhu st řetnutí a o nalezených poznámkách, které zni čil. Dává návrh, aby byl mrtvý ješt ě jednou prohlédnut než p řijede gestapo. P ůlpán čeká na gestapo a Rieger odchází do remízku. Zde vidí velmi rozrušeného Hoznauera. Znovu se jej ptá, zda –li bylo nutné st řílet a Hoznauer opakuje podobn ě jako P ůlpán, že parašutista na n ě (za)mí řil zbraní. 407 Oba muži pak mrtvolu v remízku znovu prošacují, ale další dokumenty již nalezeny nebyly. Patnáct minut poté přijíždí k místu Clages s řidi čem Schmecktalem, P ůlpán a Kreml. Po prohlédnutí mrtvoly vy ňal Clages náprsní tašku s patnácti až dvaceti fotografiemi a mrtvého identifikoval jako Jirku. Ješt ě poslal pro MUDr. Hrocha, kterého Schmecktal zastihl v Pardubicích a okamžit ě se spolu vrací na místo činu. Hroch však již jen konstatuje smrt. Odpoledne je mrtvola p řevezena do Prahy a druhého dne pitvána. Protokol u čin ěný s doktorem Hrochem, který se vedle Clagese a Schmecktala dostal na místo činu jako pátá, pop ř. šestá osoba, podporuje pravdomluvnost obou četník ů. V roce 1948 byl jeho protokol p řed soudem zmín ěn, ale jako jediný dosud žijící sv ědek, který byl na míst ě činu bezprost ředn ě p řítomen, nebyl p řizván. Rieger vzpomínal, jak nervózní P ůlpán p řed Clagesem opakoval, že Pot ůč ek na n ě mí řil zbraní, proto vyst řelil. 408 Pokud by P ůlpán a Hoznauer m ěli zájem zneškodnit vysoce nebezpe čného parašutistu, rozhodn ě by k němu nep řistupovali v těsné dvojici, která za prvé neumož ňuje navzájem se krýt, za druhé se stává nápadným a snadným ter čem st řelby. Nato byli oba p říliš zkušení.

405 Tamtéž, Výpov ěď MUDr. Jana Hrocha z 31. ledna 1946, s. 141. 406 Tamtéž, s. 163. 407 Tamtéž, Výpov ěď Karla Riegera bez datace, s. 27. 408 Tamtéž, s. 28.

148 Hoznauer navíc nebyl ozbrojený a zatýkat ozbrojeného parašutisty holýma rukama jej jist ě nenapadlo. Oba strážníci byli pak dvakrát vyslýcháni gestapem a Clages jim m ěl údajn ě nadávat, že parašutistu zast řelili úmysln ě.409 Clages ješt ě n ěkolikrát zd ůraznil, že m ěli chytit Tolara živého, protože mrtvola je gestapu k ni čemu. Karel P ůlpán byl 20. července 1942 pochválen velitelem po řádkové policie Riegem „za chrabré a odhodlané jednání p ři zneškod ňování nep řátelského padákového agenta v lese Trnava dne 2. července 1942“. 410 A dle výpov ědi Hoznauera byly jemu a P ůlpánovi p ředány vkladní knížky po 30 000,- K a Fitzbauerovi dokonce se 100 000,- K. Rieger se za svého pod řízeného postavil celou svojí autoritou. Tvrdil ve svých výpov ědích, že P ůlpán byl svým činem deprimován a žádal, aby návrh na jeho povýšení nebyl vyslyšen, což se také stalo. A peníze z ůstaly v původní výši uloženy až do konce války na spo řitelní knížce. Riegera se také ptal, co s nimi má u činit. Vkladní knížku v polovin ě roku 1945 p ředal vyšet řovatel ům. Hoznauer peníze postupn ě utrácel a to mu p ři posledním procesu hodn ě p řitížilo. Dostal však velmi dobré posudky o pov ěsti ze svého okolí. Mnohokráte jako p řední činovník obce pomáhal p ři maskování černého trhu a zatajování potravin. Kv ůli své činnosti byl pouhý měsíc p řed neš ťastnou událostí propušt ěn z věznice gestapa. Jednání obou muž ů bylo ovlivn ěno mnoha faktory. Jednali dle rozkazu a bez zjevné snahy u činit n ěkomu újmu na zdraví či dokonce smrt. Na Pot ůč ka narazili náhodou a sami se ocitli v ohrožení života. I kdyby se jim poda řilo Pot ůč ka zpacifikovat, co potom s ním? P ředat ho živého gestapu by mohlo znamenat zni čení mnoha dalších život ů a po válce jisto jist ě trest smrti. Nechat ho utéct a riskovat tím, že bude mluvit v jejich neprosp ěch, znamenalo podepsat si rozsudek smrti od gestapa. Nelze tvrdit, že by si všechny tyto faktory v okamžiku p římé konfrontace četníci uv ědomovali. A čkoliv by jmenované indicie mohly zavád ět k posouzení smrti Pot ůč ka jako zám ěrné vraždy nepohodlného člov ěka, nenasv ědčuje tomu p ředešlá a následující nápomocná činnost P ůlpána a Hoznauera, ani jejich psychický stav. Událost se jeví jako tragická souhra náhod, v níž osud nasm ěroval do jednoho okamžiku a na jedno místo t ři lidské životy. První výslech v osvobozeném Československu byl s Půlpánem u čin ěn již 3. června 1945. 411 Druhý pak 17. října 1945, který byl sou částí v procesu proti udava či Josefu Fitzbauerovi p řed Mimo řádným lidovým soudem v Chrudimi. 5. listopadu 1945 pak podává

409 Tamtéž, s. 178. 410 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 24/48 Karel P ůlpán, kart. 91, s. 212. Pochvala a finan ční odm ěna byly ud ěleny 20. července 1942. 411 Tamtéž, s. 104.

149 na P ůlpána trestní oznámení Jaroslav K ňourek, pod řízený druhého obvin ěného Josefa Hoznauera. P ůlpán je vyslýchán po t řetí 29. ledna 1946. 25. b řezna 1946 je proti n ěmu vedené trestní řízení zastaveno. Po čtvrté vypovídal p řed o čistnou komisí pro ve řejné zam ěstnance p ři Okresním národním výboru v Chrudimi 23. kv ětna 1946 412 . Protokoly se tém ěř neliší a o čistná komise stejn ě jako lidový soud neshledala v ůč i P ůlpánovi žádných výhrad. Pro Půlpána to však zdaleka nebyl konec. B ěhem dalšího procesu si pobyl P ůlpán v zajiš ťovací vazb ě mezi 25. červencem až 21. srpnem 1947 a op ět byl propušt ěn na svobodu bez záznamu v trestním rejst říku. Po Vít ězném únoru byla podle zákona č. 33/48 op ětovn ě otev řena řada p řípad ů z dob nacistické okupace, a čkoliv činnost mimo řádných lidových soud ů již byla ukon čena. Karel Půlpán byl zat čen 31. ledna 1948. Soudní lí čení proti n ěmu vedené se stalo fraškou a výsm ěchem jakémukoliv chápání práva. Mocní ú ředníci a soudcové usilovali o to, aby byli obvin ěni a odsouzeni ti, kte ří byli p ředur čeni stát se ob ětními beránky. Prokázání viny bylo postaveno na d ůkazech, které byly zám ěrn ě zkresleny. Hlavní sv ědek Jaroslav K ňourek byl dle tvrzení obžalovaného Hoznauera i dle tvrzení dalších sv ědk ů v ůč i jmenovanému zaujatý, nebo ť cht ěl získat jeho pozici na MNV. K ňourek též vystupoval jako zástupce Antonie Pot ůč kové, matky parašutisty, a napsal i úto čný článek do Práva lidu 19. dubna 1947. Obžaloba porovnává n ěkolik protokol ů, které byly mezi lety 1942 až 1947 s ob ěma muži zapsány. Zdá se, že „sloví čka ření“ dostalo navrch proti logickému uvažování, a čkoliv byla provedena „odborná“ expertiza dle pitevního protokolu z 3. července 1942. Hlavním argumentem obžaloby se tak stal pr ůst řel Pot ůč kovy hlavy, který prokazoval, že parašutista byl zasažen ze zadu, nebral však v úvahu pr ůběh konfliktu a reflexivní chování dvou st řelc ů – vycvi čeného parašutisty a školeného četníka. Záv ěr vyšet řovací komise tudíž p řisoudil Půlpánovi úkladnou vraždu, p ři které byl parašutista zasažen spící na pravém boku v klidu mí řícím P ůlpánem do hlavy. Hlavní lí čení trvalo od 20. zá ří do 21. zá ří 1948 a výsledkem bylo konstatování, že „P ůlpán jednal ve smyslu spravedlivé nutné obrany a nelze mu proto trestný čin, pro n ějž je obžalobou vinen po stránce subjektivní za vinu p řičítati. Nelze proto také Františku Hoznauerovi p řičítati spoluvinu a ú častenství na tomto trestném činu Karla Půlpána. Soud však nabyl p řesv ědčení, že v jednání obou obžalovaných spo čívá skutková podstata zlo činu proti státu podle § 3 retr. dekr., nebo ť oba obžalovaní úmyslnou horlivostí ve

412 Jednalo se o dekret ze 4. 10. 1945, č. 105 Sb. o o čistných komisích pro p řezkoumání činnosti ve řejných zam ěstnanc ů. Tomáš STAN ĚK, Perzekuce 1945 , Praha 1996.

150 výkonu služby parašutistu Ji řího Pot ůč ka – Tolara stíhali a Karel P ůlpán jej p ři tom usmrtil.“ 413 P ůlpán byl tedy odsouzen na p ět let a Hoznauer na dva roky t ěžkého žalá ře. Výpov ědi obou muž ů jako by nebyly vyslyšeny. A p řestože soud uznal jednání P ůlpána za oprávn ěnou obranu, byl četník uznán vinným z výkonu své funkce, a čkoliv n ěkolikrát zd ůraz ňoval, že ke st řetu došlo náhodn ě. Tvrdé opat ření bylo u čin ěno i proti Hoznauerovi, i když byl členem KS Č.

7.8.5 Poprava zat čených odbojá řů 2. července Druhý den (2. července – pozn. autora) p řišel do cely Körber s několika chodba ři a dv ěma knížkami, do kterých zapisoval transport – i na smrt. (…) (Palouš – pozn. autora) Stál nerozhodn ě s cigaretou v ruce, kterou mu podal vrchní SSman Körber jako cigaretu smrti a kterou mu i s úsm ěvem zapálil. (…) Kamarádi, vykou říte ji se mnou. Je to cigareta smrti. Kamarádi, na rozlou čenou, no, vždy ť jsme p řece chlapi, nehrejme komedii. (…) Náhle usedne na kavalec a říká lítostiv ě: Všecko to, kamarádi, selhalo. D ělali jsme veliké p řípravy. M ěli jsme zprávy, že se blíží konec. Atentát m ěl být signálem k revoluci. M ěli jsme již i zjednány lidi, kte ří budou v ěšet zrádce, a takhle to skon čilo. (…) (hovo ří Andrle – pozn. autora) Chci navazovat na poslední v ětu, ale v tom zahr čela auta. Mnoho aut. Bylo to 2. července 1942, v poslední den stanného práva. Již odpoledne byl v robotárn ě mezi SSmany veliký ruch. Byli povoláni i ti, kdo měli volno a v plné zbroji. Nyní se otevíraly dve ře cel a z nich vycházeli muži i ženy a po schodech do připravených aut. Stojíme v cele zamlklí a zasmušilí, hovor vázne a ustává. Těžké kroky se blíží. To jsou pro mne, p řeruší dusivé ticho Palouš. Stavíme se rychle do fronty, dve ře se již rozlet ěly a SSman Pilar, rozrušený, s archy v ruce, vyvolává jména. Hlas se mu t řese: Alvín Palouš! Stál vedle mne a podal ruku u čiteli Richtrovi. Vystupuje z řady a tiskne ruku mn ě. Obrací se k naší front ě: A ť žije Československá republika, hanba vrah ům! (…) (Pilar k řičí – pozn. autora) Josef Š ťulík! Je na vedlejší cele, hlásí poštmistr Doležal. (…) Š ťulík, Šorm, slyšíme za dve řmi jeho (Pilar ův – pozn. autora) hlas. Celá chodba se plní řadou kamarád ů. Links um! Zazní ješt ě a pak kroky po chvíli ztichají po schodech. Dole křik, smích, hlasy mužské i ženské. Kdosi necht ěl do auta. Nadávka. Je tam násilím vhozen. Ze zm ěti hlas ů slyšíme výsm ěch gestapáka: Dobrou noc, páne! Auta hr čí, díváme se oknem, uhýbají na křižovatce k Záme čku. Je jich mnoho, vydechuje poštovní adjunkt Vodseďálek. (…) D ěde ček

413 Tamtéž, s. 38.

151 Pelikán se již n ěkolikráte ptá, co to znamená. Čeká marn ě na odpov ěď . Kde je m ůj ze ť Š ťulík? Naléhá znovu a znovu. Odpovídáme vyhýbav ě.414 Pro č ale gestapo nenechalo zast řelit i Pelikána? Nev ěděl nic? Nikdo o n ěm, jako o „spoluviníku“ nehovo řil? Pro č ho nechali deportovat do koncentra čního tábora? Vid ěl asi až příliš mnoho z jednání gestapák ů a poznal až p říliš dob ře pom ěry ve v ěznici. Propustit jej zp ět na svobodu tedy nep řicházelo v úvahu. V myšlení gestapa by mohl informovat domn ělé spolupracovníky o metodách, jež jsou proti obvin ěným praktikovány. Na druhou stranu muselo tedy gestapo uznat jeho nevinu v tom, že byl pravd ěpodobn ě pouze pasivním pozorovatelem. Stejn ě tak museli být ohodnoceni i zbývající, kte ří nem ěli být ihned zabiti – Františka Pelikánová, Marie Š ťulíková, Václav Š ťulík a R ůžena Štulíková. T ěmto čty řem byl ur čen vyhlazovací tábor Osv ětim – B řezinka. Obvin ěné m ůžeme rozd ělit do n ěkolika kategorií. Všichni Ležá čtí (krom ě d ětí) zat čení 24. června byli pravd ěpodobn ě zast řeleni ihned – výstraha a demonstrace síly, aktivní účastníci zast řeleni 2. července – říští nep řátelé, pasivní nebo úpln ě nev ědoucí ú častníci byli ur čeni k deportaci. Ale jen František Pelikán byl deportován do Buchenwaldu a částe čně díky tomu válku jako jediný p řežil. Pro č jeho žena Františka šla do Osv ětimi? Stejné pro č v ězí i nad rozd ělením manželského páru Š ťulíkových. Václav byl popraven 2. července, jeho žena zem řela až o n ěkolik m ěsíc ů pozd ěji v osv ětimském koncentra čním tábo ře. Rodina Karla Svobody byla zachována v po řádku. Gestapu v ůbec nešlo o pochytání všech provinilc ů a pomaha čů p ři atentátu. Šlo o rozrušení hlavních částí skupiny. Svým zp ůsobem byli nacisté dosti dezorientovaní, nedokázali ur čit podíl viny, pokud se o to v ůbec pokoušeli. Proto pot řebovali vzbudit dojem „dokonalé“ represivní akce na základ ě práva nejen v široké ve řejnosti, ale hlavn ě uvnit ř odbojových skupin. Lidice totiž zap ůsobili pouze zven čí, tzn. na českou a sv ětovou ve řejnost. Vnit řní struktura ležácké a pardubické v ětve Bartošovy skupiny po této d ěsivé události z ůstala nedot čena. Velmi d ůležitá skute čnost je, že 2. července byli zast řeleni všichni blízcí spolupracovníci Bartoše, Val číka, Tolara a s ním spojené Libuše. P římo z okolí této vysíla čky to byli Karel Svoboda, Josef Š ťulík, Jind řich Švanda a jeho žena Františka Švandová, František a Jind řich Vaškové. Mezi t ěmito jmény však chybí dv ě velmi podstatná: Vincenc Bureš a Miloš Stantejský. Ti byli popraveni již 24. června. Je nasnad ě se domnívat, že celé vyvražd ění Ležák ů byla ze strany gestapa narychlo a bez d ůkladné p řípravy provedená akce. Zat čení neposkytli podstatné informace, protože d ůležitá spojka Bureš se k výslechu a vlastn ě

414 Tamtéž, ro čník II, č. 27, s. 3.

152 i mu čení v ůbec nedostal. Pokud by práv ě tento člov ěk promluvil, mohl by teoreticky udat ješt ě obsáhlejší sí ť spolupracovník ů, která mu dodávala, v období p řed p říchodem parašutistů, letáky a protinacistické materiály, v četn ě zbraní. Vždy ť to byl práv ě on, kdo je z Chrudim ě a Pardubic dovážel svým autobusem a kdo také pozd ěji vezl vysíla čku a nové zprávy od spojek z Pardubic. Úloha Stantejského není ješt ě uspokojiv ě vysvětlena. Víme, že zajiš ťoval pro Pot ůč ka-Tolara náhradní sou částky do vysíla čky a zna čně tak pomáhal zajiš ťovat její provoz. Gestapo se také intenzivn ě zajímalo o mlyná řského u čně Pavliše. Avšak tento zájem byl jen krátkodobý. Zanedlouho o n ěj naprosto ztratilo zájem. Díky tomu byl jediným obyvatelem Ležák ů, který vypálení p řežil, nebyl ani vyslýchán, ani fyzicky trýzn ěn. Pokra čujme ale dále. Cesta „odsouzených“ ze Zemské donucovací kancelá ře k Záme čku trvala vozy kolem p ěti minut. Na dvo ře byli všichni vyhnáni z aut do sklepa. Op ět nastupují seznamy a s nimi zkomolené čtení jmen. Op ět zb ěsilý b ěh mezi stromy, za číná se stmívat, v zádech pln ě ozbrojený gestapák, a ne jeden. Povely. Není jim rozum ět, jsou německy. Náhle se vybíhá z lesa do písníku. P římo vp ředu stojí d řevené k ůly. Vpravo na náspu se baví, cynicky sm ějí nebo jen pozorují gestapáci s manželkami. D ůkladné p řivázání, ješt ě páska na o či, povel, poprav čí četa, poslední české výk řiky opovržení…řezavá bolest, tma. Zápis Jaroslava Charypara: „2. července bude pro m ěsto Pardubice a jeho ob čany pro věč né časy dnem smutku a vzpomínání na dobré ob čany a v ěrné dcery a syny českého národa. Tohoto dne na popravišti u Záme čku padlo 42 hrdin ů – z toho 22 ob čan ů pardubických. To byla ta ohlašovaná „velká dávka“. Byl jsem sv ědkem toho, když n ěkteré odvád ěli na popravu. Všichni šli hrd ě a state čně, ani p řed smrtí neukázali svým vrah ům slabost. Jen dr. Barto ň byl zlomen, nebo ť v ěděl, že p řed n ěkolika okamžiky zavraždili jeho ženu. I sami katané, kte ří již řadu let provád ěli toto řemeslo, mluvili o state čnosti t ěchto lidí s obdivem mezi sebou. A tak jsem zaslechl, že paní Žvá čková p řed smrtí volala: „A ť žije Anglie, Beneš, Československá republika!“ a poru čík Vaško: „Nechci zavázat o či, a ť vidím svoje vrahy!“ I tito lot ři jej nazvali hrdinou. Pak dozn ěly výst řely a nastal m ůj strašný úkol. V té hromad ě zpletených zkrvácených a znetvo řených 42 t ěl bylo tolik lidí, jež jsem tak dob ře osobn ě znal. Stál jsem tu nad nimi v němém pohnutí sám jediný z lidí, docela sám, nebo ť t ěch šest pomaha čů , kte ří se práv ě vrhli k mrtvým, aby je házeli do vozu, to nejsou, to nemohou být lidé, ti nesmí nikdy býti

153 nazýváni slovem člov ěk a lidé. Jednou musí p řijít trest, ne pomsta, ale spravedlivý, tvrdý trest. Bože dej, a ť nete če už potoky drahá česká krev! Bože dej, a ť jsme všichni silni!“ 415 František Dalecký : „Nejhrozn ějším dnem byl 2. červenec, kdy bylo p řivezeno 42 osob, většinou ob čan ů Pardubic. P ři zpopeln ění bylo p řítomno také gestapo z Prahy a mezi přivezenými 42 ob ětmi jsem zcela ur čit ě poznal Arno Koš ťála, dr. Žvá čka a jeho manželku, ing. Palouše a jeho ženu, dr. Barton ě, Ant. Bartošovou, odborného u čitele Janá čka a jeho manželku, pí. Hlad ěnovou, oba bratry Vaškovi, p. Tyce, sl. u čitelku Junkovou, inspektora Hebkého, pana Pištoru z Pardubic, Chrbolku z Mětic, starostu Josífa a pana Myklí čka z Opatovic a Lu ďka Maturu z Pardubic-Svítkova. Ostatní mrtvé nebylo možno poznati, nebo ť jejich obli čeje byly pot řísn ěny krví a byly znetvo řeny po týrání. Snažil jsme se alespo ň u n ěkterých známých zjistiti podrobn ější popis a vím, že dr. Žvá ček m ěl čty ři st řelné rány, obli čej pot řísn ěný krví, pí Žvá čková t ři st řelné rány se zásahem nad pravým okem a modrozelenou bouli od rány uhozením. Přítomný gestapák polské národnosti vypráv ěl, jak prý se tato žena state čně chovala a že volala: „A ť žije republika, a ť žije Beneš!“ U čitelka Junková m ěla obli čej zakrvácený, levou ruku vykloubenou, t ři st řelné rány, prsa a hlavu pohmožd ěné. Ing. Palouš n ěkolik st řelných ran, prsa, bok a obli čej pot řísn ěný krví. Jeho manželka m ěla t ři stelné rány, zakrvácený obli čej a zasaženou hlavu. U čitel Janá ček m ěl t ři st řelné rány, obli čej zakrvácený a poran ěnou hlavu, pravd ěpodobn ě p ři dopadu na zem. Dr. Barto ň m ěl ránu nad pravým uchem, t ři st řelné rány, obli čej pot řísn ěný krví a hlinou, o či pootev řené. Starosta Josíf z Opatovic m ěl n ěkolik st řelných ran, obli čej pot řísn ěný krví, levou ruku vykloubenou a zasažené b řicho i prsa. Jediná paní Hlad ěnová byla ve stavu naprosto normálním, takže se zdálo, že nebyla v ůbec zast řelena. Teprve po odlákání gestapák ů se mi poda řilo zjistiti, že má st řelnou ránu v srdci, avšak jiné známky násilí nebyly patrny. Inspektor Hebký m ěl n ěkolik st řelných ran, obli čej zalitý krví a ránu za pravým uchem. Ostatní mrtví byli zasaženi v různých částech t ěla, m ěli často i p ět st řelných ran a mimo to byli st řeleni do týla, což potvrdil i p řítomný gestapák. Popel op ět odvezl šofér Mikisek.“ 416

7.9 Udání 7.9.1 Člen APF Karel Andrák Karel Andrák byl od roku 1932 do 1. ledna 1936 organizovaným fašistou 417 a posléze až do jejího rozpušt ění členem Československé strany živnostenské 418 . Na za čátku kv ětna 1942 se

415 Ladislav ŠÍMA, Ležáky , s. 81. 416 Ladislav ŠÍMA, Ležáky , s. 82. 424 Tamtéž, s. 18. 425 Tamtéž, s. 43. K činnosti této strany budeme blíže hovo řit v kapitole týkající se vedoucího APF Bed řicha Opletala, jenž m ěl také sv ůj podíl na vypálení obce Ležáky.

154 přihlásil do profašistické organizace APF 419 , ale nebyl nikdy p řijat za právoplatného člena. Jako d ůvod p řihlášení se k tomuto hnutí uvedl, že tak u činil z nad ěje, že mu pom ůže k zamezení uzav ření jím najatého lomu ve Vrb ěticích – sousední vesnici Ležák ů. To byl hlavní d ůvod, který zd ůraznil v polovin ě roku 1945 p ři prvním výslechu. Zám ěrn ě zde zd ůraz ňujeme tento výslech a časový údaj, nebo ť d ůvody svého vstupu do APF v pr ůběhu procesu m ění až do absurdních tvrzení a doznání jím samotným uvedená popírá. Je p říkladem konjukturalisty snažícího se politickým manévrováním vyt ěžit z dané situace maximum. Po p řihlášení k APF se snaží, aby o n ěm jeho vedoucí v ěděli. Za číná se tak osobní tragédie muže, jenž se hlavn ě z majetkových d ůvod ů stává nacistickým spolubojovníkem a udava čem první t řídy. V první fázi své činnosti, tedy v období nezávazných kontakt ů s APF a v po čátku svého členství v letech 1940-1942, p ředstavuje ten nejnebezpe čnější typ udava če. On je tím relativn ě nenápadným pozorovatelem, který vy čkává. Soused, který dob ře zná své okolí, a jenž je po ur čitou dobu relativn ě neškodný, avšak čeká na svoji p říležitost. Tento zdánlivý odstup od denuncianství však udrží pouze několik m ěsíc ů, než pozná, že okolí jeho z po čátku nenápadné fašistické a ziskuchtivé názory p řestává respektovat. Pak již otev řen ě hledá souputníky. Nelze u n ěho, stejn ě jako u v ětšiny udava čů , identifikovat pouze jeden motiv k sepisování udání. Svoji úlohu zde hraje politická vypo čítavost, získání pop ř. ochrana vlastních hmotných statk ů a osobní neshody se svým okolím. Zvažuje výhody a rizika, která se mu vstupem mezi denuncianty nabízí a p ři vále čné situaci jara 1942 a dostupných informacích se jeho názor za číná vyhra ňovat. Zdá se, že kone čným rozhodnutím mu bylo uzav ření lomu, jehož byl vlastníkem. Stup ňuje svoji aktivistickou činnost až k pozici spolupracovníka pardubické bezpe čnostní služby SD a od roku 1944 též člena a funktioná ře České ligy proti bolševismu a organizátora sch ůzí tohoto hnutí v obci Tisovec. Pro č je tento udava č pro nás tak d ůležitý? Byl to on, kdo sepsal dopis ozna čující ležácký mlýn za místo protistátního odporu, a kdo jej spole čně s Holfeuerem odeslal na pat řičné ú řady, pop ř. Opletalovi do Sezemic. Soud o existenci a obsahu nepochyboval. Nejasné však z ůstává p řesné datum dopisu a jeho adresát, a čkoliv bylo v rozsudku datum odeslání ur čeno do m ěsíce června 1942 a p řed zni čení obce, tj. 24. června 1942. Vliv dopisu pak již nehrál takovou úlohu, nebo ť skutková podstata trestního činu byla spáchána samotným pokusem o udání.

426 Tamtéž.

155 Karel Andrák 420 byl 17. července 1945 421 , na žádost okresního soudu v Chrudimi zadržen v míst ě svého bydlišt ě v obci D řeveš strážmistrem Pavlíkem velitelem četnické stanice ve Vrbatov ě Kostelci. Podn ět k prošet ření jeho osoby dali ú častníci sch ůze obecního národního výboru v Tisovci dne 29. kv ětna 1945. Stal se d ůvodn ě podez řelým ze spolupráce s německými okupanty, z členství ve fašistických organizacích a udava čství. Ovšem udava čský dopis osady Ležáky nebyl nikdy nalezen. Jeho existence však byla u soudního přelí čení prokazována a prokázána n ěkolika sv ědky, a p řiznána též samotným pisatelem. Vliv a ú činek udání na vypálení Ležák ů je dodnes neúpln ě osv ětlenou otázkou. Na základ ě dostupných sv ědectví se pokusíme vytvo řit alespo ň částe čnou rekonstrukci obsahu jmenovaného dopisu, času a místa jeho odeslání, jeho ú činek na pardubické gestapo a v neposlední řad ě i charakterový profil Andráka a jeho d ůvody k bohaté denunciantské činnosti. Pr ůběh vyšet řování nám poskytuje zajímavý pohled na taktiku, kterou konfident zvolil a postupn ě rozvíjel, aby se vyhnul potrestání. Pat ří k ní i snaha p ředložit vyšet řovatel ům hlavní motiv udání, čímž bylo pln ění povinností v ůč i hnutí. Udava č se tak snažil p řenést svoji osobní zodpov ědnost na zodpov ědnost celé organizace s níž se cítil být ideologicky spjatý a které snad i v ěř il. Nepodce ňujme i možnost vyrovnání osobních ú čtů s některými ú častníky ležáckého odboje. Jak se zdá, p řekrýval udava č svoji osobní mstu pláštíkem politického p řesv ědčení a zmi ňovanou zodpov ědností v ůč i ideologii. Zásadní chybný krok, jímž bylo jeho úplné doznání p ři prvním výslechu, se mu již nepoda řilo zast řít, natož pak vzít zp ět. Andrák je prvním, nejníže postaveným a tím tedy základním článkem řet ězce udava čů , z jehož popudu oznámení vzešlo. Ukazuje se nám tak jeden z mnoha možných informa čních kanál ů, kterým proudily denuncia ční zprávy do rukou okupa čních orgán ů. Z výslech ů obvin ěného, Holfeuera 422 a Opletala se nám rýsuje Andrákova motivace ke vstupu do APF, kterou bylo znovuzískání výše jmenovaného lomu. Hned po svém oficiálním vstupu do organizace se snaží vzbudit dojem spolehlivosti a také vykazovat ve správné mí ře „činnost“. Jeho aktivistická podpora režimu se v pr ůběhu dvou let natolik zradikalizuje, že se stane řádným členem SD a ve řejným činitelem Protibolševické ligy. Z nenápadného přívržence APF v roce 1939, kdy figuruje pouze mezi „kamarády“, kte ří si koupili Opletalovu

420 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS Chrudim 826/46 Karel Andrák, kart. 67, s. 18. 421 Tamtéž, s. 19. Zajímavostí z ůstává, že Andrák byl p řevzat strážmistrem stejné četnické stanice, jejíhož bývalého velitele Karla Kn ěze mnohokráte udal pro podez ření z odbojové činnosti. 429 Tamtéž, s. 43, protokol s Karlem Andrákem (v četn ě konfrontace s Otakarem Pavlasem), 18. července 1945. 422 NA, MV-L, sign. C 6178, kart. 6, Výpov ěď Karla Holfeuera z 19. července 1945, bez stránkování.

156 „Teorii náboj ů“, se v roce 1942 stává členem APF a do roku 1945 místním vedoucím „Ligy proti bolševismu“ a starostou v Tisovci. Jeho kariéru ukon čil až konec války. U podez řelého se v pr ůběhu procesu výrazn ě m ění pocit viny, jenž v prvním řádku prvního protokolu vyjád řil následovn ě: „Cítím se částe čně vinným.“ Také toto vyjád ření se v pr ůběhu a obzvlášt ě ke konci procesu snaží všemi možnými postupy, jak ješt ě uvidíme, zleh čit, nebo dokonce oto čit ve sv ůj prosp ěch. Na tomto míst ě je nutno citovat část jeho výpov ědi, která se stala klí čovou pro celé vyšet řování: „Doznávám, že jsem p řed vypálením Ležák ů navštívil Holfeuera Karla okr. vedoucího v Blatn ě u Hlinska, kterému jsem hlásil zprávu ohledn ě ležáckého mlýna. Tato zpráva obsahovala tvrzení, že do ležáckého mlýna přijelo velké auto, že se z tohoto auta skládají n ějaké bedny, že jsou podez řelé. Mimo to jsem věděl, jak se mluvilo po celých Ležákách a okolí, že se tam soust řeďuje protistátní činnost, dále jsem nadiktoval do onoho dopisu Holfeuerovi, že ve mlýn ě se scházejí n ějací lidé, kte ří poslouchají cizinu. P řesn ě se již nepamatuji na zn ění dopisu avšak tak [,] jak jsem to diktoval, Holfeuer dopis napsal, dal do obálky, napsal adresu na Bed řicha Opletala v Sezemicích a šel jsem i s Holfeuerem do Hlinska až k pošt ě, kde to dal Holfeuer n [a] poštu. V ěci ohledn ě Ležák ů, zejména, že se tam soust řeďuje odboj byly známé, mluvilo se o nich, totiž se o nich šuškalo, ale v ědělo to hodn ě lidí. Ten dopis, který Holfeuer sepsal dle mého diktátu, jsem také svým jménem podepsal…“ 423 Tedy výpov ěď m ůžeme shrnout tak, že bez jakéhokoliv zapírání p řiznává Andrák sv ůj hlavní podíl na vytvo ření dopisu, jeho odeslání a cituje i obsahov ě p řibližnou podobu základní informace. Sou časn ě se poznámkou o „šuškání“ a podez ření vícera lidí o protistátní činnosti ležáckých pokouší alespo ň nepatrn ě odvést pozornost od své osoby i na další potenciální udavače. Pravdou z ůstává, že podez ření, které panovalo mezi d ělníky okolních lom ů a obyvateli Mi řetic na chování Kn ěze, Švandy nebo Svobody, m ůžeme prokázat pomocí písemných pramen ů i díky metod ě „oral history“. Důležitým faktem je, že na obsah dopisu a p řibližnou dobu jeho odeslání si vzpomíná i Holfeuer. Text za číná výmluvn ě: "Tenkrát ješt ě nebyly Lidice. Pamatuji se, že Andrák s hlášením p řišel odpoledne. Říkal, Karle, v čera ve čer ve mlýn ě v Ležákách bylo n ějaké auto, asi z Pardubic, že n ěco skládalo, a že tam bude asi skladišt ě st řeliva. A že v tom moment ě jak to skládali, že tam byl četník z Vrbatova Kostelce. Také n ěco říkal asi v tom smyslu, že n ěkdo mu říkal n ěco v té hospod ě v D řeveši [pravd ěpodobn ě má na mysli Andrákova p řítele J. J. Poláka – pozn. autora] . Vypadalo to jako proti Říši. N ěco velikého. Povídal to hezky dlouho. Říkal, že ve mlýn ě poslouchal cizí rozhlas Londýn. Že do mlýna docházely n ějaké osoby, že se

423 Tamtéž.

157 tam n ěco velkého p řipravuje. Že chodili také lidé na rozhlas. Říkal bedni čky se st řelivem. Že je to hnízdo odporu a odboje proti Říši. Na to řekl, že se to musí hlásit do úst ředí, že je to důležité, že je to protistátní. (Cht ěl, aby APF mu pomohla k živnosti).“ 424 Snad ješt ě krut ější je dodate čné udání mlyná řského u čně Pavliše, který byl dle Andrákova oznámení vinen tím, že vraždu obyvatel p řežil 425 . K Ležák ům se vztahují ješt ě t ři další d ůležitá oznámení, kterými se soud v procesu proti Andrákovi intenzívn ě zabýval. Tím prvním je udání na „kyti čky“ 426 . P ři jedné ze svých mnoha cest p řes již vypálené Ležáky v roce 1943 si Andrák povšiml, že v rozvalinách domku brat ří Sýkorových, t ěsn ě u silnice, leží „kyti čky“ karafiátu a macešek. Zdrobn ělým výrazem cht ěl docílit jasného popisu, že se nejednalo o pukety, nýbrž o svazek lu čního kvítí, které někdo z úcty ke zmizelé rodin ě položil k ruinám zni čeného obydlí. Oznámení u činil p ři své nejbližší cest ě do Pardubic p řed Pavlasem, zam ěstnancem SD, a p řed zástupcem vedoucího pardubické služebny SD Rudolfem Kintschlem. Sám událost komentuje takto: „V ú řadovn ě SD jsem (…) sd ělil, že když jsem jel p řes Ležáky na kole do Nasavrk, že jsem vid ěl v rozvalinách domku u silnice vlevo ležet kyti čku, že tam lidé chodí jako celé procesí, a že je jich tam v ned ěli tolik jako o pouti.“ 427 Andrák se op ět zcela z řeteln ě ozna čuje za informátora, který na v ěc dokonce osobn ě a p římo upozornil okupa ční ú řad. O n ěkolik dní po tomto oznámení vyšet řoval p řípad sám vedoucí pardubické služebny SD Kurz a p ři své cest ě do okolí Ležák ů se se svým řidi čem-tlumo čníkem Neuhauserem 428 u Andráka zastavil. To dle Neuhausera, československými ú řady po válce zadrženého, zp ůsobilo Andrákovu rozmrzelost, snad až roz čilení, nebo ť se obával, že by ho mohl n ěkdo ze soused ů podez řívat ze styk ů s Němci. Chybou Kurze totiž bylo nejen to, že nechal zaparkovat v ůz p řed Andrákovým domem, ale i to, že udání na „kyti čky“ za čal řešit ješt ě venku na dvo ře429 . Jak se však zdá z různých výpov ědí soused ů430 , v obci panovalo v roce 1943 ur čité podez ření Andrákovy udava čské spolupráce s okupanty, nikdo si však nepovšiml jakýchkoliv ve řejných sympatií k Třetí říši. Nicmén ě bylo známo, že Andrák s ur čitou dávkou horlivosti navšt ěvuje fašistické sch ůze. 431

424 Tamtéž, bez časové údaje sepsání protokolu. 425 NA, MV-L, sign. C 6178, kart. 6, Výpov ěď Bed řicha Opletala z 20. července 1945, bez stránkování. 426 Výraz „kyti čky“ se objevuje v celé řad ě dalších protokol ů týkajících se tohoto udání. To je d ůvodem, pro č ho zachováme k ozna čení dané části udání. 427 Tamtéž. 428 Tamtéž, s. 126. 429 Tamtéž, Výpov ěď Otakara Pavlase z 17. července 1945, s. 16. 430 Tamtéž, Výpov ěď Ladislava Zvelebila z 19. července 1945, s. 20; Výpov ěď velitele četnické stanice ve Vrbatov ě Kostelci prap. Pavlíka z 11. června 1945, s. 34; Výpov ěď Františka Kropá čka z 23. července 1945, s. 23. 431 Tamtéž, Výpov ěď Františka Kropá čka z 23. července 1945, s. 24.

158 Další Andrákovo udání by v případ ě jeho nepošramocené d ůvěryhodnosti u APF a SD mělo katastrofální následky pro široký okruh odbojá řů . Z jeho výpov ědi je patrné, jak vynikající m ěl pozorovací schopnosti, jak dob ře znal pom ěry v ležácké odbojové bu ňce a do jaké míry dokázal svá zjišt ění spojit v obdivuhodn ě p řesný odhad vztah ů a kontakt ů strážmistra Kn ěze s další sítí odbojá řů uvnit ř i vn ě Ležák ů. Nebýt toho, že Pavlas a ostatní úředníci SD považovali Andrákova udání za p řehnaná, ne-li vymyšlená, vyžádala by si další desítky zat čení a zni čení mnoha lidských život ů. Citujme Andráka: „Doznávám, že jsem vícekrát říkal ú ředníku SD Otakaru Pavlasovi a také možná v úřadovn ě SD v Pardubicích o Kotábovi od české kriminální policie a Josefu Polákovi z Dřeveše, že oba jmenovaní m ěli nějakou ú čast na spojení s ilegální organisací v Ležákách s vrch. stržm. Kn ězem, který m ěl míti ukrytou vysíla čku gestapem nenalezenou a který se rad ěji zast řelil, aby nebyl gestapem přinucen k přiznání vysíla čky.“ 432 Pavlas si toto udání pamatoval a v tém ěř totožném zn ění jej uvedl p ři výpov ědi také 433 . Vedle této informace vyslovil udava č i domn ěnku o kontaktech Kotába a Poláka u n ěmeckých ú řad ů a na ú řadu práce, díky kterým se jim da ří adepty na práci v Říši zam ěstnat v míst ě bydlišt ě, pop řípad ě na území Protektorátu. 434 S udáním na oba výše uvedené muže souvisí i upozorn ění na styky a podporu vdovy po zast řeleném strážmistru Kn ězovi, které opakovan ě poskytoval SD. Ve své výpov ědi i sám p řiznává tento trestný čin 435 . Andrák poslední udání u činil na Poláka ješt ě v únoru 1945. Takové chování je pon ěkud rozporuplné. Bu ď by sv ědčilo o jeho naprostém podcen ění vále čného vývoje nebo o jeho jistot ě, že proti n ěmu neexistují žádná sv ědectví pron ěmecké činnosti. Tuto druhou možnost bychom s ohledem na po čáte ční zmatené výpov ědi obžalovaného považovali za nepravd ěpodobnou. Je však dost dob ře možné, že udání která činil tém ěř na sklonku války, byla sou částí postupn ě uskute čň ované strategie. Tím se dostáváme k t řetímu výraznému bodu obžaloby. Je jím vedle udání Ležák ů (v četn ě Kotába a Poláka), „kyti ček“ ješt ě jeho jmenování do čela správní komise v obci Tisovec na konci února 1945 436 . Obecnímu zastupitelstvu byl tento krok „Reichsauftragverwaltung“ nepochopitelný, jelikož na dosavadního starostu nebyly podány žádné stížnosti. 437

432 Tamtéž, s. 43. 433 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS 875/46 Otakar Pavlas, kart. 73, s. 17. 434 Tamtéž. 435 Tamtéž, s. 43. 436 Tamtéž, Výpov ěď Pavlíka z 11. června 1945, s. 34. Andrákovo jmenování do čela správní komise bylo uskute čněno 27. února 1945. 437 Tamtéž.

159 Z prookupa ční politické činnosti vyplývá Andrákova snaha o stále vyšší společenské postavení v obci. Protože APF nesplnila jeho o čekávání vzestupu spole čenského statutu, stává se Andrák v březnu 1944 členem Ligy proti bolševismu 438 , ovšem nep řerušil své kontakty na Pavlase v SD a Opletalovu APF, což již bylo ve řejn ě známo. To mu však nesta čí a pokouší se na základ ě své politické pron ěmecké aktivity zastupovat i významné místo v obci. Z postavení loma ře a „starosty“ tak získává pravomoc kontrolovat potravinové p říd ěly – přídavkové lístky na chléb, potvrzení na uhynulá zví řata (jež byla poražena „na černo“), porážkové listy atd. Této skute čnosti využívá prokazateln ě ke zlepšení zásobování potravinami řady obyvatel. Nakolik se jedná o naprosto nezištnou pomoc a nakolik o taktické „pojišt ění“ své pov ěsti do budoucna, se jen obtížn ě rozlišuje. T ěžko však v ěř it, že by Andrák takový krok, jakým p řijetí zodpov ědnosti za fungování obce bylo, ud ělal bez d ůkladného předchozího promyšlení všech výhod (a nevýhod), které s sebou funkce p řináší. Pod dojmem jeho amorálního jednání v případ ě Ležák ů se i pomoc soused ům jeví jako vypo čítavý krok. Ve stru čnosti jsme p ředstavili podmínky, za kterých se za čalo odvíjet více jak ro ční soudní řízení, které bylo napln ěno vzájemným svalováním viny mezi Karlem Andrákem, spoluobvin ěným Karlem Holfeuerem, Janem Josefem Polákem (posléze pro nedostatek důkaz ů propušt ěným) a Otakarem Pavlasem. Z části do procesu m ěl možnost zasáhnout i vedoucí APF Bed řich Opletal.

7.9.2 Pr ůběh vyšet řování Vyšet řovatelé se zabývali a priori dopisem, který m ěl Andrák s Holfeuerem sepsat a jehož obsah je částe čně výše citován. To je jeden z důvod ů, pro č byli oba pánové vyšet řováni ve spole čně vedeném procesu. Dopis se stává d ůležitým d ůkazem v obvin ění proti čty řem osobám – Andráka, Holfeuera, Pavlase a Opletala. V pr ůběhu šet ření 439 dochází k nápadné zm ěně významu udání, kdy Andrák za číná zpochyb ňovat jeho vytvo ření p řed (!) vypálením Ležák ů. Ono psaní m ělo být odesláno dle Andrákovy verze až p řibližn ě 14 dní po zni čení osady. Pokouší se tím rozrušit nejd ůležit ější část obžaloby, která po čítá s přímým ú činkem udání na zni čení obce. To se mu neda ří, nebo ť vyšet řovatelé se snažili získat informace i od zadržených gestapák ů. A v případ ě Schulzeho byli úsp ěšní. Ten totiž doznal, že „ješt ě p řed atentátem na Heydricha p řišla na gestapo písmená zpráva, bu ď p řes SD nebo od n ějakého konfidenta, že velký nákladní automobil, /: 6 kolová Tatra:/ dováží velmi často do Švandova mlýna na Ležáky t ěžké bedny a zbran ě. Tohoto p řípadu se ujal taj. Gestapa v Pardubicích

438 Tamtéž, Opis Andrákovy p řihlášky do Ligy proti bolševismu ze dne 15. b řezna 1944, s. 78. 439 Tamtéž, s. 56, protokol s Karlem Andrákem, 31. 10. 1945.

160 Linsel, který ve vyšet řování uvedené v ěci nem ěl úsp ěchu. Na posledn ě uvedenou skute čnost se dob ře pamatuji a dovedu si dob ře vzpomenouti, že se jedin ě vyšet řilo, že nákladní automobil měl být vlastnictvím kamenoloma ře Vaška z Ležáků“440 . Andrák ův p řítel J. J. Polák up řes ňuje p řibližnou dobu odeslání dopisu: „Naposledy jsem mlel u Švandy asi koncem kv ětna (…). Pamatuji si ur čit ě, že dávno ješt ě p řed posledním mletím jsem říkal Karlu Andrákovi z Dřeveše v rozhovoru, aniž bych tušil n ějakou zradu, asi toto: že k Švandovi p řivezli 6 kolovou Tatrou n ějaké bedny a i pytle, že se to tam ve mlýn ě skládalo, že to bylo podez řelé.“ 441 Zdá se, že Andrák do udání tém ěř citoval svého p řítele a p řivlastnil si tak informace a pozorování cizí, pro něho d ůvěryhodné osoby. Podn ětem tak nebylo jeho vlastní pozorování, jako onen „p řátelský“ rozhovor. Pavlas však dodává, že mu Andrák dokonce ukazoval místo, odkud mlýn sledoval. Vyslovil také domn ěnku, že sledování mlýna m ělo organizovaný a dlouhodobý charakter 442 ; U čedník Pavliš vzpomínal, jak Pot ůč ek s oblibou chytal ryby v potoce u mlýna. P ři tom jej „velmi rád pozoroval jistý muž ze Dřeveše, jehož jméno si dnes nepamatuji. Byl asi 35 r. starý, st řední postavy a pracoval jako dělník v lomu u D řeveše.“ 443 Jestli se skute čně jednalo o Andráka, nebo Pavliš vid ěl ješt ě někoho dalšího se bohužel již nedozvíme. Až na v ěk, nebo ť Andrák byl o tém ěř deset let starší, by tento hrubý popis jeho osob ě odpovídal. Výslech z 31. října 1946 nám prozrazuje Andrákovu snahu odvrátit podez ření, že by jeho dopis dopomohl k vypálení obce. Zcela nekompromisn ě staví oznámení na Ležáky do doby po jejich zni čení. Pro č takový spor o dobu odeslání? Andrák musel dob ře v ědět, že pokud by bylo prokázáno jeho udání, jež by způsobilo smrt p řibližn ě čty řiceti ležáckých obyvatel, čekal by ho dle tzv. Malého retribu čního dekretu z 19. června 1945 nejvyšší trest nebo v lepším p řípad ě doživotí. I p řes svoji snahu uvést datum odeslání až po vypálení, m ěl tu sm ůlu, že Pavlas a Holfeuer se spoluprací s vyšet řovateli snaží zmírnit tíhu dopadu svého budoucího trestu. P ři konfrontaci s Pavlasem i Holfeuerem v den sepsání druhého protokolu je tento manévr naprosto z řejmý. Andrák trvá na sepsání dopisu v dob ě po vypálení. Na to reaguje Pavlas roz čílen ě: „Lžeš, to je nesmysl (…). Jakou by m ělo cenu, abyste posílali dopis Opletalovi o tom, co se d ěje v Ležácích, po jejich vypálení.“ 444 Stejn ě podrážd ěně reaguje o chvíli pozd ěji i Holfeuer: „Asi 14 dní p řed vypálením Ležák ů jsi ke mn ě p řišel a říkal jsi mi, co se d ěje v Ležácích, že tam skládali s auta

440 NA, s. 43, opis Výpov ěď u – datum neuvedeno. 441 Tamtéž, s. 48-49, den ani místo není uvedeno. 442 Tamtéž, s. 25, protokol s Otakarem Pavlasem, 17. 7. 1945. 443 AMV, Sít ě gestapa, sign. 309-6-3, kart. 6, Výpov ěď Jana Pavliše z 26. dubna 1947, s. 657. 444 NA, s. 55-56, protokol s Karlem Andrákem, 31. 10. 1945.

161 nějaké bedny, že se tam scházejí lidé k poslechu ciziny, že ti to říkal v hospod ě Polák. Cht ěl jsi, abych to udal gestapu. Já jsem ti to rozmlouval, tys mi řekl, že když to neud ělám, že to udáš sám, a abych si následky p řičetl na sv ůj rub. Psal jsem tedy dopis, tys mi jej diktoval, a já jej adresoval nikoliv gestapu, nýbrž Opletalovi.“ 445 Ponechme stranou, že se Holfeuer snaží poukázat na vlastní necht ěnou ú čast pod pohr ůžkou Andráka a smazat tak kousek své viny, a zd ůrazn ěme, že hovo ří o konkrétním dopise, o jehož existenci a sepsání p řed likvidací obce zatím nikterak nepochybuje nikdo z vyšet řovaných, tedy krom Andráka, jenž ovšem v prvním protokole dopis a dobu sepsání p řed vypálením osady p řiznává. V pr ůběhu tohoto druhého výslechu vytanula nová okolnost. Vzhledem k nejistot ě Holfeuera a Andráka o v časnosti a ú činnosti udání, se oba pánové dostali do sporu, který se několikrát v pr ůběhu roku 1942 řešil ve řejn ě na sch ůzi APF v Hlinsku, Ch rudimi a Sezemicích. S hrdostí se oba hlásili k včasnému udání na Ležáky a m ěli obavy, že by jejich zásluhu na informování bezpe čnostních ú řad ů mohl p řebrat n ěkdo jiný. Jelikož nebyli ze strany SD ani gestapa kontaktováni, napadli přímo Opletala, že zprávy člen ů zadržuje. Zp ůsobili „humbuk“, kterého bylo sv ědky vícero ú častník ů sch ůzí a nechali si dokonce Opletalem potvrdit, kdo a komu dopis poslal. Dle Pavlase komentoval Opletal v ěc takto: „(…) že ten protokol musel sepsat, pon ěvadž ve v ěci Ležák ů nechce nést odpov ědnost p řed historií, aby se mu snad vytýkalo, že nejednal správn ě, on že ve skute čnosti zprávu poslal správn ě a v čas, takže mu nem ůže být nic vytýkáno.“ 446 Z pohledu sou časného čtená ře pon ěkud šokující vnímání „odpov ědnosti p řed historií“, avšak z hlediska germanofila-konfidenta par excellence, kterým Opletal byl, je nutno toto prohlášení vnímat jako spln ění d ějinného poslání stran boje za Říši a ideje V ůdce. Ve výslechu, který byl uskute čněn s Holfeuerem, se vyslýchaný rozepisuje o sd ělení, které mu dal Andrák. Text za číná zd ůrazn ěním: "Tenkrát ješt ě nebyly Lidice.“ Stanovuje tedy datum jist ě p řed 10. června 1942. „Pamatuji se, že Andrák s hlášením p řišel odpoledne. Říkal, Karle, v čera ve čer ve mlýn ě v Ležákách bylo n ějaké auto, asi z Pardubic, že n ěco skládalo, a že tam bude asi skladišt ě st řeliva. A že v tom moment ě jak to skládali, že tam byl četník z Vrbatova Kostelce [pravd ěpodobn ě stržm. Kn ěz – pozn. autora] . Také n ěco říkal asi v tom smyslu, že n ěkdo mu říkal n ěco v té hospod ě v Dřeveši [ J.J.Polák – pozn. autora] . Vypadalo to jako proti Říši. N ěco velikého. Povídal to hezky dlouho. Říkal, že ve mlýn ě poslouchal cizí rozhlas Londýn. Že do mlýna docházely n ějaké osoby, že se tam n ěco velkého připravuje. Že chodili také lidé [poslouchat] . Říkal bedni čky se st řelivem. Že je to hnízdo

445 Tamtéž. 446 Tamtéž.

162 odporu a odboje proti Říši. Na to řekl, že se to musí hlásit do úst ředí, že je to d ůležité, že je to protistátní.“ 447 V tomto protokole Holfeuer také potvrzuje Opletalovo ujišt ění o v časnosti odeslání udání. Jedna v ěta protokolu je mimo řádn ě závažná a sice, jak je možné, že Andrák poslouchal v ležáckém mlýn ě „cizí“ rozhlas? M ěl snad n ějaké hlubší kontakty do tohoto prost ředí, že se stal hostem doslova st ředobodu odboje? Dle vlastní výpov ědi jezdil do mlýna už od roku 1941 semlít obilí. M ěl tedy vcelku volný p řístup do objektu svého pozorování. To je první bod. Druhou možností, jak se bez velkého podez ření pohybovat v bezprost ředním okolí mlýna, byly jeho zakázky v sousedním lom ě, kde pracovali jeho dva d ělníci. Tím m ůžeme vysv ětlit jeho dobrou informovanost a snad i to, že po jistou dobu nebudil pozornost. Nevíme, jak dlouho se mu nenápadné vyzv ěda čství da řilo uskute čň ovat, ovšem po svém vstupu do APF v kv ětnu 1942 si několikráte post ěžoval u Opletala, že „(…) je pronásledován, že celé jeho okolí je proti n ěmu a že n ějaký četn. strážmistr z jeho okolí je proti n ěmu.“ 448 Je do zna čné míry pravd ěpodobné, že oním strážmistrem byl Kn ěz. Ten nejenže d ůvěrn ě znal celé okolí spadající do pole jeho policejní p ůsobnosti, ale jak m ůžeme p řevážn ě pomocí „oral history“ vyzjistit, m ěl na kolaboranty obzvlášt ě spadeno 449 . Zcela p řirozen ě m ěl vzhledem ke své funkci vrchního strážmistra a odbojá ře hlavní zájem na p řehledu o organizovaných fašistech a donaše čích. Andrák se p ři výsleších na p řelomu roku 1945/1946 za číná chovat výrazn ě sebejist ě. Je mu jasné, že vyšet řující soudce nemá v ruce žádný udava čský dopis. Jediné, co proti n ěmu sv ědčí, jsou výpov ědi jeho t ří bývalých „koleg ů“. Jeho trumfem je tedy neschopnost vyšet řovatel ů p ředložit konkrétní d ůkaz jeho konfidentské činnosti. Nemají proti n ěmu dokonce ani písemnou p řihlášku do APF. A čkoliv již nepopírá svoji ú čast na sch ůzích, snaží se uhrát svoji nevinu na své naivní nev ědomosti hlavní ideologické podstaty hnutí APF, tedy organizace stavící své mravní základy na denunciantské činnosti. V souvislosti s doposud písemn ě neprokázanou spoluprací s APF či SD utvá ří i sv ůj nový pohled na vlastní úlohu během války – „necítím se být vinen“ 450 . P řiznává, že udání sice podepsal, ale nediktoval,

447 Tamtéž, s. 81. 448 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS Chrudim 827/46 Bed řich Opletal, kart. 100, Výpov ěď Bed řicha Opletala z 20. července 1945, s. 65. 449 Oral history, sv ěděk Jaroslav Trpkoš, nar. 1924, audiozáznam ze zimy 2001: „Už asi v roce 1940 se museli odevzdávat brambory. A oni chodili na kontrolu četníci z Chrasti. A jeden z nich m ěl písni čku: Spi Havlí čku v svým hrobečku…odpo čívej v pokoji a Čech se N ěmce nebojí.“ A tady v tom baráku nad námi bydlel Novotný, to byl vlajka ř a ten mu říká: „Pane vrchní vopatrn ě!“ a ten po n ěm hodil sklenici, kdyby ho trefil do hlavy, tak ho zabil, protože to byla rána jako z děla.“ [„Pan vrchní“ – stržm. Kn ěz;jedná se o Karla Novotného, jenž byl od r. 1939 členem APF nikoliv „Vlajky“] 450 Tamtéž, s. 89. Bez časového udání.

163 a to p ři rozhovoru „kamaráda s kamarádem“ 451 , jak ozna čil osobní vztah k Holfeuerovi. Op ět sám sebe p řistihuje p ři lži, nebo ť ješt ě p řed n ěkolika týdny tvrdí, že Holfeuera poznal až po vypálení obce. Je zde samoz řejm ě namíst ě, položit si otázku, jestli ono „kamarádství“ není výrazem ozna čujícím vztahy uvnit ř APF, nebo ť m ěl-li Andrák namysli takový „kamarádský“ rozhovor, pak je jasné, že prob ěhl v duchu podstaty APF – tedy boje za ideály V ůdce. Vcelku náhlý obrat v chování a sebejisté vystupování je nám zat ěžko vysv ětlit pouhým nenalezením písemných d ůkaz ů proti své osob ě. Andrákovi se na po čátku vazby v lét ě 1945 poda řilo poslat neur čité množství moták ů, které byly sm ěř ovány jeho rodin ě. P ět z nich se policii poda řilo zachytit. Ve zna čně stru čné form ě nám prozrazují život podez řelého z udava čství ve v ěznici, jeho strasti i nad ěje. Práv ě stru čná forma sd ělení nám p ředstavuje starosti, které zadržený považuje za natolik markantní, aby je tajn ě sv ěř il svým blízkým. Žádá o jídlo, které by mu mohlo vylepšit v ěze ňskou stravu, nechává pozdravovat své p říbuzné a známé, ale také žádá, aby jeho nejbližší intervenovali v jeho prosp ěch u vyšet řující komise 452 . Nevíme, kým byl n ěkolikrát zmi ňovaný „Josífek“, ale on se m ěl díky svým kontakt ům zasadit o pomoc u člen ů komise. Dávala snad tato „vn ější pomoc“ obžalovanému nad ěji, či jistotu brzkého propušt ění? S odvoláním na v ěci p říští je t řeba upozornit na skute čnost, že ani jeden z moták ů není psán s pozd ěji vymyšleným popisem nelidských podmínek v ěznice, či dokonce vedeného násilí na obžalovaném. Pokud by se takové p říko ří na v ězn ěném odehrávalo, je velmi pravd ěpodobné, že by se o tom v takto soukromé „korespondenci“ p řinejmenším zmínil. Vnit řní rozpoložení nám p ředkládá poslední moták, jehož část vykazuje odevzdanost, psychické vyrovnání se s vazbou i nedohlednost propušt ění: „Bez vašeho podporování jsem ztracen. Jinak jsem klidný – osud tomu cht ěl, že m ě potkal tento t ěžký a trpký život. Veškeré moje zprávy, které jsem Ti [adresováno manželce – pozn. autora] poslal, zni č.“ 453 Navra ťme se zp ět do pr ůběhu vyšet řování a sice do 14. ledna 1946 454 . Tohoto dne je Andrák op ětovn ě vyslýchán. Za číná se konstituovat nová strategie, kterou chce prokázat nesmyslnost a nepravost proti n ěmu vznesených obvin ění. Jeho jistota o nedostatku d ůkaz ů vyšet řovatel ů za číná nabývat na síle. Nechává se p ředvést, aby doplnil sv ůj protokol z předešlého dne. Jako hlavní d ůkaz své neviny a vykonstruovanosti obvin ění p ředkládá své p říbuzenství s rodinou Zde ňka Hrdého, která byla v Ležákách vyvražd ěna. Hrdý utekl krátce p řed zni čením Ležák ů

451 Tamtéž. 452 Tamtéž, s. 72. Dva z údajných člen ů komise jsou jmenováni – fará ř Dr. Jonáš z děkanství v Chrudimi a František Tichý. Jejich jména se v žádném z dokument ů soudního p řelí čení nevyskytují. 453 Tamtéž. 454 Tamtéž, s. 95.

164 z Říše a p řipojil se k partyzánským oddíl ům operujících v oblasti Mi řetic. Andrák poukazuje na výpomoc synovci v letech 1943-45. Bohužel nedokáže p řednést jediný d ůkaz. Od tohoto okamžiku m ění zásadn ě svoji podobu z provinilého udava če v nápomocného Čecha, tém ěř až odbojá ře. 26. ledna 1946 se již bez ostychu snaží využít svého p říbuzenství se zavražd ěnou rodinou Zde ňka Hrdého. Poukazuje na nesmyslnost, pro č by cht ěl nechat zavraždit i rodinu svého strýce. Neuv ědomuje si, že udání podal na ležácký mlýn, nikoliv na Ležáky jako celek, což ovšem ú činek udání nesnižuje. Pravd ěpodobn ě nep ředpokládal, že potrestána bude celá osada. Nicmén ě si musel být v ědom vypjatosti doby, ve které svá upozorn ění okupant ům odesílal. T ěchto argument ů si byl v ědom i vyšet řovatel, takže pokusy Andráka o vyslechnutí sv ědk ů dokazujících jeho tém ěř „odbojové“ činnosti a s tím souvisejícího „ češství“ našly sluchu pouze částe čně; a b ěhem soudního p řelí čení byly považovány za nepodstatné. Uvedený seznam jmen potvrzující „ české“ chování obnáší p řes t řicet jmen soused ů a známých. Andrákovi nem ůžeme upírat jeho zásluhu na p řeprav ě a uschovávání n ěkolika metrák ů obilí p řed odvodem, či vystavení n ěkolika porážkových list ů, ale p řeci jen se jedná o skutky, které by v případ ě odhalení mohl svojí pron ěmeckou činností a konexemi zahladit. Navíc část z nich mohl vykonat až jako vedoucí správní komise v Tisovci, tedy fakticky v posledních m ěsících války. V onom zmi ňovaném vý čtu m ůžeme nalézt i jeden „dobrý skutek“, který musel soudce doslova ude řit do o čí: "Dále docházeli k nám d ělníci pracující na bourání trosek zdiva na Ležákách a byly námi podporováni." 455 Skute čně odvážný argument člov ěka obvin ěného ze spoluú časti na vypálení obce. I udání na „kyti čky“ za číná získávat jiný, než denunciantský charakter – „Sám jsem tam dal kyti čku k domu mého strýce a bratrance.“ 456 Vytvá ří novou verzi „kyti ček“, pln ě odpovídající jeho identifikace s představou „ češství“. Do této p ředstavy pat ří nejen práce pro Čechy, ale i organizování u partyzán ů. Postupem doby tak stup ňuje sv ůj protin ěmecký odpor sestávající z nep řátelských výrok ů proti Říši v sabotáž, pomoc partyzán ům a zakon čuje aktivní bojovou ú častí ve dnech povstání. Snažil se tak dokonale zm ěnit sv ůj charakterový profil z vále čného postavení udava če a podporovatele nacismu v jeho zavilého nep řítele. Zajímavé je pro nás hodnocení Andráka ze strany vyšet řovatele, tak jak jej zachytil v interním sd ělení o pr ůběhu šet ření. Nev ěř ícn ě kroutí hlavou nad tvrdohlavostí, s jakou Andrák hájí svoji tezi o odeslání dopisu až po vypálení. Také post řehl prohlubující se zoufalství s jakým

455 Tamtéž, s. 122. 456 Tamtéž, s. 96.

165 se obvin ěný snaží postavit tíze sv ědectví, jež hovo ří proti n ěmu. 457 Zdá se, že policista o vin ě Andráka nepochybuje, ovšem to neznamená, že se nesnaží získat ucelený obraz Andrákovi činnosti v APF a spolupráce s Holfeuerem. Doufá, že úlohu Ležák ů v nacistické politice by mohl vyjasnit i K. H. Frank, proto si žádá jeho brzký výslech v této v ěci. Ten se také uskute čnil 14. února 1946 458 , ale konkrétní poznatky k případu Andrák-Holfeuer nep řinesl.

7.9.3 Žaloba Žaloba byla Andrákovi oznámena 3. června 1946. Ve řejný žalobce u mimo řádného lidového soudu v Chrudimi jej viní, že „v dob ě zvýšeného ohrožení republiky podporoval nacistické hnutí tím, že podával zprávy o r ůzných osobách ú řadu SD v Pardubicích“ a že „v červnu 1942 v Blatn ě spole čně s Karlem Holfeuerem udal úst řednímu vedení organizace APF v Pardubicích, že ve mlýn ě v Ležákách se n ěco d ěje tajného (…), tedy že v dob ě zvýšeného ohrožení republiky v zájmu nep řítele udal mlyná ře v Ležákách pro činnost a ť už skute čnou či vymyšlenou.“ 459 Žalobce se p říliš s dobou odeslání dopisu nezabývá, protože samo uskute čnění trestného činu udání stojí v principu ex natura – z podstaty – nikoliv v čase uskute čnění. Od této doby se boj Andráka stává doslova otázkou života a smrti. T ěsn ě p řed za čátkem soudního p řelí čení sepisuje svoji obhajobu. Ta za číná jasným konstatováním: „Necítím se v žádném p řípad ě vinen.“ 460 Definitivn ě popírá jakékoliv udání, jehož se m ěl dopustit, s Pavlasem se poznal díky své spole čenskosti, Holfeuerovi o Ležákách vypráv ěl, ale proto, že doty čný se o n ě zajímal, jelikož „tehdy se v okolí o ni čem jiném nemluvilo než-li o teroru a násilí jehož se N ěmci na Ležákách dopustily“ 461 . V tomto dokumentu poprvé zaznívá odsouzení okupant ů jako „terorist ů“ a „cizák ů“. Andrák si byl v ědom, poté co nahlédl do u čin ěných protokol ů, že p řiznání, která u činil v prvním výslechu mu situaci velice ztížily. Použije tedy zajímavé tvrzení: „Podepsané protokoly vynucené pod tíhou ran a bití při vyšet řování neuznávám a jsou vesm ěs všecky mn ě nadiktované a vymyšlené.“ 462 Výše citovanou historku p řednáší i v den hlavního soudního p řelí čení, tj. 17. zá ří 1946. Je to pro n ěho jediná možnost, jak sv ůj zásadn ě chybný krok, který u činil b ěhem prvního protokolu, zpochybnit. Zápis ze soudní sín ě nám dává nahlédnou do atmosféry mimo řádných lidových soud ů. Je nesmyslné na základ ě jednoho soudního p řelí čení d ělat obecné záv ěry. P řesto je nutné si na konkrétním p řípad ě, alespo ň částe čnou p ředstavu ud ělat.

457 Tamtéž, s. 117. 458 Tamtéž, s. 98. 459 Tamtéž, s. 109. 460 Tamtéž, s. 114. 461 Tamtéž. 462 Tamtéž.

166 Andrák si za svého obhájce zvolil hlineckého právníka JUDr. Červenku. Ten obhajoval také Holfeuera. Pravd ěpodobn ě pod vedením Červenky byla zvolena i jasná linie tvrzení, kterou oba obžalovaní p ředkládali. Tedy zapírat. V několika okamžicích se k vlastní škod ě, sami do svých výpov ědí zapletli. Takovým momentem bylo i p řečtení Andrákova obvin ění, že byl týrán vyšet řujícím soudcem Soukalem. P řed komisi p ředstoupil jeho kolega JUDr. Skarpišek: „Obžalovanému Andrákovi jsem kladl otázky, on na n ě odpovídal, a protokoloval jsem a diktoval u p řítomnosti Andárkov ě p řesn ě to, co řekl. Na obžalovaného Andráka žádný nátlak čin ěn nebyl. Obžalovaný Andrák protokol také bez námitek podepsal.Obžalovaný k tomu udává, že p ři výslechu 9. 1. 1946 byl tak roz čilen a rozrušen, že ani nesledoval, co bylo protokolováno, co bylo diktováno, a podepsal n ěco, aniž by si byl v ědom, co bylo napsáno. Sv ědek k tomu udává: Obžalovaný byl sice p ři výslechu onom rozrušen, ale ne do té míry, že by nebyl schopen vnímat to, co diktuji. A pak diktoval jsem to, co si obžalovaný sám řekl. Vylu čuji, že bych psal n ěco, co obvin ěný ne řekl. Kolegu Soukala znám velmi dob ře jsem přesv ědčen, že tento by n ějakého nátlaku p ři výslechu nikdy nepoužil, takže to, co [bylo] uvedeno v protokole jím sepsaném, jist ě [bylo] správn ě protokolováno.“ 463 Nem ůžeme zap řít, že řada sv ědk ů, kte ří byli k soudu p řizváni nebo jejichž protokoly byly p řečteny, vypovídala ve prosp ěch obžalovaných. Zvláštností je, že n ěkte ří z nich své výpov ědi zm ěnili v otev řenou pomoc Andráka i Holfeuera. Neu činili tak dva d ůležití sv ědci – Opletal a Pavlas. Ti si do poslední chvíle stáli za výpov ěď mi, které činili v tém ěř celém pr ůběhu ro čního vyšet řování. Soud uzav řel hlavní p řelí čení vynesením rozsudku. Andrákova obhajoba se zdála být úsp ěšná. Trest 10 let odn ětí svobody s 5 lety nucených prací se jist ě ne řadil mezi nejvyšší možné. Jaké aspekty vedly komisi ke stanovení této výše trestu již z archivních materiál ů nem ůžeme vy číst. Holfeuer dopadl mnohem h ůř e, nebo ť trest odn ětí svobody na doživotí není rozhodn ě r ůžovým výhledem do budoucnosti. Oba pánové se do čkali po n ěkolikerém zamítnutí žádosti o milost amnestie. President republiky Zápotocký propustil Andráka na svobodu dne 29. b řezna 1954, ovšem Holfeuer byl nucen strávit ve v ězení celých deset let až do roku 1955. Se zadržovací vazbou si Andrák „odseděl“ necelých 9 let. Prošel si v ěznicemi v Hlinsku, Chrudimi, Ostrov ě u Karlových Var ů, Plzni-Borech, Jáchymov ě a Ilav ě. Posuzovat, zda-li je 9 let pobytu ve v ěznicích za udava čství málo či hodn ě nám nep řísluší. Nutno však dodat, že v ěznici opustil v dosti zb ědovaném stavu ; po krvácení do levé mozkové hemisféry jako člov ěk ochrnutý na pravou polovinu t ěla, s nezvladatelným t řasem, tém ěř

463 Tamtéž, s. 145.

167 neslyšící, po otrav ě d ůlním plynem a dvojnásobném zápalu pohrudnice zna čně dušným. Jinými slovy opustil káznice jako invalida. Daleko h ůř e dopadlo trestní stíhání pro Opletala. Podle rozhodnutí mimo řádného lidového soudu v Chrudimi ze dne 26. b řezna 1946 byl bývalý p ředseda APF Bed řich Opletal odsouzen k trestu smrti provazem a popraven.

7.9.4 Člen SD Otakar Pavlas Otakar Pavlas byl 26. listopadu 1946 odsouzen Mimo řádným lidovým soudem v Chrudimi na doživotní odn ětí svobody. D ůvodem k odsouzení byla jeho mimo řádn ě agilní služba ve prosp ěch nacistického okupanta. Pavlas vychodil obecnou i m ěšťanskou školu v He řmanov ě Městci a pokusil se vystudovat u čitelství v Chrudimi. Jak uvádí, z finan čních d ůvod ů musel studium po jednom roce opustit. Živil se pak pov ětšinou jako pomocný d ělník až do roku 1929, kdy byl osobn ě p řijat Gajdou jako sekretá ř v NOF. Pro nezodpov ědnost však byl roku 1931 propušt ěn. Živil se pak jako asistent filmového režiséra a od roku 1935 byl díky osobní nabídce tajemníka Národní ligy Hýbla zam ěstnán jako tajemník pro pardubický kraj. Po slou čení Národní ligy, Národní demokracie a Národní fronty roku 1937 ve stranu Národního sjednocení byl automaticky p řeveden jako její tajemník. Po vzniku Česko- Slovenska p řestoupil op ět v povolání tajemníka do Národní jednoty. Teprve až v červnu 1942 se stává placeným ú ředníkem SD. Zajímavým komentá řem doplnil sv ůj vstup a své pov ěř ení externího člena SD sám Pavlas: „Tímto úkolem [rozum ěj informa ční činností] jsem se cítil býti povýšen, kontroloval sebev ědom ě stojící na ulici cizí auta, dodržování policejní hodiny v hostincích, p řehlídku požárních hlídek na strážnicích a podobn ě.“ 464 V jiném výslechu sám přiznává, že se rád d ělal d ůležitým 465 .Náplní jeho práce bylo mimo jiné sledovat náladu návšt ěvník ů kin, získávat informace o u čitelích a ředitelích škol, dvakrát týdn ě sepisovat situa ční zprávy, na starosti m ěl i psaní posudk ů na studenty hlásící se na studia do Říše atd. Když se ovšem vyšet řovatel zeptal, jestli m ěl n ěmecké smýšlení, odpov ěděl mu: „P ři Němcích jsem byl. Byl jsem v ůl, dnes to vidím. Když jsem se jim ale dostal do spár ů, nemohl jsem již couvnout.“ 466 Hodnocení Pavlasovi činnosti sv ědky však siln ě vyznívá v jeho neprosp ěch. V období První republiky se Pavlas sv ětonázorov ě řadil do fašistických politických stran. Honosil se členstvím a zam ěstnáním v sekretariátu Národní obce fašistické (NOF), dále

464 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS Chrudim 875/46 Otakar Pavlas, kart. 73, s. 138. 465 Tamtéž, s. 231. 466 Tamtéž, s. 231.

168 pak v Národním sjednocení, Národní jednot ě a kone čně v Národním souru čenství. Od roku 1941 se stal právoplatným členem n ěmecké bezpe čnostní služby SD. Pavlas byl vyšet řován česko-slovenskými ú řady, jelikož 28. zá ří 1938 pobu řoval ob čanstvo svými výroky o bolševickém p řevratu v Praze a o neschopnosti československé vlády. Toto trestní stíhání bylo na základ ě amnestie pro podobné p řestupky k 2. 12. 1938 zastaveno. Pavlas se jeví jako typ ú ředníka jehož hlavním motivem aktivistické činnosti nebylo osobní p řesv ědčení o nacionáln ě-socialistické myšlence, jako spíše spole čenského a finan čního vzestupu. I jeho jméno m ůžeme spojovat s tragédií Ležák ů, avšak ve dvou r ůzných sm ěrech. Za prvé byl obvi ňován Holfeuerem, že to byl práv ě on, kdo dostal udava čský dopis, kdo jej m ěl postoupit k dalšímu šet ření gestapu a kdo byl prvním stupn ěm okupa ční správy, která získávala informace od APF. Soud toto obvin ění Holfeuera neprokázal. Pavlas však byl zam ěstnancem SD, pod jehož pravomoc APF po ur čitou dobu spadala. V druhém p řípad ě m ěl být pozitivní postavou v případ ě záchrany více jak deseti člen ů rodiny Karla Svobody – strojníka lomu Hluboká a d ůležitého člena ležácké odbojové bu ňky. V roce 1942 (bližší datum neuvedeno) se ú častnil Pavlas jedné sch ůze APF v Hlinsku. Bylo to dle jeho tvrzení poprvé a naposledy, co byl podobné akci p řítomen. Nicmén ě se s Opletalem setkal ješt ě soukrom ě, a tento ho okamžit ě jmenoval čestným sekretá řem. Pavlas ani nevypl ňoval p řihlášku, ani nemusel platit p řísp ěvky. Sblížení obou pán ů vytvo řilo hlavní kontakt SD-APF. Takovým zp ůsobem se řady informátor ů SD rozrostly o vcelku význa čné množství, navíc to byli informáto ři dobrovolní bez jakéhokoliv nároku na finan ční odm ěny. Opletal po ur čitou dobu tento osobní kontakt ješt ě pojiš ťoval tím, že posílal udání jeho člen ů na další ú řady. To ale m ělo za následek výše uvedené rozho řč ení Bernického, který si pozd ěji pro informace zajížd ěl do Sezemic k Opletalom osobn ě. Pavlas m ěl kontakty i s jednotlivými členy APF a velmi dob ře si pamatoval na udání, která činil b ěhem podzimu 1942 Andrák z Dřeveše. Kurz po jedné návšt ěvě u Andráka řekl Pavlasovi, že „na nich [rozum ěj udáních] má zájem p římo Karl Hermann Frank a že všechna tato udání jdou do jeho rukou.“ 467 P ři jiné návšt ěvě Andrák činí další významné udání: „(…)že ve spojení s parašutisty byl také četnický strážmistr Kotáb od pátra čky z Chrudim ě, n ějaký pan Polák z Dřeveše, že tito jsou v osobním styku s čet. strážmistrem Kn ězem, který se pak zast řelil a že celý řet ěz kolem pana Kotába a Poláka byl ve styku s mlyná řem v Ležákách, kde se m ěla nacházet tajná vysíla čka a jak Andrák tvrdil, tato vysíla čka byla uschovaná u n ějaké paní a je panem Kotábem a Polákem

467 SOA Zámrsk, MLS Chrudim, sign. LS Chrudim 875/46 Otakar Pavlas, kart. 73, Výpov ěď Otakara Pavlase z 8. července 1945, s. 18.

169 před n ěmeckými ú řady zaml čována.“ 468 Andrák svá udání po n ěkolikráte p řed Pavlasem opakuje, ten jim však nev ěnuje p řílišnou pozornost. Pavlas si však p ři jedné p říležitosti p řed Andrákem post ěžoval na Opletala a sice na jeho zasílání denunciantských zpráv na více úřad ů. Což samoz řejm ě zp ůsobovalo chaos a dopomáhalo k p řehlcení ú ředník ů. Andrák toto sd ělil Opletalovi, který velmi rozho řč en sepsal s Andrákem a Holfeuerem protokol o jeho, pop ř. jejich zpravodajských zásluhách, shodou okolností dal jako p říklad v časné oznámení na Ležáky a požadoval zásah p říslušných ú řad ů. To pak p ředložil Bernickému p ři návšt ěvě u n ěho v Sezemicích. Pro Pavlase to nem ělo žádné následky, krom ě toho, že byl jmenovanými členy APF považován za ned ůvěryhodného. Aby byla činnost APF usm ěrn ěna rozhodl Bernický o p řijetí Opletala, Holfeuera i Andráka do SD jako placené členy a vydal k tomu i pat řičné sm ěrnice. Hlavní lí čení s Pavlasem p řináší ješt ě jednu mimo řádn ě zajímavou stopu k případu Ležáky. Jako sv ědkyn ě v soudním procesu figuruje matka Karla Svobody Marie Svobodová, majitelka pletárny v He řmanov ě M ěstci. Je dalším d ůkazem rozv ětvenosti ležácké odbojové bu ňky, nebo ť p řiznává, že v ěděla o činnosti svého syna. Poté, co byl Svoboda zat čen, se snažila p řes Pavlase zjistit, kam byl její syn odvezen. P ři té p říležitosti jí Pavlas řekl, že si také u n ěho gestapo zjiš ťovalo po četnost rodiny Svobodových. To zaleklo Svobodovou a mimod ěk poznamenala, „(…) že snad syn prozradil proti svému slibu, že jsme jeho p říbuzní, pon ěvadž by to znamenalo, že jako p říbuzní ú častníka na Ležácích v po čtu asi 14ti osob, bychom byli zat čeni.“ 469 Pavlas v ěděl o odbojové aktivit ě Svobodové, p řesto ji neudal. Jeho postavení v SD bylo p řinejmenším nejednozna čné. Toto sv ědectví bylo soudem p řijato jako poleh čující okolnost, čímž byla explicitn ě rozporuplnost Pavlasovi aktivity potvrzena. Pavlas byl p ři soudním procesu 26. listopadu 1946 odsouzen k doživotnímu v ězení. Tento trest mu byl amnestií presidenta republiky 4. kv ětna 1953 zm ěněn na patnáct let odn ětí svobody. Na základ ě žádosti o milost vyjád řilo se vedení v ěze ňského ústavu v Karlových Varech, že odsouzený splnil všechny podmínky p řevýchovy, m ěl i kladný vztah k lidov ě- demokratickému z řízení, n ěkolikrát se zapojil do socialistické sout ěže práce „a stanovený závazek vždy nejen splnil, ale i p řekro čil“ 470 . Proti podmíne čnému propušt ění se ovšem postavila okresní prokuratura v Chrudimi. Pavlas opustil v ěznici až 14. června 1961 471 .

468 Tamtéž. 469 Tamtéž, s. 202. I Marie Svobodová, jako její syn Karel, byla činná v odboji. Dle svého udání skrývala dva roky slovenského ob čana, který utekl z Říše a po ur čitou dobu podporovala čty ři uprchlé ruské zajatce. 470 Tamtéž, s. 231. 471 Tamtéž.

170 8. Obraz ležácké tragédie v české spole čnosti Každý totalitní systém si vytvá ří op ěrné body své moci. Vedle právního řádu, policejních složek, honosných projekt ů, a ť již ekonomického nebo čist ě architektonického sm ěru, se snaží vytvo řit kulty osobností nebo d ějinných událostí. Tedy nejen hmotné statky, které mají uchvátit svojí prakti čností nebo velkolepostí, ale hlavn ě duchovní podstatu celého systému. Nejd ůležit ější roli, jež má ovliv ňovat mentalitu mas, sehrála propaganda a hlavn ě propaganda spojená s historií. V ědomí národní p říslušnosti, vztah k ur čitému jazykovému a kulturnímu spole čenství nebo „velkým p ředk ům“ tvo ří velice d ůležitou myšlenkovou sou část každého člov ěka. Práv ě na složku národní nebo etnické p říslušnosti se zam ěř ily nejtvrdší evropské politické režimy 20. století – fašismus a komunismus. Populistické projevy sounáležitosti a t řídní nebo národnostní p říslušnost dokázaly rozdmíchat nejv ětší vále čné konflikty minulého století. Národní pam ěť byla v mnoha p řípadech pošlapána a vyzdvyžena v nové znetvo řené podob ě, morální cít ění zni čeno novým mravním kodexem, sociální a teritoriální pouta jedince zp řetrhána. Každý z těch „v ěč ných“ režim ů cht ěl vytvo řit nový typ lidské bytosti. Useknout kontinuální vývoj mentality ur čitého spole čenství a p řehodit ji na jinou „kolej“. K podobnému p řehození se z různých d ůvod ů nechaly zneužít i kruhy inteligence a daly tak prostor k rozebrání a p řestavb ě celých, generacemi vydobytých hodnot. Mezi tuto, pro diktaturu nepostradatelnou inteligenci pat ří hlavn ě historici! Historie nemá objektivní podobu. Jak tedy posuzovat, jestli se ten nebo onen historik zaprodal n ějakému režimu? V ědec, jenž své práce staví na základech, které daný režim nabízí, aniž by dodržel základní pravidla kritiky, nejen potvrzuje a dále rozši řuje jeho oprávn ěnost, ale hlavn ě tím takové státní z řízení podporuje a dále dotvá ří. To však nem ůžeme položit jako vý čitku. Pouze jako protiklad k svobodné podob ě výzkumu historie. Lidská touha po volnosti, po poznání, po vlastním a mnohdy hlasitém názoru je dostate čným d ůkazem pom ěrů dnešní spole čnosti. To, že mohu psát tyto možná opovážlivé řádky, je také d ůkazem svobodného projevu. Je pravd ěpodobné, že čtená ř nežije ve svobodné zemi o mnoho déle než já sám. Cht ěl bych však touto krátkou studií poukázat na to, jak t ěžce bylo zneužito práv ě jména vypálené obce Ležáky. Na každého historika p ůsobí faktory, které nem ůže potla čit nebo výrazn ěji ovlivnit. Přesto vládnoucí ideologie vnucovaly obyvatelstvu historii jako strnulý objekt, který dod ělal svoji záv ěre čnou fázi up řesn ění a tím je vlastn ě dotvo řen a tudíž nem ěnitelný. Agresivní a sou časn ě nehybná freska p říčin a následk ů, které jsou možné pouze ve vymezených

171 mantinelech, se stala ideálem podoby historie každého režimu. Vlastn ě byla oprávn ěním k vlád ě a i ospravedln ěním své amorální podstaty.

8.1 Ležáky v roce 1942 Po zavražd ění Heydricha bylo jen otázkou času, kdy k tragédii v podob ě mohutn ějších exeku čních opat ření dojde. Lidice se díky bezvýsledn ě stup ňovanému n ěmeckému teroru staly vhodnou, snadnou ko řistí, která byla pouze výsledkem dop ředu výborn ě plánované a organiza čně zajišt ěné akce, i když ješt ě nebylo známo jméno konkrétní obce. Obvin ění ze spolupráce s parašutisty bylo naprosto smyšlené, ale to v ěděly pouze úzce zasv ěcené osoby. Výhodná poloha v blízkosti hlavního m ěsta Prahy a také velkého pr ůmyslového centra, kladenské Poldovky, zajistily pat řičnou odezvu v řadách ve řejnosti, p ředevším d ělnictva. Šok nad tvrdým opat řením zárove ň s houstnoucím strachem vedl k všeobecnému odsouzení německých zp ůsob ů vlády. Ješt ě p řed p ěti lety bylo Československo jeden z nejrozvinut ějších stát ů sv ěta a 10. června 1942 bylo proti n ěmu použito nezměrné bestiality, jíž nebylo možné se jakkoliv bránit a která vyrazila dech české spole čnosti. Tak byla akce chápána jako útok proti každému uv ědom ělému ob čanu. Pocit právního řádu První republiky nemohli okupanti nahradit chatrným pláštíkem vlastních zákonů a vymýtit tak Čechy vžitý smysl pro právo. Nacisté skrze Lidice vyslali signál do Anglie a do celého sv ěta v ůbec, že proti dalším pokus ům narušení „svého řádu a z řízení“ jsou bez problém ů a zábran schopni u činit další obdobná opat ření. Šlo i o vytvo ření psychologického tlaku nejen na široké obyvatelstvo, ale i na samotné pachatele, na které tak m ěla být p řenesena zodpov ědnost za vražd ění civilist ů. Lidice se na jedné stran ě staly výstrahou a ponížením, na druhé však symbolem a hnacím motorem budoucí porážky okupant ů. Jméno Lidic v sob ě skrývá ubohost t ěch, jež dali vzniknout jeho „sláv ě“ a tím se staly celosv ětov ě známými. Jeden z prvních oficiáln ě zve řejn ěných čin ů nekonve čního a i z hlediska vále čného práva nehummáního nacistického vedení války. I p řes vnit řní citový odpor k takovému zásahu musel být zachován „klid a po řádek“. Však také nacisté zp ůsobili touto tragédií naprostou poslušnost pod řízeného národa, který se až tém ěř o rok pozd ěji znovu probudil v novou vlnu odporu. Ležáky však splnily úlohu pon ěkud odlišnou. Tato obec byla skute čně, tém ěř od po čátku války sídlem odbojového hnutí. Nikdo z řadových protektorátních ob čan ů nebyl v polovin ě roku 1942 schopen rozeznat, jestli se obvin ění ohledn ě Lidic a Ležák ů zakládala skute čně na pravd ě. Ob ě obce byly ozna čeny za p ůsobišt ě parašutist ů. V prvním p řípad ě to pravda nebyla, ve druhém jí byla až p říliš. Libuše, po odstran ění T ří král ů, nejd ůležit ější a v podstat ě i jediný zp ůsob komunikace mezi exilovou vládou a domácím odbojem, m ěla

172 sv ůj dlouhodobý úkryt a podporu práv ě v Ležákách. Podstatné však bylo, že rozdíl mezi dv ěma zprávami rozeznávali sami nacisté. Lidice tedy demonstrovali „úsp ěch“ pátrání a trest. To však pouze navenek pro ve řejnost. Ale zosnovatel ům teroru šlo p ředevším o dopadení pachatel ů. Vždy ť p řipravili a uskute čnili atentát na jednoho z nejmocn ějších muž ů nacistického režimu, m ěli vysíla čku a mohli kdykoliv dostat rozkaz k provedení dalších vražedných útok ů nebo jiných diverzních akcí. Zastrašení českých civilist ů vedlo nedlouho po 10. červnu k pacifikaci pom ěrů a vlastn ě i uklidn ění. Drtivé zprávy a zb ěsilé chování okupant ů donutilo každého nevzbuzovat žádnou pozornost své osoby. Nezbývalo než pasivn ě a s nad ějí brzkého konce stanného práva čekat na další události. P řišel však 24. červen 1942. „Unter der tschechischen Bevölkerung hat die Nachricht von der Vergeltungsaktion gegen Ležaky starkes Aufsehen erregt und zum Teil grosse Bestürzung und Angst hervorgerufen. Allgemein hatte sie wieder einen auffalenden stimmungsmäßigen Rückschlag zur Folge gehabt, da man überzeugt war, dass mit dem Fall Liditz der Höhenpunkt des Ausnahmezustandes überschritten sei und ruhigere Verhältnisse zu erwarten wären.“ 472 Dalším rozdílem mezi Lidicemi a Ležáky byla reakce ve řejnosti, která opat ření proti Ležák ům odsoudila, ale již se zdržela jakýchkoliv dalších podstatných projev ů ze strachu p řed dalšími sankcemi. Olomoucké intelektuální kruhy akci ozna čily za další d ůkaz toho, že je N ěmci plánováno vyhlazení celého českého národa. Němc ům se poda řilo rozbít jakékoliv jistoty osobní bezpe čnosti a budoucího života i t řeba pod jejich nadvládou. Opat ření vedla také k rozrušení vazeb národní identity. Protektorát se již ned ělil jen na Čechy a N ěmce, ale i na Čechy a Moravany: „Von der tschechischen Bevölkerung Mährens wird häufig betont, so etwas sei nur in Böhmen möglich und könne in Mähren nicht vorkommen.“ 473 Nálada v jednotlivých národnostech, alespo ň v obecné rovin ě vztah ů N ěmci - Češi, byla naprosto protich ůdná. Zpráva z velké části poukazuje na reakci n ěmeckých obyvatel: „Die Bekanntgabe von der Vernichtung des Ortes Ležáky hat unter der deutschen Bevölkerung in Böhmen und Mähren allgemein Genugtuung ausgelöst. Besonders der Hinweis in der Presseveröffentlichung, dass alle Erwachsenen erschossen wurden, zu denen auch die Frauen gezählt werden, wurde begrüßt.(…) Da sich von den Tschechen mit Ausnahme eines Teiles der Arbeiterschaft angeblich noch niemand tatsächlich innerlich umgestellt habe, erwarten die meisten Deutschen die Durchführung noch weiterer solcher

472 AMV, Sicherheitsdienst, sign. 301–5–2, kart. 12, s. 103. Situa ční zpráva byla napsána 26. 6. 1942 byla ur čena SS – Obergruppenführerovi Frankovi a SS – Sturmbannführerovi Wolfovi. 473 Tamtéž, s. 105.

173 Strafmassnahmen. (…)Von Deuschen in Pilsen wurde mit Befriedigung festgestellt, dass diesesmal doch mit grösserer Energie durchgegriffen werde als bei früheren ähnlichen Anlässen. Es sei jedoch schade, dass erst einer der beste Repräsentanten Deutschlands fallen mußte, bevor gegen die Tschechen solche Massnahmen erlassen seien.“ 474 V Ležákách byly vedle muž ů zast řeleny i ženy a dokonce i n ěkteré, by ť dospívající d ěti. Tato skute čnost byla samoz řejm ě také využita a sám Goebbels se na konci června telefonicky dotazoval Geschkeho, pro č tomu tak bylo. Informace byla poté řádn ě zpracována a zd ůvodn ěním bylo: „ (…) dass gerade die tschechischen Frauen chauvinistischer als die Männer eingestellt wären.“ 475 Ješt ě jeden rozdíl oproti Lidicím je dosti podstatný. Ležáky poskytovaly vysíla čce a parašutist ům úkryt tém ěř šest m ěsíc ů. Šest dlouhých m ěsíc ů nervového vyp ětí pro všechny zasv ěcené, bezesné noci, strach o rodinu, o své bližní. Po četná zpravodajská sí ť, jejíž dosti velká část z ůstala neodhalena, dokázala dodávat cenné informace do Londýna. 5. srpna slavila naše zahrani ční politika v čele s Edvardem Benešem obrovský úsp ěch. Vláda jejího veli čenstva v čele s premiérem Anthony Edenem prohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou. Již se mohlo uvažovat o uspo řádání a územním rozsahu nové, osvobozené Československé republiky. K tomuto zásadnímu kroku podstatn ě napomohly mimo jiné i události p římo související s odstran ěním Reinharda Heydricha. Atentát byl činem odporu, Lidice symbolem ob ěti a Ležáky spojení obého. Zpráva n ěmecké bezpe čnostní služby dala paradoxn ě českému národu velké vyznamenání, jelikož provedené zost řené opat ření proti obyvatel ům Ležák ů jasn ě sv ědčí, „dass die Tschechen in ihrer Hartnäckigkeit des Widerstandes und in ihrem deutschfeindlichen Verhalten verharren.“ 476

8.2 Ležáky v roce 1945-1948 Při první smute ční slavnosti 24. června 1945 se v ležáckém údolí čku sešlo p řibližn ě 80 tisíc účastník ů, aby spontánn ě uctili památku padlých. Tribuna se zástupci vlády, vojenskými hosty, vlajky čty ř vít ězů ( Československa, Spojených stát ů amerických, Velké Británie a Svazu sov ětských socialistických republik), národní kroje a uprost řed toho všeho dvě malé plechové popelnice. Zachrán ěné poz ůstatky obyvatel se vrací zp ět dom ů, do zni čené osady.

474 Tamtéž, s. 103. 475 Tamtéž, s. 103. 476 Tamtéž, s. 104. 494 L. ŠÍMA, Ležáky, s. 132.

174 Hmotné škody by ješt ě bylo možné p řejít, ale ne ztráty život ů, zni čené rodinné vazby, pok řivené charaktery, rozšlapané sny. Červené vyhlášky se jmény popravených, ponížení, zrádci ve vlastních řadách… to vše napáchalo obrovské morální škody. Národ po všech t ěch letech nejistoty a strachu o své bytí hledá svoji tvá ř. A hledá ji v dějinách. V těch pouhých čty řech svobodných povále čných letech, se pam ěť ú častník ů dostala ke skute čně nejzažším ko řen ům našeho historického bohatství. Chrudimský sbor „Slavoj“ zap ěl chorál „Svatý Václave“. Ministr pr ůmyslu Bohumil Laušman pronesl: „(…) slibme, že z ůstaneme v ěrni odkazu našich d ějin, odkazu Husit ů, Táborit ů a Českých bratří (…). (…) mozolné ruce jejich otc ů hladil ve svých povídkách Karel Rais a celovala Tereza Nováková.(…) Zavazuje nás k tomu, abychom byli pam ětlivi velké p řísahy, kterou jsme složili nad hrobem presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka: „ V ěrni z ůstaneme.“ 477 Záv ěre čný proslov pronesla Anna Horáková, žena, která v Lidicích ztratila rodinu a p říbuzné a prošla n ěkolika koncentra čními tábory: „Řekn ěte, čí oko by se nezakalilo a čí srdce by se nepohnulo p ři pohledu na toto posvátné místo? Vím sama nejlépe, jak mi bylo, když s ostaními ženami lidickými jsem se vracela z koncentra čního tábora a stála jsem na půdě našich drahých Lidic, kde jsem znala tém ěř každý kámen, každé míste čko, nebo ť jsem tam vyrostla jako dít ě, chodila do školy a tam pozd ěji se svým manželem jsem vychovávala své d ěti.“ 478 Velmi pohnutá atmosféra první smute ční slavnosti v roce 1945 plná silných slov, slib ů, dluh ů z minulosti a závazk ů do budoucnosti se p řenášela i do dalších čty ř let. Touha po pomst ě všech ob ětí a k řivd vále čného konfliktu se mísila s nad ějí v nový, svobodný život. V roce 1948 má smute ční slavnost ješt ě „klasickou“ podobu. Projevy, položení v ěnc ů, mše, kterou řídí dokonce sám J. E. nejd ůstojn ější pan arcibiskup pražský Dr. Josef Beran. Do této doby jsou vydány t ři publikace 479 , které sestavovali pracovníci Ministerstva informací a pozd ěji Ministerstva vnitra. V publikaci, jejímž autorem byl Ladislav Šíma, 480 byly použity autentické dokumenty z období heydrichiády a poválečných výslech ů. Kniha podrobn ě rozebírá události v Ležákách i v Lidicích. Šíma velmi zda řile využil i metody „oral history“ a zachytil n ěkterá sv ědectví, která se v pozd ějších letech nemohla objevit. Jedná se kup říkladu o sv ědectví v čelákovského fará ře Krále nebo podrobný obsah vysílaných depeší. V knize nenajdeme ani slovo proti anglickému odboji, natož, aby se zde objevilo o čer ňování

478 Tamtéž, s. 136. 479 Jedná se o práce: Ministerstvo informací, Ležáky , Praha 1945; Ladislav ŠÍMA, Vzpomínáme. Památník mrtvým z Ležák ů, Mi řetice 1946; Ladislav ŠÍMA, Ležáky. Vražda muž ů a žen. Odvle čení d ětí do ciziny. Srovnání osady se zemí , Ministerstvo vnitra, Praha 1947. 480 Ladislav ŠÍMA, Ležáky. Vražda muž ů a žen. Odvle čení d ětí do ciziny. Srovnání osady se zemí , Ministerstvo vnitra, Praha 1947.

175 prezidenta Beneše. Nenapadá ani ty členy odboje, kte ří po svém zat čení „mluvili“. Daleko více se snaží jejich jednání pochopit a čteme-li mezi řádky, hledá i jistou formu ospravedln ění. Samoz řejm ě se nejednalo o udava če typu Čurdy. Po roce 1948 byla Šímova kniha stažena z obchodních pult ů a knihoven. Poté, co byl archiv ministerstva vnitra neprodyšn ě uzav řen a utajen, stala se publikace zdrojem „vyvolených badatel ů“, kte ří m ěli možnost si ji p řečíst a obsah více mén ě opsat. To nazna čuje další snahu nového režimu použít tragického osudu Ležák ů k propagandistickým ú čel ům…

8.3 Ležáky v letech 1948-1968 Po roce 1948 nabírá symbol, který vypálená obec nese, naprosto p řevráceného významu. Z obce, ve které p ůsobil nejúsp ěšn ější výsadek ze Západu, se stává výspa komunistického boje proti nacismu. Program oslav získává novou strukturu: „Zahájení mírového shromážd ění, projev vedoucího stranické a vládní delegace KSČ, provolání ú častník ů, Internacionála.“ 481 Samoz řejm ě nesmí chyb ět ani vzletná hesla, tolik v dané dob ě oblíbená, pod jejichž hlavi čkou se slavnost koná: „V duchu odkazu V ŘSR v čele se SSSR, za mír a bezpe čnost národ ů.“ 482 Spojení odbojá řů se západní exilovou vládou je nejen zám ěrn ě opomíjeno, ale je ho dokonce zneužito. Komunisté se snaží úlohu a d ůležitost atentátu zdiskreditovat. Staví ho do roviny zneužití a zbyte čné smrti všech z ůč astn ěných. Vyzdvihují chudý d ělnický p ůvod obyvatel, p řičemž naprosto ignorují a potla čují t řídní postavení živnostník ů - majitele lomu Hluboká, vlastníka mlýna, soukromého autodopravce nebo prvo - druhorepublikového četnického strážmistra: „Vzpomínáme-li tragédie v Ležákách, nesmíme zapomínat ani na t řicet umu čených ob čan ů z Lipovce – Licom ěř ic, kte ří padli v boji za stejnou v ěc, jako ob čané z Ležák ů, za vlast a její š ťastnou socialistickou komunistickou budoucnost.“ 483 Napojení na Londýn znamenalo sp řažení s imperialistickými silami. Obyvatelé vlastn ě zem řeli kv ůli špinavým intrikám a egoistickým snahám o zveli čení vlastní osobnosti prezidenta Beneše. Doba si žádá řádné demaskování úlohy ležáckého dramatu, proto vychází publikace Františka Ťopka Údolí výstrahy 484 . Kniha je zpracována v románové podob ě s jasn ě daným cílem ideologické výchovy. Ťopek již získal p řístup do n ěkterých fond ů Státního oblastního archivu v Zámrsku, kam však řádní badatelé nem ěli p řístup. P řístup k jeho interpretaci pramen ů m ůžeme pozorovat na kapitole v ěnující se smrti Ji řího Pot ůč ka. Užívá

481 Regionální muzeum v Chrudimi, Ležáky , inv. č. 564, archiválie 5617 – 5624. 482 Tamtéž. 483 Regionální muzeum v Chrudimi, Zpravodaj ONV Chrudim, Ležáky 1942 – 1972, 40 s. 484 František ŤOPEK, Údolí výstrahy , Havlí čkův Brod 1960.

176 zde spis ů vyšet řování proti Karlu P ůlpánovi a práv ě zde vzniká onen negativní obraz kolaborantského četníka. Kniha nemá sloužit historickému poznání, nýbrž ideologii: „Také většina t ěch, kte ří byli vedoucí silou buržoazní emigrace uprchlé do Londýna, odkud daleko více organizovali a řídili podvratnou činnost proti našim národ ům než proti nacist ům, se pln ě odhalila v letech 1945 až 1948. Zbab ěle utekli p řed hn ěvem lidu tam, kde se vždy cítili doma – do kapitalistických stát ů západní Evropy a USA. Odsouzeni a odmítnuti naším lidem, generálové bez vojska, se bez výhrad postavili do řad t ěch, kte ří p řipravili lidstvu strašné utrpení, kte ří vyvraždili milióny obyvatel v Sov ětském svazu a v ostatních evropských zemích, do řady t ěch, na jejichž rukou lpí krev z Ležák ů a pardubického Záme čku.“ 485 Řádky s podobnými myšlenkami m ůžeme najít ve všech dalších brožurách a letácích. Rozdíl leták ů oproti publikaci Údolí výstrahy spo čívá v naprosto nezvládnutém podchycení fakt ů. V metodických listech (hlavn ě pro školní mládež) by bylo vhodné uvád ět skute čný po čet ob ětí a místo popravení ležáckých ob čan ů: „T řicet p ět dosp ělých bylo ješt ě téže noci zast řeleno na popravišti na Záme čku v Pardubicích. A dalších šest ob čan ů bylo popraveno 2. července v koncentračním tábo ře.“ 486 To není zdaleka jediný p říklad zna čně mylných informací.

8.4 Ležáky v letech 1968-1989 Pražské jaro bylo pro badatelskou činnost historik ů dobou uvoln ění tuhých pom ěrů. Pro vytvo ření nové kritické práce k tématu Ležák ů bylo toto období p říliš krátkým. Po roce 1968 si komunistická vláda snaží získávat další a další projevy d ůvěry ze strany pracujícího lidu: „O čekáváme i vaši ú čast, vážení ob čané, na této významné politické události, jíž manifesta čně vyjád říme podporu vnit řní a zahrani ční politice vedoucí síly naší spole čnosti – Komunistické stran ě Československa.“ 487 K nalákání velkého po čtu ú častník ů jsou p ři slavnostech postaveny obchodní stánky v jejichž sortimentu bylo nedostatkové zboží jako párky, pomeran če nebo alkohol. Op ětovn ě se rozhořívá protiimperialistická propaganda stavící velmi vysoko „hlas“ národa, který je tvo řen po četnou ú častí na velkolepých akcích. Auto ři novinových článk ů se p ředhání v pochlebování vládnoucí garnitu ře: „V činech proti lidskosti není rozdílu mezi gestapákem Clagesem a nadporu číkem americké armády Slockitem, není rozdílu mezi souhlasem Himmlera o vypálení Ležák ů a rozhodnutím amerického generála Westmorelanda o zp ůsobu vedení války – vyhlazovací války v Indo čín ě.(…) Už se nebudou

485 Tamtéž, s. 212. 486 Regionální muzeum v Chrudimi, Ležáky, inv. č. 564, archiválie 5617 – 5624. 487 Tamtéž.

177 opakovat Lidice a Ležáky, protože naše budoucnost, mírový, klidný život, bezpe čnost naší republiky, spokojenost a št ěstí nám zabezpe čuje spojenectví se Sov ětským svazem a také proto, že jsme nedílnou a pevnou sou částí zemí socialistického spole čenství.“ 488 Jedním z nejopovážliv ějších agita čních výtvor ů je co do po čtu stran tenká práce vydaná k třicátému výro čí vypálení Ležák ů, tedy z roku 1972. Po úvodních dvou stranách, které dohromady sd ělí, že obec byla vypálena, se na dalších tém ěř čty řiceti stranách dozvíme kup říkladu: Výsledky jarní ch sm ěn Národní fronty a národních výbor ů, P říprava a zabezpe čení zásobování ve špi čkových zem ědělských pracích v četn ě rekrea ční sezóny nebo Da ň motorových vozidel – osvobození a úlevy .489 Ležácká slavnost se v prvé řad ě stala událostí politickou, ale byla i kulturní. Každoro čně bylo k vid ění divadlo, dokonce s ob časným repertoárem Čapkových her nebo „festivalem“ folklórních soubor ů z celé republiky. V sedmdesátých letech p řibylo k politickému a kulturnímu vyžití ješt ě i sportovní. Od roku 1971 byl pravideln ě po řádán Dálkový pochod míru a Jízda míru, které organiza čně zajiš ťoval Svaz turistiky. Nová publikace s tématem vypálení obce se objevila až v roce 1982 a jejím autorem byl Miloslav Ivanov. Publicista hledající senzaci napsal sice čtivou a p ůsobivou práci, ale s etikou historikovy práce se asi nikdy nesetkal. Nelámal si p říliš hlavu se hledáním pramen ů a jejich kritika mu ne říkala v ůbec nic. Nekompromisn ě ozna čuje za hlavního zrádce Ležák ů V ěru Junkovou. Cituje sice pramen, který ji má usv ědčit, ale bohužel si tu jednu stranu nedo četl do konce, nebo spíše ji necht ěl „do číst“ do konce. Ivanovovi musíme však přičíst jeden zásadní klad jeho práce. Nebojí se použít ústního sv ědectví mlyná řského učedníka Jana Pavliše. V ruce tak máme další pramen, bohužel pouze za p ředpokladu, že do něho autor nezasahoval takovým zp ůsobem, aby mu zapadl do p ředem vymyšlené teorie. Poslední publikace p ředlistopadové éry je práce Františka Schildbergra 490 . Autor nep řináší prakticky žádné nové poznatky. Opisuje pouze archivní materiál Státního oblastního archivu v Zámrsku. N ěkdy pro oživení p říb ěhu p řidává i perli čky typu bombardování Ležák ů.

8.5 Ležáky od roku 1989 Vzpomínková akce na Ležákách má dnes op ět charakter uct ění památky všech zavražd ěných obyvatel. Op ět se st řídají u řečnického pultu hosté, mezi nimi politici nebo p ředstavitelé kulturního života, avšak musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že z jejich slov pov ětšinou

488 Pochode ň, 24. června 1972, ro čník 61, číslo 147, s. 1. 489 Regionální muzeum Chrudim, Mírová manifestace pracujících. Ležáky 30. výro čí vypálení, inv. č. 399, Ležáky, sign. XVI. 490 František SCHILDBERGER, Ležáky. 24. června 1942 , Praha 1982.

178 nepoznáte stranickou p říslušnost. Nejde o populistické fráze, alespo ň ne o otev řen ě prezentované. Řečníky jsou nej čast ěji ob čané České republiky, ale najdeme mezi nimi i ob čany Nizozemí, Velké Británie nebo dokonce N ěmecka. Bolavá rána, kterou to malé údolí čko utrp ělo, se pomalu hojí. P řevážn ě starší generace, která válku poznala na vlastní kůži, je již mnohem více ochotna o ní mluvit a sama sob ě p řiznat, že po šedesáti letech nemá smysl být zatrpklý v ůč i N ěmc ům, ale má smysl hovo řit o tom, jaký byl nacismus a co dokázal napáchat. A č paradoxn ě slouží dnes Ležáky jako místo, kde se historie nezapomíná, ale rok od roku se za číná více hovo řit o sou časnosti a nové budoucnosti. Ležáky dostali plného uznání a zájmu politické reprezentace v roce 2005, kdy p řijel na vzpomínkovou slavnost prezident Václav Klaus.

179 Záv ěr

Věř ím, že diplomová práce p řinese nové poznatky a pot ěšení všem, kte ří se zajímají o československý odboj b ěhem druhé sv ětové války, a kte ří se cht ěli dozv ědět podrobnosti o pozadí jednoho z křiklavých p říklad ů nacistického bezpráví na území Protektorátu Čechy a Morava. Téma vypálení obce Ležák ů je oproti stejnému osudy Lidic o to zajímav ější, že zde můžeme pozorovat vývoj chování odbojá řů b ěhem šestim ěsí čního období spolupráce se Silver A. V pr ůběhu mého bádání se kompozi čně zdánliv ě jednoduchý p říb ěh rozvinul do zna čné ší ře a dovolil mi zaobírat se složkami protektorátní spole čnosti v několika sondách. V první části jsem se zaobíral prvními kontakty a rozší řením odbojové činnosti v blízkém okolí Ležák ů. Už od dob mého studia na st řední škole jsem se o tuto tématiku zabýval a p ředkládám proto záznamy mých rozhovor ů se sv ědky tehdejších událostí. Se zármutkem musím konstatovat, že v ětšina t ěch, jejichž hlas jsem zachytil na audiokazetách, již není mezi námi. V poslední chvíli se tak poda řilo zachránit vzpomínky lidí, kte ří dobu okupace nejen zažili, ale bu ď aktivn ě pomáhali, nebo jako d ěti-sv ědci sledovali po čínání svých rodi čů a p říbuzných. Pokusil jsem se na základ ě t ěchto sv ědectví alespo ň částe čně zachytit tušení obyvatel okolních vesnic o odbojové činnosti n ěkterých aktér ů z tajné skupiny „Čenda“. Jako velkou p řednost své práce považuji užší orientaci na služebnu pardubického gestapa jako celku a její členy jako na individua. V dosud vydaných publikacích je gestapu v souvislosti s Ležáky v ěnováno p říliš málo pozornosti. V mé práci je v ěnován dostatek prostoru pro rozbor chování člen ů této služebny, protože ležácká tragédie byla dílem n ěkolika jednotlivc ů. Vytvo řil jsem hierarchii člen ů podle jejich závislosti na veliteli služebny i navzájem mezi sebou. Lí čení jejich p řátelských nebo naopak vyhrocených vztah ů rozbíjí tradované p ředstavy gestapa jako kompaktního organismu. Toto rozvrstvení rozhodn ě není pln ě vy čerpávající a velkou část k tomuto tématu skrývají archivní fondy Ministerstva vnitra a fondy Centrální ú řadovny státního návladního v Ludwigsburgu. Rozhodn ě se pardubické služebn ě chci dále v ěnovat jako teritoriální podob ě absolutní moci, na které m ůžeme demonstrovat n ěkteré zákonitosti obecné roviny fungování Státní tajné policie. Fenomén tém ěř neomezených vládc ů jsem se snažil prokázat na dokonalé likvidaci vesnice. Okrajov ě jsem nastínil pr ůběh vyšet řování a řekn ěme i „hru ko čky s myší“, kdy odbojová činnost ležáckých obyvatel probíhala doslova pod „nosem“ gestapa a to jak p římo v Pardubicích, tak i v Ležákách. Ludwigsburský archiv nám otvírá další úžasn ě široké téma povále čné spolupráce mezi vládními orgány ČSR (pop ř. ČSSR) a SRN. Muži, o jejichž zločinech se

180 dozvídáme z výpov ědí sv ědk ů, vystupují ve vyšet řování nikoliv na stran ě obvin ěných, nýbrž pouze sv ědk ů. Rozhodn ě se tématu potrestání vále čných zlo činc ů chci v ěnovat i v mém postgraduálním studiu. V další sond ě, která se týkala prost ředí udava čů , jsem p ředstavil teritoriální, siln ě pro- nacistickou organizaci Árijské pracovní fronty. Tato skupina udava čů si nikdy „nevydobyla“ širší badatelský zájem. V podstat ě ji m ůžeme ozna čit za politicky naprosto neúsp ěšné hnutí. V zrcadle ležácké tragédie ovšem získává úst řední roli a povále čné procesy nám zanechávají stopy její činnosti. P ředstavil jsem organizaci v jejím členském rozvrstvení a na základ ě dochovaných seznam ů jsem se pokusil rekonstruovat udava čské chápání sebe sama. Nakonec jsem se v ěnoval konkrétním osobám, které udání na Ležáky u činili. Není tolika podstatné, jestli m ělo skute čný ú činek u pardubického gestapa, jako spíše d ůvody a principy pro č bylo učin ěno. V ěř ím, že se mi tuto otázku poda řilo zodpov ědět. Jako nesmírn ě zajímavou považuji d ějinnou kapitolu pardubického Záme čku. Působení jednotky Schutzpolizei vnáší do celého ležáckého p říb ěhu i p říchu ť zdánliv ě rutinního zabíjení. Nebudu zakrývat, že se mi obrovskou inspirací stalo osobní setkání s americkým profesorem Christopherem Browningem. Jeho nejslavn ější kniha se mi stala impulsem k bádání v oblasti lidské psychiky a využití dostupné pramenné základny k výzkumu „popravišt ě“ jako fenoménu protektorátního prost ředí. Jednotka policist ů by nikdy nemohla fungovat bez pomocník ů z řad civilního německého, ale i českého obyvatelstva. Jak snášelo setkávání s popravčí četou, jak se k popravám stav ělo obyvatelstvo bydlící v bezprost ředním okolí popravišt ě? To jsou otázky, které jsem se snažil zodpov ědět kombinací „oral history“ a písemných pramen ů. Výzkum jsem ješt ě neukon čil, nebo ť teprve v dob ě dokon čování této práce jsem získal povolení ke vstupu do složky majora Gottspfenninga, velitele ochranné policie v Kolín ě. Jeho soudní proces by nám mohl prozradit další podstatné body fungování poprav čích čet v Protektorát ě i na východní front ě. Dalším d ůležitým bodem byl popis zatýkání odbojá řů a vypálení obce. V dob ě, kdy byli zatýkáni spolupracovníci Silveru A v Pardubicích, se zcela jist ě rozvíjela psychóza strachu v ležácké odbojové bu ňce. Poslední okamžiky p řed zat čením, n ěkteré naivní představy jednotlivých muž ů nám dovolují nahlédnout do nad ějí i p řesv ědčení ú častník ů odboje. Pro mne samotného bylo velké p řekvapení, když jsem pro čítal Hitlerovy rozhovory a následn ě pak Himmler ův deník. Zdá se, že p řiznání Švandy, informování nejvyšších nacistických špi ček a jejich rozbor situace v Protektorát ě, má úzkou souvislost. Nadnesen ě

181 pak m ůžeme v řet ězci událostí propojit Londýn s Berlínem skrze činnost Silveru A v Ležákách. V případ ě Pot ůč kovy smrti jsem se zase zam ěř il na pok řivený obraz četníka P ůlpána, který se v nesprávný čas dostal na nesprávné místo. Jeho osoba je na rozdíl od strážmistra Kn ěze symbolem zrádného protektorátního četnictva, aniž by si kdokoliv z „pisálk ů“ a „mluvk ů“ na ležáckých slavnostech uv ědomil, do jaké situace byl P ůlpán uvržen a za jakých podmínek byl pro sv ůj čin odsouzen. Ležácká tragédie je v dosud vydaných publikacích p ředstavována p říliš ploše. Je vypráv ěna jako jednolitý p říb ěh, který je až p říliš p řík ře rozd ělen na černo-bílé vid ění. Bez ohledu na to, ve které dob ě literatura zabývající se touto událostí vznikla, má tém ěř vždy stejnou podobu. V ůbec se nepokouší prameny interpretovat, nýbrž auto ři je pouze opisují. Dostávají tak jednu časovou rovinu, aniž by se zabývali sousledností r ůzných čas ů. Odhalení skupiny je propojením náhody s důsledn ě provád ěnou taktikou nacistických složek. Pokusil jsem se podchytit hlavní prvky, které k tragédii, která se stala symbolem československého odboje, vedli.

182 Seznam literatury

1. Nevydané prameny

Archiv ministerstva vnitra Praha Fond Sít ě gestapa Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 309-6-1, kart. 6. Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 309-8-2, kart. 6. Sít ě gestapa (Pardubice), sign. 325-4-2 Walter Kröger a spol., kart. 12. Silver A, sign. 302–154–3, kart. 21. APF, sign. 315–231–6, kart. 21. Vlajka, sign. 302–32–5, kart. 7.

Národní archiv Fond Ministerstvo vnitra – referát L MV-L, sign. C 6178, Lidice a Ležáky, kart. 26. MV-L, sign. C 6178, Odboj na Pardubicku - Zv ěrstva nacist ů, kart. 17.

Státní oblastní archiv Zámrsk Fond Mimo řádný lidový soud - Chrudim MLS Chrudim, sign. LS 875/46 Otakar Pavlas, kart. 73. MLS Chrudim, sign. LS 994/46 Ludvík Schulz, kart. 101. MLS Chrudim, sign. LS 985/46 Hubert Hanouske, kart. 82. MLS Chrudim, sign. LS 979/46 Alois Aschenbrenner, kart. 81. MLS Chrudim, sign. LS 937/46 Gerhard Schmecktahl, kart. 78. MLS Chrudim, sign. LS 211/46 Bed řich Opletal, kart. 23. MLS Chrudim, sign. LS 827/46 Karel Holfeuer, kart. 101. MLS Chrudim, sign. LS 26/47 Josef Zví řecí, kart. 86. MLS Chrudim, sign. LS 826/46 Karel Andrák, kart. 67. MLS Chrudim, sign. LS 937/46 Gerhard Schmektal MLS Chrudim, sign. LS 920/46 Jan Woller, kart. 76.

183 MLS Chrudim, sign. LS 24/48 Karel P ůlpán a spol., kart. 91. MLS Chrudim, sign. LS 999/46 Leopoldina Zví řecí, kart. 83. MLS Chrudim, sing. LS 793/46 Karl Köck, kart. 64. Krajská prokuratura Hradec Králové, sign. SPR 032/63. bez za řazení do arch. fondu. Gestapo, kart. 2.

Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen Ludwigsburg Fond „Strecker“ „Strecker“, sign. 505 AR-Z 328/59, kart. B 162/4804-4827.

Bundes Archiv Berlin (BDC) sign. SSO/SS-Führerpersonalakten, kart. 00255, Gerhard Clages. sign. RS, kart. D0585, Walter Lehne. sign. RS, kart. A0125, Alois Aschenbrenner. sign. RS, kart. A0125, Heinrich Aschenbrenner. sign. RS, kart. E5474, Franz Ripper. sign. RS, kart. D0364, Josef Kuchler. sing. RS, kart. A0206, Franz Banach.

Městské muzeum Hlinsko Obrazová kronika m ěsta Hlinska, Okupace - fond ne číslován.

Městské muzeum Chrast Obrazová kronika m ěsta Chrasti, Ležáky - fond ne číslován.

Městské muzeum Skute č Obrazová kronika m ěsta Skut če, Sign. Ležáky 1942, 30, bez číslování.

Východo české museum Pardubice Uniformy, inv. č. 162.

Regionální muzeum v Chrudimi Ležáky, inv. č. 564, archiválie 5617 – 5624.

184 2. Vydané prameny:

Edice

BOBERACH, H.(Hg.): Meldungen aus dem Reich 1938-1945. Die geheimen Lageberichte des Sicherheitsdienstes der SS, Bd. 10. DOMARUS, M.(Hrg.): Hitler. Reden und Proklamationen 1932 -1945 , Aachen 1963. PICKER, H.(Hrg.): Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier 1941-42 , Bonn 1951. WITTE, P.(Hrg.): Der Dienstkalender Heinrich Himmler 1941-42 , Hamburg 1999. KRÁL, V.: Acta Occupationis Bohemiae. Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933-1947 , Dokumentensammlung , Praha 1964.

Dobový tisk

Národní politika, 28. 5. 1942, titulní strana. Pochode ň, 24. června 1972, ro čník 61, číslo 147. Zpravodaj ONV Chrudim, Ležáky 1942 – 1972, 40 s. Budujeme. Týdeník československé sociální demokracie pro východní Čechy, č. 22., Pardubice 1945. Právo lidu, 21. červen 1945.

Soukromý archiv autora V diplomové práci jsou použity audiozáznamy sv ědk ů: Josef Bureš, Josef Víšek, Jaroslav Kn ěz, Josef Vacek, Josef Doležal, Jaroslava Poláková, Jaroslav Kašpar, Anna Jiroutová, Jaroslav Trpkoš

3. Literatura

ALY, G.: „Kone čné řešení“. P řesun národ ů a vyhlazení evropských Žid ů, Praha 2006.

ARAD, J.: Belzec, Sobibor, Treblinka. Vyhlazovací tábory akce Reinhard, Praha 2006.

BAJOHR, F.: Parvenüs und Profiteure. Korruption in der NS-Zeit, Frankfurt a/M. 2001.

BARTOŠEK, K.: Pražské povstání 1945, Praha 1960.

185 BENEŠ, E.: Odsun N ěmc ů z Československa. Výbor z Pam ětí, projev ů a dokument ů 1940- 1947, Praha 2002.

BERLEKAMP, B. – RÖHR, W.(Hrsg.): Terror, Herrschaft und Alltag im Nationalsozialismus. Probleme einer Sozialgeschichte des deutschen Faschismus, Münster 1995.

BREITMAN, R.: Architekt „kone čného řešení“. Himmler a vyvražd ění evropských Žid ů, Praha 2004.

BRINK, C.: Ikonen der Vernichtung: öffentlicher Gebrauch von Fotografien aus nationalsozialistischen Konzentrationslagern nach 1945, Berlin 1998.

BROWNING, CH. R.: Oby čejní muži. 101. záložní policejní prapor a „kone čné řešení“ v Polsku, Praha 2002.

BURIAN, M.: Atentát. Operace Anthropoid 1941 – 1942, Praha 2002.

CLAYOVÁ, C. – LEAPMAN, M.: Panská rasa. Nacistické N ěmecko a experiment Lebensborn, Praha 1995.

DIERKER, W.: Himmlers Glaubenskrieger. Der Sicherheitsdeinst der SS und seine Religionspolitik 1933-1941, Paderborn 2003.

DOMARUS, M.: Hitler Reden und Proklamationen 1932-1945. Kommentiert von einem deutschen Zeitgenossen, Bd. 2 (Untergang 1939-1945), Aachen 1963.

DROULIA, L. – FLEISCHER, H.(Hrsg.): Von Lidice bis Kalavryta. Widerstand und Besatzungsterror. Studien zur Repressalienpraxis im Zweiten Weltkrieg, Berlin 1999.

DWORKOVÁ, D. – van PELT, R. J., Osv ětim. 1270 až sou časnost, Praha 2006.

FREI, N. – van LAAK, D. – STOLLEIS, M.(Hrsg.): Geschichte vor Gericht. Historiker, Richter und die Suche nach Gerechtigkeit, München 2000.

FREI, N.: 1945 und wir. Das Dritte Reich im Bewu βtsein der Deutschen, München 2005.

FREI, N.(Hg.): Hitlers Eliten nach 1945, München 2004.

FREI, N.: Der Führerstaat. Nationalsozialistische Herrschaft 1933-1945, München 1987.

GELLATELY, R.: Kdo podporoval Hitlera. Spole čenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém N ěmecku, Praha 2003.

GOLDHAGEN, D. J.: Hitlers willige Vollstrecker. Ganz gewöhnliche Deutsche und der Holocaust, Berlin 1996.

186 GRABITZ, H. – BÄSTLEIN, K. – TUCHEL, J.(Hrsg.): Die Normalität des Verbrechens. Bilanz und Perspektiven der Forschung zu den nationalsozialistischen Gewaltverbrechen, Berlin 1994.

GRÄFE, M. – POST, B. – SCHNEIDER, A.(Hrsg.): Quellen zur Geschichte Thüringens. Die Geheime Staatspolizei im NS-Gau Thüringen 1933-1945, Erfurt 2005.

HAASIS, H. G.: Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 2004.

HAMŠÍK, D.: Druhý muž T řetí říše, Praha 1986.

HERBERT, U. – ORTH, K. – DIECKMANN, Ch.(Hrsg.): Die nationalsozialistichen Konzentrationslager, Frankfurt a/M. 2002.

HILBERG, R.: Pachatelé, ob ěti, diváci. Židovská katastrofa 1933-1945, Praha 2002.

HIRSCHFELD, G. – JERSAK, T.(Hrsg.): Karrieren im Nationalsozialismus. Funktionseliten zwischen Mitwirkung und Distanz, Frankfurt a/M. 2004.

CHIARI, B.: Hinter der Front. Kollaboration und Widerstand in Wei βru βland, Düsseldorf 1998.

IVANOV, M.: A ho řel snad i kámen, Praha 1982.

JI ČÍNSKÝ, K.: Záme ček. Historie národního odboje za Heydrichiády na Pardubicku, Pardubice 1989.

KEMPNER, R. M. W.: SS im Kreuzverhör, München 1964.

KERSHAW, I.: The Nazi Dictatorship. Problems and Perspecktives of Interpretation, London 1995.

KLEMPERER, V.: LTI. Notizbuch eines Philologen, Leipzig 1975.

KYNCL, V.: Akce Ležáky. 24. 6. 1942, Mi řetice 2002.

KU ČERA, J.: „Žralok už nikdy nebude tak silný“. Československá zahraniční politika v ůč i Německu 1945 – 1948, Praha 2005.

KURAL, V.: Místo spole čenství konflikt! Češi a N ěmci ve Velkon ěmecké říši a cesta k odsunu (1939-1945), Praha 1994.

KRÁL, V.: Otázky hospodá řského a sociálního vývoje v českých zemích v letech 1938-1945 (Probleme der ökonomischen und sozialen Entwicklung in den Böhmischen Ländern in den Jahren 1938-1945), I.-III. díl, Praha 1957-1959.

LIPSTADTOVÁ, E. D.: Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a pam ěť , Praha 2006.

LICHTENSTEIN, H.: Himmlers grüne Helfer. Die Schutz-und Ordnungspolizei im „Dritten Reich“, Köln a/M. 1990.

187

MACDONALD, C.: Úder z Londýna. Atentát na Obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, Praha 1996.

MALLMANN, K. M. – PAUL, G.: Herrschaft und Alltag. Ein Industrierevier im Dritten Reich, Bd. 2, Bonn 1991.

MALLMANN, K. M. – PAUL, G.: Die Gestapo – Mythos und Realität, Darmstadt 1995.

MALLMANN, K. M. – PAUL, G.: Karrieren der Gewalt. Nationalsozialistische Täterbiographien, Darmstadt 2004,

MIKŠÍK, O.: Hromadné psychické jevy. Psychologie hromadného chování, Praha 2005.

NAKONE ČNÝ, M.: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001.

NÁLEVKA, V.: První týdny míru, Praha 1985.

PECKA, J.: Vále ční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava, Praha 1999.

REICHEL, P.: Sv ůdný klam T řetí říše. Fascinující a násilná tvá ř fašismu, Praha 2004.

SEDLÁK, J.: Ležáky varují, Chrudim 1987.

SOFSKY, W.: Řád teroru. Koncentra ční tábory, Praha 2006.

SCHILDBERGER, F.: Ležáky. 24. června 1942, Praha 1982.

ŠÍMA, L: Ležáky. Vražda muž ů a žen. Odvle čení d ětí do ciziny. Srovnání osady se zemí, Praha 1947.

TOMÁŠEK, D. – KVA ČEK, R.: Causa Emil Hácha, Praha 1995.

ŤOPEK, F.: Údolí výstrahy, Havlí čkův Brod 1960.

UEBERSCHÄR, G. R.(Hrg.): Orte des Grauens. Verbrechen im Zweiten Weltkrieg. Darmstadt 2003.

WELZER, H.: Täter. Wie aus ganz normalen Menschen Massenmörder werden, Frankfurt a/M. 2005.

WILDT, M.(Hg.): Nachrichtendienst, politische Elite und Mordeneinheit. Der Sicherheitsdienst des Reichsführers SS, Hamburg 2003.

WITTE, P.: Der Dienstkalender Heinrich Himmlers 1941/1942, Hamburg 1999.

188 4. Internet www.koncentracni-tabory.e-stranky.cz www.army.cz www.archinet.cz

189 Seznam zkratek

SOA Státní oblastní archiv SOkA Státní okresní archiv AMV Archiv Ministerstva vnitra ZStL Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen Ludwigsburg BDC Berlin Document Center ČTK Česká tisková kancelá ř NA Národní archiv MLS Mimo řádný lidový soud

190 Seznam p říloh

1. Zleva V ěra Junková, Alfréd Bartoš a Vlasta Schücková na ja ře 1939 (NA, MV-L, sign. C 6178, Odboj na Pardubicku - Zv ěrstva nacist ů)

2. Strojovna lomu Hluboká, kde byla do kv ětna/ června 1942 umíst ěna vysílací stanice Libuše. (AMV, Sít ě gestapa)

3. Josef Bureš (vlevo) a vedle n ěho Karel Svoboda p řed strojovnou lomu Hluboká. V dob ě po řízení tohoto snímku byla vysílací stanice umíst ěna v místech cihlové st ěny nad hlavami osob (fotografoval sv ědek Josef Bureš)

4. Četnická stanice ve Vrbatov ě Kostelci. Místo služby vrchního strážmistra Karla Kn ěze. (AMV, Sít ě gestapa)

5. Vlevo strážmistr Karel Kn ěz, vpravo strážmistr Jaroslav Kotáb. Fotografie z předvále čných let (soukromý archiv Jaroslava Kn ěze)

6. Fotografie člen ů pardubické služebny (SOA Zámrsk, Gestapo)

7. Gerhard Clages, vedoucí pardubické ú řadovny gestapa (AMV, Sít ě gestapa)

8. Walter Lehne, zástupce vedoucího pardubické ú řadovny gestapa (AMV, Sít ě gestapa)

9. Walter Kröger, kriminální (AMV, Sít ě gestapa)

10. a 11. Kancelá ře pardubické služebny gestapa (AMV, Sít ě gestapa)

12. Legitimace Gerharda Clagese podepsaná Heinrichem Himmlerem (NA, MV-L, sign. C6178 Lidice a Ležáky, kart. 26.)

13. Gerhard Clages za stolem ve své pracovn ě. (AMV, Sít ě gestapa)

191 14. Gerhard Clages (sedící u stolu) a Walter Lehne. (AMV, Sít ě gestapa)

15. Používané donucovací prost ředky pardubické služebny gestapa (Východo české museum Pardubice)

16. Vyšet řovací metody gestapa v Pe čkov ě paláci (NA, MV-L, sign. 534-32-5, kart. 31)

17. Vyšet řovací metody gestapa v Pe čkov ě paláci (NA, MV-L, sign. 534-32-5, kart. 31)

18. Snímek z vyšet řování smrti Josefa Trnky. Policista zaznamenává motouzem postavení a sm ěr střelby člena gestapa pravd ěpodobn ě Josefa Kuchlera proti Josefu Trnkovi. (AMV, Sít ě gestapa)

19. Poslední ob ěť člen ů pardubického gestapa z 8. kv ětna 1945 – parlamentá ř nadporu čík Josef Trnka (AMV, Sít ě gestapa)

20. Nadporu čík četnictva Josef Trnka (AMV, Sít ě gestapa)

21. Pardubický Záme ček v dob ě p řed stavbou vojenských ubikací (AMV, Sít ě gestapa)

22. Ubikace Schupo v areálu „Záme čku“ v Pardubicích (AMV, Sít ě gestapa)

23. Zastávka vojenských autokar ů na chrudimském nám ěstí 24. června 1942 (AMV, Sít ě gestapa)

24. Sedm pln ě obsazených voz ů jednotky Schupo ze Záme čku, které asistovaly p ři likvidaci Ležák ů (AMV, Sít ě gestapa)

192