Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Seminář estetiky

Simeona Jedličková

Estetické principy francouzské formální zahrady

Disertační práce

Vedoucí práce: Prof. Petr Osolsobě, Ph.D.

2017

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 20. 1. 2017

Simeona Jedličková

Děkuji prof. Petru Osolsobě, Ph.D. za vedení mé práce a cenné rady. Dále děkuji své rodině za obětavou podporu a možnost se disertační práci věnovat a svým přátelům za upřímné povzbuzování.

Bibliografický záznam JEDLIČKOVÁ, Simeona. Estetické principy francouzské formální zahrady. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2016. 164 s. Vedoucí disertační práce prof. Petr Osolsobě, Ph.D.

Anotace Disertační práce Estetické principy francouzské formální zahrady analyzuje tři významné prameny teorie zahradní architektury ze sedmnáctého a osmnáctého století. Cílem práce je nalézt v těchto textech relevantní pasáže, které potvrzují působení klasických estetických principů ve francouzské formální zahradě. Tyto principy dělí na ty, které se projevují přímo ve tvorbě francouzských formálních zahrad (kompozice, perspektiva, proporce, symetrie, rozmanitost, harmonie a unitas multiplex), a na principy, které odrážejí vztah teorie a estetické povahy zahrady (vhodnost, užitečnost, rozum, příroda a krása).

Annotation The dissertation The Aesthetic Principles of the French Formal Garden analyzes three key sources of the garden design theory dated to the seventeenth and the eighteenth century. The aim is to identify sections and find relevant quotes confirming the influence of classic aesthetic principles in the French formal garden. These principles can be broken down to two groups. First group specifies the aesthetic principles of creation of French formal garden (composition, perspective, proportion, symmetry, variety, harmony and unitas multiplex). Second deals with the aesthetic principles concerning the theory of French formal garden (convenience, utility, reason, nature and beauty).

Klíčová slova Jacques Boyceau de la Barauderie, André Mollet, Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville, Traité du jardinage, Le Jardin de Plaisir, La Théorie et la Pratique du jardinage, francouzská formální zahrada, klasicismus, baroko, kompozice, estetické principy, zahrada, příroda, krása, zahradník, zahradní architektura.

Key words Jacques Boyceau de la Barauderie, André Mollet, Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville, Traité du jardinage, Le Jardin de Plaisir, La Théorie et la Pratique du jardinage, French formal garden, classicism, baroque, composition, aesthetic principles, garden, nature, beauty, gardener, garden design.

Obsah

Poznámka k textu disertační práce ...... 8

Úvod ...... 9

1 Teoretické texty o zahradnictví ...... 16

1.1 Autoři pramenů ...... 19

1.1.1 Jacques Boyceau de la Barauderie ...... 19

1.1.2 André Mollet ...... 21

1.1.3 Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville ...... 24

1.2 Prameny francouzské formální zahrady ...... 26

1.2.1 Zákony přírody a umění podle Boyceaua ...... 26

1.2.2 Molletovo pojetí zahrady jako libosadu ...... 37

1.2.3 Dezallierova koncepce zahradního umění ...... 46

1.3 Historické zdroje ...... 55

1.4 Srovnání pramenů ...... 62

2 Estetické principy francouzské formální zahrady ...... 66

2.1 Estetické principy tvorby francouzské formální zahrady ...... 69

2.1.1 Kompozice...... 69

2.1.2 Perspektiva ...... 73

2.1.3 Proporce...... 77

2.1.4 Symetrie...... 85

2.1.5 Rozmanitost ...... 91

2.1.6 Harmonie a unitas multiplex ...... 96

2.2 Estetické principy teorie francouzské formální zahrady ...... 98

2.2.1 Vhodnost ...... 98

2.2.2 Užitečnost ...... 104

2.2.3 Rozum ...... 108

2.2.4 Příroda ...... 111

2.2.5 Krása ...... 114

3 „Je ne sais quoi?“ francouzské formální zahrady ...... 121

3.1 Voda ...... 124

3.2 Zahradník ...... 135

3.3 Usmíření estetického sporu mezi Starými a Moderními ...... 141

Závěr ...... 144

Resumé ...... 148

Résumé ...... 150

Seznam použité literatury ...... 152

Seznam obrazové přílohy ...... 162

Poznámka k textu disertační práce

Tři základní prameny disertační práce jsou dostupné prostřednictvím elektronické knihovny Gallica náležející k Národní knihovně Francie. Vzhledem k hojnosti odkazů na tyto prameny a s přihlédnutím ke snaze nepřetěžovat poznámkový aparát, jsou citace pramenů uváděny bez odkazů na webové stránky elektronické knihovny Gallica. Úplné citace elektronických zdrojů jsou ale uvedeny v seznamu literatury, a je tak bez obtíží možné každý dokument dohledat. Z těchto důvodů společně se snahou zachovat jednotný vzhled citací disertační práce se odkazy ke všem elektronickým zdrojům objevují až v seznamu literatury. Jediným pramenem, který nemá vlastní paginaci, je Le Jardin du plaisir. Tento spis má strany označené značkami pro folia a písmeny abecedy, která jsou případně doplněna čísly a značkou verso (v°). Pro citování tohoto pramene tedy používáme odkazy na folia, nikoliv čísla stran. Pokud není řečeno jinak, je autorkou českých překladů všech pramenů autorka této disertační práce. Originální znění je uváděno přímo v textu disertační práce, překlady pak v poznámce pod čarou. Vzhledem k povaze disertační práce je totiž právě rozbor originálního znění klíčový. Slova nesoucí zvláštní význam jsou v citacích i jejich překladech zvýrazněna změnou řezu písma. V citacích i překladech jsou rovněž zachována velká počáteční písmena u slov, u nichž mají v pramenech tyto iniciály povahu příznakového stylistického prostředku. V disertační práci zachováváme jednotné pojmenování objektů, k nimž se prameny vztahují, jako „zahrad“. Ačkoliv se v české odborné literatuře můžeme setkat s pojmenováním park, držíme se francouzského použití substantiva le jardin jako odpovídající variantě českého označení pro (zámecké) zahrady.

8

Úvod

Francouzská formální zahrada je naprosto výjimečným fenoménem doby svého vzniku, sedmnáctého století. Tato epocha charakteristická stabilizací ekonomické i společenské situace Francie a postupným upevňováním královské moci, snahy kontrolovat a ovládat veškeré dění v zemi, umožnila vznik typu zahrady, který na dlouhou dobu ovlivnil evropskou nejen kontinentální, ale i anglickou zahradní tvorbu, a který je dnes chápán jako jeden z klasických typů zámecké zahrady. Cílem naší práce je zachytit tento jev prizmatem estetiky. Historičnost zkoumaného předmětu a jeho notorieta z něj mohou na první pohled dělat téma poněkud vyprázdněné. Z pohledu estetiky tomu tak však zdaleka není. Díla a teorie zahradní architektury jsou na poli estetiky stále silně okrajovým tématem. K tomuto odcizení došlo zřejmě společně se vznikem moderní estetiky, která v podstatě přírodu, a tím i zahradu, vyloučila ze zájmu svých studií. Byla to především nekompatibilita přírody jako předmětu zkoumání s některými existujícími teoriemi charakterizujícími umělecké dílo a s tímto odklonem související chybějící terminologie, které zapříčinily, že se zahradní architektura z hlediska estetiky ocitá v jakémsi teoretickém vakuu.1 Na tento odklon estetické teorie od přírody jako jednoho ze svých předmětů upozornil v šedesátých letech dvacátého století Ronald W. Hepburn.2 V současnosti se příroda a zahrada staly předměty zkoumání zahrnutými pod studia environmentální estetiky.3 Otázky environmentální estetiky jsou často filozofického charakteru, zkoumají například povahu zahrady v porovnání

1Srov. Landscape. KELLY, Michael, ed. Encyclopedia of Aesthetics. Vol. 3. New York: Oxford University Press, 1998, s. 104. 2 DADEJÍK, Ondřej. Environmentální estetika. In: ZAHRÁDKA, Pavel, ed. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 376. 3 K základnímu vhledu do environmentální estetiky viz BAKOŠOVÁ, Barbora, PAŘÍZKOVÁ, Kateřina a STIBRAL, Karel. Kapitoly z environmentální estetiky: Současná kulturní dimenze krajiny a přírody. Brno: Masarykova univerzita, 2015.

9

s povahou uměleckého díla,4 způsob, jakým vnímáme a oceňujeme environment.5 Někdy se ale environmentální estetici zabývají historiografickými otázkami.6 Přístup blízký k námi zvolenému postupu je pak analýza kategorií klíčových pro dané historické období. Takovým dříve zkoumaným pojmem bylo například malebno ve vztahu k anglickému přírodnímu parku.7 Zabývat se francouzskou formální zahradou je tedy z pohledu současné estetiky zcela legitimní. Záměrem disertační práce je zachytit pohledem estetika jednu dílčí etapu vývoje zahradní architektury. Hepburn se domnívá, že pokud je některý soubor zkušeností teorií dlouho ignorovaný, stane se člověku méně přístupný.8 Naším cílem je proto zprostředkovat estetické principy platné ve francouzské formální zahradě. Domníváme se totiž, že pro vyrovnání se s problémem absence ucelené teorie je potřeba se věnovat i mapování estetických postojů a preferencí v historicky uzavřených obdobích dějin zahradního umění. Záměrem práce je přispět do současného diskursu environmentální estetiky a především upozornit na působnost estetických principů platných napříč klasicistní estetikou i při tvorbě francouzské formální zahrady. Jeví se nám jako nanejvýš zajímavé potvrdit platnost klasických estetických principů v tomto odvětví lidské kreativity, které je postaveno na hranici umělého a přírodního světa. S ohledem na možnosti disertační práce a se zřetelem na její estetickou, a nikoliv kunsthistorickou povahu, jsme za metodu práce zvolili analýzu tří stěžejních soudobých textů vztahujících se k zahradní architektuře. Všechny tři prameny jsou zaměřené prakticky a návodně, svou povahou připomínají spisy

4 Např. MILLER, Mara. The Garden as an Art. Albany: State University of New York Press, 1993. 5 Např. BERLEANT, Arnold. The Aesthetics of Environment [ebook]. Philadelphia: Temple University Press, 1992. 6 Např. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005. 7 Např. STIBRAL, Karel. O malebnu. Praha: Dokořán, 2011. 8 DADEJÍK, Ondřej. Environmentální estetika. In: ZAHRÁDKA, Pavel, ed. Estetika na přelomu milénia, s. 376.

10

o architektuře autorů Vitruvia či Albertiho. Nejedná se tedy o teoretické rozvahy o kráse francouzské formální zahrady, ale o praktické návody, jak takovou zahradu vytvořit. V těchto příručkách budeme hledat projevy klasických estetických principů. Naším cílem je tak dokázat, že se ve francouzské formální zahradě objevují stejné estetické zákonitosti jako v krásných uměních sedmnáctého století. Hlavním traktátem určeným k rozboru je La Théorie et la Pratique du jardinage Antoine-Josepha Dezalliera d'Argenville. Dílo, které vyšlo během první poloviny osmnáctého století ve čtyřech různých vydáních, bývá považováno za vůbec první teoretické pojednání věnované pouze tvorbě okrasné zahrady a jeho autor za zakladatele oboru teorie a dějin zahradního umění.9 Tento spis je páteřním pramenem celé disertační práce. K němu budou vztahovány a s ním srovnávány texty další, především prameny níže jmenované. Druhým zdrojem, který bude v práci analyzován, je Le Jardin de plaisir André Molleta, dílo, které vyšlo v roce 1651. Jeho autor byl důležitou osobností soudobé zahradní tvorby. Konečně v roce 1638 vychází dílo Traité du jardinage selon les raisons de la nature et de l'art, jehož autorem je Jacques Boyceau de la Baraudière. Uvedený pramen je výjimečný autorovým přísně intelektuálním přístupem k zahradní architektuře a jejím povýšením mezi umění.10 Tyto tři traktáty dobou svého vzniku téměř pokrývají Grand siècle Ludvíka XIV. a jsou tak dobovými svědectvími nejen o principech tvorby zahradní architektury, ale i o vnímání samotných jejích děl. Prameny disertační práce, jakkoliv jsou pro dané období dějin zahradní architektury klíčové, nejsou díla, která by se těšila obecné známosti. Považujeme proto za nutné a přínosné věnovat jejich charakteristice a jejich autorům první kapitolu disertační práce. Tento vhled je zároveň nutný i pro uchopitelnost analýzy, která je tak jako stěžejní část disertační práce umístěna

9 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2004, s. 6-7. 10 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800. New York: George Braziller, 1979, s. 50.

11

do kapitoly druhé. Třetí kapitola pak uzavírá celou práci rozvahou nad dalšími činiteli ovlivňujícími působení a vývoj francouzské formální zahrady. Přínos disertační práce spočívá v uchopení pro českou estetiku ne příliš tradičního tématu a v představení teoretických pramenů, jejichž znalost je pro studium estetiky soudobé zahradní architektury klíčová.

Zahrada, příroda a estetika

Zahrada i příroda jsou pro esteticky relevantní témata beze sporu úrodnou půdou. Uvědomujeme si, že se jich nabízí celá řada i ve vztahu k francouzské formální zahradě a že jejich estetičnost je zcela legitimní. Je zřejmé, že není v možnostech disertační práce věnovat se všem směrům, kterými nás labyrint estetiky může vést, a že je naopak žádoucí držet se směru jednoho s cílem jej vytěžit a v komplexnosti představit. Přesto si v rámci této drobné eseje dovolíme krátkou odbočku jako připomínku jiných cest protínajících pomyslnou zahradu poznání (nejen) francouzské formální hortikultury. První odbočka, která se na naší cestě ukazuje, skrývá otázku po vztahu estetiky a přírody. Přírodní prvky přece zahradu vytvářejí, jsou její podstatou. Pomineme-li témata již zmíněná v úvodu v souvislosti s environmentální estetikou, odkryjeme další pro estetiku tradiční otázky, jako je například mimeze. Napodobuje zahradní architekt přírodu? Co je inspirací pro tvarované vzory ozdobných parterů formální zahrady,11 jsou snad nápodobou přírodních vzorů samotných? Není možné v této souvislosti pominout teorii mimeze v přírodě, jak ji rozpracoval Caillois.12 Je rovněž potřeba upozornit, že Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville, autor pro naši disertaci významného pramenu, se velkou měrou zabýval minerály a škeblemi, jejichž tvary

11 K ozdobám zahradních parterů viz LAUTERBACH, Iris. L’ornement dans les parterres de jardins : XVIe-XVIIIe siècles. Perspective [online]. Institut national d’histoire de l’art, No. 1, 2010. 12 Caillois se v této souvislosti zabývá zbarvením a kresbami objevujícími se na tělech a schránkách živočichů. Viz CAILLOIS, Roger. Zobecněná estetika. Praha: Odeon, 1968.

12

a vybarvení zaznamenával do katalogu a systematicky třídil.13 Existuje souvislost mezi tímto jeho zájmem a jeho pojetím zahradní tvorby? Rozhodně není bez zajímavosti ani skutečnost, že Caillois i Dezallier sdílejí stejnou vášeň pro zbarvení a kresby vytvořené samotnou přírodou. Tato cesta by nás mohla zavést až do kabinetu kuriozit skrytého uprostřed zahrady. Vraťme se však zpátky a směřujme naše zraky ke zcela jiné perspektivě. Cesta labyrintem směřuje k belvederu, vyhlídkovému bodu, odkud se nám zahrada jeví jako na dlani. Pohled nám přechází od jedné části k druhé, vybavujeme si velikost stromů, pod nimiž jsme před chvílí šli a jejichž koruny se nám teď zdají o mnoho menší. Cítíme radost, když v dáli uvidíme tryskat k nebi proud vody, a toužíme se právě k tomuto místu vydat. Množství pocitů, až vášní, které v nás vyvolává kontemplace zahrady, stejně jako naše přímá účast v ní, jsou dalším tématem hodným estetického zkoumání.14 Je to téma zároveň nejvíce vzdálené pramenům disertační práce, které se psychologickou dimenzí zahrady explicitně nezabývají. Proto se na ně nesoustředí ani práce samotná. Přesto se nabízí paralela mezi striktností postupů zahradní tvorby a karteziánskou metodičností.15 Na těchto cestách je však potřeba být opatrný. Žádný z autorů primární literatury se filozofickými otázkami nezabývá a není jednoduché ani jednoznačně potvrdit, že je v soudobé zahradní architektuře patrný dopad jinak vlivných filozofů, jakými byli Descartes nebo Pascal.16 Postoupíme-li na ose času dál, nabízí se rovněž zapojení Diderotova pojetí krásy do výkladu formální zahrady. Jaká je důležitost vztahů uvnitř díla a vztahu díla a diváka? K zodpovězení této otázky by mohl být Diderotovo

13 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. Histoire naturelle éclaircie dans deux de ses parties principales, la lithologie et la conchyliologie [online]. Paris: Chez De Bure l'aîné, 1742. 14 Reflexe našeho vztahu k zahradě jako prostředí je rovněž téma environmentální estetiky. 15 DESCARTES, René. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992. 16 O odkrytí paralel mezi zahradní tvorbou a dobovou filozofií se pokouší Weiss. Z velké části jde však především o myšlenkové cvičení než o skutečné souvislosti. Srov. WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity: The French Formal Garden and 17th-Century Metaphysics. New York: Princeton Architectural Press, 1995.

13

slavné heslo věnované kráse velmi nápomocné. 17 Konečně obsáhnout zahradu pohledem a jako celek ji vnímat a soudit o ní, může vést estetika k úvahám nazírajícím hodnocení zahrady a přírody prismatem Kantovy Kritiky soudnosti.18 Teď se náš pohled však již rozbíhá do široké krajiny daleko za hranice francouzské formální zahrady. Sestupme proto ještě do útrob jejího labyrintu. Zahradní pěšiny nás vedou kolem soch a fontán znázorňujících mytologické výjevy a probouzejících úvahy nad jejich soudobou interpretací. Jsou snad projevem antického vzoru, metaforou vládnoucího rodu Bourbonů či připomínkou moci samotného krále? A pokud je jejich povaha skutečně taková, jaký důraz je kladen na křesťanské motivy při výzdobě formální zahrady? Jak tedy máme v těchto sochách číst. A jak číst celou zahradu? Zdá se, že otázek souvisejících se zahradním uměním je nekonečné množství. Také zahrada samotná, příroda i rostliny jsou odjakživa přítomny v dílech lidské kreativity. Zajímavým tématem je proto také vliv francouzské formální zahrady na soudobou krásnou literaturu.19 Je konečně známou skutečností, že právě v sedmnáctém století se zahrada stávala kulisou pro mnohé hostiny, divadelní hry, byla prostředím určeným k průvodům a k hraní her, stala se místem významným pro společenské dění a soužití.20 Můžeme tedy zkoumat, jaký je vztah přírodního a umělého, můžeme se zabývat kontemplací zahrady, přesahy tématu do jiných umění nebo

17 Beau. In: DIDEROT, Denis a D’ALEMBERT, Jean le Rond, eds. Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers,etc. [online]. University of Chicago: ARTFL Encyclopédie Project, 2016. 18 KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975. 19 Známými obdivovateli francouzské formální zahrady byli mimo jiné Mademoiselle de Scudery či Jean de la Fontaine. Srov. ADAMS, William Howard. The French Garden: 1500- 1800, s. 84. La Fontaine dokonce nechal ve své sbírce bajek znázornit jednu z versailleských fontán. Viz tamtéž, s. 88. La Fontainovy bajky viz LA FONTAINE, Jean de. Fables. Paris: Livre de poche, 1964. Dobová nejen literární reflexe francouzské formální zahrady je dobře zachycena v Baldenspergerově článku. Viz BALDENSPERGER, Fernand. Le Jardin "A la Française": Signe et Symbole d'une Civilisation. The French Review [online]. American Association of Teachers of French, Vol. 10, No. 1 (Oct., 1936), s. 5-18. 20 Viz MUKERJI, Chandra. Reading and Writing with Nature: Social Claims and the French Formal Garden. Theory and Society [online]. Springer, Vol. 19, No. 6 (Dec., 1990), s. 651-679.

14

společenských věd. Labyrint nás však vede dál a začíná se vtírat otázka, jaké estetické principy stojí za vznikem formální zahrady jako takové. Jaký estetický názor ovlivní umístění květinového záhonu na jedno místo a lesík na jiné? Jak postupoval tvůrce zahrady a kterých estetických principů se držel, když tvořil tohle dílo, které je možné obklopit takovým množstvím dalších otazníků? V disertační práci chceme především porozumět právě těmto otázkám. Jakkoliv lákavé zmíněné odbočky pro estetika jsou a přestože jsme si plně vědomi jejich důležitosti, směřujeme svůj pohled na zahradu samotnou a na tajemství, která obestírají její vznik. Svou cestu proto začínáme zkoumáním literárních pramenů, které volíme za průvodce na naší pouti francouzskou formální zahradou.

Obr. 1: Bludiště z Le Jardin de plasir

15

1 Teoretické texty o zahradnictví

Cílem disertace je určit estetické principy typické pro francouzskou formální zahradu. Tento úkol vyžaduje studium dobových pramenů. Jak jsme již zmínili v úvodu, vybrali jsme tři pojednání vztahující se k okrasné zahradě, která vznikla v sedmnáctém a v osmnáctém století ve francouzštině. Těmito traktáty jsou Traité du Jardinage21 Jacquesa Boyceaua de la Barauderie, Le Jardin de plaisir22 Andrého Molleta a La Théorie et la Pratique du jardinage23 Antoina-Josepha Dezalliera d‘Argenville. Jejich volbu opodstatňuje hned několik skutečností. V první řadě se jedná o tematickou souvislost. Ačkoliv nejde o jediné dobové prameny týkající se zahradničení, zpracovávají právě tyto spisy nejdůkladněji problematiku okrasné zahrady. Francouzská pojednání datovaná před Traité du jardinage, nejstarším z vybraných pramenů, jsou totiž věnovaná zemědělství, tedy přípravě půdy, hnojení, setí, sázení, péči o stromy a podobně, aniž by se okrasnou zahradou vůbec zabývala: „French garden treatises do not appeal until the second half of the sixteenth century […] These studies, however, proclaim no positive interest in the pleasure garden but rather are composed of a series of statements on various agricultural formulas.“24 Díky Jacquesovi Boyceauovi tak postupně vzniká nový druh odborné literatury, která se systematicky soustředí právě na okrasnou zahradu. Tomuto vývoji se budeme věnovat níže.

21 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online]. Paris: Michel Vanlochom, 1638. 22 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online]. Stocholme: Henry Keiser, 1651. 23 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La théorie et la pratique du jardinage [online]. Paris: Pierre-Jean Mariette, 1747. 24 „Francouzská pojednání o zahradnictví se neobjevují dříve než v druhé polovině šestnáctého století […] Tyto studie však nejeví žádný zájem o okrasnou zahradu. Jsou spíše tvořeny řadou komentářů k rozličným zemědělským návodům.“ HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden. University of Georgia Press: Georgia, 1966, [s. xii.].

16

Dalším důvodem výběru těchto tří pojednání je datace jejich vzniku, a tedy způsob, jakým mapují vývoj francouzské zahrady a k ní se vážící odborné literatury. Konečně tento pokrok poukazuje na rostoucí společenský a umělecký význam nově vznikajícího oboru – zahradní architektury. Mezi nejstarším vybraným spisem, který významně teoretizuje okrasnou zahradu,25 a prvním vydáním nejmladšího z pramenů26 je rozdíl sedmdesáti let. Nicméně v disertační práci používáme až čtvrté rozšířené vydání z roku 1747. Časové rozpětí mezi použitými prameny je tedy 110 let. Molletova Le Jardin de plaisir se pak na časové ose nachází přibližně uprostřed. Je to zároveň poslední dílo věnované okrasné zahradě před vznikem Théorie Dezalliera d’Argenville. Boyceauův traktát je základním referenčním textem pro francouzskou zahradu sedmnáctého století, jeho obsah byl soudobou teorií natolik oceňován, že Le Nôtre pokládal za zbytečné, aby sám podobný spis vytvořil.27 Význam Molletova textu spočívá v šíření francouzské zahrady a zahradního umění vůbec za hranicemi země, především ve Švédsku a v Anglii.28 Konečně Dezallierovo až encyklopedické dílo je považováno za bibli francouzské zahrady.29 Důležitost pramenů potvrzuje i pozornost, která je jim věnovaná v rámci odborné literatury zabývající se historií okrasných zahrad.30 Nejdříve se budeme krátce věnovat představení autorů, nejsou totiž v naší odborné literatuře téměř zmiňováni, přestože jejich osobní vztah k tématu pomáhá k dokreslení popisu celkového stavu a pozice zahradníka (či řečeno dnešním jazykem zahradního architekta) a zahradního umění vůbec.

25 Význam Traité du Jardinage, která vyšla v roce 1638, zdůrazňuje i Hazlehurst. Srov. Tamtéž, [s. xii.]. 26 La Théorie et la Pratique du jardinage vyšla poprvé v roce 1709. 27 LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History. Cambridge (USA): MIT Press, 1993, s. 86. 28 LINDAHL, Göran. The Swedish Pleasure Garden (1650–1700). Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 32, No. 2 (Winter, 2004), s. 167-187. 29 LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 120-121. 30 Srov. ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800. New York: George Braziller, 1979. MACDOUGALL, Elisabeth Blair a HAZLEHURST, Frank Hamilton, eds. The French Formal Garden. Washington: Dumbarton Oaks, 1974.

17

Za důležité rovněž považujeme shrnout obsahy všech tří pramenů, přestože se mohou zdát na první pohled nedůležité. Nejen v rámci estetiky je historické odborné literatuře zahradní architektury stále věnováno příliš málo prostoru na to, aby mohlo být bez nesnází porozuměno jejímu významu. Obsahy děl přibližujeme, abychom umožnili jejich hlubší poznání. Estetická analýza, následující v druhé kapitole, bude mnohdy připomínat práci s teoretickými spisy týkajícími se architektury stavební.31 Mezi řadou pouček a na první pohled nezajímavých postupů se však vynořují estetické principy a kategorie, které by neměly být opomíjeny. První kapitolu uzavřeme zasazením pramenů do širších souvislostí s tradiční a dobovou zahradnickou literaturou. Tímto úvodem vytvoříme ucelené vědomostní zázemí, o nějž se budeme moci v dalších částech disertace opírat.

31 Srov. ŠIMKOVÁ, Simeona. Estetické principy architektury u Vitruvia a Albertiho. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2008.

18

1.1 Autoři pramenů

1.1.1 Jacques Boyceau de la Barauderie

Jacques Boyceau de la Barauderie32 se narodil v silně protestantské rodině, náležející k nižší šlechtě, do doby končících církevních válek ve Francii.33 Přesné datum jeho narození ani úmrtí není známo. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století byl nejspíš již dospělým mužem, neboť se účastnil bojů o moc, a to na straně Jindřicha IV.34 Shoda okolností a dobrých známostí mu přinesla osobní přízeň krále. Boyceau si tak vybudoval pevnou pozici. Stabilitu jeho postavení dokládá skutečnost, že po zavraždění Jindřicha IV. v roce 1610 zůstává členem královského dvora.35 Ačkoliv o Jacquesovi Boyceauovi nejsou dochovány téměř žádné informace, víme, že byl velkým milovníkem vědění, přírody i umění,36 žil společenským životem, účastnil se setkání v soudobých kabinetech a salonech, které sdružovaly intelektuální osobnosti doby.37 Zároveň byl uznávaným odborníkem ve věcech zahradní architektury38 a zastával pozici správce královských zahrad.39 Přestože nebyl praxi provozujícím zahradníkem,40

32 Hazlehurst, který pro dějiny zahradní architektury Boyceaua znovu objevil, uvádí, že existuje několik možných přepisů Boyceauova šlechtického jména de la Barauderie. Literatura se skutečně v uvádění jeho jména rozchází. V disertační práci budeme používat variantu upřednostněnou i Hazlehurstem. Viz HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 2. 33 Tamtéž, s. 3. 34 Jedná se o posledních jedenáct let šestnáctého století. K politické a náboženské situaci viz kapitolu Barokní Francie in: DUBY, Georges. Dějiny Francie. Praha: Karolinum, 2003, s. 319-346. 35 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden,. s. 6. 36 Prakticky jediným významným zdrojem informací o Boyceauovi je jeho korespondence. Tamtéž, s. 6-8. 37 Navštěvoval například tzv. Académie Putéane pojmenovanou podle bratrů Pierra a Jacquesa Du Puy, u nichž se tyto osobnosti setkávaly. Viz LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean- Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 87-88. 38 Tamtéž, s. 88. 39 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 48. 40Srov. LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 32, No. 2 (Winter, 2004), s. 288.

19

vytvořil několik návrhů dobových zahrad41 a bývá považován za autora první zahrady ve Versailles vytvořené pro Ludvíka XIII. v době, kdy Versailles bylo jen loveckým zámečkem. Ačkoliv není možné vystopovat Boyceauovo pouto k zahradní architektuře až k počátkům, je bez pochyby, že byl v této doméně uznávanou osobností. Zároveň byl člověkem své doby: „The period of Henry IV was truth an age of magnificent contradiction – a time of order and chaos, upheaval and tranquility, tradition and change, reason and superstition, elegance and vulgarity […] But if contradition was the way of the world, versatility was the ideal toward which all the world was striving.“42 Právě všestrannost typická pro soudobého vzdělaného člověka43 spojená se zájmem o tvorbu zahrad se odráží ve vzniku Boyceauova spisu, který je pro historii zahradního umění považován za zlomový. Nejenže tento text shrnuje francouzské zahradnictví plně rozvinutým jazykem zahradnické praxe sedmnáctého století, ale zároveň se jako první ve Francii zabývá zahradní architekturou z estetického hlediska.44

41HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, [s. xii.]. 42 „Období vlády Jindřicha IV. bylo skutečně věkem úžasných protikladů – byla to doba řádu a chaosu, převratu a klidu, tradice a změny, rozumu a pověrčivosti, elegance i vulgarity […] Ale zatímco protiklady vládly světu, tak všestrannost byla ideálem, ke kterému svět směřoval.“ Tamtéž, s. 1. 43Boyceaua můžeme považovat zároveň za filozofa, básníka, botanika, vědce, umělce a válečníka. Srov. Tamtéž, [s. xii.]. 44Tamtéž, [s. xii.].

20

1.1.2 André Mollet

Stejně jako u Jacquesa Boyceaua neznáme ani u Andrého Molleta přesné datum narození. Předpokládá se, že přišel na svět kolem roku 1600.45 Pocházel z jednoho z nejvlivnějších zahradnických rodů své doby. Jeho otec Claude zastával pozici prvního královského zahradníka Jindřicha IV.46 a všechny své čtyři syny vychoval a vzdělal ve svém řemesle. Jedna z praxí zahradních architektů, kterou Claude svým synům poskytl, spočívala ve vytvoření ilustrací k jeho knize Théâtre des plans et jardinages.47 Vliv Clauda Molleta staršího na francouzskou formální zahradu spočívá především v prosazování broderiových parterů. Spíš než jako teoretik byl uznáván jako inovátor designu. V tomto směru také nejvíce ovlivnil své syny.

Obr. 2: Návrh parteru vytvořený André Molletem pro knihu Clauda Molleta staršího

45 BRUNON, Hervé. [Notice détaillée sur André Mollet]. Architectura. Architecture, textes et images XVIe-XVIIe siècles [online]. Tours: CESR, 2004. 46 Tamtéž. 47 MOLLET, Claude. Théâtre des plans et jardinages [online]. Paris: Charles de Sercy, 1652.

21

Prostředí, ze kterého André Mollet vychází, je skutečně velmi inspirující. Jeho otec byl nadřízeným Jeana Le Nôtra a velmi pravděpodobně učil zahradnickému řemeslu jeho syna Andrého. Žena Clauda Molleta, matka Andrého Molleta, byla kmotrou Andrého Le Nôtra, který přebírá po Claudovi starším místo prvního královského zahradníka.48 Dodejme, že je rovněž velmi pravděpodobné, že obě generace Molletů znaly osobně Jacquesa Boyceaua. Konečně někteří teoretikové se domnívají, že Claude Mollet mladší, syn Clauda staršího, se podílel na tvorbě návrhů k Boyceauově knize.49 Rodina Molletových byla v první polovině sedmnáctého století ve svém řemesle tak známá jako rod Le Nôtrů v jeho druhé polovině. André Mollet se velmi dobře vypracoval do pozice odborníka a pro svou kariéru využil především působení v zahraničí. Již kolem roku 1630 se na pozvání krále vypravuje do Anglie, pak pracuje rovněž v Holandsku, opět se vrací do Anglie a následně je pozván královnou Kristinou I. do Švédska. Konečně v roce 1661 se opět vrací do Londýna, kde je jemu a jeho synovci svěřena obnova St. James’s Park. André Mollet umírá 6. června 1665 v Londýně, zřejmě následkem moru.50 Ačkoliv Molletova práce v Anglii není bez zajímavosti, neboť dokládá značný vliv francouzské formální zahrady na jejím území (podpořený skutečností, že anglickou královnou, ženou Karla I., byla Francouzska Henrietta Marie), Molletova přítomnost nejvíce ovlivnila zahradní architekturu ve Švédsku. V této severské zemi jednak vznikl Molletův text Le Jardin de Plaisir jako příručka pro, v tomto směru zaostalé, švédské zahradnictví, ale Mollet také podpořil zájem o vznik severské formální zahrady, která se

48MACDOUGALL, Elisabeth Blair a HAZLEHURST, Frank Hamilton, eds. The French Formal Garden, s. 12-13. 49Ačkoliv byla kniha Clauda staršího vydána až po jeho smrti v roce 1652, byla dokončena již v roce 1615. V době, kdy s největší pravděpodobností psal Boyceau svůj spis, měli Molletovi synové dostatečnou praxi v kreslení návrhů díky práci na otcově knize. 50 BRUNON, Hervé. [Notice détaillée sur André Mollet]. Architectura [online].

22

naplno rozvinula po jeho odchodu ze země v druhé polovině sedmnáctého století.51 André Mollet, na rozdíl od Jacquesa Boyceaua, není teoretikem píšícím o zahradním umění, ale praktikem, který shrnuje své znalosti. Jeho dílo tedy představuje francouzskou formální zahradu z jiného úhlu pohledu, z pohledu jejího tvůrce.

51 Srov. LINDAHL, Göran. The Swedish Pleasure Garden (1650–1700). Garden History [online], s. 167-187.

23

1.1.3 Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville

Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville se narodil v roce 1680 v Paříži do rodiny knihkupců a nakladatelů. Povolání jeho rodičů záhy ovlivnilo Dezallierův pohled na svět, neboť se v místech, kde jeho rodiče žili a pracovali, potkával s umělci, rytci a architekty. Dostalo se mu vzdělání v právech, ale studoval také malbu a rytectví, stejně jako architekturu, při jejímž studiu se seznámil s Alexandrem Le Blondem.52 Dezallierovým zaměstnáním byla sice práva, ale jeho zájmy byly daleko širšího rozsahu. Byl mimo jiné znalcem umění, vášnivým sběratelem, majitelem salónu kuriozit.53 Dezallier se narodil do doby, kdy dochází k zásadnímu přerodu v pohledu na význam a nedotknutelnost antických vzorů a ke zdůraznění schopností vlastního rozumu.54 Zároveň ale ještě není typickým úzce profilovaným vědcem z doby osvícenství, ale je naopak jedním z posledních vzdělanců ovládajícím jak vědecké obory, tak i obory filozofické. Skutečnost, že byl Dezallier skutečně uznávaným vzdělancem, dokládá i fakt, že je autorem několika hesel v Diderotově a d’Alembertově Encyklopedii.55 Jeho zájem o zahradní architekturu zřejmě propukl v době, kdy jeho otec zakoupil panství d’Argenville a začal na něm budovat zahrady. Již tehdy jeden z návrhů této zahrady vytvořil Alexandr Le Blond, kterému v té době nebylo ještě dvacet let.56

52 Alexandr Le Blond (1679-1719) byl velmi talentovaný francouzský architekt, kterého si pozval do svých služeb ruský car Petr Veliký. Alexandr Le Blond v Rusku zemřel. 53 CARTUYVELS, Sabine. „La Théorie et la Pratique du Jardinage (1709)" d'Antoine-Joseph Dezallier d'Argenville : de la longévité et de l'influence d'un traité de jardinage du XVIIIe siècle en France et en Europe. Topiaria helvetica [online]. Zürich: SGGK, 2001 (Jahrbuch), s. 9. 54 Viz LECOQ, Anne-Marie, ed. La Querelle des Anciens et des Modernes. 2. Vyd. Paris: Folio, 2001. 55Nejvýznamnějším z nich je zřejmě heslo věnované cestám v zahradách s názvem Allées des jardin, viz DIDEROT, Denis a D’ALEMBERT, Jean le Rond, eds. Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers,etc. [online]. 56CARTUYVELS, Sabine. Préface. In: DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. Lonrai: Actes sud, 2003, s. 14.

24

Antoine-Joseph nebyl tedy zahradníkem ani zahradním architektem, ale teoretikem, vědcem a zapáleným milovníkem umění.57 Théorie vydal poprvé v roce 1709, v době, kdy mu bylo pouhých 29 let. Je to tedy především vědecká studie odrážející dobovou zahradní architekturu v úplnosti a s jediným cílem - popsat tvorbu okrasné zahrady. Knihu o zahradnictví ještě během svého života několikrát přepracoval a rozšířil. Dezallier zemřel v roce 1765.

57 Srov. LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 120.

25

1.2 Prameny francouzské formální zahrady

Hlavním cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s obsahem děl, a to bez větších ambicí na jejich interpretaci. Komparaci s ostatními prameny a následné klíčové analýze budou texty podrobeny dále v práci.

1.2.1 Zákony přírody a umění podle Boyceaua

Jak již bylo řečeno výše, Pojednání o zahradnictví podle zákonů přírody a umění, tedy Traité du jardinage selon les raisons de la nature et de l’Art58 je nejstarší z vybraných pramenů, vyšlo posmrtně v roce 1638. Tento dokument je volně přístupný prostřednictvím internetových stránek Gallica,59 tedy elektronické databáze Národní knihovny Francie. Podle knihovnou poskytnutého popisu60 se jedná o tištěný dokument ve formátu 2°.61 Kniha má vlastní paginaci, 87 číslovaných stran a 44 listů s 61 rytinami.

58 Dále v práci budeme používat zkrácený název Traité du jardinage. 59 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online]. 60 Tamtéž. 61 Francouzsky „in-folio“. Jedná se o jedenkrát na výšku přeložený arch se dvěma potištěnými listy v tiskařské složce, tedy o potištěný dvoulist. Folio. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 1. díl. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 269.

26

Obr. 3: Titulní strana Traité du jardinage

Kniha začíná dvěma rytinami, mezi kterými se nachází titulní strana. Autorem první z nich je královský rytec a zároveň i vydavatel Michel van Lochem.62 Rytinu je možné identifikovat jako titulní mědiryt, tedy „estetický a informační fenomén titulní strany“.63 Celé zobrazení je prostoupeno symbolikou přírodní plodivé síly. Rytina je zdobena bordurou, nikou ohraničenou z obou stran sochami bezrukých satyrů, démonů plodnosti, stojících na podstavcích a doprovázených drobnějšími satyry, stojícími v pozadí a nesoucími na hlavách košíky s květinami a listy. Lehce nad úrovní hlav satyrů, uprostřed niky, je vyobrazena lebka kozí hlavy, z níž podél stěny splývá kozí kůže (se znázorněnými kopyty), kterou satyrové podpírají jedním

62 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. 63 Titulní mědiryt. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 2. díl, s. 932.

27

ze svých ramen.64 Na kozí kůži jsou vepsány základní údaje, tedy celý název díla, jméno autora, jeho společenské postavení a rok vydání. Zcela u země mezi podstavci se nachází kartuše, která nese poznámku o udělení královského privilegia k tisku. Na podstavcích nalézáme obrazy malých postav. Napravo je mužská postava s hráběmi uhlazujícími zem, připomínající pořádající princip. Vlevo je znázorněna žena, která zalévá zem po setbě.65 V místě, kde bychom čekali tympanon, jsou zobrazeny dvě postavy zřejmě s motýlími křídly, z nichž jedna druhou zdobí vavřínovým věncem. Konečně po stranách této horní části se nacházejí dvě vázy se stejnými květy a listy, jako nesou satyrové. Girlanda ze stejných rostlin pak splývá podél niky za zády motýlích postav až k hlavám satyrů. Právě girlandy, rohy hojnosti a vázy byly typické pro výzdoby knižních ilustrací.66 Mezi touto a následující rytinou nalezneme textovou titulní stranu, která opakuje tytéž informace a přidává údaje o vydavateli, tzv. impresum.67

64 Satyr jako symbol plodnosti, srov. HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Mladá fronta, 1991, s. 398. Kozel jako symbol plodivé síly, srov. LULKER, Manfréd. Slovník symbolů. Praha: Universum, 2005, s. 235. 65 Pro významy a interpretace stran v obrazech, viz BALEKA, Jan. Vlevo a vpravo ve výtvarném umění. Praha: Academia, 2005. 66 Frontispis. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 1. díl, s. 286. 67 Tamtéž, s. 403-404.

28

Obr. 4: Frontispis zobrazující Jacquesa Boyceaua

29

Konečně druhá z úvodních rytin, která bývá identifikována jako frontispis,68 představuje oválný medailon. Tato rytina byla zhotovena podle portrétu vytvořeného Abrahamem de Vriesem, vlámským malířem a Rubensovým žákem, který se při svém pobytu v Paříži s Jacquesem Boyceauem seznámil. 69 Autorem samotné rytiny je Grégoire Huret. Nalevo ve spodní části se nachází jiný medailon, drobnější, znázorňující červy, zřejmě bource morušového, plazící se poblíž shluku morušových keřů. Nad červy poletuje okřídlený hmyz,70 zřejmě odkazující k životnímu cyklu – životu samotnému, smrti a vzkříšení – tedy nesmrtelnosti v práci, kterou po sobě autor zanechal a na kterou odkazuje i latinský nápis: „Natus humi post opus astra peto“.71 Na opačné straně rytiny, vpravo, se rovněž nachází drobný medailon, který znázorňuje okrasnou zahradu francouzského typu, v popředí se znázorněnou alegorickou sochou zemědělství (pod sochou se přímo nachází nápis agricultura) držící v levé ruce rýč72 a prstem levé ruky ukazující na nebe a zároveň na latinský nápis: „Hic labor, inde favor“.73 Medailon Jacquesa Boyceaua je lemován listovým, hruškami, jablky, hrozny, květy růží, ale i durmanu. Zobrazuje jej průčelně, do půl pasu jako starého muže s klidným a vyrovnaným pohledem. Takový portrétní medailon byl výrazem společenské

68 Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 90. Ačkoliv je pro frontispis nejtypičtější umístění před samotný titulní list, Voit nevylučuje, že se tento může nacházet i na jiných místech začátku knihy, neboť umístění frontispisu proti titulnímu listu se zcela vžilo až koncem 18. století. Srov. Frontispis. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 1. díl, s. 284. Voit zároveň dokládá příklady tisků, ve kterých se, stejně jako v Traité du jardinage, objevuje jak frontispis, tak titulní rytina, a to i přesto, že frontispis lze chápat jako novější vývojový stupeň titulní rytiny. Srov. Titulní mědiryt. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 2. díl, s. 932-933. 69 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 7-8. 70 Viz Hazlehurstovu interpretaci: Tamtéž, s. 90. 71 „Zrozen na zemi, po vykonaném díle ubírám se ke hvězdám.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. 72 Rýč, symbol lopotné dřiny, je zároveň atributem Adama, stejně jako Krista zahradníka (součást zahradnické výstroje vzkříšeného Ježíše Krista při jeho setkání s Marií Magdalenou). Srov. HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, s. 286. 73 „Zde je práce, z níž potom plyne přízeň.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno].

30

prestiže a popularity.74 Pod hlavním medailonem se na kartuši nachází veršovaný nápis: „J’ay representé son visage – Selon mon art & mon pouuoir – mais son esprit &son scauoir – sont mieux depeints en son ouurage.“75 Na straně vedle rytiny medailonu již začíná text knihy, konkrétně věnování králi. Toto věnování však nenapsal Boyceau, ale jeho synovec, Jacques de Menours, který v něm vysvětluje, že jeho strýc zemřel dříve, než stihl vydání knihy zařídit. De Menours také uvádí, že Boyceau text napsal ve svém stáří, a ve zkratce popisuje obsah knihy jako pojednání o zahradnictví s kresbami parterů, bosketů a jiných ozdob, za jejichž myšlenkového autora označuje Boyceaua.76 Nelze však doložit, že je zároveň i autorem kreseb, podle kterých byly rytiny v knize vytvořeny. Na rytinách se totiž nenachází žádný podpis, ani iniciály, které by jejich autorství určovaly. Někteří badatelé77 však odkazují na v minulosti uskutečněnou stylistickou komparaci, která tyto kresby přisuzuje Claudovi Molletovi mladšímu.78 Za věnováním králi následuje udělení královského privilegia, ve kterém se krom běžných věcí, jako je udělení práva k tisku a stanovení pokuty za tisk knihy bez povolení,79 dozvídáme, že Boyceauův synovec Jacques de Menours sice napsal předmluvu ke knize, ale sám zemřel dříve, než se stihlo vydání knihy vyřešit, a tak bylo vytištění knihy uskutečněno na základě prosby vdovy po de Menoursovi.80

74 Frontispis. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 1. díl, s. 286. 75 „Zobrazil jsem jeho obličej – jak mi dovolují mé umění a mé schopnosti – ale jeho duch a jeho vědění – ty lépe vykresluje jeho dílo.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. 76 De Menours o kresbách doslova píše, že jsou „de son invention“, tedy Boyceauem vymyšleny. Tamtéž, [a ij]. 77 Např. PATTACINI, Laurence. Jacques Boyceau, Traité du jardinage. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 28, No. 2 (Winter, 2000), s. 294. 78 Claude byl bratr Andrého Molleta, autora Le jardin de plaisir. 79 Srov. Privilegium. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 2. díl, s. 718-719. 80 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno].

31

Nyní se dostáváme k hlavnímu textu, který je rozdělen do tří oddílů, tří knih. Velká část první knihy,81 kterou tvoří předmluva a třináct kapitol, je věnována přírodním živlům.82 V předmluvě Boyceau upozorňuje na výjimečnou povahu práce v zemědělství, neboť umožňuje žít nevinný život. Přestože tuto práci podle Boyceaua dříve všichni lidé znali a vykonávali, musí vznikat knihy o zemědělství. Důvodem je určitá všeobecná ztráta vědomostí, neboť ti, co tyto vědomosti měli a zároveň vládli i schopnostmi je dál předávat a využívat, odešli do jiných odvětví lidských činností. V zemědělství zůstali lidé hrubší povahy, kteří nebyli schopni proniknout do hlubších znalostí. Knihy o zemědělství pak mají tyto ztracené vědomosti lidem zase zprostředkovat.

Obr. 5: Obsah Traité du jardinage

81 První kniha nenese žádný název. Tamtéž, s. 1-34. 82 Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 29.

32

Boyceau v první knize postupuje od popisu přírodních živlů a jejich vlastností k základním látkám, které byly považovány za tzv. prvotní látky, prapůvodní principy, a to sice rtuť, síra a sůl. Přes obecný popis Země a její různorodosti se Boyceau dostává k vlastnostem půdy, jejím druhům a ke způsobům, jak půdu zúrodnit. Se zemí úzce souvisí voda, proto je její povaze a schopnostem věnována další kapitola. Vliv Slunce, ať už na pěstování rostlin a rozdílnost klimatu, nebo na lidské povahy, stejně jako na způsob, jak ovlivnit podmínky na Zemi, abychom ze Slunce získali co nejvíce síly, jsou dalšími tématy, na která se Boyceau soustředí. Autor se dále věnuje definici vzduchu, větru, popisuje vlastnosti moře a vliv Měsíce na dění na Zemi. Text postupně popisuje vlivy působící na pěstování rostlin a na množství živin, které se k nim dostávají, a nutně přichází k dalšímu tématu, a tím je hnojivo. Všechny tyto všeobecné znalosti jsou, jak přiznává i Boyceau, lépe popsány v jiných dílech.83 Pokud však má být poskytnut úplný návod k tvorbě zahrad, není možné tyto informace zcela obejít. Ze stejného důvodu je nutné čtenáři připomenout hlavní činnosti náležející do čtyř ročních období, tedy ve zkratce popsat zahradníkův kalendář.84 Ke konci knihy Boyceau aplikuje dříve uvedené poznatky ze zemědělství na konkrétní případ, zahradu, popisuje využití znalostí o klimatu, úrodnosti půdy a výskytu vody při výběru umístění zahrady samotné. Z uvedeného pak autor logicky usuzuje, že nejlepším místem pro zahradu by bylo plodné území s dostatkem vody a vyššími teplotami vzduchu, čemuž by se měl člověk při výběru místa co nejvíce přiblížit.85 Poslední, třináctá, kapitola první knihy je z pohledu naší práce zatím nejdůležitější. Boyceau v ní k již uvedenému přidává další podmínku nutnou pro úspěch

83 Tamtéž, s. 29. 84 Takový kalendář je typickou součástí zahradnické literatury již od antiky, viz kapitola 1.3, stejně jako beletristickým námětem, srov. ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok. Praha: Fr. Borový, 1947. 85 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 29.

33

celého zahradnického umění. Touto podmínkou je samotná osoba zahradníka, rysy její povahy, fyzické předpoklady, nutné vzdělání, ale i další vzdělávání v průběhu vykonávání praxe. Druhá kniha,86 tvořená předmluvou a jedenácti kapitolami, je tematicky ucelenější. Autor ji na rozdíl od první opatřil podnadpisem, který zní: „O způsobu, jak pěstovat stromy, zlepšovat a měnit jejich vlastnosti.“ „Du moyen d’élever les arbres, augmenter et changer leurs qualitez“.87 Jedná se tedy o kapitolu věnovanou pěstování stromů a Boyceau se v ní stává botanikem.88 V předmluvě je jasně určena důležitost stromů oproti jiným rostlinám, především květinám. Nejužitečnějšími jsou totiž stromy ovocné a ozdobou zahrad jsou zase stromy, které plody nenesou. Stromy jsou dokonce zřejmě důležitější než květiny, a proto je jim věnována celá druhá kniha: „Mais qu’eſt-ce des fleurs, au pris des fruicts, dont l’abondance eſt ſi grande, & la difference tant variée ?“89 V této knize Boyceau hovoří nejdříve obecně o stromech, tedy o jejich rozdělení na divoké a domácí,90 o jejich růstu. Dále píše o školkách, tedy o rozmnožování stromů, o způsobech sadby různých druhů stromů, o jejich přesazování, a to včetně návodů, jak hluboko či jak daleko od sebe stromy sadit. Uvádí návody, jak stromy roubovat, jak měnit nebo umocňovat jejich kvality, jak bojovat proti nemocem stromů, jak stromy stříhat a kdy a jak je zalévat. Poslední kapitolu této knihy pak věnuje návodu, jak vytvořit les, a to buď les užitkový, nebo lesíky a aleje v okrasných zahradách. V této poslední kapitole druhé knihy se Boyceau zabývá i druhy

86 Tamtéž, s. 35-68. 87 Tamtéž, s. 35. 88 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 30. 89 „Ale co jsou květiny, vezmeme-li v úvahu ovoce, jehož hojnost je tak velká a různorodost tak bohatá?“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 35. 90 Boyceau nerozděluje stromy na listnaté a jehličnaté, nýbrž na divoké a na domácí, které jsou šlechtěny člověkem. Toto rozdělení připomíná některé druhové názvy rostlin nesoucích především ovocné plody. Dále v textu pak upozorňuje na stromy neopadavé. Srov. Tamtéž, s. 36 a 66.

34

stromů vhodných pro tu kterou výsadbu (například stromy vhodnými do alejí, do lesíků, venkovských cest a podobně). Třetí kniha91 Traité du jardinage se skládá z šestnácti kapitol a nese podnadpis: „O rozložení a uspořádání Zahrad a o věcech, které slouží k jejich ozdobě.“ „De la disposition et ordonance des Iardins, & des choſes qui ſeruent à leur embelliſſement“.92 Již z uvedeného podnadpisu vyplývá, že se bude jednat o část z estetického hlediska nejzajímavější. I v této knize však autor postupuje především návodně. Dozvídáme se nejdříve obecné pravidlo o důležitosti rozmanitosti v zahradě. Dále pak autor postupuje systematicky od způsobu, jakým nejlépe vybrat místo, kde se bude zahrada nacházet, přes její možné tvary k jejím hlavním a největším součástem, jimiž jsou aleje a partery. Následuje kapitola věnovaná „reliéfům“, tedy vertikální dimenzi zahrady. Mohutnost, členitost, trojrozměrnost, které reliéf vytvářejí, můžeme proto považovat za konstitutivní složky zahrady. Zahradní architekt tedy nepracuje jen s rozvržením jednotlivých prvků na 2D plánu, ale i s jejich působením z pohledu en face. Velká část třetí knihy je věnována obecným poznatkům o vodě, druhům vod, které lze v zahradách používat, a s vodou spojeným stavbám, objevujících se v okrasných zahradách, jako jsou fontány, kanály, ale i řeky či potoky. Dále se věnuje grottám a voliérám. Konec třetí knihy pak Boyceau věnuje rozdělení zahrad, jednak podle rostlin, které obsahují, pak také podle jejich povahy, a to na okrasné zahrady a užitkové zahrady. Poslední, šestnáctá kapitola je věnována zvláštnímu druhu pěstování stromů ve špalírech,93 které se používají především v užitkových zahradách, ale je možné je za určitých podmínek využít i v zahradě okrasné. Rytiny, které knihu doprovázejí, nejsou v textu samotném nijak komentovány a jsou tedy

91 Tamtéž, s. 35-68. 92 Tamtéž, s. 68. 93 „Výsadba nízkokmenných ovocných/okrasných dřevin nebo révy upevněná na opěrné konstrukci.“ Špalír. In: ZVOLSKÝ, Zdeněk a HELEBRANT, Ludvík. Zahradnický slovník. Překladový a výkladový slovník. Uherský Brod: FLORART, 2011, s. 310.

35

jakýmsi volným doplněním již řečeného. Obsahují především návrhy broderiových a travnatých parterů.

Obr. 6: Titulní strana Le Jardin de plaisir

36

1.2.2 Molletovo pojetí zahrady jako libosadu

Spis Andrého Molleta Le Jardin de plaisir94 byl vydán třináct let po díle Jacquesa Boyceaua, ačkoliv časový odstup jejich vzniku je větší.95 Podnadpis Molletovy Okrasné zahrady zní: „Obsahující několik Zahradnických návrhů, jako jsou Broderiové partery, Travnaté partery, Boskety a jiné. Včetně krátkého Pojednání o Zemědělství, které se zabývá tím, co může být nejužitečnější a nezbytné pro vybudování a ozdobení řečené Okrasné Zahrady.“ Tedy „Contenant pluſieurs deſſeins de Jardinage, tant Parterre et Broderie, Compartiments de gazon, que Bosquets, & autres. Avec un Abbregé de l’Agriculture, touchant ce qui peut eſtre le plus utile & neceſſaire a la conſtruction & accompagnement dudict Jardin de Plaisir.“96 Podobně jako v případě Traité du jardinage zpřístupňuje tento text Národní knihovna Francie ve své elektronické knihovně97 a rovněž k němu uvádí základní bibliografické informace. Tento tištěný dokument je tedy ve knižním formátu 2°, stejně jako tomu bylo u Boyceauova pojednání. Kniha však nemá vlastní paginaci, pouze označení jednotlivých listů a jejich stran velkými písmeny abecedy. Dále kniha obsahuje třicet rytin. Je zajímavostí, logicky plynoucí z místa vydání Molletova spisu, kterým je Stockholm, že kniha byla vydána v paralelních edicích ve francouzštině, švédštině a němčině.98

94 Český překlad Okrasná zahrada je sice používaným, ale nepřesným ekvivalentem spojení le jardin de plaisir. Francouzské substantivum plaisir je totiž ústředním estetickým pojmem odkazujícím k libosti. České zastaralé varianty jako libosad či zahrada štěstí proto lépe vystihují estetický rozměr, k němuž le jardin de plaisir odkazuje. Přesto v práci používáme spojení okrasná zahrada, a to čistě z důvodu dodržení současné odborné terminologie. 95 Není známo přesné datum úmrtí Jacquesa Boyceaua, kniha však musela být hotová před rokem 1637, kdy zemřel Jacques de Menours, který k ní napsal předmluvu. Poslední záznam o životě Jacquesa Boyceaua pochází z roku 1633. Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 8. 96 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. 97 Tamtéž. 98 Francouzská verze obsahuje 41 stran textu, švédská má rovněž 41 stran a německá má pak 43 stran. EDMONDSON, John. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 36, No. 1 (Spring, 2008), s. 194.

37

Ve francouzštině text vyšel jako v Molletově rodném jazyce. Ve švédštině a v němčině pak proto, že v polovině sedmnáctého století byly obě tyto řeči ve Švédsku jazyky úředními.99 V naší práci používáme pouze francouzskou verzi. Le Jardin de plaisir není ve své úvodní části tak zdobená jako Traité du jardinage. První je v knize titulní strana, která nese již zmíněný celý název knihy, jméno a postavení autora (Mollet je označen za Zahradního mistra nejjasnější královny Švédska, ve francouzštině titul zní: „Maiſtre des Jardins de la Sereniſſime Reine de Suede“100), místo vydání (Stockholm), nakladatele, kterým byl Henry Keiſer, a rok vydání 1651. Za titulní stranou následuje autorův dopis královně.101 Tvůrce knihy se v tomto dopise sklání před královninou vzdělaností a výjimečností a nabízí královně svůj spis jako představení odborných znalostí zahradního umění.102 Za věnováním královně následuje rytina medailonu,103 který však nepředstavuje autora knihy, jak bychom čekali, ale jeho otce Clauda Molleta. Sám André Mollet vysvětluje ve své předmluvě určené čtenáři, že otcův portrét vkládá proto, aby uctil jeho památku a připomenul, že i on byl královským zahradníkem.104 Jak upozorňuje Lindahl, Mollet mladší tím rovněž připomenul svůj původ a upevnil tak svou pozici v rámci zkušené francouzské tradice.105 Mollet starší je na medailonu zobrazen jako mistr zahradnického umění. Kromě uvedeného jména a titulu královského zahradníka je jeho pozice zdůrazněna i okolními atributy. Pod medailonem se nachází na každé straně jedna postava v polosedě, vpravo muž držící rýč a opírající se o rozličné plody,

99 LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online], s. 286. 100 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online]. [nečíslováno]. 101 Jedná se samozřejmě o švédskou královnu Kristinu I. 102 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir. [online], [nečíslováno]. 103 Tento medailon chybí na námi citované verzi z elektronické knihovny Národní knihovny Francie, ale jeho přítomnost potvrzuje i jiný zdroj, a sice verze dostupná rovněž elektronicky na webových stránkách francouzského Národního institutu historie a umění. Viz MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online]. Stocholme: Henry Keiser, 1651. 104 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. 105 LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online], s. 287.

38

nejspíše dýně a melouny. Vlevo pak žena opírající se o podobné plody a o hrábě. Hrábě a rýč jsou klasickými symboly zahradníka. Před medailonem napravo jsou postaveny téměř zcela prázdné přesýpací hodiny, neklamný znak pomíjivosti, memento mori. Nalevo pak stojí glóbus, tedy Země, vlastní předmět Molletovy obživy a umění, ale rovněž symbol stvoření.106 Na tympanonu niky, do které je medailon vsazen, sedí na každé straně dva andělé. Anděl vpravo drží v ruce vyměřovací šňůru a nůžky, anděl vlevo drží kružidlo a příložník.107 Konečně Claude Mollet je na medailonu znázorněn ve vzpřímené pozici za stolem, na kterém se rýsuje plán pravidelné zahrady, na nějž ukazuje prstem pravé ruky. Hned vedle leží na stole další kružidlo zdůrazňující zahradníkovo postavení. V dlani levé ruky svírá Mollet hůl.

106 Srov. HEINZ-MOHR, Gerd. Lexikon symbolů. Praha: Volvo Globator, 1999, s. 305. 107 Kružidlo sloužilo ke kreslení kruhu, ale také k rozměřování geometrických obrazců. Bylo rovněž symbolem inženýrských profesí. Příložník sloužil k vynášení pravých úhlů. Tyto nástroje typické pro zahradní architekturu upevňují profesionální postavení zobrazené osoby. K zahradnímu nářadí srov. PELLERIN, Guillaume. Objets domestiques: outils de jardins. 2. vyd. Paris: Ediitions Abbeville, 1996.

39

Obr. 7: Rytina zobrazující Clauda Molleta

Celou rytinu je však možné zároveň číst i vertikálně. Toto čtení pak více odkazuje ke skutečnosti, že se jedná o portrét oslavující zesnulou osobnost. Na pravé části, kterou je možné chápat jako tvořivou mužskou polovinu,108 se nahoře nachází anděl držící měřicí přístroje, tedy pracovní nástroje zahradního architekta. Pod ním vidíme plody této činnosti, ovoce a květy. Zeměkoule spolu s kružítkem a hůlkou, kterou drží vyobrazený muž, jsou symboly svobodného umění geometrie,109 tedy umění, jež bylo nezbytné při plánování zahrad. Pod medailónkem sedí muž s rýčem. Levá strana, ženská, připomíná zrození a umírání.110 V horní části je anděl s velkými nůžkami jako atributem Atropy, jedné z bohyň osudu,111 přestřihující nit osudu,

108 Srov. BALEKA, Jan. Vlevo a vpravo ve výtvarném umění, s. 20. 109Viz HEINZ-MOHR, Gerd. Lexikon symbolů, s. 282. 110 Srov. BALEKA, Jan. Vlevo a vpravo ve výtvarném umění, s. 21. 111 HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, s. 305.

40

onu vyměřovací šňůru, kterou drží v druhé ruce. Pod ním jsou opět plody, tentokrát ve stínu. Před medailonem stojí přesýpací hodiny, memoria temporis, a konečně žena s hráběmi, symbolem mučicího nástroje,112 stejně jako symbolem sklizně. Košík mezi anděly, spojující obě poloviny, plný květin je možné chápat jako život plný rozmanitosti a krásy tvoření. Autorem rytiny je Michel Lasne. Rytinu je možné identifikovat jako portrétní frontispis.113 Dále v knize se nalézá předmluva určená čtenáři. V předmluvě Mollet nejdříve upozorňuje na výjimečnost zahradničení. Tato činnost totiž člověka osvěžuje, zbavuje únavy ze světských povinností. Zahradní práce jsou výjimečné mimo jiné i proto, že se právě v přírodě lidem ukazuje Bůh jako v zrcadle.114 Mollet upozorňuje, že zahradničení by nemělo být znevažováno, neboť z právě uvedených důvodů bylo vždy velkým koníčkem panovníků.115 I proto vznikly ve Francii té doby nejkrásnější zahrady na světě. Mollet v předmluvě představuje vlastní zkušenosti a reference. Upozorňuje, že nákresy uvedené v knize, jsou jeho vlastní tvorbou, a že kniha není nijak zvlášť dlouhá, neboť podle něj bylo podstatné shrnout jen to, co je nejdůležitější pro téma okrasné zahrady. Konečně vytvořit celé dílo, jak píše, mu trvalo pouhých šest měsíců.116 A Mollet sám říká, že pro hlubší studium zemědělských pouček je potřeba obrátit se na další prameny. Za předmluvou následuje výňatek z královského privilegia. Díky němu se dozvídáme, že kniha je o kultivaci, užitečnosti, potěšení a ozdobě zahrad.117 Tato jednoduchá charakteristika však odráží i důležitost, která byla přisuzována poskytnutým informacím. Kultivace a užitečnost, praktická část, jsou vyváženy

112 Viz HEINZ-MOHR, Gerd. Lexikon symbolů, s. 86. 113 Jedná se o podobný případ jako u Traité du jardinage, ilustrace je vložena před text samotný, nikoliv však na začátek knihy. 114 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. 115 Mollet nejspíš odkazuje k Jindřichu IV., který prý, když toužil po odpočinku, sám sadil a rouboval stromy. Srov. ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 50. 116 Jelikož privilegium bylo knize uděleno v březnu roku 1651, začal na ní Mollet pracovat v roce 1650. Viz BRUNON, Hervé. [Notice détaillée sur André Mollet]. Architectura [online]. 117 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno].

41

částí estetickou, potěšením a ozdobou zahrad. Estetická část tedy zastává ve vytvoření zahrady stejný podíl jako část praktická. U Molleta nenalézáme žádné strukturované dělení do oddílů či dílčích knih. Text knihy je pouze rozdělen do jedenácti kapitol. Le Jardin de plaisir dodržuje tradiční řád témat typický pro zemědělské spisy.118 V první kapitole se Mollet věnuje různým druhům půdy. Zdůrazňuje, že pro vytvoření zahrady je klíčové vědět, jakých kvalit konkrétní zemina dosahuje. Rovněž poznamenává, že pro vznik zahrady neexistuje ideální místo a že je proto potřeba vědět, jak je vylepšit, a uvádí způsoby takové ameliorace, včetně druhů a využití hnoje.119 Druhá kapitola je věnována tvorbě a výsadbě školek, a to včetně návodů, jak nejlépe sadit jednotlivé druhy ovocných stromů.120 Ovocným stromům se Mollet věnuje i ve třetí kapitole, dále rozebírá způsoby, jak je sadit, ale i roubovat a stříhat. Autor rozděluje ovocné stromy na vzrostlé a na zákrsky a pojednává o nejznámějších druzích ovoce a způsobech jejich pěstování.121 Čtvrtá kapitola je věnována různým druhům štěpování stromů,122 pátá pak vinné révě.123 Šestá kapitola zpracovává téma kořenové a listové zeleniny. Toto téma se v ostatních dvou pramenech v takovém rozsahu neobjevuje vůbec. Mollet popisuje způsob založení zeleninové zahrady, její stejnoměrné rozdělení do čtvercových políček, stejně jako nejvhodnější pozici a způsob péče o půdu. Dále se autor věnuje různým druhům této zeleniny.124 I další, sedmá kapitola je zaměřena na rostliny určené k potravě, tentokrát na plody kuchyňské zahrady,

118 LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online], s. 286. 119 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. A 1-B 2. 120 Tamtéž, fol. B 2v°-B 3. 121 Přitom výsadní postavení věnuje hrušni, dále se v textu objevují jabloň, švestka, kdouloň, meruňka, broskvoň, třešeň, morušovník aj. Srov. Tamtéž, fol. B 3-C 1v°. 122 Tamtéž, fol. C 2-C 3. 123 Tamtéž, fol. C3. 124 Cibule, pórek, česnek, řepa, pastinák, mrkev, zelí, čekanka aj. Tamtéž, fol. C 3-D 1v°.

42

koření a vonné bylinky.125 Je zajímavé, že v této i v předcházející kapitole se Mollet zabývá i vlastnostmi rostlin a jejich využitím při přípravě pokrmů. Osmá kapitola je věnována dalšímu druhu, květinové zahradě. Její primární účel není estetický, ale praktický. Slouží totiž k pěstování květin. Tuto zahradu Mollet navrhuje rozdělit podle povahy rostlin na keřovitou část a část vyhrazenou pro nízké květiny.126 Osmá kapitola popisuje pěstování květin s největším potenciálem pro okrasnou zahradu, nezabývá se ale přímo jejich využitím v zahradě samotné.127 V šesté, sedmé a v osmé kapitole se tedy Mollet zabývá druhy zahrad s praktickým určením a vyčleňuje je stranou.128 Vymezuje je zřejmě vůči okrasné zahradě, neboť v polovině sedmnáctého století byly tyto zahrady běžně oddělovány.129 Jako zajímavá se proto jeví už samotná Molletova potřeba věnovat jim pozornost v pojednání soustředícím se na okrasnou zahradu. Vysvětlením může být důsledná snaha neopomenout žádné z tradičních témat, stejně jako praktický a ekonomický dopad těchto zahrad na provoz domácnosti, ale i okrasných zahrad samotných, které z nich mohou být zásobeny. Devátá kapitola je věnována tzv. divokým stromům. Mollet je dělí na opadavé a neopadavé. Zmiňuje druhy stromů a jejich vlastnosti, které určují vhodnost jejich použití, a to jak z pohledu estetického, z pohledu vhodnosti jejich umístění v rámci okrasné zahrady (i mimo ni, například do alejí),130 tak i z pohledu praktického.131

125 Jedná se například o meloun, okurku, dýni, artyčok, hrášek, fazoli, levanduli, šalvěj, rozmarýn, yzop, tymián, majoránku a další. Tamtéž, fol. D 1v°-D 3v°. 126 Tamtéž, fol. D 3v°. 127 Tamtéž, fol. D 4v°. 128 „Le jardin a fleurs doit eſtre a part ...“, tedy „Květinová zahrada musí stát stranou …“ Tamtéž, fol. D 3v°. 129 Tamtéž, fol. G. 130 Srov. Tamtéž, fol. E 1v°. 131 Mollet uvádí jako první druh opadavého stromu dub, který považuje za nejkrásnější a nejužitečnější, pak kaštan, lípu. Nejedná se však o hierarchické uspořádání podle jejich estetické působivosti. Dalšími druhy, které Mollet zmiňuje, jsou javor klen, lípa, jilm, buk, habr, ptačí zob, hloh a další. Tamtéž, fol. E 1-E 2. Z neopadavých se věnuje jedli, jalovci, cesmíně, zimostrázu a cypřiši. Tamtéž, fol. E 2-E 2v°.

43

Desátá kapitola, věnovaná pomerančovníkům, citroníkům, granátovníkům, myrtě a dalším stromům považovaným za vzácné, má uzavírat krátké pojednání o zemědělství.132 Mollet popisuje vlastnosti výše uvedených rostlin a péči, kterou je potřeba jim věnovat. Vzhledem k poměru rozsahů, věnovaných v Le Jardin de plaisir zemědělské tématice a okrasné zahradě, se může druhé z témat jevit jako marginální. Je to však právě poslední, jedenáctá, kapitola, která propůjčuje název celému dílu a která je naopak kapitolou nejdůležitější. Jak přiznává sám autor ve své předmluvě čtenáři, je většina informací týkajících se zemědělství dohledatelná v jiných zdrojích. Jak se domnívá i Lindahl,133 vycítil Mollet potřebu vytvořit knihu, která by shrnovala základy zahradnictví, a to s ohledem na severské klima,134 neboť Švédsko bylo v tomto směru značně nevyvinuté. Přizpůsobení zahradnických pouček švédskému podnebí bývá považováno za největší přínos prvních deseti kapitol. Jedenácté kapitole je věnováno deset stran textu, což je čtvrtina knihy (a zároveň její nejdelší kapitola).135 Působivost okrasné zahrady vidí Mollet především v jejím uspořádání, a tak nejdříve podává stručný obecný návod, jak ji poskládat. Autor popisuje celkovou kompozici, avšak poněkud nepřehledně, jedná se spíš o vyjmenování hlavních zahradních prvků a určení jejich pozice než o srozumitelný a dostačující návod k vytvoření okrasné zahrady samotné. Tento úvod je však nutný k porozumění další části pojednání. Jedenáctá kapitola totiž především vysvětluje třicet rytin, které tvoří součást knihy. Na těchto rytinách Mollet ukazuje způsoby, jak by měly být jednotlivé části zahrady rozmístěny v jejím celku. Mollet nejdříve představuje návrhy celých zahrad, a to ve dvou variantách. Tyto rytiny celkového plánu zahrady jsou

132 Tamtéž, fol. E 3. 133 LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online], s. 287. 134 Mollet upozorňuje v dílčích momentech svého textu na potřebu přizpůsobit se severským podmínkám, například v kapitolách věnovaných pěstování kuchyňských rostlin či ovocných stromů. Za tímto účelem uvádí i patřičné návody. 135 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. E 4v°-G.

44

prvními takovými rytinami ve francouzsky psané literatuře vůbec.136 Dále následují nákresy jednotlivých částí zahrady, jako jsou partery, ať už broderiové, či trávníkové, boskety a bludiště. Z těchto nákresů jsou pak některé zamýšleny jako detaily upřesňující představené celkové plány zahrad. Cílem ilustrace a popisů je ukázat, jak mohou být jednotlivé části zobrazené na rytinách spojeny do celkové kompozice.137 Někteří historikové zahrad považují Le Jardin de plaisir díky této poslední kapitole a třiceti mědirytinám za dobový katalog plánů zahrad.138

Obr. 8: Příklad nákresu – trávníkový parter zdobený sochami z Le Jardin de plasir

136 BRUNON, Hervé. [Notice détaillée sur André Mollet]. Architectura [online]. 137 LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online], s. 287. 138 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 52-53.

45

1.2.3 Dezallierova koncepce zahradního umění

Důležitým pramenem pro naši disertační práci je Teorie a praxe zahradnictví, v originále La Théorie et la Pratique du jardinage.139 Autorství tohoto spisu je připisováno Antoinovi-Josephovi Dezallierovi d’Argenville. Přestože je pravděpodobné, že je skutečně autorem Théorie, není jeho autorství jednoznačně prokazatelné, neboť v jednotlivých vydáních je text nejdříve anonymní, pak označený Dezallierovými140 iniciálami, dále je připisován Alexandru Le Blondovi, následně opět nese Dezallierovy iniciály a konečně poslední vydání za autora označuje jistého M*** a tuto informaci pak doplňuje jedním z Dezallierových titulů.141 Celý název díla je dlouhý, avšak z pohledu estetiky důležitý: „Teorie a praxe zahradnictví, ve které se do hloubky pojednává o Krásných zahradách nazývaných běžně okrasné zahrady. S Geometrickými Postupy nezbytnými pro vytyčení všech možných obrazců v Terénu a Pojednáním o Hydraulice vhodné pro použití v zahradách.“ Původně tedy: „La Théorie et la Pratique du jardinage où l’on traite à fond des Beaux jardins appellés communément les jardins de plaisance et de propreté. Avec les Pratiques de Géométrie nécessaires pour tracer ſur le Terrein toutes ſortes de figures et un Traité d’Hydraulique convenable aux jardins.“142 Již z názvu vyplývá, že Théorie se zabývá pouze okrasnými zahradami. Spojení les jardins de propreté lze interpretovat jednak jako okrasnou zahradu pravidelného tvaru určenou k relaxaci a k potěše, ale také jako synekdochické označení jejích jednotlivých částí (partery, lesíky atd.). Předmětem Dezallierova traktátu je popsat tvorbu

139 Dále v textu používáme jen označení Théorie. 140 Jméno Antoina-Josepha Dezalliera d’Argenville zkracujeme jménem Dezallier podle zažitého zvyku ve francouzských textech. 141 Srov. CARTUYVELS, Sabine. „La Théorie et la Pratique du Jardinage (1709)" d'Antoine-Joseph Dezallier d'Argenville : de la longévité et de l'influence d'un traité de jardinage du XVIIIe siècle en France et en Europe. Topiaria helvetica [online], s. 10. 142 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], [úvodní strana].

46

zahrady, jejímž prvotním cílem je vyvolávat ve svém návštěvníkovi libé pocity, k čemuž odkazuje i autorovo upozornění, že tyto zahrady jsou obecně nazývány zahradami vyvolávajícími potěšení, tedy les jardins de plaisance.

Obr. 9: Titulní strana Théorie

Studiu dobových souvislostí Théorie se velmi podrobně věnovala Sabine Cartuyvels, která Dezallierovo autorství upevňuje.143 Přesto je rovněž nad veškerou pochybnost, že celá Théorie nepochází pouze z jeho rukou, ale skutečně i z rukou Le Blondových, který je nezpochybnitelným autorem

143 Viz CARTUYVELS, Sabine. „La Théorie et la Pratique du Jardinage (1709)" d'Antoine-Joseph Dezallier d'Argenville : de la longévité et de l'influence d'un traité de jardinage du XVIIIe siècle en France et en Europe. Topiaria helvetica [online], s. 8-9.

47

většiny nákresů a rytin, což je přiznáno v předmluvě, která je součástí čtvrtého vydání.144 Jak už bylo naznačeno, Théorie vyšla v osmnáctém století ve čtyřech vydáních,145 a to v letech 1709, 1713, 1732 a 1747. V disertaci pracujeme s vydáním posledním, neboť je nejrozšířenější a autorem nejvíce aktualizované. Kniha vyšla tiskem mimo jiné i v roce 2003 ve francouzském nakladatelství Acte sud, a to včetně nákresů, pouze s drobnými změnami v transliteraci. Spis je v tomto vydání doprovázen odborným komentářem dobových souvislostí vzniku a vlivu Théorie. K dispozici však máme i jeho verzi z roku 1747 nacházející se v Národní knihovně ve Francii.146 Původně kniha vyšla v kvartovém formátu,147 s vlastní paginací (482 stran). Současné vydání se proti originálnímu formálně liší pouze umístěním obsahu (původně se obsah nachází na začátku, ve vydání z roku 2003 je přesunut na konec). Rytiny doprovázející knihu jsou vloženy přímo do textu podle tématu, ke kterému se vztahují. Autor na ně odkazuje podle aktuální potřeby, buď průběžně (převážně v technicky zaměřených kapitolách), nebo v souvislém komentáři doplňujícím danou kapitolu (převážně v částech věnovaných formální úpravě zahrad). Celkový počet nákresů je 38.148 Přímé citace v druhé a třetí kapitole disertace pocházejí z vydání z roku 1747. Pokud ke spisu odkazujeme bez přímého citování, odkazujeme kvůli dostupnosti k vydání z roku 2003.

144 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], [s. a ii]. 145 Ačkoliv byla samozřejmě kniha vydána víckrát, a to nejen na území Francie, bývá její vydání počítáno na čtyři různá, neboť v každém z těchto vydání došlo v knize k důležitým změnám. Srov. CARTUYVELS, Sabine. Postface. In: DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage, s. 625-628. 146 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online]. 147 Jedná se o čtyři potištěné listy v jedné tiskařské složce. Formát knihy. In: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy. 1. díl, s. 271. 148 Počet uvádí sám Dezallier. DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage, [online], [s. b iii].

48

Na rozdíl od prvních dvou spisů není Théorie doprovázena žádnou titulní rytinou ani frontispisem. Za titulní stranou se v pojednání objevuje upozornění ke čtvrtému vydání, ve kterém nejspíše autor sám popisuje nesnáze, které provázely vydání minulá, včetně nelegálních publikování v cizině. O těchto nakladatelích vydávajících jeho knihy bez oprávnění mluví s hanlivým tónem jako o Republice plagiátorů, „La République des Plagiaires“.149 Dezallierův postoj je zajímavým důkazem o posunu vnímání autorství i plagiátorství. Sám totiž upozorňuje, že na části své práce věnované hydraulice pracoval v době, kdy vyšel traktát od Bélidora.150 Aby tedy autor sám neopakoval, co vydal již někdo před ním, a zároveň aby ani nemohl být nařčen z plagiátorství, omezil se ve svém spise pouze na prezentaci vlastních zkušeností a fyzikálních znalostí a pokusů.151 Kromě představení knihy čtenáři obsahuje upozornění ke čtvrtému vydání i významnou poznámku o důležitosti knihy. Théorie je totiž podle svého autora prvním textem, který se v úplnosti zabývá okrasnými zahradami.152 Po udělení královského privilegia králem Ludvíkem XV., které má klasický charakter, následuje první část knihy „Která obsahuje teorii zahradnictví“, „Qui contient la théorie du jardinage“,153 a je tvořena osmi kapitolami. Autor klade svůj spis do kontextu jiných děl o zahradnictví a upozorňuje tak na jeho tematickou výjimečnost. V druhé kapitole se zabývá stavem území pro tvorbu zahrady a uvádí pět základních podmínek jeho výběru (zdravé umístění, dobrou půdu, přítomnost vody, výhled do pěkné krajiny

149 Tamtéž, s. 24. 150 Jedná se o Bernarda Foresta de Bélidor, vojenského inženýra, který v polovině osmnáctého století vydává své rozsáhlé dílo o hydraulice a vedení vody s názvem Architecture hydraulique. Viz BELIDOR, Bernard Forest de. Architecture hydraulique [online]. 1. díl. Paris: Charles- Antoine Jombert, 1737. 151 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], [s. a iii]. 152 Tamtéž, [b iv]. V seznamu francouzské literatury o zahradním umění skutečně nenalézáme jedinou podobně profilovanou knihu vydanou před rokem 1709. Srov. GANAY, Ernest de. Bibliographie de l'Art des Jardins. Paris: Union des Arts Décoratifs, 1989. 153DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage, [online], s. 1. První část knihy: tamtéž, s. 1-102.

49

a příhodnost místa).154 V další kapitole pojednává o obecném rozvržení a uspořádání zahrad. Jedná se o popis celkové kompozice zahrady, ale také o připomenutí důležitých pravidel platných při vytváření jejího plánu, stejně jako o možných obtížích. Tato pravidla jsou nejen formálního charakteru, ale vztahují se i k umělecké stránce zahradní tvorby. Čtvrtá kapitola je věnována parterům, záhonům a jejich různým druhům. Po etymologickém exkurzu za původem slova parter, uvádí autor jejich typologii a následně opět vykládá postup tvorby parterů, avšak nejen po praktické stránce, ale i po stránce umělecké. Stejným způsobem se věnuje i záhonům. V páté kapitole jsou popsány aleje a palisády. Autor dodržuje stejnou strukturu kapitoly. Nejdříve uvádí typologii cest155 v zahradách, pak se zabývá jejich vytvářením. Podobný způsob uchopení tématu, tedy typologie, případně etymologie, a následně vhled do tvorby jednotlivých součástí zahrad, volí Dezallier i v dalších kapitolách. Šestá kapitola tak pojednává o lesích a bosketech, s poznámkou „obecně“, která odkazuje ke skutečnosti, že detailní analýzou lesíků, a tedy stromů, které je vytvářejí, se bude autor zabývat na jiném místě. Sedmá kapitola je věnována boulingrinům a jiným druhům travnatých ploch v zahradách, stejně jako způsobům, jakými jsou tyto plochy upravovány pro setbu, osévány a udržovány. Je to první kapitola, kde se autor věnuje podrobněji i zahradnické stránce práce. Je tomu tak nejspíše proto, že na rozdíl od keřů, stromů a květin, které tvoří partery a aleje, k setbě a údržbě trávníků se už autor nebude znovu vracet. Osmá kapitola je věnována prvkům, které přispívají k dekoraci a zkrášlení zahrad, jako jsou portiky, loubí, kabinety, sochy, vázy a jiné.

154 Tamtéž, s. 6-14. 155 Substantivum „allée“ má ve francouzštině širší význam než jeho český ekvivalent „alej“. Francouzské podstatné jméno může označovat jakoukoliv komunikaci spojující dva různé body, která nemusí být lemována stromy (avšak může). Pokud je lemována, může tomu tak být pouze z jedné strany, z obou, vzrostlými stromy, stejně jako jinou zelení. České substantivum „alej“ má však užší význam: „cesta po obou stranách osázená stromy“. Viz Alej. In: ZVOLSKÝ, Zdeněk a HELEBRANT, Ludvík. Zahradnický slovník, s. 32.

50

Obr. 10: Část obsahu Théorie

Druhá část Teorie nese název „Druhá část, která obsahuje praktický návod k zahradnictví týkající se způsobu vytyčování“, „Seconde partie, qui contient la pratique du jardinage, en ce qui regarde la maniére de tracer“.156 Ve čtyřech kapitolách se v ní pojednává o tom, jak realizovat, co bylo řečeno v části první, tedy jak správně převést architektovy návrhy na skutečné území. První kapitola je obecným úvodem ke geometrickým pravidlům, která je nutno znát pro zdařilý výsledek práce. Dezallier uvádí celkem dvacet pravidel, shrnutých do tzv. „pratiques“, pracovních postupů, společně s jejich ilustracemi. Postupuje od vytyčení rovné linky v terénu, přes dvě pravoúhlé linky, linky rovnoběžné, až k nepravidelným mnohoúhelníkům, kruhu a oválu. To vše za použití různých pomůcek. Druhá kapitola popisuje

156 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage, [online], s. 103. Celá část: tamtéž, s. 103-170.

51

způsob, jak přenést do terénu plán drobného nepravidelného místa, ale také jak připravit půdu, odstranit nadbytečnou zeminu a dokonce jak spočítat její množství, které bude třeba odstranit. I v této kapitole uvádí Dezallier pracovní postupy, „pratiques“, které systematicky třídí podle druhů terénů. Třetí kapitola se zabývá různými druhy teras a schodišť a soustředí se na jejich správné proporce. Důraz je kladen především na praktické okolnosti. Terasy a schodiště v zahradách s sebou nesou nejvyšší náklady, je proto potřeba jim věnovat velkou pozornost.157 Čtvrtá kapitola je zastřešující kapitolou pro předcházející tři. Dezallier v ní ukazuje, jak spojit dohromady jednotlivé části zahrady, jejichž přenášení do terénu právě vysvětlil, tak aby vznikl celek. Tyto postupy ukazuje především na parterech, bosketech a boulingrinech, neboť jsou nejčastějšími ozdobami zahrad.158 Třetí část knihy, jejíž celý název zní: „Třetí část, která obsahuje zahradní praxi týkající se výsadby“, „Troisième partie, qui contient la pratique du jardinage, en ce qui regarde la maniére de planter“159, má devět kapitol. Zabývá se výsadbou, což je ovšem potřeba chápat v širším slova smyslu, nejedná se totiž pouze o způsoby sadby jednotlivých rostlin, ale v podstatě o botanickou příručku pro zahradníka. Dezallier v první kapitole nejdříve rozděluje rostliny hned podle několika různých kritérií,160 dále mluví o množení rostlin podle jejich druhů, o rostlinné anatomii. Zabývá se rovněž významem tekutin, tepla a světla, vlivem větru a podobně. Konečně konstatuje, že všechny tyto znalosti o rostlinách musí zahradník mít, pokud má svou práci správně vykonávat.161 Druhá kapitola hovoří o výběru stromů, které jsou vhodné pro okrasnou zahradu a o jejich dobrých a špatných vlastnostech. Tato rozsáhlá kapitola se postupně věnuje dubu, jilmu, topolu, kaštanu, lípě a dalším. V druhé části kapitoly pak autor uvádí, který druh je vhodný pro které

157 Tamtéž, s. 143. 158 Tamtéž, s. 162. 159 Tamtéž, s. 171. Třetí část tamtéž, s. 171-304. 160 Na vodní a suchozemské, které dále dělí na dřevnaté, hlízovité, zelinné a parazitní. Dřevnaté dále dělí na divoké a domácí. Tamtéž, s. 173-174. 161 Tamtéž, s. 196.

52

místo v okrasné zahradě, a to i s ohledem na klima a kvalitu půdy daného území. Ve třetí kapitole se čtenář dozvídá, jak mají být správně osázeny různé části okrasné zahrady. Tedy zatímco v předcházející kapitole se autor věnoval výběru správného stromu pro jednotlivá místa v zahradách, nyní se věnuje stejné problematice z opačného hlediska, tedy jak správně rostliny, nejen stromy, na tato místa umístit. Jedná se o praktické návody k sázení. Vhodnou rostlinu je totiž zahradník schopen vybrat, pokud o ní má správné a dostatečné znalosti. Dále musí znát postup, jakým tuto rostlinu zasadit do země a ve čtvrté kapitole se poučí, jak má o rostlinu pečovat, nejen aby dobře rostla, ale také aby se co nejlépe vyhnula nemocem a možným škůdcům. Rostliny lze buď získat výběrem od prodejce, nebo je vypěstovat. Proto je další kapitola věnována školkám a pěstování rostlin ze semene. Šestá a sedmá kapitola pojednávají o pěstování a péči, množení a výběru pomerančovníků, jasmínu, granátovníků a jiných exotických rostlin.162 Dezallier však nevynechává ani květiny, které jsou nedílnou součástí okrasné zahrady, a jejich výběru, setí, pěstování, množení věnuje osmou kapitolu, zatímco devátou věnuje vhodnému umístění květin v zahradě. Poslední část Théorie, čtvrtá, nazvaná „Která obsahuje pojednání o hydraulice vhodné pro zahrady“, tedy „Qui contient un traité d’hydraulique convenable aux jardins“163, má dvanáct kapitol, je velmi rozsáhlá, má 161 stran a je pojednáním o hydraulice vhodné k využití v zahradách. V první kapitole Dezallier odůvodňuje tuto část knihy. Ve vodě spatřuje hlavní a mocnou ozdobu zahrady, a proto je dobré vědět, jak se má s vodou v zahradách pracovat. Autor uvádí definice základních pojmů, jako je hydrostatika a hydraulika, definuje rozdíl mezi pevnými, kapalnými a plynnými látkami, rozděluje hydraulické stroje podle jejich pohonu. Po tomto úvodu do studia chování kapalin, popisuje autor „původ pramenů“, tedy kde se bere na zemi voda, následně popisuje způsoby, jak vodu hledat a zadržovat.

162 Tamtéž, s. 253-280. 163 Tamtéž, s. 305. Celá čtvrtá část tamtéž, s. 305-466.

53

Další kapitoly jsou daleko více fyzikálního rázu. Pojednávají, jak správně vyrovnávat svah vedoucí vodu, jak měřit průtok vody, jak spočítat její rychlost, přítok a váhu. V následujících kapitolách se autor věnuje nejdříve způsobům, jak lze vodu vést, a to jak přes různá území, tak přímo v zahradách, pak rozebírá rozměry, jaké má mít potrubí vedoucí vodu v zahradách vzhledem k fontánám, jejich velikosti, po výšce vodotrysku a podobně. Podobně jako při vyměřování zahrady i nyní strukturuje svá ponaučení do jednotlivých pravidel, kterých je celkem sedm. Z estetického hlediska je zvláště pozoruhodná devátá kapitola knihy. Autor v ní popisuje konstrukce bazénů, vodopádů, vodotrysků a nádrží.164 V desáté kapitole jsou uvedeny návody, jak spočítat obsah vody v jakékoliv nádrži v zahradě. Důležitost této kapitoly si naplno uvědomíme, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že právě množství vody v nádrži zásadně ovlivňuje celkové množství vody, která je pro zahradu třeba. A tato informace byla často klíčovou pro celkový provoz. Ze stejného důvodu je v knize uvedena i jedenáctá kapitola pojednávající o distribuci vody v zahradě a demonstrující její vedení na několika příkladech ze zahrad existujících v okolí Paříže.165 Konečně poslední kapitola čtvrté části a zároveň celé knihy pojednává o roční údržbě vody i fontán.

164 Tamtéž, s. 403-427. 165 Srov. Tamtéž, s. 440-461. Dezallier zmiňuje například zahrady ve Versailles, Trianon, Marly či Meudon.

54

1.3 Historické zdroje

Traité du jardinage stejně jako Le Jardin de plaisir dodržují tradiční témata typická pro zemědělskou literaturu. Povaha a řazení námětů bývají považovány za klasické, neboť se objevují už od dob tzv. latinských agronomů, Catona, Varrona, Columelly a Palladia,166 autorů píšících o zemědělství. Pouto mezi latinskou a francouzskou zemědělskou literaturou bylo velmi úzké: „[article] recall some of the very close links which the art of gardening had for a long time with agricultural traditions whose sources can be traced back to ancient Rome.“167 Konečně obrátit se v teorii k uznávaným klasickým autoritám je typickým gestem klasicistního teoretika. V této kapitole bychom rádi poukázali právě na provázanost zemědělské literatury sahající až k našim pramenům, avšak bez ambicí podat vyčerpávající bibliografii. Upozorníme pouze na texty, které bývají s francouzskou zemědělskou literaturou spojovány a které jsou rovněž považovány za její inspirační zdroje. V první řadě se jedná o latinsky píšící autory z období starověkého Říma. Zemědělství bylo v Římě prestižním oborem: „Římští patriciové patřili již tradičně k velkým pozemkovým vlastníkům, a proto se zemědělské tematice bez ostychu věnovali i význační příslušníci vládnoucí vrstvy.“168 Autorem nejstaršího dochovaného prozaického díla o zemědělství je Cato.169 Jeho De re rustica170 nedodržuje žádný tematický plán, pouze přináší výčet zemědělských

166 Srov. LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 3, No. 2 (Spring, 1975), s. 29-36. Také: NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online]. Paris: Firmin Didot frères, fils et cie, 1864. 167 „[článek] připomíná některé úzké vztahy, které zahradní umění mělo po dlouhou dobu se zemědělskou tradicí, jejíž prameny lze vysledovat až do období starověkého Říma.“ LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online], s. 29. 168 CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP, 2003, s. 354. 169 Marcus Porcius Cato Censorius (234–149 př. Kr.). K životu a dílu viz tamtéž, s. 91-96. 170 CATON, Porcius M. De re rustica. In: NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. 1-48. Někteří autoři uvádějí jiný název Catova textu, např. De agri cultura, viz LOWE, Dunstan. The Symbolic Value of Grafting in Ancient Rome. Transactions of the American Philological Association

55

pouček v širokém záběru od zakládání farem po výrobu vína či olivového oleje.171 Některé z těchto pouček se prokazatelným způsobem objevují i ve francouzských textech.172 Dalším autorem je Varro,173 jehož traktát De agricultura174 je rozdělen do tří knih. Zatímco první pojednává o zemědělství, druhá se věnuje péči o stáda a třetí o drůbež, včely a ryby.175 Varronův text je mnohem soustavnější. Autor uvádí další zdroje vhodné ke studiu176 a sám cituje například právě zmíněného Catona.177 Spis má formu dialogu, ve kterém zúčastněné osoby hovoří postupně o významu a povaze zemědělství, o poznatcích o půdě a jejích kvalitách až ke konkrétním zemědělským návodům. Jedno z vůbec nejvýznamnějších děl se nazývá De re rustica,178 jeho autorem je Columella.179 De re rustica se skládá z dvanácti knih, které se věnují obecným úvahám o zemědělském hospodaření, otázkám kvality půdy a postupují až k jednotlivým otázkám týkajícím se zemědělsví. Poslední kniha

(1974-) [online]. The Johns Hopkins University Press, Vol. 140, No. 2 (Autumn 2010), s. 461- 488. 171 „Les cent soixante-deux chapitres dont ce recueil est composé, sont autant de recettes, de remarques ou de préceptes, qui ont été mis par écrit à mesure que les travaux des champs en fournissaient l’occasion.“ „Ve sto šedesáti dvou kapitolách, z nichž se tento výbor skládá, jsou obsaženy toliko návody, poznámky nebo pravidla, jež byly sepsány tak, jak na ně při zemědělských pracích zrovna přišla řada.“ NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. [iii]. 172 LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online], s. 31. 173 Marcus Terentius Varro (116-27 př. Kr.). K životu a dílu viz CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury, s. 205-214. 174 VARRON, M. T. De agricultura. In: NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. 60-155. Podobně jako u Catona bývá i u Varrona uváděn i název De re rustica. Conte jako přesný název uvádí Rerum rusticarum libri tres (tedy Tři knihy o zemědělství). CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury, s. 206. 175 VARRON, M. T. De agricultura. In: NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. 62. 176 Tamtéž, s. 62. 177 Tamtéž, s. 63. 178 COLUMELLE, Moderatus L. J. De re rustica. In: NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. 169- 495. 179 Lucius Iunius Moderatus Columella (1.století). K životu a dílu viz CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury, s. 354-356.

56

pak přináší další vhodné rady a návody. Tento text upadnul ve středověku v zapomnění, ale již v raném novověku byl hojně vydávaným a velmi vlivným dílem.180 Columella má podobně jako Varro k tématu přístup encyklopedický,181 ve svém pojednání uvádí přes padesát zdrojů, ze kterých čerpal, přejímá některé části ze spisů svých předchůdců, Catona a Varrona,182 přesto vychází především ze své vlastní zkušenosti.183 Posledním z latinsky píšících autorů o zemědělství je Palladius,184 jehož dílo De re rustica185 je ve své podstatě shrnutím tří předcházejících textů, nejvíce pak spisu Columelly.186 Spis sestává ze čtrnácti knih, z nichž první je obecným úvodem a dalších dvanáct pak nese jména měsíců v roce a popisuje práce, které mají být vykonány v příslušném ročním období. Čtrnáctá kapitola je didaktickou básní o roubování.187 Zatímco Catonův traktát ještě klasickou strukturu nemá, knihy Varrona a Columelly sledují řád zpracovávající téma zemědělství od obecných informací o živlech, půdě, jejich druzích a vlastnostech, členitosti krajiny, vhodnosti té které plodiny v dané oblasti podle kvality a vlastností půdy a terénu, věnují se některým rostlinám, školkám, ovocným stromům, jejich roubování péči o rostliny a jejich výživě, hnojení, sklizni a uskladnění, ale také zvířatům. Palladius sleduje tyto práce v kalendářním pořadí.

180 LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online], s. 32. 181 CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury, s. 355. 182 FORSTER, E. S. Columella and His Latin Treatise on Agriculture. Greece &Rome [online]. Cambridge University Press, Vol. 19, No. 57 (Oct., 1950), s. 124. 183 CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury, s. 354. 184 Palladius Rutilius Taurus Aemilianus (nejspíš přelom 4. a 5. století). K Palladiovi viz CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury, s. 566. 185 PALLADIUS, Emilianus, R. T. De re rustica. In: NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. 523- 645. Dílo bývá též nazýváno Opus agriculturae. Srov. ŠIMEK, Jakub. Zahradní umění Piera de’ Crescenzi. Uherský Brod: Ing. Pavel Šimek – Florart, 2007, s. 11. 186 NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online], s. 521. 187 Tamtéž, s. 521.

57

V rámci středověké literatury věnované zemědělství zpracovává mimo jiné i latinské autory Pier de’Crescenzi188 ve svém díle Ruralia commoda. Toto pojednání je zřejmě nejdůležitějším středověkým textem o zemědělství a silným inspiračním zdrojem, který společně s uvedenými latinskými spisy vytváří nejen ve Francii zázemí pro vývoj novověké literatury o zemědělství: „[…] was followed by a number of other works basing their arguments on the Latin agronomists: Cato, Varro, Columella, and Palladius. […] Other sources of agricultural knowledge were to be found in Italian writers, such as the thirteenth-century Pietro de Crescenzi.“189 Ruralia commoda je zemědělskou encyklopedií řídící se „tematickými oblastmi středověkého zemědělství.“190 Traktát se skládá z dvanácti knih a pojednává nejdříve o zakládání statku, geografických a klimatických podmínkách, o rostlinné fyziologii a jejích druzích, o stromech, užitkových zahradách a zahradních pracích, o lukách a lesích. Dále se zabývá zahradami, chovem koní, divokými zvířaty a lovem. Předposlední kniha shrnuje uvedené informace do stručných pravidel, podobně jako tomu bylo u Varrona, a dvanáctá kniha rozděluje práce do měsíců v roce, jak tomu činil Palladius.191 Crescenziho dílo je ale důležité i pro vývoj tématu okrasné zahrady, kterým se zabývá naše disertační práce. I v tomto směru je Ruralia commoda považována za zcela zásadní inspirační zdroj. Poprvé od dob Říma je v literatuře představen propracovaný zahradní komplex sloužící především

188 Crescenzi žil ve třináctém a na počátku čtrnáctého století. Ruralia commoda vyšla mezi roky 1304 a 1309. K životu a dílu Piera de’Crescenzi viz ŠIMEK, Jakub. Zahradní umění Piera de’ Crescenzi, s. 9-17. 189 „[…] byl následován množstvím dalších prací zakládajících svou argumentaci na latinských agronomech: Catonovi, Varrovi, Columellovi a Palladiovi. […] Další zdroje zemědělských znalostí byly nalézány u italských spisovatelů, jako byl například Pietro de Crescenzi žijící ve třináctém století.“ LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online], s. 32. 190 ŠIMEK, Jakub. Zahradní umění Piera de’ Crescenzi, s. 12. 191 Srov. Tamtéž, s. 12-13.

58

k potěše majitele, tedy okrasná zahrada.192 Tímto tématem se zabývá osmá kapitola díla Ruralia commoda193: „[Crescenzi] záhy po roce 1300 jako první středověký spisovatel vůbec uvádí krátkou teoretickou úvahu o zahradě jako prostoru uspořádaném k odpočinku a dává praktické pokyny k budování větších zahradních kompozic.“194 Šimek navíc dodává, že, až na jedinou výjimku,195 se jedná o „svého druhu jedinečný návod k zakládání okrasných zahrad ve středověku.“196 Nejedná se tedy jen o první, ale v tomto směru především o naprosto výjimečné dílo středověké literatury. Dodejme, že dílo bylo do francouzštiny přeloženo ve 14. století, tedy ještě v témže století, kdy vyšlo poprvé v Itálii, a to na pokyn francouzského krále Karla V. Moudrého.197 S literárním zázemím antických zdrojů, Crescenziho spisu a díky vlivu italské renesance pak není překvapivé, že ve Francii se na tradici zemědělských textů v novověku navázalo.198 Jejich vznik je však datován až do druhé poloviny šestnáctého století.199 Za nejdůležitější z nich bývá považován Praedium rusticum, neboli La maison rustique, jenž je prvním novodobým spisem ve Francii. Jeho autorem je Charles Estienne. Jiným důležitým pojednáním je Théâtre d’agriculture et de mesnage des champs z pera Oliviera

192 Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 10. 193 V češtině existuje komentované dvojjazyčné vydání této osmé knihy. Viz ŠIMEK, Jakub. Zahradní umění Piera de’ Crescenzi. 194 Tamtéž, s. 8. 195 Spis Alberta Velikého, z něhož Crescenzi čerpá. Srov. Tamtéž, s. 11-12. 196 Tamtéž, s. 16. 197 Tamtéž, s. 15. 198 Zahrada byla i v šestnáctém století oblíbenou literární metaforou. Za pomoci soudobých teoretických spisů o zemědělství se jejím výkladem zabývá Danièle Duportová. Srov.: PETRIS, Loris. Le Jardin et la nature. Ordre et variété dans la littérature de la Renaissance by Danièle Duport. Bibliothèque d'Humanisme et Renaissance [online]. T. 65, No. 2 (2003), s. 497-500. 199 Hazlehurst uvádí, že v první polovině šestnáctého století nevyšlo v tomto směru ve Francii žádné dílo. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden. s. 21. De Ganayho bibliografie uvádí v patnáctém století vydání jen jednoho spisu, a to Crescenziho textu. Bibliografie rovněž potvrzuje Hazlehurtstovo tvrzení. Viz GANAY, Ernest de. Bibliographie de l'Art des Jardins, s. 3.

59

de Serres.200 Autor druhé knihy bývá nazýván Otcem francouzského zemědělství,201 jeho traktát je výsledkem čtyřiceti let studií a zároveň vlastních zkušeností ze zemědělské činnosti.202 Jedná se o více jak tisícistránkový spis rozdělený do osmi knih s opravdu širokým tematickým záběrem.203 Zajímavé je ovšem de Serresovo přátelství s Claudem Molletem starším, který vytvořil návrhy parterů pro de Serresovu knihu.204 Je velmi pravděpodobné, že Mollet starší byl ovlivněn tímto přátelstvím i De Serresovým textem, který poprvé vyšel v roce 1600, při tvorbě vlastního pojednání o zahradnictví, Théâtre des plans et jardinages. Je pak nasnadě, že právě tyto zdroje pravděpodobně ovlivnily Andrého Molleta v jeho krátkém traktátu o zemědělství.

Vliv zmíněné zemědělské literatury na námi vybrané prameny dokládají jednak samotní autoři,205 ale také podobnosti, které se mezi nimi objevují. Ať už se jedná o Traité du jardinage, která začíná pojednáním o přírodních živlech, pralátkách, a postupuje k obecné promluvě o zemi, či Le Jardin du plaisir, která začíná rovnou výkladem o půdě, odpovídá jejich tematická skladba206 stejnému encyklopedickému řazení, jako je tomu u antických děl. Boyceau navíc zpracovává i zahradníkův kalendář podobně jako Palladius. Silná tradice zemědělské literatury je v obou pramenech zcela zjevná. Je však potřeba zdůraznit, že texty obsahují především ty informace, které jsou podstatné pro tvorbu zahrady, a nikoliv všechno, co se týká samotného

200 Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 21. 201 SCHEIFLEY, William H. The Father of French Agriculture. The Sewanee Review [online]. The Johns Hopkins University Press, Vol. 29, No. 4 (Oct., 1921), s. 467-471. 202 Olivier de Serres byl majitelem panství Pradel, na kterém vybudoval statek. Toto místo se stalo modelovou farmou a školou s cílem vytvořit nové zemědělské přístupy. Tamtéž, s. 468. 203 Tamtéž, s. 469. 204 MACDOUGALL, Elisabeth Blair a HAZLEHURST, Frank Hamilton, eds. The French Formal Garden, s. 7. 205 Např. Dezallier uvádí ve své Théorie autory všech v této kapitole zmíněných knih včetně Boyceaua a Molleta. Srov. DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 2. 206 K obsahu pramenů viz předchozí kapitoly.

60

zemědělství.207 Ačkoliv jsou prameny na první pohled rozděleny na část zemědělskou a část věnovanou okrasné zahradě, můžeme v nich sledovat alespoň rámcovou tematickou koherenci. Boyceauův i Molletův spis jsou mezistupněm mezi de Serresovým rozsáhlým dílem Théâtre d’agriculture, které se zmiňuje i o zahradách,208 avšak je zaměřeno zcela zemědělsky, a mezi Dezallierovou Théorie, která je již zcela věnována okrasné zahradě, přestože využívá poznatků, které je možné nalézt i v historické zemědělské literatuře. Závěrem dodejme, že i detailní obsahová komparace všech výše uvedených textů odkrývá mnohé podobnosti, které svědčí o vlivu antických pramenů209 i Crescenziho Ruralia commoda. Těmito tématy jsou mimo jiné živly, roubování, vymezení okrasné zahrady jako náležející nejvýše postaveným osobám nebo vymezení požadavků na charakter a znalosti zahradníka. Není naším cílem zde takovou komparaci prezentovat, avšak na podobné shody upozorníme v dalších kapitolách v případě, že se budou dotýkat estetických kategorií francouzské formální zahrady.

207 Autoři sice pojednávají i o užitkových rostlinách, případně zahradách, ne však o polních pracích. 208 MACDOUGALL, Elisabeth Blair a HAZLEHURST, Frank Hamilton, eds. The French Formal Garden, s. 7. 209 K tématu viz například LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online], s. 29-36.

61

1.4 Srovnání pramenů

Traité du jardinage stejně jako Le Jardin de plaisir sledují tradiční způsob uspořádání textu o zahradnictví. Je nasnadě, že Molletova krátká studie se nevěnuje každému z témat tak rozsáhle jako Traité du jardinage. Přesto jsou v Le Jardin de plaisir udávány o rostlinách informace daleko detailnější, než jaké popisuje Boyceau, který nebyl zahradníkem. Jeho postavení správce královských zahrad nevyžadovalo provádění zahradnických prací. Proto zřejmě neměl tolik praktických zkušeností jako Mollet, který je s jistou samozřejmostí ve svém spise popisuje. Tematická koherence zmíněná v předchozí kapitole se zakládá především na zúžení zemědělského tématu směrem k zahradám, ať už užitkovým, či okrasným. Důležitý je i posun v chápání samotného významu ryze zahradnických pouček. Zatímco Boyceau jen zřídka explicitně poukazuje na propojení těchto pouček a okrasné zahrady a staví tak z tohoto pohledu vedle sebe dvě části o zemědělství a část o okrasné zahradě, Mollet se již jejich aplikaci věnuje a k zahradnickým poučkám častěji přistupuje návodně. Přímo upozorňuje čtenáře na ty z uvedených informací, které jsou podstatné pro okrasnou zahradu, a nejen pro samotné zemědělství. Mollet i Boyceau považují znalosti z částí věnovaných zemědělství za elementární pro založení okrasné zahrady. Přesto ani jeden z autorů zahradnické poučky v této souvislosti systematicky nezpracovává. Okrasným zahradám se věnují v samostatných částech a popisují jejich formální uspořádání. Zatímco Boyceau zpracovává především jednotlivé trojrozměrné objekty vytvářející zahradu, například aleje či zahradní stavby, Mollet se věnuje návrhu zahrad a rozložení jejich částí, tedy rozplánování prostoru určeného pro jejich vytvoření. Systematické a strukturované uchopení zahradnických pravidel a jejich aplikace na okrasnou zahradu jsou tedy základními charakteristikami až Dezallierovy Théorie, a nikoliv předcházejících dvou pramenů. Okrasná zahrada je skutečně ústředním tématem celého díla a všechny částí spisu se k ní

62

vztahují. Théorie je první vědecké pojednání na toto téma,210 které využívá zemědělských pouček (ale i geometrie a jiných věd) tak, aby poukázalo na jejich přímou aplikaci při tvorbě okrasné zahrady. Tato souvislost je z textu jednoznačně zřetelná. Dezallier dokázal jednotlivé informace prezentované dříve jako nedělitelné součásti spisů o zemědělství rozložit a protřídit tak, aby je bylo možné zohlednit při konkrétních fázích tvorby okrasné zahrady. Tímto způsobem vytvořil příručku zahradní architektury, jejíž vliv sahá až do současnosti.211 Vezmeme-li na zřetel dobu vzniku jednotlivých spisů, je tento přerod od tradičního traktátu o zemědělství k vědecké studii o okrasné zahradě snažící se pojmout všechny vhodné přístupy zcela pochopitelný. Uvažování barokního člověka v první polovině sedmnáctého století se značně lišilo od způsobu přemýšlení člověka žijícího v době rodícího se osvícenství. Boyceau se narodil do doby náboženských nepokojů, které provázely konec 16. století, a dožívá v období vytvářejícího se monarchistického absolutismu vlády Ludvíka XIII. Přestože o jeho životě není příliš známo, víme, že se pravidelně setkával se soudobými umělci a inteligencí vůbec.212 Můžeme proto předpokládat, že byl všestranně orientovanou a sečtělou osobností znalou neotřesitelných klasických vzorů a zároveň toužící po vlastním rozumovém bádání.213 Dezallier se naproti tomu rodí v období již upevněného absolutismu, avšak zároveň do doby, kdy se zvedají pochybnosti o nedotknutelnosti antických vzorů a objevují se hlasy vyzdvihující schopnosti člověka a rozumu. Karteziánské jasné a zřetelné poznání, pro které je nutné nalézt správnou metodu,214 to jsou charakteristiky zakořeněné i v Dezallierově díle. Autor Théorie se odpoutává od starých vzorů

210 CARTUYVELS, Sabine. „La Théorie et la Pratique du Jardinage (1709)" d'Antoine-Joseph Dezallier d'Argenville : de la longévité et de l'influence d'un traité de jardinage du XVIIIe siècle en France et en Europe. Topiaria helvetica [online], s. 6. 211 Srov. tamtéž, s. 14-15. 212 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 6-7. 213 Srov. charakteristika doby v kapitole věnované Boyceauovi. 214 Pro základní nahlédnutí do Descartesovy filozofie viz STÖRING, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Zvon: Praha, 1991, s. 228-233.

63

a vytváří vlastní systém, který je pro zpracování tohoto tématu nový. Tento rozdíl v přístupu ke zkoumanému předmětu se u Dezalliera objevuje jak ve vztahu k přírodním vědám, tak i k umění: „For historian of natural history, Dezallier d’Argenville, with his concern for method and classification, provides an example of the rise of systematics in eighteenth-century natural history. His is a story about the triumph of order. [...] For art historians, Dezallier d’Argenville demonstrates the growing sophistication of art appreciation at the time, and the articulation of specific criteria that regulated it. His is a story about taste.”215 Osobnostní rys společný Boyceauovi a Dezallierovi, tedy láska ke vědění a zájem stejně tak o umění, literaturu jako o botaniku, s nimi podle všeho Mollet příliš nesdílel, měl však daleko rozsáhlejší praktické zkušenosti a jako jediný z nich byl nejen autorem návrhů, ale i praktickým zahradníkem. O jeho profesionalitě svědčí i skutečnost, že na rozdíl od ostatních dvou autorů sám vytvořil a okomentoval kresby pro rytiny tvořící nedílnou součást jeho díla. Vydání Le Jardin de Plaisir potvrzuje nejen stoupající význam a autonomii okrasných zahrad v rámci zahradnictví, ale i rostoucí prestiž zahradnického povolání jako takového. Konečně bylo to právě v padesátých letech sedmnáctého století, kdy začaly vznikat ve Vaux-le-Vicomte velkolepé zahrady pod vedením Andrého Le Nôtra, jejichž vytvoření bylo pro zahradní architekturu významným milníkem na cestě k samostatnosti oboru. Zatímco tedy Boyceauova zásluha spočívá ve skutečnosti, že se jako jeden z prvních teoretiků vůbec rozsáhleji věnuje okrasné zahradě, a dokonce

215 „Pro historika přírodních věd poskytuje Dezallier d’Argenville, se svým zájmem o metodu a klasifikaci, příklad rodící se systematiky v přírodních vědách osmnáctého století. Dezallierův příběh je pro něj příběhem o vítězství řádu. […] Pro historika umění je Dezallier d’Argenville příkladem rostoucí sofistikovanosti dobového uměleckého oceňování a formulování vlastních kritérií, která je řídí. Pro něj je Dezallierovo dílo příběhem o vkusu.“ BLEICHMAR, Daniela. Learning to Look: Visual Expertise across Art and Science in Eighteenth-Century France. Eighteenth-Century Studies [online]. Johns Hopkins University Press, Vol. 46, No. 1 (Fall 2012), s. 86-87.

64

k tomuto tématu zaujímá značně estetický přístup,216 význam Molletova textu je v uchopení okrasné zahrady jako hlavního zamýšleného předmětu, což dokazuje i název knihy, a tedy ve zdůraznění dosud spíše neautonomního tématu. Konečně Dezallier pak tento vývoj dovršuje tím, že okrasnou zahradu pojímá jako svébytné téma a nevidí již důvod k jejímu ukrývání za závojem témat zemědělských. Autor Théorie přijímá Boyceauův estetický postoj, stejně jako odborný postoj Molletův, a vytváří tak první teoretický spis týkající se ryze okrasné zahrady. Prameny zvolené pro naši disertační práci odrážejí vznik zahradní architektury jako oboru, který ještě v současnosti stojí na pomyslné hranici umění a praxe, a nese tak s sebou řadu esteticky relevantních otázek. Jaké estetické postoje, kategorie a hodnocení jsou součástí těchto na první pohled prakticky orientovaných spisů, které stojí na počátku svébytnosti jednoho z mnohostranně orientovaných odvětví lidské kreativity? Na tuto otázku budeme hledat odpovědi v následující kapitole.

216 Adams považuje Boyceaův přístup za přísně intelektuální. Viz ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 50.

65

2 Estetické principy francouzské formální zahrady

Pro estetické principy francouzské formální hortikultury je charakteristické, že se vztahují ke klasickým hodnotám, respektive k soudobé a renesanční interpretaci antických uměleckých pravidel.217 Antický vzor byl považován v řadě umění za nejdokonalejší formu umění, kterou je potřeba napodobovat. Emancipace vlastního uměleckého úsudku ve Francii přichází s koncem sedmnáctého století, kdy dochází k již zmíněnému sporu o staré a nové, moderní.218 Klasicistní doba je typická také svým prolínáním se s doznívajícími barokními prvky. Institucionalizace umění, která ve Francii začala probíhat koncem třicátých let sedmnáctého století, vedla ve své podstatě k vytvoření normativních estetik, které existovaly pro jednotlivá umění a které vytvářeli členové akademií.219 Reakce autorů na takové požadavky tvorby byly rozličné.220 Základní teze klasické estetiky, tak jak ji již v renesanci shrnul Alberti, zní takto: Krása, která je objektivní vlastností věcí, spočívá v souladu, ve struktuře, ve správné proporci, míře a v harmonii. Ačkoliv ji vnímáme smysly, hodnotíme ji rozumem. Vzory pro umění se hledají v přírodě, která však může být uměním převýšena, pokud z ní umění správně vybírá. Aby umělec dosáhl tohoto výběru co nejlepším způsobem, musí se řídit pravidly, která jsou stanovena pro každé umění.221

217 Srov. TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1991. 218 Srov. LECOQ, Anne-Marie, ed. La Querelle des Anciens et des Modernes. 219 Ke vzniku Francouzské akademie i dalších akademií a institucí viz FUMAROLI, Marc a ZUBER, Roger. Dictionnaire de littérature française du XVIIe siècle. 2. Vyd. První v edici Quadrige. Paris: Presses Universitaires de France, 2001, s. 2-4. 220 Nejvýrazněji byla tato pravidla formulována v literatuře a především v divadle, které se v tomto období stává vůdčím uměním. Ve velké míře s pravidly souznil Racine, naproti tomu Molière se jimi příliš neřídil. Konečně Corneille zase cítil potřebu vytvořit vlastní interpretaci těchto klasických pravidel. Srov. LEPAPE, Pierre. Země literatury. Brno: Host, 2006, s. 122- 165. 221 TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika, s. 285.

66

Tuto tezi lze nalézt v estetikách a pravidlech všech uměleckých odvětví francouzského klasicismu. Tak jako se prolínají do literatury,222 tak jsou zachytitelné i ve výtvarném umění223 či v architektuře.224 Cílem druhé kapitoly je potvrdit tuto tezi i pro francouzskou formální zahradu, a to prostřednictvím analýzy pramenů představených v první kapitole. Protože zmíněné prameny jsou svou povahou texty návodné a prakticky zaměřené, je potřeba i výše zmíněnou tezi konkretizovat na jednotlivé principy tvorby a tyto pak v pramenech odhalit. V estetikách umění, a to především literatury (jako nevýraznějšího umění francouzského klasicismu) a architektury (umění k zahradní architektuře nejbližší), se tato teze odráží ve snaze definovat a aplikovat principy tvorby, jako jsou harmonie, vhodnost, kompozice a s nimi provázané proporce, míra či poměr a symetrie. Tyto principy jsou mezi sebou značně propojené a vedou k dosažení jednoty v mnohosti, unitas multiplex. Právě na tyto pojmy se bude soustředit nadcházející analýza. Řazení jednotlivých principů v následující kapitole sleduje dvě linie. První z nich napodobuje pořadí témat v Théorie, které od hlavního plánu zahrady postupuje k jednotlivým jejím částem, jako jsou partery, cesty, aleje, lesíky a podobně. Stejně tak tedy my při sledování principů tvorby v pramenech mluvíme nejdříve o kompozici [la composition], která uvádí a zároveň zastřešuje ostatní v kompozici působící pravidla, jako jsou perspektiva [la perspective], proporce [la proportion], symetrie [la symétrie], rozmanitost [la variété] a harmonie [l’harmonie]. Výše uvedené pojmy spojujeme v podkapitole s názvem Estetické principy tvorby formální zahrady. Druhý způsob řazení pak seskupuje principy vztahující se méně k praktické stránce tvorby. Další část druhé kapitoly se proto soustředí na pojmy, které lze označit za Estetické principy teorie formální zahrady. Jejich reflexe vytváří teoretické pozadí, které se ve větší či menší míře uplatňuje v konkrétní

222 Výborným příkladem je klasicistní poetika Nicolase Boileau. Viz BOILEAU, Nicolas. L'Art poétique. Paris: Aug. Delain, 1815. 223 TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika, s. 285-289. 224 Srov: BLONDEL, François. Cours d’architecture [online]. Paris: Lambert Rouilland, 1675.

67

umělecké tvorbě krásného zahradnictví. Jako vždy při estetickém výkladu, musíme dávat pozor na to, že běžné přívlastky jsou často použity jako speciální technické termíny. Patří mezi ně vhodnost [la bienséance], užitečnost [l’utilité], rozum [la raison], příroda [la nature] a krása [la beauté]. Ve zkoumaných pramenech nenajdeme vždy jasné a explicitní opisy, natož definice těchto termínů. Přesto tvoří implicitní estetiku zámecké hortikultury. Proto je také cílem následující kapitoly především jednotlivé principy v pramenech odhalit a explikovat. Konečně častý výskyt takových přímých či nepřímých výroků a vyjádření postupně ustaluje názvosloví na pomezí hortikultury a estetiky. Abychom se vyhnuli odbočkám do filozofické estetiky, nazvali jsme pojmy, kterými se zabýváme, estetickými principy. Nazíráme na ně tedy jako na rekurentní pojmy, pravidla tvorby podílející se na estetickém působení formálních zahrad. Některé z uvedených termínů budou v určitých významech korelovat s klasickými kategoriemi, případně se základními zákony krásy (symetrie, harmonie, proporce).225 Naším cílem není určovat pozice jednotlivých pojmů zahradní architektury v rámci obecné estetiky. I proto se nám jeví označení estetické principy jako vhodné souhrnné spojení. Pro srozumitelnost a snadnější uchopitelnost uvádíme ke každému principu základní definice či interpretační meze, v rámci kterých budeme s tím kterým pojmem pracovat, a dále se soustředíme především na odkrytí výskytů těchto slov v pramenech a na popis jejich soudobých významů v rámci teorie zahradní architektury.

225 HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995, s. 152.

68

2.1 Estetické principy tvorby francouzské formální zahrady

2.1.1 Kompozice

Kompozicí [la composition]226 se obecně rozumí skladba jednotlivých prvků podle určitých pravidel, a to zvláště v případě, že se jedná o autorský záměr.227 V případě zahrad se pak můžou rozlišovat kompozice statické, které je potřeba nazírat vždy z jednoho konkrétního místa, nebo kompozice dynamické, které se vyjevují při pohybu samotnou zahradou.228 Pojem kompozice se může v souvislosti s níže uvedenými principy proporce a perspektivy jevit téměř jako redundantní. Kompozici bychom však měli rozumět spíše jako termínu zastřešujícímu nejen uvedenou proporcionalitu a perspektivu, s nimiž musí při tvorbě celkového plánu zahrady architekt jednoznačně pracovat. Jedná se o celkové uspořádání zahrady, tedy řád, rozvržení, dispositio, pojem pevně ukotvený v teorii architektury již díky Vitruviovi.229 Pro Dezalliera je dobře rozvržená a promyšlená kompozice jednou ze základních podmínek dokonalé zahrady: „La variété de la compoſition, une diſtribution bien entendue & bien raiſonnée, une belle proportion de toutes les parties, un accord entr'elles, contribuent beaucoup à rendre un Jardin parfait, puiſqu'au ſentiment de tout le monde, les Jardins les plus variés ſont les plus eſtimés & les plus magnifiques.“230

226 Co se týká francouzských ekvivalentů substantiva kompozice, nacházíme v našich pramenech především tyto výrazy: la composition, la distribution, le plan général, tedy kompozice, rozvržení, celkový plán. Pro odkazy viz níže konkrétní citace. 227SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994, s. 458. 228 Tamtéž, s. 458. 229 Vitruvius vnímá dispositio jako sestavení celku z hotových částí stavby, v nichž již proběhlo dílčí stanovení velikostí a poměrů podle modulu. Viz ŠIMKOVÁ, Simeona. Estetické principy architektury u Vitruvia a Albertiho, s. 30. 230 „Rozmanitost kompozice, dobře rozhodnuté a promyšlené rozvržení, krásné proporce všech částí, shoda mezi nimi velmi přispívají k vytvoření dokonalé Zahrady. Podle cítění všech jsou nejrozmanitější Zahrady těmi nejvíce oceňovanými a nejnádhernějšími.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 15.

69

Obr. 11: Obecný plán zahrady podle Dezalliera

Způsob, jakým Dezallier o kompozici mluví, ji jasně určuje jako jeden z principů tvorby. Rozmanitá kompozice musí být nicméně rozumně rozvržená a tvořená proporčně si odpovídajícími částmi, které jsou ve vzájemné shodě. Pak může vzniknout dokonalá zahrada. Skutečnost, že se jedná o samostatný princip, potvrzuje i výskyt pravidel vztahovaných přímo k rozvržení plánu zahrady. Plán se tak například musí přizpůsobit terénu, na kterém má být zahrada vybudována. Umění tvorby kompozice spočívá právě v praktické schopnosti těžit z výhod konkrétního prostoru a omezovat jeho nedostatky:

70

„La diſpoſition & la diſtribution d'un Plan général pour être parfaites, doivent ſuivre la ſituation du terrein : le plus grand Art de bien diſposer un Jardin, eſt de connoître & d'examiner les avantages & les défauts naturels du lieu, pour profiter des uns, & corriger les autres.“231 Schopnost architekta pracovat s vlastnostmi terénu musí být na takové úrovni, že výsledná kompozice působí, jako by se na konkrétním místě vyskytovala přirozeně. Tento požadavek s ohledem na neskrývanou umělou povahu francouzské zahrady se jeví jako protimluv. Je potřeba si však uvědomit, jak ještě ukážeme v kapitole věnované přírodě, že umělec sedmnáctého století považoval umění za vrcholnou podobu toho, co dokáže právě příroda: „A l'égard des parties d'un Jardin, elles doivent être ſi bien placées, qu'on les croye faites & plantées où elles sont, par l'Auteur, pour ainſi dire, de la Nature [...]“232 O nutnosti správného rozvržení hovoří i Mollet v Le Jardin de plaisir, když vyjmenovává její okrášlující prvky: „[...] autres tels ornemens, lesquels eſtans deüement practiquez, chacun en leur lieu, forment le jardin de plaiſir parfait.“233 Každá součást zahrady má své správné místo, na němž jedině může být dostatečně působivá: „[...] neantmoins il eſt tres euident que toutes ces choſes confuſes, & mal approprieës ne font pas vn trop bel effect, c'eſt pourquoy nous eſſayerons a les diſpoſer chacunes en leur lieu, ſuiuans l'ordre que l'experience nous a appris, dont les deſſeins ſuiuans peuuent donner intelligence.“234

231 „Aby bylo rozvržení a rozdělení obecného Plánu dokonalé, musí se řídit povahou terénu. Největší Umění dobře rozvržené Zahrady je odhalit a prozkoumat přirozené výhody a nedostatky místa, tak aby se dalo z jedněch těžit a druhé opravit.“ Tamtéž, s. 15. 232 „Co se týká částí Zahrady, musejí být tak dobře umístěny, až se na daném místě zdají být vytvořeny a vysázeny Autorem, kterým je, abych tak řekl, Příroda.“ Tamtéž, s. 19. 233 „[…] ostatní takové ozdoby, když jsou patřičně provedeny, každá na svém místě, vytvářejí dokonalou okrasnou zahradu.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1. 234 „[…] nicméně je zcela zjevné, že všechny tyto věci pomotané a špatně přiřazené nevyvolají příliš krásný dojem. Proto se pokusíme umístnit každou z nich na její místo podle řádu,

71

Obr. 12: Obecný plán zahrady podle Molleta

Ačkoliv celá třetí kniha Traité du jardinage nese podnadpis, který ji jednoznačně věnuje rozložení a uspořádání zahrad,235 nevěnuje se Boyceau přímo celkovému plánu zahrady tak, jak jsme viděli například u Dezalliera či Molleta. Upozorňuje však, v nám již známém úryvku, že všechny krásné součásti zahrady budou nicméně vždy vadné a budou ztrácet na příjemnosti, pokud nebudou uspořádány a rozmístěny podle pravidel symetrie a vhodnosti.236

kterému nás naučila zkušenost a který můžou pomoct pochopit následující kresby.“ Tamtéž, fol. E 4v°. 235 „De la disposition et ordonnance des Iardins, & des choſes qui ſeruent à leur embelliſſement.“ „O rozvržení a ozdobě zahrad a o věcech, které slouží k jejich zkrášlení.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 68. 236Tamtéž, s. 69.

72

2.1.2 Perspektiva

Pravidlo perspektivy [la perspective] začíná v západním výtvarném umění převládat už v patnáctém století237 a poté proniká i do urbanismu a architektury. Italská renesance předznamenala francouzskou formální zahradu právě důrazem na práci s geometrií a perspektivou.238 „Využití nové renesanční perspektivy bylo jedním z nejdůležitějších předpokladů pro zrod novověkého zahradního umění. S „geometrickou“ perspektivou experimentovali ve Florencii v první polovině 15. století zejména Filippo Brunellesci, jenž ji objevil, poté Leon Battista Alberti a nakonec Piero della Francesco, kteří ji zpopularizovali ve svých textech. Pro své tvůrce byla lineární perspektiva spolu obecně s geometrií božskými průvodkyněmi k pochopení a racionálnímu utřídění světa.“239 V renesanci se s využitím perspektivy setkáváme především při výhledech z vily do širší krajiny a měst.240 V samotné kompozici zahrad se začíná s perspektivou více pracovat právě až po zdokonalení zaměřovacích přístrojů, a to od poloviny 16. století.241 První krok k využití perspektivy se projevuje právě při vytváření vizuálních os pomocí alejí242 a dále ke statické kompozici, která se zakládá na pohledu do zahrady směřovaného z jednoho bodu, většinou od budovy, nebo přímo z ní, tak jak tomu bylo například ve vatikánském Belvederu.243 Tato statická perspektiva, využívající v podstatě princip lineární perspektivy,244 přechází postupně během sedmnáctého století

237 Srov. JOHNSON, Paul. Dějiny renesance. Brno: Barrister&Principal, 2004, s. 89-91. 238 WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity, s. 13-14. 239 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM], s. 14. 240 Srov. Tamtéž, s. 14. 241 Tamtéž, s. 14. 242 Tamtéž, s. 35. 243 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 64. 244 Lineární perspektiva pracuje s pravidelným zmenšováním rozměru objektů v závislosti na zvětšování jejich vzdálenosti od statického pozorovatele. Viz Perspective. KELLY, Michael, ed. Encyclopedia of Aesthetics. Vol. 3. New York: Oxford University Press, 1998, s. 477.

73

k práci s perspektivou dynamickou.245 Zatímco první z nich vyžaduje bod, ke kterému se na konci zahrady pohled sbíhá a připomíná uzavřenost zahrady a její podřízenost řádu, druhá se projevuje především při procházení zahradami. Jedná se o hru s aktuální atmosférickou optikou, při které dochází ke zkreslení jednotlivých částí zahrady. Návštěvník je tak nucen přijít blíže a objevovat zblízka, co není schopen rozeznat na dálku. Zároveň se tak neustále obměňuje perspektiva jeho pohledu.246 Zajímavý je rozdíl v používání pojmu perspektiva v pramenech. Le Jardin de plaisir tento termín nepoužívá vůbec, což není tak překvapivé, zvážíme-li, že spis skutečně nemá jiné než návodné ambice, a obejde se proto bez pojmosloví uměleckovědné teorie. Poněkud zarážející je skutečnost, které si všimla i Cartuyvelsová,247 že Théorie tento pojem také nepoužívá, a to navzdory širokému vzdělání jejího autora. Pokud se v textu vyskytuje slovo perspective, pak pouze v souvislosti s perspektivou jako druhem malby, který má navozovat určitý druh očního klamu. Malba umístěná na vzdálených zdech zahrady, například právě naproti vyústění aleje, má v člověku vzbudit falešný dojem, že se dívá do skutečné krajiny. Že se jedná o malbu, divák zjišťuje až z větší blízkosti. Hravá výzdoba zahrad se však již v době čtvrtého vydání Théorie příliš nepoužívala.248 Jediný, kdo explicitně používá výše zmíněný pojem, je Boyceau. Zcela ve shodě s dobovým vývojem zahradní architektury jej uvádí právě v souvislosti s alejemi. Právě příjemná perspektiva vzniká v alejích, pokud je tvar zahrady obdélníkový a poskytuje tak možnost vést delší rovné linie: „Mais en eux ſe trouuent les lignes droites, qui rendent les allées longues&belles, & leur donnent une plaiſante perſpectiue: car ſur leur

245 WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity, s. 41. 246 Tamtéž, s. 41. 247 CARTUYVELS, Sabine. Préface. In: DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage, s. 15. 248 Srov. DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 100.

74

longueur la force de la veuë declinant, rend les choſes plus petites tendantes à un poinct, qui les fait trouuer plus agreables.“249 V samotném aktu uvědomění si účinku pohledu, který se ztrácí někde v (ne)končící aleji či cestě, rozeznávají autoři publikace Reading the French Garden historický zlom ve vnímání uzavřeného geocentrického a antropocentrického světa, který se tak napříště ocitá tváří v tvář nekonečnu.250 Připomeňme ještě jeden úryvek z Traité du jardinage uvedený v kapitole věnované proporci [la proportion]. Týká se vztahu šířky a délky zakládaných alejí.251 Boyceau v něm rovněž popisuje, jak funguje perspektiva při určování optimální délky alejí. Optimální proporce je dosaženo v okamžiku, kdy se alej opticky zužuje, až splývá. Přestože se v pramenech pojem perspektivy objevuje jen zřídka, její estetický efekt popisují všichni tři autoři. Mollet v souvislosti s pohledem do zahrady a na její partery připomíná, že kvůli správné viditelnosti musí být vzdálenější partery větší než partery bližší: „[...] les parterres les plus esloignez de la veüë doiuent eſtre mis en plus grand volume, que ceux qui en ſont plus proches, pour paroiſtre plus aggreables a l'œil, & mieux proportionnez.“252 Upravení matematicky jinak správných proporcí za účelem dosažení kýženého libého působení na pohled diváka je postup používaný v architektuře již od antiky. Vitruvius velmi podobný princip nazýval eurytmií. Při estetickém hodnocení stavby nebyla podstatná pouze její tvarová krása, ale i způsob,

249 „Ale v nich [v obdélníkových zahradách] se nalézají rovné linie, díky kterým jsou aleje dlouhé a krásné a které jim dodávají líbivou perspektivu. Při jejich délce se totiž síla zraku zhoršuje, činí věci menšími a všechny je směřuje k jednomu bodu, což je činí na pohled příjemnějšími.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 71. 250 LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 90-91. 251 Viz kapitola 2.1.3. 252 „[…] partery pohledu nejvzdálenější musí být vytvořeny s větším objemem než ty, které mu jsou blíže, aby se zdály na pohled příjemnější a v lepším poměru.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1.

75

jakým působila na zrak.253 Je to tedy ten samý efekt, který popisuje Mollet, když říká, že vzdálenější partery musí být větší, aby při pohledu dosahovaly libé působivosti. Toto pravidlo objevující se již v klasické estetice platí tedy i v zahradní architektuře a potvrzuje důležitost estetického hlediska při její tvorbě.

253 Viz TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky I: Staroveká estetika. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1985, s. 261-270.

76

2.1.3 Proporce

Proporcí [la proportion]254 rozumíme takový poměr částí díla, který je příjemný pro vnímání,255 je to vztah částí v rámci celku nebo i mezi sebou.256 V antické architektuře byla proporce zákonem, který platil ve všech vrstvách díla. Určením správného modulu, tedy poměrové míry v rámci díla i jeho částí, se dosahovalo celkové proporcionálnosti díla.257 V klasicistní architektuře se pak otázka správných proporcí stává klíčovým tématem sporu o staré a nové [La querelle des Anciens et des Modernes]. Klasicistní pozici v tomto sporu zastával architekt a teoretik François Blondel. Působením správných proporcí, jejichž vzor lze nalézt v přírodě a které vzbuzují zalíbení u všech lidí bez rozdílu, vzniká podle Blondela krása, kterou chápe jako objektivní vlastnost věcí. Správně zvolené proporce jsou tedy jedním z klíčových atributů krásy. Jejich výběr nezáleží na vkusu jedince, ale na správném použití znalostí a pravidel.258 Losev a Šestakov rozlišují termíny proporce a míra. Míru vnímají jako estetickou kategorii nadřazenou proporci, neboť se vztahuje především k všeobecné celistvosti věcí, kdežto proporce nese specifický odstín rovnosti dvou nebo několika konkrétních, číselně vyjádřitelných vztahů.259 Míra se projevuje v symetrii, harmonii.260 V češtině k ní dokonce svým kořenem přímo odkazuje termín přiměřenosti, tedy bytí při míře, s mírou. Narazíme-li na toto slovo v průběhu naší analýzy, budeme rozlišovat, zda jde o vyjádření požadavku míry ve smyslu Vitruviova modulu, této variantě je věnována aktuální kapitola, či zda se jedná o jiný estetický princip,

254 V našich pramenech se pro pojmenování proporce objevuje jak substantivum la proportion, tak adjektivum proportionné, jehož význam je být v poměru, přiměřený. 255 HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník, s. 152. 256 Srov. SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky, s. 705. 257 Srov. VITRUVIUS, Deset knih o architektuře. Praha: Svoboda, 1979, s. 36 a 99. 258 Viz TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika, s. 353. 259 LOSEV, Aleksej Fedorovič a ŠESTAKOV, Vjačeslav Pavlovič. Dejiny estetických kategórií. Bratislava: Pravda, 1978, s. 14. 260 Tamtéž, s. 14.

77

jehož je míra součástí, či jemuž je nadřazená (té se pak věnují kapitoly symetrie, harmonie, kompozice). Vyhneme se tak pojmové bezbřehosti, neboť požadavek správné míry je požadavkem zakládajícím většinu nejen klasicistních, ale i klasických estetických principů vůbec.261

Obr. 13: Návrh parteru z Traité du jardinage se znázorněným měřítkem

Jelikož se správná proporce vyskytuje na všech úrovních díla, můžeme ji nalézt například již při výsadbě stromů při požadavku dodržení správné vzdálenosti, rozestupu stromů: „Les arbres ont fort bonne grace eſtans plantez à la ligne par diſtances égales [...]“262 Ve všech pramenech nalezneme poučky o vhodných velikostech té které části zahrady. Když Dezallier popisuje velikost parterů, klade jejich délku do přímého vztahu s jejich přehlédnutelností z oken budovy: „[...] à l'égard de leur longueur, elle ne doit jamais paſſer une juſte

261 Například Losev a Šestakov uvádějí jako požadavek míry jednu z Albertiho definic krásy, tedy že krása je soulad všech částí v dokonalém poměru, z nějž není možné nic odebrat. Správná míra je v této definici zakládajícím elementem pro soulad, tedy harmonii, která z ní vzniká. Srov. Tamtéž, s. 29. 262 „Stromy jsou obzvlášť půvabné, když jsou vysázené do řady a v rovnoměrných vzdálenostech od sebe [...]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 46.

78

proportion pour le coup d'œil, de maniére qu'on en puiſſe découvrir du bâtiment toute la broderie & les compartimens [...]“263

Obr. 14: Dezallierův nákres malé městské zahrady – stromy jsou uspořádány v pravidelných vzdálenostech od sebe

Dezallierovo konstatování, že správná proporce parteru musí být plně obsažitelná pohledem, tlumočí základní přesvědčení klasické estetiky vůbec, tak jak je formuloval již Alberti.264 Dílo totiž vnímáme především zrakem, jakkoliv je zahrada multisenzorická, a hodnotíme je rozumem, který oceňuje správné proporce a míru díla. Tento názor, ačkoliv nevyřčen takto explicitně, je přítomný ve všech třech pramenech, se kterými pracujeme. Velmi rozsáhle se správnými proporcemi zabývá Boyceau, například při popisu výšky bordury či palisády, které doprovázejí aleje. Ta by měla dosáhnout čtyř, maximálně pěti

263 „[...] co se týká jejich délky, ta nesmí nikdy přesáhnout rozměr vyhovující pohledu tak, že jím můžeme z budovy objevit celé broderiové i symetrické partery [...]“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 47. 264 Srov. TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika, s. 285.

79

stop, aby byly aleje krásnější a nebylo bráněno výhledu: „[...] vos allées ſeront plus belles, que ſi la [la bordure ou palliſſade] laiſſez monter plus haut, vous oſtant & accourciſſant trop la veuë.“265 Velikost alejí, poměr jejich délky a šířky, případně i výšky bordury, se v našich pramenech v souvislosti s proporcionalitou objevuje velmi hojně. Problém rozměrů aleje se jeví jako jedna z hlavních obtíží tvorby zahrady úměrně své důležitosti. Hra s perspektivou, možnost či nemožnost dohlédnutí na konec cesty, moment překvapení, který aleje poskytují ve svých vyústěních, to vše se odvíjí právě od správně zvoleného poměru všech uvedených rozměrů: „Elles doiuẽt eſtre proportionnées de largeur auec leur lõgueur, & auec la hauteur de leurs bordures, ou palliſſades, faiſant encor (pour ce regard) differẽce des couuertes, auec les découuertes, pour trouuer une grace agreable qui s'y rencontre, de laquelle on ne peut donner meſure iuſte, qui ne puiſſe s'eſtendre à plus ou moins.“266 Problém velikosti alejí tedy spočívá primárně ve skutečnosti, že jim nejde určit jednotný rozměr (Boyceau bere v úvahu všechny možné druhy cest, nejen ty v zahradách). Přesto existuje pravidlo, které říká, že naprosté dokonalosti dosahují aleje v okamžiku, kdy jsou tak dlouhé, až se zdá, že se na koncích zužují: „[...] quand vous promenant vous la [allée] racourciſſez à certain point que la perspectiue montre, la où finit l'eſtreciſſement qui ſe fait par le defaut de la veuë; vous trouuez une proportion plus belle; que quand vous la voyez en ſa longueur entiere. Et c'eſt à ce point là que montre la perſpectiue la iuſte longueur de toutes Allées, qui y voudroit obſeruer la perfection.“267

265 „[...] vaše aleje tak budou krásnější, než když byste je [borduru a palisádu] nechali růst výš, neboť by bránily ve výhledu a příliš jej zkracovaly.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 67. 266 „Aleje musí mít v poměru šířku s délkou a s výškou jejich bordur nebo palisád (přičemž je rozdíl mezi alejemi zakrytými a odkrytými), aby bylo dosaženo příjemného půvabu, který vyplývá z této proporcionality, jejíž pravou míru nelze jednoznačně určit, aniž by nebylo možné ji zvětšit, či zmenšit.“ Tamtéž, s. 72. 267 „[...] když se procházíte a zkracuje se vám [alej] v určitém bodě, který je dán perspektivou, v místě, kde končí zúžení vyvolané nedostatečností zraku, nacházíte krásnější proporci, než

80

Boyceau však jedním dechem dodává, že se často stává, že aleje musí být z čistě praktických a kompozičních důvodů delší. Proto je dále stanoven poměr šířky a délky cest, a to takovým způsobem, že navzdory prvotnímu přesvědčení, že jim není možné určit přesnou velikost, je jeho návod velmi konkrétní. Uvádíme celou citaci, neboť zdařile ilustruje důležitost správných rozměrů pro formální zahradu: „Quant aux Allées des Iardins, les plus grandes ſont ſuffiſsamment larges de cinq toiſes, ſi elles n’ont plus de deux cens toiſes de long, quatre toiſes à celles de cent cinquante, trois toiſes & demie à celles de cent, trois toiſes à celles de cinquante, & deux toiſes & demie à celles de trente ; leſquelles ſeront propres pour le tour du Iardin, & longs promenoirs. Les autres plus proches du centre du Iardin, doiuent diminuer de largeur, comme elles ſont racourcies. Les grandes Allées eſtant garnies d’eſpaliers, ou hautes bordures, qui oſtent du tout, ou en partie, la veuë du Iardinage, doiuent eſtre accompagnées de Contre-allées de moitié de leur largeur ou peu moins, pour ſeruir de promenoirs à deſcouuert, & de ſeruitude aux eſpaces du iardinage qu’elles enuironnent, leſquelles doiuent auſſi donner la proportion aux autres trauerſantes, qui les ioignent, ou compartiſſent l’eſpace : Et ſi dans ces eſpaces il ſe fait des planches par roſes, ou gloires, ou autre forme, les voyes d’entre-deux doiuent eſtre proportionnées ſelon ces planche, donnant à la voye le tiers ou le quart de la largeur de la planche.“268

když alej přehlédnete v celé její délce. A právě tímto způsobem určuje perspektiva správnou délku všech Alejí, které chtějí v tomto směru dosáhnout dokonalosti.“ Tamtéž, s. 72. 268 „Co se týká Alejí v Zahradách, největší z nich jsou široké pět sáhů, pokud nejsou delší než dvě stě sáhů, čtyři sáhy, pokud mají sto padesát sáhů, tři a půl sáhu šířky pro sto sáhové aleje, tři sáhy pro padesáti sáhové aleje, dva a půl sáhu pro třiceti sáhové. Tyto aleje náležejí především obvodovým a dlouhým vycházkovým cestám v Zahradě. Ostatní, které jsou blíže středu Zahrady, musí zmenšovat svou šířku v závislosti na tom, jak se zkracuje jejich délka. Velké Aleje přizdobené špalíry nebo vysokými bordurami, které zcela nebo částečně zabraňují výhledu do Zahrady, musí být doprovázeny Postranními alejemi poloviční šířky či menšími. Tyto Postranní aleje slouží k nestíněným procházkám a k údržbě zahrady, která je obklopuje, a udávají tak rovněž rozměry jiných cest, které se k nim připojují a rozdělují okolní prostor na části. Pokud jsou v těchto částech plochy růží, gloriol a podobně, cesty mezi nimi musí být v poměru k těmto plochám a musí mít třetinu nebo čtvrtinu jejich šířky.“ Tamtéž, s. 73.

81

Mollet nemluví o rozměrech alejí takto uceleným způsobem, nicméně připomíná, že jejich místo musí být odpovídající celkovému plánu,269 věnuje se perspektivě působící při průchodu alejí.270 Vzhledem ke specializaci rodu Molletů, která se týkala především parterů, směřuje i André Mollet svou pozornost na jejich rozměry. Při popisu svých nákresů pak u každého z nich udává přesné rozměry, které má mít provedený parter, a dokonce i stranu, ze které má být na ten který prvek zahrady nahlíženo tak, aby bylo dosaženo kýženého efektu.271 Dezallier ale přichází s poučkami, které značně připomínají ty Boyceauovy, i když je uvádí poněkud srozumitelněji. Nejdříve upozorňuje na skutečnost, že hlavní alej zahrady, tedy ta největší, musí mít šířku stanovenou v poměru k délce a svým rozměrem být vyvážená se zbytkem zahrady: „On fera la principale allée en face du bâtiment, & une autre grande de traverſe, d'équerre à ſon alignement ; bien entendu qu'elles ſeront doubles & d'une largeur proportionnée à leur longueur & convenable aux autres parties du Jardin.“272 Toto pravidlo pak Dezallier zobecňuje pro všechny druhy cest, že tedy šířka musí odpovídat délce,273 a dále pokračuje: „Nous avons eu d’habiles gens dans le Jardinage, qui ont manqué à cette juste proportion, en donnant trop de largeur aux allées par rapport à leur longueur. On peut tomber dans un défaut contraire, en faiſant les allées trop étroites. Une allée, par exemple, de 100 toiſes de long, qui n’auroit que deux ou trois toiſes de large, ſeroit très-défectueuſe, & ne paroîtroit

269 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1. 270 Tamtéž, fol. E4v°. 271 Tamtéž, fol. F3. 272 „Vybuduje se jedna hlavní alej proti budově a druhá velká, která ji protne v pravém úhlu. Je samozřejmé, že budou dvojité a jejich šířka bude v poměru k jejich délce a bude odpovídjící ostatním částem Zahrady.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 22. 273 Tamtéž, s. 60.

82

qu’un boyau ; cette allée au contraire ayant cinq ou ſix toiſes de large, deviendra très-belle & bien proportionnée, ſuppoſé cependant qu’elle ſoit ſimple ; ainſi les allées de 200 toiſes [...]“274 Dezallier dále pokračuje podobně jako Boyceau výčtem šířek odpovídajících délce alejí, ale zdá se, jako by Boyceauův text doplňoval, neboť zatímco starší autor popisuje aleje dlouhé 200 sáhů a kratší, Dezallier se naopak věnuje alejím, jejichž délka na této hodnotě začíná. Konečně od jednotlivých prvků zahrady se dostáváme až k její celkové kompozici. Konkrétně k jejím rozměrům. Mollet dokonce určuje poměr velikostí stran běžné zahrady: „[…] lequel [le jardin] eſt d’enuiron. 310. Toiſes de long, ſur 220 de large, qui eſt la proportion requiſe ordinairement a tous Iardins, ſcauoir 1/3 plus long, que large, ou plus, afin que toutes les ſeparations qui ſe pourront faire en iceux, puiſſent auoir forme de parallelogramme [...]“275 Podobně i Dezalllier uvádí, že by pravá velikost krásné zahrady neměla překročit 30 až 40 akrů.276 Autor Théorie nakonec dochází k podobnému závěru jako jeho předchůdce v Le Jardin de plaisir, zahrada by měla být o třetinu delší než širší: „La proportion générale des Jardins du médiocre étendue, eſt d'être un tiers plus longs que larges, & même de la moitié, afin que les piéces en deviennent barlongues & plus gracieuſes à l'œil.“277

274 „Měli jsme lidi zběhlé v zahradnictví, kteří ale nedostáli této správné proporci tím, že vytvořili aleje příliš široké v porovnání s jejich délkou. Dá se rovněž sklouznout k opačnému nedostatku, když se aleje udělají příliš úzké. Například alej dlouhá sto sáhů, která by neměla víc než dva či tři sáhy šířky, by byla velmi nedokonalá a připomínala úzkou chodbu. Kdyby ale měla tato alej pět nebo šest metrů šířky, byla by velmi krásná a ve správných proporcích, tedy za předpokladu, že by se jednalo o alej jednoduchou. A tak aleje dlouhé 200 sáhů [...]“ Tamtéž, s. 61. 275 „[…] která [zahrada] je přibližně 310 sáhů dlouhá na 220 sáhů šířky, což je proporce obyčejně u všech Zahrad vyžadovaná, tedy o 1/3 či více delší než širší, tak aby všechny segmenty, které v ní mohou být vytvořeny, měly tvar rovnoběžníku […]“MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1–F1v°. 276 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 18. 277 „Obecná proporce Zahrad průměrného rozměru by měla být o třetinu delší než širší, a klidně až o polovinu, aby její segmenty dostaly obdélníkový tvar a byly tak příjemnější na pohled.“ Tamtéž, s. 20.

83

Obr. 15: Dodržení správných proporcí při převodu nákresu do terénu – Théorie

84

2.1.4 Symetrie

Obecná definice symetrie [la symétrie]278 říká, že se jedná o specifický případ souladu v rámci kompozice, o „stejnoměrný (zrcadlový) poměr forem či velikostí v částech celku“.279 Pravidelnost, kterou symetrie zaručuje, je zdrojem estetického uspokojení.280 Zrcadlová povaha symetrie implikuje existenci osy, případně bodu, podle kterých celá symetrie probíhá. Jedním ze základních kompozičních prvků formální zahrady je právě osa, jejíž důležitost je dána i historickým vývojem. Už koncem 16. století jsou nové rozšiřující části v zahradách, tvořené pravidelnými čtverhrannými geometrickými obrazci, připojovány právě na osu symetrie.281 Ve Francii se pak osová perspektiva začíná objevovat v druhé polovině 16. století.282 Zvýraznění pravidelnosti zahrady středovou osou bývá považováno za základní princip tvorby zahrad 17. století.283 Tyto informace odvoditelné ze zachovalých dobových nákresů zahrad284 a částečně i ze zahrad samotných sice utvrzují symetrii jako kompoziční princip formální zahrady, ale nevypovídají příliš o estetických kořenech a motivacích jejího použití. Ty lze nalézt jednak v nediskutabilní historické osvědčenosti, neboť pro estetiku sedmnáctého století platí, že postupy Starých285 jsou díky časové prověrce, kterou již prošly, nezpochybnitelné. Druhou autoritou pro využití symetrie je pak příroda, od které se klasicistní estetika učí stejně jako od antických vzorů. O symetrii jako o jednom ze základních principů, které se objevují v přírodě a podle kterých příroda tvoří svá díla, píše Boyceau. Podle něj musí být příroda právě

278 V našich pramenech se francouzské substantivum la symétrie objevuje v mnoha pravopisných obměnách daných soudobým jazykovým vývojem. 279 HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník, s. 173. 280 SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky, s. 842. 281 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM], s. 16. 282 Tamtéž, s. 35. Konkrétní příklady lze nalézt například v zámecké zahradě v Ancy, Montceaux, Verneuil či Charleval. Srov. ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 37 -44. 283 Tamtéž, s. 37. 284 Tamtéž, s. 37-56. 285 Tedy především antických vzorů, ale i renesančních předchůdců.

85

v použití symetrie a správného uspořádání napodobována, jinak je i výsledek tvorby zahradního architekta defektní. Symetrie a řád jsou pro přírodu natolik vlastní, že se objevují už v základním uspořádání rostlin, ve způsobu, jakým rostou větve či vznikají květní vzorce: „Toutes leſquelles choſes, ſi belles que les puiſſions choiſir, ſeront defectueuſes, & moins agreables, ſi elles ne ſont ordonnées & placées auec ſymmetrie, & bonne correſpondance: car Nature l'obſerue auſſi en ſes branches de pareille proportion, leurs feüilles ont les coſtez ſemblables, & les fleurs ordonnées d'une, ou de pluſieurs pieces, ont ſi bonne conuenance, que nous ne pouuons mieux faire que taſcher d'enſuiure cette grande maiſtreſſe en cecy [...]“286

Obr. 16: Nákres symetrického parteru z Traité du jardinage

286 „Všechny tyto věci, tak krásné, jaké jen můžeme vybrat, budou přesto defektní a méně příjemné, pokud nebudou uspořádány a rozmístěny symetricky a ve správném poměru. Je to proto, že i Příroda se jimi řídí. A tak i větve mají vzájemně si podobné proporce, jejich listy mají podobné okraje a květy, zdobené jednou nebo více částmi, si odpovídají tak dokonale, že nám nezbývá nic jiného než se pokusit v tomto postupu následovat tuto velkou učitelku […]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 69.

86

Pro první soudobé teoretiky zahradní architektury není proto ani nutné symetrii více zdůvodňovat. Naopak v našich pramenech se objevuje spíše jako princip zaručeného postupu při tvorbě, který se nejvíce využívá tam, kde je potřeba dosáhnout dílčí dokonalosti. Například ve výzdobě, ve které se vyskytuje příliš mnoho drobných prvků, jež je potřeba uspořádat, případně v situacích, kdy je potřeba zavést základní pořádek do míst, která by se jinak z různých důvodů mohla jevit jako nedokonalá. Boyceau například popisuje symetrii jako jedno z pravidel, díky kterému se při rozmisťování stromů dá vytěžit maximum z jejich půvabu: „Les arbres ont fort bonne grace [...] s'accomodant à leurs formes particulieres, ſelon leurs eſpeces, vous les entremeſlez, variant les diſtances, auec la qualité de chacun, pourueu que cela ſe faſſe par bon ordre, & auec raiſon, obſeruant bonne symmetrie & correſpondance.“287 Podobně i Mollet vyžaduje využití symetrie při rozmisťování keřů a vzácných květů vytvářejících alternativu k parterům: „[...] les fleurs rares & quelques autres petits arbriſſeaux touſiours verds, & mis par ordre en compartiment, qui correſponde au deſſein des bosquets, pour obſeruer la Symmetrie requiſe a la conſtruction de toute œuure, y adiouſtant les fontaines, & ſtatuës en leur lieux propres."288

287 „Stromy mají značný půvab […] střídejte je s ohledem na jejich konkrétní tvary, dle jejich druhů, měňte vzdálenosti mezi nimi podle jejich vlastností, jen ať je to vše provedeno ve správném pořádku, s rozumem, sledujíc správnou symetrii a vhodnost.“ Tamtéž, s. 46. 288 „[…] vzácné květiny a některé stálezelené keříky, poskládané po pořádku do záhonu, který odpovídá svým rozvržením bosketu, tak aby byla dodržena Symetrie celého díla. Pak se teprve přidají fontány a sochy na místa, která jim náleží.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1v°-F2.

87

Obr. 17: Nákres symetrického rozmístění soch a keřů v trávníkovém parteru – Le Jardin de plaisir

Konečně i Dezallier považuje symetrii jako samozřejmou záruku správného vzhledu, například při rozmisťování květináčů a váz: „[...] ſur la tablette d'en haut l'on met des vaſes & des pots de fleurs rangés par ſimétrie.“289 V Traité du jardinage se objevuje i využití symetrie při tvorbě celkového plánu zahrady, konkrétně při nutnosti pracovat zároveň se svažitým i s rovným terénem. Tato kombinace je podle Boyceaua sice nejlepší možnou variantou pro zahradu, ale vyvolává řadu problémů, jejichž řešení je velmi složité. Právě proto je potřeba využít správné symetrie, která se však v takovém nevyrovnaném terénu velmi špatně hledá: „Mais il ſera beſoin uſer de bonne ſymmetrie, qui eſt difficile à y rencontrer, & de grand couſt à y mettre, quand

289 „[…] na desku zcela nahoru se kladou vázy a květináče poskládané podle symetrie.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 99.

88

naturellement elle ne ſe trouue en l'inégale [...]“290 Na úrovni celkového rozvržení zahrady je toto také jediná explicitní zmínka o využití symetrie. Bylo by nesmyslné tvrdit, že formální zahrada podléhá ve svém celkovém plánu bilaterální symetrii. Tato skutečnost je vyloučená již kvůli nerovným terénům, které jednotlivé pozemky tvoří. Zahrady bývají spíše rozděleny na dvě části, na centrální prostor, který symetrii odpovídá, a na část, jejíž páteří je hlavní osa, která však prostor nerozděluje na dvě stejné části.291 Symetrie je v pramenech zmiňována vždy, když je potřeba dokončit pravidelnost konkrétní části zahrady. Tento pořádající princip se tak objevuje při práci s vodou292 i s partery.293 Symetrie má však i omezení své estetické působivosti, které spočívá především v riziku vzniku jednotvárnosti. Právě v tomto bodě spolupracuje symetrie s rozmanitostí. Za použití jednotného symetrického schématu se často detaily různí a jednotlivé části nejsou shodné.294 Jelikož jsou symetrie i rozmanitost základními principy tvorby formální zahrady, je nasnadě, že přes svou zdánlivou protikladnost jsou v úzkém vztahu. Tuto skutečnost dokládá i Hazlehurst: na první pohled přísná symetrie zahrady vlastně zakrývá a sjednocuje jednotlivé rozmanité části.: „To the eye, everything is perfectly symmetrical. Not until one penetrates, via the transverse paths, into the bosquets and cabinets which lie hidden away to the sides, is one made aware of the variety of shapes and forms

290 „Ale bude potřeba použít správnou symetrii, která se zde velmi obtížně nalézá, neboť se přirozeně v nerovnosti nenachází […]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 70. 291 Srov. MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre. Philadephia: University of Pennsylvania Press, 1990, s. 67. 292 Boyceau popisuje situaci, kdy se v zahradě nachází větší zásoby vody, a je tak možné vytvořit více kanálů. V takovém případě se tyto mají uspořádat symetricky a tak, aby mezi nimi mohla vzniknout území připomínající ostrovy. BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 76. 293 Dezallier uvádí využití symetrie při samotném uspořádávání jednotlivých částí parterů. Viz DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 52. Ale i v celkovém vzhledu parterů (jedná se především o tzv. parterres de compartiment, které jsou symetricky souměrné podél příčné i podélné osy). Tamtéž, s. 46. 294 SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky, s. 842.

89

located there. [...] It is the principle adopted by André Le Nôtre at Versailles, where diversity hides behind the greater mask of symmetry.“295 Nepřímo, avšak přesto celkem jednoznačně, upozorňuje na vztah symetrie a rozmanitosti i Dezallier. Jednotlivé části zahrady by měly být kladeny naproti sobě, tedy symetricky, tak aby nikdy nebyly v protikladu stejné prvky: „On doit obſerver en plaçant & en diſtribuant les différentes parties d'un Jardin, de les oppoſer toujours l'une contre l'autre [...] mettez toujours pour faire oppoſition, le plein contre le vuide, le plat contre le relief. Il faut de la variété, non-ſeulement dans le deſſein général d'un Jardin, mail il en faut dans chaque piéce ſéparée [...] perſuadé que l'on eſt, que la variété eſt le plus grande beauté des Jardins.“296 Je tedy nasnadě, že dalším principem francouzské formální zahrady, kterým se budeme zabývat, je právě rozmanitost.

295 „Zraku se zdá vše dokonale symetrické. Alespoň dokud se návštěvník po příčných cestách nedostane do bosketů a kabinetů, které leží schované bokem, a neuvědomí si rozmanitost tvarů a forem, které se tam nacházejí. [...] Tento princip převzal i André Le Nôtre ve Versailles, kde se právě rozmanitost schovává za mocnější masku symetrie.“ HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 66. 296 „Při rozmisťování a rozdělování různých částí zahrady je potřeba dodržovat pravidlo, podle kterého musí být vždy jedna část kladena proti druhé […] abyste dosáhli protikladu, dávejte vždy plné proti prázdnému, rovné proti reliéfu. Je potřeba rozmanitosti, a to nejen v obecném plánu Zahrady, ale je jí potřeba rovněž v každé jednotlivé části […] Protože jsme přesvědčeni, že rozmanitost je největší okrasou Zahrad.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 23.

90

2.1.5 Rozmanitost

Rozmanitost [la variété]297 je jedním ze stěžejních principů tvorby francouzské formální zahrady a nezbytným doplněním pořádajících principů symetrie, proporce, perspektivy a kompozice. V estetice bývá rozmanitost spojována s jednotou v mnohosti a s harmonií. Těmto pojmům se budeme věnovat po rozboru rozmanitosti. V symetrických, kompozičně vyrovnaných zahradách, kde vše odpovídá správnému poměru, hrozí jednotvárnost.298 Tuto hrozbu si zahradní teorie sedmnáctého století velmi dobře uvědomuje a upozorňuje na potřebu pravidelnost zahrady ozvláštnit. Toto ozvláštnění se odehrává prostřednictvím rozmanitosti. Z našich pramenů se rozmanitosti nejvíce věnuje hned Traité du jardinage. Význam rozmanitosti je v tomto pramenu tak očividný, že jej na rozdíl od jiných principů komentují i historikové zahradní architektury.299 Významné pro pochopení rozmanitosti pro francouzskou formální zahradu je uvědomění si jejího zdroje. Ten se nachází v přírodě a z této skutečnosti vychází jeden ze základních Boyceauových teoretických předpokladů: „One of Boyceau’s basic theorems is the idea of congruity amidst diversity found in Nature.“300 Příroda vznikla v jednom okamžiku a pak od sebe byly její jednotlivé části teprve odděleny. Právě proto, že mají stejný základ a musí spolu v přírodě existovat a vztahovat se k sobě navzájem, musí mít něco společné, a to navzdory zjevné různorodosti.301 Různorodost vyvěrající ze samotné povahy přírody se musí objevovat v zahradě, a to jako

297 Dalším francouzským ekvivalentem substantiva rozmanitost, který se objevuje v našich pramenech, je la diversité. Substantiva případně alternují adjektivum varié, rozmanitý, a verbum diversifier, střídat, rozrůznit. 298 Srov. HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník, s. 842. 299 Srov. MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 52. A také ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 52 a 107-108. 300 „Jeden z Boyceauových základních teorémů je myšlenka souladu uprostřed rozmanitosti, který se nachází v Přírodě.“ HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 29. 301 Srov. Tamtéž, s. 29.

91

neodmyslitelná podmínka pro její krásu.302 Čím rozmanitější zahrada je, tím je krásnější. V ideálním případě by měla být rozmanitost využita v každém stupni zahradní tvorby: „Suivant les enſeignements que la Nature nous donne en tant de varietez, nous eſtimons que les Iardins les plus variez ſeront trouuez les plus beaux: Ie dis variez premierement en l'aſſiette; puis en la forme generale, en la difference des corps diuers qui y ſeront employez, tant en relief, que parterre, & en la difference des plantes, & arbres, qui different auſſi entre eux de forme & de couleurs[...]“303 Velmi podobnou teorii vyslovuje i Dezallier v Théorie. I podle ní je rozmanitost největší krásou zahrady vůbec. Ačkoliv jsme tento citát uvedli již v předcházející kapitole, jeho význam pro rozmanitost je stejně důležitý, jako byl pro symetrii. Z toho důvodu jej uvádíme v jiné souvislosti znovu: „On doit obſerver en plaçant & en diſtribuant les différentes parties d'un Jardin, de les oppoſer toujours l'une contre l'autre [...] mettez toujours pour faire oppoſition, le plein contre le vuide, le plat contre le relief. Il faut de la variété, non-ſeulement dans le deſſein général d'un Jardin, mail il en faut dans chaque piéce ſéparée [...] perſuadé que l'on eſt, que la variété eſt le plus grande beauté des Jardins.“304

302 Srov. Tamtéž, s. 32. 303 „Sledujíce učení Přírody o rozmanitosti, domníváme se, že nejrozmanitější Zahrady budou považovány za nejkrásnější. Říkám rozmanité ze všeho nejdříve členitostí terénu, pak celkovým plánem, v rozličnosti různých částí, které v nich budou použity, tedy v reliéfu, stejně jako v parterech, v rozdílnosti květin a stromů, které se mezi sebou také liší tvary a barvami […]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 69. 304 „Při rozmisťování a rozdělování různých částí zahrady je potřeba dodržovat pravidlo, podle kterého musí být vždy jedna část kladena proti druhé […] abyste dosáhli protikladu, dávejte vždy plné proti prázdnému, rovné proti reliéfu. Je potřeba rozmanitosti, a to nejen v obecném plánu Zahrady, ale je jí potřeba rovněž v každé jednotlivé části […] Protože jsme přesvědčeni, že rozmanitost je největší okrasou Zahrad.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 23.

92

Obr. 18: Rozmanitost v rámci symetrické kompozice – Théorie

Rozmanitost se v Traité du jardinage skutečně nalézá na všech úrovních zahradní tvorby, přitom je velmi často upozorňováno na přírodu jako na její vzor. Nalezneme ji například v pasážích věnovaných tvaru zahrady a linií v ní obsažených. Ty zdaleka nemají být jen rovné. Rovné linie jsou totiž samy o sobě velmi únavné.305 Naopak by měly být střídány různými křivkami: „Mais ie ne ſuis pas d'aduis, que s'arreſtant du tout à ces lignes droites, quelque beauté qu'elles ayent, nous n'entremeſlions auſſi des rondes, & courbes; & parmy les carrées, des obliques, afin de trouuer la varieté que nature demande, laquelle ont ſagement compris les plus ſcauans en portraicture, qui ont touſiours varié leurs ouurages de formes differentes,

305 „Ie me laſſe grandement […]“ „Velmi mě unavuje […]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 71.

93

meſtant des rondes auec les carrées, & entrecouppant les lignes qui ennuyent par trop de longueur.“306 Rozmanitost je tak důležitá například i při výběru stromů do palisád. Různorodost vyvěrající ze samotné povahy přírody musí v takovém případě jít ruku v ruce s pořádajícím principem. Jen tak je dosaženo libé podívané: „Faut prendre garde, ſpecialement aux plants touſiours verds, de ne les meſler en vos palliſſades, les uns parmy les autres, mais vous planterez tout un allignement, de Boüis, Hou, Geniéure, & ainſi des autres eſpeces, faiſſant les plus longs traits de ceux qu'aurez plus à commodité, & les cabinets, & autres plus petits allignements de ceux qui ſont plus rares; cette diuerſité bien ordonnée donnera grace à la beſogne, & plaiſir à la veuë par la diuerſité des verds qui feront les palliſſades [...].“307 Ve spojení s pořádajícími principy (zde symetrie) používá pojem rozmanitosti i Mollet. V Le Jardin de plaisir, opět zcela ve shodě se zaměřením rodiny Molletů i celého spisu, nalézáme toto pravidlo především v souvislosti s tvorbou parterů, ale i palisád: „Le 1. eſt le parterre en Broderie. Le 2. le compartiment de gazon, auquel les 4 demyes oualles ſont en dehors; ce que nous auons fait pour diuerſifier [...]“308 „[...] quoy que pour diuerſifier, on peut en quelques lieux

306 „Ale nejsem názoru, že se máme zcela zastavit jen na rovných liniích, jakkoliv jsou krásné, a že je nemáme kombinovat ani s kružnicemi a křivkami a že nemáme mezi čtverce přidat šikmé linie. Neboť tak je dosaženo rozmanitosti, kterou vyžaduje příroda a které moudře porozuměli ti nejzběhlejší v malbě, kteří vždy obměňovali svá díla rozličnými tvary a spojovali kruhy se čtverci a přerušovali linie, které příliš nudily svou délkou.“ Tamtéž, s. 71. 307 „Je třeba si dát pozor, především u stále zelených rostlin, aby nebyly ve vašich palisádách smíchány jedny mezi druhými. Naopak, vysadíte vždy celou řadu ze Zimostrázu, Cesmíny, Jalovce, stejně jako z jiných druhů. Přičemž nejdelší linie budou z nejobvyklejších rostlin a kabinety a jiné menší linie budou z rostlin vzácnějších. Tato dobře uspořádaná rozmanitost dodá dílu půvab a pohledu potěšení vyplývající z rozmanitosti zeleně, která vytvoří palisády […]“ Tamtéž, s. 66. 308 „ První je Broderiový parter, druhý je trávníkový, z nějž vyčnívají čtyři poloovály. Ty jsme udělali kvůli rozmanitosti […]“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1v°.

94

conuenables la [palliſſade] laiſſer croiſtre haute, pourueu que la symmetrie y ſoit obſeruèe.“309

Obr. 19: Rozmanitost v parterech popisovaná Molletem ve výše uvedeném úryvku

Dezallier neváhá, tentokrát ve spojení rozmanitosti a výběru rostlin, vyslovit tvrzení dosti ultimativní, že totiž na rozmanitosti záleží při výzdobě zahrad květinami vše.310 Je proto dobré využívat za tímto účelem nejen různé druhy rostlin, ale i rozlišovat u nich různé doby kvetení.311 Konečně důležitost rozmanitosti pro zahradu dokládá i podnadpis první kapitoly třetí knihy Traité du jardinage, který vyzývá k využití rozmanitosti k ozdobení zahrady: „Que la diverſité embellit les Iardins.“312 Rozmanitost je tedy ozvláštněním působícím v rámci pořádajících principů francouzské formální zahrady. Jejich spojením pak vzniká rovnovážný harmonický celek jako jednota rozmanitých částí, unitas multiplex.

309 „[…] Pro dosažení rozmanitosti ji [palisádu] můžeme na vhodných místech nechat vyrůst vysoko, jestliže bude ovšem dodržena symetrie.“ Tamtéž, fol. F1v°. 310 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 266. 311 Tamtéž, s. 266. 312 „Nechť rozmanitost krášlí Zahrady.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 69.

95

2.1.6 Harmonie a unitas multiplex

Stejně tak jako ostatní principy má i harmonie [l’harmonie] své silně rozvětvené kořeny již v antice.313 Původně tento termín označoval vztah různých prvků ke složitému celku.314 Tento vztah by měl být v souhře, mezi dílčími prvky by měl vládnout soulad.315 Pro pochopení principu harmonie je velmi důležité brát na zřetel skutečnost, že prvky, mezi nimiž má nastat soulad, jsou různorodé či přímo protikladné povahy. Teprve nalezením správného vztahu mezi nimi navzájem i mezi nimi a celkem díla vzniká harmonie.316 Podle Albertiho vzniká harmonie aplikací čísla, ohraničením a rozmístěním, tedy určitou správnou strukturou díla. Harmonie je pak něco navíc, to, co ze spojení těchto prvků vyplývá, avšak nejde je beze zbytku rozdělit. Tyto prvky jsou navíc pro harmonii podstatné, ale ne postačující. Je proto potřeba mezi částmi díla dosáhnout adekvátních vztahů.317 Harmonie má velmi blízko k pojmu jednoty v rozmanitosti, unitas multiplex.318 Tento termín je obecně chápán jako „zformovaný celek uměleckého díla“.319 Jedná se tedy o vlastnost ukončeného a celistvého díla, jehož rozličné a nestejnorodé části, které je tvoří, dosahují společně vyváženosti a jednoty, a to takovým způsobem, že nemůže být žádný z nich odstraněn ani pozměněn, aby nedošlo ke ztrátě estetické působnosti. Harmonie ve francouzské formální zahradě vzniká působením principů, jako jsou proporcionalita, perspektiva, míra, kompozice, symetrie a rozmanitost. Jejich společné působení vede k vytvoření struktury,

313 Pro význam harmonie v antice viz LOSEV, Aleksej Fedorovič a ŠESTAKOV a Vjačeslav Pavlovič. Dejiny estetických kategórií, s. 35-55. 314 SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky, s. 309. 315 Tamtéž, s. 823. 316 Srov. HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník, s. 80. 317 ALBERTI, Leon Battista. Deset knih o stavitelství. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 169. 318 I pojem jednoty v rozmanitosti má svůj základ již v antice. Srov. LOSEV, Aleksej Fedorovič a ŠESTAKOV, Vjačeslav Pavlovič. Dejiny estetických kategórií, s. 44. 319 HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník, s. 96.

96

která teprve nese celkovou estetickou hodnotu zahradního díla, jeho neopakovatelnou atmosféru. Teorie estetiky zahrad si plně uvědomuje, jak jsme ukázali již v úvodu, dvojakost situace při estetickém hodnocení zahrady. Jinak ji totiž hodnotíme při pohledu zvenku a jinak při procházení se zahradou. Důležitost měnící se perspektivy v zahradě a její správné interpretace potvrzuje průvodce zahradami ve Versailles, jehož autorem je sám Ludvík XIV.320 O výsledném efektu spojení jednotlivých prvků kompozice se jednoznačně vyjadřuje Boyceau. Rozmanité prvky spojené dohromady řádem a vhodností jsou v této jednotě krásnější než každý z nich zvlášť: „Donc pour faire un beau Iardin conuenant à gens de qualité, ie tiens que ces diuerſitez entremeſlées & bien ordonnées, font un embelliſſement plus grand par leur varieté, qu'elles ne pourroient eſtant ſeparées: Et n'entends pas pourtant qu'on les broüille enſemble, en les entremeſlant confuſément, ains qu'en iugeant de la conuenance ou repugnance que les choſes ont enſemble, on les approche ou eſloigne, faiſant de tous arbres & plantes les embelliſſemens à quoy ils ſeront propres, & s'en ſeruant ainſi qu'il appartiendra: car la pluſpart de ces embelliſſemens ne ſont point ſans quelque beauté & grace particuliere, qui ſied bien quand elle eſt bien appliquée.“321

320 LOUIS XIV. Manière de montrer les jardins de Versailles. Jean-Vincent Bacquart, ed. Paris: Artlys, 2013. 321 „Tedy pro vytvoření krásné Zahrady vhodné pro vznešené lidi trvám na tom, že tyto kombinované a dobře uspořádané různorodosti vytvářejí svou rozmanitostí větší ozdobu, než jakou by tvořily každá zvlášť. A přesto tím nerozuměj, že mají být popleteny dohromady, zmateně smíchány, nýbrž to má být učiněno tak, že se o jejich vzájemné vhodnosti či nesouladu přemýšlí a podle nich se přibližují či vzdalují. Všechny stromy a rostliny tak budou zdobit svým sobě vlastním způsobem a budou správně použity. Protože většina z těchto okras má alespoň nějakou vlastní krásu a půvab, který dobře působí, pokud je správně použit.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 82.

97

2.2 Estetické principy teorie francouzské formální zahrady

2.2.1 Vhodnost

Jedním ze základních principů teorie francouzské klasicistní estetiky je vhodnost [la bienséance]. V dobových teoriích je výraz bienséance používán často, jeho význam je však velmi široký.322 Toto slovo se do češtiny překládá většinou jako přiměřenost, patřičnost či vhodnost.323 Vhodnost je pro svůj široký záběr principem více abstraktním, avšak majícím přesto praktický dopad. Proto ji uvádíme na prvním místě této kapitoly jako spojující článek mezi tvůrčími a teoretickými principy. Historii pojmu lze vystopovat až k Vitruviovým složkám kompozice, a sice k decoru, který je ve své definici, jak uvidíme níže, vhodnosti velmi podobný. Decor Vitruvius definuje jako „[…] vyváženost zjevu díla, provedeného z účelově hodnocených součástek za dodržení jejich vnitřní zákonitosti. Dosahuje se jí řádovou zákonitostí […] nebo obvyklostí […] nebo přirozenou povahou věcí.“324 Ať už se jedná o řádovou zákonitost, obvyklost, či přirozenou povahu věcí, jsou všechny tyto tři způsoby, jak decoru dosáhnout, charakteristické vztahovou podstatou, skutečností, že v rámci stavby musí její části, umístění či volba stylu odpovídat její povaze, musí jí být přiměřené. Podobně popisuje decor i Alberti, tedy jako adekvátnost formy a obsahu.325

322 Srov. BENAC, Henri. Le Classicisme. 2. vyd. Paris: Hachette, 1967, s. 87-92. 323 Ke vhodnosti v našich pramenech dále odkazují francouzská substantiva: La convenance, la correspondance, adjektiva convenable, convenant, tedy vhodný a odpovídající, a verba convenir a répondre, hodit se a odpovídat. 324 Řádovou zákonitostí se rozumí volba správného chrámového řádu pro konkrétní stavbu, obvyklost Vitruvius vykládá jako správnou volbu odpovídajících částí celku a povaze stavby a přirozenou povahu věcí zase odpovídající volba místa pro konkrétní stavbu. VITRUVIUS, Deset knih o architektuře, s. 39. 325 TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika, s. 285.

98

V období klasicismu se z požadavku vhodnosti či přiměřenosti stává takřka všudypřítomné pravidlo. V divadelní teorii se dokonce rozlišovaly druhy přiměřenosti podle toho, zda se jednalo o aplikaci tohoto pravidla v rámci jednotlivých částí díla, mezi nimi i ve vztahu k celku, což byla vhodnost vnitřní, nebo ve vztahu tohoto díla k divákovi a jeho předporozumění, se kterým ke hře přistupuje, vhodnost vnější.326 Skutečnost, že podobný požadavek přiměřenosti celku a jeho částí, formy a obsahu se objevuje jak v Horatiově Listu Pisonům327, tak v Aristotelově Poetice,328 jen potvrzuje význam antického vzoru pro klasicistní umění. Vhodnost je tedy přiměřenost doslova všeho ke všemu, částí k celku, částí mezi sebou. Musí být dodržována v podstatě od okamžiku, kdy jsou spojeny dva jednoduché prvky, až do okamžiku, kdy vzniká složité dílo. Působnost vhodnosti můžeme vnímat podobně jako působnost souladu či harmonie, avšak s tím rozdílem, že vhodnost se jeví poněkud uchopitelnější ve své měřitelnosti, či lépe v poměru, který jednotlivé části k sobě zaujímají. Tento poměr je totiž dán účelem, který mají dané prvky splnit, a podrobuje se proto pravidlům, jejichž přesnost je stanovena v různých intenzitách. Nejlépe vhodnost vystihuje Kroupa jako „přiměřenost stylových prostředků účelu.“329 Tato přiměřenost se základním zřetelem na cíl celého díla by se tedy měla promítat do všech vztahů v rámci jedné kompozice. Vhodnost vyvolává estetickou libost právě tím, že vše je, jak být má, podle zvyklosti a daného stylu.330 Je zjevné, že v některých svých charakteristikách se principy klasicistní zahrady prolínají. Tak je tomu například u vhodnosti a proporce. Rozdíl mezi nimi leží ve stylovém založení a požadavku stylové jednoty díla

326 BENAC, Henri. Le Classicisme, s. 18. 327 Srov. HORATIUS. De arte poetica: epistola ad Pisones vulgo Liber De arte poetica dictus. Praha: Academia, 2002. 328 Viz ARISTOTELÉS. Rétorika – Poetika. Praha: Rezek, 1999. Podle Aristotela mají být například povahy řádné, tedy mají odpovídat ději a postavám, které představují. Srov. ŠIMKOVÁ, Simeona. Poetika v Rozpravách Pierra Corneille. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2010, s. 18. 329 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM], s. 40. 330 Srov. ŠIMKOVÁ, Simeona. Poetika v Rozpravách Pierra Corneille, s. 47.

99

na jedné straně a matematickým či geometrickým vyjádřením na straně druhé. Zatímco určení vhodnosti probíhá z větší části na úrovni uvažování o tom, „co se hodí“, proporce a poměr se vyjadřují nejčastěji matematicky nebo obecným vzorcem zachycujícím vztah. Společný je jim výskyt na všech úrovních uměleckého díla, od prvního vztahu dvou základních prvků. Rovněž v teorii zahradní architektury nacházíme vhodnost jako princip vyvolávající estetické působení explicitně ve velké řadě návodů, implicitně je pak možné ji odkrýt téměř při každém požadavku týkajícím se vztahu dvou částí. Úměrnost domu a zahrady, tedy dvou základních prvků celkové kompozice, je v našich pramenech zcela zjevná. Boyceau, který se ještě přímo nezabývá vztahem domu a zahrady, se přesto zmiňuje o nutnosti přizpůsobit linie lesíků i alejí odpovídajícím způsobem liniím domů. Tedy vytvořit boskety i cesty tak, aby na dům navazovaly: „[…] la place [des petits boſquets] eſtant choiſie dans voſtre Parc, ou Iardin, ſi c'eſt proche de la maiſon & parterre, vous prendrez les allignements d'iceluy, continuez auec les autres allées & promenoirs, qui accompagnent la maiſon que nous preſupoſons auoir eſté priſe conuentante à icelles, à ſçauoir paralleles, & à angles droits ſur le principal corps de logis, ainſi qu'il conuient;"331 Mollet se ve svém textu explicitně vztahem domu a zahrady nezabývá. Vyjmenovává ale pořadí, v jakém mají být od domu poskládány jednotlivé části zahrady, tak aby se dosáhlo kýženého výhledu na celou zahradu přímo z domu či od něj. Tyto části tedy musí být rozvrženy ve správném vztahu k budově, aby nestínily výhled a vhodně zastavovaly směr pohledu: „Puis a la faſe de derriere de la ditte Maiſon doiuent eſtre conſtruits les parterres en Broderie prez d’icelle, afin d‘eſtre regardez & conſiderez

331 „[…] jakmile vyberete [pro lesík] místo ve vašem Parku či Zahradě a pokud je toto v blízkosti domu a parteru, použijte jejich zarovnání. Pokračujete tak v liniích ostatních alejí a cest, které na dům přímo navazují a jimž dům odpovídá, které jsou tedy rovnoběžné i kolmé k hlavní části budovy, tak jak to má být;“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 65.

100

facilement par les feneſtres, ſans aucun obſtacle d’arbres, pallisſades, ou autre choſe haute qui puiſſe empeſcher l’œil d’auoir ſon eſtenduë.“332 Posun ve vnímání vztahu budovy a zahrady již zcela vědomě zachycuje Dezallier, který odpovídající proporčnost stavby a zahrady považuje za jeden z nutných postupů: „L'on peut dire avec raiſon, qu'un bâtiment de campagne doit être proportionné à l'étendue du Jardin : il ſeroit auſſi peu convenable de voir un magnifique bâtiment dans un petit Jardin, qu'une petite maiſon dans un Jardin d'une vaſte étendue ; ce sont deux extrêmités qu'il faut éviter, & faire enſorte que le bâtiment réponde au Jardin, & le Jardin au bâtiment.“333 Dezallier rovněž zohledňuje ekonomickou stránku a upozorňuje, že je třeba určit pro zahradu takovou velikost, aby bylo v možnostech jejího majitele ji udržovat.334 Konečně rozměr vhodný pro krásnou zahradu by neměl překročit třicet až čtyřicet akrů.335 V Traité du jardinage nacházíme v souvislosti s vhodností jednoznačně znějící estetický soud: „Il y a encor grãd plaiſir de voir de lieu eſleué les parterres bas, qui paroiſſent plus beaux, car d’en bas ils ne peuuent eſtre ſeulement diſcernez: la diſposition & departement de tout le Iardin eſtant veuë de haut, eſt remarquée & reconnuë d'une ſeule veuë, ne paroiſt qu'un ſeul parterre, dans lequel ſont diſtinguez tous les ornemens: vous iugez de là la bonne

332 „V blízkosti zadní části zmíněného Domu musí být vybudovány Broderiové partery, tak aby mohly být snadno prohlíženy a oceňovány z oken, aniž by jakkoliv překážející strom, palisáda či jiná vysoká věc bránila pohledu v jeho rozletu.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. E4v°-F1. 333 „Lze bez pochyby prohlásit, že venkovské sídlo musí být v poměru k velikosti Zahrady. Bylo by stejně málo vhodné dívat se na velkolepou budovu v malé Zahradě, jako na malý dům uprostřed rozsáhlé Zahrady. To jsou dva extrémy, kterým je potřeba se vyhnout. Mělo by se jednat tak, aby budova odpovídala Zahradě a Zahrada budově.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 18. 334 Dezallier doslova uvádí, že rozměry zahrady mají být v poměru k množství peněz, které je možné do stavby vložit. „Enfin il faut ſe conſulter ſur la dépenſe qu’on veut faire, pour y proportionner la grandeur de ſon bâtiment & l’étendue de ſon Jardin [...]“ „Konečně je potřeba se také poradit o zamýšlených výdajích a jim přizpůsobit velikost budovy a rozlohu Zahrady[...]“ Tamtéž, s. 17. 335 Tamtéž, s. 18.

101

correſpondance qui eſt entre les parties, qui toutes enſemble baillent plus de plaiſir que les parcelles [...]“336 Boyceau upozorňuje, že jedině při pohledu na zahradu ze zvýšeného místa dokáže divák posoudit, jak na sebe jednotlivé části zahrady navazují a připomínají tak jeden velký parter. Celá zahrada pak při takovém pohledu poskytuje více potěšení než její části. Nutnost vztahovat jednotlivé části k celku se i v teorii zahradní architektury objevuje na všech úrovních. V Théorie je například v souvislosti s partery upozorněno na skutečnost, že jejich forma a vzhled musí odpovídat pozici zahrady a budově: „La meilleure maniére d'inventer un Parterre, c'eſt de lui donner une figure & une forme convenable au lieu & au bâtiment;“337 Boyceau v této souvislosti podobně jako Dezallier338 zase vysvětluje, že je potřeba přizpůsobit rozměry vodních ploch ostatním rozměrům zahrady, a to navzdory skutečnosti, že platí obecné pravidlo „čím více vody v zahradě, tím lépe“: „[...] ſeulement nous diſons que la plus grande eau ſemble la plus belle; & neantmoins il ſera bon qu'elle n'efface par ſa grandeur les autres beautez du Iardin, ains les proportionnant les unes ſelon les autres, il faut chercher la coneunance de toutes les parties.“339 Jako jediný praktik mezi autory našich zdrojů upozorňuje Mollet na nutnost používat princip vhodnosti s ohledem na účel, kterému je ta která

336 „Velké potěšení vyvolává také pohled z výšky na nízké partery, které se tak ukazují krásnější, neboť zezdola nemohou být ani rozpoznány. Rozvržení a rozdělení celé Zahrady při pohledu shora je postřehnuto a rozeznáno jediným pohledem a vypadá jako jediný parter, ve kterém lze rozeznat jednotlivé ozdoby. Posoudíte tak vhodně si odpovídající vztahy mezi částmi, které všechny dohromady působí větší potěšení než každá zvlášť [...]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 70. 337 „Nejlepší způsob, jak vymyslet Parter, je dát mu vzhled a formu odpovídající místu a budově;“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 47. 338 Tamtéž, s. 403-404. 339 „[...] říkáme pouze, že větší vodní plocha se zdá krásnější. Nicméně bude dobře, když nezastíní svou velikostí ostatní krásy Zahrady. Je potřeba hledat odpovídající vhodnost všech částí a určovat poměr jednoho podle druhého.“ [...]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 75.

102

část zahrady podřízena. Jedná se právě o výše zmíněnou přiměřenost stylových prostředků účelu. Například při tvorbě květinové zahrady, která je užitková, jsou vhodnost spolu s řádem nutnými podmínkami její správné funkčnosti: „Toutefois on peut bien approprier ledit jardin à fleurs arbustes avec les autres, mais il faut qu'elles soient plantées par ordre en quelques endroits seulement pour servir d'ornement et de bienséance.“340

340 „Přesto je možné spojit zmíněnou zahradu z kvetoucích keřů s druhými [zahradami z nízko kvetoucích rostlin]. Je nicméně třeba vysázet kvetoucí keře jen na určitá místa, kde můžou sloužit ozdobě a vhodnosti.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. D3v°.

103

2.2.2 Užitečnost

Jedno ze základních pravidel klasické estetiky, spojení potěšení [le plaisir] a užitečnosti [l’utilité], které proniklo do francouzského umění, zní prodesse ac delectare, prospívat a bavit.341 Aristotelova Poetika a Horatiův List Pisonům se silně podepsaly na průniku tohoto pravidla do divadelní estetiky a literatury vůbec. To, co se v některých uměních váže k pravidlům, je v případě zahradní architektury její přirozeností a historickým vývojem. Zahrady, které dříve sloužily především praktickým účelům obživy a ochrany a v případě některých jejich částí i k odpočinku, mají ve své podstatě užitečnost zakořeněnou. Ke správnému pochopení pravidla prodesse ac delectare je potřeba si uvědomit, že ono prodesse nespočívalo pouze v prospívání vytržením z každodennosti a rozptýlením, ale především ve schopnosti uměleckého díla poskytnout ponaučení, vzdělat vědomostně, společensky, eticky. Tento rozměr užitečnosti nalezneme v soudobých zahradách ve velkém množství. Nejenže mají často povahu naučné sbírky, obsahují vzácné rostliny a botanické pozoruhodnosti,342 a mohou tak připomínat dobře uspořádaný kabinet kuriozit,343 ale svým symbolismem skrytým v kompozici a sochařské i jiné výzdobě mohou návštěvníka poučovat o antické mytologii, historických událostech a tříbit jeho mysl požadavkem aktivního čtení symbolů.344 Prameny naší disertační práce však o užitečnosti zahrad v tomto smyslu vůbec nepojednávají. Pokud je v nich k užitečnosti odkazováno, pak většinou v souvislosti s praktickým užitkem, který mohou zahrady přinést. V tomto směru je zajímavé v nich sledovat vývoj oddělování užitkové zahrady

341„Absolutní vítěz je ten, kdo dokáže spojit Příjemné s užitečným – psát čtivě a poučně naráz.“ HORATIUS. De arte poetica: epistola ad Pisones vulgo Liber De arte poetica dictus, s. 47. 342 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM], s. 8. 343 Srov. BLEICHMAR, Daniela. Learning to Look: Visual Expertise across Art and Science in Eighteenth-Century France. Eighteenth-Century Studies [online], s. 85-111. 344 Srov. ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 75-102.

104

a zahrady okrasné. Přestože jsou totiž všechny tři prameny věnovány okrasné zahradě, liší se zapracováním zemědělských pouček do vznikajícího autonomního tématu zahradní architektury. Společně s osamostatňováním teorie zahradní architektury dochází i k oddělování témat okrasné zahrady a zahrady užitkové. V Traité du jardinage je zmíněno klasické rozdělení na parterovou část (okrasnou), na zahrady ovocné, květinové, zeleninové, sady a podobně.345 Autor jedním dechem dodává, že takto od sebe oddělovat jednotlivé zahrady nemá smysl, pokud neslouží majiteli specifického zaměstnání, který je využívá ke své práci. Daleko příhodnější je umístit veškeré tyto součásti do jednoho velkého celku a věnovat jim jeho jednotlivé segmenty. Správným uspořádáním vznikne zahrada, která je krásná a užitečná zároveň. To vše s přihlédnutím ke skutečnosti, že takovou zahradu si může z ekonomických důvodů dovolit vlastnit jen vysoce postavená osobnost: „Mais ſi nous voulons faire des Iardins qui ſoient pour donner plaiſir & utilité enſemble, ils ne ſeront conuenants à gens de baſſe condition, ainsi ſeulement aux Princes, Seigneurs, & Gentils-hommes de moyens: car les beaux Iardins ſe font & entretiennent auec dépenſe […] Donc pour faire une beau Iardin conuenant à gens de qualité, ie tiens que ces diuerſitez entremeſlées & bien ordonnées, font vn embelliſſement plus grand par leur varieté, qu’elles ne pourroient eſtant ſeparées […]“346 Spojení okrasné a užitkové zahrady má představovat jeden zahradní celek rozdělený na dva segmenty, na zahradu, která má vyvolávat potěšení a krásu, plaisir et beauté,347 a na část užitkovou, která má obsahovat ovocné stromy, zeleninovou zahradu a vůbec všechny potřebné rostliny. Zároveň i tato

345 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 81-82. 346 „Pokud ale chceme vytvořit Zahrady, které by měly poskytovat potěšení i užitek zároveň, nebudou vhodné pro lidi nízkého původu, ale jen pro Prince, Pány a Střední šlechtu. Protože vytvořit a udržovat krásné Zahrady s sebou vždy nese výlohy […] Tedy k vytvoření krásné Zahrady vhodné pro vznešené lidi trvám na tom, že tyto smíchané a dobře uspořádané rozličnosti působí svou rozmanitostí větší okrasu, než by mohly vyvolávat každá zvlášť.“ Tamtéž, s. 82. 347 Tamtéž, s. 82.

105

část zahrady je do jisté míry zdobená, dodržuje základní principy krásné zahrady s přihlédnutím k její praktické povaze.348 Rostliny, které svou utilitární povahou náležejí do druhého druhu zahrad, mohou být použity v první z nich, pokud jsou dostatečně krásné k ozdobení parterů.349 Mollet nepopisuje dělení zahrad tak jednoznačným způsobem, ale věnuje samostatné podrobné kapitoly zahradě květinové, zeleninové, bylinkářské a sadu.350 Můžeme tedy odvodit, že právě tyto druhy zahrad jsou možnou součástí většího zahradního celku okrasné zahrady, které je kniha věnována. Konečně samotný název spisu jej v dichotomii užitečnost a potěšení zařazuje na stranu druhé z uvedených kategorií.351 Podobně jako v Boyceauově textu je i v Le Jardin de plaisir připuštěn určitý přesah mezi okrasným a užitkovým segmentem. Rostliny náležející do užitkových částí mohou být součástí okrasné pod podmínkou, že jsou vysázeny na skrytých místech, na kterých nenarušují její rovnováhu. Obecně však platí, že užitková část zahrady má stát stranou okrasné: „Et dans les ſeparations que font les dites allëes, l'on peut planter des arbres fructiers, ou bien en faire potager, dont les dittes palliſſades hautes pourront empeſcher la deformitè: car autrement nous n'approuvons pas que le iardin de plaiſir ſoit interrompu d'herbages, ny d'arbres fruictiers, a moins qu'ils ne ſoient plantez en expailler; mais bien d'en faire vn iardin a part.“352 Zatímco Boyceau připouští použití užitkových rostlin za konkrétních podmínek i v okrasné zahradě, Mollet je tamtéž toleruje pouze za předpokladu, že jsou dobře schované pohledům. Dezallier konečně rostliny náležející

348 Tamtéž, s. 83. 349 Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 31. 350 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. C4–D 4v°. 351 Srov. LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 83. 352 „A v odděleních vytvořených řečenými alejemi můžeme vysázet ovocné stromy nebo i vytvořit zeleninovou zahradu. Zmíněné vysoké palisády totiž můžou zabránit defektnosti zahrady. Jinak bychom totiž nepovolili, aby byla okrasná zahrada narušena bylinami, ani ovocnými stromy, ledaže by byly vysázeny ve špalíru. Ale lépe je z nich vytvořit zahradu stranou.“ Tamtéž, fol. F 2.

106

do ovocných a zeleninových zahrad sice považuje za obdivuhodné a připouští na základě konkrétních případů, že tyto mohou působit zajímavě a být krásné, ale dodává, že i mají být jednotlivé části zahrady rozlišeny. Užitkové zahrady jsou proto nedílnou součástí krásné zahrady, ale nesmí být nijak vidět, musí zůstat skryté pohledům: „Ce n'eſt pas qu'on blâme les Jardins fruitiers & les potagers, ils ont leur mérite ; l'on convient même qu'il en faut avoir, & que pour compoſer un Jardin parfait, ils ſont auſſi néceſſaires que les Parterres & les Boſquets ; nous en avons des exemples dans les plus magnifiques Jardins, où les Fruitiers & les Potagers ſont auſſi curieux que le reſte. Cependant tous ces Potagers, tous ces Fruitiers, quelque beaux qu’ils puiſſent être, ſont toujours placés dans des lieux écartés, & ſéparés des autres Jardins ; preuve évidente qu'on les croit plus néceſſaires pour l'utilité d'une maiſon, que pour en augmenter la beauté & la magnificence : ce ſont de ces choſes qu'il faut aller chercher dans un beau Jardin, & qui ne ſe doivent point d'abord préſenter à la vûe.“353 Aby tedy vznikla správná zahrada, je potřeba, aby měla i ty součásti, například užitkové, které nemá nikdo vidět. Dezallier na jednu stranu odděluje užitkovou část od části okrasné, na druhou stranu ale dodržuje Boyceauovu podmínku komplexní zahrady jako složené z obou segmentů. Pokud je tedy v soudobé teorii vyřčena podmínka nutného oddělení okrasné a užitkové zahrady, je toto oddělení vnímáno v rámci jednoho zahradního celku, nikoliv jako vytvoření dvou zahrad či úplné odstranění jedné z nich.

353 „Ne že bychom smýšleli špatně o ovocných a zeleninových Zahradách, mají svou cenu. Dokonce uznáváme, že je potřeba je mít a že pro vytvoření dokonalé Zahrady jsou stejně třeba jako Partery a Boskety. V nejúžasnějších Zahradách existují příklady toho, že Sady a Zeleninové zahrady jsou stejně podivuhodné jako zbytek. Přesto jsou všechny tyto Zeleninové zahrady, všechny tyto Sady, jakkoliv mohou být krásné, vždy umístěny na vzdálených místech a odděleny od ostatních Zahrad. To je jasný důkaz, že jejich užitečnost pro dům je považována za důležitější než jejich schopnost zvýšit jeho krásu a velkolepost. Právě toto jsou věci, které mají být v krásné Zahradě k nalezení, ale které se především nesmí nijak ukazovat.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 3.

107

2.2.3 Rozum

Důležitou roli v klasicistní estetice hraje rozum [la raison].354 Jelikož krása je objektivní vlastností věcí, je i postihnutelná rozumem a vysvětlitelná. Nicolas Poussin, francouzský klasicistní malíř působící v Itálii, zastával názor, že vše v umění lze vysvětlit.355 Racionalismus se stal součástí metody v umění, a to jak v poezii,356 tak i ve výtvarném umění.357 Pro klasicismus je typický vztah mezi „Descartesovým ideálem jasného a přesného myšlení a ideálem řádu, ucelenosti a sepětí v umění.“358 Racionalita, která bývá uváděna jako jedna ze základních charakteristik tvorby francouzské formální zahrady,359 úzce souvisí se dvěma předchozími principy tvorby, tedy proporcionalitou a perspektivou. Zatímco první z nich určuje správný poměr velikostí jednotlivých částí vůči sobě navzájem i celku, druhý tyto části skládá a případně pozměňuje tak, aby výsledný efekt působil estetickou libost. Oba dva principy jsou charakteristické exaktností, měřitelností, schopností být odůvodněn a zaznamenán. Smysl, na který proporcionalita a perspektiva působí prioritně, je zrak. Jak jsme již uvedli výše, zrak je smysl, kterým především vnímáme umělecké dílo. Dílo vnímané zrakem pak ale esteticky posuzujeme až rozumem. Rozum krásu uchopuje a vytváří.360 Tato racionalita je ve formálních zahradách natolik zjevná,

354 Kromě obecně zaužívaného substantiva la raison, nalezneme v pramenech i substantivum l’intelligence odkazující k rozumnosti. 355 „J’ai des raisons pour tout“, „Mám vysvětlení pro všechno“ je jeho slavným citátem. TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III.: Novoveká estetika, s. 287. 356 Například Boileau doporučuje ctít rozum a tvořit v souladu s ním: „Aimez donc la raison. Que toujours vos écrits Empruntent d’elle seule et leur lustre et leur prix.“ BOILEAU, Nicolas. L'Art poétique, s. 2. „Milujte jen rozum: ať vždy vaše pero U něho nalézá skvělost i hodnotu.“ BOILEAU-DESPREAUX, Nicolas. Umění básnické. Přel. Aleš Pohorský. In: O umění básnickém a dramatickém (Anthologie). Praha: KLP, 1997, s. 186. 357 Roger de Piles například vytvořil tabulku, ve které srovnává dokonalost, jaké dosáhli konkrétní malíři v jednotlivých prvcích malby. GILBERTOVÁ, Katharine Everett a KUHN, Helmut. Dějiny estetiky. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, s. 181. 358 Tamtéž, s. 169. 359 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM], s. 40. 360 TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III.: Novoveká estetika, s. 285.

108

že bývají nazývány jardins de la raison361 či jardins de l’inteligence,362 tedy zahradami rozumu. Původ jejich geometrické organizace sahá až do středověku.363 Zajímavým a velmi promyšleným příkladem jardin de l’inteligence byly zahrady Château de Richelieu, jejichž struktura předjímala abstraktní reprezentaci kosmu tak, jak je známá ze zahrad Versailles. Zahrada měla odrážet celé zřízení světa, do středu kompozice ve shodě s perspektivou byl postaven zámek, schéma zahrady bylo navrženo podle hlavní osy a členitost terénu měla být zcela podřízena celkové kompozici.364 Adams přirovnává promyšlenou povahu zahrady založenou na matematicky vyjádřitelných vztazích mezi jejími částmi ke karteziánskému obrazu světa umění a přírody: „The measurable relationship of the architectural elements of Lemercier’s composition at Richelieu, the use of water to relieve the monotony of the flat grand, and the placing of the parterres as well as of the château on a series of monumental, floating platforms, translated the basic principles of the formal garden into a powerful Cartesian grid where art and nature were bound together by mathematical regularity. The simplification of the vast, open space allowed no secrets, but only an idealized existence enforced by an inexorable logic.“365 Skutečnost, že se má tvorba řídit do značné míry exaktně, se v našich pramenech odráží v řadě pouček týkajících se proporce a perspektivy (připomeňme požadavky na přesné šířky alejí vůči jejich délce či rozměry ideální zahrady). Racionalita, která z nich vyplývá, je především interpretací

361 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 12. 362 Tamtéž, s. 76. 363 Viz tamtéž, s. 12. 364 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 76-78. 365 „Měřitelný vztah architektonických prvků Lemercierovy kompozice v Richelieu, použití vody k odstranění monotónnosti plochého prostoru, umístění parterů, stejně jako zámku na linii monumentálních, vznášejících se ploch přenáší základní principy formální zahrady do mocného karteziánského vzorce, ve kterém jsou umění a příroda spojeny matematickou pravidelností. Zjednodušení rozsáhlého, otevřeného prostoru nedovolovalo žádná tajemství, ale jen idealizované bytí posílené neúprosnou logikou.“ Tamtéž, s. 78.

109

historiků umění. V žádném z našich pramenů se nesetkáváme s estetickou koncepcí nahlížející vědomě zahradu jako onu jardin de la raison s výše zmíněným karteziánským obsahem. Přesto jsou rozumnost a vhodný způsob uvažování při tvorbě jednou z podmínek uváděných v Traité du jardinage a v Théorie společně s uspořádáním, symetrií či vhodností. Prakticky založená Le Jardin de plaisir se o nich v této souvislosti nezmiňuje. Boyceau vnímá rozumovou stránku tvorby jako princip pořádající vědomosti, jehož účelem je směřovat přírodu k architektovým cílům: „Cecy ſera ſubtil de noſtre agriculture, & le but de noſtre intention, ſi auec bonne intelligence nous ſçauons appliquer les choſes, aydant la nature, & la guidant au chemin que nous voulons qu'elle tienne […]“366 Rozum je totiž jedinou cestou k pochopení zákonů přírody, a tím pádem i jedinou cestou k umění, které se od těchto zákonů odvíjí. Nejde proto o racionální aplikaci předem určených principů, ale o jejich rozumové uchopení.367 Dezallier považuje použití rozumu jako základní schopnost zahradního architekta, která má být pomocná při brzdění rozletu jeho génia tak, aby při své práci nezapomínal na podmínky stanovené skutečnou povahou místa: „Il [ un Architecte ou un Deſſinateur de Jardins] doit avec de telles précautions conduire & régler l'impétuoſité de ſon génie, en ne s'écartant jamais de la raiſon & de ce qui peut s'exécuter de mieux, ſuivant la ſituation naturelle du lieu, à laquelle il doit toujours s'aſſujettir.“368 Zatímco tedy Boyceauův rozum usměrňuje porozumění přírodě, Dezallierův usměrňuje architektovu fantazii.

366 „Na našem zemědělství bude rafinované, a je to i cíl našeho záměru, že při správném rozvažování umíme aplikovat věci, které přírodě pomáhají a vedou ji cestou, kterou chceme, aby se vydala […]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 36. 367 LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 89. 368 „[Architekt nebo Zahradní Architekt] Musí řídit a usměrňovat bouřlivost svého ducha s takovou obezřetností, že se nikdy nevzdálí od rozumu a od toho, co je možné vykonat lépe podle přirozené povahy místa, které se musí vždy podřídit.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 15.

110

2.2.4 Příroda

Několikrát jsme v souvislosti s jinými principy zmínily termín příroda [la nature]. Pod tímto slovem se pro klasicismus skrývá daleko více než pro současného jazykového uživatele. Tuto skutečnost jen podtrhuje klasicistní pozastavení se nad tím, že nikdo vlastně neví, co se myslí tím, že se má napodobovat příroda.369 Ve francouzštině má substantivum la nature daleko širší význam než v češtině. Odkazuje nejen k přírodě, ale také k přirozenosti, k základní povaze věci, organismu člověka, nebo k souboru lidských vlastností.370 Vznášet požadavek na nápodobu přírody znamená chtít, aby ztvárněný objekt odpovídal své přirozenosti. Nejedná se o realismus, ale spíše o potřebu napodobovat předměty takové, jaké mají ideálně být. V souvislosti se zahradní architekturou lze na přírodu nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Jednak obecně je zahrada výsledek spojení lidského umění a přírodní činnosti, umělého a přírodního.371 Dále pak lze k přírodě přistupovat jako ke vzoru tvorby zahradní architektury. Právě příroda byla francouzské formální zahradě jedním ze základních vzorů. Pravidelnost rostlin, rozmanitost druhů či barev, původnost přírody jako božského výtvoru, její autoritativní povaha, to vše ovlivňuje chápání přírody jako vzoru pro tvorbu. To, co se však má napodobovat, není její volné působení, ale spíše principy, které se v ní prosazují, a její jednotlivé části dosahující v rámci své kategorie dokonalosti. Aby se tedy umělec mohl řídit přírodním vzorem, musí mít schopnost rozeznat rozumem její zákonitosti a rozlišit v ní dokonalé od nedokonalého.372 První podmínka je tedy nápodobou a druhá opravou a zdokonalením na základě vlastních schopností, vědomostí a umění autora.373

369 Srov. BENAC, Henri. Le Classicisme, s. 12-14. 370 Srov. Nature. In: Le Petit Robert. Paris: Dictionnaires Le Robert, 2003, s. 1711-1712. 371 Na téma přírodní a umělé viz STIBRAL, Karel, DADEJÍK, Ondřej a STANĚK, Jan, eds. Zahrada: přirozenost a umělost. Praha: Dokořán, 2012. 372 Srov. STIBRAL, Karel. O malebnu, s. 18. 373 Srov. WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity, s. 27-29.

111

Potěšení, které příroda vyvolává, navzdory podřízenosti formálnímu vzorci, bylo nedílnou součástí estetického vnímání soudobého člověka: „Poets, novelists, nobles, and bourgeoisie conveyed a deeply felt and coherent appreciation of nature’s pleasures.“374 Jak se tedy vnímání přírody, vztahu umělého a přírodního a její hodnocení odráží v soudobých teoretických pramenech? Nutnost napodobovat přírodu a vztahovat se k jejímu vzoru nalézáme pouze v Traité du jardinage a v Théorie. V předchozích kapitolách jsme viděli, že příroda je pro estetické principy francouzské formální zahrady vzorem. Oba texty se shodují v jedinečnosti přírody a jejích výtvorů. Boyceau ji považuje za tak velký vzor, že ji podle něj nemůžeme ani v plnosti poznat: „Notre ſoin principal ſoit donc employé aux Iardins, eſquels nature ſe trouue ſi pleine de biens, & parée de beautez excellentes, que quand elle nous a fait monſtre, & que meſme nous les regardons attentiuement, encor ne les pouuons nous entierement connoiſtre.“375 Podobně se vyslovuje Dezallier v Théorie. Při tvorbě zahrady se musí čerpat spíše z přírody než z umění. Umění slouží k jejímu zhodnocení: „Il faut, en plantant un Jardin, conſidérer qu'il doit plus tenir de la Nature que de l'Art, dont il ne doit emprunter que ce qui peut ſervir à la faire valoir.“376 A dále poznamenává, že veškeré ozdobení a umění přidávané do zahrady musí být podřízeno přírodnímu: „[...] enſorte que l'embelliſſement & l'art qu'on y [dans un jardin] a donné dans la ſuite, cédent entiérement à ce naturel.“377

374 „Básníci, romanopisci, šlechtici a měšťané vyjadřovali hluboký cit a jasné ocenění potěšeních poskytnutých přírodou.“ ADAMS, William Howard. The French Garden 1500- 1800, s. 75. 375 „Budeme se tudíž soustředit na Zahrady. V přírodě se nachází plno dobrého a ukazují se v ní vynikající krásy, které, i když nám je sama ukazuje a i když se na ně pozorně díváme, stejně nedokážeme v plnosti poznat.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 35. 376 „Při výsadbě Zahrady je třeba vzít v úvahu, že musí mít více z Přírody než z u Umění, z kterého si nesmí půjčit víc než to, co může sloužit Přírodě ke zhodnocení.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 18. 377 „[…] takovým způsobem, že zkrášlení a umění, která do ní [do zahrady] budou poté přidána, budou zcela podléhat tomuto přírodnímu.“ Tamtéž, s. 19.

112

Velmi zřetelně se u Dezalliera objevuje srovnávání přírody a lidských výtvorů či umění. Příroda jednoznačně vychází jako autorita, které je potřeba umění podřizovat: „[...] de faire céder l'Art à la Nature [...]“378 Zároveň je příroda hodna ocenění více než lidské výtvory. Mimo jiné i proto, že její díla jsou ekonomicky méně náročná: „C'eſt une foible raiſon de dire, qu'on doit plus eſtimer ce qui eſt fait de mains d'hommes, par rapport aux grandes ſommes que ces travaux ont coûté, que ce qui vient des mains de la Nature, par la modicité de la dépenſe : l'un eſt moins bien placé & plus extraordinaire, l'autre moins ſurprenant & dans ſa vraie place.“379 Dezallier chápe lidskou činnost jako přírodu zhodnocující. Ve shodě s dobovým vnímáním přírody jako studnice vzorů, kterým je potřeba rozumět, považuje Boyceau lidskou inteligenci, rozum a znalosti za vlastnosti potřebné k používání těchto vzorů a k přizpůsobení přírody směrem, který autor zahrady zamýšlí. Možnost volby a zapojení fantazie umožňuje zahradnímu architektovi bohatá rozmanitost přírody: „Cecy ſera ſubtil de noſtre agriculture, & le but de noſtre intention, ſi auec bonne intelligence nous ſçauons appliquer les choſes, aydant la nature, & la guidant au chemin que nous voulons qu'elle tienne: eſtimant qu'elle eſt ſi riche en ſoy, que nous y pouuons choiſir & puiſer toutes les varietez qui peuuent venir en noſtre fantaiſie[...]“380

378 „[…] nechat podstoupit Umění Přírodě […]“ Tamtéž, s. 18. 379 „Je slaboduché tvrdit, že musíme více oceňovat to, co je vytvořeno lidskýma rukama, protože tyto práce byly finančně náročnější, než to, co vyšlo z rukou Přírody a bylo tak skromnějších výdajů. První je totiž vždy hůře umístěné a více neobvyklé, druhé méně překvapivé a na správném místě.“ Tamtéž, s. 19. 380 „Je zvláštním a jemným rysem naší agrikultury a je také naším cílem, když s dobrou rozvahou se snažíme věci užívat a přírodě napomáháme a řídíme ji po cestě, po níž chceme, aby se ubírala, soudíce, že je sama v sobě dosti bohatá, abychom z ní vybrali a vypěstili všechny variety, které nám naše obraznost nabízí […]“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 36.

113

2.2.5 Krása

V dostupné sekundární literatuře k formálním zahradám, která bývá zpravidla uměnovědného charakteru, nenacházíme obecnou definici krásy [la beauté], jak ji chápala soudobá zahradní architektura. Ani v našich pramenech se nenachází přímé teoretické výroky o kráse. Traité du jardinage, stejně jako Théorie nicméně obsahují množství estetických soudů. Oproti tomu teoreticky přímější a filozoficky málo sdílná Le Jardin de plaisir sice svým názvem k estetickému tématu přímo odkazuje, ale estetické soudy vynáší jen sporadicky. Cílem této kapitoly je zachytit momenty, ve kterých autoři používají estetické hodnocení ke zdůraznění správnosti a autoritativnosti daného postupu. Spojení takového hodnocení s daným pravidlem je jedním z vodítek, jak v pramenech odhalit esteticky relevantní pasáže. Že je i v podání Le Jardin de plaisir zahrada nazírána jako esteticky relevantní téma, potvrzuje už samotné privilegium udělené k vydání knihy, ve kterém se dozvídáme, že kniha je o pěstování, užitečnosti, potěšení a ozdobě zahrad, „[...] de la culture, vtilité, plaiſir & ornement des Jardins [...]“.381 Jak už jsme zmínili výše, je zřejmě estetická stránka okrasné zahrady, potěšení a ozdoba, stejně podstatná jako stránka praktická, pěstování a užitečnost zahrady. Víme, že pro klasickou estetiku je krása objektivní vlastností věcí. Znamená to, že při dodržení konkrétních postupů tvorby jsou jednotlivé objekty krásné. Kdy jsou tedy krásné objekty francouzské formální zahrady a zahrada samotná? Už privilegium Le Jardin de plaisir zmiňuje ruku v ruce s estetickým vnímáním taky vnímání praktické. Soudobý teoretik si je totiž plně vědom rozdílu mezi cílem zahrady určené k potěše a zahradou určenou k praktickým

381 „[…] pěstování, užitečnosti, potěšení a ozdobě Zahrad […]“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [extrait du privilege. n. f].

114

účelům.382 Díky tomuto rozdělení je jednou pro vždy vyslovena estetická povaha zahrady a ukotvena její samostatná pozice. Připomeňme tedy, že Boyceau se domnívá, že nejjednodušší je mít zahradu rozdělenou na dvě části, na část užitkovou a část určenou potěše a kráse, tedy „pour le plaisir & beauté“.383 Největší množství estetických soudů obsahuje Théorie. Dezallier považuje okrasnou zahradu za nejkrásnější a nejvznešenější ze všech druhů zahrad a vznáší řečnickou otázku, zda existuje něco příjemnějšího a kouzelnějšího než krásná, správně rozvržená a udržovaná zahrada. Není podle něj nic, co by zraku přinášelo více uspokojení a vyvolávalo pocit zadostiučinění v lidech s dobrým vkusem. Dezallier si klade otázku, jak je možné, že nikdo ještě nenapsal o okrasné zahradě dostatečně zevrubné pojednání: „Il y a même lieu de s'étonner que de tous ceux qui ont écrit des Jardins fruitiers & potagers, aucun n'ait parlé à fond des Jardins de propreté, qui ſans contredit, ſont les plus beaux & les plus nobles de tous; [...] y a-t'il rien de plus agréable & de plus délicieux, qu'un beau Jardin, bien diſpoſé & bien entretenu, rien dont l'aſpect contente plus les yeux, & donne plus de ſatisfaction aux gens de bon goût?“384 Dezallierovy soudy jsou zcela jednoznačné. Okrasná zahrada je bez debat nejkrásnější a nejvznešenější. Dokonce jsou v právě uvedeném úryvku zmíněna i základní kritéria krásné zahrady – musí být dobře rozvržená a dobře udržovaná. Její krása tedy záleží ve správném uspořádání. Stejně jako

382 Tomuto tématu jsme věnovali kapitolu 2.2.2. 383 „k potěšení a kráse“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 82. 384 „Je dokonce na místě se podivit nad tím, že ze všech, co psali o ovocných a zeleninových Zahradách, nikdo nemluvil dopodrobna o Okrasných zahradách, které jsou bez debat nejkrásnějšími a nejvznešenějšími ze všech. […] je ještě něco příjemnějšího a rozkošnějšího než krásná Zahrada, dobře rozvržená a promyšlená, něco, co by více uspokojovalo pohled a přinášelo více zadostiučinění lidem dobrého vkusu?“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 3.

115

v klasické estetice je i u Dezalliera krása vlastností zahrady spočívající v jejím řádu. V podobném duchu se vyjadřuje i Mollet, když vyjmenovává všechny součásti okrasné zahrady, které v ní slouží k ozdobě a bez kterých by samotná zahrada nemohla být dokonalá. Těmito částmi jsou například partery, boskety, sochy, groty a jiné. Všechny tyto části jsou pak řádně poskládány, aby bylo dosaženo dokonalé okrasné zahrady. Správné uspořádání částí je tedy i podle Molleta nutnou podmínkou pro krásné zahrady: „[...] en quelle maniere nous luy pourrons donner ſon ornement requis pour paroiſtre tant plus aggreable, & diuertiſſant au Prince, & Monarque. Pour lequel effect nous y ordonnerons les parterres, bosquets, arbres, palisſades, & alleës diuerſes, comme auſſi les fontaines, grottes, ſtatuës, perſpectiues, & autres tels ornemens, ſans lesquels le dict jardin de plaiſir ne peut eſtre parfait;“385 Množství estetických výroků pronáší Dezallier v souvislosti s vnímáním zrakem. Pohled do okolí za zahradu, na zahradu samotnou, kontrast jejích jednotlivých částí, to vše jsou pro Dezalliera jedny ze základních podmínek dokonalé zahrady. Není tak pro něj například v zahradě nic zábavnějšího a příjemnějšího než výhled do okolní krajiny. Je zajímavé, že Dezallier v této souvislosti vysoce oceňuje takřka nekonečnou rozmanitost takového výhledu, kterou podle něj není možné ani popsat a jejíž krásy je nutné vidět: „Il n'y a rien de plus divertiſſant, ni de plus agréable dans un Jardin, qu'une belle vûe, & l'aſpect d'un beau Pays. Le plaiſir de découvrir ſur une teraſſe un grand nombre de Villages, de Bois, de Rivieres, de Côteaux boiſés, de Prairies richement meublées d'animaux, & rafraîchies par

385 „[…] jakým způsobem ji můžeme vhodně ozdobit, aby tak působila příjemněji a poskytovala více rozptýlení pro Prince či Monarchu. Za tímto účelem do ní [zahrady] uspořádáme partery, boskety, stromy, palisády a rozličné aleje, stejně jako fontány, groty, sochy, perspektivy a jiné ozdoby, bez kterých nemůže být řečená okrasná zahrada dokonalá.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. E 4v°.

116

un ruiſſeau, et mille autres diverſités qui font les beaux Payſages, ſurpaſſe tout ce qu'on en pourroit dire ici, ce ſont de ces choſes qu'il faut voir pour juger de leur beauté.“386 Ve správně rozvržené okrasné zahradě je vysoce ceněný výhled za ni, do rozmanité krajiny, který s sebou přináší zážitky, které zahrada neposkytuje. Je proto potřeba regulovat výšku lesa: „[...] qu'il prive du plus grand agrément des maiſons de campagne, qui eſt la vûe.“387 Jako by tak krajina vytvářela kontrast k zahradě. Pozorovatel, bezpečně ukotven, se kochá výhledem do okolní rustikální rozmanité krajiny. Výjev až romantický, a přesto pronesený v textu, který dovršuje teorii klasicistní formální zahrady a předbíhá romantismus o sto let. I tato skutečnost potvrzuje, že ani v případě formální zahrady není možné vyslovovat příliš ukvapené soudy o jejím kontrastu s anglickým parkem, s vnímáním krajiny a přírody vůbec.388 V Théorie je samozřejmě doceňován i výhled přímo do zahrady. Správně vytvořená zahrada má reliéf, který s pohledem spolupracuje. Prohlížíme-li si takovou zahradu od budovy, vyzývají nás jednotlivé body, které náš pohled zastavují, k tomu, abychom do zahrady vstoupili a objevili jednotlivé části, které v nás vzbudily zvědavost. Dezallier toto pravidlo uvádí negativním vymezením vůči zahradám, které s možnostmi reliéfu nepracují: „Préſentement on tombe dans un défaut tout oppoſé : c'eſt de trop découvrir un Jardin, ſous prétexte de faire de grandes piéces : vingt Jardins conſidérables autour de Paris, ont ce défaut : on les voit du perron du bâtiment, ſans être obligé de deſcendre pour les aller viſiter : l'agrément d'arrêter la vûe dans de certains endroits d'un Jardin, excite l'envie d'aller voir

386 „V Zahradě není nic zábavnějšího ani příjemnějšího než krásný pohled a výhled do krásné Krajiny. Radost stát na terase a objevovat velké množství Vesnic, Lesů, Řek, Zalesněných strání, Louk bohatě posetých dobytkem a osvěžovaných potůčky a tisíce dalších rozmanitostí, které vytvářejí krásnou Krajinu, překračuje vše, co bychom o ní mohli tady říct. Tohle jsou věci, které je potřeba vidět, aby se mohlo usuzovat o jejich kráse.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 14. 387 „[…] který brání největšímu půvabu venkovských sídel, kterým je vyhlídka.“ Tamtéž, s. 21. 388 MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. XII.

117

des piéces agréables, comme de beaux boſquets, des ſalles vertes ornées de Fontaines et de Figures.“389 K funkci reliéfu se vyjadřuje podobně i Boyceau. Zvýšené součásti zahrady mají velký půvab, neboť poskytují úlevu svým stínem, ale zároveň rozdělují prostor a zastavují pohled, který je tak může dostatečně hodnotit: „Les corps releuez auſſi ont grande grace dans les Iardins, & baillent grand ſoulagement par leurs couuerts & ombrages: ils marquent & partiſſent les eſpaces, retenant en partie la veuê, & l'arreſtant pour eſtre conſiderez, & faire conſiderer les autres ouurages qu'ils enuironnent.“390 Vliv reliéfu zahrady na kýžený optický efekt je zcela zásadní. Všichni tři autoři si velmi dobře uvědomují, kdy je přítomnost vyššího reliéfu žádoucí a kdy nikoliv. Pro umožnění pohodlného výhledu do zahrady není například možné vysadit vyšší reliéf hned k domu, aby nedošlo k zastínění výhledu na partery, které jsou nízké a pro svou velkou schopnost ozdobit zahradu jsou umístěny hned u budovy: „Puis a la faſe de derriere de la ditte Maiſon doiuent eſtre conſtruits les parterres en Broderie prez d'icelle, afin d'eſtre regardez & conſiderez facilement par les feneſtres, ſans aucun obſtacle d'arbres, pallisſades, ou autre choſe haute qui puiſſe empeſcher l'œil d'auoir ſon eſtenduë.“391

389 „V současnosti upadáme do zcela opačného neduhu, že Zahradu příliš odkrýváme pod záminkou, že vytváříme velké prostory. Dvacet významných Zahrad v okolí Paříže má tento nedostatek, že je můžeme přehlédnout ze schodiště budovy a nejsme nuceni sestoupit a navštívit je. Půvab, který vyvolává zastavení pohledu na určitých místech Zahrady, povzbuzuje chuť jít si prohlédnout příjemná místa, jako jsou krásné boskety, zelené sály zdobené Fontánami a Sochami.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 19-20. 390„Vysoká tělesa mají v Zahradách také svůj velký půvab a přinášejí velkou úlevu svou klenbou a stínem. Označují a rozdělují prostory, zadržují dílem zrak, zastavují jej, jsou jím hodnoceny a upozorňují na jiná díla, která je obklopují.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 74. 391„V blízkosti zadní části zmíněného Domu musí být vybudovány Broderiové partery, tak aby mohly být snadno prohlíženy a oceňovány z oken, aniž by jakkoliv překážející strom, palisáda či jiná vysoká věc bránila pohledu v jeho rozletu.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [f. E 4v° - f. 1]. Velmi podobně se vyjadřuje i Dezallier. Viz DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 48.

118

Geometrickou krásu parterů je totiž divák schopný ocenit především pohledem z patřičné vzdálenosti: „Les Parterres ſont les embelliſſemens bas des Iardins, qui ont grande grace, ſpecialement quand ils ſont veus de lieu eſleué.“392 Aktivní role zraku ve francouzské formální zahradě koresponduje s jeho rolí v klasické estetice. Krásu totiž vnímáme zrakem, ale hodnotíme rozumem.393 Pohled na zahradu a výhled do ní jsou to, co naše teoretiky zajímá především. V textech se však objevuje i řada hodnotících výrazů v souvislosti s jednotlivými částmi zahrady. V Traité du jardinage se ještě při mnohých hodnoceních snoubí užitečnost a krása. Ovoce je tak užitečné i půvabné, „utiles&gracieuſes“,394 stromy nám poskytují potěšení a užitek, „pour nous donner plaiſir, & profit“,395 pokud dochází ke srovnávání, tak se Boyceau uchyluje k jednoduchému a výstižnému adjektivu nejkrásnější, „les plus belles.“396 Zatímco Mollet je v přímých estetických soudech skoupý a používá především hodnotící adjektiva typu dokonalý a dobrý, parfait et bon, Dezallier má ze všech teoretiků slovník nejpestřejší. Pokud pomineme výrazy již uvedené v této kapitole, jeví se jako velmi zajímavé hodnocení krásy jednotlivých druhů stromů, kterému se Dezallier věnuje. Některá hodnocení bychom mohli směle považovat za básnické přívlastky. Například dub je podle autora Théorie Králem stromů, nejkrásnějším, kterého země zplodila.397 Jilm je

392 „Partery jsou nízkou ozdobou Zahrad, která má velký půvab, obzvláště když jsou sledovány z vyvýšeného místa.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 73. 393 TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III.: Novoveká estetika, s. 285. 394 „užitečné a půvabné“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 36. 395 „aby nám poskytly potěšení i užitek“ Tamtéž, s. 39. 396 „nejkrásnější“ Tamtéž, s. 73. 397 „LE CHESNE eſt, pour ainſi dire le Roi des Arbres. C'eſt un des plus beaux que la terre produiſe [...]“ „DUB je, abych tak řekl, Králem Stromů. Je to jeden z nejkrásnějších stromů, které země plodí [...]“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. LaTthéorie et la Pratique du jardinage [online], s. 197.

119

rovněž jedním z nejkrásnějších stromů, co existují.398 Kaštan patří mezi stromy nejvýznamnější (především pro jeho velikost).399 A například kaštanovník jedlý je jedním ze stromů nejpříjemnějších na pohled.400

Dezallier nešetří podobnými přívlastky ani v případě vzácných stromů, keřů či květin.401 Hodnocení krásy jak celé zahrady, tak jejích jednotlivých částí je nezpochybnitelnou součástí celého estetického prožitku. Rostliny jsou krásné a vzbuzují zájem pro svou velikost, rovnoměrnost, barvu či tvar.402 Samotná příroda jejich prostřednictvím poskytuje vzory pro tvorbu. Rozum, přiměřenost stylu a znalost uměleckých postupů umožňují z těchto vzorů vybírat to nejlepší a vytvářet tak dokonalé a krásné kompozice na úrovni jak jednotlivých částí zahrad, tak zahrady samotné jako celku. Na základě jakých klasických principů tato tvorba funguje, jsme prostřednictvím soudobých pramenů odhalili v právě končící kapitole.

398 „L'ORME eſt encore un des plus beaux arbres qu'il y ait." „JILM je také jedním z nejkrásnějších stromů, co existují.“ Tamtéž, s. 197. 399 „[...] un arbre des plus conſidérables [...]“ „[...] jeden z nejpozoruhodnějších stromů [...]“ Tamtéž, s. 198. 400„[...] un arbre des plus agréables à la vûe.“ „[...] strom z těch na pohled nejpříjemnějších.“ Tamtéž, s. 199. 401 Srov. Tamtéž, s. 253-257 a 300. 402 Kritéria, která lze vyvodit z Dezalleirova textu, se částečně překrývají s vlastnostmi, které byly v sedmnáctém století určující pro okrasné rostliny: tvar, barva, vůně, exotičnost a zvláštnost. Viz OLDENBURGER-EBBERS, C.S. a HENIGER J. Ornamental Plants in 16th and 17th Centrury Gardens. U.B.I. Wendigen., Communic. Biohist. Ultraj. 59, No. 2, August 1975, s. 10-12.

120

3 „Je ne sais quoi?“ francouzské formální zahrady

Třetí kapitolu disertační práce věnujeme jevům typickým pro francouzskou formální zahradu, vodě, profesi zahradníka a povaze usmiřující staré principy s novými metodami. Nejdříve bychom se však rádi na chvíli zastavili u otázky, kterou vyvolává název této kapitoly. Čím je francouzská formální zahrada, co vytváří její jedinečnou atmosféru? Tedy, v čem spočívá její je ne sais quoi? Samotná tato formulace pojmenovává ve francouzštině těžce vysvětlitelnou povahu předmětu, kterého se týká. V českém prostředí se často v podobné souvislosti setkáváme s použitím příslovce cosi, něco nevýslovného nebo s frází mít něco do sebe. Ono cosi je snad dáno atmosférou, kouzlem, aktuálním prožitkem zahrady, její působivostí. Stěží by bylo možné vyjmenovat všechny tyto činitele účastnící se estetické zkušenosti se zahradou. Domníváme se, že abychom mohli posuzovat estetické vnímání a hodnocení zahrady, musíme připustit, že je nutné na ni nazírat jako na zahradu, tedy jako na něco jiného, než čím je příroda či umělecké dílo.403 V mezích disertační práce není možné tuto filozofickou úvahu rozvíjet, chceme proto pouze upozornit na několik výrazných charakteristik, které během našeho studia francouzské formální zahrady vyplynuly na povrch a které, jak se domníváme, jsou součástí jejího je ne sais quoi. V první řadě se jedná o prolínání umělého a přírodního, tématu, jehož jsme se částečně dotkli v dílčích momentech druhé kapitoly. Umělé a přírodní je zároveň charakteristické pro veškeré zahradní umění: „V jejich skladbě [zahrad a parků] můžeme vystopovat dvě roviny, jakési matrice, průsvitky […]. Jednu z nich můžeme označit jako přírodní (jasnou, konkrétní, známou, ověřenou) a druhou pak kreativní (tvůrčí, abstraktní, neznámou, experimentální). Mezi nimi dochází k napětí, kontrastu,

403 Viz DADEJÍK, Ondřej. Estetické oceňování zahrady jako zahrady (a nikoli jako umění nebo jako přírody). In: STIBRAL, Karel, DADEJÍK, Ondřej a STANĚK, Jan, eds. Zahrada: přirozenost a umělost, s. 148-165.

121

jiskření, provokaci, povzbuzení, což postupně tryská do podstaty kreativity celku. Zjednodušeně řečeno: jde o vztah mezi přírodním a umělým.“404 Pro francouzskou formální zahradu je však z pohledu současného hodnotitele charakteristická její „umělost“, která na první pohled přírodu zcela přetváří a pro kterou bývá formální zahrada běžně považována za vrchol umělého v zahradním umění. Původní myšlenkový záměr je však právě opačný. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, je v soudobém chápání zahrada vnímána jako přírodu povyšující, ne degradující. Rozumět francouzské formální zahradě jako projevu snahy podmanit si přírodu, zkrotit ji a ovládnout, znamená nepochopit soudobé vnímání a vztahování se k přírodě. Příroda jako nevyčerpatelný vzor tvorby je prostřednictvím umění a jeho kreativních principů (které samy jsou z velké části chápány jako odvozené pozorováním přírody) dováděna k dokonalosti. Francouzská formální zahrada je z tohoto pohledu výsledkem aplikace z přírody vyplývajících tvůrčích postupů na přírodu samotnou. Umělost a uměleckost nejsou ve francouzské formální zahradě kladeny do kontrastu s přírodou, ale naopak jsou společně s ní působícími silami vedoucími k jednomu cíli, co nejdokonalejšímu zahradnímu umění. Druhou charakteristikou francouzské formální zahrady je její smyslovost. V okamžiku, kdy se stáváme součástí nějakého prostředí, působí toto prostředí současně na většinu našich smyslů. Multismyslovost prostředí405 francouzské formální zahrady je z našich pramenů zcela zjevná. Autoři píší o omamné vůni exotických rostlin,406 chladu, který přináší v zahradách stín,407 o chutích, které nabízejí rostliny v zahradě pěstované,408 o jemnosti trávníku

404OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura: tvorba zahrad a parků. Šlapanice: ERA, 2002, s. V. 405 Multismyslovostí prostředí a s ní souvisejícím vznikem estetického environmentu se zabývá Berleant. Součástí jeho pojetí tohoto pojmu je i angažovanost člověka v daném prostředí. Viz BERLEANT, Arnold. The Aesthetics of Environment [ebook]. 406 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. LaThéorie et la Pratique du jardinage [online], s. 256-257. 407 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 74. 408 MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. D3.

122

určeného k odpočinku409 i o oživujícím zvuku dopadající vody ve fontánách.410 Jeden smysl však drží mezi ostatními smysly své výsostné postavení, a to zrak. Podobně jako u většiny krásných umění je zrak důležitým smyslem i pro francouzskou zahradu. O zraku, o věcech krásných na pohled se zvláště Dezallier vyjadřuje v takové míře,411 že by bylo chybou tuto skutečnost opominout. Jak jsme již v druhé kapitole několikrát upozornili, je základním postulátem klasické estetiky tvrzení, že krásu vnímáme zrakem a hodnotíme rozumem. Význam přikládaný zraku je proto v Théorie zajímavým odrazem nejen tohoto výchozího předpokladu klasické estetiky, ale především jeho hlubokého zakořenění ve vědomí člověka první poloviny osmnáctého století, člověka doby rodícího se osvícenství. Pro třetí kapitolu jsme vybrali dvě témata, která jsou pro francouzskou formální zahradu neméně klíčová a kterým je zároveň v našich pramenech věnována přímá a koncentrovaná pozornost. Budeme se proto věnovat vodě a pozici tvůrce zahrady, budoucího zahradního architekta. Konečně domníváme se, že oba tito činitelé přispívali ke vzniku a k působení onoho je ne sais quoi. Třetí kapitolu pak uzavřeme krátkou úvahou nad povahou francouzské formální zahrady.

409 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 83-84. 410 Tamtéž, s. 98. 411 Srov. CARTUYVELS, Sabine. Préface. In: DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine- Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage, s. 18.

123

3.1 Voda

Podobně jako vývoj samotné formální zahrady souvisí i využití takového elementu, jako je voda, s širším společenským kontextem a uměleckými vlivy. Načrtněme tedy nejdříve tyto souvislosti, než se budeme věnovat estetické stránce tématu. Význam přisuzovaný vodě ovlivnila v první řadě důležitost říční dopravy. Vodní cesty byly výbornou alternativou k válkou rozbitým a zničeným cestám suchozemským. Posílení říčního provozu a snaha o jeho co nejkomplexnější návaznost navíc posilují obchodní postavení Francie i v rámci zahraniční politiky, a tak je v době vlády Ludvíka XIV. nadvláda nad vodou důležitým symbolem moci. S takovým odkazem se voda objevuje i ve Versailles v podobě velkého kanálu lomeného v pravých úhlech, po kterém se plavily lodě nejrůznějších druhů, například zmenšeniny bitevních lodí, benátské gondoly, holandské čluny.412 Jak zdůrazňuje Mariage, může tento odkaz na skutečné mořské vody souviset i s dobovým chápáním světa, podle kterého byly všechny jeho vody spojeny podzemními cestami, takže tvořily jednu velkou síť spojující moře a oceány s jezery, řekami i potoky. Využití vody v zámecké zahradě je pak doplněním vodního planetárního systému, a tedy i jeho součástí, a zaručuje tak návaznost parku se světem.413 V první polovině osmnáctého století je však již, jak připomíná i Dezallier ve svém krátkém pojednání o původu pramenů, tato teorie zpochybněna a nahrazena teoriemi pravděpodobnějšími, pracujícími se srážením a vypařováním mořské vody.414 Z pohledu dějin umění sehrála nezanedbatelnou roli ve vnímání vody v zahradách italská renesance, během které se z vodních prvků stal v zahradách

412 MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 56. 413 Tamtéž, s. 58. 414 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 322-323.

124

výrazný konstitutivní prvek.415 Díky válečným výbojům je pak italská renesanční zahrada objevena Francouzi pod vedením Karla VIII. Na začátku šestnáctého století jsou pak již ve Francii zakládány zahrady, které jsou renesanční Itálií přímo ovlivněny.416 O zavedení nových italských vlivů a jejich syntézu s francouzskou zahradou se velkou měrou v šestnáctém století zasloužil architekt Philibert de l’Orme. Jeho francouzsko-italské pojetí zámeckého parku napříště utvrzuje pozici vodních prvků ve francouzském prostředí: „These conceptions [the new ideas imported from Italy] were reflected in axial planning, in the desire for the garden and building to be conceived as an architectural unit, and in the continued interest in a view. It is these factors, together with the further development of water as a utilitarian and decorative feature, and the broadened scope given to the idea of the park and its component parts, which constitute Philibert de l'Orme's contribution to the development of the French garden.“417 Voda se tak koncem šestnáctého století stává jednou z nejdůležitějších součástí kompozice francouzské zahrady. Pokrok na poli hydrauliky a spřízněných věd měl za následek vydávání odborné literatury, která často obsahovala i postupy k vytvoření nejrůznějších vodních automat, fontán a jiných vodních her.418 Přítomnost vody a vodních staveb v zahradě byla velmi žádaná. Není proto divu, že koncentrace vody a její poloha měly v první

415 Nicméně voda byla součástí zahrad vždy. Srov. NOVÁK, Zdeněk. „A protože duší zahrady jsou vodotrysky a kašny…“. In: Voda – pramen života: Vodní stavby a vodní prvky v zahradách a parcích. Kroměříž: Klub UNESCO Kroměříž ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013, s. 23-27. 416 Viz ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 9-13. 417 „Tyto koncepce [nové myšlenky z Itálie] se odrážely v osovém plánování, v přání pojmout zahradu a dům do jedné architektonické jednoty a v nepřetržitém zájmu o výhled. Jsou to právě tyto prvky, společně s budoucím rozvojem vody jako užitkového a dekorativního elementu a s větší pozorností věnované myšlence parku a jeho jednotlivých složek, na kterých se zakládá přispění Philiberta de l’Orme k vývoji francouzské zahrady.“ HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 19-20. 418 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 46.

125

polovině sedmnáctého století hlavní vliv na výběr místa a volbu kompozice celé zahrady.419

Obr. 20: Ilustrace ze čtvrté části Théorie věnované hydraulice, dokreslující postupy výpočtů šířek potrubí a trysek

419 MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 65. Např. ve Versailles musela být voda přiváděna z velkých vzdáleností, což vyžadovalo řadu technických vymožeností, například vytvoření hydraulického stroje, slavné Machine de Marly. Viz MERTENOVÁ, Kateřina. Machine de Marly – francouzské zahrady a jejich zásobování vodou. In: Voda - pramen života, Vodní stavby a vodní prvky v zahradách a parcích. Kroměříž: Klub UNESCO Kroměříž ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013, s. 78-82.

126

Chceme-li se zabývat estetickým působením vody či jejím významem v zahradní architektuře, a v případě naší práce ve francouzské formální zahradě, dovede nás hned první úvaha k otázce zjevné, a přesto vcelku klíčové. Čím přesně je v takovém případě voda? Totiž, čím se máme zabývat především? Prvně, vodu řadíme mezi živly. Již samotné slovo živel indikuje nezachytitelnost tohoto základního elementu. Představíme-li si vodu ve francouzské zahradě, vidíme ji zkrocenou, ovládnutou celým soustrojím mechanických postupů, jejichž výsledkem je přesně zamýšlený a propočítaný efekt. Součástí tohoto působení je i uklidňující účinek vody. Zdá se, že vše má být promyšleno tak, aby se i v případě nehody předešlo většímu nepohodlí. Tak i hloubka kanálů má být jen taková, aby se případným pádem do nich návštěvník příliš nenamočil. Ostatně cílem zahrady je působit libé pocity, nikoliv ty nepříjemné: „Une choſe faite pour le plaiſir & l'ornement d'un Jardin, doit-elle dans la ſuite cauſer quelque peine?“420 S využitím rozličných strojů, ale i v souvislosti s vnější podobou, či spíše svého druhu nádobou, do které je voda zachycována, souvisí právě již položená otázka. Čím je voda? Těžko se v takovém případě zbavit dojmu, že je to jakási náplň těchto nádob, tedy parkových staveb a dekorů, které dokážou dost dobře existovat i bez ní, ačkoliv již plně nedostojí svému prvotnímu účelu, totiž vyvolávat estetickou libost. Můžeme proto uvažovat, že právě spojením vodních staveb a vody samotné tato libost vzniká. Jedná se tedy o určitou formu rodící se ze dvou působících částí, na které se, při podmínce zachování všech svých vlastností, nedá tato forma rozložit. Voda je tedy stavebním prvkem budoucího účinku, a ne jeho přímým a jediným vyvolavatelem. Podstatnou roli totiž hraje schopnost vodu ovládat a usměrňovat, která je značnou měrou určena znalostmi fyzikálních zákonů a stavebnictví. Budeme-li

420„Měla by snad věc stvořená k radosti a ozdobě Zahrady působit tímto i nějaké nesnáze?“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 405.

127

tedy mluvit o vodě, máme na mysli tento živel spoutaný a ovládnutý člověkem, působící prostřednictvím zahradních staveb a dekorů. Na způsoby, jak si vodu jako živel podrobit, se z našich autorů systematicky soustředí jen Dezallier, který tomuto tématu věnoval celou čtvrtou část svého spisu, nazvanou O hydraulice. Detailními popisy fyzikálních a hydraulických postupů podává Dezallier svému čtenáři návod, jak s vodou pracovat. Voda tedy není samotným námětem jeho textu, autorův zájem se soustředí na hydrauliku a stavební práce, jako by tento živel byl vlastně jen poněkud hůře zkrotitelným materiálem.421 Boyceau se praktické stránky práce s vodou dotýká především v základních ponaučeních o materiálech a způsobech jejího vedení do zahrady.422 Mollet se tímto tématem nezabývá vůbec. Všichni tři autoři si jsou ale zcela vědomi estetického působení zkrocené vody a jejího významu pro zahradu jako jednoho z hlavních prvků její výzdoby.423 Podle Molleta se fontány a vodotrysky podílí na tvorbě dokonalé zahrady: „Puis esleuer les alleës en terraces ſuiuant la commodité du lieu, ſans y oublier les voileres, fontaines, iets d'eau, canaux, & autres tels ornemens, lesquels eſtans deüement practiquez, chacun en leur lieu, forment le iardin de plaiſir parfait.“424 Při popisu jednoho ze svých návrhů, ve kterém voda obklopuje celou zahradu, pak Mollet prohlašuje tento živel za jednu z hlavních ozdob okrasné zahrady: „[...] le tout entouré d'eau qui ſe communique l'une a l'autre, & ainſi

421 Pro obsah čtvrté části Théorie viz kapitolu 1.2.3. 422 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 78-79. Z celé třetí části knihy věnované ozdobě zahrad však Boyceau vodě věnuje celou čtvrtinu. 423 Dezallier například považuje vodu za druhou největší ozdobu hned po samotném návrhu zahrady. Voda se na čelních příčkách drží i v současných publikacích věnovaných historickým zahradním ozdobám. Srov. Ornements de jardins. Paris: Média Serges/Les Éditions du Carrousel, 1999. 424 „Pak se zřetelem na vhodnost místa vybudujte aleje i na terasách. Ani tam nezapomeňte na voliéry, fontány, vodotrysky, kanály a další podobné ozdoby, které řádně provedené a správně rozmístněné vytvářejí dokonalou okrasnou zahradu.“ MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], fol. F1.

128

qu'il ſe peut voir ſur noſtre dit plan: car nous eſtimons l'eau eſtre un des principaux ornemens du iardin de plaiſir.“425 Boyceau i Dezallier však v souvislosti s vodou popisují ještě jednu její pro okrasnou zahradu charakteristickou vlastnost, která se, jak se domníváme, podílí vysokou měrou na estetickém působení francouzské formální zahrady. Touto vlastností je schopnost vody ozvláštnit konkrétní místo, přidat mu na dynamičnosti a pohybu: „Nous auons deſia dit que l'eau eſt tres neceſſaire aux Iardins pour l'arroſement & rafraichiſſement de la terre [...] Mais auſſi l'eau leur ſert de grand embelliſſement, ſpecialement l'eau viue & courante en ruiſſeaux, & celle qui boüillonne ou ialiſt dans les fontaines; cette viuacité & mouuement ſemblant eſtre l'eſprit plus viuant des Iardins.“426 Podobně jako Mollet spatřuje Dezallier ve vodě jednu z hlavních ozdob zahrady a zároveň ji, stejně jako Boyceau, považuje za prostředek, který dodává zahradě život. Není to poprvé, co se v jeho spise setkáváme s názorem, který ve své podstatě shrnuje myšlenky Molletovy i Boyceauovy: „Il ſeroit aſſez difficile de trouver une matiére plus convenable aux Jardinage, qu'un Traité des Eaux & des Fontaines. Ce ſont elles qui font le principal ornement des Jardins, elles les animent & ſemblent même leur prêter de la vie; leur brillant éclat, leur chûte en banniſſent la ſolitude, & nous ne devons ſouvent qu'à leur fraîcheur & à leur murmure, l'aimable repos qu'elles nous procurent.“427

425 „[…] celek je dokola obehnán nepřerušovanou linií vody, tak jak můžeme vidět na našem zmíněném plánu. Neboť považujeme vodu za jednu z hlavních ozdob okrasné zahrady.“ Tamtéž, fol. F2. 426 „Již bylo řečeno, že voda je pro Zahrady velmi důležitá kvůli zalévání a obnovování půdy. […] Ale voda také slouží k velké ozdobě, speciálně voda živá a tekoucí v potůčcích, voda, která bublá a tryská ve fontánách. Tato živost a tento pohyb se zdají být nejživější duší Zahrad.“ BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 75. 427 „Velmi těžko bychom hledali látku, která by se více hodila k Zahradničení než Pojednání o Vodách a o Fontánách. Jsou to právě ony, které jsou hlavní ozdobou Zahrad, oživují je, a zdá se dokonce, že jim propůjčují život. Jejich zářivý lesk, dopadání vody vyhání ze zahrad samotu. A často vděčíme jen jejich svěžesti a šepotu za příjemný odpočinek, který nám poskytují.“

129

Obr. 21: Znázornění různých druhů vodopádů v Théorie

Ve výše uvedené citaci z Traité du jardinage zmiňuje Boyceau praktickou funkci vody a skutečnost, že se o ní již vyjádřil dříve v textu.428 Kromě praktického využití vody v zahradě ovlivňuje její výskyt, množství a kvalita rovněž výběr místa a polohu zahrady.429 Že právě voda nese jak užitkové, tak i estetické využití, si uvědomuje i Dezallier: „On doit donc bien prendre garde dans le choix qu'on fera d'un terrein, qu'il s'y trouve aiſément de l'eau; l'on en voit la néceſſité, joint à la beauté qu'elle y ajoutera, en formant des Jets d'eau, des Canaux & des Caſcades, qui font les plus beaux ornemens des Jardins.“430

DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 305. 428 Boyceau věnuje jednu celou kapitolu například zalévání. Viz BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 61-62. 429 Tuto skutečnost zmiňuje jak Boyceau, tak i Dezallier. Srov. BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 27. A DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 13. 430 „Musíme tedy dát pozor při výběru terénu, jestli je na něm dobře přístupná voda. Je to praktická nezbytnost spojená s krásou, kterou voda doplní ve Vodotryscích, Kanálech a Vodopádech, které vytvářejí nejkrásnější ozdoby Zahrad.“ Tamtéž, s. 13.

130

Voda se podílí na kráse zahrady, je její duší, dodává jí život, radost, vyhání samotu a poskytuje útěchu. Její životadárnost dosahuje v okrasné zahradě nejen přímého praktického, ale i metaforického významu. Podobně jako rozmanitost i voda na klasických pravidlech založenou formální zahradu ozvláštňuje. Navíc moment překvapení doprovázející objevení vodního prvku v zahradním díle umocňuje estetický prožitek zahrady: „As at Hadrian's Villa In Tivoli, water was ceaseless obsession at Versailles, a Cité des Eaux. It was given every conceivable shape and used in endless forms and combinations, from the great jet of the white column of water of the obélisque d'eau shooting eighty feer in the air, to the little garden called La Source at Trianon which Le Nôtre hid in a corner of the palace, with small artificial springs bubbling up and running off in contrived rivulets.“431 V rozsáhlé části Théorie věnované hydraulice můžeme najít i projevy estetických principů, kterým jsme věnovali druhou kapitolu disertační práce. V textu odhalujeme především pravidlo vhodnosti a správného poměru. Tyto principy se týkají například pozice vodních prvků v rámci celkové kompozice zahrady. Nejvhodnější postup je umístit vodní nádrž do středu trávníku a oranžerií či na stranu vzdálenější od obydlí. Za velmi působivé pokládá Dezallier umístění vodních prvků do středu bosketů, neboť zeleň stromů tvoří vhodné pozadí pro bělost vody a naše vnímání bublající vody je umocněno uzavřeností prostoru či případnou ozvěnou.432 Dezallier toto své poučení ještě doplňuje o několik praktických rad týkajících se blízkosti vody a obydlí. Totiž, že vodní nádrž musí být od domu dostatečně vzdálená tak, aby

431 „Tak jako v Hadriánově vile v Tivoli byla voda předmětem neutuchající posedlosti i ve Versailles, Cité des Eaux. Voda dostala každý myslitelný tvar a byla používána v nekonečných tvarech a kombinacích, od obrovského bílého sloupu vody představujícího vodní obelisk tryskajícího do výšky osmdesáti stop, až po malou zahradu nezavanou La Source v Trianonu, kterou Le Nôtre ukryl k rohu paláce s malými umělými prameny bublajícími a vyvěrajícími v umělých potůčcích.“ ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 88. 432 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 403.

131

v létě neobtěžovala případným nepříjemným odérem hnijící vody, a stejně tak, aby se zamezilo nepříjemné přítomnosti hmyzu a rušivých zvukových efektů, které vyvolávají především kvákající žáby.433 Až nápadně podobnou poznámku nacházíme i ve starším Boyceauově spisu.434 Co se týče pravidla správného poměru v rámci samotných vodních staveb, vyjadřuje se Dezallier především k jejich velikosti, a to formulí zcela typickou pro svou dobu, odkazující na pravidlo pravé míry a zároveň potvrzující důležitost velikosti, nebo lépe velkoleposti v klasicistní estetice. Vodní nádrže mají mít takový rozměr, aby co nejlépe vyhovovaly svému umístění, nemají být tedy ani příliš malé, ani příliš velké, mají být tedy, řečeno lidově, tak akorát, řečeno dobovým slovníkem mají být přiměřené velikosti. Zároveň však platí, že čím větší jsou, tím jsou lepší. Mají mít tedy největší možnou velikost přiměřenou svému umístění.435 O velikosti vodních prvků hovoří stejným způsobem i Boyceau.436

433 Tamtéž, s. 403. 434 Srov. BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 75. 435 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 403. 436 Srov. pozn. č. 339.

132

Obr. 22: Nákres vedení vody v zahradě v Dezallierově obecném plánu (obr. 11)

Důležitou roli ve francouzské zahradě již od šestnáctého století hraje schopnost klidné vodní hladiny zrcadlit své okolí. Tato vlastnost vody byla v mnoha zámeckých zahradách používána jako jeden ze stěžejních prvků vyvolávajících estetické působení.437 Vodní odraz okolní krásy nabízí množství různých interpretací, od mementa mori, vzpomeňme na Ovidiova Narcise,438 přes vítězství člověka nad přírodou, až po soudobé zalíbení v optických podivuhodnostech, které byly k nalezení v kabinetech kuriozit.439 V našich pramenech se však ani jeden autor touto vlastností vodní hladiny nezabývá. Boyceau i Dezallier zmiňují rovnou vodní plochu, především v souvislosti

437 Velmi dobrým příkladem je zahrada zámku Chantilly. Viz WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity, s. 79-92. 438 OVIDIUS. Proměny. Praha: Jan Laichter, 1935, s. 90-96. 439 Srov. MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 56.

133

s kanály, například jako součást typologie vodních prvků,440 avšak svůj zájem o působivost vody směřují jen k její dynamické povaze. Není proto ani naším cílem se na tuto její vlastnost soustředit a odkážeme na Weissovu publikaci Mirrors of Infinity, v níž je zrcadlení vodních ploch ve francouzské zahradě a jeho významu věnovaná celá kapitola.441

440 DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 403. K typologii vodních prvků v zahradách viz ŠIMEK, Pavel a JEDLIČKOVÁ, Simeona. Typologie stavebních objektů a vodních prvků v památkách zahradního umění (nejen o inspiraci v historii). In: Voda - pramen života, Vodní stavby a vodní prvky v zahradách a parcích. Kroměříž: Klub UNESCO Kroměříž ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013, s. 28-33. 441 WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity, s. 79-92.

134

3.2 Zahradník

Vznik tak silného kulturního elementu, jako je francouzská formální zahrada, není možné oddělovat od řady různých činitelů, kteří jsou s vývojem formální zahrady recipročně spjatí. Pokud odhlédneme od již zmíněných vlivů uměleckých, ekonomických, politických i společenských, nabízí se jako podstatný činitel sám tvůrce zahrady, zahradní architekt. Doba vlády Ludvíka XIV. je považována za dobu vzniku zahradní architektury jako svébytné umělecké domény. V sedmnáctém století tedy nutně dochází také ke zrodu nové profese, zahradního architekta. Za vlády Jindřicha IV., tedy na konci šestnáctého a na začátku sedmnáctého století, byla profese zahradníka velmi uznávaná. V zemi ekonomicky vyčerpané náboženskými válkami a finančně náročným šlechtickým životem vzniká s přispěním protestantských myšlenkových vlivů nová představa venkovského šlechtice. Tímto šlechticem je majitel půdy, který se navrací ke svému hospodářství, skromně a vytrvale se věnuje správě svého panství a žije ze svých vlastních produktů a výdělků.442 Je tedy nasnadě, že postavení zahradníka, pěstitele a farmáře, v této době získává na značné prestiži: „The prosperity of the kingdom depended on the labour of gardeners, who enjoyed a prestige comparable to that of nineteenth-century engineers or today's information technicians.“443 Pro účely našeho tématu postačí poznamenat, že návrat k půdě měl za následek ekonomický rozvoj země, skupovaní území za účelem hospodaření a vznik nových (případně přestavbu starých) venkovských sídel podle nového vkusu. Právě jejich součástí se stávají i zámecké zahrady.444 Na zahradníka tak začaly být kladeny jiné nároky, než je zajištění obživy. Stával se z něj tvůrce

442 MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 1. 443 „Blahobyt království závisel na práci zahradníků, kteří se těšili oblibě srovnatelné s popularitou inženýrů v devatenáctém století nebo současných informačních techniků.“ Tamtéž, s. 27. 444 Detailně a nelépe se celým vývojem situace v soudobé Francii zabývá Mariage. Srov. Tamtéž, s. 14-19.

135

a správce částí okrasných zahrad, nejčastěji parterů a jiných záhonů.445 Rostoucí požadavky šly ruku v ruce se zvyšující se potřebou zahradníka rozumět i jiným oborům, než bylo zemědělství. Tato profese tak na začátku sedmnáctého století prošla podobnou změnou, jaká dříve zasáhla zednické mistry, kteří byli napříště nazýváni architekty. Přestože v případě zahradníků nedošlo ke změně v pojmenování oboru, osvojení si odborných teoretických znalostí, mezi nimiž již zemědělství nemělo klíčové postavení, bylo doprovázeno změnou společenského statusu zahradníka. Zosobněním tohoto přerodu se stal André Le Nôtre. 446 Podstatným vliv na vývoj zahradnické profese měl i nepotismus, který v ní byl velmi častým jevem. Předávání zkušeností z otce na syna totiž zajistilo nepřetržitý vývoj oboru.447 Generace zahradníků, jako byli Molletovi v první polovině sedmnáctého století a Le Nôtrovi v druhé, si mezi sebou předávaly tradiční odborné dovednosti, které dále zdokonalovaly. Právě toto tříbení zahradnického umu byla jedna z příznivých podmínek, která společně se společenskou a finanční stabilitou, zajistila vznik tak majestátních a luxusních výtvorů zahradního umění.448 V souvislosti se změnami v postavení profese zahradníka je odbornou veřejností považován za zcela stěžejní právě Boyceauův spis Traité du Jardinage. Boyceau, který byl ve své době uznávaným odborníkem,449 totiž ve svém textu zřetelně vyslovuje požadavky na formování a výchovu zahradního architekta. Věnuje jim dokonce celou třináctou kapitolu první knihy s názvem: „O vlastnostech žádaných u Zahradníka.“ „Des qualitez requiſes au Iardinier.“450 Dobrým zahradníkem se podle této kapitoly může člověk stát,

445 Srov. MACDOUGALL, Elisabeth Blair a HAZLEHURST, Frank Hamilton, eds. The French Formal Garden, s. 12-13. 446 MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 27. 447 Tamtéž, s. 28. 448 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 75. 449 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 19-20. 450 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 30.

136

pokud projde určitým vzděláváním, neboť samotná praxe k tomu dál nestačí.451 Je proto potřeba se vzděláváním začít už od mladého chlapce, kterého Boyceau přirovnává k dobrému mladému stromku. Nejdříve se chlapec musí naučit číst a psát, portrétovat a kreslit: „Or tout ainſi que nous choiſiſſons pour noſtre Iardin les arbres ieunes, la tige droite, de belle venuë, bien appuyée de racine de tous coſtez, & de bonne race: prenons auſſi un ieune garçon de bonne nature, de bon eſprit, fils d'un bon trauailleur, non delicat, ains ayant apprarence qu'il aura bonne force de corps auec l'aage, attendant laquelle force nous luy ferons aprrendre à lire & eſcrire, à pourtraire & deſſeigner; car de la pourtraiture dépend la connoiſſance & iugment des choſes belles […]“452 Dále si musí osvojit geometrii, aby mohl vytvářet plány zahrady i jejich realizace, měřit je a rýsovat. Podle Boyceaua dokonce zahradník, který nemá vzdělání v geometrii a kresbě, nebude schopný posoudit, co je základní pro dobrou výzdobu zahrady, a jeho práce bude postrádat originalitu.453 Zahradník musí znát rovněž architekturu, neboť je součástí zahrad, a aritmetiku, aby mohl spočítat výdaje a nenechal se při své práci nikým podvádět.454 Praxi, kterou by měl také zahradník absolvovat, je pak potřeba rovněž vystavit od základů. Zahradník nejdříve musí porozumět půdě a naučit se s ní pracovat, aby se dále mohl učit pracovat s rostlinami, poznávat jejich vlastnosti, vytvářet partery, ale také poznávat povahu přírody, klimatu a jeho vlastností.455

451 Tamtéž, s. 30. 452 „Tedy stejně jako pro naši Zahradu vybíráme mladé stromy s rovným kmenem, krásného vzhledu, s dobrou oporou kořenů ze všech stran a správného druhu, tak také vybereme chlapce dobré povahy, správného ducha, syna dobrého pracovníka, který není choulostivý, ale který vypadá, že s věkem získá hodně tělesné síly. Chlapce připraveného, že se bude muset učit číst, psát, portrétovat a kreslit, protože v portrétování se skrývá poznání a úsudek o krásných věcech […]“ Tamtéž, s. 30. 453 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 27. 454 BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 30. 455 Tamtéž, s. 31.

137

Obr. 23: Dezallierovy „pratiques“ znázorňující vytyčování geometrických útvarů z nákresů do terénu – jedna z požadovaných znalostí zahradníka

Rodící se nové verzi zahradníka nestačí být dobrým zemědělcem či sadařem. Musí se napříště vzdělávat v množství dalších oborů, které s původním řemeslem zdánlivě nesouvisejí, avšak při podmínce zachování původní zahradnické odbornosti.456 Vzniká tak nová profese zahradního architekta, která má v podstatě vytyčený celý studijní program. Napříště se nejedná o učňovské cvičení v zemědělství, ale o vzdělávání v oborech, které jsou daleko blíže architektuře457 a výzdobě.458

456 Touto skutečností vymezuje Boyceau zahradnickou profesi vůči přidruženým pozicím, které se se správou zahrad pojili a kterou sám zastával. LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean- Pierre. Reading the French Garden: Story and History, s. 93. 457 Odlišností práce zahradního architekta od stavebního a důležitostí geometrie, tvorby návrhů a jejich přenášení z nákresu do terénu jako určujícího prvku pro zahradní umění se zabývá Catherine Fricheau. Viz FRICHEAU, Catherine. Jardins dessinés et dessins de jardin. Projet de Paysage [online]. Projets de Paysage, No. 4, 2010. [nečíslováno]. [cit. 28. 10. 2015]. 458 MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre, s. 31.

138

Zatímco Mollet o vzdělání zahradníka vůbec neuvažuje, Dezallier v podstatě tlumočí Boyceauovy názory na formování zahradního architekta. Autor Théorie vyslovuje navíc názor, že zahradní umění je umění odlišné od architektury, jíž bylo dříve součástí:459 „Comme un beau Jardin eſt du moins auſſi difficile à inventer & à diſtribuer qu'un beau Bâtiment, la plûpart des Architectes, & de ceux qui ſe mêlent de donner des deſſeins de Jardinage, n'y réuſſiſſent pas toujours [...] Une des principales raiſons pour laquelle ces gens-là n'ont pas l'intelligence néceſſaire pour compoſer un beau deſſein, c'eſt que cette connoiſſance dépend de plusieurs autres. Il faut être un peu Géométre, ſçavoir l'Architecture, & la bien deſſiner, entendre l'ornement, connoître la propriété & l'effet de tous les plans dont on ſe ſert dans les beaux Jardins, inventer facilement, & y joindre une intelligence & un bon goût, qu'il faut s'être formé par la vûe des belles choſes, par la critique des mauvaiſes, & par une pratique conſommée dans l'Art du Jardinage.“460 Rozkvět zahradní architektury a vznik francouzské formální zahrady tedy doprovází a zároveň ovlivňuje vznik nové profese zahradního architekta, ve své době považované za profesi uměleckou.461 Tato skutečnost je takřka personifikována do osobnosti Andrého Le Nôtra, neslavnějšího zahradního architekta své doby, který se svou prací na zahradách ve Versailles zasloužil

459 Srov. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 86. 460 „Protože vymyslet a rozvrhnout krásnou Zahradu je přinejmenším stejně obtížné jako vymyslet a rozvrhnout krásnou Budovu, nikdy v tom neuspěje většina Architektů, ani těch, kteří se pletou do vytváření zahradnických návrhů […] Jeden z hlavních důvodů, proč tito lidé nemají nezbytné znalosti pro vytvoření krásného návrhu, je ten, že tato schopnost záleží na spoustě dalších znalostí. Je potřeba být trochu Geometrem, znát Architekturu a umět ji dobře zakreslit, rozumět výzdobě, znát vlastnosti a rozumět všem rozvržením, která používáme v krásných Zahradách. Je potřeba mít schopnost snadno tvořit a zapojovat přitom rozum a dobrý vkus, který se buduje pozorováním krásných věcí, kritikou špatných a také praxí obsaženou v Zahradním Umění.“ DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage [online], s. 16-17. 461 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 28.

139

o další upevnění své profese.462 Příležitost stát se respektovaným profesionálem mu umožnily právě výše uvedené změny, proběhnuvší v desetiletích před roky jeho hlavního působení v druhé polovině sedmnáctého století: „With a change in outlook comes a change in status. Once the work of the savant landscape architect is recognized as a profession, the artist no longer needs to remain the menial jardinier du roi, but quite to the contrary can raise himself on the social ladder. Boyceau de la Barauderie thus sets up the role of the landscape architect as that of a respected professional.“463 Traité du jardinage je tedy nejen jedním z prvních textů, které se cíleně zabývají okrasnou zahradou z pohledu estetického, ale je také pramenem, který zachytil a pravděpodobně i přímo ovlivnil vznik zahradní architektury jako svébytného oboru. Francouzská formální zahrada je prvním potomkem nového oboru a zároveň prostředím, díky kterému tento obor vzniká.

462 Proslulost osobnosti Andrého Le Nôtra velmi zdařile dokresluje jeho životopis sepsaný Le Nôtrovým synovcem. Viz BERGER, Robert W. Claude Desgots’ Life of André Le Nôtre: The 1730 Text with English Translation and Notes. Garden History. [online]. Garden History Society, Vol. 36, No. 2 (Winter, 2008), s. 203-214. 463 „Se změnou pohledu přichází i změna postavení. Jakmile je jednou práce vzdělaného zahradního architekta uznána jako profese, umělec už nepotřebuje být dále podřadným jardinier du roi [královským zahradníkem], ale může sám sebe naopak na společenském žebříčku povýšit. Boyceau de la Barauderie tak zakládá úlohu zahradního architekta jako respektovaného profesionála.“ HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 86.

140

3.3 Usmíření estetického sporu mezi Starými a Moderními

Tato kapitola, která je zároveň krátkou poznámkou uzavírající naši práci o estetických principech francouzské formální zahrady, nese název odkazující ke slavnému názorovému konfliktu probouzejícímu se na konci sedmnáctého století ve francouzském uměleckém a intelektuálním prostředí. Tento spor bývá nazýván Querelle des Anciens et des Modernes.464 Po zobecnění by základní otázky tohoto sporu odrážejícího přerod klasicistní éry do doby osvícenství mohly znít takto: Je lépe věřit vlastním estetickým, uměleckým a rozumovým úsudkům, nebo má člověk sledovat spíše ty časem prověřené, historicky a prakticky vyzkoušené? Má člověk schopnost překonávat své otce a mistry? Francouzská formální zahrada jako by svou povahou tento spor usmiřovala. Při jejím vzniku jsou aplikovány nejnovější vědecké pokroky z oblasti geografie, hydrauliky, matematiky i fyziky, které jsou používány k vytvoření zahrady podle zcela klasických estetických principů. Prostor ve Francii dříve chápaný především jako užitkový je tvůrci formálních zahrad využit za prioritně estetickým cílem, avšak se stálým zřetelem i na jeho původní povahu.465 Konečně i do výzdoby odkazující svou formou k antické mytologii je vkládán nový společensko-politický význam.466 Prolínání starého a nového je pro francouzskou formální zahradu jednou z netypičtějších charakteristik.

464 Spor o klasiky. 465 Srov. kapitola 2.2.2. 466 ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800, s. 86-88.

141

Obr. 24: Znázornění postupu vytyčování terénu při tvorbě teras – příklad využití nových přesnějších měřicích technik a přístrojů (Théorie)

Prameny naší disertační práce tuto její povahu rovněž zrcadlí. I když Boyceau i Mollet se ve svých dílech vrací k Bohu jako ke stvořiteli přírody a zahrady,467 což můžeme chápat jako pozůstatek vlivů spisů starších,468 Dezallier přírodu jako boží obraz už vůbec nezmiňuje. Jeho kniha má povahu osvícenské studie a je považována za první vědecké pojednání svého druhu.469 Podobně jako je Traité du jardinage prvním pojednáním svého druhu nahlížejícím zahradu z estetického pohledu a chápajícím zahradní tvorbu jako umění,470 je Le Jardin de plaisir mezičlánkem odrážejícím soudobý požadavek na zahradního architekta jako na návrháře znalého výtvarného umění

467 Viz BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], s. 3. MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [au lecteur. n. f]. 468 Srov. ŠIMEK, Jakub. Zahradní umění Piera de’ Crescenzi. 469CARTUYVELS, Sabine. „La Théorie et la Pratique du Jardinage (1709)" d'Antoine-Joseph Dezallier d'Argenville : de la longévité et de l'influence d'un traité de jardinage du XVIIIe siècle en France et en Europe. Topiaria helvetica [online], s. 6. 470 HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden, s. 85.

142

i na praktického zahradníka. Théorie pak synteticky přejímá obě tyto povahy starších spisů a nahlíží zahradní tvorbu jako umění, ke kterému je třeba řady technických znalostí. Výsledek tvorby zahradního architekta francouzské formální zahrady můžeme chápat jako souhru jeho technických vědomostí a odborných znalostí z jeho umění, tedy techné,471 s jeho vlastní schopností použít klasické estetické principy, ars,472 a konečně také s teoretickým i praktickým ovládnutím základního pracovního materiálu zahradního architekta, přírody, tedy natura. Francouzská formální zahrada je tedy výsledkem spojení umění, vědeckých metod a přírodních prvků. Aplikací vědeckých a fyzikálních znalostí na práci s přírodou vzniká její umělecká verze, kterou bychom mohli nazvat natura metodisata. Dobrým příkladem je zkrocení vody francouzskou zahradou, které je výsledkem metodické hydrauliky. Tvůrce zahrady je jí krok po kroku veden od nejpraktičtějších zásad tvořených na základě matematických a fyzikálních výpočtů až ke zkrocené kráse vodních ploch a subtilní veselosti tříštících se kapek.

Obr. 25: Zahradní labyrint Andrého Molleta, místo k odpočinku i k zábavě

471 SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky, s. 858. 472 Tamtéž, s. 873.

143

Závěr

V době, kdy vzniká slavná Francouzská akademie, která napříště sdružuje řadu soudobých významných literátů, jazykovědců i jiných intelektuálů, ale i jiné akademie nahrazující v uměních a řemeslech cechy, v epoše velkolepého rozvoje francouzské divadelní scény, za života Pierra Corneille, Jeana Racina či Molièra, ve století vzniku La Fontainových bajek a Lullyho opery, právě v tomto období tak plodném na velké umělce a nesmrtelná díla se rodí a do plné krásy vzkvétá francouzská formální zahrada. Jako většina fenoménů své doby se ani tento výjimečný jev zahradní architektury nerodí z prázdna, ale je výsledkem souhry vlivů společenských, ekonomických, geografických i uměleckých. Vývoj, kterým prošlo zahradnictví na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, ovlivnil i literaturu k tomuto tématu tvořenou. Z praktických pouček zaměřených na zemědělskou produkci se postupně stávají texty věnované tvorbě okrasné zahrady. Od prvního pramene zachycujícího okrasnou zahradu jako primárně estetický objekt po encyklopedické pojednání zahrnující všechny aspekty její tvorby jako svébytného uměleckého předmětu uplyne téměř sto let, sto let Ludvíkova Grand siècle. Tématem disertační práce bylo odkrýt v soudobé teoretické literatuře týkající se francouzské formální zahrady platnost klasických estetických principů. Východiskem práce se stala analýza tří pramenů, Traité du jardinage, Le Jardin de plaisir a La Théorie et la Pratique du jardinage. V první části disertační práce jsme se věnovali představení těchto spisů a jejich autorů. Jelikož se jedná o díla v českém prostředí velmi málo známá, považovali jsme tento základní náhled do širších souvislostí za vhodný a přínosný. Součástí první části disertační práce je rovněž kapitola věnovaná historickým zdrojům pramenů, za které považujeme především latinské agronomy, Ruralia commoda středověkého autora Piera de’Crescenzi a texty náležející

144

do francouzské zemědělské literatury šestnáctého století, především pak Théâtre d’agriculture Oliviera de Serres. Připomenout dlouhou tradici tohoto odvětví literatury jsme považovali za důležité, neboť reflektuje význam, kterému se po celou dobu vývoje evropské společnosti zahradnictví a zemědělství těšilo a vytváří rovněž kontrast k vývoji zemědělské literatury během sedmnáctého století, který byl dovršen ve století osmnáctém. První část práce konečně uzavírají kapitoly věnované srovnání pramenů disertační práce. Toto srovnání odhalilo rychlý rozvoj, kterým prošla v sedmnáctém století zahradnická odborná literatura a který spočíval právě ve vymanění se zažitým konvencím zemědělské literatury a ve vzniku nového druhu odborných pojednání věnovaných výhradně okrasné zahradě. Klíčovou část disertační práce tvoří druhá kapitola, která je věnována estetickým principům francouzské formální zahrady. Hlavním cílem kapitoly i disertace bylo potvrdit přítomnost klasických estetických principů při tvorbě formální zahrady, a to prostřednictvím analýzy soudobých teoretických traktátů věnovaných okrasné zahradě. K úkolu jsme od začátku přistupovali s vědomím, že ani v jednom z pramenů nenalezneme přímé definice většiny estetických principů. Rozebíraná díla se nacházejí na půl cesty mezi teorií zahradní architektury a estetikou. Nabízejí sice jasný obraz zahradního umění, ale chybí v nich přímé výroky o kráse, vznešenosti a jiných základních estetických pojmech. Disertační práce je proto výsledkem zevrubné textové analýzy a následné syntézy. Témata druhé kapitoly byla rozdělena do dvou částí. První z nich se zabývá estetickými principy tvorby francouzské formální zahrady a zahrnuje klasické estetické pojmy typické pro uměleckou tvorbu, jako jsou kompozice [la composition], perspektiva [la perspective], proporce [la proportion], symetrie [la symétrie], rozmanitost [la variété] a harmonie [l’harmonie]. Přítomnost všech těchto pravidel v teorii zahradní architektury formální zahrady byla prokázána textovým rozborem uvedených pramenů. Druhá část druhé kapitoly byla věnována estetickým principům teorie formální zahrady. Tato kapitola analyzovala vztahování soudobé teorie k základním

145

pojmům estetiky, které se nepodílejí přímo na tvorbě zahrady. Těmito pojmy byly vhodnost [la bienséance], užitečnost [l’utilité], rozum [la raison], příroda [la nature] a krása [la beauté]. Během naší analýzy vyplynulo, že dílo Boyceauvo i Dezallierovo jsou pro estetickou teorii zahradního umění přínosnější než spis Molletův, který by však mohl mít značné přednosti pro kunsthistorický rozbor. Přesto se i v něm nacházely některé zajímavé postřehy stran zmíněných termínů. Cílem nebylo podat vyčerpávající estetický exkurz k francouzské formální zahradě, ale na rozboru tří stěžejních děl potvrdit přítomnost klasických estetických principů i v tomto odvětví soudobé umělecké činnosti, a tím přispět k upevnění zahradní architektury jako předmětu estetického zkoumání. Poslední kapitola disertační práce je věnována především dvěma tématům, vodě a profesi zahradního architekta. Voda je pro francouzskou formální zahradu naprosto klíčovým a charakteristickým elementem, kterému jsme se v souladu s postupem disertační práce věnovali především prostřednictvím analýzy pramenů. Všichni tři autoři vodu potvrzují jako základní prvek vnášející do zahrady krásu, vdechující jí život a duši, spatřují v ní výjimečný element výzdoby zámecké zahrady. Druhým tématem je pozice samotného tvůrce zahrady, zahradníka či řečeno současnou terminologií zahradního architekta. Sedmnácté století je obdobím, kdy se společně se vznikem nového typu zahrady rodí také zcela nová profese. I k této skutečnosti se ve svém textu vyjadřuje jak Boyceau, tak i Dezallier. Boyceau bývá dokonce považován za autora, který vysokou měrou přispěl k vytvoření nové zahradnické profese. Tato pro estetiku jistě zajímavá skutečnost, osamostatnění nového umění, je opět zachycena prostřednictvím našich pramenů v druhé podkapitole. Konečně poslední část se zamýšlí nad povahou francouzské formální zahrady vzhledem ke sporu o klasiky, který se ve Francii rodí na konci sedmnáctého století. Tato kratičká esej disertační práci uzavírá představením myšlenky, že francouzská formální zahrada je usmířením starých, tedy klasických estetických principů, a moderních technických

146

a vědeckých postupů. Tento smír se pak odehrává díky uměleckým a botanickým schopnostem zahradního architekta. Z tématy bohatě naplněné fontány francouzské formální zahrady jsme si pro naši disertační práci vybrali právě soudobé prameny zachycující postupy tvorby tohoto druhu zahrad. Ukotvením základních estetických principů formální zahrady prostřednictvím primárních literárních zdrojů jsme vytvořili zázemí dalšímu zkoumání tohoto tématu, které může být esteticky stejně lákavé, avšak kterému jsme v naší práci nemohli dopřát prostor. Mezi taková témata, která by bylo možné dále otevřít, patří například otázka atmosféry francouzské zahrady, která je do velké míry zachycená v řadě beletristické literatury, stejně jako v cestopisných soudobých pojednáních. Jak tedy funguje unitas multiplex francouzské formální zahrady? Jistě by bylo zajímavé zamyslet se nad tématem například prizmatem Berleantova estetického environmentu. Je ale také možné zkoumat francouzskou formální zahradu a její propojenost s divadlem. Je známou skutečností, že zahrada byla často jakýmsi živým jevištěm, kulisou. Barokní hravost na pozadí klasické formální estetiky, role perspektivy a správné míry při vytváření pozadí pro doznívání barokní bujarosti - nejsou snad toto témata hodná dalšího zkoumání? Konečně nejen francouzská formální zahrada, ale i zahradní architektura jako taková nabízí nesčetné množství esteticky relevantních témat. Zahradní umění je uměním synergickým, je výsledkem spolupráce člověka a přírody, lidského umění a přírodních zákonů, je tedy rovněž interaktivní a vybízí člověka k zapojení. Tvorba zahrad je druh lidské kreativity propojující působení vkusu a estetických preferencí s živou přírodou, vytvářející vztah k přirozenému světu, přesahující do praktického života. Zahrady nás zároveň vybízejí k odpočinku a kontemplaci, stáváme se jejich více či méně aktivní součástí. Mnohosmyslovost zahrady společně s nekončící škálou uměleckých inspirací a určitou mírou naší angažovanosti tedy vytváří unikátní prostředí pro rozvoj estetického cítění.

147

Resumé

Pro estetickou teorii francouzské formální zahrady se jeví jako klíčové tři prameny pocházející ze sedmnáctého a z osmnáctého století. Prvním z pramenů je Traité du jardinage, jehož autorem byl teoretik Jacques Boyceau de la Barauderie. Tento spis, který poprvé vyšel v roce 1638, se jako první ve Francii zabývá zahradní architekturou z primárně estetického hlediska. Druhým pramenem pocházejícím z roku 1651 je Le Jardin de Plaisir. Dílo vyšlo ve Švédsku, kde jeho autor André Mollet působil jako královský zahradní architekt. Nejpodstatnějším pramenem pro estetiku francouzské formální zahrady je pak La Théorie et la Pratique du jardinage. Autorem tohoto díla, které během první poloviny osmnáctého století vyšlo více než čtyřikrát, je teoretik Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville. Všechny tři texty navazují na bohatou historii zemědělské literatury rodící se již v antice. Zásadně se s ní však rozcházejí právě v akcentování okrasné zahrady jako svého hlavního předmětu. Ze srovnání tří uvedených pramenů je zjevné postupné nabývání autonomie tématu okrasné zahrady, které krystalizuje v nejmladším z pramenů. I když je zaměření klíčové literatury průlomové, jedná se přesto o pojednání zabývající se zahradní architekturou z teoretického odborného hlediska, nikoliv jako otázkou čistě estetickou. K odkrytí estetických principů francouzské formální zahrady, za jejichž hlavní inspiraci je považována estetika klasická, slouží tedy zevrubná textová analýza. Výsledné principy jsou řazeny do dvou základních oddílů. První částí jsou estetické principy tvorby francouzské formální zahrady, patří mezi ně kompozice, perspektiva, proporce, symetrie, rozmanitost, harmonie a unitas multiplex. Všechny tyto principy textová analýza odhaluje v pravidlech a návodech pro tvorbu, a to velmi často v souvislosti s estetickým hodnocením. Druhou částí jsou estetické principy teorie, k níž se jejich povaha vztahuje více než k samotné tvorbě. Na tyto

148

principy je v dílech odkazováno často s vědomím jejich vztahu k estetické povaze zahrady. Jedná se o tyto pojmy: vhodnost, užitečnost, rozum, příroda a krása. Textová analýza tak potvrzuje hlubokou estetičnost a propojenost teorie zahradního umění s principy jiných klasických umění, a to na všech úrovních zahradní tvorby počínaje celkovou kompozicí a konče jejími jednotlivými částmi. Estetická zkušenost se zahradou však daleko přesahuje analýzou odkryté pojmy a do značné míry se její povaha jeví jako nevyčerpatelná. Někteří další činitelé se ve vztahu k francouzské formální zahradě jeví jako velmi významní. V první řadě se jedná o dynamizující a oživující povahu vodních prvků ve formální zahradě, dále pak o postupné uznávání povolání zahradního architekta jako samostatné umělecké profese. Konečně francouzská formální zahrada je do jisté míry i obrazem intelektuálního sporu o klasiky, neboť vzniká působením klasických principů na jedné straně, avšak za pomoci nových vědeckých objevů, a to z oblasti zeměměřičství, geometrie, geografie a hydrauliky.

149

Résumé

La théorie esthétique du jardin classique est bien saisissable dans trois sources littéraires datées du dix-septième et du dix-huitième siècle. Premièrement, il s’agit du Traité du jardinage par théoricien Jacques Boyceau de la Barauderie, paru en 1638. Dans la littérature française, c’est cette œuvre qui traite pour la première fois de l’architecture jardinière du point de vue esthétique. En 1651 a paru en Suède la deuxième source, Le Jardin de plaisir. Son auteur, André Mollet, a été jardinier de la reine Christine. La source la plus importante pour l’esthétique du jardin classique est La Théorie et la Pratique du jardinage. L’œuvre a paru plus que quatre fois pendant la première moitié du dix-huitième siècle et son auteur est le théoricien Antoine-Joseph Dezallier d’Argenville. Ces textes font suite à l’histoire de la littérature agronome qui prend la naissance dans l’antiquité. Néanmoins ils y sont en opposition par l’accentuation du jardin de plaisir comme leur sujet principal. En somme, l’autonomie croissante de ce sujet, qui est apparente de la comparaison des trois sources, cristallise dans La Théorie et la Pratique du jardinage. Malgré le changement important d’orientation thématique, les textes restent à être spécialisés dans la théorie de l’architecture jardinière et non pas dans les questions esthétiques. Il faut donc d’une analyse détaillée des textes pour en découvrir les principes esthétiques du jardin classique inspirés par l’esthétique classique même. Des résultats en sont classés en deux catégories. La première, les principes esthétiques de la création du jardin classique, est formée par la composition, la perspective, la proportion, la symétrie, la variété, l’harmonie et l’unitas multiplex. Les principes ont été découverts dans des règles et des préceptes de la création du jardin classique, souvent en contexte avec sa nature esthétique. La deuxième catégorie traite des principes esthétiques de la théorie du jardin classique. Concernant plus

150

la théorie du jardinage que sa pratique, ils sont aussi plus proches de l’esthétique même. Il s’agit de la bienséance, l’utilité, la raison, la nature et la beauté. L’analyse textuelle dévoile donc une esthétique profonde de la théorie de l’art du jardinage de même que sa relation avec les principes des autres arts classiques ce qui est apparent sur tous les niveaux de la création du jardin classique. Or l’expérience esthétique du jardin surpasse ces principes et paraît être inépuisable. Quelques autres éléments du jardin classique semblent donc être d’une importance exceptionnelle. Premièrement, c’est le caractère dynamique et vivifiant des éléments d’eau dans le jardin classique, puis l’autonomisation continuelle de la profession du jardinier, qui devient finalement architecte paysagiste. Après tout, le jardin classique peut être vu comme une réflexion de la querelle des Anciens et des Modernes, parce que d’un côté il unifie les principes classiques d’art, de l’autre il en utilise des inventions scientifiques par exemple des domaines de la géodésie, de la géométrie, de la géographie de même que d’hydraulique.

151

Seznam použité literatury

Prameny

ALBERTI, Leon Battista. Deset knih o stavitelství. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 451 s. Architektura; sv. 13. ARISTOTELÉS. Rétorika – Poetika. Přel. Antonín Kříž. 2. vyd. Rétoriky. 9. vyd. Poetiky. Praha: Rezek, 1999. 555 s. ISBN 80-86027-14-7. BELIDOR, Bernard Forest de. Architecture hydraulique. 1. díl. [online]. Paris: Charles-Antoine Jombert, 1737. 312 s. [cit. 28. 2. 2016]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5596688z BLONDEL, François. Cours d’architecture [online]. Paris: Lambert Rouilland, 1675. 799 s. [cit. 12. 7. 2016]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k85661p BOILEAU, Nicolas. L'Art poétique. Paris : Aug. Delain, 1815. 39 s. BOILEAU-DESPREAUX, Nicolas. Umění básnické. Přel. Aleš Pohorský. In: O umění básnickém a dramatickém (Anthologie). Praha : KLP, 1997, s. 184-216. BOYCEAU, Jacques de la Baraudière. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online]. Paris: Michel Vanlochom, 1638. 87 s. [cit. 10. 4. 2015]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k85648g nebo dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k1040001p DESCARTES, René. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992. 67 s. DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. Histoire naturelle éclaircie dans deux de ses parties principales, la lithologie et la conchyliologie [online]. Paris: Chez De Bure l'aîné, 1742. 491 s. [cit. 10. 12. 2016]. Dostupné z: http://docnum.u-strasbg.fr/cdm/ref/collection/coll13/id/48601

152

DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. Lonrai: Actes sud, 2003. 662 s. ISBN 2-7427-4502-5. DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online]. Paris: Pierre-Jean Mariette, 1747. 482 s. [cit. 20. 2. 2016]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k107857z DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Nicolas. Dictionnaire de jardinage [online]. Paris: Anne-Catherine Bassompierre, 1783. 317 s. [cit. 20. 10. 2015]. Dostupné z: https://books.google.de/books?id=Q8k_AAAAcAAJ&hl=cs&pg=PR1# v=onepage&q&f=false DIDEROT, Denis a D’ALEMBERT, Jean le Rond, eds. Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers,etc. [online]. University of Chicago: ARTFL Encyclopédie Project, 2016. [cit. 19. 12. 2016]. Dostupné z: http://encyclopedie.uchicago.edu/ HORATIUS. De arte poetica: epistola ad Pisones vulgo Liber De arte poetica dictus. Praha: Academia, 2002. 82 s. ISBN 80-200-0988-4. LA FONTAINE, Jean de. Fables. Paris: Livre de poche, 1964. 505 s. LOUIS XIV. Manière de montrer les jardins de Versailles. Jean-Vincent Bacquart, ed. Paris: Artlys, 2013. 55 s. ISBN 978-2-85495-523-1. MOLLET, André. Le Jardin de plaisir. [online]. Stocholme: Henry Keiser, 1651. [151 s.]. [cit. 2. 7. 2015]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k1040005b MOLLET, André. Le Jardin de plaisir. [online]. Stocholme: Henry Keiser, 1651. [151 s.]. [cit. 12. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.purl.org/yoolib/inha/7709 MOLLET, Claude. Théâtre des plans et jardinages [online]. Paris: Charles de Sercy, 1652. 411 s. [cit. 2. 7. 2015]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k1042641w

153

NISARD, Désiré, ed. Les agronomes latins : Caton, Varron, Columelle, Palladius : avec la traduction en français [online]. Paris: Firmin Didot frères, fils et cie, 1864. 650 s. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k2820632 OVIDIUS. Proměny. Praha: Jan Laichter, 1935. 618 s. VITRUVIUS, Deset knih o architektuře. Praha: Svoboda, 1979. 430 s.

Sekundární literatura

ADAMS, William Howard. The French Garden 1500-1800. New York: George Braziller, 1979. 159 s. ISBN 0-8076-0919-6. BAKOŠOVÁ, Barbora, PAŘÍZKOVÁ, Kateřina a STIBRAL, Karel. Kapitoly z environmentální estetiky: Současná kulturní dimenze krajiny a přírody. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 183 s. ISBN 978-80- 210-2812-3. BALDENSPERGER, Fernand. Le Jardin "A la Française": Signe et Symbole d'une Civilisation. The French Review [online]. American Association of Teachers of French, Vol. 10, No. 1 (Oct., 1936), s. 5-18. [cit. 26. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/380234 BALEKA, Jan. Vlevo a vpravo ve výtvarném umění. Praha: Academia, 2005. 219 s. ISBN 80-200-1318-0. BENAC, Henri. Le Classicisme. 2. vyd. Paris: Hachette, 1967. 124 s. BERGER, Robert W. Claude Desgots’ Life of André Le Nôtre: The 1730 Text with English Translation and Notes. Garden History. [online]. Garden History Society, Vol. 36, No. 2 (Winter, 2008), s. 203-214. [cit. 28. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/40649456

154

BERLEANT, Arnold. The Aesthetics of Environment [ebook]. Philadelphia: Temple University Press, 1992. BLEICHMAR, Daniela. Learning to Look: Visual Expertise across Art and Science in Eighteenth-Century France. Eighteenth-Century Studies [online]. Vol. 46, No. 1, Fall 2012, s. 85-111. [cit. 16. 06. 2015]. Dostupné z: http://muse.jhu.edu/article/489681 BRUNON, Hervé. [Notice détaillée sur André Mollet]. Architectura. Architecture, textes et images XVIe-XVIIe siècles [online]. Tours: CESR, 2004. [cit. 25. 11. 2015]. ISSN 2115-8304. Dostupné z: http://architectura.cesr.univ-tours.fr/Traite/Notice/INHA- FR543.asp?param CAILLOIS, Roger. Zobecněná estetika. Praha: Odeon, 1968. 258 s. CARTUYVELS, Sabine. „La Théorie et la Pratique du Jardinage (1709)" d'Antoine-Joseph Dezallier d'Argenville : de la longévité et de l'influence d'un traité de jardinage du XVIIIe siècle en France et en Europe. Topiaria helvetica [online]. Zürich: SGGK, 2001 (Jahrbuch), s. 6-17. [cit. 18. 02. 2016]. ISSN 1424-9235. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.5169/seals-382359 CARTUYVELS, Sabine. Postface. In: DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. Lonrai: Actes sud, 2003, s. 625–654. ISBN 2-7427-4502-5. CARTUYVELS, Sabine. Préface. In: DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. Lonrai: Actes sud, 2003, s. 9-21. ISBN 2-7427-4502-5. CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: KLP, 2003. 792 s. ISBN 80-85917-87-4. ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok. Praha: Fr. Borový, 1947. 156 s. DADEJÍK, Ondřej. Environmentální estetika. In: ZAHRÁDKA, Pavel, ed. Estetika na přelomu milénia. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 373- 383. ISBN 978-80-87474-11-2.

155

DUBY, Georges. Dějiny Francie. Praha: Karolinum, 2003. 953 s. ISBN 80- 7184-514-0 EDMONDSON, John. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History. [online]. Garden History Society, Vol. 36, No. 1 (Spring, 2008), s. 194- 195. [cit. 25. 11. 2015] Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/25472399 FORSTER, E. S. Columella and His Latin Treatise on Agriculture. Greece &Rome [online]. Cambridge University Press, Vol. 19, No. 57 (Oct., 1950), s. 123-128. [cit. 1. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/642038 FUMAROLI, Marc a ZUBER, Roger. Dictionnaire de littérature française du XVIIe siècle. 2. vyd. První v edici Quadrige. Paris: Presses Universitaires de France, 2001. 205 s. ISBN 2-13-052137-1. FRICHEAU, Catherine. Jardins dessinés et dessins de jardin. Projet de Paysage [online]. Projets de Paysage, No. 4, 2010, [nečíslováno]. [cit. 28. 10. 2015]. ISSN 1969-6124. Dostupné z: http://www.projetsdepaysage.fr/fr/jardins_dessines_et_dessins_de_jard in_ GANAY, Ernest de. Bibliographie de l'Art des Jardins. Paris: Union des Arts Décoratifs, 1989. 169 s. ISBN 2-901422-17-9. GILBERTOVÁ, Katharine Everett a KUHN, Helmut. Dějiny estetiky. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. 502 s. HALL, James. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Mladá fronta, 1991. 517 s. ISBN 80-204-0205-5. HAZLEHURST, Franklin Hamilton. Jacques Boyceau and the French Formal Garden. University of Georgia Press, 1966. 137 s. HEINZ-MOHR, Gerd. Lexikon symbolů. Praha: Volvo Globator, 1999. 320 s. ISBN 80-7207-300-1. HENCKMANN, Wolfhart a LOTTER, Konrad. Estetický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. 229 s. ISBN 8020504788.

156

JOHNSON, Paul. Dějiny renesance. Brno: Barrister&Principal, 2004. 149 s. ISBN 80-86598-68-3. KANT, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975. 271 s. KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění [CD-ROM]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2004. 78 s. LAMBIN, Denis. Pleasure with Profit: Some Aspects of Landscape Gardening. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 3, No. 2 (Spring, 1975), s. 29-36. [cit. 1. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1586378 LAUTERBACH, Iris. L’ornement dans les parterres de jardins : XVIe-XVIIIe siècles. Perspective [online]. Institut national d’histoire de l’art, No. 1, 2010, [nečíslováno]. [cit. 26. 10. 2015]. Dostupné z: http://perspective.revues.org/1230 Landscape. KELLY, Michael, ed. Encyclopedia of Aesthetics. Vol. 3. New York: Oxford University Press, 1998, s. 86-105. ISBN 0-19-512647-5. LE DANTEC, Denise a LE DANTEC, Jean-Pierre. Reading the French Garden: Story and History. Cambridge (USA): MIT Press, 1993. 272 s. ISBN 978-0-262-62087-1. LECOQ, Anne-Marie, ed. La Querelle des Anciens et des Modernes. 2. Vyd. Paris: Folio, 2001. 896 s. ISBN 978-2-07-038752-6. LEPAPE, Pierre. Země literatury. Brno: Host, 2006. 520 s. ISBN 978-80-7294- 218-3. LINDAHL, Göran. André Mollet, Le Jardin de Plaisir. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 32, No. 2 (Winter, 2004), s. 286- 289. [cit. 26. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/4150390 LINDAHL, Göran. The Swedish Pleasure Garden (1650–1700). In: Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 32, No. 2 (Winter, 2004), s. 167-187. [cit. 25. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/4150379

157

LOSEV, Aleksej Fedorovič a ŠESTAKOV, Vjačeslav Pavlovič. Dejiny estetických kategórií. Bratislava: Pravda, 1978. 360 s. LOWE, Dunstan. The Symbolic Value of Grafting in Ancient Rome. Transactions of the American Philological Association (1974-) [online]. The Johns Hopkins University Press, Vol. 140, No. 2 (Autumn 2010), s. 461-488. [cit. 1. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/40890986 LURKER, Manfréd. Slovník symbolů. Praha: Universum, 2005. 614 s. ISBN 80-242-1588-8. MACDOUGALL, Elisabeth Blair a HAZLEHURST, Frank Hamilton, eds. The French Formal Garden. Washington: Dumbarton Oaks, 1974. 87 s. MARIAGE, Thierry. The World of André Le Nôtre. Philadephia: University of Pennsylvania Press, 1990. 144 s. ISBN 0-8122-3468-5. MERTENOVÁ, Kateřina. Machine de Marly – francouzské zahrady a jejich zásobování vodou. In: Voda - pramen života, Vodní stavby a vodní prvky v zahradách a parcích. Kroměříž: Klub UNESCO Kroměříž ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013, s. 78-82. ISBN 978-80-87231-14-2. MILLER, Mara. The Garden as an Art. Albany: State University of New York Press, 1993. [219 s.]. ISBN 0-7914-1377-2. MUKERJI, Chandra. Reading and Writing with Nature: Social Claims and the French Formal Garden. Theory and Society [online]. Springer, Vol. 19, No. 6 (Dec., 1990), s. 651-679. [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/657755 Nature. In: Le Petit Robert. Paris: Dictionnaires Le Robert, 2003, s. 1711-1712. ISBN 2-85036-826-1.

158

NOVÁK, Zdeněk. „A protože duší zahrady jsou vodotrysky a kašny…“. In: Voda – pramen života: Vodní stavby a vodní prvky v zahradách a parcích. Kroměříž: Klub UNESCO Kroměříž ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013, s. 23-27. ISBN 978-80- 87231-14-2. OLDENBURGER-EBBERS, C.S. a HENIGER, J. Ornamental Plants in 16th and 17th Centrury Gardens. U.B.I. Wendigen., Communic. Biohist. Ultraj. 59, No. 2, August 1975. 68 s. Ornements de jardins. Paris: Média Serges/Les Éditions du Carrousel, 1999. 95 s. ISBN 2-7456-0230-6. OTRUBA, Ivar. Zahradní architektura: tvorba zahrad a parků. Šlapanice: ERA, 2002. 357 s. ISBN 80-86517-13-6. PATTACINI, Laurence. André Mollet, Royal Gardener in St James's Park, London. Garden History [online]. Garden History Society, Vol. 26, No. 1 (Summer, 1998), s. 3-18. [cit. 26. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1587232 PATTACINI, Laurence. Jacques Boyceau, Traité du jardinage. In: Garden History. [online]. Garden History Society, Vol. 28, No. 2 (Winter, 2000), s. 294. [cit. 26. 10. 2015]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1587287 PELLERIN, Guillaume. Objets domestiques: outils de jardins. 2. vyd. Paris: Ediitions Abbeville, 1996. ISBN 2-87946-074-3. Perspective. KELLY, Michael, ed. Encyclopedia of Aesthetics. Vol. 3. New York: Oxford University Press, 1998, s. 477–485. ISBN 0-19-512647- 5. PETRIS, Loris. Le Jardin et la nature. Ordre et variété dans la littérature de la Renaissance by Danièle Duport. Bibliothèque d'Humanisme et Renaissance [online]. T. 65, No. 2 (2003), s. 497-500. [cit. 17. 12. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/20680631

159

SCHEIFLEY, William H. The Father of French Agriculture. The Sewanee Review [online]. The Johns Hopkins University Press, Vol. 29, No. 4 (Oct., 1921), s. 467-471. [cit. 14. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/27533473 SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994. 939 s. ISBN 80-85605-18-X. STIBRAL, Karel. O malebnu. Praha: Dokořán, 2011. 247 s. ISBN 978-80- 7363-464-3. STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005. 202 s. ISBN 80-7363-008-7. STIBRAL, Karel, DADEJÍK, Ondřej a STANĚK, Jan, eds. Zahrada: přirozenost a umělost. Praha: Dokořán, 2012. 238 s. ISBN 978-80-7363-461-5. STÖRING, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Zvon: Praha, 1991. 510 s. ISBN 80-7113-041-9. ŠIMEK, Jakub. Zahradní umění Piera de’ Crescenzi. Uherský Brod: Ing. Pavel Šimek – Florart, 2007. 194 s. ISBN 978-80-254-0780-6. ŠIMEK, Pavel a JEDLIČKOVÁ, Simeona. Typologie stavebních objektů a vodních prvků v památkách zahradního umění (nejen o inspiraci v historii). In: Voda - pramen života, Vodní stavby a vodní prvky v zahradách a parcích. Kroměříž: Klub UNESCO Kroměříž ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013, s. 28-33. ISBN 978-80-87231-14-2. ŠIMKOVÁ, Simeona. Estetické principy architektury u Vitruvia a Albertiho. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2008. 71 s. Vedoucí práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph. D. ŠIMKOVÁ, Simeona. Poetika v Rozpravách Pierra Corneille. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2010. 114 s. Vedoucí práce prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D.

160

TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky I: Staroveká estetika. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1985. 528 s. TATARKIEWICZ, Władysław. Dejiny estetiky III : Novoveká estetika. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1991. 422 s. ISBN 80-222-0186-3. VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 2. vyd. Praha: Libri, 2008. 1530 s. ISBN 978-80-7277-390-9. WEISS, Allen S. Mirrors of Infinity: The French Formal Garden and 17th- Century Metaphysics. New York: Princeton Architectural Press, 1995. 111 s. ISBN 1-56898-050-7. ZVOLSKÝ, Zdeněk a HELEBRANT, Ludvík. Zahradnický slovník. Překladový a výkladový slovník. Uherský Brod: FLORART, 2011. FONTES HORTORUM III. ISBN 978-80-254-9962-7.

161

Seznam obrazové přílohy

Obr. 1: Bludiště z Le Jardin de plasir MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. Obr. 2: Návrh parteru vytvořený André Molletem pro knihu Clauda Molleta staršího MOLLET, Claude. Théâtre des plans et jardinages [online], [nečíslováno]. Obr. 3: Titulní strana Traité du jardinage BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. Obr. 4: Frontispis zobrazující Jacquesa Boyceaua BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. Obr. 5: Obsah Traité du jardinage BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [Table des chapitres]. Obr. 6: Titulní strana Le Jardin de plaisir MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [titulní strana]. Obr. 7: Rytina zobrazující Clauda Molleta MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. Obr. 8: Příklad nákresu – trávníkový parter zdobený sochami z Le Jardin de plasir MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. Obr. 9: Titulní strana Théorie DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [nečíslováno].

162

Obr. 10: Část obsahu Théorie DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [nečíslováno]. Obr. 11: Obecný plán zahrady podle Dezalliera DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 42]. Obr. 12: Obecný plán zahrady podle Molleta MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. Obr. 13: Návrh parteru z Traité du jardinage se znázorněným měřítkem BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. Obr. 14: Dezallierův nákres malé městské zahrady – stromy jsou uspořádány v pravidelných vzdálenostech od sebe DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [nečíslováno]. Obr. 15: Dodržení správných proporcí při převodu nákresu do terénu – Théorie DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 268]. Obr. 16: nákres symetrického parteru z Traité du jardinage BOYCEAU, Jacques de la Barauderie. Traité du jardinage, selon les raisons de la nature et de l'art [online], [nečíslováno]. Obr. 17: Nákres symetrického rozmístění soch a keřů v trávníkovém parteru – Le Jardin de plaisir MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. Obr. 18: Rozmanitost v rámci symetrické kompozice - Théorie DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [nečíslováno].

163

Obr. 19: Rozmanitost v parterech popisovaná Molletem ve výše uvedeném úryvku MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno]. Obr. 20: Ilustrace ze čtvrté části Théorie věnované hydraulice, dokreslující postupy výpočtů šířek potrubí a trysek DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 400]. Obr. 21: Znázornění různých druhů vodopádů v Théorie DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 426]. Obr. 22: Nákres vedení vody v zahradě v Dezallierově obecném plánu (obr. č. 11) DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 446]. Obr. 23: Dezallierovy „pratiques“ znázorňující vytyčování geometrických útvarů z nákresů do terénu – jedna z požadovaných znalostí zahradníka DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 124]. Obr. 24: Znázornění postupu vytyčování terénu při tvorbě teras – příklad využítí nových přesnějších měřicích technik a přístrojů (Théorie) DEZALLIER D'ARGENVILLE, Antoine-Joseph. La Théorie et la Pratique du jardinage. [online], [s. 150]. Obr. 25: Zahradní labyrint Andrého Molleta, místo k odpočinku i k zábavě MOLLET, André. Le Jardin de plaisir [online], [nečíslováno].

164