Nepsaná Ústava Státu Izrael the Unwritten Constitution of the State of Israel

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Studijní obor Právo a právní věda Katedra ústavního práva a politologie

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Nepsaná ústava Státu Izrael The Unwritten Constitution of the State of Israel

Adam Herma 2015/2016

PROHLÁŠENÍ

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Nepsaná ústava Státu Izrael“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

………………………… Adam Herma

PODĚKOVÁNÍ

Všem, kteří věřili, že tuto práci dotáhnu do konce. Rodině, přátelům i úplně náhodným lidem děkuji za to, že tolerovali můj jediný způsob komunikace v posledních měsících, neartikulované zvuky vzteku. Zvláštní poděkování patří vedoucímu práce, panu doc. JUDr. Mgr. Pavlu Molkovi, Ph.D., LL.M. Nejen za přínosné poznámky a rady k samotné práci, ale zejména za akademickou jiskru v průběhu studií, kterou ve mně zažehl lásku k ústavnímu právu.

ABSTRAKT

Tato diplomová práce zkoumá ústavní vývoj v Izraeli se zaměřením na to, proč se Izrael nevydal cestou přijetí klasické formální ústavy. Cílem práce je identifikovat důvody, proč bylo přistoupeno k takto specifickému řešení, rozebrat roli soudů při tvorbě ústavního práva a ochraně základních práv v Izraeli, zmínit některá rizika, která mohou pramenit z neexistence psané ústavy a konečně navrhnout možné změny současného stavu izraelského ústavního systému.

ABSTRACT

This diploma thesis deals with a development of a constitutional law in Israel with focus on why Israel chose not to adopt a standard formal constitution. The aim of this thesis is to identify the reasons why this specific solution was used, to analyse the importance of courts in creation of the constitutional law and a protection of human rights in Israel, to show some possible dangers stemming from not having a written constitution and finally to bring proposals of changes to current constitutional system in Israel.

KLÍČOVÁ SLOVA

Ústavní právo, Izrael, základní zákony, nepsaná ústava, Nejvyšší soud Státu Izrael.

KEYWORDS

Constitutional law, Israel, basic laws, unwritten constitution, The Supreme Court of Israel.

Obsah 1. ÚVOD ...... 6 2. VZNIK STÁTU IZRAEL A NEPŘIJETÍ ÚSTAVY ...... 9 2.1 Harrariho Rezoluce ...... 11 2.2 Odložení rozhodnutí o přijetí ústavy ...... 13 3. ROLE NEJVYŠŠÍHO SOUDU STÁTU IZRAEL ...... 16 3.1 Úvod ...... 16 3.2 Složení ...... 16 3.3 Vztah nezávislosti Nejvyššího soudu a politické moci v Izraeli ...... 18 3.4 Ochrana základních práv jako argument ústavní revoluce (situace před přijetím základních zákonů z roku 1992) ...... 20 3.5 Rozhodnutí ve věci United Mizrahi Bank ...... 26 3.5.1 Úvod ...... 26 3.5.2 Otázky řešené Nejvyšším soudem ...... 27 3.5.3 Rozhodnutí ...... 29 3.6 Další vývoj ochrany základních práv Nejvyšším soudem ...... 30 3.6.1 Rozhodnutí ve věci Movement for Quality Government...... 31 3.6.1.1 Ústavní důsledky rozhodnutí ...... 33 3.7 Otázky ochrany základních práv v současnosti ...... 37 3.7.1 Okupovaná území a výstavba osad ...... 37 3.7.2 Boj proti terorismu v Izraeli ...... 39 4. ZÁKLADNÍ ZÁKONY ...... 42 4.1 Úvod ...... 42 4.2 Povaha základních zákonů ...... 42 4.2.1 Rozhodnutí ve věci Bergman ...... 46 4.2.2 Reakce Knesetu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ...... 48 4.3 Základní zákony přijaté v roce 1992 ...... 50 4.3.1 Teorie Hegemonic Preservation ...... 50 4.3.2 Z. zákony: "Lidská svoboda a důstojnost" a "Svoboda zaměstnání" ...... 53 4.4 Povaha současné izraelské ústavy ...... 56 5. BUDOUCNOST IZRAELSKÉ ÚSTAVNOSTI ...... 56 6. ZÁVĚR ...... 60 7. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ...... 62

1 Úvod

"My, členové lidové rady, zástupci židovského obyvatelstva Palestiny a Sionistického hnutí jsme se proto sešli v den ukončení britského mandátu nad Zemí Izrael a vyhlašujeme tímto z moci našeho přirozeného a historického práva na základě usnesení Valného shromáždění Spojených národů zřízení židovského státu v Zemi Izrael."1

V pátek 14. května 1948, 6. ijaru 5708 podle židovského kalendáře, vyhlásil David Ben Gurion vznik židovského státu na bývalém území Britského mandátu Palestina. Ještě ten den na bývalé mandátní území vstoupily armády všech sousedních arabských států s úmyslem zničit novou zemi, s jejíž existencí se odmítly smířit. Tímto okamžikem začala válka o nezávislost, první z mnoha obtížných zkoušek, které byly před obyvatele židovského státu postaveny. Stát Izrael se z mezinárodního hlediska ústavněprávně poměrně vymyká, protože se v podstatě od jeho vzniku vedou diskuse o povaze jeho ústavy. V Izraeli se lid nevydal klasickou cestou přijetí formálního ústavního textu v historickém okamžiku vzniku státu, ale ústavněprávní vývoj v průběhu času probíhal na základě sporů mezi zástupci ideologických, politických či náboženských směrů, diskusí mezi různými složkami moci a aktivním přístupem Nejvyššího soudu Státu Izrael.2 V českém kontextu je představa vedení debaty, jestli vůbec máme ústavu, velice těžko představitelná. Psaný text české Ústavy vznikl a byl přijat poměrně regulérním způsobem3, Úplné Znění číslo 1075 má doma v knihovně spousta domácností. Ve své práci se proto chci věnovat otázce, jaké historické důvody vedly v Izraeli k tomu, že konflikty mezi různými aktéry existovaly v takové intenzitě, která

1 Deklarace nezávislosti Státu Izrael ze dne 14. května 1948.. Portál Moderní dějiny [online]. Pant [cit. 25.6.2016] Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/deklarace-nezavislosti-statu-izrael-14- 8-1948/. Překlad: ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 2 Tady je nutné zmínit především soudce Aharona Baraka, významného právníka, který byl intelektuálním motorem Nejvyššího soudu po dlouhá léta a zasadil se o zlom, který je nazýván ústavní revolucí. 3 Viz MALENOVSKÝ, Jiří. O legitimitě a výkladu. Právník. 2013, Roč. 152, č. 8, s. 745-772.

zabránila konsensu nad přijetím jednoho významného ústavního textu. A to navzdory tomu, že by se s ohledem na velmi dlouhou dobu žití v diaspoře a tragické události Druhé světové války dalo očekávat, že Izraelci budou chtít existenci a fungování svého státu, na který tak dlouho čekali, stejně jako základní práva svých obyvatel zajistit a chránit co nejrigidnějším způsobem. Překotnému vzniku ústavního práva dopomohl zejména Nejvyšší soud Státu Izrael, kterému nejasná situace ohledně dělby moci dala velký manévrovací prostor a umožnila mu být při svém rozhodování značně kreativní v interpretaci práva a do jisté míry i vlastních pravomocí. Nejvyšší soud tak činil zejména z důvodu ochrany základních práv jednotlivců, neboť v některých případech uznal existenci i těch práv, která explicitně nebyla v základních zákonech zmíněna, protože ohledně nich nepanovala předchozí shoda v Knesetu. Nejvyšší soud má také možnost přezkumu přijatých zákonů. Další důležitou složkou debat o izraelské ústavě jsou právě základní zákony a jejich povaha v izraelském právu. Pro takzvanou ústavní revoluci v roce 1992 bylo důležité přijetí základních zákonů, které se týkaly ochrany práv jednotlivců. Základní zákony jsou považovány za obdobu psaných ústav v jiných státech, jen je tato ústava fragmentovaná do více jednotlivých zákonů. Nicméně možnost tyto zákony jednoduše novelizovat či přijímat úplně nové a celková nevýjimečnost základních zákonů činí z obsahu izraelské ústavy pojem, který je značně „fuzzy“.4 Izrael je velmi specifickým státem z hlediska své polohy, značně nepřátelského vztahu se svými sousedy a v podstatě permanentního ohrožení terorismem. Kromě toho musí řešit složité vztahy s palestinskou samosprávou, osadníky, správu okupovaných území a podobně. Je až překvapivé, že stát fungující v takových podmínkách je schopen zůstat demokratickým, a to i přesto, že jeho instituce nestojí na pevných pilířích daných psaným nejvyšším zákonem. Mým přáním je kromě popisu fungování ústavního práva v Izraeli a historie jeho vzniku přijít s konkrétními návrhy, kterými by za předpokladu, že to Izrael

4 Za tento výraz přiléhavě označující nezřetelné hranice pojmu, či v tomto případě jeho značnou nestálost, děkuji doc. Molkovi a jeho seminární výuce.

potřebuje, bylo možné zbavit se problémů vyplývajících z dosavadního systému postaveného na základních zákonech a pro případ nepředvídatelných událostí dosáhnout větší rigidity. Práce je strukturovaná tematicky tak, že nejprve je rozebrán pohled z hlediska politického těsně po vzniku státu, kdy docházelo k debatám a sporům mezi jednotlivými politickými aktéry a kvůli nim následně přišlo konečné rozhodnutí nepřijmout formální ústavu. Čtenář je následně seznámen s významnou rolí Nejvyššího soudu Státu Izrael, který se v ústavněprávním vývoji chopil iniciativy a zasloužil se zejména o nalezení základních ústavních principů a o ochranu základních práv. Po politické a soudní moci přichází na řadu izraelské právo, neboť závěr je věnován samotným základním zákonům, které tvoří izraelskou ústavu, zejména jejich povaze a klíčovým prvkům. Nicméně úhelným kamenem, který prostupuje v podstatě celou prací, jsou dva základní zákony přijaté v roce 1992, které dynamiku celého ústavního vývoje zcela změnily a to zapříčiněním jak Knesetu, tak Nejvyššího soudu. Zároveň je kvůli přehlednosti a srozumitelnosti maximálně zachována časová linie, aby práce zůstala kompaktní a sledovala ústavní vývoj od začátku do konce.

2 Vznik Státu Izrael a nepřijetí ústavy

Se vznikem určitého ústavního dokumentu v Izraeli počítala již Deklarace nezávislosti Státu Izrael přijatá hned v roce 1948.5 Ostatně na přijetí ústavy existoval tlak ze strany Organizace spojených národů, která tento požadavek vetknula do Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 ze dne 29. listopadu 1947.6 Význam Deklarace byl v té době poměrně velký, protože její vyhlášení a podpis znamenaly faktické oznámení vzniku státu, následované rychlým uznáním ze strany Spojených států amerických. Jako dohoda vzniklá na základě spolupráce různých názorových skupin znamenala kompromisní „jízdní řád“, podle kterého měl Izrael ve svých začátcích fungovat a ustanovit prozatímní orgány správy státu. Podle některých názorů ale sami zakladatelé státu a tvůrci Deklarace přesně netušili, jaké postavení v izraelském právním řádu vůbec bude mít, a neočekávali, že ji v budoucnu bude používat Nejvyšší soud jako právní základ pro ochranu základních práv a svobod.7 Tato dohoda se nicméně nepromítla do následného konsenzuálního přijetí psané ústavy. Vážným problémem byl hlas náboženských skupin v Izraeli. Ty a priori neodmítaly přijetí textu ústavy, ale kromě požadavku, aby naplňoval principy dané v Tóře, se stavěly za nadřazenost židovského práva v rodinných otázkách (zejména týkajících se manželství a rozvodů), košer pokrmy ve veřejných institucích a uznání šábesu a jiných náboženských svátků jako státních svátků. Jiní političtí aktéři se

5 „Vyhlašujeme, že od okamžiku ukončení mandátu této noci na 15. květen 1948 až do zřízení řádných státních orgánů, které mají být zvoleny na základě zákona vydaného ústavodárným shromážděním nejpozději do 1. října 1948, bude Lidová rada sloužit jako Prozatimní státní rada a její vedení bude představovat prozatímní vládu židovského státu, jehož jméno bude Izrael.“ (zvýrazněno autorem). Překlad: ČEJKA, 2007, op. cit. 6 „The Constituent Assembly of each State shall draft a democratic constitution for its State and choose a provisional government to succeed the Provisional Council of Government appointed by the Commission.“ (zvýrazněno autorem). Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 ze dne 29. listopadu 1947, část I., bod 10. In: Dag Hammarskjöld Library [online]. OSN [cit. 4.4.2016]. 7 RUBINSTEIN, Elyakim. The Declaration of Independence as a Basic Document of the State of Israel. Israel Studies. 1998, roč. 3, č. 1, s. 195. Názory na význam Deklarace se liší od pouhé deklaratorní povahy až ke konstitutivní.

v názorech pohybovali na širokém spektru čnícím od uznání historického judaismu jako základu právního řádu (jako strana Mapai premiéra Davida Ben Guriona) až po požadavek naprosto sekulárního státu včetně možnosti civilních sňatků a rozvodů pro židy i nežidy (zejména levicová strana Mapam).8 Další zřejmou třecí plochou mezi politickými stranami zejména na pravo-levé politické ose bylo to, ochranu jakých základních práv v ústavě zakotvit a jaký zaujmout vztah k Arabům. Další významnou skupinou konfliktů při debatách o přijetí psané ústavy byly spory týkající se základních strukturálních otázek. Shoda nepanovala dokonce ani na tom, jestli je vůbec psaná ústava potřeba. Argumenty hovořící pro její přijetí byly ze strany zastánců poměrně zřejmé. Šlo by zejména o omezení moci státu a tím větší ochranu práv jednotlivců, dostání požadavku Rezoluce č. 181 a zisk mezinárodní legitimity a využití ústavy jako symbolu nezávislosti Izraele.9 Názor ale v roce 1950 změnil premiér Ben Gurion a postavil se proti přijetí psané ústavy, jejíž omezení moci volených politiků považoval už v samotné podstatě za nedemokratické. S tím souvisel i další důvod členů vládnoucí strany Mapai, a to že by příliš moci na úkor vlády získaly menšiny. Dalším důvodem byl strach ze zničujícího střetu světa ortodoxního a sekulárního. Posledním důvod se týká samotného procesu přijetí ústavy, to by mělo následovat až po návratu lidu z diaspory, aby měla šanci zúčastnit se tohoto procesu co největší část populace.10 Spory probíhaly i ohledně budoucího fungování státu a jeho institucí, například u struktury zákonodárného shromáždění se některá politická uskupení stavěla za bikamerální parlament, jiná za unikamerální. Stejně tak nepanovala názorová jednota ohledně způsobu rozdělení mandátů ve volbách ani u postavení prezidenta. Rozdílné názory se objevovaly i v otázce případného soudního přezkumu a možnosti zákonodárné moci „přehlasovat“ zvláštní většinou hlasů rozhodnutí soudu o protiústavnosti zákona. U těchto posledních příkladů je již patrné, že nejde o spory

8 RACKMAN, Emanuel. Israel's Emerging Constitution, 1948-1951. New York: Columbia University Press, 1955, s. 220. 9 SEGEV, Joshua. Who Needs a Constitution? In Defense of the Non-Decision Constitution-Making Tactic in Israel. Albany Law Review. 2006, roč. 70, č. 2, s. 419. 10 SEGEV, 2006, op. cit. pod pozn. č. 51.

nějak specifické pro izraelskou situaci, nicméně to, že aktéři nebyli schopní shodnout se vůbec na ničem, snahy o přijetí formální ústavy paralyzovaly. Není zcela jasné, co bylo nakonec hlavním a nejsilnějším důvodem pro to, že k dohodě o přijetí psané ústavy vůbec nedošlo. Původně se neúspěch přikládal za vinu zejména náboženským skupinám11, ale v pozdějších letech posílil názor, že šlo spíše o nechuť premiéra Ben Guriona a vládnoucí strany Mapai dohodnout se s ostatními.12 Ben Gurion byl obviňován zejména z toho, že bránil přijetí psané ústavy, protože bez ní by měl více politické volnosti, neomezovala by ho ve vládnutí a nebránila mu v jednoduchých změnách volebních zákonů, pokud by taková potřeba vznikla. Stejně tak se lídři strany Mopai bránili tomu, aby se tvoření politického diskursu a řešení zásadních otázek přeneslo na soudy.13 Výsledkem každopádně bylo to, že rozdíly v názorech byly příliš velké na to, aby je jednající strany překonaly a mladý židovský stát tím promeškal první a nejspíš nejlepší šanci pro přijetí standardní formální ústavy při jedinečném období po vzniku státu. Ústavodárné shromáždění zvolené v roce 1949 tak ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že dosáhnout shody na přijetí ústavy nebude možné, přijalo zákon (Transition Act 194914), kterým se proměnilo v „První Kneset“.15 Tato proměna byla pro další ústavní vývoj v Izraeli velmi důležitá, protože nebyla jasně vyřešená otázka, jestli došlo či vůbec mohlo dojít k přenosu ústavodárné pravomoci, se kterou bylo Ústavodárné shromáždění zvoleno, na Kneset obyčejným zákonem.

2.1 Harrariho Rezoluce

Když bylo zcela jasné, že ústavní debaty vedené v Prvním Knesetu se kvůli zásadním neshodám ohledně obsahu, formy a dokonce vůbec potřeby psané ústavy

11 DOWTY, Alan. Zionism's Greatest Conceit. Israel Studies. 1998, roč. 3, č. 1, s. 11. 12 PELEG, Ilan. Israel's Constitutional Order and Kulturkampf: The Role of Ben-Gurion. Israel Studies. 1998, roč. 3, č. 1, s. 230, 236. 13 HIRSCHL, Ran. Towards juristocracy: the origins and consequences of the new constitutionalism. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2004. s. 52. 14 Transition Act 1949 ze dne 16. února 1949. In: L.S.I. č. 3, 3 [sbírka zákonů]. Kneset [cit. 4. 4. 2016]. 15 KAHANA, Tsvi; GOOD, Mathew. Human Rights in Israel - A Brief Overview. Kingston: The Centre for the Study of Democracy. 2008. s. 5.

dostaly na mrtvý bod, vznikla mezi politickými stranami dohoda na tom, že ústava bude vznikat v postupných krocích místo přijetí jednoho kompaktního celku. Ústava tak měla být složená z jednotlivých kapitol, přičemž každou takovou kapitolu by tvořil zvláštní základní zákon vytvořený Komisí pro ústavu, právo a spravedlnost následně schválený Knesetem.16 Tento kompromis byl přijat v roce 1950 jako takzvaná Harrariho Rezoluce. Ta ovšem nepřekvapivě trpěla vágností a nejasností v tom, jakým způsobem se mělo postupovat, zejména jakou procedurou měla být ústava v závěru přijata a ratifikována.17 Ještě větším problémem, který do jisté míry ovlivňuje ústavněprávní situaci v Izraeli doteď, je vůbec samotná povaha základních zákonů. Z Harrariho Rezoluce nebylo nijak patrné, jestli jsou zákony označené jako „základní“ něčím speciální nebo nadřazené běžným zákonům. Stejně tak nebyla nijak upravena otázka případného ústavního přezkumu zákonů rozporných s některým ze základních zákonů a jeho intenzity, tedy jaký orgán má tento přezkum vykonávat a jestli jde o absolutní rozhodnutí, nebo bude existovat zvláštní procedura, kterou Kneset bude moci soudní přezkum obejít.18 Základním zákonům a jejich povaze se ve větším detailu věnuje Kapitola 4 této práce. Z těchto nejasností a otevřených otázek, které kompromisní rezoluce záměrně nevyřešila, vyplynula debata o povaze systému, ze kterého základní zákony mají vycházet. David Ben Gurion v souladu se svými předchozími názory prosazoval model britský, založený na naprosté suverenitě Knesetu, která by zároveň nemohla být omezena ani jím samotným.19 Podle názorů z opačné strany by měl být naopak přijat systém podobný americkému, ve kterém by Kneset prostřednictvím základních zákonů mohl omezit suverenitu svých následníků.20

16 NAVOT, Suzie. Constitutional Reasoning in the Israeli Supreme Court. CONREASON Country report – Israel. s. 2. 17 AKZIN, Benjamin. Basic Laws and Entrenched Laws in Israel. HAPRAKLIT. 1961, roč. 17. s. 230, 232-33 18 SEGEV, 2006, op. cit., s. 425, pod poznámkami 77, 78 a 79. 19 GAVISON, Ruth. Legislatures and the Quest for a Constitution: The Case of Israel. Review of Constitutional Studies. 2006, roč. 11, č. 2, s. 366. 20 LIKHOVSKI, Eliahu. Can the Knesset Adopt a Constitution Which Will Be the "Supreme Law of the Land"?, Israel Law Review. 1969, roč. 4, č. 1, s. 61, 63-64.

Harrariho Rezoluce nejprve nevedla k žádným konkrétním krokům směrem k přijetí psané ústavy. První Kneset ve svém zbývajícím funkčním období nepřijal jediný základní zákon. V roce 1951 pouze přijal obyčejný zákon,21 kterým předal následujícím Knesetům ústavodárnou pravomoc. Tento způsob, při kterém je ústavodárná pravomoc předána obyčejným zákonem, je poměrně problematický a z hlediska ústavní teorie v Izraeli je tento řetěz často zpochybňován jako nelegitimní.22 Podle profesora Nimmera je těžko obhajitelná již samotná možnost Knesetu s ústavodárnou pravomocí disponovat podobně jako například s věcným právem.23 Podle něj také jen při volbách do prvního Knesetu byli lidé srozuměni s tím, že svěřují svou volbou vítězům také moc přijmout ústavu.24 Je zřejmé, že Harrariho Rezoluce nevyřešením zásadních otázek zapadá do celé koláže neschopnosti přijmout formální ústavu v počátcích vzniku státu a snahy odložit řešení na později. Ani plán dojít k ústavě „salámovou metodou“ prostřednictvím jednotlivých základních zákonů týkajících se témat, na kterých by existovala politická shoda, nejprve nijak nepostupoval. Do roku 1992 bylo přijato jen devět základních zákonů, které zejména reflektovaly či zpřesňovaly již existující nepsanou praxi, podle které složky moci v Izraeli vládly. Faktické změny tak byly drobné a ústavní vývoj nejprve spíše evoluční než revoluční.25

2.2 Odložení rozhodnutí o přijetí ústavy

Izrael se touto nerozhodností ohledně formální ústavy lišil od mnohých jiných států, ve kterých v okamžicích formování nových pořádků samozřejmě také existovaly neshody, ale hlavní aktéři rozhodování je vyřešili přijetím ústavy například s některými

21 Second Knesset (Transition) Law (1951) - § 5 ("The Second Knesset and its members shall have all the powers, rights, and duties of the First Knesset and its members."). § 10 "[also applicable] to the third and any subsequent Knesset, unless otherwise is enacted in this regard by the Knesset. 22 Srov. SEGEV, 2006, op. cit. s., 426, pod poznámkou 88. 23 NIMMER, Melville B. The Uses of Judicial Review in Israel's Quest for a Constitution. Columbia Law Review. 1970, roč. 70, č.7, s. 1239. 24 SEGEV, 2006, op. cit., s. 427, pod poznámkou 91. 25 HOFNUNG, Menachem. The Unintended Consequences of Unplanned Constitutional Reform: Constitutional Politics in Israel. The American Journal of Comparative Law. 1996, roč. 44, č. 4. s. 588.

ustanoveními v kompromisním znění. Takovým kompromisem byla například Listina základních práv a svobod v Československu. Znění článku o ochraně života je poměrně nejednoznačné. Důvodem byly rozdílné pozice českých a slovenských politiků v otázce potratů, které někteří poslanci z více křesťanského Slovenska zcela odmítali a chtěli do Listiny prosadit jejich naprostý zákaz. Listinu nakonec zachránil kompromisní návrh, který byl přijat díky poslance Ivana Fišery. Celou událost popsal Pavel Rychetský.26 Jiná situace nastala u návrhu československé ústavy z roku 1989, kterou právě Pavel Rychetský psal před a v průběhu revoluce. Jako komplexní text o sto šedesáti článcích byla původně tvořena spíše do šuplíku, ale v rychlém revolučním vývoji byl tlak na její dokončení, aby mohla být navrhnuta k přijetí Občanským fórem a Veřejností proti násilí společně. Slovenská strana ale návrh odmítla zejména z toho důvodu, že se na tvorbě ústavy nijak nepodílela ani o ní nevěděla. Další problematickou záležitostí bylo rozdělování pravomocí v rámci federace, což ostatně v konečném důsledku vedlo k jejímu naprostému rozpadu. Některá ustanovení týkající se lidských práv se následně objevila v Listině, ale zbytek této ústavy nepřežil vzájemné neshody a skončil pozapomenut.27 Naproti tomu řešení neshod ohledně chráněných práv, organizace státní moci a dalších základních otázek spočívalo v Izraeli v odkládání rozhodnutí o těchto věcech na později. Konkrétně tedy zakladatelé nového státu nepřijali ústavu, protože se neshodli na tom, jestli je vůbec potřeba, co všechno má být její součástí a jakou má mít ústava formu. Tento fenomén je možné nazvat jako „decision not to decide“, případně trochu těžkopádným překladem jako rozhodnutí nerozhodnout. Izrael byl ale zároveň schopen fungovat jako demokratický stát, protože shoda existovala alespoň na jistých základních principech, které tvořily jádro vládnutí a je možné je vysledovat v každé svobodné liberální demokracii. Segev

26 „Při projednávání vznikla reálná hrozba, že Listina nebude přijata vůbec, protože ji odmítne slovenská část Sněmovny národů. Část poslanců chtěla do Listiny vložit výslovný zákaz umělého přerušení těhotenství a vznikla skutečná krize. V té chvíli Fišera vymyslel jako kompromis tuto formulaci. Pamatuji si, že mu za to slovenští poslanci přinesli velký dort, protože jen díky tomu byla nakonec Listina 9. ledna 1991 přijata.“ RYCHETSKÝ, Pavel; Tomáš NĚMEČEK. Diskrétní zóna. Praha: Vyšehrad, 2012. Rozhovory (Vyšehrad). s. 132. 27 RYCHETSKÝ, Pavel; NĚMEČEK, Tomáš, 2012, op. cit., s. 101-102.

dokonce mluví o ústavě v materiálním smyslu v opozici k psané ústavě ve formálním smyslu.28 Typickým příkladem specifickým pro historii Izraele je právo návratu upravené v Zákoně o právu návratu z roku 1950, které umožňuje každému židovi na světě, který chce žít v Izraeli, získat automaticky izraelské občanství. V roce pak 1970 došlo k rozšíření práva i na osoby, jejichž rodič, prarodič či manžel (případně rodič, prarodič manžela) jsou židé.29 Velkým významem tohoto práva pro izraelskou ústavní tradici se zabýval Nejvyšší soud Státu Izrael. Asi není překvapením, že došel k závěru, že právo návratu je jedním z nejzákladnějších izraelských práv.30 Otevřenost židovského státu směrem k imigraci židů z celého světa byla jasným signálem v reakci na perzekuci a destrukci židovského národa (právo návratu v podstatě sloužilo jako zrcadlový opak norimberských zákonů, na základě kterých docházelo k právním důsledkům také na základě původu, jen velice perverzním způsobem) a symbolickým návratem židů zpátky domů po dlouhých letech diaspory. Zároveň však šlo o snahu získat co nejrychleji dostatek obyvatelstva, aby lidé zejména v těžkých začátcích pomohli bránit a následně po všech stránkách rozvíjet nový stát a osamostatnit jej. Problémem naopak byla logistika u tak masivního přesunu lidí různých kultur, vzdělanosti, jazyka a sociálního stavu. Mnoho z příchozích bylo také přeživších šoa, židů zejména staršího věku. Mezi lety 1948 a 1951 přišlo více než 700 000 lidí, což bylo více, než počet obyvatel při založení Izraele.31 Přesto díky nepřijetí formální ústavy a rozhodnutí odložit řešení zásadních otázek na později vznikl otevřený prostor, který tak umožnil některým aktérům v čele zejména s Nejvyšším soudem Státu Izrael, aby ústavodárný proces posunuli vpřed sami podle svých vlastních představ.

28 SEGEV, 2006, op. cit., s. 433. 29 The Law of Return 1950 z 5. července 1950. 30 EA 2/88 Ben-Shalom v. Central Election Commission to the 12th Knesset [1988] IsrSC 43(4) 221, 259 31 KRUPP, Michael. Dějiny státu Izrael: od založení do dneška (1948-2013). Praha: Vyšehrad, 2013. Moderní dějiny (Vyšehrad). s. 21.

3 Role Nejvyššího soudu Státu Izrael

3.1 Úvod

Nejvyšší soud stojí na vrcholu soudní soustavy v Izraeli. Jeho funkce je trojí – slouží jako odvolací soud vůči rozhodnutím nižších soudů v Izraeli, jako soud první a jediné instance rozhodující v obecných záležitostech, kde je nutné zasáhnout z důvodu ochrany spravedlnosti zejména u rozhodnutí státních orgánů a zároveň neexistuje pravomoc jiného soudu v těchto věcech rozhodovat (u této spádové kategorie označován jako High Court of Justice - "H.C.J"), a jako ústavní soud ve věcech soudního přezkumu zákonů. Nejvyšší soud také dohlíží na práci všech izraelských tribunálů, ať už jako odvolací soud, nebo v rámci soudního přezkumu rozhodnutí.32 Tyto tribunály jsou orgány omezené jurisdikce a specifického zaměření: jako jsou pracovní tribunály, vojenské tribunály a náboženské tribunály.33

3.2 Složení

Způsob výběru soudců Nejvyššího soudu se značně liší například od výběru soudců Ústavního soudu České republiky. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky poté, co byli schváleni takzvanou Komisí pro výběr soudců (dále jen jako „Komise“. V tomto orgánu jsou zastoupeny všechny složky moci. Zasedají v něm dva členové Knesetu, z nichž je jeden obvykle z opozice34, dva ministři (ministr spravedlnosti Komisi předsedá), dva zástupci advokátní komory a tři soudci Nejvyššího soudu (jedním z nich je předseda).35 Z tohoto složení je zřejmé, že odborná část Komise je oproti politikům ve většině a volení zástupci tak nemají přímou kontrolu nad výběrem

32 Judicial review, A Comparative Perspective: Israel, Canada, and The United States. Cardozo Law Review. 2009, roč. 31, č. 6, s. 2397. 33 ZEMACH, Yaacov S. The judiciary of Israel. 2. ed. Jerusalem: The institute of judicial training for judges in Israel, 1998. s. 50-51. 34 Judicial review, A Comparative Perspective: Israel, Canada, and The United States. Cardozo Law Review. 2009, roč. 31, č. 6, s. 2398. 35 Základní zákon "Soudní moc" ze dne 28. února 1984. In: Sefer Ha-Chukkim č. II 10., odst. 4 písm. b).

soudců. Rovnou třetinu členů navíc tvoří samotní soudci Nejvyššího soudu, kteří tak mají silné postavení při výběru svých budoucích kolegů. Ve srovnání s ústavními soudy v Evropě je tato situace bezprecedentní. Ve většině evropských zemí funguje výběr soudců zejména na úrovni politické.36 V Německu schvalují soudce Federálního ústavního soudu obě komory parlamentu, každá z nich pak polovinu z celkového počtu šestnácti soudců.37 Z tohoto modelu alespoň nějakým způsobem vychází většina zemí v Evropě. Specifickým případem je francouzská Conseil Constitutionnel, Ústavní rada je netradičním orgánem ochrany ústavnosti a kromě bývalých prezidentů republiky v ní zasedá devět členů jmenovaných bez konzultace či souhlasu jiného orgánu francouzským prezidentem a předsedy obou komor parlamentu. Tyto nominace jsou tak opět zcela v rukou politiků. Situace se liší v případě Itálie, kde je pět soudců jmenováno zástupci nejvyšších soudů v zemi (do výběru tak přímo zasahuje moc soudní, která jmenuje zejména již zkušené soudce), dalších pět je jmenováno přímo prezidentem, který vybírá zejména z řad právních akademiků bez jasné polické afiliace, a posledních pět je voleno na společném zasedání obou komor parlamentu dvoutřetinovou (v případě tří neúspěšných kol se kvorum snižuje na tři pětiny) většinou. Ve Španělsku král schvaluje výběr soudců učiněný Kongresem poslanců (čtyři), Senátem (čtyři), vládou (dva) a Consejo General del Poder Judicial38 (dva).39 V Portugalsku volí deset soudců Republikové shromáždění kvalifikovanou většinou dvou třetin a zbývající tři soudci jsou následně vybráni již zvolenou desítkou.40 V případě českého ústavního soudu jmenuje ústavní soudce prezident republiky, jehož návrhy schvaluje Senát. Tento způsob je inspirován jmenováním soudců Nejvyššího soudu Spojených států amerických.41

36 FEREJOHN, John; PASQUINO, Pasquale. Constitutional Adjudication: Lessons from Europe. Texas Law Review. 2003, roč. 82, č. 7, s. 1681-1682. 37 Grundgesetz, článek 94 odst. 1. 38 Rada soudnictví ve Španělsku je tvořena dvaceti volenými soudci a právníky. 39 Hlava 11, článek 159 Ústavy Španělska. 40 § VI, článek 222(I)-(2) Ústavy Portugalské republiky. 41 Srovnej čl. 84 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28.3.2016].

3.3 Vztah nezávislosti Nejvyššího soudu a politické moci v Izraeli

Navzdory výše zmíněnému způsobu jmenování soudců není možné Nejvyšší soud považovat za imunní vůči politickým vlivům. V dalších částech bude pojednáváno o neshodách a sporech v zásadních otázkách vyplývajících z nejasné ústavní pozice v Izraeli panující mezi Knesetem a Nejvyšším soudem, který byl zejména v éře předsedy Aharona Baraka považován za aktivistický. Situace se v pozdější době vyvinula v názorový rozkol mezi konzervativními, pravicovými koalicemi náboženských, osadnických a nacionálních stran a soudem, který byl považován za levicovou výspu liberalismu.42 Podle kritiků složení ani názory Nejvyššího soudu neodpovídaly změnám v izraelské společnosti. Snaha převážit misky vah přišla ze strany vládnoucích stran prostřednictvím zákonodárné moci. Velmi debatovaným návrhem byl zákon, který snižoval minimální délku funkčního období předsedy Nejvyššího soudu ze tří let na dva roky. Zákonu bylo veřejností a médii přezdíváno „Grunis Bill“ podle soudce Nejvyššího soudu Ashera Dana Grunise. Ten byl ze strany politiků prosazován právě do funkce předsedy. Tu by ale pro svůj věk již nemohl podle původního znění zákona vykonávat, protože do sedmdesáti let pro povinný odchod do důchodu mu zbývaly méně než tři roky. Vládnoucí strany Grunise do funkce prosazovaly, protože očekávaly, že nebude pokračovat ve směřování Nejvyššího soudu proti rozhodnutím státních orgánů a rušení zákonů vydávaných Knesetem, což dovozovala z dosavadní rozhodovací praxe Grunise jako soudce Nejvyššího soudu. Opozice útočila na návrh zejména argumenty, že má „osobní povahu“, protože Kneset nehlasuje o procesu, ale o konkrétním člověku, což nerespektuje Kneset a izraelskou demokracii.43 Mezi vládnoucí stranou Likud a opoziční stranou Kadima nicméně došlo k dohodě, že opozice bude proti zákonu před samotným hlasováním dvě a půl hodiny protestovat, ale nebude dále obstruovat. Zákon tak byl v roce 2011 úspěšně přijat a Asher Dan Grunis se následně

42 Another chapter in Israel's constitutional wars. I-CONnect [online]. International Journal of Constitutional Law [cit. 3.6.2016]. 43 ‘Grunis Bill’ is now law. The Jerusalem Post [online]. The Jerusalem Post [cit. 3.6.2016].

stal předsedou Nejvyššího soudu. Ještě ostřeji opozice protestovala proti dalšímu přijatému zákonu, který upravoval způsob, jakým advokátní komora nominuje členy do Komise pro výběr soudců.44 Tomuto zákonu se přezdívalo „Sohlberg Bill“, protože měl pomoci soudci Noamu Sohlbergovi stát se členem Nejvyššího soudu. Sohlberg nebyl oblíbený u levicových politických stran v Izraeli, protože žil v osadě Alon Shvut za Zelenou linií a podle některých ve svých rozhodnutích porušil svobodu tisku.45 Také Noam Sohlberg se posléze stal soudcem Nejvyššího soudu. Poslední návrh z roku 2011 nebylo možné považovat za ušitý na míru určité osobě, dost možná to byl ale návrh nejradikálněji ovlivňující výběr soudců Nejvyššího soudu směrem k větší kontrole politiků. Neúspěšný návrh prosazoval veřejná slyšení a přímé schvalování soudců Knesetem. Podle Rana Hirschla odmítal tento návrh také izraelský premiér Benjamin Netanyahu, aby si zachoval tvář prosazovatele nezávislosti soudní moci. Moc soudní je ze všech složek moci považovaná za tu nejméně nebezpečnou46 a nejslabší, protože nemá pod kontrolou meč ani měšec.47 Soudy sice mohou do výkonu moci ostatními složkami zasáhnout (otupit meč, vyprázdnit měšec) svým rozhodováním, ale musí spoléhat na to, že tato rozhodnutí budou ze strany politické garnitury akceptována. Izraelská praxe ukazuje, že Nejvyšší soud ovlivňuje nejen Kneset, ale vývoj v celé zemi, nicméně Kneset má k disposici prostředky, kterými by mohl poměrně jednoduše zvrátit změny a Nejvyššímu soudu zúžit rozhodovací prostor.48 V této práci je zmíněno několik příkladů, ve kterých Kneset nesouhlasil se

44 Opoziční členové Knesetu nazývali koalici „šikanující bandou z okolí“, „retardovanými dětmi“, „italskou mafií, od které by se měl přijet učit Silvio Berlusconi“. Dále podle nich koalice drtila demokracii, ničila hračku zvanou vládu tak, aby si s ní nemohl hrát nikdo jiný. Více urážek dostupných na: http://www.jpost.com/Diplomacy-and-Politics/Rivlin-orders-probe-of-legislation-of-Sohlberg- Law 45 Knesset Passes Controversial Bills Amid Criticism Of An ‘Assault On Israeli Democracy’. Matzav.com [online, cit. 3.6.2016]. 46 BICKEL, Alexander M. The least dangerous branch: the Supreme Court at the bar of politics. 2nd ed. New Haven: Yale University Press, 1986. s. 303. 47 Příměr Alexandra Hamiltona v Listech federalistů č. 78, meč (armáda) náleží moci výkonné, měšec moci zákonodárné. 48 Pochopitelně se nejedná o úplně izraelské specifikum, o "soudcokracii" a potřebě oslabit moc soudců se v Česku mluví periodicky po každém významnějším rozhodnutí. Jeden z kantorů v semináři nicméně

soudními rozhodnutími a obešel je, ale na druhou stranu to byl on, kdo učinil v roce 1992 první krok směrem k ústavní revoluci a následně se ji vědomě nerozhodl zastavit. Důsledkem získání pravomoci soudního přezkumu zákonů byl posun Nejvyššího soudu do středu politického dění a z pozice čistě neutrálního arbitra směrem k aktivnímu politickému aktérovi.49 Proto nejspíš přišla ze strany ostatních aktérů snaha o ovlivnění personálního substrátu Nejvyššího soudu, ať už šlo o způsob výběru soudců nebo osobu předsedy či předsedkyně návrhy zmíněnými v této podkapitole. Tento krok je pochopitelný v tom, že před zraky veřejnosti jsou tyto změny mírnější a tedy obhájitelnější než přímá konfrontace mezi jednotlivými složkami moci. Na Nejvyšší soud veřejnost může vytvářet nátlak také, zejména pokud soud rozhoduje nějakou citlivou politickou kauzu. Soud v takových věcech byl schopen rozhodovat i velice zdrženlivě a proti své vlastní dřívější judikatuře.50

3.4 Ochrana základních práv jako argument ústavní revoluce (situace před přijetím základních zákonů z roku 1992)

Izrael vznikl a existuje ve velice specifických podmínkách, protože je na jedné straně obklopen státy, které vůči němu zachovávají nepřátelské vztahy, či dokonce přímo odmítají jeho existenci51, země je v podstatě od svého vzniku v roce 1948 permanentně ve stavu ohrožení nebo ve válce, ulice mnoha izraelských měst jsou plné vojáků a lidé jsou nuceni žít s reálným rizikem teroristických útoků52, na straně druhé existuje

říkal, že Ústavní soud by se dal daleko jednodušeji zničit zahlcením novými pravomocemi, což by mu znemožnilo efektivní výkon těch, na kterých opravdu záleží. Nepřál si být citován. 49 HOFNUNG, 1996, op. cit. s. 603. 50 HOFNUNG, 1996, op. cit. s. 603. Hofnung mluví o třech případech, ve kterých Nejvyšší soud zřejmě rozhodoval pod tlakem veřejnosti - o vyhoštění 418 Palestinců do Libanonu bez předchozího slyšení, o přiznání občanství podle práva návratu konvertitům a souhlas s využíváním "mírné fyzické síly" (moderate physical force/pressure) při výslechu lidí podezřelých z terorismu. 51 Izrael má plné diplomatické a mírové vztahy se dvěma svými sousedy, Egyptem a Jordánskem. NA dtuhou stranu množství arabských států odmítá vůbec uznat existenci Izraele jako státu. 52 V Izraeli například existuje několik mobilních aplikací, které prostřednictvím notifikací varují před dopadem raket na území země. Jedna z nich, iRon Dome je pojmenovaná podle Železné klenby, ochranného systému zneškodňujícího rakety vypálené na Izrael. Z obojího je patrný značně nestandardní život, který obyvatelé Izraele musí žít.

v Izraeli i vnitřní pnutí mezi různými skupinami obyvatel. Zejména nejisté je postavení Palestinců v Izraeli a povaha jejich vlastního státu. Z tohoto pohledu je patrných hned několik rizik pro ochranu základních práv. Třecí plocha mezi otázkou bezpečnosti společnosti (obyvatelstva) a právy a svobodami jednotlivce (zejména svoboda projevu, právo na soukromí, spravedlivý proces) je zřejmá a ve výše zmíněné izraelské situaci je možné očekávat posun v „defaultní pozici“ směrem od práv jednotlivce k co nejsilnější ochraně obyvatelstva. Za této situace se může zdát problematické udržení státu v otěžích demokracie, o což se Izrael od svého vzniku snaží. Nepřijetí psané ústavy, která by kromě jasného zakotvení jednotlivých základních práv a způsobů jejich ochrany vymezila také mantinely pro fungování státní moci, působí na první pohled jako protidemokratický a protiliberální krok. Neshody při přijímání psané ústavy nebyly dány samotným odmítáním konceptu ochrany práv, ale spory nad konkrétními právy a způsoby jejich ochrany. Z toho vyplynula neschopnost přijmout také nějaký soupis základních práv ústavodárným orgánem. Ochranu základních práv tak pod svá křídla vzal Nejvyšší soud. Způsob, jakým tak činil, byl postupný a opatrný, protože i soud si byl vědom toho, že ochrana základních práv nemá jasnou oporu v politickém konsensu a Nejvyšší soud tak činí navzdory neexistenci lidskoprávního kodexu.53 Ještě dříve Nejvyšší soud ve svých prvních rozhodnutích zakotvil vůbec samotné obecné ústavní principy, které dosud tvoří pilíře Izraele jako "demokratického státu milujícího svobodu".54 Na tomto principu, jehož zdroj viděl v Deklaraci nezávislosti z roku 1948 a existujících izraelských zákonech, pak soud postavil existenci dalších základních ústavních principů - dělby moci, soudního přezkumu, principu vlády práva a zcela nezávislé postavení soudní moci.55

53 Viz LAHAV, Pnina. Foundations of Rights Jurisprudence in Israel: Chief Justice Agranat's Legacy. Tel Aviv University Law Review. 1991, roč. 16, č. 3, s. 475, 482, 487; MAUTNER, Menachem. The Decline of Formalism and the Rise of Values in Israeli Law. Tel Aviv University Law Review. 1993, roč. 17, č. 3, s. 503-596. 54 Rozhodnutí H.C.J. 73/53 ve věci Kol Ha’am Ltd. v. The Minister of Inferior z 16. října 1953, 7 P. D., s. 18. 55 ZEMACH, 1998, op. cit. s. 88.

K ochraně práv tak docházelo zejména ve sporech jednotlivců s vládou v případech, které Nejvyšší soud řešil. K uznání obecné existence práv Nejvyšším soudem docházelo na půdorysu uznání nároků žalobců v jednotlivých soudních sporech. Tímto způsobem v Izraeli vznikalo něco jako „lidskoprávní common law“,56 které bylo jednodušší cestou k dosažení standardu ochrany lidských práv než snaha o konsensuální přijetí komplexního lidskoprávního kodexu. Hmatatelným zdrojem těchto práv pro Nejvyšší soud byla nejprve opět zejména Deklarace nezávislosti, zásadní obecné principy, na kterých byl Izrael postaven, a také jejich přirozený vzestup jako součást demokratického vývoje zvoleného lidem, přirozená lidská práva a morální hodnoty chráněné v jiných demokraciích.57 Nejvyšší soud byl zejména inspirován americkou judikaturou týkající se lidských práv a základních svobod a prohlásil existenci základních práv v Izraeli, určitým způsobem je definoval a určil jejich rozsah a limity.58 Za této situace nejprve neexistovala žádná možnost soudu, jak zrušit zákony, které neproporcionálním způsobem zasahují do základních práv, ale díky nalezení původu základních práv v izraelském prostředí mohl soud alespoň dosáhnout výkladu zákonů v jejich smyslu. Nejvyšší soud byl aktivnější ve vztahu ke správním rozhodnutím. Například v jednom svém rozhodnutí prohlásil konfiskaci půdy izraelskou vládou za nelegální, protože výsledek rozhodnutí byl hnán politickými cíli a ne s ohledem na otázky bezpečnosti státu, jak je požadováno mezinárodním právem. Dříve přitom soud taková vládní rozhodnutí nepřezkoumával po stránce obsahové, ale stačilo jej přesvědčit, že vláda jedná v mezích svých pravomocí a v dobré víře.59 Aharon Barak zmiňuje jako příklad takové soudcovské interpretace standard pro zásah do svobody projevu, a to ve vztahu k možnosti Vysokého komisaře dočasně nebo trvale uzavřít vydavatelství novin, pokud vydalo článek či informaci, která je

56 SEGEV, 2006, op. cit.. s. 439 - It developed these rights one case at a time as a form of "Israeli Common Law." 57 EDREY, Yoseph M. The Israeli Constitutional Revolution/Evolution, Models of Constitutions, and a Lesson from Mistakes and Achievements. The American Journal of Comparative Law. 2005, roč. 53, č. 1, s. 77-123. 58 ZEMACH, 1998, op. cit. s. 120. Respekt k základním právům je podle Nejvyššího soudu esencí izraelské demokracie, která je demokracií milující svobodu. 59 HOFNUNG, 1996, op. cit. s. 590.

schopná ohrozit veřejný pořádek. Nejvyšší soud interpretoval intenzitu, při které již lze mluvit o schopnosti ohrozit veřejný pořádek a tím stanovil defaultní pozici při poměřování práva na svobodu projevu a veřejnou bezpečnost. Tuto pozici nazývá výrazem „near certainty“, tedy něčím takřka jistým. Vzhledem k významu svobody tisku v demokratickém režimu Izraele nesmí dojít k zásahu do ní, pokud zveřejněná informace neznamená pro veřejný pořádek skutečnou, okamžitou, jasnou a téměř jistou hrozbu. Takto je nastaven test pro ochranu svobody tisku Nejvyšším soudem.60 Nejvyšší soud obecně považuje svobodu projevu za významnou součást izraelské demokracie61 a zdroj dalších, odvozených práv a svobod, jako již výše zmíněná svoboda tisku, svoboda přijímat informace, svoboda shromažďovací a svoboda sdružovací.62 Nejvyšší soud tak postupně rozšířil interpretací zákonů své možnosti zásahu do právotvorné činnosti Knesetu. Díky rozsudku ve věci Ressler v. Minister of Defense63 získal právo na přístup k soudu v ústavněprávních věcech takřka každý. Soud přiznal postavení takzvanému "veřejnému navrhovateli" (public petitioner), který může bez ohledu na to, jestli má na výsledku věci nějaký zájem, podat návrh k soudu, pokud jde o významnou ústavněprávní otázku nebo vážné porušení práva ze strany orgánů veřejné moci.64 Omezení přístupu, který spočívá pouze v „lidskoprávně“ konformním výkladu prováděném Nejvyšším soudem, nastává v situaci, kdy zákon porušuje základní práva v intenzitě, která je již nepřípustná, ale činí tak vědomě a jasným jazykem, který zkrátka není možné interpretovat jinak, aniž by Nejvyšší soud překročil její limity a místo interpretace přetvářel právo. Ostatně za jeden z důvodů, pro který byl Kneset zdrženlivý ve vztahu k přiznání základním právům postavení nadzákonných předpisů, je možné považovat to, že by takové pozvednutí práv jednak

60 Rozhodnutí H.C.J. 73/53 ve věci Kol Ha’am Ltd. v. The Minister of Inferior z 16. října 1953, 7 P. D. s. 871, 884. 61 „Bez demokracie není žádná svoboda projevu, bez svobody projevu není žádná demokracie.“ Rozhodnutí H.C.J. 14/86 ve věci Laor v. The Control Council for Films and Plays, 41 P. D. Překlad autora. 62 ZEMACH, 1998, op. cit. s. 121. 63 Rozhodnutí H.C.J. 910/86 ve věci Ressler v. Minister of Defense ze dne 12. června 1988, 42(2) P.D. 64 HOFNUNG, Menachem. The judge in a democracy - Book Review. In: Law & Politics Book Review. 2010, roč. 16, č. 10. s. 824-829.

Kneset omezovalo v jednoduchých změnách zákonů a zejména by do rukou soudců vkládalo pravomoc přezkoumávat soulad zákonů s těmito „lidskoprávními“ předpisy. Měkký přezkum Nejvyššího soudu, který posuzoval soulad zákona s procesně utvrzeným ustanovením základního zákona, se objevil v roce 1969 v případu Bergman (který je rozebrán v podkapitole 4.2.1 této práce) a soud v něm rozhodl o neplatnosti přijatého zákona. Zástupci Knesetu si nejspíše uvědomovali, že pokud by ke stejnému kroku došlo i v otázce základních práv, důsledky by pro Kneset nejspíše byly daleko problematičtější. Úprava základních práv je z povahy věci daleko abstraktnější než v jiných věcech, takže rámec přezkumu, který stojí na těchto vágních pojmech, je daleko flexibilnější a širší, takže by umožňoval Nejvyššímu soudu rušit zákony kvůli porušení základních práv, jejichž obsah bude do velké míry sám výkladem naplňovat. Tím by mohl velmi ovlivnit vývoj témat s velkým významem pro stát, jako vztah náboženství a státu, sociální práva a otázky bezpečnosti.65 Soud nicméně vyšší ochranu práv podporoval alespoň jinými kroky. Právo na přístup k soudu získaly organizace, které neměly osobní zájem v jednotlivých kauzách, ale zabývaly se ochranou základních práv a pečlivě vybíraly vhodné případy před Nejvyšší soud za účelem zvýšení povědomí o důležitosti základních práv i rozšíření jejich ochrany. Nejvyšší soud také oslabil své používání doktrín omezení práva na přístup k soudu, které bylo značně rozšířeno, a non-justiciability věci v tom smyslu, že pokud bylo v návrhu tvrzeno nějaké porušení základních práv, k non-justiciabilitě věci se nepřihlíželo a soud ji projednal. A protože soudnímu přezkumu souladu se základními právy podléhaly alespoň správní akty orgánů veřejné moci, mohl Nejvyšší soud vytvářet lidskoprávní judikaturu při rozhodování v těchto sporech.66 Nejvyšší soud byl také přesvědčen, že jeho funkcí je chránit princip rovnosti, který je samým

65 KAHANA, Tsvi; GOOD, Mathew. Human Rights in Israel - A Brief Overview. Kingston: The Centre for the Study of Democracy. 2008. s. 10. 66 Například: Rozhodnutí H.C.J. 73/53 ve věci Kol Ha’am Ltd. v. The Minister of Inferior ze dne 16. října 1953, 7 P. D., Rozhodnutí H.C.J. 14/86 ve věci Laor v. The Control Council for Films and Plays, 41 P. D., Rozhodnutí H.C.J. 399/85 ve věci Kahane v. The Executive Board of the Broadcasting Authority, P. D. 41(3) a Rozhodnutí H.C.J. 680/88 ve věci Schnitzer v. Chief Military Censor ze dne 10. ledna 1989. 42(4) P.D.

základem demokratického režimu, zcela „bez kompromisů“. Také toto nakonec přispělo k tomu, že Nejvyšší soud získal pravomoc přezkoumávat právní předpisy přijímané Knesetem.67 K definitivní změně tohoto common law přístupu a čistě soudcovské tvorbě „lidskoprávního kodexu“ nakonec došlo v roce 1992, kdy Knesset přijal rovnou dva základní zákony týkající se základních práv, konkrétně Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" a Základní zákona: "Svoboda zaměstnání". Ty pozvedly ochranu některých základních práv na úroveň psaného, zákonného práva, a tím otevřely cestu k dalšímu soudnímu přezkumu v budoucnu. Aharon Barak nicméně již ve svém disentu k rozsudku z roku 1990 ve věci Laor Movement napsal dictum, ve kterém prosazoval možnost Nejvyššího soudu zrušit zákon či dokonce i základní zákon pro rozpor s nepsanými obecnými principy, na kterých stojí Stát Izrael. Tato pravomoc měla soudu příslušet v extrémních situacích, obdobným situaci po druhé světové válce v Německu. Napadený zákon retroaktivně přiznával vyšší volební příspěvky politickým stranám, které se účastnily posledních voleb do Knesetu. Zásah do volebního práva měl spočívat v tom, že strany, které mohly legitimně očekávat, že budou ve volbách úspěšné, mohly utratit na volební kampaň více peněz, než měly k dispozici, protože z pozice většiny v Knesetu mohly zajistit zpětné vyplacení vyšších příspěvků. Tuto záležitost nelze v žádném případě považovat za srovnatelnou se státotvornými událostmi nebo vypořádáváním se se stíny minulosti. Sám Barak ve svém stanovisku přiznal, že v této věci o situaci, kdy by nastal čas pro využití pravomoci zrušit zákon pro rozpor s nepsanými principy, nešlo. Napadený zákon byl ostatně zrušen z procesních důvodů na základě toho, že nebyl přijat ve všech legislativních krocích nutnou většinou 61 členů Knesetu. Barak, který v té době ještě nebyl předsedou soudu, se zákonem nesouhlasil, ale argumentoval proti názoru většiny, že předběžné čtení je součástí legislativního procesu. Barak tak nejspíš využil taktiky, při které otevřel možnost existence určité pravomoci soudu, ale zároveň tvrdil, že by jí v této konkrétní věci nemělo být využito. Ostatně Barak psal ve svých

67 ZEMACH, 1998, op. cit. s. 122.

stanoviscích inovativní názory pravidelně, nejspíš z důvodu, aby zjistil reakce a připravil půdu pro možnou změnu v budoucnosti.68 Knesetu se zalíbila hlavně Barakova myšlenka, že předběžné čtení není součástí legislativního procesu a tuto následně uzákonil v reakci na většinové zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz podkapitolu 4.2.2 této práce). Základní zákony z roku 1992 otevřely cestu soudnímu přezkumu jednodušším způsobem než prostřednictvím nepsaných právních principů. Nejvyšší soud na tento legislativní krok zareagoval klíčovým rozhodnutím ve věci United Mizrahi Bank v roce 1995. Nepanuje jasná shoda na tom, kterým z těchto kroků, nebo jestli oběma společně, byl nastartován velký posun v právních dějinách Izraele, který je známý jako „ústavní revoluce“. Nepřekvapivě s tímto názvem přišel a dále s ním pracoval nastupující předseda Nejvyššího soudu, Aharon Barak.

3.5 Rozhodnutí ve věci United Mizrahi Bank 3.5.1 Úvod

Otázka, která spojovala všechny tři stížnosti, které se objevily před Nejvyšším soudem, se týkala toho, jestli byl zákon týkající se rodinného zemědělství v Izraeli (Family Agricultural Sector Arrengments Law) přijatý Knesetem za účelem řešení hluboké krize, ve které se zemědělský sektor nacházel, v rozporu s ustanoveními Základního zákona: "Lidská důstojnost a svoboda" a mělo by tak na něj být nahlíženo jako na neplatný.69 Nižší soudy rozhodly poprvé v historii Izraele o zrušení zákona přijatého Knesetem kvůli tomu, že byl v rozporu se základními právy stanovenými v některém ze základních zákonů.70 Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" upravuje v článku 8 to, že práva z tohoto zákona nesmí být porušena, s výjimkou explicitního porušení na základě zákona, který je v souladu s hodnotami Izraele a byl přijatý za

68 WEILL, Rivka. Sui Generis? The Hybrid Israeli Constitutional Experience. Working Paper. 2009. s 56. 69 Rozhodnutí CA (civilní odvolání) 6821/93 ve věci United Mizrahi Bank v. Migdal Communal a další ze dne 9. listopadu 1995. IsrSC 49(4). 70 Konkrétně šlo o právo na zákaz zásahu do práva na majetek podle článku 3 Základního zákona.

řádným účelem. Zásah také nesmí být ve větším rozsahu, než je nezbytně nutné.71 Ochranu základních práv danou tímto základním zákonem ještě dále oslabuje ustanovení, podle kterého není nijak ovlivněna platnost zákonů již účinných v době přijetí základního zákona.72 Tedy i v případě, že uznáme možnost soudů přezkoumávat soulad běžných zákonů s tímto základním zákonem, je tento přezkum omezen ve svém rozsahu i časové působnosti (ochrana práv jednotlivců stanovených základním zákonem nepůsobí retroaktivně).

3.5.2 Otázky řešené Nejvyšším soudem

Ještě před samotným rozhodnutím, jestli je napadený zákon v rozporu s výše zmíněným základním zákonem, musel Nejvyšší soud vyřešit obecnější otázky týkající se povahy základních zákonů a jejich postavení v hierarchii právních předpisů a toho, jestli Kneset vůbec má ústavodárnou moc a může tvorbou nadzákonného práva omezit zákonodárnou moc svou vlastní i všech následujících Knesetů. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v této věci rozhodoval jen pár dní po atentátu na tehdejšího předsedu vlády Jicchaka Rabina, který byl zavražděn židovským atentátníkem 4. listopadu 1995 na demonstraci s názvem „Ano míru, ne násilí“, minul toto rozhodnutí velký zájem veřejnosti a médií.73 Toto rozhodnutí nicméně mělo formovat další ústavní vývoj v Izraeli. O významu tohoto rozhodnutí svědčí kromě jeho délky74 také to, že každý z devíti soudců Nejvyššího soudu psal své vlastní separátní stanovisko. Pro řešení ústavněprávních otázek byla důležitá zejména tři. Stanovisko předsedy soudu Aharona Baraka, podle kterého má Kneset ústavodárnou pravomoc, která je odvozena od prvního Knesetu (ústavní kontinuita) a ten má tak dvojí postavení, protože je zároveň zákonodárcem přijímajícím běžné

71 "8. There shall be no violation of rights under this Basic Law except by a law befitting the values of the State of Israel, enacted for a proper purpose, and to an extent no greater than is required." 72 "10. This Basic Law shall not affect the validity of any law (din) in force prior to the commencement of the Basic Law." 73 WEILL, 2009, op. cit. s. 3. 74 WEILL, 2009, op. cit., s. 4, pod pozn. 15 – se 127 950 slovy jde o druhé nejdelší rozhodnutí v historii Nejvyššího soudu. Podle autorů může být důvodem snaha soudu přesvědčit veřejnost.

zákony i ústavodárcem přijímajícím nadzákonné ústavní předpisy formou základních zákonů, získalo nakonec podporu většiny soudců. Z existence formální ústavy v Izraeli a její nadřazenosti podle Baraka nutně vyplývá pravomoc Nejvyššího soudu přezkoumávat zákony. Tuto formální ústavu pak tvoří základní zákony, které jsou v hierarchii právních předpisů povýšeny nad obyčejné zákony.75 Podle Baraka tak mohou být základní zákony změněny jen jinými základními zákony, Kneset má navíc možnost omezit svou pravomoc měnit určitá ustanovení základního zákona a tím přidat navíc ještě jakousi „nadústavní“ vrstvu. V tomto případě jde primárně o ochranu menšin přemístěním některých základních práv mimo dispozici Knesetu, který zastupuje vládnoucí většinu ve společnosti. Bývalý předseda Nejvyššího soudu Meir Shamgar využil svého práva napsat stanovisko, ačkoliv již nebyl členem soudu.76 S Aharonem Barakem se shodl na tom, že Izrael již má formální ústavu, ale jeho teorie pro existenci ústavodárné pravomoci Knesetu spočívala naopak v absolutní parlamentní suverenitě, kterou požíval. Ta mu umožňuje vytvořit ústavu sebeomezením (entrenchment – utvrzení některých ustanovení proti změnám) do budoucna, čímž pak přestává být ve vztahu k „utvrzenému jádru“ suverénem. Pravomoc soudního přezkumu pak vyplývá z potřeby vynutit omezení, která sám na sebe Kneset uvalil. To do určité míry odpovídá britskému systému parlamentní suverenity po vstupu do Evropské unie a doktríně nadřazenosti práva EU. Ostatně provázanost Izraele s britským právem je velmi silná vzhledem k tomu, že před vznikem státu šlo o území pod britskou správou a rozhodnutí britských soudů sloužila nejen jako inspirace při tvorbě vlastní judikatury, ale v začátcích státu dokonce jako precedenty. Vzhledem k důležitosti otázek řešených v tomto rozhodnutí by nejlepším výstupem byl jednotný názor soudu alespoň na existenci formální ústavy, na čemž se oba předsedové shodli. Mishael Cheshin jako jediný disentující soudce nesouhlasil ani s jednou z nabízených teorií a tvrdil, že neexistuje pravomoc Knesetu přijmout ústavu

75 Rozhodnutí CA (civilní odvolání) 6821/93 ve věci United Mizrahi Bank v. Migdal Communal a další ze dne 9. listopadu 1995. IsrSC 49(4). s. 352-402. 76 The Courts Act, 1984, S.H. 198, § 15 allows each retiring judge, within three months of his or her retirement, to write opinions in cases that he or she heard while sitting on the bench.

a že ji tedy netvoří ani základní zákony. Cheshin odmítl teorii ústavní kontinuity, podle něj tím, že První Kneset dokončil své funkční období, aniž by přijal ústavu, vyhaslo právo Knesetu být ústavodárným shromážděním podle Deklarace nezávislosti, které nebylo přenositelné na další Knesety. K přijetí formální ústavy by bylo potřeba zvláštní situace podobné setkání na hoře Sinaj, v důležitém okamžiku pro stát a při celonárodním konsensu. Podle něj by soudci měli skromně uznat existenci materiální ústavy, která soudcovskou intepretací vznikla již před nimi, a přijetí základních zákonů v roce 1992 by tak neměla být považována za ústavní revoluci, ale pouze za evoluci již existující materiální ústavy Izraele.77 Cheshin také posuzoval legitimitu požadavku kvalifikované většiny při přijímání zákonů. Ačkoliv považoval většinu 61 hlasů (prostá většina v 120-členném Knesetu) za praktický příklad většinového principu, byla pro něj při neexistenci ústavy horním limitem a případnou vyšší klauzuli považoval za nedemokratickou. Podle něj ale toto nevylučuje pravomoc k soudnímu přezkumu zákonů, která by měla být výhradně v rukou Nejvyššího soudu. Ústavněprávním výsledkem rozsudku bylo tedy překonání závěrů z rozhodnutí Bergman, protože soud přiznal kromě pravomoci zrušit jakýkoli zákon rozporný se Základním zákonem: Lidská svoboda a důstojnost také ústavní status všem základním zákonům, čímž fakticky došlo ke vzniku psané ústavy v Izraeli soudním rozhodnutím. Ústavní status získala také základní práva a Kneset ve vztahu k nim omezil své pravomoci.

3.5.3 Rozhodnutí

Ačkoliv soudci Nejvyššího soudu zůstali rozděleni v názorech na povahu ústavy v Izraeli a dominantní teorii ústavodárné pravomoci Knesetu, rozhodnutí ve třech konkrétních stížnostech týkajících se novely zákona o rodinném zemědělském hospodářství bylo jednotné. Zákon sice porušoval práva věřitelů na majetek, ale zároveň toto porušení spadalo pod podmínky v článku 8 Základního zákona: "Lidská

77 Rozhodnutí CA (civilní odvolání) 6821/93 ve věci United Mizrahi Bank v. Migdal Communal a další ze dne 9. listopadu 1995. IsrSC 49(4). s. 287-414.

svoboda a důstojnost", takže Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch zákona. U tohoto rozhodnutí je patrný rozdíl mezi individuální věcí, kterou se Nejvyšší soud zabývá (podvozkem) a velmi významnými úvahami, které soudci v této věci pronášeli v podstatě jako dicta. To nijak nebránilo rozhodnutí ve věci Mizrahi stát se milníkem izraelského ústavního vývoje a podle některých přímo krokem ústavní revoluce. Pozice Aharona Baraka, která se díky Mizrahi stala dominantní, ostatně nebyla nijak překvapivá, protože předseda Nejvyššího soudu na toto téma jako velmi aktivní akademik publikoval a naznačoval podobné závěry již v předchozích rozhodnutích soudu.

3.6 Další vývoj ochrany základních práv Nejvyšším soudem

Kontroverzní rozhodnutí ve věci Mizrahi posunulo ústavněprávní debatu v Izraeli významným způsobem, nicméně nevyřešilo všechny existující otázky. Nejvyšší soud ve svých dalších rozhodnutích postavení základních zákonů dále zpřesňoval. V rozhodnutí Ganimat78, u něhož psal většinové stanovisko opět Aharon Barak, dospěl soud k tomu, že Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" sice nemůže ovlivnit platnost ostatních zákonů zpětně79, nicméně ovlivňuje způsob, jakým je potřeba všechny zákony bez ohledu na to, kdy byly přijaty, interpretovat. Nejvyšší soud a nižší soudy také v následujících letech pokračovaly v rušení ustanovení zákonů, které byly v rozporu s některým ze základních zákonů a tím „ústavní revoluci“ zakořenily z pohledu právní praxe. Debata o povaze ústavního práva v Izraeli tím však nebyla uzavřena a z různých stran se objevovaly návrhy na ústavní reformu, ať už podporující přezkumnou pravomoc soudů nebo absolutní parlamentní suverenitu. Kneset samotný, který měl možnost změnou základního zákona nebo přijetím jiného obrátit ústavní vývoj směrem výhodným pro něj, na rušení svých zákonů Nejvyšším soudem nereagoval.80

78 Rozhodnutí CrimFH 2316/95 ve věci Ganimat v. State of Israel. IsrSC 49(4). 79 Článek 10 základního zákona vylučuje retroaktivní působení. 80 KAHANA, Tsvi; GOOD, Mathew. Human Rights in Israel - A Brief Overview. Kingston: The Centre for the Study of Democracy. 2008. s. 24.

Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" neobsahuje ustanovení týkající se rovnosti, protože na její ochraně neexistovala politická shoda a Kneset ji úmyslně vynechal. Princip rovnosti byl sice již dříve považován za důležitou součást izraelského právního řádu, nicméně v rozhodnutí Miller81 mu byl většinou Nejvyššího soudu dokonce přiznán nadzákonný (ústavní) status, protože soudci jej vztáhli pod široce vykládanou ochranu důstojnosti, k jejíž ztrátě by porušením rovnosti došlo.

3.6.1 Rozhodnutí ve věci Movement for Quality Government

Tento rozsudek Nejvyššího soudu je ústavněprávně zajímavý mimo jiné také díky tomu, že přišel v době konce asi nejvýznamnější éry v dějinách soudu. Jeho předseda Aharon Barak i soudce Mischael Cheshin se v roce 2006 chystali odejít do důchodu a uzavřít tak své aktivní působení při vzniku a vývoji ústavní revoluce. Věc, kterou Nejvyšší soud posuzoval, byla v Izraeli dlouhodobým problémem, který byl již před soudem několikrát. Izrael jako dítě války (a to nejen Druhé světové války, ale také války o nezávislost v roce 1948) existuje na premise svého permanentního ohrožení. Z tohoto důvodu mají všichni občané povinnost vojenské služby. Ta se nevztahovala pouze na ultraortodoxní židy studující v ješivě. Tyto židovské školy byly znovu obnoveny po jejich rozprášení při šoa. Výjimka nejprve nebyla stanovena žádným zákonem, ale uděloval ji „pouze“ ministr obrany individuálně na základě životní situace každého žadatele. Věc se pak několikrát objevila před Nejvyšším soudem, zejména díky žalobám majora ve výslužbě Yehudy Resslera, ale Nejvyšší soud pravidelně jeho návrhy odmítal pro nepřípustnost (stěžovatel neměl žalobní legitimaci, non-justiciabilita).82 To se změnilo v již výše zmíněném přelomovém rozhodnutí z roku 1988, ve kterém Nejvyšší soud přiznal legitimaci ve věcech veřejného zájmu při stížnostech na porušení práva veřejnými

81 Rozhodnutí H.C.J. 4541/94 ve věci Alice Miller v. Minister of Defense ze dne 8. listopadu 1995, P.D. 94. 82 WEILL, 2009, op. cit. s. 58, pod pozn. 367.

orgány všem občanům státu (jako veřejným navrhovatelům) a navíc rozšířil spektrum otázek, které jsou soudně přezkoumatelné, například o záležitosti ve věcech armádních.83 V této konkrétní stížnosti nicméně soud nepřiznal stěžovateli náhradu a rozhodl se podržet prozatím výjimku pro studenty. Naznačil ale, že situace se může změnit s rostoucím počtem studentů, ať už absolutně či vzhledem k počtu všech obyvatel. Znovu tak šlo o určitý vzorec, kdy soud nejprve v rozhodnutí připraví půdu, případně jako tady rozšíří procesní práva, a zároveň v konkrétní věci vyhoví Knesetu, aby ho uchlácholil.84 O deset let později tato situace opravdu nastala a Nejvyšší soud ve věci Rubinstein rozhodl, že udělování výjimek musí z důvodu zachování dělby moci vycházet přímo ze zákona a ne z bezbřehé diskrece ministra obrany. Tento argument soud využil z toho důvodu, že nemohl výjimku zrušit na základě ústavní ochrany (protože ta se nevztahovala retroaktivně na předpisy předcházející základnímu zákonu, s nímž byly v rozporu). Nejvyšší soud také věděl, že zákon, který následně bude Kneset nucen přijmout, již bude soudnímu přezkumu podléhat. Kneset výjimky upravil zákonem „Tal Statute“ v roce 2002 a ten byl záhy napaden organizací Movement for Quality Government85 před soudem. Tato organizace tvrdila, že zákonná výjimka zasahuje do lidské důstojnosti chráněné základním zákonem, protože zvláštní zacházení s ortodoxními židy je vůči ostatním mužům diskriminující a ponižující. Nejvyšší soud již dříve vztáhl princip rovnosti pod ochranu lidské důstojnosti a viděl diskriminaci jako její porušení i v případě, kdy nedosahovalo až úrovně působící ponížení. Soud tak sice vztáhl rovnost pod ústavní ochranu, ale zákon nakonec v tomto případě nezrušil. Podle většiny soudců sice zasahoval do lidské důstojnosti, ale na hodnocení důsledků, které měl na účast v armádě, bylo příliš brzy.86

83 Rozhodnutí H.C.J. 910/86 ve věci Ressler v. Minister of Defense ze dne 12. června 1988, 42(2) P.D. 84 Rivka Weill toto připodobňuje k cukru a biči, které Nejvyšší soud dávkuje Knesetu. WEILL, 2009, op. cit. s. 58. 85 Jde o organizaci, která pravidelně před Nejvyšším soudem zastupuje stížnosti na porušení práva orgány veřejné moci. 86 Rozhodnutí H.C.J. 6427/02 ve věci Movement for Quality Government v. Knesset 61(1) P. D. Jedním z argumentů pro existenci zákona bylo naopak to, že účast ortodoxních židů v armádě zvýší.

3.6.1.1 Ústavní důsledky rozhodnutí

Pro další ústavní vývoj v Izraeli byl nicméně zejména důležitý disent soudce Cheshina. Ten podobně jako Barak v Laor Movement tvrdil, že zákon může být zrušen pro rozpor s nepsanými ústavními principy a mělo by se tak stát i v tomto případě. V Tal Statute viděl zásah do rovnosti, ale ne ve vztahu k ponižování. Z jeho pohledu nemohla být povinnost sloužit v armádě brána jako zásah do lidské důstojnosti, protože chránit vlastní stát je velkou ctí. Stejně tak neexistoval žádný přímý vztah mezi výjimkami pro ortodoxní židy a délkou služby u sekulárních občanů. Cheshin naproti tomu viděl zákon jako protivící se základním hodnotám Izraele jako státu židovského a demokratického, místo toho, aby společně s většinou argumentoval tím, že pod ochrany lidské důstojnosti spadá navzdory výslovnému znění základního zákona také lidská rovnost a autonomie v rozhodování.87 Soudce Cheshin chtěl vlastně přidat další úroveň v izraelském právním řádu, která by stála ještě nad základními zákony, kterým Nejvyšší soud již přiznal pozici nadzákonného (ústavního) práva. Pokud se podíváme na ústavní vývoj v Izraeli, můžeme ho tak rozdělit do tří fází podle různých existujících systémů. Prvním z nich je monismus, kdy v právním řádu existuje jediná vrstva. Mezi právními předpisy není činěno rozdílu, protože Kneset má absolutní suverenitu a může upravit cokoli libovolným způsobem a bez omezení měnit nebo rušit zákony.88 Přijetím suverénní ústavy vzniká systém dualismu, kdy se objevuje druhá vrstva, která stojí nad zákony a omezuje zákonodárce při tvorbě práva (tam, kde je suverénní ústava, nemůže být suverénním Kneset). Soulad zákonů s ústavou zajišťuje soudní přezkum s možností rušit protiústavní zákony. Třetí systém Rivka Weill nazývá fundamentalismem (foundationalism). Nad ústavou v takovém systému existuje ještě třetí vrstva, která je tvořena právy a principy tak základními a významnými, že se jim zákonodárce nemůže žádným způsobem vzepřít. V takovém systému mohou existovat protiústavní ústavní

87 WEILL, 2009, op. cit. s. 60. 88 Obdobně jako v britském parlamentním systému tak Kneset může zákonem třeba změnit muže na ženu a ženu na muže.

dodatky (či protiústavní ústavní zákony) a většinou i ty mohou soudy rušit. Tato třetí vrstva je většinou upravena v nějaké formě klauzule věčnosti (materiální ohnisko ústavy, nezměnitelné náležitosti), která obecněji či konkrétněji určuje, které věci jsou považovány za významné natolik, že jsou umístěny mimo dispozici zákonodárce i ústavozákonodárce. Systém tak funguje díky tomu, že existuje dělení mezi ústavodárcem, ústavozákonodárcem a zákonodárcem. Ústavodárce, což je entita moci uvozující, stojí na vrcholu a je nadána pravomocí přijmout nejvyšší zákon země. Jen ústavodárce může zasáhnout do základních politických rozhodnutí v ústavě.89 Ústavozákonodárce je pak entita moci odvozené, která pramení právě z ústavy. Je tak zřejmé, že v hierarchii stojí níže a jeho možnosti zasahovat do ústavy jsou omezené. Velmi často jde zároveň o zákonodárce a jediný rozdíl mezi oběma může být dán požadavkem na přijímání změn určitou kvalifikovanou většinou. Existence této třetí vrstvy je ale v izraelském prostředí značně problematická. Poměrně jednoduše by bylo možné jí dosáhnout tím, že by některý ze základních zákonů nebo jeho ustanovení získal absolutní utvrzení. Kneset by tak sám sobě zabránil v tom, aby zasáhl do takto silně chráněných hodnot a práv. Vzhledem k ústavnímu vývoji v Izraeli by tento koncept nebyl nijak zvlášť problematický, je ale nutné trvat na tom, aby to, co bude nezměnitelnými náležitostmi, upravil Kneset, jehož existence pramení z vůle lidu a je nadán ústavodárnou pravomocí. Ostatně tak je to běžné u většiny evropských států, které podobná ustanovení v ústavě mají zakotvena. Hlavní inspirací je v tomto Základní zákon v Německu90, ale obdobná situace existuje například v České republice, Portugalsku i Španělsku. Situace ale byla jiná, i pokud pomineme nejasnou situaci ohledně základních zákonů a psané ústavy. V United Mizrahi Bank kromě přiznání všem základním zákonům sílu ústavních zákonů Nejvyšší soud také v dicta předsedy Baraka naznačil, že by soud teoreticky mohl prohlásit i základní zákon za protiústavní. Pravomoc soudu k přezkumu nacházel v obsahové neupravenosti základních zákonů. Kneset mohl přijmout cokoli, co by

89 Podle Carla Schmitta jde v takovém případě nikoli o změnu, ale odstranění ústavy, které stojí mimo dispozici ústavozákonodárce. 90 Konkrétní úprava klauzule nezměnitelnosti je upravena v jeho článku 79 odst. 3.

nebylo „hodné“ být součástí ústavního práva a jediným požadavkem by bylo pojmenovat tento předpis jako základní zákon.91 Závěr byl tedy takový, že základní zákony musí mít určité obsahové kvality, aby byly fakticky ústavou, kterou Nejvyšší soud nemůže zrušit, ačkoli to nebylo vůbec nikde stanoveno. Vidím v této argumentaci rozdíl oproti tomu, co soudce Cheshin navrhoval v rozhodnutí Movement for Quality Government, tedy zrušení obyčejného zákona ne pro rozpor se základním zákonem, ale s nepsanými fundamentálními principy Státu Izrael jako židovského a demokratického státu. V tomto případě je hlavním problémem to, že je rozhodovací praxe potenciálně postavena na nejasných principech, jejichž obsah navíc vykládá sám Nejvyšší soud. Hrozí tak libovůle, právní nejistota vzhledem k rozhodování a také určitá „dvousečnost“ právních principů, protože odkaz na ně mohou využít obě strany, které si je vyloží ve vlastní prospěch, případně se odvolají na jiný princip, který je přesně opačný. Jde zkrátka o příliš nejasné pojmy. Oproti tomu je Barakem navrhovaný způsob ústavního přezkumu i základních zákonů problematický z hlediska legitimity a vzájemné kontroly orgánů. Za nejasné situace ohledně ústavy není vhodné, aby soudní orgán fakticky rozhodoval o tom, co je součástí ústavy nebo dokonce jejího jádra. Tato pravomoc by měla být v rukou Knesetu. Zásah soudní moci do ústavodárné iniciativy je problematický i z toho hlediska, že ústava je v podstatě to jediné, čemu se jinak nezávislé ústavní soudy zodpovídají. Pokud nad ní získají určitý druh kontroly a budou moci posuzovat, co je jejími nezměnitelnými náležitostmi, přesně v této oblasti jeho moc poroste.92 Aharon Barak vzor v protiústavních základních zákonech viděl v ústavní tradici v Německu a v Indii. Výše již bylo naznačeno, že v Německu je situace daleko přehlednější a nezměnitelné náležitosti jsou poměrně jasně stanoveny v řádně přijatém základním zákoně. Stejně tak je zřejmý i důvod, proč je klauzule věčnosti součástí

91 WEILL, 2009, op. cit. s. 51. 92 V České republice nastala podobná situace v nálezu ústavního soudu ve věci Melčák. Protože znění článku 9 odst. 2 Ústavy je velice vágní, definice toho, co spadá pod pojem „nezměnitelné náležitosti demokratického státu“ je tak na ústavním soudu, který na základě tohoto článku může rušit ústavní zákony pro rozpor s jádrem Ústavy. Jeho výklad nejednoznačného pojmu tak přímo ovlivňuje rozsah jedné jeho pravomoci, která navíc nikde není stanovena. Ústavní soud tuto nově nalezenou pravomoc využil hned v prvním případě a zrušil ústavní zákon o zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny.

ústavního řádu, jde o reakci na Druhou světovou válku a znetvoření německého práva během nacistické vlády, z části kvůli bezhodnotové a nijak nechráněné Výmarské ústavě, která umožnila v ústavní krizi vzestup strany NSDAP Adolfa Hitlera k moci. Klauzule měla být zejména demokratickou pojistkou, že k podobnému rozkladu práva již znovu nedojde. Situace v Indii byla pro Izrael přiléhavější. Tamní nejvyšší soud v roce 1973 ve svém významném rozhodnutí uznal existenci protiústavních ústavních dodatků, aniž by ústava v některém ze svých ustanovení počítala se silnější ochranou svého jádra prostřednictvím uznání existence některých nezměnitelných náležitostí.93 Jediné omezení v přijímání ústavních dodatků, které ústava ve svém článku 368 stanovovala, bylo procesní a určovalo nutnost kvalifikované většiny.94 Soudu to nicméně nezabránilo v tom, aby těsnou většinou rozhodl o tom, že indická ústava obsahuje určitá „zásadní ustanovení“ a „základní strukturu“, do kterých nemůže být zasaženo ani ústavním dodatkem. Hlavním argumentem byla historie přijímání ústavy, kterého se v rámci Ústavodárného shromáždění účastnila výjimečně pestrá skupina se zastoupením různých menšin. Nad ústavou panoval konsensus. Proto tak podle Nejvyššího soudu nebylo vhodné, aby významná ustanovení mohla změnit libovolná většina ovládající parlament. Rozhodnutí soudu navíc bylo součástí významnějších události, které v 70. letech v Indii probíhaly, přetahovaná o moc mezi zákonodárnou a soudní mocí.95 V Izraeli není možné sáhnout k obdobné argumentaci, protože právě neschopnost dosáhnout konsensu všech aktérů včetně různých menšinových skupin stála za tím, že nedošlo k přijetí psané ústavy vůbec. Za této situace je tvrzení existence protiústavních ústavních dodatků, případně v izraelském případě protiústavních základních zákonů velmi problematické a inspirace v jiných státech nefunguje jako dostatečně přesvědčivý argument. Ostatně je možné mít pochyby také o tom, že lze stanovit jádro ústavy, která ještě není definitivně kompletní.

93 Rozsudek Nejvyššího soudu Indie ve věci Kesavananda Bharati v. State of Kerala ze dne 24. dubna 1973. (1973) 4 SCC 225. 94 Jde zároveň o většinu všech členů obou komor parlamentu a více než dvě třetiny přítomných a hlasujících. Při změnách určitých vyjmenovaných ustanovení je navíc potřeba ratifikace alespoň polovinou států. 95 WEILL, 2009, op. cit. s. 63.

3.7 Otázky ochrany základních práv v současnosti

Tato podkapitola bude věnována lidskoprávním otázkám, které jsou do jisté míry specifické pro Izrael a formují jeho politický vývoj, jsou aktuální a značně medializované. Jejich ústavněprávní význam pak pramení z aktivního přístupu Nejvyššího soudu k základním právům, a jak je patrné z této kapitoly, také k jejich využívání jako argumentu pro postup směrem k formální ústavě. První část je věnována výstavbě židovských osad na okupovaných územích a problémům s tím spjatým, ta druhá problematice boje proti terorismu v Izraeli.

3.7.1 Okupovaná území a výstavba osad

Vznik židovských osad na okupovaných územích je téma značně medializované a pro Izrael problematické z mezinárodní hlediska, protože je tato praxe odsuzovaná jako rozporná s mezinárodním právem. To však Izraeli nebrání v rostoucím tempu, ve kterém se osady objevují. Výstavba osad na okupovaných územích má za cíl propojit tato místa s Izraelem prostřednictvím personálního substrátu, služeb, obchodu a práce. Dalším důvodem je nejspíš tlak na území, které by mělo patřit palestinskému státu. Zakládání židovských osad se v současnosti týká území získaných po Šestidenní válce v roce 1967 - Západního břehu Jordánu, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma.96 Izrael navíc poměrně nedávno posílil své právní a administrativní postavení na sporných územích Základním zákonem: "Referendum".97 Taktika za tímto krokem je zřejmá zejména ve vztahu k Východnímu Jeruzalému, který se Izrael pokouší sloučit se zbytkem města způsobem, který do budoucna zcela zabrání případnému rozdělení a vytvoření faktického hlavního města palestinského státu. Jeruzalém měl být podle Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 městem pod mezinárodní kontrolou spravovaným OSN. To se změnilo v roce

96 EU Trade with Israeli Settlements - Briefing Paper, s. 1. 97 Podle tohoto základního zákona musí být každé vládní rozhodnutí nebo dohoda stanovující, že izraelská správa přestane působit na určitém území, musí být přijata většinou 80 členů Knesetu (2/3) nebo absolutní většinou hlasů v referendu.

1948 zisky ve válce o nezávislost. Izrael následně získal kontrolu nad celým Jeruzalémem díky územním ziskům po Šestidenní válce v roce 1967, kdy obsadil oblast trojnásobně větší, než byla jeho vlastní rozloha.98 Nadšení v celé zemi způsobilo zejména to, že byla znovu zpřístupněna cesta ke Zdi nářků, což byl významný až dojemný moment pro náboženské i sekulární obyvatelstvo. Mnozí to považovali přímo za božský dar.99 Oficiálně bylo úplné sjednocení Jeruzaléma odhlasováno 27. června 1967, kdy Kneset rozšířil izraelskou správu a jurisdikci na území celého Jeruzaléma a upravil hranice města. Dále byl přijat zákon „O ochraně svatých míst“, který měl zajišťovat svobodný přístup členů různých náboženství k místům, která jsou pro ně svatá. Zároveň za bránění v tomto přístupu a znesvěcení svatých míst stanovoval tresty ve výši pět a sedm let odnětí svobody.100 V roce 1980 pak bylo vše stvrzeno přijetím Základního zákona: "Jeruzalém, hlavní město Izraele", který jak už název napovídá, prohlásil sjednocený Izrael za hlavní město.101 OSN několikrát na tuto "anexi" Východního Jeruzaléma zejména na nátlak Sovětského svazu102 negativně reagovala, odmítla ji jako neplatnou a volala Izrael k tomu, aby všechny změny navrátil v původní stav a nečinil žádné další akce směrem ke změně statusu Jeruzaléma.103 Protože Izrael na rezoluci nereagoval, Valné shromáždění svou výzvu zopakovalo104 a konečně byla na základě dopisu Jordánska ohledně situace v Jeruzalémě přijata rezoluce Rady bezpečnosti, která opět prohlásila všechny učiněné právní a administrativní kroky Izraele, které měly za cíl změnit status

98 KRUPP, 2013, op. cit. s. 64. 99 Z jeruzalémského postupu vojáků IDF (Israeli Defence Forces) existují zvukové nahrávky velitele: „Sedíme na hřebenu a vidíme Staré město. Brzy vstoupíme do Starého města Jeruzaléma, o kterém snily všechny generace. Budeme první, kdo do Starého města vstoupí. … Chrámová hora je v našich rukou! Opakuji, Chrámová hora je v našich rukou.“ Překlad autora. 100 Zákon o ochraně svatých míst (Protection of Holy Places Law 1967) z 27. června 1967. 101 Základní zákon: "Jeruzalém, hlavní město Izraele" byl navíc v roce 2000 doplněn o dodatek specifikující působnost práva na území celého sjednoceného Jeruzaléma, který znemožňoval přesun pravomocí na mezinárodní orgán (odmítnutí mezinárodní správy). Tento dodatek byl zároveň utvrzen jako změnitelný pouze základním zákonem přijatým většinou členů Knesetu. 102 Potažmo šlo o jeho arabské spojence rozhořčené fiaskem, které utrpěly za Šestidenní války. 103 Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2253 ze dne 4. července 1967. 104 Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2254 ze dne 14. července 1967.

Jeruzaléma, za neplatné a neschopné tohoto cíle dosáhnout a požadovala návrat v předešlý stav.105 Pro tuto rezoluci hlasovalo 13 států, Kanada a Spojené státy se hlasování zdržely. Okupovaná území jsou důležitá také z hlediska základních práv, protože na územích, která nebyla oficiálně připojena, neplatí izraelské právo, ale mezinárodní právo vojensky okupovaných území a jemu podřízené předpisy vojenského vedení.106 Nejvyšší soud tak ve stížnostech nerozhoduje podle základních práv existujících v Izraeli, ale chrání je na základě požadavků mezinárodního humanitárního práva. Aharon Barak rozhodování v těchto věcech připodobňuje ke kormidlování lodi v bouřlivých vlnách, protože se týkaly velice důležitých témat jako je bezpečnost a armáda a měly potenciál změnit politické směřování na celém území.107

3.7.2 Boj proti terorismu v Izraeli

Společenský vývoj v Izraeli a do velké míry také jeho právní řád je ovlivněný takřka permanentním ohrožením státu teroristickými útoky. Nejvyšší soud tak musí například posuzovat případy, ve kterých jsou ve hře základní práva lidí podezřelých z terorismu nebo vyslýchaných teroristů, případně lidskoprávní implikace zásahů protiteroristických jednotek. V Izraeli je dlouhodobě problematická situace ohledně využívání výslechových technik, které je možné považovat za mučící, protiteroristickými bezpečnostními složkami. Na základě dvou incidentů z roku 1987108 se izraelská vláda rozhodla ustanovit komisi, která by přezkoumala metody využívané bezpečnostními službami v

105 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 252 ze dne 21. května 1968. 106 BARAK, Aharon. Human Rights in Israel. Israel Law Review. 2006, roč. 39, č. 2. s. 23. 107 BARAK, 2006, op. cit. s. 25. 108 První případ se týká poručíka IDF Izata Nafsu, který byl obviněn z vlastizrady a špionáže a byl odsouzen na základě informací zjištěných vyšetřovateli izraelské Hlavní vyšetřovací služby - Šabak (Šin Bet). Po svém odsouzení tvrdil, že jeho přiznání bylo vynuceno mučením. Ten druhý je známý jako "Bus 300", kdy se agentům Šin Bet podařilo získat zpět kontrolu nad autobusem uneseným teroristy a dva z nich živé zajmout. O něco později bylo oznámeno, že tito teroristé byli zabiti.

případech teroristické aktivity. Vzhledem k významu, jaký komise měla mít, ji vedl bývalý předseda Nejvyššího soudu, Moše Landau, proto je známá jako Landauova komise. Hlavním závěrem zprávy komise bylo to, že pokud nezbývá jiná možnost, je nutné extrahovat informace sloužící k zabránění ztrátám na lidských životech za použití prostředků takzvaného mírného fyzického nátlaku.109 Stejně tak by se vyšetřovatelé, kteří použili mučících metod, mohli obhájit principem nutné obrany v trestním právu a zbavit se tím své trestní odpovědnosti. Tento závěr byl podroben značné kritice.110 V září roku 1999 do celé věci silně zasáhl Nejvyšší soud, který na základě několika stížností týkajících se výslechových metod Šin Bet podaných jednotlivci i dvěma organizacemi zabývajícími se lidskými právy v Izraeli posuzoval protiprávnost těchto vyšetřovacích metod.111 Vycházel při tom z nutnosti zákonného zmocnění k provádění výslechu, z požadavků mezinárodních smluv zakazujících mučení, kruté, nelidské a ponižující zacházení, kterých je Izrael signatář, na způsoby provádění výslechů a svých dřívějších rozhodnutí. Argumentem vlády byla podobně jako ve zprávě Landauovy komise nutná obrana, kterou podle jejího názoru je možné obhájit použití napadených výslechových metod i přes to, že k nim vyšetřovatelé nemají přímé pověření v některém z právních předpisů.112 Ačkoli Nejvyšší soud souhlasil s tím, že nutná obrana jako princip explicitně upravený v izraelském právním řádu umožňuje za určitých okolností zbavení se trestní odpovědnosti lidí vyslýchajících osoby podezřelé z terorismu, v řešeném případu toto nepovažoval za významné. Podle něj vláda otočila logiku takovým způsobem, že se důsledek použití zakázaných metod za určité situace

109 "The means of pressure should principally take the form of non-violent psychological pressure through a vigorous and extensive interrogation, with the use of statagems, including acts of deception. However, when these do not attain their purpose, the exertion of a moderate measure of physical pressure cannot be avoided." Zpráva Landauovy komise, bod. 4.7. 110 GROSS, Emanuel. The struggle of democracy against terrorism: lessons from the United States, the United Kingdom, and Israel. Charlottesville : University of Virginia Press. 2006. s. 69. 111 Rozhodnutí H.C.J. 5100/94 ve věci The Public Committee against Torture in Israel et al. v. Government of Israel et al. ze dne 6. září 1999, 53 (4) P. D. 112 Jejich výslechové pravomoci pramení z trestního řádu a jsou obdobné jako u policejních složek. Neobsahuje většinu "fyzických metod", které se objevily před Nejvyšším soudem. Viz rozsudek H.C.J. 5100/94, bod 33, věta první.

(v případě nutné obrany) pokusila vydávat za apriorní povolení užívat těchto metod. Pokud ale chce stát autorizovat jejich používání, musí tak učinit přímo právním předpisem. Zároveň by se tím vyšetřovatelé bezpečnostních služeb nemuseli spoléhat na zbavení trestní odpovědnosti na základě nutné obrany, protože by jejich jednání bylo v souladu s právem.113 Nejvyšší soud rozsudek uzavřel velmi osobním až omluvným prohlášením, ze kterého vyplývá, že jsou si vědomi těžké bezpečnostní situace, ve které se Izrael nachází, že jsou součástí společnosti a ne od ni izolování, nicméně jsou v prvé řadě soudci, kteří musí jednat dle práva. Rozhodnutí, jestli jsou bezpečnostní problémy v Izraeli natolik velké, že je nutné schválit použití fyzických výslechových metod při boji s terorismem, leží na zákonodárné moci, která zastupuje lid. Nejvyšší soud v této otázce nezaujal jasné stanovisko.114 Situace v roce 2016 se příliš neliší. Izrael je stále kritizován lidskoprávními organizacemi doma a Výborem proti mučení OSN. Izrael již v roce 2010 vytvořil vlastní komisi, která měla za cíl vytvořit doporučení, jakým způsobem změnit kritizovaný stav v Izraeli. Nyní se tyto návrhy mají uvést do praxe. Primárně jde o přidání nových trestných činů souvisejících s mučením do trestního zákona, přesunutí vyšetřování stížností na vyslýchající osoby mimo Šin Bet na ministerstvo spravedlnosti a přijetí zákona, podle kterého přiznání získaná mučením a nezákonně získané důkazy nebude možno využívat.115

113 Rozsudek H.C.J. 5100/94, body 36-38. 114 Rozsudek H.C.J. 5100/94, body 39-40. 115 UN official to Israel: You must criminalize torture. The Jerusalem Post [online]. The Jerusalem Post [cit. 3.6.2016].

4 Základní zákony

4.1 Úvod

Základní zákony existují v Izraeli jako zvláštní druh právních předpisů přijímaných Knesetem, které mají oproti běžným zákonům zvláštní pozici. Jejich ne zcela jasné postavení v právním řádu a povaha je jedním z důvodů debat o povaze ústavnosti v Izraeli. Jak již bylo zmíněno výše, základní zákony měly sloužit podle Harrariho rezoluce jako jednotlivé kapitoly izraelské ústavy, protože jejich postupné přijímání by v teorii mělo být jednodušší než snaha o politickou dohodu nad zněním kompletně celé ústavy. První takový přijatý zákon, Základní zákon: "Kneset" byl ale přijat až v roce 1958. Ty, které následovaly v dalších letech, se zabývaly zejména otázkami státu a vládnutí.116 Až do počátku devadesátých let tedy ústavněprávní rozsah základních zákonů byl omezen čistě na „frames of government“ a nijak se nevěnoval ochraně základních práv jednotlivců. To Kneset změnil v roce 1992, když přijal Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" a Základní zákon: "Svoboda zaměstnání".

4.2 Povaha základních zákonů

Debaty ohledně postavení základních zákonů v právním řádu Státu Izrael se vedou zejména kvůli nejasné Harrariho rezoluci, která se omezila na konstatování, že základní zákony přijaté Knesetem budou tvořit jednotlivé kapitoly ústavy, až jejich návrhy dokončí Komise pro ústavu, právo a spravedlnost. Rezoluce ale nijak neřešila, co přesně má být obsahem základních zákonů, jestli mají být přijímány nějakou speciální procedurou, jestli k jejich přijetí Knesetem mají stačit hlasy pouhé většiny přítomných členů, nebo nějaký typ kvalifikované většiny a jestli mají stát v hierarchii základní zákony nad obyčejnými zákony a tvořit tak nadzákonnou vrstvu ústavního práva, třeba

116 Základní zákon: Země Izraele (1960), Základní zákon: Prezident státu (1964), Základní zákon: Vláda (1968), Základní zákon Státní hospodářství (1975), Základní zákon: Armáda (1976), Základní zákon Jeruzalém (1980), Základní zákon: Moc soudní (1984), Základní zákon: Státní kontrolor (1988) a Základní zákon: Referendum (2014).

navíc zvýrazněnou utvrzovací klauzulí, která současný i budoucí Kneset omezí v možnosti svobodně základní zákon změnit nebo zrušit. Takové utvrzení117 může mít povahu jak pouze procesní, kdy možnost změnit zákon vyžaduje kvalifikovanou většinu (a to klidně i za situace, kdy byl základní zákon přijat byť zlomkem členů Knesetu), tak substantivní, kdy jsou stanoveny pro změnu základního zákona podmínky, které musí být dodrženy. Kneset s utvrzovacími ustanoveními nakládal různým způsobem, ale základní zákony byly většinou novelizovány často a podléhaly politickým vlivům. Nutnost kvalifikované většiny zase byla spíše arbitrárním krokem Knesetu, pokud chtěl vyslat zprávu o důležitosti pevnosti dohody nad zákonem, a nebyla omezená jen na základní zákony, ale týkala i množství zákonů obyčejných. Tuto nejistotu je možno pro zjednodušení klasifikovat do tří hlavních kategorií. Jestli jsou základní zákony nadřazené normálním zákonům, nebo s nimi tyto mohou být v rozporu a v takovém případě se u nich použijí běžné interpretační metody (lex specialis, lex aposteriori a další). Jaká většina v Knesetu je nutná pro přijetí změn základních zákonů? A jsou soudy oprávněny rušit zákony, které jsou v rozporu s „ústavou“ tvořenou základními zákony? Na některé z těchto otázek již dal odpověď Nejvyšší soud. Ta samo o sobě je poměrně zvláštní, protože nevolený orgán se rozhodl přijmout řešení ve věci, kterou se zvolení politici vědomě rozhodli ponechat stranou, a rozhodl tak o povaze základních zákonů a tím vlastně i o ústavním vývoji v Izraeli. Ústavnost práva státu totiž vyplývá z odpovědí na otázky výše. V ústavním systému je ústava nadřazená a zákony s ní rozporné jsou neplatné, ústava může být měněna pouze na základě zvláštního procesu, který většinou znamená nutnost nějaké kvalifikované většiny a v poslední řadě existuje v takovém systému orgán, který přezkoumává ústavnost zákonů a brání nadřazenost ústavy rušením protiústavních předpisů.118 Velkým problémem základních zákonů je jejich obecná neupravenost. Izraeli chybí něco jako Základní zákon: "Základní zákony", kde by byla stanovena obecná pravidla

117 Jde o překlad výstižnějšího slova „entrenchment“ z angličtiny. 118 KAHANA, Tsvi; GOOD, Mathew. Human Rights in Israel - A Brief Overview. Kingston: The Centre for the Study of Democracy. 2008. s. 6.

pro jejich přijímání, co mají upravovat místo obecných zákonů, ustanovení o případné nutnosti přijmout je kvalifikovanou většinou, jejich ať už procesní (omezení možnosti je zrušit nebo novelizovat – nutná kvalifikovaná většina) nebo substantivní (uznání existence určitého nezměnitelného jádra, fundamentálních principů, které stojí ještě nad základními zákony a ani Kneset do nich nemůže zasáhnout) utvrzení, kterým Kneset sám sebe omezí do budoucna. Měkká podoba omezení Knesetu v ustanoveních základního zákona existuje v Základním zákoně: "Svoboda zaměstnání" a je dvojí. V jeho článku 7 je stanoveno, že změna základního zákona je možná pouze jiným základním zákonem, který navíc musí být přijat většinou členů Knesetu.119 Požadavek změny pouze jiným základním zákonem je však v podstatě zbytečný, protože bez stanovení zvláštních pravidel či procesu přijímání základních zákonů je rozdíl pouze v jejich názvu. Článek 8 zase upravuje situaci, při které existuje zákon rozporný s ustanoveními základního zákona.120 Takový zákon zůstává v platnosti pouze za splnění dvou podmínek. Byl přijat většinou všech členů Knesetu a zároveň je v něm explicitně stanoveno, že je platným bez ohledu na to, co stanoví základní zákon. Platnost takového zákona je však omezena na maximálně čtyři roky. Toto ustanovení se netýká zákonů, které byly přijaty před platností základního zákona a ten tak nemá retroaktivní působnost. Omezení Knesetu ustanoveními Základního zákona „Svoboda zaměstnání“ se na první pohled nezdá být příliš závažným, povinnost výslovně upravit, že zákon „přebíjí“ ustanovení základního zákona, pouze přenáší na Kneset odpovědnost za rozhodnutí obejít základní zákon. Problematičtějším je pro něj spíše nutnost zákon přijmout absolutní většinou 61 členů Knesetu, a pokud je to jeho zájmem, musí jeho platnost prodloužit po čtyřech letech také nový Kneset zvolený ve volbách.121 Vzhledem k politické situaci v Izraeli, kde je složení Knesetu kvůli nízkému prahu pro vstup velmi pestré a vlády jsou tak většinou tvořeny větším množstvím různorodých stran, které mohou mít zcela rozdílné názory v ústavněprávních otázkách, není jisté, že bude

119 Základní zákon: "Svoboda zaměstnání" naproti tomu většinou Knesetu přijat nebyl. 120 Jde o zajímavý rozdíl v úpravě oproti Základnímu zákonu: "Kneset", kde přímo podle jeho znění platí, že změna znamená i jeho porušení. (viz podkapitolu 4.2.1) 121 Stanovená doba čtyř let platnosti zákona není náhodná a koleruje s volbami do Knesetu.

panovat většinová shoda jak nad přijetím nového zákona, který musí splnit dané podmínky, tak nad případným prodloužením platnosti zákona novou vládou po volbách do Knesetu. Ačkoli byl Nejvyšší soud velice aktivním aktérem v ústavním vývoji v Izraeli, ať už to bylo jeho ochranou základních práv i v rozsahu, na kterém neexistovala politická shoda v Knesetu, faktickou tvorbou ústavy ve svých rozhodnutích nebo vyargumentování vlastní pravomoci přezkoumávat zákony, Kneset jako celek měl vždy možnost zasáhnout a změnit směr, kterým se Nejvyšší soud vydal. Překážky, které Knesetu brání reagovat na rozhodnutí soudu, zdaleka nejsou nepřekonatelné, ale Kneset většinou proti stěžejním rozsudkům nezasáhl. Například proces změny základních zákonů ve většině případů není nijak omezen a Kneset často i z politických důvodů k těmto změnám přistupuje. Nečiní tak ale u základních zákonů chránících základní práva, přijatá v roce 1992. Jejich změna v roce 1994 byla dokonce zejména „prolidskoprávní“. Kneset se také většinou dobrovolně podvoluje rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterými ruší zákony, které považuje za rozporné se základními zákony. Kneset reaguje tak, že je následně přijme požadovanou většinou a mnohdy ve znění, které považuje za souladné i s obsahovými požadavky Nejvyššího soudu pro ústavnost zákona. Mezi oběma institucemi funguje určitý ústavní dialog, který se v praxi projevoval tím, že v rámci debat v Knesetu se argumentovalo také možnou pozicí soudu, pokud by ve věci měl rozhodovat. Ze strany Knesetu šlo často o pragmatický přístup, který mu měl zejména ušetřit množství hypotetických právních proher.122 Tento nepřímý tlak soudu na případnou "autoremeduru" se nejprve netýkal klasického zákonodárství, protože Kneset mohl libovolně měnit zákony prostou většinou a soud ještě neměl k dispozici pravomoc zákony přezkoumávat.123 Představitelé politické moci se navíc rozhodli pro ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu spíše prostřednictvím jeho personálního obsazení. To je patrné zejména v období společenských změn, které byly reflektovány volebními výsledky obzvlášť

122 Např. nařízení premiéra Rabina, aby Civilní správa zveřejnila svůj rozpočet, které přišlo den před projednáním věci Nejvyšším soudem. 123 HOFNUNG, 1996, op. cit. s. 597-599.

pravicových a náboženských stran, které postupně nabíraly na síle. Tím se dále rozšiřovala názorová propast mezi Knesetem a Nejvyšším soudem, který byl považovaný za sídlo levicového a sekulárního liberalismu. I prostřednictvím změn zákonů upravujících proces výběru soudců a funkce předsedy soudu se nová vládnoucí většina v Knesetu pokusila složení soudu (a následně jeho rozhodování) změnit tak, aby podle jejich názoru více odpovídala složení a názorovému spektru izraelského obyvatelstva.

4.2.1 Rozhodnutí ve věci Bergman

Před volbami v roce 1969 řešil Kneset způsob financování politických stran. Řešení, které bylo zákonem přijato, stanovilo, že volební příspěvek připadne jenom těm politickým stranám, které již jsou zastoupeny v Knesetu a tedy ne těm novým, zatím nezvoleným. Toto opatření bylo napadeno z důvodu porušení rovnosti voleb. Ta je stanovena v článku 4 Základního zákona: "Kneset" – „volební právo je všeobecné, přímé, rovné, celostátní a způsob volby tajný a založený na poměrném principu“. Základní zákon: "Kneset" obsahuje také ustanovení, podle kterého musí ke změně124 výše zmíněných principů volebního práva dojít absolutní většinou hlasů členů Knesetu (61). Napadeným zákonem nebyl článek 4 základního zákona změněn, ale došlo k porušení jednoho z jeho ustanovení. Zákon nebyl přijat nutnou většinou členů Knesetu, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu záviselo od posouzení, jestli je možné vytvořit rovnítko mezi změnou a porušením zákona. Soudci výslovně nečinili rozdíl mezi změnou a porušením zákona, stejně jako mezi tím, jestli je tato změna či porušení způsobeno běžným či jiným základním zákonem. Záleží jen na tom, jestli byl zákon přijat takovou většinou, která byla v základním zákoně stanovena. Základní zákony tak v této době nebyly považovány za nadzákonné předpisy, protože se v Izraeli vycházelo z principu absolutní suverenity Knesetu. Na základní zákony se tak vztahovaly běžné interpretační metody a pozdější zákon, který by byl s dřívějším základním zákonem v rozporu, by ho fakticky rušil, aniž by tak musel stanovit, pokud by splňoval

124 Základní zákon: "Kneset", článek 46 – změnou je v tomto článku myšlena změna výslovná i „tichá“.

podmínku přijetí nutnou většinou členů Knesetu a překonal jeho procesní utvrzení. Na základě těchto závěrů je možné dospět k tomu, že základní zákony, které tento druh procesního utvrzení neměly, se od obyčejných zákonů lišily pouze názvem. V té době byl právě Základní zákon: "Kneset" jedinou výjimkou, při které byl možný soudní přezkum právotvorné činnosti Knesetu, který jinak mohl změnit libovolný zákon prostou většinou svých členů. Nejspíš proto, že v této konkrétní věci bylo nutné rozhodnout v poměrně krátké době před volbami do Knesetu, nikdo nerozporoval pravomoc Nejvyššího soudu k přezkumu v této věci. Generální advokát Meir Shamgar125, který ve věci zastupoval odporující vládu (ministra financí a státního kontrolora), ponechal otázku justiciability na posouzení samotného Nejvyššího soudu, protože byl přesvědčen, že žaloba nemůže obstát meritorně. Rozhodnutí o tom, jestli soud posoudí vlastní pravomoc ve věci rozhodnout, tak byla čistě na něm. Soudci vnímali urgentnost věcného posouzení žaloby a vzhledem k očekáváné náročné debatě nad ústavními otázkami a pravomocemi soudu se rozhodli ji nechat otevřenou do budoucna a nezaujali žádné stanovisko. Nejvyšší soud se dále vypořádal s obsahem práva, které mělo být porušeno – s principem rovnosti voleb.126 Ten se podle něj stejně jako ostatní principy v článku 4 vztahoval jak na právo volit, tak na právo být volen a neplatilo pro něj tedy pouze „jeden člověk, jeden hlas“. Pokud by měl tento argument platit a rovnost voleb se měla týkat jenom práva volit a ne práva být volen, měl by být tento princip systematicky zařazen v článku týkajícím se práva volit. Není možné tento princip považovat za pouhé technicistní ustanovení, protože jde ve skutečnosti o konkretizaci obecného principu rovnosti všech lidí před zákonem v oblasti volebního práva, který sice není zmíněn v žádném izraelském předpisu, tím méně v neexistující psané ústavě, ale jde o nepsaný princip, který je „duší“ celého ústavního systému.127 Nejvyšší soud jako

125 Meir Shamgar se později stal členem a předsedou Nejvyššího soudu a jako odcházející předseda soudu předložil své stanovisko ve věci United Mizrahi Bank. 126 Rozhodnutí H.C.J. 98/69 ve věci Bergman v. Minister of Finance ze dne 3. července 1969. IsrSC 23(1). s. 7-8. 127 Rozhodnutí H.C.J. 98/69 ve věci Bergman v. Minister of Finance ze dne 3. července 1969. IsrSC 23(1). s. 8.

příklad ad absurdum uvádí teoretickou situaci, kdy je lidem dovoleno volit pouze jednu kandidátku. Stále platí, že má jeden volič jeden hlas. Je tak stále dosaženo rovnosti voleb? V naší historii máme zkušenosti s účastí pouze jediné kandidátní listiny ve volbách z komunistického Československa a u těch rozhodně nebylo možné uvažovat nad výrazem „svobodné volby“. Nejvyšší soud nakonec rozhodl o zrušení napadeného zákona, který stanovoval finanční příspěvky politickým stranám. I když rovnost voleb zdaleka nelze považovat za absolutní princip (nerovnost zastoupení dána vyloučením některých stran, které nedosáhly zisku hlasů překračující uzavírací klauzuli, nebo zabránění v účasti ve volbách politickým stranám ohrožujícím existenci Státu Izrael), úplné zabránění novým politických stranám dosáhnout na příspěvky zasahuje do jejich práva na rovnost příležitostí zajištěného v článku 4 významným odklonem od tohoto principu. Nejvyšší soud navíc navrhl Knesetu způsob, jakým by mohl upravit příspěvky stranám jiným způsobem, který by nebyl v rozporu s právem, přičemž výslovně zmínil, že jde o pouhý návrh bez ambic zasahovat do suverenity Knesetu. Další možností pak bylo přijmout zákon v nezměněné podobě, který zasahuje do rovnosti voleb, ale nutnou většinou stanovenou v Základním zákoně: "Kneset". Nejvyšší soud tím fakticky poprvé ve své historii prohlásil výstup zákonodárné iniciativy absolutně suverénního Knesetu za neplatný, ačkoliv šlo vlastně o soudní příkaz ministrovi financí, aby na základě napadeného zákona nepodnikal žádné kroky směrem k vyplacení příspěvků politickým stranám, dokud Kneset nepřijme zákon znovu kvalifikovanou většinou, nebo ve znění souladném se základním zákonem.

4.2.2 Reakce Knesetu na rozhodnutí Nejvyššího soudu

Rozhodnutí Nejvyššího soudu nabídlo Knesetu řešení, které mohl využít při opakované úpravě financování politických stran. Kneset se rozhodl v této věci vyhovět plně soudu a nepokoušel se žádným způsobem jeho rozhodnutí obejít nebo zkrátka úplně ignorovat. Kneset vyhověl požadavkům z Bergmana tím, že změnil zákon způsobem, který umožňoval přístup k finančním příspěvkům i novým politickým stranám, které nezasedaly v předchozím Knesetu. Tato změna by tak nejspíš již byla

v souladu s požadavkem rovnosti voleb v článku 4 Základního zákona: "Kneset". Tato otázka nicméně již nehrála roli, protože nový zákon byl navíc přijat absolutní většinou členů Knesetu, takže případný další soudní přezkum již nepřicházel v úvahu. Kneset nicméně v reakci na zásah Nejvyššího soudu přijal absolutní většinou ještě jeden „potvrzovací“ zákon128, kterým výslovně prohlásil všechny zákony týkající se volebního procesu, které byly přijaté v minulosti, za platné. Kneset tak zaručil, že žádný z těchto zákonů nebude podléhat soudnímu přezkumu a to i v případě, že by porušoval některé z ustanovení základního zákona. Politická moc tak retroaktivně vyřešila všechny potenciální protiústavní prohřešky. Ve vztahu ke „slabému“ ústavnímu přezkumu, který měl tehdejší Nejvyšší soud k dispozici, nešlo o příliš skandální záležitost, nicméně bylo z tohoto kroku Knesetu patrné, že nechtěl, aby se podobná situace znovu opakovala. Ostatně to nebylo naposledy, co Kneset podobné řešení zvolil. V reakci na rozhodnutí ve věci Laor Movement (které je blíže rozebráno v podkapitole 3.4) Kneset změnil článek 46 Základního zákona: "Kneset" tak, aby explicitně stanovoval, že nutná většina pro změnu jeho vybraných ustanovení je zapotřebí jen v prvním, druhém a třetím čtení a vyloučil tím potřebu absolutní většiny již v předběžném čtení. Tato změna navíc měla být opět účinná zpětně už od roku 1959 a pro všechny zákony měnící článek 4 základního zákona, které nebyly přijaty požadovanou většinou v předběžném čtení, tak platilo, že byly platné od okamžiku svého přijetí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zákon právě z tohoto důvodu zrušen, tak bylo retroaktivně zcela anulováno a stalo se bezvýznamným.129 Je zřejmé, že v této době měl Kneset jasnou převahu v případných právních sporech s Nejvyšším soudem, pokud mohl vylučovat jeho soudní přezkum a zpětně řešit nesoulad přijatých zákonů (ať už z hlediska obsahu nebo schvalovacího procesu) se základními zákony klidně třicet let do minulosti.

128 Confirmation of Validity of Laws z roku 1969. 129 Weill, 2009, op. cit. s. 55.

4.3 Základní zákony přijaté v roce 1992 4.3.1 Teorie Hegemonic Preservation

Pokusů přijmout listinu základních práv bylo v Izraeli až do roku 1992 několik a všechny byly neúspěšné. Jednou z teorií vysvětlující proč ze strany držitele moci vůbec dochází ke krokům směrem k posilování pravomocí soudů, když důsledkem je v podstatě sebeomezení zákonodárné a výkonné moci, což na první pohled působí kontraintuitivně, je hegemonic preservation theory Rana Hirschla. Pokud se politická moc dobrovolně roozhodne pro své omezení, musí v tomto rozhodnutí vidět nějaký vlastní užitek.130 Vládnoucí politická strana například může cítit, že se otáčí pomyslný vítr a příští volby už tak nemusí vyhrát a o svou moc přijde. Proto se rozhodne zajistit větší nezávislost soudů, případně jim zaručit pravomoc k přezkumu zákonů, aby zabránil nastupující moci v ovládnutí justice a zároveň mohl přenést právní bitvu z politického na soudní bojiště, kde má větší šanci vyhrát. Podle Rana Hirschla tak docházelo k odkládání přijetí psané ústavy v Izraeli jednoduše z důvodu, že vládnoucí skupina obyvatelstva se necítila ohrožena v "bezbariérovém" výkonu moci a neměla tak potřebu ji omezovat předáním pravomoci k přezkumu zákonů soudům. Objevovaly se argumenty parlamentní suverenity podobné Velké Británii a potřeby vlády většiny. Hirschl toto nespojuje přímo s konkrétní vládou Davida Ben Guriona, který aktivně proti omezení politické moci vystupoval, ale má na mysli obecně v Izraeli vládnoucí vrstvu aškenázských elit. To ostatně vysvětluje, proč se vládnoucí strany nebály, že „neomezenou“ moc získá ve volbách někdo jiný, než oni. Toto postavení se ale v Izraeli postupně měnilo v neprospěch elit a jak jejich politická kontrola nad parlamentem slábla, měnil se i jejich názor na potenciální soudní přezkum zákonů a omezení moci Knesetu. Podle Hirschla byl právě toto důvod pro změnu dynamiky při přijímání prvních dvou základních zákonů týkajících se základních práv, které navíc měly potenciál (který Nejvyšší soud velmi rychle využil,

130 HIRSCHL, 2004, op. cit. s. 39-41.

viz kapitolu 3 této práce) omezit moc Knesetu možností soudního přezkumu jeho právních předpisů. Iniciativa k ústavní změně přišla ze strany členů Knesetu, kteří zastupovali zejména sekulární a neoliberální politický směr, který byl na počátku 90. let v Izraeli na ústupu. Konkrétní návrh legislativy, která by umožňovala soudní přezkum, vzešel z této mezistranické koalice díky člena Knesetu a profesora práva Amnona Rubinsteina. Zajímavé je, že jeho politická strana byla v roce 1991, kdy byl návrh Knesetu představen, v parlamentní opozici, ale po volbách v roce 1992 vstoupila do vlády Jicchaka Rabina.131 Profesor Rubinstein tak osobně politicky spíše rostl, než aby jeho význam upadal. Z Hirschlova zkoumání vyplývá, že přijetí nových základních zákonů a novelizace Základního zákona: "Vláda" byla neustále ve všech legislativních krocích podporována zejména členy Knesetu z Izraelské strany práce, strany Likud a strany Merec, kteří zároveň hlasovali pravidelně proti státní podpoře talmudických škol a jiných náboženských škol a pro privatizaci různých státních služeb. Proti přijetí nových základních zákonů naopak vystupovaly sílící ortodoxní náboženské strany a strany krajní pravice. Za oslabením pozice vládnoucích elit stála zejména socioekonomická situace a vysoká míra přistěhovalství do Izraele zejména z arabských zemí a sovětského svazu. Rostoucí počet zejména chudších, méně vzdělaných a ortodoxních obyvatel se brzy projevil na volebních výsledcích „tradičních“ stran.132 Vládnoucí pozice zejména aškenázských elit byla daleko pevnější a potenciálně dlouhodobější v justici, kde případná personální obměna není a nemůže být otázkou jednoho volebního období. O to víc to platí v Izraeli, kde je proces výběrů soudců víceméně nezávislý na politických představitelích.133 Hlavní Hirschlův argument pro

131 V roce 1988 získala strana Šinuj dvě křesla, v roce 1992 spojení stran Merec dosáhlo výsledku 12 křesel v Knesetu. Rubinstein se stal nejprve ministrem pro energii a infrastrukturu a velmi brzy na to ministrem školství. 132 Politická situace v Izraeli je nicméně velmi volatilní, s velkým počtem politických stran, které se rozdělují, nebo naopak spojují v různých koalicích a získávají či ztrácejí v různých volbách velké množství hlasů. Například v předčasných volbách v roce 2015 byly nejsilnějšími stranami pravicový Likud, středolevý Sionistický tábor a Sjednocená kandidátka arabských politických stran. Značné množství křesel ztratil silně pravicový Izrael, náš domov a ortodoxní Šas. 133 K tomu srovnej podkapitoly 3.2 a 3.3 této práce, které popisují proces výběru soudců a vztah k politické moci.

to, že šlo o použití hegemonic preservation theory v praxi, je tedy v tom, že se slábnoucí izraelské elity rozhodly chránit svou budoucnost alespoň částečným přenesením politického rozhodování z Knesetu na Nejvyšší soud, který by měl ve vztahu k zákonům přijatým Knesetem poslední slovo. Dalším možným důvodem je také to, že této skupině hrozilo, že se stane politickou menšinou. Nejvyšší soudy, u nichž je jednou z pravomocí ochrana základních práv, se dají považovat v podstatě za antidemokratické instituce, pokud demokracii chápeme v nejzkratkovitějším smyslu jako vládu většiny, protože zasahují do neomezeného výkonu moci, který může vést k porušování práv menšin. S navrženým směřováním ústavního vývoje samozřejmě souhlasila také většina Nejvyššího soudu a s návrhy byl prý předem seznámen i tehdejší místopředseda Nejvyššího soudu Aharon Barak. Hirschl je přesvědčen134, že rozhodnutím předat Nejvyššímu soudu vyšší pravomoci vládnoucí elity příliš neriskovaly, protože vzhledem k personálnímu složení mohly očekávat, že bude rozhodováno ve prospěch jejich smýšlení. Vzhledem k pozdějším sporům mezi „novým“ Knesetem (se silnějším zastoupením ortodoxních židů a nových obyvatel příchozích z arabských států a Ruska)135 a Nejvyšším soudem, který navíc získal aktivistickou nálepku, se tato úvaha potvrdila. Stejně tak platilo, že případná personální obměna nebude příliš rychlá ani drastická, navíc měly stále jistou kontrolu nad procesem výběru, o který nemohli přijít tak snadno jako o kontrolu nad Knesetem. Poslední zárukou byla velká podpora a důvěra veřejnosti v Nejvyšší soud. Ta se držela nad 90% dokonce i v době, kdy již byl Nejvyšší soud politicky aktivní a v centru dění .136 Ve snaze přijmout Základní zákony tak stačilo spoléhat na kartu větší nezávislosti soudů, kontroly politiků, ochrany práv jednotlivců a systému brzd a protiváh a bylo zaručeno, že veřejnost bude na stejné lodi. Vysoká podpora nevolených orgánů u veřejnosti je poměrně zajímavým úkazem, který odráží vztah veřejnosti a

134 HIRSCHL, 2004, op. cit. s. 65-69. 135 Volby v roce 1996 poznamenal atentát na Jicchaka Rabina z předchozího roku a několik teroristických útoků. Volební úspěch zaznamenaly náboženské strany a nová strana ruských imigrantů. „Tradiční“ strany – Strana práce a Likud dohromady odepsaly 18 křesel. 136 BASSOK, Or. The Israeli Supreme Court's Mythical Image - A Death of a Thousand Sound Bites. Michigan State International Law Review. 2014, roč. 23 č. 1, s. 45-45.

politické moci. Dokud lidé berou soud jako partnera, je vše v pořádku, vztah se ale může zhoršit v případě, kdy soud zejména ve významných otázkách rozhodne nejen proti konsensu učiněnému na politické půdě, ale také proti veřejnému mínění. V takovém případě mohou mít lidé (zejména většina) pocit, že soud prosazuje vlastní politickou agendu, není zcela nestranný a je příliš aktivistický. V Izraeli je tento pohled trochu pokřivený tím, že Nejvyšší soud kritizují zejména zástupci menšin, ať už jsou to ortodoxní židé, nebo Mizrachi, za to, že drží právě linii s izraelskými elitami. Pro Hirschlovu teorii mluví také to, že Kneset byl stále v silnější pozici oproti Nejvyššímu soudu a mohl jeho prolidskoprávní posun zákonodárnou iniciativou ovlivnit nebo úplně zastavit. Vzhledem k tomu, že k žádnému takovému kroku nedošlo, je možné se domnívat, že zástupci tehdejší většiny v Knesetu souhlasili s kroky Nejvyššího soudu vedoucí k silnější ochraně základních práv a soudnímu přezkumu, který stál v opozici k absolutní suverenitě Knesetu.

4.3.2 Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" a Základní zákon: "Svoboda zaměstnání"

Konečné přijetí obou základních zákonů se setkalo s nadšením zejména soudcovských elit, což je pochopitelné vzhledem k významu, který podle nich tento krok měl. Nešlo o nic menšího než o ústavní revoluci. Situace ale s ohledem na další vývoj nebyla tak jednoznačná. Je otázkou, zda-li byli všichni aktéři na stejné lodi ohledně významu těchto zákonů. Nejvyšší soud velmi rychle zareagoval sérií rozhodnutí, počínaje rozsudkem United Mizrahi Bank (srovnej kapitolu 3.5 této práce), jimiž učinil tyto zákony jakousi izraelskou „Listinou základních práv“. Pokud bychom nicméně význam přijatých zákonů pro zákonodárce měli měřit jejich účastí na hlasování, zařadily by se tyto základní zákony někam k regulacím kožedělného průmyslu.137 Ze

137 Richard Posner v poměrně ostré kritice Barakova soudu zmiňuje, že pro přijetí těchto zákonů hlasovala jen čtvrtina členů Knesetu. (POSNER, Richard. Enlightened Despot. The New Republic (23.4.2007) s. 53. U svobody zaměstnání to bylo v prvním čtení 21 ku 16 a nakonec byl zákon přijat 23 hlasy. Lidská důstojnost byla přijata poměrem 40 ku 12, respektive 32 ku 21 v závěrečném čtení. RUBINSTEIN, Amnon; MEDINA, Barak. Constitutional Law of the State of Israel. 1996.

samotného znění zákonů je však patrné, že měla za cíl alespoň nějakým způsobem změnit pravidla hry. Ještě zřejmější je to při porovnání znění Základního zákona: "Svoboda zaměstnaní" z roku 1992 a jeho novou podobou z roku 1994, která tu starší nahrazovala. Zákon je delší, obsahuje ustanovení s obecnými principy a účelem tohoto zákona138 a také stejnou obecnou klauzuli limitující ochranu základních práv, která je obsažena v Základním zákoně: "Lidská svoboda a důstojnost". Práva chráněna těmito základními zákony tak nemohou být porušena, pokud tak není činěno zákonem souladným s hodnotami Státu Izrael, přijatým za řádným účelem a v rozsahu ne větším než nutném, nebo pravidlem přijatým na základě výslovného zmocnění v tomto zákoně.139 Základní zákon: "Svoboda zaměstnání" tuto klauzuli oslabuje ve svém článku 8, který stanoví výjimku pro zákony přijaté většinou Knesetu s výslovnou informací, že mají platit bez ohledu na základní zákon. Takové zákony mohou platit maximálně po dobu následujících čtyř let. Další omezení ochrany práv spočívá v tom, že Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" nemá podle článku 10 vliv na právní předpisy, které byly v platnosti před jeho přijetím (na rozdíl od druhého základního zákona, s nímž rozporné zákony dříve přijaté mohly zůstat v platnosti maximálně po dobu dvou let), takže dřívější zákony byly chráněny před jejich přímým soudním přezkumem a podléhaly pouze interpretaci v souladu s novými základními zákony. To však umožnilo promítnout sílící liberální pohled na základní práva do izraelského právního řádu bez jeho explicitních změn v zákonodárném procesu. Nejvyšší soud například v jednom ze svých rozhodnutí prohlásil, že správní nařízení, na základě kterého bránila armáda ženám ve vstupu do výcviku bojových pilotů, porušuje principy stanovené v základním zákoně. Na základě tohoto rozhodnutí musela armáda umožnit navrhovatelce pokusit se stát bojovou pilotkou.140

138 Úvodní ustanovení mají velmi lidskoprávní jazyk, hovoří o tom, že základní práva v Izraeli mají základ v hodnotě lidské bytosti, svátosti lidského života a principu, že všichni lidé jsou svobodní. Tato práva by měla být chráněna v souladu s principy stanovenými v Deklaraci nezávislosti. Základní zákon má také odrážet hodnoty Státu Izrael jako židovského a demokratického státu. Stejné ustanovení bylo v roce 1994 přidáno i do druhého základního zákona. 139 Článek 4 Základního zákona: "Svoboda zaměstnání" z roku 1994 a článek 8 Základního zákona: "Lidská svoboda a důstojnost" ve znění také z roku 1994. 140 Rozhodnutí H.C.J. 4541/94 ve věci Miller v. Minister of Defence ze dne 8. listopadu 1995.

Základní zákon: "Lidská svoboda a důstojnost" se pak v ohledu na zvláštní postavení základních zákonů od Základního zákona "Svoboda zaměstnaní" liší také v tom, že neobsahuje klauzuli o potřebě souhlasu kvalifikované většiny členů Knesetu k jeho změně. Jeho pozice nadzákonného předpisu je tím zřetelně oslabena. Je tak patrné, že povaha základních zákonů přijatých v roce 1992 nebyla vytesána do kamene a na první pohled se nezdála být velkým zásahem do suverenity Knesetu, nicméně již o dva roky později se oba zákony staly alespoň jazykem daleko „lidskoprávnějšími“ a Nejvyšší soud následně v rozsudku United Mizrahi Bank otevřel zprudka dveře soudnímu přezkumu zákonů ve vztahu právě k ochraně těchto základních práv. Z něj bylo patrné rozdělení dvojí role Knesetu, jako klasického zákonodárce a ústavodárného orgánu. Aharon Barak již velmi brzy po přijetí obou základních zákonů přišel s právním názorem, že Kneset z pozice ústavodárce vědomě spustil ústavní revoluci. Ta nespočívala v objevení základních práv, protože soudy již jejich existenci v izraelském právu uznaly a přiznávaly na jejich základě odškodnění poškozeným stěžovatelům. Velkým skokem podle něj byla „ratifikace“ těchto základních práv do daleko silnější psané formy, která zavazovala všechny včetně Knesetu samotného, který z pozice ústavodárce sám sebe do budoucna omezil procesním (pro změnu nutná absolutní většina členů Knesetu) i substantivním (obecná omezující klauzule) utvrzením přijatých základních zákonů, které se tak dostaly fakticky na vyšší úroveň než stojí ostatní zákony. Barak také neopomněl hned v roce 1992 zmínit, že úkolem Nejvyššího soudu již nebude jenom interpretace zákonů přijatých Knesetem, ale také rozhodování o platnosti či neplatnosti zákonů v měřítku hodnot „židovského a demokratického“ státu, jež by obsahem také naplnili soudci Nejvyššího soudu. Uznává, že jde o těžké břímě, které na soudce nové základní zákony uvalily, protože je nutné najít vhodný poměr mezi ochranou práv jednotlivců a celé společnosti, které mohou stát proti sobě, ale je přesvědčen, že teď soudci dostali nástroje, se kterými tuto práci vykonají.141

141 BARAK, Aharon. A Constitutional Revolution: Israel's Basic Laws. Constitutional Forum. 1992, roč. 4 č. 3, s. 83-84.

4.4 Povaha současné izraelské ústavy

Ačkoli tak zní i samotný název této práce, v současnosti není úplně přesvědčivé tvrdit, že má Izrael nepsanou ústavu. Tento pojem ale nejspíš není nutné přeceňovat i vzhledem k tomu, že Velká Británie, země historicky známá jako bez psané ústavy, má několik psaných předpisů, které je možné považovat za ústavní, například poměrně mladý Human Rights Act z roku 1998, který upravuje ochranu základních práv.142 Přesnější je tedy ústavu v Izraeli popsat spíše jako nekodifikovanou v jednom předpise, ale fragmentovanou do více jednotlivých základních zákonů.143 Stejně tak je ji možné popsat jako neúplnou, protože se nikdy nedostala do kompletní formy plánované Harrariho Rezolucí. Ústava tvořená základními zákony je také spíše flexibilní, protože ne každý ze základních zákonů obsahuje utvrzení, že jej lze změnit pouze absolutní nebo dokonce kvalifikovanou většinou členů Knesetu a o nějakých nezměnitelných náležitostech není možné hovořit.

5 Budoucnost izraelské ústavnosti

Z vývoje v Izraeli počínajícího již vznikem státu v roce 1948 se zdá, že chybí závěrečná kapitola. Od počátku existovaly snahy přijmout klasickou psanou ústavu, ale kvůli kritickým neshodám je Izrael v situaci, kdy je jeho ústava tvořena zejména pnutím mezi Knesetem a Nejvyšším soudem nad základními zákony s nejasnou povahou a různým postavením, které navíc nemají daný speciální přijímací proces ani obecně stanovenou ochranu před jejich změnami nebo porušováním. Izrael ušel od svého vzniku v roce 1948 dlouhou cestu. Nejprve neměl psanou ústavu zajišťující organizaci státu a jeho autorit (jakési frames of government) ani listinu základních práv. Pokud chce Izrael zůstat demokratickým státem s fungující vládou práva, je vhodné, aby tento tradičně

142 BARENDT, Eric. An introduction to constitutional law. New York: Oxford University Press, 1998. 26ff. 143 ROSENFELD, Michel, SAJÓ, András (ed.). The Oxford handbook of comparative constitutional law. Oxford: Oxford University Press, 2012. s. 106.

fungující systém s nejasnými konturami a citlivostí vůči mocenským nebo jiným výkyvům doznal změn směrem k větší transparentnosti a rigidnosti. Učinit tak lze podle mého několika způsoby. Přijetím kompletně nové ústavy, nebo změnami základních zákonů směrem k jejich určité unifikaci, zřejmějšímu oddělení od běžných zákonů a silnější ochraně před častými změnami zejména z politických důvodů. To se týká zejména základních zákonů sloužících k ochraně základních práv a svobod a upravujících fungování státu, například instituce, přijímání zákonů nebo volby. Další možností je cesta zpátky směrem k absolutní suverenitě Knesetu, tento krok ale podle mě není možný z důvody již dosaženého a soudní mocí prosazovaného standardu ochrany základních práv. Poslední možností je pak pokračování neurčitou cestou, která byla vytyčena v Harrariho rezoluci. To znamená přijímat ústavu prostřednictvím jednotlivých základních zákonů až do té doby, než bude kompletní. Tento postup je problematický, protože ústava tak není dokumentem sloužícím jako „jízdní řád“ státu, jeho hodnotový základ a lidskoprávní kodex, ale je spíše procesem, který z ústavy činí nádobu, ve které se mění nejen obsah a jeho množství, ale proměnlivá je i samotná nádoba. Z tohoto příkladu je zřejmá nepřirozenost takové situace a problémy plynoucí z otázek, jaká má být finální forma a kdo o ní má definitivně rozhodnout a v určitém okamžiku říci dost. „Plovoucí“ ústava je problematická také z hlediska významu, který pro stát a jeho obyvatele má. Ve většině států světa ústava slouží kromě výše zmíněného také jako symbol stability a vysílá zprávu o tom, jaké záležitosti jsou pro stát významné, na jakých hodnotových základech stojí a jakým státem si klade za cíl být. Ve prospěch věci je tak zřejmě to, aby byla ústava kodifikovaná nějakým rigidním způsobem, který tuto stabilitu zajistí. Přijetí zcela nové komplexní psané ústavy v současném Izraeli se nezdá jako příliš pravděpodobné. Situace ohledně neshod hlavních politických aktérů vedoucích k nepřijetí ústavy při vzácném okamžiku vzniku státu se k lepšímu neobrátila. Po několika válkách, okupovaných územích, výstavbě osad, velkému množství teroristických útoků a napjatým vztahům s Palestinci a většinou sousedních států se zdá, že moment na opravdovou ústavní revoluci vyprchal. Stejně tak rostlo napětí mezi

Nejvyšším soudem a Knesetem, který na několik rozhodnutí soudu reagoval změnami zákonů či přijetím zcela nových zákonů, které zpětně rozhodnutí anulovaly, či dokonce bránily následnému soudnímu přezkumu. Kneset také ukázal, že místo přímého střetu s Nejvyšším soudem může ovlivnit jeho složení změnami ve způsobu výběru soudců (viz podkapitolu 3.2 této práce) a předsedů. Minimálně u posledních dvou nominací (Miriam Naor a Asher Grunis) byla patrná snaha změnit orientaci soudu ke konzervativnějšímu až provládnějšímu přístupu. Navíc se nezdá, že by v Izraeli existovalo silné pnutí lidu k tomu, aby se zmocnil alespoň přeneseně role ústavodárce, přitom právě to by mělo být základem a pramenem pro legitimizace nové ústavy, která by jako nadzákonný předpis stála na vrcholu hierarchie právních předpisů. Suverenita lidu nahrazuje suverenitu Knesetu a omezuje jeho moc a to i do budoucna. V Izraeli nicméně tyto snahy pokračovaly nadále zejména ze strany Komise pro ústavu, legislativu a spravedlnost, která ostatně podle Harrariho rezoluce měla ústavu tvořit návrhy základních zákonů. V tomto úkolu pokračoval předseda komise profesor Menachem Ben-Sason.144 Za schůdnější reformu považuji změnu systému, který v Izraeli již roky funguje, sloužící k jeho větší přehlednosti a rigiditě. Ústava má být v Izraeli tvořená základními zákony, jejichž význam v současnosti zdaleka převyšuje jejich zakotvenost v izraelském právním řádu. Základní zákony nemohou být izraelskou ústavou, dokud s nimi není zacházeno ze strany Knesetu s patřičným respektem. Jejich ústavní neohraničenost vyhovuje rozhodování Nejvyššího soudu, kterému umožňuje být kreativní a široce vykládat zejména základní práva, ale na druhou stranu způsobuje střety mezi zástupci různých složek moci, kteří se pokoušejí nahradit nejasnost výkladem, který vyhovuje nejvíce právě jim. Problém je zejména v tom, že nejsou nijak pevně dány důvody, pro které jsou základní zákony obecně nadřazené obyčejným zákonům a mají speciální postavení. V tomto ohledu se základní zákony liší případ od případu a je tak problematické stanovit, že jejich postavení v právním řádu je shodné. Za této situace by pomohlo sjednocení ustanovení základních zákonů týkajících se

144 Weill, 2009, op. cit. s. 68.

jejich právní síly, procesu jejich přijímání, nutné většiny pro jejich změnu či porušení (případně prohlášení určitých náležitostí za nezměnitelné) či oblastí, které mají nebo mohou základní zákony upravovat. Jinými slovy je zapotřebí, aby Kneset přijal obecný základní zákon o základních zákonech, kterým dojde k jejich zakořenění v jasných pozicích v izraelském právním řádu. Tato změna ústavní právo v Izraeli připodobní k ostatním demokratickým státům světa a zajistí větší stabilitu politické situace v zemi, lepší fungování systému brzd a protiváh a větší právní jistotu nejspíš v kombinaci také se silnější ochranou základních práv.

6 Závěr

Cílem práce byl zejména popis ústavněprávní situace v Izraeli se zaměřením na možné problémy pramenící z jeho specifik. Vývoj právního systému v tomto státě je do určité míry pořád nastaven na autopilota a klasická ústava požadovaná Rezolucí OSN č. 181 a slíbená Harariho rezolucí se za šedesát osm let stále neobjevila. Ačkoli mezeru takto vzniklou aktivně vyplňoval Nejvyšší soud v kombinaci s některými základními zákony přijatými Knesetem, jakýsi pocit neúplnosti a neukotvenosti zůstává. Izrael je zajímavý také pro české prostředí, ačkoliv jsou obě země z tohoto hlediska značně rozdílné. Státy jsou významnými spojenci a pomoc Československa byla důležitým faktorem při vzniku Izraele a jeho obraně v prvních letech, i proto by neměla být lhostejná rizika, kterým Izrael čelí při uchovávání postavení demokratického státu. Specifický ústavněprávní vývoj v Izraeli také zakládá příležitost pro komparativní zkoumání, které je v ústavním právu velice zajímavým vědeckým pohledem. Poměrně skromné návrhy do budoucna slouží spíše k normalizaci situace v izraelském ústavním právu, zjednodušení domáhání se základních práv, větším zpřehlednění hranic mezi jednotlivými složkami moci a uzavíráním děr, kterými by bylo možné snadno atakovat izraelskou demokracii, nebo využít křehké politické situace k rozpoutání ústavní krize. Domnívám se totiž, že rigidní řešení je v této situaci lepší, než spoléhání se na standardní chování všech aktérů bez ohledu na jejich personální obměnu a pouhou tradici, byť jde o tradici ústavní. Izrael v žádném případě není možné považovat za dokonalý stát, jeho politická moc je roztříštěná mezi velké množství politických stran se značným množstvím korupčních skandálů, země je často kritizovaná kvůli porušování lidských práv i mezinárodního práva, silné ústavní pojistky tak jsou více než vhodné. Dalším faktorem, který zasluhuje zmínku, je politický vývoj nejen na středním východě, ale i mezi izraelskými spojenci, zejména v otázce izraelsko-arabského a izraelsko-palestinského konfliktu a jeho řešení prostřednictvím vzniku dvou států. Toto řešení je sice na stole již od roku 1947, ale

vznik samostatného palestinského státu145 přináší pro politický i ústavní systém v Izraeli spoustu výzev. Největším izraelským spojencem jsou Spojené státy. Ty v letošním roce čekají důležité prezidentské volby, které mohou nejen ve vztahu k Izraeli mnohé změnit. Možná bude mezi oběma partnery panovat shoda na tom, že nejlepším řešením je postavit třeba zeď.

145 Již v roce 2012 získala Palestina statut nečlenského pozorovatelského státu OSN díky Rezoluci Valného shromáždění OSN č. 67/19 ze dne 29. listopadu 2012. Izrael reagoval schválením výstavby dalších židovských osad.

7 Seznam použitých zdrojů

KNIŽNÍ A DALŠÍ TIŠTĚNÉ PRAMENY

AKZIN, Benjamin. Basic Laws and Entrenched Laws in Israel. HAPRAKLIT. 1961, roč. 17.

BARAK, Aharon. HumanRights in Israel. Israel LawReview. 2006, roč. 39, č. 2. s. 13-34.

BARAK, Aharon. A Constitutional Revolution: Israel's Basic Laws. Constitutional Forum. 1992, roč. 4, č. 3, s. 83-84. ISSN 08473889.

BARENDT, Eric. An introduction to constitutional law. New York: Oxford University Press, 1998. s. 216. ISBN 0198762542.

BASSOK, Or. The Israeli Supreme Court's Mythical Image - A Death of a Thousand Sound Bites. Michigan State International Law Review. 2014, roč. 23, č. 1, s. 39-106. ISSN 23282991.

BICKEL, Alexander M. The least dangerous branch: the Supreme Court at the bar of politics. 2. vyd. New Haven: Yale University Press, 1986. s. 303.

ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. s. 232.

DOWTY, Alan. Zionism's Greatest Conceit. Israel Studies. 1998, roč. 3, č. 1, s. 1-23. ISSN 10849513.

EDREY, Yoseph. The Israeli Constitutional Revolution/Evolution, Models of Constitutions, and a Lesson from Mistakes and Achievements. The American Journal of Comparative Law. 2005, roč. 53, č. 1, s. 77-123. ISSN 0002919X.

FEREJOHN, John; PASQUINO, Pasquale. Constitutional Adjudication: Lessons from Europe. Texas Law Review. 2003, roč. 82, č. 7, s. 1671-1704. ISSN 00404411.

GAVISON, Ruth. Legislatures and the Quest for a Constitution: The Case of Israel. Review of Constitutional Studies. 2006, roč. 11, č. 2, s. 345-400. ISSN 11928034.

GROSS, Emanuel. The struggle of democracy against terrorism: lessons from the United States, the United Kingdom, and Israel. Charlottesville: University of Virginia Press. 2006. s. 284. ISBN 0813925312.

HIRSCHL, Ran. Towards juristocracy: the origins and consequences of the new constitutionalism. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2004. s. 296. ISBN 0-674-02547-4.

HOFNUNG, Menachem. The judge in a democracy - Book Review. In: Law & Politics Book Review. 2010, roč. 16, č. 10. s. 824-829.

HOFNUNG, Menachem. The Unintended Consequences of Unplanned Constitutional Reform: Constitutional Politics in Israel. The American Journal of Comparative Law. 1996, roč. 44, č. 4, s. 585-604. ISSN 0002919X.

KAHANA, Tsvi; GOOD, Mathew. Human Rights in Israel - A Brief Overview. Kingston: The Centre for the Study of Democracy. 2008. s. 39.

KRUPP, Michael. Dějiny státu Izrael: od založení do dneška (1948-2013). Praha: Vyšehrad, 2013. Modern ídějiny (Vyšehrad). s. 208. ISBN 978-80-7429-295-8.

LAHAV, Pnina. Foundations of Rights Jurisprudence in Israel: Chief Justice Agranat's Legacy. Tel Aviv University Law Review. 1991, roč. 16, č. 3, s. 475-516.

LIKHOVSKI, Eliahu. Can the Knesset Adopt a Constitution Which Will Be the "Supreme Law of the Land"?, Israel Law Review. 1969, roč. 4, č. 1, s. 61-69. ISSN 0021-2237.

MALENOVSKÝ, Jiří. O legitimitě a výkladu. Právník. 2013, roč. 152, č. 8, s. 745-772. ISSN 0231-6625.

MAUTNER, Menachem. The Decline of Formalism and the Rise of Values in Israeli Law. Tel Aviv University Law Review. 1993, roč. 17, č. 3, s. 503-596.

NAVOT, Suzie. Constitutional Reasoning in the Israeli Supreme Court. CONREASON Country report - Israel. s. 1-51.

NIMMER, Melville B. The Uses of Judicial Review in Israel's Quest for a Constitution. Columbia Law Review. 1970, roč. 70, č.7, s. 1217-1260. ISSN 00101958.

PELEG, Ilan. Israel's Constitutional Order and Kulturkampf: The Role of Ben- Gurion. Israel Studies. 1998, roč. 3, č. 1, s. 230-250. ISSN 10849513.

POSNER, Richard. Enlightened Despot. The New Republic (23.4.2007) s. 53-56.

RACKMAN, Emanuel. Israel's Emerging Constitution, 1948-1951. New York: Columbia University Press, 1955, s. 220.

ROSENFELD, Michel, SAJÓ, András (ed.). The Oxford handbook of comparative constitutional law. Oxford: Oxford University Press, 2012. s. 1416. ISBN: 9780199578610.

RUBINSTEIN, Elyakim. The Declaration of Independence as a Basic Document of the State of Israel. Israel Studies. 1998, roč. 3, č. 1, s. 195-210. ISSN 10849513.

RUBINSTEIN, Amnon; MEDINA, Barak. Constitutional Law of the State of Israel. 1996.

RYCHETSKÝ, Pavel; NĚMEČEK, Tomáš. Diskrétní zóna. Praha: Vyšehrad, 2012. Rozhovory (Vyšehrad). s. 280. ISBN 978-80-7429-300-9.

SEGEV, Joshua. Who Needs a Constitution? In Defense of the Non-Decision Constitution-Making Tactic in Israel. Albany Law Review. 2006, roč. 70, č. 2, s. 409-489. ISSN 00024678.

HALBERSTAM, Malvina. Judicial review, A Comparative Perspective: Israel, Canada, and The United States. Cardozo Law Review. 2009, roč. 31, č. 6, s. 2394-2546.

WEILL, Rivka. Sui Generis? The Hybrid Israeli Constitutional Experience. Working Paper. 2009. s. 1-70.

ZEMACH, Yaacov S. The judiciary of Israel. 2. vyd. Jerusalem: The institute of judicial training for judges in Israel, 1998. s. 151. ISBN 965-222-824-9.

ROZHODNUTÍ SOUDŮ A DALŠÍCH INSTITUCÍ

Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 ze dne 29. listopadu 1947. In: Dag Hammarskjöld Library [online]. OSN [cit. 4.4.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=A/RES/181(II)

Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2253 ze dne 4. července 1967. In: Dag Hammarskjöld Library [online]. OSN [cit. 4.4.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/UN/unga2253.html

Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2254 ze dne 14. července 1967. In: Dag Hammarskjöld Library [online]. OSN [cit. 4.4.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.pij.org/details.php?id=1010

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 252 ze dne 21. května 1968. In: Dag Hammarskjöld Library [online]. OSN [cit. 4.4.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/252(1968)

Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 67/19 ze dne 29. listopadu 2012. In: Dag Hammarskjöld Library [online]. OSN [cit. 4.4.2016]. Dostupné anglicky z: http://palestineun.org/wp-content/uploads/2013/08/67-19-Status-of-Palestine.pdf

EA (odvolání ve věcech volebních) 2/88 Ben-Shalom v. Central Elections Committee for Twelfth Knesset z roku 1989, IsrSC 43(4) 221 [sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu].

Rozhodnutí H.C.J. 73/53 ve věci Kol Ha’am Ltd. v. The Minister of Inferior ze dne 16. října 1953, 7 P. D. Dostupné v angličtině z: http://elyon1.court.gov.il/files_eng/53/730/000/Z01/53000730.z01.pdf

Rozhodnutí H.C.J. 14/86 ve věci Laor v. The Control Council for Films and Plays, 41 P. D.

Rozhodnutí H.C.J. 910/86 ve věci Ressler v. Minister of Defense ze dne 12. června 1988, 42(2) P.D. Dostupné v angličtině z: http://elyon1.court.gov.il/files_eng/86/100/009/Z01/86009100.z01.pdf

Rozhodnutí H.C.J. 399/85 ve věci Kahane v. The Executive Board of the Broadcasting Authority, P. D. 41(3).

Rozhodnutí H.C.J. 680/88 ve věci Schnitzer v. Chief Military Censor ze dne 10. ledna 1989. 42(4) P.D. Dostupné v angličtině z: http://elyon1.court.gov.il/files_eng/88/800/006/Z01/88006800.z01.pdf

Rozhodnutí CA (civilní odvolání) 6821/93 ve věci United Mizrahi Bank v. Migdal Communal a další ze dne 9. listopadu 1995. IsrSC 49(4). Dostupné z: http://elyon1.court.gov.il/files_eng/93/210/068/z01/93068210.z01.pdf

Rozhodnutí CrimFH 2316/95 ve věci Ganimat v. State of Israel. IsrSC 49(4).

Rozhodnutí H.C.J. 4541/94 ve věci Alice Miller v. Minister of Defense ze dne 8. listopadu 1995, P.D. 94.

Rozhodnutí H.C.J. 6427/02 ve věci Movement for Quality Government v. Knesset 61(1) P. D.

Rozsudek Nejvyššího soudu Indie ve věci Kesavananda Bharati v. State of Kerala ze dne 24. dubna 1973. (1973) 4 SCC 225.

Rozhodnutí H.C.J. 5100/94 ve věci The Public Committee against Torture in Israel et al. v. Government of Israel et al. ze dne 6. září 1999, 53 (4) P.D. Dostupný z: http://www.derechos.org/human-rights/mena/doc/torture.html

Rozhodnutí H.C.J. 98/69 ve věci Bergman v. Minister of Finance ze dne 3. července 1969. IsrSC 23(1). Dostupný v angličtině z: http://elyon1.court.gov.il/files_eng/69/980/000/Z01/69000980.z01.pdf

Rozhodnutí H.C.J. 4541/94 ve věci Miller v. Minister of Defence ze dne 8. listopadu 1995. Dostupné anglicky z: http://elyon1.court.gov.il/files_eng/94/410/045/Z01/94045410.z01.pdf

PRÁVNÍ PŘEDPISY A SOUVISEJÍCÍ DOKUMENTY

Transition Act 1949 ze dne 16. února 1949. In: L.S.I. č. 3, 3 [sbírka zákonů]. Kneset [cit. 4. 4. 2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.knesset.gov.il/review/data/eng/law/kns1_transition_eng.pdf

Confirmation of Validity of Laws z roku 1969.

Second Knesset Law z roku 1951.

The Courts Act 1984. In: Sefer Ha-Chukkim č. 198. [cit. 13.3.2016]

The Law of Return 1950 z 5. července 1950. In: Sefer Ha-Chukkim č. 51. Kneset. [cit. 13.5.2016] Dostupné v angličtině z: http://knesset.gov.il/laws/special/eng/return.htm

Základní zákon "Soudní moc" ze dne 28. února 1984. In: Sefer Ha-Chukkim č. II 10. Kneset [cit. 13.5.2016] Dostupné v angličtině z: http://knesset.gov.il/laws/special/eng/basic8_eng.htm

Grundgesetz ze dne 8. května 1949. [cit. 28.3.2016] Dostupné v angličtině z: https://www.gesetze-im-internet.de/englisch_gg/englisch_gg.html - GGengl_000P81

Španělská ústava z roku 1978 ze dne 29. prosince 1978. [cit. 28.3.2016] Dostupné v angličtině z: http://www.congreso.es/portal/page/portal/Congreso/Congreso/Hist_Normas/N orm/const_espa_texto_ingles_0.pdf

Portugalská ústava z roku 1976 ze dne 2. dubna 1976. [cit. 28.3.2016] Dostupné v angličtině z: http://www.servat.unibe.ch/icl/po00000_.html

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28.3.2016].

Základní zákon "Lidská svoboda a důstojnost" ze dne 17. března 1992. Dostupné v angličtině z: http://knesset.gov.il/laws/special/eng/BasicLawLiberty.pdf

Zákon o ochraně svatých míst (Protection of Holy Places Law 1967) ze dne 27. června 1967. Dostupné v angličtině z: https://www.knesset.gov.il/laws/special/eng/HolyPlaces.htm

Základní zákon: "Jeruzalém, hlavní město Izraele" ze dne 13. prosince 1980. Dostupné v angličtině z: http://knesset.gov.il/laws/special/eng/BasicLawJerusalem.pdf

ELEKTRONICKÉ PRAMENY

Deklarace nezávislosti Státu Izrael ze dne 14. května 1948. Český překlad Marka Čejky. Portál Moderní dějiny [online]. Pant [cit. 25.6.2016] Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/deklarace-nezavislosti-statu-izrael-14-8-1948/

Another chapter in Israel's constitutional wars. I-CONnect [online]. International Journal of Constitutional Law [cit. 3.6.2016] Dostupné v angličtině z: http://www.iconnectblog.com/2011/11/another-chapter-in-israels-constitutional- wars/

‘Grunis Bill’ is now law. The Jerusalem Post [online]. The Jerusalem Post [cit. 3.6.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.jpost.com/Diplomacy-and-Politics/Grunis-Bill- is-now-law

Rivlin orders probe of legislation of 'Sohlberg Law'. The Jerusalem Post [online]. The Jerusalem Post [cit. 3.6.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.jpost.com/Diplomacy-and-Politics/Rivlin-orders-probe-of-legislation- of-Sohlberg-Law

Knesset Passes Controversial Bills Amid Criticism Of An ‘Assault On Israeli Democracy’. Matzav.com [online, cit. 3.6.2016]. Dostupné v angličtině z: http://matzav.com/knesset-passes-controversial-bills-amid-criticism-of-an-assault- on-israeli-democracy/

Listy Federalistů č. 78. The Federalist Papers [online]. [cit. 8. 6. 2016]. Dostupné v angličtině z: http://federali.st/78

Transkripty zvukových nahrávek z postupu vojáků IDF Jeruzalémem. [cit. 8. 6. 2016]. Dostupné z: www.sixdaywar.org/content/ReunificationJerusalem.asp

UN official to Israel: You must criminalize torture. The Jerusalem Post [online]. The Jerusalem Post [cit. 3.6.2016]. Dostupné v angličtině z: http://www.jpost.com/Arab- Israeli-Conflict/UN-to-quiz-Israel-on-torture-complaints-452923

JINÉ PRAMENY

Webové stránky Rady soudnictví ve Španělsku. Dostupné v angličtině z: http://www.poderjudicial.es/cgpj/en/Judiciary/General-Council-of-the- Judiciary/Institutional-information/Composition/

EU Trade with Israeli Settlements - Briefing Paper. Dostupné z: http://www.qcea.org/wp-content/uploads/2012/08/bp-eusettlementtrade- version2-en-aug-2012.pdf