Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra historie

K historii Židů v Trhové Kamenici Diplomová práce

Brno 2012

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jiří Mihola, Ph.D. Vypracovala: Bc. Magdalena Bucanová

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden.

V Brně dne 19. 4. 2012 ………………………..

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce Mgr. Jiřímu Miholovi, Ph.D., za vstřícný přístup, cenné metodické a teoretické rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

OBSAH

Úvod 5

1. NÁRODNOSTNÍ A NÁBOŽENSKÉ POMĚRY V TRHOVÉ KAMENICI S DŮRAZEM NA ŽIDOVSKÉ OBYVATELSTVO 8 1.1 Ţidé v Trhové Kamenici 9 1.2 Počet Ţidŧ 10 1.3 Rozkvět jejich činnosti 11 1.4 Kulturní a společenský ţivot 13 1.5 Dřevíkovský ţidovský hřbitov 16 1.6 Situace od roku 1938 17 1.7 Situace v Protektorátu Čechy a Morava 18 1.8 Válečná situace v Kamenici očima po válce 21 1.9 Návrat domŧ 21 1.10 Dostupné informace o ţidovských rodinách 21

2. RODINA BERGMANNOVA 25 2.1 Majetek rodiny 26 2.2 Maxmilián Bergmann 27 2.2.1 Odraz první světové války v Trhové Kamenici 29 2.2.2 Rozvoj města 31 2.2.3 Starosta Maxmilián Bergmann 34 2.2.4 Úmrtí 37 2.3 Karel Bergmann 38 2.3.1 Pomník padlým 39 2.4 Bergmannova rodina v Protektorátu 41 2.4.1 Karel Bergmann v Anglii 41 2.5 Karel Bergmann v poválečné Trhové Kamenici 42 2.5.1 Znovuzískání majetku 43 2.5.2 Rok 1949 45 2.5.3 Karel Bergmann v roce 1972 46

3. RODINA FUCHSOVA 48 3.1 Samuel Fuchs 49 3.2 Milan Fuchs 50 3.2.1 Ve funkci starosty 52 3.2.2 Nájemce lomu 54 3.3 JUDr. Ludvík Fuchs 57

4. RODINA WEISSENSTEINOVA 59 4.1 Majetek rodiny 59 4.2 Jindřich Weissenstein 60 4.3 Theodor Weissenstein 62 4.4 Vlasařství 63 4.4.1 Atlantis 67 4.4.2 Síťování 67 4.4.3 Období od roku 1939 68 4.4.4 Bergmannova firma 68 4.4.5 Fuchsova firma 69

5. RODINA VOHRYZKOVA A MARIE ALINČOVÁ 71 59 5.1 Rodina Vohryzkova 71 5.1.1 Doba Protektorátu 73 5.2 Marie Alinčová 74 5.2.1 Poválečný stav 76 5.2.2 Další přihlášky válečných škod 77 5.2.3 Rodina Alinčových v poválečném období 78

Závěr 79 Seznam pramenŧ a literatury 82 Resumé 89 Seznam obrazových příloh

ÚVOD

Jako téma své diplomové práce jsem si vybrala historii Ţidŧ v Trhové Kamenici. Chtěla jsem tak navázat na bakalářskou práci, kde jsem se věnovala historii zdejší farnosti, a dále zkoumat dosud neznámou stránku dějin Trhové Kamenice. I kdyţ je toto téma v dnešní době časté, dosud se jím ve zdejší obci nikdo nezabýval. Jediné, co je moţné zjistit, jsou jména ţidovských rodin, které zahynuly v koncentračních táborech, vytesaná na pomníku padlým v Trhové Kamenici na náměstí. Ostatní oběti 2. světové války jsou zde uvedeny jednotlivě s uvedením jména a příjmení. Ke zvolení tohoto tématu přispělo také moje osobní setkání s paní Mariannou Singerovou, která přeţila koncentrační tábor Osvětim. Pocházela z nedalekého Hlinska. V první kapitole s názvem Ţidé v Trhové Kamenici chci stručně nastínit situaci a postavení Ţidŧ v tomto městečku. V dalších kapitolách se budu zabývat historií jednotlivých ţidovských rodin, které bydlely v Trhové Kamenici před deportací do koncentračních táborŧ. Jedná se o rodiny Bergmannovu, Fuchsovu, Weissensteinovu a Vohryzkovu. Pojednám také o Marii Alinčové, která také byla Ţidovka a byla poslána do transportu. Vţdy se nejdříve pokusím kaţdou rodinu charakterizovat, tedy kde bydlela, čím se její příslušníci ţivili apod. Dále se u kaţdé rodiny zaměřím na některé členy, kteří se svým pŧsobením více zapsali do historie Trhové Kamenice. Budu se snaţit zachytit jejich výjimečnost a charakterizovat jejich práci i zpŧsob jednání. Při zkoumání jejich osudŧ se zaměřím na předmět jejich podnikání. Takto však nebudu postupovat u rodiny Vohryzkových, která pocházela z Hlinska a do Trhové Kamenice se přestěhovala krátce před transportem. O této rodině se dochovalo jen několik dokumentŧ. Místní obyvatelé o pobytu této rodiny v Trhové Kamenici nevědí. Budu se jednak zabývat ţivotem v období do 2. světové války, jednak vývojem po 2. světové válce. Cílem mé diplomové práce je pojednání o osudech místních ţidovských rodin, které před 2. světovou válkou ţily naprosto stejně jako ostatní obyvatelé neţidovského pŧvodu. Nejvíce se zaměřím na rodinu Bergmannovu, Fuchsovu a Weissensteinovu. Pokusím se zobrazit obyčejný běţný ţivot ţidovských rodin na malém městě, který se ničím nelišil od ţivota ostatních obyvatel, přesto skončil tragédií holocaustu. Budu se

5 zabývat otázkou, jaký byl vztah ostatních místních obyvatel k Ţidŧm před válkou i po ní. Tato diplomová práce bude tedy jednou z dalších, které se zaměřují na ţivot Ţidŧ v Čechách. Jedná se však o netypickou práci, neboť v Trhové Kamenici nebyla nikdy vytvořena ţidovská náboţenská obec. Nebyla zde synagoga nebo ţidovský hřbitov. Nebylo zde ţidovské ghetto nebo ţidovská ulice, kde by Ţidé ţili odděleni od ostatních obyvatel. Naopak v Trhové Kamenici bydleli Ţidé v domech ve středu města společně s ostatními obyvateli. Aţ do nástupu nacismu patřili k těm nejváţenějším obyvatelŧm. Vykonávali významné funkce ve veřejném i společenském ţivotě. Na místní poměry patřili k těm zámoţnějším. Nebudu se zaměřovat na kulturní a náboţenské odlišnosti Ţidŧ. Naopak se pokusím vystihnout jejich souţití s ostatními obyvateli, jejich přínos k budování společného společenského ţivota a jejich podíl na rozvoji města. Jedná se tedy o práci, která se zaměří na prosté lidské osudy příslušníkŧ ţidovských rodin. Většinou jsem vycházela z pramenŧ uloţených ve Státním okresním archivu Chrudim. Přesto, ţe jsem tento zdroj při vytváření práce pouţívala nejčastěji, pouze jediný pramen přímo odkazuje na mou oblast zájmu. Informace o rodinách jsem čerpala z obecních zápisŧ, protokolŧ. Tedy tam, kde nevystupují jako Ţidé, ale jako obyvatelé města. Před nástupem fašismu, tedy v období demokratické první republiky, nebyl rozlišován rasový pŧvod lidí. Velmi cenným informačním zdrojem mi byly záznamy z pozemkové knihy, které mi pomohly zjistit konkrétní informace o nemovitém majetku, ale i o příbuzenských vztazích a majetkových poměrech. Sekundární literatura, která by se zabývala kamenickými Ţidy, neexistuje. Zmínky o Ţidech místního kraje mŧţeme nalézt jen v publikacích nebo sbornících, které se věnují historii zdejšího kraje všeobecně, a zejména protifašistickému odboji. Kameničtí Ţidé jsou zde uváděni jako oběti holocaustu, vedle ostatních obětí 2. světové války. Samotným tématem ţivota Ţidŧ v Trhové Kamenici se dosud nikdo nezabýval. Pracovala jsem tedy převáţně s archivními prameny. V první kapitole nastíním všeobecnou situaci v Trhové Kamenici. V druhé kapitole se budu zabývat rodinou Bergmannových. Více se zaměřím na Maxmiliána Bergmanna, který se stal starostou Trhové Kamenice, a na jeho syna Karla Bergmanna. Budu se zabývat i osudy Karla Bergmanna po 2. světové válce. Třetí kapitola o rodině Fuchsových přiblíţí nejen charakter rodiny, ale i osobu Milana

6

Fuchse, který byl také starostou a nájemcem ţulových lomŧ v okolí Trhové Kamenice. Další kapitola nastíní rodinu Weissensteinovu. V této kapitole se budu zabývat i vlasařstvím, které tato rodina přinesla do Trhové Kamenice. Vlasařstvím se v dalším období více a úspěšněji zabývaly rodiny Bergmannova a Fuchsova. Tyto dvě rodiny vlastnily firmy na výrobu vlasových sítěk. Pojem vlasařství se snaţím co nejvíce přiblíţit, neboť jde o činnost, kterou se v 19. století a na počátku 20. století v Trhové Kamenici a okolí zabývalo mnoho lidí. U jednotlivých členŧ rodin se zaměřím na jejich přínos pro ţivot v Trhové Kamenici. V poslední kapitole se budu zabývat rodinou Vohryzkových, která do Trhové Kamenice byla přestěhována jen na krátkou dobu před transportem do koncentračního tábora. V této kapitole připomenu paní Marii Alinčovou, katoličku ţidovského pŧvodu, která jediná ze své rodiny musela jít do transportu. Rozhodující totiţ byl rasový pŧvod nikoliv vyznání. Budu se tedy zabývat výše zmíněnými. V Trhové Kamenici v prŧběhu let ţili i další lidé ţidovského pŧvodu. V této práci se budu zabývat pouze osudy ţidovských rodin, které v Trhové Kamenici ţily v době, kdy byli Ţidé deportováni do koncentračních táborŧ. Při zpracovávání diplomové práce jsem vyuţila několik metod. Nejprve jsem vyuţila metodu přímou. Získávala jsem informace z pramenŧ, které jsem následně třídila. Pracovala jsem s materiály uloţenými ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Další informace o rodinách jsem hledala v ţidovských matrikách uloţených v Národním archivu v Praze. Pouţila jsem informace z www.holocaust.cz. Vyprávění pamětníkŧ bohuţel v současné době jiţ není dostatečně vypovídající. Ţijící pamětníci totiţ za války byli malými dětmi. Jejich vzpomínky jsou jen útrţkovité. Nemají tak dostatečnou vypovídací hodnotu. Proto jsem do této práce nepouţila moţnosti tohoto zdroje. Dále jsem pracovala podle metody induktivní, deduktivní, komparativní a biografické. Při psaní práce jsem pouţívala metodu progresivní. Osudy kamenických Ţidŧ jsem porovnávala s ţivoty Ţidŧ v Čechách ve stejné době.

7

1. NÁRODNOSTNÍ A NÁBOŽENSKÉ POMĚRY V TRHOVÉ KAMENICI S DŮRAZEM NA ŽIDOVSKÉ OBYVATELSTVO

Trhová Kamenice leţí v okresu Chrudim na rozhraní Ţelezných hor a Ţďárských vrchŧ. Tento kraj je chudý, kopcovitý s rozlehlými lesy. Přírodní podmínky jsou nepříznivé. Zima zde bývá téměř 5 měsícŧ s velkými přívaly sněhu. Na polích se většinou pěstují brambory, dříve len a odolnější obilniny. Trhová Kamenice je dopravní křiţovatkou mezi Chrudimí, Hlinskem a Havlíčkovým, dříve Německým Brodem. Místní obyvatelé mívali drobná hospodářství, která ale nestačila ve většině případŧ na ţivobytí. Proto zde bylo rozšířeno tkalcovstí, bednářství, punčochářství, hrnčířství, síťařství a vlasařství nebo výroba dřevěných hraček.1 Kromě toho v Trhové Kamenici a blízkém Horním Bradle byly sklárny. V Čechách se Ţidé objevovali jiţ od 10. století, většinou ţili odděleně od ostatních obyvatel, převáţně katolického vyznání. Nevíme přesně, kdy se Ţidé poprvé dostali do Trhové Kamenice. Určité informace nám poskytuje sčítání obyvatel. V Trhové Kamenici byla většina obyvatel katolického vyznání, Ţidé zde tvořili menšinu jako jinde v českých zemích. Ţidé byli po mnoho let omezováni rŧznými nařízeními, která se ostatního obyvatelstva netýkala. Tato omezení byla provázena ústrky, docházelo i k pogromŧm. Pokud jde o Ţidy v Trhové Kamenici, tyto negativní jevy sem nepronikly. Ţidé se v Trhové Kamenici usídlili aţ v 19. století, kdy docházelo k postupnému uvolňování poměrŧ. Koncem 19. století jiţ Ţidé měli stejná práva jako ostatní obyvatelé. Vystupují zde tedy jako rovní s ostatním obyvatelstvem, většinou katolického vyznání. I kdyţ v Trhové Kamenici netvořili většinu, nebyli nikdy vyčleňováni ze ţivota města. Neprojevily se zde náboţenské nebo národnostní spory. Ţidé zde neměli ani vyčleněno podnikání, podnikali ve stejných oborech jako ostatní obyvatelé. Snad jediné pro ně typické bylo vlasařství. Ale protoţe zaměstnávali mnoho vlasařŧ katolického vyznání, nebylo vlasařství chápáno jako převáţeně ţidovské podnikání. V Trhové Kamenici před 2. světovou válkou byli lidé navzájem tolerantní, to jak z katolické tak i ze ţidovské strany. V následujících podkapitolách se zaměřím na rŧzné záleţitosti, které se týkaly Ţidŧ v Trhové Kamenici ve vztahu k ostatním obyvatelŧm města.

1 BURDYCHOVÁ, M. a kol.: Chrudimsko. Chrudim 1994, nestr. 8

1.1 Židé v Trhové Kamenici

Ţidé po dlouhá staletí tvořili odlišnou skupinu obyvatel v Čechách. Pŧvodně většinou ţili odděleně od ostatních obyvatel. Měli vlastní náboţenství, zvyky, sňatky většinou uzavírali s příslušníky svého národa a víry. Ostatní většinou katolické obyvatelstvo si obvykle zachovávalo jistý odstup. V dějinách byla období otevřeného nepřátelství proti Ţidŧm, kdy docházelo i k pogromŧm. Tak krajní situace v Trhové Kamenici a blízkém okolí nenastala. Jsou zaznamenány případy Ţidŧ, kteří se nechali pokřtít. Je otázkou, zda katolickou víru přijali skutečně z přesvědčení. Domnívám se, ţe většinou se tak stalo kvŧli zlepšení osobního postavení ve společnosti. Křest děda olomouckého biskupa a arcibiskupa Theodora Kohna patří k nejznámějším případŧm.2 Ve farní kronice je zaznamenáno, ţe v roce 1838 byl do katolické církve přijat Ţid David Streissler.3 Při křtu přijal nové jméno Emanuel. Je zajímavé, ţe k přijetí do katolické církve nestačil křest, ale toto vše muselo ještě schválit gubernium. Pro Ţidy pŧvodně platila rŧzná nařízení, většinou omezujícího charakteru. Nesměli vlastnit pozemky, nemohli vlastnit nemovitost mimo ghetto, nemohli vykonávat určitá povolání. Tak se stalo to, ţe nebyli trvale usazeni na stejném místě. Věnovali se zaměstnáním, která nebyla vázána na vlastnictví pŧdy. Postupně ale docházelo k uvolňování poměrŧ. Pro Ţidy byl typickým zdrojem obţivy obchod. Jedno z opatření josefínských reforem mělo zajistit, aby Ţidé se mohli věnovat řemeslŧm. Křesťanští mistři však Ţidy většinou odmítali přijmout jako tovaryše. Bránili tak vzniku konkurence. Proto Ţidé zŧstávali u obchodování, které bylo v mnoha případech pro ně výhodnější. Pokud jde o Trhovou Kamenici a blízké okolí, Ţidé se nejdříve usídlili v nedalekých vesnicích Dřevíkov a Svobodné Hamry.

2 KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: Ţidé v Čechách a na Moravě. Praha 2007, s. 57. 3 Farní úřad Nasavrky, Pamětní kniha fary Kamenice – započatá roku 1836 (dále jen Pamětní kniha fary Kamenice), fol. 10. 9

1.2 Počet Židů

První zmínky o Ţidech ve Dřevíkově pocházejí z počátku 18. století.4 Od této doby zde začali ţít. Jejich počet se postupně zvyšoval, aţ zde byla zaloţena ţidovská obec. Ţidé zde bydleli jako jinde na venkově5 v jedné ulici tzv. ţidovské. Během let se některé ţidovské rodiny přestěhovali do Trhové Kamenice. Koncem 19. století ve Dřevíkově ţidovská obec zanikla kvŧli nízkému počtu místních Ţidŧ, od té doby spadali pod ţidovskou obec v Heřmanově Městci. V Trhové Kamenici nikdy nebyla synagoga, ani ţidovský hřbitov, nikdy zde nesídlila ţidovská obec. Proto Trhová Kamenice nebývá uváděna v publikacích věnovaných ţidovským památkám nebo ţidovskému obyvatelstvu jako místo, kde ţili Ţidé. O počtu Ţidŧ se dozvídáme ze sčítání lidu, kde byla uváděna národnostní (náboţenská) příslušnost.6 Takové zjišťování sloţení obyvatelstva samo osobě není nijak nebezpečné. Problém vzniká, pokud člověk patří k menšině, která po dlouhá léta zaţívala mnoho diskriminačních opatření. V soupisu z roku 1793 je uvedeno 18 ţidovských rodin ve Dřevíkově.7 Ţidé se zabývali např. obchodem nebo pletením, výrobou pálenky. Ve Svobodných Hamrech ţily 2 ţidovské rodiny.8 V celém chrudimském okresu ţilo 295 ţidovských rodin. V roce 1799 byl sepsán počet ţidovských dětí ze Dřevíkova, které navštěvovaly školu v Trhové Kamenici. Jednalo se o 17 dětí, příjmení Fried, Kobsa, Weissenstein, Fuchs, Schulz, Steiger, Lustig, Fidling, Neumann a Vokoun. Z celkového počtu 284 dětí bylo tedy 17 ţidovského vyznání, 9 nekatolíkŧ a ostatní katolíci.9 O Ţidech se dozvídáme i z farní kroniky, většinou se jedná o počty obyvatel ţidovského pŧvodu. V transkripci farní kroniky je citován zápis z kroniky farnosti libické: „13. září 1834 před polomskou pouti v sobotu vyhořela Trhová Kamenice, odpůldne, 36 čísel a škola, zapálil tamní žid.“10 Za tímto je v transkripci vysvětlení, ţe v ţidovském obchodě čp. 48 měla sluţka škvařit sádlo, ale protoţe se starala ještě o dítě, nevšimla si, jak sádlo

4 RŦŢIČKOVÁ, R. a kol.: Stopy Ţidŧ v Pardubickém kraji. Pardubice 2006, s. 86. 5 PĚKNÝ, T.: Historie Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 323. 6 BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: Zjišťování národnosti a ţidovská otázka. In: Postavení a osudy ţidovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1997, s. 11. 7 HOLÝ, M. a kol.: Soupis ţidovských rodin v Čechách z roku 1793. IV., Chrudimský kraj. Plzeňský kraj. Ţatecký kraj. Hradecký kraj. Praha 2004, s. 68-71. 8 Tamtéţ, s. 67-68. 9 LÁT, J.: Poznámky k dějinám města Trhové Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice, s. 6. 10 Farní úřad Nasavrky, Transkripce Pamětní knihy fary Kamenice, fol. 2. 10 vykypělo na plotnu. Tak měl vzniknout rozsáhlý poţár. Čp. 48 bylo zřejmě na místě nynějšího čp. 86. Je uvedeno, ţe šlo o ţidovský obchod. Není řešeno, zda sluţka byla téţ Ţidovka. Je zajímavé, ţe prameny se v určení místa a příčiny poţáru neshodují. V roce 1836 bydlelo v Trhové Kamenici s přilehlými částmi (Zubří, Moţděnice, Hluboká, Polom, Schőnfeld, Milezimov, Všeradov, Rohozná, Kameničky, Travná, Petrkov, Rváčov, Sv. Mikuláš, Svobodné Hamry, Dřevíkov, Jančour a Veselý Kopec celkem 3433 lidí, z toho 147 Ţidŧ.11 V roce 1856 zde ţilo 3849 obyvatel, z toho 154 Ţidŧ.12 V samotné Trhové Kamenici bydlelo v tomto roce 5 Ţidŧ.13 Většina Ţidŧ v kamenické farnosti ţila na Dřevíkově, kde tvořili Ţidé přibliţně třetinu zdejších obyvatel – 241 katolíkŧ, 118 Ţidŧ. Ve Svobodných Hamrech ţilo 29 Ţidŧ, 2 bydleli v Moţděnici, 14 v ostatních osadách Ţidé nebydleli.

1.3 Rozkvět jejich činnosti

K nevětším kladným změnám ve vztahu k Ţidŧm došlo v 1. polovině 19. století. „Politika hospodářského liberalismu, která rušila tradiční hospodářské vztahy založené na dílčích smlouvách, privilegiích a zákazech a která proklamovala zásady svobodného podnikání a nový tržní systém, otevřela aktivitě židovských obyvatel nové možnosti.“15 Změna poměrŧ se projevila i v Trhové Kamenici a okolí. Dřevíkovští Ţidé přicházeli do Trhové Kamenice, kde byly příhodnější podmínky pro jejich podnikání. Kupovali a stavěli zde své domy, ve kterých bydleli i provozovali firmy. Nejvíce se rozvoj projevil ve 2. polovině 19. století.16 Po roce 1848 se ţidovské obyvatelstvo přiklonilo k německému jazyku. V Trhové Kamenici tomu tak nebylo. Ţidé v běţném ţivotě mluvili česky a projevovali se jako čeští vlastenci jako ostatní obyvatelé. Ţidé v Trhové Kamenici se sţili s ostatními obyvateli. Nevzniklo zde ţádné ghetto ani ţidovská ulice. Zúčastňovali se veřejného ţivota a všech společenských akcí. I kdyţ by se mohla zdát návštěva biskupa Josefa Jana Haise při biřmování dne 19.

11 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 5. 12 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 26. 13 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 27. 14 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 27b. 15 PĚKNÝ, T.: c. d., s. 126. 16 NESLÁDKOVÁ, L.: Profesní orientace a sociální postavení moravských ţidŧ od josefínských reforem do zániku rakousko-uherské monarchie. In: XXVI. Mikulovské sympozium, 2000, s. 59. 11

června 1876 záleţitostí pouze katolíkŧ, nebylo tomu tak: „Israelité neostali též nečinnými a okrašlovali domy své, z kterých zvláště dům p. Fuchse vyvěšenými kobercemi a vystavěním rozličných soch v oknech se vyznačoval.“17 Přispívali finančními prostředky na sbírku pro chudé, kterou pořádala farnost. V roce 1891 se zúčastnili sbírky obchodníci – mezi nimi samozřejmě Ţidé: Jindřich Bergmann 5 zl, - nejvyšší částka, stejnou věnoval ještě J. Kacafírek. Jindřich Weissenstein daroval 3 zl. a Karel Alinče, manţel Marie - Mathyldy ţidovského pŧvodu věnoval 3 zl.18 I kdyţ skoro splývali s ostatními obyvateli, zachovávali si své zvyky, např. obřízka nebo sepsání svatební smlouvy. Jak dalece dodrţovali a zachovávali povinnosti svého náboţenství, není v dostupných pramenech nikde uvedeno. Kolem roku 1900 provozovali obyvatelé Trhové Kamenice řadu rŧzných povolání: bednář, hostinský, holič, kupec, hokynář, krupař, krejčí, řezník, truhlář, trafikant, kolář, kovář, pekař, zámečník, obuvník, klempíř, sedlář a lakýrník. Ţidé se zabývali obchodem, výčepem lihovin a výrobou vlasových sítěk.19 V roce 1911 při sčítání obyvatel bylo v Trhové Kamenici 25 Ţidŧ, 1311 katolického vyznání, 6 evangelického vyznání. Ve Dřevíkově bydleli pouze 3 Ţidé, ve Svobodných Hamrech také 3.20 Z těchto údajŧ je jasné, ţe Ţidé v Trhové Kamenici tvořili vţdy menšinu. V roce 1921 probíhalo sčítání obyvatel. Našli se takoví lidé, kteří přemlouvali ostatní, aby přestoupili k československé církvi. Takto měli jednat i bratři Langové. Poštmistr Jan Lang se měl zříci víry. Při této příleţitosti je ve farní kronice popsán i případ ztráty vlasových sítěk v hodnotě 70000 Kč. Ke krádeţi se přiznal Josef Lang „krádež na sebe vzal,“ Jan byl přeloţen.21 Tento případ uvádím hlavně kvŧli předmětu krádeţe a jeho hodnotě, obchodnímu artiklu, který byl vyváţen z Trhové Kamenice.

17 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Pamětní kniha pro farní školu v Trhové Kamenici 1856, fol. 259. 18 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 372. 19 KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903, s. 23. 20 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 35. 21 Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 150b. 12

1.4 Kulturní a společenský život

Protoţe se v kapitolách k jednotlivým rodinám budu především zabývat jejich podnikáním a vykonáváním veřejných funkcí, v této podkapitole nastíním kulturní a společenský ţivot kamenických Ţidŧ. Ţidé se nezajímali jen o svou ţidovskou kulturu a své zvyky, ale podíleli se na kulturním dění tam, kde ţili. Někdy ani nejsou vnímáni jako osoby ţidovského pŧvodu.22 Ţidé v Trhové Kamenici se účastnili běţně společenského dění ve městě. Trhová Kamenice byla známá svým bohatým kulturním ţivotem, jak uvádí Karel Václav Adámek: „Život spolkový jest čilejší než v mnohém městě větším.“23 Někteří Ţidé byli aktivními členy Vzdělávací besedy Neruda a Sokola. Členy byli příslušníci starší i mladší generace, např. Samuel Fuchs se stal členem Besedy v roce 1900,24 členem byl i jeho syn Milan Fuchs. Zapojovaly se i ţeny, např. Olga Bergmannová se stala členkou v roce 1893. Všichni rádi poseděli s ostatními v hostinci u Zábských, starali se o knihovnu, hráli kulečník, podíleli se na nácviku ochotnických představení a zúčastňovali se veškerých oslav. Věnovali se také sportu. Při kaţdé příleţitosti bylo zajištěno i hudební vystoupení, buď hrála místní kapela, nebo někteří vystoupili jako sólisté. Pokud pŧsobili v místních orgánech, přimlouvali se za kulturní a sportovní organizace, sami přispívali jak hmotnými tak finančními dary. Besedě Neruda např. Theodor Bergmann věnoval v r. 1887 několik oděvŧ, které byly pouţity jako divadelní kostýmy.25 Ve stejném roce daroval obraz císaře. Například v roce 1906 ţádala Beseda o finanční příspěvek od Trhové Kamenice na stavbu jeviště. Maxmilián Bergmann se přimlouval, protoţe Beseda byla významnou sloţkou kulturní činnosti v Trhové Kamenici. Byla schválena částka ve výši 100 Kč. M. Bergmann řekl: „Budeme platit přirážky, ale jsme také na ně připraveni. Ti, kdo nic pro besedu neučinili, neucítí tento dar rozvrženým přirážkách. Ti co besedu podporují rádi tento obnos dají.“26

22 KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 39-54. 23 ADÁMEK, K. V., BOROVSKÝ, F.A.: Čechy. Díl 13., Východní Čechy. Praha 1905, s. 399. 24 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici, Jednací protokoll, nestr. 25 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové, nestr. 26 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 25, nestr. 13

Vzdělávací beseda Neruda nacvičovala pravidelně divadelní představení. O vánočních svátcích roku 1895 byla uvedena hra Polský ţid. Zřejmě z ohledu na city ţidovských členŧ byl pouţit název Utajený zločin. Nutno poznamenat, ţe členem Besedy byl i místní pan farář. Epizoda se změnou názvu divadelní hry svědčí o přátelských vztazích mezi členy rŧzného vyznání. Němým svědkem této doby jsou kulisy uloţené v bývalé faře. Místní Ţidé měli silné vlastenecké cítění, které je zřejmé i z jejich veřejných projevŧ. Dne 5. července 1931 se konala tradiční oslava Mistra Jana Husa. Slavnostní prŧvod se odebral na kopec Zubří. Byly přítomny místní organizace a spolky. Nejdřív mluvil učitel Alois Vítek. Po něm se slova ujal továrník Milan Fuchs, který připomněl statečnost pana Kustoše z Lipky a na Zubří, Husova přítele, který neváhal protestovat proti Husovu upálení. V závěru projevu vyzval přítomné, aby hájili pravdu a spravedlnost.27 Se ţivotem Trhové Kamenice zŧstávali v kontaktu, i kdyţ se nemohli dostavit osobně, protoţe bydleli, studovali nebo pracovali jinde. Například Ludvík Fuchs, JUC. v r. 1881 zaslal besedě Neruda almanach Biblí k svobodě. Beseda sdílela radostné i smutné události, které potkaly jednotlivé členy, např. projevem soustrasti, účastí na pohřbu nebo přáním k sňatku. Beseda Neruda blahopřála v roce 1891 slečně M. Pickové28 k sňatku.29 V Besedě vyuţívali své zkušenosti a organizační dovednosti z podnikání i z vedení veřejných funkcí, např. Maxmilián Bergmann byl pokladníkem Besedy. Navrhl, aby knihy byly nakupovány od jednoho knihkupce. Vybraný knihkupec z Chrudimi Keil pak poskytl 10% slevu. Snaha o získání mnoţstevní slevy je běţná i v dnešních obchodech. Knihovna obsahovala české romány, povídky, básně, časopisy, vědeckou i divadelní literaturu, hudebniny, německé knihy. V prŧběhu let byly odebírány časopisy: Zlatá Praha, Lumír, Květy, Humory, Věda a práce. Byl zde dokonce Ottŧv slovník naučný30 a Riegrŧv slovník naučný. Knihy byly získávány nákupem nebo darem. Knihy

27 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha bez znatelného názvu kvŧli značnému poškození Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ..., nestr. 28 Z tohoto a předešlých zápisŧ se domnívám, ţe se jednalo o Mathyldu Pickovou, po křtu a provdání Marii Alinčovou. 29 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici, Jednací protokoll, nestr. 30 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici, s. 3. 14 darovali např. Maxmilián Bergmann nebo místní lékař MUDr. Karel Freýgang. Za rok 1903 bylo 1095 výpŧjček. Beseda pořádala plesy a taneční zábavy. Při plánování termínŧ těchto akcí Ţidé brali ohled na náboţenské zvyklosti křesťanského obyvatelstva. V lednu navrhl Maxmilián Bergmann, aby se v postní době konaly přátelské večery s přednáškami.31 Bral tedy ohled na církevní zákaz konat zábavy v době postu. Členové Besedy si váţili básní Svatopluka Čecha, proto věnoval Maxmilián Bergmann sbírku Písně otroka. V zápisu nacházíme citaci těchto veršŧ: Hleďme kolem na své řady, co tu klamu, lsti a zrady, co tu nízkosti se plazí, co tu zášti srdce mrazí, co tu zmijí – před cizím se podle svíjí, svým pak vztekle syčí v sluch!32

Beseda u některých obyvatel nepoţívala váţnosti, jak si za svou kulturní činnost zaslouţila. Je s podivem, ţe i pan Zábský jako hostinský, který díky Besedě měl jistou trţbu, si členŧ Besedy neváţil. „Nakonec požádán p. hostinský, aby se členy a zvl. funkcionáři besedními zdvořileji zacházel, než jak stalo se pokladníku p. Bergmannovi při placení účtu ze Sylvestrovské zábavy.“33 Sport byl hlavní náplní činnosti Sokola. Sokol byl nejstarší sportovní organizací českou vŧbec, byla to velmi rozšířená organizace s velkým počtem členŧ.34 Sportovní akce v Trhové Kamenici pořádala i Beseda. Byl zde uskutečněn dne 29. srpna 1897 cyklistický závod, kterého se účastnil mimo jiné bratr Maxmiliána Bergmanna Otakar.35 Je zajímavé, ţe v Trhové Kamenici existoval i šermířský odbor. Závodŧ pořádaných 30. března 1932 se účastnily i ţeny. V souboji se šavlemi se jako třetí umístil Milan Fuchs.36

31 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové, nestr. 32 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové, nestr. 33 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové, nestr. 34 KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000, s. 534. 35 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové. 36 Národní politika, 2. 4. 1932, s. 10. 15

Vzdělávací beseda Neruda byla spolkem sdruţujícím kamenické obyvatele, kteří měli kladný vztah ke kultuře, literatuře a vzdělání. Členy spolku byli katolíci, Ţidé i osoby bez vyznání. Jméno Neruda se tak stalo odznakem pokroku a prosté lidské sounáleţitosti. A to přesto, ţe sám Jan Neruda, český spisovatel všemi váţený, měl antisemitské názory.37

1.5 Dřevíkovský židovský hřbitov

Ţidé nepohřbívali své blízké do městských hřbitovŧ, ale zřizovali si vlastní hřbitovy. Trhovokameničtí Ţidé vyuţívali ţidovský hřbitov ve Dřevíkově. Dřevíkov leţí přibliţně 5 km jiţně od Trhové Kamenice. Hřbitov byl zaloţen v první polovině 18. století, v druhé polovině 19. století došlo k jeho rozšíření. V zadní části hřbitova se nacházejí starší náhrobky, blíţe vstupu novější. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1748.38 Velmi staré náhrobky nalezneme při vstupu na hřbitov, zde jsou na dřevěných destičkách pořízeny i překlady textŧ. Většina náhrobkŧ je vyrobena z kamene, ale najdeme zde i náhrobek z litiny, který pochází z roku 1852.39 V místním kraji se často vyráběly hřbitovní kříţe z litiny. Oblíbené byly hlavně v 18. a 19. století.40 Je moţné, ţe pouţití litiny převzali Ţidé od křesťanských sousedŧ. Je však zřejmé, ţe se tento materiál pro pouţití na ţidovských hřbitovech neujal. Na tomto hřbitově nalezneme i hlinecké Ţidy, kteří zde byli pohřbíváni před zaloţením ţidovského hřbitova v Hlinsku v roce 1904.41 Hlinecký ţidovský hřbitov s rozlohou 380 m2 patří mezi nejmenší ţidovské hřbitovy v České republice. Poslední skutečný pohřeb na dřevíkovský ţidovský hřbitov se konal 15. ledna 1940, kdy zde byla pohřbena Malvína Fuchsová z Trhové Kamenice, která zemřela 13. ledna 1940. Podle ţidovského zvyku se pohřbívalo nejpozději do druhého dne.42 Po válce byla na pomníky doplněna jména Ţidŧ zahynulých v koncentračních táborech. Naposledy zde byly uloţeny ostatky Jiří Kruliše (manţel Věry Krulišové – Fuchsové) 1980, Karla

37 PĚKNÝ, T.: c. d., s. 505. 38 RŦŢIČKOVÁ, R. a kol.: Stopy Ţidŧ v Pardubickém kraji. Pardubice 2006, s. 90. 39 VEČEŘOVÁ, P.: Navštivte ... Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha 2009, s. 162. 40 ŠTĚPÁN, L.: Lidové stavitelství Chrudimska. Pardubice 1987, s. 60. 41 HÁJEK, M., KŘIVANOVÁ, M.: Mikroregion Hlinecko. Hlinsko 2002, s. 26. 42 KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 22. 16

Bergmanna 1983, Věry Krulišové – Fuchsové 2009. Nalezneme zde ještě několik nápisŧ s poválečným datem úmrtí, jedná se zřejmě o Ţidy z jiných obcí. Ve Dřevíkově si Ţidé vybudovali i synagogu. Ta byla v domě čp. 43.43 Po prodeji synagogy došlo k její přestavbě na obytný dŧm, který by neinformovaný člověk těţko rozeznal od ostatních domŧ.

1.6 Situace od roku 1938

Na počátku 30. let se začal v chrudimském okresu šířit fašismus, hlavně v Hlinsku a v Trhové Kamenici a jejich okolí. Vznikaly místní organizace Národní obce fašistické. Snaha tyto tendence potlačit nebyla úspěšná.44 Československo se připravovalo k vojenské obraně. Nečekaně 23. srpna 193645 navštívil při závěrečných vojenských cvičeních Trhovou Kamenici prezident Dr. Edvard Beneš, generál Fauchner, generál Syrový, generál Langer, ministr Národní obrany Frant. Machník a další. Navštívili místní školu, uvítal je starosta Jan Rezler a zástupci města. Po abdikaci prezidenta Beneše, kterou podal 5. října 1938,46 rozhodli se zastupitelé poslat dopis Dr. Benešovi s poděkováním a přáním, aby se navrátil do své funkce prezidenta. Zastupitelé zároveň vyzvali obyvatelstvo, aby nevnímali tzv. poplašné zprávy a oznámili, kdo tyto zprávy rozšiřuje.47 Projevy vlivu fašistŧ byly čím dál silnější. V listopadu 1938 městská rada pod vedením starosty Antonína Nováka musela projednávat dopis – ţádost Národní obce fašistické, která chtěla, aby byly odstraněny obrazy prezidentŧ ze všech úřadŧ, tedy obrazy T. G. Masaryka a E. Beneše. Ţádosti nebylo vyhověno, neboť nebylo nic takového nařízeno. Tento zpŧsob vyřízení navrhl Josef Vařečka. Návrh byl schválen 5 hlasy. Schŧzi byli přítomni: starosta Antonín Novák, Alois Vítek, Josef Morávek, Josef Krejčí, František Licek, Antonín Rŧţička, zmiňovaný Josef Vařečka a městský tajemník

43 Ještě jednu mylnou informaci nalezneme v publikaci Navštivte ... Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku na s. 161. Je uvedeno, ţe hřbitov byl zaloţen nejpozději v 1. pol. 17. století. Správně se však jedná o 1. polovinu 18. století. Je však přirozené, ţe při mnohastránkovém a širokém záběru publikace není moţné se zcela vyvarovat nepatrných chyb. 44 SOMMER, J.:Východočeský kraj – Chrudimsko. Hradec Králové 1989, s. 159. 45 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 95. 46 CUHRA, J., ELLINGER, J., GJURIČOVÁ, A., SMETANA, V.: České země v evropských dějinách díl čtvrtý od roku 1918. Praha 2006, s. 95. 47 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 23, fol. 20. 17

Václav Kabeláč jako zapisovatel.48 Tedy podle počtu hlasujících je zřejmé, ţe hlasování nebylo jednomyslné. Podle příslušnosti na kandidátní listině Národní obce fašistické v roce 1938 byli proti návrhu tohoto řešení, tedy pro odstranění obrazŧ prezidentŧ pánové Josef Morávek a Antonín Rŧţička. K fašistickým názorŧm se tedy přihlásili i někteří místní obyvatelé. Na kandidátních listinách do voleb osadního zastupitelstva 12. června 1938 na kandidátce Českosl. ţivnostensko-obchod. strany středostavovské kandidoval na prvním místě Milan Fuchs. Bylo to naposledy, kdy se o veřejnou funkci v Trhové Kamenici ucházel Ţid. Kandidátku sestavila také národní obec fašistická. Nástup fašismu se začal projevovat i v poměrech v Trhové Kamenici.

1.7 Situace v Protektorátu Čechy a Morava

Protektorát Čechy a Morava byl vyhlášen 16. března 1939. Jiţ 15. března okupovala německá vojska území druhé republiky. Téhoţ dne se sešla v Trhové Kamenici městská rada o tzv. pilné schŧzi, na které byl projednáván prŧjezd německých vojsk městem, zvláště zajištění klidu. Lidé neměli nijak zasahovat nebo na sebe zbytečně upozorňovat. Následně byli ve městě ubytováni němečtí vojáci. Nastaly problémy v zásobování. Nedostatek potravin a veškerého zboţí zasáhl také místní obyvatele. Místní Ţidé se snaţili pomoci, jako to dělali kdykoliv předtím v normálních poměrech. „V těchto těžkých dobách dostalo se chudým dětem vel. peněž.daru od Ing. O. Fuchse, rodáka z Trh. Kamenice. Celkem odevzdal řediteli 2200 K.“49 Na tuto částku se sloţili Malvína Fuchsová, Hermína Bergmannová, Milan Fuchs, JUDr. Ludvík Fuchs, R. Stern, Adéla Bondyová a Ing. Otto Fuchs. Theodor Weissenstein daroval 2 hubertusy (teplé kabáty) a 2 obleky, neboť sám neměl dostatek peněz. Ing. Otto Fuchs se ţenou Gretou přišli do Trhové Kamenice z Prahy pravděpodobně kvŧli válečnému nebezpečí.50 Fašisté měli zájem získat na svou stranu obyvatelstvo. Jednalo se o zlepšení sociálních a pracovních podmínek.51 V červnu 1939 na schŧzi městské rady a obecní sociální komise se projednávala podpora říšského protektora, která byla určena pro

48 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 10, fol. 42. 49 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s. 100- 101. 50Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s. 77. 51 CUHRA, J., ELLINGER, J., GJURIČOVÁ, A., SMETANA, V.: c. d., s. 126. 18 chudé české občany. Přihlásilo se 51 ţadatelŧ. Museli uvést svŧj příjem a počet rodinných příslušníkŧ, nejmenší měsíční příjem byl 30 Kč. Tyto seznamy byly sestavovány vícekrát, doplňovány a upřesňovány. Dar byl ve formě poukázek na potraviny. V červnu 1939 v Protektorátu začaly platit Norimberské zákony, podle kterých Ţidé byli zbavováni občanských práv, majetku, zaměstnání. Zákony se týkali i běţného ţivota, např. Ţidé nesměli číst noviny, nesměli navštěvovat školy, restaurace, kulturní zařízení. Nakupovat mohli jen ve stanovenou dobu. Byly pořizovány soupisy ţidovského majetku jako příprava arizace. Od září roku 1941 Ţidé museli na svém oděvu nosit Davidovu hvězdu s nápisem Jude. Někteří Ţidé stihli včas emigrovat,52 jako to bylo např. v případě Karla Bergmanna. I v Trhové Kamenici byla stanovena nařízení, která omezovala ţivot Ţidŧ. Ţidŧm bylo např. zakázáno chodit k rybníkŧm, do lesŧ a míst, která v obci byla místo městského parku, tedy do míst „podobných parkům, všude tam, kde arijci se osvěžují.“53 Ţidé se nesměli koupat v rybníku ani v řece. Nesměli chodit do místní boroviny, lesa Tábor nebo k ozdravovně. Zákazy byly rozeslány v písemné formě Ţidŧm a byly zveřejněny. Bylo přikázáno, kdo by někoho viděl tyto zákazy porušovat, aby to ohlásil na městském úřadě. Byly zřízeny tabulky, které zakazovaly přístup Ţidŧm do stanovených prostor. Jedna měla být umístěna na kŧlně vedle Předního rybníka, kterou vlastnil majitel mlýna Josef Homolka. Rybniční hajný František Pudil měl zařídit povolení, aby tabulka mohla být také umístěna u Zadního rybníka v borovince.54 Vyhlášky i protokoly z městského jednání byly zaslány četnické stanici. Nástupem fašistického reţimu se z váţených spoluobčanŧ staly méněcenné, neţádoucí osoby. Ve školním roce 1939-1940 byly děti poprvé rozlišovány podle náboţenství. Do kamenické školy chodilo 1 ţidovské dítě.55 Domnívám se, ţe se jednalo o Hanuše Fuchse. Později bylo Ţidŧm školní vzdělávání odepřeno. Z knihoven byly vyřazovány neţádoucí knihy. Řadu let před tím knihy byly pořizovány mimo jiné i z darŧ ţidovských obyvatel. Ještě v roce 1938 věnoval Milan Fuchs školní knihovně knihu Dni ţalu „k uctění památky prezidenta Osvoboditele“56 a

52 PĚKNÝ, T.: c. d., s. 343. 53 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 12, nestr. 54 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 12, nestr. 55 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s. 93. 56Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935,s. 68. 19

10 knih slovenské beletrie. Za Protektorátu nebyly ţádoucí pravdivé záznamy událostí. Kronika školy musela být zabalena a zapečetěna.57 Poslední záznam z jednání představitelŧ města týkající se ţidovských obyvatel: „Městská rada se usnáší, aby byla podána žádost na zemské finanční ředitelství v Praze, aby vzhledem k ustanovení odstavce 5 provádějícího řízení k § 329 o daních podalo obci výpis daňový, které částky byly odepsány na přirážkách nearijcům firmě Jindřicha Bergmanna syn a firmě Samuela Fuchse vdova v Trhové Kamenici, v létech 1921 až 1939.“58 Ţidé z Trhové Kamenice byli deportováni ve čtyřech transportech. První odjeli transportem D z Prahy do Lodţe 31. října 1941: Ing. Otto Fuchs, jeho ţena Greta Fuchsová a jejich syn Hanuš Pavel Fuchs. Následovaly Anna Fuchsová, Věra Weissensteinová a Elsa Vohryzková transportem Ca z Prahy do Terezína vypraveným 24. října 1942. Třetí skupina, kterou tvořili Theodor Weissenstein, Elsa Weissensteinová, Helena Weissensteinová, Rudolf Vohryzek, Bedřiška Vohryzková, Jindřich Vohryzek, Otto Vohryzek a Marie Alinčová byla zařazena do transportu Cf dne 5. prosince 1942 z Pardubic do Terezína. Jako poslední šli do transportu Cg z Pardubic do Terezína dne 9. prosince 1942 Hermína Bergmannová, Milan Fuchs a Josefina Fuchsová.59 Tito všichni zahynuli v koncentračních táborech. Takto je tato událost zaznamenána v Kronice 1942: ,,Mezi 2. – 5. prosincem 1942 opustili město židovské rodiny Milana Fuchse, Theodora Weisensteina a Bergmanova. S nimi odjela i rodina Vohryzkova, která donedávna bydlela ve Hlinsku. Svobodná Anna Fuchsová, bývalá medička, její sestra Věra, rozloučená chť pardubického advokáta Dra Bauera, dvě dcery Weisensteinivy Helena a Věra a dcera Vohryzkova opustily Kamenici už předtím.“60 Holocaust přeţila Věra Bauerová – Fuchsová a Karel Bergmann, který byl v emigraci. V chrudimském okresu zahynulo za 2. světové války přes 600 lidí, z toho přibliţně 40% Ţidŧ.61 V samotné Trhové Kamenici bylo 40 obětí. Z toho zahynulo 12

57 Statečné postoje prokázali někteří členové učitelského sboru. Ředitel František Hudec byl pro odbojovou činnost popraven 8. září 1943. 58 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 10, fol. 102. 59 www.holocaust.cz 60 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942. nestr. 61 SOkACh, fond Okresní národní výbor Chrudim, inv. č. 4084, fol. 1. 20

členŧ ţidovských rodin, kteří v Trhové Kamenici bydleli trvale a 4 členové rodiny Vohryzkovy, kteří do Trhové Kamenice přišli krátce před transportem z Hlinska.

1.8 Válečná situace v Kamenici očima po válce

Po válce byly šetřeny případy kolaborace vyšetřující komisí národního výboru. Ze zápisŧ se dozvídáme, jaká byla situace za války. Opovrhování Ţidy se projevovalo i v tom, ţe lidé neţidovského pŧvodu byli nařčeni, ţe jsou Ţidy nebo ţe patří do koncentráku. Tato skutečnost je o to horší, ţe se tak dělo v době, kdy být Ţidem znamenalo jistou smrt. Lidé, kteří se stýkali s Ţidy, byli označováni jako bílí Ţidé. Mezi takové patřily místní učitelky Ludmila Broţová a Emilie Brychtová.62 Je nutné si uvědomit, ţe za takové statečné jednání mohly být potrestány.63 Byli zde i lidé, kteří sympatizovali s nacisty a podporovali je. Vlastníkem ţidovského majetku se stal Karel Faltis. Národní obec fašistická pořádala veřejné schŧze. Vlajka zde měla výkladní skříň pro propagační materiály. Ţidovské budovy včetně zařízení byly zabrány, stejně tak sokolovna. Po válce byl vytvořen seznam fašistŧ a vlajkařŧ. Museli být kaţdý den v 8 hodin připraveni pracovat pro národní výbor.

1.9 Návrat domů

Válku z ţidovských obyvatel Trhové Kamenice přeţili pouze Karel Bergmann a Věra Bauerová, rozená Fuchsová. Karel Bergmann zde chtěl ţít a obnovit výrobu ve svém podniku. To se mu nepodařilo, jak je dále uvedeno. Odjel znovu do Anglie. Věra Bauerová jiţ v Trhové Kamenici neţila. Přijela na pozvání na oslavy 140. výročí prohlášení Trhové Kamenice městem v roce 1993.64 Místních oslav se zúčastnila jako čestný host. V té době se jmenovala Krulišová.

1. 10 Dostupné informace o židovských rodinách

Jak jsem jiţ v úvodu uvedla, jména kamenických ţidovských rodin jsou vytesána na pomníku padlým. Další prvotní informací mi bylo všeobecné povědomí o

62 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 7, inv. č. 378, fol. 2. 63 RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006, s. 13. 64 Viz Obr. příloha č. 21. 21 historii Trhové Kamenice, o zdejších domech a jejich obyvatelích. Cenné informace se dozvídáme i na ţidovském hřbitově ve Dřevíkově, kde se u několika příslušníkŧ nachází i jejich povolání, bydliště nebo jejich veřejná funkce. Protoţe jsem věděla, ţe před 2. světovou válkou se jednalo o dospělé lidi, usoudila jsem, ţe se zapojili do veřejného ţivota v Trhové Kamenici. To mě dovedlo k hledání v zápisech z jednání městského zastupitelstva uloţených ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Názvy inventárních jednotek přímo neodkazují na ţidovské obyvatele, takto je označena pouze jedna jednotka týkající se Karla Bergmanna. Bohuţel práci komplikovala skutečnost, ţe badatel smí za den obdrţet jen 5 jednotek, a to bez ohledu na počet badatelŧ. Badatel samozřejmě dopředu neví, jak je jednotka obsáhlá, ani zda se v ní skutečně nachází materiál vhodný k danému tématu. Pevným bodem při pátrání o ţidovských osudech byly zápisy v pozemkové knize, kde bylo jednak moţné si ověřit místo jejich bydliště, ale mnohdy se zde nacházejí údaje o jejich povolání, příbuzenských vztazích apod. Bohuţel osobní nahlíţení do pozemkové knihy není moţné. Je nutné ţádat o opis příslušné knihovní vloţky ohledně určitého čísla parcely. Ve své práci vţdy uvádím čp. i číslo stavební parcely, protoţe v prŧběhu let, pokud dŧm byl demolován, bylo někdy totéţ čp. přiděleno jinému domu. Číslo stavební parcely se neopakuje. Stává se tedy spolehlivějším určením místa. Jak jsem jiţ v úvodu uvedla, chtěla jsem vyuţít informace z ţidovských matrik uloţených v Národním archivu v Praze. Ţádala jsem o sluţby nepřímé informace podle zveřejněných pokynŧ archivu. Takto se mi informace nepodařilo získat. Při osobní návštěvě mi nebyly zpřístupněny originály matrik, ale obdrţela jsem mikrofilmy. Manipulace s mikrofilmy byla obtíţná. V dŧsledku nepravidelného vedení matrik se mi nepodařilo zjistit informace pro vyhledání starších příslušníkŧ rodin. To ale nebylo ani mým hlavním cílem. Záznamy o některých osobách se v matrice nenacházely, přestoţe by se tam měly vyskytovat. Zřejmě nedocházelo k pravidelnému a dŧslednému zapisování. Informace o transportech kamenických Ţidŧ jsem nacházela na internetových stránkách www.holocaust.cz. V některých případech se zde vyskytuje několik nesprávných údajŧ, např. zkomolené jméno Marie Alinčové nebo jiný titul JUDr. Ludvíka Fuchse.

22

Mnohé dokreslující informace o jejich ţivotě a obchodování jsem našla i v dobovém tisku. Při hledání informací jsem se snaţila najít i nějaké fotografie. Pomohla mi publikace Trhovokamenicko v boji proti fašismu 1939 -1945 od Josefa Vaňáče, který v Trhové Kamenici pŧsobil jako učitel. V této publikaci se nachází několik portrétŧ kamenických Ţidŧ. Při pátrání v záznamech jsem nalezla informaci, ţe kamenický fotograf Viktor Mráz daroval po válce MNV Trhová Kamenice soubor snad 50 velkých fotografií, na kterých měly být zachyceny oběti 2. světové války a válečné události v Trhové Kamenici. Jeho přáním bylo, aby fotografie byly vystaveny jako připomínka tragických osudŧ.65 Tento soubor byl nazýván Mrázova galerie. O fotografiích nevěděl nikdo ani na Úřadu Městyse Trhová Kamenice. Uvědomila jsem si, ţe přibliţně před deseti lety se v Hlinsku konala tematická výstava o hlineckých Ţidech, kde se moţná vyskytovaly fotografie i kamenických. Určitě tam byl vystaven snímek Marie Alinčové. I kdyţ jsem kontaktovala osoby, které výstavu připravovaly, a v té době opatřily naší rodině fotokopii několika snímkŧ, nebo se dnes zabývají kulturou v Hlinsku, nepodařilo se mi získat ani informaci, odkud uvedené fotografie pocházely. Samozřejmě jsem po fotografiích pátrala i ve Státním okresním archivu Chrudim. Kvŧli nezpracovanému fondu byl však výsledek negativní. S ţádostí o pomoc jsem se obrátila i na muzeum v Chrudimi, kde mi pan Mgr. Horáček poskytl informaci, ţe se v muzeu nacházejí fotografie, které se vztahují k Trhové Kamenici. Nejednalo se však o hledanou Mrázovu galerii. Informace od dcery fotografa paní Miloslavy Mrázové, ţe fotografie byly dokonce zarámovány, mě utvrdila v tom, ţe se vyskytují někde v prostorách patřících Městysu Trhová Kamenice. Bylo mi povoleno, abych sama prohledala depozitář na bývalé faře. Mrázovu galerii jsem zde našla 20. března 2012. Jedná se o soubor fotografií většího formátu na paspartách, přibliţně o velikosti A4. V minulosti musely být z neznámého dŧvodu vyňaty z rámŧ. Jedná se o portréty obětí 2. světové války z Trhové Kamenice a blízkého okolí, včetně kamenických Ţidŧ. Několik fotografií chybí, zbyla pasparta se jménem, např. Anna Fuchsová. Při této příleţitosti jsem také našla velké obrazy, ve kterých jsou zarámovány soubory menších fotografií z událostí konce 2. světové války. Portréty obětí byly pouţity v několika publikacích, nikde však nebylo zaznamenáno, odkud byly získány. Bohuţel nikdo nevěděl, kde je Mrázova

65 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, fol. 181. 23 galerie uloţena. Z historického i pedagogického hlediska povaţuji za dŧleţité, aby veškeré dokumenty byly evidovány a uloţeny tak, aby zájemce do nich mohl bez problémŧ nahlédnout. Mají totiţ nevyčíslitelnou hodnotu i pro příští generace. Samozřejmě jsem chtěla vyuţít záznamy kronik. Kroniky z poválečného období jsou uloţeny ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Zajímalo mě předchozí období. V archivu se nalézají zápisy psané na stroji z válečných let. Při dalším hledání jsem získala jen knihy zápisŧ vztahujících se převáţně k místní Vzdělávací besedě Neruda, které jsou uloţené v depozitáři na bývalé kamenické faře, která slouţí jako muzeum. Zde jsou uloţeny i školní kroniky, ve kterých jsou uváděny i některé události z veřejného ţivota. Ve Státním oblastním archivu v Zámrsku se nachází fond Ing. Eduard Selinger, Trhová Kamenice z let 1941-1942. Ing. Selinger zakoupil před válkou firmu na výrobu vlasových sítěk od Milana Fuchse. Tento fond jsem nevyuţila, protoţe jsem se primárně nezaměřila na fungování podniku za války.

24

2. RODIDNA BERGMANNOVA

Jméno Bergmann v Trhové Kamenici bylo spojováno s obchodem a zpracováním lidských vlasŧ. Ještě v současné době pouţívají místní starousedlíci výraz Bergmannŧv dŧm pro označení jiţ neexitujícího domu čp. 36, nebo domu čp. 14 (bydleli jsme u Bergmannŧ). V této kapitole se budu především zabývat Maxmiliánem Bergmannem a jeho synem Karlem Bergmannem. Rodina Bergmannova pocházela pŧvodně z nedalekého Dřevíkova, kde se jiţ zabývali obchodováním. V Trhové Kamenici si Jindřich Bergmann zařídil obchod s výčepem kořalky. Trhovokamenická firma Jindřich Bergmann syn byla zaloţena v roce 1860.66 Zabývala se výrobou síťovaného zboţí. Majitel Jindřich Bergmann byl během svého ţivota členem výboru místního zastupitelstva,67 členem místního výboru, členem obecního výboru, členem zdravotního, policejního a finančním odboru, byl v komisi pro kontrolu účtŧ města a ústavu chudých. Jindřich Bergmann s manţelkou Karolínou měli tři děti: Maxmiliána, Ottu a Adélu. V koncentračních táborech zahynula vdova po starostovi Maxmiliánu Bergmannovi Hermína narozená 13. září 1879. Z Trhové Kamenice odešla 5. prosince 1942, dále byla deportována transportem Cg, č. 87 z Pardubic do Terezína 9. prosince. Z Terezína 6. září 1943 transportem Dm, č. 3521 do Osvětimi,68 kde zahynula. Dalším členem rodiny byla Gréta Bergmannová, provdaná Fuchsová, narozená 31. srpna 1902. Deportována byla transportem D, č. 693 31. října 1941 z Prahy do Lodţe,69 kde zahynula. Karel Bergmann přeţil díky tomu, ţe odešel do ciziny, o něm je pojednáno dále. Podle údajŧ pozemkové knihy měl holocaust přeţít František Jiří Bergmann, o něm se mi nepodařilo zjistit nic bliţšího. Je otázkou, zda se jednalo v tomto případě o ţijící osobu nebo jen o vyjádření majetkové posloupnosti. Kamenické ţidovské rodiny se nijak neodlišovaly od ostatních obyvatel města. Jejich členové se projevovali jako čeští vlastenci. Byli obchodníky stejně jako lidé neţidovského pŧvodu. Nikdo z nich nebyl rabínem, svou náboţenskou, respektive

66 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr. 67 SAITL, V.: Dějiny města Trhová Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice, s. 78. 68 http://www.holocaust.cz/cz/victims/PERSON.ITI.1239187 69 http://www.holocaust.cz/cz/victims/PERSON.ITI.2113710 25 národní příslušnost nedávali nijak výrazně najevo.70 Naopak zdŧrazňovali své vlastenecké cítění. Známky vyloučení z místní společnosti se projevily aţ s nástupem fašismu.

2.1 Majetek rodiny

Rodina Bergmannova vlastnila v Trhové Kamenici dva domy. Dŧm čp. 36 na stavební parcele č. 66, stavební parcelu č. 66, k tomu přilehlou zahradu č. 126/2 a dŧm čp. 14 na stavební parcele 65, stavební parcelu č. 65 a zahradu č. 126/1 a další zemědělské pozemky. Tento nemovitý majetek byl zapsán v pozemkové knize v knihovní vloţce číslo 36 a 14 pro katastrální obec Trhová Kamenice. Dŧm čp. 14 s pozemky získali do vlastnictví Jindřich Bergmann a jeho manţelka Karolina Bergmannová v roce 1891 na základě odevzdací listiny z 12. června 1891. Zápis v pozemkové knize byl proveden 16. června. V roce 1919 je v pozemkové knize zapsán vklad polovice majetku, která patřila Jindřichu Bergmannovi, pozŧstalé manţelce Karolině Bergmannové. Tento zápis byl proveden v dŧsledku úmrtí Jindřicha Bergmanna. K dalšímu převodu majetku zapsaného ve vloţce číslo 14 došlo na základě odevzdací listiny ze dne 8. října 1934, kdy majetek přešel do vlastnictví Adély Freundové, Karla Bergmanna a Františka Jiřího Bergmanna, kaţdému jedna třetina. Zde jsem se poprvé setkala s osobou Františka Jiřího Bergmanna. Nepochybně jde o syna Otty Bergmanna. V srpnu 1938 byla převedena třetina Adély Freundové trhovou smlouvou do vlastnictví Karla Bergmanna. Následuje zápis provedený 9. května 1942 o převodu tohoto majetku na Karla Faltise. Je zajímavé, ţe zde je pouţit pojem Kaufvertag, v překladu kupní smlouva. Je nepochybné, ţe nešlo o koupi od Karla a Františka Jiřího Bergmannových, ale o převod v dŧsledku zabrání majetku Německou říší. V lednu 1946 přešel tento majetek do národní správy. V prosinci 1946 majetek opět získal Karel Bergmann „Podle návrhu Okresního národního výboru v Chrudimi ze dne 29. listopadu 1946 č.j. 25.956/46, vymazává se poznámka národní správy sub B 17. Nemovitost vrací se dle § 24odst. 1 dekr. pres. republiky ze dne 19. /5. č. 5 Sb. dřívějšímu vlastníku a vkládá se tudíž právo vlastnické Karlu Bergmannovi.“71 O rok později byl zápis opraven a správně zapsáno, ţe majetek náleţí Karlu Bergmannovi ze

70 NEZHODOVÁ, S.: Rabín – Příklad Mordechaje Beneta. In: Člověk na Moravě v 19. století, Brno 2008, s. 419. 71 Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 14. 26 dvou třetin a z 1/3 Františku Jiřímu Bergmannovi. Z rodiny nikdo jiný holocaust nepřeţil. Dŧm čp. 36 s pozemky získal do vlastnictví Jindřich Bergmann na základě trhové smlouvy ze dne 23. července 1874. Postupní smlouvou ze dne 28. ledna 1902 přešel tento majetek do vlastnictví manţelŧ Maxmiliána a Hermíny Bergmannových, kaţdému polovina. Po smrti Maxmiliána Bergmanna bylo vlastnictví jeho poloviny přepsáno na pozŧstalou manţelku Hermínu. Zápis o této skutečnosti je ze 7. listopadu 1935. Další zápis v knihovní vloţce č. 36 je aţ z 16. září 195072, kdy bylo vloţeno právo vlastnické Karlu Bergmannovi. Zcela zde chybí jakákoli poznámka o zabrání tohoto majetku Německou říší. I kdyţ i tento majetek byl zabrán a hospodařil s ním za okupace Karel Faltis.

2.2 Maxmilián Bergmann

Maxmilián Bergmann byl syn obchodníka Jindřicha Bergmanna. Narodil se 14. ledna 1870. Se svou ţenou Hermínou měli 2 děti – dvojčata Karla a Gretu. Bergmannovi bydleli v Trhové Kamenici v dnes jiţ neexistujícím domě čp. 36 v dolní části náměstí. Maxmilián stejně jako jeho otec se zabýval obchodem. Hlavní náplní činnosti byl obchod s vlasy a jejich zpracování. V roce 1906 ţádal Maxmilián Bergmann o udělení výčepní koncese v čp. 36 v Trhové Kamenici, kterou také měl jeho otec. Jindřich Bergmann k této ţádosti musel připojit tzv. revers své výčepní koncese v čp. 36, protoţe obec nechtěla navyšovat počet výčepních koncesí.73 Kdyţ byla ţádost projednávána, z jednání odešli oba Bergmannové i Jindřich Weissenstein, aby byla zajištěna nestrannost rozhodnutí. Ţádost byla schválena 10 hlasy, proti byli 2. Pak byla ţádost poslána k c. k. okresnímu hejtmanství s kladným doporučením74 k vyřízení. Maxmilián Bergmann byl dlouhá léta členem výboru místního zastupitelstva.75 Jiţ v začátcích svého veřejného pŧsobení se aktivně zapojoval do jednání, přednášel rŧzné návrhy a připomínky. Během let byl dále např. radním městského zastupitelstva, členem obecního výboru, policejního odboru, finančního odboru, v roce 1907 členem

72Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 36. 73 Max Bergmann nebyl jediným obchodníkem, který měl zájem o výčepní koncesi. O toto si ţádal např. František Pekař č.p. 88. I při jiných ţádostech zástupci města neměli většinou ţádných připomínky. 74 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr. 75 SAITL, V.: c. d., s. 79. 27 tříčlenné komise pro volby do říšské rady, které se konaly 14. května 1907. Dále byl členem reklamační komise, členem finanční komise,76 v draţební komisi,77 v sirotčí radě. Do sirotčí rady byl zvolen roku 1908 spolu pány Cellarem a Nevolem. Z titulu své funkce nebo zaměstnání byli členy sirotčí rady pan starosta, obvodní lékař MUDr. Karel Freýgang, pan farář a řídící učitel. Jako náhradníci byli zvoleni Jindřich Weissenstein a František Bačkovský. Zúčastnil se také kulturního ţivota. Byl členem Vzdělávací besedy Neruda. Jiţ tento prostý výčet funkcí dokládá jeho aktivitu ve veřejném ţivotě. V říjnu 190978 městské zastupitelstvo včetně Maxmiliána Bergmanna i Jindřicha Weissensteina jednalo o pomoci chudé rodině Hořínkových, kteří bydleli v domě pro chudé. Město tento dŧm potřebovalo pro jiný účel. Proto byla povolena stavba náhradní boudy k bydlení. Tento případ je dŧkazem nejtěţší chudoby ve městě. Zápis, který o tom byl sepsán, podepsali Hořínkovi třemi kříţky, byli tedy negramotní. Ihned se plánovala stavba chudobince, která byla postupně projednávána i se zednickými mistry. Maxmilián Bergmann byl také prvním starostou Ţivnostensko – obchodnické záloţny, která byla zaloţena v roce 1929.79 Funkci starosty města vykonával v letech 1927 aţ 1931. Nakonec byl ve funkci druhého náměstka starosty Antonína Urbana. Tyto funkce však nevykonával především kvŧli finančnímu ohodnocení, jak dokazuje např. zápis z jednání zastupitelstva, ve kterém byl zvolen pro kontrolu účetnictví s pány Dibelkou a Břízou za rok 1905. Po zvolení navrhl, aby toto bylo prováděno bez finančního ohodnocení. Jak ze zápisŧ o jednání vyplývá, měl vţdy zájem o řádné hospodaření města, o prŧhledné zadávání rŧzných zakázek a vţdy se osobně angaţoval a zúčastňoval se většiny jednání a vyřizování záleţitostí města. Jako radní v městském zastupitelstvu v roce 1908 ţádal, aby kaţdý člen dostával doklady k předpočtu obce, aby si tak mohl kaţdý před schŧzí veškeré materiály nastudovat a seznámit se s tím, co bude projednáváno. Vţdy poţadoval, pokud má být něco projednáváno, aby byly vyhotoveny podklady a plány. Jako obchodník, který byl zvyklý cestovat, ochotně jezdil s pověřením zastupitelstva na jednání mimo město. V roce 1909 se projednávala regulace řeky Chrudimky za Trhovou Kamenicí. Maxmilián Bergmann s řídícím učitelem intervenovali kvŧli této záleţitosti u přísedícího zemského výboru Adámka. Ze zápisu nevyplývá, s jakým výsledkem to bylo. Jednání nebylo zřejmě příliš úspěšné, neboť

76 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 77 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 78 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 79 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr. 28 radní pak zvolili pana starostu Karla Zábského a řídícího Breberu, aby jako deputace ţádost přednesli do rukou Jeho excelence pana místodrţitele království českého.80

2.2.1 Odraz první světové války v Trhové Kamenici

V roce 1914 se do jednání zastupitelstva promítla válka. Byla vyhlášena mobilizace vojska a domobrany. Městská rada podle svého uváţení jednala o peněţní pomoci chudým vojínŧm. Období války nepostihlo jen vojáky na bojištích, ale i obyčejné lidi v zázemí.81 Válka se projevovala ve stále větší chudobě a nedostatku potravin a jiných potřeb.82 Obec v tomto období přijímala více ţádostí o chudinské podpory, o podporu ţádali např. Františka Elichová, Kateřina Jedličková, Marie Mrkvičková, Vincenc Pilný.83 Zastupitelstvo muselo vše posoudit, většinou podpora byla udělena. Maxmilián Bergmann se nabídl, ţe sjedná pŧjčku od banky, za vypŧjčené peníze se měly nakoupit brambory. Ochota Maxmiliána Bergmanna se projevovala i ve zdánlivě drobných praktických věcech, např. spolu s obchodníkem Fuchsem zapŧjčili lešení do sklepa pro uskladnění brambor. Placení a manipulaci s bramborami si vzal na starost Maxmilián Bergmann. Postupně začala chybět i mouka a bylo nutné se i postarat o přicházející uprchlíky. Jejich ubytování si vzali na starost Bergmann a radní Karel Dibelka. Starosta Karel Zábský s Maxmiliánem Bergmannem se vypravili na hejtmanství, kde chtěli projednat nedostatek potravin pro uprchlíky. V té době se nedostávalo mouky uţ pro místní občany, natoţ pro dalších cca 50 osob. Oba referovali o situaci na zastupitelstvu. Po tomto byla zřízena zásobovací komise, aby veškeré záleţitosti ohledně zásobování mohli být projednávány rychleji bez nutnosti svolání městského zastupitelstva. ,,Do komitétu zvoleni pánové Maxmilián Bergmann, radní, Karel Dibelka, radní a Jaroslav Hořejší, důvěrník okresní zásobovací komise.“84 Byly vydávány i lístky, na které se nakupoval např. chleba. V místě mohl být prodán chleba jen na lístek opatřený razítkem města. Samozřejmě celý chrudimský okres se musel podřídit předpisŧm, které stanovily

80 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 81 NESEJT, F.: Dopad aprovizačních opatření na ţivot v Chrudimi na začátku první světové války. In: Chrudimský vlastivědný sborník, 1998, 3, s. 109. 82 BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P.: České země v evropských dějinách díl třetí 1756-1918. Praha 2006, s. 376. 83 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 84SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 29 povinnosti k zajištění zásobování obyvatelstva. Byly vedeny soupisy zásob, podle kterých se lépe mohlo vše rozdělovat a přidělovat. Zásobování místních obyvatel bylo ztíţeno tím, ţe byly stanoveny rekvizice. Okres Chrudim musel dodávat velké mnoţství vagonŧ obilí. Kromě toho bylo rekvírováno i pro další okresy. Byla zaváděna omezující opatření také ohledně dalších potravin i rŧzných předmětŧ, např. auta, dokonce sáňky.85 Okresní hejtmanství v té době ţádalo o dodávku brambor z Trhové Kamenice, ale ţádné brambory nebyly dodány, neboť jich zde byl nedostatek. O neustálé aktivitě Maxmiliána Bergmanna svědčí zápis z října 1915: „Usneseno schodek na obecních bramborách z roku 1914/15 per 66 K 15 h uhradit z obecní pokladny. Panu radnímu Maxmiliánu Bergmannovi vzdává se dík za upuštění od úrokování půjčeného obnosu k tomu účelu.“86 Z toho se dá usuzovat, ţe na zakoupení brambor pro chudé v roce 1914 poskytl pŧjčku ze svých vlastních prostředkŧ, aniţ by poţadoval úrok. Práce radních ale neznamenala jen práci na úřadě, někdy museli obcházet domy. V Trhové Kamenici i přes nepřízeň války byly pořádány trhy. Pro vybírání poplatkŧ z trhu 13. ledna 1916 byl určen Maxmilián Bergmann společně s Bohumilem Břízou. V říjnu 1914 přijeli do chrudimského okresu ţidovští uprchlíci z Haliče a Bukoviny. Nejdříve byli umisťováni v Chrudimi, další uprchlíci byli umisťováni v jiných obcích. V Chrudimi pomáhal uprchlíkŧm také Spolek israelitŧ ku pěstování bohosluţby v Chrudimi.87 Je moţné, ţe někteří z nich se dostali také do Trhové Kamenice. Ať jiţ byl pŧvod uprchlíkŧ jakýkoliv, starosta s ostatními organizoval potřebnou pomoc. V noci ze dne 26. na 27. června 1916, přijelo do Kamenice 38 válečných uprchlíkŧ. Proto Maxmilián Bergmann s tajemníkem se vypravili do Hlinska kvŧli státní podpoře, která měla být uprchlíkŧm88 vyplácena. Téţ tam pro ně nakoupili nějaké přikrývky a slamníky. Pro další chtěl Maxmilián Bergmann jet s učitelem Jaroslavem Hořejším do Chrudimě. Protoţe se mu to však nehodilo, zastoupil ho radní Weissenstein. Neţ došla vyjednaná podpora, prozatím poskytl potřebné prostředky Maxmilián Bergmann.

85 NESEJT, F.: c. d., s. 112-116. 86 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 87 RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006, s. 9. 88 Je moţné, ţe zmínění uprchlíci pocházeli z Haliče. V červenci jednalo zastupitelstvo o dalších 20 haličských uprchlících, kteří měli být do obce přiděleni. Obec však sdělila hejtmanství, ţe pro ně nemá potravu ani místo ubytování. 30

Několikrát město jednalo s Hlinskem o dodávkách brambor. Na tato jednání jezdil Maxmilián Bergmann společně s dalšími radními. Jednalo se také o nedostatku obilí. Bylo dohodnuto, ţe se nebudou rekvírovat brambory u malých zemědělcŧ, neboť oni nejsou schopni brambory pravidelně dodávat. Velmi podstatná byla i cena brambor, proto se Bergmann v říjnu 1916 snaţil dohodnout před dodáním brambor od druţstva sníţení ceny. Argumentoval, ţe brambory také druţstvu prodávali za 9K za 1q a nakupovali za 13K za 1q. Sníţení ceny bylo dohodnuto. Vţdy dbal o to, aby obchody nebyly v neprospěch města, které zastupoval.

2.2.2 Rozvoj města

Velkým záměrem Trhové Kamenice bylo zavedení dráhy. O vybudování ţeleznice se uvaţovalo jiţ dříve před rokem 1911, kdy bylo plánováno spojení mezi Pardubicemi a Německým Brodem. O toto spojení se také snaţil i slatiňanský kníţe Auersperg, který by tak mohl snadněji přepravovat dřevo vytěţené v okolních lesích. Nakonec trať nevedla přes Trhovou Kamenici, ale přes 10 km vzdálené Hlinsko. Tato trasa byla dŧsledkem intervence ve Vídni, kterou přednesl Karel Adámek. Ten svým vlivem prosadil, ţe pŧvodní trať z Pardubic, přes Chrudim, Slatiňany, Nasavrky a Trhovou Kamenici do Německého Brodu byla změněna tak, ţe vede přes Hlinsko.89 V této souvislosti povaţuji za nutné poznamenat, ţe Karel Adámek, člen významné hlinecké rodiny, zastával i přes své vzdělání nekriticky protiţidovské názory.90 V roce 1911 Maxmilián Bergmann přišel s návrhem, aby se o ţeleznici jednalo dále, aby byly na náklady obce pořízeny plány a provedeny předběţné práce pro stavbu ţeleznice.91 Tento návrh byl jednomyslně přijat, a tak byly znovu započaty snahy o zlepšení dopravy v Trhové Kamenici. Bylo třeba vše projednat s příslušnými úřady, nechat vytvořit projekt. Velký význam přitom měly obce, které měly být na zamýšlenou trať napojeny. V říjnu se připravovalo jednání s obcí Svratkou a městem Ţdírcem. Pro jednání s městy byl určen starosta Karel Zábský a radní Maxmilián Bergmann nebo Bohumil Bříza. V prosinci 1911 se projednávala informace od poslance Šubrta z Vídně, ţe poslanec Hráský si myslí, ţe bude povoleno připojení ţeleznice na trasu sev. záp.

89 KŘIVANOVÁ, M., VAŠKOVÁ, J.: Hlinsko. Praha 2009, s. 55. 90 ADÁMEK, K.: Slovo o ţidech. Chrudim 1900, s. 16. 91 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 31 dráhy. Aby bylo moţné vše správně dohodnout, měl se do Vídně vypravit starosta Karel Zábský a Maxmilián Bergmann. Oba měli vše projednat a poprosit poslance Hráského o radu, o uspořádání veřejného přednesu ţádosti. V roce 191292 jednání o vybudování ţeleznice pokračovala. V březnu téhoţ roku jiţ měli radní v rukou výměr c.k. ministerstva ţeleznice, ve kterém byly povoleny technické práce pro přípravu stavby ţeleznice. Kamenická ţeleznice měla být propojena s dráhami měst Hlinska a Ţdírce. Začalo se také jednat s firmou Kőhler a Roymrl, aby jejich inţenýr vše propočítal a vyhotovil projekt. Všechno samozřejmě pak muselo být projednáváno na veřejné schŧzi zastupitelstva. Otázka ţeleznice je i krátce nastíněna v Dějinách města Trhové Kamenice od Viléma Saitla:„Na schůzi konané 14. dubna 1912 referovali pp. ing. Kőhler a Raynel o rozpočtu dráhy: trať měřila by 9 ¾ km, stála by 1,300.000 k, na stavbu by stát dal subvenci 80 %, země 10 %, takže na obec kamenickou připadlo platiti jen 130.000 k.93 Bylo zřejmé, ţe financování dráhy nebude jednoduché. Zastupitelé se proto snaţili získat příspěvek na vytvoření projektu od J. J. kníţete z Auerspergu a od továrníka, majitele sklárny Rückla z Bradla. Nakonec bylo dohodnuto, ţe ţádostí o příspěvek na projekt bude více. O udělení příspěvku bylo poţádáno okresní zastupitelstvo, J. J. kníţe z Auerspergu, továrník Rückl a Záloţní a spořitelní spolek. Deputace k továrníku Rüklovi se opět účastnil Maxmilián Bergmann, který si byl vědom faktu, ţe generální projekt by město Trhová Kamenice nikdy samo nedokázalo zaplatit. Jednání o ţeleznici pokračovala, byly projednávány otázky subvencí, otázky projektové. K tomu přibylo úsilí o zřízení telefonního spojení. Pro další cestu v srpnu byl stanoven Maxmilián Bergmann a učitel Jaroslav Hořejší.94 I po jejich návratu se projednávala finanční stránka věci a přínos pro Kamenici. Dne 21. listopadu 1912 se sešlo ţelezniční konsorcium, za předsedu byl navrhnut Maxmilián Bergmann, sám Bergmann ale navrhl starostu Františka Zábského, který byl starší a ve významnější funkci starosty. Ten tedy předsednictví přijal. Veškeré toto úsilí a slibně probíhající jednání však nakonec nedopadlo dobře. Přes snahu místních radních ţelezniční trať zde nikdy vybudována nebyla. Maxmilián Bergmann stejně jako další podnikatelé měli přitom eminentní zájem na zlepšení spojení se světem, potřebovali rychleji i levněji dováţet a vyváţet zboţí i snadněji

92SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 93 SAITL, V.: c.d., s. 83. 94 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 32 cestovat za svými obchody. Takto bylo vţdy nutno vše dovézt povozy do Hlinska nebo do Ţdírce a tam přeloţit do vagonŧ. V prŧběhu dalších let se začala zajišťovat osobní doprava pomocí autobusŧ.95 Tímto pojednáním jsem se snaţila mimo jiné vyvrátit všeobecně rozšířený nesprávný názor, ţe místní radní byli proti zavedení ţeleznice. Značný pokrok znamenal vynález telefonu. První česká telefonní linka byla zapojena v roce 1881. Je pochopitelné, ţe tento vynález musel na český venkov přijít aţ o mnoho let později.96 Chrudim byla do telefonní sítě přidruţena v roce 1897. Postupně se začal tento vynález rozšiřovat i do jiných míst okresu, a také do Trhové Kamenice.97 Kameničtí zastupitelé, jak je výše uvedeno, začali také jednat o případném zřízení telefonu, který by zdokonalil propojení se světem, protoţe dosud zde byl pouze telegraf. Zprávu ohledně telefonu na zasedání zastupitelstva podal Maxmilián Bergmann s místním poštmistrem. Ze zápisŧ v protokolech zastupitelstva vyplývá, ţe podmínky ředitelství c.k. pošt a telegrafŧ byly pro místní poměry nepřijatelné. Zastupitelé pověřili Maxmiliána Bergmanna společně s poštmistrem jako své zástupce pro jednání o telefonu. Maxmilián Bergmann a Antonín Chvojka seznámili zastupitelstvo s prŧběţným výsledkem 22. prosince 1921. Toto jednání s ředitelstvím pošt a telegrafŧ v Pardubicích mělo vyvrcholit 23. prosince v Nasavrkách, kde se měli sejít zástupci Trhové Kamenice, Nasavrk a Slatiňan a mělo se dohodnout hrazení nákladŧ a připojení telefonních stanic k zřizované trase Německý Brod – Pardubice. Za Kamenici se zúčastnil nakonec Antonín Chvojka. Za více neţ pŧl roku v srpnové schŧzi 1922 za starostování Milana Fuchse bylo hlavním bodem jednání o financování telefonního vedení v trase Chrudim, Slatiňany, Nasavrky, Trhová Kamenice a Hlinsko. Trhová Kamenice měla splatit 15 310 Kč. Tento obnos by ale zatíţil městský rozpočet. Telefon by samozřejmě nepřinášel uţitek jen Trhové Kamenici, ale i obchodníkŧm, prŧmyslníkŧm, řemeslníkŧm a dalším. Proto byli poţádáni, aby poskytli finanční příspěvek na úhradu zmiňované částky. Ţivnostenské společenstvo a obchodní grémium přislíbily 500 Kč, firmy Jindřich Bergmann syn 3000 Kč, Minich a spol. 1500 Kč, Samuel Fuchsa vdova 3000 Kč, Novák a synové 2500 Kč a obchodníci 1580 Kč.98 Tedy na obec pak připadala částka něco málo přes 3000.

95 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 96 BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P.: c. d., s. 271. 97 CHARVÁT, J.: Stará Chrudim. Chrudim 1991, s. 160. 98 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr. 33

Na zavedení telefonu mělo zájem město i místní podnikatelé. Na tento účel neváhali místní podnikatelé přispět nemalými finančními částkami, velký podíl tvořily ţidovské firmy. V prŧběhu celé záleţitosti se významným zpŧsobem angaţoval Maxmilián Bergmann.

2.2.3 Starosta Maxmilián Bergmann

Tato kapitola je věnována pŧsobení Maxmiliána Bergmanna ve funkci starosty. Pokusím se na několika příkladech zobrazit vliv jeho osoby na obecně prospěšné záleţitosti. V 2. polovině 19. století a počátkem 20. století došlo k ustálení dobrých vztahŧ mezi obyvateli bez rozdílu náboţenství.99 Ţidé tak mohli plně rozvinout své podnikání i se zúčastnit veřejného ţivota. Osoba starosty patřila mezi nedŧleţitější ve městě, většinou patřil mezi nejmajetnější. Pro tuto práci bylo dŧleţité jakékoliv vzdělání, které by mu pomohlo při výkonu funkce, ve které musel řešit finanční, technické a další problémy. Starosta se tak dostával do rŧzných rizik. Dŧleţitá byla znalost nebo schopnost pochopení zákonŧ a rŧzných nařízení.100 Dŧleţitou podmínkou pro rozvoj města byly silnice a dopravní spojení. Silniční síť v chrudimském okresu byla budována postupně. Pro dopravní napojení Trhové Kamenice měla a dosud má zásadní význam silnice Hradec Králové - Chrudim - Ţdírec - Havlíčkŧv Brod (Německý Brod). Návrh vybudovat tuto silnici byl podán v roce 1804. Úsek Chrudim – Ţdírec byl budován v letech 1829 – 1838. Do státní správy byl převzat v roce 1914.101 Pro jednotlivá místa měly velký význam samozřejmě i vedlejší úseky silnic, tedy spojení s okolními osadami. Město mělo záměr vybudovat silnici na Hlubokou. Jiţ v roce 1926 byla podána ţádost o státní podporu. V době pŧsobení starosty Bergmanna byla stavba silnice na Hlubokou provedena. Na zhotovitele byla vypsána veřejná soutěţ. Silnice měla měřit 4 140 m. Návrhy byly shromaţďovány do 15. června 1928, pověřený stavitel měl začít se stavbou do 14 dnŧ po písemném sdělení, ţe byl vybrán. Stavba měla trvat maximálně 9 měsícŧ. Poslední den pro odevzdání nabídek se sešla městská rada, aby je projednala. Obec dostala 6 nabídek, nakonec bylo vybíráno podle ceny mezi dvěma nejniţšími

99 NEZHODOVÁ, S.: c. d., s. 419. 100 FASORA, L.: Představitel obecní správy příklad Rudolfa Rohrera. In. Člověk na Moravě v 19. století, Brno 2008, s. 127. 101 CHARVÁT, J.: c. d., s. 141. 34 nabídkami Ing. Krále a pana Kysely z Brunšova a panem Josefem Prokopem a Karlem Pousteckým z Hlinska. Na výběrové řízení měl dohlédnout revizor Suchý ze správní komise okresu hlineckého. Zakázku na stavbu silnice získali Josef Prokop a Karel Poustecký z Hlinska za 349 000 Kč. Do úvahy byla vzata skutečnost, ţe se jednalo o podnikatele z blízkého okolí. Město si muselo vypŧjčit 50 000 Kč u Spořitelního a záloţního spolku na 2 měsíce neţ přišel příspěvek od státu. Část nákladŧ neslo město ze svého. Byl záměr uhradit příslušnou částku z prodeje dřeva z městských lesŧ. Silnice byla dokončena v říjnu 1930. Konečná částka dosáhla 411.114,15 Kč.102 Kolaudace však byla neustále oddalována, nakonec proběhla aţ v roce 1936.103 Dluhy spojené s touto stavbou město splácelo několik let. Pro automobilovou dopravu byla také zřízena benzinová stanice. V dubnu 1929 jednal starosta Maxmilián Bergmann o elektrifikaci, přítomen byl také Milan Fuchs jako předseda Druţstva pro rozvod elektrické energie v Trhové Kamenici. Zástupci města jednali s panem Jungmannem, zástupcem Východočeského elektrárenského svazu v Pardubicích. Elektrifikace města byla dalším krokem ke zlepšení podmínek ţivota i podnikání v Trhové Kamenici s trvalým významem. Práce starosty však nikdy nespočívala jen ve vyřizování úředních záleţitostí. Starosta byl zapojen do řady kulturních akcí. Mezi významné akce města patřila oslava svátku Mistra Jana Husa. Při této příleţitosti byly domy vyzdobeny prapory. Pozvány byly všechny organizace a spolky např. Československá strana národně socialistická, Československá strana sociálně demokratická, Tělovýchovná jednota Sokol, Gremium obchodníkŧ. Při oslavě byla symbolicky zapálena hranice. Dřevo zajistil sám pan starosta. Hudební stránku zajišťoval kapelník Karel Alinče.104 Velmi dŧleţité bylo i určení řečníka, který byl i při minulých akcích zván odjinud. Tentokrát byl pozván řečník aţ z Prahy. Je zajímavé, ţe hlavní projev zajišťoval někdo cizí. Zřejmě byli pořadatelé vedeni snahou o slavnostnější atmosféru. Maxmilián Bergmann byl činným členem Vzdělávací besedy Neruda. Tento spolek byl zaloţen roku 1880. V seznamu členŧ byli uvedeni jako zakládající: Jan Nevole a Čeněk Staněk, mezi přispívajícími byl Gustav Bergmann, Jindřich Weissenstein, mezi činnými byli Maxmilián Bergmann, Theodor Bergmann, Hermina

102 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 103 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 38 104 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 35

Minichová, Klára Minichová, Bohumila Schwarzová a další.105 Vzdělávací beseda Neruda pořádala rŧzné zábavy tzv. merendy, divadelní představení, např. hry Vojnarka, Spanilá Savojanka, Velké panstvo, silvestrovské zábavy. Spolek se scházel v tzv. Zábskově hospodě neboli Hostinci U kníţete. Byla zde úřední místnost, knihovna, čítárna, také se zde hrálo divadlo a pořádaly rŧzné zábavy. V březnu 1931 byla projednávána rezignace Maxmiliána Bergmanna na funkci starosty. Městské zastupitelstvo ale rezignaci nepřijalo a projevilo „plnou důvěru k panu starostovi.“106 Nepodařilo se mi zjistit, z jakých dŧvodŧ chtěl Maxmilián Bergmann rezignovat. Je pravděpodobné, ţe ho k tomu vedly zdravotní problémy. Starostou byl do listopadu 1931, přesné datum ukončení jeho funkce neznáme. Dne 18. listopadu 1931 je v zápisech ze zasedání zastupitelstva jiţ uveden starosta Antonín Urban. Maxmilián Bergmann zastával funkci druhého náměstka starosty, prvním náměstkem byl Alois Vítek.107 Bergmannova práce však neskončila, stále se velmi zapojoval do jednání zastupitelstva. Předkládal rŧzné návrhy a doporučení, které se týkaly převáţně financí a hospodaření. Opět byl pověřován jako zástupce města ve vyjednávání, např. v roce 1932 společně s panem starostou Antonínem Urbanem jednal ve věci sloučení výpŧjček v jednu u jednoho peněţního ústavu. Jeho návrh na toto opatření byl pro hospodaření města výhodný. Ostatně podobný postup je doporučován i dnešními finančními poradci. O dobrotě a moudrosti Maxmiliána Bergmanna svědčí i jeho dobročinnost. Mnohokrát se při jednání městského zastupitelstva přimlouval, aby bylo ţádostem chudých o podporu vyhověno. Takto je to zaznamenáno dne 9. července 1912: „Janičkové v Třebechovicích opětně na přímluvu p. Bergmanna poukazuje se podpora 50 h denně podpora.“108 Nejdŧleţitější pro všechny potřebné bylo zajištění práce a výdělku. Rodina Bergmannova vlastnila firmu na zpracování lidských vlasŧ a výrobu síťovaného zboţí. I nejchudší rodina si tak mohla vlastním přičiněním vydělat na ţivobytí. V chudých chalupách se síťovalo. Některé výrobky bylo potřeba obháčkovat. Takto pracovaly i děti o přestávkách mezi vyučováním, pomáhaly tak svým rodičŧm. Zaplaceno za práci dostávali lidé ihned při odvedení díla.

105 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 212, nestr. 106 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 4, nestr. 107 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 4, nestr. 108 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 36

Maxmilián Bergmann také často přispíval na rŧzné záleţitosti ve městě, např. v dubnu 1932 věnoval prostředky na postavení zahrádky u lípy svobody. Vzdělávací besedě Neruda, ve které sám pŧsobil, opakovaně věnoval knihy.

2.2.4 Úmrtí

Dne 26. září 1932 se konala neplánovaná schŧze městského zastupitelstva z dŧvodu úmrtí Maxmiliána Bergmanna. Jeho památka byla uctěna povstáním všech přítomných. V zápisu je uvedeno, ţe zemřel „dnes o 1. hodině ranní.“109 Jednalo se o výjimečný projev soustrasti, neboť v jiných případech úmrtí člena zastupitelstvo uctilo aţ na pravidelném zasedání. Městské zastupitelstvo vyjádřilo soustrast pozŧstalé rodině a dalo vyhotovit věnec s nápisem „Poslední pozdrav z rodné hroudy věnuje Město Trhová Kamenice.“ Uctilo také Bergmannovu památku věnováním peněţního daru pro chudé školní děti. Také městská rada projevila soustrast rodině zemřelého. „ Městská rada v Trhové Kamenici projevuje svou hlubokou a nejupřímnější soustrast nad úmrtím nám všem drahého člena, II. náměstka starosty města a bývalého starosty města pana Maxmiliana Bergmana, jehož odchodu z našeho středu jako vynikajícího pracovníka samosprávného hluboce želíme. Dovolujeme si oznámiti, že v intencích zemřelého pana náměstka starosty města věnujeme školním dětem, nemajetným, dar Kč. 150. 00 k uctění jeho památky.“110 Zastupitelstvo organizačně zajistilo uctění památky zesnulého při pohřbu. Bylo upraveno náměstí. Před městským úřadem pak při pohřbu měl proslov starosta Antonín Urban, na hřbitově pak osadní starosta Antonín Chvojka. Místo posledního odpočinku Maxmiliána Bergmanna je zmiňováno i v knize Navštivte ... Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku.111 Na říjnovém zasedání bylo přečteno poděkování pozŧstalého syna Karla Bergmanna za projevy pronesené na pohřbu. Město také obdrţelo peněţní dary pro chudé k uctění památky zemřelého od rodiny, respektive vdovy a syna 500 Kč, od pana Sterna z Lovosic 50 Kč, od České banky Union, fil. v Pardubicích 100 Kč, od pana Richarda Schulhofa z Hlinska 100 Kč a Ţivnost. – obchod. záloţny v Trhové Kamenici také 100 Kč.112

109 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 5, nestr. 110 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 5, nestr. 111 VEČEŘOVÁ, P.: c. d., s. 162. 112 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 5, nestr. 37

Na popud Karla Bergmanna, který se staral po otci o finanční záleţitosti, dluhopis po zemřelém ve výši 75 000 Kč u Spořitelního a záloţního spolku pro Trhovou Kamenici, z.s.s r.n. kvŧli stavbě silnice směr Hluboká a Polom převzal starosta Urban a zastupitelé.113 Ze zápisŧ vyplývá, ţe takto si vypŧjčil Maxmilián Bergmann, ne tedy město. Aţ v roce 1933 byl tento dluh převeden správně na město.

2.3 Karel Bergmann

Karel Bergmann se narodil 2. září 1902. Je samozřejmé, ţe převzal firmu po svém otci Maxmiliánu Bergmannovi. Také on se často zapojoval do dění města. Pŧsobil jako jednatel Tělocvičné jednoty Sokol,114 jednal se zastupitelstvem, např. projednával zajištění poţárních hlídek při zábavách a cenu za tuto sluţbu. V srpnu 1935 byl továrník Karel Bergmann zvolen místopředsedou finanční komise, ve které pŧsobil aţ do osudného roku 1939. Finanční komise neprojednávala jen velké částky nebo zakázky, jako úpravu budov školy, stavby silnice nebo rozpočet obce, chudinský rozpočet, účetní uzávěrky, rozpočet školy, ale i např. vybírala daň z hraní karet, hry kuţelek a kulečníku, daň z plakátŧ. I kdyţ pocházel z poměrně zámoţné rodiny, dokázal se vcítit do potřeb nemajetných lidí. V lednu 1936 finanční komise navrhovala zastupitelstvu obce, aby vybíralo poplatky ve výši za 1 m3 Kč 0. 50 za vodné.115 Karel Bergmann s dalšími členy finanční komise pány Josefem Staňkem a Aloisem Vítkem nehlasovali pro tento návrh, protoţe si byli vědomi skutečnosti, ţe chudé rodiny by toto nemohly zaplatit a pro neplacení by dokonce mohly být vykázány z domu. V lednu 1937 Kamenice získala zálohový úvěr do 25 000 Kč od Ţivnostensko – obchodní záloţny se sídlem v Trhové Kamenici. Úvěr si nevzalo město, ale podmínkou záloţny bylo, ţe to musí být fyzická osoba, kterou obec schválí. Městská rada vybrala továrníka Karla Bergmanna. Byli téţ určeni dva ručitelé - člen zastupitelstva Leopold Ţák a radní Václav Šotola.116 V tomto případě byl stejný postup poskytnutí úvěru na potřeby města, jako tomu bylo u úvěru na stavbu silnice na Hlubokou, který tehdy převzal Maxmilián Bergmann. Z těchto případŧ je zřejmá dŧvěra k oběma Bergmannŧm.

113 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 6, nestr. 114 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 4, nestr. 115 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 2. 116 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 9, fol. 10. 38

Jak jsem jiţ uvedla, místní Ţidé ţili ve shodě s ostatními obyvateli. Nezakládali si své vlastní spolky, jak to bylo ve větších městech,117 ale byli členy místních organizací. Karel Bergmann, který zastupoval Tělocvičnou jednotu Sokol, a Alois Kudláček se dostavili na zářijové jednání městské rady v roce 1936. Bylo projednáváno konání zábav ve městě. Určité dny směla pořádat zábavu pouze jedna osoba nebo hostinec. Richard Vařečka, který zastupoval společenstvo hostinských a výčepníkŧ v Nasavrkách, navrhl, aby zábavy, které byly v neděli o pouti a o posvícení, mohli pořádat Jaroslav Zábský (čp. 37) a Marie Dostálová (čp. 100). Tělocvičné jednotě Sokol by pak na termín zábavy připadlo pondělí. Zástupci Sokola však namítli, ţe toto nemohou sami schválit, ţe o tom musí jednat spolek. Rozhodnutí spolku chtěli pak neprodleně oznámit panu starostovi. Zřejmě došlo ke konfliktu. V zápisu z jednání je výslovně uvedeno následující: „Pan Karel Bergman žádá, aby bylo protokolováno, že byl v dnešní schůzi hrubě uražen jako zástupce Tělocvičné jednoty Sokol panem Jaroslavem Zábským, hostinským, výrokem, „protože Žid má tolik víry v Sokole a j.“118 Jde o první zaznamenaný případ uráţky obyvatele ţidovského pŧvodu v Trhové Kamenici. Aţ dosud nebyl rasový pŧvod rozlišován. Tato zdánlivě drobná epizoda mŧţe svědčit o vzrŧstajícím vlivu nacismu v Německu. Zřejmě se jednalo o projev rasové nevraţivosti. V tomto případě se napadený mohl ještě bránit. Je jasné, ţe doba klidného souţití mezi Čechy a Ţidy skončila.119 Před narŧstajícím útlakem nacistŧ opustil Karel Bergmann v roce 1939 vlast. V Anglii slouţil v RAF.

2.3.1 Pomník padlým

Tato podkapitola objasňuje vznik pomníku padlým obětem 1. světové války, na který přispěli místní Ţidé, aniţ by tušili, ţe se na tento pomník dostanou jména jejich rodin. V horní části náměstí v Trhové Kamenici před školou stojí pomník obětem války. Na něm je umístěna busta Tomáše G. Masaryka, která byla vytvořena

117 ŠINKOVSKÝ, R.: Ţidovské tělocvičné hnutí do roku 1918. In: Ţidé a Morava (Sborník z konference konané v muzeu Kroměříţska dne 11. listopadu 2009), Kroměříţ 2010, s. 170. 118 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 98. 119 BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: c. d., s. 11. 39 akademickým sochařem Lhotákem.120 Odlitek busty vytvořila praţská firma Franta Anýţ. Busta stála cca 3400 Kč. V dutém otvoru busty byl uloţen seznam 46 padlých v 1. světové válce. V seznamu jmen jsou také uvedeni 2 lidé, kteří se ţivili jako vlasař a preparátor vlasŧ. Pomník vytvořil místní kameník František Licek za 2300 Kč. Do kamenické ţuly byl vytesán nápis: „Nezapomínejme, že bojovali, trpěli a umřeli abychom my svobodně žili.“121 O zhotovení pomníku se staralo Komité pro postavení památníku padlým ve světové válce. Předsedou byl Josef Morávek, ve výboru mezi jinými byl Karel Bergmann a Milan Fuchs. Je zřejmé, ţe v této věci spolupracovali zastánci zcela odlišných názorových směrŧ. „Poněvadž Komité nemělo dostatek peněžitých prostředků, chybějící částku zaplatil Karel Bergman, továrník z Trh. Kamenice.“122 Pomník byl slavnostně odhalen 28. října 1936. V roce 1940 bylo nařízeno, ţe musí být busta T. G. Masaryka odstraněna. Po té musel být odstraněn i samotný pomník. Busta byla přenesena do školy. Pomník byl rozebrán a přemístěn do skladiště kameníka Františka Licka, část pomníku byla i v obecní kŧlně u Radnice. Ze strachu, aby nedošlo ke zničení, byla busta tajně zakopána u Rudolfa Grimma v kŧlně. Samozřejmě následovalo vyšetřování a pátrání. Busta měla být totiţ dána do sběrny kovŧ. Nikdo však nevěděl, kde busta je. „Rozhodl se proto nacista Faltis k rozhodnému kroku. Nebude-li busta vydána, gestapo a kriminální policie, s nimiž měl jmenovaný velmi dobré a přátelské styky, věc už zařídí. Bude zatčeno 8-12 vážených kamenických občanů jako rukojmí a posláno do koncentračního tábora.“123 Tato hrozba donutila všechny zúčastněné, aby bustu navrátili ke dveřím četnické stanice. Po té byla busta převezena do sběrny kovŧ - do Wiesnerovy továrny v Chrudimi a naloţena s kovovým odpadem do vagonu. Bustu se však přesto podařilo zachránit díky Františku Pavlíkovi. Byla zakopána v Chrudimi u vodárny. Po válce byla nalezena a navrácena do Trhové Kamenice. Celý pomník i s bustou byl opět umístěn při slavnosti Vzpomínkový den odboje 29. července 1945.124 Masarykova busta byla z pomníku sejmuta v 50. letech. Na pŧvodní místo byla navrácena v roce 1968. Dne 5. března 1973 byla tajně uschována. Na památník byla umístěna 3. března 1990.

120 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 69. 121 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 69. 122 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s. 45. 123SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 69. 124SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 73. 40

V roce 1975 při příleţitosti oslav 30. výročí osvobození Československa rozhodl místní národní výbor upravit pomník věnovaný padlým z 1. světové války na pomník obětem 2. světové války. Na boční části pomníku byly připevněny desky se jmény místních obětí 2. světové války a se jmény místních ţidovských rodin a Marie Alinčové. K pŧvodnímu textu byl připojen letopočet 1939-1945. Teprve v 90. letech 20. století zastupitelstvo doplnilo letopočet 1914-1918, a tak připomenulo, ţe jde pŧvodně o památník obětem 1. světové války.

2.4 Bergmannova rodina v Protektorátu

Po odjezdu Karla Bergmanna do zahraničí zŧstala v Trhové Kamenici pouze jeho matka Hermína Bergmannová a sestra Gréta, provdaná Fuchsová, se synem Hanušem. Všichni tři byli deportováni a zahynuli v koncentračních táborech. Firmě Bergmann byl ponechán její název, v zápisech městské rady se tak pouţívá. V červenci roku 1940 se jednalo o výpŧjčce peněţního obnosu od Ţivnostensko – obchodnické záloţny, aby mohl být splacen dluh firmě Bergman /komisařství firmy Bergman/.125 V květnu 1941 schŧze městské rady pouţívá pŧvodní název: „ve věci vymožení podmínečně odepsaných obecních přirážek fě. Jindřicha Bergmanna syn v Trhové Kamenici v roce 1932 obnosem k 13.307.50 bude požádáno České zemské ústředí obcí, měst a okresů v Praze o informaci.“126 Protoţe se jednalo o ţidovský majetek, byl zabrán jako mnoha jiným rodinám.127 Firma byla arizována Karlem Faltisem, který se zmocnil veškerého majetku rodiny Bergmannovy. Dále řídil výrobu i obchody se síťařským zboţím.

2.4.1 Karel Bergmann v Anglii

Řada Čechoslovákŧ, kterým se podařilo emigrovat, se zapojila v zahraničí do boje proti nacismu. Mezi nimi byli i lidé ţidovského pŧvodu.128 Karlu Bergmannovi se podařilo v roce 1939 vycestovat z Československa. Odcházel oficiálně kvŧli obchodním záleţitostem. Nejprve odjel do Holandska, ze kterého pokračoval do Anglie. V té době

125 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 10, fol. 146. 126 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 11, nestr. 127 ROTHKIRCHENOVÁ, L.: Osud Ţidŧ v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Ţidŧ v protektorátu 1939 – 1945, Praha 1991, s. 37. 128 KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 72. 41 ho jistě ani nenapadlo, ţe by se někdy mohl navrátit zpět domŧ. Kdyţ došlo k pádu Francie, vstoupil do československé armády. Ale aţ v roce 1941 byl na trvalo přijat do armády k náhradnímu tělesu do Leamingtonu. V hodnosti vojína v dubnu 1941 byl přidělen do československé jednotky letecké. I kdyţ se z něho stal voják, nezanevřel na své pŧvodní povolání, které se týkalo síťování. „Pomocí Quakerů organisoval výrobu síťovaných kabelek pro armádu.“129 Při svém pobytu v Anglii se účastnil civilní protiletecké obrany Londýna, kde pomáhal hasit poţáry. „Po výcviku přidělen k 312. čs peruti stíhacího oddílu letectva. Dne 25. srpna 1945 odjel z Anglie do vlasti.“130

2.5 Karel Bergmann v poválečné Trhové Kamenici

Z rodiny Bergmannovy přeţil Karel Bergmann díky včasnému vycestování do Anglie. Po válce se vrátil do rodného města spolu s Adolfem Doubalem.131 Na oslavu jejich návratu se konalo slavnostní setkání v místní sokolovně, kde byli oficiálně uvítáni. Radost a vděk je cítit z kaţdé věty, která zaznamenává tuto událost v obecní kronice „Kamenice je uvítala srdečně, způsobem jak nejlépe dovedla: zpěvem, písní, proslovy i pohoštěním.“132 Jistě ale nejzajímavějším momentem celé akce byly chvíle, kdy oba rodáci vypravovali, co všechno zaţili. Aţ nyní se Karel Bergmann dozvěděl o osudu svých příbuzných. Všichni zahynuli v koncentračních táborech, jen jeho sestřenice Věra Fuchsová – Bauerová a snad bratranec František Jiří Bergmann přeţili. O tom, ţe moţná přeţil František Jiří Bergmann, syn JUDr. Otty Bergmanna, svědčí záznam v pozemkové knize knihovní vloţka č. 14., podle níţ po válce vlastnil 1/3 nemovitosti. Po návratu zŧstal Karel Bergmann v Trhové Kamenici, kde se začal opět zabývat prací svých rodičŧ a předkŧ – zpracováním lidských vlasŧ a výrobou síťovaného zboţí. Nebylo to však jednoduché, protoţe závod byl za roky války zničen. V tomto navázaní na tradici předkŧ viděli jistě obyvatelé Trhové Kamenice velikou šanci získat

129 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 110. 130SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 110–111. 131 Adolf Doubal se narodil 22. června 1917. V Trhové Kamenici navštěvoval obecnou a měšťanskou školu, po té prŧmyslovou školu ve Zlíně. Díky práci pro Baťovy závody měl moţnost vycestovat do několika zemí. Za války se stal členem Československé armády ve Francii, pak byl v Anglii v Královském letectvu. Byl povýšen na nadporučíka. V Anglii se také oţenil. Byl zde zaměstnán v leteckém učilišti anglické armády. Po válce přijel do rodné země, ale zklamán poměry navrátil se zpět do Anglie. 132 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 112. 42 zaměstnání, jak je zaznamenáno v kronice města: „Přejeme mu zdar a našim chudým lidem zaměstnání doma!“133

2.5.1 Znovuzískání majetku

Ţidé, kteří přeţili a vrátili se domŧ, se často setkávali s nepřátelským přístupem ze strany lidí i úřadŧ. Většinou nikdo nepočítal s tím, ţe se někdo vrátí, ţe bude chtít vrátit majetek, který mu před válkou patřil. „Stali se oběťmi národnostní politiky, kterou Edvard Beneš ohlašoval už na počátku 2. světové války a již potvrdil i v rozhovoru s židovským historikem Lewisem Nemierem: v poválečném Československu nechce národnostní menšiny, Židé se budou muset rozhodnout, buď budou Čechy nebo sionisty.“134 I kdyţ československá exilová vláda se majetkovými záleţitostmi Ţidŧ zabývala jiţ v roce 1941 a přislíbila, ţe majetek, který Němci zabrali, bude navrácen,135 po válce tomu tak nebylo. Po skončení války přešel veškerý arizovaný majetek Bergmannovy rodiny pod národní správu. Karel Bergmann 31. srpna 1945 vyrozuměl Okresní národní výbor, ţe se chce opět nastěhovat a řídit rodinnou firmu v Trhové Kamenici. Národní správa byla ustanovena podle § 2, 3. a 9. dekretu prezidenta ze dne 19. května 1945. Správkyní byla pověřena Jarmila Leţáková, bytem Chrudim,136 která však o firmu nijak neprojevovala zájem. Nakonec byl tedy ustanoven Karel Bergmann národním správcem. Karel Bergmann ihned po návratu ţádal o přidělení nábytku, který byl v jeho domech po Karlu Faltisovi. Karel Faltis uţíval nábytek, který během války zakoupil se svou manţelkou, nábytek pocházející z firmy Fuchs (loţnice), firmy Bergmann (např. koberec, otoman), po rodině Vohryzkových (loţnice). Tyto skutečnosti byly známy místnímu národnímu výboru, neboť jeho zástupci prováděli výslech Karla Faltise v červenci 1945. Při soupisu firmy Faltis (dříve firma Bergmann) docházelo k řadě nesrovnalostí, např. nebylo jasné, kde jsou klíče od firmy, pověřená osoba neměla přístup do firmy, konečný soupis, který byl nakonec vyhotoven, se ztratil, i kdyţ ostatní dokumenty podle tehdejších záznamŧ byly v pořádku. Inventura, která byla prováděna

133SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 112. 134 PĚKNÝ, T.: c. d., s. 578. 135 SEDLÁK, P.: Poté Postoj a přístup k Ţidŧm v českých zemích po druhé světové válce (1945 – 1947/1953). Disertační práce (Filozofická fakulta MU). Brno 2008, s. 112. 136 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr. 43 po válce místním národním výborem, zmizela. Karel Bergmann samozřejmě také ţádal o nábytek, který vlastnila jeho rodina. Po odchodu Ţidŧ byl jejich nábytek odvezen Němci, zlomek byl zde ponechán. Po provedení soupisu místním národním výborem byly některé věci ztraceny. Místní národní výbor si ponechal zařízení kanceláře a loţnici dal Ladislavu Kudláčkovi. Místní národní výbor tak nehodlal nic Karlu Bergmannovi vrátit. Kanceláře firmy byly vyklizeny, doklady byly zničeny. V domě čp. 14 byla tzv. revoluční garda. Dŧm čp. 36 místní národní výbor zapečetil. Byt v domě čp. 14 vyuţíval národní výbor jako úřední místnost. V tomto domě byli také pak nájemníci, protoţe jinde nebylo místo. Po válce také probíhalo rabování, okna byla rozbita a potraviny byly ukradeny, stejně jako část materiálu pro výrobu. Toto počínání takto popsal sám Karel Bergmann: „Těchto dokladů užívali členové Revoluční Gardy jako toiletní papír a vůbec si tam počínali přímo vandalsky.“137 Bohuţel takové jednání nezaţil pouze Karel Bergmann. Nepřátelské postoje k obětem nebo pozŧstalým obětí holocaustu, v jeho případě k účastníku západního zahraničního odboje, postihly i ostatní Ţidy.138 Přestoţe členŧm místního národního výboru bylo známo, ţe mnoho věcí odvezli Němci, ţe domy vlastnila Bergmannova rodina, ţe musel opustit vlast, znali útrapy, kterými si celá rodina prošla, věděli, ţe vlastníkem nemovitostí a firmy byl Karel Bergmann, odŧvodňovali svoje zamítavé stanovisko ohledně vrácení věcí tím, ţe Karl Faltis nechal udělat na domech několik úprav, které zvýšily hodnotu budov, dále ţe pořídil do firmy stroje nemalé ceny. I kdyţ Karel Bergmann o části nábytku věděl, u koho se nachází, nebyl mu vrácen.139 Místní národní výbor si kancelářský nábytek nechal pro své účely s odŧvodněním, ţe ho místní národní výbor uchránil před revolucí. Jako další dŧvod uváděl národní výbor, ţe obec měla náklady spojené s Karlem Faltisem a v obci bylo několik obětí na ţivotech. Takto argumentovali proti členu vyvraţděné rodiny a skutečnému vlastníkovi. O úřední přidělení kancelářského nábytku z Bergmannovy firmy ţádal místní národní výbor Okresní národní výbor Chrudim 4. října 1945, tedy několik dní po slavnostním uvítání a besedě v sokolovně. V příslušných dokumentech se tedy dozvídáme, ţe konec války v ţádném případě neznamenal konec křivd a nepravostí. Karel Bergmann nebyl jediným, komu nechtěli vrátit ani nábytek.

137 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr. 138 PĚKNÝ, T.: c. d., s. 578. 139 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr. 44

Dědici chrudimské Witzovy rodiny museli se domáhat navrácení nábytku soudním sporem.140

2.5.2 Rok 1949

Karel Bergmann se oţenil 2. března 1948 s Annou Nathanovou,141 narozenou 20. dubna 1917, pŧvodem z Třebechovic pod Orebem. Oba snoubenci v té době bydleli v Praze, Karel na adrese Praha VII, čp. 484, Anna také v Praze VII, čp. 1447. Za svědky jim byli Dr. Oldřich Šroněk a Dr. Karel Fink.142 Karlu Bergmannovi v roce 1949 hrozila ţaloba od Okresní spořitelny a záloţny v Pardubicích. Pověřený advokát se na něho dotazoval na místní národní výbor. O jakou záleţitost šlo, není známo. Mohlo se jednat o úvěr městu z předválečných let, který byl napsán na Karla Bergmanna. Z dotazu se dozvídáme, ţe Karel Bergmann měl vycestovat do zahraničí.143 Karel Bergmann byl jedním z Ţidŧ, kteří odešli kvŧli nastupujícímu komunistickému reţimu. Po válce také on zaţil problémy s navracením arizovaného majetku. Při emigraci v letech 1945 – 1950 odešlo 25 000 Ţidŧ z Československa. Emigrovali především do Anglie a USA, Kanady nebo do Palestiny.144 Po komunistickém převratu docházelo k nepřátelským zásahŧm proti Ţidŧm. V politických procesech tvořili velkou část obviněných a posléze odsouzených Ţidé. V Československu se zcela jasně projevil antisemitismus.145 Antisemitismus nebyl projevem pouze nacismu, záleţitostí nenávisti ze strany Němcŧ. Antisemitismus v poválečném Československu byl o to horší, ţe se projevil v tzv. demokratickém státě, a dokonce krátce po poráţce nacismu a po odsouzení holocaustu na mezinárodní úrovni.

140 RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006, s.58. 141 Rodiče Anny Nathanové byli továrník Stanislav Kauder a Ida rozená Franklová. Na www.holocaust.cz je mezi obětmi uveden jediný Stanislav Kauder (nar. 31. března 1870) a Ida Kauderová (nar. 18. října 1882), kteří bydleli před deportací v Třebechovicích pod Orebem, oba zahynuli v koncentračních táborech. Z toho usuzuji, ţe to byli rodiče Anny. 142 Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice, Spis dŧm čp. 36. 143 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr. 144 PĚKNÝ, T.: c. d., s. 349. 145Tamtéţ, s. 353. 45

2.5.3 Karel Bergmann v roce 1972

Po druhém odchodu z vlasti bydlel Karel Bergmann v Anglii Cardiff Westminster Crescent, 25. V Anglii ţil s manţelkou Annou a její dcerou Evou146 aţ do své smrti. Vlastníkem nemovitosti v Trhové Kamenici byl uznán aţ po soudním řízení v roce 1950, kdy byl proveden zápis v pozemkové knize. Vzhledem ke změně politické situace po roce 1948 nemohl svŧj majetek vyuţívat ani spravovat. Neměl námitek proti tomu, ţe v jeho domech bydlí nájemníci a nebytové prostory jsou uţívány. V roce 1952 byl majetek znárodněn. Vlastníkem se stal československý stát – Továrny stuh a prýmkŧ, národní podnik v Krnově, pak byl podnik přejmenován na Závody SK Neumanna, výroba stuh a prýmkŧ. V té době v zadní části domu čp. 14 byla dílna s výrobou síťařského zboţí, ostatní místnosti slouţily většinou jako byty. Dŧm čp. 14 se zahradou a dŧm čp. 36 se zahradou převedly Závody S. K. Neumanna, n.p, Krnov 8. května 1965 smlouvou o převodu správy národního majetku na Státní statek Hlinsko. Ten chtěl dŧm čp. 36 prodat nájemníkŧm. Z dalšího se dá usuzovat, ţe o tomto se Karel Bergmann dozvěděl. Dopisem v červenci 1972 ţádal okresní národní výbor – finanční odbor o navrácení nemovitostí čp. 14 a 36. Píše, ţe pokud nemovitosti uţívalo místní JZD, nic proti tomu neměl. Kdyţ se dověděl o rozpadu JZD a skutečnosti, ţe nemovitosti má prodávat Státní statek v Hlinsku, rozhodl se tedy jednat. Z jeho dopisu: „Tyto nemovitosti nebyly vůbec zabaveny ani prohlášeny za propadlé ve prospěch státu. Také jsem žádné podobné rozhodnutí neobdržel a není proto důvod, aby s mými nemovitostmi disponoval Státní statek v Hlinsku.“147 V několika větách také připomínal svou pohnutou historii. Uvedl, ţe chce bydlet v domě čp. 14. Poţadoval, aby s domy nebylo nadále manipulováno. Z jeho dopisu jednoznačně vyplývá to, ţe majetek byl převeden na stát zcela bez jeho vědomí. Nejen ţe mu příslušné rozhodnutí nebylo doručeno, aby se případně mohl bránit, o zabrání majetku československým státem nebyl vŧbec informován. Československý stát, v jehoţ zahraniční jednotce za 2. světové války slouţil, se zachoval naprosto stejně jako nacistická moc. Při uplatňování majetkových nárokŧ zastupoval Karla Bergmanna na základě plné moci JUDr. Ladislav Bauer, advokát, Pardubice, Palackého čp. 2546, bývalý

146 Eva Clarke-Bergmann. 147 SOkACh, fond Okresní národní výbor Chrudim, ukl. č. 1277, inv. č. 3301, nestr. 46 manţel Věry, rozené Fuchsové. Na výše uvedený dopis Karla Bergmanna ze dne 13. července 1972 okresní národní výbor, finanční odbor – oddělení správy národního majetku odpověděl v srpnu, ţe nemovitosti čp. 36 a čp. 14 s pozemky byly znárodněny, právo vlastnické nabyl v roce 1952 Čs. stát-továrny stuh a prýmkŧ, n.p. v Krnově. V současné době tyto nemovitosti má pod svou správou Státní statek v Hlinsku, hospodářství Trhová Kamenice. V domě čp. 14 bydlela rodina Rosŧlkových a rodina Petrových. Podkroví slouţilo v letním období pro ubytování JUDr. Ladislava Bauera. Obytná část domu čp. 14 byla oddělena a prodána v roce 1971 manţelŧm Evţenovi a Ludmile Bačkovským z Hluboké. Zadní část pŧvodního domu čp. 14 slouţila jako jídelna Státního statku, v suterénu po určitou dobu byla zřízena veřejná prádelna. V domě čp. 36 pak bydlela Marie Rosŧlková, rodina Pilnova, Culkova, v přízemí rodina Mrkvičkova. Dále zde byla kancelář, později klubovna mládeţe a sklad papírnictví. Bylo tedy sděleno, ţe vše bylo znárodněno, část prodána, tedy vrácení panu Karlu Bergmannovi není moţné uskutečnit.148 V archivních materiálech jsem tedy našla dva přímé záznamy, ţe Karel Bergmann měl zájem vrátit se po 2. světové válce do Trhové Kamenice a zde ţít. Poprvé to bylo v roce 1945. Tehdy přijel a usiloval o navrácení majetku, aby zde mohl dále pokračovat v ţivotě přerušeném válkou. Přístup místních orgánŧ i státu nebyl vstřícný. Po příjezdu se sice uskutečnila oslava na jeho počest, jakmile však šlo o majetek, jeho zásluhy byly opomenuty. Právo vlastnické musel obhajovat soudně. Nastupujícími poměry komunistického reţimu byl znovu nucen opustit vlast. Majetek mu byl právně navrácen, ale fakticky ho nemohl uţívat. Následně mu byl tento majetek znárodněn. Podruhé se chtěl do Trhové Kamenice vrátit v roce 1972, ale výsledek byl stejný. Karel Bergmann i zbytek ţivota strávil v Anglii, zemřel 14. září 1983. Do vlasti na ţidovský hřbitov ve Dřevíkově byl vrácen jeho popel. Na pomníku jeho otce Maxmiliána Bergmanna patří poslední jméno právě jemu.

148 SOkACh, fond Okresní národní výbor Chrudim, ukl. č. 1277, inv. č. 3301, nestr. 47

3. RODINA FUCHSOVA

Tato kapitola se zabývá další rodinou, která se přistěhovala do Trhové Kamenice v dŧsledku rozvoje podnikání v prŧběhu 19. století. Lidé tak mohli přicházet za novými pracovními příleţitostmi z venkova do měst.149 V místních poměrech jde o přestěhování z malé vesnice do městečka s lepším dopravním spojením a rŧznými moţnostmi, např. škola, více obchodŧ, kultura. Postupně docházelo i k odklonu od pŧvodních zaměstnání, členové dalších generací se jiţ stávali lékaři, advokáty, inţenýry atd. Rodina Fuchsova pocházela ze Dřevíkova. Fuchsovi stejně jako Bergmannovi se zabývali zpracováním lidských vlasŧ. V roce 1907 koupila Malvína Fuchsová, vdova po Samuelu Fuchsovi, v Trhové Kamenici dŧm čp. 16 od Františka a Anny Zábských. Pŧvodní dŧm čp. 16 byla chalupa venkovského typu. Dŧm, ve kterém Fuchsovi bydleli, známe jiţ jako dvoupodlaţní dŧm s valbovou střechou. Není jasné, kdy tento dŧm byl postaven, ale mŧţeme se domnívat, ţe k tomu došlo po roce 1907, tedy v době, kdy byl vlastněn rodinou Fuchsových. Usuzuji to z jistě nemalé částky, která musela být vynaloţena pro jeho stavbu. Dŧm čp. 16 stál na stavební parcele č. 68, která později byla rozdělena na parcely č. 68/1 a 68/2. K domu náleţela zahrada č. 124 a další zemědělské pozemky – louky, role, pastviny a lesy.150 V květnu 1910 obecní zastupitelstvo projednávalo ţádost paní Malvíny Fuchsové, která chtěla přeloţit sluţebnost k řece na obecní cestu ke mlýnu (čp. 11) a převzetí kanálu u novostavby Fuchsových k řece do správy města.151 O první části, mělo být rozhodováno přímo na místě, pak byl sepsán protokol. Kanál do správy města nebyl dán, neboť novostavba byla povolena s touto podmínkou. Smlouvou trhovou ze dne 16. července 1913 převedla Malvína Fuchsová veškerý nemovitý majetek do vlastnictví syna Milana Fuchse a jeho manţelky Josefíny, kaţdému jednu polovinu. Další zápis v pozemkové knize ohledně tohoto majetku je aţ z května 1948. Kromě hlavní podnikatelské činnosti spočívající ve zpracování lidských vlasŧ a výrobě síťařských výrobkŧ, také obchodovali s tímto zboţím. Později Milan Fuchs si pronajal od města lom, ve kterém produkoval ţulové výrobky. Jako podnikatelé zajišťovali práci a obţivu pro řadu rodin. Je samozřejmé, ţe i oni podnikatelskou

149 NESLÁDKOVÁ, L.: c. d., s. 60-61. 150 Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 16. 151 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 48

činnost prováděli za účelem zisku. Členové této rodiny patřili mezi veřejně činné osoby v Trhové Kamenici. V koncentračních táborech zahynuli: Milan Fuchs, narozený 3. září 1887, jeho manţelka Josefína, rozená Picková, narozená 4. října 1891, jejich dcera Anna Fuchsová, narozená 3. května 1918, Ing. Otto Fuchs, narozený 13. června 1889, jeho ţena Gréta rozená Bergmannová, narozená 31. srpna 1902, která je uvedena jiţ v kapitole věnované rodině Bergmannově. Dále jejich syn Hanuš, narozený 6. června 1931. Tito všichni šli do transportu z Trhové Kamenice. Další členové rodiny ţili mimo Trhovou Kamenici: JUDr. Ludvík Fuchs, narozený 12. dubna 1882, jeho manţelka Hermína, rozená Fürthová, narozená 20. května 1894, jejich dcery Helena, narozená 4. listopadu 1918 a dvojčata Hana a Jana Milena, narozené 20. ledna 1924.152 Jako jediná z této rodiny přeţila Věra Bauerová, rozená Fuchsová, narozená 7. července 1914, dcera Milana a Josefíny Fuchsových. V této kapitole se budu zabývat Samuelem a především Milanem Fuchsem.

3.1 Samuel Fuchs

Samuel Fuchs se narodil 27. ledna 1847. O jeho ţivotě a pŧsobení v Trhové Kamenici se mi nepodařilo mnoho vypátrat. Dochovala se stará listina pocházející z roku 1877 vloţená v kronice Viktora Mráze. V tomto dokumentu ţádá Samuel Fuchs c. k. okresní soud v Nasavrkách o rozvrţení kupní ceny za vydraţený dŧm čp. 74, který před tím patřil panu Josefu Břízovi. Věřitelé museli přihlásit své knihovní pohledávky do 15. května a na 17. května153 bylo stanoveno rozvrhové řízení. V roce 1901 ţádal Samuel Fuchs zastupitelstvo, aby mu byl prodán pozemek o výměře 400 sáhŧ ke stavbě domu. Získal pozemek č. parcely 1614/2, cena byla stanovena na 80 haléřŧ za 1 čtvereční sáh. Byly také stanoveny podmínky k prodeji pozemku: kupující musel začít stavět do 1 roku, pozemek nesměl být prodán nikomu jinému bez souhlasu zastupitelstva.154 Tyto podmínky nebyly ničím výjimečným při prodeji pozemku ke stavbě. Při projednávání prodeje odešel Maxmilián Bergmann z jednání kvŧli tomu, ţe byl příbuzný. Ve vloţce č. 14 pozemkové knihy se ale tato

152 www.holocaust.cz 153 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 211, nestr. 154 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 25, fol. 34. 49 parcela nevyskytuje. Je moţné, ţe Samuel Fuchs nesplnil stanovené podmínky. Parcela číslo 1614/2 se nacházela podle pozemkového katastru na Zářečí v Trhové Kamenici pod dnešní sokolovnou. Tento převod se neuskutečnil, proto tedy pravděpodobně Malvína Fuchsová po jeho smrti zakoupila nemovitosti od Zábských. Samuel Fuchs zemřel 22. března 1904. Pohřeb na ţidovský hřbitov ve Dřevíkově se konal zřejmě 25. března. Je zajímavé, ţe zde nebyl dodrţen ţidovský zvyk pohřbívání do dvou dnŧ. Ze zápisu o schŧzi zastupitelstva vyplývá, ţe na tento den byla stanovena schŧze, která se ale nekonala „následkem odbývání pohřbu p. Samuela Fuchse.“155

3.2 Milan Fuchs

Milan (Milán) Fuchs se narodil 3. září 1887. Jeho manţelka byla Josefína (Josefa) Fuchsová. Po svých rodičích pokračoval v podnikatelské činnosti. Vedle toho byl veřejně činný. Byl v komisi pro kontrolu chudinských podpor, byl člen knihovní rady, člen finanční komise, člen obecní finanční komise, člen zastupitelstva,156 druhým náměstkem starosty Bohumila Břízy, starostou města 1920-1923. Jeho manţelka Josefa Fuchsová je také uvedena v zápisu městského zastupitelstva v roce 1932 jako členka.157 V následujícím textu přiblíţím činnost Milana Fuchse ve veřejných záleţitostech jako člena zastupitelstva i podnikatele. Za první světové války se scházela i tzv. komise pro nouzovou akci masa. Ustanovena byla v květnu 1917. Mezi členy patřil Milan Fuchs, stal se dokonce předsedou této komise. Kdo chtěl, mohl ţádat o levné maso, v takovém případě se hlásil u něj, on toto maso vydával. Dotyčný člověk musel mít legitimaci na levné maso, peníze a papír na maso.158 V srpnu 1919 Milan Fuchs zapŧjčil městu 1000 K, které město rychle potřebovalo na rozpočtem nekryté opravy ve škole, např. na opravu střechy. Milan Fuchs upozorňoval v této době na fakt, ţe je potřeba opravit Radnici, školu a chudobinec. Upozorňoval také, ţe vše bude stát mnoho peněz, které ovšem město nemá.

155 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr. 156 SAITL, V.: c. d.. 82. 157 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 17, nestr. 158 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 50

V poválečných letech proběhla akce dary Ameriky dětem. Milan Fuchs pŧjčil potřebné soudky i bedny, protoţe nádoby, ve kterých byly potraviny zaslány, bylo nutno vrátit. V zastupitelstvu se projednávalo zřízení i financování měšťanské školy. Tuto záleţitost v Praze projednal Milan Fuchs. Při jednání o zřízení telefonního spojení do Trhové Kamenice v listopadu 1919 se zástupci města dohodli, ţe Milan Fuchs a Maxmilián Bergmann, „budou požádáni, aby dali obci prohlášení, že za obec obnos státní správou za zřízení telefonního spojení od obce požadovaný zaplatí, abychom za obec závazné prohlášení okresní správní komisi podati mohli.“159 Tak se Milan Fuchs stejně jako Maxmilián Bergmann zavazoval svou osobou i svým majetkem ve prospěch města. Jako zástupce obce jel také např. k soudu do Nasavrk, kde se mělo projednat zajištění ţivobytí hluchoněmých obyvatel Janovských, které měl ţivit Josef Janovský, rolník z Hluboké. Milan Fuchs se také zapojoval do jednání o stavbě jiţ zmiňované dráhy. Na lednovém zasedání roku 1920 se projednával program otevření automobilové státní trati Chrudim – Nasavrky - Trhová Kamenice. Pro Trhovou Kamenici to byla významná událost. Státní silnice měla zlepšit dopravní spojení. Proto se připravovala velká oslava. Na domech měly být vyvěšeny prapory, zastupitelstvo města se mělo zúčastnit uvítání pozvaných hostŧ. Starosta připravoval projev, ve kterém se chtěl při této příleţitosti zmínit o stavbě dráhy, o kterou město dlouhodobě usilovalo. Slavnostního otevření silnice se měl účastnit poslanec Staněk. Na městském úřadu byli starosta a radní s hosty – řídícím učitelem, duchovním správcem a lékařem. Dohromady mělo být asi 30 osob, při setkání mělo být podáváno občerstvení, např. ţemle se šunkou a máslem.160 Ţidle zapŧjčili Dostálovi z hospody, obraz prezidenta Fuchsovi, příbory Bergmann, Urban, Chvojka, čaj dodal Fuchs a rum Bergmann, mouku Pilný, Ţák a Fuchs. Pohoštění hostŧ zajišťovali ţeny Fuchsová, Kabeláčová, Látová a Zábská.161 Z uvedeného vyplývá, ţe město v té době nemělo dostatek prostředkŧ. Všechno zajišťovali sami zastupitelé a místní občané ze svého. Kaţdý poskytl, co mohl.

159 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 160 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 161 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 51

3.2.1 Ve funkci starosty

Ze ţidovských obyvatel se kromě Maxmiliána Bergmanna stal starostou Milan Fuchs. I z toho se dá usuzovat, ţe zde vládly dobré vztahy bez ohledu na vyznání a národnost.162 Pro přiblíţení jeho osoby vybírám pouze několik zajímavých případŧ. Milan Fuchs byl za starosty Bohumila Břízy druhým náměstkem. Na listopadové schŧzi roku 1920 se projednávala rezignace starosty Bohumila Břízy. Rezignace byla přijata, Bohumil Bříza zŧstal členem městského zastupitelstva. Bylo nutné zvolit nového starostu. Na schŧzi byl přítomen vládní komisař Emanuel Brebera, jemu měl budoucí starosta sloţit slib. Ve svém projevu přednesl, jaké vlastnosti a povahu by měl mít starosta. Po projevu následovala přestávka, ve které se mohli zastupitelé dohodnout na kandidátech. Výběr starosty však nebyl jednoduchý, bylo několik návrhŧ s rŧzným odŧvodněním. Městský radní Antonín Chvojka byl toho názoru, ţe budoucí starosta by měl být socialista jako bývalý starosta Bohumil Bříza. Navrhl Františka Licka jako představitele česko-slovenské strany sociálně-demokratické. Pan Metoděj Němec nic proti tomuto odŧvodnění nenamítal, ale navrhl z česko-slovenské strany socialistické pana Otakara Láta. Za republikánskou stranu česko-slovenského venkova byl navrhnut Leopold Ţák. Strana národně demokratická nenavrhla ze svého středu kandidáta a Milan Fuchs prohlásil, ţe by se mělo hlasovat pro starostu, aniţ by bylo přihlíţeno k politické příslušnosti kandidáta. Na to odstoupila od svého návrhu republikánská strana česko- slovenského venkova. Po diskuzích byla ustanovena volební komise a hlasovalo se pomocí lístkŧ. Leopold Ţák získal 1 hlas, František Licek 4 a Otakar Lát a Milan Fuchs obdrţeli kaţdý 8 hlasŧ, 3 lístky byly prázdné. Následovalo tedy další kolo s kandidáty. I kdyţ by se mohlo zdát, ţe všichni kandidáti měli o funkci starosty zájem, ukázala se tato představa jako mylná, tedy aspoň u osoby Milana Fuchse. O jeho zájmu o úřad starosty se ze zápisu schŧze dozvídáme následující: „Pan druhý náměstek starostův Milán Fuchs prohlašuje, že úřad starosty města nepříjme když se hlásí dost jiných kandidátů a prosí, aby páni hlasů mu nedávali a odevzdali hlasy tak jak sám to činí panu Otakaru Látovi.“163 V druhém kole volby byli tři kandidáti: Čeněk Lát, Otakar Lát a Milan Fuchs. Absolutní většinu získal Milan Fuchs s počtem 12 hlasŧ ze 24 lístkŧ. Jeho prosbou se tedy volitelé neřídili. Milan Fuchs se stal starostou. Prŧběh volby velmi dobře ukazuje osobnost Milana Fuchse. Veřejného ţivota se zúčastnil, nešlo mu

162 BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: c. d., s. 12. 163 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr. 52 v ţádném případě jen o získání funkce. Z volby je také zřejmé, ţe poţíval váţnosti a dŧvěry, přestoţe mu bylo pouhých 33 let. Prŧběh volby uvádím nejen z dŧvodu osoby Milana Fuchse, ale i proto, ţe v jiných případech nebyl tak podrobně zaznamenán. Za jeho pŧsobení se zastupitelé zabývali mimo jiné problematikou školy, jejím vybavením. Tělocvičná jednota Sokol pořádala oslavu při příleţitosti poloţení základního kamene sokolovny 22. května 1921.164 Na slavnost bylo pozváno celé zastupitelstvo, starosta přednesl proslov. V říjnu 1921 starosta Milan Fuchs navrhl spisovatele Karla Václava Raise čestným občanem.165 K. V. Rais v Trhové Kamenici pŧsobil jako učitel na svém prvním místě v letech 1877-1882. Milan Fuchs svŧj návrh zdŧvodnil takto:„Vážení pánové! Náš chudý, horský kraj našel v Karlu Václavu Raisovi spisovatele, který sobě tento chudý, horský, krabatý kout tak zamiloval, že učinil jej jevištěm svých nejkrásnějších dějů a tyto jeho horské povídky a romány, kde povahu našeho horského, malého člověka, jsou skutečné perly české literatury. Naše horské město je hrdo na to, že spisovatel Karel Václav Rais působil několik let u nás, a jmenováním Karla Václava Raise čestným občanem chceme dáti také náš vděčný dík stavu, který u nás jeho osobou jako učitelem byl tak čestně reprasentován.“166 Návrh byl jednomyslně přijat a Karel Václav Rais byl prohlášen čestným občanem Trhové Kamenice. Na schŧzi 19. března 1922 byla hlavním bodem programu jednání rezignace Milana Fuchse na úřad starosty. Po přečtení rezignace, zastupitelstvo hlasovalo. Jednomyslně rezignace přijata nebyla, neboť si byli jistě všichni vědomi zásluh Milana Fuchse. Na zasedání pan starosta nebyl přítomen, schŧzi vedl František Pilný.167 Panu starostovi byl poslán dopis, ve kterém ho zastupitelstvo ţádalo, aby ve své funkci nadále zŧstal. Skoro o rok později se tento proces opakoval na schŧzi 20. ledna 1923, opět byl poţádán, aby ve funkci starosty zŧstal. Tak se také stalo, ve funkci zŧstal přes pŧl roku. Po tom ho ve funkci starosty vystřídal Alois Vítek. V červnu 1923 bylo projednáváno postavení pomníku padlým vojákŧm. K tomu účelu byl vytvořen odbor pro postavení pomníku. O uskutečnění tohoto záměru je pojednáno výše.

164 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 165 HOSPODKA, B.: Z historie města Trhová Kamenice. Praha 1988, s. 132. 166 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 15, fol. 2. 167 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 53

3.2.2 Nájemce lomu

Město Trhová Kamenice se nachází na rozhraní Ţelezných hor a Ţďárských vrchŧ. V blízkosti Trhové Kamenice se vyskytují loţiska ţuly. Město vlastnilo, a dosud vlastní lomy na Kamenném vrchu směrem na Petrkov. Postupně začalo město tyto lomy vyuţívat. V roce 1893 pan František Schulz upozorňoval na skutečnost, ţe kameny na tzv. Kamenném vrchu jsou opracovávány zadarmo. Přednesl také domněnku, která se během dalších let potvrdila, ţe v dalších letech by se dalo tímto zpŧsobem vydělávat. Bylo tedy zakázáno, aby kameníci těţili volně. Zákaz byl však často porušován.168 V roce 1896 zde pŧsobila firma Spojené ţulové lomy Ludvíka Bőckera ze Ţumberka.169 V knize s názvem Adresář a popis politického okresu chrudimského je uveden Lud. Bőck z Vídně.170 Na počátku 20. století se začaly lomy dále pronajímat. Na nájemce bylo vyhlášeno výběrové řízení. Nabídky město inzerovalo i v novinách.171 Situace v lomech nebyla však vţdy zcela jednoduchá. V roce 1914 se setkáváme s případy neshod mezi dělníky, kdy musel být dokonce jeden lom zcela uzavřen. Problém stávek dělníkŧ a rŧzných potíţí nebyl v chrudimském kraji ničím neobvyklým, do stávek vstupovali dělníci rŧzných oborŧ jiţ koncem 19. století.172 Milan Fuchs jako podnikatel hledal i další obory činnosti, kterým by se mohl věnovat. V roce 1923 poţádali o pronájem lomu dva zájemci: Milan Fuchs a Leopold Ţák. Tyto ţádosti byly projednávány 14. června 1923.173 Dále ţádal o pronájem ještě pan Hoffmann, majitel lomŧ v Nové Vsi, a rolník v Petrkově Alois Rŧţička. Aby rozhodování zastupitelstva neovlivňoval Milan Fuchs jako starosta, předal vedení schŧze Františku Pilnému a odešel stejně jako ostatní ţadatelé. Lomy byly pronajaty panu Fuchsovi a panu Ţákovi (čp. 60) s panem Rŧţičkou. Za účelem těţby v lomu zřídil Milan Fuchs firmu Ţulové závody Trhová Kamenice společnost s ručením omezeným. S městem byly podepsány smlouvy, které se shodovaly ve většině bodŧ se smlouvou, která byla jiţ dříve podepsána s Františkem Lickem ml. Milanu Fuchsovi a Leopoldu Ţákovi s Aloisem Rŧţičkou byly lomy

168 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24, nestr. 169 SAITL, V.: c. d., s. 85. 170 KUDRNÁČ, V.: c. d., s. 22. 171 Národní politika, 18. 1. 1914, s. 17. 172 SOMMER, J.: c. d., s. 141. 173 Leopold Ţák rolník z Trhové Kamenice čp. 60. 54 pronajaty na 7 let od 15. července 1923 do 15. července 1930. Lomy se nacházely na pozemku č. kat. 900, který byl rozdělen na 2 části, a tak byl vymezen těţební prostor. V zápise z jednání byl proveden nákres situace.174 Ve smlouvě byly stanoveny ceny ţulových výrobkŧ např. tzv. malý cvikl stál 2 h.175 Kaţdý z nájemcŧ musel sloţit kauci ve výši 5000 Kč. V lomech se většinou vyráběly kostky, kvádry a obruby. Při výrobě vznikal jako vedlejší produkt i tzv. odpadový kámen, který nebyl vhodný na zpracování. Ten měl připadnout nájemci zdarma. V případě, ţe by o tento kamenný odpad mělo zájem město nebo někdo z kamenických občanŧ pro stavební účely, měl ho dostat zdarma. Štěrk z odpadového materiálu měl být prodáván za 1K za m3. Byla zvolena tříčlenná komise, která kdykoli mohla zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Nájemci byli povinni udrţovat v dobrém stavu cesty vedoucí k lomŧm, které vyuţívali, protoţe zvýšeným provozem docházelo k značnému opotřebení. Dodrţování všech povinností bylo zajištěno kaucí, kterou nájemci museli sloţit.176 Oba také museli dát městu zdarma určité mnoţství ţulových kostek, kterými pak chtělo zastupitelstvo nechat vydláţdit veřejné prostranství. Celou smlouvu musela ještě projednat finanční komise, která měla několik doporučení. Aby byla moţná kontrola, byly zřízeny kníţky, do kterých se zapisovalo, kolik ţulových výrobkŧ se odvezlo z lomu. Ke kontrolám byl zřízen odbor pro kontrolu ţulových lomŧ. Povozníci museli kaţdý týden ve stanovený den nechat nahlédnout městské radě do kníţky ţulových výrobkŧ. Na městském úřadu bylo zapisováno mnoţství odvezených výrobkŧ podle druhu. Sami nájemci museli předkládat knihy, kde si vedli evidenci výroby oni. Tyto všechny mechanismy byly zřízeny za účelem co nejlepší kontroly hospodaření s pronajatým majetkem a správného výpočtu nájmu. Před uplynutím doby pronájmu v únoru 1930 projednávala lomová komise nájem ţulových lomŧ na další období. Dosavadní smlouva byla pozměněna. Podle nové smlouvy měl odpadový kámen patřit pouze Trhové Kamenici. Pokud by tento kámen nájemci chtěli, museli si ho odkoupit. Pouze na opravu cesty k lomu, měli nájemci odpadový kámen zdarma. Rovněţ bylo stanoveno, ţe nájemci mají zaměstnávat

174 Viz Obr. příloha č. 15. 175 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 176 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 55 především dělníky z Trhové Kamenice a okolí. Ve firmě Ţulové závody se vyrábělo mimo jiné pro hlineckou firmu Baloun a Vápeník.177 Podnikání v lomech samozřejmě zajišťovalo práci pro místní chudé občany. Práce v lomu byla vţdy těţká, často i nebezpečná, ale znamenala výdělek a obţivu pro rodiny.178 V mnoha případech muţi pracovali v lomech, ţeny a děti síťovaly. Podnikání Milana Fuchse v lomech nebylo pro místní ţidovské obyvatele typické. Pustil se do oblasti, se kterou se jeho rodina dosud nesetkala. Svědčí to o jeho podnikavosti. Jméno Fuchs není spojováno s tímto předmětem činnosti, vţdy je uváděno síťařství a vlasařství. O rodině Ţákově je všeobecně známo, ţe měla lom. Nepodařilo se mi blíţe zjistit, kdy firma Ţulové závody, která patřila Milanu Fuchsovi, ukončila svou činnost. Ze zápisŧ se také dozvídáme o nových zájemcích, tedy o firmě Dura, spol. s.r.o. se sídlem v Praze 7, kterou zastupovali Otto Benedikt, továrník, Herman Fuchs, vedoucí ţulového lomu v Petrkově a Herman Fuchs mladší, správce ţulového lomu v Prosetíně.179 Roční nájem měl být 6000 Kč. Při takovém nájmu by odpadový kámen patřil nájemci, ale i nyní se pamatovalo na některé stavby v Trhové Kamenici. Pronájem byl firmě umoţněn. S dosavadními nájemci, se kterými smlouva nebyla prodlouţena, se vztahy vyhrotily natolik, ţe byla připravována ţaloba o vyklizení lomu. Nejen v okolí Trhové Kamenice se na přelomu 19. a 20. století rozvíjelo lomařství, mezi další místa patřilo: okolí Srní, Babákova, Dolního Holetína.180 Tímto pojednáním o netradičním podnikání člena ţidovské rodiny jsem chtěla ukázat jednak osobu Milana Fuchse jako soukromého podnikatele, který neváhal se pustit do činnosti, s kterou neměl zkušenosti, jednak i zpŧsob precizního zajištění kontroly ze strany města. Počítalo se i s vyuţitím odpadového kamene, protoţe Trhová Kamenice nikdy nepatřila mezi majetné oblasti. Přestoţe se v kamenických lomech těţil kámen řadu let, zásoby kvalitní ţuly jsou stále velké. O pronájmu lomŧ a opětovném zahájení těţby uvaţovalo zastupitelstvo v 90. letech 20. století. I kdyţ se záměr neuskutečnil, bohatství ukryté v zemi neubývá.

177 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 178ADÁMEK, K. V., BOROVSKÝ, F. A.: c. d., s. 399. 179SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 180HÁJEK, M., KŘIVANOVÁ, M.: c. d., s. 10. 56

3.3 JUDr. Ludvík Fuchs

Dalším členem rodiny Fuchsovy byl JUDr. Ludvík Fuchs. Narodil se 12. dubna 1882. Nevěnoval se jiţ podnikání svých předkŧ, ale patřil do generace, která začala vykonávat povolání po dlouhá léta jim odepřená, např. právník, lékař.181 Pracoval jako advokát v Českém Krumlově.182 Následující epizodu uvádím proto, ţe z ní je zřejmé, ţe v Trhové Kamenici byli lidé zvyklí, ţe členové rodiny Fuchsovy v záleţitostech týkajících se města pracují zdarma. Nestávalo se, ţe by někdo poţadoval úhradu vynaloţených nákladŧ. Je pochopitelné, ţe advokát náklady běţně účtuje, protoţe se poskytováním právních sluţeb ţiví. Zde je tedy rozdíl proti podnikatelŧm v Trhové Kamenici, které ţivila jejich podnikatelská činnost. Případné zastupování města tak dělali zdarma. I podle uvedené finanční částky, je moţné usuzovat, ţe se nejednalo o jednoduchou záleţitost, která by nevyţadovala hodně času a úsilí. JUDr. Ludvík Fuchs měl Trhovou Kamenici příleţitostně zastupovat u Zemské banky v Praze ve věci výpŧjčky na úpravy budovy školy. Na schŧzi 21. ledna 1936 byl osobně přítomen a ţádal radní, aby bylo zaplaceno jemu nebo právnímu zástupci v Praze 15 000 Kč z vypŧjčené částky 450 000 Kč na úpravu školní budovy za vynaloţené výlohy. Jeho ţádosti nebylo vyhověno s odŧvodněním, ţe z vypŧjčené částky nemŧţe být vyplacena provize. Zastupitelstvo se také ohradilo, ţe výlohy, které uplatňoval, nemohly být tak vysoké. Zastupitelstvo se také domnívalo, ţe „vystupoval jako náš rodák a v zájmu stavby školy a členové městské rady, městského zastupitelstva, místní školní rady i osadního zastupitelstva měli až do dnes za to, že práce s výpůjčkou, pokud je činil, činí bezplatně, proto že prohlásil ústně na městském úřadě ve schůzi 21. dubna 1935, že jest rodák Trhovo kamenický a záleží mu na tom, aby měšťanská škola zde stála, že činí z ochoty.“183 V červnu 1936 zaslal JUDr. Ludvík Fuchs městskému zastupitelstvu dopis s účtem na 13 594.50 Kč.184 Městská rada účet neuznala z uvedených dŧvodŧ a obrátila se v této záleţitosti s dotazem k okresnímu úřadu v Chrudimi. Jiţ dříve bylo v městském rozpočtu počítáno s placením právních sluţeb, pokud by si město v této záleţitosti muselo najmout advokáta. Advokát Ludvík Fuchs nakonec obec zaţaloval pro 13 587.50 Kč. Dne 26. dubna 1937 se vydali první

181 NESLÁDKOVÁ, L.: c. d., s. 61. 182SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 7, fol. 19. 183SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 4. 184SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 78. 57 náměstek starosty František Licek a druhý náměstek starosty Antonín Novák a osadní starosta František Pilný k JUDr. Richardovi Schmidlovi.185 Advokát Schmidl, oznámil, ţe byl JUDr. Fuchsem informován, ţe by přistoupil na smír, kdyby město uhradilo 10 000 Kč do 24. května 1937. V květnu 1937 se konalo jednání s panem JUDr. Fuchsem a se zástupci města, kde bylo dohodnuto, ţe Trhová Kamenice má zaplatit do konce roku 8 000 Kč. V zájmu smírného vyřízení věci nakonec tedy slevil na polovinu. Tím bylo vše urovnáno a pan JUDr. Fuchs vzal ţalobu zpět.

185 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 9, fol. 29. 58

4. RODINA WEISSENSTEINOVA

4.1 Majetek rodiny

Třetí a poslední kamenickou ţidovskou rodinou, o které pojednám, byli Weissensteinovi. Bydleli v domě čp. 35, který byl postaven v roce 1835,186 stejně jako většina domŧ na náměstí. V roce 1834 totiţ rozsáhlý poţár zničil skoro celé náměstí. Této rodině patřil dŧm čp. 35 se stavební parcelou č. 18 a se zemědělskými pozemky. V pozemkové knize je v roce 1873, tedy po jejím zaloţení, zapsán jako vlastník Samuel Fuchs. V zápisech pozemkové knihy dále stojí: Podle smluv svatebních ze dne 30. listopadu 1882 číslo 8256 a listu kopulačního ze dne 19. prosince 1882 vkládá se právo vlastnické: a Jindřichu Weissensteinovi na polovici b nezletilé Bertě Weissensteinové na polovici.“187 Z toho je zřejmé, ţe Berta Weissensteinová byla rozená Fuchsová. V prosinci 1882 uzavřela sňatek s Jindřichem Weissensteinem. Před svatbou byla uzavřena svatební smlouva, na jejímţ základě byly do vlastnictví novomanţelŧ převedeny výše uvedené nemovitosti zapsané v knihovní vloţce č. 35. Z tohoto zápisu a předchozích kapitol vyplývá, ţe Bergmannovi, Fuchsovi i Weissensteinovi byli příbuzní. Nemovitosti se staly po smrti Jindřicha Weissensteina výlučným vlastnictvím pozŧstalé manţelky Berty Weissensteinové. Dalšími vlastníky se v roce 1934 stali po její smrti děti Oskar Weissenstein, Josefína Lőwyová a Adéla Bondyová. Synové Ludvík a Theodor se vzdali dědických nárokŧ. O šestém dítěti Albertovi (1884) není nic známo. Dědické řízení provedl Okresní soud v Kladně, protoţe Berta Weissensteinová tam v době úmrtí bydlela. Z odevzdací listiny vyplývá, ţe pozŧstalost měla hodnotu 121 260 Kč a dluhy dědictví 117 822 Kč 27 h. Čistá pozŧstalost tedy činila pouze 3437 Kč 73 h. Z uvedeného vyplývá, ţe Theodor Weissenstein nikdy nebyl vlastníkem domu, ve kterém bydlel, ani pozemkŧ, které k domu patřily. Je také zřejmé, ţe se rodině v podnikání příliš nedařilo.188 Tato rodina tedy vylučuje mylnou představu, ţe ţidovské rodiny byli vţdy zámoţné.189 Poslední zápis v pozemkové knize ze září 1949 zaznamenává zavedení národní správy na základě dekretu prezidenta republiky. Také

186 Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice, Spis dŧm čp. 35. 187 Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 35. 188 Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 35, sbírka listin – 1531/34. 189 ADÁMEK, K.: Slovo o ţidech. Chrudim 1900, s. 47. 59 jméno Weissensteinových zcela nezaniklo, dodnes se říká hospodářskému stavení, které jim patřilo, Weissensteinova stodola. Dŧm jiţ jejich jménem označován není. V koncentračním táboře zahynul Theodor Weissenstein, jeho manţelka Elsa a dcery Věra a Helena. Věra šla do transportu 24. října 1942 z Prahy do Terezína, ostatní byli deportováni 5. prosince 1942 z Pardubic do Terezína. Všichni zahynuli v Osvětimi.190

4.2 Jindřich Weissenstein

Jindřich Weissenstein se narodil 17. února 1856. S manţelkou Bertou, nar. 1862 měli 6 dětí: Alberta (1884), Ludvíka (1885), Oskara (1887), Theodora (1891), Josefínu (1893) a Adélu (1896).191 V roce 1901 ţádal v Trhové Kamenici o domovské právo, které mu bylo uděleno. Byl rolník, obchodník a zabýval se vlasařstvím. Byl členem obecního výboru, radním,192 členem v zastupitelstva,193 člen komise pro námitky k volebnímu programu, pŧsobil ve finančním odboru, několikrát byl mezi osobami, které měly kontrolovat účetnictví města a školy, byl také ve vodovodní komisi.194 Tedy i on se aktivně zúčastňoval veřejného ţivota v Trhové Kamenici. V jednání městské rady, jejímţ členem byl Jindřich Weissenstein, nalezneme zdánlivě nepodstatnou záleţitost, jako je sekání trávy v obecních lesích. Dnes představuje tráva většinou zbytečný odpad, který je nutné zlikvidovat. V minulosti byla tráva potřeba jako krmivo pro dobytek a domácí zvířata. Na sekání trávy byly vystaveny lístky. Kdo se účastnil nějakých prací pro město, byl zvýhodněn, kdo se prací neúčastnil, platil dvojnásobek. Bylo počítáno s tím, ţe pokud by se v budoucnu mohl zúčastnit nějakých prací, pak by mu byl přeplatek vrácen. Bez lístku na trávu nebylo moţné trávu sekat. I do takových jednání se zapojoval Jindřich Weissenstein. Vše se vyuţívalo hospodárně. Po válce měli trávu sekat dokonce zajatci. Byl zřízen odbor, ve kterém byl František Pilný a Jindřich Weissenstein. Neţ byli sekáči do obce přiděleni, velká část byla posečena místními obyvateli. V roce 1916 Jindřichu Weissensteinovi, Františkovi Zábskému a Emilii Polívkové shořely stodoly. Pomoc jim byla projednávána v zastupitelstvu, protoţe

190 www.holocaust.cz 191 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 61, nestr. 192 SAITL, V.: c. d., s. 81. 193Tamtéţ, s. 78. 194 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 60 museli dodávat seno na hejtmanství. Zastupitelstvo si pohořelé povolalo s dotazem, zda budou stavět nové stodoly a zda budou potřebovat na tuto práci pomoc vojákŧ. Za války také radní prováděli rŧzné soupisy, např. dobytka, dojnic. Podle nařízení c.k. místodrţiteství musely být sestaveny ţňové komise. Vše muselo být hlášeno na okresní hejtmanství v Chrudimi. Na zastupitelstvu 27. března 1917 byla určena nová ţňová komise, jejími členy byli František Pilný, Vincenc Bačkovský, František Kábele, Josef Petrtyl, a také rolník a obchodník Jindřich Weissenstein.195 Radní také museli osobně navštěvovat jednotlivé zemědělské usedlosti, které nedodávaly v dohodnutých termínech rekvírované brambory. Na veškeré hospodaření byla stanovena rŧzná nařízení. Za porušování povinností byly stanoveny sankce a rŧzné postihy.196 Naléhavost a potřebu rekvírování dokazuje tento zápis: „Pan Desenský František rolník žádné brambory dosud nedodal, usneseno tudíž bez ohledu na zásoby nejméně 2q brambor u něho rekvirovat. K paní Málkové Antonii, rolnici v Petrkově, usneseno vypravit všecky vojáky.“197 Toto nebylo ojedinělé, při takových prohlídkách museli asistovat i radní. Je samozřejmé, ţe v dŧsledku rekvírování brambor pak samotní obyvatelé měli pro sebe málo. Značná část rekvírovaných brambor byla na plnění dodávek stanovených státem. Část zakoupilo město pro chudé, kterým pak tyto brambory prodávalo za sníţenou cenu. Ţňová komise dohlíţela, aby bylo včas zaseto. Nařídila, aby velcí zemědělci pŧjčili potah malým, kteří by bez této pomoci jinak včas nestihli zaset. Na setí bylo přiděleno obilí. Jindřichu Weissensteinovi při setí zbyla přidělená pšenice. Tuto skutečnost oznámil, mohla tedy být pouţita na jiná pole. Zajištění budoucí úrody bylo v době války na venkově nejdŧleţitějším úkolem. Včasná setba, včasné zasázení brambor bylo podmínkou toho, aby lidé měli v dalším období co jíst. Šlo o zajištění zásobování a plnění nutných dodávek. Jindřich Weissenstein zemřel 13. listopadu 1917. Na prosincové schŧzi obecního výboru uctili zástupci města jeho památku, pan starosta Karel Zábský připomněl jeho zásluhy a jeho funkce. Odešel váţený občan města.

195 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 196 NESEJT, F.: Dopad aprovizačních opatření na ţivot v Chrudimi na začátku první světové války. In: Chrudimský vlastivědný sborník, 1998, 3, s. 110. 197 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 61

4.3 Theodor Weissenstein

Theodor Weissenstein se narodil 18. března 1891. Byl synem jiţ zmiňovaného Jindřicha Weissensteina a Berty. Theodor s manţelkou Elsou měli 2 dcery. Věra se narodila 1. prosince 1923, Helena se narodila na Štědrý den 24. prosince 1924. Byl zástupcem firmy Minich a spol., která provozovala parní pilu. Spolupráce s touto firmou je zřejmá ze zápisu z roku 1921, kdy pro tuto firmu odkoupil od města dřevo.198 Minichovi byla další ţidovská rodina v Trhové Kamenici. Je moţné, ţe Theodor Weissenstein byl společníkem této firmy. Minichovi jsou pohřbeni na ţidovském hřbitově ve Dřevíkově. Firma Minich a spol. nakonec zanikla. Její pozemky pak vlastnil provozovatel parní pily firma Novák a synové, kteří pocházeli z osady Trávná.199 V roce 1929 si Theodor Weissenstein podal ţádost, aby nemusel platit přímou daň. V tomto roce se o něm píše jako o bývalém obchodníkovi. Podle berní správy měl nedoplatek 370 Kč. Protoţe se jednalo o malou částku, nebyla mu úleva poskytnuta. Stejné ţádosti si podali i jiní, např. František Šulc, mistr řeznický, čp. 77, Karel Kulík, mlynář a pekař, čp. 105.200 Zde vidíme dopad celosvětové ekonomické krize na drobné podnikatele v Trhové Kamenici. Jak bylo výše uvedeno, Theodor Weissenstein nemovitosti v Trhové Kamenici nevlastnil. Nejdříve patřily jeho matce Bertě. Po její smrti se Theodor spolu s Ludvíkem vzdal dědictví. Značně zadluţené dědictví přijali sourozenci Oskar, Adéla a Josefína. V roce 1935 Theodor Weissenstein měl zaplatit náhradu na nedobytné léčebné náklady za zemřelého pana Alberta Weissensteina.201 Ţádal o to, aby nemusel platit hned. Finanční komise vyhověla jeho ţádosti a stanovila mu lhŧtu 1 měsíce. Je zřejmé, ţe Weissensteinovi neměli dostatek prostředkŧ. Částka nebyla uhrazena. V březnu 1940 se řešila účetní uzávěrka, byl na programu i nedoplatek za léčení Alberta Weissensteina „Městská rada usnáší se nedoplatek na léčebném za p. Alberta Weissensteina postoupiti Živnostensko – obchodnické záložně v Trhové Kamenici za účelem odečtení od dlužného obnosu obce v Živnostensko – obchodnické záložně v Trhové Kamenici panu Bergmannovi.202 Tyto záznamy jsou jediné zmínky o Albertu Weissensteinovi. Při

198 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr. 199 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr. 200 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 201SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 7, fol. 111. 202 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 10 str. 131. 62 projednávání dědictví po matce Bertě v roce 1934 není v pozemkové knize uveden. Z toho vyplývá, ţe jiţ byl mrtev. Jak je uvedeno, léčení Alberta bylo pro rodinu velmi nákladné. Představa lidí, ţe ţidovské rodiny byly vţdy zámoţné, je v tomto případě vyvrácena. Ze zápisu o úhradě dluţné částky z prostředkŧ rodiny Bergmannovy je zřejmá solidarita mezi ţidovskými rodinami. Finanční nesnáze Weissensteinovy rodiny mŧţe dokládat i epizoda jiţ při plánování stavby silnice směr na Hlubokou v roce 1925. Pro stavbu bylo nutné získat některé pozemky. Jeden z nich vlastnila i Berta Weissensteinová. Vlastníci pozemkŧ potřebných pro stavbu silnice souhlasili s výměnou za jiné pozemky. Jen Berta Weissensteinová ţádala místo pozemku peněţní obnos. Vše bylo ke vzájemné spokojenosti dohodnuto.203 Rodinný obchod v domě čp. 35 převzala manţelka Theodora Elsa Weissensteinová. V srpnu 1929 městské zastupitelstvo povolilo před tímto domem zřídit benzinové čerpadlo značky Rocco.204 Je nepochybné, ţe za provozování čerpací stanice, dostávala finanční odměnu. Kromě toho to byl dobrý zpŧsob, jak zajistit, aby projíţdějící nakoupili v jejich obchodě. Čerpací stanice byla i před domy Bergmannových a Morávkových. Krátce před 2. světovou válkou se Weissensteinovi snaţili získat nějaké finanční prostředky. Je moţné, ţe tušili, ţe nastane těţké období. V roce 1938 Weissensteinovi, tedy Oskar Weissenstein, Josefina Lőwyová a Adéla Bondyová prodali městu díl č. kat. 1554 louky ve výměře 84 m, díl č. kat. 1555 role ve výměře 588m a díl č. kat. 1545 ve výměře 13 m, tedy celkem 685m, a to v poměru 1 400 Kč za 1 korec.205

4.4 Vlasařství

Výrobě a zpracování lidských vlasŧ je věnováno několik krátkých pojednání. Tento obor není však rozsáhlejším zpŧsobem zpracován. Jednak z dŧvodu, ţe se jiţ jedná o staré řemeslo, které se v dnešní době neprovozuje. Jednak, ţe se tímto zabývali lidé jen na určitém území, nikdy vlasařství zřejmě nebylo více rozšířeno. Ve větších městech se vlasařstvím nezabývali, bylo záleţitostí venkova.206

203 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 26, fol. 115. 204 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 3, nestr. 205 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 10, fol. 35. 206 RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006, s. 11. 63

V 19. století se v Trhové Kamenici a okolí lidé ţivili rŧznými činnostmi, mezi velmi výnosné patřilo vlasařství. Spisovatel Karel Václav Rais, který učil na zdejší škole, napsal dílo Z vlasařských pamětí, kde právě zachycuje tento obor a chudobu, která vedla venkovské ţeny k prodeji vlasŧ. Nákup ze strany vlasařŧ nebral jako zneuţití chudoby, ale jako pomoc v tíţivé finanční situaci.207 Vlasařství v sobě zahrnuje výkup lidských vlasŧ, jejich zpracování na výrobky a následný prodej výrobkŧ. Nejdříve se touto činností zabývali ţidovští obyvatelé Dřevíkova. Sami vlasy vykupovali a prodávali je Jakubovi Kobzovi z Dřevíkova. O vlasařství se zmiňuje i Vilém Saitl v Dějinách města Trhové Kamenice. Chybně zde uvádí jméno vlasařského nákupčího Jakuba Kobzy, uvádí Jakub Kozler.208 V roce 1858 blíţe neurčený Fuchs nabídl katolíkŧm, aby s ním chodili a sbírali vlasy. Zřejmě i proto, ţe budou mít větší obchodní úspěch v katolických rodinách. Postupně se touto činností začalo zabývat více lidí. Za vlasy platili penězi a šátky,209 které slouţily k zakrytí ostříhané hlavy. Podle jmen z dalšího textu je zřejmé, ţe vykupováním vlasŧ se zabývali lidé, kteří nebyli Ţidy. Ti totiţ později jiţ vše pouze organizovali, zajišťovali výrobu z vlasŧ a další obchod. V dŧsledku přestěhování a potřeby větších prostor se vlasařství přesunulo do Trhové Kamenice. Na počátku 20. století Trhová Kamenice patřila mezi významná střediska této výroby. Další byla Chotěboř, Chrast nebo Hroubovice. O vlasařství se jako jedna z mála publikací zmiňuje kniha Východočeský kraj Chrudimsko. Jako oblast vlasařství je zde uvedena Chrast. Trhová Kamenice zde zmíněna není, i kdyţ v obrazové příloze nacházíme fotografii pletení vlasŧ v Trhové Kamenici.210 Obchod s lidskými vlasy v Trhové Kamenici je zmiňován i v tisku. Například oznámení o činnosti firmy Moric Fuchs – obchod s lidskými vlasy. Tato firma vznikla v roce 1874, zanikla v roce 1876.211 Firma „Ludvigs Fuchs Erbe, Samuel Fuchs“ v Trhové Kamenici obchodovala mimo jiné také s lidskými vlasy. V roce 1883 ukončila svou činnost.212

207 BASTL, M.: Hlinecko očima K. V. Raise (K 70. výročí spisovatelovy smrti). In Chrudimský vlastivědný sborník, 1996, 1, s. 121. 208 SAITL, V.: c. d., s. 84. 209 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha bez znatelného názvu kvŧli značnému poškození (Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ..., nestr. 210 SOMMER, J.:Východočeský kraj – Chrudimsko. Hradec Králové 1989, s. 140. 211 Praţský deník, 2. 5. 1876, s. 4. 212 Praţský deník, 3. 5. 1883, s. 5. 64

Podle dostupných materiálŧ byla zahájena výroba vlasových sítěk v Trhové Kamenici v roce 1897 díky Jindřichu Weissensteinovi, který byl faktorem Weissensteina ze Studence.213 Výrobou vlasových sítěk se zabývaly často celé rodiny, sama manţelka Jindřicha Weissensteina Berta je také vyráběla.214 Později zde byly dvě velké ţidovské firmy, které lidské vlasy zpracovávaly. Byla to firma Jindřich Bergmann syn a firma Samuel Fuchs, které patřily rodinám, o nichţ jsem jiţ výše pojednala. O vlasařství píši v této kapitole proto, ţe Jindřich Weissenstein s touto činností v Trhové Kamenici začal jako první. Vlasařstvím se lidé ţivili především na venkově. Po širokém okolí po domech chodili vlasaři, kteří kupovali vlasy od ţen a dívek. Tento výkup prováděli zejména lidé neţidovského pŧvodu, kteří si takto vydělávali na ţivobytí. Za výkupem často museli cestovat i do vzdálenějších míst. V Trhové Kamenici se vlasařstvím zabývali např. tito obyvatelé: Václav Levinský, Valburga Pilná, Marie Chadimová,215 Marie Perková, Antonín Pilný, Anna Pilná, Aloisie Šulcová, Josef Vařečka, Jan Švarz (Trhová Kamenice čp. 10). Takto se ţivili i lidé v okolí, např. ve Svobodných Hamrech: Josef Pilař, Eduard Hoffman, Jan Záruba, Antonín Peter, Kateřina Rŧţičková, Antonín Urban, František Elich, Eduard Streisler, v Dřevíkově: Václav Stehno, Karel Komárek, v Moţděnici: František Němec, František Procházka, Jan Holub, Antonín Remeš, Jan Vodička, Václav Kopecký, František Holub, Čeněk Beránek, Josef Horák, Josef Blaţejovský, Karel Doucek,216 na Zubří Anton Pilný. Je zachycena i finanční stránka věci. V roce 1897 byla v Trhové Kamenici zaloţena Kampelička. Mezi prvními členy spolku byli i Samuel Fuchs a Jindřich Weissenstein. Jejími zakladateli byli farář Josef Plocek a rolník František Zábský.217 V roce svého zaloţení měla 107 členŧ, postupně počet členŧ vzrŧstal, aţ přesáhl 500. Nejdříve sídlila v Zábskově hospodě, pak měla své sídlo v obecním domě. Kampelička poskytovala výhodné úvěry rolníkŧm, hasičŧm, Sokolu. Úvěr se vyplatil i vlasařŧm,

213 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha bez znatelného názvu kvŧli značnému poškození (Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ..., nestr. 214KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903, s. 23. 215SOkCh, fond Ţivnostenské společenstvo Trhová Kamenice, inv. č. 11, nestr. 216 SOkCh, fond Ţivnostenské společenstvo Trhová Kamenice, inv. č. 12, nestr. 217 CELAR, D., NĚMEC, O., ZÁBSKÝ, J.: Spořitelní a záloţní spolek pro Trhovou Kamenici a okolí, k oslavě svého třicetipětiletého trvání 1897-1932. Trhová Kamenice 1932, nestr. 65

„kteří dosud platívali z vypůjčených 100 zl. za 2 měsíce až 2 zlaté úroků a mimo to přidávali ještě šátky na hlavu.“218 Nejdříve se vlasy vykupovaly na českém venkově, později se také začaly dováţet. „Potřebný materiál byl získáván dílem z ciziny /čínské vlasy/, dílem byl opatřen místními obchodníky, kteří vlasy kupovali v chudších krajích českých zemí / jižní Čechy, Horácko, Karpaty/, ale zacházeli pro ně na Slovensko, ba i do Chorvatska.“219 Černé vlasy se dováţely z Číny. Vlasy se třídily podle kvality, barvy a délky. Kvalita samozřejmě byla přímo úměrná zdravotním stavu. Pokud se obchodník vydal na cesty, nebylo snadné ho v nutných případech kontaktovat. Jeden z dŧkazŧ mŧţe být inzerát v Národní politice z roku 1905, kdy inzerátem se hledá Jan Švarc z Trhové Kamenice, protoţe mu onemocněla manţelka.220 Vykoupené vlasy byly pak chemicky upravovány. Dále se musely navazovat, aby z nich vzniklo dlouhé vlákno, které se pak navíjelo na cívky. Po té se z nich vyráběly nejčastěji síťky na vlasy,221 které slouţily k zakrytí a fixaci dámských účesŧ. Protoţe síťky byly z vlasŧ, nebyly na účesu znát, upravený účes se nerozcuchal. Vlasařství přinášelo obţivu mnoho rodinám, které se tímto zabývaly. S postupem času hlavně kvŧli nové módě účesŧ z krátkých vlasŧ - mikáda, klesal odbyt síťek na vlasy a vlasařství přestalo být výnosné. Jednak ţeny s krátkými vlasy nepotřebovaly účes zpevňovat síťkou, jednak nebyla k dispozici surovina – dlouhé vlasy. A tak vlasaři museli hledat jiná zaměstnání jako Emanuel Hamerle, který obchodoval s vlasy. Jeho práci charakterizuje zápis z obecního zasedání „obchodník s lidskými vlasy chodíc od místa k místu.“222 Ţádal o místo obecního polního hajného s týdenním platem 11 K 20 h. Toto místo získal od 1. května do 31. října 1916. Výroba síťovaných výrobkŧ ale nezanikla. Touto výrobou se lidé zabývali ještě ve 20. století. Byly to hlavně firmy Bergmannovy a Fuchsovy rodiny. O tom, ţe v Trhové Kamenici ţili vlasaři, svědčí náhrobek vlasaře Josefa Hrubého na místním hřbitově.

218 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr. 219 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr. 220 Národní politika, 6. 9. 1905, s. 21. 221 Z lidských vlasŧ se nevyráběly jen síťky na hlavu, ale i šperky nebo obrázky, ty samozřejmě v menší míře. Tyto výrobky mŧţeme vidět v městském muzeu Hlinsku nebo Chrudimi. 222 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr. 66

4.4.1 Atlantis

Podařilo se mi také zjistit, ţe v Trhové Kamenici pŧsobila v roce 1927 firma Atlantis, spojené továrny pro prŧmysl vlasový, akc. spol.223 se sídlem v Trhové Kamenici. Tato firma ţádala o sníţení daní podle stanovených zákonŧ. Finanční komise přihlédla ke sníţení hodnoty německé marky, k nastalým problémŧm s koncem podnikání s vlasy, tedy s vlasovými síťkami. Firma Atlantis přišla o svŧj majetek při likvidaci, akcie ztratily svou hodnotu, dokonce majitelé akcií museli ještě vkládat do společnosti další peníze. Finanční komise k problémŧm firmy Atlantis nevznesla ţádné stanovisko, neboť se jednalo o soukromou firmu. Z dostupných materiálŧ se mi nepodařilo zjistit, kdo byli vlastníci, akcionáři.

4.4.2 Síťování

Vlasové síťky se vyráběly síťováním. Síťování je zpŧsob vázání uzlŧ, ze kterých se vytvoří síť. K tomu se pouţívá pravítko a jehla, na které jsou navinuté vlasy nebo jiný materiál, např. hedvábí, příze, provázek. K uchycení prvního oka se pouţívalo těţítko, např. polštářek naplněný pískem. Velikost ok sítě se určovala velikostí pravítka. Tomu musela samozřejmě odpovídat i velikost jehly.224 Výrobou vlasových sítěk se zabývali jak dospělí, tak i děti. Některé druhy sítěk bylo nutné ozdobně obháčkovat. Tuto práci většinou měly za úkol dívky školou povinné. Hotové síťky se vyváţely i do zahraničí: Anglie, Francie. Z Čech se vyváţeli také vlasy, které nebyly nijak upravovány. Chrudimské muzeum v roce 1908 nabízelo městu Trhová Kamenice kurz, ve kterém by se učilo krajkářské umění, město vzkázalo poděkování „Návrh na zřízení kursu vzat s poděkováním na vědomí, avšak nedoporučuje se teď zde kurs zavésti, protože je zde síťkování velmi rozmnoženo a nelze čekati od zavedení kursu jakýkoliv úspěch.“225 Tento zápis potvrzuje, ţe zde bylo síťování velmi rozšířeno. Síťovalo se i z jiných materiálŧ neţ z lidských vlasŧ, např. z hedvábí, z příze, z rŧzných provázkŧ. Kromě sítěk na vlasy se vyráběly čepce, síťové tašky, tzv. síťovky,

223 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 26, fol. 287. 224 TOMKOVÁ, V.: Lidová řemesla včera i dnes, 2000, s. 12. 225 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr. 67 záclony i dečky, dámské rukavičky, šátky a šálky, ochranné návleky na kola, rybářské sítě, výplně do podběráku na ryby, sítě pro maskování vojenské techniky. V Městském muzeu v Hlinsku je část expozice věnována tomuto dnes téměř zapomenutému umění. Jsou zde šperky vyrobené z vlasŧ. V chrudimském muzeu nalezneme jak šperky, tak i obrázek Chrudimi vyšitý vlasy. V kamenickém kostele sv. Filipa a Jakuba jsou antependia a závěsy vyrobené síťováním z příze, a vyšívané. Takto vyrobené záclony a přehozy na postele byly v Trhové Kamenici v řadě domácností.

4.4.3 Období od roku 1939

Protoţe rodina Bergmannova a Fuchsova byli Ţidé, jejich majetek a tedy výroba po roce 1939 přešla na jiné majitele. Obě však postihl jiný osud. Bergmannova firma byla arizována, Fuchsova firma zŧstala v českých rukách. V obou firmách se dále pokračovalo ve výrobě síťovaného zboţí. Následující podkapitoly nastíní osud firem v tomto období.

4.4.4 Bergmannova firma

Firma vyráběla vlasové a hedvábné síťky a síťované kabelky. Před válkou se toto zboţí vyváţelo do Anglie, Holandska, Belgie, Dánska a USA. Vývoz dosahoval aţ 98% z celkové produkce.226 Firma Jindřich Bergmann syn byla arizována Němci a prodána Karlu Faltisovi. Ten se tak zmocnil prosperující firmy.227 V té době zaměstnával 6 dělnic, úřednici a 1500 – 2000 lidí, kteří pracovali doma. Nevyráběl jen z vlasŧ, ale i z umělého hedvábí. Během války bylo pro jeho osobu v zápisech městské rady pouţíváno označení továrník, např. v nějakých ţádostech. Jindy se pouţívá označení komisař, např. kdyţ v roce 1942 oznamoval městské radě, ţe majetek firmy Jindřicha Bergmanna syn byl převeden na jeho osobu.228 V případě Bergmannova majetku nastala situace jiná neţ v případě majetku Fuchsova, jak bude uvedeno dále. Zde přešel do rukou nacisty. Karel Faltis za války uţíval takových výsad, které normální lidé neměli. Mohl jezdit autem. Na tuto činnost potřeboval povolení a také toto auto vlastnil, bylo mu ponecháno.

226 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415. 227 VAŇÁČ, J. Trhovokamenicko v boji proti fašismu 1939-1945. Chrudim 1988, s. 5. 228 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 12, nestr. 68

„Osobní auto bylo ponecháno jen stát. obvodnímu lékaři,229 obchodníku Jos. Morávkovi a továrníku Karlu Faltisovi.“230 Karel Faltis byl přesvědčen, ţe se tu natrvalo usadil. Provedl přestavbu, investoval i do nového zařízení. Po válce byl zatčen, výroba byla zastavena. Národním správcem byla určena Jarmila Leţáková, která ale tuto funkci nevykonávala. Později byl národním správcem stanoven pŧvodní vlastník Karel Bergmann.

4.4.5 Fuchsova firma

Ing. Eduard Selinger231 koupil firmu Samuela Fuchse vdova od Milana Fuchse 20. března 1939. Po tomto datu vyšlo nařízení, ţe převody ţidovského majetku, které proběhly po 15. březnu, musí být ještě schváleny. Takové neschválené smlouvy byly povaţovány za neplatné, obě strany, které je uzavřely, mohly být i trestány. Majetek mohl být zabaven.232 Nebylo však určeno, který úřad je pro schválení příslušný. Proto musel jet Ing. Selinger s Milanem Fuchsem do České eskontní banky v Jihlavě, s níţ byl Milan Fuchs v obchodním spojení, aby zjistili, který úřad je příslušný provést schválení převodu. V bance jim byl doporučen advokát Dr. Kress, který si vzal vyřízení na starost. Tak byla tato firma uchráněna před arizací a rŧznými nařízeními, které se týkaly ţidovského majetku. V dílnách pracovalo 26 lidí, domácí výrobu zajišťovalo přibliţně 1200 lidí. Ing. Selinger pokračoval ve výrobě síťovaného zboţí. Vyráběl také vlasové síťky, síťky z hedvábí a nákupní tašky z hedvábí. Vlasové síťky byly rŧzně pojmenovány, aby je bylo moţné rozlišit podle druhu, např. Roseta, Marica, Hilda, perlové atd.233 Výrobu ovlivnila válka. Vyráběly se síťky – čepce na přilby pro vojáky, které byly účinnější pro maskování. Firma Ing. Eduard Selinger výroba vlasových sítěk byla znárodněna dnem 1. ledna 1948. Firma byla převedena do Ústřední lidové a umělecké výroby

229 Za války byl zde obvodním lékařem MUDr. Jan Čermák, nar. 26. prosince 1914, zemřel 8. prosince 1980. Za 2. světové války vedle své lékařské praxe pečoval o utečence z nacistických táborŧ a partyzány ukryté v okolí Trhové Kamenice. 230SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr. 231 Ing. Eduard Selinger se narodil 20. srpna 1907 v Náchodě. 232 PETRŦV, H.: Právní postavení ţidŧ v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha 2000, s. 61. 233 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr. 69 v Praze. K 1. lednu 1951 byl podnik převeden k Továrně stuh a prýmkŧ, n. p. v Krnově.234 Povaţuji za dŧleţité zdŧraznit, ţe Milan Fuchs prodal svou firmu Ing. Eduardu Selingrovi na základě svého svobodného rozhodnutí. Nepochybně si byl vědom toho, co by čekalo ţidovskou firmu. Díky tomu, ţe Ing. Eduard Selinger firmu koupil a zařídil potřebné schválení, nebyla firma arizována a zŧstala v českých rukách. Po celou válku firma vyráběla. V dŧsledku toho měli místní lidé práci a obţivu. Přesto se po válce našli takoví, kteří se snaţili Ing. Eduarda Selingra pošpinit. Tradiční výrobu síťovaného zboţí v Trhové Kamenici zajišťovaly po znárodnění všechny podniky, které ji postupně přebíraly - Ústřední lidové a umělecké výroby, Továrna stuh a prýmkŧ, národní podnik, nakonec Ozdoba, výrobní druţstvo invalidŧ. Jednalo se hlavně o domácí práci, které se věnovali ţeny a staří lidé.

234SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr. 70

5. RODINA VOHRYZKOVA A MARIE ALINČOVÁ

V této kapitole se budu zabývat rodinou, která byla deportována do koncentračních táborŧ z Trhové Kamenice, ale trvale zde neţila. Dále pojednám o Marii Alinčové, která byla jedinou obětí ze své rodiny. O těchto lidech se mi nepodařilo najít mnoho zpráv. Některé další skutečnosti jsou dosud neznámé, jako např. osudy básníka Hanuše Fantla (nar. 16. prosince 1917 v Chrasti u Chrudimi), který měl za okupace pracovat v Trhové Kamenici.235

5.1 Rodina Vohryzkova

V seznamu Ţidŧ, kteří byli deportováni do koncentračních táborŧ z Trhové Kamenice, jsou uvedeni také členové rodiny Vohryzkovy (Wohryzkovy): manţelé Bedřiška (15. května 1885) a Rudolf (16. září 1885), jejich děti Jindřich (24. března 1919), Elsa (1. září 1915) a Ota (17. září 1912).236 Nejde o obyvatele trvale ţijící v Trhové Kamenici. Nepodařilo se mi zjistit, kdy přesně a jak dlouho zde bydleli. Do Trhové Kamenice se zřejmě nuceně museli přestěhovat z Hlinska aţ za Protektorátu. Není ani známo, kde v Trhové Kamenici bydleli. V archivních materiálech Trhové Kamenice jsem nenašla ţádný zápis o jejich ţivotě. Jen v protokolech z vyšetřování stavu majetku Bergmannovy firmy je uvedeno, ţe Karel Faltis uţíval loţnici po Vohryzkových. O této rodině se mi nepodařilo mnoho najít, jen víme, ţe měli v Hlinsku obchod. První stopou o jejich ţivotě byl nepřímý zápis o jejich obchodnické činnosti, ve výpovědích hlineckých řezníkŧ Josefa Petříčka, Josefa Vody a Antonína Moučky, který byl sepsán 18. listopadu 1920 na městském úřadu v Hlinsku. Jednalo se tehdy o kŧţe, tzv. kravinu, kterou měli řezníci dávat obchodníku panu Vohryzkovi. Z protokolu vyplývá, ţe kŧţe byla prodána panu Petrlíkovi, který nebyl oprávněn výkup provést, protoţe slíbil prodat na oplátku střívka, která nebylo jednoduché sehnat. Kdyţ byli řezníci upozorněni na chybný postup, došlo k nápravě. Kŧţe byly prodány do sběrny panu Vohryzkovi. Celou věc šetřila komise pro kŧţe z Prahy. Je zřejmé, ţe kŧţe byla dŧleţitou surovinou, byly stanoveny předpisy, které se musely dodrţovat. Výkup kŧţí mohla provádět jen osoba k tomuto oprávněná, v tomto případě pan Vohryzek. Při

235 KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 41. 236 www.holocaust.cz 71 vyšetřování vypovídalo více lidí, kteří byli rŧzným zpŧsobem do věci zainteresováni. Pan Jaroslav Tláskal, který také odváděl kŧţi z poraţeného býka panu Vohryzkovi, poţadoval obvyklou cenu 16 K za 1 kg, vypověděl: „Pan Vohryzek však před svědky prohlásil, že zadarmo nádeníka dělat nebude abych si dal kůži komu chci, že z toho nebude dělat, že to Ústředně vůbec složí, že nebude pro ně nakupovati.“237 Vohryzkovi vlastnili tedy obchod. Ze zápisu je jasné, ţe obchodování nebylo vţdy jednoduché. V pozemkové knize jsou Vohryzkovi uvedeni jako vlastníci domu čp. 639 se stavební parcelou č. 694 v Hlinsku, který zakoupili v roce 1912. Zápis je proveden na základě smlouvy trhové ze dne 16. listopadu 1912.238 Dŧm zakoupili od předchozí majitelky Antonie Prokopové manţelé Rudolf a Bedřiška Vohryzkovi, kaţdý jednu polovinu. Ještě 6. března 1939 bylo zaznamenáno, ţe na dvoře bylo přistavěno skladiště. Tedy několik dní před německou okupací. Další zápis je z roku 1947, kdy byla zaznamenána národní správa.239 V prostudovaných materiálech bylo jako jejich bydliště uvedeno čp. 60, po ověření v pozemkové knize jsem zjistila, ţe tento dŧm Vohryzkovi nevlastnili, mohli zde být v nájmu. Tento dŧm stál na stavební parcele č. 419 v Hlinsku na Betlémě. Obchodování s kŧţemi, kterým se ţivil Rudolf Vohryzek, dobře zapadá mezi ostatní řemesla, kterým se věnovali obyvatelé hlineckého Betléma. Zde u řeky pŧsobili i koţeluhové.240 V knize domovských listŧ z let 1922-1948 se nachází záznamy i o vydání domovských listŧ příslušníkŧm rodiny Vohryzkovy. Z těchto záznamŧ se dozvídáme několik dalších informací. Otto Vohryzek byl obchodní příručí. Podle záznamu z roku 1915 Elsa studovala. Jindřich Vohryzek v roce 1919 studoval, v roce 1938 je uváděno povolání příručí. Jejich matka Bedřiška podle záznamu z 5. listopadu 1941 byla v domácnosti.241 Tedy v tuto dobu bydleli ještě v Hlinsku. Z knihy 85 let skautingu v Hlinsku v Čechách se dozvídáme, ţe Otta a Jindřich byli členy místního skautského oddílu.242 Významnou osobností Chrudimska byl MUDr. Viktor Vohryzek (nar. 1. ledna 1864 v Přestavlkách, zemř. 27. listopadu 1918 v Pardubicích), který pŧsobil v česko-

237 SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), kart. 254, inv. č. 1877, nestr. 238 Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Hlinsko, knihovní vloţka č. 1593. 239Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Hlinsko, knihovní vloţka č. 1593. 240 SOMMER, J.:Východočeský kraj – Chrudimsko. Hradec Králové 1989, s. 138. 241 SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), č. knihy 449, inv. č. 687, nestr. 242 85 let skautingu v Hlinsku v Čechách . 2003. s.11. 72

ţidovském hnutí.243 Otázka zda byl příbuzný s rodinou Vohryzkových, o kterých pojednávám, zŧstává nezodpovězena.

5.1.1 Doba Protektorátu

Jak uţ jsem výše uvedla, byla vydána řada diskriminačních nařízení proti Ţidŧm. Týkala se nejen omezování občanských práv. Ţidé byli zbaveni zaměstnání, majetku, v některých případech museli opustit své byty a přestěhovat se jinam, naopak obecně platil zákaz stěhování. Dostávali pouze příděl základních potravin. Nesměli chovat domácí zvířata, nesměli navštěvovat školy, restaurace, lesy a parky atd.244 V archivních materiálech města Hlinska se dochovaly dokumenty, které dokládají nařízení za Protektorátu proti ţidovským obyvatelŧm. Podle vyhlášky Okresního úřadu v Chrudimi č. 41467 ze dne 15. srpna 1940 byla v Hlinsku stanovena doba,245 ve kterou mohli Ţidé nakupovat. Podle ustanovení čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. Ţidé měli zakázáno nakupovat v normálních – árijských obchodech mimo dobu od 11 do 12 hodin, od 17 do 18 hodin. Obchodníci museli mít před vchodem tabulky, které na toto nařízení upozorňovaly. Tato vyhláška obsahuje podpisy lidí, kteří svým podpisem nebo i razítkem firmy stvrzovali, ţe toto nařízení berou na vědomí. Ve vyhlášce o pobytu Ţidŧ v letoviscích a zákazu změny bydliště Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 12. listopadu 1940,246 byl nařízen zákaz návštěvy parkŧ, lesŧ, koupališť Ţidŧm. Ţidé se také nemohli přestěhovat. Na zadní straně tohoto dokumentu jsou podpisy Ţidŧ, kteří museli stvrdit, ţe s ním byli obeznámeni. Setkáváme se zde se známými ţidovskými hlineckými jmény, jako byl např. Taussig, Lőwy, Singer. Je zde i podpis Vohryzek. Z toho se dá usuzovat, ţe v této době Vohryzkovi ještě bydleli v Hlinsku. S největší pravděpodobností se jedná o podpis pětapadesátiletého Rudolfa Vohryzka. Do transportu do koncentračních táborŧ šli členové této rodiny z Trhové Kamenice. Usuzuji, ţe do Kamenice byli Vohryzkovi nuceně vystěhováni. Kde v Trhové Kamenici bydleli, se mi nepodařilo zjistit.

243 KOBETIČ, P.: Osobnosti Chrudimska. Chrudim 2002, s. 257. 244 PĚKNÝ, T.: Historie Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 570. 245 SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), kart. 296, inv. č. 2349, nestr. 246 SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), kart. 296, inv. č. 2349, nestr. 73

5.2 Marie Alinčová

Marie Alinčová se narodila 25. prosince 1863. Na stránkách www.holocaust.cz je uvedeno jméno Mathylda. V místních materiálech je opakovaně uváděno, ţe Marie Alinčová byla pokřtěná manţelka místního kapelníka.247 Ze změny jména jsem usoudila, ţe před sňatkem s Karlem Alinčem se nechala pokřtít. Zápis o narození Marie nebo Mathyldy dne 25. prosince 1863 se mi nepodařilo najít. Byla pokřtěna 10. listopadu 1891 farářem Josefem Plockem. V té době bydlela v domě čp. 76. Její otec byl Alois Pick, ţidovský obchodník v Praze, matka Julie, dcera Antonína Hitze, obchodníka z Vlašimi.248 Téhoţ dne byl pokřtěn také její syn Bohumil, nemanţelské dítě, ke kterému se přihlásil Karel Alinče, který byl tak zapsán jako jeho otec. V evidenčním listu dcery Julie je uvedeno jméno matky Hermína Picková.249 Domnívám se, ţe jde pouze o chybu při provádění zápisu. V zápisech Vzdělávací besedy Neruda je uvedena členka Math. Picková. V listopadu 1891 zaslala Beseda slečně M. Pickové blahopřání k sňatku.250 Účast na valné hromadě později jiţ potvrzuje Marie Alinčová. V následujícím textu budu pouţívat jméno Marie. Marie Picková se provdala za Karla Alinče 12. listopadu 1891.251 Měli 4 děti: Bohumila (9. srpna 1891), Marii, Aloisii a Julii. V roce 1919 se valné hromady Vzdělávací besedy Neruda také účastnila Aloisie (Lola) Alinčová,252 tedy dcera Marie Alinčové. Manţelé Marie a Karel Alinčovi vlastnili v Trhové Kamenici přízemní dŧm čp. 10 se stavební parcelou č. 63 a zahradou č. 128.253 Tyto nemovitosti koupili smlouvou trhovou ze dne 25. listopadu 1902 od Julie Schwarzové, kaţdý jednu polovinu. V domě čp. 10 na náměstí provozovali manţelé Alinčovi obchod se smíšeným zboţím. Měli i povolen výčep lihovin.254 Kromě toho pronajímali místnosti k bydlení. Ve stodole bylo uloţeno po určitou dobu za nájemné hasičské nářadí, neboť v Kamenici

247 VAŇÁČ, J. Trhovokamenicko v boji proti fašismu 1939-1945. Chrudim 1988, s. 12. 248 SObAZ, fond Trhová Kamenice, sig. 3833, s. 57. 249 Úřad Městyse Trhová Kamenice, evidenční list Julie Alinčové. 250 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici, Jednací protokoll. 251 SObAZ, fond Trhová Kamenice,sig. 6890, s. 15. 252 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici, nestr. 253 Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 10. 254 KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903, s. 23. 74 nebyla ještě hasičská zbrojnice. V roce 1923 Karel Alinče ţádal o prodlouţení nájmu na další dobu, nebylo mu však vyhověno. Karel Alinče255 se také zabýval výrobou vlasových sítěk.256 Karel Alinče čp. 10257 byl nadaný hudebník. Zaloţil v Trhové Kamenici kapelu, se kterou chodil hrát po širokém okolí Trhové Kamenice na plesy, rŧzné slavnosti a pohřby. Kapelu tvořilo více neţ 10 muzikantŧ. Sám Karel Alinče jako sólista často hrál při slavnostních příleţitostech na housle.258 Za dobrou hudbu kaţdý rád dobře zaplatil. Cena také závisela na tom, jaké bylo při akci počasí, a tedy kolik lidí se zúčastnilo. Například v roce 1897 měla kapela hrát pro Vzdělávací besedu Neruda. Bylo dohodnuto, ţe na slavnosti i na věnečku bude 15 hudebníkŧ. Kdyţ bude pěkné počasí, kapela obdrţí 45 zlatých, ale při špatném počasí kapelník sleví, sníţená cena bude dohodnuta.259 Kapelník i ostatní muzikanti si tak hudbou dobře přivydělávali. Podle Dějin města Trhové Kamenice od Viléma Saitla byl Karel Alinče v roce 1894 zvolen do obecního zastupitelstva do I. sboru.260 Karel Alinče byl v roce 1928 náhradním členem osadního zastupitelstva. Po smrti Karla Alinče v roce 1935 byla jeho polovina nemovitostí připsána dceři Aloisii na základě odevzdací listiny ze dne 28. června 1935. Dle smlouvy trhové z 21. června téhoţ roku převedla Marie Alinčová vlastnické právo ke své polovině nemovitostí rovněţ na dceru Aloisii. Obchod a výčep lihovin dále provozovala vdova Marie Alinčová za pomoci své dcery Aloisie. O povolení výčepu lihovin musela znovu ţádat, bylo jí uděleno v září 1935.261 Na otázku, proč byla Marie Alinčová jako jediná z rodiny deportována, je jasná odpověď. Byla po svých rodičích ţidovského pŧvodu. Je moţné, ţe mohla také platit příspěvky ţidovské obci. Z těchto dŧvodu musela do transportu 5. prosince 1942 ve svých 79 letech. Skutečnost, ţe byla pokřtěná, neměla v daném případě ţádný význam. Naopak jen náhodou stejný osud nepostihl její děti. Jistě si dokáţeme odpovědět na otázku, proč byla prováděna evidence ţidovského obyvatelstva během 2. světové války. Je však pozoruhodné, ţe evidence

255 Uvedeno jméno Alniče, ale jedná se o překlep. 256 KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903, s. 23. 257 Číslo popisné uvádím, abych rozlišila Karla Alinče obchodníka a kapelníka od Karla Alinče krejčího. 258 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové, nestr. 259Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové, nestr. 260 SAITL, V.: c. d., s. 77. 261 SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 7, fol. 126. 75

ţidovského obyvatelstva byla vedena i po 2. světové válce, tedy v 70. a 80. letech. Jak se ukazuje, lidé opět byli tříděni podle vyznání i rasového pŧvodu.262 V čem se tedy liší nacistická a komunistická zvŧle? Je naše současná společnost skutečně demokratická?

5.2.1 Poválečný stav

Po skončení války mohli lidé postiţení válkou podat přihlášku válečných škod. Přesný název takové přihlášky zněl Přihláška válečných škod a škod zpŧsobených mimořádnými poměry podle dekretu presidenta republiky ze dne 31. srpna 1945, č. 54 Sb. Přímo na titulní straně přihlášky jsou upřesněny podmínky pro nárok na odškodnění. „Přihlašují se škody na životě, těle nebo na zdraví, na majetku (odcizením, zavlečením, zabráním, zničením, poškozením nebo jinou ztrátou), anebo jiným způsobem vzešlé, které vznikly po 17. září 1938 a byly způsobeny jakýmkoli válečným činem nebo jinakým opatřením některé válčící strany, jejich bojových jednotek nebo příslušníků, dále při dočasné okupaci území čs. republiky orgány okupačních států nebo orgány jednajícími z jejich příkazů, persekucí z důvodů politických, národních nebo rasových, nebo teroristickými akcemi organisaci státu nepřátelských nebo osob veřejně nebezpečných.“263 Takovou přihlášku vyplňoval sám poškozený. Pokud z nějakého dŧvodu nemohl on, právo na náhradu škody přecházelo na jeho nejbliţšího příbuzného. V úvahu byl brán dokonce i fakt, ţe z celé rodiny nemusel přeţít ani jeden člen, pak právo na přihlášku válečných škod měl místní národní výbor. Na titulní straně bylo jméno osoby, která přihlášku podává, místo bydliště. Válečné škody byly rozděleny podle své povahy. Nejprve se uváděly tzv. škody na ţivotě, těle, na zdraví, pak škody na majetku a jiné. Na poslední straně přihlášky se nacházelo ještě několik nezbytných informací. Někdy k samostatné přihlášce byl připojen nějaký doplňující text nebo dokument, protoţe do přihlášky nesměl nikdo nic psát mimo poškozené osoby. Jak z jednotlivých listin vyplývá, řízení bylo velmi zdlouhavé. Přihlášky byly opakovaně vraceny k doplnění a upřesnění. I kdyţ ţadatel splnil všechny podmínky, neznamenalo to, ţe obdrţel náhradu. V Trhové Kamenici podalo přihlášku válečných škod přes 80 lidí.

262 KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 79. 263 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 412, nestr. 76

I kdyţ nejvíce byli válkou postiţeni Ţidé, přihlášky válečných škod podávali i ostatní, např. Boţena Halíková čp. 133, Bohumil Doucek čp. 171, Leopold Ţák čp. 60, František Pudil čp. 12.264 Z ţidovských rodin nezŧstal skoro nikdo, kdo by si náhradu škody nárokoval. Příbuznými Marie Alinčové byly její dcery Marie a Aloisie Alinčová, které ţily ve stejném místě jako jejich matka, tedy na náměstí v domě čp. 10. Podaly si společnou přihlášku válečných škod. V přihlášce uvádějí, ţe jim byly odcizeny a zavlečeny, např. hedvábné květované šaty, boty, polštář s peřím, zlaté prstýnky v celkové výši téměř 16 000 K. Tuto škodu měli zpŧsobit ruští vojáci a ruské ţeny v květnu 1945.265 Škodu měly zpŧsobit především ruské ţeny, které u nich byly ubytovány. Ztrátu věcí potvrdil svým podpisem řídící učitel Josef Jebas a učitelka Emilie Brychtová. Je zajímavé, ţe neuplatňovaly náhradu škody za ţivot své matky Marie Alinčové, která zahynula v koncentračním táboře. Je nepochybné, ţe lidský ţivot ve skutečnosti nahradit nelze. V daném případě nemusely pozŧstalé pochopit situaci, ţe uplatňování náhrady se týká celého období 2. světové války. Bezprostředně pociťovaly odcizení věcí ze strany příslušnic Sovětské armády, které u nich byly ubytovány. Příkoří ze strany německých okupantŧ zřejmě povaţovaly za samozřejmé.

5.2.2 Další přihlášky válečných škod

Přihlášku o náhradu válečných škod podal i Ing. Eduard Selinger, který v té době bydlel v domě čp. 64. Ve dnech 10. aţ 30. května 1945 byl mu odcizen Rudou armádou majetek ve výši 11 642 K 50 h, např. zimník, lyţařské boty, radioaparát Telegrafia a 95 kg umělého hedvábí. Jako jiní ţadatelé o náhrady musel několikrát doplňovat a upřesňovat přihlášku, např. musel uvést přesný popis radioaparátu, musel mít dva svědky,266 kteří mu dosvědčili, ţe o tyto věci skutečně přišel. V květnu 1946,267 tedy rok poté, co mu byla škoda zpŧsobena, musel dokonce podepsat písemné prohlášení, ţe kdyby mu obnos náhrady byl zaplacen omylem nebo i jiným úřadem dvakrát, ţe obnos bez prodlení navrátí.

264 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 412, nestr. 265 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 412, nestr. 266 Svědky Ing. Eduarda Selingra byli Marie Marešová a Josef Mareš, kteří oba bydleli v té době v Trhové Kamenici v domě čp. 16. Josef Mareš se narodil 6. dubna 1894 v Trhové Kamenici, Marie Marešová se narodila 4. září 1896 v Jakubovicích. 267 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 412, nestr. 77

Další přihlášky válečných škod se mi nepodařilo objevit. Ze seznamu osob přihlašujících válečné škody vyplývá, ţe byla podána přihláška i za Fuchsovu rodinu. V dostupných archivních materiálech se mi však tuto přihlášku nepodařilo nalézt. Jediným dŧkazem o přihlášce Fuchsových je prŧvodní dopis JUDr. Ladislava Bauera Místnímu národnímu výboru v Trhové Kamenici ze dne 4. května 1946, ve kterém informuje, ţe v příloze posílá doplněné přihlášky válečných škod Milana a Josefy Fuchsových a Ing. Otty a Grety Fuchsových. Tento dopis nám dokládá nejen několik nezbytných úředních skutečností, dovídáme se z něj i informace, jak bylo nakládáno s ţidovským majetkem. „Svědci nemohou věděti, co všechno němci odváželi, ale stačí když potvrdí, že byty vyrabovali a za pomoci trestanců od krajského soudu v Chrudimi je odváželi na nákladních autech do Chrudimi.“268 Jak je výše uvedeno, na rabování po válce se podíleli místní obyvatelé. V seznamu ţadatelŧ o náhradu válečných škod se vyskytuje i poloţka se jménem Weissenstein Teodor a spol, 35,269 matriály k tomuto jménu se ale nevyskytují.

5.2.3 Rodina Alinčových v poválečném období

Syn Marie Alinčové pracoval jako úředník v Bratislavě, tam také zaloţil rodinu. Měl syna Arnošta. Později se rozvedl a vrátil se do rodné Trhové Kamenice. V domě čp. 10 ţil se svými svobodnými sestrami. Po otci zdědil hudební nadání. Další z dětí Marie Alinčové, dcera Marie pracovala jako úřednice v Praze. Na penzi se vrátila domŧ. Aloisie vedla obchod po rodičích, který zanikl v roce 1950.270 Poslední byla Julie, která pomáhala v domácnosti. Po zániku obchodu si sestry Alinčovy přivydělávaly síťováním.

268 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 412, nestr. 269 SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 412, nestr. 270 Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s. 311.

78

Závěr

Ţidé v Trhové Kamenici netvořili nijak výrazně početnou skupinu. Byli však významnými obyvateli ve městě. Především se zabývali obchodem a zpracováním lidských vlasŧ. Ze tří ţidovských rodin vykonávali dva členové Maxmilián Bergmann a Milan Fuchs významnou funkci starosty města. V prŧběhu let se všichni zapojovali do veřejného dění města. Nebyli však nikdy ve městě povaţováni jen za Ţidy, ale především za sousedy, kteří k rozvoji města přispívali nejen svými radami, ale i finanční podporou. V Trhové Kamenici Ţidé přispěli k rozvoji obchodu a zaměstnanosti. Vlasařství do Trhové Kamenice přivedl Jindřich Weissenstein. Rodiny Bergmannova a Fuchsova pak byly při rozvoji vlasařství úspěšnější a zaloţily firmy pro výrobu vlasových sítěk, které vyváţely i do zahraničí. Poskytovaly moţnost výdělku pro mnoho lidí místních i z blízkého okolí. I kdyţ byly ţidovské rodiny spojeny předmětem podnikání i příbuzenskými vztahy, při výkonu veřejných funkcí si neposkytovali ţádné výhody. Jejich členové vţdy dbali na poctivý prŧběh kaţdého jednání. Sami patřili mezi zámoţné obyvatele Trhové Kamenice, na chudé pamatovali nejen svými návrhy v městském zastupitelstvu ale i finančními dary. Pokud se někteří odstěhovali z Trhové Kamenice, udrţovali s děním v Kamenici kontakt. Byli lidmi, kteří se starali o prospěch města a jeho obyvatel. K tomu vyuţívali svých podnikatelských znalostí a zkušeností. Účastnili se také kulturního dění, projevovali se jako čeští vlastenci. Hledali vţdy nové moţnosti podnikání, nezŧstávali jen u obchodování, vyhledávali i další příleţitosti. Jejich podnikavost dokládá i osoba Milana Fuchse, který si od města pronajal ţulový lom. Lomařství nepatří mezi činnosti, kterými se Ţidé obvykle zabývali. Nikdy netvořili oddělenou skupinu odlišnou od ostatních obyvatel. K tomu přispívala skutečnost, ţe ţili na náměstí v Trhové Kamenici vedle ostatních obyvatel. Obchodování nepatřilo v Trhové Kamenici nikdy výhradně Ţidŧm. Sami se zapojovali do všech aktivit ve městě, a to veřejně prospěšných i kulturních. Nevyhraňovali se ani vŧči křesťanskému náboţenství. Tyto aspekty vedly k dobrému souţití ve městě. Ţeny v ţidovských rodinách měly rovnoprávné postavení s muţi. V případě sňatku byla polovina majetku manţela přepsána na manţelku. Po smrti manţela nebo

79 v případě nemoci manţelka přebírala vedení firmy. Členové rodiny se navzájem příkladně podporovali. Dbali o vzdělání svých dětí. Holocaust přeţili jen dva členové kamenických ţidovských rodin. Karel Bergmann chtěl pokračovat ve výrobě a ţít v rodném městě. Po komunistickém převratu opět emigroval do Anglie. Byl si jistě vědom toho, jaký osud by ho v nových poměrech čekal. Věra Bauerová – Fuchsová zŧstala ve vlasti, doţila se i demokratických změn po roce 1989. Krátce se zmiňuji i o rodině Vohryzkových, která se do Trhové Kamenice nastěhovala z Hlinska před transportem do koncentračních táborŧ. Osudy této rodiny dokreslují situaci za Protektorátu. Příběh Marie Alinčové ukazuje, ţe osudy příslušníkŧ smíšených manţelství a Ţidŧ, kteří jiţ vyznávali jiné náboţenství, byly stejně tragické. Po nástupu nacistické moci došlo k odsunu Ţidŧ a zabrání jejich majetku. Z trhovokamenických ţidovských rodin přeţili jen dvě osoby, které se však jiţ nikdy zde trvale neusadily. Majetek, který rodiny ztratily kvŧli nacistickému reţimu, jim nebyl vrácen z dŧvodŧ nového komunistického reţimu, ale také kvŧli místním poměrŧm. Částečná restituce nastala aţ po roce 1990. Klidné souţití se Ţidy před nástupem fašismu se po skončení 2. světové války jiţ neobnovilo. I kdyţ místní obyvatelé znali tragický osud ţidovských rodin a slavnostně vítali přeţivšího Karla Bergmanna, jejich postoj se změnil. Majetek byl zčásti zabrán, zčásti rozkraden. Nikdo neměl zájem pomoci jednomu ze dvou, kteří přeţili holocaust, aby mohl ve svém domově znovu ţít a podnikat. Nakonec i politické poměry ve státě vedly Karla Bergmanna k tomu, aby znovu emigroval. Tato situace je smutnou a nepřipomínanou stránkou v dějinách Trhové Kamenice i státu. Při tvorbě diplomové práce jsem nehledala jen archivní prameny, ale snaţila jsem se nalézt i další dokumenty, které by nějak byly spojeny s kamenickými Ţidy. V pramenech jsem nalezla zmínky o fotografiích obětí 2. světové války, které měl vytvořit a po válce darovat městu místní fotograf Viktor Mráz. Po těchto fotografiích jsem pátrala na Úřadu Městysu Trhová Kamenice, ve Státním okresním archivu v Chrudimi, v muzeu v Chrudimi, v muzeu Hlinsku. Nikdo o nich nic nevěděl. Na základě informace od dcery autora paní Miloslavy Mrázové, ţe fotografie byly zarámovány, jsem opět začala pátrat na Úřadu Městysu Trhová Kamenice. Nakonec mi bylo umoţněno, abych sama tyto fotografie hledala v prostorách bývalé fary v Trhové

80

Kamenici. Soubor fotografií se mi zde podařilo nalézt. Jsem přesvědčena, ţe by měly být zaevidovány, dŧstojně uloţeny. Měly by být přístupné veřejnosti, jak si to pan Viktor Mráz přál. V Trhové Kamenici jsou dva pomníky. Jeden je věnovaný spisovateli Karlu Václavu Raisovi, který zde pŧsobil jako učitel. Druhý je pomník padlým. Pŧvodně byl postaven k uctění památky padlých v 1. světové válce. V 70. letech byl pomník změněn, byly k němu připevněny desky se jmény obětí 2. světové války. Ţidovské oběti zde nejsou jednotlivě vyjmenovány, jsou zde uvedena jména rodin. V Trhovokamenickém občasníku se objevila zpráva, ţe by měl na místním náměstí být zřízen pomník ţidovským obyvatelŧm. Pomník padlým zŧstává většinou bez povšimnutí. Pouze při výročí konce 2. světové války k pomníku poloţí starosta městyse věnec. Pietní akt s připomínkou památky těch, kterým je pomník věnován, se naposledy konal v rámci oslav zaloţení hasičského sboru, předtím při výročí prohlášení Trhové Kamenice městem. Je zřejmé, ţe jakýkoli pomník sám o sobě nestačí proti zapomínání toho, co bylo. Nezvýší informovanost a úctu k osudu našich bývalých spoluobčanŧ, ani nepřinese poučení do budoucnosti. Tato práce je určena pro zájemce o historii v Trhové Kamenici, neboť zpracovává dosud neznámou problematiku. Práci mohou vyuţít i zájemci o historii Ţidŧ. Mŧţe slouţit jako podklad pro výuku místní historie. Zveřejnění třeba zkrácené verze v regionálním tisku by mohlo přispět k poznání této části minulosti Trhové Kamenice.

81

Seznam pramenŧ a literatury:

A. Prameny:

Farní úřad Nasavrky, Pamětní kniha fary Kamenice – započatá roku 1836.

Farní úřad Nasavrky, Transkripce Pamětní knihy fary Kamenice.

Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře čp. 1

Kniha bez znatelného názvu kvŧli značnému poškození Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ... Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové. Pamětní kniha pro farní školu v Trhové Kamenici 1856. Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935. Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici. Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici, Jednací protokoll. Mrázova galerie. Fotografie.

Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice čp. 4

Kronika města Trhová Kamenice 1993. Kronika – Pamětní zápisy města Trhová Kamenice - Oslavy 140. výročí udělení titulu město. Spis čp. 35. Spis čp. 36.

Státní okresní archiv Chrudim

Fond Archiv městyse Trhová Kamenice.

Fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951).

Fond Místní národní výbor Trhová Kamenice.

Fond Okresní národní výbor Chrudim

Fond Ţivnostenská pokračovací škola Trhová Kamenice

Fond Ţivnostenské společenstvo Trhová Kamenice.

82

Národní archiv

Fond Matriky ţidovských náboţenských obcí v českých zemích

Úřední knihy Dřevíkov inv. č. 355 N 1838, 1858, 1860-1895 Z 1860-1885 indexy inv. č. 356 N 1840-1895 (2 exempláře) inv. č. 357 O 1840-1898 inv. č. 358 Z 1840-1895

Úřední knihy Heřmanŧv Městec inv. č. 404 N 1869-1929, 1931, 1933, 1934, 1936-1938, inv. č. 409 Z 1875-1944

Úřední knihy Luţe inv. č. 1136 N 1872-1902 indexy inv. č. 1149 N 1840-1895

Státní oblastní archiv v Zámrsku

Fond Trhová Kamenice

Katastrální úřad pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim

Pozemková kniha

Regionální muzeum v Chrudimi

Fotografie - Arch14524r-Trhová Kamenice

83

Soukromé archivy:

Soukromý archiv paní Milady Doubalové, bytem Trhová Kamenice 193, Rodinná kronika.

Soukromý archiv paní Ivany Bucanové, bytem Trhová Kamenice, Raisovo náměstí 10 Osudy Masarikovy busty v Trhové Kamenici. (Název dokumentu uvádím i s chybou.) Kopie fotografie Marie Alinčové. Fotografie domu čp. 10.

Tištěné prameny:

Lidové noviny (1932). Národní listy (1886, 1892, 1908, 1909, 1917). Národní politika (1905, 1909, 1910, 1914, 1916, 1932). Praţský deník (1867, 1874, 1876, 1883).

B. Literatura:

ADÁMEK, K.: Doba poroby a vzkříšení: rozhledy v kulturních dějinách království českého v XVII. a XVIII. století. Roudnice 1878.

ADÁMEK, K.: O financích království Českého. Chrudim 1899.

ADÁMEK, K.: Slovo o ţidech. Chrudim 1900.

ADÁMEK, K. V., BOROVSKÝ, F. A.: Čechy. Díl 13., Východní Čechy. Praha 1905.

BASTL, M.: Hlinecko očima K. V. Raise (K 70. výročí spisovatelovy smrti). In Chrudimský vlastivědný sborník, 1996, 1, s. 117-134.

BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P.: České země v evropských dějinách díl třetí 1756-1918. Praha 2006.

BEDNAŘÍK, P.: Antisemitismus v českém tisku v období druhé republiky. In: Ţidé v Čechách, Praha 2007.

BONDYOVÁ, R.: Rodinné dědictví jména Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2006.

84

BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: Zjišťování národnosti a ţidovská otázka. In: Postavení a osudy ţidovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1997.

BURDYCHOVÁ, M. a kol.: Chrudimsko. Chrudim 1994.

CUHRA, J., ELLINGER, J., GJURIČOVÁ, A., SMETANA, V.: České země v evropských dějinách díl čtvrtý od roku 1918. Praha 2006, s. 95.

CELAR, D., NĚMEC, O., ZÁBSKÝ, J.: Spořitelní a záloţní spolek pro Trhovou Kamenici a okolí, k oslavě svého třicetipětiletého trvání 1897-1932. Trhová Kamenice 1932.

ČAPKOVÁ, K.: Češi, Němci, Ţidé? Národní identita Ţidŧ v Čechách 1918-1938. Praha 2005.

EBELOVÁ, I. (red.): Soupis ţidovských rodin v Čechách z roku 1793. Díl 4. Chrudimský kraj, Plzeňský kraj, Ţatecký kraj, Hradecký kraj. Praha 2004.

EHL, P., FIEDLER, J., PAŘÍK, A.: Staré ţidovské hřbitovy Čech a Moravy. Praha 1991.

FASORA, L.: Představitel obecní správy příklad Rudolfa Rohrera. In: Člověk na Moravě v 19. století, Brno 2008.

FIEDLER, J.: Ţidovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992.

HÁJEK, M., KŘIVANOVÁ, M.: Mikroregion Hlinecko. Hlinsko 2002.

HEITLINGEROVÁ, A.: Ve stínu holocaustu a komunismu Čeští a slovenští ţidé o roce 1945. Praha 2007.

HOLÝ, M. (ed.): Soupis ţidovských rodin v Čechách z roku 1793. IV., Chrudimský kraj, Plzeňský kraj, Ţatecký kraj, Hradecký kraj. Praha 2004.

HOSPODKA, B.: Z historie města Trhová Kamenice. Praha 1988.

HOSPODKA, B.: Trhová Kamenice v letech 1938 aţ 1946. Praha 2005.

85

HOSPODKA, B., MRKVIČKA, F.: Karel Václav Rais v Trhové Kamenici 1877-1882. Trhová Kamenice 2007.

CHARVÁT, J.: Stará Chrudim. Chrudim 1991.

CHRASTILOVÁ, J., PROKOP, I.: Devět ţidovských cest: procházky po památkách Čech, Moravy a Slezka, Praha 2008.

JAKUBEC, P., ROZKOŠNÁ, B.: Ţidovské památky Čech. Historie a památky ţidovského osídlení Čech. Brno 2004.

KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000.

KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý, Československo a České země v krizi a v ohroţení (1930-1935). Praha 2002.

KIEVAL, H. J.: Formování českého ţidovstva Národní konflikt a ţidovská společnost v Čechách 1870-1918. Praha 2011.

KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: Ţidé v Čechách a na Moravě. Praha 2007.

KŘIVANOVÁ, M.: Ţidé na Hlinecku. In: Hlinecko - sborník příspěvku č. 6, Hlinsko 1998.

KŘIVANOVÁ, M., VAŠKOVÁ, J.: Hlinsko. Praha 2009.

KOBETIČ, P.: Osobnosti Chrudimska. Chrudim 2002.

KOBETIČ, P., PAVLÍK, T., ŠULC, I.: Chrudim. Vlastivědná encyklopedie. Praha 2005.

KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903.

LÁT, J.: Poznámky k dějinám města Trhové Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice

MARADA, M.: Ţid, Příklad Ignaze Briesse sen, Maxe Grünfelda a Jakoba Rabbinowicze. In: Člověk na Moravě v první polovině 20. stoletní, Brno 2006. 86

NESLÁDKOVÁ, L.: Profesní orientace a sociální postavení moravských ţidŧ od josefínských reforem do zániku rakousko-uherské monarchie. In: XXVI. Mikulovské sympozium, 2000, s. 55-68.

NESEJT, F.: Dopad aprovizačních opatření na ţivot v Chrudimi na začátku první světové války. In: Chrudimský vlastivědný sborník, 1998, 3, s. 109 - 117.

NEZHODOVÁ, S.: Rabín – Příklad Mordechaje Beneta. In: Člověk na Moravě v 19. století, Brno 2008.

NOVÁKOVÁ, J.: Vyuţití projektové metody při výuce regionálních dějin – ţidovské město Boskovice. Diplomová práce (Pedagogická fakulta MU). Brno 2007. PĚKNÝ, T.: Historie Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2001.

PETRUSOVÁ, L.: Ţidé na Chrudimsku (Seminární práce), Praha, HTF UK, 2002.

PETRŦV, H.: Právní postavení ţidŧ v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha 2000.

ROTHKIRCHENOVÁ, L.: Osud Ţidŧ v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Ţidŧ v protektorátu 1939 – 1945, Praha 1991.

RŦŢIČKOVÁ, R.: Stopy Ţidŧ v Pardubickém kraji. Pardubice 2006.

RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006.

SAITL, V.: Dějiny města Trhové Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice.

SEDLÁČEK, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. I. díl, Chrudimsko. Praha 1993.

SEDLÁK, P.: Poté Postoj a přístup k Ţidŧm v českých zemích po druhé světové válce (1945 – 1947/1953). Disertační práce (Filozofická fakulta MU). Brno 2008.

SOMMER, J.: Východočeský kraj - Chrudimsko. Hradec Králové 1989.

SOUKUPOVÁ, B.: Národněpolitické protiţidovské stereotypy v české společnosti na konci 19. století. In: Protiţidovské stereotypy a křesťanská společnost na přelomu 19. a 20. století, Pardubice 2007.

87

ŠINKOVSKÝ, R.: Ţidovské tělocvičné hnutí do roku 1918. In: Ţidé a Morava (Sborník z konference konané v muzeu Kroměříţska dne 11. listopadu 2009), Kroměříţ 2010, s. 170.

ŠTĚPÁN, L.: Lidové stavitelství Chrudimska. Pardubice 1987.

TOMKOVÁ, V.: Lidová řemesla včera i dnes, 2000.

VAŇÁČ, J.: Odbojové a partyzánské hnutí na Trhovokamenicku 1939 aţ 1945. Chrudim 1988.

VAŇÁČ, J.: Trhovokamenicko v boji proti fašismu. Chrudim 1988.

VAŠKOVÁ, J.: Hlinecké muzeum a galerie. In: Hlinecko - sborník příspěvku č. 1, Hlinsko 1993. VEČEŘOVÁ, P.: Navštivte... Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha 2009.

VINAŘ, K.: Ţidé na Pardubicku. Pardubice 1997.

85 let skautingu v Hlinsku v Čechách, 2003.

Internetové stránky: www.holocaust.cz www.mapy.cz

88

Resumé

Ve své diplomové práci se zabývám historií Ţidŧ v Trhové Kamenici, kteří zde ţili před 2. světovou válkou. Práce se zaměřuje na osudy rodin Bergmannových, Fuchsových, Weissensteinových, které zde bydlely a podnikaly. Zaměřuje se na některé významnější členy. Ţidé v Trhové Kamenici nevytvořili ţidovskou náboţenskou obec, nebyla zde synagoga ani ţidovský hřbitov, ale plně se zapojili do místního ţivota. Práce se dále zabývá osudem rodiny Vohryzkových, kteří se do Trhové Kamenice přistěhovali během 2. světové války. Je zde zobrazen i osud Marie Alinčové, ţidovského pŧvodu, která zahynula v koncentračním táboře. Je zde zobrazen ţivot kamenických Ţidŧ v období od konce 19. století aţ po osudy po 2. světové válce, jejich podnikání, vlasařství a veřejné pŧsobení v Trhové Kamenici.

Summary

My thesis deals with the history of Jews from Trhová Kamenice who lived there before World War II. It focuses on the fate of the Bergmann, Fuchs and Weissenstein families which lived and ran their businesses in the town. The thesis focuses on some more important family members. Jews who lived in Trhová Kamenice did not form a community. There was no synagogue or cemetery in the town. On the other hand, they were very active in the local public activities. The thesis also deals with the fate of the Vohryzek family which moved to the town during World War II. It also tells the story of Marie Alinčová, a Jewish woman who died in a concentration camp. It describes the life of Jews from Kamenice between the end of the 19th century and the period after World War II, their entrepreneurial activities, hairmaking and public life in Trhová Kamenice.

89

Seznam obrazových příloh

1: Mapa – Trhová Kamenice, Dřevíkov, Hlinsko

2: Trhová Kamenice – celkový pohled

3: Umístění jednotlivých domŧ

4: Dŧm čp. 36 – detail na pohlednici

5: Detail náhrobku Jindřicha Bergmann

6: Podpis Jindřicha Bergmanna

7: Podpis Maxmiliána Bergmanna

8: Oznámení úmrtí Maxmiliána Bergmanna v novinách

9: Hermína Bergmannová

10: Slavnostní uvítání Karla Bergmanna

11: Podpis Karla Bergmanna

12: Podpis Samuela Fuchse

13: Milan Fuchs

14: Podpis Milana Fuchse

15: Náčrtek uspořádání lomŧ

16: Josefa Fuchsová

17: Anna Fuchsová

18: Ing. Otto Fuchs

19: Gréta Fuchsová

20: Hanuš Fuchs

21: Věra Krulišová – Fuchsová – zcela vlevo

22: Dŧm čp. 16 v poválečném období

23: Dŧm čp. 35 – třetí zleva

24: Podpis Jindřicha Weissensteina

25: Theodor Weissenstein

26: Elsa Weissensteinová

27: Adéla Weissensteinová (Bondyová) a její děti

28: Josefa Weissensteinová

29: Podpis Vohryzek

30: Dŧm čp. 639 v Hlinsku v roce 2012

31: Marie Alinčová

32: Podpis Marie Alinčové

33: Alinčova kapela

34: Dŧm čp. 10 – uprostřed roleta obchodu

TRHOVÁ KAMENICE

Obr. příloha 1

Mapa – Trhová Kamenice, Dřevíkov, Hlinsko www.mapy.cz

Obr. příloha 2

Trhová Kamenice – celkový pohled

Regionální muzeum v Chrudimi - Arch14524r-Trhová Kamenice

Obr. příloha 3

Umístění jednotlivých domů www.mapy.cz modrá čp. 14 (Bergmannovi) oranžová čp. 36 (Bergmannovi) – dŧm na mapě není, protoţe byl demolován červená čp. 16 (Fuchsovi) – dŧm dnes jiţ neexistuje, byl demolován žlutá čp. 35 (Weissensteinovi) zelená čp. 10 (Marie Alinčová)

fialová kostel sv. Filipa a Jakuba černá čp. 37 Zábskova hospoda

RODINA BERGMANNOVA Obr. příloha 4

Dům čp. 36 – detail na pohlednici SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, č.alba 2, inv. č. 731, nestr.

Obr. příloha 5

Detail náhrobku Jindřicha Bergmanna

Obr. příloha 6

Podpis Jindřicha Bergmanna SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 1, nestr.

Obr. příloha 7

Podpis Maxmiliána Bergmanna SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 4, nestr.

Obr. příloha 8

Oznámení úmrtí Maxmiliána Bergmanna v novinách Národní politika, 28. 9. 1932, s. 12.

Obr. příloha 9

Hermína Bergmannová Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

Obr. příloha 10

Slavnostní uvítání Karla Bergmanna SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 111.

Obr. příloha 11

Podpis Karla Bergmanna SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 2.

RODINA FUCHSOVA

Obr. příloha 12

Podpis Samuela Fuchse Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Pamětní kniha pro farní školu v Trhové Kamenici 1856, fol. 223.

Obr. příloha 13

Milan Fuchs Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

Obr. příloha 14

Podpis Milana Fuchse SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr.

Obr. příloha 15

Náčrtek uspořádání lomů SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 2, nestr.

Obr. příloha 16 Obr. příloha 17

Josefa Fuchsová Anna Fuchsová Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

Obr. příloha 18 Obr. příloha 19

Ing. Otto Fuchs Gréta Fuchsová Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

.

Obr. příloha 20

Hanuš Fuchs Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

Obr. příloha 21

Věra Krulišová – Fuchsová – zcela vlevo Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice čp. 4, Kronika města Trhová Kamenice 1993.

Obr. příloha 22

Dům čp. 16 v poválečném období SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, č.alba 1, inv. č. 731, nestr.

RODINA WEISSENSTEINOVA

Obr. příloha 23

Dům čp. 35 – třetí zleva SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 212, nestr.

Obr. příloha 24

Podpis Jindřicha Weissensteina SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr.

Obr. příloha 25 Obr. příloha 26

Theodor Weissenstein Elsa Weissensteinová Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

Obr. příloha 27

Adéla Weissensteinová (Bondyová) a její děti Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

Obr. příloha 28

Josefa Weissensteinová Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.

RODINA VOHRYZKOVA

Obr. příloha 29

Podpis Vohryzek SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), kart. 296, inv. č. 2349, nestr.

Obr. příloha 30

Dům čp. 639 v Hlinsku v roce 2012

MARIE ALINČOVÁ

Obr. příloha 31

Marie Alinčová Soukromý archiv paní Ivany Bucanové, bytem Trhová Kamenice, Raisovo náměstí 10, Kopie fotografie Marie Alinčové.

Obr. příloha 32

Podpis Marie Alinčové Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici.

Obr. příloha 33

Alinčova kapela SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, č.alba 2, inv. č. 731, nestr.

Obr. příloha 34

Dům čp. 10 – uprostřed roleta obchodu Soukromý archiv paní Ivany Bucanové, bytem Trhová Kamenice, Raisovo náměstí 10, Fotografie domu čp. 10.