Historická a Politická Situace Ovlivňující Americký Muzikál Na Broadwayi

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Divadelní fakulta

Ateliér muzikálového herectví

Obor muzikálové herectví

Historická a politická situace ovlivňující americký muzikál na Broadwayi

Diplomová práce

Autor: Filip Biró

Vedoucí práce: MgA. Hana Mikolášková, Ph.D.

Oponent práce: MgA. Jan Šotkovský, Ph.D.

Brno 2019

Bibliografický záznam

BIRÓ, Filip. Historická a politická situace ovlivňující americký muzikál na Broadwayi [Historical and Political situation affecting american musical on Broadway]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér muzikálového herectví, 2019. 92 s. Vedoucí diplomové práce Hana Mikolášková.

Anotace

Diplomová práce „Historická a politická situace ovlivňující americký muzikál na Broadwayi“ pojednává o různých hudebních produkcích, které reagovaly nebo vznikly jako reakce na historické a politické události v Spojených státech.

Annotation

Diploma thesis „Historical and Political situation affecting american musical on Broadway“ deals with various musical productions that have responded or originated in response to historical and political events in the United States of America.

Klíčová slova

Broadway, politická a historická situace, rozbor, americký muzikál

Keywords

Broadway, political and historical situation, analysis, american musical

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně, dne 31.5. 2019 Filip Biró

Poděkování

Touto cestou bych rád poděkoval MgA. Haně Mikoláškové, Ph.D., za vedení mé diplomové práce, za její poznámky, připomínky a za možnost nahlédnout na broadwayskou produkci i jako na reakci na společnost.

Obsah

Předmluva ...... 7

Úvod ...... 8

1. Počátky muzikálu jako reakce na společenské události ...... 10

2. Muzikál a rasizmus ...... 18

2.1 Showboat (Loď komediantů) ...... 19

2.2 Porgy a Bess ...... 21

2.3 Finian's Rainbow neboli Divotvorný hrnec ...... 23

2.4 West Side Story ...... 25

2.5 Šumař na střeše ...... 27

2.6 Martin Luther King Jr. a I have a dream ...... 29

2.7 Wicked a The Wiz ...... 31

2.8 Raisin ...... 33

2.9 The Ballad of Emmett Till ...... 34

2.10 Hairspray ...... 35

2.11 Lin-Manuel Miranda – Hamilton (2015) ...... 40

3. Muzikál a války ...... 44

3.1 Irving Berlin – This is the Army (1942) ...... 46

3.2 Rogers a Hammerstein II – South Pacific (1949) ...... 48

3.3 John Kender a Fred Ebb – Cabaret (1966) ...... 50

3.4 James Rado a Gerome Ragni – Hair (1968) ...... 51

3.5 Billie Joe Armstrong a Michael Mayer – American Idiot (2010) ...... 54

4. Postavení žen na Broadwayi ...... 57

4.1 Jule Styne, Isobel Lennart, Bob Merrill – Funny Girl ...... 59

4.2 Barbra Streisand ...... 62

4.3 Fred Ebb, John Kander – Chicago ...... 63

5. Stephen Sondheim ...... 66

5.1 Company ...... 67

5.2 Follies ...... 68

5.3 Stephen Sondheim – Assassins ...... 72

Závěr ...... 76

Použité informační zdroje ...... 80

Seznam ilustrací ...... 86

Reflexe absolventského výkonu ...... 87

Předmluva

Politika a historie jsou pojmy, které slyšíme často a objevují se v každodenním životě nás všech. Jsme zaplaveni informacemi o tom, co se děje ve světě, jak to bude ovlivňovat naše životy. Také jsme zažili události, které jsou už dnes historií, jež se nás ale dotýká.

Protože se zajímám o historii i politiku, rozhodl jsem se věnovat tématu, které propojí tyto aspekty s oborem, který studuju. Častokrát jsem se ptal sám sebe, jestli je muzikál jenom pro pobavení, nebo také reaguje na vnější svět kolem. Proto jsem se rozhodl podrobit zkoumání broadwayskou produkci a zjistit, jestli zde uváděné muzikály mají hlubší význam.

Úvod

V Americe na Broadwayi, kde má svou kolébku, slovo „musical“, označuje hudební divadlo a „musical comedy“ zase žánr, který v České republice nazýváme zkráceně muzikál.

Muzikál je hlavně syntetické divadlo, které se inspirovalo operou, činohrou i baletem. Spojuje všechny tyto druhy divadla do jedinečného žánru, který svou atraktivitou, zábavností, ale i dějem oslovuje široké publikum.

Ivo Osolsobě ve své knize Muzikál je když píše: „Muzikál mluví o věcech, které jsou jeho publiku blízké, „rodné“, a mluví o nich divákovou mateřštinou – nejen jazykovou, ale i hudební.“ 1

Mateřština v muzikálu je klíčová. Žánr vychází z revue, která měla pevné základy v americké kultuře. Využívala národní písně střídající se s krátkými scénkami k pobavení diváka, ale také často komentovala dění ve společnosti.

Termín „hudební divadlo“ neměl žádný význam pro starověké Řecko ani Řím. Kvalifikovat divadlo jako hudební by mělo takový smysl jako kvalifikovat oheň jako horký, nebo vodu jako mokrou. Divadlo ve starověkém Řecku bylo svázáno hudbou, stejně jako je dnes. Zpěv, hudba, tanec a choreografie byly součástí řeckých her. Dramatici používali mluvené a zpívané pasáže, vytvářeli různé úrovně dramatické a emocionální intenzity – tento rozsah od mluvení až po zpěv byl jedním z nástrojů řeckých dramatiků. Sbor mluvil i zpíval. Síla sborových pasáží zdůrazňovala komentovanou akci. Každý svobodný občan se musel zúčastnit divadla – byla to společenská, občanská i náboženská povinnost. Hry byly prezentovány v dramatických soutěžích, zvané Velké Dionýzie, během svátku boha Dionýsa. Jejich úlohou bylo, aby občany poučily a pobavily, aby přešly katarzí. 2

Ve středověku bylo divadlo rovněž úzce spjato s hudbou. Ve středověku rychle rostl vliv křesťanství, které požadovalo, aby se jeho stoupenci neúčastnili divadelních představení. Jak rostla moc církve, světské divadlo vstupovalo do temných dob. Ovšem samotná církev je ve své podstatě divadelní. Vypráví svůj příběh (Bible), má charakter, dikci, myšlenku, rituál i písně. Církev si uvědomovala

1 OSOLSOBĚ, Ivo. Muzikál je když. Praha: Suprafon, 1967, s. 6. 2 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 4. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

sílu divadla jako nástroj. Začala vytvářet vlastní formy (Pašijové hry, mystéria, morality, mirákly), které měly lidem ukázat život svatých nebo zobrazovat části z Bible. Konaly se hlavně během velkých svátků, jako byly Velikonoce a Vánoce. Některé hry se rok od roku měnily podle aktuální situace, jež vládla ve společnosti. Nejznámější moralitou je Everyman, která se hraje dodnes. V moralitách se využívala hudba, zpěv, sborové pasáže i instrumentální doprovod. Mirákly oslavující život svatého zase používaly choreografii a dotazování ve formě recitativu.

V alžbětinské době se do popředí dostala světská tvorba, která se inspirovala starověkým Řeckem. Jelikož se představení hrála v divadlech, kde nebyly reflektory, jež by koncentrovaly divákovu pozornost, Shakespeare a jeho současníci za tímto účelem používali hudbu, zpěv, tance a šermířské duely a situace v jejich hrách častokrát reagovaly na aktuální činy panovníků nebo na dění ve městě.

Podobné tendence můžeme sledovat už v raných muzikálových dílech. Už v osmnáctém století, kdy byla Amerika jenom kolonií, vznikala první hudební dramata. Samozřejmě pocházela z Evropy stejně jako většina kulturní produkce v tomto období.

Po občanské válce se hudební divadlo stalo více než zábavou. Začalo postupně poukazovat na činy vlivných lidí Ameriky a aktuální společenské dění. Pokaždé to bylo zahaleno do pozlátka hudby, tance a skečů.

Muzikál byl vytvořen jako komerční umění, které chtělo v první řadě vydělat, pobavit a dát divákům potěšení. Ovšem někteří producenti, dramatici, skladatelé i herci chtěli svým uměním a tvorbou také zanechat odkaz společnosti, nastavovat jí zrcadlo, jak to divadlo dělalo už o staletí předtím. Proto se časem snažili své názory a postoje promítnout do děje, který diváky zaujme.

Broadwayské inscenace, které řeší politickou a historickou situaci, jsou hlavním předmětem této práce. Historie i politika jsou témata, která společnost řeší každý den. Ovšem jak se s těmihle událostmi vyrovnává muzikál, je zatím otázkou.

1. Počátky muzikálu jako reakce na společenské události

Muzikál je žánr hudebně zábavného divadla a filmu, jehož název pochází z amerického „musical“, což je zkrácený výraz pro musical comedy (hudební komedie).3 I když se tenhle výraz oficiálně používá až od roku 1930, jedná se o označení samostatného oboru hudebního divadla, a zaujímá tedy místo hlavně mezi druhy divadla, jako jsou opera, balet a činohra. Anglický pojem „musical“ označuje všechny žánry od ballad opera, opereta přes vaudeville, minstrel show, revue, extravaganzu až po moderní muzikál, jak ho známe dnes. Jde o divadelní anebo filmovou produkci typickou svou sentimentální, nebo komediální povahou, kterou tvoří hudební čísla a dialogické pasáže, jež se pojí k jednomu ději.4 Uvedená citace však nevystihuje přesný účel muzikálu.

Před současným muzikálem vznikly různé formy, jejichž primárním účelem bylo pobavit, ale zároveň měly určitou společenskou funkci. Ve starověkém Řecku bylo divadlo součástí života občanů do takové míry, že se chtěl každý zapojit při slavnostech Velkých Dionýsií. Ve zkratce by se dalo říct, že se konaly nejenom proto, aby lidé oslavovali boha Dionýsa, ale také proto, že se hrály tragédie nesoucí ponaučení, takže občané zažívali katarzi, jež je očišťovala.

Avšak teatroložka Eva Stehlíková ve své knize Římské divadlo píše: „Řecké divadlo klasické doby jsme pracovně označili jako typ divadlo – obřad, druhý typ jsme označili jako divadlo – zábava. Proti prvnímu pojmenování většinou není námitek, i když i tady musíme zdůraznit, že pod pojmem obřad nechápeme náboženský rituál, ale veřejnou festivitu, pravda s náboženstvím úzce spjatou. Druhé pojmenování je a priori podezřelé. Každé skutečné divadlo hodné toho jména, tedy i divadlo – obřad, je, řečeno zcela kolokviálně, zábava. Zábavný efekt je tu však až sekundární a je výsledkem jisté estetické kvality vyvolávající v nás pocit libosti či nelibosti, radosti, či žalu.“5

3 SOUČEK, T. Slovníček pojmů z literatury a mluvnice: Muzikál. In: Cesky-jazyk.cz [online]. 24. 1. 2012 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.cesky-jazyk.cz/slovnicek-pojmu/muzikal/#axzz5 PHxjVLdE 4 MERRIAM-WEBSTER. Definition of musical. Merriam-webster.com [online]. 19. 7. 2018 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.merriam-webster.com/dictionary/musical 5 STEHLÍKOVÁ, Eva. Římské divadlo. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 1993, s. 5. ISBN 80- 901508-2-9.

Se zábavou a poučením pracovaly i žánry, které předcházely muzikálu v Americe, i když ne přímo. Jelikož byla Amerika kolonizována, byla závislá na dovozu. Časem se vymanila z obchodního područí Anglie, avšak divadlo pořád záviselo na starém kontinentu. Vyšší společenské kruhy (lordi apod.) pořádaly soukromé večery, kde se hrály opery, tragédie, ale i komedie. Tím, že opera představovala divadlo pro vyšší vrstvu, málokdy se dostala mezi obyčejný lid. Díky tomu v Anglii vznikla takzvaná Žebrácká opera (Ballad opera), kterou napsal John Gay. V osmnáctém století se vytvořil nový styl, a to ballad opera, blízká běžnému divákovi. Je to charakteristický, anglický typ komické opery. Překypuje komickým a exotickým dějem. Hudba byla omezená jenom na písně mezi mluveným slovem. Ze začátku používali balady nebo lidové písně, na které byla napsaná nová slova. Až později přebírali písně z populárních oper anebo byla hudba příležitostně nově složená.6 Hudba byla jenom jedním z atributů, proč se stala populárním žánrem. John Gay skrze své dílo přímo zesměšňoval sira Roberta Walpolea 7 a jeho vládu. Výroky a myšlenky, které Walpoe vyslovil, vložil do úst zlodějům, zločincům a prostitutkám. Využil tak mateřštinu, aby lidem skrze zábavu a písně odhalil nekalosti lordů. Tím se odstartovala éra Singspielů, populární i v Americe.

První profesionální herecká společnost v New Yorku byla založena Lewisem Hallamem, který přišel z Londýna s britskou společností. Po příchodu do New Yorku Hallam našel jediné existující divadlo (na ulici Nassau). Divadlo bylo příliš malé, a tak ho zboural a dal postavit nové. Větší prostor nabízel dvacet jedna různých typů zábavy.8,9 Hrálo se jenom v pondělí, ve středu a v pátek a repertoár byl velmi pestrý. V první sezóně se hrála Žebrácká opera. Kromě toho se inscenovala kratší hudební čísla, která se hrála na konci nehudebních produkcí.

Po úspěšné sezóně v New Yorku se Hallam rozhodl expandovat do Filadelfie, kde to však nebylo vůbec jednoduché. Zákony v Pensylvánii umožňovaly hry jenom veřejně číst, ne je inscenovat, písně se nemohly zpívat, hrály se jenom na hudebních

6 THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Ballad opera. In: Britannica.com [online]. ©2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/art/ballad-opera 7 Sir Robert Walpoe byl britský státník, považovaný za prvního držitele kanceláře premiéra, který vládnul za panování králů Jiřího I. a Jiřího II. BBC. Sir Robert Walpole (1676 - 1745). Bbc.co.uk [online]. 2014 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/walpole_robert.shtml 8 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 15. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 9 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 15. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

nástrojích. Za tuhle situaci mohli hlavně Kvakeři.10 Ti považovali hry i herce za amorální.

Lewis Hallam bojoval proti zákonům, které zakazovaly hry inscenovat, a tak v roce 1759 založil ve Filadelfii klub Orfeum, amatérský hudební klub, a rok nato založil divadlo Southwark, kde inscenoval opery, balety a pořádal koncerty. Společnost se však snažila tyhle podniky zrušit, což se nakonec i povedlo a v roce 1766 byl umělecký odboj založený také Hallamem a zvaný Modré zákony rozpustil.

Divadlo Southwark chtělo v roce 1767 inscenovat první americkou ballad operu, Zklamání anebo Důvěřivost (The Dissapointment or The Force of Credulity) z pera Andrew Bartona. Premiéra se bohužel nekonala, protože vedení města vydalo zákaz divadla, z důvodu přímé a drsné kritiky politických a společenských osobností. Inscenace se nakonec dočkala své premiéry, a to o dvě stě let později v roce 1976 ve Washington D. C., kdy byla produkována Kongresovou knihovnou.

Během americké války o nezávislost (1770–1781) se produktivita hudebního divadla snížila. V roce 1781, po rozhodující bitvě o Yorktown, napsal signatář Deklarace nezávislosti a také vášnivý amatérsky hudebník a básník Francis Hopkins další původní americké hudební dílo, a to Chrám Minervy (The Temple of Minerva). Nejednalo se o ballad operu, ale o jiný žánr: court masques (Maska).11 Měla premiéru 11. prosince 1781 ve Filadelfii, uspořádána francouzským ministrem na počest Georgea Washingtona. Tahle hra se považuje za předchůdce Ziegfeldových revue a také spektáklů, které jsou na Broadwayi tak populární už několik desetiletí.

Dalším důležitým oborem v hudebním divadle byla Minstrel show. Počátky má v napodobování evropských tradic karnevalů a masek a také častokrát reagovala na aktuální dění ve městě nebo ve světě. V Americe se roku 1830 Minstrel show ujala v podobě bílého muže převlečeného za otroka na plantáži. Předváděl černošské zpěvy a tance v groteskní podobě. Tenhle styl se stal oblíbeným v roce 1832 hlavně díky komikovi Thomasu Darmouth „Daddy“ Riceovi, který jako první zpíval a tančil

10 Kvakeři (The Quakers) jsou členové křesťanského hnutí podobného protestantství. Založené bylo Georgem Foxem v roce 1650. 11 Court masques můžeme volně přeložit jako Maska. Je to žánr hudebního divadla, který vznikl počátkem šestnáctého až sedmnáctého století. Byla to hlavně zábava pro dvůr, zakládající si na obrovské podívané a vzdávající hold hostiteli – obvykle králi.

natřený na černo jako Jimmy Crow. I když nebyl první, kdo se natíral černým, ohořelým korkem, byl tím, kdo tenhle styl Jimmy Crowa proslavil.12

Postavičku Jimmy Crowa vytvořil tak, že jednoho dne viděl zmrzačeného Afroameričana na ulici, který zpíval a tančil, a uvědomil si, že takhle nějak by mohl vypadat jeho černoch v show, zkroucený a svým způsobem dojemný a vtipný zároveň.

I když postava Jimma Crowa byla populární, šlo o znevažování, de facto o parodii černochů, kteří trpěli jako otroci a ani po občanské válce za nezávislost, kdy se osvobodili od otrokářů, se jim nedostávalo úcty. Můžeme to považovat za první znak rasizmu, proti kterému dodnes Afroameričani bojují, a i na samotné Broadwayi vznikl nespočet inscenací, které řešily otázku rasizmu. Za nejznámější můžeme považovat Loď komediantů a také první černošskou operu Porgy a Bess.

Díky Jimmu Crowovi se ustálil pojem black face,13 černá tvář, která se bohužel objevuje na jevišti i v dnešní době. I v současnosti režiséři někdy využívají tento znak, protože se jim to zdá jako jediné možné řešení. V Americe je black face symbolem rasizmu.

V druhé polovině devatenáctého století se v barech a hospodách ujal styl varieté. Do obliby se dostal díky rozrůstajícímu se městu, kde lidi po práci, obzvlášť muži, si chodili odpočinout právě do barů.14 Nejznámějším představitelem varieté byl Tony Pastro (1837–1908). Byl to skvělý zpěvák a všestranný umělec. I když začal ve varieté baru, byl tak úspěšný, že jako osmadvacetiletý se představil jako manažer a uvedl svou vlastní show pod názvem Varieté Tony Pastora, která měla obrovský úspěch. Úspěšný se stal hlavně pro své vlastenecké řečnictví a písně. Během představení skrze ně komentoval dění ve městě nebo ve světě vtipným anebo dojímavým způsobem.

V tomto období vládla divadlu burleska.15 I když burleska pochází z Francie, americká verze nepřiměřeným způsobem zesměšňovala závažná témata. Nejznámější představitelkou burlesky byla Laura Keene. Byla první americkou herečkou

12 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 22. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 13 Black face – černá tvář. Běloch se přebarví na Afroameričana. 14 New York měl v té době už přes milion obyvatel. 15 Cíl burlesky bylo zesměšnit. Využívala aktuální kulturní a sociální události, pomocí všech možných způsobů, a to i ukazováním nahých žen. Burleska se ve své formě držela až do šedesátých let dvacátého století.

a producentkou současně. Pronajala si Metropolitní divadlo v New Yorku a přejmenovala ho na Varieté Laury Keeneové. Vytvořila společnost, která úspěšně fungovala od roku 1856 do 1863. Krom toho byla nadanou spisovatelkou, herečkou, producentkou a obchodnicí. V roce 1865 hostovala se svou společností s představením Our american cousin ve Fordovém divadle ve Washingtonu, Dc., a stala se svědkyní vraždy prezidenta Lincolna. Osobně mu držela zraněnou hlavu.16 Bohužel žádná známá burleska se nezachovala, jelikož šlo častokrát o krátké improvizace.

Začátkem dvacátého století se rozšířil styl ravue,17 od níž byl už jen krůček od vzniku prvního muzikálu. I když jeho stavba neměla žádný děj a skládala se jenom z tanců, zpěvů a skečů stejně jako vaudeville, rozdíl byl v tom, že byla inscenačně propracovaná a publikum čekalo pestřejší druh zábavy. Revue na rozdíl od ostatních forem byla riskantnější sociálně, politicky i satiricky a méně tradiční ve svých hodnotách.

Revue prodávali hlavně producenti. Nejznámější z nich byli Florence Ziegfeld, bratři Shubertovi, George White a Earl Carroll. Nejznámější revue uváděl Ziegfeld pod názvem Follies, které měly v roce 1927 svou premiéru na střešní zahradě divadla New Amsterdam. Celá revue se satiricky zaměřila na prezidenta Theodora Roosevelta a aktuální politické události, které se v té době zdály být závažné nebo důležité.

Ziegfeld pracoval i na jiných revue a jeho Follies18 se objevovaly jednou ročně, až se z toho stala tradice. Objevil nespočet hvězd, například, Fanny Brice.

Těžké období nastalo, když vypukla první světová válka. Spojené státy americké zpočátku jen přihlížely válečným událostem v Evropě a samy byly připraveny se zapojit, a proto i v umění začalo sílit národní cítění ve formě různých scének o americké hrdosti.

16 BIOGRAPHY. Laura Keene. Biography.com [online]. 2. 4. 2014 [cit. 2018-11-13]. Dostupné z: https://www.biography.com/people/laura-keene-9361736 17 Revue se skládala z různých zábavných prvků: písně, tance, skeče, avšak byla už vytvořena stálou produkcí, ve které herci, tanečníci a zpěváci zůstávali. 18 Follies: Ziegfeld poprvé navrhl tuhle revue jako letní zábavu plnou krásných dívek, veselých hudebních čísel a aktuální komediální parodie. I když to nebyla první revue, Follies předefinovala revue na formu umění.

Když byla v roce 1915 potopena Lusitania, trh se uzavřel. Amerika byla odříznuta od světa, a tak i hudební divadlo strádalo. Využívalo jenom prostředky, které mělo. Do kurzu se opět vracely operety, stále fungovaly revue, a to naplňovalo publikum klidem.

Co však otřáslo Broadwayí, byla herecká stávka. V roce 1913 vznikla herecká asociace, která chránila herce a herečky před neférovým jednáním ze strany producentů, ale i hledačů talentu. Ti nutili umělce platit za kostýmy, nepropláceli jim zkoušení a měli právo je kdykoli vyhodit bez upozornění. Hledači talentů zase sexuálně obtěžovali herečky. Herecká asociace čekala na konec války, aby mohla zasáhnout, a v roce 1919 oznámila hereckou stávku. Podpořila ji i zákulisní asociace (zastupující personál divadel), což mělo za následek, že producenti ustoupili a požadavky herců uznali. Herecká asociace v tom roce změnila celé fungování hudebního divadla na Broadwayi. Producenti museli poskytnout hercům vhodné kostýmy, které nebyly vyzývavé. Zavedli trvalou pracovní dobu, proplácení přesčasů, zájezdů, slušné chování k hercům na konkurzech a další pravidla.19 Herecká stávka tak dala prostor pro vznik odborů herecké asociace, která dohlíží na dodržování smluv a chrání jak umělce, tak i producenty. Vznikem odborů však došlo i k tomu, že se z umění stala mašinérie, kde je na herce pohlíženo jako na řemeslníky, kteří potřebují právní ochranu vůči případnému špatnému chování ze strany režiséra nebo producentů, ale zároveň i svazují herce v práci na více projektech najednou, nebo mu nařizují, do kdy může hrát dané dílo, proto se běžně po dvou letech mění obsazení muzikálů.

Postupně se všichni producenti přidali k herecké asociaci, výjimkou byl Georg M. Cohan, Ziegfeldův rival, který nutil své herečky vystupovat nahé i proti jejich vůli. Myslel si totiž, že vztah mezi ním a jeho zaměstnanci byl rodinný, a tak tuhle stávku bral jako tvrdou ránu pod pás a nikdy se z toho nedostal.

Veliký otřes nastal 30. října 1929. Ten den se zapsal jako „černé úterý“, kdy burza na Wall Street padla. V krajině vypukla panika z katastrofy, které se už nedalo vyhnout. Dolar padl a nejbohatší země světa byla ze dne na den na kolenou. Krize postihla všechny, dokonce i slavné producenty z Broadwaye.

19 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 89. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

Florence Ziegfeld se snažil své produkce udržet naživu za každou cenu, ale už v roce 1927 společnost Warner Bros uvedla svůj první zvukový film, The Jazz singer, plný písniček, a tak Hollywood začal výrazně konkurovat hudebním produkcím divadel na východním pobřeží. To mělo za následek, že Ziegfeld produkoval svou poslední show Bitter Sweet, což byl ale propadák. Následně uvedl poslední Follies v roce 1931 a ohlásil bankrot. Zemřel v Hollywoodu v roce 1932 na pneumonii, která ho trápila delší dobu.

Jak však Broadway upadala, Hollywood vzkvétal a toho si byli vědomi i všichni známí herci, zpěváci, tanečníci, skladatelé a textaři. Zvukové a hudební filmy tak daly umělcům možnost nadále pokračovat ve své práci.

Broadway však neskončila s produkcí hudebního divadla. I když většina producentů zkrachovala po snaze udržet svá představení, styl vaudevillu a revue byl ve třicátých letech mrtvý. Z divadel se stala kina, která profitovala ze vzrůstající popularity filmu. Broadway potřebovala nový nádech a ten přišel ve formě Malé revue. Tvůrci eliminovali ženské sbory a masivní kulisy a věnovali svou pozornost hlavně kvalitním písním, propracovanému syžetu a pracovali s malým obsazením. Kreativita a vynalézavost Malé revue vystřídala oslnivost revue dvacátých let a stala se modelem pro hudební divadlo třicátých let.

Nejznámější tvůrci, kteří tvořili Malé revue, byli skladatel Arthur Schwartz, textař a spisovatel Howard Dietz. Na svém kontě mají několik her, ale problém byl v tom, že jejich písně byly spíš sólové a nesouvisely s dějem a často měly vyzvednout zpěváka. Díky jejich práci však divadlo na Broadwayi pořád fungovalo.

K práci se dostali i Afroameričané, kteří dostali možnost právě v třicátých letech. Producenti potřebovali vydělávat, a tak najímali Afroameričany, kterým nemuseli dávat vysoké platy. V revue si mohli zahrát jakoukoli postavu, zatímco v jiných žánrech hráli pokojské, poslíčky aj.

Během velké hospodářské krize revue získávala na společenské důležitosti. I když byla poptávka po takzvané „escape entertainment“,20 společenská deprese vyžadovala po revue větší angažovanost v aktuálních komentářích a hlavně politických problémů.

20 Fráze, která označuje stav, kdy lidé potřebovali zábavu, aby zapomněli na problémy.

„Píseň, která se stala hymnou velké hospodářské krize „Brother Can You Spare a Dime?“ byla napsaná původně pro 1932 Revue Americana. Podle New York Times tahle píseň vyjádřila ducha doby přesněji než jakákoli srdcervoucí próza bardů.“21

Jedna z nejdéle hraných revuí se jmenovala Špendlíky a jehly 22 a objednala si ji Mezinárodní odborová organizace dámských oděvů (ILGWU).23 Mělo jít o uzavřené představení pro členy odborů v pronajatém divadle Princess Theatre. Skladatel Herold Rome, napsal písně a v představení hráli členové organizace. Premiéra se konala v roce 1937 a měla nakonec takový úspěch, že se několikrát stěhovala z divadla do divadla a odehrálo se až 1108 repríz, což na tu dobu bylo hodně, když zvážíme, jak mizerné podmínky v tom období byly. Úspěch inscenace rozdmýchával malé politické ohnisko a zaháněl deprese. Písně a některé motivy se v průběhu změnily podle aktuálnosti událostí.

Dalším důležitým aspektem byly book musical. V době třicátých let lidé pro zmíněnou společenskou depresi hledali možnosti, jak své problémy rozptýlit v zábavě, a tak nastoupili skladatelé a textaři, kteří se inspirovali knižními předlohami. Nešlo jenom o drama, ale také o komedie. Stejně se skrz satiru vyjadřovali k sociálním a politickým otázkám, které byly ústředním tématem book musical.

Až v březnu roku 1943, čtrnáct let po „černém úterý“ zažila Broadway renesanci, a to ve formě muzikálu Oklahoma! od Rodgersa a Hammersteina. Až u tohoto díla bychom mohli mluvit o skutečném muzikálu v podobě, jak ho známe. Co se však změnilo, bylo směrování. Děj byl postavený pouze na zábavě. Syžet nemá hlubší sociální, společenský, nebo politický problém. Řeší smyšlený příběh. Naopak se vrací k původnímu zařazení písní, jež posouvají děj, a vypovídá o charakteru postav a také choreografie dostaly vyšší úroveň a také mají dopad na příběh.

21 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 126. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 22 Orig. Pins and Needles, napsal Harold Rome. 23 International Ladies‚ Germent Workers' Union (ILGWU) byla založena v roce 1909 v New Yorku a zastupovala pracovníky dámského oděvního v průmyslu.

2. Muzikál a rasizmus

Již od počátku hudebního divadla na jevišti účinkovali Afroameričané, Židé, Portorikánci, Asiati a příslušníci různých ras a vyznání. Občanskou společnost Spojených států amerických tvořili emigranti, kteří hledali nový začátek, nebo před něčím utíkali. Ne všichni však do USA cestovali dobrovolně. Afroameričani od počátku historie Ameriky byli dováženi jako otroci z Afriky na manuální práci hlavně na plantážích. Jedním z důvodů občanské války bylo i to, že Sever chtěl zrušit otroctví, proti čemuž Jih protestoval. Problém ale byl, že i když si Afroameričané vydobyli svobodu, pořád nebyli bráni jako rovnocenní občané. Trvalo ale dalších 150 let, než získali stejná práva jako ostatní občané USA. To se projevilo i na Broadwayi. Rasizmus a jeho řešení a odsuzování se staly tématem společnosti Spojených států amerických. Zasloužil se o to i Dr. Martin Luther King, když v roce 1965 po dvou dekádách konečně docílil zrovnoprávnění Afroameričanů, ale i jiných etnických menšin. To odstartovalo novou éru i v hudebním divadle, kde se otázka rasizmu začala otevřeně řešit nejenom v inscenacích.

Nejdůležitější složkou hudebního divadla na Broadwayi byli producenti a skladatelé. Ve 20. letech 20. století prodávala lístky právě jejich jména. Nejznámější z nich byli Florence Ziegfeld, George M. Cohen. George White, Earl Carroll, Irving Berlin anebo Jerome Kern. Nespojovaly je jenom úspěšné produkce, ale také jejich židovské vyznání. Konvence té doby nedovolovala poskytnout lukrativní práci v divadle černochovi. Proto i všechny minstrel show hráli běloši, kteří se nabarvili černým korkem, a hráli různé skeče o jejich životě a zpívali tradiční afroamerické písně. Jako první porušil tohle pravidlo právě Florence Ziegfeld. Už v roce 1910 obsadil do Ziegfeld Follies nadaného Afroameričana, který už předtím vystupoval mimo Broadway, Berta Williamse. Byl tak první, kdo hrál vedle bílých umělců, což se však nelíbilo členům Ziegfeldova souboru. Ti tlačili na svého producenta, ať ho vyhodí, nebo odejdou oni. Ziegfeld se postavil na Williamsovu stranu a řekl, že je nenahraditelný. Naopak si uvědomoval, že nemůže Berta Williamse vzít na zájezd po státech Jihu (bývalé Konfederace), protože se bál reakce tamní komunity. Ziegfeld mu nařídil, ať zůstane doma, aby nenastaly nepokoje. Po tomhle Ziegfeldově tahu, se už nebáli ani jiní producenti obsazovat herce s jinou barvou kůže a vyznání.

Problematice rasizmu je věnována značná část tvorby hudebního divadla. První komplexní hudební divadlo vzniklo už v roce 1927 představením Show Boat, a to právě v produkci Florence Ziegfelda. Po pádu burzy se ve 30. letech Afroameričanům nabídla možnost hrát v revue, což jim pomohlo zviditelnit se a otevřely se jim dveře do světa hudebního divadla.

Časem však vznikl takzvaný pozitivní rasizmus. Součástí ústavy se stal zákon, který nařizuje, že v kultuře musí být jednou z hlavních rolí osoba jiné etnické skupiny. To neminulo ani Broadway a začaly se psát muzikály čistě pro Afroameričany. Jedním z příkladů je například Lví král. Tyhle typy muzikálů jsou tvořeny vysloveně pro Afroameričany, a to z důvodu etnického kontextu děje hry, nebo také stylu hudby a zpěvu, který je specifický právě pro tuto komunitu. Právní podmínky poskytnutí licence k uvádění těchto děl vyžadují, aby v inscenaci účinkovali Afroameričani.

2.1 Showboat (Loď komediantů)

Maximálně šokující změna však nastala v roce 1927, kdy Jerome Kern a Oscar Hammerstein II. přišli s novým muzikálem Showboat (Loď komediantů), který měl v Ziegfeldově divadle premiéru 27. prosince 1927.

Loď komediantů byla v době svého uvedení velmi kontroverzní. Publikum očekávalo další komickou show od Florence Ziegfelda a překvapil je dramatickým a vážným dějem. Další aspekt, který diváky šokoval, bylo společné účinkování „černých a bílých“ na jednom jevišti. Po skončení představení nastalo hrobové ticho v sále. Ziegfeld si až do druhého dne myslel, že jeho kariéra skončila, kdy v New York Times vyšla pozitivní recenze, řekla Patricia Stephenson, dcera Florence Ziegfelda.24 Uvedení Lodi komediantů změnilo celou stavbu a pohled na muzikál jako taký.

Stalo se zásluhou Jerome Kerna a Oscara Hammersteina II. Podle knižní předlohy Edny Ferberové napsali první polovinu hry, kterou nabídli Ziegfedlovi a ten ji okamžitě přijal. Vizí tvůrců bylo porušit dosavadní konvence broadwayských produkcí, zbavit se písní pro složité, neimaginativní komedie, vytvořit epos, který

24 MCKAY, Rick. Broadway: The Golden Age, by the Legends Who Were There [videozáznam]. New York: Creative Projects Group, Second Act Productions, 2003.

znázorní desetiletí, jak se o to pokusili jen v němých filmech v Hollywoodu. Napsat muzikál, který změní tvář broadwayských produkcí.

Ferberová se zdráhala poskytnout práva, protože si nepřála, aby se z jejího románu stala další broadwayská komedie, ale Kern a Hammerstein ji ubezpečili, že to nechtějí také.

Co se týče hudby, Kern byl jediný, kdo mohl naplnit Ziegfeldovy požadavky. Zkomponoval hudbu, která míchala různé styly, které američtí diváci velice dobře znali. V celém muzikálu se objevuje:

• Černošská lidová píseň – „Can’t Help Lovin’ That Man”.

• Spirituál – „Ol’ Man River”.

• Opereta – „Make Believe,” „You Are Love”.

• Hudební komedie – „Life Upon the Wicked Stage”.

• Vaudeville – „I Might Fall Back On You”.25

Stylová různorodost korespondovala s dějem, který se odehrával na konci devatenáctého století. Do hudby zapracoval i písně, které znalo i publikum. Z těch, které zkomponoval, se časem staly standardy26 jako Oh, Lady! Lady!.

Oscar Hammerstein II napsal pro Loď komediantů libreto. Přepisoval texty písní, které už Kern předtím složil. Chtěl se vymanit z typické hudební komedie, ze žánru hudební komedie, která na scénách v té době dominovala. Jeho libreto bylo spíš tragické, toho se bál i Ziegfeld, takže musel dopsat i komediální party.

Nejvíce kontroverzí vzbudil text úvodní sborové písně, v níž afroameričtí dělníci na molu zpívali sborovou píseň:

Niggers all work on the Mississippi!

Niggers all work while the white folks play!27

Tohle pobouřilo všechny, dokonce i zpěváky, kteří tuhle píseň zpívali. Text se však nezměnil, až časem se slovo Niggers změnilo na Colored folk, později na

25 KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. ISBN 978-1474267007, vlastní překlad. 26 Standardy jsou písně, které se staly stálou součástí repertoáru jazzu a populární hudby. 27 Všichni negři pracují na Mississippi! Všichni negři pracují, zatímco se bílí baví! KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. ISBN 978- 1474267007, vlastní překlad.

Here we all work. Filmová verze z roku 1936 změnila tohle slovo na all together. Pozdější nastudování z padesátého druhého roku a dál odmítli zpívat původní verzi, a tak se nakonec tahle scéna v těchto uvedeních vůbec neobjevila.

Slovo negr nebo Nigger se objevovalo ve scénáři mnohokrát, hlavně v části, kdy policista Vallon přichází zatknout Julii a Steva.

VALLON: Well, Cap, I have an unpleasant duty. I understand therˈs a miscegenation case on board.

MAGNOLIA: Whatˈs he mean, Mama?

ANDY: Howˈs that?

VALLON: Case of a negro woman married to a white man. Criminal offense in this state.

ANDY: No such thing – no such thing on board this boat!

VALLON: Name of the white man is Steve Baker. Name of the negress… Name of negress is Julie Dozier. Which oneˈs them?28

Show Boat v roce 1927 uhodilo broadwayské diváky do tváře. Museli čelit otázkám spojeným s rasizmem, rasovou nenávistí a tragickým dějem. Na druhou stranu se z písní staly standardy. Tento titul změnil tvář i styl produkce na Broadwayi.

2.2 Porgy a Bess

Ve třicátých letech dvacátého století, kdy muzikál zažíval úpadek kvůli ekonomické krizi, zábavu opět poskytovaly operety, vaudevilly a jednoaktovky. Bratři Gershwinovi ale spojili síly. George Gershwin snil o tom, že napíše velkou operu s prvky jazzu, broadwayské show a klasické hudby.

V roce 1928 uvedl v Divadelním cechu29 inscenaci Porgy v režii Rubena Mamouliana, ruského imigranta. Hra měla nevídaný úspěch, a tak začal Gershwin

28 Vallon: Tak kapitáne, mám nepříjemnou povinnost. Chápu, že na palubě máte smíšený pár. Magnolia: Co tím myslí, mami? Andy: Jak to? Vallon: Případ negro ženy vdané za bělocha. V tomhle případu je to trestný čin. Andy: Nic takového na této palubě nemáme. Vallon: Jméno bělocha je Steve Baker a jméno černošky je Julie Dozier. Kteří z nich to jsou? KERN, Jerome. HAMMERSTEIN II., Oscar: Showboat. In: Judie’s Place [online]. ©2019 [cit. 2019- 03-03]. Dostupné z: http://welcome93.tripod.com/id488.htm

vyjednávat práva na svou operu s tvůrcem knižní předlohy DuBosem Heywardem. Oba měli společnou představu o tom, jak by měla show vypadat. Gershwin chtěl, aby se spojila černošská lidová hudba s jazzem a vytvořila tak Fuse Jazz, čehož se hudební kritici obávali. Gershwin proto strávil léto v roce 1934 na malém ostrově poblíž Charlestonu, aby se inspiroval životem místních, jejich vokálním a řečovým slangem.30 Vytvořit tak komplexní dílo trvalo Heywardovi a bratrům Gershwinovým sedm let. Premiéra se konala 30. září 1935. Produkoval ji Divadelní cech a režie se ujal opět Ruben Mamoulian.

Děj se odehrává kolem roku 1930 v Catfish Row, v přístavišti Charlestonu. Ústředními postavami jsou mrzák Porgy a mladá Bess. Oba žijí svůj život v rybářském městečku. Bess žije se svým přítelem Crowem, který však musí utéct pro neúmyslnou vraždu. Porgy a Bess se spřátelí a Bess začne žít u něj, avšak má na ni spadeno i místní drogový dealer Sportin Life. Na pobřeží udeří hurikán, který připraví o život rybáře a také Bessinu kamarádku Claru, která jí nechá dítě. Najednou se objeví Crow a pobije se s Porgym, který ho ale zabije. Policie Porgyho odvádí na výslech a Bess je zoufalá, čehož zneužije Sportin Life a nabídne jí luxusní život v New Yorku. Bess nakonec odjíždí se Sportin Lifem. Porgy se po týdnu vrátí a hledá Bess. Dozví, se že odjela a on se rozhodne jet za ní plný naděje.

Premiéra ale nepřinesla takové ovace, jak očekávali. Hudební kritici dílo přirovnávali k Tin Pan Alley,31 která se snažila o operetu. Kritici se divili, že po tak úspěšných dílech, jak byla Girl Crazy a Of Thee I Sing, vytvořili něco tak těžkého. Afroamerickým novinářům se zase nelíbilo, jak vykreslili afroamerické komunity, a to plné hazardu, opilců, narkomanů, žebráků a lidí na pokraji chudoby. Ani mezi diváky neměla opera úspěch. Nebyla přijata tak jako Loď komediantů z důvodů,

29 Divadelní cech byla divadelní společnost založená v New Yorku v roce 1918 pro produkci vysoce kvalitních, nekomerčních amerických, ale i zahraničních her. Založil ji Lawrence Langner a významně tím přispěl k americkému hudebnímu divadlu. THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Theatre Guild. In: Britannica.com [online]. © 2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Theatre-Guild, vlastní překlad. 30 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 131. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 31 Tin Pan Alley je americký žánr populární hudby, který vznikl na konci 19. století z amerického skladatelského průmyslu. Zároveň to byl i podnik, který sbíral notový záznam pro domácí spotřebu. THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Tin Pan Alley. In: Britannica.com [online]. 20. 7. 1998 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/art/Tin-Pan-Alley-musical- history, vlastní překlad.

které uvedli novináři. Recenzenti i diváci to vnímali jako hru s rasistickým podtónem.

Fiasko mělo za následek, že bratři Gershwinovi odjeli do Hollywoodu, kde začali psát písně, hudbu a scénáře pro hvězdy jako Fred Astair. Lékaři diagnostikovali Georgi Gershwinovi zhoubný nádor na mozku. Ve třiceti sedmi letech podlehl rakovině. Až po padesáti letech se dočkala jazzová opera Porgy a Bess uznání a v roce 1985 ji uvedli v Metropolitní opeře. Trvalo padesát let, než kritici uznali, že jde o první americkou operu.

2.3 Finian's Rainbow neboli Divotvorný hrnec

Muzikál Divotvorný hrnec sklidil slávu nejen v Americe, ale díky dvojici Jiří Voskovec a Jan Werich také v České republice, a to rok po světové premiéře na Broadwayi. Jde o pohádkovou satiru, kterou vytvořili skladatel Burton Lane a textař Yip Harburg. Muzikál vznikl dva roky po skončení druhé světové války. Protože poválečnou společností opět rezonovala problematika přistěhovalectví a rasové nenávisti, stal se hlavním tématem příběh irských imigrantů. I když Yip Harburg nebyl členem žádné komunistické strany, ztotožňoval se s marxistickými ideály a strukturoval Finian's Rainbow jako kritiku rasizmu a také kapitalismu, který však pobaví diváky barevnou hudbou a vtipnými dialogy.32 Harburg měl také silný odpor k rasizmu, který veřejně prosazovali dva politici ze státu Mississippi, Theodore Bilbo a John Rankin. Oba podporovali ideologii Jima Crowa a segregaci. Proto napsal postavu zlého a zákeřného senátora Rawkinse, který dokonce změní díky kouzlu barvu pleti.

Rawkins: Put in nigras, y'mean! By God, Ah'd rather have alligators than nigras. A least they don't wreck the real estate values. Ah'm telling you Ah want thath land!

Rawkins: Damn immigrants! Mah whole family's had trouble with immigrants ever since we came to this country!

Sharon: Wait a minute! Are you saying you are taking this land away from these people marely because their skins are black?

32 MEYERSON, Harold and Ernie HARBURG. Who Put the Rainbow in The Wizard of Oz?: Yip Harburg, Lyricist. Ann Arbor, MI: University of Michigan Press, 1995, s. 226. ISBN 9780472083121, vlastní překlad.

Rawkins: It's not mah fault they are the wrong color.

Sharon: The only thing wrong around here is you, you detestable ignoramus! You wish we could understand? I wish you were black so that you could.33

Tenhle muzikál získal první cenu Tony awards za nejlepší režii, choreografii a také herec, který hrál skřítka Oga, David Wayne, získal cenu za nejlepšího herce. Byl to historický moment, neboť se jednalo o první předávání cen Tony. Muzikál Finian's Rainbow povzbudil ostatní tvůrce, aby se vyjadřovali k rasovým otázkám. Jak uvedl divadelní kritik New York Times Brooks Atkinson ve své recenzi z roku 1947: Tohle dílo posouvá americkou muzikálovou scénu o několik kroků dopředu v představivosti, co psát.34

Finian's Rainbow je ale aktuální i dnes. Stal se muzikálem s nejpřesvědčivější politikou v americkém muzikálu.35 Rasová a etnická otázka je stěžejní téma celé hry. Dokonce poslední obnovení tohoto díla přímo konfrontovalo i vládu prezidenta Donalda Trampa, který se netají svou rasovou nenávistí.

V České republice byl díky dvojici Voskovec a Werich uveden v roce 1948 stejný muzikál pod názvem Divotvorný hrnec. Tahle dvojice uměla skvěle pracovat s mateřštinou, věděla, jak zpracovat téma původního muzikálu, aby byl vhodný a zábavný pro českého diváka. Ze skřítka Oga udělali vodníka Čochtana, typickou mytologickou postavu pro Čechoslováky, z Finiana McLonergana Jozefa Maršáleka a z jeho dcery Sharon Káču. Celý děj převedl na československé přistěhovalce. I přebásnění do češtiny souznělo s hudbou inspirovanou irským folklórem.

33 Rawkins: Dejto to negrům jo? Můj bože, raději bych tam měl aligátory než negry. Ti aspoň neznehodnotí nemovitost. Říkám ti, že chci tu zem! Rawkins: Zatracený přistěhovalci! Celá naše rodina měla odjakživa maléry s přistěhovalci! Hned od první chvíle, co jsme se do Ameriky přistěhovali! Sharon: Počkejte chvíli! Říkáte, že berete tuto zem těmto lidem, protože jsou černí? Rawkins: To není moje chyba, že mají špatnou barvu. Sharon: Jediné, co je tady špatné, jste vy, vy odporný ignorant! Přejete si, abychom to pochopili? Já si přeju, abyste byl černý, abyste pochopil! Harburg. E.Y, Lane. Burton. Finian's Rainbow. Rodger Hess Productions 1501 Broadway, New York. 1999 34 MILLS, Nicolaus. In Trump Era, 70-Year-Old Finian’s Rainbow Matters More Than Ever. In: Observer [online]. 1. 6. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://observer.com/2017/01/in-post- trump-era-70-year-old-finians-rainbow-matters-more-than-ever/, vlastní překlad 35 MILLS, Nicolaus. In Trump Era, 70-Year-Old Finian’s Rainbow Matters More Than Ever. In: Observer [online]. 1. 6. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://observer.com/2017/01/in-post- trump-era-70-year-old-finians-rainbow-matters-more-than-ever/, vlastní překlad

2.4 West Side Story

Asi nejznámější muzikál všech dob je West Side Story od Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse, kteří vytvořili unikátní nadčasové dílo. Příběh si vypůjčili od Williama Shakespeara ze hry Romeo a Julie. Děj zasadili do současného New Yorku a z veronských rodin vytvořily dva klany, Žraloky-Portorikánce a Tryskáče-Newyorčany. Z Julie se stala Maria a z Romea Tony.

Původně zamýšleli, že by hlavní zápletka měla být o křesťanské dívce, která se zamiluje do židovského chlapce, ale po roce 1940 se do New Yorku začali přestěhovávat Portorikánci, a tak tvůrce napadlo, že to bude pro diváky aktuální téma a nabízela se i další možnost ukázat, jak to v Upper West Side vypadalo. Cílem bylo poukázat na rasizmus, který Portorikánci zažívali. Každý, kdo přijel do New Yorku, byl imigrant. Nejdřív to byli Židé, Italové, pak Irové a pokračovalo to stále dál a reakce byla stejná. Ti, co sem přijeli, chtěli zapomenout na to staré, co nechali doma, a chtěli začít s čistým štítem, což jim ale společnost nedovolovala. Noví lidé ve čtvrti měli ta nejhorší zaměstnání, často žili ve velké chudobě, což vedlo ke zločinu, většímu stereotypu, k nenávisti a rasizmu.

Tohle téma se řeší v průběhu celého děje. Hned na začátku vidíme bitvu mezi gangy, a to jen z důvodu, že si Tryskáči dělají vtípky ze Žraloků. Později přijde i taneční souboj na zábavě, kde se předváděly skupiny mezi sebou. Vyvrcholí to v prvním dějství, když Bernardo zabije v boji Riffa a následně Tony zabije Bernarda, což je i jasný na boj mezi Merkuciem a Tybaltem. Tvůrci ukázali, kam nenávist a rasizmus může dojít.

Další ukázkou i v písních, nejen v činech, byla první píseň Tryskáčů. Přímo poukazovali na to, jak Žraloky berou:

Notový příklad 1: Píseň Tryskáčů

Zdroj: Leonard Bernstein: West Side Story

Také můžeme vidět chování policistů, ale i běžných lidí na ulici. Byli odměření. Seržant Schrank dokonce přímo konfrontuje Bernarda a Žraloky:

Vy Portorikánci už máte, co jste chtěli. Používáte hřiště, tělocvičnu, ulici i cukrárnu. Takže kdy proměníte tohle město na smradlavou stoku?36

Rasistické a nenávistné řeči proudily i ze strany Žraloků. Po vraždě Bernarda je Maria rozhodnuta být s Tonym, ale Anita jí to rozmlouvá a poukazuje na to, že Tony je vrah a není jejich krve:

ANITA:

A boy like that who'd kill your brother, Forget that boy and find another, One of your own kind, Stick to your own kind!37

36 IMDB. Simon Okland. Imdb.com [online]. ©2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https:// www.imdb.com/title/tt0055614/characters/nm0643000?ref_=tt_cl_t6, vlastní překlad 37 Anita: Kluk jako on, co ti zabil bratra. Zapomeň na něj a najdi si jiného. Někoho sobě rovného. Drž se sobě rovných!

Bernstein, Laurents a Sondheim vytvořili tak komplexní dílo, které i dnes dokáže být aktuální. Režie a choreografie Jeroma Robbinse povýšily tanec na novou úroveň a společně změnily směr Broadwaye přesně jako před dvaceti osmy lety Gershwin a Hammerstein a jejich Loď komediantů.

Premiéru měla West Side Story 26. září 1957, a to po problémech s producentem, který dal od projektu ruce pryč, když zjistil, že dva hrdinové zemřou. Díky Stephenu Sondheimovi, který zavolal Halu Princovi a Bobbymu Griffitovi, jež uchvátila hudba, se nakonec muzikál dočkal své premiéry.

Nadčasovost tohoto díla tkví v jeho předloze, kdy už Shakespeare psal o nenávisti dvou rodů. Tvůrci West Side Story ji povýšili do roviny rasové nenávisti, která je aktuální i dnes, a tak je možnost využít její potenciál.

2.5 Šumař na střeše

Šumař na střeše je muzikál z pera Josepha Steina, Jerryho Bocka, Sheldona Harnicka a Jeromea Robbinse. S prvotním nápadem přišel Joseph Stein, který se inspiroval příběhy mlékaře Tevyeho od židovského spisovatele Sholema Aleichema. Tvůrčí tým se pro tenhle nápad nadchl právě pro příběh, který vypráví o židovské komunitě v carském Rusku a o nuceném vystěhování, což vedlo k imigraci do Spojených států. Při tvorbě tohoto muzikálu hledali odpověď, jak tenhle muzikál uvést. Báli se, aby nebyl pro diváky příliš ortodoxní. Nakonec na to Jerome Robbins přišel. Porušování tradic. Období 60. a 70. let bylo definované změnou vztahů mezi rasami, pohlavími a generacemi, a tak se inspirovali tímhle obdobím.38

Jerome Robbins měl prvotní představu o úvodním čísle Tradition, která vypovídá o tradicích, které se budou měnit. Scénograf Boris Arson se inspiroval malbami ruského židovského malíře Marca Chagalla, jehož obraz inspiroval celý název muzikálu.39 Tenhle muzikál měl obrovský úspěch nejenom na Broadwayi, ale také i v celé popkultuře. Jak napsala Alice Solomonová v roce 2013 pro New York Times: „Šumař se stal takovým pojmem, jako by byl objeven jako artefakt ve zničeném světě než jako velký muzikál sestavený profesionály v šoubyznysu.“

38 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 172. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 39 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014. 261 s. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

Celý muzikál je o protichůdných cestách. Jednou se hledí do minulosti, pak do budoucnosti, upřednostňuje jak komunitní, tak individuální potřeby Tovyeho, hlavního hrdiny, mlékaře. Ten je stále chycen mezi dvěma silami a váží argumenty každého dilematu formou na jedné straně, na druhé straně.

Robbins si před tvůrčím procesem vybíral herce se židovskou vírou. Stejně jako lidé po zhlédnutí muzikálu rozebírali svou víru, také herci a i samotní tvůrci měli v tomhle směru potíže. Zero Mostel, protagonista Tovyeho, a stejně Jerome Robbins hledali odpovědi. Oba brali Šumaře na střeše příliš vážně, což mělo za následek i to, že se jedná o historicky nejhranější muzikál.

Obr. 1: Marc Chagall: Fiddler on The Roof 40

„Libreto Josepha Steina čerpá z komických, ale také citlivých příběhů Sholema Aleichema, srdcervoucího vypravěče chudých Židů v ruských vesnicích na přelomu století. Je věrný svému původu a odhaluje zvyky židovské komunity. Příběh jde nad rámec barvy pleti, ukazuje v rychlém sledu zármutek lidí podléhajících vandalismu a nakonec i vystěhování a exilu z místa, které bylo jejich domovem,“41 napsal Howard Taubman pro New York Times.

40 Marc Chagall: Šumař na střeše. 41 TAUBMAN. Howard. Theatre: Mostel as Tevye in Fiddler on the Roof: Aleichem Tales Made Into Musical. In: The New York Times [online]. 23. 9. 1964, 56 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1964/09/23/archives/theater-mostel-as-tevye-in-fiddler-on-the-roof-sholem- aleichem.html, vlastní překlad

Šumař na střeše se opět uvedl na Broadwayi v roce 2004. V inscenaci se objevily dvě přidané scény. Před úvodním číslem, než se začne houslista hýbat, vyjde Tevye na scénu, na vlakové nádraží. Hledá vlak do Anatevky. Je oblečen v moderním oděvu a nemá svou tradiční čepici. Světla pak zhasnou a příběh pokračuje dál, jak ho známe. Na samém konci představení vidíme, jak obyvatelé Anatevky opouštějí vesnici. Opět se objeví Tevye v moderním oblečení a zve houslistu, aby se postavil do řady vesničanů. Jak víme, Tevyeho rodina se rozhodla odjet do Ameriky a tenhle moderní Tevye představuje jeho potomka, který se rozhodl hledat své kořeny a mohl zažít, jaké to bylo být vytržen z domova – koncept, který zažil jako Američan.42

Obnovená inscenace Šumaře z roku 2004 ukazovala více pohledů a odkazů pro židovské imigranty ve Spojených státech amerických. Samotná inscenace klade otázku, proč museli opustit svůj domov. Muzikál Šumař na střeše tak nabízí více možností, jak ukázat těžký život židovských imigrantů a jejich vyštvání z rodné země.

2.6 Martin Luther King Jr. a I have a dream

Martin Luther King Jr. Byl sociální aktivista a baptistický kněz, který hrál klíčovou roli v americkém hnutí za občanská práva od poloviny padesátých let až do atentátu, který byl na něm spáchán v roce 1968. Martin Luther King Jr. hledal rovnost a lidská práva pro Afro-američany, ekonomicky znevýhodněné a všechny oběti nespravedlnosti prostřednictvím pokojného protestu. Byl hnací silou za povědomí a události, jako jsou Montgomery Bus Boycott a také pochod ve Washingtonu v šedesátém třetím, který pomohl přinést mezníky v legislativě zákona o občanských právech a o hlasovacím právu. Luther King Jr. získal v roce 1964 Nobelovu cenu míru.43

Martin Luther King Jr. se narodil 15. ledna 1929 v Atlantě v Georgii pastorovi Martinu Lutheru Kingovi a Alberte Williamsové. Spolu se sestrou i bratrem vyrůstal u nejvýznamnějších a prosperujících afroamerických rodin v zemi. Vystudoval medicínu a právo. Nechtěl se vydat po stopách svého otce, ale pod

42 TAUBMAN. Howard. Theatre: Mostel as Tevye in Fiddler on the Roof: Aleichem Tales Made Into Musical. In: The New York Times [online]. 23. 9. 1964, 56 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1964/09/23/archives/theater-mostel-as-tevye-in-fiddler-on-the-roof-sholem- aleichem.html, vlastní překlad. 43 HISTORY. Martin Luther King Jr. History.com [online]. 9. 11. 2009 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.history.com/topics/black-history/martin-luther-king-jr

vedením doktora Benjamina Mayse, vlivného teologa a veřejného obhájce rasové rovnosti, nakonec vstoupil do semináře v roce 1948 v Pensylvánii. Pak nastoupil na postgraduál v Bostonu, kde potkal svou ženu Corettu Scottovou, mladou zpěvačku, která studovala na New England Conservatory of Music. Vzali se v roce 1953 a přestěhovali se do Alabamy, kde se stal pastorem v baptistickém kostele.

Montgomery Bus Boycott vznikl po tom, kdy sekretářka místní kapituly Národní asociace pro rozvoj barevných lidí odmítla uvolnit své místo bílému cestujícímu v městě Montgomery, za což ji zatkly. Vznikl následně bojkot autobusů vedený aktivisty, který trval 381 dní, což způsobilo vážné ekonomické potíže veřejné dopravě a podnikatelům v centru města. Vybrali si Martina Luthera Kinga Jr. za vůdce protestu a oficiálního mluvčího. Ten se inspiroval Mahátma Gándhím a aktivistou Bayardem Rustinem a vstoupil do národního povědomí jako zastánce organizovaného nenásilného odporu.

V roce 1956 se Nejvyšší soud rozhodl uvést v platnost zákon o segregovaných sedadlech ve veřejných autobusech, což znamenalo, že Afroameričané měli svá vyhrazená místa, ale byli odděleni od ostatních. King Jr. se kvůli tomu dostal do hledáčku „bílých nadlidí", kteří mu vypálili dům.

Rodina Kingových se přestěhovala v roce 1960 do Atlanty, kde se Martin Luther stal spolupastorem v otcově kostele. Dvanáctého dubna 1963 ho za jeho pokojné protesty zatkli, a tak napsal manifest nazvaný Listy z Birminghamské věznice, kde obhajoval své činy.

Později toho roku začal spolupracovat s řadou bojovníků za občanská práva a náboženských skupin při přípravě pochodu ve Washingtonu za pracovní místa, svobodu, mírové politické shromáždění proti nespravedlnosti, která byla páchána na Afroameričanech po celé zemi. Pochod se konal dvacátého osmého srpna a účastnily se ho stovky tisíc lidí. Tahle událost je obecně považována za mezník v historii amerického hnutí za občanská práva a při prosazování zákona o občanských právech v roce 1964. V rámci tohoto pochodu měl Martin Luther King Jr. svou slavnou řeč „Já mám sen“ – duchovní výzvu k míru a rovnosti, jež je považována za mistrovské dílo v rétorice.

Pochod i řeč upevnily Kingovu pověst doma i v zahraničí a v roce 1964 dostal Nobelovu cenu míru. Jeho popularita ale bohužel vyvolala nepokoje a násilí mezi bílými segregačními skupinami a mírovými demonstranty v Selmě v Alabamě. Násilné události zveřejnila televize. Američané i lidé z celé země se sešli v Alabamě a pochodovali do Selmy. Pochod vedl Martin Luther King Jr., kterého podpořil i prezident Lyndon B. Johnson, jenž poslal na ochranu federální jednotky.

Čtvrtého dubna 1968 byl King zavražděn. Byl zastřelen v Memphisu, kde chtěl podpořit stávku pracovníků kanalizací. Jeho smrt vyvolala vlnu nepokojů v celé zemi, a tak prezident Johnson vyhlásil den národního smutku.

Jeho životem se inspirovalo nespočet filmů, románů i divadelních her. Hudební divadlo nečekalo a 20. října 1976 se díky tvůrcům Roberta Greenwalda, Joshe Greenfielda a citátů Martina Luthera Kinga Jr., konala premiéra I have a dream.44 Název muzikálu přebral slavnou řeč Martina Luthera Kinga Jr. ve Washingtonu. Jedná se více o rockovou operu. Hra stála jenom na sedmi hercích.

Děj rozebíral jeho život a boj za zrovnoprávnění od prosince 1955 do jeho smrti. První scéna prvního dějství rozebírala jeho život a činy v rozmezí čtyř let. Druhá scéna od roku 1960 do 1963. Druhé dějství se věnuje jeho hlavní práci až do jeho vraždy.

Hudba, kterou složil Fred Gripper, pracuje s různými styly od černošských lidových melodii přes jazz až po moderní hudbu ve stylu Joan Baezové a diska.

I když jde o inscenaci ze života jedné z nejvýznamnějších osobností amerických dějin, dlouho se neinscenovala a také neexistuje dostatek dohledatelných zdrojů, které by popisovaly jakoukoli reakci nebo recenzi.

2.7 Wicked a The Wiz

Čaroděj z krajiny Oz (The Wizard of Oz) vznikl v roce 1902 jako extravaganza. Předlohu čerpala od L. Franka Bauma z roku 1900. Jde o jeden ze základních příběhů vládnoucích na Broadwayi. Od tohoto příběhu se odvíjí hned několik známých produkcí jako například: The Great Wizard of Oz, The Wiz a Wicked.

44 Celou operu si můžete poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=4n4JQq_KqWM

Každá produkce řeší tohle téma svým jedinečným způsobem a změnami v ději. Například muzikál Wicked, který napsal Stephen Schwartz a Winnie Holzman, se přímo odvolává na původní The Wizard of Oz a příběh pojímá z pohledu Prolhané čarodějnice.

Tenhle muzikál také řeší rasizmus ve fiktivním světě. Prolhaná čarodějka Elpheba má zelenou kůži a děti ve škole jí dávají pociťovat, že je jiná. Všichni se jí vyhýbají, posmívají, dokonce i její sestra Nessarose, která je na vozíku. Změna nastane, když zjistí, že je nejlepší studentkou magie ve škole, a tak i Glinda, která ji nejvíce šikanuje, ji prohlásí za svou kamarádku. Všechno je krásné až do okamžiku, kdy Elpheba odmítne měnit nepohodlné lidi na lítající opice pro Čaroděje, a tak uteče a je vyhlášena za Prolhanou čarodějnici. Tady se příběh napojuje na původní příběh Dorotky a končí až fingovanou Elphebinou smrtí.

Muzikál měl premiéru v roce 2003 v Gershwinově divadle a je to jeden z nejúspěšnějších muzikálů moderní doby. Hraje se všude po světě a na Broadwayi se hraje nepřetržitě už patnáct let. Vyhrál několik ocenění Tony i zahraničních cen.

MORRIBLE:

I see. Well, I’m sure you’re — very bright.

GALINDA:

Bright?! She’s phospherescent!45

The Wiz je zpracování původního příběhu. Charlie Smalls a William F. Brown převzali děj The Great Wizard of Oz od Franka Bauma. Snažili se o moderní zpracování příběhu, a tak do inscenace složili populární hudbu. Objevil se tam soul, disko a začínající hip hop. Cílem bylo dát prostor Afroameričanům. Tvůrce už nebavilo se dívat na to, jak Afroameričané hrají vedlejší role nebo otroky. Chtěli dát možnost, aby afroameričtí diváci viděli představení, ve kterém absentují bílí herci. Hra byla napsaná a zrežírována tak, aby byla co nejblíž lidem, jimž byla určená.

45 Moribble: Rozumím. Jsem si jistá, že jste velice jasná. Galinada: Jasná? Spíš fosforeskující.

Po letech byla inscenace obnovena v roce 2016 po nepřiměřených útocích na Afroameričany jako podpora proti rasizmu, k čemuž přispěla i televizní stanice NBC, jež uvedla sérii muzikálů proti rasové nenávisti pod názvem The Wiz Live! a také Hairspray Live!

2.8 Raisin

Muzikál Raisin spíš ukazuje rodinné a společenské problémy chudých Afroameričanů v ghettu v Chicagu v roce 1951. Inscenace je rozdělena na několik příběhů, které stojí samostatně, ale v jistých okamžicích se spojují. První příběh rozebírá život mladé rodiny. Walter Lee, otec rodiny, odejde z práce a rozhodne se začít podnikat v obchodě s alkoholem, což se nelíbí manželce ani jeho matce, která s nimi bydlí.

Druhý příběh řeší mladou studentku Beneathu, která se chce stát doktorkou. Hodně se zajímá o studenta na výměnném pobytu Asagaie, který pochází z Afriky. Zajímá ji země jejích předků a u výstavy obrazů, které Asagai namaloval, vysvětluje svou přezdívku.

Příběh neřeší přímo rasizmus. Naopak se snaží ukázat život Afroameričanů v ghettu a jejich potíže. První scéna, kde se ukazuje život lidí, krádeže, vraždy, gangy apod., vypovídá o situaci, ve které se nacházeli.

Hudba z pera Judda Waldina a texty písní Roberta Brittana dokonale korespondují s tématem a náladou, v jaké se celý příběh nese. Celkově je pojata moderně, popem a soulem. Jedině hudební party postavy Mámy zkomponoval Waldin podle tradičních písní s prvky jazzu. Znázorňovalo to její dodržování starých tradic.

Premiéra proběhla osmnáctého října 1973 v divadle 43th Street Theatre v New Yorku. Muzikál získal několik ocenění Tony Awards a stejně i herečka Virginia Capers, která hrála Mámu.

Po premiéře na Broadwayi napsal Walter Kerr z New York Times: Síla Raisin spočívá v živé inteligenci a neklidném podtrhnutí hudební složky, která silně korespondovala s čtyřstěnnou hrou, slangem lidí z ghetta.46

2.9 The Ballad of Emmett Till

The Ballad of Emmett Till vznikl v roce 2008. I když nejde o broadwayský muzikál, je jedním z nejdůležitějších, které se týkají rasové nenávisti, protože vychází ze skutečné událostiz roku 1955.

Emmett Till pocházel z pracující vrstvy v Chicagu. I když chodíval do segregované školy, nebyl připraven na to, co ho čekalo v Mississippi. Matka ho dokonce varovala, že nemá zapomínat na to, jakou má barvu pleti. Emmett Till byl však šprýmař.

Dvacátého čtvrtého srpna byl s kamarády venku a chvástal se, že jeho přítelkyně byla běloška. Oni mu to nevěřili, a tak ho vyzvali, ať pozve na rande ženu, která seděla v obchodě. Emmett výzvu přijal, a když si koupil nějakou drobnost, oslovil ženu. Ta později u soudu tvrdila, že ji chytil, měl neslušné návrhy a také na ni vyl jako vlk, když utíkala.

O 7 dní později našli Emmetta mrtvého v řece. Manžel údajně napadené ženy a její bratr ho dvacátého osmého srpna unesli z domu jeho rodiny, odvezli k řece, kde ho donutili svléct se, nosit těžký stroj na bavlnu, pak ho surově zbili, vyrazili oko a pak střelili do hlavy. Tělo zabalili do bavlny a ostnatého drátu a hodili do řeky. Když ho našli, identifikovali ho pouze podle prstenu. Úřady chtěly rychle tenhle případ vyřešit, Emmetta pochovat, ale jeho máma žádala o převoz do Chicaga.

Když viděla zohavené pozůstatky svého syna, rozhodla se, že pohřeb bude s otevřenou truhlou, aby svět viděl, co se mu stalo. Netrvalo dlouho a zvedla se vlna protestů.

46 BARNES. Clive. Theatre: Raisin in Musical Form. In: New York Times [online]. 19. 10. 1973 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1973/10/19/archives/theater-raisin-in- musical-form-adaptation-of-lorraine-hansberry.html, vlastní překlad.

Oba vrazi byli postaveni před soud. Vypovídalo několik svědků o jejich zločinu, ale nakonec je porota zprostila viny. To vyvolalo další nepokoje, a dokonce se o tenhle případ zajímal i Martin Luther King Jr. Nakonec tenhle případ přispěl k zrovnoprávnění Afroameričanů.47

Muzikál napsaly Ifa Bayeza a Kathryn Bostic. Usilovaly o zachycení období a jeho spojení s tajuplným životem Emmetta Tilla, propojení živých s mrtvými a také faktografických událostí s fikcí. Jazzovou hudbou chtěly propojit minulost a současnost.

Jedná se o komorní muzikál jak obsazením, tak i kapelou, který však svou atmosférou dosahuje úspěchů stejně jako megaspektákly.

Příběh o zavražděném mladém klukovi má spoustu zpracování jak knižních, tak i hudebních: Bob Dylan – Ballad of Emmet Till, tak i divadelních.

2.10 Hairspray

Muzikál Hairspray se řadí ke kultovním dílům 21. století nejenom díky hudbě Marca Sheimana, který vytvořil nespočet výborných muzikálů, ale i pro téma, které je pořád citlivé i v dnešní době, kdy jsou příslušníci etnických menšin utlačováni.

Muzikál se inspiroval skutečnou situací v Baltimoru v roce 1962. Příběh je fiktivní, ale řeší dobovou problematiku, která hodně ovlivňovala společnost. Hlavní hrdinkou je obézní holka Tracy Turnbladová, jež má sen tančit ve vyhlášené taneční show v televizi, kde se ukazuje, že díky snaze Martina Luthera Kinga Jr. mají jednou za měsíc možnost tančit i děti Afroameričanů. To se snaží překazit Velma Von Tussel, matka jedné z tanečnic a spoluautorka této show.

Tracy je dívka, která představuje moderní myšlení, a tak se dostane do společnosti barevných dětí, které navštěvují stejnou školu, a nakonec se spřátelí, dostane se do taneční show, je tváří obchodu s nadměrným oblečením a začne chodit s miláčkem všech dívek Linkem Larkynem. Mezitím se nejlepší Tracyina kamarádka Penny zamiluje do černošského tanečníka Seaweeda.

47 HISTORY. This day in history: Aug 28. History.com [online]. 9. 2. 2010 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.history.com/this-day-in-history/the-death-of-emmett-till, vlastní překlad

Problém nastane, když firma na laky na vlasy, která financuje show, vyhlásí soutěž a Velma Von Tussel zařídí, aby se konala v den, kdy má být Černošský den, a proto se černoši nemohou zúčastnit. To afroamerickou komunitu v Baltimoru pobouří. Pod vedením Tracy a Motorové Mabel se vydají na protest, který ale skončí jejím zatčením, což rodina nese špatně.

I když je příběh postavený právě na humoru a někdy neuvěřitelných situacích, muzikálem se nese velice závažné téma. Jak řekla producentka Margo Lionová, nechtěli jenom další show-byznysovou verzi muzikálu o občanských právech, kde se problémy Afroameričanů řeší jenom okrajově. To mělo za následek, že leitmotiv, který nesl příběh, byla hlavní hrdinka Tracy přepsána na vůdkyni Afroameričanů Motorovou Mabel.

Notový příklad 2: Ukázka číslo 148

48 Motormouth: Je tu světlo v temnotě,

Stylově se jedná o gospelovou baladu, která začíná jako zpověď. Motiv zaznívající na začátku, se opakuje s jemnými přidanými vokály, které se postupně rozvíjí, a ze zpovědi postavy se nakonec stane hymna, která všechny přesvědčí o tom, že musí konat.

Tvůrci měli strach z toho, že by píseň nebyla pochopena, tak byla ze začátku napsaná pro Tracy, jež měla všechny vyburcovat. I po dlouhých konzultacích s nezaujatými lidmi byli přesvědčeni, že to tak má být. Nakonec ale producentka rozhodla, že by se ta píseň měla přepsat právě na Motorovou Mabel, a tak skladatel i textař její rozhodnutí akceptovali. Nevěděli však, jak to přijmou diváci. Ti byli touhle výpovědí a protestním songem tak ohromeni, že nenastala jediná negativní reakce.

Texty Scotta Wittmana obsahují hodně narážek na rasovou nenávist. Zpívají o ní stejně tak „černí i bílí“. Nejvýraznější je to právě v hudebních pasážích, které jsou odlehčené, nebo spíš mají znít odlehčeně. To byl záměr celého muzikálu, aby závažné téma bylo pojato vtipnou formou.

Notový příklad 3:Ukázka číslo 250

Ačkoli noc je černá jako moje kůže. Je tu světlo, světle hořící, Ukazuje mi cestu, Ale vím, kde mám být. SHAIMAN, Marc and Scott WITTMAN. Hairspray Vocal Score. Wisconsin, USA: Hal Leonard Corporation, p. 101. ISBN 0-634-05349-3. 50 Nemohu vědět, proč se na mě lidi dívají, ale vidí jen barvu mé tváře.

Píseň Run and Tell That vypovídá o tom, kdy se Penny zahledí do Seaweeda. Ten jí vypráví o tom, jak je všichni ve městě považují za méněcenné, a když se s ním a jeho partou bude stýkat, tak se na ni budou i ostatní dívat jak na vyvrhele. Penny to neřeší a nechá se vidět, jak kráčí po ulici právě se Seaweedem.

I v písních, které se nedotýkají rasové nenávisti, se objevují pasáže s využitím černošských vokálů, které dodávají písni ostrost. V některých pasážích se dokonce mixují styly, což funguje jako most mezi odlišnými světy, např. v písni Welcome to the 60sˈ nebo You canˈt Stop the Beat. Další písně jako například The New Girl In Town jsou přesně příkladem propojování afroamerického stylu zpívání a bílých. Tahle píseň nese zároveň i symbol vykořisťování. Tuhle píseň zpívalo trio Dynamit na Černošský den a hned nato tuhle píseň na nátlak Velmy Von Tussel okopírovaly její dcera Amber a vokalistky. Jde o zábavnou píseň mladých děvčat, která se těší na noční život ve městě.

Notový příklad 4: Ukázka číslo 351

SHAIMAN, Marc and Scott WITTMAN. Hairspray Vocal Score. Wisconsin, USA: Hal Leonard Corporation, p. 58. ISBN 0-634-05349-3. 51 SHAIMAN Marc and Scott WITTMAN. Hairspray Vocal score. In: Sheetmusicdownload.in [online]. ©2007 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.sheetmusicdownload.in/piano/sheets/ 765/Hairspray_The_New_Girl_In_Town.html

Notový příklad 5: Ukázka číslo 453

Ukázky dokazují, že se změnila tónina z Des dur na D dur, což rozjasnilo celou píseň. První část zpívaná Amber a děvčaty zní strojeně, zatímco druhá je nespoutaná a plná energie. Tvůrci tím chtěli skrz píseň ukázat právě útisk.

Nejenom v hudbě, ale také přímo v mluvených pasážích se objevuje přímý a tvrdý rasizmus. Jde hlavně o pasáže Velmy Von Tussel, která je vykreslená právě jako dokonalá americká žena, která vyhrála dokonce korunku v soutěži krásy, kterou popisuje v písni Miss Baltimore Crabs. Touto písní dává najevo svou nadřazenost a během ní zpovídá Tracy, kterou nechce přijmout pro její objemnou postavu, hledá si proto jenom záminku.

VELMA: Would you swim in an integrated pool?

(The music stops dead)

TRACY: I sure would. I'm all for integration. It's the New Frontier.

VELMA: Not in Baltimore it isnˈt.

53 SHAIMAN Marc and Scott WITTMAN. Hairspray Vocal score. In: Sheetmusicdownload.in [online]. ©2007 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.sheetmusicdownload.in/piano/sheets/765/Hairspray_The_New_Girl_In_Town.html

(VELMA sings)

Velma: Plavala bys ve společném bazénu?

Tracy: Samozřejmě, že ano. Jsem za integraci. Není to nový směr?

Velma: Určitě ne v Baltimoru.

Tímhle dialogem se ukázala úplná povaha Velmy Von Tussel. Po dozpívání se na konkurzu objeví i malá Afroameričanka, která se také hlásí o místo tanečnice, ale tu hned odbude slovy: Sbohem.

Muzikál Hairspray se dočkal mnoha nastudování. Byl i zfilmován, a to jak díky své humorné stránce, tak díky zajímavém příběhu. Byl rovněž vyznamenán několika oceněními. Nejnověji byl uveden jako Hairspray Live! na stanici NBC stejně jako The Wiz. Oba projekty se stanice rozhodla odvysílat jako součást kampaně prezidenta Baracka Obamy proti násilí páchaném na Afroameričanech ve Spojených státech amerických, které se za jeho vlády rozšířily hlavně v jižních krajinách. Do téhle produkce byly obsazeny známé broadwayské i hollywoodské hvězdy jako Kristin Chenoweth, původního herce Edny Turnbladové, Harvey Fierstiena nebo popovou zpěvačku Arianu Grande. Muzikál Hairspray si drží stále svou popularitu, neboť neřeší jenom rasizmus, ale také to, jak se mladé obézní děvče vypořádává se svým vzhledem ve věku dospívání.

2.11 Lin-Manuel Miranda – Hamilton (2015)

Obrovský boom zasáhl Broadway 20. ledna 2015, když se v Public Theatre konala premiéra nového hip hop muzikálu Hamilton. Tvůrce hudby, textů i scénáře a zároveň protagonista Lin-Manuel Miranda si vybral za předlohu biografii od Rona Chernowa, Alexander Hamilton. Snažil se vytvořit nový soudobý muzikál, který pracuje s moderní hudbou dvacátého prvního století, blízkou hlavně Afroameričanům. Tenhle nápad spojit příběh o jednom z „otců zakladatelů“ a hip hopu odstartoval senzaci ještě před tím, než měl premiéru na Broadwayi.

Muzikál začal tvořit ještě v roce 2008, kdy si přečetl bestseller od Rona Chernowa Alexander Hamilton. Zaujal ho právě příběh Hamiltona, a to jak se i v dnešní společnosti nadále projevují boje s americkou revolucí. Tehdy vznikla myšlenka vyprávět příběh o Hamiltonovi prostřednictvím současný stylových písní,

ale tvar tohoto projektu byl ještě daleko od úplného vytvoření. Tehdy to bylo koncipováno jako koncepční album, které nazval „The Hamilton Mixtape“.

V dubnu 2009 byl Lin-Manuel Miranda pozván do Bílého domu. Prezident Obama a první dáma uspořádali kulturní večer zahrnující poezii, hudbu a mluvené slovo. Tématem byla „americká zkušenost“. Miranda byl pozván, aby debutoval svou první píseň, kterou napsal pro The Hamilton Mixtape. Měla obrovský úspěch, který ho přesvědčil o tom, že má pokračovat.

Na 255. výročí narození Alexandra Hamiltona otevřel Lin-Manuel Miranda 14. ročník uznávaného amerického koncertu s názvem American Songbook Series v Lincolnově centru. Představil náhled nových skladeb z probíhajícího procesu. The Hamilton Mixtape představil jako cyklus písně o životě a smrti Alexandra Hamiltona. V deseti skladbách se objevilo spojení latino hudby s hip hopem a klasickým broadwayským stylem.

Následně se cyklus písní začal formovat do celovečerního představení o dvou dějstvích. To představili jako součást New York Stage and Film and Vassar Collegeˈs 2013 v Powerhouse Theatre. Režie se ujal Thomas Kali, který režíroval a uváděl večer v Lincolnově centru. Manuel dál pracoval na hudbě a zhostil se titulní role Alexandra Hamiltona. Po představení veřejnosti tak sklidili další ovace.54

„Byl jsem zmatený z příběhu. Myslel jsem si, že je to ‚Dickensův román‘ v nepravděpodobnosti. Myslel jsem si, že tenhle muž povstal ze skromných poměrů v Karibiku a změnil a pomohl formovat náš mladý národ. Je to jedinečný příběh o imigrantech a spisovatelích,“ řekl Miranda pro stanici CNBC.55

Po práci v NYS & F tvůrci začali přemýšlet o tom, jak dostat inscenaci se na Broadway. V roce 2014 oznámili, že muzikál bude mít světovou premiéru v sezóně 2014/2015. Hned nato se uskutečnily workshopy, které měly rozvinout show. Thomas Kali opět dostal úlohu režiséra a následně po řadě workshopů se oznámilo plné obsazení i tvůrčí tým. Světová premiéra se uskutečnila 20. ledna 2015 v Public Theatre. Problém nastal, když se vstupenky vyprodaly dřív, než show začala, a tak

54 MIRANDA, Lin-Manuel. Hamilton, a History. Linmanuel.com [online]. © 2018 [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: http://www.linmanuel.com/hamilton, vlastní překlad 55 GIBBS, Alexandra. Award-winning ‘Hamilton’ musical was ‘no overnight success’, says creator Lin-Manuel Miranda. In: CNBC [online]. 28. 12. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.cnbc.com/2017/12/28/hamilton-creator-lin-manuel-miranda-on-the-making-of-the- musical.html

hledali nové a větší divadlo a muzikál se přesunul do Richard Rogers Theatre 13. července 2015.

Příběh zachycuje život Alexandra Hamiltona a jeho přátelství s Aaronem Burrem a Johnem Laurense. Uchvátí je svým rétorickým talentem a rozebírají společně své revoluční cíle. Následně potkávají Schuylerovy sestry Angelicu, Elizu a Peggy, kterým se Hamilton líbí.

Během války o nezávislost si ho zvolí George Washington jako svého pomocníka, a tak se vyhýbá přímému boji.

Hamilton si vezme jednu ze sester, Elizu, a jeho přítel Burr také těží z kariérního růstu svého přítele. Mezitím Laurens vyzývá generála Charlese Leeho na duel a zvolí si Hamiltona a Burra jako své sekundanty. Laurense zraní a Washington suspenduje Hamiltona, ale žádá ho o pomoc s naplánováním obléhání Yorktownu.

Po vítězství v Yorktownu se Hamiltonovi narodí syn Philip. Dozvídá se, že Laurens umřel v boji, a vrhá se do své práce, která mu pomůže k postu tajemníka ministerstva financí nově zvoleného prezidenta Washingtona.

Hamilton se víc dostává do politiky, která je pořád nestálá. Jeho manželka odchází do Anglie, a tak si Hamilton začne románek s Marínou Reynoldsovou. Nakonec se domlouvá na kompromisu, o který ho žádal Washington. Burr začne Hamiltonovi závidět moc ve vládě a přeje si mít stejný vliv.

Mezitím se v kongresu řeší otázka, jestli pomoci Francii v konfliktu proti Británii. Nakonec Washington dal na radu Hamilona, ať zůstanou neutrální.

Poté, co Hamilton podpoří Jeffersona v prezidentských volbách, ho Burr vyzývá na souboj, při kterém umírá po boku své manželky a její sestry. Burr spáchá sebevraždu z pocitu viny.

Muzikál Hamilton patří k těm, které neřeší barvu pleti. Hlavní roli hrál Portorikánec, později Afroameričan, stejně jako většinu postav tvoří příslušníci různých ras a vyznání. Sám režisér řekl: „Nikdy jsme neviděli obsazení muzikálu

jinak, než je, ani na vteřinu. Jsme si jisti tím, co tady děláme. Tohle není barevně slepé obsazení. Je to esenciální,“56 řekl režisér Thomas Kali pro deník The Guardian.

O muzikálu Hamilton se také mluví jako o hudbě vlády Baracka Obamy, což mělo za následek, že když kandidát na viceprezidenta Mike Pence, který podporoval Trumpa, přišel na jednu z repríz Hamiltona v New Yorku, publikum i herci ho vypískali. Dokonce se jeden z herců během děkování přimluvil k Panceovi. „My jsme, pane, různorodá Amerika, která se bojí, že vaše nová administrativa nebude chránit nás, naši planetu, děti a rodiče, že nás nebude bránit a že nám nezaručí naše práva,“57 vyjádřil se jeden z herců.

Muzikál Hamilton nakonec neudělal jenom průlom na Broadwayi, ale také se veřejně vyjadřuje k politice Spojených států a zároveň nedělá rozdíly mezi barvou pleti. Jeho úspěch podporuje i deset cen Tony Awards a zároveň získal i Pulitzerovu cenu za drama.

Od roku 2017 se hraje i na londýnském West Endu, kde se těší stejné oblibě jako ve Spojených státech.

56 ELLIS-PETERSEN, Hannah. ‘This isn't colour-blind casting’: Hamilton makes its politically charged West End debut. In: The Guardian [online]. 20. 12. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2017/dec/20/colour blind-casting-hamilton-west-end-debut, vlastní překlad 57 ČEVELOVÁ, Jana. Budúceho viceprezidenta vypískali na Broadwayi, podľa Trumpa sú herci drzí. In: Denník N [online]. 19. 11. 2016 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://dennikn.sk/minuta/611432/

3. Muzikál a války

Po občanské válce za nezávislost v polovině osmnáctého století byl ve Spojených státech klid. Dokonce se vymanily z půjček a staly se ekonomickou velmocí, která pomáhala zbytku světa. V New Yorku vznikla burza, jež ovládala světovou ekonomiku, ze Spojených států se stala vysněná země pro život i podnikání.

Zatímco v Americe všechno vzkvétalo a muzikál se začal rozvíjet, v Evropě se schylovalo k pohromě, která ovlivnila celý svět. Po atentátu na následníka trůnu Rakousko-Uherska Františka Ferdinada dˈEste v Sarajevu vyhlásilo Rakousko- Uhersko válku Srbsku. To vyvolalo vlnu útoků v celé Evropě, a tak od 28. července 1914 byla vyhlášena velká válka nebo také světová válka.

Ta se přímo dotkla Spojených států po prvé v roce 1915, kdy německé ponorky potopily dopravní loď Lousitania. Po tomhle útoku vláda omezila zásobování pro Británii i Francii, které bojovaly proti Německu. Pořád ale razila politiku izolacionizmu, což znamená, že se Spojené státy nezapojovaly do žádného konfliktu.

To se ale změnilo poté, co Německo zahájilo neomezenou ponorkovou válku a co ponorky potápěly každou americkou loď. V roce 1917 se ale Spojené státy nakonec rozhodly vyhlásit válku Německu a přidaly se ke spojencům.

Americká vláda propaguje i dnes válku pro své občany jako „službu vlasti“. Na počátku se během první a druhé světové války jednalo hlavně o pomoc spojencům až do okamžiku, kdy Japonsko zaútočilo na vojenskou základnu v Pearl Harboru a USA oficiálně vstoupily do druhé světové války. Následně po svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki začala studená válka mezi USA a SSSR, která trvala od roku 1946 do 1979.

Během první světové války nastaly pro obyvatele Ameriky těžké časy, které zasáhly i kulturu, jež byla stále závislá na hudebním divadle Velké Británie a Francie. Rozkvétal vaudeville, opereta a Jerome Kern přišel s „popelkovým muzikálem“.58 Ten bavil diváky, kteří zapomínali na to, co se děje ve světě. Byl to dokonalý únik před mezinárodní politikou.

Největší úspěch měla hudební komedie Oh Boy!,59 která měla premiéru ve stejném roce, kdy USA vyhlásilo válku Německu.

Co se však na Broadwayi změnilo, byla tvorba písní. Ze zábavných a dojemných písní se staly národnostně interpretované songy, které podporovaly spojence a nabádaly mladé Američany k obraně své vlasti. Sám George M. Cohen, Ziegfeldův konkurent a významný producent zavedl do jedné ze svých show pasáž, oslavující americké nacionální cítění ve stylu typického militantního pochodu.60

Americký muzikál čerpal z tématu války, avšak nikdo z amerických tvůrců se neodvážil vzít si za předlohu asi největší válečný konflikt, do něhož USA vstoupily – válka ve Vietnamu.

Téma zpracovali až tvůrci muzikálu Les Miserables Alan Boublil a Claude- Michel Schonberg, kteří se inspirovali operou Madam Butterfly a zasadili děj do válečného Vietnamu v 60. letech. Název byl Miss Saigon.

Muzikál měl premiéru v Londýně v roce 1989 v Drury Lane na West Endu a na Broadwayi měl svůj debut až v roce 1991 v divadle Broadway Theatre. Její uvedení v Americe doprovázel nesouhlas a znepokojení. Víc než téma rozčilovalo Američany, že hlavní postavy hrají Angličan Johnatan Pryce a Filipínka Lea Salonga, i když dílo pojednává o historii amerického námořníka a vietnamské dívky, která je donucena dělat prostitutku.

58 Popelkový muzikál neboli Princess musical vznikl na základě zahraničních operet, které často rozebíraly příběh chudého děvčete, které se nakonec stalo bohatou dámou nebo princeznou. Tahle šablona se hluboce zakořenila do amerického muzikálu. 59 Oh, Boy je muzikál napsaný Jeromem Kernem a Guyem Boltnem a P. G. Woodhousem. Příběh je o Georgovi, který chce představit svou snoubenku rodičům a tetě, kteří jsou ale puritáni. Mezitím potkává svého dlouholetého přítele, který je zamilovaný do herečky, kterou u něj skryje před policií, protože během nevázané zábavy jednoho policistu praštila. 60 MCKAY, Rick. Broadway: The Golden Age, by the Legends Who Were There [videozáznam]. New York: Creative Projects Group, Second Act Productions, 2003.

Uvedení v New Yorku mělo nešťastné načasování. V New Yorku totiž v té době vrcholil jingoismus.61

Tvůrci chtěli odhalit nejohavnější a morálně pochybné vojenské tažení v americké historii. I když diváky zpočátku rozhořčovali protagonisté muzikálu, jejich výkon je nakonec uchvátil. Obzvlášť zářila Lea Salonga, které Miss Saigon otevřel dveře na Broadway.62

3.1 Irving Berlin – This is the Army (1942)

Až do nástupu Irvinga Berlina se divadlo distancovalo od poukazování na život vojáka ve válce. Pokusil se o to až Irving Berlin, když byl povolán do armády.

Nedokázal si zvyknout na přísný režim na základně Upton v Yaphanku na Long Islande. „Když jsem ležel v noci v posteli, poslouchal jsem ty podivné zvuky z ostatních postelí. Tehdy jsem si uvědomil, že se mi v armádě nebude líbit.“ Když ho probudily podivné zvuky houslí, uvědomil si, že to, co ho irituje, ho zároveň inspiruje. Tak napsal svůj známý song: Oh, How I Hate to Get Up in the Morning.63 Rozhodl se, že bude psát show pro vojáky. Nápad nabídl veliteli tábora, ten to schválil pod podmínkou, že ji bude psát ve volném čase. Berlin byl tak šťastný, že poskytl show zadarmo, aby mohl zůstat v noci vzhůru a spát po budíčku.

I've been a soldier quite a while They all love me And I would like to state Oh! How I hate to get up in the morning The life is simply wonderful Oh! How Iˈd love to remain in bed. The Army food is great I sleep with ninety-seven others in a wooden hut I love them all.

61 Jingoistika, jingoismus – extrémní vlastenectví, nacionalismus, zejména ve formě agresivní nebo válečné zahraniční politiky. 62 RICH, Frank. Review/Theater; 'Miss Saigon' Arrives, From the Old School. In: The New York Times [online]. 12. 4. 1991 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1991/04/12/theater/review-theater-miss-saigon-arrives-from-the-old- school.html 63 SEARS, Benjamin. Yip! Yip! Yaphank! In: Americanclassicsmusic.org [online]. ©2010 [cit. 2019- 03-03]. Dostupné z: http://americanclassicsmusic.org/yip-yip-yaphank/, vlastní překlad

Ukázka číslo 164 Text dokládá, jak Berlin vtipně a ironicky řešil svůj problém se spaním v táboře.

Show nazval Yip! Yip! Yaphank!, kterou ale vojáci mezi sebou nazvali Strýček Sam uvádí Yip! Yip! Yaphank!, armádní nepořádek, uvařen kluky z tábora v Uptonu. Protože se jednalo o armádní show, přesněji revue, všechny role hráli muži, tedy i ženské postavy, a dokonce zparodovali slavný sextet z Floradory. Premiéra se konala v červenci v místním armádním divadle a v publiku se sešly broadwayské hvězdy, které byly zvědavé na novou hru od Irvinga Berlina.

Vojáci se zase těšili, že se dostanou z tábora, protože chtěli titul propagovat v Century theatre v New Yorku. Záminkou armádního vedení bylo, aby Yip! Yip! Yaphank vydělávalo na vojenský tábor v Uptoně.65 Tak se nakonec stalo 29. srpna 1918. Následně se show přestěhovala do operního domu na Lexington Avenue. Tentokrát byla větší než v táboře. Muži vytvořili obrovský soubor, který připomínal Ziegeldovy Follies.

Během druhé světové války byl Irving Berlin požádán americkou armádou, aby vytvořil další show, podobnou té Yip! Yip! Yaphank! Armáda si přála, aby titul fungoval na podporu morálky vojáků.

Berlin se nakonec rozhodl navázat na Yip! Yip! Yaphank! a začal psát This is the Army. Zkoušení opět začalo na stejném místě jako dříve na základně v Uptonu na jaře 1942. Berlin dopsal většinu hry již v dubnu, a tak měl hodně času na nazkoušení. Následně předvedl show, zrežírovanou Ezrou Stonem na Governorˈs Island v přístavu v New Yorku. Generál Phillipson revue schválil, a tak zamířila na Broadway.

64 Byl jsem voják docela dlouho, Všichni mě milují. a rád bych vstal až ráno. Jak nenávidím vstávat ráno. Život je prostě úžasný. Oh! Jak bych rád zůstal v posteli. Zůstat v posteli. Armádní jídlo je skvělé, spím s devadesáti sedmi dalšími v dřevěné chatě. Miluji je všechny. BERLIN, Irving. Oh! How I Hate to Get Up in the Morning. In: Lyricsfreak.com [online]. 2018 [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: https://www.lyricsfreak.com/i/irving+berlin/oh+how+i+hate+to+get+up +in+the+morning_20212996.html, vlastní překlad 65 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 78. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

Premiéra se uskutečnila 4. července 1942. Soubor tvořilo tři sta uniformovaných vojáků.66

Jednoduché texty písní odhalovaly divákům pocity a emoce vojáků na frontě. Skladby se snadno zpívaly a texty pamatovaly.

Produkce zaznamenala takový úspěch, že se kontrakt prodloužil ze čtyř týdnů na dvanáct a poté se vydala na turné po Americe, pak po Evropě a v Pacifiku.

První dáma Eleanor Rooseveltová viděla show několikrát a stala se jejím velikým fanouškem. Žádala i svého manžela, prezidenta Theodora Roosevelta, aby se na muzikál jel podívat do New Yorku, ale nakonec to nestihl. Osmého října 1942 se This is the Army představil ve Washington D. C. v Národním divadle na počest prezidentu Rooseveltovi. Ten byl tak nadšený, že druhý den pozval celý soubor do Bílého domu.

Příběh zobrazoval hlavně život v armádě skrz písně, tance a vtipné situace a dialogy. Nebyla znázorněna žádná smrt ani boje. Námětem písní byla láska k dívkám a matkám.

Mezinárodní produkce určená pro zájezdy po Evropě, Africe až po Pacifik už neměla tak veliké obsazení. Objela všechna důležitá města. Irving Berlin dokonce dopsal písně, například pro uvedení nastudování ve Velké Británii. V Římě hráli jenom šest dní poté, co ho spojenecká vojska osvobodila.

3.2 Rogers a Hammerstein II – South Pacific (1949)

V roce 1949 se na Broadwayi objevil další populární muzikál South Pacific, který získal deset ocenění Tony Awards a také Pulitzerovu cenu. Premiéra se konala v Majestic Theatre 7. dubna 1949. Příběh zasazený do druhé světové války se odehrával na ostrovech v jižním Pacifiku. Hlavními hrdiny byli Nellie, mladá, naivní sestra od námořnictva, plukovník Joseph Cable, francouzský majitel plantáží Emile de Baque a dvě původní obyvatelky ostrova, Bloody Mary a Liat.

I když se děj zabýval životem lidí ve válce, hlavním tématem muzikálu se stal rasizmus a společenské předsudky. V padesátých a šedesátých létech dvacátého

66 WINKLER, Sheldon. This is the Army: Irving Berlinˈs War. In: Warfarehistorynetwork.com [online]. 4. 12. 2018 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://warfarehistorynetwork.com/+daily/wwii/ this-is-the-army-irving-berlins-war

století se psalo hodně hudebních produkcí, které řešily právě tuhle otázku. Byla to reakce na mladé asijské ženy vojáků, kteří se vrátili z války.67

Děj pojednává o vojáku Emileovi, mladé zdravotní sestře Nellie a plukovníkovi Joe Cableovi, kteří se snaží vyhrát válku proti Japonsku. Emile a Nellie se do sebe zamilují, ale Nellie má rasové předsudky kvůli Emileovým dětem s Polynésankou. Joe Cable se pro získání informací zaplete s místní ženou Liat, do které se zamiluje, ale časem také zvažuje jejich vztah. Nakonec se oba páry rozejdou a vojáci odjedou na tajnou misi, z níž se vrátí jenom Emile. Nellie nakonec souhlasí se sňatkem s Emilem.

Příběh Rogerse a Hammersteina II vychází z románu Jamesa Michenera Příběhy z jižního Pacifiku. Většina kritiků považuje tenhle muzikál za jeden z největších titulů dvacátého století. Původní produkce dostala deset cen Tony Awards. V roce 1958 se muzikál dočkal i filmové adaptace a v letech 1955 až 2008 byla nastudována obnovená verze nespočetněkrát.68

South Pacific vzal Broadway útokem. Byl tak úspěšný, že se cena vstupenek zvýšila až o desetinásobek. Lidé chtěli vidět tuhle show, a tak byli ochotni utratit tolik peněz. Kdo z toho nejvíce profitoval, byli bratři Shubertovi,69 kteří ještě ve dvacátých letech začali budovat své impérium divadel v New Yorku. Vydělali tak, že najímali prodejce vstupenek, kteří je prodávali za zvýšenou sumu, za to jim byly vypláceny prémie.

Členy kongresu, kteří se chtěli podívat na South Pacific, pobouřilo, že nemají slevu a museli si koupit vstupenky jako ostatní za vyšší sumu. Různé vládní agentury začaly vyšetřování obchodních praktik Broadwaye. Schubertovi měli dostatečný vliv, aby zrušili místní vyšetřování, ale federální vyšetřování odhalilo jejich zločinecké praktiky. Rozhodli o tom, že Schubertovi vedli nelegální monopol, který ničil zneužívaný prodej a rezervace vstupenek. Jak bitva o legálnost zuřila, Lee Schubert zemřel v roce 1953 a jeho bratr Jacob. J. byl nucený k prodeji některých divadel a vzdát se kontroly prodeje vstupenek.

67 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 149. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 68 AMERICAN MUSICAL THEATRE INDEX. South Pacific. Theatrehistory.com [online]. ©2002 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.theatrehistory.com/american/musical012.html 69 Lee Schubert, Samuel S. Schubert a Jacob J. Schubert byli broadwayští producenti, kteří jako jedni z mála producentů přežili finanční krach na burze.

South Pacific, hluboká změna divadelního průmyslu a prosperita země, stály u zrodu zlatého věku amerického divadla, kdy vznikly ty největší tituly všech dob.70

3.3 John Kender a Fred Ebb – Cabaret (1966)

Známý broadwayský producent a režisér Harold Prince71 stál za tituly jako Pajama Games (Hry o pyžama), Fiddler on the Roof (Šumař na střeše) nebo She loves me (Ona mě miluje). Už v roce 1963 se rozhodl vytvořit svůj vlastní muzikál, a tak začal pracovat na Kabaretu.

Inspiroval ho osobitý tvůrčí proces Jerome Robbinse při režii Šumaře na střeše. Jako předlohu si zvolil existující divadelní hru Iˈm a Camera (Já jsem kamera) od dramatika Johna Von Drutena, který se inspiroval románem Goodbye Berlin (Sbohem, Berlíne) od spisovatele Christophera Isherwooda.

Harold Prince si vzpomněl na podnik v Stuttgartu, kde viděl zvláštního trpaslíka, který byl konferenciérem. Byl extravagantně namalovaný, měl umělé řasy, motýlí křídla a pevně nalakované vlasy. Plnil roli hlavního baviče.72

Hned oslovil Johna Kendera a Freda Ebba, aby napsali libreto a hudbu. Protože v tu dobu pracovali na Flora the Red Menace (Flora, červená hrozba) v Bostonu, slíbili, že začnou psát hned po premiéře. Po dlouhém tvůrčím procesu vytvořili šedesát písní, z nichž nakonec vybrali patnáct.

Struktura Kabaretu se zcela lišila od ostatních muzikálů. Po uvedení Oklahomy! se děj stal hnacím motorem hudebního divadla. Kabaret ale nepřetržitě přerušuje nit vyprávění vsunutím hudebních čísel v Kit Kat Klubu, která komentují akci. Inspirací jim byl Brechtův zcizovací efekt.

Prince chtěl divákovi navodit atmosféru předválečného Berlína tím, že se tam objeví nějaké spojení s Kurtem Weillem. Původní verze pracovala s vdovou po Weillovi, Lotte Lenyaovou, kterou později nahradila Fraülin Schneiderová.

70 KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. ISBN 978-1474267007, vlastní překlad. 71 Harold Prince (nar. 30. ledna 1928) je broadwayský režisér a producent. Vyhrál několik cen Tony Awards za režii a produkci. 72 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 174. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

V Kabaretu se střídají dva druhy hudebních čísel. V jedněch zpívají postavy o svém životě, utrpení a lásce. Druhé komentují děj, který se odehrával venku, tedy mimo klub.

I po vizuální stránce nešlo o běžný muzikál. Harold Prince chtěl, aby se diváci cítili jako součást děje. Tomu pomáhalo veliké zrcadlo zavěšené na horizontu, takže se viděli v odrazu a tím se ocitli na jevišti.

Po broadwayské verzi přišla filmová verze v roce 1972, kde hlavní role ztvárnili stejní herci, a to Liza Minenlli, Joel Gray. Režie se ujal Bob Fosse. Tvůrci adaptovali scénář a dopsali písně, které se později objevily i v divadelní verzi, například Maybe This Time, která se stala hitem vedle úvodního songu Willkommen nebo Kabaret.

Princova myšlenka Kabaretu byla ‚Mohlo se to stát i tady‘. Politické, sociální a ekonomické nepokoje jsou nestabilní a vhodné pro vznik tyranů. To, že by se to mohlo stát i v Americe v šedesátých letech dvacátého století, se nikde neuvádělo, ale to bylo poselství tohoto muzikálu. Hammerstein i Robbins si s touhle myšlenkou hráli také, ale až Prince, Kender a Ebb vytvořili plnohodnotný konceptuální muzikál.73

Muzikál patří mezi úspěšné tituly i z toho důvodu, že je to první hudební divadlo, které odstartovalo konceptuální muzikál, později úspěšný v sedmdesátých letech i díky Stephenu Sondheimovi.

Fred Ebb a John Kender svou práci později dotáhli do dokonalosti v muzikálu Chicago, kterému je věnovaná samostatná kapitola.

3.4 James Rado a Gerome Ragni – Hair (1968)

Vznik muzikálu Hair (Vlasy) se odvíjí od dlouhotrvající války ve Vietnamu. Ta trvala od roku 1964 do 1975. Šlo o občanskou válku, kterou vyvolali povstalci po druhé světové válce, kdy odmítali nadvládu francouzských kolonistů. Šlo o konflikt mezi Vietnamskou republikou (Jižní Vietnam, který podporovaly Spojené státy americké, Austrálie a Korejská republika) a Vietnamskou demokratickou republikou (Severní Vietnam podporovaný SSSR a Čínou, i když nezasahovaly).

73 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 175. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

Amerika se začala obávat vzrůstajícího vlivu SSSR a Číny, jejichž podpora Vietnamské demokratické republiky ohrožovala Američany ovládané Vietnamské republiky. To mělo za následek, že v roce 1965 prezident Lyndon B. Johnson rozhodl o vyslání vojáků do Vietnamu, aby bránili svá území. Partyzány to vyprovokovalo, protože nechtěli mít svou zemi plnou Američanů, a proto začal otevřený boj, který vyústil do bombardování sousedních ostrovů i Severního Vietnamu.

Ve Spojených státech se mezitím začala zvedat vlna odporu proti působení amerických vojsk ve Vietnamu, protože vysílali stále víc vojáků, což nakonec v roce 1969 vyvrcholilo počtem 543 000 amerických vojáků na území Vietnamu. Hlavní odpůrci byli příslušnici hnutí hippie. Ti kombinovali lásku ke všemu s východními náboženstvími a filozofiemi. Užívali psychedelické látky, které jim pomáhaly k dosažení hlubšího duchovního stavu. Poprvé na sebe upoutali pozornost v Golden Gate Park v San Franciscu.74

V té době se na off-Broadwayi, která vznikla už v padesátých letech, začal rodit nový muzikál Hair od Jamesa Radoa a Geromea Ragniho. Byl první z rockových muzikálů, jež se na Broadwayi objevily. Šlo o sled písní a krátkých scének. Hudba využila fúzi folkového arockového stylu.

Joseph Papp, organizátor a producent newyorkského shakespearovského festivalu, původně produkoval Hair na off-Broadwayi ve svém veřejném divadle. Původně zamýšleli uspořádat happening, který by přiblížil chápání světa hippie běžným lidem a veřejně protestoval proti působení americké armády ve Vietnamu. Happening se ale proměnil v muzikál, který řešil aktuální téma mladých Američanů. Poptávka byla tak velká, že Joseph Papp přestěhoval Hair do budovy opuštěné diskotéky, nakonec uvedl show na Broadwayi v roce 1968. Později ale od produkce odstoupil a pokračoval v tom Michael Butler, businessman a kandidát do amerického senátu, který odmítal válečné tažení ve Vietnamu. Provozoval titul v divadle Biltmore Theatre.

I když šlo o muzikál, který měl stručný děj a spíše ukazoval život a hodnoty konzervativní společnosti ve srovnání s hnutím hippie, způsobil na Broadwayi revoluci. Měl 1750 repríz a stal se nesmírně populárním mezi diváky.

74 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 178. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

Broadwayské instituce rozhodly poslat muzikál na turné po státech i po Evropě, kde se těšil obrovskému úspěchu. Pro jeho otevřený nesouhlas s válkou ve Vietnamu se ho rozhodli vyškrtnout z nominací na cenu Tony Awards, což všechny šokovalo, ale následně získal Pulitzerovu cenu.

Příběh vypráví o mladém americkém chlapci, který dostane povolávací rozkaz a místo toho se spojí s komunitou hippie a učí se a přijímá jejich životní hodnoty. Nakonec ho ale odvlečou do armády, kterou však nenávidí.

Notový příklad 6: Ukázka číslo 575

Hudba a texty písní, které napsala trojice James Rado, Gerome Ragni a Galt MacDermot, se staly nejenom populárními, ale také hymnickými. Písně Let the Sunshine in, Good morning, Starshine se hrávaly v rádiu, zatímco Aquarius se stala hymnou té doby a hlásá věk „kdy láska bude řídit hvězdy“.76 Hudební doprovod představení obstarala malá rocková kapela, což bylo nezvyklé a nové pro broadwayská divadla.

75 RADO, James, Gerome RAGNI and Galt MACDERMOT. Hair The Score. Los Angeles, CA: Warner Media, 1979. 76 KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. ISBN 978-1474267007, vlastní překlad.

Jedenáct let po premiéře na off-Broadwayi si titul vybral režisér Miloš Forman. Společnost Warner Brothers odkoupila práva od Josepha Pappa a Michaela Butlera a dala možnost mladému režisérovi natočit jeden z nejpopulárnějších filmových muzikálů.

Miloš Forman přišel s jednou velkou změnou. Protože původní muzikál neměl celistvý děj a jednalo se spíše o scénky propojené písněmi, Forman se rozhodl rozvinout stávající příběh, aby byl zajímavější. Využil hlavní postavu, které dopsal milostný příběh, který ho nakonec dovede až na frontu ve Vietnamu. Tvůrci dopsali písně, jako byla například už zmíněná Let the Sunshine in, a některé z původních ve filmové verzi nezazněly, protože jejich výpověď nekorespondovala s dějem. Muzikál Hair se uvádí po celém světě i dnes, častokrát ale vychází z filmové verze Miloše Formana.

3.5 Billie Joe Armstrong a Michael Mayer – American Idiot (2010)

Stejně jako Hair vznikl i jeden ze současných muzikálů American Idiot. Je to rocková opera postavená na písních punk-rockové kapely Green Day. Ta veřejně odsuzovala vojenské tažení na Blízkém východu, což se odrazilo také v jejich tvorbě.

Deska 21st Century Breakdown byla původně inspirována jako konceptuální album. Byla to reakce na útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001, který následně vyvolal válku proti teroristickým skupinám. Inspiroval se konceptuálním albem Tommy od kapely The Who, scénou a provedením muzikálového repertoáru jako The Rocky Horror Show a West Side Story. Nejvíc je ovlivnilo dílo od Andrew Lloyd Webbera Jesus Christ Superstar, inspirované biblickým příběhem spojeným moderní hudbou. Billie Joe Armstrong už od začátku zamýšlel uvést dílo v podobě divadelní anebo filmové.77

Režisér Michael Mayer slyšel album a hned ho chtěl uvést na scéně. Měl jistou představu a poté, co členové kapely viděli jeho režii Procitnutí jara, přidali několik nových písní. Mayer však přidal minimum dialogů, protože cítil, že hudba a texty písní jsou dostatečně výmluvné.

77 ISHERWOOD, Charles. Stomping Onto Broadway With a Punk Temper Tantrum. In: The New York Times [online]. 20. 4. 2010 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2010/04/ 21/theater/reviews/21idiot.html, vlastní překlad.

Muzikál American Idiot byl nastudován v Berkeley Theatre. Poté se titul stal nejvíce navštěvovaným muzikálem v historii amerického divadla a po přidaných reprízách v Berkeley Theatre mířil na Broadway.

Na Broadwayi se American Idiot usadil v St. James Theatre a 20. dubna se konala premiéra. Průměrnou návštěvnost zvýšil až frontman a skladatel Billie Joe Armstrong, když převzal jednu z rolí. Tehdy stoupl prodej až o 120 %, což bylo pro producenty dobré znamení.

Obr. 2:American Idiot: President

Zdroj: dailyreview.com

I když se popový i rockový styl objevoval na Broadwayi často, punk jako styl, to bylo něco nového. V roce, kdy byl American Idiot uveden na broadwayské scéně, byla dramaturgicky slabá sezóna, avšak tenhle titul všechno změnil.

Režisér Michael Mayer se soustředil na vyobrazení nepokojného mládí teenagerů. Muzikál otevíral hlas Georga W. Bushe, který pronikal přes zrnitou televizi se slovy: „Buď jste s námi, nebo s teroristy!“ Tahle řeč prolínala celým muzikálem, skrz trojici tří kluků, kteří se vzbouřili vůči vlastnímu životu.78

Příběh se odehrává v nedávné minulosti. Ukazuje život tří mladých, nešťastných mladíků Willa, Johnyho a Tunnyho, žijících na předměstí. Znechuceni vládou, společenskou i sociální situací se rozhodnou změnit své životy a odjet.

78 ISHERWOOD, Charles. Stomping Onto Broadway With a Punk Temper Tantrum. In: The New York Times [online]. 20. 4. 2010 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2010/04/ 21/theater/reviews/21idiot.html, vlastní překlad.

Každého z nich potká jiný osud. Jeden zůstane, protože jeho přítelkyně čeká dítě, druhý odjede do války v Iráku a třetí spadne do světa drog. Každý z nich nakonec řeší své problémy, avšak nakonec se všichni potkají na stejném místě, na předměstí, o něco moudřejší o zkušenosti, jak tenhle svět funguje.79

Tenhle muzikál není jenom veřejným protestem vůči válce a vládě Georga W. Bushe. Je také zrcadlem společnosti a ukazuje rozervanost mladých lidí, kteří se v dnešní době snaží najít. To z něj dělá nadčasový muzikál, stejně jako je Hair. To dokazuje i australská verze, která měla premiéru v lednu v roce 2018 v Sydney Opera House, kde místo kritizování vlády Georga W. Bushe reagují na současného prezidenta Donalda Trumpa.

79 Mayer, Michael, Armstrong, Billie Joe. American Idiot. vyd. 2010, Alfred Music Bublishing Co, Inc. str. 3, vlastní překlad

4. Postavení žen na Broadwayi

V dramaturgii Broadwaye se neřeší jenom předsudky a nesnášenlivosti způsobené odlišnou barvou pleti nebo přistěhovalectvím. Otázka postavení ženy ve společnosti je problematikou, která začala rezonovat už v 19. století, kdy se ženy začaly dožadovat stejných práv, jako měli muži. Jednalo se hlavně o volební právo nebo také o možnost pracovat.

Dokonalá představa ženy 19. století musela splňovat různé podmínky. Jejím úkolem bylo se starat o rodinu, být oporou svému manželovi a reprezentovat ho. Společnost ovládaná muži ale vytvořila domnění, že ženy mají i menší intelekt. V Anglii vzniklo hnutí sufražetek, které bylo úspěšné ve vydobytí si volebního práva a také možnosti pracovat stejně jako muži, i když nemohly pracovat na vyšších nebo důstojnějších pozicích.80

Ženy od konce 19. století nebojovaly jenom za zrovnoprávnění, ale jeden z jejich hlavních důvodů bylo právo volit. Ve většině vyspělých zemí ho dosáhly až koncem 20. let 20. století.

V 60. a 70. letech 20. století ženy založily hnutí pod názvem Hnutí za práva žen nebo také nazývané Hnutí za osvobození žen, které vzniklo ve Spojených státech a bojovalo za stejná práva a větší svobodu žen. Následky druhé světové války dramaticky změnily život žen ve vyspělých zemích. Vývoj nových technologii zmírnil zátěž v domácnostech, dramaticky se zvýšila průměrná délka života a růst sektoru služeb otevřel tisíce pracovních míst, které nezávisely na fyzické síle. Ženy tak viděly příležitost se angažovat ve společnosti a také v pracovním sektoru.81

Když se po druhé světové válce všechno vrátilo do starých kolejí, ženy pracovaly jako učitelky, zdravotní sestry nebo sekretářky. Nespokojenost ze strany žen se stala veřejnou v roce 1961, kdy obhájci práv žen hledali podporu i u prezidenta Kennedyho. V roce 1963 vydala Betty Friedan listinu, která byla

80 MEREDIT. Ženy v literatuře 19. století aneb počátky ženské emancipace. Meredit.cz [online]. 16. 8. 2008 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.meredit.cz/zeny-v-literature-19-stoleti-aneb- pocatky-zenske-emancipace/ 81 BURKETT, Elinor. Women's rights movement. In: BURKETT, Elinor. The Right Women: A Journey Through the Heart of Conservative America [online]. New York: Scribner, 1999 [cit. 2019- 03-03]. ISBN 9780684852027. Dostupné z: https://www.britannica.com/contributor/Elinor- Burkett/5529, vlastní překlad

klíčová pro feminismus druhé vlny v Americe. Nakonec byla v roce 1966 založena Národní organizace pro ženy.

V počátcích hudebního divadla na Broadwayi měly ženy stejnou příležitost hrát, i když producenti využívali jejich ženskosti jako lákadlo pro diváky. Sám Florence Ziegfeld vytvořil slavné Follies, ženský sbor tanečnic a zpěvaček, které mnohdy byly spoře oděné.

Zlatá doba muzikálu trvala od začátku padesátých let minulého století až do poloviny šedesátých let. Vzniklo hodně muzikálů na podporu žen.

Už v roce 1954 vznikl muzikál Hry o pyžama od tvůrců George Abbotta, Jerome Robbinse a Boba Fosseho. Děj pojednává o vztahu mezi vedoucím směny v továrně a vedoucí odborů během napětí na pracovišti, které vyvolaly nevhodné pracovní podmínky pro zaměstnankyně. Libreto vychází z románu Richarda Bissella Sedm a půl centu, na kterém spolupracoval s Abbottem. Bissell vycházel z reálné zkušenosti, kdy pracoval jako vedoucí směny v továrně na pyžama v Dubuque a byl svědkem toho, jak pracovnice musely pracovat za nedostatečný plat.82

Muzikál vyhrál Tony Awards za nejlepší muzikál v roce 1955. Měl více jak 1000 repríz a u diváků sklidil velký úspěch. Po jeho uvedení na Broadwayi byl o rok později také uveden na West Endu v Londýně, následně v Austrálii a téhož roku, v roce 1957, se dostal i na stříbrné plátno. Hry o pyžama byly uvedeny ještě několikrát na Broadwayi a získaly ocenění Tony Awards.

I když ženám dovolili pracovat a volit, hnutí feministek už nebojovala za svá základní práva, ale za respekt. Proto i broadwayské muzikály v 60. a 70. letech často poukazovaly na sílu žen ve společnosti, které svou pílí a přesvědčením dokázaly zaujmout místo ve světě mužů. Příkladem takového muzikálu je i Hello, Dolly! nebo také Funny Girl, které staví do popředí ženské hrdinky, bojující o své štěstí.

Hello, Dolly! napsala dvojice – skladatel Jerry Herman a libretista a textař Michael Stewart. Předloha muzikálu vychází z komedie Thorntona Wildera The Marchant of Yonkers (Yonkerský Námořník) z roku 1938, která se však později přejmenovala na Matchmaker (Dohazovačka).

82 The Editors of Encyclopaedia Britannica. Richard Bissell. In: Britannica.com [online]. 30. 4. 2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Richard-Bissell. vlastní překlad

Příběh líčí život vdovy Dolly, která se živí jako dohazovačka. Skrz spleť vtipných scén, které s lehkostí vyřeší, se zamiluje do jednoho svého klienta, který je však mrzout. Okouzlí ho svým šarmem a žoviálností a změní ho na galantního muže.

Muzikál vyhrál nespočet ocenění Tony Awards a uvádí se dodnes. V roce 1969 byl natočen i stejnojmenný film, ve kterém hrála hlavní roli Barbra Streisand, v té době už celonárodní hvězda filmu i muzikálu, která se angažovala i v boji za práva žen.

4.1 Jule Styne, Isobel Lennart, Bob Merrill – Funny Girl

Významným muzikálem, který oslavoval sílu ženy, byla Funny Girl. Příběh se zabývá životem a kariérou Fanny Briceové¸ jedné z předních hereček dvacátých let. Tvůrci tohoto muzikálu se inspirovali jejím životem na žádost producenta a Raye Starka, zetě dcery Fanny Briceové. Ten již dlouho uvažoval nad titulem, který by oslavil významnou osobnost Broadwaye.

Život Fanny Briceové nebyl vůbec lehký. Již jako třináctiletá vyhrála pěveckou soutěž v Keeneyově divadle v Brooklynu. V roce 1910 Florence Ziegfeld slyšel, že hraje v burleskním divadle, a tak jí nabídl vystupovat v jeho Follies, kde se z ní stala hvězda toho roku. Poté ji Ziegfeld obsazoval téměř do každé show a lidé si oblíbili její vtipné a parodické scénky. Ve Follies 1921 se představila francouzskou písní My man, která byla její značkou. Po ekonomické krizi, kdy Broadway upadala, se objevila v několika filmech, včetně My man (1928), Be Yourself! (1930), The Great Ziegfeld (1936) a Everybody Sing (1939).83

Nápad vytvořit muzikál se začal realizovat v roce 1962. Oslovena byla scénáristka Isobel Lennart, která byla třikrát nominována na Oscara, aby napsala scénář. Stark se po domluvě s Davidem Merrickem rozhodl, že nepůjde jenom o činoherní titul, ale rovnou o muzikál, který by podpořil příběh o slavné zpěvačce a herečce.

Stark oslovil tvůrčí tým muzikálového hitu Gypsy Jule Stynea a Stephena Sondheima a Jeromea Robbinse. Ti od začátku řešili, kdo by měl slavnou broadwayskou hvězdu hrát. A protože každý navrhoval jinou herečku, v tvůrčím

83 The Editors of Encyclopaedia Britannica. Fanny Brice. In: Britannica.com [online]. 25. 5. 2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Fanny-Brice, vlastní překlad

týmu vzrůstalo napětí. Stephen Sondheim nakonec od projektu odstoupil, když protestoval proti obsazení Mary Martinové, které v té době bylo 49, a tvrdil, že Fanny Brice musí být židovka… a pokud ne, tak musí mít alespoň veliký nos.84

Následně na hudbě a textech spolupracovali Bob Merrill a Jule Styne. Další rozpory přišly při volbě názvu. Možností bylo víc: Funny, My Man, Fanny Brice Story a A Very Special Person, ale nakonec se všichni shodli na názvu Funny Girl, který nese jak jméno hlavní hrdinky, tak zároveň zachycuje její osobitý hlas.

Stále neměli hlavní představitelku, když Styneova manželka navrhla Barbru Streisand, která mezitím debutovala v muzikálu Mohu ti to opatřit ve velkém v roce 1962, za svou roli získala několik ocenění. Doporučila ji a Styne i Robbins ji hned viděli jako Fanny Briceovou. Ostatní lidí si nebyli jistí, a tak musela absolvovat šestiměsíční workshop, po kterém byla oficiálně oznámena jako hlavní představitelka.

Zkoušení narušilo několik překážek, které však nakonec překonali. Nejzávažnějším bylo odstoupení Jeromea Robbinse od projektu. Nahradil ho Bob Fosse, který ale také odešel, a muzikál dokončil Garson Kanin.

Když se Funny Girl představila v Bostonu, byla přijata špatně a kritici i diváci jí vytýkali zásadní chyby. Jedna z recenzí kritizovala hudbu, že je příliš banální, i když vychválila písně I'm The Greatest Star a Don't Rain on my Parade. Jejich náboj však připisoval spíše interpretací Barbry Streisand. Další výhradu měli vůči charakteru Nickyho Arnsteina, což byl problém, který doprovázel tvůrce od počátku, neboť byl připravený podat žalobu. Až londýnská produkce se s vykreslením Arnsteinova charakteru vypořádala, dokonce vrátila píseň, kterou na Broadwayi vyškrtli.

Po těchhle připomínkách se tvůrci rozhodli celý muzikál propracovat. Nakonec z Funny Girl vytvořili poctu nejenom herečce Fanny Brice, ale také Ziegfeldovým Follies. Písně na rozdíl od bostonské premiéry byly přijaty s nadšením. Z People se stal hit, který se později hrával i v rádiích.

Příběh Funny Girl začíná v domě Fanny Brice, která se chystá na konkurz do Keeneyho divadla. Všichni známí, hlavně paní Stracoshová jí říká, že to nemá smysl.

84 O'HANLON, Dom. Funny Girl: A History of the Hit Musical 50 years on. In: LondonTheatre.co.uk [online]. 18. 4. 2016 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.londontheatre.co.uk/theatre-news/ west-end-features/funny-girl-a-history-of-the-hit-musical-50-years-on, vlastní překlad

Ona tam nakonec jde a v písni I'm The Greatest Star ukáže svůj talent. Následuje scéna, kdy ji postaví na kolečkové brusle, jež byla na Broadwayi vyškrtnuta, a předstírá, že neumí bruslit. Nakonec si svým vtipem získá publikum, které ji žádá o další číslo, kde začne zpívat.

Po tomhle výstupu si jí všimne Ziegfeldův manažer a nabídne jí práci v souboru Follies. Fanny ji přijímá a Ziegfeld jí hned nabídne hlavní roli krásné nevěsty. Fanny má však strach, protože se necítí tak krásná jako její kolegyně a myslí si, že bude pro smích. Nakonec tedy vymyslí svou verzi krásné nevěsty, aby se jí diváci smáli, ne posmívali. Když Ziegfeld skoro Fanny vyhodí, všimne si, že se to lidem líbí, a tak jí nechává volnou ruku.

Po představení se seznámí s Nickem Arnsteinem, kterému se Fanny líbí. Během písně People si uvědomuje, že je zamilovaná, a tak se nechává unášet tím krásným pocitem.

Kariéra Fanny Briceové stoupá a je nakonec rozhodnuta vzít si Arnsteina. Ten jí koupí velký vysněný dům, mají spolu děti, ale ona začíná zjišťovat, že její manžel je hráč a podvodník, který postupně prohraje celé jmění, jež společně nashromáždili. Nezbývá nic jiné, než ho opustit a rozvést se, což jemu nevadí.

Příběh má dva konce. Původní produkce končila písní Who are you now?, která je věnovaná Arnsteinovi a hned nato je repetice písně People, kterou zpívá celé obsazení. Protože tohle vyznění bylo vnímáno tragicky, rozhodli se v druhé produkci vyměnit People za Don't Rain On My Parade, kde se ukazuje, že i přes všechny strasti ji nic nezlomí a neodradí od hledání a k dosažení jejího štěstí.

Tři roky uvádělo Funny Girl divadlo The Broadway Theatre, nakonec měla svou derniéru 1. července 1967. O rok později se však titul dočkal své premiéry na stříbrném plátně a opět s hlavní hvězdou Barbrou Streisand. Producenti do filmu vrátili číslo na kolečkových bruslích, vyškrtali některé písně a přepsali finále. Ve filmu se neobjevily původní písně jako Who are you now a Don't Rain On My Parade.

Místo toho požádali tvůrce, ať napíšou novou píseň, která chytí za srdce, a tak se inspirovali slavnou písní My man, kterou zazpívala Fanny Brice na Follies 1921.85

Poutavý příběh o přední herečce Fanny Brice nechce vzdát poctu jedné ženě, ale také oslavit sílu všech žen, které byly ochotné jít za svým cílem. Měl ukázat, že i ženy můžou být víc, než z nich dělají muži.

4.2 Barbra Streisand

Nejen tituly reagovaly na politické, historické a společenské události. Na Broadwayi jsou i lidé, kteří skrz své umělecké působení ovlivňují pohled na společnost. Jednou z nejvýznamnějších osobností je i Barbra Streisand.

Barbara Joan Streisand se narodila 24. dubna 1942 v Brooklynu. Její dětství nebylo lehké, protože její otec umřel, když byla malá, a tak celá rodina žila na hranici chudoby.

Celý svůj život musela spoléhat sama na sebe. Její matka se opět provdala a vztahy mezi ní, její matkou a nevlastním otcem nebyly přívětivé.

Už na základní škole zpívala ve sboru a během studia na střední škole navštěvovala hodiny herectví. Po maturitě v roce 1960 se přestěhovala na Manhattan, kde žila s kamarády. Pracovala v kanceláři a nadále studovala herectví, až ji jednou v klubu vyzvali, aby zazpívala, což odstartovalo její kariéru zpěvačky. Moderátoři různých televizních show se předháněli, aby ji mohli představit divákům.

Její začátky na Broadwayi byly těžké. Odmítali ji na konkurzech, dokud jí její agent Martin Erlichman nezařídil menší roli v muzikálu Mohu ti to opatřit ve velkém, který odstartoval její dráhu na Broadwayi. Tam poznala i svého prvního manžela Elliota Gouldema, s kterým žila 8 let a s nímž měla syna Jasona.

V 60. letech svým projevem bořila představy o postavení žen ve společnosti. Mohl za to i její neobyčejný zjev. „Lidem se v 50. letech představovaly dokonalé, anglo-saské hvězdy a vydávali je za ideál ženství a to mělo za následek, že ženy nemohly projevit jakoukoli etnickou příslušnost. Nástup Barbry Streisandové

85 O'HANLON, Dom. Funny Girl: A History of the Hit Musical 50 years on. In: LondonTheatre.co.uk [online]. 18. 4. 2016 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.londontheatre.co.uk/theatre-news/ west-end-features/funny-girl-a-history-of-the-hit-musical-50-years-on, vlastní překlad

s netajeným židovstvím a její výbušnost a otevřenost odstartovaly revoluci,“ řekla historička Camille Pagliaová.86

Počátkem 60. let se angažovala v boji za rovnoprávnost žen a byla pro ostatní inspirací. Mezi tím vydala svá první alba a spolu se svým producentem Erlichmanem požadovala a dostala právo absolutní umělecké kontroly, a tak se stala první ženou v historii, která tohle právo získala.

Největší zlom v kariéře Barbry Streisandové přišel s hlavní rolí v muzikálu Funny Girl. Její život a život Fanny Briceové se v mnohém podobaly. Obě se chtěly stát herečkami a našly cestu, jak toho dosáhnout, i když jim to zpočátku někdo nedovoloval. Muzikál i ona se staly hitem a to dál odstartovalo její další kariéru v televizi a filmu. Opět byla první ženou v šoubyznysu, která si určovala své podmínky ve smlouvách.

4.3 Fred Ebb, John Kander – Chicago

Fred Ebb a John Kender, dvojice, která stála za úspěšným titulem Cabaret, se spojila s významným choreografem a režisérem Bob Fossem. Společně se rozhodli vytvořit moderní vaudeville na náměty skutečných vražedkyň v Chicagu. Předlohu si vzali od reportérky a dramatičky Maurine Dallas Watkins, která napsala hru o dvou vaudevillových zpěvačkách, které vraždily.

Maurine Dallas Watkins pracovala pro Chicago Tribune, a dokonce sama psala o dvou vražedkyních, které pak podrobněji popsala ve své knize. Jejich příběh ji zaujal tím, že i po přiznání k vraždě je nakonec soud osvobodil.

První byla Beulah Annan, vaudevillová zpěvačka a vražedkyně milence. Nejdřív vypovídala, že ji chtěl znásilnit, proto ho zabila, ale když na ni vyšetřovatel přitlačil, ke všemu se přiznala. Zabila ho, protože ji chtěl opustit. Hned byla vzata do vazby a pak před soudem na radu svého právníka vypověděla první verzi. Pak zaútočila na city poroty tím, že má syna, a rozplakala se. Nakonec ji soud propustil, ale pořád nerozhodl o její vině, nebo nevině. Dokonce její manžel nejdřív vypovídal v její prospěch, ale nakonec na nátlak prokurátora řekl, že jeho manželka ho podváděla a je možné, že to udělala. Nakonec díky oblibě, kterou získala mezi

86 MAUPIED. Nicolas. Barbra Streisand, naissance d'une diva [film]. Místo publikování: Nakladatel, Datum uvedení v zemi produkce. 2015. stopáž: 14:30

občany, a nápadu právníka, že došlo k rvačce a sáhli po zbrani oba, ji porota shledala nevinnou. Se svým manželem se hned nato rozvedla, pak se vdala ještě dvakrát, nakonec umřela v roce 1924 na tuberkulózu.

Další případ se stal také v Chicagu, kdy Belva Gaertner zabila mladého obchodníka s auty. Popíjeli v baru a následně mladíka Waltera Lawa našli s kulkou v těle a ji celou od krve. Během celého procesu se Gartnerová chovala vzorně, dokonce se ve věznici chovala jako umělkyně. Pokaždé měla na sobě jiné šaty kromě vězeňských.

Když porota zamítla kauci, její bývalý manžel začal financovat rovnou tři právníky, kteří měli jeho lásku dostat z vězení a zachránit ji od popravy. Nejvíce jí přitížil fakt, že kamarád mladého Lawa vypovídal, že Gartnerová vyhrožovala Lawovi zabitím.

Její výpověď těsně po vraždě jí také nepomohla, protože policii řekla, že byla momentálně opilá, že si nic nepamatuje. Jenom výstřel a bezvládné tělo Waltera Lawa.87

VELMA:

Well, I was in such a state of shock, I completely blacked out. I can't remember a thing. It wasn't until later, when I was washing the blood off my hands I even knew they were dead.88

Text ukázky z muzikálu i divadelní hry se inspiroval i výpověďmi aktérů.

Po dlouhém soudním procesu se nakonec prokázala její nevina, kdy vlastně nikdo nezjistil, kdo ho mohl zabít, protože v baru, odkud odjeli, bylo více žen.89

Tahle hra inspirovala Ebba, Kandera a Fosseho napsat muzikál ve stylu vaudeville o dvou vražedkyních z titulků novin, jimiž manipulovaly veřejné mínění. Tvůrci chtěli vytvořit kus, který by byl metaforou na americké celebrity. Každá postava v Chicagu byla založena na slavné osobnosti z historie vaudevilleu.

87 WATKINS, Maurine Dallas. Beulah Annan & Belva Geartner. In: Chicago Tribune [online]. 4. 4. 1924 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://chicagology.com/notorious-chicago/beaulahandbelva/, vlastní překlad 88 Teda, byla jsem v takovém šoku, měla jsem výpadek paměti. Nemohu si vzpomenout na nic. Až později, když jsem si myla ruce od krve, věděla jsem, že jsou mrtví. 89 WATKINS, Maurine Dallas. Beulah Annan & Belva Geartner. In: Chicago Tribune [online]. 4. 4. 1924 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://chicagology.com/notorious-chicago/beaulahandbelva/, vlastní překlad

Amosův Mr. Cellophane používá píseň Berta Williamse Nobody. Roxieno Funny Honey je upravená Heleny Morgan Billové. When you're good to mama je číslo Sophie Tuckerové.90

Styl, kterým jsou psané písně, je stejný. Ze začátku je vypravěčský. Oba texty vypráví o opuštěnosti a nicotnosti, která v interpretech sílí. Fosseho požadavky na Ebba i Kandera byly přímé a oba se jich drželi, aby splnili režisérovu představu.

Fosse používal ve své režii i v choreografiích tenkou a špinavou fasádu showbusinessu, jako komentář k laciným americkým celebritám. Spojení jeho moderních pohybů s hudbou z dvacátých let dvacátého století mělo svůj efekt v drzosti, lascivnosti a energii, jakou rozbíjel hudbu.

Když Fosse dostal infarkt a byl po operaci, zkoušky byly pozastaveny. Když se však vrátil do práce, z muzikálu udělal typický vaudeville, který se držel jednotného děje. Scénu neřešil, stačilo mu prázdné jeviště a minimalistické náznaky rekvizit a dekorací. Titul se po premiéře dočkal smíšených reakcí. Diváci i kritici poukazovali na to, že stylová produkce přemohla materiál, a tak byl titul ignorován i cenami Tony Awards.

V roce 1994 se ale Chicago vrátilo na Broadway. Teprve tehdy nastal jeho čas, neboť při prvním pokusu ho zastínilo Chorus Line. Tentokrát ale vyhrál ocenění Tony Awards za nejlepší obnovený muzikál. Titul byl tak úspěšný, že v roce 2002 byl natočen i film v hlavních rolích s Catherine Zeta-Jones, Renée Zellweger a Richardem Gerem. Film dostal Oscara za nejlepší film.

90 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 197. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad

5. Stephen Sondheim

Stephen Sondheim je průkopníkem konceptuálního muzikálu, který určil nový směr v tvorbě muzikálových produkcí. Narodil se 22. března 1930 v New Yorku. Už odmala, poté co se jeho rodiče rozvedli, se učil od Oscara Hammersteina II. Jeho prvním úspěchem bylaspolupráce s Leonardem Bernsteinem na West side story, působil jako textař. Pak začal pracovat na svých vlastních projektech, které se snažil rozlišit od dosavadních hudebních produkcí, které se na Broadwayi uváděly.

Spolupracoval s Haroldem Princem, známým producentem a režisérem. Klíčovým okamžikem jejich spolupráce se stal impuls herce George Furtha, který Sonheimovi ukázal svou jednoaktovku o partnerských dvojicích, kterou nikdo nechtěl uvést. Sondheim se poradil právě s Princem a ten navrhl, že by se z ní měl vytvořit muzikál. Sondheim hned viděl možnosti, jež dílo jeho kamaráda nabízelo v námětu, který řeší izolovanost párů ve velkém městě, spatřoval v něm velký potenciál.

Stephen Sondheim i Harold Prince byli ovlivněni muzikálem Oklahoma!, v němž je ústřední milostný příběh podpořený vedlejším příběhem. Jejich společným zájmem bylo hledat nový směr, který našli v konceptuálním muzikálu.

Konceptuální muzikál staví na základním konceptu – událost, místo, problém atd. Dovoluje divákům soustředit se zároveň na charaktery i příběh, ve kterém se děj odehrává. Hlavním zaměřením může být cokoli – život svobodného člověka vs. závazek, hořkosladké shledání, víkend v přírodě, kulturní střet.91

Konceptuální muzikál jde za typickou narativní linii. Každý charakter má svůj příběh a komentuje rozdílné aspekty hlavního děje. První konceptuální muzikál, který Stephen Sondheim zkomponoval, byl Company. Rok nato se inspiroval érou Ziegfelda a jeho extravagancí. Chtěl vzdát hold období, které odstartovalo národní divadelní tradici ve formě muzikálu Follies.

91 KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. ISBN 978-1474267007, vlastní překlad.

5.1 Company

Stephen Sondheim se ve svých muzikálech nejčastěji věnuje právě nefunkčním vztahům. Jeho matka frustrovaná z rozvodu si svou zlost vylévala na synovi, kterého také obviňovala z rozchodu se svým exmanželem. Později si dokonce projektovala svého syna do role manžela a Stephen Sondheim – opět v rozhovorech s Meryle Secrest – uvádí, že v době dospívání se k němu matka chovala velmi zvláštně, zejména když byli sami. Například se s ním držela za ruku nebo si odhrnovala blůzu a pokoušela se ho svádět. Ne bezdůvodně jsou častým tématem Sondheimových muzikálů pokřivené lidské vztahy, i ty napříč generacemi.92

Proto dvojici Stephena Sondheima a Harolda Prince napadlo uvést muzikál, který by zobrazoval vztahy současné společnosti v New Yorku, které měli možnost sledovat každý den na ulici. Reagovali tak na morální úpadek, který v 60. a 70. letech 20. století nastal. V 70. letech počet rozvodů stoupl na 35 % a následně tenhle trend rapidně rostl.93

Company (Společnost) zkoumala myšlenku různých vztahů. Ústřední postavou je mladý muž Bobby. Každá ze scén se točí kolem něj a jeho ženatých přátel, nebo tří dívek, se kterými chodí. Mnoho písní Sondheim zkomponoval tak, že postava vystoupí z děje a vyjadřuje se k situaci.94 Řada událostí v muzikálu neprobíhá lineárně, to znamená, že příběh se neodvíjí v časové souslednosti. Orientační body jsou tři narozeninové oslavy. První a druhá party otevírá obě dějství a třetí uzavírá druhé dějství.

Sondheim, Prince a scénograf Boris Aronson řešili i scénu, která měla symbolizovat moderní společnost. Shodli se na stole z oceli a skla. Tenhle prvek měl zachytit „zběsilý, úzkostný a řízený“ městský život.95

Premiéra muzikálu Company se konala 26. dubna 1970 v Alvin Theatre na Broadwayi. Reakce diváků i kritiků byly zmatené. Sondheim a Prince vytvořili tak

92 SCHENK. Robin. Stephen Sondheim a hudba jako hnací motor dramatické situace. Brno, 2017, s. 11. Diplomová práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér muzikálového herectví. Vedoucí práce Petr Svozílek. 93 BETTS, Jennifer L. Historical Divorce Rate Statistics. In: Divorce.lovetoknow.com [online]. 10. 7. 2018 [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: https://divorce.lovetoknow.com/Historical_Divorce_Rate_ Statistics, vlastní překlad 94 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 200. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad. 95 HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014, s. 200. ISBN 978-0415715072, vlastní překlad.

intelektuálně a emocionálně stimulující představení, že obecenstvo označilo muzikál za zmatečný a náročný. V americkém hudebním divadle se nikdy nic jako Company neuvedlo. Do té doby bylo divadlo pro lidi místem, kam utíkali před tlakem a zmatkem každodenního života. Divadla na Broadwayi podporovali lidé z vyšší střední třídy s problémy z vyšší střední třídy. Tito lidé chtěli uniknout tomuto světu útěkem do divadla, kde se hrála Company, jež jim nastavila zrcadlo.96

MEN:

Its not so hard to be married.

WIVES:

Its much the cleanest of crimes.

MEN:

Its not so hard to be married.

JOANNE:

Ive done it three or four times.97

V roce 2017 Stephen Sondheim svolil k nastudování nové verze Company na londýnském West Endu. Tvůrčí tým ho však požádal o změnu. Z Bobbyho se stala žena, která má problém najít si dlouhodobý vztah. Chtěli tím ukázat na stav mladé společnosti, kde se všichni honí za kariérou a osobní život jim uniká. Londýnská produkce zaznamenala neskutečný úspěch i díky inovativním změnám.

5.2 Follies

Po Company se rozhodl Sondheim vzdát hold nejen velké éře, která vytvořila Broadway, ale také vzdát hold ženám.

I když se v muzikálu přímo nejedná o Ziegfeldovy Follies, příběh vypráví o setkání tanečnic, které se přišly rozloučit s divadlem, jež bude zdemolované.

96 Stephen Sondheim, Broadway: the American Musical, episode 5: „Tradition (1957–79)”, New York. TV, Public Broadcasting Network, November 4, 2012. HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014. 261 s. ISBN 978-0415715072. 97 Není těžké být ženatí. Je to nejvíce čistý zločin. Není těžké být ženatí. Já udělala jsem to tři- nebo čtyřikrát.

Postavy postupně odkrývají své touhy, zklamání, podvody i milostné aféry, které zažily v době, kdy ještě jejich soubor fungoval.

Úvodní scéna odkrývá dokonalost, mládí a souhru hereček a tanečnic v době rozkvětu souboru, postupně se však přeneseme o třicet let dál, kdy se v nich probouzí vzpomínky, jež odstartují dávno zapomenuté neshody a lásky.

Děj se hlavně zabývá dvěma tanečnicemi, Sally a Phyllis a jejím manželem Benjaminem, u kterých můžeme vidět, že je mezi nimi něco nevyřčeno, což se nakonec postupně dozvídáme.

SALLY:

Ben it' me.

Now, folk, we bring you

Direct from Pheonix,

Live and in person,

Sally Durant!

Here she is at last,

Twinkle in her eye,

Hot off the press,

Strictly a mess,

Nevertheless...

Hi, Ben...

No, don't look at me-

Please, not just yet.98

98 Sally: Bene, to jsem já. Lidi, přivezeme vás Přímo z Pheonixu, Živě a osobně. Sally Durant! Tady je konečně, Jiskřičky v jejích očích, Přímo z tisku, Úplný nepořádek, Nicméně... Ahoj, Bene,

Ukázka číslo 699

V písni Sally odkrývá své city k Benovi, který si vzal úspěšnou a nádhernou Phyllis, ta ale o vzájemné náklonnosti ví.

Sondheim i skrze svou hudbu a texty vypovídá životní příběhy. Styl hudby přizpůsobil období. Hodně využíval dechových nástrojů a složitých vícehlasů, což jsou formální hudební postupy příznačné pro dvacátá léta dvacátého století.

Ne, nedívej se na mě. Prosím, ještě ne. 99 SONDHEIM, Stephen and James GOLDMAN. Follies. New York: Theatre Communications Group, 2011, s. 19. ISBN 978-1559364171.

Notový příklad 7: Ukázka číslo 7100

100 Možná někdy se mně splní všechny sny! Kruci, vždyť bych hrála i pokojskou, jen abych byla v té show! Řeknu, pane producente, mluvím na vás pane! Nepotřebuju toho moc... SONDHEIM, Stephen. Follies The Score. Range Road Music Inc., Quartet Music Inc., Burthen Music Company Inc., 1971, s. 77.

Píseň Hattie, Broadway Baby, je výpověď jedné z aktérek, která neoplývala krásou a ani nebyla nějak mimořádně talentovaná. Dostala se mezi Follies jenom z lítosti majitele a producenta. Byla si toho celý život vědoma a v divadle si to opět uvědomí, i když sama v sebe věří.

Tahle píseň je hořko legrační výstup v čísle Montage, kde každá jedna tanečnice, herečka a zpěvačka vypovídá svůj příběh. Broadway Baby je spojena s jednou reálnou Ziegfeldovou dívkou, Ethel Shuttaovou.

V muzikálu Follies se odráží hned několik dějových linek. Jedna ukazuje oslavu shledání, druhá vztahy mezi aktéry a třetí se odehrává v minulosti. Tahle poslední linka vyplňuje mezery v příběhu Sally, Phyllis, Buddyho a Bena.

Když se muzikál blíží ke konci, roztříští se svět, ve kterém reálně postavy vystupují, a odhalují se jejich vnitřní myšlenky a pocity. Skrze písně vypovídají nevyřčené, tak divákovi vypoví i to poslední ze sebe sama.

Muzikál Follies i Sondheimovo libreto byly poctou předchůdcům v hudebním divadle na Broadwayi. Premiéru měl 4. dubna 1971 ve Winter Garden Theatre. Vyhrál sedm cen Tony Awards, ale nakonec produkce skončila, Harodlu Princeovi nevrátili finance, takže prodělal 800 000 dolarů.

5.3 Stephen Sondheim – Assassins

Po velkých úspěších, jako byly Ďábelský holič z Fleet Street (Sweeney Todd) nebo Zlatá brána otevřená (Merrily We Roll Along), přišel v roce 1994 s nápadem vytvořit unikátní muzikál, založený na antihrdinech historie Spojených států. Vybral si všechny vrahy amerických prezidentů a napsal fiktivní příběh o jejich zpovědi.

Sondheimův průzkum společenských a mezilidských vztahů zaznamenal mnohem temnější odraz v díle Assassins. Scénář napsal John Weidman, který s ním spolupracoval už dříve. Assassins je epizodickým průzkumem devíti historických postav, které se pokusily zavraždit nebo i skutečně zavraždily některého z amerických prezidentů.

Stejně jako Sunday in the Park with George nebo Into the Woods vznikl muzikál Assassins na off-Broadway scéně, bohužel se ale nedostal přímo na Broadway..101

Děj začíná typickou písní Hail to the Chief, která se hraje při příchodu prezidenta. Tahle verze je však zaranžovaná do komické karnevalové nálady, při které vychází devět aktérů na jeviště. Ocitnou se na pouti, kde stojí před střelnicí chlubící se jedinečnou zábavou: „Zastřel prezidenta, vyhraješ cenu!“ Osm budoucích vrahů vystupuje dopředu, jeden po druhém a zkouší štěstí vyhrát. Jsou nesourodá skupina, každý je oblečen jinak. Jeden má na sobě oblečení z devatenáctého století, další je oblečený jako Santa Klaus z obchodního domu. Všichni dostanou zbraň, kterou se o atentát snažili nebo s níž se jim to povedlo.

Poslední, kdo předstoupí, je John Wilkes Booth, který vezme svou zbraň a hned zabíjí prezidenta Lincolna. Hned jak se ozvou výstřely, objevuje se Vypravěč (Balladeer), a zpívá píseň The Ballad of Booth. Booth přichází do stodoly, kde dvěma chlapům vypráví svou verzi události. Neudělal to jako obyčejný hrdlořez ani jako šílenec. Udělal to pro svou zemi, zabil tyrana stejně jako Brutus. Booth umírá a Balladeerova píseň, ve které zpívá, že díky němu Lincoln, který mohl mít různé reakce na svou vládu, dostal jenom vzpouru.

Ostatní vrazi sedí v baru, kde řeší svoje problémy. Vrací se Booth a vyzývá ostatní k vraždám ostatních prezidentů.

Každý vrah postupně odhaluje svůj příběh. Pokusí se zabít prezidenty a pak vysvětlují, proč to udělali. Jeden kvůli zpustošenému Jihu, jiný proto, aby jeho přátelé věděli, odkud pochází. Postupně se stávají skupinou, která drží pohromadě a chce svou výhru.

Pak všichni navštíví Lee Harveyho Oswalda, který se rozhodl zabít prezidenta J. F. Kennedyho. Booth se mu snaží domluvit, ať to udělá pro ně, že můžou být sjednocená síla, která zahýbe americkými dějinami. Oswald ale odmítá a Booth mu vyhrožuje, že ho díky důkazům, kterých bude plno, nakonec chytí. Pak dodává: „Tohle je Amerika. Místo, kde každé dítě může vyrůst v prezidenta, nebo v jeho vraha.“ Tehdy Oswald zvedne zbraň a přejde k oknu. Jak prezident Kennedy umírá,

101 MCLAUGHLIN, Robert L. Stephen Sondheim and the Reinvention of the American Musical. Mississippi: University Press of Mississippi, 2016, s. 183. ISBN 149680855X, vlastní překlad.

Oswald zaujme své místo mezi ostatními před prázdným stánkem. To on je přivedl zpátky, to on jim dal opět možnost vraždit. Nakonec jenom tiše stojí a zpívají Everybody's Got The Right, píseň o dosažení jejich snů.

Muzikál měl premiéru 27. ledna 1991 v divadle na off-Broadwayi. Titul vznikl v době, kdy se odehrávala válka v Perském zálivu. Bohužel recenze tenhle Sondheimův kus potopily. Dokonce i recenzent z New York Times Frank Rich napsal: „Sondheim odstranil balvan z malebné krajiny americké historie, aby odhalil všechna mutantní stvoření, která se skrývala pod ním.“102

Kvůli špatným ohlasům divadlo titul stáhlo. Deset let poté se divadlo Roundabout rozhodlo tenhle muzikál inscenovat pod režijním vedením Joea Mantella, ale opět zasáhly aktuální události. Zkoušky měly začít v polovině září 2001. Po útoku na Světové obchodní centrum byla show odložena samotným Sondheimem. Nemohl dovolit, aby show, jako je Assassins, která diváky žádá, aby kriticky uvažovali o různých aspektech americké společnosti, byla uvedena … 103 Oznámil tedy, že není vhodná doba pro uvedení tohoto muzikálu, s čímž celý herecký soubor i tvůrčí tým souhlasil.

Nakonec se zkoušky po dvou letech obnovily a 24. dubna 2004 měl muzikál Assassins premiéru v Studiu 54. Tentokrát byly recenze, a to dokonce i od těch, kdo psali kritiky na první verzi. Nastudování získalo pět ocenění Tony Awards.

Muzikál Assassins je specifické dílo, které je nastaveno do neexistujícího času i prostoru, kde atentáty mohou být přehrány a sdíleny s jiným časem a místem, kde můžou komunikovat dvě postavy, jež se nemohly setkat.

Jedná se o ahistorickou strukturu muzikálu. Povzbuzuje k tomu, abychom ho vnímali jako hlubší poučení z dějin. Assassins poukazuje na dnešní Ameriku, na jazyk, na situace, na chování.

Stephen Sondheim dialog mezi prvním a posledním vrahem amerického prezidenta, vyšperkoval do posledního detailu. Když Booth přemlouvá Oswalda k zabití J. F. Kenedyho, používá různé způsoby, které však říká právě divákům.

102 MCLAUGHLIN, Robert L. Stephen Sondheim and the Reinvention of the American Musical. Mississippi: University Press of Mississippi, 2016, s. 185. ISBN 149680855X, vlastní překlad. 102 MCLAUGHLIN, Robert L. Stephen Sondheim and the Reinvention of the American Musical. Mississippi: University Press of Mississippi, 2016, s. 185. ISBN 149680855X, vlastní překlad.

BOOTH (opening the window) Take a look, Lee. You know what that is, outside that window? That's America. The Land Where Any Kid Can Grow Up To Be President. The Shining City, Lee. It shines so bright you have to shade your eyes. But in here, this is America, too. „The mass of men lead lives of quiet desperation." An American said that. And he was right. But there are no lives of quiet desperation here. Desperation, yes. But quiet? I don't think so. Not today. Today we're going to make a joyful noise. This is the big one. You're the big one. You're the one that's going to sum it all up and blow it all wide open. Why, after you...

Ukázka číslo 8104

V kontextu komunikace, vyprávění nebo ideologie není Assassins ani tolik o vraždách a činech vrahů, jako jde spíš o sdílení či neúspěch sdílet myšlenku Ameriky. Jde zde o diskurz, který je prostředkem k reprezentaci a jenž je také jedním z témat, o nichž hra pojednává.

104 Podívej se, Lee. Víš, co je tam venku mimo toto okno? To je Amerika. Země, kde může dítě vyrůst v prezidenta. Zářící město, Lee. Svítí tak jasně, že si musíš zakrýt oči. Ale tady tohle, je Amerika. Hromada lidí vede své životy v tichém zoufalství. To řekl Američan. A měl pravdu. Zde však neexistuje žádné tiché zoufalství. Zoufalství, ano. Ale klid. Nemyslím si to. Ne dnes. Dnes uděláme radostný hluk. Tohle je ta velikost. Ty jsi velký. Ty jsi ten, kdo to všechno vyloží a vyhodí ho dokořán. Proč, po tobě... WEIDMAN, James and Stephen SONDHEIM. Assassins script. New York: Theatre Communications Group, 1993. ISBN 9781559360388.

Závěr

Diplomová práce Historická a politická situace ovlivňující americký muzikál na Broadwayi se zabývá muzikály, které reagovaly nebo reagují na politické a historické události Spojených států amerických. Práce mapuje hudební divadlo od počátku, kdy Spojené státy americké vznikaly.

Muzikál živě odráží kulturu svého času – je zábavným způsobem, jak se dozvědět o národech, městech a érách, které je plodily. Historie ukazuje, že muzikál prospívá v komunitách, které splňují jistá kritéria:

• Obyvatelstvo je velké a prosperující a tím pádem podporuje aktivní divadelní kulturu.

• Prosperující umělecká komunita, která vychovává následující generace tvůrčích a výkonných talentů.

• Společný pocit optimizmu o komunitě a její budoucnosti.

• Svoboda od rozsáhlé vládní cenzury a politického útlaku.105

Aby badatel mohl pochopit, jak muzikálové produkce fungují a co se snaží daným dílem ukázat a docílit, musel se vrátit až k začátkům, kde v malých formách pozoroval, jak herci a umělci reagovali na společenské události. Samotní producenti nebo majitelé vystupovali jako konferenciéři a komentovali dění kolem. To se častokrát objevovalo ve vaudevillu, který byl určený hlavně pro pobavení a komentování.

Zároveň však pozoroval i samotné dění na Broadwayi, které se vyvíjelo a měnilo. Zjistil, že i samotná kolébka muzikálu má vlastní historii, která ovlivnila tvorbu, tím se měnila i forma. Broadway zažila své vrcholy i pády, kdy návštěvnost i inscenace prosperovaly, ale i strádaly.

Počátky muzikálu na Broadwayi ovlivnily i odbory, které měly pomoct vytvářet inscenace. Prvním odborem byl Syndikát. Vznikl už v roce 1896, kdy se setkali vlastníci divadel, aby převzali celostátní systém rezervací. Nejen řídil divadla

105 KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. ISBN 978-1474267007.

zakladatelů, ale také ostatní divadla v zemi i představení a nutil herce a umělce, aby spolupracovali jenom se Syndikátem.

Pro Broadway byli důležití různí producenti, kteří se zasloužili o to, aby hudební divadlo vzkvétalo. Kromě Florence Ziegfelda zde také působili bratři Shubertovi, George Michael Cohen nebo také Tony Pastor, který se zasloužil o změnu vaudevillu. Práce těchto producentů a umělců vytvořila první zlatý věk na Broadwayi.

Časem se z malých forem staly velké formy. Mohla za to výborná ekonomická situace a přání producentů uchvátit diváky pompézní show. V tomhle období z divadla zmizela jakákoli spojitost s aktuálním společenským děním komentováním situace. Nastoupila doba, kdy Florence Ziegfeld skrz své Follies vytvořil kult dokonalé americké dívky, který později odstartoval éru „popelkovských muzikálů“.

Hudební produkce byly ovlivněny i první světovou válkou, kdy se do hudebních čísel dostávaly i různé pochody nebo tanečnice oblečené do uniforem, aby se tak zvýšila propagace války cílená na pomoc spojencům.

Prvním hudebním divadlem, které se nejvíce blížilo k muzikálům, jak je známe dnes, je muzikál Showboat (Loď komediantů) od Jeromea Kerna a Oscara Hammersteina II. Chtěli vytvořit dílo, které nejenom řešilo vztahy, ale také téma Afroameričanů. Bylo to téma, které všichni tabuizovali, a právě tahle dvojice s Florencem Ziegfeldem se rozhodla, že je třeba tohle dílo uvést, což později odstartovalo vlnu muzikálů řešících rasizmus.

Pád finanční burzy v roce 1929 se neblaze odrazil i na produkcích a divadlech na Broadwayi. Mnoho z nich zkrachovalo a herci, skladatelé i režiséři utekli na východní pobřeží, kde hledali záchranu právě u filmu.

Bádáním a průzkumem jsem zjistil, že muzikál na Broadwayi se i po tvrdé ráně ve formě ekonomické krize opět postavil na nohy a vznikl nový směr, který změnil tvář divadelních produkcí.

Hodně muzikálů napříč celou historií Broadwaye se věnovalo právě rasizmu, který trápil menšiny. Toto téma dalo vzniknout i první původní americké opeře Porgy a Bess od bratrů Gershwinů. V padesátých letech začal Martin Luther King Jr. otevřeně bojovat formou klidného protestu za práva Afroameričanů. To vedlo

k napsání několika hudebních produkcí, jako například I have a Dream od Roberta Greenwalda a Josha Greenfielda, kteří se inspirovali slavnou řečí Martina Luthera Kinga Jr. se stejným názvem. Nejznámějšími muzikály jsou Hairspray od Marca Shaimana a Scotta Wittmana, nebo populární muzikál posledních let Hamilton od Lin-Manuela Mirandy.

Válka je neodmyslitelnou součástí dějin, a tak se i muzikály na Broadwayi věnovaly tomuhle tématu. Spojených států amerických se dotklo několik válek, do kterých se zapojily, což vedlo k tomu, že se tvůrci rozhodli vyjádřit svůj názor. I když většina inscenací vznikla až po skončení válek, mají být varováním, aby se tahle zvěrstva už neopakovala.

Samotné historické události a skutečné žijící osobnosti se staly předlohou nespočtu muzikálů. Jeden z nejznámějších skladatelů a textařů čerpal z dějin a také se inspiroval samotnou společností. Je jím Stephen Sondheim, průkopník konceptuálního muzikálu, kterému se povedlo vytvořit mistrovská díla jak skrz hudbu, tak i děj. Inspiroval se dobou revue a extravagancí a vzdal poctu téhle éře v muzikálu Follies. Napsal hudební dílo, které bylo kontroverzní tím, bylo o vrazích amerických prezidentů. Assassins nejdříve lidé odsuzovali, i když záměrem Sondheima bylo ukázat divákům právě jejich náturu a smýšlení.

Broadwayské muzikály neřeší jenom předsudky a nesnášenlivost vůči lidem s odlišnou barvou pleti. Koncem 19. století ženy bojovaly za svá volební práva. V 60. a 70. letech 20. století se zvedla nová vlna protestů za zrovnoprávnění žen. Nejvýznamnější broadwayskou osobností, která podporovala tyto protesty, byla i Barbra Streisand. Ztvárnila také nebojácné ženy v muzikálech jako Funny Girl podle významné broadwayské herečky Fanny Brice. Muzikál vycházel z jejího života a také navodil atmosféru doby, ve které žila.

Diplomovou prací jsem chtěl hlavně zjistit a poukázat na to, jestli je broadwayský muzikál čistě jenom o zábavě pro lidi, nebo také řeší témata, které společnost trápí. Zjistil jsem, že je nespočet hudebních inscenací, které se snaží vyřešit nebo alespoň ukázat na problémy společnosti. Muzikály zábavnou formou řeší závažná témata, která tíží společnost.

I sám Stephen Sondheim ve svém muzikálu Marrily We Roll Along (Zlatá brána otevřena) napsal: „Musicals are popular. They’re a great way to state

important ideas. Ideas that could make a difference. Charley, we can change the world.“106

Díky téhle diplomové práci jsem zjistil, že hudební divadlo na Broadwayi je daleko víc než jen komerční zábavou. Prošlo si obrovským vývojem. Jeho základy se opírají o antické předlohy a zároveň si zachovává možnost zabavit, ale i poučit diváka a dát mu možnost zamyslet se nad závažnými tématy.

106 Muzikály táhnou. Jsou ideálním nástrojem pro vyjádření důležitých myšlenek, myšlenek, které by mohly změnit svět. Charley, my dva bychom mohli změnit svět.

Použité informační zdroje

Literatura

EBB, Fred and John KANDER. Chicago The Musical (Broadway Vocal Collection). Wisconsin, USA: Hal Leonard Corporation, 1981. 64 s. ISBN 978-1903692271.

HURWITZ, Nathan. A History of the American Musical Theatre: No Business Like It. Abingdon, Oxon, New York: Routledge, 2014. 261 s. ISBN 978-0415715072.

KENRICK, John. Musical Theatre: A History. 2nd edition. New York: Bloomsbury Publishing, 2013. 352 s. ISBN 978-1474267007.

MCLAUGHLIN, Robert L. Stephen Sondheim and the Reinvention of the American Musical. Mississippi: University Press of Mississippi, 2016. 310 s. ISBN 149680855X.

MEYERSON, Harold and Ernie HARBURG. Who Put the Rainbow in The Wizard of Oz?: Yip Harburg, Lyricist. Ann Arbor, MI: University of Michigan Press, 1995. ISBN 9780472083121.

OSOLSOBĚ, Ivo. Muzikál je když. Praha: Suprafon, 1967. 192 s.

RADO, James, Gerome RAGNI and Galt MACDERMOT. Hair The Score. Los Angeles, CA: Warner Media, 1979.

SHAIMAN, Marc and Scott WITTMAN. Hairspray Vocal Score. Wisconsin, USA: Hal Leonard Corporation. ISBN 0-634-05349-3.

SHAIMAN, Marc, O'DONNELL, Mark, MEEHAN, Thomas a Scott WITTMAN. Hairspray: The Complete Book and Lyrics of the Hit Broadway Musical. Montclair, NJ: Applause Theatre & Cinema Books, 2003. 144 s. ISBN 9781557835147.

SONDHEIM, Stephen and James GOLDMAN. Follies. New York: Theatre Communications Group, 2011. 96 s. ISBN 978-1559364171.

SONDHEIM, Stephen. Follies The Score. Range Road Music Inc., Quartet Music Inc., Burthen Music Company Inc., 1971.

STEHLÍKOVÁ, Eva. Římské divadlo. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 1993. 132 s. ISBN 80-901508-2-9.

WEIDMAN, James and Stephen SONDHEIM. Assassins script. New York: Theatre Communications Group, 1993. 160 s. ISBN 9781559360388.

WILLIAMS, Bert A. Nobody. Orono, ME: University of Maine, 1905. 6 s.

Internet

BARNES. Clive. Theatre: Raisin in Musical Form. In: New York Times [online]. 19. 10. 1973 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1973/10/19/ archives/theater-raisin-in-musical-form-adaptation-of-lorraine-hansberry.html

BBC. Sir Robert Walpole (1676 - 1745). Bbc.co.uk [online]. 2014 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/walpole_robert.shtml

BERLIN, Irving. Oh! How I Hate to Get Up in the Morning. In: Lyricsfreak.com [online]. 2018 [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: https://www.lyricsfreak.com/ i/irving+berlin/oh+how+i+hate+to+get+up+in+the+morning_20212996.html

BETTS, Jennifer L. Historical Divorce Rate Statistics. In: Divorce.lovetoknow.com [online]. 10. 7. 2018 [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: https://divorce.lovetoknow.com/ Historical_Divorce_Rate_Statistics

BIOGRAPHY. Laura Keene. Biography.com [online]. 2. 4. 2014 [cit. 2018-11-13]. Dostupné z: https://www.biography.com/people/laura-keene-9361736

BOUSKILA. Rabbi. Daniel. Immigration, Thanksgiving, and Fiddler on the Roof. In: Sephardic Education Centre [online]. 24. 11. 2016 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://sephardiceducationalcenter.org/immigration-thanksgiving-fiddler-roof/

BURKETT, Elinor. Women's rights movement. In: BURKETT, Elinor. The Right Women: A Journey Through the Heart of Conservative America [online]. New York: Scribner, 1999 [cit. 2019-03-03]. ISBN 9780684852027. Dostupné z: https:// www.britannica.com/contributor/Elinor-Burkett/5529

ČEVELOVÁ, Jana. Budúceho viceprezidenta vypískali na Broadwayi, podľa Trumpa sú herci drzí. In: Denník N [online]. 19. 11. 2016 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://dennikn.sk/minuta/611432/

ELLIS-PETERSEN, Hannah. ‘This isn't colour-blind casting’: Hamilton makes its politically charged West End debut. In: The Guardian [online]. 20. 12. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2017/dec/20/colourbl ind-casting-hamilton-west-end-debut

GIBBS, Alexandra. Award-winning ‘Hamilton’ musical was ‘no overnight success’, says creator Lin-Manuel Miranda. In: CNBC [online]. 28. 12. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.cnbc.com/2017/12/28/hamilton-creator-lin-manuel- miranda-on-the-making-of-the-musical.html

HISTORY. Martin Luther King Jr. History.com [online]. 9. 11. 2009 [cit. 2019-03- 03]. Dostupné z: http://www.history.com/topics/black-history/martin-luther-king-jr

HISTORY. This day in history: Aug 28. History.com [online]. 9. 2. 2010 [cit. 2019- 03-03]. Dostupné z: https://www.history.com/this-day-in-history/the-death-of- emmett-till

ISHERWOOD, Charles. Stomping Onto Broadway With a Punk Temper Tantrum. In: The New York Times [online]. 20. 4. 2010 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2010/04/21/theater/reviews/21idiot.html

KENRICK, John. History of the Musical Stage. In: Musicals101.com [online]. 1996 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.musicals101.com/1860to79.htm

MEREDIT. Ženy v literatuře 19. století aneb počátky ženské emancipace. Meredit.cz [online]. 16. 8. 2008 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.meredit.cz/zeny-v- literature-19-stoleti-aneb-pocatky-zenske-emancipace/

MERRIAM-WEBSTER. Definition of musical. Merriam-webster.com [online]. 19. 7. 2018 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.merriam-webster.com/ dictionary/musical

MILLS, Nicolaus. In Trump Era, 70-Year-Old Finian’s Rainbow Matters More Than Ever. In: Observer [online]. 1. 6. 2017 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z:

https://observer.com/2017/01/in-post-trump-era-70-year-old-finians-rainbow- matters-more-than-ever/

O'HANLON, Dom. Funny Girl: A History of the Hit Musical 50 years on. In: LondonTheatre.co.uk [online]. 18. 4. 2016 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https:// www.londontheatre.co.uk/theatre-news/west-end-features/funny-girl-a-history-of- the-hit-musical-50-years-on

RICH, Frank. Review/Theater; 'Miss Saigon' Arrives, From the Old School. In: The New York Times [online]. 12. 4. 1991 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1991/04/ 12/theater/review-theater-miss-saigon-arrives-from-the-old-school.html

SHAIMAN Marc and Scott WITTMAN. Hairspray Vocal score. In: Sheetmusicdownload.in [online]. ©2007 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.sheetmusicdownload.in/piano/sheets/765/Hairspray_The_New_Girl_In_ Town.html

SOUČEK, T. Slovníček pojmů z literatury a mluvnice: Muzikál. In: Cesky-jazyk.cz [online]. 24. 1. 2012 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.cesky- jazyk.cz/slovnicek-pojmu/muzikal/#axzz5PHxjVLdE

TAUBMAN. Howard. Theatre: Mostel as Tevye in Fiddler on the Roof: Aleichem Tales Made Into Musical. In: The New York Times [online]. 23. 9. 1964, 56 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1964/09/23/archives/theater- mostel-as-tevye-in-fiddler-on-the-roof-sholem-aleichem.html

THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Fanny Brice. In: Britannica.com [online]. 25. 5. 2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Fanny-Brice

THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Richard Bissell. In: Britannica.com [online]. 30. 4. 2019 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https:// www.britannica.com/biography/Richard-Bissell

THE EDITORS OF ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA. Tin Pan Alley. In: Britannica.com [online]. 20. 7. 1998 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://www.britannica.com/art/Tin-Pan-Alley-musical-history

WATKINS, Maurine Dallas. Beulah Annan & Belva Geartner. In: Chicago Tribune [online]. 4. 4. 1924 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://chicagology.com/ notorious-chicago/beaulahandbelva/

WINKLER, Sheldon. This is the Army: Irving Berlinˈs War. In: Warfarehistorynetwork.com [online]. 4. 12. 2018 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://warfarehistorynetwork.com/daily/wwii/this-is-the-army-irving-berlins-war

Ostatní

MAUPIED. Nicolas. Barbra Streisand, naissance d'une diva [film]. Místo publikování: Nakladatel, Datum uvedení v zemi produkce. 2015. stopáž: 14:30 MCKAY, Rick. Broadway: The Golden Age, by the Legends Who Were There [videozáznam]. New York: Creative Projects Group, Second Act Productions, 2003. SCHENK. Robin. Stephen Sondheim a hudba jako hnací motor dramatické situace. Brno, 2017. Diplomová práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér muzikálového herectví. Vedoucí práce Petr Svozílek. Stephen Sondheim, Broadway: the American Musical, episode 5: „Tradition (1957– 79)”, New York. TV, Public Broadcasting Network, November 4, 2012.

Harburg. E.Y, Lane. Burton. Finian's Rainbow. Rodger Hess Productions 1501 Broadway, New York. 1999 Mayer, Michael, Armstrong, Billie Joe. American Idiot. vyd. 2010, Alfred Music Bublishing Co, Inc. str. 3, vlastní překlad Harburg. E.Y, Lane. Burton. Finian's Rainbow. Rodger Hess Productions 1501 Broadway, New York. 1999

Seznam ilustrací

Notový příklad 1: Píseň Tryskáčů ...... 26

Notový příklad 2: Ukázka číslo 1 ...... 36

Notový příklad 3: Ukázka číslo 2 ...... 37

Notový příklad 4: Ukázka číslo 3...... 38

Notový příklad 5: Ukázka číslo 4...... 39

Notový příklad 6: Ukázka číslo 5...... 53

Notový příklad 7: Ukázka číslo 7...... 71

Obr. 1: Marc Chagall: Fiddler on the Roof ...... 28

Obr. 2: American Idiot: President ...... 55

Reflexe absolventského výkonu

Tajný deník Adriana Molea

Absolventská role: George Mole

Hudba a texty: Miroslav Hanuš

Scénář: Sue Townsendová a Miroslav Hanuš

Sezóna 2017–2018 patřila ateliéru muzikálového herectví Stanislava Slováka a Michala Zetela a všechna absolventská představení se hrála v Divadle na Orlí: Večeře v režii Michala Zetela a Davida Strnada, Woodstock v režii Stanislava Slováka, Tajný deník Adriana Molea v režii Martina Packa a You v režii Barbory Chovancové.

I když jsem v představeních Večeře a You měl výrazné role, ve kterých jsem se mohl projevit, volba absolventské role pro mě nebyla těžká. Postava Georga Molea v představení Tajný deník Adriana Molea (premiéra 11. 2. 2018) se pro mne stala obrovskou hereckou, ale i osobnostní výzvou a pomohla mi vyřešit v sobě také v herecké sféře různé problémy, které se nepodařilo odstranit, nebo jsem si je neuvědomoval. Stručně popíšu děj představení a následně se budu věnovat procesu zkoušení a mé práci na roli.

Děj muzikálu Tajný deník Adriana Molea

Představení Tajný deník Adriana Molea je autorským dílem Miroslava Hanuše. Vzal si předlohu od spisovatelky Sue Townsendové, která napsala bestseler o mladém dospívajícím klukovi, který se dočkal několika pokračování. Miroslav Hanuš vytvořil činohru s písněmi z osmdesátých let, které vypovídaly o charakteru postavy. Jde o lehkou, situačně-konverzační komedii, kde se mladý kluk vypořádává najednou s rozchodem rodičů a s vlastními hormony, které se v něm probouzí.

Příběh začíná oslavou Nového roku, kdy se u Moleů sejdou příbuzní a přátelé. V téhle situaci se rozdávají karty, které se v průběhu děje odkrývají. Je vidět, že Pauline, Adrianova matka, raději tráví čas s panem Lucasem, který je na první pohled sukničkář. Adrianova babička je pohoršena a odchází z oslavy těsně po přípitku, stihne ale ještě upozornit ostatní na Paulinino zlé chování. Na oslavě je také

i paní Lucasová, která raději přehlíží manželovy excesy, a Nigel je ohromený tím, jak je Pauline opilá a vyvádí. Toho celého si moc nevšímá George, který je v opojení alkoholu a tančí na známé hity osmdesátých let.

Následně, když všichni odejdou, George volá na Pauline, aby šla spát, ta má však problém s jeho módou, obzvlášť s kalhotami, jaké nosil Jim Reeves. Nakonec oba s kocovinou ulehnou, ale ráno jejich konverzace nabere prudký spád, přidá se i Adrian, který se snaží dát poslední prášek psovi. To George rozlítí a Pauline se snaží situaci urovnat, ale nakonec to skončí zase hádkou mezi Georgem a Pauline kvůli penězům.

Adrian zase řeší své starosti, když se ve škole objeví nové děvče Pandora, která ho zaujme hlavně vzhledem a také inteligencí. Domluví se spolu, že půjdou na diskotéku, na které v životě nebyl, a tak hledá radu u Nigela, který mu řekne, že odpověď najde v britském muzeu, kde se chystají na třídní výlet. To však nedopadne nejlépe. Následně dostane za úkol starat se o starého osmdesátiletého Berta Baxtera, který je zarytý socialista a nikomu nevěří, a tak si Adrian musí hledat k němu cestu.

Mezitím se Pauline, která začíná snít o panu Lucasovi, rozhodne změnit chod domácnosti a snaží se George i Adriana zapojit víc do domácích prací. To ji však neuspokojuje, a tak hledá útěchu právě u pana Lucase, který jí vyznává nehynoucí lásku. Paní Lucasová je z toho tak na nervy, že požádá o rozvod, což nebrání otevřené lásce mezi Pauline a panem Lucasem.

Adrian popisuje svůj život, jak ho šikanuje Barry Kent, jak se musí starat nejen o svou domácnost, ale také o domácnost pana Baxtera a do toho ještě pořád touží po Pandoře, která zatím začala chodit s Nigelem.

Pauline se nakonec rozhodne Georgovi říct o mileneckém vztahu s panem Lucasem. George to nese těžce. Pauline navrhne civilizované setkání, kde si mají všechno vyříkat a domluvit se, jak to bude dál. Neskončí to civilizovaně. George zmlátí pana Lucase a Pauline odjíždí do Sheffieldu i s Lucasem.

Na Georgovi je, aby se staral o Adriana, psa, kytky a vůbec o celou domácnost. On je však v hluboké depresi. Na to se objevuje Babička, která tomu všemu moc nepřidá, co se týče pozitivního myšlení.

Pauline a Lucas spolu žijí v Sheffieldu, městě oceli a příborů, kam zavítá na návštěvu Adrian. Ten vidí, že se mají rádi, ale jak odejde, ukáže se, že jim to moc neklape, Lucasovi jde jenom o sex.

Do rozpadající se domácnosti se přidá i Bert Baxter, který je nemocný, ale nemá se o něj kdo starat. George přišel o práci, Adriana suspendují ze školy kvůli červeným ponožkám a k tomu všemu je paní Lucasová odpojí od elektřiny pro nezaplacené účty. Jediná dobrá zpráva je, že Adrian začne chodit s Pandorou.

Nato přichází Pauline a Lucas, aby se domluvili na starostlivosti o Adriana, ale jak jinak, nedopadne to dobře. George si začíná zvykat na těžké časy, které opět naruší Babička, a všechno dává do pořádku.

Adrian popisuje, jak Pandora odlétá na dovolenou do Tuniska, kam jí zavolá, což dopadne tak, že pro vysoký účet, který Adrian schová, odpojí telefon, což George už úplně dopálí, takže se nervově zhroutí. Ovšem v tom okamžiku přichází Pauline, která se chce vrátit zpátky ke Georgovi, protože život s Lucasem nebyl vůbec takový, jak chtěla. Bert začne bydlet u Babičky a Adrian má pořád svou Pandoru, takže všechno končí šťastně.

Práce na roli

Protože šlo o náš předposlední projekt v Divadle na Orlí, hodně nás zajímalo obsazení, které nám dramaturg Miroslav Ondra do poslední chvíle tajil. Nakonec jsme byli ale neodbytní a zjistili jsme si ho právě u vedení divadla, možná týden před zahajovací zkouškou s režisérem Martinem Packem.

Role George Molea byla po přečtení vtipná. Jeho charakter a humor stál hodně na textu, což se mně líbilo. Osobně jsem se nikdy necítil dobře v komedii, a když jsem zjistil, že mám velkou roli, hodně mě to vyděsilo. Věděl jsem, že humor na jevišti je moje Achillova pata, protože se sám rád směju.

Hned jak jsme začali číst na zkouškách, snažil jsem se najít si črty, které máme s Georgem společné. George Mole je v první řadě muž, který se snaží mít všechno pod kontrolou. Je neurotický a zároveň hodně nevšímavý a v poslední řadě absolutně nesoběstačný. Během zkoušení, které bylo nejintenzivnější, jaké jsem dosud zažil, jsem hledal různé výrazové prostředky.

Problém nastal hned v první fázi, kdy jsme s panem režisérem Packem hledali prostředky, jak zahrát muže ve středním věku. Kolegové, kteří hráli teenagery a důchodce, to měli snadnější. Pro nás, kdo jsme hráli čtyřicátníky, byl problém zachytit tenhle věk. Bylo to tím, že naše představivost a možnost odpozorovat jejich chování byla nízká, protože lidi v tomhle věku se nijak výrazně fyzicky neodlišují od mladých dospělých.

Nakonec jsme se ale začali víc věnovat jejich vnitřnímu charakteru, jak vnímají situace kolem a jak na ně působí. Zároveň jsem hledal možnost, jak svou postavu ozvláštnit. Na tohle jsem měl odpověď, když jsem si uvědomil, co je moje postava. Využil jsem výrazové prostředky, které ukazovaly, že i když si hraje na hlavu rodiny, je to jenom slaboch, který se snaží udržet si ženu a rodinu, protože ví, že v tom spočívá jeho štěstí, ale na druhé straně je příliš zahleděný sám do sebe a nevšímá si potřeb manželky a syna. To se však změní, když mu Pauline oznámí, že má milence. Tuhle scénu jsme zkoušeli na různé způsoby a hrozně dlouho mně trvalo, než jsem tuhle situaci pochopil a zvládl. Povedlo se mně to až v reprízách.

Problémy jsem měl ve více scénách, které vyžadovaly mou stoprocentní soustředěnost. Scéna s holením, kterou jsme na začátku zkoušeli bez pěny, mně přišla v pořádku, dokud jsme nepoužili reálnou pěnu na holení. Původně jsem měl mít celou tvář od pěny, ale nakonec jsme se rozhodli po konzultaci s dramaturgem, panem Ondrou, že je reálnější, když budu mít pěnu jenom na bradě a vousech. Tady nastal problém, abych se dokázal natolik soustředit, abych se nerozesmál. Uvědomoval jsem si tuhle chybu a vnitřně jsem s tím bojoval. Nakonec jsem to ale zvládl a scénu jsem si hodně oblíbil.

Mým vrcholem v představení byl hysterický výbuch po zjištění, že po tom všem, co se mi za poslední rok stalo, mně dokonce odpojili i telefon kvůli vlastnímu synovi. V tom okamžiku jsem zjistil, že už mně nezůstalo nic. Je to jakési procitnutí do reálného světa, který se mně ale vůbec nelíbí.

Co se týče zkoušení s alternacemi, bylo to náročné, protože dívky se alternovaly v roli Pauline a Pandory. Naší snahou bylo, aby to každá z holek vyzkoušela stejně. Obzvlášť u choreografie s košťaty, kdy jsme téměř celé dopolední zkoušení věnovali tomu, aby to holky měli dokonalé. To vedlo z mé strany k vyčerpanosti a nevraživosti. Po velmi vyhrocené konfrontaci s dívkami jsem ale

pochopil, že nejde o jedince v tomhle představení, ale o celou skupinu. Všichni jsme chtěli, aby to bylo perfektní, a tak jsme nakonec začali tahat za jedno lano.

Zkoušení s docentem Martinem Packem bylo vyčerpávající a zároveň obohacující. S Liborem Matoušem, představitelem Adriana Molea, a Tadeášem Horehleďem, představitelem Berta Baxtera, jsme byli na zkušebně do pozdních večerních hodin, protože pan Pacek měl představu, jak by asi měly naše postavy vypadat. To mně dalo hodně zkušeností a pomohlo mi to i se situacemi, které jsem nedokázal pochopit. Doporučil nám studijní materiály a jeho příhody, ale i jeho energie nás posouvaly dál.

Po choreografické stránce jsem byl rád, že se jedná o výrazový pohyb. V představení Večeře jsme si zkusili různé styly a různé pohyby. Docent Pacek se ale snažil, aby pohyb korespondoval s tím, co se zpívá v písních. Využíval pohybový humor obzvlášť v písni Jedeme na výlet. Osobně jsem jeho pohyby přijal za své a díky asistence choreografie Jitce Hlaváčové jsme měli možnost rozvinout a vypracovat pohyby, které nám nešly. Asi největší problém byl u skupinové choreografie v písni Košile. Nešlo ani tak o pohyby, jak o rozmístění a vyplnění prostoru Divadla na Orlí.

Hudební složka představení byla náročná. Nešlo ani tak o písně, většinu jsme znali alespoň z poslechu. Problém byl, když jsme je měli korepetovat. S kapelníkem Tomášem Küfhaberem jsme měli asi tři nebo čtyři korepetice. Nahrál nám dema, z kterých jsme se písně učili. Avšak co se týče konzultací, o tónině nebo tempu nemůže být ani řeč. Bál jsem se svou sólovou píseň zazpívat, protože polovinu textu jsem bručel. Až po tom, co docent Pacek vyzval kapelu, ať mou píseň zahraje, zjistili, že je nízko. To však bylo dva týdny před premiérou a my jsme potřebovali pracovat na výrazu a choreografii k písni, ne řešit změnu tóniny. Nakonec ale pan Küfhaber všechno napravil. Jeho profesionalita se ukázala i během představení. Uměl udržet tempo, byl napojený na zpěváka, takže když nastal problém, uměl ho vyřešit.

Ovšem co se týče kapely během představení, moc dobrá interakce, obzvlášť herecká, s nimi nebyla. Křičeli nám do dialogů, během hymny nás rozptylovali a mluvili nám do portů.

Další oporou při zkoušení byla paní Jana Štvrtecká, která měla na starost mluvu. Její ochota daleko přesahovala její náplň práce. Pomáhala nám s výslovností, seděla skoro na každé zkoušce a vychytávala věci, kterým buď nebylo rozumět, nebo jež nezněly česky. V individuálních hodinách nám pomáhala najít i výrazové prostředky.

Zkoušení představení Tajný deník Adriana Molea bylo pro mě osobně nejlepším obdobím. Zjistil jsem, kde mám bloky a mezery, které jsem musel odstranit, ale zároveň jsem se naučil, jak hrát tenhle typ komedií. Po pěvecké stránce jsem se také naučil, že i když jsem vysoký hlas, můžu se setkat s písněmi, které nejsou v mé poloze, a musím se s tím vypořádat nejlépe, jak umím. Práce s tvůrčím týmem byla zábavná, obohacující a já děkuju, že jsem dostal tak velký prostor, abych si mohl zahrát a ukázat, co umím.