JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Sólový zpěv

Jarmila Novotná ve víru dějin

Diplomová práce

Bakalářská práce

Autor práce: Karolína Žmolíková DiS.

Vedoucí práce: doc. Zdeněk Šmukař

Oponent práce: PhDr. Alena Borková

Brno 2014

Bibliografický záznam Žmolíková, K. : Jarmila Novotná ve víru dějin (Jarmila Novotná in the vortex of history). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2014, s.46. Vedoucí bakalářské práce doc. Zdeněk Šmukař.

Anotace Diplomová práce Jarmila Novotná ve víru dějin pojednává o životě a pěveckých rolích této výborné zpěvačky a také herečky. Píše se v ní o největších úspěších této divy od roku 1925, kdy si poprvé zazpívala v Národním divadle v Praze přes její debuty ve vídeňské a berlínské opeře až po její ukončení pěvecké kariéry v červenci roku 1956 v Metropolitní opeře v New Yorku. Cílem této práce je dopodrobna se seznámit s životem Jarmily Novotné a inspirovat se jí.

Annotation The thesis Jarmila Novotna in the vortex of history deals with the life and achievements of this great vocal singer and actress. It says the greatest achievemenst the miracles since 1925, when he first sang at the National Theatre in Prague through her debut at the Vienna and Berlin Opera to its end singing career in July 1956 at the Metropolitan Opera in New York. The aim of this work is to get acquainted in detail with the life of Jarmila Novotna and inspire her.

Klíčová slova

Štěstí, Liteň, válka, emigrace, odříkání, Metropolitní opera

Keywords

Happiness, Liteň, war, emigration, self-denial, Metropolitan Opera

Prohlášení Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu, a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpala, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury.

Brno, dne 28. dubna 2014 Karolína Žmolíková

Poděkování Na tomto místě bych v první řadě ráda poděkovala paní Lídě Matrtajové-Vejmelkové. Přes svůj pokročilý věk se uvolila udělat se mnou rozhovor o paní Jarmile Novotné, se kterou se osobně znala. A v druhé řadě také mému vedoucímu práce, panu doc. Zdeňku Šmukařovi, který byl i přes svůj drahocenný čas ochotný si práci přečíst a konzultovat ji se mnou.

Obsah

ÚVOD ...... 1 1. ŽIVOTOPIS ...... 2 1.1 KLIDNÝ ŽIVOT? ...... 12 2 VLASTENKA ...... 16 3 POČÁTKY - CESTA KE SLÁVĚ ...... 19 4 JARMILA NOVOTNÁ VE VÍRU DĚJIN ...... 25 5 JN VE VÍRU DĚJIN V USA ...... 28 6 NEJSLAVNĚJŠÍ A NEJOBLÍBENĚJŠÍ ROLE ...... 38 7 ROZHOVOR ...... 40 8 JÁ A JARMILA NOVOTNÁ ...... 42 ZÁVĚR ...... 43 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ...... 44 SEZNAM ZKRATEK ...... 45 PŘÍLOHY ...... 46

Úvod

Když jsem přemýšlela nad tématem své bakalářské práce, z interpretů české, ale vlastně i světové opery mě nejvíce zaujala Jarmila Novotná. Tato česká zpěvačka dosáhla úspěchu nejen na domácích operních scénách, ale i ve světě. Stala se nejprve ve Vídni a Berlíně a pak i v New Yorku mezinárodní operní hvězdou. Navíc uspěla i ve filmu a v muzikálu. Myslím si, že Jarmila Novotná předjímala dnešní typ zpěvačky. Uměla nejen zpívat, ale také hrát, pohybovat se na jevišti a ještě byla krásná a štíhlá. V dnešní době jsou takové parametry již samozřejmostí, ale dříve bylo takových zpěvaček méně. Mým hlavním zdrojem při tvorbě této práce byla její autobiografická kniha ''Byla jsem šťastná'', ve které upřímně píše o celém svém životě od kolébky až po návraty do vlasti po Sametové revoluci, tedy v 90. letech minulého století. A dalším mým zdrojem byl živý rozhovor s paní Lídou Matrtajovou - Vejmelkovou, pamětnicí, která se velice zasloužila o kulturní život v naší republice a také založila nadaci Jarmily Novotné. Co je nejdůležitější, že se s paní Novotnou osobně znala, takže mi o ní mohla vyprávět. Cílem mé práce bylo vybrat si takové téma, které by pro můj vývoj bylo užitečné a těšilo by mě o něm psát. Tedy téma o člověku, který by byl mým vzorem a tím Jarmila Novotná bezesporu je.

1 1. Životopis

Povolána? Vyvolena? Především šťastna! Tak taková byla zpěvačka a herečka Jarmila Novotná. Narodila se 23. září roku 1907 v Praze. Pocházela z velice harmonické rodiny. Její otec Josef, velice optimistický člověk, byl dámským krejčím a aktivním sokolem a maminka Josefa, rozená Zajíčková, ji i její starší sestru Pavlu odmalička vedla k hudbě. Jarmila hrála na klavír a učila se cizím jazykům, což se jí později velice hodilo. Již jako malá holčička měla k hudbě a hlavně ke zpěvu velice kladný vztah a původně se chtěla stát učitelkou. Kde mohla, všude zpívala, což si umím představit, také jsem to jako malá hodně praktikovala. Učila se nejrůznější árie a s rodiči a sestrou často navštěvovala představení v Národním divadle. Láska k hudbě v ní přetrvala i v dospívání, a proto si ve čtrnácti letech podala přihlášku na pražskou konzervatoř. Kvůli velmi nízkému věku však nebyla přijata. Své první zkušenosti s jevištěm sbírala ve Vinohradském divadle a již roku 1922, tedy v pouhých patnácti letech se stala elévkou Národního divadla v Praze. Již od školních let měla veliké štěstí na učitele zpěvu, tím prvním byl Hilbert Vávra. Roku 1923 měla dokonce to štěstí, poté, co se její otec odvážil požádat slavnou Emmu Destinnovou, zda by si poslechla jeho dceru, mít také několik hodin u ní. Jarmila se tedy vydala do hotelu Palace v Praze, aby předzpívala árii Taťány z Oněgina (P.I.Čajkovskij) a také árii Rusalky ''Měsíčku na nebi hlubokém'' od Antonína Dvořáka. Paní Destinnová, řekla, že má moc hezký hlas a od té doby ji Jarmila ještě několikrát navštívila. Později, když už byla Novotná uznávanou zpěvačkou, byla nejednou s paní Destinnovou srovnávána, a to především v českých písních a áriích. Obě měly ještě něco společné - byly také velkými vlastenkami.

V roce 1926 se Jarmila Novotná stala členkou Národního divadla a čekalo na ni mnoho práce. I přesto se však snažila úplně nezanedbávat společenský život, a když byla Jiřím Lobkovicem pozvána na ples Národní besedy, neodmítla. Sám Lobkovic pro ni nemohl přijet, protože se musel věnovat hostům, a proto za sebe poslal náhradu. Jiřího Daubka, dobře vypadajícího mladého muže (sama Novotná napsala: "Dva nejlépe vypadající muži v Praze, ještě s jeho bratrem"). Nějaký čas spolu ''randili'', zamilovali se, a tak se také stalo, že se ze slečny Novotné 16. července roku 1931 stala paní Daubková. (Jako umělkyně však používala své dívčí jméno.)

2 Když se později seznámila s dirigentem Hansem Reinhardtem, několikrát jí říkal, aby se nevdávala, že umělec musí být svobodný, aby mohl tvořit a manželství a rodina vše jen komplikuje. Možná měl trochu pravdu, nicméně Jarmila byla s Jiřím po celý život velice šťastná a on ji v její práci vždy podporoval.

Svatba byla překrásná v kostele Panny Marie pod řetězem v Praze. Poté s Jiřím odjeli na dva týdny do Francie na Riviéru, aby si užili líbánky a 3. srpna 1931 dorazili do sídla Daubků, do Litně u Berouna, kde byli uvítáni dívkami v krojích. Jejich obydlí se skládalo ze dvou staveb. Tou první byl zámek a tou druhou tzv. Čechovna (pojmenovaná po básníkovi a prozaikovi Svatopluku Čechovi), tedy bývalý panský dům, který obývali a který pro ně nechala Jiřího matka báječně zařídit. Paní Daubková byla mimochodem velice milá žena. Jarmilu měla velice ráda a vždy si spolu velice dobře rozuměly. V době, kdy zrovna nemohla být Jarmila doma, což bylo často, nebo spíše většinou, skvěle se starala o chod domácnosti a Jiřímu velice pomáhala. Krom toho, jak Jarmila vzpomíná, to byla velice krásná, ohleduplná a laskavá žena.

Jarmila na Litni prožila ta nejkrásnější období svého života. S Jiřím si užívali okolní přírody, chodili na lovy, na houby, plavali v rybnících a k tomu všemu ve svých vlastních, měli rozsáhlé hospodářství a užívali si společenského života. Oba totiž byli velice společenští a Jiří byl k tomu dobrým hostitelem, takže si na své panství zvali mnoho blízkých přátel. Neodpustím si také zmínit, že zde měl Jiří loveckého psa jménem Nácek, který se jmenoval Ignác, ale volalo se na něj Náci. Tehdy to bylo normální a hodně psů se tak jmenovalo. V té době však ani Jiřího ani psa nenapadlo, jak bude později jeho jméno zkompromitováno.

Bohužel vše krásné jednou končí a tak i Daubkům skončily líbánky. Jarmila se totiž 26. srpna 1931 musela vrátit do Berlína, aby zpívala roli Cherubína ve Figarově svatbě. Vystupovala zde v té době na scéně Krollovy opery, ale krom toho už za sebou měla debut například ve vídeňské Státní opeře, na Salzburském festivalu a dokonce jí přišla i nabídka z MET, kterou prozatím odmítla. Jak je vidět, byla v této době již velice známou a uznávanou operní hvězdou, která byla zkrátka na roztrhání.

Roku 1932 potkalo Jarmilu a Jiřího veliké štěstí, Jarmila zjistila, že je v jiném stavu. Její, jak říkala, milovaná Jarmilenka se narodila 25. září 1932 v Praze a od narození

3 svým rodičům dělala velikou radost. Byla velice šťastné dítě, které mělo takřka všechno, na co si vzpomnělo. Jarmila se jí tak alespoň trochu snažila vynahradit chvíle, které nemohla být s ní a, i když byl Jiří velice vzorným a starostlivým otcem, maminka je přece jenom maminka. Holčičky si však bohužel moc neužila a v polovině ledna 1933 už musela odjet do Berlína, kde měla premiéru opery Jarní bouře českého skladatele Jaromíra Weinbergera. Vzhledem k tomu, že Jarmila hodně cestovala a její muž nemohl být kvůli práci na jejích cestách vždy přítomen, i když se samozřejmě snažil ji co nejvíce podporovat, jezdilo s ní její služebnictvo. Například ošetřovatelka Milada, která se starala o malou Jarmilenku a které se později začalo říkat teta. Dále výborná kuchařka Anna, která za svůj život uvařila nemálo známým lidem, kteří k Daubkům přicházeli, komorná Adéla a sluha Jelínek.

V těch několika málo letech začala Jarmilina hvězdná kariéra prudce stoupat. Mezi roky 1933 - 1937 zpívala například ve Vídeňské opeře, kde ztvárnila mnoho rolí, na Salzburském festivalu a seznámila se s opravdu mnoha lidmi. Proto si čas od času zasloužila alespoň krátkou dovolenou v Litni, kde byla i v létě roku 1937. Jak se více rozepisuji v kapitole Vlastenka, Jarmila Novotná se velice přátelila s rodinou Masarykových a dne 14. září 1937, kdy si právě užívala volných dnů ve svém milovaném domě ji zastihla velice smutná zpráva. Pan prezident T. G. Masaryk zemřel. Jarmila ihned volala prezidentovu synovi Janu Masarykovi a zanedlouho se s Jiřím vypravili do Lán. Jan jim řekl, že pan prezident zemřel ve spánku, a dal Jarmile kytičku fialek, která byla na nočním stolku v pokoji pana prezidenta. Pohřeb se konal 21. září 1937 na Pražském hradě a poté se všichni přesunuli do Lán, aby zde pana prezidenta pochovali.

Na podzim roku 1938 čekali Jarmila s Jiřím druhého potomka. Vzhledem k nastalé předválečné situaci se Jarmila rozhodla, že své druhé dítě porodí někde dále od střední Evropy, kde se po anšlusu Rakouska s Německem schylovalo i k obsazení Československa. Proto dne 12. září 1938 společně s Jarmilkou a tetou odjely do Londýna. Protože zde v té době bylo spousta Jarmiliných přátel, nenudila se. Chodila na různé večeře, do divadla, nebo na návštěvy ke známým. Doba to však nebyla veselá, všichni se báli o své příbuzné a o svou vlast. Do Mnichova se totiž sjeli Hitler, Daladier, Mussolini a Chamberlain, aby jednali o budoucnosti Československa. 30. září dostala Jarmila od Jiřího dopis, ve kterém stálo, že byl mobilizován a že je připraven bojovat. Rozrušení z této události porod skoro o měsíc

4 uspíšilo a 1. října se narodil malý Jiříček. Jarmila z něj byla samozřejmě velice nadšená a hned do Litně psala, jaké mají krásné a rozkošné miminko. Několik dní po porodu na ni čekalo veliké překvapení. Přišel ji navštívit Jiří, který dostal od vojska týden dovolené, a za tu dobu stihli chlapečka pokřtít. Dostal jména Jiří Sebastian Jan Josef Remigius a za kmotry mu šli Jan Masaryk a podnikatel Jiří Schicht, jejich rodinný přítel. V půlce listopadu 1938 Jarmila konečně odjela do Litně, aby malého Jiříčka ukázala svým rodičům, kteří tam přijeli, a také své tchýni. Všichni z něho měli velikou radost, a i když doba nebyla zrovna příznivá, zažívali velice krásné chvíle.

Poté odjela Jarmila na několik měsíců do Ameriky, aby zde zazpívala Violettu, ale představení se nakonec nekonalo. O této události se více rozepisuji v kapitole JN ve víru dějin. Po návratu domů se svou rodinou prožila několik krásných chvil u řeky Berounky, kde měli malou chatu, na kterou čas od času zajeli. Ale hlavně si užívala svého již osmiměsíčního miminka, se kterým zatím neměla moc času se potěšit. Chodili plavat, lovili ryby, což v té době velice bavilo už i malou Jarmilenku a ve světových dějinách se mezitím schylovalo k hrůzné události. Když Jarmila po prázdninách roku 1939 odjížděla na své turné do Ostende (Belgie), jistě ji tenkrát ani nenapadlo, že odjíždí na tak dlouhou dobu. Přímo z Belgie totiž Daubkovi museli jen s tím, co měli právě u sebe, v září 1939 emigrovat do odříkané Ameriky.

Začátky za oceánem nebyly jednoduché. Neměli skoro žádné zprávy z domova a jejich finanční situace také nebyla zrovna nejlepší. Nicméně Jarmila byla opravdu dítětem štěstěny, a tak se zde velice záhy stala hvězdou první velikosti a jednou z nejvýznamnějších členek souboru Metropolitní opery. Představila se zde například v rolích Mimi, Violetty, Chrubína, Mařenky ad. Často se na představení, kromě Jiřího, chodila dívat také její malá Jarmilenka, která se v té době chtěla stát po vzoru své maminky buď zpěvačkou, nebo herečkou. Zdědila po mamince hudební sluch a smysl pro hudbu, a proto hned ve školním věku, navštěvovala prestižní školu Dalton school a začala brát hodiny klavíru. I malý Jiříček se měl v Americe k světu, rostl jako z vody a dělal svým rodičům radost. Je však pravdou, že se Jarmila se svými dětmi moc nevídala a věděla, že jim hodně chybí. Proto se každé ráno snažila o to, aby se alespoň společně nasnídali a aby přečetla Jiříčkovi pohádku. Na jaře roku 1940 konečně začaly chodit zprávy z domova. Všichni byli v pořádku a paní Daubková jim dokonce čas od času poslala nějaké to ovoce, vajíčka, nebo srnce.

5 Psala také o situaci v Čechách a o tom, jak se nacisté chovají. Jak jsem již zmínila psa Nácka, jeho jméno mu bylo nakonec opravdu osudné. Když se nacisté dozvěděli, jak se jmenuje, mysleli si, že se jim někdo vysmívá a pejska zastřelili.

Po Jarmilině koncertním turné po Americe se Daubkovi přestěhovali. Bydleli na Páté avenue na 97. ulici. Byt měl krásnou velikou terasu a výhled na Central park, takže to s dětmi měli blízko do přírody a i oni si mohli čas od času vyjít na procházku, když na to byl čas. Jiří našel novou švédskou kuchařku a sluhu. A také si pořídili auto, jejich první. Když roku 1940 slavili Vánoce, uvědomili si, že už je to dva roky, co jsou odloučeni od své vlasti a společně s dětmi se za osud naší země pomodlili.

Poté Jarmile nastal další úspěšný rok opět plný balení, přebalování ( tedy v této době již kufrů), ježdění apod. Ve své knize uvádí několik rad, jak se správně balit a na nic nezapomenout. Za prvé by měl člověk balit s jasnou myslí, dělat věci pomalu a promyšleně. Za druhé, jeden, nebo dva velké kufry jsou lepší než několik malých plus je dobré mít na každou cestu malý kufr, který máte neustále u sebe a máte v něm nejpotřebnější věci. Ještě jsem toho moc nenajezdila, ale ve všech bodech musím souhlasit, na druhou stranu, když se člověk neustále někam balí, dělá to tak automaticky, že je snad nemožné, aby si vůbec něco zapomněl. Na vlak Jarmila Novotná nikdy nechodila na poslední chvíli, vždy si s sebou vzala něco ke čtení a jedla rozumně. Vždyť také byla celý život krásně štíhlá. Po sezóně 1940-1941 na Jarmilu čekaly zasloužené prázdniny. Jiří ji chtěl překvapit, a proto na léto pronajal dům ve městě Smithtown na Long Islandu. Dům byl na venkově, měl vlastní zahradu dokonce se zahradníkem, blízko bylo golfové hřiště a i okolní příroda slibovala překrásnou dovolenou. Než však odjeli, jeli ještě navštívit maestra Toscaniniho před jeho odjezdem do Buenos Aires. Maestro byl Jarmiliným velikým přítelem a podporovatelem a velice často si spolu korespondovali. Můj dojem z dopisů, které si spolu psali je, že byl do Jarmily dokonce tak trochu zamilovaný a není se co divit, Jarmila byla krásná a skvělá žena. Zde jeden z jeho dopisů, který ho prozrazuje: ''Má milá přítelkyně, byl jsem šťasten, že jsem Vás mohl vidět. Vy jste vždycky roztomilá a nelze jinak než Vás milovat. Bez vašich zpráv jsem opravdu trpěl. Ty dopisy, co jste řekla, že jste mi poslala, nikdy nepřišly. Podala jste je vy sama? Stalo se mi, že portýři v hotelu si dopisy nechali na památku. Já teď odesílám všechny důležité listy osobně. Proč, Jarmilo, nepíšete německy? Já tomu rozumím, i když dobře nemluvím. Kdybych rozuměl Vaší řeči, bylo by to ještě lepší, ale to je

6 bohužel nemožné. Pište mi do Buenos Aires na adresu Teatro Colón. Já Vás mám rád víc a víc a líbíte se mi k zbláznění‘‘1. I když práce a cestování bylo opravdu mnoho, nic nemohlo Daubkům zabránit v tom, myslet na svůj domov, na svoji vlast. Stále se snažili získat nějaké informace o svém domově a chtěli se vrátit domů. Když se však 7. prosince 1941 dočetli, že Japonsko napadlo Pearl Harbor, bylo jim oběma jasné, že vypukne světová válka a domů se dlouho nepodívají. Ani z domova nepřicházely příliš dobré zprávy. Jarmilin otec byl povolán na německou policii, kde byl kvůli své dceři vyslýchán. Nacistům se totiž nelíbilo, že Jarmila žije v Americe a také na statku v Litni to neměli jednoduché. Němci jim totiž zkonfiskovali veškeré obilí, (zatím jen obilí), takže bylo velice obtížné celý statek uživit.

Prázdniny 1942 prožili Daubkovi ve Stony Brook, kde si na celé léto opět pronajali dům. Jarmilce v té době bylo již devět let a zdokonalovala se v jízdě na koni a ve hře na klavír, což musela předvést také maestru Toscaninimu, který je v létě přijel navštívit. Také se svou maminku chodila na tenis, protože Jiří jim domluvil špičkového trenéra. Jiříčkovi byly v té době tři roky. Navštívili za léto také několik známých, u kterých vždy pár dní pobyli, a Jarmila sbírala síly na novou koncertní túru, která byla velice náročná. Ne snad tak pěvecky, jako spíše fyzicky a z organizačního hlediska. Vzhledem k tomu, že byla válka, některé služby byly omezeny. Vlaky měly zpoždění a nosiči zavazadel úplně zmizeli, což pro cestující ženu s haldou zavazadel nebylo zrovna praktické. Proto se i Jarmila musela uskromnit. Brala s sebou méně oblečení, a teplé oblečení brala vždy na sebe, například kostýmek a svetr. Také si vymyslela nepromokavý vak pro koncertní šaty, do kterého je dala již vyžehlené, přehodila přes ruku a ve vlaku pověsila na ramínko. Z dnešního hlediska tady popisuji něco naprosto automatického, a sice vak na šaty, který dnes používá snad každý. Jarmila litovala, že si tento výmysl nenechala patentovat, když se později objevil na trhu.

Poté Jarmilu čekalo náročné cestování po Jižní Americe. Naštěstí ji doprovodil její Jiří, jen děti bohužel museli nechat doma a velice dlouho je neviděli. Po návratu se jim Jarmila věnovala, co to šlo, bydleli po létě zase v New Yorku, a tak s nimi často chodila do Central parku na procházky nebo do ZOO, což děti velice milovaly. Po

1 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

7 jedné takové vycházce dokonce malé Jarmilce musela slíbit, že jí pořídí pejska (nakonec měli kočičku).

Nový rok 1944 přinesl Jarmile několik změn a milých událostí, například začala dělat gymnastiku u Nicholase Kounovského. Velice si to pochvalovala. Nejen, že se naučila například stojku a různé akrobatické kreace, ale také jí cvičení velice otužovalo. Do té doby bývala často nachlazená a od té doby nic. Konečně také napsali rodiče a Jarmila byla ráda, že jsou v pořádku a zdraví. Psali, že cítí, že válka brzy skončí a že by se Jarmila s rodinou mohla vrátit brzy domů do Litně. Nic však nakonec nebylo tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. O tom však až později. Jiří si také v této době našel zaměstnání. Ne snad kvůli tomu, že by měli málo peněz, nebo že by se Jiří při stylu života své ženy nějak nudil, ale chtěl být v těžké válečné i poválečné době něčím užitečný. Proto začal pracovat ve firmě IBM, která se zabývala průmyslem a měla pobočku i v Čechách. Jiří byl velice inteligentní, měl veliké znalosti o Evropě, dobře jednal s lidmi a také se domluvil několika světovými jazyky, tím pádem byl pro tuto firmu jako stvořený. I Jarmila byla velice ráda, že se něčemu takovému začal věnovat i přesto, že to často vyžadovalo dlouhé odloučení. A 8. května 1945 se to konečně stalo. Daubkovi se dozvěděli, že je konec války. Byli tak šťastní, že slavili celou noc až do rána a velice se těšili domů. Jejich radost však zkazily nepříliš dobré zprávy z domova. Všichni byli zdrávi, což bylo samozřejmě nejdůležitější, ale jejich majetek byl znárodněn. Mlýny v Brněnci i zámek a statek v Litni. Sen o brzkém návratu domů se tedy rozplynul. Jarmila dokonce podnikla některé kroky, které by dopomohly k navrácení majetku. Napsala panu prezidentovi Edvardu Benešovi, se kterým se osobně znala a také Janu Masarykovi, svému příteli. Oba přislíbili, že v této záležitosti udělají, co budou moci. I když situace doma byla složitá, manželé Daubkovi začali pracovat na cestě domů. Tu první podnikl Jiří, který se 11. prosince 1945 nalodil na Queen Mary a odplul do Čech. Po příjezdu se chtěl samozřejmě ze všeho nejvíc podívat do Litně. Když dorazil, potkal se zde sice s některými svými bývalými zaměstnanci, což bylo milé, ale vstup do zámku mu byl pod výhružkou smrti zakázán, a když přišel do jejich Čechovny, málem ji nepoznal. Téměř vše bylo buď rozkradené, nebo rozbité. 17. května 1946 se Jiří konečně vrátil zpět do Ameriky, kde si nyní možná připadal více doma než v Čechách, aby se s Jarmilou rozhodli, jak dál. Nakonec se domluvili, že děti a tetu nechají u Jiřího bratrance v Americe a odjedou pouze spolu. Přišlo jim, že cestovat jedním letadlem

8 je příliš riskantní, kdyby se něco stalo, proto letěl Jiří jako první a Jarmila se měla vydat o několik dní později za ním. Hned druhý den už však byl Jiří opět doma v New Yorku, protože letadlo, kterým měl letět se porouchalo. Takže nakonec oba letěli tím, kterým měla cestovat pouze Jarmila. Asi osud, nejspíš měli domů přiletět ruku v ruce. Při letu bylo spousta mraků, a když se rozestoupily, poznala Jarmila svůj domov, Čechy. Neudržela se a rozplakala se.

Zprvu bydleli na Václavském náměstí, kde Jiří pronajal byt od své známé, takže byli v centru všeho dění. Jarmila hned po příjezdu volala svým rodičům a druhý den je navštívila u nich doma v Radotíně. To bylo radosti, a jakpak by taky ne, vždyť se neviděli sedm let. Nepředstavitelné! Hned poté bylo pro Jarmilu další prioritou podívat se do její milované Litně. Vždyť zde za svůj život prožila ty nejkrásnější chvíle v kruhu svých blízkých. Vydala se tam 3. července 1946 a shledání bylo velice dojemné. Hned u vchodu do zámku čekalo několik lidí z vesnice, aby se s paní Daubkovou přivítalo. Poté se šla podívat do jejich Čechovny a zjistila, že Jiří měl pravdu. Téměř vše bylo pryč, nebo rozbité. Stříbro, obrazy, staré tabatěrky, Jarmilin oblíbený nábytek. Zkrátka vše, na čem jí v Litni záleželo a co zde měla ráda. Před odjezdem do Ameriky Jarmila s Jiřím obíhali ministerstva a ministry a snažili se Liteň vybojovat zpět. Na nějaký čas se jim to také povedlo. Jarmila samozřejmě využila svého pobytu v Čechách k uspořádání turné. Když se daly lístky do oběhu, byly do dvou hodin vyprodané, tak zde milovali svou Jarmilu Novotnou. Se svou vlastí se rozloučila dne 23. září 1946 a společně s Jiřím odjela zpět do New Yorku. Téměř hned po návratu jim vypršela lhůta nájmu jejich domu, a tak museli hledat nový domov. Jejich přítel jim poradil, aby si pronajali apartmá v hotelu Gramercy, že je to velice luxusní a pohodlné. A tak také učinili a stihli to ještě předtím, než odjel Jiří za prací zase zpět do Evropy. S Jiřím měli složitý vztah, který však přestál všechny překážky. Velice si spolu rozuměli a oba také měli skvělé povahy a rádi stejný společenský život. I když byli v podstatě skoro pořád od sebe, žili spolu až do jejich smrti, ale nepředbíhejme. Nyní je Jarmile krásných třicet devět let a je v plném rozkvětu. Když se Jiří vrátil zpět do New Yorku, přivezl báječnou zprávu: ‚Můžeme žít v Litni‘‘. První odjel Jiří, aby dal Liteň trochu do pořádku a zařídil vše potřebné. Jarmila s dětmi se za ním vydala začátkem června. Vzhledem k tomu, že cesta byla dlouhá a náročná, rozhodla se, že toho s sebou nebude moc brát a zabalila šedesát velkých kufrů. Vzhledem k tomu že Liteň byla takřka rozkradená, brala

9 s sebou i takové věci, jako ložní prádlo, ručníky, příbory a také několik zarámovaných fotografií, těch nejmilejších, protože nevěděla, na jak dlouho vlastně odjíždí. Jediným vodítkem bylo, že dětem v září začíná škola. Tak se tedy s tímto nepřehlédnutelným nákladem nalodili a těšili se domů. V Litni je už všichni čekali. Sluha Jelínek, již zmíněná výtečná kuchařka Anna Poláčková a další. Jarmila se nestačila divit, jak dal Jiří za tak krátkou dobu dům dohromady. Hned začala s vybalováním a nakonec dům zařídila natolik, že se tady hned cítili jako doma. Jen co se Jarmila trochu porozhlédla, už měla 23. června 1947 představení Prodané nevěsty v Národním divadle a mnoho koncertů a recitálů po celé republice.

Jak jsem již zmínila na začátku své bakalářské práce, Jarmila byla nejen zpěvačka, ale také herečka. To také prokázala ve své roli v poválečném filmu o válce ''Poznamenaní'' slavného režiséra Freda Zinnemanna. Hrála zde matku, jíž se ztratil syn v koncentračním táboře. Byl to strhující trhák a Novotná zde excelovala. Zahrála si po boku amerického herce Montgomeryho Clifta. Film přinesl Jarmile ještě větší popularitu než dřív, ale musela obětovat skoro celý čas, který měla strávit v Litni se svou rodinou. Však to také byly potoky slz, když odjížděla na natáčení a loučila se. Ve své roli byla tak přesvědčující nejspíš také proto, že ve volných dnech mezi natáčením navštívila a několik dní také bydlela ve středisku, kde byly děti, které si prošly koncentračním táborem. Po natáčení se Jarmila vrátila zpět za svou rodinou domů do Litně, kde v té době věřila, že zde zůstane už napořád. Když přijímala nabídku na tento film, Jiří si z ní utahoval, že si musí uvědomit, že ona, která stále vypadá báječně, bude hrát roli utrápené a ztrhané matky, aby si to ještě rozmyslela. Nicméně námět Novotné učaroval a bylo dobře, že roli přijala.

Poslední představení, ve kterém v Národním divadle zpívala před odjezdem zpět do New Yorku byl Evžen Oněgin P. I. Čajkovského a poté se dne 2. prosince 1947 s Jiřím vrátili zpět. To ještě nevěděli, že se do Litně dlouho nepodívají a že tam vlastně už nikdy nebudou žít. V únoru 1948 proběhl v Československu komunistický puč a začala vláda jedné strany.

Dne 10. března 1948 zastihla Daubkovi hrozná zpráva, a sice že se pádem z okna Černínského paláce zabil Jan Masaryk. Tato událost je samozřejmě velice zasáhla a jako vzpomínku na něj zpívala Jarmila v rozhlase několik písní. V té době se na Jarmilu špatné zprávy jen hrnuly. Její sen o životě v Litni se úplně rozplynul, když ji zavolal Jiří a řekl, že jejich majetek byl zkonfiskován. Nejhorší na tom bylo to, že

10 bylo zkonfiskováno i vše, co do Litně přivezla Jarmila před rokem z Ameriky. A tak tedy hrozilo, že již podruhé přijdou o své nejosobnější věci. Šaty, noty, partitury, dopisy. Jarmila se tedy rozhodla, že se za Jiřím vydá, aby zachránili alespoň nějakou část jejich věcí. Měla ještě v Americe několik neodkladných vystoupení a koncertů, ale hned po jejich skončení se opět nalodila na Queen Mary a odjela domů. Po dlouhodobých tahanicích se jim podařilo z Litně odvézt alespoň oblečení a také několik kusů nábytku, který si odvezla s sebou do USA. Poté pobyla několik dní s rodiči v Radotíně a 19. června 1948 se s Jiřím se zastávkou v Paříži, kde si užili pár krásných dnů, vydala zpět na cestu do New Yorku.

I když žila Jarmila velice společenským životem a neustále byla v pohybu a obklopena lidmi, i ona si často stýskala. V první řadě po Jiřím, který musel kvůli práci často odjíždět na dlouhou dobu pryč, a pak také po svém milovném domově. Proto jí přišlo vhod, když se jí Jiří zeptal, jestli by za ním i s dětmi nechtěla přijet do Paříže, že tam pro ně našel krásný byt na Rue Spontini. Tak Jarmila hned začala s balením a těch několik měsíců do odjezdu, jak sama napsala, jí pěkně uteklo. Je vidět, že tehdejší doba se svou rychlostí od té dnešní opravdu hodně lišila. Dnes je pro nás odloučení na několik měsíců nepředstavitelné a dříve to bylo takřka normální. Nicméně čas letí stále stejně rychle, bohužel. Cestu za Jiřím si všichni pěkně užili. Měli pěkné počasí, takže se na lodi mohli koupat a po večeři byla Jarmila požádána, zda by něco nezazpívala. Jistě, že ano. Chudák, ani na moři si neodpočinula. V Paříži však moc dlouho nepobyla, protože jela zpívat na Salzburský festival a 14. září 1949 už plula s tetou a Jiříčkem zpět do Ameriky. Jiří musel v Evropě ještě nějaký čas zůstat, a proto navrhl, aby s ním zůstala Jarmilka, aby u sebe měl alespoň nějakého člena rodiny, aby se mu tolik nestýskalo. Jiříček byl v té době již veliký kluk, velice chytrý a také projevoval zájem o hudbu, stejně jako Jarmilka hrál na klavír. Proto ho Jarmila 4. prosince vzala na koncert, který dirigoval Toscanini, a poté s ním Jiříčka seznámila. Ten z něho byl opravu nadšený, byl to skvělý člověk. Mezitím měla Jarmila v MET několik Růžových kavalírů, také několik výstupů v rozhlase a v zábavných pořadech v televizi a jak tak čas plynul, už tu byly Vánoce a s nimi i její Jiří. Jarmilka tento rok na Vánoce nepřijela, zůstala v Evropě se svými přáteli a vrátila se až koncem května. Jarmila se jí nemohla dočkat, proto si na ten den udělala volno a šla jí naproti do přístavu. Jarmilka si s sebou k Jarmilině velikému překvapení přivezla malého pudlíka jménem Flip. K tomu se pojí

11 jedna veselá příhoda, jak Jarmile pejsek Flip rozkousal a roznosil po pokoji její koncertní šaty, ve kterých měla večer vystoupit. Ale jinak to byl miláček. V roce 1950 začala Jarmila pracovat na svém dalším známém filmu The Great Caruso (Božský Caruso). Vedle ní se v titulní roli představil světoznámý tenor Mario Lanza a velmi dobře si spolu rozuměli. Do studia s ní často chodila také dcera Jarmilka, která byla po mamince také velice pohledná a ráda hrála divadlo. Nakonec se však stejnému žánru nevěnovala.

A že by bylo o stesku? Když se totiž Jiří vrátil z Evropy domů, oznámil Jarmile, že celou svou práci přenese do New Yorku. No mohla být Jarmila šťastnější? Sice stále někde cestovala a Jiří po Americe ostatně také, ale přece jenom k sobě měli blíž. Často s Jiřím chodili na různá představení a koncerty, a proto nemohli vynechat ani ten 4. dubna 1954. Tedy poslední Toscaniniho koncert, na kterém se loučil se svou kariérou. Přišly tisíce lidí a aplaus byl obrovský, maestro se však poklonil jen jednou. S Jarmilou se často stýkali, ale naposledy se viděli 26. října 1956 a za několik měsíců na to maestro zemřel. Pro Jarmilu to byla velice smutná zpráva. Jestli jí v životě někdo něco naučil a byl jí dobrým rádcem a přítelem, tak to byl právě Toscanini, který měl Jarmilu upřímně rád a velice k ní vzhlížel.

Psal se rok 1954 a Jarmile neustále pokračoval stejný kolotoč: Met, koncerty, rádio, televize, rozhovory, balení, cestování a v neposlední řadě samozřejmě také role maminky a manželky. V červenci 1956, když bylo Jarmile padesát, měla v Metropolitní opeře své poslední vystoupení, a sice Figarovu svatbu se svým milovaným Cherubínem. Zní to sice trochu smutně, nicméně právě v tento okamžik se začíná psát další kapitola života Jarmily Novotné.

1.1 Klidný život?

Ač jsem toho o Jarmile Novotné přečetla opravdu mnoho, nikde jsem se nedočetla o jejím odchodu z Met. Bylo jí teprve padesát, takže mohla ještě nějakou dobu vystupovat. Ale je pravdou, že její Jiří byl v té době nemocný a ona se mu chtěla věnovat a vůbec celé své rodině. Užívat si Jiřího a dětí, nemít žádné pevné závazky, brát jen to, na co měla opravdu chuť a když se jí zrovna chtělo a užívat si života. Proto také souhlasila, když Jiří navrhl, že by se mohli přestěhovat do Vídně, kam se nyní soustředila jeho práce. Nicméně Jarmila bez závazků samozřejmě nebyla. Ihned po odchodu z Met se jí ozval ředitel umělecké agentury Colston Leigh s návrhem,

12 zda by nechtěla pořádat přednášky spojené se zpěvem. A vhledem k tomu, že Jarmila vždy ráda zkoušela něco nového, přijala. Vše mělo začít až v říjnu, takže měla celé prázdniny na to, aby se na vše pečlivě připravila. První přednáška se konala 3. října v Rye a postupně objela státy, jako například Ohio, Kentucky, West virginia a další. Její přednášky velice zaujaly, vyprávěla na nich své příhody, a že jich za celý život měla opravdu mnoho, povídala o zpěvu a také zpívala. Jarmilu to velice bavilo a po jejich skončení jí bylo nabídnuto, že by mohla udělat další. Souhlasila. Přednášky měly velice dobrou atmosféru, jako kdybyste s ní seděli doma u kafe.

Roku 1958 se Jarmila s Jiřím natrvalo přestěhovali do Vídně. Jiří pro ně našel a koupil dům, na který byla Jarmila moc zvědavá. A Jiří nezklamal, jejich nový domov byl opravdu překrásný. Byl to starý dům s velikou zahradou a ovocným sadem v krásné čtvrti. Jarmila zde dokonce vybudovala kriketové hřiště a skoro každé odpoledne si zahráli. Byli zde velice šťastní. Občas samozřejmě jezdili za dětmi do Ameriky, nebo je děti a různé jiné návštěvy jezdily navštěvovat k nim. Také si pořídili pejska, buldočka a, když byl jednou Jiří na služební cestě, přivezl ještě jednoho, holčičku, prý aby tomu prvnímu nebylo smutno, a tak měli dva. Jarmila Jiřího také často doprovázela na těchto cestách především po Evropě a vždy to spojili s výlety a poznáváním zajímavých míst. Jarmile sice z Ameriky chodily dopisy, aby přijela a udělala další přednášky, ale tentokrát už odřekla a zůstala ve Vídni s Jiřím.

9. ledna 1961 se stala babičkou. Dceři Jarmilce se totiž narodila holčička, kterou pojmenovali také Jarmila. A tak měli s Jiřím krásný důvod jet do New Yorku, aby zde holčičku pokřtili a potěšili se se svou rodinou. Vzhledem k tomu, že už to byla třetí Jarmila v rodině a musely se nějak odlišit, nejmladší Jarmile říkali Jájo. Ale když někdo zavolal, Jarmilo, ozvaly se samozřejmě všechny tři. Také malý Jiří v té době dostudoval a po ukončení školy pracoval stejně jako jeho tatínek v IBM. .

Jak jsem již zmínila, Jarmila často jezdila s Jiřím na služební cesty, a když byli zrovna v Cannes, kde právě probíhal filmový festival, Jarmila byla požádána, aby něco zpívala. Orchestr znal jen lehčí muziku, a tak zvolila píseň Léhárovy Giuditty Meine lippen a měla, jak jinak, veliký úspěch.

I když žila Jamila ve Vídni, ani v Česku se na ní naštěstí úplně nezapomnělo. Když měla

13 šedesáté narozeniny, ozval se jí známý žurnalista dr. Jan Wenig, že by s ní chtěl udělat rozhovor do rádia. Samozřejmě byla velice ráda a svolila. Poslal jí tedy magnetofonový pásek, na který mu Jarmila nahrála odpovědi na jeho otázky a poslala ho zpět. Pořad se opravdu vysílal a byl doplněn o její nahrané písně a árie.

Roku 1972 se Jarmila s Jiřím odhodlala k cestě do Prahy. Nevěděla však, zda se jim to podaří. Kvůli komunistickému režimu nebyla v Česku od roku 1949, protože sem nesměla. Naštěstí se to povedlo, směli se vrátit, a tak se mohla konečně setkat se svou sestrou Pavlou a podívat s do Litně, ze které byl momentálně domov pro učně natěračství a zednictví. A protože měla paní Novotná smysl pro humor, řekla: ''Aspoň tak byl dům nově vymalován.'' Také zjistili, že veškerý nábytek a věci, které zde před odjezdem nechali, byly pryč. Zůstal pouze jeden obraz, ale nejspíš jen proto, že byl tak veliký, že by bylo obtížné ho stěhovat. Od té doby svou rodnou zem navštěvovala pravidelně.

7. srpna 1980 měl Jiří 90. narozeniny, které v rodinném a přátelském kruhu krásně oslavili. Rok 1981 však Jarmile přinesl velikou bolest, protože Jiří zemřel. Žili spolu padesát let a bylo to krásné manželství. Jiří jí byl vždy velikou oporou a díky němu se mohla naplno věnovat svému povolání. Byla to pro ni opravdu veliká ztráta. Jiří byl pohřben v kapli v Litni a i přes to, že o konání pohřbu nikdo nevěděl, přišlo mnoho lidí, kteří měli pana Daubka velice rádi.

Po Jiřího smrti Jarmila jejich dům ve Vídni prodala a odstěhovala se zpět do New Yorku, aby nebyla sama, ale v blízkosti svých dětí. Měla trochu obavy, že už v tak rušném a velikém městě nebude umět žít, vždyť byla zvyklá na svůj dům v klidné čtvrti ve společností Jiřího a pejsků, ale nakonec si zvykla. Je to trochu paradox, když si člověk vezme, že až do svých padesáti let byla v jednom kole, stále někde ve společnosti, mezi lidmi, obletovaná a najednou žila v podstatě klidným životem v malebném domě ve Vídni a užívala si volnějších dní. Od doby, kdy se Jarmila přestěhovala do Vídně, uběhlo již 23 let, a proto, když se vrátila do Ameriky, kontaktovalo ji mnoho přátel, kteří se s ní chtěli setkat. A přesto, že už byla Jarmila v pokročilém věku, ani tentokrát se nenudila. Stala se totiž členkou Poradního sboru archívu Met a porotkyní u předzpívání mladých pěvců a dopomohla k nalezení několika talentů.

14 Roku 1983 se opět vydala na cestu do Prahy, a protože zrovna v té době byl připravován medailon Jarmily Novotné pro Pražské divadlo hudby, báječně se to hodilo a Jarmila byla na jeho premiéře osobně přítomna. Lidé byli dojatí, že paní Novotnou vidí a i ona, že na ní nezapomněli.

Roku 1990 to bylo padesát let, co Jarmila debutovala v Met a ta pro ní uspořádala výstavu se spoustou fotografií a vyšlo o ní několik článků, například v Opera News.

Jarmila Novotná spokojeně dožila v Americe v New Yorku v kruhu svých nejbližších a 9. února 1994 zde ve svém bytě také zemřela. Pochována byla, jak si přála ve své milované Litni u Berouna, jak o tom psala ve své knize. ''Zde budu také jednou odpočívat.'' Vrácení Litně se sice po revoluci dočkala, ale už jí nebylo umožněno zde žít. Dnes se v Litni pořádají různé koncerty a koná se zde také festival Jarmily Novotné, na počest této veliké umělkyně s dobrým srdcem, která, jak sama napsala, prožila krásný a bohatý život.

15 2 Vlastenka

Jarmila Novotná byla vždy velikou vlastenkou. A ať už nemohla být doma kvůli časovému vytížení, nebo z politických a válečných důvodů, vždy se domů ráda vracela a také na Čechy velmi myslela. Její stesk a lásku k vlasti lze vystihnout například touto básní:

Když petrklíč se v trhu zjeví, když kytku z něho v ruce mám, jak zatoužím si, nikdo neví, tam za hranice domů k nám. J. Křička

Jak jsem již zmínila v jejím životopise, velice se přátelila s rodinou Masaryků. Poprvé se s panem prezidentem setkala v roce 1927. Bylo to po představení v Národním divadle, kde zpívala Gildu ve Verdiho Rigolettovi a pan prezident se přišel podívat na mladou vycházející hvězdu Jarmilu Novotnou a přesvědčit se o jejích kvalitách. Jarmila poté byla velice zvědavá, jak se panu prezidentovi líbila a zjistila to hned druhý den, kdy byla pozvána na návštěvu do Lán. Pozvání samozřejmě přijala a hned druhý den tam v doprovodu své maminky zavítala. S panem prezidentem si velice padli do oka a od té doby byl jejím velikým přítelem a rádcem a velice často si spolu korespondovali. Když například zpívala Gildu ve veronské Areně, psal jí takto krásně: 2‚Milá slečno Novotná, děkuji za výstřižky z novin a za zprávu listem. Telegrafoval jsem Vám hned na telegram Váš: adresoval jsem ho do Amfiteatro, ale vidím i listy píší o Areně, nevím, jestli je to totéž. Těším se s Vámi, dovedu tak živě se vcítit, když Vám tisícové tleskaly a docela zjevně Vašemu umění a Vám osobně, neboť nebylo žádné umělé reklamy. Krásný začátek.Váš president.‘‘ Nicméně to úplně první setkání s panem T. G. Masarykem se odehrálo již o mnoho let dříve. Bylo to roku 1918, kdy Jarmila s dětmi ze školy zpívala panu prezidentovi po skončení války na Willsonově nádraží, když se vrátil z Ameriky. Kde by se tenkrát malá Jarmilka nadála, že jen za několik málo let si bude s panem

2 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

16 prezidentem korespondovat, navštěvovat ho na Pražském hradě a v Lánech a že jí pan prezident dokonce bude dotovat část garderoby která pro ni byla v začátcích velice nákladná. Jak je známo nejoblíbenější písní pana prezidenta byla ''Ach synku, synku'', kterou ve zpěvaččině podání, také několikrát slyšel. A když už jsme u písní, v průběhu druhé světové války v době, kdy byly nacisty srovnány se zemí vesnice Lidice a Ležáky nahrála Jarmila spolu se synem pana prezidenta Janem Masarykem sbírku národních písní, které pojmenovali Lidické písně. A jak se tomu stalo? Jednoho večera byla Jarmila spolu s Jiřím na večeři u svých známých a byl pozván také Jan Masaryk. A jak už bylo zvykem Jarmila s Janem dali vždy k dobru několik národních českých písní. Mezi pozvanými byl také kritik z N.Y. Times, Olin Downes, který byl z jejich výkonu tak nadšený, že řekl, že musí nahrát desku. Shodou náhody právě v tu dobu společnost RCA Victor Jarmilu žádala, aby pro ně nahrála nějakou desku. Jarmila jim navrhla tento repertoár a oni souhlasili. Proto nelenili, i když Jan se zprvu trochu zdráhal, říkal, že přece není žádný klavírista, a 6. května 1942 začali s nahráváním. Trvalo jim dva dny. Písně nejdřív důkladně vybrali a nakonec sem patří například: Proč jsi k nám nepřišol, Zelení hájové, Šly panenky silnicí, nebo Ach, synku,synku. S Janem si mimochodem velice rozuměli, a když se spolu setkali, ať už to bylo v Lánech, nebo třeba na maškarním plese v Londýně, nikdy nezapomněli dát k dobru několik árií, nebo písní. Jarmila zpívala písně velice ráda a často a protože za svůj pravý domov považovala pouze svou vlast, koncerty ať už v Čechách, nebo v zahraničí vždy končila českými, moravskými, nebo slovenskými lidovými písněmi a vystoupení ještě okořenila, když si na sebe oblékla moravský kroj. Nacisty za to byla později velice kritizována. Roku 1931 dokonce na doporučení pana prezidenta Masaryka, seděla modelem profesoru Maxi Švabinskému, který ji zvěčnil na československou stokorunovou bankovku, a to jí bylo v té době pouze dvacet čtyři let. Už tak byla slavná. Ještě předtím, než byla zdejší politickou situací společně se svou rodinou donucena emigrovat do Ameriky, ve prospěch okupované vlasti uspořádala mnoho koncertů a také často hovořila do rozhlasu. Některé zvukové záznamy je možné vyslechnout i dnes. Avšak i po emigraci do USA byla se svou vlastí hodně propojena. Dne 7. března 1940 byla českou menšinou požádána, aby zazpívala na oslavě nedožitých 90. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Jarmile samozřejmě bylo velikou ctí

17

a přislíbila. Alespoň tak měla pocit, že se alespoň trochu přiblížila k domovu a od té doby zpívala často na takových oslavách. Na některých koncertech, když publikum stále nechtělo odejít, zpívala dokonce jako přídavek českou státní hymnu. Nezpívala však pouze pro publikum v koncertních sálech a divadlech, docházela také do nemocnic a různých sanatorií, kde se zotavovali nejen vojáci, kteří se vraceli z války a ulehčovala jim tak alespoň trochu chvíle jejich strastí. Roku 1944, se také stala členkou Československého červeného kříže, účastnila se mnoha schůzí a psala dopisy se žádostmi o příspěvek a také díky ní měli veliké úspěchy.

18

3 Počátky - cesta ke slávě

Když jsem četla autobiografii paní Novotné, měla jsem z jejích slov pocit, že jí v životě nepotkala v podstatě žádná překážka. Nabídky přicházely, další a další, neměla v podstatě žádné odpůrce, byla vstřícná ke všem a také na sobě velice tvrdě pracovala, a to po celý život. Takže po dočtení celé knihy jsem měla pocit, že jí život nenastolil v podstatě žádné překážky, i když to tak zdaleka nebylo. Tajemství tkví v jejím pozitivním přístupu k životu. Svou pílí, inteligencí, krásným vzhledem, nadhledem a úspěchy, které jí po celý život provázely, se dokázala dopracovat až k takovým metám, jako La Scala, nebo Metropolitní opera. Svůj první sólový koncert měla již v roce 1924, tedy v sedmnácti letech a představila se s velice vyspělým a obtížným repertoárem vzhledem k jejímu věku. Zazpívala například árii Dvořákovy Rusalky, Skřivánčí píseň Barčete z Hubičky nebo písně L. Janáčka, V. Nováka ad. Svůj první operní debut zažila roku 1925 v Lounech, kdy měla možnost zazpívat si Violettu (G. Verdi - La Traviata). Úspěch byl tak veliký, že se rozkřikl a mladou zpěvačku chtěl slyšet i tehdejší šéf opery Národního divadla Otakar Ostrčil. Předzpívala mu a i když už se sezóna chýlila ke konci, nabídl Jarmile odpolední představení Prodané nevěsty. A tak se stalo, že si mladá zpěvačka již ve svých osmnácti letech zazpívala v Národním divadle Mařenku, i když ‚‚pouze‘‘ v odpoledním představení. A nyní její pěvecká kariéra začala prudce stoupat. I když kdo by se tenkrát nadál, že bude Jarmila Novotná jen za několik málo let slavnou operní hvězdou po celé Evropě a nakonec po celém světě. Po prázdninách se Jarmila představila v dalších rolích, jako byly například Táňa v Oněginu, mimochodem to byla její velice oblíbená představitelka, Královna noci, Rosina, Jitka (Dalibor), Frasquita (Carmen), nebo Mimi. Roku 1926, jak sama píše se ''KONEČNĚ'' stala řádnou členkou opery Národního divadla. No, když vezmeme v potaz, že jí bylo pouhých devatenáct let, výsledek je to úctyhodný. V této době už Novotná začínala být velice známou a postupně se stávala miláčkem publika. Když téhož roku přijel do Prahy šéf vídeňské Státní opery Franz Schalk, aby dirigoval koncert Pražské filharmonie, kontaktoval Jarmilu a smluvil si s ní schůzku. Jarmila mu předzpívala a on ji ihned nabídl angažmá. Jak jednoduché, že?

19 Jarmila však byla chytrá dívka a nechtěla nic unáhlit, proto panu Schalkovi řekla, že svou kariéru nechce uspěchat a chce ještě nějaký čas studovat, asi v Itálii. Je to trochu paradox, když si člověk vezme, že v této době měla za sebou ve Zlaté kapličce většinu stěžejních rolí a přitom se chtěla ‚‚učit zpívat‘‘. A tak se tedy stalo, že na nějaký čas opustila Národní divadlo, i když nebylo jednoduché to tehdejšímu řediteli ND Jaroslavu Šafařovicovi vysvětlit a musela slíbit, že před odjezdem odzpívá ještě několik představení. Nicméně roku 1927 společně se svou maminkou, která ji na cestách často doprovázela, odjela na studia do Itálie, přesně do Milána. Nejprve navštěvovala hodiny u Maria Sammarca, ale příliš ji nevyhovoval. Říkal, že zpívá skvěle a že by ještě mohli nastudovat Pucciniho Manon. Novotná se však chtěla zdokonalovat v technice a Sammarca jí říkal, že ta přijde časem. Poté se tedy obrátila na Maestra Guarnieriho a jeho ženu. Ti si ji také poslechli a řekli, že by se jim hodila do role Gildy na příští sezonu, kdy budou dělat ve veronské Areně Rigoletta. Jenomže Jarmila si přišla nepochopená, přijela se do Milána přece ‚‚naučit zpívat‘‘. Nakonec ji doporučili maestra Tenaglia, ale musela slíbit, že bude zpívat Gildu. Vše tedy dobře dopadlo a Jarmila šla hned druhý den na první hodinu. Maestro Tenaglia zacházel s Jarmiliným hlasem velice opatrně. Každý den k němu docházela pouze na půl hodiny a z počátku se věnovali pouze cvičení stupnic. A protože vedle toho měla mnoho času, téměř každý večer navštěvovala představení ve Scale, zdokonalovala se v italském jazyce ve Scuole Berlitz a také občas zajela domů, aby se viděla s Jiřím a rodinou. Když si člověk čte životopis Jarmily Novotné, má pocit, že tolik štěstí mít člověk snad ani nemůže. O co se jedná? V srpnu 1927 jela Jarmila předzpívat nejdůležitějšímu impresáriovi Feronimu, kterému se velice zalíbila, protože ji na sezonu na rok 1929 angažoval do role Adiny v Donizettiho Nápoji lásky. Jak paní Novotná sama napsala ve své autobiografii 3‚‚Byla jsem šťastna a vracela jsem se s plnou důvěrou v budoucnost‘‘. 2. 8. 1929 nadešel již zmíněný den a konala se premiéra Gildy ve veronské Aréně. Po příjezdu se Jarmila nejdříve trochu polekala gigantické stavby a byla přesvědčena, že v tak velikém prostoru zkrátka nemůže být slyšet. Stavitelé Arény však naštěstí věděli, co dělají a Jarmila mohla slavit další ze svých úspěchů, a to i přesto, že odmítla klaku, která jí byla za úplatek nabízena. I tak

3 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

20 árii ‚‚Caro nome‘‘ musela dokonce opakovat. To svědčí o zpěvaččině ryzím a poctivém charakteru. Sama říkala: 4‚‚Jak jinak bych zjistila, zda mne italské publikum přijalo?‘‘ A nyní jeden důkaz: ‚‚Triumf prima dony byl tak upřímný a spontánní, že to byl pro ni ohromující osobní úspěch. Umělkyně byla vyvolávána a zahrnuta od celého publika takovým přehlušujícím aplausem, že musela opakovat árii ‚‚Caro nome‘‘ a dosáhla nového triumfu.‘‘ Ve své knize píše, jako již několikrát: ‚‚Byla jsem velmi šťastna!‘‘ A jak už to tak bývá, když je někdo okouzlující a úspěšný, chtějí ho mít všude. A tak byla Jarmila Novotná na roztrhání. Ozvali se jí z divadel ve Vídni, v Berlíně a dokonce také Metropolitní opera v New Yorku. A které nabídky nakonec využila? Metropolitní opera to, alespoň prozatím nebyla. Jarmila si totiž neuměla představit, že by byla od Jiřího tak daleko, a proto se rozhodla pro berlínskou Krollovu operu a 1. září 1929 se stala členkou jejího ansámblu. Italština sice byla v té době takřka jakoby její mateřštinou, ale německy ještě moc dobře nemluvila, a proto Jiří navrhl, aby si s sebou vzala společnici, což se jí obzvlášť v prvních dnech velice hodilo, jmenovala se paní Perko. V Krollově opeře Jarmila Novotná nastudovala mnoho rolí, a byla zde velice spokojená. Byli dobrá parta, takřka jako rodina. Debutovala v roli Concepción ve Španělské hodince Maurice Ravela, dále nastudovala například Prodanou nevěstu, Gildu v Rigolettovi, Madam Butterfly a nebo Královnu noci v Kouzelné flétně pod taktovkou Otto Klemperera, ze kterého měli v divadle všichni veliký respekt. Bohužel ne vše zde bylo tak růžové. Téměř osudnou jí byla úloha Tamar v opeře Život Oresta moderního skladatele Ernsta Křenka. Part byl napsán velice krkolomně a Jarmila se pohybovala tu ve velice hluboké poloze a tu zase ve velice vysoké a i když odzpívala premiéru, byla poté úplně bez hlasu. Vše naštěstí dobře dopadlo, doktor jí nasadil hlasový klid, ale hlas se úplně zotavil až po elektrickém ozařování a dopomohlo k tomu i správné vedení hlasu. V této době si totiž našla nového učitele zpěvu, profesora Freda Huslera, se kterým rozebírala mnoho otázek a ujasnila si mnoho věcí. Pod vedením pana profesora se zdokonalila natolik, že zpívala ještě lépe než předtím a dodala si ještě více sebejistoty. Podruhé se jí taková věc přihodila roku 1930, kdy byla Jarmila opravdu velice zaneprázdněna. Filmovala operetu Žebravý student a do toho měla téměř každý den nějaké představení v opeře a koncerty. Ne, že by snad na hlase bylo něco znát, ale Jarmila se necítila ve své kůži. Ve své autobiografii přiznala, že v té

4 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN.

21 době, i když měla hlas přirozeně správně posazený zpívala velice rozsáhlý a náročný repertoár. Nicméně tuto menší krizi překonala. A nyní k něčemu veselejšímu. V létě 1933 telefonoval dirigent Klemperer, který se Jarmily zeptal, zda by si nechtěla v rámci májových slavností zazpívat Madama Buterfly ve Vídeňské opeře. Ona samozřejmě s odpovědí vůbec neotálela a nabídku přijala. Tak tedy odstartovalo její vídeňské angažmá. Bylo jí teprve dvacet šest let. V téže době také slíbila dirigentu Rolfu Reinhardtovi, který ji přímo bombardoval telegramy, že bude zpívat Rosalindu ve Staussově Netopýru, a to v Paříži. Nejvíce byla Jarmila nervózní z jazyka. Mluvila sice francouzsky, ale věděla, že francouzské publikum je k cizímu přízvuku velice kritické. Na dokonalé výslovnosti pracovala s pravnukem F. Mendelssohna- Bartholdyho, Francescem Mendelssohnem. Premiéra měla samozřejmě obrovský úspěch a byl vyzdvihován nejen její krásný zpěv, ale také skvěle zatančený čardáš. A ještě jednu operetní roli Jarmily Novotné musím zmínit. Když jsem začala zpívat árii Guiditty F. Lehára, vždy jsem ji slýchávala s nejrůznějšími představitelkami, ale nikdy mě nenapadlo a nevěděla jsem, že tato role byla Lehárem napsána právě pro samotnou Novotnou a že, když skladatel part komponoval, představoval si v hlavní úloze právě ji. Krásné! Jarmila o něm hovoří jako o velice sympatickém a vstřícném člověku a vzpomíná, že když nebyl při zkouškách čas na oběd, nechal pro celý ansámbl přinést vídeňské párky, které Jarmile připomínaly ‚‚kouláčky‘‘, na které ve svých začátcích chodila, když začínala působit v Národním divadle. O tom, které byly lepší se však nezmiňuje. Guiditta měla premiéru 24. ledna 1934 a i když to je role velice těžká a náročná, Jarmila ji zvládla. Největší úspěch měla s árií ‚‚Meine lippen, sie küssen so heis‘‘, kterou, což mi trochu připomnělo Mozartovu Figarovu svatbu, si druhý den prozpěvovala takřka celá Vídeň. Úspěch byl tak veliký, že musela být hrána alespoň každý druhý den. Jedno představení však Jarmila musela pro nastydnutí odříct. Bylo to 12. února 1934 a divadlo bylo až po střechu vyprodané. Léhár se ptal, zda by představení přeci jen nemohla odzpívat, ale ani toho nebylo třeba. Přesně v ten den totiž ve Vídni vypukla revoluce, bylo zabito několik lidí a 25. července byl zavražděn kancléř E. Dollfuss. Opera i přes nastalou situaci sice hrála docela často, ale Jarmila toho využila a odjela do Prahy, kde měla možnost setkat se s rodiči a sestrou a užívat si chvíle s dcerou. Začátkem sezony 1935 čekala na Jarmilu ve vídeňské opeře další role, a to Fiordiligi v Mozartově opeře Cosí fan tutte (Takové jsou všechny). Když byla generální zkouška, Jarmila s sebou do divadla vzala Jarmilenku, které v té době byly dva roky a když se jí po zkoušce

22 někdo ptal, jak se jí maminka líbila, odpověděla, že tančila překrásně. Aby se Jarmila také trochu potěšila, navštěvovala různé společenské akce. A protože byla zima, bylo jich opravdu hodně. Například filharmonický ples, nebo ples opery, na kterém se představovali debutanti, což je ostatně zvykem dodnes. Ve stejné sezoně na ní čekala další nová role, a to Oktavián ve Straussově opeře Růžový kavalír. Oktavián je mladý hoch mezi asi šestnácti až osmnácti lety, který se zamiluje do maršálky která je o několik let starší. I když už předtím Jarmila zpívala roli Cherubína ve Figarově svatbě, znamenala pro ni tato role přeci jen něco nového. Zejména Straussova hudba je hodně o deklamaci textu, slova jsou zde velice důležitá. Aby se s touto rolí jako žena dobře popasovala, pozorovala mladé chlapce, jejich držení těla, vystupování a jednou se jí dokonce stalo, že si jeden chlapec myslel, že se jí líbí. Premiéra se konala 23. června 1935. V létě Jarmila také poprvé vystoupila na velice prestižním festivalu, který je jedním z nejznámějších a nejcennějších operních festivalů dodnes, a to na salzburském. Vystoupila zde v roli Hraběnky v Mozartově Figarově svatbě. Jak jsem již zmínila, manželé Daubkovi žili velice společenským životem, a když byli sestrou Francesca Mendelssohna Eleonorou pozváni na večeři, které se měl zúčastnit také maestro Toscanini, Jarmila byla nadšením bez sebe a pozvání bez rozmýšlení přijali. Arturo Toscanini byl menší postavy, v té době již prošedivělý, s knírkem a zářivýma očima . Jarmila s ním chvíli hovořila, ale spolupracovat s ním začala až později, a to v roce 1937, kdy přišel maestro k Daubkovým na večeři a navrhl jí, zda by si nechtěla zazpívat v Salzburgu Paminu v Mozartově Kouzelné flétně. Jarmila, jak sama napsala byla v sedmém nebi a nabídku samozřejmě přijala. A tak začala její několikaletá spolupráce a přátelství s tímto dirigentem. Na sezonu roku 1936 byla Jarmila výborně připravena, odjela totiž do Vídně o něco dříve a krom toho, že cvičila škály a různá dechová cvičení, chodila na hodiny zpěvu k madam Kaszowské, která zde v té době pobývala. V tomto období se také Jarmila často vracela do Prahy do Národního divadla, aby zde zpívala například Mařenku, Traviatu a další krásné role. Často se jí také ozývali z Ameriky ať už s nabídkami na roli v Metropolitní opeře, nebo na film. Jarmila však vždy odmítla. V Evropě byla velice spokojená a hlavně si neuměla představit, že by se odloučila od své rodiny a vlasti. V té době ji však ještě nenapadlo, že ji za pár let nic jiného nezbude. Roku 1938 odjela Jarmila společně s Jiřím a malou Jarmilkou do jejího tak oblíbeného města, Salzburgu, aby zde zpívala Paminu v Toscaniniho představení Kouzelné flétny. Z maestra měli všichni umělci veliký respekt a tak trochu i strach. Nakonec se

23 však ukázalo, že pokud interpret plní jeho požadavky, je s ním báječná spolupráce. Kladl důraz především na přesnost a úspěch jeho představení skvěl především v tom, že od začátku až do konce zpíval se sólisty a orchestrem. Jarmila o něm říkala, že byl bohem hudby. Jak jsem před chvílí zmínila, velice často chodily Jarmile nabídky z Ameriky a roku 1937 přišla opět jedna taková. Jiří odvezl Jarmilu do Budapešti, aby se zde setkala s Louisem B. Mayrem, který jí nabídl kontrakt pro MGM a týdenní plat 1000 dolarů s tím, že by jednou za rok mohla odcestovat na dva měsíce do Evropy. Pro Jarmilu by to však znamenalo být odloučena od domova a rozloučit se s operou. Ani jedno samozřejmě nepřicházelo v úvahu, a proto odmítla. Kde by se tenkrát nadála, že se jen za několik málo měsíců stane Amerika jejím druhým domovem.

24 4 Jarmila Novotná ve víru dějin

Bylo 27. ledna 1938, když Jarmila kvůli zhoršující se politické situaci naposledy zpívala ve Státní opeře v Berlíně, a to Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě. Osudný den nastal 11. března 1938, kdy byla Jarmila i s Jiřím ve Vídni a večer měla zpívat v Evženu Oněginovi. O první i druhé pauze v šatně poslouchali v rádiu projev kancléře Kurta von Schuschnigga, který lid vyzýval, aby zachovali klid. Po přestavení se však dozvěděli, že kancléř podal demisi, a když vyšli před divadlo, všude byla spousta německých vojáků. Němci obsadili Rakousko a připojili je ke Třetí říši. Poté odjela s Jiřím domů, nicméně do Vídně se musela ještě několikrát vrátit. Poprvé to bylo 12. června, aby zde odzpívala představení Růžového kavalíra a odjela zase domů. Cesta nazpět však byla velice nepříjemná. Na hranicích, kde již bylo vše pod německou kontrolou, byla Jarmile prohledána zavazadla, ona sama prošacována a nakonec málem nestihla vlak. Poté si ve Vídni zažádala o ochranný průvodní list a přijela, aby zde zazpívala ještě několik představení. V té době však již byla celá Vídeňská opera plná nacistů, a proto neměla vůbec chuť zde ještě vystupovat. Život jí vše naštěstí vyřešil, protože byla podruhé v jiném stavu. Po návratu se zabývala vystupováním především v Česku. Zpívala například Traviatu v Praze a v Brně, nebo Mimi v Plzni a Olomouci. Krom toho, že se Jarmile narodil syn Jiří, potkala ji ještě jedna krásná věc. Konečně přišla nabídka na ztvárnění Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. Jarmila samozřejmě neodmítla a velice se na tuto roli těšila. 27. ledna 1939 měla Rusalka premiéru, ale více o této roli v kapitole JN a její nejslavnější role. Jak se říká, ‚‚Co Ti má patřit, to Ti bude patřit‘‘. Začátkem roku přišel Jarmile telegram od dirigenta Toscaniniho, který ji žádal, zda by za ním nechtěla přijet do New Yorku a zazpívat si pod jeho vedením Traviatu. A protože se tentokrát konečně nejednalo o filmovou, ale pěveckou nabídku, Jarmila přijala. Jakoby to osud všechno tak naplánoval, aby se Jarmila po Americe porozhlédla, připravila si půdu pod nohama, na krátko se ještě vrátila domů a nakonec tam za několik málo měsíců odjela na dlouhých 7 let. Jenže to ji v tuto dobu ještě zdaleka nenapadlo, takže nepředbíhejme. 5. března 1939 se tedy Jarmila se svou milou přítelkyní Miou Bromovskou vydala na cestu směr New York. Aby je dlouhá cesta přeci jen tolik nezmáhala, první zastávku si udělaly v Paříži, kde strávily dva dny. A protože v každé době je to stejné, ztratil

25 se jí zde jeden z jejích kufrů. A zrovna to byl ten, ve kterém měla své slavné róby do Traviaty. Nakonec se naštěstí našel a za Jarmilou v pořádku dorazil, jen o něco později. Poté pokračovaly do přístavu Le Havre (Francie), kde se nalodily na loď, aby mohly plout vstříc americkým břehům. Avšak místo toho, aby Jarmila z lodi poprvé obdivovala krásy Ameriky, dostala se k nim během plavby zpráva, že Hitler vpadl do Československa. Napsala: 5'' Právě v den, kdy jsem připlula, má vlast svobodu ztratila.'' Měla samozřejmě veliký strach o svou rodinu, ale hned následujícího dne se jí podařilo mluvit s Jiřím, který ji ubezpečil, že na venkově jim nic nehrozí a že jsou v pořádku. Byla také ráda, že po příjezdu zde našla několik přátel již z minulosti, se kterými mohla o nastalé situaci debatovat. Hned v den svého příjezdu také navštívila maestra Toscaniniho a zanedlouho se začalo zkoušet. Ve volném čase navštívila několik představení v MET a seznámila se s řadou zajímavých a pro ni velice důležitých lidí. A nyní jeden paradox. Jarmila sice jela přes půl světa, aby v New Yorku mohla zpívat Traviatu, ale představení se nikdy neuskutečnilo. Když totiž s Toscaninim přišli do zbrusu nové haly, zprvu se zdálo být vše báječné, avšak jen do chvíle než jim nad hlavou začala létat letadla. Hala totiž byla postavena vedle letiště a s hlukem se nedalo nic dělat. Toscanini po dlouhé úvaze rozhodl své účinkování odříci, ale protože nechtěl, aby Jarmilina cesta přišla nazmar, vzal ji do Metropolitní opery k jejímu generálnímu řediteli Edwardu Johnsonovi, kterému takřka vynadal za to, že Jarmila v MET ještě nezpívala. Ředitel se však bránil, že o to usilovali již v roce 1928, ale paní Novotná odmítla. Nakonec se všemu zasmáli a Johnson Novotnou angažoval hned na sezonu 1939. Jarmila byla přešťastná a novinu hned volala svému muži. 13. května se s Miou nalodily zpět domů a Jarmila se nemohla dočkat, až se uvidí se svými dětmi. Po návratu několikrát zpívala ve Zlaté kapličce. Například Karolínu ze Dvou vdov, nebo svojí milovanou Rusalku a před koncem sezony ještě Madama Butterfly, nebo Traviatu. Bohužel to byla na dlouhou dobu její poslední představení v Národním divadle. Protože byla Jarmila velice pilná, když byla doma, vždy se připravovala na svá vystoupení. Tentokrát si do Litně pozvala skvělého klavíristu a budoucího dirigenta ND Rudolfa Vašatu, se kterým pracovala na repertoáru pro své každoroční koncerty

5 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

26 v Ostende (Belgie). Zpívala zde například árii Královny noci, nebo Rosinu z Lazebníka sevillského. Jarmila sice byla zvědavá na kritiky z těchto koncertů, ale moc se o nich nedozvěděla, všechny noviny totiž psaly o tom, že Hitler vpadl do Polska. V tu chvíli bylo oběma jasné, že vypukne válka. Řešili, jak se situací naložit. Jiří tedy navrhl, že Jarmila odjede s dětmi do USA, on se vrátí domů a až zařídí vše potřebné, přijede za nimi. To se Jarmile nelíbilo a řekla, že Jiří s nimi pojede hned. Nechtěla riskovat, že už se za nimi nedostane. Po delším vyřizování si zařídili víza a začal jim nový život za velkou louží.

27 5 JN ve víru dějin v USA

Druhá část života Jarmily Novotné začíná dne 28. září 1939, kdy se spolu se svou rodinou vylodila v Americe. A jak už to tak v jejím případě bývá, ihned byla v Americe zaneprázdněna. Dokonce již v přístavu na ní čekal Siegfried Hearst z agentury NCAC, která Jarmilu zastupovala, a přivítal ji s prosbou, zda by nemohla ihned odjet do San Francisca odzpívat Traviatu a Madama Butterfly, protože italská sopranistka musela kvůli nastalé situaci v Evropě představení odříct. A tak tedy nebyl čas na žádné velké stýskání, děti s tetou rodiče ubytovali v hotelu Fortune a již za několik dní jeli vlakem do San Francisca. Hned po příjezdu na Jarmilu v hotelu čekali žurnalisté a fotografové, kteří s ní chtěli udělat rozhovor. Také si hned v jednom japonském obchodu koupila dvě japonská kimona pro své představení Butterfly. První na řadě byla právě Butterfly, která měla premiéru 15.října 1939 a stala se Jarmiliným americkým debutem. Kritiky o ní psaly s nadšením. Vychvalovaly její krásný a lehký hlas a vyzdvihovaly gradaci v jejích áriích, které vedly až k velikému aplausu publika. Náhody se opravdu dějí, protože hned následujícího dne Jarmile volali ze společnosti NCAC, zda by Jarmila mohla v St. Louis zaskočit v představení Bohémy za sopranistku, která dostala příušnice. Jarmila neodmítla, a tak na své představení poprvé letěla letadlem, což byla veliká změna. Právě letadla od té chvíle velice často využívala. Hned druhého dne, kdy se s Jiřím vraceli zase zpět do San Francisca. Těšili se zde společenským životem, podnikali různé výlety a také si našli nové přátele. Premiéra Verdiho La Traviaty se konala 3. října 1939 a kritika byla takováto: 6‚‚Od včerejška má sanfranciské publikum novou Violettu. Violetta Jarmily Novotné má zřetelnou, potěšitelně mnohostrannou osobitost, jež ukazuje, že jde o vynikající hvězdu. Dle mého úsudku byla tou nejživotnější, půvabně nejkoketnější Violettou, jakou jsme kdy viděli. Její koloratura v prvním jednání byla plynulá a hlas zněl ve všech ozdobách jako flétna. Poznali jsme v ní znamenitou umělkyni, skvělou jak ve zpěvu, tak v hře.‘‘ Zpět do New Yorku se vrátili 21. listopadu 1939 a byli šťastni, když se takřka po dvou měsících opět shledali se svými dětmi. Jiří také našel krásný byt na 471 Park Avenue, za což byla Jarmila velice ráda, protože to bylo pohodlnější než bydlet v hotelu. Po krátkém

6 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

28 odpočinku měla Jarmila schůzku s ředitelem MET Edwardem Johnsonem, který se rozhodoval, kterou rolí by měla Jarmila vlastně debutovat. Nakonec jí navrhl Mařenku v Prodané nevěstě. Nemohl jí udělat větší radost. Mělo to však jeden háček, Prodaná nevěsta měla být uvedena v němčině a Novotná odmítla v jazyce okupantů zpívat. Johnson sice zařídil anglický překlad, ale nakonec Jarmila v MET debutovala v roli Mimi a Mařenku si zde zazpívala později. Ač se může zdát, že se zde manželům Daubkovým hned od prvních dní dařilo dobře, úplně tomu tak nebylo. Vzhledem k tomu, že do Ameriky emigrovali velice narychlo a ještě k tomu ne ze své vlasti, neměli s sebou moc peněz a tak tedy zpočátku vše záleželo na Jarmile, co vydělá. Další Jarmilin newyorský debut se píše dne 2. prosince 1939, kdy vystoupila v Beethovenově 9. symfonii pod taktovkou maestra Toscaniniho. S ním se Jarmile báječně spolupracovalo, říkala, že pod jeho vedením se každý umělec musí vydat z toho nejlepšího, a proto že jsou jeho představení tak strhující. Tento koncert byl dokonce nahrán, vydán na LP a později dokonce na CD, takže si ho můžeme poslechnout i dnes. Premiéra Jarmilina debutního představení, tedy Bohémy připadla na 5. ledna 1940. Ještě ani nezačala zpívat a už se v hledišti strhl ohlušující aplaus. S takovým pocitem se pak musí zpívat jistě velice krásně. A asi ano, protože hned po první árii se šla Jarmila asi desetkrát děkovat a po představní měla plnou šatnu květin a dokonce štěně plzeňského piva. Všechny kritiky byly velice pozitivní, jen v jedné psal kritik, že je JN na tuto roli příliš vysoká. No, když se nad tím zamyslím, co bych k tomu já tak mohla dodat....? Další rolí, kterou Jarmila ve státech vytvořila, byla Violetta v La Traviatě, což byla úloha, která ji vynesla ještě na vyšší vrchol, než na kterém byla doposud. Také kritiky ji vychvalovaly do nebe a přišlo jí též několik zajímavých nabídek. Například se ozvala společnost Paramount Film Studios, která Jarmilu žádala alespoň o kamerové zkoušky. Na ty však zatím neměla čas. Dále chodily nabídky na různé dobročinné koncerty, na kterých Jarmila často a ráda vystupovala. I z toho důvodu, že to byla dobrá reklama a hodně se tím na novém kontinentě zviditelnila. Dále se Jarmila představila v MET například ve Figarově svatbě v roli Cherubína, a toto představení i přesto, že v té době Američané Mozarta neměli příliš rádi, mělo také veliký úspěch. Svou první sezonu v MET Jarmila ukončila svou milovanou Dámou s kaméliemi na představení v Dallasu, které se uskutečnilo v rámci měsíc a půl trvajícího turné MET.

29 Úspěch byl SAMOZŘEJMĚ veliký a tak byla Novotné nabídnuta smlouva na nadcházející sezonu 1940-1941. Dne 6. května 1940 se Jarmila spolu s Jiřím a dětmi vydala na cestu do Los Angeles, kde se měla představit v roli Sonji v představení Veselé vdovy. Protože ji nejdřív čekalo období dlouhých zkoušek, našli si krásný dům v Brentwoodu. Jako každá správná žena, i Jarmila chtěla vypadat skvěle, a proto si nechala kostýmy do Veselé vdovy ušít u známé značky Western Costume Co., se kterou nakonec byla velice spokojena. Róby byly tři: pro první dějství černá ze sametu, druhé zlatá se zelenou pláštěnkou a pro třetí dějství světle modrá s černým vysokým kloboukem. Ano, asi každá žena si umí představit, že by si nechala ušít takové šaty. Premiéra byla 27. května od 19.30 a krom toho probíhala od 11.00 do 17.00 generální zkouška. Těžký úděl nás umělců. Veselá vdova byla úspěšná a poté s celou touto inscenací odjeli na pár dní do San Francisca. Jarmila s Jiřím a s dětmi pořádali různé výlety, koupali se, potkali zde mnoho svých bývalých známých a začali holdovat novému sportu, golfu. Nicméně Jarmila si nemohla jen užívat, ale také se musela připravovat na své další turné. Proto se třikrát týdně scházela s klavíristkou Shibley Boyesovou, se kterou pracovala na svém repertoáru. Poté následovalo Jarmilino turné po Americe, asi dvacet pět koncertů. Navštívila například Seattle, Pittsburg, Dallas, kde v té době žilo opravdu hodně Čechů a vystoupení bylo velmi dojemné. Na jeho koci Jarmila zazpívala státní hymnu. Dále Harlingen, Bradford, Montreal v Kanadě, Buffalo a další. No, měst projela opravdu požehnaně a všude se setkala s velkolepým úspěchem. A protože úspěch umělce nikdy netvoří pouze on sám, jistě to bylo i díky fenomenálnímu klavíristovi Williamu Tarraschovi, který ji na turné doprovázel. Na jednom z koncertů odehrávajícím se v Denveru doprovázel Jarmilu orchestr, za což byla velice ráda, protože utáhnout tolik koncertů v podstatě sama je velice náročné. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, i když tak obsáhlé turné jsem ''ZATÍM'' nikdy neměla. Poslední koncert byl 22. listopadu v Meadville a poté byla Jarmila přešťastná, že se mohla vrátit zpět do New Yorku za svou rodinou, kterou skoro tři měsíce neviděla. Inu, takový je život umělce. Po krátkém odpočinku a zabydlení se v novém hnízdečku na Jarmilu čekaly další krásné role. Vedle zkoušek na Massenetovu Manon také již zmíněná Mařenka v Prodané nevěstě, na kterou se Jarmila velice těšila. Nicméně studovat a zkoušet dvě role najednou a starat se o děti, protože Jarmila jim chtěla dát co nejlepší péči, to není vůbec jednoduché, proto v této době trochu zanedbávala společenský život a pozvání odmítala. Také začala pociťovat, že by při tak velikém pracovním vypětí nad

30 sebou potřebovala hlasovou kontrolu. Proto začala docházet na hodiny ruského učitele Ignaze Zitomirského. Nakonec s ním však nebyla příliš spojená. Psal se leden roku 1941, kdy Jarmilu čekal jeden velice zajímavý koncert. Odjela totiž do Washingtonu, aby zde zazpívala na matiné prvním dámám. Byla zde například Mrs. Helen Herron Taft, Mrs. Anna Eleanor Roosevelt, nebo Mrs. Ellen Louise Wilson. Jarmila zvolila převážně český repertoár, a která skladba se dámám líbila nejvíc? Árie Rusalky ‚‚Měsíčku na nebi hlubokém‘‘. Při takových příležitostech poté Mrs. Novotná zpívala ještě několikrát. Takové vystoupení mě velice zaujalo, být v přítomnosti takových dam a na takové společenské úrovni musí být krásné. Jak jsem již zmínila, Jarmila si prosadila, že bude zpívat Prodanou nevěstu v MET angličtině. A setkalo se to s velikým úspěchem. To, že publikum všemu rozumělo, přineslo veliké ovoce a premiéra, která byla 28. února 1941, měla obrovský úspěch. Poprvé se Prodaná nevěsta hrála v MET roku 1909 v podání Emy Destinnové jako Mařenky a i když byla přijata vesměs pozitivně a Smetana se stal ze dne na den známým, tak veliké ovace tehdy nevyvolala. V roce 1941 dirigoval Bruno Walter, se kterým Jarmila velice často spolupracovala a který tuto operu miloval a dal do ní celé své srdce. Jarmila později zpívala Mařenku i v dalších amerických městech, jako například v Seattlu, Dallasu, Michigan City ad., kde tuto operu přímo pro Jarmilu nastudovali. Ne vždy ovšem Novotná studovala role, po kterých by přímo vzhlížela nebo které by ihned pochopila a souzněla s nimi. Jednou takovou byla například Donna Elvíra v Mozartově Donu Giovannim, což byla další úloha, kterou pro Jarmilu v MET přichystal dirigent Bruno Walter. Roli se sice naučila, ale v podstatě jen proto, že si to pan dirigent přál. Nicméně čím více se Donnou Elvírou zaobírala, tím víc jí přicházela na kloub a ztotožňovala se s ní. Nakonec kritiky psaly (jak už to tak u Jarmily bývá) ‚‚Bylo to poprvé, co Elvíra svou úlohu opravdu žila'' a vůbec mě to nepřekvapuje. Na konci své sezóny vždy jela MET, jak jsem již zmínila na turné. Tentokrát to bylo s představeními Prodaná nevěsta a Don Giovanni, nebo Figarova svatba v Dallasu. Když byla právě tam, telegrafoval jí Jiří, že zemřela jeho milovaná maminka. To Jarmilu velice ranilo a při první možné příležitosti hned odjela za Jiřím, aby mohla být po jeho boku. V té době také do New Yorku přijel skladatel Bohuslav Martinů, který také emigroval do Ameriky a přišel k Daubkům na návštěvu. Trochu předbíhám, ale zmíním, že 11. ledna 1943 měl premiéru jeho cyklus národních písní Nový Špalíček, který byl věnován Janu Masarykovi a jehož první interpretkou nebyl nikdo jiný než paní Novotná, která celý cyklus odzpívala v

31 národním kroji. Tento cyklus je velice krásný a také ho moc ráda zpívám. Socha Svobody je nejen v Americe, ale vůbec ve světě opravdu veliký pojem. Když někdo přijede do New Yorku, určitě návštěvu tohoto fenoménu nevynechá. Proto mi přijde úžasné, že právě Jarmila Novotná, česká vlastenka měla tu čet zazpívat si na 70. výročí darování Sochy Svobody USA Francouzi. Jarmila zde zazpívala americkou hymnu a také francouzskou Marseillaisu. A aby těch oslav a výročí nebylo málo, téhož roku 8. září zpívala Jarmila na koncertě ke stému výročí narození Antonína Dvořáka, který jak známo v Americe několik let pobýval. Zazpívala zde několik jeho písní, ale velice krásné je, že při zpěvu stála na tom samém místě, kde dříve stávala Dvořákův klavír a kde tento veliký skladatel komponoval. S novou sezonou 1941-1942 přišlo i nové turné a koncerty a také nový doprovazeč George Reeves, se kterým začala po prázdninách ihned cvičit. Tento rok byly koncerty naplánovány například pro tato města: San Antonio (Texas), Saint Louis, Chicago (Illinois). Jarmila sice měla opravdu hodně práce a byla velice žádaná, ale i tak potřebovala mít svého agenta, který by se o vše staral, a krom toho to bylo v Americe zvykem. Nejprve jí byla Constanci Hope, kterou později vyměnila za proslulého agenta Lafranca Rasponiho, který v té době zastupoval nejedno známé jméno. Jarmila s ním byla velice spokojená. Jedna z prvních věcí, kterou pro Jarmilu udělal, byla, že domluvil, aby ji vyfotografoval tehdejší nejlepší fotograf, Hoyningen Huene pro Harper¨s Bazaar Magazine. To se Jarmile jako každé ženě samozřejmě líbilo a s fotografiemi byla velice spokojená. Dokonce říkala, že jeho fotky patří k těm nejkrásnějším, které má. V další sezoně 1941-1942 čekal na Jarmilu opět velice krásný repertoár. Své role si rozšířila například o Debussyho Mélisandu, nebo o Wagnerovu Freiu ve Zlatu Rýna. A na řadu také konečně přišla již zmíněná Pamina v Kouzelné flétně, kterou už Jarmila samozřejmě několikrát zpívala například v Salzburgu s Toscaninim, ale nikdy ne v angličtině. Krom toho každý dirigent má samozřejmě jiné pojetí. Zde si Jarmila zazpívala pod taktovkou Bruno Waltera, se kterým byla opravdu radost spolupracovat. O Vánocích 1941 zpívala Jarmila v Dalton school, kam chodila malá Jarmilka, české koledy, které mohly slyšet děti po celé Americe, protože přenos šel do rádia. Muselo to být krásné, když v americkém rozhlase zněly české koledy, které jsou tak pěkné. Nový rok zahájila Jarmila svým oblíbeným Cherubínem ve Figarově svatbě, nebo Kouzelnou flétnou pro rozhlas, kterou si můžeme poslechnout i my dnes, a dále následovalo nové nastudování Růžového kavalíra, které mělo premiéru 13.března 1942. Koncem

32 sezony se Metropolitní opera rozhodla, že trochu potěší americké vojáky a uspořádala několik koncertů, aby je mohla navštívit v jejich táborech. Zazněl například kvartet z Rigoletta, nebo sextet z Lucie di Lammermoor a Novotná psala, že snad žádné publikum nikdy nereagovalo tak nadšeně. Existuje snad ještě nějaké divadlo v Americe, ve kterém Jarmila Novotná nezpívala? Ano, Teatro Colón v Buenos Aires, kam byla pozvána, aby se zde představila v představeních La Traviaty, Bohémy, Falstaffa a ve Figarově svatbě. Opět musela opustit své milované děti a dne 19. května 1943 se s Jiřím vydala na cestu. Ta však nebyla nikterak jednoduchá, vlakem do Miami a poté letadlem přes Kubu, Panamu, Kolumbii, Ekvádor, město Antofagasta, Andy, město Salta až konečně doletěli do Buenos Aires, a to jsem několik míst ještě vynechala. Hned po příjezdu na místo a ubytování se v hotelu čekalo na Jarmilu několik reportérů, kteří s ní udělali rozhovory, večeře a poté byli s Jiřím pozváni do Teatro Colón na představení Werthera. Tak se alespoň Jarmila mohla porozhlédnout po divadle, které je ještě větší než MET. Premiéra Traviaty byla 28. května 1943 a měla jak u diváků, tak také u kritiky veliký ohlas. Další premiéra, tentokrát opery Falstaff se konala 22. června a i když Alice nepatří zrovna k nejefektnějším rolím, Jarmila se velmi líbila. Na každé představení bylo vždy jen několik zkoušek a místní kritici dokonce chodili již na ''generálky'', aby stihli vydat to, co napsali hned druhého dne. Představení totiž bylo v tentýž den. Mezitím Jarmila s Jiřím podnikali nejrůznější výlety, těšili se společenským životem, poznali mnoho nových přátel a setkali se s těmi starými, například s klavíristou Rudolfem Firkušným, se kterým se často potkávali na všech stranách kontinentu. Konečně 13. srpna přišel na řadu Jarmilin milovaný Cherubín a touto rolí se s Buenos Aires 18. května také rozloučila, aby mohla dále pokračovat do Ria de Janeira, kde měla zazpívat v teatro Municipal. V Riu si Jarmila zazpívala Hoffmanovy povídky, a protože první dvě představení byla úplně vyprodaná, přidala Novotná ještě třetí a také La Traviatu. Po této cestě se s Jiřím měli vrátit opět domů za dětmi, ale nestalo se tak, Jarmila totiž dostala pozvání od ředitele opery v Santiagu, aby zde mezi 23. zářím a 10. říjnem odzpívala šest představení Traviaty. Jarmila přijala a tím pádem své děti od odjezdu viděla až za dlouhých pět měsíců. V divadle v Santiagu dali během několika málo dní Jarmile pěkně zabrat. Představila se zde jako Gilda (Rigoletto), Manon a premiérově také jako Lucia z Lammermmoru. Sečteno podtrženo, během patnácti dnů si zazpívala ve čtyřech operách s jednou osobní premiérou. A když k tomu přičteme ještě nějaké ty zkoušky,

33 trocha cestování a skutečnost, že člověk také nesmí zanedbávat společenský život. Neuvěřitelné, až se v tom člověk přestává orientovat. Poté se vrátili domů a Jarmila alespoň chvíli odpočívala. Po Novém roce na Jarmilu čekalo mnoho práce a také několik nových aktivit, například začala chodit na aerobik a také se jí ozvala Helen Hullová, prezidentka Hudebního pomocného fondu a New opera Company, s nabídkou, zda by si Jarmila nechtěla zazpívat v muzikálu Helen goes to Troy (podle Krásné Heleny) na Brodwayi. Samozřejmě v hlavní roli. Nejprve se musela Jarmila domluvit s ředitelem MET, Edwardem Johnsonem, který zprvu o jejím plánu nechtěl ani slyšet, nakonec však souhlasil a tak se mohla Jarmila vydat vstříc novému žánru. Režie se ujal Herbert Graf z MET a hudebního nastudování Erich Korngold, se kterým se již také několikrát setkala. Jarmila na Brodwayi excelovala dne 24. dubna 1944 a hned poté přišlo ještě několik podobných nabídek, které však musela Jarmila odmítnout, protože z Metropolitní už by ji tentokrát nepustili. Po krásných letních prázdninách se Jarmila opět se vší vervou vrhla do práce. 28.října 1944 na koncertě v Carnegie Hall v New Yorku, který byl pořádán jako vzpomínka na vznik Československa. Koncert dirigoval Jarmilin oblíbený Bruno Walter a Jarmila zazpívala několik národních písní. Opět nastal čas, kdy o Jarmilu Novotnou projevil zájem nový agent. Jmenoval se Sol Hurok a platil za nejlepšího impresária, který v té době zastupoval ty nejlepší umělce. Hned ze začátku vymyslel několik nových projektů. Jako jsou v dnešní době různá operní dua, tria apod. Nejznámější Pavarotti, Carusso, Domingo, tak přesně takový záměr měl již v roce 1944 impresário Hurok. Vymyslel kvartet pěvců z Met, kteří by zpívali a hráli různé scény z oper v kostýmech a s tímto vystoupením jezdili po celé Americe. Jarmila zase přislíbila, že takové kolegy vybere a tak se také stalo. Jako mezzosoprán vybrala Herthu Glatz, tenor - Raoul Jobin a baryton - Martial Singher, všichni výborní pěvci a Jarmilini dobří kolegové. Na programu měli například scény z oper: Komedianti (Leoncavallo), Manon (Masseet), Carmen (Bizet), nebo z Traviaty (Verdi). Režie se ujal dr.Lothar Wallerstein. Když bylo vše připraveno, mohli v březnu 1944 vyrazit na turné. Ale nemyslete si, Jarmila Novotná měla ve vystoupení ''jen'' několik výstupů, ale bylo to velice náročné. Tak například během čtrnácti dnů měli jedenáct koncertů a z toho každý v jiném městě, takže jen to cestování. Naštěstí byl program dobře dramaturgicky uspořádaný, takže se pěvci nijak nepřetěžovali, ale i tak. Své první a nad očekávání velice úspěšné turné ukončili v Torontu 17. března. Poté měli takových turné ještě mnoho a pokaždé s jednoznačným úspěchem. Ráda bych se také

34 zmínila o vztazích mezi pěvci. Jarmila byla vždy velice obdivovanou a skvělou ženou. Nikdy se se svými kolegy nepouštěla do žádných svárů a i se zpěvačkami a svými alternantkami měla vždy velice hezký vztah. Dokazuje to také jeden dopis, který dostala po představení od své kolegyně z MET. 7‚‚Drahá paní Novotná, vy jste opravdu báječná. Já tomu nemohu ani uvěřit, že to byla Vaše první Mélisanda. Vaše uchopení role, Vaše herecká jistota byly prostě úžasné. Gratuluji Vám. Vaše Frances Greer.‘‘ Myslím, že Jarmila Novotná byla natolik veliká osobnost, že by si nikdo ani nedovolil přemýšlet nad nějakou lstí na její osobu. Sezona 1945-1946, tedy po skončení války, nebyla nikterak jednoduchá. Jak už jsem zmínila v Jarmilině životopise, Jiří v prosinci odjel do Čech, takže Jarmila s dětmi zůstala v Americe sama. Respektive s tetou a několika služebnými, ale Jiří ji doma velice chyběl, dokonce ani tolik nechodila do společnosti, když byla bez doprovodu. Co se týče její práce, zpívala a cestovala samozřejmě stále stejně intenzivně. Před Vánoci se musela vrátit do Chicaga s Prodanou nevěstou, která zde i tentokrát měla obrovský úspěch a Jarmila dostala spoustu krásných květin. Zpívala také na několika benefičních koncertech, jejichž výtěžek poté putoval do Čech a peníze byly použity na to nejnutnější. V Met se představila například v Hoffmanových povídkách, Růžovém Kavalírovi, Donu Giovannim, La Traviatě a v dalších krásných rolích. Nicméně myšlenkami byla úplně někde jinde, ve své milované vlasti. 1. března také zpívala na koncertě pro znovupostavení vídeňské Státní opery, která byla za války téměř vybombardována a 3. března ji čekalo další turné po USA s kvartetem. Opět bylo velice náročné, mnoho koncertů, měst a cestování jen v několika málo dnech. Sama Jarmila napsala a to už je co říct, protože s žádným fňukáním jsem se u ní nikdy nesetkala ''Můžete si představit, že se dá něco takového vůbec vydržet?'' V červenci 1946 se Jarmila konečně vydala domů, do Čech. Nelenila a vlastně by jí to ani nebylo umožněno. Hned, jak se o jejím příjezdu dozvědělo několik lidí, začaly Jarmile rozhovory, ozvalo se Národní divadlo a tak Jarmila uspořádala turné. Na klavír ji doprovázel Alfred Holeček a program byl samozřejmě čistě vlastenecký: B. Smetana - Libušina modlitba, ukolébavky z Hubičky a píseň Nekamenujte proroky, A. Dvořák - Árie Rusalky a píseň Když mne stará matka, V. Novák - Ó lásky moře bezedné ad. První z koncertů byl 28. srpna 1946 ve Zlaté kapličce a

7 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

35 potlesk ve stoje se konal již na samém začátku. Jarmila byla tak dojata, že skoro nemohla zpívat. Poté přišlo na řadu Brno, Hradec Králové, Ostrava, Přerov, Olomouc a také Bratislava. Po návratu zpět do New Yorku byla Jarmila opět v jednom kole. Hned odjela do San Francisca, aby zde zpívala Růžového kavalíra a poté do Los Angeles, kde se dávala Figarova svatba a opět Růžový kavalír. Hned na to začalo Jarmile, jako každý rok, také koncertní turné po Americe, jako vždy s velikým úspěchem. 1.ledna 1948 se v Carnegie Hall konala premiéra Honeggerovy Johanky z Arku, kde se Jarmila zhostila role Marguerite. A protože bylo špatné počasí a všude spousta sněhu, tak nic nejezdilo, dokonce ani taxíky ne. A tak Jarmila musela jet ve večerních šatech metrem. To muselo být jistě pozdvižení. Roku 1948 začala Jarmila již svoji devátou sezonu v MET. Ochotně i nadále zpívala na dobročinných akcích, nebo například na otevření výstavy v Metropolitním muzeu. Čas utekl jako voda a už zde bylo zase turné. Společně s Jarmilou vystoupila sopranistka Viktoria Sherry, barytonista Gene Marvey a dirigoval Sigmund Romberg. Program koncertu byl velice líbivý a populární. Zpívali například J. Strausse, Lehára, Kalmána a nechyběly samozřejmě ani české a slovenské národní písně v Jarmilině podání. Celé turné se skládalo z 67 koncertů a z téměř stejného počtu měst. Takže kromě vystupování také neustálé cestování, opožděné vlaky, ztracené kufry apod. Nicméně turné a lidé okolo něj byli tak skvělí, že na takové maličkosti člověk rychle zapomněl. I když žila Jarmila velice společenským životem a neustále byla v pohybu a obklopena lidmi, i ona si často stýskala. V první řadě po Jiřím, který musel kvůli práci často odjíždět na dlouhou dobu pryč a pak také po svém milovném domově. Proto byla velice ráda, když za ním s dětmi mohla odjet do Paříže. Tam však dlouho nepobyla, protože ji čekaly povinnosti na Salzburském festivalu. Zde ji 21. června začaly zkoušky na Orfea, kde zpívala Eurydiku. Premiéra se konala 2. srpna. Když začaly zkoušet, stalo se něco překrásného. Orchestr, který měl talentovanou zpěvačku velice rád ji po dvanáctileté odmlce přivítal melodií z Lehárovy Veselé vdovy ‚‚Meine lippen‘‘. Tak dali hudebníci najevo, jak si zpěvačky váží a jak jsou rádi, že s nimi po tolika letech opět zpívá. Poté měla v Salzburgu zpívat již zmíněného Růžového kavalíra. Ale co čert nechtěl, Jarmila se nastydla a představení tedy původně odřekla. Nakonec ji však pořadatelé uprosili, že je to rozhlasový přenos a aby zpívala. Jarmila se díky své povaze uvolila, ale později nebyla s výsledkem příliš spokojena. I takové jsou útrapy zpěváků. Po nějaké době Jarmila opět pocítila problémy s hlasem. Ne snad, že by zpívala špatně, nebo že by to

36 bylo na hlase znát, ale cítila, že to opět není úplně ono. Proto vyhledala svého dřívějšího učitele Roberta Weerema a začala s ním pracovat. Pokrok pocítila ihned, a proto nelenila odjet za ním na pár měsíců do Los Angeles, kde spolu mohli nerušeně pracovat. No, jak se to vezme nerušeně, měla zde samozřejmě několik koncertů a vystoupení. Roku 1950 nastala v Metropolitní opeře veliká změna. A sice, odešel její dosavadní ředitel Edward Johnson a na jeho místo přišel Rudolf Bing. Dnes již velice známé jméno. Jarmila se však nemusela ničeho obávat, ihned s novým ředitelem podepsala smlouvu na další sezonu. Později se z nich stali velcí přátelé a Bing jí vyšel vždy ve všem vstříc. Na Jarmilu zde v této sezoně čekala nová krásná role, a sice Netopýr Johanna Strausse, kde si zazpívala roli Prince Orlovkého, tedy další kalhotkovou roli. Jiří si z ní dělal srandu, že má v této době samé kalhotkové role. A proč by také ne, byla vysoká a štíhlá, takže se na takové postavy skvěle hodila. Premiéra se konala 4. ledna 1951. Poté se Jarmila rozhodla, že opět nahraje nějaké desky. Proto poprosila svého oblíbeného dirigenta Bruno Waltra, aby mohly být nahrány pod jeho taktovkou. Zpívala písně Schuberta, Brahmse, Smetany a Dvořáka. A ze zpěvu doprovázeného Bruno Waltrem měla převelikou radost. Pracovalo se jí s ním velice dobře. Jediná škoda je, že tyto nahrávky Jarmila nikdy neslyšela, ani nevěděla, kam se poděly. V té době MET Jarmilu sice plně zaměstnávala, Růžový kavalír, Netopýr, Zlato Rýna, ale i tak si našla čas, po domluvě s ředitelem Bingem, aby si mohla zahrát a zazpívat roli Irene Adler v představení Sherlock Holmes na Brodwayi. Premiéra byla 10. října 1953, ale to, co jí předcházelo, Jarmila opravdu nečekala. Byla zvyklá na dlouhé zkoušky, ale mít zkoušku od osmi večer do osmi do rána, to jí poněkud zaskočilo a ani se jí nedivím. Vždyť případ už byl ve scénáři přece vyřešen, ne? Rok 1955 přinesl Jarmile jednu dirigentskou novinku. Herberta von Karajana, pod jehož taktovkou poprvé zpívala v březnu toho roku v Carnegie Hall a doprovázeli ji Berlínští filharmonici. Koncert měl veliký úspěch a potlesk vůbec nechtěl ustat. Poté byli pozváni na slavnostní večeři a i přes Karajanovy sympatie k nacismu zjistili, že mají mnoho společných přátel a tak jim večer příjemně utekl. A nyní tato kapitola končí. Jak jsme již zmínila v první kapitole své práce, v červenci 1956 se Jarmila po třiceti letech a šestnácti sezónách s MET rozloučila.

37

6 Nejslavnější a nejoblíbenější role

Ne, že bych se o tom někde dočetla, ale ze všeho, co jsem o Jarmile Novotné přečetla bych řekla, že mezi její nejoblíbenější role, které za svůj život ztvárnila, patří tyto.

Antonín Dvořák - Rusalka - Tak na tuto roli si musela Jarmila Novotná nějakou dobu počkat. Árie z této opery sice zpívala od nejútlejšího věku, nicméně poprvé se v roli bludné žínky představila až ve svých dvaatřiceti letech. Schválně píši až, protože v této době již měla za sebou většinu hlavních představitelek. Poprvé to tedy bylo 27. ledna 1939 a krásné na tom je, že to bylo v Národním divadle v Praze. Tak trochu symbolické je také to, že v ten rok začala druhá světová válka a Jarmila musela emigrovat do Ameriky. Jak Jarmila sama napsala, Rusalka pro ni dosud představovala něco nového, typ, který na jevišti ještě neztvárnila. Pro zpěvačky obecně je tato role velice náročná, ať už po stránce pěvecké, tak emocionální, ale Jarmila se jí, jako vždy, zhostila báječně. Protože byla Jarmila velice pilná a na roli Rusalky chtěla být perfektně připravena, pozvala si do Litně svého koncertního doprovazeče Alfreda Holečka a celou roli tam s ním nastudovala. Roku 1945 se také chtěla zasadit o provedení Rusalky v MET, což se jí pro nedostatek peněz ze strany divadla bohužel nepodařilo, nicméně na koncertech v USA Rusalku často zpívala.

Bedřich Smetana - Prodaná nevěsta - Mařenka - Rusalka nebyla jedinou českou operou, která Jarmilu po celý život u nás i ve světě provázela, tou druhou byla Mařenka Bedřicha Smetany v Prodané nevěstě. Touto rolí se poprvé představila v Národním divadle v odpoledním představení a díky ní se vlastně začala odvíjet její pěvecká kariéra. Zasadila se o provádění Prodané nevěsty v MET, a to dokonce v anglickém jazyce a také ji málem zpívala ve španělštině, což by bylo asi zajímavé. No, Mařenka je temperamentní, takže proč by ne. Zpívala ji nesčetněkrát a na různých místech, například i v přírodním divadle. To bylo roku 1945 v Chicagu v Michigan City a úspěch byl tak veliký, že tam za měsíc s ''Prodankou'' museli přijet znovu. A bylo to také první představení, které Jarmila zpívala dne 23. června roku 1947, kdy se po sedmi letech vrátila po válce do své vlasti. Jarmila s touto rolí

38 báječně souzněla a skvěle vystihla a pochopila postavu. Její Mařenka byla odvážná a podnikavá, ale zároveň zranitelná a citlivá. Zkrátka taková, jaká má být.

Giuseppe Verdi - La Traviata - Violetta. V roli této představitelky se Jarmila poprvé představila již ve svých sedmnácti letech v Národním divadle. Ve Zlaté kapličce to byla její druhá role (tou první byla Mařenka v Prodané nevěstě) a později se divila, co tehdy mohla vědět o charakteru této hrdinky. Již tehdy říkala, že publikum vyžaduje ztotožnění s hrdinkou - vzhled a herecký projev a jen málokdy se nadchne jen pro krásný hlas jako takový. Nicméně publikum mělo v Jarmile Novotné coby hlavní hrdince již tehdy strhující zážitek a i kritiky byly velice pozitivní. S touto rolí se ve své kariéře setkala ještě nespočetněkrát, když ji poprvé zpívala v berlínské opeře, kritika měla krásný ohlas: 8''JN je v každém ohledu dokonalá Violetta. Je to žena s ohromným šarmem.'' Je to také role, se kterou debutovala za velikou louží v San Franciscu a získala si jí americké publikum. Je zajímavé, že šaty, které si Jarmila nechala ušít pro své první představení v roce 1927 v módním salónu Hany Podolské, s ní cestovaly všude. Po celou její kariéru a nejednou byly ohodnoceny jako nejkrásnější kostým pro Violettu, obzvlášť ty černé sametové z posledního dějství. Violettu zpívala nejen v představeních nejrůznějších divadel, ale také zpívala samostatné árie na koncertech.

P. I. Čajkovskij - Evžen Oněgin - Taťána - tuto roli Jarmila přímo milovala, a to od chvíle, kdy v roli Taťány viděla sopranistku Marii Boguckou. Sama Jarmila tuto roli na jevišti Národního divadla zpívala v pouhých osmnácti letech a poté se s ní setkávala v podstatě po celou dobu své kariéry ať už v Evropě, nebo za velikou louží. Nejraději měla Dopisovou árii, což je nejkrásnější scéna celé opery.

Nutno poznamenat, že Jarmila byla samozřejmě také představitelkou tzv. kalhotkových rolí. Tedy rolí, ve kterých hrála muže. Tyto postavy jí samozřejmě dobře seděly, protože byla vysoká a štíhlá a měla dobré, řekla bych gentlemanské držení těla. Představila se například v roli Cherubína (W. A. Mozart) , Oktaviána (J. Strauss), nebo prince Orlovského ( J. Strauss).

8 Cituji z: NOVOTNÁ, Jarmila. Byla jsem šťastná. Praha: Mellantrich, 1997. ISBN 32-015-97.

39 7 Rozhovor

KDY A KDE JSTE SE S PANÍ NOVOTNOU SEZNÁMILA?

Poprvé jsem se s paní Novotnou střetla, když mi bylo deset let a ona zpívala v Národním divadle Mařenku v Prodané nevěstě. Ale to jsem se s ní samozřejmě osobně ještě nesetkala, jen jsem sledovala její vzrůstající kariéru. A k opravdovému navázání kontaktů mezi paní Novotnou a mnou, došlo, když jsem se dozvěděla, že slaví 75. narozeniny. Žila v té době se svým mužem Jiřím ve Vídni, kde měli dům, tak jsem si sehnala adresu a poslala jí gratulaci. Netrvalo to dlouho a paní Novotná mi odpověděla. A tak tedy začalo naše přátelství. S paní Novotnou a později dokonce s její dcerou Jarmilkou, která byla také skvělá, jsme si od té doby psaly. Všechny dopisy mám samozřejmě schované.

DOČETLA JSEM SE, ŽE JSTE ZALOŽILA SPOLEČNOST JARMILY NOVOTNÉ, CO VÁS K TOMU PŘIMNĚLO?

Paní Novotná byla můj osud. Založila jsem několik společností, například Antonína Dvořáka, nebo Bedřicha Smetany. A vzhledem k tomu, že Jarmila Novotná emigrovala za války do USA, trochu se tady na ni zapomnělo, což mi přišlo líto. A stalo se to asi tak: 29. července jsem se svou dcerou a vnučkou jela do Litně, kde paní Novotná křtila svou vnučku od syna, Tatjanu. Mimochodem, když se Jarmila svého syna Jiřího zeptala, proč jí dali zrovna jméno Tatjana, Jiří odpověděl: ‚‚Když ty jsi ji zpívala tak krásně!‘‘ Ale nyní zpět k vaší otázce. Paní Novotná nám byla velice vděčná, že jsme dorazily, a když jsme jely zpátky domů, napadlo mě založit její společnost. Když jsem to řekla paní Novotné, tak říkala: ‚‚To nezakládejte, vždyť už mě tady stejně nikdo nezná‘‘ a já jí řekla: ‚‚No právě, tak abychom Vás naší společnosti opět přiblížili.‘‘

JAKÁ PANÍ NOVOTNÁ BYLA?

No, byla skvělá. Hrozně vstřícná, milá, usměvavá, hodná a dáma za každých okolností. Všichni, kdo se s ní poznali, tak o ní velice bájili.

40

KOLIKRÁT JSTE SE SETKALY?

No, vídaly jsme se někdy od 80. let, kdy začala jezdit do Česka, až do její smrti roku 1994. To bylo hrozné, ještě den před tím, než jsem se dozvěděla, že paní Novotná zemřela, jsem četla její dopis, který jsem od ní obdržela z Ameriky. Do konce života totiž bydlela v bytě v New Yorku pod svojí dcerou.

CO VŠECHNO JSTE S PANÍ NOVOTNOU ZAŽILA?

Do Čech jezdila poměrně často, takže jsme se čas od času vídaly. Vzpomínám například na podpisovou akci v Mellantrichu, která se konala 29. září a paní Novotná zde podepisovala svou autobiografii ''Byla jsem šťastná'', která jí v té době vyšla. Neváhala jsem, koupila jsem dvě její knížky a stoupla si do fronty, která byla velmi dlouhá, aby mi je paní Novotná podepsala. A ona pak říkala, proč jste nešla rovnou za mnou, proč stojíte ve frontě. A já odpověděla, že si počkám velice ráda, abych to měla se vším všudy. Dále jsme spolu pořádaly mnoho besed, na kterých paní Novotná vystupovala, a všichni byli moc rádi, že jí vidí. Jen pak v posledních letech měla problémy s kolenem, dokonce byla i na operaci, takže jsme museli vybírat prostory takové, aby tam nebylo moc schodů.

DOČETLA JSEM SE, ŽE JSTE SE ZASLOUŽILA O TO, ABY PO PANÍ NOVOTNÉ BYLA POJMENOVÁNA ULICE A DOKONCE TAK PLANETKA.

Ano, je to tak. Ta hvězda byla objevena roku 1984 na hvězdárně Kleť a nese jméno paní Novotné. No a ta ulice, ta je tady kousek, kde bydlím, také v Radotíně. Bydleli zde totiž její rodiče, tak mi přišlo příhodné toto místo. Velice Vám děkuji Rozhovor jsem dělala dne 24. 4. 2014 s paní Lídou Matrtajovou-Vejmelkouvou. Sama se učila zpívat a čtyři roky působila ve sboru Státní opery Praha, tedy tehdejšího německého divadla. Při rozhovoru mi také s věnováním dala svou knihu Vzpomínky na Černošice a můj kulturní život, kterou vydala v roce 2002 a ze které jsem ve své práci rovněž čerpala.

41 8 Já a Jarmila Novotná

Poprvé jsem se s Jarmilou Novotou setkala, když mi pod ruku přišla její autobiografie ''Byla jsem šťastná''. Knížku jsem si přečetla a byla pro mě nesmírně inspirující. Je napsaná velice krásně, obzvlášť na konci se mi řinuly slzy do očí. Jarmila Novotná nebyla typickou operní subretou, na žádné klišé si nepotrpěla, spíše naopak, na to, co uměla, byla velice prostá, vstřícná a velice oblíbená a také byla velkou osobností a měla v sobě silné kouzlo, které ostatně vyzařuje také z jejích fotografií. Když zrovna nezpívala, byla úplně normální, ráda cestovala, sportovala, chodila se svým mužem na lovy a jednou se dokonce zúčastnila automobilové soutěže, kdy řidiči přinesla takové štěstí, že byli první. Nebo když například trávila dovolenou se svými rodiči, její maminka byla znamenitou kuchařkou a Jarmila se vůbec nebála dát si kachničku s několika knedlíky a poté do sebe ještě nasoukat DVANÁCT ovocných knedlíků. I kdyby byly hodně malé, neumím si to moc představit. A i to je mi na ní velice milé. Podruhé jsem se s ní setkala, když mi hudební skladatel Zdeněk Zahradník dal její kazetu, na které jsou operetní árie, jako například Frasquita F. Lehára, nebo Čardášová princezna E. Kalmána. Její hlas mi velice učaroval. Lehkost, s jakou zpívala je velice nevšední. Když jsem poslouchala její árie, které tolik neznám, vždy jsem musela jít ke klavíru a ''vyťukat'' si v jaké poloze se přesně pohybuje, o jaké se vlastně jedná tóny. A když jsem většinou zjistila, že jsou to tóny nad notovou osnovou, nestačila jsem se divit, s jakou lehkostí mohou být zazpívané. Zpívala naprosto přirozeně, bez jakékoliv manýry a myslím si, že to bylo v té době její velikou výhodou, že byla přirozená. Taková, jaká byla, tak také hrála a zpívala a na jevišti se vždy zcela odevzdala a byla velice přirozená. Své třetí setkání s touto báječnou ženou mě čeká letos v létě v Litni, kam se chystám na pěvecké kurzy také skvělé zpěvačky, mezzosopranistky Dagmar Peckové. Takže se velice těším, až poznám místa, kde byla Jarmila tolik šťastná, kde ale mohla, bohužel, strávit tak málo času.

42 Závěr

Po dopsání celé práce mi bylo upřímně líto, že toto období již končí. Člověk se většinou musí přemlouvat, aby si k práci sedl, ale v tomto případě tomu tak nebylo. Vždy jsem se velice těšila, až si sednu k materiálům a opět strávím chvilku s paní Novotnou. Práce pro mě byla velikým zdrojem inspirace. Ve své knize popisuje také některé technické problémy u zpěvu a jak na ně, také různá cvičení a vůbec rady do hudebního života. Musím říct, že několik z nich jsem sama vyzkoušela, nebo se jimi nechala inspirovat a funguje to. Některé jsem ve své práci také zmínila. Jsem tedy ráda, že jsem si vybrala toto téma, které pro mě bylo tak milé a užitečné. Co ještě dodat? Snad jen: Škoda, že se s paní JN nemohu setkat.

43

Použité informační zdroje

[1]MATRTAJOVÁ - VEJMELKOVÁ, Lída.: Ústní sdělení

[2] NOVOTNÁ, Jarmila: Byla jsem šťastná, Mellantrich, Praha, 1997

[3] KOPECKÝ, Emanuel: Pěvci Národního divadla, Panton, Praha, 1983

[4]NOVOTNÝ, Tomáš: 100+1 světoznámých žen, Mayday, Praha, 2006

[5] MATRTAJOVÁ - VEJMELKOVÁ, Lída: Vzpomínky na Černošicce a můj kulturní život, Praha, 2002

[6] NOVOTNÁ, Jarmila: Opera Recital, CD, Supraphon a.s., Praha, 2014

[7] NOVOTNÁ, Jarmila: Svět krásných múz, kazeta, Music vars, Praha, 1997

44

Seznam zkratek

MET – Metropolitní opera

JN – Jarmila Novotná

NY - New York

ND - Národní divadlo

45 Přílohy

Příloha 1: Jarmila Novotná, civilní fotografie (zdroj: Příloha 2: Fotografie v kostýmech Bedřich Smetana, Prodaná nevěsta, Mařenka Bedřich Smetana, Prodaná nevěsta, Mařenka Richard Strauss, Růžový kavalír, Oktavián Wolfgang Amadeus Mozart, Figarova svatba, Cherubín Gieseppe Verdi, La Traviata, Violetta Příloha 3: Fotografie z filmů Z filmu Božský Caruso s Mariem Lanzou, 1950 S Mariem Lanzou, 1950 Film Poznamenaní, 1947 Příloha 4: Krásná Jarmila Jarmila v době studií v Itálii Příloha 5: Jarmila Novotná, civilní fotografie Civilní fotografie S Jiřím doma v New Yorku Ve svém bytě v New Yorku Příloha 6: Jarmila Novotná při návštěvě Litně (osobní archiv paní Lídy Matrtajové – Vejmelkové) Příloha 7: Paní Lída Matrtajová – Vejmelková (osobní archiv paní Lídy Matrtajové – Vejmelkové) Příloha 8: Čechovna v Litni u Berouna

46 Příloha č. 1 – Jarmila Novotná, civilní fotografie

Jarmila Novotná

47 Příloha č. 2 – Fotografie v kostýmech

Jarmila jako Mařenka v Prodané nevěstě

Jarmila jako Oktavián v Růžovém kavalírovi a jako Cherubín ve Figarově svatbě

48

Jarmila ve svém nejslavnějším kostýmu z La Traviaty

49 Příloha č.3 - Fotografie z filmů

Z filmu božský Caruso s Mariem Lanzou

S Mariem Lanzou

50 Z filmu Poznamenaní

Příloha č.4 - Krásná Jarmila

Překrásná Jarmila

51 Příloha č. 5 - Jarmila Novotná civilní fotografie

Jarmila v době studií v Itálii

Fotografie ze soukromí

S manželem Jiřím Daubkem

52

Ve svém bytě v New Yorku

53 Příloha č. 6 - Jarmila Novotná při návštěvě Litně

54

55 Příloha č. 7 - Paní Lída Matrtajová – Vejmelková

56 Příloha č.8 - Čechovna v Litni u Berouna

57