Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra pomocných věd historických a archivnictví

Archivnictví

Romana Böhmová

Obec Vojkovice v historickém vývoji se zaměřením na školství a národnostní poměry

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Jiřina Štouračová

2012

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsme bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

Ve Vojkovicích dne 7. 5. 2012 ……………………….

podpis

- 2 -

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své bakalářské diplomové práce paní PhDr. Jiřině Štouračové za cenné rady a připomínky. Dále bych chtěla poděkovat pracovníkům Státního okresního archivu Brno-venkov se sídlem v Rajhradě za rady a všechen poskytnutý materiál.

- 3 -

Obsah

1. Úvod ...... - 6 -

2. Základní údaje o obci ...... - 7 -

2.1. Obec Vojkovice ...... - 7 -

2.2 Vojkovická pečeť ...... - 7 -

2.3 Vývoj názvu obce ...... - 8 -

3. Z historie obce Vojkovice ...... - 9 -

3.1 Vojkovice v pravěku ...... - 9 -

3.2 Vznik obce ...... - 9 -

3.3 Vojkovice ve vlastnictví šlechty do roku 1830 ...... - 10 -

3.4 Vojkovice pod správou Habsburků 1819-1918 ...... - 11 -

3.5 První republika ...... - 19 -

3.6 Vojkovice jako součást Německé říše ...... - 25 -

3.7 Vojkovice po roce 1945 ...... - 28 -

3.8 Vojkovice po roce 1990 ...... - 32 -

4. Vývoj školství v českých zemí ...... - 33 -

5. Historie školství ve Vojkovicích a národnostní poměry v obci ...... - 39 -

5.1 Vývoj školství a poměrů ve Vojkovicích do vzniku 1. republiky ...... - 39 -

5.2 Školství za první republiky a okupace ...... - 42 -

5.2.1 Německá škola ...... - 42 -

5.2.2 Česká škola ...... - 44 -

5.3. Okupace a protektorát ve Vojkovicích ...... - 49 -

5.4 Poválečná léta ...... - 51 -

5.5 Komunistický reţim 1948-1989 ...... - 54 -

- 4 -

5.6 Doba po revoluci 1989 aţ po současnost ...... - 57 -

5.7 Stručný přehled učitelů ve Vojkovicích ...... - 59 -

6. Závěr ...... - 62 -

7. Seznam pramenů a literatury ...... - 63 -

7.1 Archivní prameny ...... - 63 -

7.2 Literatura ...... - 65 -

7.3 Internetové zdroje ...... - 67 -

7.4 Soukromý archiv ...... - 67 -

8. Resumé ...... - 68 -

9. Seznam příloh ...... - 69 -

10. Přílohy ...... - 71 -

- 5 -

1. Úvod

Téma bakalářské diplomové práce Z historie obce Vojkovice se zaměřením na školství a národnostní poměry v obci, jsem si zvolila z mého osobního zájmu o obec Vojkovice. V obci od dětství bydlím, a proto mě zajímala historie vesnice i školy, kterou jsem od roku 1998 navštěvovala.

Cílem práce bylo přiblíţit historii obce a zvláště poukázat na to, ţe v moravské vesnici nedaleko Brna jiţ od 13. století převládalo německé obyvatelstvo. Vojkovice byly dokonce i v roce 1938 připojeny k Německé říši a odtrţeny tak od Československa. Díky sloţitým národnostním poměrům ve Vojkovicích fungovaly od roku 1919 do roku 1939 vedle sebe hned dvě školy, obecná škola menšinová a německá obecná škola. Jiţ z názvu škol vyplývá, ţe česká menšina měla v obci opravdu minoritní zastoupení.

Práce je rozvrţena do pěti kapitol.

Nejstarší materiály o obci sem získala v Moravském zemském archivu ve fondu F 104 Velkostatek Ţidlochovice a ve Státním okresním archivu okresu Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, a to fond C-149 Archiv obce Vojkovice a fond N-74 Místní národní výbor Vojkovice. Protoţe obec Vojkovice patřila v letech 1850-1855 a později v letech 1868-1949 do politického okresu Hustopeče, navštívila jsem tedy i Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově, kde jsem bohuţel kromě jednoho svazku obsahujícího kandidátní listiny pro volby roku 1923 a sčítacího protokolu z roku 1900 nenašla ţádné jiné informace.

Dalším důleţitým zdrojem informací mi byly Ţidlochovické zpravodaje z let 1980-1988. Pamětníci v nich publikovali své články o historii a vývoji obce Vojkovice. Některé články ve zpravodaji, ale podléhaly dobové ideologii Řadu údajů, ale hlavně fotografií jsem našla v publikaci Iva Tycová: Obec Vojkovice. Při práci jsem pouţívala i jiné publikace a to zejména Vlastivědu moravskou.

V páté kapitole o Vojkovickém školství jsem vycházela hlavně ze Státního okresního archivu v Rajhradě z fondů H-3 Německá obecná škola Vojkovice, H-4 Národní škola Vojkovice a H-2 Národní škola ve Vojkovicích. O novější školní historii jsem se dozvěděla ze školních kronik, které mi zapůjčila škola ve Vojkovicích.

- 6 -

2. Základní údaje o obci

2.1. Obec Vojkovice

Obec Vojkovice nad Svratkou leţí asi 18 kilometrů jiţně od Brna. V současné době má asi 1091 obyvatel a 351 adres. Obec se rozkládá v rovinaté oblasti. Vojkovice patřily pod panství Ţidlochovice. Po roce 1850 do roku 1855 byly začleněny do politického okresu Hustopeče, v letech 1855-1868 spadaly do politického okresu Ţidlochovice, a poté v letech 1868-1949 opět pod Hustopeče, jen během 2. světové války, mezi léty 1938-1945 příslušely politickému okresu Mikulov. Od roku 1949 aţ do současnosti jsou Vojkovice opět v politickém okresu Ţidlochovice. Soudní okres pro Vojkovice jsou od roku 1850 Ţidlochovice, mimo léta 1938-1945 kdy náleţely Pohořelicím.1 Mezi památky obce patří i filiální kostel sv. Vavřince z konce 15. století. Obec nemá samostatnou farnost, patří k římskokatolické farnosti Ţidlochovice v děkanství modřickém v biskupství brněnském. Obcí prochází cyklistická stezka Brno - Vídeň. V obci je dobrá občanská vybavenost, najdete zde obecní úřad, obchod, základní školu I. stupně a mateřskou školu. Centrem sportu a kultury je fotbalové hřiště včetně ubytovacích prostor a dětského hřiště.2

2.2 Vojkovická pečeť

Nejstarší pečeť naší obce vznikla pravděpodobně krátce po roce 1500. Dochovala se v otisku ze 6. února 1598. V pečetním poli o průměru 22 mm je zakulacený štít lemovaný nápisem *S*de Woykowitz. Prázdný prostor nad ním vyplňuje rostlinný ornament. Na štítě jsou nad šestiramenným mlýnským kolem zobrazeny dva nástroje nakloněné k sobě. Co oba nástroje představují, je předmětem sporu: vinařské noţe, lopaty na mouku nebo radlice?

Pečeť z roku 1714 zobrazuje roţeň leţící nad kolem, nápis zní: *S*des Eigen Woykowitz. Roţeň je symbolem mučednické smrti sv. Vavřince, patrona kostela a obce, jemuţ byl roku 1808 postaven u mlýna pomník. Nápis zní MARTINVS WEIS OPFERT

1 ŠTARHA, Ivan: Správní vývoj obcí Jihomoravského kraje v letech 1850-1971. Brno 1973, str. 238.

http://brno-venkov.mza.cz/historicko-spravni-vyvoj-okresu-brno-venkov ověřeno k 29.4. 2012

2 HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 2004, str. 241.

http://www.vojkovice.info/obec-obecni-urad/ ověřeno k 29.3. 2012

http://www.biskupstvi.cz/katalog/farnost.php?kod=s143 ověřeno k 1.5. 2012

- 7 -

GETREV ZVR EHRE DES HEILIGEN LAVRENTIVS LEVITEN, HIERORTIGEN SCHUTZ PATRON STATVE ano 1808.3 Pečeť ze 2. poloviny 19. století je jednodušší. Nápis zní: „Obecní úřad Vojkovice.“ /přeloţeno z němčiny/. Obec Vojkovice neměla znak – není historicky doloţen.4

2.3 Vývoj názvu obce

První název obce pochází z roku 1131 a zní Voycouicich.5 V roce 1347 se název mění na de Woikowicz6 a v roce 1404 na Woykowycz nebo také Woykwicz.7 Poté nastává záměna písmen v/b i s náznakem německého nářečí, z o se stává u. Proto se Vojkovice v 16. století jmenují von Boykowicz nebo Buybicz. Od roku 1718 se opět pouţívá w – Woykowitz. Dnešní název Vojkovice pochází z roku 1881, ale protoţe Vojkovice byly i německou obcí, objevuje se tedy i německý název Woikowitz.8

3 Přeloţeno z němčiny „ Léta Páně 1808 obětuje Martin Weiss sochu na počest sv. Vavřince, místního patrona.“

4 KRATOCHVÍL, Augustin: Vlastivěda moravská. II., Místopis Moravy. Díl I., Brněnský kraj. Čís. 79, Ţidlochovský okres. Brno 1910, str.332-333.

5 GUSTAVUS, Friedrich. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. (805–1197). Pragae, 1904-1907, num. 115.

6 MENDL, Bedřich. Knihy počtů města Brna z let 1343-1365. Brno, 1935, str. 66.

7 BRANDL, Vincenc. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XIII. (1400-1407). Brno, 1897, num. 344.

8 HOSÁK, Ladislav: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. II, M-Ţ. Praha 1980, str. 734.

AUGUSTIN, Josef: Velká encyklopedie měst a obcí. Sokolov 2001, str. 992.

- 8 -

3. Z historie obce Vojkovice

3.1 Vojkovice v pravěku

Nejstarším dokladem osídlení je několik kamenných nástrojů, jedná se o několik pazourkových nástrojů, mezi nimiţ převládá kýlovitá škrabadla s masivní funkční hranou, dále bylo nalezeno velké mnoţství „odpadu“ z výroby těchto nástrojů – různě velké úštěpy a jádra pazourků a rohovce. Je jisté, ţe nástroje jsou starší více neţ 100 000 let. Tyto poznatky máme z archeologického výzkumu, který se prováděl v roce 1994. Máme tak dostatek důkazů o osídlení planiny nad nivou řeky Svratky táhnoucí se aţ k dnešní obci Holasice.9

3.2 Vznik obce

Historii obce můţeme sledovat podle písemných záznamů uţ od roku 1087 podle výzkumu PhDr. A. B. Krále CSc. uţ od roku 1082, kdy se psala Boyekoici a byla zeměpanským majetkem, z něhoţ část náleţela vladykovi Miřetovi. Jistá Ofka, vdova po Otovi Olomouckém, který zemřel v roce 1087, koupila od Miřety tento majetek a darovala jej Rajhradskému klášteru, byl to dvůr, pozemky, sluţebníci a jeden pastýř. Lán polí patřil olomouckému biskupství, jak přiznal roku 1131 biskup Jindřich Zdík, coţ je první písemná zmínka o obci Vojkovice. Největší díl byl ale darován roku 1101 nově zaloţenému klášteru Třebíčskému, u něhoţ zůstal do zrušení. Po husitských válkách uţ klášter nechtěl platit 40 kop grošů zapsaných na něm králem Ladislavem určitému Hynkovi z Valdštejna a Ţidlochovic. Proto si podmanil Vojkovice a drţel je bezprávně. Z toho důvodu ho zaţaloval opat Matěj z 500 hřiven grošů. Aby se předešlo soudům byly Vojkovice zastaveny témuţ panu Hynkovi, ale i kdyţ je klášter brzy vyplatil, pan Hynek se jich nechtěl vzdát, dále obdělával louky a nevracel správní list, byl za to pohnán aţ na soud z 30 kop grošů.10

9 Soukromý archiv Boţeny Kleinové – bývalá kronikářka obce Vojkovice a středoškolská profesorka na gymnáziu v Hustopečích.

10 SOkA Brno-venkov, fond N-74 Místní národní výbor Vojkovice, inv. č. 15 Kronika obce 1959-1962.

- 9 -

Protoţe klášter zůstal věrný králi Jiřímu, byl Matyášem zrušen a všechny jeho vesnice. spolu s Vojkovicemi, byly dány hradu Špilberku. Roku 1474 byla obec zastavena Dobšovi z Boskovic, špilberskému hejtmanovi. Roku 1501 prodal Beneš Černohorský z Boskovic Vilémovi z Pernštejna Sokolnice, Telnice a Vojkovice i s rybníkem Dunavou. Od nového pána Viléma z Pernštejna se Vojkovice v roce 1500 dočkaly odúmrti. Privilegium na odúmrti obnovil 1596 Bedřich z Ţerotína a 1764 kníţe Karel z Ditrichštejna.11

3.3 Vojkovice ve vlastnictví šlechty do roku 1830

Rokem 1556 patřila obec trvale k ţidlochovickému panství. V tomto Ţidlochovickém panství se ve středověku vystřídalo několik rodů, mezi ně patřili jiţ v 15. století Valdštejnové. Roku 1508 získali panství koupí Pernštejnové a vlastnili je aţ do roku 1562. Brzy poté připadlo Ţerotínům, kteří panství, v 16. století jiţ značně rozrostlé, prodali roku 1616 opět Valdštejnům. Po nich je zdědil a zčásti odkoupil ke konci 17. století Filip Ludvík Sinzendorf, který panství v letech 1714-1738 pronajímal. Jeho dědicové odprodali panství roku 1743 Ditrichštejnům, kteří o ně jevili zájem jiţ dříve. Roku 1819 je Ditrichštejnové prodali Habsburkům.

Velkostatek býval za feudalismu spravován celkem obvyklým úřednickým aparátem v čele s hejtmanem, respektive od poloviny 18. století vrchním. Většina úředníků patřila k niţší šlechtě. Nadřízeným orgánem velkostatkového vedení nebyl vţdy sám majitel, ale poměrně záhy se jím stala více či méně rozvinutá ústřední správa, rýsující se jiţ za Sinzendorfů, existující za Ditrichštejnů i za vlastníků z habsburské císařské rodiny a usídlená leckdy přímo na území velkostatku. Sinzendorští arendátoři ovládali najatý komplex svým vlastním úřednictvem, kteří sami pouţívali titul vrchního hejtmana. 12

11 KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice známé i neznámé I. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 10.

KRATOCHVÍL, Augustin: Vlastivěda moravská. II., Místopis Moravy. Díl I., Brněnský kraj. Čís. 79, Ţidlochovský okres. Brno 1910, str.328-330.

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 2004, str. 976.

12 MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, inventář. - 10 -

Velkého rozkvětu se obec Vojkovice dočkala za vlády Ţerotínů v letech 1565 – 1616. Dochovaly se dokonce i záznamy o faře, která byla ještě roku 1624 luterská,13 později zanikla. 17. století znamenalo i pro náš kraj válečnou zkázu a velké utrpení lidí. V době třicetileté války obec Vojkovice velmi zpustla, roku 1645 zemřelo na mor 44 obyvatel, naţivu zůstalo pouze 57 lidí. 1673 jsou uváděna jen česká jména, ale mnoho usedlostí zůstalo pustých. Tehdy byla v obci radnice, škola, mlýn a dvůr. Krutost války pocítili obyvatelé obce jednak při velkém poţáru roku 1631, kdy Vojkovice vyhořely i s kostelem. A za druhé roku 1642, kdy zde stálo dělostřelectvo arcivévody Leopolda Viléma proti Švédům. Obec byla vyloupena a navíc ještě musela zaplatit tzv. výpalné. Poţáry se opakovaly ještě v letech 1675, 177514 a 1790. Záznamy o poţárech pokračují i v 19. století – roku 1802, 1815 a roku 1828 shořelo 76 domů a opět vyhořel i kostel, 1837 vyhořelo 9 domů. Rok 1830 přinesl bohuţel opět zkázu, tentokrát postihla obec veliká povodeň.15

Z nejstarší doby mapující vývoj obce Vojkovice se materiály i svědectví zachovalo velmi neúplně.16

3.4 Vojkovice pod správou Habsburků 1819-1918

Jak jiţ bylo dříve řečeno od roku 1819 patřilo celé ţidlochovické panství jako alod habsburské císařské rodině. V tomto období byli tedy vlastníci Vojkovic od roku 1819 do roku 1847 arcivévoda Karel Habsburský, v letech 1847-1895 arcivévoda Albrecht Habsburský a po něm v letech 1895-1918 proslulí „markýz Gero“, arcivévoda Bedřich Maria Albrecht Habsburský.

Za majitelů z císařské rodiny v 1. polovině 19. století stál v čele ţidlochovického velkostatku ředitel. Ještě schematismus moravskoslezské hospodářské společnosti z roku 1842 uváděl mezi úředníky velkostatku ředitele Josefa Göttlicha, inspektora Antonína

13 Zmíněná byla jiţ roku 1542.

14 Byl postiţen i kostel a věţ kostela sníţena o 1 patro.

15 KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice známé i neznámé I. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 10.

16 SNOPEK, František. Akta kardinála Ditrichštejna z let 1619-1635. Časopis Matice moravské. 1915, roč. 39., str. 130.

- 11 -

Mayera, úředního správce Jana Edera, justiciára, purkrabího, důchodního, kontribučního, lesmistra Františka Wazacze, knihovního, 3 hospodářské správce, 2 obroční, hospodářského pojezdného, úředního aktuára, úředního kontrolora, 6 hospodářských kontrolorů a kancelistu.

V roce 1842 byli jednotlivý úředníci sestaveni do hierarchie, přejímající budoucí systémy kapitalistických velkostatkových správ:

ředitelství ředitel stavební správce kancelista I. a II. třídy

důchodní úřad důchodní adjunkt I. a II. třídy

justiční a politický úřad správce politického úřadu správce sirotčího a daňového úřadu vedoucí pozemkové knihy adjunkt I. a II. třídy

ekonomické úřady hospodářský inspektor správci I., II. a III. třídy hospodářští pojezdní I. a II. třídy adjunkti I. a II. třídy

lesní úřad lesní pojezdný lesní I. a II. třídy revírníci I. a II. třídy adjunkti I. a II. třídy. V posledních desetiletích existence velkostatku jej řídil správce, který byl někdy současně vedoucím lesního hospodářství s titulem lesního pojezdného, respektive lesmistra. Po několik let byl vedoucí úředník velkostatku velkostatkovým inspektorem. V čele - 12 -

velkostatku stál dlouho v této době Jan Wazacz a po něm Bedřich Ambros. K dalším úředníkům velkostatku patřili jeden či dva adjunkti, především pro správu lesů, někdy místo adjunkta praktikant nebo od konce 19. století účetní oficiál. Nájemní velkostatek si udrţoval své úřednictvo.17

V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se Vojkovice začaly proměňovat do dnešní podoby. Staré domy se hojně bouraly a byly stavěny nové domy. Roku 1862 byla postavena namísto staré nová jednopatrová radnice,18 kde byl v prvním patře vybudován velký sál, ve kterém se scházela obecní rada. V přízemí byl zřízen obecní hostinec, ve dvoře pak hudební pavilon s taneční plochou, a nechyběla na tu dobu tehdy velice moderní kuţelkářská dráha.19

24. srpna roku 1884 byl slavnostně odhalen pomník císaře Josefa II. Podnět vyšel od tehdejšího majitele cihelny Františka Čermáka. Pomník byl vyroben v blanenských Salmovských ţelezárnách, kamenické práce provedla firma Adolfa Loose z Brna. Socha Josefa II. byla vyrobena ze slitiny bronzu, v levé ruce drţela patent o zrušení nevolnictví. Byla postavena na veliký podstavec z černošedého kamene a obklopovalo ji osm masivních sloupků, které byly spojeny řetězy. V předu na mramorové desce byl umístěn nápis: „Ochránci lidí, císařskému rolníkovi, osvoboditeli rolníků s děkovnou úctou obyvatelé obce Vojkovice 1884.“

Téhoţ roku se vojkovičtí radovali ještě jednou. Dne 20. května totiţ byla slavnostně otevřena vlaková zastávka Vojkovice, kterou obyvatelé pouţívají dodnes.

Roku 1889 byla do kroniky zapsána zmínka o kouli na kostelní věţi. 12. července 1889 totiţ udeřil do kostelní věţe blesk a zapálil ji. Při opravách byla koule sundána a otevřena. Dle soupisu se v jejích útrobách nacházelo vyobrazení císaře Františka I., papeţe Lva XII. a arcivévody Karla. Koule obsahovala i foukací harmoniku, desetigrošovou bankovku, dvougroš a groš, desetigrošový stříbrňák, krejcar, desetikrejcar a grešli, bankocetle Rakouské národní banky na 1000 zlatých a 5 zlatých. Tyto cennosti měly být do koule vráceny a přidány ještě další.

17 MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, inventář.

18 Bývalá radnice stojí na rohu dnešní ulice Hlavní a Mlýnské.

19 SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, inv. č. 33 Popis událostí v obci.

- 13 -

Roku 1891 bylo znovu (po sto letech) započato s rozšiřování hřbitova. Začala také stavba hřbitovní kaple, dnes častěji nazývána jako márnice. Stavbu navrhl a zrealizoval stavitel Coufal20. Stavba byla zbudována z červených cihel. V roce 1894 bylo přistoupeno k navezení hřbitova. Zemina byla pouţita z ochranného valu bývalé střelnice21. Nakonec byl celý hřbitov obehnán cihlovou zdí.22

V roce 1894 byla také zbudována silnice na Syrovice. Vozová cesta tudy sice vedla uţ v minulosti, ale nyní byla zpevněna a rozšířena skoro do dnešní podoby. Jen v místech, kde kříţí ţelezniční trať, doznala velkých změn. Původně totiţ tato silnice vedla přímo přes koleje. Neexistoval dnešní viadukt, který byl postaven aţ ve třicátých letech dvacátého století při rozšiřování trati.

Ve Vojkovicích se v roce 1898 konalo první vystoupení nově zaloţeného muţského pěveckého sboru.23

V roce 1905 bylo poprvé ve Vojkovicích instalováno elektrické světlo. Bratři Jeschekovi – Franz a Otto, kteří vlastnili v té době i mlýn ve Vojkovicích24 se rozhodli provést radikální modernizaci mlýna, a to i přesto, ţe mlýn jiţ leccos pamatoval a ještě stále se v něm mlelo na mlýnském kameni. Mlýn byl navrţen a postaven tak, aby si kaţdý sedlák, který přivezl obilí k mletí mohl mlet obilí sám. Mlynář pouze vybíral poplatky a to ve formě části umleté mouky nebo jiného poplatku. Tento mlýn byl nově vybaven kaplanovou turbínou, která nejen, ţe poháněla mlýn, ale přes generátor vyráběla stejnosměrný elektrický proud, který byl vyuţíván z počátku ke svícení ve mlýně a k pohonu pily. Po nezbytném zkušebním provozu byla elektřina dne 12. listopadu 1907 zavedena i na místní radnici. Od roku 1909 bylo ve Vojkovicích spuštěno i pouliční osvětlení a došlo k elektrifikaci jednotlivých domů.

20 Coufal pocházel z Vojkovic z domu č. p. 33.

21 Střelnice stávala při cestě na Blučinu za vojkovickým mlýnem.

22 SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, inv. č. 5 Seznam obyvatel domů podle data narození 1787-1924.

23 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003, str. 68-71.

24 Mlýn dal v roce 1730 postavit hrabě Sinzendorf.

- 14 -

V roce 1905 začala dlouho plánovaná oprava kostela. Nejdříve byl znovu přebudován svatý hrob. 9. dubna 1907 uskutečnil tehdejší biskup generální vizitaci a poté 12. dubna bylo započato s rekonstrukcí věţe a fasády kostela. Brněnský hodinář Johan Antel byl pověřen instalováním věţních hodin. Zednické práce na osazení hodin stály 1500 korun a samotné hodiny rovněţ 1500 korun.

V tomto roce vznikl také ve Vojkovicích první hasičský sbor. 15. červa 1907 zakoupila obec od dobrovolných hasičů v Ţidlochovicích poţární stříkačku za 1000 korun. Pro hasičský sbor byla vybudována i hasičská zbrojnice, a to hned za radnicí. Po prvních zkouškách hasičské stříkačky však Vojkovičtí zjistili, ţe je tato stříkačka nepouţitelná, podle pamětníků údajně proto, ţe chyběly hadice. Proto se vojkovičtí rozhodli tuto stříkačku vyměnit za jinou, funkční. Směna se jim podařila aţ v Praze s firmou Smejkal. Kdyţ byla konečně stříkačka nová a funkční v nové hasičské zbrojnici, konala se oslava zaloţení hasičského sboru. Dne 14. června 1908 bylo provedeno slavnostní předvedení a stříkačka byla zařazena do sluţby. Kmotra stříkačky paní Marie Bokeminská dala hasičům dar v hodnotě 1000 korun. Po hasičském cvičení následovala lidová veselice.25

Dalším důvodem k oslavám roku 1908 bylo zasázení jubilejního císařského dubu dne 2. prosince k šedesátému výročí nástupu císaře Františka Josefa na trůn. Ještě před Vánocemi téhoţ roku byl do místního mlýna nainstalován nový vynález - telefon26.

Ve znamení historických vykopávek byl ve Vojkovicích rok 1910. 25. února byly započaty výkopové práce na domě č. p. 32. Podle ústní tradice se totiţ tradovalo, ţe právě v tomto domě byl kdysi zazděn vchod do tajných podzemních chodeb, které vedly jednak ke mlýnu, a jednak moţná ještě dál, totiţ aţ k rajhradskému klášteru. Při vykopávkách byl skutečně nalezen vchod do jakési klenuté chodby, která však byla z části zavalena. Při dalším kopání se narušená klenba zřítila, a tak byl vchod, aniţ došlo k zevrubnému průzkumu neznámého podzemí zasypána a zazděn.27

25 KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice 1900-1945. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 11.

26 Telefon byl za drobný peníz přístupný pro všechny občany. Roční poplatek za vyuţití telefonu byl asi 175 korun.

27SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, inv. č. 5 Seznam obyvatel domů podle data narození 1787-1924.

- 15 -

V letech 1911 a 1912 proběhly na katastru obce Vojkovice dvě velké stavby – tou první byla stavba silnice z Vojkovic do Hrušovan. Do té doby existovala jen jedna vozová cesta a ta vedla do Hrušovan přes Ţidlochovice. Také na základě rozhodnutí c. a k. ministerstva orby byla zahájena regulace říčky Cézavy, jejíţ tok se pravidelně vyléval a kaţdoročně zaplavoval okolní pole. Na regulaci říčky byly uvolněny státní prostředky ve výši 232 600 korun.

Další roky by se daly označit za klidné, které však netrvaly dlouho. V roce 1914 začala 1. světová válka, která se samozřejmě podepsala i na kaţdodenním ţivotě vojkovického obyvatelstva. Uţ 1. srpna po třetí hodině ranní byli odvedeni z Vojkovic první vojáci – rezervisté. Nastupovali do vlaků, které byly pro odvedence speciálně vypravovány. Civilní provoz na dráze byl z toho důvodu zastaven. O půlnoci z 5. na 6. srpna byl zakázán i civilní provoz na silnicích. Toto opatření si proto ve Vojkovicích dne 6. 8. vyţádalo první „válečnou“ oběť. Byl jím zaměstnanec drah Felix Svoboda,28 který se chtěl po sluţbě dostat domů, a tak naskočil na nákladní vlak, na zastávce chtěl z vlaku vyskočit, ale bohuţel byl vlakem zachycen a zemřel pod jeho koly.

Brzy začali vojáci hlídat strategická místa – mosty a viadukty severní ţeleznice, na silnici byl kontrolován kaţdý vůz i motocykl. Vojkovičtí myslivci byli povoláni na stráţ ţelezného mostu přes Svratku v Ţidlochovicích.

Kromě toho byla organizována i válečná pomoc. Firma Robert zřídila v Ţidlochovicích na vlastní náklady špitál pro 65 raněných. Ani vojkovičtí obyvatelé nezůstali s pomocí pozadu, uskutečnili sbírku pro pomocný spolek Červeného kříţe. Soupis sbírky uvádí: 160 kusů polštářů plněných peřím, 300 kusů starých, ale stále ještě dobrých košil a podvlékaček, 400 vajec a 1128 korun v hotovosti.

Všichni obyvatelé si tehdy ještě mysleli, ţe tato válka bude jen dalším krátkým konfliktem mezi Rakouskem a Balkánem, a ţe brzy skončí. Bohuţel se ale zmýlili. Proto není divu, ţe uţ 18. dubna 1915 byli ze zálohy povoláni další vojkovičtí vojáci, nejprve ve věku 18 – 42 let a poté i 43 – 50 let. Stát totiţ poţadoval stále větší a větší odvody, zejména potraviny a kovy na výrobu zbraní. Zabavovaly se také všemoţné kuchyňské předměty – kotle, závaţí, misky vah apod.

28 Felix Svoboda bydlel ve Vojkovicích v domě č. p. 4.

- 16 -

Do pomoci vojáků se z počátku zapojovaly i děti různými sbírkami a také ručními pracemi. Školní kronika z roku 1916 uvádí, ţe na frontu bylo odesláno 50 párů vlněných ponoţek, 3 páry vlněných rukavic, 15 kusů šál, 2080 kusů papírových vloţek do bot, 274 párů onucí a 492 párů ponoţek z papíroviny. Sbírkou bylo pořízeno 165 kg starého ţeleza.

V lednu 1916 byly poprvé i ve Vojkovicích rozdány lístky na potraviny, zejména na chleba a mouku. Na hlavu a den připadal lístek na 50g mouky nebo 70g chleba. Mouka se tehdy ještě nepouţívala bílá, ale míchala se s bramborovou moučkou. Toho roku byl vydán zákaz pouţívání umělého osvětlení ve večerních hodinách a jako náhrada světla byl zaveden letní čas.29

1. května proběhly ve Vojkovicích rekvizice. Obilí, mouka a ostatní zásoby potravin a krmiva zemědělců byly zabaveny. Kde nebyl pořádek v účtech, bylo odebráno veškeré obilí a sedlák dostal lístky na chleba. Obec Vojkovice tehdy dostala za úkol naplnit 13 vagónů bramborami od místních hospodářů.

Ani rok 1917 nepřinesl očekávané zlepšení. U Johana Tauwinkla30 byly objeveny tajné zásoby mouky, obilí, luštěnin a kukuřice. Dohromady toho bylo 1108 kg. Vše ale bylo za asistence vojáků zabaveno. Na kaţdého, kdo byl takto přistiţen, poté čekal trest. I přesto si lidé schovávali zásoby, kde se jen dalo, dokonce i v kostele či na kostelní věţi.

Snad jedinou veselejší událostí toho roku bylo ve Vojkovicích slavnostní vysazení smrku v radniční zahradě na počest korunovace nového císaře Karla.31

16. května dostala obec nařízení odevzdat kostelní zvony32. 18. června byly sesazeny tři zvony, rozbity na kusy a odevzdány jako válečný šrot. Byl odevzdán i školní zvon. Odebráno bylo i měděné elektrické vedení ze školy a šesti domů. Také píšťaly z varhan padly nakonec za oběť válečnému zabavování.

29 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003, str. 76-77.

30 Dům č. p. 19.

31 12. května.

32 Byly to zvony: umíráček o váze 25 a pul kg s nápisem rok 1801 Phillipus Schüller jako dárce, druhý o váze 59 kg s nápisem H. Florian, ora pro nobis, 1832. Karl Hecher v Brně mě ulil, a třetí zvon o váze 460 kg.

- 17 -

9. června vyjeli k velkému poţáru místní hasiči. Ve čtvrt na pět ráno vznikl ve vojkovickém mlýně velký oheň. I přes zásah hasičů ohnivé plameny pohltily 2 a půl vagónu obilí, 1 a půl vagónu mouky, 1 a půl vagónu otrub a 3000 pytlů. Celková škoda přesáhla čtvrt milionu korun. Je aţ k nevíře, ţe Jeschekovi byli schopni ještě v tomtéţ roce začít se stavbou nového moderního mlýna, který tu stojí i dnes.

Celkově byl rok 1917 ve Vojkovicích podle kroniky popisován jako katastrofický. Protoţe v důsledku nedostatku potravin byly zavedeny opět lístky prakticky na všechno, mnoţila se šmelina, ale co trápilo vojkovické nejvíce, byly krádeţe na polích. Úroda byla díky dlouho trvajícímu suchu také velmi špatná. Bylo prý opravdu strašné horko. Z jednoho hektaru oseté půdy se sklidilo pouhých 81 kg zrna. Na polích navíc musely být drţeny stráţe ve dne, v noci. V důsledku růstu cen potravin33 se staly některé produkty zcela nedostatkovým zboţím – plátno, mýdlo, petrolej, ocet, koření ale i uhlí a tabák. Co se dalo, všemoţně se nahrazovalo34. Nedostatek uhlí a dřeva na topení měl za následek, ţe v zimě byly uzavřeny školy.

Malý záblesk na zlepšení zaznamenaly Vojkovice 27. března 1918, kdy byl na věţ místního kostela osazen ţelezný zvon od firmy Hiller z Brna, jako náhrada za zvony odevzdané jako válečný šrot.

1. května byl do Vojkovic přidělen obecní stráţník. Jeho úkolem měl být zejména dohled nad zachováním pořádku v obci, ale také pomoc při pravidelných kontrolách domů a při rekvizicích potravin a dobytka. „Černé“ zásoby byly snad v kaţdém domě, ale jen ojediněle byla některá skrýš objevena, jako například pytle s obilím zakopané v hnoji.

Zejména v severních Čechách byly oblasti, kde hrozil hladomor, proto k sobě vojkovičtí občané vzali 12 chlapců z postiţené oblasti, kterým se dva měsíce starali o ubytování a stravu. Hoši byli ubytováni po jednom v domě, a jednotlivé rodiny se v péči o ně střídaly.35

33 1 kg brambor stálo v roce 1916 do 1 koruny, v roce 1917 se nedaly koupit levněji jak za 3 koruny.

34 Na příklad nedostatek tabáku se řešil sušením višňových, podbělových a jahodových listů.

35KLEINOVÁ, Boţena. Vojkovice 1900-1945. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 11.

- 18 -

Na počátku měsíce října uţ začalo být jasno, ţe válka je u konce. V deklaraci za 16. října 1918 oznámil císař Karel I. přeměnu Rakouska na spolkový stát autonomních národních států. Toto prohlášení však jiţ přišlo pozdě i pro Čechy. Jiţ o den dříve byla totiţ Francií uznána nově vytvořená provizorní československá exilová vláda pod vedením Dr. Edvarda Beneše. Rakousko se rozpadlo. 24. října se konaly demonstrace v Budapešti, 28. října v Praze, a následovně poté byla vyhlášena Československá republika.36

3.5 První republika

Kdyţ dne 11. listopadu 1918 abdikoval český král a císař Karel I. jako vládce v Rakousku, zdálo se, ţe nastal konečně klid. Ve Vojkovicích však tento klid trval jen do šesté hodiny večerní, jak popisuje své záţitky německý učitel Karl Stabler. V tu dobu přišlo do Vojkovic asi 30 vojáků ţidlochovické posádky pod velením vrchního lékaře Dr. Ignáce Světlíka z nedalekých Hrušovan a několika členů Národní jednoty v Ţidlochovicích. Ti obsadili radnici a poţadovali starostu a vrchního učitele k výslechu. Potom co učitel nebyl přítomen, byl vyhledán ve škole a odveden do obecní kanceláře. Zde byl starosta O. Littomsky zbaven svého úřadu a měl být spolu s obecním radním Johannem Klimschem zatčen kvůli velezradě, protoţe se měl účastnit jako delegát jakési politické schůze ve Znojmě. Oba měli být převezeni na Špilberk, stejně jako vrchní učitel Anton Thim, který prý podněcoval politickou agitaci proti nově zřízenému Československému státu. Po delším výslechu obvinění dokázali svou nevinu a byli propuštěni na svobodu. Na místo sesazených úředníků nastoupil vládní komisař Franz Ryšavý tehdy bydlící na domě č. p. 26.37

Protoţe se úřední řečí stala čeština, byly jak na vsích, tak i ve městech ničeny německé nápisy. Rakouské znaky, ale i německé obchody a úřady se staly terčem nejrůznějších útoků. Na základě příkazu musely být odstraněny všechny sochy a památníky Habsburků. K zachování pořádku byly povolány některé ročníky v záloze k vojenské sluţbě. Došlo k obsazení významných objektů, zejména nádraţí.

36 HOTMAR, Josef: Zrození republiky 1914-1918. Brno 2005, str. 313-316.

37 Redakce: 28. říjen 1918 ve Vojkovicích. Ţidlochovický zpravodaj 1988, č.10.

- 19 -

V roce 1919 došlo poté k pozemkové reformě, kdy byl přerozdělen pozemkový majetek velkostatků38. Tomuto údělu se nevyhnulo ani blízké ţidlochovické panství, kde byly pozemky rozděleny mezi jednotlivé obce, respektive mezi zájemce o pozemky z řad místních obyvatel. Vojkovicím tak připadlo celkem 18 ha půdy, kterou si mezi sebou rozdělilo 17 zájemců. Nešlo však o pouhé rozdělení. Tato půda byla přidělována za úhradu, která činila 1500 korun českých za měřici půdy.39

15. dubna se konaly volby do obecních zastupitelstev. Novým starostou ve Vojkovicích byl zvolen Karel Usner.

Obec se pomalu začala vzpamatovávat z války a nenápadně zvelebovat. Byly uvolněny peníze na stavbu okresní silnice vedoucí z Vojkovic do Blučiny40. Také Blučina na tuto stavbu41 přispěla nemalé peníze, 15 000 korun.

Z důvodu záplav v předešlých letech bylo na jaře roku 1922 započato s dlouho plánovanou a odkládanou regulací toku řeky Svratky a to od Ţidlochovic proti proudu, aţ ke splavu v Rajhradicích. Koryto řeky bylo vyrovnáno42 a prázdné zákruty bývalého toku byly zasypány.

Od nynějška bylo moţné také přímo ve Vojkovicích koupit denní tisk, neboť před radnicí byla postavena trafika.

Dne 21. května oslavil Muţský pěvecký sbor 25 let své existence. Tyto oslavy byly navíc spojeny se svěcením obecního praporu,43 čehoţ se účastnilo na 5000 hostů. Jak bychom

38 Bývalých panství.

39 SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, inv. č. 5 Seznam obyvatel domů podle data narození 1787-1924.

40 Z Vojkovic je to do obce Blučina asi 5 km.

41 Celá stavba byla dokončena roku 1926, kdy byl dokončen ve Vojkovicích přes řeku Svratku nový betonový most.

42 Bylo vyrovnáno v podstatě do dnešní podoby.

43 Bohuţel je to jediná zmínka o existenci praporu. Neví se, jak vypadal, ani kdy vzal za své. Obci byl rozhodnutím parlamentu ČR dne 7. května 1997 udělen prapor nový, který je tvořen sedmi šikmými pruhy střídavě zlatými a červenými.

- 20 -

řekli dnes, jakýmsi sponzorem praporu, tedy člověkem, který nejvíc finančně přispěl na jeho vznik, se stala paní Marie Landsmanová, z domu č. p. 15.44

Obecní zastupitelstvo v roce 1923 rozhodlo, ţe bude nutno pokácet staletou lípu – symbol Vojkovic, která stála u Boţí muky. Kmen lípy byl jiţ celý dutý a hrozilo nebezpečí jejího zřícení na silnici, kudy uţ nejezdily jen povozy, ale začaly se objevovat uţ i první automobily45. O rok později padl další dřevěný symbol Vojkovic, a to dřevěný most přes mlýnský náhon. Byl značně poškozen zejména opakovanými povodněmi, ale také uţ nevyhovoval moderním dopravním předpisům. Na jeho místě byl postaven most nový – ţelezný. Toho roku pobýval na nedalekém Ţidlochovickém zámku také prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Při cestě na zámek, se zastavil také ve Vojkovicích, kde se mu dostalo vřelého uvítání, za coţ byl obecnímu zastupitelstvu vysloven dík.

Dne 14. září se konalo slavnostní odhalen a vysvěcení pomníku padlým v první světové válce. Tento pomník stojí dodnes vpravo od vchodu do kostela. Plány pomníku zpracoval profesor O. Hickl z Brna. Náklady na jeho stavbu nesli jednak obyvatelé Vojkovic, jednak se nemalou měrou podílel i brněnský prelát Riedl. Pomník se skládá z podstavce z přírodního kamene, ke kterému vede pět schodů46. Na podstavci je umístěn pylon, který se do výšky zuţuje. Na vrcholu pylonu byla umístěna měděná koule, na které stál orel s roztaţenými křídly. Na samotném pylonu nahoře byly připevněny číslice 1914 a 1918 a pod nimi opět v mědi vyvedené vavřínové věnce se zkříţenými zástavami uvnitř. Ve výklencích pylonu byla deska z tmavého mramoru, na které byly upevněny fotografie padlých vojáků pocházejících z Vojkovic, jejich jména, data narození a místa, popřípadě datum úmrtí. Celkem do první světové války narukovalo 120 muţů, z nichţ uţ se 14 nevrátilo domů. Pod touto deskou stál nápis: Vlast svým hrdinům – synům ověnčeným vavřínem, poroseným slzami. Pomník byl od silnice oddělen cihlovou zídkou se třemi schody a ţeleznou mříţovou bránou.

44 SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, inv. č. 5 Seznam obyvatel domů podle data narození 1787-1924.

45 Mimo jiné tehdy byla v obci nařízena rychlost 6 km/h, a i ta byla u osobních automobilů povaţována za příliš vysokou.

46 Schody jsou dnes jiţ částečně zasypány.

- 21 -

V roce 1926 byla provedena parcelace velkostatkářské půdy. Rolníci se podle tehdejších zvyklostí dělili na láníky (85 měr), půlláníky (45 měr), čtvrtláníky (25 měr) a domkaře, nájemce obecní půdy u Ţidlochovic a farské pod ţeleznicí.

Téhoţ roku se také konaly nové volby do obecního zastupitelstva. Starostou se stal Johann Holzapfel.

Počátkem června navštívil obec opět prezident Tomáš Garrigue Masaryk, na jehoţ počest se konalo slavnostní uvítání, kterého se účastnilo obecní zastupitelstvo, školní mládeţ, místní pěvecký spolek a kapela. Místo před radnicí bylo slavnostně vyzdobeno a hasiči úspěšně předvedli novou motorovou hasičskou stříkačku, která byla při této příleţitosti zasvěcena. Dále byly započaty práce na výměně plechové střechy věţe kostela, která byla poškozena, a zatékalo na trámoví krovu. Novou střechu postavil klempíř Josef Kugler ze Ţidlochovic. Stavební firma Horák ze Ţidlochovic také provedla renovaci vnějších fasád kostela. Podnět k tak rozsáhlým opravám dala návštěva brněnského biskupa u příleţitosti biřmování47.

Ve 20. letech měly Vojkovice 2 obchody s potravinami,48 řeznictví, 2 pohostinství, cukrárnu, pekařství, kovářství, zámečnictví, stolařství, krejčovství, ševcovství, holičství, dále zde byl obecní bubeník, kostelník a hrobník. Obecní cihelna stála za vesnicí směrem na Sobotovice.

Nové desetiletí bylo započato všeobecnou hospodářskou krizí, kdy nadprodukce zemědělských produktů vedla k prudkému sniţování cen. Vláda se sice pokusila tuto situaci zvládnout zavedením vysokých dovozních cel, ale celková situace se nijak nezlepšila. Navíc byly v tomto roce stanoveny pro Československou republiku válečné reparace, které měla platit jako nástupnický stát Rakouska-Uherska49. Naštěstí se reparace, kromě daňového zatíţení, přímo nedotýkaly jednotlivců, takţe si vojkovičtí mohli dovolit díky poklesu cen

47 Biřmování se konalo 24. 11. 1928.

48 Třetí obchod s potravinami byl zřízen později.

49 Pro srovnání byl Československu stanoven roční poplatek 80 mil. Kč za osvobození, platby měly trvat do roku 1966, do roku 1979 20 mil. Kč ročně Itálii za výstroj a ţivobytí československých vojáků na Piavě, do roku 1979 13 mil. Kč ročně Francii za vybavení Československých legií, Americe válečné reparace ve výši 3,8 mld Kč, 102 mil Kč ročně Anglii, a krom toho dalších 292 mil, Kč ročně na úhradu úroků, amortizačních poplatků, do fondu odškodnění, fondu arcivévody apod.

- 22 -

potravin i novou výstavbu a nastal i rozvoj obce. V tomto roce byla vystavěna celá nová ulice od kapličky aţ k vlakové zastávce50. I silnice na Blučinu dostala nový povrch, a to aţ k řece. Pozůstatky kostkové dlaţby tam najdete ještě dnes. Na tuto stavbu uvolnila obec ze své pokladny 60 000 Kč. Rovněţ bylo započato se stavbou nových ţelezobetonových mostů přes mlýnský náhon a tzv. Geltbach51. Na prázdný podstavec po soše císaře Josefa II. naproti kostela byla přemístěna socha sv. Vavřince, která do té doby stála před domem č. p. 64. A protoţe nyní zůstal zase prázdný podstavec před domem č. p. 64, byla tam od domu č. p. 33 přemístěna socha sv. Floriana. V roce 1932 bylo při cestě na Blučinu52 vybudováno dětské hřiště. Další neméně významnou akcí pro Vojkovice bylo v roce 1933 zaloţení parku před radnicí. Do budovy radnice byla přemístěna trafika, čímţ se uvolnilo místo okolo sochy sv. Jana Napomuckého. Dále byl zbořen obecní chlév, ve kterém býval obecní býk. Tak vznikla poměrně velká plocha, která byla za asistence místních hasičů oseta trávou a byly zasázeny stromy.

Ale děly se i radostnější události, například na podzim byla za stodolami, na dnešní ulici Blatná a Prátna, vysázena třešňová alej. Také byla za přispění obce opravena okresní silnice na Blučinu v délce 1,1 km. Je zajímavé, ţe dláţděnou silnici neopravovali opět dláţděním ze ţulových kostek, ale šamotovými cihlami. Celkem si náklady na opravu silnice vyţádaly 120 000 korun. Na nákladech se z 10% podílela obec, z 10% okres a z 80% stát.

Toho roku proběhla také rekonstrukce okresní silnice z Rajhradu do Hustopečí a dále na Břeclav. Zákruty silnice z Vojkovic do Rajhradu byly vyrovnány a byl také postaven nový ţelezobetonový most přes ţelezniční trať. Původní dřevěný most byl odstraněn. K tomu, aby mohla být silnice vyrovnána, bylo potřeba vykoupit část polí. Zemina, která byla zapotřebí pro vytvoření potřebného podloţí byla získána odtěţením zeminy od ţelezniční trati. Na ţeleznici totiţ započala výstavba druhé koleje v úseku Rajhrad – Hrušovany. Na opravě děr v silnici, která se prováděla malými kamennými kostkami, se podíleli místní nezaměstnaní, kteří tím získali práci na více neţ rok. Další významnou událostí toho roku bylo 29. září, kdy byly slavnostně vysvěceny nové zvony pro vojkovický kostel. Jak jiţ bylo dříve zmíněno, byly původní zvony za první světové války rozbity a odvezeny jako válečný

50 Dnešní ulice Nádraţní.

51 Zvaný také Galtbach. Coţ je druhé rameno mlýnského náhonu oddělující se u vojkovického splavu.

52 Za dnešním mlýnem.

- 23 -

šrot. Protoţe vojkovičtí chtěli mít opět všechny zvony, které na věţ patřily, dlouhá léta pořádali sbírku na nové zvony. Nakonec se našli štědří mecenáši – manţelé Anton a Amelie Zoufalovi z domu č. p. 33, kteří zaplatili výrobu středního zvonu o váze 620 kg za 14 200 korun a paní Sophie Schafferová objednala malý zvon – umíráček o hmotnosti 150 kg za 3200 korun. Nové zvony vyrobila pro Vojkovice firma Matoušek z Brna – Husovic. Zvony posvětil ţidlochovický farář p. W. Hula. Poté byly zvony zavěšeny na připravené drţáky na věţi. Celá práce trvala asi 1 a půl hodiny. Poprvé se všechny zvony rozezněly v pět hodin odpoledne.

28. ledna 1936 přišla obec Vojkovice o svého stráţníka – Franze Ustohala, který byl nalezen mrtev v mlýnském náhoně. Ani ne o měsíc později byl pro změnu vykraden vojkovický kostel. Byla ukradena monstrance, dva kalichy, pozlacený kříţ, 61 kusů kostelního prádla a 350,- korun v hotovosti. Zloděje se však čirou náhodou podařilo ještě téţe noci zadrţet. Podařilo se to finančnímu pomocníkovi Finančního úřadu při spotřební dani v Brně, který té noci zadrţel podezřelého muţe s těţkým kufrem. Místo aby muţ ukázal obsah kufru, raději ho i s obsahem zahodil a pokusil se o útěk Polní ulicí. Byl chycen a ukradené věci byly navráceny kostelu. Nedlouho na to došlo k další krádeţi, tentokrát menšího obnosu peněz z pokladny stráţního domku na ţelezniční stanici ve Vojkovicích. Zloděj si počkal na okamţik, kdy sluţbu konající zaměstnanec drah šel rozsvítit větrem zhaslou lampu semaforu. Pachatele se však nikdy nepodařilo vypátrat.

Nákladem 6 200 korun byl v Nádraţní ulici vedle domu č. p. 130 vybudován vodní rezervoár pro místní hasiče. Tento rezervoár měl slouţit jako dostatečná zásoba vody pro případ, ţe by v této části obce hořelo. Nádrţ byla dokončena v druhé polovině června a měla obsah 640 hektolitrů. Byla naplněna za dvě a čtvrt hodiny novou motorovou stříkačkou, která měla minutový výkon 500 l.

V roce 1936 se ve Vojkovicích opět budovalo, tentokrát ale na náklady ţeleznice. Byl zbourán starý stráţní domek a místo něj postaven nový. Rovněţ se úplně změnila silnice na Syrovice. Dosud byla silnice vedena u stráţního domku přímo přes koleje. Byly tu i závory, které obsluhovala sluţba. V roce 1936 bylo rozhodnuto, ţe v místech kříţení silnice s kolejemi bude vybudován viadukt, tedy, ţe ţeleznice bude podkopána, a silnice bude poloţena o několik metrů níţ, pod současný terén. Práce šly poměrně rychle. Bylo vytaţeno obrovské mnoţství půdy, které bylo rozvezeno po okolních polích. Nakonec byl do vzniklého tunelu pod tratí postaven betonový viadukt se dvěma postranními schodišti. Ve stejném roce

- 24 -

opět hořelo, nejprve v květnu a později v říjnu. Shořely jen dva stohy slámy, které naštěstí stály na polích, takţe nebylo těţké je uhasit.

18. duben 1937 se opět neslavně zapsal do historie obce. Byl to den, kdy se na silnici do Blučiny u mostu přes řeku Svratku stala ve Vojkovicích první automobilová dopravní nehoda.

V běţném denním shonu si místní obyvatelé také našli čas na oslavu 40. výročí vzniku muţského pěveckého sboru ve Vojkovicích a 30. výročí vzniku Hasičského sboru. Tyto oslavy se samozřejmě neobešly bez vystoupení oslavenců a večerní zábavy.53

3.6 Vojkovice jako součást Německé říše

Posledním předválečným rokem byl rok 1938. Z evropského dění bylo snad největší událostí připojení Rakouska k Německé říši. Také v Československu roste napětí. První větší náznaky se objevují uţ při volbách do obecního zastupitelstva na přelomu května a června. 90% všech hlasů od obyvatelstva německé národnosti tehdy získala strana SdP,54 jejímţ předsedou byl Konrad Henlein. Také Vojkovice nezůstaly výjimkou. Starostou byl v těchto volbách zvolen Karl Lang, prvním obecním radním se stal Laurenz Usner.

V září se vyostřila situace natolik, ţe dne 13. 9. bylo vyhlášeno v některých obcích stanné právo a všechny vojenské útvary a četnické stanice měly pohotovost. Byla vyhlášena částečná mobilizace. K tomu však nebyli vyzváni ţádní důstojníci nebo vojáci z řad obyvatelstva německé národnosti. Mnoţí se počet uprchlíků do Německa. Koncem září prošla naším okolím část československé armády, která se chystala na obranu česko – rakouských hranic.

Celá událost vyvrcholila uzavřením známé Mnichovské dohody, která obsahovala bliţší podmínky pro oddělení tzv. Sudet od Československa a připojení k Německé říši.

53 KLEINOVÁ, Boţena. Vojkovice 1900-1945. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 11.

54 Sudetendeutsche Partei.

- 25 -

Zatím, co v pohraničí bylo o připojení k říši jednoznačně rozhodnuto, čekalo se na rozhodnutí o osudu Vojkovic. Ještě stále zde totiţ ţila velká skupina obyvatelstva německé národnosti, pro připojení k Německu však byla nepříznivá samotná poloha obce. Vojkovice byly ze všech stran obklopeny českými obcemi. Nakonec bylo rozhodnuto přičlenit k Říši všechny obce, kde byla německá většina. Určování, zda jde o obec s německou většinou či nikoliv, proběhlo podle sčítání lidu z roku 1910. Tak byly Vojkovice společně se sousední obcí Ledce připojeny k Německé říši.

K samotnému obsazení Vojkovic došlo v sobotu v poledne dne 9. října 1938, kdy se nejprve nad obcí objevilo německé letadlo, které udělalo oblouk okolo kostelní věţe a pak ve výšce věţe proletělo celou obcí směrem k teď uţ říšské silnici. Vzápětí na to, přišly německé obsazovací jednotky tzv. Pionýři.

V obci byly vyvěšeny vlajky s hákovými kříţi. Došlo k obsazení kaţdé silnice a místní komunikace vedoucí do obce a všude byly rozestavěny stráţe. Přes tyto hlídky bylo moţno nadále projít jen se speciálním povolením, které vystavoval velitel posádky nebo starosta.

Většina českého obyvatelstva Vojkovice opustila.55

První obsazovací jednotky vystřídala 9. obsazovací jednotka 15. pěšího motorizovaného regimentu – Kassel. A týden na to je tu vystřídala střelecká jednotka 10. regimentu St. Pölten.

Obsazení Vojkovic mělo spoustu stinných stránek. Pro místní obyvatele sice byl přímo z Vojkovic vypravován přes Pohořelice autobus do Vídně, ale nebylo moţné navštěvovat jako dosud obchody v Ţidlochovicích, lékaře, kostely apod. Také, kdo pracoval v Brně musel toto zaměstnání opustit.

Z počátku se zdálo, ţe připojení k Říši bylo pro Vojkovice výhrou. Vztahovala se na ně všechna práva německých říšských občanů, ale od září 1939 také ne právě příjemné povinnosti. Jednou z nich byla také branná povinnost pro všechny muţe mladší padesáti let.

Protoţe ţádná válka nepřináší nic dobrého, nebylo tomu ani tentokrát jinak. V obci začal opět platit přídělový systém, odvody zemědělských produktů, konaly se časté kontroly

55 KLEINOVÁ, Boţena. Osvobození Vojkovic. Ţidlochovický zpravodaj. 1985, č. 4.

- 26 -

a rekviziční komise, obyvatelstvo bylo nasazováno zejména do válečného průmyslu na tzv. nucené práce.

Po pěti dlouhých letech se válka konečně neodvratně chýlila ke konci. Fronta se k Vojkovicím blíţila od jihu. Noční oblohu ozařovaly poţáry ropných loţisek na severu Rakouska. Německé jednotky postavily na blučinské silnici56 u mostu protitankové zátarasy a na silnici do Ţidlochovic, protitankové pasti. Vojkovičtí obyvatelé tušili, ţe se schyluje k jedné z posledních sráţek, a proto chtěli evakuovat zejména ţeny a děti.

15. dubna, kdy jiţ byla fronta na dosah, se ve Vojkovicích uskutečnilo setkání všech obyvatel, kteří zde ještě zůstali, aby se dohodli na dalším postupu. Otázka zněla zda před frontou utéct nebo zůstat. Kdo se rozhodl pro útěk, bylo mu doporučeno, aby si vzal s sebou nejen potraviny, ale i oblečení a cennosti. Jediná úniková cesta před frontou byla volná směrem na Medlov a Malé Němčice. Přes Mikulov se do Rakouska kvůli frontě nedalo dostat.

17. dubna odpoledne, kdy ruské tanky vyháněly Wehrmacht z Přisnotic, Ţabčic, Ţidlochovic a Unkovic, byly Vojkovice ostřelovány protileteckými střelami. Jednotka SS zaujala postavení u cesty do Ţidlochovic. Ještě zbývající část obyvatelstva se pokusila o útěk na Medlov, ale zde uţ byla ruská vojska. Johan Mirna a Fritz Landsmann, kteří se rovněţ vydali z ostřelovaných Vojkovic, byli před Medlovem zastřeleni.

V noci na 18. dubna byly Vojkovice ostřelovány od Hrušovan. Německá jednotka, která ve Vojkovicích ještě byla, se stáhla k Ořechovu, kde se schylovalo k rozhodující bitvě v našem okolí. Do Vojkovic přijely ruské tanky a další vozidla patřící pod velení generála Katkova. Ti obyvatelé, kteří ve Vojkovicích zůstali, byli schováni ve sklepech, protoţe obec byla německá, chovali se podle toho i příslušníci rudé armády. Značná část zejména opuštěných domů byla vypleněna.

Druhý den jiţ fronta postoupila dál. Vojkovice byly osvobozeny. Fronta tu zanechala spoušť ve formě vybombardovaných domů a velkého mnoţství německých, převáţně obrněných vozidel, které Němci nestihli nebo kvůli nedostatku paliva nemohli před frontou odvézt. Osvobozením Vojkovic nastává příliv nových obyvatel a obec se zásadně proměňuje.

56 Kolem mlýna.

- 27 -

Část obyvatelstva, která před frontou utekla se vrátila domů. Ne všichni však měli to štěstí. Za druhé světové války zahynulo celkem 31 muţů z Vojkovic.

Prvním úkolem navráceného obyvatelstva bylo pohřbít mrtvé, které tu zanechala válka. V místním parku byl vykopán hromadný hrob, kam bylo pohřbeno celkem 38 ruských vojáků57. Těla německých vojáků, kteří zahynuli ve Vojkovicích a v nejbliţším okolí, byla pohřbena většinou na místě, kdy zemřeli – v zákopech a na okolních polích.58

3.7 Vojkovice po roce 1945

17. duben znamenal osvobození obce Sovětskou armádou a konec německého vlivu. 1. 6. 1945 byli zvoleni členové MNV. Předsedou se stal Karel Pachl, původně správní komisař obce po osvobození. Na domy a majetky Němců odsunutých do podzimu 1945 se přestěhovali lidé z blízkého i dalekého okolí, také češi z Volyně, vojáci Svobodovy armády.

4. 5. 1946 se ţáci podíleli na velké slavnostní akci při předávání dekretů na bývalé něměcké rolnické usedlosti do vlastnictví českých občanů. Rok 1946 přinesl mnoho nového – občané se poznávali, vytvářelo se nové politické dění, začínala činnost v politických a společenských organizacích. Novým předsedou MNV se stal Josef Tyc. V létě 1946 se schází přípravný výbor k ustavení Sokola a v září je uţ zvolen výbor, jehoţ předsedou se stal Bedřich Kratochvíl. Členové Sokola si dali velký úkol – přestavbou německé usedlosti vybudovat sokolovnu, která by současně slouţila i ke kulturním akcím. Začala zdlouhavá akce, jejíţ výsledek oceňujeme dodnes. Členové Sokola vytvořili v roce 1947 také muţský pěvecký sbor, který ale po roce zanikl. Úspěšnější byl divadelní soubor, který s menšími přestávkami vytrval aţ do doby nedávné, hlavně zásluhou rodiny Spáčilovy.

Únorové události roku 1948 ovlivnily veřejný a politický ţivot obce: 10. 3. 1948 svolal akční výbor KSČ schůzi, na níţ byli zvoleni noví představitelé obce. Předsedou MNV se stal rolník František Furch.

57 Tito vojáci byli později exhumováni a pohřbeni na velkém ruském hřbitově v Ořechově.

58 KONEČNÝ, Zdeněk a František MAINUŠ. Kronika osvobození Jihomoravského kraje. Brno 1962, str. 29-30.

- 28 -

4. 2. 1949 bylo zaloţeno strojní druţstvo, jehoţ členové si vzájemně vypomáhali při práci. Z kulturních akcí vynikla ,, Jízda králů“, úspěšný pokus napodobit vlčnovské tradice. A pak se 7. 8. 1949 konaly tradiční vojkovské hody úplně netradičně: mladý král převlečený za dívku jede spolu se dvěma děvčaty na koních v čele slavnostního průvodu. Slovácké kroje, vlajky, veselé říkanky zaujaly místní i náhodné návštěvníky. Jízda se pak opakovala, dnes je však uţ jen vzpomínkou.

17. 12. 1950 pořádal TJ Sokol slavnostní akademii – v nové sokolovně. Tělocvičné ukázky předvedly děti, vystoupili však i muţi a ţeny pod vedením V. Horáčkové.

V témţe roce zaloţilo 8 zemědělců jednotné zemědělské druţstvo, které přešlo na 2. typ a brzy získalo další členy. Celkem 83 členů obdělávalo 186,74 hektarů. Pracovní jednotka ve staré měně byla 120 Kč. Následující rok přešlo druţstvo na 3. typ vybudovalo si ze stodol kravín a vepřín. V roce 1952 byl proveden nábor nových členů, do JZD nevstoupilo jen 7 rolníků. 1953 ale zase většina vystoupila, protoţe pod vlivem špatné organizace práce a malé kontroly klesla pracovní jednotka v nové měně aţ na 10,40 Kčs. V roce 1954 nastává zlepšení, pracovní jednotka je 20 Kčs. JZD obdělává 170,7 ha, provádí se jednotné ustájení koní. V roce 1956 patřily výnosy obilovin k nejlepším v okrese59.

Druhé volby do MNV, které se konaly 19. 5. 1957 výrazně ovlivnily ţivot obce. Byla zvolena sedmičlenná rada, proti dřívější tříčlenné, novým předsedou MNV se stal Bohumil Karabec.

Výstavba 3 rodinných domků se stala událostí obce, protoţe se zde dosud jen opravovalo a přistavovalo.60

V roce 1959 se ale projevily v JZD další problémy, věkový průměr klesl na 50 let. Druţstvo se rovněţ zadluţilo nesprávným vedením, nízké zásoby krmiva neodpovídaly ani záchovné dávce, nastal nedostatek osiva a sadbových brambor, proto museli druţstevníci např. krájet brambory a ručně jimi osázet 20 ha. Rostlinná výroba se však proslavila výrobou kvalitní exportní cibule. V létě 1960 se skončila socializace Vojkovic – posledních 6 zemědělců vstoupilo do JZD.

59 Pšenice 35q/ha, také okopaniny – cukrová řepa 280 q/ha.

60 KLEINOVÁ, Boţena. Vojkovice 1945-1980. Ţidlochovický zpravodaj. 1981, č. 1.

- 29 -

9. 5. 1960 bylo slavnostně otevřeno kino v prvním poschodí pohostinství. O jeho vybudování a o provoz se nejvíce zaslouţili Jaroslav Král a František Saitl. Promítalo se aţ 3x týdně, a to do 25. 12. 1963.

V 60. letech pracovaly ve Vojkovicích tyto společenské organizace SČSP, ČSČK, Osvětová jizba, Sokol, ČSM, Svazarm, Svaz ţen, Svaz rybářů, Myslivecké sdruţení, velmi kvalitní práci s mládeţí rozvíjel ČSPO.

12. 6. roku 1960 se konaly volby do MNV. Předsedou se stal Jindřich Pelikán. Svou funkci pak vykonával aţ do roku 1976. Posledním předsedou MNV byl po něm zvolen Vladimír Remek.

24.12. 1960 zjistil veterinární lékař nakaţlivou chorobu u hovězího dobytka v JZD, byla to slintavka, obec se proto okamţitě uzavřela, výjezd „střeţily“ závory, dezinfekční stanice a hlídka. Po 5 týdnech se obnovil normální provoz obcí, vraceli se ţáci, studenti a občané, kteří museli pro své povolání bydlet mimo domov. Nemocí krav se znehodnotilo 25 000 l mléka.

23. 2. 1962 bylo vytvořeno JZD JASLO, a to sloučením JZD Vojkovice, Ţidlochovice a Holasice. Předsedou se stal Oldřich Solanský. Správa JZD zůstala ve Vojkovicích. V roce 1974 se sloučila druţstva JASLO a JZD Blučina, v roce 1977 JZD JASLO a JZD Rajhradice, výměr činil 4460 ha včetně individuálních záhumenků. Správní středisko přešlo do Blučiny, ve Vojkovicích zůstala rostlinná a ţivočišná výroba, dále opravářské dílny.61

Nový most za obcí překlenul řeku Svratku v roce 1964 a zpřístupnil nový úsek silnice Vojkovice – Ţidlochovice, teprve však v roce 1969 se skončila rozsáhlá úprava silnice Brno – Bratislava, proběhlo rozšíření a byl poloţen asfaltový povrch. Hned za mostem bylo postaveno benzinové čerpadlo. Na začátku 60. let se postupně rušilo rameno mlýnského náhonu směr Ţidlochovice a most u Vojkovic, jako nevyhovující byl strţen také „Vojenský most“ přes Svratku směrem na Blučinu. Rok 1967 znamenal elektrifikaci ţeleznice a konec problémů s poţáry obilí kolem trati o ţních.

V roce 1971 si občané – hlavně zásluhou stavební skupiny důchodců – postavili svépomocí samoobsluhu, roku 1974 byla zahájena stavba budovy MNV. Slavnostní předání

61 SOkA Brno-venkov, fond N-74 Místní národní výbor Vojkovice, inv. č. 15 Kronika obce 1959-1962.

- 30 -

se konalo 1. 10. 1976. Hodnota stavby činila 1,5 miliónů Kčs. Hlavním organizátorem akcí byl tajemník MNV Petr Bělík.62

V letech 1975 – 1976 byl vybudován skupinový vodovod s prameništěm na katastru obce pro Vojkovice, Hrušovany a Ţidlochovice.Dnes zásobuje více neţ 10 obcí pitnou vodou.

V roce 1976 zřídila obec kanalizaci a výbojkové osvětlení. Roku 1977 dokončili občané výstavbu rodinných domků v Mácově ulici, v roce 1979 – 1980 v ulici Druţstevní, kde řadová zástavba ještě pokračuje.

Koncem 80. let se uskutečnila dostavba koupaliště, která probíhala společně se Ţidlochovicemi.63

Obec Vojkovice byla násilně integrována jako místní část k Ţidlochovicím v roce 1980 i přes velký nesouhlas obyvatel. Byl vytvořen jeden Národní výbor a ve Vojkovicích byl zřízen čtvrtý občanský národní výbor s devíti členy, jehoţ předseda byl členem rady MNV. Tento občanský výbor byl pomocníkem MNV k získávání občanů na společensky prospěšné práce a při provádění politicko-organizátorské činnosti mezi občany. Zánikem obce Vojkovice byl upraven i její název na místní část Vojkovice. Dosavadní národní výbor ukončil svoji činnost posledním plenárním zasedáním, které se uskutečnilo 15. června 1980. Společné plenární zasedání s volbou funkcionářů, předsedů komisí, aktivů a OV se uskutečnilo 26. 6. 1980 v sále Národního domu. Do budovy MNV ve Vojkovicích byla dočasně umístěna Zvláštní škola ze Ţidlochovic. Je nutné zdůraznit, ţe Zvláštní škola byla zřízena v Ţidlochovicích hlavně proto, ţe jde o spádovou obec, respektive město s výhodným spojením pro ţáky, coţ uţ neplatí v případě Vojkovic, takţe mentálně postiţené děti trávily v obci často zbytečně mnoho hodin. Zvláštní škola měla být v obci umístěna původně jen 3 roky, po dobu nezbytných oprav v Ţidlochovicích, ve skutečnosti však MěNV Ţidlochovice tuto situaci nijak neřešil a Zvláštní škola byla ve Vojkovicích 10 let. Od 28.12.1989 probíhají jednání OF Ţidlochovice se zástupci obce Vojkovice o opětovné osamostatnění obce.64

62 KLEINOVÁ, Boţena. Vojkovice 1945-1980. Ţidlochovický zpravodaj. 1981, č. 1.

63 SOkA Brno-venkov, fond N-74 Místní národní výbor Vojkovice, inv. č. 15 Kronika obce 1975-1979.

64 KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl VIII. Praha 2011, str. 838. CHMEL, Zdeněk: Sloučení obce Vojkovice s městem Ţidlochovice. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 7. Zápis ze zasedání rady MNV Vojkovice ze dne 24.5.1990. - 31 -

3.8 Vojkovice po roce 1990

Jiţ v lednu a v únoru roku 1990 probíhají v místní sokolovně setkání OF Vojkovice a široké veřejnosti za účelem jednání o odpojení Vojkovic od města Ţidlochovice. Vojkovice se stali znovu samostatnou obcí uţ 1.3.1990, pře o obecní majetek, ale trvaly velmi dlouho. Obec zastupoval Místní národní výbor Vojkovice, jmenován OF na veřejném zasedání občanů, předsedou byl zvolen RNDr. Ivan Pavlík a tajemníkem Václav Šorma.

V roce 1992 se konaly volby do zastupitelstva obce. Prvním porevolučním starostou obce byl zvolen RNDr. Ivan Pavlík, další členové rady byli Karel Klein, MVDr. František Novák, Hana Lukášková, Boţena Kleinová, Ing. Bohuslav Franěk a Zdeněk Veselý.65

Po posledních volbách do obecního zastupitelstva, které se konaly v roce 2010 je starostou obce Karel Klein a místostarostou Leoš Janíček. Obec má 15 zastupitelů. Ostatní zastupitelé jsou Jindřich Toman, RNDr. Ivan Pavlík a Dušan Kašpárek, kteří jsou členové rady obce. Dále je to Eva Vitulová, Radoslava Kubátová, Oldřiška Veselá, Marie Iránková, Jan Čupa, Eva Šulcová, Jana Svobodová, Radim Hanzlík, Martin Vangel a Richard Večeřa. Všichni členové obecního zastupitelstva jsou bez politické příslušnosti.66

Vojkovice byly po roce 1990 modernizovány. V letech 1994 – 1995 proběhla plynofikace, v letech 1997 – 1998 se zaváděla kabelová televize a v roce 1998 nastal začátek budování kanalizace a napojení na čistírnu odpadních vod v Ţidlochovicích.

Po roce 2000 se v celé obci budovaly nové chodníky, opravoval se i areál Sportovního klubu Vojkovice a opravy se dočkala i budova obecního úřadu. K rekreaci a sportovnímu vyuţití obyvatelům Vojkovic slouţí koupaliště Oáza a fotbalové hřiště, které v zimě slouţí i jako ledová plocha pro bruslaře. Dále je v obci obchod, knihovna, hospoda a za řekou pak benzínová pumpa. V poslední době se v obci začíná rozvíjet i rybolov a rybochov na rybnících Šimlochy a Šejba.67

65 Zápis ze zasedání rady MNV Vojkovice ze dne 24.5.1990, soukromý archiv Boţeny Kleinové.

66 OÚ: Usnesení č. 4/2010 z ustavujícího zasedání zastupitelstva obce Vojkovice konaného dne 9.11.2010.

67Kolektiv autorů: Jihomoravský kraj : města a obce Jihomoravského kraje. Roţnov pod Radhoštěm: Proxima Bohemia 2008, str. 467. AUGUSTIN, Josef: Velká encyklopedie měst a obcí. Vyd. 1. Sokolov: Arbor 2001, str. 992. - 32 -

4. Vývoj školství v českých zemí

Před obdobím tereziánských reforem se o niţší školství starala církev, popřípadě majitelé panství či města. Na školách farních získávaly děti hlavně základní poučení o křesťanském náboţenství. Při ţenských řádech byly školy dívčí. Na městských školách, vycházejících z trivia, se ţáci učili psát, základy latiny a konverzaci v latině. Z farních, případně soukromých škol se vyvinuly niţší střední školy, na kterých učili mnohdy potulní studenti. Stav těchto škol nebyl nikterak dobrý. Vyučování na nich bylo nepravidelné, školní docházka zcela libovolná. V letních měsících bylo navíc dětí vyuţíváno jako levné pracovní síly. Učitelé byli málo vzdělaní, neboť tuto funkci zastávali i bývalý vojáci, řemeslníci a zběhlí studenti. Nepříznivé poměry ve školách byly ještě zhoršovány tím, ţe učitelé byli za svou práci nedostatečně odměňováni, a tak se často stávalo, ţe byli nuceni mít i nějaký vedlejší výdělek a učení tak stálo mimo jejich pozornost. Bylo zcela běţným jevem, ţe obecní učitelé plnili funkce zvoníků, varhaníků, kostelníků, obecních písařů a ţe za odměnu dostávali velmi nízkou peněţní odměnu nebo naturálie. Často se také stávalo, ţe chodili na obědy k farářům nebo k zámoţnějším sousedům. Ale ani těchto nedokonalých škol a nevzdělaných učitelů nebylo dostatek.68

Po skončení sedmileté války se vláda snaţila ovlivňovat a reformovat školství. Byla zřízena zvláštní komise, která provedla analýzu statistických údajů o školství a potvrdila, ţe největší závadou obecného školství je nedbalá docházka a nedostatečná příprava učitelů a ţe je tedy třeba připravit změnu celé soustavy školství. Proto v květnu roku 1774 přicestoval na pozvání Marie Terezie z pruské Záhaně opat Johann Ignác Felbiger69. Záhy připravil k vydání Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích,70 který byl Marií Terezií vyhlášen 6. prosince 1774. Řád

68 VESELÁ, Zdenka: Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno 1992, str. 8-9.

69 Ţil v letech 1724-1788. Pedagog, opat a reformátor tamějších škol v duchu německých filantropistických myšlenek a pedagogických metod. Ujal se úmyslu reformovat školství rakouské a instruovat první uchazeče o učitelský úřad. V roce 1775 vydal třídílnou příručku pro učitele Methodenbuch. Zavedl písmenkovou a tabulkovou metodu výuky. Učitel při ní sestavoval z učebnic tabulky, ze kterých se děti učily nazpaměť celé věty. V roce 1777 byla do češtiny přeloţena Felbigerova kniha těchto metod, byla to tzv. Kniha metodní pro učitele škol v c.k. zemích.

70 V originále Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen kaiserlichen Erbländern. - 33 -

předepisoval vzdělávací povinnost pro děti ve věku od šesti do dvanácti let obou pohlaví, jejichţ rodiče neměli dostatek finančních prostředků pro domácího učitele. Přijetím školního řádu měly být všechny tyto děti povinny navštěvovat školu, aby bylo povzneseno blaho státu. Vydání řádu řešilo otázky tzv. obecného či lidového školství pro mládeţ mezi šestým a dvanáctým, respektive třináctým rokem věku. Nejednalo se o úpravu vyššího školství – gymnázií.

Všeobecný školní řád se věnoval v rámci problematiky veřejného vyučování pro chlapce i dívky otázkám zřízení a zařízení škol, správě škol, dozoru nad školami, povinnostem a právům, postavení a vzdělání učitele, problematice vyučovacích metod, zkoušek či školní kázni. Je tedy zřejmé, ţe řád tak komplexně řešil problematiku veřejného školství. Dále zaváděl následující školské instituce, jejichţ návštěva nebyla bezplatná, přičemţ děti z chudých rodin byly zproštěny povinnosti finančního vyrovnání za školní docházku, byly tří typů: triviální, hlavní a normální školy. Triviální školy fungovaly při venkovských farách, na nichţ v jedné třídě vyučoval jeden učitel vedle náboţenství a triviu71 také základům hospodaření. Triviální školy měly jednu aţ dvě třídy a ţáci zde byli děleni do oddělení. Hlavní školy byly při farách či zrušených klášterech v okrese či obvodu. Zde působili tři nebo čtyři učitelé a katecheta, kteří vyučovali ve třech třídách jak rozšířené náboţenství, tak i učivo triviálních škol, ale i poznatky uţitečné pro ty, kteří se měli věnovat vojenskému stavu, nebo rozvoji zemědělství, řemesel či jiných oborů. Dle Řádu mělo být v těchto školách vyučováno i základům latiny, psaní dopisů, kreslení, zeměměřičství, vedení domácího hospodaření, počátečním znalostem zeměpisu a dějepisu. Normální školy měly být v kaţdé provincii, kde se nacházela školská komise. Dávala vzor neboli normu všem školám v zemi. Zde měla být vzdělávána nejenom mládeţ, ale pořádány i vzdělávací kurzy pro učitele. Kromě ředitele a katechety zde mělo působit čtyři aţ pět učitelů v předmětech: náboţenství, vyučování oborů z triviálních i hlavních škol, slohu, základům latinského jazyka, dále přírodopisu, zeměpisu, dějepisu, stavitelství a zeměměřičství, mechanice, ale i kreslení a znalostem potřebným pro řádné učitele. Školy, které měly být vzorem pro ostatní školy v kraji v bodě správné vyučovací metody a patřičného vzdělání učitelů byly někdy označovány také jako vzorné školy.72

71 Čtení, psaní a počty.

72 KASPER, Tomáš, KASPEROVÁ, Dana: Dějiny pedagogiky. Praha 2008, str. 85-86.

- 34 -

Zajímavou problematiku představuje z hlediska mnohonárodnostního sloţení českých zemí otázka vyučovacího jazyka. Marie Terezie vydala tzv. Řád německých škol. Jiţ název výnosu ukazuje na preferenci německého jazyka při tvorbě rakouské školské soustavy. Nejednalo se však o nacionalismus ze strany panovnice, mnohem více byla němčina chápána jako centralizující a státní jazyk, který měl umoţnit lepší jednotnou státní správu, respektive rychleji dosáhnout jejího cíle, a to blaha lidu. Proto se na triviálních školách mohlo mluvit ještě mateřským jazyk – vyučování tak probíhalo buď v češtině, nebo v němčině. V první třídě hlavní školy směla být pouţívána ještě čeština, v následujících dvou třídách jen němčina. Na normální škole se smělo vyučovat a hovořit jen německy.

Organizace školního roku podle tereziánských reforem odpovídala buď struktuře agrárního ţivota a běhu roku na venkově pro děti venkovské, nebo se řídila chodem městského ţivota. Z hlediska organizace vyučování odpovídalo uspořádání tehdejší struktuře dne, dané pracovním zatíţením ţáků. V zimě se vyučovalo od 8 do 11 hodin a v létě od 7 do 10 hodin a poté od 14 do 16 hodin. Stále trvá závislost na církvi, zvláště u triviálních škol, kde byl učitel aţ skoro podřízeným faráři.

Další významný školský reformátor tereziánských a josefínských reforem byl i František Kindermann, jehoţ pedagogickým konceptem byla výchova k industrii. Chtěl při kaţdé škole zřídit zahrady, pole a dílny.73

Po smrti Josefa II. byly josefínské osvícenské ideje pomalu odmítány, vládnoucí třídy se obávaly šíření idejí Velké francouzské revoluce. Pro reformu školství byla proto zřízena opravná dvorská studijní komise, jejímţ předsedou byl hrabě Jindřich Rottenhann. V roce 1805 vydala nový školní řád Politické zřízení německých škol v c. k. německých dědičných zemí74. Je v něm otevřeně prohlašována zásada, ţe Rakousko nepotřebuje vzdělané lidi, ale dobré poddané. Upravený školský zákon znamenal reakci a ústup od osvícenských záměrů josefinismu.75

73 KASPER, Tomáš, KASPEROVÁ, Dana: Dějiny pedagogiky. Praha 2008, str. 87-89.

74 Schulkodex.

75SOMR, Miroslav a kol.: Dějiny školství a pedagogiky. Praha 1987, str. 157-158.

- 35 -

V důsledku poráţky revoluce 1848 došlo v oblasti školství k opatřením, jeţ na dlouhou dobu zbrzdila další vývoj. V roce 1855 byl totiţ podepsán konkordát,76 jímţ bylo rakouské školství zcela podřízeno církevnímu dozoru. Církevní úřady schvalovaly učebnice, rozhodovaly o obsazování volných učitelských míst, náboţenskými obřady svazovaly svobodný duch školy. V návaznosti na konkordát vyšel ministerský výnos o nevhodnosti reálií v elementární škole, který zastavil tvůrčí iniciativu řady učitelů triviálních a hlavních škol. V souvislosti s konkordátem je zároveň definitivní řešení otázek školské reformy. To se změnilo po prosincové ústavě. Nastalo omezení církevního vlivu na školství a jeho pokračující laicizace. Významným krokem v tomto směru se stal říšský zákon z 25. května 1868, který vyhlásil základní pravidla o postavení školy k církvi a o úloze státu. Zákon stanovil, ţe nejvyšší dohled nad veškerým vyučováním, včetně náboţenství má stát, který jej vykonává vlastními orgány. Církev řídí pouze vyučování náboţenské, do výuky ostatních předmětů nemá právo zasahovat. Veřejné školy mohou navštěvovat všichni občané bez ohledu na náboţenské vyznání, kaţdý státní občan, který prokázal poţadovanou způsobilost. I schvalování učebnic je podle zákona výhradní záleţitost státu, pouze s výjimkou učebnic náboţenství. Pro kaţdou zemi byla zřízena zemská školní rada, v okresech a obcích okresní a místní školní rady, které převzaly dosavadní funkce duchovních i světských úřadů. Tato opatření dala podklad pro vydání základního zákona o obecném školství z května 1869 – Zákon říšský ze dne 14. května 1869, jímţ ustanovují se pravidla vyučování ve školách obecných. Zákon poučoval o samostatných ústavech, o měšťanských školách a jejich zřizování, dále stanovil povinnou osmiletou školní docházku od 6 do 14 let a určoval také vzdělání učitelů77. K provádění říšského školského zákona byl vydán v srpnu 1870 Školní a vyučovací řád, který platil aţ do roku 1905. Na přelomu století byl jiţ vývoj školského systému v podstatě ukončen.78

Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 se školská soustava nedočkala výrazných změn oproti stavu v rakouské monarchii. Školství v ČSR nereformoval zásadním způsobem během období první republiky ţádný školský zákon. Jen několik novel

76 Dohoda mezi státem a církví.

77 Učitelé a učitelky se měli připravovat odděleně, a to ve čtyřletých učitelských ústavech.

78 SOMR, Miroslav a kol.: Dějiny školství a pedagogiky. Praha 1987, str. 165.

FASORA, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci?. Brno 2007, str. 54-56.

- 36 -

a vyhlášek částečně upravovalo podobu školství. Jediným zákonem, který se zapsal výrazněji do prvorepublikového školství, byl tzv. malý školský zákon č. 252/1922 Sb. z roku 192279.

Školství v ČSR bylo dáno mnohonárodnostním charakterem Československa. Děti německého obyvatelstva byly vzdělávány ve školách s německou vyučovací řečí. Polské děti pak navštěvovaly školy s polskou řečí. Tato národnostní otázka byla velkým problémem ve školství v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Zejména němečtí učitelé se dlouho nemohli vyrovnat se situací vzniku československého státu, s nímţ se nedokázali dostatečně ztotoţnit. Také české učitelstvo zastávalo pozici tzv. národní obrany české školy, která byla v jejich očích dlouhou dobu nespravedlivě vystavena germanizačnímu nátlaku v monarchii. V dubnu roku 1919 byl proto bez podpory německých poslanců přijat tzv. menšinový školský zákon, který měl zaručit kaţdé národnosti v ČSR moţnost vzdělávat své děti v rodném jazyce. Prakticky ovšem zákon vedl zejména k zakládání českých škol pro českou menšinu ţijící v oblastech s převáţně německým obyvatelstvem a k rušení některých německých nadbytečných škol. V citlivé školské otázce tento zákon spíše vyostřil jiţ tak napjatou národnostní záleţitost. Přesto můţeme s pokračující stabilizací Československa ve třicátých letech pozorovat zmírnění nacionálních bojů na obou stranách a velmi zásluţné snahy českých a německých učitelů o vzájemnou spolupráci. V pozdější době, ale přesto narůstá nacionalismus na německé straně, které ještě více zesílilo po hospodářské krizi ČSR v roce 1933 a v následujícím období aţ do roku 1938. Svoji negativní stopu zanechalo i ve vzdělání a výchově německých ţáků v ČSR.

Druhá světová válka citelně poznamenala podobu našeho školského systému, náplň i cíle, a pochopitelně i celkovou úroveň vzdělanosti na našem území. Důleţitým dokumentem pro poválečnou obnovu a následný rozvoj československého školství se stal tzv. Košický vládní program, v němţ je 15. kapitola věnována školství. V ní se uvádí, ţe bude provedena očista škol od kolaborantů a rovněţ odstraněny veškeré učebnice vydané v době okupace.

Rok 1948 znamenal pro školství a vzdělání do jisté míry opět začátek nové éry. Poměrně brzy po únorovém převratu byl přijat zákon č. 95/1948 Sb. o základní úpravě

79 Zákon zavedl například celostátně platnou osmiletou povinnou školní docházku, nový předmět Občanská nauka a výchova a umoţnil také zřizovat tzv. menšinové školy. Dále upravil maximální počet ţáků ve třídě, z původních osmdesáti ţáků ve třídě na průměrných šedesát ţáků.

- 37 -

jednotného školství,80 který je moţné povaţovat za skutečný přelom v dějinách našeho školství. Poprvé totiţ zavádí jednotnou školskou soustavu a současně zajišťuje právo všech občanů na vzdělání. Školství bylo zestátněno a zákon například obsahoval i omezení počtu ţáků ve třídách apod. Zákon ovšem na jedné straně poukazoval na naše tradice i moderní trendy, na druhé jiţ byl silně ovlivněn přístupy a principy nastupující komunistické diktatury, které nadávaly příliš mnoho prostoru demokratickému rozvoji škol. Komunistická strana Československa rozhodovala prakticky o veškerém dění v oblasti školství formou závěrů či usnesení, které pak byly uváděny v ţivot prostřednictvím různých norem a nařízení. Začalo se pouţívat termínů socialistická81 škola a výchova. Za opravdové neštěstí pro další vývoj školství v Československu je moţné povaţovat zákon č. 31/1953 Sb. ze dne 24. dubna 1953 o školské soustavě a vzdělání učitelů. Zákon je příkladem přibliţování našeho školství ke školství tehdejšího Sovětského svazu. Výsledný zákon tak postrádal odborný základ a zpřetrhal celý dosavadní vývoj. V 60., 70. a 80. letech přicházejí změny, iniciované komunistickou stranou. Škola je chápána jako opora socialismu.

Vývoj školství a vzdělávání po roce 1989 představuje poslední kapitolu. V 90. letech minulého století vzniká několik významných aspektů, například personální výměna nejenom v řídících funkcích, odstranění ideologického obsahu z osnov i výukových cílů, ale hlavně konec státního monopolu ve školství, mohly tak vzniknout soukromé nebo církevní školy. Byla tím dána moţnost svobodné volby vzdělávací dráhy, zvýšil se i význam výzkumu a mezinárodního srovnávání a vznikaly rovněţ různé návrhy na zásadnější reformy našeho školství.82

80 Tzv. Nejedlého školský zákon.

81 Později komunistická.

82 FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří; MALÍŘ, Jiří; NEČASOVÁ, Denisa: Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století. Brno 2011, str. 244-245.

- 38 -

5. Historie školství ve Vojkovicích a národnostní poměry v obci

5.1 Vývoj školství a poměrů ve Vojkovicích do vzniku 1. republiky

Poprvé jsou Vojkovice uváděny v roce 1131, kdy byly ještě osadou se slovanským obyvatelstvem. Jiţ koncem 13. století však byla obec kolonizována německým obyvatelstvem, jehoţ většina pak udávala obci po staletí německý ráz. Němečtí kolonisté měli různé výsady a společenské i hospodářské výhody proti okolními českému obyvatelstvu. Vědomí určité nadřazenosti způsobilo, ţe si udrţeli svoji národnost i v obklopení české populace. Avšak i přesto se v obci podle dochované Pozemkové knihy domů 1613 aţ 1791 vyskytují mezi majiteli domů kromě německých i česká příjmení jako Čermák, Čupa, Doleţel, Horáček, Klimeš a řada dalších. Také v Přehledu majitelů domů a pozemků z roku 1820 jsou uvedena mezi ryze německými příjmeními také tato původem česká: Coufal, Kratochvíl, Litomiský, Machan, Němec, Petrůj, Struţka a jiní.83

Jisté je, ţe všechny okolní vesnice s převáţně česky mluvícím obyvatelstvem měly svůj jazykový vliv na Vojkovice. Ty sice tvořily v okolí jakýsi německý ostrov, ovšem vţdy s nějakou českou menšinou. Vojkovičtí obyvatelé se určitě se svými sousedy domlouvali česky, neboť je k tomu nutily i hospodářské poměry,84 dorozumívání s najatými čeledíny a děvečkami, případné sňatky s občany okolních vesnic apod. I přes to byly Vojkovice v roce 1771 tehdy s 674 obyvateli poněmčeny.85

Také historie vojkovického školství je velmi stará. Původně bylo vzdělání dětí svěřeno církvi. Vzdělání se dostávalo pouze dětem ze zámoţnějších rodin, nebo těm, kteří byli předurčeni pro dráhu kněze. První zmínka o škole ve Vojkovicích je z roku 1580, kdy ve Vojkovicích vlastnil dům jistý učitel Gregor. Roku 1602 koupila obec toto stavení od Mikuláše Nentwicha za 130 zlatých pro školu. Jak tehdy škola vypadala, a kde se nacházela nevíme. Dá se však předpokládat, ţe se nacházela v místě dnešního domu č.p. 43.

83 SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, Přehled majitelů domů a pozemků 1820.

84 Například prodej a koupě zemědělských produktů.

85 SLAVÍK, František Augustin: Stav národnosti české a německé na Moravě roku 1771. Časopis matice moravské. 1897, roč. 21., str. 149.

- 39 -

V roce 1612 byl učitelem a zároveň písařem Kašpar Reiman,86 původem za Slezska. V roce 1671 byla škola pustá.87

V druhé polovině 18. století učili ve vsi soukromě jistý Strambach, Gräff a Benedikt Nentwich. V roce 1695 byl do funkce učitele tehdejší vrchností Marií Annou Františkou a Rosinou z Valdštejna oficiálně jmenován Max Nentwich.

Původní škola byla v roce 1802 zničena poţárem. Ještě roku 1804 nebyly pro školu vymezeny ţádné prostory, protoţe se obec jen pomalu z ničivého poţáru vzpamatovávala. Proto zasáhl sám majitel ţidlochovického panství Jan Karel z Ditrichštejna, který v místě vyhořelého domu č.p. 43 dal postavit novou školu. Byl to rohový dům u kostela, který jako škola slouţil sedmdesát let. Za tuto dobu zde vyučovali: Maximilian Nentwich a katecheta Franz Mrakota (1804-1838), Christian Zawadil (1838-1846) a Franz Muche (1846-1864). Po nich následoval Karl Lanik (1864-1893) za jehoţ působení uţ školu navštěvovalo tolik dětí, ţe byla rozdělena na dvojtřídku a v roce 1874 byla vystavěna nová školní budova. Obec tehdy od jistého půlláníka Schumanna odkoupila jeho usedlost, která stála přímo naproti kostela, vyrostla zde nová jednopatrová budova, kde v prvním patře byly dvě třídy a další vedlejší místnost, v přízemí měl byt řídící učitel, a nechyběl ani hospodářský dvůr a velká zahrada. Starou školu pak obec rozdělila na dvě části, které prodala jednak krejčímu, kterým byl Wenzel Zoufal a zámečníkovi Josefu Gromusovi z domu č.p. 114. Po učiteli Lanikovi nastoupil řídící učitel Anton Thim88 a tehdy se také objevují jména dalších učitelů – učitelka Anna Kellner, Emmerich Czammer a katecheta Eduard Gryc z ţidlochovické fary, kterého v roce 1913 vystřídal kaplan Jan Burg. V roce 1900 navštěvovalo školu 86 ţáků. Pro příklad ve školním roce 1906/1907 chodily do Německé obecné školy ve Vojkovicích tyto děti: chlapci: Janiček Alois, Jeřábek Josef, Killinger Alois, Jeřábek Anton, Kelin Otto, Kotzmann Johann, Kromus Anton, Landsmann Anton, Lang Franz, Lorenz Andreas, Pařil Johann, Ruswurm Josef, Schaffer Franz, Tauwinkl Leopold, Wagner Anton, Drobilek Karl Jeřábek Andreas, Haufl Johann, Hauk Karl, Killinger Leopold, Kölbl Johann, Kolomaznik Josef, Lang Eduard, Schüller Alois, Tauwinkl Johann, Usner Laurenz, Usner Leopold, Koblischke Josef, děvčata: Duchon Marie, Hies Viktoria, Homola Anna, Klein Rosa, Kölbl Rosa, Lang Marie, Schwetz Rosa, Wagner Rosa, Zoufal Elsa, Klein Marie, Killinger Antonie, Killinger Marie, Kölbl Elisabeth, Kromus Anna, Lang Marie,Prokopetz Antonie.

86 Působil ve Vojkovicích více jak dvacet let. Kaţdoročně od obce dostával mimo jiné 20 zlatých za vedení školy.

87 KRATOCHVÍL, Augustin: Vlastivěda moravská. II., Místopis Moravy. Díl I., Brněnský kraj. Čís. 79, Ţidlochovský okres. Brno 1910, str. 333.

88 Učil v letech 1898-1918. Byl současně i obecním tajemníkem, varhaníkem a vedoucím kostelního sboru. V roce 1918 se zúčastnil manifestace proti vyhlášení Československé republiky, která se konala ve Znojmě. Z tohoto důvodu byl propuštěn ze státní sluţby. Odstěhoval se do Lednice, kde nakonec spáchal sebevraţdu.

- 40 -

V roce 1910 bylo 66 ţáků. Vyučovalo se celodenně, a děti měly ve čtvrtek volný den. Aţ do vzniku první republiky se ve Vojkovicích vyučovalo pouze německy. V celém ţidlochovickém regionu v této době působily pouze tři veřejné německé školy, a to v Ledcích, Medlově a Vojkovicích, kde převládalo německé obyvatelstvo.89

Na přelomu 18. a 19. století nebyly ještě národnostní poměry tak vyhraněné. Mnozí obyvatelé se cítili a také vydávali za Moravany, tj. občany Moravského markrabství. Teprve v době vlády císaře Josefa II. a pak ke konci 19. století docházelo k výraznějšímu preferování německé řeči a tím také k potlačování česky mluvících obyvatel Moravy. To však způsobilo pravý opak a postupně narůstaly národnostní problémy. Tuto skutečnost je moţno dokumentovat z výsledku sčítání domů a obyvatel v letech 1890 a 1900. V roce 1890 bylo ve Vojkovicích napočítáno 119 domů a 674 Němců. O deset let později je ve vesnici 120 domů, 589 Němců, ale také 54 Čechů. České obyvatelstvo tvořilo na začátku 20. století většinou zemědělští dělníci, kteří pracovali u bohatých německých sedláků, ve mlýně, dále to byli řemeslníci a drobní zemědělci.

Je to zajímavé, a to tím, ţe hospodářská moc a správa obce byla v německých rukách. Také kulturní zařízení, jako knihovna, pěvecký sbor Schwalia, dechová kapela a hasičský sbor, houţevnatě udrţovala ve vesnici německého ducha. I kostel patřil nepsanou zásadou Němcům. Češi chodili do Ţidlochovic.

Při sčítání v roce 1910 bylo ve Vojkovicích napočítáno 131 domů a 683 obyvatel, z toho 656 s obcovací řečí německou a 27 s obcovací řečí českou, jak uvádějí sčítací operáty Okresního hejtmanství v Hustopečích. Obcovací řeč90 nám však nemůţe přesně vyjádřit skutečnou národnost některých obyvatel Vojkovic. Sama čísla upozorňují na sloţitost národnostních poměrů. Podle osudů jednotlivých rodin měli i někteří Češi vinu na tom, ţe přetrvaly německé Vojkovice, německých rodin tu bylo jen několik, ostatně často smíšené. Přetrvaly zásady, ţe se v takových případech podřizovali Češi. Často se stalo, ţe jedno dítě bylo napsána na národnost matky, druhé na otce. A proto padlo i několik vojkovických chlapců na německé frontě, i kdyţ jejich sourozenci ţili jako Češi. Do konce první světové

89 MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, Škola Vojkovice.

SOkA Brno-venkov, fond H -3 Německá obecná škola ve Vojkovicích, Katalog prospěchu a návštěvy školy 1906/1907.

90 Hovorový jazyk.

- 41 -

války v obci rozhodovali Němci, česká menšina byla nucena posílat děti do německé školy. Německé obyvatelstvo přijímalo nové poválečné poměry s odporem a na jiţní Moravě nebyl klid. Znojemský německý poslanec Teufel provokoval zdejší Němce, aby se připojili k Rakousku. Vydal propagační mapku a na ní, mezi jinými, byly i Vojkovice zakresleny jako součást rakouského státu. Nikoho tehdy nenapadlo, ţe k odtrţení obce skutečně dojde. Ovšem za docela jiných okolností aţ v roce 1938.91

5.2 Školství za první republiky a okupace

Od roku 1919 pak ve Vojkovicích vedle sebe působili dvě školy – původní německá a nová česká škola, tehdy označovaná jako menšinová.

5.2.1 Německá škola

O německé škole toho víme velmi málo. V roce 1918 se stal řídícím učitelem na německé škole Karl Stabler, který sem přišel z německé školy v Ţidlochovicích. Od roku 1919, kdy začala v obci působit i česká škola, nastaly mezi školami jisté tahanice o ţáky. Jak čeští, tak němečtí učitelé tuto dobu sice popisují ze svého pohledu, ale v podstatě se shodují na tom, ţe děti, které měly někoho z rodičů nebo prarodičů české národnosti, měly od nynějška chodit do české školy a děti ryze německého původu měly nadále navštěvovat německou školu. Tak vznikaly potíţe, a to hlavně proto, ţe některé děti ze smíšených manţelství vůbec neuměly česky, ač měly chodit do české školy. Výsledkem nakonec bylo, ţe v následujících letech tyto děti buď chodily do německé školy v Ţidlochovicích, kde se jako jeden z předmětů vyučovala i čeština, nebo jim rodiče zajistili soukromé vyučování, které zajišťoval domácí učitel Schiller ze Ţelešic. Celkem se jednalo o čtrnáct dětí z deseti rodin.

91KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část první. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 1.

Kolektiv autorů. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850-1970. Praha 1978.

- 42 -

Na německé škole působili ještě kromě řídícího učitele třídní učitel Leopold Tauwinkel,92 učitelka ručních prací Marie Schmida z Brna a po ní Helena Lechner, dále Karl Riedl a Josef Paul.

V roce 1935 po skončení školního roku odešel na odpočinek Karl Stabler, ponechal si však funkci varhaníka, vedoucího kostelního sboru a sbormistra místního pěveckého spolku. Na jeho místo dočasně nastoupila Elfrieda Kroupa z Brna a jako pomocná učitelka slečna Hilde Černuška z Brna. Od 1. 2. 1936 začal funkci řídícího učitele vykonávat Oskar Matzner, který přišel ze severní Moravy.93

Mnichovská dohoda v roce 1938 ovlivnila i školství ve Vojkovicích. Vojkovice byly, stejně jako Sudety, odstoupeny Německé říši. Rozhodnutí o přičlenění Vojkovic padlo na základě výsledků voleb z roku 1910, kdy ve Vojkovicích převládala německá většina. V obci z Čechů mohli bez starostí zůstat ti, kteří jiţ v roce 1910 měli v obci domovské právo94. Během několika dnů se z Vojkovic vystěhovalo více neţ 20 českých rodin. Česká škola zde přestala fungovat, německou však i nadále navštěvovaly místní děti.

Na jaře 1945 bylo vyučování přerušeno kvůli blíţící se frontě a v německé škole jiţ nebylo poté znovu obnoveno. Po opuštění budovy jednotkou rudé armády a nezbytných opravách budovy nyní uţ bývalé německé školy, zde byla zřízena česká mateřská škola, která tady působila aţ do roku 1985.95

92 Z domu č.p. 31.

93 SOkA Brno-venkov, fond H -3 Německá obecná škola ve Vojkovicích.

94 Domovské právo či téţ domovská příslušnost byl právní institut „příslušnosti k obci“. Představoval právo na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření. Institut vznikl v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy (1849). Zůstal v platnosti i za první republiky a zrušen byl aţ roku 1948.

95 KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část první. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 1. http://cs.wikipedia.org/wiki/Domovsk%C3%A9_pr%C3%A1vo ověřeno k 15. 4. 2012

- 43 -

5.2.2 Česká škola

Pro Čechy se situace k lepšímu změnila 28. října 1918 kdy byla vyhlášena Československá republika. Hned druhý den po vyhlášení samostatného státu Čechů a Slováků převzal správu obce rolník a obchodník se dřevem František Ryšavý. Za několik měsíců poté, 16. září 1919, se konal zápis dětí do české školy,96 kterou si většina Čechů zde přála. Česká škola se stala důleţitou oporou vojkovické menšiny proti německé rozpínavosti. Někteří se však nemohli rozhodnout mezi českou a německou školou. Záleţelo na tom, kde pracovali otcové. Mnozí byli existenčně závislí na německých zaměstnavatelích, kteří nutili zaměstnance, aby posílali své děti do školy německé. Menšinová škola ve Vojkovicích byla zřízena na základě zákona číslo 189/1919 pro české děti v obci a byla přímo vydrţována a spravována Ministerstvem školství a národní osvěty. Pro českou školu byla zabrána budova č.p. 43 blízko kostela. Vyučování s 28 ţáky, kteří byli rozděleni do tří oddělení, bylo zahájeno 23.9. 1919. Pro zajímavost prvními ţáky české školy byli:

1. a 2. oddělení: Beneš Ladislav, Fojtíková Anna, Gottwald Evţen, Gottwald Vladimír, Horáček Viktor, Kobatová Štěpánka, Kosina Václav, Krátká Blaţena, Krátký Oldřich, Kresová Marie, Macka Jaroslav, Macková Julie, Pátková Vilemína, Rambousková Anna, Smetana František, Svoboda František, Vágner Jan, Vágner Vilém.

3. oddělení: Benešová Antonie, Drnovská Anna, Gottwaldová Marie, Kosina Jan, Krátký Jan, Kresová Terezie, Smetanová Marie, Vágner Václav, Vágnerová Jana, Vágnerová Josefa.97

Učitelem se stal Antonín Šulc,98 dívčí práce vyučovala Anna Šulcová a římskokatolické náboţenství ţidlochovický zámecký kaplan Jan Burk. Stále ještě značnou sílu němectví dokumentuje skutečnost, ţe deset rodin smíšených manţelství své děti do české školy ani nyní nepřihlásilo, raději je posílali na vyučování po domech.99

96 Přihlásilo se 28 ţáků.

97 SOkA Brno-venkov, fond H - 4 Obecná škola menšinová ve Vojkovicích, Katalog prospěchu a návštěvy školy 1919-1920.

98 Ve Vojkovicích pobyl jen dva roky, ale po celou dobu své činnosti vedl úporný a důsledný boj o kaţdé české dítě zapsané do německé školy a prosadil, ţe české děti patří do české školy.

99 HLAVÁČEK, Jarmil, Marie HELMOVÁ, Boţena KLEINOVÁ a Jarmila ŠVÁBÍKOVÁ: Materiál k 60. výročí zaloţení české školy ve Vojkovicích. Vojkovice, 1979. Nepublikovaný dokument. - 44 -

V prvních letech Československé republiky se veškerý kulturní, společenský a národní ţivot Čechů ve Vojkovicích soustřeďoval hlavně kolem školy a Národní jednoty. Ta byla zaloţena 15. ledna 1920. Jejími zakladateli byli František Ryšavý, Tomáš Horáček, Rudolf Pešek, Vojtěch Kadla, Antonín Šulc, Alois Beneš, Jan Klíma a Václav Vágner. Od roku 1923 se stala ochranitelkou místní školy Národní jednota v Brně-Ţabovřeskách, která také po dlouhá léta hmotně i morálně podporovala zdejší českou menšinu. Národní jednota Ţabovřesky hrávala divadelní představení a čistý výtěţek pak věnovala právě na podporu menšiny. Hrávalo se v Ţidlochovické sokolovně, protoţe zdejší sál byl poskytován zdarma. Aby byl co největší zisk, chodily školní děti po Ţidlochovicích a prodávaly vstupenky u příznivců české menšiny. Národní jednota věnovala část výtěţku i na ošacení dětem. Rodičům pak obstarávali zaměstnání, aby je vytrhli ze závislosti na německých zaměstnavatelích. Také zakoupili ve Vojkovicích pozemek u nádraţí a rozparcelovali ho na stavební místa, která pak levně prodávali českým lidem. Tak vznikla Nádraţní ulice, ryze česká. První stavební místo bylo určeno pro výstavbu nové školy.100

Česká škola, která ještě pořád sídlila v domě č.p. 43 blízko kostela, proţívala těţké počátky, neboť se začínalo bez lavic, pomůcek, obrazů apod. V budově školy bylo i málo místa. Řídící učitel procházel přes učebnu do svého bytu. V přestávkách, kdyţ děti vycházely na dvorek, musel jeden ţák vţdy hlídat, protoţe z vedlejších dvorků házely německé děti kameny. Ze školy musely být české děti pouštěny dřív, aby mezi ţáky obou škol nedocházelo ke rvačkám a posměšným nadávkám.

Německé obyvatelstvo se v té době chovalo k českým občanům značně nepřátelsky. Bylo nutno postupně reklamovat české děti z německé školy. Českým dětem se nadávalo a bylo jim zakazováno mluvit česky v obchodě. Němečtí výrostci občas tloukli českým rodinám na okna a pokřikovali u českých domů. Celkovou náladu v obci ukazuje i fakt, ţe ke státnímu svátku 28. 10. 1920 visel v obci jediný prapor, pouze na české škole.

Jiţ v září 1920 byla v budově české národní školy zřízena i česká mateřská škola. Pro celkový nedostatek místa se děti mateřské školy vyučovaly v kuchyni bytu správce školy. V roce 1922 se mateřská škola přestěhovala do čísla 127 v Rajhradské ulici, kde zůstala aţ

100 Redakce. 28. říjen ve Vojkovicích. Ţidlochovický zpravodaj, 1988, č. 10.

- 45 -

do roku 1925, kdy byla přestěhována do budovy nově otevřené české školy na ulici Nádraţní.101

V roce 1921 bylo provedeno celostátní sčítání. Ve Vojkovicích bylo napočítáno 149 domů, 232 Čechů a 545 Němců, celkem tedy 777 obyvatel. Dodatečnou revizí byl stav opraven na 368 Čechů a 393 Němců. V té době jiţ zasedalo v obecním zastupitelstvu 5 členů české národnosti.102

Protoţe dosavadní školní budova nevyhovovala, bylo v roce 1922 vyhledáno vhodné stavební místo, na němţ stojí dnešní škola. Při tomto jednání nastaly vleklé tahanice s majiteli pozemku, kteří je nechtěli odprodat pro tento účel. Proto byly nakonec majiteli Johannu Klimschovi tyto pozemky zkonfiskovány.

Začátkem školního roku 1923-24 odchází z obce zaslouţilý řídící učitel Antonín Šulc a na jeho místo nastupuje František Beran. Ten se zde zdrţel pouze rok a na jeho správcovské místo přichází počátkem září 1924 Felix Hrdlička, který zde vyučoval aţ do konce roku 1935- 36. Jeho vlastní působení jak ve škole, tak i při pořádání ţákovských divadel, besídek, přednášek a půjčování českých knih upevňovalo soudrţnost Čechů i jejich vlastenecké cítění. O osudech školy a ţactva v této době se bohuţel nedochovaly záznamy, neboť školní kronika z této doby jiţ s největší pravděpodobností neexistuje. Pramenem nám můţe být pouze několik málo sluţebních lístků řídícího učitele, z nichţ se dozvídáme, ţe správce školy Felix Hrdlička je dle školního inspektora hodnocen velmi dobře aţ výtečně, a je tedy kvalifikován pro výkon svého povolání. Tento sluţební lístek platil vţdy rok.

V polovině roku 1924 byla zahájena stavba nové školy a jiţ 23. 8. 1925103 byla nová škola slavnostně otevřena za velké účasti obyvatelstva a hostů ze širokého okolí. Polovina budovy byla patrová a druhá přízemní. V poschodí byl byt správce školy, kdeţto v přízemí jedna menší učebna pro ţáky mateřské školy, byt pro učitelku mateřské školy a učebna pro ţactvo národní školy.104

101KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část první. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 1.

102 Kolektiv autorů. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850-1970. Praha 1978.

103 Uţ rok od zahájení stavby.

104 KLEINOVÁ, Boţena. Vojkovice 1900-1945. Ţidlochovický zpravodaj, 1980, č. 11. - 46 -

Po roce 1925 znenadání přestávaly národnostní třenice v obci. Ţivot ve vesnici se uklidnil. Obě národnosti mezi sebou převáţně hovořily česky. Dorůstající mládeţ se druţně bavila při občasných tanečních zábavách a podobných podnicích. Tehdy ještě nebyla národnost na překáţku při sňatcích partnerů obou národností. Toto období tolerance a vcelku dobrých sousedských vztahů trvalo deset let aţ do příchodu Adolfa Hitlera k moci v Německu, a tím i vzniku Henleinovy strany v Československu.

Neţ však k této přeměně došlo, zaujalo ve Vojkovicích i obecní zastupitelstvo kladnější postoj k ČSR. Nemohlo ani jinak, neboť při obecních volbách 16. 10. 1927 získaly roztříštěné české strany po vzájemné dohodě 3 mandáty. Do obecního zastupitelstva byli zvoleni T. Horáček, J. Gottwald a R. Macka. Do obecní rady byl pak vyslán T. Horáček.

Nárůst české menšiny se dále projevil v letech 1925-33, kdy vznikla další česká ulice. Stavební místa byla majetkem Národní jednoty, která je odprodávala českým zájemcům. Celkem bylo v té době postaveno 16 domů.

V roce 1930 bylo při sčítání lidu ve Vojkovicích 194 domů, 423 Čechů (52%), 388 Němců a 11 občanů jiné národnosti. Všech obyvatel bylo 822.

V obecních volbách roku 1931 bylo pro německé strany odevzdáno 370 hlasů, pro české 144. Němci získali deset mandátů, Češi pět mandátů. Čechy zastupovali v obecní radě Richard Macka a Josef Klein, který měl funkci náměstka starosty. Jak se mohl objevit takový nepoměr mezi výsledky sčítání obyvatel a výsledky obecních voleb vzhledem k národnosti vojkovických občanů? Pamětníci se domnívají, ţe zde hrála podstatnou roli smíšená manţelství, v nichţ německé smýšlení dosáhlo skoro vţdycky převahy.

Hospodářská krize v letech 1929-36 se nevyhnula ani Vojkovicím. Úplnou nezaměstnaností zde bylo postiţeno 12 českých dělníků.

V roce 1935, tedy 2 roky po nástupu Adolfa Hitlera v Německu k moci, získala při obecních volbách, konaných ve Vojkovicích dne 19. 5., Henleinova strana 137 hlasů a 20. 5., při volbách do okresního a zemského zastupitelstva jiţ 175 hlasů. Z toho je patrné, jak se německý fašismus rychle rozmáhal a výrazně se projevil i ve Vojkovicích. Vzrůstající nacionální vášně zastínily dřívější korektní vztahy k českým spoluobčanům, i kdyţ se Henleinovi stoupenci zpočátku ve vesnici příliš neprojevovali. Byli to většinou zdejší sedláci.

- 47 -

V čele strany byli J. Holzapfel, A. Schiller, K. Lang, Axenkopf, Schmalberg, Odehnal, Aulehla105 a jiní.

Rozpory mezi občany německé a české národnosti se postupně vyhrocovaly a vyvrcholily v roce 1938. V těchto dobách jiţ bylo známo, ţe se němečtí nacisté tajně scházeli, většinou po večerech, ve sklepě domu č.p. 181106. Zde se připravovali k plnění dalekosáhlých plánů Velkoněmecké říše, uţ tak dokonale zfanatizovaní německou propagandou.107

Za povšimnutí stojí také rozvoj kulturního ţivota Čechů v této době. Byl ovlivněn novým řídícím učitelem Robertem Mácou. Měl totiţ velký organizační talent a dovedl kolem sebe sdruţit českou mládeţ. Uţ dříve se někdy konaly ve Vojkovicích české zábavy, nejčastěji v obecním hostinci a také dvakrát v hostinci u Kelblů. Máca dovedl sestavit pěvecký sbor a nacvičit písně, s nimiţ sbor účinkoval při státním svátku. Mládeţ108 také sehrála několik divadel, tak např. v roce 1937 představení s názvem Zrádce mezi námi. Hrávala také odbíjenou na dvoře školy. To uţ byla mládeţ rostlá v českých školách, která se dovedla nejen kulturně bavit, ale také projevit svou soudruţnost a pravé vlastenectví. Při všech těchto akcích se dostávalo české menšině podpory tím, ţe z okolních obcí někteří lidé, převáţně mladí, navštěvovali tyto podniky. Několik mladých muţů a ţen chodilo cvičit do Sokola v Hrušovanech. Řídící Máca byl mezi českou menšinou oblíben pro přátelský vztah k mladým. Avšak jeho působení bylo násilně přerváno nešťastnými událostmi 1938.109

105 Později vedoucí mládeţe.

106 U občana Hanuka, který byl sice Čech, ale jeho manţelka byla Němka.

107KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část druhá. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 2.

Kolektiv autorů. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850-1970. Praha 1978.

108 Při Národní jednotě.

109 HLAVÁČEK, Jarmil, Marie HELMOVÁ, Boţena KLEINOVÁ a Jarmila ŠVÁBÍKOVÁ: Materiál k 60. výročí zaloţení české školy ve Vojkovicích. Vojkovice, 1979. Nepublikovaný dokument.

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=852 ověřeno k 17. 4. 2012

- 48 -

5.3. Okupace a protektorát ve Vojkovicích

Při obecních volbách v roce 1938 získali Češi 6 členů obecního zastupitelstva a měli náměstka starosty a jednoho radního. Radost Čechů však netrvala dlouho. Rok 1938, rok plný dramatických a tragických událostí, které vyvrcholily mnichovským diktátem. Počátkem října obsazuje německá armáda na jiţní Moravě tzv. 5. pásmo, k němuţ na přání vojkovických Němců byly dne 9. října 1938 připojeny i Vojkovice.110

Příchod německé armády do Vojkovic přinesl Němcům bezmeznou radost, avšak Čechům trpké zklamání, zoufalství, strach z budoucnosti i bezradnost, jak se dále bude vyvíjet jejich ţivot. Uţ v sobotu večer byl upozorněn učitel Robert Máca odjíţdějícími československými vojáky, aby co nejdříve opustil Vojkovice. Ještě večer přijeli ze sousedních Holasic rolníci a členové Sokola a odstěhovali ho i s rodinou do Holasic. Po třech měsících byl jmenován učitelem v Ivanovicích u Brna. Zde byl v roce 1942 za stanného práva zatčen a pro účast na odboji popraven 21. 6. 1942 v Kounicových kolejích v Brně. Jeho památku připomíná ve Vojkovicích pamětní deska na budově školy i jméno nové ulice k nádraţí.

V roce 1938 uteklo několik jednotlivců111 i rodin do Holasic a Hrušovan. Postupně vystěhovalo více neţ 20 českých rodin. V některých případech se vůbec nejednalo o klidné vystěhování, ale o dramatické útěky ve snaze zachránit se před zfanatizovanými německými výrostky. Hranice vojkovického katastru u Hrušovan, která se přes noc stala státní hranicí, byla současně pro tyto pronásledované české lidi předělem mezi světem násilí a bezpečí.

V obci zůstalo asi 18 českých rodin ţivících se převáţně zemědělstvím a dále rodiny ze smíšených manţelství. České rodiny proţily v obci celou dlouhou dobu okupace. Hlavně zpočátku zde zkusily mnoho výhrůţek, uráţek, poniţování, které většinou páchala Hitlerjugend. Vytloukala kamením okna, malovala na české domy hákové kříţe atp.

Obec byla naprosto uzavřena a po celý měsíc ji nikdo nesměl opustit. Od zabrání Vojkovic aţ do jara 1939 nezastavovaly vlaky na vojkovické zastávce a projíţděly z Hrušovan do Rajhradu bez přerušení jízdy. Pro vojkovické občany, kteří jezdili za prací

110 KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část druhá. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 2.

111 Hlavně státních zaměstnanců.

- 49 -

nebo do školy v Brně, to bylo velmi nepříjemné. Museli chodit pěšky na nádraţí do Rajhradu. Těmto a jiným občanům112 byly vydány propustky pro malý pohraniční styk, takţe byl umoţněn potřebný pohyb občanů mimo obec.

Vojkovická obec byla politicky zařazena do Kreis Nikolsburg113 a Gau Niederdonau114. Jako platidlo byla ihned zavedena říšská marka. Vojkovičtí občané nakupovali potřebné potraviny v místě, avšak jiné zboţí115 nejčastěji v Pohořelicích nebo aţ v Břeclavi.

Vnitřní ţivot se po vypuknutí druhé světové války 1. 9. 1939 začal měnit. Část německých muţů odešla na frontu a jejich počet se rozšiřováním a prodluţováním války stále zvětšoval. Celkem padlo na všech frontách Evropy více neţ 20 vojáků z Vojkovic, coţ je podstatně více neţ v první světové válce. Někteří občané116 byli nasazeni do pracovních organizací nebo jinam do válečného průmyslu. Z politických důvodu byl zatčen Čech Josef Jeřábek, cementář, který byl v letech 1943-45 vězněn v koncentračním táboře Osvětim. Jelikoţ odchodem muţů na frontu nastal v zemědělství úbytek pracovních sil, byl nahrazován dělníky jiných národností. Tak zde u sedláků pracovali 2 francouzští zajatci, 5 mladých Poláků a asi 10 Čechů z protektorátu, totálně zde nasazených.

Stav zásobování byl v první polovině války lepší neţ v protektorátu, avšak po poráţce u Stalingradu se poznenáhlu zhoršoval. Od roku 1943, vzhledem k vojenským poráţkám na různých frontách, se chování Němců začalo měnit. Začali si více všímat Čechů, avšak do poslední chvíle fanaticky věřili ve vítězství říše. Někteří vyřešili své zklamání i strach z důsledků vojenského neúspěchu, zvláště v jarních měsících 1945, sebevraţdou.

Jiţ v první polovině dubna 1945 utekla většina německých sedláků i s rodinami před blíţící se frontou na západ. Ostatní zůstali ve vesnici a samozřejmě také všechny české rodiny. Všichni se připravovali na přibliţující se frontu. Ukrývali před moţným poţárem potraviny a nejnutnější potřeby do bunkrů i jinam.

112 Zemědělcům.

113 Okres Mikulov.

114 Ţupa Dolnodunajská.

115 Jako textil, obuv, nábytek apod.

116 Asi 5 osob.

- 50 -

15. 4. 1945 odjíţdělo nakvap z vesnice ještě několik německých rodin. Naloţili na selské vozy jenom to nejnutnější. Poháněl je strach jak z příchodu sovětské armády, tak i z české odplaty. Některým se prý jiţ na západ nepodařilo dostat. O jejich osudu nejsou ţádné zprávy.

Osvobozením Vojkovic nastal definitivní konec německého panství v obci. Správním komisařem obce byl jmenován Okresním revolučním výborem Karel Pachl, původně občan Vojkovic, který za okupace bydlel v Hrušovanech. Od 13. 5. 1945 se stal předsedou Místního národního výboru ve Vojkovicích.117

České školství v době okupace skončilo. Česká škola byla uzavřena. Nadále se vyučovalo pouze ve škole německé. O školství a osudu budovy školy v této době toho mnoho nevíme. Do dnešní doby se nedochovaly prakticky ţádné záznamy, ze kterých by bylo moţno čerpat věrohodné informace. Na jaře 1945 bylo vyučování přerušeno kvůli blíţící se frontě. V polovině května, učitel Felix Hrdlička, podává hlášení o stavu školních budov. Stejně jako část obce, neunikla ani budova, teď jiţ bývalé české menšinové školy, zásahům granátů. Naštěstí nevyhořela od základů. Granáty vybuchly v kabinetě,118 v dílně a na záchodě.

5.4 Poválečná léta

Na základě přípisu Školského referátu z 18. 5. 1945 bylo 28. května opět zahájeno školní vyučování v budově na Nádraţní ulici. Vyučovalo se ve dvou třídách. Jednu z nich vyučoval řídící Felix Hrdlička, druhou třídu převzal nově příchozí učitel Zdeněk Koníček, který přešel k 1. 6. 1945 ze svého působiště v Ivani.

K 1. 6. 1945 byl jmenován řídícím učitelem Jarmil Hlaváček, učitel v Ţešově u Prostějova a Felix Hrdlička se vrátil na své působiště do Ţidlochovic. Kromě 54 českých dětí navštěvovalo školu 17 ţáků německých.119

117 KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část třetí. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 3.

118 Přízemí patrové části budovy.

119 SOkA Brno-venkov, fond H - 2 Národní škola ve Vojkovicích.

- 51 -

Školu bylo nutné uklidit a upravit do pouţitelného stavu. MNV Vojkovice škole přidělil ze zabaveného německého majetku rádio a pianino a 2. srpna bylo rozhodnuto poskytnout škole i zahradu v té době patřící Al. Kozlíkovi Jos. Eliášovi.

Tento školní rok byl pro ţáky ukončen aţ 12. července 1945.

Budova německé školy naproti kostela byla od konce války obsazena posádkou rudé armády. Ještě počátkem srpna se tehdejší ONV Hustopeče nedařilo budovu vyklidit. Podle plánů zde měla být zřízena mateřská škola, přes léto byla dána do pořádku a její ředitelkou se stala v roce 1947 Marie Pešková z Rebešovic.

Do vesnice se postupně vracejí starousedlíci a stěhují se sem rodiny z okolních vesnic, které obec osídlují. Obyvatelé obce v té době netvoří jednolitý celek. Jsou zde ještě zbytky německého obyvatelstva v počtu asi 100 lidí, dále část Čechů – starousedlíků - a pak také část novousedlíků. Kromě toho ţije v obci aţ do 20. září menší skupina německých vojáků. V prosinci 1945 ţilo ve Vojkovicích120 753 obyvatel.

Počátky nového ţivota nebyly jednoduché. Bylo třeba vesnici stabilizovat a vybudovat na zcela nových základech a s novými lidmi její ţivot. Přistěhovali se další poctiví čeští lidí, kteří zde hledali svůj nový domov. Přišli však i nezodpovědní dobrodruzi s úmyslem rychle zbohatnout. Nebylo vţdy lehké se těchto zlatokopů zbavit.

V roce 1946 byli v rámci odsunu Němců z Československa do Německa vystěhováni i z Vojkovic všichni Němci, kteří odsunu podléhali. Vše prošlo bez rušivých momentů. Jejich majetek propadl státu a byl přidělován zájemcům z řad českých uchazečů. Asi 61 rodin dostalo konfiskáty zemědělských usedlostí, tj. budovy a zařízení, ale i ţivý a mrtvý inventář. Jeho cenu museli osídlenci hradit Národnímu pozemkovému fondu. Dále asi 77 rodin dostalo přiděleno konfiskáty rodinných domků. Tyto příděly hradili osídlenci Fondu národní obnovy.

Tak byla ukončena asi nejbouřlivější etapa osídlování, kterou uzavřela 4. 5. 1946 velká slavnost – předávání dekretů na bývalé německé usedlosti do vlastnictví českých občanů.

120 Podle počtu potravinových lístků.

- 52 -

Tyto historické události uzavřely staletí trvající národnostní rozpory a Vojkovice, tak jako celé pohraničí se staly natrvalo českými.121

První poválečný školní rok začal 1. září 1945. Děti122 byly rozděleny do dvou tříd. V první třídě učil Zdeněk Koníček a druhou Jarmil Hlaváček. Domácí práce v tomto roce začala vyučovat Marie Nitýsková, která měla kromě Vojkovic ještě na starost okolní Sobotovice a Ledce. Zvláštní třída byla zřízena pro děti z německých rodin123, které vyučovala učitelka Štěpánka Popelářová.

Protoţe válka zničila prakticky všechny učební pomůcky, byly ze školy v Ţabčicích vypůjčeny alespoň slabikáře a početnice. Do školní knihovny darovala měšťanská škola v Brně-Líšni prvních 77 knih a rozšíření knihovny přispěl i okresní výbor v Hustopečích. Za pomoci Jana Hemaly124 byla u školy zaloţena okrasná zahrada.

31. března 1946 byla ustanovena místní školní rada, jejímţ předsedou byl zvolen Josef Tyc,125 místopředsedou Josef Srnec, jednatelem se stal Zdeněk Koníček, pokladníkem pak Bedřich Kratochvíl a za učitelstvo byl jmenován Jarmil Hlaváček.

Ve školním roce 1946 sehrály děti i první školní představení – Svatoň a Milena. Představení mělo takový úspěch, ţe z něj škola zaznamenala čistý zisk 1773,-Kč.

Školní rok 1946/1947 nezačal vůbec dobře. Koncem října se v 1. třídě objevil záškrt. Škola proto byla d 25. 10. do 4. 11. 1946 zcela uzavřena a od 4. 11. do 23. 11. bylo zavedeno půldenníí vyučování, protoţe i třídní učitel 1. třídy Zdeněk Koníček byl hospitalizován s podezřením na záškrt. Z důvodu nedostatku paliva měly děti v tomto školním roce uhelné prázdniny.

V březnu 1947 byly do školy zapsány první děti (16) volyňských Čechů, kteří se ve Vojkovicích postupně usídlovali v domech po původním německém obyvatelstvu. Pro tyto

121KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část třetí. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 3.

122 35 chlapců a 19 děvčat.

123 8 chlapců a 9 děvčat.

124 Zahradníka z Brna.

125 Zastávali funkci obecního tajemníka.

- 53 -

děti byla zorganizována sbírka potravin a šatstva za přispění československého červeného kříţe a měšťanské školy v Ţidlochovicích a Nikolčicích.

22. června proběhl zápis dětí do školy. Přihlásilo se 10 chlapců a 6 děvčat. 13 ţáků o ukončení tohoto roku odešlo na měšťanskou školu do Ţidlochovic.

V novém školním 1947/1948 roce navštěvovalo školu celkem 72 ţáků126 nyní uţ jen české národnosti. 53 se jich hlásilo k vyznání římskokatolickému, 13 bylo pravoslavných, 2 českobratrští evangelíci a 4 bez vyznání.

26. října 1947 byla slavnostně odhalena pamětní deska řídícímu učiteli Robertu Mácovi, který byl popraven za druhého stanného práva v roce 1942. Jedná se o mramorovou desku, ale protoţe nebylo mnoho materiálu a mramoru uţ vůbec ne, byla pouţita mramorová deska z památníku padlým v 1. světové válce. Fotografie a data padlých vojáků jsou dosud na druhé straně této pamětní desky.

5.5 Komunistický režim 1948-1989

Nový reţim s sebou přinesl i změny ve škole. V listopadu 1948 odchází učitel 1. třídy Zdeněk Koníček na nové působiště do Nesvačilky a místo něj ze Staroviček přichází Bernard Baumgartner. Učitelem 2. třídy zůstal Jarmil Hlaváček, ruční práce vyučovala Anna Ţáková z Blučiny, římskokatolické náboţenství Jan Horálek ze Ţidlochovic, pravoslavné farář Jan Rosák z Brna.

S novým rokem 1949 začala první pětiletka a konečně se dovybavila i škola – byly zakoupeny nové lavice, ţidle, promítací přístroj a vybavení tělocvičny. Školní rok 1949/50 znamenal pro školu nejen úplně nové učebnice, ale i rozšíření na 3 třídy s 20, 33 a 32 ţáky, s tím, ţe 1. třída byla samostatně, ţáci 2. a 3. třídy a 4. a 5. byli umístěny do dvou tříd. Toto rozdělení bylo povoleno pod názvem – pobočka při druhé třídě. Místo učitele Bernarda Baumgartnera nastoupily dvě učitelky Anna Baláková a Josefa Švestková. Došlo i ke zřízení Sdruţení rodičů a přátel školy, jehoţ předsedkyní se stala Marie Kratochvílová. Součástí

126 40 v 1. třídě a 32 ve 2. třídě.

- 54 -

schůzí SRPŠ bylo i promítání filmů jako Ošetřování kojence a Péče o nemluvně. Hlavní činnost však spočívala ve snaze pomoci rozvoji školy.

Další školní rok 1950/51 přinesl opět změnu v učitelském sboru – na místo Anny Balákové nastoupila Vratislava Vilimíková, ale zdrţela se zde jen krátce. Uţ 1. března 1951 ji vystřídala Verona Tůmová. Další novinkou tohoto roku bylo i to, ţe do škol pro ţáky 3. a 5. tříd byly zavedeny ţákovské kníţky.

V příštím školním roce došlo zase ke změně v učitelském sboru. Jinak se škola věnovala obvyklým činnostem. Za zmínku stojí zaloţení místní organizace Pionýr, do které se přihlásilo 14 ţáků. V této době se ještě stále vyučuje i náboţenství. I kdyţ se toto vyučování stalo dobrovolným, stále jej navštěvují prakticky všichni ţáci127.

Od roku 1953 bylo ve škole zavedeno stravování. Těm ţákům, jejichţ matky pracovaly, byl zajištěn oběd v jídelně mateřské školy. Škola se opět rozrostla o další třídu. Protoţe budova školy jiţ kapacitně nezvládala nápor 111 ţáků, byla 1. a 2. třída přemístěna do 1. patra v mateřské škole128 a 3. a 4. třída zůstaly v budově na Nádraţní ulici. V tomto školním roce 1953/54 se zde vystřídala celá řada učitelů.

Jak jiţ trend vývoje počtu ţáků v minulých letech naznačil, byla ve školním roce 1955/56 otevřena i samostatná pátá třída. Celkem navštěvovalo školu 121 ţáků – 73 chlapců a 48 děvčat. Do učitelského sboru byla přibrána pani Hildegarda Papoušková, která začala vyučovat 4. třídu. Protoţe však nebylo moţné získat další prostor pro vyučování, bylo zavedeno pro 3. a 4. třídu střídavé vyučování. Uţ ve školním roce 1957-58 došlo ke sníţení počtu ţáků a logicky k tomu i tříd na čtyři. Tento počet kolísal i v následujících letech.

Škola navázala spolupráci se školou v Seredi – Čepeni na Slovensku. Celý rok si ţáci i učitelé dopisovali, a 15. června přijely dvě třídy čepeňských dětí do Vojkovic, tedy 49 dětí, 4 učitelé a 7 maminek. Byl pro ně připraven program – návštěva Ţidlochovic – zámku a výstup na Výhon a odpoledne v sokolovně program, kterého se zúčastnily i sereďské děti.129

127 Ze 103 ţáků 101.

128 Tedy do budovy bývalé německé školy naproti kostela.

129 HLAVÁČEK, Jarmil, Marie HELMOVÁ, Boţena KLEINOVÁ a Jarmila ŠVÁBÍKOVÁ: Materiál k 60. výročí zaloţení české školy ve Vojkovicích. Vojkovice, 1979. Nepublikovaný dokument

- 55 -

Ve školním roce 1956/57 začal na škole vyučovat Václav Konvica a Marie Faistková. Tito spolu s ředitelem školy Jarmilem Hlaváčkem a Marií Doulovou vytvořili sehraný učitelský tým. Od následujícího roku děti ve škole začaly dostávat školní pomůcky zdarma.

V této době byla jiţ škola opět trojtřídní – 1. třídu (1. a 2. ročník) vyučoval učitel Václav Konvica, 2. třídu (3. ročník) ředitel Jarmil Hlaváček a 3. třídu (4. a 5. ročník) vyučovala Věnceslava Ţáková. Školu navštěvovalo 72 ţáků.

Velký pokles počtu ţáků zaznamenala škola ve školním roce 1963/64, kdy došlo opět ke sloučení tříd. Celkem 53 ţáků bylo rozděleno do dvou dvojtřídek – 1. a 2. ročník a 3. a 4. ročník. Ţáci pátého ročníku jiţ navštěvovali školu v Ţidlochovicích, kam je sváţel školní autobus. První třídu vyučovala učitelka Věnceslava Ţáková a druhou ředitel Jarmil Hlaváček. V tomto školním roce také došlo ke spojení vojkovické školy se ZDŠ v Ţidlochovicích, prozatím s tím, ţe si vojkovická škola zachovala metodickou a pedagogickou samostatnost.

Nejniţší počet ţáků od konce 2. světové války byl zaznamenán ve školním roce 1965/66. Tehdy jich školu navštěvovalo celkem 44. Tento trend sniţování počtu ţáků se projevoval i v následujících letech, kdy na konci šedesátých let klesl počet ţáků pod 40.

S koncem školního roku 1966/67 odchází i tehdejší ředitel školy Jarmil Hlaváček do důchodu. 23. června byla uspořádána beseda na rozloučenou s tímto ředitelem, které zúčastnili jak ţáci a rodiče, tak i zástupci MNV a ONV. Novým ředitelem školy se od září 1967 stává Václav Konvica.

Od školního roku 1974/75 se na škole přestalo vyučovat náboţenství. Tento rok byl rokem oslav 30. výročí osvobození, ke kterému byla uspořádána výstava v místní sokolovně. O pět let později se škola změnila na trojtřídní, neboť ji navštěvovalo 65 dětí. Došlo k rozdělení 1. a 2. ročníku, druhý ročník začala vyučovat Alena Zelinková, a po ní nastoupila Růţena Hájková. Protoţe škola plánovala velkou rekonstrukci školní budovy, bylo pro tento školní rok přesunuta první třída do 1. patra nové budovy MNV na návsi vedle samoobsluhy.130

Na jaře 1980 byla dokončena projektová dokumentace na opravu školy. Podle ní měla mít nová budova čtyři učebny, školní druţinu a jídelnu. Proto byly o prázdninách třídy

130 Školní kronika 1945-1980.

- 56 -

přestěhovány do budovy bývalého MNV do 1. poschodí. V přízemí této budovy byla uţ umístěna zvláštní škola. Tento školní rok začal pro 72 dětí v dosti stísněných podmínkách. Zvláštní škola, umístěná v přízemí, začínala vyučování v 7:00 hodin, takţe přestávky byly na obou podlaţích různé. Povedlo se ale vytvořit takový reţim, ţe se obě školy navzájem nerušily a ţe ve stísněných prostorách dobře pracovaly.

V září 1984 proběhla na škole inspekce, při níţ byla práce celého učitelského sboru velmi dobře ohodnocena. Ke 40. výročí osvobození v roce 1985 obdrţela škola čestné uznání rady ONV. Škola byla aţ do roku 1987 trojtřídní a výuka probíhala v prostorách bývalého MNV.

Práce na generální opravě školy pokračovaly velmi pomalu a termín dokončení a předání budovy do uţívání školy byl posunut z 30. 6. 1985 na 30. 6. 1987. Od 1. dubna 1986 bylo zavedeno na škole stravování pro děti. Obědy se dováţely z mateřské školy.

V roce 1987 došlo ke změně v organizaci školy a k částečnému spojení školy se Ţidlochovicemi. Ve Vojkovicích zůstala jen jedna třída, ţáci 1. ročníku s učitelkou Věnceslavou Ţákovou. K přestěhování školy do opravené budovy došlo aţ v červenci, vyučovat se zde začalo 1. září 1988, i kdyţ ještě nebyly dokončeny všechny práce.

Přestoţe bylo ve třídě 12 dětí, společně se ţáky 2. ročníku ZŠ Ţidlochovice, Tyršova navštěvovaly divadelní představení, výchovné koncerty, besedy a exkurze do okolních závodů. Školní rok byl pro vojkovickou školu posledním, protoţe od 1. září 1988 slouţila budova školy jako detašované pracoviště ZŠ Ţidlochovice, Tyršova.

5.6 Doba po revoluci 1989 až po současnost

Na škole se začalo opět učit v roce 1990. Po sametové revoluci v roce 1989 začala jednání o osamostatnění naší obce – odloučení od Ţidlochovic. Noví představitelé obce si byli vědomi důleţitosti školy pro obec Vojkovice, a proto poţádali o její opětovné otevření. Tak po dvou letech, kdy škola byla detašovaným pracovištěm ZŠ Ţidlochovice, Tyršova 611 se znovu zřizuje Základní škola Vojkovice. Škola byla dvojtřídní s jedním oddělením školní druţiny. Ředitelkou byla opět paní Věnceslava Ţáková. Znovu se započalo s výukou náboţenství, kterou navštěvovalo 14 dětí. - 57 -

V letech 1992-1996 je ředitelkou školy na základě konkurzního řízení jmenována Svatava Hájková. S jejím nástupem se škola stala trojtřídní a došlo i ke změně v pedagogickém sboru. Celkový počet ţáků byl 52. Všechny ročníky začaly pracovat podle nových sešitů a učebnic. Ve školním roce 1995/96 se přešlo na povinnou devítiletou školní docházku. Došlo k rozvolňování učiva a na školách se začalo vyučovat cizím jazykům. Na vojkovické škole byl zaveden pouze krouţek angličtiny pro 3. a 4. ročník, který navštěvovalo 17 dětí.

V letech 1996-2007 byla ředitelkou školy Jindřiška Mrázková. V roce 2003 došlo k velkým změnám ve školství, které se ve vojkovickém projevily sloučením základní a mateřské školy v jeden právní subjekt Základní školu Vojkovice, který zastřešuje i školní druţinu a školní jídelnu.

Dnes se učitelský sbor skládá z ředitelky Libuše Matyášové a učitelek Aleny Luklové a Marty Staňkové.131

131 Školní kronika 1980-2007.

- 58 -

5.7 Stručný přehled učitelů ve Vojkovicích

První učitelé jméno doba působení poznámka Gregor 1580 Mikuláš Nentwich 1620 Kašpar Reiman 1671 Strambach 2.pol. 18.st soukromý učitel Gräff 2.pol. 18.st soukromý učitel Benedikt Nentwich 2.pol. 18.st soukromý učitel Maximilián Nentwich 1695 katecheta Franz Mrakota 1804-1838 Christian Zawadil 1838-1846 Franz Muche 1846-1864 Karl Lanik 1864-1893 Anton Thim 1898-1918 Anna Kellner Emmerich Czammer katecheta Eduard Gryc Jan Burg 1913 Zdroj: viz předchozí text, zpracování vlastní.

Německá škola 1918-1941 – budova naproti kostela. jméno doba působení poznámka Karl Stabler 1918-1935 řídící učitel Schiller domácí učitel Leopold Tauwinkel třídní učitel učitelka ručních Marie Schmida prací Helena Lechner Karl Riedl Josef Paul Elfrieda Kroupa 1935 řídící učitelka Hilde Černuška pomocná učitelka Oskar Matzner 1.2.1936 řídící učitel Zdroj: viz předchozí text, zpracování vlastní.

- 59 -

Česká škola menšinová 1919-1939 – první budova č.p. 43 blízko kostela, v roce 1925 nová budova na ulici Nádraţní. jméno doba působení poznámka Antonín Šulc 1919-1923 řídící učitel Anna Šulcová 1919-1921 dívčí práce římskokatolické náboţenství, Jan Burk 1919 ţidlochovický zámecký kaplan František Beran 1923-1924 řídící učitel Felix Hrdlička 1924-1936 řídící učitel Robert Máca 1936-1938 řídící učitel Zdroj: viz předchozí text, zpracování vlastní.

Česká škola 1.5.1945 – 2012 – školní budova na ulici Nádraţní. jméno doba působení poznámka 1.6.1945- Zdeněk Koníček listopad 1948 Jarmil Hlaváček 1.6.1945-1967 řídící učitel Marie Nitýsková 1945-1946 domácí práce Štěpánka Popelářová 1945-1946 německá třída Bernard Baumgartner listopad 1948-1949 Anna Ţáková 1948-1949 ruční práce Jan Horálek 1948-1949 římskokatolické náboţenství Jan Rosák 1948-1949 pravoslavné náboţenství, farář Anna Baláková 1949-1950 Josefa Švestková 1949-1953 Vratislava Vilímková 1950-1.3.1951 Verona Tůmová 1.3.1951-30.6.1951 Zdenka Kubíčková 1951-1954 Marie Urbánková 1.9.1953-23.9.1953 Aneţka Říhová 1953-1954 Miroslav Bogdálek 1953-1954 Marie Nečasová 1953-1954 Růţena Rotterová 1953-1954 Irena Křikávková 1954-1955 Leopold Kelbl 1954-1.1.1955 Emílie Doulová 1954-1960 Hildegarda Papoušková 1955-1959 1956-1963, Václav Konvica 1967-1.11.1972 1967-1.11.1972 ředitelem školy Marie Faistková 1956-1959 Marie Doulová 1956-1957 Věnceslava Ţáková 1960-1995 1985-1992 ředitelka školy - 60 -

Karel Ungr 1962-23.12.1962 Růţena Hájková 1964-1965 Zdena Řezáčová 1964-1965 Soňa Tökölyová 1967-1968 Marie Helmová 1.11.1972-1985 ředitelka školy J. Řezáčová 1973-1974 M. Zoubková 1973-1974 O. Svobodová 1973-1974 Alena Zelinková 1979-leden 1980 Milena Blaháková 1984-1.11.1984 Roz. Janoušková Vladimír Vrbka 1984-1985 Zdeňka Tesařová 1985-1988 Olga Dvořáková 1985-1988 Mgr. Ivana Jarabková 1989-1993 Ing. Libuše Hochmanová 1989-1991 vychovatelka školní druţiny Josef Jarabko 1991-1992 vychovatel školní druţiny Svatava Hájková 1992-1996 ředitelka školy PeadDr. Danuše Šklíbová 1992-1994 Ing. Jaroslav Rys 1992-1994 Ivana Kabelková 1992-1994 vychovatelka školní druţiny Mgr. Jana Staňková 1994-1995 Mgr. Ludmila Těšíková 1994-14.4.1998 1994-1995 vychovatelka školní Lenka Zámečníková 1994-2006 druţiny roz. Luklová, Alena Sokolová 1995-souč. 1995-1999 vychovatelka školní druţiny Jindřiška Mrázková 1996-2007 ředitelka školy Petr Hájek 1997-1999 Marta Staňková 1999-souč. Milada Hanáková 1999-2000 vychovatelka školní druţiny Mgr. Libuše Matyášová 2000-souč. 2007-souč. ředitelka školy Zdroj: viz předchozí text, zpracování vlastní.

- 61 -

6. Závěr

Cílem této bakalářské diplomové práce Z historie obce Vojkovice se zaměřením na školství a národnostní poměry v obci, bylo přiblíţit historii obce a pokusit se, co nejsrozumitelněji popsat tuto etapu jedné obce.

Dále bylo mým primárním záměrem nastínit historii sloţitého vojkovického školství spolu s národnostními poměry v obci, kde jsem se zejména zaměřila na střet dvou škol v malé obci, v období první republiky, přesněji v letech 1919 – 1939.

V práci se mi podařilo popsat vývoj německého obyvatelstva vůči utlačovanému českému, kterému se díky usilovnému snaţení podařilo vybudovat v roce 1919 českou školu, kam mohly chodit české děti. Je velmi těţké si představit, ţe pouhých 17 km od Brna byla německá obec, která aţ s koncem 2. světové války uzavřela staletí trvající národnostní rozpory a Vojkovice se konečně stali natrvalo českými.

Dospěla jsem k závěru, ţe v kaţdé době je vše pouze o lidech. Poděkování proto patří především místním obyvatelům, kteří se zaslouţili o to, aby se Vojkovice staly českou obcí bez německé nadvlády. Nejvíce se o to asi zaslouţila Národní jednota zaloţena 15. ledna 1920. Zásluhou této vlastenecky smýšlející jednoty se česká menšina stále zvětšovala a roku 1924 se pak začala stavět budova české školy.

- 62 -

7. Seznam pramenů a literatury

7.1 Archivní prameny

Moravský zemský archiv v Brně

MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice:

Inv.č. 79, Urbář a popis obce Vojkovice. 1711.

Inv. č. 165, Popsání obce Vojkovice. 1747.

Inv. č. 226, Stabilní katastr obce Vojkovice. 1826.

Inv. č. 262, Vojkovice, něm. s mapkou, F. Meergraf. 1824.

Inv. č. 527, Škola Vojkovice. 1735-1850.

Státní okresní archiv Brno-venkov se sídlem v Rajhradě

SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice (1560-1924):

Inv. č. 5, Seznam obyvatel domů podle data narození. 1787-1924.

Inv. č. 6, Přehled majitelů domů a pozemků. 1820.

Inv. č. 7, Výtah z obecního protokolu. 1560.

Inv. č. 33, Popis událostí v obci. 1835-1865.

SOkA Brno-venkov, fond N-74 Místní Národní výbor Vojkovice

Inv. č. 15, Kronika obce. 1959-1962.

Inv. č. 19, Kronika obce. 1975-1979. - 63 -

SOkA Brno-venkov, fond C-162 Archiv města Ţidlochovice

Kniha č. 81C Pamětní kniha města Ţidlochovic III. 1937-42.

SOkA Brno-venkov, fond H-2 Národní škola ve Vojkovicích 1945-1953.

SOkA Brno-venkov, fond H-3 Německá obecná škola ve Vojkovicích 1886-1941.

SOkA Brno-venkov, fond H-4 Obecná škola menšinová ve Vojkovicích 1919-1939.

SOkA Brno-venkov, Mapa obecných škol na Moravě 1888. Plakát.

Základní škola ve Vojkovicích

ZŠ MŠ Vojkovice - Školní kronika 1945-1980.

ZŠ MŠ Vojkovice - Školní kronika 1980-2007.

Obecní úřad Vojkovice

Usnesení č. 4/2010 z ustavujícího zasedání zastupitelstva obce Vojkovice konaného dne 9.11.2010.

- 64 -

7.2 Literatura

AUGUSTIN, Josef: Velká encyklopedie měst a obcí. Sokolov 2001.

BRANDL, Vincenc: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XIII. (1400-1407). Brno, 1897, num. 344.

FASORA, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci?. Brno 2007.

FASORA, Lukáš - HANUŠ, Jiří - MALÍŘ, Jiří - NEČASOVÁ, Denisa: Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století. Brno 2011.

GUSTAVUS, Friedrich: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. (805–1197). Pragae, 1904-1907, num. 115.

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 2004.

HOSÁK, Ladislav: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. II, M-Ţ. Praha 1980.

HOTMAR, Josef: Zrození republiky 1914-1918. Brno 2005.

CHMEL, Zdeněk: Sloučení obce Vojkovice s městem Ţidlochovice. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 7.

KASPER, Tomáš - KASPEROVÁ, Dana: Dějiny pedagogiky. Praha 2008.

KLEINOVÁ, Boţena: Osvobození Vojkovic. Ţidlochovický zpravodaj. 1985, č. 4.

KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice 1900-1945. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 11.

KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice 1945-1980. Ţidlochovický zpravodaj. 1981, č. 1.

KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice známé i neznámé I. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 10.

Kolektiv autorů: Jihomoravský kraj : města a obce Jihomoravského kraje. Roţnov pod Radhoštěm: Proxima Bohemia 2008.

Kolektiv autorů: Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850- 1970. Praha 1978.

KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František: Kronika osvobození Jihomoravského kraje. Brno 1962.

KONÍČEK, Zdeněk: Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část první. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 1.

KONÍČEK, Zdeněk: Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část druhá. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 2. - 65 -

KONÍČEK, Zdeněk: Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část třetí. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 3.

KRATOCHVÍL, Augustin: Vlastivěda moravská. II., Místopis Moravy. Díl I., Brněnský kraj. Čís. 79, Ţidlochovský okres. Brno 1910.

KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl VIII. Praha 2011.

MENDL, Bedřich: Knihy počtů města Brna z let 1343-1365. Brno, 1935, str. 66.

Redakce: 28. říjen ve Vojkovicích. Ţidlochovický zpravodaj, 1988, č. 10.

REMEK, Vladimír: Výstavba nové mateřské školy v části Vojkovice. Ţidlochovický zpravodaj. 1984, č. 7.

SLAVÍK, František Augustin: Stav národnosti české a německé na Moravě roku 1771. Časopis matice moravské. 1897, roč. 21.

SNOPEK, František: Akta kardinála Ditrichštejna z let 1619-1635. Časopis Matice moravské. 1915, roč. 39., str. 130.

SOMR, Miroslav a kol.: Dějiny školství a pedagogiky. Praha 1987.

ŠTARHA, Ivan: Správní vývoj obcí Jihomoravského kraje v letech 1850-1971. Brno 1973.

TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

VESELÁ, Zdenka: Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno 1992.

- 66 -

7.3 Internetové zdroje

Oficiální stránky obce Vojkovice. Obec Vojkovice. Dostupné z: http://www.vojkovice.info/obec-obecni-urad/ ověřeno k 29.3. 2012

Oficiální stránky Wikipedia. Článek Domovské právo. Dostupné z : http://cs.wikipedia.org/wiki/Domovsk%C3%A9_pr%C3%A1vo ověřeno k 15. 4. 2012

Oficiální stránky encyklopedie dějin města Brna. Článek Robert Máca. Dostupné z: http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=852 ověřeno k 17. 4. 2012

Stránky státního okresního archivu Brno-venkov. Historicko-správní vývoj okresu Brno-venkov. Dostupné z: http://brno-venkov.mza.cz/historicko-spravni-vyvoj-okresu-brno-venkov ověřeno k 29.4.2012

Oficiální stránky společnosti Instala. Mapa obce. Dostupné z: http://instala.eu/index.php?adr=12 ověřeno k 1. 5. 2012

Oficiální stránky SK Vojkovice. Mapa obce. Dostupné z: http://www.skvojkovice.com/okm.htm ověřeno k 1. 5. 2012

Oficiální stránky Google mapy. Mapa obce. Dostupné z: http:/maps.google.cz ověřeno k 1. 5. 2012

Oficiální stránky Wikipedia. Článek Vojkovice (okres Brno-venkov). Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojkovice_%28okres_Brno-venkov%29 ověřeno k 1. 5. 2012

7.4 Soukromý archiv

Soukromý archiv a poznámky zapůjčené Boţenou Kleinovou, bývalou kronikářkou obce Vojkovice a středoškolskou profesorkou na gymnáziu v Hustopečích bytem Vojkovice. Mezi zapůjčeným materiálem byl i Zápis ze zasedání rady MNV Vojkovice ze dne 24.5.1990 a Materiál k 60. výročí zaloţení české školy ve Vojkovicích, coţ je nepublikovaný dokument schválený radou MNV Vojkovice v roce 1979.

Soukromé foto Romany Böhmové, bytem Vojkovice.

- 67 -

8. Resumé

Bakalářská práce „Obec Vojkovice v historickém vývoji se zaměřením na školství a národnostní poměry“ zachycuje dějinný vývoj obce Vojkovice, postupný vývoj školství v českých zemích a v poslední kapitole samotnou historii školství ve Vojkovicích s bliţším přiblíţením národnostních poměrů v obci od první zmínky po současnost. Součástí práce je obrazová příloha.

Summary

Bachelor's thesis " Vojkovice in the historical development with a focus on education and ethnic relations" captures the historic development of the municipality Vojkovice, gradual development of education in the Czech lands and in the last chapter the history of education in Vojkovice with the approach of national conditions in the region from the first mention till present. Part of the work is an image attachment.

- 68 -

9. Seznam příloh

Příloha č. 1: Různé polohy obce Vojkovice.

Příloha č. 2: Bliţší poloha obce Vojkovice.

Příloha č. 3: Dnešní katastr obce Vojkovice.

Příloha č. 4: Katastr obce z roku 1824.

Příloha č. 5: Katastr obce Vojkovice během Protektorátu Čechy a Morava.

Příloha č. 6: Vývoj Vojkovické pečeti.

Příloha č. 7: Vojkovická pečeť na listině z července 1824.

Příloha č. 8: Znak obce Vojkovice.

Příloha č. 9: Opis privilegia Bedřicha ze Ţerotína pro Vojkovice.

Příloha č. 10: Obecní protokol z roku 1560.

Příloha č. 11: Urbář obce Vojkovice z roku 1711.

Příloha č. 12: Z katastru obce Vojkovice 1826.

Příloha č. 13: Kronika obce Vojkovice.

Příloha č. 14: Ideologický výjev z kroniky obce.

Příloha č. 15: Takto asi vypadala první škola ve Vojkovicích v 17. století.

Příloha č. 16: Vysvědčení Laurenze Petruje, ţáka 2. třídy triviální školy ve Vojkovicích z roku 1815.

Příloha č. 17: Vojkovický kostel.

Příloha č. 18: Obecní radnice okolo roku 1918.

Příloha č. 19: Pohled na německou školu na přelomu 20. století (v popředí socha císaře Josefa II. odstraněná v roce 1918).

- 69 -

Příloha č. 20: Německá škola za 1. republiky.

Příloha č. 21 a 22: Katalog prospěchu a návštěvy školy ve školním roce 1886-1887.

Příloha č. 23: Dům č.p. 43 – první budova české školy ve Vojkovicích.

Příloha č. 24: Třídní katalog a třídní kniha ve školním roce 1920-1921.

Příloha č. 25: Slavnostní otevření školy 23. 8. 1925.

Příloha č. 26: Česká menšinová škola – snímek z roku 1925.

Příloha č. 27 a 28: Budova české školy v popředí s Boţí mukou z 1. poloviny 20. století.

Příloha č. 29: Nádraţní ulice v 1. polovině 20. století.

Příloha č. 30: Rok 1936 Felix Hrdlička a jeho třída vlevo a Robert Máca s třídou vpravo.

Příloha č. 31: První místní školní rada po osvobození (z leva Josef Srnec, Bedřich Kratochvíl, Josef Tyc – předseda, Jarmil Hlaváček – řídící učitel, František Robotka, Zdeněk Koníček . učitel).

Příloha č. 32: Pohlednice Vojkovic z roku 1898. Na snímku je pomník císaře Josefa II., radnice a kostel.

Příloha č. 33: Pohraniční stráţ na staré silnici do Ţidlochovic.

Příloha č. 34: Výstavba nové mateřské školy v roce 1984.

Příloha č. 35: Mateřská škola v roce 2012.

Příloha č. 36: Základní škola Vojkovice v roce 2012.

Příloha č. 37: Mapa obecných škol na Moravě 1888.

Příloha č. 38: Školní časopis z roku 1997 pod vedením učitelky Mgr. Ludmily Těšíkové.

- 70 -

10. Přílohy

Příloha č. 1: Různé polohy obce Vojkovice.132

Příloha č. 2: Bliţší poloha obce Vojkovice.133

132 http://instala.eu/index.php?adr=12 ověřeno k 1. 5. 2012

133 http://www.skvojkovice.com/okm.htm ověřěno k 1. 5. 2012

- 71 -

Příloha č. 3: Dnešní katastr obce Vojkovice.134

Příloha č. 4: Katastr obce z roku 1824.135

134 maps.google.cz ověřeno k 1. 5. 2012

135MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, Vojkovice, německé s mapkou, F. Meergraf.

- 72 -

Příloha č. 5: Katastr obce Vojkovice během Protektorátu Čechy a Morava.136

136 SOkA Brno-venkov, fond C-162 Archiv města Ţidlochovice, Pamětní kniha města Ţidlochovic III. 1937-42.

- 73 -

Příloha č. 6: Vývoj Vojkovické pečeti :

Obr. 1. otisk ze 6. února 1598

Obr. 2. pečeť z roku 1714

Obr. 3. jednodušší pečeť ze 2. poloviny 19. století.137

Příloha č. 7: Vojkovická pečeť na listině z července 1824.138

137 Soukromý archiv B. Kleinové.

138 MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, Vojkovice, německé s mapkou, F. Meergraf.

- 74 -

Příloha č. 8: Znak obce Vojkovice.139

Příloha č. 9: Opis privilegia Bedřicha ze Ţerotína pro Vojkovice.140

139 http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojkovice_%28okres_Brno-venkov%29 ověřeno k 1. 5. 2012

140 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003, str. 80.

- 75 -

Příloha č. 10: Obecní protokol z roku 1560.141

Příloha č. 11: Urbář obce Vojkovice z roku 1711.142

141 SOkA Brno-venkov, fond C-149 Archiv obce Vojkovice, Výtah z obecního protokolu.

142 MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, Urbář a popis obce Vojkovice.

- 76 -

Příloha č. 12: Z katastru obce Vojkovice 1826.143

143 MZA, fond F 104 Velkostatek Ţidlochovice, Stabilní katastr obce Vojkovice.

- 77 -

Příloha č. 13: Kronika obce Vojkovice.144

Příloha č. 14: Ideologický výjev z kroniky obce.145

144 SOkA Brno-venkov, fond N-74 Místní národní výbor Vojkovice, Kronika obce 1959-1962.

145 SOkA Brno-venkov, fond N-74 Místní národní výbor Vojkovice, Kronika obce 1959-1962.

- 78 -

Příloha č. 15: Takto asi vypadala první škola ve Vojkovicích v 17. století.146

Příloha č. 16: Vysvědčení Laurenze Petruje, ţáka 2. třídy triviální školy ve Vojkovicích z roku 1815.147

146 KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část první. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 1.

147 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

- 79 -

Příloha č. 17: Vojkovický kostel.148

Příloha č. 18: Obecní radnice okolo roku 1918.149

148 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

149 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

- 80 -

Příloha č. 19: Pohled na německou školu na přelomu 20. století (v popředí socha císaře Josefa II. odstraněná v roce 1918).150

Příloha č. 20: Německá škola za 1. republiky.151

150 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

151 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

- 81 -

Příloha č. 21 a 22: Katalog prospěchu a návštěvy školy ve školním roce 1886-1887.152

152 SOkA Brno-venkov, fond H -3 Německá obecná škola ve Vojkovicích. Katalog prospěchu a návštěvy školy.

- 82 -

Příloha č. 23: Dům č.p. 43 – první budova české školy ve Vojkovicích.153

Příloha č. 24: Třídní katalog a třídní kniha ve školním roce 1920-1921.154

153 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003

154 SOkA Brno-venkov, fond H -4 Obecná škola menšinová ve Vojkovicích. Katalog prospěchu a návštěvy školy.

- 83 -

Příloha č. 25: Slavnostní otevření školy 23. 8. 1925.155

Příloha č. 26: Česká menšinová škola – snímek z roku 1925.156

155 KLEINOVÁ, Boţena: Vojkovice 1900-1945. Ţidlochovický zpravodaj. 1980, č. 11.

156 KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část druhá. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 2.

- 84 -

Příloha č. 27 a 28: Budova české školy v popředí s Boţí mukou z 1. poloviny 20. století.157

Příloha č. 29: Nádraţní ulice v 1. polovině 20. století.158

157 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

158 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

- 85 -

Příloha č. 30: Rok 1936 Felix Hrdlička a jeho třída vlevo a Robert Máca s třídou vpravo.159

Příloha č. 31: První místní školní rada po osvobození (z leva Josef Srnec, Bedřich Kratochvíl, Josef Tyc – předseda, Jarmil Hlaváček – řídící učitel, František Robotka, Zdeněk Koníček . učitel).160

159 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

160 Školní kronika 1945-1980.

- 86 -

Příloha č. 32: Pohlednice Vojkovic z roku 1898. Na snímku je pomník císaře Josefa II., radnice a kostel.161

Příloha č. 33: Pohraniční stráţ na staré silnici do Ţidlochovic.162

161 KONÍČEK, Zdeněk. Národnostní poměry ve Vojkovicích v letech 1890-1945, část druhá. Ţidlochovický zpravodaj. 1988, č. 2.

162 TYCOVÁ, Iva: Obec Vojkovice. Břeclav 2003.

- 87 -

Příloha č. 34: Výstavba nové mateřské školy v roce 1984.163

Příloha č. 35: Mateřská škola v roce 2012.164

163REMEK, Vladimír. Výstavba nové mateřské školy v části Vojkovice. Ţidlochovický zpravodaj. 1984, č. 7.

164 Soukromý archiv.

- 88 -

Příloha č. 36: Základní škola Vojkovice v roce 2012.165

Příloha č. 37: Mapa obecných škol na Moravě 1888.166

165 Soukromý archiv.

166 SOkA Brno-venkov, Mapa obecných škol na Moravě 1888. Plakát. - 89 -

Příloha č. 38: Školní časopis z roku 1997 pod vedením učitelky Mgr. Ludmily Těšíkové.167

167 Soukromý archiv Boţeny Kleinové.

- 90 -