MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Evropská studia

Komparativní analýza Švýcarské lidové strany a norské Pokrokové strany

Bakalářská práce

Jiří Novotný

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 274417 Obor: Evropská studia - Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracoval samostatně, pouze s pouţitím pramenů, které jsou uvedeny v seznamu pouţitých zdrojů a literatury.

………………………… 23. 4. 2010 Jiří Novotný

2

Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce, doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za cenné rady a komentáře, které mi poskytl v průběhu konzultací a za jeho čas, který mi věnoval.

3 Obsah 1. Úvod ...... 5 2. Vymezení pojmů ...... 6 3. Vymezení konceptu krajní pravice ...... 8 4. Vznik a vývoj stran ...... 10 4.1 Vznik a vývoj norské Pokroková strana ...... 10 4.2 Vznik a vývoj Švýcarské lidové strany ...... 12 5. Volební úspěchy a populismus ...... 13 5.1 Norská Pokroková strana ...... 14 5.2 Švýcarská lidová strana ...... 16 5.3 Srovnání ...... 18 6. Nacionalismus, otázka evropské integrace a postoje k mezinárodním vztahům ...... 19 6.1 Norská Pokroková strana ...... 19 6.2 Švýcarská lidová strana ...... 20 6.3 Srovnání ...... 21 7. Ekonomika a šovinistické sociální zabezpečení ...... 22 7.1 Norská Pokroková strana ...... 22 7.2 Švýcarská lidová strana ...... 23 7.3 Srovnání ...... 24 8. Důraz na silný stát, zákon a pořádek ...... 24 8.1 Norská Pokroková strana ...... 25 8.2 Švýcarská lidová strana ...... 25 8.3 Srovnání ...... 26 9. Xenofobie, rasismus a postoj k imigrantům ...... 26 9.1 Norská Pokroková strana ...... 26 9.2 Švýcarská lidová strana ...... 28 9.3 Srovnání ...... 29 10. Antisystémový postoj ...... 30 10.1 Norská Strana pokroku ...... 30 10.2 Švýcarská lidová strana ...... 31 10.3 Srovnání ...... 32 11. Závěr ...... 33 12. Pouţité zdroje a literatura ...... 36 12.1 Primární zdroje ...... 36 12.2 Sekundární literatura ...... 38

4 1. Úvod Krajní pravice je v současné době poměrně často diskutovaným pojmem jak v oblasti odborné politologické veřejnosti, tak také mezi širší veřejností. Fenomén krajní pravice a zájem o něj ve střední Evropě se začal více rozšiřovat aţ v 90. letech, a proto, i kdyţ je jiţ částečně prozkoumán, stále ještě můţeme najít určité mezery v různých oblastech jeho výzkumu. Ve své práci se proto budu zabývat tímto fenoménem na úrovni dvou konkrétních politických stran dvou různých evropských zemí a jejich komparací. Ač by se mohlo zdát, ţe srovnání dvou stran, ze dvou zemí s rozlišnou historickou a politickou tradicí, bude poněkud obtíţné, lze podle názoru autora říct, ţe srovnávané státy, tj. Švýcarsko a Norsko, respektive jejich strany a stranické systémy, toho mají poměrně mnoho společného. Stěţejní částí práce proto bude zařazení Švýcarské lidové strany a norské Strany pokroku do jiţ existujících konceptů pro stanovení příslušnosti ke stranické rodině. Cílem práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „Patří Švýcarská lidová strana a norská Strana pokroku mezi rodinu stran krajně pravicových?“ Hlavní metodou výzkumu proto bude zařazení do konceptů, z jejichţ autorů lze například jmenovat: Muddeho, Betze, Kopečka, Mareše, Fialu, Strmisku a další, přičemţ součástí bude komparace obou politických stran. Jako primární podklady pro analýzu poslouţí programová prohlášení, předvolební programy, manifesty, webové stránky, chování a vystupování členů stran a vystupování stran jako celku. Práce bude také vyuţívat sekundárních zdrojů, které jiţ byly v oblasti výzkumu těchto stran napsány. Důleţitým zdrojem informací budou také novinové články, které zachycovaly či zachycují aktuální dění v jednotlivých stranách. Součástí práce je také popis vzniku a vývoje stran s důkladnějším zaměřením na vývoj od devadesátých let, bez kterého by nebylo moţné představit tyto strany komplexně.

5 2. Vymezení pojmů Důleţitou součástí této práce je vymezení základních pojmů, se kterými práce bude pracovat, aby nemohlo dojít k záměnám významů. Prvním z pojmů, které je pro účely této práce nutné definovat, je pojem stranická rodina, který někteří politologové povaţují za poměrně vágní. Dle Muddeho vděčí pojem stranická rodina častému uţívání právě své vágnosti a ne příliš striktně definovanému rámci. Mudde jmenuje několik základních přístupů v definici stranické rodiny, z nichţ je asi nejznámější klasické Rokkanovo a von Beymeho pojetí. Von Beymeho klasifikace, která rozlišuje devět stranických rodin1 a která je postavena na dvou základních kritériích, tj. na jménu strany a voličské percepci programu a ideologické pozici strany (Beyme 1985: 3), ovšem pro tuto práci není nejvhodnější, protoţe ideově-programová orientace vypovídá mnohem více o tom, čím by strany chtěly být, neţ čím ve skutečnosti jsou. A dále je problematické, ţe toto rozdělení vůbec nevypovídá o tom, jakým způsobem se budou strany chovat, pokud se dostanou k vládní moci. (Kopeček 2006: 21) Pokud ovšem k těmto základním stranickým rodinám připojíme Muddeho koncepci stanovení stranické ideologie, která vyuţívá mimo primárních dokumentů stran také sekundární zdroje, na jejichţ základě pak stranu ke stranické rodině přiřadíme, je podle mého názoru tento koncept pro tuto práci vyuţitelný. Zajímavým příspěvkem, který se pokusím v práci zohlednit, je článek Petra Fialy a Maxmiliána Strmisky, v němţ je poměrně podstatný pro tuto práci čtvrtý bod, ve kterém je rozebrán moţný posun ve stranické ideologii během určité doby - tzn. můţe dojít i k přesunu strany z jedné stranické rodiny do jiné, a proto je nutné rozlišovat stranickou ideologii a příslušnost v jednotlivých historicko-politických horizontech. (Fiala, Strmiska 2001) Z tohoto důvodu je součástí této práce také popis vývoje jednotlivých stran, na němţ se pokusím ukázat případný přechod mezi jednotlivými stranickými rodinami. Dalším z pojmů, které je nutné definovat, je populismus. Dle většiny výkladových slovníků (například Cambridge Advanced Learner's Dictionary)2 lze slovo populismus definovat jako politickou aktivitu za účelem získání co největšího mnoţství voličů na základě rétoriky postavené na kritice současné vládnoucí elity a neřešených sociálních problémů. S určitou formou populismu v politice se můţeme velmi často setkat i v případě běţných stran typu catch-all. V této práci jde ovšem o rozlišení případů, kdy je moţné říct, ţe

1 1. liberální a radikální strany; 2. konzervativní strany; 3. socialistické a sociálně demokratické strany; 4. křesťanské demokratické strany; 5. komunistické strany; 6. agrární strany; 7. regionální a etnické strany; 8. pravicové extrémní strany; a 9. ekologická hnutí. 2 http://dictionary.cambridge.org/define.asp?dict=CALD&key=61566.

6 strana vyuţívá populistického vyjadřování v rámci ústavního práva, a kdy naopak její program a vyjadřování zasahuje za hranici ústavně-konformního spektra, respektive kdyţ je její populismus moţné označit za extrémně pravicový. S pojmem radikálně pravicová populistická strana pracuje politolog Hans-Georg Betz. Jako typický příklad strany, kterou lze zařadit pod tento pojem, uvádí rakouskou FPÖ. Radikálně pravicovou populistickou stranu definuje jako radikální v odmítnutí zaţitého sociokulturního a sociopolitického systému, obhajobě individuálního úspěchu, volného trhu a drastické redukce role státu. Pravicové jsou ve svém odmítání individuální a sociální rovnosti, v odmítání začlenění marginalizovaných sociálních skupin do společnosti a ve své xenofobní rétorice. Populistické jsou ve vyuţívání pocitů úzkosti a rozčarování a jejich apelu na obyčejného člověka a jeho „zdravý rozum“. Stručně řečeno mají tendenci kombinovat klasické liberální postoje pro jednotlivce a hospodářství se socio-politickým programem zaměřeným na „intelektuální nové právo“, které má přinést rozčarovaným voličům vyšší individuální šance na lepší ţivot. (Betz 1993: 413-414) Stěţejními pojmy této práce jsou: krajní pravice, radikální pravice, extrémní pravice a ultrapravice, které jsou ovšem často zaměňovány mezi sebou. Je však potřeba poznamenat, ţe v některých situacích bez výraznějších problémů. Pro účely této práce je ovšem nutné je rozlišit, protoţe v jejich významech můţeme najít určité nuance v síle či výraznosti, které tyto pojmy vyjadřují. Jedním z vědců, který rozlišil tyto pojmy, se stal český politolog Miroslav Mareš, jenţ pojem krajní pravice definoval jako zastřešující pojem nad pojmy extrémní či radikální pravice. Tento pojem je navíc vnímán s menší negativní konotací oproti pojmům jako je právě „extrémní pravice“. (Mareš 2003: 33) Pojem ultrapravice je velmi dobře zaměnitelný s výše zmiňovaným pojmem krajní pravice a lze ho povaţovat za synonymum. Pro potřeby této práce se ovšem pokusím jej pouţívat co nejméně, a to z důvodu jeho velmi častého a poměrně nepřesného uţívání v médiích i v odborných publikacích, například v souvislosti s hnutím skinheads a dalšími subkulturami, které v sobě zahrnuje. (viz například Mareš 2003: 403-460) Pravicový extremismus a pravicový radikalismus, popřípadě extrémní pravice a radikální pravice, jak jiţ bylo zmíněno výše, jsou také často zaměňované pojmy. Autoři vycházející z německé politologické školy ovšem tyto pojmy rozlišují. Extremismus či extrémní jsou z jejich pohledu termíny s negativní konotací a jsou spojovány s kompletním odmítáním liberální demokracie, prosazováním antiparlamentarismu a protiústavních cílů. Oproti tomu pojmy radikalismus a radikální odráţejí více cestu k jednání, které můţe, ale

7 nemusí být protidemokratické. Někdy je však v německém prostředí termín radikální pravice také vnímán jako přechodná kategorie mezi krajní (extrémní) a umírněnou (konzervativní). (Mareš 2003: 21, Kopeček 2007: 284) V americkém pojetí vychází pojem pravicový radikalismus s poněkud odlišného základu. Cas Mudde ho popisuje v tomto prostředí jako pojem, který vychází z amerického nativismu, antiimigračních postojů, populismu, nepřátelství vůči centrální vládě ve spojení s ultra-nacionalismem, anti-komunismem, křesťanským fundamentalismem a militaristickým zaměřením. (Mudde 2003: 13) Toto vymezení je ovšem podle mého názoru pro tuto práci poměrně dost široké, a proto se budu drţet německého pojetí terminologie, a v jejím rámci se budu zaměřovat na pomyslnou škálu, ve které je slovo radikální povaţováno za mezistupeň mezi umírněným a extrémním a zároveň ještě spadá do oblasti ústavně konformního spektra. Pojem krajní bude vyuţíván jako zastřešující nad těmito dvěma pojmy. Důleţitým pojmem v této práci bude také konzervativní či konservativismus, který je jedním z tradičních politických proudů ve všech západních demokraciích. Důvodem, proč ho v této práci zmiňuji, je fakt, ţe některé rysy má společné s krajní pravicí3 a v některých případech je poměrně obtíţné rozlišit, do které stranické rodiny - tj. konservativní či naopak krajně pravicové (radikální) - daná strana spadá. Mezi typické znaky národního konservativismu, které jsou společné s krajní pravicí, patří například sociální konservativismus spojený se snahou o limitování imigrace do Evropy a obvykle také euroskepticismus. (Traynor 2006) V některých případech je proto poměrně těţké najít hranici mezi konservativismem a krajní pravicí, coţ je právě jedním z cílů této práce.

3. Vymezení konceptu krajní pravice Jako základní koncept pro přiřazení ke stranické rodině krajní pravice bude pouţita Muddeho minimální a maximální definice extrémní pravice. Za minimální definici krajní pravice povaţuje společné jádro všech krajně pravicových stran, které lze shrnout do dvou pojmů - nacionalismu a nativismu. Maximální definice zachycuje co největší mnoţství podobných znaků pravicových stran. (Mudde 2003: 16-20 Mudde 2007: 14-22) Maximální definici tedy Mudde stanovil jako kombinaci několika základních znaků: populismu, nativismu a autoritářství. Nativismus definoval jako ideologii, podle které je stát tvořen pouze rodilými příslušníky původního národa, a všichni ostatní jsou pro národní stát a

3 Obzvláště ve formě ultra konservativismu či nacionálního konservativismu.

8 národ hrozbou. Nativismus by se tedy dal popsat jako určitá kombinace nacionalismu a xenofobie. Dále se jedná o znaky exkluzivity s důrazem na otázky antisemitismu a etnopluralismu. Pravicové autoritářství definoval Mudde jako kombinaci autoritářské agrese, pokory, striktního řádu společnosti, lpění na konvencích, trestech v případě porušení řádu, militarismu, sociálního šovinismu a v neposlední řadě také revizionizmu. Populismus definoval jako ideologii rozdělující společnost na dvě skupiny: na obyčejné lidi a zkorumpovanou elitu, přičemţ se populisté snaţí prosadit společnou vůli masy, respektive to, co si lid myslí, ţe by se prosadit mělo. Mezi populismem a autoritářstvím je proto zásadní rozpor ve vnímání elit. Charakteristická je také silná charismatická osobnost ve vedení strany. (Mudde 2007: 22-24) Dle Kopečka je Muddeho koncept, i přes některé výtky, v současné době jedním z nejpouţitelnějších. Největším problémem je ovšem velká heterogenita krajně pravicových subjektů v Evropě, a to jak mezi subjekty z bývalého východního bloku, jeţ nezaţily ţádnou větší vlnu přistěhovalectví, tak mezi stranami ze zemí západní Evropy. (Kopeček 2007: 284- 288) Mezi další autory, kteří definují pravicový extremismus, také patří například Miroslav Mareš, který jej popisuje jako obranné antiindividualistické hnutí popírající fundamentální lidskou rovnost, jeţ je zaměřené proti liberálním a demokratickým silám, jehoţ cílem je nastolení pevného politického řádu, institucionalizované fundamentální nerovnosti lidí zakládající se na původu, výkonu, národní, etnické nebo rasové příslušnosti. V současnosti se pravicový extremismus nejvíce projevuje jednostranným vyšším hodnocením vlastního etnika, rasy nebo národa a ve sniţování skupin, které jsou jiného druhu či cizí. (Mareš 2003: 21-22) Ve zkratce lze tedy základní rysy krajní pravice popsat jako: populismus s důrazem na charismatickou postavu vůdce, ideologie, jejíţ jádro tvoří nacionalismus, xenofobie, šovinistické sociální zabezpečení, antisystémovost a důraz na řád a pořádek. Tato práce tedy bude vycházet převáţně z Muddeho konceptu, jeţ je pravděpodobně v současné době nejpruţnějším a nejobjektivnějším díky poměrně širokému spektru charakteristik, které pouţívá k definování krajní pravice.

9 4. Vznik a vývoj stran Pro účely této práce je také vhodné stručně popsat vznik a vývoj Švýcarské lidové strany4 a norské Pokrokové strany5. Na úvod, pro ilustraci problematiky stručně charakterizuji politické a stranické systémy Norska a Švýcarska v době vzniku stran, a to z důvodu snadnějšího pochopení příčin jejich vzniku. Pro vznik obou stran byl nejdůleţitější politický vývoj konce 60. a začátku 70. let, který se stal zlomovým pro vznik jak Švýcarské lidové strany, tak také norské Strany pokroku. (Hloušek 2005: 333-336, Kopeček 2005: 228-231) V Norsku šlo o politický posun, který byl způsobený celkovou změnou sociální struktury společnosti. Tato změna byla doprovázena vznikem dvou radikálních politických stran na obou stranách politického spektra, z nichţ jednou byla právě FrP, respektive její předchůdkyně Strana Anderse Langa pro radikální sníţení daní a veřejných výdajů, která se opírala o kritiku přebujelého sociálního státu s vysokou mírou zdanění. (Kopeček 2005: 228 - 231) Švýcarský stranický systém 60. let by se dal celkově označit za velmi stabilní. Postoje čtyř nejsilnějších politických stran ani jejich voličské základny se příliš neměnily. K větším posunům došlo aţ ke konci 60. a začátkem 70. let, kdy se občanské strany začaly posouvat směrem ke středu. Tím došlo k uvolnění prostoru na pravé straně spektra, na níţ profitovala právě SVP, která se navíc ujala oţehavých témat jako migrace a zahraniční politiky. (Hloušek 2005: 333 - 336) Celkově lze tedy říct, ţe rozmrznutí stávajících stranických systémů začátkem 70. let spustilo vlnu nově vznikajících stran, které kritizovaly zakonzervované stranické systémy v těchto zemích v souvislosti se sociálními a ekonomickými změnami ve společnosti.

4.1 Vznik a vývoj norské Pokroková strana Pokroková strana, respektive její předchůdkyně, byla zaloţena v roce 1973 populárním Andersem Langem jako protestní hnutí proti stávajícímu politickému establishmentu. (Lasák 2006) Mezi tři hlavní faktory jejího vzniku patří zhroucení nesocialistické vlády v roce 1971, pokračování růstu výdajů welfare state a celkově veřejného sektoru a otřes způsobený odmítnutím vstupu Norska do EHS v národním referendu. (Bielčiková 2006: 12) Protest byl jiţ od počátku směřován zejména proti nepřiměřeně vysoké hladině zdanění, neúměrnému přerozdělování, státním regulacím a zásahům. Z toho vyplývá vcelku jasná

4 SVP. 5 FrP.

10 politická profilace odmítající politiku vládnoucích sociálních demokratů. Strana si také kladla za cíl připomenout politickému spektru hodnoty osobních svobod, občanské společnosti a soukromých vlastnických práv. (Lasák 2006) Hned v roce zaloţení se strana zúčastnila svých prvních voleb s velmi dobrým volebním ziskem 5 % hlasů, coţ jí zajistilo 4 křesla ve Stortingu. Ve volbách se prezentovala pamfletem „Vi er lei av å bli utbyttet av statskapitalismen“6 Prohlášení se soustředilo na kritiku vysoké daňové zátěţe a osvobození jednotlivce od příliš velké míry státních zásahů. V dalších oblastech nechávala svým členům volnost v názorech. V době vzniku ji tedy lze označit za tzv. single-issue party7. (Dočekalová 2005: 390-392) Po Langově smrti v roce 1974 začala strana postupně ztrácet z původních 5 % získaných při volbách v roce 1973 na necelé 2 % v roce 1977 kvůli vnitřním nepokojům ve straně. V témţe roce také strana přijala současný název Pokroková strana. Do vod politicky relevantních stran ji začal vracet po svém nástupu do předsednického křesla Carl Hagen v roce 1978. První volební úspěchy jsou spjaty s 80. léty, kdy Norsko řešilo stále se zvyšující počet ţadatelů o azyl. (Lasák 2006) Poslanecká skupina byla sice poměrně malá, ovšem měla poměrně prominentní postavení díky tomu, ţe byla určitým samostatným elementem mezi vládou nesocialistických stran a socialistickou opozicí. V této době navíc dochází k rozšíření programu o autoritářský apel na vládu zákona a pořádku spojený se zvýšenou imigrací do země. (Dočekalová 2005: 390-392) V roce 1987 byla tato otázka vyuţita Pokrokovou stranou, která začala v rámci svých programových priorit silně vystupovat proti příliš liberální azylové politice. To se také promítlo ve volebním úspěchu strany z roku 1989, kdy získala strana 13 % hlasů a s 22 získanými mandáty zaujala pozici třetí nejsilnější politické síly v zemi. V počátku devadesátých let došlo k oslabení pozice Pokrokové strany v důsledku jejích vnitrostranických rozkolů a odštěpení libertariánského křídla8. I přes to se voličská základna stále pozvolna rozrůstala a po uklidnění situace došlo v polovině devadesátých let k přidruţení extrémně pravicových stran jako například Stopp Innvandringen nebo regionální nacistické strany z Osla jménem Viking, coţ se mohlo odrazit i ve větším důrazu kladeném na antiimigrační politiku.

6 „Jsme unaveni z vykořisťování státním kapitalismem“ – vlastní překlad autora. 7 Stranu jednoho tématu. 8 Toto křídlo následně vytvořilo nezávislou parlamentní skupinu a později stálo u vzniku nové politické formace Fridemokratene. Základní ideologií strany je odmítnutí jakýchkoli státních zásahů do ţivota lidí. (FRIdemokraten 2007)

11 I přes velké volební úspěchy se doposud straně nepodařilo vytvořit vládní koalici s výjimkou roku 1997, kdy po volbách otevřeně podporovala menšinový centristický kabinet.9 (Lasák 2006) V roce 2001 pak strana získala 14,7 % hlasů a 26 křesel. (Dočekalová 2005: 390-392) V dalších volbách v roce 2005 dosáhla ještě výraznějších volebních úspěchů a se svými 22,1 % a 38 křesly se stala druhou nejsilnější formací Norského království. (Sitter 2005: 7-8) V roce 2006, po dlouhých 28 letech z pozice leadera strany, odešel Carl Hagen a vystřídala jej Siv Jensen. (Bielčiková 2006: 14) Tato změna proběhla pouze z toho důvodu, ţe Carl Hagen odmítl být znovu zvolen předsedou strany. V roce 2008 došlo ke znovuzvolení Siv Jensen do čela strany. V tomto roce zároveň ukázaly průzkumy aţ 30% podporu ze strany obyvatelstva. Důvodem tak vysoké podpory byla probíhající finanční krize. V roce 2009 pak došlo k zajímavé změně ve stanovách strany, kdy slovo předseda bylo nahrazeno pojmem vůdce strany. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009a) V posledních volbách v roce 2009 si strana ještě mírně polepšila a se ziskem 22,7 % hlasů a 41 mandátů si udrţela pozici druhé nejsilnější strany ve státě a nejsilnější pravicové nesocialistické strany vůbec. (BusinessInfo.cz 2009)

4.2 Vznik a vývoj Švýcarské lidové strany Švýcarská lidová strana byla oficiálně zaloţena 22. září 1971, ovšem její kořeny sahají aţ do roku 1917, kdy byla zaloţena Curyšská lidová strana. Druhým městem, ve kterém můţeme nalézt její kořeny, je Bern. (SVP 2009) Tyto strany byly vytvořeny původně jako obhájkyně zájmů rolníků, avšak v Bernu se jiţ v roce 1921 připojila ke straně velká část obchodních kruhů a střední třídy, tj. učitelů, lékařů, soudců apod., čímţ si strana vyslouţila pojmenování Rolnicko-ţivnostenská a měšťanská strana (BGB). Curyšská strana následovala v roce 1945 a Schaffhausenská strana dokonce aţ v roce 1956. Na federální úrovni se strana prosadila do vlády poprvé v roce 1929, kdy získal ministerské křeslo Rudolf Minger. Od tohoto roku měla strana nepřetrţitě zastoupení ve vládě aţ do roku 2007. (Histomat.org 2005) V roce 1971 došlo ke sloučení původních Lidových stran a kantonálních sekcí Demokratické strany Graubündenu a Glarusu a nově vzniklé uskupení přijalo název Švýcarská lidová strana10. Toto sloučení a přejmenování s sebou také neslo určitou změnu v programu strany, jejíţ pole působnosti a zájmů se od zemědělství a ţivnostenských profesních zájmů výrazně rozšířilo. Toto bylo potvrzeno v roce 1977, kdy pracovní skupina pod vedením Fritze Hofmanna vypracovala nový moderní program strany, který současně

9 Strana získala 15,3% hlasů, coţ pro ni znamenalo 25 křesel ve Stortingu. 10 Schweizerische Volkspartei (SVP).

12 reagoval na historicky nejniţší volební podporu, která činila pouze 9,9 % - tj. 21 zastupitelů v Národní radě. (SVP 2009) V 80. letech došlo k další značné reorganizaci pod vedením neoficiálního leadera strany Christophera Blochera. V této době došlo ke značnému posunu ideologie strany z původně proklamované centristické strany ke straně, v jejíţ ideologii se sama strana označuje jako národně konzervativní. Zatímco do roku 1991 se podíl voličů pohyboval kolem poměrně stabilních 10 %, v následujících volbách v roce 1995 zaznamenala strana rychlý růst na 14,9 % a v roce 1999 dokonce na 22,5 %. Důvodem tohoto růstu preferencí začátkem 90. let byla profilace strany jako ochránce základních hodnot a identity Švýcarska, tj. švýcarské neutrality, přímé demokracie a tradičních ekonomických poměrů. (Histomat.org 2005) V roce 1992, kdy došlo k hlasování o vstupu Švýcarska do EHS, byla SVP prakticky jedinou relevantní stranou, která stála proti vstupu a od té doby se stala jakousi „ochránkyní“ švýcarské neutrality. (SVP 2009) Dalším tématem, které vyvolalo velké sympatie u veřejnosti, byla obhajoba před mezinárodními obviněními a pomluvami týkajícími se postoje Švýcarska během druhé světové války. Třetím tématem pak byla otázka imigrace a švýcarské azylové politiky. (Histomat.org 2005) Po volbách v letech 1999 a 2003 se v roce 2007 stala SVP jiţ po třetí nejsilnější stranou ve státě s rekordním ziskem téměř 29 %, coţ se od zavedení poměrného volebního systému v roce 1919 ţádné jiné straně nepodařilo získat. Od roku 2003 byla SVP zastoupena dvěma zástupci ve Spolkové radě. To však trvalo pouze do voleb v roce 2007, po nichţ došlo k roztrţce v Radě v souvislosti se znovuzvolením Christophera Blochera. Po této události následoval odchod SVP do opozice. První krok pro obnovení konkordance následoval 10. prosince 2008, kdy byl zvolen do Národní rady Ueli Maurer. Po příštích volbách má strana v plánu opět usilovat i o druhé křeslo v Radě. (SVP 2009a) Toto křeslo bylo pro stranu ztraceno díky rozkolu uvnitř strany, který vedl 1. listopadu 2008 ke vzniku konkurenční Konzervativně demokratické strany, do které mimo jiné přešla i Eveline Widmer-Schlumpf.11 (BDP Schweis 2009)

5. Volební úspěchy a populismus Jak jiţ bylo řečeno výše, obě dvě strany dosáhly největších volebních úspěchů v průběhu 90. let, a to v souvislosti se změnami v ideologii, či prezentaci stran voličům. V této části se pokusím zmapovat, jakým způsobem strany během jednotlivých období

11 Která byla do té doby členkou Národní rady právě za SVP.

13 postupovaly, jakým politickým stylem se prezentovaly, a také zhodnotit, na kolik lze říct, ţe strany vystupovaly populisticky.

5.1 Norská Pokroková strana Pokud se podíváme na hlavní důvod vzniku Strany Anderse Langa pro silnou redukci daní, poplatků a státních intervencí, tj. růst výdajů welfare state, zjistíme, ţe strana přímo spadá do definice populismu jako hnutí, jeţ kritizuje současnou vládu a systém veřejné ekonomiky. Tato kritická rétorika jí také vyslouţila poměrně vysoký 5% volební výsledek hned v prvních volbách. Po pádu volebních úspěchů ve druhé polovině 70. let došlo k profilaci strany na novém, oţehavém tématu, jímţ byla imigrace. Počty imigrantů se od roku 1970 do roku 1987 téměř ztrojnásobily z původních 50 000 na 150 000. (Statistic Norway 2009) Toho také strana vyuţila ve volbách v roce 1987, kdy začala silně vystupovat proti liberální azylové politice. Tento krok se dá také povaţovat za populistický, a to opět z hlediska kritiky současného systému a pak také z důvodu způsobu vyuţití této rétoriky, kdy se strana dostala z profilace „single-issue“ strany k dalším tématům, a to kvůli většímu volebnímu zisku. V souvislosti s populismem strany je nutné také zmínit postavy stranických leaderů, kteří byli vţdy nejviditelnějšími postavami udávajícími stranický styl. Prvním z nich byl Anders Lange, který byl zakladatelem strany. Lange byl velmi dobrý řečník, oblíbená postava a kritický mluvčí norského veřejného ţivota. (Gudleiv nedat. a) Populární byl pro svůj styl vyjadřování, díky němuţ by se dala jeho platforma označit za striktně poujadistickou, tedy zaměřenou na malého podnikatele. (Brox 2003) Lange byl také jedním z prvních, kdo se v politice začal zajímat o témata ekologie, coţ mu přineslo také jisté sympatie veřejnosti. Populistický přístup ve vyjadřování můţeme najít také v novinách, které vydával12, a ve kterých silně, ale poměrně zábavnou cestou, kritizoval vysoké daně, současnou politiku a překáţky v soukromém podnikání, čímţ opět apeloval na průměrného člověka ze střední vrstvy. (Gudleiv nedat. a) Po Langeho smrti v roce 1974 se ve vedení strany vystřídali dva poměrně nevýrazní předsedové Eivind Eckbo a Arve Lønnum, během jejichţ předsednictví strana ztrácela na oblibě. V roce 1978 je vystřídal Carl Ivar Hagen, jenţ se stal jednou z nejvýraznějších postav norské politiky druhé poloviny 20. a začátku 21. století. Hagen, jenţ je civilním zaměstnáním ekonom, se zajímal o politiku a byl aktivním studentským politikem jiţ během studií

12 Hundeavisen později Anders Langes Avis.

14 v Newcastlu. Jako jeden z prvních politiků si po svém zvolení předsedou uvědomil sílu a moţnosti hromadných sdělovacích prostředků. V kampani před volbami v roce 1981 vyuţil právě média a sám sebe vyprofiloval jako oblíbenou televizní osobnost. Oproti Langemu bylo jeho vyjadřování méně obhroublé, ovšem zůstalo stále vtipné, a proto velmi oblíbené mezi běţnými občany. Tímto stylem vyjadřování Hagen zajistil změnu pozice strany, která měla do té doby nálepku protestního hnutí, a etabloval stranu mezi plnohodnotnými parlamentními uskupeními. (Gudleiv nedat. b) Dle Broxe tkví úspěch Carla I. Hagena v několika základních faktorech. Prvním z nich je, ţe Hagen se nebál akceptovat i taková rozhodnutí při řešení citlivých problémů, která v zásadě odporovala programu strany, čímţ si dokázal naklonit veřejné mínění. Dalším důvodem je pak celkové zaměření témat, kterými se strana zabývá, protoţe tato témata vţdy silně korespondovala s „problémy obyčejných lidí“, respektive s problémy, kterými se jiné strany nezabývaly. Leadeři Strany pokroku, a hlavně právě Hagen, se nikdy neštítili pouţít politicky nekorektní jednání zaloţené na silných slovech, čímţ dokázali najít podporu u populace, jeţ smýšlí obdobným způsobem. Důleţitým faktorem je pak také obrovská mediální prezentace Carla Hagena a celé strany, která se v médiích objevuje mnohem častěji, neţ ostatní politické subjekty, coţ je způsobeno i tím, ţe se Strana pokroku staví do opozice vůči všem stranám, a to jak levicovým, tak i nesocialistickým pravicovým. (Brox 2003) Po Hagenově plánované rezignaci na post předsedy strany v roce 2006 se stává předsedkyní strany, mimo jiné i na Hagenův popud, Siv Jensen, která byla následně v roce 2008 znovu zvolena předsedkyní strany. Ač by se mohlo zdát, ţe po změně předsedy strany dojde k částečné změně prezentace strany voličům, v případě Siv Jensen je prozatím směr, kterým se strana ubírá, téměř identický jako v případě Hagena. (Olaussen 2009) Rozdílem oproti Hagenovi je ovšem její velmi vyhraněný postoj k izraelsko-palestinské otázce, v níţ se silně klaní na stranu Izraele, čímţ se opět dostává do opozice k norské vládě. (Jensen - Bawer 2008) Ač by se mohlo zdát, ţe podpora Izraele sníţí počet voličů, došlo naopak k mírnému nárůstu podpory strany. (Lilleås 2009) Co se týče populismu, tak sama Siv Jensen na otázku, zda si myslí, ţe Pokroková strana je stranou populistickou, odpověděla: „Pokud populismus znamená řešit kaţdodenní problémy lidí, pak jsem hrdá na to, ţe vedu populistickou stranu.“ (Hegtun 2009) Lze jen odhadovat, jakým směrem bude kampaň a chování leaderů strany směřovat, a to z důvodu poměrně krátké doby, kterou je Siv Jensen ve vedení strany. V současné době ovšem lze říct, ţe její výroky a celkové směřování Pokrokové strany lze označit za populistické. V případě vůdce strany lze také říct, ţe i po odchodu Carla Hagena, který byl

15 jednoznačně nejsilnější osobností strany a splňoval definici silného charismatického leadera typického pro krajně pravicové strany, je pozice Siv Jensen stále neochvějná a dá se předpokládat, ţe pokud nedojde k nějakým silnějším vnitrostranickým problémům, ještě dlouho bude.

5.2 Švýcarská lidová strana Situace v souvislosti s populismem se u Švýcarské lidové strany poněkud liší oproti norské Straně pokroku. Reorganizace strany ve druhé polovině 70. a počátku 80. let sice přinesla určité zlepšení volebních výsledků, které se konstantně pohybovaly kolem 10 %, ovšem opravdový „boom“ strana zaţila aţ v letech devadesátých a na začátku nového milénia, kdy se volební zisky z počátečních 12 % v roce 1991 postupně zvýšily na 29 % v roce 2007. Tento enormní vzrůst voličských preferencí způsobilo „Curyšské křídlo“ strany pod vedením malé skupinky kolem Christopha Blochera13, které představilo nový styl kampaně zaloţený na silné kritice politických oponentů, a také verbálních útoků na cizince a všechno cizí a podpoře konservativismu a neoliberalismu. (Betz 2001: 3-5) Populismus v tomto křídle strany můţeme najít například v poněkud zaráţejících případech, kdy strana kritizuje vládnoucí elity, zatímco ona sama je integrální součástí vládního kartelu. Zajímavý je také fakt, ţe strana často volá po větším uţívání instrumentů přímé demokracie, které jsou ovšem uţ i tak uţívány častěji, neţ v jakékoli jiné zemi Evropy. Obvykle se to děje v případech, kdy se názor SVP neshoduje s názory ostatních parlamentních stran a tvrdí, ţe parlamentní hlasování selhalo v rozhodnutí, protoţe se neshoduje s vůlí lidu. (Raadt – Hollanders – Krouwel 2004: 16) Za vůdčí postavu této strany, respektive udavatele politického směru, díky kterému strana získala takové mnoţství voličů, lze jednoznačně označit Christopha Blochera. Tato postava je poněkud netypickou, protoţe v době, kdy se stal nejviditelnější osobou strany, nebyl stranickým vůdcem na federální úrovni ani zastupitelem SVP v Radě, ale pouze leaderem curyšské frakce strany. Blocher, vzděláním doktor práv, jeţ velmi zbohatl v oblasti chemického průmyslu, vstoupil do politiky jako člen SVP v kantonu Meilen v roce 1974. Jiţ v roce 1977 se stal prezidentem SVP v Curyšském kantonu a tento post si podrţel aţ do roku 2003. (Blocher 2009)

13 Mimo jiné Ueli Maurer, Christoph Mörgeli.

16 Nejvíce se zviditelnil v 90. letech, kdy se stal jakýmsi veřejným obhájcem švýcarské historie, kdyţ v několika projevech obhajoval kontroverzní roli Švýcarska za druhé světové války a projevoval sympatie a pochopení obyvatelům Švýcarska, kteří v této době ţili a zaslouţili se o následný švýcarský rozkvět. Tyto projevy mu přinesly oblibu u velkého mnoţství voličů a zvláště pak trvalé sympatie u generace, která druhou světovou válku zaţila. Další nárůst obliby zaznamenal Blocher po zveřejnění dopisu, jenţ zaslal Jürgenu Grafovi, autorovi pamfletu " Vom Untergang der schweizerischen Freiheit"14, v němţ Grafovi děkuje za zaslání tohoto pamfletu. Naneštěstí byl Graf známým švýcarským popíračem holocaustu, který nakonec v roce 2000 uprchl do Iráku před uvězněním na 15 měsíců právě za popírání holocaustu. Tento dopis byl zveřejněn týden před volbami v roce 1999 v novinách Sonntags- Blick, coţ následně Blocher označil za nehorázný pokus o diskreditaci. Na svoji obhajobu tvrdil, ţe četl pouze název pamfletu. Nakonec tohoto zviditelnění vyuţil ve vlastní zisk, kdy v široké mediální kampani odmítl obvinění, ţe jeho křídlo strany patří k pravicovým extrémistům a obvinil média ze spiknutí proti své osobě. Díky této strategii nejen ţe odvedl pozornost od skutečných faktů, ale také sám sebe stylizoval do pozice oběti médií, čímţ měl nakonec po volbách mnohem silnější pozici neţ na začátku kampaně. (Betz 2001: 6-7) Dalším z populistických kroků, jeţ Blochera zviditelnily, byla obhajoba tradičních ekonomických poměrů a švýcarské neutrality, a to formou odmítání vstupu do EHS. SVP byla začátkem 90. let v podstatě jedinou stranou, která odmítala vstup do Společenství se zdůvodněním, ţe případný vstup by znamenal zničení stávajících ekonomických poměrů v zemi. (Collignon - Serrano 2007: 2-3) Pokud se pak podíváme na výsledky referenda o vstupu Švýcarska do EHS, které proběhlo v roce 1992, kdy 50,2 % švýcarských voličů hlasovalo proti vstupu15 (Kvapilová 2004), zjistíme, ţe postoje SVP jakoţto největšího odpůrce byly pragmatické. Posledním z témat, na kterých Blocher vyprofiloval svoji kampaň, bylo téma imigrace a příliš liberální imigrační politiky v souvislosti se začátkem 90. let, kdy počet ţádostí o azyl vzrostl z původních 3020 v roce 1980 na 41 629 v roce 1990. (Efionayi – Niederberger – Wanner 2005) Blocher toho vyuţil ve volebních kampaních, kdy imigranty prezentoval jako kriminálníky a dealery drog. To, v souvislosti se zvyšující se nezaměstnaností, která dosáhla historicky nejvyšších hodnot kolem 4 %, vyvolalo u voličů velké sympatie ke straně. Co se týče konkrétních kroků, které v této kampani SVP podnikala, můţeme zmínit například plakáty, které popisovaly ţadatele o azyl z východní Evropy jako „brutální Albánskou mafii“

14 „O zániku švýcarské svobody“ – vlastní překlad autora. 15 Při celkové účasti 78,3%.

17 a tvrdily, ţe „místo toho abychom je tvrdě potrestali, dáváme jim dobře placenou práci, byty a blahobyt“. Další plakáty například tvrdily, ţe prudký nárůst kriminality v devadesátých letech mají na svědomí primárně cizinci, anebo ţe drogový trh ve Švýcarsku je ovládán „černými Afričany“. (Curtin 2003) Jak je tedy z výše zmíněných příkladů vidět, můţeme SVP, respektive primárně její curyšské křídlo, označit za populistickou stranu. Co se ovšem týče postavy silného vůdce, nelze jednoznačně říct, na kolik toto Blocher, jeţ se stal nejmedializovanější postavou SVP, splňuje, a to ze dvou důvodů. První z nich je ten, ţe Blocher nikdy oficiálně nebyl předsedou strany na federální úrovni, vţdy pouze na úrovni kantonu Curych. Druhým je pak fakt, ţe tuto pozici ztratil v roce 2003, kdy se stal reprezentantem strany ve Federální radě, ovšem po odmítnutí znovuzvolení ze strany parlamentu se jiţ znovu předsedou Curyšské strany nestal. Je ovšem pravdou, ţe i přes to je stále nejvýraznější mediální postavou a navíc aktuálně místopředsedou strany.16 (Blocher 2009)

5.3 Srovnání V obou případech lze jednoznačně označit strany za populistické. Rozdíl je ovšem v době a důvodu orientace stran na tento typ vystupování. Norská Pokroková strana byla populistickým hnutím jiţ v dobách svého vzniku v 70. letech, coţ bylo dáno přímo jejím programem a celkově důvodem vzniku strany. Na druhé straně Švýcarskou lidovou stranu lze označit jako striktně populistickou aţ v 90. letech, a to díky změně stylu její kampaně a tématům, ke kterým se začala vyslovovat. Za nejsilnější zdroj populismu a tvůrce stylu politického vystupování v případě FrP bychom mohli ve všech obdobích jejího vývoje označit předsedu strany, tj. v dobách vzniku Anderse Langeho, poté s menší přestávkou dvou nevýrazných předsedů asi nejvýraznější postavu norské politiky druhé poloviny 20. století Carla Hagena a v současné době po Hagenově odchodu z vrcholné politiky Siv Jensen. V případě SVP je ovšem situace trochu jiná, protoţe nejvýraznější postava strany a průkopník populismu ve Švýcarsku, Christoph Blocher, nikdy nebyl předsedou strany na federální úrovni. Na druhou stranu se mu ovšem svým politickým stylem podařilo získat do té doby nevídané mnoţství voličů a zajistit si neotřesitelnou pozici nejmedializovanějšího švýcarského politika.

16 Současným předsedou strany je Tony Brunner, který je Blocherovým blízkým spolupracovníkem.

18 6. Nacionalismus, otázka evropské integrace a postoje k mezinárodním vztahům Nacionalismus, jak bylo definováno výše dle konceptu Case Muddeho, tvoří základní jádro ideologie krajně pravicových stran. V této části práce se pokusím zmapovat, jak si na tom popisované strany stojí v této oblasti. Je nutné říct, ţe nelze jednoznačně odlišit nacionalismus od témat xenofobie a šovinistického sociálního zabezpečení, které budou probírány níţe, a proto na úvod zmíním, ţe v této části budeme povaţovat za nacionalismus, respektive za nacionalistické postoje pouze otázky týkající se národa jako takového, národní historie a příliš silně projevované hrdosti k ní. Dále zde probereme, jakým způsobem strany přistupují k evropské integraci a k dalším mezinárodním organizacím a vztahům, ve kterých jsou nuceny vzdát se části své suverenity, na čemţ se dá prezentovat, jak skutečně strany přistupují k nacionalismu v praxi.

6.1 Norská Pokroková strana Program norské Pokrokové strany, respektive její předchůdkyně, Strany Anderse Langa pro silnou redukci daní, poplatků a státních intervencí, neobsahoval v úvodu vůbec ţádný nacionalismus, protoţe se soustředil pouze na témata ekonomická. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009a) Během let vývoje strany se ovšem program měnil, ale ani tak nelze říct, ţe by program někdy obsahoval čistě nacionální myšlenky. (viz Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Dle Dočekalové ani voliči strany nemohou být povaţováni za ryze nacionalistické, protoţe strana tyto názory nikdy veřejně neprezentovala. (Dočekalová 2005) Evropská integrace a Evropská unie jako taková je pro FrP značně rozpolceným tématem. Názor strany pro či proti vstupu Norska do EU se v průběhu let měnil. Před referendem o vstupu do EU v roce 1994 se strana vyznačovala značně proevropským postojem, ovšem díky značné oţehavosti tématu při kampani pouze mírně doporučovala hlasovat pro vstup. Hagen poté v roce 1997 změnil názor na Unii a stal se oponentem vstupu Norska do EU. V roce 2004 pak řekl, ţe nechává tak závaţné téma jako je vstup do Unie čistě na svých voličích, protoţe politici by o takto závaţných věcech neměli sami rozhodovat. (Dočekalová 2005) Toho se také strana drţí ve svém současném programu. (viz Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) V současné době je postoj strany stále nejednoznačný. Před volbami v roce 2009 chtěla strana zamezit tématu obnovení ţádosti o členství jako jednoho předvolebních témat, respektive nechtěla se k tomuto tématu ţádným způsobem postavit. (Akerhaug 2009) Strana také poţaduje před případnou ţádostí o vstup do EU další referendum, čímţ se dostává do

19 sporu se Stranou práce a Konzervativní stranou, které prosazují podat ţádost o vstup bez dalšího referenda. (Johnsen – Salomonsen - Thorsheim 2005) Samotní politici FrP nemají na členství v EU příliš silně vyhraněný názor, coţ můţeme vidět například u lidí, jako jsou Siv Jensen, Carl I. Hagen, Per Sandberg a Per-Willy Amundsen, kteří se původně stavěli pro členství Norska v Unii, ale následně změnili názor a nyní se staví proti členství. (Braanen 2008) Dá se ovšem předpokládat, ţe tyto změny názorů politiků nepramení ani tak z nacionalistických snah o zachování plné nezávislosti Norska, ale spíše z pragmatického či populistického pohledu politiků na tuto otázku, a to z toho důvodu, ţe 55 % voličů FrP si nepřeje členství Norska v EU. (Braanen 2007) Na druhé straně FrP silně podporuje vztahy Norska s NATO a ve svém programu se hlásí i k podpoře zlepšení vztahů s USA. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Je jasné, ţe primárním důvodem je zachování bezpečnosti vlastních občanů, ovšem na druhé straně pokud vezmeme v potaz, ţe podporuje i účast na mezinárodních operacích v rámci peace-keepingu a boje proti terorismu, lze jednoznačně říct, ţe tento program nelze označit za typický pro nacionalistickou stranu.

6.2 Švýcarská lidová strana Švýcarská lidová strana je v médiích často označována jako národně konzervativní, coţ uţ samo o sobě naznačuje, ţe určitá forma nacionalismu je součástí stranické ideologie. (viz například Hujer 2010, Nothnagle 2009) Prvky nacionalismu můţeme nalézt jiţ v dobách, kdy strana získávala na největší popularitě, tj. v 90. letech. Tímto mám na mysli Blocherovy výstupy, kdy se zastával švýcarské historie a role Švýcarska během druhé světové války. (podrobněji viz výše v kapitole 5.2) Pokud se podíváme na program strany, můţeme zde nalézt postoje, které se dají označit za nacionalistické. Tímto mám na mysli prohlášení o ochraně švýcarských hodnot a především švýcarské neutrality, kterou SVP prosazuje nejsilněji ze všech švýcarských stran. Příklady můţeme najít například v prohlášeních ze 16. 01. 2007: „Die schweizerische Neutralität: Ein sicherer Wert in einer sich wandelnden Welt“17 nebo 26. 04. 2007: „Die Souveränität der Schweiz ist nicht verhandelbar“18 (viz SVP 2009b)

17 „Švýcarská neutralita: bezpečné hodnoty v měnícím se světě.“ – vlastní překlad autora. 18 „O suverenitě Švýcarska nelze smlouvat.“ – vlastní překlad autora.

20 Toto také potvrzuje postoj SVP k evropské integraci a EU. SVP je stranou, jejíţ názor na Evropskou unii je poměrně konstantní po celou dobu její existence, respektive doby, kdy se švýcarský vstup do Unie zvaţoval. Jiţ v devadesátých letech vystupoval Blocher ostře proti vstupu Švýcarska do Unie (viz kapitola 5.2) a tento postoj stále přetrvává. Jako příklad oficiálního postoje strany v poslední době, lze uvést úvodník strany s názvem „Flucht in die EU“19 k oblasti zahraniční politiky, jehoţ autorem je Baltisser Martin, generální tajemník SVP. V tomto úvodníku tvrdí, ţe zastánci vstupu chtějí vyuţít ekonomické recese jako argumentu pro vstup, ovšem dle jeho mínění by tento vstup naopak zhoršil situaci a Švýcarsko jako malý stát by se stalo pouze loutkou byrokratického systému. (Baltisser 2009a) Obdobný postoj jako k evropské integraci má strana i k dalším mezinárodním organizacím, a to obzvláště fungujícím na supranacionálním principu. Jako příklad můţe poslouţit přístup strany k OSN. V roce 2002, kdy se konalo referendum o vstupu Švýcarska do OSN, Blocher prohlásil, ţe pokud dojde ke vstupu, bude to znamenat konec švýcarské neutrality a celkové oslabení Švýcarska. (Olson 2002) Dodnes si strana negativní postoj k OSN zachovává, coţ můţeme vidět například v prohlášení Yvana Perrina, místopředsedy SVP, z května roku 2009, kdy se jednalo o zapojení švýcarských vojáků do operace OSN proti pirátům při pobřeţí Somálska. V tomto prohlášení Perrin poţaduje, aby Švýcarsko své vojáky nevysílalo. Mezi své argumenty zařadil otázku švýcarské neutrality, při jejímţ porušení by země mohla být ohroţena, a také fakt, ţe tato oblast nikdy nespadala do švýcarské sféry vlivu a tyto problémy by tudíţ měly řešit země, které mají v dané oblasti koloniální minulost. (Perrin 2009) Pokud tedy vezmeme v potaz výše popsané příklady chování strany a jejích členů, můţeme říct, ţe strana v rámci svého programu vystupuje nacionalisticky. Primárním pojmem, který se v jejích výrocích vyskytuje, je „uchování tradic a neutrality“, coţ se dá povaţovat za i kdyţ ne úplně tradiční, přesto ovšem nacionalistický přístup.

6.3 Srovnání Jak je vidět z výše uvedeného popisu, můţeme v této oblasti najít určitý rozdíl mezi ideologií obou stran. Zatímco norskou Pokrokovou stranu nelze striktně označit za nacionální, Švýcarskou lidovou stranu takto označit lze, i kdyţ je pravdou, ţe nacionalismus, který strana prezentuje, není rozhodně nejpodstatnější ideologií jejího programu.

19 „Útěk do EU.“ – vlastní překlad autora.

21 Bodem, ve kterém se strany částečně shodnou, je postoj k evropské integraci. Názor norské Pokrokové strany, jeţ se postupem času na tuto otázku měnil, lze v tuto chvíli charakterizovat jako mírně euroskeptický, i kdyţ jde spíše o názor členů strany, neţ o postoj strany jako takový. Postoj Švýcarské lidové strany by se na druhou stranu dal označit za silně euroskeptický, coţ platí jak pro oficiální postoj strany k evropské integraci, tak také pro názory jejích vedoucích postav, tzn. Blocher, Baltisser apod. V čem se však strany nejvíce rozcházejí, je názor na spolupráci s dalšími mezinárodními organizacemi. Norská Pokroková strana podporuje organizace jako NATO a OSN a také spolupráci s nimi a přímo ve svém programu prohlašuje, ţe NATO povaţuje za jednu z primárních bezpečnostních organizací k udrţení norské bezpečnosti. Zároveň také podporuje i peace-keepingové akce na Blízkém východě a nasazení norských vojáků v jejich rámci. (viz Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Na druhé straně Švýcarská lidová strana stojí v přímé opozici k těmto názorům. Co se týče NATO, SVP stojí striktně proti vstupu Švýcarska do jeho struktur a vyzývá dokonce k odstoupení z programu „Partnerství pro mír“. (SVP 2004) V případě OSN poţaduje co nejmenší moţné nasazení švýcarských vojáků v rámci misí. (viz například Perrin 2009) V tomto bodě by se ovšem dalo také polemizovat s myšlenkou, ţe Švýcarsko je tradičně neutrální zemí, nacházející se v určité izolaci vůči zbytku Evropy, takţe postoj SVP nijak příliš nevybočuje z typického švýcarského postoje k mezinárodní spolupráci.

7. Ekonomika a šovinistické sociální zabezpečení Jak jiţ bylo řečeno výše, šovinistické sociální zabezpečení je jedním z prioritních bodů společných pro současnou krajní pravici. V této části práce rozeberu přístup stran k veřejným financím primárně v souvislosti se sociálním zabezpečením.

7.1 Norská Pokroková strana Jiţ v době vzniku Strany Anderse Langa byla primárním bodem programu strany změna ve způsobu přerozdělování veřejných financích a sníţení vysoké daňové zátěţe obyvatel Norska. (viz kapitola 4.1) Toto jí v programu vydrţelo do současnosti. V současném programu stojí, ţe strana bude usilovat o zavedení jednoduššího daňového systému, odstranění dědické daně, odstranění daně z nemovitosti, sníţení daní v oblasti automobilismu, sníţení cla a daní na jídlo a pití a o zvýšení sazeb daňových odpisů. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b)

22 Na druhou stranu ovšem v oficiálních stranických dokumentech paradoxně poţaduje v určitých oblastech zvýšení výdajů veřejných financí. Toto se týká hlavně oblastí jako zvýšení důchodů, rozšíření péče o seniory, zlevnění pečovatelských sluţeb, větších výdajů na zdravotnické sluţby, zvýšení penzijního připojištění pro mladé zdravotně postiţené osoby a dále pak také vyšších investic v oblastech výzkumu demence, rakoviny, diabetu, Alzheimerova syndromu a výzkumu kmenových buněk, tzn. nemocí častých u starší populace. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Pokud se podíváme na tyto poţadavky, můţeme na první pohled říct, ţe ekonomický program strany je přinejmenším silně populistický. Kdyţ vezmeme v úvahu fakt, ţe strana také prosazuje sníţení výdajů na rozvojovou pomoc a její celkovou reorganizaci a dále pak také větší regulaci přijímání uprchlíků ze zemí mimo západní Evropu (tj. EU/EHS) a to také v souvislosti s ekonomickými otázkami a výdaji spojenými s jejich asimilací do společnosti (viz Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b), dostáváme se k potvrzení toho, ţe strana jedná silně ve prospěch vlastních občanů a styl, kterým se prezentuje v ekonomice, se dá označit jako šovinistické sociální zabezpečení.

7.2 Švýcarská lidová strana Jak jiţ bylo řečeno výše, SVP je stranou konzervativní, jeţ z ekonomického hlediska prosazuje liberalismus. Podle toho také vypadá její pohled na sociální zabezpečení. Pokud se podíváme do stranického position paperu na téma „Sociální politika SVP Švýcarsko“20, zjistíme, ţe SVP je pro silnou redukci výdajů na sociální politiku. Strana zde argumentuje tím, ţe i ze švýcarské ústavy vyplývá, ţe kaţdý jednotlivec je zodpovědný sám za sebe, a proto by nemělo docházet k dalšímu rozšiřování výdajů na sociální sluţby, které jsou dle jejího názoru často zneuţívané. Pro tuto práci je ovšem nejzajímavější bod „1.4.6. Transparentnost a státní sociální vztahy“, ve kterém strana tvrdí, ţe zhruba 40 % příjemců podpory v nezaměstnanosti jsou cizinci a ţe cizinci ţádají o švýcarskou sociální pomoc zhruba třikrát častěji neţ švýcarští občané. Strana proto chce, aby do přidělování pomoci byla zavedena větší transparentnost. Přístup k cizincům také strana potvrzuje v další části, ve které poţaduje, aby tzv. „doplňkové výhody“21 dostávali pouze lidé se švýcarským občanstvím a trvalým bydlištěm ve Švýcarsku. (SVP 2008)

20 Sozialpolitik der SVP Schweiz. 21 Ergänzungsleistungen (EL) - měsíční peněţité dávky v rámci sociálního zabezpečení, na které má občan nárok, za předpokladu, ţe důchody a ostatní příjmy nepokrývají základní ţivotní náklady.

23 I přes předcházející tvrzení, ţe se strana snaţí sníţit výdaje na sociálních sluţbách, najdeme v jejím programu také několik paradoxů. Jedním z nich je snaha o osvobození starobních důchodů od daně z příjmu a dalším pak například snaha o posílení tradiční rodiny formou nárůstu daňových úlev pro rodiče vychovávající děti. (SVP 2008) Dle výše popsaných faktů lze tedy konstatovat, ţe SVP je téměř příkladným podporovatelem šovinistického sociálního zabezpečení. Toto můţeme tvrdit jak z pozice, kterou prezentuje vůči cizincům, tak také silné podpoře tradičních hodnot jako je rodina a právo na důstojné stáří.

7.3 Srovnání Jak jiţ bylo řečeno, u popisu přístupu k sociálnímu zabezpečení obou dvou stran je moţné pouţít přídomek šovinistické. Najdeme mezi nimi ovšem určité rozdíly. V případě norské Pokrokové strany je kladen spíše větší důraz na podporu tradičních hodnot neţ na znevýhodnění cizích státních příslušníků oproti „vlastním lidem“. Na druhé straně je ovšem pravdou, ţe strana chce šetřit na úkor pomoci rozvojovým zemím, coţ ve své podstatě také znamená obdobný důsledek. Oproti tomu Švýcarská lidová strana je poměrně příkladným odpůrcem vyplácení sociálních dávek cizincům a zastáncem zvýhodňování vlastních občanů. Ve svém programu to proklamuje různými způsoby poměrně často. V obou případech by se dal také způsob vystupování označit za sociální populismus. Jde o to, ţe se strany snaţí ve svých programech zavděčit sociálními tématy, které jsou silně medializované. Jako příklad můţeme uvést utrácení peněz na imigranty, místo toho, aby byly zlepšeny sociální sluţby pro norské občany. Celkově lze tedy říct, ţe ze sociálního hlediska lze obě strany označit za šovinistické, ovšem v případě FrP je jádrem tohoto programu spíše podpora tradičních oblastí, jako je rodina a péče o starší občany, a v případě SVP naopak důraz na úsporu financí na úkor cizinců.

8. Důraz na silný stát, zákon a pořádek Dalším z typických rysů krajní pravice je důraz na silný stát a prosazování zákona „pevnou rukou“. V této části se tedy podíváme na to, jak se k těmto oblastem vyjadřuje FrP a SVP.

24 8.1 Norská Pokroková strana Autoritářský apel začala strana vykazovat jiţ koncem 70. let v souvislosti s antiimigračními postoji. (Dočekalové 2005) Současný program v oblasti justice se stále zaměřuje na posílení pozice zákona ve státě. Základní poţadavky strany by se daly rozdělit na dvě různé oblasti. První z nich je posílení pozice policie a také posílení zdrojů, jimiţ policie disponuje. Dle názoru FrP totiţ policie nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na účinnou redukci kriminality. Jedním ze zajímavých poţadavků v této oblasti je také pozornost, kterou strana věnuje samotnému vybavení policejních příslušníků, a to s ohledem na povolení vyuţití neletálních zbraní. Strana také vyţaduje zvýšení počtu policistů, kteří by se vyskytovali na ulicích, pro účinnější předcházení trestných činů. Do oblasti zvýšení finančních prostředků také spadá poţadavek na navýšení počtu věznic s ostrahou. Posledním bodem v této oblasti je pak zavedení určitého ombudsmana, který by pomáhal obětem a pozůstalým obětí dovolat se svých práv. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Druhou oblastí jsou pak témata, jeţ se týkají samotných trestů. Strana poţaduje velmi přísné tresty, a to zvláště za spáchání násilných a sexuálních trestných činů. Tyto tresty dle názoru strany mají být aţ exemplárně vysoké, aby měly dostatečný odstrašující účinek. Strana také poţaduje, aby se všechny spáchané trestné činy soudily naráz a celkový trest byl tvořen součtem všech dílčích trestů. Posledním bodem je pak také poměrně kontroverzní poţadavek, ve kterém strana ţádá vyhoštění cizích státních příslušníků v případě, ţe jejich celkový trest přesáhne tři měsíce. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Celkově lze tedy říct, ţe strana v tomto bodě plně spadá do kategorie krajní pravice, protoţe důraz, který klade na silný stát a vládu zákona, je velmi silný.

8.2 Švýcarská lidová strana Postoje Švýcarské lidové strany se u tohoto tématu také příliš nevymykají průměru krajně pravicových stran. SVP poţaduje okamţitou změnu trestního zákoníku z roku 2007, protoţe dle jejího názoru jsou normy a tresty v tomto zákoníku příliš měkké a nejsou dostatečně represivní. (Baettig 2008) V konkrétní rovině SVP poţaduje výrazné zpřísnění trestů v oblasti násilných a sexuálních trestných činů, zrušení podmínečných trestů a dobrovolnických prací a místo nich znovuzavedení trestů odnětí svobody. Dále také strana poţaduje sníţení hranice trestní odpovědnosti na 14 let s moţností trestu od jednoho do čtyř let odnětí svobody a pak také moţnost uţití trestního práva v plném rozsahu u mladistvých od 16 let věku. Dalším bodem je

25 také poţadavek moţnosti vyhoštění cizinců, kteří spáchají trestný čin. (Baltisser 2009b) Dále pak strana poţaduje zvýšení odpovědnosti rodičů za trestné činy spáchané nezletilými osobami v domácnosti. (SVP 2007a) Zajímavá pro tuto práci je skutečnost, ţe ve velké části článků SVP (viz například Baltisser 2009b, SVP 2006) jsou za prioritní skupinu páchající násilné trestné činy označováni mladiství muţi, obvykle cizího původu. SVP v této oblasti dokonce vyţaduje, aby v případě opakovaných trestných činů spáchaných těmito osobami, mohlo dojít k jejich vyhoštění včetně rodin nesoucích za ně odpovědnost. (SVP 2006)

8.3 Srovnání Pokud srovnáme přístup norské Strany pokroku a Švýcarské lidové strany k tématu silného státu, zákona a pořádku, zjistíme, ţe postoj je velmi obdobný. V obou dvou případech můţeme říct, ţe tyto postoje tvoří součást jádra stranických ideologií. Najdeme zde ovšem určité rozdíly v důrazu na jednotlivé oblasti v prosazování těchto norem. Norská Pokroková strana ve svém programu prosazuje důsledné přitvrzení ve všech oblastech trestního práva, ale také lepší podmínky pro pozůstalé a celkové zlepšení pozice policie. Švýcarská lidová strana na straně druhé jde spíše pouze do určitých medializovaných oblastí jako je kriminalita mladistvých a cizinců, a proto by se také dalo říct, ţe program strany je v tomto ohledu spíše částečně populistický.

9. Xenofobie, rasismus a postoj k imigrantům Jedním z nejdůleţitějších rysů současné krajní pravice je také xenofobie, negativní postoj k imigrantům a tzv. nový (kulturní) rasismus22. V této části práce nastíním pozice FrP a SVP k této problematice. Jako podklady budou spíše neţ oficiální programy stran pouţity prohlášení a novinové články týkající se projevů jednotlivých stranických leaderů, protoţe jak si jistě kaţdý uvědomuje, jde o téma značně kontroverzní.

9.1 Norská Pokroková strana K otázkám imigrace se norská Pokroková strana začala vyjadřovat koncem 70. a začátkem 80. let v souvislosti se změnami ve stranickém programu a silným nárůstem ţadatelů o azyl. (viz kapitola 5.1) Hagen se však vţdy snaţil udrţet antiimigrantskou rétoriku v politicky korektních mezích, coţ dokazuje například projevem před volbami v roce 1997,

22 Nový rasismus je zaloţen na rozdílnosti kultur a náboţenství oproti tradičnímu rasismu, jehoţ podstata je zaloţena na rozdílnosti genetické a rasové. (Manne 2002)

26 kdy Hagen, který byl přirovnáván k Jean-Marie le Penovi, prohlásil, ţe „Le Pen je nechutný a pravý rasista, kterého opravdu neuznávám. Jeho ideologické postoje jsou daleko, daleko od toho, co zastává Strana pokroku.“ (Bjørklund, Andersen 1999: 6) Postoj strany k imigraci se v průběhu let mírně měnil. V manifestu z roku 1985 najdeme názor, ţe kdyby přistěhovalci nepotřebovali veřejnou ekonomickou podporu, tak by strana s volnou imigrací v zásadě souhlasila. To ovšem dle jejího názoru nešlo praktikovat, dokud platí rovná ekonomická a sociální pravidla pro norské občany a imigranty. Manifest z roku 1990 pak následně kladl větší důraz na rozlišnost kultur a problémů, které to s sebou přináší, a v roce 1993 pak argument, ţe společnost bez menšin je ideální, protoţe nepřináší tolik moţností pro vznik konfliktu. Součástí manifestu také bylo doporučení, aby Norsko přijímalo pouze 1000 „nezápadních“ imigrantů za rok. V roce 1997 se však strana od tohoto kontroverzního manifestu nakonec distancovala. (Bjørklund, Andersen 1999: 6-7) Současná oficiální pozice strany na téma imigrace je stále nejednoznačná. Na jedné straně strana uţ v úvodu k tématu imigrace prohlašuje, ţe kaţdý člověk ve společnosti má stejná práva, ovšem na straně druhé dodává, ţe Norsko není schopné integrovat takové mnoţství imigrantů, které v současné době do země přichází za daných imigračních podmínek. V konkrétní rovině FrP poţaduje, aby byla vytvořena uprchlická střediska, jako jsou například v Dánsku, Řecku, Austrálii, Japonsku, Rakousku a Británii, která by eliminovala nezákonnou imigraci, a aby přijetí či nepřijetí uprchlíků stálo na pravomocích konkrétních obcí, které je mají přijmout, a ne na státních orgánech. Strana dále poţaduje přitvrzení podmínek pro udělení statutu uprchlíka. Pro získání státního občanství poţaduje znalost jazyka, kulturního porozumění a sloţení slibu věrnosti Norsku. Celkovou restrukturalizaci FrP také poţaduje v oblasti rodinné imigrace, kdy chce limitovat dohodnuté sňatky ze zahraničí. Zajímavé je, ţe strana konkrétně poukazuje pouze na imigraci ze zemí mimo prostoru EU/EHP. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009b) Součástí xenofobie, respektive rasismu, je obvykle také antisemitismus. V případě současné FrP je ovšem postoj k Ţidům přesným opakem tradičního krajně pravicového postoje. Siv Jensen naopak velmi silně podporuje ve svých projevech Izraelský stát a jeho právo bránit se vůči „terorismu“ ze strany Palestiny. (viz například Jensen – Bawer 2008) Při celkovém pohledu na pozici strany v oblasti imigrace lze tedy říct, ţe stranický postoj je protichůdný. Na jedné straně FrP hlásá rovná práva pro všechny, ale na straně druhé se snaţí omezit imigraci všelijakými způsoby. Nelze říct, ţe by strana byla čistě rasistická, ovšem v její ideologii můţeme, obzvláště v devadesátých letech, najít prvky nového rasismu. V současné době se strana snaţí vystupovat politicky korektně, avšak i v posledních letech

27 můţeme najít určité excesy. Jedním z nich byl například předvolební plakát v roce 2005, který zobrazoval mladého muţe tmavé pleti se zbraní v ruce a hlásal velkým písmem: „Pachatel je cizího původu“23, přičemţ na plakátu velmi malým písmem dále stálo „titulek, který často čteme“24. Tento plakát vyvolal v norské společnosti velmi silné reakce a názory, ţe FrP je rasistickou stranou. (viz například Dagbladet 2005, Tisdall 2005) Jedním z dalších excesů pak byl projev Siv Jensen, v němţ varovala před tím, co ona sama nazývala „plíţivou islamizací“25, které se musí zabránit. Jako příklad uvedla část švédského města Malmö, kde dle jejího názoru nahradila šaría švédský zákon. (Dagbladet 2009)

9.2 Švýcarská lidová strana Jak jiţ bylo řečeno výše, téma imigrace se v rétorice strany začalo objevovat začátkem 90. let v souvislosti s prudkým nárůstem pročtu imigrantů a ţadatelů o azyl26, čehoţ strana postupně začala vyuţívat ve své volební kampani (viz kapitola 5.2). Negativní postoj k imigraci nabýval postupem let na síle. Před volbami v roce 2003 strana ve své kampani označovala imigranty jako kriminálníky a dealery drog. Propaganda strany byla po této kampani dokonce ze strany UNHCR27 označena za jednu z nejvíc anti- asylantských kampaní, jaká kdy v Evropě proběhla. (BBC News 2003) Symbolem následující kampaně před volbami v roce 2007 se stal plakát, který zobrazuje tři bílé ovce stojící na švýcarské vlajce, které ze svého stáda vykopávají ovci černou. Součástí plakátu je také heslo „Vytvořit bezpečnost“28. Plakát se stal natolik kontroverzní, ţe SVP zajistil popularitu, kterou ve volbách potřebovala na to, aby získala svůj historicky nejvyšší volební úspěch. Na druhé straně ovšem vyvolala také obrovské nevole a protesty mezi imigranty, kteří tvoří zhruba 20 % obyvatelstva Švýcarska. (Sciolino 2007) V poslední době se stalo nejznámější akcí SVP vyvolání referenda o zákazu výstavby minaretů v roce 2009, které nakonec ve 22 z 26 kantonů získalo celkově 57% podporu. Tento akt následně vyvolal pro SVP obrovskou celosvětovou publicitu, ale také velké mnoţství obvinění z rasismu a v současné době je moţné, ţe skončí u Evropského soudu pro lidská práva. (BBC News 2009)

23 „Gjerningsmannen er av utenlandsk opprinnelse“. – vlastní překlad autora 24 „Pressesitat vi ofte leser“. – vlastní překlad autora 25 „snikislamisering“. – vlastní překlad autora 26 Ze 3020 v roce 1980 na 41629 v roce 1990. 27 UN Refugee Agency. 28 „Sicherheit schaffen“ – vlastní překlad autora.

28 Poslední kampaní SVP v rámci této oblasti se stal útok na německé imigranty ve Švýcarsku, kteří tvoří nepočetnější menšinu.29 V této kampani SVP útočí hlavně na německé vysokoškolsky vzdělané obyvatele, kteří dle jejich názoru „kradou“ práci švýcarským vysokoškolákům. Jde hlavně o pozice na klinikách a univerzitách. (Leffers 2009) Současná oficiální rétorika strany se pak ani příliš nesnaţí zakrývat xenofobní postoje. V úvodu oficiálního stranického stanoviska o imigraci stojí, ţe Švýcarsko není schopno přijímat takové mnoţství imigrantů, jaké v současné době ţádá o azyl. Do souvislosti s imigrací dává v tomto dokumentu zvyšující se kriminalitu a obzvláště kriminalitu způsobenou mladistvími přistěhovalci. Dále také poukazuje na zneuţívání sociálního systému cizinci. V tomto dokumentu také argumentuje, ţe je finančně neúnosné, aby se Švýcarsko chovalo jako sociální a zároveň jako imigrační stát. Mezi hlavní poţadavky SVP zde patří zavedení kvóty na celkový počet imigrantů přicházejících do země, zavedení systému, který by navyšoval dobu moţnosti pobírání sociálních dávek přímo úměrně délce pobytu a práce v zemi a zamítnutí případného poţadavku rozšíření volného pohybu o další země, jako jsou například Srbsko, Kosovo, Makedonie a Turecko. Dále zde také strana poţaduje zpřísnění trestů pro cizince, kteří způsobí trestný čin (viz kapitola 8.2). V závěru dokumentu pak strana poměrně silně útočí na náboţenské a kulturní zvyklosti islámského světa, kde otevřeně prohlašuje, ţe SVP nebude tolerovat rozlišné náboţenské zvyky, a to hlavně v oblasti vzdělání, kdy muslimští studenti odmítali chodit do hodin plavání kvůli přílišnému odhalení těla a dále pak také, ţe bude bojovat proti infiltraci šaríi do švýcarského práva. Dokument pak končí poměrně příznačnou větou „Integrace v první řadě znamená, ţe cizinec se musí přizpůsobit našim zákonům a zvyklostem a ne naopak.“30 (SVP 2009c)

9.3 Srovnání Jak můţeme vidět v předešlém textu, u obou stran najdeme poměrně velké mnoţství příkladů, kdy strany ostře vystupovaly proti imigrantům. Najdeme zde ovšem rozdíly v tvrdosti přístupu vyjadřování se k tomuto tématu. FrP je sice antiimigrační stranou, ovšem své vyjadřování se většinou snaţí, aţ na určité excesy, drţet v politicky korektních mezích. Na druhé straně SVP, jejíţ kampaň je v některých případech aţ enormně tvrdá, v této oblasti vystupuje jako silně xenofobní uskupení, kterému nedělá problém opakovaně vyvolávat silné kontroverze.

29 Cca 200 000 osob. 30 „Integration bedeutet in erster Linie, dass der Fremde sich an unsere Gesetze und Gepflogenheiten anzupassen hat und nicht umgekehrt.“ – vlastní překlad autora.

29 Rozdíl také můţeme vidět v přístupu k cizincům z různých zemí. SVP na rozdíl od FrP nedělá příliš rozdíly mezi přistěhovalci ze západních zemí, tzn. EU/EHS a zemí rozvojových, a jako hrozbu vidí také zpřístupnění volného trhu pro EU 25 od roku 2012 a později také Bulharska a Rumunska. (SVP 2009c) Na druhé straně FrP striktně rozlišuje mezi cizinci pocházejícími ze západní kulturní oblasti a cizinci z rozvojových zemí. V tomto bodě by se tedy FrP dala označit za propagátora kulturního rasismu.

10. Antisystémový postoj Cas Mudde jako jeden ze základních principů krajní pravice také definuje antisystémový postoj vůči demokratickému zřízení společnosti. V této části práce proto popíšeme, jakým způsobem strany přistupují a v minulosti přistupovaly k politickým systémům ve svých zemích.

10.1 Norská Strana pokroku FrP v dobách svého vzniku v 70. letech vystupovala jako protestní strana vůči současnému politickému establishmentu. (viz kapitoly 4.1, 5.1 a 7.1) V těchto dobách bychom ji tedy mohli klasifikovat jako stranu, která i kdyţ se nestavěla proti demokratickému zřízení, rozhodně stála proti stávajícímu systému alespoň v oblasti ekonomiky. Po změnách v programu a zaměření strany v 70. a 80. letech je situace ovšem poněkud sloţitější. V současné oficiální stranické ideologii strana sama sebe definuje jako liberální demokratickou stranu postavenou na principech norské ústavy, norské a západní tradici a křesťanských a humanitních principech. Strana dále důrazně odmítá diskriminaci lidí na základě pohlaví, náboţenského vyznání či etnického původu, a poţaduje zachování práv stanovených ústavou: právo na vlastnictví, svobodné podnikání, osobní svobodu, svobodu projevu, náboţenskou svobodu a svobodu sdruţování. Současně strana odmítá jakoukoli formu autoritativního či totalitního reţimu. (Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon 2009c) Z uvedeného oficiálního stanoviska tedy nelze vyvodit, ţe by strana vystupovala proti demokratickým ústavním principům. Na druhé straně stojí fakt, ţe strana ve své ideologii stále prosazuje silně odmítavý postoj k welfare state, tvořící základ skandinávských ekonomik, (Bawer 2001) a tedy je jedním ze základních principů norského veřejného ţivota. V této oblasti strana částečně stojí proti zaţitému ekonomickému systému. Tvrzení o antisystémovosti strany také podporuje přístup ostatních stran k FrP, které s ní odmítají tvořit vládní koalici. (viz kapitola 4.1) Tento fakt by ovšem mohl poslouţit jako

30 podnět k domněnce, ţe se strany obávají vlastní kompromitace v případě vytvoření oficiální vládní koalice s FrP. Celkově lze konstatovat, ţe strana určité prvky antisystémovosti vykazuje, ovšem je pravdou, ţe díky své proklamované ideologii ji jako jednoznačně antisystémovou označit nemůţeme.

10.2 Švýcarská lidová strana SVP na rozdíl od FrP vznikla a vyvíjela se aţ do 80. let jako běţná strana v rámci ústavně-konformního spektra a navíc vţdy od 50. let byla součástí vládní koalice. Vystupování proti vládnoucímu establishmentu u ní můţeme najít aţ v 90. letech, kdy začala ve své kampani vystupovat jako populistické těleso. (viz kapitola 5.2) Oficiální stranická ideologie vychází z demokratických tradic Švýcarska, tradičních hodnot a snahy o zachování tradiční švýcarské neutrality (SVP 2007b), a proto není moţné říct, ţe by SVP v oficiální ideologii byla stranou antisystémovou. Na druhé straně je pravdou, ţe přestoţe je SVP součástí tradiční vládní koalice, svým přístupem k určitým politikám se místy řadí k opozici. Jiţ tradičním tématem, ve kterém SVP trvale stojí proti zbytku vlády, je snaha o sníţení daňového zatíţení a redukci výdobytků welfare state (viz kapitola 7.2). Jako příklady z jiné oblasti antisystémových, respektive antielitářských postojů strany mohou poslouţit výroky Christopha Blochera, který například kritizoval poslance a vládu za to, ţe politici utrácejí za měsíc větší mnoţství peněz za cesty, neţ s jakým mnoţstvím musí vyţít běţná švýcarská rodina. Dále také tvrdil, ţe uţ bylo dost byrokratického obtěţování běţných občanů politiky, a proto je nutné posílit principy přímé demokracie. (Raadt - Hollanders - Krouwel 2004: 12-13) V tomto případě je ovšem pravdou, ţe tyto výroky byly pravděpodobně spíše populistické neţ reálně myšlené jako útok na současnou vládu. Jedním z nejsilnějších antisystémových kroků byla v roce 2007 hrozba vstupu do opozice, kdy poslanci odmítli znovu zvolit Christopha Blochera členem Rady. K tomu také následně došlo, čímţ byl po téměř 50 letech porušen princip konkordance. (viz kapitola 4.2) Pokud ovšem vezmeme v potaz všechna výše zmíněná fakta, nelze tvrdit, ţe by SVP byla příkladnou antisystémovou stranou. Najdeme zde sice určité prvky antisystémovosti jako v příkladu snahy o prosazení šovinistického sociálního zabezpečení či porušování vţitých tradic a principů švýcarského vládního systému, strana se však nesnaţí výrazněji porušovat principy demokracie.

31 10.3 Srovnání V přístupu jak FrP, tak také SVP k demokratickému systému lze najít prvky antisystémovosti. V obou případech jde však spíše o určité náznaky. Ani u jedné strany nelze tvrdit, ţe by se přímo stavěla proti demokratickým či ústavním principům své země, ale spíše se snaţí prosadit určité dílčí změny v systému. Podobnost obou stran můţeme také najít v oblasti ekonomiky, kde strany protestují proti zaţitým principům welfare state, čímţ se dostávají do konfliktu se současnými vládami obou zemí a ekonomickými tradicemi. Hlavním rozdílem v této oblasti je postup, jakým se strany k antisystémovým prvkům propracovávaly. V případě FrP lze říct, ţe strana jiţ jako částečně antisystémová vznikla a poté se vliv protestu proti stávajícímu systému spíše zmenšoval. SVP na druhé straně aţ do 90. let prvky antisystémovosti vůbec nevykazovala. Zlom následně přišel s novým stylem kampaně a zaměřením na jiné otázky. V současné době na rozdíl od FrP antisystémových prvků v kampani a chování strany spíše přibývá. Dalším rozdílem je také fakt, ţe SVP se záměrně staví proti vládě, jíţ je součástí od 50. let 20. století, kdeţto FrP od dob svého vzniku stojí v politické izolaci vůči ostatním norským stranám, které s ní odmítají vytvořit vládní koalici.

32 11. Závěr Pokud tedy chceme odpovědět na hlavní výzkumnou otázku práce, zda „Patří Švýcarská lidová strana a norská Strana pokroku mezi rodinu stran krajně pravicových?“, je nutné na závěr shrnout výše zmíněná fakta a zhodnotit, nakolik splňují uvedenou definici krajní pravice, jejímiţ základními prvky jsou: populismus s důrazem na charismatickou postavu vůdce, ideologie, jejíţ jádro tvoří nacionalismus, šovinistické sociální zabezpečení, důraz na řád a pořádek, xenofobie a antisystémovost. V prvním bodě, tedy otázce populismu, lze podle názoru autora v obou případech jednoznačně říct, ţe díky jejich vystupování lze strany označit jako populistické. Navíc lze konstatovat, ţe straničtí leadeři se v rámci svých stran stali alfou i omegou vystupování a formování politického směru stran a navíc také nejznámějšími politickými ikonami svých zemí. Tímto mám na mysli Carla I. Hagena v Norsku a Christopha Blochera ve Švýcarsku. V otázce nacionalismu nalezneme mezi stranami určitý rozdíl. FrP nelze označit za striktně nacionalistickou, protoţe ve své oficiální stranické ideologii nevyjadřuje ţádné nacionální tendence. V přístupu k mezinárodním organizacím je navíc poměrně liberální a ve většině případů se kloní k mezinárodní spolupráci, vyjma EU, ke které zastává poměrně neutrální názor. Ovšem i přesto u ní lze nalézt určité náznaky nacionalismu. Na druhé straně SVP za nacionální označit lze, a to díky prezentaci sebe sama jako ochránce švýcarského kulturního dědictví, historie a tradic a také díky negativnímu přístupu ke spolupráci v rámci mezinárodních organizací a obzvláště EU. Šovinistické sociální zabezpečení je dalším spojujícím prvkem obou dvou stran. V obou případech ho totiţ ve stranických ideologiích můţeme nalézt, je ovšem nutné podotknout, ţe zde lze nalézt rozdíly. FrP hlavně klade důraz na podporu tradičních hodnot, jako je rodina a péče o staré a nemohoucí, a ne uţ ani tak na znevýhodňování cizinců. Na druhé straně SVP je příkladným realizátorem šovinismu v rámci sociálních sluţeb a ve svém programu to také poměrně nepokrytě hlásá. Je ţádoucí také zmínit, ţe ideologie SVP by se dala v tomto tématu označit za sociální populismus, coţ ovšem v menší míře platí také pro FrP. Důraz na zákon a pořádek je také společným tématem obou dvou stran. Rozdíl je ovšem v tom, jakým způsobem k tomu tématu reálně přistupují. FrP se v rámci svého programu tématem zákona zabývá poměrně do hloubky a usiluje jak o zpřísnění trestů za těţké zločiny, tak také na druhé straně o zlepšení pozice policie a péče o poškozené a jejich rodiny. SVP přistupuje k této otázce o něco povrchněji a zabývá se hlavně kriminalitou a zpřísněním trestů v medializovaných oblastech a skupinách, jako jsou mladiství a cizinci.

33 Xenofobie je dalším společným rysem srovnávaných stran. Jak bylo popsáno výše, xenofobních prvků v obou případech můţeme nalézt poměrně mnoho. Hlavním rozdílem je přístup v prezentaci této oblasti. FrP se vţdy snaţila udrţet své vyjadřování v politicky korektních mezích, zato SVP je ve svém vyjadřování poměrně radikální. Antisystémovost jako poslední charakteristika společná pro krajní pravici ovšem není rysem, který by byl některé z těchto stran vlastním. V ideologiích a ve vyjadřování stran sice lze nalézt určité náznaky antisystémovosti, nejedná se však vysloveně o to, ţe by se strany snaţily vystupovat proti demokratickému státnímu zřízení, ale jde spíše jen o protest vůči určitým zaţitým normám. Kdyţ tedy celkově shrneme, jakým způsobem si strany stojí v tomto hodnocení, lze říct, ţe v obou dvou případech můţeme nalézt některé společné rysy pro krajní pravici. Odpověď na hlavní výzkumnou otázku ovšem není jednoznačná, protoţe strany ani v jednom případě nesplňují všechna kritéria společná pro krajní pravici. Co se týče vzájemného srovnání stran, lze podle názoru autora konstatovat, ţe SVP je ve své ideologii častěji radikálnější neţ FrP a na pomyslné škále mezi konzervativní, tedy umírněnou, a krajní pravicí si stojí blíţe ke krajní pravici, neţ je tomu v případě FrP. Paradoxní ovšem je, ţe v rámci stranických systémů je SVP stranou, jeţ je trvalou součástí vládní koalice a FrP naopak stojí, od dob svého vzniku, izolovaná v opozici vůči vládě.

Tab. č. 1: Klasifikace ideologie a postojů FrP k jednotlivým kritériím krajní pravice Rozhodně Spíše ne Částečně Spíše ano Rozhodně FrP ne ano Populismus X Nacionalismus X Šov. soc. zab. X Silný stát X Xenofobie X Antisystémovost X Zdroj: Vlastní práce autora

34 Tab. č. 2: Klasifikace ideologie a postojů SVP k jednotlivým kritériím krajní pravice Rozhodně Spíše ne Částečně Spíše ano Rozhodně SVP ne ano Populismus X Nacionalismus X Šov. soc. zab. X Silný stát X Xenofobie X Antisystémovost X Zdroj: Vlastní práce autora

35 12. Použité zdroje a literatura 12.1 Primární zdroje Akerhaug, A. L. (2009): Siv: - EU-saken er en ikke-sak. VG Nett, online text (http://www.vg.no/nyheter/innenriks/valg-2009/artikkel.php?artid=564343), ověřeno ke dni 27. 3. 2010.

Baettig, D. (2008): Strafrechtspleite - die SVP fordert umgehende Gesetzesrevision. SVP Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/78200/s_name/pressekonferenzdetail/newsContractor_id/4 2/newsID/807/news_newsContractor_year/2008?CFID=18022968&CFTOKEN=6921a9edaf4 1515a-38F07B5C-D5FE-F30A-9F63FDCCFFADD044), ověřeno ke dni 4. 4. 2010.

Baltisser, M. (2009a): Flucht in die EU. SVP Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/81260/s_name/editos/news_newsContractor_display_type/ detail/news_id/1397/news_newsContractor_year/2009?CFID=18022968&CFTOKEN=6921a 9edaf41515a-38F07B5C-D5FE-F30A-9F63FDCCFFADD044), ověřeno ke dni 28. 3. 2010.

Baltisser, M. (2009b): Jugendstrafrecht: Es fehlt am politischen Willen. SVP Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/81260/s_name/editos/news_newsContractor_display_type/ detail/news_id/1287/news_newsContractor_year/2009?CFID=18022968&CFTOKEN=6921a 9edaf41515a-38F07B5C-D5FE-F30A-9F63FDCCFFADD044), ověřeno ke dni 4. 4. 2010.

BBC News (2003): Swiss right in political avalanche. Online text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3204412.stm), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

BBC News (2009): Swiss voters back ban on minarets. Online text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/8385069.stm), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

BDP Schweis (2009): Organisation. Official website, online text (http://www.bdp.info/organisation), ověřeno ke dni 7. 3. 2010.

Blocher, Ch. (2009): Personal information. Oficial website, online text (http://www.blocher.ch/index.php?id=13&L=1), ověřeno ke dni 20. 3. 2010.

Braanen, B. (2007). Stort flertall mot EU i Ap og Frp. Klassekampen, online text (http://www.klassekampen.no/48773/article/item/null), ověřeno ke dni 27. 3. 2010.

Braanen, B. (2008): Frp vil ikkje inn i EU. Nationen, online text (http://www.nationen.no/eu_wto/article3786918.ece), ověřeno ke dni 27. 3. 2010.

Dagbladet (2005): Sterke reaksjoner på Frp-brosjyre. Online text (http://www.dagbladet.no/nyheter/2005/08/16/440336.html), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Dagbladet (2009): Siv Jensen advarer mot snikislamisering. Online text (http://www.dagbladet.no/2009/02/21/nyheter/politikk/innenriks/frp/siv_jensen/4966977/), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon (2009a): Fremskrittspartiets historie. Official website, online text (http://www.frp.no/no/Mot_oss/Historie/), ověřeno ke dni 27. 3. 2010.

36

Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon (2009b): Vi mener. Official website, online text (http://www.frp.no/no/Vi_mener/), ověřeno ke dni 27. 3. 2010.

Fremskrittspartiets Hovedorganisasjon (2009c): Fremskrittspartiets prinsipper 2009-2013. Official website, online text (http://www.frp.no/no/Vi_mener/Prinsipprogram_2009-2013/), ověřeno ke dni 10. 4. 2010.

FRIdemokraten (2007): FRIdemokratenes prinsipperklring. Official website, online text (http://www.fridemokratene.no/prinsipp.php), ověřeno ke dni 14. 4. 2010.

Hegtun, H. (2009): Hedersordet som ble skjellsord. Aftenposten.no, online text (http://www.aftenposten.no/nyheter/iriks/politikk/article3253315.ece), ověřeno ke dni 19. 3. 2010.

Hujer, M. (2010): An Urbane Publisher Becomes the Populist Voice of Switzerland. Spiegel Online, online text (http://www.spiegel.de/international/europe/0,1518,684220,00.html), ověřeno ke dni 28. 3. 2010.

Jensen, S. – Bawer, B. (2008): A Norwegian Thatcher?. STANDPOINT MAGAZINE, online text (http://www.standpointmag.co.uk/node/692/full), ověřeno ke dni 19. 3. 2010.

Johnsen, M. – Salomonsen, B. – Thorsheim, A. (2005): Full splid om EU i FrP. VG Nett, online text (http://www.vg.no/nyheter/innenriks/norsk-politikk/artikkel.php?artid=103473), ověřeno ke dni 27. 3. 2010.

Olson, E. (2002): Stepping Back From Isolation, Switzerland Votes to Join U.N.. The New York Times, online text (http://www.nytimes.com/2002/03/04/world/stepping-back-from- isolation-switzerland-votes-to-join-un.html?pagewanted=1), ověřeno ke dni 28. 3. 2010.

Perrin, Y. (2009): Jagd auf Piraten mit Schweizer Soldaten - Nein danke!. SVP Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/82040/s_name/delegiertenversammlungendetail/s_element /129630/newsID/1446/news_newsContractor_year/2009/searchkey/Vereinten%20Nationen), ověřeno ke dni 28. 3. 2010.

Sciolino, E. (2007): Immigration, Black Sheep and Swiss Rage. The New York Times, online text (http://www.nytimes.com/2007/10/08/world/europe/08swiss.html?_r=1), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Statistic Norway (2009): Immigration and immigrants. online text (http://www.ssb.no/innvandring_en/), ověřeno ke dni 14. 3. 2010.

SVP (2004): Die Armee muss das Volk schützen und das Land verteidigen. Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/82040/s_name/delegiertenversammlungendetail/s_element /129630/newsID/775/news_newsContractor_year/2004/searchkey/NATO), ověřeno ke dni 31. 3. 2010.

37 SVP (2006): Jugendgewalt hat einen Namen: Ausländerkriminalität. Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/77890/s_name/communiques/news_newsContractor_displ ay_type/detail/news_id/578/news_newsContractor_year/2006?CFID=18022968&CFTOKEN =6921a9edaf41515a-38F07B5C-D5FE-F30A-9F63FDCCFFADD044), ověřeno ke dni 4. 4. 2010.

SVP (2007a): Schluss mit Jugendgewalt und Ausländerkriminalität. Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/78200/s_name/pressekonferenzdetail/newsContractor_id/6 0/newsID/384/news_newsContractor_year/2007?CFID=18022968&CFTOKEN=6921a9edaf4 1515a-38F07B5C-D5FE-F30A-9F63FDCCFFADD044), ověřeno ke dni 4. 4. 2010.

SVP (2007b): Wahlplattform 2007– 2011. Official website, online text (http://www.svp.ch/display.cfm/id/100790), ověřeno ke dni 10. 4. 2010.

SVP (2008): Sozialpolitik der SVP Schweiz. Official website, online text (http://www.svp.ch/display.cfm/id/101151/disp_type/display/filename/d2008.10Legislaturpro gramm%20Sozialwerke.pdf), ověřeno ke dni 4. 4. 2010.

SVP (2009a): Die Geschichte der SVP. Official website, online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/78800/S_NAME/geschichte/CACHE/true/STREAMING/f alse/lang/DE), ověřeno ke dni 7. 3. 2010.

SVP (2009b): Sonderfall Schweiz. Official website , online text (http://www.svp.ch/g3.cms/s_page/78590/s_name/sonderfallschweiz), ověřeno ke dni 28. 3. 2010.

SVP (2009c): Migrationspapier 2009 der SVP. Official website, online text (http://www.svp.ch/display.cfm/id/100803/disp_type/display/filename/d2009- 05Migrationspapier_def.pdf), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Tisdall, J. (2005): Progress Party brochure sparks racism charges. Aftenposten.no, online text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1097512.ece), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Traynor, I. (2006): The EU's weary travelers. A group of conservative leaders want to set a limit on Europe's outward drift. Guardian.co.eu, online text (http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2006/apr/04/post15), ověřeno ke dni 28. 2. 2010.

12.2 Sekundární literatura Bawer, B. (2001): New Challenges to the Nordic Welfare Model. CATO Policy Report, online text (http://www.cato.org/pubs/policy_report/v23n3/nordic.pdf), ověřeno ke dni 10. 4. 2010.

Betz, H.-G. (1993): The New Politics of Resentment: Radical Right-Wing Populist Parties in Western Europe. Comparative Politics, 25(4), 413–427.

Betz, H.-G. (2001): Exclusionary populism in Austria, Italy, and Switzerland. International Journal, 56/3, online text (http://www.renner-institut.at/download/texte/betz2.pdf), ověřeno ke dni 20. 3. 2010.

38 Beyme, K. (1985): Political Parties in Western Democracies. Aldershot: Gower Press.

Bielčiková, J. (2006): Pokroková strana v nórskom systéme politických strán. Klauzurní práce-Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2006.

Bjørklund, T. – Andersen, J. G. (1999): Anti-Immigration Parties in Denmark and Norway: The Progress Parties and Danish People´s Party. Alborg Universitet, online text (http://vbn.aau.dk/fbspretrieve/93212/35031999_4.pdf), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Brox, O. (2003): The Norwegian Progress Party. A symptom of malfunctioning parliamentarism. ESA, online text (http://www.um.es/ESA/papers/St9_22.pdf), ověřeno ke dni 14. 3. 2010.

BusinessInfo.cz (2009): Norsko: Vnitropolitická charakteristika. online text (http://www.businessinfo.cz/cz/sti/norsko-vnitropoliticka-charakteristika/2/1000790/), ověřeno ke dni 7. 3. 2010.

Collignon, S. - Serrano, O. (2007): The Political Economy of Right-wing Populism and Euroscepticism in Switzerland. Online text (http://www.stefancollignon.de/PDF/PoliticalEconomyEuroscepticismSwitzerland.pdf), ověřeno ke dni 21. 3. 2010.

Curtin, J. S. (2003): Anti-immigrant Party makes Big Gains in Swiss Election. Japanese Institute of Global Communications, online text (http://www.glocom.org/special_topics/eu_report/20031029_eureport_s61/index.html), ověřeno ke dni 25. 3. 2010.

Dočekalová, P. (2005): Norská Strana pokroku: součást stranické rodiny extrémní pravice?. Politologický časopis, 4/2005.

Efionayi, D. - Niederberger, J. M. – Wanner, P. (2005): Switzerland Faces Common European Challenges. Migration Policy Institute, online text (http://www.migrationinformation.org/USfocus/display.cfm?ID=284), ověřeno ke dni 21. 3. 2010.

Fiala, P. – Strmiska, M. (2001): Stranicko-politické rodiny a ideologické sektory. Příspěvek k diskusi o pojetí rodin politických stran. Středoevropské politické studie, 2 / III / jaro 2001, Online text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=87), ověřeno ke dni 28. 2. 2010.

Gudleiv, F. (nedat. a): Anders Lange – utdypning (NBL-artikkel). Store norske leksikon, online text (http://www.snl.no/.nbl_biografi/Anders_Lange/utdypning.), ověřeno ke dni 14. 3. 2010.

Gudleiv, F. (nedat. b): Carl I Hagen – utdypning (NBL-artikkel). Store norske leksikon, online text (http://www.snl.no/.nbl_biografi/Carl_I_Hagen/utdypning), ověřeno ke dni 14. 3. 2010.

Histomat.org (2005): Gruppe SVP. online text (http://www.histomat.org/unterrichtskonzepte/downloads/parteien/Gruppe_SVP.doc), ověřeno ke dni 11. 3. 2010.

39 Kopeček, L. (2006): Politické strany a stranické rodiny na Slovensku 1989 – 2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Kopeček, L. (2007): The Far Right in Europe. A summary of attempts to define the concept, analyze its identity, and compare the Western European and Central European far right. Středoevropské politické studie, 4 / IX / podzim 2007, s.280-293, Online text (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=318), ověřeno ke dni 27. 2. 2010.

Kvapilová, T (2004): Švýcarská cesta evropskou integrací. Integrace.cz, online text (http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=762), ověřeno ke dni 21. 3. 2010.

Lasák, J. (2006): Norská Fremskrittspartiet: Most přes navždy. In: Global Politics, online text (http://www.globalpolitics.cz/clanek/norska-strana.html), ověřeno ke dni 16. 3. 2009.

Leffers, J. (2009): Zürcher Professoren kontern Anti-Deutschen-Kampagne. Spiegel Online, online text (http://www.spiegel.de/unispiegel/studium/0,1518,669635,00.html), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Lilleås, H.-S. (2009): Siv spiller høyt. Nettavisen.no, online text (http://www.nettavisen.no/innenriks/article2496700.ece), ověřeno ke dni 19. 3. 2010.

Manne, R. (2002): Beware the new racism. The Age, online text (http://www.theage.com.au/articles/2002/09/15/1032054709197.html), ověřeno ke dni 5. 4. 2010.

Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno, Barrister & Principal.

Mudde, C. (2000): Stranická rodina: rámcová analýza. Politologická revue, 2000/1 červen, str. 78-93, online text (http://www.sopr.cz/politologicka_revue/Politologie%202000-1%20- %2003e%20-%20Studie%20-%20Stranicka%20rodina%20-%20ramcova%20analyza.pdf), ověřeno ke dni 28. 2. 2010.

Mudde, C. (2003): The Ideology of the Extreme Right. Manchester – New York, Manchester University Press, Online text (http://books.google.cz/books?id=spT- NgRm3f8C&printsec=frontcover&dq=Mudde+The+Ideology+of+the+Extreme+Right&cd=1 #v=onepage&q=&f=false), ověřeno ke dni 27. 2. 2010.

Mudde, C. (2007): Populist Radical Right Parties in Europe. Cambridge: Cambridge University Press.

Nothnagle, A. (2009): The Swiss take aim at "the Islamist threat". Open Salon, online text (http://open.salon.com/blog/lost_in_berlin/2009/09/24/the_swiss_take_aim_at_the_islamist_t hreat), ověřeno ke dni 28. 3. 2010.

Olaussen, L. M. (2009): Siv Jensen – utdypning (NBL-artikkel). Store norske leksikon, online text (http://www.snl.no/.nbl_biografi/Siv_Jensen/utdypning), ověřeno ke dni 19. 3. 2010.

Raadt, J. - Hollanders, D. – Krouwel, A. (2004): Varieties of Populism: An Analysis of the Programmatic Character of Six European Parties. Working Papers Political Science No. 2004/04, Vrije Universiteit Amsterdam. Online text

40 (http://www.fsw.vu.nl/en/Images/Varieties%20of%20Populism_tcm31-42718.pdf), ověřeno ke dni 20. 3. 2010.

Sitter, N. (2005): The Norwegian General Election of 12 September 2005. EPERN, online text (http://www.sussex.ac.uk/sei/1-4-2-8.html), ověřeno ke dni 16. 3. 2009.

Strmiska, M. - Hloušek, V. - Kopeček, L. - Chytilek, R. (2005): Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Praha: Portál.

41