Masarykova Univerzita Filozofická Fakulta

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Seminář čínských studií

Kulturní studia Číny

Veronika Wiesnerová

Boxerské povstání v dobovém českém tisku: rekonstrukce obrazu Boxerského povstání v české veřejnosti a jeho srovnání s historickými fakty Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Adam Cabiš

2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

Podpis autora práce

Ráda bych zde vyjádřila poděkování vedoucímu práce Mgr. Adamu Cabišovi za jeho vstřícnost, rady a trpělivost.

Obsah Úvod ...... 5 1. Kořeny konfliktu: od Kantonu po Peking ...... 7 1.1. Vzájemný kontakt Číny a Západu po čínsko-japonskou válku ...... 7 1.2. Čínsko-japonská válka a boj o koncese ...... 12 1.3. Přírodní katastrofy, hospodářská krize a střet náboženství ...... 18 2. Obléhání Pekingu a jeho následky ...... 21 2.1. Stahující se mračna ...... 21 2.2. Obléhání Diplomatické čtvrti a katedrály Pej-tchang ...... 25 2.3. Následky a Boxerský protokol ...... 32 3. Články v Lidových novinách a Národních listech ...... 34 3.1. Lidové noviny ...... 34 3.2. Národní listy ...... 39 4. Komparace a zhodnocení ...... 43 5. Závěr ...... 48 Příloha ...... 49 6. Bibliografie...... 54

Úvod Ve své práci jsem si za cíl vymezila zjistit, zda měla česká veřejnost skrze dobový tisk povědomí o historické události zvané Boxerské povstání a nakolik se se toto povědomí shodovalo s historickými fakty.

Z mnoţství periodik vycházejících na českém území jsem si zvolila Lidové noviny (dále LN) a Národní listy (dále NL). Vzhledem ke skutečnosti, ţe LN byly levicově zaměřené periodikum a NL pravicově zaměřené, mohu v práci mimo jiné porovnat, do jaké míry se tyto tiskoviny shodovaly či rozcházely ve svém referování dané události. Tato konkrétní periodika jsem si zvolila kvůli jejich celostátnímu rozšíření, jejich dostupnosti, a protoţe vycházela česko-jazyčně.

Nejprve uvedu politický a společenský kontext předcházející Boxerskému povstání, abych osvětlila nenávist čínského lidu vůči cizincům. V té samé kapitole zároveň shrnu příčiny geneze povstání. Proč vzniklo a proč právě v provincii Šan-tung? V této kapitole budu vycházet především ze sekundární literatury.

Následně jiţ více dopodrobna popíšu průběh povstání se zvláštním zřetelem na obléhání Pekingu, jeho dobytí zahraničními mocnostmi a následné podepsání tzv. Boxerského protokolu. Zde mi poslouţí prameny, konkrétně kniha ROBERT COLTMAN - Beleaguered in Peking, V. KORSAKOV - Pekinské události, J. FRERI - The Heart of Pekin a W. A. P. MARTIN - The Siege in Peking: China against the World: By an eye witness. Tato díla detailně popisují osobní záţitky z obléhání.

V další kapitole, Články v Lidových novinách a Národních listech, se budu věnovat samotným článkům. Vzhledem k mnoţství materiálů se zaměřím na období od 20. června do 20. srpna 1900 (14. srpna skončilo obléhání Diplomatické čtvrti v Pekingu). Dále pak výběr zúţím zaměřením se na klíčové momenty této časové periody.

Poslední kapitola, Komparace a zhodnocení, se bude věnovat samotnému srovnání informací uvedených v periodicích se skutečností. Cílem bude určit, do jaké míry byly informace podávané tiskem o Boxerském povstání objektivní a nakolik se od sebe zprávy daných dvou periodik odlišovaly.

Veškeré čínské termíny a jména v práci jsou uváděna v české transkripci s tím, ţe v závorce jsou uvedeny znaky ve zjednodušené čínštině a pinyin s tónovými značkami. Pokud pro výraz existuje český ekvivalent, je v práci vyuţit.

Pro přehlednost v poznámkách pod čarou uvádím v případě monografií, periodik a internetových zdrojů pouze zkrácenou citaci a její úplně znění uvádím aţ v bibliografii na konci práce. Internetové zdroje vyuţívám pouze jako pomoc při zjišťování ţivotopisných dat osobností, nebo k definování určitého pojmu. Pouţila jsem za tímto účelem především encyklopedie Britannica a Wikipedia.

1. Kořeny konfliktu: od Kantonu po Peking

1.1. Vzájemný kontakt Číny a Západu po čínsko-japonskou válku Aby bylo moţno lépe uchopit Boxerské povstání, je nutné nejprve uvést události, jeţ mu předcházely. Velice důleţitou příčinou vzniku povstání byla politická situace v Číně, která byla přímým důsledkem pronikání zahraničních mocností.

Po dlouhých a schopných vládách dvou velkých Mandţuů, Kchang-siho1(康熙 Kāngxī

1662–1723) a Čchien-lunga2 (乾隆 Qiánlóng 1736–1796), moc dynastie Čching upadala za éry císaře Ťia-čchinga3 (嘉慶 Jiāqìng 1796–1821) a situace se nadále nápadně zhoršovala za éry císaře Tao-kuanga 4 ( 道光 Dàoguāng 1821–1851). Všechny znaky spojované starověkými kronikáři s úpadkem dynastie a ztrátou mandátu nebes 5 (Tiānmìng 天命), jako například záplavy, sucha, hladomory, epidemie a korupce, se nyní objevily a čchingská vláda jim nebyla sto čelit.

„Ještě ve středním období dynastie Čching udržovaly úřady vyrovnávací zásoby obilí, bojovaly proti zvyšování cen, vyhodnocovaly rozsah hladomorů, přesouvaly do postižených oblastí zásoby obilí z jiných provincií a dohlížely na jeho řádnou distribuci. Ale v 19. století, kdy se počet obyvatel zdvojnásobil, se tento úřední systém zhroutil, a veřejnou funkci pomoci při hladomorech na sebe museli stále častěji brát manažeři z řad statkářské džentry“.6

1 Kchang-si vládl víc jak 61 let a je tak nejdéle vládnoucím čínským císařem v historii. Za jeho vlády došlo k upevnění mandţuské moci nad Čínou, podmanění Vnějšího Mongolska a uzavření Něrčinské smlouvy s Ruským impériem. (Wikipedia.org: Kangxi) 2 Čchien-lung vládl od 18. září 1735 do 9. února 1796. Jeho vláda skončila abdikací ve prospěch jeho syna Ťia- čchinga. Důvodem abdikace byla úcta k předkům – nechtěl vládnout déle, neţ jeho děd císař Kchang-si. I přes svou rezignaci Čchien-lung drţel skutečnou moc aţ do své smrti v únoru 1799. Na počátku Čchien- lungovy vlády pokračovala doba prosperity Čchingské říše. V důsledku jeho konzervatismu a sinocentrismu však započala ke konci jeho vlády doba úpadku. (Wikipedia.org: Qianlong) 3 Syn císaře Čchien-lunga. Za své vlády se pokoušel o obnovu státu a o omezení pašování opia v Číně. (Wikipedia.org: Jiaqing) 4 Jeho vláda byla poznamenána ‚vnějšími katastrofami a vnitřními vzpourami‘, tedy první opiovou válkou a tchaj-pchingským povstáním, které téměř svrhly dynastii. (Wikipedia.org: Daoguang) 5 Pojem „Mandát Nebes“ se poprvé objevil za dynastie Zhou (cca 1045–256 př. n. l.). Koncept Mandátu Nebes od počátku implikoval, ţe je ho moţné ztratit. Byl tedy dvojsečný – legitimizoval stávající moc, ale rovněţ potenciálně umoţňoval konkurentům legitimitu stávající moci zpochybnit a nárokovat Mandát Nebes pro sebe. Pokud se osobní ţivot císaře stal nemorálním nebo jeho vláda tyranskou, Konfuciáni věřili, ţe nejen, ţe ztratil právo vládnout, ale měl by být také svrţen. Čínští historikové často kladli důraz na zhýralý ţivot posledního císaře kaţdé dynastie, coţ dokazovalo, ţe Nebe samo mu odebralo mandát. (Náboţenství Číny a Japonska, 2011, s. 17) 6 FAIRBANK, J.K. Dějiny Číny. s. 317. 7

Typická tak pro toto období byla vnitřní povstání, zahraniční zasahování a úsilí čchingské vlády nad obojím udrţet kontrolu.

V roce 1793 vyslali Britové do Pekingu misi7 v čele s lordem Macartneym8 (1737– 1806) v marné snaze tento rigidní systém uvolnit. Císař Čchien-lung jejich poţadavky odmítl:

„Naše nebeská říše má v držení všechny věci v plodné hojnosti a nepostrádá žádný produkt uvnitř svých hranic. Není zde tudíž žádná potřeba importovat výrobky vnějších barbarů výměnou za naše vlastní produkty.“

– výňatek z druhého ediktu císaře Čchien-lunga králi Jiřímu III. v Anglii, 17929. V roce 1816 se Británie opět pokusila o zlepšení vztahů s Čínou prostřednictvím mise lorda Amhersta 10 (1773–1857). Ten se setkal se stejnými spory ohledně obřadnosti (zejména ohledně kowtow11) a se stejným odmítnutím jako Macartney.

Aţ do roku 1820, kdy se významným stalo pašování opia, byly západní koupě prováděny ve španělských stříbrných dolarech – carolus. Bylo vypočteno, ţe kolem roku 1810 jiţ bylo do Číny od sedmnáctého století zavezeno celkem 350 milionů dolarů12. Zápaďané stále úzkostlivěji usilovali o vyrovnání obchodu s Čínou. Nechtěli pokračovat v placení za zboţí stříbrem, ale Číňané neprojevovali téměř ţádný zájem o západní výrobky, jelikoţ jejich vlastní produkce byla tak pestrá. Tato ekonomicky bezvýchodná situace vedla britské a americké obchodníky k rozsáhlému pašování opia, které bylo v Číně zakázáno s výjimkou lékařského vyuţití13.

Opium bylo v Číně známé jiţ od středověku, ale po dlouhou dobu pouze jako lék, nyní se tato droga stala široce rozšířeným zlozvykem. Kolem roku 1835 vyšší úředníci

7 Podrobněji o misi lorda Macartneyho v jeho deníku viz: Robbins, 1908, Our First Ambassador to China. s. 180- 412. 8 Hrabě George Macartney byl prvním britským vyslancem do Pekingu. Byl poslán do Číny, aby vyjednal dodatečná obchodní práva pro Británii. Místo vyhovění Macartneyho obchodním poţadavkům, Číňané prohlásili, ţe jejich říše je soběstačná a ţe obchod, jeţ zatím povolovali je pouhou laskavostí. Císař a jeho dvůr povaţovali Macartneyho dary za tributární dary a celá mise byla viděna jako znamení submise ze strany Británie. (Britannica.com: George Macartney) 9 Plné znění obou ediktů dostupné např. http://www.fordham.edu/halsall/mod/1793qianlong.asp 10 Hrabě William Pitt Amherst byl britský diplomat a v letech 1823 – 1828 britský generální guvernér Indie. V roce 1816 byl vyslán do Číny vyjednávat obchodní záleţitosti, jeho mise však selhala. (Britannica.com: William Pitt Amherst) 11 Poklona císaři (磕头 kētóu) je tradiční forma rituální poklony, která se skládá ze tří oddělitelných poklon, přičemţ při kaţdé se třikrát udeřilo čelem o zem. 12 CHESNEAUX. China from the Opium Wars to the 1911 Revolution. s. 50. 13 FAIRBANK. Dějiny Číny. s. 333. 8 a generálové odhadovali, ţe 90 procent jejich personálu jsou kuřáci opia 14 . Kvůli opiu se obchod zpomalil, ţivotní úroveň klesla a veřejné sluţby jiţ nepracovaly hladce. Lin Ce-sü15

(林则徐 Lín Zéxú 1785–1850), vysoce postavený úředník, který později sehrál důleţitou roli v opiové krizi, v roce 1839 vypočítal, ţe 100 milionů taelů 16 bylo ročně vynakládáno čínskými kuřáky opia, zatímco veškeré roční příjmy vlády činily přibliţně 40 milionů taelů.

„Pokud nadále dovolíme tomuto obchodu vzkvétat,“ napsal, „za pár desítek let se ocitneme v situaci, kdy nejen že nebudeme mít vojáky, abychom odolali nepříteli, ale také nebudeme mít peníze k vybavení armády“17

Kdyţ se po roce 1834 Dolní sněmovna britského parlamentu rozhodla neobnovit monopol Britské Východoindické společnosti na obchod na Dálném východě, uvolnila se cesta pro volný obchod 18 . Císař Tao-kuang vyslal do Kantonu neúplatného Lin Ce-süa, aby donutil cizí kupce zastavit dovoz opia do Číny. Lin Ce-xü za dva měsíce provedl 1600 zatčení a zabavil 11000 liber opia19. V červnu pak donutil zahraniční továrny předat asi 20 000 beden opia, které zničil a nechal rozptýlit do moře. Kdyţ Lin Ce-sü vydal rozkaz k uzavření Kantonu pro zahraniční obchod, Britové zaútočili. Boje začaly na jihu a následně se přesunuly do oblasti v blízkosti ústí řeky Jang-c’, kde Britové snadno porazili císařská vojska.

Po několika vojenských střetech podél jihovýchodního pobřeţí Číny britské dělové

čluny zvítězily v První opiové válce (鸦片战争 Yāpiàn Zhànzhēng 1839-1842) a v srpnu

1842 pak došlo k podepsání Nankingské smlouvy 20 . Smlouva zahrnovala: exteritorialitu (jurisdikci cizích konzulů nad cizími státními příslušníky), náhradu škod, mírné celní poplatky a přímý kontakt cizinců s výběrčími daní, doloţku nejvyšších výhod, svobodu obchodu se všemi zájemci bez monopolů. Kromě toho i zvláštní místa vyhrazená pro obchod

14 CHESNEAUX. China from the Opium Wars to the 1911 Revolution. s. 55. 15 Čínský učenec a úředník čchingské dynastie, známý pro svou roli v událostech, které vedly k první opiové válce (1839 – 1842) mezi Británií a Čínou. Byl zastáncem revitalizace tradičního čínského myšlení a institucí, hnutí později známé jako sebeposilování (洋务运动 Zìqiáng Yùndòng nebo 自强运动 Yángwù Yùndòng 1861-1894). (Britannica.com: Lin Zexu) 16 Tael bylo čínské platidlo v podobě stříbrných slitků uţívané do sklonku císařství. Váha taelu nebyla nikdy sjednocena a v kaţdé provincii se tak mohla lišit, většinou však kolísala mezi 30 a 40 gramy. (CABIŠ. Rakousko-Uhersko a Čína. s. 17-18. 17 CHESNEAUX, J. China from the Opium Wars to the 1911 Revolution. s. 55. 18 FAIRBANK. Dějiny Číny. s. 334. 19 CHESNEAUX. China from the Opium Wars to the 1911 Revolution. s. 62. 20 FAIRBANK. Dějiny Číny. s. 337. 9

(tzv. otevřené přístavy) a rovné vztahy bez kowtow 21 . Číňané předali Britům Hongkong a otevřeli prvních pět přístavů – Kanton, Šanghaj, Ning-po, Sia-men a Fu-čou22. Čínská strana však zásady nankingské smlouvy z roku 1842 nechtěla přijmout a ani britská strana nebyla se smluvními výsadami plně spokojená. Následovala Druhá opiová válka a smlouva v Tiencinu 1858, která nebyla uznána, dokud anglo-francouzská expedice roku 1860 neobsadila samotný Peking23. Ačkoliv byly čínské smlouvy s Británií, se Spojenými státy, Francií a Ruskem podepsány jako mezi sobě rovnými suverénními mocnostmi, ve skutečnosti byly tyto smlouvy velmi nerovnoprávné24.

První opiová válka skončila tím, ţe se Čína podrobila poniţující smlouvě, která Británii umoţnila obchodovat v několika dalších přístavech, postoupila Hongkong, a povolila příchod britských misionářů. Druhá válka (1856 – 1860) vypukla – Francie se tentokrát připojila k Velké Británii – kdyţ tlaky rostoucího mezinárodního imperialismu opět zatlačily Číňany příliš daleko. Válka přinesla Číně ještě horší poráţky, včetně rozhodující pozemní bitvy, v nichţ čínské jednotky mající nad evropskými početní převahu 10:1, byly tvrdě poraţeny a rozehnány25. Vítězné spojenecké mocnosti vyplenily a vypálily císařský letní palác, a smlouva ukončující tuto válku vymohla pro cizí mocnosti opět další ústupky 26. Císařské Rusko zprostředkovávalo konec tohoto konfliktu, přičemţ jeho cena byla postoupení několika tisíc akrů čínského území27. I přes značnou neschopnost Číny ubránit se cizím invazím, odmítali Mandţuové jakékoli pokusy o modernizaci, která by mohla ohrozit výsadní postavení mandarínské třídy a/nebo oslabit tradiční konfuciánské uspořádání společnosti.

Zhruba v polovině devatenáctého století otřásla čínskou říší řada lidových hnutí, která začala mezi První a Druhou opiovou válkou a některá pokračovala aţ do roku 1875.

21 Toto bylo zcela zásadní, protoţe to měnilo čínský pohled na svět. Číňané povaţovali svou zemi za střed vesmíru, jejich stát byl Země středu (中国 Zhōngguó) a panovník byl Syn Nebes (天子 Tiānzǐ). Všechny ostatní země byly podřízené, méněcenné a bylo k nim přistupováno jako k vazalským státům. Po první opiové válce byla Čína nucena uznat Británii a ostatní zahraniční mocnosti jako sobě rovné. Za poměrně krátkou dobu se tak postavení Číny a její vnímání změnilo z vedoucí civilizace světa na podrobenou a čím dál více okleštěnou zemi. Pro čínský lid a jejich hrdost to byla těţká rána a jasně symbolizovala, ţe vládnoucí dynastie ztratila Mandát Nebes. 22 CHESNEAUX. China from the Opium Wars to the 1911 Revolution. s. 65. 23 FAIRBANK. Dějiny Číny. s. 338. 24 FAIRBANK. Dějiny Číny. s. 338-339. 25 LEONHARD. The China Relief Expedition. s. 1. 26 CHESNEAUX. China from the Opium Wars to the 1911 Revolution. s. 79. 27 Smlouva podepsaná v Pekingu v listopadu 1860 potvrdila ruskou akvizici severního břehu řeky Amur a východního břehu řeky Ussury, kde byl zaloţen Vladivostok. (CHESNEAUX. s. 80.) 10

Mezi nimi jsou zahrnuta Tchaj-pchingské povstání28 na jihu (太平天国 Tàipíng Tiānguó

1850-1864), Nienské povstání 29 v severní Číně ( 捻军 Niǎnjūn 1855-1868), muslimské povstání na západě (1855-1877) a mnoho dalších drobných hnutí. Všechna tato hnutí byla nakonec potlačena provinčními armádami.

Dalším faktorem, který přispěl ke všeobecné nenávisti čínského obyvatelstva vůči cizincům, byla tzv. čínsko-francouzská válka o Vietnam (中法战争 Zhōng Fǎ zhàn zhēng

1884 – 1885). Vietnam, jehoţ jiţní provincie byly zabrány Francouzi mezi lety 1862 a 1867, byl jednou z nejstarších tributárních zemí Číny a zároveň také zemí politicky i ekonomicky nejtěsněji spojenou s čínským subkontinentem 30 . Čína se stále povaţovala odpovědnou za záleţitosti odehrávající se v této zemi, přestoţe Francie v roce 1874 vnutila smlouvu dvoru v Hue31, která oznamovala zpřetrhání pout mezi Vietnamem a Čínou. Dlouholeté francouzské plány v Tonkinu vykrystalizovaly v roce 1882, kdy Henri Riviere 32 (1827–1883) obsadil Hanoj a střetl se s Černými prapory33, nepravidelnými čínskými jednotkami, které ho v roce 1883 zabily. Ţádná ze stran nevyhlásila formálně válku, ale v roce 1885 se ozbrojené střety rozšířily po celé jiţní Číně. Smlouva v Tiencinu na jaře roku 1885 ratifikovala zřeknutí se Číny všech práv na Vietnam, který se stal francouzským protektorátem34. Jihozápadní Čína byla otevřena francouzskému obchodu.

28 Povstání pod vedením Chung Siou-čchüana (洪秀全 Hóng Xiùquán (1814-1864), který věřil, ţe je mladším bratrem Jeţíše Krista. Povstání zasáhlo obrovskou část Číny, rebelové ohroţovali dokonce i Peking. Nakonec bylo povstání poraţeno za pomoci Spojeného království a Francie. (více o povstání: FAIRBANK. Dějiny Číny. s. 346 – 356. 29 Ozbrojené povstání, které probíhalo v severní Číně současně s Tchaj-pchingským povstáním. Povstání se nepodařilo svrhnout dynastii Čching, ale způsobilo obrovskou ekonomickou devastaci a ztráty na ţivotech. (více o Nienském povstání např. Têng, Ssu-yü. The Nien Army and Their Guerrilla Warfare, 1851-1868. Paris: Mouton, 1961.) 30 CHESNEAUX. s. 193. 31 Hue (viet. Huế) je město ve Vietnamu. V době francouzské kolonizace bylo Hue hlavním městem Annamu, jedné z částí tehdejší Francouzské Indočíny, jeţ zahrnovala i dnešní Laos a Kambodţu. 32 Henri Laurent Rivière byl francouzský námořní důstojník a spisovatel. (Wikipedia.org: Henri Rivière) 33 Černé prapory (黑旗军 Hēiqí Jūn) byli původně bandité, kteří v roce 1865 překročili hranice z Číny do Horního Tonkinu (tehdy součástí Annamu – dnešního Vietnamu). Nejvíce se proslavili svými boji prosti francouzským ozbrojeným silám. Se souhlasem čínské i vietnamské vlády se připojili k vietnamským pravidelným jednotkám. Jejich název byl odvozen od preference jejich velitele, Liu Yongfu, pro uţívání černé velící vlajky. (Wikipedia.org: Black Flag Army) 34 CHESNEAUX. s. 195. 11

1.2. Čínsko-japonská válka a boj o koncese Válka, která vypukla v červenci 1894, byla tragickým důkazem čínské bezmoci.

Korejský král, ohroţován povstáním tzv. tonghaků 35 (东学农民运动 Dōngxué nóngmín yùndòng), jehoţ vůdci obviňovali vládu, ţe zemi otevřela zahraničnímu vlivu, poţádal Čínu o pomoc. Japonsko, v souladu s podmínkami konvence z roku 1885, oznámilo svůj úmysl také zasáhnout 36 . Japonsko předloţilo korejské vládě program reforem, které měly být vykonány s japonskou „pomocí“ a přinutilo krále jmenovat premiéra, jenţ by sympatizoval s japonskými návrhy. Japonsko se doţadovalo staţení čínských jednotek z Koreje a začalo na ně útočit. Čína vyhlásila 1. srpna 1894 válku Japonsku37. Polovina čínského námořnictva, pýcha hnutí sebeposilování38 (洋务运动 Yángwù Yùndòng nebo 自强运动 Zìqiáng Yùndòng

1861-1894), byla potopena. Po překročení řeky Ja-lu přistáli Japonci v Lu-šanu, Wej-chaj-wej a na Tchaj-wanu a ohroţovali samotný Peking. Čínská vláda poţádala západní mocnosti, aby jednali jako prostředníci, ti se ale nebyli schopni dohodnout mezi sebou39. Císařský dvůr vyslal do Tokia Li Chung-čanga40 (李鸿章 Lǐ Hóngzhāng 1823–1901), aby jednal o příměří, jehoţ bylo dosáhnuto 30. března 1895. Japonsko diktovalo podmínky, které byly ratifikovány

Šimonoseckou mírovou smlouvou 41 (马关条约 Mǎguān Tiáoyuē) 17. dubna 1895. Čína se vzdala svrchovanosti nad Koreou a postoupila Japonsku Tchaj-wan, Peskadorské ostrovy a poloostrov Liao-tung. Čína se zavázala platit válečné reparace ve výši 200 milionů taelů po dobu osmi let. Japonci drţeli přístav Wej-chaj-wej dokud nebude vyplacena druhá splátka této reparace. Čína souhlasila s otevřením několika dalších přístavů, mimo jiné Su-čou a Chang-čou, povolila k nim přístup parní lodí a dala svolení ke zřízení japonských továren ve všech otevřených přístavech.

35 Ozbrojené povstání v Koreji vedené rozhořčenými rolníky a stoupenci náboţenství Tonghak, panteistické náboţenství bráno z pohledu rebelů jako politická ideologie. (Wikipedia.org: Donghak Peasant Revolution) 36 SKŘIVAN. Politika velmocí a boxerské povstání v Číně. s. 74. 37 CHESNEAUX. s. 285. 38 Více o hnutí níţe 39 SKŘIVAN. s. 75. 40 Li Chung-čang byl politik, generál a diplomat za pozdní dynastie Čching. Potlačil několik významných povstání (tchaj-pchinské a nienské) a slouţil v několika důleţitých pozicích císařského dvora včetně pozice místokrále Č'-li. Byl jedním z hlavních představitelů hnutí sebeposilování. (Wikipedia.org: Li Hongzhang) 41 Plný text smlouvy viz MacMURRAY. Treaties. s. 18. Být poraţen asijskou zemí, jiţ Čína vţdy povaţovala za méněcennou a pohrdavě nazývala „východní trpaslíci“42, bylo ještě více poniţující neţ čínská poráţka v Čínsko- francouzské válce v roce 1885. Ačkoli většina bojů probíhala v Koreji a na severovýchodě (v Mandţusku), byl poloostrov Šan-tung také ovlivněn, kdyţ Japonsko zabralo přístav Wej- chaj-wej a potopilo nebo poškodilo většinu čínské flotily zde 43 . Primární efekt války na samotný Šan-tung byla ztráta posádek, kdyţ bylo čím dál více muţů vysíláno na frontu. Toto za sebou zanechalo mocenské vakuum, jehoţ rychle vyuţili jak bandité, tak sebeobranné síly, jako např. nejrůznější boxerské skupiny. Kdyţ se čchingští vojáci po poráţce vrátili, jejich historky z bitev popisující mocné zahraniční zbraně mohly být prvotní inspirací pozdější víry v rituály přislibující bojovníkům nezranitelnost; především západními zbraněmi. 44 , které Společnost velkého meče 45 a Boxeři 46 praktikovali 47 . Léta následující po čínsko-japonské válce patří mezi nejtragičtější v dějinách moderní Číny. Jakmile byla podepsána Šimonosecká mírová smlouva, cizí mocnosti vyuţily slabosti čínské vlády, aby uspokojily své vlastní ambice. Výsledkem bylo „rozporcování Číny“.

Během posledních pěti let devatenáctého století nové skutečnosti modifikovaly mezinárodní uspořádání na Dálném východě. Hlavním důvodem bylo, ţe se Japonsko, díky svému vítězství nad Čínou, ukázalo jako soupeř západních mocností v expanzi ve východní Asii. Dalším faktorem bylo, ţe Německo, které se aţ mezi posledními připojilo ke koloniální expanzi, bylo výrazně chamtivější a agresivnější ve svém přístupu48. Kaţdá země se snaţila získat zvláštní privilegia, a pokaţdé, kdyţ byly jejich plány zhatěny, vyţadovaly kompenzace. V jedné oblasti za druhou byla čínská vláda zbavována svrchovanosti. Rusko tuto tahanici začalo. Japonská okupace poloostrovu Liao-tung ohroţovala ruské zájmy na Dálném východě a bránila Trans-sibiřské ţeleznici v přístupu k přístavu ve volných vodách49. S podporou Německa a Francie zatlačila ruská vláda na Japonsko, aby vrátili Liao-tung Číně. Japonci se

42 ESHERICK. s. 73. 43 CHESNEAUX. s. 285. 44 Typické pro tuto oblast. Byly kombinací dechových cvičení a bojových umění, odtud i označení boxeři. Lidé vykonávající tyto rituály upadali do transu a věřili, ţe jsou imunní vůči kulkám a jiným zraněním. Více o těchto rituálech např. PURCELL. The Boxer Uprising. s. 223-239. 45 大刀会 Dàdāohuì byla společnost v jihozápadním Šan-tungu. Detailněji se o této skupině zmiňuje např. ESHERICK. The origins of the Boxer Uprising. s. 96-123. 46义和团 Yìhétuán – jednotný termín Boxeři je pouţíván pro iniciátory povstání roku 1900. Jiţ v dřívější době se objevily nejrůznější skupiny stejného či podobného pojmenování, rozlišování mezi nimi však není předmětem této práce. Pojem Boxeři, ač nepřesný, je široce uţíván ve většině literatury a dokonce i v několika pramenech. 47 ESHERICK. s. 73. 48 CHESNEAUX. s. 293. 49 SKŘIVAN. s. 75. 13 neodváţili vzdorovat a v úmluvě 8. listopadu 1895 se výměnou za 30 milionů taelů oficiálně vzdali tohoto území50. Z pohledu mocností tato sluţba přirozeně vyzývala k důkazu vděčnosti ze strany Číny. Toto byl začátek tahanice, uprostřed změti diplomatických a finančních intrik, o koncese51, vládní úvěry, ţelezniční franšízy, pronajaté území a uznání „sfér vlivu“52, které byly od roku 1895 novými formami zahraničního průniku do Číny.

Prostřednictvím Šimonosecké smlouvy a různých jiných dohod s cizími mocnostmi, počet otevřených přístavů vzrostl z třiceti čtyř aţ na čtyřicet pět mezi lety 1894 a 1899. Území stávajících koncesí v Šanghaji, Tientsinu a Hankou bylo rozšířeno a byly vytvořeny nové koncese, zejména v Hankou, pro země, které doposud ţádné neměly: Německo, Japonsko a Rusko53. Toto byl však pouhý začátek profitování cizích mocností ze slabosti čínské vlády. Vraţda dvou německých římsko-katolických misionářů v Šan-tungu v roce 1897 poskytla Německu příleţitost k dosaţení dlouholetých ambicí: námořní základna v Číně, která bude aţ do roku 1914 slouţit jako centrum německého loďstva na Dálném východě a jako záštita německých ekonomických zájmů v Číně54. Místo, které si Německo vybralo, byl Šan-tung, kde jiţ byly po nějakou dobu usídlené německé katolické misie; po prostudování oblasti specialisty se německá vláda rozhodla pro záliv Ťiao-čou. Čínsko-německá smlouva 55 z 6. března 1898 dala Německu oblast zálivu a v něm nacházejících se ostrovů na 99 let, s právem postavit zde opevněnou námořní základnu (budoucí přístav Čching-tao). Čína se uvnitř tohoto „pronajatého území“ vzdala své svrchovanosti. Kolem území vznikla „neutrální zóna“ 50 kilometrů, kde se mohly volně pohybovat německé jednotky a kde si Čína teoreticky zachovala svrchovanost, ale nemohla podniknout ţádné kroky bez souhlasu německé vlády56. Mimoto Německo obdrţelo svolení postavit tři ţelezniční tratě v Šan-tungu, které vytvořily trojúhelník mezi Ťiao-čou, Ťi-nanem a I-čou.

50 Tamtéţ. s. 75-76. 51 Koncese je obecně nějaký ústupek či oprávnění. Územní koncese pak označuje nějaké území, které bylo postoupeno ze strany slabšího státu silnějšímu. Tato oblast pak zůstává oficiálně součástí původního státu, ale suverenitu nad ní získává stát, jemuţ byla postoupena. (Wikipedia.org: Koncese) 52 Sféra vlivu (někdy také sféra zájmu) je jednou z forem koloniální závislosti. Pojem se začal pouţívat koncem 19. století. Smlouvy o sférách vlivu většinou uzavíraly dva soupeřící státy, aby tak předešly sporům při dělení kolonií. Jednalo se o vzájemné uznání svých práv na daném území. V minulosti byly sféry vlivu často výsledkem nerovnoprávných smluv mezi imperialistickými mocnostmi a slabším státem. (Encyklopedie.vseved.cz: sféra vlivu) 53 CHESNEAUX. s. 297. 54 SKŘIVAN. s. 106. 55 Plný text smlouvy viz MacMURRAY. Treaties. s. 112. 56 SKŘIVAN. s. 106. 14

Ostatní mocnosti si okamţitě nárokovaly podobná privilegia. V prosinci roku 1897 ruská armáda obsadila silnici u Lü-šun (Port Arthur). Úmluva57 z 27. března 1898 postoupila tento přístav, spolu s přístavem Ta-lien, Rusku k pronájmu na dvacet pět let, s moţností obnovení smlouvy. Rusko zde mělo právo postavit námořní základnu, obchodní přístav otevřený mezinárodnímu obchodu a další část Trans-mandţuské ţeleznice, která nesla název Jiţní mandţuská ţeleznice. Tímto se celý severovýchod stal ruskou „sférou vlivu“. O dva týdny později uznala Čína francouzskou sféru vlivu 58 , kdyţ slíbila, ţe území Jün-nanu, Kuang-tungu a Kuang-si nepostoupí ţádné jiné zemi. Následující měsíc si Francie pronajala území v Kuang-tungu na 99 let s právem vybudování námořní základny, opevnění a posádky.

Kdyţ Velká Británie viděla, ţe její kdysi dominantní postavení v Číně bylo ohroţeno tímto rozdělováním, poskytla půjčku ve výši 1 600 000 liber šterlinků 59 , které Čína potřebovala na zaplacení třetí a poslední splátky válečného odškodnění Japonsku. Na oplátku si Británie vymohla slib, ţe ţádné z území hraničících s Jang-c‘ nebude postoupeno jiné mocnosti. V červnu 1898 získali k pronájmu na 99 let severní část poloostrova Kau-lun a okolní ostrůvky. A aby omezili ruskou expanzi v Pochajském zálivu, vynutili si Britové na Číně odstoupení přístavu Wej-chaj-wej jako vojenského přístavu po dobu ruské přítomnosti v Lü-šun 60 . Tyto územní anexe byly doprovázeny ţelezničními koncesemi. V neposlední řadě, díky britské pomoci, získalo Japonsko od Číny příslib, ţe nepronajme ani nepostoupí oblast Fu-ťienu ţádné jiné mocnosti61.

Evropské velmoci následně vypracovaly řadu dohod, v nichţ si navzájem uznaly vydobytá privilegia a dohodly se dodrţovat hranice svých sfér vlivu. Toto rozdělení kořisti vypadalo nápadně jako předehra politického rozdělení země. Jedna ze západních velmocí zůstala mimo tyto dohody; Spojené státy americké byly zaneprázdněny Španělsko-americkou válkou a nemohly se tudíţ soupeření v Číně zúčastnit. V amerických obchodních kruzích se brzy rozšířila obava, ţe čínský trh bude kompletně ovládnut Evropany. V září 1899 ministr zahraničí, John Hay, zaslal zprávu62 Británii, Německu, Rusku, Francii, Itálii a Japonsku, v níţ je ţádal, aby respektovaly rovnost příleţitostí pro obchod v Číně, postavení otevřených přístavů a celní systém. Hay rovněţ poţadoval, aby se velmoci, mající v drţení sféru vlivu, pronajaté území nebo ţelezniční koncesi, zdrţely stanovování preferenčních tarifů pro své

57 Plný text smlouvy viz MacMURRAY. Treaties. s. 119. 58 MacMURRAY. Treaties. s. 124. 59 Libra šterlinků nebo také britská libra byla a je měnou pouţívanou ve Spojeném království. 60 MacMURRAY. s. 152. 61 Tamtéţ. s. 126. 62 Tamtéţ. s. 221. 15 vlastní občany. Všechny zmíněné země udělily svůj souhlas. Tyto zásady znamenaly uznání sfér vlivu a v podstatě se rovnaly vzájemné záruce cizinců o kolektivní nadvládě nad Čínou. V průběhu pouhých čtyř let (1895–1899) tak proces postupného ovládnutí Číny imperiálními mocnostmi pokročil dál neţ v posledních padesáti letech.

Pro čínskou národní hrdost to představovalo sérii nebývalých politických poníţení, a bylo doprovázeno hospodářskými a sociálními změnami, jeţ způsobovaly rozsáhlý zmatek ve vnitřní situaci státu.

Jako reakce na tuto národní krizi se objevilo několik společensko-politických hnutí, z nichţ nejtypičtější manifestací byly hnutí sebeposilování ((洋务运动 Yángwù Yùndòng nebo 自强运动 Zìqiáng Yùndòng) a Sto dní reforem (戊戌变法 Wùxū Biànfǎ). Hnutí

„sebeposilování“ (1861–1895) bylo obdobím institucionálních reforem zahájených během pozdní dynastie Čching. Většina vládnoucí elity se stále přikláněla ke konzervativnímu konfuciánskému pohledu na svět, ale po váţných čínských poráţkách v první a druhé opiové válce se několik úředníků začalo přiklánět k názoru, ţe v zájmu posílení Číny proti Západu je nutné převzít západní vojenskou techniku a výzbroj. Heslo hnutí bylo „Čínské učení jako základ, západní učení pro praktické účely“63. Vůdci sebeposilování věřili, ţe mohou vyuţít západní techniku a zároveň zachovat konfuciánské hodnoty. Hnutí selhalo, kdyţ se jeho neúčinnost projevila mimo jiné drtivou poráţkou v čínsko-japonské válce.

Sto dní reforem (1898) byl císařský pokus o renovaci čínského státu a sociálního systému, který probíhal od 11. června 1898 do 21. září 1898. Nastalo po čínské poráţce v čínsko-japonské válce (1894-1895) a následném shonu po koncesích ze strany západních imperialistických mocností. Po čínsko-japonské válce se objevila řada klubů po celé Číně trvající na reformě dle západního modelu. Jeden z těchto klubů byl zaloţen kandidátem na zkoušky do státní správy, Kchang Jou-wejem 64 ( 康有为 Kāng Yǒuwéi 1858–1927).

Kchang se snaţil reformulovat konfuciánskou tradici a propašovat do ní myšlenky vývoje

63 FAIRBANK. s. 365. Orig. 中学为体，西学为用, Zhōngxué Wéi Tǐ, Xīxué Wéi Yòng, myšlenka, kterou roku 1898 definoval v díle 劝学篇 Quàn Xué Piān autor 张之洞 Zhāng Zhīdòng. 64 Kchang byl čínský učenec, známý kaligraf a prominentní myslitel a reformátor pozdní dynastie Čching. Vedl hnutí za zavedení konstituční monarchie v Číně a byl horlivý nacionalista. (Wikipedia.org: Kang Youwei) 16 a pokroku. Císař Kuang-sü65 (光绪 Guāngxù 1875–1908) ho vyslechl a vydal v průběhu 104 dní přes čtyřicet ediktů modernizujících čínský stát. Jednalo se především o modernizaci zkouškového systému, zrušení sinekur, zřízení moderního vzdělávacího systému, zavedení konstituční monarchie s prvky demokracie, zavádění prvků kapitalismu do národní ekonomiky, reforma armády a industrializace Číny66. Hlavním argumentem pro přijetí těchto reforem bylo Japonsko, jeţ se po přijetí reforem stalo z kolonie kolonizátorem. Tyto radikální reformy však zůstaly z velké části pouze na papíře. Císařovna vdova Cch’-si67 (慈禧 Cí Xǐ

1835–1908) zorganizovala 21. září 1898 coup d'état, Kuang-süho uvrhla do domácího vězení,

Kchang a jeho ţák Liang Čchi-čchao 68 ( 梁启超 Liáng Qǐchāo 1873–1929) uprchli do Japonska a dalších šest vůdců reformace bylo popraveno69. Důvodem neúspěchu70 hnutí bylo mimo jiné to, ţe někteří viděli tyto snahy o svrhnutí čínských tradičních zákonů a zvyků jako herezi. Jiní se těmito změnami cítili osobně ohroţeni. Nespočet lidí se dokonce obávalo, ţe reformní hnutí bylo aktivně podporováno zahraničními mocnostmi jako způsob, jak rozšířit jejich kontrolu nad Čínou. Samotná rychlost změn pak vyděsila mnoho dalších umírněných lidí, kteří by k nim byli přitahováni v teorii.

65 Guangxu narozen Aisin-Gioro Zatian, byl jedenáctý císař dynastie Čching. Jeho vláda trvala oficiálně 1875- 1908, ale ve skutečnosti za něj vládla Cíařovna vdova Cch’-si. (Wikipedia.org: Guangxu) 66 SKŘIVAN. s. 109. 67 Konkubína císaře Sien-fenga, matka Caj-čchuna, adoptivní matka císaře Kuang-süho a silná charismatická ţena, která neoficiálně vládla Číně po dobu 47 let od roku 1861 aţ do své smrti v roce 1908. (Wikipedia.org: Cixi) 68 Čínský učenec, novinář, filosof a reformátor. Svými spisy a reformním hnutím inspiroval nespočet čínských učenců. Během svého exilu v Japonsku ovlivnila jeho ikonoklastická ţurnalistika celou generaci mladých Číňanů. Liang se vrátil do Číny v roce 1912 po zaloţení Čínské lidové republiky. (Britannica.com: Liang Qichao) 69 BAKEŠOVÁ. s. 9. 70 PRESTON. s. 17. 17

1.3. Přírodní katastrofy, hospodářská krize a střet náboženství Boxerské povstání bylo reakcí na imperialistickou expanzi, hospodářskou situaci v zemi, a bylo kampaní namířenou proti misionářům a jejich čínským konvertitům71. Přírodní katastrofy a jejich následky, stejně jako agresivní zasahování imperialistických mocností do ekonomického a politického chodu Číny, vedly k ekonomické krizi. Ta byla doprovázena nárůstem cen základních potravin72. Kdyţ pak záplavy na Ţluté řece zničily veškerou úrodu v regionu, šířil se hladomor a zoufalé obyvatelstvo se obrátilo k tajným společnostem. Nejkritičtější byla situace na poloostrově Šan-tung73, na který výše popsané události dopadly největší vahou.

Zemědělská komunita také pocítila dopady změn v obchodu a průmyslu, které byly způsobeny cizím imperialismem. V některých regionech růst importu a průmyslové výroby, obzvláště bavlněné příze a tkaniny, přispěl ke krachu domácí řemeslné výroby, která slouţila jako přivýdělek k příjmu pro většinu farem74. Kromě toho rozvoj parních lodí a ţeleznic zruinoval nespočet nosičů, lodníků a hostinských. Během Čínsko-japonské války byly v Šan- tungu těţké vojenské rekvizice po muţích i výstroji. V roce 1896 se přidaná daň z pozemků v některých případech aţ ztrojnásobila a v roce 1898 ústřední vláda rozhodla, ţe Šan-tung bude ročně poskytovat o 90 000 taelů více na obranu hranic75. Obdobně údrţba Velkého

71 CHESNEAUX. s. 324. 72 SKŘIVAN. s. 110. 73 Kdyţ se Ţlutá řeka mezi lety 1852 a 1855 přesunula do severního toku, vedla starým korytem řeky Ta-čching . Jelikoţ dynastie touto dobou bojovala o své přeţití proti Tchaj-pchingům a jiným povstalcům, byla přespříliš zaneprázdněná a nedostávalo se jí finančních prostředků na posílení náspů a ochranu okolní krajiny. Posun Ţluté řeky s sebou nepřinesl jen povodně, ale zároveň zasadil smrtelnou ránu meziregionálnímu obchodu na Velkém čínském kanálu. Překračování Ţluté řeky bylo vţdy největším hydrologickým problémem kanálu. I ve svém jiţním toku způsobovaly nánosy ve Ţluté řece velké problémy pro cestování na kanálu uţ od roku 1785. Posun Ţluté řeky přišel v době kdy Tchaj-pchingové ovládali spodní část kanálu a naturální daň v podobě rýţe údolí Jang-c‘ byla jiţ touto dobou převáţena do Tchien-ťinu po moři. Města podél trasy kanálu postupně upadala. Ačkoli byla nepochybně nejdramatičtější, nebyla Ţlutá řeka jediným zdrojem katastrof v severozápadním Šan-tungu. Hrozné sucho v roce 1876 ohrozilo ţivoty téměř 2 milionů lidí a ulehčení přišlo aţ po několika letech. O deset let později udeřil znovu hladomor a slupky, plevy a listy se staly součástí kaţdodenní stravy. Historicky byl severozápad Šan-tungu vţdy oblastí pohrom, a to nejen přírodních ale také lidských. Nejprve Tchaj- pchingové prošli touto oblastí v roce 1854, poté, co byli zahnáni od Pekingu. Kdyţ tudy táhli, usadili se na většinu zimy v Kao-tchangu. Mongolský velitel Senggerin-chin (僧格林沁 Sēnggélínqìn 1811–1865) povstalce konečně eliminoval v Čch’-pchingu tím, ţe je obklíčil a zaplavil oblast, coţ učinilo z místních rolníků opět primární oběti . Během šedesátých let 19. století přepadali Nienové Šan-tung (nakonec zabili Senhherin-china), nejprve na jihozápadě, kde několikrát hrozilo, ţe zaberou Ťi-ning, později se se značnou devastací obrátili k severozápadu, obzvláště v roce 1868 . Tato velká povstání a často těţkopádná snaha orgánů ubránit starý řád, vyvolala řadu menších povstání. 74 PRESTON. s. 24. 75 CHESNEAUX. s. 327. kanálu znamenala obrovské náklady pro ty, kteří poblíţ něj ţili, a to i přes to, ţe jiţ neprofitovali z jeho provozu, protoţe kanál byl prakticky nepouţívaný76.

Těţké fyzické i psychické strádání obyvatelstva spojené s přírodními katastrofami tohoto rozsahu poskytovalo prostředí, které přispívalo k šíření lidových hnutí a sekt slibujících úlevu či únik od starostí a omezení běţného ţivota. Nejrůznější hnutí mající kořeny v tradičním čínském náboţenství slibovala svým stoupencům nadpřirozené schopnosti a jejich prostřednictvím i únik z kruté reality tehdejší kaţdodennosti.

Pominou-li se přírodní katastrofy a jejich bezprostřední důsledky, které byly v souladu s tehdejší čínskou mentalitou tradičně připisovány na vrub pronikání cizinců do čínského vnitrozemí, pro běţného vesničana severní Číny měly nerovné smlouvy, diplomacie dělových člunů a koncese podél pobřeţí malý význam. Tyto události byly neoddělitelně propojeny s konkrétním projevem západního imperialismu, který se jich jiţ přímo dotýkal – cizí náboţenství. Příchod neustále narůstajícího počtu cizinců do Číny, jen prohloubil utrpení místního obyvatelstva. Někteří cizinci přišli za účelem obchodu a nové technologie, jeţ s sebou přivezli – parní lodě a lokomotivy, telegrafní systém a těţební zařízení – nejen ţe uráţely boţstva země, vody a vzduchu, ale také připravily mnoho Číňanů o práci77. Křesťanští misionáři, často neznalí, odmítaví či pohrdaví vůči místní nativní kultuře, svým agresivním obracením na víru ohroţovali samotnou strukturu čínské rodiny a vesnického ţivota. Boxerské hnutí bylo xenofobní reakcí na zvláštní privilegia a práva exteritoriality v kontextu tradičního čínského práva, jeţ si cizí mocnosti na konci devatenáctého století postupně vymohly na čchingské vládě.

Přijetím křesťanství konvertita zcela zpřetrhal pouta se svou rodnou komunitou a byl nucen následovat zcela nový kodex chování. Konverze tudíţ znamenala nejen ukončení návštěv všech místních chrámů, ale také upuštění od tradičního uctívání předků a od účasti na lokálních náboţenských slavnostech a obvykle také zanechání tradičních svatebních a pohřebních rituálů. Toto vedlo k narušení struktury společnosti a rodiny a úplnému odpoutání od tradičního konfuciánského způsobu ţivota 78 . Jednou z hlavních hodnot konfuciánství byla synovská oddanost. Slouţila jako model správných mezilidských vztahů i v širší komunitě. Synovská oddanost byla základním kamenem celé společnosti, od níţ se

76 Tamtéţ. s. 328. 77 PRESTON. s. 24. 78 Tamtéţ. s. 26. 19 odvíjí její správný chod - rozšíření pocitu náklonnosti, úcty a odpovědnosti z kruhu rodiny na celý svět, tím je vytvářen společenský řád

Vzhledem k tomu, ţe misionáři byli navíc mocní a těšili se podpoře konzulů ze svých zemí, konvertité pod jejich ochranou tak získali zvláštní postavení před zákonem i ve společnosti. V soudních sporech byli konvertité zastupováni misionáři 79 . Ti vytvářeli napětí ve vesnicích, kdyţ vzdorovali místním orgánům a ovlivňovali jejich rozhodnutí. V mnoha případech této situace vyuţívali bandité, kteří unikli odsouzení tím, ţe prohlásili, ţe jsou konvertité.

79 FAIRBANK. s. 388. 20

2. Obléhání Pekingu a jeho následky

V následující kapitole popisuji přísně chronologicky události od konce roku 1899 aţ po podepsání Boxerského protokolu 7. září 1901. Vycházím hlavně z primárních pramenů civilního charakteru (tzn. korespondence a deníky), ve kterých zúčastnění popisují osobní záţitky z období obléhání Diplomatické čtvrti v Pekingu.

2.1. Stahující se mračna Po nezdařeném hnutí Sta dní reforem nabrali události v Číně rychlého spádu. V roce 1899 dva nešťastné incidenty urychlily blíţící se konflikt mezi Čínou a imperialistickými mocnostmi. Jednou z nich bylo jiţ zmiňované sucho a nedostatek úrody. Tou druhou pak bylo jmenování Jü Siena (毓贤 Yùxián ?–1901)80 guvernérem provincie Šan-tung. Jeho politika byla rozhodně pro-boxerská a všechny cizince nenáviděl81. Cizí diplomaté si na něj stěţovali a čínská vláda ho v prosinci 1899 odvolala. Kdyţ ho následně vláda jmenovala v březnu 1900 guvernérem provincie Šan-si, bylo to políčkem do tváře cizinců a jasným důkazem toho, jakým směrem se politika na dvoře ubírá82. Na místo Jü Siena byl do Šan-tungu povolán Jüan

Š'-kchaj (袁世凯 Yuán Shìkǎi 1859–1916)83, který se s Boxery v provincii rychle vypořádal.

Ti ale pouze přesunuli těţiště svého hnutí do sousední provincie Č’-li84.

Krátce po jmenování Jüan Š'-kchaje padl za oběť Boxerů 31. prosince 1899 první cizinec (od incidentu Juye85), britský misionář S. M. Brooks (?–1899)86. Boxerské násilí se začalo šířit do okolních provincií a zahraniční ministři byli zasypáni prosbami o pomoc, které jim přicházely spolu s hlášeními masakrů a pálení vesnic.

80 Yuxian byl vysoce postavený úředník dynastie Qing, který sehrál důleţitou roli v Boxerském povstání. Po svém jmenování guvernérem Šan-si, v červenci 1900 vlákal několik rodin misionářů do provinčního hlavního města Tchaj-jüan. Tvrdil, ţe je ochrání před Boxery, namísto toho je však nechal všechny popravit. Tímto činem si od cizinců vyslouţil přezdívku „řezník ze Šan-si“. (Wikipedia.org: Yuxian) 81 KOČVAR. Boxerské povstání v Číně. s. 195. 82 COLTMAN. Beleaguered in Peking. s. 33. 83 Yuan Shikai byl čínský generál a politik. Známý byl především pro svůj vliv během pozdní dynastie Qing, pro svou roli v událostech vedoucích k abdikaci posledního císaře d. Qing, svou autokratickou vládu jako první prezident Čínské republiky a svůj krátkodobý pokus o obnovení monarchie v Číně. (Wikipedia.org: Yuan Shikai) 84 KOČVAR. s. 195. 85 巨野教案 Jùyě Jiào'àn neboli Ťü-je incident pojednává o vraţdě dvou německých misionářů Richarda Henleho a Franze Xaviera Niese, ke které došlo v Šan-tungu 1. listopadu 1897. (Wikipedia.org: Juye Incident) 86 Reverend Sidney M. Brooks byl zabit 31. Prosince 1899 na cestě z Tchaj-anu do Pching-jinu v Šan-tungu. 13. ledna 1900 poslal Dr. Smith ze severního Šan-tungu do Států telegram 87 , kde popisuje situaci v provincii – vraţdění křesťanů, pálení a rabování kostelů, a ţádná pomoc či odškodnění od úředníků. Kdyţ byl pak 24. ledna jmenován syn prince Tuana (载漪

Zàiyī 1856–1922)88 následníkem trůnu, nevěstilo to pro cizince nic dobrého. 25. února se několik tisíc ozbrojených Boxerů zmocnilo německé ţelezniční stanice v Kao-mi na Šan- tungu a hrdě prohlašovalo, ţe jejich cílem je vyhnat ze země všechny cizince89. 15. března došlo k, jiţ výše zmiňovanému, jmenování Jü-siena na pozici guvernéra Šan-si.

V květnu jiţ Boxerské hnutí nabylo konkrétního tvaru a znepokojivých rozměrů. Ničili katolické vesnice na východ od Pao-ting-fu a zabili několik křesťanů90. Boxeři touto dobou volně praktikovali svá cvičení v samotném Pekingu. Po celou dobu čínská vláda vydávala edikty, ve kterých vyzývala k ochraně cizinců a k vypořádání se s Boxery91. Tato prohlášení se později ukázala jako nepravdivá, ale zahraniční ministři jim po dlouhou dobu věřili, stejně jako věřili, ţe čínská vláda zasáhne proti Boxerům a není se čeho obávat. Váţnost situace si uvědomili, aţ kdyţ Boxeři zničili nejen stanice na Lu-chanské ţeleznici, ale také zabrali a vypálili důleţitý ţelezniční uzel Feng-tchaj. 30. května se tedy zahraniční diplomaté v Pekingu konečně obrátili na námořní velitele a poţádali o zaslání pomoci92.

Mezi 1. a 3. červnem do Pekingu dorazila menší jednotka cizích vojáků – 75 Britů, 75 Rusů, 75 Francouzů, 63 Američanů, 40 Italů, 25 Japonců, 30 Rakušanů a 50 Němců93. Ti zřídili obranné perimetry kolem svých vyslanectví. Přestoţe za oficiální začátek obléhání Diplomatické čtvrti je označován aţ 20. červen (vyhlášení války Čínou zbytku světa), všechny deníky označují za počátek obléhání 10. červen. V tento den se seběhlo hned několik událostí. Konzervativní princ Tuan byl jmenován hlavou cung-li ja-menu94. Téhoţ dne vyrazil z Tiencinu 95 britský admirál Seymour (1840–1929) 96 s 2066 vojáky na pomoc Pekingu.

87 COLTMAN. s. 47. 88 Zaiyi byl mandţuský princ a státník pozdní dynastie Qing. Jeho titul byl Princ Tuan a je nejvíce známý jako jeden z vůdců Boxerského povstání. (Wikipedia.org: Zaiyi) 89 COLTMAN. s. 49. 90 Tamtéţ. s. 51. 91 MARTIN. s. 71. 92 KOČVAR. s. 197. 93 KORSAKOV. Pekinské události. s. 143. 94 总理衙门 zǒnglǐyámen byl vládní orgán odpovědný za zahraniční záleţitosti v císařské Číně během pozdní dynastie Qing. Byl zaloţen Princem Kungem v roce 1861 v návaznosti na úmluvy v Pekingu.Byl zrušen v roce 1901 a nahrazen Ministerstvem zahraničí. (Wikipedia.org: Zongli Yamen) 95 Současně s Pekingem byli obléháni cizinci také v Tiencinu. Více o obléhání Tiencinu viz např. LEONHARD. s. 11-21. 96 Sir Edward Hobart Seymour byl důstojníkem královského námořnictva a v prosinci 1897 se stal vrchním velitelem loďstva v Číně. Jeho vlajkovou lodí byla HMS Centurion. V době Boxerského povstání 22

Ţelezniční trať mezi Tiencinem a Pekingem byla ale na několika místech výrazně poničená a kvůli opravám a útokům Boxerů byl tak postup expedice velmi pomalý97. Po devíti dnech byl jejich postup zcela zastaven a byli nuceni se vrátit do Tiencinu. V ten samý den, 10. června, došlo také k přerušení telegrafního spojení mezi Pekingem a Tiencinem 98 . O obléhaných v Pekingu tak neměl zbytek světa ţádné zprávy.

Vzhledem k tomu, ţe v Pekingu nebylo nic známo o problémech Seymourovy expedice99, očekávalo se, ţe vojáci dorazí 11. června do Pekingu100. V ten den jim šel naproti japonský konsulární úředník Akira Sugijama (?–1900)101. Ať uţ se z Diplomatické čtvrti vydal z jakéhokoli důvodu, byl zabit Fu-siangovými (董福祥 Dǒng Fúxiáng 1862–1908)102 vojáky a jeho tělo rozsekáno. Čínská vláda poslala o smrti Sugijami do Tokia telegram, ve kterém vyjadřovala svou lítost a ujišťovala japonskou vládu, ţe vrahové byli potrestáni103.

Přestoţe je Tiencin přístavním městem, neleţí u moře, ale na řece Pej-che, která dále poblíţ pevnosti Ta-ku ústí do moře. Zahraniční válečné lodě byly tudíţ ukotveny poblíţ Ta-ku. 16. června si posádky lodí všimly, ţe Číňané v ústí řeky začínají klást minová pole104. Kdyby tomu nebylo zabráněno, došlo by k úplnému zablokování cesty do Tiencinu a odtud do Pekingu. Zahraniční mocnosti proto předloţili čínské vládě ultimátum, ve kterém nařídily, aby předali pevnosti Ta-ku do druhé hodiny ranní nebo čelili útoku. Číňané na výzvu nijak nereagovali a tak zahraniční válečné lodě 17. června zaútočily a pevnost Ta-ku dobyly105.

Zabrání Ta-ku bylo povaţováno za válečný akt a značně rozhořčilo čínskou vládu. Ta 19. června vyzvala cizince pobývající v Pekingu, aby pod ochranou čínských vojáků do 24

shromáţdil 2000 vojáků a vydal se do Pekingu, aby osvobodil obléhanou Diplomatickou čtvrť. Číňané Seymourovu jednotku zahnali a přinutili ho ustoupit zpět do Tiencinu. (Wikipedia.org: Edward Hobart Seymour) 97 KOČVAR. s. 197. 98 COLTMAN. s. 61. 99 Seymourova expedice, také známá jako První intervence, byl mezinárodní vojenská jednotka, která v roce 1900 pochodovala z Tiencinu na Peking s úmyslem zachránit vyslanectví v Diplomatické čtvrti. Po cestě se však museli vypořádat s rozbitou ţeleznicí a s neustálými útoky. Expedice byla neúspěšná a musela se po devíti dnech vrátit do Tiencinu. Blíţe o expedici a jejích problémech KORSAKOV s. 140-167. 100 KOČVAR. s. 197. 101 Existuje několik verzí příběhu, kde jedna uvádí, ţe šel vítat příchozí jednotky, zatímco jiná, ţe šel jednat o situaci na cung-li ja-men. 102 Dong Fuxiang byl velitelem armády čínských muslimů Kansu (甘军 Gān Jūn). Sehráli velice důleţitou roli v Boxerském povstání. Pomohli odrazit Seymourovu expedici a v Pekingu byli nejurputnějšími útočníky během obléhání od 20. června do 14. srpna. (Wikipedia.org: Dong Fuxiang) 103 MARTIN. s. 109. 104 KOČVAR. s. 198. 105 LEONHARD. s. 14. 23 hodin opustili město106. Diplomaté odpověděli, ţe vzhledem ke zničení ţelezniční trati mezi Pekingem a Tiencinem, by byla doprava se ţenami a dětmi přes území obsazeném Boxery nemoţná. Kdyţ se pak Baron von Ketteler (1853–1900)107 vypravil 20. června na cung-li ja- men, aby se pokusil vyjednat detaily odchodu cizinců z Pekingu, byl zastřelen108. Tentýţ den proběhla porada čínské vlády a na základě obsazení Ta-ku a jí předloţeného dokumentu (který se později ukázal jako falešný), ve kterém cizinci volali po jejím svrţení, vyhlásila Cch’-si válku všem velmocím109.

106 COLTMAN. S. 74. 107 Clemens von Ketteler byl německý diplomat. 20. Června 1900 se spolu se svým tlumočníkem vydal do cung- li ja-menu, byl zastřelen vojákem En-chajem a jeho společník byl těţce raněn. 108 COLTMAN s. 75 109 KOČVAR. s. 199. 24

2.2. Obléhání Diplomatické čtvrti a katedrály Pej-tchang Diplomatická čtvrť (obléhání očima Dr. Korsakova110 a Dr. Coltmana111)

Obléhání Diplomatické čtvrti112 v Pekingu trvalo oficiálně 55 dní od 20. června do 14. srpna 1900. Britská, americká, francouzská, německá, japonská a ruská vojenská jednotka, kaţdá převzala odpovědnost za obranu svého vyslanectví. Rakušané a Italové, jejichţ vyslanectví, jak vidíme na obrázku, byla vzdálena od ostatních, se poměrně brzy ze svých

110 Doktor Vladimir Vikentevich Korsakov byl lékařem ruského vyslanectví. 111 Doktor Robert Coltman Jr. (1862-1931) byl americký lékař, narozen ve Washingtonu. Během obléhání Pekingu Boxery v roce 1900 působil jako dopisovatel pro Chicago Record. (Wikipedia.org: Robert Coltman Jr.) 112 Diplomatická čtvrť byla přibliţně 3 kilometry dlouhá a 1,6 kilometrů široká. V roce 1900 se zde nacházelo 11 vyslanectví spolu s několika zahraničními obchody a bankami. Zhruba 12 křesťanských misií v Pekingu se nenacházelo v Diplomatické čtvrti, ale bylo rozeseto po celém městě. Na severu Diplomatické čtvrti bylo Zakázané město, v němţ přebývala císařovna vdova. Na jih od čtvrti se pak rozprostírala tatarská zeď. (Wikipedia.org: Siege of the International Legations) pozic stáhli. Rakušané se připojili ke Francouzům a Italové k Japoncům, kteří bránili obrannou linii paláce a parku Fu, kde se ukryla většina z odhadovaných 2800 čínských křesťanů113. Američtí a němečtí vojáci měli za úkol udrţet Tatarskou zeď. Pokud by se Američané jiţ nemohli ubránit, měli se stáhnout do ruského vyslanectví. Pokud by se pak ruské, francouzské nebo německé vyslanectví jiţ nemohlo udrţet, měli se stáhnout do vyslanectví anglického114.

Britské vyslanectví mělo být poslední obranou pozicí, kdyby všechny ostatní selhali. Zároveň se zde skrývaly všechny ţeny a děti, zatímco muţi bojovali. Britský ministr Claude MacDonald (1852–1915)115 byl vybrán za velitele obrany a americký diplomat Herbert G. Squiers (1859–1911)116 se stal jeho náčelníkem generálního štábu. Posádky jednotlivých zemí fungovali z velké části samostatně a MacDonald měl pouze posílat pomoc na ta místa, kde ji obránci nejvíce potřebovali117.

Obránci vyslanectví nebyli dobře ozbrojeni; měli převáţně ruční palné zbraně, tři kulomety a jedno staré dělo, kterému se přezdívalo „Mezinárodní“, protoţe hlaveň byla britská, vozík italský, granáty ruské a posádka americká118. Počet čínských vojáků útočících na vyslanectví je neznámý, ale pohyboval se nepochybně v řádech tisíců. Na západ od Diplomatické čtvrti se soustředily jednotky pod velením generála Tung Fu-sianga, rekrutované z muslimského obyvatelstva provincie Kan-su, a na východě byly jednotky pekingské polní armády. Hlavním velitelem čínských ozbrojených sil byl generál Ţung-lu (荣

禄 Rónglù 1836–1903).

Číňané se nejprve pokoušeli zbavit cizinců ohněm. Po několik dní na začátku obléhání zakládali poţáry kolem vyslanectví119. Zapáleny byly především zahraniční domy a banky, které se nacházely mimo obrannou linii. V rozmezí tří dní od 13. do 15. června zapálili Číňané postupně hlavní katolické chrámy v Pekingu – Tung-tchang, Nan-tchang a Si- tchang120. Během bojů byla později také spálena velká část Akademie Chan-lin121, přičemţ

113 KOČVAR. s. 198. 114 KORSAKOV. s. 123. 115 Sir Claude Maxwell MacDonald byl britský diplomat, nejvíce známý za svou sluţbu v Číně a Japonsku. (Wikiepdia.org: Claude MacDonald) 116 Herbert Goldsmith Squiers byl americký diplomat, který slouţil jako minstr na Kubě (1902-1905) a v Panamě (1906-1909). Byl také podporučíkem armády Spojených států. (Wikipedia.org: Herbert G. Squiers) 117 KORSAKOV. s. 124. 118 COLTMAN. S. 100. 119 KORSAKOV. s. 178. 120 FRERI. s. 30. 26 obě strany sváděly vinu za zničení této budovy jedna na druhou. Kdyţ se vojáci na vyslanectví doslechli, ţe někteří křesťané v Nan-tchangu ještě přeţili, rozhodli se, ţe oddíl Rusů a Američanů se tam vydá a co největší moţný počet jich osvobodí a dovede do Diplomatické čtvrti122. Malá skupinka 34 vojáků (20 námořníků a 14 dobrovolníků) dorazila do ulic Nan-tchangu, kde spatřila kouřící rozvaliny a zmrzačené mrtvoly muţů, ţen i dětí. Zvláště bídně na tom bylo místo, kde bydlely milosrdné sestry a jejich sirotčinec. Kdyţ si čínští křesťané všimli, ţe přišli jejich zachránci, vylezli ze svých skrýší. Shromáţděno bylo nakonec dvě stě lidí, z nichţ většina byla váţně raněna123. Všichni zachránění byli přemístěni buď do parku Fu nebo poblíţ francouzského vyslanectví.

Následně čínská armáda obrátila svou pozornost na park Fu, útočiště čínských křesťanů a oblast japonského podplukovníka Goro Shiba (1860–1945). Shiba velel malé jednotce čítající 24 japonských námořníků a jednoho důstojníka, která vynikla svou obranou parku Fu a čínských konvertitů, kteří zde přebývali124. V záznamech je uvedeno, ţe japonská jednotka utrpěla stoprocentní ztráty. Bylo to moţné proto, ţe mnoho japonských vojáků bylo raněno, čímţ se objevili na seznamu ztrát, pak se vrátili do bitvy, byli znovu zraněni a opět uvedeni do seznamu125.

Asi nejdůleţitější bitva se odehrála na městské zdi (tzv. Tatarské zdi). Tato zeď byla původně v drţení čínských vojáků, ale vzhledem ke své pozici poskytovala neomezený výhled na vyslanectví, a kdyby zůstala v rukou Číňanů, mohli by Číňané z této vyvýšené pozice snadno ostřelovat vojáky i civilisty soustředěné v Diplomatické čtvrti.126 Číňané byli vytlačeni z části této zdi spojenou silou Američanů a Němců. Vrátili se ale ve vyšším počtu a postupně donutili americké a německé vojáky opustit jejich pozici127. Byla zorganizována skupina asi 60 muţů (Američanů, Britů a Rusů) pod vedením amerického kapitána Myerse (1871–1952128. Tato skupina uprostřed noci zaútočila na čínské barikády. Číňané, kteří útok vůbec nečekali, v klidu podřimovali. Byli poraţeni a velká část městské zdi shlíţející na vyslanectví tak padla do rukou zahraničním jednotkám129. Vítězství však přišlo draho, bylo

121翰林院 Hànlínyuàn byla čínská akademie zaloţena za dynastie Tchang a fungující aţ do roku 1911. 122 COLTMAN. s. 67. 123 KORSAKOV. s. 187. 124 Su Wang Fu byl palác a park patřící původně princi Su, který byl ale získán Georgem Morrisonem. 125 MARTIN. s. 100. 126 COLTMAN. s. 96. 127 MARTIN. s. 83. 128 John Twiggs Myers byl generálem námořnictva Spojených států, proslavil se především svou sluţbou při obraně Diplomatické čtvrti v Pekingu. (Wikipedia.org: John Twiggs Myers) 129 KORSAKOV. s. 232. 27 několik mrtvých a raněných a navíc byl při útoku váţně zraněn kapitán Myers130. Tento kapitán je pro svou odvahu zmiňován a opěvován ve všech denících (Martin, Korsakov i Coltman). Velmi známý se stal jeho výrok před tímto útokem, kdy ukázal na britské vyslanectví a prohlásil:

„My men, yonder are four hundred women and children whose lives are dependent upon our success. If we fail, they perish, and we perish also. When I say go, then go.“131

Za jeden z nejtěţších dní bývá označován 13. červenec132. Japonci a Italové bránící Fu byli zatlačeni aţ ke své poslední obranné linii. Souběţně s tímto těţkým útokem na Fu, Číňané odpálili minu pod zdí francouzského vyslanectví a velkou její část zničili133. Tento výbuch zabil dva vojáky a vytlačil Francouze a Rakušany z většiny francouzského vyslanectví. Zdálo se, ţe cizinci jiţ dlouho nevydrţí. 17. července se ale situace výrazně zlepšila, kdyţ přišlo příměří134. Motivací na čínské straně bylo nepochybně zjištění, ţe spojenecké oddíly 20 000 muţů přistály v Číně a odplata za obleţení je tudíţ na dosah135.

Toto příměří bylo přísně dodrţováno aţ na Tung Fu-siangovy vojáky, kteří začali 26. července opět ostřelovat136. Čínská vláda dokonce cizincům v Diplomatické čtvrti několikrát poslala potraviny (především čerstvé ovoce a vejce). 28. července obdrţeli ve vyslanectví po více neţ měsíci svou první zprávu z vnějšího světa. Mladý teprve šestnáctiletý čínský chlapec přinesl zprávu, ţe záchranná armáda Aliance osmi států je v Tiencinu a brzy se vydá na cestu do Pekingu137. Tato zpráva nebyla pro obléhané zrovna dvakrát uklidňující, protoţe očekávali dřívější záchranu. Po několika klidných dnech v noci 13. srpna, kdyţ byla záchranná armáda uţ jen 8 kilometrů od Pekingu, porušili Číňané příměří a začali pálit na Fu138. Celou noc byla vyslanectví pod těţkou palbou, kdyţ ve 4:30 ráno uslyšeli zvuky dělostřelectva zahraniční armády za zdmi Pekingu139. Pět národních kontingentů postupovalo 14. srpna k Pekingu: britský, americký, japonský, ruský a francouzský. Kaţdý měl za cíl jednu bránu. Britové nakonec byli první, kdo pronikli aţ k vyslanectvím140. Sikhové z Indie

130 MARTIN. s. 84. 131 Překlad: „Mí muţi, támhle jsou čtyři sta ţen a dětí, jejichţ ţivoty závisí na našem úspěchu. Pokud selţeme, zahynou a my zahyneme také. Aţ zavelím vyrazit, vyrazte.“ MARTIN. s. 83. 132 COLTMAN. s. 104-107. 133 KORSAKOV. s. 281-282. 134 COLTMAN. s. 117. 135 KOČVAR. s. 200. 136 COLTMAN. s. 121. 137 MARTIN. s. 105. 138 KORSAKOV. s. 319. 139 COLTMAN. s. 139. 140 MARTIN. s. 106. 28 pod velením britských důstojníků prošli odvodňovacím příkopem pod tatarskou zdí a měli tu čest být prvními, kdo vstoupil do Diplomatické čtvrti od jejího obleţení. Celkově bylo při obléhání zabito 67 (z toho 7 Američanů, 4 Rakušané, 6 Britů, 13 Francouzů, 13 Němců, 10 Japonců, 7 Rusů a 7 Italů) a zraněno 168 lidí (11 Američanů, 11 Rakušanů, 26 Britů, 43 Francouzů, 16 Němců, 29 Japonců, 20 Rusů a 12 Italů)141.

Pej-tchang (obléhání očima biskupa Faviera142)

Asi tři míle od Diplomatické čtvrti probíhalo podobné obléhání v římskokatolické katedrále. Pej-tchang143, do kterého se ukrylo cca 3420 lidí144, byl na tom mnohem hůř neţ Diplomatická čtvrť. Byl pod ochranou katolického biskupa Faviera a 43 italských a francouzských vojáků145. Od 22. června byli kompletně odříznuti a to i od Diplomatické čtvrti146. Na rozdíl od obleţených v Diplomatické čtvrti jim nebylo dopřáno za celou dobu obléhání ani jedno příměří. Po celou dobu na ně bylo bez ustání útočeno. Největším problémem se ale nakonec ukázal nedostatek jídla. Jak se můţeme dočíst z deníku biskupa Faviera147, neustále sniţovali příděly jídla na osobu, aby jim co nejdéle vydrţelo. I tak však ke konci obléhání jedli listy a kořínky148. Katedrála Pej-tchang byla osvobozena 16. srpna 1900149 a jak píše Favier150, kdyby to bylo jen o den nebo dva později, uţ by pravděpodobně nepřeţili. Ztráty na ţivotech byly oproti Diplomatické čtvrti také vyšší. Pej-tchang měl k dispozici pouhých 43 vojáků na obranu zdi dlouhé 1360 yardů (1244 metrů). Co se zbraní týče, měli k dispozici 40 pušek námořníků, asi 8 dalších v rukou čínských konvertitů a zhruba 500 kopí151. Při obléhání katedrály Pej-tchang zahynulo přes 400 lidí, z nichţ velká část byly děti152.

141 COLTMAN. s. 142. 142 Pierre-Marie-Alphonse Favier (1837-1905) byl odpovědný za obranu katedrály Pej-tchang a čínských konvertitů, kteří se zde ukryli. Obrovský rozruch způsobilo, kdyţ byl po Boxerském povstání obviněn z rabování. (Wikipedia.org: Favier) 143 北堂 Běitáng neboli Severní Katedrála byla jedna ze čtyř velkých misií v Pekingu. Byly od sebe značně vzdáleny, kaţdá byla na jedné světové straně. Odtud také jejich jména: Beitang (severní katedrála, jinak také Katedrála Spasitele), Nantang (jiţní katedrála, Katedrála Neposkvrněného početí), Dongtang (východní katedrála, Katedrála Svatého Josefa) a Xitang (západní katedrála, Katedrála Panny Marie Karmelské). (FRERI, s. 3-4) 144 FRERI. s. 30. 145 Tamtéţ. s. 19. 146 Tamtéţ. s. 29. 147 Tamtéţ. s. 38,44, 49. 148 Tamtéţ. s. 51. 149 KOČVAR. s. 201. 150 FRERI. s. 54. 151 Tamtéţ. s. 30. 152 Tamtéţ. s. 36. 29

Ostatní Čína

Ve své práci se zaměřuji především na události v Pekingu, ale dění ve zbytku Číny se jich přímo či nepřímo dotýkalo a je tudíţ na místě se o něm stručně zmínit. Boxerské povstání nezpůsobilo nepokoje jen v Pekingu, ale rozšířilo se po téměř celé severní Číně. Jiţní provincie se od situace na severu distancovaly a jejich místokrálové v nich zjednali pořádek a po celou dobu komunikovali se zahraničními mocnostmi.

Ve městě Tiencin na jih od Pekingu se odehrálo drama podobné tomu v hlavním městě153. I zde muselo zahraniční obyvatelstvo od 15. června čelit útokům ze strany Boxerů a čínského vojska. Zahraniční čtvrti byly v obleţení a musely čekat aţ do 13. července na osvobození spojeneckým vojskem. Vzhledem k jeho pozici poblíţ pevnosti Ta-ku se podařilo mezinárodní ozbrojené síle Aliance osmi států (Rakousko-Uhersko, Rusko, Francie, Německo, USA, Velká Británie, Itálie a Japonsko) dobýt Tiencin a osvobodit v něm obléhané obyvatele poměrně brzy. Město Tiencin bylo nesmírně důleţitým výchozím bodem pro pochod na Peking.

V první polovině roku 1900 proběhly také velké konflikty v Mandţusku mezi pravidelnými ruskými a čínskými silami 154 . Boxeři vydávali edikty vyzývající k útokům na Rusy a jejich ţeleznice a následně 4. července zaútočili na Jihomandţuskou ţeleznici a snaţili se ji kompletně zničit. Číňané shromáţdili všechny své posádky a dělostřelectvo v oblasti a bombardovali ruské vojáky a města přes řeku Amur. Po těţkých bojích nakonec Rusové vyčistili oblast řeky a přešli k invazi do Mandţuska. Ruská posádka byla přítomna jak v Diplomatické čtvrti v Pekingu tak v cizinecké čtvrti v Tiencinu a ruští kozáci se zúčastnili Seymourovy i Gaseleeho155 expedice.

Gaseleeho expedice byla úspěšná osvobozovací výprava mezinárodních ozbrojených sil, která pochodovala na Peking, aby zachránila diplomatická vyslanectví a jejich obyvatele156. Číňané zničili ţelezniční tratě a dţunky, aby zabránili postupu spojeneckého vojska. Za vrchního velitele byl oficiálně zvolen německý polní maršál Alfred von Waldersee, ten byl ale se svými vojáky v Německu a tak byl jako dočasný velitel vybrán generálporučík sir Alfred Gaselee (1844–1918). Expedice se vydala na cestu 4. srpna a čítala téměř 20 000 muţů. Zúčastnilo se jí přibliţně 8000 Japonců, 3000 Britů, 4500 Rusů, 2500 Američanů a 800

153 LEONHARD. s. 13 – 16 a 25 -35. 154 KOČVAR. s. 203 – 204. 155 Wikipedia.org: Alfred Gaselee 156 LEONHARD. s. 37 – 45. 30

Francouzů. Na cestě do Pekingu musela expedice vybojovat bitvy u Pej-c’angu (5. Srpna) a Jang-c’unu (6. Srpna). 14. srpna dorazila Gaseleeho expedice do Pekingu a osvobodila obléhanou Diplomatickou čtvrť.

2.3. Následky a Boxerský protokol Císařovna vdova spolu s celým dvorem uprchla na západ do Si-anu157. Peking byl rozdělen na jednotlivé sektory, kaţdý ovládán jiným státem. Spojenečtí vyjednavači měli mezitím velké potíţe dohodnout se na podmínkách. Německo poţadovalo přísné potrestání158. Velitelem spojeneckých sil v Číně byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee (1832–1904)159, který se ale nezúčastnil samotného osvobození 14. srpna, protoţe dorazil pozdě. Na druhou stranu se ale zúčastnil většiny trestných výprav. Při těchto trestných expedicích docházelo k pálení vesnic, vraţdění a rabování160.

Bylo nutné uzavřít mírovou smlouvu a tak byl pověřen Li Chung-čang spolu s princem Čchingem (1838–1917) 161 jednáním se zástupci osmi mocností. Jiţ 25. prosince začala vyjednávání, ale k podpisu finální smlouvy došlo aţ 7. září 1901. Tzv. Boxerský protokol (辛

丑条约 Xīnchǒu Tiáoyuē)162 byl tohoto dne podepsán v Tiencinu. V tomto protokolu bylo obsaţeno několik hlavních bodů:

1.) Potrestání viníků. Princi Chuangovi byla nařízena sebevraţda, Princ Tuan byl odsouzen k doţivotnímu vyhnanství v Sin-ťiangu a Jü-sien byl odsouzen k smrti stětím. Dalších 119 úředníků v provinciích obdrţelo nejrůznější tresty od trestu smrti aţ po pouhé pokárání.

2.) Odškodnění. Odškodnění bylo nakonec stanoveno na 450 milionů taelů, které měla čínská vláda splácet po dobu čtyřiceti let s pětiprocentním úrokem.

3.) Omluvné mise do Německa a Japonska.

4.) Zničení Ta-ku a dalších pevností mezi Pekingem a mořem. V rámci toho článku bylo také povoleno rozmístění zahraničních jednotek v klíčových bodech mezi Pekingem a Tiencinem.

5.) Zřízení trvalé posádky vyslanectví a ustanovení zvláštního statutu Diplomatické čtvrti.

157 KOČVAR. s. 201. 158 FAIRBANK. Cambridge history of China. s. 126. 159 Wikipedia.org: Alfred von Waldersee 160 SKŘIVAN. s. 110. 161 Princ Čching vlastním jménem Yikuang byl mandţuský šlechtic a politik. Jednu dobu byl i hlavou cung-li ja- menu. (Wikipedia.org: Prince Qing) 162 Kompletní znění Boxerského protokolu viz MacMurray s. 278. 6.) Zákaz dovozu zbraní a munice po dobu dvou let.

7.) Pozastavení státních úředních zkoušek po dobu pěti let v zhruba čtyřiceti pěti městech.

Konečná smlouva měla dvanáct článků a devatenáct příloh a byla podepsána Li Chung- čangem, princem Čchingem a zástupci jedenácti zahraničních mocností 163 . Hlavní část spojeneckého vojska opustila Peking 17. září, ale císařský dvůr se do Pekingu vrátil aţ 7. ledna 1902164.

Boxerské povstání mělo dalekosáhlé následky 165 . Boxerský protokol těţce narušil čínskou suverenitu. Zákaz dovozu zbraní, zničení Ta-ku a dalších pevností a rozmístění cizích vojsk v Diplomatické čtvrti prakticky znemoţnily čínskou moţnost sebeobrany. Pozastavení státních zkoušek pak bylo zásahem do vnitřní správy Číny. Odškodnění se s úrokem vyšplhalo téměř na miliardu taelů. Vzhledem k tomu, ţe platby musely být prováděny v cizích měnách, Čína dále tratila na výměnách a to zejména v letech, kdy hodnota stříbra prudce klesla. Odliv tak velkého mnoţství kapitálu inhiboval ekonomický růst Číny. Přestoţe se mandţuský dvůr ve snaze přeţít pokusil o reformy směrem k ústavní vládě, většina Číňanů dynastii povaţovala za zkaţenou a obrátili se k revoluci. Sunjatsenovo ( 孙中山 Sūn

Zhōngshān 1866–1925) 166 prosazování násilného svrţení čchingské vlády si získávalo rostoucí sympatie a podporu. Rázem se změnil z neloajálního rebela ve vlasteneckého revolucionáře. Tyto události urychlili konečný pád mandţuské dynastie v roce 1911.

163 FAIRBANK. Cambridge history of China. s. 127. 164 KOČVAR. s. 205. 165 FAIRBANK. Cabridge history of China. s. 129. 166 Sunjatsen byl čínský revolucioř a politik. Byl prezidentem Čínské republiky po jejím zaloţení v roce 1912. Později zaloţil také Kuomintang. (Wikipedia.org: Sun Yat-sen) 33

3. Články v Lidových novinách a Národních listech V následující kapitole jsou vybrané relevantní články z Lidových novin a Národních listů z období od 19. června do 19. srpna 1900.

3.1. Lidové noviny 19. června LN podaly zprávu o šíření boxerského povstání a o tom, ţe čínští vojáci přebíhají k boxerům. Zároveň se objevila zpráva o Kettelerově smrti a o útoku na vyslanectva. Zprávy z tohoto dne také uvádějí, ţe katolický chrám v Pekingu byl zničen a všichni, kdo se v něm skrývali, povraţděni167.

20. června napsaly LN, ţe za povstáním Boxerů stojí císařovna a ţe telegrafické spojení s Pekingem bylo přerušeno168.

LN pak 22. června oznámily, ţe ruské osvobozovací vojsko (?) dorazilo před Peking a okamţitě provedlo skvělý útok. Dále zmiňují, ţe Tung Fu-siang zaútočil na vyslanectva a ţe prosté obyvatelstvo v Pekingu, rozčilené zabráním pevnosti Ta-ku, začalo vraţdit cizince. Dle této zprávy jsou německý a francouzský vyslanec oba mrtví. Císař údajně zemřel a císařovna se chystá z města uprchnout. Píší také, ţe Seymour byl na půli cesty mezi Pekingem a Tiencinem obklíčen a ţe nemá vodu ani potravu. Hned poté ale citují londýnský deník Times, ve kterém se uvádí, ţe nad jiţní pekingskou bránou vlála 19. června anglická vlajka a ţe to musí znamenat, ţe do Pekingu dorazila Seymourova expedice. Krátce se v článku zmiňuje i bitva a zabrání pevnosti Ta-ku169.

24. června přinesly LN zprávu, ţe Tiencin byl 15. 6. napaden boxery a ţe téměř všechny zahraniční budovy jsou jiţ spáleny. Zároveň je uveřejněna zpráva z jiţních provincií o jejich přání zachovat mír170.

27. června LN napsaly, ţe čínská vláda nabídla vyslancům průvodní listy, coţ jasně dokazuje, ţe současnou situaci povaţuje za válečný stav. Ze Šanghaje prý došla zpráva, ţe 20. června byli ještě všichni cizinci v Pekingu ţiví a zdraví. Zároveň ale, ţe kromě rakousko-uherského, anglického a belgického byla všechna vyslanectví spálena171.

167 LN, 19. 6. 1900. s. 3. 168 LN, 20. 6. 1900. s. 1. 169 LN, 22. 6. 1900. s. 5. 170 LN, 24. 6. 1900. s. 2. 171 LN, 27. 6. 1900. s. 2. 28. června zveřejnily LN na titulní straně, ţe se nyní skutečně jedná o válku. Popisují pak situaci v Tiencinu a boje, které tam probíhají. Situace v Tiencinu je dle všech zpráv kritická. O vyslancích píší, ţe v doprovodu čínských vojáků opustili Peking, neví se ale, kde se nalézají. O admirálu Seymourovi se podle LN proslýchá, ţe byl zajat172.

1. července podaly Lidové noviny zprávu, ţe Seymour byl osvobozen, ale vyslanci se u něj nenalézají. Není tak o nich od jejich údajného ochodu z Pekingu ţádná zpráva. Objevily se ale zvěsti, ţe byli zavlečeni do vnitrozemí, kde budou drţeni jako rukojmí. Ze Šanghaje přišla zpráva, ţe pekingský císařský palác byl zapálen a přepaden vzbouřeným čínským vojskem. Z Paříţe o vyslancích přišla zpráva, ţe skutečně opustili Peking a nalézají se 12 mil od Tiencinu173.

3. července přišla jak z Londýna, tak z Berlína zpráva, ţe německý vyslanec v Pekingu, baron von Ketteler, byl 18. června zavraţděn174.

4. července oznámily LN, ţe dle posledních zpráv jsou v Pekingu jiţ jen tři nespecifikovaná vyslanectví nezničená. Navíc z Nankingu přichází zprávy, ţe vraţdění cizinců je od 20. června všeobecné. V dalších zprávách se pak ještě uvádí, ţe vojsko osmi mocností čítající 20 000 aţ 45 000 vojáků uţ proniklo do Pekingu. Císař i císařovna prý oba uprchli z města a princ Tuan se zmocnil vlády175.

5. července přes Londýn přišly zprávy, ţe v ten samý den, kdy byl zavraţděn von Ketteler, zemřeli ještě další dva vyslanci a to anglický a francouzský176.

7. července napsaly LN, ţe anglické vyslanectví, které bylo posledním útočištěm všech vyslanců a jejich rodin, po několikadenním krvavém boji padlo a všichni byli povraţděni. Zároveň se objevily zprávy, ţe císař a císařovna jsou oba po smrti177.

10. července potvrdily LN zprávy o povraţdění všech cizinců v Pekingu. Ve zprávě se píše, ţe 18 dní kladli Evropané tuhý odpor, ale kdyţ střelivo a potraviny došly, vnikli

172 LN, 28. 6. 1900. s. 1. 173 LN, 1. 7. 1900. s. 3. 174 LN, 3. 7. 1900. s. 2. 175 LN, 4. 7. 1900. s. 2. 176 LN, 5. 7. 1900. s. 2. 177 LN, 7. 7. 1900. s. 2. 35

Číňané do vyslanectev, všechny povraţdili a budovy zapálili. Princ Tuan pak ještě nařídil popravu 4000 čínských občanů, kteří se mu odváţili vzdorovat178.

13. července se objevily depeše, které obnovily naději, ţe jsou vyslanci stále naţivu. Čínský císař zaslal poselství ruské, anglické a japonské vládě, ve kterém je ujišťuje, ţe čínská vláda boxery nepodporuje a prosí je o pomoc v potlačení povstání. Vzhledem k tomu, ţe toto poselství nezmiňuje ţádné události po smrti japonského konsula, povaţují ho noviny buď za falešné, nebo zastaralé. Zároveň se objevil edikt, ve kterém se princ Tuan prohlásil za císaře179.

15. července přišla zpráva, ţe výše zmiňovaný ruský sbor čítající 3000 muţů, který sám vtrhl do Pekingu, byl zničen. Všechny depeše potvrzují, ţe vyslanci v Pekingu byli do jednoho 6. 7. povraţděni180.

18. července uveřejnily LN zprávu z Berlína, ve které tlumočník německého vyslanectva v Pekingu, Goltz, prohlašuje, ţe má k dispozici dopis od lady Macdonaldové, ve kterém se píše, ţe všechny ţeny ukryté na anglickém vyslanectví měli u sebe jed pro případ poslední nouze. Dále mluví o tom, ţe po té, co spojenecké vojsko vtrhne do Pekingu, měl by být zbořen císařský palác, pekingské městské zdi strţeny a vystavěna pevnost ochraňující Diplomatickou čtvrť181.

19. července jiţ nikdo nepochybuje, ţe vyslanci zahraničních mocností v Pekingu jsou skutečně po smrti. Zároveň je nadnesena skutečnost, ţe i kdyby byli naţivu, vzhledem k neustálým neshodám by stejně nemohlo být včas vysláno osvobozovací vojsko182.

20. července se v LN objevila relativně stručná zpráva oznamující dobytí Tiencinu spojeneckými vojsky183.

21. července z několika zdrojů zaznělo, ţe vyslanci v Pekingu by mohli stále být naţivu. Tyto zprávy jsou ale všeobecně povaţovány za klamné a předpokládá se, ţe mají

178 LN, 10. 7. 1900. s. 3. 179 LN, 13. 7. 1900. s. 1. 180 LN, 15. 7. 1900. s. 2. 181 LN, 18. 7. 1900. s. 2. 182 LN, 19. 7. 1900. s. 1. 183 LN, 20. 7. 1900. s. 1. 36 za účel zmást zahraniční mocnosti a zdrţet tak jejich zásah v Číně. Zároveň byly zveřejněny detaily o bitvě v Tiencinu, které přišly od admirála Seymoura184.

22. července byly v LN otisknuty hrozivé detaily o mučení a povraţdění cizinců v Pekingu. V naprostém rozporu s touto zprávou se ale objevil telegram, který Londýn obdrţel ze Šanghaje a ve kterém se píše, ţe 18. července byla vyslanectva v Pekingu stále v pořádku185.

24. července a později také 27. července se mnoţí zprávy, ţe vyslanci v Pekingu jsou stále naţivu. Tato zpráva ale nepřináší veřejnosti velkou úlevu, neboť se předpokládá, ţe vyslanci jsou drţeni naţivu pouze jako rukojmí. Jinak by dozajista poslali svým vládám o sobě nějakou zprávu186.

31. července otiskly LN řeč Viléma II., kterou pronesl ve městě Bremerhaven a která později vešla ve známost jako ‚Hunská řeč‘187:

„Přijdete-li na nepřítele, pobijte jej. Milost se nikomu nedá, zajatců žádných nebude. Kdo vám padne do rukou, budiž vaší obětí. Jako před 1000 léty Hunové pod králem Attilou proslavili své jméno, tak že ještě dnes je historie vyličuje jako mocný národ, tak ať jméno Němců v Číně po 1000 létech je vámi tak proslaveno, by se nikdy již žádný Číňan neodvážil ani na Němce křivě pohlédnouti.“

V ten stejný den byl také uveřejněn čínský císařský dekret, ve kterém bylo sděleno, ţe vyslanectva jsou v pořádku a čínská vláda jim dodává ovoce a zeleninu.

2. srpna se v LN objevily dvě zprávy zaslané vyslanci z Pekingu svým vládám. Jedna byla od belgického vyslance a píše se v ní, ţe belgické vyslanectví bylo spáleno, ale jeho členové jsou bez pohromy. Druhá zpráva byla od anglického vyslance Macdonalda a píše se v ní, ţe na vyslanectví bylo útočeno od 20. 6. do 16. 7. a ţe ţeny a děti jsou ukryty na anglickém vyslanectví. Zároveň uvádí, ţe doposud bylo zabito 62 osob 188, mezi nimi kapitán Strants, David Olivent a Warren.

184 LN, 21. 7. 1900. s. 2. 185 LN, 22. 7. 1900. s. 1. 186 LN, 24. 7. 1900. s. 2. 187 LN, 31. 7. 1900. s. 2. 188 LN, 2. 8. 1900. s. 3. 37

3. srpna se objevila zpráva, ţe spojenecké vojsko vytáhlo na Peking, kam by mělo dorazit do 8 dní189.

7. srpna čínský císařský dekret nařizuje vyslancům opustit Peking s bezpečným průvodem a odebrat se do Tiencinu190.

10. srpna uveřejněna zpráva od rakouského vyslance Rosthorna v Pekingu, která uvádí, ţe rakousko-uherské vyslanectví s inventářem a archivem bylo 21. 6. spáleno. Jeho posádka od 20. 6. hájila spolu s Francouzi francouzské vyslanectví, které je z velké části poškozeno podkopy. Dále se ve zprávě píše, ţe od 16. 7. se jiţ téměř nestřílí a ţe čínská vláda se snaţí vyslance přimět k odchodu do Tiencinu191.

14. srpna LN informují o jmenování maršála von Walderseea vrchním velitelem spojeneckých vojsk. Předpokládá se ale, ţe aţ dorazí do Číny, bude jiţ po bojích. Noviny informují o dobytí Pej-c’angu a Jang-c’unu spojeneckým vojskem na cestě do Pekingu192.

15. srpna byla uveřejněna zpráva francouzského vyslance Pichona, které udává detaily obléhání francouzského vyslanectví. Zmiňuje také fakt, ţe diplomaté v Pekingu nemají od zahájení obléhání ţádný kontakt s katedrálou Pej-tchang a netuší tudíţ, jak situace vypadá tam193.

18. srpna byla na úvodní straně LN otisknuta neoficiální zpráva o proniknutí spojeneckého vojska do Pekingu a to s minimální potíţí194.

19. srpna potvrzena zpráva o osvobození vyslanců v Pekingu. Císařovna vdova se svým dvorem z Pekingu uprchla195.

189 LN, 3. 8. 1900. s. 2. 190 LN, 7. 8. 1900. s. 2. 191 LN, 10. 8. 1900. s. 3. 192 LN, 14. 8. 1900. s. 2. 193 LN, 15. 8. 1900. s. 2. 194 LN, 18. 8. 1900. s. 1. 195 LN, 19. 8. 1900. s. 2. 38

3.2. Národní listy 19. června uveřejnily Národní listy šanghajskou depeši, v níţ bylo sděleno, ţe spojení mezi Pekingem a Tiencinem je jiţ tři dny přerušeno. Zároveň píší o dobytí pevnosti Ta-ku zahraničními mocnostmi poté co čínská strana nevyhověla stanovenému ultimátu. Objevilo se několik zpráv prohlašujících, ţe německý vyslanec byl zajat nebo dokonce zabit196.

21. a 22. června otiskly NL detaily o bojích u pevnosti Ta-ku. Dle nepotvrzených zpráv pronikla expedice admirála Seymoura do Pekingu a zdejší diplomaté jsou zatím bez pohromy. Boxeři prý vydrancovali císařský palác v Pekingu a císaře zavraţdili. Císařovna vdova prý uprchla, ale v zoufalosti spáchala sebevraţdu197.

24. června podaly NL zprávu, ţe dle informací z Berlína, je německý vyslanec oproti předchozím zprávám ţiv a zdráv198.

25. června uvedly noviny, ţe vyslanectva se stále drţí, ale obléhající se je nyní snaţí vyhladovět. Zároveň se objevila zpráva, ţe císařovna vydala rozkaz k vyhlazení všech cizinců199.

26. června NL uznaly, ţe se jiţ nejedná jen o pouhý konflikt, ale ţe nyní v Číně vypukla válka. Zároveň podaly dvě rozdílné zprávy, jednu z Londýna a druhou z Paříţe. Ta londýnská tvrdila, ţe všechna vyslanectva byla vypálena. Paříţská naopak tvrdila, ţe se vyslanci chystají s čínskou eskortou opustit Peking200.

27. června se opět objevily dvě poněkud si odporující zprávy. Jedna se týkala Seymourovy expedice. Dle informací z Berlína, jiţ expedice dorazila do Pekingu. New York naopak uvádí, ţe se Seymour nachází 10 mil od Tiencinu a je obklíčen201.

28. června uvádí NL, ţe zpráva o odchodu vyslanců z Pekingu pod ochranou čínské eskorty byla „potvrzena“. Zároveň potvrzují zprávu o tom, ţe Seymour a jeho expedice se nalézají 14 km od Pekingu202.

196 NL, 19. 6. 1900. s. 4. 197 NL, 21. 6. 1900. s. 3. 198 NL, 24. 6. 1900. s. 4. 199 NL, 25. 6. 1900. s. 1. 200 NL, 26. 6. 1900. s. 4. 201 NL, 27. 6. 1900. s. 4. 202 NL, 28. 6. 1900. s. 4. Dle zpráv 29. června do Tiencinu vtrhla vojska cizích mocností. Zároveň noviny hovoří o úspěšném osvobození Seymoura, který byl do té doby obklíčen čínskými jednotkami203.

I 30. června se objevily dvě rozcházející se zprávy. Jedna hovoří o tom, ţe po záchraně Seymoura bylo zjištěno, ţe vyslanci s ním nejsou a ani nikdy nebyli a jsou tudíţ pravděpodobně stále v Pekingu. Paříţ však podala zprávu, ţe vyslanci skutečně Peking opustili a ţe se nyní nalézají 12 mil od Tiencinu204.

1. července dorazil telegram přímo od Seymoura, ve kterém sdělil detaily své expedice, popsal bitvu o Tiencin a především oznámil, ţe do Pekingu nikdy nedorazil205.

2. července konečně přichází zprávy o zavraţdění barona von Kettelera206.

3. července byly na titulní straně zveřejněny detaily Seymourovy expedice a bitvy o Tiencin. Zároveň zde bylo uvedeno, ţe spojení s Pekingem bylo jiţ 14. června přerušeno a proto všechny zprávy o vyslancích jsou nepodloţené. Byla potvrzena zpráva o Kettelerově smrti. Zároveň se objevila informace, ţe všechna vyslanectví aţ na anglické byla spálena a vyslanci a jejich manţelky se nyní ukrývají právě na anglickém vyslanectví207.

4. července NL otiskly zprávu, ţe jiţní provincie se od dění na severu distancují a naopak nabízejí zahraničním mocnostem pomoc. Německo mluví o pomstě za Kettelerovu vraţdu, coţ znervózňuje ostatní státy. Ohledně vyslanectev píší, ţe jsou stále v obleţení a ţe mají jen velmi malé mnoţství potravy. Zároveň uvádějí, ţe americké, holandské a italské vyslanectví bylo vypáleno208.

6. července NL přinesly hroznou zprávu o smrti všech cizinců v Pekingu. Anglické vyslanectví dle zpráv padlo a všichni, kdo tam byli, byli povraţděni. Objevuje se také zpráva, ţe císařovna vdova a mladý císař byli oba donuceni k sebevraţdě209.

8. července celý svět věří, ţe jsou vyslanci mrtví. Washington a Londýn ale obdrţeli ze Šanghaje zprávu, ţe 3. 7. byla ještě vyslanectví v naprostém pořádku210.

203 NL, 29. 6. 1900. s. 4. 204 NL, 30. 6. 1900. s. 5. 205 NL, 1. 7. 1900. s. 4. 206 NL, 2. 7. 1900. s. 1. 207 NL, 3. 7. 1900. s. 1. 208 NL, 4. 7. 1900. s. 5. 209 NL, 6. 7. 1900. s. 4. 40

Od 9. do 12. července se neustále mnoţily zprávy, ţe vyslanectva jsou skutečně v pořádku, jen se neví, zda mají dostatek jídla211.

14. a 15. července se ale opět mluví o smrti vyslanců, Noviny uvádějí, ţe po hrdinné obraně 6. července vyslanectva podlehla a všichni byli zabiti212.

17. července pak noviny uvedly, ţe zpráva o smrti všech cizinců v Pekingu byla úředně potvrzena. Zároveň se objevila kritika vyslanců a jejich rozhodnutí zůstat v Pekingu i poté, co byli vyzváni čínskou vládou, aby město opustili213.

21. července NL oznámily, ţe 14. 7. došlo k dobytí Tiencinu spojeneckými vojsky214.

22. července se opět objevila jiskřička naděje, ţe jsou vyslanci naţivu. Američané obdrţeli zprávu od svého vyslance, která uvádí, ţe 18. července byli ještě všichni naţivu. Němci i Angličané však na tuto zprávu pohlíţeli se značnou skepsí215.

26. července NL psaly, ţe vyslanci jsou ţiví a ţe jim čínská vláda poslala jídlo. Zároveň se údajně chystá průvod cizinců z Pekingu do Tiencinu. Císař poslal dopisy Německu, Francii a USA, ve kterých prosí o přátelskou pomoc a o shovívavost ze strany zahraničních mocností. Uvádí, ţe problémy v Číně mají na svědomí povstalci a ţe vláda s nimi nemá nic společného. Vzhledem k tomu, ţe 16 dní předtím ale psal Japonsku, jak se musejí spojit proti Západu, mu nikdo nevěřil216.

27. července noviny podávají zprávu o neustálých neshodách mezi spojenci. Tyto neshody mají za následek neustálý odklad výpravy do Pekingu217.

28. července otiskly NL nyní jiţ slavnou řeč Viléma II. z Bremerhavenu, ve které vyzývá své vojáky, aby neměli s nepřítelem ţádné slitování a aby konali tak, ţe ţádný Číňan se jiţ nikdy neodváţí ani pohlédnout na Němce. Zároveň se konečně objevila zpráva od Macdonalda datovaná z 16. 7., ve které se píše, ţe jsou všichni stále naţivu a ve které Macdonal prosí všechny zahraniční mocnosti, aby si pospíšily do Pekingu218.

210 NL, 8. 7. 1900. s. 4. 211 NL, 12. 7. 1900. s. 1. 212 NL, 14. 7. 1900. s. 3. 213 NL, 17. 7. 1900. s. 5. 214 NL, 21. 7. 1900. s. 4. 215 NL, 22. 7. 1900. s. 4. 216 NL, 26. 7. 1900. s. 1. 217 NL, 27. 7. 1900. s. 4. 218 NL, 28. 7. 1900. s. 4. 41

29. července zveřejnily NL zprávu od Li Chung-čanga, ve které uvádí, ţe vyslanci jsou naţivu a ţe jsou na cestě do Tiencinu219.

1. srpna přišla další zpráva od Macdonalda, tentokrát datovaná z 21. 7. V té opět uvádí, ţe je většina cizinců v Pekingu stále naţivu a zároveň oznamuje smrt Strantse, Ollifanta a Warrena (všichni byli členové anglické posádky). Dále v této zprávě mluví o příměří, jeţ panuje od 16. července a podává také zprávu o statečném útoku vyslanců 3. 7. (noviny o tomto útoku ale neuvádí ţádné detaily)220.

3. srpna byl oznámen začátek pochodu spojeneckých vojsk na Peking. Článek tohoto dne také přináší zprávy o podkopech a poničení francouzského vyslanectva, o zapálení akademie Chan-lin v pokusu o zničení anglického vyslanectva a zároveň uvádí, ţe vyslanci obléhaní v Diplomatické čtvrti nemají ţádné zprávy o katedrále Pej-tchang221.

4. srpna přichází potvrzení o započatém pochodu na Peking s 20 000 muţi222.

8. srpna všichni věří, ţe vyslanci byli vypraveni z Pekingu a kaţdým dnem dorazí do Tiencinu. Aţ nyní se objevují zprávy, ţe za vším stojí císařovna vdova223.

9. srpna uvedly NL zprávu o jmenování maršála von Walderseea vrchním velitelem224.

11. srpna přišly zprávy o dobytí měst Pej-c‘ang (5. 8.) a Jang-c‘un (10. 8.), která leţí obě na cestě do Pekingu225.

18. srpna se pak objevila první, zatím nepotvrzená, zpráva, ţe vyslanectví byla osvobozena. Berlín zveřejnil depeši, v níţ uvádí, ţe spojenci jsou jiţ v Pekingu, vyslanci byli osvobozeni a císařovna se svým dvorem uprchla226.

19. srpna Peking oficiálně dobyt227!

219 NL, 29. 7. 1900. s. 5. 220 NL, 1. 8. 1900. s. 4. 221 NL, 3. 8. 1900. s. 4. 222 NL, 4. 8. 1900. s. 4. 223 NL, 8. 8. 1900. s. 1. 224 NL, 9. 8. 1900. s. 4. 225 NL, 11. 8. 1900. s. 4. 226 NL, 18. 8. 1900. s. 4. 227 NL, 19. 8. 1900. s. 1. 42

4. Komparace a zhodnocení Telegrafické spojení s Pekingem bylo přerušeno 10. června a od 20. bylo město jiţ hermeticky uzavřeno, tudíţ informace o dění v Pekingu byly útrţkovité a často smyšlené. Noviny i přesto přinášely kaţdodenně zprávy týkající se osudu vyslanců. Zaměřovaly se však především na dění vně Pekingu.

Lidové noviny přinášely často rozcházející se zprávy. Vycházely z velké části z informací získaných z Londýna a Berlína a měly tendence přiklánět se ke katastrofičtějším zprávám. Národní listy byly výrazně orientovány na Rusko a jeho politiku. Z tohoto důvodu často zmiňovaly dění v Mandţusku, kde probíhaly boje mezi Čínou a Ruskem. Zároveň několikrát zdůrazňovaly, ţe Rusko mělo vţdy velice dobrý přátelský vztah s Čínou a teprve kdyţ přijeli do Číny Angličané, začali problémy.

Zatímco LN se soustředily ve svých sděleních z velké části na dění v Tiencinu a na politiku a přípravu osmi mocností mimo Čínu, NL pojednávaly i o dění v ostatní Číně. Na úvodní straně mezi zahraničními zprávami často rozebíraly diplomatické i vojenské vztahy Ruska s Čínou. LN převáţně přinášely jen krátký odstavec doplněný o telegramy. NL na druhou stranu nejednou věnovaly dění v Číně celou stranu, která byla rozdělena na události v Pekingu, v Mandţusku, přípravy v Tiencinu i vně a pak ještě článek o situaci v ostatních provinciích. Dokonce pro lepší představu veřejnosti o poměrech v Číně několikrát popsaly historické události předcházející Boxerskému povstání. Dále otiskly mapu a detailní popis hlavního města a provincie, v níţ se nachází. 23. července vypsaly v jednom svém článku všechny čínské státníky zúčastněné v boxerských nepokojích a napsaly o kaţdém z nich odstavec, popisující o koho se jedná.

Je velice zajímavé, ţe o smrti barona von Kettelera přinesly noviny zprávu poprvé jiţ 16. června, coţ bylo předtím, neţ k události skutečně došlo. Dokonce i zpráva z 19. června v Lidových novinách o vraţdě von Kettelera byla předčasná vzhledem k tomu, ţe k ní teprve v ten samý den došlo. Národní listy touto dobou také polemizovaly nad osudem německého vyslance. Psaly, ţe byl buď zavraţděn, nebo unesen.

22. června přinesly jak LN tak NL zprávu, ţe admirál Seymour se svou druţinou dorazil do Pekingu. Tato zpráva byla naprosto mylná, poněvadţ Seymour se do Pekingu vůbec nedostal. LN dále mluví o skupině 3000 Rusů, kteří v této době provedli na město útok. Jak se ale dovídáme z dobových deníků obléhaných, ţádné takové vojsko nikdy nedorazilo. Stejně nepřesná byla zpráva, ţe mimo Kettelera zemřel také francouzský vyslanec. NL dále zmiňuje, ţe císařský palác v Pekingu byl Boxery zničen, císař zavraţděn a císařovna ţe spáchala sebevraţdu. Ţádná z těchto zpráv však nebyla pravdivá.

NL 24. června napsaly, ţe je německý vyslanec ţiv a zdráv. Ten byl touto dobou jiţ ale 5 dní po smrti. LN oznámily, ţe byl 15. června Boxery napaden Tiencin.

26. června mluví obě periodika o vypálení vyslanectví. Zatímco NL mluví o vypálení všech vyslanectev, LN tvrdí, ţe rakouské, anglické a belgické se stále drţí. Jak víme z deníků, belgické vyslanectví bylo jedno z těch, která byla ihned na začátku potíţí v Pekingu nechána na pospas, jelikoţ byla příliš vzdálena ostatním vyslanectvům a nebylo ho moţné bránit. Také rakousko-uherské vyslanectví bylo jiţ touto dobou zničeno a jeho posádka se uchýlila k Francouzům.

Po té, co se noviny dozvěděly o průvodních listech vydaných vyslancům čínskou vládou, předpokládaly, ţe ti skutečně opustili Peking. Jak LN tak NL podaly 27. června zprávu, ţe vyslanci pod ochranou čínské eskorty opustili Peking a jsou na cestě do Tiencinu. Vyslanci však ţádnou takovou výpravu ze strachu o svůj ţivot neučinili a drţeli se po celou dobu 55 dnů v Diplomatické čtvrti v Pekingu.

Oproti předchozím zprávám, ve kterých obě periodika tvrdila, ţe se Seymour nachází v Pekingu, nyní přinesla zprávu, ţe došel pouze na vzdálenost cca 10 mil od Tiencinu, je obklíčen a nemá dostatek zásob. LN dokonce píší, ţe byl zajat. Ve skutečnosti Seymourova expedice několikrát narazila na potíţe a nakonec byla přinucena se obrátit a vydat se zpět do Tiencinu. Poblíţ Tiencinu pak tito vojáci obsadili zbrojnici, ze které byli následně osvobozeni a přispěli k posílení obrany Tiencinu.

Dne 25. června byl admirál Seymour osvobozen z obléhání poblíţ Tiencinu a den nato doprovozen do města. Národní listy zprávu o jeho vyproštění přináší jiţ 29. června, tudíţ jen se třídenním zpoţděním. Lidové noviny na druhou stranu s touto zprávu přišly aţ 1. července. Obě periodika zveřejnila po Seymourově osvobození znepokojivou informaci – nejen, ţe se u něj vyslanci z Pekingu nenalézají, ale vůbec se nedostal nikam poblíţ Pekingu.

3. července LN i NL shodně potvrdily zvěsti o Kettelerově smrti. NL také zmiňují, ţe vyslanci se svými ţenami a dětmi se ukrývají na anglickém vyslanectví, všechna ostatní dle této zprávy byla spálena. LN jsou poněkud optimističtější a mluví o blíţe

44 nespecifikovaných třech vyslanectvích, jeţ se stále drţí. Opět nutno podotknout, ţe ani jedna z těchto informací není pravdivá.

Na začátku července se začaly mnoţit katastrofické zprávy o osudu zahraničních vyslanců v Pekingu. První taková zpráva se objevila 5. července v LN a informuje, ţe v den, kdy zemřel baron von Ketteler, zemřeli také vyslanec britský a francouzský. Následně nato přišla novina, které se všichni obávali – vyslanci v Pekingu padli. 6. 7. NL a 7. 7. LN oznámily, ţe po hrdinné obraně anglické vyslanectvo padlo a všichni cizinci byli povraţděni. Obě periodika také oznámila, ţe císař i císařovna vdova jsou po smrti. Zatímco LN uvádí, ţe byli oba zavraţděni, NL napsaly, ţe oba byli donuceni spáchat sebevraţdu.

Aţ do 20. července přicházela oznámení o povraţdění všech vyslanců a jejich rodin. V NL se občasně objevily zprávy, ţe vyslanectva jsou přece jen v pořádku a jejich osazenstvo naţivu, ale 17. července uţ bylo v obou novinách úředně potvrzeno, ţe jsou všichni zahraniční obyvatelé Pekingu stoprocentně po smrti. NL vznesly kritiku na hlavy vyslanců pro jejich rozhodnutí neopustit Peking po vydání průvodních listů. Tato kritika jasně dává najevo zkreslenou představu evropské veřejnosti o situaci v Pekingu. Z deníků totiţ jasně vyplívá, ţe kdyby diplomatický sbor opustil relativní bezpečí svých vyslanectví, znamenalo by to jistou smrt, coţ bylo jasně dokázáno vraţdou barona von Kettelera, který se odváţil opustit prostor vyslanectví. Bylo otisknuto několik zpráv obsahujících hrozivé detaily o mučení vyslanců228. LN také uvádějí informaci z neznámého zdroje, ţe manţelky vyslanců poţily jed, aby nepadly do rukou nepřátel.

20. července v LN a 21. v NL přišla oficiální zpráva o dobytí Tiencinu 14. 7. spojeneckými vojsky. 22. července otiskly NL sdělení o telegramu, který přišel do Washingtonu od amerického vyslance v Pekingu, Congera, ve kterém sděluje, ţe jsou vyslanci naţivu, ale je nutné, aby byli co nejdříve osvobozeni. Angličané i Němci povaţují tento telegram za podvrh z rukou Číňanů, který má za účel je zmást. Tento telegram se později ukázal jako pravý. V LN se touto dobou objevují zvěsti o tom, ţe jsou vyslanci sice naţivu, ale jsou drţeni jako rukojmí.

26. července NL citují edikt a dopisy vydané čínským císařem, v nichţ zahraniční mocnosti ujišťuje, ţe jsou vyslanci v pořádku a ţe jim čínská vláda dodává potraviny.

228 Evropské ţeny prý byly svlečeny, na kusy rozsekány a jednotlivé kusy těl byly házeny za vítězoslavného křiku mezi lidi. Dále prý čínští vojáci nabodali děti vyslanců na svá kopí a nosili je tak po ulicích. Na muţe pak bylo údajně stříleno tak dlouho, aţ se jejich těla topila v krvi. (LN, 22.7.1900, s. 2) 45

Zároveň v dopisech zaslaných Německu, Francii a USA ţádá o pomoc při potlačení povstání. Vzhledem k tomu, ţe 16 dní předtím ale psal Japonsku a ţádal o spojení Východu proti Západu, nikdo jeho dopisům nedůvěřuje.

Dnes jiţ slavná řeč Viléma II. německým vojákům odebírajícím se do Číny ze 27. 7. byla v NL otisknuta 28. a v LN 31. 7. NL současně uveřejnily zprávu od Macdonalda datovanou z 16. července. V této zprávě sděluje, ţe tři vyslanectva, mezi nimi i britské, dosud stojí. Ze strany čínské vlády, ţe se jim nedostává ţádné podpory a ţe se současnými zásobami se udrţí nanejvýš 14 dní. Dále 29. 7. napsaly NL, ţe Li Chung-čang informoval zahraniční mocnosti, ţe vyslanci jsou nyní pod čínskou ochranou na cestě do Tiencinu.

1. a 2. srpna otiskla obě periodika zprávy od vyslanců z Pekingu, v nichţ detailněji popisují tamní situaci. Informují o příměří, které trvá od 16. 7. a o tom, ţe jim je dodáváno čerstvé ovoce a zelenina. Z Macdonaldovy zprávy se dále veřejnost dozvěděla, ţe v Pekingu zatím zahynulo 62 lidí, mezi nimiţ se nachází kapitán Strants, mladý student Olivent a Warren. NL mimo to ještě přinesly zprávy o podkopech a poničení francouzského vyslanectví a o zapálení Chan-linské univerzity. Zběţně zmínily i statečný útok 3. července provedený pod velením kapitána Myerse na městskou zeď Pekingu.

3. srpna noviny opět předběhly skutečnost. Obě periodika informují jiţ 3. 8. o započatém pochodu spojeneckého vojska na Peking. Ten ale dle všech oficiálních zdrojů započal aţ čtvrtého. NL uvádějí i počet vojáků (20 000) a LN informují, ţe by vojsko mělo do Pekingu dorazit do osmi dnů.

7. a 8. srpna se noviny opět zmiňují o odchodu vyslanců z Pekingu do Tiencinu. Stalo se to kvůli čínskému dekretu, který nařídil, aby okamţitě opustili město. Předpokládalo se, ţe kaţdým dnem dorazí do Tiencinu.

9. srpna NL a 14. srpna LN oznámily, ţe hrabě von Waldersee byl jmenován vrchním velitelem. Obě periodika pak zmiňují dobytí měst Pej-c’ang a Jang-c’un. NL se zmiňují o obou bitvách ve článku z 11. srpna a data bitev uvádějí jako 5. a 10. Zatímco bitva o Pej- c’ang se skutečně odehrála 5. 8., bitva o Jang-c’un se udála hned 6. 8., tudíţ byly informace novin nepřesné. LN bitvu u Pej-c’angu detailněji rozebírají a informují o těţkých ztrátách, které tam spojenecké vojsko utrţilo (1200 mrtvých).

První zvěsti o osvobození Pekingu se v obou periodikách objevily 18. srpna, tedy čtyři dny po samotné události. Následně 19. 8. tyto zprávy potvrdily a přinesly o bojích v Pekingu bliţší informace.

Komparací novinových článků s historickými prameny bylo zjištěno, ţe ač se občas objevily zprávy zkreslené či nepřesné, informovala periodika opravdu intenzivně. Kaţdý den uveřejňovaly články zmiňující dění v Pekingu a česká veřejnost si tak mohla vytvořit rámcově přesnou představu o situaci v Číně. Národní listy i přes svou zjevnou sympatii vůči Rusku a tudíţ určitou tendenčnost poskytovaly ucelenější a podrobnější informace. Zároveň se více snaţily své zprávy před uveřejněním ověřovat. Je zajímavé, ţe ač se, aţ na katastrofické zprávy o vraţdění vyslanců, drţela obě periodika celkem věrně historických fakt, po dlouhou dobu přikládala vinu za nepokoje v Číně princi Tuanovi a císaře a císařovnu vdovu povaţovala za oběti (buď za jeho vězně, či dokonce, ţe jím byli donuceni k sebevraţdě).

5. Závěr Cílem práce bylo zjistit, zda měla česká veřejnost skrze česko-jazyčný dobový tisk povědomí o Boxerském povstání a zda se tyto informace shodovaly s historickými fakty.

Nejprve jsem Boxerské povstání na základě sekundární literatury zasadila do širšího historického kontextu. Zaměřila jsem se především na politickou situaci, ale okrajově jsem zmínila i náboţenské a sociální problémy, které vedly ke genezi povstání.

V následující kapitole jsem zrekonstruovala obléhání Diplomatické čtvrti a katedrály Pej-tchang v Pekingu. Čerpala jsem z historických pramenů v podobě deníků. Na konci kapitoly jsem také krátce shrnula události dějící se v této době vně Pekingu.

Další kapitolu jsem věnovala konkrétním excerptům z mnou zvoleného dobového tisku. Nejprve jsem uvedla vybrané články z Lidových novin a následně články z Národních listů.

V poslední kapitole jsem jiţ přistoupila k samotnému srovnání informací z periodik se skutečností. Zároveň jsem vůči sobě porovnala dvě vybraná periodika, abych určila, které přesněji informovalo o situaci v Číně.

Příloha

Mapa zobrazující železniční trať mezi Tiencinem a Pekingem a postup spojeneckého vojska Princ Tuan – vůdce Boxerů v Pekingu

Císařovna Cixi – vládkyně Číny po dobu 40 let

Žong-lu – vrchní velitel čínské Generál Tung Fu-siang – velitel armády muslimských bojovníků z Kan-su Boxerský voják

Francouzská karikatura zobrazující představitele zahraničních mocností jak rozkrajují Čínu v podobě koláče

Claude Macdonald - britský vyslanec v Pekingu Admirál Seymour – velitel neúspěšného pokusu o záchranu Diplomatické čtvrti v Pekingu Alfred Graf von Waldersee – německý polní maršál a vrchní velitel osvobozovací armády spojenců Alfred Gaselee – velitel spojenecké armády, která osvobodila vyslance v Pekingu

Vojáci Aliance osmi států z roku 1900 Boxerský protokol – podpisová strana

Bitva o Pej-c‘ang

Bitva o Jang-c‘un 6. Bibliografie Prameny

COLTMAN, Robert Jr. Beleaguered in Peking: the boxer's war against the foreigner. Philadelphia: F.A. Davis co., 1901. Dostupné z: https://openlibrary.org/books/OL7050709M/Beleaguered_in_Peking.

FRERI, Rev. J. The Heart of Pekin: Bishop A. Favier's Diary of the Siege, May-August, 1900. Boston: Marlier, 1901. Dostupné z: https://openlibrary.org/books/OL20537772M/The_Heart_of_Pekin_Bishop_A._Favier's_Diar y_of_the_Siege_May-August_1900.

KORSAKOV, V. V. a Antonín KOUDELKA. Pekinské události: Osobní vzpomínky z obléhání vyslanectev v Pekině. Květen-srpen 1900. Praha: E. Beaufort, 1901.

MARTIN, William Alexander Parsons. The Siege in Peking: China against the World: By an eye witness. London: Oliphant Anderson and Ferrier, 1900. ISBN 9781432655549. Dostupné z: https://openlibrary.org/books/OL6910997M/The_siege_in_Peking.

PRAMENY – EXCERPTY Z LN

Vzhledem k faktu, ţe Lidové noviny i Národní listy neuvádějí autora článku, jsou excerpty seřazeny chronologicky.

Povstání Boxerů v Číně. LN, červen 1900, roč. VIII., č. 138. s. 3.

Z „nebeské říše“. LN, červen 1900, roč. VIII., č. 139. s. 1.

Povstání v Číně. LN, červen 1900, roč. VIII., č. 141. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červen 1900, roč. VIII., č. 143. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červen 1900, roč. VIII., č. 145. s. 2.

Válka čínsko-evropská? LN, červen 1900, roč. VIII., č. 146. s. 1.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 148. s. 3.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 149. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 150. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 151. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 152. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 154. s. 3. Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 157. s. 1.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 159. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 161. s. 2.

Krvavé události v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 162. s. 1.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 163. s. 1.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 164. s. 2.

Evropa a Čína. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 165. s. 1.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 166. s. 2.

Povstání v Číně. LN, červenec 1900, roč. VIII., č. 172. s. 2.

Povstání v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 173. s. 2.

Povstání v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 174. s. 3.

Povstání v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 175. s. 2.

Povstání v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 178. s. 2.

Boje v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 181. s. 5.

Boje v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 184. s. 2.

Boje v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 185. s. 2.

K událostem na dalekém Východě. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 187. s. 1.

Boje v Číně. LN, srpen 1900, roč. VIII., č. 188. s. 2.

PRAMENY – EXCERPTY Z NL

Odboj proti cizincům v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 167. s. 4.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 170. s. 4.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 172. s. 4.

Odboj proti cizincům v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 173. s. 1.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 174. s. 4.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 175. s. 4.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 176. s. 4.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 177. s. 4.

Nepokoje v Číně. NL, červen 1900, roč. 40, č. 178. s. 5.

Nepokoje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 179. s. 3.

Odboj proti cizincům v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 180. s. 1.

Revoluce v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 181. s. 1.

Císař Vilém o válce s Čínou. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 182. s. 1.

Nepokoje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 184. s. 4.

Po katastrofě pekingské. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 186. s. 1.

Nepokoje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 187. s. 3.

Nepokoje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 192. s. 3.

Nepokoje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 195. s. 5.

Boje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 199. s. 4.

Čínské hádanky. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 200. s. 1.

Boje v Číně. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 204. s. 3.

Válčení s Čínou. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 205. s. 4.

Válčení s Čínou. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 206. s. 4.

Válčení s Čínou. NL, červenec 1900, roč. 40, č. 207. s. 5.

Válčení s Čínou. NL, srpen 1900, roč. 40, č. 210. s. 4.

Válčení s Čínou. NL, srpen 1900, roč. 40, č. 212. s. 4.

Válčení s Čínou. NL, srpen 1900, roč. 40, č. 213. s. 4.

Dojdou „spojenci“ do Pekina? NL, srpen 1900, roč. 40, č. 217. s. 1.

Válčení s Čínou. NL, srpen 1900, roč. 40, č. 218. s. 4.

Válčení s Čínou. NL, srpen 1900, roč. 40, č. 220. s. 4.

Válčení s Čínou. NL, srpen 1900, roč. 40, č. 227. s. 4.

Pekin dobyt! NL, srpen 1900, roč. 40, č. 228. s. 1.

Literatura

CABIŠ, Adam. Rakousko-Uhersko a Čína: Diplomatické vztahy dvou císařství v letech 1896– 1911. Olomouc, 2012. Magisterská diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci.

ESHERICK, Joseph W. The origins of the Boxer Uprising. Berkeley: University of California Press, 1987. ISBN 978-052-0064-591.

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Vyd. 1., dotisk 3. [i.e. 3. vyd.]. Překlad Martin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, 656 s. Dějiny států (Nakladatelství Lidové noviny). ISBN 80-710-6249-9.

DESTENAY. China from the opium wars to the 1911 revolution. 1st American ed. New York: Pantheon Books, 1976, vi, 412 p. ISBN 03-947-0934-9.

MACMURRAY, John V.A. Treaties and agreements with and concerning China 1894-1919. New York: Oxford university press, 1921. ISBN 978-190-1903-836.

LEONHARD, Robert R. The China Relief Expedition: Joint Coalition Warfare in China Summer 1900 [online]. 2008 [cit. 2014-07-01]. Dostupné z: http://www.jhuapl.edu/ourwork/nsa/papers/China%20ReliefSm.pdf

PRESTON, Diana. The boxer rebellion: the dramatic story of China's war on foreigners that shook the world in the summer of 1900. New York: Berkley books, 2001. ISBN 04-251-8084- 0.

SKŘIVAN, Aleš. Politika velmocí a boxerské povstání v Číně. Historický obzor: Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 1993, 4/5, 74-77, 106-11.

TWITCHETT, Denis Crispin a John King FAIRBANK. The Cambridge history of China. New York: Cambridge University Press, 1978-2009. ISBN 978052181248151.

VÁVRA, Dušan. Náboţenské představy a praktiky v čínském starověku. In: Náboženství Číny a Japonska: sborník statí. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 10-27. ISBN 978-80-210- 5456-1.

Internetové zdroje

Alfred Gaselee. http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Gaselee. (15. 07. 2014)

Alfred von Waldersee. http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_von_Waldersee. (01. 07. 2014)

Black Flag Army. http://en.wikipedia.org/wiki/Black_Flag_Army. (01. 07. 2014)

Cixi. http://en.wikipedia.org/wiki/Empress_Dowager_Cixi. (01. 07. 2014)

Claude Maxwell MacDonald. http://en.wikipedia.org/wiki/Claude_MacDonald. (01. 07. 2014)

Daoguang. http://en.wikipedia.org/wiki/Daoguang. (01. 07. 2014)

Dong Fuxiang. http://en.wikipedia.org/wiki/Dong_Fuxiang. (01. 07. 2014)

Donghak Peasant Revolution. http://en.wikipedia.org/wiki/Donghak_Peasant_Revolution. (01. 07. 2014)

George Macartney. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/353691/George- Macartney-Earl-Macartney-Viscount-Macartney-of-Dervock-baron-of-Lissanoure-Baron- Macartney-of-Parkhurst-and-of-Auchinleck-Lord-Macartney. (01. 07. 2014)

Guangxu. http://en.wikipedia.org/wiki/Guangxu_Emperor. (01. 07. 2014)

Henri Rivière. http://en.wikipedia.org/wiki/Henri_Rivi%C3%A8re_(naval_officer). (01. 07. 2014)

Herbert G. Squiers. http://en.wikipedia.org/wiki/Herbert_Squiers. (01. 07. 2014)

Jiaqing. http://en.wikipedia.org/wiki/Jiaqing_Emperor. (01. 07. 2014)

John Twiggs Myers. http://en.wikipedia.org/wiki/John_Twiggs_Myers. (01. 07. 2014)

Juye Incident. http://en.wikipedia.org/wiki/Juye_Incident. (01. 07. 2014)

Kangxi. http://en.wikipedia.org/wiki/Kangxi_Emperor. (01. 07. 2014)

Kang Youwei. http://en.wikipedia.org/wiki/Kang_Youwei. (01. 07. 2014)

Koncese. http://cs.wikipedia.org/wiki/Koncese. (01. 07. 2014)

Liang Qichao. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/338795/Liang-Qichao. (01. 07. 2014)

Li Hongzhang. http://en.wikipedia.org/wiki/Li_Hongzhang. (01. 07. 2014)

Lin Zexu. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/341625/Lin-Zexu. (01. 07. 2014)

Pierre-Marie-Alphonse Favier. http://en.wikipedia.org/wiki/Pierre-Marie-Alphonse_Favier. (01. 07. 2014)

Prince Qing. http://en.wikipedia.org/wiki/Prince_Qing. (01. 07. 2014)

Qianlong. http://en.wikipedia.org/wiki/Qianlong_Emperor. (01. 07. 2014)

Robert Coltman Jr. http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Coltman. (01. 07. 2014)

Ronglu. http://en.wikipedia.org/wiki/Ronglu. (01. 07. 2014)

Sféra vlivu. http://encyklopedie.vseved.cz/sf%C3%A9ra+vlivu. (01. 07. 2014)

Siege of the International Legations. http://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_the_International_Legations. (01. 07. 2014)

Sun Yat-sen. http://en.wikipedia.org/wiki/Sun_Yat-sen. (01. 07. 2014)

William Pitt Amherst. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/20519/William-Pitt- Amherst-lst-Earl-Amherst. (01. 07. 2014)

Yuan Shikai. http://en.wikipedia.org/wiki/Yuan_Shikai. (01. 07. 2014)

Yuxian. http://en.wikipedia.org/wiki/User:Madalibi/Yuxian. (01. 07. 2014)

Zaiyi. http://en.wikipedia.org/wiki/Prince_Duan. (01. 07. 2014)

Zongli Yamen. http://en.wikipedia.org/wiki/Zongli_Yamen. (01. 07. 2014)

Anotace

Cílem práce bylo zjistit, jakým způsobem byla česká veřejnost informována o Boxerském povstání. Nejprve byla událost za pomocí sekundární literatury zasazena do širšího historického kontextu a následně detailně popsána na základě primárních zdrojů. Pro rekonstrukci událostí v Pekingu byly vyuţity historické prameny v podobě deníků. K určení povědomí české veřejnosti o této historické události byla vyuţita dvě česko-jazyčná periodika a to Lidové noviny a Národní listy. Výsledky určují do jaké míry a nakolik přesně informoval český dobový tisk své čtenáře.

Klíčová slova: dynastie Čching, Boxerské povstání, česko-jazyčný tisk Annotation

The aim of the thesis was to determine in what way was the Czech public informed about the Boxer uprising. First the event was put into a wider historical context using secondary sources and afterwards it was described in detail using archival sources. For the reconstruction of the events in Beijing historical primary sources in the form of diaries were used. To determine the awareness of Czech public of this historical event I used two Czech-language periodicals, namely Lidové noviny and Národní listy. The results show to what extent and how accurately contemporary Czech press informed its readers.

Key words: Qing dynasty, Boxer uprising, Czech-language press