Trendy Vývoje De Facto Států V Kontextu Proměn Teritoriální Suverenity

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

Trendy vývoje de facto států v kontextu proměn teritoriální suverenity

Disertační práce

ŠTĚPÁN PODHRÁZSKÝ

Vedoucí práce: RNDr. Petr Daněk, Ph.D.

Sociální geografie a regionální rozvoj

Brno 2020 Bibliografický záznam

Autor: Mgr. Štěpán Podhrázský Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav

Název práce: Trendy vývoje de facto států v kontextu proměn teritoriální suverenity

Studijní program: Sociální geografie a regionální rozvoj

Školitel: RNDr. Petr Daněk, Ph.D.

Akademický rok: 2019/2020

Počet stran: 215

Klíčová slova: de facto státy; suverenita; kvantitativní analýza; míra vnitřní suverenity; stupeň vnější podpory; upadající státy

Bibliographic Entry

Author: Mgr. Štěpán Podhrázský Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography

Title of Thesis: Trends of the de facto states development in the context of territorial sovereignty changes

Degree Programme: Social Geography and Regional Development

Supervisor: RNDr. Petr Daněk, Ph.D.

Academic Year: 2019/2020

Number of Pages: 215

Keywords: de facto states; sovereignty; quantitative analysis; degree of internal sovereignty; degree of external support; failing states

Abstrakt

Disertační práce se zabývá anomáliemi současného politickogeografického prostoru, tzv. de facto státy mezi lety 2001–2018. Tyto na politické mapě světa neviditelné teritoriální politické entity, zpochybňující současný systém suverénních států, zaloţený na principu teritoriální suverenity, se v uplynulých třech dekádách přesunuly z okraje akademického zájmu do jeho centra. Nadále je jiţ nelze vnímat jako anomálie, ale jako charakteristické a podstatné výjimky vypovídající o povaze mezinárodního systému suverénních států, jehoţ jsou nedílnou součástí. Převáţná část současného vědeckého poznání de facto států vychází z idiografických přístupů a vnímá je jako jedinečné a neopakovatelné. Cílem tohoto textu je přispět k pochopení de facto států v širším kontextu a identifikovat jejich typické rysy a vývojové trendy jakoţto skupiny. Vzhledem k terminologickému zmatení, kterému problematika de facto států podléhá, se v prvé řadě práce zabývá odlišením de facto států od ostatních teritoriálně politických entit nacházejících se v politickogeografickém prostoru. Dále je v rámci práce vymezen samotný soubor de facto států obsahující 26 entit. Z metodického hlediska byla vytvořena kvantitativní metoda hodnocení zaloţená na soustavě sedmi indikátorů vnitřní suverenity a jednom souhrnném indikátoru suverenity vnější. Indikátory vnitřní suverenity jsou dále rozděleny na tři základní aspekty (bezpečnostní, socioekonomický a politický) a podléhají hodnocení za kaţdý rok existence entity v rámci sledovaného období. Výsledkem takto pojatého výzkumu bylo nalezení vazby mezi geografickou polohou de facto států v soustavě mezinárodního systému suverénních států a obdobím jejich vzniku, stejně jako periferní lokalizace de facto států při hranicích původních rodičovských států. V neposlední řadě byly identifikovány typické trendy ve vývoji těchto nestátních teritoriálních entit a posouzen vliv vnějších aktérů na jejich funkčnost. V rámci sledovaného období byly nalezeny tři období lišící se charakterem vývoje, a to nejen z hlediska velikosti souboru, ale i rozdílnými trendy v míře naplnění jednotlivých indikátorů. Větší vliv na funkčnost de facto států byl prokázán u podpory ze strany patrona, před podporou ze strany významné části mezinárodního společenství států. Práce přináší původní výsledky, které přispívají k hlubšímu poznání problematiky de facto států. V aplikační rovině je lze vyuţít nejen pro obdobně zaměřené výzkumy, ale především jako podklad pro řešení situace, resp. postavení de facto států v mezinárodní soustavě suverénních států.

Abstract

The dissertation deals with anomalies of the contemporary politico-geographical space, the so-called de facto states between 2001 and 2018. These territorial political entities, invisible on the world political map, and which are questioning the current system of sovereign states based on the territorial sovereignty principle, have moved from the periphery of academic interest to its center over the past three decades. They can no longer be perceived just as anomalies, but rather as characteristic and substantial exceptions that attest to the nature of the international system of sovereign states which they are an integral part of. Most of the present-day scientific knowledge of the de facto states is based on idiographic approaches and perceives them as unique and unrepeatable. The aim of this text is to contribute to the understanding of the de facto states in a broader context and to identify their typical features and development trends as a group. Due to the terminological confusion which the issue of the de facto states is subject to, the dissertation primarily deals with the distinction of the de facto states from other territorial political entities located in the politico-geographical space. Additionally, the work defines a set of the de facto states containing 26 entities. Methodology-wise, a quantitative evaluation method was created based on a system of seven indicators of internal sovereignty and one summary external sovereignty indicator. The indicators of internal sovereignty are further divided into three basic aspects (security, socio-economic and political aspects) and are evaluated for each year of the entity's existence within the researched period. The result of a research thus conceived was to find a link between the geographical location of the de facto states in the international system of sovereign states, and their creation period as well as the peripheral location of the de facto states at the borders of the original parent states. Last but not least, typical trends in the development of these non-state territorial entities were identified and the influence of external actors on their functionality was assessed. Within the monitored period, three stages were found that differ in the nature of development, not only in terms of set size but also in terms of distinct trends in individual indicators fulfillment degree. A greater influence on the de facto states‘ functionality was established on the side of the support of the patron rather than the support of a significant part of the international community of states. The dissertation brings original results that contribute to a deeper understanding of the issue of the de facto states. At the application level these results can be used not only for similarly focused research, but more so as a basis

5 for solving the situation, and the position of the de facto states in the international system of sovereign states, respectively.

Originální publikace a vymezení podílu autora disertační práce Práce vychází ze tří rukopisů autora disertace (Štěpán Podhrázský)

Podhrázský Š., Daněk P. (2020): Trvale dočasné? Tendence vývoje souboru de facto států. Mezinárodní vztahy, Ústav mezinárodních vztahů, roč. 55, 3, s. 5–30, ISSN 2570-9429.

- spolupráce na přípravě textové části, grafické výstupy, zpracování dat

Některé textové části tohoto rukopisu byly vyuţity v rámci předkládané disertační práce. Části textu lze nalézt v kapitolách:

- 3 – s. 17; - 5 – s. 44–48, 52–60, 65–66, 73; - 6 – s. 75, 77–85, 87; - 8 – s. 153, 159–162, 169–172; - 9 – s. 180–181.

Podhrázský Š. (2019): Unrecognised state entities – evaluation of emerging states in the 21st century. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Rerum Naturalium, Geographica, Univerzita Palackého v Olomouci, 2019, roč. 48, 1–2, s. 61-83, ISSN 1212- 2157.

- jediný autor, kompletní vytvoření publikace

Podhrázský Š. (2018): Unrecognized state entities in the (geo)political space of the 21st century. V Svobodová, H.. Useful Geography: Transfer from Research to Practice. Brno: Masaryk University – University Press, s. 506–514, ISBN 978-80-210-8907-5.

- jediný autor, kompletní vytvoření publikace

Poděkování

Rád bych poděkoval RNDr. Petru Daňkovi, Ph.D. za spolupráci při tvorbě společné publikace, konzultace, jeţ mi poskytl při tvorbě této práce, konstruktivní připomínky, za jeho odbornou pomoc, za zvýšení kvality nejen této práce, a zejména pak za ochotu vše dotáhnout do konce. Rovněţ bych rád poděkoval všem, kteří mne během psaní této práce podporovali a měli se mnou trpělivost, přestoţe to nebylo vţdy jednoduché.

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracoval samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, ţe v souladu se zákonem č. 137/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb. v platném paragrafovaném znění, souhlasím se zveřejněním své disertační práce fakultou, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze Informačního systému Masarykovy univerzity.

V Brně dne 30. 09. 2020 ………………………………………… Štěpán Podhrázský

Obsah

1 Úvod ...... 12 2 Rešerše literatury ...... 14 3 Cíle a struktura práce...... 17 4 Stát ...... 20 4.1 Koncept moderního státu ...... 20 4.2 Předpoklady existence státu ...... 25 4.2.1 Teritorium ...... 26 4.2.2 Obyvatelstvo ...... 27 4.2.3 Vláda a státní moc ...... 28 4.2.4 Mezinárodní uznání ...... 30 4.3 Suverenita ...... 31 4.4 Procesy vzniku teritoriálně politických entit ...... 37 4.4.1 Dekolonizace ...... 37 4.4.2 Federativní rozpad ...... 39 4.4.3 Secese ...... 40 5 Teoretická východiska de facto států ...... 44 5.1 Terminologie teritoriálních politických entit ...... 44 5.1.1 De facto stát ...... 45 5.1.2 Pseudostát ...... 50 5.1.3 Jakoby stát ...... 52 5.1.4 Stát ve státě ...... 53 5.1.5 Kvazistát ...... 55 5.1.6 Zpochybněný stát ...... 57 5.1.7 Neuznaný stát ...... 58 5.1.8 Ostatní koncepty ...... 61 5.2 Zdůvodnění pouţité terminologie ...... 64 5.3 Předpoklady de facto států ...... 66 6 Metoda hodnocení a zdroje dat ...... 74 6.1 Vymezení souboru de facto států ...... 74 6.2 Indikátory vnitřní suverenity ...... 77 6.2.1 Bezpečnostní indikátory ...... 78 6.2.2 Politické indikátory ...... 81

6.2.3 Socioekonomické indikátory ...... 83 6.3 Stupeň vnější podpory ...... 84 7 Charakteristika de facto států ...... 88 7.1 Abcházie ...... 88 7.2 Ačeh ...... 91 7.3 Azawad ...... 93 7.4 Bašur ...... 96 7.5 Cabinda ...... 98 7.6 Casamance ...... 100 7.7 Doněcká lidová republika ...... 102 7.8 Islámský stát ...... 105 7.9 Jiţní Osetie ...... 107 7.10 Jiţní Súdán ...... 109 7.11 Kačjinský stát ...... 112 7.12 Karenský stát ...... 114 7.13 Kosovo ...... 117 7.14 Luhanská lidová republika ...... 119 7.15 Mindanao ...... 121 7.16 Náhorní Karabach ...... 124 7.17 Nzwani ...... 126 7.18 Palestina ...... 128 7.19 Podněstří ...... 131 7.20 Puntland ...... 134 7.21 Severní Kypr ...... 136 7.22 Somaliland ...... 138 7.23 Tamilský Ílam ...... 141 7.24 Tchaj-wan ...... 144 7.25 Východní Timor ...... 146 7.26 Západní Sahara ...... 148 8 Analytická část ...... 152 8.1 Geografická poloha de facto států...... 153 8.2 Klasifikace a struktura souboru ...... 157 8.3 Vývojové trendy v souboru de facto států ...... 159

8.4 Struktura naplnění indikátorů vnitřní suverenity ...... 163 8.5 Vývoj naplnění indikátorů vnitřní suverenity ...... 165 8.6 Vliv stupně vnější podpory na míru vnitřní suverenitu ...... 169 8.7 Zhodnocení výsledků – širší kontext ...... 172 9 Závěr...... 176 10 Seznam pouţité literatury a zdrojů ...... 183 Seznam pouţitých zkratek ...... 214

1 Úvod Jiţ před více neţ dvaceti lety poloţil Scott Pegg základy subdisciplíny politické geografie, zabývající se extrémními případy postmoderní eroze systému suverénních států, tzv. de facto států. Tyto na politické mapě světa neviditelné teritoriální politické entity, zpochybňující současný systém suverénních států, zaloţený na principu teritoriální suverenity, nebyly na přelomu tisíciletí ničím novým, ale trvalou a pevnou součástí politickogeografického prostoru. Během procesu dekolonizace v období po 2. světové válce vznikaly slabé státy, jen stěţí schopné kontrolovat vlastní území. Tato neschopnost, spolu s dalšími vlivy, vedla k secesistickým snahám napříč politickým prostorem a ke zrodu řady de facto států. Řada takto vniklých de facto států však byla vojensky eliminována pouhých pár let po dosaţení faktické nezávislosti, jak ilustrují případy Biafry a Katangy z 60. let minulého století. Nicméně de facto státy nevznikaly pouze v kontextu dekolonizace, ale i mimo něj. Na počátku 70. let tak vznikl např. Severní Kypr, jemuţ se podařilo etablovat a setrvat v politickogeografickém prostoru dodnes. Rovněţ rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie s koncem studené války s sebou nepřinesl jen vznik nových suverénních států, ale i de facto států. Většina z nich procházela na počátku své existence válečnými konflikty a mnohé z nich, jako Srbská Krajina nebo Čečensko, byly poraţeny anebo integrovány v rámci ostatních entit. Jiným se však podařilo svou existenci obhájit, čímţ rozšířily počet de facto států. S etablováním Abcházie, Jiţní Osetie, Náhorního Karabachu a Podněstří se jejich soubor změnil z anomálií na trvalou součást politického prostoru. Téma de facto států je stále na okraji zájmu jak politické geografie, tak i ostatních vědních disciplín. O tyto entity, pohybující se na hranici legální existence, byl vţdy projevován jen minimální zájem, a byly povaţovány za krátkodobé anomálie vymykající se státocentrickým teoriím. Ačkoliv nárůst jejich počtu a významu před třiceti lety znamenal zvýšení zájmu akademické obce o jejich existenci, byla většina vědecké literatury i nadále věnována suverénním státům, jejich charakteristikám a vazbám mezi nimi. Změna přišla s teroristickými útoky z 11. září 2001, kdy začalo mezinárodní společenství negativně nahlíţet na všechny politické entity vybočující z mezinárodních „standardů―. Nekontrolovaný prostor se stal potenciálním bezpečnostním rizikem a základnami mezinárodního zločinu a terorismu. V následujících letech byly publikovány články a knihy zabývající se identifikací de facto států, jejich terminologií a případovými studiemi konkrétních de facto států.

Tato disertační práce přistupuje k de facto státům odlišně, čímţ usiluje o zaplnění mezery v jejich současném akademickém poznání. De facto státy nevnímá jako samostatné a izolované entity, ale jako soubor, při respektování specifik kaţdého z nich. Soubor de facto států v této práci je sledován po delší časové období osmnácti let, počínaje rokem 2001, jakoţto významným geopolitickým milníkem, stejně jako milníkem v jejich vnímání a vývoji.

2 Rešerše literatury Teoretická část této práce vychází z děl českých i světových autorů pohybujících se napříč několika vzájemně propojenými vědními obory. Především politickou geografií, politologií, mezinárodním právem, mezinárodními vztahy a v neposlední řadě i historií. Entity, jeţ je moţné označit za de facto státy, se nevyskytují v politickém prostoru jen ve sledovaném období mezi lety 2001 aţ 2018, ale jiţ od vzniku systému států. Největšího rozmachu pak doznaly po konci 2. světové války, tedy od roku 1945. Tomu odpovídají i zvolené prameny. Práce vychází z monografických, periodických, encyklopedických i z internetových zdrojů, a to zejména publikovaných v období po roce 2000. Tato kapitola shrnuje nejvýznamnější práce v problematice de facto států a představuje jejich stěţejní díla, které tvoří základ pro teoretickou část práce. V jednotlivých kapitolách teoretické části bude autorům a jejich dílům věnována větší pozornost na základě specifických potřeb zkoumané problematiky. Analytická část vychází z databázových zdrojů, které jsou blíţe představeny v příslušných kapitolách. Mezi akademiky neexistuje shoda v pouţití jednotného termínu pro územní celky s atributy státnosti bez formálního uznání. Jedním z autorů, který ve svém příspěvku představil výčet pouţívaných termínů, byl Anderson (2012). Kromě „de facto států― (de facto states), který bude nadále pouţíván v této práci, uvedl i termíny jako „neuznané státy― (unrecognized states), „pseudo státy― (pseudo-states), „jakoby státy― (state like entities), „státy ve státech― (states within states), „zpochybněné státy― (contested states), a dokonce „rádoby státy― (wannabe states) (Anderson 2012: 183). Mezníkem teoretického výzkumu de facto států se stal rok 1998 a vydání Peggovy knihy s názvem International Society and the De facto state. Sám Pegg (2017) později označil vydání knihy za počátek subdisciplíny studia de facto států. Hlavním přínosem se stala Peggova empirická analýza teritoriálních politických entit (Eritrea, Severokyperská turecká republika, Somaliland a Tamilský Ílam) a vytvoření teoretického rámce pro odlišení de facto států od jiných nesamostatných politických entit. Peggem vytvořený teoretický rámec se stal základem pro rozšířený koncept de facto států, vyuţitý mj. i v rámci této práce. Peggova (1998) práce se od počátku stala předmětem kritiky. Předkládaná práce tak pracuje i s kritickým pohledem např. Geldenhuyse (2009) anebo Bahcheliho a kol. (2004). Kritika se zaměřovala na nejednoznačnost kritérií, jeţ Pegg zvolil pro identifikaci zájmových entit spolu s poţadavkem na schopnost vstupovat do vztahu s jinými státy. Součástí kritiky se stalo také nedostatečně zdůvodněné kritérium doby existence stanovené na časový interval

14 dvou let, se kterým se však ve svých dílech ztotoţnili i pozdější autoři zabývající se problematikou – Kolstø (2006) a Caspersenová (2012). V roce 2004 podstatně rozšířil teoretický koncept de facto států Lynch. Zaslouţil se o rozšíření právních a empirických znaků státnosti zaloţených na dřívějším díle Jacksona (1991). De facto státy postrádají právní znaky, a nemohou si proto formálně nárokovat území, avšak na druhou stranu disponují empirickými znaky státnosti, tj. funkčností (Lynch 2004). Dle stejné logiky rozdělil suverenitu na vnější a vnitřní. Rozlišení právních a empirických znaků převzali mnozí další autoři jako Caspersenová (2009) a Berg s Toomlou (2010). Tato práce v teoretické části vychází mj. z díla Kolossova a O´Loughlina (1998). Kromě jiného termínu pracují autoři s geopolitickým přístupem, podle kterého se pseudostáty vyskytují v zóně původního styku impérií v Eurasii od Balkánu po Afghánistán. Kolossov a O´Loughlin (1998) pouţívají mimo pojmu pseudostát i termín kvazistát. Ten byl zaveden jiţ v 80. letech minulého století Jacksonem (1987; 1991). Pojem kvazistát však Jackson vyuţil pro kvalitativně odlišné entity – slabé (upadající) státy. Analyzoval suverenitu postkoloniálních států v Africe, závislých na vnější podpoře jiného státu, která kvazistátu zajišťuje ochranu před vnější agresí. Ve stejném významu psali o kvazistátech i autoři komentující nárůst výskytu tohoto typu entit v 90. letech, zejména v Africe, jako jsou Rummel (1995) a Christopher (1997). O propojení kvazistátů s de facto státy se zaslouţil aţ později Kolstø (2006) argumentací odkazující na obdobně nízkou míru vnitřní funkčnosti. Do české literatury začal termín kvazistát pronikat o rok později s prací Waisové a kol. (2007), a především pak mezi lety 2010–2013 s díly Riegla (2010; 2013). Kvazistát v Rieglových dílech označuje široké spektrum entit od těch postrádajících vlastní stálou populaci nebo teritorium, přes neinstitucionalizované entity a entity postrádající efektivní vládu, aţ po de facto státy s funkční vládou, které postrádají mezinárodní uznání. Přínosem práce je podrobná typologie takto vymezených kvazistátů existujících v politickém prostoru mezi lety 1946–2009. Ve spojení s problematickou terminologií nelze dále nezmínit Glassnera a Blije (1988), zabývající se vymezením politických charakteristik suverénních států, nebo Pełcyňska-Nałecz a kol. (2008). Ve smyslu kvalitativně odlišných entit – upadajících států, které jsou s de facto státy úzce propojeny, vychází práce z významného díla Rotberga (2004). Upadající státy prezentuje Rotberg (2004) jako neschopné zabezpečit obyvatelstvu alespoň základní sluţby. Dle míry této neschopnosti vytvořil klasifikaci odlišující silné (strong), slabé (weak) a zhroucené (collapsed) státy. Termín upadající (failing) stát, nadále pouţívaný v této práci, byl původně vyhrazen jako mezistupeň mezi slabým a zhrouceným státem. V roce 2009 jej však dali Šmíd

15 a Vaďura do souvislosti se selhávajícími (failed) a obnovujícími se (recovering) státy v odkazu na agenturu Spojených států pro mezinárodní rozvoj (U. S. Agency for International Development – USAID) a jejich terminologii. Odkaz na sestupný dynamický aspekt odpovídá charakteru států, na jejichţ území se de facto státy nejčastěji vytvářejí, a jeví se tak jako nejvhodnější pro další pouţívání v rámci práce zaměřující se na de facto státy. Význam dynamického aspektu potvrzují ve svém dřívějším díle i Chauvetová a Collier (2004). Důleţité dílčí cíle předkládané práce jsou: identifikace jednotlivých de facto států, vytvoření přehledné terminologie v návaznosti na hodnotící indikátory a jejich aplikace. Za tímto účelem by bylo kromě výše uvedených děl moţné zmínit široké spektrum dalších zdrojů. Mezi nimi vyčnívá práce Riegla (2013), Baara (2002) či novější dílo Hocha a kol. (2016). Inspirací pro terminologickou a metodologickou část byla jiţ existující, kaţdoročně zpracovávaná, metodika organizace Fund for Peace (FFP 2020) – Fragile state index, zaměřující se však pouze na hodnocení upadajících států. Pro de facto státy se tak bohuţel stala neaplikovatelnou z důvodu několika praktických překáţek. Této problematice je věnována samostatná kapitola 6 .

3 Cíle a struktura práce Tématem disertační práce je problematika de facto států, jako teritoriálních entit nacházejících se v politickogeografickém prostoru. Hlavním výzkumným cílem je vytvoření metody, umoţňující klasifikaci de facto států za účelem identifikování typických rysů a vývojových trendů de facto států, jakoţto skupiny, mezi lety 2001–2018, ve vztahu k proměně charakteristických vlastností mezinárodního systému států, o nichţ existence a fungování neuznaných teritoriálních politických entit vypovídá. Konkrétní výzkumné otázky je moţné formulovat následujícím způsobem:

- Jak lze odlišit de facto státy od ostatních teritoriálně politických entit nacházejících se v současné realitě politickogeografického prostoru? - Lze identifikovat vzájemnou vazbu mezi vznikem (existencí) de facto států a jejich geografickou lokalizací? - Lze v souboru de facto států během sledovaného období nalézt charakteristické tendence z hlediska velikosti a struktury souboru s ohledem na mezinárodní dění? Pakliţe ano, jaké? - De facto státy nejsou v politickém prostoru izolovanými entitami. Mnohým z nich se dostává pozornosti anebo přímo podpory ze strany členů mezinárodního společenství států. Jaký vliv má tato podpora na vnitřní funkčnost de facto států? - Zajištění bezpečnosti, politické kontroly a ekonomického rozvoje lze povaţovat za hlavní cíle vlád de facto států. Které z těchto cílů se daří naplňovat lépe neţ ostatní? Lze u některého z těchto tří základních aspektů vnitřní funkčnosti nalézt typické trendy?

Za účelem naplnění hlavního cíle práce a zodpovězení výzkumných otázek byly stanoveny dílčí cíle práce:

- Vzhledem k zcela zásadnímu vývoji konceptu de facto států během posledních třiceti let byla za první dílčí cíl stanovena rešerše pouţívané terminologie a přístupů. S nově publikovanými díly byly s konceptem spojovány nové termíny a mnohdy stěţí kompatibilní definice. Teoretická část, jejíţ je rešerše součástí, si klade za cíl nalézt společné charakteristiky v rozdílných přístupech a umoţnit vytvoření pracovní definice de facto státu.

- Druhým dílčím cílem je identifikace konkrétních zájmových entit za pomoci vytvořené pracovní definice. Naplnění tohoto cíle je podstatné pro další směřování práce, neboť rozsah a struktura souboru budou mít přímý vliv na následnou analýzu. - Třetí dílčí cíl usiluje o nalezení vazby mezi geografickou polohou a obdobím vzniku de facto států. - Pro vzájemnou komparaci, identifikaci typických rysů a vývojových trendů v souboru de facto států bude v rámci třetího dílčího cíle vytvořena kvantitativní metoda, zaloţená na rozlišení vnitřní a vnější suverenity. Potřeba jejího vytvoření vyplývá z neexistence jiné vhodné analytické metody pro hodnocení vývoje široce vymezeného souboru de facto států. - Předposledním dílčím cílem je vytvoření klasifikace reflektující vnitřní funkčnost jednotlivých de facto států s ohledem na podporu (přístup) ze strany vnějších aktérů. Za tímto účelem bude aplikována vytvořená kvantitativní metoda, která dále umoţní provedení analýzy vývojových trendů v souboru de facto států. - Posledním dílčím cílem je za pomoci analýzy souboru de facto států identifikovat charakteristické rysy z hlediska vývoje a struktury souboru, stejně jako nalezení vývojových trendů, kterým tento soubor podléhal mezi lety 2001–2018, a vazby na charakteristické proměny mezinárodního systému států.

Pro co moţná nejefektivnější naplnění zvolených cílů a zodpovězení výzkumných otázek je celá práce členěna do čtyř částí: teoretické (kap. 4–5), metodické (kap. 6), kontextuální (kap. 7) a analytické (kap. 8). Úvodní teoretická část se zaměřuje na naplnění prvního dílčího cíle. Na počátku se zabývá (moderním) státem a předpoklady jeho existence. Dále je pozornost věnována tzv. montevidejským kritériím a konceptu suverenity. Následující kapitoly teoretické části se zabýbají třemi nejvýznamnějšími procesy vzniku teritoriálně politických entit z pohledu de facto států – dekolonizací, federativním rozpadem a secesí. Dále jsou představeny hlavní milníky studia de facto států. Diskutovány jsou rovněţ rozdílné přístupy publikované během třicetiletého vývoje konceptu, spolu s problematikou vývoje terminologie. Na začátku metodické části jsou identifikovány konkrétní zájmové entity této práce. Dále se druhá část zaměřuje na vytvoření kvantitativní metody hodnocení de facto států na základě dvou aspektů suverenity. Představuje konstrukci sedmi empirických indikátorů pouţitých pro hodnocení tří zmíněných aspektů vnitřní funkčnosti a způsob jejich kombinace

18 do tzv. míry vnitřní suverenity. Postoj významných aktérů mezinárodního systémů států ovlivňujících vývoj de facto států hodnotí tzv. stupeň vnější podpory. V politické geografii představují de facto státy téma, u něhoţ se jen stěţí daří dosáhnout stejné míry objektivity jako v jiných případech či oborech geografie. „jen stěží si lze představit, že bude někdo emocionálně zainteresován v problematice morén, přístavů nebo mysů, ale mnoho osob okamžitě zaujímá subjektivní stanovisko, pakliže se politická geografie zabývá arabskými oblastmi okupovanými Izraelem nebo jihoafrickými bantustany― (Prescott 1972: 27). V rámci rozsáhlé kontextuální části je proto věnován prostor bliţší charakteristice jednotlivých zájmových entit. Za účelem jejich poznání na ně není moţné nahlíţet pouze vnějším statistickým pohledem, ale je vyţadována i idiografická znalost jednotlivých případů. Kaţdý de facto stát je představen nejen v historickém kontextu vedoucím k jeho vzniku či zániku, ale je i geograficky ukotven v politickogeografickém prostoru. V neposlední řadě pak jsou v kontextu jednotlivých de facto států představena základní data pouţitá v rámci analytické části. Poslední, analytická část, se věnuje zodpovězení hlavních výzkumných otázek této práce a hledá souvislosti v souboru de facto států. Jednotlivé de facto státy jsou klasifikovány pomocí vytvořené kvantitativní metody, rovněţ je analyzována struktura souboru a identifikovány jeho trendy. Dosaţené výsledky jsou dány do souvislosti s proměnami mezinárodního systému států. Za účelem snazší interpretace výsledků analytické části budou pouţity grafické i kartografické vyjadřovací prostředky.

4 Stát Ačkoliv kartografická elegance politických map vytváří představu neměnného prostoru, ideálně rozděleného mezi navzájem srovnatelné a respektující se entity – státy, nemůţe být realita této představě vzdálenější. Tato představa nebyla platná ani na konci 19. století, tedy ve vrcholném období moderních teritoriálních států, natoţ po dekádách neoliberální globalizace. Ţádný stát, ani ten nejsilnější a nejcentralizovanější, není schopen zabezpečit teritoriálně rovnoměrnou aplikaci státní moci. V některých případech překračuje státní moc teritoriální hranice, v jiných případech je moc zpochybňována jiţ blízko samotného mocenského centra a zdaleka nedosahuje nárokovaných hranic. Současně se do celé problematiky úzce promítají globální procesy ovlivňující mezinárodní vztahy, které jsou na státní moci prakticky nezávislé – globální finanční trhy, globální klimatická změna aj. Důsledkem je skutečnost, ţe na počátku 21. století je politickogeografický prostor svědkem významných změn. Na jedné straně dochází k erozi základních atributů státnosti u etablovaných členů mezinárodního společenství, na straně druhé přitom vznikají nové separatistické entity v podobě de facto států, které z hlediska funkčnosti mnohdy převyšují své původní rodičovské státy. De facto státy lze označit za jakési černé díry současného politického prostoru. Ačkoliv jsou v něm prokazatelně přítomny a ovlivňují jej, oficiálně se nevyskytují. Navíc uznané státy existenci de facto států nepodporují, či mnohdy dokonce usilují o jejich eliminaci, neboť zpochybňují jejich státní moc. Proto je třeba na úvod práce poskytnout základní teoretický rámec konceptu státu, státní moci a jejího omezení.

4.1 Koncept moderního státu Moderní formě státu a systému mezinárodního společenství předcházelo mnoho jiných forem vlády, kterým věnovali pozornost autoři napříč vědními obory. To je důvodem pro následující diskuzi teorií státu v sociologii, mezinárodních vztazích, politologii i politické geografii. Tato kapitola se zaměřuje na nejvýznamnější díla českých i světových autorů 20. a 21. století z pohledu problematiky státu. Cílem je vytvořit základní teoretický rámec konceptu státu, od kterého bude moţné sledovat a analyzovat kvalitativní odchylky v podobě upadajících a především de facto států. Ke konceptu státu lze přistoupit z hlediska principu monopolu legitimního násilí. Ačkoliv lze počátky tohoto principu sledovat jiţ v 16. a 17. století u Bodina a Hobbse, jako definiční koncept státu byl poprvé pouţit aţ na počátku 20. století sociologem Weberem. Princip monopolu legitimního násilí vychází z práva (legality) dané entity (státu) pouţít

20 donucovací prostředky a práva uplatnit represe v souladu se zákonem vůči obyvatelstvu obývajícím nárokované území (Weber 1919). Stejně definoval stát Romancov (2002) jako „lidské společenství, které může využívat monopolu legitimního násilí a také tak v rámci vlastních vymezených hranic činí― (Romancov 2002: 403). Návaznost na Weberův princip je patrná i v díle Fukuyamy (2004: 6), jenţ povaţuje schopnost donucení dokonce za samotnou podstatu státnosti. Jak uvádí Klíma (2003), stal se princip monopolu legitimního násilí postupem času natolik významným, ţe se přenesl do oboru politologie. Klíma (2003: 98) označuje stát za „organizovanou politickou moc disponující monopolem legitimního násilí―. Častěji, neţ z monopolu legitimního násilí, však tyto přístupy vycházejí z pojetí státní moci a organizace společnosti. Starším, ale stále často citovaným textem v této souvislosti je pojetí rakouského teoretika Jellinka z roku 1906, podle něhoţ se stát skládá ze: (a) státního území, (b) obyvatelstva a (c) organizace obyvatelstva, která slouţí výkonu státní moci (Svatoň 2000: 222). Novějším příkladem obdobného přístupu je práce Adamové a kol. (2001: 236), dle které musí stát splňovat čtyři základní okruhy: (a) státní moc, suverenitu a státní znaky, (b) tvorbu práva a zabezpečení jeho uplatňování, (c) vydávání peněz jako oběţiva, výběr daní a státní rozpočet a (d) disponovat státním územím a státním občanstvím. V souvislosti s definováním státu na základě znaků je nezbytné zmínit Úmluvu z Montevidea o právech a povinnostech států z roku 1933. Jedná se o úmluvu zaloţenou na principu efektivnosti (Riegl 2013) v jejímţ I. článku jsou uvedeny čtyři základní kritéria (znaky) pro označení entity za stát, a to: (a) trvalé osídlení, (b) území, (c) vláda a (d) schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy (UiO 2019). Přístupy odvozené od Úmluvy z Montevidea jsou dnes označovány za zástupce tzv. tradičního konceptu. Příkladem modernějšího, avšak stále tradičního pojetí je práce Filipa a kol. (2007), kteří stát definují pomocí tří charakteristik: (a) vymezené státní území, (b) obyvatelstvo a (c) organizace obyvatelstva umoţňující výkon státní moci. Kriticky přistoupil k montevidejským kritériím Brownlie (2008), který povaţoval montevidejská kritéria za pouhý základ poskytující oporu zkoumání státních subjektů, a míru, s jakou dochází k jejich naplnění, nepovaţoval za podstatnou. Naopak jako podstatné pro hlubší analýzu státních subjektů navrhl Brownlie (2008) vytvoření sady čtyř dodatečných kritérií: (a) určitého stupně státnosti, (b) vůle dodrţovat mezinárodní právo, (c) suverenitu, (d) fungování jako „státu―. S odlišným přístupem přišli autoři zabývající se konceptem státu v návaznosti na jeho genealogii. Poggi (1978) označil absolutistickou formu vlády za první moderní institucionální

21 formu. Giddens (1978) rozporoval Poggiho (1978) pohled a absolutismus povaţoval za poslední tradiční formu státu. Obdobně, tedy jako nástupce absolutistické formy vlády, vnímá moderní stát i Pierson (2004). Jeho přínosem se stalo nejen vytvoření celkové genealogie moderního státu, ale především poukázání na problematičnost jednotné všeobjímající definice. Jako alternativu navrhl vytvoření sady devíti „předpokladů―, které musí entita naplňovat, aby bylo moţné prohlásit ji za stát. Jedná se o:(a) monopol legitimního násilí, (b) teritorium, (c) suverenitu, (d) ústavnost, (e) státní moc, (f) státní aparát, (g) autoritu/legitimitu, (h) občanství a (i) zdanění. Výhodu tohoto přístupu vidí Pierson (2004) ve spojení několika vědních oborů a v moţnosti doplnit uvedené předpoklady státu dle specifických výzkumných otázek a zaměřit se tak na témata spojená s problematikou státu více, neţ na nekonečnou debatu o jeho podstatě. Pierson (2004) se v definování charakteristik u moderního státu pomocí zástupných kritérií inspiroval u Jessopa (1990). Ačkoliv Jessopovo (1990) dílo definici moderního státu přeci jen obsahuje, sám autor uvádí, ţe se jejímu vytvoření snaţil vyhnout. Nakonec však navrhl označit za stát: „Soubor institucí a organizací, jejichž sociálně přijatelnou funkcí je definování a prosazování kolektivně závazných rozhodnutí vůči členům společenství ve jménu veřejného zájmu a společné vůle― (Jessop 1990: 341). Jeho neochotu vytvořit všeobecně platnou definici ilustruje i její rozšíření o tzv. kvalifikační kritéria, na nichţ ilustruje její nedokonalost a omezení. Za příklad takového omezení povaţuje sporné definování veřejného zájmu anebo společné vůle, které se navíc v čase proměňují. Podobně je tomu při identifikování vazby mezi státem a některými institucemi, či problematické oddělení státu a společnosti. Stát tedy nelze dle Jessopa (1990; 2007) hodnotit na základě jedné definice bez přihlédnutí k jeho specifikům a širšímu kontextu. S jedním z nejvíce vyčerpávajících konceptů moderního státu přišli Dryzek a Dunleavy (2009: 2–5). Identifikovali dvanáct znaků, jeţ rozdělili do dvou skupin na znaky charakteristické (povinné) a znaky přidruţené. Povinné znaky tvoří:

- jednotný soubor státních institucí – neexistují entity, které by duplikovaly instituce bez souhlasu a vědomí státu; - kontrola území obývaného jasně odlišitelným obyvatelstvem – neexistuje odlišná entita, která si nárokuje kontrolu nad územím státu a obyvatelstvo se vyznačuje vysokou mírou interakce mezi svými členy a společnými vazbami (jazykem, historií apod.);

- tvorba, přijímání a vynucování kolektivně závazných rozhodnutí (týkajících se např. chodu státu); - monopol na legitimní pouţití síly; - suverenita; - působení ve veřejné (a nikoliv soukromé) sféře; - rozhodování o udělení občanství a kontrola vstupu do země, resp. kontrola hranic.

Přidruţené znaky (existence státu je moţná i v případě nenaplnění těchto znaků) jsou:

- zájem státu prosazovat veřejný zájem; - podpora státu ze strany významných společenských skupin, většinou občanů, či naopak menšinovou armádou, určitými vlivnými kmeny apod.; - rozvinutý úřednický aparát a systém výběru daní; - působení v rámci zákonem a ústavou upraveném systému; - uznání daného státu ze strany jiných existujících států.

Geografický pohled na problematiku státu prezentovali Glassner a de Blij (1988). Charakteristiku státu zaloţili na dvou aspektech: (a) geografickém a (b) politickém, jeţ dále rozdělili na atributy. Geografický aspekt je tvořen hlavním atributem v podobě obyvatelstva a území a atributem vedlejším v podobě oběţiva, ekonomiky a administrativního systému. Netypické zařazení ekonomiky mezi atributy státu zdůvodnili Glassnera de Blij (1988) trvalou odpovědností státu za řadu ekonomických aktivit, jako je vydávání finančních oběţiv nebo regulace zahraničního obchodu. Současně však musí uvnitř státu fungovat organizovaná forma interakce mezi obyvatelstvem a výměna zboţí a myšlenek mezi jednotlivými částmi území. Sami autoři však připouštějí, ţe geografický aspekt nemusí být zcela naplněn, a hovoří proto o naplnění v „rozumné míře― (Glassner – de Blij 1988: 39). Jejich cílem bylo odfiltrovat drobné konflikty a spory ve vymezení hranic, mezistátní teritoriální spory, nebo dočasný kolaps ekonomiky státu. Při posuzování statusu politickogeografické entity hrají dle Glassnera a de Blije (1988) geografické atributy pouze doprovodnou roli, jeţ je důsledkem jejich relativně snadného posouzení. Nenaplnění geografických aspektů tak nelze podle Glassnera a de Blije (1988) povaţovat za dostatečný motiv pro odebrání statusu státu. Naopak dominantní roli přisoudili politickým atributům – vnitřní suverenitě (viz kap. 4.3) a mezinárodnímu uznání (viz kap. 4.2.4). Ty povaţují za rozhodující, zda dané entitě bude, či nebude přiznán status státu (Glassner – de Blij 1988: 37–39).

Malenovský (1997) sdílí jisté charakteristiky státu jako je obyvatelstvo či teritorium s konceptem Glassnera a de Blije (1988), zásadně však nesouhlasí s jejich dělením. Dle Malenovského (1997) stát sestává ze tří objektivních (konstitutivních) a jednoho subjektivního prvku. Konstitutivní prvky jsou reprezentovány teritoriem a obyvatelstvem, spolu s veřejnou výkonnou mocí, která teritorium a obyvatelstvo kontroluje. Konstitutivní prvky mají představovat přirozené vyústění historických procesů a při jejich naplnění má vzniknout stát, a to bez ohledu na subjektivní prvek – mezinárodní uznání. Naplněním subjektivního prvku mezinárodního uznání bude podle Malenovského (1997) nový stát „pouze― kooptován do mezinárodního společenství států. Mezinárodní společenství by tak mělo mít pouze potvrzovací roli, kdy by schvalovalo, zda daná entita nabyla všech tří konstitutivních prvků. Malenovský (1997) dále uvádí, ţe je patrná setrvalá snaha mezinárodního společenství o upřednostnění subjektivního principu na úkor konstitutivních. Jeho princip konstitutivních prvků je dnes označován za zásadu efektivity mezinárodního práva. Význam mezinárodního uznání, jenţ zmiňují např. Glassner a de Blij (1988), Malenovský (1997), Pierson (2004), Dryzek a Dunleavy (2009) a další, vyzdvihli jiţ v roce 1982 Jackson a Rosberg. Mezinárodní uznání označili za jednu z nejspornějších, avšak také nejvýznamnějších charakteristik státu. V rámci své práce usilovali o zavedení termínů „juridical― a „empirical statehood―. Zatímco termínem empirical statehood odkazovali na fyzické projevy státu a jeho funkčnost – vnitřní suverenitu, termínem juridical statehood odkazovali na mezinárodní uznání. Výsledek jejich práce se v podstatě shoduje s Malenovského (1997) konceptem státu, neboť uvedli, ţe ačkoliv politická entita můţe vykazovat empirické projevy státu (vnitřní suverenitu), bez mezinárodního uznání v podobě přiznání legálních atributů teritoria a nezávislosti se nemůţe jednat o stát. To dokazovali na příkladu jihoafrických bantustanů. Argumentovali, ţe bantustany nelze povaţovat za samostatné státy, neboť nebyly uznány mezinárodním společenstvím, a to ani přes jejich schopnost vykázat empirické charakteristiky státu (Jackson – Rosberg 1982: 13–14). Roku 1999 souhlasil s Jacksonovou a Rosbergovou argumentací Krasner (1999) a dodal, ţe bez mezinárodněprávní suverenity je i efektivní kontrola území a nezávislost fakticky nedostatečná. Ačkoliv představují výše uvedená díla pouze krátký průřez konceptem moderního státu, lze mezi nimi nalézt mnoho shodných prvků umoţňujících vytvoření teoretického rámce pro potřeby této práce. Jako nejdůleţitější se jeví odklon od jednoduchých všeobjímajících teorií (Romancov 2002; Klíma 2003 aj.) a příklon k definování státu na základě podmínek,

24 autory označovaných jako charakteristiky, charakteristické rysy, aspekty, atributy, prvky, předpoklady anebo znaky (Jellinek 1906; Glassner – de Blij 1988; Malenovský 1997; Adamová 2001; Brownlie 2008; Dryzek – Dunleavy 2009 aj.), a to nejen v rámci jednoho vědního oboru, ale napříč celým jejich spektrem. Aby bylo moţné předejít budoucímu terminologickému zmatení, budou dále podmínky potřebné pro označení entity za stát označovány jako „předpoklady―. Tento termín byl zvolen jako nejvhodnější na základě čtyř skutečností: (a) entita musí splňovat jisté „předpoklady― pro označení za stát a termín tak odkazuje k procesu vzniku státu, (b) termín „předpoklad― odkazuje na proměnlivý charakter podmínek ve smyslu specifičnosti kaţdé entity a nutnosti hodnotit ji v širším kontextu, (c) u termínu „předpoklad― nikdy nedošlo k terminologickému zmatení a zavádějícímu významu a za (d) je termín „předpoklad― pouţit v návaznosti na problematiku de facto států, kde odkazuje na obdobné podmínky, čímţ usnadňuje orientaci v celé úzce provázané problematice. Z hlediska definování státu se tato práce přiklání k argumentaci většiny uvedených autorů (Pierson 2004; Jessop 1990; 2007 aj.). Stát tak nebude definován pomocí jedné rigidní, všeobjímající definice, ale za pomoci předpokladů, které lépe umoţňují charakterizovat jeho jedinečnost a proměnlivost.

4.2 Předpoklady existence státu Teorie moderního státu uvedené v kap. 4.1 zmiňují předpoklady, jeţ mají entity označované za stát splňovat. Jak však dokládá předchozí diskuse, realita současného politickogeografického prostoru se od ideálu zcela liší. Na tuto skutečnost poukazoval např. Bartmann (2004) „V některých případech je uznání státu rychlé, nebo – což je typičtější – je trvale udržováno bez ohledu na reálný stav, což se rovná právní fikci…―(Bartmann 2004: 12). Cílem této kapitoly je poskytnout podrobnější popis základních existenčních předpokladů státu. Prostor je věnován především čtyřem předpokladům vycházejících z Úmluvy z Montevidea o právech a povinnostech států. Jejich význam dokládá vysoká četnost, s jakou jsou zmiňovány napříč výše uvedenými díly (Glassner – de Blij 1988; Jessop 1990; Malenovský 1997; Svatoň 2000; Adamová a kol. 2001; Pierson 2004; Filip a kol. 2007; Brownlie 2008; Dryzek – Dunelavy 2009; Riegl 2013), zaměřujícími se na problematiku státu z pohledu různých vědních oborů. Těmito předpoklady jsou:

- teritorium; - obyvatelstvo; - vláda a státní moc; - mezinárodní uznání (schopnost vstupovat do vztahu s jinými státy).

4.2.1 Teritorium Teritorium je společně s obyvatelstvem nejčastěji uváděným předpokladem existence státu (viz kap. 4.1). Je zmiňováno jak v tradičních pojetích, v čele s Úmluvou z Montevidea (UiO 2019), tak ve vyčerpávajícím konceptu Dryzeka a Dunleavyho (2009), a v neposlední řadě v geografickém pojetí Glassnera a de Blije (1988). Jedno z mála děl, které se primárně, systematicky a v historickém kontextu zabývá problematikou teritoria, vytvořil Elden (2010). K teritoriu je běţně přistupováno jako k samozřejmosti a je zkoumáno pouze v kombinaci s teritoriálním zpochybněním, či při popisu předem vymezených území (Elden 2010). Teritorium je tak nejčastěji povaţováno za část geografického prostoru, který si nárokuje/okupuje určitá skupina osob anebo instituce (Storey 2018). Proces, kterým si jednotlivci, skupiny nebo instituce teritorium nárokují, lze dle Storeye (2018) označit jako teritorialitu (více viz kap. 4.2.3 a 4.3). Sám Storey (2018) však připouští, ţe se jedná o zjednodušující definice sloţité a komplexní problematiky, kterou lze chápat z mnoha odlišných pohledů. Zmínit tak lze např. práce Coxe (2002), Delaneye (2005), Dahlmana (2009), Storeye (2012; 2015) nebo Antonsiche (2017), kteří na teritorium nahlíţeli v sociálním a politickém kontextu, či se zaměřovali na analýzu teritoria a teritoriality jako přirozeného anebo sociálního produktu. Jednodušší pohled na teritorium poskytli Kreijen (2004), Crawford (2006) a Riegl (2010, 2013), kteří předpoklad teritoria vnímali jako prostor obývaný určitou skupinou osob. Nadále v této práci bude předpoklad teritoria vnímán primárně v tomto zjednodušeném pojetí – jako nárokovaný ohraničený prostor. Sekundárně pak jako geografický předpoklad poskytující prostor pro realizaci ostatních předpokladů na základě teritoriality Otázkou nezbytného rozsahu nárokovaného teritoria se zabývali Glassner a de Blij (1988) a s jejich výkladem se tato práce ztotoţňuje. Podle nich rozloha teritoria nepředstavuje relevantní kritérium, neboť nevypovídá nic o funkčnosti a kontrole nárokovaného území. Na jedné straně tak mohou existovat mikrostáty o rozloze pouhých jednotek km2 (Vatikán, Monako, Andorra,…) a na straně druhé makrostáty o rozloze přesahující 17 mil. km2 (Rusko). Přesto však Glassner a de Blij (1988) zachovali podmínku kontroly alespoň minimální části území. Jak uvádí Riegl (2013), nejčastější příčinou ztráty kontroly nad nárokovaným územím je vnitřní anebo vnější konflikt. Zatímco vnitřní konflikty vedou ke fragmentaci území, konflikty vnější pak k okupaci nebo anexi vnějším aktérem (nejčastěji jiným státem). V případě ztráty kontroly nad celým nárokovaným územím můţe dojít ke ztrátě statusu státu a zániku entity, nebo častěji, v případě zahraniční podpory, k vytvoření exilové vlády (Riegl

2013). Historicky lze nalézt několik situací, kdy stát přišel o kontrolu nad vlastním teritoriem v důsledku úplné vojenské poráţky, zničení orgánů státní moci a následné anexe celého území (debelací). Mezi lety 1648 a 1945 se jednalo o relativně běţný jev a jen na evropském kontinentu zanikly stovky států v důsledku debelace (Riegl 2013). V období po II. světové válce se situace proměnila a zaniklo jen minimum subjektů. Jednalo se mj. o důsledek zachování principu teritoriální integrity, zmíněném v Helsinském závěrečném aktu (OTH 2020). Takto zaniklé subjekty navíc často disponovaly pochybným mezinárodním statusem, jako byl Hajdarábád či Vietnamská republika (Crawford 2006). V současném politickém prostoru je na debelaci nahlíţeno jako na zcela nepřípustnou. Ke ztrátě území můţe docházet i samovolně v důsledku zvyšování mořské hladiny následkem globálního oteplování, jak ilustruje situace některých tichomořských ostrovů (iRozhlas 2019). Ačkoliv si lze jen stěţí představit entitu povaţovanou za stát bez vlastního teritoria, existuje z tohoto pravidla výjimka, kterou je Suverénní řád Maltézských rytířů (The Sovereign Military Hospitaller Order of Saint John of Jerusalem of Rhodes and of Malta – S.M.H.O.M.). Z teritoriálního hlediska jde o nejzajímavější případ, který se vymyká současným standardům, neboť S.M.H.O.M. neodvozuje vlastní existenci od kontroly teritoria, ale od rovnosti s ostatními státy a své schopnosti sjednávat „mezinárodní― smlouvy (Riegl 2013). Tím se liší od běţných exilových vlád, které disponují mezinárodním uznáním, ale zároveň mají jasně definované teritorium, které ale efektivně nekontrolují.

4.2.2 Obyvatelstvo Druhým nejčastěji uváděným předpokladem napříč teoriemi státu je obyvatelstvo (viz kap. 4.1). Obdobně, jako u předchozího předpokladu, na něj lze nalézt odkazy napříč vědními obory. Příkladem je Úmluva z Montevidea, koncept Dryzeka a Dunleavyho (2009), sociologické teorie odkazující na lidské společenství (např. Romancov 2002) či geografické práce Glassnera a de Blije (1988), Kreijena (2004), Crawforda (2006) a Riegla (2010; 2013). Ačkoliv uvedení autoři vyuţívají obyvatelstvo jako předpoklad pro označení entity za stát, jen výjimečně definují jeho nezbytný rozsah. Jednu z výjimek tvoří Riegl (2013), který navrhl stanovit hranici na úroveň zachování reprodukční schopnosti obyvatelstva daného území. Naproti tomu Toomla (2014) uvedl, ţe hranice povinného počtu obyvatel v principu vůbec nemůţe existovat a s odkazem na Geldenhuyse (2009) označil za důleţitější trvalou vazbu obyvatelstva k teritoriu. Připustil však, ţe např. pozice států se dvěma obyvateli můţe působit poněkud diskutabilně (Toomla 2014). V návaznosti na vazbu mezi obyvatelstvem a teritoriem se Geldenhuys (2009) věnoval jeho sloţení a zdůraznil, ţe je tvořeno nejen stálým,

27 ale i migrujícím obyvatelstvem. Argumentoval, ţe populace obývající teritorium tvoří jeden celek a nikoliv samostatné individuální kategorie (i kdyţ z nich můţe být tvořena), a tedy zahrnuje i přechodné obyvatelstvo. Pro další směřování této práce a budoucí analýzu je vhodné souhlasit s Geldenhuysovou (2009) a Toomlovou (2014) argumentací a nestanovovat minimální hranici počtu obyvatel. V případě vyuţití Rieglovy (2013) hranice zachování reprodukční schopnosti by muselo dojít k jejímu přesnému stanovení, a to můţe být nejen problematické, ale především sporné. Např. Powell (2018) stanovuje pro zachování lidské populace hranici pouhých 98 jedinců. Stanovení takto nízké hranice lze označit za zcela irelevantní ve smyslu předpokladu obyvatelstva, neboť její dosaţení nepředstavuje v současném politickogeografickém prostoru ţádný problém. Na druhou stranu, aby se zabránilo zkreslení ze strany recesistických a komerčních entit v podobě Liberlandu (území o rozloze 7 km2 vzniklé pohybem říčního koryta, na hranicích Chorvatska a Srbska, bez stálého osídlení, bylo vyhlášeno za nezávislý stát v roce 2015 (Liberland 2019)), The Trash Isles (tichomořská odpadková skvrna bez vlastní pevninské části prohlášená za nezávislý stát v roce 2017 (LADBible 2020)) a jim podobných, je vhodné vyuţít Toomlova (2014) a Geldenhuysova (2009) poţadavku na trvalou vazbu mezi obyvatelstvem a územím – osídlení. Uznání entity za stát bez vlastního obyvatelstva je v současném politickém prostoru nepravděpodobné. Přesto lze, stejně jako v případě teritoria, nalézt částečné výjimky z pravidla. K uznanému státu bez vlastní populace se nejblíţe přibliţuje Svatý stolec, neboli Vatikánský městský stát, který obývá 800 osob a jen kolem 450 z nich má uděleno vatikánské občanství (SDCDV 2019). Podobný příklad představuje S.M.H.O.M., který nedisponuje vlastním obyvatelstvem, ale pouze členy (Riegl 2013). V teoretické rovině lze uvaţovat o ztrátě veškeré populace státu v důsledku ztráty loajality obyvatelstva a jeho odchodu z území, např. z ekonomických, náboţenských nebo politických důvodů. Vzhledem k tomu, ţe by v takovém případě došlo ke zpřetrhání trvalé vazby mezi obyvatelstvem a územím, došlo by ve smyslu této práce i k zániku státu.

4.2.3 Vláda a státní moc Státní moc představuje: „sílu, která je schopna zabezpečit (třeba i donucovacími prostředky) formování, upevnění a ochranu soustavy společenských vztahů ve státě― (Fňukal 2013: 22–23) a je uplatňována na principu teritoriality. Jejímu výkonu podléhají všechny osoby (bez ohledu na občanství) a organizace nacházející se na území státu (Fňukal 2013). Patrnou vazbu státní moci na předešlé dva předpoklady podpořil Toomla (2014), dle kterého

28 nemá smysl hovořit o státní moci bez vazby na obyvatelstvo a území, v rámci nichţ je uplatňována. Fňukal (2013) povaţuje existenci státní moci za podmínku schopnosti entity (státu) plnit vnitřní povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu i vůči zahraničím aktérům. V čele státních orgánů, které jsou nositeli státní moci a mají právo rozhodovat jménem státu, stojí vláda. S výkonem státní moci nezbytně vyvstala řada otázek. Na první z nich – zda je státní moc uplatňována rovnoměrně vůči všem subjektům v rámci nárokovaného území, a pakliţe ne, zda existuje hranice pro naplnění předpokladu státní moci – odpovídá tzv. „Fragile (failed) state index― (FSI). FSI poskytuje hrubou představu o funkčnosti jednotlivých států. Index je vytvářen v pravidelných ročních intervalech organizací Fund for Peace a poprvé byl zveřejněn na stránkách časopisu Foreign Policy (2005). Jeho konstrukce je zaloţena na 12 indikátorech (čtyři sociální, dva ekonomické, šest politických) a dle míry jejich naplnění jsou státy zařazeny do funkčních kategorií (0 – funkční státy, 120 – upadající státy) (FFP 2020). Pakliţe jsou na základě hodnoty FSI státy zařazeny do kategorie upadajících států, potýkají se s problémy ve všech třech rovinách (sociální, ekonomické i politické). Jen stěţí lze předpokládat, ţe takovýto stát, resp. jeho vláda bude schopna efektivně kontrolovat celé své nárokované území.

Obr. 1: Fragile state index za rok 2018 zdroj: FFP (2020)

Příklad indexu funkčnosti států za rok 2018 zobrazuje obr. 1. Z obrázku jsou jasně patrné nejen disproporce mezi jednotlivými státy napříč politickým prostorem, ale zejména velmi nízké naplnění FSI některými státy nacházejícími se v prostoru Blízkého východu a Afriky. Nerovnoměrné a mnohdy nízké naplnění předpokladu státní moci potvrzují i práce Kolsta (2006), Caspersenové (2009; 2012) nebo Caspersenové a Stansfielda (2011). Jak je však rovněţ patrné z obr. 1, jsou entity vykazující problémy s naplněním předpokladu státní moci nadále pokládány za státy. Vyvstala tedy druhá otázka – do jaké míry je výkon státní moci nezbytným předpokladem pro označení entity za stát. Na tuto otázku částečně poskytl odpověď nejen Riegl (2013) v souvislosti s předpokladem mezinárodního uznání (kap. 4.2.4) a odkazem na princip teritoriální integrity států, ale především výše citovaný Bartmann (2004), poukazující na praxi mezinárodního společenství uměle udrţovat státy v politickém prostoru bez ohledu na jejich reálný stav. Naplnění předpokladu vlády a státní moci tak bude i nadále povaţováno za povinné pro uznání entity za stát, avšak jeho nenaplnění není v současném politickém prostoru dostatečným argumentem pro jeho oduznání. Třetí zásadní otázkou spojenou s předpokladem státní moci je vliv vnitřních a vnějších aktérů. Nezávislost výkonu státní moci na ostatních subjektech označil Fňukal (2013) za státní suverenitu. Vzhledem k rozsahu problematiky suverenity a její vazbě nejen na předpoklad vlády a státní moci, ale i k předpokladu mezinárodního uznání, bude suverenita diskutována v samostatné kapitole 4.3.

4.2.4 Mezinárodní uznání Čtvrtý předpoklad – mezinárodní uznání – povaţovali Glassner a de Blij (1988) za součást politického aspektu, který rozhoduje o začlenění entity mezi státy. K jeho naplnění musela být entita schválena ze strany signifikantní části mezinárodního společenství. Avšak na otázku, co je signifikantní část mezinárodního společenství, nedokázala soudobá akademická obec poskytnout relevantní odpověď a Glassner a de Blij (1988) si toho byli ve svém díle dobře vědomi. Problematiku proto dále rozpracovali a nastolili otázku potřebné struktury mezinárodního společenství. Porovnali vliv regionálních a globálních mocností na úkor malých států a prostého počtu hlasů, potřebných pro uznání entity jako státu a došli k překvapivému výsledku. Podle Glassnera a de Blije (1988) není důleţitý ani tak počet nebo struktura uznávajících států, ale samotný akt (dosaţení) mezinárodní uznání. Odlišně nahlíţel na proces mezinárodního uznání Malenovský (1997), který jej navrhl povaţovat za pouhé potvrzení naplnění ostatních předpokladů, čímţ přisoudil mezinárodnímu společenství pouze potvrzovací roli. Tento přístup částečně podporuje i Jackson (1999), podle

30 nějţ naplněním předpokladu mezinárodního uznání vstupuje entita do „nejexkluzivnějšího politického klubu na světě" (Jackson 1999: 449). Mezinárodní uznání je klíčovým okamţikem ve vývoji entity. Nejenţe umoţňuje téměř neomezený přístup státu na globální trhy, přístup k rozvojové pomoci nebo moţnost hájit státní zájmy u mezinárodních organizací, ale v zájmu udrţení principu teritoriální integrity téměř znemoţňuje jeho zánik. Státům majícím problémy s naplněním ostatních předpokladů umoţňuje mezinárodní společenství setrvat v politickém prostoru, a to v obavě z moţné celkové desintegrace (Riegl 2013). Při posuzování, zda entita naplnila předpoklad mezinárodního společenství, lze efektivně a přitom jednoduše vyuţít kombinaci Jacksonova (1999b) vstupu do politického klubu (uznání entity za stát) a Geldenhuysova (2009) kritéria, ţe za stát lze povaţovat pouze entity, jimţ bylo potvrzeno členství v OSN. Přeneseně lze tedy přiznání členství v OSN povaţovat za projev mezinárodního uznání. Výhodou je, ţe tato kombinace současně splňuje Malenovského (1997) potvrzovací roli mezinárodního uznání, neboť jak bylo uvedeno v kapitolách 4.2.1 (Teritorium) a 4.2.2 (Obyvatelstvo), lze si jen stěţí představit stát bez naplnění těchto dvou předpokladů. Splněný je touto kombinací rovněţ Glassnerův a de Blijův (1988) poţadavek na signifikantní část mezinárodního společenství, protoţe o přijímání nových členů rozhoduje valné shromáţdění OSN dvoutřetinovou většinou hlasů (UN 2019). Povaţovat přiznání členství OSN za ideální naplnění předpokladu mezinárodního uznání je logickým důsledkem výše uvedených argumentů a bude na něj tak i nadále v této práci nahlíţeno.

4.3 Suverenita Stejně jako v případě státu, neexistuje ani jednotná definice suverenity. Avšak rozdíly mezi přístupy jednotlivých autorů nejsou natolik odlišné, tudíţ je moţné uvést na úvod celé problematiky alespoň základní definici. Vybrána byla srozumitelná a výstiţná definice Fňukala (2013: 25), jenţ označil suverenitu jako: „nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci uvnitř i vně hranic státu― a povaţoval ji za základní podmínku existence státu. Z definice je zcela patrná úzká provázanost suverenity na předpoklady státu, zejména pak na státní moc. Tu potvrdil také Holländer (2009: 81), který vnímá suverenitu jako „nezávislost státní moci na ostatních mocenských institucích―. Přelom 20. a 21. století byl svědkem významného akademického sporu na téma podstaty suverenity. Nejdůleţitější část sporu se odehrála v roce 1999 na stránkách odborného časopisu Political Studies. V rámci sporu bylo moţné identifikovat tři hlavní názory. První z nich uváděl, ţe se éra suverenity blíţí ke konci a suverenita jako taková podléhá

31 významným změnám. Tento názor zastávali autoři jako Clapham (1999), Philpott (1999) a Wallace (1999). Druhý, opačný názor, zastávali Jackson (1999), James (1999) a květenall (1999), klonící se k názoru, ţe suverenita zůstává a do budoucna zůstane institucí bez výrazných změn. Kompromisní názor označující suverenitu za velmi variabilní instituci představil Sørensen (1999). Některé z aspektů suverenity povaţoval za nezměnitelné, zatímco jiné se přizpůsobují změnám státnosti. Konec suverenity jako takové je tedy podle Sørensena (2005) nereálná představa a svůj názor podpořil výrokem Jamese (1999), který uvedl, ţe se suverenita ve svém fundamentálním smyslu rovná konstituční nezávislosti (Sørensen 2005: 171). Původní princip suverenity byl spojen s obyvatelstvem. Panovník byl suverén vykonávající moc nad svými poddanými. S uzavřením Vestfálského mírů došlo k transformaci suverenity nad lidmi na tzv. suverenitu teritoriální (Barša 2000; Morgenthau 1993), vedoucí k proměně významu hranic, organizace obrany apod. Uznání principu teritoriální suverenity lze povaţovat za největší úspěch vestfálského vyrovnání (Barša 2008), na jehoţ základě došlo k rozdělení Evropy mezi tzv. „suverénní státy― (Philpott 1999), které jsou navzájem formálně rovnocennými entitami (Drška – Picková 2004). Za suverénní označili ty státy, jimţ se podařilo naplnit dvojí význam suverenity, který jí byl Vestfálským mírem přisouzen. Suverenitu chápou jako suverenitu dovnitř zajišťující výlučný výkon státní moci nad obyvatelstvem a územím bez vnějších zásahů a suverenitu zvnějšku představující nezávislost v zahraniční politice. Dosaţení plné suverenity je podmíněno rovností celého mezinárodního společenství (Drška – Picková 2004). Myšlenku formálního rozdělení politického prostoru výhradně mezi suverénní státy podporuje tvrzení, ţe všechny ostatní teritoriálně-politické entity, jako jsou kolonie, protektoráty a mandátní území, zanikly jiţ během několika předešlých století. Za jedinou výjimku lze povaţovat nevýznamnou existenci několika zámořských území a jiných forem závislých území (Kolstø 2006). Podobně dvojí rozměr má i teritorialita. Camyar (2005) pouţívá termíny vnitřní (internal) a vnější teritorialita (external territoriality) s odkazem na dva aspekty suverenity. Ačkoliv obecně teritorialita odkazuje ke způsobu vyuţití území pro politické, sociální a ekonomické cíle, prostřednictvím nároku autority na vymezené území (Agnew 2005), a můţe existovat na suverenitě nezávisle (Steinberg 2009), je Camyarova (2005) vnitřní teritorialita obdobou Jacksonovy a Rosbergovy (1982) empirické státnosti (empirical statehood) a Holländerovi (2009) vnitřní suverenity. Všechny termíny poukazují na míru, s jakou je stát schopen organizovat a kontrolovat teritorium a obyvatelstvo. Naopak vnější teritorialita je paralelou k právní státnosti (juridical statehood) (Jackson – Rosberg 1982) a vnější suverenitě

(Holländer 2009), jeţ odkazuje k nezávislosti a postavení státu v politickém systému. Sørensen (2000: nečíslováno), téţ zabývající se touto problematikou, vymezil dokonce tři aspekty suverenity: a) konstituční nezávislost, b) princip neintervence a reciprocity, které označil za regulativní pravidla mezi územními jednotkami (státy), a c) empirickou podstatu státnosti. Význam druhého aspektu (b) podle Sørensena podporuje i dřívější práce Keohaneho (1990), který suverenitu povaţuje za sloţku pravidel, jeţ jsou formálního i neformálního charakteru a jsou vzájemně propojeny. Cílem těchto pravidel bylo vymezit vzájemné vztahy mezi státy. Se suverenitou jakoţto konceptem rozděleným na čtyři samostatné aspekty přišel Krasner (1999). Vymezil nejen obligátní (a) vnitřní suverenitu, vztahující se k formální organizaci politické moci a její schopnosti účinně prosadit moc uvnitř hranic nárokovaného území, a (b) mezinárodněprávní suverenitu, týkající se vzájemného uznávání mezi územními celky s formální právní nezávislostí, ale i (c) suverenitu vzájemné závislosti a s odkazem na počátky suverenity i (d) suverenitu vestfálskou. Suverenita vzájemné závislosti (ad c) odkazuje na postavení státu v globálním prostředí a jeho schopnosti regulovat tok informací, nápadů a zboţí přes hranice státu. Keohane (2002), který problematiku vzájemné závislosti dále rozpracoval, označil prohlubující se mezinárodní institucionalizaci neboli internacionalizaci za příčinu proměny státní suverenity. Stát jiţ není schopen efektivně kontrolovat dění na vlastním území, a proto tuto roli přebírají nadnárodní korporace, jeţ mají významný vliv na dění uvnitř i vně státu. Podle Keohaneho (2002) tak přestala teritoriálně vymezená státní suverenita od 70. let existovat. Vestfálská suverenita (ad d) vylučuje vnější faktory z mocenské struktury na daném území. Autorita představující stát je výlučným vykonavatelem moci nad svěřeným územím. Vestfálská suverenita je zaloţena na principu respektu okolních aktérů, tedy na neintervenci, coţ bylo Krasnerem (1999) současně označeno za organizované pokrytectví. Kritiku si vyslouţilo pojetí suverenity v pracích Agnewa (1999; 2005; 2009). Do té doby převládající koncept suverenity povaţuje Agnew (2005) za projev tzv. Vestfálského pojetí (např. Drška – Picková 2004), opírající se o myšlenku výlučné politické moci vykonávané státem na daném území. Agnew (2005) uvedl, ţe tento koncept suverenity byl vytvořen uzavřením Vestfálského míru, jenţ se dále rozšířil v období osvícenství a romantismu. Ačkoliv se řada vlád snaţí dodnes jednat ve smyslu Vestfálské suverenity, nejedná se jiţ o reálný stav současného poltickogeografického prostoru. Řada pravomocí státu je ovlivňována anebo dokonce vykonávána regionálními, mezinárodními anebo nestátními organizacemi (Agnew 2005). Agnew (2005) proto vypracoval alternativní

33 model čtyř reţimů suverenity: a) klasický, b) globalizační, c) integrační a d) imperialistický, odkazující na aktuální vztah suverenity vůči ostatním státům a dalším aktérům. V praxi suverenita nabývá různé geografické rozlohy, je v čase proměnlivá a není jednotná pro všechny typy. Příkladem jsou reţimy suverenity v rámci měnové politiky. Čína je s vyuţíváním měny na vlastním teritoriu řazena do klasického reţimu, USA s nadnárodním pouţíváním do reţimu globalizačního, EU se sdílenou měnou do reţimu integračního a celá Latinská Amerika, na jejímţ území se často pouţívají zástupné měny do reţimu imperialistického. Za předpokladu, ţe je na celý vztah různých suverenit nahlíţeno jako na jeden celek, tvoří tzv. „efektivní suverenitu― (effective sovereignty), která nepodléhá pevně vymezeným územním hranicím jednotlivých států (Agnew 2005). Naproti tomu suverenita ve smyslu výkonu státní moci je za vymezenými hranicemi nevynutitelná (Agnew 2009). Samotné definování suverenity není nejpalčivějším problémem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Většina autorů se shodla, ţe suverenita odkazuje k výkonu státní moci nezávislému na vnitřních i vnějších aktérech a státy, které jsou takto nezávislé, označili za suverénní (Fňukal 2013; Holländer 2009; Drška – Picková 2004; Jackson – Rosberg 1982; Camyar 2005; Sørensen 2000). S jejich závěry se ztotoţňuje i tato práce. Jak je však patrné z výše uvedené diskuze, neexistuje shoda na podstatě a členění suverenity. V tomto ohledu práce vychází z dichotomie děl Lakea (2003), Dršky a Pickové (2004), Holstiho (2004), Camyara (2005), Holländera (2009), Berga a Kuuska (2010) a především Fňukala (2013), jeţ jí přisoudily dva aspekty – vnitřní a vnější. Vnitřní suverenitu chápe tato práce jako nejvyšší moc vykonávanou na daném území, která se ze svého konání nezodpovídá ţádné jiné politické nebo mocenské skupině anebo osobě a současně můţe vyuţít monopolu legitimního násilí. Moci podléhá veškeré obyvatelstvo nacházející se na území státu a organizace působící na jeho území. Vnější suverenita odkazuje ke Camyarově (2005) vnější teritorialitě, Jacksonově a Rosbergově (1982) právní státnosti, tedy k postavení státu v rámci mezinárodního společenství a jeho uznání. Rozumíme jí nezávislost státní moci daného státu na státní moci jiného státu, která zároveň značí plnou způsobilost subjektu k právním aktům. Současně je subjekt povaţován za plnoprávného člena mezinárodního práva. Ačkoliv můţe být státní moc realizována bez vnějšího vměšování, uzavření dohod na mezinárodní úrovni je podmíněno uznáním subjektu za plnohodnotný stát. Pouze v tomto případě je subjekt povaţován za rovnocenného partnera mezinárodního společenství států. Z tohoto důvodu lze vnější suverenitu v některých situacích zaměnit za přiznání statusu státu ze strany mezinárodního společenství.

Vestfálskou suverenitu, na kterou odkazují autoři jako Barša (2000) a Krasner (1999), vnímá tato práce jako překonanou. Zaslouţili se o to především kritická díla Agnewa (1999; 2005; 2009). Suverenita a s ní spojený výkon státní moci nevzniká, resp. nezaniká prostým vymezením státních hranic. Zatímco některé státy vykonávají vlastní státní moc na úkor

Obr. 2: Oblasti teritoriální kontroly dle subjektů na území Somálska v roce 2019 zdroj: POLGEONOW (2020)

35 slabších členů mezinárodního společenství, jiné nejsou schopny vykonávat státní moci ani v rámci svého nárokovaného území, jak ilustruje obr. 1 a obr. 2. Jsme tak svědky výkonu „státní moci― jinými, často i nestátními aktéry, a vzniku oblastí bez kontroly centrální autority (např. drogové kartely v Kolumbii či Mexiku). Agnewovy (2005) myšlenky překonaného Vestfálského systému, principu skutečné suverenity a přesahu státních hranic částečně podporuje Sørensenův (1999) kompromisní názor o suverenitě, jako variabilní instituci proměňující se v čase, a Keohaneova (2002) suverenita vzájemné závislosti. Oba přístupy zpochybnily neměnný Vestfálský systém rozdělující politickogeografický prostor mezi navzájem rovnocenné suverénní státy. Výsledkem je připuštění existence jiných entit vykonávajících státní moc neţ suverénních států. Omezení suverenity a výkon státní moci jinou neţ centrální autoritou není výjimečným jevem. Tento rozdíl mezi právní a empirickou dimenzí suverenity přehledně zobrazuje tab. 1. Ačkoliv je tato problematika dále popsána v kap. 5 – teoretická východiska de facto států, je pro její lepší pochopení vhodné uvést specifický příklad, kterým je Somálsko. Z obr. 1 je patrné, ţe se jedná o stát vykazující problémy s naplněním FSI (za rok 2018). Mezinárodním společenstvím uznaná somálská federální vláda je schopna uplatňovat státní moc pouze v centrálních a části jiţních oblastí nárokovaného území (obr. 2). Navíc je diskutabilní i míra, se kterou tyto oblasti kontroluje, neboť se na území angaţuje armáda jiného státu. V podstatě se tak jedná o jednoduchý příklad výkonu státní moci mimo vymezené hranice států. Zbylá území jsou pod kontrolou jiných nestátních entit. Vzniklá situace podporuje výše uvedené rozdělení suverenity na dva aspekty. Zatímco o výkon vnitřní suverenity se centrální vláda „dělí― s ostatními entitami, výkon vnější suverenity a mezinárodní uznání byly přiznány pouze jí.

Tab. 1: Dimenze suverenity

Právní Empirická

Monopol legitimního násilí, Vnitřní Výkon zákonodárné moci schopnost kontroly hranic

Mezinárodní uznání, Schopnost obrany před vnějšími Vnější schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů hrozbami zdroj: Toomla (2014); vlastní úpravy

4.4 Procesy vzniku teritoriálně politických entit Dvacáté století bylo svědkem vzniku bezprecedentního počtu nových států. Jen v období mezi lety 1945–1995 vzniklo 117 nových států. V krátkodobém horizontu byl nejvyšší počet nových států (22) vyhlášen mezi lety 1990–1995 (Christopher 1999: 327). Lze očekávat, ţe i na počátku 21. století bude vznik nových států nedílnou součástí politickogeografického prostoru. Cílem této kapitoly jepředstavittři hlavní procesy vedoucí ke vzniku teritoriálních politických entit a k jejich uznání za suverénní státy a plnohodnotné členy mezinárodního společenství:

- dekolonizaci; - (federativní) rozpad; - secesi.

Kromě tří výše uvedených procesů, jimţ budou věnovány samostatné podkapitoly (4.4.1–4.4.3), lze identifikovat další dva – prvotní okupaci a sloučení. Prvotní okupace představuje zabrání nikým nenárokovaného území. Jelikoţ je však současný politickogeografický prostor zcela rozdělen mezi suverénní státy (mimo Antarktidu a oceány), lze prvotní okupaci povaţovat za historický relikt. Naopak ke sloučení jiţ existujících států můţe docházet. Jak však uvádí např. Pavković (2018), jednalo by se o naprostou výjimku současného politickogeografického prostoru. Slučování států do mezinárodních organizací (Evropské unie apod.) nelze povaţovat za projev slučování ve smyslu vzniku nových teritoriálně politických entit. Jednotlivé státy zůstávají zachovány a pouze přenášejí výkon části své suverenity na jiný subjekt. Jelikoţ je tento proces dobrovolný a především vratný, nelze jej povaţovat ani za omezení suverenity daných států. Proto nebude procesům prvotní okupace ani sloučení věnován v této práci další prostor.

4.4.1 Dekolonizace Dekolonizace se jako proces osamostatňování závislých území (kolonií) na jejich suverénech (koloniálních mocnostech) začal projevovat jiţ na pomezí 18. a 19. století. Největšího rozmachu však doznal aţ v poválečném období 20. století v důsledku oslabení koloniálních mocností a růstu nacionalistických hnutí. S rozpadem impérií získaly kolonie nejen politickou nezávislost, ale především uznání ze strany mezinárodního společenství (Christopher 1999). Proces dekolonizace se stal natolik úspěšným, ţe mezi lety 1945–1995 vzniklo v jeho důsledku 95 nových států (Christopher 1999) a zachovalo se jen minimum kolonií a jiných závislých území (Connell – Aldrich 1991).

Většina kolonií dostala během dekolonizace moţnost rozhodnout o svém odtrţení a získání nezávislosti, nebo o zachování koloniální vazby. Nevznikaly tak pouze nové státy, ale některá území upřednostnila nabídnuté ekonomické a politické výhody a setrvala v koloniálním vztahu (Christopher 1999). Současně vznikala území označovaná jako „seminezávislé státy―, jimţ byl přiznán pouze omezený stupeň autonomie (Faerské ostrovy, Grónsko aj.) (Duursma 1996). Konec koloniální vlády znamenal pro nově vzniklé státy naplnění jejich politických ambicí. Hranice nových států (především v Africe) však vycházely z koloniální minulosti a nerespektovaly etnické sloţení obyvatelstva (Jackson – Rosberg 1982; Herbst 1996–1997). Etnická rozdrobenost, spolu s odstraněním vnějšího nepřítele v podobě koloniální mocnosti, vedla ke vzniku vnitřních konfliktů, soupeření skupin o moc a potaţmo ke vzniku upadajících států. Ke stabilizaci nových států nepřispěla ani jejich neochota pozměnit hranice a vytvořit etnicky jednotné státy (Christopher 1999). Jak dále demonstroval Overton (1996) na příkladech Hongkongu a Macaa, nemusejí dekolonizační procesy vést k osamostatnění a vzniku nezávislých států. Ač obě uvedená území usilovala o nezávislost a disponovala statusem „speciální suverenity―, byla nakonec přičleněna k Číně. Dekolonizační proces po druhé světové válce se stal výjimečným jevem. Mohla za to především nebývalá ochota mezinárodního společenství přiznat status státu ne zcela funkčním entitám. Výsledkem byl častý vznik upadajících států, potýkajících se s naplněním vnitřní suverenity ještě v dnešní době (obr. 1). Vznik nových států procesem dekolonizace je v současnosti málo pravděpodobný a to i přesto, ţe se s určitou terminologickou opatrností dá stále v některých případech mluvit o existenci kolonií (Gibraltar, Falklandy, francouzská zámořská území,…), ve kterých se navíc příleţitostně konají referenda o nezávislosti (např. Nová Kaledonie 2018). Můţe za to nejen oficiální ukončení procesu dekolonizace v roce 1990 s nezávislostí Namibie, ale i snaha mezinárodního společenství zachovávat teritoriální integritu jiţ existujících států (OTH 2020). Ačkoliv byl proces dekolonizace dominantním procesem osamostatňování území ve druhé polovině 20. století, nelze jej povaţovat za stejně významný i z hlediska de facto států. Jak bylo uvedeno výše, většině dekolonizovaných území byl přiznán status suverénních států bez ohledu na jejich vnitřní funkčnost. De facto státy jsou však charakteristické opačným problémem – neuznáním ze strany mezinárodního společenství (více v kap. 4.2 předpoklady de facto států). I přesto je třeba nahlíţet na proces dekolonizace jako na nedílnou součást problematiky de facto států. V jeho důsledku vznikla řada upadajících států, o nichţ mluví základní hypotéza v úvodu této práce jako o nejčastějším prostoru (místu) vzniku de facto států.

4.4.2 Federativní rozpad Federativní státy (federace) lze vnímat jako spojení různorodých entit z rozdílných geografických oblastí s cílem vytvoření jednotného státu za současného zachování etnických, kulturních, politických a jiných zvyků. Rozdělením federací na menší státy, jak lze proces federativního rozpadu popsat, vzniklo mezi lety 1945 a 2018 dvacet pět nových států (Christopher 1999). Jedná se tak o druhou nejčastější příčinu vzniku států. Prvním státem vzniklým rozpadem federace se stal Singapur, jenţ se v roce 1965 oddělil od Malajsie na základě rozdílných politických a ekonomických představ (Turnbull 1989). Vydělení Singapuru z Malajské federace se stalo izolovanou akcí, jeţ byla navíc ústavně podpořena. Ostatní části Malajsie, které se snaţily o osamostatnění, ústavní právo k odtrţení od federace nezískaly (Christopher 1999). Zbylých 24 nových států vzniklo rozpadem federací na území Evropy či rozpadem Sovětského svazu (SSSR). Do současnosti se zachovalo 27 federací, z nichţ lze jmenovat např. USA, Rusko, Austrálii, Kanadu, Indii a další. V kaţdé z těchto federací existují rozdílné secesistické tendence. V případě USA se jedná o tzv. „nedělitelnou― federaci, jejíţ pozice byla historicky potvrzena v době občanské války. U Austrálie je situace podobná a ţádné z jejích teritorií o odtrţení ani neuvaţuje. Opakem je Kanada a separatistické tendence její frankofonní oblasti Québecu v čele s politickou stranou Québécois (Penrose 1994). U Ruska se jedná o sloţení 46 autonomních oblastí, 22 republik, devíti krajů, čtyř autonomních okruhů, dvou federálních měst a jednoho autonomního regionu. Jednotlivé federativní části poţívají rozdílné míry autonomie a některé dokonce usilují o osamostatnění (Smith 1996). Dokladem jsou války v Čečensku a obava Ruska z jeho osamostatnění. Osamostatnění jednoho regionu by mohlo rozdmýchat separatistické snahy v ostatních federativních jednotkách. Nicméně většina ruských oblastí a republik zůstává nadále ve spojení s centrální vládou kvůli surovinovým zdrojům a čerpání finančních náhrad. Příkladem jsou oblasti Karélie a Tatarstánu, které jsou navíc ohraničeny územím s etnickými Rusy a/nebo v jejich oblasti vyšší procento etnických Rusů přímo ţije (Christopher 1999). Příleţitostné separatistické tendence existují i v Indii. Za nejproblematičtější oblasti lze z tohoto pohledu povaţovat Pandţáb, Nagaland či Hajdarabád, který se v roce 2014 stal hlavním městem nově vzniklého spolkového státu Telangána. Charakteristickým rysem federativního rozpadu je zánik původního federativního státu a vytvoření několika menších nástupnických států respektujících původní federativní hranice. Federativní rozpad se stal dominantním procesem vzniku nových států na konci 20. století s rozpadem bipolárního uspořádání světa. Neméně významný byl v tomto období i z pohledu

39 de facto států. V jeho důsledku vznikly entity jako Abcházie, Jiţní Osetie, Kosovo, Podněstří a v podstatě i Náhorní Karabach (viz kap. 7).

4.4.3 Secese Na rozdíl od předchozích dvou procesů (dekolonizace a federativního rozpadu), vedla secese mezi lety 1945–1995 ke vzniku pouhých dvou nezávislých území – Eritrey a Bangladéše (Christopher 1999), později pak Východního Timoru a Jiţního Súdánu. Přesto je secese významný politickogeografický fenomén současného politického prostoru, umoţňující prakticky jako jediný vznik nového státu (Riegl 2013). Nízký počet osamostatněných území lze přičíst samotné podstatě secese – jedná se o proces odtrţení části území od rodičovského státu. Např. Crawford (2006) vnímal secesi jako „…odtržení státu použitím síly (nebo výhružkou jejího použití) bez souhlasu rodičovského státu…― (Crawford 2006: 375). Velmi podobnou definici secese uvedl ve svém díle Pavković (2018), jenţ ji označil za proces „…oddělení (vydělení) území a lidí, kteří na něm žijí, ze stávajícího (rodičovského) státu…― (Pavković 2018: 1). Zejména s přihlédnutím ke Crawfordově (2006) podmínce pouţití násilí, je logickým důsledkem negativní přístup rodičovského státu a potaţmo i mezinárodního společenství k osamostatňující se teritoriálně politické entitě a snaha zamezit jejímu vzniku. Ačkoliv je tedy secese v politickém prostoru relativně běţným jevem, šance na její úspěch je nízká. Ačkoliv jsou definice uvedené v dílech Crawforda (2006) a Pavkoviće (2018) velmi podobné, lze mezi nimi nalézt významnou odchylku. Jedná se o podmínku pouţití síly při osamostatňování entity. Této podmínce se věnovala jiţ Haverlandová (2000). Pakliţe dojde k vydělení území bez pouţití síly a za souhlasu původního suveréna, nejedná se dle Haverlandové (2000) o projev secese. Vydělené území získá na základě dohody s rodičovským státem samostatné postavení v mezinárodním prostoru a po formálním souhlasu mezinárodního společenství se stane samostatným státem. Tento proces Haverlandová (2000) povaţuje spíše za projev vydělení, či rozpadu původního rodičovského státu, nikoliv za proces secese. S touto argumentací však nesouhlasili ve svém díle Pavković a Radan (2007). Podpořili pouţití termínu secese i pro případy odtrţení území za souhlasu rodičovského státu. Argumentovali, ţe po uznání nového samostatného státu nikdo nepátrá, za jakých konkrétních podmínek byl vytvořen – zda se souhlasem, či bez něj. Prostě se stal právoplatným členem mezinárodního společenství (Pavković – Radan 2007). Na tomto základě vytvořil Radan (2008) vlastní definici secese, za kterou povaţoval „vytvoření nového státu na území, jež bylo kolonií anebo přímou součástí existujícího státu― (Radan 2008: 18).

Jak však uvedl Pavković (2018), na základě Radanovy (2008) definice by bylo moţné za důsledek secese označit jakýkoliv vznik nového státu s výjimkou těch, jeţ vznikly sloučením. Současně Radanova (2008) definice popřela Crawfordovo (2006) dílo, a to nejen z pohledu nezbytného pouţití síly, ale i z pohledu zachování existence původního státu. To povaţoval Crawford (2006) za charakteristický projev secese. Pakliţe by došlo k zániku původního státu, jednalo by se o projev rozpadu (Crawford 2006). Tir (2005) označil secesi za „vnitřně motivovaný proces rozdělení teritoria (nekoloniálního) státu, jehož výsledkem je vytvoření minimálně jednoho nového nezávislého státu, plně suverénního a právně uznaného mezinárodním společenstvím― (Tir 2005: 714). Za povšimnutí stojí Tirovo (2005) podmínění secese mezinárodním uznáním nového státu. Ačkoliv i ostatní autoři (Haverland 2000; Crawford 2006; Pavković – Radan 2007; Radan 2008; Pavković 2018) označují nově osamostatněná území za „státy―, nepodmiňují samotný proces secese jejich uznáním mezinárodním společenstvím. Se zachováváním statu quo mimo kontext dekolonizace se stala podmínka mezinárodního uznání hlavní překáţkou Tirovy (2005) definice. Nechuť mezinárodního společenství uznávat nové entity za suverénní státy pramení z obavy moţného precedentu a nárůstu secesistických snah (Riegl 2013). Dle Crawforda (2006) se zavedená praxe nezměnila ani po rozpadu bipolárního světa. Kromě výše uvedené Eritrey a Bangladéše, se procesem secese podařilo vzniknout jiţ jen dvěma státům – v roce 2002 Východnímu Timoru a roku 2011 Jiţnímu Súdánu. Entity usilující o secesi odkazují nejčastěji k právu na sebeurčení, kterým podporují svůj nárok na status suverénního státu. Jak však uvádí Riegl (2013), je tento princip po roce 1945 vnímán mezinárodním společenstvím jako neaplikovatelný na jiţ dekolonizované státy. Právo na sebeurčení bylo navrţeno pouze pro potřeby dekolonizace a po ukončení procesu byla jeho další aplikace zamítnuta pro moţnou kolizi s principem teritoriální integrity a přílišnou fragmentací politického prostoru na neţivotaschopné státy (Riegl 2013). V současnosti se mezinárodní společenství řídí novými regulativními pravidly – rovností států, principem neintervence a principem teritoriální integrity (Bartmann 2004; Riegl 2013). Tato pravidla a principy jsou aplikovány zejména v případě neoprávněné secese, která je v přímém rozporu s právem na sebeurčení (Beran 1984). Tím se současné secesistické entity dostávají do sloţité politické situace. Většina z nich je produktem snahy o odtrţení od mezinárodně uznaných států, coţ zrovna nezvyšuje jejich šance na přijetí do „exkluzivního klubu― uznaných států. Je třeba poloţit si otázku, zda vůbec existuje alternativa. Mnoho de facto států bylo vytvořeno za podmínek represe (fyzické nebo vnímané) ze strany rodičovských států. Opětovné sjednocení je velmi obtíţné, ne-li přímo nemoţné.

Přes všechna úskalí jsou secesistické tendence běţným jevem a jsou brány jako jedno z mála moţných východisek pro skupiny nárokující si právo na sebeurčení. Secesistické snahy vytváří nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní konflikty, které jsou v krátkodobém horizontu neřešitelné a „zamrzají―. Entity, jimţ se nepodařilo před mezinárodním společenstvím obhájit status nezávislého státu, ale zároveň získaly de facto nezávislost, prakticky existují mimo oficiální politickogeografický prostor. Jedním z moţných řešení je změna dosud rigidních secesistických pravidel a snazší uznávání nových států. Problém však nepředstavuje jen způsob a výběr entit s nárokem na uznání, ale i následný dopad na vnitropolitickou situaci uznaných států, které se secesistickými entitami potýkají. Existence (ač neoficiální) neuznaných secesistických entit v politickogeografické prostoru popírá Tirovu (2005) definici a mezinárodní uznání jako podmínku secese. Mnoho rodičovských států v úpadku není schopno zpět přičlenit secesistické entity. Stejně tak se lze vymezit proti definici secese uvedené v díle Radana (2008) a povaţovat dekolonizaci a federativní rozpad za samostatné procesy vzniku teritoriálně politických entit. Důvodem je zejména ztotoţnění se s Crawfordovou (2006) podmínkou nesouhlasu rodičovského státu se secesí. Naopak silovou podmínku secese lze povaţovat za velmi častou, avšak ne nezbytnou. Některé rodičovské státy mohou být v silném úpadku (obr. 1) a nemohou secesi vzdorovat jinými neţ diplomatickými cestami. Na počátku 21. století je secese jedním z nejdůleţitějších procesů vzniku de facto států. Zatímco v případě dekolonizace a federativního rozpadu zpravidla vznikají i mezinárodním společenstvím uznané státy, u secese je to pouze výjimkou. Početná skupina secesistických entit představuje velmi heterogenní skupinu, ve které nad úšpěšnými snahami o secesi jednoznačně převaţují ty neúspěšné (nedokončené): Ačeh, Azawad, Cabinda, Čečensko, Gagauzsko, Nzwani, Somaliland, Tamilský Ílam a další. Příklad neúspěšné secese Gagauzska, které vyhlásilo nezávislost dříve neţ Podněstří, ale později, po vzájemné dohodě s centrální vládou a částečné autonomii, se opětovně k Moldavsku přičlenilo (Riegl 2013), podporuje Peggovu (2004) hypotézu. Podle ní se se mnohé de facto státy usilující o nezávislost spokojí, při střetu s politickou realitou, s pouhým vyšším stupněm autonomie. Některé další regiony usilující o secesi nedosáhly úrovně, pro vyhlášení nezávislosti. Status entit nemusí být vyřešen ani po desetiletích. Příkladem je Somaliland, který v roce 1991 oficiálně zrušil smlouvu o unii, a v roce 2005 se konaly pluralitní všeobecné volby, které označilo dokonce i mezinárodní společenství za relativně svobodné a férové. Ani přesto není Somaliland dodnes uznán za suverénní stát a člena OSN.

Nezávislé secesistické entity vyskytující se v politickogeografickém prostoru bez mezinárodního uznání představují hlavní kandidáty pro označení za „de facto státy― – hlavní bod zájmu této práce.

5 Teoretická východiska de facto států Cílem této kapitoly je představit de facto státy – extrémní případy postmoderní eroze systému suverénních států, jakési „černé díry― politické mapy světa. Jedná se o teritoriální politické entity, které svou působností ovlivňují okolí i mezinárodní systém jako takový, a přitom jsou na mapě neviditelné. Výskyt těchto entit v politickém prostoru není ničím novým. Vyskytují se jiţ od doby etablování moderního systému suverénních států, avšak během posledních tří dekád se jejich počet i význam zvýšil. Nelze je tak v logice dekonstrukce (viz Barnett 2009) nadále vnímat jako nepodstatné, okrajové případy, ale jako charakteristické podstatné výjimky vypovídající o povaze systému, jehoţ jsou součástí – mezinárodního systému suverénních států. Akademický zájem o de facto státy ovlivnily dvě historické události. První z nich byl konec studené války a rozpad bipolárního uspořádání světa na konci 80. let 20. století. Po něm se otevřeně projevila slabost – deficit vnitřní suverenity – řady států, zejména postkoloniálních, které byly v době mocenského soupeření geopolitických bloků podporovány některou mocností. Po skončení studené války tuto podporu ztratily a nebyly schopny dostatečně kontrolovat vlastní území. To vedlo ke zpochybnění jejich suverenity a v krajních případech se na slabě kontrolovaném území otevřel prostor pro vznik teritoriálních entit s ambicí na nezávislost. Součástí konce bipolárního uspořádání byl také rozpad Sovětského svazu, který vedl ke vzniku de facto států na území postsovětských republik; zde byla existence těchto politických entit naopak umoţněna podporou ze strany regionální mocnosti – Ruska (Lynch 2004; Riegl – Doboš 2019). Druhou historickou událostí, která ovlivnila zájem o de facto státy, byly teroristické útoky z 11. září 2001. Jestliţe před tímto datem byly neuznané politické entity povaţovány jen za slabé a neškodné, potýkající se s vlastními problémy lokálního významu, po roce 2001 na ně začalo být nahlíţeno jako na potenciální základny mezinárodního zločinu a terorismu, tedy jako na globální bezpečnostní hrozby, bez ohledu na jejich velikost, geografickou polohu nebo míru vnitřní koherence (Stanislawski 2008; Vinci 2008).

5.1 Terminologie teritoriálních politických entit Růst počtu a významu nestátních teritoriálních politických entit byl v uplynulých dvou dekádách provázený nárůstem akademické pozornosti (Pegg 1998; Kolossov – O´Loughlin 1998; Bartmann 2004; Kolstø 2006; Stanislawski 2008; Berg – Toomla 2010; Geldenhuys 2009; Caspersen 2009; 2012; 2014; Riegl 2013; Riegl – Doboš 2017). Většina literatury však

44 vychází z idiografického přístupu, preferujícího analýzu jednotlivých případů před zobecňující interpretací podmínek vzniku a rozšíření de facto států nebo jejich vlivu na mezinárodní systém států. Existující komparativní studie jsou zatíţené obtíţně kompatibilní terminologií a metodikou. Entity (více, či méně) zaměnitelné s de facto státy byly označovány jako de facto režim (Scheu 2008: 5), anti-stát, povstalecký stát (Muir 1997: 175), de facto stát (Pegg 1998; 2017; Bartmann 2004; Berg – Toomla 2010; Berg 2013; Yemelianova 2015; Caspersen 2016), kvazistát (Baev 1998; Chirikba 2004; Rywkin 2006; Kolstø 2006; Riegl 2013), pseudostát (Kolossov – O´Loughlin 1998; Kolossov 2001), jakoby stát (King 2001), suverénní území v nezávislém státě (Anderson 2012), parastát, skorostát (Stanislawski 2008; Pełczyńska-Nałęcz a kol. 2008), protostát (Vaďura – Šmíd 2009; Coggins 2014), zárodečný stát (Vaďura – Šmíd 2009), zpochybněný stát (Geldenhuys 2009) a v neposlední řadě neuznaný stát (Caspersen – Stansfield 2011; Caspersen 2012; Riegl 2014; Fabry 2017). Vyjasnění patrného terminologického zmatení, které doprovází celou problematiku de facto států, je dílčím cílem této kapitoly. Následující podkapitoly jsou věnovány nejčastěji pouţívaným termínům spojených s de facto státy. Cílem podkapitol je poskytnout podklad pro terminologické zjednodušení (kap. 5.2), definování de facto států (kap. 5.3) a jejich identifikování (kap. 7). Těmito termíny jsou:

- de facto stát (de facto state); - pseudostát (pseudo-state); - jakoby stát (statelike entity); - stát vestátě (state within state); - kvazistát (quasistate); - zpochybněný stát (contested state); - neuznaný stát (unrecognized state, nonrecognized state); - ostatní koncepty.

5.1.1 De facto stát Jedním z termínů pouţívaných ve smyslu teritoriálně politických entit je de facto stát. Ten je s problematikou spojen jiţ od publikování Peggova stěţejního díla v roce 1998. Pegg (1998) vytvořil na základě empirické analýzy čtyř teritoriálních politických entit (Eritrey, Severního Kypru, Somalilandu a Tamilského Ílamu) teoretický rámec, pro odlišení de facto států od jiných nesamostatných teritoriálně politických entit.

Za de facto státy povaţoval právně neexistující entity, fyzicky se vyskytující v politickém prostoru. Definoval je pomocí pěti kritérií: a) ustanovení určitého stupně politického vedení místním obyvatelstvem, b) schopnost zabezpečit na nárokovaném území státní správu, c) schopnost vstoupit do vztahu s některým státem, d) existenci nejméně po dobu dvou let a e) neschopnost dosáhnout mezinárodního uznání, nebo jen ze strany několika států (Pegg 1998: 26–27). První kritérium (a) bylo vytvořeno s cílem oddělit de facto státy od loutkových států, zcela zřizovaných vnějšími aktéry. Za tímto účelem vznikl poţadavek na vlastní politické vedení. Nízká schopnost de facto států samostatně se etablovat v politickém prostoru si však vyţádala zjemnění kritéria na „určitý stupeň― politického vedení. Politickým vedením neoznačoval Pegg (1998) pouze vytvoření vlády, ale vnímal jej jako niţší úroveň územní správy. Přesnou definici však neposkytl. Při srovnání se suverénními státy došel k závěru, ţe řada de facto států naplňuje podmínku organizovaného politického vedení mnohem lépe. Druhé kritérium (b) vychází z montevidejské úmluvy a odkazuje na vnitřní funkčnost a kontrolu území neboli vnitřní suverenitu. Vzhledem k povaze de facto států lze očekávat „jistou míru― problémů s jejich naplněním, přesto nebyla tato míra v Peggově (1998) práci nikterak specifikována, a tudíţ se stala jen stěţí zhodnotitelnou. Pegg (1998) vyuţil i čtvrtou podmínku obsaţenou v Úmluvě – schopnost států vstoupit do vztahu s jiným státem (c). I toto kritérium však bylo zjednodušeno a k jeho naplnění postačilo pouhé vnímání entity, ţe je schopná do vztahů vstoupit (Pegg 1998). Čtvrtým kritériem se stalo stanovení minimální doby existence (d). Na základě empirických dat Pegg (1998) uvedl, ţe doba jednoho měsíce je příliš krátká a zvolil nakonec pro svou práci období dvou let. Proč stanovil časovou hranici právě na období dvou let Pegg (1998) podrobněji nevysvětluje. Posledním kritériem (e) se stala schopnost de facto států dosáhnout „žádného nebo jen minimálního uznání― (Pegg 1998: 26). Tato formulace odkazuje na moţnost částečného vnějšího uznání, coţ umoţnilo začlenit mezi de facto státy např. Abcházii, jeţ byla uznána Ruskem. Aby se de facto státu dostalo významného formálního uznání, musela by jej podpořit alespoň jedna z Peggem (1998) vytvořených mezinárodních skupin. Jednotlivé skupiny definoval jako:

- hlavní světové mocnosti, definované jako stálí členové Rady bezpečnosti OSN nebo regionální mocnosti; - rodičovský stát (nesmí existovat odpor vůči secesi území); - okolní státy; - většina členů Valného shromáţdění OSN;

- globální anebo regionální organizace (Pegg, 1998: 38).

Ziskem signifikantního uznání se de facto stát stává plnohodnotným členem mezinárodního společenství a suverénním státem. Mimo výše uvedená kritéria vytvořil Pegg (1998) ještě podruţné znaky s cílem snáze odlišit de facto státy od ostatních nestátních entit napříč politickým prostorem. Zaměřil se na odlišení od prostoru politického vakua, zločinectví, loutkových států, mírových secesistických procesů a jiných nesuverénních entit. V prvé řadě za tímto účelem vyuţil schopnosti entity kontrolovat nárokované území neboli vnitřní suverenity. De facto státy disponují určitým stupněm politického vedení, a jsou tedy schopny vyplnit jakékoliv politické vakuum v rámci nárokovaného území (Pegg 1998). Cílem zločinu a terorismu se tak nově stává de facto stát, namísto rodičovského státu. Důleţitým se stalo odlišení de facto států od rebelií, a tudíţ jejich určitá legitimizace před mezinárodním společenstvím. K tomu bylo moţné vyuţít 1. a 2. článku II. dodatku Ţenevské konvence vztahující se na ozbrojené skupiny kontrolující území, mimo situace vnitřních nepokojů a napětí (Pegg 1998). Jako nejproblémovější se jeví odlišení de facto států od ostatních nestátních entit. Zatímco autoři jako Geldenhuys (2009) a Bahcheli a kol. (2004) mezi de facto státy (bez ohledu na terminologii) běţně řadí např. Palestinu, Pegg (1998) nikoliv. Odlišení dosáhl mírou mezinárodního uznání. Právě tato míra vycházející z pátého kritéria (e) a její stanovení se stala pravděpodobně nejvíce kritizovaným bodem celé Peggovy (1998) práce. Posledním typem nestátních entit, kterým se Pegg (1998) věnoval, byly kolonie a protektoráty. Pro jejich odlišení vyuţil Pegg (1998) práce Jacksona (1991), jenţ je označil za kvazistáty. Podle jeho práce dosáhly kolonie a protektoráty mezinárodního uznání a jejich existence je všeobecně uznávána. Na druhou stranu však nekontrolují vlastní území a samostatně toho ani nejsou schopny (Jackson 1991; Pegg 1998). Peggova kritéria se jiţ od počátku stala předmětem kritiky, a to především pro jejich nejednoznačnost. Debata se otevřela kolem otázky, kolik států musí entitu uznat, aby byla povaţována za stát; nejčastěji probíraným příkladem bylo mezinárodní uznání Palestiny (Geldenhuys 2009; Bahcheli a kol. 2004). Terčem kritiky se stal také poţadavek schopnosti vstoupit do vztahu s některým suverénním státem, který samotná absence mezinárodního uznání vylučuje; Ačkoliv Pegg (1998: 27) toto kritérium zmírnil na pouhý „názor, který nemusí sdílet ostatní státy―, čímţ otevřel další otázku, jestli takto relativizované kritérium má ještě nějakou vypovídací hodnotu. Také kritérium dvou let faktické existence nezávislého

47 státu bylo kritizováno jako nedostatečně zdůvodněné. Přesto stejný časový interval zvolili i autoři, kteří z této kritiky vycházeli (Kolstø 2006; Caspersen 2012). K rozšíření teoretického konceptu de facto států přispěl Lynch (2004) diskusí právních a empirických znaků státnosti, ve které navázal na Jacksonovu (1991) koncepci pozitivní a negativní suverenity. Podle Lynche (2004) postrádají de facto státy právní znaky, a nemohou si proto formálně nárokovat území, na druhou stranu však disponují empirickými znaky státnosti, tj. funkčností. Aplikací této logiky rozdělil Lynch (2004) suverenitu na vnější a vnitřní. Podle tohoto přístupu disponují de facto státy vnitřní suverenitou (a to v některých případech více neţ mnohé suverénní státy), ale postrádají suverenitu vnější. Vláda de facto státu je na daném území respektovanou nejvyšší politickou autoritou, kterou však mimo toto území nikdo, nebo skoro nikdo, neuznává. Rozlišení právních a empirických znaků převzali mnozí další autoři (např. Caspersen 2009; Berg – Toomla 2010) a vychází z něj i analytická metoda, pouţitá v této práci. Lynch (2004) dále empiricky porovnal problematiku čtyř de facto států (Abcházie, Jiţní Osetie, Náhorního Karabachu a Podněstří) na území bývalého Sovětského svazu s konfliktem v Tádţikistánu. Zatímco občanská válka v Tádţikistánu byla vyřešena, konflikty zahrnující neuznané entity byly zmraţeny. Hlavním rozdílem byl cíl jednotlivých hnutí. Zatímco se tádţické hnutí snaţilo svrhnout vládu, de facto státy usilovaly o odtrţení od rodičovského státu a zisk vlastní nezávislosti (Lynch 2004). Tuto snahu lze povaţovat za charakteristický rys de facto států. Montevidejskou úmluvu spolu s uvedenou snahou o nezávislost povaţoval Lynch (2004) za hlavní zdroje legitimity, kterých můţe dle existujícího právního rámce de facto stát vyuţít k nároku na vlastní suverenitu. Přesto vnímá Lynch (2004) de facto státy jako negativní a nesamostatný prvek politického systému – povaţuje je za silně kriminální prostředí, jehoţ politické vedení je jen loutkou vnějších aktérů. V kontextu mezinárodního uznání vyuţil termín de facto stát v roce 2004 Bartmann. Stejně jako Lynch (2004) respektoval Bartmann (2004) právní a empirickou dichotomii. Kromě toho se Bartmann (2004) zaměřil na odlišení termínů legality a legitimity. Legalita je postavení státu v mezinárodním prostoru a jejím vrcholem je dosaţení statusu státu. Legalitu reprezentuje právní státnost. Legitimita je v kontextu de facto států běţně spojována s jejich schopností rozhodovat. Bartmann (2004) předpokládá, ţe pakliţe by de facto stát nebyl schopen rozhodovat, byl by dříve či později integrován do progresivnější entity. Navíc ztotoţnil legitimitu se schopností entity obstát v politickém prostoru a ještě ji rozšířil o morální hodnoty. Význam morálních hodnot představuje ospravedlnění de facto státu v očích jeho obyvatel a tím podpoření jeho nároku na území

(Bartmann 2004). Ve výsledku se dá legitimita zjednodušeně prohlásit za přesvědčení o právu konkrétní komunity na vytvoření státu. Jak je patrné, koncepty legality a legitimity jsou úzce propojeny. Uznané (legální), ale nefunkční africké státy mohou v budoucnu získat legitimitu např. díky rozvojovým projektům podporujícím místní obyvatelstvo. Naopak legitimní de facto státy by rády legalizovaly svoje postavení v očích místního obyvatelstva ziskem mezinárodního uznání. Rozdíl mezi legitimitou a legalitou je při analýze de facto států zcela zásadní. De facto státy jsou nelegální v očích mezinárodního společenství a mezinárodních organizací, přestoţe mají podporu místního obyvatelstva (legitimitu), a jsou schopny vykonávat některé úkony vyhrazené jen státům. Celý problém shrnul Bartmann poměrně výstiţně: „Existují případy, kdy je uznání [státu] trvale udržováno, navzdory skutečnosti, a naopak případy, kdy je uznání tvrdošíjně mezinárodním společenstvím oddalováno, kvůli zachování principu teritoriální integrity (Bartmann 2004: 12). V roce 2009 se koncept de facto států setkal s kritikou ze strany Geldenhuyse. Kritika se opírala především o neschopnost konceptu reflektovat míru uznání (vnější suverenity) a předpoklad, ţe se de facto státům ţádného uznání nedostává, coţ nemusí být nezbytně pravda. Tuto skutečnost lze ilustrovat na entitách v postsovětském prostoru, běţně řazených mezi de facto státy – Abcházii a Jiţní Osetii, jimţ se dostalo uznání ze strany Ruska a několika dalších států, výměnou za ruskou pozornost. Na druhou stranu sám Geldenhuys (2009) respektuje členství v OSN jako nejvyšší moţný projev uznání státu a ţádný de facto stát není plnohodnotným členem OSN. Proto by mezinárodní uznání nemělo být překáţkou pro pouţívání termínu de facto stát. Mimo výše uvedené autory pracovala s termínem de facto stát řada dalších světových autorů. Za zmínku stojí především Popescu (2007), Berg (2013), Broers (2013), Florea (2014), MacQueen (2015), Yemelianová (2015), Ker-Lindsay a Berg (2018) a v neposlední řadě Caspersenová (2016), která však ve většině děl preferuje termín neuznaný stát (2008; 2011; 2012; 2015) – viz kap. 5.1.7. Díla uvedených autorů se většinově zaměřila na případové studie de facto států v postsovětském prostoru. Podobně je tomu v české literatuře, ve které se termín de facto stát dostal do podvědomí zejména díky publikační činnosti Hocha a kol. (2010; 2016), Hocha a Rudincové (2015) či Hocha a Kopečka (2019). Tito autoři se i přes rozdíly v přístupech a cílech kloní k Peggově (1998) uţší definici de facto států a často poukazují na jejich převáţně negativní vnímání v mezinárodním prostoru (Hoch a kol. 2016). De facto státy jsou označovány jako entity vedené elitou s kriminálním pozadím specializující se na ilegální tranzit zbraní, drog a praní

špinavých peněz (Kolossov – O´Loughlin 1998), či entity s provázáním domácích politických špiček s organizovaným zločinem (Collier 2004). Pozitivnější přístup má Caspersenová (2009), jeţ sice téţ poukazuje na nedemokratické procesy v mnoha de facto státech, ale současně je srovnává s jejich rodičovskými státy. Z tohoto srovnání vychází de facto státy často pozitivně, či alespoň neutrálně (téţ Hoch – Baar – Kopeček 2016). Pro tyto práce je typická podrobná diskuse situace v jednotlivých de facto státech a komparativní přístup, často zaměřený na entity v euroasijském prostoru. Stejně jako světoví autoři, tak se i ti čeští pouţívající termín de facto stát zaměřují na analýzu de facto států v postsovětském prostoru (např. Hoch a kol. 2016). Přes všechny tyto obtíţe lze povaţovat Peggovo (1998) dílo a zavedení termínu de facto stát za velmi úspěšné. Termín de facto stát nikdy nepodléhal terminologickému zmatení tolik charakteristickému zkoumané problematice a přes drobné niance vţdy označoval stejné entity. Současně se jedná o nejpouţívanější termín, na jehoţ pouţívání postupně přecházejí i zastánci termínů jiných. Zavedením, či preferencí jiného termínu by opět docházelo k terminologickému zmatení, jemuţ se tato práce naopak snaţí předejít. V neposlední řadě vypovídá termín de facto stát vhodně o charakteru entit, které usilují o vnitřní funkčnost a strukturu suverénních států.

5.1.2 Pseudostát Kolossov a O´Loughlin (1998) a Kolossov (2001) pouţili ve spojení s de facto státy termín pseudostát. V jejich pojetí lze za pseudostát povaţovat institucionalizované entity, jeţ vyhlásily nezávislost, naplňují empirickou státnost, avšak postrádají uznání ze strany mezinárodního společenství. Podle výzkumu, který zaloţili na geopolitickém přístupu, se pseudostáty vyskytují v pásu podél celé Euroasie, od Balkánu aţ po Afghánistán, v zóně původního styku impérií (Kolossov – O´Loughlin 1998). Kolossov (2001) povaţuje pseudostáty za jeden ze základních a dlouhodobých rysů současného světového geopolitického řádu. Charakteristickým rysem pseudostátů je konflikt, který vedl k jejich vzniku a jenţ je do současnosti stále nevyřešen. Vţdy proto existuje potenciální moţnost jeho opětovné eskalace. Základní klasifikaci pseudostátů představují dvě kategorie: (a) institucionalizované pseudostáty – vnitřně suverénní entity s atributy státu, bez mezinárodního uznání (Podněstří, Čečensko, Abcházie, Náhorní Karabach, Kosovo, Somaliland, Severní Kypr, Srbská republika) a (b) neinstitucionalizované pseudostáty – území pod kontrolou lokálních vůdců, drogových baronů, apod. Tato území jsou pouze pod částečnou kontrolou a podléhájí častým

50 změnám dle aktuálních spojenectví (Horský Badachšán – Tádţikistán, Gharm – Tádţikistán, Kurdistán, Severní Afghánistán, Šanský stát, západní Kambodţa, Západní Sahara, Jiţní Súdán, jiţní Angola, Sierra Leone, Medellín – Kolumbie, Zlatý trojúhelník) (Kolossov – O´Loughlin 1998). Druhý způsob klasifikace je zaloţen na základě geneze a funkčnosti pseudostátů. Mluvíme o: (a) pseudostátech se sebeurčením specifického národa (Severní Kypr, Palestina), (b) pseudostátech vzniklých rozpadem mnohonárodnostního státu (Abcházie, Čečensko), (c) pseudostátech jakoţto oblastech bez kontroly v důsledku občanské války anebo vnější intervence (Afghánistán, Bosna) a (d) pirátských pseudostátech zaloţených na kriminálních/teroristických aktivitách (Somaliland, Zlatý trojúhelník, Medelín). Další klasifikace lze zaloţit např. na době existence, či na počtu vnějších aktérů operujících na území pseudostátu (Kolossov – O´Loughlin 1998). Cílem pseudostátů je získání mezinárodního uznání, kterého lze dosáhnout pomocí tří strategií: (a) získáním členství v OSN, politickou suverenitou a ekonomickou autonomií; (b) zdůrazňováním specifické a původní národní kultury; (c) politickým vývojem a postupnou secesí (Kolossov – O´Loughlin 1998: 156). Ačkoliv všechna uvedená kritéria směřují sama o sobě k vytvoření nezávislého státu, povaţují je Kolossov a O´Loughlin (1998) za nedělitelná. Kolossov a O´Loughlin (1998) vyuţívají ve své práci i termín kvazistát, jejţ však vnímají zcela odlišně oproti Jacksonovi (1991) i Kolstøvi (2006), jejichţ přístupy budou představeny v podkapitole 5.1.5. Jejich definice kvazistátu není zcela obvyklá a zaměřuje se na oblasti bez centrální kontroly a neusilující o přiznání nezávislosti. Nejčastěji se jedná o důsledek koordinované kriminální činnosti, která můţe postihovat i urbánní oblasti západního světa (Kolossov – O´Loughlin 1998). V pozdějších dílech vyuţívají Kolossov, O´Loughlin a Toal (2011; 2014) jiţ termín de facto stát a původní termín pseudostát zcela opustili. K předejití terminologického zmatení a zjednodušení terminologie nebude termín pseudostát nadále pouţíván ani v rámci této práce. Přesto je třeba zmínit přínosy jednotlivých děl. Ve všech dílech (Kolossov – O´Loughlin 1998; Kolossov 2001; Kolossov a kol. 2011, 2014) panuje shoda s autory pracujícími s termínem de facto stát (kap. 5.1.1) na empirické a právní dichotomii entit. Tato shoda umoţnila terminologické zjednodušení v pozdějších dílech. Jako velmi zajímavá myšlenka se jeví prostorový výskyt pseudostátů v zóně původního styku impérií. Při pohledu na současnou politickou mapu světa (a lokalizování jednotlivých zájmových entit) lze Kolossovovu a O´Loughlinovu (1998) tezi podpořit. Velké mnoţství de facto států

(obr. 33 – s. 155) se vyskytuje při západních ruských hranicích, na území, jeţ Rusko povaţuje za svou sféru vlivu (Abcházie, Jiţní Osetie, Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika, Podněstří). Z hlediska klasifikace je přínosem zejména šíře představených klasifikací. Na druhou stranu řadí Kolossov a O´Loughlin (1998) mezi pseudostáty i entity, které by dle Pegga (1998) spadaly spíše do prostoru politického vakua, či zločinectví. V pozdějších dílech vyuţívajících terminologii de facto státu (Kolossov – O´Loughlin – Toal 2011, 2014) se stala velkým přínosem komparativní studie provedená na území čtyř postsovětských entit – Abcházie, Jiţní Osetie, Náhorního Karabachu a Podněstří. Pozornost věnovali statutu entity ve vztahu k etnicitě a postojům obyvatelstva, coţ v ostatních pracích, psaných zejména z perspektivy negeografických oborů, bývá často opomíjeno. Na základě výsledků sociologického průzkumu v těchto entitách, kterého se zúčastnilo více neţ tři tisíce respondentů, poukázali na kladný postoj místního obyvatelstva k přítomnosti vojenských jednotek patrona i na vysokou míru podpory obyvatelstva vůči vládním strukturám de facto států. Kvalitní provedení vytvořilo nový standard empirického výzkumu v problémových regionech. Na druhou stranu je však třeba zmínit, ţe provedený výzkum neumoţnil širší srovnání de facto států napříč politickým prostorem a ani nezjednodušil zisk a ověřování nových dat.

5.1.3 Jakoby stát King (2001) poukázal na skutečnost, ţe separatistické oblasti, které vznikly na území Sovětského svazu po jeho rozpadu počátkem 90. let minulého století, se během desetiletí transformovaly na fungující politické entity, přestoţe konflikty, vedoucí k jejich vzniku, zůstaly nevyřešeny. King (2001) se zaměřil na diskusi šesti politických entit, které vznikly v důsledku občanských válek, provázejících rozpad sovětského impéria: Abcházii, Jiţní Osetii, Náhorní Karabach, Podněstří, Čečensko a Tádţikistán. Pro jejich společné označení pouţívá nejčastěji termín jakoby stát, ve významu synonyma však pouţívá i další termíny: „neuznaný stát― (v titulu příspěvku), „de facto země― (King 2001: 525) i „kvazistát― (King 2001: 528). Jeho přístup je typicky idiografický, zaměřující se na interpretaci jednotlivých případů, bez snahy o obecnější konceptualizaci. King nezdůvodňuje, proč vybral právě šest uvedených případů, ani se nesnaţí o definování toho, co povaţuje za jakoby stát. Pouze v poznámce pod čarou vysvětluje, ţe taková entita disponuje vlastní populací a funkční vládou na nárokovaném území, avšak postrádá mezinárodní uznání (King 2001: 525). Kingův přístup je geografický svým zdůrazněním různé validity kritérií suverenity v konkrétních regionech světa. Na území bývalého Sovětského svazu (které King nazývá

52 eurasijský prostor) podle něj „nelze konceptuální laťku státnosti umístit příliš vysoko, neboť atributy definující poměrně dobře funkční státy ve střední Evropě nemusí dále na východ existovat.― (King 2001: 525) Kontrast silné vnitřní a slabé vnější suverenity jakoby států dokládá konkrétními příklady. V Náhorním Karabachu podle něj „místní autority dokázaly vytvořit něco, připomínající stát, s vlastním ministerstvem zahraničí (za poplatek vydává víza), vlastními ozbrojenými složkami, policií a soudním systémem.― (King 2001: 536). Současně však označuje Náhorní Karabach za „pouhou autonomní oblast Arménie― (King 2001: 542), coţ dokládá oficiálním pouţíváním arménské měny. Termín jakoby stát není mezi ostatními autory zabývajícími se problematikou příliš rozšířen. Jednou z mála výjimek je např. dílo Nicholsona (2019), které se však primárně zabývá postavením jakoby států z politologického hlediska. Proto nebude termín jakoby stát, resp. de facto země nadále v této práci pouţíván.

5.1.4 Stát ve státě V roce 2004 zavedli Kingston (2004) a Spears (2004), ve smyslu de facto států, termín stát ve státě. Na rozdíl od Peggových (1998) de facto států tímto termínem označují širší spektrum entit. Širší přístup k problematice ostatně připustil v úvodní kapitole sám Kingston (2004). Za zájmové entity nejsou povaţovány pouze zavedené politické entity, ale i ty teprve se etablující. Podle Kingstona (2004) byly dřívější definice příliš striktní a nezohledňovaly případy jako rozpad kolumbijské státnosti anebo libanonské vojenské kantony. Celkový důraz je tak kladen spíše na upadající státy „vykazující „pouze― vážné nedostatky v institucionální rovině― (Kingston 2004: 7) a entity nacházející se v rámci jejich území, neţ na entity usilující o zisk nezávislosti. Většina zkoumaných entit nedisponuje definičními charakteristikami státu, konkrétně monopolem legitimního násilí (Kingston 2004). Je tedy patrné, ţe pouhou část entit označených jako stát ve státě lze ztotoţnit s myšlenkou de facto států. S nárůstem pozornosti, věnované de facto státům po roce 2001, souvisí i nárůst počtu empirických analýz těchto politických entit. Spears (2004) se zaměřil na empirické charakteristiky států ve státě a jejich projevy. Na rozdíl od Kingstona (2004) respektuje empirickou a právní dichotomii, a odlišuje tak státy ve státech od kvazistátů (Spears 2004), které vnímá podobně jako Jackson (1991) – ve smyslu entit s nízkou nebo dokonce ţádnou funkčností. Základní charakteristikou státu ve státě se stala efektivní kontrola nárokovaného území a vytvoření systému institucionalizovaných struktur umoţňujících vybíraní daní, poskytování sluţeb nebo vytváření obchodních vztahů se zahraničními aktéry. Nicméně z hlediska právní státnosti se stále jedná o „politické subentity― (Spears 2004: 16)

53 bez mezinárodního uznání. Za druhou typickou charakteristiku státu ve státě povaţoval Spears ozbrojený odpor vedený proti státu, od něhoţ se entita oddělila, a vytvářející společnou identitu obyvatel separatistické oblasti. Stát ve státě je rovněţ charakteristický způsobem generování příjmů. Ty jsou podle Spearse závislé na podpoře externího patrona anebo na ilegálních aktivitách. V tomto bodě lze pozorovat jistou negativní konotaci spojenou se státy ve státech, na kterou (bez ohledu na terminologii) upozorňovali např. Hoch, Kopeček a Baar (2010). Politickými cíli státu ve státě jsou schopnost obrany před vnější agresí; secese nebo získání autonomie v rámci rodičovského státu; demonstrování schopnosti působit v mezinárodních vztazích; generování moci a bohatství pro elity; a vyuţívání dostupných zdrojů k řešení konfliktu (Spears 2004). Důleţitou empirickou charakteristikou je podle Spearse (2004) i doba existence entity. Chápe ji však jinak neţ Pegg (1998) – namísto normativně stanovené minimální doby existence zavádí princip dočasnosti, kdy státy ve státě povaţuje pouze za „dočasný jev― (Spears 2004: 28). Pegg (2004) v reakci na Spearse (2004) připustil shodu v řadě oblastí. Hlavním společným tématem se stalo dichotomické pojetí empiricko – právní státnosti, kterou spolu s řadou dalších autorů oba vyuţívají (více viz kap. 4.3). Na druhou stranu Pegg (2004) vymezil dva okruhy, ve kterých se jejich názory liší. Prvním je přístup k definování zájmových entit: Pegg (1998) vyuţil normativní aplikace pěti stanovených kritérií, zatímco Spearsův (2004) přístup je zaloţený na empirických charakteristikách funkčnosti. Druhý rozdíl se týká cílů, s nimiţ nezávislé státy vznikají. Zatímco Spears (2004) vymezil pět výše uvedených politických cílů DFS, Pegg (2004) uvádí pouze jediný – dosaţení nezávislosti. Toto zjednodušení omezuje počet teritoriálních politických entit, které lze povaţovat za de facto státy, a tím zjednodušuje jejich identifikaci: právě dosaţení nezávislosti je cílem, který odlišuje de facto státy od jiných entit, kontrolujících nějaké území. Zisk nezávislosti je podle Pegga (2004) jediným cílem de facto států, přestoţe v politické realitě se často spokojí se statutem autonomie. Odlišně k pojetí státu ve státě přistoupila Pełczyńska-Nałęcz a kol. (2008: 371), jeţ je definovala jako „regiony oficiálně uznávající centrální vládu, ale ve skutečnosti s vysokou mírou nezávislosti―. Tento přístup je přesným opakem přístupu Spearse (2004) a Pegga (1998, 2004), jeţ konflikt s centrální vládou předpokládají. Respektování centrální vlády entitám zaručuje přiznání vnější suverenity v rámci rodičovského státu (Pełczyńska- Nałęczet a kol. 2008). Entity jsou tedy vysoce autonomními oblastmi, které však nezpochybňují současné politické uspořádání, jako je tomu v případě de facto států.

Termín stát ve státě zavedený Kingstonem (2004) a Spearsem (2004) vypovídá o charakteru entit ve smyslu de facto států pouze částečně. Ačkoliv odkazuje na jejich funkčnost a naplnění předpokladů státu, nerespektuje to hlavní – absenci vnější suverenity. Tento nesoulad je navíc podpořen širším pojetím termínu, který dále zahrnuje upadající státy nebo autonomní regiony. Z těchto důvodů a moţného terminologického zmatení v označování kvalitativně odlišných entit – de facto států a upadajících států, nebude nadále termín stát ve státě vyuţíván ve smyslu de facto států. Pozitivně lze hodnotit Spearsovo (2004) definování charakteristických rysů de facto států. Především vedení ozbrojeného konfliktu vůči rodičovskému státu, na kterém se shodl s Peggem (1998; 2004) a empiricky jej lze prokázat u řady zájmových entit (viz kap. 7.1– 7.26). Naopak je nezbytné odmítnout pět Spearsových (2004) politických cílů a ztotoţnit se pouze s jediným – ziskem nezávislosti. Ostatní cíle lze povaţovat nanejvýš za doprovodné jevy existence de facto států. Např. neschopnost zajistit obranu před vnější agresí by nezbytně vedla k zániku de facto státu, a tudíţ k nemoţnosti dosáhnout vytýčeného cíle v podobě nezávislosti.

5.1.5 Kvazistát Termín kvazistát pouţíval jiţ Jackson v 80. letech (Jackson 1987, 1991) při analýze suverenity postkoloniálních států v Africe, avšak pro entity kvalitativně zcela opačné – upadající státy. Za kvazistáty označoval „prázdné skořápky― (Jackson 1991: 5) typicky vzniklé rozpadem koloniálního nebo jiného impéria, které jsou nefunkční a stěţí dokáţí prosadit moc na svém území, a jejichţ kontinuita je udrţována díky garanci zahraničního patrona nebo mezinárodního systému států. Jedná se tedy o entity se slabou vnitřní suverenitou, ale respektovanou suverenitou vnější. Bez vnější podpory by byly kvazistáty neţivotaschopné a byly by přičleněny k silnějším entitám. Tlak mezinárodního společenství na osamostatnění závislých území po 2. světové válce vedl k dekolonizačním procesům a vzniku nových kvazistátů (Jackson 1991). Ve stejném významu jako Jackson (1987; 1991) psali o kvazistátech autoři, komentující nárůst počtu těchto entit v prostoru Afriky (Rummel 1995; Christopher 1997 aj.). Jackson (1991) samozřejmě připustil existenci nefunkčních států v politickém prostoru i před procesem dekolonizace, avšak vzhledem k vysoce soupeřivému prostředí byly entity nuceny se pravidelně přizpůsobovat anebo se podrobit jiné, silnější entitě. Dekolonizace tento „evoluční― systém dle Jacksona (1991) změnila. Dnes mezinárodní společenství usiluje

55 o zachování teritoriální integrity svých členů a uměle udrţuje v politickém prostoru zcela nefunkční státy – „kvazistáty―. Za hlavní příčinu nefunkčnosti státu povaţuje Rotberg (2004) neschopnost zabezpečit obyvatelstvu základní sluţby. Nejdůleţitější ze základních sluţeb státu je podle něj zajištění bezpečnosti. Teprve po zajištění bezpečnosti můţe stát poskytovat další, hierarchicky vyšší sluţby. Pro zajištění bezpečnosti musí stát vytvořit funkční bezpečnostní aparát a právní řád, který dokáţe nejen eliminovat vnitřní i zahraniční hrozby, ale také zajistit obyvatelstvu pocit bezpečí. Za druhou základní sluţbu státu povaţuje Rotberg zajištění svobody politického projevu. Tu chápe jako svobodnou a neomezenou moţnost občanů podílet se na politickém rozhodování, včetně vedení státu; součástí této svobody je dodrţování lidských a občanských práv. Třetí úroveň sluţeb poskytovaných státem zahrnuje vědomostní (vzdělání, lékařská péče aj.), infrastrukturní (silnice, ţeleznice, komunikační sítě aj.) a ostatní sluţby (bankovnictví, měna, prostředí pro individuální realizaci jednotlivce s ohledem na soukromé potřeby a občanské zajištění). Státy schopné dostatečně zabezpečit vymezené základní sluţby označuje Rotberg jako silné (strong). Státy schopné zabezpečit pouze část těchto sluţeb, ale uchovávající si vlastní funkčnost, povaţuje za státy slabé (weak). Ty státy, které nejsou schopny zabezpečit ani základní sluţby a často se nacházejí ve stavu vnitřního konfliktu, označuje jako zhroucené (collapsed). Upadající (failing) stát představuje mezistupeň mezi slabým a zhrouceným státem (viz téţ Vaďura – Šmíd 2009). O změnu významu pojmu kvazistát se nejvíce zaslouţil Kolstø (2006). Zdůvodnil pouţití tohoto pojmu právě pro de facto státy v Peggově (1998) terminologii, tedy funkční celky s určitou vnitřní suverenitou, ale chybějící suverenitou vnější. Kolstø (2006) podobně jako King (2001) vysvětluje, ţe funkčnost, resp. vnitřní suverenitu kvazistátu je třeba posuzovat relativně, vzhledem ke státu či impériu, od něhoţ se DFS oddělil. Jako příklad uvádí Somaliland, který je ve srovnání se Somálskem stabilním a relativně dobře fungujícím politickým celkem, přesto je jeho vnitřní suverenita nízká ve srovnání se státy Západní Evropy nebo Severní Ameriky. Proto Kolstø (2006) podotýká, ţe případné mezinárodní uznání některého kvazistátu není garancí vzniku plně suverénního státu: uznáním můţe vzniknout suverénní stát, avšak také slabý, nefunkční stát v původním Jacksonově (1991) pojetí. Aby předešel terminologickému zmatení, vyhradil Kolstø (2006: 725) pojem kvazistát jen pro označení de facto států a pro slabé, nefunkční státy (v Jacksonově pojetí) zavedl pojem upadající státy (failing states). Mimo empiricko-právní dichotomie vyšel Kolstø (2006) při definování kvazistátů ze tří dodatečných kritérií: (a) vlády, (b) touhy po nezávislosti a (c) minimální doby existence.

Kritérium vlády (a) odkazuje ke schopnosti entity kontrolovat většinu nárokovaného území (Kolstø 2006). Za povšimnutí stojí poznámka „většiny―. Rodičovský stát standardně usiluje o obnovení své teritoriální integrity, čímţ zpochybňuje nárokované hranice kvazistátu. Posuny hranic neohroţující samotnou existenci kvazistátu povaţuje Kolstø (2006) za nevýznamné a předchází jim právě uvedenou poznámkou. Touha po nezávislosti (b) odkazuje na právní státnost, neboť kvazistát má aktivně usilovat o dosaţení nezávislosti. Podobně jako Geldenhuys (2009) představený v následující kapitole (5.1.6.), povaţuje Kolstø (2006: 725) za zisk nezávislosti přiznání křesla v OSN. Třetí kritérium (c) je naopak shodné s Peggovou (1998) prací a minimální dobu existence entity v politickém prostoru pro označení za kvazistát stanovuje na období dvou let. V české literatuře se explicitně problematice kvazistátů věnoval Riegl (2013). Termínem kvazistát však označil široké spektrum entit od těch postrádajících vlastní stálou populaci nebo teritorium, přes neinstitucionalizované entity a entity postrádající efektivní vládu, aţ po de facto státy s funkční vládou, které postrádají mezinárodní uznání. Největším přínosem díla se stala podrobná typologie takto vymezených kvazistátů, existujících v politickém prostoru mezi lety 1946–2009. Termín kvazistát patří mezi nejvíce postiţené terminologickým zmatením doprovázejícím problematiku de facto států. Někteří autoři jej pouţívají ve smyslu států nacházejících se v různé fázi rozpadu (např. Jackson 1987; 1991), zatímco jiní (Kolstø 2006) jej povaţují za synonymum Peggova (1998) de facto státu. Dále se najdou autoři (Glassner – de Blij 1988) povaţující termín kvazistát dokonce za významově nadřazený nejen de facto státům, ale současně i upadajícím státům. Tato významová nadřazenost se přenesla také do české literatury (Riegl 2013). Mnohovýznamovost termínu jej diskredituje jako univerzální označení de facto států.

5.1.6 Zpochybněný stát Otázce podmínek mezinárodního uznání států i de facto států, které označuje jako zpochybněné státy, se věnoval Deon Geldenhuys (2009). Připomněl, ţe deficit mezinárodního uznání je v případě jednotlivých zpochybněných států různý. Některé nejsou uznány nikým, jiné uznává jeden nebo několik států, další uznává velký počet států a jejich uznání dokonce podporuje OSN, ale některé státy toto uznání zpochybňují. Společným rysem zpochybněných států je odepření členství v OSN, jeţ Geldenhuys (2009) povaţuje za výraz vnější suverenity a rozhodující kritérium, odlišující zpochybněné státy od států.

Geldenhuys (2009) vytvořil pro definování zpochybněných států celkem šest kritérií. Čtyři z nich vycházejí z Montevidejské úmluvy o právech a povinnostech států. Za prvé musí zpochybněný stát disponovat vlastní stálou populací. Za druhé musí disponovat vlastním, jasně vymezeným územím. Stanovené hranice mohou podléhat zpochybnění ze strany jiné entity – nejčastěji rodičovského státu. Za třetí disponuje funkční vládou. Výkon státní moci je zpravidla rovněţ zpochybňován, a to bez ohledu na činnost, výsledky nebo demokratičnost vládního zastoupení. Za čtvrté zpochybněné státy postrádají schopnost uzavírat mezistátní smlouvy, tedy postrádají kapacitu vstupovat do diplomatických vztahů s jinými státy. To Geldenhuys (2009) povaţuje za přímý důsledek deficitu mezinárodního uznání. Mimo uvedená kritéria převzatá či upravená z montevidejské konvence zavedl Geldenhuys (2009: 14–24) dvě kritéria vlastní – suverenitu a absenci mezinárodního uznání. Suverenitu v jeho chápání tvoří ústavní pořádek a instituce, a to přesto, ţe jejich legitimita je mezinárodním společenstvím zpochybňována. Mezinárodní uznání chápe jako „formální stvrzení státnosti, konkrétně udělení plného členství v OSN― (Geldenhuys 2009: 25). Aplikací kritérií došel Geldenhuys (2009) k závěru, ţe v době jeho analýzy existovalo celkem deset zpochybněných států (Abcházie, Jiţní Osetie, Kosovo, Náhorní Karabach, Palestina, Podněstří, Severní Kypr, Somaliland, Tchaj-wan a Západní Sahara). Termín zpochybněný stát je spolu s de facto státem a neuznaným státem jedním ze tří nejčastěji pouţíváných termínů (Geldenhuys 2009; Ker-Lindsay 2012; 2015; Hashimoto 2014; Kyris 2015 aj.). Stejně jako de facto stát (kap. 5.1.1) nepodléhá historickému terminologickému zmatení a mohl by být pouţíván jako jednotné označení de facto států. Přesto je v rámci této práce vnímán aţ jako třetí nejvhodnější. Nejenţe je v porovnání s de facto státem a neuznaným státem méně rozšířeným, a tudíţ i méně vyuţívaným termínem, ale také zcela vhodně nevypovídá o charakteru entity. „Definujícím rysem zpochybněných států je mezinárodně sporná povaha jejich domnělé státnosti, která se projevuje v jejich nedostatečném uznání de jure.― (Geldenhuys 2009: 7). Je zřejmé, ţe neuznané státy, resp. de facto státy jsou v prvé řadě entity vykazující předpoklady státu (tedy státy) a jejich neuznání, resp. absence uznání de jure aţ sekundární charakteristika.

5.1.7 Neuznaný stát Čtrnáct let po Peggovi (1998) přišla s vlivnou prací věnovanou neuznaným státům Caspersenová (2012). Pro identifikaci zájmových entit vytvořila nové kvantitativní kritérium – plošnou kontrolu území. Kritérium předpokládá schopnost kontroly alespoň dvou třetin nárokovaného území a to včetně „klíčových regionů― a významného sídla. Zbylá čtyři kritéria

58 jsou: (a) vedení entity buduje státní instituce a demonstruje vlastní legitimitu, (b) entita formálně deklarovala nezávislost nebo jasně demonstrovala úsilí o dosaţení nezávislosti, např. organizací referenda o nezávislosti, přijetím vlastní měny nebo podobným jednáním, (c) entita nezískala mezinárodní uznání, nebo byla uznána jen svým patronem a několika méně významnými státy (méně významné státy nikterak nedefinuje), a (d) doba existence nejméně dva roky (Caspersen 2012: 6). Silnou stránkou přístupu Caspersenové (2012) je zájem o studium povahy suverenity v současném mezinárodním systému jako takové. Staví se kriticky k tradičním přístupům k suverenitě v mezinárodních vztazích, které se věnují pouze státní suverenitě a de facto státy přehlíţí jako nepodstatné a dočasné výjimky; současně je kritická i k těm studiím, které suverenitu chápou jako binární charakteristiku, která buď je přítomna (pak jde o stát) nebo není (de facto stát). Její citlivá diskuse patnácti vymezených případů (Abcházie, Bougainville, Čečensko, Eritrea, Gagauzsko, Kurdistán, Černá Hora, Náhorní Karabach, Srbská republika, Republika Srbská krajina, Somaliland, Jiţní Osetie, Tamilský Ílam, Podněstří, Severní Kypr), dvou hraničních případů (Kosovo, Tchaj-wan), i různého stupně suverenity uznaných států, vedla k závěru, ţe suverenita jednotlivých uznaných států, stejně jako de facto států, se pohybuje v kontinuu od vysoké po nízkou (aţ extrémně nízkou v případě para-států), a ţe absolutní suverenita v současném mezinárodním systému neexistuje. Další silnou stránkou je zájem o studium propojení vnitřního vývoje v de facto státech s proměňujícími se podmínkami pro moţné uznání, které formuluje mezinárodní společenství. Budování institucí a další aspekty vnitropolitického vývoje v de facto státech nejsou v tomto pojetí jen výsledkem společenského a politického vývoje uvnitř entity, ale jsou ovlivněny normami a přístupy mezinárodního společenství (a změnami těchto norem a principů, včetně konkrétních precedentů, jakým bylo např. částečné uznání nezávislosti Kosova). Příkladem je propojení vnitřního vývoje de facto států a vnějších aktérů, jeţ je ovlivňují. De facto státy procházejí vlastním vývojem a utvářením politických struktur. Ty jsou nuceny interagovat s mezinárodním společenstvím, které je omezuje, spoluutváří a nutí podřídit se mezinárodním normám a postupům (Caspersen 2012). Caspersenová (2012) povaţuje de facto státy za velmi nestabilní, coţ dokládá skutečností, ţe z patnácti entit, existujících v období po roce 1991, jich v době vydání knihy splňovalo kritéria defacto států pouze šest (Abcházie, Jiţní Osetie, Náhorní Karabach, Podněstří, Severní Kypr a Somaliland). Proto Caspersenová pro označení entit, které se de facto státům podobají, ale nesplňují některé z kritérií, pouţívá označení para-státy (para-states), černá místa (black spots) nebo státy ve státě (states-within-a-state).

V diskusi důvodů, proč se některým de facto státům podařilo vytvořit relativně dobře fungující celky (nebo dosáhnout mezinárodního uznání, jako v případě Eritrey a Černé Hory), zatímco jiným ne, uvádí Caspersenová (2012) řadu specifických faktorů: zahraniční invaze nebo mezinárodní blokáda v určitých případech a naopak výhodná (periferní) geografická poloha, podpora ze strany vnějšího patrona nebo ze strany bohaté a vlivné diaspory v jiných případech. Tato idiografická citlivost vůči specifickým podmínkám je však také příčinou absence snahy o nalezení obecných faktorů, podmiňujících a ovlivňujících fungování de facto států.

Obr. 3: Seznam de facto států existujících od konce 2. světové války do roku 2011 dle Caspersenové a Stansfielda (2011) zdroj: Caspersen – Stansfield (2011: 4)

Explicitině neuznaným státům se Caspersenová věnovala i ve spolupráci se Stansfieldem (2011) (dále např. Richards 2014; Richards – Smith 2015; Fabry 2017 aj.). Definiční kritéria vytvořená ve spolupráci se Stansfieldem jsou obdobná těm z ústředního díla Caspersenové (2012) a vedla jen k menším odchylkám ve vymezení zájmových entit (obr. 3). První odchylku představuje zařazení Anjouanu a Východního Timoru mezi de facto státy. Druhou odchylkou je setrvalá existence iráckého Kurdistánu, který podle Caspersenové

(2012) zanikl v roce 2004. Třetím rozdílem je explicitní zařazení Tchaj-wanu a Kosova mezi de facto státy. Jejich zařazení vzbudilo značnou polemiku ve vztahu k území Palestiny a Západní Sahary, které mezi de facto státy zařazeny nebyly. Řada autorů (Geldenhuys 2009; Anderson 2012, Florea 2014 aj.) je přitom mezi de facto státy běţně řadí. Hlavními argumenty Caspersenové a Stansfielda (2011) se staly jejich neschopnost kontrolovat nárokované území a absence vývojového potenciálu – zakonzervování současného stavu. Pouţitím termínu neuznaný stát, zavedla Caspersenová (2012), resp. Caspersenová a Stansfield (2011) do zkoumané problematiky teritoriálně politických entit jeden z nejsrozumitelnějších termínů. Relativně efektivní výkon státní moci nad teritoriem a populací je charakteristickým rysem pro neuznané státy a současně představuje základní předpoklad státu (viz kap. 4.2). Pakliţe by neuznaným státům bylo přiznáno mezinárodní uznání, staly by se z nich suverénní státy. Při jeho absenci se z entit stávají státy bez mezinárodního uznání – neuznané státy. Jako jediným problémem pouţití termínu neuznaný stát se můţe jevit jeho odkazování na nulové mezinárodní uznání a podporu. Neuznané státy mohou, a v řadě případů i dosahují, alespoň částečného uznání. Na druhou stranu, vyjdeme-li např. z práce Geldenhuyse (2009) a budeme povaţovat za přiznání mezinárodního uznání členství v OSN, nepředstavuje zvolený termín nejmenší problém, neboť ţádný neuznaný stát není členem OSN. Současně se tomuto termínu vyhnulo terminologické zmatení a byl by tedy vhodným kandidátem pro univerzální označení neuznaných teritoriálních entit. Přesto tato práce preferuje termín de facto stát, především z důvodu jeho širšího rozšíření. Za účelem terminologického sjednocení je tento termín preferován i v rámci této práce.

5.1.8 Ostatní koncepty Pro úplnost názvosloví de facto států je vhodné zmínit i méně známé termíny a díla, ve kterých byly pouţity. Zatímco termíny uvedené v kap. 5.1.1–5.1.7, jsou nedílnou součástí problematiky de facto států a jsou v řadě případů víceméně zaměnitelné, v případě níţe uvedených termínů se nezřídka jedná o kvalitativně zcela odlišné entity. Případné kvalitativní odchylky jsou vţdy u konkrétního termínu uvedeny. Prvním termínem je neformální stát (informal state). Byl pouţit při analýze státotvorných procesů v dlouhodobém horizontu u entit Severního Kypru a Podněstří (Isachenko 2012). Kromě konceptualizace neformálních států poskytla Isachenková (2012) i stručnou historii zkoumaných entit a v neposlední řadě popsala postavení neformálních států v politickém prostoru. V práci Isachenkové (2012) je patrná inspirace dřívějšími pracemi

(Pegga 1998; Kinga 2001; Lynche 2004; Kingstona 2004; Geldenhuys 2009 aj.). I proto je termín neformální stát zaměnitelný s termínem de facto stát. Přesto preferuje Isachenková (2012) vlastní termín, který nejenţe pouţila v titulu své práce (The Making of Informal States. State building i Northern Cyprus and Transdniestria), ale „neformální― povaţuje za protiklad formálního, oficiálního anebo etablovaného. V neposlední řadě vede neformální státy jejich postavení v politickém prostoru k vyuţívání neformálních praktik při komunikaci s etablovanými státy (Isachenko 2012). Ačkoliv lze přistoupit na argumentaci Isachenkové (2012) ohledně významu „neformální―, nelze doporučit její termín pro jednotné označování de facto států. Hlavním protiargumentem je jeho mizivé rozšíření a pozdější nevhodné pouţití u kvantitativně odlišných entit (např. Laruelle 2013; Khisa 2014 aj.) Jako druhý lze zmínit termín skorostát (near-state) aplikovaný při analýze problematiky Tchaj-wanu (deLisle 2002). Termín skorostát označuje entity „neschopné zabezpečit jedno z kritérií Montevidejské konvence z roku 1933― (deLisle 2002: 741). Vzhledem k podmínce absence pouze jediného montevidejského kritéria se musí logicky jednat o schopnost uzavírat mezinárodní smlouvy – jediné nepodmíněné kritérium. Obyvatelstvo je vţdy úzce propojeno s teritoriem a entita bez funkční vlády by nebyla schopná uzavírat ani mezinárodní dohody. Ačkoli Tchaj-wan, deLislova (2002) hlavní zájmová entita, tuto podmínku splňuje, existují entity vykazující problémy s kontrolou vlastního teritoria – Palestina a Západní Sahara. Tyto entity jsou přitom čato mezi de facto státy řazeny (např. Kolossov a O´Loughlin 1998; Geldenhuys 2009; Florea 2014 aj.) I proto byl koncept skorostátu podroben kritice. Jejím hlavním bodem se stal „pouhý― popis současného stavu, místo zhodnocení postavení skorostátův politickém prostoru (Geldenhuys 2009). V díle je zevrubně popsán politický status Tchaj-wanu, spolu s nastíněním moţných budoucích scénářů. Kromě dvou extrémních řešení, v podobě jednotné Číny anebo dvou suverénních států, navrhuje i několik scénářů pracujících s jistou mírou autonomie. Představuje tak moţné federativní uspořádání, vznik konfederace anebo připojení Tchaj-wanu ke Společenství národů. Nezabývá se však mírou naplnění vnitřní a vnější suverenity. Otázka mezinárodního uznání a jeho identifikování jako jednoho z definičních kritérií je z pohledu této práce druhým důleţitým bodem kritiky. Jak bude uvedeno v kap. 4.3, vnější suverenita je významným kritériem odlišujícím uznané státy od de facto států. Proto nelze skorostáty povaţovat za de facto státy ve smyslu této práce. Třetím termínem jsou národy bez států (nations without states). Ačkoliv tento termín označuje kvalitativně odlišné entity, bývá s problematikou de facto států spojován. Národy bez států jsou „kulturně etablované komunity se společnou minulostí vyskytující se na jasně

62 vymezeném území, s vůlí rozhodovat o vlastním směřování a postrádající vlastní stát― (Guibernau 2004: 1252). Z definice vyplívá, ţe národy bez států nejenţe postrádají suverenitu vnější, ale i suverenitu vnitřní, resp. ta je vykonávána rodičovským státem. Národy bez států mohou usilovat o secesi, nebo „pouze― o vyšší míru autonomie uvnitř rodičovského státu. Rovněţ se často podílejí na politice rodičovského státu. Tuto problematiku dlouhodobě sleduje organizace The Unrepresented Nations and Peoples Organization (UNPO 2020). Její databáze členů nejenţe obsahuje některé konkrétní de facto státy (kap. 7), ale umoţňuje i identifikování problematických regionů, ve kterých de facto státy vznikají. Území se speciálním statusem (areas of special sovereignty) je čtvrtým termínem někdy spojovaným s problematikou de facto států. Jak jeho samotný název napovídá, jedná se o dočasně tolerovaná a částečně uznaná území. Myšlenka území se speciálním statusem narušila koncept absolutní suverenity, podle kterého „stát je suverénní nebo není.― Holsti (2004: 114). Na druhou stranu Holstiho dílo (2004) připouští výskyt ojedinělých anomálií (Indie jako zakládající člen Společnosti národů, nebo HongKong jako zakládající člen Světové obchodní organizace). Za plně suverénní entity tak lze povaţovat enity, jeţ jsou schopny účastnit se „vysoké hry mezinárodní politiky― Holsti (2004: 114), tedy uznané státy. O pět let později bylo Holstiho (2004) dílo kritizováno s odkazem na National Geographic´s Atlas of the World, kde byl jako území se speciálním statusem označen Somaliland (Geldenhuys 2009), který na „vysokou hru mezinárodní politiky― nedosahuje. Na druhou stranu je třeba přiznat existenci entit, jejichţ postavení v politickém prostoru je výjimečné a lze jim speciální status přiřknout. Tato území identifikuje informační list ministerstva zahraničí USA s názvem Dependencies and Areas of Special Sovereignty a jedná se o Hongkong a Macao (U. S. Department of State 2017). Jejich identifikování však pouze potvrzuje uznání těchto území a respektování jejich existence v politickém prostoru. Stejně jako u předchozího termínu se tak jedná o kvalitativně odlišné entity. Pátým termínem, zaloţeným na historickém pozadí je protostát (proto-state). Odkazuje na entity existující před moderními národními státy. Vyskytovaly se v jihovýchodní Asii a zaměřovaly se na „kontrolu obyvatelstva, nežli teritoria― (Chong 2009: 141). Obdobně prezentoval protostáty jako raný, předstátní fenomén Rosenberg (2010). Je tedy patrné, ţe pouţívání termínu protostát, jako ekvivalentu k de facto státu, by bylo nejen významově špatně, ale vzhledem k postupnému vývoji terminologie i nekoncepční. Poslední dva termíny představují jiţ zcela okrajovou terminologii. Neuznaný žadatel o státnost (unrecognized claimant to statehood) označuje „politické entity naplňující řadu kritérií státu dle mezinárodního práva, avšak bez podpory mezinárodního společenství anebo

63 existujících států― (Hsiao 2011: 2). Hsaio (2011), dále ve své práci definoval podporu, jako plné členství v OSN, jehoţ lze dosáhnout pouze uznáním většinou států. Obdobný význam má i termín volně přeloţitelný suverénní území ve větší nezávislé zemi (sovereign land in a larger independent country) (Dent 2004). Oba termíny označují entity zaměnitelné s de facto státy. Jejich rozšíření mimo uvedené práce je však minimální. Hlavním důvodem je jejich délka a sloţitost omezující praktické vyuţití. Na druhou stranu jim nelze upřít vypovídající schopnost a lze je označit za jedny z jazykově nejvhodnějších termínů. Tato práce však usiluje o vyjasnění terminologie, její zjednodušení a praktické vyuţití. Proto nebude ani jeden z těchto sloţitých termínu dále vyuţíván.

5.2 Zdůvodnění použité terminologie Na konci 20. století bylo studium de facto států jen okrajovou záleţitostí, avšak do roku 2020 se zájem o jejich studium dramaticky zvýšil. Důsledkem je sloţitá a mnohdy zcela nekompatibilní terminologie, do které jednotliví autoři přispívali s kaţdým nově vzniklým dílem. Termíny uvedené v předešlých podkapitolách (5.1.1–5.1.7) jsou těmi nejvýznamnějšími a nejdůleţitějšími v celé problematice. Nejedná se tedy v ţádném případě o jejich kompletní výčet (dále např. odštěpující se regiony (Bakke a kol. 2011), limbo svět (Wood 2010); fantomový stát (Byman – King 2012) aj.), jehoţ vytvoření je nejen nereálné, ale pro tuto práci nepodstatné. Jednou a navíc nekoncepčně pouţité termíny lze jen stěţí povaţovat za přínos této vědní subdisciplíně. Zjednodušení terminologie bylo v úvodu této práce stanoveno za jeden z dílčích cílů. Vzhledem k terminologickému zmatení doprovázejícímu celou problematiku jiţ od samého počátku nebylo primárním cílem vytvořit a zavést termín nový. Tuto moţnost však bylo nutné zváţit pro případ neexistence jiného vhodnějšího termínu. Na základě zevrubného studia jednotlivých termínů, jejich kladů i záporů, bylo nakonec zvoleno jiţ zavedené označení de facto stát. Za jeho zvolením stály zejména tři důvody:

- míra jeho rozšíření; - koncepčnost pouţívání; - významová a jazyková správnost.

Nové termíny ve spojení teritoriálně politických entit s abcencí mezinárodního uznání začala akademická obec zavádět ihned od počátku jejich studia. Některé z termínů se neujaly, jiné byly postupně opouštěny ve prospěch ostatních. Během dvaadvacetiletého vývoje (od vydání Peggovy knihy v roce 1998) této vědní subdisciplíny politické geografie

64 vykrystalizovaly tři dominantní – de facto stát, neuznaný stát a zpochybněný stát. V posledních deseti letech jsme svědky, snad jiţ finálního, sjednocování. Caspersenová – nejvýznamnější zastánkyně pouţívání termínu neuznaný stát, tento termín opustila a ve svém pozdějším díle (Caspersen 2016) jiţ jednotně pouţila označení de facto stát. Podobně, jen o čtyři roky dříve, pouţili termín de facto stát i Kolossov a O´Loughlin a jeho pouţití zachovali i v pozdějším díle z roku 2014. Ker-Lindsay ještě v roce 2012 preferoval termín zpochybněný stát, ale ve spolupráci s Bergem v roce 2018 jiţ pouţil termín de facto stát. Tím se z de facto státu postupně stal nejpouţívanější a nejrozšířenější termín nepodléhající terminologickému zamtení, jako tomu bylo např. u kvazistátů a neformálních států. Polemika doprovázející pouţívání termínu de facto stát, se spíše zaměřuje na definiční kritéria umoţnující identifikování zájmových entit. Ačkoliv jsou rozdíly v jejich počtech v jednotlivých dílech významné (např. Pegg 1998 – 4; Florea 2014 – 34), vţdy se jedná o kvalitativně podobné entity – vnitřně relativně funkční, bez mezinárodního uznání. Proto nebude tento početní rozdíl povaţován za nekoncepční pouţívání a bude mu věnován prostor z pohledu předpokladů de facto států, jeţ jsou předmětem kap. 5.3. Z hlediska významové správnosti se jeví jako vhodnější termín neuznaný stát. Relativně efektivní výkon státní moci nad teritoriem a populací je charakteristickým rysem pro neuznané státy a současně představuje základní předpoklad státu (viz kap. 4.2). Pakliţe by neuznaným státům bylo přiznáno mezinárodní uznání, staly by se z nich suverénní státy. Při jeho absenci se z entit stávají státy bez mezinárodního uznání – neuznané státy. De facto státy ve smyslu „v praxi států―, jako českého ekvivalentu, se téţ jeví jako významově vhodný termín, neboť „v praxi― pouze postrádají vnější suverenitu. Neexistenci jazykově zcela vhodného českého ekvivalentu nelze povaţovat za nevýhodu, ba naopak. Termín de facto je mezinárodně srozumitelný a umoţňuje snazší identifikaci děl zabývajících se touto problematikou.

Tab. 2: Klasifikace teritoriálních politických entit z hlediska vnitřní a vnější suverenity Vnější suverenita

ANO NE

Uznané státy De facto státy

ANO

Secesistická hnutí, národy bez Vnitřní

suverenita Upadající státy států, regiony bez politické NE kontroly zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

Slabé státy, tj. státy, které jsou mezinárodně uznány, ale postrádají vnitřní suverenitu do té míry, ţe nejsou schopny efektivně kontrolovat území ve svých mezinárodně uznaných hranicích, jsou označovány jako upadající státy. Oslabení vnitřní suverenity často vytvořilo předpoklad pro vznik de facto států, a proto geografické rozmístění de facto států souvisí s rozmístěním upadajících států (jak připomíná Caspersenová 2012: 5). Jde však o odlišné případy: upadající státy charakterizuje deficit vnitřní suverenity, de facto státy deficit suverenity vnější (viz tab. 2). Mezinárodně uznané státy, od nichţ se de facto státy oddělily, resp., na jejichţ mezinárodně uznaném území existují, budou nadále označovány jako rodičovské státy (stejně jako Caspersenová 2015), i přes to, ţe této secesi zpravidla předcházela občanská válka nebo jiný politický konflikt, a tudíţ vztah rodičovského státu k de facto státu svou povahou zpravidla není rodičovský. Stát, který neuznanému státu poskytuje politickou podporu, bude označován jako patron. Politická podpora je v mnoha případech spojena i s ekonomickou, vojenskou nebo jinou formou podpory.

5.3 Předpoklady de facto států Terminologické zmatení bylo pouze prvním problémem spojeným s de facto státy. Druhým, mnohem závaţnějším je (ne)shoda v definici, či definičních kritériích, které by slouţily jako základ pro identifikaci de facto států. Na toto téma byla vytvořena řada prací napříč pouţívanými termíny (např. Pegg 1998; Kolstø 2006; Geldenhuys 2009; Caspersen 2012, 2016; Riegl 2013; Berg 2013; Yemelianova 2015; Fabry 2017 aj.). Jejich přínos je však vzhledem k vynaloţenému úsilí diskutabilní. Kromě prací věnovaných de facto státům (kap. 5), vychází tato kapitola i z předpokladů uznaných států uvedených v kap. 4.2. Výsledky analýzy výše uvedených děl vykazují napříč přístupy společné prvky – předpoklady. Jelikoţ je cílem této práce problematiku de facto států zjednodušit, poslouţí tyto společné prvky jako základ pro stanovení definičních předpokladů de facto států. S jejich pomocí budou následně identifikovány jednotlivé zájmové entity. Za stěţejní díla dle terminologie jsou z pohledu této práce povaţovány:

- de facto státy (Pegg 1998; Lynch 2004; Bartmann 2004; Popescu 2007; Florea 2014; MacQueen 2015; Kopeček a kol. 2016); - jakoby státy (King 2001); - kvazistáty (Kolstø 2006; Riegl 2013); - neuznané státy (Caspersen 2012; Richards 2014); - pseudostáty (Kolossov – O‘Loughlin 1998);

- státy ve státech (Spears 2004); - zpochybněné státy (Geldenhuys 2009; Ker-Lindsay 2012; Kyris 2015).

Některá z dalších děl zmíněných výše (např. Broers 2013; Berg 2013; Yemelianova 2015 aj.) odkazují při definování de facto států na díla jiných autorů a neobsahují vlastní definiční kritréria, která by mohla být v této práci vyuţita. Případy jako Kopeček a kol. (2016) sice obdobně odkazují na dílo Kolsta (2006) a přejímají jeho kritéria, ale přímo je zmiňují a ztotoţňují se s nimi. Proto byla díla tohoto typu vyuţita. Četnost výskytu předpokladů de facto států ve výše uvedených dílech zobrazuje obr. 4. Celkem bylo identifikováno devět různých předpokladů:

- teritorium; - obyvatelstvo; - vláda a státní moc; - schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů; - absence mezinárodního uznání; - dočasnost; - deklarace nezávislosti; - legitimita; - konflikt s (rodičovským) státem.

Z obr. 4 je patrná částečná shoda mezi předpoklady států, jeţ byly předmětem kap. 4.2 (teritorium, obyvatelstvo, vláda a státní moc, mezinárodní uznání (schopnost vstupovat do vztahu s jinými státy)), a předpoklady de facto států identifikovanými na základě výsledků analýzy současné literatury. Obdobné vymezení odpovídá základní tezi této práce, a sice ţe de facto státy jsou relativně samostatné teritoriálně politické entity, mnohdy zaměnitelné se slabšími členy mezinárodního společenství států, avšak postrádající mezinárodní uznání. Předpokladům, jimţ byl věnován prostor jiţ v kapitole zabývající se atributy státu (kap. 4), bude nadále věnována pozornost pouze z hlediska charakteristických odchylek. Zbylé, dosud nediskutované předpoklady budou představeny podrobněji. De facto státy, stejně jako ty uznané, obhajují své postavení v politickém prostoru. Prvním nezbytným předpokladem je proto teritorium. V tomto případě se jedná o území současně nárokované jiným (rodičovským) státem, který však není schopen (nebo jen v omezené míře) vykonávat jeho správu. Takto uvolněný prostor si nárokuje de facto stát. V původních definicích zabývajících se de facto státy (např. Pegg 1998) nebyl specifikován

Obr. 4: Četnost vybraných předpokladů de facto státu dle teorií uvedených autorů zdroj: vlastní zpracování

rozsah ani poměr mezi územím reálně kontrolovaným a nárokovaným. Právě na neexistenci bliţší specifikace se snesla vlna kritiky, která vyústila aţ ve vytvoření nového kvantitativního kritéria – schopnosti kontrolovat většinu (Kolstø 2006), nebo explicitně alespoň dvě třetiny nárokovaného území, přičemţ součástí tohoto území musí být významné sídlo a „klíčové regiony― (Caspersen 2012). Toto kritérium bylo vyuţíváno i dále a jeho zavedení bylo podpořeno i v pozdějších dílech (např. Yemelianova 2015; Pegg 2017 aj.). Se zavedením kritéria nezbytného rozsahu kontrolovaného území však nelze souhlasit (např. spolu s Glassnerem a de Blijem 1988) a je nutné jej povaţovat za příliš zjednodušující a zcela nevypovídající o funkčnosti dané entity. Při jeho zavedení nespadá mezi zájmové entity např. Západní Sahara, která kontroluje pouze 15 % nárokovaného území (Caspersen 2012). Přitom se jedná o plochu 39 900 km2. Entity jako Jiţní Osetie (3 860 km2), Podněstří (3 510 km2) či Severní Kypr (3 355 km2) přitom kontrolují území řádově menší, ale vzhledem k nároku pouze na reálně ovládané území by mezi de facto státy zařazeny byly. Podobně problematický by mohl být případ Palestiny či Islámského státu, jejichţ hranice jsou/byly zpochybňovány. Zpochybnění a proměnlivost hranic připouští ve svých dílech i Geldenhuys (2009) či Spears (2004). Zároveň jsme svědky existence a funkčnosti tzv. mikrostátů (San Marina, Andorry aj.), které jsou plnohodnotnými členy mezinárodního společenství

68 států. Z těchto důvodů není v rámci této práce stanovena ţádná striktní hranice kontrolovaného území pro označení entity za de facto stát. Definiční předpoklad obyvatelstva je z hlediska de facto států vnímán obdobně jako v případě uznaných států (kap. 4.2.2), a nebude proto duplicitně podrobně diskutován. Předpokládá existenci trvalé vazby (osídlení) mezi obyvatelstvem a kontrolovaným teritoriem. Vzhledem k absenci mezinárodního uznání nehraje roli etnické, náboţenské, jazykové ani jiné sloţení obyvatelstva. Za nepodstatné lze rovněţ povaţovat oficiální státní příslušnost obyvatelstva. Přesné definování předpokladu vlády a státní moci a jejich funkčnosti je dlouhodobě problematické. Na jedné straně lze mluvit o „pouhém― organizovaném politickém vedení (Pegg 1998), na straně druhé o absolutní autoritě na daném území (Caspersen 2012). Z praktických důvodů se tato práce přiklání k Peggovu (1998) benevolentnějšímu vymezení pouhého organizovaného politického vedení. U de facto států, které jsou součástí politického prostoru jiţ po desetiletí (např. Abcházie, Jiţní Osetie, Podněstří, Náhorní Karabach aj.) a nacházejí se v konfliktně méně problematických regionech (Evropa x Blízký východ), lze očekávat dostupnost relevantních dat pro toto posouzení. U těch ostatních (Bašur, Islámský stát) nikoli. To je také důvodem, proč nejčastěji vznikají práce se zaměřením na podrobný popis de facto států v postsovětském prostoru (Pegg 1998; 2019; Hoch a kol. 2016 aj.). Ačkoliv nelze zpochybnit jejich přínos, klade si tato práce opačný cíl – vytvoření metody (kap. 6) umoţňující porovnat široce vymezený okruh de facto států (spíše ve smyslu Florey 2014) napříč politickým prostorem, a to bez ohledu na období vzniku či rizikovost oblasti. Omezení jejich počtu a zaměření se pouze na statisticky dobře podchycené de facto státy by proto bylo kontraproduktivní a znehodnocující vytvořenou metodiku a její výstupy. Schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů (uzavírat mezistátní smlouvy), tedy kapacita vstupovat do oficiálních diplomatických vztahů s jinými státy úzce souvisí s předpokladem vlády a státní moci. Ačkoliv je běţně zmiňována v literatuře zabývající se problematikou de facto států (např. Pegg 1998; Geldenhuys 2009; Caspersen 2012; Toomla 2016) a současně je jedním z kritérií obsaţených v Montevidejské konvenci, je tato schopnost popisována velmi neurčitě. Bliţší interpretací tohoto předpokladu na úrovni států lze dojít k závěru, ţe pro vytvoření diplomatických vztahů musí stát disponovat volnými lidskými a finančními zdroji. V případě de facto států je však ještě nutné vzít v potaz třetí faktor, na který odkazoval jiţ Pegg (1998) – diplomatický potenciál. Ačkoliv mohou de facto státy disponovat kapacitami pro vytvoření diplomatických vztahů, zpochybňují současný politický

69 systém a navázáním oficiálních vztahů by došlo k jejich částečné legitimizaci, coţ není v současném zájmu mezinárodního společenství. Z tohoto důvodu existují jen minimální oficiální politické vazby mezi de facto státy a uznanými státy, přestoţe není potřeba k jejich vytvoření velké mnoţství kapitálu. Lze se tedy ztotoţnit s Peggovým (1998: 27) neurčitým „názorem dané entity―. Tato obšírnější definice je navíc v souladu se zaměřením této práce a její preferencí vymezit spíše širší neţ uţší soubor de facto států, a zamezit tak „opomenutí― některého z nich při hodnocení v rámci metodické části. Pátým předpokladem de facto států je absence mezinárodního uznání, o jehoţ dosaţení entita usiluje. Jako projev snahy o zisk nezávislosti není vnímána pouze deklarace nezávislosti, ale i jiný projev snahy o její dosaţení, jako jsou uspořádání referenda, vytvoření vlastní měny apod. Z pohledu cílů de facto států je v souladu s Peggovými díly (1998, 2004) moţný jen jediný – zisk nezávislosti, a to i přesto, ţe se de facto státy mohou v realitě politickogeografického prostoru spokojit s částečnou autonomií. Na předpoklad dočasnosti lze z pohledu současné literatury nahlíţet dvěma odlišnými pohledy, částečně představenými v kapitole zabývající se problematikou terminologie (kap. 5.1). V prvé řadě se jedná o definování minimální doby existence nezbytné pro zařazení entity mezi de facto státy. Nejčastěji je v této souvislosti uváděno období dvou let (např. Pegg 1998; Kolstø 2006; Caspersen 2012). Proč však byla zvolena právě tato hranice, většina autorů blíţe nespecifikuje, a to ani přes to, ţe např. Pegg (1998: 32) v jiné části svého díla připouští stanovení dolní hranice existence entity pouze na období jednoho roku. Základní nevýhodou stanovení minimální doby existence je moţné nezařazení jinak plně etablovaných de facto států mezi zájmové entity. Naproti tomu umoţňuje striktně stanovená hranice jejich snazší identifikaci, a to především v období vzniku, jeţ bývá charakteristické postupným etablováním státních struktur, a především pak obhajováním existence de facto státu v politickogeografickém prostoru vůči ostatním entitám. Zatímco Pegg (1998), Kolstø (2006) a Caspersenová (2012) usilovali o odlišení de facto států od krátce existujících entit, Kolossov (2001) a Spears (2004) odlišili de facto státy od těch existujících dlouhodobě. Ve svých dílech nestanovili ţádnou striktní hranici, avšak povaţovali de facto státy za dlouhodobé prvky (Kolossov 2001) současného světa, jeţ však mají dočasný charakter (Spears 2004). Obdobně jsou vnímány de facto státy v rámci této práce, tedy ve smyslu dočasných entit. Přesto se doba existence, vzhledem ke svému vztahu s mírou etablování de facto států, stala inspirací pro vytvoření jednoho ze sedmi vnitřních indikátorů umoţňujících nalezení trendů v souboru de facto států (více viz kap. 6.2).

Na předpoklad deklarace nezávislosti je nahlíţeno šíře, neţ napovídá samotné označení předpokladu. Některé entity nikdy nedeklarovaly vlastní nezávislost, ačkoliv fakticky fungují nezávisle na centrální vládě rodičovského státu. Modelovým případem je Tchaj-wan (více viz kap. 7.24). Právě z tohoto důvodu došlo k rozšíření předpokladu o cíl entity. Jediným přípustným je ve smyslu Pegga (1998) chápán zisk nezávislosti. Podobně přistoupil k problematice Kolstø (2006), který téţ netrval na oficiálním prohlášení, ale na jasně deklarovaném úmyslu získat nezávislost. Naopak směrem k oficiálnímu vyhlášení nezávislosti se přiklonili Kolossov a O´Loughlin (1998), avšak bez specifikování samotného procesu deklarace či jeho podoby. Caspersenová (2012) se ve svém díle pokusila skloubit výše uvedené přístupy. Pro splnění předpokladu navrhla nejen oficiální deklarování nezávislosti ve smyslu Kolossova a O´Loughlina (1998), ale i demonstrování úmyslu ve smyslu Kolsta (2006). Tím rozuměla především referendum o nezávislosti či pouţívání vlastní nezávislé měny. Sama Caspersenová (2012) však připustila, ţe jí uvedený seznam není konečný a mohou existovat i jiné projevy vlastní státnosti. Kromě dosaţení nezávislosti představil Spears (2004) další cíle, o jejichţ dosaţení mohou de facto státy usilovat. Jak však jiţ bylo vysvětleno v kap. 5.1.4, nebudou Spearsovy cíle v rámci této práce brány v potaz. Legitimita nemá napříč současnou literaturou tak silnou oporu jako předpoklady vycházející z Úmluvy z Montevidea. Je zmiňována v dílech Kolossova a O‘Loughlina (1998), Pegga (1998), Kinga (2001), Bartmanna (2004), Spearse (2004), Caspersenové (2012), Isachenkové (2012), Berga (2013) aj., avšak pouze ve zlomku z nich je k ní přistoupeno na principu definičního předpokladu (obr. 4). Legitimitu lze vymezit na základě dvou odlišných přístupů. Zatímco přístup „shora― lze chápat jako zapojení elit do budování státu a národa za účelem vytvoření společné identity ve smyslu legitimizace vlády, přístup „zdola― předpokládá podporu místního obyvatelstva jiţ od samého počátku existence entity. Uvedené přístupy se navzájem nevylučují, ale spíše doplňují a v realitě politickogeografického prostoru probíhají současně. Jak jiţ naznačil přístup shora, bývají s legitimitou spojovány státotvorné procesy. Ačkoliv je lze povaţovat za samostatný fenomén, probíhají s legitimitou současně. To je také důvodem, proč jsou v rámci této práce diskutovány v rámci jednoho předpokladu. V rámci Peggova (1998) díla slouţí legitimita k definičnímu odlišení de facto států od tzv. loutkových států (např. Bantustany) vytvořených rodičovskm státem. Také v díle Caspersenové (2012), je význam legitimity vyzdvihován na úroveň definičního kritéria a navíc je dán do souvislosti s výše uvedenými státotvornými procesy. Ačkoliv Caspersenová (2012) vyzdvihuje význam přístupu zdola a uvádí, ţe za úspěchem anebo neúspěchem státotvorných procesů stojí vnitřní dynamika entity,

71 lze její přístup povaţovat spíše za elitocentrický (Toomla 2014). Důvodem je, ţe právě elity (v podobě vlády, resp. vedení entity) usilují o budování státních struktur a zisk legitimity (Caspersen 2012). V některých případech bývá legitimita spojována s uznáním entity (např. Bartmann 2004). Ten rozděluje legitimitu na vnitřní (ve smyslu kapacity) a vnější (ve smyslu práva na existenci). Vnitřní podpora slouţí jako základ legitimity politické reprezentace, zatímco vnější uznání podporuje nárok této reprezentace na legitimitu. Opět se tak jedná o navzájem se doplňující koncept. V rámci geopolitického přístupu Kolossova a O‘Loughlina (1998) není legitimita samostatným definičním předpokladem, i přesto je však její otázce věnován široký prostor, spolu s aspektem identity. Podobně je tomu i v díle Isachenkové (2012), která se problematikou legitimity zabývala velmi široce, avšak ani ona ji nepovaţuje za jeden z definičních předpokladů de facto států. V rámci této práce je k problematice de facto států přistupováno spíše z pohledu vnitřní funkčnosti (schopnosti entity obhájit svou existenci v rámci mezinárodního prosotru), neţli z pohledu legitimity. Ta je ostatně z pohledu politické reprezentace zpochybňována i v případě mnohých mezinárodně uznaných států (zejména s diktátorskými reţimy). Z tohoto důvodu nebude legitimita povaţována za definiční předpoklad de facto státu, ale bude k jejímu konceptu přihlédnuto při vymezení vnitřních indikátorů v rámci metodické části. Posledním diskutovaným předpokladem de facto států je konflikt s (rodičovským) státem. Lze jej nalézt v pracích Pegga (1998), Kinga (2001), Kollosova (2001), Lynche (2004), Spearse (2004), Florey (2014) aj., avšak mnohdy mimo kontext definičních předpokladů, podobně jako je tomu v případě legitimity. Právě s legitimitou je konflikt často dáván do souvislosti (např. Spears 2004). Existence nových de facto států zpochybňuje současné rozdělení politickogeografického prostoru a přirozeným cílem rodičovských států je obnovení jejich teritoriální integrity. Pro ospravedlnění pouţití síly poukazují rodičovské státy na nelegitimní existenci nových entit a označují je např. za teroristické organizace (viz situace na Ukrajině). Důsledkem je vojenský konflikt, který však můţe rodičovský stát vést pouze v případě, ţe disponuje volnými vojenskými kapacitami. V případě upadajících států je tato schopnost značně omezena (např. Somálsko). Jak dokládá situace v Sýrii a Iráku, nemusí de facto stát obhajovat své postavení pouze vůči rodičovskému státu (ačkoliv je tato situace nejčastější), ale i vůči jiným entitám a organizacím (např. Islámský stát a Bašur). Na čem se však většina uvedených autorů v souvislosti s konfliktem vedoucím k etablování de facto států shoduje, je, ţe tyto konflikty zůstávají nevyřešeny dlouhá léta po etablování de facto států (Abcházie, Jiţní Osetie, Podněstří aj.). Jak je z předchozí diskuze patrné, lze konflikty s (rodičovským) státem povaţovat za charakteristický, nikoliv však výlučný,

72 rys de facto států. Právě proto bude problematika konfliktů (a zajištění bezpečnosti) zohledněna v rámci vnitřních indikátorů, nikoliv však definičních předpokladů. Na základě předchozí diskuze devíti předpokladů a jejich významu, bylo identifikováno pět z nich, které budou nadále povaţovány za definiční, tedy nezbytné, pro označení entity za de facto stát. Těchto pět předpokladů bylo uváděno napříč zkoumanými pracemi s výrazně vyšší četností neţ zbylé předpoklady (obr. 4). Definičními předpoklady ve smyslu této práce jsou: - kontrola území; - trvalé osídlení tohoto území; - ustanovení určitého politického vedení místním obyvatelstvem a zajištění alespoň základní územní správy; - snaha navazovat mezinárodní spolupráci, tedy vstupovat do oficiálních diplomatických vztahů s jinými státy a mezinárodními organizacemi; - absence mezinárodního uznání, o jehoţ dosaţení však usiluje.

Těchto pět definičních předpokladů bylo následně rozšířeno o předpoklad šestý, vycházející z časového zaměření této práce:

- splnění těchto podmínek alespoň po část období vymezeného počátkem roku 2001 a koncem roku 2018.

6 Metoda hodnocení a zdroje dat Většina současných akademických prací přistupuje ke studiu de facto států idiograficky. Kaţdý jednotlivý de facto stát je povaţován za unikátní anomálii politickogeografického prostoru. Jak však dokládají obr. 3 (kap. 5.1.7) a tab. 3 (kap. 6.1) nelze jiţ de facto státy povaţovat za anomálie, ale charakteristické rysy soudobého politickogeografického prostoru. Jejich akademické poznání ve smyslu společných rysů či vývojových trendů je však značně omezené. O jeho rozšíření usiluje metoda pouţitá v této práci, sledující a hodnotící vývojové trendy ve struktuře souboru de facto států mezi lety 2001–2018. Je zaloţena na konstrukci indikátorů vnitřní suverenity, empirické analýze jejich vzájemných vztahů a jejich podmíněnosti stupněm vnější podpory. Jak bude uvedeno v kap. 7, pracuje toto dílo úmyslně se širším souborem entit, tj. včetně těch, které jsou některými autory označovány např. za protostáty či parastáty (Caspersen 2012). Soubor indikátorů pouţitých pro empirickou analýzu byl sestaven tak, aby umoţnil zhodnocení stupně funkčnosti jednotlivých de facto států a jeho porovnání se stupněm vnější suverenity. Indikátory jsou rozlišeny na vnitřní (těch bylo vytvořeno celkem sedm) a vnější (jediné kritérium – stupeň mezinárodního uznání). Hlavní inspirací pro jejich konstrukci se staly předpoklady de facto států obsaţené v dřívějších pracích, zejména Pegga (1998; 2004; 2017), Kolsta (2006) a Caspersenové (2012). Na rozdíl od těchto autorů však nejsou vyuţívány jako předpoklady pro vymezení souboru zájmových entit, ale jako východiska pro konstrukci empirických indikátorů stupně naplňování stanovených poţadavků v konkrétních de facto státech.

6.1 Vymezení souboru de facto států Zcela zásadní problém spojený s de facto státy je jejich identifikace v politickogeografickém prostoru. Mezi současnými akademiky neexistuje v tomto bodě shoda. Některá jejich díla identifikují pouhé čtyři de facto státy (Pegg 1998), jiné aţ 12 (Kolstø – Paukovic 2013) či 21 (Caspersen – Stansfield 2011), nebo dokonce 34 (Florea 2014). Rozdíl v jejich počtu je důsledkem nejen odlišných definičních pědpokladů, ale i časovým rozsahem jednotlivých prací. Zatímco Florea (2014) identifikuje de facto státy mezi lety 1945–2011, Caspersenová (2012) se zaměřila pouze na kratší období mezi lety 1991–2012. Lze tedy předpokládat, ţe počet de facto států v díle Caspersenové (2012) bude niţší. V některých případech však nepanuje shoda ani na roce vzniku/zániku konkrétního de facto státu. Zatímco některé rozdíly jsou spíše marginální, jako v případě Tamilského

Ílamu, kdy Pegg (1998) datoval jeho vznik do roku 1983, Florea (2014) 1984 a Caspersenová (2012) 1986, jiné jsou o poznání významnější. V případě de facto státu Eritrea se můţeme setkat s datováním jeho vzniku do roku 1964 (Florea 2014), 1977 (Pegg 1998) či 1991 (Caspersen 2012). Takto významný rozdíl se zákonitě promítá do výsledků analýzy počtu, průměrné doby existence a struktury de facto států. V roce 2011 bychom tak mohli identifikovat nejen pouhých devět de facto států (Caspersen 2012), ale i 12 (Kolstø – Paukovic 2013), nebo dokonce 18 (Florea 2014). Jejich průměrná doba existence by obdobně mohla být stanovena k roku 2016 na 15,25 let (dle Pegg 1998), 17,76 let (dle Caspersen 2012), nebo dokonce 45,17 let (rok 2011) (dle Florea 2014). Výběr teritoriálních entit vycházel z přístupů pouţitých v literatuře, diskutované v předchozích kapitolách (5.1.1–5.1.7). Zvlášť uţitečnou byla v tomto směru práce Florey (2014). Jelikoţ je cílem analytické části diskutovat trendy v souboru entit spíše neţ jednotlivé případy, byl nejdříve vytvořen širší soubor potenciálních de facto států, tj. včetně těch, které jsou někdy označovány za protostáty, či para-státy (např. Caspersen 2012). Tento soubor byl následně zúţen aplikací předpokladů, definujících de facto státy. Konkrétní postup výběru entit byl následující:

- Vytvoření seznamu potenciálních de facto států sloučením jejich příkladů ze současné literatury zabývající se problematikou a současně obsahující konkrétní výčet entit (např. Pegg 1998; Kingston 2004; Spears 2004; Kolstø 2006; Caspersen 2009, 2012; Geldenhuys 2009; Berg 2013; Riegl 2013; Florea 2014; Toomla 2016; Hoch a kol. 2016 aj.). - Rozšíření seznamu potenciálních de facto států o entity z databází zabývajících se právem na sebeurčení minorit (Minorities at Risk (MAR 2020), Unrepresented nations & peoples organization (UNPO 2020)) a konfliktními zónami (Uppsala Conflict Data Program (UCDP 2020), International Conflict Research – Ethnic Power Relations (EPR 2020), Central Intelligence agency – The World Factbook (CIA 2020e)). - Vyřazení entit ze souboru, pakliţe nebyly schopny splnit všech šest výše uvedených předpokladů de facto států.

Tato práce není první, která se zabývá vymezením konkrétních de facto států. Vyuţití současného stupně poznání se tedy jeví jako zcela logický první krok. Problematické je však rozdílné pojetí de facto států v jednotlivých dílech. Z tohoto důvodu nebylo v prvním kroku rozlišováno mezi de facto státy v pojetí Pegga (1998), Florey (2014) či jiných autorů

Tab. 3: Seznam entit zařazených do analýzy (de facto státy existující v období 2001–2018 nebo jeho části) De facto stát Rodičovský stát Vznik Zánik 1. Abcházie Gruzie 1991 - 2. Ačeh Indonésie 2001 2005 3. Azawad Mali 2012 2015 4. Bašur Irák 2017 - 5. Cabinda Angola 1975 2006 6. Casamance Senegal 1982 2004 7. Doněcká lidová republika Ukrajina 2014 - 8. Islámský stát Irák, Sýrie 2014 2018 9. Jiţní Osetie Gruzie 1991 - 10. Jiţní Súdán Súdán 1956 2011 11. Kačjinský stát Myanmar 1961 - 12. Karenský stát Myanmar 1949 - 13. Kosovo Srbsko 1998 - 14. Luhanská lidová republika Ukrajina 2014 - 15. Mindanao Filipíny 1973 - 16. Náhorní Karabach Ázerbájdţán 1991 - 17. Nzwani*1 Komory 1997 2008 18. Palestina*2 Izrael*3 1988 - 19. Podněstří Moldavsko 1991 - 20. Puntland Somálsko 1998 - 21. Severní Kypr Kypr 1974 - 22. Somaliland Somálsko 1991 - 23. Tamilský Ílam Srí Lanka 1983 2009 24. Tchaj-wan Čína*3 1971 - 25. Východní Timor Indonésie 1975 2002 26. Západní Sahara Maroko*3 1975 - *1 Palestina je povaţována za jedinou entitu (tj. Západní břeh i Gazu). *2 Pro Anjouan je pouţito označení Nzwani. *3 Specifický vztah mezi de facto státem a „rodičovským státem― (viz kap. 7) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy

a všechny identifikované entity byly přidány do seznamu potenciálních de facto států. Avšak vzhledem k tomu, ţe v rámci předkládané práce byla vytvořena unikátní sada předpokladů umoţňující označení entity za de facto stát, nelze vyloučit absenci některých zájmových entit ve výše zmíněných dílech. Riziko absence se navíc zvyšuje s časovým odstupem mezi publikováním daného díla a rokem 2018, jakoţto koncem sledovaného období v rámci této práce. Proto byl seznam potenciálních de facto států v rámci druhého kroku rozšířen o entity z uvedených databazí. Tyto databáze obsahují široké spektrum entit usilujících o různé stupně uznání nebo těch, jeţ jsou terčem represivních opatření či se např. etnicky odlišují

76 od většinové populace uznaných států. Cílem bylo zahrnout všechny entity potenciálně splňující vymezené předpoklady. Ověření jejich naplnění pak bylo součástí třetího závěrečného kroku. Výsledkem je vymezení celkem 26 entit, které jsou v dalším textu označeny jako de facto státy. Jejich seznam je uveden v tab. 3 spolu s rokem vzniku a případně i zániku entity.

6.2 Indikátory vnitřní suverenity Indikátory stupně vnitřní suverenity jsou rozděleny do tří skupin: bezpečnostní, politické a socioekonomické. Jejich přehled uvádí tab. 4. Při výběru konkrétních indikátorů bylo cílem, aby odpovídaly definičním kritériím de facto států, současně aby je bylo moţné operacionalizovat do podoby kvantitativních proměnných a především, aby umoţnily nalézení společných vývojových trendů de facto států. Inspirací pro operacionalizaci byly metody pouţívané v komparacích suverénních států. Ačkoliv by bylo ideální vyuţít jiţ existující komparativní metody (např. Fragile State Index) a aplikovat je na vymezený soubor de facto států, není to moţné. Problémem analýzy tohoto typu je nejen otázka dostupnosti dat, ale i vypovídající schopnost pouţívaných metod z hlediska vnitřní struktury souboru de facto států a jejich vývojových trendů. Období občanských válek, v nichţ de facto státy nejčastěji vznikají, spolu se stavy zpochybňované suverenity nejsou příznivá pro sběr dat. Z tohoto důvodu i tak základní data jako počet obyvatel představují problém a jejich dosaţení výzvu. Například na Srí Lance nebyly v době občanské války (1983–2009) státní autority schopné na území Tamilského Ílamu tento jinak základní údaj získat. Data o počtu obyvatel provincií a okresů tak tvořily aţ do sčítání v roce 2012 jen odhady, vycházející z výsledků sčítání 1980, a jen zhruba odhadující různé tempo populačního přírůstku a vliv vnitřní migrace, včetně nucených migrací, vyvolaných válkou (LankaSIS 2012). Mnohá data jsou navíc předmětem ideologického soupeření, a proto jsou odhady publikované oběma stranami často zpochybňovány a úmyslně zkreslovány. Pakliţe jsou jiţ některá data dostupná, nejedná se zpravidla o přesně lokalizované údaje, ale údaje generalizované na větší územní celky, zpravidla provincie, či okresy. Takto generalizovaná data neodpovídají poţadavkům této práce, neboť mnohé de facto státy nerespektují administrativní hranice rodičovských států. Ve spojení s poslední překáţkou, jíţ je dostupnost dat napříč všemi vymezenými de facto státy, omezila výběr vhodných databází na minimum. Při absenci dat by nebylo moţné vytvořit kvalitní komparativní analýzu a docházelo by k neţádoucímu zkreslování výsledků. Příkladem příliš generalizovaných, nebo neúplných databází, jejichţ vyuţití by však bylo vhodné, ba přímo ţádoucí, jsou např. Fragile State Index (FFP 2020), Media Freedom nebo

Nations in Transit (Freedom House 2019). Výjimku tvoří databáze Freedom in the World (Freedom House 2020), která bude vyuţita jako zdroj dat pro indikátor C2. Zmíněné metodické obtíţe, zejména absence informací o de facto státech v databázích pouţívaných pro mezinárodní srovnání a nedostatek spolehlivých a relevantních dat z národních a dalších zdrojů, si vynutily tvůrčí přístup při výběru a konstrukci vhodných indikátorů. Výsledkem je soubor sedmi proměnných umoţňujících porovnání úrovně vnitřní suverenity de facto států. Ačkoliv se nabízí moţnost přisouzení vyšší váhy konkrétním indikátorům (např. bezpečnostním), nebylo moţné identifikovat spolehlivé vodítko, podle kterého váţení relevantně provést. Z tohoto důvodu kaţdý z indikátorů nabývá hodnoty od 0 do 5; maximální moţný součet je tedy 35 bodů. Konkrétní postup konstrukce indikátorů a zdroje dat jsou uvedeny v následujících podkapitolách.

Tab. 4: Přehled indikátorů vnitřní suverenity DFS A1 Bezpečnost civilního obyvatelstva Bezpečnostní A2 Vnitřní dominance A3 Obrana před vnější agresí B1 Volby Politické B2 Doba existence C1 Měnová politika Socioekonomické C2 Občanské svobody zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

Indikátory byly v období 2001–2018 získávány za jednotlivé roky, za předpokladu, ţe entita v daném roce existovala. Indikátory pro toto období 2001–2018 byly vypočteny pro všechny jednotlivé roky, za předpokladu, ţe entita v daném roce existovala. Datovou základnu pro analýzu tak tvoří sedm tabulek (jedna pro kaţdý indikátor), kaţdá o 26 řádcích (počet entit) a 18 sloupcích (počet let). To představuje datovou základnu, ze které odvozujeme hodnocení trendů vývoje vnitřní suverenity v souboru de facto států ve sledovaném období.

6.2.1 Bezpečnostní indikátory Zajištění bezpečí před vnitřními i vnějšími vlivy obyvatelstvu nárokovaného území je zcela zásadní schopností kaţdého politického vedení (Bakke a kol. 2014). Za tímto účelem byl vytvořen soubor bezpečnostních indikátorů, vycházejících z databáze Uppsala Conflict Data Program (UCDP 2020). Ačkoliv tato databáze nezahrnuje územní celky de facto států, umoţňuje přesnou geografickou lokalizaci jednotlivých incidentů, včetně informace o počtu

78 obětí a identifikace zodpovědných aktérů. Grafické znázornění uppsalské databáze za rok 2018 představuje obr. 5. Z databáze bylo moţné vybrat incidenty, které se odehrály na území nárokovaném de facto státem, a vytvořit souhrny obětí a zodpovědných aktérů pro jednotlivé entity a roky. Vzhledem k nevypovídající hodnotě prostého absolutního počtu obětí, jenţ by znevýhodňoval velké a lidnaté entity, byl počet obětí vţdy relativizován na jeden milion obyvatel v daném roce. Data o počtu obyvatel byla získána z databáze City Population (2020). Vzhledem k absenci dat za některé roky byla chybějící data o populaci dopočítána pomocí extrapolační metody. Bezpečnostní indikátory byly rozděleny podle podílu vnitřních a vnějších aktérů na bezpečnost civilního obyvatelstva (A1), vnitřní dominanci (A2) a obranu před vnější agresí (A3).

Obr. 5: Příklad databáze UCDP za rok 2018 zdroj: UCDP (2020) Konstrukce indikátoru A1 bezpečnost civilního obyvatelstva vychází z počtu civilních obětí organizovaného násilí a počtu zodpovědných aktérů. Zahrnuty jsou civilní oběti represí vlády proti vlastnímu obyvatelstvu, oběti domácích organizovaných aktérů, jenţ na území entity zpochybňují činnost vlády, civilní oběti bojů vlády s organizovanými aktéry, i civilní oběti vnější agrese. Indikátor naopak nezahrnuje oběti neorganizované trestné činnosti. Indikátor tedy vyjadřuje nejen schopnost de facto státu zajistit obyvatelstvu bezpečnost na úkor rodičovského státu, ale i podporu ze strany patrona. Pakliţe, by nebyl de facto stát schopen zajistit bezpečnost civilistů před silovými sloţkami rodičovského státu, docházelo by k nárůstu počtu obětí. V případě podpory ze strany patrona lze očekávat, díky schopnosti

79 zastrašit rodičovský stát, naopak pokles počtu obětí, avšak s nárůstem počtu aktérů. Postup konstrukce indikátoru A1 je zřejmý z tab. 5. Kaţdému de facto státu bylo přiřazeno bodové hodnocení podle horší (tj. vyšší) hodnoty v jednom z prvních dvou sloupců tabulky. Evidované incidenty bez obětí nebyly zohledněny ani v kategorii počtu aktérů.

Tab. 5: Konstrukce indikátoru A1 – bezpečnost civilního obyvatelstva

Počet civilních obětí Počet aktérů, zodpovědných Bodové Příklad DFS na 1 mil. obyvatel za násilné incidenty hodnocení

0 0 5 Abcházie (2018) 1–10 1 4 Somaliland (2015) 11–25 2 3 Kačjinský stát (2016) 26–50 3 2 Mindanao (2018) 51–100 4 1 Islámský stát (2018) 101 a více 5 a více 0 Palestina (2018) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

Cílem indikátoru A2 vnitřní dominance je kvantifikace schopnosti vlády de facto státu prosadit na nárokovaném území monopol legitimního násilí vůči ostatním nestátním aktérům. Výskyt organizovaného násilí na nárokovaném území, kterému vláda de facto státu nedokáţe zabránit, omezuje její suverenitu. Nejvyšší hodnotu mají entity, v nichţ tato schopnost není zpochybňována (hodnoceno pěti body). Indikátor zahrnuje oběti z řad příslušníků soupeřících stran či frakcí, jejichţ činnost vláda de facto státu nedokáţe potlačit (například oběti z řad islamistických skupin bojujících mezi sebou v Sýrii). Civilní oběti těchto bojů nejsou zahrnuty (jsou součástí indikátoru A1). Způsob konstrukce indikátoru A2 je přiblíţen v tab. 6 (bodování vycházelo z hůře naplněné komponenty).

Tab. 6: Konstrukce indikátoru A2 – vnitřní dominance Počet obětí na 1 mil. Počet nestátních aktérů Bodové Příklad DFS obyvatel působících na území DFS hodnocení 0 0–1 5 Tchaj-wan (2018) 1–10 2 4 Mindanao (2015) 11–25 3 3 Tamilský Ílam (2006) 26–50 4 2 Somaliland (2018) 51–100 5 1 Puntland (2002) 101 a více 6 a více 0 Islámský stát (2014) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

Indikátor A3 obrana před vnější agresí zahrnuje oběti činnosti jiných států na území DFS, kterým vláda entity nedokázala zabránit. Jsou zahrnuty oběti z řad příslušníků vládních jednotek nebo jiných organizovaných jednotek, pokud je pachatelem zahraniční síla (stát). Nejsou zahrnuty civilní oběti. Vysoký počet obětí a aktérů v tomto indikátoru znamená neschopnost DFS zajistit mocenskou kontrolu nárokovaného území, a tedy nízký stupeň vnitřní suverenity. Způsob přidělení bodů je zřejmý z tab. 7. Počet bodů byl opět přidělen dle hůře naplněné komponenty indikátoru.

Tab. 7: Konstrukce indikátoru A3 – obrana před vnější agresí Počet aktérů v incidentech Počet obětí Bodové se zapojením států Příklad DFS na 1 mil. obyvatel hodnocení na území DFS 0 0 5 Severní Kypr (2018) 1–10 1 4 Karenský stát (2018) 11–50 2 3 Doněcká lid. rep. (2018) 51–100 3 2 Mindanao (2018) 101–250 4 1 Palestina (2018) 251 a více 5 a více 0 Islámský stát (2018) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

6.2.2 Politické indikátory De facto státy usilují o mezinárodní uznání a jejich vlády jsou si vědomy významu, který mezinárodní společenství států přikládá demokratickému způsobu vlády (Pegg 2017). Schopnost manifestovat demokratickou povahu vládnutí se v neoliberálním mezinárodním reţimu stává natolik významná, ţe nahrazuje původní hlavní argument secesionistických entit – právo na sebeurčení (Voller 2013). Cílem indikátoru B1 je vyjádření schopnosti vlády de facto státu zorganizovat na území volby, coţ je povaţováno za projev kontroly území. Konstrukce ukazatele B1 vychází z předpokladu, ţe podmínkou legitimity vlády je konání svobodných a spravedlivých voleb, a to takových, které vyhlašuje vláda de facto státu. Byl sledován způsob výběru reprezentantů do té legislativní instituce, která má v politickém systému dané entity rozhodující pravomoci (typicky parlamentní nebo prezidentské volby). O funkčnosti entity nepřímo vypovídá frekvence konání voleb. Obvyklý interval konání voleb, na základě jejichţ výsledků je sestavována vláda, je čtyři nebo pět let. Obměna vlády v tomto časovém intervalu je v logice konstrukce indikátoru B1 povaţována za optimální stav (hodnocení pěti body). Příliš časté střídání vlády potenciálně omezuje její funkčnost a můţe být výrazem politické nestability. Naopak dlouhé období bez změny vlády

81 můţe indikovat neochotu uspořádat volby a autoritářské (nedemokratické) tendence, nebo neschopnost (nízkou funkčnost) vlády volby uspořádat. Konstrukce indikátoru nerozlišuje mezi demokratickými a nedemokratickými reţimy, čímţ poněkud znevýhodňuje reţimy demokratické, neboť autoritářské reţimy jsou méně nakloněné konání voleb, a jsou tudíţ stabilnější (na úkor jejich legitimity). Data vyuţitá pro sestavení indikátoru B1 volby vycházejí z databáze Constituency Level Elections Archive (CLEA 2018). Body byly přidělovány pro jednotlivé roky na principu časového odstupu (v letech) od posledních voleb dle tab. 8.

Tab. 8: Konstrukce indikátoru B1 – volby Interval konání voleb Bodové hodnocení Příklad DFS 4 aţ 5 let 5 Abcházie (2017) 3 nebo 6 let 4 Kosovo (2016) 2 nebo 7 let 3 Severní Kypr (2003) 1 nebo 8 let 2 Somaliland (2001) Méně neţ 1 rok nebo více neţ 9 let 1 Palestina (2010) Volby neprobíhají/organizuje je rodičovský stát 0 Bašur (2017) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

De facto stát musí fungovat po určitou dobu. Pegg (2004), Kolsto (2006) i Caspersenová (2009; 2012) se shodují na minimální době dvou let. V tomto textu není doba existence entity chápána jako definiční kritérium (ve smyslu splňuje/nesplňuje podmínku), ale jako indikátor hodnotící funkčnost entity. Lze předpokládat, ţe čím déle dokáţe de facto stát existovat v politickém prostoru, tím více času má k budování institucí, upevňování vnitřní identity, ke své legitimizaci, budování zahraničních vztahů atd. – tedy pro posilování vnitřní suverenity. Např. King (2001) označil původní separatistické entity v postsovětském prostoru za státotvorné aţ s odstupem desetiletého vývoje. V konstrukci indikátoru B2 doba existence získává entita počet bodů v závislosti na délce svého trvání v roce hodnocení. Nejvyšší počet, pět bodů, získaly entity, které v roce hodnocení existovaly alespoň 15 let. Entity s kratší dobou trvání získaly méně bodů, dle tab. 9. Zdrojem dat o době existence entity byla databáze PITF State Failure Problem Set (INSCR 2018). Ta poskytuje pro soubor suverénních států přehled konfliktů uvnitř těchto států, včetně konfliktů, které vedly ke vzniku DFS.

Tab. 9: Konstrukce indikátoru B2 – doba existence Doba existence Bodové hodnocení Příklad DFS 15 let a více 5 Abcházie (od 2006) 10–14 let 4 Podněstří (2001–2005) 6–9 let 3 Kosovo (2004–2007) 3–5 let 2 Doněcká lid. rep. (od 2017) 1–2 roky 1 Luhanská lid. rep. (2015–2016) Méně neţ 1 rok 0 Bašur (2017) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

6.2.3 Socioekonomické indikátory Silným projevem vnitřní suverenity je měnová nezávislost, zejména nezávislost na měně rodičovského státu. Význam zavedení vlastní měny připomíná Rotberg (2004), King (2001) i Caspersenová (2009); Caspersenová (2012: 6) ho uvádí jako příklad deklarování nezávislosti v rámci kritérií, jimiţ definuje nezávislý stát. Zavedením vlastní měny je nejen deklarována fiskální nezávislost a odhodlání tvořit vlastní měnovou a ekonomickou politiku, ale je vyjádřeno také zpřetrhání vazeb s rodičovským státem v důleţité oblasti ekonomiky; nová měna současně vytváří silný prvek pro posilování identity obyvatel. V praxi se mezi oběma krajními případy, kterými jsou pouţívání měny rodičovského státu a zavedení vlastní měny, vyskytuje několik přechodných reţimů měnové politiky: pouţívání měny třetí strany, pouţívání obou nebo více měn současně, zavedení vlastní měny jen pro symbolický účel při současném pouţívání měny rodičovského státu aj. Bodové hodnocení vychází z předpokladu, ţe závislost na měně rodičovského státu je z hlediska snahy o nezávislost neţádoucí. Ţádoucí je úplná měnová nezávislost, a mezistupeň tvoří pouţívání měny třetí strany. Z těchto předpokladů vychází indikátor C1 měnová politika, jehoţ konstrukci zobrazuje tab. 10. Zdrojem dat byly informace poskytované vládami DFS nebo jejich centrálními bankami (Central Bank of the Republic of China (Taiwan) 2019; BQK 2019; CBOSL 2019). Dobré předpoklady pro budování institucí a pro respektování vlády obyvatelstvem vytváří svobodná společnost. Lze předpokládat, ţe státy, ve kterých lidé poţívají vysoký stupeň občanských svobod, jsou také funkční státy, neboť občané mohou dosahovat svých cílů prostřednictvím demokratických institucí a mají zájem podílet se na fungování státu. Naopak omezování občanských svobod vytváří předpoklad pro revoltu občanů a podporuje emigraci.

Tab. 10: Konstrukce indikátoru C1 – měnová politika Měnový reţim Bodové hodnocení Příklad DFS Měna rodičovského státu 0 Puntland (2017) Měna rodičovského státu a měna třetí strany 1 Palestina (2010) Měna rodičovského státu a měna vlastní 2 Islámský stát (2017) Měna třetí strany 3 Doněcká lid. rep. (2017) Měna třetí stany a měna vlastní 4 Abcházie (2017) Pouze vlastní měna 5 Tchaj-wan (2017) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020)

Indikátor C2 občanské svobody vychází z publikace Freedom in the World 2018, zpracované neziskovou organizací Freedom House (2020). Její metoda kvantifikace stupně občanských svobod je zaloţena na hodnocení míry svobody v sedmi oblastech: nezávislost médií, svoboda vyznání, nezávislost soudnictví a rovnost před soudem, akademické svobody, svoboda shromaţďování a spolčování, svoboda projevu a osobní svobody. Jednotlivé komponenty jsou bodovány a v souhrnu vytváří ukazatel občanské svobody, který dosahuje hodnot od 0 do 60. Tento ukazatel byl přímo převzat pro jednotlivé roky, pouze škála 0 aţ 60 byla přepočtena pro relevantní srovnání na škálu 0 aţ 5, pouţívanou v této analýze. Publikace Freedom in the World uvádí vedle dat za suverénní státy také data za vybrané DFS. Z celkového počtu 26 sledovaných entit byla data dostupná pro 13 DFS; v případě entit, pro které tato data nebyla k dispozici, byla převzata data publikovaná Freedom House pro jejich rodičovské státy. Tímto postupem je v případě poloviny entit přenesena informace o stavu občanských svobod v rodičovském státě na teritorium, které se od něj snaţí osamostatnit a je moţné, ţe tohoto cíle se snaţí dosáhnout i prostřednictvím snahy o zvýšení úrovně občanských svobod. Vzhledem k významu občanských svobod pro vnitřní suverenitu je však tento postup povaţován za vhodnější neţ rezignace na zařazení indikátoru občanských svobod mezi pouţité ukazatele.

6.3 Stupeň vnější podpory Cílem de facto států je dosáhnout mezinárodního uznání. Díky tomu je vývoj uvnitř entit silně ovlivňován vnějšími vlivy, především postoji významných aktérů mezinárodního systému států, a pravidly, která tito aktéři vytvářejí. Lze identifikoval tři skupiny de facto států v závislosti na přístupu vnějších aktérů: (a) s částečným mezinárodním uznáním, (b) izolované, bez mezinárodního uznání a (c) protiprávně okupovaná území bez mezinárodního uznání (Baar 2002). Podobně lze rozlišit i tři skupiny významných

84 vnějších aktérů, kteří mohou ovlivňovat vývoj de facto států: (a) mezinárodní společenství, (b) vnější (zahraniční) patron a (c) vládu rodičovského státu (Riegl 2010; 2013). Kaţdá z těchto skupin můţe vývoj ovlivňovat z hlediska entity pozitivně, tj. směrem k mezinárodnímu uznání, i negativně, tj. směrem k její eliminaci. Míra vlivu vnějších aktérů závisí vedle jejich politické moci také na geografické poloze. Státy geograficky nebo kulturně blízké přistupují k de facto státům ve svém okolí jinak neţ státy vzdálené. Vedle toho je ochota uznat nezávislost entity ovlivňována vnitropolitickou situací vnějších aktérů: zejména přítomnost separatistických hnutí či politicky organizovaných menšin na jejich území oslabuje ochotu uznat jakýkoli de facto stát (viz např. diferencovaný přístup států EU k uznání Kosova). Výrazně negativní je postoj rodičovského státu, zejména pokud území entity stále povaţuje za součást vlastního teritoria. Naopak zahraniční patroni mnohdy podporují existenci entity a vedou diplomatické kroky k podpoře jejího mezinárodního uznání; bez této vnější podpory by často de facto stát nebyl schopný existence. Mezinárodní společenství přistupuje k otázce uznání DFS případ od případu, v závislosti na chování těchto entit, jejich geografické poloze, na moci těch členů mezinárodního společenství, kteří se staví pro nebo proti uznání, i na zájmech dalších vlivných členů společenství. Význam vnější podpory lze shledat zejména ve dvou aspektech. Zaprvé umoţňuje de facto státům interagovat s okolním světem, a to buď přes jediného patrona, nebo přes skupinu států v případě podpory větší části mezinárodního společenství. Zadruhé umoţňuje podpora relativně slabým de facto státům (nebo i jiným entitám) setrvat v politickém prostoru a vzdorovat tlaku rodičovského státu anebo i mezinárodního společenství. Za nejdůleţitější oblast vnější podpory lze označit vojenskou pomoc. Podpora v tomto sektoru umoţňuje de facto státům přeţít, jak ostatně dokládá situace z počátků abcházského, podněsterského, jihoosetského, karabašského (Caspersen 2012), doněckého nebo luhanského konfliktu. Setrvalá přítomnost vnějších vojenských jednotek také zvyšuje vnitřní bezpečnost. Vojenská podpora můţe mít několik podob. Od vytvoření stálých vojenských základen přímo na území de facto státu (Rusko – Podněstří), přes rozmístění mírových jednotek (OSN – Východní Timor), aţ po vojenské záruky bez fyzické přítomnosti jednotek (USA – Tchaj-wan). Dále se můţe jednat o jakoukoliv vojenskou materiální pomoc. Druhou oblast podpory představuje ekonomika. Stejně jako vojenská, můţe se i ekonomická pomoc projevovat několika různými způsoby. Za nejběţnější lze povaţovat pouţívání měny patrona či jiného třetího subjektu. Tuto podporu přímo hodnotí jeden z vnitřních indikátorů (C1). Příkladem můţe být pouţívání turecké liry na Severním Kypru,

85 arménského dramu v Náhorním Karabachu, ruského rublu v de facto státech pod ruskou patronací a eura (dříve německé marky) v Kosovu. Druhý způsob ekonomické pomoci – levné půjčky, finanční dary anebo přímé finanční investice, je rovněţ poměrně rozšířený, jak dokazují ruské subvence abcházské, či jihoosetské ekonomiky (Toomla 2014). V některých případech je ekonomické propojení mezi de facto státem a vnějším podporovatelem (především patronem) natolik významné, ţe lze mluvit o úplné dominanci jednoho obchodního partnera (Arménie – Náhorní Karabach). Třetí oblastí je politická podpora. Někdy se můţe jednat o prosté formální uznání existence, jako je tomu v případě Turecka a Severního Kypru, jindy o formu významné politické podpory, např. na poli OSN. Ve výjimečných případech (Arménie – Náhorní Karabach) jsou politické vazby mezi de facto státem a patronem natolik úzké, ţe obě entity mají totoţné politické představitele (Toomla 2014). Vnější podpora nezbytně neznamená existenci vztahu podporovatel (patron/mezinárodní společenství) – chráněnec (vazal). Pro existenci tohoto vztahu je kromě míry vnější podpory třeba sledovat i její povahu. Je samozřejmé, ţe podporovatel do svého chráněnce investuje vojenský, ekonomický i/nebo politický kapitál. Jinak by vztah podporovatel–chráněnec nemohl vzniknout. Za podporovatele však lze povaţovat pouze ty entity, jeţ přímo zaručují existenci de facto státu. Bez podpory by došlo ke zpochybnění jeho existence a potaţmo i eliminaci. De facto státy, jeţ lze povaţovat za zvnějšku podporované, přehledně zobrazuje obr. 35 v kap. 8.2 zabývající se klasifikací a strukturou souboru. Podrobnější popis vnějších vztahů je součástí kap. 7 zabývající se idiografickým pohledem na konkrétní de facto státy. Vztah mezi podporovatelem (v tomto případě patronem) a de facto státem nemusí být pouze jednostranný a výhodný, jak naznačuje Caspersenová (2009). Vzájemná spolupráce se můţe díky politické izolaci de facto států snadno rozvinout v úplnou závislost a vznik tzv. loutkových států (Caspersen 2012; Toomla 2014). Tato zcela podřízená pozice není pro de facto státy ničím výjimečným a občas postihuje i plně suverénní státy. Na rozdíl od nich jsou však de facto státy, díky svému postavení v mezinárodním prostoru, zranitelnější. Pro loutkové státy je charakteristické upřednostňování zájmů patrona před zájmy vlastními (Isachenko 2012). Na otázku, jaké jsou vlastně důvody pro podporu některých de facto států, se nabízí dvě hlavní odpovědi: etnické a strategické (Isachenko 2012; Toomla 2014). Etnické důvody lze nalézt u Náhorního Karabachu – Arménie a Severního Kypru – Turecka. Naopak strategické geopolitické zájmy sleduje Rusko u de facto států v postsovětském prostoru, USA podporou Tchaj-wanu či mezinárodní společenství v čele s USA podporou Kosova. V případě

86 vztahu podporovatel–chráněnec nerozlišuje tato práce mezi etnickými anebo strategickými důvody podporovatele, a budou tedy brány jako jeden celek. Kromě dvou hlavních důvodů podpory lze zmínit i důvody lidskoprávní či etické. Ač jsou však zmiňovány v souvislosti s téměř všemi de facto státy, nelze je označit za prvotní příčinu podpory. V případě podpory ze strany jednotlivých patronů se spíše jedná o prostředek legitimizace podpory narušitele systému suverénních států před mezinárodním společenstvím. Pakliţe je de facto stát podporován mezinárodním společenstvím (Palestina, Západní Sahara) mohou mít lidskoprávní či etické důvody významný vliv na velikost poskytované podpory. Tato práce však rozlišuje mezi typem samotného podporovatele. Z logiky věci lze usuzovat, ţe čím silnější je podporovatel, tím lepší jsou vyhlídky de facto státu na etablování se v politickém prostoru a dosaţení mezinárodního uznání. Pro empirické hodnocení vztahu mezi funkčností (vnitřní suverenitou) a mírou mezinárodního uznání byly sledované entity rozděleny do tří skupin: (a) entity bez formálně vyjádřené zahraniční podpory ze strany suverénního státu – ty označujeme jako nepodporované, (b) entity s podporou regionální mocnosti nebo jiného patrona – označujeme je podporované a (c) entity s částečnou podporou mezinárodního společenství, tj. uznané významným počtem členských států OSN – garantované. Mezi nepodporované řadíme ty, jejichţ existenci nezaručuje politicky ani vojensky ţádný významný vnější aktér a svou existenci v politickém prostoru musí obhájit samostatně; mohou však být uznány několika státy, které nemají velký geopolitický vliv. Existence podporovaných států je zaručena vnější podporou patrona, který často zasahuje do vnitřního dění DFS. Zpravidla jde o vojenskou či politickou podporu, která odrazuje rodičovský stát od snahy DFS eliminovat. Garantované DFS jsou ty, jimţ se dostalo uznání ze strany významného počtu členských států OSN, a to navzdory přístupu rodičovského státu.

7 Charakteristika de facto států Ačkoliv se tato práce zaměřuje na moţnosti srovnání de facto států napříč politickým prostorem, je nezbytné vnímat širší kontext jejich vzniku a specifika kaţdého z nich. Proto následující podkapitoly (kap. 7.1–7.26) poskytují bliţší vhled do prostředí vzniku de facto států vymezených v rámci této práce (tab. 3). U kaţdého de facto státu jsou představeny nejen jeho základní charakteristiky, ale i širší, zejména historický kontext, který vedl k jeho vzniku/zániku. Za tímto účelem byla vytvořena sada okruhů, o jejichţ představení je v rámci kaţdého de facto státu usilováno:

- základní historický kontext; - geografická poloha a prostorové uspořádání vůči rodičovskému státu v grafické podobě (obr. 6–31); - základní geografická charakteristika území; - postavení de facto státu v mezinárodním prostoru; - průměrné bodové skóre dle jednotlivých indikátorů (tab. 11–36); - bezpečnostní, politické a ekonomické charakteristiky.

7.1 Abcházie Republika Abcházie (obr. 6) je jednou ze dvou separatistických republik nacházejících se na území Gruzínské republiky (dále jen Gruzie). Od poloviny 19. století aţ do roku 1917 se území stalo součástí Ruské říše. Po vzestupu komunismu byla regionu roku 1919 udělena částečná autonomie, a v roce 1921 dokonce status federativní republiky. Jiţ od 30. let však byla Abcházie „pouhou― autonomní součástí Gruzínské sovětské socialistické republiky, a to aţ do jejího rozpadu, spolu se zbytkem Sovětského svazu v roce 1991 (Toomla 2014). V Gruzii se mezitím k moci dostalo nacionalistické hnutí, které v dubnu 1991 vyhlásilo vlastní nezávislou Gruzii, a Abcházie zůstala její součástí. Nespokojenost mezi abcházským obyvatelstvem vedla ke vzniku secesistických hnutí, které centrální vláda nedokázala potlačit. Poráţka gruzínských sil v roce 1993 vedla k příměří, jeţ bylo uzavřeno o rok později. Na ustanovený klid zbraní dohlíţely mezinárodní jednotky převáţně vedené Ruskou federací, která rozmístila vojáky v nárazníkovém pásu mezi znepřátelenými územími (Vaško 2005). Ozbrojené incidenty však přetrvávaly a eskalovaly v roce 1998 tzv. „šestidenní válkou―, která opět skončila poráţkou gruzínských sil a následným vyhlášením nezávislosti Abcházie v roce 1999 (Sawe 2018). V následujících letech byla budována infrastruktura státu. Konaly se parlamentní i prezidentské volby, avšak pouze s jediným kandidátem. Od roku 2011

88 se situace zlepšila, jak dokládá zpráva o stavu občanských a politických svobod organizace Freedom House (2020). Abcházie je tak povaţována za „částečně svobodnou―. Probíhající demokratizační procesy, spolu se splněním většiny montevidejských kritérií, podporují snahu Abcházie získat mezinárodní uznání.

Obr. 6: Orientační geografická poloha a rozsah území Abcházie a jejího rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

S rozlohou 8 660 km2 by Abcházie patřila k menším státům současného politického světa. Zabírá většinu území původní autonomní republiky a po incidentech v roce 2001 (HRW 2001) a 2008 (Donovan 2009) navíc i Kodorskou soutěsku, leţící původně na území Gruzie. Hlavním správním centrem je Suchumi. Dle databáze City Population (2020) obývalo v roce 2018 Abcházii okolo 245 tis. obyvatel. Vzhledem k dostupnosti dat za roky 2002 (215 tis. obyv.) a 2014 (243 tis. obyv.) lze mluvit o stálém přírůstku. Obyvatelstvo je rozděleno mezi Abcházce, kterých je méně neţ polovina, Gruzínce, Armény a Rusy. Struktura obyvatelstva doznala výrazné změny s vyhlášením nezávislosti Abcházie, kdy došlo k přesídlení do té doby majoritní gruzínské populace (200–240 tis. osob), čímţ se vyrovnalo národnostní sloţení obyvatelstva. Z mezinárodního hlediska je Abcházie doposud uznávána pouze pěti státy (Ruskem, Nikaraguou, Venezuelou, Nauru a Sýrií) a šesti entitami s obdobným statusem de facto státu

(Jiţní Osetií, Podněstřím, Náhorním Karabachem, Saharskou arabskou demokratickou rep., Luhanskou lidovou rep. a Doněckou lidovou rep.). Nedostává se jí tedy dostatečného uznání pro členství v OSN. Tab. 11: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Abcházie) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 4,9 4,6 3,6 2,8 zdroj: vlastní zpracování

Z ekonomického, politického a vojenského hlediska je Abcházie závislá na Rusku, které lze povaţovat za jejího patrona. Rusko je nejen jejím největším obchodním a investičním partnerem, ale i donorem. V roce 2009 činil odhad finanční pomoci 57–60 % celkového rozpočtu Abcházie (Shields 2009; Shvedov 2009), jeţ navíc vyuţívá ruský rubl jako oficiální měnu. Rusko má na abchazském území trvale umístěny jednotky a aktivně se podílelo na vítězství povstaleckých jednotek během občanské války. Příkladem je např. vylodění ruské černomořské flotily v přístavu Očamčyra, či bombardováním pozic gruzínské armády v soutěsce Kodori (Donovan 2009). Přítomnost ruských jednotek je místním obyvatelstvem velmi kladně přijímána (Kolossov a kol. 2011) a dodnes odstrašuje Gruzii od agrese s cílem obnovit teritoriální integritu. I díky vojenské patronaci vykazuje Abcházie dlouhodobě vysoké hodnoty naplnění bezpečnostních indikátorů. Politicky se závislost Abcházie a vliv Ruska na vnitřní funkčnost projevuje hned v několika rovinách. Nejpatrnější byla snaha o ovlivňování pravidelných voleb a snaha o dosazení svých osob do vedoucích pozic. Tato snaha však nebyla vţdy úspěšná, jak ukazují prezidentské volby z let 2004–2005, které vyhrál kandidát opozice (Toomla 2014). Tato a obdobné situace ukazují, ţe politický vliv Ruska je sice významný, ale nikoli absolutní. Sniţující se ruský vliv podporují i podklady z databáze Freedom in the World (2020). Navíc se v Abcházii nachází nevládní organizace, které mají relativně silnou pozici a jejich vliv je vyuţíván v rámci komparativních analýz entit v postsovětském prostoru (např. Kopeček a kol. 2016). Na individuální úrovni je situace odlišná – zejména v pasportizaci obyvatelstva. Většina obyvatelstva napříč národnostními skupinami vlastní nejen abcházský, ale i ruský pas, který jim umoţňuje vycestovat (Kolossov a kol. 2011). Celkově lze Abcházii hodnotit jako vnitřně funkční a stabilní de facto stát s významnou vnější podporou ze strany patrona (Ruska) ve vojenské, ekonomické a částečně i politické rovině.

7.2 Ačeh Ačeh (Nanggroë Aceh Darussalam) je autonomní oblastí Indonésie a rozprostírá se v severozápadním cípu ostrova Sumatra (obr. 7). Počátky konfliktu v Ačehu můţeme datovat do 50. let minulého století, kdy centrální indonéská vláda nenaplnila poţadavky místního obyvatelstva na autonomii (Kovář 2007). Dalším bodem sporu mezi secesisty a centrální vládou se v roce 1971 staly nově objevené ropné zásoby. Z důvodu nerostné exploatace bylo v roce 1976 zaloţeno „Hnutí za svobodný Ačeh― (Gerakan Aceh Merdeka, GAM) (UCA 2020a), které se přes úvodní nezdary postupně stalo hlavní secesistickou silou a ještě téhoţ roku vzneslo poţadavek na nezávislost Ačehu (Riegl 2013). Katalyzátorem

Obr. 7: Orientační geografická poloha a rozsah území Ačehu a jeho rodičovského státu zdroj: UCA (2020a); vlastní zpracování

dalšího vývoje stalo nejprve referendum a pak i vyhlášení nezávislosti Východního Timoru (Shah 2000;Steele 2002). Teprve od roku 2001 kontrolovaly separatistické síly stabilně většinu území Ačehu, čímţ došlo k ustanovení de facto státu ve smyslu této práce. I přes zvláštní formu autonomie udělenou Ačehu v roce 2002 nebyl spor vyřešen. Aţ přírodní katastrofa v podobě tsunami, jeţ zasáhla oblast v roce 2004 (následně i v roce 2016), donutila všechny aktéry uzavřít „memorandum o porozumění― a ukončit v roce 2005 vleklý konflikt. Centrální vláda přiznala Ačehu ještě větší míru autonomie a ten na oplátku slevil z poţadavku

91 na úplnou nezávislost. Na dodrţování smlouvy dohlíţí mise EU a ASEAN – Aceh Monitoring Mission. Situace v regionu je aktuálně relativně stabilní a v roce 2012 proběhly volby doprovázené jen menšími nepokoji mezi bývalými členy secesistických skupin (UCA 2020a). Oblast nárokovaná Ačehem zabírá plochu 51 937 km2 a shoduje se s jeho administrativním vymezením v rámci Indonésie. Za hlavní správní centrum lze povaţovat město Banda Aceh na severním pobřeţí. Počet obyvatel se za posledních 15 let zvýšil o více neţ 1 mil. (27 %) na téměř 5 mil. v roce 2015 (City Population 2020). Z hlediska národnostního sloţení dominují Ačehové (50 %) a Jávanci (16 %). Zcela dominantním náboţenstvím je islám (98,6 %). Nezávislost Ačehu nebyla nikdy podpořena mezinárodním uznáním, a stala se tak vnitřní záleţitostí Indonésie. Tab. 12: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Ačeh) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 3,4 5,0 1,4 0,0 2,0 0,0 3,0 zdroj: vlastní zpracování

Vojensky nebyl Ačeh (resp. GAM) nikdy schopen centrální vládě zcela vzdorovat, kontroloval jen část území a uchyloval se ke gerilovému způsobu boje. S nárůstem podpory místního obyvatelstva kolem roku 1989 se hnutí dokázalo lépe organizovat a napadalo vojenské objekty. S označením Ačehu za „zónu vojenské operace― a členů GAM za teroristy došlo k oboustrannému porušování lidských práv. Postupně se navíc projevil etnonacionální charakter hnutí GAM, který eskaloval v agresi vůči Jávancům a všem cizincům, kteří by mohli ohroţovat identitu Ačehu. Stanné právo spojené se zónou vojenské operace trvalo nepřetrţitě aţ do roku 2004, kdy byla oblast zasaţena tsunami. Eskalace oboustranného násilí měla negativní vliv na naplnění bezpečnostních indikátorů, zejména ochrany civilního obyvatelstva (tab. 12) a obrany před vnější agresí. Díky nerostnému bohatství je Ačeh z ekonomického hlediska významný nejen regionálně, ale i pro celou Indonésii. Zvláštní autonomií z roku 2002 bylo Ačehu zaručeno kromě kulturních odlišností, práva přímé volby regionální vlády a zavedení prvků islámského práva i ponechání 80 % zisků z výnosů z nerostných surovin (UCA 2020a). Z hlediska měnové politiky zachoval Ačeh měnu rodičovského státu. Politické směřování secesistů bylo určováno GAM, jakoţto dominantní organizací. GAM nikdy nedosáhl významné mezinárodní podpory a indonéskou vládou byl trvale označován za teroristickou organizaci. Z tohoto důvodu a rovněţ z obavy ze secese

92 jiných regionů neuznala nikdy centrální indonéská vláda GAM za partnera při vyjednávání a vţdy vyuţívala prostředníků. V případě Ačehu se mezi lety 2001–2005 jedná o de facto stát s omezenou schopností kontroly nárokovaného území a vytvoření státní struktury. Příčinou se stala takřka nulová vnější podpora, v jejímţ důsledku dokázal rodičovský stát potlačit secesistické snahy.

7.3 Azawad Území Azawadu se nachází v severní části Mali a zabírá přibliţně 60 % jeho rozlohy (obr. 8). Celé území bylo svědkem řady konfliktů. Poslední konflikt, v rámci kterého byla vyhlášena nezávislost Azawadu, má počátky v 60. letech 20. století, kdy se kmeny Tuaregů poprvé pokusily o osamostatnění severní části Mali. Konflikt nebyl nikdy zcela vyřešen a poslední eskalace napětí proběhla mezi lety 2012–2015, kdy Národní hnutí za osvobození Azawadu (MNLA) spolu s Tuaregy rozpoutalo secesistické rebelie ve východomalijském městě Menaka (Morgan 2013). Postupem času se celé území severního Mali dostalo pod vliv těchto dvou skupin a lze mluvit o vytvoření entity s atributy de facto státu. Se vstupem islamistických skupin AQIM (Al-Qaeda in the Islamic Maghreb) a Ansar ud-Din se secesistům podařilo vzdorovat a několikrát i porazit špatně organizované jednotky centrální malijské vlády (Nossiter 2012). Narůstající nespokojenost v malijské armádě vedla k vojenskému puči a staţení vládních vojsk ze severních oblastí. Situace okamţitě vyuţila MNLA, dobyla největší malijská města v oblasti (Kidal, Timbuktu a Gao) a v dubnu 2012 deklarovala jednostrannou nezávislost Azawadu (MNLA 2012). Ihned po vyhlášení nezávislosti se však projevily spory mezi hlavními secesistickými skupinami, které vyústily v těsnější spolupráci islamistických skupin s hnutím MNLA. V květnu 2012 byl vyhlášen nezávislý islámský stát Azawad (Jacinto 2012). Mocensky odstranění Tuaregové postupně začali podporovat vznikající prozatímní vládu (Morgan 2013). Stejně tak neměla dlouhodobého trvání spolupráce mezi MNLA a islamistickými skupinami. Jádrem sporu se stalo zavedení práva šaría. Hnutí MNLA bylo postupně vytlačeno ze všech větších měst a islamistické skupiny zavedly právo šaría. Situaci se snaţili vyřešit vnější aktéři v čele s Hospodářským společenstvím západoafrických států (ECOWAS) a OSN, ale bezvýsledně (Kratochvílová 2012). V září 2012 poţádala nově sestavená malijská vláda OSN o mezinárodní intervenci. USA a Alţírsko usilovaly o mírové řešení konfliktu, ale Francie intervenci podpořila a v říjnu 2012 byla schválena rezoluce Rady bezpečnosti OSN (UN 2012). Na další eskalaci a postup islamistických jednotek na jih reagovala Francie vysláním vlastního kontingentu, který významně přispěl k vytlačení islamistických skupin

93 z velkých měst a stabilizaci situace (BBC 2013a). Prostor uvolněný oslabenými islamistickými skupinami vyplnila MNLA.V roce 2013 se v Mali uskutečnily prezidentské volby. K jejich příleţitosti bylo dojednáno prozatímní příměří mezi MNLA a centrální vládou, které navíc umoţnilo obnovit kontrolu nad některými severními regiony Mali. V roce 2014 se severní oblasti opět dostaly pod přímou kontrolu MNLA, pod kterou vydrţely do roku 2015 (Centanni 2015). V současnosti je centrální vládou na území Azawadu, za významné mezinárodní podpory, vedena protiteroristická operace a byla obnovena kontrola nad většinou území. Výslednou situaci je snaha řešit převáţně v diplomatické rovině, kterou však narušuje občasná eskalací násilí (ICG 2019b). V polovině roku 2020 došlo v Mali k vojenskému puči (iRozhlas 2020a). S destabilizací centrální vlády nelze do budoucna vyloučit ani obnovení separatistických snah Azawadu.

Obr. 8: Orientační geografická poloha a rozsah území Azawadu a jeho rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Se svou rozlohou 820 000 km2 by se Azawad řadil mezi 40 největších států světa. Zabírá malijské regiony Timbuktu, Kidal, Gao se stejnojmennými regionálními centry a částečně region Mopti. Převáţně se jedná o pouštní a polopouštní oblasti. První tři regiony jsou jen řídce osídleny a díky celkové populaci 1,3 mil. (2012) (City population 2020)

94 vykazují průměrnou hodnotu zalidnění pouze 1,57 obyv./km2. Dle průměrného přírůstku sev roce 2019 populace blíţila 1,4 mil. obyv. Naproti tomu samotný region Mopti má přes 2 mil. obyv. (City population 2020) a hustota zalidnění přesahuje 257 obyv./km2. Z národnostního a etnického sloţení jsou nejvíce zastoupeni Songhájci (47,5 %), Tuaregové (30 %) a Arabové (7 %). Existence nezávislého Azawadu nebyla podpořena ţádnou vnější entitou (Baldaro – Raineri 2020). Negativně se k její existenci postavila nejen Africká unie, Evropská unie, USA, ale i ECOWAS, který deklaroval snahu o zachování teritoriální integrity Mali i za cenu pouţití síly (BBC 2012). Tab. 13: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Azawad) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 1,5 1,0 0,0 1,0 0,0 2,7 zdroj: vlastní zpracování Ani z vojenského, ekonomického a politického hlediska se Azawadu nikdy nedostávalo vnější pomoci, ba naopak. Vojensky byl v počátcích schopen vzdorovat malijským jednotkám. Příchod francouzského expedičního sboru, spolu s neshodami mezi islamistickými skupinami a MNLA s Tuaregy, situaci změnil. Současně se zvyšoval počet skupin soupeřících o nadvládu nad územím. Jmenovat lze např.: Groupe autodéfense touareg Imghad et allit (GATIA), Coordination of Azawad Movements (CMA), Arab Movement of the Azawad (MAA), či High Council for the Unity of Azawad (HCUA) (Centanni 2015). Výsledkem se stalo nejen nízké naplnění bezpečnostního indikátoru obrany před vnější agresí, ale i vnitřní dominance (tab. 13). Ekonomicky se nejedná o významnou oblast, coţ je dáno nejen nedostatkem surovinových zdrojů, ale i nerozvinutou infrastrukturou, nomádským způsobem ţivota místního obyvatelstva zaloţeném na kmenové bázi a vztahem k vlastnictví půdy. V aridních podmínkách není soukromé vlastnictví půdy běţné. (Baldaro – Raineri 2020). Přeshraniční obchod byl navíc omezen restrikcemi ze strany Alţírska, které uzavřelo hranice pro zásobování separatistických regionů (Centanni 2015). Obchodní výměna je nejčastěji realizována s vyuţitím západoafrického franku, tedy měny rodičovského státu. Ačkoliv Azawad splňoval mezi roky 2012–2015 předpoklady pro označení za de facto stát ve smyslu této práce, je nutné uvést, ţe se jednalo o entitu v počátečních fázích vývoje, potaţmo státotvorných procesů. Jedná se tedy o vnitřně ne příliš funkční de facto stát bez vnější podpory. Secesistické skupiny byly krátkodobě schopny kontrolovat rozsáhlá území, jejichţ význam je vzhledem k ariditě oblasti diskutabilní. Secesistické snahy jsou patrné

95 i po roce 2015, avšak konflikt se jiţ odehrává (i přes občasnou eskalaci (BBC 2015)) převáţně v diplomatické rovině a kontrola území povstaleckými skupinami je nízká.

7.4 Bašur Kurdové jsou největším světovým etnikem bez vlastního státu. Před více neţ sto lety došlo k rozdělení většiny jejich populace mezi čtyři suverénní státy: Turecko, Írán, Irák a Sýrii. Od té doby se Kurdové snaţí o vytvoření vlastního nezávislého státu s různou mírou úspěšnosti. Nejblíţe k etablovanému nezávislému státu má oblast iráckého Kurdistánu, známého také jako Bašur (obr. 9). Po 1. válce v Zálivu, na počátku 90. let minulého století, nabyli Kurdové de facto autonomii, dále podpořenou roku 2003 svrţením reţimu Saddáma Husajna. Ještě v roce 2003 došlo ke vzniku Kurdského hnutí za nezávislost snaţícího se na mezinárodním poli získat podporu k uspořádání referenda ohledně budoucího statusu regionu, ale bezvýsledně. V roce 2005 získal Bašur status autonomní oblasti a stal se díky nerostným zdrojům nejbohatším a nejstabilnějším regionem v Iráku (CCP 2005). Spolu se vznikem a expanzí extrémistického hnutí Islámský stát (kap. 7.8) byli Kurdové nuceni

Obr. 9: Orientační geografická poloha a rozsah území Bašuru a jeho rodičovského státu v roce 2017 zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

96 zapojit se do obrany vlastního území. Boj s extrémistickým hnutím upozadil myšlenku na nezávislý Kurdistán. Kurdské vedení se názorově rozštěpilo mezi podporovatele zachování federativního uspořádání a podporovatele nezávislosti a vyhlášení vlastního státu. V roce 2017 proběhlo na území Bašuru referendum o vyhlášení nezávislosti s jednoznačným výsledkem – pro osamostatnění. Kurdský region usiluje o osamostatnění mírovou cestou (McKernan 2017). Rozloha Bašuru činí 107 483 km2 a rozprostírá se v provinciích Duhok, Arbíl a Sulajmáníja. Tyto tři provincie však tvoří jen zlomek nárokovaného území, které zasahuje do čtyř dalších provincií v severní části Iráku – Ninive, Kirkúk, Dijála a Wásit (Collard 2017). Hlavním městem je Arbíl. Počet obyvatel je odhadován na 5,2 mil. v roce 2018 s dominancí kurdského etnika (City population 2020). Tab. 14: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Bašur) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 2,0 0,0 0,5 0,0 1,4 zdroj: vlastní zpracování

Existence Bašuru nebyla uznána ţádným existujícím státem. Přesto je vývoj regionu aktivně ovlivňován vnějšími aktéry. Jedná se nejen o regionální mocnosti (Izrael, Írán, Turecko), ale i globální (Rusko, USA). Jednotliví zahraniční aktéři mají na budoucí vývoj regionu odlišný názor. Například Izrael podporuje na území Iráku vznik nezávislého Kurdistánu a vztahy mezi oběma entitami jsou dlouhodobě velmi dobré (Lee 2017). Kromě vojenského a ekonomické hlediska lze spatřit vzájemné sympatie v nearabském původu obou skupin, nebo boji za právo na sebeurčení jen s omezenou vnější podporou. (Andoni 2017). Opačný přístup zastává Írán. Ačkoliv má s Bašurem dobré vztahy, nepodporuje jeho nárok na nezávislost. Jednou z příčin je výše uvedený vztah s Izraelem. Druhým důvodem je moţný nárůst secesistických snah kurdského obyvatelstva na vlastním území (Cunningham 2017). Z tohoto důvodu podporuje zachování současného stavu na bázi federativního uspořádání. Obdobně se staví k problému Turecko (Barut a kol. 2017). Turecká republika se od roku 2015 (a zejména v roce 2019) několikrát aktivně podílela na vojenských operacích namířených proti kurdskému obyvatelstvu (Agencies in Turkey 2018) a obdobně jako Írán se v případě vyhlášení nezávislosti obává nárůstu secesistických snah kurdského obyvatelstva. Rusko se ke vzniku nezávislého Kurdistánu staví neutrálně. Aktivně jeho vznik nepodporuje, ale avizovalo, ţe v případě jeho vyhlášení v rozsahu Iráku nemá problém jeho existenci uznat (Zhdannikov 2017). Naopak USA, jeţ mají tradičně velký vliv na dění na Blízkém východě,

97 se k otázce nezávislého Bašuru staví odmítavě a zastávají přístup nedělitelnosti iráckého státu (Zargham 2017). Bašur disponuje vlastní Kurdskou regionální vládou (KRG) fungující nezávisle v rámci Iráckého stát. Vládu sestavuje vítězná strana, která rovněţ deleguje premiéra. Nejnovější kabinet byl ustanoven v roce 2019. Prezident je volen přímo a je velitelem kurdských ozbrojených sil (GOV.KRD 2020a). KRG představuje stabilní vládu zaloţenou na demokratických principech a respektující multietnicitu regionu. Ekonomicky diversifikuje příjmy a snaţí se sníţit závislosti na příjmech z prodeje ropy. Usiluje o rozvoj zemědělství a průmyslu s ohledem na dostupné zdroje. V neposlední řadě reformuje bankovní systém s cílem přitáhnout zahraniční investory (GOV.KRD 2020b) Jiţ nyní se Bašur prezentuje jako nezávislý demokratický stát. Disponuje nejen vlastním administrativním zřízením a armádou, ale je i ekonomicky nezávislý na zbytku Iráku. Mezinárodní společenství se k jeho existenci staví rezervovaně. Proto Bašur usiluje o mírové řešení situace a diskutuje svoje kroky s centrální vládou v Bagdádu.

7.5 Cabinda Cabinda představuje angolskou exklávu leţící v přímořské části na západní straně jiţní Afriky (obr. 10). Hranice sdílí pouze s Republikou Kongo a s Demokratickou republikou Kongo (DRK, dříve Zair) a od zbytku Angoly odděluje Cabindu přibliţně 60 km široký pás území DRK. Počátky boje za nezávislost se datují do 60. let 20. století, avšak jeho kořeny lze sledovat jiţ dříve, od vyhlášení portugalského protektorátu v roce 1885. Konflikt neukončily ani na první pohled nadějně vyhlíţející vyjednávání a dohoda z roku 2006 mezi centrální angolskou vládou a Cabindským fórem pro dialog (FCD) (Reed 2009). Nadále tak dochází k občasným ozbrojeným konfliktům. Nárok na nezávislost odvozuje Cabinda od svého odlišného historického a kulturního vývoje, oproti centrální části Angoly. Současně hraje důleţitou roli rovina ekonomická, neboť v pobřeţních vodách Cabindy se nachází nerostné suroviny, především ropa (Porto 2003). Území Cabindy zabírá plochu 7 290 km2. Hlavním správním centrem je stejnojmenné pobřeţní město Cabinda. V roce 2019 mělo území okolo 824 tis. obyvatel, hlásící se převáţně k etniku Bakongo, s meziročním přírůstkem okolo 4 %. Jedná se o vysoce urbanizovanou oblast (83 %) s hustotou zalidnění 113,1 obyv./km2 (City population 2020). Nejvýznamnější organizací bojující za nezávislost Cabindy byla „Fronta za osvobození enklávy Cabinda― (FLEC) vzniklá na počátku 60. let 20. stol (IRIN News 2010). Ačkoliv byla FLEC v počátku konfliktu podporována sousedním Zairem a Francie sledovala v oblasti

98 vlastní zájmy, nebyla nezávislost Cabindy nikdy uznána ţádným vnějším aktérem. Za významné nestátní aktéry působící v oblasti lze povaţovat mezinárodní ekonomické subjekty zaměřující se především na těţbu ropy.

Obr. 10: Orientační geografická poloha a rozsah území Cabindy a jejího rodičovského státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Z vojenského hlediska vděčila FLEC za počáteční úspěchy zahraniční podpoře Zairu. Se zvyšujícím se vlivem SSSR v oblasti se však poměr sil otočil. V konfliktu se angaţovala Republika Kongo, která spolu se Zairem usilovala o uskutečnění referenda o budoucím směřování Cabindy, avšak Organizace africké jednoty (dnes Africká unie) se obávala dalších secesistických snah a podpořila přičlenění Cabindy k Angole. Jelikoţ jiţ bylo území Cabindy současně okupováno angolskou armádou, jednalo se jen o formální akt, který neměl reálný dopad (Porto 2003). Schopnost vzdorovat měla Cabinda opět kolem roku 1994, kdy v centrální Angole probíhala občanská válka. Mezi lety 2001 a 2002 proběhla nová ofenzíva vládních jednotek a separatisté byli výrazně oslabeni. Tato ofenzíva se promítla i do bezpečnostních indikátorů. Sníţení doznala ochrana civilního obyvatelstva a obrana před vnější agresí. V roce 2004 došlo ke sjednocení frakcí FLEC, Cabindské církve a občanské společnosti v FCD (Reed 2009). V roce 2006 byla většina otevřených separatistických snah centrální vládou potlačena a další jednání s FCD probíhají mírovou cestou. Násilné incidenty

99 se vyskytují pouze ojediněle. Pevninský šelf okolo Cabindy je velmi bohatý na ropu. Těţí se zde aţ 700 000 barelů ropy denně (60 % angolské produkce). Operátorem těţby je společnost Chevron a jejími partnery angolský Sonangol, francouzský Total a italská Eni (EIA 2019). Dále jsou v úrodné deltě řeky Kongo ideální podmínky pro pěstování kávy a kakaa a je zde rozšířena těţba kvalitních dřevin. Tab. 15: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Cabinda) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,2 5,0 3,7 0,0 5,0 0,0 2,0 zdroj: vlastní zpracování

V případě Cabindy se jedná o vnitřně funkční de facto stát s nízkou schopností kontroly území bez vnější podpory, ale s vnějším vlivem. Hlavní separatistická entita FLEC dokázala území kontrolovat pouze v omezeném rozsahu. Ačkoliv v roce 2006 obnovila Angola kontrolu nad územím, nástupnická organizace FCD stále usiluje o osamostatnění, avšak jiţ mírovou cestou.

7.6 Casamance Casamance je senegalský region v západní Africe, nacházející se mezi hranicemi Gambie a Guiney-Bissau. Se zbytkem Senegalu je spojen pouze úzkým pásem ve východní části území (obr. 11). Konflikt v Casamance je charakteristický relativně nízkým počtem obětí a snahou o diplomatické řešení. Prapočátky konfliktu lze najít jiţ v roce 1960, ale za všeobecný počátek je povaţován aţ rok 1980, kdy došlo k prvním násilnostem a snaze vyhlásit nezávislost Casamance (Clark 1999). Přelomovým se stal rok 2003, kdy došlo k oficiálnímu vyhlášení poţadavku na nezávislost v rámci konceptu politické, kulturní a socioekonomické emancipace Casamance. Konflikt byl ukončen roku 2004 mírovou dohodou mezi separatisty a centrální vládou. K dalším jednáním, která měla následovat, nikdy nedošlo, neboť hlavní separatistické osobnosti přestaly poţadovat nezávislost Casamance a situace v regionu se stabilizovala. V současnosti se vyskytují pouze ojedinělé případy separatisticky motivovaného násilí. Casamance zabírá plochu 28 464 km2 a respektuje hranice senegalských provincií Kolda, Sédhiou a Ziguinchor se stejnojmenným hlavním správním centrem. V roce 2013 obývalo území 1,6 mil. obyvatel rovnoměrně rozmístěných mezi urbánní (45,2 %) a rurální oblasti (54,8 %) s průměrnou hodnotou zalidnění 58,5 obyv./km2 (City population 2020). Etnicky se jedná o heterogenní mix obyvatelstva s dominancí Diolů (The World Bank 2012). Od zbytku Senegalu se odlišuje nejen jazykově (diolština x wolofština), ale i náboţensky.

100

Zatímco Senegal je islámskou zemí, Casamance je většinově křesťanská, s prvky animismu. (Kuperman 2015).

Obr. 11: Orientační geografická poloha a rozsah území Casamance a jeho rodičovského státu zdroj: Dieng s kol. (2019); vlastní zpracování

Mezinárodní společenství se postavilo ke konfliktu v Casamance neutrálně a prohlásilo jej za vnitřní záleţitost Senegalu. Přesto se v konfliktu angaţovala Francie (jako původní koloniální mocnost) a OSN v roli mediátorů (Clark 1999), některé humanitární organizace a okolní státy. Na základě etnické spřízněnosti byla Casamance podporována Guineou-Bissau (Minahan 2002) a Gambií (Public Library of US Diplomacy 2007), zatímco Senegal podporovalo Maroko (Public Library of US Diplomacy 2006). Tab. 16: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Casamance) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,5 5,0 4,0 0,0 5,0 0,0 3,4 zdroj: vlastní zpracování

Konflikt v Casamance se na rozdíl od jiných vyznačuje pasivním přístupem obou hlavních stran, střídaným pouze občasnou eskalací násilí. Nikdy nedošlo k občanské válce takové intenzity, jako v jiných konfliktech, a panuje oboustranná snaha o diplomatické řešení

101 konfliktu. Tento stav se pozitivně projevil vyšším naplněním bezpečnostních indikátorů (tab. 16). V roce 2003 konstatovalo Hnutí demokratických sil Casamance (MFDC) neúspěch vojenských aktivit a oznámila zahájení jednání s centrální vládou. Přesto zůstávají někteří členové MFDC aktivní pod ochranou okolních států (Châtelot 2012). Ekonomicky se jedná o nejchudší regiony Senegalu. Chudoba je v Casamance vyšší aţ o 20 % oproti zbytku země a jeden z jeho regionů (Kolda) je dokonce vůbec nejchudším. Z hlediska měnové politiky vyuţívá Casamance měny rodičovského státu – západoafrický frank. Většina obyvatelstva pracuje v zemědělství a zaměřuje se na pěstování rýţe. Vzhledem k rozmanitosti místí krajiny disponuje Casamance velkým potenciálem pro cestovní ruch. Ten však naráţí na špatnou infrastrukturu a špatný přístup na okolní trhy (The World Bank 2012). Hlavní politickou entitou separatistů bylo MFDC, jeţ mělo podporu větší části místního obyvatelstva (Minahan 2002), avšak nikdy nedošlo k uskutečnění voleb bez vůle rodičovského státu. Roku 2004 stáhlo MFDC poţadavek na úplnou nezávislost a podepsalo mírovou dohodu se zástupci centrální vlády. Mezi lety 1982–2004 lze Casamance povaţovat za chudý a vnitřně neefektivní de facto stát s nízkou schopností kontroly nárokovaného území bez vnější podpory.

7.7 Doněcká lidová republika Doněcká lidová republika (DLR) je od roku 2014 jednostranně vyhlášený de facto stát nárokující si Doněckou oblast východní Ukrajiny. Reálně však kontroluje pouze její východní část při hranicích s Ruskem (obr. 12). Dlouhodobě neuspokojivá politická situace na Ukrajině byla v kombinaci se zvyšováním napětí v regionu katalyzátorem vzniku separatistických snah na východě země. Roku 2014 došlo na Ukrajině k politickému převratu a podpoře prozápadního směřování země (Kulyk 2014). Mezi prorusky orientovaným obyvatelstvem, především ve východních částech země, narůstalo napětí, jeţ vyvrcholilo několika demonstracemi a v dubnu 2014 ustanovením DLR (BBC 2014a). V květnu 2014 proběhlo referendum, jeţ mělo podpořit nárok regionu na samostatnost (Walker 2014). Dle jeho oficiálního výsledku se místní obyvatelstvo vyslovilo absolutní většinou pro vlastní nezávislý stát. Přesto existují pochybnosti o platnosti referenda, které neuznala nejen Ukrajina, ale i celé západní mezinárodní společenství (BBC 2014b). Jiţ na konci května 2014 se DLR integrovala spolu s Luhanskou lidovou republikou (kap. 7.14) do nové federace zvané „Novorusko― (Cordell – Wolff 2016). Novoruská federace existovala do roku 2015, kdy byla na základě Minských dohod rozpuštěna a přešlo se zpět na uspořádání dvou separatistických republik (Aktuálně 2015) Minské dohody dále ustanovily pozorovací misi OBSE s cílem situaci

102 deeskalovat (Dubský – Havlová 2016). Ačkoliv došlo k částečnému uklidnění, situace zůstává dále napjatá a dochází k oboustrannému porušování příměří. Kromě otevřených bojů probíhá i snaha o eliminaci čelních představitelů DLR, ze které se navzájem obviňují Ukrajina a Rusko (ČT 24 2018).

Obr. 12: Orientační geografická poloha a rozsah území Doněcké lidové republiky a jejího rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Území původní Doněcké oblasti zabírá plochu 26 560 km2. Nová DLR zabírá pouze 8 540 km2 v její východní části, avšak včetně hlavního města regionu – Doněcku. Počet obyvatel se pohybuje okolo 2,3 mil. (2019). Od vypuknutí konfliktu v roce 2014 se počet obyvatel sníţil o 4 %. Průměrná hustota zalidnění je 267 obyv./km2 s vysokými regionálními disparitami mezi urbánními a rurálními oblastmi (City population 2020). Od roku 2019 je Doněcká lidová republika spolu s Luhanskou lidovou republikou zkoumána organizací Freedom house (2020) pod označením Východní Donbas a označována za nesvobodnou zemi. Problémem nejsou pouze politická práva, ale i občanské svobody. Organizace poukazuje na systematické porušování práv ukrajinského obyvatelstva a jejich emigraci v počátečních letech konfliktu. Současně dochází k upřednostňování ruského jazyka, ruského etnika a kontrole médií (Freedom house 2020).

103

Nově vzniklé republice se dostalo uznání pouze ze strany podobných útvarů – Jiţní Osetie (viz. kap. 7.9) a Luhanské lidové republiky (viz kap. 7.14). Tab. 17: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Doněcká lid. rep.) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 1,4 0,0 1,2 3,0 1,4 zdroj: vlastní zpracování

Z ekonomického, politického a vojenského hlediska je DLR závislá na Rusku, které lze povaţovat za jejího patrona. DLR disponuje privatizovanou smíšenou ekonomikou zaměřující se na těţký průmysl, elektrotechniku a textilní průmysl, které dohromady tvoří 80 % průmyslové produkce. Současně se zaměřuje na pašování zboţí a zbraní, jako na stabilní příjem do státního rozpočtu (Piechal 2015). Řízením ekonomiky DLR byla pověřena nová centrální banka, která je však závislá na vnější pomoci z Ruska. Dle odhadů agentury Bloomberg (Kravchenko 2015) se jen finanční podpora sociálního systému na vyplácení penzí měsíčně pohybuje okolo $37 mil. V rámci DLR je aktivně vyuţívána měna patrona, tedy ruský rubl. Rusko podporuje DLR i vojensky. Ačkoliv přímé zapojení do konfliktu Rusko nikdy nepřiznalo, nepopřelo, ţe na území Doněcké lidové republiky bojují ruští občané. Dle jejího vyjádření se však vţdy jednalo o vlastní iniciativu soukromých osob (Walker 2015). Toto tvrzení je však v přímém rozporu se závěry o sestřelení civilního letounu v roce 2014. I přes částečnou deeskalaci napětí zůstává nejproblematičtějším bezpečnostním indikátorem obrana před vnější agresí. Na politické scéně DLR fungují dvě proruské politické strany s podobnou agendou. Jakékoliv jiné politické organizace (i proruské) jsou zakázány. Vliv Ruska na dění uvnitř DLR je patrný nejen v politickém prostoru, ale i v běţném ţivotě. Média, školy, univerzity a významné společnosti jsou vedeny místním obyvatelstvem loajálním Rusku. Klíčové posty jsou svěřovány osobám s ruským občanstvím (Freedom house 2020). Doněcká lidová republika představuje de facto stát s částečnou vnitřní funkčností. Její existence je i přes oficiální proklamace zcela závislá na patronovi (Rusku), jenţ ji podporuje nejen vojensky, ale i ekonomicky a ovlivňuje její vnitřní vývoj. Prohlubující se vztahy mezi Ruskem a DLR napovídají o její moţné integraci do Ruské federace. Tento scénář však Rusko v současnosti oficiálně odmítá a preferuje federalizaci Ukrajiny a rozsáhlou autonomii oblasti (McLaughlin 2017). Tím by si zachovala vliv v oblasti bez konfrontace s mezinárodním společenstvím při zachování teritoriální integrity Ukrajiny.

104

7.8 Islámský stát V roce 2014 byl v Mosulu jednostranně vyhlášen vznik Islámského státu. Deklarováním nezávislosti došlo k završení státotvorného procesu zahájeného jiţ v roce 2006. Současně byl vytvořen Islámský chalífát, jehoţ cílem bylo sdruţit muslimskou obec na Blízkém východě, Africe a Asii (Liang 2015). Přes ambiciózní plán nepřesáhla rozloha Islámského státu nikdy hranice současné Sýrie a Iráku. I tak je přesné vymezení jeho hranic problematické. Na obr. 13 je znázorněn maximální rozsah kontrolovaného území v roce 2015. Rodičovské státy v podobě Sýrie a Iráku s existencí Islámského státu nesouhlasily a za podpory mezinárodního společenství usilovali o jeho eliminaci, čímţ docházelo k denním změnám rozlohy kontrolovaného území dle aktuálních vojenských úspěchů. Největšího rozsahu dosáhl Islámský stát v roce 2015. Na konci roku 2015 se do bojů v Sýrii zapojilo

Obr. 13: Geografická poloha a rozsah území kontrolovaného Islámským státem v roce 2015 zdroj: (Liveuamap 2020); vlastní zpracování

Rusko (Dearden 2015), jehoţ cílem byla stabilizace situace a udrţení prezidenta Bašára Assada u moci. V kombinaci s ostatními mezinárodními silami a výraznou pomocí kurdské menšiny se do poloviny roku 2018 podařilo vytlačit Islámský stát z většiny území včetně významných měst, jako jsou Rakka v Sýrii a Mosul v Iráku (Abdulrahim 2018), coţ je moţné povaţovat za eliminaci Islámského státu jakoţto de facto státu, ve smyslu této práce. Poráţka

105

Islámského státu, jakoţto teroristické organizace však byla vyhlášena aţ o rok později, tedy v roce 2019. Přesto nedošlo k jejímu úplnému zániku, neboť dokázala vytvořit odnoţe, které se k němu hlásí v Africe a Asii (Liveuamap 2020). Rozloha kontrolovaného území Islámským státem se denně měnila v závislosti na jeho vojenských úspěších/neúspěších. Největšího rozmachu doznal v roce 2015 s přibliţnou rozlohou 303 000 km2. Za hlavní správní centra bylo moţné povaţovat Rakku a Mosul. Dostupné informace o počtu obyvatel jsou pouhými odhady. Zaprvé se počet obyvatel odvíjí od proměnlivé rozlohy kontrolovaného území, zadruhé byl poslední celostátní cenzus na území realizován v roce 1987 (Irák) a 2004 (Sýrie) a zatřetí došlo vzhledem k vysoké intenzitě konfliktu k migraci významné části populace. Pro relevantní srovnání napříč zájmovými entitami vychází tato práce z dat poskytovaných City population (2020). Při maximálním rozsahu území v roce 2015 se mohl počet obyvatel pohybovat aţ při hranici 33 mil. Z mezinárodního hlediska nebyl Islámský stát nikým uznán, ba naopak. Díky brutálnímu přístupu vůči nesunnitskému a umírněnému sunnitskému obyvatelstvu, spolu s útoky v západních zemích, byla organizace Islámský stát (ISIL – hlavní představitel stejnojmenného de facto státu) zařazen na seznam teroristických organizací a mezinárodní společenství usilovalo o její eliminaci. I přes tuto snahu se však Islámskému státu podařilo v politickém prostoru setrvat téměř pět let. Za tímto úspěchem stálo několik faktorů.

Tab. 18: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Islámský stát) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 0,2 0,0 0,0 0,0 1,2 1,6 1,1 zdroj: vlastní zpracování

Zaprvé jeho schopnost absorbovat ostatní dţihádistické organizace v regionu a rekrutovat nové bojovníky. Islámský stát se mohl díky vysokým finančním ziskům, v kombinaci s okolní chudobou, stát nejštědřejším zaměstnavatel v regionu (Black 2016). Noví rekruti byli intenzivně trénování ve výcvikových táborech lokalizovaných pravděpodobně u kaţdého většího města. Výcvik v kombinaci s dobrou vojenskou organizací umoţnil Islámskému státu efektivně vzdorovat centrálním vojskům a ostatním organizacím. Dobrá organizace byla dána začleněním baasistických armádních skupin z doby Saddáma Husajna v Iráku (Hashim 2014), coţ Islámskému státu umoţnilo vyuţít moderní armádní postupy v kombinaci s partyzánským bojem praktikovaným al-Kajdou. Třetí příčinou úspěchu byl dostatek vybavení a výzbroje. K největšímu rozmachu vojenských kapacit došlo

106 po obsazení Mosulu a přilehlých vojenských základen (Agence France-Presse 2015). Čtvrtý významný faktor byly finanční zdroje. Oproti ostatním podobným organizacím nebyl Islámský stát odkázán na vnější zdroje. Díky vydírání, výkupnému, výběru daní a obchodu s ropou dokázal pokrýt vlastní výdaje (Lock 2014). Pátým faktorem se stala propaganda Islámského státu a jeho schopnost budovat základní státní struktury. Islámský stát vytvořil fyzicky existující státní celek. Současně jej propaganda označovala za chalífát (BBC 2014c), čímţ se podařilo oslovit radikály ze Saudské Arábie a Jemenu. Evropské radikály naopak dokázala propaganda nalákat na zisk slávy, pocit bezpečí a ochrany. Sunnitské obyvatelstvo propaganda Islámského státu navíc lákala na plánovanou změnu reţimu v Bagdádu a v Damašku, od kterých se cítilo dlouhodobě utlačované. Bez alespoň částečné podpory místního obyvatelstva by se nemohl Islámský stát etablovat na více neţ pět let v politickém prostoru. Na druhou stranu je nutno podotknout, ţe Islámský stát vţdy představoval totalitní stát. K zisku loajality od obyvatelstva vyuţíval zastrašení, mučení a jiné způsoby represe. Současně Islámský stát zavedl na kontrolovaném území tvrdé právní předpisy zaloţené na právu šaría. Islámský stát představuje de facto stát, který nenaplnil svou vizi o vytvoření jednotného chalífátu. Do roku 2017 se mu podařilo vytvořit částečně funkční státní strukturu. Na druhou stranu díky konfliktnímu jednání vůči všem vnějším aktérům a vyuţívání teroristických praktik byl zařazen mezinárodním společenstvím na seznam teroristických organizací. Díky tomu získaly Sýrie a Irák mezinárodní podporu Ruské federace a koalice vedené USA. Za jejich přispění se podařilo vliv Islámského státu minimalizovat.

7.9 Jižní Osetie Jiţní Osetie (obr. 14) je jednou ze dvou separatistických republik nacházejících se na území Gruzínské republiky. Konflikt vedoucí k současnému stavu má etnické a nacionalistické kořeny a započal se jiţ kolem roku 1918 s vyhlášením I. Gruzínské republiky. Pozdější vývoj byl silně ovlivněn vnějšími vlivy a mocenskými zájmy okolních států (Cvetkovski 1999). Tehdejší bolševické Rusko uznalo územní nezávislost Gruzie, avšak jiţ v roce 1920 začalo stupňovat tlak na země v kavkazském regionu s cílem upevnit vlastní moc a nastolit sovětskou vládu. Ruskými bolševiky byl podpořen vznik tzv. „Národní rady Jiţní Osetie― a vyhlášení vlastní nezávislé republiky. Gruzínské vládě se separatistické snahy podařilo potlačit a opětovně nastolit vlastní vládu nad regionem (Cvetkovski 1999). Nicméně jiţ v roce 1921 došlo k celkové okupaci Gruzie sovětskou armádou a v témţe roce i k vytvoření autonomní oblasti Jiţní Osetie. Aţ do konce 80. let 20. byla situace

107 stabilizovaná a vzájemné vztahy se normalizovaly. S nárůstem nacionalismu na přelomu desetiletí však byly vzneseny první poţadavky na nezávislost Jiţní Osetie (Tsikhelashvili 2001). Po několika ozbrojených střetech v letech 1989–1990 byla vyhlášena nezávislá Jihoosetská autonomní oblast se statusem republiky v rámci SSSR (Cvetkovski 1999). S rozpadem SSSR v roce 1991 vznikla samostatná Gruzie, která neuznala speciální status Jiţní Osetie. Výsledkem byl první otevřený konflikt trvající do roku 1992, kdy bylo vyjednáno příměří za podpory Ruské federace. V témţe roce se v Jiţní Osetii konalo referendum o nezávislosti, jehoţ výsledek většina zemí neuznala. V roce 1993 byla schválena nová ústava Jiţní Osetie, která ji označuje za nezávislý a suverénní stát (Toomla 2014). V roce 1996 se uskutečnily první prezidentské volby. V roce 2006 se konalo druhé referendum o budoucím směřování Jiţní Osetie, které podpořilo nezávislost. V roce 2008 situace opět eskalovala v rámci Rusko-gruzínské války. Od roku 2008 dochází k postupnému budování státních struktur pod patronací Ruska, které má vliv na občanská a politická práva, stejně jako přímý vliv na vnitřní dění (Freedom house 2020).

Obr. 14: Orientační geografická poloha a rozsah území Jiţní Osetie a jejího rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

108

S rozlohou 3 860 km2 a hlavním městem Cchinvali by se Jiţní Osetie řadila mezi nejmenší státy světa. Zatímco v roce 2002 obývalo území 70 tis. obyv., v roce 2014 jiţ jen 53 tis. a v roce 2019 dle odhadů pouze 51 tis. Dochází tedy k trvalému úbytku, zejména gruzínského obyvatelstva. Většinu (90 %) tvoří Osetinci, následováni Gruzínci (8 %) a Rusy (1 %) (City population 2020). Existence Jiţní Osetie byla uznána pěti státy – Ruskou federací, Nikaraguou, Venezuelou, Nauru a Sýrií (TASS 2018). Nedostává se jí tedy dostatečné podpory pro členství v OSN. Tab. 19: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Jiţní Osetie) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 4,4 4,2 4,7 3,0 2,0 zdroj: vlastní zpracování

Z ekonomického, politického i vojenského hlediska je Jiţní Osetie zcela závislá na svém patronovi – Rusku. Roční HDP Jiţní Osetie se v roce 2017 pohybovalo okolo 67,5 mil. USD (инвестиционном портале Южная Осетия 2017). Ruské investice směřované do oblasti činily jen za rok 2008 dvojnásobek. Stejně tak je Jiţní Osetie závislá na dodávkách ruského zboţí a ruský rubl vyuţívá jako oficiální měnu (Delyagin 2009). Vojensky byla Jiţní Osetie vţdy závislá na Rusku, které vyhlásilo, ţe v případě útoku na Jiţní Osetii se bude aktivně angaţovat v konfliktu, neboť se bude jednat o útok na jeho obyvatelstvo. V roce 2017 se tento vztah ještě prohloubil integrací částí osetinských ozbrojených sil do ruské armády (TASS 2017). Ruské vojenské záruky umoţňují Jiţní Osetii zajistit bezpečnost na vlastním území, coţ druhotně vede k vysokému naplnění bezpečnostních indikátorů s odchylkami v letech 2004 a 2008 s eskalací bojů. Politicky se jedná o nesvobodnou zemi pod přímým vlivem Ruska. Ačkoliv se v zemi pravidelně konají volby, nejsou svobodné. Do vlády jsou dosazování ruští vojenští důstojníci, kteří podléhají rozkazům z Moskvy. Nestátní organizace podléhají státnímu vlivu. Svobodná média neexistují (Freedom house 2020). Jiţní Osetie je vnitřně funkčním de facto státem, zcela závislým na svém patronovi (Rusku). Patron uplatňuje svůj vliv v ekonomické i politické rovině a vojensky garantuje existenci de facto státu.

7.10 Jižní Súdán Jiţní Súdán je vnitrozemský stát v severovýchodní Africe (obr. 15), vydělený z do té doby největšího afrického státu – Súdánu. Jeho uznání za nezávislý stát v roce 2011

109 předcházelo dlouhé čtyřicetileté období občanských válek a nepokojů a klidnější pětileté období transformace. Základem nepokojů se stal odlišný historický vývoj severních arabsko-islámských oblastí a jiţních křesťanských oblastí s prvky animismu (Lehmannová 2000). S vyhlášením nezávislého Súdánu v roce 1956 se dostaly jiţní oblasti pod absolutní nadvládu severu. Rostoucí nespokojenost s tímto stavem vyústila v občanskou válku, která trvala aţ do roku 1972. Od 80. let 20 století umocňoval konflikt spor o nerostné bohatství, který vyústil v druhou občanskou válku mezi lety 1983–2005 (Kavánková 2011). Občanské konflikty si vyţádaly nejen vysoký počet obětí (2 mil.), ale i přesídlených osob (4 mil.). V roce 2005 bylo uzavřeno příměří a Jiţní Súdán získal vlastní autonomii s příslibem konání referenda o nezávislosti v roce 2011 (IDC 2012). Dohodnuté referendum se skutečně konalo a pro nezávislost se vyjádřilo 98,83 % voličů (SAhistory 2011). Na jeho základu byl 9. července 2011 vyhlášen Jiţní Súdán jako nezávislý stát. O pět dní později, 14. července 2011, se Jiţní Súdán stal členem OSN. Tím změnil svůj status z de facto státu na uznaný stát a v rámci této práce přestal být zájmovou entitou.

Obr. 15: Orientační geografická poloha a rozsah území Jiţního Súdánu a jeho rodičovského státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

110

Jiţní Súdán zabírá plochu 644 329 km2, coţ z něj činní 45. největší stát světa. Hlavním městem se stala Dţuba. Populačně se jedná o řídce osídlené území s celkovou populací 12,3 mil. obyvatel (2018) a průměrnou hustotou zalidnění 18,4 obyv./km2. Poslední celostátní cenzus se konal v roce 2008. V té době území obývalo 8,3 obyvatel. Průměrný meziroční přírůstek tedy činní 4,3 % a promítá se do vysokého podílu mladého obyvatelstva v populaci (City population 2020).

Z hlediska mezinárodního uznání se od roku 2011 jedná o suverénní stát, který je členem OSN. V době nepokojů se na území angaţovaly západní mocnosti v čele s USA, které na základě medializace konfliktu, kritizovaly centrální autoritářský reţim, a vytvářely tak na vládu vnější tlak. Naopak Čína, významně se podílející na investicích do ropného průmyslu, usilovala o zachování integrity tehdejšího Súdánu.

Tab. 20: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Jiţní Súdán) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 2,7 2,4 1,7 0,9 5,0 0,5 0,8 zdroj: vlastní zpracování

Druhá občanská válka probíhající mezi lety 1983–2005 se vyznačovala vysokou vnitřní nestabilitou na obou stranách konfliktu, který se odehrával nejen na území de facto státu, ale i na území celého rodičovského státu. V rámci sledovaného období boje eskalovaly především v roce 2004, kdy došlo k poklesu naplnění všech bezpečnostních indikátorů. S uzavřením příměří v roce 2005 došlo sice ke zlepšení situace, ale přesto intenzivní střety přetrvaly a to nejen do roku 2011 a vyhlášení nezávislosti, ale aţ do současnosti. Od 80. let 20. stol. se v pohraničních oblastech prováděl průzkum ropných nalezišť. Na základě sankcí vůči súdánské vládě však musely západní společnosti oblast opustit a nahradily je čínské společnosti a čínský vliv. Do roku 1999 byl vystavěn ropovod a terminál ve městě Búr Súdán a započala těţba v hraničních oblastech (EIA 2017). V roce 2010 představoval zisk z těţby ropy 98 % příjmu Jiţního Súdánu (IDC 2012). Po osamostatnění byla ropná naleziště hlavním předmětem vojenského sporu mezi Súdánem a Jiţním Súdánem. Jiţní Súdán je jedním ze dvou de facto států, kterému se podařilo v rámci sledovaného období získat nezávislost. Bliţší pohled na jeho dnešní vnitřní funkčnost (obr. 1) však ukazuje, ţe se jedná o upadající stát potýkající se s problémy napříč bezpečnostními, socioekonomickými i politickými charakteristikami. Stejné problémy vykazoval po celou

111 dobu existence jakoţto de facto stát (tab. 20). Je tedy patrné, ţe s etablováním se jeho vnitřní funkční charakteristiky nikterak nezměnily.

7.11 Kačjinský stát Kačjinský stát se nachází v severních pohraničních oblastech Myanmaru (do roku 1989 Barmy) (obr. 16). Byl zaloţen v roce 1948 spolu s vyhlášením nezávislosti Myanmaru. Se zformováním Organizace kačjinské nezávislosti (KIO) v roce 1961 se region stal jedním z hlavních dějišť ozbrojeného konfliktu v Barmě, který trval následujících 25 let (Noţina 2013). Počet vnitřních uprchlíků se na počátku 90. let odhaduje na 130 000 Kačjinů, tedy okolo 10 % celé populace (Smith 2002). Devadesátá léta minulého století se nesla ve znamení postupného usmiřování. Nejprve v roce 1989 uzavřela mírovou dohodu s centrální vládou frakce odštěpená od Komunistické strany Barmy, a pak o pět let později i KIO. Obě organizace dostaly pod svou správu části území při čínských hranicích, známé jako Zvláštní oblasti 1 a 2 (Noţina 2013). Ačkoliv byla tato území oficiálně součástí Kačjinského státu, ve skutečnosti je obě organizace spravovaly zcela nezávisle. Zejména KIO usilovala o vytvoření funkčních státních struktur, jejichţ vliv dosahoval aţ na území sousedního Šanského státu (Callahan 2007). Vznikly tak specializované úřady podobné ministerstvům a na území byly rozmístěny vojenské jednotky ozbrojeného křídla (KIA). Zbylé 2/3 území Kačjinského státu zůstaly pod kontrolou centrální vlády a její armády (Noţina 2013). Uzavřením dohod došlo k výraznému poklesu násilí. Nevyjasněné kompetence však vedly ke koexistenci různých mocenských struktur a jejich práv. Na jedné straně spolu tyto struktury soupeřily, na straně druhé uzavíraly kompromisy, vše dle aktuální potřeby (Noţina 2013). Spolu s exploatací místních surovin, zejména dřeva, se zvyšovalo napětí mezi místním obyvatelstvem. Část vedení KIO/KIA se proto chtěla navrátit ke stavu před uzavřením mírové dohody z roku 1994 (EBO 2010). K dalšímu zvyšování napětí došlo v letech 2007 a 2008 díky vládním represím během Šafránové revoluce a postoji KIO vůči prohlášení Su Ťij (Amnesty International 2010). K obnovení konfliktu došlo v roce 2011. Centrální vláda poţadovala změny ve struktuře KIO/KIA, jeţ zase poukazovala na nedodrţení federativních demokratických prvků obsaţených v ústavě z roku 2008. Boje přetrvávající dodnes vyvolaly novou vlnu uprchlictví (BBC 2018a). Území Kačjinského státu zabírá plochu 89 042 km2. Během konfliktu se rozloha území kontrolovaného hlavní entitou KIO výrazně měnila. Po podpisu mírové dohody v roce 1994 se jednalo pouze o myanmarsko-čínské příhraniční oblasti okolo města Lai Zar, ve kterém sídlilo vedení KIO. Počet obyvatel Kačjinského státu se v roce 2019 odhadoval na 1,9 mil.,

112 s průměrnou hustotou zalidnění 21,1 obyv./km2 (City population 2020). Jen první rok obnovení bojů v roce 2011 s sebou přinesl novou vlnu uprchlíků, jejichţ počet se odhaduje na 75 tis. (etnických Kačjinů), z nichţ na 10 tis. odešlo do sousední Číny (HRW 2012).

Obr. 16: Orientační geografická poloha a rozsah území Kačjinského státu a jeho rodičovského státu zdroj: Kiik (2016); vlastní zpracování

Nezávislá existence Kačjinského státu nebyla uznána ţádným členským státem OSN. Roztříštěná povstalecká hnutí nikdy nebyla schopna vytvořit na centrální vládu dostatečný tlak, aby obhájila celý svůj teritoriální nárok. Částečné podpory se povstaleckým hnutím dostalo ze strany sousedních států, zejména Číny a Thajska (Noţina 2013). Území se dlouhodobě potýká s humanitární krizí. Za tímto účelem operovalo v roce 2019 na území 64 různých organizací (MIMU 2019). Jejich práce je však dlouhodobě komplikována aktéry konfliktu, především centrální vládou. Z pohledu bezpečnostních indikátorů byla situace v oblasti poměrně stabilní. K největšímu propadu naplnění došlo v roce 2012, kdy eskalovaly boje mezi centrální vládou a organizací KIO. Tyto boje probíhaly na území s různou mírou intenzity jiţ od roku 2011

113 a přetrvaly aţ do konce sledovaného období, tedy roku 2018. Spolu s vyšší intenzitou konfliktu zákonitě docházelo i k civilním obětem, jeţ reflektuje propad indikátoru ochrany civilního obyvatelstva. Míra jeho naplnění však byla zpravidla o 1–2 body vyšší. V oblastech, které jsou pod faktickou správou povstaleckých organizací, dokázaly tyto organizace vytvořit funkční státní struktury včetně úřadů, škol, nemocnic a kontrolovaly přeshraniční obchod. Region má bohaté přírodní zásoby dřeva, nefritu a zlata. Kromě těchto zdrojů se pro financování protivládních aktivit organizace angaţovaly i v černém obchodě, mj. ve výrobě a pašování drog (Noţina 2013). Na území se vyuţívá měna rodičovského státu spolu s měnou čínskou.

Tab. 21: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Kačjinský stát) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,4 5,0 3,9 0,0 5,0 1,0 1,3 zdroj: vlastní zpracování

Kačjinský stát nikdy nevyhlásil vlastní nezávislost. Přesto byla na malých a rozdrobených povstaleckých územích vytvářena nezávislá státní struktura, a to včetně relativně sofistikované infrastruktury v podobě nemocnic či škol. Z tohoto důvodu bude na Kačjinský stát nahlíţeno jako na teritoriálně zpochybněný de facto stát s omezenou vnitřní funkčností bez vnější podpory.

7.12 Karenský stát Karenský stát, označovaný také jako Kayinský stát (obr. 17), je jednou z několika separatistických entit nacházejících se v jihovýchodní části Myanmaru (do roku 1989 Barmy). Konflikt je někdy označován za nejdéle trvající občanskou válku na světě (Winn 2012). Jeho počátky lze nalézt jiţ v roce 1947 se zaloţením největší a nevýznamnější povstalecké organizace angaţující se v konfliktu – Karenského národního svazu (KNU). Jeho úkolem bylo prosazovat karenské zájmy v období osamostatňování Barmy a vytvořit vlastní nezávislý Karenský stát (Karenistán). O dva roky později došlo k povstání karenských vojenských jednotek, které obsadily rozsáhlá území Dolní Barmy a oblehly Rangún (Thawnghmung 2008). Pod tlakem svazové barmské armády v roce 1950 však byly donuceny ustoupit do venkovských oblastí na jihovýchodě země. Roku 1952 byl v pohraničních horských oblastech při hranicích s Thajskem vytvořen Karenský stát. V následujícím období docházelo ke štěpení povstaleckých organizací, z nichţ některé uzavřely mír s centrální vládou. K největšímu oslabení separatistů došlo odtrţením frakce sdruţující buddhistické bojovníky

114 v roce 1994 (Callahan 2007). Tím se separatisté dostali do defenzívy a barmská armáda začala získávat převahu. Do roku 2004 byly jednotky pod vedením KNU zatlačeny aţ k thajské hranici a uskutečnily se první mírová jednání, jeţ vyústila v předběţnou dohodu o zastavení bojů. Se sesazením myanmarského premiéra na konci roku však veškerá jednání ustala (Callahan 2007). V roce 2006 proběhla protipovstalecká operace na severu Karenského státu, která měla za následek masivní exodus obyvatelstva do sousedního Thajska (TBC 2007). Po smrti čelního představitele KNU došlo v prosinci 2006 (Thawnghmung 2008) k dalšímu štěpení organizace. Situace znovu eskalovala v jihovýchodních příhraničních oblastech během voleb v roce 2010. S nárůstem násilí došlo k novému přeshraničnímu exodu obyvatelstva. Na sklonku roku 2011 kontrolovala KNU jen malé území uvnitř Myanmaru a v roce 2012 uzavřela s centrální vládou novou předběţnou mírovou dohodu (Brouwer – van Wijk 2013). Roku 2015 potvrdila KNU spolu s dalšími ozbrojenými frakcemi Celonárodní mírovou dohodu, čímţ došlo k zastavení ozbrojených střetů. V roce 2018 nicméně centrální vláda tuto dohodu porušila vysláním ozbrojených sil do oblasti s cílem vybudovat silniční infrastrukturu pro vojenské účely (Sandford 2018). Došlo tak k obnovení vojenských střetů, které vyústily v zastavení prací o dva měsíce později (Nyein 2018).

Obr. 17: Orientační geografická poloha a rozsah území Karenského státu a jeho rodičovského státu zdroj: Mullany a kol. (2008); vlastní zpracování

115

Území Karenského státu zabírá plochu 30 383 km2 na jihovýchodě Myanmaru při hranicích s Thajskem (City population 2020). Během konfliktu se však území kontrolované povstalci výrazně měnilo. V době největšího rozsahu zasahovalo mj. do regionů Mon, Bago a Rangún (Noţina 2013). Hlavním městem je Hpa-An. Počet obyvatel se odhaduje na 1,6 mil. (2019) s průměrnou hustotou zalidnění 52,9 obyv./km2 (City population 2020). Během konfliktu postihlo území několik vln uprchlictví. Celkový počet uprchlíků není snadné určit, neboť neodešli pouze do jiných myanmarských regionů, ale i do Thajska, USA, Malajsie, Singapuru, Austrálie, na Nový Zéland, či do Evropy (Thawnghmung 2008). Jen humanitární pomoc v myanmarsko-thajském pohraničí dosahovala 30–40 mil. USD ročně (Callahan 2007). Existence nezávislého Karenského státu nebyla uznána ţádným členským státem OSN ani jinou organizací. Částečné podpory se mu dostávalo ze strany Thajska, které bylo cílem několika uprchlických vln. Tab. 22: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Karenský stát) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 3,9 4,7 3,5 0,0 5,0 0,0 1,3 zdroj: vlastní zpracování

Naplnění bezpečnostních indikátorů reflektuje soudobé dění v regionu. S eskalací bojů okolo roku 2011 došlo k propadu, zejména v případě indikátoru ochrany před vnější agresí a k menším výkyvům v rámci indikátoru ochrany civilního obyvatelstva. Po roce 2011 se situace zlepšila. Jednalo se však o důsledek ztráty kontroly významné části nárokovaného území, které přešlo zpět pod kontrolu centrální vlády. V ozbrojeném konfliktu se významně neangaţovali zahraniční aktéři. Ekonomika Karenského státu byla během konfliktu systematicky ničena vládními silami. Území se postupně stalo závislé na vnější humanitární pomoci, která často končila v rukou thajských úřadů nebo KNU. V současnosti investuje centrální vláda do regionu jen minimum finančních prostředků. Výjimku tvoří koncese na těţbu surovin, které jsou udělovány společnostem z Barmy, sousedního Thajska, Číny či Malajsie (Callahan 2007). Na území Karenského státu je vyuţívána měna rodičovského státu. Karenský stát je jedním z nejdéle existujících de facto států. Na počátku 21. století došlo k postupnému rozpadu státních struktur v důsledku obnovování teritoriální integrity Myanmaru. Od roku 2015, spolu s vyhlášením příměří lze dokonce mluvit o jeho postupném

116 zániku. V této práci bude Karenský stát nadále povaţován za teritoriálně zpochybněný de facto stát s omezenou vnitřní funkčností bez vnější podpory.

7.13 Kosovo Kosovo (Kosovská republika) je území na Balkánském poloostrově (obr. 18), jeţ vyhlásilo v roce 2008 nezávislost. Nezávislosti předcházel dlouholetý konflikt a období neúspěšné snahy o politické řešení situace v roce 1996 (Pelikán a kol. 2004). Hlavním předmětem sporu se stalo území Kosova, na které si dělali nárok nejen Srbové, ale i kosovští Albánci. Ti dlouhodobě usilovali o vyhlášení vlastního suverénního státu, kdeţto Srbové se snaţili o zachování teritoriální integrity Srbska (potaţmo Svazové republiky Jugoslávie). Celý kosovsko-srbský konflikt lze rozdělit na tři základní etapy. První etapou bylo období občanské války mezi lety 1997–1998. Mezi těmito lety došlo k prvním ozbrojeným střetům mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) a srbskými ozbrojenými sloţkami (Girgle 2009). V roce 1998 ovládala UCK přibliţně třetinu území Kosova (Thomas – Mikulan 2008). S označením UCK za teroristickou organizaci velvyslancem USA pro Balkán se situace změnila. Srbsko nasadilo proti povstalcům armádu a UCK utrpěla několik poráţek. Na podzim 1998 se UCK dostalo podpory ze strany NATO a srbská armáda se musela z Kosova stáhnout (Pelikán a kol. 2004). Vzniklé situace vyuţila UCK a převzala iniciativu. Tím započala druhá etapa konfliktu, která je datována mezi lety 1998–1999. UCK vyuţila staţení srbské armády z regionu a zintenzivnila útoky na srbské zájmy. Na přelomu roku byla srbská armáda nucena vrátit se do regionu (Webber 2009). Mezinárodní tlak na vyřešení konfliktu postupně vyústil v konání mírové konference v Rambouillet. Konference, ani další mírová jednání o měsíc později však řešení napjaté situace nepřinesla (Judah 2008). Masivní exodus obyvatelstva v roce 1998 zvýšil zájem mezinárodního společenství o konflikt (Girgle 2009). OSN odsoudila situaci v Kosovu a za pomoci rezolucí nařídila uvalení sankcí vůči Svazové republice Jugoslávie. Po sloţitých jednáních byl ze srbské strany umoţněn vstup neozbrojeným jednotkám OBSE za účelem monitorování situace (Judah 2008). Z důvodů špatné humanitární situace a rizika další eskalace dospěla situace do třetí etapy – vojenské intervence NATO (Weller 1999). Konflikt trval aţ do poloviny roku 1999, kdy došlo k podpisu tzv. Kumanovské dohody. Touto dohodou se Kosovo dostalo pod mezinárodní správu (Laryš 2007). Jeho status však zůstal dále nevyřešen aţ do roku 2008, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti.

117

Obr. 18: Orientační geografická poloha a rozsah území Kosova a jeho rodičovského státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Rozloha Kosova činí 10 905 km2 a na jeho území ţilo v roce 2018 1,8 mil. obyvatel s průměrnou hustotou zalidnění 165 obyv./km2. Hlavním městem je Priština. Obyvatelstvo je rozděleno mezi zcela dominantní Albánce, na západě se vyskytující romskou menšinu a v severních příhraničních oblastech menšinu srbskou. Dominantním náboţenstvím je islám (City population 2020). Z hlediska mezinárodního uznání je Kosovo mezi de facto státy výjimkou. Na konci roku 2019 jeho existenci uznávalo 97 států, včetně USA. Na druhou stranu existuje i druhá významná skupina států, která Kosovo doposud odmítla uznat. Nejedná se pouze o tradiční geopolitické konkurenty USA jako Rusko nebo Čínu, ale i státy jako Slovensko či Indii. Tab. 23: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Kosovo) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 4,9 4,3 3,7 3,0 2,5 zdroj: vlastní zpracování

Vojensky bylo Kosovo vţdy závislé na mezinárodní podpoře, zejména na jednotkách KFOR. Aţ v roce 2014 vytvořilo vlastní ministerstvo obrany a v roce 2019 transformovalo Kosovské bezpečnostní sloţky na Kosovské ozbrojené síly. Do budoucna se předpokládá

118 jejich postupná integrace do jednotek NATO. Z ekonomického hlediska má Kosovo dlouhodobě negativní obchodní bilanci a je závislé na mezinárodní pomoci, která se ročně pohybuje okolo 10 % HDP. Dalších 18 % HDP získává Kosovo z diaspor v Německu, Švýcarsku a severských zemích. Kosovo nedisponuje vlastní měnou, ale od roku 2002 pouţívá euro (CIA 2020a). Od počátku mezinárodní správy v roce 1999 začalo Kosovo budovat vlastní státní infrastrukturu. V pravidelných intervalech se konají demokratické parlamentní i prezidentské volby a je respektována politická pluralita. Největší překáţkou dalšího rozvoje je míra korupce. Přesto je Kosovo povaţováno za částečně svobodné (Freedom house 2020). Pokračující demokratizační procesy podporují snahu Kosova o uznání za zcela suverénní stát Kosovo lze hodnotit za vnitřně funkční demokratickou entitu s významnou vnější podporou mezinárodního společenství ve vojenské a ekonomické rovině.

7.14 Luhanská lidová republika Luhanská lidová republika (LLR) je jednostranně vyhlášeným de facto státem na východní Ukrajině (obr. 19). Ačkoliv si Luhanská lidová republika nárokuje celé území ukrajinské Luhanské oblasti, ovládá jen její východní část při hranicích s Ruskem. Dlouhodobě neuspokojivá politická situace na Ukrajině byla v kombinaci se zvyšováním napětí v regionu katalyzátorem vzniku separatistických snah na východě země. Roku 2014 došlo na Ukrajině k politickému převratu a podpoře prozápadního směřování země (Kulyk 2014). Mezi prorusky orientovaným obyvatelstvem narůstalo napětí, jeţ vyvrcholilo několika demonstracemi. Hlavním poţadavkem demonstrantů se stalo uspořádání referenda o budoucím směřování Luhanké oblasti a její moţné integraci do Ruské federace. Referendu předcházelo vyhlášení vzniku LLR na konci dubna 2014 a referendum mělo tento krok legitimizovat (Blair 2014). Dle oficiálních výsledků hlasovalo obyvatelstvo absolutní většinou pro osamostatnění, čímţ mohla být 12. května 2014 deklarována nezávislost LLR na Ukrajině (Blair 2014). Na sklonku roku 2014 se Luhanská lidová republika sloučila s Doněckou lidovou republikou v jednotný celek zvaný Novorusko. Existence Novoruska trvala do roku 2015, kdy bylo v souladu s Minskými dohodami rozpuštěno a opětovně vznikly dvě separatistické republiky (Aktuálně 2015). Minské dohody dále ustanovily pozorovací misi OBSE s cílem situaci deeskalovat (Dubský – Havlová 2016). Ačkoliv došlo k částečnému uklidnění, situace zůstává nadále napjatá a oboustranně dochází k porušování příměří.

119

Obr. 19: Orientační geografická poloha a rozsah území Doněcké lidové republiky a jeho rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

LLR zabírá přibliţně třetinu původní Luhanské oblasti, včetně hlavního centra Luhansku a s rozlohou 8 377 km2 by se řadila mezi padesát nejmenších států světa. Počet obyvatel se odhaduje na 1,4 mil. (2019). Od vypuknutí konfliktu v roce 2014 se počet obyvatel sníţil o 4 %. Průměrná hustota zalidnění je 174,8 obyv./km2. Ve struktuře obyvatelstva existují vysoké disparity mezi muţskou (46 %) a ţenskou populací (54 %) a ještě větší disparity lze nalézt v míře urbanizace. Městské obyvatelstvo tvoří přes 87 % populace (City population 2020). Existence LLR nebyla uznána ţádným členským státem OSN. Částečného uznání se jí dostalo pouze ze strany podobně neuznaných entit – Jiţní Osetie a Doněcké lidové republiky. Od roku 2017 uznává Rusko oficiální dokumenty vydané luhanskou vládou (Kiselyova 2017). Od roku 2019 umoţňuje Rusko pasportizaci ukrajinského obyvatelstva ţijícího v LLR (Freedom house 2020). Z ekonomického, politického i vojenského hlediska je LLR zcela závislá na Rusku, jenţ je moţné povaţovat za jejího patrona. Obyvatelstvo je závislé na humanitární pomoci. Náročné pracovní podmínky spolu s nízkými platy byly dokonce předmětem zpráv separatisty

120 kontrolovaných médií (Freedom house 2020). Ekonomiku LLR vyčerpávají obchodní bariéry, mezinárodní sankce, korupce, hromadění majetku ruskými i separatistickými elitami a přetrvávající konflikt s rodičovským státem. Počet obětí tohoto konfliktu má za následek niţší naplnění bezpečnostního indikátoru obrany před vnější agresí, zejména v letech 2014 a 2018. Ačkoliv přímé vojenské zapojení do konfliktu Rusko nikdy nepřiznalo, nepopřelo, ţe na území LLR bojují jeho občané. Vţdy se však mělo jednat o osobní iniciativu soukromých osob (Walker 2015). Vliv Ruska je patrný i v běţném ţivotě. Média, školy, univerzity a významné společnosti jsou vedeny pouze Rusku loajálními osobami a klíčové posty jsou svěřovány osobám s ruským občanstvím (Freedom house 2020). Od roku 2019 je Luhanská lidová republika spolu s Doněckou lidovou republikou zkoumána organizací Freedom house (2020) pod označením Východní Donbas a označována za nesvobodnou zemi. Problémem nejsou pouze politická práva, ale i občanské svobody. Organizace poukazuje na systematické porušování práv ukrajinského obyvatelstva a jeho emigraci v počátečních letech konfliktu. Současně dochází k upřednostňování ruského jazyka, ruského etnika a kontrole médií (Freedom house 2020). Tab. 24: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Luhanská lid. rep.) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 1,8 0,0 1,2 3,0 1,4 zdroj: vlastní zpracování

Luhanská lidová republika představuje de facto stát s částečnou vnitřní funkčností. Její existence je i přes oficiální proklamace zcela závislá na patronovi (Rusku), jenţ ji podporuje nejen vojensky, ale i ekonomicky a ovlivňuje její vnitřní vývoj. Představitelé Luhanské lidové republiky vydali několik prohlášení o moţném budoucím připojení k Ruské federaci. Ta však tento scénář prozatím oficiálně odmítá (McLaughlin 2017).

7.15 Mindanao Konflikt Moro na ostrově Mindanao, leţícím v jiţní části Filipín (obr. 20), je nejčastěji interpretován jako konflikt mezi muslimy a křesťany. Ačkoliv rozdílné náboţenství doprovází konflikt jiţ od jeho počátku v polovině minulého století, jeho skutečnou podstatou byla chudoba, migrace a dlouhodobý politický tlak (Buendia 2006). Během celého konfliktu došlo k vyhlášení několika nezávislých států, posledního v roce 2013. Jelikoţ nikdy nedošlo k úplnému zastavení bojů a separatismus je na ostrově přítomen dodnes, bude na mindanajský konflikt nahlíţeno jako na snahu vytvořit jeden de facto stát existující od roku 1974 do současnosti. Schopnost separatistických entit kontrolovat území se v období měnila, stejně

121 jako intenzita konfliktu ovlivněná několika mírovými procesy. Boj za právo na sebeurčení rozmachu doznal s vyhlášením nezávislosti Filipín a vládou řízenou imigrací křesťanského obyvatelstva do oblasti (Abinales 1998). Přesto se aţ do roku 1968, kdy došlo k nechvalně proslulému masakru Jabidah, jednalo spíše o diplomatický konflikt (Buendia 2006). V reakci na masakr vzniklo hnutí Muslim Independence Movement (MIM), které manifestovalo snahu o vytvoření nezávislého muslimského státu zahrnující Mindanao, Sulu a Palawan. Po drobných politických ústupcích však MIM od poţadavku na secesi upustilo. V důsledku čehoţ vznikla v roce 1971 organizace Moro National Liberation Front (MNLF), která myšlenku na nezávislost opět oţivila. Se zavedením stanného práva centrální vládou v roce 1972 došlo k nárůstu podpory MNLF. V dubnu 1974 byla vyhlášena nezávislost republiky Bangsamoro (San Juan 2007). První dva roky stanného práva si podle odhadů vyţádaly aţ 80 000 obětí a z oblasti bylo do okolních regionů přemístěno okolo 300 000 muslimů (Dansalan Quarterly 1983). Od roku 1976 se hlavní separatistickou entitou stala Moro Islamic Liberation Front (MILF), která se o pár let dříve vydělila z MNLF. S postupnou deeskalací konfliktu bylo v roce 1986 zrušeno stanné právo, o rok později změnilo MNLF svůj

Obr. 20: Orientační geografická poloha a rozsah jedné ze separatistických entit – Bangsamoro v roce 2013 – vzniklých na území Mindanaa a jeho rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

122 poţadavek z nezávislosti na částečnou autonomii a v roce 1996 byla uzavřena konečná mírová dohoda, jeţ ukončila boje mezi MNLF a centrální vládou (Buendia 2006). MILF setrvala ve svém boji za nezávislost aţ do roku 1997, kdy došlo k zastavení bojů. Jiţ o tři roky později byly boje obnoveny ze strany centrální vlády a MILF vyhlásila Filipínám dţihád. Následující období se neslo ve znamení občasné eskalace násilí a teroristických útoků. MILF byla několikrát obviněna ze spolupráce s teroristickými organizacemi napojenými na Blízký a Střední východ. K největší eskalaci došlo v roce 2006, kdy z oblasti uprchlo přes čtyři tis. rodin (Tuminez 2007). V roce 2010 stáhla MILF svůj poţadavek na nezávislost (Teves 2010), čímţ se otevřel prostor pro podepsání mírové smlouvy o rok později. V roce 2013 napětí opět krátkodobě eskalovalo s novým vyhlášením nezávislosti republiky Bangsamoro, jednou z odštěpných frakcí MNLF. K dalšímu nárůstu napětí došlo v roce 2017 pětiměsíčním obsazením města Marawi jednotkami napojenými na Islámský stát (UCDP 2020). Roku 2019 proběhl v provinciích Mindanao a Sulu plebiscit o vytvoření nového autonomního regionu (ICG 2019a), čímţ by mělo dojít k finálnímu ukončení konfliktu. Maximální rozsah Bangsamorské republiky (včetně Palawanu a Sulu) na území Filipín činí 114 338 km2. Nárokovaným hlavním městem je Davao. Poslední cenzus obyvatelstva proběhl v roce 2015, kdy na území ţilo 25,2 mil. obyvatel s průměrnou hustotou zalidnění 220,8 obyv./km2 (City Population 2020). Vzhledem k setrvalému populačnímu přírůstku vychází dle extrapolační metody současný počet obyvatel okolo 27 mil. Tab. 25: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Mindanao) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 2,2 4,6 1,6 0,0 5,0 0,0 3,6 zdroj: vlastní zpracování

Z mezinárodního hlediska nebyla existence separatistických entit na území Mindanaa uznána ţádným členským státem OSN. Přesto se některým z nich dostalo vnější, zejména finanční a materiální pomoci. Například MNLF byla podporována zeměmi Organizace islámské spolupráce, zejména Libyí (dodávky zbraní), Saudskou Arábií a Malajsií (CISAC 2019). V pozdějším období se tyto země angaţovaly v mírových rozhovorech mezi separatisty a centrální vládou (Buendia 2006). Konflikt Moro probíhající zejména na ostrově Mindanao je charakteristický proměnlivou mírou intenzity. Separatistické entity nikdy nedokázaly kontrolovat valnou část nárokovaného území a uchylovaly se ke gerilovému způsobu boje. Ten zapříčinil oběti nejen z řad soupeřících stran, ale i z řad civilistů po celé sledované období, v důsledku čehoţ

123 docházelo k nízkému naplnění příslušných bezpečnostních indikátorů. Nejhoršími roky z hlediska celkového počtu obětí se staly roky 2004, 2009 a především 2017 spolu s obsazením města Marawi. Vzhledem k tomu, ţe se v případě Mindanaa jedná spíše o sérii konfliktů, neţli o snahu vytvořit jeden nezávislý stát, nedokázaly separatistické entity nikdy vytvořit funkční a nezávislé státní struktury, vlastní měnu, ani uskutečnit vlastní volby. De facto stát vznikající v důsledku série konfliktů na ostrově Mindanao bude vzhledem k výše uvedeným skutečnostem označován jako teritoriálně zpochybněný de facto stát s omezenou vnitřní funkčností bez vnější podpory.

7.16 Náhorní Karabach Náhorní Karabach (od roku 2017 Arcach) je separatistickým regionem nacházejícím se v hornaté oblasti jihozápadního Ázerbájdţánu (obr. 21). V 19. století byl region začleněn do Ruského císařství. V roce 1923 se navzdory majoritními arménskému obyvatelstvu stal autonomní oblastí Ázerbájdţánské SSR v rámci SSSR. Období pod sovětskou nadvládou lze povaţovat z pohledu separatismu za relativně klidnou. Změna nastala aţ v 80. letech s úpadkem SSSR. V roce 1988 odstartovala kampaň etnických Arménů za přičlenění Náhorního Karabachu k Arménské SSR. Tyto nároky však byly odmítnuty ze strany vedení Ázerbájdţánské SSR i SSSR. Během rozpadu Sovětského svazu došlo k ustanovení samostatných republik Arménie a Ázerbájdţánu. Na základě výše uvedených historických souvislostí a geografické polohy bylo území Náhorního Karabachu přisouzeno Ázerbájdţánu (Sarvarian 2008). Místní, většinově arménské obyvatelstvo, nebylo s touto situací spokojeno a v roce 1991 proběhlo referendum, které poţadovalo nezávislost území a vytvoření vlastního státu. V odkazu na toto referendum se Náhorní Karabach ucházel o mezinárodní uznání (de Waal, 2010a), jehoţ se mu dodnes nedostalo. Krátce po vyhlášení nezávislosti vyhlásili arménští separatisté kontrolu nejen nad územím Náhorního Karabachu, ale i přilehlých oblastí náleţejících Ázerbájdţánu. Vzniklou situaci se mezinárodní společenství snaţilo řešit mírovou cestou, ale bezvýsledně, neboť jiţ v únoru 1992 probíhaly intenzivní boje mezi Ázerbájdţánem a Náhorním Karabachem podporovaným Arménií (de Waal, 2010a). Arménii se podařilo v rámci protiofenzívy obsadit rozsáhlá území i mimo původní rozsah oblasti Náhorního Karabachu. Na okupovaném území se armáda dopouštěla etnických čistek a ázerbájdţánské obyvatelstvo bylo nuceno opustit svá obydlí (Uzer 2012). Uprchlíci směřovali převáţně do Íránu, který na vzniklou situaci reagoval vytvořením nárazníkového pásu na ázerbájdţánsko-íránských hranicích. Konflikt ze strany Arménie dále eskaloval, aţ došlo k povolání tureckých ozbrojených sil a výzvě k ukončení konfliktu. Obdobné

124 stanovisko vyslovily i Rusko a Írán (Souleimanov 2011). Roku 1994 došlo k zastavení bojů a v květnu bylo v Moskvě uzavřeno příměří (de Waal 2010b). Obě strany byly vyčerpány vzájemnými boji a arménská strana byla současně oslabena ekonomickou recesí v důsledku obchodního embarga. Ačkoliv měla následovat mírová dohoda, nestalo se a příměří dojednané v Moskvě se stalo jediným dokumentem akceptovaným oběma stranami. Situace opět eskalovala v letech 2015–2016, kdy došlo ke krátkodobému obnovení otevřeného konfliktu mezi Ázerbájdţánem a Náhorním Karabachem (Lidovky 2016). K zásadnímu zvratu nedošlo a situace zůstala nadále nestabilní aţ do roku 2020, kdy byl na konci září otevřený konflikt opět obnoven (iRozhlas 2020b).

Obr. 21: Orientační geografická poloha a rozsah území Náhorního Karabachu a jeho rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Území dnešního Náhorního Karabachu nezabírá pouze dřívější autonomní oblast (4 400 km2), ale i rozsáhlá území směrem k arménským hranicím o celkové rozloze 11 500 km2. Hlavním městem je Stěpanakert. Počet obyvatel kontrolovaného území zůstává dlouhodobě stabilní okolo 150 tis. (City population 2020). Výrazně se však změnila jeho struktura. Zatímco před začátkem konfliktu bylo arménské obyvatelstvo zastoupeno ze 75 %, dnes je jeho podíl vyšší neţ 95 % (Toomla 2014).

125

Existence náhorního Karabachu nebyla uznána ţádným členským státem OSN. Nejblíţe má k tomuto kroku Arménie, jeţ v roce 2016 schválila návrh zákona o jeho uznání (News 2016). Jediného uznání se tak Náhornímu Karabachu dostalo ze strany podobných de facto států (Abcházie, Jiţní Osetie, Podněstří). Náhorní Karabach má sedm stálých diplomatických misí po celém světě, včetně Ruska, USA a Evropy (MFA 2020). Tab. 26: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Náhorní Karabach) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 3,3 5,0 4,7 3,8 2,1 zdroj: vlastní zpracování

Vojensky je Náhorní Karabach jiţ od počátku konfliktu závislý na podpoře Arménie. Více neţ polovina karabašských jednotek je tvořena vojáky slouţícími v Arménii (Blandy 2008), která je i hlavním dodavatelem vojenského vybavení (de Waal 2010b). Arménie je i největším obchodním partnerem Náhorního Karabachu s podílem přes 90 %. Největší podíl zahraniční pomoci pochází rovněţ z Arménie, nicméně ne výlučně. V menším rozsahu dochází i k finanční podpoře ze strany USA (ARMENIANOW 1999). Úzké ekonomické vazby na Arménii jsou ještě umocněny pouţíváním arménského dramu, jakoţto hlavní měny. Mimo to vydal Náhorní Karabach mezi lety 2003–2004 vlastní měnu Artsakhský dram. Ačkoliv se jedná o oficiální měnu, její pouţití je minimální. Politicky se jedná o částečně svobodnou entitu (Freedom House 2020) s těsnými vazbami na Arménii. Konání parlamentních voleb je zde pravidelné a mezinárodní pozorovatelé v roce 2015 informovali o postupném zlepšování jejich průběhu. U posledních prezidentských voleb nebyla zaručena pluralita názorů. Oba hlavní kandidáti usilují o těsnější vazby s Arménií. V roce 2017 proběhlo referendum o změně ústavy. Od nových voleb, které mají proběhnout v roce 2020, bude prezident nejen hlavou státu, ale i vlády. Náhorní Karabach je de facto státem s částečnou vnitřní suverenitou. V základních potřebách jedná samostatně, ale jeho existence je podmíněna podporou ze strany patrona (Arménie). Vazba na Arménii je natolik silná, ţe přímo ovlivňuje situaci v Náhorním Karabachu.

7.17 Nzwani Nzwani (Anjouan) je jedním z ostrovů tvořících pluralitní prezidentskou republiku Komory (obr. 22). Počátky snahy o nezávislost sahají do roku 1997, kdy došlo k secesi ostrovů Nzwani a Mohéli. Následované vyhlášením nezávislosti Nzwani, oficiálně suverénního Státu Anjouan. V říjnu 1997 se konalo referendum o nezávislosti, které podpořilo

126 přes 99 % voličů. Následně Nzwani poţádalo o připojení k Francii, jeţ však odmítla. V únoru 1998 byla přijata nová ústava (MweziNet 1998). Mezi lety 1999–2001 se Nzwani potýkalo s vnitřními nepokoji a několikerou změnou vlády. S vyhlášením Komorského svazu v roce 2002 byly všechny ostrovy opět spojeny do jednoho celku. Situace znovu eskalovala v roce 2007, kdy byl úřadující a demokraticky zvolený prezident svrţen a opětovně nahrazen svým předchůdcem. S cílem deeskalovat situaci proběhly mírové rozhovory mezi komorskou a anjouanskou vládou, jeţ měly následovat svobodné volby (TNH 2008). V červnu 2007 sice volby opravdu proběhly, ale nelegitimní. V nich byl opětovně zvolen staronový prezident absolutní většinou 99,8 % hlasů (Ougergouz – Tehidrazanarivelo 2006). O měsíc později znovu vyhlásilo Nzwani vlastní nezávislost na Komorech (CIA 2020d). Centrální vláda nebyla schopna samostatně obnovit kontrolu nad ostrovem a poţádala o mezinárodní pomoc. V březnu 2008 došlo za podpory Africké unie a Francie k invazi na Nzwani a obnovení autority centrálních orgánů, čímţ bylo nezávislé Nzwani opětovně integrováno do Komorského svazu (Global Security 2017).

Obr. 22: Orientační geografická poloha a rozsah území Nzwani a jeho rodičovského státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

S rozlohou pouhých 424 km2 by se Nzwani řadilo mezi deset nejmenších států světa. Populace ostrova se za posledních třicet let (1991–2019) téměř zdvojnásobila na současných

127

370 tis. obyvatel V době konfliktu (2003) byl počet obyvatel 243 732 (City population 2020), coţ z území činilo (a dodnes činní) hustě zalidněnou oblast s hodnotou 574,8 obyv./km2. Díky nízké intenzitě konfliktu nedošlo k masivnímu exodu obyvatelstva, které vykazuje průměrný meziroční přírůstek okolo 5 % (1991–2019) (City population 2020). Tab. 27: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Nzwani) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 0,0 2,9 0,0 2,9 zdroj: vlastní zpracování

Mezinárodním společenstvím nebylo nezávislé Nzwani nikdy uznáno (de Vries a kol. 2018). V počátcích se mezinárodní společenství stavělo k jeho existenci neutrálně, ale s eskalací situace okolo roku 2007 došlo ke změně. Nejprve z pohledu Africké unie, která chtěla na Nzwani uvalit ekonomické sankce a pak i Francie v roce 2008, která separatistickou entitu vojensky eliminovala. Vojenská intervence Francie byla důsledkem nedostatečných vojenských kapacit rodičovského státu k eliminování separatistické entity. Ekonomicky je Nzwani závislé na zemědělství, ve kterém pracuje přes 80 %. Oficiální měnou je komorský frank. Nzwani lze povaţovat mezi lety 1997–2008 za vnitřně relativně funkční de facto stát s proměnlivou schopností kontroly území bez mezinárodní podpory.

7.18 Palestina Stát Palestina (Palestina) se nachází na Blízkém východě u pobřeţí Středozemního moře a je rozdělen mezi dvě autonomní oblasti – Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy (obr. 23). Ačkoliv lze povaţovat území Palestiny za problematické jiţ několik tisíciletí, prapočátky novodobého konfliktu datujeme aţ na počátek 20. stol. S nárůstem ţidovského sionismu, imigrací ţidovského obyvatelstva do oblasti a britskou (mandátní) správou došlo ke změně místních poměrů, které vyvrcholily v roce 1948 návrhem OSN na ustanovení dvou samostatných států – Izraele a Palestiny (Čejka 2005). Arabské obyvatelstvo však návrh odmítlo (Polgeo 2013) a se vznikem samostatného Izraele vypukla první izraelsko-arabská válka. V té nejenţe Izrael obhájil své postavení v politickogeografickém prostoru, ale kontrolou západní části Jeruzaléma, a Západního břehu Jordánu rozšířil k roku 1949 své území o více neţ 20 % (Polgeo 2013) na úkor Palestiny. Východní Jeruzalém zůstal pod nadvládou Jordánska a Pásmo Gazy pod kontrolou Egypta (Gilbert 2002). Válka měla za důsledek exodus palestinského obyvatelstva do okolních zemí, který nebyl dodnes vyřešen.

128

V následujícím období proběhlo několik izraelsko-arabských válek, v jejichţ důsledku přešla v roce 1967 správa východního Jeruzaléma a Pásma Gazy pod Izrael (IMFA 2019). Ten ještě v témţe roce zavedl kontroverzní politiku výstavby ţidovských osad na palestinských územích. Pokračující špatná situace Palestinců byla nadále umocňována nejen intenzivním ţidovským přistěhovalectvím, ale i omezením pohybu osob a vysokou nezaměstnaností. Výsledkem bylo v roce 1987 první povstání palestinského obyvatelstva, známé jako první

Obr. 23: Orientační geografická poloha a rozsah území Palestiny a jejího „rodičovského― státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

intifáda (Said 1989). Kromě demonstrací docházelo i k všeobecné občanské neposlušnosti a útokům na izraelské vojenské i civilní objekty. Situace vyvrcholila v roce 1988, kdy Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) jednostranně vyhlásila nezávislý Stát Palestina (Toomla 2014). Zatímco PLO byla zaloţena jiţ v roce 1964, vznikla během 1. intifády v tuniském exilu dnes známá organizace Hamás a Palestinský islámský dţihád (CFR 2014). Za konec 1. intifády je dnes povaţován rok 1993, kdy byly přijaty nové mírové dohody za přispění Norska (Said 1989). V rámci dohody byl ze strany PLO uznán stát Izrael a naopak PLO byla uznána jakoţto právoplatný zástupce palestinského lidu (IMFA 1993). Na následujících pět let měla být ustanovena přechodná palestinská vláda zajišťující vzdělání,

129 kulturu, sociální zabezpečení, měla řešit otázku bezpečnosti, vymezení hranic a návrat palestinských uprchlíků. Ačkoliv se v následujícím období bohuţel ukázalo, ţe dodrţení plánovaného harmonogramu není moţné a v roce 2000 se mírový proces zcela zastavil, byla v mezidobý vytvořena palestinská samospráva. Ta je zastoupena vládou, parlamentem i místními samosprávami a její existence (a legitimita) je uznávána některými členskými státy mezinárodního společenství. Mezi lety 2000–2004 probíhala 2. intifáda. V roce 2006 proběhly na palestinských územích poslední volby, které nevyhrála organizace Fatah, ale Hamás (Reuters 2007), jenţ dodnes neuznává existenci Izraele. Ke zlepšení situace byly od roku 2012 postupně přijímány reformy, avšak s velmi omezeným výsledkem. Mezi lety 2014–2015 napětí opět krátkodobě eskalovalo (ČT 24 2014) a i současná situace zůstává velmi napjatá. Nadále dochází k vojenským incidentům mezi palestinským hnutím Hamás a izraelskou armádou (IMFA 2020). Hnutí Hamás příleţitostně odstřeluje izraelské území raketami, na něţ Izrael většinou reaguje leteckými údery. Ty se neomezují pouze na území Palestiny, ale v omezené míře i na území okolních států v případě podezření podpory Hamásu (Staff 2020). Současná rozloha území Palestiny je 6 020 km2, které je rozděleno mezi Pásmo Gazy (365 km2) a Západní břeh Jordánu (5 655 km2). Za hlavní město povaţuje Palestina Jeruzalém, který je však pod plnou kontrolou Izraele. Faktickým hlavním městem je proto Rámmaláh na území Západního břehu Jordánu. Obyvatelstvo je mezi oběma oblastmi rozděleno nerovnoměrně. Zatímco Pásmo Gazy obývá okolo 1,9 mil. osob (2017) a jedná se o velmi hustě zalidněné území 5203 obyv./km2, Západní břeh Jordánu obývá 2,9 mil. osob (2017), coţ k rozsahu území činí 509 obyv./km2. Většině obyvatel (64 %) byl udělen status uprchlíka (City population 2020). Palestina byla uznána 137 členskými státy OSN (POMP UN 2020), coţ z ní činní adepta pro plné členství. Hlavní překáţku je vyřešení teritoriálních sporů s Izraelem a schopnost palestinského vedení kontrolovat všechny oblasti. V současnosti je pod plnou kontrolou Palestiny pouze Pásmo Gazy. Zbytek území je buď pod přímou kontrolou Izraele, nebo se na ní významně podílí. Tuto kontrolu však nelze povaţovat za nedokonanou secesi, ale za projev okupace, neboť Palestina nikdy nebyla součástí Izraele. Proto ani nelze Izrael povaţovat za klasický rodičovský stát, od nějţ se Palestina snaţí odtrhnout. Přesto tak bude v rámci této práce označován, neboť území nárokované Palestinou dlouhodobě kontroluje. Spolu se spory palestinského vedení ovládajícího Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu tvoří tato skutečnost pro řadu autorů překáţku, aby Palestinu označili za de facto stát (např. Pegg 1998, Caspersen 2012).

130

Tab. 28: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Palestina) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,1 4,7 0,9 0,8 4,9 1,0 1,7 zdroj: vlastní zpracování

Z vojenského hlediska disponuje zejména hnutí Hamás určitými vojenskými kapacitami, avšak ty nejsou schopny vzdorovat izraelské armádě. Proto se Palestinci v čele s Hamásem uchylují k teroristickým útokům. Z ekonomického hlediska je Palestina zcela závislá na zahraniční pomoci, která přichází z několika zdrojů, včetně rodičovského státu. Na rozdíl od většiny ostatních de facto států vyuţívá Palestina spolu, kromě jiných, i měnu rodičovského státu – izraelský šekel (Toomla 2014). Palestinský konflikt je jedním z nejdéle nevyřešených konfliktů současnosti. Ani do budoucna nelze v krátkodobém horizontu očekávat nějakou změnu. Na rozdíl od jiných autorů je Palestina z hlediska této práce povaţována za hraniční případ teritoriálně zpochybněného de facto státu. Vzhledem k rozsahu mezinárodního uznání, kterého se jí dostalo, se bude v této práci nadále mluvit o de facto státu s podporou mezinárodního společenství.

7.19 Podněstří Rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 se započaly desintegrační procesy a s nimi spojené separatistické snahy dřívějších svazových republik. Některé z nástupnických států se po rozpadu SSSR stále potýkají s neschopností kontrolovat celé nárokované území. Takovým příkladem je i Moldavsko, na jejímţ území se vyskytuje de facto stát Podněstří (Podněsterská moldavská republika), rozprostírající se při jejích východních hranicích s Ukrajinou (obr. 24). Počátky osamostatňování Podněstří lze nalézt v období konce bipolárního uspořádání světa. V tomto období docházelo k nárůstu moldavských nacionalistických nálad, které vedly k politickým a jazykovým sporům (přijetí jazykových zákonů usilujících o derusifikaci obyvatelstva) s ruskojazyčným obyvatelstvem (Riegl – Vaško 2007). To vyhlásilo v září 1989 vlastní samostatnou Podněsterskou moldavskou sovětskou socialistickou republiku v rámci SSSR. Tím došlo k odtrţení od Moldavska a po rozpadu SSSR byla v roce 1991 schválena a vyhlášena nezávislost na základě referenda. Současně došlo k přejmenování republiky na Podněsterskou moldavskou republiku. Na počátku roku 1992 došlo k postupné eskalaci konfliktu a k prvním ozbrojeným střetům mezi Podněstřím a Moldavskem. Díky zapojení ruské armády skončil konflikt pro Moldavsko neúspěchem (Neukirch 2001; UCDP 2018). Naopak v Podněstří vítězství podpořilo

131 nacionalistické nálady a nově bylo ochotno přistoupit pouze na celkovou nezávislost nebo vytvoření konfederace. Situaci měla vyřešit mírová jednání, jejichţ hlavními body se staly status Podněstří a staţení ruských vojsk z oblasti. Dle Ruska se však jedná o mírové jednotky, jejichţ působnost je zakotvena v mírových dohodách z roku 1992 a jejich přítomnost v Podněstří je zcela legální (Aklaev 1996).

Obr. 24: Orientační geografická poloha a rozsah území Podněstří a jeho rodičovského státu zdroj: Jarzabek (2020); vlastní zpracování

S rozlohou 3 510 km2 jde o nejmenší de facto stát vzniklý v postsovětském prostoru v 90. letech minulého století. Hlavním městem je Tiraspol. Velikost populace se odhaduje na 469 tis. (2018) s průměrnou hustotou zalidnění 133,6 obyv./km2. Od počátku konfliktu do roku 2015 přišlo Podněstří o více neţ 30 % obyvatel. Od té doby se rychlost úbytku obyvatel sníţila na -0,57 %/rok (City population 2020). Struktura obyvatelstva je heterogenní s dominancí tří národností – Moldavanů, Rusů a Ukrajinců (Toomla 2014). Tato diverzita ovšem nevytváří ve společnosti pnutí. Je tedy otázkou, zda se opravdu jedná o etnický konflikt, jak naznačují práce Kaufmana (1996), Kaufmana a Bowerse (1998), či spíše o konflikt politický, jak naznačují díla Kolsta a Malgina (1998), nebo Ropera (2001). Podněstří nebylo doposud uznáno ţádným členským státem OSN, ale jen třemi de facto státy z postsovětského prostoru (Abcházií, Jiţní Osetií a Náhorním Karabachem), se kterými

132 udrţuje nadprůměrné vztahy. Podněstří disponuje vlastním ministerstvem zahraničí, avšak kromě výše uvedených de facto států neudrţuje ţádné oficiální vnější vztahy. Částečnou výjimku tvoří Rusko, které v Tiraspolu otevřelo konzulát (Kalikh 2009). Ve snaze nalézt řešení se v konfliktu angaţovaly Ukrajina, Rumunsko či USA, jakoţto protiváha ruskému vlivu, a organizace v podobě Evropské unie, NATO, OBSE a OSN. (Pellon 2007)

Tab. 29: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Podněstří) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 5,0 4,7 5,0 1,4 zdroj: vlastní zpracování

Z vojenského hlediska je Podněstří jiţ od svého vzniku rovněţ zcela závislé na Rusku. Současnou vojenskou podporu lze rozdělit na ruské mírové jednotky přítomné od roku 1992 a 14. ruskou armádu, která byla do oblasti dislokována ještě před vypuknutím konfliktu a jejíţ přítomnost se stala hlavní překáţkou v řešení konfliktu (Neukirch 2001). V roce 2016 oznámilo Rusko plán na staţení vojenského kontingentu z Podněstří (TASS 2016), avšak vzhledem k situaci na Ukrajině k tomu nikdy nedošlo. Roku 2018 byla Valným shromáţděním OSN přijata rezoluce k bezodkladnému přesunu ruských vojsk z Podněstří, ale opět bezvýsledně. Stejně jako v případě jiných de facto států, vyvstala i v případě Podněstří otázka míry vlivu vnějších aktérů na vnitřní dění. Ačkoli Toomla (2014) poukázal na omezenou schopnost Podněstří nezávisle se rozhodovat v některých politických otázkách, lze na základě dat organizace Freedom house (2020) souhlasit spíše s Kamilovou a Bergem (2012). Ti označili Podněstří za loutkový stát Ruska. Poslední prezidentské volby na území se konaly v roce 2016 a byly doprovázeny jiţ tradičními obviněními z korupce a neférové politické soutěţe. Do úřadu se dostal kandidát úzce spojený s monopolistickým konglomerátem napojeným na Rusko. Podobná situace byla i v případě parlamentních voleb v roce 2015 a dodatečných voleb v roce 2017, kdy docházelo k omezování politické soutěţe ve prospěch úřadující strany. Navíc celá vládní garnitura, včetně parlamentních opozičních stran, podporuje separatistické tendence Podněstří a roli Ruska jako patrona (Freedom house 2020). Politickou závislost na Rusku navíc umocňuje i závislost na ekonomických subvencích. Bez nichţ by Podněstří nebylo schopné splácet své závazky. Podněstří lze povaţovat za vnitřně funkční de facto stát, politicky, ekonomicky a vojensky silně závislý na svém patronovi – Rusku.

133

7.20 Puntland Puntland, celým názvem Puntland state od Somalia se rozkládá v severovýchodním cípu Afrického rohu (obr. 25). Oficiálně se jedná o území spravované somálskou vládou. Fakticky však jiţ v roce 1998 vyhlásil nezávislost a disponuje vlastní efektivní správou. Puntland byl vyhlášen na základě klanového uspořádání. Přesné územní vymezení entity není moţné, neboť Puntland vede teritoriální spor s další secesistickou entitou Somalilandem o oblasti Sanaag a Sool. Autonomie Puntlandu deklarovaná v roce 1998 (BBC 2019) byla vyhlášena na základě separatistických snah klanu Darod, který obývá oblasti severovýchodního Somálska (Hesse 2012). Deklarovaná autonomie zahrnuje celkovou nezávislost území na centrální vládě s vlastní správou. Nicméně Puntland aktivně podporuje centrální somálskou vládu a v případě stabilizace situace v jiţním Somálsku nevylučuje opětovné sjednocení (BBC 2019). Jelikoţ Puntland nevylučuje opětovné připojení k rodičovskému státu, jedná se z pohledu této práce o hraniční případ. Puntland se v současnosti zaměřuje na demokratizaci zřízení. Ačkoliv je princip demokracie zakotven v ústavě, nebyl dlouhou dobu dodrţován. Jiţ v roce 2001 došlo k prvnímu vnitropolitickému konfliktu při předávání prezidentského postu. Konflikt eskaloval a situace se stabilizovala aţ na počátku roku 2004,

Obr. 25: Orientační geografická poloha a rozsah území Puntlandu a jeho rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

134 kdy usedl na prezidentský post původní prezident (SFS 2013). Na sklonku roku byla oblast zasaţena vlnou tsunami, následovanou humanitární krizí (BBC 2005). Obnova území probíhala bez vnějších zdrojů, které směřovaly do jiných postiţených oblastí. Během roku 2009 došlo k přičlenění entity známé jako Maakhir state (Marchal 2010). V současnosti se jedná o jednu ze stabilnějších entit na území Somálska. Vláda Puntlandu aktivně podporuje centrální somálskou vládu nejen finančními prostředky, ale i poskytnutím zázemí pro konání konferencí o rekonstrukci Somálska. Puntland se rozkládá na 247 611 km2 (včetně provincií Sanaag a Sool). S pouhými 1,4 mil. (2014) obyvateli se řadí k nejméně zalidněným oblastem světa (5,5 obyv./km2). V současnosti se počet obyvatel odhaduje na 1,5 mil. (City population 2020). Zejména v posledních letech dochází k přílivu migrantů z okolních, méně stabilních oblastí (PSS 2008). Vyhlášení autonomie Puntlandu mezinárodní společenství nikdy neuznalo a jeho existenci ignoruje. Rodičovský stát autonomii Puntlandu rovněţ neuznává, ale akceptuje ji, neboť jej Puntland aktivně podporuje a řadí se k tzv. unionistům, kteří oficiálně zachovávají jeho teritoriální integritu (obr. 2). Tab. 30: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Puntland) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,6 3,8 4,0 0,0 3,8 0,0 0,7 zdroj: vlastní zpracování

Vojensky je Puntland na svém rodičovském státu nezávislý (Garowe Online 2010). Kromě běţné vojenské sloţky disponuje i její námořní variantou (PMPF 2012) a vlastní vojenskou rozvědkou, která byla zaloţena v roce 2001 za pomoci USA. Ozbrojené síly navíc poskytují podporu civilnímu obyvatelstvu při údrţbě infrastruktury (Somalia Report 2016). Z hlediska bezpečnosti je Puntland relativně dobře schopen zajistit bezpečnost vlastnímu obyvatelstvu i obhájit svou bezpečnost vůči upadajícímu rodičovskému státu. Výsledkem jsou vysoké hodnoty bezpečnostních indikátorů. Z ekonomického hlediska se Puntland zaměřuje na zemědělství a chov dobytka, který tvoří okolo 80 % příhraničního obchodu, 40 % HDP a zaměstnává 60 % populace. Vzhledem k aridnímu charakteru území se jedná o nestabilní sloţku hospodářství, podléhající klimatickým výkyvům. Proto Puntland usiluje o diversifikaci a rozvoj rybolovu na svém 1 640 km dlouhém pobřeţí. Stejně jako sousední Somaliland a Somálsko je i Puntland závislý na remitencích. Podle odhadů dosahují pro všechny

135 tři uvedené entity hodnoty v 1 mld. USD/rok. Pro lokální platby vyuţívá Puntland měnu rodičovského státu v podobě somálského šilinku (Global Security 2018). Puntlad nepředstavuje de facto stát v tradičním smyslu této práce. Vzhledem k vlastní vládě, státnímu aparátu, ekonomice a ozbrojeným silám, které jsou nezávislé na upadajícím rodičovském státu, je však do této skupiny zařazen. Výsledkem je označení Puntlandu za vnitřně relativně funkční a stabilní de facto stát bez vnější podpory.

7.21 Severní Kypr Severní Kypr (Severokyperská turecká republika/TRNC) se nachází v severní části kyperského ostrova (obr. 26). Počátky konfliktu vedoucího k vyhlášení nezávislého Severního Kypru v roce 1974 lze nalézt jiţ v 50. letech minulého století. Postupný nárůst nacionalistických nálad kyperských Řeků vyústil v poţadavek vlastního státu v souladu s právem na sebeurčení národu (Pupti 1973). Spojené království poţadavek odmítlo, a jelikoţ na Kypru ţila početná menšina tureckého původu (18 %), podmínila jakákoliv další jednání přítomností turecké strany (Hradečný 2000; Hitchens 1997). V roce 1960 vznikla tzv. kyperská dohoda, jeţ dala vzniknout nezávislé Kyperské republice s federativními prvky na etnickém principu (Hradečný 2000). V roce 1963 došlo k ústavní krizi (snaha o omezení tureckých práv), která vyústila v ozbrojený konflikt. Následkem byla separace tureckého a řeckého obyvatelstva a vymezení zelené linie britskými vojenskými jednotkami (Enotiades 2010). K dalšímu zlomu došlo mezi lety 1973–1974, kdy se v Řecku i Turecku dostaly k moci nacionalisticky smýšlející vlády. Kyperští Řekové se pokusili o neúspěšný vojenský převrat, který turecká strana interpretovala jako řeckou invazi a narušení mocenské rovnováhy. Jako reakci vyslala na Kypr vlastní armádu, jeţ nakonec obsadila 36 % ostrova (Hradečný 2000), čímţ vytvořila základ dnešního de facto státu. Jeho hranicí se stala zelená linie, která přešla pod správu OSN. Z oblasti byla přesídlena většina kyperských Řeků. Úbytek obyvatelstva byl kompenzován přistěhovalci z tureckého vnitrozemí (Košťál 2004). Na okupovaném území byl vyhlášen „Turecký federativní stát Kypr― (Hradečný 2000). Mezi lety 1977–1979 došlo k uzavření základních dohod mezi tureckou a řeckou stranou a ustanovení bizonální federace s nedílnou suverenitou a jednotným kyperským občanstvím (Košťál 2004). V 80. letech minulého století se nedůvěra mezi řeckým a tureckým obyvatelstvem Kypru dále prohloubila a roku 1983 vyústila v oficiální vyhlášení nezávislosti Severokyperské turecké republiky. Vyhlášení bylo aktivně podpořeno Tureckou republikou, ale zbytek mezinárodního společenství vyhlášení nezávislosti odsoudil a poţadoval zachovat územní celistvost Kyperské republiky (Hradečný 2000). V roce 1988 bylo podepsáno memorandum

136 o porozumění a o respektování suverenity. Ačkoliv nebylo memorandum zcela respektováno, poslouţilo jako základ pro další dokumenty a jednání (Bureš 2000). V následujícím období došlo opět několikrát ke zhoršení vzájemných vztahů (Black 2001). Pro uklidnění situace byl nakonec uzavřen tzv. Madridský dokument, ve kterém se turecká i řecká strana zavazovala řešit další spory výhradně mírovou cestou. V roce 1997 byly s Kyperskou republikou zahájeny přístupové rozhovory pro členství v Evropské unii, coţ turecká strana

Obr. 26: Orientační geografická poloha a rozsah území Severního Kypru a jeho rodičovského státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

povaţovala za porušení mezinárodních dohod, které zapovídaly členství v mezinárodní organizaci bez schválení Řeckem i Tureckem (Košťál 2004). Po roce 2001 došlo ze strany Turecka k vytvoření akčního plánu pro řešení kyperské otázky (Košťál 2004) a pod záštitou OSN vznikl Annanův plán. Ani jeden z plánů se neuskutečnil. Místo toho se z poţadavku místního obyvatelstva konalo v roce 2004 referendum, které obyvatelé Kyperské republiky odmítli (Hradečný 2000; Oğuzlu 2010). Poslední snahou o vyřešení konfliktu se stala deklarace z roku 2008, ve které se prezidenti obou částí zavázali ke komplexnímu řešení problému a vyhlášení nového referenda. Do budoucna se předpokládá opětovné bizonální

137 federální uspořádání s politickou rovností (Oğuzlu 2010). Konečné řešení konfliktu je však stále v nedohlednu. Severní Kypr se svými 3 355 km2 zabírá přibliţně třetinu rozlohy celého ostrova. Hlavním městem je Severní Nikósie. Počet obyvatel se odhaduje na 352 tis. (2017). Průměrná hodnota zalidnění tedy činní 104,9 obyv./km2 (City population 2020). Z hlediska sloţení obyvatelstva panují dohady o podílu kyperských Turků vůči přistěhovalým (pevninským) Turkům. Zatímco některé odhady mluví o sloţení 50:50 % (Toomla 2014), jiné o 63:37 % ve prospěch původního obyvatelstva (State Planning Organisation 2006). Doposud byl Severní Kypr uznán jediným členským státem OSN a zároveň svým patronem – Tureckem. Současně disponuje kapacitou vstupovat do mezinárodních vztahů. Je pozorovatelem Organizace islámské spolupráce a členem Organizace ekonomické spolupráce (DPM 2011). Tab. 31: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Severní Kypr) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 4,8 5,0 3,0 4,3 zdroj: vlastní zpracování

Vojensky je Severní Kypr závislý na Turecku, které nejenţe významně přispělo k jeho vzniku, ale dodnes má na ostrově rozmístěno okolo 40 000 vojáků (Papadakis a kol. 2006). Tyto jednotky povaţuje Severní Kypr za klíčové pro zaručení vlastní bezpečnosti. Ekonomicky je Severní Kypr rovněţ orientován na Turecko, jeţ se podílí celou polovinou na exportu a 2/3 na importu entity (CIA 2020b) a ročně subvencuje severokyperský civilní sektor částkou dosahující 400 mil. USD (Toomla 2014). Ekonomickou závislost na Turecku dále prohlubuje pouţívání turecké liry, jako preferované měny (CIA 2020b). Politicky je Severní Kypr povaţován za nezávislý a svobodný, pouze s marginálním vnějším vměšováním (Freedom house 2020). Právě na demokratizačních procesech buduje většina současných de facto států svou snahu o mezinárodní uznání. Severní Kypr je vnitřně funkční a politicky i občansky svobodná entita. Přesto je však třeba povaţovat jej za de facto stát s podporou vnějšího patrona (Turecka), zejména z důvodů ekonomické a vojenské závislosti.

7.22 Somaliland Somaliland se nachází v severní části Afrického rohu (obr. 27) a jedná se o bývalou kolonii. Poloha a koloniální minulost se staly určujícími pro další vývoj území a jeho snahu o zisk nezávislosti. Zatímco Somálsko bylo pod koloniální nadvládou Itálie, Somaliland

138 spadal pod správu Velké Británie. V roce 1960 byl Somaliland prohlášen za nezávislý stát částí mezinárodního společenství, avšak později v témţe roce, byl integrován pod správu Somálska (Somaliand Law 1960). Roku 1991 došlo k celkovému úpadku Somálska a rozpadu centrální vlády v důsledku občanské války. Této situace vyuţil Somaliland a v květnu téhoţ roku vyhlásil nezávislou Somalilandskou republiku (The Guardian 2018). V následujícím období usiloval Somaliland o budování vlastní státní struktury zaloţené na kombinaci západních demokratických prvků a tradičního klanového uspořádání. V letech 2003 a 2010 se konaly prezidentské volby, 2005 volby parlamentní a po několika odkladech z důvodu nepřipravenosti a sucha pak v roce 2017 i volby všeobecné (prezidentské i parlamentní). Zejména kvůli dlouhým časovým odkladům voleb povaţuje organizace Freedom house (2020) Somaliland za částečně svobodnou zemi. V rozsahu občanských svobod dochází v poslední době k omezování práce novinářů a jejich zatýkání (Freedom house 2020).

Obr. 27: Orientační geografická poloha a rozsah území Somalilandu a jeho rodičovského státu zdroj: POLGEONOW (2020); Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Somaliland se rozprostírá na třech dřívějších somálských provinciích – Awdal, Woqooyi Galbeed, Togdheer a vede teritoriální spor o další dvě – Sanaag a Sool s podobně neuznanou entitou – Puntlandem. Hlavním městemje Hargeysa. Jeho celková rozloha činní

139

137 000 km2 a jeho populace se odhaduje na 3,5 mil. osob. Jedná se tedy o relativně řídce zalidněné území s průměrnou hustotou zalidnění 25,6 obyv./km2. Osídlení území není rovnoměrné. Přibliţně třetina obyvatelstva se koncentruje ve dvou největších městech – Hargeyse a Berbeře (City population 2020), coţ je dáno aridním a semiaridním charakterem území. Zcela dominantní majoritou jsou Somálci, kteří obývají nejen zbytek Somálska, ale i Dţibuti a část Etiopie. Kromě toho má obyvatelstvo klanový charakter, kterému dominuje klan Isaaq (Richards 2020) Navzdory probíhajícím demokratizačním procesům a snaze Somalilandu získat mezinárodní uznání, nebyla jeho soudobá existence uznána ţádným členským státem OSN. Přitom v roce 1960, od kterého Somaliland mj. odvozuje svůj nárok na nezávislost, jej podpořilo 35 států (Somalinad Law 1960). I bez mezinárodního uznání navazuje Somaliland zahraniční a ekonomické vztahy. Na jeho území se nachází zahraniční zastupitelstva Etiopie (MENAFN 2020) a Dánska (MoFAoD 2012) a v Hargeyse si některé agentury OSN otevřely své zastupitelské úřady (UNSOM 2020). Sám Somaliland měl v roce 2020 23 zastupitelských úřadů, a to včetně USA, Číny nebo některých evropských zemí v čele Velkou Británií, Francií a Švédskem (Government of Somaliland 2020). Tab. 32: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Somaliland) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,9 4,7 4,4 1,3 4,7 4,7 1,9 zdroj: vlastní zpracování

Z politického, ekonomického i vojenského hlediska je Somaliland nezávislou entitou. Jeho vznik a existence není určována ţádným patronem ani mezinárodním společenstvím a jeho rodičovský stát prochází dlouhodobým rozpadem státních struktur, a není tedy schopen zasahovat do vnitřního dění ani obnovit vlastní teritoriální integritu. K teritoriálnímu zpochybnění dochází pouze ze strany výše uvedeného Puntlandu. Z pohledu bezpečnosti je Somaliland schopen zajistit vnitřní i vnější bezpečnost, coţ se projevuje dlouhodobě vysokým naplněním všech bezpečnostních indikátorů. Přesto se na území angaţují některé státy sledující vlastní zájmy. Příkladem můţe být Etiopie, která po odtrţení Eritreje v roce 1993 přišla o přístup k moři a na území Somalilandu vyuţívá přístav Berbera (The Conversation 2018). Somaliland efektivně kontroluje vlastní území, disponuje funkčním státním aparátem, armádou a má omezenou schopnost uzavírat bilaterální mezinárodní dohody. Jeho uznání za nezávislý stát podmiňuje mezinárodní společenství souhlasem a uznáním ze strany Africké

140 unie. Ta však povaţuje jeho osamostatnění bez souhlasu Somálska za nebezpečný precedent, který můţe podpořit secesistické snahy dalších entit napříč Afrikou. Z těchto důvodů je Somaliland povaţován za vnitřně funkční de facto stát bez vnější podpory.

7.23 Tamilský Ílam Tamilský Ílam byl mezi lety 1983–2009 de facto státem nacházejícím se v severních oblastech ostrova Srí Lanka (obr. 28). Roku 1983 došlo k povstání části tamilského obyvatelstva na ostrově pod vedením skupiny známé jako „Tygři osvobození Tamilského Ílamu― (LTTE). Cílem povstání bylo odtrţení severních a východních oblastí a vytvoření vlastního nezávislého státu. Na počátku 20. století povaţovali obě hlavní etnika na ostrově – Sinhálci i Tamilové, za svého hlavního protivníka britskou koloniální správu. Situace doznala změny roku 1948, kdy byla vyhlášena nezávislost ostrova a vznik samostatného Cejlonského státu. Ztrátou společného protivníka se plně projevily charakteristické problémy multietnického uspořádání ostrova (de Silva 1981; Filipský a kol. 2003). Sinhálské obyvatelstvo kolonizovalo severní a severovýchodní oblasti Srí Lanky s dominancí jinak minoritního tamilského obyvatelstva (Filipský a kol. 2003). Spolu s diskriminačními jazykovými a občanskými zákony narůstalo napětí (de Silva 1981), které několikrát eskalovalo v podobě mírových demonstrací (de Votta 2005). Poţadavek Tamilů na rovné postavení jazyků, garance občanství a okamţité zastavení osidlování tamilským oblastí byl zpočátku centrální vládou přijat (de Silva 1981), ale nikdy nebyl dodrţován a po nátlaku sinhálských nacionalistických skupin byl opětovně vypovězen (de Votta 2005) Reakcí byl nárůst napětí a první ozbrojené incidenty. Snaha vlády o deeskalaci uznáním tamilštiny jako oficiálního jazyka se nesetkala s pochopením, neboť Tamilové poţadovali i decentralizaci moci, která nebyla splněna (de Silva 2006). Následující období trvající aţ do roku 1983 se neslo převáţně ve znamení snahy o potlačení tamilské kultury a snahy o integraci Tamilů do majoritní sinhálské populace (Nubin 2002). Z obavy, ţe budou Tamilové povaţováni za druhořadé obyvatelstvo, deklarovala Tamilská jednotná osvobozenecká fronta diplomatickou snahu o vytvoření vlastního státu tzv. „Tamilského Ílamu― (Swamy 2007). S diplomatickým řešením nesouhlasily nově vznikající radikální hnutí, mj. i Tygři osvobození Tamilského Ílamu (LTTE) usilující o vytvoření nezávislého státu jakýmikoli prostředky. Napětí postupně eskalovalo a v roce 1983 došlo k prvním ozbrojeným střetům (Winslow – Woots 2004). Otevřené střety z července roku 1983 jsou nejčastěji povaţovány za počátek vleklé občanské války, která byla ukončena aţ v roce 2009. Prvotní nepokoje si dle oficiálních zdrojů vyţádaly 371 obětí, podle neoficiálních aţ 2 tis.

141

(Winslow – Woots 2004). Přes 100 tis. Tamilů ztratilo domov. Současně došlo k masovému exodu 130 000 uprchlíků do Indie a dalších 90 tis. bylo umístěno v uprchlických táborech (Jayawardhana 1987). Do konce roku 1986 se po několika konfliktech s ostatními tamilskými militantními skupinami podařilo LTTE upevnit dominantní pozici a zároveň si vojensky podrobit poloostrov Jaffna. Masivní příliv uprchlíků do Indie si vyţádal reakci indické vlády, která vstoupila do konfliktu v roli prostředníka (Filipský a kol. 2003; Carment – Patrick 1996). Přes prvotní úspěchy (více např. Guruge 2006) došlo v roce 1990 k obnovení bojů a LTTE vyhlásila vznik nezávislého státu Tamilský Ílam. Po několika neúspěšných kolech mírových rozhovorů (mj. pod záštitou Norska) pozastavila LTTE v roce 2003 svoji přítomnost na dalších jednáních. V prosinci roku 2004 zasáhla ostrov vlna tsunami a zdevastovala jeho značnou část (Billon – Waizenegger 2007). Přerozdělování mezinárodní humanitární pomoci, spolu se změnou sinhálské politické reprezentace, vedlo k novým sporům (Swamy 2007). Během roku 2005 došlo k eskalaci napětí, několika vzájemným potyčkám a atentátům na čelní představitele obou stran (Goodhand – Klem 2005). Vojenskou ofenzívou se do roku 2007 podařilo vládním silám vypudit poprvé po 13 letech LTTE

Obr. 28: Orientační geografická poloha a rozsah území Tamilského Ílamu a jeho rodičovského státu zdroj: UCA (2020b); vlastní zpracování

142 ze všech východních oblastí (CFR 2009). Díky vojenským úspěchům v roce 2007 se rozhodla centrální vláda řešit konflikt vojenskou silou. V lednu roku 2008 zcela vypověděla dohody o příměří a začala s celoplošnou ofenzívou. LTTE reagovala několika bombovými útoky, ale nakonec byla v roce 2009 poraţena a uznala poráţku (Al Jazeera 2009). Touto deklarací prakticky zanikl de facto stát v podobě Tamilského Ílamu a Srí Lanka obnovila poprvé od roku 1983 svrchovanost nad celým územím. Tamilský Ílam si nárokoval pobřeţní oblasti Srí Lanky o celkové rozloze 22 441 km2. Hlavním městem se stalo Trincomalee na severovýchodním pobřeţí ostrova. Počet obyvatel byl v době konfliktu (2000) 3,5 mil. obyv. Průměrná hustota zalidnění činila 158,9 obyv./km2. Je však třeba podotknout, ţe rozsah území kontrolovaného Tamilským Ílamem se během konfliktu měnil. Nejdéle kontrolovaným územím se stal poloostrov Jaffna na severu ostrova, který obývalo okolo 500 tis. obyv. Dnešní počet obyvatel tamilských oblastí se odhaduje na 4,2 mil. (2019) (City population 2020). Tamilský Ílam nebyl uznán ţádným členským státem OSN a v řešení konfliktu se angaţovalo jen minimum vnějších aktérů v čele s Indií a Norskem. Tab. 33: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Tamilský Ílam) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 4,1 4,4 1,9 0,0 5,0 0,0 3,1 zdroj: vlastní zpracování

LTTE se na kontrolovaných územích podařilo vytvořit základní státní struktury – vládu, policii, soudnictví, bankovnictví, zdravotnictví a vzdělávací systém (Stokke 2006). Kvalita této struktury byla však velmi nízká a po roce 2009 byla rozpuštěna srílanskou vládou. Měnově byla nadále vyuţívána srílanská rupie. Z vojenského hlediska disponovalo LTTE v době svého největšího rozmachu funkční a dobře vyzbrojenou armádou, včetně námořních a zanedbatelných leteckých sil. Tyto síly nebyly dlouhodobě schopné vzdorovat silám rodičovského státu, coţ se ostatně projevilo v nízkém naplnění bezpečnostního indikátoru obrany před vnější agresí a ve výsledku vedlo k zániku DFS. Z hlediska naplnění bezpečnostních indikátorů jsou rovněţ patrné problémy se zajištěním ochrany civilnímu obyvatelsvu. Tamilský Ílam dokázal mezi lety 1983–2009 vytvořit základní státní strukturu, kontrolovat území a vzdorovat snaze rodičovského státu jej eliminovat. Z těchto důvodů jej lze povaţovat za de facto stát se základní vnitřní funkčností bez vnější podpory.

143

7.24 Tchaj-wan Tchaj-wan (Čínská republika) se rozkládá na stejnojmenném ostrově a od jejího rodičovského státu – pevninské Číny (Čínské lidové republiky) jej odděluje Tchajwanský průliv (obr. 29). Na konci třetí čínské občanské války se Tchaj-wan stal útočištěm čínských nacionalistů a jejich boje proti komunistické Lidově osvobozenecké armádě (Dolan 2009). Nacionalisté na ostrově provedli státní převrat a zavedli vládu jedné strany. Po vítězství komunistických sil v pevninské Číně vznikla Čínská lidová republika, která existenci Tchaj- wanu odmítla a poţádala o předání všech jeho mezinárodních vazeb (Brown 2004). K tomu nedošlo a tchaj-wanská vláda byla nadále povaţována za jedinou legitimní vládu celé Číny, včetně stálého členství v Radě bezpečnosti OSN. V roce 1954 uzavřel Tchaj-wan bilaterální bezpečnostní smlouvu s USA z obavy před invazí čínské armády (Hsin-wu 1955). K zásadní změně poměrů došlo roku 1970, kdy Spojené státy přehodnotily svou politiku vůči Pekingu. USA se pokusily normalizovat vzájemné vztahy a získat cenného spojence proti SSSR. V roce 1971 došlo k mezinárodnímu obratu a Tchaj-wan byl vyměněn ve Valném shromáţdění a v Radě bezpečnosti OSN Čínou (UN 1971). USA vypověděly většinu vzájemných smluv, oduznaly Tchaj-wan jako samostatný stát a od roku 1979 oslabovaly i bezpečností záruky. Současně se začala aplikovat politika „jedné Číny―. Tchaj-wan se ocitl v izolaci a kvůli zachování vlastní existence se zaměřil na budování neoficiálních, především ekonomických a obchodních styků. V roce 1987 bylo poprvé od příchodu nacionalistů na Tchaj-wan zrušeno stanné právo a ihned začaly vznikat hnutí za nezávislost (Sullivan – Lowe 2010). Dodnes však tchaj-wanská vláda tento poţadavek oficiálně nevznesla. Hlavním důvodem je, ţe sám Tchaj-wan se nepovaţuje za secesistickou entitu. Rodičovský stát, od kterého by se mohl Tchaj-wan odtrhnout, je Čína, ale Tchaj-wan se jiţ od počátku povaţuje za jejího jediného legitimního představitele. Z tohoto důvodu nelze Tchaj-wan povaţovat za de facto stát v běţném smyslu této práce. Na druhou stranu Tchaj-wan naplňuje ostatní předpoklady de facto státu a na území se objevují secesistické tendence, které jsou sporadicky podpořeny zvnějšku (Otopalik 2006). Vztahy mezi oběma Čínami se v 21. století výrazně zlepšily a byla prohloubena vzájemná ekonomická spolupráce. Přesto zůstává jisté napětí. Čínská lidová republika se nadále snaţí Tchaj-wan mezinárodně izolovat a zabránit rozšíření jeho uznání. Zároveň odmítla vyloučit moţnou vojenskou intervenci a násilné připojení „své vzbouřenecké provincie―. Tchaj-wanské obyvatelstvo si naproti tomu uvědomuje výrazné rozdíly v ţivotních standardech a v politické filosofii a na popularitě získávají hnutí za nezávislost. V roce 2015 došlo poprvé po 66 letech k oficiálnímu setkání čelních představitelů obou Čín (Phillips 2015). Mírný optimismus, který schůzka vzbudila,

144 se však v roce 2019 ukázal jako lichý. Ve svém výročním projevu uvedl čínský prezident, ţe se Čína nezaváţe nepouţít sílu proti snahám o nezávislost Tchaj-wanu, zatímco tchaj- wanská prezidentka odmítla přijetí principu „jedné země, dvou systémů― (ČT 24 2019).Tchaj- wan má rozlohu 35 980 km2 a zabírá nejen stejnojmenný ostrov, ale i několik menších ostrovů v Pescadorském souostroví. Hlavním městem je Tchaj-pej leţící na severním pobřeţí ostrova Tchaj-wan. Počet obyvatel se odhaduje na 23,6 mil. (2019). Průměrná hustota zalidnění činní 656 obyv./km2, ale vzhledem k nerovnoměrnému rozloţení obyvatelstva lze nalézt na severním pobřeţí hustě zalidněné urbanizované oblasti dosahující hodnoty aţ 38 607 obyv./km2 (Yonghe). Naopak střed ostrova a východní pobřeţí je zalidněno relativně řídce s minimy okolo 4,5 obyv./km2 (City population 2020). Obyvatelstvo tvoří převáţně Číňané, které lze rozdělit na starousedlíky a nově přistěhovalé po třetí čínské občanské válce, kteří tvoří okolo 15 % populace (Toomla 2014).

Obr. 29: Geografická poloha a rozsah území Tchaj-wanu a jeho „rodičovského― státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

Z mezinárodního hlediska Tchaj-wan své postavení od roku 1971 pod nátlakem Číny ztrácí. K počátku roku 2020 jeho existenci uznává pouze 14 členských států OSN a Vatikán. Na druhou stranu má ekonomické a obchodní styky (i kdyţ neoficiální) s většinou států světa, včetně Číny, Ruska, USA a řady evropských států. Tchaj-wan je součástí několika

145 mezinárodních organizací a účastní se Olympijských her, na kterých je díky čínskému nátlaku označována jako Čínská Tchaj-pej (Kwangyin 2010). V roce 2020 navštívila ostrov česká delegace včele s předsedou českého senátu. Tab. 34: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Tchaj-wan) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 4,8 5,0 5,0 4,6 zdroj: vlastní zpracování

Z vnitřního pohledu se jedná o entitu s jasně vymezeným územím, jeţ efektivně kontroluje. Výjimku tvoří pouze spor o pobřeţní oblasti v Jihočínském moři. Zároveň se jedná o entitu s plně funkční státní strukturou a podporou vlastního obyvatelstva. Z hlediska politických i občanských svobod je Tchaj-wan svobodný a srovnatelný se zeměmi západního světa (Freedom house 2020). Ekonomicky je Tchaj-wan závislý na mezinárodním obchodu, zejména s USA. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou však rovnocenné a nelze mluvit o zasahování USA do vnitřního dění na Tchaj-wanu. Z vojenského hlediska disponuje Tchaj- wan vlastní funkční armádou, avšak vzhledem k moţnostem jeho rodičovského státu není schopen zajistit si v případě napadení vlastní bezpečnost. Na základě smlouvy zajišťují USA Tchaj-wanu dodávky obranného vojenského materiálu a dohlíţí na nevměšování ostatních aktérů do jeho vnitřních záleţitostí (Toomla 2014). Tchaj-wan lze povaţovat za hraniční příklad de facto státu, zejména ve vztahu k jeho rodičovskému státu. Vzhledem k vnitřní funkčnosti, nezávislosti i mezinárodnímu postavení je však do této kategorie zařazen. Jedná se o zcela funkční de facto stát bez vnější podpory, schopný uzavírat bilaterální smlouvy s jinými státními subjekty. V případě nezávislosti se jako jeden z mála de facto států můţe zařadit do kategorie funkčních uznaných států a ne do kategorie států upadajících.

7.25 Východní Timor Východní Timor (Timor Leste) je od roku 2002 nezávislý stát rozprostírající se na severovýchodním cípu ostrova Timor (obr. 30). Jeho uznání předcházel konflikt, jehoţ kořeny sahají do roku 1974, kdy došlo k prvním vnitropolitickým bojům mezi podporovateli a odpůrci portugalské koloniální správy (Steele 2002). Její socialisticky orientovaní odpůrci získali díky podpoře místního obyvatelstva převahu (Ricklefs 1991). To se nelíbilo zastáncům koloniální správy, kteří se s ţádostí o pomoc obrátili na Indonésii, jeţ následně podnikla několik ozbrojených vpádů na území Timoru. Současně se Indonéská armáda s tichou podporou USA (z obavy ze šíření socialismu) začala připravovat na anexi celého území.

146

Na sklonku roku 1975 byl vyhlášen nezávislý Východní Timor, jen aby byl o pouhých devět dní později obsazen indonéskou armádou (CIA 2020c). Ačkoliv USA indonéskou okupaci Východního Timoru nikdy oficiálně neuznaly, vydrţela jejich podpora aţ do roku 1998, kdy došlo ke změně indonéského reţimu. Celé dvacetileté období se neslo ve znamení timorské gerilové války a indonéské snahy o pacifikaci území, jeţ si vyţádaly aţ 250 tis. obětí (CIA 2020c). Změna indonéského reţimu umoţnila v roce 1999 konání referenda o budoucím směřování Východního Timoru pod záštitou OSN (Steele 2002). Odpůrci referenda s podporou indonéské armády nejprve usilovali o ovlivnění výsledku referenda, v němţ se drtivá většina obyvatelstva vyslovila pro nezávislost. Po jeho konání došlo k plošné eskalaci násilí. Odhady mluví o 1 400 mrtvých a více neţ 300 tis. uprchlících v období následujících pěti měsíců (CIA 2020c). Současně byla zničena většina timorské infrastruktury, a to včetně domů, vodovodů, zavlaţovacích systémů, škol a elektrické sítě. Na sklonku roku 1999 byly na území rozmístěny australské mírové jednotky, které ukončily probíhající násilí. Do května roku 2002, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti Východního Timoru, se na původní území vrátilo přes 80 % uprchlíků (Steele 2002).

Obr. 30: Geografická poloha a rozsah území Východního Timoru a jeho rodičovského státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

147

Východní Timor se svým hlavním městem Dili zabírá plochu 14 919 km2. Kromě hlavní části, s rozlohou 14 105 km2, je tvořen i exklávou v západní části ostrova – oblastí Oecusse (814 km2). Počet obyvatel byl v době konfliktu 748 tis. osob (1990) a do roku 2004 se rozšířil na 923 tis. osob (City population 2020). Tab. 35: Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Východní Timor) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 4,0 5,0 3,0 3,6 zdroj: vlastní zpracování

Během konfliktu mezi lety 1975–1999 nebyl Východní Timor uznán ţádným členským státem OSN, nebyl schopen kontrolovat vlastní území a uchyloval se ke gerilovému způsobu boje. Situace se začala proměňovat mezi lety 1999–2002 s mezinárodní pomocí a vojenskými misemi UNAMET, INTERFET a UNTAET. V tomto období byl Východní Timor schopen omezeně kontrolovat území a budovat vlastní státní struktury. V roce 2002 s vyhlášením nezávislosti se Východnímu Timoru dostalo plného mezinárodního uznání. Se ziskem nezávislosti, uznáním ze strany mezinárodního společenství a členstvím v OSN přestal být Východní Timor v roce 2002 zájmovou entitou této práce. Společně s Jiţním Súdánem se ve sledovaném období stal jediným de facto státem, jemuţ se z pohledu vnější suverenity podařilo plně etablovat v politickogeografickém prostoru.

7.26 Západní Sahara Zapadní Sahara (Saharská arabská demokratická republika/SADR) představuje de facto stát nacházející se v západní části severní Afriky (obr. 31). Počátky jejího boje za nezávislost sahají do poloviny minulého století, do doby dekolonizačních procesů afrického kontinentu. Vzhledem ke koloniální minulosti Západní Sahary se očekávalo, ţe jí bude udělena nezávislost, stejně jako jiným územím v Africe. Avšak v roce 1963 vyhlásila Mauritánie společně s Marokem územní nárok na Západní Saharu, čímţ celou situaci zkomplikovaly. Naopak roku 1966 se Západní Sahara dočkala podpory ze strany OSN, jeţ přiznala obyvatelům Západní Sahary právo na sebeurčení, které mělo urychlit dekolonizaci území. V roce 1975 zamítl Mezinárodní soudní dvůr nárok Mauritánie i Maroka na území Západní Sahary (ICJ 1975). Zejména Maroko s rozsudkem nesouhlasilo (Gombár 2007). Došlo k diplomatickým schůzkám mezi španělskými vládními funkcionáři, marockou vládou, a skrytě i vládou Mauritánie. Oficiálně Španělsko usilovalo o podporu Západní Sahary. Opravdovým cílem však bylo zabránit vzniku nezávislého státu a zachovat přístup

148 k surovinám ze strany všech tří aktérů. Podpisem Madridských smluv bylo území v roce 1975 rozděleno mezi Maroko a Mauritánii a Španělsko se zavázalo odejít do roku 1976 ze země, výměnou za těţební práva a práva na rybolov (Madridské dohody 1975). Roku 1976 vyhlásila Fronta Polisario, usilující o nezávislost území, vytvoření nového státu pod názvem „Saharská arabská demokratická republika― (BBC 2011). V témţe roce došlo k marocké a mauritánské

Obr. 31: Orientační geografická poloha a rozsah území Západní Sahary a jejího „rodičovského― státu zdroj: Natural Earth (2020); vlastní zpracování

okupaci území a Fronta Polisario zahájila partyzánskou válku proti oběma okupantům. Vnitropolitické problémy a ekonomická vyčerpanost donutila v roce 1979 Mauritánii k podepsání mírových dohod a staţení vojsk (NY Times 1979), čehoţ okamţitě vyuţila marocká armáda a rozšířila rozsah okupovaného území přibliţně na 80 % rozlohy Západní Sahary (Global Security 2020). Mezi lety 1980–1987 vybudovalo Maroko na okupovaném území síť zdí, aby zabránilo útokům Fronty Polisario. Roku 1991 byl za významného přispění OSN přijat mírový plán a ukončen otevřený konflikt mezi marockou armádou a jednotkami fronty Polisario. Dále byla ustanovena mise OSN pro referendum v Západní Sahaře (MINURSO) a naplánováno referendum o dalším směřování území. Konání referenda bylo

149 postupně několikrát odloţeno, především kvůli marocké straně, a dodnes se neuskutečnilo (BBC 2018b). Celé území nárokované Západní Saharou zabírá 272 000 km2, avšak reálně kontroluje pouze východní část o rozloze 82 500 km2. Oficiálním hlavním městem je Al-´Ajún (Laayoune), které však okupuje Maroko a povaţuje jej pouze za jedno ze svých provinčních měst. Počet obyvatel celého území se odhaduje na 554 tis. obyv., resp. 100 tis. s průměrnou hustotou zalidnění 2 obyv./km2 (City population 2020). Nezávislost Saharské arabské demokratické republiky uznalo do roku 1982 v rozsahu předchozích koloniálních hranic Západní Afriky (včetně území okupovaného Marokem) přes 80 zemí napříč pěti kontinenty. Dodnes však část z nich (44) své uznání stáhla, či pozastavila. Díky mezinárodní podpoře byla Západní Sahara uznána za plnohodnotného člena Organizace africké jednoty (dnes Africké unie). Proti tomuto kroku se postavilo Maroko, jako zakládající člen organizace, a na protest z ní v roce 1984 vystoupilo (BBC 2013b). Tab. 36 Průměrné bodové skóre indikátorů vnitřní suverenity (Západní Sahara) Indikátor A1 A2 A3 B1 B2 C1 C2 Hodnota 5,0 5,0 5,0 2,2 5,0 4,0 1,1 zdroj: vlastní zpracování

Oblast Západní Sahary je bohatá na fosfáty, ropu a zemní plyn. Západní Sahara je na mezinárodním poli zastoupena frontou Polisario usilující o vybudování nezávislého státu a zisk většinového mezinárodního uznání. Z pohledu mezinárodního práva má nárok na zisk nezávislosti a vlastního státu. Na druhou stranu je 80 % její rozlohy dlouhodobě okupováno sousedním Marokem. Maroko nelze povaţovat za standardní rodičovský stát ve smyslu této práce, neboť mu území Západní Sahary nikdy právně nepatřilo. Vzhledem k jeho dlouhodobé kontrole území však tak bude nadále označováno. Z pohledu Západní Sahary je kromě předpokladu území diskutabilní i předpoklad vlády. Fronta Polisario, jejíţ vedení se do této role staví, nefunguje z území Západní Sahary, ale z alţírského exilu. Nomádský způsob ţivota místního obyvatelstva neumoţňuje vytvoření státních struktur západního stylu. Politicky je Polisario závislé na mezinárodním společenství v čele s Alţírskem, jenţ jej podporuje i vojensky (BBC 2018b). Navzdory tomu, ţe někteří autoři (např. Geldenhuys 2009; Caspersen – Stansfield 2011) nepovaţují Západní Saharu za příklad de facto státu, tato práce ano. Hlavním rozdílem je neexistence podmínky 2/3 kontroly nárokovaného území. Západní Sahara bude nadále

150 povaţována za de facto stát podléhající teritoriálnímu zpochybnění, jemuţ se dostalo významného mezinárodního uznání.

151

8 Analytická část Kombinací výše představených indikátorů vnitřní suverenity a stupně vnější podpory (kap. 6.2 a 6.3) vznikla klasifikace de facto států, jeţ bude nadále pouţívána v této práci. Kromě srozumitelné terminologie, která odkazuje na charakter konkrétního de facto státu, umoţňuje zhodnocení jejich vzájemného postavení v politickogeografickém prostoru, trendů, jimţ během svého vývoje podléhají, a vazby mezi stupněm vnější podpory a naplněním jednotlivých indikátorů. Na základě celkového skóre sedmi indikátorů vnitřní suverenity získaly sledované entity v kaţdém roce 0 aţ 35 bodů. Pro snazší interpretaci vzájemného srovnání byla tato data relativizována a přepočtena tak, aby maximální moţná hodnota byla 100 %. Toto přepočtené bodové skóre je označováno jako míra vnitřní suverenity. Dle empirického rozloţení četností míry vnitřní suverenity (viz obr. 35 – kap. 8.2) byly entity, které získaly v průměru za celé období 85 % a více, označeny jako stabilní, entity s 65,0 % aţ 84,9 % jako odolné, ty s hodnotou 45,0 % aţ 64,9 % zranitelné a ty, které získaly méně neţ 44,9 %, jako efemérní. Část klasifikace zaloţená na stupni vnější podpory můţe nabývat pouze tří hodnot (viz kap. 6.3) – nepodporované, podporované a garantované. Kompletní klasifikaci představuje tab. 37.

Tab. 37: Klasifikace de facto států zaloţená na kombinaci míry vnitřní suverenity a stupni vnější podpory. Stupeň vnější podpory

Nepodporované Podporované Garantované

Stabilní Nepodporovaný Podporovaný stabilní Garantovaný

(85,0–100,0) stabilní DFS DFS stabilní DFS

Odolný Nepodporovaný Podporovaný odolný Garantovaný (65,0–84,9) odolný DFS DFS odolný DFS

Zranitelný Nepodporovaný Podporovaný Garantovaný

vnitřnísuverenity (45,0–64,9) zranitelný DFS zranitelný DFS zranitelný DFS Míra Míra Efemérní Nepodporovaný Podporovaný efemérní Garantovaný (0–44,9) efemérní DFS DFS efemérní DFS zdroj: vlastní zpracování

152

Pro dosaţení hlavního cíle této práce, kterým je nalezení charakteristických rysů a trendů v souboru de facto států nacházejících se v politickogeografickém prostoru mezi lety 2001–2018, bylo vyuţito následujících postupů a kroků:

- geografická poloha de facto států; - aplikace klasifikace na zkoumaný soubor de facto států a zhodnocení jeho struktury; - zhodnocení struktury naplnění indikátorů vnitřní suverenity; - zhodnocení proměn míry vnitřní suverenity v čase; - zhodnocení vztahu mezi mírou vnitřní suverenity a stupněm vnější podpory; - analýza vztahu mezi mírou vnitřní suverenity a funkčností rodičovského státu.

8.1 Geografická poloha de facto států Vymezený soubor de facto států zahrnuje 26 entit, kterým se podařilo mezi lety 2001– 2018 naplnit poţadované předpoklady (viz kap. 5.3). Z těchto 26 entit se pouhým dvěma podařilo během sledovaného období získat status suverénního státu (Východní Timor, Jiţní Súdán). Zbylé de facto státy byly eliminovány (7 entit) nebo přetrvaly do konce sledovaného období (17 entit). Geografické rozmístění konkrétních de facto států zobrazuje obr. 33. Z něj je patrné asymetrické rozmístění de facto států napříč kontinenty. Zatímco v Severní a Jiţní Americe se nenachází ţádný, v Eurasijském prostoru nalezneme hned osmnáct a v Africe osm de facto států. Z hlediska geografických subregionů se nejčastěji nacházejí na území západní Asie (7 entit), jihovýchodní Asii (5 entit), východní Africe (4 entity) a východní Evropě (3 entity) (obr. 32). Z historického hlediska vznikla většina de facto států (21) do roku 2001, a to jako výsledek konfliktů provázejících dekolonizaci nebo boje o moc po získání nezávislosti (10 případů), separatismu vzniklého v postkoloniálním období (4 případy) nebo dezintegrace států v době konce studené války (7 případů). Dalších pět entit vzniklo po roce 2001. Současně osm entit přestalo v průběhu období let 2001–2018 splňovat stanovené předpoklady, z toho pouhé dva byly uznány za suverénní státy. Pakliţe se blíţe zaměříme na geografickou polohu jednotlivých de facto států v kombinaci s obdobím jejich vzniku, nalezneme zajímavé rozloţení, které z pohledu rodičovských států zobrazuje obr. 34. Červeně jsou vyznačeny státy, na jejichţ území se nacházely de facto státy jiţ v období studené války, tedy mezi lety 1945–1990. Z obrázku je patrné, ţe ţádný z rodičovských států dotčených v tomto období nebyl součástí NATO ani Varšavské smlouvy, tedy západního nebo východního bloku. Téměř všechny dotčené rodičovské státy se nacházejí na území Afriky anebo v jihovýchodní Asii. S koncem studené války lze pozorovat změnu v geografickém rozloţení států potýkajících se s existencí de facto

153 států (zelená barva). Převáţně se jednalo o území bývalého SSSR. Poslední období (fialová barva) zobrazuje období sledované touto prací, tedy období let 2001–2018. V něm je patrný vznik nových de facto států v západní Asii a východní Evropě, spolu s krátkodobě existujícími de facto státy v Mali a Indonésii.

Obr. 32: Vývoj procentuálního zastoupení de facto států dle geografických subregionů mezi lety (2001–2018) zdroj: vlastní databáze

Období a geografická poloha vzniku jednotlivých de facto států odpovídají soudobé struktuře a charakteristikám mezinárodního systému. V období studené války nenalézáme ţádný de facto stát uvnitř východního či západního bloku, neboť hegemon kaţdého z nich dokázal ochránit své členy před cizím vměšováním. Jediný prostor vhodný pro vznik de facto států je tak na periferii těchto bloků anebo na území, kde jejich hegemoni soupeří o moc a vliv. Tomu ostatně odpovídá rozloţení červeně vyznačených států v obr. 34. V období, kdy se světový systém změnil z bipolárního na unipolární, lze dle stejného principu předpokládat, ţe členské země NATO zůstanou i nadále imunní vůči vzniku de facto států na svém území, zatímco státy Varšavské smlouvy nikoli. Od roku 1991 tak vznikly de facto státy na území dnešní Gruzie, Moldavska, Ázerbájdţánu a Ukrajiny. Období transformace

154

Obr. 33: Geografická poloha de facto států. zdroj: Dieng s kol. (2019); Jarzabek (2020); Kiik (2016); Liveuamap (2020); Mullany a kol. (2008); Natural Earth (2020); POLGEONOW (2020); UCA (2020a); UCA (2020b); vlastní zpracování 155 ukončil rok 2001, symbolizující novou fázi světové politiky, díky vyhlášení války proti terorismu. Světový hegemon v podobě USA začal usilovat o rozšíření svého vlivu v západní Asii, kde spolu s nárůstem islámského fundamentalismu došlo ke zhroucení státních struktur v řadě států (fialová barva) a uvolnění prostoru pro vznik nových de facto států.

Obr. 34: Geografická poloha rodičovských států dle období vzniku de facto států na jejich území (1945–2018) zdroj: vlastní zpracování

Geografická poloha de facto států v rámci původních rodičovských států není náhodná, jak dokládá obr. 33. Všech 26 identifikovaných de facto států se nachází v periferních příhraničních oblastech rodičovských států. V mnoha případech se navíc jedná o oblasti s omezenou dostupností z mocenského centra rodičovského státu. Okrajová poloha nejenţe podporuje tezi o klesajícím vlivu centrální vlády s narůstající vzdáleností od mocenských center, ale rovněţ zvyšuje schopnost de facto států etablovat se v politickogeografickém prostoru. Hraniční poloha má pro de facto státy i strategický význam, neboť umoţňuje snazší zajištění bezpečnosti vůči snahám rodičovského státu obnovit svou teritoriální integritu. Málokterý ze sousedních států umoţní cizím ozbrojeným jednotkám vstup na vlastní území. Spíše naopak. Ze sousedních států tak můţe secesistickým entitám plynout podpora jako tomu bylo např. u Cabindy a Zairu. Speciální kategorii pak představují podporované de facto státy.

156

V jejich případě lze na základě obr. 33 rozšířit podmíněnost geografické polohy o vazbu na geografickou polohu patrona. Geografická poloha podporovaných de facto států je vţdy u hranic rodičovského státu ve směru patrona (např. Abcházie je na severozápadě Gruzie; Náhorní Karabach na západě Ázerbájdţánu; Doněcká a Luhanská lid. rep. na východě Ukrajiny apod.). Tato skutečnost umoţňuje snazší poskytování podpory ze strany patrona a navíc umocňuje zastrašovací efekt patrona z moţného konfliktu s ním, při snaze o obnovení teritoriální integrity rodičovského státu.

8.2 Klasifikace a struktura souboru Během zkoumaného období 18 let nebyla velikost a struktura zkoumaného souboru de facto států stejná. Z celkového počtu 26 de facto států existovalo po celé sledované období pouhých 14. Pro snazší identifikaci bude těchto 14 de facto států označovanáno jako dlouhodobé. Zbylé de facto státy (12), které vznikly anebo zanikly během sledovaného období, budou označovány za krátkodobé. Na počátku zkoumaného období představovaly krátkodobé de facto státy třetinu zkoumaného souboru, avšak v důsledku jejich postupného zániku poklesl jejich podíl v polovině sledovaného období na pouhých 7 %. Od roku 2014 jejich podíl opět narůstal a v roce 2018 představoval opět jiţ 22 %. Pro operacionalizaci vnitřních indikátorů bylo nejprve nezbytné získat vhodná data. Za tímto účelem bylo snahou pouţít jednotné zdroje (především pro kvantitativní data), které by umoţňovaly minimální, anebo alespoň stejnou míru zkreslení napříč všemi zkoumanými entitami. Tento poţadavek byl splněn u většiny z nich. Výjimkou je indikátor měnové politiky (C1), jenţ byl naplněn daty z rozdílných zdrojů (nejčastěji centrálních bank). Tento rozdílný přístup umoţňila odlišná, kvalitativní, povaha dat. Rozsáhlé vstupní databáze (zejména u bezpečnostních indikátorů) byly ve druhém kroku operacionalizovány dle tabulek uvedených v kap. 6.2.1–6.2.3. V rámci operacionalizace jednotlivých indikátorů vnitřní suverenity bylo pracováno se zúţeným, ale přesto stále širokým souborem dat obsahujícím 2 226 informací. Kaţdý z 26 de facto států mohl být hodnocen aţ 18× (počet let), vţdy pomocí 7 indikátorů vnitřní suverenity. Takto tomu však bylo pouze ve 14 případech dlouhodobých de facto států (1 764 informací). Zbylé hodnocení proběhlo v intervalu 2× (Východní Timor, Bašur) aţ 11× (Jiţní Súdán) s průměrem 5,5 informace na entitu, o celkovém počtu 462 informací. Počet informací je přímo závislý na velikosti zkoumaného souboru. Svého maxima tak dosahoval v prvních dvou sledovaných letech, před vyřazením Východního Timoru. Naopak minima dosahoval mezi lety 2010 aţ 2013, ještě před destabilizací regionů západní

157

Asie a Ukrajiny. Za zmínku jistě stojí fakt, ţe v tomto meziobdobí se v politickogeografickém prostoru vţdy vyskytoval pouze jediný krátkodobý de facto stát. Minimum informací za jeden kalendářní rok dosahuje počtu 105, maximum pak 147. Průměrně tak bylo kaţdý rok hodnoceno 123,6 informací.

Obr. 35: Průměrná míra vnitřní suverenity (osa X) a stupeň vnější podpory (barva) pro jednotlivé de facto státy zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy

Získaná data umoţnila vypočítat míru vnitřní suverenity pro kaţdou entitu a kalendářní rok. Z jejich hodnot byly pro jednotlivé de facto státy vypočteny průměry za celou dobu jejich existence, tzv. průměrné míry vnitřní suverenity. Vzájemné postavení de facto států v závislosti na této průměrné míře přibliţuje obr. 35, který navíc zobrazuje i vztah de facto států ke stupni vnější podpory. Z obr. 35 jsou patrné obě proměnné, nezbytné pro zařazení de facto států do klasifikace této práce. Výsledkem je tab. 38, z níţ je zřetelné základní klasifikační rozdělení zkoumaného souboru. Z pohledu stupně vnější podpory se v souboru nachází čtyři (15 %) garantované de facto státy. Kromě Východního Timoru, jenţ během sledovaného období získal nezávislost, existovaly všechny entity po celé sledované období. Současně všechny garantované de facto státy, s jedinou výjimkou (Palestina), vykazují průměrnou míru vnitřní suverenity nad 65 %, a jsou tak řazeny do kategorií odolných anebo

158 stabilních de facto států. Podporované de facto státy mají zastoupení v sedmi případech (27 %). Stejně jako v případě garantovaných de facto států, nedošlo během sledovaného období k eliminaci ani jednoho z nich. Naopak v roce 2014 vznikly dva nové. Zatímco dlouhodobé podporované de facto státy vykazují hodnoty průměrné míry vnitřní suverenity nad 65 %, krátkodobé dosáhují hodnot pouze pro zařazení mezi zranitelné. Nejpočetnější, ale také nejproměnlivější skupinu, představují nepodporované de facto státy. Celkem ji během sledovaného období tvořilo patnáct entit (58 %). Jedná se o jedinou skupinu, v níţ docházelo kromě vzniku i k násilnému zániku entit. Dlouhodobé nepodporované de facto státy tak představují pouze 40 % z této skupiny. Rozdílná je i struktura z hlediska průměrné míry vnitřní suverenity. Zatímco v ostatních skupinách byl podíl stabilních a odolných de facto států vţdy nadpoloviční, u nepodporovaných entit je pouze 13 %. Současně se jako v jediné skupině vyskytuje efemérní typ de facto státu, který svědčí o problémech s naplněním napříč všemi indikátory, a to včetně těch nejzákladnějších – bezpečnostních.

Tab. 38: Aplikace klasifikace de facto států z hlediska průměrné míry vnitřní suverenity a stupně vnější podpory

Stupeň vnější podpory

Nepodporované Podporované Garantované

Abcházie, Podněstří, Stabilní Tchaj-wan Východní Timor Severní Kypr

Jiţní Osetie, Náhorní Kosovo, Západní Odolný Somaliland Karabach Sahara

Cabinda, Casamance, Kačjinský stát, Karenský Doněcká lid. rep., Zranitelný Palestina stát, Mindanao, Nzwani, Luhanská lid. rep. Puntland, Tamilský Ílam Ačeh, Azawad,

Průměrná míra vnitřní suverenity míra Průměrná Efemérní Bašur, Islámský stát, - - Jiţní Súdán zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy 8.3 Vývojové trendy v souboru de facto států Podrobnější klasifikační zařazení zaloţené na mírách vnitřní suverenity, včetně vývoje počtu de facto států, představuje obr. 36. Z obrázku je patrné, ţe počet entit splňujících stanovené předpoklady de facto států byl na začátku sledovaného období o 14 % vyšší neţ na jeho konci (21 entit v roce 2001, 18 entit v roce 2018). Uvnitř období můţeme vymezit

159 tři etapy lišící se trendem vývoje. Do roku 2009 počet de facto států postupně klesal, a to aţ na minimum mezi lety 2010–2013 (15 entit). Změnou trendu v roce 2014 pak jejich počet vzrostl na osmnáct a takto početný, přes výkyv v roce 2016, zůstal soubor aţ do roku 2018.

Obr. 36: Vývoj počtu a struktury souboru de facto států v období 2001–2018 zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy

Změna počtu de facto států korespondovala s geopolitickým vývojem. První období (2001–2009) bylo charakteristické zvýšeným mezinárodním dohledem po útocích z 11. září 2001 a s ním spojenou zvýšenou pozorností, věnovanou de facto státům (a upadajícím státům) v geografii, politologii a mezinárodních vztazích. Válka proti terorismu, vyhlášená USA v roce 2001, poskytla také vládám a ozbrojeným silám rodičovských států zdůvodnění pro pouţití síly vůči separatistickým hnutím. Uzavřením dohod s vládami rodičovských států zanikly de facto státy v Indonésii a západní Africe (Ačeh, Cabinda, Casamance). Po dlouhých letech konfliktu disponovaly tyto entity jiţ jen malou schopností kontrolovat nárokované území, coţ se projevilo niţší intenzitou konfliktu a dosaţením vyššího skóre bezpečnostních indikátorů a zařazením uvedených entit do kategorie efemérních nebo zranitelných de facto států. V roce 2002 opustil soubor také Východní Timor, kterému se, spolu s Jiţním Súdánem o děvět let později, jako jedinému z de facto států podařilo získat statut suverénního státu,

160 ke kterému směřoval od referenda o nezávislosti v roce 1999. Na konci etapy došlo k násilné eliminaci Tamilského Ílamu, který byl součástí politického prostoru od roku 1984. Tamilský Ílam se stal posledním de facto státem, jenţ zanikl v důsledku vojenské eliminace a současně existoval ještě před začátkem zkoumaného období. Celkem bylo během první etapy ze souboru vyřazeno šest de facto států, z nichţ se pouze jediný stal členským státem OSN. Období stagnace počtu de facto států (2010–2013) koresponduje s obdobím zvýšené nejistoty v politickogeografickém prostoru v době globální ekonomické recese a jejího doznívání a pokračující války proti teroru. Spolu se stagnací velikosti souboru se příliš neměnilo ani jeho sloţení. Došlo ke vzniku pouze jednoho krátkodobě existujícího nepodporovaného de facto státu – Azawadu. Výjimečným případem byl také Jiţní Súdán, který byl jako jediný africký stát ve sledovaném období uznán mezinárodním společenstvím za suverénní stát. Míra vnitřní suverenity těchto de facto států po dobu jejich existence odpovídala podprůměrným hodnotám okolo 38 %. Jen v roce uznání Jiţního Súdánu (2011) její hodnota stoupla aţ k 58 %. V průběhu druhé etapy vznikl během sledovaného období první de facto stát, a předznamenal tak budoucí vývoj ve třetím období. Třetí období (2014–2018) odpovídá geoekonomicky době obnovení globálního ekonomického růstu, vzestupu ekonomického vlivu zemí BRICS, a geopoliticky posílení vlivu regionálních mocností, jako je Rusko nebo Čína, a také konfliktům vzešlým z arabského jara. V tomto období vznikly de facto státy na území Ukrajiny (Doněcká a Luhanská lidová republika) a Blízkého východu (Islámský stát, Bašur). Jejich společným znakem je nízké aţ velmi nízké naplnění míry vnitřní suverenity, coţ odpovídá efemérním a zranitelným de facto státům (viz tab. 39, obr. 35 a 36). Z hlediska struktury souboru de facto států (tab. 39, obr. 36) je moţné identifikovat trend posilování míry vnitřní suverenity (zvyšování podílu stabilních de facto států) v období poklesu a stagnace počtu entit, a naopak její oslabování při rozšíření souboru (vstup efemérních a zranitelných entit). Přes poměrně málo proměnlivou velikost souboru (minimum 15 entit, maximum 21 entit) docházelo uvnitř ke značné fluktuaci: pouze 14 z celkových 26 entit zůstalo v souboru po celé osmnáctileté období. Roční míra vnitřní suverenity (roční průměr za všechny de facto státy) se v prvním období zvyšovala (z 64 na 72 %). Hlavní příčinou byl nástup války proti terorismu, jenţ se v mezinárodním prostoru projevil eliminací několika slabých de facto států, a také posílení role Ruska, které navyšuje míru vnitřní suverenity jím podporovaných de facto států. V roce 2010 patřila téměř polovina (7 z 15) všech entit do kategorie stabilních de facto států. Ve druhém období, charakterizovaném důsledky globální ekonomické recese, roční míra vnitřní suverenity stagnovala (okolo

161 průměrné hodnoty za období 73 %). Počátkem třetího období došlo v důsledku vzniku nových entit nejprve k výraznému poklesu průměrné roční hodnoty (na 65 %) a následně, s jejich etablováním, ke stabilizaci okolo hodnoty 67 % (tab. 39).

Tab. 39: Míry vnitřní suverenity de facto států dle let a období existence jednotlivých de facto

států

2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018

Průměrná míra [%] Abcházie 78 80 83 83 83 83 88 91 91 93 93 93 89 93 93 93 93 89 88 Ačeh 40 42 37 40 53 ------42 Azawad ------26 37 37 28 - - - 32 Cabinda 61 49 49 55 63 63 ------57 Casamance 60 62 62 67 ------63 Tchaj-wan 95 95 95 100 100 100 100 100 98 98 98 98 98 98 98 100 100 100 98 Doněcká lid. rep. ------41 44 50 53 56 49 Bašur ------36 44 40 Islámský stát ------6 9 12 14 17 12 Jiţní Osetie 68 71 71 71 85 88 88 70 84 84 84 84 84 84 84 84 84 84 81 Jiţní Súdán 39 28 48 28 45 39 36 45 33 42 58 ------40 Kačjinský stát 62 62 62 62 59 62 59 59 62 62 50 49 55 58 58 58 58 60 59 Karenský stát 42 48 48 51 53 48 36 53 51 51 47 60 58 56 55 63 63 60 52 Kosovo 75 75 78 78 78 78 78 78 82 85 85 85 88 85 85 85 88 88 82 Luhanská lid. rep. ------41 50 53 56 50 50 Mindanao 50 47 50 47 44 39 50 47 47 50 47 47 50 53 53 47 53 50 49 Náhorní Karabach 78 83 83 86 75 89 89 78 89 89 89 83 89 78 75 75 78 80 83 Nzwani 57 57 60 60 60 60 60 62 ------59 Podněstří 84 87 87 87 87 90 90 90 90 90 90 90 90 90 90 90 90 90 89 Puntland 42 39 51 53 45 53 48 51 56 42 48 39 53 51 53 53 48 48 49 Severní Kypr 92 92 87 87 92 92 92 92 92 92 92 92 92 92 92 92 92 92 92 Somaliland 59 76 76 76 85 91 88 77 80 78 78 69 72 78 75 72 72 63 76 Palestina 41 38 44 47 49 60 50 61 58 59 57 57 65 51 51 51 51 39 52 Tamilský Ílam 51 65 64 62 59 37 48 48 42 ------53 Východní Timor 87 87 ------87 Západní Sahara 73 73 73 73 73 73 73 87 87 87 85 85 85 82 79 76 73 71 78 Roční míra [%] 64 65 65 66 68 69 69 70 72 73 73 71 74 65 65 68 67 66 68 zdroj: vlastní databáze

162

8.4 Struktura naplnění indikátorů vnitřní suverenity Některé z indikátorů se de facto státům daří naplňovat lépe neţ ostatní (tab. 11–36, obr. 37). Mezi nejlépe naplněné lze bezesporu řadit bezpečnostní indikátory ochrany civilního obyvatelstva (A1), vnitřní dominanci (A2) a do přelomu let 2013/2014 i obranu před vnější agresí (A3). Vysoké naplnění skupiny bezpečnostních indikátorů vypovídá o primárním zaměření de facto států efektivně kontrolovat území, v důsledku čehoţ klesá počet incidentů a potaţmo i obětí na nárokovaném/kontrolovaném území. O dobré vypovídající schopnosti bezpečnostních indikátorů a zvolených intervalů vypovídá změna jejich trendu po roce 2014, která plně reflektuje nestabilitu na Blízkém východě a v prostoru Ukrajiny, včetně zapojení vnějších aktérů. Zejména indikátor A3 – obrana před vnější agresí, doznal poklesu aţ pod úroveň celkového průměru všech indikátorů (viz kap. 8.5). Politické indikátory tvořené volbami (B1) a dobou existence (B2) vykazují smíšený profil naplnění bodového hodnocení (obr. 37). Vyšší naplnění indikátoru doby existence nejvíce ovlivnil podíl dlouhodobých de facto států, který činní 54 %, a fluktuace počtu těch krátkodobých. Ve zkoumaném souboru se navíc nenacházejí pouze dlouhodobé de facto státy vzniklé relativně nedávno (1991), ale i entity jako např. Tchaj-wan, Západní Sahara nebo Severní Kypr, které indikátor B2 plně naplňovaly jiţ v roce 2001. Pro druhý politický indikátor (volby) je charakteristiké naplnění v závislosti na stupni vnější podpory. Z obr. 37 je patrné, ţe vyšších hodnot se podařilo dosáhout pouze osmi entitám, přičemţ šesti z nich se dostává podpory ze strany patrona nebo mezinárodního společenství (viz kap. 7 a obr. 35). Všechny entity se přitom v politickogeografickém prostoru vyskytovaly ještě před rokem 2001. Ve čtrnácti případech se bodové hodnocení indikátoru voleb blíţí nule. Lze tedy říci, ţe vláda bezesporu patří k indikátorům naplněným pouze etablovanými entitami, jeţ disponují funkční státní strukturou nebo vnější podporou, která ji částečně zastupuje. Socioekonomické indikátory (měnová politika – C1, občanské svobody – C2) patří k mírně podprůměrně naplňovaným indikátorům (1,9/2,2 bodu), avšak s relativně rovnoměrným rozloţením napříč de facto státy. U měnové politiky dosáhl maximálního 5bodového hodnocení pouze Tchaj-wan s vlastní, mezinárodně uznanou měnou tchajwanský dolar (TWD) a Podněstří s oficiálně neuznaným podněsterským rublem (PRD), jehoţ hodnota je pevně vázána na ruský rubl. Podstatná část de facto států se přiklání k měnám svých patronů anebo jiných třetích stran. Některé zároveň disponují vlastní měnou, která však byla vytvořena primárně k propagačním účelům a její praktické vyuţití je minimální (např. Islámský stát, Náhorní Karabach aj.). Nezanedbatelná část zkoumaného souboru de facto států po dobu své existence nadále vyuţívala měnu rodičovského státu. Jednalo

163 se zejména o de facto státy vyskytující se v konfliktních zónách a mající problémy s naplněním bezpečnostních indikátorů. Z pohledu indikátoru občasnkých svobod lze za zcela svobodnou zemi povaţovat pouze Tchaj-wan. Šíře zastoupenou kategorii představují de facto státy nacházející se v kategorii částečně svobodných území (dle Freedom House 2020). Mezi ty se řadí především de facto státy vzniklé v postsovětském prostoru, usilující o postupný rozvoj demokratizačních procesů a dosaţení mezinárodního uznání. Poslední kategorii představují nesvobodná území. Za ty lze označit zbylé de facto státy nacházející se v prvotních stádiích svého vzniku anebo de facto státy mající problémy se zachováním své teritoriální integrity (např. Islámský stát, Palestina či Západní Sahara).

Obr. 37: Struktura průměrného bodového naplnění indikátorů vnitřní suverenity jednotlivých de facto států za dobu jejich existence zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy

Dle úspěšnosti naplnění bodového hodnocení lze bezpečnostní indikátory povaţovat za zcela zásadní pro existenci de facto států. Jejich vyšší naplnění indikuje schopnost de facto

164 státu zajistit bezpečnost a efektivní kontrolu nárokovaného území navzdory vnitřním i vnějším hrozbám a vytvoření prostoru pro tvorbu funkčního státního aparátu. Jeho základ měří v této práci především indikátor měnové politiky, voleb a občanských svobod, které jsou naplňovány aţ druhotně a vypovídají o tom, ve které fázi vnitřního vývoje se ta která entita nachází. Vyššího stupně naplnění dosahují pouze plně etablované entity. Indikátor doby existence vypovídá o schopnosti de facto států setrvat v politickogeografickém prostoru. Čím déle se v něm nacházejí, tím vyšší šance na přeţití de facto stát dosahuje.

8.5 Vývoj naplnění indikátorů vnitřní suverenity Struktura naplnění indikátorů vnitřní suverenity podléhá v čase změnám, které dle skupin (bezpečnostní A1–A3; politické B1–B2 a socioekonomické C1–C2) zobrazuje obr. 38. Podrobnější strukturu zaloţenou na průměrném bodovém hodnocení konkrétních indikátorů vnitřní suverenity představuje obr. 39. Z něj je patrná dominance bezpečnostních indikátorů, spolu s dobou existence.

Obr. 38: Vývoj průměrné hodnoty skupin bezpečnostních, politických a socioekonomických indikátorů zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy

Kritickým úkolem vlád de facto států zůstává zajištění bezpečnosti, přičemţ dosahování tohoto cíle zůstalo stejnou či větší výzvou na konci sledovaného období neţ na jeho počátku (obr. 38). Hodnoty bezpečnostních indikátorů (bezpečnost obyvatelstva, vnitřní dominance a obrana před vnější agresí) v souboru 26 de facto států totiţ v prvním a druhém období stagnovaly, se vznikem nových entit na Ukrajině a na Blízkém východě v roce 2014 výrazně poklesly, a v roce 2018 byly niţší neţ na počátku období.

165

Při bliţším pohledu (obr. 39) si lze povšimnout, ţe nejlépe je naplňován indikátor vnitřní dominance, který indikuje, ţe u většiny de facto států nedochází ke zpochybnění role vlády (dominantní organizace) de facto státu. Přesto existují výjimky z tohoto pravidla – Azawad, Jiţní Súdán a především Islámský stát. Ačkoliv na území prvních dvou jmenovaných de facto států probíhaly boje mezi soupeřícími organizacemi, nikdy nedosáhly takové intenzity, jako v případě Islámského státu. V jeho případě byl počet obětí a zodpovědných aktérů natolik vysoký, ţe za celou dobu své existence prakticky nedosáhl jiného neţ nulového hodnocení. Zbylé dva de facto státy se pohybují přibliţně v polovině

Obr. 39: Průměrné naplnění indikátorů vnitřní suverenity pro soubor de facto států v období let 2001–2018 zdroj: vlastní databáze hodnotící škály. Zatímco v případě Jiţního Súdánu hrál roli spíše počet zodpovědných aktérů, v případě Azawadu tomu bylo naopak a větší vliv na výslednou hodnotu indikátoru vnitřní dominance měl počet obětí. Indikátor ochrany civilního obyvatelstva je o poznání proměnlivější. Nejvyššího naplnění dosáhly zejména dlouhodobé de facto státy s podporou patrona vyskytující se v postsovětském prostoru. Naopak nejniţšího naplnění dosáhly nepodporované de facto státy odtrhávající se od stabilnějších rodičovských států (kap. 8.5). Z obr. 37 je rovněţ patrná jednostranná souvislost mezi ochranou civilního obyvatelstva

166 a obranou před vnější agresí. Státní aktéři zpravidla disponují sofistikovanějšími a ničivějšími zbraněmi, jejichţ pouţití si obvykle vyţádá i civilní oběti. V dosahování politických cílů (měřených prostřednictvím indikátorů voleb a doby existence) byly de facto státy poněkud úspěšnější. V prvním období vykazovaly politické indikátory významný nárůst aţ o 50 % oproti roku 2001 (obr. 38). Od roku 2004 navíc politické indikátory vykazují nejvyšší kladnou změnu (na úkor indikátorů socioekonomických) (obr. 38), kterou zapříčinil zejména nárůst indikátoru voleb. Na počátku druhého období však došlo ke změně trendu, který završil propad v roce 2014 a následné ustálení kolem 15 % přírůstku oproti původní hodnotě z roku 2001. Pokles nebyl zapříčiněn pouze vstupem nových entit do zkoumaného vzorku, ale i ustrnutím konání voleb v některých jiţ zavedených de facto státech. Na jejich základě lze de facto státy rozdělit do dvou hlavních kategorií odpovídajících stupni vnější podpory: nepodporované de facto státy – volby se nekonají vůbec anebo pod záštitou rodičovského státu; podporované nebo garantované de facto státy – volby se konají pravidelně (při zpochybnění jejich legitimity). Kategorii nepodporovaných de facto států tvoří 15 entit a pouze na území tří z nich (Jiţní Súdán, Somaliland, Tchaj-wan) se někdy konaly volby. Průměrné naplnění indikátoru tedy činní pouze 0,5 bodu z 5 moţných, na kterém se Tchaj-wan podílí z 69 %. Druhá kategorie podporovaných a garantovaných de facto států naproti tomu vykazuje průměrné naplnění indikátoru 3,2 bodu. Pakliţe by byly ze vzorku vypuštěny nově vzniklé entity v podobě Luhanské a Doněcké lidové republiky, stouplo by naplnění aţ k hodnotě 3,9 bodu. Lze tedy jednoznačně hovořit o vztahu mezi stupněm vnější podpory a indikátorem voleb. Indikátor doby existence zaznamenal v prvním období postupný nárůst. S dlouhou dobou existence dlouhodobých, a při absenci krátkodobých de facto států ve druhé etapě (2010–2013), se hodnota indikátoru přiblíţila aţ k hranici 97 % (obr. 39). Se vznikem nových de facto států však došlo k razantnímu propadu aţ k hodnotě z počátku sledovaného období, tedy 78 %. De facto státy samozřejmě nevznikají samovolně, ale nejčastěji se jedná o reakci na soudobé geopolitické dění a jeho změny, jak ostatně dokládá situace z okolí let 1991 i 2014. Socioekonomické indikátory vykázaly podobný trend jako indikátory politické, ale jejich posilování do roku 2010 nebylo natolik razantní. Svého vrcholu dosáhly aţ v druhém období v roce 2011 s přírůstkem okolo 38 % (obr. 38). Ačkoliv byl tento nárůst následovaný propadem mezi lety 2012–2014, nebyl natolik výrazný, nedokázal smazat dosavadní zisky a ustálil se na hodnotě okolo 28 %. Třetí období se neslo ve znamení stagnace (28 % v roce 2018), s krátkodobým přírůstkem na hodnotu 31 % v roce 2016. Průměrné naplnění obou socioekonomických indikátorů (C1 – měnová politika,

167

C2 – občanské svobody) se na počátku sledovaného období pohybovalo pouze kolem 37 % (obr. 39), ale postupně během první etapy narůstalo, aţ dosáhlo svého maxima na počátku druhé etapy okolo 51 %. Se vznikem nových de facto států ve třetí etapě opět došlo k poklesu jejich naplnění, který však nedokázal smazat předešlé zisky, a na konci etapy tak jejich průměr dosahoval 47 %. Zatímco indikátor C2 vykazoval pouze malé změny (do 15 %) po celé sledované období, indikátor C1 prudce rostl a v roce 2011 vykázal 80% nárůst vůči

Obr. 40: Procentuální změna naplnění indikátorů oproti roku 2001 mezi lety 2001–2018 zdroj: vlastní databáze původní hodnotě z roku 2001 (obr. 40). Jde o důsledek kombinace nízkého naplnění indikátoru v roce 2001 (32 %), zániku méně funkčních de facto států vyuţívajících měn rodičovských států a skutečnosti, ţe ve zkoumaném souboru zbyl pouze jediný krátkodobý de facto stát. Naopak dlouhodobé de facto státy nejčastěji vyuţívají měny třetí strany. Vzhledem k nárůstu jejich podílů ve zkoumaném souboru je logický i nárůst hodnoty indikátoru. Na rozdíl od jiných indikátorů však nezaznamenal indikátor C1 po roce 2014 tak dramatický propad a udrţel si roční naplnění okolo 50 % (60% přírůstku oproti roku 2001) (obr. 40), neboť nově vzniklé entity (např. Doněcká a Luhanská lid. rep.) začaly vyuţívat

168 měny svého patrona, potaţmo jiných třetích stran. V případě indikátoru C1 je patrná vazba na stupeň vnější podpory. Podporované a garantované de facto státy vykazují průměrnou hodnotu 3,2 bodu, zatímco nepodporované pouze 0,85 bodu. Pakliţe by došlo k rozdělení podporovaných a garantovaných de facto států, vykazují vyšší skóre de facto státy podporované (3,4 bodu), které častěji přejímají měnu svého patrona, neţ státy garantované (2,9 bodu), které vyuţívají i měnu rodičovského státu. Při srovnání jednotlivých indikátorů v celém souboru dosahují stabilně vysokých hodnot bezpečnostní indikátory A1 (bezpečnost civilního obyvatelstva) a A2 (vnitřní dominance). V případě konání voleb a měnové politiky došlo ve druhém období, po zániku několika málo etablovaných entit, k výraznému nárůstu, který vystřídal propad v roce 2014, spojený se vznikem nových efemérních a zranitelných entit. Indikátor měnové politiky přesto vykázal v roce 2018 o 18 % vyšší naplnění neţ v roce 2001; přispělo k tomu i přijetí měny patrona v Doněcké a Luhanské republice. Zdaleka největší propad zaznamenal ve stejné době indikátor A3 (obrana před vnější agresí), a to opět díky vzniku nových entit na území Ukrajiny a na Blízkém východě. Indikátor B2 (doba existence) měl celkově poněkud sestupný trend, v důsledku častějšího vzniku nových entit v posledním období ve srovnání s počátkem století. Indikátor C2 (občanské svobody) byl v čase málo proměnlivý a na konci sledovaného období dosahoval stejné hodnoty (průměrně 42 %) jako v roce 2001.

8.6 Vliv stupně vnější podpory na míru vnitřní suverenitu Vývoj míry vnitřní suverenity ve třech typech de facto států, vymezených stupněm vnější podpory, přibliţuje obr. 41. Vysokou míru vnitřní suverenity vykazovaly po celé období podporované státy; průměrná hodnota této skupiny přesahovala průměr celého souboru v prvním období o 17 %, ve druhém o 16 % a ve třetím o jiţ jen 11 %. Jejich nejčastějším patronem je Rusko (pět z celkem sedmi případů). Dvě entity dosáhly jen průměrné aţ podprůměrné hodnoty míry vnitřní suverenity: Doněcká a Luhanská lidová republika. V obou případech je důvodem krátká doba existence a pokračující boje o kontrolu území a s tím spojené nízké naplnění bezpečnostních indikátorů. Spolu s jejich vznikem poklesla meziročně míra vnitřní suverenity skupiny podporovaných de facto států o 15 %. Společným rysem této skupiny je trvalý nárůst funkčnosti v dlouhodobém horizontu: všechny entity vykazovaly v roce 2018 vyšší hodnoty indikátorů neţ v roce 2001 nebo v době vzniku. Naopak nejniţší míru vnitřní suverenity vykazuje skupina nepodporovaných de facto států, která je ovšem nejčetnější (15 případů). Nepodporované entity také jako jediné podléhají zániku (mimo etablování se jako suverénní stát). Pouze šest z nich existovalo

169 po celé sledované období (Kačjinský stát, Karenský stát, Mindanao, Puntland, Somaliland a Tchaj-wan). Průměrná hodnota míry vnitřní suverenity ve skupině nepodporovaných de facto států nejprve mírně rostla, a to díky postupnému etablování jiţ existujících entit a také díky zániku vnitřně nefunkčního Ačehu (průměr 42 %), ale mezi lety 2005 aţ 2008 byl tento nárůst kompenzován zánikem relativně etablovaných entit s nízkou intenzitou konfliktů: Cabindy, Casamance a Nzwani (obr. 41). Ve druhém období míra vnitřní suverenity skupiny stagnovala kolem hodnoty 59 %. Etablování Jiţního Súdánu na suverénní stát v roce 2011 nemělo za důsledek větší změnu průměrné hodnoty. Hodnota jeho suverenity se v roce 2011 blíţila průměru nepodporovaných de facto států (58/61 %). Významnějším však byl vznik Azawadu v roce 2012, který dosahoval hodnoty pouhých 26 %. To se projevilo sníţením průměrné hodnoty skupiny o 5 % mezi lety 2011 a 2012. K druhému významnému poklesu došlo mezi lety 2013 a 2014, kdy vznikla extrémně nefunkční entita, jeţ jako jediná nedosáhla ani 15 % naplnění průměrné míry vnitřní suvernity – Islámský stát. S jeho vznikem poklesl průměr nepodporované skupiny o dalších 6 %. Od roku 2015 následoval pozvolný nárůst, spojený s etablováním nově vzniklých entit, přerušený vznikem Bašuru v roce 2017. Na konci sledovaného období vykazovala skupina nepodporovaných de facto států totoţnou míru vnitřní suverenity jako na jeho počátku (55 %). V krátkodobém vývoji je zřejmý pokles míry vnitřní suverenity skupiny spojený se vstupem nových entit, následovaný pozvolným nárůstem; to je projev triviálního vztahu mezi délkou existence a funkčností entity. Vedle toho je však pozorovatelný také střednědobý trend vývoje míry vnitřní suverenity nepodporovaných de facto států: stagnace v období začátku války proti terorismu (související s eliminací slabých a málo funkčních entit; průměrná hodnota o 9 % niţší neţ průměr souboru všech entit), pokles v druhém období globální recese (průměrná hodnota v roce 2010 niţší o 11 % vzhledem k průměru celého souboru de facto států, a v roce 2012 niţší jiţ o 15 %) a írný nárůst s vyšší volatilitou ve třetím období, charakteristickém obnovením globálního ekonomického růstu a nárůstem geopolitických aspirací regionálních mocností (v roce 2018 hodnota niţší jiţ jen o 10 % – viz obr. 41). Garantované de facto státy jsou v souboru nejméně zastoupenou kategorií (čtyři entity, z nichţ pouze tři existovaly po celé sledované období), coţ omezuje moţnost generalizace. Průměrná míra vnitřní suverenity této skupinky je podobná průměru celého souboru (68/71 %). Po uznání Východního Timoru v roce 2002 míra vnitřní suverenity v této skupině klesla o 3 %. Následně, aţ do roku 2007 stagnovala, a to i přes mírný nárůst funkčnosti Kosova, který byl kompenzován opačným trendem v případě Palestiny. Na přelomu první a druhé etapy došlo s vyšším naplněním bezpečnostních a politických indikátorů v případě Palestiny

170 a Západní Sahary k nárůstu míry vnitřní suverenity aţ na úroveň 76 %. Tento nárůst přetrval aţ do konce druhého období, kdy došlo k poklesu skupiny ze 79 na 73 %. S niţší schopností Západní Sahary a Palestiny naplňovat bezpečnostní a politické indikátory míra vnitřní suverenity garantované skupiny dále klesala aţ na hodnotu 66 % v roce 2018. V této skupině tak můţeme pozorovat systematický pokles roční míry vnitřní suverenity, počínaje rokem 2014, a to i bez změny ve sloţení této skupiny, coţ lze interpretovat jako projev zvýšené zranitelnosti a nejistoty v politickogeografickém prostoru. Společným rysem garantovaných de facto států jsou průměrné a v čase jen málo proměnlivé hodnoty politických indikátorů. V ostatních případech je naplňování indikátorů diferencované a vzhledem k malé četnosti entit ve skupině je lze jen stěţí zobecňovat.

Obr. 41: Vývoj míry vnitřní suverenity pro vybrané skupiny de facto států (2001–2018) zdroj: Podhrázský – Daněk (2020); vlastní úpravy

Nejvyšších hodnot bezpečnostních a politických indikátorů dosahují podporované státy. Jedná se o výsledek vojenské podpory ze strany patrona a jejího zastrašovacího efektu vůči rodičovskému státu i povstaleckým skupinám uvnitř entity. Tato podpora pomáhá vytvořit uvnitř entity stabilní prostředí, ale často za cenu omezování demokratizačních procesů, zejména v období po vzniku de facto státu. Indikátor C1 (měnová politika) dosahuje středních hodnot, neboť měna patrona je v těchto entitách uţívána buď jako jediná, nebo jedna z pouţívaných měn. Naopak nepodporovaným de facto státům se zajištění bezpečnosti daří jen obtíţně (obr. 37). Rodičovské státy a v některých případech i mezinárodní společenství usilují o jejich eliminaci, neboť zpochybňují teritoriální integritu členských států OSN.

171

Důsledkem je vysoký stupeň násilí včetně obětí na lidských ţivotech. Lepší bezpečnostní situace je tam, kde de facto státy působí v prostoru upadajících států, jeţ nedisponují mocenským aparátem schopným bezpečnost v těchto entitách významně ohrozit (např. Somaliland, Puntland). Nízká úroveň zajištění bezpečnosti podmiňuje také nízké hodnoty politického indikátoru B1 (volby se nekonají buď vůbec, nebo jen omezeně) i C2 (občanské svobody). Míra dosaţení vnitřní dominance je proměnlivá, a to v souvislosti s výsledkem soupeření o moc uvnitř entity. Tam, kde se jedné mocenské skupině podařilo získat kontrolu nad politickými institucemi, je vysoká, zatímco tam, kde boj pokračuje, je nízká. Hlavním závěrem tohoto srovnání je potvrzení zřejmého pozitivního vlivu vnější podpory de facto státu na jeho vnitřní funkčnost. Podpora patrona se přitom i v dlouhodobé perspektivě ukazuje jako účinnější neţ podpora mezinárodního společenství.

8.7 Zhodnocení výsledků – širší kontext Identifikací konkrétních de facto států, spolu s jejich bliţší charakteristikou, reaguje tato práce na častou kritiku ostatních děl zabývajících se těmito entitami. Na základě stanovených definičních předpokladů bylo identifikováno 26 de facto států, coţ odpovídá široce pojatému vymezení, spíše ve smyslu Florey (2014) neţ Pegga (1998) či Geldenhuyse (2009). Širší vymezení se osvědčilo při naplňování cílů této práce, neboť umoţňuje identifikovat a hodnotit de facto státy jiţ v době jejich postupného etablování v politickogeografickém prostoru a nikoliv pouze několik funkčních de facto států, s jejichţ existencí se mezinárodní společenství států jiţ smířilo. Pojem smíření odkazuje ke skutečnosti, ţe většina konfliktů vedoucích ke vzniku jednotlivých de facto států byla označena za interní záleţitost rodičovských států a mezinárodní společenství neusiluje o eliminaci ani nepodporuje jejich existenci. V případě podporovaných de facto států se s jejich existencí muselo mezinárodní společenství smířit z důvodů zastrašení patronem, nejčastěji Ruskem. Všechny vymezené de facto státy (mimo Bašur vzniklý v roce 2017) přitom splnily i Peggovu (1998) podmínku existence dvou let. Jak je patrné z kap. 8.1, tab. 3 a obr. 33, 34, není poloha ani doba vzniku de facto států nahodilým jevem v politickogeografickém prostoru a odpovídá soudobým klíčovým geopolitickým změnám a vývoji světového politického dění. Poválečné období od roku 1945 nejvíce ovlivnil proces dekolonizace Afriky a Asie. Se vznikem nezávislých států z dosavadních kolonií vznikl v důsledku nerespektování (např. etnických) hranic nejeden upadající stát. Kmenová, sociální a náboţenská různorodost ve spojení s odlišným pojetím

172 moci v africkém a euroamerickém vnímání vyvolaly převraty a války. Na území některých zasaţených států se postupně etablovaly de facto státy, které tohoto úpadku vyuţily. V rámci analýzy tvoří tyto entity 37 % souboru. Spolu se vznikem Namibie v roce 1990 byla dekolonizace ukončena a proces vzniku de facto států se přesunul k federativnímu rozpadu. Ten je spojen s klíčovou změnou v geopolitickém uspořádání světa – koncem studené války. Řada de facto států vzniklých v tomto období vyuţívá podpory patrona. Jelikoţ se nejčastěji jedná o ruskou podporu de facto státům vzniklých na území bývalého Sovětského svazu, lze tuto skutečnost přisoudit ruské snaze o alespoň částečné zachování geopolitického vlivu v turbulentním období 90. let. Od rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie vznikají de facto státy jiţ jen procesem secese. Opět je zde patrná vazba na mezinárodní dění, v tomto případě na arabské jaro, a nárůst islamistických tendencí. Menší či větší protesty vedly v některých zemích ke změně vlády, v jiných k občanské válce. Rozvrácení Sýrie, spolu s oslabením iráckých státních struktur v důsledku války proti teroru (viz níţe), vedlo ke vzniku secesistických snah a extrémně nefunkčních de facto států na jejich území. Proces secese se stal dominantním procesem vzniku de facto států po studené válce, nicméně probíhá jiţ od vzniku mezinárodního systému suverénních států. Mezi lety 2001–2018 se v souboru nacházelo 36 % de facto států vzniklých secesí. Riegl (2013) uvádí tezi, ţe de facto státy podléhají významným změnám i v relativně krátkodobém horizontu. Velikost a struktura souboru de facto států mezi lety 2001–2018, měřené mírou vnitřní suverenity, tuto tezi potvrzují, a rovněţ odkazují k soudobému mezinárodnímu vývoji. Rok 2001 poznamenaly teroristické útoky z 11. září, v jejichţ důsledku byl zvýšen mezinárodní dohled nad entitami vybočujícími z mezinárodních standardů, a to jak nad formálně uznanými, tak těmi neuznanými. Pozornost jedné z hlavních světových mocností – USA se zaměřila na islámské teroristy v prostředí Blízkého východu a zároveň bylo rodičovským státům umoţněno vyuţít dříve neakceptovatelné metody ve snaze o eliminaci separatistických snah na svém území. Takto např. zanikl v roce 2009 Tamilský Ílam. Období zvýšeného mezinárodního dohledu je proto charakteristické setrvalým zánikem de facto států. Vzhledem ke struktuře souboru se zvýšil podíl stabilních podporovaných a garantovaných de facto států, naopak poměr zranitelných nepodporovaných de facto států klesal a efemérní byly prakticky eliminovány. Tento vývoj podporuje myšlenku zvýšeného mezinárodní dohledu, během kterého musely de facto státy obhájit své postavení, a pokud se jim to nepodařilo, zanikly. Nové secesistické tendence byly interpretovány jako terorismus (ostatně tuto argumentaci pouţívají rodičovské státy dodnes (viz Šír a kol. 2017)). Ţádné nové de facto státy proto v tomto období nevznikly.

173

Druhé vymezené období mezi lety 2010–2013 je charakteristické koncem intenzivního mezinárodního dohledu v důsledku zvýšené nejistoty v době ekonomické recese a jejího doznívání. Členové mezinárodního společenství se zaměřili na řešení vlastních vnitřních problémů a na arabský svět destabilizovaný vlnou protestů, převratů a občanských válek, označovaných jako arabské jaro. Důsledkem bylo zastavení poklesu počtu de facto států. Na počátku období ještě docházelo ke zvyšování míry vnitřní suverenity u podporovaných a garantovaných de facto států, kdy maximálního zastoupení dosáhly v roce 2010. Od roku 2011 však jejich podíl začíná pomalu klesat. Invaze do Libye v roce 2011 rozbila její mocenský systém a uvrhla stát do občanské války a kmenových sporů. Tuaregové spolu s islámskými radikály odtrhli v roce 2012 aridní oblasti Mali, na kterých vyhlásili první nový de facto stát ve sledovaném období – Azawad. Od téhoţ roku probíhaly protivládní protesty v Sýrii, které ještě v témţe roce přešly v občanskou válku, v níţ se následně angaţovali významní členové mezinárodního společenství – USA, Rusko, Turecko či Irán. Třetí období, které započalo roku 2014, koresponduje geoekomicky s obnovením globálního ekonomického růstu a ekonomického vlivu zemí BRICS. V mezinárodním prostoru bylo z hlediska de facto států patrné zejména posilování vlivu Ruska, které intenzivněji prosazovalo své geopolitické zájmy. Nejprve došlo k anexi Krymu a následně k destabilizaci východní Ukrajiny a vytvoření dvou nových podporovaných de facto států. Na nich je nejlépe patrný význam podpory vnějšího patrona. Zatímco se nově vzniklé de facto státy nejčastěji řadí do vymezené skupiny efemérních de facto států, tyto dva podporované de facto státy přesáhly jiţ v druhém, resp. třetím roce hranici pro zařazení mezi zranitelné. Kromě ekonomického růstu zemí BRICS a posilování vlivu Ruska mělo na třetí období vliv i doznívání arabského jara. V jeho důsledku vznikly hned dva nové nepodporované de facto státy. Oba byly dle míry vnitřní suverenity zařazeny do efemérní kategorie. Z hlediska struktury de facto států došlo k poklesu podílu stabilních de facto států. Na základě výsledků naplňování indikátorů vnitřní suverenity byly identifikovány jejich trendy a potvrzeno úzké sepětí se stupněm vnější podpory. Prvotní snahou de facto států je obhajoba vlastního postavení v rámci politickogeografického prostoru. Se schopností efektivní kontroly území se váţe i vyšší schopnost entity zajistit na nárokovaném území bezpečnost proti vnitřním i vnějším hrozbám, důsledkem čehoţ dochází k vyššímu naplnění bezpečnostních indikátorů. Nepodporované de facto státy nejčastěji vznikají v prostoru států, jeţ se potýkají s úpadkem státních struktur. Celkový úpadek státních struktur mnohdy doprovází občanské nepokoje, nezřídka i ozbrojený konflikt, díky čemuţ nejsou rodičovské státy schopny na separatistické snahy reagovat, anebo reagují jen velmi omezeně.

174

Problematické je však postavení vedení separatistické entity vůči ostatním rebelujícím entitám nacházejících se na území, a to i v dlouhodobém horizontu. Příkladem jsou boje na území Azawadu, Islámského státu i Jiţního Súdánu. Tuto problematiku efektivně vyjadřuje indikátor vnitřní dominance, která má v těchto entitách velmi nízké hodnoty (viz obr. 38). Naopak u podporovaných de facto států je tento indikátor naplňován o poznání lépe, a problematickou se zde stává obrana před vnější agresí. Patron umoţňuje de facto státům odtrţení od relativně funkčních států, které by je bez podpory dokázaly eliminovat. Své postavení tak musí obhájit primárně vůči rodičovskému státu (viz Doněck a Luhansk). Během doby etablování můţe docházet k intenzivním střetům, jejichţ délka je ovlivněna volnými kapacitami (sílou) patrona. Ze strany patrona lze vytvoření (podpora) de facto státu povaţovat za plánovaný čin. Pakliţe by svými kapacitami rodičovský stát nepřevyšoval, de facto stát by nepodpořil. To je také příčinou, proč koresponduje vznik nových, Ruskem podporovaných entit, aţ s opětovným nárůstem jeho vlivu a posilováním skupiny BRICS ve třetím vymezeném období. Aţ po naplnění bezpečnostních indikátorů lze de facto stát povaţovat za etablovaný, neboť obhájil své postavení vůči vnitřním i vnějším protivníkům a je schopen zajistit bezpečí svému civilnímu obyvatelstvu. Teprve ve druhé fází dochází k naplňování politických a socioekonomických indikátorů, jeţ je opět úzce spjato se stupněm vnější podpory. Jejich naplnění není nezbytné pro existenci de facto států, ale pro dosaţení jejich hlavního cíle – zisku mezinárodního uznání. Občanské a politické svobody, spolu s kontrolou ekonomiky, jsou základními charakteristickými rysy kaţdého státu.

175

9 Závěr De facto státy představují teritoriálně politické entity fakticky se nacházející v politickém prostoru, avšak postrádající formální uznání. Jejich hlavním cílem je dosáhnout mezinárodního uznání a stát se suverénními státy, a to i přes to, ţe se v důsledku vnitřních anebo vnějších příčin mohou spokojit „pouze― s autonomií. V průběhu doby se de facto státy změnily z exotických míst na okraji světové politiky na trvalou součást politického prostoru. Nestalo se tomu naráz, ale postupným zvyšováním jejich významu od konce 2. světové války. Většího akademického zájmu se jim dostalo aţ později, na přelomu tisíciletí. Od té doby pravidelně vznikají akademické práce zabývající se jejich problematikou. Bohuţel, texty jsou často zatěţovány nekompatibilními definicemi a terminologií. Navíc mnohým teoretickým pracím bývá vytýkána absence výčtu konkrétních de facto států a těm praktickým zase úzké zaměření na konkrétní de facto stát v rámci případových studií. Situace se však postupně mění a jiţ vzniklo několik prací zaměřujících se na hlubší analýzu a komparaci vícero de facto států. Povětšinou se zaměřují na plně etablované de facto státy v postsovětském prostoru. Málokterá práce toto úzké zaměření překračuje a usiluje o analýzu subjektů napříč politickým prostorem. O zúţení mezery současného akademického poznání de facto států usilovala tato práce naplněním stanovených hlavních i dílčích cílů a nalezením odpovědí na stanovené výzkumné otázky z úvodních kapitol této práce. Hlavními cíli předloţené práce bylo vytvořit metodu, umoţňující klasifikaci de facto států, a na jejím základě identifikovat typické rysy spolu s vývojovými trendy de facto států, jakoţto skupiny. To vše v delším časovém horizontu, tedy mezi lety 2001–2018. Počáteční rok 2001 představuje významný geopolitický milník, stejně jako milník ve vnímání a vývoji de facto států. Před 11. zářím 2001 byly neuznané politické entity povaţovány za nevýznamné anomálie politickogeografického prostoru, potýkající se s vlastními problémy. Po roce 2001 se staly globální bezpečnostní hrozbou bez ohledu na geografickou polohu či míru vnitřní koherence. Rok 2018 byl posledním rokem, pro který byla v době výzkumu publikována nezbytná data. Dílčí cíle stanovené v úvodu prakticky kopírují strukturu práce a její jednotlivé kapitoly. Dosaţené výsledky dovolily zodpovědět výzkumné otázky. První otázka, zabývající se vzájemným postavením de facto států vůči ostatním teritoriálně politickým entitám nacházejících se v současném politickogeografickém prostoru, byla zodpovězena v rámci teoretické části práce. Za teritoriálně politické entity lze kromě de facto států povaţovat především suverénní státy, upadající státy, národy bez států, secesistická hnutí nebo regiony bez politické kontroly. Všechny takovéto entity lze umístit

176 do teoretického rámce, zaloţeného na rozlišení vnitřní a vnější suverenity, jenţ odkazuje na reálnou (faktickou) kontrolu území spojenou s výkonem státní moci a na právní postavení entity v mezinárodním systému států. De facto státy patří do kategorie vnitřně funkčních entit bez vnější suverenity, tedy bez mezinárodního uznání. Suverénní státy nacházející se např. v Evropě spadají do kategorie vnitřně funkčních a mezinárodně uznaných entit. Upadající státy, jeţ se potýkají s rozpadem vnitřních struktur a nejsou schopny vykonávat státní moc v rámci vlastních hranic, spadají do kategorie vnitřně nefunkčních, mezinárodně uznaných subjektů. Poslední kategorie nefunkčních a mezinárodně neuznaných entit je vyhrazena pro regiony bez politické kontroly, národy bez států apod. Lze tedy říci, ţe de facto státy lze od ostatních teritoriálně politických entit nacházejících se v politickogeografickém prostoru identifikovat pomocí vnitřní suverenity, tedy jejich vnitřní funkčnosti a absence suverenity vnější, tedy mezinárodního uznání, o jehoţ dosaţení usilují. Dále byly v rámci teoretické části sjednoceny rozdílné přístupy a terminologie publikované v řadě prací. Popsány byly koncepty de facto státu, pseudostátu, jakoby státu, státu ve státě, kvazistátu, zpochybněného státu, neuznaného státu a dalších, méně pouţívaných konceptů. Z této diskuse vyšel termín de facto stát jako nejvhodnější pro označení teritoriálně politických, vnitřně funkčních entit bez mezinárodního uznání. Hlavním důvodem jeho zvolení je minimalizace terminologického zmatení, které vytváří pouţití některých jiných konceptů (např. kvazistát), kdy jeden termín můţe označovat kvalitativně zcela odlišné entity. Z jazykového hlediska by pouţití jiného termínu lépe vypovídalo o jeho charakteristických rysech (např. neuznaný stát), avšak s přihlédnutím k rozšíření termínu de facto stát v dílech jiných autorů je zavádění jiného termínu kontraproduktivní. Během rešerše jednotlivých přístupů byla vytvořena definice (definiční předpoklady), jeţ umoţnila identifikovat de facto státy v politickogeografickém prostoru. Hlavní náplní metodické části byla identifikace konkrétních de facto států (těch bylo v období 2001–2018 celkem vymezeno 26) a vytvoření metody umoţňující zhodnocení funkčnosti de facto států ve vztahu k vnější podpoře. Vytvořená kvantitativní metoda vychází z rozlišení dvou aspektů suverenity a vnímá ji jako proces, nikoliv jako binární kategorii. Na základě binární charakteristiky by suverenita buď byla přítomna, nebo nebyla. Binární vnímání suverenity však bylo mylné jiţ v době vrcholného období moderních teritoriálních států, natoţ dnes, po dekádách neoliberální globalizace a postmoderní eroze státní suverenity. Suverenita současně nepředstavuje pouze jednu proměnnou, ale je sloţena z více částí, které jsou v čase i prostoru proměnlivé. Z těchto důvodů bylo pro potřeby měření vnitřní funkčnosti

177 vytvořeno sedm indikátorů, jeţ bylo moţné operacionalizovat do kvantitativních proměnných (bezpečnost civilního obyvatelstva, vnitřní dominance, obrana před vnější agresí, konání voleb, doba existence, měnová politika a občanské svobody). Kaţdý ze sedmi indikátorů byl vţdy hodnocen za jednotlivé kalendářní roky po celou dobu existence daného de facto státu. Kombinací jejich naplnění vznikla míra vnitřní suverenity. Z pohledu vnější suverenity byl vymezen stupeň vnější podpory, rozdělující entity do tří skupin – bez vnější podpory, s podporou patrona, s podporou mezinárodního společenství. V rámci kontextuální části byly podrobně popsány jednotlivé de facto státy. Za účelem pochopení problematiky de facto států není moţné vyuţívat pouze kvantitativních dat, ale je vyţadována i idiografická znalost jednotlivých případů. Prostor byl věnován základní charakteristice území, historickému kontextu vzniku (popř. i zániku) de facto států a kaţdá ze zájmových entit byla ukotvena v politickogeografickém prostoru. Dále byla popsána schopnost kaţdé entity kontrolovat nárokované území spolu se zajištěním výkonu státní moci a přístup mezinárodních aktérů k jejich existenci. Na základě dosaţených výsledků bylo zjištěno, ţe se v případě vymezených de facto států jedná o silně heterogenní skupinu entit. V souboru se nacházejí entity schopné efektivní kontroly nárokovaného území s vlastní funkční státní strukturou (např. Abcházie, Podněstří, Tchaj-wan aj.), k jejímuţ vytvoření mnohdy došlo za přispění vnějších aktérů, stejně jako entity s velmi nízkým stupněm vnitřní suverenity. Ty nejsou schopny plně kontrolovat nárokované území ani vybudovat státní struktury (např. Azawad, Kačjinský stát, Mindanao aj.). V případě Západní Sahary či Palestiny se jedná o de facto státy potýkající se s teritoriálním zpochybněním. Ačkoliv se jim dostalo částečného mezinárodního uznání, je jimi nárokované území okupováno jiným státem. V současné literatuře jsou zavedeny dva přístupy k vymezení de facto států – uţší (např. Pegg 2004, Geldenhuys 2009 nebo Caspersen 2012) a širší (např. Florea 2014). Ačkoliv je uţší přístup běţnější, v této práci byl vzhledem ke stanoveným cílům (nalezení společných rysů a trendů) zvolen přístup širší. Přijetím uţšího vymezení by veškeré analýzy probíhaly pouze na velmi úzkém souboru jiţ plně etablovaných entit. Nedokázaly by tak pokrýt vznik a vývoj nových de facto států, jeţ mohou v úvodních letech existence zaniknout, anebo by byly hodnoceny aţ s několikaletým odstupem. Řada prací přitom zmiňuje dynamické změny, ke kterým uvnitř de facto států dochází (např. Riegl 2013). Navíc de facto státy zpochybňují zavedený systém suverénních států a představují ho jako dynamický a v čase proměnný. Z těchto důvodů byly definiční předpoklady de facto států stanoveny obecněji: kontrola území; trvalé osídlení daného území; ustanovení určitého

178 politického vedení místním obyvatelstvem a zajištění alespoň základní územní správy; snaha navazovat mezinárodní spolupráci, tedy vstupovat do oficiálních diplomatických vztahů s jinými státy; absence mezinárodního uznání, o jehoţ dosaţení však usiluje. Výsledky dosaţené za pomocí analýzy struktury de facto států ukázaly opodstatněnost obou přístupů. Téměř všechny de facto státy v uţším pojetí patří v klasifikaci, představené v tab. 37 a 38, mezi stabilní nebo odolné entity. Tato klasifikace však současně ukázala, ţe můţe být z analytického hlediska uţitečné neohraničovat soubor de facto států předem pevně stanovenou hranicí, ale nahlíţet na něj jako na vnitřně velmi heterogenní soubor různorodých teritoriálních politických entit. Na druhou výzkumnou otázku, týkající se identifikace vazby mezi existencí de facto států a jejich geografickou polohou, jiţ nelze dát tak jednoznačnou odpověď jako na tu první. Celkem bylo mezi lety 2001–2018 vymezeno 26 de facto států. Osmnáct případů se nachází v Eurasii, z toho šest na území bývalého Sovětského svazu a osm případů leţí v Africe (obr. 33). Existence de facto států je důsledkem tří různých procesů jejich vzniku – dekolonizace, federativního rozpadu a secese. Kaţdý z těchto procesů s sebou přinesl jiná geografická specifika. Zatímco dekolonizace probíhala v Africe a Asii, v důsledku federativního rozpadu vznikly de facto státy nacházející se v postsovětském prostoru a Jugoslávii a v rámci secese na území upadajících států, oslabených vnitřními anebo vnějšími faktory. Současně je patrné, ţe de facto státy často vznikají v místech střetu rozdílných politických ideologií, náboţenství, a především pak v místech styku geopolitických sfér vlivu (obr. 34). Rovněţ bylo prokázáno, ţe de facto státy vznikají v periferních příhraničních oblastech rodičovských států. Tomu odpovídá poloha všech 26 identifikovaných de facto států. Příhraniční poloha nejenţe de facto státům zajišťuje vyšší stupeň bezpečí (viz kap. 8.1), ale umoţňuje i zajištění podpory a základních potřeb díky přeshraničnímu styku. V případě podporovaných de facto států navíc byla prokázána vazba mazi polohou de facto státu v rámci rodičovského státu a geografickou polohou patrona. Podporované de facto státy vţdy leţí při hranicích ve směru patrona, coţ umocňuje jeho vliv a především pak usnadňuje poskytování podpory. Je otázkou jaký budoucí vývoj lze z hlediska vzniku a geografické polohy nových de facto států očekávat. Od roku 2008 opět postupně narůstá vliv Ruska, které v roce 2014 anektovalo Krym a vytvořilo dva nové de facto státy na území Ukrajiny. Od roku 2016 se rovněţ podílí na vojenských operacích v Sýrii a od roku 2018 v Libyi. Dlouhodobě rovněţ narůstá vliv Číny. Zejména od roku 2012 s nástupem nového prezidenta došlo k rozšíření čínského vlivu do okolních asijských zemí a Afriky. Na rozdíl od Ruska však Čína zachovává

179 svou teritoriální integritu a vlastní vliv rozšiřuje převáţně ekonomicky. Výjimku tvoří spor o Jihočínské moře, kde Čína buduje umělé ostrovy, a částečně potlačení nepokojů v Hongkongu v roce 2020. Do budoucna lze předpokládat omezení vlivu USA, jakoţto jediného hegemona, a nabízí se vytvoření bipolárního, resp. tripolárního uspořádání světa. V případě boje nových hegemonů o moc bude na hranicích jednotlivých bloků vznikat ideální prostor pro vytvoření nových de facto států. Aplikací kvantitativní metody hodnocení a za pomoci empirického rozloţení četností indikátoru vnitřní suverenity byla vytvořena klasifikace de facto států (tab. 37). Ta umoţnila analyzovat strukturu a trendy ve vývoji souboru de facto států, a odpovědět tak na třetí výzkumnou otázku. Ta se zabývala nalezením charakteristických tendencí z hlediska velikosti a struktury souboru s ohledem na mezinárodní dění. Dle dosaţených výsledků (tab. 39) je jasně patrná vazba mezi mírou vnitřní funkčnosti a stupněm vnější suverenity. Za pomoci podrobnějších výsledků vývoje velikosti a struktury souboru de facto států za jednotlivé roky (2001–2018) bylo moţné identifikovat charakteristické rysy a vývojové trendy v souboru de facto států. Zkoumané období lze rozdělit do tří etap. První etapa (2001–2009) je v mezinárodním prostoru charakteristická zvýšeným dohledem a pouţitím síly proti všem „nestandardním― aktérům nacházejícím se v politickém prostoru, a to nejčastěji v rámci války proti terorismu. To dovolilo vládám rodičovských států legitimizovat dříve neakceptovatelné pouţití síly proti de facto státům na jejich mezinárodně uznaném území. V souboru de facto států se to projevilo zánikem několika entit (zmenšením velikosti souboru) a mírným nárůstem vnitřní suverenity těch, které odolaly. Následující etapa (2010–2013), kterou ovlivnila globální ekonomická recese a její dopady, přinesla do souboru de facto států vyšší stabilitu, projevující se ustálením velikosti zkoumaného vzorku. Kromě stagnace celkového počtu se ustálila i průměrná úroveň jejich míry vnitřní suverenity. Poslední etapa započala rokem 2014, kdy vznikly tři nové vysoce zranitelné entity, coţ se projevilo výrazným poklesem míry vnitřní suverenity v souboru. Následovala stagnace kolem nízké průměrné hodnoty a současně vyšší meziroční proměnlivost ve srovnání s předchozími obdobími. Hodnota míry vnitřní suverenity tak byla v roce 2018 podobná úrovni roku 2001. Pouze dvěma ze sledovaných entit se v období 2001–2018 podařilo dosáhnout všeobecně akceptovaného mezinárodního uznání. V souboru tak lze identifikovat typické pravidelnosti a vývojové trendy (na něţ bylo poukázáno v textu práce), které mohou indikovat určité trendy ve vývoji mezinárodní politiky jako takové. Předposlední výzkumná otázka se zabývala posouzením vlivu vnější podpory na vnitřní funkčnost de facto států. Míra vnitřní suverenity de facto států je výrazně pozitivně ovlivněna

180 vnější podporou. Podpora ze strany patrona je přitom významnější neţ podpora mezinárodního společenství. Nejčastějším patronem je Rusko, které tímto způsobem podporuje hned pět de facto států. Vznik tří z nich (Abcházie, Jiţní Osetia a Podněstří) lze povaţovat za důsledek ruské snahy o zachování geopolitcké moci v době rozpadu SSSR. Dva nově vzniklé de facto státy v prostoru Ukrajiny pak lze chápat nejen v kontextu opětovného nárůstu geopolitického vlivu Ruska a jeho snaze zabránit sbliţování postsovětských zemí se Západem, ale i v kontextu vnitropolitického boje o moc. Podporované de facto státy představují nejstabilnější členy souboru: všechny existující v roce 2001 přetrvaly do roku 2018 a ve třetí etapě k nim přibyly dva nové (při pouţití stanovených předpokladů je jich v souboru celkem sedm). Míra vnitřní suverenity je v této skupině trvale nadprůměrná. Míra vnitřní suverenity je dlouhodobě nadprůměrná i u garantovaných de facto států, tj. vyšší neţ průměr celého souboru, ale niţší ve srovnání s podporovanými de facto státy. Efektem částečné mezinárodní podpory jsou v čase jen málo proměnlivé hodnoty míry vnitřní suverenity v této málo početné skupině. V posledním období však i zde došlo k poklesu průměrných hodnot indikátorů, coţ lze interpretovat jako projev zvýšené nejistoty v mezinárodním prostoru. Nepodporované de facto státy představují naopak vysoce volatilní entity s celkově podprůměrnou a v čase proměnlivou hodnotou míry vnitřní suverenity. Fluktuace v této skupině je vysoká: pouze šest z celkově patnácti nepodporovaných de facto států zůstalo v souboru po celé sledované období. Jestliţe v prvním a druhém období rozdíl mezi touto skupinou a oběma předchozími narůstal, v posledním období se sníţil. Nebylo to však důsledkem nárůstu funkčnosti nepodporovaných de facto států, ale poklesem v obou dalších skupinách. Poslední výzkumná otázka se zabývala zajištěním bezpečnosti, politické kontroly a ekonomického rozvoje, jakoţto hlavního cíle vlád de facto států, a jejich trendy. Na základě dosaţených výsledků lze říci, ţe zajištění bezpečnosti a politické kontroly v de facto státech spolu těsně souvisí. Indikuje to podobný trend vývoje bezpečnostních a politických indikátorů. Úroveň zajištění bezpečnosti, ve vyjádření pouţitými indikátory, dlouhodobě stagnovala a v posledním období klesla na hodnotu niţší neţ v roce 2001. Politická kontrola území se v čase zvyšovala, ale i v tomto případě došlo se vnikem zranitelných a efemérních de facto států v roce 2014 k poklesu a na konci období byla průměrná hodnota politických indikátorů jen mírně vyšší neţ na jeho počátku. Pouze indikátory socioekonomické situace v de facto státech dosáhly na konci období poněkud vyšších hodnot neţ na jeho počátku.

181

Vývoj v posledních letech má však ve všech třech skupinách indikátorů mírně sestupnou tendenci. Cílem této práce bylo přispět k problematice de facto států a k zúţení mezery v jejich současném poznání. Potenciálních směrů dalšího geografického výzkumu de facto států je hned několik. Doporučit lze především zaměření se na méně etablované de facto státy, často se nacházející na úplném okraji politického i vědeckého zájmu. S nárůstem zájmu o jejich existenci lze předpokládat i zvýšení dostupnosti dat, která by umoţnila tyto entity podrobit hlubším analýzám, jeţ jsou dnes běţně pouţívány pro garantované a podporované de facto státy. Dosaţené výsledky by mohly pomoci odhalit trendy ve vývoji de facto států, jeţ není moţné identifikovat na základě analýzy relativně podobných entit nacházejících se ve stejném prostředí, jako je tomu u Abcházie, Jiţní Osetie, Podněstří a Náhorního Karabachu. Zvýšený zájem ze strany mezinárodního společenství by pak mohl přispět k systematickému řešení dlouhodobě problematického místa de facto států na politické mapě světa.

182

10 Seznam použité literatury a zdrojů

Literární zdroje:

Abinales, P., 1998. The ―Muslim-Filipino‖ and the State‘. Public Policy, 2(2), s. 37-69.

Adamová, K., 2001. Politologický slovník 1.vyd., Praha: C.H. Beck.

Agnew, J., 1999. Mapping Political Power Beyond State Boundaries: Territory, Identity, and Movement in World Politics. Millennium: Journal of International Studies, 28(3), s. 499-521. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/03058298990280030701.

Agnew, J., 2005. Sovereignty Regimes: Territoriality and State Authority in Contemporary World Politics. Annals of the Association of American Geographers, 95(2), s. 437-461. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1111/j.1467-8306.2005.00468.x.

Agnew, J., 2009. Globalization and Sovereignty: Beyond the Territorial Trap 2.vyd., Lanham, Maryland, USA: Rowman & Littlefield.

Aklaev, A.R., 1996. Dynamics of the Moldova Trans-Dniester ethnic conflict (late 1980s to early 1990s). In Ethnicity and Power in the Contemporary World. Tokyo: United Nations Univ, s. 83-115.

Anderson, L., 2012. Reintegrating unrecognized states: internationalizing frozen conflicts: internationalizing frozen conflicts. In Unrecognized States in the International System. Abingdon: Routledge, s. 183-207.

Antonsich, M., 2017. Territory and Territoriality. In International Encyclopedia of Geography: People, the Earth, Environment and Technology. Hoboken: Wiley-Blackwell, s. 1-9.

Baar, V., 2002. Národy na prahu 21. století: emancipace nebo nacionalismus? 2. vyd., Ostrava: Ostravská univerzita.

Baev, P.K., 1998. Russia’s Policies in Secessionist Conflicts in Europe in the 1990s Norwegian Atlantic Committee., Security Policy Library no. 11.

Bahcheli, T., Bartmann, B. & Srebrnik, H., 2004. De facto states: the quest for sovereignty 1.vyd., Londýn: Routledge.

Bakke, K.M. a kol.., 2014. Convincing State-Builders? Disaggregating Internal Legitimacy in Abkhazia. International Studies Quarterly, 58(3), s. 591-607. Dostupné z: https://academic.oup.com/isq/article-lookup/doi/10.1111/isqu.12110.

Bakke, K.M., O’Loughlin, J. & Ward, M.D., 2011. The Viability of de facto States: Post- War Developments and Internal Legitimacy in Abkhazia. Seattle: American Political Science Association, s. 1-49.

183

Baldaro, E. & Raineri, L., 2020. Azawad: A Parastate Between Nomads and Mujahidins? Nationalities Papers, 48(1), s. 100-115. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S009059921900062X/type/journal_article.

Barnett, C., 2009. Deconstruction. International Encyclopedia of Human Geography, s. 23- 30. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/B9780080449104006763.

Barša, P., 2000. The Limits of Sovereignty – Deconstructing the Anarchy / Community Dichotomy of Modern Politics. Czech Journal of International Relations, 35(3), s. 5-26.

Barša, P. & Císař, O., 2008. Anarchie a řád ve světové politice 1.vyd., Praha: Portál.

Bartmann, B., 2004. Political realities and legal anomalies. Revisiting the politics of international recognition. In De Facto States. Londýn: Routledge, s. 12-31.

Bastian, S., 1985. Ethnicity and Social Change in Sri Lanka. Papers Presented at a Seminar Organised by the Social Scientists Association. Kolombo.

Beran, H., 1984. A Liberal Theory of Secession. Political Studies, 32(1), s. 21-31.

Berg, E., 2013. Merging Together or Drifting Apart? Revisiting Political Legitimacy Issues in Cyprus, Moldova, and Bosnia and Herzegovina. Geopolitics, 18(2), s. 467-492. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14650045.2012.717238.

Berg, E. & Kuusk, E., 2010. What makes sovereignty a relative concept? Empirical approaches to international society. Political Geography, 29(1), s. 40-49. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0962629810000260.

Berg, E. & Toomla, R., 2010. Forms of Normalisation in the Quest for De Facto Statehood. The International Spectator, 44(4), s. 27-45. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03932720903351104.

Billon, P.L. & Waizenegger, A., 2007. Peace in the wake of disaster? Secessionist conflicts and the 2004 Indian Ocean tsunami. Transactions of the Institute of British Geographers, 32(3), s. 411-427. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1475-5661.2007.00257.x.

Black, J.K., 2001. Chipping Away the Invisible Wall Across Cyprus. USA Today, 129(2668), s. 22-23.

Broers, L., 2013. Recognising politics in unrecognised states: 20 years of enquiry into the de facto states of the South Caucasus. Caucasus Survey, 1(1), s. 59-74. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/23761199.2013.11417283.

Brouwer, J. & van Wijk, J., 2013. Helping hands: external support for the KNU insurgency in Burma. Small Wars & Insurgencies, 24(5), s. 835-856. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/09592318.2013.866422.

Brownlie, I., 2008. Principles of Public International Law 7 ed., Oxford: Oxford University Press.

184

Brown, M.J., 2004. Is Taiwan Chinese?: Impact of culture, power, and migration on changing identities 1.vyd., Berkeley: University of California Press.

Buendia, R., 2006. Mindanao Conflict in the Philippines: Ethno-Religious War or Economic Conflict? In The Politics of Death: Political Violence in Southeast Asia. Berlín: Lit Verlag Berlin, s. 147-187.

Bureš, J., 2000. Řecko-turecké oteplování. Mezinárodní politika, 24(4), s. 16-19.

Byman, D. & King, C., 2012. The Mystery of Phantom States. The Washington Quarterly, 35(3), s. 43-57. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0163660X.2012.703580.

Callahan, M.P., 2007. Political Authority in Burma’s Ethnic Minority States: Devolution, Occupation, and Coexistence 1.vyd., Washington: East-West Center.

Camyar, I., 2005. Quasi-states: Conference Papers--International Studies Association, In Europe: Integration, State Territoriality and the Changing Nature of Statehood.

Carment, D. & Patrick, J.P., 1996. Two-Level Games and Third-Party Intervention: Evidence from Ethnic Conflict in the Balkans and South Asia. Journal of Political Science / Revue canadienne de science politique, 29(3), s. 521-554.

Caspersen, N., 2008. Separatism and Democracy in the Caucasus. Survival, 50(4), s. 113- 136. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00396330802329014.

Caspersen, N., 2009. Playing the Recognition Game: External Actors and De Facto States. The International Spectator, 44(4), s. 47-60. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03932720903351146.

Caspersen, N., 2011. Democracy, nationalism and (lack of) sovereignty: the complex dynamics of democratisation in unrecognised states†. Nations and Nationalism, 17(2), s. 337- 356. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1469-8129.2010.00471.x.

Caspersen, N., 2012. Unrecognized states: the struggle for sovereignty in the modern international system 1.vyd., Cambridge: Malden: Polity Press.

Caspersen, N., 2015. Degrees of legitimacy: Ensuring internal and external support in the absence of recognition. Geoforum, 66, s. 184-192. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S001671851400219X.

Caspersen, N., 2016. Making Peace with De Facto States. ALPPI Annual of Language & Politics and Politics of Identity, 10(10), s. 7-18.

Caspersen, N. & Stansfield, G., 2011. Unrecognized States in the International System 1.vyd., Londýn: Routledge.

Clapham, C., 1999. Sovereignty and the Third World State. Political Studies, 47(3), s. 522- 537. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00215.

185

Clark, A.F., 1999. Imperialism, Independence, and Islam in Senegal and Mali. Africa Today, 46(3/4), s. 149-167.

Coggins, B., 2014. Power Politics and State Formation in the Twentieth Century: The Dynamics of Recognition 1.vyd., Cambridge: Cambridge University Press.

Collier, P., 2004. Greed and grievance in civil war. Oxford Economic Papers, 56(4), s. 563- 595. Dostupné z: https://academic.oup.com/oep/article-lookup/doi/10.1093/oep/gpf064.

Conell, J. & Aldrich, R., 1991. The last colonies: failures of decolonization?: failures of decolonization? In Colonialism and development in the contemporary world. New York: Mansell, s. 183-203.

Cordell, K. & Wolff, S., 2016. The Routledge Handbook of Ethnic Conflict 1.vyd., New York: Routledge.

Cox, K., 2002. Political Geography: Territory, State, and Society 1.vyd., Oxford: Blackwell.

Crawford, J., 2006. The creation of states in international law 2.vyd., Oxford: Clarendon Press.

Cvetkovski, N., 1999. The Georgian - South Ossetian Conflict 1.vyd., Aalborg: Aalborg University.

Čejka, M., 2005. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Brno: Centrum strategických studií.

Dahlman, C.T., 2009. Territory. In Key Concepts in Political Geography. Londýn: Sage, s. 77-86.

Dansalan Quarterly, 1983. Manifesto of the Muslims of the Philippines Supporting the Call for National Reconciliation and Unity. Dansalan Quarterly, 5(1), s. 46-48.

Delaney, D., 2005. Territory: A Short Introduction 1.vyd., Malden: Wiley-Blackwell. deLisle, J., 2002. Law‘s Spectral Answers to the Cross-Strait Sovereignty Question. Orbis, 46(4), s. 733-752. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0030438702001552.

Dent, M.J., 2004. Identity Politics: Filling the Gap Between Federalism and Independence 1.vyd., Londýn: Routledge. de Silva, K.M., 1981. A History of Sri Lanka 1.vyd., Londýn: C. Hurst & Co. de Votta, N., 2005. From ethnic outbidding to ethnic conflict: the institutional bases for Sri Lanka's separatist war1. Nations and Nationalism, 11(1), s. 141-159. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1354-5078.2005.00196.x. de Vries, L., Englebert, P. & Schomerus, M., 2018. Secessionism in African Politics: Aspiration, Grievance, Performance, Disenchantment 1.vyd., Londýn: Palgrave Macmillan.

186 de Waal, T., 2010a. Remaking the Nagorno-Karabakh Peace Process. Survival, 52(4), s. 159- 176. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/00396338.2010.506830. de Waal, T., 2010b. The Caucasus: an Introduction 1.vyd., New York: Oxford University Press.

Dieng, E.O. a kol.., 2019. New inventory of the diversity and seasonal abundance of Tephritid fruit fly species on mango orchards in Senegal. Journal of Entomology and Zoology Studies, 7(6), s. 975-986.

Donovan, G.T. jr., 2009. RUSSIAN OPERATIONAL ART IN THE RUSSO-GEORGIAN WAR OF 2008. USAWC STRATEGY RESEARCH PROJECT. Carlisle. Dostupné z: https://apps.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a500627.pdf.

Drška, V. & Picková, D., 2004. Dějiny středověké Evropy 1.vyd., Praha: Aleš Skřivan ml.

Dryzek, J.S. & Dunleavy, P., 2009. Theories of the democratic state 1.vyd., Londýn: Red Globe Press.

Dubský, Z. & Havlová, R., 2016. Role OBSE při pokusu o deeskalaci války na Ukrajině. Současná Evropa, 21(2), s. 4-23.

Duursma, J., 1996. Fragmentation and the international relations of micro-states, 1.vyd., Cambridge: Cambridge University Press.

Elden, S., 2010. Land, terrain, territory. Progress in Human Geography, 34(6), s.799-817. Dostupní z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0309132510362603.

Enotiades, C., 2010. Can the Cyprus problem be Resolved? Ankara bar review, 3(1), s. 33- 34.

Fabry, M., 2017. Unrecognized States and National Identity. In Unrecognized States and Secession in the 21st Century. Cham: Springer, s. 23-33.

Filip, J., Svatoň, J. & Zimek, J., 2007. Základy státovědy 4 ed., Brno: Masarykova univerzita.

Filipský, J. a kol.., 2003. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky 1.vyd., Praha: Lidové noviny.

Florea, A., 2014. De Facto States in International Politics (1945–2011): A New Data Set. International Interactions, 40(5), s. 788-811. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03050629.2014.915543.

Fňukal, M., 2013. Politická geografie 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Fukuyama, F., 2004. The Imperative of State-Building. Journal of Democracy, 15(2), s. 17- 31. Dostupné z: http://muse.jhu.edu/content/crossref/journals/journal_of_democracy/v015/15.2fukuyama.html.

187

Geldenhuys, D., 2009. Contested States in World Politics 1.vyd., Londýn: Palgrave Macmillan.

Giddens, A., 1978. Book Review: The Restructuring of Social and Political Theory. Sociology, 12(1), s. 153-154. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/003803857801200114.

Gilbert, M., 2002. Izrael: dějiny 1.vyd., Praha: BB art.

Girgle, P., 2009. Kosovo 2. vyd., Praha: Libri.

Glassner, M.I. & De Blij, H.J., 1988. Systematic political geography 4 ed., New York: Wiley.

Gombár, E., 2007. Kmeny a klany v arabském Maghribu 1.vyd., Praha: Nakladatelství Karolinum.

Goodhand, J. & Klem, B., 2005. Aid, conflict, and peacebuilding in Sri Lanka 2000-2005. Working paper. Washington. Dostupné z: http://documents.worldbank.org/curated/en/156971468101984217/Aid-conflict-and- peacebuilding-in-Sri-Lanka-2000-2005.

Guibernau, M., 2004. Nations Without States: Political Communities in the Global Age. Michigan Journal of International Law, 25(4), s. 1252-1282.

Hashim, A.S., 2014. The Islamic State: From al-Qaeda Affiliate to Caliphate. Middle East Policy, 21(4), s. 69-83. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/mepo.12096.

Hashimoto, T., 2014. The Foreign Policy of Counter Secession. Preventing the Recognition of Contested States. Europe-Asia Studies, 66(9), s. 1578-1580. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/09668136.2014.956444.

Haverland, J., 2000. Secession. In Encyclopedia of public international law, vol IV. Amsterdam: Elsevier, s. 354-356.

Herbst, J., 1997. Responding to State Failure in Africa. International Security, 21(3), s. 120- 144.

Hesse, B.J. ed., 2012. Somalia: State Collapse, Terrorism and Piracy 1.vyd., New York: Routledge.

Hitchens, C., 1997. 1.vyd., Londýn: Verso.

Hoch, T., Baar, V. & Kopeček, V., 2016. Podmínky demokratizace v de facto státech: případová studie Abcházie. Central European Political Studies Review, 12(4), s. 285-300.

Hoch, T. & Kopeček, V., 2019. De Facto States in Eurasia 1.vyd., Londýn: Routledge.

Hoch, T., Kopeček, V. & Baar, V., 2010. Podmínky demokratizace v de facto státech: případová studie Abcházie. Středoevropské politické studie, 12(4), s. 285-300.

188

Hoch, T. & Rudincová, K., 2015. Legitimization of statehood in de facto states: A case study of Somaliland. AUC GEOGRAPHICA, 50(1), s. 37-49. Dostupné z: http://aucgeographica.cz/index.php/aucg/article/view/83.

Hoch, T., Souleimanov, E. & Baranec, T., 2014. Russia‘s role in the official peace process in South Ossetia. Bulletin of Geography. Socio-economic Series, 23(23), s. 53-71. Dostupné z: https://content.sciendo.com/doi/10.2478/bog-2014-0004.

Holländer, P., 2009. The Only Super Power: Reflections on Strength, Weakness, and Anti- Americanism 1.vyd., Lanham: Lexington Books.

Holsti, K.J., 2004. Taming the sovereigns: institutional change in international politics 1.vyd., Cambridge: Cambridge University Press.

Hradečný, P., 2000. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?, Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Hsiao, A.H., 2011. The International Legal Status of Unrecognized Claimants to Statehood: A Comparative Analysis of Taiwan and Turkish Republic of Northern Cyprus. Issues and Studies, 47(1), s. 1-55.

Chauvet, L. & Collier, P., 2004. Development Effectiveness in Fragile States: Spillovers and Turnarounds. Oxford.

Chirikba, V., 2004. Geopolitical Aspects of the Abkhazian Statehood: Some Results and Perspectives: Some Results and Perspectives. Iran and the Caucasus, 8(2), s. 341-349.

Chong, A., 2009. South Asia: Theory between modernization and tradition: Theory between modernization and tradition. In Non-Western International Relations Theory. Londýn: Routledge, s. 117-147.

Christopher, A.J., 1997. ‗Nation-States‗, ‗quasi-States‗, and ‗collapsed-states‗ in contemporary Africa. GeoJournal, 43(1), s. 91-97.

Christopher, A.J., 1999. New States in a New Millennium. The Royal Geographical Society, 31(4), s. 327-334.

Isachenko, D., 2012. The Making of Informal States. Statebuilding in Northern Cyprus and Transdniestria 1.vyd., Londýn: Palgrave Macmillan.

Jackson, R.H., 1987. Quasi-States, Dual Regimes, and Neoclassical Theory: International Jurisprudence and the Third World: International Jurisprudence and the Third World. International Organization, 43(4), s. 519-549.

Jackson, R.H., 1991. Quasi-states: sovereignty, international relations and the Third World 1.vyd., Cambridge: Cambridge University Press.

189

Jackson, R.H., 1999. Sovereignty in World Politics: A Glance at the Conceptual and Historical Landscape. Political Studies, 47(3), s. 431-456. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00211.

Jackson, R.H. & Rosberg, C.G., 1982. Why Africa´s Weak States Persist: The Empirical and the Juridical in Statehood. World politics, 35(1), s. 1-24.

James, A., 1999. The Practice of Sovereign Statehood in Contemporary International Society. Political Studies, 47(3), s. 457-473. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00212.

Jellinek, G., 1906. Všeobecná státověda, Praha: J. Leichter. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:c7c591b0-0766-11e4-b1a4- 005056827e52?page=uuid:6c1493e0-1add-11e4-90aa-005056825209 [zobrazeno červenec 14, 2020].

Jessop, B., 1990. State Theory: Putting the Capitalist State in Its Place 1.vyd., Hoboken: John Wiley.

Jessop, B., 2007. State Power 1.vyd., Cambridge: Polity Press.

Judah, T., 2008. Kosovo: What everyone needs to know dotisk., New York: Oxford university press.

Berg, E., 2012. Can a de facto state be distinguished from a puppet state? An analysis of Transnistrian-Russian relations and dependences. In Estonian Foreign Policy Yearbook 2011. Talinn: Estonian Foreign Policy Institute, s. 151–182.

Kaufman, S.J., 1996. Spiraling to Ethnic War: Elites, Masses, and Moscow in Moldova‘s Civil War. International Security, 21(2), s. 108-138.

Kaufman, S.J. & Bowers, S.R., 1998. Transnational Dimensions of the Transnistrian Conflict. Nationalities Papers, 26(1), s. 129-146. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S009059920000742X/type/journal_article.

Kavánková, H., 2011. Analýza konfliktů v Súdánu a vliv vnějších aktérů na jejich vývoj. Diplomová práce. Praha.

Keohane, R.O., 1990. Multilateralism: An Agenda for Research. International Journal: Canada's Journal of Global Policy Analysis, 45(4), s. 731-764. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/002070209004500401.

Keohane, R.O., 2002. Power and Governance in a Partially Globalized World 1.vyd., New York: Routledge.

Keohane, R.O., 2016. Multilateralism: An Agenda for Research. International Journal: Canada's Journal of Global Policy Analysis, 45(4), s. 731-764. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/002070209004500401.

190

Ker-Lindsay, J., 2012. The foreign policy of counter secession: Preventing the recognition of contested states 1.vyd., Oxford: Oxford University Press.

Ker-Lindsay, J., 2015. Engagement without recognition: the limits of diplomatic interaction with contested states. International Affairs, 91(2), s. 267-285. Dostupné z: https://academic.oup.com/ia/article-lookup/doi/10.1111/1468-2346.12234.

Ker-Lindsay, J. & Berg, E., 2018. Introduction: A Conceptual Framework for Engagement with de facto States. Ethnopolitics, 17(4), s. 335-342. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/17449057.2018.1495362.

Khisa, M., 2014. The Making of the ‗Informal State‘ in Uganda. Africa Development, 38(1- 2), s. 191-226.

Kiik, L., 2016. Nationalism and anti-ethno-politics: why ‗Chinese Development‘ failed at Myanmar‘s Myitsone Dam. Eurasian Geography and Economics, 57(3), s. 374-402. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/15387216.2016.1198265.

King, C., 2001. The Benefits of Ethnic War: Understanding Eurasia's Unrecognized States. World Politics, 53(4), s. 524-552. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S0043887100019146/type/journal_article.

Kingston, P., 2004. Introduction: States-Within-States: Historical and Theoretical Perspectives: States-Within-States. In States Within States. Gordonsville: Palgrave Macmillan, s. 1-14.

Klíma, K., 2003. Teorie veřejné moci (vládnutí) 1.vyd., Praha: ASPI Publishing.

Kolossov, V., 2001. A Small State vs a Self-Proclaimed Republic: Nation-Building, Territorial Identities and Prospects of Conflict Resolution (the Case of Moldova- Transdniestria): Nation-Building, Territorial Identities and Prospects of Conflict Resolution (the Case of Moldova-Transdniestria). In From the Adriatic to the Caucasus: the Dynamics of (De)Stabilization (Europe and the Balkans international network). Ravena: Longo Editore, s. 87-114.

Kolossov, V. & O'Loughlin, J., 1998. Pseudo‐States as Harbingers of a new geopolitics: The example of the trans‐dniester Moldovan republic (TMR). Geopolitics, 3(1), s. 151-176. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14650049808407612.

Kolossov, V., O'Loughlin, J. & Toal, G., 2011. Inside Abkhazia: Survey of Attitudes in a De Facto State. Post-Soviet Affairs, 27(1), s. 1-36. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.2747/1060-586X.27.1.1.

Kolossov, V., O’Loughlin, J. & Toal, G., 2014. Inside the post-Soviet de facto states: a comparison of attitudes in Abkhazia, Nagorny Karabakh, South Ossetia, and Transnistria. Eurasian Geography and Economics, 55(5), s. 423-456. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/15387216.2015.1012644.

191

Kolstø, P., 2006. The Sustainability and Future of Unrecognized Quasi-States. Journal of Peace Research, 43(6), s. 723-740. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0022343306068102.

Kolstø, P. & Malgin, A., 1998. The Transnistrian Republic: A Case of Politicized Regionalism. Nationalities Papers, 26(1), s. 103-127. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S0090599200007418/type/journal_article.

Kolstø, P. & Paukovic, D., 2013. The Short and Brutish Life of Republika Srpska Krajina: Failure of a De Facto State. Ethnopolitics, 13(4), s. 309-327. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/17449057.2013.864805.

Kopeček, V., Hoch, T. & Baar, V., 2016. Conflict Transformation and Civil Society: The Case of Nagorno-Karabakh. Europe-Asia Studies, 68(3), s. 441-459. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/09668136.2016.1147528.

Kopeček, V., Hoch, T. & Baar, V., 2016. De Facto States and Democracy: The Case of Abkhazia. Bulletin of Geography. Socio-economic Series, 32(32), s. 85-104. Dostupné z: https://content.sciendo.com/view/journals/bog/32/32/article-p85.xml.

Košťál, V., 2004. Prokletí Afroditina ostrova. Mezinárodní politika, 28(3), s. 17-21.

Kovář, P., 2007. Témata — Všeobecný přehled 1.vyd., Praha: Nakladatelství Fragment.

Krasner, S.D., 1999. Sovereignty: Organized hypocrisy 1.vyd., Princeton: Princeton University Press.

Kreijen, G., 2004. State failure, Sovereignty and Effectiveness 1.vyd., Leiden: Martinus Nijhoff Publishers.

Kulyk, V., 2014. Ukrainian Nationalism Since the Outbreak of Euromaidan. Ab Imperio, 2014(3), s. 94-122. Dostupné z: http://muse.jhu.edu/content/crossref/journals/ab_imperio/v2014/2014.3.kulyk.html.

Kuperman, A.J., 2015. Constitutions and Conflict Management in Africa: Preventing Civil War Through Institutional Design 1.vyd., Philadelphia: University of Pennsylvania Press.

Kyris, G., 2015. The Europeanisation of Contested Statehood: The EU in northern Cyprus 1.vyd., New York: Routledge.

Lake, D.A., 2003. The New Sovereignty in International Relations1. International Studies Review, 5(3), s. 303-323. Dostupné z: http://isr.oxfordjournals.org/cgi/doi/10.1046/j.1079- 1760.2003.00503001.x.

Laruelle, M., 2013. The Informal State and Its Predatory Appropriation of Resources: Patronal Prezidentialism in Central Asia. Revue internationale de politique comparée, 20(3), s. 65-78. Dostupné z: http://www.cairn.info/revue-internationale-de-politique-comparee- 2013-3-page-65.htm.

192

Laryš, M., 2007. Kosovský konflikt. In Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Brno: CDK, s. 111-144.

Lehmannová, Z., 2000. Kulturní pluralita v současném světě 1.vyd., Praha: Vysoká škola ekonomická.

Liang, C.S., 2015. Cyber-Jihad: Understanding and Countering Islamic State Propaganda. GSCP Policy Paper, 4(2), s. 1-12.

Lynch, D., 2004. Engaging Eurasia's Separatist States: Unresolved Conflicts and de Facto States 1.vyd., Washington D. C: US Institute of Peace Press.

MacQueen, B., 2015. Democratization, elections and the ‗de facto state dilemma‘: Iraq‘s Kurdistan Regional Government. Cooperation and Conflict, 50(4), s. 423-439. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0010836715585174.

Malenovský, J., 1997. Mezinárodní právo veřejné: obecná část 2. opr. a dopl., Brno: Masarykova univerzita.

Maynall, J., 1999. Sovereignty, Nationalism, and Self-Determination. Political Studies, 47(3), s. 474-502. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00213.

Minahan, J., 2002. Encyclopedia of the Stateless Nations: Ethnic and National Groups Around the World 2.vyd., Greenwood: Greenwood Publishing Group.

Morgan, A., 2013. Music, Culture and Conflict in Mali 2.vyd., Kodaň: Freemuse.

Morgenthau, H.J., 1993. Politics Among Nations: The Struggle for Peace and Power Brief Edition revised by Kenneth W. Thompson., New York: McGraw Hill.

Muir, R., 1997. Political Geography 1.vyd., New York: Palgrave Macmillan.

Mullany, L.C. a kol.., 2008. Access To Essential Maternal Health Interventions and Human Rights Violations among Vulnerable Communities in Eastern Burma. PLoS Medicine, 5(12). Dostupné z: https://dx.plos.org/10.1371/journal.pmed.0050242.

Neukirch, C., 2001. Transdniestra and Moldova: Cold Peace at the Dniestr. Helsinki Monitor, 12(2), s. 122-135.

Nicholson, R., 2019. Statehood and the State-Like in international Law 1.vyd., Oxford: Oxford University Press.

Nožina, M., 2013. Barma: etnický problém, válka a boj za demokracii, Praha: Ústav mezinárodních vztahů.

Nubin, W., 2002. Sri Lanka: Current Issues and Historical Background 1.vyd., New York: Nova Publishers.

Oğuzlu, T., 2010. Turkey and the Cyprus dispute: Pitfalls and Opportunities. Ankara bar review, 3(1), s. 73-82.

193

Otopalik, C.M., 2006. Taiwan's Quest for Independence: Progress on the Margins for Recognition of Statehood. Asian Journal of Political Science, 14(1), s. 82-100. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02185370600832570.

Ougergouz, F. & Tehidrazanarivelo, D.L., 2006. La problématique de la sécession en Afrique. In Secession. International law perspectives. New York: Cambridge University Press, s. 258-296.

Overton, J., 1996. Restructuring Oceania: regional reconfigurations and economic and political relations in the Pacific. In Global change and the Commonwealth. Hong Kong: Chinese University of Hong Kong, s. 131-156.

Papadakis, Y., Peristianis, N. & Welz, G., 2006. Divided Cyprus: Modernity, History, and an Island in Conflict 1.vyd., Bloomington: Indiana University Press.

Pavković, A., 2018. Secession. Encyclopedia of the Philosophy of Law and Social Philosophy, s. 1-6. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/978-94-007-6730-0_320-1.

Pavković, A. & Radan, P., 2007. Creating New States: Theory and Practice of Secession přepracované vydání., Aldershot: Ashgate.

Pegg, S., 1998. De Facto States in the International System. USA.

Pegg, S., 2004. From De Facto States to States-Within-States: Progress, Problems, and Prospects. In States-Within-States. New York: Palgrave Macmillan US, s. 35-46. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1057/9781403981011_3.

Pegg, S., 2017. Twenty Years of de facto State Studies: Progress, Problems, and Prospects. Oxford Encyclopedia of Politics, s. 1-36. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/319043563_Twenty_Years_of_de_facto_State_Stud ies_Progress_Problems_and_Prospects [zobrazeno září 23, 2020].

Pegg, S., 2019. International Society and the De Facto State 1.vyd., Londýn: Routledge.

Pełczyńská-Nałęcz, K., Strachota, K. & Falkowski, M., 2008. Para- States in the Post- Soviet Area from 1991 to 2007. Para States, Quasi-states, and Black Spots: Perhaps Not States, But Not „Ungoverned Territories": International Studies Review, 10(2), s. 370-387.

Pelikán, J., Havlíková, L. & Chrobák, T., 2004. Dějiny Srbska 1.vyd., Praha: Nakladatelství Lidové Noviny.

Pellon, G., 2007. Top-down internationalisation of the Transnistrian conflict: qualitative analysis of multiple-actor conflict management, ECPR General Conference 5-8 září 2007 Pisa Italy.

Penrose, J., 1994. I. ‗Mon pays ce n'est pas un pays‘ full stop: The concept of nation as a challenge to the nationalist aspirations of the Parti Québécois. Political Geography, 13(2), s. 161-181. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/0962629894900191.

194

Philpott, D., 1999. Westphalia, Authority, and International Society. Political Studies, 47(3), s. 566-589. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00217.

Piechal, T., 2015. The War republics in the Donbas one year after the outbreak of the conflict. OSW, 174, s. 1-9.

Pierson, C., 2004. The modern state 2.vyd., New York: Routledge.

Podhrázský, Š. & Daněk, P., 2020. Trvale dočasné? Tendence vývoje souboru de facto států. Mezinárodní vztahy, 55(3), s. 5-30.

Poggi, G., 1978. The Development of the Modern State: A Sociological Introduction dotisk., Stanford: Stanford University Press.

Popescu, N., 2007. Democracy in Secessionism: Transnistria and Abkhazia’s Domestic Policies. Budapešť: Open Society Institute.

Porto, J.G., 2003. Cabinda: Notes on a soon-to-be-forgotten war. Institute for Security Studies, s. 1-20.

Prescott, J.R.V., 1972. Political Geography 1.vyd., Londýn: Methuen.

Pupti, E., 1973. Ústavní a politický systém Kyperské republiky 1.vyd., Praha: Academia.

Radan, P., 2008. Secession: a word in search of a meaning: a word in search of a meaning. In On the way to statehood. Londýn: Ashgate Publishing, s. 17-32.

Reed, K., 2009. Crude Existence: The Politics of Oil in Northern Angola 1.vyd., Berkeley: University of California Press.

Ricklefs, M.C., 1991. A History of Modern Indonesia since c.1300 2.vyd., Londýn: MacMillan.

Riegl, M., 2010. Quasi-states terminology. Acta Politologica, 2(1), s. 57-71.

Riegl, M., 2013. Proměny politické mapy po roce 1945 1.vyd., Praha: Grada.

Riegl, M. & Doboš, B., 2017. Unrecognized States and Secession in the 21st Century. 1.vyd., Cham: Springer International Publishing.

Riegl, M. & Doboš, B., 2019. Geopolitics of Secession: Post-Soviet De Facto States and Russian Geopolitical Strategy. Central European Journal of International &Security Studies, 12(1), s. 59-89.

Riegl, M. & Vaško, T., 2007. Comparison of Language Policies in the Post-Soviet Union Countries on the European Continent. Annual of Language & Politics and Politics of Identity, 1(1), s. 47-78.

Richards, R., 2014. Understanding Statebuilding: Traditional Governance and the Modern State in Somaliland 1.vyd., Londýn: Routledge.

195

Richards, R., 2020. Fragility within stability: the state, the clan and political resilience in Somaliland. Third World Quarterly, 41(6), s. 1067-1083. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/01436597.2020.1730693.

Richards, R. & Smith, R., 2015. Statebuilding and the Politics of Non-Recognition. In Recognition in International Relations. Londýn: Palgrave Macmillan UK, s. 162-177. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1057/9781137464729_9.

Romancov, M., 2002. Politická geografie. In Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 388-421.

Roper, S.D., 2001. Regionalism in Moldova: The Case of Transnistria and Gagauzia. , 11(3), s. 101-122. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/714004699.

Rosenberg, J., 2010. Basic problems in the theory of uneven and combined development. Part II: unevenness and political multiplicity. Cambridge Review of International Affairs, 23(1), s. 165-189. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/09557570903524270.

Rotberg, R.I., 2004. Weak and Failinig States: Critical New Security Issues. Turkish Policy Quarterly, 3(2), s. 57-69.

Rummel, R.J., 1995. Democracy, Power, Genocide, and Mass Murder. Journal of Conflict Resolution, 39(1), s. 3-26. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0022002795039001001.

Rywkin, M., 2006. The Phenomenon of Quasi-states. Diogenes, 53(2), s. 23-28. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0392192106065969.

Said, W.E., 1989. Intifada and Independence. In Intifada: Palestinian Uprising Against Israeli Occupation. Boston: South End Press, s. 5-22.

San Juan, E.J. jr., 2007. U.S. Imperialism and Revolution in the Philippines 1.vyd., New York: Springer.

Sarvarian, A., 2008. The Artsakh Question: An Analysis of Territorial Dispute Resolution in International Law. Journal of International Law, 9(1), s. 190-216.

Scheu, H.C., 2008. Vznik nového státu a jeho uznání v mezinárodním právu. Mezinárodní politika, 32(4), s. 4-6.

Smith, G., 1996. The nationalities question in the post-Soviet states 1.vyd., New York: Longman.

Smith, M., 2002. Burma (Myanmar): The Time for Change 1.vyd., Londýn: Minority Rights Group International.

196

Sørensen, G., 1999. Sovereignty: Change and Continuity in a Fundamental Institution. Political Studies, 47(3), s. 590-604. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00218.

Sørensen, G., 2000. Sovereignty, Security, and State Failure: Paper presented at the conference Failed States III: Globalization and The Failed State, Florencie. Dostupné z: http://www.comm.ucsb.edu/research/mstohl/failed_states/2000/papers/sorensen.html.

Sørensen, G., 2005. Stát a mezinárodní vztahy 1.vyd., Praha: Portál.

Sørensen, G., 2008. Sovereignty: Change and Continuity in a Fundamental Institution. Political Studies, 47(3), s. 590-604. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00218.

Souleimanov, E., 2011. Dealing with Azerbaijan: The Policies of Turkey and Iran Towards the Karabakh War (1991─1994). MERIA journal, 15(3), s. 1-14.

Spears, I.S., 2004. States-Within-States: An Introduction to Their Empirical Attributes. In States-Within-States. Gordonsville: Palgrave Macmillan, s. 15-34. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1057/9781403981011_2.

Stanislawski, B.H., 2008. Para-States, Quasi-States, and Black Spots: Perhaps Not States, But Not "Ungoverned Territories," Either. International Studies Review, 10(2), s. 366-396. Dostupné z: https://academic.oup.com/isr/article-lookup/doi/10.1111/j.1468- 2486.2008.00795.x.

Steele, J., 2002. Nation Building in East Timor. World Policy Journal, 19(2), s. 76-87.

Steinberg, P.E., 2009. Sovereignty, Territory, and the Mapping of Mobility: A View from the Outside. Annals of the Association of American Geographers, 99(3), s. 467-495. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00045600902931702.

Stokke, K., 2006. Building the Tamil Eelam State: emerging state institutions and forms of governance in LTTE-controlled areas in Sri Lanka. Third World Quarterly, 27(6), s. 1021- 1040. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/01436590600850434.

Storey, D., 2012. Territories: The Claiming of Space 2.vyd., Londýn: Routledge.

Storey, D., 2015. Territoriality: Geographical: Geographical. In International Encyclopedia of the Social & Behavioral Sciences. Amsterdam: Elsevier, s. 221-226.

Storey, D., 2018. In Handbook on the Geographies of Regions and Territories (Research Handbooks in Geography). Cheltenham: Edward Elgar Pub, s. 34-43.

Sullivan, J. & Lowe, W., 2010. Chen Shui-bian: On Independence. The China Quarterly, 203, s. 619-638. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S0305741010000627/type/journal_article.

197

Svatoň, J., 2000. Stát a formy státoprávního uspořádání. In Stát, prostor, politika: vybrané kapitoly z politické geografie. Praha: Univerzita Karlova, s. 221-240.

Swamy, S., 2007. Sri Lanka in crisis: India’s option 1.vyd., New Delhi: Hard-Anand Publications.

Šír, J., 2017. Ruská agrese proti Ukrajině, Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum.

Šmíd, T. & Vaďura, V., 2009. Theoretical Delimitation and Conceptualisation of the Phenomenon of Failed and Collapsed States. Mezinárodní vztahy, 44(2), s. 44-64.

Tan, S.K., 1993. Internationalization of the Bangsamoro Struggle 2.vyd., Diliman: University of the Philippines.

Thawnghmung, A.M., 2008. The Karen Revolution in Burma: Diverse Voices, Uncertain Ends 1.vyd., Washington: East-West Center.

Thomas, N. & Mikulan, K., 2008. Válka v Jugoslávii: Bosna, Kosovo a Makedonie 1992- 2001 1.vyd., Praha: Grada.

Tir, J., 2016. Keeping the Peace after Secession. Journal of Conflict Resolution, 49(5), s. 713-741. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0022002705279426.

Toomla, R., 2014. De facto states in the international system: Conditions for (in-)formal engagement 1.vyd., Tart: University of Tartu Press.

Toomla, R., 2016. Charting informal engagement between de facto states: a quantitative analysis. Space and Polity, 20(3), s. 330-345. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/13562576.2016.1243037.

Tsikhelashvili, K., 2001. The case studies of Abkhazia and South Ossetia, Unpublished draft for the European Centre for Minority Issues. Dostupné z: https://www.ecmi.de/cps/download/Abkhazia_SouthOssetia.pdf.

Tuminez, A.S., 2007. This Land is Our Land: Moro Ancestral Domain and Its Implications for Peace and Development in the Southern Philippines. SAIS Review of International Affairs, 27(2), s. 77-91. Dostupné z: https://muse.jhu.edu/article/220994.

Turnbull, C., 1989. A history of Singapore, 1819-1988 2.vyd., New York: Oxford University Press.

Uzer, U., 2012. Nagorno-Karabakh in Regional and World Politics: A Case Study for Nationalism, Realism and Ethnic Conflict. Journal of Muslim Minority Affairs, 32(2), s. 245- 252. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13602004.2012.694668.

Vinci, A., 2008. Anarchy, Failed States, and Armed Groups: Reconsidering Conventional Analysis. International Studies Quarterly, 52(2), s. 295-314. Dostupné z: https://academic.oup.com/isq/article-lookup/doi/10.1111/j.1468-2478.2008.00502.x.

198

Voller, Y., 2013. Kurdish Oil Politics in Iraq: Contested Sovereignty and Unilateralism. Middle East Policy, 20(1), s. 68-82. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/mepo.12004.

Waisová, Š. & kol., 2007. Slabé státy: selhání, rozpad a obnova státnosti 1.vyd., Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

Wallace, W., 1999. The Sharing of Sovereignty: The European Paradox. Political Studies, 47(3), s. 503-521. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/1467-9248.00214.

Webber, M., 2009. The Kosovo war: a recapitulation. International Affairs, 85(3), s. 447- 459. Dostupné z: https://academic.oup.com/ia/article-lookup/doi/10.1111/j.1468- 2346.2009.00807.x.

Weller, M., 1999. The Crisis in Kosovo 1989-99: From the Dissolution of Yugoslavia to Rambouillet and the Outbreak of Hostilities (International Documents & Analysis) 1.vyd., Cambridge: Cambridge University Press.

Winslow, D. & Woost, M.D., 2004. Economy, culture and civil war in Sri Lanka 1.vyd., Bloomington: Indiana University Press.

Wood, G., 2010. Limbo World. Foreign Policy, 12(1), s. 48-57.

Yemelianova, G.M., 2015. Western academic discourse on the post-Soviet de facto state phenomenon. Caucasus Survey, 3(3), s. 219-238. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/23761199.2015.1086572.

Internetové zdroje:

Abdulrahim, R., 2018. Islamic State Returns to Guerrilla Warfare in Iraq and Syria. The Wall Street Journal: Middle East. Dostupné z: https://www.wsj.com/articles/islamic-state-returns- to-guerrilla-warfare-in-iraq-and-syria-1514889000 [zobrazeno květen 05, 2020].

Agence France-Presse, 2015. Isis captured 2,300 Humvee armoured vehicles from Iraqi forces in Mosul. The Guardian: Middle East. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2015/jun/01/isis-captured-2300-humvee-armoured- vehicles-from-iraqi-forces-in-mosul [zobrazeno červen 13, 2020].

Agencies in Turkey, 2018. Turkey bombs Kurdish-controlled city of Afrin in northern Syria. The Guardian: Middle East. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2018/jan/20/turkey-bombs-kurdish-controlled-city-of- afrin-in-northern-syria [zobrazeno červen 13, 2020].

Aktuálně, 2015. Ţivě: Separatisté zavrhli Novorusko, nemají pro něj podporu. Aktuálně.cz. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/zive-streda-20-kvetna-ukrajina-rusko- separatiste/r~9f6e91def48811e4a43f002590604f2e/ [zobrazeno červen 13, 2020].

199

Al Jazeera, 2009. Sri Lanka's Tamil Tigers 'defeated'. Al Jazeera: News. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/asia/2009/05/2009516125146283478.html [zobrazeno červen 13, 2020].

Amnesty International, 2010. The Repression of Ethnic Minority Activists in Myanmar. Amnesty International Publications. Dostupné z: https://www.amnesty.org/download/Documents/36000/asa160012010en.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

Andoni, L., 2017. Why is Israel supporting Kurdish secession from Iraq? Al-Jazeera: Middle East. Dostupné z: https://www.aljazeera.com/indepth/opinion/israel-supporting-kurdish- secession-iraq-171006105039473.html [zobrazeno červen 12, 2020].

ArmeniaNow, 1999. NKR meets the Global Crisis: Economy of Karabakh in need of assistance. ArmeniaNow.com. Dostupné z: https://www.armenianow.com/karabakh/21968/global_crisis_karabakh_economy [zobrazeno červen 23, 2020].

Barut, D., Evans, D. & Powell, S., 2017. Kurdish independence referendum: Turkish Prezident Tayyip Erdogan says Kurds will 'pay the price'. Independent. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/kurd-independence-referendum- erdogan-pay-price-a7975666.html [zobrazeno červen 12, 2020].

BBC, 2005. Somalia tsunami death grows. BBC News: Africa. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4139869.stm [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2011. Western Sahara profile. BBC News: Africa. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-africa-14115715 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2012. Mali Tuareg rebels' call on independence rejected. BBC News: Africa. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-africa-17640223 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2013a. Mali Islamists 'enter' Konna after clashes with army. BBC News: Africa. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/worldafrica-20970604 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2013b. The OAU: Fifty years on. BBC News: Africa. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-africa-22602946 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2014a. Ukraine crisis: Protesters declare Donetsk 'republic'. BBC News: Europe. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-26919928 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2014b. Ukraine rebels hold referendum in Donetsk and Luhansk. BBC News: Europe. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-27360146 [zobrazeno červen 13, 2020].

200

BBC, 2015. Mali: UN base in Mali hit by deadly suicide bombing. BBC News: Afrique. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-26919928 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2018a. Myanmar violence: Thousands flee fresh fighting in Kachin state. BBC News: Asia. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-asia-43933332 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2018b. Western Sahara profile. BBC News: Africa. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-africa-14115273 [zobrazeno červen 13, 2020].

BBC, 2019. Puntland profile. BBC News: Africa. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-africa-14114727 [zobrazeno červen 13, 2020].

Black, I., 2016. Poverty driving Syrian men and boys into the arms of Isis. The Guardian: Middle East. Dostupné z: https://www.theguardian.com/global- development/2016/may/04/poverty-driving-syrian-men-and-boys-into-the-arms-of-isis [zobrazeno květen 05, 2020].

Blair, D., 2014. Ukraine crisis: rebels proclaim birth of sovereign 'People's Republic'. The Telegraph. Dostupné z: https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/ukraine/10823960/Ukraine-crisis- rebels-proclaim-birth-of-sovereign-Peoples-Republic.html [zobrazeno květen 15, 2020].

Blandy, C.W., 2008. Azerbaijan: Is War Over Nagornyy Karabakh a Realistic Option? Defence Academy of theUnited Kingdom. Dostupné z: https://www.files.ethz.ch/isn/87342/08_may.pdf [zobrazeno červen 23, 2020].

BQK, 2019. Kosovo´s Experience in Euroisation of its Economy. Banka Qendrore e republikës së Kosovës. Dostupné z: https://bqk-kos.org/?id=30 [zobrazeno červen 15, 2020].

CBOSL, 2019. About the Bank of Somaliland. Central Bank of Somaliland. Dostupné z: http://bankofsomaliland.net/about/. [zobrazeno červen 15, 2020].

CCP, 2005. Iraq's Constitution of 2005. The Comparative Constitutions Project. Dostupné z: https://www.constituteproject.org/constitution/Iraq_2005.pdf?lang=en [zobrazeno červen 13, 2020].

Centanni, E., 2015. Map of Rebel Control in Mali. Political Geography Now. Dostupné z: https://www.polgeonow.com/2015/06/map-of-rebel-control-in-mali-june-2015.html [zobrazeno červen 12, 2020].

CFR, 2009. Liberation Tigers of Tamil Eelam (aka Tamil Tigers) (Sri Lanka, separatists). Council on Foreign Relations. Dostupné z: https://www.cfr.org/backgrounder/liberation- tigers-tamil-eelam-aka-tamil-tigers-sri-lanka-separatists [zobrazeno červen 13, 2020].

CFR, 2014. Hamas. Council on Foreign Relations. Dostupné z: https://www.cfr.org/backgrounder/hamas [zobrazeno červen 13, 2020].

201

CIA, 2020a. The World Factbook: Kosovo. Central Intelligence Agency. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/kv.html [zobrazeno červen 13, 2020].

CIA, 2020b. The World Factbook: Cyprus. Central Intelligence Agency. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cy.html [zobrazeno červen 13, 2020].

CIA, 2020c. The World Factbook: Timor-Leste. Central Intelligence Agency. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/tt.html [zobrazeno červen 13, 2020].

CIA, 2020d. The World Factbook: Comoros. Central Intelligence Agency. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cn.html [zobrazeno červen 13, 2020].

CIA, 2020e. The World Factbook: Library. Central Intelligence Agency. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/ [zobrazeno červen 23, 2020].

CISAC, 2019. Moro National Liberation Front. Center for International Security and Cooperation. Dostupné z: https://cisac.fsi.stanford.edu/mappingmilitants/profiles/moro- national-liberation-front#highlight_text_17053 [zobrazeno červen 13, 2020].

City Population, 2020. MAP INDEX. CITY POPULATION. Dostupné z: https://www.citypopulation.de/ [zobrazeno červen 13, 2020].

CLEA, 2018. Constituency-Level Elections Archive. University of Michigan. Dostupné z: http://www.electiondataarchive.org/ [zobrazeno červenec 14, 2020].

Collard, R., 2017. Kurds Feel Twice Betrayed as Iraqi Forces Take Disputed Kirkuk. Time. Dostupné z: https://time.com/4984979/kurds-kirkuk-iraq-peshmerga/ [zobrazeno červen 12, 2020].

Cunningham, E., 2017. Iran‘s leaders opposed Kurdish independence vote in Iraq. Iran‘s Kurds celebrated on the streets. The Washington Post. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/news/worldviews/wp/2017/09/26/irans-leaders-opposed- kurdish-independence-vote-in-iraq-irans-kurds-celebrated-on-the-streets/?noredirect=on [zobrazeno červen 12, 2020].

ČT 24, 2014. Třetí intifáda? Podle BBC zřetelně se rýsující moţnost. Česká televize: Svět. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1008705-treti-intifada-podle-bbc-zretelne-se- rysujici-moznost [zobrazeno červen 13, 2020].

ČT 24, 2018. Při explozi v Doněcku zahynul lídr separatistů Zacharčenko. Putin slibuje potrestání viníků. Česká televize: Svět. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2581753-pri-explozi-v-donecku-udajne-zahynul-lidr- separatistu-zacharcenko [zobrazeno červen 13, 2020].

202

ČT 24, 2019. Čína se nevzdá moţnosti pouţít sílu vůči Tchaj-wanu, prohlásil Si Ťin-pching. Česká televize. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2694881-cina-se-nevzda- moznosti-pouzit-silu-vuci-tchaj-wanu-prohlasil-si-tin-pching [zobrazeno září 14, 2020].

Dearden, L., 2015. Russia joins fight against Isis: approves Vladimir Putin's request for military intervention. Independent. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/russia-joins-fight-against-isis- parliament-approves-vladimir-putins-request-for-military-a6673091.html [zobrazeno květen 15, 2020].

Delyagin, M., 2009. A testing ground for modernatization and a showcace of success. Russia in Global Affairs. Dostupné z: https://eng.globalaffairs.ru/articles/a-testing-ground-for- modernization-and-a-showcase-of-success/ [zobrazeno květen 15, 2020]. de Silva, K.M., 2006. Sri Lanka: keeping the peace in a sharply divided society. LankaLibrary. Dostupné z: www.lankalibrary.com/pol/background.htm [zobrazeno červen 13, 2020].

Dolan, T.P., 2009. Chinese Civil War. Columbus State University. Dostupné z: https://csuepress.columbusstate.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1170&context=bibliography _faculty [zobrazeno červen 13, 2020].

DPM, 2011. Relations with the Organisation of Economic Cooperation (ECO). Deputy Prime Ministry and Ministry of Foreign Affairs: Turkish Republic of Northern Cyprus. Dostupné z: https://mfa.gov.ct.tr/foreign-policy/international-organisations/relations-with-the-eco/ [zobrazeno září 14, 2020].

EBO, 2010. The Kachins‘ Dilemma – Become a Border Guard Force or return to warfare. EBO Analysis Paper No.2/2010. Dostupné z: https://euroburmaoffice.s3.amazonaws.com/filer_public/c1/9a/c19a9271-8cfc-4242-9f58- 916a6250dde8/ebo_analysis_paper_no_2_2010_-_the_kachins_dilemma.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

EIA, 2017. South Sudan. U.S. Energy Information Administration. Dostupné z: https://www.eia.gov/international/overview/country/SSD [zobrazeno červen 14, 2020].

EIA, 2019. Angola. U.S. Energy Information Administration. Dostupné z: https://www.eia.gov/international/analysis/country/AGO [zobrazeno červen 13, 2020].

EPR, 2020. International Conflict Research. Ethnic Power Relations. Dostupné z: https://icr.ethz.ch/data/epr/> [zobrazeno červen 14, 2020].

FFP, 2020. Fragile state index. Fund For Peace. Dostupné z: https://fragilestatesindex.org [zobrazeno červen 13, 2020].

Foreign Policy, 2005. The failed states index. Foreign Policy, 149, s. 56-65.

203

Freedom House, 2019. Freedom House. Dostupné z: https://freedomhouse.org/ [zobrazeno květen 15, 2019].

Freedom House, 2020. Countries and Territories. Freedom House. Dostupné z: https://freedomhouse.org/countries/freedom-world/scores [zobrazeno červen 13, 2020].

Garowe Online, 2010. Puntland's govt blasts VOA report as 'appeasing Al Shabaab' in Somalia. Garowe Online. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20131017121410/http://www.garoweonline.com/artman2/publish /Somalia_27/Puntland_s_govt_blasts_VOA_report_as_appeasing_Al_Shabaab_in_Somalia.s html [zobrazeno červen 13, 2020].

Global Security, 2017. Comoros - Persistent State Failure. Global Security. Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/world/war/comoros.htm [zobrazeno červen 13, 2020].

Global Security, 2018. Puntland – Economy, Global Security. Global Security. Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/world/war/puntland-economy.htm [zobrazeno červen 13, 2020].

Global Security, 2020. Polisario / Sahrawi Arab Democratic Republic (SADR). Global Security. Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/world/para/polisario.htm [zobrazeno červen 13, 2020].

Government of Somaliland, 2020. The Contacts and Addresses of the Somaliland Representative Officies Around the World. Government of Somaliland. Dostupné z: https://somalilandgov.com/country-profile/embasies/ [zobrazeno červen 14, 2020].

GOV.KRD, 2020a. Government Entities. Kurdistan Regional Government. Dostupné z: https://gov.krd/english/government/entities/ [zobrazeno červen 13, 2020].

GOV.KRD, 2020b. Government Outlines of New Cabinet Agenda. Kurdistan Regional Government. Dostupné z: https://gov.krd/english/government/agenda/ [zobrazeno červen 13, 2020].

Guruge, L., 2006. Sri Lanka‘s ethnic problem and solutions. Centre For Policy Alternatives. Dostupné z: http://www.cpalanka.org/research_papers/Ethnic_Pro+blem_and_Solutions_English.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

HRW, 2001. Georgia. Human Rights Watch. Dostupné z: https://www.hrw.org/legacy/wr2k2/europe9.html [zobrazeno červen 13, 2020].

HRW, 2012. Isolated in Yunnan: Kachin Refugees from Burma in China´s Yunnan Province. Human Rights Watch. Dostupné z: https://www.hrw.org/report/2012/06/25/isolated- yunnan/kachin-refugees-burma-chinas-yunnan-province [zobrazeno červen 13, 2020].

204

Hsin-wu, L., 1955. Editorials: The Sino-American Treaty of Mutual Defense/The Mirage of Two Chinas. Taiwan Today. Dostupné z: https://taiwantoday.tw/news.php?unit=4&post=7745 [zobrazeno květen 15, 2020].

Châtelot, C., 2012. Boundaries of Casamance remain blurred after 30 years of conflict. The Guardian. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2012/jun/19/casamance-guinea- bissau-gambia-senegal [zobrazeno květen 15, 2020].

Chauvlet, L. & Collier, P., 2004. Development Effectiveness in Fragile States: Spillovers and Turnarounds. Centre for the Study of African Economies: Department of Economics. Dostupné z: https://www.jica.go.jp/cdstudy/library/pdf/20071101_09.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

ICG, 2019a. The Philippines: Militancy and the New Bangsamoro. International Crisis Group. Dostupné z: https://www.crisisgroup.org/asia/south-east-asia/philippines/301- philippines-militancy-and-new-bangsamoro [zobrazeno červen 13, 2020].

ICG, 2019b. Crisis watch database: Mali. International Crisis Group. Dostupné z: https://www.crisisgroup.org/africa/sahel/mali [zobrazeno červen 14, 2020].

ICJ, 1975. Western Sahara: Reports Of Judgments, Advisory Opinions And Orders. International Court Of Justice. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/files/case-related/61/061- 19751016-ADV-01-00-EN.pdf [zobrazeno červen 14, 2020].

IDC, 2012. South Sudan: Prospects for Peace and Development. House of Commons: International Development Committee. Dostupné z: http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201012/cmselect/cmintdev/1570/157002.htm [zobrazeno červen 14, 2020].

IMFA, 1993. 107 Israel-PLO Mutual Recognition- Letters and Speeches- 10 září 1993. State of Israel: Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z: https://mfa.gov.il/MFA/ForeignPolicy/MFADocuments/Yearbook9/Pages/107%20Israel- PLO%20Mutual%20Recognition-%20Letters%20and%20Spe.aspx [zobrazeno červen 13, 2020].

IMFA, 2019. History: Facts about Israel. State of Israel: Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z: https://mfa.gov.il/MFA/AboutIsrael/Documents/HISTORY.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

IMFA, 2020. Wave of terror 2015-2019. State of Israel: Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z: https://mfa.gov.il/MFA/ForeignPolicy/Terrorism/Palestinian/Pages/Wave-of- terror-October-2015.aspx [zobrazeno červen 13, 2020].

INSCR, 2018. PITF - STATE FAILURE PROBLEM SET. Center for Systemic Peace. Dostupné z: http://www.systemicpeace.org/inscrdata.html [zobrazeno červenec 14, 2020].

205

IRIN News, 2010. The evolution of the conflict: 1885 - 2003. The New Humanitarian. Dostupné z: https://www.irinnews.org/Report.aspx?ReportId=67501 [zobrazeno červen 13, 2020]. iRozhlas, 2019. Do roku 2100 stoupne hladina moří o metr, změny se zrychlují, uvedli experti. Jejich zprávu řeší panel OSN. Český rozhlas. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/priroda/more-oceany-rostouci-hladina-more-osn- panel-zprava-vedci-oteplovani-ledovce-tani_1909251321_gak [zobrazeno červen 13, 2020]. iRozhlas, 2020a. Prezident Mali reaguje na vojenskou vzpouru. Rezignoval na všechny funkce, skončit má i vláda. Český rozhlas. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy- svet/mali-vzpoura-prevrat-prezident-keita_2008190628_pj [zobrazeno září 14, 2020]. iRozhlas, 2020b. Arménie kvůli střetům v Náhorním Karabachu vyhlásila stanné právo a všeobecnou mobilizaci. Český rozhlas. Dostupní z: https://www.irozhlas.cz/zpravy- svet/azerbajdzan-armenie-nahorni-karabach-konflikt-valka-agrese_2009270850_gak [zobrazeno září 28, 2020]

Jacinto, L., 2012. Strange bedfellows: The MNLA‘s on-again, off-again marriage with Ansar Dine. France24. Dostupné z: http://www.france24.com/en/20120605-mali-strange- bedfellows-mnla-ansar-dine-alqaeda-aqim-islamists-tuareg [zobrazeno červen 12, 2020].

Jarzabek, H., 2020. Map. OFF THE MAP - Transnistria. Dostupné z: https://transnistria.visura.co/maps-pridnestrovie-transnistria [zobrazeno červenec 20, 2020].

Jayawardhana, K., 1987. Ethnic Conflict in Sri Lanka and Regional Security. InfoLanka. Dostupné z: http://www.infolanka.com/org/srilanka/issues/kumari.html [zobrazeno červen 13, 2020].

Kalikh, A., 2009. Transdniestria and Moldova: unloved, unresolved. OpenDemocracy. Dostupné z: https://www.opendemocracy.net/en/transdniestria-and-moldova-unloved- unresolved/ [zobrazeno červen 14, 2020].

Kiselyova, M., 2017. Putin orders Russia to recognize documents issued in rebel-held east Ukraine. Reuters. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-ukraine-crisis-russia- documents/putin-orders-russia-to-recognize-documents-issued-in-rebel-held-east-ukraine- idUSKBN15X0KR [zobrazeno květen 05, 2020].

Kratochvílová, R., 2012. Mali: Jak v Mali nastal chaos a zda se chystá pomoc spojeneckých vojsk. Tuaregové. Dostupné z: http://www.tuaregove.cz/clanky/aktualni-informace/jak-v- mali-nastal-chaos.html [zobrazeno červen 12, 2020].

Kravchenko, S., 2015. The Central Bank With No Currency, No Interest Rates, But ATMs. Bloomberg: Business. Dostupné z: https://www.bloomberg.com/news/articles/2015-09- 15/the-central-bank-with-no-currency-no-interest-rates-but-atms [zobrazeno květen 15, 2020].

206

Kwangyin, L., 2010. Taiwan delegation to participate in WHA. Taiwna Today. Dostupné z: http://www.taiwantoday.tw/ct.asp?xitem=103148&ctnode=427&mp=9 [zobrazeno květen 15, 2020].

LADbible, 2020. TRASH ISLES. LADbible Group Ltd. Dostupné z: https://www.ladbiblegroup.com/casestudy/trash-isles/ [zobrazeno červen 29, 2020].

LankaSIS, 2012. Sri Lanka Census of Population and Housing 2012. Sri Lanka Statistical Information Service – Department of Census and Statistics. Dostupné z: http://sis.statistics.gov.lk [zobrazeno červen 15, 2020].

Lee, I., 2017. Why Israel supports an independent Iraqi Kurdistan. CNN: Middle East. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2017/10/02/middleeast/iraqi-kurdistan-israel- support/index.html [zobrazeno květen 15, 2020].

Liberland, 2019. O Liberlandu. Svobodná Republika LIBERLAND. Dostupné z: https://liberland.org/cs/about [zobrazeno červen 29, 2020].

Lidovky, 2016. Válka, která se hlásí o slovo. Náhorní Karabach je kolbiště mocenských zájmů. Lidovky.cz. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/svet/valka-ktera-se-hlasi-o-slovo- nahorni-karabach-je-kolbiste-mocenskych-zajmu.A160404_155446_ln_zahranici_msl [zobrazeno červen 13, 2020].

Liveuamap, 2020. Live Universal Awareness Map: ISIS. Dostupné z: https://isis.liveuamap.com/ [zobrazeno duben 21, 2017].

Lock, H., 2014. How Isis became the wealthiest terror group in history. Independent: Middle East. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/how-isis-became- the-wealthiest-terror-group-in-history-9732750.html [zobrazeno červen 12, 2020].

Madridské dohody, 1975. DECLARATION' OF PRINCIPLES ON WESTERN SAHARA BY SPAIN, MOROCCO AND MAURITANIA. United Nations: Peacemaker. Dostupné z: https://peacemaker.un.org/sites/peacemaker.un.org/files/MA-MR- ES_751114_DeclarationPrinciplesOnWesternSahara_0.pdf [zobrazeno červen 14, 2020].

MAR, 2020. Data: Minority Group Assessments for All Regions. Minorities at Risk. Dostupné z: http://www.mar.umd.edu/assessments.asp?regionId=99 [zobrazeno červen 14, 2020].

Marchal, R., 2010. The Puntland State of Somalia. A Tentative Social Analysis. Hal.archives-ouvertes. Dostupné z: https://hal-sciencespo.archives- ouvertes.fr/file/index/docid/1044642/filename/the-puntland-state-of-somalia-3.pdf [zobrazeno červen 14, 2020].

McKernan, B., 2017. Kurdistan referendum results: 93% of Iraqi Kurds vote for independence, say reports. Independent. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/kurdistan-referendum-results-vote- yes-iraqi-kurds-independence-iran-syria-a7970241.html [zobrazeno květen 15, 2020].

207

McLaughlin, D., 2017. Russia denies planning annexation of eastern Ukraine. The Irish Times: News. Dostupné z: https://www.irishtimes.com/news/world/europe/russia-denies- planning-annexation-of-eastern-ukraine-1.3014810 [zobrazeno červen 12, 2020].

MENAFN, 2020. Somaliland: Ethiopia' New General Consul in Hargeisa Assumes Mantle. Middle East North Africa Financial Network, Inc. Dostupné z: https://menafn.com/1099496849/Somaliland-Ethiopia-New-General-Consul-in-Hargeisa- Assumes-Mantle [zobrazeno červen 14, 2020].

MFA, 2020. Permanent Representations. Republic of Artsakh: Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z: http://www.nkr.am/en/karabakh-permanent-representations [zobrazeno červen 13, 2020].

MIMU, 2019. Kachin State: Overview of the February 2019 3W. Myanmar Infomation Management Unit. Dostupné z: https://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/Overview_SubSectorSummary_VT_Ma p_of_the_Feb_3W_Kachin_26Apr2019.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

MNLA, 2012. Déclaration D´Indépendance de L'Azawad. Secretaire General-MNLA. Dostupné z: http://mnlamov.net/actualites/169-declaration-dindependance-de-lazawad.html [zobrazeno červen 13, 2020].

MoFAoD, 2012. Danmark åbner kontor i Somaliland. UDENRIGSMINISTERIET: Ministry of Foreign Affairs of Denmark. Dostupné z: https://um.dk/da/udenrigspolitik/udenrigspolitiske- nyheder/newsdisplaypage/?newsid=ab271fa9-701c-42a8-809b-e01576af7f11 [zobrazeno červen 14, 2020].

MweziNet, 1998. Constitution De Létat DÁnjouan. Gouverneur De Līle Autonome DÁnjouan. Dostupné z: http://www.comores- online.com/mwezinet/politique/institutions/etatdanjouan.htm [zobrazeno červen 13, 2020].

Natural Earth, 2020. Natural Earth: 1:110m Cultural Vectors. Dostupné z: https://www.naturalearthdata.com/downloads/110m-cultural-vectors/ [zobrazeno květen 15, 2019].

News, 2016. Armenia government approves bill on recognition of Karabakh independence. News: Politics. Dostupné z: https://news.am/eng/news/325703.html [zobrazeno červen 13, 2020].

Nossiter, A., 2012. Qaddafi´s Weapons, Taken by Old Allies, Reinvigorate an Insurgent Army in Mali. The New York Times. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2012/02/06/world/africa/tuaregs-use-qaddafisarms-for-rebellion-in- mali.html?_r=0 [zobrazeno červen 12, 2020].

Nyein, N., 2018. Tatmadaw Agrees to Halt Contentious Road Project in Karen State. The Irrawaddy. Dostupné z: https://www.irrawaddy.com/news/burma/tatmadaw-agrees-halt- contentious-road-project-karen-state.html [zobrazeno červen 12, 2020].

208

NY Times, 1979. Mauritania in pact with Sahara rebels. The New York Times. Dostupné z: https://www.nytimes.com/1979/08/06/archives/mauritania-in-pact-with-sahara-rebels-signs- peace-terms-with.html [zobrazeno červen 13, 2020].

OTH, 2020. Helsinki Final Act, 1975. Office of the Historian, Foreign Service Institute: United States Department of State. Dostupné z: https://history.state.gov/milestones/1969- 1976/helsinki [zobrazeno červenec 14, 2020].

Phillips, T., 2015. Leaders of China and Taiwan meet for first time in nearly seven decades. The Guardian: China. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2015/nov/07/chinas- xi-jinping-and-taiwans-ma-ying-jeou-shake-hands-in-historic-meeting [zobrazeno červen 12, 2020].

PMPF, 2012. Puntland Maritime Police Force. Puntland Maritime Police Force. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20120811041036/http://pmpf.net/about-2/ [zobrazeno červen 13, 2020].

Polgeo, 2013. VZNIK STÁTU IZRAEL. Polgeo: Elektronická učebnice úvodu do politické geografie. Dostupné z: https://polgeo.geogr.muni.cz/konflikty-smlouvy-a-organizace/86-2/ [zobrazeno srpen 14, 2020].

POLGEONOW, 2020. Political Geography Now: Updates on the world's countries and borders. Dostupné z: https://www.polgeonow.com/ [zobrazeno červenec 20, 2020].

POMP UN, 2020. Diplomatic Relations. Permanent Observer Mission of the State of Palestine to the United Nation. Dostupné z: https://palestineun.org/about- palestine/diplomatic-relations/ [zobrazeno září 14, 2020].

Powel, C.S., 2018. How many humans would it take to keep our species alive? One scientist's surprising answer. NBC news. Dostupné z: https://www.nbcnews.com/mach/science/how- many-humans-would-it-take-keep-our-species-alive-ncna900151 [zobrazeno červen 12, 2020].

PSS, 2008. Puntland state Profile. Puntland State of Somalia. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20081218063641/http://www.puntlandgovt.com/profile.php [zobrazeno červen 13, 2020].

Public Library of US Diplomacy, 2006. Casamance: Escalation in Rebel Attacks. WikiLeaks. Dostupné z: https://wikileaks.org/plusd/cables/06DAKAR3016_a.html [zobrazeno červen 13, 2020].

Public Library of US Diplomacy, 2007. The Gambia: Further Strains in Ties With Senegal over Casamance. WikiLeaks. Dostupné z: https://wikileaks.org/plusd/cables/07BANJUL250_a.html [zobrazeno červen 13, 2020].

Reuters, 2007. TIMELINE: Key events since 2006 Hamas election victory. Reuters: World News. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-palestinians-timeline/timeline-key-

209 events-since-2006-hamas-election-victory-idUSL1752364420070620 [zobrazeno červen 13, 2020].

SAhistory, 2011. South Sudan votes in Referendum on Independence. South African History Online: towards a people´s history. Dostupné z: https://www.sahistory.org.za/dated- event/south-sudan-votes-referendum-independence [zobrazeno září 14, 2020].

Sandford, S., 2018. Conflict Resumes in Karen State After Myanmar Army Returns. Voice of America news: East Asia Pacific. Dostupné z: https://www.voanews.com/east-asiapacific/conflict-resumes-karen-state-after-myanmar-army-returns [zobrazeno červen 12, 2020].

SDCDV, 2019. Population. Stato Della Citta Del Vaticano. Dostupné z: https://www.vaticanstate.va/en/state-government/general-informations/population.html [zobrazeno červen 13, 2020].

SFS, 2013. TIMELINE FOR PUNTLAND CONSTITUTIONAL AND DEMOCRATIZATION PROCESS. Somali Family Services. Dostupné z: http://ussfs.org/sfs/timeline-for-puntland-constitutional-and-democratization-process/# [zobrazeno červen 13, 2020].

Shah, A., 2000. What Happened in East Timor? Global Issues. Dostupné z: https://www.globalissues.org/article/93/what-happened-in-east-timor [zobrazeno červen 12, 2020].

Shields, S., 2009. Russian Presence Grows in Abkhazia. The Wall Street Journal. Dostupné z: http://online.wsj.com/article/SB126070743647789499.html [zobrazeno červen 12, 2020].

Shvedov, G., 2009. Их нужно уничтожать. У нас есть такая возможность. Gazeta. Dostupné z: http://www.gazeta.ru/politics/2009/09/07_a_3256524.shtml [zobrazeno červen 12, 2020].

Somalia Report, 2016. Puntland Government Delivers Food and Water. Somalia Report: HomeLand. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20160322112752/http://somaliareport.com/index.php/post/420/P untland_Government_Delivers_Food_and_Water_ [zobrazeno červen 13, 2020].

Somaliland Law, 1960. The State of Somaliland: Independent State and its Laws - červen 1960. State of Somaliland. Dostupné z: http://www.somalilandlaw.com/state_of_somaliland_1960.html [zobrazeno červen 13, 2020].

Staff, T., 2020. Alleged Israeli strike said to target Iranian weapons delivery in Damascus. The Times of Israel. Dostupné z: https://www.timesofisrael.com/alleged-israeli-strike-said-to- target-iranian-weapons-delivery-in-damascus/ [zobrazeno květen 15, 2020].

State Planning Organisation, 2006. Population and Housing Census. State Planning Organisation. Dostupné z: http://nufussayimi.devplan.org/index-en.html [zobrazeno červen 14, 2020].

210

Central Bank of the Republic of China 2019. Monetary Policy and Payment Systems. Central Bank of the Republic of China (Taiwan). Dostupné z: https://www.cbc.gov.tw/mp.asp?mp=2 [zobrazeno červen 15, 2020].

TASS, 2016. Russian soldiers to leave Moldova after 14th army depots are liquidated — diplomat. Russian News Agency. Dostupné z: https://tass.com/defense/867946 [zobrazeno červen 13, 2020].

TASS, 2017. Подписано соглашение о вхождении части подразделений армии Южной Осетии в ВС РФ. Russian News Agency. Dostupné z: https://tass.ru/armiya-i-opk/4143137 [zobrazeno červen 13, 2020].

TASS, 2018. Countries that recognized South Ossetia‘s and Abkhazia‘s independence. Russian News Agency. Dostupné z: https://tass.com/world/1007058 [zobrazeno červen 13, 2020].

TBC, 2007. Internal Displacement in Eastern Burma. Thailand Burma Border Consortium. Dostupné z: www.tbbc.org/idps/report-2007-idp-english.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

Teves, O., 2010. Philippine Muslim Rebels Drop Independence. Abc News: International. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20110628201524/http://abcnews.go.com/International/wireStory ?id=11707054 [zobrazeno červen 12, 2020].

The Conversation, 2018. How an Ethiopia-backed port is changing power dynamics in the Horn of Africa. The Conversation: Politics + Society. Dostupné z: https://theconversation.com/how-an-ethiopia-backed-port-is-changing-power-dynamics-in- the-horn-of-africa-93308 [zobrazeno červen 13, 2020].

The Guardian, 2018. When is a nation not a nation? Somaliland‘s dream of independence. The Guardian: The long read. Dostupné z: https://www.theguardian.com/news/2018/jul/20/when-is-a-nation-not-a-nation-somalilands- dream-of-independence [zobrazeno červen 13, 2020].

The World Bank, 2012. SN: Casamance Regional Development Pole (P125506): Project Information Document (PID). The World Bank. Dostupné z: http://documents.worldbank.org/curated/en/917921468780955111/pdf/PID0Print0P12550600 918201201347996806283.pdf [zobrazeno červen 13, 2020].

TNH, 2008. Military invasion of Anjouan imminent, government warns. The New Humanitarian. Dostupné z: https://www.thenewhumanitarian.org/report/76514/comoros- military-invasion-anjouan-imminent-government-warns [zobrazeno červenec 23, 2020].

UCA, 2020a. 32. Indonesia/Aceh (1949-present). University of Central Arcansas: Political science. Dostupné z: https://uca.edu/politicalscience/dadm-project/asiapacific- region/indonesiaaceh-1949-present/#wrap [zobrazeno červen 13, 2020].

211

UCA, 2020b. 49. Sri Lanka/Tamils (1972-present). University of Central Arkansas. Dostupné z: https://uca.edu/politicalscience/dadm-project/asiapacific-region/sri-lankatamils-1972- present/ [zobrazeno červenec 20, 2020].

UCDP, 2018. PMR. Uppsala Conflict Data Program: Department of Peace and Conflict Research. Dostupné z: https://ucdp.uu.se/actor/344 [zobrazeno červen 13, 2020].

UCDP, 2020. Uppsala Conflict Data Program. Uppsala Universitet: Department of Peace and Conflict Research. Dostupné z: https://ucdp.uu.se/ [zobrazeno červen 14, 2020].

UiO, 2019. Montevideo Convention on the Rights and Duties of States. University of Oslo: Faculty of Law. Dostupné z: https://www.jus.uio.no/english/services/library/treaties/01/1- 02/rights-duties-states.xml [zobrazeno červen 13, 2020].

UN, 1971. U.N. RESOLUTION 2758. United Nations: Digital Library. Dostupné z: https://digitallibrary.un.org/record/192054 [zobrazeno červen 13, 2020].

UN, 2012. Security Council - Resolution 2071. United Nations: Security Council Resolutions. Dostupné z: http://unscr.com/en/resolutions/2071 [zobrazeno červen 14, 2020].

UN, 2019. 6 základních orgánů OSN. United Nations. Dostupné z: https://www.osn.cz/osn/organizacni-struktura/6-zakladnich-organu-osn/ [zobrazeno červen 13, 2020].

UNPO, 2020. Members. Unrepresented Nations & Peoples organization. Dostupné z: https://unpo.org/nations-peoples [zobrazeno červen 13, 2020].

UNSOM, 2020. Office Locations. UNITED NATIONS ASSISTANCE MISSION IN SOMALIA. Dostupné z: https://unsom.unmissions.org/office-locations [zobrazeno červen 13, 2020].

U. S. Department of State, 2017. Dependencies and Areas of Special Sovereignty. U. S. Department of State: Bureau of Intelligence and Research. Dostupné z: https://www.state.gov/dependencies-and-areas-of-special-sovereignty/ [zobrazeno červenec 14, 2020].

Vaško, T., 2005. Gruzínsko-Abcházský konflikt Více zde: http://www.e- polis.cz/clanek/gruzinsko-abchazsky-konflikt.html#_ftn12%C2%A7 © e-Polis.cz. E-polis. Dostupné z: http://www.e-polis.cz/clanek/gruzinsko-abchazsky- konflikt.html#_ftn12%C2%A7 [zobrazeno červen 12, 2020].

Walker, S., 2014. East Ukraine ges to the polls for independence. The Guardian. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2014/may/10/donetsk-referendum-ukraine-civil-war [zobrazeno květen 15, 2020].

Walker, S., 2015. Putin admits Russian military presence in Ukraine for first time. The Guardian. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2015/dec/17/vladimir-putin- admits-russian-military-presence-ukraine [zobrazeno květen 15, 2020].

212

Weber, M., 1919. Politics as a Vocation. Anthropological Research on the Contemporary. Dostupné z: http://anthropos-lab.net/wp/wp-content/uploads/2011/12/Weber-Politics-as-a- Vocation.pdf [zobrazeno červen 14, 2020].

Winn, P., 2012. Myanmar: ending the world's longest-running civil war. The Pittsburgh Post- Gazette. Dostupné z: https://www.post-gazette.com/news/world/2012/05/13/Myanmar- ending-the-world-s-longest-running-civil-war/stories/201205130149 [zobrazeno červen 12, 2020].

Zargham, M., 2017. U.S. does not recognize Kurdish independence vote in Iraq: Tillerson. Reuters. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-kurds-usa/u-s-does- not-recognize-kurdish-independence-vote-in-iraq-tillerson-idUSKCN1C42TS [zobrazeno červen 12, 2020].

Zhdannikov, D., 2017. Russia becomes Iraq Kurds' top funder, quiet about independence vote. Reuters. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-kurds- referendum-russi/russia-becomes-iraq-kurds-top-funder-quiet-about-independence-vote- idUSKCN1BV1IH [zobrazeno červen 12, 2020].

инвестиционном портале Южная Осетия, 2017. Валовой внутренний продукт. Инвестиционном портале Южная Осетия. Dostupné z: http://investrso.su/ekonomika/valovoj-vnutrennij-produkt [zobrazeno červen 13, 2020].

213

Seznam použitých zkratek

AQIM – Al-Qaeda in the Islamic Maghreb (Al-Káida v islámském Maghrebu) ASEAN – Association of South East Asian Nations (Sdruţení národů jihovýchodní Asie) BRICS – společné hospodářské uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jiţní Afriky CMA – Coordination of Azawad Movements (Koordinace hnutí Azawad) DFS – de facto stát DLR – Doněcká lidová republika DRK – Demokratickou republikou Kongo ECOWAS – Economic Community of West African States (Hospodářské společenství západoafrických států) EU – Evropská unie FCD – Fórum Cabindęs para o Diálog (Cabindské fórum pro dialog) FLEC – Frente para a Libertação do Enclave Cabinda (Fronta za osvobození enklávy Cabinda) FSI – Fragile state index; oficiálně Failed state index GAM – Gerakan Aceh Merdeka (Hnutí za svobodný Ačeh) GATIA – Groupe autodéfense touareg Imghad et allit (Skupina sebeobrany Imghadských Tuaregů a jejich spojenců) HCUA – High Council for the Unity of Azawad (Vysoká rada pro jednotu Azawadu) HDP – hrubý domácí produkt INTERFET – International Forces East Timor (mezinárodní mise ve Východním Timoru) KFOR – Kosovo Force KIA – Kachin Independence Army (Armáda kačjinské nezávislosti) KIO – Kachin Independence Organisation (Organizace kačjinské nezávislosti) KNU – Karen National Union (Karenský národní svaz) KRG – Kurdistan Regional Government (Kurdská regionální vláda) LLR – Luhanská lidová republika LTTE – Liberation Tigers of Tamil Eelam (Tygři osvobození Tamilského Ílamu) MAA – Arab Movement of the Azawad (Arabské hnutí Azawadu) MFDC – Movement of Democratic Forces of Casamance (Hnutí demokratických sil Casamance) MILF – Moro Islamic Liberation Front (Islámská fronta pro osvobození Moro)

214

MIM – Muslim Independence Movement (Hnutí za osvobození muslimů) MINURSO – United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara (mise OSN pro referendum v Západní Sahaře) MNLA – Mouvement National pour la Libération de l'Azawad (Národní hnutí za osvobození Azawadu) MNLF – Moro National Liberation Front (Národní fronta pro osvobození Moro) NATO – North Atlantic Treaty Organization (Severoatlantická aliance) PLO – Palestine Liberation Organization (Organizace pro osvobození Palestiny) OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSN – Organizace spojených národů SADR – Sahrawi Arab Democratic Republic (Saharská arabská demokratická republika) S.M.H.O.M – The Sovereign Military Hospitaller Order of Saint John of Jerusalem of Rhodes and of Malta (Suverénní řád Maltézských rytířů) SSSR – Svaz sovětských socialistických republik TRNC – Turkish Republic of Northern Cyprus (Severokyperská turecká republika) UCK – Ushtria Çlirimtare e Kosovës (Kosovská osvobozenecká armáda) UNAMET – The United Nations Mission in East Timor (mise OSN ve Východním Timoru) UNTAET – United Nations Transitional Administration in East Timor (Přechodná správa OSN ve Východním Timoru) USA – United States of America (Spojené státy americké) USAID – U. S. Agency for International Development (Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj) USD – The United States dollar (americký dolar)

215