I. ÚVOD

Český národ poznával antiku, t. j. řeckou a římskou vzdělanost, od raného středověku, od přijetí křesťanství, neboť vedle židovského prvku má v sobě křesťanství silnou složku antickou. Přicházelo k nám ze západu i z východu; od západu s sebou přinášelo latinskou bohoslužbu a latinskořímskou kulturu, od vý- chodu slovanskou bohoslužbu a řeckobyzantskou kulturu. Ale latinská bohoslužba nabyla vrchu a s ní i západní vliv. Na západě byly latinské školy, vzdělanci se dorozumívali latinsky a o latinské písemnictví nebo latinské překlady se opírala slovesnost, věda, filosofie i bohosloví; také středověké hospodářství, stát, právo, výtvarné umění i hudba většinou vyrůstaly z antických základů nebo napo- dobovaly antické vzory. Přesto křesťanství časem vytvořilo zcela svéráznou vzdě- lanost, jež svým základním zaměřením se úplně vzdálila od antiky.

Tu na rozhraní středního a nového věku za hospodářského rozmachu, v němž mělo velký podíl měšťanstvo, nastal vědomý obrat k antice - humanismus, renesan- ce - nejprve na antické půdě v Italii, později vlašským prostřednictvím též v západní a střední Evropě. Tehdy se u nás i jinde vykládaly a překládaly staro- věké, zvláště latinské spisy, napodobily se latinou nebo mateřštinou, oživovala se antická filosofie, myšlení se zbavovalo církevních pout a napodobovalo se an- tické umění výtvarné. Tento vývoj byl u nás hned z počátku zpomalen husitskými válkami a pak ochromen třicetiletou válkou, ale ne úplně. K latinské antice se hlásil též barok a katolická protireformace; latina byla stále jazykem církve a učenců, školy byly stále latinské a antické písemnictví, zvláště latinské, bylo stále základem všeho vzdělání. Arci za renesance byla antika často zbraní proti nadvládě církve, kdežto nyní se stala jejím nástrojem. Také osvícenství vidělo v antickém životě, myšlení i uměni svůj vzor, třebas vzkvétající vědy přírodní v lecčems zastínily antickou vědu i filosofii a třebas latina vlivem rozmáhajícího se nacionalismu ustupovala v písemnictví i v životě národním jazykům.

Tehdy, v 18. a na počátku 19. století, když se rozkládaly feudální řády, hlásal se nový návrat k antice, „nový humanismus”. Kdežto renesanční humanismus, vzniklý v Italii, hleděl hlavně k Římu, obracel se nový humanismus spíše k Řec- ku, v němž právem viděl základ antické kultury. Kdežto starší humanismus hlavně vycházel z antického písemnictví a renesance z výtvarného umění, zajímal se nový humanismus o celou antickou vzdělanost a cíl spatřoval ve vytvoření harmonického člověka, jakého nacházel v Řecku klasické doby. Byla to reakce proti jedno- stranné rozumovosti některých osvícenců, proti baroku v té době již dožívajícímu a proti šlechtické rokokové přecitlivělosti. Nad starý humanismus i nad barokní všeučenost vynikl nový humanismus hlubším dějepisným chápáním antiky; užil při tom pomoci osvícenského dějepisu (Vico, Montesquieu, Voltaire). Tak došlo v 18. a počátkem 19. století - ve spojení s rozvojem ostatních věd - k podstatné změně v chápání a způsobu studia antiky.

První kroky k novému humanismu byly učiněny v 18. století v Italii, ve Francii, v Anglii a v Nizozemí jako pokračování renesančního humanismu, ale dovršeno bylo toto hnutí v Německu, kde byl starý humanismus třicetiletou válkou zaražen ve svém vývoji, a odtud pak vyzařoval nový humanismus do ostatní Evropy, ba do celého světa. Ve Francii zevrubně dokazoval vzdělávací cenu obou klasických jazyků a zvláště jejich pomoc při vytváření „dobrého vkusu” (byl to klasický ideál) jansenista Charles Rollin (Traité des études, 1726). V Italii oživily zájem o antiku bohaté nálezy učiněné při výkopech herkulanejských (1711, 1738-66), pompejských (1748) a stabijských (1759-62); v 18. století byl téměř každý vlašský vzdělanec archeologem a do Italie odevšad přicházeli milovníci antického umění. Ale dostávali se i dále: francouzský hrabě Caylus hledal antické památky v Malé Asii (1717), hrabě Choiseul-Gouffier byl v Řecku a v Malé Asii (1766-82),

- 5 - anglický malíř James Stuart a stavitel Nicholas Revett cestovali po Řecku (1751- 4) a Revett s archeologem Richardem Chandlerem byli v Řecku a v Malé Asii (1763- 6). Učený benediktin Bernard Montfaucon (v letech 1719-24) a Caylus (1752-57) vydali rozsáhlé popisy antických památek s hojnými mědirytinami. Nové cesty nižší i vyšší kritice starověkých spisovatelů razil cambridgeský profesor a v Nizozemí vydával řecké spisovatele Tiberius Hemsterhuys. V Cambridgi již v polovici 17. století horlivě studovali filosofové Platona. Vedle něho byl v Anglii v 18. století nadmíru uctíván Homér; byl v něm viděn vzor „přirozeného básníka”, genia, a byl stavěn proti rozumovým básníkům klasicistickým a osvícenským.

V Německu připravovali cestu novému humanismu filologové, archeologové a pedagogové. V Gottinkách to byl profesor „poesie a řečnictví” Johann Matthias Gesner - založil tam r. 1738 filologický seminář pro školení gymnasijních uči- telů (srov. jeho Opuscula, I, 1743, str. 59 n.) a jeho nástupce , v Lipsku profesor Johanu August Ernesti a rektor gymnasia , v a později v Berlíně slavný Friedrich August Wolf, v Heidelberku překladatel Homéra Johann Heinrich Voss. Všichni oddělovali filologii od theologie, s níž byla dříve spojována na německých universitách, vydávali a vykládali staré spisovatele; Heyne a Wolf učinili předmětem klasické filologie celou antickou vzdělanost. Dějepis antického umění a výtvarného umění vůbec založil - ne v své vlasti, nýbrž v Římě - Johann Joachim Winckelmann, šťastně v sobě spojující osvícenské i praeromantické prvky. V stopách těchto mužů šli v 19. století velcí němečtí filologové, archeologové a dějepisci Gottfried Hermann, Barthold Georg Niebuhr, Christian August Loveck, Friedrich Gottlob Welcker, August Boeckh, Immanuel Bekker, August Meineke, Karl Lachmann, Karl Otfried Müller, Gotttried Bernhardy, Karl Lehrs a j.

Nový humanismus vytvářeli a jím byli vytvářeni i básníci a myslitelé, a to osvícenci, praeromantici, klasicisté i starší romantikové. Osvícenec Wieland čerpal látku k některým svým skladbám ze starého Řecka a překládal Cicerona, Horatia, Lukiana, oblíbené u osvícenců. Osvícenec Lessing napodobil Plauta, psal o antických básnících i výtvarných umělcích, uvažoval o podstatě umění na podkladě antické estetiky i antického umění a na místo francouzského dramatu chtěl nastolit drama antické. Klopstock, blízký praeromantismu, chtěl nahradit nový, rýmující se verš nerýmujícím se, domněle volným veršem Pindarovým a napodobil Homérův hexametr. Milovník Homéra Herder, jenž v sobě spojoval jako Winckelmann osvícence a praeromantika, pojednával o antickém umění slovesném i výtvarném a u Řeků shledával pravou lidskost (humanitu), po níž toužil. Wolfův přítel Goethe viděl v řeckém životě a umění vyvrcholení přírody a jako básník i myslitel se opíral o antickou filosofii a antické umění. Jeho básnický druh Schiller překládal Euripida a Vergilia, v svých básních zpracovával řecké náměty a vyjadřoval touhu po ztracené řecké kráse, v svých estetických úvahách čerpal z antického písemnictví a velebil řeckou harmonii přírody a ducha. Oba, Goethe i Schiller, napodobovali antické hexametry a pentametry. Heynovi žáci bratří Schlegelové překládali, vykládali i napodobili antické básně a blouznivý Hölderlin, básnící většinou v antických verších, se zcela ztotožnil se starými Řeky. V pruském školství, a to na berlínské universitě i na gymnasiích, uplat- ňoval novohumanistické zásady Heynův žák, přítel Wolfův, Goethův i Schillerův, překladatel Aischyla Wilhelm Humboldt a v bavorském školství filolog a archeolog Friedrich Wilhelm Thiersch, žák Hermannův. V Bavořích narážely tyto snahy na odpor katolíků, kteří viděli v novém humanismu obnovení pohanství. Proto neměl dlouho přístup nový humanismus ani do Rakouska a k nám. Noví humanisté byli většinou měšťanského, řidčeji selského původu - nej- větší z nich, Winckelmann, byl synem chudého obuvníka - , byli někdy chráněnci dvora (Goethe) nebo církevních hodnostářů (Winckelmann) nebo byli v školské službě. Psali jednak pro šlechtu, jednak a hlavně pro vzmáhající se buržoasii; Lessing byl jejím nejvýmluvnějším obhájcem. Jako za renesance pomáhala i nyní antická myšlenka v osvobozovacím zápase. - 6 -