Kolektivizace Zemědělství Na Chrudimsku (Magisterská Diplomová Práce)

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Kolektivizace zemědělství na Chrudimsku (magisterská diplomová práce)

Vlastimil Holas

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny.

V Brně 3.1.2012

Děkuji Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D., ţe se ujal vedení mé magisterské diplomové práce. Dále děkuji panu Jiřímu Drobílkovi z Rabštejsnké Lhoty za poskytnutí materiálů a řady cenných informací. V neposlední řadě patří můj dík zaměstnancům SOkA v Chrudimi a SObA v Zámrsku za ochotu a pomoc při shromaţďování materiálů.

Obsah: Úvod ...... 6 Druţstevnictví do roku 1945 ...... 9 Vznik druţstevnictví ...... 9 Pozemková reforma a meziválečné období ...... 12 Vývoj 1945-1948 ...... 15 Situace v poválečném zemědělství ...... 18 Volby a programy politických stran ...... 20 Únor 1948 ...... 26 Druţstevnictví po roce 1948 ...... 28 Kolektivizace na Chrudimsku ...... 31 Počátky kolektivizace ve východních Čechách ...... 31 Obecná charakteristika Chrudimska ...... 36 Tuněchody ...... 41 Rabštejnská Lhota a příběh rodiny Drobílků ...... 50 Příběh rodiny Netolických ...... 65 Jak se KSČ chová k vlastním lidem ...... 69 Závěr ...... 72 Seznam pouţitých zkratek ...... 74 Seznam pramenů a literatury ...... 75 Přílohy ...... 77

Úvod

Kolektivizace zemědělství, která v Československu proběhla mezi lety 1949 a 1960, výrazně změnila charakter venkova. Téměř byla zlikvidována vrstva samostatně hospodařících zemědělců a v důsledku scelování půdy a rozorávání mezí se změnila tvář československé venkovské krajiny. Malá soukromá pole nahradily obrovské lány podobné těm v Sovětském svazu. Kolektivizace u nás proběhla v několika fázích. Kaţdý autor, zabývající se touto tematikou, jednotlivé fáze pojmenovává trochu jinak, nebo určité fáze dělí na menší části, ale základní chronologie zůstává u většiny podobná. 1. V roce 1949 byl vyhlášen zákon o jednotných zemědělských druţstvech, který nastiňoval budoucí charakter československého zemědělství. KSČ se v prvních letech sama rozhodovala, jak ke kolektivizaci přistoupí a ta tak postupovala jen velmi pozvolna. 2. První intenzivní vlna kolektivizace proběhla mezi listopadem 1951 a květnem 1952. Souvisela s vydanou tzv. „směrnicí tří ministrů“, která nabádala StB a prokurátory, aby více vyuţívali v kauzách s kulaky zákazu pobytu celé rodiny v dané obci. 3. Ke krátkému zpomalení kolektivizace došlo mezi květnem a říjnem 1952. Bylo zastaveno stěhování kulaků, k represím však stále docházelo. 4. Druhá vlna proběhla mezi listopadem 1952 a červencem 1953 a znamenala přesídlení téměř dvou stovek rodin. 5. Mezi červencem 1953 a lednem 1954 doznívaly akce zaměřené proti kulakům a proces kolektivizace byl po smrti Klementa Gottwalda uvolněn. 6. V letech 1954 aţ 1960 došlo v Československu k dokončení kolektivizace. Kdyţ v minulém období vzrostl počet odhlášek z JZD, komunistický reţim na to okamţitě zareagoval. Soustavnou kampaní vycházejí od okresních orgánů se mu do roku 1960 podařilo zlikvidovat většinu soukromých zemědělců. V červenci 1960 prezident Antonín Novotný slavnostně vyhlásil vítězství socialismu v Československu. Co se týče definice kolektivizace, označuje tento pojem proces přeměny individuálního vlastnictví na kolektivní, zpravidla v souladu s myšlenkami marxismu a jeho ideou společného vlastnictví.

Ve své magisterské diplomové práci se budu věnovat kolektivizaci zemědělské výroby v okrese Chrudim. Ten vznikl v roce 1960 sloučením převáţné části dvou okresů: Hlinsko a Chrudim. Cílem práce je vystihnout hlavní charakteristiky průběhu kolektivizace na Chrudimsku. V úvodní části práce se budu zabývat vývojem zemědělství v Československu, se zaměřením na druţstevnictví. Budu zohledňovat především ty celorepublikové události, které měly později vliv na průběh kolektivizace – předválečné druţstevnictví, pozemková reforma, politický vývoj po druhé světové válce. Prostřední část je věnována počátkům kolektivizace v celém Pardubickém kraji a celkové charakteristice Chrudimska. Jádrem práce bude srovnání procesu kolektivizace ve dvou obcích - Rabštejnské Lhotě a Tuněchodech. Vesnice byly vybrány tak, aby leţely v podobné vzdálenosti od okresního města a měly přibliţně stejný počet obyvatel a rozlohu katastru. Ale zároveň aby měli odlišný charakter krajiny. Tuněchody jsou charakteristické vysokou bonitou půdy, proto většinu katastru obce tvoří osevní plochy. Rabštejnská Lhota se naproti tomu nachází přesně na rozhraní rovin kolem Chrudimi a zalesněných oblastí Ţelezných hor. Proto zde je poměr ploch, vyuţívaných k zemědělské činnosti, v poměru k celkové rozloze území mnohem menší neţ v Tuněchodech. Otázky, které si lze tedy poloţit zní: Má větší zemědělský ráz obce vliv na průběh a rychlost kolektivizace? Jaké byly vztahy v těchto obcích mezi obyvateli a zda tyto vztahy měli vliv na kolektivizaci? Celkově - jaký vliv měli procesy s vesnickými boháči na kolektivizaci. V závěru práce ještě uvádím dva případy dopisů adresovaných prezidentu republiky, ve kterých si sami komunisté stěţují na přístup JZD k jejich osobám. Je tím ilustrován fakt, ţe ačkoli hlavními perzekuovanými byli kulaci, komunistická mašinérie byla schopná pohltit kaţdého. Chronologicky bude jádro práce spočívat mezi lety 1949 - 1953. V roce 1949 byl vyhlášen zákon o jednotných zemědělských druţstvech a naplno se rozběhla socializace vesnice, spočívají v její postupné kolektivizaci. V roce 1953 skončila druhá fáze kolektivizace, během které proběhli největší procesy s vesnickými boháči. Primární zdroj informací o obou obcích mi poskytl Státní okresní archiv v Chrudimi. Jednalo se především o fond ONV Chrudim a pak v menší míře MNV Rabštejnská Lhota. Fond MNV Tuněchody není zpřístupněn. To samé, platí o všech

fondech JZD v chrudimském archivu. Fond ONV Chrudim obsahuje celou řadu informací o průběhu kolektivizace, zdruţstevňování, dále pak některé případy vesnických boháčů a jejich seznamy. Fond KNV Pardubice uloţený v Státním oblastním archivu v Zámrsku je přínosný především při zkoumání případů vesnických boháčů. Jejich seznamy jsou zde komplexnější a je tu o nich více informací. Důleţitou pomůckou pro mne byly kroniky obou obcí. Vzhledem k tendenčnímu líčení většiny událostí bylo však nutné při práci s nimi postupovat opatrně. Z literatury jsou přínosná především díla Karla Jecha a některé články ve sbornících týkající se druţstevnictví. Například sborníky Osudy zemědělského druţstevnictví ve 20. Století nebo Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. V menší míře jsem vyuţil regionální literaturu. Z modernějších prací lze zmínit dílo Josefa Němečka. Zbylé práce jsou bohuţel ideologicky poznamenána dobou svého vzniku. Příkladem můţe být dílo Josefa Kmoníčka. V některých případech alespoň poskytují cenné faktografické informace. Co se týče, orální historie z Rabštejnské Lhoty se podařilo získat výpověď Jiřího Drobílka. Přímo z Tuněchod se ţádného pamětníka z řad odsouzených sedláků nepodařilo kontaktovat. Proto je v závěru uvedeno vyprávění Břetislava Netolického, který byl přesunut do okresu Chrudim, jako příklad vysídlením postiţeného sedláka.

Družstevnictví do roku 1945

Vznik družstevnictví

Názory historiků, kde hledat kořeny druţstevnictví, se poměrně liší. Náznaky teoretických druţstevních idejí lze najít dlouho před vznikem prvních druţstev. Uţ v 16. století anglický myslitel Thomas More ve své knize „O nejlepším státním zřízení a novém ostrově Utopia“ nastínil některé druţstevní principy. Za předchůdce druţstev lze povaţovat středověké cechy řemeslníků, které vznikaly souběţně s rozvojem měst od 13. století. Na našem území můţeme druţstevní myšlenky najít u jednotlivých náboţenských obcí - např. Jednoty bratrské.1 Obvykle se jednalo o snahu společně řešit sociální a ekonomické problémy. První novodobá druţstva vznikala v průběhu 19. století. V první polovině století v Anglii, Francii a Německu, v 50. a 60. letech v Itálii, Švýcarsku, Dánsku a Habsburské monarchii. Důvody jejich vzniku můţeme hledat jak v průmyslovém, tak i zemědělském sektoru. V průmyslu ekonomové začali prosazovat myšlenky volného trhu, neomezené konkurence – trh si dokáţe sám se vším poradit. To se v praxi ukázalo jako neefektivní, kdyţ především různé kartelové dohody deformovaly samotný trh. Prohlubovaly se sociální rozdíly a začala vznikat hnutí, která chtěla stávající situaci napravovat. Jedním z řešení se ukázalo zakládání kooperativním – druţstevních podniků těmi, kteří se cítili vykořisťováni velkými podniky.2 V zemědělském sektoru se hospodáři i po zrušení roboty nacházeli v bezvýchodné situaci. Stále byli závislí na lichvářích, kteří je oţebračovali. Velké peněţní ústavy jim odmítaly poskytovat krátkodobé či překlenovací úvěry. Svou úrodu mohli prodat obchodníkovi na vesnici, který měl obvykle monopol a ceny tak byly pro hospodáře krajně nevýhodné. Dále se jí mohli sami pokusit dodat do měst na větší trhy. Ale i zde jako individualisté byli v nevýhodné pozici a pro obchodníky nebyl problém se dohodnout na jednotné, pro hospodáře opět nevýhodné, vykupovací ceně. To postupně přimělo zemědělce sdruţovat se do spotřebních a zemědělských druţstev.

1 Němcová, L.: Úvod do druţstevnictví. In: Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001, str. 14-15. 2 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 2007, str. 11. 9

Prvním druţstevním útvarem v Českých zemích, o kterém jsou dochovány zprávy, byl Praţský potravní a spořitelní spolek, zaloţený v roce 1847 v Praze. Členové se rekrutovali z niţších sociálních vrstev (dělníci, drobní řemeslníci a ţivnostníci). Spolek přijímal od členů jejich úspory a za takto získaný kapitál pro ně nakupoval zboţí denní potřeby.3 V následujících letech vznikaly další svépomocné selské podniky, ţádné z nich však neměly dlouhého trvání. Těţkou ranou pro myšlenky druţstevnictví se stala hospodářská krize v roce 1873, vyvolaná krachem na vídeňské burze. Většina rolníků, kteří investovali do druţstevních mlýnů, pivovarů, cukrovarů, vzájemných pojišťoven a úvěrních druţstev, o své úspory přišla. I přesto se stále naléhavěji ukazovala potřeba legislativní základny, kterou uţ centrální orgány nemohly ignorovat. Právním základem pro rozvoj druţstevnictví v Rakousku-Uhersku se stal druţstevní zákon - Zákon o společenstvech pro napomáhání ţivností a hospodaření z roku 1873.4 V průběhu dalších let se velmi oblíbeným stalo úvěrní druţstvo. Jeho základní principy české druţstevnictví převzalo od svých německých sousedů, kde se rozvíjely dva hlavní typy: reiffaisenky a tzv. Schultze-Delitschovi druţstva.5 První byla více idealistická a šířila se především na venkově6, u druhých byl hlavní motivací zisk a ujala se především ve městech u řemeslníků. V Čechách v roce 1861 vydal František Cyril Kampelík spis „Spořitelny po farských kolaturách orbě, řemeslu ze svízelů pomohou“, ve kterém propagoval druţstevní myšlenky podle raiffeisenových principů. Ty se však definitivně uchytily aţ v 90. letech 19. století, kdy došlo k velkému zakládání různých druhů druţstev – spořitelen a záloţen, nákupních a skladištních druţstev, zpracovatelských, strojních, elektrifikačních, melioračních apod.7 Ladislav Feierabend uvádí, ţe první druţstvo na principu Schultze-Delitsch vzniklo v roce 1858 ve Vlašimi a převládajícími členy byli řemeslníci, ale nechyběli ani sedláci. První české druţstvo podle Kampelíkových myšlenek vzniklo v roce 1890 ve Rtyni. Ludmila Němcová naproti tomu uvádí, ţe první úvěrové zemědělské druţstvo vzniklo v návaznosti na zákon z roku 1873 uţ v roce 1885 ve Vraţném v okrese Nový Jičín. Od poloviny 90. let 19. století začala s rostoucím mnoţstvím druţstev vyvstávat potřeba zaloţení zastřešujících organizací - jednotlivých druţstevních svazů:

3 Vávrová, V.: Stručná historie českého druţstevnictví. In: Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001, str 30. 4 Jelínek, J.: Zemědělské druţstevnictví. Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001, str. 129. 5 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 2007, str. 25 6 Lze je tedy téţ nazývat úvěrová zemědělská druţstva. 7 Václavů, A.: Ke sporům o zemědělské druţstevnictví a kolektivizaci v Československu. Praha 1999, str. 35. 10

1896 - Ústřední jednota hospodářských druţstev v Praze 1897 - Ústřední jednota českých hospodářských společenstev úvěrních v Brně 1899 - Ústřední svaz českých hospodářských společenstev úvěrních v Brně 1901 – Jednota českých hospodářských společenstev v Opavě

Druţstva nebyla ale svazům téměř nikterak právně podřízena. Čeští zemědělci jakékoliv tlaky po uţší centralizaci odmítali. Jediný zákon, který se podařilo vládě prosadit, byl z roku 1903 a ustanovil pro druţstva povinnost zákonné revize. Tuto revizi směl vykonávat buď druţstevní svaz, nebo instituce pověřená vládou. Pro druţstva to nebyl problém, protoţe druţstevní svazy byly řízeny členy druţstev, volenými na jejich valných hromadách a pečlivě vybíranými úředníky. Vliv státu na chod druţstev byl naprosto minimální - druţstva nepodléhala administrativě ze strany státu a byla tak chráněna od škodlivých či tendenčních státních zásahů.8

8 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 2007, str. 34. 11

Pozemková reforma a meziválečné období

Kdyţ v letech 1917 a 1918 začal nabývat na síle československý domácí i zahraniční odboj, začali čelní představitelé připravovat program budoucí Československé republiky. Jedním z důleţitých bodů byla otázka půdy. František Udrţal například v rozpočtovém výboru říšské rady zmínil potřebu budoucího rozparcelování latifundií. Statistik a pozdější přednosta československého Státního úřadu statistického Jan Auerhan ţádal znárodnění a vyvlastnění půdy, na které nehospodaří sám majitel a její rozprodání rolníkům. T.G. Masaryk se problematikou půdy zabýval ve Washingtonské deklaraci. Proklamoval, ţe velkostatky budou vyvlastněny a ţe šlechtické výsady budou zrušeny.9 Hlavním problémem českého předválečného zemědělství, kterým se všichni dále zabývali, byla struktura vlastnictví zemědělské půdy. Nejpočetnější skupinou do té doby byla hospodářství do 2 ha, kterých bylo 28,3 %. Přitom obhospodařovala pouze 1,3 % zemědělské půdy. Šlo o hospodářství pouze doplňková a rodinám umoţňovala nanejvýš lépe přeţívat. Hospodářství s výměrou 2-5 ha se podílela na všech 24,6 %, rozlohou obdělávané půdy pak 15,3 %. Šlo o malá rodinná, malorolnická hospodářství, která zajišťovala sotva holé ţivobytí. Navíc pouze 42,3 % z nich hospodařilo na vlastní půdě, zbylá byla připachtována. Hospodářství s výměrou 5-10 ha byla zlomem mezi malorolníky a malými sedláky. Těchto hospodářství bylo 11,5 % a zabírala 16 % zemědělské půdy. Selských hospodářství s výměrou mezi 10-20ha bylo 8% a hospodařila na 23 % zemědělské půdy. 20-50 ha uţ obhospodařovali velcí sedláci, kterých bylo z celkového počtu 2,7 % a drţeli 20 % zemědělské půdy. Nejmenší skupinou co do počtu (1 %) byli statkáři, velkostatkáři, latifundisté vlastnící více jak 50 ha půdy.10 Jak jiţ bylo výše poznamenáno, uţ před vznikem Československé republiky se ozývaly hlasy, ţe je třeba tuto strukturu pozměnit a to skrze vyvlastňování. Pozemková reforma, která se v průběhu roku 1919 začala připravovat, se stala předmětem sporu politických stran. Nejaktivněji vystupovali agrárníci,11 vedení Antonín Švehlou a sociální demokraté. Hlavním bodem sporu se stala výměra, od které by mělo k vyvlastňování dojít. K dohodě nakonec došlo napříč celým politickým spektrem. 16. dubna 1919 byl přijat zákon o pozemkové reformě, který stanovil kvótu 150 ha zemědělské půdy a 250 ha

9 Kárník, Z.: České země v éře první republiky. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000, str. 454. 10 Kárník, Z.: České země v éře první republiky. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000, str. 441-448. 11 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 12

veškeré půdy.12 Zajímavé je, ţe politici se snaţili vyhnout pojmu „vyvlastnění“ a v případě reformy pouţívali pojem „zábor“.13 V průběhu reformy se prosadila vůdčí role agrární strany usilující o uklidnění venkova, ale i o vlastní upevnění vlivu strany. Podařilo se jí posílit rolnické vlastnictví půdy a středních zemědělských závodů o výměře 20-200 ha, které se v meziválečné tobě staly hlavním tahounem československého zemědělství. Po skončené reformě zemědělství zaznamenalo československé druţstevnictví značný rozvoj. Největší expanze proběhla mezi léty 1921 a 1930, kdy celkový počet druţstev vzrostl ze 7336 na 11029. 14 Vznikala další uvěrní, skladištní, prodejní, zpracovatelská, elektrárenská, strojní druţstva a zemědělská výrobní druţstva. Zemědělských výrobních druţstev nebylo bezprostředně po válce mnoho, ale díky pozemkové reformě nabývala na síle. Přičinili se o to sociální demokraté, kteří si vymínili, aby ve výjimečných případech zákon umoţňoval předání půdy druţstvům zaloţených zemědělskými dělníky. S vidinou snadno získané půdy tato druţstva rychle vznikala, v roce 1926 jich bylo 428. Ukázalo se ale, ţe zemědělští dělníci nemají potřebné zkušenosti a znalosti k efektivnímu hospodaření a tato druţstva tak byla po krátké době rychle zase rušena. Do dvacátých let spadají první pokusy československé vlády o regulaci zemědělství a druţstevnictví. Bylo to zapříčiněno nadvýrobou potravin. Tento problém se vyskytl uţ před První světovou válkou. Během války byl na krátkou dobu logicky potlačen, aby po ní opět vystoupil do popředí. Byl to první prvek regulace, i kdyţ se týkal jen pěstování cukrové řepy a byl organizován cukrovary.15 Další snahy o regulace a centralizace v zemědělství nebo v samotném druţstevnictví příliš úspěšné nebyly. Bylo to dáno tím, ţe československý zemědělec byl vţdy v otázce produkce jasným individualistou. Se vznikem dalších druţstevních svazů se ale stále více jevila potřeba zastřešující organizace. Ta vznikla v roce 1921 pod názvem Centrokooperativ, svaz jednotných zemědělských druţstev v Republice československé. Centrokooperativ zastupoval své členské svazy navenek a fungoval jako jejich revizní orgán dle výše zmíněného zákona o povinné revizi druţstev z roku 1903. Nevykonával

12 Buchvaldek, M.: Československé dějiny v datech. Praha 1986, str. 389. 13 Kárník, Z.: České země v éře první republiky. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000, str. 455-56. 14 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 200, str. 38. 15 Václavů, A.: Ke sporům o zemědělské druţstevnictví a kolektivizaci v Československu. Praha 1999, str. 37. 13

ţádné obchodní ani finanční transakce, snaţil se především skrze standardizaci o zlepšení zemědělské produkce. Mnichovská dohoda znamenala pro české zemědělství a druţstevnictví tvrdou ránu. Podle ní byly zabrány nacistickým Německem celé Sudety s jeho územím, německou populací a téţ s osmi sty tisíci Čechy. Další území si později pro sebe taktéţ zabralo Maďarsko a Polsko. Na zabraném území se nacházelo velké mnoţství českých, slovenských, podkarpatských, německých, polských a maďarských druţstev. Jejich sít byla rozštěpena a druţstva ztracena. Ve Slezsku se celá Jednota českých druţstev v Opavě a její druţstva ocitla rázem v Německé říši. Na zbylém území Československa pomohla tato tragédie k většímu sjednocení a spolupráci v rámci druţstevnictví. Jednotlivé svazy v Čechách, na Moravě a na Slovensku se sloučily a v kaţdé zemi zůstal jen jediný svaz. Jejich zastřešující organizací zůstal Centrokooperativ. Další změny nastaly po březnu 1939, kdyţ se Slovensko za pomoci Adolfa Hitlera stalo samostatným státem. Celé slovenské druţstevnictví bylo od českého odtrţeno a jakákoli spolupráce byla aţ do konce války přerušena. Po obsazení Československa Němci do místního zemědělství a druţstevnictví příliš nezasahovali. Uvědomovali si důleţitost produktivního zemědělství pro jejich další vojenské výboje. V rámci druţstevnictví došlo jen k minimálním změnám. Především byli jmenováni němečtí komisaři do druţstevních svazů a centrál. Jejich hlavní náplní práce byl dohled nad plněním úkolů. Administrativní změnou bylo oddělení reprezentativní a revizní funkce svazů od funkcí finančních a obchodních.16 Aby bylo zajištěno zásobování země, byla vedení druţstev nucena s Němci spolupracovat alespoň na základní úrovni. Ve většině z nich zasedali zástupci agrárníků. Tato spolupráce byla po válce pouţita jako jeden z důvodů zákazu agrární strany.

16 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 2007, str. 54-56. 14

Vývoj 1945-1948

Po skončení druhé světové války se Československo ocitlo v sovětské sféře vlivu. Toto uspořádání, na kterém se Spojenci dohodli uţ během války, mělo pro celou střední a východní Evropu dalekosáhlé následky na další desítky let. V Československu byla sice v roce 1945 obnovena demokracie se svobodnými volbami, ale nikoliv klasická parlamentní demokracie. Od května 1945 působil v obnoveném Československu omezený počet politických stran, které měly bud socialistický nebo sociálně reformní program.17 Uţ během války docházelo mezi jednotlivými stranami zahraničního odboje k jednání o poválečném uspořádání. Na jedné straně stála londýnská exilová vláda v čele s Edvardem Benešem a na druhé straně komunisté podporovaní sovětskou vládou. Během jednání se komunistům podařilo prosadit většinu poţadavků, na kterých jim nejvíce záleţelo - vyvlastnění majetku Němců, kolaborantů a zrádců, vláda Národní fronty a hlavně zákaz obnovení agrární strany. Exilová vláda jim nekladla příliš odpor, poněvadţ se i jí tyto kroky hodily. Například Edvard Beneš cítil k agrárníkům během válečných let silné antipatie. Jednání nabyla na intenzitě, kdyţ se vojska Spojenců přiblíţila k hranicím Československa. Probíhala nejdříve v Moskvě a po překročení hranic ve slovenských Košicích. Zde československá vláda, ustanovená během předchozích jednání v Moskvě, schválila tzv. Košický vládní program. To byl programový dokument, který určoval zásady budoucí politiky. Program potvrzoval vládu Národní fronty, sloţenou z šesti politických stran a do připravovaných poválečných voleb nepovoloval jiné. Národní fronta: Československá sociální demokracie (3 křesla) Demokratická strana (5 křesel) Československá strana národně socialistická (3 křesla) Československá strana lidová (3 křesla) Komunistická strana Československa (4 křesla) Komunistická strana Slovenska (4 křesla) Zásadní změny pro Československo znamenala ekonomická část programu. Vláda měla, do doby ustanovení Národního shromáţdění, vládnout pomocí dekretů. Na základě

17 Fialová, J.: Venkov v programech politických stran v roce 1946. In: Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti. Praha 2008, str. 88. 15

těchto dekretů došlo k rozsáhlému znárodnění průmyslových podniků (67 %), bank a pojišťoven. V průmyslu se znárodnění vztahovalo na všechny podniky v klíčových oborech a jinde na velké podniky s více neţ 150–500 zaměstnanci. Velký hospodářský dosah mělo znárodnění bank a pojišťoven. Zestátňovaly se všechny akciové banky a soukromé pojišťovny, takţe v peněţnictví zůstaly neznárodněné jen druţstevní a veřejnoprávní ústavy lidového peněţnictví. Dále program převáděl pod národní správu majetek zrádců (dokument hovořil o majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“ s výjimkou německých a maďarských antifašistů). Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma.18 Košický vládní program měl dalekosáhlý dopad na situaci na československém venkově. Konfiskace a znárodňování znamenaly změnu struktury vlastnictví pozemků (i kdyţ zatím ne tak markantní), za to zákaz agrární strany se ukázal přímo klíčový v dalším profilování venkova. Agrární strana byla zaloţená v roce 1899. Po zaloţení Československa se v meziválečném období stala nejvlivnější politickou stranou – ţádná vládní koalice se bez ní neobešla. Jejímu vedoucímu postavení v tomto směru velmi napomohl rozkol mezi sociálními demokraty a komunisty. Od té doby pravidelně aţ do roku 1935 vyhrávala volby.19 Strana se orientovala především na zemědělský lid, ale také na věřící.20 Spolupracovala s německými agrárníky a ţivnostenskou stranou. V období Druhé republiky stála agrární strana v čele Strany národní jednoty, předseda strany Rudolf Beran zastával funkci premiéra. Ačkoli se ve Straně národní jednoty sešla většina politických stran Československa, především agrární straně se dávala za vinu kolaborace s Němci. To byl hlavní argument pouţívaný po válce k jejímu zákazu. Jednání o zákazu agrární strany mezi Moskvou a Londýnem probíhala uţ během války v rámci zahraničního odboje. Zničení agrárníků nebylo v exilu zdrojem váţných politických rozporů, eliminace silného politického protivníka byla výhodná pro všechny zúčastněné strany. Jak uţ bylo poznamenáno výše, proti nebyl ani prezident Beneš. Ten si představoval, ţe by se kolem Ladislava Feierabenda mohla zformovat nová strana se zvýšeným důrazem na druţstevnictví. Tuto iniciativu ovšem zablokovali komunisté. Ti

18 Košický vládní program [online]. Cit 2011-05-08. < http://www.moderni-dejiny.cz>. 19 V roce 1935 získala nejvíce hlasů Sudetoněmecká strana 20 Díky tomu mezi její hlavní soky patřila Lidová strana 16

měli na likvidaci agrárníků eminentní zájem. Uvědomovali si, ţe agrární strana pro ně představovala překáţku k socializaci venkova uţ za první republiky. V meziválečném období byli komunisté pravidelně kritizování z Moskvy za nedostatečné výsledky „revoluční práce na venkově“. Nedařilo se jim tam politicky uchytit se a jako důvod uváděli jednak pozemkovou reformu, která podle nich smazala největší rozdíly ve vlastnictví půdy a jednak silnou pozici agrární strany a její propracovanou stranickou organizaci. Sedláci a střední rolníci si uvědomovali výhody soukromého vlastnictví a od agrární strany v nejmenším nehrozilo, ţe by jej chtěli narušit. Na zákazu agrárníků se vedle komunistů podílely i ostatní politické strany – sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Pro tyto strany byl velkým lákadlem voličský potenciál i rozsáhlý majetek agrárníků.21 Nejaktivněji však postupovali komunisté. Okamţitě po osvobození republiky začali obsazovat bývalé pozice agrární strany – sekretariát agrární strany, moderní tiskařské podniky, Kooperativu, Ústřední jednotu hospodářských druţstev a hlavně ministerstvo zemědělství. To jim připadlo v rámci Košického vládního programu. Ministerstvo vedené Júliem Ďurišem se snaţilo omezovat vliv agrární strany a blokovalo snahy bývalých straníků o jakoukoli formu obnovy strany.22 Kdyţ nemohli agrárníci zaloţit vlastní stranu, rozhodovali se, ke které stávající politické straně by se měli přidat. Soustředili se na stranu národně socialistickou a stranu lidovou. Tato roztříštěnost byla důsledkem oslabeného meziválečného vedení, které uţ nebylo schopno tuto činnost koordinovat – čelní představitelé bud nepřeţili válku, byli ve vězení nebo se je prostě podařilo zastrašit. Mnozí z agrárníků vstoupili také do Komunistické strany Československa. Ze stranického aparátu se jednalo především o nejmladší generaci. Na venkově přecházeli ke komunistům hlavně drobní rolníci. V některých oblastech dokázala KSČ získávat i střední a velké rolníky a to skrze posty v okresních výborech Jednotného svazu českých zemědělců, případně skrze posty předsedů okresních národních výborů. Komunisté měli téţ jiţ tradičně velmi propracovanou propagandu – nešetřili vlasteneckými hesly, podporovali ochranu soukromého hospodaření a udělování německého pozemkového majetku do soukromého vlastnictví.

21 Fialová, J.: Venkov v programech politických stran v roce 1946. In: Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti. Praha 2008, str. 92. 22 Fialová, J.: Venkov v programech politických stran v roce 1946. In: Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti. Praha 2008, str. 93. 17

Situace v poválečném zemědělství

Během války zavedli Němci v protektorátu novou organizační strukturu zemědělství a druţstevnictví, kterou vláda po válce přikázala zachovat. Velké změny však proběhly ve vedení většiny druţstev a druţstevních svazů, kde i po válce seděli zástupci bývalých agrárníků. To komunisté vnímali jako váţnou hrozbu pro svůj mocenský vzestup - agrární strana se podle nich mohla skrze tyto lidi prodrat zpět k moci. Proto všechny bývalé agrárníky začali systematicky odstraňovat z jejich pozic. Dále byla pozastavena samospráva druţstevních centrál a svazů a do jejich vedení byli dosazeni zástupci z řad politických stran Národní fronty, nejčastěji komunisté. Díky tomu druţstva přišla o své nejschopnější a nejzkušenější pracovníky, coţ vedlo na určitou dobu k jejich ochromení. Místo nich do druţstev začali vstupovat ve velkém komunisté. Jejich vstupování bylo značně kontroverzní. Většinou vůbec nepatřili mezi rolníky, takţe nemohli vyuţívat druţstevních sluţeb a často ani nezaplatili svůj podíl v druţstvech. Většina starých členů nesla tuto praxi nelibě, ale politický tlak byl silnější. Proto se postupně tito členové začali z rozhodovacího řízení druţstev stahovat a přenechávali pozice komunistům. To mělo za následek, ţe vedením sloţených z komunistů přestávalo jít o dobro samotného druţstva a stávala se pouze přisluhovači politiků. Kdyţ Československo dostalo zpět území, o něţ přišlo krátce před válkou, ukázalo se, ţe mnohá z druţstev, která tu před tím fungovala, nebude moţné obnovit. Část se jich rozpadla hned po obsazení Němci, další nebylo moţné obnovit po odsunu Němců a Maďarů z těchto oblastí. Zejména divoký odsun Němců znamenal citelné oslabení československého zemědělství. Vysídleno jich bylo přibliţně 2 996 000, z nichţ velkou část tvořili velcí a malí zemědělci. Znát to bylo především na úbytku zemědělských závodů -například v klíčové selské kategorii mezi 20-50 ha se jejich počet z roku 1930 sníţil z 57000 na 35159. 23 Poklesl téţ počet zemědělských úvěrních druţstev na území republiky ze 7253 v roce 1937 na 4923 v roce 1947, počty neúvěrních zemědělských druţstev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ze 4002 v roce 1937 na 3335 v roce 1946, na Slovensku z 356 v roce 1937 na 125 v roce 1946.24 Díky odsunu Němců a přerozdělování majetku v rámci začínající pozemkové reformy se radikálně změnila tvář českého venkova. V rámci konfiskací byla zabrána

23 Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, str. 31. 24 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 2007, str. 58. 18

zhruba jedna třetina zemědělské půdy. Tato půda byla následně rozdávána především chudším a drobnějším rolníkům, kteří díky tomu nabývali na významu. Jejich hospodářství ale stále nebyla z dlouhodobého hlediska soběstačná, coţ se hodilo především komunistům pro odůvodnění budoucí kolektivizace. Došlo k úbytku statků a velkostatků, jak v pohraničí, kde po Němcích uţ nebyly obnovovány, tak i ve vnitrozemí, kde jejich vlastníci byli často obviněni z kolaborace.

Volby a programy politických stran

Volby v květnu 1946 měly být důleţitým mezníkem v poválečném vývoji státu – prvním velkým měřením sil. K šesti stranám Národní fronty v předvolebním období přibyly ještě další dvě nové strany na Slovensku – Strana slobody a Strana práce. Komunisté, kteří v Čechách byli proti jakékoli nové straně, s tímto rozšířením souhlasili, protoţe se obávali drtivého vítězství Demokratické strany a od těchto stran si slibovali její oslabení. KSČ se snaţilo celé volby odkládat – původně podle Košického vládního programu měly proběhnout půl roku po osvobození.25 Komunisté ale viděli neúspěchy ostatních komunistických stran v okolních zemích a chtěli mít víc času na získání většího vlivu. Markantní byla jejich snaha stát se nejpočetnější politickou stranou u nás. Náborová kampaň byla velmi rozsáhlá a nechyběly v ní ani výhruţky. Lidé často vstupovali do strany, aniţ by se seznámili s jejím programem, podléhali nátlaku nebo si od toho slibovali okamţité výhody. Velkou výhodu měla KSČ v tom, ţe měla obsazené velké mnoţství národních výborů. Na tom sovětské velení aktivně pracovalo uţ během války, kdy vysílalo do protektorátu paradesantní výsadky, které vedle bojů s Němci měli za úkol právě zakládání místních a okresní národních výborů a stranických organizací. V nadcházejících volbách se kaţdá ze stran v programu zaměřovala na všechny stavy, ale mírný důraz vţdy všechny kladly na zemědělský stav. Venkov měl voličský potenciál schopný rozhodnout volby a tak stal místem, kde politické strany pořádaly nejvíce volebních kampaní. Zemědělské programy jednotlivých stran se ve své podstatě lišily jen v několika málo bodech. Všechny se orientovaly na praktické problémy vzniklé v důsledku druhé světové války. Soulad vládl v otázkách poválečných konfiskací majetku Němců, Maďarů a kolaborantů. Všechny si uvědomovaly, ţe kvalitní selské hospodaření spočívá v kvalitním vzdělání v odborných rolnických školách a kurzech a chtěly proto zpřístupnit všeobecné vyšší vzdělání pro všechny zemědělce. Sociální demokracie navíc navrhovala, aby odborné školství bylo povinné pro kaţdého budoucího hospodáře po dobu dvou let.26

25 Veber, V.: Osudové únorové dny. Praha 2008, str. 42. 26 Fialová, J.: Venkov v programech politických stran v roce 1946. In: Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvisloti. Praha 2008, str 88. 20

Dále strany slibovaly zlepšení kaţdodenního vesnického ţivota, zejména pro venkovské ţeny. Slibovaly elektrifikaci, obecní kanalizace, vodovody, sociální pojištění a rozvoj kulturního ţivota prostřednictvím kulturních domů, divadel, biografů, knihoven atd. Komunisté a národní socialisté navrhovali navíc k sociálnímu pojištění ještě starobní pojištění. Zemědělské programy stran se lišily zejména ve dvou bodech – otázce scelování pozemků a v otázce zemědělského druţstevnictví. Pro scelování půdy byla většina stran, poněvadţ za tím viděly zvýšení zemědělské produktivity, ale rozdíly panovaly ve formě provedení. Komunisté chtěli scelování všude, kde by o to zemědělci poţádali. Lidovci poţadovali, aby opuštěná půda byla spojena do hospodářských soběstačných celků a sociální demokraté chtěli scelování především v pohraničních oblastech. Co se týče druţstev, národní socialisté a sociální demokraté propagovali, aby se druţstva stala pomocníky pro všechny zemědělce. Naproti tomu komunisté měli zájem, aby druţstva přešla do rukou malých a středních zemědělců a ti v nich vyuţívali svého vlivu. To se mohlo zdát jako krok k budoucí kolektivizaci, komunisté však stále soukromé vlastnictví zemědělské půdy ve svém programu propagovali a slibovali, ţe v Československu ţádné kolchozy v budoucnu nebudou. V předvolební kampani KSČ velmi těţila z toho, ţe ministerstvo zemědělství vedl její člen Július Ďuriš. Dařilo se jim tak pokroky zemědělství, které proběhly od konce války, vydávat za vlastní úspěchy. Velkou popularitu získali rozdělováním pozemků po Němcích a zbylé půdy z prvorepublikové pozemkové reformy (z ní stále zbývalo na 2 miliony 300 tisíc hektarů).27

Volby 1946 26. května 1946 proběhly volby do jednokomorového Ústavodárného shromáţdění Československé republiky. Jednalo se o první volby po druhé světové válce a zároveň jediné do nástupu komunistů k moci. Zda byly také svobodné a demokratické se dá váţně polemizovat. Voleb se mohlo zúčastnit jen 8 politických stran Národní fronty – čtyři v Čechách a čtyři na Slovensku. V posledních předválečných volbách v roce 1935 se tyto strany umístily na 3. aţ 6. pozici a získaly přibliţně 40 % hlasů. To znamená, ţe 60 % voličů nemohlo volit stejné zástupce jako před válkou.28 Volební právo neměli zbylí Němci a Maďaři a vůči

27 Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, str. 43. 28 Veber, V.: Osudové únorové dny. Praha 2008, str. 46. 21

nepohodlným lidem mohl být uplatněn malý redistribuční dekret a na jeho základě odejmuto volební právo. V předvečer voleb došlo k rozsáhlým přesunům sovětských jednotek na našem území, věděli o tom ale jenom nejvyšší státní činitelé, před veřejností to zůstalo skryto. Účast u voleb byla povinná a novinkou bylo sníţení věkové hranice z 21 na 18 let.

Výsledky voleb:

Čechy (v %) Morava (v %) Slovensko (v %) komunisté 43,25 34,46 Demokratická strana 61,43 národní socialisté 25,2 20,8 komunisté 30,48 lidovci 16,27 27,56 Strana slobody 4,2 sociální demokraté 14,96 16,74 Strana práce 3,11 bílé lístky 0,32 0,44 bílé lístky 0,78

% za celý stát KSČ 31,05 národní socialisté 18,29 lidovci 15,64 Demokratická strana 14,07 sociální demokraté 12,05 KSS 6,89 Strana slobody 0,85 Strana práce 0,72

Volby byly úspěchem levice jako celku. Komunisté, sociální demokraté a Strana práce získali 152 mandátů z 300. Ani jedna ze stran ale nebyla s výsledkem spokojená. Komunisty tíţila těţká poráţka na Slovensku a ani chatrná celková většina „dvou hlasů“ jim příliš nevyhovovala. Po těchto volbách nabyli přesvědčení, ţe řešení sporů na půdě parlamentu je pro ně nevýhodné a začali se uchylovat raději k masovým akcím v ulicích tzv. „vůle lidu“.29 Těţkou poráţku ve volbách zaznamenali sociální demokraté. Následně došlo k vnitřním roztrţkám mezi prokomunistickou částí vedenou Zdeňkem Fierlingerem a pravým křídlem strany. Pravé křídlo strany vyčítalo zbytku přílišnou spolupráci s komunisty a tím nejasný program pro vlastní voliče.

29 Veber, V.: Osudové únorové dny. Praha 2008, str. 52. 22

I strana lidová hodnotila volby jako neúspěch. I tady povstalo pravé křídlo strany vedené Helenou Koţeluhovou. Vedení bylo vytýkáno, ţe ve volební kampani neobsáhlo nesocialistický program a příliš vyhovovalo komunistickým poţadavků. Vedení v čele s Šrámkem a Hálou si to nenechalo líbit, vyuţilo pomoci komunistů a Koţeluhovou vyloučilo ze strany.30 Na Slovensku s drtivou převahou vyhrála Demokratická strana a tím se stala trnem v oku komunistů. Paradoxně to byli právě komunisté, kteří do Košického vládního programu prosadili svébytnost slovenského národa a hlavně, ţe slovenská vláda31 můţe přijímat vlastní zákony a rozhodovat, zda akceptuje zákony schválené v Praze, čehoţ Demokratická strana začala okamţitě vyuţívat. Tím se Slovensko vymaňovalo z vlivu komunistů a ti proto proti Demokratické straně záhy vystoupili s falešnou kampaní. Obvinovali jí, ţe usiluje o odtrţení Slovenska a podporuje separatistické organizace. Komunisté byli po volbách tak zaměření na oslabení Demokratické strany, ţe jednání o nové vládě začali aţ na konci května 1946. Jejím předsedou se stal Klement Gottwald a komunisté dále obsadili ministerstva ochrany práce a sociálních věcí, vnitřního obchodu, informací, zemědělství (KSS) a klíčová ministerstva financí a vnitra. Záhy vláda představila svůj program – „Budovatelský program nové, Gottwaldovy vlády“. Nejdůleţitější částí bylo vyhlášení dvouletky, coţ byl první pokus o plánovité řízení hospodářství. Přesto tato dvouletka nebyla jen dílem komunistů. Kvůli nedostatku národohospodářských odborníků byli komunisté v komisi, která ji měla za úkol připravovat, v menšině. Tato dvouletka si vytkla tři základní cíle: 1. Zvýšit průmyslovou výrobu o 10 % ve srovnání s předválečným stavem a to do konce roku 1948. 2. V zemědělství dosáhnout předválečné úrovně. 3. Zahájit předpoklady pro industrializaci Slovenska.32

Ani po volbách komunisté nezapomínali na svoje zájmy v oblasti zemědělství a na venkově. Proto zde panovala obava, ţe se komunisté budou snaţit prosazovat metody známé ze sovětského svazu. Tyto obavy se KSČ snaţila utlumit vyhlášením šesti tzv. Ďurišových zákonů z roku 1946 a v Hradeckém programu z dubna 1947. V navrhovaných zákonech se jednalo o nové příděly půdy zkonfiskovaných velkostatků a o jejich

30 Veber, V.: Osudové únorové dny. Praha 2008, str. 53. 31 Předtím Slovenská národní rada 32 Veber, V.: Osudové únorové dny. Praha 2008, str. 59. 23

slibované zaknihování, o státem subvencovaných přídělech traktorů a dalších moderních strojů do rukou zemědělců, o výhodném scelování půdy v obecních katastrech a další.33 Od Hradeckého programu, vyhlášeného na schůzi okresního sdruţení Jednotného svazu českých zemědělců, si komunisté slibovali získání podpory malých a středních rolníků. Program známý díky heslu „Půda patří těm, kdo na ní pracují“ měl 17 bodů: 1. Konečné vyřešení otázky půdy. 2. Příděl lesů. 3. Odstranění disparity mezi cenami průmyslových a zemědělských výrobků. 4. Reorganizace distribuce. 5. Výstavba druţstevnictví. 6. Cukrovarský průmysl. 7. Rolnické pojištění. 8. Zemědělský úvěr. 9. Jednotná zemědělská daň. 10. Mechanizace zemědělství. 11. Opatření v zájmu zemědělských ţen a mládeţe. 12. Zlepšení ţivočišné výroby. 13. Zahradnictví. 14. Rybářský zákon. 15. Výstavba území bývalých německých vojenských cvičišť. 16. Hospodářská výstava v roce 1948. 17. Uzákonění Jednotného svazu českých zemědělců a Svazu slovenských rolníků.34

Druţstevnictví, které bylo obsaţené v bodu 5 Hradeckého programu, se snaţili komunisté dále rozvíjet. V prvé řadě zakládali nové typy druţstev – strojní druţstva, druţstva pro společné obdělávání půdy, horská pastevecká druţstva a další. Úlohou horských pasteveckých druţstev byl odchov mladého dobytka pro rolníky z vnitrozemí a to na pronajaté státní půdě v pohraničních oblastech. Jejich průměrná výměra byla asi 1200 ha. Jako velmi uţitečná se ukázala strojní druţstva. V období let 1946 aţ 1948 se jejich počet zvýšil z 547 na 4113. Na kaţdé strojní druţstvo připadal jeden traktor, po jednom kusu pluhu, secího stroje, elektromotoru, ţacího vazače apod. Jejich úkolem bylo půjčovat

33 Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, str. 51. 34 Tamtéţ, str. 53. 24

rolníkům velké mechanizační prostředky, které by si jinak místní druţstva nemohla pořídit.35

35 Jelínek, J: Zemědělské druţstevnictví. In: Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001, str. 136. 25

Únor 1948

Únorovou demisí nekomunistických ministrů se demokratické strany v Národní frontě zbavily jakéhokoli podílu na politické moci a staly se pouze bezmocnými pozorovateli toho, jak KSČ přebírá veškerou moc ve státě. Kdyţ se komunisté dostali k moci, bylo jen otázkou času, kdy začnou uskutečňovat reformy po vzoru sovětského svazu. Vývoj v Československu urychlily události v dalších zemích pod sovětským vlivem. Jednalo se o konflikt mezi komunistickými stranami v Sovětském svazu a v Jugoslávii. V červnu 1948 proběhlo bukurešťské zasedání Informačního byra komunistických stran, které obvinilo Komunistickou stranu Jugoslávie z nacionalismu a z odbočení ze sovětské cesty k výstavbě socialismu. Bylo jí vyčítáno, ţe předčasně zlikvidovala kapitalistický sektor na vesnici bez zajištění dlouhodobých podmínek k hromadné kolektivizaci zemědělství. Dále Bukurešťská rezoluce vytýkala příliš shovívavý postoj ke kulakům a absenci třídní diferenciace na vesnici. 36 Mimo osamocených protestů zástupců Polska a Maďarska všechny komunistické strany s rezolucí souhlasily. ÚV KSČ se obávalo podobné kritiky, jaké se dostalo KSJ a proto rezoluci ihned odsouhlasilo, bez odborné analýzy zda je sovětské pojetí kolektivizace v Československu realizovatelné. Komunistická strana tímto souhlasem obrátila ve svém vztahu k venkovu a ke slibům, které rolníkům doposud dávala. V nejbliţší době měli být drobní rolníci konfrontováni se zbylými statkáři a velkostatkáři, kteří měli být zničeni. A následně tito drobní rolníci měli sami dobrovolně vstupovat do výrobních druţstev v rámci kolektivizace. Nejbliţší cíle KSČ byly stanoveny takto: 1. Omezovat kapitalistické ţivly na vesnici a znemoţnit tvoření nových vesnických kapitalistů. 2. Postupně přebudovat individuální zemědělskou malovýrobu v socialistické velkovýrobní hospodářství. 3. Urychleně organizovat socialistickou velkovýrobu na státních statcích.37

36 Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, str. 55. 37 Tamtéţ, str. 58. 26

Aby mohli komunisté vést úspěšnou propagandistickou kampaň proti „kapitalistickým ţivlům“, která by strhla menší rolníky, potřebovali svého protivníka správně pojmenovat. Spojení „kapitalistické ţivly“ bylo příliš kniţní. Slovem „statkář“ byli u nás nazývaní jen ti největší vlastníci pozemků. Ti uţ ale byli většinou zlikvidováni a komunisté teď potřebovali udeřit na menší zemědělce. Slovo „sedlák“ u nás mělo příliš pozitivní význam někoho úspěšného a bylo tedy taky nevhodné. Klement Gottwald nakonec prosadil slovo „boháč“ nebo ruské „kulak“. Jak se v následujících letech ukázalo, obě slova byla schopná podněcovat závist a nenávist vůči zámoţnějším hospodářům.38 Taţení proti vesnickým boháčům chtěla KSČ začít okamţitě. Musela se ale potýkat s právními omezeními, která v předcházejících měsících sama pomáhala schvalovat. 9. května 1948 byla vydána ústava, která zaručovala soukromé vlastnictví jednotlivce, spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny aţ do výměry 50 ha. Sama komunistická strana v poválečné pozemkové reformě aktivně podporovala soukromé vlastnictví půdy středního typu a přidělování půdy do 12 ha. Tyto věci nešly jednoduše znegovat. Komunisté proto začali pouţívat postupy, které se mezitím osvědčily v sektoru řemesel, obchodu a jiných ţivností. Jednalo se o ekonomický a administrativní nátlak na dodávkové, platební či daňové způsobilosti. Komunisté usilovali, aby „vesničtí boháči“ sami porušovali zákony a v následných sankcích jim byli zvyšovány splátky nebo odejímány příděly. Zde se jako velká výhoda ukázala kontrola okresních a místních národních výborů, které tato rozhodnutí mohly vydávat.39 Dalším nástrojem proti kulakům byl jeden z článků československého druţstevnictví – strojní druţstva, přetvořená v státní strojní stanice. Do těchto druţstev byla po válce soustřeďována většina těţší mechaniky potřebná v zemědělství. Kulakům bylo znemoţněno těţší stroje samostatně nakupovat a byli tak zcela odkázáni na státní strojní stanice, kde ale museli platit vyšší sazby.

38 Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, str. 60. 39 Tamtéţ, str. 62. 27

Družstevnictví po roce 1948

Aby komunisté mohli co nejefektivněji kontrolovat zemědělství, potřebovali získat kontrolu nad druţstevnictvím, které bylo stále mimo státní direktivu. Nejdříve proto udeřili na úvěrní druţstva. Podle zákona č. 181 Sb. z 20. července 1948 se úvěrní druţstva stala, stejně jako ostatní finanční instituce, podřízenými jednotkami ministerstva financí. Ministerstvo nad nimi získalo absolutní moc a mohlo tak koordinovat jejich činnost finančními plány a ekonomickými potřebami státu. Všechny kampeličky, spořitelny okresní hospodářské záloţny, rolnické vzájemné pokladnice a další úvěrní instituce byly přeměněny na tzv. lidové peněţní ústavy, přičemţ v kaţdé obci mohl být pouze jeden.40 O den později ztratily zákonem č.187 autonomii i ostatní zemědělská druţstva. Byla ustanovena nová centrální organizace pro všechna neúvěrní druţstva – Ústřední rada druţstev. Druţstva se tak stala pouhými vykonavateli vládního hospodářského plánu, bez ohledu na zájmy jednotlivých členů druţstev. Kdyţ získali moc nad československým druţstevnictvím, začali komunisté uskutečňovat jeho transformaci. Do popředí jejich zájmu se dostala zemědělská výrobní druţstva. V průběhu roku 1948 vykrystalizovali dvě koncepce jejich budoucích forem a jejich tempa rozvoje. První předpokládala postupný rozvoj kooperace rolnických hospodářství. Tomu napomáhala existence přibliţně 150 vzorových výrobních druţstev, která měla rolníky postupně přesvědčovat o výhodách a přednostech druţstevních podniků. Přednosti zemědělské velkovýroby měly dále demonstrovat státní statky a potřebnou strojní základnu pak zajišťovat strojní a traktorové stanice. Druhá forma vycházela ze vzoru budování zemědělských druţstev v Sovětském svazu. Předpokládalo urychlené vytváření zemědělských výrobních druţstev – jednotných zemědělských druţstev (JZD) podle vzoru sovětských kolchozů.41 Zpočátku se počítalo s první dlouhodobější verzí, ale po výše zmíněné bukurešťské rezoluci poţadující rychlý přechod vesnice na socialistickou přestavbu vesnice, byla zvolena druhá verze. V únoru 1949 byl přijat zákon č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských druţstvech. Ten přetvořil či sloučil rozličné formy specializovaných druţstev, která na

40 Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví. Volary 2007, str. 61. 41 Jelínek, J.: Zemědělské druţstevnictví. Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001, str. 138. 28

vesnici existovala. Od té chvíle mohlo na vesnici existovat jen jediné druţstvo typu JZD. Přestal platit starý zákon z roku 1873 a místo něj byly vydány Ústřední radou druţstev Vzorové stanovy, které určovaly poslání, působnost, sloţení orgánů a způsob hospodaření druţstva.42 Ze samotného zákona nebylo snadné poznat, ţe jeho cílem bylo vybudovat kolektivní zemědělský systém. V prvním paragrafu se dočteme, ţe: „V zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského druţstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti druţstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na podkladě dobrovolnosti jednotná zemědělská druţstva, která mají sjednotiti dosavadní různá zemědělská druţstva a přinésti významný prospěch pracujícím zemědělcům….“43 Na zákoně o JZD i o Vzorových stanovách bylo zvláštní, ţe připouštěly, aby do druţstev mohly vstupovat všechny vrstvy zemědělců včetně velkých rolníků. Byl to ale jen dozvuk původních plánů na postupnou transformaci zemědělství. Po dvou letech muselo KSČ pod tlakem Informačního byra toto rozhodnutí pozměnit a vyhlásit ţe kulaci do JZD nepatří.44 Zákon o jednotných zemědělských druţstvech započal dvanáctiletý proces zdruţstevňování československého zemědělství, který lze rozdělit do tří fází: 1. Období let 1949 aţ 1953 – první vlna zdruţstevňování. 2. Období let 1953 aţ 1955 – stagnace a částečný odliv kolektivizace. 3. Období let 1955 aţ 1960 – dokončení zdruţstevňování.

Podle představ KSČ měly jednotná zemědělská druţstva projít postupným čtyřfázovým vývojem k dokonalému kolektivizovanému zemědělství: JZD I. typu: - společná organizace hlavních polních prací (osevy, sklizeň) - vyuţívání vlastních a druţstevních strojů - meze nejsou rozorány a pozemky nejsou sceleny - vyrobenou produkci dostává kaţdý člen v plném rozsahu ze svých polí - vyúčtovávají se náklady na společné vyuţívání strojů a potahů, které zemědělci vykonali pro druhé - členské podíly a poplatky za práce tvoří základ společných druţstevních fondů

42 Jelínek, J.: Zemědělské druţstevnictví. Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001, str. 139. 43 Zákon o JZD [online]. Cit 2011-05-06. . 44 Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008, str. 71. 29

JZD II. typu: - společná rostlinná výroba na scelených pozemcích s rozoranými mezemi - ţivočišná výroba zůstává v individuálním hospodaření členů druţstva - povinná účast na společných zemědělských pracích a poskytování všech strojů a potahů podle potřeb druţstva - osiva, sadbu a hnojiva zajišťovalo JZD, chlévskou mrvu museli druţstevníci odevzdávat podle výměry vloţené půdy - práce byla plánována, členové organizováni v pracovních skupinách, v závislosti na nákladech na obdělávání půdy obdrţel člen druţstva odměnu nebo musel za obdělání zaplatit, jestliţe jeho odměna za práci byla niţší neţ náklady na obdělání - úroda byla rozdělována podle výměry vloţené půdy. JZD III. typu: - společná rostlinná a ţivočišná výroba - existence záhumenkového hospodaření, jejichţ rozsah vyplýval ze stanov JZD - organizace práce podle pracovních skupin - odměna za práci podle mnoţství a jakosti práce - část příjmů zemědělců plynula z titulu soukromého vlastnictví půdy ve formě náhrady za uţívání sdruţené půdy JZD IV. typu: - základní charakteristika je stejná jako u JZD III. typu pouze - nebyla vyplácena náhrada za uţívání půdy; - osobní důchody vyplývaly jedině z práce, která byla vynaloţena ve společné výrobě druţstva, případně plynula z výsledků činnosti na záhumenku.

Kolektivizace na Chrudimsku

Počátky kolektivizace ve východních Čechách

Východočeské stranické organizace KSČ se snaţily být v uskutečňování kolektivizace oporou celorepublikové KSČ. V dubnu 1947 byl v Hradci Králové vyhlášen výše zmíněný Hradecký program, dále zde vzniklo tzv. chlumecké hnutí později známé jako chlumecko-nitranské a ve východních Čechách byly zakládány jedny z prvních státních traktorových stanic. Silnou pozici v této části republiky si komunisté vytvořili uţ během války. Východní Čechy byly místem operování celé řady sovětských partyzánských a paradesantních skupin – Mistr Jan Hus, Jan Kozina, Partyzánský pluk Ludvíka Svobody, Dr. Miroslav Tyrš, Zarevo, Krylov, Vpřed. Vedle aktivní protiněmecké záškodnické činnosti měly tyto skupiny také za úkol politicko-organizační činnost. Nejaktivněji si počínala brigáda Mistr Jan Hus, která od 26.října 1944 do 12.května 1945 vytvořila a ustanovila místní národní výbor ve sto třech obcích, okresní národní výbor ve třech městech a devadesát šest organizací KSČ pro práci v ilegalitě.45 Ačkoli si komunisté připravili půdu pro převzetí politického vlivu ve východních Čechách uţ během války a po válce byli velice aktivní, neznamenalo to ale, ţe ostatní strany lehce opustily svoje dřívější pozice. Před válkou tu byli velmi silní také agrárníci, coţ bylo ještě podpořeno autoritou jejich čelních představitelů, kteří zde měli majetek nebo rodiště. Jejich předválečné volební zisky v některých místech vysoko převyšovaly celorepublikový průměr. Po skončení druhé světové války se zde dokonce objevovaly snahy o obnovení agrární strany, které vyvrcholily v roce 1947 v organizovaný pokus v souvislosti s nechanickým sjezdem selských jízd a měly charakter celonárodní akce. Silné postavení měl i politický klerikalismus, spjatý s činností lidové strany. V roce 1946 v centrech svého vlivu tato strana vyhrála parlamentní volby a navíc zde v roce 1947 vyhlásila svůj celostátní zemědělský tzv. Kunětický program, který měl být protiváhou Hradeckému programu. Nemalé pozice měli ve východních Čechách také národní socialisté a svůj vliv po druhé světové válce neztratila ani sociální demokracie. Významnou postavou

45 Němeček, J.: Osudy sedláků na Chrudimsku a Hlinecku po roce 1948. Chrudim 2009, str. 11. 31

celorepublikové sociální demokracie byl chrudimský rodák Bohumil Laušman - člen československé národní rady v Londýně, předseda ČSSD, ministr průmyslu. Kdyţ v roce 1948 odešel kvůli politickým sporům z vedení sociální demokracie, stále vystupoval proti spojení s komunisty jako například na velkém shromáţdění v Pardubicích na jaře téhoţ roku. Tyto síly se projevily v květnových parlamentních volbách v roce 1948. Zatímco Hradecký kraj se v počtu hlasů odevzdaných pro jednotnou kandidátku Národní fronty neodlišoval, aţ na místní výjimky, od celostátního průměru, Pardubický kraj s 25 % proti se stal předmětem kritiky Klementa Gottwalda. V obcích se silnými pozicemi lidové strany byli pro komunisty výsledky ještě horší. Co se týče zemědělského druţstevnictví, to mělo ve východních Čechách hluboké kořeny. Záhy po válce se však dostalo pod vliv KSČ. Počátkem roku 1949 fungovalo v Hradeckém a Pardubickém kraji téměř třináct set různých strojních, elektrárenských, mechanizačních, pastvinářských i jiných druţstev. V obou krajích, jmenovitě v obcích Stěţery (okres Hradec Králové), Ostrov (okres Dobruška), Nemošice (okres Pardubice), Ţleby (okres Čáslav), existovala také zemědělská výrobní druţstva. V roce 1949 měla ale pouhých devadesát členů46 a obdělávala vcelku zanedbatelnou plochu 563 ha zemědělské a 46 ha ostatní půdy. Kdyţ po únoru 1948 zesílil útok KSČ proti kulakům, komunisté ve východních Čechách nezůstávali pozadu. Vyuţívali loňské neúrody, špatné zásobovací situace a stíţností na nedostatek potravin, zejména na maso a tuky a stupňovali nepohodlným rolníkům dávky, které měli odvádět. Například usnesení výboru KSČ v Pardubicích v červenci 1948 ukládalo všem stranickým orgánů aby: „byly ostraţité, nepřipustily sabotáţ jednotlivců a neváhaly v nutných případech uvalit na hospodářské usedlosti i národní správy, pokud by jejich majitelé neplnili dodávkové povinnosti“.47 V závěru roku 1948 proběhl další krok proti kulakům. Rolníci s výměrou nad 15 ha a ti, kterým se nepodařilo splnit dodávkové povinnosti, přestali dostávat šatenky. Podle výkazu z počátku března 1949 neobdrţelo šatenky 2 240 majitelů zemědělských usedlostí nad 15 ha a jejich 7428 rodinných příslušníků. Rolníků do 15 ha bylo takto postiţeno 7304 a jejich 17045 rodinných příslušníků.48 Ve stejnou dobu probíhalo i sestavování rozpisu dodávkových úkolů na rok 1949. Komunisté některým nepohodlným

46 Někteří na půdě nejspíš ani přímo nepracovali 47 Kmoníček, J.: Kdyţ mizely meze. Hradec Králové 1987, str. 12. 48 Němeček, J.: Osudy sedláků na Chrudimsku a Hlinecku po roce 1948. Chrudim 2009, str. 8. 32

rolníkům nastavili dodávky tak vysoko, ţe ti odmítli výrobní a výkupní smlouvy podepsat. Často argumentovali tím, ţe zemědělskou výrobu nelze plánovat. Tyto dvě akce částečně odvrátily pozornost od vlastní přípravy kolektivizace celého zemědělství. Přesto po celých východních Čechách kolovaly v rolnickém prostředí pověsti o budoucím zakládání kolchozů. Vzrůstal počet konfliktů v jednotlivých obcích a zejména na Pardubicku byla vnitropolitická situace počátkem roku značně napjatá v souvislosti s rozsáhlým vyšetřováním vraţdy svazáckého funkcionáře a studenta někdejší pardubické obchodní akademie Lubomíra Krátkého.49 Mimoto se zejména v místech s výraznějším tradičním vlivem lidové strany začal do příprav kolektivizace plně promítat také konflikt mezi státem a vysokou katolickou církevní hierarchií, do něhoţ se zapojila nemalá část duchovních. Propagandistická kampaň obhajující kolektivizaci začala v Hradeckém i Pardubickém kraji v dubnu 1949. Komunisté záhy poznávali nereálnost svých představ, neboť odpor ke kolektivizaci nebo nezájem o ni se projevoval mezi rolníky bez ohledu na politickou příslušnost. Ti se nejčastěji oprávněně obávali vyvlastňování půdy. Například v Horní Čermné se na schůzi nedostavil ani jeden občan a nepřišli ani členové KSČ, s kterými byla otázka druţstva předem projednána. V obci Dolní Čermná seděli ve stanovenou hodinu v sále jen tři členové KSČ a ostatní místní zemědělci nakukovali do místnosti okny. V Sázavě zase trvala schůze aţ do časných ranních hodin, aniţ by se někdo vyjádřil pro druţstvo.50 Koncem dubna se stupňoval ve východních Čechách bojkot jednotlivých schůzí. Například v patnácti obcích Pardubického kraje odmítli svolat schůzi i samotní členové, jinde se na schůzi dostavil jen zástupce a referujícímu sdělil, ţe místní občané si druţstvo nepřejí. V řadě případů se venkov obracel i proti agitátorům. V Ţichlínku 23. dubna 1949 krajskému zemědělskému tajemníkovi prořezali pneumatiky u auta, zatímco na schůzi agitoval pro zaloţení jednotného zemědělského druţstva. V Labské Chrčici přibliţně dvacet místních ţen zabraňovalo referentu ve vstupu do sálu, kde se měla konat svolaná schůze.51 V prvních měsících zakládání jednotných zemědělských druţstev probíhalo na venek bez problémů a rychle. Tento klam byl způsoben soutěţí o nevyšší počet ustanovených přípravných výborů jednotných zemědělských druţstev, která měla za

49 Kmoníček, J.: Kdyţ mizely meze. Hradec Králové 1987, str. 15. 50 Tamtéţ, str. 17. 51 Tamtéţ, str. 17. 33

následek překotné zakládání přípravných výborů JZD bez prozkoumání dalších podmínek. Záhy se ukázalo, ţe údaje, které dostávaly státní orgány, byly zcela zavádějící. Lze to názorně ukázat na následujícím srovnání. K 11.dubnu 1949 vykazoval krajský akční výbor Národní fronty v Pardubicích 525 přípravných výborů JZD, tedy ve více neţ dvou třetinách obcí kraje. Kdyţ ale byla po čtrnácti dnech soutěţ omezena a údaje začali být prověřovány, zmenšil se počet přípravných výborů jen na 150 a z toho pouze 82 bylo schváleno příslušnou okresní radou druţstev. Přípravné výbory se komunistům dařilo zakládat především tam, kde uţ působila strojní či jiná zemědělská druţstva. V Pardubickém kraji vznikly k 23.červnu 1949 přípravné výbory JZD přetvořením ze starých druţstev ve 112 případech, zatímco v 36 obcích se zaloţeným přípravným výborem ţádná druţstva předtím nebyla. Dosud nepřetvořených druţstev zde zůstalo 395.52 Vesnice tedy první vlnu přesvědčování kampaně ke kolektivizaci ve valné většině v dubnu 1949 odmítla a neměla zájem o ní ani diskutovat. V okresu Chrudim měla například aţ kaţdá dvanáctá schůze nějaký výsledek. Komunisté doplatili často na to, ţe se ustanovení přípravného výboru snaţili ihned spojit s bojem proti velkým sedlákům. Ti ale byli ostatními rolníky ve většině případů respektováni jako schopní zemědělci a jejich obvinování spíše vesnici spojilo proti samotným agitátorům. Navíc agitátoři byli většinou političtí pracovníci, kteří k zemědělství neměli ţádný vztah a nerozuměli mu. To brzy pochopili i sami komunisté, východočeský časopis Zář například uvádí zkušenosti činovníků z Orle na Chrudimsku: „Podle výroků tamějších členů by příkladně problém zřízení JZD byl vyřízen mnohem snadněji, kdyby místo tří referátů, kteří byli do obce vysláni, přišel třeba jeden, ale skutečně takový, který věci rozumí a můţe ji řádně vyloţit a osvětlit“.53 Kdyţ neuspěli cestou přímé agitace, snaţili se komunisté v kaţdém okrese vybrat 2-3 vzorové obce a na nich ukazovat prosperitu a efektivnost JZD. K reálnému fungování běţného druţstva, ale měla tato JZD daleko, neboť se jim dostávalo plné podpory od okresních a krajských orgánů, kterou normální druţstva neměla – zemědělští odborníci, vybavenost stroji, niţší dodávky. Dále se snaţili druţstevnictví propagovat skrze strojní technické stanice. To ale příliš úspěšné nebylo, poněvadţ tato druţstva měla sice potřebnou techniku (často bez odpovídající náhrady odebíranou kulakům), ale jejich obsluhy neměly potřebné

52 SObA Zámrsk. Fond KNV Pardubice, inv.č. 172. 53 Zář, 10. Června 1949 34

zkušenosti v zemědělství. Rolníci si stěţovali, ţe ovládají pouze řízení stroje a ne zemědělské práce. Velké výkupy techniky pro strojní stanice začaly v Pardubickém kraji v prosinci 1949 a byly spojeny s útokem proti vesnickým boháčům – výkupy v prvé řadě probíhaly u neplničů dodávkových povinností. Podle zpráv komunistických orgánů se tyto výkupy nesetkaly ani s podporou malých a středních rolníků, kterých se bezprostředně netýkaly. V prosinci 1949 začaly přípravy pro vypsání dodávkových povinností na další rok. Po roce vládnutí byli komunisté zkušenější, vysílali na vesnice hospodářské komise, do nichţ byli zařazeni prověření („uvědomělí“) dělníci z továren. Tyto komise sestavovaly seznamy těch, kteří nesplnili dodávkové povinnosti a okresní národní výbory následně proti těmto lidem zakročily.

Obecná charakteristika Chrudimska

První výraznější osídlení na území Chrudimska archeologové dokládají v mladší době kamenné mezi léty 5100 aţ 3500 př.n.l. Neolitičtí zemědělci, nositelé kultury s lineární keramikou, se usazovali na úrodných sprašových půdách a přinášeli sebou nejen znalost obilnářství a chovu dobytka, ale také uţití keramiky a hlazených kamenných nástrojů. Stopy tohoto starobylého osídlení se dochovaly u Úhřetic, Bylan, Chrudimi, Chrasti, Rosic, Vejvanovic, Topola, Třibřich a Tuněchod.54 Název Chrudim byl co do obsahu předmětem řady etymologických diskuzí. Encyklopedický slovník „Zeměpisná jména Československa“ odvozuje název od osobního jména Chrudim ve smyslu Chrudimův hrad. Staročeské „chruditi“ mělo význam dnešního slova být neduţivý, slabý.55 Na přelomu 12. a 13. století je celý kraj intenzivně osídlován, kolonizace postupuje i do jiţní části okresu – na Nasavrcko a Hlinecko, i kdyţ v této části, kam zasahovali hluboké hvozdy, nebyla tak intenzivní. Podíleli se na ní lidí v kníţecích sluţbách, ale i kláštery – podlaţický, opatovický a vilémovský. Vesnice vznikaly na základě práva staročeského a práva zákupného. Chalupy podle staročeského práva byly seskupeny kolem návsí do kruhu nebo podkovy, tak jako to dnes vidíme například v Tuněchodech, Kočím či Topolu. Vsi vzniklé podle práva zákupného mají chalupy v řadě vedle sebe štítem obrácené k cestě procházející vesnicí. Tento styl se uplatnil například v Bradle, Habrouči nebo Skále. Po husitských válkách zaţívá město rychlý kulturní i hospodářský vývoj. Je významným českobratrským centrem a má propracovaný a vyspělý cechovní systém. V předvečer třicetileté války patří město mezi příznivce Fridricha Faltského a je za to později tvrdě postiţeno. Po několik dalších desetiletí je pustošeno vojsky obou dvou válčících stran. 56 Po třicetileté válce je kraj takřka pustý. Ze sčítání na Nasavrcku v roce 1653 vyplývá, ţe tehdy zde ţilo třicet měšťanů, tři sta jedenáct chalupníků, dvaadvacet zahradníků a deset podruhů, i s rodinnými příslušníky něco málo přes tři tisíce obyvatel. Chrudimský okres tehdy měl necelých 5400 obyvatel, z toho město 1120.

54 Sommer, J.: Chrudimsko. Hradec Králové 1989, str. 49. 55 Lutterer. I.: Zeměpisná jména Československa. Praha 1982, str. 156. 56 Sommer, J.: Chrudimsko. Hradec Králové 1989, str. 52. 36

V 19. století vzniká silniční síť k Vysokému Mýtu, Pardubicím, Slatiňanům, Nasavrkům, roku 1871 zahajuje provoz ţelezniční trať na Havlíčkův Brod a koncem století pak ţelezniční spoje do Holic, Heřmanova Městce a Vápenného Podola. V souvislosti s rozvojem dopravy docházelo k rychlému rozvoji průmyslu. Na Chrudimsku zahrnoval i zcela specifická odvětví jako například výrobu dýmek v Proseči, brkových špiček na cigarety a paruk v Chrasti. S rozvojem průmyslu jde ruku v ruce téţ dělnické hnutí. Sociálně demokratické hnutí se začalo na Chrudimsku aktivovat aţ v 80. letech 19.století. Sociálně demokratická strana vznikla v Chrudimi roku 1892. Za první světové války existovalo na Chrudimsku velmi ţivé protimilitaristické hnutí. Sílily zde protesty proti špatnému zásobování a v roce 1916 se před krajským soudem zodpovídalo několik desítek lidí z účasti na hladových demonstracích.

Vývoj po první světové válce Po osmadvacátém říjnu 1918 převzaly státní moc na Chrudimsku národní výbory – v Chrudimi, Skutči a Hlinsku – plnily funkci mocenského aparátu. V dubnu 1919 proběhly volby do obecních zastupitelstev. Celkové prvenství přinesly volby sociálním demokratům, ti zvítězili v soudních okresech Nasavrky, Chrudim a Hlinsko, zatímco v soudním okrese Skuteč získali většinu příslušníci agrární strany. 57 V rámci sociální demokracie se záhy po volbách začalo na Chrudimsku aktivovat levé křídlo. Dne 13.prosince 1920 vyšel například průvod prachovických a vápenopodolských dělníků s rudým praporem do Heřmanova Městce. V hotelu Beránek v Heřmanově Městci se vedoucí představitelé rozhodli, ţe uspořádají protestní manifestaci. Narazili ale na rozhodný odpor četnických hlídek. V Heřmanově Městci bylo následně vyhlášeno stanné právo, které trvalo po dobu šesti týdnů. Po vzniku Komunistické strany Československa v květnu 1921, se části sociálně demokratických organizací přejmenovali na KSČ – v Chrudimi, Hlinsku, Skutči a na několika málo dalších místech.58 Od roku 1924 se na Chrudimsku dostává do popředí agrární strana, přičemţ slábne moc sociálně demokratické strany. Od roku 1926 zde začíná také vznikat fašistické hnutí. Světová hospodářská krize v letech 1929-1933 zasáhla citelně i Chrudimsko. Prudký pokles výroby zaznamenal nejprve obuvnický průmysl a brzy na to i průmysl

57 Sommer, J.: Chrudimsko. Hradec Králové 1989, str. 67. 58 Tamtéţ, 70. 37

textilní. Nejvíce trpělo Hlinecko, kde počet nezaměstnaných v roce 1932 činil téměř dva tisíce. V řadě míst se konaly demonstrace a pochody hladu. Od roku 1933 začínají být velmi aktivní fašistické organizace, snaţící se rozšířit svůj vliv v menších obcích Hlinecka a Trhovokamenicka. Po odstoupení pohraničí v roce 1938 našlo na Chrudimsku dočasné útočiště více neţ dva a půl tisíce lidí prchajících před fašisty. K významnějším osobnostem, jimţ Chrudimsko poskytlo politický azyl udělením domovského práva, patřili němečtí spisovatelé bratři Heinrich a Thomas Mannové. Během okupace nacisté v okrese Chrudim zatkli celkem 609 osob, z nichţ čtyřiapadesát popravili a dalších 244 zahynulo v koncentračních táborech. V samotné Chrudimi sídlila také jedna ze sluţeben SD a německá posádka. Po atentátu na Heidricha vyvrcholily německé represálie na Chrudimsku vypálením obce Leţáků 24.června 1942. Vesnici fašisté definitivně srovnali se zemí v roce 1943. Od roku 1944 se území Chrudimska stalo jedním z center partyzánského boje ve východočeském kraji. Na území chrudimského okresu postupně seskočili partyzánské skupiny Mistr Jan Hus, Krylov, Šubin a Ţděrţděv vyslané ze sovětského svazu a skupiny Calcium a Platinium-Pewter z Velké Británie. Nejrozsáhlejší činnost prováděla skupina Mistr Jan Hus. Jak uţ bylo zmíněno v předchozí kapitole, byla zaměřena především politicky. V důsledku jejího neopatrného jednání, hrozil vesnicím Lipovci a Licoměřicím, které ji podporovali, podobný osud jako Leţákům. Němci pozatýkali „jen“ 106 muţů a 5 ţen a poslali je do Terezína, odkud se jich třicet nevrátilo. Jedním z členů tohoto výsadku byl nechvalně proslulý komisař Pich – Tůma. Vedle této skupiny si na Chrudimsku počínal velice aktivně ještě oddíl Partyzánský pluk Ludvíka Svobody, který se vyznamenal především v květnových bojích. Další významné odbojové sítě byly sloţeny ze sokolů, hasičů, ţelezničářů a dalších. Od 5.května 1945 začínali na Chrudimsku přebírat moc revoluční národní výbory – v Hlinsku, Heřmanově Městci, Hodoníně, Hlíně, Hroubovicích, Horkách u Chrasti, Chroustovicích, Chrudimi, Leštině, Luţi, Mladonovicích, Nasavrkách, Hrochově Týnci, Podlaţicích, Rané, Rosicích, Ronově nad Doubravou, Vojtěchově, Zaječicích, Ţumberku. Ojediněle se na Chrudimsku bojovalo aţ do 10. a 11.května.

Vývoj po druhé světové válce Na Chrudimsku dochází bezprostředně po skončení druhé světové války ke konfiskaci majetku zrádců, kolaborantů a Němců. Brzy po osvobození byly v okrese ustanoveny čtyřicet dvě národní správy, z toho dvaadvacet na základě usnesení národních výborů. Nekomunistické strany se snaţily tento počet zredukovat, coţ se jim částečně podařilo, a to na třicet dva. Ve volbách v květnu 1946 byla nejúspěšnější KSČ, ale silné pozice si stále drţely i lidová strana a strana národně socialistická. Národní socialisté byli velmi aktivní ve dvou největších městech Chrudimi a Hlinsku, coţ bylo KSČ trnem v oku. Nelze pominout ani vliv místní sociální demokracie, která měla přímé kontakty na poslance Bohumila Laušmana. 59 Ihned po únoru 1948 začalo na Chrudimsku znárodňování. Nejdříve se jednalo o podniky s více neţ padesáti zaměstnanci. V Heřmanově Městci se to týkalo firmy Pektina a Michael Lövit, na Hlinecku celého kamenoprůmyslu, dále Kovolisu v Hedvikově, kde se proti znárodnění postavili dokonce dělníci. Stejně jako zbytek státu se i Chrudimsko začalo po roce 1948 profilovat výrazně průmyslově. Převládaly zde odvětví textilní, potravinářský a strojní, přičemţ posledně jmenovaný, s 33 % z celkové průmyslové výroby okresu, zaujímá čelní místo. Představoval ho především koncernový podnik – Vítkovice – Transporta Chrudim, monopolní výrobce dopravních zařízení. Jednalo se o čtvrtý největší podnik Východočeského kraje.

Zemědělství V měsících následujících po únoru 1948 připravovalo vedení KSČ kolektivizaci zemědělství. Venkov na zprávy o této přípravě reagoval velmi citlivě. Ve východních Čechách se koncem roku vyrojila řada poplašných zpráv. V hlášeních pro státní a stranické orgány se uvádělo, ţe část rolníků váhá s investicemi do svých zemědělských usedlostí, protoţe se obávají odebrání majetku. Kdyţ byl vydán Zákon o jednotných zemědělských druţstvech, komunisté se rychle pustili do kolektivizace chrudimského zemědělství. Za počátek kampaně se dá povaţovat druhá polovina března 1949, kdy Východočeská zář informovala veřejnost o tom, ţe v nejbliţších dnech se počítá s realizací dalšího bodu programu vytyčeného

59 Sommer, J.: Chrudimsko. Hradec Králové 1989, str. 80 39

komunistickou stranou na listopadovém zasedání ÚV KSČ v roce 1948. Článek dále optimisticky předpokládal, ţe zemědělské druţstvo bude ve velmi krátké době zřízeno v kaţdé obci jednotlivých okresů Pardubického kraje. Tento předpoklad se ale nenaplnil. V chrudimském okrese bylo do 18.května 1949 schváleno 11 přípravných výborů s 94 členy, z toho 62 komunistů. V okrese Hlinsko byly schváleny 4 přípravné výbory se 40 členy, z toho 23 komunistů. Na Chrudimsku bojkotoval celou akci Jednotný svaz českých zemědělců. V okrese Chrudim probíhaly přípravy na kolektivizaci vesnice podle Krajské prokuratury v Pardubicích klidněji neţ ve zbylých okresech Východočeského kraje. První druţstvo vzniklo v roce 1949 ve Vlčnově, v tom samém roce bylo zaloţeno dalších deset JZD – v Ţumberku, Vápenném Podole, Úhřeticích, Slatiňanech, Tuněchodech, Rosicích, Podlaţicich, Chacholicích, Hrochově Týnci a Bylanech. 60 Ve zbytku okresu komunisté v zakládání JZD uţ tak úspěšní nebyli. Ojediněle se objevily mezi rolníky názory, ţe by snad bylo lépe ustanovit zemědělská druţstva, protoţe by po té byly dodávkové povinnosti přeneseny na ně a rolníci by se tím zbavili zodpovědnosti. Kdyţ taková druţstva opravdu vznikla, vyznačovala se nestabilitou a většinou se rychle zase rozpadla. Koncem roku 1949 končila podpisová akce na zemědělské smlouvy určující dodávky na příští tok. V okrese Chrudim je nepodepsalo celkem 92 zemědělců a místní a okresní orgány se je dále snaţily přesvědčovat, aby podepsali.61 V roce 1950 se na území okresu Chrudim nacházelo pouze 22 JZD a 11 přípravných výborů. Okresní a krajské orgány proto spustily pečlivější a soustavnější kampaň, která byla zaloţena na podpoře vzorových JZD a na očerňování a terorizování větších sedláků – kulaků. Do roku 1955 se rolníkům na Chrudimsku dařilo tlakům na kolektivizaci poměrně bránit. V tomto roce fungovalo v okrese třicet osm JZD. Druhá vlna nátlakové kampaně od roku 1955 byla z pohledu KSČ uţ úspěšnější – v roce 1960 nově utvořený okres zahrnoval jiţ 227 Jednotných zemědělských druţstev a dva státní statky v Chrudimi a v Hlinsku.

60 Sommer, J.: Chrudimsko. Hradec Králové 1989, str. 98 61 Němeček, J.: Osudy sedláků na Chrudimsku a Hlinecku po roce 1948. Chrudim 2009, str. 8. 40

Tuněchody

Obec Tuněchody leţí 5 km severovýchodně od města Chrudim, v úrodném kraji Polabské níţiny. První zmínky o existenci obce jsou z roku 1349, kdy je obec uvedena jako Tunochod. Dominantou obce je kostel sv. Jana Křtitele z roku 1350. Nad Tuněchody se na jiţní straně vypíná návrší Habrov, kde ve 14. a 15. století stávala tvrz. K obci patří i několik oddělených zástaveb vzdálených několik set metrů, a jsou to Cihelna, Valachovna, Rozvodna, Habrov a Kalousov.62 Jednotné zemědělské druţstvo v Tuněchodech vzniklo mezi prvními na Chrudimsku. Nebylo to dáno ani tak tím, ţe by tu ţili aktivní komunisté. Ba naopak šlo především o schopné nekomunistické zemědělce, kteří ctili tradici druţstevnictví a úspěšné zemědělské výroby v obci a v určitém stupni kolektivizace spatřovali zvýšení efektivity jejich hospodářství. V 80. letech 19. století rolníci v Tuněchodech zjistili, ţe podmínky v okolí jsou přímo ideální pro zelinářství – hlinito-písčitá půda, dobré dešťové a povětrnostní podmínky, nadmořská výška 220 m. Proto se rozhodli, ţe zde začnou pěstovat zeleninu a rané brambory – „rohlíčky“. Počáteční pokusy byly zdařilé a tak se obdělávané výměry zvětšovaly. Jako odbytiště byla vyuţívána blízká velká města Chrudim a Pardubice, později se Tuněchody staly dodavateli pro celou Českomoravskou vysočinu.63 Ačkoli vesnické prostředí bylo obvykle spíše konzervativní, co se týče nových metod a postupů, v Tuněchodech tomu bylo jinak. Rolníci úzce spolupracovali s chrudimskou zemědělskou školou, od které přebírali nové trendy. Ještě před první světovou válkou byly všechny pozemky v katastru obce meliorovány. Po první světové válce tento trend pokračoval. Nápady rolníci brali i v zahraničí – Václav Korbel například přivezl z Holandska nový druh brambor – Erstlingen, který díky své ranosti umoţnil tuněchodským rolníků získat výhodu nad konkurencí. Uţ v roce 1927 se v Tuněchodech pravidelně pouţívala umělá hnojiva. Dále se stavěly nakličovny, uzpůsobovaly se budovy, pořizovaly se obdělávací a sklízecí stroje, coţ umoţňovalo další pokrok. V průběhu dvacátých let se ukazovalo, ţe přes úspěchy v oblasti pěstitelství, zůstávají slabiny v oblasti odbytu produktů. Jednotlivý zemědělci byli vůči obchodníkům

62 Charakteristika obce [online]. Cit 2011-09-04. . 63 Kmoníček, J.: Tuněchody. Chrudim 1947, str.3. 41

v nevýhodě a rolníci proto začali uvaţovat o zaloţení druţstva. Josef Kmoníček a František Pilný se spojili s druţstvem v Lysé nad Labem, kde uţ druţstvo v oboru zelinářství fungovalo. Jeho správce J. Šulce jim poradil, aby zaloţili organizaci, která by slučovala větší celek – oblast. Proto se spojili s okolními obcemi z Chrudimska a Pardubicka a v zimě 1930 pozvali do Tuněchod jednatele Ústředního svazu pěstitelů zeleniny a raných brambor z Prahy Ing. Trnku, který zde zaloţil „Oblastní svaz pěstitelů zeleniny a raných bramborů pro Tuněchody a okolí se sídlem v Tuněchodech“.64 Prvním předsedou byl zvolen František Vyskočil, místopředsedou V. Korbel a jednatelem J. Kmoníček. Polovina 15členného výboru byla zvolena z Tuněchod, ostatní z okolí. K financování potřebných investic byla zřízena Kampelička. Nadále pokračovala spolupráce s Lysou nad Labem – kdykoli se vyskytl přebytek zboţí, mohl se do Lysé odeslat a ulehčit tak místním trhům. Úzké obchodní styky byly také navázány s Hospodářským druţstvem skladištním v Chrudimi.65 Společný prodej produktů se v praxi osvědčil. Brambory z celé obce byly sváţeny do prostorného statku V. Korbela, kde byly soustřeďovány, kontrolovány a tříděny a odkud pak je odváţela auta obchodníků, kteří si je přijeli koupit.66 Rolníci sami iniciovali svoje další vzdělávání skrze přednášky, které se v Tuněchodech pořádaly. Byli zváni přední odborníci – Dr. Ing. E. Blattný, doc. Dr. A. Klečka z Prahy, Ing . L. Vůle, Dr. Khun profesor z Chrudimi a další. Byla provedena standardizace druhů, kaţdoročně se obměňovala sadba, která se dováţela z Českomoravské vysočiny nebo z Holandska, coţ zajišťovalo zdravé kultury bez chorob. Byly zaznamenány úspěchy v šlechtitelství celeru, špenátu a brambor.67 V průběhu druhé světové války bylo vystavěno druţstevní skladiště a novým předsedou se po smrti Františka Vyskočila stal František Horák. Od začátku dubna do konce května 1945 působil v obci na popud podzemního hnutí Revoluční národní výbor, jehoţ předsedou byl rolník Jan Šaravec. 28. května byl zvolen 15členný místní národní výbor – František Pušman, Ladislav Chmelík, Jan Šáravec, Karel Štěrba, František Kult, Rudolf Mládek, Josef Vlček, Josef Pithart, Karel Smetánka, František Urbánek, František Zeman, Čeněk Blaţek, František Dvořák, Josef Petřík a František Šafránek. Většina jeho členů byla později pronásledována komunisty.68

64 Kmoníček, J.: Tuněchody. Chrudim 1947, str 6. 65 Tamtéţ, str. 7. 66 Tamtéţ, str 7. 67 Tamtéţ, str. 8. 68 SOkA Chrudim. Kronika obce Tuněchody. 42

Po skončení války byla uvalena Národní správa na Spořitelní a záloţní spolek Kampelička, správcem se stal Břetislav Chustl a za místní národní výbor Josef Vleka. V prvních měsících po válce obec ztratila přes 200 obyvatel, kteří odešli osídlovat pohraničí. V červnu 1945 proběhly volby do místního národního výboru, které vyhrála Sociálně-demokratická strana a získala šest mandátů. Komunistická strana získala tři mandáty, Národně socialistická a Lidová strana taktéţ po třech mandátech. Předsedou se stal Karel Smetánka.69 V roce 1946 v Tuněchodech proběhlo na návrh Jednotného svazu českých zemědělců scelování pozemků místních zemědělců (předsedou scelovacího výboru byl zvolen Josef Kmoníček). Pro scelování se vyslovila většina rolníků. Výhodu viděli v efektivnějším vyuţívání strojní techniky a navíc si od toho slibovali, ţe jim to umoţní, vysadit si za svými usedlostmi ovocné zahrady. Kolem celé obce bylo později vysazeno ovocné stromoví. Scelování pozemků probíhalo postupně a bylo skončeno na začátku roku 1948. Proto kdyţ se moci ve státě chopili komunisté a spustili kolektivizaci zemědělství skrze zakládání JZD, v Tuněchodech uţ prakticky fungovalo zemědělství na úrovni JZD typu II. Ještě před zaloţením prvního JZD bylo v obci v roce 1949 zřízeno Strojní druţstvo Tuněchody, aby se staralo o početné zemědělské stroje. Kdyţ bylo ustanoveno JZD I. typu, jehoţ předsedou se stal František Smetánka, převzalo od Strojního druţstva veškerou techniku – 5 traktorů, 6 samovazačů, 30 mlátiček a řadu jiných strojů.70 Co se týče vybavenosti JZD, patřily Tuněchody k nejvybavenějším v okrese. Ţně v roce 1949 skončily úspěšně a všechny dodávky byly splněny. Krajský národní výbor v Pardubicích dokonce ocenil „budovatelskou práci“ celé vesnice jako nejlepší v okrese a předseda okresního národního výboru z Chrudimi Zdeněk Roztočil předal obci putovní štít.71 Ačkoli byly Tuněchody po zemědělské stránce velice efektivní, pro komunisty bylo nepřijatelné, ţe ve vedení obce i Jednotného zemědělského druţstva sedí nekomunisté, na vesnici bez problému hospodaří kulaci a zemědělci nejeví zájem o vstup do vyšších typů JZD. Ani ne po roce od předání putovního štítu začali být místní zemědělci potahováni za nesplněné dodávky. Věc byla o to váţnější, ţe případ šel aţ přes

69 SOkA Chrudim. Kronika obce Tuněchody. 70 Tamtéţ. 71 Tamtéţ. 43

Hospodářské a skladištní a výrobní druţstvo v Chrudimi a začala ho vyšetřovat Státní bezpečnost. Bylo to dáno tím, ţe místní zemědělci měli silné zastání u předsedy MNV Tuněchody a zemědělského referenta ONV Jana Jelínka. Ten ale začal být pro lidi z Okresního národního výboru Chrudim nepohodlný. Vlastnil na 19 ha půdy, a ač byl v KSČ, nebyl jejím horlivým stoupencem. Na rok 1950 proto předepsali zemědělcům z Tuněchod vyšší dodávky a hlavně skladbu plodin, která místním příliš nevyhovovala. Zvýšili se počty zeleniny, na kterou místní nebyli zvyklí, na úkor hlavní plodiny - raných brambor. Zemědělci sice rozpisy dodávek podepsali, ale doufali, ţe ve spolupráci s místním národním výborem, dovedou situaci zvrátit ve vlastní prospěch. Zápis z kontroly z dne 2.11. 1950, které provedlo Hospodářské druţstvo skladištní a výrobní v Chrudimi: „…Všichni pěstitelé se vymlouvají na protokoly, které byly s nimi sepsány a potvrzeny předsedou ONV. To v domnění, ţe předseda je zemědělským referentem ONV a dá vše konečně do pořádku. Vedoucí zeleniny několikráte urgoval na ONV ohledně protokolů z obce Tuněchody. Vedoucí HD a organizační pracovníci HD stále připomínali pěstitelům, ţe smlouvu, kterou podepsali, je jejich povinností splnit. Tito zemědělci se však stále opírali o protokoly. Na zaorané plochy po zelenině bylo doporučeno ONV a to i v prvních dnech měsíce července, kdy byla moţnost ještě dát na zaorané pole jinou zeleninu (zelí), proso, které bylo bez smluvního závazku….“72 Jan Jelínek byl ale odvolán z funkce zemědělského referenta ONV a začaly se proti němu připravovat důkazy, aby mohl být odvolán také z Místního národního výboru v Tuněchodech a následně stíhán jako kulak. Zápis okresního velitelství NB Chrudim 30. ledna 1951: „Důvěrnou cestou bylo zjištěno, ţe předseda MNV Jelínek, bytem Tuněchody, vystavil potvrzení Jiřímu Šmahovi, bytem Tuněchody, který vlastní 33 ha pozemku na to, ţe mu nevzešla pšenice, kterou nemohl dodati a potvrzení MNV vystavil na to, ţe Šmaha zasel pozemek ječmenem. Protokol jest sepsán aţ po výmlatu dne 9. 9. 1950 a podepsán předsedou MNV Jelínkem a jeho kopie bude pravděpodobně zaloţena na MNV v Tuněchodech a originál se nachází v HD v Chrudimi. Tímto jednáním Jelínek zapříčinil to, ţe Šmaha nedodával pšenici, ale dodával ječmen, kterého se v letošním roce dosti urodilo. Šmaha Jelínka vyhledal z toho důvodu,

72 SOkA Chrudim. ONV Chrudim, inv.č.2122. 44

jelikoţ o něm věděl, ţe dělá i jiné manipulace ve prospěch velkých sedláků a proto mu také potvrzení vydal, ač jako předseda MNV věděl, ţe ve své funkci není kompetentní k tomu, aby takto jednal ...“73 Toto obvinění bylo později staţeno, protoţe se ukázalo, ţe Jan Jelínek byl v tomto období na tříměsíčním školení na krajské škole v Pardubicích, a s případem neměl nic společného. Ze zprávy je dále patrné, ţe národní bezpečnost měla v obci svoje informátory. Je to moţno vyčíst i z dalšího zápisu okresního velitelství NB v Chrudimi, klasifikovaného jako tajné: „Dále bylo zjištěno, ţe v Tuněchodech vlastní bez povolení, zbraně, /prodlouţení na rok 1950/, tyto rolníci: Klaus Josef, 20 ha, bytem Tuněchody, čp.7, Pithart František, 13 ha, bytem Tuněchody, čp.5, Vyskočil Vladislav, 20 ha, bytem Tuněchody, 63, Koreček František, 6 ha, bytem Tuněchody. U jmenovaných byly před krátkou dobou tyto zbraně viděny.“74 Není náhodou, ţe šlo o velké sedláky nebo osoby „bez kladného vztahu k lidově- demokratické republice“.

Jednotliví zemědělci tedy v domnění, ţe jim budou rozpisy později změněny, zaseli v roce 1950 takové plodiny a takovou jejich skladbu, na kterou byli zvyklí. Ještě během téhoţ roku je začala vyšetřovat Krajská prokuratura. Ze zápisu klasifikovaného jako tajný: „Zdejší stanice SNB provádělo vyšetřování proti rolníkům v Tuněchodech, okr. Chrudim pro nesplnění dodávky zeleniny a nedodrţení osevních ploch. Šetřením vyšlo najevo, ţe zelenina, která byla naplánována jako hlavní plodina a měla se tudíţ sít a sázet v jarních měsících, byla setá a sázená aţ jako druhá plodina, většinou po sklizni raných brambor. Tímto opoţděným setím a sázením zeleniny se stalo, ţe příhodná doba pro růst zeleniny byla ze spekulačních důvodů rolníků opomíjena a zelenina v nastalém suchu se špatně zakořenila a špatně rostla. Dále bylo zjištěno, ţe pokud zelenina vzešla a rostla, nebylo této věnována potřebná péče řádného rolníka /prokopávání, jednocení, plevel vytrhávat a pod/ a tak se

73 SOkA Chrudim. ONV Chrudim, inv.č.2123. 74 SOkA Chrudim. ONV Chrudim, inv.č.2125. 45

stalo, ţe zelenina se neurodila – nebyla rolníky vypěstována, takţe dodávka zeleniny pro veřejné zásobování pracujícího lidu v kraji pardubickém byla váţně ohroţena. Všichni rolníci zejména špekulovali původně se špenátem, který jim byl změněn v měsíci únoru 1950 v pěstování zeleniny všeho druhu. Jelikoţ však špenát nepotřeboval zvláštní obsluhy a péče, který mimo to mohli sít aţ po sklizni raných brambor, provedli to rolníci obdobně se zeleninou, která ovšem potřebnou péči nedostala a tím zavinili podprůměrnou úrodu zeleniny. Aby však bylo případným trestním následkům předejito a čeleno, provedl předs MNV Jan Jelínek, býv. zeměd. ref. ONV a nájemce 19 ha hospodářství v Tuněchodech akci v podobě sepsání krátkých protokolů o neúrodě zeleniny na základě sucha a napadení zeleniny škůdci, kterou provedl paušálně a bez patřičného zjištění a zhlédnutí osetého neb zasázeného pole zeleninou. Takto celkem vyhotovil 50 protokolů, aniţ by zjišťoval pravou příčinu neúrody zeleniny. Sám však s protokoly na ONV nic nepodnikal, neupozornil na to příslušné činitele na ONV a tak se stalo, ţe případ vyšel najevo aţ při nedodávkách zeleniny. Celkem bylo zdejší stanici ONV oznámeno 16 větších rolníků a kulaků pro nedodrţení osevních ploch a nesplnění dodávkových povinností vyplývajících ze smluv.“75 O tom, ţe se jednalo především o akci proti vybraným velkým zemědělcům, hovoří další odstavce výše zmíněného zápisu: „...Dále nedodalo zeleninu ovšem jiţ v menším mnoţství ještě 29 malozemědělců, kteří jsou členy JZD a dali se nachytat na nesprávný postup výše uvedených rolníků. Vzhledem k tomu, ţe se jedná vesměs o malé zemědělce a členy JZD a ţe by v případě podání trestního oznámení na tyto zemědělce byla socializace vesnice, která beztak jiţ stojí v Tuněchodech na mrtvém bodu, ztíţena, upouští se od podání trestního oznámení, jeţto by se tento postup nesetkal se souhlasem KSČ, JZD, dělníků a malorolníků v Tuněchodech, činí se o případu hlášení. Jsou to následující rolníci…“76 Šestnácti obviněným velkým zemědělcům odvolací soud 8. května 1951 potvrdil vysoké peněţité tresty, které pro některé z nich byly téměř likvidační. Seznam potrestaných zemědělců z Tuněchod pro nesplnění zeleniny:77 Jelínek Jan, Tuněchody 12, 19 ha, pokuta 100 000 Kčs

75 SOkA Chrudim. ONV Chrudim, inv.č.2134. 76 Tamtéţ. 77 SOkA Chrudim. ONV Chrudim, inv.č.2137. 46

Matějka Jan, Tuněchody 47, 18 ha,pokuta 30 000 Kčs Pithart Josef, Tuněchody 15, 12 ha, pokuta 30 000 Kčs Kurc Jan, Tuněchody 16, 15 ha, pokuta 10 000 Kčs Pithart Josef, Tuněchody 19, 14 ha, pokuta 45 000 Kčs Klaus Josef, Tuněchody 7, 23 ha, pokuta 100 000 Kčs Kořínek Jan, Tuněchody 8, 19 ha, pokuta 80 000 Kčs Prorok Jan, Tuněchody 51, 10 ha, pokuta 25 000 Kčs Pithart František, Tuněchody 5, 15 ha, pokuta 90 000 Kčs Šmaha Jiří, Tuněchody 41, 20 ha, pokuta 100 000 Kčs Ţemlička Jiří, Tuněchody 53, 15 ha, pokuta 70 000 Kčs Smetánka Čeněk, Tuněchody 9, 20 ha, pokuta 80 000Kčs Horák František, Tuněchody 40, 19 ha, pokuta 35 000 Kčs Horký Ladislav, Tuněchody 34, 15 ha, pokuta 80 000 Kčs Šáravec Jan, Tuněchody 24, 20 ha, pokuta 70 000Kčs Jetmar Josef, Tuněchody 46, 15 ha, pokuta 50 000 Kčs

Po této kampani se zvýšil tlak na ustanovení JZD III. typu. Většina zemědělců i přes výhruţky stále odmítala vstoupit. Okresní národní výbor v Chrudimi vyhroţoval, ţe místnímu JZD odebere traktory, mlátičky, vozy i stroje, které údajně nebyly dostatečně vyuţity. Část těchto strojů byla skutečně přidělena do STS Slatiňany a do Státního statku Chrudim.78 JZD III. typu bylo ustanoveno v Tuněchodech aţ 28. srpna 1952. Jak poznamenává sám kronikář: „stalo se tak po delší přesvědčovací akci funkcionářů M.O. K.S.Č, M.N.V, O.N.V z Chrudimě, K.N.V. v Pardubicích a patronátního závodu Transporta v Chrudimi. Předsedou byl zvolen Josef Kmoníček.79 Do JZD III. typu vstoupili téměř všichni zemědělci. Jen tři se přihlásili aţ o měsíc později a šest velkých zemědělců s výměrou kolem 20 ha do JZD nebylo přijato. Na tyto zemědělce se připravovali trestní oznámení za nesplnění předepsaných dodávek a předpokládalo se jejich vystěhování. Zápis ze schůze ONV Chrudim z 20. května 1953 týkající se přesídlení venkovských kulaků. Přítomni byli1.náměstek předsedy ONV s. Dostál, Okresní prokurátor s. Lokvenc, zástupce OV KSČ s. Jakeš, náčelník OO-VB s. Bartoš.

78 SOkA Chrudim. Kronika obce Tuněchody. 79 Tamtéţ. 47

„4/ Smetánka Čeněk nar. 15.3. 1905. Zemědělec, který obhospodařoval 19,69 ha z 18,64 orné půdy. Byl odsouzen lidovým soudem v Chrudimi dne 2. Června 1953 k trestu odnětí svobody na dobu 16ti měs., propadnutí veškerého jmění, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 5ti let a k zákazu pobytu v kraji Pardubickém navţdy. Smetánka jako soukromý zemědělec nesplnil povinnost tím, ţe za druhé pololetí 1952 a prvé čtvrtletí 1953 nedodal 1.006 kg vepřového masa, 425 ks, vajec, 10.667 l. mléka a dále pak nedodrţel plánovaný stav dobytka… Ve společné domácnosti se Smetánkou ţije: Sestra Emilie Smetánková nar. 21.3. 1909, která je zdravá a práce schopná. Vede domácnost a pracuje na poli. Jak ona, tak i její bratr zůstali svobodní pro jejich lakotu…Celé hospodářství bylo jiţ předáno JZD v místě. Smetánka byl za první republiky stoupencem agrární strany. Jmenovaný je svobodný a jeho jediná záliba je hromadit peníze spolu se svojí sestrou. Po roce 1945 byl u soc.dem. strany za kterou byl v MNV aţ do r. 1948. Po projednání případu došla komise k závěru, aby Smetánka se svojí setrou Emilií byli odsunuti ze zdejšího okresu.“

„5/ Šaravec Jan, nar. 10.9. 1898, bytem tuněchody, hospodařil na usedlosti o výměře 19,72 ha. Na jmenovaného bylo podáno trestní oznámení okr. Prokuratuře dne 20.1. 1953 pro nedodávku zemědělských produktů … V r. 1950 byl pokutován ONV Chrudim 70 000 Kč, v r.1951 50.000 Kčs, v r. 1952 za první pololetí 10.000 Kčs. Jmenovaný si v současné době odpykává v nápravném zařízení v Chrudimi trest odnětí svobody v trvání 18 měs… Šaravec byl za prvé republiky čelním funkcionářem agrární strany, po celou dobu okupace starostou obce. Jmenovaný na svém hospodářství nikdy sám nepracoval neboť zaměstnával dvě deputátní rodiny. Jako dřívější starosta měl velký vliv na místní zemědělce a řídil kapman proti JZD. Po projednání došla komise k závěru, aby rodinný celek Šáravce byl odsunut ze zdejšího okresu.

„5/ Horák František nar. 14.1é. 1890. Na jmenovaného bylo podáno trestní oznámení dne 16.1. 1953 pro nedodávku 1.30 q luštěnin, 3q slámy, 977 q cukrovky, 8,67 q vepřového masa, 6.158 l mléka, dále nedodrţel plánovaný stav dobytka… Horák byl za první republiky organizován u strany agrární a za tuto stranu byl v obecním zastupitelství. Po revoluci byl u soc. dem. Strany a v r. 1947 se účastnil

zemědělské stávky. Na svém hospodářství nikdy nepracoval, jelikoţ byl předsedou výrobního a skladištní druţstva v Chrudimi. Po projednání případu došla komise k závěru, aby rodinný celek Horáka byl ze zdejšího okresu co nejdříve odsunut.“80

Dalšími odsunutými sedláky byli Jan Kořínek a Josef Klaus jejich případ byl projednáván uţ dříve a to 18. února 1953. Všichni odsunutí měli několik společných znaků: podobnou velikost pozemků, dříve působili v agrární straně nebo samosprávě, do r.1950 patřili k nejúspěšnějším zemědělcům v obci a byli odsuzováni obvykle za nedodání dávek z ţivočišného inventáře (maso, mléko), který nebyli do roku 1948 zvyklí v tak velké míře chovat.

80 SobA Zámrsk, inv.č. 3533. 49

Rabštejnská Lhota a příběh rodiny Drobílků

Obec Rabštejnská Lhota leţí na severním okraji Ţelezných hor, které přecházejí u Chrudimě do Polabské níţiny. Území obce je tvořeno dvěma katastrálními územími: a to katastrálním územím Rabštejnská Lhota o výměře 358 ha a katastrálním územím Smrkový Týnec o výměře 352 ha. Zemědělské půdy je z toho 256 ha, větší část ale tvoří lesy – 393 ha. Obec tvoří tři místní části: nejblíţe Chrudimi je Rabštejnská Lhota, přibliţně 1 km jiţněji je Rabštejn a necelý 1 km dále je Smrkový Týnec. První historická zmínka o Rabštejnské Lhotě je z roku 1430, kdy s hradem Rabštejnkem náleţela Hertviku z Ostruţna. V roce 1654 měla Rabštejnská Lhota pět usedlíků a další tři usedlosti byly nejspíše během 30-ti leté války pobořeny. V roce 1910 v 33 domech bydlelo 206 obyvatel.81 Druhou světovou válku přeţila obec poměrně bez úhony. Nepříjemnosti způsobovala jen blízkost chrudimského letiště, které bylo především koncem války častým cílem spojeneckých náletů (vesnice nikdy zasaţena nebyla) a to, ţe v rokli za vesnicí bylo uskladněno mnoţství letecké munice. Co se odbojové a partyzánské činnosti týče, 20. února 1945 došlo sice v těsné blízkosti Rabštejnské Lhoty k výsadku skupiny Krylov, ale skupina se ihned přesunula do operačního prostoru kolem České Třebové. V okolních vesnicích vyvíjel činnost Partyzánský pluk Ludvíka Svobody. Soustředil se ale více na bojovou činnost neţ na politicko-organizační a tak na vnitřní chod vesnic v oblasti neměl výraznější vliv. První volby do Ústavodárného shromáţdění se konaly 26.5. 1946. K volbám se v obci dostavilo celkem 267 voličů.82 Komunistická strana nezískala nadpoloviční většinu, kdyţ obdrţela přibliţně 49 % hlasů. Hrozilo, ţe se jí nepodaří zvolit vlastního starostu. Proto v rámci volební komise vyřadila 16 volebních lístků jako neplatných a tím získala těsnou většinu na svoji stranu. Jako neplatný byl označen například lístek, kde u jména „František“ nebylo písmeno na konci „k“ přeškrtnuto. Dle výsledků těchto voleb bylo určeno zastoupení stran v Místním národním výboru. Strana komunistická měla sedm členů, lidová a národně socialistická po dvou členech a sociální demokraté měli jednoho člena. Předsedou Místního národního výboru

81 Obec Rabštejsnká Lhota v roce 2000. Rabštejsnká Lhota 2000. 82 SOkA Chrudim. Kronika obce Rabštejsnká Lhota. 50

byl zvolen zástupce komunistické strany Josef Pochobradský, povoláním truhlářský dělník.83 Podle místní kroniky uţ před válkou bylo ve vesnici vytvořeno Mlátící druţstvo, které bylo 2. července 1947 nahrazeno Strojním druţstvem, jehoţ členy byli téměř všichni zemědělci. Uţ 29. března 1948 vystoupil z hasičského sboru nekomunistický velitel (byl zároveň vyloučen i z Místního národního výboru) a s ním, aţ na tři, všichni členové sboru. Po květnových volbách 1948 získali definitivní převahu v Místním národním výboru komunisté. Samotné volby vzbudili ve vesnici rozruch především tím, ţe do volebních uren bylo vhozeno 13 bílých lístků, coţ rozlítilo místní komunistické činitele. Po volbách se místní komunisté snaţili ve vesnici rozvíjet osvětovou činnost. Vyuţívali k tomu hlavně různá výročí. Například k 70. narozeninám J.V. Stalina byl uspořádán oslavný večer a přednáška na téma „Co dává Stalinovo učení ţenám“. Mezi obyvateli obce měli však tyto akce velmi slabou návštěvnost a ohlas. V průběhu roku 1949 začal Místní národní výbor přesvědčovat a přemlouvat místní obyvatele k zaloţení jednotného zemědělského druţstva. Ti o to ale nejevili zájem. V lakonickém záznamu z roku 1950 místní kronikář k této problematice poznamenal: „snahy o zaloţení JZD ve zdejší obci nesetkaly se dosud se zdarem“.84 Od roku 1952 začal ve věci zaloţení JZD na Místní národní výbor značně tlačit Okresní národní výbor Chrudim. Místní komunističtí činnovníci proto změnili taktiku. Vedle osvětové kampaně se snaţili o zdiskreditování největších sedláků v obci a likvidaci jejich hospodářství. Doufali, ţe jejich zabavený majetek se stane základem budoucího jednotného zemědělského druţstva. V prvním kole se zaměřili na sedláky Adolfa Drobílka čp.14, Josefa Tlapáka čp. 18 a Františka Konráda čp. 3, které klasifikovali jako vesnické boháče a začali jim zvyšovat dávky a dále znepříjemňovat ţivot. Mimo posledně jmenovaného se oběma zbývajícím dařilo všechny dodávky plnit a tak Místní národní výbor rozšířil v dubnu 1953 seznam boháčů o další jména: Kučera Miroslav čp. 5, Karlík Rudolf čp. 4 a Kacafírek František čp. 6.85 Přesvědčovací kampaň na vytvoření jednotného zemědělského druţstva bez výsledku pokračovala i v následujících letech. Bylo to zapříčiněno jednak tím, ţe komunističtí představitelé ve vesnici měli minimální zkušenosti v oblasti zemědělství,

83 Tamtéţ. 84 SOkA Chrudim. Kronika obce Rabštejsnká Lhota. 85 SOkA Chrudim. Kronika obce Rabštejsnká Lhota. 51

dále tím, ţe největším sedlákům, i přes zvyšující se nároky, se stále dařilo dodávky plnit a v neposlední řadě také celkovou jednotou obyvatel ve vesnici spočívající v nedůvěře k socializaci vesnice. V zápise Místního národního výboru z 10. srpna 1955 se druhý body schůze věnuje: „Jaký postoj se projevuje se u zemědělců na socializaci vesnice a kdo brzdí zaloţení Jednotného zemědělského druţstva.“ V zápise dále stojí: „Zemědělci v Rabštejnské Lhotě nechtějí pochopit otázku zaloţení JZD v obci, coţ se projevilo v náboru přesvědčovacím u kaţdého zemědělce. V obci je zaloţený přípravný výbor ze 3 zemědělců a 10 obyvatel, kteří budou dále vysvětlovat otázku druţstevní velkovýroby aţ do úplného zaloţení JZD v obci a to v nejkratší době.“86 Jednotné zemědělské druţstvo bylo v Rabštejsnké Lhotě zaloţeno aţ v roce 1957. Během zimy 1956/57 zesílila přesvědčovací kampaň místních komunistických činitelů, především tajemníka místního národního výboru Františka Peška, Václava Stryky, Emilie Strykové a Jana Strouhala. Byly vytvořeny dvojice, které obcházely rodiny zemědělců a snaţily se je přesvědčit o výhodách kolektivního zemědělství. Stejně jako v minulých letech se tyto snahy nesetkávaly u zemědělců s porozuměním – někde tyto agitátory vůbec nezvali do domů, jinde ani po hodinových debatách na poţadavky agitátorů nereflektovali.87 Přesvědčovací kampaň ale neprobíhala pouze na místní úrovni. Pracovníci z patronátního závodu THZ Slatiňany zajíţděli do Rabštejnské Lhoty na přednášky do místní hospody, dále se do agitací zapojili i pracovníci Okresního výboru v Chrudimi a hlavně členové okresní bezpečnosti. Soustavná, několik let trvající kampaň nakonec přinesla výsledky.88 Jarní práce v roce 1957 zahájili zemědělci ještě jako soukromě hospodařící. V průběhu srpna vygradovala přesvědčovací kampaň – do vsi ze závodů přijíţděli stále častěji a stále početnější delegace (aţ 20 agitátorů najednou). Zemědělci se pod tímto tlakem jeden po druhém zavazovali ke vstupu do jednotného zemědělského druţstva. 28. srpna 1957 se konala v sále hostince ustanovující schůze JZD za přítomnosti dvou zástupců okresního národního výboru. Do představenstva byli zvoleni většinou

86 SOkA Chrudim. MNV Rabštejnská Lhota, inv.č 233. 87 SOkA Chrudim. Kronika obce Rabštejsnká Lhota. 88 SOkA Chrudim. Kronika obce Rabštejsnká Lhota. 52

střední zemědělci. Předsedou se stal František Kacafírek, do funkce agronoma byl zvolen František Škvrně, do funkce zootechnika František Ješina, do funkce účetního Rudolf Karlík a do funkce skladníka Tomiška. Jednotné zemědělské druţstvo zahrnovalo 143 ha půdy. Soukromě nadále hospodařili dva kovozemědělci a jeden zemědělec (Drobílek) na výměře 7,50 ha půdy. Celkově zůstalo soukromě obhospodařováno 11 ha půdy. V rámci jednotného zemědělského druţstva nedošlo k rozorání mezí, ani se neuskutečnil svod dobytka pro nedostatek stájí. Podzimní práce tedy proběhly podobně jako dříve, jen dojnice se nezapřahaly. Na dalších schůzích JZD byla odhlasována výstavba drůbeţárny za 150 000 Kč, stavba kravína byla zamítnuta.89

Příběh rodiny Drobílkových90 Adolf Drobílek se narodil 17.1. 1890 v Rabštejnské Lhotě. S manţelkou Marií narozenou 10.2. 1899 v Libkově měli dva syny. Jiřího narozeného 4. května 1926 a Miroslava. V první světové válce Adolf Drobílek bojoval na italské frontě, kde utrţil zranění ruky. K zotavení byl poslán domů do Rabštejsnké Lhoty. Na frontu uţ povolán nebyl – bylo mu dovoleno zůstat pracovat na rodinném hospodářství. Po válce v rámci výsluh dostal povolení k provozování trafiky. Ta se nacházela v hospodě, kterou v Rabštejsnké Lhotě Adolf zdědil v roce 1922. Před druhou světovou válkou rodina hospodařila na přibliţně 6,5 ha plochy, k tomu provozovala hospodu, trafiku a vlastnila ještě v obci dva rybníky. Druhá světová válka rodinu nijak dramaticky nezasáhla. Jiřímu Drobílkovi sice hrozilo, ţe bude nasazen v Říši, ale podařilo se zařídit, aby byl nasazen v zemědělství a dokonce přímo na domácím hospodářství. Zvýšení dávek přibliţně o 40 %, které okupační správa vypisovala pro zemědělce, se dařilo relativně bez problémů plnit. Adolf Drobílek měl po celý ţivot velmi podnikavého ducha a tak i na válku se dokázal dobře připravit. Jak vzpomíná jeho syn, před válkou otce kontaktoval bývalý spoluţák, ředitel pivovaru a doporučil mu nakoupit zásoby lihu. Adolf Drobílek nakoupil 12 hektolitrů lihu za 50 000 Kč a zazdil je, aby je nenašly případné kontroly. Díky tomu hosté v Lhotecké hospodě mohli i v nejtěţších obdobích války dostat alkohol za stále poměrně nízkou cenu 300 Kčs za láhev - v jiných hospodách stála láhev nedostatkového zboţí aţ 2500 Kč, nebo vůbec nebyla.

89 SOkA Chrudim. Kronika obce Rabštejsnká Lhota. 90 Archivní materiály z rodinného archivu a vyprávění Jiřího Drobílka. 53

Během války byl Adolf Drobílek několikrát udán německé správě, ale kontroly, které v hospodářství a hospodě byly provedeny, ţádné závady nenašly. Pro příslušníky gestapa to byly ale dobré záminky k obohacení. Jiří Drobílek konkrétně vzpomíná na v chrudimském okrese, nechvalně proslulého gestapáka Hanovske, který nevynechal jedinou příleţitost, aby zcizil nějaké nedostatkové zboţí. Ke konci války v důsledku přiblíţení front k Protektorátu nastaly problémy, kdyţ německá armáda příkazem zabrala velký sál v hospodě a sklepy – po válce komunisté Drobílkovi nepřímo obvinovali, ţe tyto prostory Němcům pronajímali. V hospodě byli ubytováni němečtí vojáci a ve sklepích bylo umístěno mnoţství munice z chrudimského letiště, které se na konci války přeměnilo na bojové. Po válce se na místní úrovni začali jako první politicky organizovat komunisté. Okamţitě také začali napadat Drobílkovi z kolaborace s Němci. Vzhledem k zákazu agrární strany, hrozilo před volbami 1946, ţe většina obyvatel obce bude volit komunisty. Zbylé strany nebyly ve vesnici nijak organizovány. Proto se tehdy 20-ti letý Jiří Drobílek dohodl s dalšími třemi svými kamarády a kaţdý z nich si vzal na starost činnost jedné ze zbylých politických stran a prováděli kampaň mezi obyvateli. Jen málo zbývalo, aby jejich snaha byla úspěšná. Přesto se jim nepodařilo zabránit, aby komunisté získali v Místním národním výboru většinu. Členové KSČ ve vesnici na tuto jeho aktivitu později nezapomněli. Po únoru 1948 nadešli pro rodinu Drobílkových těţké časy. V rámci kolektivizace vesnice byli Drobílkovi pro komunisty na vesnici nepřítelem č. 1. Sice rozlohou svých pozemků nespadali automaticky do kategorie tzv. kulaků. Byli to ale úspěšní zemědělci i podnikaví soukromí obchodníci a co se týče rozlohy polností, měli druhé největší hospodářství v obci. Komunisté se nejdříve snaţili přesvědčit Adolfa Drobílka, aby do druţstva sám vstoupil. Kdyţ ten to razantně odmítl, zaměřili se na alespoň na získání jeho majetku. Dlouhou dobu byli neúspěšní. Napomohla tomu jednak silná vůle celé rodiny, ale také to, ţe KSČ neměla ve vesnici silnou oporu. Lidé se nebáli přijít pomoci Drobílkovým například během sklizně, ti jim pak zase na oplátku půjčovali zemědělské stroje. Sousedé je často i varovali před různými ústrky ze strany komunistů nebo odmítali křivě svědčit v trestních oznámeních, která na Drobílkovi byla podávána. Aktivních komunistů, kteří se snaţili dogmaticky naplňovat vize strany ve vesnici, moc nebylo. Hlavní slovo měl Josef Pochobradský, který přísahal, ţe Drobílkovi zničí. Dále to byli členové KSČ Pešek, Chrbolka, Strouhal, Červinka. Tito lidé, povětšinou

dělníci z továren, měli řídit kolektivizaci v Rabštejnské Lhotě. Naplno se tak mohli projevit osobní antipatie, které k celé rodině a dalším soukromým sedláků chovali. Jejich ataky byli ale často velmi umělé a nešikovné a pokusy o trestní oznámení špatně sestavené. Kdyţ při jednom vyšetřování přijela členka trestního výboru ONV Seidlová do Rabštejnské Lhoty a vedla rozhovory s přibliţně třiceti obyvateli, zjistila, ţe všichni odmítají obvinění Drobílků a jsou většinou proti MNV a vţdy proti Červinkovi. Přesto místní komunisté úspěchy zaznamenali. Ještě v roce 1948 vypověděli Adolfu Drobílkovi smlouvu na prodej tabáku. Ten proti tomu sice podal odvolání, ţe mu prodej tabáku byl přidělen jako 40% válečnému invalidovi (kdyţ se zřekl invalidní renty, kterou pobíral), ale nebylo mu vyhověno. V tom samém roce měl syn Jiří nastoupit povinnou vojenskou sluţbu do důstojnické školy. Nejdříve nastoupil do přijímacího střediska v Berouně, kde úspěšně prošel testy. Jeho další umístění musel posvětit ještě tajemník Místního národního výboru Josef Pochobradský. Ten ho ubezpečil, ţe tomu nic nebrání. Jiří Drobílek odjel zpátky do Berouna k dokončení testů. Jaké bylo ale překvapení, kdyţ se po příjezdu dozvěděl, ţe do důstojnické školy nebyl z politických důvodů přijat a má nastoupit k motorizované pěchotě v Čáslavi. Jeden z důstojníků mu ukázal jeho spis, ve kterém stálo: „Jmenovaný nemá kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení. V únoru minulého roku schvalovali lidoveckého poslance Nermutě a proto se nástup nedoporučuje. Josef Pochobradský, tajemník národního výboru Rabštejsnká Lhota“. Dále začali rodině zvyšovat dávky a rozšiřovat skladbu pěstovaných plodin a chovaného zvířectva. O hospodářství se při tom staral pouze, v roce 1950 šedesátiletý, Adolf Drobílek a jeho manţelka. Někdy jim ještě pomáhali jejich synové, kteří ale byli zaměstnaní a tak v hospodářství pracovali aţ po práci. Dodávky se jim i přes mnohé ústrky vţdy dařilo plnit a tím komunistům sebrali jejich hlavní útočnou zbraň. Aby za tohoto stavu hospodářství mohlo dále fungovat, museli Drobílkovi vyvinout značné pracovní, obchodní i právní úsilí. Nijak se například nezalekli pěstování nově nařízených rostlin nebo pouţití nových postupů či hnojiv – vţdy si z literatury nastudovali, co je třeba k efektivní práci (bratr Adolfa Drobílka byl univerzitní profesor). Přilepšovat si Drobílkovi dovedli i tím, ţe kdyţ dokázali plnit dávky, mohli přebytky prodávat na trzích jako soukromníci. Jednalo se především o sezónní plodiny (např. třešně), které ve středu nebo v sobotu prodávali v Chrudimi. Syn Jiří Drobílek (vystudoval obchodní akademii) pravidelně odebíral úřední listy a pečlivě si vţdy nastudovával všechny zprávy týkající se zemědělství, domácího a

zahraničního obchodu. To mu dávalo náskok před místními povětšinou nepříliš vzdělanými komunisty. Jiřímu Drobílkovi se proto dařilo vyuţít kaţdou „skulinu“ a způsobovat místním komunistům neustále menší či větší nepříjemnosti. Například Místní národní výbor mohl kaţdé dva roky měnit Drobílkům pozemky, na kterých hospodařili. Proto po vzniku jednotného zemědělského druţstva jim přidělovali pozemky, které se druţstvu nehodili. Pozemky na další rok mohly být přiděleny do 29. září, o čemţ místní komunisté nevěděli a přidělení provedli aţ o měsíc později. Jiří Drobílek informován ale byl, okamţitě podal odvolání, a protoţe to bylo v souladu se zákonem, pozemky Drobílkům na další dva roky zůstaly. Kdyţ Adolfa Drobílka prohlásili za vesnického boháče, aţ později se zjistilo, ţe místní funkcionáři byli nepozorní, co se týče zjišťování skutkové podstaty. Veškerý majetek byl přepsán na jeho manţelku Marii, takţe za kulaka by oficiálně měla být prohlášena ona. Od roku 1950 do roku 1951 pracoval Jiří Drobílek jako účetní v THZ Slatiňany. V roce 1951 za ním komunisté přišli, aby podepsal změnu svého zaměstnání – měl se stát dělníkem v pozemních stavbách. Kdyby nepodepsal, hrozilo by, ţe dostane práci daleko od domova a nebude moci pomáhat rodičům v hospodářství. Jako dělník pracoval do roku 1967, ale nikdy nezapomněl, jak k tomuto zaměstnání přišel. Kdyţ byl vydán nový zákoník práce, zjistil si, ţe výpověď je moţné dát i během měsíce (doposavad to moţné nebylo) a pokud podnik do 15 dnů neodpoví, nabývá výpověď platnosti. Shromáţdil skupinu asi desíti podobně jako on „nasazených“ dělníků, sepsal jim výpovědi a protoţe vedení podniku o lhůtě nevědělo, neposlalo včas zamítavé odpovědi. Všem tedy muselo výpověď schválit, načeţ musely být přerušeny práce na stavbě pro nedostatek pracovních sil.

Zvlášť těţké časy nadešly pro Drobílkovy v období druhé vlny kolektivizace. V září 1953 byli Adolf a Marie Drobílkovi obviněni, ţe neobdělávali pozemek o výměře 28 arů, přidělené jim do nuceného pachtu. A dále ještě Marie z uráţky funkcionáře Místního národního výboru. Lidový soud v Chrudimi vynesl dne 30. září tyto rozsudky: „I. Adolf Drobílek podle §39 odst. 1 zák. správního k trestu odnětí svobody 2 měsíců a k peněţitému trestu 2000 Kč. V případě nedobytnosti peněţního trestu k náhradnímu trestu odnětí svobody na jeden měsíc.

II. Marie Drobílková, se zřetelem na § 23 zák. č. 102/53 Sb a § 22/1 tr. zák. podle §u 180 tr.zák. k trestu odnětí svobody 2 měsíců a podle § 48 odst. 1 tr. zák. k peněţitému trestu 2000 Kč. V případě nedobytnosti peněţního trestu k náhradnímu trestu odnětí svobody na jeden měsíc. Výkon trestu odnětí svobody se u obou obviněných podmíněně neodkládá.“ Mezi svědky figurovali hlavní komunisté v Rabštejnské Lhotě – Josef Pochobradský, Karel Červinka, Emilie Stryková, František Kořínek, dále František Ipser, Vladimír Mach a Jan Pavlík. Vyjádření obviněných, které okresní soud nebral v potaz, dobře popisuje jednak rodinnou situaci Drobílkových a zároveň skutečný stav věcí (Krajský soud jim dal později za pravdu a obvinění zrušil). „Obvinění doznávají, ţe uvedený pozemek neobdělali a shodně na svoji obhajobu uvádějí, ţe místní národní výbor v Rabštejnské Lhotě jim přidělil 28 arů nuceného pachtu neoprávněně, neboť prý je v obci dosti zemědělců, kterým by mohla půda být dávána k obdělávání. Dříve ţe tento pozemek obdělávala Františka Červinková, která prý jej přestala obdělávat, ţe by nepobírala potravinové lístky. Od Červinkové, ţe byl dán pozemek do nuceného pachtu MNV zemědělci Červinkovi a tento zemědělec, ačkoliv je mnohem mladší a jsou u něho stejné moţnosti k obdělávání jako u obviněných, dal pole zpět MNV a tento ţe mu vyhověl proto, ţe jeho bratr byl předsedou MNV a přidělil pole obviněným Drobílkovým. U uvedeného Karla Červinky je i více práce schopných rodinných příslušníků, kdeţ to obviněným nemá kdo na poli pomáhat, neboť jejich synové jsou oba zaměstnáni v průmyslu. Syn Jiří pak ţe jest ţenatý a má trvalé bydliště ve Výsoníně. Proto při hospodářství jim pomáhá jenom při nejnutnějších špičkových pracích a bydlí s nimi jenom přechodně. Syn Miroslav pak sice bydlí s nimi ve společné domácnosti, ale pracuje v n.p. Cukrovar Slatiňany. Jeho zdravotní stav pak ţe mu nedovoluje, aby jim pomáhal v polních pracích, nýbrţ jim vypomáhá ponejvíce jenom v hostinci. V letních měsících roku 1953, kdy po kampani nebyl v cukrovaru zaměstnán, měl podráţdění mozkových blan a jelikoţ byl jiţ léčen v Havlíčkově Brodě, měl lékařem zakázáno pracovat na slunci. Dále uvádějí, ţe funkcionáři lidové správy nepřihlíţeli k té okolnosti, ţe jsou oba jiţ staří a obviněný Drobílek od roku 1917 jest 40% invalidou a v poslední době naprosto práce neschopný. Obviněná Drobílková pak ţe se má zdrţeti všech těţkých prací a ţe s námahou obsluhuje dobytek, který jiţ mají a bylo by pro ni prý nemoţné, obsluhovat zvýšený stav dobytka, který by jim byl po přijmutí 28 arů půdy do nuceného pachtu zvýšen. Přesto však, ţe se snaţili, i kdyţ pozemek neobdělali, dodat plánované dodávky zemědělských produktů i z těchto 28mi arů, a tyto také dodali. Splnili

prý řádně povinnost, která jim připadá z JHP, neboť bylo důleţité vzhledem ke provádění zemědělské politiky v uplynulém roce dodání všech zemědělských produktů a nezáleţelo prý na řádném obdělávání půdy.“ Všechny uvedené námitky ze strany Drobílků okresní soud po zdůvodnění zamítl. Co se týče obvinění Marie Drobílkové z uráţky funkcionáře MNV, došlo k ní podle ţalobce v říjnu 1953, kdyţ poţádala tajemníka MNV Kořínka, o otevření půdy, která byla z důvodu zajištění jejich majetku uzavřena. Ţalobce u lidového soudu popsal situaci takto: „Při zavírání půdy, které prováděl tajemník MNV Kořínek, se obviněná na tohoto rozčilovala, ţe veškeré nesnáze dělá MNV, neboť tomuto došlo usnesení o zrušení zajištění majetku, coţ oni zdrţují a ţe musela jít několikrát na MNV, neţ jim půda byla otevřena, a dále tohoto napadla výrokem – Je vás tam kdoví co, jen se tam válíte a berete peníze.“ Dále je uvedeno: „Obviněná svým výrokem napadla funkcionáře MNV, tedy lidové správy, neboť soud vzal za prokázáno pronesení výroku tak, jak jej uvádí tajemník MNV Kořínek ve své první výpovědi, kdy měl nejlépe vše v paměti. Tento výrok nebyl kritikou a není pochyby, ţe jde o uráţku ve smyslu §180 tr.zak. neboť výroky obviněné se dotýkají nepříznivě cti tajemníka Kořínka.“ V závěru rozsudku je ještě zdůvodněna minulost Drobílkových jako vesnických boháčů a z toho pramenící „společenská nebezpečnost“: „Oběma obviněným přitěţovalo, ţe se trestného činu dopustili z nepřátelství k lidově demokratickému řádu /§20 písm.a/tr.zak./, dále ještě obviněná Drobílková se dopustila správního přestupku a trestného činu. Při ukládání trestu soud přihlédl ke všem okolnostem uvedeným v § 17 a 19 tr.zák. Společenskou nebezpečnost spatřuje soud v neobdělání pozemků, neboť neobdělání řádně půdy, sniţuje se mnoţství zemědělských produktů pro zásobování pracujících, zlehčování funkcionářů lidové správy pak vzniká k těmto nedůvěra k občanům, která jest velkou brzdou tomuto orgánu státní moci, ve výkonu jeho pravomoci. Obvinění jsou právem řazeni mezi kulaky, neboť mimo uvedenou výměru pozemků vlastní také hostinec, coţ vše převzali od rodičů obviněného Drobílka jiţ v roce 1918. Zaměstnávali stále dvě pracovní síly pro zemědělské a jiné hrubší práce a sami se věnovali ponejvíce hostinci. Jejich oba synové absolvovali obchodní akademii a jsou oba v zaměstnaneckém poměru, z čehoţ je patrno, ţe nemají o hospodářskou usedlost v dnešní době zájem a to proto, ţe by na této museli řádně pracovati a nemohli by vykořistovati cizí pracovní síly, jako to učinili jejich rodiče.

Při ukládání peněţitého trestu oběma obviněným přihlédl soud k jejich majetkovým poměrům a sice tak, aby peněţitý trest pro ně znamenal citelné omezení finančního základu Podmíněný odklad trestu odnětí svobody nebyl jim povolen, neboť by se to příčilo důleţitému obecnému zájmu, který soud spatřuje v tom, ţe třídní nepřátele kulaky, jest nutné spáchané trestné činy postihovati přísnými a tvrdými tresty nepodmíněně.“ Rozsudek Okresního soudu rozsudku obsahoval řadu faktických nepřesností, nejasností a absurdit. Například v předešlém odstavci je uvedeno, ţe hospodu Drobílkovi zdědili uţ v roce 1918, při tom to bylo aţ v roce 1922. Pracovní síly zaměstnávali pouze do roku 1939 a po válce uţ na půdě hospodařili jen sami, případně s nepravidelnou pomocí sousedů. Miroslava Drobílka uznal soud schopného práce na polích, jen na základě výpovědi řídícího učitele, který ho viděl „jet s koněm na pole a tento nedělá na něho vůbec dojem duševně nemocného“ a to navzdory lékařskému posudku. Dále soud sice uznává, ţe zdravotní stav manţelů Drobílkových není takový, aby mohli vykonávat veškeré práce v hospodářství, ale jako řešení jim doporučuje, aby hospodářství předali svým synům. Soud tak vůbec nebral v potaz to, ţe Drobílkovi dodávky splnili a navíc toto doporučení bylo v rozporu s tím, co soud uvedl v závěrečném shrnutí uvedeném výše. Drobílkovi se nevzdali a podali odvolání upozorňující na nesprávné postupy Okresního soudu ke Krajskému soudu v Pardubicích. Z rozsudku Krajského soudu: „Obvinění napadají rozsudek odvoláním a to v celém jeho rozsahu a ve svém odvolání dovozují, ţe bylo nesprávně uznáno na jejich vinu, ţe nesplnili řádně povinnosti, která jim připadala ke splnění jednotného hospodářského plánu, neboť dodali předepsané hospodářské výrobky i z 28 arů, které jim byly přiděleny do nuceného pachtu. Kromě toho poskytli potah na obdělávání 28 arů, takţe ani tento pozemek nezůstal leţeti ladem.“ Soud se konal 16. března 1954 a zprostil Adolfa a Marii Drobílkovi všech obvinění, coţ na okolnosti a dobu, ve kterých soud probíhal, bylo překvapivé. Dalo by se dokonce říci, ţe v odůvodněních udělal z Okresního soudu a lidí z Místního národního výboru nekompetentní hlupáky: V přezkoumání Krajského soudu se uvádí: „Odvolací soud po přezkoumání rozsudku vydaného na základě této změněné ţaloby došel k závěru, ţe rozhodnutí ani tentokráte nelze pokládati za správné. Bylo totiţ i doplněným řízením prokázáno, ţe obvinění své vlastní pozemky ve výměře 6,52 ha aţ do poslední doby řádně obdělávali jako samostatní rolníci a také i řádně plnili jim předepsané dodávky zemědělských produktů i kdyţ sám nalézací soud

zjistil a odvolací soud jako pravdivé si ověřil, jsou obvinění podle dobrozdání lékařů nezpůsobilými k těţké práci, za kterou nutno jistě pokládati práci v zemědělství. Tedy obvinění ohledně svých pozemků, na kterých hospodařili, splnili naprosto vše, co podle jednotného hospodářského plánu byli povinni, jak také sám rozsudek nalézacího soudu konstatuje. Pokud šlo o 28 arů pozemku, který byl obviněným přidělen z titulu nuceného pachtu tu je i odvolací soud toho názoru, ţe MNV při přidělení pozemku do nuceného pachtu, nepostupoval správně s ohledem na ustanovení §3 ods.1 zák.č.55/47 Sb., neboť toto zákonné ustanovení výslovně uvádí, ţe přikázání povinného pachtu má býti důsledně dbáno toho, aby jednotlivé zemědělské závody nebyly pracovně přetěţovány. Ţe tomu tak v daném případě bylo a ţe nebyly zde dány podmínky pro přidělení s ohledem na okolnosti zjištěné jiţ nalézacím soudem, zejména při úvaze zdravotního stavu obviněných, nelze pochybovati.“ Dále rozsudek osvětluje moţné ohroţení Jednotného hospodářského plánu ze strany Drobílkových, nesprávný postup Místního národního výboru při přidělení pozemků a absurditu názoru okresního soudu, ţe by hospodářství mělo být předáno mladším synům: „...předepsanou zvýšenou dodávku (z oněch 28 arů) hospodářských produktů však také obvinění řádně splnili i kdyţ snad z výměry 28 arů ţádné úrody nesklidili. Tedy nelze proto mluviti o tom, ţe by snad jednáním obviněných byl nějak ohroţen JHP, jak nalézací soud rozhodl….“ …Kromě toho nalézací soud sám ve svých důvodech na str. 88 dole béře za prokázáno, ţe obvinění jsou staří, invalidní a ţe tedy nemohou stačit na vykonání prací ve svém hospodářství. To je jistě objektivní překáţka velmi důleţitá při posuzování viny obviněných, ale přesto, nalézací soud tuto okolnost řádně nezhodnotil, i kdyţ vlastně vyvrátil své původní přesvědčení v prvním rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen a kdy tehdy nalézací soud přesvědčen byl, ţe obvinění i s ohledem na svůj zdravotní stav mohou obdělávati i navíc jim přidělených 28 arů pozemků z titulu nuceného pachtu. Z tohoto zjištění však nemůţe se dojíti k jinému závěru, neţ jak došel odvolací soud, ţe zde byla skutečně objektivní nemoţnost splniti příkaz MNV obdělání dalších přidělených pozemků a ţe tedy ani postup MNV nebyl v tomto směru správným. Ostatně nalézací soud podle svých důvodů nepřímo tuto skutečnost i sám uznává, ale dochází k závěru zcela nesprávnému, kdyţ nevidí vinu, jak správně mělo býti v tom, ţe odmítli obdělávati přidělený pozemek ve výši 28 arů, ale tuto vinu vidí v tom, ţe prý

obvinění nepředali své hospodářství někomu mladšímu, bezpochyby má rozsudek na mysli syny obviněných. S tímto názorem nalézacího soudu nelze naprosto souhlasiti, neboť obvinění dodrţeli předpisy o dodávkách, přesto ţe jsou staří, invalidní, a splnili své závazky na 100%, a kdy postup ze strany MNV při rozhodování podle zákona č.55/47 Sb. nebyl správným. Nelze přece nutiti obviněné, aby pro stáří předali své hospodářství, zejména kdyţ nemají komu a kdy jejich dva synové jsou zaměstnáni mimo zemědělství a o hospodářství svých rodičů nemají zájem, zejména kdyţ mohou dostáti předepsaným závazkům a to na 100% a někdy i nad tuto hranici.“ Odvolací soud vyhověl i Marii Drobílkové v případě uráţky veřejného činitele: „Odvolací soud totiţ zjistil, ţe obviněná nebyla vůbec ani pro tento trestný čin z počátku stíhána v trestním oznámení ani ţalována a teprve při hlavním líčení byla proti ní v tomto směru ţaloba rozšířena a kdy i svědek tajemník Kořínek, který byl jiţ v přípravném řízení slyšen, vůbec se o tomto jednání nezmiňoval, z čehoţ patrno, ţe sám buď nepokládal výrok, který měla pronésti obviněná Drobílková za nějakou uráţku vůči MNV, nebo ţe výrok nebyl pronesen ve smyslu uráţlivém, tak jak je uvedeno v ţalobě a rozsudku. Tomuto přesvědčení soud nasvědčuje i ta další skutečnost, ţe svědecká výpověď tajemníka Kořínka se různí a to ve velmi podstatné části této výpovědi a jiných důkazů, které by přesně osvětlily, jak tehdy se věc odehrála, zde nebylo a není.

Souběţně s tímto případem, byl také obviněn Jiří Drobílek z uráţky veřejného činitele, tentokráte místopředsedy Místního národního výboru Josefa Červinky. Došlo k tomu částečně v souvislosti s obviněními vznesenými na jeho rodiče. Trestní řízení proti manţelům Drobílkovým se totiţ místním komunistům mimo jiné hodilo, ţe mohli zakázat vykonávání určitých prací v hospodářství. Bylo provedeno tzv. správní zajištění majetku. Kdyţ začali Drobílkovi koncem srpna mlátit obilí, dostavil se k nim okamţitě předseda MNV Pochobradský a sdělil jim, ţe sami mlátit nemohou a ţe u nich bude proveden úřední výmlat. Ještě ten samý den večer přinesl do hospody místopředseda MNV Červinka výměr na úřední výmlat. Kdyţ Adolf Drobílek odmítl podepsat, jeho syn Jiří se obořil na Červinku s tím, ţe v tomto roce přepisoval dávky, které měli dostat jeho rodiče (Červinkovi) na Drobílkovi a další zemědělce a dále mu měl říci „Já tě ty smrade vyhodím a rozbiju ti drţku“. (Třeba poznamenat, ţe Jiří Drobílek a zmíněný Červinka byli spoluţáci ze školy.)

Za tento výrok byl oficiálně odsouzen na 1 měsíc nepodmíněně. Později se od krajského prokurátora dozvěděl, ţe hlavní důvod stíhání byl ten, ţe někdo (neoficiálně se vědělo, ţe to byl paradoxně jediný další komunista v místnosti Kořínek) pronesl větu: „Na takové komunisty taky jednou dojde“. A tento výrok přisoudili právě Jiřímu Drobílkovi. Ačkoli v místnosti sedělo celkově šest lidí, jen dva byli povoláni jako svědci (Kořínek a Kolář). Jiří Drobílek se hájil především tím, ţe v bývalém spoluţákovi tak pozdě večer neviděl funkcionáře MNV. Nebylo k tomu ale přihlédnuto. S rozsudkem se však nesmířil, snaţil se oddálit nastoupení trestu a neustále se odvolával a podal dokonce i ţádost o prezidentskou milost. V létě 1954 uţ mu bezprostředně hrozil nástup trestu, proto vystupňoval intenzitu ţádostí o odloţení trestu. Ve většině případů jim nebylo vyhověno, ale uţ jen podáním a nutností následné odpovědi získával čas: 25. května 1954 Krajské prokuratuře a před tím v podobném znění také Okresní prokuratuře „…Poněvadţ současně podávám ţádost o prominutí trestu cestou milosti k prezidentu republiky a ţádám o obnovu trest.řízení, ţádám, aby nástup trestu mi byl odloţen aţ do vyřízení této ţádosti, nejméně na dobu aspoň 1 měsíc. Jako důvod uvádím: pracuji na výstavbě 40 bytových jednotek „Leguma“ v Chrudimi, které mají býti podle plánu ukončeny do 30.6. t.r. Na této stavbě je nedostatek pracovních sil, takţe by to mohlo mít za následek i narušení pracovního plánu.“ 13. července 1954 Krajské prokuratuře: „Krajský soud zamítl mé odvolání a potvrdil rozsudek lidového soudu v Chrudimi dne 16. února 1954. Jelikoţ po dobu ţní vypomáhám v hospodářství svého otce ve Lhotě Rabštejnské čp. 14 ţádám, aby mi byl nástup tohoto trestu odloţen aţ po skončení ţňových prací, tj. nejpozději do konce srpna t.r.“ Jiřímu Drobílkovi byl nakonec trest po více neţ roce změněn na podmíněný. Ještě v roce 1973 se na něj v této věci obrátil okresní soud. V odpovědi Jiří Drobílka je přehledně shrnut vývoj celého případu: 1. „Rozsudek okresního soudu v Chrudimi – 1 měsíc nepodmíněně

2. Odvolání ke krajskému soudu v Pardubicích – rozsudek potvrzen. Na základě jednání s kraj. prokurátorem těsně před nástupem trestu, tj. asi po 90 dnech

bylo nařízeno zastavení nástupu trestu. Zaţádal jsem o obnovu trest. řízení na základě zjištěných okolností a proces se vyvíjel dále takto:

3. Okresní soud v Chrudimi obnovu nepovolil

4. Krajský soud v Pardubicích po odvolání mé ţádosti vyhověl

5. Při obnově tretu okresní soud opět potvrdil pův. rozsudek

6. Při obnově – odvolání ke kraj. soudu – tento mé ţádosti vyhověl a změnil s konečnou platností trest na Podmíněný. Viz. Rozsudek kraj. soudu ze dne 26.10.1954“

Z obou případů je vidět, ţe díky tomu, ţe se Drobílkovi nebáli postavit komunistickému aparátu a díky určitému právnímu povědomí, se jim dařilo otupit největší ataky na likvidaci jejich hospodářství. Přicházeli ale další útoky. V souvislosti s těmito případy Místní národní výbor zkonfiskoval v roce 1954 Adolfu a Marii Drobílkovým veškerý majetek. Ti ale proti tomu podali odvolání a konfiskace byla zrušena. Kdyţ místním komunistům nevyšly pokusy dostat jednotlivé členy rodiny do vězení, zaměřili se na likvidaci poslední ţivnosti v Rabštejsnké Lhotě – hostince. Připravovali se na to uţ dlouho – zápis ze schůze Místního národního výboru konaného 13. července 1952: „2. Otázka hostince: Rada M.N.V. se zabývala otázkou místního hostince a při tomto jednání byly zjištěné váţné závady, které neslouţí zájmu společnosti, Hostinec je v době nutného provozu často uzavřen v dopol. a odpol. hodinách, v hostinci se hrajou hazardní hry, čepují se lihoviny při zábavě i mimo zábavu denně a to kořalka, dávku z lihovin platí nedostatečně, protoţe nepřiznává celé prodané mnoţství a tak šidí stát. Majitel hostince neplní usnesení M.N.V. o řádném osvětlení ve večerních hodinách před hostincem, kde je zastávka ČSAD. Loňského roku při pořádání divadla, veřejnost po skončení divadla po 21 hod. chtěla jíti do hostince na občerstvení, tento byl ale uzavřen a nikdo nedonutil hostinského, aby hostinec otevřel. Rada M.N.V. toto povaţuje za úmyslné a usnesla se doporučit, plénu M.N.V. manţelům p. Ad. A Marii Drobílkovým byla

z veřejného zájmu odňata koncese provozování hostinské ţivnosti. M.N.V. vejde ve styk s O.N.V a Jednotou, aby byl zajištěn chod hostince.“91 Pod zápisem jsou podepsaní čelní komunisté Pochobradský, Červinka, Strouhal a Kolář. Netřeba zdůrazňovat, ţe většina zmíněných obvinění byla vytvořena účelově. Drobílkovi hospodu do té doby vedli 30 let bez jakýchkoli problémů. Ostatně hospoda nebyla ani nakonec zavřena z výše zmíněných důvodů. Jeden večer v létě 1955 přišel k Drobílkům na krátkou návštěvu předseda strany v závodě Elite Chrudim pan Bleha (obyvatel Rabštejsnké Lhoty) a varoval je, ţe na druhý den je připravena kontrola hospody, která jim má udělit značnou pokutu. Ještě tu noc proto Drobílkovi celou hospodu uklidili a připravili. Následná kontrola jim pokutu stejně udělila – 50 000 Kč za nezametený sál. Drobílkovi, jak uţ bylo jejich zvykem, se odvolali a bylo jim vyhověno. Jenţe tlak na uzavření hospody uţ byl příliš silný. Záhy přišla na kontrolu policie. Jiří Drobílek do dneška vzpomíná, jak příslušník bezpečnosti poloţil na výčepní pult balíček sirek a udělil majitelům pokutu 800 Kč za nepořádek na pultě. Hostinec byl rodině odebrán dne 18. 8. 1955 a byl předán Jednotě. Hlavní důvod tohoto kroku nebylo efektivnější fungování, ale snaha uškodit Drobílkům. Jednota ani nedokázala včas zajistit nového vedoucího. Hostinec tak byl aţ do konce roku uzavřen. Doplatili na to obyvatelé Rabštejnské Lhoty, kteří během teplých ţňových dnů museli jezdit za občerstvením do vedlejších Čejkovic. Na nové vedoucí byli následně neustále stíţnosti, proto se později vrátili pracovat do hostince znovu Drobílkovi, ale ne uţ jako majitelé. Po roce 1989 získal Jiří Drobílek hostinec zpět do svého vlastnictví a pod vedením jeho dcery funguje dodnes. Kdyţ v roce 1957 bylo v obci zaloţeno jednotné zemědělské druţstvo, zůstali postupně Drobílkovi v obci jako jediní soukromě hospodařící zemědělci. Takto hospodařili aţ do roku 1968, kdy předali většinu pozemků Jednotnému zemědělskému druţstvu Rabštejnská Lhota a nechali si jen 2 ha polí pro plodiny na domácí vyuţití. V tomto desetiletí zaţívala rodina i nadále různé ústrky od místní komunistické správy, ale nikdy se to uţ nepřiblíţilo kampani z let 1953-55.

91 SokA Chrudim. MNV Rabštejnská Lhota, inv. č. 132. 64

Příběh rodiny Netolických92 Rod Netolických začal hospodařit v Lozicích 24. Května 1853, kdy praděd Břetislava Netolického zakoupil usedlost číslo 31 od Ţofie Vrátilové za 6.800 zlatých stříbra. Hospodařila zde generace jeho pradědy a dědy. Rodiče Břetislava Netolického začali hospodařit v roce 1933 jiţ na výměře 20 ha polí, 2 ha luk a 5 ha lesa. Břetislav Netolický se narodil v roce 1937, jeho sestra o rok dříve v roce 1934 Jejich hospodářství se slibně rozvíjelo, aby si ulehčili práci, začali i nakupovat stroje. Uţ v roce 1942 měli samovaz, po té traktor Fordson, novou mlátičku s lisem na slámu a výfukovou řezačku. S tímto traktorem Břetislav Netolický začal jezdit jiţ v 11 letech. Otec Břetislava Netolického se po válce připravoval na stavbu stodoly, měl připravený stavební materiál, tašky, nějaké cihly, prkna a fošny. Po roce 1948 jim, kdy se komunisté dostali k moci, jim bylo zřejmé, ţe to tu bude podobné jako v sovětském svazu a budou se tu zakládat kolchozy. Následující roky byly pro Netolické ve znamení šikanování, zvyšování dodávek a znemoţňování hospodaření. Nejprve jim byly bez náhrady odebrány stroje a umístěny do Strojní technické stanice. Traktor byl oceněn na 5 tisíc a přitom například hodiny „Paběda“, které měl Břetislav Netolický nové, tehdy stály 4 800Kčs. Dále museli odejít zaměstnanci a tak na celé hospodářství zůstali manţelé Netoličtí sami se svými dvěma dětmi. Břetislav Netolický ač stále chodil do školy, měl ještě na starost koně, jeho sestra prasata a rodiče hovězí dobytek. Ve ţních si půjčovali mlátičku s lisem od Strojní technické stanice, posekání a orbu prováděla také Strojní technická stanice, za coţ museli Netoličtí platit. Dodávky jim neustále zvyšovali, aţ se pro ně staly nesplnitelné. To nastal rok 1952. V témţe roce Břetislav Netolický končil školu a hlásil se na zemědělskou školu v Chrudimi. Okresní komisí byl do školy nejdříve doporučen. Ovšem čtrnáct dní před začátkem školního roku mu přišel dopis od krajské komise, ţe přijat není, a to bez udání důvodu. Doma zůstat nesměl a tak se šel učit cihlářem, poněvadţ to měl nejblíţe domů. Rodiče museli do konce roku hospodařit s dcerou sami. Bylo jim jasné, ţe takto hospodařit dál nezvládnou. Nabídli proto hospodářství státnímu statku, který vznikl v Lozicích z velkostatku pana Vyskočila. Nebylo to ale povoleno a ani do JZD jim vstoupit nedovolili. Inventář a dobytek ovšem JZD převzala uţ 1.1.1953, Netoličtí s dcerou dál pracovali podle pokynů JZD. Po té s nimi KSČ začala

92 Archivní materiály z rodinného archivu Břetislava Netolického z Heřmanova Městce. 65

řešit nesplnění dodávek. Dne 11.dubna byli pozváni na Okresní národní výbor do Vysokého Mýta k trestní komisi a odsouzeni. Otec Břetislava Netolického k odnětí svobody na 6 měsíců a k pokutě 15 tisíc Kč a matka k odnětí svobody na 3 měsíce a k pokutě 5 tisíc Kč. Jako vedlejší trest jim bylo vysloveno propadnutí jmění a zákaz pobytu na okrese Vysoké Mýto. Na jejich námitky, ţe u dobytka byla slintavka a nebylo je v důsledku sucha čím krmit, nebyl brán ohled. Dále jim bylo vytýkáno, ţe se špatně starali o hospodářství a ještě se ho chtěli „chytrácky“ zbavit. Uráţkám a poníţení nebyl ale zdaleka konec. Měsíc po té, 12. Května 1953, soudruzi z Okresního národního výboru prováděli soupis veškerého majetku. Byli to však staří berní úředníci a kopie soupisu rodině nechali. Navíc kdyţ sepsali movitý i nemovitý majetek, některé osobní věci a nábytek jim z konfiskátu uvolnili. Citace ze zápisu: „Toto vyjmenované zařízení loţnice jest vlastnictvím dcery obviněných Hany Netolické, která tuto loţnici obdrţela rodičovskou výbavou v roce 1952 a která zároveň ţádá o vyloučení z propadnutí a na důkaz svého tvrzení nabízí místopříseţný výslech svých rodičů a dále paní Anny Vašínové z Lozic čp. 17, a Marie Kučerové z Lozic čp. 55. Dvě česná prohlášení se připojují ke spisu…“ Dále ještě z důvodu lístkového systému, ţádali uvolnění dvou starých kačen a staré husy a housera pro vlastní potřebu. Ani jednomu nebylo vyhověno. Otec Břetislava Netolického si okamţitě začal hledat práci ve vedlejším chrudimském okrese v obci Bliţnovice, kam se chtěli stěhovat. Toto stěhování jim bylo ale zakázáno. Později se dozvěděli jejich sousedka paní Svrčková, kdyţ se dozvěděla o jejich úmyslu se přestěhovat, neprodleně to oznámila předsedovi Místního národního výboru soudruhu Pasekovi a ten to zakázal, z důvodu chybějícího povolení od Okresního národního výboru. Nové zaměstnání získal pan Netolický v Pomezí za Poličkou a nechal si to schválit na Okresním národním výboru. Ze školního statku z Pomezí přijeli traktory s vleky a začalo se nakládat. Kdyţ bylo téměř vše naloţeno a dokládalo se trochu uhlí a dříví, přijel sám předseda Okresního národního výboru z Vysokého Mýta soudruh Janeček s příslušníkem SNB a nařídili vše sloţit s tím, ţe stěhování je zrušeno a rodina má pracovat v JZD. Protoţe čekali další ústrky, vybavila rodina jen nejnutnější věci a takto ţila aţ do 18. července 1953. V pátek 17. Července 1953, v 7 hodin ráno, přišel k Netolickým tajemník Místního národního výboru soudruh Bureš a přinesl výměr z ONV ve Vysokém Mýtě, s tím, ţe se celé rodině zakazuje s okamţitou platností pobyt v obci Lozice i v kraji

pardubickém. Zároveň jim bylo oznámeno i místo dalšího pobytu a to na Státním statku Protivín, v okrese Vodňany, na farmu Čelice, okres Strakonice. Příští den mělo pro celou rodinu přijet auto. To se také stalo. V sobotu ráno přijelo auto se soudruhem z Okresního národního výboru a příslušníkem SNB soudruh Rozďál ze Luţe. Bylo zřejmé, ţe z konfiskace uvolněné věci se na auto nevejdou. Kamarád pana Netolického pan Vaňásek, při raním sběru mléka vybídl ţeny, které tam byly, aby šly k Netolickým, ţe pokud by to zkusili muţi, tak by je zavřeli. Několik ţen přišlo a zlobili se, ţe Netolické stěhují „jak cikány“, ţe nic neudělali a ţe by jim měli vzít všechny věci sebou. Soudruh z ONV z toho byl tak překvapený, ţe zavolal na okres a povolal ještě jedno auto. V Lozicích přesto zůstalo mnoho věcí, z nichţ většina byla velice rychle rozkradena, coţ vyplývá z protokolu revize hospodaření MNV v Lozicích s propadlým zemědělským majetkem po bývalých vlastnících Břetislavu a Anně Netolických: „... Pol. 92-93 slepic – zástupci MNV a JZD potvrzují, ţe slepice byli nemocné TBC a během krátké doby zahynuly. JZD je nepřevzalo. Rovněţ nepřevzalo ani dvě kachny pod pol. 93. Tyto také patrně zahynuly, protoţe ani MNV ani JZD nevědí, co se s nimi stalo. Pátráni po nich by se dnes nesetkalo s výsledkem. Za MNV František Paseka a Jiří Novák, za JZD Josef Kuchař a Libuše Zavřelová-účetní, za ONV Josef Broţ…“ Kdyţ se odjezd rodiny kvůli čekání na druhé auto opozdil, přišlo se mnoho lidí s nimi rozloučit. Čekala je cesta dlouhá 250 km, pan Netolický se synem seděli nahoře na autě. Posledních 50 km jeli v dešti a na místo dorazili kolem půlnoci. Celou cestu je doprovázel soudruh Rozďál. V Čejeticích pro ně měli připravený celkem slušný byt se záchodem a koupelnou, který byl uţ přes měsíc označen jejich jménem, a čekali zde 4 pracovní síly. Druhý den rodinu navštívil správce statku, který s nimi jednal slušně a nechal jim den na zabydlení. Pan Netolický ho také poţádal, aby zaměstnal jeho syna. Ten ho nechal pracovat u samovazu. Po půl roce tohoto správce komunisté vyměnili, protoţe měl špatný kádrový původ. Na této farmě byly uţ nastěhovány dvě rodiny kulaků. Rodina Tuhých z Krásného a rodina Petrášova od Nymburka. Kaţdý den je chodili kontrolovat od SNB, vyptávali se jak pracují a s kým se stýkají. Rodiče Břetislava Netolického byli naštěstí odsouzeni v době, kdy se na ně vztahovala amnestie a nemuseli jít proto do vězení a zaţívat další uráţky a poniţování. Břetislav Netolický vykonával do svých 18 let těţkou nádenickou práci a po té ho nechali

jezdit s traktorem. V roce 1856 odešel na vojnu. V době vojenské sluţby se rodičům podařilo sehnat práci na státním statku Chrudim v obci Bliţňovice. Po skončení vojny uţ do zemědělství nenastoupil a pracoval jako řidič aţ do roku 1989, neboť jinou kvalifikaci neměl. Otec Břetislava Netolického se pádu komunismu nedoţil, zemřel v 63 letech za volantem traktoru. Byl silně nemocný a na důchod neměl nárok. Krátce před smrtí byl u Krajské posudkové komise a ta jej uznala práce schopným. Matka Anna Netolická zemřela v roce 1993 ve věku 85 let. V restituci rodině torzo statku vrátili, ale hospodařit uţ se na tom zbytku nedalo.

Jak se KSČ chová k vlastním lidem

Případ 1: Jaroslav Alinče, Horní Ţleb

Marie Jelínková z Raškovic, čp. 17, okres Chrudim, zaslala dne 2.5.1953 prezidentu republiky tento dopis: Prezident republiky Československé Antonín Zápotocký Praha – Hrad

Váţený pane presidente! Obracím se na Vás s prosbou, aby byla vyřešena otázka mého členství v JZD. V naší obci byla v říjnu minulého roku zaloţena JZD III. typu, do kterého jsem jako členka vstoupila s výměrou 37 arů, kterou jsme s manţelem obhospodařovali od roku1949 – do roku 1952 (zděděná půda po manţelově otci). Manţel je zaměstnán v Cukrovaru v Cholticích a pracuje jako dělník jiţ 22 let. Mám dvě děti – 5 a 7 roků staré. Bydlíme u rodičů ve dvou místnostech šest lidí. Kromě čtyř slepic nemáme ţádné drobné hospodářské zvířectvo, protoţe pro ně nemáme umístění. Záhumenku rovněţ nemáme. Do druţstva jsem vstoupila s podmínkou, ţe manţel s dětmi bude dostávat potravinové lístky a mě bude zásobovat JZD podle odpracovaných jednotek. Od zaloţení jsem v druţstvu pracovala poctivě a vykonávala všechny potřebné práce. Kdyţ 1.ledna po ustájení dobytka ve společném kravíně nikdo nechtěl dojit a já ze zdravotních důvodů jsem to dělat nemohla, chodil manţel a po 2 měsíce 2 x denně jako nedruţstevník dojit a sice o ½ 5 ráno před odchodem do zaměstnání a odpoledne po návratu z práce. Do 1.ledna 1953 jsme všichni dostávali potravinové lístky a od té doby nás ani JZD nezásobuje ani potravinové lístky nedostáváme. Ţádala jsem proto jiţ v lednu, abych byla z JZD propuštěna a dosud se tak nestalo a jiţ čtyři měsíce nemám pro děti mléko a máslo. Minulý týden byla dcera ve škole na prohlídce a lékař zjistil, ţe je podvyţivena a je doporučené do ozdravovny a na úhradu pobytu nemáme peníze. Představenstvo JZD mě nechce pustit s odůvodněním, ţe je v druţstvu nedostatek pracovních sil. Dle mého soudu i podle prohlášení zástupců ONV je pracovních sil v JZD dostatek. Kdyţ mé ţádosti nebylo vyhověno, stěţovala jsem si na ONV i KNV, kde mě byla

slíbena podpora a bylo JZD doporučeno, abych byla propuštěna, protoţe jsem se zavázala, ţe jednotky připadající na naši výměru si odpracuji. Přes to, zástupci ONV a sám zemědělský a vyţivovací referent ONV celou otázku projednal s JZD, není dosud celá záleţitost vyřešena. Podotýkám, ţe druţstvo nás nemůţe zásobovat protoţe neplní dodávky a konečně protoţe podle CPV je na odpracovanou jednotku 1/2 kg pšenice a já sama bych tolik pracovních jednotek, protoţe mám dvě malé děti, neodpracovala abych uţivila celou rodinu. Plně chápu a podporuji kolektivní hospodaření na vesnici, ale v zájmu zdraví dětí nemohu zůstat členkou JZD. Při budování socialismu pomohu tím, ţe se zapojím do průmyslu. Čest práci! Jelínková Marie Raškovice93

Případ 2: Váţený pane presidente! Obracím se na Vás, je-likoţ u zdejších úřadů jsem nenašel zastání. Jmenuji se Zitko Zdeněk, nar. 2.4. 1899 ve Vlčnově, okres Chrudim. Vyučil jsem se strojním zámečníkem a od svého vyučení pracuji v závodě jako dělník. U ROH jsem od 1.4. 1931 a v KSČ od 1.6. 45. Moji rodiče dostali při parcelaci půdy příděl 1,20 ha orné půdy a já s manţelkou po příchodu z práce jim pomáhal. V roce 1947 moji rodiče zemřeli a tím jsem pozůstalostí tento pozemek nabyl. Do roku 1950 hospodařila moje manţelka. Kdyţ se u nás začalo zakládat JZD (1950) vstoupil jsem do společného osevu. Manţelka dále pracovala při zemědělství a já docházel do zaměstnání v továrně. V roce 1951 mně manţelka zemřela a já musel po zaměstnání v podniku odpracovat určitý počet hodin na svoji výměru, jinak bych musel ze svého výdělku zaplatit za obdělání půdy. Je mi 55 let, a sám nejlíp posoudíte, ţe takové tempo práce není moţno dlouho vydrţet. Při zakládání JZD III. typu, dával jsem svůj pozemek druţstvu k dispozici s poukazem, ţe po příchodu z práce jsem ochoten podle svých moţností jim vypomoci. Do dnešního dne jsem však nedostal odpovědi. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do druţstva III. typu.

93 SObA Zámrsk. Fond KNV Pardubice, inv.č. 3444. 70

Soudruhu presidente, přes 40 let pracuji po dílnách a továrnách a těţko bych si zvykal na jinou práci. Odmítl jsem podepsat, a byl jsem nucen ze společného osevu vystoupit. Půda mi byla vrácena a mimo to z konfiskátu kulaka přiděleno dalších 1,60 ha orné půdy, a s poukazem, ţe mám plné předpoklady, abych další půdu mně přidělenou obdělal. Na celkovou výměru bych musel zakoupit dva aţ tři kusy hovězího dobytka, dva kusy vepřového a různého jiného domácího zvířectva. Jednak na zakoupení tohoto ţivého inventáře nemám peníze a pak by to neměl kdo obsluhovat, nehledě k tomu, ţe bych nemohl nikdy plnit dodávkové úkoly, které by byli na mne kladeny. Odvolal jsem se k ONV v Chrudimi, ale bezvýsledně. Prosím, abyste sám posoudil, popřípadě nařídil, aby pozemek převzalo druţstvo nebo KSS, které měly o pozemek v naší obci zájem. Prosím za prominutí, ţe se na Vás obracím s touto ţádostí, ale nevím uţ na koho se mám obrátit, neboť bych nemohl dostát úkolu, který na mne ONV vloţil Prosím o kladné vyřízení moji ţádosti a znamenám se Čeněk Zitko Vlčnov, 20. Května 1953 č. 33, Chrudim94

94 SObA Zámrsk. Fond KNV Pardubice, inv.č. 3444 71

Závěr

Kolektivizace na Chrudimsku probíhala zpočátku pomalým tempem. Bylo to dáno nízkou podporou komunistické strany mezi místními obyvateli, pramenící z bývalých silných pozic agrární strany v okrese. Bývalý agrárníci byli většinou schopnými zemědělci a v obcích měli značný respekt. Komunistické straně se i díky tomu dlouho nedařilo narušit silně zakořeněnou tradici soukromého hospodaření. Aţ kdyţ přistoupili na začátku padesátých let k tvrdým represím největších sedláků, začala se kolektivizace vesnice urychlovat. Je to velmi dobře vidět na průběhu kolektivizace v Tuněchodech. Ačkoli zde bylo velmi brzo vytvořeno JZD I. a II. stupně, o vyšší uţ nebyl zájem. Pár přesvědčených komunistů bylo v jasné menšině a spíše plnili roly tajných informátorů okresních orgánů. Místní národní výbor byl ovládán bývalými agrárníky. Ti předpokládali, ţe pokud vstoupí do KSČ a sami vytvoří jednotné zemědělské druţstvo, nebude proti nim komunistická strana nikterak vystupovat. Následný vývoj a hlavně síla úderu ze strany okresních a krajských orgánů, pro ně byl velkým překvapením. Největší sedláci v obci byli tvrdě perzekuováni. Pro většinu zbylých obyvatel obce to byl značný šok. Tím dá jistě vysvětlit, proč se většina z nich ve velmi krátké době zavázala ke vstupu do JZD III. stupně. Aţ v průběhu výzkumu jsem zjistil, ţe výběr Tuněchod nebyl ideálním řešením pro srovnávání na takto nízké úrovni. Ačkoli jsem věděl, ţe Tuněchody byly významným zemědělským střediskem v chrudimském okrese, podcenil jsem jejich celkový zásobovací a reprezentativní význam pro Chrudimské, potaţmo celý Pardubický kraj. Z těchto důvodů věnovaly okresní orgány vývoji v obci zvýšenou pozornost, coţ zkresluje hodnotu srovnání s Rabštejnskou Lhotou. Kolektivizace Tuněchod byla značně specifická. Údery proti kulakům započaly uţ během roku 1950 a nebyly iniciovány na místní úrovni. Hlavním iniciátorem byly od počátku okresní orgány. I později kdyţ spolehlivý komunisté převzali místní samosprávu, byly spíše loutkami okresních orgánů, neţ ţe by sami z vlastního popudu razantně vystupovali proti kulakům. Pro srovnání s Rabštejnskou Lhotou by proto poslouţila lépe obec, ve které proces kolektivizace probíhal na místní úrovni.

V Rabštejsnké Lhotě byla místní samospráva v rukou přesvědčených komunistů hned od roku 1948. Přesto proces kolektivizace trval o mnoho let déle neţ v Tuněchodech. Mělo na to vliv několik faktorů. Komunisté v místní samosprávě nebyli zemědělci a někteří z nich byli ve vesnici neoblíbení uţ před válkou. Kdyţ se jim během uskutečňování první fáze socializace vesnice nedostalo výraznější podpory od okresních orgánů, nedokázali si sami poradit. Navíc v obci nebyli klasičtí kulaci, proti kterým by mohli místní obyvatele postavit. Kdyţ se pokusili v roce 1953 provést likvidaci hospodářství rodiny Drobílkových, naplno se projevil jejich amatérismus, neschopnost a přílišná osobní chtivost. Jejich neúspěch pak ještě více semknul místní obyvatele proti místní národnímu výboru. V Tuněchodech byli sice obyvatelé také poměrně jednotní, ale tlak ze strany okresních orgánů byl zdrcující. Ostatně i v Rabštejsnké Lhotě bylo zaloţeno JZD, aţ kdyţ se do věci vloţily krajské a okresní organizace. Nezájem okresních orgánů o situaci v Rabštejsnké Lhotě se dá vysvětlit jednak malým významem dodávek v rámci okresu. A dále jejich zaneprázdněností mnoha případy s velkými kulaky. Jen od nich šlo získávat dostatečně velký majetek a další inventář nutný k zakládání JZD. Při bádání jsem se, vedle průběhu kolektivizace Rabštejsnké Lhoty a Tuněchod, seznámil okrajově i s průběhem v dalších obcích chrudimského kraje. V procesu kolektivizace lze najít podobné scénáře, ale při hlubším bádání je vidět, ţe vţdy především záleţelo na konkrétních lidech, podmínkách charakterech, historickém vývoji atd. Kolektivizace v kaţdé jednotlivé obci je jedinečná a zasluhuje si vlastní prozkoumání. To bohuţel zatím dnes není moţné.

Seznam použitých zkratek

ČNS Československá strana národně socialistická ČSD Československá sociálně demokratická strana dělnická ČSL Československá strana lidová ČSM Československý svaz mládeţe ČSR Československá republika ČSSS Československé státní statky HD Hospodářské druţstvo JZD Jednotné zemědělské druţstvo Kč Koruna československá KSČ Komunistická strana Československa KV KSČ Krajský výbor Komunistické strany československé MNV Místní národní výbor NF Národní fronta ONV Okresní národní výbor OO VB Okresní oddělení veřejné bezpečnosti SNB Sbor národní bezpečnosti STS Strojní traktorová stanice ÚV KSČ Ústřední výbor komunistické strany Československa VB Veřejná bezpečnost VO KSČ Vesnická organizace Komunistické strany československé

Seznam pramenů a literatury

Prameny

1. Archivní prameny Státní okresní archiv v Chrudimi fond Okresní národní výbor Chrudim. Státní okresní archiv v Chrudimi fond Místní národní výbor Chrudim. Státní okresní archiv v Chrudimi fond Krajský soud Chrudim 1850-1950. Státní oblastní archiv v Zámrsku fond Krajský národní výbor Pardubice. Soukromý archiv Břetislava Netolického. Soukromý archiv Jiřího Drobílka.

2. Psané prameny Kronika obce Rabštejsnká Lhota Kronika obce Tuněchody

3. Vzpomínky pamětníků Rozhovor s Jiřím Drobílkem (bytem Rabštejnská Lhota) z 23.června 2011.

4. Periodika Budovatel, 1950-1955. Zář, 1949. Zář, 1955.

Literatura

1. Monografie Buchvaldek, M.: Československé dějiny v datech. Praha 1986. Feierabend, L.: Zemědělské druţstevnictví v Československu do roku 1952. Praha 2007. Geršlová, J.: Lexikon našich hospodářských dějin: 19. a 20. století v politických a společenských souvislostech. Praha 2003. Jech, K.: Probuzená vesnice. K dějinám revoluce na našem venkově v letech 1945- 1948. Praha 1963.

Jech, K.: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha 2008. Jech, K.: Soumrak selského stavu 1945 – 1960. Praha 2001. Jelínek, J.: Zemědělské druţstevnictví. Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001. Kárník, Z.: České země v éře první republiky I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000. Kmoníček, J.: Kdyţ mizely meze. Hradec Králové 1987. Koníček, J.: Tuněchody. Chrudim 1947. Lutterer. I.: Zeměpisná jména Československa. Praha 1982 Němeček, J.: Osudy sedláků na Chrudimsku a Hlinecku po roce 1948. Chrudim 2009. Sommer, J.: Chrudimsko. Hradec Králové 1989. Václavů, A.: Ke sporům o zemědělské druţstevnictví a kolektivizaci v Československu. Praha 1999. Veber, V.: Osudové únorové dny. Praha 2008.

2. Články a studie Fialová, J.: Venkov v programech politických stran v roce 1946. In: Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti. Praha 2008. Jelínek, J: Zemědělské druţstevnictví. In: Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001. Němcová, L.: Úvod do druţstevnictví. In: Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001. Průcha, V: Vývoj zemědělské výroby v Československu v období socializace vesnice. In: Osudy zemědělského druţstevnictví ve 20. století. Uherské Hradiště 2002. Vávrová, V.: Stručná historie českého druţstevnictví. In: Vybrané kapitoly z českého druţstevnictví. Praha 2001.

Elektronické zdroje Charakteristika obce [online]. Cit 2011-09-04. . Košický vládní program [online]. Cit 2011-05-08. < http://www.moderni-dejiny.cz>. Zákon o JZD [online]. Cit 2011-05-06. .

Přílohy

Seznam vesnických boháčů vystěhovaných v rámci okresu:95

Jméno a Příjmení Bydliště Vystěhován dne Do obce František Kubelka Orel 12.10.1952 Rozhovice Vlasdislav Zitko Orel 12.10.1952 Vestec ČSSS František Karlík Sobětuchy 1.12.1952 Nebočany ČSSS Novotný Josef Bítovany 1.12.1952 Honbice ČSSS Zitko Karel Vlčnov 1.12.1952 Lány ČSSS Pánek Miroslav Lukavice 6.12.1952 Bylany ČSSS Mlejnek Jan Rosice 14.1.1953 Vestec ČSSS Kalousek František Blato 18.3.1953 Úhřetice ČSSS Voţenílek Josef Blato 18.3.1953 Nasavrky ČSSS Vyskočil Vladimír Tuněchody 25.2.1953 Topol ČSSS Brych Antonín Orel 20.4.1953 Honbice ČSSS Valenta František Honbice 22.6.1953 Nasavrky ČSSS Horák Tuněchody neuvedeno Honbice ČSSS Hašek František Synčany 29.7.1953 Kočí ČSSS Hašek Alois Synčany 29.7.1953 Kočí ČSSS Votroubek Josef Dobrkov 17.6.1953 Bliţnovice ČSSS Šotola Jan Dobrkov 17.6.1953 Vejvanovice ČSSS Tomiška Fr. Skupice 30.7.1953 Bliţnovice ČSSS Karlík František Slatinany 20.8.1953 Honbice ČSSS Sedlák František Deblov 21.4.1953 Vestec ČSSS Sedlák František Liboměřice 21.4.1953 Vestec ČSSS Kubelka František Lány neuvedeno Vestec ČSSS Klíma Josef Kostelec 3.5.1953 Kočí ČSSS Košina Jindřich Bezděkov 18.4.1953 Skála

95 SOkA Chrudim, Fond ONV Chrudim, Inv. č. 2128. 77

Přesídlování sedláků do okresu Chrudim:96 Datum Jméno a datum narození Vysídlen z Pobyt určen přesídlení Balvín Josef (1.4. 1896) Plzen -Blovice Chrudim - Klešice 18.4.1952 Honka Josef (20.5. 1904) Olomouc - Rýmařov Chrudim - Klešice 18.4.1952 Holáo Štefan (30.9. 1911) Ostrava - Honbice Chrudim 24.4.1952 Vantuch František (10.2. 1895) Ostrava - Březovice Chrudim 24.4.1952 Skála Josef (28.10. 1898) Jihlava - Honbice Chrudim pobyt zrušen Drbohlav Jindřich (25.3. 1911) Liberec - Semily Chrudim - Kočí 18.2.1953 Bečka Alois (18.7.1897) Jihlava - Topol Chrudim 10.3.1953 Hartman Emanuel (10.12. 1888) Liberec - H Městec Chrudim 20.2.1953 Kubovec Antonín (3.4. 1908) Plzep - Nabočany Chrudim 24.2.1953 Kožíšek Jaroslav (19.1. 1904) Ústí nad Labem - Honbice Chrudim III.53 Malý Václav (31.7. 1922) Ústí nad Labem - Honbice Chrudim 19.3.1953 Zázvorka Stanislav (2.11. 1911) Ústí nad Labem - Lozice Vysoké Mýto 16.3.1953 Vrabec Václav (10.5.1905) Praha - Topol Chrudim 20.4.1953 Žemlička Václav (3.10. 1899) Plzep - Topol Chrudim 26.2.1953 Hájek Antonín (10.1. 1893) Praha - Nové Hrady Vysoké Mýto pobyt zrušen Pulda Bohumil (21.9.1904) Praha - Lány Chrudim 13.4.1953 Mára František (28.10.1894) Praha - Nové Hrady Vysoké Mýto 13.4.1953 Pitr Josef (27.3. 1908) Praha - Ostrov Vysoké Mýto 26.3.1953 Řezáč Josef (27.3.1895) Praha - Ostrov Vysoké Mýto 15.4.1953 Blahutka Josef (30.1.1893) Brno - Ostrov Vysoké Mýto pobyt zrušen Boček Václav (9.9.1919) České Budějovice - Nové Hrady Vysoké Mýto 2.3.1953 Vondráš Matěj (22.2. 1899) Plzep - Domažlice Chrudim -Vestec 25.3.1953 Botka Alexander (25.9. 1891) Nitra - Vráble Chrudim - Vejvanovice 8.7.1953 Pavlen Josef (17.2. 1902) Nitra - Topolčany Chrudim - Honbice 23.4.1953 Budják Ondrej (30.11.1899) Nitra - Vráble Chrudim -Honbice 15.4.1953 Fiala Josef (16.5. 1899) Liberec - Česká Lípa Vysoké Mýto - Ostrov 3.4.1953 Šonský Jan (6.10.1883) Liberec - Mnichovo Hradiště Chrudim - Rozhovice 27.4.1953 Měšťan Josef (neuvedeno) České Budějovice- Týn nad Vltavou Chrudim - Rozhovice 16.5.1953 Lešták Ján (30.5. 1907) B.Bystrice - Vestec Chrudim pobyt zrušen Hanuš Josef (29.7.1907) Praha - Beroun Chrudim - Srní u Hlinska 27.4.1953 Plojhar František (26.5.1902) České Budějovice- Týn nad Vltavou Chrudim - Topol 22.6.1953 Adámek František (1899) České Budějovice- Písek Vysoké Mýto - Nové Hrady 4.6.1953 Janda Josef (18.4.1904) Ústí n. Labem - Roudnice nad Labem Vysoké Mýto - Nové Hrady 11.6.1953 Tůma Josef (4.4. 1922) Praha - Sedlčany Chrudim - Vestec 6.6.1953

96 SOkA Chrudim, Fond ONV Chrudim, Inv. č. 2128. 78