Univerzita Karlova v Praze

Fakulta humanitních studií

Iva Pechová

Bakalářská práce

Poprava K. H. Franka jako raně novověké „divadlo hrůzy“

Vedoucí práce: Dr. phil. Pavel Himl

Praha 2010 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury a nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě.

V Praze dne 15. 10. 2010 …………………………… podpis

2 Poděkování Děkuji Dr. phil. Pavlovi Himlovi za odborné vedení při práci. Dále bych chtěla poděkovat svým nejbližším a přátelům za všestrannou podporu při studiu.

3 Obsah 1. Úvod...... 5 1. 1 Struktura práce...... 6 1. 2 Zhodnocení pramenů a literatury, metodologie……………………………… 7 2. Proměny trestu smrti……………………………………………………………...11 2. 1 „Divadlo hrůzy“ podle Richarda van Dülmena………………………………11 2. 2 Proměny raně novověké popravy v moderní ………………………………...14 3. Protektorát Čechy a Morava …………………………………………………….20 4. Úřad říšského protektora a správa Protektorátu Čechy a Morava……………28 5. Karl Hermann Frank……………………………………………………………...33 5. 1 Dětství a mládí ……………………………………………………………….33 5. 2 Studium a první zaměstnání ………………………………………………….33 5. 3 Rodina a přátelé ……………………………………………………………...34 5. 4 Politická činnost ……………………………………………………………...35 5. 5 Rok 1938 a „Druhá republika“………………………………………………..36 5. 6 Frank jako státní tajemník za říšského protektora Konstantina von Neuratha..37 5. 7 Frank a …………………………………………………..39 5. 8 Frank a ………………………………………………………………...40 5. 9 Frank a ………………………………………………………....42 5. 10 Frank jako státní ministr Protektorátu Čechy a Morava....…………………....43 5. 11 Poprava Karla Hermanna Franka ……………………………………………..43 6. Proces a poprava Karla Hermanna Franka v soudobém tisku…………………47 6. 1 Mladá fronta: deník mladých lidí …………………………………………….47 6. 2 Rudé právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa…………..53 6. 3 Právo lidu: ústřední orgán Československé sociální demokracie…………….59 6. 4 Lidová demokracie: ústřední orgán Československé strany lidové…………..66 7. Moderní nebo raně novověká poprava…………………………………………..68 7. 1 Shrnutí………………………………………………………………………...68 7. 2 Závěr………………………………………………………………………….73 8. Seznam pramenů a literatury……………………………………………………74 8. 1 Internet……………………………………………………………………….74

4 1. Úvod

Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila proces a popravu jednoho z předních nacistických pohlavárů, kteří svoji moc uplatňovali především na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – Karla Hermanna Franka. Tento muž jako jediný z mnoha nacistů, kteří v tu dobu ovlivňovali životy československých obyvatel zůstal na vrcholu okupační hierarchie po celou dobu německé okupace od poloviny března 1939 do prvních květnových dní roku 1945, kdy byla Československá republika osvobozena. Proces s K. H. Frankem a jeho následná poprava ve své době vyvolaly obrovskou vlnu zájmu jak na území Československé republiky, tak v zahraničí, plnily přední stránky tehdejších novin téměř tři měsíce. Rozhodla jsem se proto, že se za pomocí odborné literatury a dobového, celostátně vycházejícího, tisku pokusím proces i popravu důkladně zmapovat a tuto interpretaci porovnám nejprve s raně novověkým typem popravy, který definuji na základě knihy Richarda van Dülmena a poté s moderním typem popravy, jak jej definují Michele Foucault a Richard J. Evans a a základě tohoto srovnání se poté odpovědět na tyto otázky:

a) je Frankova poprava spíše moderním nebo raně novověkým typem popravy? b) byla Frankova poprava ve své době typická, odpovídající tehdejšímu úzu trestání a výkonu trestu smrti? c) nesly v sobě proces a poprava K. H. Franka symbolický akcent pro tehdejší veřejnost? d) byla tato případná symbolika důvodem k specifickému přístupu k Frankovi samotnému či jeho popravě?

Téma procesu a popravy K. H. Franka jsem si zvolila především proto, že v sobě spojuje můj zájem o moderní dějiny, stále „atraktivní“ téma nacismu a můj osobní zájem o historii poprav, trestu smrti a trestání všeobecně. Dalším motivem a v podstatě prvním impulsem, kvůli kterému jsem se rozhodla zaměřit práve na popravu K. H. Franka byl fakt, že byla vykonána veřejně. Přestože je jako poslední veřejná poprava uváděna poprava Josefa Pfitznera1, který byl za okupace pražkým primátorem, který byl oběšen 6. září 1945 na Soudním náměstí v Praze na Pankráci, domnívám se, že přestože obě popravy byly svým způsobem v tomto směru výjimečné, je možné za poslední veřejnou popravu považovat právě

1 Josef Pfitzner (24. 3. 1901 – 6. září 1945) – nejprve zástupce pražského primátora, později pražský primátor, horlivý zastánce nacistické myšlenky, během heydrichiády byl jedním z prvních, kdo veřejně odsoudil atentát na R. Hendricha a volal po potrestání viníků, autor několika historických knih a spisů, snažících se ospravedlnit německou okupaci. Po dobu trvání Protektorátu poměrně úzce spolupracoval s K. H. Frankem.

5 tu Frankovu. V této práci se s ohledem na její rozsah popravou Josefa Pfitznera zabývat nebudu, myslím si však, že při srovnání veřejnosti těchto dvou exekucí, Pfitznerovy a Frankovy, jde pouze o rozdíl mezi otevřeností a uzavřeností místa, kde byli oběšeni a ostatní fakta, jako přítomnost diváků, veřejného vyhlašování rozsudku apod. jsou shodná.

1.1 Struktura práce

Na základě sekundární literatury vycházím z toho, že trestní rituály se vyvíjely, včetně exekuce samotné. Postupně se tak poprava raně novověkého typu přeměnila na popravu moderního typu. Proto bude první kapitola mé práce mapovat proměnu trestu smrti a trestání od raného novověku do současnosti. Představím nejprve raně novověký typ popravy, tak jak jej ve své knize interpretoval Richard van Dülmen2. Proměnu trestání a trestu smrti, spolu s charakteristikou moderního typu popravy pojednám na základě knih Michela Foucaulta3 a Richarda J. Evanse4. Jako hlavní zdroje zde použiji právě tyto tři knihy. Dále vymezím Protektorát Čechy a Morava - jak a za jakých podmínek vznikl, jaká práva a pravomoci měli státní prezident a protektorátní vláda, na jakých principech fungovala správa a bezpečnostní složky v protektorátu, jaké největší zásahy v oblasti politické, správní a hospodářské okleštěné československé území potkalo, případně jakou zahraniční či domácí reakci zřízení Protektorátu vyvolalo. V dalším bodě pojednám především o Úřadu říšského protektora, úřadu říšského tajemníka a úřadu státního ministra a protektorátní správě obecně. Stručně vymezím práva a pravomoci těchto úřadů, věnuji prostor také jednotlivým protektorům, státnímu tajemníkovi či státnímu ministrovi a jejich způsobům správy tohoto území. Tyto dvě části zařazuji do své práce proto, že je považuji za nutné z hlediska kontextu Frankova působení a srozumitelnosti Frankových činů, z nichž byl po válce viněn. Zpracuji je z dostupné literatury, jako jsou díla Detlefa Brandese5, Tomáše Pasáka6 či Jana Gebharta a Jana Kuklíka7, doplněné o dílčí poznatky z dalších zdrojů8. Další část, zpracovaná především na základě pramenné a sekundární literatury, doplněná o poznatky ze soudobého tisku, bude biografií Karla Hermanna Franka, jeho

2 Richard van Dülmen, Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2001. 3 Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000. 4 Richard J. Evans, Rituals of Retribution: in Germany 1600 – 1987, New York 1996. 5 Detlef Brandes , Češi pod německým protektorátem, Praha 2000. 6 Tomáš Pasák, Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999, Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998. 7 Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, Jan Gebhart, Jan Kuklík – Velké dějiny Zemí koruny české, svazek XV.B, 1938 – 1945, Praha 1997. 8 viz „Seznam pramenů a literatury“.

6 kariérního postupu, počátků a nejzásadnějších momentů jeho politické kariéry, samotného procesu a popravy tak, jak o ní referuje dostupná literatura9. Pravděpodobně nejrozsáhlejší část bude věnována samotnému zpracování soudobého novinového zpravodajství. Zde se zaměřím na celostátní denní tisk, dalším kriteriem bude politické zaměření jednotlivých titulů. Pokusím se interpretovat obsah jejich článků, reportáží či komentářů a na základě této intepretace vytvořit mediální obraz procesu a popravy, který v závěrečném shrnutí poměřím s oběma typy poprav – raně novověkým podle Richarda van Dülmena a moderním podle Michela Foucaulta a Richarda J. Evanse. Na badatelské otázky odpovím v závěru práce.

1.2 Zhodnocení pramenů a literatury,metodologie

Pokud jde o proměnu trestání a samotného trestu smrti, není nabídka vědecké literatury nijak rozsáhlá, nicméně se domnívám, že v práci použité tituly splňují veškerá kriteria vědeckých prací a jsou pro téma relevantní. Osobně si myslím, že je skutečně obrovská škoda, že obsáhlé dílo Richarda J. Evanse se ještě nedočkalo českého překladu, protože se jedná o dílo k tomuto tématu zásadní a bezpochyby přínosné. Naopak k tématu Protektorátu Čechy a Morava a principů na jakých fungoval v oblasti politické, hospodářské, bezpečnostní, správní apod. bylo mezi tituly vědecké literatury z čeho vybírat. Nakonec jsem zvolila práce Tomáše Pasáka, Detlefa Brandese, Jana Gebharta a Jana Kuklíka, na nichž jsem tuto část postavila a které jsem doplnila o drobnosti z dalších titulů, na které jsem narazila v rámci svého předchozího studia či v poznámkách především Pasákových a Brandesových knih. Práce Jana Gebharta a Jana Kuklíka10 sloužila spíše jako zdroj zajímavých citací a postřehů, které však bylo nutné ověřit v dalších zdrojích, protože tato práce postrádá poznámkový aparát a její součástí je pouze seznam použité literatury. Přestože byl Karl Hermann Frank významnou postavou nacistické hierarchie, na českou monografii jsem bohužel nenarazila. V tomto směru byla k jeho osobě, procesu i výpovědím jednoznačně nejpřínosnější publikace „Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy)“, kterou v březnu 1946 vydalo nakladatelství Cíl. Jde v podstatě o

9 Především : Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha březen 1946, Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, Miloslav Moulis, Dušan Tomášek, K. H. Frank – vzestup a pád karlovarského knihkupce, Praha 2003. Dále informace z výše zmíněných publikací Brandesových, Pasákových a Gebharta s Kuklíkem. 10 Jan Gebhart, Jan Kuklík, Velké dějiny Zemí koruny české, svazek XV.B, 1938 – 1945 Praha 1997.

7 vydání Frankových výpovědí z doby vazby, doplněné o přetištěné trestní oznámení a kompletní žalobu. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v březnu 1946, tedy v měsíci, kdy byl zahájen proces s K. H. Frankem a že autorem předmluvy a komentářů je Karel Vykusa, který pro jedny noviny vytvořil seriál, vyplňující dobu mezi podáním žaloby a zahájením samotného procesu s bývalým státním ministrem, jehož účelem bylo ozřejmit nejhorší Frankova provinění, dá se tato kniha považovat za součást medializace procesu a měla pravděpodobně sloužit jako zdroj informací pro širokou veřejnost a zároveň jako jakési memento zločinů nacismu. Bohužel je to zároveň jediný běžně přístupný pramen, který se mi při shromažďování materiálu podařilo sehnat. Co se týče česky psané odborné literatury, která by pojednávala především o Frankovi a jeho politickém působení, je nabídka bohužel velmi chudá. Prakticky všechny dostupné tituly jsou na rozhraní populární a vědecké literatury, některé práce11 tuto hranici překračují a podobají se spíše útočnému pamfletu či bulváru, takže poslouží spíše jako zdroj zajímavých detailů, které je nutné ověřit z dalších zdrojů. Trochu se nabízí otázka, zda Frankův život a chování byly v negativním slova smyslu natolik výjimečné, že zatím žádný autor nebyl schopen sepsat jeho objektivní biografii. Asi nejhůře je na tom v odborné literatuře samotný Frankův proces a poprava. Podařilo se mi najít pouze jedinou knihu, která se tomuto tématu věnovala více než jedním dvěma odstavci, která je navíc bohužel opět na rozhraní populární a vědecké práce.12 Co se týče užitých pramenů, tedy soudobého tisku, najdeme v něm informací o Frankovi, procesu i samotné popravě nepřeberné množství, i když je nutné zohlednit přístup jednotlivých deníků. Všechny studované noviny věnovaly Frankově procesu a popravě velkou pozornost, z jejich článků, reportáží a komentářů čišely emoce, které jeho osoba vyvolávala, noviny se snažily přinést podrobné a přehledné zpravodajství a žádné z nich nepochybovaly o Frankově vině ani neprojevily sebemenší slitování ( i křesťanská Lidová demokracie přinesla rozhořčené komentáře nad tím, jak je možné, že Frank žádá o milost ve smyslu změny trestu smrti na doživotí, když si nic jiného než smrt nezaslouží). Na druhou stranu lze vypozorovat také jistá specifika jednotlivých titulů. Určitě nejemotivněji ze studovaných periodik pojala téma Mladá fronta, při jejímž čtení se často nabízí pocit, že se jedná spíše o scénář k nějakému divadelnímu melodramatu, než o seriózní zpravodajství. U komunistického Rudého práva je zase nejvýrazněji využito procesu a popravy bývalého nacistického funkcionáře v rámci předvolební agitace a propagace strany

11 Skutečně velmi tendenčně s občas značně nevybíravým jazykem je napsána práce Miloslava Moulise a Dušana Tomáška K. H. Frank – vzestup a pád karlovarského knihkupce. 12 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995.

8 před parlamentními volbami v květnu 1946. Naopak nejvíce fakt a nejméně emocí (přestože negativní akcent zpráv a odsudek Franka není v článcích rozhodně nijak zakrýván) přineslo sociálně demokratické Právo lidu, které také zároveň uveřejnilo jednoznačně nejpodrobnější zpravodajství ze dne popravy. U Lidové demokracie, ústředního orgánu Československé strany lidové, přestože se podařilo zmapovat prakticky jen dny vynesení rozsudku a výkonu exekuce a nikoli celý proces, možná trochu zarazí (vzhledem k akcentu na křesťanské hodnoty a chování, patrnému v jiných článcích) jakákoli absence úvahy nad spravedlností či účelností trestu smrti – naopak ve svém líčení popravy a Frankova umírání se, co se podrobnosti a detailů týče, tento deník řadí po bok Práva lidu.

Ve své práci jsem se rozhodla pro mediální prezentaci popravy a upřednostnila mezi ostatními prameny právě noviny z několika důvodů. Tím hlavním byla moje osobní preference zpracování textu před např. audiovizuálním materiálem a s tím související méně náročné metodologické zpracování tématu, dalším kriteriem byla relativně snadná přístupnost novin ve srovnání třeba s archivními materiály, roli hrálo také technické vybavení nutné k zpracování materiálu. Co se týče použité metodologie, byla vzhledem ke komlexnosti tématu kombinovaná. V knihách van Dülmena, Foucaulta a Evanse byly definovány dva typy poprav, noviny jsem podrobila obsahové analýze, na jejímž základě jsem získala mediální obraz popravy K.H. Franka. Tuto popravu jsem poté poměřovala s oběma typy poprav. Jde tedy o typologickou metodologii. Na základě komparace jednotlivých prvků popravy K. H. Franka s prvky dvou poprav a interpretace mediálního obrazu této exekuce jsem pak zodpověděla badatelské otázky.

Asi největším přínosem mé bakalářské práce je analýza soudobého tisku a interpretace toho, jak pojednával Frankův proces a popravu. Na tomto základě jsem získala informace potřebné k porovnání Frankova procesu a Frankovy popravy s raně novověkým a moderním typem exekuce. Vzhledem k tomu, že tato bakalářská práce je pro mne první prací tohoto typu, je pro mě osobně přínosný také fakt, že jsem si osvojila práci z odbornou literaturou a tiskem a naučila se přehlednému třídění a sumarizaci důležitých informací. Druhým kladem pro mě byla zcela nová fakta a znalosti o naší nedávné minulosti, jejíž následky, domnívám se, v mnohém dosud trvají.

9 Závěrem bych ráda podotkla, že jsem si vědoma velké komplexnosti tématu, které pojednávám, a proto ve své práci odpovídám pouze na část otázek z množství těch, které mohou při jeho zkoumání vyvstat.

10 2. Proměny trestu smrti

2. 1 Divadlo hrůzy podle Richarda van Dülmena

Tento pojem, za nímž je třeba hledat způsob raně novověkého trestání lidí, odsouzených tehdejšími soudy používal hlavně německý historik Richard van Dülmen.13 Ve své práci se zaměřoval především na období raného novověku, tedy období 16. až 18. století. Jeho dílo patří k stěžejním v oboru historické antropologie. Ve svém díle, které nazval „Theater des Schreckens: Gerichtspraxis und Strafrituale in der früher Neuzeit“14 a v češtině vyšlo v překladu „Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku“,15 se zaměřil na výkon trestů, na to, jaké jej provázely zvyky a rituály, a hlavně na místo a vnímání trestu v raněnovověké společnosti a trestním právu. Největší prostor je věnován výkonu trestu smrti a jedná se pravděpodobně o první takto ucelený přehled toho, čím byla raně novověká poprava charakteristická. Na prvním místě pro všechny tresty v tomto období platilo, že jejich účelem nebylo, aby se pachatel napravil, ale aby byly obnoveny řád a právo, které delikvent svým jednáním narušil. Na tom, že se tresty vykonávaly veřejně nebylo oproti dnešku nic divného – spíše naopak: „..tresty byly vykonávány veřejně, neboť jedině tak byly podle práva nezpochybnitelné a mohly dojít všeobecného uznání, byl lid zároveň vyzýván ke spoluúčasti na výkonu trestu; lid měl dosvědčit právní platnost, což mu však zároveň dávalo možnost trestní praktiky ve svém zájmu kontrolovat.“16 Motivy vrchnosti a lidu se však rozcházely. Vrchnost usilovala především o to, aby na těle pachatele demonstrovala svou moc a také aby byly jednotlivými prvky trestu postupně odčiněna všechna provinění, kterých se odsouzený dopustil. Nešlo tedy v první řadě o pachatele jako takového, nýbrž o jeho čin, který měl být touto cestou vymazán.17 Na druhé straně pro veřejnost, přítomnou popravě, se tato stávala spíše „lidovou slavností“ – neviděla v ní pouze potrestání zločince, ale cítila se zároveň součástí obětního rituálu, jehož prostřednictvím docházelo k očištění společnosti.18

13 Richard van Dülmen ( 3. 5. 1937 – 18. 1. 2004 ) – německý historik, spoluzakladatel, přední znalec sociálních a kulturních dějin raného novověku a přední odborník oboru historická antropologie. 14 Richard van Dülmen, Theatre des Schreckens: Gerichtspraxis und Straftrituale in der Früher Neuzeit, München 1988. 15 Richard van Dülmen, Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2002. 16 Richard van Dülmen, Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2002, s. 9. 17 Tamtéž, s. 10. 18 Tamtéž, s. 9.

11 Sám pachatel rozhodně neměl velké množství práv, avšak určitě nebyl vydán libovůli soudce nebo kata.19 Průběh soudního procesu, který už měl podobu inkvizičního řízení, je možné rozdělit na dvě části, a to na část, které se veřejnost zúčastnit nesměla – při vyšetřování a vynášení rozsudku – a na tu, kde byla přítomnost veřejnosti naopak nezbytná – při vyhlašování rozsudku a samotného výkonu uloženého trestu. První část tedy měla podobu vlastního právního aktu a ve druhé šlo především o veřejnou demonstraci spravedlnosti.20 Vyšetřování se dělilo do několika částí. Začínalo výslechem, který vedl zpravidla pouze jediný soudní úředník, následovalo zasedání soudu, buď na radnici nebo v místnosti k tomu určené v areálu věznice, kterého se kromě obviněného účastnily většinou 4 další osoby – soudce, dva přísedící a písař. Všechny otázky i odpovědi byly pečlivě zapisovány. Kladené otázky měly především zmapovat provinění co nejpodrobněji, aby se pro souzeného našel co nejvhodnější trest. Prvořadým cílem byl zisk dobrovolného a nevynuceného přiznání, nikoliv hledání polehčujících okolností.21 Obžalovaný také neměl žádného advokáta v dnešním slova smyslu – především proto, že hlavním předmětem vyšetřování nebyl pachatel a jeho motivy, ale čin, kterým se provinil.22 I proto bývaly následně vynášeny tzv. zrcadlící tresty (např. za krádež se utínala ruka) a docházelo k tzv. kumulaci trestů (např. za krádež a vraždu byla odsouzenému nejprve uťata ruka a následně byl usmrcen). Samotné přiznání viny musel zločinec učinit buď ústně nebo písemně a nebylo možné bez něj vypracovat rozsudek. Pozastavíme-li se úvahách nad ziskem delikventova přiznání, nesmíme zapomínat, že při jeho vymáhání se vcelku hojně užívalo fyzického mučení. I toto doznání však musel obžalovaný znova potvrdit před soudem a na popravišti. Neučinil-li tak, čekalo ho ve většině případů další kolo mučení. Specifickou roli měl poslední den soudu, kdy docházelo k slavnostnímu vyhlášení rozsudku a veřejnému podrobení se odsouzeného. V ideálním případě mělo tedy dojít k zopakování přiznání, vynesení rozsudku a předání katu. O specifičnosti tohoto dne svědčí snaha soudu uspořádat ji za všech okolností důstojným způsobem a vyvarovat jej jakýkoli nepřístojností: „…vrchnost kladla všude důraz na srozumitelné a působivé vyhlášení rozsudku, hlavně rozsudku smrti…soud měl ve jménu práva doložit pokoření zločince a vítězství pravdy“ . 23 Přestože o tom, jak takový poslední den soudu vypadal, neposkytují

19 Tamtéž, s. 11. 20 Tamtéž, s. 55- 58. 21 Tamtéž, s. 22- 24. 22 Tamtéž, s. 48. 23 Tamtéž, s. 57, 58.

12 prameny dostatečné množství informací pro vytvoření nějakého konkrétního harmonogramu, je podle Dülmena jisté, že kvůli klesajícímu počtu poprav a veřejných trestů obecně, nabíral v pozdějších dobách tento ceremoniál na významu a dával příležitost k uvedení odstrašujícího a veřejnou morálku pobízejícího divadelnímu představení, kterého se kromě „obyčejných“ lidí často účastnily též urození nebo významní představitelé města. 24 Obecně platí, že největší pozornosti vyvolávaly exekuce údajných čarodějnic, politických zrádců a rebelů.25 Zatímco poslední den soudu řadí autor stále spíše na stranu vrchnosti a soudu, je podle něj veřejný výkon trestu již zcela divadlem pro lid. To se zpravidla uskutečňovalo v jedné ze dvou rovin – buď se ponechávala odsouzenému mezi vynesením rozsudku a samotnou popravou doba asi tří dní, aby se mohl na smrt připravit, anebo se tato doba mohla protáhnout i na několik týdnů – stávalo se tak zpravidla u výkonu trestů nad pachateli velmi závažných zločinů a tento čas byl využíván k pečlivé přípravě popravy. Chystané popravy bývaly dopředu veřejně vyhlašovány, informace o chystané exekuci se šířila také prostřednictvím letáků anebo jednoduše vyvěšením červeného sukna z okna radnice.26 V den jejího konání bylo na nohou také vojsko, které mělo za úkol zajistit bezproblémový průběh celého procesu. Některé popravy v raném novověku dosáhly dokonce takového významu, že na ně nejen upozorňovaly letáky, ale jejich v průběhu se prodávalo víno a pivo – ze stánků, které byly speciálně k této příležitosti rozestavěny v blízkosti popraviště.27 Ráno před popravou většinou následovalo veřejné vyhlášení rozsudku, určené celé obci i s celým ceremoniálem, přestože všechno už bylo vlastně rozhodnuto – usvědčování tak sice probíhalo formálně, ale svůj účel mělo – veřejnost dostala možnost se aspoň částečně seznámit se soudní praxí a především s právní kvalifikací jednání a důvody jeho odsouzení. Vyhlášení zahajoval soudce nebo soudní písař, který se ujistil, že všichni úředníci, co mají být přítomni také přítomni jsou a vyžádal si zachování klidu. Poté přišel kat, který přivedl spoutaného delikventa z vězení, aby jej seznámili s tím, před kým stojí, z jakých činů byl obviněn a jaká práva porušil.28 V celém tomto procesu bylo podle autora podstatné především to: „…že vina byla v plné míře dokázána – přiznáním – bylo řečeno doznání a obžalovaný je zopakoval nebo alespoň potvrdil…většina provinilců byla během výslechů a v neposlední řadě i vlivem duchovních připravena tak, že svou vinu slavnostně a veřejně zopakovala.“29

24 Tamtéž, s. 58. 25 Tamtéž, s. 123. 26 Tamtéž, s. 59, 60. 27 Viz. např. „poprava Žida Süsse“, Richard van Dülmen, Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2002, s. 128, 9. 28 Tamtéž, s. 60. 29 Tamtéž, s. 61.

13 Hovoříme –li o popravách a veřejném vykonávání trestů, nesmíme nechat stranou systém milostí, který mělo raně novověké soudnictví skutečně rozmanitý. Přimluvit se za obžalovaného (odsouzeného) mohli členové jeho rodiny, osoby vyššího stavu, také sám obžalovaný mohl podat žádost o milost. O jejím vyslyšení pak rozhodovala samotná soudní vrchnost.30 Zajímavé je, že vzhledem k tomu, že různé způsoby usmrcení na šibenici byly považovány za různě potupné, považovalo se za milost i to, že například odsouzený k smrti oběšením (považované za velmi zneucťující jak pro odsouzeného, tak celou jeho rodinu) byl nakonec usmrcen stětím (považované za „čestný způsob smrti“).31 Závěrem podotkněme, že především od poloviny 18. století dochází k velkým změnám v raně novověkém trestání – čím dál častěji se upouští od mučení, k smrti jsou odsuzováni jen ti, kteří se zcela jednoznačně provinili, mění se i samotné tresty – čím dál méně jsou doprovázeny zostřeními v podobě předsmrtného utětí ruky, pálení železem apod. V 19. století se pak veřejný výkon popravy přesouvá do věznic. Naopak do stejné doby, byť ojediněle, přetrvávalo přesvědčení, že trápením mrtvého delikventova těla lze odčinit delikventovy hříchy.32

Shrneme –li poznatky, můžeme říci následující: divadlo hrůzy je podle Richarda van Dülmena veřejný výkon trestu jako souboru rituálů, ve kterém soud, veřejnost i obžalovaný mají svoji danou roli, vyžadující „spolupráci“ dalších dvou stran procesu. Jde o rituály, které mají za úkol „smazat“ provinění odsouzeného, obnovit narušený společenský řád, tento řád nějak artikulovat, říct, co je přípustné, co ne, jaký trest za to následuje. Očišťují společnost a veřejnost v nich plní kontrolní a legitimizující funkci. Slovy Petra Kreuze, autora doslovu v českém překladu Dülmenovy knihy „nebyla poprava jen a v první řadě divadlem hrůzy, ale spíše divadlem práva, okázalou lidovou slavností, při které docházelo k obnovení narušeného společenského řádu.“33

2.2 Proměny raně novověké popravy v moderní

Michel Foucault se ve své knize34, která se snaží zachytit proměnu raně novověkého trestání k moderní podobě, zaměřil především na vymizení mučení jako součásti soudního

30 Tamtéž, s. 139, 140. 31 Tamtéž, s. 48 – 53. 32 Tamtéž, s. 138, 139. 33 Tamtéž, s. 183. 34 Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000.

14 procesu, vznikem vězeňského systému a využívání uvěznění jako trestu namísto dříve hojně používaného trestu smrti. Nicméně v ní najdeme prakticky všechny zásadní změny, které vedly k moderní podobě trestu smrti. Sám označuje za začátek tohoto nového období druhé poloviny osmnáctého a prvních dekád století devatenáctého, kdy řada zemí vydala nové zákoníky35, díky kterým už tělo delikventa přestává sloužit jako nástroj k odstranění zločinu a hříchu, které odsouzený svým protizákonným chováním napáchal. Namísto popravy je veřejné přelíčení a vynesení rozsudku a trest se stává pouze jakýmsi rychlým nutným zakončením tohoto procesu, jeho nevyhnutelnou tečkou: „Na konci 18. a na počátku 19. století navzdory několikerému velkolepému vzplanutí ponurý svátek trestání pozvolna vyhasíná…na jedné straně mizí trestání jakožto divadelní představení. Ceremoniál trestání postupně ustupuje do pozadí…veřejná poprava je nyní vnímána jako ohnisko, v němž se znovu rozhořelo násilí…trestání se tedy postupně stává tou nejskrytější částí trestního procesu.“36 Už se tedy nevynášejí kumulované tresty, o kterých píše van Dülmen, podobně jako se už neusekávají končetiny, neurčuje se, zda-li se má trápit mrtvé nebo živé tělo apod. Objevují se daleko rychlejší, humánnější a „efektivnější“ metody výkonu trestu než doposud – občasná nejistota katovské ruky, třímající sekeru je nahrazena strojní precizností gilotiny, oběšení už není jen otázkou lana přehozeného přes trám, nýbrž systému kladek a propadlišť, zcela nově se při popravě využívá střelných zbraní. S rozvojem lidských znalostí a technického pokroku se objevují různé chemické substance, využívané buď přímo jako popravčí nástroj, nebo jako prostředek, který má odsouzenému trest co nejvíce usnadnit a urychlit, je vynalezeno elektrické křeslo, jehož využití dodnes umožňují zákoníky některých států v USA. Je však nutné podotknout, že tyto změny nepostupovaly všude stejně rychle a že tento vývoj ještě není dodnes u konce.37 Velkou změnou ve srovnání s raně novověkou praxí je skutečnost, že celý proces už nyní nemá za úkol soudit čin obviněného. Proto se u soudu kromě výpovědí svědků a důkazů začínají objevovat posudky, vydávané odborníky z různých oborů. Není to totiž už čin, co soud zkoumá, ale především pohnutky pachatele: „Během 150 či 200 let, kdy Evropa zavedla tyto nové systémy trestání, začínají soudci postupně (avšak tento vývoj se vrací hluboko do minulosti) soudit něco jiného než zločiny: soudí „duše“ pachatelů…do samého nitra soudní

35 Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000, s. 38. 36 Tamtéž, s. 40. 37 „…omezování mučení je tendence, která měla své kořeny ve velké transformaci let 1760 – 1840, avšak završena ještě není, lze říci, že praxe mučení pronásledovala náš trestní systém po dlouhou dobu a je v něm patrná dodnes.“ - Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000, s. 48.

15 modality pronikají postupně jiné typy hodnocení, jež zásadním způsobem modifikují pravidla soudu…v procesu právního souzení je vepsána jiná otázka po pravdě…celou strukturou soudnictví teď prorůstá soubor hodnotících, diagnostických, prognostických a normativních soudů, týkajících se kriminálního jedince.“38 Další viditelnou změnou oproti raně novovekému trestu smrti je, že nyní už to není soudce, kdo předává odsouzeného do rukou kata, stejně jako už není tím, komu kat hlásí, že exekuce byla zdárně vykonána. Nastupuje nový, speciálně vytvořený aparát, např. vězeňská služba, jejímž zaměstnancem je mnohokrát i mistr popravčí, který nyní vykonává trest smrti ve vyhrazeném, veřejnosti nepřístupném prostoru, zpravidla na dvoře věznice, nebo k tomu speciálně určené místnosti s gilotinou. V poválečné době se k tomu přidává místnost s lehátkem, na kterém je odsouzenému vstříknuta do těla chemická látka, která ho má omámit a následně usmrtit.39 Poprava již tedy není předem ohlašovanou událostí, které se účastní stovky lidí a sám odsouzený mnohdy neví, kdy bude popraven a o výkonu trestu se dozví sotva pár hodin předtím, než je odveden na místo popravy. Mizí také celý veřejný ceremoniál dříve doprovázející výkon trestu, společenský řád je nyní „napraven“ již samotným odsouzením viníka a ne tím, že jsou na jeho těle jeho hříchy postupně odčiněny. Dochází naopak k přijetí různých kroků, které mají zamezit veřejnosti přístup k výkonu popravy – stavějí se věznice s popravčími místnostmi v podzemí, příslušníci jsou pod pohrůžkou různých trestů vázaní mlčenlivostí, příbuzní odsouzených se o jejich smrti dozvídají až když je trest vykonán apod.

Richard J. Evans ve své rozsáhlé knize40 mapuje vývoj trestu smrti v Německu po zhruba poslední čtyři staletí. Protože jde o publikaci skutečně velmi bohatou na informace a fakta, zaměřila jsem se při jejím studiu především na část, která přináší vývoj moderní popravy v první polovině 20. století a okolností procesů, ve kterých se spojenecké mocnosti snažili vypořádat s válečnými zločinci druhé světové války, mezi kterými má své jednoznačně výsostné postavení proces u Mezinárodního vojenského soudního tribunálu v Norimberku. Jako první zaujme Evansovo vymezení trestu smrti, o kterém tvrdí, že jej od ostatních druhů státem podporovaného usmrcování, jakým jsou například koncentrační tábory nebo

38 Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000, s. 51, 52. 39 „…je ošklivé být trestaný, ale i neslavné trestat. Odtud dvojí systém ochrany, který justice ustavila mezi sebou a trestem, jejž ukládá. Vykonávání trestu se postupně stává autonomním sektorem, jehož administrativní mechanismus snímá břemeno z justice, ta se osvobozuje od této neurčité trýzně byrokratickým zakrýváním trestu.“ - Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000, s. 41. 40 Richard J. Evans, Capital punishment: Death Penalty in Germany 1600 – 1987“, New York 1996. V českém překladu kniha dosud vydána nebyla.

16 zabíjení ve válce, odlišují dva faktory – za prvé, že trest smrti v sobě vždycky nese nějakou formu státem daného obřadu, uveřejněného v zákoníku nebo alespoň nařízení, rozšířeném do obecného povědomí prostřednictvím tisku a za druhé, že nejzákladnějším prvkem trestu smrti je jeho retributivní charakter: „…nejsilnějším a nejvytrvalejším motivem pro zachování popravy byla vždy odplata, přesvědčení, že pouze smrt může být přiměřeným pokáním za některé zločiny, pocit, že menší tresty jsou nedostatečné a přesvědčení, že pachatelé závažných trestných činů za ně musí zaplatit trestem nejvyšším, smrtí.“41 Ve zmiňovaném období první poloviny 20. století procházelo Německo opravdu mnoha zásadními proměnami – od císařského zřízení, přes dobu Výmarské republiky, nacistické nadvlády až po ideologické i územní rozdělení Německa na východní a západní část tak, jak si je rozdělily poválečné vítězné mocnosti. I když v té době proběhlo několik pokusů o zrušení trestu smrti (ten nenadějnější proběhl v období Výmarské republiky) a v letech 1928 až 1930 podle Evanse skutečně žádná poprava vykonána nebyla, nebyl trest smrti zrušen nikdy – vždycky zůstal alespoň trest smrti za vraždu. Svého největšího rozmachu v negativním slova smyslu a nejrozsáhlejší inovace metod dosáhl výkon trestu smrti, celkem pochopitelně, v době vlády nacistů a v průběhu druhé světové války. Nelze popřít, že jisté snahy, co se týče modernizace používaných postupů, jsou doložitelné již za vlády Bismarcka, ale bylo to právě až za vlády Adolfa Hitlera, kdy se k již běžně používaným nástrojům – lanu a gilotině, přidaly nástroje nové – plynové komory, popravy zastřelením nebo smrtící injekce, které se hromadně využívaly v koncentračních táborech a o nichž Evans tvrdí, že přestože nacisté nebyli první, kdo je použil, byli určitě první, kdo je zavedl jako běžný popravčí prostředek.42 Po celou sledovanou dobu se podle Evanse popravy nejčastěji odehrávaly tak, jak tomu bylo takřka sto let předtím, tedy co nejrychleji a neveřejně.43 Po válce bylo prakticky prakticky nemyslitelné, aby byl trest smrti zrušen, už proto, že si všichni představitelé vítězných mocností uvědomily, že bude nutné se vypořádat se stovkami přečinů takového rozsahu, za které jiný trest než smrt nebudou moci uložit.44 Navíc

41 Richard J. Evans, Capital punishment: Death Penalty in Germany 1600 – 1987“, New York 1996, s. vii. 42 Tamtéž, s. 879 , 880. 43 „Soudní výroky, na jejichž základě byl odsouzený poslán do vězení, tak zdánlivě navždy odsunuly značkovací železa, pranýř a popraviště do minulosti. Pro několik málo zločinů, které se i nadále považovali za příliš ohavné, a trest smrti ospravedlňovaly, společnost nyní vyhradila rychlou popravu, prováděnou sekerou, provazem nebo gilotinou v relativním „soukromí“ vězeňských zdí.“ - Richard J. Evans, Capital punishment: Death Penalty in Germany 1600 – 1987“, New York 1996, s 1. 44 „Vláda jeho Veličenstva…předpokládá, že není třeba zdůrazňovat, že Hitler a s ním mnoho spřátelených kriminálníků (včetně Mussoliniho) musí, pokud padnou do rukou spojenců, za své jednání, které vedlo k válce a zlo, které každý z nich napáchal nebo připustil v průběhu vedení války, pykat trestem smrti. Bylo by pravděpodobně nemožné potrestat tyto válečné zločince mírnější formou trestu, než je rozsudek smrti, který vysloví Válečný soudní dvůr – ledaže by se prokázalo, že se vůdci na těchto krutostech podíleli rozdílnou

17 ani v jedné ze spojeneckých zemí nebyl trest smrti zrušen a tyto země rozhodně neváhaly s jeho používáním. Podle Evanse se ale rozhodně neplánovalo zavedení nějakých hromadných poprav. Přestože se nepochybovalo o tom, že bude vyneseno mnoho rozsudků smrti, vždycky jim měl předcházet plnoprávný soudní proces, ačkoliv, jak Evans poznamenává, z čistě právního hlediska představovala některá obvinění problém: „V přísně právních termínech je faktem, že zločiny, ze kterých bylo těchto deset mužů soudním tribunálem usvědčeno a shledáno vinnými, během Třetí říše neexistovaly, ale byly po válce vytvořeny s retrospektivním účinkem spojeneckým kontrolním úřadem, takže byl porušen princip ,nulla poena sinne lege´ (,žádný trest, kde nebyl zákon´ – tedy že nelze trestat skutky, které v době svého spáchání zákon nepostihoval – pozn. překl.).“45 Dalším problémem, se kterým bylo podle Evanse nutné se nějak vyrovnat, byla otázka, jakým způsobem budou tito odsouzení popraveni, protože preference jednotlivých spojeneckých států pro jednotlivé metody byly rozdílné. Nakonec bylo rozhodnuto, že se forma výkonu trestu smrti stanoví vždy v každém projednávaném případě podle situace. Asi největší debata se strhla právě u nejzásadnějšího poválečného soudu v procesu s hlavními válečnými zločinci, jako byli např. Hermann Göring, , , Arthur Seyss – Inquart, Karl Dönitz či vrchní nacistický ideolog , v Norimberku: „Francouzský soudce tribunálu navrhl, že by měli být zastřeleni popravčí četou, protože to byla důstojnější forma trestu smrti než trest oběšením. Jeho americký kolega však nesouhlasil a prohlásil, že čestná smrt je vhodná pouze jako varianta „zmírnění trestu“, kterou si většina ze souzených mužů nezaslouží, zatímco ruský soudce upřednostňoval pro všechny souzené výhradně trest smrti oběšením. Nakonec, i díky podpoře britského kolegy, jeho nápad zvítězil.“46 Jak Evans poznamenal, vzbudil trest smrti oběšením obecně velký odpor a je velmi pravděpodobné, že u volby metody usmrcení v tomto případě sehrál fakt, že z německého pohledu nebyl trest smrti zastřelení či setnutím hlavy tak ponižující jako oběšení.47 Nakonec bylo u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku k smrti odsouzeno 12 nejvyšších nacistických pohlavárů, poprav však bylo vykonáno nakonec jen deset, protože u Martina Bormanna, odsouzeného v nepřítomnosti, se nakonec potvrdilo, že zahynul při bombardování Berlína v posledních dnech války, a Hermann Göring se při představě, že by měl zemřít jako voják tak nečestnou smrtí, jakou je oběšení, raději otrávil kyanidem. Přestože

měrou.“ - Richard J. Evans, Capital punishment: Death Penalty in Germany 1600 – 1987“, New York 1996, s 741. 45 Tamtéž, s. 757, 758. 46 Tamtéž, s. 765, 766. 47 Tamtéž, s. 768, 769.

18 celý tzv. Norimberský proces byl veřejný, podílely se na něm všechny spojenecké země, bylo při něm předloženo na 38 000 svědeckých výpovědí a zcela pochopitelně vyvolal obrovský celosvětový zájem jak mezi politiky, tak veřejností a médii, samotná poprava, konaná uprostřed noci, byla neveřejná a počet i okruh osob, které jí měly být přítomny byl značně omezen a přesně definován: „Popravu vykonal dne 16. října 1946 ve vězeňské tělocvičně v Norimberku vrchní rotmistr John C. Woods, americký popravčí s patnáctiletou praxí. Spolu se dvěma Němci a malým počtem dalších úředníků, se popravy směli zúčastnit také dva zástupci tisku z každé ze čtyř spojeneckých zemí…deset odsouzených mužů bylo v rychlém sledu popraveno v rozmezí dvou hodin, mezi jednou a třetí ráno.“48 Na rozdíl od mnoha dalších poprav, o kterých Evans píše, lze za jistou přítěž považovat to, že na rozdíl od stovek dalších odsouzených válečných zločinců, nebyla těmto deseti odsouzeným po oběšení aplikována smrtící dávka chemické látky, která měla předejít možnému zdlouhavému umírání, které se u této metody trestu smrti v některých případech vyskytne.49

Shrneme –li tedy Foucaultovy a Evansovy poznatky, vidíme, že moderní poprava i proces je od raně novověké velmi odlišná, i když některé prvky, jako např. dělení tretsů na čestné a méně čestné způsoby smrti přetrvaly a byly patrné právě především při vypořádávání se s nacistickými zločiny. Celý právní rituál je vázán na proces, veřejnosti přístupný a rozsudek je také vyhlašován za přítomnosti veřejnosti. K výkonu trestu už není potřeba jakýsi souhlas odsouzeného, který se dříve vyjadřoval při veřejném pokání a především doznání na popravišti. Pachatelovo doznání teď již není nezbytnou podmínkou k výkonu trestu. Už to také není pachatelovo tělo, na kterém je demonstrováno znovuobnovení porušeného řádu a demonstrována politická moc panovníka. Toto nyní představuje samotný proces a veřejné vyhlášení rozsudku. Vynesením rozsudku na základě veřejného procesu, kde byla objektivními důkazy pachateli prokázána vina je nyní oním očišťujícím aktem spravedlnosti. Samotná poprava je nyní daleko „intimnější“ věcí, která je v drtivé většině případů provedena tak, aby proběhla co nejrychleji, nejefektivněji a odsouzený při ní pokud možno trpěl co nejméně. Nyní je poprava zkrátka jen jakousi nutnou tečkou za zločiny, které jsou pro společnost natolik závažné, že náprava jejich pachatele je soudem a veřejností shledána nemožnou a nikoliv aktem symbolického očištění společnosti, bez něhož by spravedlnost nedošla svého cíle.

48 Tamtéž, s. 766. 49 Tamtéž, s. 766, 767.

19 3. Protektorát Čechy a Morava

Protektorát50 Čechy a Morava, nebo také Protektorat Böhmen und Mähren, vyhlásil na Pražském Hradě dne 16. března 1939. Předcházelo tomu dlouhé vyjednávání v noci z 15. na 16. března 1939, kterého se za Německo kromě Hitlera účastnili mj. ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop51, přednosta říšské kanceláře ministr Hans Lammers52, šéf německé policie a říšský vůdce SS Heinrich Himmler53, státní tajemník Wilhelm Stuckart54, dále Reinhard Heydrich55, Konrad Henlein56 a také Karl Hermann Frank57. Veřejnost byla se vznikem Protektorátu seznámena prostřednictvím vysílání pražského rozhlasu, ve kterém von Ribbentrop přečetl „Výnos vůdce o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“, který lze chápat jako jakousi zakládací listinu, která měla Protektorát prezentovat jako logické vyústění politického a historického vývoje a zároveň vymezuje základní pravidla pro tvorbu zákonů a nařízení v oblasti politické, správní, hospodářské aj.58 Byla tvořena preambulí a 13 článků, kde např. článek 1 stanovil, že zbytek českých zemí je od nynějška územím Velkoněmecké říše a článek 3 vymezoval autonomii Protektorátu takto: „ Protektorát Čechy a Morava je autonomní a spravuje se sám. Svá výsostná práva, přináležející mu v rámci Protektorátu vykonává v souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými zájmy říše. Tato výsostná práva jsou vykonávána prostřednictvím vlastních orgánů a vlastních úřadů s vlastními úředníky.“59 Výkon úřadu státního prezidenta, který je předmětem článku 4 a byl podřízen

50 „Statut tzv. protektorátu připravil W. Stuckart. Již označení „protektorát“ a předloha navrženého dokumentu ukazovaly, že německá koncepce vycházela z koloniálního pojetí řešené otázky. Stuckartův návrh protektorátního výnosu ponechával německé straně možnosti k dalšímu prohloubení germanizace českých zemi.“ - Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 45. 51 Joachim von Ribbentrop ( 3é. 4. 1893 – 16. 10. 1946), německý nacionálně socialistický politik a německý ministr zahraničí v letech 1938 – 1945. 23. 8. 1939 podepsal za německou stranu pakt o neútočení a rozdělení vlivu ve východní Evropě se Sovětským svazem, tzv. Pakt Ribbentrop – Molotov. 52 ( 27. 5. 1879 – 4. 1. 1962) – jeden z předních nacionálně socialistických politiků, říšský ministr a šéf Říšské kanceláře. 53 Heinrich Luitpold Himmler ( 7. 10. 1900 – 23. 5. 1945) – německý ministr vnitra v letech 1943 – 1945 a Říšský vůdce (SS), šéf Geheime Staatspolizei (), Waffen SS (Zbraní SS) a přední organizátor holocaustu (např. zřídil první koncentrační tábor v Dachau u Mnichova). 54 Dr. Wilhelm Stuckart (16. 11. 1902 – 15. 11. 1953) – právník NSDAP, říšský sekretář německého ministerstva vnitra a spoluautor Norimberských zákonů. 55 Reinhard Tristan Eugen Heydrich ( 7. 3. 1904 – 4. 6. 1942) – vysoce postavený nacistický úředník, generál SS, generál německé policie, šéf Reichssicherheitshauptamt (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad) a v období 27. 9. 1941 – 4. 6. 1942 zastupující říšský protektor na území Protektorátu Čechy a Morava. Zemřel v důsledku zranění, jež utrpěl při atentátu spáchaném parašutisty Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem– tzv. Operace Athropoid. Jedním z jejích mnoha následků byla i lidická tragédie. 56 Konrád Ernst Eduard Henlein (6. 5. 1898 – 10. 5. 1945) – nacista, sudetoněmecký politik, zakladatel Sudetendeutsche Parteri (SdP), vůdce separatistického hnutí v oblasti Sudet. 57 Karl Hermann Frank ( 24. 1. 1898 – 22. 5. 1946) – člen SdP, aktivní nacista, SS –Obergruppenführer, generál Waffen SS a policie, státní tajemník úřadu říšského protektora a od srpna 1942 říšský ministr pro Protektorát Čechy a Morava - více viz kapitola „Karl Hermann Frank“. 58 viz Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 45 59 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 27

20 Vůdci a říšskému kancléři, článek 5 pojednává o Úřadu říšského protektora60, článek 11 vymezoval pravomoci berlínských ministerstev, a to takto: „Říše může vydávat právní předpisy s platností na území Protektorátu, pokud to vyžaduje společný zájem a pokud existuje společná potřeba, může říše přebírat do vlastní správy některé správní odbory a za tím účelem zřizovat potřebné úřady, podléhající říši. Říšská vláda může činit opatření nutná pro zachování bezpečnosti a pořádku.“ 61 Obecně lze říci, že tento výnos vytvářel jen značně nepevné mantinely, které poskytovaly Němcům, zvláště s ohledem na články 5 a 11, velký prostor pro radikální omezení autonomie Protektorátu, který Němci ve velmi brzké době po zabrání českých zemí také využili62 - veškeré dění na území Protektorátu bylo neustále upravováno desítkami německých výnosů a nařízení, které zasahovaly všechny myslitelné oblasti fungování státu – jazykové poměry, školství a vzdělávání, hospodářství, bezpečnost, právní a sociální problematiku atd.63 Také K. H. Frank, nejprve říšský64 sekretář a později říšský ministr pro Protektorát Čechy a Morava ve své poválečné výpovědi řekl, že toto nařízení mělo především sloužit německému zájmu.

Vznikem Protektorátu současně zanikla tzv. Druhá republika, tedy republika Česko – Slovenská, která trvala od 22. listopadu 1938, kdy byl přijat ústavní zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, do 15. března 1939, kdy německá vojska překročila hranice českých zemí.

Na mezinárodní politické scéně vyvolal postup Němců vášnivé, ale zároveň i rozdílné reakce. Nejzásadněji se proti novému stavu českých zemí vyslovil Sovětský svaz: „Sovětské vládě není známa ústava žádného státu, která hlavu státu zmocňuje k tomu, aby nezávislou

60 více viz „Úřad říšského protektora a správa Protektorátu Čechy a Morava“. 61 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 28 62 „Hitlerův výnos byl později doplněn nařízením o zákonodárném právu Protektorátu Čechy a Morava ze dne 7. června a nařízením o vybudování správy a konečně o bezpečnostní policii ze dne 1. září 1939. Tím byla tzv. autonomie dále podstatně okleštěna a říšskými protektorovi bylo dáno neomezené právo k legislativním úpravám. Česká správa byla podřízena německým institucím... Autonomní správa byla pouze imaginární fikcí a byla v dalším vývoji natolik omezena, že ji nelze jako autonomní ani označovat.“ - Tomáš Pasák,Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 47, 48. 63 Velmi podrobně se o velkém množství výnosů vyjadřuje také Karl Hermann Frank ve své poválečné výpovědi – viz Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha, březen 1946, s. 79 – 89, 94 – 97, 109 – 112, 118 – 120, 122, 128, 139, 147, 156. Jeho obeznámenost s těmito nařízeními je přímo spjatá s výkonem funkcí, které zastával v Protektorátu Čechy a Morava, sám desítky z nich osobně podepsal či parafoval. 64 V literatuře lze narazit také na označení „státní sekretář“ a „státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava“ – např. Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998.

21 existenci země jako státu zrušila bez souhlasu jeho lidu.“65 Avšak radikálnost stanoviska netrvala dlouho a především po podpisu sovětsko – německého paktu o neútočení postupně oslabovala až nakonec 16. září 1939 Sovětský svaz Protektorát uznal. Na druhé straně byly reakce západních velmocí, které zpočátku byly na úrovni protestů a gest politického nesouhlasu, na které Německo, především s ohledem na ekonomické důsledky, nijak ostře nereagovalo, avšak postupem doby se stanovisko těchto velmocí měnilo až k vyhlášení války.66

Samotný Protektorát se rozprostíral na zbylém území českých zemí67, které Německu nepřipadlo po postoupení Sudet na základě tzv. mnichovské dohody a dělilo se na dvě země – Čechy a Moravu, které se dále dělily na tzv. oberlandráty (úřady zemských radů), které byly s formální pravomocí, vymezenou na dvou liniích68, podřízeny přímo úřadu říšského protektora.

Prezidentem Protektorátu Čechy a Morava byl po celou dobu okupace dr. Emil Hácha69, který byl v úřadu již od 5. října 1938, kdy předchozí prezident Edvard Beneš70 abdikoval. Předsedou protektorátní vlády byl Rudolf Beran71, kterého 27. dubna 1939 vystřídal dr. Alois Eliáš72. Poté, co dr. Eliáše zatkli jako kvůli je členství v odbojovém hnutí byl do 19. ledna 1945 v tomto úřadě Jaroslav Krejčí73, kterého nahradil Richard Bienert74 a vedl protektorátní vládu až do 5. května 1945.

65 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 28. 66 Tamtéž, s. 30. 67 Slovensko v tu dobu již tvořilo samostatný Slovenský štát, který prezident pod Hitlerovým nátlakem vyhlásil 14. března 1938. 68 „Pro německé státní příslušníky byly nejnižšími instancemi a zároveň byly kontrolními orgány, které vykonávaly dozor nad českými okresními a obecními úřady. Každému oberlandrátu byla přidělena posádka německé pořádkové policie, německý soud, posádka wehrmachtu a pracovní úřad, který později organizoval nábor českých lidí na nucené práce do říše.“ - Tomáš Pasák , Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 48. 69 Doc. JUDr. Emil Hácha ( 12. 7. 1872 – 27. 6, 1945) – právník, znalec ústavního práva, překladatel, prezident Česko – Slovenska v letech 1938 – 1939, státní prezident Protektorátu Čechy a Morava 1939 – 1945. 70 Prof. PhDr. et JUDr. Edvard Beneš (28. 5.1884– 3. 9. 1948) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje. 71 ( 28. 12. 1887 – 28. 7. 1954) – agrární politik a předseda česko –slovenské vlády v období 1. prosince 1938 – 15. března 1939 a předseda vlády Protektorátu Čechy a Morava v období 16. března – 27. dubna 1939. 72 Dr. Alois Eliáš ( 29. 9. 1890 – 19. 6. 1942) - byl v úřadu předsedy vlády od 27. dubna 1939 do 28. září 1941. Během heydrichiády byl 24. června 1942 jako člen odboje popraven na Kobyliské střelnici v dnešní Praze 8. 73 Jaroslav Krejčí ( 27. 6. 1872 – 18. 5. 1956) – ministr spravedlnosti a předseda Ústavního soudu v období 1. prosince 1938 – 15. března 1939, 16. března 1939 – 5. května 1945 protektorátní ministr spravedlnosti a předseda Ústavního soudu, přechodně působil také jako ministr zemědělství a místopředseda vlády, v období června 1942 – 19. ledna 1945 také předseda Protektorátní vlády.

22 Veškeré dosavadní parlamentní strany byly zrušeny nebo zakázány. Valná většina politiků zanedlouho po začátku okupace přešla do nově vzniklého Národního souručenství, které se tak stalo jedinou politickou stranou, která nevyznávala fašistické či nacionálně socialistické ideje. Než však nová strana vůbec vznikla, bylo prezidentem Háchou rozpuštěna jak poslanecká sněmovna, tak Senát Národního shromáždění. Stalo se tak proto, aby dosavadní poslanci a senátoři, kteří v naprosté většině s okupací nesouhlasili, nebyli nuceni se Protektorátem zabývat a případně potvrdit jeho legitimitu.75 Ustavující schůze Výboru Národního souručenství se konala 23. března 1939 a tento Výbor byl sestaven především z demokratických politiků, kteří dosud nefigurovali v popředí dosavadního politického dění a byli jmenováni podle návrhu Rudolfa Berana a Antonína Hampla76. I to bylo jednou z podmínek, aby Národní souručenství mohlo plnit alespoň dočasně úlohu, kterou mělo podle tehdejší české politické reprezentace plnit především– navenek mělo Národní souručenství vypadat jako totalitní, autoritativní hnutí, které naoko spolupracovalo s německou stranou, avšak ve skutečnosti se snažilo brzdit a narušovat uplatňování německé svévole a mírnit dopady činnosti německých autorit. Podle některých autorů by se hlavní pravidlo politiky Národního souručenství dalo vyjádřit slovy, která pronesl Jiří Havelka77 k Adolfu Hrubému78 jako předsedovi Národního souručenství při jednom z prvních setkání na Pražském hradě, kde Havelka vyjadřoval svůj postoj k možnostem budoucí politiky této strany: „Musíš to tak kroutit, aby to šlo na všecky strany dobře. Nezapomeň přitom nikdy, že jsi Čech.“79 Při náboru do řad této jediné povolené politické strany, který rozhodně nebyl podmíněn souhlasem s německou okupací, se k ní přihlásilo více než 97 % oprávněného obyvatelstva. I tak bylo ale Národní souručenství jen přechodným útvarem, který musel odolávat neustálé německé kritice a podezíravosti – nelíbilo se kromě jiných především říšskému sekretáři Frankovi, který v Národní souručenství viděl „zástěrku pro celé řady nepřátel říše a jejich podvratnou práci proti říši.“80Postupem doby odolávalo Národní souručenství německému tlaku čím dál

74 (5. 9. 1881 – 3. 2. 1949) – československý politik, roku 1942 ministr vnitra v Krejčího protektorátní vládě, v období od 19. ledna 1945 do 5. května 1945 předseda protektorátní vlády. 75 Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, s. 27. 76 Antonín Hampl (1875 – 1942) – český sociálně demokratický politik, předseda Národní strany práce, která existovala v období 11. prosince 1938 do německé okupace v březnu 1939. 77 Jiří Havelka ( 1892 – 1964) – český právní a politik, člen Eliášovy protektorátní vlády, po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava emigroval do zahraničí. 78 Adolf Hrubý ( 21. 5. 1893 – 9. 6. 1951 ) – protektorátní politik, do října 1939 předseda Národního souručenství, v období 1942 – 1945 ministr zemědělství a lesnictví v Krejčího protektorátní vládě. Po válce byl Národním soudem odsouzen v roce 1947 za kolaboraci k doživotní mu trestu odnětí svobody. 79 Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, s. 27. 80 Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, s. 35.

23 méně a v lednu 1943 bylo jako politická organizace zlikvidováno přeměnou v organizaci s převážně kulturním a osvětovým zaměřením, což bylo podle některých autorů mírnější vyjádření toho, že mělo občany vychovávat k podpoře říšské myšlenky a nacistického ideálu Evropy.81

Státní správa a samospráva, tak jako většina oblastí veřejného dění v Protektorátu Čechy a Morava postupně přešla pod německé vedení, které se co nejvíce snažilo situaci v Protektorátu podřídit zájmům říše. Tuto snahu zastřešoval Úřad říšského protektora, často využívající svých práv, která mu byla udělena výše zmíněnými Hitlerovými výnosy.82 Jak to bylo s postavením českých úřadů a předních politických činitelů a s jejich vlivem na situaci v Protektorátu si lze představit i na základě Frankovy poválečné výpovědi.83 Postavení Háchy i všech protektorátních vlád nebylo lehké a dodnes vyvolává rozporuplné reakce. Byli podřízeni úřadu Říšského protektora a německé správě a proto s nimi také museli spolupracovat a mnohdy přijímat kroky, které citelně zasahovaly život českého obyvatelstva. Na druhou stranu však prokazatelně spolupracovali s odbojovými hnutími a mnozí z nich se snažili jednat tak, aby dopady na život obyvatel byly co nejmenší. Nicméně je pravdou, že také ve vládních kruzích a na předních místech tehdejšího politicko – společenského žebříčku, najdeme několik, řekněme, „ukázkových kolaborantů“, kteří byli s režimem plně loajální, spolupracovali s gestapem a způsobily smrt nespočtu lidí.84

Úředním jazykem byla na úřadech Protektorátu i ve školách němčina. Byly zavedeny dvojjazyčné nápisy s přednostním právem pro němčinu, přejmenovávaly se ulice.85 Kulturní dění, novinářská a vydavatelská činnost a oficiální rozhlasové vysílání byly podřízeny nacistické propagandě, byla zavedena cenzura.

81 Ke vzniku, politickému programu, zásluhám či kolaborační činnosti Národního souručenství, případně jejích členů viz např. Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, Tomáš Pasák, Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999 nebo Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998 82 K pravomocem, sférám vlivu a povinnostem Úřadu říšského protektora a protektora pro Protektorát Čechy a Morava viz „Úřad říšského protektora a správa Protektorátu Čechy a Morava“. 83 viz Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha, březen 1946, s. 138, 139. 84 K tomuto tématu více např. Tomáš Pasák, Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999. 85 K jazykovým omezením a principům uplatňování jazykového práva v Protektorátu více viz např. Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha, březen 1946, s. 122.

24 Také v Protektorátu došlo k perzekuci Židů86 a mnoha z nich se dotklo tzv. konečné řešení (die Endlösung)87. Antisemitismus se projevoval už za období tzv. Druhé republiky. Německo se sice vyslovilo, že vyřešení židovské otázky je věc „autonomní české vlády“, ale vzhledem k faktu, že tato otázka byla spolu s „rasovou péčí“ nedílnou součástí nacistické politiky, bylo zřejmé, že její řešení bude muset přijmout i Protektorát Čechy a Morava. Němci se tohoto úkolu zhostili rychle. První soubor protižidovských opatření byl schválen vládou již 17. března 1939, docházelo k postupné arizaci židovského majetku, který byl na území Protektorátu přerozdělován mezi přistěhovalce z říše či kolaboranty, Židé byli vytěsňování ze svých profesí i z veřejného života, přestože pro pogromy a protižidovské akce, organizované z velké části českými fašistickými organizacemi, protektorátní vláda pochopení rozhodně neměla a vysloužila si za to ostrou kritiku ze strany Německa.88 Přijetím nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku dne 21. června 1939 byly zavedeny tzv. norimberské zákony, o jejichž dřívější uvedení v platnost se usilovně (ale zatím marně) zasazoval říšský sekretář Frank. Myšlenka tzv. konečného řešení začala na území Protektorátu pronikat od nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, ke kterému došlo 27. září 1941. V této problematice, ostatně jako ve většině věcí, které Heydrich prosazoval, s ním úzce a ochotně spolupracoval Karl Hermann Frank. První koncentrační tábor byl na území Protektorátu zřízen 24. listopadu 1941 v Terezíně.

Vyhlášení Protektorátu vyvolalo bouřlivé reakce nejen mezi politiky, ale i mezi řadovým obyvatelstvem. Téměř ihned se zformovalo několik významných odbojových hnutí, která se v zásadě dělila na dvě základní větvě – východní komunistickou, vycházející z principu Komunistické internacionály, kde v čele jedné z jejích větví stanul Klement Gottwald a byla řízena z Moskvy a západní demokratickou, vycházející z principů hradní politiky Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, řízenou z Londýna exilovou vládou v čele s dr. Benešem jako exilovým prezidentem89. Odbojová činnost se projevovala např. bojkotem všeho německého, letákovými kampaněmi, tiskem ilegálních tiskovin, zpočátku okupace také demonstracemi vlastenectví a veřejnými manifestacemi, které se konaly

86 K nařízením a řešení židovské otázky na území Protektorátu více viz např. Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha, březen 1946, s. 91 – 95. 87 „Die Endlösung“ nebo také tzv. „die Endlösung der Judenfräge“ („konečné řešení“ nebo „konečné řešení židovské otázky“) byl nacistický plán na odstranění Židů z evropského území. Více viz např. Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998 aj. 88 Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 123 – 128. 89 K nejvýznamnějším odbojovým hnutím patřily např. Obrana národa, Petiční výbor věrni zůstaneme, Politické ústředí aj.

25 v mnoha městech na celém území Protektorátu.90 Vyvrcholením první vlny českého odporu proti okupaci byl 28. říjen 1939, kdy se konaly při příležitosti oslav vzniku republiky po celé republice protiněmecké demonstrace, došlo k bojkotu pražských tramvají, stávkám apod. K útlumu odbojové činnosti a zavedení tvrdých represivních opatření proti odbojnému obyvatelstvu Protektorátu došlo po 17. listopadu 1939, kdy byl oficiálně uzavřeny všechny české vysoké školy, řada studentů a učitelů byla rovnou popravena nebo deportována do koncentračních táborů. Neschopnost protektorátní vlády proti těmto opatřením něco udělat významně otřásla dosud relativně prestižním postavením členů vlády v očích veřejnosti.91 K jistému obrození a povzbuzení odbojové činnosti došlo v roce 1941, kdy nacisté vzdali invazi do Anglie a napadli Sovětský svaz. K asi největšímu útlumu pak došlo po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora92 a především během tzv. heydrichiády a v období po ní následujícím.93 Když roku 1943 prohrálo Německo svou válku se Sovětským svazem, objevila se nová vlna odbojové činnosti, která pokračovala (i navzdory občasným represáliím) s vzestupnou tendencí až do konce války v květnu 1945.94

Co se týče bezpečnostních složek, byly policie a četnictvo podřízeni úřadu říšského tajemníka (který byl zároveň ředitelem policie a jednotek SS v Protektorátu Čechy a Morava), tedy Frankovi. Policie a četnictvo zasahovalo v podstatě jen případech běžných kriminálních činů či přestupků. Hlavní roli na území Protektorátu mělo gestapo95, které mělo dvě na sobě nezávislá ústředí v Brně a v Praze a bylo podřízeno přímo IV. odboru RSHA (Nejvyššího úřadu říšské bezpečnosti) v Berlíně.

90 za jednu z nejvýznamnějších lze považovat pražskou manifestaci ze dne 28. října 1939, kde byl při brutálním zásahu gestapa na místě zabit dělník Václav Sedláček a mnoho lidí bylo těžce zraněno – včetně studenta Jana Opletala, který na následky zranění 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939 se stal další významnou demonstrací českého vlastenectví a nesouhlasu s okupací a byl rozehnán podobně násilným způsobem. 91 K nepokojům v ulicích a použitých represivních opatření více viz např. Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha, březen, 1946, s. 59 – 70, Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000 aj. 92 více viz „Úřad říšského protektora a správa Protektorátu Čechy a Morava“. 93 jedná se o odvetné akce, které následovaly po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, uskutečněný parašutisty Jozefem Gabčíkem, Janem Kubišem a Josefem Valčíkem, napojenými na Londýn, 27. května 1942 a na jehož následky Heydrich 4. června zemřel. 94 např. v červenci 1944 byl spáchán neúspěšný atentát na Adolfa Hitlera, který měl za následek omezení, která postihla všechny obyvatele Protektorátu. K posledním nelítostným a brutálním zásahům proti občanům okupovaného území došlo počátkem roku 1945, kdy byla situace pro nacisty už více než nepříznivá. 95 Gestapo neboli Geheime Staatspolizei (Tajná státní policie), byla zřízena 26. května 1933 z tajné pruské státní policie. Založil ji Hermann Göring, v roce 1934 byla převedena pod SS a v roce 1939 pod RSHA Reichssicherheitshauptamt (Hlavní říšský bezpečnostní úřad).

26 Prakticky do konce roku 1939 se dostalo pod německou správu také hospodářství, zemědělství i finance. Již v průběhu roku 1939 nacisté zcela kontrolovali výrobu nejdůležitějších průmyslových podniků.96 Po vypuknutí války v září téhož roku došlo k dalším významným hospodářským a sociálním změnám – Němci potřebovali českou ekonomiku přebudovat co nejrychleji pro potřeby válečného hospodářství, docházelo k omezování spotřebních odvětví průmyslu a byly zavedeny potravinové lístky, které byly rozděleny do tří skupin podle náročnosti zaměstnání. V prosinci 1939 následovalo zavedení poukazů na odběr šatstva a obuvi. Velkým zásahem bylo ustavení zvýhodněného kurzu marky vůči koruně v poměru 1: 10, přestože ve skutečnosti byl 1: cca 7. Tohoto kurzu Němci bohatě využívali a skupovali vše, co se dalo. Dalším citelným zásahem do protektorátního hospodářství bylo zrušení celní hranice a devizové autonomie, ke kterému přes veškerou snahu protektorátní vlády došlo 1. října 1940, kdy byla z Protektorátu a Říše vytvořena celní unie. Tento krok byl v rámci procesu začleňování do německého „velkoprostorového hospodářství“ velmi podstatný a mj. signalizoval neustálé zmenšování české autonomie. Do oblasti hospodářství spadaly také nucené práce pro říši, tzv. totální nasazení – zpočátku se pracovníci získávali prostřednictvím náborů, postupem času došlo ke zřízení Úřadů práce nucenému odvodu českých občanů do Německa „na práci“.97

Protektorát Čechy a Morava skončil spolu s existencí Třetí říše98, tedy ve dnech 8. – 9. května 1945, kterým předcházelo celostátní protiněmecké povstání, vypuknuvší počátkem května 1945.99

96 např. Škodovy závody, brněnská Zbrojovka, Vítkovické železárny, kladenská Poldovka aj. 97 K zásahům do protektorátního hospodářství více viz např. Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, podrobně se o hospodářských zásazích a jejich motivech rozhovořil i K. H. Frank ve své poválečné výpovědi – viz. Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha březen 1946, s. 78 – 89. 98 Podle pojetí nacistů trvala první říše od roku 800 do roku 1806, druhá říše pak mezi léty 1871 – 1918, za Třetí říši se Německo označovalo od převzetí moci Adolfem Hitlerem do porážky Německa v květnu 1945. Toto označení mělo především propagandistický charakter a nikdy nebylo používáno oficiálně. 99 Více k Pražskému povstání a k událostem těsně předcházejícím konci války viz např. Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha březen 1946 nebo Miloslav Moulis, Dušan Tomášek, K. H. Frank – vzestup a pád karlovarského knihkupce, Praha 2003.

27 4. Úřad říšského protektora a správa Protektorátu Čechy a Morava

„Výnos vůdce o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ ze dne 16. října 1939 definoval Úřad říšského protektora ve svém článku 5 takto: „Vůdce a říšský kancléř jmenuje říšského protektora v Čechách a na Moravě coby ochránce říšských zájmů. Sídlem jeho úřadu je Praha. Říšský protektor jakožto zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako pověřenec říšské vlády má za úkol dbát toho, aby byly dodržovány politické směrnice Vůdce a říšského kancléře. Říšský protektor potvrzuje členy vlády Protektorátu. Říšský protektor je zmocněn dát se informovat o všech opatřeních vlády Protektorátu a udělovat jí rady. Proti opatřením, jež by směřovala k poškození říše, může vznést protest, a jestliže hrozí bezprostřední nebezpečí, může vydávat nařízení, jež jsou ve společném zájmu nezbytná. Jestliže říšský protektor vznese protest, vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i výkon administrativních opatření a právoplatných soudních rozsudků se pozastavuje.“100 Říšský protektor byl v oblasti Protektorátu v hierarchii nacistického režimu nejvýše hned po Hitlerovi: „Ústředním článkem říšské správy byl úřad protektora. Byl to útvar s řadou oddělení podle jednotlivých úseků veřejného života“101 a odpovědný byl výhradně také jemu: „Říšský protektor v Čechách a na Moravě je výlučným reprezentantem Vůdce a říšského kancléře a říšské vlády v Protektorátě. Bezprostředně podléhá Vůdci a říšskému kancléři a pouze od něho se mu dostává pokynů.“102 Přestože by podle výnosu z 16. března 1939 měl spíše kontrolovat a dohlížet na to, aby na jím spravovaném území neutrpěly německé zájmy, ve skutečnosti neměla jeho pravomoc po zrušení vojenské správy, vedené generálem Johannesem Blaskowitzem103, ke kterému došlo necelý měsíc po zahájení okupace českých zemí, prakticky žádné hranice104. Byl nejen vedoucím činitelem německého aparátu na českém území, ale byl zároveň tím, kdo vydával či zamítal zákony nebo upravoval jejich znění. Náleželo mu také právo jmenovat nové ministry, které mu protektorátní vláda navrhovala. Stejně tak je i odvolával, takže česká vláda sice měla podle Hitlerova výnosu spravovat Protektorát Čechy a Morava, ale ve skutečnosti už samo její složení bylo podmíněno souhlasem německých úřadů.

100 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 27. 101 Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 46. 102 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 40. 103 Johannes Albrecht Blaskowitz (10. 6. 1883 – 5. 2. 1945) – vysoce vyznamenaný veterán první světové války a německý generál v době druhé světové války. Dosáhl hodnosti „Generaloberst“ ( generálplukovník). 104 „Postavení říšského protektora…bylo zakotveno v dalším nařízení ze dne 7. června 1939. Podle něj mohl říšský protektor ,měnit autonomní právo, pokud to vyžadoval společný zájem a v nebezpečí z prodlení vydávat předpisy všeho druhu´.“ - Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 47.

28 Co se týče jednotlivých říšských protektorů, byl ten první, šlechtic ještě docela mírný, některá nařízení z německé strany se zdráhal vydat, případně jejich vydání alespoň pozdržel (např. některá nařízení týkající se Židů). S protektorátní vládou a se státním prezidentem Háchou vycházel v rámci daným možností relativně dobře. Oba se však dostávali do sporů a situací, kdy von Neurath české straně hrozil perzekucemi, a to především v souvislosti s projevy protiněmeckého odporu, stávkami, sabotážemi v továrnách či veřejnými demonstracemi u příležitosti výročí založení samostatné Československé republiky. Kvůli tomuto postoji se dostával poměrně často do sporu s říšským sekretářem105 a (nepočítáme –li Hitlera) druhým nejvýše postaveným mužem K. H. Frankem. Jejich povahy a také představy o tom, jak by měl být Protektorát spravován byly velmi rozdílné, podle Franka byl von Neurath k Čechům až příliš vlídný a málo či nedůsledně využíval pravomocí, které mu byly jako říšskému protektorovi Hitlerem uděleny. Názor Karla Hermanna Franka na situaci v Protektorátu Čechy a Morava, chování a jednání protektorátní vlády byl takový, že nejsou dostatečně pod německou kontrolou, že nejen Hitlerův březnový výnos, ale také další nařízení se vykládají daleko volněji než by bylo pro říši potřebné. Tomáš Pasák to vyjádřil následovně: „Mezi oběma činiteli, přestože byli stejně horlivými nacisti…byly neshody ohledně uplatňování politické taktiky v českých zemích. Zatímco Neurath projevoval při prosazování německé nadvlády velkorysejší, blahovolnější postoj, reprezentoval Frank směr výrazně extremistický, policejní, svázaný s mocí říšských bezpečnostních úřadů.“106 Většina autorů se shoduje v názoru, že za neshodami mezi říšským protektorem a druhým nejdůležitějším mužem v Protektorátu stály také Frankovy velké ambice a touha po moci.

V pořadí druhým protektorem se stal Reinhard Heydrich. Jeho oficiální titul však zněl „zastupující říšský protektor“, protože jeho předchůdce Konstantin von Neurath byl oficiálně poslán pouze na zdravotní dovolenou, nikoliv odvolán. Hlavním důvodem tohoto postupu byla pravděpodobně snaha Němců předejít jakýmkoli pochybám o německém postavení a politice a zabránit tomu, aby vyšlo najevo, že při obsazování tak významného postu udělal Adolf Hitler při výběru chybu a dosadil člověka, který nechtěl nebo nebyl schopen udělat vše pro zájmy říše: „Ani Hitler neměl o Neurathovi nejlepší mínění. Šestého října 1941 se v rozhovoru s tehdejším vojenským atašé v Budapešti, generálem Toussaintem, vyjádřil:

105 „Rozhodující místo v úřadě protektora měl státní sekretář, který byl odpovědný protektorovi. Byly mu bezprostředně podřízeny útvary policie a vojsk SS.“ - Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 46. Někdy bývá v literatuře úřad „státního sekretáře“ označován také jako „státní tajemník“, jedná se však o jeden a tentýž úřad, který po celou dobu jeho trvání vykonával K. H. Frank. 106 Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998, s. 53.

29 Neurath byl pro Čechy přívětivým starým pánem, ,jehož dobromyslnost a mírnost si velmi brzy začali plést se slabostí a hloupostí´.“107 Během vlády Reinharda Heydricha se v českých zemích mnohé změnilo. K horšímu. Okamžitě po jeho nástupu do úřadu bylo vyhlášeno stanné právo, rozjela se vlna zatýkání, která měla za následek tisíce zatčených, uvězněných a popravených. Hlavním Heydrichovým úkolem bylo potlačení projevů protiněmeckého odporu, stávek a sabotáží v továrnách, stejně jako zastavení ilegálního odboje, který spolupracoval na jedné straně s Londýnem a na druhé s Moskvou: „ …2. října 1941 měly Heydrich programový projev před nejvyššími německými úředníky, stranickými funkcionáři a důstojníky německé protektorátní správy. Začal poznámkou, že Hitler ho pověřil tím, aby pokračoval v politické linii Karla Hermanna Franka, že však jeho činnost v Praze bude ,časově omezena´. Přijal Hitlerův úkol jako příslušník SS, jehož heslo zní: ,Být nepřítelem všech nepřátel a ochráncem všeho německého´.“ 108 Hned v prvních dnech v úřadě taky zasadil českému odboji velkou ránu, když nechal zatknout předsedu vlády dr. Eliáše, který od samého počátku okupace spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa. Ve veřejném procesu byl dr. Eliáš odsouzen k trestu smrti, jehož vykonání bylo pozastaveno s odůvodněním, že by mohl být důležitým svědkem v dalších procesech s nepřáteli říše. Ve skutečnosti měl plnit především funkci jakéhosi „rukojmího“ při jednání s protektorátní vládou a jako symbol německé moci. S tímto postupem zásadně nesouhlasil K. H. Frank, který se s dr. Eliášem neustále dostával do sporu a (neúspěšně) požadoval okamžité vykonání popravy s argumentem, že dojde k znevážení německé autority v očích obyvatel českých zemí. Co se týče vztahu Reinharda Heydricha s říšským tajemníkem Frankem, ten byl oproti Frankově spolupráci s Heydrichovým předchůdcem o poznání přátelštější a pro obyvatelstvo Protektorátu bohužel v mnohém i efektivnější, a to přesto, že je podle většiny autorů dost pravděpodobné, že s Neurathovým místem po jeho nuceném odchodu ( o který se pravděpodobně sám aktivně přičinil) počítal sám pro sebe.109 Frank a Heydrich měli na většinu zásadních otázek shodný názor, navíc, jak se domnívá Brandes: „Z Frankovy poválečné výpovědi o velké Heydrichově uzavřenosti, která Frankovi nedovolovala nalézat si k novému protektorovi cestu stejně snadno jako k Neurathovi, nelze vyvozovat závěry o rozdílnostech v politických názorech…..I když není ještě přístupno příliš mnoho materiálů o vztazích mezi Heydrichem a Frankem, lze snad tvrdit tolik, že Heydrich přišel do Protektorátu bez jakýchkoli vlastních představ – kromě názoru na národnostní politiku – a že nebyl ničím

107 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 249. 108 Tamtéž, s. 250. 109 Tamtéž, s. 249.

30 jiným, než vykonavatelem Frankových plánů.“110 Obecně je Heydrichova vláda spojována především s utužováním německého diktátu, omezováním české autonomie, stupňováním teroru vůči obyvatelstvu, šířením strachu a nárůstem počtu obětí – ať už přímo usmrcených, nebo odsouzených k pomalejší zkáze v koncentračních táborech. Za jeho správy se také naplno rozbíhá „konečné řešení židovské otázky“ i na území Protektorátu a je zde založen první koncentrační tábor. Heydrichova vláda skončila atentátem na jeho osobu, který 27. května 1942 provedli parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš a na jehož následky Heydrich 5. června 1942 zemřel. Tento atentát, organizovaný z Londýna, měl za následek opětovné vyhlášení stanného práva, obrovskou vlnu zatýkání, poprav a všeobecného teroru. Jedním z předních vykonavatelů odvetných akcí a opatření byl i K. H. Frank, který byl po válce shledán odpovědným též za nejznámější tragédii z této doby – vypálení Lidic u Kladna.

Bezprostředně po atentátu sice Hitler K. H.Franka pověřil zastoupením Heydricha v úřadu, záhy se však do Prahy přesunul Kurt Daluege, který byl v českých zemích na léčení a byl pověřen převzetím funkce zastupujícího říšského protektora, přestože oficiálně byl jmenován až listinou z 30. května 1942. Mezi Frankem a Daluegem od prvního setkání vládly silné antipatie (kromě jiného se Frank jen stěží vyrovnával s faktem, že ani tentokrát nebude nejvýše postaveným a nejmocnějším mužem v Protektorátu) a po celou dobu, co byl Daluege v úřadu zastupujícího říšského protektora, panovalo mezi oběma představiteli německé správy napětí až nepřátelství, které se naplno projevilo při poválečném procesu k Frankem, kde proti němu (podle záznamů se značným zadostiučiněním) Daluege vypovídal a svou výpovědí mu ztížil už tak nezáviděníhodnou situaci.

K další, a to zásadní změně v úřadu říšského protektora došlo v srpnu 1943. Po mnohaměsíčních snahách a úsilí se Frank konečně dočkal – 20 . srpna 1943 vydal Hitler výnos, ve kterém stálo: „Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě ponese napříště úřední označení ,Německý státní ministr pro Čechy a Moravu´.“111 Tento výnos bylo to jediné, co nejprve vyšlo veřejně. O skutečném rozměru této změny ve státní správě však vypovídá až tajný oběžník říšského kancléřství, který vyšel spolu s tímto výnosem a stojí v něm: „Zároveň se jmenováním nového říšského protektora v Čechách a na Moravě Vůdce nově upravil i jeho postavení, úkoly a pravomoci. Podle této úpravy je říšský protektor v Protektorátu zástupcem Vůdce coby hlavy říše. V tom smyslu do kompetence říšského

110 Tamtéž, s. 277. 111Tamtéž, s. 324.

31 protektora spadá zejména potvrzování členů protektorátní vlády, jmenování a propouštění německých úředníků v Protektorátu, jakož i jejich penzionování podle pokynů obsažených ve Vůdcově výnosu z 15. listopadu 1940 (RGBI, I, str. 1523) a dále výkon práva udělovat milost a práva zastavovat řízení, kromě záležitosti spadajících do jurisdikce vojenské, SS a policejní. Naopak vládní povinnosti zahrnující ochranu říšských zájmů v Protektorátu bude spolu s úkoly ve smyslu Vůdcova výnosu ze 16. března 1939 a dalšími souvisejícími ustanoveními, přináležejícími dosud říšskému protektoru, a kompetencemi na to navazujícími napříště vykonávat ,Německý státní ministr pro Čechy a Moravu´, jehož povinností je říšského protektora zpravovat o všech důležitých záležitostech.“112

Karl Hermann Frank se tedy po přejmenování svého úřadu stal skutečným vykonavatelem německé okupační politiky a po Hitlerovi „mužem číslo jedna“ v Protektorátu, kdežto , který nastoupil po Daulegem do úřadu říšského protektora, měl funkci spíše reprezentativní. Následující výnosy a nařízení, vydávané v dalších měsících ve svém důsledku způsobily, že: „Frank tak kompetence německých protektorátních úřadů, říšského protektora a německého státního ministra vůči ústředním úřadům v Berlíně nejenom udržel, ale dokonce rozšířil.“113 Toto uspořádání pak zůstalo platné až do konce války.

112 Tamtéž, s. 324, 325. 113 Tamtéž, s. 325.

32 5. Karl Hermann Frank

5.1 Dětství a mládí

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlových Varech do rodiny učitele v obecné škole Heinricha Franka. Pocházel z pěti dětí, z nichž se dospělosti dožili jen dva mladší bratři – Ernst a Walter. Všechny děti byly od útlého věku vychovávány v duchu pangermanismu, jehož nadšeným stoupencem byl Frankův otec. Ostatně i své jméno, Karl Hermann, dostal Frank podle jednoho z představitelů pangermanismu, který se těšil ve své době mezi přívrženci této myšlenky obzvláštní úctě – Karla Hermanna Wolfa114. 115 Frank ideje pangermanismu prohluboval během celého svého mládí, od roku 1912 navštěvoval spolek tzv. wandervoglů v Karlových Varech, ve kterém později nějakou chvíli působil i jako místní vedoucí a z jeho dalších výpovědí je patrné, že byl členem hned několika podobných spolků, na jejichž činnosti se podílel velmi aktivně – dokonce byl členem skupiny dobrovolníků, která zajišťovala stavbu Wandervögelheimu v Karlových Varech.116 O svém kladném vztahu k velkoněmecké myšlence, na rozdíl od některých činů, které v rámci jejího prosazování podnikl, se Frank netajil ani v poválečné výpovědi. „…Já sám jsem byl již tehdy stoupencem nacionálního socialismu, neboť jsem byl již dříve přívržencem nacionálně socialistického světového názoru.“117

5.2 Studium a první zaměstnání

Po absolvování obecné školy nastoupil na humanistické gymnázium, kde odmaturoval v roce 1916. Absolvoval jeden semestr na Německé právnické fakultě v Praze, nebyl však příliš zdatným studentem, studium ukončil a absolvoval jednoletý kurz na pražské německé obchodní akademii. Následoval přesun do Vítkovic, kde až do roku 1920 pracoval jako

114 Karl Hermann Wolf (27. ledna 1862 – 11. Června 1941) – rakouský politik, člen Zákonodárného shromáždění, Říšské rady a Prozatímního národního shromáždění, spisovatel. 115 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s.8. 116 „V r. 1921 jsem vstoupil do Böhmerlandbewegung, které trvalo dvě léta. To bylo ve Vítkovicích. Nato jsem byl členem „Altwandervögel“, „Kronacher Bund“, „Bund der Deutschen in Böhmen“ a „Deutscher Kulturverband“. Když jsem se vrátil do Karlových Varů, byl jsem tam v rodičovské radě (Elternrat)...V r. 1921 byl jsem ve Freiwillige Arbeitsdienst, jejímž účelem bylo postavení Wandervogelheim v Karlových Varech. Programem WVB bylo revoluční hnutí proti škole a rodičovskému domovu, proti studentským zvykům (různé mravy, kouření, návštěvy hostinců) návratem k přírodě (völkische Ideen)…“ - Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 19. 117 Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 31.

33 úředník. Další tři roky vykonával podobnou práci u Dukelsko – Podmokelské dráhy. V letech 1923 – 1926 pobýval v Německu, kde se zaučoval na knihkupce ve firmě Ericha Matese, se kterým ho kromě práce pojilo také pangermánské přesvědčení – ostatně knihkupectví vydávalo především literaturu inspirovanou velkoněmeckými ideami jak sám Frank vypověděl: „ …vydávalo toto nakladatelství kromě jiných prací také ,Wandervogelliteratur´ a dále Dinterův román „Die Sünde war das Blut“, který má protižidovskou tendenci a vyšel ve velkém nákladu.“.118 V roce 1926 Frank otevřel vlastní knihkupectví v Lokti. Příliš se mu nedařilo a potýkal se finančními problémy a také proto se koncem roku 1931 vrátil do rodných Karlových Varů, kde se opět pokusil zprovoznit knihkupectví. Ani tentokrát se mu nevedlo, dostal se do velkých dluhů a po jeho politickém vzestupu se obchodu k 1. lednu 1934 ujala SdP – údajně proto, aby měl čas se plně věnovat politice.119 Nikdy neabsolvoval vojenský výcvik a nebyl proto ani v aktivní vojenské službě. Důvodem bylo vážné poranění oka, ke kterému došlo při dětské hře, když bylo Frankovi 10 let. Zranění bylo natolik vážné, že po několika reoperacích mu lékaři oko v roce 1918 nahradili skleněnou protézou.120

5.3 Rodina a přátelé

Co se týče mezilidských vztahů, podle vzpomínek spolužáků a přátel z mládí byl Frank vždycky velmi ambiciózní, toužil po moci a čelním postavení v kolektivu, těžce snášel jakoukoliv kritiku a autoritu. Ve škole podle svých učitelů nijak nevynikal, občas spíše naopak. Podle výpovědí nebyl nikdy příliš společenský člověk a přátel měl poskrovnu. Po svém odchodu do Prahy v roce 1935, kdy byl zvolen poslancem, prakticky všechny osobní kontakty zpřetrhal.121 Byl dvakrát ženatý, s první ženou Němkou Annou se oženil v roce 1925 a měl s ní dva syny – Haralda a Gerharda. Manželství bylo rozvedeno v roce 1940, sám Frank svazek označil za „nešťastné manželství“ a jako hlavní příčinu uvedl svoje politické aktivity.122 S druhou ženou Karolou, Němkou a bývalou československou občankou, se oženil téhož roku a měli spolu tři děti – dcery Etu a Holle Sigrid a syna Wolfa Dietricha.123

118 Tamtéž, s. 19. 119 Tamtéž, s. 18. 120 Tamtéž, s. 9. 121 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 34. 122 Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 9. 123Tamtéž, s. 10.

34 5.4 Politická činnost

Politicky aktivní byl Frank ještě před svými třicátými narozeninami. První vážnější kontakty s nacionalistickém hnutí jsou doložitelné už při jeho pobytu v Lokti, v roce 1929 byl pak nedlouho členem Deutsche Nationalpratei.124 Podstatně výraznější politickou aktivitu začal vyvíjet po 1. říjnu 1933, kdy vydal prohlášení o založení Sudetendeutsche Heimatsfront. Frank začal Němce veřejně vyzývat k jednotě, sám založil první místní skupinu henleinovského hnutí v Karlových Varech a o jejím založení jel Henleina do Chebu osobně zpravit. Jak později vypověděl u Mimořádného lidového soudu v Praze: „má aktivní politická činnost začíná v říjnu 1933.“125 Od té doby byl zaměstnancem heimatsfronty, nejprve v agitačním oddělení, zanedlouho měl jako vedoucí oddělení propagačního na starosti především propagandu strany, byl jejím mluvčím a vedl její časopis Rundschau. Henleinova strana se 30. dubna 1934 přejmenovala na Sudetendeutsche Partei a pod tímto novým názvem se se ziskem 67% procent hlasů z řad německých voličů stala druhou nejsilnější politickou stranou v Československé republice.126 Tento výsledek znamenal další významný předěl ve Frankově kariéře. Stal se poslancem, přestěhoval se do Prahy a vzápětí byl také zvolen předsedou poslaneckého klubu SdP. Stal se tak nejviditelnějším (a pravděpodobně i nejvlivnějším) poslancem SdP na parlamentní půdě. Tento post s sebou nesl i daleko větší přísun informací, než kdyby byl řadovým poslancem a pro Henleina se stal nenahraditelným spolupracovníkem. Proto když byl nucen na základě tlaku spolustraníků v říjnu 1936 opustit místo předsedy poslaneckého klubu, nesl tuto skutečnost značně nelibě a to, co ztratil na postavení v hierarchii se snažil dohnat radikalizací a „plamenností“ ve svých parlamentních projevech, za něž si vysloužil několik žádostí o zrušení své poslanecké imunity, aby se ze svých nařčení a protistátních výroků zpovídal před soudem. K jejímu zrušení však nikdy nedošlo, Frank naopak vydal jakýsi soubor svých myšlenek a názorů na stávající situaci v Československé republice.127 Je bezesporu zajímavé, že za vydání této knihy, jak později sám přiznal, dostal od Hitlerovy strany honorář ve výši 10 000 korun.128 Na druhou stranu, pokud měl své názory veřejné obhájit nebo prokázat pravdivost svých tvrzení

124 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s.11. 125Tamtéž, s. 12. 126Tamtéž, s. 33. 127Karl Hermann Frank, Sudetendeutschtum im Kampf;ein Bericht von Arbeit und Not.Hrsg. von der Hauptleitung der Sudetendeutschen Partei; Vorsitzender Konrad Henlein, Karlsbad, 1936. 128 Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 11.

35 např. při interpelacích na parlamentní půdě, v naprosté většině případů se tomu vyhýbal.129 I navzdory těmto skutečnostem byl roku 1937 jmenován Henleinovým zástupcem, kterým zůstal až do podepsání Mnichovské dohody.130

5.5 Rok 1938 a „Druhá republika“

Za zlomový rok ve Frankově kariéře lze označit rok 1938. Během něj se při jedné z několika návštěv Německa poprvé setkal s Adolfem Hitlerem: „..v roce 1938 jsem byl v Německu několikrát, zvláště pak uvádím zájezd do Vratislavi na „Turnfest“. Tam jsem mluvil po prvé osobně, ale krátce s Hitlerem. Bylo tam oficiálně celé vedení strany SdP a přitom jsme byli Hitlerovi osobně představeni.“131 V září téhož roku byla podepsána Mnichovská dohoda, Sudety jsou definitivně odtrženy od Československé republiky a začalo nedlouhé období tzv. Druhé republiky, kdy docházelo k postupnému, ale rozhodnému sbližování Henleinovy SdP s německou NSDAP. Kromě jiného odešli na podzim členové SdP do Německa, čímž se podle tehdejší legislativy provinili velezradou, jejich čelní představitelé přijímuli nacistické hodnosti - Konrad Henlein je jmenován SS- Gruppenführerem a Frank SS- Brigadeführerem a pod vedením SdP se zformovaly polovojenské jednotky Freikorps, které později mj. měly usnadnit vstup do ČSR. 132 Podle Frankových poválečných slov, byl tento vývoj tím, o co s Henleinem usilovali: „S povstáním a činností sudetoněmeckého Freikorps, zeleného kádru, a utvářením poměrů uvnitř Československa, tj. v pohraničním území, došla svého zakončení dlouholetá politická práce sudetoněmecké strany, zaměřená zprvu na dosažení autonomie a pak usměrněná s vývojem v německé říši a mocenskou politikou Hitlerovou, která odpovídala našim přáním a snahám sudetoněmectví.“133 V listopadu 1938 se z Franka stal zastupující župní vedoucí NSDAP, kterým byl až do zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Stále tedy zůstával v jakémsi stínu Konrada Henleina, který byl župním vedoucí NSDAP. Přestože podle svědků tento fakt v oné době nesl velmi nelibě, v poválečné výpovědi naopak na tuto hierarchii často upozorňoval a neustále se ve svých výpovědích odvolával na to, že byl až druhým mužem ve straně, a proto o mnoha věcech

129 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 37. 130 Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 25. 131Tamtéž, s. 14. 132 Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s.42 – 48. 133 Tamtéž, s. 46.

36 nevěděl, nepodílel se na nich, byl o nich pouze zpraven jako o hotové věci či jen vyřizoval Henleinovy rozkazy.134

5. 6 Frank jako státní tajemník za říšského protektora Konstantiva von Neuratha

Další posun směrem vzhůru po nacistickém kariérním žebříčku přišel krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Během návštěvy u Hitlera ve Vídni ve dnech 17. -19. března 1939 byl jmenován státním tajemníkem Protektorátu Čechy a Morava a stal se tak po říšském protektorovi von Neurathovi, jmenovaném do funkce ve stejném období, druhým nejmocnějším mužem na protektorátním území, který mj. na tomto území spravoval jednotky SS a policii, což vyplývalo z jeho funkce vyššího vedoucího SS a policie (Höherer SS – und Polizeiführer).135 9. listopadu téhož roku následovalo povýšení do hodnosti SS – Gruppenführera a zároveň byl jmenován generálporučíkem policie (Generalleutnant der Polizei). Toto Frankovo jmenování, kdy byl bývalý župní vedoucí Henloein evidentně přeskočen, znamenalo pro Henleina významný sestup na nacistickém kariérním žebříčku, a proto jak pozdější osazenstvo Mimořádného lidového soudu, tak mnozí autoři nepovažovali Frankovu poválečnou výpověď: „Prohlašuji, že v cizině, zvláště v Německu, jsem neměl přátel. Proč jste byl vy a ne K. Henlein ustanoven státním tajemníkem? Podle mého názoru jsem nedosáhl po 15. březnu 1939 vyššího postavení než Konrad Henlein, důvod mého ustanovení mně není znám, byl jsem tím sám zcela překvapen…ani mezi předáky NSDAP jsem neměl zvláštních přátel, byl jsem zcela malý, skromný úředník bez přítele. Německé osobnosti jsem též velmi málo znal, ani Himmler nebyl mým přítelem (prohlašuje s úsměvem)…A. Hitlera jsem považoval za představitele německého národa a nacismu, kterému jsem slíbil věrnost.“136 za pravdivou a domnívali se, že si tento postup Frank zajistil nějakými mimořádnými úsluhami ve prospěch NSDAP a nacistického režimu.137

134 Viz např.: „Jako zástupce Henleinův jste neměl nic co činit s FS? Naprosto nic. Vedoucím FS byl Konrad Henlein…Konrad Henlein jako vedoucí strany měl k dispozici hlavní vedení aparátu strany.“ - Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 14 nebo: „Nebyl jsem nikdy osobně účasten n poradách Henleina s Hitlerem, Henlein si vedl sám osobně zahraničně politické věci strany. Přesto, že jsem byl jeho zástupcem, nebyl jsem do těchto jednání zasvěcen.“ - Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 15. Je třeba podotknout, že Konrad Henlein se k Frankově výpovědi nemohl nijak vyjádřit, protože zemřel 10. května 1945 poté, co si sklem z rozbitých brýlí podřezal žíly. 135 Tamtéž, s. 50 - 62. 136 Tamtéž, s. 12. 137 Viz např.: Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 46, 47.

37 Během doby, kdy byl říšským protektorem Konstatnin von Neurath došlo k několika událostem, které byly v poválečném procesu Frankovi zvlášť vytýkány – uzavření vysokých škol, zákroky při protiněmeckých demonstracích v říjnu 1939 a především akce proti studentům v listopadu téhož roku. Tak jako v celé své výpovědi, přiznal Frank pouze nějaká dílčí pochybení, projevil lítost nebo, jako v případě událostí z podzimu 1939, uznal, že se jednalo o vraždu, či porušení zákona.138 Avšak zodpovědnost a vinu odmítal – v těchto případech je delegoval na Himmlera a Hitlera, případně na selhávající paměť: „Byl jsem překvapen, že Hitler měl přesnou zprávu o demonstracích a měl jsem bezpečně za to, že mu referoval Himmler, který dostal tuto zprávu z Prahy od německé tajné státní policie prostřednictvím říšského hlavního bezpečnostního úřadu…Německá tajná státní policie obdržela rozkazy přímo od ústředí z Berlína. Já sám jsem o rozhovoru s Adolfem Hitlerem informoval říšského protektora Neuratha…jakým způsobem jsem Neuratha informoval, dnes již nevím…“139 K případu studentů, kteří byli 17. listopadu 1939 zatčeni a následně bez rozsudku v pražské Ruzyni zastřeleni, řekl, že rozkaz vydal Himmler a on pouze nevědomky, mezi mnohou agendou, kterou musel ve svém úřadu zajišťovat, podepsal hlášení o této popravě a předal je nadřízeným.140 Jak je z protokolu patrné, vyslýchající vyšetřovatelé si byli Frankovy snahy o prezentaci sebe sama jako bezmocného vykonavatele cizích rozkazů, navíc trpícího častými výpadky paměti, velmi dobře vědomi. Bylo to vidět i u výše zmíněných případů, kdy po konfrontaci (proběhnuvší 8. 10. 1945) Franka se studenty Kunešem Sonntagem a Ladislavem Schubertem, které Frank podle jejich výpovědi vyslýchal v sídle pražského gestapa, Petschkově paláci, bylo do záznamu uvedeno: „Konfrontace vyzněla zčásti negativně, neboť K. H. Frank doznal všeobecně jen to, co je obsaženo v příslušné stati předešlého protokolu. Vymlouval se – jako obvykle – na pouhé plnění Hitlerových příkazů. Přiznal však, že se přesvědčil o správnosti zpráv. Předkládaných mu v rámci celé této akce německými úředními místy v tzv. protektorátě.“141

138 Karl Hermann, Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 60 – 65. 139Tamtéž, s. 60. 140 Tamtéž, s. 60 – 65. 141 Tamtéž, s. 65.

38 5.7 Frank a Reinhard Heydrich

Když byl na konci září 1941 Konstantin von Neurath pro údajné zdravotní potíže ze své funkce odvolán,byl za jeho nejpravděpodobnějšího nástupce všeobecně považován Frank. Hitler byl však jiného názoru a do úřadu zastupujícího říšského protektora nastoupil SS - Obergruppenführer Reinhard Heydrich, především proto, že ve své dosavadní službě nacistické myšlence prokázal jako jeden z mála dostatečnou loajalitu, „odvahu“ k uskutečnění Hitlerova plánu – tzv. konečného řešení – a mimořádné „nadání“ pro prosazování Hitlerovy vůle. Frank ho později charakterizoval jako člověka, který „byl velmi uzavřené, mimořádně nedůvěřivé a vysloveně panovačné povahy, avšak vysoce inteligentní a schopný zapracovat se do nějakého problému v nejkratší lhůtě…Předcházela ho pověst, že umí zasáhnout tvrdě a brutálně, a Hitler jistě proto vědomě Heydricha vybral, resp. přijal Himmlerův návrh, poněvadž v něm spatřoval muže, který skutečně obnoví všemi prostředky klid a pořádek.“142 Po válce se Frank vyjádřil tak, že byl tímto Hitlerovým rozhodnutím zaskočen a rozhodně odmítl, že by se na odstranění Neuratha z funkce nějak podílel.143 Po Heydrichově nástupu došlo k celkovému upevnění nacistického režimu na území Protektorátu a dalšímu okleštění již tak značně sporné české autonomie. Frank po svém zatčení uvedl, že společně s nařízením, které uvádělo Heydricha v úřad, byla představiteli tohoto úřadu dána možnost vyhlásit stanné právo a na řadě míst v Protektorátu byla okamžitě využita.144 Součástí stanného práva byly stanné soudy. Řízení jejich činnosti a hlavně stovky rozsudků smrti, které u nich byly vyneseny, patřily v poválečné obžalobě mezi stěžejní body Frankovy obžaloby. I v tomto případě Frank odpovědnost odmítal a přiznal pouze pochybení v tom smyslu, že měl věnovat více pozornosti tomu, co podepisoval145 : „Zde jsem prostě vykonával jako v mnoha ostatních případech rozkaz, aniž bych o správnosti takového rozkazu přemýšlel nebo se dotazoval, proč rozkaz byl udělen v této formě. Dnes musím doznat, že to byl přinejmenším

142 Tamtéž, s. 133. 143 Tamtéž, s. 127. 144 Tamtéž, s. 128, 129. 145 „Vzpomínám si, že rozsudky stanného soudu byly potvrzovány říšským protektorem, po případě na rozkaz říšského protektora mnou jakožto ,vyšším vedoucím SS a policie´ . tento Heydrichův rozkaz byl dán v této formě výslovně za účelem úpravy řízení před stannými soudy. Proč vůbec podléhaly rozsudky ještě potvrzení a jaký účel tím Heydrich sledoval, nemohu říci. Nemohu si vzpomenout, zda byly rozsudky prováděny také bez potvrzení a zda jsem odepřel nějaký rozsudek potvrdit. Rozsudek vyhotovený stanným soudem byl mi dodán do úřadu služební cestou, mnou podepsán a zaslán zpět stannému soudu. Byly mi předkládány jen rozsudky bez soudních spisů…O tom, jak probíhalo další projednávání jednotlivého případu, nevím nic a sám jsem se o to vůbec nezajímal, proč mám rozsudky potvrzovat.“ - Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 129.

39 povrchní a lehkomyslný postoj v záležitosti značně závažné.“146 Dalším bod obžaloby, kterému čelil, byla jeho spoluvina na zatčení, procesu a následné popravě prvního protektorátního předsedy vlády dr. Aloise Eliáše. Také v jeho kauze zůstával Frank věren svému přístupu delegace viny na někoho jiného, když do protokolu uvedl, že: „…na případě Eliášově nebyl jsem po jeho zatčení přímo zúčastněn a také jsem se jím nezabýval, a to od Heydrichova příchodu.“147 V době Hendrichova vykonávání úřadu byl také zprovozněn první koncentrační tábor na území Protektorátu – Terezín- a není bez zajímavosti, že podle výpovědi Adolfa Eichmanna měl na obec upozornit právě Frank.148

5.8 Frank a Lidice

Jako nejhorší Frankův přečin byla ale vnímána jeho činnost v období tzv. heydrichiády, především pak události v Lidicích, jejichž osud do konce války postihl ještě několik dalších vesnic. Heydrichiáda je období všeobecného německého teroru, které začalo bezprostředně po atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942. Do několika hodin po atentátu bylo opětovně vyhlášeno stanné právo a začalo rozsáhlé pátrání po pachatelích atentátu, které doprovázely desítky represí ze strany Němců vůči obyvatelům Protektorátu, které se ještě zostřily poté, co Heydrich 4. června 1942 zemřel. Smrt v tu chvíli hrozila prakticky komukoli. Symbolem hrůz heydrichiády se ale staly středočeské Lidice nedaleko Kladna, jejichž osud ve své době obletěl svět. Po válce byla obec znovu vystavěna a její jméno dodnes představuje memento německé okupace, teroru a krutosti nacistického režimu. Událost v Lidicích se mj. stala námětem mnoha uměleckých děl149, ve světě se po nich pojmenovávaly nejen ulice i celé obce, ale i děti.150 Po německé akci zůstalo po obci jen spáleniště, 178 lidických žen a 98 dětí byly z vesnice odvezeny do kladenského gymnázia, kde byly ženy a děti rozděleny – ženy byly transportovány do koncentračního tábora v Ravensbrücku ( po válce se jich vrátilo 143) a děti odvezeny údajně na převýchovu do Německa. Ve skutečnosti byla většina z nich udušena v mobilním plynovém voze a válku přežilo snad 16 dětí. Slovo „snad“ je namístě, protože osud některých dětí nebyl nikdy zjištěn. Co se týče mužů, přímo v obci jich bylo popraveno zastřelením 173, dalších 11 z noční služby o několik hodin později, stejný osud potkal i dvě

146 Tamtéž, s. 129. 147 Tamtéž, s. 131. 148 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 67. 149 Viz. např. Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, s. 225. 150 Miloslav Moulis, Lidice žijí!, Praha 1972, s. 10 – 69.

40 rodiny, zatčené již dříve kvůli údajné spolupráci s organizátory atentátu. Celkový počet obětí v Lidicích byl tedy 199. Okolnosti a samotný průběh tragédie, která se odehrála 10. června 1942, jsou dobře známy a zaznamenány také díky poválečným výpovědím příslušníků kladenského gestapa, které mělo tuto akci na starosti, svědeckým výpovědím několika přeživších lidických žen a také filmu, natočeném údajně na Frankův rozkaz, který byl v poválečném procesu s Frankem dvakrát promítán v soudní síni.151 O tom, co všechno rozkazu k vypálení Lidic předcházelo a kdo vlastně vydal konečný rozkaz o takto nekompromisním postupu jsou v literatuře dodnes prezentovány minimálně dvě hlavní verze, avšak to, koho za strůjce akce považovat, je dodnes nemožné zjistit a určit. Podle obou verzí měl Frank volat večer 9. června řediteli Sipo a SD V Praze Böhmovi, že na základě rozhovoru s vůdcem mají být v Lidicích všichni muži zastřeleni, ženy odeslány do koncentračního tábora, děti schopné převýchovy měly být předány do rodin příslušníků SS (ty ostatní čekala „jiná výchova“) a vesnice samotná měla být vypálena a srovnána se zemí. Rozkaz měl být vydán po schůzce u prezidenta Háchy, protektorátní vlády, Daleuegeho a Franka u Hitlera. Ovšem názory se v rozcházejí v tom, kdo byl autorem tohoto odvetného opatření a jak vlastně Hitler na Lidice přišel. Podle jedné verze to měl být Frank v obou případech,152 podle druhé, je třeba hledat autora rozkazu někde mezi Himmlerem, Hitlerem, Bormannem a Daluegem, ale odpověď na to, jak vlastně na Lidice přišli, zůstává nejasná.153 Sám Frank nejprve tvrdil, že se o rozkazu dozvěděl až 10. června 1942 po návratu z Berlína právě od Böhmeho s tím, že akce už začala. Byl však konfrontován nejen se svědky, kteří ho již kolem šesté ráno viděli v Lidicích, ale i s materiálem tzv. štěchovického archivu, kde je mj. Böhmovo hlášení z 12. června 1942, ve kterém je uvedeno, že mu Frank stran Lidic volal 9. června 1942 v 19. 45, takže v protokolu je nakonec zaznamenána tato výpověď: „Po předestření různých skutečností nemohu nyní vyloučiti, že jsem se o Hitlerově rozkazu dověděl už 9. června 1942 před svým odletem z Prahy do Berlína a že jsem o tom mluvil s velitelem bezpečnostní policie. Dále je možné, že jsem se dověděl o Hitlerově rozkazu 9. června 1942 po svém příletu do Berlína, a to buď v té formě, že mi byl Hitlerův rozkaz, došlý do Prahy za mé nepřítomnosti, sdělen telefonicky do Berlína mým úřadem nebo velitelem bezpečnostní policie a že jsem mluvil s velitelem bezpečnostní policie telefonicky. Na telefonní rozhovory, vedené event. z Berlína, si však vzpomenouti nemohu. Jistě však došel Hitlerův příkaz 9. června 1941 do úřadu říšského protektora prostřednictvím Hitlerovi kanceláře,

151 O těchto výpovědích více viz kapitola „Proces a poprava Karla Hermanna Franka v denním tisku“. 152 Miloslav Moulis, Dušan Tomášek, K. H. Frank – vzestup a pád karlovarského knihkupce, Praha 2003, s. 271 – 273. 153 Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000, s. 313, 314.

41 pravděpodobně souběžně s rozkazem pro velitele bezpečnostní policie prostřednictvím hlavního říšského bezpečnostního úřadu.“154

5. 9 Frank a Kurt Daluege Po atentátu na Heydricha nebyl do jeho funkce zastupujícího říšského protektora jmenován Karl Hermann Frank, jak by se dalo čekat, ale Kurt Daluege, který byl mj. velmi blízkým přítelem Himmlera, s nímž si dokonce tykal. Mezi dvěma nejvýše postavenými nacisty v Protektorátu vládlo od prvních chvil otevřené nepřátelství, které dostalo průchod i při poválečné konfrontaci Daluegeho a Franka před Mimořádným lidovým soudem v Praze v dubnu 1946. Kurt Daluege byl zastupujícím říšským protektorem až do srpna 1943. Během této doby došlo k mnoha dalším zločinům – pokračovaly stanné soudy, byly vyneseny a vykonány stovky rozsudků smrti, mnoho dalších obcí postihlo větší či menší německé drancování. Nejznámější jsou z nich Ležáky, nedaleko Chrudimi, jejichž osud je nejvíce podobný osudu Lidic. Daluege později tvrdil, že on jen zajišťoval správu v protektorátu, a to spíše zpovzdálí, jelikož se na jeho území zdržoval minimálně, takže za hlavního iniciátora a viníka policejní a politické perzekuce je nutné považovat Franka, protože on, Daluege, o nich neměl ponětí a i dokumenty podepisoval především Frank. Frank sám tato obvinění ostře odmítl: „Je víc než neslavné dnes tvrdit, že dával pouze správní pokyny a že všechny politické akty, především policejní, byly prováděny mnou… Daluege byl na své přání stále přesně informován o každém politickém opatření, vydával o nich konečná rozhodnutí a tím je plně odpovědný.“155 Dál se ve výpovědi odvolával na Hitlerova nařízení, podle kterých byl pouze zástupcem a podřízeným Daluega, a pokud je na nějakém rozsudku smrti případně jiných dokumentech jeho podpis, je tam proto, že Daluege většinu času pobýval mimo protektorát, a proto byl povinen, jako jeho zástupce, dokumenty podepsat svým jménem za něj.156 Ve skutečnosti podle svých slov nebyla funkce a pravomoci jeho úřadu tak významné, jak by se mohlo zdát.157

154 Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 143.

155 Tamtéž, s. 135. 156 Tamtéž, s. 135 – 139. 157 „Tím, že státní tajemník vyřizoval v příkazu (nebo v zastoupení říšského protektora běžné vládní a správní záležitosti s protektorátní vládou, projevoval se také navenek (také v tisku a rozhlase) jako činná osoba, takže musel vzniknout dojem, že postavení státního tajemníka je politicky obzvláště význačné. Konal však veškerá jednání z příkazu nebo v zastoupení říšského protektora, předem s ním vše projednal a po provedení jej povinně informoval. (Heydrich vykonával i tato jednání většinou sám.)“ - Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy, Praha březen 1946, s. 139.

42 5. 10 Frank jako státní ministr Protektorátu Čechy a Morava

V srpnu 1943 došlo k poslední velké změně na čele nacistického vedení Protektorátu. Kurt Daluege byl z funkce zastupujícího říšského protektora odvolán, na jeho místo nastupil ve funkci říšského protektora Wilhelm Frick. Zároveň však bylo vydáno nařízení, které přejmenovalo úřad říšského tajemníka, který vykonával Frank, na„Úřad státního ministra pro Protektorát Čechy a Morava“, změnilo zásadním způsobem jeho náplň a pravomoci. Frank se v podstatě stal nejvýše postaveným a nejmocnějším mužem v Protektorátě a úřad říšského protektora byl degradován spíše do oficiální a reprezentativní funkce.158 Ve funkci zůstal podle své výpovědi až do 4. května 1945, takže všechna politická a policejní opatření, tvrdě dopadající na obyvatele Protektorátu, hospodářské zásahy, které významně poškodily československé hospodářství a průmysl i odvetné akce na konci války, včetně hromadných poprav např. v Přerově, Terezíně a na dalších místech republiky, byly podle obžaloby vykonávány na Frankův rozkaz. I v těchto případech se Frank hájil tím, že byl pouze zástupce Hitlera na protektorátním území , byl navíc ze své funkce odpovědný nejen jemu, ale např. i Himmlerovi a jen se jako níže postavený úředník podřídil.159 Na závěr protokolu pak Frank uvedl, že vlastně celá jeho činnost za protektorátu byla z německého hlediska pochopitelná a nutná, že válka má své zákony, jimž on, jako jeden z výše postavených představitelů jedné z válčících stran podléhal a choval se v rámci jimi vymezených pravidel, případně rozkazů svých nadřízených.160

5. 11 Poprava Karla Hermanna Franka

Obžaloba bývalého státního ministra byla k Mimořádnému lidovému soudu v Praze podána 4. března 1946. Frank se podle ní měl zodpovídat mj. ze snahy o změnu ústavy, z členství či velení v organizacích FS, SS, SdP a NSDAP, z propagace a podpory nacistického hnutí, že byl zodpovědný za nasazení československých občanů na nucené práce do říše, či že „sám nebo v součinnosti s jinými ve službách nebo v zájmu Německa způsobil: a) ztrátu svobody většího počtu obyvatel, b)těžké ublížení na těle bez těžkých následků obyvatelů republiky, přičemž takto postižen byl větší počet osob, c) správním rozhodnutím jakéhokoli

158 Tamtéž, s. 152, 153. 159 Tamtéž, s. 152 – 179. 160 Tamtéž, s. 182, 183.

43 druhu, výkonem rozsudku, nařízením nebo správním rozhodnutím nebo jinak smrt obyvatelům republiky“ aj.161 Obžaloba byla Frankovi sdělena poměrně symbolicky, 15. března 1946 s tím, že proces bude zahájen 22. března 1946. Protože Frank prohlásil, že neumí česky, bylo celé řízení, proces a poté i vynesení rozsudku tlumočeno do němčiny, dále byl Frankovi přidělen advokát ex offo – JUDr. Kamil Resller.162 O proces byl velký zájem, nejen ze strany československých úřadů a veřejnosti, ale také ze zahraničí. V průběhu procesu, který probíhal vždy ve zcela zaplněném auditoriu pankrácké věznice a ve kterém vypovídalo mnoha svědků, včetně např. bývalého předsedy protektorátní vlády dr. Krejčího, bývalého protektora Kurta Daluegeho, přímých účastníků akce proti studentům z podzimu 1939 ( s nimi všemi byl Frank také přímo konfrontován) či třech lidických žen, se Frank choval zcela věrně tomu, jak je popsáno již výše. Na druhou stanu některá obvinění přijal.163 Proces byl skončen 27. dubna 1946 s tím, že veřejný žalobce po velmi emotivní závěrečné řeči požadoval pro Franka trest smrti, vykonaný navíc veřejně, načež předseda soudu oznámil, že rozsudek bude pro náročnost jeho vyhotovení a odpovídajícího právního zdůvodnění vynesen později. Až 16. května 1946 vyšla informace, že rozsudek bude vynesen 21. a 22. května 1946. 21. května 1946 předseda soudu se dr. Kozák po rekapitulaci obvinění a některých nejdůležitějších svědeckých materiálů odebral se senátem na krátkou poradu. Po návratu do soudní síně vynesl rozsudek - trest smrti vykonaný veřejně a konfiskace veškerého movitého i nemovitého majetku ve prospěch státu. Následovalo dlouhé právní zdůvodnění rozsudku, který u jednotlivých paragrafů uváděl Frankova konkrétní provinění. Druhý den, 22. května 1946 bylo toto zdůvodnění dokončeno a dán prostor Frankovu obhájci, který soudu sdělil, že i proti vůli svého mandanta podal žádost o milost presidentu republiky, kde žádá zmírnění trestu na doživotí . Ve své řeči se také nahlas zamýšlel nad tím, jestli je trest smrti vlastně trestem a zda –li by Frank nebyl budoucí společnosti prospěšnější spíše naživu. Následně žádal prodloužení zákonem stanovené dvouhodinové lhůty od vynesení rozsudku do výkonu trestu s poukazem na to, že dvě hodiny nestačí na vyřízení všech posledních záležitostí jako

161 Tamtéž, s. 187 – 189. 162 V některých článcích či publikacích najdeme také jiné tvary advokátova jména, a to Kamill Resller nebo Kamil Rösller. 163 „…obhájce potom vyčíslil, které zločiny Frank přiznával: úklady o republiku jejím přivtělením k říši, členství v SS a činovnictví v SdP a NSDAP, propagaci a podporu nacismu, spoluvinu na prosté vraždě, na nařízení o pracovním nasazení, také zavinění ztráty svobody většího počtu osob, spoluvinu na zločinu veřejného násilí vpadnutím do cizího nemovitého majetku a taktéž spoluvinu na odnětí jmění československého státu a osobám správním rozhodnutím…“ - Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 113, 114.

44 jsou dopisy rodině či sepsání poslední vůle. Soudce přání vyhověl a stanovil popravu na 13. hodinu. Poprava měly být vykonána na tzv. „ženském nádvoří“ pankrácké věznice. Již od rána se před věznicí srocovali lidé, snažící se na popravu dostat. Prodávali se na ni lístky, nejprve bylo podle literatury prodáno 4000, pak další 1000 a následně ještě dvakrát po 500, takže spolu s pozvanými hosty mělo být na popravě přítomné publikum čítající cca 6300 lidí. Nutno podotknout, že s blížícím se výkonem popravy a mizejícími lístky se zvyšovala nervozita a agresivita těch z davu, na které se lístek nedostal, proto byla nakonec povolána policie, která musela celou akci se značným úsilím koordinovat. Přímo před podiem se šibenicí, potaženém černým suknem byly tři řady židlí pro senát soudu, pozvané významné (i zahraniční) hosty, vysoce postavené úředníky, příslušníky několika zahraničních armád a také pro sedm lidických žen. Kolem 13. hodiny přišli členové senátu, velitel vězeňské stráže je informoval, že je vše připraveno. Poté předseda soudu nechal přivést evidentně pobledlého nespoutaného Franka. Zopakoval mu rozsudek, který mu byl vzápětí přetlumočen do němčiny a zeptal se, zda rozsudku rozuměl. Frank přitakal. Poté mu soudce sdělil, že jeho přání, aby nebyl spoután, splnil a že na jeho žádost o milost dosud nepřišla odpověď, ale protože je souzen na základě retribučního dekretu, nemá tento stav na odklad výkonu trestu vliv a poprava proto bude vykonána. Pak dostal naposledy slovo Frank, který naposledy prezentoval svou víru a přesvědčení.164 Poté byl se slovy předsedy soudu: „Žádám Vás, mistře popravčí, abyste vykonal svůj úkol!“165 předán katu Josefu Nenáhlovi a ten Franka za pomoci svých dvou pomocníků vyvedl k šibenici, oběsil, předstoupil před soudce a oznámil mu, že vykonal trest, jak mu bylo uloženo. Dostalo se mu poděkování, přičemž v tu chvíli k Frankovi vystoupil vězeňský lékař MUDr. Oldřich Navara, který ve 13.38 konstatoval smrt. Podle zákona měla Frankova mrtvola na šibenici hodinu viset, ale po atacích diváků, kteří se jí snažili dotknout, filmovali si ji apod. kat rezignoval, tělo bylo sundáno už asi po 45 minutách a bylo převezeno do ústavu soudní pitvy, a pak na oční kliniku

164 „K. H. Frank jako ve snu, s přimhouřenými víčky, nepřítomným, tichým hlasem, ztraceně jen jako pro sebe, ale zřetelně, sotva se ovládaje, z posledních sil, s bolestným šklebem kolem bledých úst bez krve, s obličejem teď už zcela strhaným, v němž se úzké rty pohybovaly se zřejmý přemáháním, s netajeným vědomím marnosti promlouval svůj poslední proslov: , Deutschland muss leben, auch wenn wir sternem müssen!´ (,Německo musí žít, i když my musíme zemřít!´)…,Es leb die deutsche Nation´ (,Ať žije německý národ!´) ,Es lebe der deutsche Geist!´(,Ať žije německý duch!´)“ - Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 153. 165 Tamtéž, s. 153.

45 Univerzity Karlovy, kde zkoumali jeho hlavu, aby zjistili případné následky dlouholetého nošení oční protézy. Pohřbeno bylo v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích.166 Nutno dodat, že kromě velkého ohlasu co do počtu přítomných diváků, byl zde velký počet novinářů – domácích i zahraničních, filmové štáby a davy fotografů. Podle literatury se snažili Franka natáčet a zpovídat hned poté, co vyšel z cely, načež byli na základě Reslerova zákroku vyvedeni z budovy167 a ve filmování a fotografování neúnavně pokračovali i poté, co Frank zemřel.168

166 Viz např. Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, či tehdejší tisk – Rudé právo, 1946, roč. 46, č. 69 – 120, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 63 – 119 nebo Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 54 – 120. 167 Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995, s. 143. 168 Fotografie mrtvého Franka, visícího na šibenici pak uveřejnila např. Mladá fronta v čísle 119 z 22. května 1946. Nekomentované video, zachycující vynesení rozsudku a průběh popravy je k vidění na: http://www.youtube.com/watch?v=7g2G84nOqtk. (náhled 10.9.2010).

46 6. Proces a poprava Karla Hermanna Franka v soudobém tisku

6.1 Mladá fronta: deník mladých lidí

Toto periodikum se procesu s Karlem Hermannem Frankem a jeho následné popravě věnuje od čísla 63169, které vyšlo 15. března 1946 do čísla 119170, které vyšlo 23. května 1946 a článek v něm pojednává o Frankově popravě, přičemž od čísla 101171, které vyšlo 30. dubna 1946 a které čtenáře informuje o datu vynesení rozsudku nad Frankem, není do čísla 118172, vydaného 22. května 1946 a přinášejícího reportáž z předposledního dne soudu, článek žádný. Obyčejně články a reportáže ze soudní síně zabírají třetinu titulní strany a jednu další stranu uvnitř listu, což při počtu 4 stran, které zpravidla tvoří jeden výtisk, tvoří cca 30% prostoru v novinách. Naprostá většina článků je doprovázena fotografiemi, ať už ze soudní síně nebo portréty hlavních aktérů soudního procesu – předsedy soudu, soudců z lidu, Frankova obhájce dr. Resslera, významných svědků jako byl např. bývalý říšský protektor Kurt Daluege, soudních znalců apod. a samozřejmě Karla Hermanna Franka samotného. V čísle 119, ve kterém je reportáž z Frankovy popravy poté nechybí fotografie, zachycující čtení rozsudku na dvoře Pankrácké věznice, a fotografie, na které je již mrtvý státní ministr dosud visící na šibenici. Proces byl ostře sledován všemi tehdejšími československými médii - přímo v soudní byli rozhlasoví komentátoři, fotografové, novináři a v některých dnech, kdy se pravděpodobně očekávaly zásadní události a sdělení, také film.173 O průběh událostí v soudní síni se samozřejmě zajímalo i zahraničí. V novinách budí celý proces dojem „seriálu“, novináři přinášejí podrobné informace o prostředí i hlavních aktérech nadcházejících a probíhajících událostí.

Ještě před začátkem procesu přinesla Mladá fronta několik článků pojednávajících o přípravách procesu174, či technickém zázemí prostor, ve kterých bude soud probíhat. Čtenář se tak dozvěděl, že došlo k zprovoznění čtyř nových telefonních linek do telefonních bud v budově a jedna přímá do Pressroomu v Národním domě, dále že po vzoru probíhajícího

169 „Neradostný 15. březen pro K. H. Franka“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 63, s. 1. 170 „Spravedlivý rozsudek vykonán. K. H. Frank popraven.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 119, s. 1, 3. 171 „Rozsudek nad K. H. Frankem 16. května“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 101, s. 1. 172 „Největší proces v československých dějinách u konce: Frank odsouzen k trestu smrti“, Mladá fronta, 1946, roč. 2., 4. 118, s. 1, 2. 173 Např. „Konfrontace Dr. Krejčího s K. H. Frankem. Frank: viděl jsem ve vůdci fenomena.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 82, s. 1, 2. 174 „Neradostný 15. březen pro K. H. Franka“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 63, s. 1.

47 Norimberského procesu bude soudní síň vybavena sluchátkovým systémem, bude se překládat do třech cizích jazyků, a to angličtiny, ruštiny a francouzštiny, nebo že právě probíhají poslední stavební úpravy, které mají vylepšit celkovou akustiku místnosti, ve které je nově nainstalováno velké promítací plátno, které má sloužit k promítání důkazního materiálu, tvořeného např. filmovými záznamy Frankových projevů či reportážím z koncentračního tábora.175 V průběhu procesu pak dojde dokonce na projekci filmu o Lidicích.176 Snaha novin, přinést čtenářům co nejpodrobnější zpravodajství ze soudní síně, je evidentní. Velmi časté jsou např. doslovné přepisy výslechů a rozhovorů či detailní popisy událostí v chronologickém sledu.177 Čtenáři je zprostředkována také kompletní obžaloba178 a v reportážích z posledního dne soudu a popravy také celý rozsudek, Frankova žádost o milost179 a Frankův osobní dopis ministru spravedlnosti, ve kterém jej žádá o „shovívavost vítěze“.180 Zajímavě působí použití motivu Frankova procesu jako stěžejního námětu aprílové přílohy, kterou přináší číslo 77 z 31. března 1946.181

Články a reportáže jsou většinou silně emočně zabarvené, jsou v nich patrné prvky líčení, dramatizace místy až teatrálnosti. Projevují se v naprosté většině v úvodu článku, který předchází přepisovaným výslechům či rekapitulacím událostí v soudní síni a ve kterém má autor článku největší prostor pro uplatnění své výřečnosti. Obsahově i stylisticky jsou z velké části shodné s tímto: „Znaleckými posudky a posledními svědeckými zpověďmi se pomalu uzavírá kruh obvinění kolem K. H. Franka. Zdá se nám, že pozbyl lidskou tvář a že se stal jakýmsi mythem hrůzy a zla. Kolik lidí ho usvědčilo? Nikdy nezapomeneme na ten výkřik lidické ženy, to strašné ,Vrahu!‘, vmetené Frankovi v tvář. Nezachvěl se. Dál sedí, píše si na svém stolku poznámky, které mají ospravedlnit Franka – státního ministra Franka, nositele

175 „Na Pankráci jako v Norimberku. Zaveden bude též sluchátkový systém“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 67, s. 1. Jak je vidět v následujících kapitolách, byla Frankovi dávána vina mj. za několik desítek popravených v Mauthausenu, těsně před koncem války v Terezíně aj. Podle Brandese později Eichmann vypověděl, že tip na lokalitu pro koncentrační tábor Terezín dostal Hitler právě od Franka. 176 „Film „Lidice“ v soudní síni. Historie květnové revoluce vyjasněna.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 84. s. 1, 3. Podrobněji o něm pojednává kapitola „Rudé právo – ústřední orgán Komunistické strany Československa“. 177 Např. „Nepřestaneme ničit zbytky fašismu. Soud nad K. H. Frankem patří nám“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 71, s. 1. ,2; “I šofér gestapa usvědčuje Franka. Frank viděl popravu v Lidicích.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 76, s. 1, 2; “Esesák Vöss o zavraždění studentů. Svědectví z koncentračních táborů.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 79, s. 1, 2 aj. 178 „Lidický vrah porozuměl obžalobě. 22. března začne soud s K. H. Frankem“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 64, s. 1. 179 „Největší proces v československých dějinách u konce. Frank odsouzen k trestu smrti. Spravedlivý trest představiteli hitlerovského Německa.“, Mladá fronta, 1946. Roč. 2, č. 118, s. 1, 2 a „Spravedlivý rozsudek vykonán. K. H. Frank popraven.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 119, s. 1, 2. 180 „Prokurátor navrhuje trest smrti. K. H. Frank sražen na kolena.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 99, s. 1, 3. 181 „Aprílová příloha: Překvapující odhalení o Karlu Hermannu Frankovi. Původní reportáž Carla Maria Veselého V1C1S1“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 77, s. 4.

48 nacismu v ,protektorátu!‘.“182 Podobnou stylizaci textu najdeme také třeba u reportáží ze soudu s protektorátní vládou nebo u článků o Norimberském procesu. Ostatní články jsou většinou věcné a bez jakéhokoli náznaku emocí, líčení či dramatizace.

Během čtení člověk velmi rychle získá pocit, že autorům článků se rozhodně nedaří zachovat jakousi objektivitu a odstup, velmi často narazí na vlastní závěry novinářů a spekulace např. o Frankově duševním rozpoložení či vědomí velikosti své viny183, často lze vycítit jistou míru ironie a sarkasmu.184 Zřetelně se v textu rýsuje odsudek a přímo do očí bije to, jak negativní ohlas postava bývalého říšského ministra pro Protektorát Čechy a Morava vyvolává. Frankovi byla novináři jednoznačně přisouzena vina na všech projednávaných činech a událostech stylizovaná asi v duchu „že tak to prostě bylo a tohle všechno má na svědomí“, nepřipouští se ani hypotetická možnost, že by uvedené nespáchal nebo jeho úloha nebyla taková, jak se soudí – věty typu „události se měly odehrát takto a Frank v nich měl sehrát takovou a takovou roli“, prakticky nenajdeme.

Zcela nepokrytě je Frank nejen ze strany novinářů, ale také předních politických představitelů považován za hlavního viníka toho, co potkalo Československou republiku za nacistické okupace, za ztělesnění všeho nacistického zla, za ukázku typického nacisty. 185 Několikrát najdeme vyjádření, že právě to, jak nemilosrdně, rozhodně a přitom korektně proběhne soud s tímto předním nacistou, má ukázat, že podobně se český národ a nový politický systém a jeho představitelé vypořádají s minulostí a nezůstanou jí nic dlužni. V Mladé frontě najdeme několikrát vyjádření obsahově podobná tomuto: „Již dnes je nám všem zřejmo, že v procesu s K. H. Frankem nejde o nějaké střetnutí československých zákonů

182 „Heslo „Krüger“ znamenalo útok na ČSR“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 98, s. 1,3. 183 Viz např. „Vzpomíná si tato ruka, ležící na haldě spisů, kolik podepsala rozsudků smrti? Je to člověk, ano, strašlivý člověk – protože nedovede pochopit, že se provinil!“ in „Nepřestaneme ničit zbytky fašismu. Soud nad K. H. Frankem patří nám.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2,č. 71, s. 1 nebo „…začíná si pohrávat nervosně se sluchátky (snad chce lépe slyšet o vraždách na studentech), natahuje šňůru a kroutí si prsty. Jenom při slovech: byl to rozkaz vůdcův, trochu se uklidňuje, ale brzy se zas roztřese, protože slovo nacista, není ani pro něho příjemné. Proces již nabyl Frankovými výpověďmi na dramatičnosti, jeho hlas, který se rozléhá z amplionů, hlas, který již pozbyl vůdcovského tónu. K. H. Frank dostává strach! Je to ostatně vidět i na jeho vlasech. Vůčihledně šediví.“ in „V Černínském paláci se poslouchal Londýn. Frank: Poprava studentů 17. XI. vraždou.“, Mladá fronta, 1946, č. 75, roč. 2, s. 1. 184 „…a pak vstoupil do síně dlouho očekávaný Kurt Daluege, dnes již v méně přepychovém obleku než včera. Ale také s vyměněným chováním. Vždyť se dnes dokonce i uklonil soudu, ano tak má na něho blahodárný účinek jeden den, prožitý v čs. vazbě. Můžeme říci, že jsme toho vzteklého pana Kurta Daluegeho ani nepoznali.“ in „Frank si vymohl u Hitlera – Daluege se nesměl starat v protektorátě o politiku“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 87, s. 1. 185 „To, co přináší první dny procesu s Karlem Hermannem Frankem, mohli bychom nazvat jeho životopisem…i celý Frankův životopis není vlastně ničím jiným, než zcela běžným životopisem každého ‘řádného nacisty‘ “ in „V tom je amorálnost fašismu, vrah se přiznává, ale vinu necítí.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 73, s. 1.

49 s Frankem, ale že jde přímo o střetnutí dvojího myšlení. Vždyť nebude přece odsouzen za své zločiny pouze Frank – člověk, nýbrž celý princip, který Frank ochraňoval, princip, který již podlehl zbraním demokratických armád, princip, který dnes podléhá v Norimberském procesu. Navždy musí vejít do dějin odsudek strašlivé nelidskosti, jakou byl ve skutečnosti Hitlerův nacionální socialismus.“186 Svůj postoj k procesu a osobě Franka vyjádřili v tehdejších médiích také politici, v Mladé frontě tak učinil např. tehdejší ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina 21. března 1946, který řekl: „Karl Hermann Frank je pro každého příslušníka našeho národa prvním představitelem německé krutovlády v našich zemích od 15. března 1939 do 5. května 1945. Karl Hermann Frank je též po smrti Konrada Henleina prvním představitelem zrady, kterou proti Československé republice spáchala v letech 1933 až 1938 její německá menšina. Není to tedy žádná nadsázka, pravím – li, že proces proti takovému člověku je procesem historického významu pro náš národ. Na lavici obžalovaných nezasedne jen Karl Hermann Frank, nýbrž celý německý národ.“187

Vesměs všechny texty jsou pak psány tak, jako by vyjadřovaly hlas národa a lidu. Přečteme – li si všechny články a reportáže, ve kterých nezřídka narazíme na věty podobné těmto: „Ale není jen jeho ten trest, vždyť on se přece opíral o desetitisíce jiných, zvedajících ve stejné chvíli ruce do výše, ano, o desetitisíce s mozky zaplavenými šíleným snem. Tak tedy dnes vidí konečný pád svého obludného přízraku, o němž již nedávno prohlásil, že byl špatný, dnes již také dobře ví, že způsobil svému národu nejstrašnější zlo, jakého byl kdo schopen.“188 nebo: „Největší proces v českých dějinách byl včera zakončen. Hlavní viník nevýslovného útlaku a smrti tisíců lidí, K. H. Frank, již není mezi živými. Jeho vina však přechází do dějin jako odstrašující příklad všem příštím generacím.“189, je patrné, že celý proces, jeho průběh i samotná poprava skutečně měly pro tehdejší veřejnost velmi symbolickou rovinu. Ostatně o zamýšlené stylizaci soudní místnosti jako symbolického místa pro československou justici otevřeně hovoří i informace z tisku.190

186 „Soud vynese rozsudek i nad německou menšinou. Frank mluvčím nacismu v Čechách, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 72, s. 2. 187„Ministr Drtina o procesu s K. H. Frankem. Nechceme mstu – chceme spravedlnost“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 69, s. 1. 188 „Největší proces v československých dějinách u konce. Frank odsouzen k trestu smrti. Spravedlivý trest představiteli hitlerovského Německa.“ , Mladá fronta, 1946, roč.2, č. 118, s. 1. 189 „Spravedlivý rozsudek vykonán. K. H. Frank popraven.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 119, s. 1, 2. 190 „V dnešním dni v procesu s K. H. Frankem se promítaly v soudní síni filmy, znázorňující líc a rub nacistické éry. Na projekčním plátně, před nímž se po celou dobu promítání leskl krucifix a svíčky jako symboly československé spravedlnosti, se objevovala historie, viděná dvojím zrakem: barbarským a lidským. Byla to historii 1938 – 1945, sepsaná ve zvukových žurnálech.“ in „Hráli „Dia Fähne hoch“ – a Frank seděl. Nelítostné činy „čs. soldatesky“ u motolské vozovny“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 89, s. 1.

50 Z posledních dvou dní procesu, z nichž druhý byl dnem Frankovy popravy, noviny samozřejmě přinesly také bohaté zpravodajství. Bohužel se věnovaly daleko více právním aspektům rozsudku, zdůvodněním, výrokům jednotlivých aktérů, ale o popravě samotné vymezily jen několik málo odstavců. Jak je uvedeno výše, jsou reportáže doprovozeny několika fotografiemi, mj. již oběšeného Franka. Mladá fronta svým čtenářům také nabídla přehledně vytištěný kompletní rozsudek nad bývalým státním ministrem.

Podle komentáře nejprve seznámil předseda soudu všechny přítomné s několika důležitými dokumenty, které Franka usvědčily mj. z toho že v době, kdy byl říšským protektorem Wilhelm Frick, měl už tento úřad spíše „symbolickou“ funkci a skutečnou moc na území Protektorátu měl Frank coby státní ministr. Nato Frank prostřednictvím svého advokáta reagoval, že tato skutečnost byla nakonec pro protektorátní obyvatele prospěšná a jako příklad uvádí tři hlavní kladné body, které pomohl ze své funkce zařídit. Po tomto prohlášení se senát odebral na malou poradu mimo soudní síň, po níž přišlo vynesení rozsudku – veřejně vykonaného trestu smrti oběšením a konfiskace majetku ve prospěch Československého státu, načež soudce zrekapituloval prakticky celou Frankovu politickou kariéru od roku 1934 až do vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V rámci této rekapitulace je osazenstvo soudní síně seznámeno,mj. s názorem lorda Runcimanna, který ve Frankovi také viděl jednoho z hlavních viníků nacistické tragédie: „Odpovědnost za konečný rozkol má padnout podle mého míněni na pana Henleina a Franka, jakož i ony stoupence, uvnitř i mimo stát, kteří je hnali do extrémního a protistátního jednání.“191 Součástí reportáže z tohoto dne je pak onen přehledně rozepsaný rozsudek, který byl druhý den, po dokončení rekapitulace Frankovy politické kariéry až do jeho zatčení v květnu 1945, Frankovi náležitě právně zdůvodněn. Čtenář se tak dozvěděl, že Franka mj. zprostili obžaloby pro zločin nakládání s člověkem jako s otrokem, neboť není možné srovnat Frankovu spoluvinu na krutém nakládání s lidmi v koncentračních táborech a na gestapu s pojmem otrokářství, co bylo bráno jako přitěžující a co naopak jako polehčující okolnost.192 Tento velmi podrobný právní rozbor Frankových provinění je podle předsedy soudu, kterého tisk citoval, nutný proto, že Franka si podle oznámení z ministerstva spravedlnosti do Norimberku vůbec nevyžádali, takže v tuto chvíli Mimořádný lidový soud jakoby zastupuje celý svět a je nezbytné využít všechny

191 „Největší proces v československých dějinách u konce: Frank odsouzen k trestu smrti.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 118, str. 2. 192 „Spravedlivý rozsudek vykonán. K. H. Frank popraven.“, Mladá fronta, 1946, roč. 2, č. 119, s. 1, 2.

51 možnosti, které právní řád Československé republiky nabízí. Má na mysli mj. i právní kroky na obranu obviněného, aby později nemohl tento soud být nařčen z předpojatosti. Následuje projev Frankova advokáta, který nahlas uvažuje nad morálností trestu smrti, vyjadřuje pochybnost nad tím, zda se jedná vůbec o trest, a podotýká, že coby žijící pamětník nacistické hrůzy a její přímý vykonavatel by budoucí generaci mohl být Frank prospěšný budoucím generacím jako informační zdroj např. pro přijetí preventivních kroků v oblasti výchovy, vojenství atp. Na rozsudku tato řeč nic nezměnila, byla nařízena tříhodinová přestávka, během které si Frank vyřídil své poslední záležitosti.

V 13: 02 byl Frank, hlídaný čtyřmi členy stráže doveden na dvůr pankrácké věznice, kde mu byl znovu, veřejně, přečten a vzápětí přetlumočen rozsudek kde byl vyrozuměn, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Tomuto aktu přihlíželo několik tisíc diváků Z reportáže se totiž čtenář dozví, že už dlouho před plánovaným veřejným vyslovením rozsudku a vykonáním veřejné popravy na dvoře Pankrácké věznice se v jejím okolí srocovali lidé. Na popravu se na místě prodávaly vstupenky, takže kromě těch, kteří si ji již zakoupili, se sem vydali lidé, kteří se snažili několik zbylých vstupenek získat. V davu, který se navzdory policejnímu dohledu před začátkem exekuce stal již těžko zvladatelným, převládaly ženy. Samotné popravě a událostem na dvoře pankrácké věznice přihlíželo z prvních řad i sedm lidických žen.193 Také ony tak mohly slyšet Frankova poslední slova, která pronesl těsně před smrtí, a které Mladá fronta přetiskla doslova: „Německo musí žít, i když my umíráme. Ať žije německý národ, ať žije německý duch, Německo bude žít dále.“194 a redakce slova doprovází je vlastním komentářem: „V tuhle chvíli se ukazuje jeho pravé nacistické smýšlení, které je smýšlením celého německého národa i v těchto dnech.“195 Samotná poprava je líčena vcelku stručně, doplněna o časové údaje jejích nejdůležitějších fází – minutu po půl druhé je Frank oběšen, o šest minut později hlásí mistr popravčí předsedovi soudu vykonání popravy a o další tři minuty později konstatoval soudní lékař MUDr. Navara Frankovu smrt.

193 Tamtéž, s. 1, 2. 194 Tamtéž, s. 2. 195 Tamtéž, s. 2.

52 6. 2 Rudé právo – ústřední orgán Komunistické strany Československa

Tyto celostátně vycházející noviny přinesly první zprávu o procesu s Karlem Hermannem Frankem v už čísle 54 ze dne 5. března 1946. 196 Zpravodajství, zprostředkovávající poslední den procesu a zároveň výkon popravy najdeme v čísle 120 z 23. května 1946. 197 V době trvání procesu až po popravu bylo poměrně podrobné zpravodajství ze soudní síně na Pankráci prakticky v každém výtisku od čísla 69 z 22. března 1946198 po již zmíněné číslo 120. Jistá prodleva nastala od čísla 101 ze dne 28. dubna199, kdy byl proces s Frankem ukončen a čekalo se na vynesení rozsudku do čísla 116 z 18. května 1946200, kdy Rudé právo přineslo informaci o datu vynesení rozsudku, k němuž mělo dojít 21. a 22. května 1946. Oproti předchozímu periodiku byla však Frankova osoba často zmiňována v rámci procesu s představiteli protektorátních vlád, který začal prakticky ihned po ukončení procesu s Frankem a kvůli jeho popravě byl pak na pár dní přerušen.201 Také u Rudého práva je vidět, že si redakce byla vědoma důležitosti procesu, zveřejnila přetisk žaloby202, kterou hlavní prokurátor dr. Drábek předal 4. března 1946 Lidovému soudu v Praze, představila obsazení soudu a přinesla velmi zajímavý článek o nálezu ve Štěchovicích203, který soudu poskytl nejen tajný soukromý archiv bývalého státního sekretáře a protektorů, ale i důležité dokumenty, týkající se vypálení Lidic. Často se setkáme s doslovnými přepisy (samozřejmě podle názoru novinářů) nejdůležitějších částí výslechů, které jsou doplněny komentářem, jehož hlavní motivací je zprostředkovat čtenáři dění v soudní síni co možná nejvěrněji a přitom ukázat Franka a jeho zločiny v co nejhorším světle.

196 „Hromadný vrah se bude zodpovídat ze svých činů: Žaloba proti K. H. Frankovi“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 54, s. 1. 197 „Dějinné spravedlnosti učiněno zadost: K. H. Frank odpykal své zločiny“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 120, s. 1,2. 198 „Hrůzný dokumentární film ´Lidice´ předveden na zkoušku: Dnes začíná proces s K. H. Frankem“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 69, s. 1. 199 „Před soudem s Frankovými spolčenci: Proces s K. H. Frankem ukončen – rozsudek bude vynesen později“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 101, s. 2. 200 „Rozsudek nad Frankem 21. a 22. května 1946: Beran a Syrový prodali před okupací výzbroj za 650 milionů“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 116, s. 2. 201 „V příštích čtrnácti dnech se očekává vynesení rozsudku mimořádného lidového soudu nad K.H. Frankem, bude zasedání národního soudu přerušeno na dva dny, v nichž bude rozsudek publikován. Vyzní – li rozsudek podle návrhu veřejného žalobce, jeho vykonání by pravděpodobně následovalo třetího dne…“ in „Rozsudek nad Frankem v příštích 14 dnech?: Hrubý konfidentem gestapa“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č.108, s.1. 202 „Hromadný vrah se bude zodpovídat ze svých činů: Žaloba proti K. H. Frankovi“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 54, s. 1. 203 „Nový materiál proti K. H. Frankovi, protektorátní vládě a českým zrádcům: Sensační dokumenty v bednách ze Štěchovic.“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 55, s. 1.

53 Rozsah článků a reportáží, vzhledem k průměrnému počtu stránek výtisku nebyl tak výrazný jako u Mladé fronty, nicméně byl nadprůměrný ve srovnání s jinými tématy. Fotografie doprovázely reportáže z Pankráce zřídka. Zpravodajství ze soudní síně najdeme v naprosté většině případů na první straně, i když je zjevné, že nejvíce prostoru věnovala redakce událostem vázaným na VIII. sjezd KSČ (v době jeho konání se proces dostává dokonce až na 7. stranu204) a chystané parlamentní volby, což vzhledem k tehdejší situaci a zaměření periodika neudiví. Také stylizace článků k procesu s Karlem Hermannem Frankem akcentovala především sovětské zásluhy, komunistický odboj a jeho příslušníky, hrdinnost komunistické strany a jejích členů205 a propagovala myšlenku druhé světové války jako rozsáhlého politicko –hospodářského komplotu proti Sovětskému svazu.206 V tomto směru je také bezesporu zajímavé srovnání dalších celostátních novin a Rudého práva, na jehož základě vidíme, že se Rudé právo proces s bývalým státním sekretářem snažilo maximálně využít v rámci předvolební agitace – zatímco jiná periodika se v reportážích z procesu a popravy věnovala výhradně osobě Franka, vládní činitele z protektorátního období zmiňovala pouze v případě jejich výpovědi u soudu s bývalým státním sekretářem a pomyslnou vinu kladla téměř bez výhrad na jeho bedra207, novináři Rudého práva jen zřídka vynechali příležitost v článcích o Frankově procesu a popravě obviňovat bývalé ministry a prezidenta Háchu z kolaborace a napomáhání německým

204 Např. „Frank nařizoval vraždy: Příjezd Heydrichův – Frank nevěděl, zda s Heydrichem na všechnu práci stačí“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 76. 205Viz např.: „…A zase se ukazuje, jak bylo tehdy správné stanovisko komunistické strany, která budovala národ k obraně republiky.“ in „Táhli s Hitlerem za jeden provaz, ať ho tedy mají: Frank usvědčuje i české zrádce“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 73, s. 1, „…a ukázalo se, že to byla zase komunistická strana, která stála v čele boje proti fašistickým okupantům…“ in „Frank nařizoval vraždy: Příjezd Heydrichův – Frank nevěděl, zda s Heydrichem na všechnu práci stačí“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 76, s.7 nebo „Z rozkazu Franka bylo zatčeno přes 200 ostravských komunistů. Ani nejtvrdším výslechem nevynutilo z nich gestapo přiznání.“ in „K. H. Frank nařizoval popravy českých komunistů: hrdinství komunistů svědčí proti Frankovi“, Rudé právo, 1946, roč. 26,č. 92, s. 1 apod. 206 Viz např.: „…páchali s nimi v nenávisti proti republice a proti Sovětskému svazu agrárně fašističtí předáci…a slovenští zrádci…“ in „Táhli s Hitlerem za jeden provaz, ať ho tedy mají: Frank usvědčuje i české zrádce“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 73, s. 1 nebo „…Přitom však se ukázala strašná vina skupin a vrstev těžkého průmyslu a vysokých financí – představitelů velkokapitálu, kteří ze ziskuchtivých zájmů se paktovali s hospodářskými a průmyslovými magnáty hitlerovskými, pracujícími již, jak svědčí dokumenty v norimberském procesu, naplno pro německé fašistické spiklence, pro jejich válečné hospodářství a pro hospodářské přípravy k útočné válce. Tito průmyslníci a finanční kreativci musí se stejně odpovídat před soudem ze své zrady na národě, neboť i oni už dávno před útokem hitlerovských zločinců na ČSR jim připravili cestu k dobytí republiky v naději, že pod Hitlerem a s Hitlerem budou moci za války proti Sovětskému svazu, který nenáviděli, kořistit a hrabat zisky.“ in „Preissové a Beranové šli s Hitlerem na lup: Jak vykrádali okupanti se zrádci republiku.“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 97, s. 4. 207 Mladá fronta či Právo lidu samozřejmě proces s bývalými vládními činiteli ve svém zpravodajství neopominuly, ale reportáže z tohoto přelíčení přináší odděleně, jako samostatné články tak, jak byly vedeny dva oddělené procesy. V obou periodicích je odsudek vlády také zřetelný, píše se v nich o spolupráci a kolaboraci, ale není snaha tyto dva procesy - proces s Frankem a s protektorátní vládou – propojovat více než je nutné v rámci svědeckých výpovědí, či se dovolávat, aby byli Franka a představitelé protektorátní vlády souzeni společně.

54 okupantům, neúnavně opakovali názor, že se tito politici musejí dočkat stejného odsouzení a trestu jako Frank, aby se českému lidu dostalo spravedlivého zadostiučinění.208 Autoři Rudého práva shledávali vinu Franka za průběh událostí v období trvání Protektorátu Čechy a Morava v podstatě stejnou jako vinu představitelů protektorátních kabinetů a netajili se názorem, že by dokonce měli být souzeni zároveň s Frankem: „Je to poprvé v historii českého národa, co bude souzen jeden ze smečky německých fašistických zločinců, z nichž hlavní jsou souzeni dnes před Mezinárodním vojenským soudem v Norimberku, který prostřednictvím tak zv. protektorátu po násilném rozbití a obsazení Československé republiky jeho aparát plně ovládal, páchal své hrůzostrašné zločiny. Jeho přímými nebo nepřímými pomocníky byli tak zv. protektorátní ministři s tak zv. státním prezidentem Háchou v čele. A ne náhodou vynořuje se v tom okamžiku otázka, proč s K. H. Frankem nesedí na lavici obžalovaných a nejsou společně souzeny všechny protektorátní kapitulanstko – kolaborantské vlády, počínaje Beranovou a Syrového vládou. Ti všichni tvořili s Frankem jeden celek a právně je jedno, kdy který člen vstoupil do této zločinecké organisace nacistického Německa a vešel ve spojení, nebo spolupráci s německými fašistickými zločinci. Odpovědnost nesou všichni.“209 Při dalším čtení narážíme v souvislosti s bývalými vládními činiteli neustále na slovní spojen typu „zrádci“, „zaprodanci“, „čeští jídáši“, „přisluhovači“, „kolaboranti“, „kreatury“, „agrární fašistická smečka Beranova“, „bídná smečka háchovských spiklenců“ apod.210 Podíváme – li se na články a reportáže očima dnešního čtenáře, zaznamenáme, že i když chybějí místy až melodramatické úvodníky ke článkům, podobným těm v Mladé frontě, vystupují v Rudém právu emoce, které osoba Karla Hermanna Franka budila, zřetelně na povrch i přesto.

208 Viz např.: „Ve velké porotní síni na Pankráci byl po hlavním přelíčení, konaném od 22. března o 27. dubna t.r. a zahájeném po třínedělní přestávce, odsouzen k trestu smrti hromadný vrah českého národa K. H. Frank. Vzhledem k surovému způsobu a povaze zločinů byl u něho navržen veřejný výkon trestu. Tímto spravedlivým rozsudkem byla ukončena první kapitola vyrovnání se vítězného lidu s představitelem krvavého německého fašistického režimu v českých zemích. Dějinné spravedlnosti však bude učiněno zadost, až stejně spravedlivý test postihne i Frankovy pomocníky a vykonavatele jeho zločinných rozkazů, t. zv. protektorátní ministry a beranovské zrádce, kteří se proti národu paktovali a spolčovali s hitlerovskými zločinci.“ in „Před popravou K.H. Franka“, Rudé právo, 1946, roč. 26,č. 119, s.1. 209 „Lid dovede zúčtovat se svými katy a zrádci: K. H. Frank před soudem českého národa“, Rudé právo, 1946, roč. 26., č. 70, s.1. 210 Viz např. „Frank a jeho zrádní pomocníci se odpovídali ze svých zločinů: Jak plenili nacisté naši zem“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 71, s. 1,2, „Táhli s Hitlerem za jeden provaz, ať ho tedy mají: Frank usvědčuje i české zrádce“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 73, s. 1, „Usvědčují se navzájem: Dramatická konfrontace Franka s Krejčím“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 83, s.1 apod.

55 Velké „šokující“ titulky, zlověstná přídavná jména211, opakující se volání po spravedlnosti, trestu a rozhořčené věty o kolaboraci, zrádcovství a toleranci fašismu následují přehledná shrnutí nejvýznamnějších momentů a základních fakt toho kterého dne – přesně tak vypadá většina článků, ve kterých nejsou podobně výmluvné výroky: „Byly to zdrcující chvíle pro tohoto gestapácky zapírajícího vraha, který tváří v tvář dokladům, psaným a podpisovaným vlastní zločinnou rukou byl usvědčen ze svých strašných zločinů…Vlastní doklady usvědčují tohoto zločince, páchajícího hrozná zvěrstva na českém národě, který měl drzost tvrdit, že neměl nenávisti proti českému národu. Zatím z každého jeho zločinu, tak nezvratně dokázaného, je cítit nacistickou touhu vyhladit všechno české a slovanské.“212 , případně pokusy o charakteristiku jeho vystupování před soudem, jako následující věta: „…zdánlivě sklíčený, ale pořád jako šelma, jako hyena hledí K. H. Frank do žaloby před sebou…“213 nijak ojedinělé, spíše naopak. Přestože se v Rudém právu, na rozdíl od jiných titulů, nedozvíme příliš o technickém vybavení a zázemí soudní síně či popraviště, přinesl deník velmi zajímavé informace o několika filmových projekcích, které byly součástí soudního přelíčení – ať už pro ilustraci předkládaných důkazů a výpovědí, nebo přímo jako usvědčující materiál. Promítaly se Aktuality z nezdařeného Henleinova pokusu o převrat v roce 1938, z jarní mobilizace, krátké filmy, které vznikly při uvedení Neuratha, Heydricha a Daluegeho do úřadu říšského protektora a především film „Lidice“214, k jehož natočení vydal pokyny přímo Frank a jako jeden z důkazů jej předvedla také žaloba v Norimberku.215 Naopak výpověď Daluegeho tváří v tvář Frankovi byla podle tisku naprostou novinkou Mimořádného lidového soudu v Praze: „Za odpoledního přelíčení došlo ke konfrontaci K. H. Franka s K. Daluegem, který ho usvědčil, že veškerá politická moc v t. zv. protektorátě byla svěřena jemu, jako vyššímu

211 Viz např. „Vydělaná lidská kůže – příšerný důkaz zločinů nacistických lidojedů: Frank konfrontován s Daluegem“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 88, s. 1, „Ve výroční den vpádu nacistických hord do Prahy: K. H. Frank dostal obžalobu – Proces s hromadným vrahem českého národa K. H. Frankem bude zahájen 22. března“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 64, „Žena z Lidic volá na Franka:´Vrahu bídný…´: Frank tváří v tvář lidickým ženám“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 81, s.1 apod. 212 „Frankovo zapírání zlomeno důkazy z jeho archivu: Křížový výslech K. H. Franka“, Rudé Právo, 1946, roč. 26, č. 78, s. 5. 213 „Neuvěřitelnými se zdají vlastní zvěrstva i katu Frankovi: Zločiny okupantů na českém národě“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 72, s. 1. 214 Více o filmových projekcích viz. „Hrůzný dokumentární film ´Lidice´předveden na zkoušku: Dnes začíná proces s K. H. Frankem“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 59, s.1, „Kladenští gestapáci svědčí proti K. H. Frankovi: Film o Lidicích v soudní síni“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 85, s.1,2 a „Oživlá tragédie: filmové pásmo nacistických zločinců v soudní síni“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 90, s. 1. 215 „Je tedy předváděn film o zkáze Lidic, který již v Norimberku sloužil sovětské obžalobě za průkazný materiál. Film na Frankův rozkaz natočil nacistický filmový poradce Treml s M. Vágnerem z Prahy. Film se skládá ze tří částí: z práce esesáků, z práce zákopových čet a z odklízecích prací. Třetí část byla natočena jako výchovný film pro říšskou pracovní službu. Promítání trvalo asi půl hodiny.“ in „Kladenští gestapáci svědčí proti K. H. Frankovi: Film o Lidicích v soudní síni“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 85, s. 2.

56 esesáckému a policejnímu vedoucímu. Byla to první konfrontace, při níž stáli proti sobě dva vysocí němečtí fašističtí zločinci…K podobné konfrontaci nedošlo dosud ještě ani v Norimberku.216 Frankovy výroky, kterými se snaží zbavit zodpovědnosti z vyřčených zločinů – odvolává se na plnění rozkazů Hitlera, Heydricha, Henleina a dalších vysoce postavených nacistů, tvrdí, že si nic nepamatuje, svědky nepoznává, případně zcela mlčí a odmítá podat jakékoli vysvětlení svých činů, vyvolaly zjevnou vlnu odporu a rozhořčení.217 Padly výroky nejen o zbabělosti Franka, ale také názor že jde vlastně o přiznání viny: „Ve čtvrtečním přelíčení proti K. H. Frankovi bylo vyslechnuto opět několik svědků, kteří potvrdili Frankovu přímou účast na zločinech spáchaných na československých občanech…Frank zdrcený včerejším výslechem…zahájil taktiku, jakou sledoval na začátku norimberského procesu Hitlerův zástupce Hess. Na nic se nepamatuje, vše již zapomněl a hlavně nic nespáchal. Ale i tato gestapácká methoda je první známkou zdrcení zločince množstvím důkazů a otřásajících svědectví. Bledý zírá Frank, jak se na něho valí příval dokladů, jak je usvědčován, neboť nesmírná byla jeho zločinnost, jak vysvítá z předkládaných dokumentů.“218 Těchto argumentů využívá Frank především při svých výpovědích a výpovědích svědků k těm jeho činům a krokům, které jsou považovány za obzvláště strašná provinění a kterým dávali redaktoři Rudého práva velký prostor, přinášeli emočně laděné reportáže ze soudních síní, poskytovali doslovné přepisy výpovědí (zvláště např. v případě tří lidických žen Marie Kohlíčkové, Anny Hroníkové a Jarmily Nové219), nešetřili plamennými výroky o Frankově zrůdnosti, nelidskosti a „hlasitě“ volali po zasloužené odplatě českého lidu. Jde především o zákroky proti studentům220 při demonstracích v říjnu 1939, jeho činnost u stanných soudů a nespočet trestů smrti, které podepsal221, zodpovědnost za obrovské hospodářské škody, které byly za dobu

216 „Vydělaná lidská kůže – příšerný důkaz zločinů nacistických lidojedů: Frank konfrontován s Daluegem“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 88, s. 1. 217 Např. „K. H. Frank se vymlouvá na Hitlerovy rozkazy: Zločiny německých fašistů na českém národě“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 77, s. 1, Frank všechno zapírá. Frankovy zločiny v Terezíně a Přerově“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 82, s.1, „Kladenští gestapáci svědčí proti K. H. Frankovi: Film o Lidicích v soudní síni“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 85, s. 2 aj. 218 „Frank všechno zapírá. Frankovy zločiny v Terezíně a Přerově“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 82, s. 1. 219 „Žena z Lidic volá na Franka:´Vrahu bídný…´: Frank tváří v tvář lidickým ženám“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 81, s. 1, 5. 220 Viz např. „K. H. Frank před zhroucením: K. H. Frank usvědčen ze střílení studentů“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 80, s. 1, nebo „Každá poprava na Frankův rozkaz: K. H. Frank chtěl vyvraždit všechny vězně v Terezíně“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 86, s. 1,2 aj. 221 Viz např. „Preissové a Beranové šli s Hitlerem na lup: jak vykrádali okupanti se zrádci republiku“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 97, s. 4, „Taková je bilance německé okupace a spolupráce zrádců s německými fašisty: Němci nám způsobili za 700 miliard škod“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 98, s. 3 nebo „Před ukončením procesu s K. H. Frankem“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 99, s. 3.

57 trvání Protektorátu způsobeny Československé republice a jejím obyvatelům222. Podle stylizace, obsahu a rozsahu článků bylo za jeho největší zločin považováno vypálení středočeských Lidic.223 Právě v článku, který Rudé právo vydalo o výpovědi bývalého protektorátního předsedy vlády a ministra dr. Krejčího, vypovídajícího mj. také o lidické tragédii, lze najít zajímavě zdůvodněné zamítnutí Frankova tvrzení o úloze pouhého bezmyšlenkovitého vykonavatele rozkazů z vyšších míst a Frankovy výpovědi, že rozkazy, týkající se třeba zákroku proti Lidicím, četl z dopisu od Hitlera – v konfrontaci tváří v tvář Frankovi dr. Krejčí řekl: „Já bych podotkl, že nebylo zvykem německých orgánů, abyste se vy nebo Heydrich schovávali za Hitlera, vy jste otevřeně říkali, že jste plnomocníci Hitlerovi a že co děláte, k tomu máte plnou moc. Vy jste se nepotřebovali schovávat, jako my, za Háchu. Vy jste neměli interes se krčit, ale vždy snahu ukázat odstrašující příklad, že nás dá Hitler během války vystěhovat a vyhubit…Lidice byla jen ukázka toho, jak to bude vypadat.“224 Jak je patrné, celá kauza se v novinách nesla ve znaku zjevného nepřátelství k Frankově osobě a bývalým protektorátním politikům, v naprostém přesvědčení o jejich nezměřitelném provinění a volání po spravedlivém trestu. Věrně ilustrativní komentář emocí, pocitů a názorů, panujících jak v soudní síni na Pankráci, tak mezi lidmi, nabízí reportáž z předposledního dne soudu a jeho 50. zasedání: „Žalobce odhaluje tu zbabělé nitro bídáka, který chtěl vyhubit český národ a neštítil se žádného zločinu…Frankovým procesem…je ukončen první článek spravedlivého vyrovnání se českého lidu s představitelem nejstrašnějšího režimu německých fašistických okupantů. Další článek bude ukončen, až bude stejně spravedlivě odsouzen stejně hrozný režim kolaborantů a domácích zrádců, zrádná protektorátní vláda, jejíž členové se zúčastnili s Frankem zločinného tažení proti českému národu.“225, kde zazněl také požadavek veřejného žalobce na trest pro bývalého státního sekretáře: „Jménem celého československého národa, jménem všech, kteří jeho vinou trpěli a umírali, jménem lidických vdov a matek, jménem jejich uloupených, nešťastných dětí, jménem všech, jejichž život i štěstí uničil, žádám pro Karla Hermanna Franka nejvyšší trest, který na

222 Viz např. „Dva nacističtí „hodnostáři“ v sobě: Frank s Daluegem se navzájem obviňují“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 89, s. 1,2, „Taková je bilance německé okupace a spolupráce zrádců s německými fašisty: Němci nám způsobili za 700 miliard škod“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 98, s. 3 nebo „ Hlavní žalobce žádá jménem celého národa: pro Franka navržen trest smrti a veřejné vykonání trestu“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 100, s. 1,3. 223 „…od chvíle, co začal kouti pikle o republiku až po svůj nejhnusnější zločin – zničení a vyvraždění Lidic, k němuž dal rozkaz z Berlína 9. června 1942 večer.“ in „Frankovo zapírání zlomeno důkazy: křížový výslech K. H. Franka“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 79, s. 1. Další výpovědi, informace a důkazy projednávané v případu Lidic viz např. (kromě již výše zmíněných čísel 78, 81 – 3 a 85) : „Před soudem s Frankovými spolčenci: Proces s Frankem ukončen – rozsudek bude vykonán později“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 101, s. 2. 224 „Usvědčují se navzájem: Dramatická konfrontace Franka s Krejčím“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 83, s.1 apod. 225 „Hlavní žalobce žádá jménem celého národa: pro Franka navržen trest smrti a veřejné vykonání trestu“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 100, s. 1.

58 tomto světě může být nad ním vyřčen – trest smrti! A uzná – li mimořádný lidový soud tento trest, pak žádám, aby byl vykonán veřejně.“226 Samotné popravě se Rudé právo věnovalo, vzhledem k rozsahu a obsahu reportáží z celého procesu, poněkud stručně. Nepsalo se o dění v okolí věznice v den popravy, nepřetisklo celý rozsudek, celá reportáž je doplněna jen jedinou fotografií a jedná se v podstatě o dva odstavce textu. Přesto se dá tvrdit, že základní a podstatné informace se čtenář dozvěděl – nejdříve byl Frankovi přečten rozsudek v soudní síni, poté mu byla o hodinu (na tři hodiny) prodloužena lhůta na vyřízení posledních osobních záležitostí (dopisy rodině, poslední vůle atp.) a po ní byl vyveden na druhý dvůr pankrácké věznice, kde už čekalo kompletní obsazení soudu, jeho advokát, několikatisícové publikum a také postavena šibenice. Na tomto tzv. „ženském nádvoří“ mu byl opět přečten rozsudek, který byl vzápětí přeložen do němčiny, bylo sděleno zamítnutí jeho žádosti o milost a byl mu dán prostor pro poslední vyjádření. Poté byl, na základě svého posledního přání nespoután, oběšen: „…před předsedu soudu předstupuje popravčí mistr a hlásí výkon popravy. Nato vystupuje na lešení vězeňský lékař a zjišťuje smrt odsouzeného, kterou ve 13. 38 hod. hlásí rovněž předsedovi soudu.“227 V celé reportáži nacházíme snahu o zachycení a zprostředkování Frankova rozpoložení a vyrovnání se s nastalou situací, které i tentokrát nepostrádá patřičně odsuzující nádech: „Snaží se stát pevně, chvílemi sklání hlavu a dívá se po trávě ve slunci, rozhlíží se a bloudí pohledem, plným nenávisti, po lidech kolem. A hledí opravdu skleněně. Chvílemi neposlouchá a snaží se vyloudit úsměšek na tváří…snaží se tvářit povýšeně, z nervosity mne si ruce a zase těká pohledem po lidech, jakoby chtěl říci: ,To se vám dostalo zadostiučinění…´. Chvílemi pokyvuje také hlavou, rozhlíží se zase po zdech budovy a je vidět na něm resignace.“228 O Frankově výrocích na téma německé budoucnosti se Rudé právo nezmiňuje.

6. 3 Právo lidu – ústřední orgán Československé sociální demokracie

Celostátně vycházející Právo lidu přineslo první zmínku o procesu s Karlem Hermannem Frankem v čísle 54 z 5. března 1946229, přičemž nějaký článek, věnovaný jeho osobě a činnosti lze najít prakticky skoro v každém výtisku do začátku procesu, po dobu jeho

226 „Hlavní žalobce žádá jménem celého národa: pro Franka navržen trest smrti a veřejné vykonání trestu“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 100, s. 1,3. 227 „Dějinné spravedlnosti učiněno zadost: K. H. Frank odpykal své zločiny“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 120, s.1, 2. 228 „Dějinné spravedlnosti učiněno zadost: K. H. Frank odpykal své zločiny“, Rudé právo, 1946, roč. 26, č. 120, s. 2. 229 „Výčet zločinů největšího nepřítele českého národa: K. H. Frank bude 15. března překvapen“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 54, s. 1.

59 trvání až do posledního dne procesu, jistá výraznější prodleva je jen mezi čísly 100 z 28. dubna 1946230 s reportáží ze dne, kdy veřejný žalobce požadoval vynesení rozsudku smrti vykonaného veřejně a 118 z 22. května 1946231, které pojednávalo o prvním ze dvou dní čtení rozsudku.

Velmi zajímavým počinem byl článek v čísle 120 z 24. května 1945232, který skutečně velmi podrobně popisoval poslední den Frankova života, líčil situaci panující již od časného rána v okolí a na dvorech pankrácké věznice: „Ve středu už dlouho před 8. hod. tísnily se před Justičním palácem na Pankráci stovky zvědavců, kteří doufali, že nějakým zázrakem se jim podaří obdržet lístek na poslední přelíčení procesu s K. H. Frankem. Množství zájemců rostlo a po 9. hod. docházelo k nepěkným scénám. Ti, kteří ukořistili vstupenku s rudým přetiskem V.T. (výkon trestu), čekali dlouho, než je do věznice pustili. Méně šťastní se pokoušeli v posledním okamžiku sehnat vstupenky a ubohý úředník, který vstupenky vydával,byl terčem lidského hněvu. Úředně bylo vydáno víc než 5000 vstupenek a ježto třetí vězeňské nádvoří ještě nebylo zaplněno, povolil velící policejní důstojník vstup ještě 500 osobám, na které se nedostalo.“ 233. Deník informoval také o vzhledu popraviště, o uspořádání míst k sezení, přítomnosti mnohých československých i zahraničních novinářů, filmového štábu a fotografů. Jako z jediného ze zkoumaných periodik bylo možné se dočíst, kdo všechno seděl na místech ve dvou řadách přímo před popravištěm – senát soudu, veřejní žalobci, oficiální osobnosti a význační hosté, mezi kterými bylo sedm lidických žen, příslušníci československé armády a několika armád zahraničních (rudá armáda, britští letci a američtí vojáci). Druhou informací, která v jiných novinách zveřejněna nebyla, je zpráva, že po popravě, kterou Právo lidu popisuje s přesností na minuty, měla Frankova mrtvola na šibenici hodinu viset, byla převezena do ústavu soudní pitvy a její hlava byla na Oční klinice Univerzity Karlovy podrobena zkoumání kvůli dlouhodobému nošení oční protézy. Jako jediné ze sledovaných novin Právo lidu přineslo také podrobněji rozvinutou informaci o tom, že Frankova výpověď byla vyžádána Mezinárodním soudem v Norimberku na základě požadavku Konstantina von Neuratha. S Frankem sepsal jeho výpověď generál justiční služby dr. Ečer234 a o dva dny později musel Frank svoji výpověď odpřísáhnout.

230 „Frank se hájí před soudem: Rozsudek bude vynesen až později“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 100, s. 4. 231 „Zločinec Frank bere svou odplatu: veřejná poprava K. H. Franka“, Právo lidu,1946, roč. 49, č. 118, s. 1,3. 232 „Poslední akt historické spravedlnosti: Jak skončil K. H. Frank na šibenici“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 120, s. 3. 233 Tamtéž, s. 3. 234 Generál prof. JUDr. Bohuslav Ečer (31.7.1893 – 14. 3. 1954) - světově uznávaný odborník na mezinárodní právo trestní; profesor pro mezinárodní právo trestní na PrF MU; generál justiční služby, člen Komise

60 Nakonec to však pro něj nemělo žádný význam, jelikož bývalý říšský protektor se jeho výslechu později vzdal a také proto Franka v Norimberku nepotřebovali.235

Naprosto unikátním počinem byla série článků pod názvem „Kat českého národa – původní reportáž Karla Vykusy“. Šlo v podstatě o seriál, který byl v novinách vydáván od čísla 55 z 6. března 1946236 do čísla 69 z 22. března 1946237. Vyplňoval dobu mezi oznámením o podání žaloby na Karla Hermanna Franka k Mimořádnému lidovému soudu v Praze, na jejímž základě se podle Práva lidu měl zpovídat ze všech zločinů obsažených v retribučním dekretu238, a samotným začátkem procesu. Čtenáře v jejich rámci seznamoval s Frankovými největšími proviněními a nejzásadnějšími milníky jeho politické kariéry autor, s jehož spoluprací byla v březnu 1946 vydána kniha „Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci, s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy“, o jejímž vydání Právo lidu vydalo v čísle 81 z 5. dubna 16 malý článek, ve které této knize přisuzuje velký dějinný význam.239 Nutno podotknout, že podobné série článků vycházely k více tématům – zpravidla těm, ve kterých se redakce novin snažila o pečlivé vykreslení nějakého tématu.240 Ve Frankově případě se mj. informuje o technickém zázemí soudní síně, o filmech a některých zásadních důkazech, které mají být předloženy, i významných výpovědích, které lze čekat. Nelze přehlédnout, že v reportážích o Frankovi redaktor o jeho vině nepochyboval, ale byl o ní naprosto přesvědčen, své vidění a odsudek bývalého státního ministra a jeho provinění čtenářům otevřeně podsouval: „Abychom dlouho nenapínali své čtenáře: Frank nikdy nebyl politikem, ale docela obyčejným špionem a zrádcem nejhoršího druhu. K tomu není třeba žádných zvláštních důkazů. Stačí k tomu jen

Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů; předseda československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku, soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Právě on vyjednal s Američany Frankovo vydání do Československé republiky. – zdroj: http://www.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=5794 (náhled 10. 9. 2010) a http://www.rozhlas.cz/wwii/1945/_zprava/211449 (náhled 10. 9. 2010). 235 „Frank vypovídal pro Norimberk“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 62, str.1, „K. H. Frank přísahal pro Norimberk“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 64, str. 1 a Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 65, s. 1. 236 „Kat českého národa: Frank mučitelem: Původní reportáž Karla Vykusy“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 54, s. 3. 237 „Kat českého národa: Frankova sláva končí: Původní reportáž Karla Vykusy“, Právo lidu, roč. 49, č. 69, s. 3. 238 „Výčet zločinů největšího nepřítele českého národa: K. H. Frank bude 15. března překvapen“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 54, s. 1. 239 „…Kniha se čte jako obrovské dějinné drama, v němž hlavní zločinec sám líčí tisíceré vraždy, podvody a líčí, kterých se dopouštěl na českém obyvatelstvu. Je zde vylíčen hrdinský příběh ministerského předsedy Eliáše, průběh květnové revoluce v Praze, dusná atmosféra po vykonání trestu nad Heydrichem, kdy Hitler rozkázal hromadnou popravu 30 000 českých lidí, činnost partyzánů, která Němce podle jeho doznání citelně poškozovala, Hitlerův úmysl vystěhovat Židy na Madagaskar atd. Tato kniha je nejen důležitým dokumentem pro příští dějiny republiky z ob nesvobody, ale také významným protějškem norimberského procesu.“ in Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 81, s. 3. 240 Viz. např. série „Válka začala v raze: původní reportáž Marie Veselé“ in Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 62, s. 5.

61 letmý přehled jeho životem…“ 241 a předjímal Frankovo úhybné chování během procesu: „…bude před soudem tvrdit jako všichni ostatní nacisté, že to všechno řídil Hitler, on přece poslouchal rozkazy, a pak přece byla válka, která přinášela různé tvrdosti´.“242

Posledním originálním doplňkem reportáží z pankráckého auditoria byly tzv. „Pankrácké momentky“, které najdeme třeba v čísle 73 z 27. března 1946. Šlo vlastně o jakousi situační reportáž, která se snažila zachytit zajímavé postřehy ze soudní síně – např. neshody mezi Frankem a jeho obhájcem či výroky dr. Resslera o tom, že aby si tímhle procesem vydělal aspoň na režii, bude muset prodat Frankův podpis v New Yorku apod.243

Samotnému procesu noviny věnovaly hodně prostoru, výtisk měl mezi 6 a 8 stranami, z toho cca 1, 5 připadá právě na Frankův proces. Články byly psány poměrně bez výrazných projevů emocí, i když podíváme –li se na ně očima dnešního čtenáře, je jejich stylizace přece jen hodně nezvyklá. Redaktoři nechávali spíše náznaky v komentářích a přetištěných zpovědích, na jejichž základě si čtenář mohl domyslet prožité útrapy jako tomu bylo například v čísle 81 z 5. dubna 1946, ve kterém byly zachyceny výpovědi žen s Lidic.244 Oblíbeným jazykovým prostředkem pak byly metafory.245 Často byly články doplněny fotografiemi. Reportáže z procesu i popravy nesly přehledné nadpisy a podnadpisy, obsahovaly fakta, čísla, doslovné přepisy zásadních výpovědí a momentů u soudu, podobné tomuto: „Zatím, co obě předcházející lidické ženy mluvily klidně a vyrovnaně, třetí, Jarmila Nová, vypovídala třesoucím se hlasem, naplněným bolem a nenávistí. Její líčení lidických událostí bylo stejné jako u žen předchozích. Když se jí nakonec předseda zeptal, koho v Lidicích ztratila, pozbyla svědkyně klidu a obrácena k Frankovi, třesoucím se hlasem pravila: , Ztratila jsem muže, čtyři bratry, otce a maminku, ty vrahu bídný!´.“246. U každého článku byly přehledně v menších článcích s trefným nadpisem shrnuty nejzásadnější témata ten který den

241 „Kat českého národa: K. H. Frank a R. Beran“, Právo lidu,1946, roč. 49, č. 58, s. 3. 242 „Kat českého národa: K. H. Frank a jeho matka“, Právo lidu,1946, roč. 49, č. 57, s. 3. 243 „Pankrácké momentky“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 73, s. 3. 244 „Svědkyně udává osobní data a jako každá lidická žena odpovídá na otázku: ,Stav?´, , Vdova.´.“ in „Svědectví o zločinu nejbídnějším: lidické ženy svědčí o Frankovi“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 81, s. 1. 245 „V pondělí dopoledne ocitl s e Frank v ohni otázek veřejného žalobce. Byla to síť, z níž polapený marně se snažil uniknout…“ in „Frank v ohni křížových výslechů“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 78, str. 2.nebo „Pohnuté chvíle v soudní síni. Jeho slova dopadají na Frankovu hlavu jako rána palicí.“ in „Spravedlnost Frankovi se blíží: Navrhuje se trest smrti“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 99, s. 1. 246 „Svědectví o zločinu nejbídnějším: Lidické ženy svědčí o Frankovi“, Právo lidu, 1946,roč. 49, č. 81, s. 3.

62 projednávaná a vyjmenováni svědci, kteří vypovídali.247 Ani v Právu lidu tak nechybí např. konfrontace bývalého předsedy protektorátní vlády dr. Krejčího s Frankem248, nebo bývalého protektora Kurta Daluegeho s bývalým státním ministrem249, případně informace o promítaných filmech.250

Je patrné, že i tyto noviny přikládaly osobě Karla Hermanna Franka a jeho procesu zásadní význam251, psaly o obrovském zájmu jak mezi československými politiky a veřejností, stejně jako mezi tehdejšími československými médii, tak o mezinárodním významu soudu s bývalým státním ministrem a zahraničním zájmu dění o soudní síni: „K soudní budově na Pankráci se jistě ještě niky nesoustředilo tolik pozornosti, jako právě dnes. Nebude snad nikdo v této zemi, kdo by nesledoval pozorně průběh procesu, jaký naše soudní historie dosud nezná. Také zahraniční zastoupení v porotní síni velkým počtem žurnalistů, bude sledovat líčení s nevšedním zájmem. Je to prostě tím, že v procesu proti K. H. Frankovi nevidí celá veřejnost jen výkon spravedlnosti nad Frankem, individuálním zločincem, nýbrž zosobněnou představu šestiletého utrpení, skládajícího se z nepřehledného množství zločinů, napáchaných okupantským režimem na našem národě…Frank zasedá tedy dnes na tvrdou lavici obžalovaných. Jeho nepřítomným společníkem bude na tomto místě celý německý národ a nacionálně socialistický režim.“252 Projdeme –li články jeden po druhém,

247 Viz např. „Zničení Lidic“, „Frank bojuje o moc“, „Frank a česká inteligence“, „ Žaluje ročník 1924“, „Frank chtěl střílet závodní výbory“ „Praha povstává“ in „ Lidový soud odmítl Frankovy námitky: hora hříchů K. H. Franka je navršena“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 72, s. 1, 3. 248 „Nyní dochází ke konfrontaci Franka s dr. Krejčím. Na vyzvání předsedy soudu předstoupil dr. Krejčí těsně před Franka, dívá se mu do očí a prohlašuje: ,Vy jste tehdy řekl: Ich habe abgeordnet…´(já jsem nařídil)…“ in „Komedie s loutkovou vládou se odhaluje: Frank a protektorátní ,vláda´: dr. Krejčí usvědčuje Franka.“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 83, s. 3. 249 „Důležitá svědectví Daluege a Jöckla: Daluege contra Frank: svědecké výpovědi drtí Frankovu obhajobu“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 88, s. 1, 3. 250 „Dále předložil veřejný žalobce přípis ministerstva vnitra s podrobným seznamem filmových aktualit a dokumentárních filmů, které navrhuje k předvedení. Jedná se o záběry K.H. Franka, pořízené býv. Aktualitou při různých slavnostech, řada snímků o podvratné činnosti našich Němců, film o exhumaci obětí květnové revoluce v Přerově, dokumentární film o exhumaci hromadných hrobů obětí pochodů smrti v Bohusodově a Fojtovicích, dále dokumentární film z Malé pevnosti v Terezíně, obrazy ze sekyrárny na Pankráci a konečně dokumentární film, sestavený z výstřižků ruských a anglických filmů o koncentračních táborech Osvětim a Bergen Belsen.“ in „Filmy o pochodech smrti v Terezíně: defilé svědků o Frankových zločinech“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 85, s. 3. 251 Viz např.: „Je druhý den největšího procesu československého soudnictví…“ in „Vrah, proti němuž je Petit ubožák: 244.836 lidí připravil K. H Frank o život“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 71, s. 1 nebo „Frank zasedne dnes na lavici obžalovaných. Naše reportáž proto končí, aby udělala místo líčení procesu, jaký naše soudní historie nepamatuje.“ in „Kat českého lidu: Frankova sláva končí“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 69, s. 3. 252 „V K. H. Frankovi soudíme celý německý národ“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 69, s. 3.

63 často narazíme na další podobné věty o symboličnosti Frankovy osoby, jako ztělesnění německého zla, o spravedlnosti, která musí být vykonána.253

Ani redaktoři tohoto periodika svoje pocity, které v nich Frank vyvolával, neskrývali a dávali průchod svému názoru o jeho zločinnosti, agresi, nenávisti vůči všemu českému: „Kdyby chtěl Frank mluvit pravdu, musel by říci: ,Nenáviděl jsem vždy český národ a ještě nyní ho nenávidím! Byl a jsem nacistou a nelituji svých činů!´“.254 Patrná byla snaha dodat čtenářům co možná nejvíce informací, zprostředkovat dění v soudní síni, vystihnout co nejvěrněji výpovědi a charakteristiku svědků či psychický stav bývalého státního ministra: „Žaloba proti K. H. Frankovi je dočtena. Nám zbývá shrnout z žaloby, jak zapůsobila na obžalovaného. Hromadný vrah se několikráte neznatelně zachvěl nebo zavřel oči. Snad hodlá něco přiznat.“255 Nelze si nevšimnout, že také v Právu lidu, tak jako ve všech sledovaných periodicích, se o Karlu Hermannu Frankovi psalo jako by již byl odsouzen.256

Pokud jde o spolupráci Franka s bývalými protektorátními vládami, byli její členové, podobně jako v Mladé frontě či Lidové demokracii, zmiňováni v reportážích pouze v případě, že přímo vypovídali u soudu, nebo byla jejich výpověď čtena. Neobjevilo se žádné „volání“ po společném procesu a společné zodpovědnosti za dění v Protektorátě Čechy a Morava, i když přesvědčení o vině bývalých protektorátních politických činitelů bylo patrné a následnému procesu s nimi věnovalo Právo lidu velkou pozornost.257

V reportáži ze dne, kdy veřejný žalobce požadoval pro Franka veřejně vykonaný trest smrti, najdeme mj. další originální příspěvek tohoto periodika. Jako jediné ze sledovaných otisklo pod názvem „Konečný návrh prokurátora“ tu část jeho závěrečné řeči, ve které velmi

253 Viz např. „ Prof. Dr. Hobza skončil svůj posudek a pravil, že proces s K. H. Frankem není jen záležitostí Československé republiky, nýbrž i záležitostí mezinárodní spravedlnosti. Nejde tu jen o vyřízení osobního účtu mezi naším státem a vykonavateli zločineckého plánu na vyhlazení československého lidu. Toho si je plně vědoma nejen naše veřejnost, ale i veřejnost světová.“ in „Proces s K. H. Frankem záležitostí mezinárodní“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 93, s. 3. 254 „Lidový soud odmítl všechny Frankovy námitky: Hora hříchů K. H. Franka je navršena“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č.72, s. 1. 255 Tamtéž, s. 1 256 „Pohnutá chvíle soudní síni. Mluví veřejný žalobce. Jeho slova dopadají na Frankovu hlavu jako rány palicí. Vrah, zločinec, zloděj, lupič, velezrádce, lhář a podvodník, kridatář – které zločiny ještě jsou v trestním zákoníku, aby se jich Frank nedopustil v rozměrech pro něž v historii není přirovnání.“ in Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 99, s. 1. 257 Viz nap. „Komedie s loutkovou vládou se odhaluje: Frank a protektorátní ,vláda´: předseda t.zv. protektorátní vlády dr. Krejčí vypovídá“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 82, s. 1, 3 nebo „Výpověď Daluegeho je stejně tak jako svědecká výpověď protektorátního ministerského předsedy dr. Krejčího přípravou vlastní obhajoby.“ in „Důležitá svědectví Daluege a Jöckla: Daluege contra Frank: svědecké výpovědi drtí Frankovu obhajobu“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 88, s. 1.

64 výstižně shrnoval to, co Frank pro současníky ztělesňoval a jak se o něm smýšlelo: „Ujímám se slova v závěru procesu…který nemá obdoby v dějinách našeho národa, v procesu, který není ničím jiným, než nutným konečným závěrem velikého a vítězného boje, který jsme byli nuceni svést, abychom zachránili svou národní existenci před německou záplavou. Dnes je již zápas dobojován a proces s K. H. Frankem, který jsem nazval závěrečnou kapitolou tohoto boje, není proto možné považovati jen za proces, jímž si národ vyřizuje svůj účet s osobou K. H. Franka, nýbrž za proces proti Němcům vůbec, za proces, jímž mělo býti nejen našemu národu, nýbrž celému světu prokázáno, že nikoli jen Hitler a jeho spolupracovníci, nikoli jen K. H. Frank a jeho spolupracovníci, nýbrž celý německý národ a zejména všichni Němci usedlí v Československu, až na zcela bezvýznamné výjimky, připravovali rozvrat a zkázu Československa, zánik a smrt československého národa, methodou pečlivě rozváženou a téměř vědeckou. V K. H. Frankovi nesoudíme tedy jenom jednotlivce, který tomu barbarskému plánu stál v čele, nýbrž všechny jeho soukmenovce, kteří Hitlerovi, Henleinovi a Frankovi tomu poskytli politickou a vojenskou moc a v provádění jejich plánu je podporovali. Osobnost obžalovaného stává se tu vlastně toliko ztělesněním celého tohoto neuvěřitelného komplotu, a kdyby šlo jen o to, prokázat vinu tohoto jediného člověka, byl bych se mohl zhostiti svého úkolu jednostránkovou obžalobou a třeba pouhou citací kteréhokoliv z jeho nadutých projevů, ani bych musel riskovat, že unikne nejvyššímu trestu.“258

Z posledních dvou dní procesu, 21. a 22. května 1946, kdy byl vynesen rozsudek přesně tak, jak je požadoval veřejný žalobce a vykonána exekuce, Právo lidu přineslo rozsáhlé reportáže, mapující nejen dění u soudu a na vězeňském dvoře, ale také rekapitulující poslední den a noc Karla Hermanna Franka, přetisklo kompletní rozsudek a také např. seznam věcí a knih, které měl Frank u sebe v cele.259 Ostatní informace jsou shodné s těmi, které uveřejnila také ostatní tři sledovaná periodika.

258 „Na Franka dopadá ruka spravedlnosti: navrhuje se trest smrti.“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 99, s. 2. 259 Viz „Zločinec Frank bere svou odplatu: veřejná poprava K. H. Franka: trest smrti nad největším zločincem a nepřítelem českého národa bude vykonán veřejně“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 118, s. 1, 3 a „Poslední akt Frankovy cesty k moci: kat zakončil Frankův život“, Právo lidu, 1946, roč. 49, č. 119, s. 1.

65 6. 4 Lidová demokracie – orgán Československé strany lidové260

Popravě Karla Hermanna Franka toto celostátní periodikum věnovalo články ve dvou číslech – 118261 a 119262, která vyšla 22. a 23. května 1946. Ve srovnání s rozsahem novin a jiných článků, především předvolebních projevů čelných představitelů československé strany lidové, dostává proces méně místa a fotografie u reportáží chybí. Nicméně obsahově a stylisticky články nijak nezaostávají ve srovnání s ostatními celostátními novinami – také v Lidové demokracii najdeme věty plné nenávisti, odsudku a zloby určené osobě bývalého státní ministra protektorátu Čechy a Morava: „K. H. Frank se snaží předstírat klid, nedaří se mu to však příliš…dívá se posupně po soudní síni chvílemi zdravým okem…Občasné zacukání tváře potvrzuje, že K. H. Frank, nenasytný vrah tisíců českých lidí se uvědomuje, že nadešla jeho poslední chvíle.“263, stejně jako výroky o symboličnosti procesu který vynese trest nejen nad Frankem jako člověkem, nýbrž nad Frankem jako ztělesněním německého útlaku a bezpráví: „Končí se proces, němž je odsuzován nejen K. H. Frank, nýbrž celá německá iredenta, jejíž činnost se tak neblaze zapsala do dějin našeho státu.“264

Přestože se jedná o noviny spojené s lidovou stranou, v jejímž čele je kněz Msgre. Šrámek265, hlásící se ke křesťanskému náboženství a jeho hodnotám, o spravedlnosti trestu smrti a práva československého národa na jeho vykonání pochybnosti nezaznamenáme: „Smrt to tedy byla, která uzavřela kapitolu života jednoho z tisíců Němců - K. H. Franka, jehož činnost vepsala se do dějin našeho národa písmem nejkrvavějším. Spravedlnost i tentokráte zvítězila!“266. Naopak, i když rozsahem jsou články skromnější než v jiných periodicích, rozhodně ne na úkor poskytovaných informací. Redaktoři Lidové demokracie se snažili

260 Tak jak všechna v práci použitá periodika, i toto je v Národní knihovně České republiky běžnému čtenáři dostupné pouze ve formě mikrodokumentu. Lidová demokracie je na třech cívkách z období leden – duben 1946, květen – srpen 1946 a září – prosinec 1946. Bohužel v době sběru materiálu byla cívka „leden – duben 1946“, kde by bylo možné najít reportáže a články z procesu s Karlem Hermannem Frankem, z technických důvodů dlouhodobě nedostupná. Proto ve své práci v případě Lidové demokracie popisuji jen popravu a nikoli celý proces. 261 „Veřejná poprava katana českého národa: k. H. Frank odsouzen k trestu smrti“, Lidová demokracie, 1946, roč. 2,č. 118, s. 1 a 5. 262 „Rozsudek nad katanem českého národa vykonán: veřejná poprava Karla Hermanna Franka“, Lidová demokracie, 1946, roč. 2.,č. 119, s. 5. 263 „Veřejná poprava katana českého národa: k. H. Frank odsouzen k trestu smrti“, Lidová demokracie, 1946, roč. 2, č. 118, s. 1. 264 „Veřejná poprava katana českého národa: k. H. Frank odsouzen k trestu smrti“, Lidová demokracie, 1946, roč. 2, č. 118, s. 1. 265 Msgre. ThDr. Jan Šrámek (1. 8. 1870 – 22. 4. 1956) – sjednotil Československo stranu lidovou, v letech 1921 – 1938 člen vlády, 1940 – 1945 předseda londýnské exilové vlády, 1946 – 1948 místopředseda vlády. 266 „Rozsudek nad katanem českého národa vykonán: veřejná poprava Karla Hermanna Franka“, Lidová demokracie, 1946, roč. 2.,č. 119, s. 5.

66 zprostředkovat dění v soudní síni, se všemi podstatnými momenty a částmi závěrečných řečí jak veřejného žalobce dr. Drábka, tak Frankova obhájce, přetiskla kompletní rozsudek nad bývalým státním ministrem. Druhému vynesení rozsudku na nádvoří pankrácké věznice, událostem sledujícím i samotné popravě se Lidová demokracie věnovala poměrně podrobně, rekapituluje časový sled události s přesností na minuty, popsala vzhled popraviště a barvitě informovala o zástupech lidí, kteří se na Frankovu popravu snažili dostat. Frankova poslední slova o německé budoucnosti, která pronesl těsně před popravou, označila za „slovní demonstraci“.267

267„Rozsudek nad katanem českého národa vykonán: veřejná poprava Karla Hermanna Franka“, Lidová demokracie, 1946, roč. 2.,č. 119, s. 5.

67 7. Moderní nebo raně novověká poprava?

7.1 Shrnutí

Podíváme – li se na rozsah a obsah novinového zpravodajství soudobého celostátního denního tisku, lze konstatovat, že bez rozdílu jeho politického zaměření považovala všechna periodika proces s bývalým státním ministrem protektorátu Čechy a Morava K. H. Frankem a jeho popravu za mimořádnou událost. Z kontextu citovaných výpovědí svědků, vlastních komentářů autorů článků či projevů politických činitelů je patrné, že tohoto muže nikdo nepovažoval za obyčejného obžalovaného, resp. odsouzeného. Nasvědčuje tomu i samotná délka procesu, pečlivost, s jakou se jej obžaloba a soud ujaly, náročný výběr, jímž musel projít Frankův obhájce ex offo i to, kolik času věnoval soud podrobnému a preciznímu rozsudku, jehož vynesení a legislativní zdůvodnění zabralo dva dny. Rozhodně není bez zajímavosti, že většina periodik tento rozsudek otiskla v plném znění a provinění, která byla považována za Frankovy největší přečiny, zasadila do kontextu tohoto rozsudku tak, aby jej pochopil pokud možno každý čtenář. O výjimečnosti popravy dále svědčí také péče, která byla věnována přípravě soudní síně, technickému zázemí a posléze i místa vykonání exekuce. Mimořádný byl zájem zahraničních médií, v průběhu procesu se v soudní síni v řadách diváků vystřídala řada vysoce postavených politických a vojenských činitelů z řady zemí a jak díky detailnímu popisu např. v Právu lidu víme, i při samotné popravě byla vymezená místa pro významné hosty. Mezinárodní důležitosti a historického významu procesu si byli vědomi všichni hlavní aktéři jednání – soudní tribunál, veřejný žalobce, obhájce Ressler i sám Frank. Je to patrné z jejich výpovědí, ve kterých předseda soudu i veřejný žalobce několikrát zdůraznili, že přestože na Frankovo odsouzení by jim stačil jen zlomek toho, co za svou politickou kariéru vykonal, vzhledem k specifičnosti procesu bylo nutné se podrobně zabývat celým Frankovým politickým působením (tedy nejen za období německé okupace) a také proto předseda soudu v závěru procesu považoval za nutné využít všech právních kroků, které by mohly Frankovi pomoci (např. podání milosti prezidentu republiky) a vystavil se tak spolu s Frankovým advokátem, který se v zájmu objektivnosti procesu rozhodl žádost o milost podat i přes Frankův osobní nesouhlas, velké veřejné kritice. Za možnou motivaci lze podle všeho považovat mj. fakt, že po Frankově zatčení se jistou dobu vyjednávalo o tom, zda –li bude Frank souzen spolu s ostatními vysoce postavenými nacistickými činiteli u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, nebo bude vydán do Československé republiky a ve

68 chvíli, kdy se dr. Ečerovi podařilo jeho vydání se spojeneckými silami domluvit, bylo zároveň nepřímo vyřčeno, že se československá justice bude muset s Frankem vyrovnat podobně jako soud v Norimberku, že tímto krokem se přiřadí na stranu vítězů a proto tedy předseda soudu usiloval o vyčerpání všech právních možností včetně žádosti o milost. Sám Frank si významnost procesu se svou osobou také dobře uvědomoval a několikrát tento význam zdůraznil ve své výpovědi před soudem, ovšem v odlišném kontextu – že až budoucnost ukáže, že byl souzen nesprávným soudem, nesprávnými lidmi a byl odsouzen nespravedlivě. Dalším rysem popravy, který díky pečlivé práci novinářů studovaných novin vychází na povrch, je její symboličnost nejen pro československou justici, ale pro veřejnost obecně. Bezpočtukrát jsou v textech opakovány výroky o tom, že v procesu není souzen pouze Frank, ale také celý německý národ, nacistická myšlenka a německá menšina Československé republiky (v tomto směru poněkud vybočuje Rudé právo, které by na pomyslnou lavici obžalovaných vedle Franka posadilo i všechny protektorátní ministry a státního prezidenta dr. Háchu), že právě tento proces je cestou, jak nejen všem Němcům, ale i celému světu ukázat, že éra nacismu skončila, je způsobem, jak se s napáchaným zlem vyrovnat a zároveň jakousi poslední bitvou dlouhé války (v tomto směru se opět odlišuje Rudé právo, které proces s Frankem považuje pouze za jednu ze dvou front této bitvy a teprve až se spravedlnost vyrovná i se druhou frontou, protektorátními ministry a prezidentem Háchou, bude bitva „dobojována“), která bude vykonaným trestem na základě spravedlivého rozsudku skončena, účty budou vyrovnány a československý národ bude moci jít dál. Také tento aspekt „srovnání účtů“, respektive znovunastolení porušené rovnováhy lze podle van Dülmena označit za jeden z rysů tradiční popravy, přestože se dotýká především poprav v 16. století. O symboličnosti nepochyboval žádný z členů soudu, ani veřejný žalobce či politická reprezentace, právě naopak. Tehdejší ministr spravedlnosti Drtina tuto myšlenku rozvinul v mimořádném projevu, který den před zahájením procesu přednesl v rozhlase a byl následně otištěn v některých periodicích, veřejný žalobce ji několikrát zopakoval v průběhu procesu a podle doslovné citace jeho závěrečné řeči, kterou otisklo Právo lidu, byla tato symboličnost jedním z důvodů, proč požadoval veřejný výkon trestu oběšením- proto, aby tuto poslední „bitvu“ a vykonanou spravedlnost mohlo vidět co možná nejvíce příslušníků nejen československého národa. Také veřejnost podle dostupných informací přisuzovala procesu a popravě Karla Hermanna Franka velkou roli. Jak již bylo zmíněno výše, během procesu bylo v auditoru pankrácké věznice neustále plno, popravu sledovalo na jejím dvoře na 6000 lidí, kteří na ni sehnali lístky. Další davy občanů stály před branami věznice a marně se snažily na popravu

69 dostat, k jejich zvládnutí musela být povolána policie, která s tímto úkolem měla nemalé problémy. Kolik tisíc lidí naslouchalo přímému přenosu v rozhlase, lze jen stěží kdy dopočítat. Už samotný fakt, že prakticky každý, kdo měl přístup k rozhlasu, mohl popravu sledovat tak říkajíc živě, stejně neodradil tisíce lidí od toho, aby se snažily dostat na pankrácké nádvoří, kde naprostá většina z nich nemohla na Franka ani dohlédnout, natožpak slyšet jakékoliv z jeho či soudcových slov, vypovídá dostatečně o míře zájmu veřejnosti a výjimečnosti této události. Vězeňská služba musela celkem třikrát navyšovat počet vstupenek, který byl limitován rozlohou pankráckých nádvoří. Při popravě i u soudu se ozývaly rozhořčené výkřiky plné odsudku, zlosti a nenávisti. Vše podléhalo přísné organizaci, neboť lidé se srocovali již dlouhé hodiny před samotnou událostí, na kterou se soustředily objektivy většiny fotoaparátů a kamer nejen československých, ale i zahraničních médií. Vyhrazená místa pro pozvané hosty, přítomnost sedmi lidických žen, z nichž některé podaly výše zmíněná otřesná svědectví o Frankově největším zločinu, nástup soudu, prohlášení příslušníka vězeňské stráže, že k exekuci je vše připraveno, přivedení Franka, oklopeného čtyřmi dozorci, opětovné vynesení a tlumočení rozsudku, prostor pro poslední veřejné pronesená Frankova slova, fakt, že katovi Franka předal osobně soudce nikoliv vězeňská služba, skutečnost, že kata soudce nahlas vyzval k tomu aby vykonal své dílo, to, že po vykonání popravy předstoupil před soudce nejprve kat a ohlásil mu vykonání své práce, načež jej následoval lékař, který veřejně prohlásil Franka za mrtvého – to vše podle mého názoru lze považovat za důkazy o mimořádném přístupu k osobě Karla Hermanna Franka, jeho zločinům a o vědomí výjimečnosti tohoto procesu a popravy. Nabízí se i myšlenka, jakoby si i sám Frank byl vědom tohoto faktu, když ve svých posledních slovech vzýval německý národ a německého ducha. Porovnáme-li navíc Frankovu popravu s výše zmíněnými fakty o tzv. norimberském procesu z Evansovy knihy nebo s dalšími popravami, které byly vykonány na základě rozsudků mimořádného lidového soudu a na základě retribučních dekretů prezidenta Beneše, ze kterých vyplývá, že snad až na jedinou výjimku v případě bývalého pražského primátora Josefa Pfitznera, byly tyto exekuce vykonány neveřejně, mnohdy ve velmi brzkých ranních hodinách a s výjimkou tzv. norimberského procesu trvaly tyto procesy jen zlomek doby a dostalo se jim jen nepoměrně menšího prostoru v tisku ve srovnání s K. H. Frankem, se lze jen stěží ubránit tvrzení, že Frankův proces a poprava byly skutečně mimořádnou událostí ve všech směrech. Tato poprava byla svým provedením na tehdejší dobu netypická. V druhé polovině čtyřicátých let se nejen v Československu, ale i v mnoha dalších zemích, včetně Ameriky sice

70 užívalo trestu smrti, ale jak je možné se dočíst ve Foucaultově a Evansově knize, v této době se popravovalo v moderním duchu – za zavřenými dveřmi, s důrazem na rychlost, efektivitu, humánnost a často na co možná nejmenší publicitu popravy, přičemž o datu jejího vykonání neměl často skoro do poslední chvíle zprávy ani sám odsouzený. Co se týče metod usmrcení odsouzeného, používala se dlouhou dobu gilotina, elektrické křeslo a smrt oběšením. Postupně se přidávalo používání smrtících injekcí. Za nejhorší druh smrti bylo pro svoji nejmenší rychlost a efektivnost považováno oběšení, právě u něj bylo největší riziko dlouhého umírání odsouzence a i proto byl tento trest často doprovázen použitím smrtící či omamné injekce, která jeho průběh urychlila. Proto už samotné vykonání exekuce na veřejnosti je nejen důkazem výjimečnosti. Ostatně i sám veřejný žalobce označil proces a zločiny v něm projednávané za tak výjimečné, že požaduje veřejné vykonání trestu. Zaměříme –li se na první otázku této práce, tedy jestli šlo v případě popravy K. H. Franka o popravu typu moderního či spíše raně novověkého a zda je možné ji označit za novodobé „divadlo hrůzy“, najdeme díky podrobnému zpravodajství tehdejších novin poměrně mnoho rysů raně moderního přístupu. Prvním rysem předmoderního přístupu k popravě byla už samotná její veřejnost a přítomnost davu lidí v roli diváků, z něhož se ozývaly výkřiky nenávisti či o spravedlivosti Frankovy smrti. Prodávání lístků a velká medializace plánované popravy lze v jistém směru považovat také za rys popravy raně novověké, jelikož podle van Dülmena byly tyto velmi často vyvolávány, vybubnovávány, a u těch nejexponovanějším (např. poprava žida Süsse), se rozdávaly letáčky a lidé se mezi diváky dostali také jen za určitý poplatek, kdežto jak je patrné u Evansova popisu norimberského procesu, zde se veřejný průběh týká pouze procesu a samotná poprava je provedena v tichosti, za přítomnosti hrstky předem vybraných novinářů ve vězeňské tělocvičně. V případě K. H. Franka navíc např. tehdejší tisk projevoval svůj zájem a připravoval své čtenáře na nadcházející proces a potrestání bývalého státního ministra již dlouho dopředu – v Právu lidu vycházel výše zmiňovaný seriál, byla vydána kniha, ve které je zdokumentována Frankova výpověď ve vazbě, byly otištěny několikeré projevy a názory různých osobností, které se dotýkaly Frankovy osoby atd. Celá inscenace je tedy daleko delší, než jen po dobu trvání procesu a vykonání popravy. Dalším aktem, ve kterém je podle mého názoru možné spatřovat prvek předmoderního typu popravy, je fakt, že podle zpráv v tisku soudce předával Franka do rukou kata, nikoliv do rukou některého ze zřízenců vězeňské služby. Navíc jej veřejně, nahlas a zřetelně vyzval k výkonu popravy, přičemž po jejím vykonání ohlašoval kat soudci její úspěšné vykonání.

71 Zcela jednoznačným prvkem raně novověkého typu popravy byly události, které se odehrávaly poté, co byl Frank prohlášen za mrtvého: jeho mrtvola měla podle tehdejší legislativy viset hodinu na šibenici, ale kvůli lidem, kteří se snažili si mrtvého Franka vyfotit, prohlédnout nebo se jej dokonce dotknout (rozlišení, zda–li se chtěli „jen“ dotknout nebo do jeho ostatků např. uhodit se mi bohužel vyhledat nepodařilo) a chovali se velmi neurvale, byl kat nucen občas bránit mrtvolu vlastním tělem a nakonec musela být sundána po necelé tři čtvrtě hodině. Také sám charakter retribuce je, jak uvádí Evans, již prastarou součástí trestu smrti a právě Frankova poprava se dá poměrně snadno interpretovat jako ztělesnění schopnosti státu mstít se, vypořádat se minulým zlem, vyrovnat válečné účty, obnovit válkou a nacismem, jehož ztělesněním pro naprostou většinu československého obyvatelstva K. H. Frank byl, rozbořený řád věcí. Asi posledním prvkem, hovořícím pro raně novověký charakter popravy je, domnívám se, Frankův poslední projev přímo na popravišti, kdy mu soudce umožnil naposledy veřejně promluvit a on, možná i s ohledem na to, že předtím odmítl poslední zpověď před smrtí, kterou mu nabídl Msgre. Tylínek, nepronesl modlitbu k bohu nebo žádost o odpuštění, jako to činili odsouzení v raném novověku, ale pronesl jakousi modlitbu své ideji a tomu, čemu věřil, tedy Německu, německému národu a jeho silnému duchu. Na druhou stranu, přestože i u Franka veřejný žalobce úmyslně žádal trest smrti oběšením, vykonaný navíc veřejně s vědomím, že pro Franka to bude nedůstojný způsob smrti, nemyslím si, že je možné tuto skutečnost považovat za projev čistě předmoderní popravy, protože i v mnoha dalších případech byl způsob vykonání rozsudku volen s ohledem na důstojnost způsobu exekuce, postavení odsouzeného a druh jeho provinění, jako tomu bylo např. v Norimberku nebo při dalších poválečných procesech. Už sám fakt, že měl Frank obhájce, je pro předmoderní proces netypické, informace o zamítnutí milosti byla nedílnou součástí všech tehdejších soudních procesů a stejně tak skutečnost, že konečné prohlášení o tom, že odsouzený je mrtev vydával lékař a nikoliv kat je spíše moderním rysem popravy. I další informace z tisku, jako přítomnost různých odborníků, předkládání odborných posudků možnost vlastní obhajoby a faktu, že se soud se nezabýval čistě Frankovými činy, ale také jeho pohnutkami, mě vedou k názoru, že po stránce procesního práva byl proces moderní.

72 7. 2 Závěr

Mám – li tedy odpovědět na otázky kladené v úvodu mé bakalářské práce, domnívám se, že Frankova poprava byla v rámci tehdejších poprav exekucí výjimečnou a neodpovídala tehdejšímu úzu trestání. Jednoznačně v sobě nejen pro tehdejší veřejnost nesla symboliku vyrovnání se s nacistickým zlem a odsouzení německé okupace a silný motiv pomsty (na úrovni účtování s celým jedním národem). Frank v době své největší moci byl nejvyšším reprezentantem Třetí říše na území Protektorátu Čechy a Morava a podle toho byl i souzen a odsouzen a spolu s ním i všichni ti, které zastupoval a kteří jej podporovali. Byl považován za ztělesnění nacistické poroby a útlaku. Tyto důvody vedly také k tomu, že v době procesu a při popravě samé se kolem Franka strhl velký mediální rozruch, že Frank plnil přední stránky novin, čelil nespočtu verbálních útoků a byl mu vyměřen takto výjimečný trest – veřejná poprava, navíc zneucťující formou oběšení (zvlášť pro vojáka, kterým Frank sice ve skutečnosti nikdy nebyl, ale sám sebe za vojáka považoval). Co se týče samotného charakteru Frankovy popravy, domnívám se, že na svou dobu v sobě Frankova poprava nesla skutečně velké množství předmoderních prvků, stejně jako velkou míru inscenace a předmoderního rituálu trestání a přestože obsahovala samozřejmě i jisté moderní rysy trestu smrti, je možné ji na základě výše uvedeného zhodnocení fakt a informací, označit za popravu s výrazným předmoderním charakterem.

73 8. Seznam pramenů a literatury

1) Lidová demokracie: ústřední orgán Československé strany lidové, č. 118, 22. 5. 1946

2) Lidová demokracie: ústřední orgán Československé strany lidové, č. 119, 23. 5. 1946

3) Mladá fronta: deník mladých lidí, č. 63 – 119, 15. 3. 1946 – 23. 5. 1946.

4) Právo lidu: ústřední orgán Československé sociální demokracie, č. 54 – 120, 5. 3. 1946 – 24. 5. 1946

5) Rudé Právo: ústřední orgán Komunistické strany Československa, č. 52 – 120, 55. 3. 1946 – 23. 5. 1946

6) Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 2000

7) Jan Gebhart, Jan Kuklík, Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996

8) Jan Gebhart, Jan Kuklík, Velké dějiny Zemí koruny české, svazek XV.B, 1938 – 1945, Praha 1997

9) Karl Hermann Frank, Zpověď K. H. Franka – podle vlastních výpovědí v době vazby u Krajského soudu trestního na Pankráci (s úvodem za technické spolupráce Karla Vykusy), Praha březen 1946

10) Ladislav Tunys, Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha 1995

11) Michel Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení, Praha 2000

12) Miloslav Moulis, Dušan Tomášek, K. H. Frank – vzestup a pád karlovarského knihkupce, Praha 2003

13) Miloslav Moulis, Lidice žijí!, Praha 1972

14) Richard J. Evans, Capital punishment: Death Penalty in Germany 1600 – 1987, New York 1996

15) Richard van Dülmen, Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, Praha 2001

16) Tomáš Pasák, Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945, Praha 1999

17) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha 1998

8. 1 Internet

18) http://www.moderni-dejiny.cz/

19) http://www.holocaust.cz/

74 20) http://www.pamatnik-terezin.cz/

21) http://www.brna.cz/

22) http://rozhlas.cz/

75 76