Bytosti schopné zemřít

Francouzští prokletí básníci 20. století

fra Světová próza Bytosti schopné zemřít

fra Světová próza

fra

Bytosti schopné zemřít Francouzští prokletí básníci 20. století

Bytosti schopné zemřít Francouzští prokletí básníci 20. století Uspořádali a přeložili Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr Zavadil

fra Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

Světová poezie Bytosti schopné zemřít Francouzští prokletí básníci 20. století

Z francouzských originálů vybrali a přeložili Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr Zavadil Reprodukce na obálce Alén Diviš, Vzpomínka na zeď v cele, 1941–1943 Jako eknihu vydalo roku 2019 Fra, Šafaříkova 15, Praha 2, www.fra.cz Elektronické vydání první

© Éditions Fra, 2008, 2019 Texts © All rights reserved, 2008 Translation, selection © Václav Jamek, Erik Lukavský, Petr Zavadil, 2008 Cover artwork © Vojenský historický ústav, 2008 ISBN 978-80-86603-36-0 ISBN 978-80-7521-110-1 (Pdf) ISBN 978-80-7521-111-8 (ePub) ISBN 978-80-7521-112-5 (Mobi)

AA041 Obsah

JACQUES PREVEL Ani stín ani světlo 17 Pokud ještě není 18 Vy kteří víte že už jsem žil 19 Jako přízračný vítr 20 Vzpomenu 21 Když jsem 22 Neodbytný labyrint 23 Kamenná křídla 24 Najít se za deset let 25 Claude nenarodil jsem se 26 V čase 27 I 28 II 29 Všichni naši přátelé jsou mrtví 30 V úsvitu zúženém 31 Zeď která se ve mně 32 Odmítám 33 Jsi jako mrak 34 Jsem člověk 35 Co zaduní 36 Pustá pláň 37 Tahle divokost 38 Mrazivý vítr 39 Není to snad 40 Vyprávěl jsem ti 41 Ať se konečně rozpálí 42 Závěť 43 Spatřil jsem 44 Ne už nechci 45 Každé ráno 46 Směji se 47 GILBERTE H. DALLASOVÁ A 51 B 52 C 53 D 54 E 55 F 56 G 57 H 58 I 59 J 60 L 61 M 62 N 63 O 64 P 65 Q 66 R 67 S 68 T 69 U 70 V 71 W 72 X 73 Y 74 Z 75

GÉRALD NEVEU Paměť 79 Někde 80 Ze dna slz 81 … Zrcadlo 82 Větrná růžice 83 Neumírám ze šlechetných důvodů 85

Obřad 86 Zrodil jsem se z aloe 87 Touha 88 Vědomí 89 Skutečná modrá 90 Ulice 91 Kamenné zrcadlo 92 Zvlněná krajina 94 Němá serenáda 95 Kdybys poznala 97 Dlouhý stín 99 Noc bez umírání 100 Temná výheň 101 Zahrada 103 Insomnie 105 Sestup 106 Palimpsest 107 Proč 108 Vděk 109 V mém životě 110 Reflexe 112 Procházka 113 Dnešní noc 114 Poledne 116

STANISLAS RODANSKI Blahoslavené předpeklí! 121 Vertikální noc 122 Cizinci 123 Úzkost 125 Nadbytečné nebytí 126 ASTU – jež víc je 131 Můj začátek a konec 133 Montgolfiéra potopy 134

Za zemí 136 Časový plán 137 Navštívení 138 Sloveso být 139 První osoba 140 Šílené přátelství 141 Noc mi stoupá do hlavy 142 Alkohol 143 Jsem sám 145 Má ústa co chcete 146 Poznej si svou samotu 147 Prométheus 149

ROGER-ARNOULD RIVIÈRE Ó vy dlouhé 157 Tady se 158 Nedostupná vášni 159 Tvé nádherné ruce 160 Byl jsem 161 Na mé vybledlé 162 Cáre křeči 163 Abstrúzní básníci 164 Tvá obřezaná noc 165 Oblíbená kniha 166 Když jsi se prosmýkla 167 Soudci 168 Sestra-zbraň 169 Lebko z chlípného 170 Mrtvá sezóna 171 Štěrkovina 172 Královský hvozd 173 Báseň 174 Báseň o trhlině 175 Smrt 182 Znám pohlazení 183

JEAN-PIERRE DUPREY Zpoza vlků 187 Výkřik 188 Pohyb 189 Step zásvětí 190 Spojité stavy kovu v běžném ohně padání 193 Březnový šafrán 195 Popelečná růže 196 Bylo to 197 Solná luna 200 Únik času 207 První noc 208 První den 209 Druhá noc 210 Druhý den 211 Třetí noc 212 Třetí den 213 Čtvrtá noc 214 Čtvrtý den 215 Pátá noc 218 Pátý den 219 Šestá noc 220 Šestý den 221 Potom 222 Černé zdraví 223 Silné noci 225 Poslední noc 226 Z veliké dálky od slunce 227 Do správných úst 228 To 229

FRANCIS GIAUQUE nahořklý lektvar ticha 233 úzkosti 234 ty skály tyčící se proti nebi 235 kráčíme vstříc 236 podzimní křižovatka 237 budu tesat do rozžhaveného kamene 238 rybář třpytu jedinečné hvězdy 239 do výhně smutku 240 tvář zapomnění 241 vytrhl jsem ústa 242 planoucí rány 243 ležím v písku 244 fontány 245 noc 246 Matka 247 Pán 248 úzkost 249 za nepřístupnou 250 zapomeň na její hlas 251 Kliniky 252 jako bouře 256 pod přívalem krve 257 žárlivý na volání kytar 258 zařiď aby mé tělo 259 nevíš nic o mé úzkosti 260 děkuji za odmítnutou lásku 261 „Skutečný život je pryč“ 265 až umřu 266 hodiny zoufalství 267 lásko již nemohu opěvovat 268

JEAN-PHILIPPE SALABREUIL Chůze ke smrti 271 Vánoce 1963 273 Nyní svět 274 Na poli temnot 276 Malá listopadová řeč 277 Javor a já 279 Říše odpuštění 281 Černá tráva v srdci 282 Okraj lesa a extáze 283 Konec šílené noci 284 Pohřbitelný úsvit 285 Snivý konec zimy 287 Úsvit 289 Předzvěst naléhavosti 291 Ozářená hora 293 Zpěv divokého šílenství 295 Dokonce v cizím kraji 297 Dítě horečky života 299 V samozřejmosti temnot 301 A já pochopil 303 Náhrobek na nebi 305 Přísná voda 306 Krátké přísvity posledního slunce 308

Ediční poznámka 311

15 JACQUES PREVEL (1915–1951) Píše svůj život a žije tím, co píše. Poezie je pro něj jedinou možností, jak pochopit podivnou propast, která ho ­dělí od ostatních. Svého mistra nalézá v Antoninu Artaudovi, který mu v blázinci diktuje své šílené vize a ani si nevšímá Pre­velova drsného kašle. Prevel chrlí své básně stejně jako krev z plic, když umírá v náručí své milované Jenny. ROGERU GILBERT-LECOMTOVI

Ani stín ani světlo Jen zpustošené dny a roztříštěný čas Ani stín ani světlo Jen zpustošené nebe Ztěžklé neklidem úzkostí a neskutečnem Ve mně. Ani stín ani světlo Jen strach roků jež brázdí moji tvář A smutného mě znehybňují v čase Ani Láska ani Sláva Ani naděje Nadání Dokonce ani jistota cesty vstříc Prázdnotě a tichu Dokonce ani jistota rozkoše z podzimu Nic, jen výhost Dokonce ani šelest větru dokonce ani déšť Dokonce ani šťastné odměření tajné marné touhy Ani stín ani světlo Jen nepokoj a roztříštěný čas Ve mně.

17 Pokud ještě není známý můj hlas Pak je vše ztracené než to znovu nastalo Pak je také vše trpělivé A já se znovu musel učit slunce a noc. Tam odtud Jsem přinesl jen ticho A musel jsem se znovu učit slova jež je třeba říkat A postavit si stranou svět S utichlým dozvukem toho druhého který už není Se silou jeho ztracené radosti Když Čas neměl žádnou moc Dlouho jsem musel žít svůj život aniž jsem ho chápal Narážet na mrtvé Namáhavě je odstraňovat z cesty Než jsem přistoupil na jejich noc a pochopil jejich přítomnost.

18 VALU CONSTANTINOVI

Vy kteří víte že už jsem žil Vy chápete dosah mých gest A dáváte smysl mým slovům Vy kteří víte že přicházím z noci Vy kteří víte že jdu do noci A že jsem mezi mrtvými vědomě mrtvý Vy znáte mé radosti i mé bolesti A Zlo jež mi jeden za druhým požírá dny Vy jste mi vyjevili tvary a obřady A to málo čím jsem a všechno co jsem A mluvili jsem při vědomí toho co jsme: Naše stíny naslouchaly kolem nás A podávaly o nás svědectví jako o prudkých světlech.

19 Jako přízračný vítr Vítr který se omílá o slehlou trávu Zní tvůj hlas a mate mě A jeho křik vyhlašuje všechno co jsem znal Nespoutanost, radost a ticho a bolest A můj ukřižovaný život rozptýlený v čase Tvýma rukama rozdaný našemu zastřenému bytí A vyprávěný mou tváří a vyprávěný tvou tváří. A vzpomínám si na stesky Ty okřídlené stvůry velkých odjezdů Jež zatemnily nebe a uvrhly nás do noci A ve svých spárech nás odnesly do země Kde jsme byli lidmi Vztyčení a bez tváře.

30. SRPNA 1943

20 Vzpomenu si na tebe Jako se vzpomíná na neštěstí Jako se vzpomíná na velké prostory Jako se vzpomíná na moře Udeřilas mě a má krev načrtla tvou tvář Udeřil jsem tě a tvá krev načrtla mou tvář Poznali jsme radost Přišla jsi a svět žil z toho okamžiku Přišla jsi, přišla jsi A vzpomínky mě vláčejí jako bahno nebo písek Už zbývají jen mé paže vynořené z mých stesků.

21 Když jsem kdekoli Živí se odtahují stíny jdou blíž Radost mi stahuje tvář jak prudká bolest A spaluje ohlušující ticho živých A já vím že přišel ten správný čas Má slova nepotřebují ozvěnu Aby přehlušila hučení davů Či dunění vln na pobřeží A já vím že přišel ten správný čas A že má slova jsou konečně plná trvání.

22 Neodbytný labyrint kam mě vedou vaše ruce Tragický okamžik mého spáleného života Blouznění pyšné a požehnané hvězdy Přislíbené vzkříšení Vaše ruce Otevřené nebe nesoucí neviditelný Otisk kde se uzlí naše cesty Slib který zadržuje můj život a dává mi ho zhaslý.

Zázračné ruce možná že držíte Na uzdě bouři jež mě má udeřit Možná že máte sílu která mi chybí A to co máte a co já neznám By mou radost srovnalo s radostí Démonů. Přestal bych žít A rozbíjet své hodiny o váš zvláštní obraz A zapomněl bych na trest který mě štěpí.

23 Kamenná křídla A ptáci z masa a kostí prolamující ty hříšné tvary Zkamenělé pod táhnoucím nebem Nebem bezbarvým jako tvá paměť Nebem jež umí plakat a smát se jako tvé oči A nesmyslná naděje vířící do výšky Jako ti ptáci prolamující rozlet své touhy. A můj život visí uprostřed ticha Těch nehybných kamenných křídel Jež ti trhají tvář v níž se odrážím Naděje že ti proniknu do života a zemřu Jako ti ptáci prolamující rozlet své touhy.

24 Najít se za deset let stejný jako dnes Nic by se nezměnilo Světlo o něco bledší a dny kratší Výřez nebe mezi střechami stejně ztěžklý deštěm nebo světlem Zvyky a roční doby zkalené příliš dlouhým a důvěrným užíváním Únorové nebe těžké a nízké jako dnes U stolu v kavárně má ruka držící zbytečnou tužku A stejná vzdálenost mezi chodci a mou temnou přítomností Jen o něco větší strast o něco větší bolest Při pohledu na prázdnotu tak plného a marného života O něco delší obcování se životem O něco delší obcování se smrtí A to bolestivé zúžení mých gest A mé tváře.

25 Claude nenarodil jsem se abych umřel Obětoval jsem tvou slávu smrtelným touhám Claude už brzy budeš téměř mrtvá Bolestná a ztracená v mé paměti Obětoval jsem tvou slávu smrtelným touhám A ty už brzy budeš téměř mrtvá Živá a mrtvá v mém deliriu A mé srdce tlouklo věčnou sebevraždou A rozbil jsem svůj život o smrtelné touhy Claude nikdy jsem tě neopustil když tě znovu nacházím Claude už brzy budu bez tváře Neboť ta moje kterou jsem ti dal se ztratila Claude už brzy budu bez tváře Jako člověk žijící na moři.

26 V čase v noci Promluvím k tobě V čase v noci budu moct odpovědět tichým hlasem Jediný okamžik který mi život vzal V čase v noci znovu najdu tvou tvář A tvar své tváře Promluvím k tobě v čase promluvím k tobě v noci Konečně zaženu strašnou bolest svého ticha Konečně zaženu smrtelné dny Promluvím k tobě mimo čas promluvím k tobě v noci Setřu hořké stopy čekání Setřu hořké stopy zapomnění Do svých otevřených rukou vezmu tvou tvář Tvou jedinou tvář jediné smrtelné chvíle Promluvím k tobě mimo čas zaženu noc Vrátím se k svrchovaným slovům Abych ti je konečně řekl svým hlasem Podobným světlu.

27 I

Žili jsme jako ti kdo zamýšlejí zemřít Žili jsme v nepodmíněném světě Bez brzdy v čase bez brzdy v noci Bloudící na okraji ticha Žili jsme Schvácení stejným absurdním a jednotvárným zlem

Pozdvižení světa Bolest již proklínám bolest jež mě zlomila Rovnost v tichu Už mi zbývá jen nepřítomnost Už mi zbývá jen život A útržky toho ztraceného zpěvu.

REMEŠ, 6. ČERVENCE 1945

28 II

Podpálili jsme své vzpomínky A náš příběh nám připadal možný Žili jsme jako stíny Žili jsme jako mrtví.

29 ROGERU GILBERT-LECOMTOVI, RENÉMU DAUMALOVI, HENDRICKU CRAMEROVI, LUCU DIETRICHOVI

Všichni naši přátelé jsou mrtví Zbloudili jsme navzdory všem svým nadějím Ale byli jsme bytosti schopné zemřít A byli jsme příliš podobní sami sobě A nikdy nikdo nepochopí Nikdy nás nikdo neuslyší Nikdy si nikdo nevzpomene

A dnes večer s hrudí vystavenou Všem úderům strašné zkázy Vzpomínám v slzách A vím že jsme byli jediní přítomní a věční Jediní schopní převzít Dědictví Vztyčit se jako radlice A rozrýt ten mrtvý čas.

30 V úsvitu zúženém mlhou listopadu S námahou sbírám slova Jež nemají podobu stromů Z chladné a deštivé noci A náhle zas přemýšlím O touze marně násobené nadějí

Jenže nic nenalézám Jen tenhle němý a zoufalý vztek Který potlačuji stejně vášnivě jako ponížení Je zima Voda na dlažbě mi vrací stín Vzpomínám si že jsem včera celý večer zůstal U ohně s knihou kterou jsem neotevřel.

31 Zeď která se ve mně rozrůstá Tvar vyříznutý mnou naskrz Rukama které jsem mohl milovat Rukama které mě nenechaly žít Rukama které mě zadržely na všech cestách Křehké a nemocné prsty Které už nesevřu ani nespojím A ta nezdolatelná zeď Tvar vyříznutý mnou naskrz.

32 Odmítám věřit že mé probdělé noci Shoří v jasu mrazivého rána Odmítám věřit že tohle zrcadlo Neudrží můj stín Odmítám věřit že všechno bude stejné Kruté a popravené časem Odmítám věřit že má slova Nebudou nikdy vyslyšena Odmítám věřit že v tomhle životě Na mě nečeká dar slávy Mocnější a neúprosnější pro můj rozum Než sama posedlost vší slávou.

33 Jsi jako mrak A jsi přibitá v oslepující krajině Zamžené a ohrožené příliš dlouhým zázrakem Jak požár snopů pokosených na osinách Zrodila ses ze zdání jako záplava zlata na obilí Zlata jež se těžce a lehce promítá Na tvá šikmo zkosená ramena Jako tvé rozryté rty a tvé drobné ruce Chvění tvých rtů už nic nedodá k otřepu Jejich vypjatého nářku Jen první příznak násilí.

34 Jsem člověk vražený přímo do světa který zavrhuji jako on mě A můj život se houpe uprostřed podřezaných larev Ale jejich krev mi zůstala na rukou Černá a kyselá krev již jsem hltal až k zalknutí Krev která mě rozežírá a zatemňuje zrak Ale já jsem za hranicí zraku Jsem člověk vražený přímo do nekonečna Jsem člověk zrozený ze zločinu vepsaného do tváře Jsem člověk uprostřed rozhoupaných skal a nehybné hmoty Ale podmanil jsem si beztvarou hmotu A zapudil nekonečno.

35 Co zaduní Co zbude z naší bezmocné lásky To bych si rád představil a ať se mi život vyjasní Na bezmoci absolutna Píšu jako člověk který neměl sny Píšu jako člověk jehož sen byl možná Stejně skutečný jako tvůj obličej Zrodila ses ve městě širém a černém jako mé bytí Dívenko jejíž křehkost mě zaráží A prožila jsi dětství na březích mlžného moře Závratným sluncem Byl můj návrat po stopě tvého rozechvělého života Abych ti ho rozechvělý vrátil.

36 Pustá pláň je pohřbená pod sněhem Rozpukaná zeď je bezbarvá Utopená za padáním vloček A všechno je jenom zdánlivá skutečnost Možnost ukřižování pokud příliš naslouchám Větru co nikdy nefouká Když čas roste v zdánlivém prostoru A vztek nemá sílu přežít jednotvárnost prostorů Podivně vyhlodaných hořkou solí a slzami A kvílením A všechno se má ke spánku Jako spánek k šílenému sevření odporné tísně Věčnost zvětšená trpaslíkem.

37 Tahle divokost paměti Není to snad smrt jež nás trhá a štve Hladové jako vlky Jako hordy vlků Po oslepující stopě bolesti Tahle divokost paměti Není to smrt jež nás pustoší a nutí dovršit Gesto zakázaného zločinu Tahle divokost která nám ničí světlo A křiví a dráždí naši radost do snažné prosby Není to smrt jež se vrací na své místo Příliš dlouho násilněné Našimi bezuzdnými životy.

38 Mrazivý vítr rozechvělé listí Jaro jak náměsíčník Ve světle nebe zmítaného strachem Nechuť zemřít v extázi A tísnivost slávy Křehké slávy Na níž se celé dny upřeně díváme Ranní sen po probdělé noci Rozžhavené balvany a hrozící výbuch.

39 Není to snad můj osud stále nalézat Ten studený a tvrdý kámen Vyčerpaně zastavovat uprostřed noci Sledovat jak se déšť tříští o asfalt A mít předtuchy stínů.

40 Vyprávěl jsem ti příběh o velkých skarabech hrajících šachy O velkých legendárních skarabech Kteří hlídají světlo hvězd A o tom německém básníkovi během prázdnin u moře S jeho úžasným psem jenž četl mistra Eckharta A vykládal sny svého pána který se nudil Proč jsi nechtěla věřit těm dobrodružstvím Naše láska byla vzácnější než dobrodružství skarabů Černých jako noc, skarabů kteří hlídají světlo hvězd Poe vymyslel jen jednoho ale tak těžkého a nalitého slávou a štěstím Že určitě patřil k legendární a silné rase Velkých skarabů hrajících šachy.

41 Ať se konečně rozpálí ta ubohá malá kamna Jež jsem až po okraj napěchoval žhavým kamením A krvavými cáry pahýlů a rozsekaných hlav Náhle a brutálně Stiženými mou vizí Výkřikem v mém vědomí Mluvím o tom třírohém koutě z oceli kalené mými vzlyky Mluvím o tom orgánu který svým tlukotem Podpírá zkrvavené třásně mého života Úlomky skály mezi mými plícemi Úlomky vyhřezlé z ohnivého kráteru mezi mými plícemi.

42 ZÁVĚŤ

I Odkazuji Jany de Ruy Svůj veleportrét ten Kde se říká že blázen že blázen Satan byl všude Odkazuji bláznivé Jany Ztracenou radost divokou radost ze života A z nenávisti k světu Radost z vymýcení světa

II Odkazuji své bláznivé milé Své pohlaví svou hruď obrněnou smrtí Svou obrněnou hruď Odkazuji bláznivé Jany své pohlaví své sperma A dítě jež se z nás zrodí své pohlaví Mrtvé dítě jež se z nás zrodí

III Odkazuji bláznivé Jany odkazuji své bláznivé milé Svůj vztek svou nenávist a hlavně Svou mrtvou lásku kameny svou živou lásku kameny Odkazuji své bláznivé milé tuhle závěť psanou Pro ni aby její jméno zítra zaznělo její jméno Jako jméno té nejmilovanější Jako jméno bláznivé milé

Bláznivá Jany zítra budu mrtvý Jany Budu mrtvý bláznivá Jany.

30./31. ŘÍJNA 1949

43 Spatřil jsem Paříž ve světle Prapůvodní metafyziky Žlutá a černá vybuchovaly V mé hrudi hluboce zela Díra vyrytá mým třeštěním Kde žlutá a černá vybuchovaly Do krve a já nevím proč Byl tam ten bídák Jenž přehrával moje gesta A šílenec který je předvídal Pořád nevím proč.

44 Ne už nechci nechat slova znít jako kdysi Se zuřivostí jež mi drásala srdce Sedím dnes večer Devatenáctého března tisíc devět set padesát Ve starém křesle pro nemocné A dívám se jak padá noc Pokradmu přichází kočka Hladím ji Je to jediný přítel ve dnech smutku Jsem vyhoštěn S téměř celým blouznícím světem Bolestí na pravé plíci A nemožností psát A se vším co jsem ztratil v tomhle boji Sílu radost ze života a lásku a Dokonce šelest větru a deště.

45 KAŽDÉ RÁNO

Každé ráno nehybně ležím na lůžku Pohnout si netroufám Obracím se na levý bok a plivu z plných úst Křičím ať se zavře okno Rvu se s milióny tvorů Kteří mi žerou srdce a plíce Kteří mi berou všechnu naději a ubíjejí ve mně život Vrážím si do těla ocelovou jehlu Vpichuji si dva centigramy Toho výtažku z legendárního máku Znovu se uklidním a jako umírající Otočený k oknu a s očima dokořán Ztrácím se ve světle nového rána Představuji si že ještě žiju Že jsem vstal brzy Že kráčím opilý samotou Divokou a panenskou zemí Kde žádná bolest nebolí.

46 SMĚJI SE

Směji se, jsem kašpar netvor Jsem galejník Ale představuji si že jednou půjdu Městem Nádhernou Paříží, jediným městem jež miluji Po létech ve vězení Po výbuchu důlního plynu Po strašidelném podzemí Nekonečných dnech Zoufalství, hrůzných mukách pochyb – O půlnoci morfium a pochyby, o půlnoci Jsem spal ve svém pokoji v Sainte-Feyre Číslo 109 – Rozsvěcím, odkopávám deky a bolest A píšu jako šílenec Píšu vyčerpaný, protože mě trápí nevyčerpatelný život Protože nesmím věřit, že tady zůstanu dlouho A protože jsem se o život snažil tak moc až mě to rve na kusy.

27. DUBNA 1951

47

49 GILBERTE H. DALLASOVÁ (1918–1959) Krásná žena, herečka, kterou silně poznamenala ztráta otce. Možná pro- to ho hledala po celém světě, jako by tušila, že jí nezbývá moc času. Smrt ji rozežírá zevnitř a rakovina jí neumožňuje napsat více než jednu sbírku – Abecedu sluncí (Alphabet de Soleils). A

Agami se zlatými ňadry proč jsi tak skromná Agami nejsou tvé oči drobounké rudofialové mušličky Nevolal snad Athys zplna hrdla než se stal stromem ve stepi Agami. Agami světím tě na krále.

51 B

Jako se dítě živí z mnoha tich mé tělo s mým tělem slité Ret na rtu, líně dravá, saji svůj život ze suříku nebes. Má postava je zdvojený oblouk mezi před a po Mé nohy jsou tak těsně spletené že je může rozetnout jen sekyra glycinů. Nic, ani stín se nevejde do přesného štěpu. Krásný křišťál ode mě ke mně stále se vrací Jedinost planoucí jak nezhojená rána i v dalekém srdci písku kam tělo stéká a konejší mraky.

52 C

Korouhev mého těla v braniborském větru. Stará žena chce vejít do mého pokoje, vidím ji skrz dveře, její ruku z rudé plsti marně tlačící na zástrčku; cáry jejího křiku ke mně doléhají jako barbarská píseň houslí, jež zašívá noc; Podstrčím ji pod dveřmi růži, růži z černé krve, možná odejde? A budu se moci rozvalit v morušové hamace, ale její hlas vzlyká: Ofélie, Jmenuji se Ofélie, otevřete, O-fé-lie… – Co je mi do jejích pitvorných šklebů Jakou lež mi přináší? Proč mi ji raději nepodá skrz písečné listí jako podává své jméno… Ofélie, Ofélie, její jméno se odráží v auře mého soumraku. Ofélie, její hlas skřípe jak řehtačka malomocných, félie, félie…

53 D

Achát se svlačcovitým srdcem, skelný achát se srdcem havrana, srdcem z lísky, srdcem z krepu, srdcem z vyznání, srdcem z květů ocúnu achát je rozbitý, Achát je rozbitý, achát je rozbitý, zabila ho cisterna na vodu, rozdrtila ho na splávky, na jeho popáleninu, a je tam můj život na té dlažbě z vrabčích pírek, celý můj život v tom zralém kapsáři kde slza tíží víc než úsvit. Achát je rozbitý, achát je rozbitý.

54 E

Duna se pode mnou vytrácela jako pryskyřník. Příď mých nohou prorážela teplou a houbovi- tou hmotu toho mnohočetného masa. Chtěla jsem dospět k jámě s mušlemi než se spustí měsíční déšť. Jejich sláva mě uchopila mateřsky jako ostru- žiní; Vklouzla jsem tělem do jámy. Byly tam růžové ozubené mušle, byly tam okaté a jiné slézové s dlouhými pohyblivými stonky, některé ostře a smutně kňučely; další hrály s výjimečnou obratností ping-pong nebo, tajemně jako cizinci, potřásaly hlavami na za- přenou. Ale zahlédly mě, v mžiku se vyvlékly ze své- ho zapření, ze svých her, ze svých dlouhých stonků, ze svých ok, ze svých zubů, ze své rů- žové barvy, vrhly se jako neurvalé brusy na mé tělo, z něhož se stala nestvůrná mušle. Luny kanuly. Vnitřnosti vytryskly v gejzíru.

55 F

Žena křáčí s nahými stehny Jsou to krásná dlouhá stehna A krásně zaoblená Krásná jako kdysi cukrové homole Krásně skřípající cukr A teď je tu i zpěv stehen Ve větru Tvář té ženy Je to tvář nahé ženy Tvář hladká jako zářivý Oblázek Tvář skloněná a vztyčená Na krásných ramenou z nichž visí kobry Krásné kobry jejích paží Které drtí vesmír.

56 G

J. S. BACH (Fuga)

Květ beze dna Květ bez kraje Jako závrať Plná hraček

Obrovský hmyz mi jemně okrajuje srdce Nejdřív žihadlo velké Jako halapartna Pak napne sval Vyčká Tká jed který zahání Strach Do hrubé látky Chytá se Sršeň Do vlasů

A já se směji A já se usmívám Štěstím

57 H

Nasbírám kytici hnusu v huňaté svěžesti úsvitu než se zpopelním v břiše Býka. Ach ta pachuť žluči plnící mé dlaně jako olo- věný oves!

58 I

Vešla jsem půlkou těla do stojaté řeky pel mi jako řemen obepínal spánky. Byla jsem lovcem vraků mezi dvěma koryty. Kůra slunce se lepila na palác pila jsem horký zpěv té slavnosti. Láska mi kapala z podpaží jako ambrový déšť. Rozervalo mě konopí můr řezavé jako střep. Směs mé krve a potu zahalila noc do dlouhých jedovatých šatů.

59 J

Na cukrářském bále hrají kapelní žestě majo- ránku; jejich zadky uvnitř chryzantém, tkalci na verpáncích a přibíječi vlaštovek si tiše šeptají. Dívenka s bolestnými ústy čeká na své červe- né peřině, až spadne zlaté rouno. Kručící břicha klenou pavoučí baldachýny. Oči smutné dívenky mají chuť mrtvých zví- řat, chuť kamene, prvního kamene. Její tělo je oblečené v chrpě, její ruce jsou kořeny spletené s jinými přeseknutými kořeny.

60 L

Tlamy metra vás Vykašlávají do záře Chrómově zrosené S mlžně lepkavýma rukama

Jež chytají za krkem Stékají po těle jako Jarmareční tričko Kradou vaše tělo

Tmy se třou mrouskají Cimbály z acetylénu Pomalu dutě ladí Agónii věčného křiku

Z neviditelné řeky rvou kámen Kyklopové s lesklým okem Hodinky se překocují Do tmavé a sinalé nicoty

61 M

Adélka z námoří Mrška Adélka se vrací z mlékárny Vypadá jako zlaté káně.

62 N

Dvě podivné holubičky roztrhly masité stěny mých myšlenek a já, dvojče, sklouzávám do je- zer Argu, kde růžově roste keř převozu.

Na břehu mě čeká provazolezec v šatech oby- čejného papouška. Jeho tanec se rozvírá za zvu- ku kohoutku nad dřezem. Roztomile se poklo- ní a vidím, jak krouží plamen jeho rákosové tyče, krásný jako korouhev panny.

Tehdy povoluji svůj korzet a za odměnu mu na- bízím barbarské klenoty. Bere do ruky dlouhé stéblo trávy a uvíjí z něj náhrdelník. Usmívám se. Konečně mohu dle libosti obdi- vovat jejich nádheru na jeho peří.

63 O

Zabořila jsem svou chtivou žízeň do chaluhy tvého těla ležícího na kovadlině, nádherná mr- šino, poklade Galapág, zabořila jsem ruce do tvých útrob a vyňala jsem z nich kamenné šaty Černé Dámy, kameny z trávy, vody a nebes, kameny synů a sluncí. Zabořila jsem ruce do tvého břicha, vyňala jsem z něj dřevěného koníka bílého jako hvěz- da, s postrojem z tulipánů. Zabořila jsem ruce a obličej do tvého zahní- vajícího masa a vyňala z něj tvé srdce ohryzané tlustou kočkou, tvé srdce, které stále tluče v ka- dlubu mých rukou, živější než Koh-i-noor, vzác- nější než mořský vůz. Políbila jsem tvá tvrdá prsa krásná jako ne- pomíjivost a tvá ústa, popelavý ocún, řekla: nenávist. Tvé oči mi to ještě zopakovaly, když jsem jim nadzdvihla víčka, ó Madeleine! A tak jsem soustruhem rozryla tvůj perleťo- vý spánek. Vytryskly z něj dychtivé větry, které tvůj mozek rozervaly na cár azuru.

64 P

Polykač stěn ve sněžném kabátci Chce zabít lva, Krásného lva, jenž se líně prochází; Krásný lev skáče, Hraje se sluncem míčové hry; Polykač stěn ve sněžném kabátci Jde zabít lva Krásný bílý lev skáče Bělejší než bílé slunce Marsu, Bělejší než bílý kabátec Polykače stěn. Ale z jeho krve pod hřebelcem, z jeho krve se pod kladivem a plevelem stává pára a postilióni, jež lehký vánek roznáší a poprašuje tak svíce jarních kaštanů.

65 Q

Slunce Slunce Miliony sluncí Krouží po nebi Pohlcují nebe Hustě se řítí na dlažbu Pářou kostely Boha Otce Pářou špitály Pářou nádraží Jak slizké medúzy Pářou vodu v přístavech Raší na tvářích žen Raší v rukou mužů co mají ruce Raší strašlivé dárky v rukou dětí Tisíce sluncí neutišených žízní Tisíce sluncí sebezapření a zapření Tisíce sluncí nicoty navždy.

66 R

Žena zemřela dvakrát, na hady i na havrany. Uzavřela svou tvář, jež byla neprodyšnější než míček z chryzoprasu, ještěrky pohltily tajemství jejího dvora žhavého jako betlémská terasa. Její tělo bylo tělem matky po ukřižování; v je- jích němých rukou raší plané růže. Pohladila jsem svou milostnou tváří granito- vé stěny. Když jsem chtěla v její ostružiním obrostlé studni, kde hladina vody byla tak hluboko, lo- vit modravé ryby, spadla jsem s tlumeným zvu- kem, rychle zadušeným.

67 S

Proutěný had se navinul na ústa Annámanky; dýka gladioly jí proťala hrdlo; pavouci mazali lepem křik, který se z ní dral jako z dítěte, po- otevřela dlaně a náhle byla nahá. Nebe podávalo závrať rozervané mříže; jedna skupina se do ní vrhla oblečena v černé v tu- recké rudé a v německém ovčákovi i s hlavou. Vozík prodavače zmrzliny se řítil po maka- damu tažený třemi ektoplazmami a čtyřmi psy v husím zástupu.

68 T

Porcelánové hroby se řehtají v nebi kypícím hyacinty, vítr halí srdce vyrvaná z louky. Mouchy – ta smaragdová chátra na podhlav- níku slunce – zpívají o své páchnoucí slávě. Na zamčených dveřích tančí květy sazí za mocného řevu kosatců. Nechce se mi věřit, že má ústa hryžou stín, že mé prsty křečovitě svírají a objímají jen to- hle těsto. Kéž mé srdce prahne jedině po chrómových polibcích. Jedině po chrómové pravdě pronikavé jako fuga. Ukřižování na nádheře.

69 U

Posílám vám v obálce tuto zmačkanou báseň, skleněnou planisféru. Mé hrdlo je zavřené jako rezavá krabice. Bílé bramboříky s hlavou ocelota nade mnou bdí, rvou z mého spánku cáry masa. Ó! dužiny granátových jablek, ňadra dokořán. Kde jsi, Marie? Sestřičko, záblesku. Paprsky horka pronikají do klece výtahu a uvolňují kafr touhy. Jsem bohatá, bohatá jako kaleidoskop. Ponořte své ruce do mého břicha, vyjměte z něj duhu, která mě užírá.

70 V

VINCENTU VAN GOGHOVI

V neprodyšných pokojích a na ještě uzavřeněj- ších chrómových cestách, kde žije tvá láska, Tam jsem tě viděla. Viděla jsem tvou krev rozkvetlou do velkých slunečnic, stigmata tryskající jako překrásná červencová slunce z tvých rukou do rukou poš- ťáků a uhlířů; Věčné tokáty ohně v zámoří tvé slávy.

71 W

Berberis a Ignatio v tvých očích plynou amaryl- ky jako sinavý zpěv na těle mandragor. Na útě- ku z nočního korálu jsi ztratila svou severskou zbroj. Berberis a Ignatio proutí tvých paží je brlo- hem draka, srdce lýka s plody, jež jeden po druhém pukají ve sklenících mlhy, kde se rodí modravá dvojhlavá slunce.

72 X

Vidím v kadlubu dlaní podivná města a voskové figuríny s rybničnýma očima Nic ti nevrátí bolest uzmutou duhovce z okraje víčka Tvé sazné nohy ponesou katedrály Dravé pivoňky ti požírají hrdlo, pijí potůček tvých výkřiků, z nichž žádný neunikne Zemřeš rostlinnou trýzní. Přesně tohle vidím.

73 Y

Orlíčky z ebenu číhají na umírající hltanou deštěm Ulice ji svírají tísní ji Ona jde betonovou džunglí A napíná své tělo jak rozmočenou větu. Vrávorá a mohla by být mou matkou Vrávorá matka která nemá břicho, Místo něj mé zvětšené oči, Dvě obrovské oči dva vyschlé pyje Štěp smrti Ubohá neplodná matko houpej v svém těle Mé oči ztraceného dítěte Mé oči jako tráva již přežvykuje hrůza Mé oči mimobystré Ubohý cár soli! Mé oči z hlíny a světla A ty jdeš, ty jdeš pohlcována deštěm, a hledáš mě, mě, jež jsem zde, v tobě vrytá.

74 Z

Duben bzučí velikonoce Noc měkká jak sépie Pustila šťávu jezera Kde sňatý z nebes Manéže Jak medový pták se Řítí k zemi a třísní Zátoku Asconu z topazu V harpunách své touhy Jatý v noci pokladů Lovec v závrati vidí Jak mu oranžoví zlato Korunky zmítané A mžikající na stoncích Prchavé valounky Jež hynou za úsvitu Strká do pochvy Křivé kosíře nudy Sen nastavil ocelové Mřížky Víry Jež se zpěvně rozptýlí Na křídlech černého hmyzu.

75

77 GÉRALD NEVEU (1921–1960) Je nejlaskavější z vybraných básníků. Přecitlivělý mladík brzy odchází na okraj, toulá se po milované Marseille a je schopen zmizet na několik týdnů kvůli zahlédnutému ­lemu sukně krásné ženy. Cítí v sobě ně- co, čemu nerozumí. Nakonec umírá za nevysvětlených okol- ností daleko od slunečného středozemního přístavu na jed- nom krásném pařížském náměstíčku. PAMĚŤ

Krev už se valila lidé procházeli síly tlačily když vnitřní gilotina oddělila noc ode dne lásku od života a stín se vloudil do skořápek mušlí

Zmagnetizovaný výkřik přechází ulici Pro jednou sever řítí se vší svou železnou tíhou

To co uteče není zlaté Nanejvýš zvíře jež nevinně poškrábe noc s očima dokořán a se zmrzlými tlapkami.

79 NĚKDE

Klečí abychom ho nespatřili Klečí hvězdu na každé bolístce

Jeho hlas časem splyne s oblohou ubohou malou oblohou tohoto světa

Klečí ve světě před kuchyňským stolem Když se začne stmívat jde dál.

80 ZE DNA SLZ

Úzkostný sžíraný s hlavou svraštělou na úsvitu déšť ho ukolébá smrt ho pomstí

V hrsti nástraha zrcadlo žijící pro nebe pouhý ořech s jediným tajemstvím něžnosti a zármutku.

81 … ZRCADLO

Zrcadlo – obyčejné zrcadlo nešťastné ze svých stužek, unavené ze svých sluncí – Zrcadlo, kte- ré má v rukou jen zmatenou průhlednost, z níž si děláme legraci, a přitom ji nevidíme. Kokta- vé zrcadlo, co každou chvíli umírá, ale chtělo by žít. Žít. Prasklina, obyčejná prasklina! Jedno- ho dne mělo prasklinu, ústa, vlastní pohled. To mu také sebrali. Zrcadlo, obyčejné zrcadlo, které zastaví život. Přibité, přibité na zeď, musí všechno zlomit? Jdi pryč, slepé zrcadlo. Odejdi do hloubi smí- chu přimíchat svůj sebevražedný úsměv. Uvol- ni naráz své zbraně, jež nikdy nepoznáš, otevři se jako granátové jablko, jako zoufalství. Možná budeš snít v době polévky, budeš snít v době motýla, snít v době smrti? Vidíš, svítá.

82 VĚTRNÁ RŮŽICE

Budu psát ze severu i z jihu budu psát dopisy plné slibů a pomsty průtrž dopisů která se strhne a rozbrázdí tváře svými tvrdými rohy svými tvrdými hranami Budu psát vsedě vestoje ve spánku na útěku před krokodýly a divokými skalami Nadzdvihnu tuny pouští abych se ukryl abych psal dopisy tuny a tuny větru a ticha Nikdo neuvidí jak křivím tvář nikdo se nedo- zví že mám hlad Až mě spatří v restauraci nebo před hroma- dou mechanických ptáků řeknou to je kama- rád nebo půjčil jsem mu kartáček na zuby nebo neřeknou nic. Ale já budu psát dopisy z východu a ze západu a z jihozápadu a ze se- veroseverovýchodu. A ti kteří se domnívali že prošli skrze mé tělo ustoupí. A dopisy budou velké průzračné obrazy plné hadů a výškových budov A ti kteří otevírali veliká ústa aby se smáli zblednou a budou trpět. Ještě nebudou vědět co je hlad – to rozhodně ne – ale řeknou: Mož- ná má hlad? A pak budou opakovat v rodin- ném kruhu: Možná má hlad? Řeknou: Má hlad a semknou se ještě o něco víc v koutě u krbu ŘEKNOU, řeknou. Možná by bylo dobré křičet aby se vyplašil nebo postavit konve s mlékem před dveře aby se utišil. Ale ten který jako prv- ní spatří mou tvář, ach ten vysloví nesrozumi- telné věci. Bude hloupý, bude mít chuť sed- nout si na slunci a slintat

83 Příliš pozdě. Dopisy vypadnou z polic z kara- finek ze splachovadla. Papíroví chrti vypláznou veliké červené jazyky které znečistí vzduch kte- ré se nacpou do obleků které horečně spálí po- slední ohledy poslední zlatý štěkot A já budu v tu chvíli zhruba uprostřed

VĚTRNÉ RŮŽICE

84 Neumírám ze šlechetných důvodů A všechny přeludy a všechny bludy Nemají krutější usměv Než přelet černého nebe Přes mou tvář Neumírám ze šlechetných důvodů Pěkná merbrominová rána Proti zdi Jako klamný oheň Jako ústa co nedomluví No tak! Milí brusiči! Kamenujte svými diamanty a safíry Jen žluté hrany V nichž se skrýváte Neumírám ze šlechetných důvodů Už jsem vám to říkal Neboť často prší A já se mohu skrýt Jen za škleb zlých dnů Kdy je třeba abych poznal Šeredný úsměv Sladší než nekonečno panáků Hřejivější než má hlava Kutálející se v propastech čalouněných střepy Neumírám ze šlechetných důvodů A vy se smějete ze soucitu Z hloubi obecného šklebu.

85 OBŘAD

Bělost je moře huňaté moře jež sčítá své živé karyatidy

Marně je chceme překřičet ozvěnu stále odráží mušle snivá lehce zkamenělá

Nyní musíme přejít k akci zabránit za každou cenu větru aby se stočil natáhnout povlečení proti jeho namodralým sliznicím zkrotit ho a pak mu zářivým pohybem vytrhnout z dužiny velký krásný porcelánový servis a hodit ho do kopřiv.

86 ZRODIL JSEM SE Z ALOE

Růžová dřeň a dovezené dřevo mluvím o těch palácích ze zaschlé krve o těch samčích květech kde sní malajské dýky

Do přesného masa musíme dovézt vítr a jeho vyšívanou košilku

Do noci noci přihnat další noc mocnými přítrky.

87 TOUHA

Nespatří ani krásu svého gesta Ponoří se jako uprchlík před dopadnutím Vulkán jeho hrdla se naplní popelem a jeho větve pohnou sluncem

Nespatří ani bolest oběti hypnotický kněz na smyšleném oltáři Nepochopí výkřik stín vraždy ale na chvilku bude jako obří květina kroužit a přidušeně chroptit

Neuvidí ani zkázu trosek Pro něj bude krev ve snopech vlát podél pyšné a rozechvělé třídy

Neuvidí ani zarážející erekci své touhy a teprve na konci nestvůrné poluce se proslulost rozklíží v rozkmitu kostí a sekaného masa. Sade v Bastille.

88 VĚDOMÍ

Na pláních čekání kde mohou růst sluneční růže probodnuté šípy

Nyní příjemné vystupování odvádí pozornost

Dvojsmysl mění se v kštici

Stačí spatřit zářivé ulice a hněv je rázem oprávněný

Jasná síla lásky stačí vítr v hlavě aby věřil skutečnosti.

89 SKUTEČNÁ MODRÁ

Žena s modrýma rukama se směje ve své zástěře.

Chodí od stolu ke stolu roznáší touhu a chleba

Žena s modrým srdcem zdůrazňuje svou práci jemnými svěžími stíny

Je pohotová a unavená Její oči spěchají

Trpělivě potají objímá život.

90 ULICE

Má ulice napodobuje tvůj úsměv Má ulice má nespočet sester Vidím tam nějaké muže, bratry chránit ji až do smrti jít mezi nimi být jako oni.

91 KAMENNÉ ZRCADLO

Na bedra léta obloha převrací slova Les s vůní muškátu burácí s vůní muškátu burácí ó má ramena široká neboť ze zlata pod zářícími tvářemi Vyšlete houpačky noční můry nad duté střechy sezónní knihy

V dálce vrčí lopata senosečí kosí sněť strak daleko v prostoru sevřený rostlinným jasem

Rozjasněte kůži dne a ústa kmitající touhou otočí klíčem vyperou své velké prádlo z kopretin při útěku ranního vlaku z pláně

Vířivá křivka kde utiší se boje Žebřík dospělých ptáků při odpoledním útoku zasažený hvězdami teplá harfa pohledů přidušeně zvyšuje hlas na úzkostlivých staveništích naděje nekonečný úsvit obyčejných věcí

92 přijdou společnými dveřmi vstoupí na noční oslavu ztracených kroků.

93 ZVLNĚNÁ KRAJINA

Duny, duny – ne, ! Mohyly. Malé mrtvé vlny v sežehlé srsti Tohle, v zahubeném světle, Konec podzimu – že ano? – Křehký a nakyslý vzduch – ne! křehký A smutný, trochu vydýchaný; Teplo potácející se k chladu – klamavé teplo – Několik smrtelníků, kteří jsou mu lhostejní, Kteří procházejí… A ten druhý, co si myslí, že se zahřeje Pronásleduje nafialovělým pohledem Ono padající slunce! – Neboť je patnáct hodin třicet minut, Skoro Mezi mrtvým bodláčím…

Oživující, zmagnetizovaná silueta To jsi ty Potkám tě v tomhle smyšleném světě Který je všude kolem… Přijdeš abych zazpíval o tobě A tvých cikánských vlasech…

Ty tančit nebudeš, ale tvůj vnitřní Úsměv zkrátí čas uložený Mezi námi dvěma; A naše propletené pohledy Vyškrtnou prázdnotu nesmazatelným tahem… Lehneme si mezi staré kameny A uvážeme kytici Všem zamilovaným. 94 NĚMÁ SERENÁDA

Rozkvetlý spánek Dech hvězd A ulice z benzoe a čekání

Jemná kožešina slz na kůži vzpomínky Hermelín Hloh Cesta jasu na mé solné tváři…

Noc rozvášněně víří zdobenou rukavicí hladí spuštěné okenice

Rovnám činely drobného vánku v němž se rozplývá tvá chůze Večer mě nemůže dostihnout Sleduji stopy tvých snů Pírko by mě rozdrtilo tak plné čerstvého vzduchu jsou mé ruce

Rozkvetlý spánek Dech hvězd A ulice z benzoe a čekání

V tvých nočních rukou roste prázdnota Můj hlas se přidušuje Buším do kruté ozvěny a ženu se jako ostří naproti krvi

95 A ty spíš jako bystřina měkce omýváš noc

Rozkvetlý spánek Dech hvězd A ulice z benzoe a čekání.

96 KDYBYS POZNALA

Kdybys poznala jak umírám a jak dlouho!… Provrtaný hvězdami psi štěkají vzdálená útočiště nebeských smeček proti štvanému slunci

Otevři smolné dveře vedoucí do prázdna ať v nich zmizí skutečné výkřiky v pár slovech tříští se stín a ty sestupuješ do pouště mezi trhlinami velkého trvalého záblesku

Poslouchej pomačkaná dramata které má ruka hází do koše Poslouchej! … Popravčí kára projela…

Ztiš svůj hlas! Sklop oči! Je to úplně modré Je to jako když se na mě díváš Je to úplně modré v mém hlase který se už umí jen chvět!

Kdybys poznala samotu její noční a zsinalou masku Kdybys poznala to co praská mezi bezpočtem zbloudilé krve

97 … Stín se rozpadá! … A tys mě pozdravila, onehdy… Kdybys poznala!…

98 DLOUHÝ STÍN

Nesmírným úbělem hlavy viděl jsem tě přicházet Pod zmoženým trním Do zvířecího rozbřesku ponořil jsi sílu křídla Viděl jsem tě přicházet

Léto samo začalo hrát křehkou hru kroků Roční období vycházela na terasy Podél ulic každičký pohyb zastínil olověný čumák

Pouze zraněná chvíle pouze chumáč slané noci…

Ano viděl jsem tě přicházet a rozkvétat diamant až k tiché oxidaci prostoru až k zadušení.

99 NOC BEZ UMÍRÁNÍ

Dřevo zvláštně hoří!

A tahle ruka co chodí do vináren srdce za nehty

Sůl něžně prší na ulity měst a pestrobarevná křídla víří tak trochu všude polámané sloupky a oči z čistého alkoholu

Za úsvitu řeč která se měla za nejkrásnější zemřela v krajkoví…

Měsíční popel mele v tichosti konečně pohřbenou masku…

Výkřik se stále vznáší!

100 TEMNÁ VÝHEŇ

Na vnitřní straně paže mám zlověstné znamení, modré M, které mě ohrožuje. A. Breton a Ph. Soupault

Písek se přesýpá za doprovodu citery Malý človíček klopýtá; hrnec nebo volno Několik rozházených vajec a divoké rajtování horlivce na židli.

Každodenní kaštanová krajina; šafránová hvězda rozptýlená při vánku předstíraných hádek… Řvu tento bezkrevný vzduch

Má sestřenice se usilovně snaží!… Ale o tom nemá vůbec cenu mluvit!

Naopak bezelstná čela narážejí na šambrány

Můžeme se tomu zasmát Můžeme se tomu zasmát

Paže plavou mezi zuhelnatělými struskami Těžko se přechází z jednoho snu do druhého Umírá se mezi ledňáčky

Dobře vím že tak neoblíbená píseň se nemůže utišit:

Křehká prázdnota s jasnými stěnami nepovoluje v mých dlaních

101 … A já zalévám paměť Rosteme do budoucnosti Jít za ní znamená rozpad když ji potkám na ulici zahalí se trním Akátová žíla pod kůží lehnout si je litá ocel jít je zoufalé odlévání křiku zemřít je nedosažitelná květina Mezi mýma rukama jako přadeno pletivo vysněné krve a v zrcadle smíchu odraz sirény Odraz znamená odrazem mých prstů na hrudi a na ústech červeň mého života.

102 ZAHRADA

Zahrada celá rozpukaná košatěním stromů šatník medailí a falešných pohlaví. Vystup! Pojď sem! Sluneční spoušť tě náhle zaměří a ty si schováš tvář pod plesnivý hadr. Tvrdý alkohol z tvých zimostrázů bílé víno z tvých vrb se nedostanou až do krve krve jež sama obíhá kolem uzavřené modly!

Masité houby s nemožnými světluškami zrezatělé spirály s modravými svlečenými žraloky hle jsou otevřené staré sklepy srsti a sádla!

Těsně nad břichem!

Ty se něžně otáčíš plod zášti a extáze prosící zvíře uvízlé v sítích blikajícího textu necítíš nehybnou dupající vosu jak zoufale zkoumá tvůj živý stín?

103 Nikdo neodpovídá mezi velkými pavézami hukotu Vítr vtéká do očí… … A já si vzpomenu, že pláču!

104 INSOMNIE

Otáčí ulicí jako století Někdo Kdokoli kdo Svůj hlas zakřiví Čistá potřeba – a lasičí přepych kadeřnických salonů – To nic není Nic než obraz Koukni jak se její kůže obrací Jako kůra spánku

A nyní ozvěny zpívají antifony Na větvi letu hvízdá řeč: Uřízněte Uřízněte si ruku Až závist přeskočí z oka do oka

Ó vlna náhle ukazuje plive tvé tajemství Grimasa chytá v otvorech vítr Korunní plátek padá ze rtů Nechává puklinu v masce

Malá hlava mezi dvěma pěstmi Už vidí do nedohledna Jen dny a noci na šachovnici

Jemný sníh nabrousí minuty Pozdě o půlnoci je všechno naruby Na dně sklenice se zjevuje Neviditelný zlomek výkřiku.

105 SESTUP

Má hořká rosa Na našpulených rtech Neopouští Ta chvějící se světla Ani tuto hustotu Kde klíčí žízeň hlad.

Možná že v hrudích Růže Bdí nad přesnou monotonií Hvězd

Možná pes Houština oken Možná Zářivá busta ženy.

Možná smrt A sladký sestup do vody Těch kteří vědí.

106 PALIMPSEST

Den bez paměti Neprůhledný jazyk ptačích stromů Kameny Lidé taky Barvy: bezejmenný plurál A tahle architektonická kostra Všechno se dozvědět: dávné dětství.

Když pohneme zdmi jsou černé A ty velké víry nedělají hluk

V dálce silný sám v sobě Širá harfa výkřiků

Úsvit Samotný Protínající tělo V tuze velké trhavé bolesti

Ó den téměř bez paměti.

107 PROČ

Lístek za lístkem Smích za smíchem Tak tohle je ta těžká nemoc Ta již vidíme Jak se třpytí na ulicích Ta jež povznáší

Tenká příčka Odolává Pohyb který uděláme Je ulit v kameni

Poklad hnije.

108 VDĚK

Tento hlas Je dobře známý Pro svůj žal Pro svou korunu

Mluvím jako dítě…

Tento hlas Je dobře známý To je to co se sklání na obloze jako ozvěna vroucnosti.

1. PROSINCE 1945

109 V MÉM ŽIVOTĚ

Otevřené prsty měsíc stéká Podél paží Mezi naivními piniemi Podél prstů sevřených pod vodou Přátelského štěstí.

Zastřelení nocí Odcházejí čelo na čelo V radostných oknech V slzavých mysech.

Slonovinové hrábě Stín krve Škorpion hoří Kde se čalouní poslední vzdechy Kde bručí slunečníky úzkosti.

Tahle květina a tahle odvaha A tahle lampa v blankytu Poslouchej jestli lžu Hlas je vrtule Nekonečný hlas se poroučí Tomu nejjednoduššímu A tomu nejjasnějšímu

Kraksny z divokého medu Rozduní se v deset hodin Děti v náruči čiré vody Jsou jen hračky V masivech nebe

110 Volám do ulic Své naděje Volám přes střechy Volám a míchám jazyk S největším chladem ostudy

Na kolejnicích Utápějící se ve sťatém životě zmítá se opěvovaná nutnost potopy.

9. DUBNA 1946

111 REFLEXE

PRO NADINE

Až budu malý Skřivánek skloněný nad deštěm Ozáří mě Budu se smát mokrý jako myš

Už bude V ohybu ulice Jen ohromení

A my se vezmeme Dole Na nebi potoka

Ruce spojené Od minulosti k budoucnosti Zprůhlední Jako smějící se děti.

10. BŘEZNA 1954

112 PROCHÁZKA

Moře otáčí k nám Vlajku alkoholového stínu Strká k nám Svůj tuze starý proslov Kde klekají si mračna much…

Potřebuje snad tahle stará herka Žebřík k tvým vlasům Loďku k tvým plným hrstem? Navzdory svým amuletům Klopýtne moře k pití Kulhavé moře Utopí se v louži!

V docela malé louži úsměvu.

5. A 8. LEDNA 1957

113 DNEŠNÍ NOC

Dnešní smyšlená noc bije sama Proti aortě snad Dřívější téma těch dlouhých příběhů vzájemně se překrývajících jak vajíčka dešťovek?

Směrem k úsvitu Prosakuje Okap Pták zametá oční koutek kde hemží se gesta V rámu okna To gesto rukou spřádá Nejjasnější třpyt Hubenou řadu smíchů Na rubu dechu

Ale krásná chudačka s bílou hlavou To je noc která tuhne jako sádra Hledal jsem dlouho Hledám Překrývání obyčejné jízlivosti S veškerým nadšením

Dejte mi vy co trpíte při mluvení Trpíte při koukání Nic neuhasí touhu

Dejte mi vy co trpíte při pečeti rozpálené skutkem

114 Hvězdnatá žízeň táhne k sobě Němé salvy

Mám ústa v podpaží.

PAŘÍŽ, ÚNOR 1960

115 POLEDNE

Spadlo – řekněme – černé pírko a bílé pírko nesoucí svou žízeň do nesmírného větvoví a dejte mi – řekněme – ten úsměv a tu pelargónii!

Zavřené dveře moudře mluví Vítr ztuhne do ulity Slez – to můžeš – ze svého vítězného vozu pro hořčejší triumf pro smyslnější pochod

Ret na srdci jako zmije má malá pyšná ranka…

Slyšíme jak se stáčí víno černá krev mění se písek

Slyšíme jak hnije jako pozemská hudba někdo kdo je sám

Nechť se rozdrtí ohlušující čistota vší silou proti všemu

Natahuješ ruce co nejdál do ohně

116 Tvůj hlas obíhá v kameni V jakém pití teď utopíme slunce? Ne! Nic! Nanejvýš brzy ráno znavený spěch a – – zastřená tvář – dávná poprava přerušená

Obrázek byl čistý uzavíral prostor! Bílá hnízda na pozadí oblohy Ruce z tvrdého dřeva bez naděje To je poledne které končí jako nějaká věc.

117

119 STANISLAS RODANSKI (1927–1981) Opuštěný básník. Pokouší se připojit k surrealistům, ale brzy se s nimi roz- chází. Vědomě se vyděluje ze společnosti, vědomě se propa- dá do hlubin šílenství. V pouhých 22 letech se nechává za- vřít do blázince, kde dožije až do své smrti. Popíral život, protože to pro něj byl jediný slušný způsob, jak nezemřít. BLAHOSLAVENÉ PŘEDPEKLÍ!

Noc je tichá a voňavá olejová vrstva, co stéká poma­zat bledé nohy věčného světla mé lampy, již rozsvítili slepci.

Má kráska drží ve své bělosti pavučinky, vosko- vými prsty, jimž světlo zalézá za nehty, drží ja- ko svíčku mléčnou přeslici v temnotách.

Má hvězdnatá přadlena lije zlatýma a stříbrný- ma rukama husté plameny vlny svíjející se na kolovratu obrazů, jako když vidíme v oblacích lampu unášenou příznivým proudem, který otáčí, spřádá tichounce celý život.

Navěky na břehu bije moře, na břehu bijí hodi- ny moře, které navíjejí kolečka ztraceného ča- su, jež se vinou se lží, se sny, přízi hodin řízné modrozeleně bytí: perlové vajíčko točí v tichos- ti svůj kokon.

Legendární přadleny za úsvitu ztišily své ná- hodné kolovrátky, chór přadlen zpívá mezi zla- tými lampami na odsypaném písku.

121 VERTIKÁLNÍ NOC

Ať jsem – zlatý míč vržený do východu Slunce. Ať jsem – kyvadlo, jež se vrátí do mrtvého bodu hledat noční vertikálu slova. Ať jsem – jednou i druhou miskou vah, va- hadlem. Období mezi dvěma extrémy všeobec- ného otřesu, toho tlukotu srdce podle toho, o němž můžeme všemožně pochybovat a coko- li očekávat od jeho úzkostlivého „už nic nejde“. Všemožnému házím tuto rukavici: Ať jsem míč při odrazu od chvíle svobody. Křičím – ať jsem míč jeho ticha. Můj odchod se stále přivolává, každý den a každou chvíli velkého dne. Můj návrat na- vždy, věčná noční vertikála, mrtvý bod, po- dobný sám sobě, který ten druhý překročí – vždycky. Kdo jsem? Stále ten samý navrátilec, což zase znamená někdo jiný.

122 CIZINCI

Jsem na vzdálených svazích matky. Chci zadávit poušť druhých Mluvím s tebou jako člověk k člověku Pojím gesto ke slovům Kroužím kolem tvých zpěněných rukou Hrůza čalouní samotu blízkých bytostí

Tvrdost dýk omývá mé výkřiky od potu Krev z mých nohou kreslí zdi našich těl Tvá měkká ústa políbí vikýř Pláču jako deštík na okno A ty mě hledáš v okapu svého ticha Příteli máme společnou postel a oddělené pokoje Ale já tě naučím snít o jednom zámku pro všechny naše klíče

Jím okoralý chleba samotářského kamarádství A pak poslouchám jak ve mně kyne kvasinka přátelství Má hlava z ní ušlehá černé zvonící těsto Má krev se bude odrážet ve vlhkém rozkroku Noc se vykotlává neobratnými touhami Oči mi tuhnou

Oči se rozšiřují a vidí svou vitráž Kanál se sladkou tekoucí vodou a to je den Jsme nevinní úsvit je blízko Nějaká žena v Orientu rozkvétá perlami Smyčec s usměvavými prsty hladí zářivé ledovce

123 Pták Východu se rozevírá na perleti kopců A já rozpoznávám svou tvář zaplavenou láskou Mé básně jsou přesné vidím jak Milenka začíná vládnout.

CHAMONIX, DUBEN 1946

124 ÚZKOST

„Naše srdce je neklidné.“ svatý Augustin

Stín stvoření chřadne v soumraku tušení Jsem sám na pokraji neznámého sněhu A má touha roste jako nádhera ohlášená na obzoru Jsem sám a záhadný úsvit šíří své zázraky do nepoznaných výšin Svatební průvod – ale pro koho? Měsíční radovánky namyšlené holky Žhavé až srdce mrznou Jsem sám v bažinách spálených kometou Vidiny prchají z mých pochmurných očí Krajiny se hroutí do ledové strže Hledám tiché spočinutí zimního moře Vzpomínka v záhadném nitru bytí Spánek a návrat k nevýslovné Přítomnosti Kde vše klíčí v temnotě původů Jsem v podivném opuštění – staletí utekla Před večerem světa Hle nyní se zvedá blažená noc Ta zneklidňující krása cudného odkrytého čela Ó strážná moci! Jsem Rozechvělý a zběsilý – úzkost rozdírá mou mysl: Do nebe mých šílených očí vane snad Temnota země bez krajiny? Nebo temná tvář ženy Královny duchovních krajin Kde se projeví má vzlykavá láska Abych konečně poznal nepoznatelný Klid Kde váznou minulé či budoucí existence?

125 NADBYTEČNÉ NEBYTÍ

Nabýt život. Ale novorozený, nebýt. Nebýt nic. Ale mrtvě narozený, nabýt nic. Rodí se zbytečně. Nicota pouhého nabytí živo- ta, králův syn, jehož otec nebyl princ, jediný syn, jehož otec nebyl na světě. Nebyl ani on sám. První příchozí je poslední narozený; prvoroze- ný, kdo vrátí se poslední. Jsem poslední z mrtvých a všude sám, když jsem. Donekonečna. Astu. Šel jsem, místo abych byl.

Jsem jako zvířata, o nichž Hegel řekl, že z pře- míry zoufalství nic nepředpokládají a vrhají se na vytoužený objekt, aby ho sežrala. Okamžitě. Pomalu tě následuji. O nic víc vlk než blázen. Ani míň bláznivý, ani víc moudrý. Zároveň je nicota. Nabytý z bytí, jež víc je. Astu. On je to jiné já. On je to jiné. On je to. On je. On

Můj cíl je můj záměr.

Můj cíl je být zaměřen.

Krvavá hvězda v moři Mořská hvězda v krvi Astu. Hvězdné moře a krev. Neon.

126 Beru celé to lépe než ty dvě budeš mít Beru od nich. To. Od sebe ty. Dvě ty já. Mé je tvé. To co ty máš.

Astu quo Status quo Mé To jsou dvě jejich co bereš od nich. To Tvoje To jsou dvě mé a jeho To Bod je všechno nebo nic To Jeho holé To

Es ist ein Sein ist die beide; meinen und deinen-Sein-en Nein ist nicht ein ist Neon Nein ist sein nicht. Aber Nietzsche Ich Ničevo. Far niente. Neon. Astu

Myslím tedy jsem myšlení následuje mě tedy mám rád jiného než sebe sám jako můj stín mě zabíjí je

A Sám To Uctívám

Ty nejlepší nemusím a nejhorší následují Horším se tím. A ti nejlepší to nemusí.

127 Tím jsem. Tím se rodím.

Nabýt život nebo nebýt. Být jen nicota či nabytý jen Být zhola nenabytý či zhola nebýt

Holý bod: hvězda Vega z oblak sholí žádné to To holé rodí roj

Negon Být jen nicota či nabytý jen Být zhola nenabytý či zhola nebýt holý. Ať víc či míň nic než to co na tom že holý nese to či ono nese smůlu

Smůla vždy sobě rovná, co jí na tom záleží

Z ničeho že nějaká věc se zrodí že něco je nic že holá nabytá bytost byla to. Bída je vždycky stejná Nicotná bída. Panská bída.

Bído prašť jako uhoď, ty jsi má Paní, zbytněl jsem v tvé pánvi, jsem jen tvé nic. Už není moje víc než tvoje ani ne víc než jeho

128 už je jen Nic už jen nic Není

Nic je jen krok, ale je ho tolik a víc, že ten krok ještě zbývá Je všechno nebo nic je jen bod Je jen nepříjemnost nabytá jen do nicoty nicota je zrozená z narozeného ničeho nic je věc jako nicota nic není

Nicméně – bytí jež víc je – bytí jímž jsem tečka odstavec. Následkem toho je víc.

To je jiný žádný To je žádný jiný.

Ta je zhola holá. Ta i ona žádná a každá jiná holá. To je má bída má věc mé nic To je má Paní Bída To je má bída že nic je není na čáře životnosti ostražité čáře doživotní čáře

129 Sen buzený Sen vzbuzený

Nabýt nic než nicota není. Nebýt než vůbec nic. Zbytnět jen z ničeho. Narodit se narozený. Být jen v kundě ničeho. Všechno popřít a poznat se tady a žádný v so- bě poznat nic z panské kundy. Bído. Ó bído má paní všechno jsem popřel vsadil jsem všech- no na tvá bedra vzepjatá od komolého bodu až do snění mimo minulé kóma. Nit slídí. Snít o slídě… N S A to Ty O

Oko pozoruje ticho.

ČERVENEC 1947

130 ASTU – jež víc je Jsem druhý Faust – protože ten první stvořil předchozího. Jsem totiž příčina všech kteří šli přede mnou. Jsem totiž poslední narozený z mého rodu první příchozí. Jsem linie nejvyššího svahu ve volném pádu jsem bytost která už je.

Astu jako sokol na zaťaté pěsti spícího Fausta. Nicota je na konci rodícího se Ničeho. Myslím tedy jsem myšlení které už je.

Jsem třetí těch dvou ostatních. (Když jeden je nic Žádný nic není) Syntéza dialekticky vnímaná od jedné ke hvězdě: Je jiné Já Astu mluví o tom co máš Lásku Nic. Co zabilo lásku nic není. Co zabilo lásku je. Zaměřen je můj cíl. Jsem provaz co vede od zvířete k nadčlověku. Po proudu mé krve jako šíp drnčí na hraně oblouku Ďáblova mostu nataženého k nemož- nému rodícímu se z ničeho. Za svitu nicoty, vniveč – to je vlk kráčející po Ďáblově mostu za úsvitu. Vlk který pokouší nemožné tím že odmítá Boha i Ďáblovy bohy.

131 Je to vlk který vyje. Můj hlas hoří s vlky. Vyje k smrti, Hoří o závod. Ty máš lásku.

KOLEM ROKU 1948

132 MŮJ ZAČÁTEK A KONEC

Tichonoc průzračného zrcadla a blýskavá chvil- ková úzkost – diamantové proti-nebe napnuté k prasknutí, napnuté navždy – poslední ob- zor – jednou jsem tě získal pro všechny ostat- ní – samota křišťálu – černý žár pyšné nádhe- ry – prokletý antispánek – náhodo víc než černá prázdnotou, vydávám svou zkázu tvé be- zedné velkodušnosti, čistý a nádherný negativ jinovatky – ztracená jehla – kámen, co otáčí se k druhému – bílá ikonická noc ve svém olově- ném pádu zvětšuje pekelnou dráhu dobrovolné zkázy nesmírnou spravedlnost neopodstatně- ného zločinu a šílenství – temný ptačí let z ost- rovů maniackých, jehož dráha načrtává víceroz- měrné stromy agorafobie – virtuální syntéza souhrnu a rozdílu černá svobodo smrti, má ženo, zanechávám ti svou zkázu. Jsem příliš náročný pro život. Mé bytí, zničit život. Těšit se z něho jako mrtví dovedou jen – Upíři.

1948

133 MONTGOLFIÉRA POTOPY

Montgolfiéra Potopy se kývala na nehybném nebi mé postele A byl to první volný balon po rose záblesk věčnosti když jsem otevřel oči abych spatřil druhý večer svých dnů Proud omývá mi okna z tajícího ledu dvěma zelenými křídly sněhového zvonu Kývání azuru přimrazuje naše trojlící zrcadlo Pomalé rouno mého pohledu sráží budoucnost éteru Šířím se potichu v hustém chladu Cestou mých křemencových rtů Daleké písky se vracejí ke kopcům Orel z kapradin nabírá na hloubce Obzor se kupí v mém jasnozřivém pokoji Jsem na paroxysmu páry Blízko modravých blesků Ležím ve svém těle na vrcholu dvojsečné střechy Kraj úsvitu se prodlužuje Pod ochranou dnu a noci Má dráha mi zúrodňuje brázdu průchodu Postupuji Ležím ve sterilním povlečení na posteli z mrtvého popela Postupuji Ležím ve spřežení proudící vody Spatřil jsem zářivé astrální tělo svého zatmění Spatřil jsem rozsvícené zrcadlo svého vězení Spatřil jsem svůj cílový bod uprostřed moře Zbavím tě okovů škrtem plamene

134 Utvrdím tě v sobě škrtem ohně Za úsvitu budeme všichni křišťálovou deltou skrápěnou láskou

135 ZA ZEMÍ

Kolovrat bouře spřádá špatné vlákno Planisféra pouště nabírá špatný směr Dvojník se zdvojuje a stává se neviditelným Vycházím ze svých očí abych viděl jak se noc zastavuje Dny v olejových kolech šíří se na spící vodě Jsem u svorníku kleneb Kameny jsou lehké jako mlha pro nůž Perly a planety mají ten samý nehybný jas Všechen písek se nanesl na čas Samota je naprostá

Dítě noci Jsem daleko od svých snů

Nemohu už zemřít Jsem ztracený dál než jsem Jsem navždy ten druhý déšť potopy jestli se moře neroztříští při mé lásce k úsvitu

136 ČASOVÝ PLÁN

Rozdělávám oheň pod popelem lvů, Rozněcuji žár zmijí z něhož se zrodí žhavé ryby destrukce: Žiji. Žiji na svůj účet Plavu proti své vůli ve vodách sžírajícího ohně který zapaluji slovy: Ryby z mé krve. Záleží mi na tom žít slovo od slova svůj krok za krokem Záleží mi na tom vsunout svou nitku bytí na konec vlastního křiku Zavěšeného v prsou udýchaného prostoru Zakrytého divokým letem nervového křiku Žiji z dechu ducha na žhavém uhlí času Dýchám vítr smrti Vydechuji abych vyvrátil strom života Foukám zlověstný proud vzduchu na svůj popel Hořím touhou zbožňovat noc šelem kdy podříznu modly šílenství Objímám smečku vlků aby vyli mou lásku k noci která mi tě vrátí

137 NAVŠTÍVENÍ

Každý večer Otvírám dveře všem příchozím Jsem v nebezpečí: To je Potopa.

Bijí Mečem do vody Šelma si šlape na ocas A ví proč.

Bijí mě do spánků Kdo tam? Já Kdo? Já Ty

138 SLOVESO BÝT

Je daleko Je čas Je na cestě Převzít duši

Je zpátky Přikráčelo Je ztracené V noci

Je čas Splatit Účet na zemi Z plna hrdla

Je smířené Se skutečností svých zbraní Lehkých s těžkou krví S ohněm a sebou samým v hrdle

Je tady mrtvé.

139 PRVNÍ OSOBA (indikativ prézentu: básník)

Já tvrdím že se osvobodím Se mám za krále Jsem Podmět přísudku v činném rodě Tahle předlouhá ubíhající věta Parangon svého bytí Jsem

První osoba slovesa milovat předmět touhy

Určený pro pláže básně Noc časuje mé úsilí Záblesky

140 Šílené přátelství Neúplné vzpomínky Na obrovském hřbitově nestoudných ptáků. Vymóděný do citů a smutku Bez domova Smutek se zbavuje záhad Jako had kůže.

141 Noc mi stoupá do hlavy Chci zůstat věrný sám sobě Věrný své představě Podobný Stejný jako teď

Noc lásky bdělou Spaluje klamný plamen dne

Milovat lásku Ten oheň já zbožňuji To zapomenutí znám

Milovat lásku Znamená spálit to co zbožňuji Zapomenout na to co vím Umřít tomu před čím utíkám Znamená to milovat tě víc než sebe A ztratit tě Vidět tě zrodit se z ohně Narodit se a umřít na kraji plamenů

142 GEORGESI BATAILLOVI

Alkohol Pocit plamenu S bleskem Mýty vycházejí z temnoty Hrdinové maskovaní sazemi Na konci hypnotické cesty Třpytí se matné hvězdy

Dobrodružství Samomluva peněz Panenko ó má krutá Na ostří mé dýky Zbav mě světabolu (nasládlý sofismus be-bopu)

Použitý člověk Pravá orchidej V noci nenávisti

Jsem cesta spojený s trváním Dosáhnout absolutna Opustit stínidlo před svítáním…

Zírám na svou cestu ve sklenici Vidím skrz a modrý kouř uvnitř hedvábí Svou bezesnou tvář Drtící spánek lesíků luk a hájů Fosforeskující klid orientační tabule Nedostanou mě v zatáčce Když pomyslím… Prostor mi patří Napsaný v ohybu cedule Nebezpečí smrti 143 Reklama na vůni Se mnou na konci baru Na vrhání kostek Štěstí v dětství V prstech pikové eso a risk V náhodných prstech S čarami v ruce plné úmyslů tak čistých tvarů

Prostá zábava Figura inspirovaná na poslední chvíli Stále uvnitř srdce

Promýšlím svá ticha „Droga“ v rukou žen Komedie bez naděje Amoru a smrti Pod vlivem tvého alabastrového přízraku – fetiš Neamoru-Nenaděje Abych jednou uvěřil Prohlašuji to za neplatné.

144 Jsem sám A mám rád noc svého bytí

Dálky mých smyslů Mají kouzlo úsvitu který bohové neznají

Na konci paží Dvě otevřené dlaně

Na konci obavy zda jsem na světě Mám jistotu že mám přátele

Víte to? Jsme vodní květina Na konci paží jež nám pomáhají Ruka pronásleduje otevřenou tvář suché oko Stavíme pohyblivou pláž Na tiché pěně lidského slapu

Jsou tu také ty vzrušující malé bary A sen postupně pěstovaný

Jsou tu ty malé dívenky A ty velké uslzené oči otevřené nad našimi tajemstvími Jsou tu naše zvláštní zvyky A jazyk co snadno mluví přesně

A hlavně je tu náhoda poslušně budící důvěrně známé zázraky.

145 MÁ ÚSTA CO CHCETE

Znamení mé krve jde po Šťavelové studni na obrubni řeřichy

Uvnitř samčí rostliny má mrzká hvězda spalu- je okysličené perspektivy mé krásné leproserie otáčivé desky mého těla sedí za purpurovým stolem

Každé střešní tašce chybí bezectný plech aby se větralo závanem tleskajícího podzimu bez listí Kdo může získat dohasínající svíci v srdci roz- páleného jara

Příďová vaznice panenského lesa stíhá mou sli- nu za pomoci mízy rostlinného chóru s rozkoší láska erekce vzrostlá do vyplašené svíce

Dva suché listy tvořící plamen na stříšku své- volného hmyzu lepí kapesník luk proschlých v herbáři žen jež pozdě přišly zdaleka

Ležím břichem k nebi zády k zemi

Chci spásat mračná zvířata

146 POZNEJ SI SVOU SAMOTU

Má slavná ruka hraje na pavučinky Noc je velká melodická lyra Má hudba pálí stín smrtelných stromů Má hudba pálí souhlasně s vodou Nesu svůj plamen do zrcadla Tichého křišťálu své samoty Osvobozený můj stín můj odraz zmírá s listím Jsem sám Na břehu mléčného moře kde plavou bratrské ryby Má věčná krev zná svou hloubku

K milování jsou potřeba dva Láska je velká samota Mořská hvězdice žena je meditativní voda

Vězeň náměstí mnohačetných plání Utekl jsem v sobě světu Krásnému opravenému prostoru přírodní velikost Svět společné místo Lidské místo Každý sobě niterným středem jeden jako druhý Jdeme tam a zase zpátky prašť jako uhoď Až v nás samých na konci hledání Pravda nás zaplavuje zcela nahé v naší zářivé nahosti

Tisíckrát osamělejší když se dívám do vlastních očí

147 A padám na dno studny v nich Studny intimní vědy

Jsem tak širý svou samotou Až bych si myslel že jsem mnohačetný

Ženo tvé tělo je zrzavá luna Tvá noc bílá jinovatka Tvé každodenní tělo je ráno Ale ty jsi všechny mořské deště A proto tě miluji Když miluji noc.

148 PROMÉTHEUS

Když čas.

Bylo to mezi zapomněním a spánkem v mžik- nutí blesku, bylo to jednou provždy a tento- krát bude láska stejná pro každého, pouhý bod nic víc.

Při úsvitu byl mezi zapomněním a spánkem, tam, kde splývá samota a osud v jediném zá- blesku, ve chvíli, kdy čára života, jenž vyhasíná, pramení, zatímco se rodí ze svého pádu v hlu- bině světla.

Stále stejná hvězda, slunce rodící se z bolesti a zrádného dne, který se ti dvoří, každou mi- nutu vyparáděná krví prolitou z rány, velká hvězda, kovář cyklických okovů předem vypr- chané rosy, denní oko.

Proklínám tě z nejvyššího štítu pýchy, vyzý- vám hřebeny horského světla, které znesvě- cuji, propichuji tě kopím hozeným ze svého blesku, a ty musíš mrknout. Neboť ďábelská chvíle je mrknutí, a křeč slasti se ukrývá v nadiru.

Křeč hluboké půlnoci, chvíle navždy blouzni- vé noci, je to černá královna, co dává šach zla- tému králi, zastiňující vzlet fanfár odrážených v metamorfózách ozvěny.

149 Kokardo pitomého páva kroužícího kolem oh- ně, kokardo kokota, kokone kohouta kokrhají- cího na dvoře, jsi jen omeleta, již zaslepený pisálek staví na odiv zevlounům. Nedokážu tě vystát.

Přesto nemohu zapomenout na první den, kte- rý se teď připomíná tím, že vysypává střepy ze všech oken mé paměti.

Je potřeba to říct – neboť jsem na to hrdý – unikl jsem z tvé vířivé výhně, odešel jsem ja- ko překrásný vlček spuštěný ránou biče. Podél jedné z tvých tisíců paží jsem se nechal odvalit daleko od středu, abych utekl a dostal se dál od praku.

Opojený sám sebou, kroužící mimo víry v tvém okolí, byl jsem jediný vzešlý z kómatu. Byl jsem tato kometa.

Smráká se hned po ranním šeru. Je to večer světa. Všude, kam oko dohlédne, se po zemi rozprostírá stín.

Pouze věčný sníh, na vrcholku Alpy, se ještě třpytí, zatímco údolí se noří do temnoty, kde město rozsvěcuje svá parkovací světla.

Plamen je na strážní věži, noční hlídač střídá denní hlídku. Jsem také vysoko jako stráž, a když poslední paprsek slunce zasáhne hranol

150 ručičky, roztříští se a mrštná ruka se zmocní této planoucí čepele.

Je, sám na okraji posledních plamenů, mezi zapomněním a spánkem, tam, kde samota a osud splývají ve vrozeném úsvitu člověčí ml- hy, váhající na okraji sebe sama, a přesto blíz- ko sebenalezení. Hoří a v mlze jeho bytí zalité mlékem mu rozkvetou oči. Nemá ještě stín, za- tím je pouze on. Ale krev se v průběhu života zauzlí. Jako stín vrhá jen sebe sama na hvězd- ný ciferník a krvavé psí víno se otáčí kolem ohně, ale ještě není čas vinobraní.

Ale hrozny jsou tuze zelené a liška váhá mezi psem a vlkem. Blednoucí hvězdy padají na pís- čitý břeh, moře je znavené, vítr slábne a dělá olejové skvrny na klidné ploše. Je to pomalé jak tající sníh, ochablé jak panenský vosk, vel- mi trpělivé: pak se sklíčeným pohledem, kdy se zdá, že v něm všechen sníh roztál, černá matka obrací ponížené oči, jež ji úpěnlivě pro- sí, k temné výši hory Alpa (plné ovčínů baby- lonských stád), kde hoří na okraji dohasínající- ho bytí. Ale ona bděla. Ale svoboda schází ze svého piedestalu.

Ale kámen, který se otáčí, vyvolal pohoršení, měsíční kámen jinému se podobá a zdvojuje se, otec mizí, je to šach pro krále. První křeč moře, panenské gesto deště v klidu před bouří.

151 Zrcadlo spermatu. Slunce válí sudy, sud se to- čí, je to magnetická bouře úhořího letu, jež se strhává nad blednoucí stopou hvězd, je to spousta živých jazyků chycených do citlivé sítě souhvězdí Pavouka.

A tak zase on rozdmýchává mezi zapomněním a spánkem poslední plameny. On – jediný syn na světě, v němž samota a osud jsou jedinou křečí na začátku dne a noci.

Narozený ze stínu pochybnosti uprostřed jed- noty, jako vír opojený sám sebou, tančí na nej- vyšších horách plných ovčínů stád nicoty. Ubí- jí plamen. Udupává sníh a chvěním napravuje svou matku. Zabíjí čas. Mluví o zlatu a mlčí, aby ho někdo slyšel:

„Jsem rebel, poslední z lidí, nejosamělejší z bo- hů, které jsme zbožňovali. Jsem bludná hvěz- da, přelétavý oheň, stěhovavé srdce. Bez pří- střeší spaluji etapy. Milenec srdcem a Cizinec lásky, jiný a pro všechny tentýž proměnlivý pří- tel, dezertér z bezpočtu legií, bez vlasti a psa- nec ze všech kmenů, jsem ten druhý a pro všechny cizinec.

Jdu od století k tisíciletí, s hvězdou na čele, svůdník či nejasný průvodce, už umím být jen tím, jenž víc je, jenž vede jinam.

Osud mé tvrdohlavé komety, prostor mi patří a v něm je veškerá má touha: vlastnictví světa.“

152 Mluvil, zatímco se první povlaky stravovaly, zatímco se potahy trhaly a odhalovaly hrany formálního vzhledu věcí, v království, kde je slunce vrchností a nazývá se realita, aby uctilo tohoto krále. Aby se zlato kochalo při vysoké hře Králů.

Ale ten, kdo mluvil, nevěří v žádného boha, neuctívá žádného monarchu, a jestliže není knížetem tohoto světa, je to královrah jednoty uzavřené v koruně vůdce.

Přesto rána gongu ohlašuje měděný kotouč.

Přesto se básník zrodil ze záblesku roztříštěné- ho paprsku, z rány mečem do vody, z nárazu kopí na zrcadlo štítu.

Přesto svítá. Rodí se básník, umělec mluví o zlatu a mlčí.

Ty, který jsi zářivým obrazem mého vyvlast- nění, Oriente, můj krásný dravče nevinnosti, vzývám tě ze dna království stínů. Ty, který jsi také sžírajícím stínem mého utrpení, světlem dne rodícího se z mé bolesti, proklínám tě z nejvyšší hory hřebenu jasu.

Nedělej takové skoky, srdce zraněné paprsky, jsi připoutáno řetězcem křečí, které se uzavíra- jí tím, že umírá jedna po druhé, kuješ okovy v ohni, z něhož ses zrodil, přibíjí tě za cenu největších obětí a ty jsi uvězněný pouty vlastní

153 krve, tou zlatavou řekou, jíž jsem chtěl uchvá- tit tajemství zrodu valounů, které tě pak pro- píchly.

Jsem vězněm světelných pout, zlámaný zaživa na kole evoluce převtělujících se bytostí.

A ty, vzlet masožravého dravce.

154 155 ROGER-ARNOULD RIVIÈRE (1930–1959) Od mládí je fascinován skandinávskou literaturou. V životě mu nechybí ani přátelství, ani láska. Přesto ho děsí jeho vlastní nehezký obličej s tlustými nesouměrnými rty. Poezie je pro něj něco jako masochistická askeze. Chce ukázat své nádory a záro- veň je skrýt pod maskou. Stravuje sám sebe a v 29 letech si pouští plyn. V ruce drží knihu Cesara Paveseho. Ó vy dlouhé bílé šaty mé útěchy! Bílé jak pryšcové mléko přesto jsi zmizela do noci. Trsy stínu jako vousy luny a hvězdy byly plné vašich očí: Vašich ranních očí podobných vlně vašich poledních očí uhryzlých barvínků i tvých soumračných očí vyděšených trumpet Hekaté. A pak náhle vaše tvář na saténu prošitém výsměchem!

157 Tady se propadá mé bytí daleko od neosobního těla, ó zatracení v čase jenž se navíjel na mou zkázu Šum monotónní přízně slova a květiny kolébka zapomíná smysl věcí jež dává smrt, dává trvání Páchám nedosažitelné pro oči chudé štěstím. Ptáku propastnější než propast, v níž létáš. Dotek, v němž žije někdo jiný, vyděsil můj život. – Marně se mé smysly ženou směrem dovnitř?

ÚNOR 1947

158 Nedostupná vášni jež se do citlivých rán oblékáš věřím v tvůj šeptavý stín který trvá jako na plachém moři květina slova Na tvé zvolání zděšené šelmy se zrodilo pokušení – budu nocí na rameni noci abych pil z hvězd a pohádka zbledne – kůže propasti – aby hlubina nesmíru plakala aby zpěv zněl Déšť, který se dívá do hloubi svého bytí: déšť mého pohledu sevřený v dlani Tvůj pohled se rozplývá v neviditelném.

2. BŘEZNA 1947

159 Tvé nádherné ruce kde žijí zelené jazyky z vysvobození do mé samoty Tvé hluboké ruce kde dýchá zelená voda má tvář znavená do horoucnosti Tvé ruce pijící neskutečné úsměvy pomalý nával vlny do mých modří Tvé nepřístupné ruce se prodírají květy z citlivé slonoviny do mé nehybnosti Tvé ruce hudba krve vylité na ty mé jež ve mně pláčí.

13. KVĚTNA 1947

160 Byl jsem úplně posetý světlem a mé čilé prsty vůbec neznaly sochy ani lidi ale hledaly nesmírný kontakt mušlí na měsíčních plážích nebo spínaly smrt zlatohlávků z azuru ve vousatých klasech jež zářili tisícem druhů očí prchavá rosa tiskla nesčetné rty na mé hbité nohy a má svěží tvář rudla jedině barvou jablek koupal jsem se ve světle. Jenže jednou jsem v chorých haluzích deště zahlédl tvůj obraz a svod tvých nahých nohou mi odměřoval čas tvá roztažená stinná stehna mě svírala v kleštích touhy a do tvé tváře v níž zmizely úlitby nebeských vod se vyryly souvratě utrpení a zármutku kde vyhasínají mé oči Dal jsem ti trhlinu na své duši ale neznám už vůbec světlo.

19. ŘÍJNA 1948

161 Na mé vybledlé spánky už se nevkrádají kudrny mého věku – pod jejich zvadlým strachem už se nemačká úplněk snu pohlcen nebytím – nic není noc ani den ten chlad na boku a strašný pocit bytí – můj život odešel i včelí poletování a třas strnulý v prohnutí snu – už žádné lačné pití unylý klid už není vykázán do poustevny… Ale jak teď žít v té lehkosti?

17. BŘEZNA 1949

162 Cáre křeči v koutě nebes nestarej se o můj hlas Díro závrati v paměti nestarej se o můj křik Křídlo větru smetá pláž krabí díra je jako vřed Sůl z vody sůl ze slz nevrstvily můj život A abych spal bez strachu v oku mám zrnko písku.

8. PROSINCE 1950

163 Abstrúzní básníci básníci labužníci napsán je okraj lesa zvážena únava slídičů básníci tance vtěsnaného do povolnosti stehen básníci jež svírá dotek známých hlasů básníci pod skleněnými zvony jejichž pěst je ještě němá básníci pod zvonem těla žijí uvnitř těhotenství

13. KVĚTNA 1952

164 TVÁ OBŘEZANÁ NOC

Křehký ubrus sluncí je prostřený v hloubi tvé- ho hlasu, a když tě rozplétá deset prstů života, usedám ke stolu tvého křiku Tvůj spánek se otvírá hubené noci a vyvolává úchvatné představy kuplířských těl Bečka rozpuštěných tvarů – urna tvých bdě- lých stavů – natírá tvé tělo plachým jasem a po- kojovými poty Srážím tě přiznáním, že z tvého bytí jsem ukradl tisíce překvapení a že další troufalé plá- ny nevyšly Ale pro minulost tvého těla splétám přátel- ský věnec protknutý slzami, na něž úsvit zapo- mněl.

23. KVĚTNA 1952

165 OBLÍBENÁ KNIHA

A mou myslí zmítají vaše plody řvoucí zplna zhoubně raněného snu rozlévá se v příslibu solnic a v podvečer se skrývá (šnek ochořelý kadidlem) v závětří salátů už nejsem nevhodná horečka večer si právě oblékl svrchník třasu jsem nahý uprostřed nádherné noci dech vašich životů hasne v mém podpaží kde kajícná milenka navázala známost se stíny co uchovat z vašeho křiku s tečkami komárů u hlav lože když ne džbán slova kam natečeme na noc jakmile báseň.

4. ČERVENCE 1952

166 Když jsi se prosmýkla na krajíčku léta s očima za jemným závojem mžitek jež zračily vzácnou nevinnost Neckaru když jsi do mé křehké hrudi laskavě vsela svou prolamovanou dlaň ještě chvějivou pod zrnem našich hlasů když jsem se (pansky) vyhnal z tvého těla těsně po odměně za čekání a zahanbený a kolem pasu se ti navíjela trýzeň stopa věrolomných dní nenasytný předmět strastí a očí co roste ve vodě jak prudký list Ello tys byla skvrnou od vína téměř neznatelně mizející pod pijákem básně.

16. ZÁŘÍ 1952

167 SOUDCI

Soudci seškrabují své postranní myšlenky Zaskočeni ránem lehce protahují své kroužkovité údy Poměřují zimu užaslostí davů Cpou do sebe oběd na kovadlině jež jim přeladí duše na hudbu Pokřtívají hrůzu stěží zralým gongem Jejich oko kráčí pomalu až na rozcestí nálad Skrz popraskaná přelíčení jsou jako odklady věčností příliš pozdě zrušených.

25. LISTOPADU 1952

168 SESTRA-ZBRAŇ

Jat v osmihranu tvých nocí jak roztržená moucha v alveolách zimy strnul ostražitý prst V těsném závěsu drát jenž nás probodává jitří tu samou ránu ucho jehly a portál stínu Před zraky ostří perlí záblesk krev to je slíbená válka Chtěná sestra-zbraň má v sobě chlad oceli ale věrna své pověsti i horkost zkratky šosy fraku záhyby paměti masky milenky a plesk touhy.

13. LEDNA 1953

169 Lebko z chlípného olova kovová posteli mých let pod zahnilým povlečením se tvůj život prohnaný bujným podbřiškem bouří Prahnu po souložích na náspech ze soli kde hnusní škorpióni srkají vlastní morek Vášně dušené na ohni mléka z náhodných výkynů tvé varhany a tvá jmelí zdechnou na bílém nehtu ještě nevytesaných štítů rozložitých v půli cesty mezi nárysem a šíří.

24. LEDNA 1953

170 MRTVÁ SEZÓNA

Do odlivu úsvitu a dobytých podpaží řehtačko v živé kůži mýtus v tobě pučí plaménky života v tobě mě množí zní jako slina na obřím kotli nábožné praskání co v našich tělech zní obtiskne obrys tvých tvarů a mých výškrab té touhy dusí náš křik ve zrodu sen jezdí na bruslích milenek z průchodu zrcadlo našich těl v páře se sráží krev zlatu stírá pel na krajíčku strupu ale to svrbění jde krokem ďábla ó ty zahálčivá ó já pochovaný!

21. BŘEZNA 1953

171 ŠTĚRKOVINA

Apoštole trhlin drolící boha mezi zrny za hlučného skřípění telurického palce sypké vrstvy hlíny nesvažité limby naruby budí křivou ozvěnu tvého sémě a očima svlékaná žena předprseň planoucí křikem krouží kolem slibů větru dluh kamínku tíží bouřlivé tělo.

ČERVEN 1953

172 KRÁLOVSKÝ HVOZD

Žíly ztěžklé hnědým proudem krve ze stok ztuhlí salamandři zázrak smrtelné hrůzy slunce má nahoře rozházenou vlnu horko se vymyká svým jiným životům Cestičky bez tíže vyschlí úhoři salin potůčky klidné jak led sítě předčasnosti několik pater křídy kubická magie rybníků pod zkříženými ráhny omdlévá světlem

LES SAINTES-MAIRIES-DE-LA-MER, SRPEN 1953

173 BÁSEŇ

Od dob kdy světy jsou z masa od dob kdy úsvit řehtačkou trhá hedvábí v tušených rochetách kde poslední kosti mají skrýš od obřadných polibků od srdce jeden ční druhý mizí a minstrelským krokem dech pronáší zrod jeden utahuje uzel a druhý se vytrácí není přístřeškem kruh prst šafránu na chtěném místě není konečnou mezí past kde síť vášně podléhá údivu smrtelná tíha volá krev a řemeny zrodil se opilý tanečník z kouzelného pásku z pidiprostoru jeden a druhý z tance.

5. PROSINCE 1953

174 BÁSEŇ O TRHLINĚ

Ni contigo ni sin ti mis males tienen remedio contigo porque me matas y sin ti porque me muero. (Copla)

I

Naše noc je kapsa stínu na dlažbě světlem zalité je první a na tmě nemá vinu ten sazný ubrus na moři Dva ovocné dechy splynou zbožně váhá krve krok jako se dvě těla vinou čas v pažích svírá vlastní tok a ty máš tvar a máš i jméno ze sladkých dužin svojí duše když se směješ jako démon holá noc hned mizí plaše.

PROSINEC 1958

175 II

Krutá je almužna okamžiku když věčnost v něm jásá pod zuby z náhrdelníku na bubnu z mdlého masa jho našich kostí se plaší v klubku se nálady křiví tvé bytí myslí na chaluhy a tělesným solím se diví Je to tlustý svazek tich bytí na úrovni prázdna rej tanců vratce protkaných siven v klání s propastí.

LEDEN 1959

176 III

Hle trysk vody soptí obřad mumlavý je vodnář z vody cop ti na ramena lije hle rozplétá už čas přadeno šedých vln a popel zborcených polibků ti láme vaz a pod čočkami vody mimo dna co úhoř žíhá jak protržení vrše panský odraz tryská.

LEDEN 1959

177 IV

Ač v brnění se zhlíží pytel z příze trýzněné má láska duší chutná pod skořápkou z křemene však vláčným gestem kraba tvá nedůvěra kyne do chtivého krunýře zvětralý štěrk se řine Tvůj budoár už na odiv jen vypouklou zeď postaví když lesklou minci nehodím do misky tvého pohlaví

LEDEN 1959

178 V

Má síť snadno zvládá kančí kly i štiky celá ovčí stáda dvouhlavých nočních snů na písečné kose té líhni tvarů tvých kořist rozpadá se rybáři v rozpacích tvá krev promílá splávky na plavém čtverci písku cípem moře hne tvůj křik konipas v tvém dechu dlí.

1959

179 VI

Víc než živá víc než mrtvá náhrobek co se mě děsí u tebe chléb z hlíny leží a chaotické běsy Ostrý pařát světla už ti jemnou kůži nerozrýhne ani vlnka na hladině v níž se kámen křivě luští ňadro slza améba pozdní cesta k postelím kde se život propadá neprodyšnost tuhých zim.

1959

180 VII

Tvé rty rána roztíná vlasy – rozpletený snop stvoření je trhlina jíž láska kope hrob smích náhle v hrdle vadí vrh světla slepá závrať z krás v erbu srdce na pozadí noc bělejší než ranní kvas mateřské dřevo lásky naši čepel netuší čas přetrhal své svazky těžký kámen na duši.

1959

181 Smrt minusové znaménko stvoření smrt ten bolák akné na tváři bolesti smrt překvapivá jako sex roztěkaná jak rozkoš Smrt je koneckonců jen panenská propast do níž náš pyj života smí náhle proniknout smrt je na konci.

DUBEN 1959

182 Znám pohlazení úsvitu, surový nadhlavník poledne, záludný zvrat večera znám závratný sráz noci a úmornou vodorovnost dne znám vrcholy i dna, vrcholy, odkud se každý zřítí, dna, z nichž se nikdo nezvedne vím, že cesta bolesti má jen omezený počet zastavení znám přerývaný i zaražený dech, zápach z úst, závany čerstvého vzduchu i výpary svítiplynu znám prázdná objetí, semeno zlostně plivnuté na porcelán znám tvář slova, která se vám vrátí jako facka vím, že v lásce a přátelství neroste běl vím, že urvané kotvy, sražený krk, sedřená podrážka mají za společného jmenovatele provaz vím, že detonace má stejný zvukový objem jako údery srdce, jež stloukají celý život žil jsem, abych věděl, a nevěděl, jak žít.

ZÁŘÍ 1959

183

185 JEAN-PIERRE DUPREY (1930–1959) Celý život ho proná- sleduje někdo druhý, kdo jím byl víc než on sám. Temná poezie sycená strhující surrealistickou obrazností hned na- poprvé uchvacuje André Bretona, který ho chce okamžitě poznat. Právě Bretonovi adresuje Duprey obálku se svou poslední sbírkou. Když se jeho žena vrátí z pošty, najde ho oběšeného u stropu. ZPOZA VLKŮ

Zavytím vlků noc utahuje matky A zem se dotočila, Jen aby nebe vstalo na zadní. Teď navečer je země propustná Dvéslunci černé kurvokrvi lezavému větru Rozprouděnému v směru Největší hloubi, do sebe otevřené V stolících otáčkách. Tvář zpoza vlků, V níž noc povadá, podává Z děsu dlaň. …Hladká jak zrcadlo, jak led, v kterém se zhlížíme, s očima v hladohlednu. A sotva náznak ticha proklel Její prostorové žití, Tvář zpoza vlků Přeskakuje už velehory smyslů. Bij tu tvář, bij Tu tvář hladkou jak zrcaled, Tni nožem přes tu svou tvář, Vem život za oba konce A do kolečka, Do kola…

187 VÝKŘIK

Výkřik rozčíslý bleskem, vychrstlý v barvostisku, Volání lovené na nitku v jehle… Ostřím potřísněným od stínů, Kterým proložili Tu černou potřísněnou hlavu, Zlomíjivý pták Překřížil zaťatá křídla. Zmijím bičem blesku výkřik Vyrve hlas, vyplivne ústa… Je němý, vymletý krví, seřezaný Zostra do hrotů A smrt mu rozevřela hlas, rozdrolila mu Smích Na kry, ty odlitky mordomodrých pohledů. A hrana zvoní o stěny při vlévání zimy. Ostřím postínavším stíny, Kterým proložili Tu černou rozčíslou hlavu, Vybrušuje křik hranu z dvou uzavřených hrotů. Stínomíjivý pták Rozťal své tělo spodním dechem A zryl bludné vlnobití. Chycený, zaseklý, přitlačený Pak Vrostl do spodních pařátů.

188 POHYB

Pohyb přiléhající k tělu života Venku – má prostor zasněžená noc Uvnitř – mrtvý už vyčkává Jediné zapleskání křídla, Jehož líc Je stejně jen stínem rubu. A líc je pouhopouhý rub Protažený roubíkem líce. Pohyb bez tíhy na rukou, Když se hřbetem Tisknou k bezmezným sklům. Pomalu, o čtyři pachtící se údy vzduchu, Vzduchu ztěžklého V běhu jakoby shodném s ploužením stěn, Mrtvý opírá volné povětrno, svou hlavu.

189 STEP ZÁSVĚTÍ

Přebývám uvnitř v domě stínů a stěny mají obratle jako psí lastura. Každou noc pronikám trochu hloub, po zvuku bájných obřích pendlo- vek, jejichž ručičky ukazují teprve od pětadva- cáté hodiny. Okna zůstávají venku, neboť dům je zvratný a cesty se zavrtávají všude. PRONIKÁM DÁL a protáhlý svět odkapává kap kap přede mnou za mnou uličkou z teku­ tého písku. A zastihují mne hlasy; slova znovunalezena obsáhnou provždy abecedu někdejších útržků: „Usneš-li upíru na dosah, tvůj spánek bude černokřídlý.“ „ZAKAZUJE SE POD TRESTEM…“ „Zákaz v mezižití!… A padlo slovo: Rozestup- te se brány, rány do duše!“ „Avšak jako střípky skla z posledního okna, i zákaz popichuje. Tvá duše ať je dechem po- zdrženého pádu; vykřičník světa skřípnutý po- mlčkou…“ A tak povstává KOČKOTAJ skrze křišťálo- vou chvíli. Jeho hlava je vykutálená zbraň vr- žená proti věži Zvířeného Prsu, krychlovému hrbu času, v jehož stěnách jsou uchyceny oko- vy větru. Přímo v očích vepsán mu stojí výrok uvozují- cí jeho velkou knihu, oslava vševlády stínů: „Hradem bude toto krvavé zvíře černého pe- ří, zelených očí, v němž straší. Jeho mňouká­ní přivolává hlasy.“

190 „Kde jsme to,“ ptalo se to. „V hradě veškerých proměn, veškerých kou- zel. Jeho věže jsou schránky na stíny, a v ho- dinu neviditelnou odkapává se všech cimbuří půlnoc. A všimneš-li si střílen, zahlédneš v nich křečovitě zaťatou černou ruku.“ „A kde jsme ještě?“ „V podzemní místnosti, která má okna do sebe.“ „Kdo jsi ty?“ „Jsem odraz tvého stínu, když stojí čelem k noci. Uvědom si však, že dál už neexistuješ, neboť jsi na mě mluvil, že v kostře světů dál už neexistuješ: ta přece za tebou sklapla – pří- liš daleko.“ Místnost snila nahlas a ve snu pozvedá cíp opony. Mžiklo víčko stínu a tma plete očko s mrštností trošky hada… Oko se teď plete, mlhavé, mlžné oko se teď plete a vidí: Mlhavé, mlžné… postavy-sny, postavy nepro- citající, zakleté vlastní přítomností, svalené do vlastního bezbytí mluvidly mámidly, dávají smluvené znamení, znamení, které mluví: „O vlasy jsem si oči rozedral; co plyne, ó Zá- zračnice, je pouhé zpoždění za budoucnem.“ „Svět venkoncem-dovnitřkoncem! Viděl jsem, jak zem nasákla jedem dlouhé cesty v barvě kamene rozmělněného pod jazykem vlků.“ „A co step zásvětí?“ „Ta rychle skoncuje s nebem a solí; tou vraž- dou povstává naše moře.“ „Spal jsi v ní?“ „Jen snil. A když jsem pak dorazil, když jsem

191 dorazil před naši přítomnost, stěny se roze- vřely v ostrůvcích pro oči.“ „To je ten zádrhel s velikou hřívou vlasů: když tahle opona vyletí vzhůru, pronikneš až po leb.“ „A co dál?“ „Tvá obrácená víčka setřou obraz noci. Svět se srovná naplocho, jak deska obrovského sto- lu. Konečky tvých prstů by snad vyhmataly otisk po cestě mrtvých.“ Temná místnost se vytratila. Schýlená bytost převrhla své oči. Ve žlabech žil klouže voda, bez nárazů, příliš pomalu na život.

192 SPOJITÉ STAVY KOVU V BĚŽNÉM OHNĚ PADÁNÍ

V kryptě své ukryt rozmohl Ogal své ruce jak tyče. Nehty vhroužené do prostoru, který se rozprostírá vhrouženě, rozdírají v něm srdítko zrezivělé až k pachu krve. Ruka se rozprostírá zraněným tělem, ruka rozkladitá, z pěti jazyků rozeklaných, které se rozkládají, rozkládají a rozkládají… v šíř i v dál. A je to vize velkého Briliantu z plamenů, zje- ženého drápy a drsnými vzmachy… deroucí­ho se, díky přemíře břitů, vzhůru věkem, v němž za výbojů černé luny tluče svištící, pronikavé křídlo s vybroušenými péry, křídlo ptáka čepe- láka. A Černopták chytá stopu velikého požáru. Po Černé dráze zůstaly roztroušeny otisky nočního ptáka. Tady, říkal hlas, tady se učím odbourávat tělo… Roztrhal jsem své tělo, tu čelist kolem ni­čeho. A moje rozmáchnutí, toť obemknutý prostor, kadlub z paprsčitých drápů, který lze obrátit naruby, jak cvočky pobité rukavice noci. Mé oči se vrtly do všech stran, pronikajíce viděním i spánkem. Přízraky, zjeví-li se, budou mít barvu prázd- noty půllunární, ztonulé v hlati kovu. To, co je červené, zhoustne až v soudržnost černi. Zítřejší slunce, ve své zarytě kruté horkosti, zchvátí nás ZÍTRA, pak to probereme. Sbohem, a v lepším stavu… Jak staře působí 193 hroby, pokud já mládnu! Temnokov, můj druh změněný v dívku milostí ocelové samice a hro- mozáře pohlaví totožného, Temnokov, můj předsvětlovač, z mé paměti dostane mladé.

194 BŘEZNOVÝ ŠAFRÁN

Mistr Lásky setrvává v lunočtverci. Jeho oči, do bělma rozpálené, objevují stín toho, co není. „Dejte nám,“ říkali, „to, co schází jiskře, aby nadělala dřeva, to, co schází řece, aby odlila hořící les.“ Lásky stroj běžel jako pominutý, cesta neces- ta, čas nečas. Žebřík jeho stínu čněl přes obzor. Jedno slunce a několik zápalek leželo zapo- menuto v krabičce prázdna… Jedna hvězda z divokých vajec. Veliká opona z věcí. Nic před ní, a všechno PO NÍ.

195 POPELEČNÁ RŮŽE

Ruka z růží přibitá na jakousi černou věc… Co tu zbývá, co tu zbývá? Z nebe zbyl jen kusanec plátna zváleného od přeludů a očima vyplněny jsou jen orbity prázdna. Pavučice přesouvá noc, je snem jedné mrtvé. Nosí v sobě rozevřené pohlaví noci a její po- těr se rozběhne začernit spánek živých. Tajný práh uzavírá díru ticha. A hvězda bledne. Ve svatebním pokoji lán černých srdcí. Lo- reta… Olim, pronásledovaní svým stínem. Vá- ha se převrhla na stranu propastí. Všude po zdech se zapalují svícny, jež neosvětlují, leč odrážejí oči mrtvých: obyvatelů. „A teď, VŠECHNO vpřed,“ velí přízračný četař. POZOR! Podzemní hlubina, volání zpod svě- tů vmrš­ťuje sondu do Temnic Někdejška. Dlou- hé volání!… To v odpověď zvonům prázdna, zvonům prázdna, prázdnu pod zvonem… Rýžka-propast v samém srdci života. Ó trne zabodnutý do dějin světa!

196 BYLO TO

Bylo to v nevím co a dávno předtím a dávno potom, v minutu, která minula, v hodinu, která nenastane, a čas byl jinde. Začínalo to v příbyt- ku bez místa a cíle, za večera rozprostraněné­ho jak ruka příliš hladká, jejížto dloužení proto ne- bere konce. K obzorům upadlým v zapomnění se vázal sen o vznikající bytosti. Za všechno zlato světa se rozdala jediná noc. – Půlnoc trvá stále, když se slunce ohla- šuje jako popel. – A z půlnocí vybíhá každý okamžik, na hodinách, které ukazují VŠECH- NO NARÁZ. A tu se část minulosti zaplétá do kořenů. Řekl jsem vlkům: „Spalte své oči, ať se v nich slunce nevyzná.“ A tu oheň vplétá do kroků zrudlé provazce. Sníh se rozrostl o kus fantómova prádla a místo očí měli utopenci jen dlouhou řeku pod­lomenou ledem. V dlouhém vnitrozemí slévala se moře bez rozměru, na nichž lodě pluly jak čepele ostřím po lesknoucím se skle. Jakási bytost si osobovala výstavbu nepřetr- žitých rozbřesků okolo místa bez předmětu. Věž, která exis­tovala souběžně s pohybem věč- ného stroje, celým svým tvarem lnula k me- zím možného. A vzápětí: Zdi jsou vzpřímená prostranství, způsobe- ná spánkem. Probudíš-li se, tvůj sen brouzdá v nich.

197 A vzápětí: Ať se zdi nastaví zrcadly. Nastřádané rozbřes- ky vyryly do noci koryta velkých vod, nedíl­ná řečiště, v nichž Nikde je všude a Stále je počát- kem, stále odkládaným. A vzápětí jsem těmi světly bez průniku do přítomného času, těmi světly jako bodci pro­ hledával vodu v obrovském stříbrném srdci… Stál jsem v obzoru smrti nastalé za položiva – z to­ho rozdílu oněměla, její ohromení bylo nakažlivé – a bytosti všenoční se šířily v poza- dí mé noci, když jsem sám vedle sebe střídal místo. „Přízraky rozpoutávají rituál,“ to říkal můj hlas, v souzvuku s ozvěnami stínu. A já si říkal: …Že sluncem se otáčí jak žhavým železem v nesoudržné ráně. …Že hladina stínu se všude dorovnává, svislá čára, bezbarvá v úplném zpoždění světla. A moje ústa mi o tom rozprávěla – a také o tom, co tu nebylo – a v týž čas a v pravý čas věnovala se líčení mých dobrodružství. Neboť jsem procházel těmi pustými chodba- mi, jejichž úhly, jen málokdy pravé, spojovaly se navzájem v jícen stínu – ten, který převáž- ně zeje – přehazovaly si navzájem nesčetné tváře stínu – ty, jež se nezjevovaly, odváděly se k místům tam Nikde – a stín sám krok za krokem postupoval ztělesněnou temnotou. A bylo z toho – jak se ukázalo v mém vymyš- leném bytí – místo mé přítomnosti vyťaté ze živého, místo mé přítomnosti zde, a rozechví-

198 valo mě jakousi věčností v plamínkách nevy- hnutelně černých. Tak tedy ztrácím tvář – tvář přese mne sklo- něnou. Nebe je totiž otevřené, když spíme… Rukavice jsou živější než ruka… Ale zrcadla jsou přelidněná, nevidím v nich už nic.

199 SOLNÁ LUNA

I. Oné noci, té noci bělostné jak tesáky nebylo už stínu, na nějž bys kůži zavěsil, nebylo zpož- dění, do něhož stočit čas, a srdce se oboucha- lo. Všude byl klid, jak říkali, klid nekonečnější než dlouhá záplava vlasů, jež se náhradou za vodu ne a ne dorozvlnit. Říkali si: „Tak dlouhá je, dlouhá jak nikdo…“ „Je to cesta zpřeházená větrem.“ „Víčko nadnášené proudem?“ „Krásný čas věru, zákulisní čas života…“ Leželi tam lidé natažení jak prostěradla a ztvrdlé květy. Byly tam věci ne dost ustálené, vůně, po nichž se stárlo. Luna měla zarezlý dech, jako to, co doutná pod vrstvou popela. A dál: Démant nad oči modrý… je hvězdou, kterou pijeme, větrem, jejž musí prolomit ten, kdo chce dýchat. Růže utržená na pokraji smrti; její okvětní plátky odrážejí krev. Něžnosti, které řežou… Byli jsme tehdy v období ze všech hlavních období zkroužených v řetěz, jehož kutí nebralo konce. A čas ozlomvaz lámal si zuby o samet stínů… samet stínů… „To mi připomíná nehty, jež rostou a rostou, až zaplní kameny,“ říkal jakýsi hlas. Místnost snila sen o černém zlatě, zrcadlo no- ci za nocí protahovalo ji dál a dál. Zrcadla, hut- né vody, pohlcovala všechen zvuk… Ať vřískne

200 výkřik, a vzduch dostane kalnou soudržnost mořských hlubin! Ale! Zem mění běh a zdi tloušťku. Trhlinou v noci ztělesnil se havran a jeho křídla všude rozbleskla černotu. Dávno už sedl na rameno přidřeplé ženě… A ta se zapřísahá, že není zde, ani být nemů­ že, že její život je jinde, mnohem dál v čase, mnohem později či mnohem dřív, a že musí čekat, pořád čekat, protože doposud neotevře- la oči. Svými nehty zatím přištipuje slzy, oči má dva démanty pohlcované černými růžemi, jež opa- dávají krůpěj po krůpěji. A oběma rukama vydrnkává na nerv noci smrt; oběma rukama shrnuje všechny pohyby. Půlnoc byla přítomná a donekonečna se za- víjela věž. Tiše: „Třeba je to had, který pláče všema svýma očima šupinami nebo jehož hlava se roztrhla po celém těle?“ „Co je tohle za lunu? Ta, která neexistuje?“ „Anebo propadlina, otevřená rána, hoří krev a vrhá světlo na zločiny. Nebe kolem je spále- no, smrt jako tvář.“ Mámení: Těžký krok na schodišti, těsně při stupních, jichž se už nic nedotýkalo. To vrza- ly, daleko za tím vším, neexistující kosti ono- ho těla. A zahlédl jsem neskrývaný smích, smích stále slábnoucí, jako by se svět propadal. Z mé hlavy vyskakují zdi a podél mých žeber se spouštějí

201 až do dna. Stále sestupuji po schodech… anebo jdu vzhůru… vzduch totiž dost nadnáší, a učím se pozbývat svého těla. A nevím, je-li to moře či prostor, neboť tento hrob má oči všude. Přitom pohyb se nestočil; a v noci se její ra- kev bez hnutí otevřela; a hlava, ač ta se neote­ vřela, zabrala všechen prostor vzadu za očima, jež nepromluvily, všechno moře, aniž se jazyk omočil, všechnu noc, aniž si začernila kosti. Ledová ruka přitahuje lunu. „Vyjí-li psi,“ řekl jakýsi hlas, „to jistě smrt vy- stoupila ze sklepů…“

II. Ve svém koutě pavučice černá Snuje své zápletky a spí Vlasatým spánkem Její sny místnost sjídá. Jakýsi stařec zkroucen visí přes hůl; ruce má suché jak kořeny času. „Nebyl bych tu,“ říkal, „kdyby ne za dne, pro- tože s každým úsvitem ztrácím paměť a noc co noc musím se všechno učit znovu. Hoďte mě do všech ohňů, když vás to baví, mně to neva- dí, vždyť jsem slepý.“ Ječela černokněžnice: „Spalte mé tělo, mou duši prožeňte všemi ohni srdce, upalte mě za- živa, ať se za svého popela narodím znovu!“ Běžela zbavená smyslů; její vlasy byly moře a promáčely ji až do krve. A ve zdi rozpuklé do tvaru pohlaví vězela

202 stále ruka, jež odkapávala všemi prsty, jak plač- ka nad mrtvolou. Místnost byla v černém zlatě a do dějin vchá- zelo tajemství. Večer to byl velmi otevřený, s vlasy přitažený- mi za trn v oku, až navždy přecházel zrak. Věci měnily běh a zem dobrodružství. Při každém zavedení snu byly otázky ty tam. A jak se prostor rozplýval, barvy postupně houstly. Houstly? – Luna je tak hořká, noc by měla přijít zlá! – houstly, protiváhou k hlavě, která se rozptyluje. Neptejte se. – Náraz, slabší než zalehlý stín, tupější než vata v ústech, lehký jako balónek namísto kola. S havranem na rameni dřepěla tam žena. Oči měla prázdné, příliš veliké na komoru, příliš hluboké, než aby se do nich kdo spouš- těl. „Nevím, co ona je zač,“ jako by říkal havran, „ale mám dojem, že snad přenášela světy, vi- díte, jak je slaboučká! Můžete si jí sáhnout na ruce, ale neubližujte jí!“ V ruce měla plno zetlelého listí a vůni sklepní. A blízko mne vzlykal příliš něžný přelud. S šustotem mačkaného papíru přivalily se ke mně kameny. Vztyčila se veliká socha. „Pokud je to žena,“ říkal jsem si, „není snad v solné dny bělejší? Možná je pozvolnější v dny mořské, když se příliv rozpřahuje do velkého vlnoprázdna?“

203 Možná je… vlkoprázdna?… plnoprázdna?… Avšak socha mi podala jakýsi bílý kámen, pří- liš bílý a příliš hladký, a já si domyslel, že je to matečné ústrojí prázdna. Potom mi k nohám dopadlo něco měkkého, a to mě vzbudilo. V mé hrudi se otevřelo sklepení a dýchl z ně- ho chlad řezaný z jednoho kusu, oblak osudo- vého inkoustu. Spatřil jsem jakéhosi staršího starce, zkrouce- ného o holi. „Vždyť to je ona, ona to je, poznávám ji (uka- zoval na ženu), ona může za všechno mé trápe- ní; bez ní bych tu nebyl. Řekněte jí, ať mi vrátí mé oči!“ A slzy byly na jeho tvářích ztuhlé v jinovatku, neboť byl už dávno, dávno po smrti a to jeho tělo bylo tak studené!

III. Dál následuje výpadek. Hvězdy strnuly v neči- telné části nebe a vše, co je změť, září skrz­ naskrznahotou prázdna. Ruce, kruhovité ruce svazují se zemí svůj nadčasový zárodek. Nebe je těžké moře, jež prorostlo prostor v rozpínající se síti velké pa- vučice. Večer sestupná pavučice nosí občas po věžní orbitě lucernu svého těla, sytě červenou lucer- nu upnutou k noci, která zvažuje život. S havranem na rameni dřepí tu žena. Ruku má z popela a přidržuje otisk stínů.

204 Její vlasy hnízdí mezi nohama pavučice všech životů. Tak visí, jako stonožka na kořání kolem hlavy času. A když se objeví, křičí přízrak: „Veškeré sítě spustit, vy tamti, šeřte na přídi, a ty, TENTOČKO, pryč ze světa!“ A tu si ráz naráz obrovský koráb razí cestu vzduchem, visací nebeská moře se nachylují, a cosi černě povlává: havran rozvírá svá křídla jako čelisti noci, zadrnčí péry a praví: „Nevím, co ona je zač, ale při ztroskotání je- jích očí jsem v nich jednou viděl hlubokomoř­ ský svět. Je tak krásná, že o tom nikdo neví, tak šeredná, že se čas neodvážil na ni pohléd- nout. Proto se všechny možnosti rozšiřují: její srdce je spálená hvězda, bod nevyhnutelných vzdáleno­stí, a tvé vědomí očaruje veškerou budoucnost. Vysnívala sis pro sebe záři každého života, a tak… protože se vtěluješ v těch tvářích… pro- tože mluvíš z cesty v těch snářích… Ale nezapomeň, že tvůj stín je pro mě párem křídel… Jako já jsem tvůj přízrak, ty mi zas sví- tíš život za životem.“ Večerní pavučice pak bez prodlení zavěsí drápanec spředený a rozmotaný mistrnou ru- kou: Ta, která vzniká s odleskem vlků, Roztroušená v zemi, Stále přístupnější představě pohřbení, Dochvilná v hodině Uhodnuté shody. A zem je všemožně otevřená. Hlas pokračuje:

205 „Tady přebývám uvnitř své hlavy; i tam pře- bývám, přebývám uvnitř své hlavy; její obsah pro mě zčitelněl.“ A cosi ze sebe uniká. Zavěšená pavučice za- chytává své srdce za vlasy.

206 ÚNIK ČASU

Domáhají se shora projevu o věčnosti, projevu horoucího a dosti libového, aby to vydalo na záchranné prkno. „Pavučice dělá zdechlou, Její potěr se chce zdejchnout, Kruh nemá dveře.“ Rad se shora domáhají, co s věčností. Když siréna omočí svůj hlas, moře, pomatené z vla- sů, pláče mocnými hesly. Domáhají se kritiky na věčnost. Šaty z pope- la se zbarví pískově, až se přelud odstíní dle oddálení pouště. Svět svého koně podepsal krví havranů; ti další udeří přímo, postrkujíce se očima, a někdy se přitom rozbijí napadrť. V těch stopách půjdu. Tahle moudrost je stejně vyšinutá jak tamta prozřetelnost, stejně drsná jak solná rampa k bráně, a hrad vede vždycky do temnic. Netroufli bychom si zapomenout na ty dva stříbrné lvy, Strážce skvěle vsazených šesti dnů a šesti nocí, Jen klamně časových, nikam nespadajících. Pravda je to, že každý okamžik smí každou lež a vydá za tu svíčku nepozornosti ke své představitelce: Věčnosti. Vážným posláním nás odtažitých, roztahují- cích celtovinu kůže po té prastaré kostře, bude prohrabávat se zbytky, které se nepropůjčují.

207 PRVNÍ NOC

Čtyři stěny jsou hluché jak cvrkot kritérií; Jen křikem vládnou ti, kteří se tu skryjí. Někdy je stěna jako plátěná, Kosti i s tváří obmyká; Své ptáky nebe spolyká, Stejně jen k nule dobliká. Něčí paměť v hrobce chladné Získá jednoho dne váhu Působící, že most spadne A hlas temný znovu zazní, Připlaven řekou, která vpíjí Proud závanů a mystérií, O nichž sní každou noc rybář strázní.

208 PRVNÍ DEN

A je tu čas, ta sprostá doba! Začtená říká ve svém jezeře: „Pravá siréna vytlačuje své mladé rodidly prázdna.“ Ta sprostá doba od samého dna. A máme tu čas, zámotek v uchu, písečný ka- dlub na ruce, a jak nám klade srdce na srdce, nehet za nehet, vlas k vlasu, rozebírá nás a za- se skládá do stejných mezí – napodobeniny napodo­benin – a nikdy se po sobě nemůžeme přečíst. To tak! To mi radši přineste břitvu, promluvíme si zostra, a cedník, ucedím pár slz. Pavučice spřádající své žití z vlákna, které se mi ovíjí kolem krku, neprozradila, jaké zoufal- ství ji rozesmálo až k popukání krokodýla. Její slzy posbírané po zahradě se schraňují jak drahocennost v drahocenné nástěnné skříň- ce, v níž přebývá hlas, a nehlesne, protože má jasno, protože tu živoříjíme pořád tak na ráně, a tak nás znežívá, a snadno znežívá.

209 DRUHÁ NOC

Trochu větru do plachet umrlkyně! Nevím, ja- ká se to ztratila tvář, ale už se nepoznávám. Noc smotává svá prostěradla, černá pro oči živých, a bílá kolem těch ostatních. Ó jak snadné je tajemství! Strom nějak prapodivně odloupával list po listu vlny toho, čemu jsem říkal mé žíly, mé nehty a zbývající pomysly těla. Umrlkyně měla svou skleněnou košili, můj stín jí sloužil za pe- lech. V tom, co voda pálila, hledaly se naše ruce. Přízraky se ládovaly v oknech. A v této noci bylo jisté zpoždění a cosi bílé- ho… V té černotě smotávala se místnost nad svou poslední intimností. A to bílé říkalo: mám jasno. To černé říkalo: všechno vím. To bílé bylo chvějivé pomyšlení noci. To černé myslelo: jsem za vším.

210 DRUHÝ DEN

Dveře vedou na zakázanou stranu stínu; místo klíče stařecký úsměv. Obřadní démoni kráčejí v čele. „Tady se dává!“ To, co je ztraceno, vyzvedně- te si v kulisách. Řekl jsem vůbec, že květy rezivěly ve zname- ních z jiného věku? Že s každým potokem les padal v slzu? Ropucha ať ji sebere!… Ropucha poďobaná, k žízni vyzvání a žlázeň žmoulá; její zpěv, toť luna s dírou, meč luno- vitý. Ve větru, který žádá, ve větru, který žá- dá ještě, prosí tě oči, abys mladou utopenkyni zbavil zakletí. Tož dobrý vítr do kamení, a nazdar!… Kaštanovník se zardívá; bolest se vrací za roz- břesku, až po tu zkrvavenou stránku, již nebe tak pěkně rozprostírá. A jsme zase zpátky, jak káže fortuna a pří- slušné formule.

211 TŘETÍ NOC

Hrobka, po tolik let pod uzávěrou zubů! Tam uvnitř, na rubu Rval jsem se zuby nehty za jiným, pomohl mu Vzhůru pamětí, ač hrubě k jeho tělu, Zpátky až k ptákům, sprosté plahočení po účelu, Slepě do zdí, srdcem do kamenů, Zato s jistotou úst, která mě hryžou z rubu.

212 TŘETÍ DEN

V mé hlavě sedí zosobnění, Jež nejvíc odpovídá tichu; Slova chodí na jeho zazvonění A misky vah zůstanou v klidu. V mém nebi havran jakýsi S křídly horkostí rozpjatými. Krypta ukrytá za ním si přibouchla dveřmi zlodějskými. Ta dutina se rozrůstá O trochu moře, co mám v dlani, V útěku z pusta do pusta Z lodě zemní přepadá přes brlení. Skleněná ruka spěchá za ní Ven z mého okna, k trysku hnána Spoustou peří, které má od havrana, I všechnu sílu smutku v jeho černi.

213 ČTVRTÁ NOC

Na co jsem čekal, než způsobím zimu? Bílého měl jsem přitom nad hlavu a whisky na dva prsty s nehty umrzlými. Zjednal jsem odborníka na tmu s lampou navíc a se zvoncem za každé pohody. Na co jsem čekal? Pivo mi připadalo svěžejší, když je z trucu popíjeli umrlci. Roští vysekal jsem zkřepka, místnost načal odprostředka, pozvolna jsem se zmocňoval svých nesnází. Okopával jsem své náprstníky, motyku rozduněl co možno nejtemněji, až si mé oči, tam u nás návštěvou, už nepřivykaly.­ Nicméně „navenek“ dával jsem svoje zvířata k přešití a měnil růži, abych zmátl stopu.

214 ČTVRTÝ DEN

Tak z toho vy si děláte světy! Černokněžnice za sklem svítí ze všech svých zdrojů. Krmte si ji, ať jí hranice nezhasne. Táh- ne s sebou i ty černé spodničky, pramínek kal- ných očí, a všechny řeky světa nic nezmění na její žízni. Zahrada vtiskne taj na každý ptačí list; černo- kněžnice odkládá knihu. Ty sepjaté ruce svědčí o drobném útvaru vsazeném do dlaní, a čas by do toho bil, bil bezešvým srdcem. Vtom svět přilézá po čtyřech. Napřed hlas ve zdi; v předsíni krůpěj krve, had, který hledá mor… Pak ji poznávám, je to ona; poznávám ji po tvrdé růži prstů, po šatu z popela, po démo- nech démonů v ní, po spojencích démonů. Je nás tu po ránu sedm; jen já se počítám, totiž hraju jinde a napočítám sedm děr. Fialová kněžna slézá s kaštanu za pavučicí-kyvadlem, která zadrhává nožičkama. V pendlovkách krůpěj krve… Svět o čtyři schody povylezl… Kde ho čekala postava se spoustou kamínků v hlavě a cinkaly, cink. Visí tam za nohy, jinak by jí hlava očima ušima vy- letěla z kůže. A jako nebe utrácí své ptáky… Visí tam za nohy. Srdce zubaté, a drápy kůže rvou kusy z jejího vězení, krmí ji vlastním srd- cem. A kůže po ní chňapá. Visí na stromě, na spodní větvi, a ten strom mě, přítele, podpírá všemi větvemi rozežraný­

215 mi od zelených stránek (potupná kniha má moje barvy) a rve mě na kusy, náhle vybaven svaly větrných zvířat. Po vytrhaných listech ka- ždá rána vymytá do nebe je meč do mé tváře. Žádná sluj v kmeni, žádný sklep pod kůrou! Jsem v tom, stále až příliš na ráně! Poslouchám svým dosud možným okem hus- tý zpěv stěn blizoučko, na ráně, chránících můj pohled od mých očí a ústa před mízoje- dem, v němž je mé zakletí. Dejte mi psa, jenž by mi vyl, a kobku, jež by mne obydlila. Ale v těch horních kořenech, které bdí nad mou krví a svými zelenými skluzy obalují mou sílu, já se sluchátky na uších se mohu ještě tak zjevit sám sobě, jak sním o poli neoraném a vyhra­bávám si v něm suchou noru, která by lnula k mým kostem jak rukavice na paměť pozemských oddavků. A tak má paměť nabírá tělo. A po paměti klenutě zaklínám zeď. Ťuky ťuk na dutou minulost. Pro dnešek ať se černo­ kněžnice zabělá. Její smích, spuštěný v gyro- skopu, ať přiveze krom hadů a záhad i pohár mladé krve pod můj krov. Krev při kameni odpřisáhlou. A můj krov ať je v ulici, zrána, v červáncích dosud zastřených, trhlinou ve zdi, na paměť zalidněných měst, která bych už nepopsal. A dál, dál… Mám ještě paměť, jenže tentokrát bez barvy a bez zápachu, neboť stisk noci je přetěsný, mám na paměti postavu, jež čekala za nohy

216 pověšená, má družka, zatímco zahrada ji vi- děla, jak vykračuje nebem. Má černý jazyk ve svém jazyce a dělí se o hada i jed s vlastní krví. Proud jejích vlasů uhlazuje kameny. Na těch vlasech počítám hodiny své hrůzy. A přece má v ústech havrany, jejich křídla třepotají mými víčky. Kéž mě to probuzení alespoň ušetří nutnosti hýbat se!

217 PÁTÁ NOC

Nakonec, čírko v podstřeší Pohoď své ptačí jméno k prahu polí, Křídlem hoblujíc povětří. V průvlaku se už oblékáme Do peří slípky nebem proplavené, Navlékáme se, navlékáme Do šatů velké díry, která stačí, Abych jasně viděl, co se to tančí. Nakonec jsem hodil celý svět na ramena, Ne sobě – Tomu hábitu z kostí šitému do jiné práce. Místo toho, co šlo k šípku, Šíboval jsem vás, bez odporu a hladce, S haraburdím světa naruby Ve spřeži koně mnohožravce K té veliké díře, která stačí, Abych jasně viděl, co se to tančí.

218 PÁTÝ DEN

Jasně že se neznám smíchy! Kdybych mohl, splácal bych i Fůru slonů z prázdnoty K nim i ňáké choboty. A mohl bych tamo jíti, Kam se bytí samo řítí, A né abych musil hníti Ve čtyřstěnném třasořití. Pavučice kohoutovi: „Zpívej!“ Na nervy brnká nožičkama. Praví rybě hora: „Zvídej“, Jak moře probít chodbičkama. Kdepak ruce zastaví se, Za tajemstvím tlapajíce Na hovádkách trpasličích Dál od země bytujících?

219 ŠESTÁ NOC

Oprávněným dejte Z blázince pozdravení Oprávněným vemte To, co už stejně není. A pro tebe, ten zbytek: „Vypolstruj své chrousty, Své zdi obezdi, své spění odespi, Zahlaď své hladovění. Prošustruj střechu za groš na futro A noc, tu promýšlej skrz její velikou díru.“

220 ŠESTÝ DEN

A je to: krajina, která snadno zmizí, Příjemně se jí, Prohnaně děraví. Vybrali jméno a říkali mu v davu: „Svého jména se zbav, nech to být, nebe si pro tebe trefí.“ Říkali: „Svou krajinu strhni, Dej se do ní, Rozežer ji, Zlom ji. A ty chlebové drobty ptákům, pokud se nebe třeba skloní.“ Ale nebe se neprotrhávalo, Neburácelo, Nezpívalo. Ptákovi: „Tvoje zahrada je rzivý list, uvnitř tě mění. Zahoď ho, Ztrať ho, Vykuř ho.“ Na to pták: „Rzivý list je srdce ve smutku. Pod zastýlkou z peří volá jeho chvění po rukou.“ Bláznovy ruce a havraní čerň se tiskly pod atlasem. Nebe sedalo za stůl; jeho stín měl toho spoustu na snězení. „Zhasněte ho!“

221 POTOM

Nejdřív stopa, pak vzdálenost. O čem sní druhý, o čem jeden, Jeden ve druhém pochopí. Nemůže být světlo Bez ohně na konci. Započat v dýmu, Tak se rodí tvar, Bez toho, co bude.

222 ČERNÉ ZDRAVÍ

Už jdou, už jdou! Jejich barvy vězí ve vodě, je- jich obraz zakrývá zrcadla; jedině nepřítom- nost nám je vtělí, přítomnost nás těla zbavuje! Příběh času zmrazil vodu; trhlina času! Led se utužil u skleného ústí a mé oči jsou uvnitř vlhké. Nekonečnost otevřeného přízraku ve skříni… a přeludy nám chodí dovnitř… i šuplíky jsou mně plné! A já nic neřeknu, pokud nechci, aby mi zdi vlezly do úst! Vlastní oči mě dusí, uši mě požírají, mé hrd- lo volá příliš kulatou díru, štvanice prostorem a časem a prostorem, prostorem a větrem a ča- sem… prostorem, hmotou… A už nemůžu říct, že mé oči mají uši všude. Že mé uši mají těla všude. Bděle vcházím do vtělení noci, kde už zrcadla nemají odraz, ale zakrývají si vpadlé tváře. „To abych tě mohl lépe sežrat, mé dítě, mé žlutočerné dítě, má žlutá vdovo a má černá vdovo, žlutá vdovo, tak průzračná, černá vdo- vo, celá rozechvělá.“ A můžou mi říct: Že bydlím nahý v nejzazším přístěnku, v tom nejnižším, nejtěsnějším, Že má ruka je chcíplá, přibitá na černé dřevo, Že tam žiju, v pasti aniž lapen, vleže aniž po- ložen, zlomený aniž lámaný, pomalu žraný, ale dobře ladící ke svým barvám, a spolehlivě prá- porám ve vlastních mezích. Ha! Ha! Když to nejsem já, že by to byl bratr?

223 Čekám, až dole začnou. Až nás odvezou ne- bo převezou. Jestli je to tak, chci varování! Dám svou hlavu pryč, Bez ní se cestou šinu, V koruně vrazím rýč Do stromu Dítkořínu

224 SILNÉ NOCI

První noc nastala v chodbách, kde jsme bez ustání hledali správný úhel, po tolika úhlech a trojúhelnících, po veškerých obvodech světa. Rozsvítil jsem přízrak. Ta svíce hláskovala ze- lené světlo s třepotáním plachty. A z té vody se po kapkách řinula čarodějka, úplně zkrva- vená našimi zmatky, zalitá všema našima oči- ma. Byla měkká jako vlna, odpuštění brány, jež se zavírá. Druhá noc nás zastihla na korábu. Kapitán byl tak velký, že vypadal jak oběšený na ráhnu. Námořníci si četli o zázracích, zatímco Velká Dřímota bděla nad našimi sny, cvičila naši obe- zřelost. Měla nekonečnou trpělivost včely. Vlny, co se ženou po březích, a březí žena z „druhého břehu“ nás přičetly ke svým rybám. Třetí noci jsme spustili kotvu v přístavu. Kumpáni mrtvých námořníků nám vyprávěli o přeludech… „V den, kdy mrtví kvílí, Noc má pocit síly…“ Sníh byl citlivý jako kadeře večera a pavouk, který v nich zachytil svou síť, nenechal ani nož- ku naděje, ani stopu zatracení. Jitro nám dalo sbohem. Dlouhá smutná ruka po kapkách stékala na dávno spící jinovatku.

225 POSLEDNÍ NOC

V poslední noci antracit spálil poslední vůni uchovanou v jeskyni. Růže vystřídaly chléb. Teď mají oči zabodnuté do stránky vína. A pelargónie překládá… Zběžné, zběžné jsou tváře. Běží, fretka běží v krátkých drápkatých dávkách po plážích, jimž jediným zaskřípěním větru vypadaly zuby. Noc je v tom zběhlá; dokáže přikrýt spoustu koček a spoustu slovíček jediným pírkem, její skřivan vleče pokrývku velikých pecí. Z toho by člověk ztratil stíny! Ó nehty boles- ti vyrostlé v proudění větru.

226 Z VELIKÉ DÁLKY OD SLUNCE

V jedné části nebe je jeskyně a jméno té luny psi tají… Dovnitř nakloněné moře je zárukou slz. Je tam také dům nebes, pořezaný neklidným oknem otevřeným do ulice Kam vedou Veliké pohyblivé prstence, veliké nůžky křídel potřebné jako zuby. Kdo by jinak, bez těch ptáků, začerňoval úsvit? Opsal jsem tenhle svět v tolika kopiích, že jeho kořeny mi mění ruce. A mé tělo jím pro- chází a s ním, s mými ústy pokousanými po kamenech, i všechno ostatní. Se mnou duborváč A hlavolapka, Časočeřen A suchý pták nebe, zvířata bezzemci a prázd- né ruce větru. Nyní se občas vidím v zoufale otevřeném zr- cadle, jak vařím srdce zdvižené strašlivým úde- rem vrženým z veliké dálky od slunce.

227 DO SPRÁVNÝCH ÚST

Má hruď byla modrá, ztrácel jsem nebe pod nohama. Ne, já nebudu věřit štědrosti věcí. Půjdu ko- lem. Sestoupím hloub, roztáhnu lidi, co ve mně bydlí, mé otisky zacelí mé trhliny, má zví- řata ztvrdnou v čase… Vítr hnal naplno spadané listí a přízraků plný pokoj. Vítr nabíral na hořkosti, luna lila stříbro na srdce nebes. A hrůza se chopila všeho ostatního… Přízra- ky šly příkladem v něžnostech, ale naše ruce se v nich nikdy nepotkaly. Běželo mi to po kůži a vylo nápěv, který se mi vnutil dechem. Na druhém konci byl jakýsi bůh. Zařval jsem na něj: „Vzdávám to, sežerte mi jazyk!“ A přízraky žraly.

228 TO

Tajemství smetené s troskou oken, Větru mravy, Chvíle slávy, Jen co to bylo dokořán, Rozevřel černý úsměv Chřtán, ať vejde smrti van. A vedlo to na trosku ulice, Jíž troska okna v hlavě měla, A mezitím to Vysoušelo krev z trosky těla. A jakási věc vlhla.

229

FRANCIS GIAUQUE (1934–1965) Je přímo ztělesněním prokletého básníka. Rodné Švýcarsko nenávidí a brzy i ce- lou společnost. Drogy a alkohol ho přivádějí na psychiatric- ké kliniky. Cynicky sleduje postup své choroby. Ví přesně, co dělá i kam to povede. Poezie jis­křivá jako elektrošok a suchá jako žízeň. A nevyhnutelná sebevražda. nahořklý lektvar ticha když poslední hlas se utišil a já musím odejít do noci sám čelem k záhybům stínu ohroženým absencí veškerého jasu nahořklý lektvar ticha destilovaný po kapkách do podzemní nádržky žil chtěl bych aby jediný výkřik vyrval záchvěv z lišejníků stínu aby bratrské zvolání zdecimovalo stádo slov zkamenělých v zrcadle mlčení

233 úzkosti znám všechna tvá soukolí všechny tvé úskoky a hrozivý prsten smutku jenž pálí mé svraštělé maso roky bez světla zničené sny iluze uzdravení úzkosti věrná společnice nevěsto noci hledám ti ztracenou krajinu prchlivost úsvitu kde tonu ve svitu na jednu vteřinu

234 ty skály tyčící se proti nebi s puklou klenbou ty potoky výčitek živené tichem ty zvětšující se skvrny mezi zálivy jeho krve ty zoufalé výkřiky v náporu rána závrať jako bouřka vydaná napospas zuřivosti drsného a tíživého krupobití.

235 kráčíme vstříc smrti po nejvyšších pláních samoty pařáty hladu a žízně jsou uhlíky nenávisti jež se mísí s naší krví před trhlinami žulového obzoru

236 podzimní křižovatka bdí na ní samota krev se proměnila v chladný popel a vyhaslé uhlíky křižovatka poslední bouře mezi holými větvemi a oraništi jež rozdírají zemi vše se propadlo do bezedné kapsy noci kaluže vody bláto obrysy ticha

237 budu tesat do rozžhaveného kamene tvé lásky tak často vysmívané hrob jenž se nade mnou znovu zavře v poryvu přidušených nářků šťastné jsou ruce ženy které zazdí vstup aby navždy zmizela má temná silueta v roztříštěném akordu kytary

238 rybář třpytu jedinečné hvězdy v neutěšených vodách bystřin rybář stínu dnů jež letí jako zmrzačení ptáci po zamřížovaném nebi kde ticho pojídá zkrvavené mraky které déšť a zima trhá na cáry rybář nečistých diamantů na obrovském těle moře kam bych chtěl tiše vklouznout a ztratit se mezi žraloky

239 do výhně smutku hodil jsem plnou náruč střepů z mrtvé hvězdy v níž jsem snad objevil hmotu sladkou jako med čistou jak pentle v světle úsvitu kdy slunce chrlí oslnivou ocel mezi květy úvodní písně zrozené na rtech moře

240 tvář zapomnění tvář neúplná jako silueta mlhy rozpínající se na obzoru kde se stírají pomalu stopy vzpomínek tvář zapomnění zrcadlo roztříštěné na tisíc faset potřísněných krví

241 vytrhl jsem ústa z přesýpacích hodin jejích vlažných rtů odstrčil jsem její tělo teplé a odhalené jako zahrada plná hlohů odmítl jsem objetí med laskání překazil jsem lsti jejích rukou usilovně mě oživujících zůstává mi pachuť popela vzadu v hrdle

242 planoucí rány obilných plání pod kosou slunce trpícího žízní polední ticho na náměstí kde osamělá fontána se zkalenou vodou zadržuje zpěv aby se nemocné dítě mohlo klidně natáhnout do naplavenin spánku

243 ležím v písku který studený vítr roznáší jako jemný prach do rákosí myslím na tebe tak blízkou a tak vzdálenou na tebe jež nebudeš nikdy má nevinnou a čistou ženu v klidu připodobňujícím tě k prameni v rozevření mé úzkosti jež nachází potravu v duhovce tvých očí ženo podobající se zlatavé a krvavé sklizni

244 fontány prozraďte mi jméno té kterou jsem ztratil v ševelu svlečených plotů v dešti krvi a blátě

245 noc hrozen plný černavé záře noc zahlcená žlučí ostrá čepel v tryskání hvězd nejistá noc popravená prstem úsvitu

246 MATKA

Odešla jsi matko neměla jsi čas říct nám sbohem smrt tě zavinula do trnitého roucha nechalas nás samotné matko co teď s námi bude tys věděla do jakého pekla jsem se začal před lety propadat už nespatřím tvou tvář ani tvůj úsměv tys znala tajnou chodbu vedoucí do propastí bolesti všechno jsi trpěla nenaříkala sis poslední zárodek života odešel nechtěl jsem tě znovu vidět v bělostném rouchu přesto všichni říkali že ses usmívala že tvé tělo odpočívalo v klidu a pokoji přitom jsi klid a radost téměř nepoznala matko zazděná v mém zoufalství stále tě volám nesmířil jsem se s tvým odchodem nikdy se s ním nesmířím myslím jen na to že půjdu za tebou život mi uniká

247 PÁN

Pane žádám jen o klid a možnost svobodně milovat ale tys mě připoutal ke kovové posteli ještě než jsem stačil vykřiknout každý den mě mučíš s neúprosnou krutostí díky ti odporný dravče jenž jsi kázal milost elektrošoků buď požehnaný ty který jsi mě budil z hlubin inzulínového komatu abys mě poslal naříkat do bezejmenného pokoje dneska opravdu doufám že existuješ abych ti jednou mohl plivnout do ksichtu svobodně

248 úzkost nespoutaná bolest znám její černý parfém zachycený na cárech uplakaného rána

249 za nepřístupnou katedrálou stínu již naše rozedřené ruce vystavěly den po dni úsvit odložil svou světelnou masku a noc se nám prohnala jako nejisté vlnění nad zmrzačenými životy

250 zapomeň na její hlas její tělo ztracené v tvém křiku už nejde dál polštář z kamene nezadrží tvé nářky

251 KLINIKY

Viděl jsem vás v těch klinikách kde stín jako by pohltil všechen svit kráčeli jste po chodbách nebo v řídké trávě na nádvoří obklopeni mřížemi jeden mladík bez ustání kvílel jiný se pravidelně svlékal aby nabídl své tělo úsvitu byli jste tak daleko mimo veškeré chápání nedostupní zavření v hrobě nemoci tys měl halucinace přivázaný k posteli jako zločinec tys viděl hrůzostrašné supy jak obchází kolem v sirnatém světle ti kteří mohli ještě mluvit nás vyzývali ať se vykloníme do nevyhnutelna inzulínová kómata léčby spánkem elektrošoky pak se úsečná konverzace pomalu stáčela k sebevraždě jeden vyráběl klíče z čehokoli aby utekl vždycky ho chytili ale on trpělivě začínal zas a znovu výkřiky alkoholiků v deliriu se ozývaly ve dne v noci jakési křečovité zaříkávání

252 vzteklých výkřiků a vzdechů nelze vzdorovat moc zdí moc mříží moc ošetřovatelů stále spěchající doktoři roztržitě poslouchali naše zoufalé mumlání vzpomínám si na deštivé dny a na změť těl ve společenské místnosti dusivé ticho sem tam zachroptění několik pokusů o útěk které narazily na zavřené dveře sklo nešlo rozbít byl jsem obklopen nemocnými co seděli bez hnutí na postelích celé hodiny v jejich kamenných tvářích se nic nepohnulo já jsem měl ještě pekelnou sílu myslet na ty kteří se smějí za zdmi na všechny patentované ničemy žijící ve zdraví těla a ducha návštěvní dny byly příčinou groteskních a žalostných scén dívka líbala otce který ji už nepoznával a trochu slintal před takovou cizotou a já já jsem toho viděl moc tolik že jsem si přál být hluchý a slepý mezi schizofreniky paranoiky neurotiky

253 všichni bez sebe ponoření do vírů utrpení a ještě tolik dalších o kterých nebudu nikdy mluvit protože slova slouží jen k ponížení a ke zmatku nikdy nezapomenu co jsem musel podstoupit při neúprosném průběhu léčby několik přátel mých nejbližších si zvolilo sebevraždu jak popsat hrůzu jak obklíčit zoufalství vládnoucí v těch prokletých místech co se týče dětí odsouzených deformovaných zpustošených ztracených jsou ránou která nikdy nepřestane krvácet nic je nebude moci zachránit a jestli mezi ně zabloudí Kristus může si mlčky sbalit kufry a vy návštěvníci jednoho odpoledne jděte jděte pryč vraťte se ke své špinavé práci ke svým orgiím k hostinám ke karnevalům pijte a šukejte a vůbec se nestarejte o ty co chcípají sžíraní zoufalstvím a úzkostí za zdmi útulků ale vy němí společníci otřesení blouzněním

254 počkejte na mě vím že se jednou opět setkáme na dně už si nebudeme muset nic říkat s křečí v rukou se na sebe na chvíli podíváme a bude konec jediný pohled na roky ticha

255 jako bouře bez dechu trápení opadá za soumraku štvané zvíře nakonec najde klid v meandrech temnoty

256 pod přívalem krve čelem k rozteklému slunci už neutíkám je mi jedno že bláto obléhá mě na dně rokle tak často mrtvý tak často vzpřímený jak uvěřit tornádu že nakonec svolí a odsoudí mě k nehybnosti kamene rozpukaného mrazem

257 žárlivý na volání kytar o půlnoci na hradbách ticha žárlivý na chladný a poklidný úsvit jako příliš milovaná žena žárlivý na ráno bez paměti žárlivý na zapomnění rozprostřené na tvém stínu žárlivý na nejtřpytivější růži v bělosti zdi kde se užírám žárlivý na klid pramenů žárlivý na kaluž vody která zadržuje víc světelných odlesků ve svých žilkách než zamžená zrcadla žárlivý na mraky které se ženou do nebe jako opuštěné koráby žárlivý na tuto úplnost kterou nikdy nepoznám

258 zařiď aby mé tělo neztratilo hlavu přesně ve chvíli kdy spadne gilotina stínu

259 nevíš nic o mé úzkosti nic o mých nezdařených dnech rád by ses mi neúprosný stíne přilepil na kůži a následoval pomalé putování smrti v mých žilách neúprosný stíne lásky která by mohla žít jako semeno vyjmuté z jejích očí

260 děkuji za odmítnutou lásku nikdy nepřiznanou úplnost nepoznanou hojnost děkuji za noci bloudění a alkoholovou otupělost děkuji za hrůzu nemoci děkuji za posměvačné úsměvy úšklebky sarkasmy pohrdání nenávist lhostejnost děkuji za lživá přiznání vyžebraná pohlazení pády do oceánu noci děkuji za vždy zavřené dveře děkuji za uplakané oči děkuji za rozbitá ústa jež se už nikdy neotevřou přiznáním děkuji za rozpojené ruce které ztratily cestu k pohlazení děkuji za klid který nikdy nepřijde děkuji za všechny unášené k souostroví zoufalství děkuji za tvé oči zrcadlo mé bídy děkuji za chroptění a výkřiky vytržené z úst umučených děkuji za smrt

261 která hází své hadry na ramena nemocného dítěte děkuji za sliby nikdy dodržené děkuji za kumpány z kliniky kteří spáchali sebevraždu děkuji za ty co bloudí ve větru hrůzy děkuji za vyděděnce ukryté v záhybech zoufalství děkuji za dny mučení děkuji za zakázanou oázu stín a noc štědře rozdávané děkuji za chrchle zesměšňovanou šlechetnost děkuji za neúprosné prokletí které mě tíží jako tolik ostatních s tebou ne bez tebe ty už napříště nejsi stopy stínu v objetí mrtvých stromů shnilé kmeny tuze vysoké prameny kde se kurví úsvit aby vyžebral trochu světla odejít sám bez nich bez tebe

262 tebe která tebe kde tebe když paměť rozpuštěná ve velkých hlubinách paniky bylo potřeba najít útočiště na druhé straně smrti mezi stránkami noci kam se ještě zapisují z neznámo jakého výsměchu jména nemožná zapomenout ne jména rány přiznání vytržená z útrob země než dozní uštknutí křeče okleštěné veselí pak únik umlknout ustrnout uzavřít se mumifikovat se v tichu dun kde zanikají stěží vyznačená jména těch jež jsem miloval a které rychle odešly a nechaly za sebou válet vágní adresu symbolizující zem do níž se nikdy nedostanu

263 kloužeme mezi řasami v konečně tichém světě ale není to klid klid není nikdy nikde ani v zavřeném pokoji ani na rozestlané posteli která se náhle podobá pasti kde smrt skládá části své bídné šachovnice rozbít kůru zoufalství povolit svěrák mrazu rozehnat stín nebo chcípnout v záhybech vlhké země která mi stoupá naproti z největší hlubiny noci už nechceme už nemůžeme trávit svůj čas odmítáním zesměšňováním rozdíráním pohrdáním vytrháváním pošlapáváním masakrováním nenáviděním už nemůžeme trávit svůj čas nadáváním s imbecilní naléhavostí toho kdo si myslí že ho ještě někdo poslouchá

264 „SKUTEČNÝ ŽIVOT JE PRYČ“ den rok staletí bez tebe odvaha je pryč úzkost narůstá do tvaru věčnosti bez tebe bez nich těch druhých s nimiž se musíme setkat jsou už moc daleko jinde nepolapitelní mezi námi skalní stěna je tak hladká že ruce nenacházejí oporu vstáváme ráno otupělí díváme se do zrcadla ty oči ta tvář ten škleb ne já někdo jiný cizinec určitě nemocný tolikrát to opakovali zbabělci aby už nezbylo zhola nic k pověšení na šibenici zakrslé lásky

265 až umřu pokud možno zítra pohřběte mě do vlhké země ztěžklé teplem ať prkenná klenba pokryje hvězdami můj spánek ať nikdo neoplakává toho který neuměl žít budu se moci konečně zvednout v noci za jasného zvuku

266 hodiny zoufalství tolik odbíjely že se musely vyměnit v dutinách mého mozku ručička zkoumá ticho které nikdy neopustí pusté místo kde se pouze opilec točí dokola aby si dodal iluzi že utíká mávaje křídly k atolu světla

267 lásko již nemohu opěvovat ty můj rubáši má stínová kořisti můj tísnivý přístave má zatrpklá tváři mé vězení má noci mé ztrhané slunce lásko spoutaná chapadly úzkosti šílím když se tě pokouším spojit se svým krutým žitím

268 269 JEAN-PHILIPPE SALABREUIL (1940–1970) Mistr básně v próze. Tady není žádný vztek, žádné zoufalství, jen trpěli- vé tápání v labyrintu otázek a bující rozčarování, které na- konec dává sbohem ztracenému ráji. Žádné propasti, šílené výkyvy nebo rozložení osobnosti. Jen postupující únava, po- malé měkké stoupání do svahu a na konci… smrt v Paříži za nejasných okolností. CHŮZE KE SMRTI

Jaký to svět v parách z deště Zborcené nebe a chvílemi Jakoby náznak jasu na zemi Pod hedvábím a sazí ještě (V nizoučké lampě drobota Vrabčí krčí se skřehotá) Však slyš duše teď únavu cítí Jak na horu starého jara leze Slunce letí a jeho vody svítí V popelu kde čas má meze A pak hrob s polním kvítím Modlitbou svrabovitý.

Límce stínu a vápno v listí ztracené A mezi tím bliká svíce vpíjí se do stěny Nikdo už nad vodou přechod nesklene Ke šťastným koncům ó bílé šumění Vzduchu a přesto se nebesy line zpěv Hvězdami vlahý zalévá po cípech Horu jasem zpitou jež se suchem láme A právě tehdy se hrůzostrašně prosté A krásné cosi chvěje ve vlhkých rámech Slz duše jak slavík jenž do šílenství roste Ale probudí nás to v noci když sněží Načne nahoře život mně známý den svěží?

Za poštvání dne staré skřípání Křídel nad vodou duše stínů ryk Pod tichem života chmurný mžik

271 V záhybu lampy jinou noc zaháním Tady se hrozba do bárky černě Uzlí na balkon pluje ke mně Nehybně abych nemusel znovu Čelit té jež tak tiše rmutná Zimostrázem vítá a příkrovu Sněhů mezi námi ó smutná Myšlenko na horu kde oheň vzplál Aby náš život zpopelnil a sbohem dal!

272 VÁNOCE 1963

Duše bloudí kolem modrých úlev nebe Její zahrady nikdy nekvetly v jeden čas Ó křehkosti dne mráz ničivě zebe Sněhu na hrobech se podobá tvůj hlas

Svět za zpěvu stoupá do cípu noci Čas líná nahoře přežívá stín řeka Mastných ohňů šírá do jezera a ovoci Světla prostoupený strom se neleká

Lásko hvězda změkčuje ostrou horu Sedlo na zběžnou něhu čeká v kleku Jasné rameno vinice na obzoru Hle sestupují mrtví z jiných věků

Konečně to jméno živých poznáme Jež jsme nesli snem nic netušíce Náhle půlnoc na zemi vítr zavane Pln podmáčených křiků a nejsme více

Vůně lilií na konci temných cest Dítě proniká na louku čirých krás Spása všeho zeď nebem začne kvést Krátká pomlka a duše se rodí zas.

273 NYNÍ SVĚT

Nyní svět k noci přisedá si Třpyt sněhu na duši bíle detonuje Ze strachu napjaté uši žádné hlasy V dáli má loďka bez vesel pluje Útěšné ticho modře vroubí kraje Hor k nimž mě voda nese a hraje V ní ten modrý odraz a čirý stín Pyšných vrcholů temná hra světel Zlatých úpatí i trní ostružin Tak smrt mě do stínu vmete Jež z dětí divné hvězdy tvoří Na studeném nebi a boří Stárnoucí řád hvězd tam nahoře Zpěv červenek ji provází Přimrzlý srdcem na dno řek Vzduchem zakrouží a odchází Tak se mnou hoří majáky jak vích Na opuštěném břehu kde zmohlá Suita teskní po mně stále volá Nevzdala to nervala květ stojatých Vod jež má duše svedla brzy Do nejčistšího zapomnění Ó svět jak sud sluncem naražený Včera tenký vzlyk už bez slzí Jasný vzlyk včera zavanul A vůně hořkého nebe po ránu Ale zvážená tma ani náhlý Úhyb života si poručit nedají Je třeba když večer padá odejít A nit černých kanálů zčistajasna Slátá pramen dne a hvězdný třpyt

274 V říši kde dřímá vlna a krásná (Lásku jsem viděl měla čerň v tváři Uprostřed hor jež tvrdě sněhem září) A řeka se do jezera nažene Nehybně leží tam kde se zlehka Láme stráň téměř jen navenek Aby přestala smrt lekat.

275 NA POLI TEMNOT

Začíná to a v tom samém okamžiku končí. Pře- rývaný nářek plachého ptáka zbloudilého dale- ko od světa. To je ona na kolenou v černé trávě a vystrojená ve starém purpuru (naše hubená služebná ta divoška v hus­tém stínu) a která bez hlesu šeptá modlitbu. Tvrdý večer po dlouhé věky každý den padal do nuzné zahrady. Dnes mě objevuje pomalejší a jakoby pozornější a já objevuji jeho a budeme žít jeden ve druhém. Na tomhle ztrápenějším místě zdvihlo nebe roh mé nemocné střechy. Prozatím a na seve- ru plyne před nocí mrak obývaný lesky. Prozá- řené sídlo srdce mlhy řeklo by se jež bloumá vyprahlou výšinou. Ale náš dům (náš dům na zemi) je tmavý a sám otevírá své dveře do vy- haslé hlubiny. Zatímco vcházím dovnitř s kuf- rem v každé ruce slyším divokou dívku stojící za mými zády jak spěchá a zaklapává branku a prchá po cestě. V osamění už nemám jméno. Budu bdít nad svým polem temnot jako anonymní hora ve sněhu lamp. Špatné jídlo z bílého masa a roz- močeného chleba prohýbá roztřesený stůl. Čí- halo se na mě a žádné uvítání. Šílená nádenice která uhýbáš má duše je jako teplé šaty zaže- hující holubí lucernu tvých boků. Pak ten pták který znovu volá ze dna času. Ve stínu sálů ži- ji a přesto na mě svítí. Noc to nezneklidňuje. Přišel jsem abych byl sám. Ale čekal jsem ne- vím na co.

276 MALÁ LISTOPADOVÁ ŘEČ

Věčně zachmuřené nebe listopad na horním okraji křídových zdí. Chcete ještě žít a aby to bylo dál než všechno? Jako javor podívejte vr- há na svět svůj černý stín a potom prchá list po listu do velkého dne. Je to to čemu duše a bystřina a vyzáblý pes na sněhu říkali rozjí- mání? Neboť žádná živá bytost na mě nečíha- la a nelitovala mě. Někde bylo napsáno že bu- du takový. Sám a ubohý v sále s temnými stíny. A nyní nastražte uši. Je možné že zítra se znovu seberu na druhé straně. Jsem prostý jako okamžik pramenu na horách. Plynu a budu plynout. Často mám po- cit že znovu ožívám. Kdesi se zřítila těžká lavi- na do jezera. A kdo na to bude myslet ještě dnes večer? Ale země na druhém břehu se z ní ozdobila pronikavě bílými květy. A noc náhle nepozorovaně ustupuje! Ponechte mi naději a ať nemusím tolik myslet na svou samotu a bí- du. Nahá lampa každý den rozptýlila podzim v sídle a venku. A tak vám dnes píšu z jasných časů. Takže trpělivost a slyšte mě a čekejte! Nyní duše a její vyprahlá dutina. Poslední pomněn- ka na vrcholu bystřiny. Smutné vytí psa na ne- be visící nad zdmi. Na těchto věcech nezáleží. Ještě před tím je nezbytná síla v zapomnění a v bdění divoká přísnost. Hodina znovu pro- šla po cestě v tichu podél mé ohrady. Další se blíží bez zvonku a svitu. Ale ta třetí možná bu- de hodinou očekávané výzvy nad mrtvými lesy.

277 Už nejsem zdejší. Šel jsem za svou hvězdou a jako ona jsem se vnořil do hrubé výšiny. Za úsvitu na štítu otvírá lucerna stavidla sněhu. A jsem vidět mezi mrtvými.

278 JAVOR A JÁ

Javor přibral na věku (další podzim) a ztratil tolik listí. Ty listy odlétají zalepit díry v čase. A mrtví už nemají žádné lucerny na krásném nebi. Javor o tom všem přemítá a křehne na svém popelečním břehu. Říká si že takhle to není správné. Že by bylo dobré aby se to změ- nilo (a pořád a pořád se mé okno ve stejnou hodinu rozsvěcí pod jeho větvemi). Zvedá se krutý vítr a žene se do dálky dehtovat další oválné okno. Já vím jak moc tam trpí ti kteří bdí pod zemí a můj javor tady v téhle noci nad ním. Ani já už to nemůžu vydržet. Nikdy to neskončí. Bolí nás to. Žijeme a už ani nevím proč. Ne- ní to tak můj starý javore? A ty na jedné stra- ně zídky a já na druhé občas bychom si chtěli prohodit místa. Mám pocit že hvězdy které tě zaplavují by potěšily mou duši. A ty pro štěstí lákáš do svých větví lampu stejně jasnou jako ta v níž opisuji kruhové lety tisíců denních vrabců. Drásavý sen pronikl zdí jako na jaře šeřík beze slov. Průvod dětí zpíval v našem srdci. Ó průsvitný javor na okraji cest posled- ního sněhu a já který už nemám cest v modré hoře! Nikdy jsme spolu nepromluvili. Tak co se to se mnou tedy děje? Pláču ve svých rukou. Tolik jsem popisoval tenhle roz- kvetlý svět až se pramen z nebes uvolil sestou- pit a strhnout mě i s mým peřím jako slavíka zříceného do velkého jezera. Pramen mě strhá- vá a unáší nevím kam. Určitě to bude králov-

279 ství věčné bídy. Vidím je za odlesky své noční lampy jak halí své dlaždice do krepů z temné- ho listí. Hlavně je v hloubi jedné ohrady vidět zhasnuté okno pod javorem bleskem rozštíp- nutým. Vím že jedno slovo může všechno za- chránit. Pronesu to slovo. A úsvit vybuchne za oknem. Planoucí doba květů javorem znovu začne proudit. Okno se otevře. A bude to má tvář protnutá větví javoru.

280 ŘÍŠE ODPUŠTĚNÍ

Slunce z hřebenu střech do nebes. Stále tady nahoře. Jaké volání tam soustředí jeho slzy v barvě kamene? Ani jeden strom nedosáhne. Kde nalézá přijetí na úrovni vod? Jsem tady a ruka ztěžka a z výhostu dopadá na mé myš- lenky mezi denními ptáky. Zima bez konce ply- ne jak pomalá řeka na hranicích ticha. Mám právo na život a hryzat prašný chléb času? (Ne odpovídají dýmy valící se do nejmodřej- šího odstínu světla ne. Vrstvení hrubých pláten až do jasné duše větru. Rybí zápach malomoc- ných dvorů táhnoucí mezi moři tam nahoře. Tenké lucerny vržené do vzduchu otevřené do končin nedosažitelné byliny. A mrtví stoupají po strašlivém schodišti zapomnění. Všechno dole mě opouští. Všechno mi řeklo ne.) Jsem jinde v dolní části světa. Visí nade mnou spící sníh. A je to úroveň pramenů čiré noci. Nelze znát temnější zemi. Je lepší než rodná. Vyšla ze mě. Kladu na ni každý svůj krok jako výhonek břízy. Pak bystřiny a hory přiměřeně k srdci. A hlavně když slunce protrhlo hladinu aby sestoupilo sem. Viděl jsem je jak znovu po- malu rozkvétá a vydává se na cestu. Ten ukon- čený azyl úsvitu a započatý temnoty. Ten útěš- ný skluz do říše odpuštění.

281 ČERNÁ TRÁVA V SRDCI

Černou trávu nad smrtí rozhrne V nebi tak divokém nekonečně Svým časem plane ó tělo spatřené Neboť jak most shrbený horečně Nad tebou propasti v sobě se chvěje Podivný úmysl na vině je Propojit jiné břehy (a tam v dáli Září nábřeží voda nízce se valí) Tam průvod do zpěvu se semkne O stínech jež dlouze v něm raší Když zimostráz mu dveře neodemkne V bílé zdi a všechny ohně zháší V hustém listí šílených duší A lásky šílené jen slovo tuší V tichu (jediné slovo) a vytí Popelavých psů jež vichry sytí Pak jediné slovo jenom Ji znamená Jež se necestou v horách slz rmoutí Bez ustrnutí je krásná ztracená Do štěrkovišť krve se hroutí Trhlinou prstů svých vysoko trne V ruce Boha strží čela (opatrně Planul miloval málo ostře) Neboť nyní slavnostní bujení Temných lilií před ní vůni prostře Na věčné časy letních zelení Čest téhle záři málo věrné A téhle tmě až po krk černé Jež ji květným proudem řeky smyje A do černé trávy v srdci lije.

282 OKRAJ LESA A EXTÁZE

Duše v sloupu světla kolem víří eben Křik sovy v změti nebes bílým Sněhem vroubí zlatý horský hřeben Hlubiny přeludných štítů a kvílí Starý zpěv šílených kopřiv zpod Hvězd ve zdi a rozestoupených vod Ó krásko proč ten neslzící čas rok Suchý jak ratolest z dávných věků Jen v pomalých úsvitech jsem tě držel Uvnitř sebe v kruzích nejnižšího Slunce jen v popelu dní jenž vystoupit Chce na obzor ze studu a tvrdých kříd Však hle strach už mě dávno přešel Na extatickém prahu demence a smrti Javor trouchniví na prach z nějž jsem vzešel Až k prudké řece jež třpytivě se vrtí Loďka si tam proráží boky byla Plná liliových andělů ó tak bílá V mé náruči že všechny lesklé břity Se z prosvíceného srdce naježily Ale nebyl náš břeh o nic méně hbitý Jen živé prstence se do zátočin vlily (To už není krása potupy ani stín Trýzní vržený či temný žal u rostlin V dlouhých paprscích na kraji lesa) Teď samota odvaha a láska málo Chtivá než aby nám za to stálo Moudrou lampu ničit a brázdu křesat Prostorem ó nora kouře plná Konečně uvnitř – dokonalá vlna.

283 KONEC ŠÍLENÉ NOCI

V černém domě mezi ptačími nářky uzel pla- menů rybník lamp stín. Javorový les z vrcholu už se nikdy nesehnul ani nerozryl temnými če- pelemi břeh plný tulipánů tam dole vlny cihel- ného prachu. Nýbrž to co sní místo bílé křídy v útrobách zdí. To co pláče skrčené v malo- mocných šatech a v kopřivové duši. A co zno- vu rozvádí nehybnou starodávnou moudrost pramene v horách nastává úsvit (je to přivede- ní na svět) a možná jen konec šílené noci. Ach ubohé jaro v prudkém světle. Zázračně se ve mně několik klasů ozářených životem ještě roz- třáslo nad vyvanutým popelem. Pořád se rozpí- náš na okrajích ticha a cítíš se krásná klouzajíc opředená hedvábím do prohlubní průzrač- ných krásou. Už nespíš. Kde je sen o smrti? Kde jsou modrá těla v loďce? Kam jede temná loďka a věčnou loďku unášejí jaké proudy? Je- likož stále zvoní bdění na konečcích stébel trá- vy hrubá bystřina je tragické znamení sesuvu pěny a bez návratu po rukou shora dolů. Ne- konečné vzdalování ohňů v srdcích z hořkého oleje. Tady jsme tady stále živí navenek spolu. Na dvou různých březích širého jezera ve sku- tečnosti. Halasný kulík se nad kouřícími voda- mi vzápětí zasmuší řítí se dolů a hrouží se do jejich nejstudenějšího bytí. Nevolá hledá jen průchod kde by nezešílel zabořený v bahně. Sejděme se den před smrtí na tomhle místě kde se koruna opakuje. Ale kdy jsme se vlast- ně opustili? Jak jsme se ještě mohli milovat?

284 POHŘBITELNÝ ÚSVIT

Někdy pomalejší milostí záhyb vytrpěného ži- vota se zachvěje k němuž se už nepřipojíš. V tom uvolnění pustého nebe čirý a zoufající čas vybuchuje skrz oheň a kameny. Tesklivost hnilobně rozkládá ticho pohřbitelného úsvitu. A ty má tolik blízká bílá myšlenko na tvou vů- ni mléka zkyslého za letního dne vápenný pra- chu rozdrcená mušličko v tomhle hrdle jakou únavou z jaké lásky pro mě jsi? Jedině osamě- lého a mlčícího říkám si mě Bůh nikdy nena- jde. Už žádné strašlivé vroucnosti a šílená po- blouznění na dně mého spánku. Tady bdí velcí hořící nepřátelé nad sráznými hradbami říší. Nesnesitelný lesk samotných našich stěn v kří- dě. A na jakémsi místě jež už nemůže být oplakáno obrovitá modrá slza vystrašený teku- tý stín a tahle koule z jemných krystalků sněhu vyčerpávající v nekonečných kruzích sílu svého valení. Jsou to v zeleném pokoji zavěšeném do potoka husté šepoty šílenství. Říkám smrt mě volá. Ponurá síla mě vyrve z hlubiny tebe. Čer- né znamení už mě vede k výkřiku. Měl jsem strach za dávných časů když pomyšlení na jes- kynní klid vrhlo do mě svou náhlou propast? Ne viděl jsem tě a strměl jako divokost andělů na tom štítu zářícím nad smutným visem zhas- lého jezera. Přesto jak z tebe s každým dnem dělám víc sebe znovu šlapu po přístupové ces- tě do téhle samoty jež se mi podobá. Na okraji se tvary připomínají v bělavém prázdnu chao- tických sadů. V neobývatelném středu ztuhlá

285 tvář splétá naše ztracené úsměvy. A za vším tím listnatým vrstvením pozdního lesa noc roz- třesená hvězdami a slovy. Svět znovu započa- tý jako písečný den u pramene. Duše nabídnu- tá za vyprahla v níž už netepe starost o život a znovuzrození.

286 SNIVÝ KONEC ZIMY

Snivý konec zimy tak extaticky bílý Vzali jsme to oklikou kde je nejčerněji Jen co se úsvit na duši ve vlně vylil V níž se sněžné křídlo skládá v beznaději Chvěla se bludná hvězda na okrajích Nevděčného světa ale tma nutkavých Nor na březích v mžiku rozsvítila Nad vodou šílený nahý lesk tmavý Vznět hvězd jejž černá orba zryla Na hladině mezi ostrovy z trávy Která k noci přimrzá tvrdým ledem Nehybně ze dna pustého nebe Ze zimostrázů kopce hrozí pěstí A neradostně bídnou láskou planou Mlhy zamčené v duté ratolesti Ale světla milosti do nového dne skanou Další jezero ve stínu kam netečou Přítoky slávy na hořký troud Zpustošená zem kde zoufalou loďku Táhne nehybný bezuzdný proud Pak žhnoucí lampa s rozbitými sklíčky Ó to jen špatné slunce v půli dne Prosí o naději pod spícími víčky Zpité svou pomalostí a rychle hne Se ruka k ruce jsou prázdné neměří Ještě svoje štěstí v tichu vezdejším! Lesem by cesta byla rychlejší Neboť mezi souvratěmi vede stopa Andělů bílým záhybem tím posledním K rozvlněnému okraji kde proudí jas Ale souvrať šla křivě stranou zim

287 Jakoby skrz nebe světlu napospas A nechali jsme poslední oheň do světla Dlouze planout dokud se nesetmělo A naše mladé oči nepadly na první Sasanku jež konečně křehce rozkvetla.

288 ÚSVIT

Ještě nerozkřídluj radost úsvite Na svahu lásky v zeleném loubí V třasu snů pohleď jak vroubí Bílou mlhou klidu rozmyté Procesí spící pleso našich slz A jen prokřehlý paprsek vyšli skrz Duši v níž neplanou tváře ani svody! Jasnější den se prostírá v nadějích Závratně vysoko nad černí vody A na těch březích ať vane v liliích Polední bríza šílenstvím křehká! Včera jsme chtěli temně zbloudit zlehka Nás zalila pomalá vlna a my Měli kamenný čas za náš život náš čas Patřil lásce a odvaha prchala z nás Zbloudilých v nebytí na kolenou sami Modliteb neznalí hnali jsme ruce Do cizích rukou na nočním břehu! Tiše a měkce podestýlka sněhu Rozdmýchala ohně sevřela prudce Dar mrtvých dřev a sen o naději smeten! Ó kéž ona spí a já bdím nad vznětem Černosvěta nad vyšlehnutím hvězd Do lásky a tím ohněm skrytým v louči Tajné kráse větví znemožníme kvést Na zlatých březích řeky jež se loučí A zdvihnem k tobě své oči z pramene V trávě ale: neříkej je ó ještě ne To slovo sluneční a v prosté chvíli slyš Naprosté ticho jejích čilých myšlenek V němž hora soběstačně hlídá

289 Dětsky bílé nekonečno jejích luk Pak udeř svým žalmem jenž září krásou Do bubínku země kde kvetou křídla.

290 PŘEDZVĚST NALÉHAVOSTI

Rameno chycené v mé ruce jež hoří purpuro- vým vínem ó mrtvá na téhle úrovni zapomnění jsi kráčela mně nablízku. Aniž jsi tomu věřila a marně. Po cestě sněhu a stínu. Na sovím ne- bi rozkřičeném černými sosnami. Podél zdí na popel a temného jezera toho starého dne mra- zu. Tady. Setkání mé ruky s tvým ramenem. A jen trochu se projdeme k sladkosti společ- ně. A občas když zazní orlí skřek v těch šíle- ných krajích a brání nám odvážit se dál oka- mžik zkrášlený peřím a ohněm. Znehybníme na stínu ptáka abychom překvapili jedinou du- ši v nás vrháme se do nebe spícího spánkem čirého potoka. A ty když přišla závrať (ztuhle vztyčená ve svých závitech třpytících žalem) byl to řeklas život ano náš život ta řeka na dně strže v bělostných ubrusech unášející rozpitým mlhám svou lásku ke hvězdám a sněhu a valící svou korunu ke kolenům země. Řád zde tem- nější (jako květní korunky mladých větví upro- střed noci jako černé ovoce za svítání) a přes- to průzračný zavládl v bytí oklikou kolem slz a uhlíku. Krajní lem chatrné trávy a trochu vpadle prostřené v tobě v rozrýhnutí v té ne- bezpečné náhražce propasti. A bylo třeba ne- odpovědět a rozechvěle ustoupit až se náš týl dotkl hladkého ledovce balvanu zmrzlých hvězd zdi mrtvých pohledů té pravé krutosti. Ale kdo v tom řezavém mrazivém stínu rozdě- lal oheň z tvého těla a koutek po koutku zjem- ňoval to druhé pochmurné tělo? Jaké srdce si

291 rozpustil a zasadil tvůj obraz z plamenů a vlák- na do absolutní masy zimní paměti? Ó ta jež už není září na tohle dno trpkosti a hořkých vod ze svého výklenku přiznání tam nahoře strmící vážná a nevědoucí. Kolik kamenů se zřítilo do rány rozbité cesty. Jak krb na vrcho- lu vzývá ve své řeči řeřavé uhlí. A jestli ně- kdejší dítě trpí na druhém břehu. A jestli po- pluje samo v loďce na černé vlně.

292 OZÁŘENÁ HORA

Skrz nahé čelo tvého stínu po ránu zahlédnu ozářenou horu. Jsem v horečném domě imagi- nárního jara. Ohrožená samota povlávajících andělů navzdory černým a mákem rozkvetlým stěnám. Rozhled narušený oslepujícím odra- zem Božího sadu. Jako pramen plynoucí náhle podél dne. Jako bystřina ještě těžká zemí vyso- ko na nebesích už. Pohled zlomený k tobě ješ- tě dál než k tobě. Bílá vidina poskvrněná hlu- chým hmyzem. A v údolí jež se mi line do uší prostým popěvkem svých jasných křídel: jaký průvod se prostírá na stále větším prostoru světla a jací radostní zbloudilci? Snil jsem tak jako oni o cestě na sněžné ostrovy duchovní- ho slunce. A posadil jsem se na slámu židlí. Obzor z kostního vápna se rozplývá v záblesku štěstí polední bouře. A položil jsem ruce na rakev a hlavu do lepry ztraceného zákoutí. Už se nesmí odpovídat na jasný nahý hlas přizva- ných společníků. Jediný slzavý úsvit by dokázal prolomit kamennou desku nad mým půstem a těžkým náporem slunce provrtat tvrdou ská- lu myšlenek. Mluvím k tobě dnes jak by bylo třeba neustále čekat. Nabídnutý ve svém tichu tvým slovům odpovědi. Rozpjatý před tebou do největší šíře svého bytí. Utišený na břehu průzračnosti u tvého těžkého toku. Tak by by- lo třeba nazývat tento nečistý svět od lůžka prvotního jezera. A od dětství objevovat pra- vou rozvířenou tvář mezi činnými hvězdami ponoru. Ale tebe znám odedávna. Našli jsme

293 se v mladistvé listnaté zeleni paměti. Okříd- len zlatem ještě spočívá les v duši kde dřímá za smrtí veliký dokonalý jelen horlivostí života. A ty věčná milenko v prohlubni pustého du- cha pod stříbrnými meandry nebes. Stěží tuše- ná hluboká jakýsi van tě rozvírá ze snu který tě svinuje do měkkých kapek rosy mezi lilie otevřené do dní v mém horečném pohledu. A zatímco řeka spřádá své uzlíky štěstí na mě- ňavých okrajích tohoto klidného místa: má lampa zasněžila zapomnění. Nějaká hvězda se zatmívá v šílených galaxiích inkoustu. Klesá pírko z bitvy černých orlů. Všechno listí se za- chruje do záhybu mé ruky. Ty jsi ta úplně po- slední neměnná blaženost.

294 ZPĚV DIVOKÉHO ŠÍLENSTVÍ

Naše spojené ruce usebrané před stinným sluncem úzkého srdce před temným úsvitem nespavosti ó krásko probuzená do života z ně- mé smrti konečně napodobíme vzlet žalmu okřídleného radostí zpěv divokého šílenství! Na půli cesty k jezeru ospalému černým opoje- ním a k veliké závěji jasného ducha se zarazil ten kdo se třese pod náporem kulíků a sasa- nek jako věkovitá souvrať starých smrků nad nejistotou propasti a ticha! A ze všeho nejdřív to budou nejtěžší větve okrášlené umíněnými uzlíky jež rozplétají v tvé duši tisíce nenecha- vých prstů nebe zpěvnými lesky šeptanými vločkami složenými křídly úsvitem má milova- ná! Potom zářivý pozdrav závitů nejkřehčího dětství jemným paprskům nového dne na hře- benech naděje a vrcholcích olistěných zlatem pásy hor v bílém splynutí jara čas svobody mořských hvězd! Vydejme strašlivou lásku na- šich dvou stínů napospas řádu věcí ozbrojené- mu hloubkou paměti s dokonalým úbělem na- hých a plochých sněhů a předejděme okamžitě drsné výzvě samoty! Bůh už si nás plete ze své vzdušné podpěry a z toho míhavého ohně v spletité rozcuchané dálavě a bleskem bičuje jedinou dokonalou bytost spletenou z dvojího listoví temnot! Hle výkřik vržený do jedinečna hle slovo přepsané z písku do písku a poušť vybělená deštěm vyznání! Hle nyní jsi má ve mně navždy a tvůj v tobě já ó širá radost čisté- ho spojení a teď jsme tady se srdcem ztrace-

295 ným a osamělým jež hledá a hledá! Tak i láska nakupená pro více nebytí a další touhu a blouz- nivci pohlcení sami v sobě láskou jako živé a mrtvé zavřené oči!

296 DOKONCE V CIZÍM KRAJI

Vidí tohle místo zjevených vod Bílých vod deroucích se blíž k světlu Hlubinu s lilií ztracených dob Ne místo ani čas zrození jen tu Louku malé radosti! osamění Svítí sem slunce jiných rozednění Zmar vrhá stín oheň vás strhne z tváře Země tak proč tedy čas (ví to?) plynul Na nějž si dětský úsvit hrál místo záře? „Úzká stezka vede údolím stínů Právě tam ji zakroutila zrada“ Neboť nebe náhle přeplněné stíny Ho táhlo pryč! (jen tma se tady šíří) Ale on jde vůni souvratí cítí Náhlý jas lilie v lehčím vzduchu svítí Ve snu kde potok a šizené dětství víří A tam zůstává! pláče vzpomíná na léto O letní naději zpívá: stane se to To dalo slib? vždycky ho milostí Stíhal bílý Bůh (dokonce v cizím kraji) Pořád mu září na život a rozhostí Se i v radosti jeho příštích let! Ví snad? ó samotář (jenž v slzách jde Hořkosti a štěstí) tuší jak záblesk Slz rozsvítil mu cestu? anděl v ráji! Do denních rukou vezmi jeho noční A ukaž mu jak támhle hořký čas Na nebi umírá v rozkvetlých mracích Jara! vody vířily v tichu a v očích Mu hrál odraz lilií v nerozčíslé vlně A o volnosti zpíval (krásný den vniká

297 Po světlé cestě do nebes) a kvapí Čas i ten tak krásný den jímž vzlyká Jímž plane dítě volné konečně!

298 DÍTĚ HOREČKY ŽIVOTA

U pramenů života v čarách dojetí ztraceného času. Perspektiva tváří a zmatené tváře jež vi- dím. Které si zasloužily aby mi vytryskly tyhle slzy v černém světě. Stočily své tisíce očí stiže- ných ledem zapomnění. Na mě jenž jsem pro- mítnutým obrazem jejich vrstvení na úrovni sněhů smrti. Já jim zničím starý ledovec naro- zení do dne. A budu odrážet obraz jejich hvěz- dy vyhaslé uprostřed noci spoustu světelných let daleko. To se mi snaží vnuknout to po mně chtějí. Prosí žadoní nutí mě abych to dokon- čil ještě při životě. Oni kteří už mají jen úběl svých rukou odnesených záhybem větrné vlny. Čerň očí svalenou trýznivým duchem znehyb- něnou v lesklých řetězech. Stoupajíce na ne- konečné věčné hory. Až k ohni Božích nebes jejich polámané kosti navždy. Abych v sobě ne- měl sílu žít se v sobě sám. A aby mi byla upře- na naděje na samospásu. Vědí že stojím na konci rasy jsem poslední vrh. Vědí uprostřed noci že nevytrysknu k úsvitu. Ó tak zhoubně rozvláčně skutečně. Naprosto počestnými a dis- krétními prostředky. Já! Nechávám na sebe sví- tit jejich ledové slunce abych napsal jeden řá- dek odmítnutí za druhým. Přetínám jejich bílý hlas čepelí ze dna černé duše. A dusím tlak jejich zlomyslného vzduchu ve své zatrpk- lé hrudi. Vyletím do povětří s prachem jenž za úsvitu vybuchne v beznadějném dolu srdce. S nadšeným plovoucím ledovcem který se ne- rozpustí v radostném ohni letních svahů. S dí-

299 tětem horečky života jímž jsem byl (už nejsem). Nad provazy mých dní na nebi rozmotaných. K nejvyššímu záhybu vracejících se sněhů. Hlu- boká a bílá krása mateřské extáze. Přitulený protentokrát navždy. Odpočívat.

300 V SAMOZŘEJMOSTI TEMNOT

Nebe se prokreslí mrakem západ slunce. Roz- ptýlená noc překvapí ztracený čas. Široká uli- ce našich prázdných rukou dovolává se stínu. Kulík se prosmýkne do tichého záhybu slav- nostních vod. A okamžik je zpátky! Hříva luny ozářila úpatí zdí. Kráso hledal jsem jenom vý- klenek ve zdi kde bych se vyspal. Bílá enkláva. Byl tam sál kde se dalo plakat pod purpurem kamen. Kanec dětství zmateně brousící podél černých čar sálu. Ó zlatý lustr a tvůj sen s tem- nými ubrusy z prostřené střechy! Zbloudil jsem. Zřejmě také jako ten oheň nahoře sním. A noc stále hvízdavě padá a hloub než rozum. Koho mám volat aby odpověděl? Nikoho vítr pálí na lucernách své staré hadry. V tom se srdce mýlí. Že město je prokleté a nezná je. Stíny prošly přeplněnou kaluží hvězd (neboť tehdy pršelo celý den). Byli to psi uléhající směrem ke smrti. Pak se mi do duše vetřela nějaká láska. A už jsem neuměl rozpřáhnout náruč v utrpení. A už jsem se nemohl naklonit do radosti. Nádherný obraz jenž náhle vytrysk- ne. Proud slz vzkříšení! Ještě mi nebylo dvacet let. Den se hýbal. Bylo léto palčivost. A nikdy v životě jsem nebyl sám. Rukopis plný tajem- ství nás navždy spojil. Od té doby píšu v sa- mozřejmosti temnot. A proč zůstávám! Aby v jediném snu a občas mrtvá dívka znovu byla. Opuštěnému světu oslnivě navrácená. Neboť jsem její jediná paměť lásky! Vyčerpání únava trýzeň. Na konci všeho se cítím vymazán

301 z možného zapomnění. Ó zborcená terasa ví- tězství. V černotě rozpustit lesk sbohem! Ne- měl jsem si příliš užít své štěstí. Země je tem- ná. Nebe zbělá v jediném záblesku úsvitu. Přelud. Opustím zhasnutý sál kam proniká denní světlo. Špatně. Pustotu stolů zbrázdil můj život. Tváře se svalily do vyschlých řečišť. Dlouhý zpěv zazněl z chóru hrůzyplných ha- dů. Tíseň mě objímá jdu dál. A v temném úsvitu nespavosti. Šílené poledne. Propadem dne. Který už byl!

302 A JÁ POCHOPIL

A já pochopil že slunce vyrostlo mezi stra- chem a demencí. Rudý svět se rozevřel před jiskřivou žárovkou hořkosti černého Boha. A viděl jsem jen úzkostné tepání krve zlomu a jak se znovu rozšklebuje a zavírá těžké pora- nění vyrvání z povlaků dětství. Ó tetanus! Dal- ší nemocný den zhasil své lesky na dně laků smrti. V pozlacených zákrutech řeky jeřábí hrdlo proťalo existenciální tichou prázdnotu nebe. A občasné zjevení zářivé úplnosti kopců deliria. Tehdy svitla utišující mezihra jasu. Či v přeryvu samotného stínu oslňující hlas který se pozvedl. Slepé oči se neuměly položit do bílého stromu snu. A jejich křídla z obrazů jež marně klouzala podél vod krásy! Byly tam přitom ruce rozvinuté jako ohromné lilie do lásky. Bylo tam svolení boků a ramene a kole- nou. Ale pokaždé další nástup jakési neznámé síly vrhal do srdce písek spánku. Ó tetanus! Byl jsem nemocný a žil jsem. Ale spal jsem smrt. Snil jsem o životě jako o překotnosti ži- vého vápna dní konečně oslňující pochmur- nou zeď. A za tím vším už se neprostírala smrtelná obrovitost rudého humusu. Nýbrž samotářský bílý sníh ve kterém bychom si šli spolu hrát. A horečka mě znovu zachvátila. Sál v němž se prodlužovala věčnost mého zranění byl šerosvitný a střídal dny a noci. Jako ženu jsem ji miloval dýchající! Ale má milenka spíše matečně mě krotila. Zůstával jsem dítětem ve věčnosti. Krajina pestře měnila své odrazy na

303 stěnách. Byly to vítězné pochodně v hloubi černých potoků. Byla to hornatá soustava ru- dých skal jež se valily kaolínovému ústí napro- ti. A vytryskly bílé paprsky hvězd z jasných vln a směrem ke mně. Umíral jsem. Ó tetanus! A ženský hlas náhle venku zazpíval a čirý ja- ko pramen denního světla. Říkal mé jméno před tímhle utrpením a že se blíží konec nocí plných zla. A já jsem vstal do svatozáře hrozně velikého slunce. Do budoucna už jsme měli zůstat spolu. A vyléčili jsme se ze strachu a de- mence. – A já pochopil.

304 NÁHROBEK NA NEBI

Tady (pro tebe) v jednotvárné stínohře Černých hvězd a štěstí zeď z archanděla Stavím jež pro tebe zazáří (ale bdělá Němá rozkoš už v divné lásce strmě vře Tiché bytí smrti) k nebesům vzleť! A bílého schodiště stydná změť Bobtná přemírou bílé radosti Vody a láme tvůj stín potupnou lilií Posetý aby ho proud popadl a hnal Ke mně jenž bděl jsem když kvetlas! Nikdy nezemřelas a ve slunci na prahu Černých snů ať tvé oči neztratí odvahu Schvátila tě snad hrůza neurvalá Že když ve mně žiješ smrt ti přána není? Ne (vyrval jsem tě starým zákonům tlení V pozemském hrobě) a ne že by lhala Tahle skalní ústa jež slibují stále Krásu volajíc jazykem ohně ale Delší než věčný plamen jsi skrz Mě prošlehla! my stáli za oponou slz Prolitých v bílém středu vzdušných cest Kde ve vločkách krouží legie jasných hvězd (Tušil jsem že navždy mi nezůstane) Dívala se na mě když řval černý božský chřtán A padla do černoty s očima dokořán Neboť viděla jasně že vím jak plane! V podkladovém štuku stín se uvelebil Ale my dva ten anděl života se zrodil Na úpatí bílých zdí a výšleh země zplodil Novou hvězdu „náhrobek na nebi“.

305 PŘÍSNÁ VODA

Pijeme červené víno při návratu z úzkostných kopců. Ta žhavost nás ozařuje. A vím že její plamen stravuje šílenou rosu v trávě za dešti- vého večera. Dívám se na ně. Provázely mě podél vrstev hlubokých myšlenek uprostřed stínu. A jedna se náhle rozběhla do úbělu hvězdami posetých vrb. Měl jsem obavy že se rozplyne ve věčnosti. Ta druhá zůstala u mě jež překračovala hranici pusté bílé mezi. A mé oči na té samotářce na okamžik spočinuvší za- svítily tajnou radostí. Také ta první se k ní vzá- pětí připojila opuštěná nahým ústupem k duši. A bylo to takhle dobré ten poklidný a pomalý návrat do vzdáleného sídla. Nyní jsou v sále zatemněném pláštěm sosen jako zdvojený ob- raz té která zemřela. Je slyšet jak se rozkřikuje dravé zapomnění v lesích snu. Hvězda se chvě- je v oparech noci. Naše vzpomínky jsou žádos- tivé zasněžené hory v dálavách ducha. Jak hlu- boká bude noc! A tenhle den (láska a radost) už má jen trochu červeného vína na dně úzké skleničky aby plápolal v bytí. Už není vidět okřídlená krajina parku a nahé ženy které mi tolik svítily ve snách na mé pouti. Ani vysoké revíry vzdálených lesů jen mýtiny s mlhavými mračny. Možná že jiného dne (zítra?) pozdr- žím svůj pohled na přísné vodě. Ony se zimo- mřivě vrátí do vozu uvízlého v kamení a vět- vích zarostlé cesty. Uvidím jak se vlna do sebe zavíjí. Jak umí oživit ve vlastním odrazu a bar- vě svůj obraz v záhybu obrazu černého světa

306 (téhož). Kéž se ke mně v tu chvíli přiblíží tvář kterou jsem tolik miloval kéž mě změní a po- zvedne. Uměla mi zůstat nablízku v tichosti. A kolébaná stejným sněním jež kolébalo mě pustit vodu (stále stejnou) podél ztracených časů. Naleznu tu přísnou vodu (tady bděla) a budu bdít nad jejím tokem na krátký oka- mžik snu. Také se vrátím k těm jež na mě bu- dou čekat. Řeknou že podivné jsou mé oči a tohle ticho. A zastaví mě pusté silnice noci až pojedu podle semaforů jejich slov. Až do nového úsvitu! Rudý spánek nás zachvátil. Spali jsme ve vzdálených oddělených pokojích jejichž přepážky byly postaveny s hlíny a smr- ku. Dnes večer mi počet hvězd ve tvých očích chybí. (Ozývá se kroužení sovy v ohromných větvích.)

307 KRÁTKÉ PŘÍSVITY POSLEDNÍHO SLUNCE

Lesy vystoupily na svou podobu. Hustý déšť se snesl z potrhaných nebes. Ale byla to po ránu ta správná lampa. To šumění zlaté radosti v ní (vítězící nad stínem němě vrženým na tento den). Ó plápolání! Duše hned po probuzení takhle vypadala: jasná a žhnoucí vprostřed dlouhé bavlny hladkých toků jejího rozjímání. Bylo to včera. Plodná přepadání pryskyřice a větví v zahradě stále jasné. A ještě hodně oh- ňů jež stále planuly podél dne (v dálce) zbytky těch krásných pouští léta! Na podzim je venkov prostorný. Protkaný krátkými přísvity poslední- ho slunce. Může náhle poledne zazářit jako za krásných měsíců. Tehdy přistiženi na pomezí černé roboty jež se posévá hvězdami zdvihají své tváře k překvapivému nebi. Někde jinde dům který se rmoutí na pozadí kaštanových stromů. Už nikdy se bílé šaty nezjeví na konci široké ulice? Smutné večery! Když je luna víc mrtvá protože vyšla. A stoupá a stoupá nad ne- jasnými loukami řeky. A jejíž mlhy prostíráním utěsňují cípy česvin (jež ozařuje a překračuje) jež zvětšuje. Směrem k čemu? K vnitřku Bo- ha? – A ty si vzpomínáš na tu noc která zavlád- la jen pro tvou věčnou bezútěšnost. Veliké zká- zy hvězd překvapily řád temného západu. Ještě se k tobě nemohla připojit. A proudy vody po- dél nichž jsi neustále chodil křičely pomateným světlem. Ó pustý břeh když na podrážděné vo- lání kulíka z kaluží odpovídalo jen chrčení kří-

308 dové zdi jež se rozpadá v černé vodě řeky! Ona! Vzpomněla si? Jen kvůli ní jsi zavrhl plá- ny na díla rozumu. Kvůli ní jsi soustředil do je- diného úbělu své příští síly a zahálel směrem do budoucna jež nemělo čas zachytit tok tvých myšlenek. Sama! Vrátila se? Bolest ne. Hle už si lehá na dno lněného lůžka v samotářském le- se. A ze mě se zarývá do spánku z úzkostného jílu a hořkých jiřin. Neboť ona bude vždycky mlčet. Poté co řekla jen „že by ráda našla klid a mír v nějakém cizím kraji“. Té noci se ke mně připojila velmi pozdě a krátce před úsvi- tem. V tu udivenou hodinu kdy jasnozřivé mí- zy vtékají do svých spících plodů. Ale ještě to není úplný a pozlacený život podzimního dne. Jsou tu mlžné sny klímající v pohnutí stále pus- tých luk. A rodící se rosa jež zmrzlými krup- kami naráží do rtů a rukou! Čápi se ozvali. Promluvili jsme si jen málo. A z toho mála spěšných slov „sbohem“ zůstává a jediné (věč- né) zářilo v temném tichu časů. Samota! Vů- bec nic mi z ní úplně ztracené nezbylo. Kromě chvění které se odklání za širé a bílé prostírání úsvitu. A té marné krásy a té přikrčené ubo- hosti. – Sbohem!

309

EDIČNÍ POZNÁMKA

Prvotním impulsem k přípravě této antologie byla kniha Prokletí básníci dneška (Poètes maudits d’aujourd’hui), kte- rou v roce 1972 vydal v Paříži básník a nakladatel Pierre Se- ghers. Sláva drtivé většiny vybraných autorů tehdy nepře- kračovala úzký okruh zasvěcenců či dokonce pouze blízkých přátel. Čas od té doby zjednal v některých případech ales- poň částečnou nápravu. Přesto zatím věhlas těchto básníků ani dostupnost jejich děl neodpovídají místu, které by ve francouzské literatuře měly zaujímat. Počet autorů jsme pro český překlad oproti Seghersově antologii omezili na osm. Ne snad že by si ti ostatní (například Antonin Artaud, An- dré Frédérique či Ilarie Voronca) překlad nezasloužili. Chtě- li jsme ale, aby byl každý vybraný autor zastoupený co nej- větším počtem básní. Dílo JACQUESE PREVELA se prvního uceleného vydání dočkalo v roce 1974. Náš překlad vychází z knihy Ve společ- nosti Antonina Artauda (En compagnie Antonin Artaud, Flammarion 1994), kde básnické dílo vyšlo v doprovodu Prevelových deníkových zápisů. Jediná sbírka GILBERTE H. DALLASOVÉ Abeceda sluncí (Alphabet de Soleils) vyšla naposledy v roce 1952. Vydal ji zmiňovaný Pier­ re­ Seghers. GÉRALD NEVEU na ucelené vydání svého díla stále čeká. Náš výběr vychází především z monografického eseje o jeho životě doplněného o rozsáhlou ukázku z jeho díla (Gérald Neveu, Éditions Seghers 1974). Díky péči přátel a obdivovatelů se v posledních letech začíná objevovat také dílo STANISLASE RODANSKÉHO. Řada zápisů z dob jeho dlouhé internace v blázinci ale stále není roztříděná a na veřejnost proniká jen postupně a v útržcích. Zde uveřejněné básně pocházejí z knih Mont- golfiéra potopy (La Montgolfière du Déluge, Deleatur 1991) a Texty (Écrits, Christian Bourgois Éditeur 1999). ROGER-ARNOULD RIVIÈRE patří k nejzapomenutějším básníkům našeho výboru. Jeho dílo sice v ucelené podobě vyšlo (Poésies complètes, Guy Chambelland 1975), ale jeho čtenáři stále tvoří nevelký okruh zasvěcených. Poezie JEANA-PIERRA DUPREYE už pronikla i do pres- tižní řady Poésie nakladatelství Gallimard. Zájem o něj je přesto – vzhledem k jeho významu – nepatřičně malý. Na-

311 še překlady vycházejí z jeho Sebraných spisů (Œuvres com- plètes, Christian Bourgois Éditeur 1990). FRANCIS GIAUQUE se svého Díla (Œuvres, Éditions de l’Aire 2005) dočkal teprve nedávno. Z tohoto vydání vychá- zíme. JEAN-PHILIPPE SALABREUIL napsal pouze tři sbírky básní. Všechny­ vyšly v nakladatelství Gallimard a pouze první z nich se dočkala druhého vydání. Náš výbor pochá- zí z druhých dvou: Spravedlivý návrat propasti (Juste retour d’abîme, Gallimard 1965) a Nečekané (L’inespéré, Gallimard 1969).

Velkou většinu básní Jeana-Pierra Dupreye přeložil Václav Jamek, pouze posledních sedm doplnil Petr Zavadil. Překlad Géralda Neveua, Stanislase Rodanského a Francise Giauqua je ­dílem Erika Lukavského. Jaquese Prevela, Gilberte Dalla- sovou, Rogera-Arnoulda Rivièra a Jeana-Philippa Salabreuile přeložil Petr Zavadil.

312 Éditions Fra

001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba 049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela za úsměv luny na světě 002 Richard Caddel, Slova straky 050 Yasmina Reza, Adam Haberberg /The Magpie Words 051 Dorota Masłowska, Královnina šavle 003 Imagisté 052 Jean-Claude Izzo, Totální chaos 004 Vítr z Narragansettu 053 Zafer Şenocak, V novém světě 005 One Stop Stories 054 Guy Viarre, Bílé předání 006 Vladimír Sadek, Židovská mystika 055 Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já 007 Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, 056 John Berger, O pohledu Pchjongjangská akvária 057 Fotostrojka 008 Joyce Mansour, Výkřiky 058 Georges Didi-Huberman, Ninfa 009 Eugénio de Andrade, Svrchovanost moderna 010 José Ángel Valente, V kořenech 059 Jakub Řehák, Světla mezi prkny světla ryby 060 Petr Borkovec, Berlínský sešit 011 Alena Nádvorníková, Anebo ne /Zápisky ze Saint-Nazaire /Ou bien non 061 Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet 012 Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu 062 Václav Durych, Černé tečky /Courage at Daybreak 063 Ladislav Šerý, Laserová romance 2 013 Raúl Rivero, Důkazy spojení 064 Vladimír Sadek, Židovská mystika 014 Antologie nové české literatury 065 Fra Blank. Reader 1995–2004 066 Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 015 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet 067 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! 016 Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský 068 Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy písemný znak jako básnické médium 069 Carlos Victoria, Stíny na pláži 017 Petr Mikeš, Jen slova/Just Words 070 Dario Fo, Polomyšín 018 Petr Borkovec, Vnitrozemí 071 Médium kurátor 019 Roland Barthes, Světlá komora 072 Karel Císař, Věci, o kterých s nikým 020 Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie nemluvím­ 021 Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, 073 Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Experimentální hry 074 Václav Benda, Noční kádrový dotazník 022 Petr Král, Arco a jiné prózy a jiné boje 023 Jurij Odarčenko, Verše do alba 075 C. B. Levensonová, Buddhismus 024 Muhammad Šukrí, Nahý chleba 076 David Voda, Sněhy a další 025 Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce 077 Viola Fischerová, Domek na vinici 026 Antologie současné lotyšské poezie 078 Chez Erik. Kuchařka Fra 027 Guillermo Rosales, Boarding home 080 Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši 028 Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh 081 Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie 029 Jano Pavlík 083 Bohumil Nuska, Malé příběhy 030 Viola Fischerová, Předkonec 085 Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel 031 Blanca Varela, Křídla na konci všeho 086 Antonio Gamoneda, Tohle světlo 032 Erich Fried, Milostné básně 088 Jonáš Hájek, Vlastivěda 033 Shitao, Malířské rozpravy Mnicha 090 Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, Okurky co uměj polsky 034 Petr Měrka, Telekristus a Mentál 091 Tašo Andjelkovski, Mirny 035 Zápisky z mrtvého ostrova 092 Lidia Amejko, Známé příběhy 036 Bytosti schopné zemřít 093 Liāna Langa, Sešit antén 037 Jonáš Hájek, Suť 094 Vilém Flusser, Za filosofii fotografie 038 Viola Fischerová, Písečné dítě 095 Sylva Fischerová, Pasáž 039 Yasmina Reza, Zoufalství 096 Ernesto Santana, El Carnaval y los 040 Richard Caddel, Psaní v temnotě Muertos /Writing in the Dark 097 Kamil Bouška, Oheň po slavnosti 041 Polona Glavanová, Noc v Evropě 098 Karel Urianek, Beránek 042 Andrés Sánchez Robayna, V těle světa 099 Petr Měrka, Fantasmagorie televize 043 Michal Witkowski, Chlípnice 100 Fernando Vallejo, Madona zabijáků 044 Jerzy Pilch, U strážnýho anděla 101 Viktor Špaček, Co drží Nizozemí 045 Emanuel Mandler, Poslední Branibor 102 Serhij Žadan, Big Mac a jiné příběhy 103 Andrzej Bart, Továrna na mucholapky 046 František Kautman, Alternativy 104 Krisztina Tóthová, Čárový kód 047 Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský 105 Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat 048 Orhan Pamuk, Nový život 106 Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor 107 Antologie současné polské poezie 148 Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme 108 Jean-Claude Izzo, Chourmo 149 Petr Maděra, Filtrační papíry 109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané 150 Lukáš Horák, Amensch pod vlivem extáze 151 Kde i mrtví pochodují 110 Viola Fischerová, Hrana 152 Petr Král, Město je náš les 111 Ahmel Echevarría, Días de 153 Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš Entrenamiento 154 nil, úvod 112 Ondřej Horák, Mrtvá schránka 155 Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, 113 Michal Witkowski, Královna Barbara poezie 114 Roland Barthes, Říše znaků 156 Miloslav Topinka, Probouzení 115 Martin Kubát, Čistka 157 Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp 116 Martha Acosta Alvarez, La periferia 159 Pomlčky v těle 117 Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou 160 Petr Borkovec, Wernisch 118 Veronika Bendová, Nonstop Eufrat 161 Nicanor Parra, Jiné básně 119 Ivana Myšková, Nícení 162 Jurij Andruchovyč, Moskoviada 120 Ondřej Buddeus, rorýsy 163 Adéla Knapová, Nemožnost nuly 121 Petr Borkovec, Milostné básně 164 Julio Jiménez, Un mundo tan blanco 122 Roland Barthes o Rolandu Barthesovi 165 Zuzana Lazarová, Železná košile 123 Cédric Demangeot, Slota 166 Nonardo Perea, Los amores ejemplares 124 Jakub Řehák, Past na Brigitu 167 Kamil Bouška, Hemisféry 125 Jean-Philippe Toussaint, Koupelna 168 Hroby v povětří. Poezie Bukoviny 126 Guillermo Cabrera Infante, Tři 169 Bernard Noël, Výřezy z těla truchliví tygři 170 Adéla Knapová, Slabikář 127 tento chléb přežvykovat, psacími 171 Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami písmeny 172 Jakub Řehák, Dny plné usínání 128 Jana Šrámková, Zázemí 173 Abel Fernández-Larrea, Shlemiel 129 Jan Frolík, Útěcha z ornitologie 174 Petr Borkovec, Lido di Dante 130 Martina Blažeková, Lom 175 Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření 131 Šest slovenských básníků radosti 132 Juliana Sokolová, My house will have 176 Zuzana Fuksová, Cítím se jako a roof/Môj dom bude mať strechu Ulrike Meinhof 133 Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje 177 Kamil Bouška, Inventura 134 Frank Correa, Larga es la noche 178 Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě 135 Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu 179 Alexej Cvetkov, Král utopenců 136 Ángel Santiesteban Prats, El verano 180 Gérard Dubey, Sociální pouto v éře en que Dios dormía virtuality 137 Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách 181 Tamás Jónás, Tatitatitati 138 Ondřej Lipár, Komponent 182 Veronika Bendová, Vytěženej kraj 139 Samanta Schweblin, Ptáci v ústech 183 Adéla Knapová, Předvoj 140 Alena Kotzmannová 184 José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, 141 Rafani no respires 142 Petr Borkovec, Zlodějíček 185 Clemens J. Setz, Láska za časů 143 Kristina Láníková, Pomlčka v těle Mahlstadtského dítěte 144 Krisztina Tóthová, Akvárium 186 Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny 145 Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen 187 Petr Borkovec, Petříček Sellier 146 Álvaro Enrigue, Podchlazení & Petříček Bellot 147 Abel Arcos, 9550: una posible 188 Šest německých básníků interpretación del azul 189 Tašo Andjelkovski, NID

Éditions Fra facebook.com/editionsfra Šafaříkova 15, Praha 2 www.fra.cz Jacques Prevel Gilberte H. Dallasová Gérald Neveu Stanislas Rodanski Roger-Arnould Rivière Jean-Pierre Duprey Francis Giauque Jean-Philippe Salabreuil

Básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohy- bují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stra- nou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná. Poezie je pro někte- ré z nich také jen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začíná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poezie mezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tom nejsyrovějším významu slova existenciální. Často se opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezůstává u pouhých automatických hří- ček. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou stržené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.

Přeložili a uspořádali Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr Zavadil Cover artwork © Alén Diviš, 1943 artwork Cover Jacques Prevel Gilberte H. Dallasová Gérald Neveu Stanislas Rodanski Roger-Arnould Rivière Jean-Pierre Duprey Francis Giauque Jean-Philippe Salabreuil

Básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohy- bují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stra- nou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná. Poezie je pro někte- ré z nich také jen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začíná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poezie mezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tom nejsyrovějším významu slova existenciální. Často se opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezůstává u pouhých automatických hří- ček. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou stržené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.

NovéPřeložili eknihy a uspořádali Václav Jamek, tentoErik chléb Lukavský přežvykovat, a Petr psacími Zavadil písmeny Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Kamil Bouška, Inventura Petr Borkovec, Lido di Dante Ondřej Horák, Mrtvá schránka

Adéla Knapová, Slabikář .pdf ekniha na www.fra.cz Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Adéla Knapová, Nemožnost nuly Petr Borkovec, Zlodějíček fra Cover artwork © Alén Diviš, 1943 artwork Cover