Masarykova univerzita v Brn ě Právnická fakulta Katedra d ějin státu a práva
Dizerta ční práce
Smíšená forma vlády v římské republikánské ústav ě v Ciceronov ě díle
Petr Dostalík
2006/2007
Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem dizerta ční práci na uvedené téma zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“
Petr Dostalík Dovoluji si tímto pod ěkovat svému školitelce doc. JUDr. Michaele Židlické, DrSc. za její odborné vedení p ři vypracování této diserta ční práce, za metodické rady, konzultace a podn ětné p řipomínky, které mi byly poskytnuty v pr ůběhu jejího vypracování. Dovoluji si pod ěkovat také paní PhDr. Ivan ě Koucké za časté konzultace z dějin starov ěkého Řecka a Říma a za poskytnutou literaturu. Děkuji také panu PhDr. Janu Janouškovi za cenné rady ohledn ě p řekladu Ciceronových d ěl do češtiny, jakož i za možnost použít jeho doposud nepublikovaného českého p řekladu Ciceronova díla De re publica .
2
Obsah:
Úvod 6
KAPITOLA 1 OBECNÉ POJMY 10
Vymezení obsahu a účelu státovědy 10
Vymezení pojmu státu 12 Státní moc – její materiální a formální aspekt 12 Teologické odůvodnění existence státu 14 Patrimoniální teorie 15 Smluvní teorie 15 Psychologická teorie 17
Moderní stát a res publica libera 18 Základní funkce antického státu 18 Základní prvky státu státní území, státní moc a státní obyvatelstvo 20 Srovnání pojetí moderního a antického státu 20
KAPITOLA 2: FILOSOFICKÉ ZÁKLADY CICERONOVA DÍLA 26
Hellénistická filosofie 26 Hellénistická filosofie – úvod 26 Akademická, peripatetická a kynická škola 28 Stoicismus 29 Skepticismus 31 Hellénistická filosofie a Řím 34 Cicero a filozofie 36 Vztah mezi Ciceronem a Platónem 44
Státně filozofické názory Ciceronovy 49 Ciceronova definice pojmu stát 50 Smíšená ústava 53 Přirozené právo 57
KAPITOLA 3 NÁSTIN ŘÍMSKÉHO ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU 66
Římská ústava – základní principy 66
3 Římští magistráti – nositelé imperia 69
Část I. Oprávnění domi 69 Coerciční pravomoc 71 Imperium 73 Auspicia 79 Ius spectionis 82
Exkurz: Náboženství ve službách státu 86 Vliv augurů na činnost státní správy 86
Magistratury Část II: Oprávnění militiae 92 Imperium militiae 92
Jednotlivé magistratury 94 Censor 95 Praetor 97 Konzulové 98 Diktátor 99 Nižší magistratury 101 Tribunus plebis 102 Případ Gaia Tiberia Graccha a jeho dopad na římskou ústavu 127
Senát 133 Složení a jednání senátu 134 Stručný nástin vývoje senátu 144 Negativní vymezení pravomoci senátu 146 Pozitivní vymezení pravomoci senátu 149 Ostatní oprávnění senátu 154 Ciceronovo hodnocení významu senátu 155 Senatusconsultum ultimum 158
Římský lid 163 Lidové shromáždění – obecné principy 163 Comitia Curiata 164 Comitia Centuriata 166 Comitia Tributa 171 Nová ustanovení 172
ZÁVĚR 178
RESUME 181
4 SUMMARY 181
SEZNAM LITERATURY: 184 Prameny a edice: 184 Literatura 185
5
Poznámka k překladu Vzhledem k tomu, že dílo De republica ani De legibus nevyšlo dosud v českém jazyce, vycházel jsem p ři práci s těmito Ciceronovými texty z mě dostupných edic, tedy anglicko latinského Keynesova p řekladu De re publica a De legibus v edici Loeb: M. T. Cicero, Cicero in twenty-eight volumes , vol XVI. De republica, De legibus (ed. Clinton Walker Keyes), Cambridge, Massachuchets and London 1988 a německého Zieglerova p řekladu: M. T. Cicero, Cicero Staatstheoretische Schriften (ed. Konrat Ziegler), Berlin 1984 Velikou pomocí mi byl rukopis dosud nevydaného českého překladu De re publika PhDr. Jana Janouška, katedra klasické filologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, který mi byl dán k dispozici, za což bych rád panu doktoru Janouškovi touto cestou ješt ě jednou pod ěkoval.
6
Úvod
Název této práce zní Smíšená forma vlády v římské republikánské ústav ě v Ciceronov ě díle . Není ovšem jejím cílem prozkoumat zevrubn ě všechny spole čenské, historické a právní aspekty římského státu na sklonku letopo čtu, ani podat důkladný rozbor vývoje římské ústavy od nejstarších dob až po konec jeho republikánského období. Stranou také z ůstane osobnost Ciceronova, jeho život a činnost politická, na kterou bude poukázáno pouze pokud existuje n ějaká souvislost mezi ní a zvoleným tématem. Tato práce se bude zabývat římskou republikou o čima jediného člov ěka, snad nejvzd ělan ějšího Římana své doby, filosofa, řečníka a politika, který m ěl jistou (a dlužno říct že ne zcela nevýznamnou) úlohu v dějinách římského státu prvního století p řed narozením Krista. Cicero zanechal rozsáhlé a pom ěrn ě zachované dílo, které je bohatým pramenem poznání o každodenní funkci státu a jeho jednotlivých institucí. V jeho dopisech, soudních a politických řečech nacházíme jména zákon ů, která se nám jinde nedochovala, metody spolupráce jednotlivých státních orgán ů (nap ř. ú ředník ů a kn ěží nebo praetor ů a tribun ů lidu), politickou a právní praxi praetora m ěstského, stejn ě jako správce provincie Sicílie nebo Kilikie, spolu s příklady jejich zákonodárné činnosti. Jeho spisy filosofické, zejména De oficiis, Tusculanae Disputationes položily základy nauky o tzv. p řirozeném právu a kone čně v spisech De republika a De legibus popsal, jak by m ěl vypadat ideální stát a jeho základní mechanizmy. Základní problémové otázky, kterými se budu v práci zabývat je možno shrnout do t ří tezí:
7
(I.) Prokázat, že dílo M. T. Cicerona je významným pramenem poznání republikánské ústavy římské a římského práva ústavního. 1 Tedy pramenem poznání tématu, jemuž se římská právní v ěda vyhýbala. Sou částí této teze je také osv ědčení o tom, že Cicero je osobou povolanou, a čkoli možná ne nejpovolan ější, o římské ústav ě hovo řit, a to jak vzhledem ke svému všetrannému vzd ělání, tak s ohledem na svou praktickou činnost v politice.
(II.) Rozborem textu zejména třetí knihy Ciceronova spisu De legibus prokázat, že práv ě římská ústava založená na mores maiorum byla základem Ciceronových úvah o nejlepším státním zřízení, že pouze sepsal nepsaná pravidla, kterými se do této doby řídil římský stát. Tato pravidla, jen nepatrn ě pozm ěněná, pak postavil na řecký filozofický základ, aniž by však ztratila cokoli ze své národní, římské podstaty. Nov ě sepsaná římská ústava podle Cicerona daleko p řed čí všechny ústavy antické, v četn ě athénské a m ůže být vzorem pro všechny ostatní národy, které se řídí právem.
(III.) Vzhledem ke skute čnosti, že celý spis De legibus je doslova protkán p říklady z blízkých i vzdálen ějších d ějin Říma, je možné toto dílo použít k dokreslení sociální situaci v Řím ě. Práv ě správné pochopení sociální interakce jednotlivých složek římské spole čnosti mnohé napoví o skute čných vztazích mezi jednotlivými orgány římské ústavy.
1 jakkoli otázkou z ůstává, zda je možno hovo řit o ústavním právu tam, kde neexistuje psaná ústava.
8 Otázka t ěchto vzájemných vztah ů nem ůže být řešena čist ě normativní, formální cestou, avšak je ji možno alespo ň částe čně zodpov ědět práv ě díky souvislostem nazna čeným v Ciceronových státn ě-teoretických spisech.
Vzhledem k omezenému rozsahu práce z ůstane stranou nejen Ciceron ův životopis a d ůkladný rozbor římské ústavy, ale také vliv, který m ěl návrh Ciceronovy ústavy na formování zejména novov ěkých p ředstav o ideálním uspo řádání státu. Nedostatek místa bude poskytnut také pojmu p řirozené právo, které Cicero zformuloval pod vlivem hellenistické filozofie a který byl v jeho díle poprvé p ředstaven latinskému sv ětu. Okrajová pozornost bude v ěnována rovn ěž pojmu smíšené ústavy, a to proto, že v tomto p řípad ě, na rozdíl od konstrukce samotné ústavy a formulace p řirozeného práva, Cicero pouze replikuje Polybiovu nauku a mechanicky se ji pokouší naroubovat na římské pom ěry. Naopak p řed rozborem římského ústavního systému musí předcházet stru čné pojednání o tom, co rozumíme pod pojmem stát, jaký je jeho ú čel a jaké rozlišujeme druhy státních zřízení. Tedy, stru čněji řečeno, je t řeba podat výklad pojmu státov ěda. V další části pak budou stejn ě stru čně probrány nejprve dějiny hellénistické filozofie s přihlédnutím k vazbám této filozofie na m ěsto Řím, dále pak Ciceron ův názor na pojem a účel státu, nauku o p řirozeném právu a smíšené ústav ě a jejich aplikaci na římského právo státní. Dizerta ční práce bude pokra čovat rozborem Ciceronova návrhu římské ústavy. Ústavu budu vykládat podle jednotlivých významných orgán ů, nejprve římské magistratury, se zvláštním přihlédnutím k vlivu římského náboženství a tribuna lidu, potom senátu a na záv ěr funkce a význam lidových shromážd ění, zejména shromážd ění centurijního.
9
Kapitola 1 Obecné pojmy
V souladu s konceptem práce vyloženým v předchozí části následuje výklad pojmu státov ěda, pojem a ú čel státu a srovnání antického a moderního pojetí státu.
Vymezení obsahu a ú čelu státov ědy
Státov ědou rozumíme v ědu, která se „obírá zkoumání státu a svazk ů, jež pojal ve svou stavbu jako nerozporné články.“ 2 Úst ředním pojmem státov ědy je stát, který ona sama považuje za „nejd ůležit ější jev, založený na lidské organizaci volní.“ 3 Státov ěda jako p ůvodn ě jednotná disciplína se roz členila na všeobecnou státov ědu a státní právo. Rozdíl mezi t ěmito dv ěma vědními obory spo čívá v tom, že zatímco státní právo redukuje stát na pouhý soubor hierarchicky uspo řádaných právních norem, 4 kde je nejvyšší právní normou ústava, všeobecná státov ěda se zabývá státem jako sociálním, historickým jevem. Úkolem státov ědy je vyhledávat v individuálních, jednotliv ě existujících státech ur čité druhové, shodné znaky, vytvo řit ur čité typy t ěchto stát ů s ur čitou mírou podobnosti nebo vytvo řit pomocí spekulativního uvažování stát ideální, tedy takový, který nikde neexistuje, ale existovat by m ěl. Hledání takového ideálního státu bylo typické nejen pro státov ědu antickou (zejména Platón a Cicero), ale je typickým znakem státov ědy po celou dobu jejího trvání až do sou časnosti. 5
2 Ji ří Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906, str. 5 3 TÝŽ, cit. dílo, str. 4 4 Zden ěk Neubauer , Státov ěda a theorie politiky , Praha 1947, str. 33, 34 ovšem upozor ňuje, že ke správnému poznání fungování státu je t řeba přihlížet nejen k ústav ě a normám od nich odvozeným, ale i praktickému politickému životu (politice) v dané dob ě a k důležitým sociálním institut ům, což v římském právu platí dvojnásob, pokud uvážíme, jaký vliv m ěla na římský politický život nap ř. moc patria potestas . 5 Cílem takového hledání ideálního státu je obvykle snaha ospravedlnit zm ěnu ve spole čenském z řízení ve prosp ěch té či oné skupiny, viz Ji ří Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906, str. 37
10 Není t řeba znát celou historii zkoumané instituce, pokud došlo ke zm ěně ú čelu, který tato instituce plnila, její znalost už nám nebude prosp ěšná p ři pochopení instituce nové. 6 Zm ění–li se ú čel instituce, neznamená to nutn ě, že zaniká i idea, která bude p ůsobit jako motiv a vzor p ři formování nové instituce nebo nového typu státu, a to i tehdy, pokud byla idea nesprávn ě pochopena. 7 Při výkladu státního práva používají se metody interpretace právních norem obecn ě platné pro celou právní nauku, s přihlédnutím ovšem (v nezbytné mí ře) jednak k neprávním skute čnostem (politické situace, vlivu silných individualit apod.) a pak také ke všem zvláštnostem, kterými se liší státní právo jako sou část oblasti ve řejnoprávní od norem práva soukromého. Tato zvláštnost vyplývá z postavení státu jako subjektu nad řazenému nad jednotlivci, kte ří se nacházejí pod jeho mocí a z na řizovací a zakazovací pravomoci, která byla státem prop ůjčena jednotlivým jeho orgán ům k zajišt ění realizace státních funkcí. 8 Tato silová, mocenská složka státu tvo ří původní pilí ř státní moci.
„všechno pátrání po státním ú čelu a po právním d ůvodu státu, všechny přirozenoprávní dedukce k zd ůvodn ění absolutismu knížat a svrchovanosti lidu, všechno doli čování konstitu čního státu na základ ě myšlenky o d ělb ě moci, všechny theorie o k řes ťanském, národním, právním stát ě, jaké zplodilo naše století, nejsou v podstat ě nic jiného, než pokusy stanovit kone čným zp ůsobem ideální typus státu.“ 6 Ji ří Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906, str. 47,48 7 jako vedl omyl Accursi ův ke vzniku teorie d ěleného vlastnictví a tím k upevn ění lenního systému, který se stal na dlouhou dobu významným institutem st ředov ěkého práva. 11 Max Weber, Politika pre každého , Bratislava 1990 str. 10: "…stát je takové lidské spole čenství, které si na ur čitém území – toto území pat ří mezi jeho znaky - nárokuje pro sebe (a to s úsp ěchem) monopol legitimního fyzického násilí."
11 Vymezení pojmu státu
Co se týká pojmu stát, je t řeba rozlišovat mezi pojetím řeckým a novodobým . Řekové ozna čovali stát termínem πολιξ,9což znamená, že mezi obyvatele ur čitého státu byli po čítáni pouze ti, kte ří svým ob čanstvím p říslušeli ke konkrétní, jednotlivé městské obci. Proto také řecká státov ěda nikdy nevytvo řila ideu jednotného státu a státní území a centrální vládu (moc)nepovažovala za podstatný defini ční prvek státu. 10 Teorie moderní státov ědy, které se zabývají od ůvodn ěním existence státu mají pov ětšinou základ v naukách antických. Teorie mocenská, která na stát pohlíží jako na nezm ěnitelný přírodní stav, který plyne z přirozené nerovnosti lidí, kdy stát je tu proto, aby mocní mohli ovládat slabé, byla nejost řeji vyslovena již mladšími sofisty (Karneades). 11 Římské pojetí státní moci bude uvedeno dále:
Státní moc – její materiální a formální aspekt Státní moc, 12 kterou římské právo chápalo jako jedinou podstatnou složku státu, a ť už ve form ě manus jako moc nad otroky, dominium jako moc nad v ěcmi nebo jako potestas coby
9 tento termín znamenal úvodn ě sídlišt ě, obzvlášt ě v ětší sídlišt ě, viz Georg Busolt, Griechische Staatskunde , Erste halfte., Mnichov 1920 (nezm ěněné vydání z roku 1960), str. 153 a násl. Toto sídlišt ě bylo na rozdíl od mnohem v ětších m ěst asijských (Babylonu, Knossu a Ninive) centrem politiky, neobklopovala palác jako symbol centralizovaní moci nad ur čitým územím. 10 Ji ří Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906 str. 47,48. 11 Karneadovy názory shrnuje Cicero, De re pub . III. 12 i v sou časnosti je moc chápána jako úst řední pojem nauky o státu. Moc je vymezována jako omezení svobody jednotlivce za ú čelem reprodukce spole čnosti (Pavel Hollander, Základy všeobecné státov ědy , Praha 1995, str. 33). Pražák definuje státní moc jako "jedinou, nejvyšší moc, jejíž účelem je napomáhat je napomáhat dosažení všech životních úkol ů lidu, spojeného touto mocí v jeden stát." (J. Pražák, Rakouské právo ústavní, část první, Praha 1990 2, str. VI.) Fr. Weyr rozlišuje mezi státní mocí jako normou a mezi ú činky, které tato norma vyvolává na život státu. Z pohledu normativní teorie je mu základním projevem státní moci práv ě norma, která jako funkce normotvorného orgánu zakazuje a rozkazuje, ur čuje práva a povinnosti. (Fr. Weyr, Československé právo ústavní , Praha 1937, str. 9.) I pro n ěj z pohledu historického byl římský stát vymezen pojmem imperium Romanum a splývá mu tedy římský stát s mocí (cit. dílo, str. 3).
12 moc nad osobami v otcovské moci, tak kone čně jako moc vyšší (ale do základu podobnou), jako imperium , moc ú ředníka a pozd ěji císa ře nad subjekty této moci podrobenými. Je ovšem podstatný rozdíl mezi římskoprávním pojetí moci (manus , potestas , imperium ) a pojetím moci nap ř. u Karneada, Macchiaveliho nebo Marxe (jakkoli i mezi nimi existují důležité rozdíly). Rozdíl mezi římským pojetím moci a pojetím moci jako holého fyzického násilí vidím ve dvou základních skute čnostech. Zatímco moc tyrana je neomezená a spo čívá pouze na schopnosti moc získat a moc násilím udržet, státní moc plní ú čel, který byl nejlépe definován samotným Ciceronem jako salus patriae nebo bonum communum . Práv ě proto je moc diktátora v republikánské ústav ě omezena šestim ěsí čním časovým obdobím, práv ě toto je podle mého názoru d ůvodem duplicity ú řad ů, aby byla moc jednoho ú ředníka omezena ú ředníkem jiným. Stejná zásada obecného blaha pak omezuje i soukromé právo – otcovská moc byla již zákonem dvanácti desek omezena na trojí prodej do mancipia, 13 vlastnictví, t řebaže byla chápáno jako právní panství pojmov ě neomezené, p řece nesm ělo zasahovat do práva jiných a nesm ělo bránit v užívání v ěcí, jež nesou prosp ěch všem lidem. Zásada obecného blaha tak byla velmi výrazným přirozenoprávním korektivem, které římské právo používalo p ři aplikaci právní normy na ústavní a politický život své obce. Římští právníci neustále znovu a znovu tuto zásadu promítali v zájmu ekvity do nových právních norem. Tak byl v zájmu spojenc ů zaveden crimen repetundarum 14 proti exploatování provincií jejich správci, v zájmu ochrany sirotk ů bylo znemožn ěno poru čník ům uzavírat s ňatek s
13 viz Dig.48.9.5 14 Michal Sk řejpek, Římské právo v datech , Praha 1997 klade vznik první stálé porotní komise (a první stálé porotní komise v ůbec) do roku 149 před Kristem.
13 poru čenkami nebo správc ům provincií s obyvatelkami t ěchto provincií. Po pádu republiky neztratil se ú čel spole čného blaha ze zřetele, z povinnosti právní stala se povinností morální. Jednání v zájmu a pro blaho říše bylo povinností každého Caesara. Orgánem, který alespo ň formáln ě dozíral na pln ění této povinnosti z ůstal senát, a není náhodou, že římští dějepisci hodnotí vládu každého císa ře podle jeho vztahu k senátu. Druhým aspektem, m ůžeme jej nazývat t řeba pozitivním nebo formálním aspektem státní moci, je otázka její legitimity. Podle římské státov ědy republikánského období náleží prvotní moc lidu (plnoprávným, tedy majetným ob čan ům). Lid p řijímá zákony a volí ú ředníky. Edikty, které ú ředníci vydávají mají platnost pouze po dobu jejich funk čního období, do edikt ů dalších ú ředník ů jsou p řijímány pouze tehdy, pokud se osv ědčí. Ú ředník tedy musí posoudit zda je na řízení jeho předch ůdce nebo na řízení jeho kolegy (v p řípad ě intercesse ) v souladu s obecným zájmem, jinak využije své právo veta nebo ono ustanovení prost ě vypustí. Ani za principátu nebyla situace jiná. Zákonodárná moc – reprezentovaná právem vydávat senatusconsulta - p řešla na senát na základ ě usnesení lidového shromážd ění, sám císa ř odvozuje svou moc od lidu a dokonce i právní znalci, kte ří svými názory vytvá řejí právní normy tak podle Institucí činí jen proto, že byli autorizováni císa řem. 15
Teologické odůvodnění existence státu Náboženská nebo teologická teorie, rozvinutá pozd ěji zejm. sv. Augustinem, má své po čátky v Solónov ě výroku, že je t řeba
15 Inst. 1,2, 5-6.
14 poslouchat zákon, protože je vynálezem a darem božím. Tento výrok byl dokonce p řejat do Digest. 16
Patrimoniální teorie Pokud se jedná o zd ůvodn ění existence státu pomocí práva rodinného (tzv. patrimoniální teorie), t řebaže římský stát byl původn ě pouze kmenovým svazem a rodinná moc byla jeho základem, 17 p řesto se Cicero i jeho vzor Platón drží spíše názoru, že sdružování lidí ve stát pochází spíše z přirozeného pudu na hospodá řském základ ě.18
Smluvní teorie Nejd ůležit ější z právních teorií je tzv. teorie smluvní, tedy že stát vznikl na základ ě smlouvy, kdy ur čité shromážd ění lidí na základ ě dobrovolného souhlasu vzdalo se své svobody za účelem zajišt ění obecné bezpe čnosti a obecného blaha. Tento názor je velmi starý, nacházíme jej, podobn ě jako nau čení o mocenském základu státu, již u Protagora a Epikúra, pro ú čely této práce a velký vliv na Cicerona vykonával dozajista Platón. 19 I v Digestech nalézáme základní doklad o tom, že moc císa řská vzniká na základ ě smlouvy, kterou lid tuto moc
16 Dig. 1,3,2. 17 o vzniku římského státu (obce) z jednotlivých rodin viz Fustel de Coulanges, Antická obec , Praha 1998, str. 115 - 125 18 Platón Polithea II, (Platón, Ústava (p řel. R. Hošek), Praha 1999, str. 94 a násl.) Obec podle Platóna slouží k uspokojování základních lidských pot řeb pomocí specializované výroby, dále pak sm ěnu takových výrobk ů a obranou válku prost řednictvím strážc ů. Základem a prvotní příčinou státu (causa remota) není tedy spole čenská smlouva, ale uspokojování materiálních pot řeb, které člov ěka bezprost ředn ě nutí k založení státu. 19 Platón Polithea II, (Platón, Ústava (p řel. R. Hošek), Praha 1999, str. 96:"A tak kdykoli si lidé navzájem činí bezpráví i je zárove ň snášejí, a tak okoušejí obojí, zdá se t ěm, kte ří nemohou jednomu uniknout a jen jedno si vybrat, že by pro n ě bylo užite čné, aby se všichni dohodli navzájem si ne činit bezpráví a nemuseli je ani snášet. A proto si prý potom lidé za čali navzájem dávat zákony a uzavírat smlouvy a nazývat p říkaz takto stanovený, zákonným spravedlivým.")
15 odevzdává císa ři. 20 Uvedené místo se však podle kritiky provedené J. Jellinkem slouží spíše jako od ůvodn ění politických cíl ů, tedy neodpovídá na otázku, jak vznikl stát jako spíše řeší problém, komu náleží moc ve stát ě („nikoli popolus, nýbrž rex vzniká smlouvou.“ 21 ) Nutno poznamenat, že díky zásad ě o všeobecné závaznosti smluv, formulované ovšem až st ředov ěkými právními školami, p řisp ělo římské právo velmi k rozší ření teorie spole čenské smlouvy. Kdyby nedošlo k uznání této všeobecné závaznosti smluv, tedy za řazení závaznosti smluv mezi pravidla spole čná všem lidem ( ius gentium ), stáli by st ředov ěcí ideologové p řed obtížn ě řešitelným problémem, jakým smluvním typem by tato smlouva byla, p řípadn ě podle jakého národního práva by se tato smlouva m ěla posuzovat. 22 Teorie, lépe řečeno fikce o smlouv ě spole čenské slouží ú čel ům politiky i v díle Marsilia z Padovy, stejn ě jako u Tomáše Akvinského. Navíc Aristoteles, jehož u čení je základem celého st ředov ěké nauky o smlouv ě, má smluvní vznik státu za historickou skute čnost a tento omyl berou za sv ůj i další jeho, svrchu uvedení, následovníci. Teprve Tomáš Hobbbes používá myšlenku o spole čenské smlouv ě jako d ůkaz o oprávn ěné moci panovníka. Tím se snaží své sou časníky p řesv ědčit jak o nesprávnosti revolu čních teorií, tak i neoprávn ěnosti odvození vlada řovi moci z boží v ůle.
20 Dig.1.4.1pr. Ulpianus 1 inst. Quod principi placuit, legis habet vigorem: utpote cum lege regia, quae de imperio eius lata est, populus ei et in eum omne suum imperium et potestatem conferat. Tedy p ůvodn ě moc náležela lidu, národu (populus) a ten tuto moc v ložil do osoby císa ře. Srovnej též Inst. I, kap. 2, §6 Sed ed quod principi placuit, legis habet vigorem: cum lege regia, quae de imperio eius lata est, populus ei et in eum omnem suum imperium et potestatem concessit. 21 J. Jellinek, cit. dílo, str. 211 22 ostatn ě tento problém (spolu se zpochybn ěním neodvolatelnosti jednou daného souhlasu) je základem kritiky J. Jellinka. sit. dilo, str. 223, 226 teorie spole čenské smlouvy a zárove ň hlavním d ůvodem, pro č tuto v minulosti tak uznávanou ideologii má za p řekonanou: „Chyba theorie smluvní a všech theorií právních v ězí výhradn ě v jich nesprávném pojímání podstaty práva. Ve všech odstínech svých theorie ta vychází od práva, které existuje bez všeliké spole čenské organizace. Vybé ře si jednu nebo více zásad n ěkterého
16
Psychologická teorie Aristoteles je pak podle p řevládajícího mín ění otcem jak teorie etické, tak teorie psychologické, podle které je hlavním ú čelem a ospravedln ěním státu, výchova a p ůsobení na ob čana. Pouze ve stát ě m ůže člov ěk naplno rozvinout svou osobnost, dosáhnout uspokojení nejen základních, ale všech svých sociálních tužeb a rozvinout se v dokonalou lidskou bytost. 23
pevn ě daného státního z řízení, aby z nich odvodila stát, což není nic jiného než naivní hysteron proteron .“ 23 stejné nalézáme u Platóna, zejména v II a IV. knize jeho spisu Ústava
17
Moderní stát a res publica libera
V p ředchozí kapitole bylo nazna čeno, čím rozumí moderní státov ěda pojem stát, jak se staví k pojmu státní moci a jaké teorie byly v moderní dob ě rozvinuty pro od ůvodn ění existence státu, zvlášt ě byl kladen d ůraz na ty, které mají sv ůj p ůvod již v dob ě antické a které významn ě ovlivnily politické ideje doby moderní.
Základní funkce antického státu Nyní se krátce zmíním o funkcích, které jsou státu přičítány a které vykonává. Ve všech obdobích d ějin byla funkce státu odvozována od praktických funkcí jeho orgán ů. V praktických pom ěrech, ze kterých byly tyto teorie odvozovány se však zapomínalo na to, že z historického hlediska jednotlivé orgány mohou spojovat více druh ů moci. 24 Funkce státu však p řesahují hranice vymezené p ůsobnosti jeho jednotlivých orgán ů. Základní funkcí, kterou vykonávaly již nejstarší státy bylo organizace a d ělba spole čenské práce. Chrámové sýpky v Mezopotámii nebo zavlažovací systémy v říši Azték ů, egyptské pyramidy jsou dnes archeolog ům prvním dokladem existence státu, protože pouze stát byl schopen zajistit podmínky pro tyto, p ři stavu tehdejší techniky, velmi náro čné stavby k uspokojení základních pot řeb svých obyvatel. 25
24 podle teorie J. Locka je sice král pod řízen právu a pouze na jeho základ ě vykonává svou vládu, na stran ě druhé mu však byla autorem spisu Dv ě pojednání o vlád ě ponechána výsostná královská práva, tzv. praerogativa, zahrnující nap ř. právo svolávat parlament. P ři výkonu t ěchto svých oprávn ění je vázán pouze obecným dobrem ( public good ). (John Locke, Dv ě pojednání o vlád ě (p řel. J. Král), Praha 1965). Stejn ě tak nedochází v římské ústav ě v úřadu praetora k odd ělení soudnictví od správy. 25 V římské říši tak pat řily mezi základní úkoly státu, které vykonával pomocí svých orgán ů také zásobování obilí, pitnou vodou, zajišt ění a budování dopravní infrastruktury, vydávání stavebních a protipožárních předpis ů (srovnej ustanovení Zákona XII desek o nezbytných prolukách mezi
18 K prvotním ú čel ům státu pak náleží omezování soukromé svémoci a smírné řešení spor ů mezi jeho obyvateli, tedy stanovení obecn ě závazných a vynutitelných právních pravidel, kterými se řídí vztahy mezi jednotlivci. Jako p říklad uve ďme zabezpe čení nedotknutelnosti hranic pozemk ů, která byla nejprve zajiš ťována pomocí ozna čení hranic za posvátné (a porušení bylo trestáno jako sacrilegium , svatokrádež 26 ), pozd ěji pomocí institutu confinia , které bránilo vydržení hrani čního pruhu mezi pozemky a naposled pomocí zvláštní žaloby actio finium regundorum , která řešila pomocí autoritativního státního zásahu spor mezi vlastníky pozemk ů, co se týkalo confinia. 27 Funkci regulativní a sociální, tak jak ji vykonávají sou časné státy vedeny ideu sociálního státu, 28 státy antické pochopiteln ě neplnily. Povinnost pe čovat o své ob čany však poci ťovaly ve sfé ře náboženské, v možnosti poskytnout ob čan ům přístup ke státnímu kultu (který, jak bude dále ukázáno tvo řil základ antického státu). Ve spisech, které se zabývají státem ideálním se klade d ůraz na výchovnou a vzd ělávací funkci státu. 29 Moderní definice státu vycházejí z klasické t říprvkové teorie, která byla poprvé formulována J. Jellinekem a dodnes jednotlivými domy a zákaz spalování mrtvol na území samotného m ěsta Říma, který byl Ciceronem interpretován jako opat ření, kterými se m ělo zabránit vzniku požáru Cic. De legibus, III, 18, 21). Dalším d ůležitým oborem státní činnosti pak bylo vzhledem k expanzivní teritoriální politice Říma p řid ělování dobytých pozemk ů státními ú ředníky do bezplatného užívání jednotlivým rod ům, Josef Van čura, Agrární právo římské republiky , Praha 1908, str. 28-32. 26 actio de terminus moto byla ve řejná žaloba (actio popularis ), kterou byl ten, kdo posunul hrani ční mezník prohlášen za zasv ěceného boh ům a mohl být tedy kýmkoli usmrcen. Viz Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991, str. 33. 27 I tuto žalobu máme již doloženou Zákonem XII desek, navíc rozhodnutí tříčlenné komise arbitr ů – zem ěměř ičů m ělo konstitutivní povahu, docházelo k přisouzení jednotlivých částí sporných území do vlastnictví, viz Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Praha 1910, str. 401, 402. 28 Václav Pavlí ček, Ústavní právo a státov ěda. Díl 1, Obecná státov ěda, Praha 1998, str. 7 29 Ji ří Jellinek, cit. dílo, strana 318 „Starov ěký stát jest také církví, pro čež je dlužno, aby p ěstoval nejen káze ň, ale také právo….Ob čan byl pln ě vázán na stát a pouze stát mu zajiš ťoval existenci ob čanskou, a tím život, jež tehda jediné byl pokládán za d ůstojný člov ěka.“
19 se užívá p ři výkladu pojmu stát. 30 Stát se podle ní skládá ze tří základních element ů – obyvatel, území a státní moci.
Základní prvky státu státní území, státní moc a státní obyvatelstvo
Srovnání pojetí moderního a antického státu Podle moderní státov ědy, stát bez území nem ůže existovat, stejn ě jako dva státy nemohou v jeden čas obývat stejné území. Územní celistvost pak umož ňuje státu vykonávat moc nad svými ob čany, kte ří se nalézají v cizin ě, územní rozsah státu tak ur čuje, kde se tato moc v ůč i ob čan ů bude vykonávat. Pomocí území vykonává, dle moderních p ředstav, stát také moc nad všemi osobami, které jsou usazeny na daném území. Stát není ovšem vlastníkem daného území, nem ůže jej postoupit nap ř. jinému státu nebo jednotlivci. Pokud v případ ě vále čné porážky postoupí stát část svého území vít ězí, nep řenechává mu vlastnictví nad územím ale vládu nad zemí, tedy i nad jeho obyvateli. Jellinek v tomto p řípad ě velmi vhodn ě rozlišuje mezi dominiem (jako soukromoprávním panstvím) a imperiem , jakožto mocenským ovládáním. 31 „Pom ěr mezi státem a územím není tedy věcn ě právním, ale osobn ě právním.“ 32 Další základní prvek státu bývá spat řován v národu, jak se ozna čuje obyvatelstvo, které daný stát obývá. Národ ne činí národem ve vztahu ke státu jen spole čný jazyk, p ůvod nebo náboženství, ale zejména p řesv ědčení o p říslušnost člena jistého národa ke státu. Stejn ě jako obyvatel se musí cítit být členem státu, tak i stát musí obda řit člena ur čitého národa ur čitými ve řejnými právy, aby mohl svou příslušnost ke státu demonstrovat. Základním prvkem pojetí novodobého ob čana jsou jeho subjektivní ve řejná práva, která mu dávají (a to je
30 Pavel Hollander, Základy všeobecné státov ědy , Praha 1995, str. 35 31 Ji ří Jellinek, cit. dílo, str. 417 32 Ji ří Jellinek, cit. dílo, str. 422
20 rozdíl od antiky) možnost, nikoli povinnost ú častnit se ve řejného života, která zajiš ťují jeho svobodu. O vztahu národa a státu platí totéž, co bylo řečeno o vztahu území a stát. Tak jako je území bez obyvatelstva mrtvou pustinou, tak je národ bez území pouze trp ěnou menšinou, jež nemá kde realizovat svou vlastní samostatnost. 33 I Řím p ůvodn ě vycházel pouze z pom ěru ob čanského, kdy každý cizinec mu byl p ůvodn ě nep řítelem. 34 Pro pojem státu se používá v římské literatu ře nej čast ěji pojem urbs, 35 civitas, 36 populus, 37 pop řípad ě res publica. Itálie a spojenci, stejn ě jako provincie vojensky podrobené v zámo ří nebyly po čítány jako sou část římského státu a platil pro n ě odlišný právní režim. 38 Teprve postupem doby byly n ěkterým spojeneckým kmen ům (a to na základ ě mezinárodní smlouvy) p řiznána n ěkterá soukromá práva, vyhrazená toliko ob čan ům ( ius connubium, ius commercium ). Po vzr ůstu územního rozsahu římské říše za čal být pojem státu ztotož ňován s vládní rozkazovací a zakazovací mocí, imperiem , a pro skute čnost, zda je nebo není kdo sou částí římského státu
33 Jellinek jde dokonce tak daleko, že neuznává možnost existence národa bez státního území. (cit. dílo, str. 442.) Uznává existenci národních skupin, nap ř. Ir ů, ale nep řičítá jim vlastnost národa, tedy v ůli tvo řit jednu spole čenskou entitu. 34 Cic. De off. I, 11, 37 podává etymologii pojmu hostis :“ Hostis enim apud maiores nostros is dicebatur, quem nunc peregrinum dicimus …. Quid ad hanc mansuetudinem addi potest, eum, quicum bellum geras, tam molli nomine appellare? Quamquam id nomen durius effecit iam vetustas; a peregrino enim recessit et proprie in eo, qui arma contra ferret, remansit. Termín hostis se vyskytuje i v zákon ě XII desek, konkrétn ě v ustanovení, které se vztahuje ke kupní smlouv ě: Adversus hostem aeterna auctoritas esto (III.deska), dále pak v ustanoevní druhé desky, která se vztahuje k . . . morbus sonticus . . . aut status dies cum hoste . . . quid horum fuit unum iudici arbitrove reove, eo dies diffissus esto .(II deska) 35 Tacitus, Letopisy (p řel. A. Mina řík a A. Hartmann), Praha 1975, str. 21 36 tak u Cic. De re publica I,1,1 „salus huic civitatis,“ 37 Gaius, Inst. II, I 7 p řiznává státu schopnost nabývat vlastnické právo „ in solo dominio populi“ 38 Ob čané nemohli v provinciích nabývat plné kviritské vlastnictví k pozemk ům (a tyto pozemky nebyly tedy osvobozeny od pozemkové dan ě, chrámy a jiné náboženské p ředm ěty se nepovažovaly za zasv ěcené ( res sacrae ), obyvatelé provincie se nestávali římskými ob čany atd.
21 nebyl rozhodující osobní statut obyvatele nebo p říslušnost k ur čité obci, ale podrobení se římské státní moci. 39 Posledním pojmovým prvkem státu je státní moc. Každá lidská organizace, každá ú čelová jednota pot řebuje, aby pro svou činnost byla řízena v ůlí. Tato v ůle plní ú čely, pro který byla tato organizace založena, pro dosažení t ěchto ú čel ů vydává nezbytná na řízení a dohlíží na jejich vypl ňování. Disponuje také sankcí pro nespln ění povinnosti uložené na řízením. 40 Rozdíl mezi státem a jinými korporacemi soukromého práva spo čívá v tom, že pouze stát je nadán mocí vládní. Korporace může vydávat p ředpisy, které sice své členy zavazují, ale kte ří k výkonu t ěchto povinností nemohou být nuceni. Pravý charakter t ěchto povinností je disciplinární a pokud se jedinec nechce podrobit, je mu vždy dána možnost jednostrann ě vystoupit ze svazku s uvedenou korporací (tak nesouhlasí – li zam ěstnanec s vnit řním na řízením továrny, je mu vždy dána možnost ukon čit zam ěstnanecký pom ěr apod.) Naproti tomu vládní moc je bezpodmíne čná a každý její adresát se jí musí podrobit. Vystoupení ze státní svazku je možné pouze za podmínek, který si stát sám stanoví a ned ěje se tak nikdy pouhým projevem v ůle, ale k tomuto projevu v ůle musí přistoupit jistá skute čnost (zm ěna ob čanství s ňatkem, přeložení místa bydlišt ě do jiného státu atd.) Dle Jellinka je ovšem zcela nev ědecké zkoumat historické formy státu z hlediska moderní v ědy. Domnívá se, že státy (a vůbec všechny právní instituty) se dynamicky vyvíjejí v čase a postupem doby se m ění i jejich spole čenský ú čel.
39 Pojem moci je klí čový je pro soudobé vymezení státu, i když se nejedná o prvek jediný. 40 Normativní právní teorie vidí podstatu státní moci v oprávn ění vydávat právní normy a dělí státní moc podle struktury a hierarchie normotvorných orgán ů, viz Zden ěk Neubauer , Státov ěda a theorie politiky , Praha 1947, str. 277 – 279
22 Antické státy dle jeho názoru nemají s těmi dnešními nic spole čného a jejich studium ni čemu nep řispívá k poznání o soudobých státech a jejich uspo řádání. 41 Každý stát je individuální záležitost, jež vykazuje pouze ur čité obdobné znaky s jinými státy. Je t řeba jej zkoumat v historických a sociálních souvislostech a jen opatrn ě vyvozovat z pozorování obecné záv ěry. P řes zcela odlišnou historickou realitu a zm ěněné spole čenské podmínky vykazuje antický stát, zejména stát římský mnohé podobné znaky státu modernímu. P řestože se Jellinek domnívá, že antický stát má jiný ú čel než stát moderní, nachází ko řeny všech teorií ú čelu státu ve antice, a to v četn ě teorie smlouvy, která je základem moderní evropské státov ědy. Stejn ě tak po čátky teorie o ústav ě jako nejvyššího řádu daného státu vkládá do rukou Aristotela a Polybia a poznamenává, že m ěly velký význam pro pozd ější představy. 42 Stejný význam p řikládá i ideji neomezené ústavní moci lidu. 43 S pojmem bezpodmíne čné vládní moci úzce souvisí pojem státní suverenity. Pojem suverenita bývá odvozován od pojmu autarkie , který byl zaveden Aristotelem 44 a bývá p řekládán jako samosta čitelnost, sob ěsta čnost a v sou časné dob ě se vykládá jako ekonomická nezávislost státu na okolním prost ředí. U Aristotela však autarkie znamená kategorii mravní, která ne říká nic víc než to, že stát je vše, co jeho ob čan pot řebuje k dosažení dokonalosti. To, zda je stát z té nebo jiné p říčiny podroben moci státu jiného není pro Aristotela rozhodující, říká jen, že ideální stát by m ěl pokud možno být nezávislý i politicky.
41 cit. dílo str. 518 pozn. pod čarou 2. Srovnáváním tak rozdílných podob státu docílíme pouze „bezbarvého, neobsažného pojmu o pospolitosti.“ 42 Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906 str. 536 43 tamtéž, vliv této tzv. materiální ústavy je možno dle autora „sledovat až do p řítomnosti“ 44 Aristoteles, Politika, I.1252b. angl. p řeklad viz „The Politics of Aristotle (p řel. Ernest Baker), 1961, 3 str. 6-7
23 Kynické a pozd ěji stoické u čení nahrazuje pojem autarkie pojmem ctnosti. Jednotlivec nepot řebuje stát k tomu, aby se stal dokonalým, k dosažení dokonalosti posta čuje jednat vždy v souladu se ctností, jež je stoik ům objektivní kategorií, sou částí dokonalého sv ětového řádu. 45 Zatímco kynikové odmítají život ve stát ě jako zbyte čný, 46 stoikové jej neodmítají, pokud jim život ve stát ě umož ňuje žít ctnostný život. Nevyhýbají se ve řejným povinnostem, ovšem pokud se dostane do rozporu jejich pojetí ctnosti a p říkaz státu, pak zvolí svou individuální odpov ědnost p řed odpov ědností spole čenskou a skon čí sv ůj život sebevraždou. Rozdíl mezi pojetím stoickým a platónsko-aristotelským spo čívá v tom, že podle Platona jedinec zcela náleží státu, jen ú častí na vlád ě konkrétního státu se člov ěk stává ob čanem a tedy lidskou bytostí, každý ob čan má tedy povinnost ú častnit se správy ve řejných záležitostí. Stoik už zná pojmu individuální svobody, 47 neodvozuje svou důstojnost od státu a stavu ob čanského, jeho vlastí je celý sv ět a všichni moud ří lidé jsou mu ob čany. Odmítá pod řídit se nespravedlivému státu, hlásá boj proti tyranovi a snaží se dosáhnout díky státu blaženosti nejen pro sebe, ale i pro
45 Diogenes Laertios (p řel. Antonín Kolá ř), Život, názory a výroky proslulých filosof ů, Praha 1964, str. 238 uvádí, že Antisthénés považoval „urozenost a ctnost za jedno a totéž. Posta čí pak blaženost k ctnosti a nepot řebuje k tomu ni čeho krom ě sókratovské síly v ůle… Mud řec je sob ěsta čný, nebo ť má vše, co mají ostatní. … Mud řec nebude spravovat obec podle platných zákon ů, ale podle zákona ctnosti.“ 46 Pokud jediné, co sta čí k dosažení ideálního stavu je ctnost a pokud lze ctnosti dosáhnout individuáln ě, správným myšlením a správným jednáním, pak člov ěk nepot řebuje být k dosažením dokonalosti členem nějakého spole čensko náboženského svazku (státu) a nemusí se podrobovat žádné moci. Filosof nepot řebuje zákony, i kdyby jich nebylo, jednal by po řád stejn ě. A naopak, jsou-li zákony špatné, tj. nespravedlivé, není pot řeba jich ze stejného d ůvodu poslouchat. 47 Robert von Mohl, Geschichte und Literatur der Staatswischenschaften , Erlangen, 1885 str. 221 „U starých jednotlivec slouží státu a v jeho zdaru nachází nep římo také ukojení svých ú čel ů. u novodobých lidí exsituje stát kv ůli jednotlivci a nachází svou slávu v blahu ob čan ů. Tam svoboda závisí v účastenství na vlád ě, zde v tom, aby byl člov ěk co nejmén ě ovládán. V starov ěkém stát ě výkony ob čanovy jsou využitím jeho osobnosti, v novov ěkých státech jejím omezením.“ Citováno dle G. Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906 str. 313
24 všechny ostatní ob čany vypracováním takové ústavy, která by se co nejvíce blížila p řirozeným zákon ům, kterými se řídí celý kosmos.
Závěr Rozhodující pro význam studia antického a zejména římského státu spat řuji v tom, že římská republika, práv ě v té podob ě, v jaké jí zachytil Cicero, se stala významným vzorem moderního státu. Římská republika prvního století p řed Kristem se stala pro moderní státy ideálem, její z řízení bylo studováno a stalo se v pozm ěněné a často myln ě pochopené podob ě základem novodobých ústav. Původní římská ideologie je postavena na principu oddané služby ob čana státu a bylo to práv ě dílo M. T. Cicerona, který vnesl do poslušnosti zákon ů, tedy do závaznosti právní stoickou nauku, které neukládá poslouchat zákony ne kv ůli státní moci, ale protože jsou spravedlivé, protože jsou dobré a který dokonce neuznává platnost nespravedlivých zákon ů. Práv ě touto filozofickou bází Ciceronovy státov ědy, založené zejména na druhé knize jeho spisu De legibus se budu zabývat v další kapitole této práce.
25
Kapitola 2: Filosofické základy Ciceronova díla
Spis De re publica je Ciceronovým nejsamostatn ějším filosofickým dílem. Základní otázkou je „jaké je nejlepší uspo řádání státu?“, tedy jakým zp ůsobem mají být upraveny vztahy jednak mezi státem a jednotlivcem, vztah mezi jednotlivými státními orgány a v neposlední řad ě i vztahy k jiným stát ům, a ť už spojeneckým a podrobeným nebo ke stát ům s kterými je vedena válka. Spis De legibus navazuje na De re publica tím, že dodává takovému uspo řádání nezbytný právní rámec. 48 Dříve než se bude zabývat právn ě-filozofickými aspekty Ciceronovy nauky o stát ě, považuji za vhodné pro lepší pochopení souvislostí za řadit jednak soudobé hodnocení M. T. Cicerona jako filosofa a jeho názory na právo a stát a jednak stru čný náhled jednotlivých sm ěrů hellénistické filozofie.
Hellénistická filosofie
Hellénistická filosofie – úvod Jako hellénistickou filosofii ozna čujeme souborn ě řecko- římskou individualistickou filosofii zam ěř enou na etiku v období od smrti Alexandra Makedonského do vít ězství Octaviána Augusta nad Marcem Antoniem v bitv ě u Actia. 49 Vlivem zm ěněných spole čenských poměrů – zánik fakticky nezávislých řeckých m ěstských stát ů, upadnuvších nejprve pod moc Alexandra Makedonského a jeho nástupc ů a pozd ěji, v pr ůběhu 2. století p ř. n. l. pod moc Říma, p řesouvá se pozornost řeckých filosof ů od řešení obecných otázek (p ůvod
48 James E. Holton, Marcus Tulius Cicero, In: Leo Strauss, Joseph Cropley (ed.), History of political philospohy , Chicago, 3 vyd., s. a.
26 všech v ěcí, poznání pravdy, ideální uspo řádání státu) k otázce, jak má člov ěk v život ě jednat, aby dosáhl blaženosti. 50 Hellénistická filosofie klade ze t ří klasických obor ů filozofie d ůraz na etiku, zbylé dva obory „klasické filosofie,“ logika a fyzika slouží pouze jako v ědy pomocné, které mají od ůvodnit správnost etických zásad. 51 To neznamená, že by se helénisti čtí filosofové logikou a fyzikou (naukou o přírod ě v širším slova než jak tomu rozumíme dnes) nezabývali. Práv ě naopak. Filozofii chápali jako nedílný celek, který se zabývá postavením člov ěka ve sv ětě, který je popsán ze t ří různých pohled ů – z hlediska fyziky, logiky a cílem filosofie je poskytnout lidskému jedinci návod, jak se ve sv ětě popsané pomocí fyziky, který je řízen logickými pravidla chovat, jak má v takovém sv ětě žít, aby v něm našel svoje místo a byl v něm š ťastný. 52 A to každý člov ěk, nejen obyvatel obce nebo Řek. Hellénisti čtí filosofové se cítí být sou částí lidstva jako jednoho velkého celku, typickým rysem jejich u čení je kosmopolitismus. Podle p řístupu, jaký jednotlivý filosofové volí, m ůžeme rozeznávat školy hellénistické filosofie. Pojmem škola nerozumíme pouze volné sdružení filosof ů s podobnými názory, ale skute čné organizace s vlastním místním st řediskem,
49 A. A. Long, Hellénistická filosofie , Praha 2003 str. 15 50 Ot. Jiráni, Filosofie v období hellénistickém, In: Řečtí filosofové a mystici, Praha 1947, str. 103 „Nýbrž i filosofické myšlení samo vzdává se samostatné spekulace metafyzické a theoretické a p řizp ůsobujíc se životním pot řebám jednotlivcovým omezuje se na otázky, jež jsou člov ěku nejbližší, na otázky po smyslu a cíli života lidského.“ 51 Pom ěr mezi jednotlivými oblastmi filosofie vyjad řovali stoikové dle Diogena Laertia takto „Filosofie se podobá úrodnému poli, ve kterém logika odpovídá oplocení, etika plod ům a fyzika p ůdě či rostlinstvu. Nebo ji připodob ňují k vejci, p řičemž část vn ější (sko řápka) odpovídá logice, část vnit řní (bílek) ethice a nejvnit řnější (žloutek)fysice.“ (Diogenes Lartios, Život, názory a výroky proslulých filosof ů, Praha 1964 str. 283) 52 A. H. Armstrong tento cíl hellénistické filosofie nazývá „inward security“, viz A. H. Armstrong: Introduction to ancient philosophy , London, 1947 str. 115, dle mého názoru je jeho nejbližším, i když ne p řesným ekvivalentem český termín št ěstí nebo blaženost.
27 s vlastním jm ěním a vlastní názorovou tradicí, kterou p ředává význa čný zakladatel školy svým nástupc ům. 53 Tyto školy se v latin ě nazývají sektami, v tomto sm ěru rozumíme školou skupinu muž ů z různých národ ů a spole čenských vrstev, ale se stejnými názory, kte ří, sjednoceni v jednom spole čenství, poskytují si navzájem podporu. 54 Nejvýznamn ějšími antickými školami byly školy akademická, peripatetická a kynická.
Akademická, peripatetická a kynická škola Tyto školy bu ď navazují na starší u čení nebo vznikají nov ě. Do prvé skupiny pat ří škola akademická , která navazuje na Platóna a ve sledovaném období prochází t řemi vývojovými etapami, které m ůžeme ozna čit jako starší, st řední a novou Akadémii. Pro formování Ciceronových názor ů na stát m ěla nejv ětší vliv nová Akadémie. Na Aristotela navazuje škola peripatetická , která se zabývala zejména emipirickou činností (tak první z peripatetik ů Theofrastos 55 proslul v botanice). To znamená, že stoupenci této školy rozvíjeli spíše jednotlivá v ědní odv ětví než obecnou filosofii. Poslední ze škol, kynická , která navazuje na Sókrata, považuje za jedinou pot řebu, nutnou k dosažení dokonalého št ěstí ctnost. Ctností kynikové rozumí „absolutní svobodu vnit řní“ 56 a „sob ěsta čnost.“ Kynikové se nezabývali spekulativní filosofií a svým názorným vystupováním se velmi zasloužili o rozší ření řecké filosofie (zejména etiky) mezi široké vrstvy. 57
53 Ot. Jiráni, cit. dílo, str. 104 54 E. V. Arnold, Roman stoicisms , Cambridge 1911, str. 99 55 Theofrastos z Eresu (371-286 p ř. n. l.), nejv ětší žák Aristotel ův, empiricky založený filosof, napsal první v ědecké dílo o botanice (Botanika o 9 knihách), která byla pro v ědu sm ěrodatná až do 16. století, viz kol. autor ů, Slovník antické kultury , Praha 1974, str. 610-611 56 Ot. Jiráni, cit. dílo str. 104 57 Ot. Jiráni, cit. dílo str. 119
28 Mnohem významn ější jsou ovšem školy, které vznikají nov ě, a které nenavazují p římo na filosofické u čení klasického Řecka. Těmito sm ěry jsou: stoicismus, epikureismus a skepticismus.
Stoicismus byl nejrozší řen ějším helénistickým filosofickým sm ěrem, velkou m ěrou ovlivnil i filosofii 17. století. Pojmenován je podle malovaného sloupo řadí (stoa poikilé), kde p řednášel jeho zakladatel Zenón z Kitia na Kypru. Tradi čně se d ělí na starou (Zenón, Chryssipos, Kleanthes), st řední (Panaitios, Poseidonios) a novou (Epiktétos, Seneca, Marcus Aurelius) stou, p řestože toto rozd ělení pochází až z nové doby. Na rozdíl od u čení skeptik ů je stoicismus dogmatický, komplexní, p řísn ě racionální a založený ne na vypjatém individualismu, ale na p řirozené spole čenskosti všech lidí. Učení stoik ů obsahuje nejen etiku, filosofii p řírody (fyziku), ale i nauku o poznávání, pravidlech myšlení, sémantice, gramatice a epistemologii (nauku o poznání, tedy vše jak chápat a reprodukovat ). „Celkovým předm ětem stoicismu je racionální poznávání sv ěta v organickém souladu, tedy poznáváním p řírody fysis pomocí rozumu logos dosáhnout shody mezi jazykem, jednáním a sledem p řírodních d ějů.“ 58 Stoicismus je spojením rozumu a smysl ů. Základem je představa, že vše je hmotné a m ůže být vnímáno smysly. Smyslový vjem o p ředm ětu, který vstoupil do mysli, nazýváme představou. Aby se z představy stal pojem, musíme tuto představu uchopit rozumem, 59 musíme jí dát, jak říkají stoikové, sv ůj souhlas . Jakmile je p ředstava ov ěř ena rozumem, to znamená, že nem ůže být vyvrácena protiargumentem, stává se trvalou sou částí našeho uvažování,sou částí našeho životního názoru.
58 J. M. Rist : Stoická filosofie, Praha, 1998, str. 98 59 J. M. Rist, cit. dílo, str. 159 „Schopnost myšlení se formuje a vyvíjí na základ ě obecných pojm ů, jež si člov ěk „p řirozen ě“ buduje ze svých prvotních smyslových zkušeností.“
29 Cicero je velmi významným prvkem v poznávání stoicismu. Jeho práce jsou nejstarším pramenem jeho poznání, i když sám nebývá řazen p římo mezi stoiky. První dv ě knihy De officiis jsou jediným pramenem poznání názor ů Panaitia, a zejména první kniha De legibus podává výklad stoické kosmologie. Všichni ostatní římští auto ři, Seneca, Marcus Aurelius, Epiktetos jsou mladšího v ěku a kladli d ůraz zejména na etiku. Základní myšlenka stoiicsmu je obsažena v této Ciceronov ě definici, kterou by m ěl znát každý vzd ělaný člov ěk: 60
„Je ale pravým zákonem zdravý rozum, který je ve shod ě s přírodou, rozlévající se ve všem, v ěč ný, stálý, který povolává k povinnosti rozkazy, zákazy odvrací od klamu, který však ani poctivým nerozkazuje ani nezakazuje nadarmo, ani rozkazy či zákazy ni čemy nepohne. Proti tomuto zákonu se není možno ohradit bez svatokrádeže, ani není mu dovoleno n ěco up řít, ani nelze odmítnout ho jako celek, ani vskutku Senátem nebo lidem nem ůžeme být zprošt ěni tohoto zákona, ani nepot řebuje vyklada če a interpreta Sexta Aelia, ani nebude jiný zákon v Řím ě a jiný v Athénách a jiný te ď a jiný pozd ěji, nýbrž všechny národy a pro všechny doby bude ovládat jeden zákon a bude jeden u čitel a jeden velitel všech B ůh. On je vynálezce tohoto zákona, jeho rozhod čí a navrhovatel; toho, kdo neuposlechne, sám p řes sebou prchne a pohrdnuv lidskou přirozeností splatí obrovské tresty, by ť i unikl ostatním trest ům, které jsou za to považovány.“ 61
Skepticismus Druhou filosofickou školou, která se velmi rozší řila vlivem styk ů s řeckým sv ětem byl skepticismus. Skepticismus je
60 to tvrdí H. A.K. Hunt, The Humanism of Cicero , Melbourne 1954, str. 199
30 filozofický sm ěr, který velmi zvláštním zp ůsobem řeší základní otázky typické pro filozofii. Na otázku, „co je podstatou sv ěta?“ 62 odpovídá zakladatel skepticismu Pyrrhon, že není v silách člov ěka toto ur čit. Tam kde idealismus Platón ův staví ideje a Epikuros hmotu a prázdný prostor, skeptikové odpovídají „nelze ur čit.“ 63 Ani rozum ani smysly nám nepodávají p řesný obraz skute čnosti. Skeptikové odmítají jakékoli dogmatické u čení o sv ětě, je jím cizí ur čování objektivních, obecn ě platných kategorií dobra nebo zla: „Je-li totiž dobré nebo zlé od p řírody, je nutn ě dobré nebo zlé pro všechny, jako je sníh všem studený; není však dobra nebo zla, jež by bylo spole čné všem; není tedy dobré nebo zlé od p řírody. … Není však možné vyhlásit všechno za dobré, ježto totéž pokládá n ěkdo za dobré, jako Epikúros rozkoš nebo za zlé jako Antisthénés. Z toho tedy bude následovat, že totéž je dobrem i zlem. … Dobro nelze tedy od p řírody rozeznat.“ 64 Stejn ě jako neexistuje objektivní kategorie dobra a zla, neexistuje ani obecný pojem práva, pravdy nebo spravedlnosti, který by platil stejn ě pro všechny. Právo je ur čeno zvykem a tradi čním užíváním - co je pro jeden národ nespravedlivé nebo nemorální, to je u jiného národa zcela b ěžnou praxí. Karneades ve své proslulé p řednášce, pronesené v Řím ě65 uvedl, že právo a spravedlnost jsou lidským vynálezem, který se p říčí lidské
61 Cic. De rep. III,23, 1A, Cituji dle nevydaného českého p řekladu De re publica Dr. J. Janouška, str. 70 62 což byla obecná otázka, kterou se nažily r ůzným zp ůsobem zodpov ědět všechny filosofické školy, tak by m ělo být p řekládáno nap ř. De rerum natura od T. Lucretia Cara 63 „(Pyrrhónovi žáci) se nazývali podle svého u čitele pyrrhónovci, podle u čení pochybova či a zkoumateli (skeptiky), též zdrženlivci a hleda či. Hleda či proto,, že vždy hledali pravdu, zkoumateli proto, že stále hledali a nikdy nenalézali, zdrženlivci pro duševní stav po hledání – totiž pro zdrženlivost v úsudku -, pochybova či proto, že i ti, kdo tvrdí n ěco ur čitého bývají v pochybnostech.“ Diogenes Laertios, cit. dílo , str. 387 64 Diogenes Laertios, cit. dílo , str. 396 65 roku 155 p ř. n.l., kde vystupoval jako obhájce Athén ve sporu se sousední obcí. Na po čátku t řetí knihy De re publica v hovoru o významu spravedlnosti pro formování státu se jeden z účastník ů rozhovoru (Lucius Furius Philus) p římo na Karneada dovolává. Srov. Cic. De re publica III, V,9. T řetí kniha De officiis je v ůbec cenným pramenem poznání skeptické
31 přirozenosti, a že jsou proto škodlivy.“ 66 Jediný zákon, který je v souladu s lidskou p řirozeností a tedy v souladu s přirozeným právem je zákon vlastního prosp ěchu. Karneades, podle zprávy zanechané nám Ciceronem a reprodukované Lactantiem řekl toto: „Práva si lidé stanovili pro užitek, rozumí se r ůzná podle mrav ů a u týchž lidí se často m ěnila podle mrav ů, a u týchž lidí se často m ěnila podle doby, přirozené právo neexistuje, všichni lidé a jiní živo čichové jsou vedeni p řirozeností ke svému prosp ěchu. Spravedlnost tedy neexistuje nebo pakliže je n ějaká, je to nejvyšší hloupost, nebo ť si sama škodí, pe čujíc o cizí výhody.“ 67 Je tedy dovolen o p řekra čovat právní p říkazy tehdy, pokud nejsou tyto p říkazy v souladu s naším zájmem. Skeptikové tedy nepopírají existenci dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti (spravedlnost bu ď neexistuje, nebo pokud existuje není nám prosp ěšná), ale upírají našim smysl ům a našemu rozumu takové kategorie poznat. To, co platí o spravedlnosti, m ůže být řečeno i o právu. Jediné právo, kterým je možné se zabývat je pozitivní, platné právo, Cicero jej ústy Lucia Furia Philona nazývá právem ob čanským:
Cic. De republica. III, 8, 13. „Ius enim de quo quaerimus, civile est aliquod, naturale nullum.“
P řeklad: Ob čanské právo, které zkoumáme je n ěč ím, právo přirozené ni čím. 68 nauky, a čkoli není z velké části známa p římo, ale prost řednictvím Lactantiova díla (Inst. Div. V 14, 3-5 a Epitome, 55, 5-8) 66 citováno podle Bohuš Tomsa, Úvod do právní filosofie, I. díl. Přehled d ějin právní filosofie , Bratislava 1923, str. 23 67 cituji dle nevydaného českého p řekladu De re publica Dr. J. Janouška, str. 61 68 J. Janoušek p řekládá tuto v ětu: „Ob čanské právo, které zkoumáme je cosi, právo p řirozené nic.“ (viz jeho odud nevydaný p řeklad Ciceronova De re publica, str. ). Anglické vydání Edice Loeb, se kterou p řeklad srovnávám, takto: „For the justice which we are investigating is a product of goverment, not of a nature of all.“ (M. T. Cicero, Cicero in twenty- eight volumes, vol XVI, De republica, De legibus, Cambridge, Massachuchets and London, 1988 (ed. Clinton Walker Keyes). Lexikální význam pojmu
32 Právo je to, co si lidé ustanoví ke svému prosp ěchu, je různé v každé zemi a každém čase. I samotné právo v obci je nespravedlivé k jedn ěm a spravedlivé k jiným, nap říklad k muž ům a ženám. „Souhlasíme s tím, že vidíme, a víme, že toto neb ono myslíme, nevíme však, jak vidíme nebo jak myslíme. A v rozhovoru sice pravíme, že tato v ěc se jeví bílou, netvrdíme však ur čit ě, že i takovou je.“ 69 A protože nás smysly mohou klamat, je nemožné tvrdit, že něco n ějakým je, ale že se n ěco n ějakým jeví. Navíc ur čitá v ěc se jeví r ůzným lidem r ůzn ě v závislosti na vn ějších podmínkách, na jejich individuálním rozpoložení nebo na zvyklostech, který každý z nich zachovává. Skeptikové jdou ve ned ůvěř e v ůč i smysl ům nebo rozumu tak daleko, že odmítají stanovit jakékoli pevné pravidlo, dokonce i: „Nestanovuji v ůbec nic“ nebo „O všem je t řeba pochybovat.“ Nevíme-li tedy jist ě, co je dobré a co špatné, máme se řídit tím, co dokážeme bezpe čně poznat, a to je vlastní prosp ěch jednoho každého z nás. Smyslem filosofie je podle zastánc ů ranného neboli pyrrhonského skepticismu zdržet se úsudku o v ěcech, které neví s ur čitostí. Tím, že se člov ěk zdrží úsudku (navíc o v ěcech, kde se stejn ě nem ůže dobrat správného soudu) zbaví se možnosti omylu a dosáhne duševního stavu, který Pyrrhon nazývá ve spisech svého žáka Tímóna neochv ějností 70 a o kterém hovo ří Diogenes Laertios jako o „duševním klidu.“ 71
Z výše uvedeného vyplývá, že i skepticismus, který nevytvo řil žádnou soustavu u čení a který spíše napadal u čení
„aliquod“ je n ěkdo, n ěco, n ějaký, n ěkterý (Pražák, Sedlá ček, Novotný, Latinsko český slovník, Praha 1954, svazek I., str. 62) 69 Diogenes Laertios, cit. dílo , str. 396 70 Aristoklos cituje Tímaia ve svém spise O filosofii . Citováno dle A. Long, Hellenistická filozofie, Praha 2003, str. 108-109. 71 Diogenes Laertios, cit. dílo , str. 397: „Za kone čný cíl vyhlašují skeptici zdrženlivost v úsudku, kterou provází jako stín duševní klid, jak tvrdí Timón a Ainesidémos.“
33 ostatních, tzv. dogmatických škol se snažil svým pochybováním dovést jedince k individuální blaženosti. 72
Hellénistická filosofie a Řím K prvním setkání Říma s řeckou filosofií došlo na italském území, a to díky kontakt ům s řeckými m ěsty v jižní Itálii. Mnohem d říve než s u čením Platóna a Aristotela v Athénách se Římané seznámili s u čením Pythagora v Krotónu. 73 Kultury řecká a římské se od té doby setkávali spíše na bitevních polích 74 než ve studovnách, bylo to práv ě díky politice, kdy se t ři významní p ředstavitelé řecké stoy dostali do Říma. Diogenes ze Seleukie jako zástupce stoické školy, Kritoláos jako zástupce školy peripatetické a Karneadés jako zástupce školy kynické. Velký vliv na pronikání řecké filosofie do Říma m ěl zejména kroužek kolem Scipiona Mladšího, sdružený kolem stoika Poseidónia a Panaitia, jehož u čení zachytil Cicero v první a druhé knize svého spisu De officiis. Panaitios je nazýván zakladatelem římské stoické filosofie, jeho zájem se však zam ěř oval na každodenní život, na povinnosti ob čana 75 (kathékonta, officiis ) a na nauku o nejlepším státu. 76 Panaitios uznává, že je nemožné dosáhnouti dokonalé ctnosti a spokojuje se s tím, že k blaženému životu posta čuje plnit ve řejné povinnosti každodenního života, zejména k rodi čů , přátel ům a v neposlední řad ě k vlasti.
72 typickou ukázkou p řínosu skeptické školy pro ostatní u čení je vyvrácení možnosti kone čného zániku sv ěta ohn ěm, proti kterému Karneades namítal, že pokud se vše na sv ětě obrátí v plameny, pak tomuto ohni velmi brzy dojde palivo. Tento argument vedl stoika Panaitia k opušt ění myšlenky ekpyrosis, viz. E. V. Arnold, Roman Stoicism , Cambridge 1911, str. 103. 73 jehož považovali za nejmoud řejšího ze všech lidí, viz zpráva Plinia Staršího, citovaná u Františka Novotného, O Platónovi IV. Druhý život , Praha 1970, str. 81 74 a ť už jako spojenci (v první válce punské, ve válce proti Makedonii )nebo jako nep řátelé (tak se dostal do Říma Polybios, jako rukojmí přemoženého aiolského spolku) 75 bylo by možná lépe napsat člov ěka. 76 Cic. De leg. III, 6, 14.
34 Také dosahování nenáležitých v ěcí, jako je majetek nebo zdraví, zdá se mu, na rozdíl od staré stoy, která je m ěla za zcela indiferentní, pot řebným a žádoucím, pokud tyto v ěci nejsou v přímém rozporu se ctností. Dokonce i v ědu m ůže člov ěk pěstovat pouze v případ ě, že se nem ůže v ěnovat praktickým činnostem, zejména řízení státu. 77 Co se týká etiky, p řijal Panaitios názor, že ctnost je prost řední cesta mezi dv ěma hanebnostmi, ovšem na rozdíl od platónského (moudrost) a kynického (odvaha) pojetí klade nad ostatní základní ctnosti um ěř enost. 78 Příklon Panaitia od moudrosti a zdrženlivosti k um ěř enosti byl na jedné stran ě jistým proh řešením proti klasické stoické filosofii, 79 na druhé stran ě však p řisp ěl k rozší ření stoické filosofie v Řím ě a schválením aktivní ú časti na ve řejném život ě se stoicismus stal p řitažlivým pro římskou vládnoucí vrstvu. Filosofie se však až do čas ů Ciceronových p ěstovala jako záliba malé skupinky u čených muž ů, máme naopak zachovány příklady zákrok ů státní moci proti řeckým filosof ům a jejich vypovídání z Říma. Poseidónios a Panaitios byli nejd ůležit ějšími p ředstaviteli stoicismu , filosofického sm ěru, který práv ě Řím rozší řil a proslavil po celém sv ětě. Římané však, na rozdíl od Řek ů, nikdy nevytvo řili originální filozofický systém. Bránila tomu římská povaha,
77 Cic,. De off, 6, I, 19., cituji dle p řeklad u J. Ludvíkovského, O povinnostech , Praha 1971: „Tak nap říklad Gaius Sulpicius, jak jsme slyšeli, vynikal v astronomii, Sextus Pompeius v geometrii, což n ůžeme dosv ědčit, mnozí jiní ve filozofii a ješt ě více lidí v právu ob čanském, kteréžto v ědy se obvykle zabývají zkoumáním pravdy. Dá li se však n ěkdo tímto úsilím odvést od ú časti ve ve řejném život ě, nesrovnává se to s pojmem povinnosti, protože ctnost se m ůže projevit praktickou činností.“. 78 Cic,. De off, I, 6,17., cituji dle p řeklad u J. Ludvíkovského „kone čně i smysl pro po řádek, d ůslednost, um ěř enost a podobné vlastnosti se uplat ňují tam, kde b ěží o praktickou činnost a nejen o činnost duševní. Nebo ť hlavn ě tím, že budeme v životní praxi dbát jakési míry a řádu, zachováme si d ůstojnost a čest.“ 79 viz E. V. Arnold, cit. dílo , str. 103.
35 která nebyla založena tak spekulativn ě80 a nejv ětší význam jakémukoli vzd ělávání, tím spíše vzd ělávání filosofickému přisuzovala p ři aplikaci získaných poznatk ů v životní praxi.
Cicero a filozofie Cicero z ůstával Římanem i ve výše uvedeném smyslu pro prakti čnost a odpor ke spekulacím, rozhodn ě jej není možné ozna čit za „filozofa z povolání“. Filozofové a znalci d ějin filozofie byli k Ciceronovi filozofovi stejn ě nesmlouvaví jako právní historici k Ciceronovi – advokátovi. 81 Pro celé generace byl Cicero pouhým eklektikem a jediné ocen ění z hlediska filozofie, které mu bylo p řiznáváno byly zásluhy za založení latinské filozofické terminologie a ta skute čnost, že jeho spisy posloužily k zachování názor ů řeckých filozof ům pro nás jinak ztracených. Na samotném po čátku své práce o státov ědě v díle M. T. Cicerona bych cht ěl uvést n ěkolik citátu autor ů z oblasti právní filosofie, právních d ějin a teorie práva, jak nov ějších tak starších, tuzemských i zahrani čních, na úlohu a význam díla Ciceronova: Hoffding: „Cicero namnoze vykládal názory řeckých filosof ů, často povrchn ě. Spojuje ve svém myšlení neorganicky r ůzná stanoviska.“ 82 W. Friedmann: „ Římané sice položili základy moderní analytické jurisprudence, ale jejich p řínos k právní filosofii
80 „ Řím sice má svou právní filosofii, ale ta je bez p ůvodnosti; nebo ť ti, kte ří tu filosofují o právu, vesm ěs navazují na právní filosofii řeckou, buˇp řijímajíce zásady jednoho sm ěru, nebo kombinujíce myšlénky různých filosofických škol v nové celky“ Bohuš Tomsa, Úvod do právní filosofie, I. díl. P řehled d ějin právní filosofie , Bratislava 1923, str. 23 81 nový pohled na Cicerona jako soudního řečníka p řináší Jill Harries, Cicero and the Law , In: Cicero. The Advocate. (Ed. Jonathan Powell a Jeremy Paterson), Oxford 2004, str. 147-164
82 citováno podle L. Kub ů, A. Komenda, Vybrané kapitoly z vývoje právního myšlení. 1. část , Olomouc 1992, str. 34
36 je nepatrný. V ětšina v právní filosofii má p řejatý eklektický charakter, jak o tom sv ědčí práce Cicera a Seneky.“ 83 H. Armstrong: "Cicero himself was not an original philosopher and contributed nothing to the development of the ancient thought.He was a great orator and a statesman for whom the study of Greek philosophy and the setting down of those ideas of contemporary and earlier which interested him in admirable Latin was an absorbing, refreshing and comforting spare time occupation.“ 84 A. Long: Jeho filosofie je do velké míry nep ůvodní a Cicero to otev řen ě p řiznával. Ale míra jeho porozum ění helénistickým systém ům byla o dost vyšší, než ta, která mu bývá n ěkdy připisována; byl i pln ě s to schopen provád ět s přesností náro čné myšlenkové postupy.“ 85
Tvrdý: Cicero…“není vlastní filosof , ale jen filosofický diletant.“ Všechny jeho spisy jsou závislé na řeckých pramenech. „je hrubý eklektik.“ 86
Krsková: „Názvy, jak vidíme si p ůjčil od Platóna a napodobuje i Platónovy dialogy. Jako první uvažoval nejen o stát ě římském, ale o stát ě v ůbec, in abstracto. Vychází p řitom z díla Platónova, Aristotelova i Polybiova.“ 87 Tomsa: „Podstatnou vadou Ciceronova myšlení je nep ůvodnost, ježto to, co se mu na r ůzných theoriích zamlouvalo, p řijal a spojil v jeden více mén ě logický celek. 88
83 tamtéž 84 A. H. Armstrong: Introduction to ancient philosophy , London 1947 str. 155 - 156 85 A. A. Long, Hellénistická filosofie , Praha 2003, str. 278 86 citováno dle Jaromír Kincl , Zákony – Ciceron ův dialog o nejlepším právu , PHS č. 34, str. 7 87 Alexandra Krsková, Dějiny evropského politického a právního myšlení : kapitoly z dějin , Praha 2005, str. 97 88 Bohuš Tomsa, Filosofické základy Ciceronovy nauky o právu a státu , Bratislava, 1924, str. 32
37 Jaromír Kincl ve p ředmluv ě (dosud nevydaného) Ciceronova díla De legibus shrnuje postoj v ědecké ve řejnosti k Ciceronovi takto: „ z druhé strany je stejn ě jisté, že ty n ěkdo trochu rozvlá čné a mnohomluvné traktáty nejsou p ůvodní a v ětšina jejich nosných myšlenek byla p řevzata odjinud, z myslitel ů a filosof ů řeckých." 89 Naši p řekladatelé a vyklada či Marca Tullia Cicerona to také b ěžn ě konstatují a vynášejí nad Ciceronem-filozofem soudy velmi p řísné. (…) Také proslulý překladatel Platóna František Novotný mluví o Ciceronovi jen jako o diletantovi, jako o pouhém milovníku filosofie.“ 90 Tak nap říklad Karel Svoboda tvrdí, že Cicerona nelze nejen považovat za filosofa p ůvodního, ale ani eklektického, máme-li pod tímto pojmem na mysli filosofa, který spojuje prvky různých u čení a vytvá ří z nich soustavu vlastní. František Novotný: "Cicero psal spisy o filosofii, filosofem sám však nebyl. O filosofii se zasloužil tím, že k ní obrátil mysli římských vzd ělanc ů, a že latinskému západu zprost ředkoval poznatky řeckých myslitel ů." 91 Jako Ciceron ův p řínos k antické filosofii je tradi čně vyzdvihováno pouze rozší ření znalosti řecké filosofie mezi římskou nobilitu: V. F. Asmus: "V řad ě svých filosofických prací Cicero vysv ětlil a porovnal to, co má podle jeho názoru znát vzd ělaný římský činitel. …Cicero vytvo řil ve svých dílech již jazyk latinské filozofické prózy, zpracoval základy a uvedl vzory filozofické terminologie." 92 B. Farrington: "Cicero byl mužem ve řejného života, a a čkoli měl mezi svými p řáteli mnoho epikurejc ů, neztratil ve svých uve řejn ěných spisech o nich dobrého slova. Jeho filosofie byla
89 Bohuš Tomsa, Filosofické základy Ciceronovy nauky o právu a státu , Bratislava, 1924, str. 32 90 Jaromír Kincl, Zákony – Ciceron ův dialog o nejlepším právu , PHS č. 34, Praha 1997, str. 7 91 František Novotný, O Platónovi IV. Druhý život , Praha 1970, str. 101
38 sm ěsí platonismu a stoicismu. Klonil s k Platónov ě metafyzice a Zenónov ě ethice, …. Nikdo jej nepovažuje za p ůvodního myslitele, ani já se nedomnívám, že zastával své p řevzaté názory s takovou up římností, aby budily náš zájem jako vyznání velkého muže. Sám jim sotva p řikládal takový význam. P řesto si zaslouží naší pozornosti a našeho obdivu. Jako autor takových politických spis ů,jako jsou O stát ě a O zákonech , ve kterých je Platonovo u čení aplikováno na d ějiny a problémy římského státu, metafyzických spis ů, jako jsou A kademická u čení a Tuskulské rozhovory , v nichž nalézá výrazy a vzorce, jimiž by vyjád řil základní problémy tradi ční filosofie v latin ě, ethických spis ů De finibus a De officiis, kde činí totéž v oboru chování – podal tolik d ůkaz ů o obratném využití řeckých pramen ů k vytvo ření nových latinských d ěl…, že mu náleží v dějinách p řevodu myšlenek čestné místo." 93
V soudobé v ědecké praxi panuje tedy tendence zabývat se klasickými řeckými filosofy (zejména Platónem a Aristotelem), do zna čné míry (krom ě etiky) ignorovat jiné oblasti zájm ů filosof ů hellénistických (stoprocentn ě to platí o stoicích a epikurejcích), 94 a v ůbec se nezabývat státoprávní filosofií tzv. mladších římských filosof ů pro jejich eklekticismus, myšlenkovou nesamostatnost a epigonství velkých řeckých vzor ů.
Já se však domnívám, že má cenu zabývat se, spíše než díly Platóna a Aristotela, i dílem M. T. Cicerona, a to ani ne tak jeho spisy ryze filosofickými, jako je De finiorum bonorum et malorum, De senectute reverantia, Tusculationum disputatione, ale práv ě jeho ran ějšími spisy De legibus, De re publica a De officiis , a to v po řadí v jakém jsou na tomto řádku se řazeny. Jedním z d ůvod ů je skute čnost, že této oblasti Ciceronova
92 V. F. Asmus, Antická filosofie, Praha 1986 , str. 480 93 B. Farrington, Věda ve starém Řecku II , Praha 1951, str. 99-100 94 viz p ředmluva A. Longa k jeho knize Hellénistickýá filozofie, Praha 2003
39 zájmu, kterou dnes nazýváme politickou filosofií, není věnována dostate čná pozornost. V n ěkterých p řípadech nacházíme dokonce názory, které jsou v rozporu se zn ěním Ciceronových "státn ě-filosofických spis ů": "Ve spisech o státu, O zákonech a také z části v pojednání O povinnostech se výrazn ěji odrážejí Ciceronovy politické názory, v nichž Cicero v podstat ě nazna čuje August ův budoucí politický program, tj. program zakladatele politiky, která vyst řídala z řízení republikánské epochy. Cicero všude zvýraz ňuje a podporuje zájmy konzervativní strany optimát ů. S cynickou otev řeností zd ůraz ňuje, že lidovým masám zcela sta čí pouze zdání svobody, a že proto skute čnou moc nepot řebují, že moc lidových tribun ů musí být omezena a že lidové masy musí být vd ěč ny šlecht ě, která vládne státu a stará se o lid." 95
Teprve v posledních 10-15 letech se náhled na Cicerona za číná m ěnit, jeho pozdní filosofické spisy jsou studovány v souvislosti s jeho kariérou politika a řečníka. To co bylo dříve považováno za hrubý eklekticismus 96 se nyní hodnotí jako důsledné uplat ňování metody, kterou Cicero p řevzal od svého učitele, skeptika Nové Akademie Filóna z Larissy a která mu umož ňuje prozkoumat názory všech filozofických škol a zvolit pokaždé ten názor, který se mu jeví jako nejlepší. 97 Ovšem toto nacházení pro a proti ( in utrumque partem dicere viz Cic. De Or. 1,42 ) v každém názoru, které Cicero sám připisuje zakladateli peripatetické školy Aristotelovi a kterou uplat ňoval ve své praxi soudního řečníka (použití
95 V. F. Asmus, Antická filosofie, Praha 1986 , str. 480 - 481 96 Bohuš Tomsa, Filosofické základy Ciceronovy nauky o právu a státu , Bratislava 1924, str. 8: „Vskutku, Cicero kolísal. V nitru byl dogmatikem, a to je rys p řísného římského právníka; navenek byl skeptikem, p říznak to kritického, ale ne zcela pozitivního a tv ůrčího ducha.“
97 Cicero p řebíral řecký materiál, upravoval jej podle svých p ředstav, dopl ňoval o p říklady z římských d ějin a p ředkládal v takto pozm ěněné podob ě čtená ři.
40 definic, správné rozd ělování na v ěci podstatné a nepodstatné, apod.) používá jenom jako nástroj, jako heuristickou metodu. 98 Jeho postoj není zcela skeptický, ve svých názorech byl Cicero ovlivn ěn Antiochem z Askalónu, který opustil akademickou skepsi ve prosp ěch stoicismu, který považoval za přirozené pokra čování Platónovy filozofie. Cicero tak p řijímá zejména Panaitiovy názory na kategorii povinnosti, které považuje za základní stavební kámen své nauky o státu. 99 Cicero jako praktický Říman uznával pot řebu ur čitých ideál ů a jelikož mu jeho akademická pr ůprava znemož ňovala prohlásit n ěco za absolutn ě pravdivé, považuje to alespo ň za pravd ě se blížící, a ť už to pochází z jakékoli školy. 100
Důvody, které m ě vedou k tomuto p řesv ědčení jsou vyloženy v následujících odstavcích. „Myšlenkové konstrukce, s nimiž p řicházejí jednotlivé spole čenské elity, jsou p ředkládány vybírajícím populacím. Pokud jsou jimi p řijaty, nabývají rázu všeobecn ě uznávané spole čenské smlouvy, a jsou pe čliv ě a soustavn ě dodržovány. Modely státoprávního uspo řádání mohou p ředkládat i jednotlivci, každá kultura má sv ůj podložní kulturní vzorec, na základ ě kterého je formováno myšlení jednotlivc ů." 101 Myšlení římské se velmi mnoho liší od myšlení řeckého, zejména myšlení o státu a jeho uspo řádání. A je to práv ě
98 „Hence he can consistently use this method as a refutative and heuristic device and at the same time, as he does, prefer Stoic theology…“ A. A. Long, Cicero´s Plato and Aristotle , In: Cicero the Philosopher. Twelve Papers (ed. J.G.F. Powell), Oxford 1999, str. 41 99 „In philosophy may Cicero have been a sceptic, but in real life he believed in the res publica and the Roman virtues…“ J.G.F. Powell, Introduction , In: Cicero the Philosopher. Twelve Papers (ed. J.G.F. Powell), Oxford 1999, str. 31
100 A. A. Long, Cicero´s Plato and Aristotle , In: Cicero the Philosopher. Twelve Papers (ed. J.G.F. Powell), Oxford 1999, str. 42 101 Petr Charvát, De re publica: Kaleidoskopická úvaha o státu a dějinách , In: D ějiny ve v ěku nejistot. Sborník k 70. narozeninám Dušana Třeštíka, Praha 2003, str. 94 a násl.
41 římská říše, ve své republikánské form ě, pravda v trochu idealizované podob ě, která se stala ideovým základem evropských intelektuálních a mocenských elit, a do zna čné míry ovliv ňuje i názory dnešní. Marcus Tullius Cicero je jednou z nejvýznamn ějších postav římské státov ědy (když nepo čítáme Polybia, jelikož byl Řek) a ačkoli ve svém u čení reprezentovaném v dílech De re publica a De legibus v mnohém navazuje na Platóna a Aristotela, jeho zp ůsob nazírání na stát je ryze římský a po římském zp ůsobu orientovaný na praktické problémy. Na rozdíl od Platóna, který hledá jakýsi ideální stát, Cicero zdokonaluje římskou ústavu, a to nejen pro římské ob čany, ale pro všechny národy sv ěta, které se řídí právem a uznávají bohy.
Na druhou stranou jeho dílo není tak povrchní, jak by se mohlo na první pohled zdát, na rozdíl od u čení epikurejc ů, a částe čně i skeptik ů je mu základem spole čenské smlouvy ne nebezpe čí nebo slabost lidí nebo nezbytnost alokace zdroj ů, ale p řirozená touho po sdružování a láska ke člov ěku jako svému bližnímu, což je pojetí, které se velmi blíží sou časnému a které bylo velmi p řitažlivé pro ranné k řes ťanství. Jak spis De re publica , tak De legibus jsou založeny na pracích řeckých filosof ů ( De re publica Dikiarches, Poseidonios, Platón, myšlenky Karneadovy, De legibus zejména Antiochos, Chrýssippos, Panaitios), p řesto však p ředstavují nejp ůvodn ější část Ciceronova filosofického díla a nelze na n ě pohlížet jako na pouhé p řeklady. 102 Cicero v sob ě nezapírá ani právníka, a ť už obratnou prací s definicemi a pojmy, jeho definice státu pat ří mezi nejzda řilejší, ale i četnými odkazy a mnohdy i rozborem norem
102 „Vidíme, že nejstarší filozofické dílo (tedy De re publica pozn. P.D.) není pouhým p řekladem jednoho neb n ěkolika řeckých spis ů.“ K. Svoboda, Studie o pramenech filosofických spis ů Ciceronových In: Listy filologické, č. 43, Praha 1919, str. 13, a dále „ani De legibus není pouhým překladem“ K. Svoboda, cit. dílo , str. 68
42 římského práva soukromého (zákona 12 desek, norem práva dědického), ale i norem práva ve řejného, v četn ě práva pontifikálního. Jeho cílem pochopiteln ě není ucelený, soustavný výklad, ale spíše na jednotlivých právních institutech jako na příkladech demonstruje základní zásady svého u čení. P řesto se jedná o výklad po právní stránce natolik fundovaný, že se domnívám, že Ciceronovo dílo státnické a filosofické m ůže stát plnohodnotným pramenem poznání římského práva ve řejného. 103 A to navzdory skute čnosti, že pokud se p řidržíme slavné definice pramen ů práva, tak jak je uvedena v Gaiov ě U čebnici práva o čty řech knihách, 104 nepat ří jeho díla mezi formální prameny práva, ani nebyl Cicero sám za řazován svými sou časníky mezi právníky, ani mezi n ě nebyl za řazen dodate čně, jako se to stalo nap říklad práv ě zmi ňovanému Gaiovi. Na stránkách t ěchto dvou sledovaných d ěl se také odráží celé antická filosofická tradice. Žádný z badatel ů v oblasti starov ěku nem ůže Ciceronovi up řít d ůkladnou znalost řecké filosofie, mnohé znalosti zejména hellénistických filosof ů (za všechny uvedu Panaitia nebo Polybia) známe pouze z jeho překlad ů.
103 P řestože v období římské republiky byly položeny základy vědy římského práva soukromého, stálo právo ve řejné na pokraji zájmu římských právník ů. Ústavní právo bylo považováno za předm ět studia filozofie (Zenon z Kitia, Platón) nebo historie (Polybios). Právníci se ústavním právem tém ěř nezabývali, Cicero jin to ho řvce vy čítá a proklamuje, že on se bude zabývat státním právem, protože je to velmi užite čné pro římský lid a t ěmi, kte ří se zabývají soukromým právem je již dostatek– De leg. I,1.4. O právní literatu ře v ěnované ústav ě viz Fritz Schultz, The Principles of Roman Law , Oxford 1936, str. 28, tento autor však nepo čítá Cicerona mezi ty, kte ří by se zabývaly ústavní právem. M. Sk řejpek uvádí jako ty, kte ří se zabývali ve řejným právem vedle M. T. Varrona, M. I. Gracchana, C. Sempronia Tutidiana L. Cincia a Q. Tuberona také M. T. Cicerona, vuz M. Sk řejpek, Ius publicum, ius privatum. Vzájemné vztahy a souvislosti , In: Acta Universitatis Carolinae, Iuridica č. 2-3, Praha 1992, str. 44. 104 G I, 2-6
43 Pro moderního člov ěka je užite čné sledovat, jak ( řečeno slovy P. Charváta) kulturní vzorec řecký ovliv ňuje vzorec římský, jak jsou jednotlivé ideje řeckých filosof ů p řijímány, pozm ěň ovány a s prakticismem veskrze římským aplikovány na nové dobové podmínky a nové skute čnosti. O postojích historik ů, právních filosof ů a právník ů sou časnosti jsem hovo řil na po čátku této kapitoly. Z výše uvedených d ůvod ů se domnívám, že je t řeba podrobit kritickému rozboru práv ě státn ě teoretické a politické spisy Ciceronovy z hlediska romanistického a z hlediska státov ědy, nebo ť u nás je Cicero stále ješt ě pokládán za autora nep říliš původního, spíše encyklopedika než samostatného v ědce. Za významnou je v souladu se starší tradicí pokládána jeho práce lingvistická (jako překladatel a brilantní řečník).
Vztah mezi Ciceronem a Platónem Cicero, p řestože m ěl výbornou filosofickou pr ůpravu, nebyl stoupencem žádné ze t ří hlavních škol, jejichž názory jem vyložil výše. 105 Jeho hlavním cílem bylo p řinést pro své krajany znalost řecké filosofie, 106 kterou považoval za velmi užite čnou pro praktický život. 107 On sám vyložil svou motivaci ke studiu filozofie ve druhé knize svého spisu De
105 "k žádné z t ěchto škol nep řilnul úpln ě, ale Akademie mu dala nejvíc jako řečníku, zatímco u stoik ů nalezla jeho duše hledaný výraz názor ů náboženských", František Novotný, O Platónovi IV. Druhý život , Praha 1970, str. 86 106 filosofii a řečnictví považuje za nejd ůležit ější pr ůpravu pro ob čana svobodné obce "v tomto sm ěru jsem, myslím, prokázal svým krajan ům za čnou službu, takže nejen lidé neznalí řecké literatury, ale také lidé vzd ělaní , jak sami uznávají mnoho ode mne získali jak pro svou soudnost, tak pro svou moudrost." Cic. De off., I.,1 cituji dle p řekladu J. Ludvíkovského Marcus Tullius Cicero , O povinnostech. Rozprava o t řech knihách, v ěnovaná synu Markovi , Praha 1970, str. 25 107 De re publica
44 divinatione .108 Řekové jsou pro n ěj národem, který nad jiné vyniká v um ění (hudb ě, básnictví, malí řství 109 ) i v ědách (geometrii, filosofii). Římané podle n ěj vynikají v právu a organizaci státního zřízení a dosahují lepších výsledk ů také tam, kde je možné uvést poznatky získané studiem do praxe. Jsou tedy Římané mén ě vzd ělaným národem, ale to je dáno jednak tím, že se seznámili s jednotlivými v ědami pozd ěji než Řekové, jednak tím, že nep ěstují ty v ědní obory, které pro n ě nemají praktický efekt. 110 Filosofie však praktický efekt má a Cicero se ji ve svých dílech snaží čtená řů m co nejvíce p řiblížit. Do svých prací tedy vybírá názory r ůzných filosofických škol. Protože ob ě jeho díla " De republica " i " De legibus " se názvem i obsahem inspirují stejnojmennými spisy Platóna, je nutno nejprve se zabývat vztahem Cicerona a Platóna. Zatímco u ostatních škol nechává Cicero zaznít jednotlivým názor ům, n ěkdy provede jejich rozbor nebo kritiku, n ěkdy se názoru zdrží a ponechá na čtená ři, aby si sám rozhodl pro zhodnocení, Platóna Cicero obdivuje. Na jeho pozemku stála Platónova socha, nazývá jej božským mužem 111 , miluje jej 112 a chce se s ním rad ěji mýlit než s jinými sdílet pravdu. 113 Platón mu byl vzorem jak ve filosofickém myšlení, kde se po čítal mezi jeho stoupence a necht ěl, aby se Nová Akadémie od
108 viz M. Tullius Cicero, Předtuchy a výstrahy (p řel. J. Hr ůša), Praha 1942, str. 87-90 109 Cicero ovšem neupírá svým spoluob čan ům nadání, kdyby se ovšem Fabius v ěnoval malí řství, byl by stejn ě slavný jako Polykleitos, viz Cic. Tusc. Disp. I,1, citováno dle p řekladu K. Svobody Marcus Tullius Cicero, Tuskulské hovory, Praha 1976, str. 30 110 tak na rozdíl od Řek ů si neváží nade vše matematiky, ale Římané tuto "v ědu omezují na praktické využití p ři vym ěř ování a po čítání", viz překlad citovaný v poznámce č. 115, str. 28 111 De legibus I,15,1 112 De legibus III,1, 15 113 Tusc. Disp. 1,39, zde jsou sice obdivná slova vložena do úst Ciceronova poslucha če, ten se však odvolává na to, co on ěm on sám říká, není tedy pochyb, že se jedná o názor p římo Ciceron ův.
45 něj p říliš vzdálila, tak i ve vyt říbeném slohu, díky kterému jej řadí i nad Aristotela. 114 Cicero p řejímá do svých prací také mnoho Platónových myšlenek, jednak jako p říklad, jednak jako potvrzení vlastního názoru. Není nesnadné nacházet p římé paralely mezi spisy Ciceronovými a Platónovými. 115 Z případné podobnosti textu nelze však podle mého názoru soudit na bezprost řední obsahovou závislost mezi Platónem a Ciceronem. František Novotný p řipisuje Ciceronovi p římou znalost Platónových dialog ů a vysoko hodnotí jeho vliv na zp řístup ňování jeho myšlenek: "Platónská místa jsou u Cicerona jsou významný činitel v dějinách platonismu, nebo ť jimi byly Platónovy myšlenky zprost ředkovány latinskému Západu a staly se ve zn ění Ciceronov ě tradi ční složkou evropské vzd ělanosti ." 116 Platón byl Ciceronovi vzorem také co se tý če stylizace jeho spis ů. Ob ě práce vykazují mnoho stejných znak ů, na které již bylo v odborné literatu ře velmi často poukazováno. Uve ďme alespo ň ty nejpodstatn ější. Jako v Platónov ě Ústav ě, tak v Ciceronov ě "De re publica" koná se rozhovor o náboženských svátcích, je snadné nalézt paralelu mezi osobami a prost ředím Platónových Zákon ů a Ciceronových De legibus a mnoho dalších. 117 Tato formální, vn ější podobnost snadno vede k záv ěru, že Cicero se držel Platóna jako svého vzoru, jak co do formy, tak co do obsahu. Že tedy Ciceronovy práce jsou jen p řekladem z jazyka řeckého do jazyka latinského, t řebaže p řekladem velmi zda řilým.
115 Frant. Novotný, cit dílo, uvádí, jako parelelní místa nap říklad: De republica I,53 a Platónova Ústava 8,558 C, De re publica I,66 a Ústava 8,562 nn; De legibus II,45 Zákony 12,955E; De legibus II,67 Zákony 12,958 D, De legibus III,5 a Zákony 6,762E. 116 František Novotný, O Platónovi IV. Druhý život , Praha 1970, str. 95 117 snad úplný vý čet uvádí František Novotný, O Platónovi IV. Druhý život , Praha 1970, str. 93
46 Ciceronova forma dialogu je však mnohem blíže Aristotelovi než Platónovi, pro "De republica" i "De legibus" je typická pozice jediného řečníka, který podává výklad. Ostatní osoby vstupují do hovoru pouze krátce, aby řečníka doplnily, případn ě vyjád řily sv ůj souhlas nebo nesouhlas s jeho názory. Zatímco u Platóna je forma dialogu zvolena proto, aby poslucha či mohli spolu s řečníkem spolupracovat na vy řešení klí čové otázky (nap ř. je-li smrt zlem apod.), Cicero volí dialog proto, aby mohly zaznít rozdílné názory na daný problém (jednotliví ú častníci jsou obvykle z r ůzných filosofických škol). Dle mého soudu je ovšem vázanost Cicerona na Platónovi mnohem voln ější, alespo ň co se týká jeho vlivu ve spisech De re publica a De legibus . Zatímco úkolem ostatních Ciceronových filozofických spis ů je seznámit římskou ve řejnost s řeckou filozofií, je zejména De legibus , které je st ěžejní problematikou této práce, dílo čist ě římské, založené na tradi ční římské ústav ě. A to prost ě proto, že taková ústava je nejlepší a po nezbytných úpravách a postavení na filozofický základ má být naopak vzorem pro všechny ostatní národy, v četn ě Řek ů:
Cic. De rep. I, 22,36. „Sed neque his contentus sum quae de ista consultatione scripta nobis summi ex Graecia sapientissimique homines reliquierunt, neque ea, quae mihi videntur, anteferre illis audeo.“
Překlad (p řel. J. Janoušek): Nebo ť nejsem spokojen ani s tím, co nám o této otázce zanechali nejv ětší a nejmoud řejší muži Řecka, ani se neodvažuji dávat p řednost svým názor ům p řed nimi. 118
118 cituji z dosud nevydaného českého p řekladu Ciceronova díla De legibus J. janouška, str. 16
47 Na jednu stranu Cicero nijak nepopírá Platóna jako sv ůj velký vzor ani nestaví sv ůj názor nad jeho, na stran ě druhé však není spokojen s jeho u čením a troufá si, t řebaže tuto troufalost skromn ě popírá, s ním nesouhlasit.
Cic. De rep. I, 22,36 „Quam ob rem peto vobis, ut me sic audiatis, neque ut omnino expertem Graecarum rerum neque ut eas nostris in hoc praesertim genere anteponentem, sed ut unum e togatis patris diligentia non inliberaliter institutum studioque discendi a pueritia incensum, usu tamen et domestici praecepti quam litteris.“
Překlad (p řel. J. Janoušek): Proto vás žádám, aby, abyste mne poslouchali takto: ani jako n ěkoho, kdo se v ůbec nevyzná v řeckých pom ěrech, ani jako n ěkoho, kdo dává p řednost naším, nýbrž jako na jednoho z muž ů v tóze, který byl otcovou zásluhou vychován jako svobodný a od d ětství byl uchvácen horlivostí v učení, p řesto však byl vzd ělán praxí a výchovnými příkazy. 119 Přes veškerou snahu o nestrannost z Ciceronových výrok ů jasn ě vyplývá, že v díle De legibus má na mysli p římo římskou ústavu, ze které bude vycházet a do jisté míry, v rámci ovlivn ění stoickým dogmatismem a výsledky, jakých Řím dosáhl v praktické politice, tvrdí, že tato ústava je nejlepší a dokonce ponechává stranou své jindy tolik oblíbené hledání nejpravd ěpodobn ějšího názoru:
De leg. II, 19,23.„Ergo adeo expectate leges, quae genus illud optumum rei publiceae contineat, et si quae forte a me hodie rogabuntur, quae non sint in nostra re publica nec fuerint, tament erunt fere in more maiorum, qui tum ut lex valeat.“
119 tamtéž
48 Překlad: Tedy o čekávejte takové zákony, které p řísluší (zakládají, obsahují) nejlepšímu typu státu. A pokud náhodou budou navrhnuty zákony, které nejsou v našem stát ě, a ani nikdy nebyly, p řece byly obsaženy v mravech p ředk ů, které m ěly sílu zákona (platily jako zákon).
Záv ěrem nezbývá než zopakovat, že p řestože vliv Platóna na Ciceronovu filozofii je nezpochybnitelný, stejn ě jako Ciceron ův obdiv k němu, v otázce nejlepší ústavy z ůstává Cicero Římanem, který v ěř í, že v otázce práva jsou jeho krajané nad řazeni nad všechny Řeky, v četn ě jejich nejmoud řejších filozof ů. Základem jeho výkladu o ideálním státní z řízení z ůstává vždy římská ústava. Práv ě tato skute čnost činí toto jeho dílo zajímavé nejen z hlediska filozofického, či literárního, ale také jako pramen poznání římského práva ústavního konce prvního století římské republiky.
Státn ě filozofické názory Ciceronovy
Přestože nebyl stoupencem jedné školy 120 a jeho výklad je možno považovat za povrchní, nikdo z jeho sou časník ů nebyl povolan ější k tomu, 121 aby mohl psát o řecké filosofii s takovou mírou porozum ěním jako on.
120 Cicero sám sebe pokládal za stoupence nové, skeptické Akadémie, viz Jaroslav Ludvíkovský v předmluv ě k M. T. Cicero, Tuskulské hovory (p řel. J. Ludvíkovský), Praha 1976 121 Long, cit. dílo , str. 277 „Cicero se nikdy nepovažoval za zvláštního znalce v oboru filosofie, ale žádný Říman jeho doby – snad pouze s výjimkou Varrona – nebyl zp ůsobilejší k tomu, aby o ní psal.“
49 Ciceronova definice pojmu stát Své pojednání o státu po číná Cicero, což je pochopitelné, definicí pojmu res publica, který my, často nep řesn ě, překládáme jako stát:
Cic. Rep. I. 25, 39. „Est igitur, inquit Africanus, res publica res populi, populus autem non omnis hominus coetus quoquo modo congregatus, sed coetus multitudinis iuris consensu et utilitatis communione sociatus. Eius autem prima causa coeundi est non tam imbecilitas quam naturalis quaedam hominum quasi congregatio.“
Překlad (p řel. J. Janoušek): Je tedy, řekl Afrikanus, stát věcí lidu, lid ovšem není každý samovoln ě sebraný soubor lidí, jež je sjednocen uznáním práva a spole čenstvím užitku. Jeho první p říčinou sejití není ani tak slabost jako spíše jakási přirozená družnost lidí. 122
Tato definice bývá často p řipisována, stejn ě jako celá druhá kniha spisu De re publica, řeckému historiku Polybiovi a p ředpokládá se, že je pouze opisem vzniku státu u Aristotela a Platóna. Na rozdíl od Polybia a Platóna se Cicero nedomnívá, že člov ěka ke sdružování vede nutnost nebo strach, ale p řirozená touha se sdružovat. Druhým rozdílem je Ciceron ův požadavek na legitimitu takového státu, což je požadavek zcela cizí jeho řeckým vzor ům. Z výše podané definice státu vyplývá, co se Cicero a tím pádem i Římané po ředstavovali pod pojmem populus, a že stát,
122 cituji z dosud nevydaného českého p řekladu Ciceronova díla De re publica J. Janouška, str. 17
50 aby si zasloužil pojmu res publica, musí být spravován jako res populi, v ěc lidu. Termínem populus Cicero míní ty osoby, které jsou poutány do jednoho celku spole čným právem, sdílením spravedlnosti. To znamená, že každý člen tohoto právního spole čenství nebo sdílené spravedlnosti musí poslouchat zákony a na řízení t ěch, kte ří stát řídí. Požadavek,aby byla res publica zárove ň rei populi znamená jednak to, že musí být lidu ponechána ú čast na vlád ě123 a musí být vedoucí t řídou stát řízen tak, aby to bylo ke všeobecnéímu prosp ěchu. Práv ě tento všeobecný prosp ěch je nejlepším p ředpokladem svornosti všech složek obyvatelstva a na této svornosti závisí i dalších existence římského státu:
Cic. De rep. II. „Et vero negant oportere indomiti populi vitio genus hoc totum liberi populi repudiari, concordi populo et omni referente ad incolumnitatem et ad libertatem suam nihil esse inmutabilius, nihil firmius. Facillimam autem in eam republicam esse concordiam, in qua idem conducat omnibus. ex utilitatis varietatibus cum alliis alliud expediat, nasci discordias.“
Překlad: Neexistuje nic stálejšího a pevn ějšího než svorný lid, jenž vztahuje vše k své suverenit ě a moci. Nejsnadn ější je však svornost v takovém stát ě, v němž totéž prospívá všem; z rozdílu ve prosp ěchu, když jednomu prospívá to, druhému ono, se rodí nesvornost.
123 ú čast lidu na vlád ě je p ředstavována právem volit ú ředníky, rozhodovat o válce a míru, p ůsobit jako nejvyšší instance v hrdelních záležitostech a pod, viz M. Schofield , Cicero´s Definition of Res publica, In: Cicero the Philosopher. Twelve Papers (ed. J.G.F. Powell), Oxford 1999, str. 76
51 Cicero tedy za dva základní, pojmové znaky státu považuje jednak sílení spravedlnosti, tedy uznání vlády a poslušnost od všech obyvatel státu, na stran ě druhé konstruuje pojem libertas, 124 tedy jakousi povinnost vládnoucí t řídy umožnit účast lidu, římského národa, na vlád ě a tím zajistit p řežití římského státu. Ani moc sv ěč ená lidu však nesmí být neomezená, i lid, pokud zdegeneruje v dav, m ůže být krut ějším tyranem než Falaris:
Cic. Rep. I, 31,47 „… itaque nulla alia in civitate, nisi in qua potestas summa est, ullum domicilium libertas habet; qua quidem certe nihil potest esse dulcius, et quae, si aequa non esset, ne libertas quidem est.“
Překlad (p řel. J. Janoušek): „a tak v žádné jiné obci, než v té, kde je nejvyšší moc lidu, m ůže mít svoboda n ějaký příbytek, ve srovnání s ní není nic sladšího, jestliže není rovná pro všechny, pak to není ani svoboda. 125
Cicero tedy ve své definici pojmu státu sice formáln ě vychází ze svých řeckých p ředch ůdc ů, Platóna, Aristotela a Polybia, ale p řináší požadavek nový, čist ě římský a do té doby neslýchaný, požadavek podílu všech složek státu na moci, požadavek legitimity. 126
124 libertas je pojem stejn ě d ůležitý ve ve řjném jako v soukromém právu srov. Inst. 1,3 Florentinus: „Et libertas quidem est, ex qua etiam liberi vocantur, naturalis facultas eius quod cuique facere libet, nisi si quid aut vi aut iure prohibetur.“ Dig.50.17.106, Paulus 2 ad ed. „Libertas inaestimabilis res est.“ Dig.50.17.122, Gaius 5 ad ed. provinc. „Libertas omnibus rebus favorabilior est.“ 125 cituji z dosud nevydaného českého p řekladu Ciceronova díla De re publica J. Janouška, str. 20
126 „What Cicero has in view is an idea about rights. ….By focussing his discussion on the notion of populus and its rights, Cicero effectively creates an entirely new theory, cast in legal vocabulary which has no parallel in Greek generaly or in Greek political philosophy in particular. Its legal inspiration makes it a distinctively Roman contribution to political thought.“ M. Schofield , Cicero´s Definition of Res publica, In:
52 Pouze stát, jež má legitimitu, si zasluhuje podle Cicerona ozna čení res populi, jiné organiza ční formy lidské spole čnosti si nezasluhují ozna čení státu, bez ohledu na to, jestli samy sebe nazývají demokraciemi, monarchiemi nebo oligarchiemi. 127
Smíšená ústava Přestože bývá p ůvod teorie smíšené ústavy p řipisován Polybiovi, řeckému politikovi a římskému zajatci a po Thukydidovi snad nejlepším antickém historikovi, 128 prvotní po čátky této teorie nacházíme u Aristotela. 129 Kompletní teorii pak vypracoval filozof Panaitios. Polybios, narozen v Megalopoli kolem roku 200 p ř. K., který působil jako politik achajského spolku, strávil v ětšinu svého života v Řím ě a spolu se svým u čitelem Panaitiem se proto často stýkal s filhelenskou částí římské vládnoucí vrstvy, zejména se Scipionem mladším. 130 Podstatou teorie smíšené ústavy je názor, že t ři základní druhy ústav, tradované již od Aristotela, monarchie, demokracie a aristokracie nejsou dostate čně stabilní a mají tendenci sklouzávat do svých horších, zvrácených forem, tyranidy, oligarchie a vlády l ůzy.
Cicero the Philosopher. Twelve Papers (ed. J.G.F. Powell), Oxford 1999 str. 77
127 nejd ůležit ějším kritériem není to, zda je stát monarchií, aristokracií nebo oligarchií, nýbrž jen to, je-li veden a řízen spravedliv ě. Pokud není veden spravedliv ě, „tu prý stát už není vadný, nýbrž, …, jak ukázal d ůkaz vyvozený z definic, žádným státem není, protože není v ěcí lidu. když jej má v rukou tyrannos nebo politická strana, ba ani lid už není lidem, jakmile už není spole čenstvím, spojeným na základ ě právního cít ění a spole čného prosp ěchu, jak zn ěla definice lidu.“ To tvrdí Scipio v polemice s Filonem, která byla p ůvodn ě umíst ěna na po čátku III. knihy Cic. De rep. Tato polemika se nám dochovala ve výtahu v Civitas dei sv. Augustina, český text citován podle Aurelius Augustinus, O obci boží (p řel. Julie Nováková), Praha 1950, str. 107 128 Josef Dobiáš, Dějepisectví starov ěké, Praha 1948, str. 184. 129 Arist. Politika, II, 3 10-11 130 podrobnosti o Polybiov ě život ě viz Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 3-30
53 A práv ě od svého p řítele Panaitia p řevzal Polybios aristotelskou nauku o smíšené ústav ě a jako první ji adaptoval na římské pom ěry. 131 Podle Polybia lze úsop ěchy římského státu zd ůvodnit pouze dokonalostí římské ústavy, kdy jednotlivé orgány ztotož ňují jednotlivé principy – konzulové prvek monarchický, senát prvek aristokratický a lid prvek demokratický. Vzájemnou rovnováhou těchto t ří složek se dosahuje rovnováhy a stability a práv ě tato stabilita pomohla římskému státu p řekonat i nejt ěžší okamžiky jeho existence, za které Polybius považuje válku s Karthágem. 132 Cicero p řevzal Polybiovu nauku do prvé a druhé knihy spisu De re publica, dále ji rozvinul a aplikoval obecné principy na jednotlivé p řípady římského ústavního práva. 133 Stejn ě jako Polybius považuje nejlepší smíšenou ústavu, i ostatní formy státu však úpovažuje za „provozuschopné“ a up řednost ňuje mezi nimi království.
De rep. I, 26, 42. „atque horum trium generum quodvis, … , non perfectum illud quidem neque mea sententia optimum, sed tolerabile tamen, ut aliud alio possit esse prestantius.“
Překlad: A kterýkoli z těchto t ří druh ů vlády, p řestože jej nepovažuji za nejlepší, p řesto však snesitelný tak, že jedna forma m ůže vynikat nad druhou.
131 za státní útvary se smíšenou formou ústavy byly ve starov ěkém Řecku považovány ješt ě Sparta a Kartágo. A práv ě vít ězství Říma nad ob ěma t ěmito státo dovedlo Polybia k myšlence, že římská ústava nejlépe aplikuje řeckou terorii do praxe. Úsp ěchy římského státu nad tolika národy v tak krátké dob ě (od první punské války do ovládnutí Řecka) byly pro Polybia d ůkazem výjime čnosti římské ústavy, viz Pol. III, 2, 6. 132 Pol. VI, 11, 11 až 18, 9. 133 Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 118
54 Cic. Rep. I,35,54.„Tum Laelius: Quid tu, inquit, Scipio? E tribus istis quod maxime probas? Scipio: Recte quaeris, quod maxime e tribus, quoniam eorum ipsum probo anteponoque singulis illud, quod conflatum fuerit ex omnibus. Sed si unum ac simplex probandum sit, regium probem.“
Překlad (p řel. J. Janoušek): Tehdy řekl Laelius. „Co říkáš Scipione? Který z těch t ří druh ů nejvíce schvaluješ? Scipio: Dob ře se ptáš, který z těchto t ří druh ů nejvíce, protože neschvaluji žádný z nich sám o sob ě odd ělen ě a dávám p řednost sm ěsi ze všech p řed každou z nich jednotliv ě. Ale jestliže bych m ěl schválit jedno a jednoduše, chválil bych království před všemi ostatními. 134
Přestože Cicero p řevzal podstatnou část Polybiovy nauky o smíšené ústav ě, p řesto se od sebe oba názory liší. První rozdíl spat řuji v tom, že zatímco Polybios vidí postupnou degradaci jednotlivých typ ů jednoduchých ústav jako historickou nutnost, Cicero, jako pravý p ředstavitel aristokracie soudí jinak:
Cic. De rep. I, 29, 45. „Quos cum cognosse sapientis est, tum vero prospicere inpenedentis in gubernanda re publica moderantem cursum atque in sua potestatem retinentem magni cuiusdam civis et divini paene est viri.“ ¨
Překlad (p řel. J. Janoušek): Je to v ěc moudrého poznat je (jednotlivá st řídání ústav - pozn. P.D.), p ředvídat je však, když hrozí v řízení obce udržet její dráhu a podržet ji ve své
134 cituji z dosud nevydaného českého p řekladu Ciceronova díla De re publica J. Janouška, str. 22
55 moci, to je dílo jakéhosi velkého ob čana a tém ěř božského muže. 135
Polybios tvrdí, že zm ěna jedné ústavy v druhou je sice předvídatelná, avšak není možné ji odvrátit. Podle Cicerona velmi záleží na morálních schopnostech t ěch, kterými je řízen stát. Pokud jsou moud ří a svírají kormidlo dostate čně pevn ě, mohou zachovat stávající ústavu a zabránit její zm ěně v další, horší formu.
Další rozdíl, který je možné nalézt mezi Polybiem a Ciceronem spo čívá v koncepci státu. Podle Polybia je základem státu p řirozená slabost lidí, podle Cicerona však již onen výše zmi ňovaný spole čenský pud, p řirozená družnost, která přímo nutí člov ěka vytvá řet spole čenství.
Co však stojí zcela zásadn ě mezi Ciceronem a Polybiem je zásadní ur čení jejich díla. Polybios píše dílo historické, a zkoumá jako historik p říčiny toho, pro č dokázal Řím v krátkém období od druhé punské války porazit všechny své soupe ře a stát se rozhodující silou vest ředomo řské oblasti. Rozhodující je pro n ěj správná sm ěs pravomocí jednotlivých orgán ů římského státu a jejich vyváženost, zatímco pro Cicerona je základem římská tradice, založená na mravech předk ů a p říkladech vynikajících muž ů z římské minulosti. Cílem Ciceronovy práce navíc není, na rozdíl od Polybia, zkoumat římskou ústavu, ale zm ěnit ji, nepatrným, ale zásadním zp ůsobem (a pod vlivem řecké filozofie a řeckých státních vzor ů) posílit vliv n ěkterých prvk ů a oslabit jiné tak, aby římská ústava byla ješt ě pevn ější než d řív a umožnila, díky svornosti stav ů, p řežít římskému státu obtížné období ob čanských nepokoj ů.
135 cituji z dosud nevydaného českého p řekladu Ciceronova díla De re publica J. Janouška, str. 20
56
Přirozené právo V první knize svého díla De legibus seznamuje Cicero čtená ře s ryze stoickou naukou o p řirozeném právu. Názory zde uvedené bývají nej čast ěji p řipisovány Panaitiovi. 136 Cicero uvádí tedy stoickou fyziku a etiku do římského sv ěta a hned ji zap řahuje do služeb ideje jemu nad jiné posvátné, do služeb římského státu. Podle stoické nauky musí být vše t ělesné, tedy i duše musí být t ělesná, vesmír a vše co nás ovliv ňuje. Pouze je tvo řena z jemn ější látky než je naše t ělo. Tato duše, díky jemn ější podstat ě materiálu, z kterého je utvo řena, prostupuje celým t ělem, toto t ělo ovládá a řídí. Stejn ě tak jako lidské t ělo je i celý vesmír, vše okolo nás, prostoupeno „formujícím, vesmírným principem, bohem sv ětovým,“ 137 který stoikové nazývali logos. Výraz logos Cicero překládá latinským termínem natura. Tento vesmírný princip je t ělesný, prostupuje každou částe čkou hmoty ve form ě pneumatu, „ohn ě v nej čistší podob ě.“ 138 Tento logos je ovšem nadán rozumem, je to spole čný zákon, kterým se řídí všechny v ěci. Člov ěk jako jediný ze všech živých tvor ů je obda řen individuálním rozumem, který je práv ě sou částí sv ětového logu:
Cic De leg. I, 6, 19 „lex est ratio summa insita in natura, quae iubet ea, quae facienda sunt, prohibetque contraria.
136 viz úvod ke Keyesov ě edici De legibus, M. T. Cicero, Cicero in twenty-eight volumes, vol XVI. De republica, De legibus (ed. Clinton Walker Keyes), Cambridge, Massachuchets and London 1988, str. 292
137 František Drtina, Úvod do filosofie , Praha 1926, str. 305 138 tamtéž
57 eadem ratio cum est in hominis mente confirmata et confecta 139 (jiné čtení porušené části rukopisu je perfecta, což je pro daný kontext vhodn ější pozn. P.D.), lex est.
Překlad: Zákon nejvyšší rozum obsažený v přírod ě, který přikazuje činit to, co má být čin ěno a zakazuje opa čné. tentýž rozum, pln ě uchopen a vyvinut v lidské mysli, je zákonem.
To, co má člov ěk spole čné s věč ným ohn ěm, prvním hybatelem, nebo jaké ješt ě jiné názvy jsou použity pro řecký termín logos , je práv ě schopnost rozumového úsudku. Člov ěk, stejn ě jako b ůh je nadán rozumem, a p ři jeho správném používání je schopen rozlišit, co je dobré a špatné, jaké chování má být podporováno a jakého jednání se máme zdržet.
Podobn ě jako všechny ostatní p ředstavy, i p ředstava toho, co je spravedlivé a nespravedlivé je obsažena v onom ur čujícím vesmírném principu, který Cicero nazývá natura. Práv ě p říroda je prvotním a nejd ůležit ějším pramenem práva, který je starší než veškeré právo lidské.
Cic. De leg. I, 5, 19 “Constituendi vero iuris ab illa summa lege capiamus exordium, quae saclis omnibus ante nata est, quam scripta lex ulla aut quam omnino civitas constituta.“
Překlad: Pokud chceme ur čit, co je to opravdu spravedlnost, za čněme tedy od nejvyššího zákona, který má sv ůj p ůvod staletí před tím, než existovalo první psané právo nebo než byl založen první stát.
139 zde se odráží stoická nauka o vnímání a entelechii , správn ě představ ě, uchopené naší myslí, která je základem rozpoznání toho, co je a není v souladu s ctností, viz J. M. Rist, Stoická filosofie, Praha 1998, str. 256
58 A jelikož je pramenem poznání logu filozofie, není pramenem poznání práva ani tak praetorský edikt nebo zákon XII desek, ale filozofie:
Cic. De leg. I,5, 17: „Non ergo a pretoris edicto, ut plerique nunc, neque a duodecim tabularum, ut superiores, sed penitus est ex intima philosophia hauriendam iuris disciplina putas?“
Překlad: Nedomníváš se tedy, že právo nemá být vyvozeno z praetorova ediktu, tak jako je tomu nyní, ani ze zákona XII desek, jako tomu bylo u našich p ředk ů, ale z nejhlubších tajemství filozofie?
Právo, jako všechny v ěci na sv ětě, se vyvíjí. Jeho vývoj je nezbytný a nevyhnutelný, na ur čitém jeho stupni musí být právo sepsáno a jeho vývoj má být moudrými muži řízen tak, aby se právo lidské co nejvíce blížilo právu obsaženému v přírod ě, tak, aby bylo s tímto právem v souladu. Toto p řirozené právo je pro všechny národy stejné:
Cic. De leg. I, 10, 32.“Quae autem natio non comitatem, non benignitatem, non gratum animum et beneficii memorem diligit? Quae superbos, maleficos, quae ingratos non aspernatur, non odit? Quibus ex rebus cum omne genus hominum sociatum inter se esse intelegatur, illud extremum est, quod recte vivendi ratio meliores eficit.“
Překlad: Což všechny národy nemilují laskavost, vd ěč nost za prokázáné dobrodiní? Což lidé nenávidí a opovrhují krutostí, nevd ěč ností a zkažeností? Všechny tyto v ěci prokazují, že všechny druhy lidí jsou spojeni poutem v jedinou spole čnost, což kone čně znamená, že principy správného žití činí členy lidské spole čnosti lepšími.
59
Jakkoli se mohou jednotlivá práva národ ů lišit, p řece jim zůstávají principy spole čné, základní ideje a cíle, které má právo má ve spole čnosti, tj. zajiš ťovat bezpe čnost pro jednotlivce, ochranu jeho majetku, svornost všech obyvatel uvnit ř státu a schopnost obrany proti vn ějšímu nebezpe čí. Protože je právo výtvorem lidským, to co není v souladu s přirozeným právem, není právem a jeho p říkazy tedy nejsou závazné:
Cic. de leg. I 15,42.„Iam vero illud stultissimum, existimare omnia iusta esse, quae sita sint in populorum institutis aut legibus. etiamne si quae leges sint tyrannorum? si triginta illi Athenis leges inponere voluissent, aut si omnes delectarentur tyrannicis legitibus, num idcirco eae leges iustae haberentur? nihilo, credo, magis illa. quam interex noster tulit, ut dictator, quem vellet civium indemnatum aut invecta posset occidere.“
Překlad: Ale skute čně velmi hloupý je ten názor, který má zato, že vše, co je obsažen ve zvycích národa nebo v zákonech je spravedlivé. Což by to byla pravda, kdyby tyto zákony byly vydány tyrany? Jestliže by on ěch t řicet140 cht ělo v Athénách vydat zákony nebo i kdyby všichni Athé ňané p řivítaly tyranské zákony, máme my je tehdy mít za spravedlivé? Ne více, soudím, má být za spravedlivé považováno právo, které p řijal náš interrex, 141 a které povoluje diktátorovi
140 vláda 30 tyran ů, oligarchická vláda dosazené do Athén a podporována Spartou jako d ůsledek porážky Athén v pelopon ěské válce, viz Jan Pe čírka a kol., Dějiny prav ěku a starov ěku.Hlava I-IX , Praha 1979, str. 582-583 141 interregem je mín ěn L. Valerius Flaccus, který v roce 82 p ř. K. prosadil zákon, jímž se L. Corneliovi Sullovi sv ěř ovaly mimo řádné diktátorské pravomoci, a to na neozenou dobu, viz. Cicero, The Republic and the Law (p řel. Niall Rudd), Oxford 1998, str. 203. P řestože nebyla prakticky žádným zp ůsobem omezena pravomoc lidového shromážd ění vydávat
60 beztrestn ě popravit kteréhokoli ob čana chce, dokonce bez soudu.
Nezáleží na tom, jakým zp ůsobem hodnotí subjekty, které jsou norm ě podrobeny tuto normu, jako v případ ě vydání normy tzv. 30 tyrany nebo zda se jedná o postup, který je po formální stránce zcela v souladu s právem.
Výše uvedená stoická doktrína o p řirozeném právu m ěla velký ohlas v pozd ější právní filozofii. Tato nauka byla p řevzata velkými jmény klasické římské právní v ědy a byla pod jménem ius naturale p řevzata do Digest. 142 Díky svému umíst ění v Digestech, 143 které samy používaly obrovské autority, 144 stejn ě jako oblíbenosti samotného Cicerona byla tato nauka o přirozeném právu studována po celý st ředov ěk a bývá často pokládána za p římého p ředch ůdce osvícenské p řirozenoprávní teorie. Uvedený názor neobstojí p řed námitkou, že - na rozdíl od moderní p řirozenoprávní teoriích, které mají sv ůj základ práv ě ve výše zmi ňované osvícenské p řirozenoprávní doktrín ě - římské přirozené právo nikdy nep ůsobilo neplatnost pozitivního práva a neexistoval zp ůsob, jak by mohla být norma pozitivního práva prohlášena za neplatnou. Proto bývají ustanovení Digest o p řirozeném právu ozna čována za pouhá prohlášení bez jakéhokoli normativního obsahu, za jakousi filozofickou manýru vzd ělaných římských právník ů.145
zákony, považuje Cicero takové jednání za porušení ducha římské ústavy a ost ře se proti n ěmu ohrazuje. 142 „Cicero´s sweeping generalization about the nature of man and the dicate of the law of nature recur in Seneca and are rhe foundations of the dogmatic statesment of the lawyers in the Corpus Iuris Civilis.“, A. P. d´Entreves, Natural Law , London 1970 2, str. 27 143 V Digestech máme zachovány celkem t ři rozdílné definice ius naturale, a to od Ulpiana, Dig. 1,1,1., Gaia Dig. 1,1,9 a Paula Dig.1,9,11. 144 d´Entreves srovnává význam CIC pro západní civilizaci s Biblí, A. P. d´Entreves, cit. dílo , str. 23 145 A. P. d´Entreves, cit. dílo , str. 34
61 Ve skute čnosti však Cicero použil řeckou nauku, aby vyjád řil nejvlastn ější princip římského práva, spojující v sob ě tradi ční konzervativismus a nauku o aequitas, spravedlnosti. 146
Cic. De leg. I,5,42. Est enim unum ius, quo devincta est hominum cocietas, et quod lex constiuit una. Quae lex est recta ratio imperandi atque prohibendi; quam qui ignorat, is est iniustus sive est illa scripta uspiam sive nusquam.“
Překlad: Je totiž jenom jedna spravedlnost, která platí pro celou lidskou spole čnost a její zákony jsou založeny na správném uvažování o tom co má a co nemá být konáno; kdo tuto spravedlnost nebude znát, ten bude nespravedlivý, a ť už je takový zákon sepsán kdekoli.
Podle římského právního v ědy je základním pramenem práva, oby čej, zvyk p ředk ů, udržovaný tradicí, a zejména zákon XII desek, který nebyl nikdy oficiáln ě zrušen. P řesto římská spole čnost od doby jeho vydání až do čas ů Cicerona procházela velkými zm ěnami, které neunikly soudobým pozorovatel ům (za všechny jmenujme Polybia). Tradi ční zvyky a archaické rituály nemohly vytvo řit právní systém, který odpovídal zm ěněným pot řebám spole čnosti. Nezbytné zm ěny v právním řádu nebyly v Řím ě provád ěny legislativní smrští p říslušného lidového shromážd ění nebo úřednickou vrstvou pomocí „reformy shora.“ Nezbytné zm ěny v právním řádu provád ěla hrstka u čených muž ů, kte ří studovali právo ne z profese, ale ze záliby. Tito muži pat řili ke
146 termín aequitas vyjad řuje vn ější vztah k právu, jeho ú čel. Aequitas je „princip, který stanovuje ony podmínky a meze jednání jednotlivce, jež jsou podle názoru spole čnosti rovnými pro všechny, hledíc k zájmu jednotlivcovu a k jeho pom ěru k ostatním člen ům spole čnosti.“ viz Pietro Bonfante, Instituce práva římského (p řel. J. Vážný), Brno 1932 9 str. 7-8
62 vládnoucí t říd ě, tradi ční a velmi vzd ělané. 147 Tito muži p ři řešení p řípadu posuzovali právní normu z hlediska toho, co Cicero nazývá ius, a pro co se pozd ěji v římském právu vžil termín aequitas. Spravedlností nerozumí podle mého soudu Cicero individuální názor na obsah normy, ale hodnocení teleologické, z hlediska vhodnosti právní úpravy pro spole čnost, tak jak jej provád ěla římská právní v ěda již v dob ě republiky. Nejv ětším kladem římské právní v ědy je její racionálnost a logická zd ůvodn ěnost, proto Cicero tak zd ůraz ňuje úlohu rozumu a proto jsem ve výše uvedeném textu p řeložil recta ratio jako roozumné uvažování. Pokud právník na základ ě logicky od ůvodnitelného postupu dojde k názoru, že norma nevyhovuje pot řebám spole čnosti (= je nespravedlivá), je t řeba ji zm ěnit. Nikoli zrušit. Římští znalci právní v ědy ve v ětšin ě p řípad ů vystupovali jako soukromé osoby a římské národní povaze se ošklivila p ředstava rušení zákon ů, zm ěny v římském právním řádu probíhaly mén ě dramatickými cestami. Cicero tedy pod rouškou řecké filozofie pouze definoval principy, které byly římskému právu vlastní a které římská právní v ěda již dávno používala. 148 Uvedené formulace nebyly tedy do Digest p řevzaty jako preambule bez normativního obsahu, ale byly živým a dlouhodob ě uplat ňovaným principem římského práva. 149
147 F. de Zulueta nazývá tuto malou skupinu římských republikánských právník ů prudentes a tvrdí, že práv ě v období republiky bylo vykonáno vše podstatné pro vznik římské právní v ědy. F. de Zulueta, The Science of Law , In: Legacy of Rome(ed. C. Bailey), Oxford 1929, str. 193 148 „Nesprávné však je, popírá-li se, že klasická jurisprudence stála pod vlivem p řirozeného práva a činí-li se pokusy všecky obraty, které tomu nasv ědčují prohlásiti za pozd ější interpretace. Vychází se totiž z předpokladu, že každá p římá nebo nep římá zmínka znamená řecký vliv. Zatím však p řirozené právo je myšlenka v zásad ě římská, zahalená jen do spekulativních filosofických řeckých pojm ů, a to celkem v té podob ě, jak se o to pokusil Cicero.“ Bohuš Tomsa, Kapitoly z dějin filosofie státu a práva , Praha 2005, str. 54 149 „Nebo ť římští klasi čtí právníci p řijali v podstat ě Ciceronovo u čení o p řirozeném právu, zbavili je jeho metafyzické p řít ěžě, p řizp ůsobili je
63 Takto formulované principy pak m ěly zna čný význam nejenom pro římské právo, ale pro celou evropskou právní kulturu. 150 Stejn ě jako postupují znalci římského práva v oblasti práva soukromého, stejn ě tak se Cicero snaží p ůsobit v oblasti práva ve řejného. Podle mého názoru má být dílo De legibus n ěco jako zákon XII desek pro oblast římského práva ústavního. M ůžeme nalézt mnoho paralel. Podobn ě jako v případ ě vydání Zákona XII desek se římský stát nachází v politické krizi, stejn ě jako De legibus bylo i toto zákonodárné dílo vydáno pod silným vlivem řecké filozofie. Ob ě dv ě právní památky, mohu-li takový termín v uvedené souvislosti použít, m ěly za úkol vyvést republiku z smrteln ě nebezpe čné situace, v případ ě Zákona XII desek zp ůsobené bojem mezi patricii a plebeji, v p řípad ě De legibus sch ůzkou v Lucce. Stejn ě jako Zákon XII desek i De legibus se pom ěrn ě v ěrn ě drží stávajícího práva, nejde tedy o rekodifikaci či zm ěnu ústavy v pravém slova smyslu, ani v jednom p řípad ě se auto ři nerozpakují provést podstatné zásahy v případ ě, že je to pod řízeno ú čelu, záchran ě římské republiky.
Záv ěr Záv ěrem nezbývá než zopakovat, že podle mého názoru ius naturale není ni čím jiným než interpreta čním principem, který byl využíván římskou právní v ědou a Ciceronem byl za pomoci řecké filozofie pouze pojmenován a definován.
pot řebám praxe a u čini je jedním z pilí řů svého právotvorného um ění.“ Bohuš Tomsa, Kapitoly z dějin filosofie státu a práva , Praha 2005, str. 54 150 „Opomenut nesmí z ůstat ani význam jeho ran ějších politických spis ů De re publica a De legibus, v nichž jsou vyloženy pojmy p řirozeného práva a spravedlnosti. Do zna čné míry práv ě díky Ciceronovi si tyto ideje získaly příze ň římských právník ů a římských církevních otc ů, kte ří je p řenesli do západní kultury.“ J. M. Rist, Stoická filosofie, Praha 1998, str. 279
64 A práv ě proto, že se jednalo o princip používaný a vžitý, našla Ciceronova definice své místo p ředním míst ě první knihy Digest byzantského císa ře Justiniána.
65
Kapitola 3 Nástin římského ústavního systému
Římská ústava – základní principy
Pro správné pochopení římské ústavy je t řeba vycházet ze dvou základních p ředpoklad ů. Cicero nepopisuje římskou ústavu vzhledem k ur čitému období, nejde mu o systematický výklad, popis funkce jednotlivých orgán ů, atd. Nejde mu, jako Aristotelovi o srovnání s ústavami jiných zemí. Popisuje ústavu z filozofického pohledu, snaží se najít řešení toho, jak má vypadat ideální ústava, kterou by se mohly řídit všechny národy sv ěta, nejenom Římané. To má spole čné s Platónem. Platón ovšem na sv ůj pokus o vytvo ření ideálního státu rezignoval jak v praktické činnosti, tak i v teorii. Ve svých Zákonech se odklání od moderní athénské obce a buduje sv ůj ideál státu bez ohledu na historickou realitu. Naproti tomu Cicero nikdy nep řestal považovat za ideální ústavu soubor pravidel p ředk ů, tak jak byla uplat ňována v Řím ě. Do svého návrhu ideální ústavy vkládá římské právní instituty v prakticky nezm ěněné podob ě a tím nám sou časn ě zanechává významný doklad o tom, jak římská ústava vlastn ě vypadala v praxi. Hlavní Ciceron ův p řínos m ůžeme tedy spat řovat v tom, že řecké filosofické myšlení (nauku o p řirozeném právu a smíšené ústav ě, stejn ě jako touhu po svobod ě a vykonávání vlády pro spole čné dobro) naplnil římským obsahem a římskými reáliemi. Jeho dílo sloužilo jako vzor pro moderní demokratické ústavy a i v sou časné dob ě m ůže být pro nás zdrojem poznání římské republikánské ústavy.
66 Ve t řetí knize spisu De legibus p ředkládá Cicero konkrétních návrh ústavy ideálního státu, který popsal v šesti knihách svého p ředchozího díla o státu, De re publica . P řestože tento spis navazuje formáln ě na Platóna, jeho teoretickým východiskem je d ělba moci a zajišt ění rovnováhy mezi jednotlivými mocenskými složkami. Cicero nevychází pouze z Platóna, ale odkazuje na velké množství filozof ů, jejichž pracemi se nechal ovlivnit. 151 Návrh ústavy je materiáln ě založen na římské ústav ě, tak jak byla vytvořeno p ředky. Cicero provedl v ústav ě ur čité zm ěny, které však nem ění nic na jejím charakteru:
Cic. De leg. III, 6, 15: Quae res cum sapientissime moderatissimeque constituta esset a maioribus nostris, nihil habui, sano non multum, quod putarem novandum in legibus.
Překlad: A protože takový stát (kde jsou všechny moci v rovnováze) byl vybudován našimi p ředky s velikou moudrostí a rozvahou, nemám nic, nebo jen málo, čím bych cht ěl svou ústavu odlišit od ústavy římského státu.
Návrh, který ve svém spise předkládá, má sloužit jako vzor a pou čení nejen pro Římany, ale pro všechny svobodné národy sv ěta:
Cic. De leg. III, 2, 4. Nos autem, quoniam leges damus liberis populis, quaeque de optima re publica sentiremus in sex libris ante diximus, accomodabimus hoc tempore leges ad illum, quem probamus civitatis statum.
151 Cic. De leg. III, 5, 13 – 6,14. Cicero jmenuje krom ě Platóna a jeho žák ů Heraclida z Pontu a Aristotela ješt ě Dicaercha, Diogena, Démetria z Faléru (více o n ěm viz Diogenes Laertios (p řel. Antonín Kolá ř), Život, názory a výroky proslulých filosof ů, Praha 1964, str. 226-230, z jeho d ěl, která se zabývají státním z řízením Diogenes uvádí O zákonodárství v Athénách , O ústavách v Athénách, O vedení lidu, O státnících, O zákonech)
67 Překlad: Protože nyní p ředkládám zákony pro všechny svobodné národy a již d říve jsem v šesti knihách popsal sv ůj názor na nejlepší stát, nyní p řizp ůsobím zákony tomu státu, který jsem vylí čil jako nejlepší.
Za základní otázku uspo řádání státu považuje Cicero výkon státní moci. Správné uspo řádání státních orgán ů a promyšlené a opatrné rozd ělení jejich pravomocí je základním nástrojem pro dosažení vyvážené ústavy a zajišt ění stability státního organizmu:
Cic. De leg. III, 5, 13: haec est enim, quam Scipio laudat in illis libris et quam maxime probat temperationem rei publicae, quae effici non potuisset nisi tali descriptione magistratuum. Nam sic habetote, magistratibus iisque qui praesint contineri rem publicam, et ex eorum compositione, quod cuiusque genus sit intelegi.
Překlad: Nebo ť toto je typ státu, který Scipio chválí v každé své knize a který považuje za nejlepší a co nejlépe dosv ědčuje správné utvá ření státu, a stát nem ůže být vytvo řen jinak než popisem ú řad ů. Vláda, řízení státu, se totiž skládá z úředník ů a z těch, kte ří řídí státní záležitosti a m ůžeme rozlišovat jednotlivé druhy státu podle jejich ú řad ů.
Ciceron ův vzor ústavy svobodného státu za čnu tedy popisem magistratur republikánského Říma, nejprve obecn ě o pojednám o jejich spole čných znacích a zásadách jejich činnosti, pozd ěji se budu v ěnovat nejd ůležit ějším jednotlivým magistrát ům. Mezi magistráty za řazuji i kn ěží státního kultu, stejn ě jako další osoby, které ovliv ňovaly výkon státní moci (augurové), protože kn ěžská funkce m ěla v Řím ě p ři srovnání s dnešní p ředstavou ráz spíše kultovn ě-administrativní než čist ě sakrální.
68 Podobn ě jako Cicero budu vycházet z ústavy pozdní římské republiky a mou snahou bude nalézt, v čem se liší Ciceron ův návrh od skute čné ústavy a jaké d ůvody vedly Cicerona k provedení zm ěn.
Římští magistráti – nositelé imperia
Část I. Oprávn ění domi
Jak bylo řečeno výše, úlohou ústavy nebo hlavního zákona založeného na p řirozeném rozumu je p ůsobit dobro lidskému spole čenství, které se tímto zákonem řídí a p řispívat tak každému jeho členu k dosažení dokonalosti. Důležitým činitelem k spln ění tohoto úkolu je mezi článek, který stojí mezi zákonem ( lex, ius ) a jeho adresátem. Cicero ve III. knize svého spisu De legibus tento mezi článek nazývá magistratus . Je odvozen od komparativu slova magis a znamenal původn ě mocn ější, vyšší. Magistratus se pak p řekládá jako úřednictvo nebo ú ředník. 152 Hlavní znakem magistráta je volba lidem, termínu honora (ú řady) bylo užíváno pouze pro vyšší ú ředníky volené, nižší úředníci nebyli považováni za magistráty a jmenování jen za pomocníky magistrát ů:
Dig.50.4.18.2 Arcadius l.S. de mun. civil. Et quaestura in aliqua civitate inter honores non habetur, sed personale munus est.
Překlad : A kvestura v jiných obcích nemá místo mezi ú řady, ale je považována za osobní závazek.
69 O tom jak d ůležitou roli p řisuzoval Cicero moci výkonné vypovídá následující pasáž:
Cic. De legibus III,1,2. „Videtis igitur magistratus hanc esse vim, ut praesit praescribatque recta et utilia et coniuncta cum legibus. ut enim magistratus leges, ita populo praesunt magistratus, vereque dici potest magistratum legem esse loquentem, legem autem mutum magistratum.
Překlad: Zdá se tedy, že magistrát má takovou moc, aby spravoval ( řídil, vládl) a na řizoval spravedliv ě, vhodn ě (užitečně) a v souladu se zákony. A tak jako nad magistráty stojí zákony, tak nad lidem stojí magistráti, a m ůžeme vpravd ě říci, že magistrát je mluvící zákon, avšak zákon je ml čící magistrát.
Činnost magistráta opisuje tedy Cicero pomocí dvou výraz ů jednak pomocí praesit, což m ůžeme p řeložit jako řídit, spravovat a jednak termínem praescribat , což p řekládáme do češtiny jako na řizovat nebo p ředepisovat. Termín praeesse ozna čuje dle mého soudu tu část pravomoci magistráta, kdy tento zabezpe čuje správu v ěcí ve řejných, nebo řečeno termínem soudobé správní v ědy – pln ění ur čitých úkol ů, ozna čovaných jako úkoly ve řejné. 153 Mezi tyto ve řejné úkoly pat řilo ve starém Řím ě zejména zásobování obyvatelstva vodou, obilím, dozor na tržištích, ochrana p řed ohn ěm a kriminalitou, stejn ě jako po řádání ve řejných her – gladiátorských zápas ů a divadelních p ředstavení. Druhou stránku činnosti magistráta ozna čuje Cicero jako praescribere, což m ůžeme p řeložit jako na řizovat nebo zakazovat 154 v individuálních p řípadech, což
152 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 121 a násl. 153 viz Dušan Hendrych, Správní v ěda. Teorie ve řejné správy , Praha 2003, str. 14 a násl., str. 57 a násl. 154 viz Pražák, Sedlá ček, Novotný, Latinsko český slovník , Praha 1954, svazek II str. 257
70 bývá (op ět v moderním pojetí) n ěkdy ozna čováno jako pravomoc policejní nebo p římé donucení k pln ění povinnosti. 155 Jako příklad m ůžeme uvést mimo řádné praetorské prost ředky – missio in possessionem, 156 nebo obecn ě coerci ční pravomoc republikánských ú ředník ů.
Coerciční pravomoc Coerci ční pravomoc je použití mimosoudních donucovacích prost ředk ů k obnovení disciplíny. Koercici (donucovací pravomoci) používali všichni ú ředníci, a ť již p ři výkonu ú řadu domi nebo na vále čném poli. Nižší ú ředníci (aedilové, quaesto ři) ovšem jako donucovací prost ředky použít jen pokutu ( multa ) a zabavení majetku (pignoris capio ). 157 Tribunové spolu s magistráty s imperiem, zejména v poli, měli plnou koercici. Cicero ji definuje takto:
Cic. De leg. III,3,6. Iusta imperia sunto, isque civis modeste ac sine recusatione parento; magistratus nec oboedientem et noxium civem multa vinculis verberibusve coherceto, ni par maiorve potestas populusve prohibessit, ad quos provocatio esto. Quom magistratus iudicassit introgassitve, per populum multae, poenae, certatio esto. Miltiae ab eo, qui imperabit, provocatio nec esto, quodque is, qui bellum geret, imperassit, ius ratumque esto.“
Překlad: P říkazy magistráta musí být spravedlivé a ob čané je mají plnit poslušn ě a bez protest ů. Neposlušného ob čana
155 viz Petr Pr ůcha, Správní právo Obecná část , Brno 2004 156 viz Leopold Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Praha 1910 157 to ovšem neznamená, že by byl takový majetek zabaven, bylo na n ěm pouze z příkazu magistráta a k zajišt ění poslušnosti odbojného ob čana
71 může donutit magistrát k poslušnosti pomocí pokut, uv ězn ění nebo bi čování, pokud mu v tom nezabrání vyšší moc nebo lid. Ob čané mají možnost odvolat se (z rozhodnutí magistráta – pozn. P.D.) k vyššímu magistrátovi nebo k lidu. Pokud magistrát vyhlásí trest smrti nebo pokuty, bude skrze lid následovat up řesn ění pokuty. Není možné se odvolat k lidu proti p říkaz ům toho, kdo má vojenské velení.Takové příkazy nemohou být zm ěněny rozhodnutím lidového shromážd ění.
Cicero ve svém návrhu zachovává římskou úpravu donucovací pravomoci, v četn ě uznávání jednak principu hierarchie mezi jednotlivými magistráty, to znamená, že vyšší magistrát m ůže zrušit pokutu nebo trest uloženou nižším magistrátem. V případ ě trestu smrti nebo vysoké pokuty je možné p ředložit věc k posouzení lidovému shromážd ění, k omezení libov ůle jednotlivce. Právo odvolat se k lidu z ůstává v souladu s římskou ústavní tradicí omezeno pouze na imperium domi , veškeré p říkazy magistrata nadaného imperiem militiae (viz dále) jsou platné a zavazující bez prodlení.
Cicero také v uvedené pasáži nasti ňuje základní principy, kterými se má magistrát p ři výkonu své ú řední činnosti řídit. Ve řejná správa a na řizování ve ve řejném zájmu má probíhat recta , což se p řekládá jako p římo, odvozeno je to však od výrazu rectum, i, n . což znamená správný, dobrý, spravedlivý, 158 tedy spravedliv ě, dále pak utilia, tedy má být k ve řejnému prosp ěchu , a za t řetí coniuncta cum legibus , tedy v souladu s ústavou jako nejvyšším zákonem .159
zřízeno zástavní právo. Viz heslo pignus a coercitio v Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991. 158 viz Pražák, Sedlá ček, Novotný: Latinsko český slovník , Praha 1954 svazek II, str. 257 159 Platón v svém spisu Ústava jako v ůdčí princip klade spravedlnost, a spravedlivá vláda nebo dobrá správa je pro n ěj taková vláda, která je prosp ěšná nikoli vládnoucím, nýbrž ovládaným. Polithea I, 342e. „Potom
72
Cic. De leg. III, 1, 3. „Nihil porro tam aptus est ad ius condicionemque naturae (quod cum dico legem a me dici intellegi volo) quam imperium; sine quo nec domus ulla nec civitas nec gens nec hominum universum genus stare nec rerum natura omnis nec ipse mundus potest .“
Překlad: Nebo ť nic není tak v souladu s přirozeným právem a v souladu s řádem p řírody (a tyto dva pojmy mi splývají se Zákonem) jako imperium. Bez imperia není myslitelné bytí žádného domu, žádného m ěsta, národa, lidské rasy, ba ani přírody, či samotného univerza.
Termínem coniuncta cum legibus má tedy Cicero na mysli ne pouhý soulad se zákony jako prameny práva ve formálním smyslu, ale soulad se zákony p řirozenými, které jsou vlastní celému vesmíru všem národ ům a všem lidem, kte ří je obývají.
Imperium Úřednická moc, imperium , je mu základem lidské spole čnosti, a to nejen spole čnosti římské ale kterékoli lidské spole čnosti, která se řídí právem. Z pohledu římského práva ne řadí tedy imperium do ius civile, ale spíše do ius gentium a vzhledem k následující pasáži snad i do ius naturae , tedy do práva, které je vlastní opravdu všem lidem. (Je ovšem nutno podotknout, že a čkoli má Cicero imperium za pojem spole čný všem lidem, napl ňuje jej římským obsahem a jako s imperiem římských magistrát ů bude s tímto pojmem dále v textu pracováno)
Thrasymachu, ani nikdo jiný v žádném vedení, nakolik je vedoucím, neopat řuje a nep řikazuje to, co je prosp ěšné pro n ěho, nýbrž co prospívá pod řízené složce,a tomu, čemu on sám v ěnuje svou činnost. To má stále na z řeteli a vše, co je tomu prosp ěšné a p řínosné, se přičiňuje všemi svými řečmi a všemi svými činy.“ Český p řeklad p řevzat z Platón, Ústava (p řel. R. Hošek), Praha 1993, str. 54.
73
Cic. De leg. III, 1,3. Nam et hic deo paret, et huic oboediunt, et huic obomeziediunt marae terraeque, et hominum vita iussis supremae legis obtemperat.
Překlad: Nebo ť vše je poslušno boha, mo ře a zem ě následují univerzum a život člov ěka musí být poslušen p říkaz ů nejvyššího zákona.
Imperium tvo ří základ výkonné moci republikánského Říma. Ozna čuje jej jako nejvyšší rozkazovací a zakazovací moc. V literatu ře bývá obvykle definováno jako „ú řední moc správní a soudcovská, spojená s vrchním velitelstvím nad vojskem.“ 160 Imperium vycházelo z moci krále, bylo jedine čné a ned ělitelné. Se zm ěnou formy státního z řízení bylo imperium rozd ěleno mezi magistráty. 161 Imperium bývá obvykle chápáno jako spojení autority (potestas, power), moci sv ětské, spojené s pravomocí trestat ( coertitia ) a náboženskou pravomocí, jež se bývá nazývána auspicia .162 Otakar Somer definuje imperium jako „úst řední pojem římské ústavy a státní správy. Rozumí se jím nejvyšší vládní moc, zásadn ě neomezená a nedílná. Imperium v sob ě zahrnuje všechny vládní akty: výlu čné právo zákonárné iniciativy, nejvyšší vojenské velení, jurisdikci (civilní soudnictví), pravomoc trestní a správní. Tato pravomoc je primární, neodvozená, zásadn ě neomezená a nedílná. Meze jí mohou býti položeny pouze komitijním zákonem (lex). Kde zákona není, jedná nositel moci podle svého vlastního uvážení. Imperium
160 viz kol. autor ů, Slovník antické kultury , Praha 1974, str. 287. K tomu dále srovnej Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva,Praha 1994, J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921 aj. 161 Th. Mommsen se domnívá, že p řerozd ělení jednotného královského imperia mezi ú ředníky neznamenalo posílení, ale zeslabení výkonné moci. Theodor Mommsen, Staatsrecht I, Lipsko 1887 3, str. 24 162 Andrew Linttot , The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 95 a násl.
74 nebylo také d ěleno podle pravomocí v něm obsažených. 163 Každý nositel imperia m ěl nejvyšší vládní moc celou a nedílnou a byl oprávn ěn ke kterémukoli aktu vládní moci.“ 164 Imperium bylo dáno pouze ú ředník ům voleným nebo vybraným na základ ě kooptace – za republiky m ěli imperium pouze konzulové a jejich kollegové neb ú ředníci opat ření mocí jim rovnou – diktátor, praetor, magister equitum, a také decemviri legibus scribundi a tribunové s konzulskou pravomocí. 165 P řes hierarchické uspo řádání římských magistratur byl každý vykonavatel imperia jeho samostatným nositelem, nap ř. praetor odvozoval moc svého úřadu z ústavní skute čnosti volby komicijním shromážd ěním a následnou autorizací pomoci lex curiata de imperio . Ius intercessionis pak je jedním z oprávn ění v rámci imperia a ne důkazem odvozenosti imperia praetora z moci konzulské. 166 Imperium v užším slova smyslu, u nižších ú ředník ů ozna čováno jako potestas tvo ří základní složky ú řednické moci. Imperium je základním pojmem římské státov ědy, je to termín, kterým se římské chápání vztahu ob čana a státu naprosto odlišuje od pojetí st ředov ěkého. Prof. Černý imperium popisuje takto: „Spole čenská organizace Germán ů se málo podobala státnímu principu římskému, založenému na pojmu všeobecné, neosobní „ve řejné moci“, jíž byl každý civis Romanus bohatý i chudý,
163 Jednotlivé složky, jako ius coercitionis , ius cum populi agendi které tvo ří obsah imeperia jsou ned ělitelné a samostatn ě mep řeveditelné. Z nich nejvýznamn ější jsou ius edicendi a iurisdictio. Viz Michal Sk řejpek, Ius publicum, ius privatum. Vzájemné vztahy a souvislosti , In: Acta Universitatis Carolinae, Iuridica č. 2-3, Praha 1992, str. 35-164, str. 65
164 Otakar Sommer, Základy republikánské ústavy a císa řské administrativy. In: Dějiny lidstva od prav ěku k dnešku. Díl druhý. Římské imperium jeho vznik a rozklad, Red. Josef Šusta, Praha 1936, str. 377 165 viz vý čet ú ředník ů stojící v čele státu u Tacita (Ann. 1,1) 166 opa čně Michal Sk řejpek, Ius publicum, ius privatum. Vzájemné vztahy a souvislosti , In: Acta Universitatis Carolinae, Iuridica č. 2-3, Praha 1992, str. 35-164, str. 66
75 rovn ě poslušen, takže nad jednotlivcem stála jen obec, obecný zákon a prosp ěch imperia...“ 167 Považuji za nutné zd ůraznit, že ona ve řejná moc musí být poslušna zásad prosp ěchu, že musí vykonávat vládu a správu nikoliv pro sv ůj vlastní prosp ěch, ale ve prosp ěch adresát ů této správy, nejen římských ob čan ů, ale i spojenc ů a cizinc ů žijících na území, kam dopadá římská moc. Požadavek spravedlivé vlády se u Cicerona neobjevuje poprvé, p řednosti spravedlivé vlády, a to bez ohledu na formu vlády, obhajuje již Platón v nádherném dialogu v první knize Ústavy. 168 Subjektem nejvyšší moci státní je u Říman ů lid, jedná se přece o demokracii:
Dig.1.4.1 pr. Ulpianus 1 inst. Quod principi placuit, legis habet vigorem: utpote cum lege regia, quae de imperio eius lata est, populus ei et in eum omne suum imperium et potestatem conferat.
Samotná vládní moc však ob čan ům nep řísluší, p římo jsou na shromážd ěních vykonávány pouze moc zákonodárná, a volba úředník ů. Imperium, jež bývá ozna čováno jako „nejvyšší moc vládní,“ 169 je výsadní záležitostí ú ředník ů. Heyrovský vidí postavení magistrát ů takto: „Magistrátové římští,… ti, kdo řídili pot řeby státu, byvše k tomu zvoleni od ob čanstva, nebyli p ři výkonu ú řadu svého omezeni na to, uskute čň ovat zákony lidové nebo právo oby čejové, nýbrž mohli mocí svého úřadu, kde toho pot řebu uznali, jednali podle vlastního uvážení, neopíraje se p ři tom o p ředpisy zákon ů.“ 170
167 Václav Černý, Soustavný p řehled obecných d ějin naší literatury (1) St ředov ěk, Lipník n. B. 1996, str. 67 168 Platón, Ústava (p řel. R. Hošek), Praha 1993, str. 34 169 Otakar Sommer, Prameny soukromého práva římského , Praha 1932 str. 32-33. 170 Leopold Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Bratislava 1927, 6 str. 21
76 Přestože nebylo moc ú ředníka vázána zákony a plebiscity, přijatými na lidových shromážd ěních a ú ředník mohl p ři výkonu své pravomoci se opírat o své volné uvážení, p řece jen se požadoval aby ú ředník byl zvolen od ob čanstva , a tedy jeho moc byla legitimizována lidem. Práv ě tímto potvrzení se podle názoru Cicerona liší ú ředník demokratického a tedy ideálního státu od tyrana, 171 i vláda tohoto ú ředníka je mnohem spravedliv ější a v souladu s přirozeným právem, než vláda tyrana, i kdyby tyran stokrát sám sebe nazýval bohem a p řirovnával se k Jupiterovi Nejlepšímu a Nejv ětšímu:
Cic. De rep. I,33,50.„Ceteras vero res publicas ne apellandas quidem putamt iis nominibus, quibus eis apellare velint. cur enim regem apellem Iovis optimi nomine dominandi cupidum aut imperii singularis, populo opresso dominantem, non tyrannum potius? Tam enim esse clemens tyrannus quam importunus potest; ut hoc populorum intersit, utrum comi domino an aspero serviant; quin serviant quidem , fieri non potest….Nam optimatis quidem quis ferat, qui non populi consensu, sed suis comitiis hoc sibi nomen adrogaverunt?“
Překlad: (p řel. J. Janoušek): „O ostatních státních z řízeních se však domnívají, že nemají ani být nazývána t ěmi jmény, jimiž by si to p řála. Pro č bych m ěl nazývat králem, jménem Iova Nejlepšího, člov ěka, který baží po moci a sláv ě a vládne potla čiv lid a ne spíše tyranem?
171 O tom, jak silná a životaschopná je tato myšlenka sv ědčí i skute čnost, že v roce 1789 (sic!) byla na víde ňské právnické fakult ě „these, že spole čenskou smlouvou je ve stát ě založena svrchovanost národa, a že panovník, který se skutky proh řešuje proti ve řejnému blahu, je tyranem, a národ se m ůže proti n ěmu bránit.“ Ji ří Klabouch, Osvícenské právní nauky v českých zemích , Praha 1958, str. 312. Tato these je, krom ě skute čnosti, že byla ost ře napadena panovníkem a vedla k utužení censury, zajímavá tím, že i vláda osvícenského panovníka musí být legitimizována lidem a založena na spole čenské smlouv ě, a že tento panovník, aby nebyl pokládán za tyrana, musí
77 Může být také mírný tyran stejn ě jako nehodný král, takže je pro lid rozdíl v tom, zda slouží vlídnému či krutému pánu; sloužit musí v každém p řípad ě… Nebo kdo by mohl snést optimáty, kte ří si toto jméno p řivlastnili nikoli se souhlasem lidu, nýbrž ve svých vlastních shromážd ěních?“ 172 Třebaže uvedená pasáž z první knihy spisu De republica oslavuje osvícenou královládu jako vhodnou formu ústavy, p řece jen je z ní dob ře patrno, jak velký význam spat řovala římská státov ěda souhlasu lidu pro legitimizaci jakékoli formy moci. Této skute čnosti nijak neubírá na významu fakt, že magistráti jim sv ěř ené imperium vykonávali osobn ě, nikoli jako „mandatá ři nebo delegáti římského národa“ 173 a teprve postupným vývojem se tento stav za čal m ěnit. Magistráti byli také za jednání jehož se dopustili p ři výkonu ú řední činnosti osobn ě odpov ědni. Druhým výrazným defini čním prvkem ú ředního imperia je krom ě volby od ob čanstva také schopnost jednat dle svého uvážení, bez ohledu na zvykové právo nebo zákony lidu. Otázkou, jaké principy byly se vyvinuly v římském právu ústavním, aby se zamezilo znovu nastolení království „afectatio regnis “ a jakým zp ůsobem se vyvíjely vztahy mezi jednotlivými orgány v rámci systému „brzd a vyvažování“, který se stal velkým vzorem pro evropskou konstitucionalistiku 18. století bude pojednáno v části v ěnované teorii a praxi smíšené ústavy, částe čně také v pasáži o pravomoci tribuna lidu. Zde bych se cht ěl zabývat spíše vnit řním omezeními diskre ční pravomoci magistráta s imperiem. Imperium vykonávané domi 174 bylo omezeno jednal právem odvolání se k lidovému shromážd ění, jednak právem intercesse
jednat ve prosp ěch obyvatel tohoto státu. Salus patriae suprema lex esto ! (Cicero de leg. III) 172 cituji z dosud nevydaného českého p řekladu Ciceronova díla De re publica J. Janouška, str. 22 173 Otakar, Sommer, Prameny , str. 32-33. 174 Imperium domi znamená činnost, která je vykonávána uvnit ř m ěstských hradeb, tedy uvnit ř pomoeria, vše co se d ěje mimo hradby, jakákoli ú řední
78 úředníka vyššího nebo stejného stupn ě, jednak zásahem tribuna lidu, ve výjime čných p řípadech i augura, ale zejména by m ělo být omezováno zásadami dobré správy, které jsem vymezil na po čátku této kapitoly.
Auspicia Další významnou složkou římského imperia bylo právo činit jménem římského státu náboženské úkony, právo římských magistrát ů vykonávat auspicia. Auspicia umož ňovala ú ředník ům vykonávat v ěštby a zjiš ťovat tak p říze ň boh ů. Nep říznivá auspicia pak m ěla neblahý vliv na politický život v antickém Řím ě, znemož ňovala nejen konání soud ů a svolání lidových shromážd ění či zabra ňovala zákonodárnému procesu, 175 ale vlastn ě jakoukoli ve řejnou aktivitu. P řestože mnozí filosofové starov ěku pochybovali o možnosti nahlédnout skrze znamení do budoucnosti nebo seznat vůli boh ů,176 Cicero se pevn ě p řidržel názoru starých stoik ů, kte ří soudili, že „bohové by nemohli projevovat zájem o lidské
činnost, je bráno jako militiae. Tedy i správa provincie, nebo diplomatická mise z pov ěř ení senátu je brána jako militiae. Název je odvozen od slova miles , protože p ůvodn ě jakákoli činnost magistrát ů mimo hradby byla posuzována jako vále čná výprava. Rozdíl mezi ú řadováním domi a militiae není tedy v obsahu ú řední činnosti, ale v tom, kde byla tato činnost vykonávána. O pomoeriu více viz Josef Král, Státní z řízen římské , Praha 1921, str. 131 a odkazy na prameny tam uvedené. 175 na sklonku republiky p ři zu řivých zápasech o moc, byla ú řednická auspicia často zneužívána jako obstruk ční prost ředek a lze vysledovat tendence k omezení jejich vlivu. Jaromír Kincl, Deset slavných proces ů Marka Tullia , Praha 1997, str. 183 a násl. uvádí, že Publius Clodius Pulcher jako tribun lidu navrhl v prosinci roku 59 p ř. n. l. „zákon, který na řizoval, že žádný z magistrát ů nesmí pozorovat nebeská znamení v den, kdy lid má hlasovat o n ějakých návrzích.“Ze slavných proces ů M. T. Cicerona také p řipomíná proces s Gaiem Rabiriem, kdy „dal praetor a augur Quintus Caecillius Metellus Celer stáhnout ze stožáru na pahorku Ianiculu korouhev, která byla znamením p řízn ě a jednání lidu muselo být p řerušeno.“ TÝŽ, Deset slavných proces ů, str. 145. Tedy i odvolací řízení p řed lidovým shromážd ěním muselo být provád ěno v souladu s vůlí boh ů a jakkoli bylo rozhodnutí praetora „politicky motivováno“, p řesto m ělo právní ú činky a vedlo k zastavení soudního řízení. 176 mezi pochybova če m ůžeme na základ ě dochovaných výrok ů za řadit nap říklad Demokrita, viz zlomky jeho u čení v Řečtí atomisté (p řel. K. Svoboda), Praha 1980, str . 28. I n ěkte ří filosofové tzv. mladší stoické školy pochybovali seznat zám ěr kosmického logu z věštných znamení. O Panaitiovi je známo, že „zavrhoval p ředpov ědi astrolog ů“. Blíže viz A. Long, Hellénistická filosofie , Praha 2003, str. 256-257.
79 blaho, jako to ve skute čnosti činí, kdyby neposkytovali znamení budoucích událostí, jež jsou lidé s to interpretovat.“ 177 Proto ve svém ná črtu ideálního státu v ěnuje velkou pozornost vlivu auspicií na ve řejný život a na činnost magistrát ů.
Cic. De leg. II, 12, 31. „Maximum autem et prestantissimum in re publica ius est cum auctoritate coniunct .“
Překlad: Tato nejv ětší a mimo řádná moc ve stát ě je však spojena s autoritou augur ů
Cic. De leg. II, 12, 31 „Quid enim maius est, si de iure quaerimus, quam posse a summis imperiis et summis potestatibus commitiatus et concillia vel instituta dimmitere vel habita rescindere? Quid gravius quam rem susceptam dirimi, si unus augur „alio die“ dixerit? Quid magnificentius quam posse decernere , ut magistratu se abdicent consules? Quid religiosus quam cum populo, cum plebe agendi ius aut dare aut not dare. Quid leges non iure rogatas tollere, ut Titiam decreto conlegii, ut Livias consilio Philippi consulis et auguris?“
Překlad: Nebo ť co je v ětšího, m ůžeme – li se takto ptát, než oprávn ění zrušit shromážd ění a plebejské hromady svolávané nejvyššími ú ředníky, a ť již obda řenými imperiem nebo potestas, či u činit neplatnými shromážd ění, zrušit ustanovení p řijatá na shromážd ění za p ředsednictví t ěchto ú ředník ů? Co je t ěžšího než opušt ění již zapo čaté v ěci, jestliže jediný augur řekne „jiného dne“? Co je velkolep ějšího, než moci rozhodnout, aby se konzul vzdal svého ú řadu? Které právo je posvátn ější nad to, které
177 A. Long, Hellénistická filosofie , Praha 2003, str. 256-257
80 dává nebo odnímá právo svolávat shromážd ění lidu nebo plebej ů. A co právo moci zrušit zákon, který nebyl p řijat v souladu s právem ( iure rogatas tollere ), tak jako byl Tit ův zákon zrušen rozhodnutím kolegia augur ů, nebo ty zákony Liviovy, které byly zrušeny rozhodnutím Phillippa, konzula a augura?“
Cic. De leg. II, 12, 31. „Nihil domi, nihil militiae per magistratus gestum sine eorum auctoritate posse cuiqam probari.“
Překlad: Žádný právní akt ú ředníka, ani v Řím ě, ani v poli nem ůže mít platnost, ani nem ůže zavazovat žádnou osobu bez schválení augur ů.
Z použitých výraz ů maximum et praestantissimum ius vyplývá, jak velkou váhu p řisuzuje Cicero významu auspicií na ve řejný život. Každý ú ředník mohl p ůsobit nejen na v ěci lidské, ob čanské, res humanae, ale i p ůsobil jako zprost ředkovatel mezi lidmi a bohy. A práv ě v ůli boh ů mu bylo dáno poznat bu ď skrze jednorázové jevy, znamení ( omina, 178 ) nebo byla – li vyprošena skrze ú ředníka, souhlas nebo nesouhlas boh ů se zamýšlenou událostí, jako bylo t řeba p řijetí nového zákona, vále čná výprava, jmenování či volba ú ředníka nebo, jak vyplývá z formulace rem susceptam dirimi jakákoli činnost ve ve řejném zájmu. Jednorázové jevy nazývali Římané auspicia či signa impetrativa , ty druhé pak auspicia oblativa .179
178 Jevy zp ůsobené sope čnou činností, jako dešt ě kamení, zem ětřesení, ot řesy p ůdy spojené se sirnými výbuchy, byly považovány za znamení boh ů a byla jim v ěnována zna čná pozornost. Viz Vladimír Groh, Řím. Studie o jeho po čátcích , Praha 1923, str. 8-9. 179 Z literatury, která se zabývá auspicii odkazuji zejména na Ciceron ův spisy De divinatione , De natura deorum , ve t řetí knize spisu De officiis popisuje oprávn ění augur ů na řídit zbourání domu, který by p řekážel výhledu ze stanovišt ě ur čeného pro asupicia, česky v Cicero , O povinnostech , Praha 1970, str.149-150. Dále pak na četné zprávy z Valentia Maximia, Tita Livia a Dionyssia z Halikarnassu. V česky dostupné literatu ře
81 Ius spectionis Právo ú ředníka konat auspicia v zájmu ve řejném, státním , se nazývalo ius spectionis . Právo vykonávat tato ve řejná aspicia měl pouze magistrát. Rozlišovala se spectio podle významu, čím vyšší bylo postavení ú ředníka, tím v ětší význam m ělo jeho ius spectionis. Za království m ěl ius spectionis král, za republiky to byli všichni vyšší ú ředníci – consules, praetores, diktátor. Omezené právo konat auspicia bylo dáno i pontifik ům, kte ří mohli také svolávat ve řejná shromážd ění, nap ř. comitia calata či comitia tributa . Pokud se stalo, že se auspicia jednotlivých ú ředník ů dostala do kolize, platilo, že auspicia vyššího ú ředníka mají větší váhu než auspicium ú ředníka nižšího. Pokud se jednalo o auspicia dvou konzul ů, praetor ů apod., uznávalo se auspicium toho z nich, který byl maior . Pokud ovšem konali sou časn ě spectio ú ředník vyšší i nižší sou časn ě, a vyšší ú ředník spat řil znamení impetrativní kladné souhlasné, a nižší ú ředník znamení oblativní nesouhlasné (zejména to platí o tzv. auspicio ex diris tzn. mimo řádných jevech v ěštících nešt ěstí), rušilo znamení oblativní platnost znamení impetrativního, třebaže bylo znamení oblativní pozorováno nižším magistrátem. Pro zrušení platnosti auspicií vyšších bylo t řeba, aby ú ředník pozorované oblativní znamení ohlásil p říslušnému vyššímu úředníkovi ( obnuntiatio). O tom, že oblativních znamení bylo velmi často využíváno k dosažení politických cíl ů sv ědčí i skute čnost, že ú ředníci vyšší z moci svého imperia často zakazovali nižším ú ředník ům auspikovat b ěhem jejich vlastních auspicií. Využívání tohoto ius obnuntiatio , které je rovn ěž t řeba zapo čítat mezi ú řednické pravomoci vedlo k vážným poruchám římského ve řejného života a bylo n ěkdy ve 2. století p ř. n. l.
je pak stru čný výtah možno nalézt u Josefa Krále, Státní z řízení , str. 138 a násl.
82 upraveno zákony Lex Fufia a Lex Aelia, o kterých nemáme blžších zpráv. Velmi významné bylo právo obnunciace u tribun ů lidu, nebo ť ti jej mohli použít proti ú řednímu aktu kteréhokoli ú ředníka (v četn ě konzul ů), snad s výjimkou diktátora. V případ ě, že p ři znamením vyžádaném, vyprošeném, ú ředním (auspicium oblativum ) došlo ke znamení náhodnému, p řeletu pták ů, úderu blesku, 180 klopýtnutí ú ředníka jdoucího vykonat věštbu, znamení oblativní bylo považováno za mocn ější a věrn ěji vyjad řující v ůli boh ů. Toto znamení však musel magistrát vid ět a slyšet, aby jej bylo nutno respektovat. Bývalo proto obvyklé nap ř. p ři ob ěti hrát na flétnu nebo nést se v zakrytých nosítkách, aby magistrát nemohl nic vid ět ani slyšet. 181 Teoreticky každý ob čan mohl spat řit nep říznivé znamení a oznámit jej ú ředníkovi, ovšem v praxi byl pouze augur uznáván jako autorita, pouze na jeho oznámení brali úředníci z řetel. Oprávn ěný ú ředník mohl v případ ě nutnosti p řenést výkon auspicia na ú ředníka jiného, tento jej však nevykonával jménem svým, ale práv ě jménem toho, jež na n ěj auspicia p řenesl. Cicero však v uvedené pasáži nehovo ří pouze o ius spectionis , ale spíše vyzdvihuje moc augur ů. Jak již bylo výše řečeno, konání v ěšteb bylo dáno pouze osobám s imperiem, ovšem v případ ě, že pozorované znamení bylo nejasné, bylo nutno jej vyložit bu ď jako š ťastné nebo jako neš ťastné. A to práv ě bylo úkolem augur ů. Augur doprovázal magistráta, zajiš ťoval mu podmínky pro vhodné pozorování, a p ůsobil také jako sv ědek řádného pr ůběhu auspicií. Pokud se b ěhem spectio znamení objevilo, bylo však bylo nejasné nebo sporné 182 bylo na augurovi, aby znamení vyložil.
180 Cic. de div. 2.35.74. „fulmen sinsitrum, auspicium optimum quod habemus.“ viz český p řeklad M. Tullius Cicero , P ředtuchy a výstrahy (p řel. J. Hr ůša ), Praha 1942, str. 130 181 Cic de div. 2.35.77.viz p ředchozí poznámku 182 nejznámn ějším nejasnýum znamením byl spor mezi Romulem a Remem podaný u Livia, Ab urbe condita I, 1 , viz Livius, Dějiny I (p řel. P.
83 Augur, jež zpozoroval oblativní znamení nebo jemuž takové znamení bylo hlášeno, oznámil mto ú ředníkovi slovy „alio die.“ 183 Magistrát sám ovšem musel rozhodnout zda se znamení ukázalo nebo ne. Také oznamování a výklad znamení oblativních náležel do kompetence augur ů. Pokud augur b ěhem spectio oznámil úředníkovi, že spat řil oblativní znamení, nap říklad p ři pozorování letu pták ů spat řil blesk, m ělo se za to, že bohové bleskem dali najevou sv ůj nesouhlas k úřednímu jednání, k němuž náleželo konané spectio . Augur nesouhlasným výrokem alio die zp ůsobil, že „zamýšlený čin nemohl se již toho dne konat.“ 184 Augur mohl nejen zrušit svolaná shromážd ění, a ť se již jednalo o comitia centuriata, nebo o shromážd ění plebejská – consilia plebis, ale m ělo významný vliv i na volbu ú ředník ů, a to jak patricijských, tak plebejských. Na základ ě formulace magistratu se abdicent consules m ůžeme usoudit, že volba ú ředníka nebyla neplatná ipso facto , že ú ředník, p ři jehož volb ě stalo se vitium , se musel sám vzdát svého ú řadu. Pokud se zdráhal odstoupit, nemohl k tomu být žádným zp ůsobem donucen, 185 ale 186 po skon čení úředního roku mohl být žalován. Cicero uvádí p říklad, kdy byl jedním tribunem lidu proti tribunu jinému nejen použito veto, ale i byl na základ ě jeho
Kucharský), Praha 1971, str. 48. Cícero sám na tento p říb ěh odkazuje De leg. II, 13 , 31: „ nec vero Romulus noster auspicato urbem condisset.“ 183 Josef Král, Státní z řízení , str. 141 184 Josef Král, Státní z řízení , str. 140 185 Livius podává p řípad konzula Flaminia, který se neuposlechl výsledku auspicií, ani p říkazu senátu, aby se dostavil do Říma, ale naopak odešel, aby nastoupil sv ůj konzulský ú řad Livius, Dějiny IV (p řel. P. Kucharský), Praha 1971 Liv. 21.63.7. 186 A. Lintott ve své knize Constitution of the Roman Republic , Clarendon Press, Oxford 1999, str. 62 ovšem uvádí, že „a magistrate who had been elected improperly or who was disgraced his office could be forced to abdicate. Where co-operation was not forth-coming, a magistracy might be abrogated by the assembley, though there are no examples of this from the middle republic.“
84 pravomoci vysazen z úřadu. 187 Dle mého názoru ovšem takové vysazení je porušením principu kolegiality, jež je základním ústavním prtincipem římské republiky a m ůže být vysv ětleno pouze bou řlivými politickými událostmi oné doby (uvedený příb ěh se odehrál roku 133 p ř. n. l., v dob ě probíhajících spor ů o pozemkovou reformu) Úředník, který byl zvolen vitiozn ě, pokud sám odstoupil, nemohl ovšem řídit volby svých nástupc ů, aby se vitium dále neší řilo. 188 Augurové byli také povoláni soudit náboženskou čistotu procedurálních otázek p ři legislativní činnosti zákonodárných shromážd ění republikánského Říma. Pokud nebyla znamení pozorované p ři svolávání shromážd ění p říznivá, nemohl být zapo čat zákonodárný proces. Pokud však byl takový zákon p řijat, mohl být zrušen rozhodnutím augura - leges non iure rogatas tollere . Pokud bylo sporné, zda došlo k porušení v ůle boh ů, o zrušení zákona rozhodovalo kolegium augur ů. Roku 98 p ř. n. l. byl p řijat zákon – lex Caecilia Didia , který ustanovil, že senát m ůže vyhlásit, že římský lid není vázán zákonem, který byl p řijat nezákonným postupem. Mezi závažná pochybení, která vedou ke zrušení zákona, se po čítá nejen spojování více prvk ů do jednoho zákona ( lex satura) a provedení promulgace b ěhem zákonného moratoria 24 dní ( trinundium ), ale také porušení auspicií nebo použití násilí b ěhem spectio .189 Jedná se o významný zásah senátu do legislativní pravomoci lidových shromážd ění.
187 Cic. De legibus 3, 24: „ quin ipsum Ti. Gracchum non solum neglectus, sed etiam sublatus intercessor evertit, quid enim illumaliud perculit, nisi quod potestatem intercedenti collegae abrogavit?“ 188 p ři samnitských válkách byli diktátor Publicius Cornelius Rufus a velitel jízdy Marcus Antonius. Oba se však svého ú řadu vzdali, protože „nastaly náboženské obavy, že byli zvoleni vadn ě“ Livius, Dějiny II-III (p řel. P. Kucharský), Praha 1972, str. 82 189 literaturu k tomuto tématu viz Andrew Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 101
85 Mám-li tedy shrnout p ředchozí výklad, pravomoc provád ět auspicia tvo řila významnou složku ú řednického imperia, a m ěla velký význam na výkon ve řejné správy a politického života ve starém Řím ě, na zákonodárný proces, na volbu ú ředník ů, na konání vále čných výprav a diplomatických misí.
Exkurz: Náboženství ve službách státu
Náboženství hrálo v římském stát ě podstatnou úlohu, podílelo se na jeho založení a zna čnou m ěrou se podílelo i jeho fungování. 190 Zatímco v předchozí části jsem se zabýval náboženskými oprávn ěními magistrát ů, zejména ius spectionis, nyní se budu pro lepší poznání římské ústavy bych se cht ěl v krátkém exkurzu zabývat činností augur ů jako pomocník ů (poradc ů) magistrát ů p ři výkonu imperia.
Vliv augurů na činnost státní správy Postupem doby se p ři výkonu auspicií zv ětšoval význam augur ů,191 kte ří se z původn ě pod řízeného postavení stali významnou poradní silou,192 a jejichž faktickou moc Cicero staví výše než moc konzulskou. Zárove ň ovšem ú ředníky nabádá, aby jednali ve shod ě s výkladem augur ů, a aby nesledovali p ři výkladu znamení své vlastní politické cíle:
190 o významu náboženského kultu pro římskou rodinu a stát viz Fustel de Coulanges, Antická obec , Praha 1998, tak popis náboženských ob řad ů p ři zakládání m ěsta str. 134, 135, o vlivu náboženstvá na zasedání senátu a lidových shromážd ění str. 163-167, o vlivu náboženství na Ciceron ův návrh ústavy viz str. 188, podle F. de Coulanges „není (tento návrh ústavy pozn. P.D. ) zcela smyšlený.“ 191 Augurové byli rozší řeni nejen u Říman ů, ale také u ostatních italických kmen ů a jejich p ůvod je starší než u pontifik ů, Michal Sk řejpek, Ius et religio , Pleh řimov 1999, str. 74-75 192 „V případ ě augur ů m ůžeme totoiž sledovat zajímavý úkaz. zatímco vztah Říman ů k jejich náboženství se postupem doby stával více formáln ější a ochladal, význam t ěchto augur ů rostl.“ Michal Sk řejpek, Ius et religio , Pleh řimov 1999, str. 78
86 Cic. legibus, III, 19, 43. “Sunt deinde posita deinceps, quae habemus etiam in publicis institutis atque legibus. Auspicia servanto, auguri parento.“
Překlad: Jsou tedy dána ustanovení, která pocházejí z ve řejných usnesení a ze zákon ů, že je t řeba zachovávat příkazy boh ů zjevená v auspiciích a naslouchat výklad ům augur ů.
Pro římskou státov ědu je tedy typické až úzkostlivé zachovávání náboženských ob řad ů. Rozhodn ě se však nemohu ztotožnit s názorem J. Krále, který uvádí, že „koncem republiky nezbylo (z ob řad ů) nic než čirý formalismus, ovšem bedliv ě zachovávaný. Bylo to jakési ob řadnictví, z nějž veškerý obsah už dávno vyprchal, ale p řes to z ůstalo nedotknutelnou sou částí ve řejných úkon ů.“ 193 Pravdou z ůstává, že pravomoc konat auspicia byla velmi často zneužívána k dosahování soukromých a politických cíl ů, ale to samé m ůžeme říct i o moci tribun ů lidu nebo ú řadu pontifika maxima. To, že Cicero činí z náboženství hlavní složku svého ideální státu nesouvisí dle mého názoru s jeho úctou k tradici a k mrav ům p ředk ů, ale staré náboženské formy jsou pro n ěj na základ ě stoické a idealistické filosofie napln ěny novým obsahem. Zákon jako ústavní základ státu musí vycházet s přirozeného práva a p řirozené právo je vlastn ě jen pouhým odrazem božské vůle zde na zemi, stejn ě jako lidská duše je odrazem vesmírného logu, jakousi božskou jiskrou v nás. Jestliže bohové musí a mohou zjevovat svou v ůli skrze znamení a auspicia, a Cicero se spolu s rannými stoiky domníval, že ano, pak je pro stát nezbytn ě nutné chovat se v souladu s těmito božskými znameními.
87 Přestože mnozí Římané, pochybovali o schopnosti p ředvídat budoucnost a Cicero sám o tématu p ředvídání říká: Cic. De leg. II, 13, 32-33. „Egone? Divinatione, qui Graeci άυτικήυ appelant, esse sentio, et huius hanc ipsam partem, quae est in avibus ceterisque signis, quod disciplinae nostrae .“
Překlad: Co já o tom soudím? Mám za to, že um ění v ěšt ění (divinace), které řekové nazývají mantiké skute čně existuje a je sou částí toho um ění, které spo čívá v pozorování letu pták ů a ostatních znamení a je u nás vykonáváno augury.
Divinaci tedy nejen považuje za skute čně možnou, ale pokládá ji za sou část římské v ědy, za klí čovou sou část římské ústavy. S trochou nadsázky m ůžeme schopnost augur ů, kterou Cicero nazývá řeckým výrazem „mántiké,“ ozna čit za d ůležitou „pomocnou v ědu“ římských státních orgán ů.
Cic. De leg. II, 13, 32-33 „ Si enim deos esse concendimus, eorumque mente mundum regi et eosdem, et eosdem hominem consulerem generi et posse nobis signa rerum futurarum ostendere, non video cur esse, non video cur esse divinationem negem.“
Překlad: Protože jestliže p řipustíme, že bohové existují a že vše na tomto sv ětě je řízeno jejich v ůlí, a že se starají o lidské pokolení a že tedy mají moc vyjevit nám budoucí v ěci, nevidím d ůvod, pro č by m ělo být popíráno v ěšt ění.
Aby byly p řijaty takové zákony, které se budou blížit co nejvíce dokonalým zákon ům vesmírného logu, musí být p ři jejich p řijímání zachována v ůle boh ů. Pokud mají být zvoleni dob ří ú ředníci, kte ří budou (podobn ě jako strážci v Platónov ě
193 Josef Král, Státní z řízení římské , str. 141
88 ústav ě) p ůsobit na zdokonalování ob čan ů, a kte ří jsou podle Cicerona mluvícím zákonem, musí se tito magistráti p ři svém rozhodování řídit v ůlí boh ů. Protože bohové nejen, že existují, ale i řídí celý sv ět mente eorum mundum regi – pak je nutné jejich v ůli poslouchat . A pokud je možno vyložit v ůlí boh ů augury skrze znamení (z letu pták ů a jinak - avibus ceterisque signis) , potom musí magistrát auspicia servare et auguri parere. Kdyby se jednalo o čirý, bezobsažný formalismus, nikdy by nedošlo ke za řazení pasáží o augurech do obsahu spisu De legibus. Pro stoickou filosofii je typický její kosmopolitismus a Cicero koncipoval uvedené dílo pro všechny národy, které se řídí právem. 194
Cic. De leg. I, 43, 61-62, „…viderit ispumque ea moderantem et regentem paene prenderit seseque non omnis (homines) circumdatudatum moenibus popularem alicuis definiti loci, sed civem totius mundi agnoverit…“ 195
Překlad: a když lidská mysl tém ěř spat ří samotného boha, kte ří ji řídí a vládne jí a pozná, že ona sama není uzav řena v úzkých zdech jednoho místa, obehnaného hradbami, které stav ěla lidská ruka, ale jako posuzuje sebe sama jako ob čana celého sv ěta.
Všechna m ěsta a všechny státy na celém sv ětě, od Indu až po Ókeános, se musí řídit zákony, které se blíží zákon ům logu,
194 o tom, že moudrému muži je domovem celý sv ět byl p řesv ědčen i Démokritos: „Moudrý člov ěk m ůže jít do každé zem ě, je ť jeho vlastí celý sv ět.“ Citovaný výrok nacházíme u Stobaia Ioanesse, citováno podle Řečtí atomisté , Praha 1980, str. 220 195 Zde se objevuje stará stoická myšlenka, že moudrý člov ěk, který dosáhne dokonalosti, který vyplní Apolón ův p říkaz GNOI SEAUTON se stává sv ětoob čanem. Stoikové u čili že neplatí žádné hranice, ani národní zákony, nebo ť všichni se řídí stejnými, všeobecn ě platnými zákony p řírody. Tyto zákony jsou platné pro všechny a vrcholn ě spravedlivé. Lidské zákony, bez ohledu na formu státu, ve které vznikají, se musí být rozumné a být v souladu s přírodou, aby byly spravedlivé.
89 který je jediný, vrcholn ě spravedlivý a všeobecn ě platný pro celý vesmír, které ukládá pln ění stejných povinností pro všechny. A pln ění t ěchto povinností je tedy život v souladu s tím, co Cicero nazývá natura a považuje za nejvyšší dobro:
Cic. De leg. I,21,56 „sed certe ita res se habet, ut ex natura vivere sumum bonum sit .“
Překlad: Je nepopirateln ě pravdou, že žít v souladu s přírodou je nejvyšším dobrem.
Proto, aby magistráti mohli rozhodovat v souladu s vůlí boh ů, byli ustanoveni krom ě augur ů i další kn ěží a vyklada či božské v ůle. Cicero uvádí t ři druhy:
Cic. De leg. II,9,21 „Diviisque aliis alii sacerdotes, omnibus pontifices, singulis flaminem sunto. Virginesque vestales in Urbe custodiunto ignem foci publici sempiternum. „Eorum autem genera sunto tria, unum quod praesit caeremoniis et sacris, quod interpretetur fatidicorum et vatium ecfata incognita, quorum senatus populusque asciverit; interpretes autem Iovis optumi maxumi, publici augures, signis et auspiciis postera vidento, disciplinam tenento;“
P řeklad: N ěkte ří bohové a ť mají své vlastní kn ěží, všem boh ům dohromady a ť složí pontifikové, jednotlivým boh ům pak flaminové. A panenské vestálky a ť st řeží v ěč ný ohe ň na městském ve řejném ohništi. (Ve řejných kn ěží) a ť jsou t ři druhy, Prvý druh a ť p ředsedá ob řad ům a ob ětem, druhý a ť se zabývá nejasnými výroku v ěštc ů a prorok ů, které p řijal senát a lid. Navíc, vyklada či v ůle Jupitera, tedy augurové a ť p ředpovídají budoucnost podle věštných znamení a udržují znalost svého um ění.
90 Krom ě „obvyklých“ kn ěží, jejichž úkolem je p řinášet ob ěti udržovat rituální ob řady a celkov ě zajiš ťovat smír obce s bohy, krom ě pontifik ů jež mají sloužit pot řebám všech boh ů, a vestálských panen, jejichž úkolem je udržovat posvátný ohe ň, ustavuje Cicero augury jakožto ve řejné vyklada če. Ve řejné proto, že slouží státu, vykládají v ůli Jupitera Optima et Maxima a jsou ustaveni do funkce lidem a potvrzeni senátem. Jejich úkolem je „ fulgora caelique regionis ratis temeranto“, „divorumque iras providento iisque apparento“ , tak aby bylo dosaženo hlavního cíle augur ů „ vineta virgetaque et salutem populi auguranto.“ Rozsáhlá oprávn ění, která ovšem Cicero dává augur ům do rukou - jako zajistit si nerušený výhled „urbemque et agros et liberata et effata habento,“ stejn ě jako oprávn ění prohlásit cokoli jako nesouladné s božským právem za neplatné „ quaque augur iniusta nefasta vitiosa, dira defixerit, inrita, infectaque sunto“, je nutno považovat, vzhledem ke skute čnosti, že augurové nem ěli imperium a byli pouhými poradci, za závazný pokyn ú ředníku, aby zakro čil „z moci ú řední“ a u činil dané jednání neplatným. Z dějin římské správy se mi však nepoda řilo zjistit p řípad, kdy by tak úředníci skute čně jednali. Ješt ě problemati čtější je ustanovení „ quique non paruerit, capital esto .“ P ředstava, že by osoba, která neposlechne příkazu augura, byla vydána na smrt, p říliš neodpovídá významu osobního práva na život pro svobodného Římana, tak jak byl chápán práv ě Římany samotnými, ani významu, jaký byl p řikládán ius provocationis v římském ústavním systému. Povedeme-li však analogii s tribunem lidu, který je také jako augur pod ochranou boh ů, a také, nem ěl ono právé a skute čné imperium, může být termínem „ paruerit “ mín ěn útok na integritu jako u tribuna lidu, p řípadn ě násilné brán ění výkonu jeho činnosti. P ři významu, který Cicero augur ům p řikládal, je zjevné, že takové jednání by trest smrti zasluhovalo. Podobn ě jako
91 v předchozím p řípad ě, i zde není znám p řípad, kdy by k takovému vydání došlo. Posledním, u Cicerona uvedeným posláním augur ů bylo „disciplina tenento “, tedy udržovat tuto etruskou nauku, a bude - li to zapot řebí, senát musí zajistit dostatek etruských věštc ů pro úsp ěšné pokra čování činnosti augur ů.
Magistratury Část II: Oprávn ění militiae
Imperium militiae To, co bylo doposud řečeno o imperiu, platí o imperium domi , tedy uvnit ř římských hradeb. Imperium militiae, tedy úřednickou moc uplat ňovanou mimo pomoerium, které ohrani čovalo působnost magistrát ů domi, 196 m ůžeme rozd ělit na pravomoc p ři vedení vojska a pravomoc v provinciích. 197 Imperium militiae m ěli všichni vyšší magistráti, mnozí však nem ěli p říležitost toto imperium vykonávat. Obsahem imperia militiae bylo zejména sestavovat vojsko z ob čan ů a zavázat je p řísahou (toto však mohl ú ředník provád ět pouze se souhlasem senátu a pozd ěji císa ře, svévolné jednání bylo od doby Sully postihováno jako crimen maiestatis , viz Dig. 48.4.3.) Dalším oprávn ěním vyplývajícím z imperium militiae bylo vedení války, vojenská jurisdikce nad pod řízenými vojáky a jejich spojenci, ud ělování vojenských vyznamenání apod. Z hlediska vyváženosti římské ústavy je nutno poznamenat, že základní linie ohledn ě války a míru p říslušela lidu
196 magistrátské imperium domi se uplat ňoval i vn ě posvátných hranic města na území okolo Říma, do prvního milníku. Na tomto území mohla být vykonávána jak jurisdikce domi, tak militiae, viz J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 134 197 souhrn oprávn ění magistráta v provinciích se nazýval provincia, teprve pozd ěji tento název znamenal ur čité ne-italské území, ovládané Římem, viz A. Lintott, Constitution of the Roman Republic, Oxford 1999, str. 101. O výzmnamu a správ ě římských provincií viz J. Richardson, Roman Provincial Administration , Bristol 1984, str. 32
92 organizovanému v lidových shromážd ění, koordinace vlastního pr ůběhu boj ů a řekn ěme „vále čná diplomacie“ pak p říslušela senátu (jak o tom bude pojednáno dále v úříslušných pasážích). K zahájení války bylo dle římské ústavy nutno zajistit souhlas rozhodující (tedy nejbohatší) části římského ob čanstva, což bylo rozhodující pro loajalitu v dalším pr ůběhu války. 198 Celková vále čná koncepce pak spo čívala v rukou senátu jako nejzkušen ějšího orgánu. O tom, jak se tato ústavní koncepce osv ědčila, nás přesv ědčuje nejen Polybios, 199 ale koneckonc ů celé d ějiny římského státu. Na záv ěr výkladu bych se vrátil ke zp ůsobu, jakým Římané rozd ělovaly války. Jednak to byly války, které vedl římský stát proti okolním kmen ům, stojícím na nižším stupni spole čenského vývoje, nap ř. Kimbrové nebo Keltiberové. S t ěmi vál čili Římané jako s nep řáteli o holé p řežití, zatímco " cum Latinis, Sabinis, Samnitibus, Poenis, Pyrrho de imperio dimicabatur "200 , tedy s Latiny, Samnity, Puny a s Pyrrhem se zápasilo o nadvládu. Války „ de imperio “ byly považovány za řádné a hodné napodobování, byly aristokracií i lidem podporovány, protože p řinášely Římu zisk územní i zisk hmotný. Dále to byly mén ě "vznešené" války, jakou byla nap říklad válka se spojenci, kterou zažil Cicero jako mladík, nebo nes četné války ob čanské - a ť už Marius proti Sullovi, Caesar proti Pompeiovi a jeho syn ům nebo Octavián Augustus proti Antoniovi. T řebaže Cicero i mnozí jeho sou časníci považovali tyto války za zlo, které ni čí republiku, p řesto musela být
198 A že válka skute čně nemohla být vedena proti v ůli lidu, ale byla často vedena proti v ůli senátu nás p řesv ědčuje p říklad zahájení prvé punské války, kdy v roce 264 p ř. K. se m ěsto Messana obrátilo o pomoc k Římu, „římská vláda výzvu p řijala – senát sice váhal, ale p řehlasovalo jej lidové shromážd ění, které bažilo po ko řisti.“ M. Grant, Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 99 199 Pol. VI, 2. 200 text citován z internetu, M. T. Cicero, De off. II, 38. [citováno dne 28. 9. 2006]. Dostupný z http://www.thelatinlibrary.com/cicero/off1.shtml
93 stejn ě dodržována ustanovení ius belli , aby bylo možné prohlásit válku za spravedlivou ( bella iusta piaque ). Naproti tomu Spartakovo povstání, které ot řásalo Itálií mezi roky 73 až 71 p ř. n. l. bylo považováno za nanejvýš potupnou " bellum servile, " válku s otroky a domnívám se, že na tento typ konfliktu se ius bellum nevztahovalo. Alespo ň vále čné akce proti Spartakovi byly vedeny neoby čejn ě razantn ě, s uprchlými otroky nebylo vyjednáváno a se zajatci bylo velmi krut ě naloženo. 201
Jednotlivé magistratury
Po seznámení s obecnými principy fungování římské ústavy a se základním pojmem imperia, je možno p řistoupit výkladu o jednotlivých ústavních činitelích:
Protože není úkolem této práce podat podrobný výklad o římské ústav ě konce republiky, jako spíše srovnat Ciceronovu nauku o státu, založenou na řecké filosofii a římské tradici s ústavní realitou druhé poloviny 1. století p řed K., bude i v této kapitole v ěnována jednotlivým magistraturám jen taková pozornost, jakou jim v ěnuje M. T. Cicero. Nejv ětší část násleujícího oddílu se bude zabývat tribunem lidu, pozornost bude v ěnována také censor ům, kte ří hrají odlišnou úlohu v návrhu Ciceronovy ústavy, než jakou jim přisoudil samotný Řím. Ostatní magistratury nebudou zmín ěny či budou zmín ěny pouze okrajov ě, mám totiž za to, že jejich úloha v Ciceronov ě systému se v ni čem neliší od jejich obvyklé činnosti:
201 o posledním boji Spartaka a o dalších osudech jeho armády viz A. V. Mišulin, Spartakus , Praha 1954, str. 81-100
94 Cic. De leg. III,5,13. „Quam brevi, frater, in conspectu posita est a te omnium magistratium descriptio, sed ea poene nostra civitatis, etsi a te paulum adlatum est novi.
Překlad: Jak stru čně, jsi nám, brat ře, p ředložil ustanovení o všech ú řednících. Ustanovení jsou ale skoro stejná jako ustanovení našeho státu, jen jsi mali čko n ěco pozm ěnil.
V dalších kapitolách pak proberu postupn ě funkci dalších základních prvk ů římské ústavy, senátu a lidu římského. A to tak, že vždy vyložím nejprve historické, p řípadn ě sociální pozadí dané instituce, rozeberu její oprávn ění a pravomoci a upozorním na zm ěny, které Cicero navrhuje a pokusím se od ůvodnit jejich charakter.
Censor Censor byl v římské ústav ě nejvýše postaveným ú ředníkem, třebaže nebyl ani vybaven imperiem. Funkce censora byla považována za nej čestn ější, jeho úlohu v rámci římské ústavy popisuje Cicero takto:
Cic. De leg. III, 3,7. “Censoris populi aevitates, suboles, familias pecuniasque censento, urbista templa, vias, aquas, aerarium, vectigalia, tuento, populique partis in tribus discribunto, exin pecunias, aevitatis, ordinis partitunto, equitum peditumque prolem describunto, caelibes esse prohibento, mores populi regunto, probrum in senatum ne reliquonto ; bini sunto, magistratum quinquennium habento ; reliqui magistratus annui sunto; eaque potestas semper esto.“
Překlad: Censo ři a ť za řazují do censu ob čany podle jejich věku, rodin, otrok ů a ostatního majetku. A a ť se starají o chrámy, cesty, akvadukty a o ve řejnou pokladnu a o výnosy
95 státního majetku. Národ a ť rozd ělují do t říd podle jejich věku, pen ěz a hodnosti. A ť p řijímají d ěti(mladíky) do řad pěchoty a jízdy, a ť zakazují aby lidé neuzavírali manželství. Ať usm ěrňují mravy lidí, a nikoho nevhodného a ť neponechají v senátu.
Organizace ú řadu z ůstává u Cicerona stejná jako v římském stát ě:
Cic. De leg. III, 3,7.“;bini sunto, magistratum quinquennium habento; reliqui magistratus annui sunto; eaque potestas semper esto.“
Překlad: (Censo ři pozn. P.D.) a ť jsou dva, jejich ú řad a ť trvá po dobu p ěti let. Ostatní magistráti a ť ú řadují po jednom roce; jejich moc (tj. censor ů – pozn. P.D.) a ť je vždy ve stát ě p řítomna.
Osobu censora považuje Cicero za svrchovan ě d ůležitou a ponechává jí v podstat ě stejné pravomoci. Zvyšuje pouze d ůraz na morální kvalitu censor ů, tito se mají stát jakými strážci obecné mravnosti. S dvěma d ůležitými výjimkami. Cicero neuznává lex Ovinia a odnímá censor ům právo jmenovat dle svého uvážení nové členy senátu. Tato pravomoc je nahrazena virilním členstvím bývalých ú ředník ů v senátu. Naproti tomu obda řuje Cicero censory novou pravomocí, pro niž se nechal inspirovat římskou ústavou. Censo ři mají dbát, podobn ě jako nomofylakoi v Athénách o soulad ú řední činnosti s římskou ústavou a zákony a p řípady, ve kterých zjistí porušení zákonnosti mají p ředat p říslušným stálým porotním soud ům k vyšet ření a potrestání. O obou t ěchto pravomocech bude pojednáno v příslušných pasážích.
96 Praetor Cic. De leg. III, 3, 8.“Iuris disceptator, qui privata iudicet iudicarive iubeat, praetor esto. is iuris civilis custos esto.; huic potestate pari, quotcumque senatus creverit populusve iusserit, tot sunto.“
Překlad: Rozsudím 202 práva, který rozhoduje o soukromém právu nebo o takovém právu na řizuje rozhodnout, budiž praetor. Ten budiž strážcem práva ob čanského. Stejnou mocí nech ť je vybaveno tolik (dalších osob pozn. P.D.), kolik usnesením ur čí senát nebo kolik na řídí lid.
Praetoru je v ěnována jen velmi malá pozornost, p řes obrovský význam, který hrál p ři formování římského práva soukromého. Cicero se zajímá pouze o institucionální stránku římského státu, ani v v nejmenším nehodlá nijak omezovat pratora p ři rozhodování v soukromých v ěcech.
Konzulové Cic. De leg. III, 3, 8.“Regio imperio duo sunto, iique praeeundo, iudicando, consulendo praetores, iudices appelamino; militiae summum ius habendo, nemini parento; ollis salus populi suprema lex esto.“
Překlad: Královskou mocí a ť jsou vybaveni dva, a protože oni jdou vp ředu (tedy velí pozn. P.D.), soudí a spole čně se radí, a ť jsou nazýváni praetory, soudci a konzuly. P ři vále čném tažení a ť jim náleží nejvyšší velení, nikomu jinému ať nepodléhají. Blaho lidu a ť je jim nejvyšším p říkazem.
202 takto p řekládá Pražák, Sedlá ček, Novotný: Latinsko český slovník , Praha 1954 svazek I, str. 410 latinský výraz disceptator. Vzheldem ke kontextu následující v ěty je výraz rozsudí lepší než soudce, protože rozsudí v sob ě zahrnuje jak rozhodování ve v ěcěch sporných i nesporných.
97 Cicero p řipomíná archaické názvy pro konzuly, praetor původn ě ozna čoval nejvyšší vojenské velení, tedy oprávn ění uplat ňované militiae , iudex (soudce) pak jeho oprávn ění roozhodovat spory domi . Termín consul pak znamená druh nebo kolega a nazna čuje, že ona „královská moc“ je omezena stejnou mocí druhého kolegy. Z konzulských pravomocí p řipomíná Cicero pouze nejvyšší vojenské velení, 203 zárove ň však dodává, že konzulové tvo ří nejvyšší stupe ň hierarchie římských magistrát ů, z čehož vyplývají i další jejich oprávn ění, tak jak jsou obvykle uvád ěna 204 – konzul je nejvyšším soudcem, m ůže v rámci intercesse zrušit na řízení druhého kolegy v rámci civilního procesu, mohl provád ět adopce, vydávat své vlastní vyhlášky, svolávat senát a „zejména mu p říslušelo vykonávat všechny správní v ěci, pokud senát nestanovil jinak – bezpe čnost ve měst ě, dozor nad v ězni, konzul m ěl povinnost dostavit se k ohni, zasahoval všude tam, kde dle jeho názoru neplnili své povinnosti ostatní magistráti.“ 205 Z právního hlediska se tedy oprávn ění konzul ů nijak neliší od skute čné situace v republikánském Řím ě, i u Cicerona zůstávají konzulové reprezentanti moci královské a jejich pravomoci jsou velmi rozsáhlé. Cicer ův návrh však ur čuje konzul ům normu, podle které se mají zachovat – nejvyšším zájmem konzul ů, kterému mají pod řídit všechno své jednání, nemá být jejich osobní prosp ěch nebo prosp ěch t řídy (senátorské, jezdecké), která je zrodila, ale salus populi, prosp ěch, blaho a bezpe čnost celého římského národa.
203 vojenské velení ovšem bylo nejd ůležit ější funkcí konzul ů, a to až do doby Sullovy, pak zasahovali do boj ů jako prokonzulové - A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 105-106 204 J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 206-208 205 J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 213
98 Diktátor Cic. De leg. III,3,9.“Ast quando duellum gravius, discordiae civium escunt, oenus ne amplius sex menses, si senatus creverit, idem iuris quod duo consules teneto, isque aves sinistra dictus populi magister esto; equitacumque qui regat habeto pari iure cum eo, quicumque erit iuris disceptator.
Překlad: V případ ě t ěžké války nebo ob čanské nesvornosti, ať jednomu muži p řipadne na dobu ne delší šesti m ěsíc ů právo (moc, pravomoc pozn. P.D.) jakou mají konzulové, pokud tak na řídí senát. A ten, pokud bude mít p říznivá auspicia, a ť je pánem lidu. Ten, kdo je obda řen takovou mocí, a ť má pomocníka, velitele jízdy, se stejnou pravomocí jako rozsudí.
Diktátor je jedním z mimo řádných opat ření pomocí kterých se římská ústava vypo řádává se situacemi, ve kterých zavedené ústavní postupy selhávají. Cicero uvádí dv ě takové situace, t ěžkou válku nebo vnit řní nepokoje. To, že v takových situacích byl diktátor skute čně zvolen, ukazuje v případ ě války p říklad druhé punské války a diktatura Quinta Fabia Maxima Cunctatora, 206 v případ ě vnit řních nepokoj ů pak diktátor Quintus Hortensius a řešení sporu mezi patricii a plebeji pomocí zákona, který nese jeho jméno. Diktátor byl jmenován jedním z konzul ů, obrat si senatus creverit nazna čuje, že se tak d ělo na na p řání či pokyn senátu. Senát z řejm ě uznal, že situace v poli je tak vážná, že je t řeba sjednotit vojenské velení a pov ěř il jednoho z konzul ů, a ť jmenuje diktátora. Hlavní funkce diktátora tedy byla bojovat proti nep řátel ům vn ějším, i když jsou p řipomínány i jiné funkce,nap ř. uspo řádání voleb v nep řítomnosti konzul ů.
99 Diktátor si sám zvolil svého velitele jízdy (i to ukazuje na vojenské velení). Diktátor byl tedy jmenován v čase ohrožení a vykonával svou funkci dokud toto ohrožení trvalo, podle Cicerona nejdéle šest měsíc ů. Na konci druhého století p ř. K., pod vlivem úpadku vn ějšího ohrožení je ve vnit řních sporech funkce diktátora vytla čována SC ultimem, kdy senát p římo sv ěř í mimo řádné pravomoci jednomu z úředník ů, obvykle konzulovi. O dalších rozdílech mezi dikaturou a SC ultimem bude pojednáno v kapitole v ěnované senátu. Na samém sklonku republiky bylo institutu diktátora zneužíváno, bylo porušována do časnost jeho ú řadu, Sulla tak zastával tuto funkci déle než rok a Caesar se nechal prohlásit diktátorem in perpetuo .207 Práv ě toto pošlapávání základních princip ů ústavy vedlo k zániku rovnováhy (vyváženosti) mezi jejími jednotlivými složkami a umožnilo n ěkolika jedinc ům zmocnit se nejvyšší moci ve stát ě. A jsou-li vy řazeny mechanismy, které by ur čily, kdo má stát v čele státu, pak o tom musí být rozhodnuto pomocí zbraní. Cicero si toto vše uv ědomoval, spisy De re publica a De legibus vznikly po sch ůzce v Lucce, kde byl práv ě ustanoveno první uskupení t ří takovýchto muž ů, první triumvirát. Spis De re publica m ěl zabránit zni čení římské republiky, Cicero však p řes veškerou snahu a ť už jako spisovatel nebo jako politik nedisponoval dostate čnými prost ředky, aby mohl nějakým zp ůsobem zm ěnit stav v ěcí.
206 po bitv ě u Trasimenského jezera r. 217 p ř. K., tento byl jako jediný diktátor ustanoven volbou. V. Groh, Starý Řím , Praha 1931, str. 87 207 A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 113
100 Nižší magistratury Cic. De leg. III, 3, 6.“Minoris magistratus partiti iuris ploeresim ploera sunto. militiae, quibus iussi erunt, imperanto eorumque tribuni sunto, domi pecuniam publicam custodiunto, vincula sontium servanto, capitalia vindicanto, aes, argentum aurumve publice signanto, litis contractas iudicanto, quodcumque senatus creverit, augunto.“
Překlad: A ť jsou vytvo řeni menší ú ředníci, v rozli čných oblastech p ůsobení, každý s pravomocí v dané oblasti. V armád ě (p ř. v poli, nejlépe nechat bez p řekladu - pozn. P.D.) a ť jim náleží vojenské velení nad t ěmi, kte ří jim byli sv ěř eni a a ť jsou jejich vojenskými tribuny, v Řím ě a ť jim náleží správa ve řejných prost ředk ů, správa nad v ězni, trestání hrdelních zlo čin ů, razit peníze ze zlata, st říbra a bronzu, rozhodovat soudní p ře a starat se o vše, o čem tak rozhodne senát.
Cicero zde doslova vychází ze stávajících pom ěrů a ponechává i ve svém návrhu úpravy menší římské ú ředníky p řesn ě v takových rolích, jaké jim p řisoudila ústava republikánského Říma.
Tribunus plebis V návrhu Ciceronovy nové ústavy m ůžeme o tribunech lidu číst toto:
Cic. De leg. III. 10. „Plebes quo pro se contra vim auxilii ergo decem creassit, ei tribuni eius sunto, quodque prohibessint quodque plebem rogassit, ratum esto; santique sunto neve orbam plebem tribunis reliqunto.“
Překlad: Deset ú ředník ů, kte ří, kte ří byli zvoleni lidem, aby byly chrán ěni p řed násilím, a ť jsou jejich tribuny. To, co
101 plebejové rozhodnou nebo zakážou za jejich p ředsednictví, to ať platí. Jejich osoby jsou nedotknutelné. Nesm ějí opustit plebejce bez tribun ů. (nesm ějí zanechat plebejce bez ochrany tribun ů.)
Tribunus plebis se do jisté míry vymyká ostatním ú řad ům. Jeho p ůvod nesahá do doby královské, ani nebyl vytvo řen spolu s úřadem konzulským po vyhnání král ů. Tribunát vznikl jako důsledek boje patrici ů s plebeji. 208 Z řízení tribun ů je výsledek prvního úspěšného kolektivního vyjednávání v dějinách, 209 které si plebejové vynutili na patricijích hromadným odchodem z města Říma. Tribunát byl řešením krizovým, zrodil se jako ústupek jedné skupiny obyvatelstva druhé, aby se zabránilo ob čanské válce a rozpadu státu. Jeho pravomoci se velmi liší od pravomoci jiných magistrát ů a proto p řitahuje již dlouhou dobu zaslouženou pozornost odborné literatury. 210 Tribun ne čerpá svou moc ze svobodné volby oprávn ěných ob čan ů, ale ze spole čné p řísahy plebej ů, že se budou navzájem chránit a poskytovat si pomoc. 211 Tribunové byli proto voleni pouze shromážd ěním plebej ů a tribunem se nemohl stát p říslušník patricijského rodu. Množství tribun ů zvolna vzr ůstalo, jejich kone čný po čet byl
208 Více o plebejích, jejich p ůvodu a sporu s patricii viz V.N. Ďjakonov, S. I. Kovaljov, Dějiny starov ěku , Praha 1963, str. 476-480, Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 73-90, T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 5-7. 209 M. Grant ozna čuje události na Mons Sacrum poblíž Říma jako „pozoruhodný p říklad organizovaného kolektivního vyjednávání.“ Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 79. 210 Z literatury, která se zabývá významem tribuna lidu pro římské právo ústavní je t řeba uvést zejména: Theodor Mommsen, Roemische Staatsrecht II , Lipsko 1887 3, str. 274-330, Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 121-128, Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 86-88, J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 157 a násl, 190,192,170,178, 179,187,149 a násl, 162 a násl, 245. S otázkou vztahu mezi senátem a tribunem lidu se zajímav ě vypo řádává Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 253-306. 211 Michael Grant, cit. dílo , str. 79
102 deset. Voleni byli na jeden rok, do ú řadu nastupovali 10. prosince. V případ ě, že tribun v pr ůběhu „služebního“ roku zem řel, jeho místo nemohlo z ůstat neobsazeno, jeho nástupce byl vybrán kooptací. 212 Výkon funkce probíhal nep řetržit ě, ve dne se tribunové scházeli v basilica Porcia (v podstat ě na dosah od sídla senátu) tak aby byli snadno k dosažení, v noci musely být jejich domy otev řeny pro každého plebejce, který by tam p řišel hledat pomoc. Tribunové také nemohli opušt ět m ěsto, a to ani na noc. 213 Nejvýznamn ější pravomoc tribuna lidu je ius auxilii , tedy právo vyvázat spoluob čana z moci jakéhokoli jiného magistráta:
Cic. de leg. III, 7, 16.„Deinde quod attulit auxillium reliquis non magistratibus, sed etiam privatis consuli non parentibus.“
Překlad: Potom také ostatním, nejen ú ředník ům, ale i soukromým ob čan ům, kte ří neuposlechnou p říkazu konzula, přináší pomoc.
Pomoc poskytoval tribun tak, že vložil svou osobu mezi úředníka a ob čana, kterému poskytoval ochranu. Jak bylo řečeno výše, nebyla moc tribuna založena na imperiu, ale na spole čné přísaze plebejc ů o vzájemné ochran ě. Osoba tribuna byla zasv ěcena (sacrosancta) a každý kdo by se jí dotkl, spáchal by svatokrádež. Tribun nebyl, na rozdíl t řeba od praetora pod řízen příkaz ům konzula. Naopak, tím, že se postavil mezi konzula
212 kooptace byla p ůvodn ě jediným zp ůsobem výb ěru tribun ů, teprve plebiscitum Treboniovo zavedlo užívání kooptace pouze k dopl ňování po čtu tribun ů. Kontinuita byla zajišt ěna také tím, že každý z tribun ů byl povinen zajistit si nástupce a že volby do ú řadu tribuna probíhali již za doby trvání funk čního období jeho p ředch ůdce ( červen), zatímco nástup tribun ů do úřadu byl 10. prosince. J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 157,158 213 Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 124
103 chytajícího zákrok proti plebejovi a samotného plebejce, znemožnil, s ohledem na svou imunitu konzulovi provedení požadované akce (uložení pokuty, trestu, p ředvolání apod.) 214 Byl kladen veliký d ůraz na fyzi čnost takového aktu – ucpání úst, vložení ruky. A. Lintott se domnívá, že pokud by tribunové zablokovali svými t ěly vstup do senátu, senát by se nemohl sejít. 215 Pokud by n ěkdo bránil tribunovi v uplatn ění jeho ius auxilii , mohl proti n ěmu (i kdyby to byl sám konzul, jak uvádí Cicero v citovaném fragmentu) použít ius coercendi . Tímto právem se rozumí soubor donucovacích prost ředk ů, jejímž ú čelem je „p řinutit odbojníka k poslušnosti.“ 216
Tribunové spolu s magistráty s imperiem, zejména v poli měli také plnou koerci ční pravomoc, na rozdíl od t ěchto magistrát ů však mohli tribunové sáhnout i k trestu smrti, pokud by se jim dostalo t ěžké osobní urážky. 217 Volba druhu donucovacího prost ředku závisela pln ě na úvaze tribuna, 218 musel však zvolené donucení vykonat osobn ě.219 Mezi další donucovací prost ředky m ůžeme uvést vsazení do vězení, tribuni lidu m ěli toto právo i proti vyšším ú ředník ům, za republiky se tohoto práva užívalo čím dál čast ěji. 220
214 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Roemische republik, Padeborn 1985 4, str. 86-87:“dass er zwischen den ordentlichen Magistrat trat und durch seine mit religioesen Tabu belegte den Magistrat am Zugriff hinderte.“ 215 Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 125 216 J. Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 149 217 J. Král, cit. dílo , str. 150 218 Dig.50.16.131.1 Ulpianus 3 ad l. iul. et pap. Inter " multam" autem et " poenam" multum interest, cum poena generale sit nomen omnium delictorum coercitio, multa specialis peccati, cuius animadversio hodie pecuniaria est: poena autem non tantum pecuniaria, verum capitis et existimationis irrogari solet. et multa quidem ex arbitrio eius venit, qui multam dicit: poena non irrogatur, nisi quae quaque lege vel quo alio iure specialiter huic delicto imposita est: quin immo multa ibi dicitur, ubi specialis poena non est imposita. item multam is dicere potest, cui iudicatio data est: magistratus solos et praesides provinciarum posse multam dicere mandatis permissum est. poenam autem unusquisque inrogare potest, cui huius criminis sive delicti exsecutio competit. 219 trest smrti vykonal tribun tak, že shodil ob ěť z Tarpejské skály.
104 Otázkou z ůstává, zda se mohl ob čan v případ ě trestu smrti nebo vysoké pokuty od rozhodnutí tribuna odvolat k lidovému shromážd ění. Vzhledem k tomu, že tribun nem ěl stejné postavení magistrát, jeho pravomoci neplynuly z imperia a zejména z toho důvodu, že nebyl volen lidovým shromážd ěním jako celkem, ale pouze shromážd ění plebej ů, domnívám se, že provocatio ad populum nep řicházelo v případ ě rozhodnutí tribuna plebis do úvahy.
Ani Cicero se v De leg. III,3,6, který byl již v této práci jednou citován v souvislosti k koerci ční pravomocí magistrát ů se o tribunech výslovn ě nezmi ňuje. Uve ďme si tuto pasáž ješt ě jednou:
Cic. De leg. III,3,6. Iusta imperia sunto, isque civis modeste ac sine recusatione parento; magistratus nec oboedientem et noxium civem multa vinculis verberibusve coherceto, ni par maiorve potestas populusve prohibessit, ad quos provocatio esto. Quom magistratus iudicassit introgassitve, per populum multae, poenae, certatio esto. Miltiae ab eo, qui imperabit, provocatio nec esto, quodque is, qui bellum geret, imperassit, ius ratumque esto.“
Překlad: „P říkazy magistráta musí být spravedlivé a ob čané je mají plnit poslušn ě a bez protest ů. Neposlušného ob čana může donutit magistrát k poslušnosti pomocí pokut, uv ězn ění nebo bi čování, pokud mu v tom nezabrání vyšší moc nebo lid. Ob čané mají možnost odvolat se (z rozhodnutí magistráta – pozn. P.D.) k vyššímu magistrátovi nebo k lidu. Pokud magistrát vyhlásí trest smrti nebo pokutu, je možné se odvolat k lidovému shromážd ění. Není možné se odvolat k lidu proti
220 J. Král, cit. dílo , str. 150
105 příkaz ům toho, kdo má vojenské velení. Takové p říkazy nemohou být zm ěněny rozhodnutím lidového shromážd ění.“
Subjektem, který je oprávn ěn ud ělovat pokuty, bi čování a jiné tresty a jehož p říkazy jsou pro všechny závazné, je podle Cicerona vždy magistratus, ne tribunus plebis. Rovn ěž v textu použitý výraz imperia (resp. iusta imperia) nazna čuje, že moc, která oprav ňuje subjekt k takovému jednání pochází z imperia. A tribuni lidu, jak již bylo mnohokrát řečeno, imperiem obda řeni nebyli. Nezbývá tedy než shrnout, že v případ ě rozhodnutí tribuna lidu v mimosoudním, koerci čním řízení, nebylo možné odvolat se k lidovému shromážd ění, ani nebylo možné zrušit takovéto rozhodnutí rozhodnutím nap ř. praetora nebo konzula. Vylu čovala to samotná povaha tribunátu. Jediné, co mohlo zvrátit rozhodnutí tribuna lidu bylo použití ius intercessionis jiného tribuna. Tak bylo i v této oblasti (jinak výrazn ě závisející na volném uvážení tribuna) dosaženo jistého stupn ě kontroly.
Kompromisem dosaženým na Mons Sacrum, který tradice římských historik ů klade do r. 493 p ř. K. se poda řilo zachovat římský stát celistvý a v natolik dobrém stavu, že dokázal po další dv ě století odolat okolním, nep řátelským soused ům a zárove ň zv ětšovat své bohatství i sv ůj význam. Plebejové dosáhli ur čitého stupn ě uznání jako „státotvorná“ složka obyvatelstva. Ius auxilii a ius coercendi jim poskytovalo ochranu p řed patricii a služba v armád ě (podíl na ko řisti) a obchod zvyšoval jejich politický vliv. Plebejská shromážd ění se stala významným činitelem ve vnit řní politice Říma a tribunové lidu jejich v ůdci. Byli to práv ě tribunové lidu, kte ří prosazovali nátlakovými prost ředky (podle tradice došlo ješt ě ke čty řem dalším secessím), -
106 ob čanským neklidem, odmítáním vojenské služby - zájmy plebej ů. A ne bez úsp ěchu. Přijetí zákona XII desek 221 (450 p ř. K.)zabránilo tomu, aby pontifikové, kte ří do té doby vykládali nepsané, zvykové právo a kte ří náleželi k patrici ům, právo vykládali svévoln ě a poškozovali plebeje ve sporech s patricii, p řestože zákon XII desek ješt ě obsahoval zákaz s ňatk ů mezi patricii a plebeji. Tento zákaz byl odstran ěn lex Caninia o p ět let pozd ěji a smíšená manželství byla velmi b ěžná. Zákon XII desek byl významným krokem vp řed pro dosažení ob čanské a politické rovnosti mezi patricii a plebeji. To, že návrh ustavení komise decemvir ů, která byla pov ěř ena sestavením Zákona XII desek, vyšel od tribuna lidu Terentilia Hansy 222 jen podtrhuje význam, jaký m ěli tribunové lidu pro otázku zrovnoprávn ění plebej ů. Dalším úsp ěchem plebej ů byl zákon Licinia a Sexta z roku 367 p ř. K., který zaru čoval, že vždy jeden ze dvou konzul ů bude plebej. V rychlém sledu se pak plebej ům otvíral p řístup k dalším významným magistraturám (364 p ř. K. ú řad kurulského aedila, 356 p ř. K. dikatura, 351 p ř. K. ú řad censora, 337 p ř. K. praetura, 300 p ř. K. pontifikát). 223 Ú řad tribuna lidu z ůstal zachován výhradn ě plebej ům. Tento vzr ůst politického vlivu si m ůžeme vysv ětlit jednak snížením po čtu starých patricijských rod ů, na druhé stran ě pak úsp ěšnými výboji Říma. Ve t řetím století p ř. K. došlo k zna čnému rozší ření římského panství v Itálii a nár ůstu ud ělování římského ob čanství. Zatímco patriciové byli velcí vlastníci p ůdy, plebejové bohatli, a ť již z podílu na vále čné
221 o zákonu XII desek a jeho významu pro římské právo více viz Otakar Sommer, Prameny soukromého práva římského , Praha 1932 str. 46-52, Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 46, V. Groh, Starý Řím , Praha 1931, str. 110, Peter Stein, Roman law in european history , Cabridge 1999, str. 3-7
222 Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 47 223 Leon Homo, cit. dílo, str. 55
107 ko řisti nebo obchodní činností, p ři které jim nebyly kladeny takové p řekážky jako patrici ům, organizovaných ješt ě podle rod ů. Dalším faktorem, který posiloval politické postavení plebej ů byla klí čová role armády, ve které m ěli tito díky svému po čtu významné postavení, pro zachování moci Říma. Vyvrcholením boje mezi patricii a plebeji bylo p řijetí Lex Valeria Horatia z roku 449 p ř. K., Lex Publilia Philóna z roku 339 p ř. K. 224 a lex Hortnesia z roku 287 p ř. K. První ze zmi ňovaných zákon ů obda řil na řízení ( plebiscita ) plebejského shromážd ění, všeobecnou právní závazností, pokud byla tato plebiscita následn ě schválena senátem ( auctoriats patrum ), druhý ze zákon ů oslabil postavení senátu v tomto zákonodárném procesu tím, že senát schvaloval plebiscit ješt ě p ředtím, než o n ěm bylo hlasováno, ne až následn ě jako tomu bylo doposud. Třetí a nejd ůležit ější zákon, Lex Hortensia , zcela odstranil pravomoc senátu zasahovat do p řijímání plebiscit. Rovným p řístupem k úřad ům a stejnou závazností shromážd ění comitia centuriata a comitia tributa došlo k vyrovnání formálních rozdíl ů mezi patricii a plebeji. Plebejové mohli nacházet zastání u vlastních, plebejských ú ředník ů, kte ří byli sou částí římského ústavního systému a mohli navrhovat zákony, které zavazovaly všechny ob čany m ěsta Říma. Zdálo by se, že tribunát lidu je zbyte čný a že bude zrušen. Nestalo se tak. Naopak se stal tribun lidu jakýmsi garantem dosaženého stavu a byl vybaven dalšími ústavními pravomocemi. Tribunové lidu m ěli právo svolávat centurijní (patricijské) lidové shromážd ění, m ěli právo svolat senát a ú častnit se jeho zasedání, pozd ěji (neznámo kdy) pak senátu p ředkládat své návrhy. Tato zákonodárná iniciativa umož ňovala tribun ům lidu provád ět nezávislou politiku.
224 Bartošek uvádí rok 337 p ř. K. viz heslo lex in: Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991, str. 168
108 Přesto však tribunská moc byla jiného druhu než moc ostatních magistrát ů. Ani s uvedením pozitivních oprávn ění neztratila nic ze svého zásadn ě negativního charakteru. 225
Úkolem tribun ů, od doby lex Hortensia není pouze chránit zájmy plebej ů, ale slouží jako významná pojistka proti moci konzul ů. Protože kdyby jeden magistrát rozkazoval všem ostatním, takový by z ůstal magistrátem jen podle jména, ve skute čnosti by však byl králem. K zachování rovnováhy sil byl proto ustaven zachován tribunát, což si Cicero velmi dob ře uv ědomuje:
Cic. de leg. III, 7, 16.„Quare nec ephori Lacedaemonae sine causa a Theopompo oppositi regibus nec apud nos consulibus tribuni. Nam illud quidem ipsum, quod in iure positum est, habet consul, ut ei reliqui magistratus omnes pareant excepto tribuno, qui post extitit, ne id quod fuerat, esset.“
Překlad: Ze stejného d ůvodu byl ve Spart ě Theopompem založen ú řad efora , aby tvo řil protiváhu spartskému králi a ze stejného d ůvodu v našem stát ě tribuni lidu jako protiváha konzul ům. Nebo ť v ěru onen sám, má konzul, což je ustanoveno právem, aby jej všichni ostatní magistráti poslouchali, s výjimkou tribun ů lidu, kte ří byli ustaveni pozd ěji, aby zabránili návratu k předchozím pom ěrům.
Tribun lidu tedy není sám vázán p říkazy konzula a jako jediný z úředník ů není povinen jej poslouchat, což bylo významné omezení moci konzula:
225 „Der Volkstribun, dessen Gewalt von ihrer Enstehung her ja vornemlich negierender Art war, konnte dem Konzul zwar verbieten, aber nicht die Geschaefte des Konsuls uebernehmen, und er war folglich nicht faehig zu „regieren“. Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 87
109 Cic. de leg. III, 7, 16. Hoc enim primum minuit consulare ius, quod extitit ipse qui eo non teneretur, deinde quod attulit auxilium reliquis non modo magistratibus, sed etiam privatis non parentibus.“
Překlad: To, že existuje n ěkdo, kdo není podroben moci konzula je prvním zmenšením (konzulovy) moci. Druhým takovým zmenšením je pak to, že m ůže nejen ostatní ú ředníky, ale i oby čejné ob čany chránit p řed jeho mocí.
Tribun lidu tedy za zm ěněných pom ěrů nemá ani tak chránit plebeje p řed patricii, ale jeho negativní pravomoci, které jemu samotnému nemohou dopomoci k vlád ě, využívá římská ústava k tomu, aby omezila moc nejvyššího ú ředníka, konzula. Nebýt tribuna lidu, konzul by byl konzulem a res publica libera svobodná jen podle jména. Tribun svou mocí brání domu, ne id quod fuerat, esset , tedy aby se zabránilo návratu královské moci do Říma.
Cicero sám nemá o ústavním významu tribun ů lidu ty nejmenší pochybnosti: Cic. De leg. III,8,19. Se sequitur lex, quae sancit eam tribunorum plebis potestatem, quae est in re publica nostra;de qua disseri necesse est.
Překlad: Není t řeba dlouze debatovat o dalším ustanovení (rozumí se návrhu ústavy poz. P.D.), které dává tribun ům plebis takovou moc, jakou mají v našem stát ě.
Navzdory tomu se mezi Markem (Cicero) a jeho bratrem Quintem rozvine polemika, která výstižn ě ukazuje rozporuplnou roli, kterou hrají tribunové lidu v římské historii.
110 Quintus, který zastupuje názory římské nobility nesouhlasí s bratrem a p řipomíná okolnosti, za kterých se tribunové lidu stali sou částí římské ústavy:
Cic De leg. III,8,19. „Nam mihi quidem pestifera videtur, quippe quae in seditione et ad seditionem nata sit; cuius primum ortum si recordari volumus, inter arma civium et occupatis et obsessis urbis locis procreatum videmus.
Překlad: Nebo ť m ě v ěru tato (moc tribun ů) zdá smrteln ě nebezpe čnou, protože se zrodila ve ve řejném násilí a k ve řejnému násilí také sm ěř uje. Chceme-li si p řipomenout okamžik zrození této moci, p řicházíme na to, že tato moc se zrodila mezi zbran ěmi ob čan ů, poté, co byla část m ěsta obsazena vojskem a zbytek byl v obležení.
Připomíná tedy, že ú řad tribuna lidu vznikl na základ ě rozkolu mezi ob čany, bou řlivé okolnosti první secese plebej ů, za nejkrásn ější období ozna čuje dobu, kdy byla moc tribun ů lidu suspendována. 226 Druhé objevení tribun ů pak považuje za ješt ě strašn ější. Moc tribun ů lidu mu p řipadá bezbožná a ze všech možných zlo čin ů vy čítá tribun ům to, že zbavili senát jeho výsostného postavení:
Cic. De leg. III, 8, 19. „Qui primum, ut impio dignum fuit, patribus omnem honorem eripuit, omnia infima summis paria fecit, turbavit, miscuit; cum adflixisset principum gravitatem, numquam tamen conquievit.“
Překlad: Prvním po činem této moci bylo to, vzhledem k její bezbožné povaze, bylo to, že zbavila otce veškeré jejich cti (senátory všech jejich privilegií pozn. P.D.), všechny ob čany
226 což bylo v dob ě, kdy ú řadovalo komise decemvir ů pro sepsání zákona XII desek, viz p ředchozí výklad.
111 nejnižší u činila postavila na rove ň t ěm nejvážen ějším a zp ůsobila tak nesoulad a zmatek.
Další v ěcí, kterou Quintus tribun ům vytýká, je zneužívání tribunské moci:
Cic. De leg. III, 9, 20.“Decimum Brutum et P. Scipionem consules (quos et quantos vires!) homo omnium infimus et sordissimus, tribunus plebis C. Curiatius in vincula, quod ante factum non erat.“
Překlad: Decimus Brutus a P. Scipio, konzulové a skv ělí muži, byli uvrženi do v ězení (do pout) mužem nejhorším a nejne čistším, C. Curiatem, tribunem lidu. Tento čin nem ěl až dosud v římském stát ě obdoby.
Ve t řech výše uvedených pasážích postihuje Markus Tullius Cicero ústy svého bratra Quinta t ři nejpal čiv ější sociální problémy pozdní římské republiky:
omezení moci senátu a vzr ůst moci nižších vrstev zneužívání ú řednických pravomocí použití násilí jako prost ředku p ři prosazování politických cíl ů.
A všechny tyto problémy dává Quintus za vinu tribun ům lidu a domnívá se, že jedin ě zrušení tohoto ú řadu p řinese státu tolik pot řebný klid.
Omezení moci senátu Až do druhé punské války by římský stát, navzdory republikánskému nát ěru, v podstat ě řízen senátem. Senát byl
112 nejlépe uzp ůsoben pro hraní prvních houslí v římském ústavním tělese. Skládal se z bývalých ú ředník ů, kte ří m ěli zkušenosti jak ze všech oblastí praktické politiky (zásobování, rozhodování spor ů, rozli čná administrativa), protože m ěli za sebou kariéru úředního postupu v Řím ě. D říve než v ůbec nastoupil ú řednickou dráhu, musel absolvovat vojenskou službu, proto m ěl každý senátor i zkušenosti vojenské. Spolu s politikou domácí se každý budoucí konzul seznámil i s praktickou politikou zahrani ční, protože každý konzul, praetor a quaestor se na rok stával správcem provincie a musel se nau čit orientovat ve složité zahrani ční situaci. Proto, a ť už se vyskytla nesnáz z jakékoli oblasti vedení státu, vždy se mezi senátory našel n ěkdo, kdo m ěl osobní zkušenosti p ři nalézání řešení a zárove ň i dostatek moudrosti, která p řichází s věkem, než aby se dopoušt ěli ukvapených rozhodnutí. To se projevilo nap říklad p ři vedení druhé punské války. Po po čáte čních neúsp ěších bylo vedení ml čky p řenecháno senátu a vynikající výsledky pouze potvrdily jeho výjime čnou pozici. 227 Úředníci obvykle podléhali neformálnímu vlivu senátu a na lidových shromážd ěních se neprojednával zákon, který by nem ěl schválení senátu, i když toto schválení již nebylo podmínkou platnosti tohoto zákona. Spolu s viditelnými úsp ěchy Říma nar ůstaly však v římské spole čnosti problémy s kterými si vládnoucí elita necht ěla a ani snad nemohla poradit. Dobytí obrovských obilných trh ů Sicílie zp ůsobilo pokles ceny obilí, a tento pokles zp ůsoboval úbytek drobných vlastník ů půdy, kte ří prodávali své farmy, st ěhovali se do Říma a rozmnožovali řady tzv. m ěstského proletariátu.
227 podrobnosti o vedoucí úloze senátu viz R. E. Smith, Cicero the Statesman , Cambridge 1966, str. 37
113 Zárove ň klesal po čet římských ob čan ů, kte ří m ěli pot řebný majetek k tomu,aby mohli sloužit v římském vojsku. Vojenští velitelé, kte ří museli rychle řešit nedostatek sil k obran ě Říma a provincií zvolili jediné možné řešení. Marius, v hodin ě nejvyšší nouze, tvá ří v tvá ř bezprost řední hrozb ě barbarských kmen ů a s obrovskou reputací, kterou mu získalo jeho vít ězství nad Cimbry a Teutony, za čal p řijímat do vojska každého římského ob čana bez ohledu na jeho majetkové pom ěry. 228 Toto rozhodnutí, jakkoli bylo nezbytné, znamenalo hlubokou zm ěnu v římské spole čnosti. Práv ě tímto rozhodnutím za číná pozvolní a nevratná p řem ěna demokracie založené na drobných vlastnících zem ědělské p ůdy (rural democracy) 229 po monokratické impérium s obrovskými latifundiemi, jak jej známe z období dominátu. 230 Nov ě naverbovaní vojáci se totiž stali hybnou silou nadcházejícího času ob čanských válek. Tím, že dal Marius do ruky zbran ě bezzemk ům, kte ří m ěli omezená hlasovací práva a pro svou chudobu nemohli zastávat ú řady, vytvo řil muže, kte ří nebojovali za Řím a ochranu svého majetku, ale pro ko řist, pro vidinu p ůdy, která jim bude po skon čení služby p řid ělena a pro svého velitele, kterým jim jako jediný dokáže splnit všechny tyto požadavky. Práv ě takoví byli římští vojáci, kte ří
228 zájem o službu byl mezi římským proletariátem veliký, zejména kv ůli pravidelnému žoldu a ko řisti. T. Rice Holmes ozna čuje toto Mariovo rozhodnutí jako „inovation, which marked a turning point in roman history.“ T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 37
229 práv ě tímto termínem ozna čuje L. Homo vývojovou fázi římské ústavy zhruba mezi léty 241 a po čátkem druhé punské války, kdy zm ěnou po čtu hlas ů v jednotlivých tribuích p ři hlasování v tributním lidovém shromážd ění (comitia tributa) došlo k posílení moci st ředních vrstev a k růstu jejich politického vlivu, viz Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 65-72. Práv ě římskou ústavu v této form ě tolik obdivoval Polybius, srovnej také Aristotelovu tezi o významu st řední t řídy pro rozvoj státu. Je ovšem t řeba p řiznat, že práv ě drobní vlastníci p ůdy byli v této dob ě páte ří římské armády a nesli hlavní b řemeno boj ů druhé punské války. Bez jejich ob ětí by Řím nikdy nezvít ězil. 230 „slow, but profound change, change in the basis and structure of their society and its solution must depend upon clarity and depth of their understanding of the problem, and the sort of the society at whose creation they aimed.“ R. E. Smith, cit. dílo , str. 38
114 bojovali v ob čanských válkách, a ť již pod velením Maria, Caesara, Sully nebo Pompeia. 231 Tím, že došlo k postupnému vymizení st řední t řídy, dochází také ke zp řetrhání tradi čních vazeb mezi klienty, tedy příslušníky této t řídy a aristokratickými rodinami, které tvo ří v ětšinu senátu. Lidová shromážd ění, které d říve se senátem na základ ě jednotlivých vztah ů patron-klient pln ě spolupracovala, p řichází nyní se svými vlastními požadavky – zrušením dluh ů a pozemkovou reformou.
Tribuni lidu. Těmi, kdo tyto požadavky prosazují není nikdo jiný než tribuni lidu. Quintus Cicero uvádí p říklady z minulosti, které podle n ěj prokazují, že ú řad tribuna je škodlivý pro stát:
Cic.III,9,20. “C. vero Gracchi ruinis et ii sicis, quas ipse se proceisse in forum dixit,quibus digaldiarentur se cives, nonne omnem rei statut permutaverit? Quid iam de Saturnino, Sulpicio, reliquis dicam, quo ne depellere quidem a se sine ferro potuit res publica? Cur autem aut vetera aut aliena proferam potius quam et nostra et recentia? Quis umquam tam audax,, tam nobis inimicus fuisset, ut cogiateret umquam de statu nostro labefactando, nisi mucronem aliquem tribunicios exacuisset in nos? Quem homines scelerati ac perditi non modo ulla in domo, sed nulla in gente reperirent, gentes sibi in tenebris rei poublicae pertubandas putaverunt.“
Překlad: A nebyl to skute čně zápas o svržení Gaia Graccha a ty dýky, které byly vytaseny na fóru, aby se podle jeho slov římští ob čané mohli jimi navzájem povraždit? A což toto
231 „They joined the army, that did not engender loylaty to Rome;the army became itself the focus of their loyalty and if their general chise to use army for his purposes against Rome, both offices and soldiers were ready to follow him.“ R. E. Smith, cit. dílo , str. 10
115 jednání nep řineslo státu skute čnou revoluci? Co mám ješt ě pov ědět o Saturninovi, Sulpiciovi a o všech ostatních tribunech p řed kterými se stát nemohl ubránit, aniž by došlo k použití me če? Však pro č bych m ěl mluvit pouze o jiných lidech a starých dobách, jestliže mohu mluvit o našich vlastních zkušenostech? Kdo byl kdy tak sm ělý, kdo v ůč i nám tak nep řátelsky smýšlející, kdo nám cht ěl uškodit, aby proti nám nebrousil dýku n ějakého tribuna? Pokud zkažení a zoufalý lidé nedokáží najít takovou zbra ň ve své domácnosti, ani ve svém rod ě, cht ějí v hodin ě ohrožení státu vnést zmatek mezi rody.“
Quintus Cicero však v tomto úryvky sm ěšuje dv ě časová období a dva typy lidí. První skupinou jsou podle mého názoru starší tribunové lidu, ze kterých uvádí Q. Cicero Publia Sulpicia Rufa, Appuleia Saturnina, Gaia a Tiberia Graccha, abych je uvedl v po řadí od nejmladšího 232 po nejstaršího. Všichni tito muži mají spole čné, krom ě toho, že byli všichni tribuni lidu, ješt ě další dv ě skute čnosti.Všichni se pokusili zavést sociální zm ěny v římské stát ě (statum rei permutaverit říká Cicero), všichni narazili na zu řivý odpor nobility, po vy čerpání ústavních prost ředk ů sáhli k násilí a všichni zahynuli násilnou smrtí. Také mají spole čné to, že provád ěnými zm ěnami nesledovali (nebo alespo ň výlu čně nesledovali) vlastní prosp ěch, ale snažili se ur čitým zp ůsobem řešit sociální problémy, s kterými se tehdejší Řím potýkal a které jsem se pokusil nastínit výše. Publius Sulficius Rufus p řišel v roce 88 p ř. K. jako tribun lidu s návrhem zákona, podle kterého by se ud ělilo římské ob čanství všem kmen ům, které stály v tzv. válce spojenecké
232 P. Sulpicius Rufus je sou časníkem Cicerona, když Cicero pobýval v Řím ě, v rámci svého vzd ělávání chodíval na foru a naslouchal Sulpiciovým řečem - W. K. Lacey, Cicero and the End of the Roman Republic , London, 1978, str. 10.
116 (bellum sociale) 233 na stran ě Říma a dále by se také ud ělovalo římské ob čanství všem propušt ěným otrok ům. 234 Tímto návrhem proti sob ě popudil jak senát, který se obával p řílišného zvýšení po čtu ob čan ů, protože by to oslabilo jeho pozici v římském státu, tak lid, kterýsi nep řál, aby jeho výhody, zejména levn ější obilí, s ním sdíleli další obyvatelé Itálie. Pozd ěji se stal spojencem Mariovým a dopomohl mu, za použití pouli čního násilí, ke sv ěř ení vrchního velení ve válce proti králi Mithridatovi. Vým ěnou za pomoc mu Marius p řislíbil podporu p ři prosazení jeho návrhu. Mari ův bývalý pod řízený a sou časný protivník Sulla odmítl volbu uznat a využil v ěrnosti svých voják ů, s kterými nedávno přišel do Itálie z východu a s jejich pomocí se zmocnil Říma. Po dobytí Říma postavil Sulpicia s Mariem mimo zákon, Mariovi se poda řilo uprchnout, Sulpicius byl však dopaden a zabit. 235
Appuleius Saturnius byl dalším z Mariových „pomocník ů“, jako tribun lidu se zasloužil o p řijetí zákona, kterým se
233 v letech 90-87 p ř. K. italskými kmeny proti Římu. Casum belli byla v tomto p řípad ě skute čnost, že p řestože m ěli italské kmeny velmi blízké vztahy k Římu, odvád ěly mu dan ě a bojovali za n ěj ve válkách, p řesto jim nebylo ud ěleno římské ob čanství. D ůvody, pro č Italikové tolik prahli po římském ob čanství se nej čast ěji uvádí dokonalejší ochrana osob a majetku (L. Homo, T. Holmes) nebo snaha politických elit provinciálních m ěst (municipií) moci ú častnit se politického života v Řím ě, zejména právo zastávat ú řady (R. E. Smith). Italské kmeny postupovaly jednotn ě a velmi rozhodn ě (byla to jedna z nejstrašn ějších válek, které Řím musel vést) a Řím byl nucen ud ělit nejvýznamn ějším kmen ům římské ob čanství. Toto rozhodnutí se však týkalo jen malé části „vzbou řených“ kmen ů a hrozilo nebezpe čí, že válka dále pokra čovat. Sulpicius Rufus m ěl tedy dobré d ůvody ke svému návrhu. 234 to, zda se propušt ěný otrok stane římským ob čanem, záleželo na to, zda bude manumisse provedena formou, jakou uznává právo civilní (nap ř testamentem), pak by se otrok římským ob čanem stal nebo zda bzde propušt ěn neformáln ě a pak mu bude ochranu poskytovat toliko praetor. Více k manumissím a jejich formám obecn ě Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Praha 1910, str. 126-130, vzhledem k pozdní římské republice Alan Watson, The Law of Persons in the Late Roman Republic , Oxford 1967, str. 185-201. Ti z otrok ů, kte ří nabyli římské ob čanství, byli zapisování do čty ř m ěstských tribuí viz Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 76. 235 Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 178-179.
117 přid ělovala p ůda Mariovým veterán ům v Africe. 236 Poté co byl po druhé zvolen tribunem lidu a vraždou svého práv ě zvoleného kolegy si zcela uvolnil ruce, za čal p řipravovat návrhy zákon ů, kterými by se p řid ělila p ůda Mariovým veteránům i v provinciích Galii transalpina, Sicília, Řecku (Achaia) a Macedonia. Jeho dalším krokem bylo snížení ceny už tak státem dotovaného p říd ělu obilí. Když však nechal Saturnius zabít skupinou svých ozbrojenc ů bývalého tribuna Memmia, byl senátem prohlášen za nep řítele státu a zabit. Jeho zákony pak byly senátem prohlášeny za neplatné. 237 Posledním a tedy nejstarším jmenovaným je Gaius Gracchus, tribun lidu v letech 124 – 122 p ř. K., v jehož osudu vrcholí zápas, který m ůžeme nazvat bojem o pozemkovou a sociální sociální reformu. Gaius Gracchus se z moci svého ú řadu pokusil zavést tyto zm ěny – ve řejnou p ůdu, ager publicus, která byla jako vále čná ko řist ve vlastnictví státu a byla pouze přid ělena k bezplatnému užívání jednotlivým patricijským rod ům, 238 rozd ělit na malé díly a bezplatn ě p řid ělit do plného kviritského vlastnictví drobným bezzemk ům, římským ob čan ům. 239
236 T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 40 237 Otázkou z ůstává, zda byly jeho zákony prohlášeny za neplatné proto, že byly nespravedlivé nebo že byly vydány n ěkým, kdo byl pozd ěji prohlášen za nep řítele státu či z nějakého jiného d ůvodu. Cic De leg. II, 6, 14. „M.: Igitur tu Titias et Apuleias leges nullas putas? Q.: Ego vero ne Livias quidem. M.: Et recte, quae presertim uno versiculo senatus puncto temporibus usblatae sunt.
Překlad: M: Tedy ty se domníváš, že obilní zákony Sexta Titia, stejn ě jako zákony Appuleia Saturnina jsou neplatné? Q. Ano, stejn ě jako zákony Livia Drusa (o ud ělení ob čanství italským kmen ům, p ředch ůdce Supicia Rufa pozn. P.D.) M. Souhlasím, zvláš ť pokud byly tyto zákony zrušeny výrokem (doslova jediným sloví čkem - pozn. P.D.) senátu. 238 více viz Josef Van čura, Agrární právo římské republiky , Praha 1908, str. 28-32
239 jejich vlastnické právo nebylo zcela neomezené, podíly, které drobní zem ědělci získali od státu p řecházely na d ědice, nemohly však být voln ě zcizeny inter vivos. Tímto opat řením m ěli být nový vlastníci
118 V tomto úsilí navazoval na svého bratra Tiberia a byl také po jistou dobu členem komise, která na základ ě zákona p ůdu skute čně rozd ělovala. 240 Dalším stupn ěm jeho reformy bylo zavedení římského ob čanství pro obyvatele Itálie, kte ří o n ě požádají, pro všechny ostatní pak právo volit ( ius sufragii ) a právo odvolat se k lidovému shromážd ění (provocatio ad populum). 241 Všechny další kroky, které podnikl a které jej proslavily (zm ěna v obsazení stálých vyšet řovacích komisí pro crimen repetundarum namísto senátor ů jezdci, zavedení levných p říd ělů obilí pro nemajetné ob čany, podporou podnikatelských aktivit jezdc ů - zakládáním nových kolonií, stejn ě jako dražba výb ěru daní nedávno získané provincie Asie) sloužily pouze jako prost ředek k získání politického vlivu jednak u lidového shromážd ění (Gaius pot řeboval být znovu zvolen tribunem), jednak u jezdc ů (Gaius pot řeboval zlomit moc staré pozemkové aristokracie, hlavního odp ůrce základního kamene jeho sociální reformy, p řerozd ělení římské státní p ůdy). Všechny tyto muže (Saturnina, Sulpicia i Graccha)ozna čuje tedy Quintus Cicero za špatné tribuny lidu a uvádí jejich působení jako d ůvod, pro č by nem ěl tribunát lidu v ůbec existovat. Mezi Apuleiem Saturninem a Publiem Sulpiciem Rufem na stran ě jedné a Gaiem Gracchem na stran ě druhé je však významný rozdíl. Spo čívá v tom, že první jmenovaní používali výjime čné tribunské pravomoci pouze k posílení politické moci bu ď své nebo svých stoupenc ů. Když Apuleius Saturnius prosazuje zákon, kterým se p řid ěluje p ůda Mariovým veterán ům, nejde mu o nic
připoutáni k půdě a m ělo se zabránit spekulacemi s pozemky, Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 268 240 Kurt von Fritz, cit. dílo, str. 264. To, zda komise, která rozd ělovala p ůdy vyvíjela efektivní činnost, je sporné. Srovnej T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923,pozn. pod čarou č. 4 na str. 23 a literaturu tam uvedenou. 241 T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 348-350.
119 jiného, než o rozší ření po čtu Mariových klient ů, kte ří nebudou váhat dát mu sv ůj hlas nebo pro n ěj bojovat. Když Sulpicius Rufus prosazuje ud ělení římského ob čanství všem otrok ům, propušt ěným na svobodu, sleduje pouze to, aby vzrostl po čet voli čů , kte ří budou podporovat jeho návrhy zákon ů. Gaius Gracchus nesledoval své osobní cíle. 242 Jeho zám ěrem bylo posílit vojenskou moc římského státu. Všechny jeho kroky, pozemková reforma, ud ělování ob čanství, zakládání kolonií mimo území Itálie m ěly zvýšit po čet ob čan ů s vlastním nemovitým majetkem nebo umožnit nemajetným ob čan ům vstup do armády. Tito ob čané by byli jednak jádrem římské vojenské moci, tak jejich rozhodnutí u čin ěná na lidovém shromážd ění by m ěla zásadní vliv na politiku Říma. Reforma brat ří Gracch ů byla dob ře promyšlena 243 a v zásad ě probíhala v souladu s římskými ústavními zvyklostmi, 244 a třebaže nemohla vy řešit všechny sociální obtíže římského státu, budoucnost ukázala, že nap říklad ud ělení římského ob čanství italským kmen ům mohlo zabránit ni čivé „spojenecké válce“ o t řicet let pozd ěji. Vrstva, která stála proti tribun ům lidu, zejména pozemková aristokracie a na ní závislá klientela, vid ěla v tribunech lidu ne reformátory, kte ří se usilují o zachování státu, ale „dangerous revolutionaries, who aimed at the destruction of the inherited public order through which Rome had become great
242 jako osobní motivy m ůžeme hodnotit pouze snahu o pomstu osobám, které se zap říčinily o smrt jeho bratra, zejména konzula Octavius a konzul Popillius Laenas, T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 23. 243 Fritz hodnotí pozemkovou reformu brat ří Gracch ů jako „great step in a right direction.“ Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 264 244 odebíráni ager publicus rozhodn ě není možné považovat za n ějaké vyvlast ňování či jiný zásah do nedotknutelnosti vlastnictví, p ůda byla starým rodinám pouze prop ůjčena a mohla být kdykoli odejmuta. Jedinou ústavní zm ěnou byla zm ěna zp ůsobu obsazování stálé trestné poroty v případ ě crimen repetundarum a také skute čnost, že všechny zákony lidového shromážd ění byly p řijaty bez schválení senátu.
120 and who appealed to the lowest classes of the population for support in the pursuit of their sinister aims.“ 245 Bez ohledu na to, jak budeme hodnotit vystoupení brat ří Gracch ů, byl od smrti Tiberia Graccha Řím rozd ělen. 246 Charismati čtí v ůdci vybavení silnými tribunskými pravomocemi ve spolupráci s nemajetným m ěstským proletariátem ohrožovali samou podstatu římského státu. V návrhu římské ústavy je t řeba nalézt pro tento problém n ějaké vyhovující řešení. Postava Ciceronova bratra Quinta, která v dialogu ve třetí knize De legibus zastupuje konzervativní úhel pohledu, navrhuje vrátit se zp ět k ústav ě, kterou zavedl diktátor Sulla, a která v podstat ě zbavovala tribuny lidu jejich moci: Cic. De leg. III, 9, 22. „Quam ob rem in ista quidem re vehementer Sullam probo, qui tribunis plebis sua lege iniuruiae faciendae potestatem ademerit, auxilii ferendi reliquerit.
Překlad: Z těchto d ůvod ů já zcela souhlasím se Sullou, který svým zákonem o iniurii zcela od ňal tribun ům lidu tuto zni čující moc a ponechal jim pouze ius auxilii.
Roku 82 p ř. K., když m ěl Sulla po krvavém boji Řím pevn ě v rukou, vydal v hodnosti doživotního diktátora řadu zákon ů, kterými cht ěl docílit hlubokých zm ěn v římské ústav ě. Zm ěny, které Sulla provedl v římské ústav ě vracely moc zp ět do rukou senátu a v podstat ě vracely Řím zp ět do t řetího století p řed Kristem. Jinými slovy Sulla reagoval na zm ěněné spole čenské podmínky ultrakonzervativním zp ůsobem. Sulla svým zákonodárstvím oslabil moc tribun ů lidu a význam lidových shromážd ění. Obnovil právo senátu, zrušené
245 Kurt von Fritz , cit. dílo , str. 274 246 Cic. De rep.I,18,31 p řirovnává následky vystoupení Tiberia Graccha k objevení druhého Slunce na obloze, jako by v římské národ ě byly dva senáty a dva národy: „cur re in una re publica duo senatu et duo paene iam populi sint?.“
121 roku 133 p ř. K., schvalovat každý návrh zákona ješt ě p ředtím, než bude p ředložen lidovému shromážd ění, 247 zbavil tribuny lidu zákonodárné iniciativy a výrazn ě omezil jejich právo intecesse. 248 Sull ův zákon de tribunicia potestate 249 dále zm ěnil zp ůsob výkonu tribunátu. Tribunem mohl být pouze senátor a bývalý tribun lidu se nesm ěl stát magistrátem. Tímto opat řením cht ěl Sulla pod řídit fakticky tribunát senátu a zárove ň zabránit tomu, aby se tribunát stal pro ctižádostivé mladíky odrazovým můstkem k úřednické karié ře. Co se týká hodnocení Sullovy reformy, názory na leges Cornelliae se r ůzní. Bartošek ozna čuje Sullovy normy jako reak ční, které vyjad řují pouze zájmy senátorské oligarchie a „hluboce narušují dosavadní rovnováhu mezi ústavními orgány.“ 250 R. E. Smith zd ůraz ňuje skute čnost, že Sullova ústava je výsledkem ozbrojeného st řetnutí. Sullovi protivníci tuto ústavu nikdy neuznali a usilovali o její zm ěnu op ět se zbraní v ruce a velmi záhy po Sullov ě smrti bylo postupn ě od Sullovy ústavy ustupováno, což dokládá i následující fragment: 251
Cic. De leg. III, 9, 22. Pompeiumque nostrum ceteris rebus omnibus semper amplissimis summisque ecfero laudibus, de tribunicia potestate taceo; nec enim reprehendere libet nec laudare possum.
247 tímto ustanovením vrací Sulla římskou ústavu p řed lex Hortensia z roku 287 p ř. K. 248 Bohužel nevíme, jakým zp ůsobem byla tato intercesse omezena. Cicero nám pouze nechává zprávu, že jistý senátor Quintus Opimius byl potrestán vysokou pokutou a p řišel o celý majetek proto, že se jako tribun lidu postavil proti zákonu Corneliovu, tzn. že použil intercessi v rozporu s touto normou. Nemáme bohužel zachovány podrobnosti p řípadu. „Podle zn ění žaloby byl Opimius hnán p řed soud, protože se jako tribun lidu postavil proti zákonu Corneliovu.“ M. T. Cicero, Řeči proti Verrovi (p řel. V. Bahník), Praha 1972, str. 138 249 Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991, str. 160 250 Milan Bartošek, tamtéž, str. 160
251 R. E. Smith, Cicero the Statesman , Cambridge 1966, str. 43-45
122
Překlad: Co se týká našeho Pompeia, tak jak jej ve všech ostatních v ěcech vychvaluji, co se týká jeho po čínání ve v ěci tribun ů lidu, ml čím, protože jej nechci kárat a chválit jej nemohu.
Domnívám se, že není možné vinit Sullovu ústavu z toho, že nedokázala vy řešit tehdejší spole čenské problémy. Ani myšlenka prostého návratu ke ko řen ům, která nesmí u konzervativního Římana p řekvapit, sama o sob ě nemohla vést k zamýšlenému účinku. Sullovy zákony jsou však prvním pokusem sepsat základní formu ústavy, dát psanou podobu pravidl ům spole čenského života, které byly do té doby dodržovány jako zvyk. Stejn ě vysoko je t řeba dle mého soudu hodnotit pokus o vymezení pravomoci jednotlivých magistrát ů a stanovit jasná pravidla pro výkon jejich ú řad ů, a to i p ři správ ě provincií. Přestože se Sullova ústava neudržela jako celek, jednotlivé principy se staly nedílnou sou částí pozd ějšího římského zákonodárství. 252 Jedno z řešení ústavní krize spo čívá tedy v odstran ění pozitivní moci tribun ů lidu a v návrhu ponechat jim jejich nejstarší, negativní oprávn ění z doby p řed zrovnoprávn ěním patrici ů a plebej ů, ius auxilii . Cicero však s uvedeným řešením nesouhlasí. Podle n ěj není možné posuzovat instituci podle jednotlivc ů, soudí, že ve všech ú řadech je možno nalézt jedince, kte ří svou činností neprospívají státu, a p řesto není možné na základ ě jejich hodnocení hodnotit význam celého orgánu:
252 Čtvrtý titul 48 knihy Digest Ad legem iuliam de maiestatis je založen na Sullov ě crimen maiestatis. Srovnej zejména D. 48.4.1.1, viz také Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 280 a Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991, str. 160
123 Cic. De leg. III, 9, 23. „ Nam isto quidem modo vel consulatus vituperari potest, si consulum, quos enumerare nolo, peccata collegeris.
Překlad: V ěru stejným zp ůsobem je možno han ět konzulát,jestliže vybereš špatné konzuly, které nechci jmenovat.
Tribun lidu je pro Cicerona zejména zástupcem lidu, nástrojem skrze n ějž lid projevuje svou v ůli a bez n ějž by národ římský tuto v ůli jen velmi obtížn ě vyjad řoval. Respektování v ůle římského národa je podle Cicerona základní podmínkou zachování římského státu, práv ě od schválení lidu odvozuje Cicero veškerou pravomoc všech státních orgán ů, od posledního aedila po prvního senátora. Pouze svornost mezi lidem a senátem zachovala v minulosti stát a tribun lidu je podle Cicerona je tradi čním garantem legitimity takové vlády: Cic. De leg. III, 10, 24. „Sed tu sapientiam maiorum in illo vide: concessa plebei ista a patribus potestate arma ceciderunt, restincta seditio est; inventum est temperamentum, quo tenuiores cum principibus aequari se putarent; in quo uno fuit civitatis salus.“
Překlad: V ustanovení (tribun ů lidu pozn. P.D.) se projevuje moudrost našich p ředk ů takto: Poté, co bylo plebej ům senátem poskytnuto toto oprávn ění, byla plebej ům vyražena zbra ň z rukou, utichl zápas ve stát ě a byl ustaven smír mezi nízko postavenými, kte ří uv ěř ili, že jsou postaveni narove ň urozeným (vynikajícím muž ům)a urozenými. A v tomto smíru spo čívá zachování našeho státu.
Cicero zd ůraz ňuje, že neexistuje materiální rovnost mezi římskými ob čany, velmi p řesn ě rozlišuje mezi plebeji (humiliores ) a horní vrstvou ( principes ). Pro zachování státu
124 musí být však zachováno svornost a soulad ( seditio ) mezi těmito skupinami obyvatel. 253 A nejen to. Tribunát je pro Cicerona také (zejména) strážcem svobody, která je základní ideou římského státu: Cic. De leg. III, 10, 25. „Quam ob rem non aut exigendi reges non fuerunt, aut plebi re, non verbi danda est libertas. Quae tamen sic data est, ut multis institutis praeclarissimis adduceretur, ut auctoritati principum cederet.“
Překlad: Z tohoto d ůvodu bu ď nem ělo v ůbec dojít k vyhnání král ů nebo musí být plebej ům dána skute čná svoboda, ne svoboda zaru čená pouze slovy. Tato svoboda je dána tak, aby lid, byv přesv ědčen mnoha vynikajícími na řízeními, se podvolil nadvlád ě urozených.
Cicero se op ět vrací k myšlence svobody a rozdílu mezi královstvím a svobodnou republikou. Římané rozlišovali svobodu státu a svobodu jednotlivce. 254 Svoboda jednotlivce byla zaru čena jeho ob čanstvím a jejím strážcem byl římský lid, shromážd ěný na lidovém sn ěmu. Svoboda státu, libertas populi romani , je Římany odvozena jednak od nezávislosti jejich státu na stát ě jiném ( Římané rozlišují národy, které mají suae leges a státy, které „své“ zákony nemají) a jednak na republikánské form ě státního zřízení. Pro rozsáhlou pravomoc, kterou mají římští ú ředníci je t řeba udržet rovnováhu sil mezi jednotlivými složkami státu a zárove ň zajistit lidu ur čitou úrove ň svobody a podílu na moci:
253 Cicero zd ůvod ňuje nutnost tribunátu také mravy p ředk ů, tedy odkazem na ústavní tradici, která byla pro konzervativní Římany tradi čním zdrojem ústavního práva. 254 Svobodu obce ozna čuje Ch. Wirszubski jako civitas , svobodu jednotlivce jako libertas . „Libertas signifies in the first place the status of an individual as such, whereas civitas denotes primarily the status of an individual in relation to the comunity.“ Charles Wirszubski, Libertas as a Political Idea at Rome During the late Republic and Early Principate , Cambridge 1950, str. 4-6
125 De rep. II, 22,56-57. „Id enim tenetote, quod initio dixi, nisi aequabilis haec in civitate conpensatio sit et iuris et officii et muneris, ut et potestatis satis in magistratibus auctoritas in principum consilio et liberatis in populo sit, non posse hunc incommutabilem rei publicae conservari statum.“
Překlad: Tuto skute čnost, kterou jsem zmínil již na po čátku, podržte prosím v mysli. Není možné zachovat jednotu státu, pokud není dosaženo ve stát ě rovnováhy práv, povinností a ú řad ů, pokud není ú řad ům poskytnut dostatek moci, senátu dostatek autority a lidu dostatek svobody.
Deklarace svobody, t řebaže je zaru čená ústavou z ůstává pouhou deklarací, pokud neexistuje ú činný obranný mechanismus, který dokáže tuto svobodu zajistit. Tato svoboda lidu, aby nebyla zcela formální, musí být zajišt ěna práv ě pomocí tribun ů lidu. Z ochránce neprivilegované vrstvy se tak v návrhu Ciceronovy ústavy stává tribun lidu ochránce celého římského národa. Kdyby nebylo tribun ů lidu, byl by římský stát svobodnou republikou pouze podle slov, ve skute čnosti by římští ob čané byli ve stejném postavení jako v království a jejich vztah k magistrát ům a senátu by se podobal spíše vztah pána a otroka než vztahu dvou rovnoprávných ob čan ů. Autorita senátu má také spíše vycházet z úsp ěšné práce pro stát, ob čané se mají pod řídit moci senátu díky jeho úsp ěšným rozhodnutím než z donucení.
Marcus Tullius Cicero tedy navrhuje zachovat tribuny lidu i s jejich stávajícími pravomocemi jako ústavní prvek, který se osv ědčil. Na základ ě p ředchozích negativních zkušeností z výkonem moci tribun ů lidu jeví se i jemu jako nezbytné regulovat pravomoc tribun ů lidu. Jinými slovy, tribun lidu
126 ochrání stát p řed zv ůlí ú ředník ů, kdo však dokáže ochránit jej před zv ůlí tribuna lidu?
Případ Gaia Tiberia Graccha a jeho dopad na římskou ústavu Cicero ukazuje tento problém na p říkladu tribunského veta proti návrhu pozemkového zákona Tiberia Graccha, tribuna lidu a prvního z velkých reformátor ů: Cic. De leg. III, 9, 24.“Quin ipsum Ti. Gracchum non solum neglectus, sed etiam sublatus intercessor evertit, quid enim illum aliud perculit, nisi quod potestatem intercedenti collegae abrogavit?“
Překlad: Pro č p řivedl Tiberius Gracchus sám sebe do nešt ěstí, tím, že nedbal na veto svého kolegy a i jeho samého nechal sesadit z úřadu? To, co zp ůsobilo jeho pád nebylo nic jiného než to, že nechal zprostit ú řadu člov ěka, který použil svou tribunskou pravomoc proti jeho návrhu.
V roce 133 p ř. K. byl Tiberius Sermpronius Gracchus, mladý římský šlechtic zvolen tribunem lidu. Moci, která vyplývala z jeho ú řadu využil k tomu, aby prosadil pozemkovou reformu a p řim ěl římský senát a lid, aby ud ělili římské ob čanství i ostatním obyvatel ům Itálie. Návrh pozemkového zákona ( lex agraria ) p ředložil p římo lidovému shromážd ění bez p ředchozího souhlasu senátu. Podobný postup nebyl ani zcela nový, ani nelegální, p řesto však vzbudil bou ři nevole. 255 Aristokratická vrstva, jíž m ěla být od ňata p ůda, kterou měli od státu v užívání, podnítila jiného tribuna lidu, Marca Octavia, aby jeho návrh vetoval. Tiberius se pokusil Octavia přesv ědčit, aby vzal své veto zpátky a návrh zákona mohl být
127 předložen lidovému shromážd ění, kde by byl zcela jist ě p řijat. Octavius odmítá a Tiberius ve sp ěchu, aby dokázal dovést do konce svého volebního období reformy, které si p ředsevzal, nechává Marca Octavia hlasováním lidového shromážd ění zbavit úřad ů, p ředkládá návrh agrárního zákona lidu a ten je bez pr ůtah ů schválen. 256 Pokud m ůžeme o p ředchozím Tiberiov ě postupu říct, že byl v souladu s římskou ústavou, rozhodn ě to neplatí o odvolání trbuna lidu z jeho ú řadu na základ ě hlasování lidového shromážd ění. K důvod ům, které jej k tomu vedly m ůžeme p řidat ješt ě názor, že úkolem tribuna je usilovat o prosp ěch lidu a že lid má právo sesadit toho, kdo odporuje jeho v ůli, stejn ě jako mohl být svržen Tarquinius Superbus, který nedob ře vládl nebo jako je možno potrestat smrtí Vestálku, která porušila posvátnou čistotu. 257 Otázka, zda m ůže tribun lidu jednat proti zájm ů t ěch, jejichž hlasy byl zvolen je vlastn ě otázkou ducha a litery ústavy. P řihlédneme-li ke genezi tribunátu, jeví se nám čin Marca Octavia naprosto v rozporu s účelem, pro který byl ú řad tribuna lidu vytvo řen. 258 Tribunského veto však bylo v dob ě, kdy jej Octavius použil jednozna čně uznávaným ústavním principem. Kurt von Fritz ozna čuje řešení Tiberia Graccha konformní s duchem ústavy, řešení Marca Octavia zase v souladu s literou. 259 P řestože bylo ve z řejmém nesouladu se smyslem
255 M. Grant uvádí, že takový „postup odporoval zvyklostem, které hrály v římské politice tak významnou roli.“ Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 100 256 seznam antických pramen ů, které podávají popis událostí viz T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 17 257 Plut. 4,12. Citováno podle T. Rice Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 17 M. Grant uvádí, že Tiberiovu argumentaci ovlivnili doktrína o nezadatelných právech lidu jeho řeckých poradc ů, M. Grant, cit. dílo, str. 166 258 Tak soudí Polybius, který vytvo řil svou šestou knihu D ějin asi dvacet let p řed vystoupení Tiberia Graccha. Podle n ěj mají tribunové lidu jednat vždy „in accordance with the wishes of the people.“ 259 Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 258. Fritz také uvádí vývoj principu veta, který p řes
128 ústavy, aby tribun lidu zabránil p řijetí zákona, který byl ve prosp ěch v ětšiny obce, 260 jednání Marca Octavia bylo zcela v souladu se zn ěním ústavy, kdežto následné jednání Tiberia Graccha nikoli. R. E. Smith zd ůraz ňuje skute čnost, že Tiberius Gracchus odmítl vyžádat si, t řebaže formální, souhlas senátu. Tímto odmítnutím vytvo řil v římském ústavním život ě dva zdroje moci, senát a tribuna lidu, který prosazuje svou moc skrze lidové shromážd ění. Co se týká samotného sesazení tribuna lidu z úřadu, považuje jej sice za v souladu s ústavou, ale již neodpovídající sou časnému stavu. 261 Jednáním Tiberia Graccha, jakkoli vedeným s dobrým úmyslem, se stal tribunát lidu zbraní namí řenou proti senátu a bylo jen otázkou času, než tuto zbra ň, která byla plebej ům vyražena z ruky pomocí lex Hortensia, zvedne ctižádostivý jedinec, aby s její pomocí uchopil veškerou moc ve stát ě. Jaký byl názor Tullia Cicerona na Tiberia Graccha není příliš obtížné zjistit. Sta čí uvést krátkou ukázku z první řeči proti Katilinovi: An vero vir amplissumus, P. Scipio, pontifex maximus, Ti. Gracchum mediocriter labefactantem statum rei publicae privatus interfecit; Catilinam orbem terrae caede atque incendiis vastare cupientem nos consules perferemus? Fuit, fuit ista quondam in hac re publica virtus, ut viri fortes
ochranu p řed nezákonným potrestáním dával tribunu právo uv ěznit kteréhokoli ob čana za účelem vyšet ření jeho p řestupku. Pozd ěji se toto tribunovo negativní oprávn ění dále rozši řovalo a p řed p řílišným vzr ůstem moci tribun ů byl římský stát chrán ěn více shodou mezi lidem a senátem a pronikání plebej ů mezi nobilitu. 260 Kurt von Fritz, cit. dílo, tamtéž. 261 „While we may sympathize with his sincerity of purpose, his impetuosity must be censured. for thought his action (Ti. Graccha pozn. P.D.) was constitutional, it was out of date; whatever his merits in the past, it was dangerous and irresponsible in the circumstances of a Rome possessed of empire.“ R. E. Smith, Cicero the Statesman , Cambridge 1966, str. 39
129 acrioribus suppliciis civem perniciosum quam acerbissimum hostem coercerent. 262 Překlad: Což muž velmi urozený, P. Scipio, pontifex maximus, nezabil jako soukromník Tiberia Graccha, který jen prost ředn ě ot řásal státem? Strpíme, my konzulové, Katilinu, který touží zpoustošit celý sv ět ranami a plameny?(…)Byla, byla v našem stát ě taková ctnost, že state ční muži p řísn ějšími tresty nebezpe čného ob čana trestali jako nejkrut ějšího nep řítele.
Cicero tedy považuje Tiberiovo jednání za nebezpe čné proti státu a s ob čanem, který jedná proti státu má být naloženo jako s nep řítelem. Na rozdíl od osrtatních tribun ů lidu, Gaia Graccha a Saturnina byl Tiberia zabit soukromou osobou a bez zákonného zmocn ění senátu, tzv. senatusconsulta ultima. Ani toto však nebrání Ciceronovi p ři schvalování takového činu. Tiberia Graccha považoval Cicerio za nep řítele státu a jeho smrt je p říkladem pro všechny dobré ob čany a výstrahou pro všechny ostatní, kte ří by cht ěli ohrožovat stát, tedy i pro Katilinu. Důvodem pro č Cicero schvaluje zabití Graccha však není to, že je Tiberius tribunem lidu, ani to, že p ředložit návrh na pozemkovou reformu, který vedl k pozdvižení mezi aristokratickou vrstvou. Cicero sám byl v římské politice „homo novus“, mezi senátory m ěl mocné nep řátele a politika Tiberia Graccha prospívala kruh ům, ze kterých Cicero pocházel, a které jej podporovaly, tedy obyvatel ům Itálie a jezdecké vrstv ě. Skute čným d ůvodem bylo pro Cicerona pouze to, že Gracchus porušil ústavu římského státu. Nepodrobuje kritice to, že nep ředložil senátu sv ůj návrh pozemkového zákona, protože tato povinnost byla zrušena zákonem Hortensiovým. To, co činí
262 Cic. In Cat., I, 3. Web: The Latin Library. [citováno dne 7. 10.2006] Text dostupný z http:// www.thelatinlibrary.org .
130 z Tiberia Sempronia Graccha nep řítele státu je skute čnost, že nedbal tribunského veta svého kolegy a pak jej za pomoci lidového hlasování zbavil ú řadu. Oba zmi ňované kroky nem ěly oporu v „lite ře ústavy“, jakkoli odpovídaly jejímu smyslu. Porušením ústavy se stal nep řítelem státu a bez ohledu na jeho ob čanství jej mohl kdokoli beztrestn ě zabít. 263 Práv ě k omezení moci tribun ů slouží jejich množství. Pokud jeden tribun bude chtít porušit ustanovení, kterými se řídí římský stát, vždy se najde alespo ň jeden, který se postaví na obranu řáímské ústavy a jeho veto zabrání prolévání římské krve: Cic. De leg. III, 9, 24.“Quod enim est tam desperatum collegium, in quo nemo e decem sana mente sit?“
Překlad: Co by to byla za tak beznad ějné shromážd ění, aby se mezi deseti tribuny nenašel jeden se zdravou myslí.
Jinými slovy, i kdyby všichni ostatní zešíleli, posta čí hlas jediného tribuna na záchranu ústavy.
Záv ěr Cicero shrnuje sv ůj názor na významu tribun ů lidu p ři hodnocení d ůvod ů, které vedly Pompeia k tomu, aby v roce 70. př. K. znovu obnovil pravomoci tribun ů oklešt ěné Sullou. Tyto důvody mohou sloužit jako doklad d ůležitého a nezastupitelného
263 Lex Porcia et Sempronia nechrání toho, kdo se staví proti státu se zbraní v ruce nebo jinak porušuje jeho ústavu. Stejný postup volil potom Cicero práv ě v procesu s Katilinou a stejná bylai obhajoba jeho zabití spiklenc ů bez soudu, bez možnosti jejich odvolání k lidovému shromážd ění a bez možnosti vyhnout ř se ropzsudku dobrovolným odchodem do vyhnanství. V Katilinov ě p řípadu však hrálo navíc roli to, že bylo vydáno zvláštní na řízení, S.C. ultimum a že v ězn ění spiklenci byli zardoušeni ne o Ciceronov ě vlastní v ůli, ale po porad ě se senátem. Ani to však nezabránilo tomu, aby byl Cicero za porušení lex Porcia et Sempronia poslán do vyhnanství. Srovnej čtvrtou řeč proti Catilinovi, R. E. Smith, Cicero the Statesman , Cambridge 1966, str. 127.
131 postavení, které bezesporu tribunové lidu m ěli pro římskou ústavu. Cic. De leg. III, 11, 26. „non solum ei, quid esset optimum, videndum fuisse, sed etiam quid necessarium. Sensit enim deberi non posse huic civitati illam potestatem; quippe quam tanto opere populus nostram ignotam expetisset, qui posset carere cognita? Sapientius autem civis fuit causam nec perniciosam et ita popularem, ut non posset obsisti, perniciose populari civi non relinquere.“
Překlad: (Pompeius) nemusel dbát jen na to, co se zdá být nejlepším, ale také na to, co je nezbytn ě nutné. Nebo ť pocítil, že nem ůže up řít obci tribunskou moc. Vždy ť p řece se lid s takovou námahou dožadoval n ěč eho, co mu bylo neznámé, jak by to mohl postrádat, jestliže už poznal, o co se jedná. Moudrý ob čan v případ ě, že jde o v ěc ne tak škodlivou a tak oblíbenou u lidu, že se nikdo nem ůže stav ět na odpor ob čanovi, který touží po oblib ě u lidu.
Senát
Přejdeme nyní spole čně s Ciceronem k nejvýznamn ější instituci římské republikánské ústavy, k senátu. T řebaže Cicero v ěnuje v druhé knize svého spisu De republica zna čnou pozornosti vývoji 264 senátu v rámci p řehledu vývoje římského ústavního z řízení, jsou jeho poznámky k postavení senátu v novém návrhu římské ústavy ve t řetí knize De legibus překvapiv ě stru čné. 265 A to i vzhledem k významu, který Cicero sám senátu p řikládal. 266
264 Cic. de rep. II, 8, 14 – II,12,23. 265 Cic. de leg. III, 12,28 – 15,33. 266 Senát tvo ří podle n ěj spolu s auspicii vynikající základy státu „egregia duo firmanenta rei publicae“ Cic. De rep. II, 9,17.
132 I jeho stru čné poznámky však mnohé napovídají o složení senátu, pravomocech, které vykonával senát v rámci římské státní správy a zejména o významu senátu a jeho vztahu k ostatním složkám římské ústavy. A práv ě v tomto po řadí budou jednotlivé otázky vztahující se k senátu probírány. 267 Slovo senát je odvozeno od slova senex, sta řec. Senatus zna čí „ú řední postavení senum, tj. člen ů starc ů, tohoto sboru, tedy konkrétn ě jejich shromážd ění. Senát nebyl kollegiem, pon ěvadž senáto ři nebyli ú ředníky a nem ěli „individuáln ě nijaké pravomoci.“ 268 Municipia v Itálii také m ěla obecní radu nebo radu starších, která se nazývala senátem, 269 ale na rozdíl od římské ústavy byl senát více dominujím faktorem, lidová shromážd ění ani zdaleka nem ěla takový vliv jako v Řím ě a i úředník ům byl dán mnohem menší prostor pro vyvíjení samostatné iniciativy. 270 Až na další se budu v této práci zabývat pouze postavením senátu ve m ěstě Řím ě. Senát jako instituce sahá až do královských dob, Cicero sám uvádí senát i pro nejstarší dobu, dobu Romulovu. 271 Podle Polybia Senát p ředstavoval aristokratický 272 a konzervativní
267 základní literura z ůstává stejná jako v případ ě tribun ů lidu, tedy Theodor Mommsen, Römische Staatsrecht III , Lipsko 1887 3, str. 274-330, Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 65-93, Jochen Bleicken, Die Verfassung der Roemische republik, Padeborn, 1985 4, str. 110-120, J. Král, Státní zřízení římské , Praha 1921, str. 157 a násl, 190,192,170,178, 179,187,149 a násl, 162 a násl, 245, Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 133- 146. S otázkou vztahu mezi senátem a tribunem lidu se zajímav ě vypo řádává Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954, str. 253-306. 268 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 243 269 Viz Theodor Mommsen, Römische Staatsrecht III , Lipsko 1887 3, str. 836, zejm. poznámka č. 2. 270 Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 65. 271 Tradice klade z řízení senátu jako královské poradní rady do doby spole čné vlády Romula a Tita Tatia, krále sabinského. Viz Cic. De rep. II,8,14. „Post interitum autem Tatii cum ad eum potenatus omnis reccidisset, quamquam cum Tatio in regium consilium delegerat principes.“ Srovnej též Liv. I,13, 5-8,I a I, 14, 1-2. 272 tak i pro všechny ostatní Římany, viz Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 108: „Gewöhnlich sehen wir und sahen auch die Römer im Senat die Repräsentätion der Nobilität.“
133 prvek římského ústavního z řízení. 273 O tom sv ědčí i skute čnost, že je jedinou politicku institucí, která si zachovala sv ůj prakticky nezm ěněný ráz až do zániku římské říše, i když její složení a pravomoci podléhaly pochopiteln ě zm ěnám.
Složení a jednání senátu Pro správné pochopení pravomocí senátu a jeho role v ústavním systému Říma je t řeba nejprve prozkoumat jeho složení. 274 Členem senátu se v nejstarších dobách stával ten, kdo byl jmenován králem, pozd ěji pak ú ředníkem nesoucím imperium. 275 Někdy mezi léty 339-312 p ř. K. byl vydán lex Ovinia, který dal pravomoc do senátu za řazovat optimum quemque , tedy dával možnost do senátu vybrat kteréhokoli dobrého muže bez ohledu na jeho p říslušnost k ur čité vrstv ě římské spole čnosti. To je po právní, formální stránce nepochybn ě možné, pravd ěpodobn ější však je, že censo ři byli p ři jmenování nových senátor ů vázáni pevnými pravidly, která mají sv ůj p ůvod v tradi čních mravech předk ů (mores). Lintott se dokonce domnívá, že censorská lectio se vztahovala pouze na bývalé magistráty, že vzhledem k tomu, že čas od času z různých d ůvod ů řady senátu zna čně pro řídly, dává censor ům možnost doplnit i t ěmi, kdo ješt ě nezastávali kurulský ú řad, tedy plebejskými aedily. Censo ři tak nep řihlížejí k osobním vlastnostem jednotlivých kandidát ů, ale k jejich p říslušnsoti k ur čitému
273 Polybius dovozuje tuto skute čnost jednak ze složení senátu, jednak z jeho pravomocemi nad správou financí v Řím ě, viz citace Polybia (Pol. 6.13) u Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 146 274 Jochen Bleicken, tamtéž: “Entscheinded ist fuer die Beurteilung dieses Gremiums die Frage nach dessen Z u s a m m e n s a t z u n g.“ 275 J. Král postupn ě uvádí konsuly, decemviry, konuslární tribuny (Státní z řízení římské, str. 244-245). Dále bývají uvád ěni i praetor maximus, triumvirové. Po bitv ě u Cann byl dokonce jmenován diktátor „senatus legendi causa“, aby doplnil řady senátu pro řídlé následkem vále čných událostí.
134 úřadu. 276 Tento názor podporuje i skute čnost, že i ú ředník ům, kte ří vykonávají nebo vykonávali ú řad bylo umožn ěno zú častnit se zasedání senátu a pronášet v něm své mín ění. Rozlišovala se kategorie senátor ů „pravých“, tedy t ěch, kte ří již byli zapsáni v seznamech senátor ů a t ěch, kte ří již splnili podmínky pro zapsání do lectio senatu. 277 Existence senátor ů- čekatel ů278 a jejich oprávn ění podílet se na činnosti senátu, třebaže se nemohli ú častnit hlasování, je dalším d ůkazem toho, že jmenování senátora podléhalo pevn ě daným, t řebaže neprávním zvyklostem. 279 Do složení senátu zasahovalo také svou zákonodárnou mocí i lidové shromážd ění, které krom ě již zmi ňovaného lex Ovinia, byl roku 140 p ř. K. dostalo práva zú čast ňovat se jednání senátu i tribun ům lidu zákonem Attiliovým. Sulla p řiznal v rámci svých ústavních reforem (81 p ř. K.) účast v senátu i questor ům. Práv ě tak se – jako bývalý quaestor na Sicílii - stal členem senátu i Cicero. Pravomoc censora jmenovat senátora, t řebaže se to na první pohled nejeví být zcela z řetelným, nebyla neomezená a nezávisela pouze na jeho libov ůli. Jednak byl censor omezen, v rámci principu kolegiality, tak typického pro římskou ústavu, souhlasem svého kolegy v úřad ě a jednak byl výb ěr senátora vázán zejména na jeho praktické zkušenosti získané výkonem státní správy, a ť už ve m ěst ě Řím ě či v provinciích. T řebaže byl po čet ú řad ů, jejichž zastávání zajiš ťovalo účast v senátu, neustále rozši řován, p řece se zdá, že základem členství v senátu z ůstava jistá (a ne práv ě malá, jinak by
276 Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 68 277 D ůvod existence t ěchto senátor ů-čekatel ů je prostý. Zatímco ú řady byly voleny každoro čně, lectio senatus se provád ěla jednou za p ět let. Osoby, které složily sv ůj ú řad musely, p řestože splnily všechny podmínky v nejhorším p řípad ě čekat p ět let, než byly zapsány mezi senátory. 278 s těmito „ čekateli však bylo zacházeno jako se skute čnými senátory, viz Cic. Verr. 1.29. 279 Magistráti nižší než aedilové se zasedání senátu účastnit nemohli a sm ěli do senátu, až tam byli p řibráni, Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 245
135 byli do senátu p řibráni všichni ú ředníci) míra zkušeností s vedením státu. Otázkou však z ůstává, zda byli censo ři skute čně omezeni při lectio senatu pouze na seznam bývalých ú ředník ů nebo zda byl ponechán jistý, i když zna čně zúžený prostor jejich diskreci. Při řešení této otázky m ůže být vodítkem následující fragment: Cic. De leg. III, 11, 27.“Ex iis autem, qui magistratum coeperunt, quod senatus efficitur, populare sane neminem in summum locum nisi per populum venire sublata cooptatione censoria.
Překlad: Senát se má skládat pouze z těch, kte ří zastávali magistraturu. Jedná se nepochybn ě o demokratické opat ření, aby na nejvyšší místo nemohl vstoupit nikdo, kdo by nebyl zvolen skrze lidové shromážd ění, protože censo ři již nemohou dále provád ět kooptaci.
Z toho, co Cicero uvádí, vyplývá jednozna čně, že censo ři, přes veškerá výše uvedená omezení, v rámci skute čné římské ústavy nebyli zcela zbaveni volnosti p ři výb ěru nových uchaze čů . Ve svém návrhu revizi ústavy zamýšlí totiž Cicero zcela zbavit censory jejich oprávn ění „kooptace“ a zapl ňovat senát pouze bývalými magistráty. Vzhledem ke skute čnosti, že ješt ě za Sully byl po čet senátor ů 300 a srovnáme-li tento po čet s kvórem nezbytným k usnášení schopnosti, které leželo n ěkde mezi 100-150 280 (a to ješt ě mohli být mnozí senáto řii vzdáleni vzhledem k diplomatickým cestám nebo v soukromých záležitostech) a vzhledem k po čtu ú ředník ů, kterými mohl být senát dopl ňován,
280 tento po čet uvádi Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 112, i když jen pro ur čitá rozhodnutí (bestimmte Beschlussmaterien).
136 dojdeme k záv ěru, že prost ě nemusel být dostatek osob, které by se mohly stát senátory skrze zastávání ú řadu. Podle jakých kritérií však censo ři p ři své volb ě postupovali, to se m ůžeme jen dohadovat. Lintott uvádí, že kvalifikací byl, vzhledem k tradici, z řejm ě p ůvod. 281 Cicero zd ůvod ňuje zm ěnu zp ůsobu, jakým se ur čuje složení senátu odkazem na v ětší demokrati čnost, na posílení legitimity senátu. A neváhá (i když jen teoreticky) za tímto ú čelem podstatn ě pozm ěnit pravomoci instituce tak vážené a d ůležité jako byl censor. Pokud by se senát skládal výlu čně z ex-magistrát ů a magistráti by byli voleni centurijním shromážd ěním, pak by se senát dostal pod nep římou kontrolu tohoto shromážd ění. 282 Navrhovaná zm ěna vyplývá z Ciceronovy aplikace Polybiovy teorie o smíšené ústav ě na pom ěry pozdní republiky. Nijak nezastírá, že pouze senát je tím pravým činitelem, kterému má být sv ěř eno řízení státu (jak bude ješt ě dále prokázáno), ale aby byla zaru čena harmonie v ústav ě a aby byla zajišt ěna svornost všech skupin římské spole čnosti, musí být i lidovému, demokratickému prvku, jako nositeli státní suverenity ponechána ú čast na vlád ě.283
281 A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 70 „censors still operated in part by criteria of birth, enrolling members of patrician and distinquished plebeian families who were either too young for offices of aedile or above or had declined to pursue them.“ 282 I n ěkte ří moderní auto ři odvozují legitimitu senátu a uvád ějí jako zp ůsob nástupu do senátorského „k řesla“ volbu skrze lidové shromážd ění, i když p řipoušt ějí, že se jedná pouze o volnu nep římou – srov. Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 109 „Senator wurde man die längste Zeit der Republik hindurch durch die Volkswahl und die censorische Ernennung; das Volk wählte zwar nicht direkt den Senator, aber doch inidirekt, insofern der Censor bei der Aufstellung der Senatsliste vornehmlich die Amtsinhaber berücksichtige.“ Bartošek se domnívá, že ozna čení SPQR „ozna čuje zesílený výraz suverenity římského národa, protože i složení senátu ur čoval nep římo lid sám, (totiž volbou magsitrát ů.“ Milan Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva , Praha 1972, str. 92. Bartošek ovšem této nep římé volb ě p řisuzuje význam toliko formální. 283 Nesouhlasím s často vyslovavaným názorem, vysloveným Bartoškem, op. cit. 92, že Ciceronova proklamace podpory lidu nebyla mín ěna vážn ě, že se jednalo pouze o p ředvolební tah, který mu m ěl spole čně se získáním proslulosti vít ězstvím ve Verrov ě p řípadu dopomoci k úsp ěchu ve volbách. Už skute čnost, že by se Cicero musel takovým zp ůsobem ucházet o p říze ň lidu,
137 Není nesnadné vystopovat ješt ě jeden motiv, který vede Cicerona k návrhu zm ěny obsazování senátu. Senát p ředstavuje podle Polybiova konceptu aristokratický prvek smíšené ústavy a Cicero spolu s Platónem soudí, že aristokracie je vrstva, tvo řená t ěmi nejschopn ějšími, nikoli nejbohatšími nebo nejp ředn ějšími rodem. Pokud by byl senát obsazován pouze bývalými ú ředníky, pak by se členy senátu, tedy skupinou lidí, kterým náleží skut čná moc ve stát ě a nejvyšší autorita, stali lidé s politickou praxí, tedy ti nejschopn ější. Sou časný stav v senátu vede k tomu, že za optimates jsou ozna čování potomci aristokratických rodin, jejichž znalosti a nadání nemusí odpovídat skute čným pot řebám římského státu. Takový stav chápe Cicero jako hrozbu pro fungování státu a d ůrazn ě p řed ním varuje:
Cic. De rep. I, 51. „Verum hunc optimum statum pravis hominum opinionibus eversum esse dicunt, qui ignoratione virtutis, quae un paucis est, tum a paucis iudicatur et cernitur, opulentos hominos et copiosos, tum genere nobili natos esse optimos putant. (…) Nam divitiae, nomen, opes vacuae consilio et vivendi atque alliis imperandi modo dedecoris plenae sunt et insolentis superbiae, nec ulla deformior species est civitatis quam illa, in qua opullenstissimi optimi putantur.“
Překlad (p řel. J. Janoušek): Scestnými názory lidí, kte ří z neznalosti ctnosti, která je jen v mála lidech a málo lidmi může být posouzena a rozpoznána, považují mocné a bohaté a by ukazovala na v ětší význam lidového shromážd ění, než jaký mu Bartošek přikládá. Ciceronova teze o concordia ordinum, které se stala úst ředním bodem jeho politického programu nezahrnovala pod pojem ordo pouze senátory a jezdce, tedy vládnoucí vrstvy Říma, ale i nap ř. obyvatele italských municipí, ze kterých Cicero pocházel a kte ří jej podporovali v jeho politické karié ře. Práv ě tito mohou svá oprávn ění prosazovat pouze skrze
138 především lidi urozeného p ůvodu za ty nejlepší. … Nebo ť bohatství, jméno a moc bez rozmyslu a míry v život ě a v ovládání ostatních jsou plny hanby a drzé pýchy a žádná forma státu není ohavn ější než ta, v níž jsou ti nejbohatší pokládáni za nejlepší. 284
Skute čností z ůstává, že Římané kladli veliký d ůraz na politickou zkušenost a že senáto ři netvo řili jednolitou vrstvu. Mezi nimi zely obrovské rozdíly, které vycházely práv ě z toho, jakou funkci senáto ři zastávali, 285 jinými slovy, jak vysoko se dokázali propracovat v úředn ě stanoveném cursus publicum. Na nejvyšším míst ě stáli konzulové, pak censo ři, pak praeto ři, potom bývalí kurulští edilové a kone čně tribunové lidu a kvesto ři. Mezi ú ředníky stejného „stupn ě“ pak rozhodovalo ú řední stá ří, p řípadn ě p říslušnost ke starému patriciátu. Toto uspo řádání bylo pevn ě dané a mimo jiné ur čovalo také po řadí, ve kterém budou jednotliví senáto ři dotazování na své mín ění ohledn ě p ředložené otázky. Tímto jednacím řádem byl také pevn ě dán význam jednotlivých senátor ů. Bylo totiž zhola nemyslitelným, aby se n ěkdo odvážil hovo řit mimo ur čené po řadí. Takový člov ěk by musel po čítat s velkými t ěžkostmi v celé své další politické karié ře. 286 Existovala tedy zna čná část senátor ů, kte ří nebyli na sv ůj názor nikým tázáni a kte ří
lidové shromážd ění (nebo skrze tribuny lidu) a práv ě jejich zájmy má Cicero na mysli, když se snaží o zachování oprávn ění lidového shromážd ění. 284 cituji z dosud nevydaného p řekladu Ciceronova díla De re publica J. Janouška, str. 22 285 nejisté bylo ve starov ěku a sporným z ůstává i d ělení senátor ů na „patres“ a „conscripti.“ Pro malý význam tohoto d ělení pro římskou ústavu se jím nebudu dále zabývat, odkazuji pouze na Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 249,250. 286 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 111
139 vyjad řovali sv ůj názor pouze p řidružením ke skupin ě stejn ě smýšlejících koleg ů.287 Z Ciceronova návrhu ústavy v této oblasti vyplývá, že se zcela ztotož ňuje se stratifikací senátor ů podle prestiže v minulosti zastávaných ú řad ů, a že i podle n ěj má být této prestiži v ěnována náležitá pozornost:
Cic. De leg. III, 4, 11.“Senatori, nec aderit, aut causa, aut culpa esto; loco senator et modo orato; causas populi teneto.“
Překlad: Senátor, který je nep řítomen jednání senátu, musí tak u činit bu ď z vážného d ůvodu nebo mu musí být taková nep řítomnost kladena za vinu. Senátor musí mluvit v ur čeném po řadí (doslova na svém míst ě pozn. P.D.) a v přim ěř ené délce.
Obrat loco senator et modo orato je víc než administrativním opat řením. To, jakou vážnost má senátor mezi svými kolegy a jak velký vliv má jeho názor p ři tvo ření projevu kolektivní v ůle – senatusconsulta se odvíjí od toho, v jakém po řadí bude moci promluvit. Přim ěř eným zp ůsobem ( modo ) hodlá Cicero zabránit obstrukcím , nástroji, který byl velmi často a ú činn ě využíván (vynikal v něm zejména Cato Mladší). Význam výkonu ú řadu pro kvalifikaci do senátu podtrhuje i skute čnost, že Sulla omezil pravomoc censor ů tak, že u činil členství v senátu zastáváním římské magistratury, a to od úřadu quaestora výše.
287 práv ě tito senáto ři byli podle p řevládajícího mín ění nazýváni conscripti, p řičemž by ozna čení patres p říslušelo pouze vyšší vrstv ě senátor ů, viz lit. uvedená v pozn. 203. B ěžn ě se užívá termín pedarii, který m ěl p ůvodn ě (za republiky) anekdotický charakter, za doby principátiu se pak užíval již jako technický termín, viz Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 112, A. Lintott, cit. dílo, str. 79.
140 I kdyby však obsazení senátu záviselo zcela na volb ě lidového shromážd ění, neznamená to, že by lid jako ústavní činitel se podílel na volb ě dle své svobodné v ůle. Přihlédneme-li k sociálním podmínkám v Řím ě, zjiš ťujeme, že římští voli či byli svázáni spole čenskými pouty, která velmi zužovala okruh možných kandidát ů. Kandidáti byli totiž vybíráni nejen podle svých spole čenských úsp ěch ů, vedení válek, úsp ěšného p ůsobení v provincii nebo ve řejné činnosti jako obhájce či žalobce, ale zejména podle proslulosti své rodiny a velikosti její klientely. 288 V Řím ě bylo obvyklé, že klienti volili bez dalšího svého patrona či p říslušníka jeho rodiny. Zm ěnu p řinesl až samotný záv ěr republiky, kdy se hlavním volebním nástrojem stalo násilí a uplácení voli čů . P řesto není možné ozna čit všechny senátory za členy nobility a tvrdit, že všichni členové nobility m ěli skrze senát podíl na řízení státu. Termín nobilus ozna čuje každého, kdo se m ůže v rodin ě prokázat konzulátem. 289 K podílu na řízení státu nesta čilo být pouze členem významného rodu, ale bylo třeba vyvíjet i skute čnou osobní aktivitu. Lidové shromážd ění volilo osv ědčené rody také proto, že jejich členové díky výchov ě a tradici spravovali stát úsp ěšn ě i v minulosti. Senáto ři nem ěli, na rozdíl od jezdc ů ur čený census, ten zavedl až Augustus, ale postavení syn ů senátorských rodin se ve skute čnosti odvíjelo od výše censu jejich otc ů.290 Pouze osoby vynikající mimo řádným talentem a schopné přesv ědčit o tomto talentu své okolí, se dokázaly prosadit v politice i bez pat řičného p ůvodu. V dob ě římské republiky je můžeme spo čítat na prstech jedné ruky. Jedním z těchto nových
288 Jochen Bleicken, cit dílo, str. 109 289 Jochen Bleicken, cit. dílo, str. 112, Milan Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva, Praha 1972, str. 92 290 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str.74
141 lidi byl Marius, výjime čný vojev ůdce a druhým Marcus Tullius Cicero, snad nejnadan ější římský řečník. 291
Cic. De leg. III,4,10.“ Is ordo vitio vacato, ceteris specimen esto.“
Překlad: Senátorský stav se nesmí chovat ne čestn ě a musí být vzorem pro ostatní.
Další podmínkou nutnou pro zastávání funkce senátora, je krom ě dobrého p ůvodu, který zaru čoval praktickou volitelnost do ú řad ů a osobní angažovanost a zaujetí pro politiku, bylo zapot řebí i mravní bezúhonnosti. Pod termínem vitium se zde rozumí jednak všechny ty okolnosti, které p ůsobily infamii v soukromém právu, 292 jednak byla senátor ům uložena ješt ě další omezení, nap ř. prokázané p řevzetí úplatku, zneužívání trestu smrti, nerespketování ústavní tradice, auspicií nebo veta
291 Cicero sám velmi nelib ě nesl opovržení, které mu projevovali příslušníci starých patricijských rodin a rád srovnával své úsilí, které musel vyvinout, aby se mohl stanout v čele státu s tím, o kolik mén ě sta čilo t ěm, kte ří se dob ře narodili:“… není mi však dovoleno to, co je dovoleno t ěm, kte ří se narodili ze vznešené rodiny, jimž všechna dobrodiní spadnou do klína, i když spí.“ M. T. Cicero, Řeči proti Verrovi , (p řel. V. Bahník), Praha 1972, str. 459. Cicero také rád p řipomíná ostatní homines novi, kte ří se proslavili pouze za pomoci svých schopností: „Což Quintus Pompeius, pocházející z nízké a neznámé rodiny, nedosáhl nejvyšších poct přes nes četná nep řátelství, jimž čelil s nejv ětším nebezpe čím a úsilím? Nedávno jsme vid ěli, jak Gaius Fimbria, Gaius Marius a Gaius Cimbria musili bojovat s ne bezvýznamným nep řátelstvím a protivenstvím, aby dosáhli t ěch poct, jichž vy jste dosáhli hrav ě a aniž jste o to n ějak zvláš ť dbali. To je sm ěr a dráha i mého zp ůsobu života, cestu a zásady t ěchto lidí sleduji i já.“ M. T. Cicero, Řeči proti Verrovi , (p řel. V. Bahník), Praha 1972, str. 460. M. Bartošek vidí v Ciceronov ě p ůvodu „p řekážku, kterou p řes svou energii a ctižádost nemohl nijak p řekonat.“ Milan Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva, Praha 1972, str. 83 292 Infamií v soukromém právu rozumíme bu ď infamii úplnou, která doprovází jako d ůsledek trestu capitisdeminutio magna, jednak částe čné omezení zp ůsobilosti k jistým právním úkon ům, t řeba ztrátu zp ůsobilosti sv ědčit (intestabilita). P říčiny infamie v právu soukromém jsou jednak odsouzení za infamující delikty, tedy zejména furtum, loupež, iniurii, podvedení nezletilce, p řípadn ě n ěkterá soukromoprávní jednání, která se považovala za nemravná, nap ř. dvojí manželství. Více o infamii viz Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Praha 1910, str. 161- 163.
142 spoloukolegy. 293 O tom, co je a není ne čestné rozhodují podle své úvahy p říslušní ú ředníci, 294 v případ ě senátu pak censo ři.
Po ur čení, kdo mohl a nemohlo být senátorem se Cicero dále zabývá pravomocemi senátu, zejména otázkou vynutitelnosti rozhodování senátu jakožto nejvyššího kolektivního orgánu římské ústavy:
Cic. De leg. III, 11, 28. Sed praesto est huius viti temperatio, quod senatus lege nostra confirmatur auctoritas; sequitur enim Eius decreta rata sunto . Nam ita se res habet, ut si senatus dominus sit publici consiliii, quodque is creverit defendant omnes et si ordines reliqui principis ordinis consilio rem publicam guvernari velint, possit ex temperatione iuris, cum potestas in populo, auctoritas in senatu sit teneri ille moderatus et concors civitatis status.
Překlad: Ale po tomto nedostatku se op ět dostavuje náležité složení (sc. ústavy pozn. P.D.), protože se naším ustanovením potvrzuje autorita senátu, následuje totiž: jeho na řízení nech ť jsou závazná. Nebo ť v ěc se má tak, že pokud je senát vládcem nad správou v ěci ve řejných a všechny ostatní podstatné složky brání jeho ustanovení a cht ějí, aby se římský stát řídil radami nejvyšší složky (tj. senátu pozn. P.D.), potom je velmi vhodné pro náležité uspo řádání státu, aby nejvyšší moc spo čívala v lidu, nejvyšší autorita pak v senátu. Tak bude udržována rovnováha a harmonie v ústav ě.
293 A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 71 294 konzul v případ ě rozhodování o tom, zda je ob čan zp ůsobilý ú častnit se zasedání komicií, praetor p ři p řipoušt ění sv ědka k soudu. Nejprve se rozhodoval magistrát podle své volné úvahy, ke konci republiky pak byly jednotlivé p řípady upravovány v praetorských ediktech a zákonech a jiných municipálních ustanoveních, Heyrovský, cit. dílo , str. 162
143 Otázka vykonatelnosti rozhodnutí senátu, jež byla obvykle vydávána ve form ě senatusconsult pat ří mezi jednu z nejvíce diskutovaných. Správné uchopení a řešení této otázky mnohé napoví o vztahu mezi magistráty a senátem. A práv ě tento vztah je dominantním prvkem římské republikánské ústavy. 295 Není totiž sporu o tom, že senát p ředstavoval fakticky hlavu římského státu (i Cicero sám jej nazývá dominus publici , tj. pán nad ve řejnými záležitostmi), obtížn ější je však řešení otázky, jakým zp ůsobem svou moc prosazoval.
Stručný nástin vývoje senátu Pro nalezení správného řešení je t řeba nejprve poznat, v jakých oblastech mohl senát rozhodnout, tedy poznat pravomoc a p říslušnost senátu. Při definice pravomoci jakéhokoli orgánu m ůže zákonodárce nebo jakýkoli autor postupovat dv ěma zp ůsoby. Obvyklejší je, že se pozitivn ě vymezí oblasti, v kterých je tento orgán oprávn ěn vystupovat a tím se a contrario dosp ěje i k vyt čení mezí jeho pravomoci. Tímto zp ůsobem je možné postupovat i u římského senátu a často tomu tak skute čně je. 296 Vzhledem k tomu, že římská ústava nebyla nikdy zachycena v písemné podob ě, že římský ústavní vývoj spo čívá spíše v postupném negativním omezování pravomocí jednotlivých ústavních orgán ů, je p řesto lépe i pravomoci senátu vymezit negativn ě.297 P řitom je t řeba zkoumat i neformální pravomoci senátu, tj. takové, které nejsou zachyceny v žádném právním
295 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 119: „Diese Frage, die auf das Verhältnis vom Senat und Magistratur zielt, berührt einen, vielleicht den eingentlichen Kern den römischen Verfassungordnung.“ 296 pozitivn ě vymezuje pravomoci senátu Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921. 297 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 114. „Man muß zunächst davon ausgehen, dass der Senat, als diejenige gehörde, in der die aktiv tätigen Nobiles saßen und das entcheidende Gewicht hatten, grundsätzlich für alles, was die allgemeine Staatsleitung anbetraf, zuständig war.“
144 předpise a p řesto tvo ří podstatnou část auctoritas senátu. 298 Stejn ě tak je t řeba rozlišovat pravomoci v senátu uvnit ř římského státu a ve vztahu k jiným národ ům stejn ě jako jeho oprávn ění v Řím ě a v provinciích. Jisté také je, že role a význam senátu se v pr ůběhu d ějin Říma významn ě prom ěnily. Tento vývoj ovšem nešel lineárn ě sm ěrem ke stále v ětší moci senátu, ale závisel velmi mnoho na momentální politické konstelaci. 299 Obvykle se jako doba nejv ětší moci senátu udává od období konce druhé punské války do tribunátu brat ří Gracch ů, protože ve sporech optimát ů s populáry se stal senát jednou z vál čících stran a jeho vážnost poklesla. 300 Nové období v ětšího vlivu senátu nastává v souvislosti se Sullovými reformami a kon čí se spolu s pádem jeho ústavy. Poslední velká doba senátu je spojena práv ě s politickou dráhou M. T. Cicerona, ovšem jeho protivníci byli mnohem siln ější, 301 zejména vojensky, a od okamžiku, kdy se politické otázky za čnou řešit vojenskými prost ředky nem ůže žádný orgán s výlu čně civilní pravomocí mikdy dosáhnout dostate čné autority. M ůžeme-li alespo ň trochu d ůvěř ovat starov ěkým zprávám o po čátcích římského státu, pat ří senát mezi jeho nejstarší instituce. Objevuje se již za etruské vlády a bývá zmi ňován spolu s králem a lidovým sn ěměm (centuria curiata). 302 P řestože se senát v této dob ě uvádí jen jako poradní orgán, jeho skute čná autorita byla mnohem v ětší. Nejen, že se podílel na volb ě krále, ale protože byl jediným státním orgánem trvale přítomým v Řím ě vykonával všechny úkoly, které byly v té dob ě kladeny na výkonnou moc mladého m ěstského státu. Tato neur čitá
298 Lintott tvrdí, že vzhledem k charakteru římské ústavy není možné rozlišovat oprávn ění de facto a de iure, že je mnohem vhodn ější hovo řit o „earlier custom“ a „recent inovation.“ A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 86 299 Milan Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva , Praha 1972, str. 98 300 Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 146 301 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 260
145 pravomoc, p ůsobit v těch oblastech, kde nep ůsobí žádný jiný orgán, z ůstala senátu zachována i v dob ě republiky. 303 Se zm ěnou státního uspo řádání p řebíraly postupn ě vytvá řené úřady konzula, praetora, atd. jednotlivé kompetence, které dříve p říslušely senátu. B ěhěm zápasu mezi patricii a plebeji přešla mnohá významná oprávn ění, nap ř. rozhodovat o válce a míru, na lidové shromážd ění. Objevovali se noví politici, tribuni lidu, které nespoléhali na své spojenectví s rodovou nobilitou, ale uplat ňovali sv ůj vliv p římo skrze lidové shromážd ění, což také vedlo ke zna čnému oslabení pozice senátu v rámci římské ústavy. Přesto senát i nadále ur čoval hlavní linii římské politiky a zasahoval i do jednotlivých konkrétních otázek, což v důsledku znamená, že nejen, že nebyly pevn ě dány kompetence senátu, 304 ale dokonce že snad nebylo oblasti do které by senát zasáhnout nemohl.
Negativní vymezení pravomoci senátu Pokusím se s pomocí mn ě dostupných zdroj ů nejprve vymezit oblasti, do kterých senát obvykle nezasahoval, které nepat řily do jeho kompetence. Senát nem ěl p římý vliv v soudnictví, alespo ň po formální, právní stránce. V prvním stadiu, in iure totiž rozhodoval praetor a senát nemohl nijak zasáhnout. Nep římý vliv v této oblasti však senát vykonával tím, že až do dob brat ří Gracch ů mohli být na místa soudce v řízení apud iudicem vybírání pouze
302 Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 34 303 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 116 304 „Senát nem ěl pevn ě vymezené kompetence, jako poradní orgán mohl zasahovat do všech záležiktostí státních.“ Otakar Sommer, Prameny soukromého práva římského , Praha 1932 str. 36. Adjektivum poradní ovšem neznamená, že by byl senát n ějakým zp ůsobem pod řízen jakékoli moci senátu, jeho postavení mu naopak zajiš ťovalo zna čný vliv v rámci římské ústavy.
146 příslušníci senátu. 305 Tento neformální vliv (ne senátu jako instituce, ale jednotlivých senátor ů) byl však velmi zna čný a výsledek soudního řízení závisel mnohem čast ěji na stavovské příslušnosti než jsme si vzhledem k obdivu k římskému právnímu systému často ochotni p řipustit. P řestože nemohu zcela souhlasit s názorem M. Bartoška, že římské právo, zejména smysl pro aequitu, tak jak jej známe z právních text ů bylo pouze „zá řivá dekorace, za kterou se skrývá zcela jiná skute čnost, temná a hrozivá,“ 306 p řesto lze nap ř. v procesu s Verrem z Ciceronových naléhání, ba p římo zap řísahání senátních soudc ů, aby tentokrát rozhodovali spravedliv ě nebo jim bude soudcovské oprávn ění lidem znovu odebráno, 307 usoudit, že stavovskou p říslušnost osoby soudce nelze podce ňovat a že tedy i v oblasti soudnictví vykonával senát nep římý vliv prost řednictvím svých jednotlivých člen ů. Další oblastí, která byla na první pohled zcela mimo dosah senátu bylo zákonodárství. P řijímaní nových zákon ů pat řilo totiž v období republiky vždy do rukou lidového shromážd ění. Ovšem svobodná volba p řijímání nových zákon ů podléhala zna čným omezením. Lidové shromážd ění mohlo být svoláno pouze na návrh magistráta (pozd ěji i tribuna lidu) a i když bylo zrušeno původní právo senátu schvalovat následn ě každou normu p řijatou shromážd ěním (auctoritas patrum) 308 p řece bývalo zvykem, že úředník každý návrh zákona p ředkládal nejprve senátu a teprve
305 Tiberius Gracchus p řevedl zákonem výkon pravomoci soukromého soudce na jezdce, Sulla v rámci návrhu svých ústavních reforem p řevedl toto oprávn ění zp ět na senátory. V rámci zm ěn provázejících pád jeho ústavy roku 70 p ř. K. bylo právo být zapsán v seznamu soudc ů rovnom ěrn ě rozd ěleno mezi senátory, jezdce a tribuny lidu. V podrobnostech viz Leopold Heyrovský, Římský civilní proces , Bratislava 1925, str. 55. M. Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva, Praha 1972, uvádí na stran ě 213, 214 v poznámce pod čarou č. 49 stru čnou historii obsazování soudcovských míst, dovedenou až do období principátu a na tomtéž míst ě uvádí i p řehled moderní literatury. 306 M. Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva , Praha 1972, str. 220 307 M. T. Cicero, Řeči proti Verrovi (p řel. V. Bahník), Praha 1972, str. 80-81 308 V. Groh, Starov ěký Řím , Praha 1931, str. 96
147 obsah SC byl jako rogace p ředložen ke schválení lidovému shromážd ění. 309 Další oblastí, která pojmov ě nepat řila do kompetence senátu, kam však senát p řesto významným zp ůsobem zasahoval, bylo zákonodárství. A čkoli výlu čným zákonodárcem bylo centurtijní lidové shromážd ění, senát sám vyvíjel zákonodárnou iniciativu. Po ob čanských bou řích druhé poloviny druhého století p ř. K. uznal jako nejvyšší autoritu v důležitých otázkách lidové shromážd ění, avšak bylo zvykem, že senát projevoval zákonodárnou iniciativu skrze návrhy magistrát ů. Bleicken hovo ří vzhledem k pasivit ě lidového shromážd ění v uvedené dob ě a v závislosti rozhodování masy ob čan ů na senátu dokonce o jeho zákonodárném monopolu. 310 Další významnou pravomocí senátu byla jeho právo vykládat zákony. Magistráti se na n ěj mohli obracet i s dotazy ohledn ě interpretace právního p ředpisu. I když SC vydané na základ ě takového dotazu nem ělo právní závaznost a v žádném p řípad ě nestanovovalo práva a povinnosti jako rozhodnutí soudu, úředníci m ěli ve zvyku se jím řídit. Ze dvou d ůvod ů. Jednak proto, že pozd ějším výkonem zákona v souladu s SC p řenášel magistrát politickou odpov ědnost na senát a mohl se pak hájit jeho autoritou, jednak i v případ ě, že by byl takový postup nap ř. ve řejným žalobcem sjednán jako protizákonný a po skon čení volebního období by byl magistrát obžalován, ve druhém stadiu soudního z řízení by byl souzen senátem (rozum ěj soudním) složeným z příslušníku senátu (rozum ěj ústavního orgánu) I v takovém p řípad ě by odvolání se
309 Král uvádí p říklad z roku 63 p ř. K., kdy tribun lidu Sulpicius Rufus p ředložil návrh zákona o volebním podvodech ( de ambitu) , senát návrh schválil a senatusconsultem pov ěř il M. T. Cicerona jakožto konzula jeho provedením. Cicero p ředložil návrh lidovému shromáždení a to p ředložený návrh schválilo jako lex Tullia de ambitu, Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 263. Tento zákon zakazoval po řádat gladiátorské hry do dvou let p řed kandidaturou pod trestem desetiletého vyhnanství, Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991, str. 170 310 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 115.
148 na soulad ú ředního postupu s mín ěním senátu jist ě znamenal silný argument pro osvobození. Jen okrajov ě zmíním oprávn ění senátu ud ělovat výjimky ze zákona ( legibus solvere ), protože to bylo práv ě na konci republiky, kdy bylo toto právo senátu omezováno jednak zvýšeným kvórem pro p řijetí takové výjimky, jednak zvláštní přísahou senátu na zákon. 311 Záv ěrem této kapitolky o negativním vymezení kompetence senátu je možno shrnout, že i v oblastech, které byly římskou ústavou p ři respektování principu d ělby moci p řid ěleny jiným orgán ům, že i v těchto oblastech vykonával senát silný nep římý vliv. A ť už pomocí jednotlivých svých člen ů, tak svým působením a spoluprací s magistráty. Zde se tedy op ět objevuje otázka, jak se utvá řely vztahy mezi senáty a magistráty, zda byl senát skute čně jen poradním orgánem, jak by se zdálo z jeho formálních pravomocí nebo zda byl opravdu všemocným pánem ve řejných záležitostí, jak tvrdí Cicero a jak dokazuje jeho vliv.
Pozitivní vymezení pravomoci senátu Dříve než bude možné poskytnout na tuto otázku odpov ěď je třeba podrhnout význam senátu dokreslením jeho pozitivní kompetence, tedy zobrazením oblastí, kde senát beze všech pochybností mohl zasahovat p římo. Mezi tyto pozitivní pravomoci bývají řazeny zahrani ční politika, vojenství a finan ční správa.
Cic. De legibus III, 3,9.“Imperia, potestates, legationes, quom senatus creverit, populusve iusserit, ex urbe exeunto, duella iusta iuste gerunto, sociis parcunto, se et suos continunto, populi sui gloriam augento, domum cum laude redeunto.“
149
Překlad: Ú ředníci nadaní imperiem nebo potestas, vyslanci, které pov ěř il senát nebo kterým tak rozkázal lid, nech ť opustí město. Spravedlivou válku a ť vedou spravedliv ě, a ť šet ří spojence, a ť drží v kázni sami sebe i ty, kte ří jim podléhají. Ať rozmnožují slávu římského národa a dom ů a ť se vracejí se ctí.“
Dle římské ústavy byla zahrani ční politika rozd ělena mezi lidové shromážd ění a senát. Lid jako nositel státní suverenity rozhodoval o d ůležitých otázkách, jako je rozhodnutí o válce a míru nebo o podpisu mírové smlouvy. Senátu pak jako trvalému orgánu p říslušel výkon každodenní politické praxe ve vztahu k zahrani čí. Práv ě v oblasti zahrani ční politiky se nejvíce projevuje skute čná moc senátu. Zde vystupuje senát zcela samostatn ě, přijímá zahrani ční vyslance, jeho senáto ři ve více členných komisích putují do cizích království a m ěstských stát ů a jsou to práv ě senáto ři, ne velitelé armád nebo jiní magistráti, kte ří jsou cizími vládci p řijímáni jako skute ční p ředstavitelé vládnoucí vrstvy Říma. Je to práv ě senát, který je pro cizí národy smybolem moci Říma. 312 Od dob druhé punské války je senát pov ěř en vedením boj ů, zejména tak, že zásobuje vojsko v poli pen ězi, ur čuje, který magistrát m ůže postavit vojsko a ur čuje spolupráci mezi jednotlivými vojenskými veliteli. Pravdou z ůstává, že p římo do vedení válek senát nezasahoval, ale zasedání senátu bylo jediným místem, kde mohly probíhat rozhovory o možné vojenské
311 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 263 312 na východ ě velmi brzy rozpoznali cizí vládci závislot ú ředník ů na senátu a za čali po hellénském zp ůsobu uctívat senát jako skute čného vládce a dokonce mu i byly stav ěny chrámy, Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 117
150 strategii a konzultace mezi senátory a veliteli jednotlivých složek římské armády. 313 Záleželo také na v ůli senátu, zda bylo vojenské st řetnutí prohlášeno už za vále čný stav, který pot řeboval schválení lidového shromážd ění nebo za pouhý pohrani ční nepokoj, jehož zvládnutí bylo zcela v kompetenci senátu. I když lidové shromážd ění rozhodovalo o uzav ření mírové smlouvy, málokdy by se rozhodlo jednat proti v ůli senátu, takové rozhodnutí spíše bylo spíše potvrzením senátní politiky lidem, než že by sledovalo n ějakou vlastní, samostatnou politickou linii. Velká neformální moc byla dána senátu také skrze správu financí římského státu. P řestože bezprost ředním výkonným orgánem z ůstával censor, byl to práv ě senát, který ur čoval dan ě, jak pro Římany, tak pro cizince, 314 rozhodoval o řádných i mimo řádných vydáních a o zp ůsobu jakým budou tato vydání financována 315 a ur čoval pomocí SC (tzv. leges proviciae ) zp ůsob výkonu moci v provinciích jejich správci. Poslední z významných, výslovn ě uznávaných pravomcí senátu bylo právo ( či snad lépe povinnost) „otc ů“ v případ ě, kdy by nejvyšší ú ředníci z důvodu náhlého úmrtí či indispozice nebyli schopni vykonávat své funkce, zajistit řádné zvolení nových úředník ů lidovým shromážd ěním: Cic. De leg. III,3,9.„Ast quando consulis magisterve populi nec escunt reliqui magistratus ne sunto; auspicia
313 Snad nejslavn ějším p říkladem diskuse o dalším vhodném postupu proti nep řátel ům Říma je vystoupení senátora Appia Claudia Caeca, který po prohrané bitv ě u Auscula rozmluvil Říman ům p řijetí míru nabízeného epeirským králem Pyrrhem, spojencem m ěsta Tarentu. Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 95 314 Cizinci, kte ří m ěli s Římem spojeneckou smlouvu neplatili obvykle Římu žádné dan ě, pouze plnili povinnosti vyplývající z ius hospitalicum a v případ ě vále čného stavu zásobovali Řím vojskem a potravinami. Na území svých latinských spojenc ů ponechávali Římané da ňový systém beze zm ěn a jeho výt ěžky pak zcela v rukou vládnoucí vrstvy. Toto jednání p řinášelo sice menší p říjmy do státní pokladny, zajiš ťovalo však v ětší míru loyality a spolupráce mezi latinskou obcí a Římem. 315 jako nap říklad vybudování vojenské flotily p ři tzv. první punské válce. Zna čné náklady spojené s touto stavbou byly financovány prodejem státní p ůdy do soukromého vlastnictví s op ětovným p ředkupním právem státu.
151 patrum sunto, ollique ec se produnto, qui comitatu creare consules rite possit.“
Překlad: A tehdy, pokud by nebyli ani konzulové, ani magister populi (diktátor pozn. P.D.), a ť nejsou ani jiní úředníci. Auspicia mají být v rukou senátu a otcové mají mezi sebou vybrat jednoho, který bude oprávn ěn nechat zvolit konzuly podle zvyku lidovým shromážd ěním.
Toto ustanovení Cicero pouze p řebírá ze stávající římské ústavy. Pokud se vinou války nebo nemoci stávalo, že nezbyl ani jeden z konzul ů, pak bylo v římské ústav ě zvykem, že se funkce vzdali i další kurulští magistráti. 316 Do op ětovného zvolení konzul ů se nejvyšší moci ve stát ě ujal interrex. Rozdíl mezi interregem a diktátorem spo čívá jednak ve zp ůsobu ustanovování (diktátor je po porad ě se senátem jmenován konzulem), jednak v tom, že ostatní ú ředníci zůstávají v úřad ě a jsou poslušni pokyn ů diktátora. 317 Nejv ětší rozdíl mezi institutem mezivládce a diktátora však spo čívá v účelu. Diktátor je ustanoven proto, aby do svých rukou soust ředil veškerou výkonnou moc a potla čil vn ější nebezpe čí, které hrozí státu. Jeho pravomoci jsou velmi rozsáhlé a jeho jediné omezení spo čívá v do časnosti jeho ú řadu . Naproti tomu p ři jmenování interrega stojí v pop ředí snaha co nejrychleji nahradit chyb ějící nejvyšší článek římské ústavy. Od mezivládce se neo čekávají žádné administrativní nebo politické kroky, jeho jediným úkolem je svolání lidového shromáždění a řízení pr ůběhu voleb. O tom sv ědčí i krátká doba, po kterou mu byla sv ěř ena moc, rychlé st řídání v úřad ě je také ústavní pojistkou proti zneužití interregova výsostného postavení.
316 to se ovšem netýká ú ředník ů plebejských vzhledem k odlišné povaze jejich ú řadu.
152 Jakmile konzul p řestal vykonávat svou funkci, museli odstoupit i ostatní vyšší ú ředníci. Není však zcela jasné, na které ú ředníky se tato povinnost vztahovala. Jist ě se týkal tento závazek odstoupit zejména praetor ů, protože tito byli svým imperiem rovni konzul ům, nemohli ale předsedat volb ě nových konzul ů a tak znovu pln ě obsadit všechny stupn ě římské výkonné moci. Po uprázdn ění obou konzulských míst se tedy ú řadu vzdali všichni ostatní ú ředníci (krom ě t ěch kvestor ů, kte ří se práv ě nacházeli mimo Řím), senáto ři zvolili mezi sebou prvního interrega. Doba trvání jeho vlády byla p ět dní, po té byl na základ ě p říznivých auspicií vybrán interrex nový. Tak se st řídalo p ět vládc ů, dokud nebyl zvolen alespo ň jeden konzul. Podle J. Krále m ěl interrex stejné pravomoci jako konzul p řed zavedením praetury. 318 Z jeho podání není ovšem jasné, kdo vlastn ě ustanovoval interega do funkce. Z Ciceronova obratu ollique ec se produnto (tedy mezi sebou a ť vyberou), je možno usuzovat, nejen to, že interregem musel být vždy senátor, jak uvádí Král, 319 ale snad také to, že p říslušný k volb ě prvního interega byl senát. Tuto domn ěnku také nep římo potvrzuje Livius. 320 V každém p řípad ě hrála p ři volb ě mezivládce roli jednak v ůle boh ů (konala se auspicia) a jednak vůle senátu. Pokud auspicia konal senát, což víme z Ciceronovy zprávy a z Livia, 321 pak se zdá pravd ěpodobným, že i samotná
317 Vladimír Groh, Starý Řím , Praha 1931, str. 87 318 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 199 319 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 199 320 „Když pak konzulové upadli do nemoci, uznali za vhodné obnovit zkoumání v ůle boh ů za doby mezivládí. Když se tedy konzulové z řekli ú řadu podle usnesení senátu, za mezivládce byl zvolen Marcus Furrius Camillus, který jmenoval mezikrálem Publia Cornelia Scipiona a ten potom Lucia Valeria Potita.“ Livius, Dějiny II-III (p řel. P. Kucharský), Praha 1971, str. 77-78. 321 to, že Liviova zpráva se týká mnohem starší doby než je konec republiky nemusí nijak ubírat této zprávy na významu. Institut interrega byl velmi starý, do republikánské ústavy byl p řejat z doby královské, a byl aplikován sice z řídka, ale beze zm ěny po celou dobu trvání římské res publica libera . Poslední p řípad aplikace máme pro rok 52. p ř. K. Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 197
153 volba mezivládce byla v rukou senátu. Navíc nebyl nikdo jiný, kdo by mohl volbu řídit. Všichni ostatní ú ředníci se vzdali svých ú řad ů, lidové shromážd ění nem ěl tedy kdo svolat. Senát jako permanentn ě p řítomný orgán římské ústavy jako jediný mmohl zajistit ustavení prvního mezivládce, jehož hlavním úkolem pak bylo zabezpe čit svolání lidového shromážd ění a volbu alespo ň jednoho konzula. Konzulovým zvolením na n ěj přecházely všechny dosavadní pravomoci mezivládce a interrex se stával op ět členem senátu.
Ostatní oprávnění senátu To, co bylo mezitím uvedeno jako hlavní oblasti pozitivní pravomoci senátu (tj. zahrani ční politika, pomoc v administrativ ě p ři vedení války, správa financí římského státu a volba mezivládce) zdaleka nevy čerpává všechna jeho oprávn ění. Senát mohl zasahovat prakticky do všech oblastí státní administrativy, zde však už ne sám, z vlastní iniciativy, ale jeho role se omezovala pouze na udílení „dobrých rad“, senatusconsult. Kterýkoli ú ředník (který m ěl ovšem oprávn ění cum patribus agendi) se mohl s dotazem obrátit na senát, a senát po projednání jeho otázky a po dosažení shody vydal senatusconsultum, doporu čení senátu, kde bylo ú ředníku doporu čeno, jak má v dané v ěci postupovat. Z formálního, právn ěpozitivistického hlediska nem ělo toto senatusconsultum právní závaznost a senát také nem ěl také žádný výkonný orgán, který by p řinutil magistráta jednat ve shod ě se senatusconsultem. Stejn ě tak nebyl stanoven seznam oblastí, ve kterých bylo možnost se na senát obracet s návrhy a otázkami a ve kterých ne. Nebyly ani stanoveny okolnosti, za kterých by byl
154 magistrát povinnen se na senát obrátit, to také záleželo zcela na volné úvaze magistráta.
Ciceronovo hodnocení významu senátu Z výše uvedeného by se zdálo vyplývat, že senát skute čně i za doby republiky podržel onu toliko poradní funkci, která mu náležela za čas ů posledních etruských král ů, ba naopak, že znamenal mnohem mén ě než tehdy, protože jeho výkonné a administrativní pravomoci p řešly do rukou nov ě z řízených magistratur. I Ciceronova snaha uzákonit v návrhu ústavy právní závaznost všem usnesením senátu 322 m ůže být vykládána jako touha o z řetelné posílení pozice senátu, jako snaha o zavedení nových oprávn ění, která senátu nikdy nep říslušela a která by podle jeho názoru významn ě p řisp ěla k rovnováze ústavy a která by snad mohla zajistit záchranu starých republikánských tradic, ohrožených novými politickými pom ěry druhé poloviny prvního století p řed Kristem. Je ovšem stále t řeba mít na pam ěti, že Ciceronovi zdaleka nešlo o zm ěnu římské ústavy, snad pouze v drobných detailech, že jeho návrh se drží v podstatných náležitostech ústavy skute čné, existující a zcela funk ční. Podle mého soudu nepat ří Ciceronovo ustanovení Eius decreta rata sunto ani tak mezi návrhy de lege ferrenda jako spíše popisuje skute čný stav a význam senátu, je to tedy písemné výjad ření zvykového stavu de lege lata .
322 Viz „nové“ ustanovení Ciceronovo, které bylo zmín ěno na po čátku kapitoly o senátu, a který na tomto míst ě uvedu ješt ě jednou: Cic. De leg. III, 11, 28. Sed praesto est huius viti temperatio, quod senatus lege nostra confirmatur auctoritas; Nam ita se res habet, ut si senatus dominus sit publici consiliii, quodque is creverit defendant omnes et si ordines reliqui principis ordinis consilio rem publicam guvernari velint, possit ex temperatione iuris, cum potestas in populo, auctoritas in senatu sit teneri ille moderatus et concors civitatis status .
155 Při studiu římského práva ústavního není totiž dle mého názoru možné vycházet pouze z čist ě právních pramen ů, jako jsou ústavní zákony a jimi dané ústavní pravomoci jednotlivých orgán ů, stejn ě jako není možné p ři studia práva soukromého vycházet pouze z textu zákona XII desek a dalších právních norem p řijatých lidovým shromážd ěním. Kdybychom se omezili pouze na pravomoci dané formáln ě do rukou senátu, o kterých jsem hovo řil výše, pak by senát skute čně nebyl než poradním orgánem a jeho názory by pro úředníky jako opravdové p ředstavitele výkonné moci st ěží mohly být n ěč ím více než doporu čeními bez jakékoli právní závaznosti. Je však t řeba p řihlížet i k sociálním podmínkám a vazbám, které do velké míry ovládaly římský ve řejný život. Římští magistráti pat řili spolu se senátory do jedné spole čenské vrstvy, kterou jsme si navykli ozna čovat jako nobilitu. A byla to práv ě p říslušnost k vedoucí vrstv ě římské spole čnosti, která kladla zna čná omezení jejich volnému uvážení p ři výkonu ú řednického imperia .323 Na rozdíl od ústavy demokratických Athén a na rozdíl od ústav sou časných nebyli římští magistráti nikdy p ředstavitelem lidu, nýbrž nástrojem vykonávajícím skupinovou v ůli vládnoucí vrstvy. Systém kontroly ú ředník ů nobilitou byl založen i na on ěch formálních a všeobecn ě uznávaných ústavních principech, tak i, ve srovnání práv ě s Řeckem, na jejich malém po čtu. Z ústavních princip ů, které omezovaly imperium je t řeba jmenovat princip annuity, který magistrát ům znemož ňoval nahromadit v pr ůběhu času skrze sv ůj ú řad p řílišný politický vliv a zejmén princip kolegiality, kdy ú ředník musel své aktivity nejprve projednat se svým kolegou v úřad ě i se svými
323 A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 86: „Magistrates elected by the people could not operate without support. After it was no longer necessary to obtain ratification by the patres of decision by the people, the magistrate needed the consilium of the senate for a number of reasons.“
156 nad řízenými, pokud se cht ěl vyhnout jejich p řípadnému vetu a tím zmenšení své vlastní autority. 324 V případ ě, kdy by se ú ředník vzep řel a jednal v rozporu se senátním usnesením, p řestože mohl být pochopiteln ě po skon čení svého ú ředního období stíhán p řed pravidelnými soudy, 325 jeho závazky v ůč i státu byly spíše morálního charaketru. Stejn ě tak nem ěl ani senát, jako nejvyšší představitel nobility, proti ú ředníku žádné právní nástroje, ale takové chování v rozporu s většinovou v ůlí nobility vyjád řenou v senatusconsultu by pro doty čnou ú řední osobu znamenalo vylou čení z vládnoucí vrstvy a politickou sebevraždu. 326 Názor o „sociální závaznosti“ senatusconsult a tedy o faktické nad řazenosti senátu nad magistráty není dosud b ěžn ě přijímán. Nejost řeji vystupuje tato otázka v souvislosti s mimo řádnými prost ředky senátu, tedy v souvislosti se senatusconsultem ultimem a se souvisejícím prohlášením za nep řítele státu.
Senatusconsultum ultimum A protože má senatusconsultum ultimum bezprost řední souvislost s Ciceronovou politickou kariérou, nebude myslím na
324 Práv ě systému kolegiality p řipisuje Bleicken rozhodující význam p ři prosazování názoru nobility jako celku : „Es versteht sich von selbst, dass hier, wo alle Beamten zur Kommunikation miteinander gezwungen waren, auch die Mitglieder der Nobiltät, die jeweils keine Beamtenposten bekleideten, an dieser Kommunikation teilhatten: Das systém der Kollegialität integrierte in der Praxis (nicht recht-formal) die Gesamte Nobilität in die Magistratur.“ Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 129 325 o odpov ědnosti magsitráta v pr ůběhu volebního období a po jeho skon čení viz Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 200. Srovnej také Theodor Mommsen, Römische Staatsrecht I, Lipsko 1887 3, str. 698-708 326 „Insofern die Gehorsampflicht des Beamtengegenüber dem Senat eine soziale, keine rechtliche Basis hatte, gab es gegenüber dem ungehorsamen Magistrat auch keine rechtlichen Sanktionen, aber der Ungehorsam war trotzdem nicht folgenlos: Der ungehorsame Magsitrat schloß sich mit seiner Tat aus dem Kreis der führender Schicht von selbst aus und war in aller
157 škodu se s tímto institum římské ústavy blíže seznámit, třebaže Cicero se o n ěm ve svém díle De legibus výslovn ě nezmi ňuje. Na rozdíl od diktátora, jehož hlavním úkolem je odstranit nebezpe čí, obvykle vojenské, 327 které hrozí římskému státu zven čí, bylo hlavním úkolem senatusconsulta ultima bojovat proti nep řátel ům vnit řním. Senatusconsultum ultimum bylo zvláštní opat ření senátu, kterým v případ ě ohrožení pocházejícím ne od zahrani čního nep řítele, ale od samotných ob čan ů římských sv ěř oval římský stát do rukou vybraných ú ředník ů, obvykle konzul ů.328 Podobn ě jako v případ ě diktatury i zde znamenalo použití senatusconsulta oslabení ústavou zaru čených práv vyplývajících z římského ob čanství, zejména bylo zcela zrušeno právo odvolat se k lidovému shromážd ění. Senatusconsultum, jehož dobový název zn ěl senatus consultum de re publica defendenda, 329 dával konzul ům (p řípadn ě jiným ú ředník ům) neomezené pravomoci k odstran ění stavu
Regel nach seiner Amtszeit ein politisch toter Mann.“ Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 135. 327 Cic. De rep. I,40,63.“Gravioribus vero bellis etiam sine collega omne imperium nostri penes singulos essse voluerunt, quorum ipsum nomen vim suae potestatis iudicat. nam dictator quidem ab eo appellatur, quia dicitur, sed in nostris libris vides eum, Laeli, magistrum populi apellari.“
Překlad: „Naši krajané tomu tak cht ěli, aby v těch nejvážn ějších válkách má být vložena do rukou jednoho muže a samo jméno toho ú řadu ukazuje podstatu jeho moci. Nebo ť se tak nazývá proto, že je diktátorem jmenován, ale v našich knihách, vidíš, Laelie, je nazýván „pánem lidu“.“
Cicero tedy tvrdí, že hlavním úkolem diktátora bylo vést války tak nebezpe čné, že se p ři nich nedalo spoléhat na vojenské um ění konzul ů. Podle Livia však byl institut diktátora užíván i proto, aby nahnal strach plebej ům. Viz Livius, Dějiny II-III (p řel. P. Kucharský), Praha 1971, str. 165
328 Ustálená forma senatusconsulta zn ěla: „Videant consules ne re publica detrimenti capiat“, neboli konzulové, praeto ři, atd. a´t dbají, aby stát neutrp ěl žádnou škodu. Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 92 329 tamtéž. Termín s.c. ultimum, kterého se vzhledem k tradici přidržuji, použil poprvé až Caesar v roce 49 p ř. K. A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , str. 89
158 ohrožení. Výhodou SC ultima na rozdíl od diktatury bylo to, že mohlo být vyhlášeno pouze senátem, bez sou činnosti s lidovým shromážd ěním, že bývalo obvykle spojeno s prohlášením ur čité osoby a jejích spojenc ů za nep řítele státu, a v neposlední řad ě také to, že mimo řádnými pravomocemi byly pov ěř eny dv ě osoby, 330 nej čast ěji oba konzulové. Konzul ům z ůstaly zachovány jejich pravomoci, tedy i právo vetovat rozhodnutí svého kolegy. Práv ě princip kolegiality omezoval moc jmenovaných úředník ů a zabra ňoval jejímu zneužití, na stran ě druhé, vzhledem k již tolikrát zmi ňovaným vazbám mezi senátory a magistráty, zesilovalo SC ultimum vliv senátu. A pokud nahlédneme do historie používáni S.C. ultima, zjistíme, že bylo hlavní zbraní senátu proti r ůzným nepokoj ům, 331 které mohly ohrožovat mocenské postavení nobility. Poprvé bylo senatusconsultum použito jako argument p ři procesu s L. Opimiem, který byl obvin ěn z nezákonného zabití římské ob čana, protože jako konzul neumožnil Gaiovi Gracchovi obrátit se na lidové shromážd ění. Opimius se hájil tím, že bylo na základ ě S.C. ultima v souvislosti s aktivitami G. Graccha vyhlášen výjime čný stav, který mu umožnil potrestat římského ob čana i bez soudu smrtí. V uvedeném procesu byl L. Opimius osvobozen. 332
330 mohlo být pov ěř eno i více ú ředník ů, nap říklad i „praeto ři, konzulové, prokonzulové a tribuni lidu, kte ří dlejí v blízkosti Říma“, jako se to stalo 7. ledna 49 p ř. K. Gaius Iulius Caesar , Vále čné pam ěti , Praha 1972, str. 302 331 Caesar ve svých pam ětech udává p říklady toho, v jakých situacích bývalo použito SC ultimum: „A kolikrát bylo na řízeno, že ú řady mají bdít, aby stát neutrp ěl škody, kteroužto formulí a usnesením senátu byl římský národ povolán do zbran ě, pokaždé k tomu došlo p ři zákonech ohrožujících stát, p ři násilných opat řeních tribun ů, p ři demonstrativním odchodu lidu, když obsadil chrámy a vyvýšená místa.“ Gaius Iulius Caesar , Vále čné pam ěti , Praha 1972, str. 303 332 A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , str. 89, Holmes, The Roman Republic and the Founder of the Empire . Vol I. (From origins to 58 B.C.), Oxford 1923, str. 29,30,
159 Takové právní následky vynesení S.C. ultima nebyly ovšem běžn ě p řijímány a spor o to, co je vlastn ě obsahem uvedeného institutu není dodnes uspokojiv ě vy řešen. Pro T. Mommsena nemá S.C. ultimum žádný právní význam, magistráti, zejména konzulové m ěli povinnost zakro čit sami dle svého uvážení na základ ě principu svépomoci ( Selbsthülfe ) a nepot řebovali k takovému zákroku svolení senátu. 333 Jiný názor, p ředstavovaný von Lübtowem, vyvozuje z tohoto senatusconsulta, latentní imperium senátu, které senát v případ ě nouze p řenášel na magistráty. 334 Bleicken spat řuje ve vyhlášení senátem za nepřítele státu zvláštní soudní pravomoc senátu, ur čit jisté jednání jako spole čensky škodlivé a vyhlášení za nep řítele senátu je pro něj snakcí za politický delikt. 335 Vyhlášením za nep řítele státu ztrácí odsouzený svá ob čanská práva (podobn ě jako p ři capitisdemniutio mediae soukromého práva) a nem ůže se již více odvolat k římskému lidu. Cicero se setkal se senatusconsultem ultimem p ři obhajob ě Gaia Rabiria, obvin ěného roku 64 p ř. K., podobn ě jako kdysi Opimius, z překro čení konzulských pravomocí a protiprávnímu zabití tribuna lidu Saturnina. V řeči pronesené na jeho obranu popisuje Cicero senát jako sdružení nejlepších muž ů, kte ří bdí nad zachováním státu, a pokud senát n ěkoho pov ěř í, má tato osoba ne právo, ale p římo povinnost zakro čit a za takový zákrok nemá být odsuzována, ale odm ěněna. 336
333 Theodor Mommsen, Römisches Staatsrecht III, Lipsko 1887 3, str. 1240, 1241 334 O. von Lübtow, Das Römische Volk – sein Staat und sein Recht , Frankfurt 1955, str. 334 a násl., citováno dle A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 92
335 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn, 1985 4, str. 117
336 Cic. Rab. perd. 31: „quin arma ceperit, quin consules secutus sit. omnes ei quorum tu ex aetate coniecturam facere potes quid tum fecerint abs te capitis C. Rabiri nomine citantur. at occidit Saturninum Rabirius. Vtinam fecisset! non supplicium deprecarer sed praemium postularem (vyzna čil P.D.). etenim, si Scaevae, servo Q. Crotonis, qui occidit L. Saturninum, libertas data est, quod equiti Romano praemium dari par
160 Cicero samotný se setkal se S.C. ultimem znovu, když jako konzul nechal v čase Katilinova spiknutí bez soudu uamrtit usv ědčené spiklence. D říve než p řikro čil k takovému činu, nechal si své rozhodnutí schválit usnesením senátu, kde na podporu jeho návrhu hovo řil M. P. Cato, proti n ěmu pak G. I. Caesar. 337 P ři svém rozhodnutí se opíral jak o p řípad C. Graccha, tak i o p řípad Rabiria. 338 A i v případ ě Katiliny se cítil na základ ě S.C. ultima dostate čně oprávn ěn podniknout všechny kroky, v četn ě zabití spiklenc ů, pokud jejich odstran ění pom ůže zmenšit nebezpe čí, které hrozí státu. 339
fuisset?“ Marcus Tullius Cicero, Rabirio perduellionis , [citováno dne 27. srpna 2006 ]dostupný z http://perseus.uchicago.edu/hopper/text.jsp?doc=Cic.+Rab.+Perd.+31&fro mdoc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0013 , Cic. Rab. perd. 34: „hisce autem m
338 Cic. In Cat. I,4: „Decrevit quondam senatus, ut L. Opimius consul videret, ne quid res publica detrimenti caperet; nox nulla intercessit; interfectus est propter quasdam seditionum suspiciones C. Gracchus, clarissimo patre, avo, maioribus, occisus est cum liberis M. Fulvius consularis. Simili senatus consulto C. Mario et L. Valerio consulibus est permissa res publica; num unum diem postea L. Saturninum tribunum pl. et C. Servilium praetorem mors ac rei publicae poena remorata est?“ Překlad: Ustanovil kdysi senát, aby konzul L. Opimius dbal, aby stát neutrp ěl žádnou škodu; neuplynul ani den a byl usmrcen Gaius Gracchus kv ůli jakémusi podez ření ze vzpoury, pocházející z přeslavného, otce, d ěda, předk ů, zabit byl i s dětmi consul M. Fulvius. Podobn ě je senatusconsultem sv ěř en stát konsul ům Mariovi a Valeriovi. Což sys zdržela o jediný den smrt a trest státu tribuna L. Saturnina a praetora C. Servilia?
339 Cic. In Cat, I,1,4. At [vero] nos vicesimum iam diem patimur hebescere aciem horum auctoritatis. Habemus enim huiusce modi senatus consultum, verum inclusum in tabulis tamquam in vagina reconditum, quo ex senatus consulto confestim te interfectum esse, Catilina, convenit. Vivis, et vivis non ad deponendam, sed ad confirmandam audaciam. Cupio, patres
161 Ciceronovo jednání bylo pozd ěji odsouzeno jako protiústavní a Cicero sám byl poslán do vyhnanství. Otázkou však z ůstává nakolik skute čně p řekro čil své pravomoci a nakolik byl jeho exil záležitostí čist ě politickou. 340 Pro přiklon ění se k druhému názoru sv ědčí skute čnost, že po zm ěně politických pom ěrů byl na p římluvu Pompeia povolán zp ět do vlasti a byla mu navrácena i jeho senátorská hodnost. 341 Cicero sám nikdy nepochyboval o správnosti svého postupu, až do konce svého života byl p řesv ědčen o nad řazenosti autority senátu nad imperiem jednotlivých magistrát ů.342 Vzhledem k velikému významu, jaký m ěl senát ve skute čném ústavním život ě římského státu nelze dle mého mín ění brát Ciceron ův názor jen jako zbožné p řání. I když jeho teoretické spisy o státu, podobn ě jako u Platóna, nikdy nevešly v život, na rozdíl Platónových jsou Ciceronova díla mnohem bližší spole čenské realit ě, než by se z jejich formy na první pohled mohlo zdát. A tak m ůže Ciceron ův názor na autoritu senátu přisp ět alespo ň jako podp ůrný argument p ři hodnocení senátu v posledním století římské republiky. conscripti, me esse clementem, cupio in tantis rei publicae periculis me non dissolutum videri, sed iam me ipse inertiae nequitiaeque condemno.
Překlad: A v ěru my jíž dvacet dní snášíme, že ochabuje ost ří vážnosti těchto muž ů. Máme už totiž takovéto usnesení senátu, ale jen napsané a uložené a podle n ěho náleží, Catilino, abys byl okamžit ě zabit. Žiješ – a žiješ ne proto, abys svou odvahu odhodil, ale proto, abys ji musel ješt ě posílit. P řeji si, otcové a p řísedící, abych byl klidným, abych se nezdál nedbalým, když státu hrozí takovéto nebezpe čí, ale už se sám obvi ňuji z ne činnosti a lehkomyslnosti. (p řel. J. Ctibor), Marcus Tullius Cicero, In Catillinam 4 [citováno dne 27. srpna 2006], dostupný z http://ctibi.webzdarma.cz/In_Catilinam.htm 340 Výtky snášené proti Ciceronovu postupu shrnuje M. Grant: „Senát ovšem nep ředstavoval výkonný orgán, ale pouze poradní, takže za ten čin odpovídal nakonec p řece jen konzul. A práv ě proti n ěmu se nakonec ozývaly hlasy volající, že porušil právo římského ob čana, aby byl souzen. Krom ě toho ob čan, který nebyl chycen p ři činu, a nebyl tedy prokazateln ě bezprost ředním zdrojem nebezpe čí, nemohl být nep řítelem státu.“ Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999, str. 190
341 Ciceron ův návrat z vyhnanství byl vykoupen jeho politickou ne činností. Řím toku 59 p ř. K. byl pln ě ovládán Caesarem, svoboda politických institucí byla potla čena a Cicero souhlasil, že nebude proti Caesarovi ve řejn ě vystupovat. Viz R. E. Smith, Cicero the Statesman , Cambridge 1966, str. 182,183.
162
Římský lid
Ŕímský lid je vedle magistrát ů a senátu posledním velikým ústavním činitelem republikánského Říma. Slovem lid zde míníme nikoli obyvatelstvo, ve smyslu moderní státov ědy, ale pouze plnoprávné římské ob čany schopné ú častnit se zasedání lidových „hromad.“ 343 V dalším výkladu pojednám nejprve o lidovém shromážd ění obecn ě, pak o jednotlivých typech lid. shromážd ěních zvláš ť a na záv ěr budou uvedeny zm ěny, které navrhoval zavést pod vlivem ústav řeckých, zejména athénské, Cicero.
Lidové shromáždění – obecné principy V období římské republiky byl lid, ozna čovaný jako populus romanus, 344 nejvyšším nositelem svrchovanosti. Jen on mohl, ve form ě řádných shromážd ění, volit ú ředníky, p řijímat zákony a příslušela mu také nejvyšší pravomoc soudní. Pouze římský lid m ěl ve svých rukou zm ěnu ústavy. Ústavní systém Říma nejenže nem ěl psanou formu, ale ani nebyl, z pohledu dnešní státov ědy, systémem rigidním, a mohl být kdykoli zm ěněn, práv ě skrze zákony p řijaté lidovým shromážd ěním. Vyžití tohoto práva dlouho bránila republikánská tradice a strach z návratu krále – tyrana, na samém sklonku republiky se
342 Cic. de rep. II,32,56, Cic. De leg.3,6 343 tento termín používá pro lid. shromážd ění Josef Král, Státní zřízení římské , Praha 1921, str. 265 a násl. 344 práv ě ozna čení P(opulus) v symbolu římského státu SPQR zohl ědňuje význam římského národa jako nositele svrchované státní moci. Viz V. Groh, Starý Řím , Praha 1931, str. 96. V Řím ě, na rozdíl od naší doby je příslušník národa ur čen p řevážn ě právními prost ředky, bez ohledu na jazykovou nebo kulturní p říslušnost. Římský ob čan je ten, kdo je podroben římskému imepriu – viz Fritz Schultz, The Principles of Roman Law , Oxford 1936, str. 118
163 vyskytly p řípady, kdy byla pomocí zákona p řenesena nejvyšší moc na konkrétní osoby. 345
Comitia Curiata Původ lidového shromážd ění je velmi dávný, p řipomíná se již od královské doby. Podle tradice m ělo podíl na volb ě krále a sloužilo jako poradní orgán. 346 Římští ob čané se sdružovali podle rodové p říslušnosti a takové shromážd ění se nazývalo kurijní, comitia curiata . Shromážd ění bylo svoláváno králem a do jeho p ůsobnosti náležela krom ě výše zmín ěné královské volby 347 i arrogatio , tedy p řijetí ob čana sui iuris do cizího rodu, cooptatio a adlectio , tj. p řijímání cizích rodin mezi patriciát (v prvním) a mezi plebejce (ve druhém) p řípad ě. Nejvýznamn ějším zákonodárným oprávn ěním comitia curiata byl lex curiata de imperio. Tímto zákonem p řijatým na lidovém shromážd ění bylo ob čany králi (a pozd ěji ú ředník ům) potvrzováno imperium a tímto potvrzením se také ob čané zavazovali k poslušnosti. Přestože význam comitie curiaty klesal, z ůstávala stále sou částí římské ústavy, sloužila k provád ění ur čitých formálních úkon ů a byla zrušena až císa řem Diokletianem. Po vyhnání posledního krále byla jeho moc rozd ělena mezi ostatní ústavní orgány, p řičemž otázky náboženského charakteru byly ponechány snad nejstaršímu typu lidového shromážd ění, comitii calatae.
345 lex Titia , která vedla k vytvo ření triumvirátu roku 43 p ř. K. A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 40 346 Cic. De rep. II,17,31. Morte rege Pompilio Tullum Hostilium populus regem interrege rogante comitiis curiatis creavit, isque de imperio suo exemplo Pompilii populum consuluit curiatim.
Překlad: Po smrti krále Pompeia, lid zvolil za krále na návrh místokrále v kurijním sn ěmu Tullia Hostillia a ten se pak podle p říkladu Pomipiliova radil s lidem podle kurií. 347 Nebyla to volba v pravém slova smyslu, spíše jen potvrzoval nebo zamítal kandidáta navrženého mezivládcem (interrex – viz p ředchozí poznámka pod čarou). Srovnej Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 271, Leon Homo, Roman Political Institutions. From City to state , London 1996, str. 11
164 Comitia calata se rovn ěž scházela podle tribuí, za doby republiky však ne na popud konzula, nýbrž pontifica maxima. Na rozdíl od kurijní komicie však nebylo úkolem kalátního shromážd ění hlasovat, ale pouze svou p řítomností potvrdit platnost provád ěného jednání. Nejúpln ěji a nejjasn ěji je p ůsobnost kalátního sn ěmu dosv ědčena pro záv ěti. Dvakrát ro čně se scházeli římští ob čané, aby vyslechli prohlášení o poslední v ůli svých spoluob čan ů. Tímto ve řejným prohlášení stávala se záv ěť platnou a ú činnou. Na otázku, pro č musel pro soukromoprávní úkon, jakým je záv ěť scházet ústavní orgán, nachází V. Groh 348 analogii se starou formou záv ěti po řizovanou p řed bitvou v nastoupeném šiku vojska. Podle V. Groha je záv ěť po řizovaná p řed kalátním shromážd ěním mírovou alternativou testamentu in procinctu 349 a její p ůvod musí být starší než Zákon XII desek, který zavedl nový druh záv ěti, testament mancipa ční. Tento druh záv ěti mohl být po řízen bez ú časti státních orgán ů a kdykoli a proto vytla čil oba p ředchozí typy testament ů.350 Mezi další pravomoci kalátního sn ěmu náleželo právo inaugurovat krále ob ětníka (rex sacrorum) a t ři nejvyšší kn ěží – flaminy (kn ěží zasv ěcených t řem nejvyšším boh ům – Diovi, Martovi a Quirinovi). Inaugurací se m ěla výše jmenovaným zajistit p říze ň boh ů. Krom ě inaugurace provád ěl kalátní sn ěm také detestatio sacrorum , což je „úkon, jímž p řed provedením arrogace byla odložena kultovní (a tedy i soukromoprávní) spojitost s dosavadním rodem.“ 351 Detestatio byla podmínkou nezbytn ě nutnou pro následné provedení arrogace kurijním shromážd ěním.
348 V. Groh, Kalátní sn ěm římský . Listy Filologické č. 46, Praha 1919, str. 17-18 349 Gaius také uvádí testament kalátní a testament in procinctu vedle sebe, jako by se jeden zdál být alternativou druhého. Gaius II,101. 350 Gaius II, 102. 351 V. Groh, Kalátní sn ěm římský , In: Listy Filologické č. 46, 1919, str. 19
165 Co naopak naprosto jist ě nespadalo do p ůsobnosti kalátního sn ěmu, bylo p řijámání zákon ů, máme zachováno sv ědectví, že sn ěm se scházel toliko „contione,“ což znamená, že jeho usnesení nem ěla právní závaznost a stejn ě tak ani předsedající, pontifex maximus, nem ěl ius cum populo agendi , tedy ani právo p ředkládat návrhy zákon ů. Z výše uvedeného vyplývá, že záv ěti byly úkonem ryze soukromoprávním a jejich schválení kalátním sn ěmem nem ělo povahu zákona. 352 Oba tyto sn ěmy, tedy kurijní i kalátní, t řebaže byly zachovány až do císa řské doby, ustoupily pom ěrn ě záhy ve významy shromážd ění centurijnímu a shromážd ění tributnímu. Není proto divu, že se Cicero v pasáži v ěnované t řetímu ústavnímu elementu komitiemi kalátními a kurijními v ůbec nezabývá.
Comitia Centuriata Ze dvou zbývajících sn ěmů jeví se mu jako mnohem důležit ější comitia centuriata:
Cic. De leg, III, 19,44. „Ferri de singulis nisi centuriatis commitiis noluerunt; descriptus enim populus, censu, ordinibus, aetatibus plus adhibet ad suffragium consilii quam fuse in tribus convocatus.“
Překlad: P ředkové si p řáli, aby rozhodnutí ovliv ňující osud jednotlivce má být vyneseno na centurijním shromážd ění; protože jestliže je lid rozd ělen podle bohatství, hodnosti a věku, jeho rozhodnutí jsou moud řejší než když se sejde bez takového rozd ělení v comitia tributa.
352 V. Groh, Kalátní sn ěm římský , In: Listy Filologické č. 46, 1919, str. 83, opa čně Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Praha 1910, str. 994
166 Není zcela snadné pojmov ě rozlišit comitia centuriata, comitia tributa a concilia plebis. Nejobvyklejší d ělení je toto: Comitia centuriata je shromážd ění, které podle tradice zavedl Servius Tullius, které bylo shromážd ěno podle vojenského po řádku a ve kterém byli ob čané rozt říd ěni podle výše svého majetku do t říd. Jako comitia tributa pak obvykle ozna čujeme shromážd ění, ve kterém jsou ob čané uspo řádáni podle za řazení do tribue, tedy p ůvodn ě podle rodu, pozd ěji podle domicillu (17 tribuí venkovských a 4 m ěstské). I tohoto shromážd ění se ú častnili (od dob Hortensiova zákona) jak plebejové, tak patriciové. A concilium plebis je termín pro setkání pouze tribun ů lidu. Objevuje se i opa čný názor, že neexistují žádná comitia tributa, že se jedná bu ď o centurijní shromážd ění nebo o shromážd ění plebejské, svolávané tribunem lidu. 353 Proto je nejlépe rozlišovat lidová shromážd ění tributní podle toho, kdo jim p ředsedá, bu ď kurulský magistrát nebo tribun lidu. 354 Srovnáme-li comitia centuriata a comitia tributa, zjiš ťujeme n ěkolik podstatných rozdíl ů. Comitia centuriata byla z řízena podle tradice reformou Servia Tullia, ve skute čnosti však jist ě ješt ě za dob trvání království a p řebírala postupn ě pravomoci kurijního shromážd ění. Jak už bylo řečeno, bylo centurijní shromážd ění upo řádáno podle vojenského vzoru, bylo také n ěkdy ozna čováno jako exercitus. 355 Ob čané byli rozd ělěni do jedné jezdecké a
353 Literauru k uvedenému názoru uvádí A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 53
354 Existenci volebních shromážd ěních organizovaných podle tribuí, kde by zasedal celý populus romanus má za správnou i J. Král a p řiznává jim nejprve pravomoc volit nižší ú ředníky – questory, vigintesxviry a kurulské edily, pozd ěji i legislativu. Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 283 355 A. Lintott, Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999, str. 55
167 pěti p ěších t říd, odstup ňovaných podle majetku a centurie byly rozd ěleny na starší ( seniores ) a mladši ( iuniores ). 356 Tak se stalo, že centurijní shromážd ění jako p ředstavitel teoreticky (podle Polybia) demokratického prvku není rozd ěleno demokraticky, ale p řevahu má bohatsví nad chudobou a stá ří nad mládím. Tento model bývá obvykle ospravedl ňován vojenskou pot řebou, kdy pouze malá vrstva bohatých ob čan ů si m ůže dovolit drahou výzbroj pro t ěžkou p ěchotu a ona sama pak nese břemeno obrany státu. A jako protiváhu obtížných vojenských povinností pak dostává v ětší podíl na ve řejné moci. V Řím ě však od čas ů T. Graccha se na výzbroji voják ů podílel stát a jádro armády se od čas ů punských válek rekrutovalo nikoli z nejbohatších vrstev, ale ze st řední třídy p ředstavované v ětšinou st ředními zem ědělci. A práv ě vliv st ředních vrstev na řízení v ěcí ve řejných od uvedené doby spíše klesal. Na rozdíl, nap ř. od starov ěké Sparty, 357 kde tvo řila nejbohatší vrtsva obyvatelstva také nejv ětší tíhu boj ů, nem ěli římští equites ani v nejstarších dobách na bojišti ani zdaleka rozhodující úlohu. Proto je třeba odvrhnout tuto teorii „o rozd ělení moci ve stát ě dle vojenských zásluh“ jako demagogickou a nacházet skute čný ú čel takového uspo řádání spolu s Ciceronem v omezení moci prostých ob čan ů:
Cic. De rep. II, 22, 39.“ita disparavit, ut suffragia non in multitudinis, sed in locupletium potestate essent, curavitque, quod semper in re publica tenendum est, ne plurimum valeant plurimi“
356 Cic. De rep. II, 22,39: …duodeviginti censu naximo. Deinde equitum magno numero ex omni populi summa seperato relicuum populum distribuit in quinque classis senioresque a iunioribus divisit easque
Překlad: …osmnáct nejbohatších (s nejv ětším censem). Pak velký po čet jezdc ů, odd ělených od ostatního lidu a zbývající část lidu rozvrhl do p ěti tříd a každou z nich rozd ělil na mladší a starší.
168
Překlad: (Servius Tullius pozn. P.D.) tak lid rozd ělil, aby volby nespo čívaly v množství osob, ale v bohatství, a postaral se, což se v našem stát ě vždy dodržuje, aby nejvíce neplatili nejpo četn ější (= aby nejv ětší moc nem ěla nejpo četn ější skupina lidí).
Pr ůběh hlasování Na základ ě výše zmín ěného ústavního zakotvení nerovnom ěrnosti do římské ústavy byly lidovému shromážd ění do cesty kladeny další p řekážky. Výsledek hlasování mnoho závisel na pr ůběhu jednání, který byl, zvláš ť na sklonku republiky, zna čně bou řlivý. Velkou m ěrou jej ovliv ňovala spolupráce mezi lidem a úředníkem, který shromážd ění svolal.
Cic. De leg. III. 12. „Vis in populo abesto.“
Překlad: „Zakazuje se používat násilí na lidových shromážd ěních.“
Cic. De leg. III, 19,42. Invito eo, qui cum populo ageret, seditionem non posse fieri, quippe qui liceat concillium, simul atque intercessum turbarique coeptum sit, dimmitere. Quod qui permovet, cum agi nihil potest, vim querit, cuius impunitate amittit haec lege.
Překlad: Proti v ůli toho, kdo svolal lidové shromážd ění, nem ůže dojít na shromážd ění k nepokoj ům, protože má právo uvážit zda rozpustí zasedání lidu, jakmile je p řijato veto nebo dojde k nepokoj ům. Nebo ť ten, kdo strpí, aby se v zasedání pokra čovalo, když nem ůže být p řijato žádné
357 P. Oliva, Sparta and her social problems , Prague 1971, str. 163-179
169 usnesení, se p řičiňuje o násilí, a tento ú ředník bude pomocí tohoto zákona zbaven imunity.
Základním cílem Ciceronovy úpravy, která do zna čné míry odráží stávající ústavní zvyklosti bylo řádný a zejména pokojný pr ůběh shromážd ění. Tak jako mohl p ředsedající ú ředník shromážd ění svolat, mohl jej také rozpustit, jakmile došlo k páchání násilí. Toto ustanovení má zabránit tomu, aby nedocházelo k ovliv ňování hlasujících nedovolenými prost ředky, tedy aby různé vlivné osoby nevyužívaly zmanipulované (vlastn ě násilím donucené) lidové shromážd ění k prosazení zákonných norem ke svému vlastnímu prosp ěchu nebo ke škod ě svých politických protivník ů.
Cic. De leg. III. 19,42. Parere iubet intercessori, quo nihil praestantius; inpediri enim bonam rem melius quam concedi malae.
Překlad: P řikazuje se neporušovat vznesené veto, nad toto ustanovení není žádné užite čnější. Je totiž lépe zabránit dobré v ěci než schválit v ěc špatnou.
Dalším d ůvodem, kdy musí p ředsedající ú ředník ukon čit lidové shromážd ění, aniž nechá rozhodnout o p ředložené rogaci, je p řípadné veto tribuna lidu nebo kolegy. Toto ustanovení jednak ukazuje, o kolik víc stála moc ú ředník ů nad mocí lidového shromážd ění, alespo ň v představách nobility, která většinou ú řady zastávala (to platilo i pro tribuny lidu.) Ukazuje ale také, jak nebezpe čný pro římskou ústavu byl pokus Tiberia Graccha postoupit hlasování o p ředloženém návrhu lidovému shromážd ění i p řes veto jiného tribuna lidu, jakkoli měl tento pokus oporu v „duchu“ římské ústavy.
170
Comitia Tributa Tributní shromážd ění, svolávané nižším ú ředníkem a uspo řádané nikoli podle majetku, ale podle místního uspo řádní, mělo podle Cicerona mnohem menší význam než centurijní shromážd ění, p řestože po p řijetí serie zákon ů vrcholící lex Hortensia , se stala jeho usnesení závazná pro všechny římské ob čany:
Cic. De leg. III, 19,44. praeter enim, quam quod comitia illa essent armis gesta servilibus, praeterea neque tributa capitis comitia rata esse posse neque ulla privilegii.
Překlad: Proto (Lucius Cotta) 358 řekl, že i vzhledem k tomu, že se shromážd ění ú častnili ozbrojení otroci, žádný trest smrti nebo ztráta ob čanství odhlasovaná pomocí comitia tributa nem ůže být platná a schválení zákona, kterým se ud ěluje osobní privilegium nem ůže být platn ě schváleno žádným shromážd ěním.
Nová ustanovení Cicero spat řuje v lidových shromážd ěních nejslabší článek římského ústavního systému a v jejich činnosti také nejv ětší hrozbu pro stabilitu římské ústavy.
358 Lucius Aurelius Cotta, praetor roku 70 p ř.K., podporoval M. T. Cicerona v Katilinov ě spiknutí a za doby jeho exilu. Jako praetor navrhl zákon, pomocí kterého byly do seznamu soudc ů zapisováni pom ěrn ě jak jezdci, tak senáto ři, tak tribuni aerarii , viz Cicero, The Republic and the Law , (p řel. Niall Rudd), Oxford 1998, str. 226, Leopold Heyrovský, Římský civilní proces , Bratislava 1925, str. 55
171 Proto se v této oblasti více než kdy jinde uchyluje k podstatným zm ěnám, p ři kterých se nechává inspirovat řeckými vzory. 359 Cic. de leg. III, 20,46. „Extremae leges sunt nobis non usitatae, rei publicae necessariae. legum custodiam nullam habemus; itaque eae leges sunt, quas apparitores nostri volunt; a librariis petimus, publicis litteris consignatam memoriam publicam nullam habemus. Graeci hoc diligentius, apud quos ( nomofylakes) creabantur, nec ei solum litteras (nam id quidem apud etiam apud maiores nostros erat), sed etiam facta hominum observabant ad legesque revocabant.“
Překlad: Poslední ustanovení není u nás užíváno, ale je nezbytné pro zachování státu. Nemáme totiž žádné ochránce zákon ů, a proto jsou zákony takové, jaké je cht ějí mít naši úředníci. Máme tyto zákony od písa řů , ale nemáme žádné oficiální záznamy. 360 Řekové o tomto ustanovili pe čliv ěji, nebo ť vytvo řili úředníky, které my nazýváme nomofylaky, aby nejen bd ěli nad textem zákona, ale navíc, jako tomu bylo už d říve, ale také aby dohlíželi na skutky lidí a volali je zp ět k poslušnosti zákon ů.“ Toto je tedy ustanovení, které Cicero tak postrádá v římské ústav ě, že pro n ěj neváhá sáhnout do ústavy demokratických Athén, které ovšem nijak nepovažuje za sv ůj vzor.
359 a čkoli jinak nemá o řeckých ústavách valného mín ění, viz Cicero, O řečníku (p řel. V. Prach), Praha 1940, str. 36,37: „pocítíte z práva (rozumí se římského – pozn. P.D.) takovou slast, také proto, že nejsnáze pochopíte, oč vynikli naši p ředkové nad ostatní národy, jestliže se odhodláte srovnávati naše zákony s jejich Lykurgem, Drakontem a Solonem.“ 360 ve skute čnosti existovala praxe ú ředního ukládání usnesení lidových shromážd ění, otázkou z ůstává, nakolik byla dodržována v Ciceronov ě dob ě. Viz Livius, Dějiny I (p řel. J. Kucharský), Praha 1971, str. 276: “Tíž konzulové také ustanovili, aby usnesení senátu byla p řinášena do chrámu Cere řina k aedil ům lidu, protože p ředtím byla podle domn ění konzul ů byla zatajována a porušována.“
172 Nomofylakeia je řecký termín pro dohled nad zákony. Tuto funkci zastával v Athénách od dob Solónových aeropag, 361 po omezení jeho moci p řešla na radu (bulé). Termínem nomofylakes je ozna čován ú řad, který byl zaveden snad v V. století Efialtem, po pádu jeho demokratických reforem op ět zrušen a znovu obnoven za správy Demetria Falerského mezi léty 317- 308/7. 362 V sou časné dob ě p řevládá názor, že je dobu z řízení tohoto ú řadu v Athénách t řeba p řisuzovat až dob ě vlády Demetria Falernského, že Efialtovy reformy znamenaly pouze omezení moci aeropagu, protože by se Efialtes jako p řesv ědčený demokrat nikdy ani nepokusil zřídit instanci, která byla v Athénách pokládána za nedemokratickou. 363 Úkolem t ěchto ú ředník ů bylo kontrolovat legalitu ú řední činnosti. Jednalo se o kontrolu následnou, která byla provedena až po skon čení ú ředního období a která m ěla toliko prozatímní charakter, protože o osudu ú ředník ů, kte ří by byli svým jednáním poškodili athénský lid s kone čnou platností rozhodoval až tzv. soud „ čty řiceti,“ p řípadn ě soudním dv ůr. 364 Cicero se ovšem nerozhodl zavést spolu s novou pravomocí i nový ú řad k jejímu vykonávání, ale pov ěř it jejím výkonem ú řad s obrovskou tradicí a ryze římský:
Cic. de leg. III, 20,47.“Haec detur cura censoribus, qundoquindem eos in re publica semper volumes esse. apud eosdem , qui magistratu abierint, edant et exponant, quid in magistratu gesserint , deque iis censores praeiudicent.
Překlad: O toto se budou podle mého ustanovení starat censo ři, a proto jsem ustanovil, že místo censora nesmí být
361 aeropag se svým složením a funkcí výrazn ě blížil postavení senátu, jeho členem se stával losem vybraný bývalý nejvyšší ú ředník (archont), členství v aeropagu bylo omezeno na ur čitý majetkový census a ú čast v bojích v řadách težké p ěchoty ( hoplítés ), viz Jochen Bleicken, Athénská demokracie , Praha 2002, str. 227 362 E. Peroutka, Ústavy stát ů řeckých , Praha 1916, str. 117 363 Jochen Bleicken, Athénská demokracie , Praha 2002, str. 296
173 nikdy prázdné. A ú ředníci poté co odejdou, vypoví (na ve řejnosti vyhlásí) a vysv ětlí, co v pr ůběhu ú řadu u činili censor ům a tito jsou o nich oprávn ěni u činit p ředb ěžné rozhodnutí.
Na rozdíl od Řecka, kde byla sí ť kontroly nad ú ředníky velmi hustá a to nejen z pohledu finan čního, ale také z pohledu celkového zastávání ú řadu, je římská ústava založena na nepom ěrn ě menší odpov ědnosti p ředstavitel ů výkonné moci. Po dobu trvání ú řadu podléhal magistrát pouze dohledu svého kolegy v ú řad ě, p řípadn ě ú ředníka nad řízeného. I hledisko materiální bylo z hlediska „skládání ú čtů“ minimalizováno, nebyla dána povinnost vyú čtovat sve řené peníze censor ům, vojev ůdci b ěhem vále čného tažení. Diktátor byl této povinnosti zprošt ěn za všech okolností. 365 Co se týká dodržování zákon ů,366 jediná ochrana římského ob čana p řed nezákonným rozhodnutím byla v ochran ě jiného magistráta nebo tribuna lidu. Co se týká následného postihu, ten byl možný jak v Athénách, tak v Řím ě pouze skrze ve řejné žaloby, pokud ovšem jednání napl ňovalo podstatu n ějakého trestného činu. V Řím ě přicházel v úvahu zejména crimen peculatus , crimen ambitu , furtum pecuniae publicae , crimen maiestatis apod. V Řecku se pak takové ve řejná žaloba nazývala eisangelia. 367 Cicero se tedy rozhoduje sv ěř it censor ům, jejichž pravomoci při ustanovování senátu výrazn ě omezil, dohled nad zákonností postup ů římských ú ředník ů a to po skon čení jejich funk čního období.
364 Jochen Bleicken, Athénská demokracie , Praha 2002, str. 335 365 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921, str. 200 366 termínem zákon se v tomto kontextu rozumí nejen soulad s normami přijatými lidovým shromážd ění, ale se všemi prameny římského práva, tedy i s oby čeji a ústavními zvyklostmi. Vzpome ňme, že dle Cicerona má výkon magistrátského imperia probíhat coniuncta cum legibus, viz Cic. De leg. III, 2 a výklad v části v ěnované imperiu římských ú ředník ů. 367 Jochen Bleicken, Athénská demokracie , Praha 2002, str. 335
174 Každému z úředník ů by byla dána povinnost ve ve řejném řízení poskytnout po čet ze svého jednání a censo ři, pokud shledají, že takové jednání napl ňuje skutkovou podstatu nějakého trestného činu, postoupí p řípad p řed p říslušný trvalý porotní soud, který rozhodne o provin ění a trestu nyní již bývalého ú ředníka. Není náhodou, že Cicero zavádí tuto novou pravomoc, t řebaže odporuje vžité ústavní tradici, ani že tuto pravomoc sv ěř uje práv ě censor ům. To, že tato pravomoc byla římskou ústavou postrádána je i dnes považovánio za nedostatek jinak vzorového ústavního z řízení římského. 368 Byla to práv ě zv ůle ú ředník ů, zejména v provinciích, ale i v samotném Řím ě. která zp ůsobila římskému státu mnohé t ěžkosti a nemalou m ěrou p řisp ěla k pádu římské republiky. Již p řípad správce provincie Sicilíe Verra jasn ě prokázal, že systém ve řejných žalob nem ůže postihnout všechny p řípady bezpráví páchaného ú ředníky. Cicero sám si to uvedomuje a uv ědomuje si také, že b řemeno ve řejné kontroly zákononosti ú ředních postup ů musí nést stát:
Cic. de leg. III, 20,47. „Hoc in Graeca fit publice constitutis accusatoribus; qui quidem qraves esse non possunt, nisi sunt voluntarii. quocirca melius rationes referri, causamque exponi censoribus, integram tamen legi, accusatori iudicioque servari. “
Překlad: Toto je v Řecku sv ěř eno ve řejn ě ustanoveným žalobc ům, kte ří ovšem nemohou jednat s dostate čnou p řísností, pokud nejsou v této v ěci dobrovolníky. Proto je lépe p řednést
368 Michal Sk řejpek, Constitutio-mos-lex-codex(Flexibilní „ústava“ starov ěkého Říma) , In: Pocta prof. JUDr. Pavlí čkovi k 70. narozeninám (ed. V. Jirásková, R. Suchánek), Praha 2005, str. 42:“Jistý problém však představovala skute čnost, že v antickém Řím ě neexistoval žádný „strážce“ ústavy, nikdo, kdo by byl oprávn ěn závazn ě posoudit, zda ur čitá norma či opat ření ú ředníka je či není v souladu s tím, co lze ozna čit za římský
175 sv ůj p řípad a hájit se p řed censory, přece však má být pro úředníky zachována odpov ědnost p řed zákonem a zákonné řízení před soudními žalobci.
Na tomto míst ě nelze jinak než ukon čit úvahy o římském stát ě a jeho ústav ě, která m ůže být pro všechny ostatní národy vzorem. Je možno jen litovat, že máme zachovány pouhé t ři knihy tohoto Ciceronova spisu, který podle starov ěkých zpráv mohl mít až dvojnásobnou délku. 369 Nedochované části díla mohly přinést mnoho dalších informací i o římském právu soukromém a procesním, tak jako je p řinášejí ostatní dochovaná díla tohoto nejv ětšího římského filozofa a řečníka. 370 Není pochyb, že Ciceronova osoba má veliký význam pro další osudy d ějin evropského myšlení, a že tento vliv je mnohem větší než byl politický a mocenský vliv Cicerona samotného. 371 Přesto z ůstává Cicero osobou kontroverzní a posuzování jeho významu prošlo všemi možnými stadii od naprostého zbož ňování až po naprosté zatracení. 372 Tato práce se pokusila podívat na Cicerona ne jako na politika nebo originálního filozofa, ale jako na spolutv ůrce představy o ideálním státu a jeho řízení a p ředevším jako na nadšeného kritika a velikého obdivovatele římské ústavy, který dokázal ukázat na její nedostatky, spojit řeckou filozofii a římskou tradici, založenou na smyslu pro povinnost a na lásce
ústavní po řádek.“ Práv ě události konce republiky ukazují, že římská ústava v kone čném d ůsledku doplatila práve na neexistenci takového strážce. 369 Macrobius cituje fragment z jinak kompletn ě nedochované páté knihy De legibus, viz M. T. Cicero, Cicero in twenty-eight volumes , vol XVI. De republica, De legibus (ed. Clinton Walker Keyes), Cambridge, Massachuchets and London 1988, str. 290. Cicero na spise De legibus pracoval poslední dva roky p řed svou msrtí, dílo nedokon čil a otázkou z ůstává, zda bylo v ůbec publikováno. 370 o významu Ciceronova díla pro poznání římského práva soukromého viz Jill Harries, Cicero and the Law, In: Cicero. The Advocate. (Ed. Jonathan Powell a Jeremy Paterson), Oxford 2004, str. 147-164 371 O Ciceronov ě vlivu na pozd ější dobu viz Th. Zielinski, Cicero im Wandel der Jahrhunderte , Leipzig 1912
372 stru čný, ale výstižný p řehled názor ů na M. T. Cicerona podává Ji ří Šubrt, Římská literatura , Praha 2005, str. 126-127
176 k vlasti, kterou by mohl tomuto Římanovi závid ět leckterý ob čan moderního státu. Dílo je navíc prostoupeno zásadami rovnosti, nároku na politickou svobodu a zejména zásadou správy v ěcí ve řejných ve prosp ěch ovládaných, nikoli ve prosp ěch vládc ů. A práv ě tyto hodnoty činí jeho dílo moderním bez ohledu na odlehlost doby, která jej stvo řila.
177
Závěr
Ciceronovým díl ům De re publica a De legibus , rozbor jeho vybraných částí tvo ří podstatu této práce, pat ří dle mého soudu zvláštní místo v Ciceronov ě bibliografii. A to p řesto, že se nejsou ani tak často citovaná jako De officiis ani nemají takový um ělecký ú činek jako Ciceronovy řeči proti Verrovi, ani nejsou tak výmluvným obrazem své doby jako jeho Filippiky. Ciceronovo dílo De re publica bývá ozna čováno jako jeho nejlepší (= nejsamostatn ější) dílo filozofické a je tomu tak proto, že se v tomto díle zabývá oragnizací římského státu, reaguje tedy na podn ěty jemu blízké a sou časné a vychází přitom z římských reálií a p řemýšlí jako římský ob čan. Cicero v těchto svých spisech vystupuje spíše jako obyvatel Latia a ne jako odchovanec řeckých filozofických škol a filhelén. Platónovy spisy, kterými se inspiroval, mu dodaly pouze vn ější formu, kterou naplnil římským obsahem. A to, co platí pro De re publica , platí pro De legibus dvojnásob. Vždy ť v tomto spise se Cicero nezabývá žádnými abstraktními zásadami, tady pracuje, jak bylo n ěkolikrát zd ůrazn ěno, p římo s římskou ústavou, tedy s právem římským. A práv ě římské právo hodnotí Cicero (stejn ě jako jeho sou časníci viz Vergilius a jeho chvála římského práva v Anaeid ě) i sou časníci naši vysoko nad právo řecké a římskou ústavu staví vysoko nad všechny ústavy stát ů Řecka. Na rozdíl od Platóna nevytvá ří Cicero n ějakou ideální ústavu, soubor norem platných a použitelných pro kterýkoli stát, ale pouze vychází z římské ústavy a upravuje ji, činí ji lepší. A činí tak proto, že se obává o osud svobodného římského státu kv ůli nepokoj ům, kterých byl sv ědkem. Vylepšení jsou
178 nutná proto, aby se zvýšila stabilita římského státu, aby byla zachována svornost ob čan ů a jejich prosp ěch. Toto srovnávání řecké filozofie a římského práva osv ětlilo některé doposud nejasné detaily (rozd ělení centurií na iuniores a seniores), dopomohlo k vy řešení n ěkterých problém ů (nap říklad vy řešilo otázku, zda je možné se proti koerci čnímu rozhodnutí tribuna lidu odvolat k lidovému shromážd ění, či význam zachování principu kolegiality p ři vyhlášení SC ultima). Mnoho otázek však bylo pouze nazna čeno a ponecháno bez odpov ědi. Za zcela zásadní otázku považuji posouzení významu římské filozofie pro formování obecných princip ů římského práva, a to zejména práva římského soukromého. Zp ůsob jakým Cicero pracuje s pojmem ius naturale, p řevzatým z řecké stoické filozofie a p ři zachování zcela římských ústavních zvyklostí potvrzuje názor B. Tomsy, na p říslušném míst ě v práci zmín ěný, že Cicero za pomoci stoické filozofie pouze formuloval princip obecn ě uznávaný římským právem, pouze římský právníky vzhledem k jejich prakti čnosti a nechuti k definicím doposud nepopsaný. Ius naturale by v tomto pojetí neznamenalo jakési abstraktní, rozumem seznatelné normy, ale racionální interpreta ční princip, který nutil římské právníky i římské státníky (Cicerovo dílo je toho d ůkazem) stále vylepšovat stávající právo, což je dle mého soudu jeden z aspekt ů, který učinil římské právo nesmrtelným. A bylo by nepochybn ě zajímavé zkoumat, jakým zp ůsobem se toto ius naturale, projevuje v zákonodárném díle císa ře Justiniána, zejména v Digestech, tedy v oblasti, která se doposud považuje za typicky římskou a zcela prostou vlivu řecké filozofie. V neposlední řad ě zajímavou otázkou je míra vlivu Ciceronových p ředstav o státu na pozd ější politické myšlení.
179 Tato otázka je stále zajímavá a aktuální, musela být vzhledem k zame ření práce ponechána stranou. 373 Státn ě-filozofické spisy M. T. Cicerona jsou významným pramenem poznání nejen římské politologie, státov ědy a filozofie, ale i soukromého práva římského.
373 o tom, že se m ůže jednat o zajímavé téma sv ědčí i letmá zmínka o výchov ě budoucího císa ře Alexandra Severa, který se školil pod vedením Ulpiána a studoval pro ú čely své budoucí vlády státnické spisy Platóna a Cicerona, viz Edward Gibbon, Úpadek a pád římské říše (p řel. A. Felix), Praha 2005, str. 55
180
Summary
This thesis examines the constitution and organization of the Roman Republic as they are described in Marcus Tulius Cicero´s works De Re Publica and particularly De Legibus . The thesis assesses the influence of Greek philosophy and particularly Plato on the formation of Roman ideas concerning state and uses Cicero´s work as a cognitive source for description of the authentic constitutional life of the Ancient Rome at the time of his living. It aspires to describe elementary principles of the constitutional operation by means of analysis of individual constitutional institutes. It is the principle of legitimacy, separation of powers and rule of common welfare that form the essential heritage of the Roman political thinking which influenced contemporary political thinking of modern Europe. The thesis consists of a general part and a special part. The general part deals first with the concept and purpose of the political science, it determines differences between ancient and modern concept of state with its basic elements according to Georg Jellinek, i.e. state territory, state power and state population. It compares individual theories that sustain the state´s existence and depicts elementary functions of an ancient community. The general part contains also a description of main Hellenic philosophical streams and their influence on Roman political thinking. Particular attention is paid to the synchronic appreciation of Cicero as a philosopher and to his relationships to big figures of the Classical era (particularly to Plato) on one hand and to the basic streams of Postclassical Hellenic era, i.e. stoicism, scepticism and epicureism on the other.
181
The influence of Greek philosophy on Roman legal thinking is demonstrated on the Cicero´s definition of state, on the concept of absolute law and mixed constitution. The special part contains a description of the basic principles of the Roman constitution. Big attention is paid to the depiction of Roman authorities and their mutual relations. This is followed by a characterization of powers of each authority, i.e. a consul, a praetor and a dictator. An extensive chapter deals with peoples´ tribunes. At every magistrature, the history of its genesis and its constitutional purpose in terms of Roman constitution are explained first. At the same time, social and political aspects that led to the formation of the particular institute in the Roman constitutional system are given and alterations suggested by Cicero are stated. The aspect scrutinized next is the status of the Senate as the supreme authority of the Roman Republic. A special focus is given to the condition of the senators as a social group and to mutual relationships between the Senate and the magistrates representing the executive power. As special addenda, short disquisitions on special powers of the Senate in case of extraordinary situations are affixed. The last part of the thesis discusses public assembly, comitia centuriata , comitia curiata and concilia plebis and their influence on the Roman constitution. Attention is paid particularly to the importance of legitimacy in assuring stability of the Roman state. The objective of the thesis is to prove by analysis of the draft of the Roman constitution contained in Cicero´s De Legibus that – unlike other Cicero´s philosophical publications – De Legibus is a purely Roman work based on Roman tradition and Roman constitutional conventions.
182 Cicero´s intention thus was not only to approximate Greek political philosophy to his fellow citizens but also to introduce the Roman constitution, altered and based on Greek philosophical grounds, as a model for all nations that acknowledge the rule of law.
183
Seznam literatury:
Prameny a edice: Edice
M. T. Cicero, Cicero Staatstheoretische Schriften (ed. Konrat Ziegler), Berlin 1984
M. T. Cicero, Cicero in twenty-eight volumes , vol XVI. De republica, De legibus (ed. Clinton Walker Keyes), Cambridge, Massachuchets and London 1988
Prameny
The Politics of Aristotle (p řel. Ernest Baker), 1961 3 Aurelius Augustinus, O obci boží (p řel. Julie Nováková), Praha 1950 Gaius, Učebnice práva ve čty řech knihách (p řel. J Kincl), Brno 1999 Gaius Iulius Caesar , Vále čné pam ěti (p řel I. Bureš a kol.), Praha 1972
M. T. Cicero, In Catillinam Oratio Quattuor , dostupný z webu http://ctibi.webzdarma.cz/In_Catilinam.htm M. T. Cicero , De Rabirio perduellionis , dostupný z webu http://perseus.uchicago.edu/hopper/text.jsp?doc=Cic.+Rab.+Pe rd.+31&fromdoc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0013 Cicero, The Republic and the Law (p řel. Niall Rudd), Oxford 1998 Cicero, O řečníku (p řel. V. Prach), Praha 1940
184 M. T. Cicero , O povinnostech (p řel. J. Ludvíkovský), Praha 1970 M. T. Cicero, Řeči proti Verrovi (p řel. V. Bahník), Praha 1972 M. Tullius Cicero, Předtuchy a výstrahy (p řel. J. Hr ůša), Praha 1942 Marcus Tullius Cicero, Tuskulské hovory (p řel. K. Svoboda) Praha 1976 Diogenes Laertios, Život názory a výroky proslulých filosof ů (p řel. Antonín Kolá ř), Praha 1964 Livius, Dějiny I (p řel. P. Kucharský), Praha 1971 Livius, Dějiny II-III (p řel. P. Kucharský), Praha 1971 Livius, Dějiny IV (p řel. P. Kucharský), Praha 1971 Platón, Ústava (p řel. R. Hošek), Praha 1999 Tacitus, Letopisy (p řel. A. Mina řík a A. Hartmann), Praha 1975 Řečtí atomisté (p řel. K. Svoboda), Praha 1980
Literatura A. H. Armstrong, An Introduction to Ancient Philosophy , London 1947 E. Vernon Arnold, Roman Stoicism , Cambridge 1911 V. F. Asmus, Antická filosofie, Praha 1986 Milan Bartošek, Verrinae. Význam Ciceronových řečí proti Verrovi pro základní problémy státu a práva , Praha 1972 Milan Bartošek, Encyklopedie římského práva , Praha 1991 Pietro Bonfante, Instituce práva římského (p řel. J. Vážný), Brno 1932 9 Jochen Bleicken, Athénská demokracie , Praha 2002 Jochen Bleicken, Die Verfassung der Römische republik, Padeborn 1985 4 Georg Busolt, Griechische Staatskunde , Erste halfte., Mnichov 1920 (nezm ěněné vydání z roku 1960)
185 Fustel de Coulanges, Antická obec , Praha 1998 Václav Černý, Soustavný p řehled obecných d ějin naší literatury (1) St ředov ěk, Lipník n. B. 1996 V. N. Ďjakonov, S. I. Kovaljov, Dějiny starov ěku , Praha 1963 František Drtina, Úvod do filosofie , Praha 1926 A. P. d´Entreves, Natural Law , London 1970 2 B. Farrington, Věda ve starém Řecku II , Praha 1951 Kurt von Fritz, The Theory of Mixed Constitution in Antiquity , New York 1954 Edward Gibbon, Úpadek a pád římské říše (p řel. A. Felix), Praha 2005 W. K. C. Guthrie, A History of Greek Philosophy. Volume six. Aristotle. An Encouter, Cambridge 1981 Michael Grant, Dějiny antického Říma , Praha 1999 V. Groh, Starý Řím , Praha 1931 V. Groh, Řím. Studie o jeho po čátcích , Praha 1923 V. Groh, Kalátní sn ěm římský . Listy Filologické č. 46, Praha 1919 Jill Harries, Cicero and the Law, In: Cicero. The Advocate. (Ed. Jonathan Powell a Jeremy Paterson), Oxford 2004, str. 147-164 Jaromír Harvánek, Teorie práva , Brno 1998 Dušan Hendrych, Správní v ěda. Teorie ve řejné správy , Praha 2003 Leopold Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Praha 41910 Leopold Heyrovský, Římský civilní proces , Bratislava 1925 Leopold Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského , Bratislava 61927 Pavel Holländer, Základy všeobecné státov ědy , Praha 1995 James E. Holton, Marcus Tulius Cicero, In: Leo Strauss, Joseph Cropley (ed.), History of political philospohy , Chicago, 3 vyd., s. a.
186 Rice Holmes, T. The Roman Republic , svazky 1 a 2. Oxford, 1923 Leon Homo, Roman Political Institutions , London-New York (Routledge) 1996 H. A. K. Hunt, The Humanism of Cicero , Melbourne 1954 Petr Charvát, De re publica: Kaleidoskopická úvaha o státu a dějinách , In: D ějiny ve v ěku nejistot, Praha 2003. Ji ří Jellinek, Všeobecná státov ěda , Praha 1906 Ot. Jiráni, Filosofie v období hellénistickém. In: Řečtí filosofové a mystici, Praha 1947 Jaromír Kincl: Zákony – Ciceron ův dialog o nejlepším právu. Právn ěhistorické studie č. 34, Praha 1997, str. 7 –15 Jaromír Kincl, Deset slavných proces ů Marka Tullia , Praha 1997 Ji ří Klabouch, Osvícenské právní nauky v českých zemích , Praha 1958 Josef Král, Státní z řízení římské , Praha 1921 Alexandra Krsková, Dějiny evropského politického a právního myšlení : kapitoly z dějin , Praha 2005 L. Kub ů, A. Komenda, Vybrané kapitoly z vývoje právního myšlení. 1. část , Olomouc 1992 W. K. Lacey, Cicero and the End of the Roman Republic , London 1978 Andrew Linttot, The Constitution of the Roman Republic , Oxford 1999 John Locke, Dv ě pojednání o vlád ě (p řel. J. Král), Praha 1965 A. Long, Hellénistická filosofie , Praha 2003 A. A. Long, Cicero´s Plato and Aristotle , In: Cicero the Philosopher. Twelve Papers (ed. J.G.F. Powell), Oxford 1999, O. von Lübtow, Das Römische Volk – sein Staat und sein Recht , Frankfurt 1955 A. Maškin, Dějiny antického Říma , Praha 1957 A. V. Mišulin, Spartakus , Praha 1954
187 Robert von Mohl, Geschichte und Literatur der Staatswischenschaften , Erlangen 1885 Theodor Mommsen, Römisches Staatsrecht , I-III Band , Leipzig 1887 3 František Novotný, O Platónovi IV. Druhý život , Praha 1970 Zden ěk Neubauer , Státov ěda a theorie politiky , Praha 1947 P. Oliva, Sparta and her social problems , Prague 1971 Václav Pavlí ček , Ústavní právo a státov ěda. Díl 1, Obecná státov ěda , Praha 1998 Jan Pe čírka a kol., Dějiny prav ěku a starov ěku. Hlava I-IX , Praha 1979 E. Peroutka, Ústavy stát ů řeckých , Praha 1916 Pražák, Sedlá ček, Novotný, Latinsko český slovník , Praha 1954, svazek I a II J. Pražák, Rakouské právo ústavní , část první, Praha 1990 2 Petr Pr ůcha, Správní právo Obecná část , Brno 2004 J. Richardson, Roman Provincial Administration , Bristol 1984 J. M. Rist , Stoická filosofie , Praha 1998 Fritz Schulz, Principles of Roman Law , Oxford 1936 kol. autor ů, Slovník antické kultury , Praha 1974 Michal Sk řejpek, Constitutio-mos-lex-codex(flexibilní „ústava“ starov ěkého Říma) , In: Pocta prof. JUDr. Pavlí čkovi k 70. narozeninám (ed. V. Jirásková, R. Suchánek), Praha 2005 Michal Sk řejpek, Římské právo v datech , Praha 1997 Michal Sk řejpek, Ius et religio , Pleh řimov 1999 Michal Sk řejpek: Ius publicum, ius privatum. Vzájemné vztahy a souvislosti . Acta Universitatis Carolinae, Iuridica č. 2- 3, Praha 1992, str. 35-164 R. E. Smith, Cicero the Statesman, Cambridge 1966 Otakar Sommer, Základy republikánské ústavy a císa řské administrativy, In: Dějiny lidstva od prav ěku k dnešku. Díl druhý. Římské imperium jeho vznik a rozklad, (ed. Josef Šusta), Praha 1936
188 Otakar Sommer, Prameny soukromého práva římského , Praha 1932 Peter Stein, Roman law in European History , Cabridge 1999 Leo Strauss and Joseph Cropsey(ed.), History of Political Philosophy, Chicago 1987 K. Svoboda: Studie o pramenech filosofických spis ů Ciceronových. Listy filologické č. 46, Praha 1919, str. 3- 13, 67-79, 129-161. Ji ří Šubrt, Římská literatura , Praha 2005 kol. autor ů, Slovník antické kultury , Praha 1974 Bohuš Tomsa, Filosofické základy Ciceronovy nauky o právu a státu , Bratislava 1924 Bohuš Tomsa, Kapitoly z dějin filosofie státu a práva , Praha 2005 Bohuš Tomsa, Úvod do právní filosofie, I. díl. P řehled d ějin právní filosofie , Bratislava 1923 Josef Van čura, Agrární právo římské republiky , Praha 1908 Alan Watson, The Law of Persons in the Late Roman Republic , Oxford 1967 Max Weber, Politika pre každého , Bratislava 1990 Fr. Weyr, Československé právo ústavní , Praha 1937 Franz Wieacker, Cicero als Advokat , Berlin 1965 C. Wirszubski, Libertas as an political idea at Rome during the late republic and early Principate , Cambridge 1950 Th. Zielinski, Cicero im Wandel der Jahrhunderte , Leipzig 1912 F. de Zulueta, The Science of Law , In: Roman Legacy of Rome(ed. C. Bailey), Oxford 1929
189