Státní oblastní archiv v Plzni – Státní okresní archiv Karlovy Vary Karlovarský symfonický orchestr Karlovy Vary Notový materiál [1850] - 1957 1959 Díl čí inventá ř EL NAD č. 1471 Archivní pom ůcka č. 305 Petra Sofronová, Milan Augustin Karlovy Vary 2006 Obsah Úvod ....................................................................................................................... 3 I. Vývoj p ůvodce archivního souboru .................................................................. 4 II. Vývoj a dějiny archivního souboru ................................................................... 7 III. Archivní charakteristika archivního souboru .................................................... 8 IV. Stru čný rozbor obsahu archivního souboru ...................................................... 10 V. Záznam o uspo řádání archivního souboru a sestavení pom ůcky ...................... 10 Přílohy .................................................................................................................... 11 Příloha č. 1 Seznam použitých pramen ů a literatury ............................................... 11 Inventární seznam .................................................................................................. 12 A. Spisový materiál ................................................................................................. 13 a) Registraturní pom ůcky ............................................................................. 13 B. Ostatní materiál .................................................................................................. 13 a) Jiné ........................................................................................................... 13 1. Notový materiál ............................................................................... 13 Rejst říky .................................................................................................................. 284 Rejst řík autor ů ......................................................................................................... 285 Rejst řík skladeb......................................................................................................... 324 2 Úvod 3 I. Vývoj p ůvodce archivního souboru Do láze ňského m ěsta Karlovy Vary pat řila hudba od nepam ěti, nebo ť vedle základního lé čebného poslání se brzy stalo také centrem spole čenského a kulturního d ění. Až do po čátku 19. století však byly hudební produkce zcela v rukou amatér ů p řicházejících v ětšinou z okolních vesnic, kte ří se nechávali najímat k p říležitostným vystoupením p řed láze ňskými domy, na promenádách nebo u pramen ů, zatímco vybran ější spole čnost si do lázní brala spíše své vlastní hudebníky. Pr ůlom v zavedené praxi zp ůsobil Johann Schmit, schopný hudebník a rodák z nedaleké Pily, který v roce 1806 sestavil z hudebník ů z okolních obcí stálejší hudební t ěleso. Hrávali jednak u frekventovaného Nového pramene, a to p ředevším úryvky z nových oper, a dále u V řídla, odkud se jim prý poda řilo postupem času vystrnadit harfeníky a získat tím prostor k pravidelnému hraní. Schmit ův soubor žil pouze z dobrovolných p řísp ěvk ů a dar ů láze ňských host ů, které pravd ěpodobn ě vybírali p římo b ěhem svých produkcí. Takovéto shánění prost ředk ů na činnost orchestru a živobytí jeho člen ů však asi časem nabylo neúnosných rozm ěrů a láze ňské hosty natolik obt ěžovalo, že další praxi musel up řesnit dekret zemského gubernia z 10. ledna 1821, jenž orchestru sice povolil i nadále vystupovat u Nového pramene a u V řídla, avšak vybrané dobrovolné p řísp ěvky byl povinen evidovat ve zvláštní knize (Subscriptionsbuch). V polovin ě 20. let 19. století m ěl orchestr Johanna Schmita celkem 16 člen ů a patrn ě dosáhl slušné interpreta ční úrovn ě, nebo ť dobové zprávy tvrdí, že „hrál ty nejkrásn ější overtury“. V roce 1835 Johann Schmit zem řel a jeho místa se ujal Josef Labický (1802 – 1881, často též užívána n ěmecká forma jména Labitzky), jenž se brzy vypracoval na schopného ředitele souboru, tehdy již nazývaného Karlovarským láze ňským orchestrem (Karlsbader Brunnenorchester); byla to zásluha p ředevším Josefa Labického, že se orchestr vypracoval na vysokou profesionální úrove ň. Rok jeho nástupu do vedení orchestru je karlovarskou tradi ční hudební historiografií považován zárove ň za rok vzniku Karlovarského symfonického orchestru. K nejvýznamn ějším po čin ům J. Labického z řejm ě pat řilo zavedení pravidelných odpoledních koncert ů v Poštovním dvo ře (1846) a na Staré louce (1852), které byly nadšeně přijaty a jež roznesly v ěhlas t ělesa i do daleké ciziny. Výlohy na tato vystoupení byly hrazeny nejd říve z p řísp ěvk ů láze ňských host ů, od roku 1854 z tzv. láze ňského fondu a od roku 1858 z nov ě zavedené hudební taxy. Zam ěstnanost orchestru byla obdivuhodná: od roku 1859 dával v sezón ě pravideln ě p ět odpoledních t říhodinových koncert ů týdn ě. V následujících letech byla jeho vytíženost dokonce ješt ě vyšší, což sv ědčí nejen o velkém zájmu poslucha čstva, ale i konjunktu ře hudebního souboru v prost ředí mohutn ě se rozvíjejícího láze ňského m ěsta. Ačkoli se láze ňský orchestr postupem let zdokonaloval a jeho v ěhlas rozši řoval, stále se jednalo o ryze soukromé hudební t ěleso, jehož p říjmy byly zcela závislé na dobrovolnosti přísp ěvk ů ze strany láze ňského publika, což znamenalo vpodstat ě neustálou existen ční nejistotu hudebník ů. Na po čátku 60. let 19. století však došlo k zásadní zm ěně: z podn ětu pražského místodržitelství došlo k p řezkoumání podmínek pro činnost orchestru a na základ ě šet ření nakonec m ěstská rada uznala, že stav orchestru neodpovídá požadavk ům doby a nárok ům moderní um ělecké interpretace a konstatovala, že ke zlepšení situace by bylo t řeba jej rozší řit o další hrá če. Rozhodovala tedy otázka, do jaké míry by byla m ěstská správa schopna takovýto orchestr finan čně podporovat. Jako vzor tu posloužily orchestry ve Františkových Lázních a Mariánských Lázních, které ovšem svým rozsahem i významem nedosahovaly takové úrovn ě jako Labického soubor v Karlových Varech. Po dalších úvahách a jednáních byl nakonec ur čen zcela nový a pro Karlovy Vary charakteristický zp ůsob, jak zajistit základní podmínky existence člen ů orchestru. Na základ ě návšt ěvnosti v sezón ě 1861 bylo vypo čteno, že každý láze ňský host, jenž byl povinen zaplatit hudební taxu (její p říjmy sloužily k pokrytí výdaj ů za koncerty a další hudební aktivity ve 4 měst ě), musí zárove ň poskytnout 50 krejcar ů na platy člen ů orchestru, čímž by bylo ro čně dosaženo částky 6200 zlatých, která by bez t ěžkostí umožnila stálý plat 23 hudebník ům (stálý hudebník orchestru 420 zlatých, bubeník 200 zlatých, violista na výpomoc 200 zlatých, trumpetista na výpomoc – 100 zlatých). Volba repertoáru však i nadále m ěla pat řit zcela do kompetence provozovatele orchestru. Ačkoli Karlovarský láze ňský orchestr z ůstal po t ěchto úpravách i nadále soukromým hudebním t ělesem, byl tímto aktem p řeci jen položen základ k jeho p řevedení do správy m ěsta Karlovy Vary. Po dalších jednáních a rovn ěž po intervenci karlovarského týdeníku Wochenblatt für Carlsbad und Umgebung, který logicky poukazoval na skute čnost, že by město m ělo mít p římý vliv na stav, složení a produkce orchestru, p řešel nakonec orchestr v roce 1862 zcela do správy m ěsta a vznikla nová smlouva mezi ním a Josefem Labickým, která up řes ňovala činnost orchestru a kterou dekretem z 10. června 1862 potvrdilo pražské místodržitelství. Smlouva m.j. Labického zavazovala k hospoda ření se mzdovými prost ředky hudebník ů v celkové částce 12 400 zlatých. Tím se orchestr vymanil z neustálé existen ční nejistoty a mohl se pln ě v ěnovat svému rozvoji, byla odstartována kvalitativn ě nová a velmi úsp ěšná éra. V roce 1865 pak byl založen pensijní fond pro členy orchestru, jenž jejich postavení do budoucnosti ješt ě více zabezpe čil. Jeho zakladatelem se stal Franz Danz, člen orchestru a mimo jiné i virtuozní kytarista se širokým mezinárodním v ěhlasem. Fond velmi dob ře prospíval, kup ř. v roce 1873 činila částka jeho vklad ů již 7855 zlatých, z níž byly vysloužilým hudebník ům či jejich poz ůstalým vypláceny částky na p řilepšenou ve stá ří (nap ř. zakladateli fondu F. Danzovi ve zmíněném roce 161 zlatých 20 krejcar ů). V rámci p řechodu orchestru do pé če m ěsta byl m ěstskému ú řadu odprodán notový materiál za 1380 zlatých, p ředevším po četné skladby Josefa Labického, které se staly základem pozd ějšího bohatého archivu KSO. V roce 1868 rezignoval Josef Labický ze zdravotních d ůvod ů na vedení orchestru a místo popustil svému synovi Augustovi (1832 – 1903), jenž orchestr úsp ěšn ě řídil plných 35 let. Příznivý vývoj ovlivnila p ředevším zm ěna existen čních podmínek, jež se záhy po p řevzetí taktovky Augustem Labickým odrazila jak v repertoáru, do n ějž byly za řazovány i velmi náro čné skladby, tak v po čtu člen ů, jenž v dobách p řed 1. sv ětovou válkou dosáhl více jak 60 hudebník ů (nap ř. 36 v roce 1865, 45 r. 1877 a 55 r. 1895). Orchestr p říležitostn ě řídili i významní dirigenti a skladatelé, za všechny lze zmínit alespo ň uvedení kontinentální premiéry 9. symfonie „Z Nového sv ěta“, kterou v Poštovním dvo ře dne 20. července 1894 osobn ě představil její autor Antonín Dvo řák. Po odchodu Augusta Labického v roce 1903 následovalo šestileté období krátkodobého působení dirigent ů Martina Spörra a Franze Zeischky, po jejichž odchodu byl v konkurzu vybrán další z významných následovník ů – Robert Manzer (1877 – 1942), pod jehož vedením orchestr provozoval nejen b ěžnou láze