StB o sobě Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka Připravil Karel Kaplan © Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002 ISBN 80-902885-9-6 OBSAH I. Úvod ............................................................................. 5 II. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka .................. 46 III. Přílohy...........................................................................228 1. Závěrečná zpráva generálního prokurátora pro politické byro ÚV KSČ o výsledcích vyšetřování Bohumila Doubka a Vladimíra Kohoutka (23. dubna 1956) ................................228 2. Dopis Bohumila Doubka prezidentu ČSR Antonínu Zápotockému předložený 125. schůzi politického byra ÚV KSČ (21. června 1956).....................................................................247 3. Návrh generálního prokurátora na soudní líčení s Bohumilem Doubkem a Vladimírem Kohoutkem předložený politickému byru ÚV KSČ (9. dubna 1957) ...............................................304 4. Zpráva ministru spravedlnosti o soudním líčení s Bohumilem Doubkem a Vladimírem Kohoutkem pro politické byro ÚV KSČ (5. června 1957) ......................................................................342 5. Zpráva generálního prokurátora o procesu s Bohumilem Doubkem a Vladimírem Kohoutkem pro politické byro ÚV KSČ (11. června 1957) ....................................................................347 6. Usnesení 218. schůze politického byra ÚV KSČ o udělení milosti Bohumilu Doubkovi a dokumenty připojené jako podkladový materiál k jednání (16. prosince 1957) ...............352 7. Výpisy z protokolů pořízených z výslechů Bohumila Doubka na Generální prokuratuře .............................................................362 8. Seznam pracovníků VI. sektoru 1951 – 1952 .........................391 9. Fotografické přílohy.................................................................395 IV. Kdo byl kdo .................................................................399 V. Jmenný rejstřík .............................................................416 VI. Resumé ........................................................................430 ÚVODEM Karel Kaplan Dokument publikovaný v této knize v originále nadepsaný: „Vlastnoručně psaná výpověď Bohumila Doubka ke státně bezpečnostnímu vyšetřování v letech 1950 - 1953“ podává svědectví o motivech a o zákulisí „výroby“ politických procesů v Československu na počátku padesátých let. Svědectví člověka, který „byl u toho“ jako přímý účastník, ob- sahuje nejen osobní poznatky, ale také vlastní hodnocení událostí. Jeho výklad je samozřejmě poznamenán dobou svého vzniku - Doubkova výpověď pochází z roku 1955, kdy se pravda o procesech oficiálně zamlčovala a jenom nepatrná zmínka či náznak pochybnosti o nich se trestaly jako vyzrazení státního tajemství. Ačkoli vyšetřovatel Bohumil Doubek, autor „svědectví“, dobře věděl, jak se takovéto „procesy vyráběly“, nechybí v jeho textu osobní přesvědčení o „protistátní činnosti a odůvodněném potrestání obviněných“. To odpovídá názoru tehdejšího komunistického vedení a jeho funkcionářských sborů, který byl samozřejmě zakořeněný a také záměrně udržovaný i v StB. Všechny případy „protistátní činnosti“, o nichž se uváděný dokument zmiňuje, byly později (částečně v šedesátých letech a zcela po roce 1989) rehabilitovány. Některé proto, že byly vyprovokovány Státní bezpečností a jinými nezákonnými způsoby, ostatní jako projevy odporu a boje proti komunistickému režimu. 5 Politické procesy - hlavní činnost Státní bezpečnosti Politické procesy měly v každé diktatuře svou důležitou roli, funkci a poslání. Bez perzekucí a represí, jejichž nejvyšším stupněm a vrcholem politické procesy byly, nemohla diktatura existovat. Byly tak neoddělitelnou složkou fungování a nezbytným faktorem udržení komunistického režimu i v Československu. Staly se běžně po- užívaným prostředkem či nástrojem oficiální politiky, vyvinuly se v normální politickou praxi a v trvalý způsob ochrany režimní moci. Při uskutečňování svých záměrů, zájmů a při vnucování své vůle narážela komunistická moc přirozeně na nesouhlas a odpor jednotlivců, skupin občanů, ba většiny společnosti. Právě tyto rozpory a konflikty se společenskými skupinami řešili představitelé a vykonavatelé moci převážně represemi a perzekucí... Napětí, spory a konflikty se společností provázely komunistický režim nepřetržitě. Během jeho čtyřicetiletého trvání se úloha politických procesů - jejich počet, stupeň krutosti vyšetřování i rozsudků, motivy, koncepce a „technologie jejich výroby“ - jen měnila v závislosti na vnějších vlivech a na událostech vnitropolitických. V důsledku mezinárodních vztahů byly motivem některých procesů přímo zahraničněpolitické záměry (např. procesy s cizími diplomaty, novináři, politiky apod.). U mnohých se úsilí dát procesům mezinárodní rámec, politickou koncepci (podle níž jsou „trestné činy“ dílem střetu dvou světových bloků) promítalo do obviňování ze špionáže, ze spojení se „zrádným exilem“, z jednání podle pokynů cizích zpravodajských centrál, ze styků s agenty, ale i do obviňování z tzv. ideologické diverze. Mezinárodní poměry ovlivňovaly i rozsah a krutost rozsudků podle toho, jak představitelé režimu brali (či museli brát) ohledy na 6 zahraniční veřejné mínění, nebo když vlastní zájem o udržení své moci musel být podřízen „snahám o zlepšení vztahů ke státům druhého světového tábora“. Charakter a účinnost vnějších vztahů souvisely s vývojem studené války mezi Východem a Západem. Znepřátelené strany se při- pravovaly na válku skutečnou, zejména v dobách vyhrocujícího se napětí. Očekávání válečného konfliktu a příprava na něj vedly k mi- litarizaci ekonomiky a významně se podílely na vytváření politické atmosféry v Československu. Strašení válkou prováděné oficiální propagandou nezůstávalo bez vlivu na myšlení velké části obyvatel, a představitelé komunistického režimu je využívali k prosazování svých záměrů a velmocenských zájmů Sovětského svazu. Protože otevřený střet s nepřítelem se neodehrával na válečném bojišti, ale na poli diplomatickém, politickém, hospodářském, na půdě mezinárodních institucí či ve zpravodajských centrálách, zesílila orientace na hledání a objevování „domácích“ nepřátel - skutečných, potenciálních, vymyšlených a provokacemi vyvolaných. Vlastní občané se tak stali početnou zásobárnou pro výběr obětí vykonstruovaných politických procesů. U zrodu procesů s vedoucími komunistickými funkcionáři stál tvrdě prosazovaný požadavek Moskvy na upevnění jednoty jejího mocenského bloku a na jeho bezvýhradné podřízení sovětským velmocenským záměrům. Tyto procesy měly několik úkolů: „odhalit“ před světem mezinárodní protisovětské spiknutí, zastrašit každého, u něhož by se jen náznakem objevila - podle moskevských měřítek - vědomá či nevědomá odchylka od sovětských požadavků a zájmů, odstranit funkcionáře, kteří se Moskvě přestali líbit (buď na ně padl stín podezření, nebo si Moskva přála z různých důvodů odstranit i ty věrné a do vedoucích funkcí prosadit už jen ty poslušné, bez vlastních názorů, námětů a návrhů, pouhé vykonavatele jejích přání). 7 Strach vedoucích funkcionářů KSČ vyvolaný procesy s jejich bývalými soudruhy uvolnil stavidla přílivu sovětských poradců do všech oblastí. Volali po nich sami českoslovenští činitelé; a posléze bez doporučení, stanovisek a rad poradců již instituce nepřijímaly žádná rozhodnutí, dokonce ani v záležitostech velmi málo významných. Z hlediska politických procesů to především znamenalo zavedení „sovětských zkušeností“ do „výrobní technologie“ procesů a do konstrukce monstrprocesů. Politika sovětského bloku ve vyhrocené fázi studené války záměrně směřovala k izolaci od ostatního, „nepřátelského světa“. Na počátku padesátých let vystoupilo Československo z více než pa- desáti mezinárodních organizací a diplomatické styky s kapi- talistickými státy omezilo na nejnutnější úroveň či je zmrazilo. Jejich zastupitelské úřady byly považovány za střediska špionáže a podpory domácí protistátní činnosti. Někteří diplomaté byli vyhoštěni a různé kulturní instituce a tiskové agentury, které v ČSR ve třech poválečných letech svobodně působily, byly zakázány. K této izolaci od „nepřátelského západního světa“ sloužily také politické procesy. Téměř všechny byly vykonstruovány na základě provokací Státní bezpečnosti, aby „ukázaly a dokázaly“ ne- přátelskou (obvykle špionážní) činnost obviněných diplomatů, tiskových a kulturních institucí. Oběti politických procesů nevybírala StB v nejvyšších diplomatických funkcích - vybírala z vicekonzulů, novinářů, ale také z československých zaměstnanců zastupitelských úřadů. Obvinění a odsouzení na této úrovni, jejich vynucená „doznání“ při výsleších, poskytovali pak možnost obvinit i diplomaty ve vyšším postavení. Politické procesy, které se odehrály jako střety na kolbišti studené války, přispěly nebo přímo podnítily ochlazení až umrtvení diplomatických vztahů s Jugoslávií (Kevič a spol.), Francií, Velkou Británií, USA (Oatis a spol., Nechanický a spol., D. Kacerovská), Izraelem (Oren a Orenstein), Vatikánem (církevní procesy). 8 Zmírnění studené války, oslabení napětí v mezinárodních vztazích v druhé polovině padesátých let, bylo sice občas přerušováno zostřením vztahů mezi Východem a Západem, dařilo se je však překonávat nebo omezit na lokální válečné konflikty. Politika mocenských bloků doznala v pokračující studené válce změny. Sovětský svaz a jeho spojenci vyhlásili jako svůj cíl a prvořadý úkol dosáhnout svého vítězství nad kapitalismem v ekonomické soutěži dvou společenských systémů. Po Chruščovově pádu v říjnu 1964 se sovětské vedení