Analýza potřeb a možností zkoumaných krajů Analysis of the Needs and Possibilities of the Investigated Regions Díl první: Česká republika The first part: Czech Republic Autoři: Libor Prudký (vedoucí), Inna Čábelková, Olga Šmídová, V. Šťastná, W. Strielkowski, L. Žaloudek, M. Vávra, M. Young Editor: Libor Prudký Recenzenti: doc. Dr. Radomír Havlík, CSc., Mgr. Eva Abramuszkine Pavlíková, MA., Ph.D. ISBN: 978-80-7571-003-1 Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy Praha 2016 1 The contribution of higher education Institutions to strengthen socio-economic development of peripheral regions in Norway and the Czech Republic Czech-Norwegian Research Programme (CZ09) Norwegian Financial Mechanism 2009–2014 Project ID number 7F14442 Analyses needs and possibilities of the periferial regions in Czech Republic and i the Norway (Results of the part WP 1 of project ID číslo 7F14442) 2 Obsah Úvod 4 Profil Ústeckého kraje 12 Profil Kraje Vysočina 62 Profil Olomouckého kraje 104 Contens Introduction 149 Ústí Region profile 158 The Vysocina Region 209 Olomouc Region 253 3 Analýza potřeb a možností zkoumaných krajů Úvod Projekt Příspěvek institucí vysokoškolského vzdělávání k posílení socioekonomického rozvoje periferních regionů v Norsku a České republice, v rámci úlohy Czech-Norwegian Research Programme (CZ09) Norwegian Financial Mechanism 2009–2014, Project ID number 7F14442 byl zahájen v květnu 2015 a končí v dubnu 2017. Začal později, takže z předpokládaných tří a půl roku vymezených na realizaci zbylo o půl roku méně. Rozsah projektu zůstal zachován. Řešitelskými pracovišti byly v České republice Centrum pro studium vysokého školství, v. v. i., (hlavní řešitel celého projektu) a Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, v Norském království pak Agderforskning AS, Kristiansand. Základním badatelským zaměřením projektu The Contribution of Higher Education Institutions to strengthen socio-economic development of Peripheral Regions in Norway and the Czech Republic je poznat a vyhodnotit problematiku vzájemného aktivního ovlivňování a spolupráce regionů a v nich působících vysokých škol. Tak je formulován i cíl výzkumu projektu. Uvedená problematika bude v projektu předmětem výzkumu v periferních regionech v České republice a v Norsku a na vysokých školách, které v těchto regionech působí. Znamená to, že zásadní bude zaměření na eliminaci zaostávání a na rozvojové možnosti regionů i vysokých škol. Cílem je připravit implementační nástroj pro zlepšení uvedené spolupráce a dosáhnout co nejlepšího využití možností rozvoje regionů prostřednictvím jasně formulovaných potřeb vzhledem k vysokým školám (pomocí výzkumu, vzdělávání i aktivit „třetí role“) a kulturně-humanitního působení regionů na rozvoj vysokých škol. Souvisejícím cílem je vytvořit pevné základy pro dlouhodobou spolupráci mezi různými aktéry v regionech a na vysokých školách. Tento cíl vychází z přesvědčení, že spolupráce regionů a vysokých škol povede k nárůstu kvality práce na obou stranách a zvýší kvalitu života v regionech. Při realizaci projektu bylo nejprve nezbytné dobrat se vymezení rozhodujících pojmů, jak jsou přijímány v Norsku a České republice. Potíž spočívala především v odlišnostech přístupů k nim, jež vyplývaly jednak z obecných přístupů, jednak z institucionalizovaných východisek a možností. Na prvním místě šlo o vymezení regionů. Vymezení regionů v obecně teoretické rovině je obtížné nalézt. Diference vyplývají z odlišností různých vědeckých disciplín v pojetí regionů. Asi nejčastější je přístup v tradici sociální geografie (nebo přesněji „human geography“, např. Hagget, 1966), pak následují ekonomická 4 hlediska a aspekty sociálních věd (přehledně např. Boyce, 2004). V našem projektu nebylo téma obecného vymezení regionů samo o sobě zadáno. Protože analýza regionů nebyla možná z jiného hlediska než ze zřetele strukturace veřejné správy: region byl ztotožněn s institucionalizovaným druhým stupněm veřejné správy mezi státem a obcemi (či jejich sdruženími). V České republice bylo pojetí regionů ztotožněno s vymezením krajů, v Norsku to bylo stejné. Smyslem projektu nebylo zkoumání míry shody mezi kraji a regiony, avšak hledání specifik krajů a základů jejich potřeb a cílů. A to v souhrnném vyjádření. To samo o sobě není také nikterak jednoduché, protože převážná většina pramenů se v této problematice zabývá dílčími pohledy na kraje. Pokusů o souhrnné vidění je velmi málo. Bylo nutné nalézt skupiny kritérií, které by umožňovaly podat charakteristiku krajů – a tudíž i jejich potřeb, možností a cílů vývoje – pokud možno v celku. Navíc kompatibilním mezi oběma státy. Struktura prezentace krajů v navazujících kapitolách ukazuje, že taková komparace je obtížná. Spíše vystupují diference v pokusech o souhrnné uchopení jednotlivých krajů. A tyto diference jsou často pro další analýzu zásadní. Další krok v teoretickém uchopení zkoumané problematiky byl založen na vyjasnění pojetí periferií. I tady jsme stáli před řadou otázek. Na jedné straně v samotném teoretickém pojetí periferie, zároveň ale v jejím spojení s pozicemi krajů. Otázka byla zdánlivě jednoduchá: Které kraje jsou periferní a proč v České republice a v Norském království? Během spolupráce a vzájemné výměny pramenů se ale ukázalo, že označení „periferní kraj“ není v Norsku vlastně použitelné, zatímco v České republice ano, navíc s různými významy. Důvodem pro to, že v Norsku jde o explicite nepoužitelné označení, je skutečnost, že je s ním vždy spjata exkludovaná pozice daného kraje, a tudíž i výrazný negativní nádech takového pojmenování. Označit kraj za periferní je chápáno jako jeho dehonestace. V České republice je škála použití pojmu „periferní“ pro kraje široká. A dokonce má i institucionální podobu – existuje vládní zmocněnec pro Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský kraj, jehož funkce spočívá v usilování o vystoupení těchto krajů právě z periferní situace. Kromě toho existuje členění České republiky do tzv. exkludovaných oblastí, které se obnovuje v několikaletých intervalech a zřetelně ukazuje i detailní pohled na periferní podobu řady obcí či dílčích regionů – souhrnně napomáhající k chápání tří uvedených krajů jako periferních. Ale toto vymezení periferních krajů není jediné. Ukazuje se, že je možné nahlížet na podobu periferních krajů i z odlišných hledisek, než jsou údaje o výši HDP na hlavu, nezaměstnanosti, ekonomické struktuře, sociálním vyloučení občanů, stavu životního prostředí, zdraví obyvatelstva apod. Jedním z dalších hledisek je pozice krajů ve stadiích vývoje společnosti. A to ve vztahu k jejich vývoji v posledních asi 150 letech – tedy v období, kdy české země vstupovaly do první a druhé fáze modernizace. Během této doby se různé kraje v České republice ocitly v rozličných fázích vývoje. Jestliže například Moravskoslezský a Ústecký kraj prošly prudkým vývojem druhé etapy 5 modernizace a v ní se ukotvily až doposud, Kraj Vysočina jako by ani touto druhou fází dosud plně neprošel – jde o kraj složený z velkého počtu malých obcí, s vysokými podíly zemědělství a lesnictví, s typicky venkovským stylem života. Jedná se vlastně o „historickou“ periferii. Pak jsou ještě kraje, které nejsou jako celek periferní, ale jejich některé části mají zřetelně podobu sociálně exkludovaných území. Jde především o Olomoucký kraj. Ten sice jako celek nepatří mezi periferní kraje v České republice, avšak jeho severní část je jednou z nejvíce zaostávajících oblastí státu. Olomoucký kraj má část, která má jasně periferní podobu. A toto dělení je pro něj podstatné. V Norsku, jak bylo řečeno, samotné označení „periferní kraj“ není plně použitelné. Nicméně jsou respektovány diference, které vyplývají především z geografických a transportních distancí a ovšem z přírodních podmínek daných lokalizaci na ose sever–jih. Výjimečné postavení má v těchto souvislostech zejména kraj Finnmark. Kraj, který je lokalizován v největší vzdálenosti od metropolí a navíc v nejtvrdších přírodních podmínkách. Ostatní kraje jsou z těchto hledisek samozřejmě také odlišné, ale pozice kraje Finnmark je výjimečná. Kvalita života byla rozhodujícím pojmem pro konstrukci analýzy a posouzení jednotlivých krajů. Porovnávání regionů je sice možné mezi sebou, ale pro vyhodnocení celkové situace je nezbytné pokusit se o srovnání vůči určité situaci – vlastně s normativní funkcí. Koncept kvality života může jako takové hledisko pro hodnocení a porovnávání sloužit. Nejde samozřejmě o jednoznačné a exaktně indikované hledisko. Z mnoha možností pojetí kvality života jsme v projektu pracovali především s vyjádřením, které zahrnuje kulturní, ekonomickou, zdravou, bezpečnou, humanistickou a aktivní dimenzi života daného kraje. Projevy a podoby kvality života jsou jak objektivní, tak subjektivní. Pokusy o objektivní měření (např. v souvislosti s projektem Millennium) jsou velmi bohaté. Subjektivní hodnocení je nejčastěji spjato s mírou spokojenosti s vlastním životem občanů daného prostoru. Zejména tato hlediska jsme brali v úvahu při posuzování podoby kvality života v jednotlivých zkoumaných krajích. Samozřejmě, že pokusy o komplexní zkoumání problémů, potřeb a šancí jednotlivých krajů se blížily sadě kritérií, která jsou často využívána pro „objektivní indikaci kvality života – od ekonomických podmínek, přes zaměstnanost, občanské aktivity, životní prostředí, míru vzdělanosti, zdravotní stav, míru identifikace, ale i zločinnost, až po spotřebu a zacílení vlastního života. Právě ve vztahu k míře spokojenosti občanů jde vlastně o pokusy o ucelené uchopení kvality života v daném kraji. Mezi významné dimenze patří i to, do jaké míry se obyvatelé