THAYENSIA (ZNOJMO) 2011, 8: 109–291. ISSN 1212-3560 FAUNISTIKA KRASCOVITÝCH (COLEOPTERA: BUPRESTIDAE) ZNOJEMSKA, poznámky k jejich rozšíření, biologii a ochraně FAUNISTICS OF JEWEL-BEETLES (COLEOPTERA: BUPRESTIDAE) OF THE ZNOJMO REGION, NOTES TO THEIR DISTRIBUTION, BIOLOGY AND PROTECTION Martin Š k o r p í k 1, Václav K ř i v a n 2, Zdeněk K r a u s 3 1 Správa Národního parku Podyjí, Na Vyhlídce 5, 669 01 Znojmo; [email protected] 2 Štěměchy 68, 675 27 Předín; [email protected] 3 Mikulovice 242, 671 33; [email protected] Abstract: The work summarizes published data, data from research reports of National Park Podyjí Administration (the Czech Republic) and new faunistic data of Buprestidae species found in the Znojmo region (southwestern Moravia, the Czech Republic). Zoogeografical context and general distribution of the species, their habitat requirements, biology and threats in the Znojmo region are commented. In total, 89 species of Buprestidae family were recorded, which is around 86% of all species recently known in the Czech Republic. The most data comes from a valley of a middle stretch of the Dyje river, which is protected in the National Park Podyjí, and research activities have been carried out from 1987 there. The article gives also data on species important and engangered from the national point of view. For example for Coraebus rubi (Linnaeus, 1767), the Znojmo dis- trict represents the last region of its occurrence in the Czech Republic. Also Agrilus (Rosagrilus) viridicaerulans rubi Shaefer, 1937, found recently as a new species for the Czech Republic, comes from the Znojmo region. Key words: Coleoptera, Buprestidae, faunistic, distribution, bionomy, ecology, conservation, en- dangered, Czech Republic, southern Moravia, Znojmo region. ÚVOD Přes zjevnou přírodní výjimečnost je Znojemsko územím dosud velmi málo zkou- maným z coleopterologického hlediska. Je to způsobeno především značnou odleh- lostí od větších center s entomologickým zázemím a událostmi dějin 20. století, v je- hož polovině vzniklo na jižním okraji území neprodyšně střežené hraniční pásmo. To znamenalo znemožnění entomologického výzkumu na dobu téměř čtyřiceti let jak v hraničním údolí Dyje, tak i ve značné části úvalu na dolním toku řeky. Zanikla 109 rovněž kontinuita vlivu německy mluvícího obyvatelstva na kulturní a společenský vývoj regionu, dochovalo se jen minimum entomologického materiálu nebo publi- kovaných informací z první poloviny dvacátého století. Důležitou motivací při psaní této práce byla skutečnost, že Znojemsko patří z hlediska fauny krasců k nejzajímavějším a nejbohatším oblastem Česka a též sku- tečnost, že ze Znojemska o krascích téměř neexistují literární údaje. Velká většina zástupců čeledi Buprestidae indikuje výskyt přírodně zajímavých biotopů a znalost rozšíření jednotlivých druhů může významně přispět k lepší ochraně významných přírodních lokalit. Lze si jen přát, aby tento článek poskytl podklad pro další studi- um této sice populární, ale faunisticky velmi zanedbané skupiny brouků a napomohl tak její ochraně v regionu Znojemska. CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ Znojemsko se nachází v jihozápadní části Moravy a je z hlediska přírodní hodnoty výjimečným územím s velkou různorodostí biotopů a zároveň oblastí kontaktu dvou zoogeografických jednotek: provincie listnatých lesů, distriktu českého a provin- cie stepí, distriktu panonského (BUCHAR 1983). V novějším biogeografickém pojetí (CULEK 1996) jsou obě přírodně odlišné části Znojemska řazeny do dvou biogeo- grafických podprovincií: západněji ležící podprovincie Hercynská s bioregionem Jevišovickým, východní část Znojemska náleží podprovincii Panonské s bioregiony Lechovickým a Dyjsko-moravským, který pod Znojmem zahrnuje pruh nivy Dyje ovlivněný hydrologickým režimem řeky (obr. 1). Odlišnost přírodních poměrů obou částí území charakterizuje např. GRULICH (1997), podrobné geomorfologické rozčlenění v podobě polymikrochor podávají HYNEK, TRNKA (1981). Jednou z nejdůležitějších příčin přírodní různorodosti Zno- jemska je přítomnost údolních fenoménů v území Jevišovického bioregionu. Hlu- boká průlomová údolí západomoravských řek se zde v zaklesnutých meandrech zařezávají do hornin krystalinika jihovýchodního, tektonicky zdviženého okraje Českého masívu již od svrchního miocénu (ROETZEL 2005). Nejvyšší okolní návrší dnes přesahují 570 m n. m., přičemž hloubka údolí Dyje pod Vranovem nad Dyjí dosahuje až 230 m. Ve východní části území leží Lechovický a Dyjsko-moravský bioregion s nejnižší nadmořskou výškou méně než 180 m. Oba bioregiony mají po- dobu plochých, intenzivně zemědělsky využívaných sníženin Dyjsko-svrateckého úvalu, vyplněných mladými tercierními mořskými a kvarterními říčními a eolickými sedimenty. Jen místy je krajina ozvláštněna výchozy v podobě pahorků Krhovického krystalinika, okrajů Miroslavské hráze, Skalických vápenců nebo návrší u Jarosla- vic či Ječmeniště. Tato místa dříve využívaná jako pastviny a extenzivní sady jsou dnes refugii stepní flóry a fauny. Vysokou přírodní hodnotu vykazují rovněž terénní deprese se zbytky mokřadů a lužních lesů kolem větších toků, zejména Dyje a Jevi- šovky. Geomorfologické poměry a poloha Znojemska se projevují i v charakteristice podnebí. Západní část území v Jevišovickém bioregionu v polohách nad 500 m n. m. je typická ročním srážkovým úhrnem přes 600 mm a průměrnými ročními teplotami kolem 7° C, východ Znojemska v Dyjsko-moravském bioregionu charakterizují ve stejných veličinách velmi nízké srážky kolem 450 mm a teplota přes 9 °C. Východní část Znojemska tak patří k územím s nejvíce kontinentálním klimatem v České re- publice (Rožnovský et al. 2010). 110 Obr. 1: Schematická mapa zkoumaného území s vyznačením lesních komplexů, biogeografického členění a sítě faunistických polí. Fig. 1. A schematic map of the studied region with forests, biogeografical zones and a net of faunis- tic grids. Znojemsko je velmi starobylou kulturní krajinou. Velká část biotopové i druhové rozmanitosti (vedle geologické, geomorfologické a klimatické rozmanitosti) souvisí se složitým vývojem přírody a krajiny pod vlivem člověka v postglaciálu. Krajina byla již v období časného neolitu (ca před 7 500 lety) – a to zejména ve východní části území – výrazně ovlivňována lidskou činností, především pastvou, v menší míře i žďářením lesa (Ložek 2007). Je velmi pravděpodobné, že v průběhu celého postglaciálu (ca 10 500 let) existovaly na svazích říčních údolí významné nelesní enklávy, kde byl nástup dřevinné vegetace utlumen členitým reliéfem, značnou sva- žitostí terénu, výsušností substrátu a z toho vyplývající pomalou tvorbou půd (Ložek 2001). Na ně navazovaly plochy bezlesí v údolní nivě udržované chodem ledových ker při jarních záplavách a činností bobrů. Ve východněji položených říčních úva- lech byla trvalá existence bezlesých enkláv podmíněna splavováním ledových ker a dalšími účinky povodní (Opravil 1983), činností bobrů a navíc i pastvou divokých kopytníků. Populace divoce žijících spásačů byly s příchodem neolitických zeměděl- ců postupně vytlačovány chovaným dobytkem. 111 Bezlesé enklávy na svazích údolí přenášejí kontinuitu bioty vázané na nelesní stanoviště od časného postglaciálu přes všechny klimatické změny až do součas- nosti. Většina těchto míst začala v první polovině 20. století rychle zanikat. Využití pozemků a změny hranice lesa v posledních 230 letech dokládají mapová díla vojen- ského mapování a za posledních více než sto let též fotografie, např. z oblasti Devíti mlýnů, Nového Hrádku i odjinud. V období od skončení pleistocenního klimatu po nástup neolitické kultury se lesní biom na mnoha místech v údolí Dyje a v dalších hlubokých říčních údolích zkoumaného území neměl možnost ani čas plně rozvi- nout. Pro tuto tezi je v podstatě nemožné opatřit jasné a přímé důkazy, stejně jako není možné přímo dokázat, že údolí bylo v některém období souvisle porostlé lesem. Druhové kombinace pozdně glaciálních reliktů a bioindikačně citlivých druhů, které zároveň mají velmi omezenou možnost migrace, však trvalou existenci významných nelesních enkláv dokládají dostatečně výmluvně. Rostliny, které se neobejdou bez trvalého bezlesí, jsou např. tařice skalní (Aurinia saxatilis), kavyly (Stipa spp.), koniklece (Pulsatilla spp.), kuřička svazčitá (Minuartia fastigiata), oman němec- ký (Inula germanica) a oman oko Kristovo (Inula oculus-christi) (V. Grulich pers. comm.). Podobné nároky na biotop mají i pavouci sklípkánci (Atypus spp.) a stepní- ci (Eresus spp.) (M. Řezáč pers. comm.). Jedním ze zvláště silných argumentů kon- tinuální existence velkých nelesních enkláv je přežití populace jasoně červenookého (Parnassius apollo) až do roku 1935 (HACHLER 1942, Švestka 1977). Lokální důkaz pastevecko-zemědělského ovlivnění údolí Dyje v období lesního optima nabízejí Ložek, vAŠÁTKO (1997) při malakozoologickém vyhodnocení společenstev plžů stratigrafického profilu kopané sondy při ústí Klaperova potoka v Národním parku Podyjí (dále jen NP Podyjí). Společenstva plžů zachycená sondou dokládají kulturní ovlivnění krajiny a nehomogenitu lesa ve výše zmíněném období na této lokalitě HISTORIE VÝZKUMU Entomologický výzkum Znojemska v posledních 25 letech, což je období, z něhož pochází většina v práci uvedených údajů, byl do značné míry pionýrskou prací. V muzejních sbírkách se podařilo nalézt jen velmi málo materiálu staršího než ze sedmdesátých let 20. století. V Jihomoravském muzeu ve Znojmě jsou deponová- ny sbírky místních sběratelů Františka Kobyláka, jeho syna Jana Kobyláka a Pavla Štrause (sedmdesátá až devadesátá léta 20. století). Dle sdělení