Velké dějiny malého Hořákova Všem obyvatelům, rodákům, přátelům a příznivcům Hořákova, jeho bližšího i vzdálenějšího okolí, pro potěchu, radost a poučení na základě archivních materiálů, dostupné literatury a vyprávění pamětníků sepsal Jiří Kuděla, z rodu urbánkovského. Hořákov, Praha / 1980 – 2020 Verze – 2020 © Jiří Kuděla, 2020 1 Hořákov, 1901, pohlednice zaslaná hrabětem Josefem Czerninem OBSAH: I. Slovo ke čtenářům II. Prameny a literatura III. První historické zmínky o Hořákovu III. Hořákovský katastr a jeho proměny IV. Majitelé svobodného statku a osady Hořákov v průběhu staletí V. Obyvatelé Hořákova VI. Místní názvy v Hořákově, jazyk obyvatel VII. Lidé – střípky vzpomínek VIII. Přílohy (sčítání obyvatel) IX. Poznámky k rodopisu některých hořákovských rodin (Královi, Hejlovi, Urbánkovi, Majerovi, Kolářovi, Hejdovi, Kordíkovi, Löfflerovi) X. Obrazové přílohy 2 XI. Prameny a literatura Velké dějiny malého Hořákova1 I. Slovo ke čtenářům Při pohledu na titul zde předkládané práce si laskavý čtenář možná asi pomyslí, proč „Velké“ dějiny „malého“ Hořákova? Co tím asi autor myslel? Věz tedy, milá přítelkyně, milý příteli Hořákova a jeho historie, že jde o záměr. Neb každý, kdo vyrostl v Hořákově, ví, že nelze psát o dějinách Šumavy a Pošumaví v klasickém, již dávno překonaném regionálním rámci jakožto o dějinách Klatovska, Sušicka či např. Horažďovicka, ale že nejsmysluplnější metodou je postupovati čistě „hořákovocentricky“, tj. od velkých dějin malého až nejmenšího Hořákova, k poměrně velkým dějinám celého údolí Drnového potoka, od Čachrova na jihu, Běšin na severu, Brtí na západě a Úlohu na východě. Následně pak k menším dějinám šumavského Hvozdu od Železné Rudy na jihu až po bránu Šumavy, zvanou Klatovy, na severu. Možná pak, jen tímto přísně centrickým pohledem, lze pochopit dějiny celého regionu, potažmo pak snad i zemí Koruny české, Evropy a celého světa. Ne, nesměj se prosím čtenáři! Tento pohled totiž nejlépe odpovídá pohledu obyčejného, normálního obyvatele Hořákova, tak jak mu byl po celá staletí dán přírodními a historickými okolnostmi a také možná Boží prozřetelností. „Hořákovští“, obyvatelé Hořákova, tedy lidi „Hořákojc“ stejně tak jako „Běšíňácí“, „Brťácí“, „Čachrovácí“, „Troslavácí“, „Kúzácí“ či odkudkoliv jinde, vnímali po staletí svůj svět jako ten, co je bezprostředně obklopuje, kam mohli dojít za prací nebo za svými bližními, do kostela, na hřbitov, nejvýše pak na nejbližší panský či jiný úřad. Obecní humna byla po staletí hranicemi jejich nejpřirozenější, užšího světa. To za nimi už byl svět, kosmos jiný, mnohdy velmi vzdálený, cizí, často i nepřátelský, proto někdy pro ně i mnohdy nepochopitelný. 1 Tato studie vychází z práce, kterou v rámci semináře o historické topografii (seminář na katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK vedl v té době PhDr. Jaroslav Kašpar, CSc.) autor napsal v roce 1980. Tehdy i nyní si byl vědom, že nemohl a nemůže obsáhnout všechny historické prameny, respektive, že vzhledem k jejich fragmentárnosti, roztříštěnosti a složitému vyhledávání jde o nekonečnou práci, či přinejmenším práci na mnoho let. První verze této studie (na základě zmíněné seminární) vznikla již v roce 2011 jako novoroční pozdrav hořákovským sousedům, měla cca 30 stran a věnována byla památce Marie Martincové, roz. Urbánkové (1913-1990), babičky autora. Další verze vznikaly v následujících letech, poslední v roce 2014. Tato verze je vedle babičce věnována i památce matky autora, Miloslavě Kudělové, roz. Martincové (1935-2017). 3 Byť byl tento svět obyvatel Hořákova (dosaď si Běšiny, Čachrov, Úloh nebo jakoukoliv jinou zdejší obec) z pohledu našeho 21. století velice omezený, nebyl méně bohatý na city a pocity, zážitky a události, byl to prostě svět našich předků. A jako takový ho chce pisatel P. T. obecenstvu v největší možné přesnosti, nicméně zároveň ve vší autorské skromnosti co nejlépe představiti. V této práci se zabývám velkou historií malého Hořákova od počátků, tedy od té doby, kdy o něm či jeho okolí existují nějaké písemné prameny až zhruba do poloviny století dvacátého. Najde-li ctěná čtenářka či ctěný čtenář v tomto skromném díle nějaké chyby, nepřesnosti či omyly, prosím je o shovívavost a o jejich opravu, nejlépe na autorovu adresu ([email protected]). Stejně vítaná jsou na této adrese jakákoliv doplnění, poukázání na neznámé či nedoceněné prameny a literaturu, reprodukce fotografií, map, rodinných dokumentů apod. Najdou-li čtenáři v této práci nějakou novou, neznámou informaci, poučení, či dokonce zalíbení, bude to pro autora tím největším potěšením a nejlepší odměnou za léta bádání a sepisování. 4 I. Hořákov v pramenech a literatuře Asi třináct kilometrů na jih od Klatov, přímo nad starou pasovskou obchodní stezkou spojující české vnitrozemí s odlehlými prostory Královského Hvozdu, v údolí jednoho z pramenů Drnového potoka (německy Rasenbach), uzavřeném na východní straně Bruskovským lesem s dominantním vrchem Pavlovem, na západě Hajným a Plošinou a na jihu vrchem Hvězdníkem (Šternekem), od středověku existuje malá osada Hořákov. Jedna z mnohých, kterých jsou v této oblasti desítky, ale přesto, stejně jako ty ostatní, také něčím zvláštní. Na půli cesty mezi starobylými Běšinami a strategickým městysem Čachrovem, hájícím vstup na šumavské pláně, konkrétně na východním svahu pnoucím se k vrchu Hajný, je roztroušeno malé osídlení. Spolu se dvěma samotami (Spolkou a Na Kobyle /Štoudní/) se katastr této malé osady rozkládá asi na šesti, sedmi kilometrech čtverečních ve výšce od cca 520 do 750 metrů nad mořem (49.2848264N, 13.2993703E). Hořákov je osadou obce Běšiny, ke které má po staletí velmi blízký vztah. Jeho osudy byly často svázány s vlastníky běšinského panství a Hořákov od nepaměti náležel k běšinské farnosti. Podobně silné spojení však má tradičně i s Čachrovem, k němuž Hořákov více než sto let jako obec připadal (1850-1961) a k jehož duchovní správě patrně ve středověku také patřil. Hořákovský katastr sousedí s katastry obcí Běšiny, Březí, Brtí, Čachrov a Kuzí, s nimiž měl samozřejmě Hořákov v historii také úzké, všestranné vztahy. Primárních pramenů k dějinám Hořákova (nejen) ve středověku je pohříchu velmi málo. Jde v podstatě jen o několik zmínek v berních rejstřících Plzeňského kraje ze 14. století, v deskách dvorských a nic více. Hořákov je pak popsán v Berní rule z roku 1653, visitacích a dalších fasích, jež následovaly – v tereziánském a josefinském katastru. Také v deskách zemských a následně už jen v jediné knize majetkových změn, uložené ve státním plzeňském archivu. Žádný archiv hořákovského statku se nedochoval, také patrně proto, že hořákovský svobodný dvůr měnil relativně často majitele a zbytek vesnice připadal tu k jednomu, tu k druhému panství (jejichž archívy se též nedochovaly). 5 Zajímavou oporou pro zkoumání historie Hořákova jsou poměrně v úplnosti od druhé poloviny 17. století zachované matriky této obce (buď samostatně nebo v rámci dalších matrik farnosti běšinské) a matriky obcí okolních, především farnosti Čachrov, Javorná, případně Strážov, Dešenice, Kolinec, Velhartice a Týnec. Dále jsou to samozřejmě tzv. císařské otisky stabilního katastru a obecně starší mapová zobrazení. Řadu podnětů pro tuto studii přinesly farní kroniky a pamětní knihy z Běšin, Čachrova a Strážova. Drobné informace autor nalezl v archivu kolineckého panství a v urbářích a pozemkových knihách bystřických, čachrovských, dešenických, strážovských a týneckých. Nějaké zajímavé dokumenty byly určitě v archivu posledního majitele statku, Adalberta (Vojty) Schönborna. Ty ale patrně vzaly za své v chaotické poválečné době a následně při převzetí hořákovského zámku do rukou státu, jako se to ostatně stalo osudným i hořákovské zámecké knihovně.2 Je možné, že některé dokumenty mohly zůstat v rukou manželky a dcery Adalberta Schönborna a v pozůstalostech jejich potomků mohou být dodnes. Autorovi se ale přesto podařilo najít v jedné soukromé sbírce některé dopisy, korespondenční lístky a pohlednice, které byly napsány Josefem Czerninem, Rosinou Czerninovou, Adalbertem Schönbornem a jeho bratrem Zdenkem. Adresáty této korespondence byly nejrůznější osoby, jen některé písemnosti však mají přímou souvislost s Hořákovem. Nicméně byly použity i pro tuto studii.3 Co se týče dosavadní literatury o Hořákovu, je dlužno říci, že kromě výše zmíněného článku o zámecké knihovně a drobných poznámek o této obci v kompendiích, případně topografických příručkách (Schaller, Sommer, Sedláček a další) a jen okrajově v krásné literatuře4, nevěnoval kupodivu Hořákovu nikdo zatím žádnou pozornost, a to 2 Mašek, P.: Zámecká knihovna Hořákov. Památky a příroda, 1989, č. 4., s. 224. Z vyprávění pamětníků je zřejmé, že knihovna byla částečně devastována již po roce 1946, po nuceném odchodu manželky a dcery hraběte Adalberta Schönborna z Hořákova, stejně jako mobiliář a další vybavení zámečku. Pisatel si pamatuje malé zbytky knihovny (většinou romány) ještě ze svých návštěv zámečku v 60. a 70. letech minulého století. 3 Soukromá sbírka šlechtické korespondence 20. století v rukou Davida Konečného. Jde asi o 20 dopisů Josefa Czernina adresovaných různým lidem, Adalbertu a Zdenko Schönbornovi, vzájemná korespondence obou bratrů, asi 10 kusů + část korespondence Rosiny Czerninové (provdané Schönbornové) z let přibližně 1903 až 1907. Všechny písemnosti mají vesměs rodinný charakter, s obecnými poznámkami. 4 A. V. Šmilovský, Starohorský filosof; V. a Z. Nekvasilové, Šumavské halali, Praha 1943. 6 ani v souvislosti s blízkými Běšinami, přehled jejichž dějin shrnul pilný badatel Václav Kubernát.5 Jedinou čestnou