VI. ČECHY A MORAVA Petr Sommer, Dušan Treštík, Josef Zemlička 1. PŘED KŘESŤANSTVÍM: NÁBOŽENSTVÍ A MOC V 9. století existovaly v Čechách a na Moravě dvě samostatné a svébytné jednotky: velkomoravský raný křesťanský stát a pohanský kmen (gens) Čechů. Na Moravě vznikl již někdy okolo roku 830 státní útvar, tradičně nazývaný jménem, které mu dal císař Konstantin Porfyrogenetos - Velká Morava. Ta zanikla roku 906 pod útokem Maďarů. Počínaje 10. sto­ letím se pak vyvíjí křesťanský stát skládající se ze dvou zemí, Čech a Moravy. Zatímco o společnosti Velké Moravy před přelomem 8. a 9. sto­ letí nevíme z písemných pramenů nic, o Čechách plynou zprávy írán­ ských análů a kronik v 9. století hojněji. Obyvatelé Čech v nich vystu­ pují p o d jm énem Bohemani apod., odvozeným od jména země, latinsky Bohemia či germ ánsky Baiahaim. Domácí jméno Čechové (neznámé ety­ mologie) je poprvé doloženo v 10. století. Z pohledu říše tvoří tito Bohemanéjedinou politickou jednotku na území Čech, jejich jménem však často jednají početná knížata (ducesBo- hemanorum). Tato domněle protikladná situace - na jedné straně jed­ notný „kmen“ a na straně druhé množství jeho náčelníků - byla ve star­ ším dějepisectví řešena vždy příklonem k jedné z alternativ. Zakladatel moderního českého dějepisectví, František Palacký (1798-1876), před­ pokládal jednotný „kmen“ pod jedinou vládou, jeho oponenti od konce 19. však hledali v české kotlině množství (asi jedenáct až patnáct) ma­ ličkých kmenů, jimž připsali knížata jakožto kmenové náčelníky. Vznik jednotného státu v 10. století si představovali jako postupné sjednoco­ vání země pod vládou knížat středočeského kmene Čechů z rodu Pře­ myslovců. Posledním aktem tohoto sjednocovacího procesu měla být li­ kvidace mocného rodu Slavníkovců (pocházejícího prý z kmenových knížat ve východních Čechách) v roce 995. Současné dějepisectví vidí tento problém mnohem diferencovaněji.1 Opírá se o koncept „gmí“,jakjej vypracovali R. Wenskus, H. Wolfram a další.2 Raněstředověké předstátní gentes představují volné politické jed­ notky, v nichž je zejména otázka moci velmi variabilní. Mohou mít v čele jednoho vládce, „krále“, ale také nemusejí, moc může vykonávat - 2 1 9 - Materiály pro studium Christianizace a vznik křesťanské monarchie samotné kmenové shromáždění (germánský thing nebo slovanské vece či sobor). Situace v Čechách (a u západních Slovanů asi vůbec) ukazuje na jakousi dělbu moci mezi gensBohemanorum a je h o duces-knížaty, jejichž domácím titulem byl kn$dz.'6 Knížata totiž vždy (naposledy roku 911) jednala pouze jménem Bo- hemanů, jako jejich reprezentace, nikdy svým vlastním. Nejméně od přelomu 8. a 9. století měla své hrady, dědičně držené v rodině, a také své nevelké vojenské družiny. Knížata byla zřejmě volena (a také se­ sazována), avšak pravděpodobně jen z okruhu jedné rodiny.4 V polo­ vině 9. století bylo takových knížecích rodů v Čechách asi patnáct. Bě­ hem 9. století se jejich moc v teritoriích zřejmě upevňovala, takže na přelomu 9. a 10. století už byly Čechy spíše jakousi asociací knížectví. Nevíme o těchto procesech nic bližšího, známe pouze kariéru středo­ českého rodu Přemyslovců, který získával od konce 9. století vedoucí postavení mezi ostatními knížaty, až se po roce 935 zmocnil vlády nad celou zemí. Základem existence kmene (gens) byl jeho vlastní řád života, jeho pravda (pravý řád věcí) sloužící regulaci vztahů mezi lidmi, míru. Tento řád, označovaný v latinských pramenech jako lex, nezahrnoval jenom právo, ale také kult bohů a široký okruh představ s ním spojených. O českém pohanství nevíme téměř nic, zřejmě díky rychlé a účinné christianizaci. Z ohlasů v pozdních pramenech lze usuzovat, že Čechové měli stejný panteon bohů jako ostatní Slované. V jeho čele stál hromo- vládný Perun se svým chtonickým protivníkem Velesem.5 Ženskou mul- tifunkcionální bohyní byla Mokoš. Po jejich konkrétním kultu však ne­ máme žádné stopy. Pozůstatky kultu jsou zejména pohanská obětiště. Známe je přede­ vším z Moravy; to, co bylo v Čechách označováno jako obětiště, je vět­ šinou velmi nejisté.6 Dvě nesporná byla nalezena v Mikulčicích, zřejmě hlavním hradu Moravanů. První bylo obdélnou kůlovou ohradou s ri­ tuálními pohřby koní a s pohřebištěm v okolí, na němž se výzkum se­ tkal s různými anomáliemi, jako jsou například pohřby lidských kon­ četin. Ohrada existovala od konce 8. nejméně do poloviny 9. století, tedy i v době po „oficiálním“ křtu Moravy.7 Druhý mikulčický kultovní objekt v blízkosti staveb 1. a 2. kostela vymezoval kruhový příkop, v němž původně hořely ohně.8 Kultovní kůlová ohrada (vybudovaná okolo dře­ věné stavby otevřené k západu, s dřevěnou schránou) stála v 9. století i na velkomoravském hradišti Chotěbuz-Podbora.9 Jiného typu jsou dvě obětiště objevená na hradišti Pohansko u Břeclavi. Jsou kruhová, se­ stávají z osmi jam (patrně po idolech) seskupených okolo centrálního - 220 - Materiály pro studium VI. Čechy a Morava idolu. Druhé z nich vzniklo v 10. století na místě zbořeného kostela.10 Nesporným obětištěm v Čechách je posvátné jezírko ve zvláštním sa­ králním okrsku sousedícím s rodinným pohřebištěm knížat ve Staré Kouřimi. Vícerá ohniště v tomto areálu svědčí o kultovních aktivitách.11 Zvláštní případ představuje Praha, kde poslední výzkumy zjistily (s ur­ čitou pravděpodobností) existenci sakrálního okrsku obehnaného pří­ kopem na akropoli pozdějšího hradu.12 Zdejší vyvýšenina se nazývala Ziži či Siži, což bylo spojováno s žárem, tedy se zápalnými obětmi, pod­ statnější však je, že právě zde, in medio civitatis, stál kamenný stolec, na který byla nastolována až do konce 12. století česká knížata. Sakrální okrsek tedy zřejmě již v 9. století vymezoval nastolovací místo. Kultovní aktivity v prostoru hradu rovněž dokládá nález koster celých kancích mláďat v blízkosti nejstaršího hradního kostela, zasvěceného Panně Marii.13 Pohanské kultovní objekty nesporně existovaly také ve spoji­ tosti s pohřebišti a pohřebními rituály. Archeologické doklady takových objektů byly nalezeny u pohřebišť na Staré Kouřimi, kde stopy ohňů a potravy naznačují kultovní praktiky, nebo v Lahovicích u Prahy, kde byla nalezena dřevěná svatyně nad hrobkou.14 Celkově je třeba kon­ statovat, že uvedené archeologické nálezy jsou v mnoha ohledech ne­ jednoznačně interpretovatelné. Písemné zprávy o pohanském kultu v Čechách a na Moravě jsou také mlhavé, jistě také proto, že i nejstarší z nich pocházejí až z druhé poloviny 10. a z 11. století. Pouze nejasně se v nich nalézají pohanská Jana bez jakýchkoli podrobností.15 Obje­ vují se zmínky o uctívání přírodních objektů a jakýchsi posvátných hájů, které existovaly ještě na konci 11. století.16 Z Cech také známe stopy kultu hor. Šlo o Říp, považovaný za ideální střed země, z něhož byla také země zaujata prvními osadníky, družinou eponyma Čecha. V 10. století zde byl vystavěn kostel, zřejmě proto, aby místo učinil křesťanským.17 Tradiční slovanské pohřbívání žárovým způsobem je na území Čech a Moravy doloženo v 6.-8. století. První kostrové hroby jsou známy z 8. století z území Moravy; souběžně s nimi, a to až do 9. století, se ale pohřbívalo i žárově. V zásadě jde o hroby ve formě jamky, do níž se po­ pel ukládal buď beze schrány (eventuálně ve schráně z nedochovaných organických materiálů), nebo v keramické nádobě. Soudobé před­ stavy o posmrtném životě dokreslují otvory v některých urnách, jejichž smyslem bylo umožnění pohybu duše, a zbytky hrobové výbavy po­ škozené žárem (hřebeny, korále, nože, ocílky atd.). Zatímco v Če­ chách jde o nálezy jednotlivých hrobů, na Moravě byla nalezena po­ hřebiště o desítkách, výjimečně i stovkách hrobů. Od 8. století se na -221 - Materiály pro studium Christianizace a vznik křesťanské monarchie takových pohřebištích v Čechách objevovaly mohyly a existovala i po­ hřebiště sestávající výlučně z mohyl (mohylníky). Hlavními pozůstatky českého pohanství jsou mýty zapsané a pře­ tvořené v 10. a následujících staletích, především pražským děkanem Kosmou okolo roku 1120.18 Všechny se však vztahují k počátkům dy­ nastie a státu, nikoli k počátkům světa vůbec a k činům bohů, jako vět­ šina toho, co označujeme obecně jako mytologii. Víme, že v 10. století se v Čechách vyprávěl mýtus o počátcích lidstva, Slovanů a jejich „krá­ lovství“, který byl slovanskou variantou indoevropského mýtu o stvo­ ření, kde slovanský „první král“ Muž (muž-člověk) či Mužik (syn muže- člověka) stál na místě indoevropského Manua.19 Nic z něho se však neodrazilo v pozdější tradici. Významná byla pověst o původu Čechů, o putování sedmi bratří p od vedením Čecha z dalmatského Chorvatska do Čech a bratrském (tedy rovném a nepodílném) zaujetí země v jejím středu na posvátné hoře Říp.20 Byla to původně jistě etnogenetická pověst kmene Čechů, který se ustavil v české kotlině někdy na počátku 7. století v boji proti Ava­ rům. Zvláštním mýtem je vyprávění o tom, „jak se ženy dostaly pod vládu mužů“, tedy o vzniku spořádané lidské společnosti na základě manželství. Vyprávěl o „válce“ dívek s muži, v níž byly dívky poraženy.21 Odrážel se tu zřejmě rituál výročního setkávání dívek a chlapců, na němž byly uzavírány sňatky simulovaným únosem. Hlavní roli hrál mýtus o povolání prvního knížete, božského Oráče Přemysla, od pluhu věštkyní a nepochybně bohyní Libuší, završený je­ jich „svátým sňatkem“.22 Původem indoevropský mýtus o královně, která si vybrala svého manžela, si v 10. století přisvojovala dynastie praž­ ských knížat, prohlašujících se za potomky Přemysla, a ta také připi­ sovala Libuši založení Prahy jakožto hlavního hradu (metropolis) Čech. Zřejmým dědictvím z pohanské doby