Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky HABILITAČNÍ PRÁCE Zweiter Weltkrieg und Shoah in der deutschsprachigen hermetischen Lyrik nach 1945 Jana Hrdličková Brno 2019 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem habilitační práci na téma Zweiter Weltkrieg und Shoah in der deutschsprachigen hermetischen Lyrik nach 1945 zpracovala sama. Veškeré zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, jsou uvedeny v seznamu použitých primárních a sekundárních pramenů. V Ústí nad Labem dne 24. srpna 2019 Mgr. Jana Hrdličková, Ph.D. Abstrakt Druhá světová válka a holokaust v německojazyčné hermetické lyrice Pojem hermetická lyrika dodnes vyvolává negativní emoce, spojené často s předsudky či dokonce opovržením. Je prý temná, nepropustná, sebestředná, výsostně monologická a její „temnota vyplývá z izolace před vnějším světem“ (jak je uvedeno v literárněvědném bestseleru Hugo Friedricha Struktura moderní lyriky z r. 1956, který dodnes patří k základnímu vybavení germanisty). Má habilitace vychází oproti tomu z teze, že především poslední fáze německojazyčné hermetické lyriky, od roku 1945, naopak velmi komplexně odpovídá na dobu, která ji utvářela, především na druhou světovou válku a holokaust, a že je veskrze dialogická. Jejím cílem tedy není pouze reflexe sebe sama, ale – a velmi často především – snaha „dotknout se té hrůzy“ (Nelly Sachsová), vyjádřit „to, co se [Židům či jiným obětem] stalo“ (Paul Celan). Její funkce nemusí být tedy primárně estetická (oproti tezi Reinharda Baumgarta, že Celanova „Fuga smrti“ zprostředkovává svou „efektivní partiturou“ „přespříliš uměleckého požitku“), nýbrž kognitivní. Navazuje přitom na poznatek kognitivní lingvistiky, že literatura, a zvláště lyrika, svými metaforami dokáže často uchopit to, co je našemu světu zprvu těžko postižitelné, co je nesrozumitelné a obtížně uchopitelné a v komprimované formě toto předat dál. Především básníci by tedy byli průkopníky našeho poznání – tímto úkolem vyvolení, ale též stigmatizovaní. A je symptomatické, že i když se germanistika reflexí druhé světové války a holokaustu v próze a dramatu už zabývala, lyrika byla dosud opomíjena. Má práce se zaměřuje na známé trojhvězdí Nelly Sachsová, Paul Celan a Ingeborg Bachmannová, zohledňuje ale také ,hermetika z Hagenu‘ Ernsta Meistera a Ericha Arendta z NDR. Tímto reprezentativním výběrem chce postihnout různá biografická, geografická, náboženská i ideologická východiska a ukázat, že je přes všechny rozdíly všem společné jediné: Jakmile se svými básněmi pokouší komplexně odpovědět na problémy své doby, jsou osočováni z hermetičnosti, temnoty. Ale možná je jejich údajná temnota odkazem na ,nejtemnější kapitolu německých dějin‘, dobu tzv. třetí říše? Také toto je tezí předkládané práce. Ta chce interpretacemi dvou vybraných básní různých autorů zároveň dokázat dialogičnost konkrétních děl a metodou „close reading“ jejich celku či částí odhalit daný úmysl a cíl, skrytý často za volbou estetiky nesrozumitelnosti. Také zohlednění sociálně dějinných souvislostí je důležitým parametrem předkládané práce. Protože je pojem hermetická lyrika terminologicky značně neurčitý, předchází pěti interpretačním kapitolám exkurz k jeho definicím a vývoji této lyriky. Také biografické ukotvení autorů často koresponduje s dějinným aspektem. Proto je před hlavní interpretační část předsazena i stručná životopisná skica ke každému z nich podle data narození. Podrobné interpretace deseti básní ukázaly jednoznačně, že monologičnost, nepropustnost, sebestřednost rozhodně nejsou charakteristikou daných děl, právě naopak. Snaží se komunikovat a snaží se podat svědectví o poválečné realitě. Proto závěr práce věnuji nejen snaze vnést světlo do problematiky této ,temné‘ lyriky a její instrumentalizace literární kritikou a vědou. Také se pokouším stanovit relevantní místo hermetického básnictví v lyrickém vývoji německojazyčné literatury po roce 1945 a docenit tím její přínos. INHALTSVERZEICHNIS 1. Einleitung ............................................................................................................................... 5 2.1 Die hermetische Lyrik – eine Begriffsbestimmung ........................................................... 13 2.2 Umrisse einer Geschichte des hermetischen Gedichts im deutschsprachigen Raum ......... 18 2.2.1 Die 1950er Jahre: Benn, Frenzel, Friedrich ................................................................ 18 2.2.2 Die 1960er Jahre: Adorno, Hamburger ....................................................................... 21 2.2.3 Die 1970er Jahre: Neumann, Janz, Schäfer ................................................................. 22 2.2.4 Die 1980er Jahre: Witte, Lyon, Wunberg, Sparr ......................................................... 23 2.2.5 Die 1990er Jahre: Figal, Boelderl, Fohrmann ............................................................. 26 2.2.6 Seit 2000: Simonis, Kurz, Blasberg, Korte, Waldschmidt .......................................... 27 3. Im ‚Wahnsinn des Jahrhunderts‘ leben ................................................................................ 32 3.1 „Weil unser einziges Nest unsere Flügel sind“: Nelly Sachs (1891-1970) .................... 32 3.2 Der gefesselte Vagant: Erich Arendt (1903-1984) ......................................................... 38 3.3 „[S]tupende Faktizität des Endes“: Ernst Meister (1911-1979) ..................................... 44 3.4.„Ein Toter bin ich der wandelt“: Paul Celan (1920-1970) ............................................. 52 3.5 „Eine Frau ohne Mauer“, mitten im Krieg: Ingeborg Bachmann (1926-1973) ............. 59 4. Interpretation ausgewählter Gedichte in Vergleichen .......................................................... 65 4.1 Die poetische Initiation. Nelly Sachs’ „O die Schornsteine“ (1947) und Paul Celans „Todesfuge“ (1948) .............................................................................................................. 65 4.2 Eine Poetologie nach Krieg und Katastrophe: Erich Arendts „Der Albatros“ (1951) und Ingeborg Bachmanns „Mein Vogel“ (1956) ........................................................................ 76 4.3 Genesung durch Worte: Nelly Sachs „Völker der Erde“ (1950/1961) und Ingeborg Bachmanns „Ihr Worte“ (1961) ........................................................................................... 96 4.4 Die Post-Shoah-Wirklichkeit darstellen: Paul Celans „Fadensonnen“ (1965) und Ernst Meisters „Der neben mir“ (1972) ....................................................................................... 124 4.5 Das Vermächtnis der NS-Zeit: Paul Celans „Die fleißigen“ (1968) und Nelly Sachs’ „Sie schreien nicht mehr“ (1971) ....................................................................................... 150 5. Der Beitrag der hermetischen Dichtung zur Entwicklung der Lyrik nach 1945 ................ 171 6. Zusammenfassung .............................................................................................................. 203 Bibliografie ............................................................................................................................. 212 5 1. Einleitung „Blut, immer wieder Blut, das vergossen und vergessen wird!“ Franz Werfel (1924) „Ich lebte in einer Zeit, Die hob sich in Wellen Kriegauf und kriegab, Und das Janusgesicht Stieß mit der Panzerfaust Ihr die bebänderten Wiegen. […]“ Marie Luise Kaschnitz (1961) Als der bekannte deutsche Literaturwissenschaftler und Autor Reinhard Baumgart im Jahre 1993 einen Sammelband seiner Kritiken und Essays herausgab, der eine „Epochengrenze, das Ende der Nachkriegszeit“ markieren sollte,1 wählte er dafür den Titel Deutsche Literatur der Gegenwart, was sicherlich auch auf eine intendierte Repräsentanz zielte. Der Wunschtitel wäre gar Statt einer Literaturgeschichte gewesen,2 womit die Absicht zu kanonisieren noch klarer ersichtlich gewesen wäre. Doch auf den genau 600 Seiten werden Namen wie Paul Celan und Nelly Sachs nur ganz kurz genannt, wird das lyrische Schaffen Ingeborg Bachmanns ausgeklammert, Erich Arendt, Ernst Meister, Marie Luise Kaschnitz werden nicht einmal erwähnt. Ist der Grund für diese Tatsache wirklich nur die im Nachwort bekannnte „Neugierde für realistische Tradition des Erzählens“, die generell das Auslassen der „Lyrik“, weiterhin der „Literatur der DDR und auch der Schweiz“ und schließlich der „experimentellen Schreibrichtungen“3 durchaus gutheißt? Oder hat diese ‚Lücke’ doch auch mit jener „gespaltene[n] Erinnerung“4 zu tun, die Elisabeth Domansky im gleichen Jahr 1993 den Deutschen attestierte, bzw. mit einer unzureichenden Akzeptanz des „Zivilisationsbruches Auschwitz“ (Dan Diner)5? Denn auf den 19 Seiten des Essays, worin Paul Celan und Nelly Sachs punktuell erscheinen und der „Unmenschlichkeit beschreiben“ heißt, wird sehr wohl auf den Ersten Weltkrieg eingegangen, der Zweite Weltkrieg dagegen nur als Fortsetzung des Ersten gesehen. Außerdem wird dem eigentlichen Text dieses Essays aus dem Jahr 1966 sowie fünf weiterer 1 BAUMGART 1995: 590. 2 BAUMGART 1995: 585. 3 Alles BAUMGART 1995: 586. 4 DOMANSKY 1993: 178. 5 S. das von ihm herausgegebene Buch Zivilisationsbruch. Denken nach Auschwitz von 1988. 6 Aufsätze das einleitende Vorwort „Erkenne die Lage“, offenbar von 1993, vorangestellt, worin dreierlei gefeiert wird: dieser Grundsatz der Kritik in der Gruppe 47, sie selbst und die in ihrem Umkreis entstandene Literatur. Ihr werden „Realitätsbezug [und] […] historische Verantwortung“ zugeschrieben,6 mit leiser Nostalgie