Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Hudební věda
Markéta Kölblová
bakalářská práce
Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
______
Brno Mgr. Jiří Zahrádka, Ph.D. 2010 vedoucí práce Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila literaturu a prameny uvedené v seznamu použité literatury.
______Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Jiřímu Zahrádkovi, Ph.D. za vedení práce a cenné připomínky a odborným pracovníkům Institutu Bohuslava Martinů v Praze za ochotu a vstřícnost. Obsah 1. Úvod...... 1 2. Stav bádání, literatura a prameny...... 3 3. Nikos Kazantzakis a román Kristus znovu ukřižovaný...... 5 4. Operní teze Bohuslava Martinů...... 8 5. Libreto Řeckých pašijí...... 11 6. Ecce Homo Sándora Szokoláye...... 20 7. Závěr...... 31 8. Resumé...... 32 9. Summary...... 32 10. Seznam použité literatury a pramenů...... 33 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
1. Úvod Bohuslav Martinů významnou část skladatelského života soustavně pracoval na celoživotním záměru obrodit hudební divadlo a zbavit ho některých tendencí, které podle jeho názoru svedly operní útvar na scestí. Jeho plán nastiňuje například písemná žádost o stipendium Guggenheimovy nadace, o které Martinů žádal v době počátků komponování Řeckých pašijí: „Můj celoživotní plán na poli opery vznikl v Paříži v roce 1926. Začal jsem jednoduchými formami na lidové texty a legendy a poté jsem dospěl k moderní opeře-snu Julietta (1937) ... Cítím se nyní připraven k dalšímu kroku, který je z nejtěžších a vyžaduje největší zodpověnosti; je jím hudební tragédie“1 Od počátku jeho plánů se v hudebním divadle během následujících dvaceti let inspiroval středověkým divadlem, prvky commedie dell'arte nebo raně barokní operou. Vytvořil 16 oper, výběrově buffy Voják a tanečnice, Dvakrát Alexandr, Mirandolina, surrealistické Slzy nože, Julietta aneb Snář, Ariadna, operu-film Tři přání aneb Vrtkavosti života, rozhlasové opery Hlas lesa, Veselohra na mostě, televizní Ženitba, operu-balet Divadlo za branou, pastorální Čím lidé žijí nebo operní cyklus Hry o Marii. Své teorie, ideje a názory na hudební divadlo zúročil v syntetickém jevištním díle Řecké pašije.
Práce se věnuje problematice dramaturgie pozdního hudebního dramatu Řecké pašije, které Martinů komponoval podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný. Opera vznikala takřka bezprostředně po vzniku románu. Vyšel na počátku 50. let a Martinů se k textu ve francouzském znění dostal v roce 1954. Tento román posloužil jako předloha i další opeře maďarského skladatele následující generace Sándora Szokoláye, který ji zkomponoval v 80. letech 20. století. Obě díla jsou reprezentativní ukázkou literární opery (Literaturoper), jejíž předlohou je již existující literární dílo. Cílem práce je porovnat, jakým způsobem oba skladatelé román dramaturgicky uchopili a zpracovali do libret s ohledem na konečné ideové vyznění jejich díla. Řecké pašije (především známější druhá „curyšská“ verze) se poměrně často provádí u nás i ve světě, Ecce homo není natolik známá a ambicí předkládané práce je připomenout, že existuje dílo, které nabízí další interpretaci a pohled na román Kristus znovu ukřižovaný.
V prvním oddílu je hodnocen stav bádání a shrnuto množství a dostupnost literatury a pramenů. V druhé kapitole je přiblížen význam a vyznění tvorby Nikose Kazantzakise a jeho románu Kristus znovu ukřižovaný. Ve třetí kapitole je stručně vyložena operní tvorba Bohuslava Martinů, nastíněny jeho názory a ideje o hudebním divadle a jeho plán obnovy českého hudebního divadla. Biograficky 1 Viz Dostálová, Ružena - Březina, Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set Out, 2003. S. 32.
1 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise nebo z hlediska jiných hudebních žánrů zde není jeho skladatelská osobnost zpracována, dostupné literatury je nepřeberné množství. V následující části jsou detailněji rozebrána libreta obou verzí Řeckých pašijí. V neposlední řadě jsou nastíněny okolnosti zájmu Martinů o Kazantzakisův román. V pátém oddílu je předmětem zájmu osobnost Sándora Szokoláye. Je přiblížen jeho život, dílo a obšírně také libreto opery Ecce homo. Snahy o rekonstrukci vývoje jeho zájmu o Kazantzakisův román měly být podpořeny korespondencí s ještě žijícím maďarským skladatelem, bohužel se neuskutečnila. Bylo nutné vyjít z poměrně malého množství zdrojů, o čemž je pojednává následující kapitola.
2 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
2. Stav bádání, literatura a prameny Jak je výše naznačeno, během dvacetiletého zvýšeného badatelského zájmu o Bohuslava Martinů vznikla řada odborné i populárně naučné literatury, pořadů, nepřeberné množství studií a článků. Velkou zásluhu na nárůstu materiálu, z něhož mohou čerpat informace následující muzikologické generace, má nejen odborný tým kolem Institutu Martinů. Některé stěžejní monografie vyšly i před rokem 1989. Za života Martinů sbíral materiály pro biografii jeho přítel a životopisec Miloš Šafránek2. Důležitý v českém martinůovském bádání je Jaroslav Mihule, jeho monografie3 o skladateli vyšla 13 let po Šafránkově. V roce 2002 vyšla podstatně rozšířená aktualizovaná monografie4. Jako zahraniční martinůovský badatel je známý Harry Halbreich, který je autorem katalogu skladeb, každá skladba je označena tzv. Halbreichovým číslem. V 60. letech vydal monografii5, jež byla aktualizovaná o nové poznatky v roce 20076. Skladatelský záběr Martinů je široký, zasahuje většinu hudebních žánrů a forem a na jejich odborném poznání se podílela a podílí řada muzikologů i nehudebních badatelů.
Základním pramenem je román Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Práce vychází z českého překladu Evy Outratové, který u nás vyšel v druhém vydání roce 19667. Při zkoumání tvorby libret dvou verzí Řeckých pašijí je třeba se šířeji zaměřit na hudebně divadelní tvorbu Bohuslava Martinů a je možné vyjít z dobře dostupné literatury. Okrajově jsou uvedeny nejdůležitější zdroje. Bohuslav Martinů psal a publikoval své teorie a názory na problematiku hudebního divadla a dramatu. Jeho články, studie a deníky jsou soustředěny zčásti v publikaci Domov, hudba a svět8, kterou sestavil Miloš Šafránek, stejně jako monografii Divadlo Bohuslava Martinů9. Zde je soustředěn důležitý pramenný materiál: textové dokumenty mající vztah k jeho divadelní tvorbě: úvahy, komentáře k vlastním jevištním dílům, korespondence ohledně inscenačních problémů. Významným počinem je publikace muzikologa Aleše Březiny, napsaná ve spolupráci s byzantoložkou Růženou Dostálovou10. Zde jsou soustředěny studie Růženy Dostálové
2 Šafránek, Miloš. Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1962. 3 Mihule, Jaroslav. Bohuslav Martinů - profil života a díla. Praha: Supraphon, 1974. 4 Mihule, Jaroslav. Martinů - osud skladatele. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2002. 5 Halbreich, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis, Dokumentation und Biographie. Zürich: Atlantis, 1968. 6 Halbreich, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. Mainz: Schott, 2007. 7 Kazantzakis, Nikos. Kristus znovu ukřižovaný. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1966. Přeložila Eva Outratová Eva. 8 Martinů, Bohuslav. Domov, hudba a svět. Deníky, zápisníky, úvahy a články. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. 9 Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Supraphon, 1979. 10 Dostálová, Růžena - Březina, Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003.
3 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise o problematice díla Nikose Kazantzakise a Aleše Březiny o obou verzích Řeckých pašijí, včetně libret a kompletní korespondence mezi skladatelem a spisovatelem. V neposlední řadě je k dispozici řada studií týkajících se problematiky Řeckých pašijí, dramaturgie a jevištního díla Bohuslava Martinů. Notové prameny (1. verze11, 2. verze12) k Řeckým pašijím, jsou v obou verzích dostupné v Institutu Bohuslava Martinů v Praze.
Dostupné literatury k osobnosti Sándora Szokoláye je velmi málo. Je možné vycházet z velkých syntetických13, oborových14 a personálních slovníků15. V roce 1981 sepsal Jiří Pilka výběrový přehled maďarských skladatelů působících po roce 1945, zde najdeme i profil Sándora Szokoláye. Hlavním zdrojem informací je booklet k nahrávce opery Ecce homo na gramofonové desce, vydané společností Hungaroton v roce 1988 a uložené v Institutu Bohuslava Martinů16. V bookletu jsou informace o skladateli a libreto v maďarském a německém jazyce. V Městské knihovně v Praze je uložen klavírní výtah17 k této opeře vydaný Editio Musica Budapest v roce 1987. Zde je notová linka podložena vedle maďarského i německým textem. Srovnání obou oper se v krátké studii18 věnoval maďarský badatel Péter Halász, tato však není dostupná. Přednesl ji na konferenci Jevištní díla Bohuslava Martinů v kontextu jejich vzniku v Institutu Martinů v roce 2000.
Práce kolísá na pomezí muzikologického a teatrologického bádání, jsou proto využity i základní tituly a studie Otakara Hostinského, Otakara Zicha, Kurta Honolky, Jiřího Veltruského nebo Johna Louise Styana o teorii dramatického umění.
11 Institut Martinů v Praze. Martinů, Bohuslav. Tisk. Řecké pašije. 1. verze. Wien: Universal edition, 1998. 12 Institut Martinů v Praze. Martinů, Bohuslav. Tisk. Řecké pašije. 2. verze. Wien: Universal edition, 1961. 13 Kárpáti, János Gombos, Lászlo. Sándor Szokolay. [online] 2009 [cit. 19.10.2009]. URL
4 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
3. Nikos Kazantzakis a román Kristus znovu ukřižovaný Nikos Kazantzakis patřil do stejné generace jako Bohuslav Martinů. U nás není neznámý, většina jeho děl byla přeložena do češtiny. Román Kristus znovu ukřižovaný přeložila Eva Outratová a vyšel v prvním vydání v roce 1958. Spisovatel, básník, filosof a cestovatel je nejznámějším novořeckým autorem. Byl ovlivněn Nietzschem a Bergsonem. Během první světové války cestoval po Evropě, Asii a Africe. Po válce působil na řeckém Ministerstvu sociální péče a byl vyslán do Sovětského svazu, aby vyjednal a uskutečnil repatriaci Řeků žijících na Kavkaze a v jižním Rusku. Poté žil v meziválečné Vídni a Berlíně a seznámil se zde se socialistickými a marxistickými myšlenkami. Později na Krétě se snažil neúspěšně rozvinout ilegální socialistické hnutí. Soustavně se zajímal o politiku Sovětského svazu a učil se rusky, aby se tam v polovině 20. let odstěhoval. Nakonec v Sovětském svazu pobýval přerušovaně do počátku 30. let. V této době žil i v ČSR v Božím Daru. Dál cestoval po Asii a za 2. světové války se zdržoval v Řecku. Po roce 1945 opět cestoval, vykonával funkci ministra bez portfeje, zanedlouho odstoupil a usadil se v Antibes, kde napsal svá nejvýznamnější díla.
Jak je výše uvedeno, jeho působení se neomezovalo na tvorbu prozaických děl: tvořil básnické dílo, překládal, angažoval se jako politik, žurnalista - cestovatel. Studoval Freuda, buddhistické učení, evangelia. Jeho filosofickým vyznáním se stala mystická próza Salvatores Dei i Askitiki (Spasitelé boží neboli Askeze). Kazantzakisovo smýšlení a příklon od nacionalismu k myšlence revoluce a komunismu jsou důležité i v souvislosti s románem Kristus znovu ukřižovaný. Pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce zdůrazňoval humanismus revolučních společenských změn, všechny ideje marxismu však nevyznával. Za své nejdůležitější dílo pokládal epos Odysseia, jež tvořil v letech 1925-1938. Vykládá zde své názory na lidskou svobodu, samotu, vztah života a smrti. Podobné úvahy nalezneme i v románech Řek Zorba nebo Kapitán Michalis. Ideálním prostředím pro tvorbu byla osamocená místa, hory, v tomto ohledu na Kazantzakise zapůsobila Nietzcheova filosofie. Odysseiu psal právě na Božím Daru v Krušných horách. Za vše mluví Kazantzakisův citát: "... Kontakt s lidmi, společenský život, aktivita mě neinspirují, jsou pro mne zbytečné a deprimující. Mnoho samoty, horečné cestování a zase samota, to je můj rytmus."19
Často ve své tvorbě kritizuje církev a vládnoucí vrstvu. V roce 1953 mu hrozilo vyobcování z řecké pravoslavné církve a byl označen za ateistu a komunistu. V některých svých dílech se zabývá postavou Krista, který případně figuruje jako jedna z hlavních postav, u románů Kristus znovu 19 Viz Dostálová, Růžena - Březina, Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003, S. 9.
5 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise ukřižovaný a Poslední pokušení je hlavní postavou. Kazantzakis se s postavou Krista v některých aspektech myšlení srovnával, vkládal do ní své prožitky, názory a pocity. V románu Kristus znovu ukřižovaný můžeme takový zážitek najít v Manoliově nemoci, která ho postihne při cestě za Kateřinou a znemožní setkání20. Motiv vychází z příhody, jež se spisovateli stala ve 20. letech ve Vídni. Chtěl navázat vztah s dívkou Frídou, ale otoky tváře mu zabránily vztah uskutečnit. Psychoterapeut, o kterém je řeč níže, mu doporučil opustit Vídeň21. Stejně jako se Manolios vyzpovídal u Fotise22, vyzpovídal se Kazantzakis na terapii a tušil, že příčinou nemoci těla je nemocná duše. Manolios se uzdravil v okamžiku, kdy překonal pokušení23.
Kristus je často typickým Kazantzakisovým hrdinou, který je osamělý a svádí předem prohraný boj. V románu Kristus znovu ukřižovaný, který vyšel v roce 1954, je patrný jednak vliv Kazantzakisových socialistických idejí a také zmíněné promítání Krista do postav románu. Tento Kristus není synem Božím, ale člověkem s neutuchající láskou k bližnímu. Krista chápal jako člověka krutě stíhaného sociálním útlakem, byl příkladem, velkým osvoboditelem, možná symbolem vzkříšení Kréty. Zde je Kristus hlavní postavou v osobě Manoliose.
Román vychází z historických událostí vyhnání milionu a čtvrt Řeků Turky z Malé Asie. Vedle národnostního konfliktu, který je zde pouze okrajový, je zdůrazněn sociální střet obyvatel bohaté řecké vesnice pod tureckou nadvládou s řeckými vyhnanci. Ti narušují poklidný život vesničanů a ohrožují jejich blahobyt. Současně jsou určeni mezi vesničany jedinci, kteří mají v nadcházejících pašijových hrách úlohy Krista, jeho učedníků, Jidáše nebo Máří Magdaleny. Nevědomky hrají role i v reálném životě. Manolios se obětuje, aby bližním zajistil lepší život na tomto světě. Kazantzakis opět vychází z Nietzscheho filosofie, ale ne bezvýhradně. Nietzche odmítá křesťanství jako víru slabých jedinců neschopných činu, pro Kazantzakise byla víra základem. Ježíš byl anarchistou, zemřel pro druhé, ukázal lidem jak žít. Nietzscheho i Kazantzakise zajímá Kristus jako psychologický typ. Zajímavé je, že za vídeňského pobytu, v době, kdy byl postižen dočasným znetvořením obličeje, navštěvoval Kazantzakis psychoterapii u jednoho z Freudových žáků. Zde se podrobněji seznámil s Freudovým učením. Pro Kazantzakise sny znamenaly mnoho v životě i tvorbě. Pomýšlel na podrobení postavy Krista psychoanalýze a chtěl hlouběji objasnit jeho
20 Viz Kazantzakis, Nikos. Kristus znovu ukřižovaný. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1966. S. 105. Překlad do češtiny Outratová Eva. 21 Viz Dostálová, Růžena - Březina, Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003, S. 30. 22 Viz Kazantzakis, Nikos. Kristus znovu ukřižovaný. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1966. S. 157. Překlad do češtiny Outratová Eva. 23 Viz Kazantzakis, Nikos. Kristus znovu ukřižovaný. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1966. S. 187. Překlad do češtiny Outratová Eva.
6 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise mesiášství (a tím léčit to své). Vyzdvihuje především Kristovu lidskou stránku. V postavě Manolia řešil některé zásadní osobní problémy v době, kdy pravoslavná církev požadovala Kazantzakisovo vyobcování z církve za román Poslední pokušení.
Předobraz Manolia bychom mohli vidět v díle Ernesta Renana24, který chápe Ježíše jako sociálního revolucionáře ve smyslu morální a sociální revoluce. Ideální člověk je ve výsledku zbaven iluzí o budoucím spasení a vytvoří si v srdci vlastní království nebeské. U Kazantzakise má tato myšlenka alternativu ve svobodě bez naděje.
24 Ernest Renan (1823 - 1892), francouzský filosof, spisovatel, religionista, historik, jazykovědec.
7 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
4. Operní teze Bohuslava Martinů Bohuslav Martinů byl ve své tvorbě otevřený všem vlivům a soustavně rozvíjel své ideje o hudbě a o problému směřování opery v jeho době. Byl kosmopolita a neměl dostatečný kontakt s českým repertoárem. V oblasti hudebního divadla na něho měla vliv především zahraniční divadelní tvorba. Tvořil v době velkých společenských změn, které se vždy intenzivně odráží i v opeře. Velká romantická opera je přes svou úspěšnost přežilý tvar. Martinů se v roce 1924 k problému vyjadřuje slovy: "Epocha romantická vykonala svoje poslání, ale udržovala se přes všechny překážky příliš dlouho po svém vyvrcholení. Boj proti této hudbě, ... byl zahájen již dávno"25. Mluví se o hudebním divadle a je třeba se vyrovnat s technickými novinkami, filmem, rozhlasem, televizním vysíláním nebo průnikem jazzu do artificiální hudby. Změnil se přístup skladatelů k libretu. Neobsahovalo již zažité konvence, do libret se zpracovává i literatura, která nebyla původně určena ke zhudebnění. Tvůrci si libreta píší sami, nebo více zasahují do libretistovy práce. Zmizel typ výhradně operního skladatele produkujícího velké množství děl. Přes význam operních děl některých skladatelů (Alban Berg nebo Richard Strauss) se podle Bohuslava Martinů opera ocitla v krizi.
Problémem směřování opery se zabýval v některých statích i Martinů. Před brněnskou premiérou opery Hry o Marii vyšel v časopisu Pestrý týden rozhovor26 se skladatelem. Vysvětluje příčinu krize opery: romantická opera je překonána a pryč jsou doby falešného dramatismu. Věří v životnost opery, je ale nutná reforma. Palčivým problémem je podle Martinů vyrovnání se s Wagnerem. Wagner bojoval proti úpadku opery a zároveň ji dovedl do stavu, kdy je těžké na odkaz navázat. Staví se polemicky k nekritickému přístupu k Wagnerově reformě ze strany jejích pokračovatelů. Martinů upozorňuje, že nemá v úmyslu snižovat Wagnerův význam a jeho dílo obdivuje. Wagner v předchozí epoše využil pro další vývoj všechny dostupné výrazové prostředky a jeho reformy a tvorba nepochybně znamenaly krok kupředu. Akce se odehrává ve funkčně posíleném orchestru, hudební forma se řídí pohybem psychických pohnutek a vzniká nekonečná melodie. Nebezpečí pro další vývoj opery hrozí v jeho pokračovatelích - epigonech, kteří principy hojně používali a dostali operu na scestí. Nabízí řešení poukázáním na vlastní metody. Prvotní popud pro tvorbu by měl být hudební. Od spíše abstraktních hudebních myšlenek se směřuje k představě scény. Scéna zkonkretizuje záměry, účinek a vyznění díla. Hlavní problém wagnerovské reformy vidí v symfonismu v opeře. Výsledkem často bývá spíš boj neslyšeného zpěváka s
25 Viz Martinů, Bohuslav. Domov, hudba a svět. Deníky, zápisníky, úvahy a články. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. S. 31. 26 Pestrý týden X, č. 9, 2.března 1935. Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 199 - 200.
8 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise početným orchestrem. Požaduje zachování vlastních hudebních zákonů divadelní hudby, kterou ovlivňuje scéna a text libreta. Symfonická koncertní, komorní nebo divadelní hudba má své vlastní vnitřní zákonitosti. Opera má své konvence a zdůrazňování různých stránek díla je možné jen do takové míry, aby se neměnila funkce opery. Nejde mu přitom o vytváření uzavřených čísel, ale o hledání vnitřní rovnováhy díla. Současně mu jde o usměrnění dramatických situací ve smyslu prvoplánového zachycení duševních pochodů (taková tvorba skrývá málo hudebního obsahu) a následné uzavření do hudebních forem. Zdůrazňuje v hudbě jí vlastní lyrický prvek. Skladatel zůstal lyrikem i v Řeckých pašijích a i zde dodržel uhlazenost dramatických konfliktů. Detailní příklad boje lyrické stránky a dramatických prvků vidí v recitativu. Mluvené slovo má vlastní hudebnost a rytmus, jakého není hudba schopna. Vedle sebe tu stojí stavba slova a hudební stavba, jež se slovu snaží přiblížit. Ve srovnání s písní, kde hudební stavba převažuje, je recitativ nápodobou slova. Martinů oponuje postoji, který preferuje recitativ jako pravdivější a schopnější vyjádřit duševní nuance. Zde musí lyrika ustoupit dramatismu. Zpěvu musí v dramatickém stupňování pomoci orchestr a snadno se v tu chvíli vybočí z mezí hudebnosti. Ve snaze o výraz mizí přesná hodnota tónu a rytmu a původně regulovaný zpěv se stává zrychlenou mluvou, někdy až křikem nebo hlukem. Zpěv i text se ztrácí a dramatický aspekt se zvyšuje na úkor hudebního nápadu.
Martinů v podstatě nezamítal líčení vášní a citů hudbou. Připouští, že operní hudba má velký potenciál při stupňování emocí a dramatických situací, je ale třeba využívat prostředky hudbě vlastní. Ve stati Přežila se opera?27 se zabývá jednotlivými složkami jevištního díla. Kritizuje psychologizující výklady plné metafyziky, které mění hudbu v opeře na popisný doprovod duševních pohnutek. "Na hudbě je pak žádáno vyjadřovat i věci, jež není schopna vyjadřovat."28 Martinů se řídí principem "... nepoužívati hudby k vyjádření něčeho, co se hudbou vyjádřiti nedá".29
Martinů v žádosti o stipendium Gugenheimovy nadace30 uvedl, že se Řeckými pašijemi chystá završit svůj systematický celoživotní plán obnovy opery. Pojal jej jako přehlídku operních "žánrů", seřazených od jednodušších forem až po zodpovědný úkol - hudební tragédii. Své názory, teorie a ideje zúročil v syntetickém jevištním díle Řecké pašije. Měl zde několik cílů. Snažil se vyjádřit základní myšlenku díla, zápas člověka za svobodu a rovnost. Martinů možná nalézal v románu při přirozeném sklonu k hledání smyslu života odpovědi a v Řeckých pašijích se některé jeho životní
27 Stať vyšla v časopisu Přítomnost, roč. XII, č. 7, 20. září 1935. Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 224-230. 28 Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 226. 29 Viz Martinů, Bohuslav. Hry o Marii. K brněnské premiéře. Tempo. Listy hudební matice, 1934, roč. 14, č. 4. S. 141. 30 Viz Dostálová, Ružena - Březina, Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set Out, 2003. S. 32.
9 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise ideje spojují ve výrazu hudby. Koncentroval se hlavně na nábožensko-mystické vyznění, aby se, především v druhé verzi opery, z drsného dramatu posunul k lyrickému. Částečně respektoval sociální motivy, zcela rezignoval na motiv nacionální (konflikt Řeků a Turků). Revidoval složky jevištního díla, které spolu vytvářely jeho operní estetiku. Řecké pašije se měly organicky zařadit do souvislosti s celou předchozí hudebně dramatickou tvorbou. Můžeme sledovat pro Martinů typické prvky. Princip divadla na divadle se v Řeckých pašijích se přímo neuplatňuje, téma pašijové hry bylo již v románu, navíc postavy se k provedení svého divadla v ději románu i opery již nedopracovaly. Dalším prvkem je vnitřní proměna osoby, zde znamená prolínání rolí pašijové hry do života "herců". Motiv snu, jímž se koriguje realita, zde zastupuje Manoliův sen ve třetím dějství, který výrazně posune proměnu jeho osobnosti. Martinů se inspiruje lidovou písní, byzantskými chorály a řeckým folklórem. V návaznosti na skladatelovy zásady je jeho hudba a hudební forma jedním z divadelních prvků, hudba může na mnoha místech směle zastoupit slovo.
10 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
5. Libreto Řeckých pašijí Martinů se ve výše zmiňované studii Přežila se opera?31 podrobně věnoval i textu v jevištních dílech. Formy textu v činohře se zaměňují a spojují v hudebním divadle. Funkce textu je v činohře jasná, avšak v opeře se ztrácí, často není slovo slyšet. Opera zachází s textem naprosto odlišným způsobem, zdánlivě nelogicky. Dynamismus akce je zvolňován, neboť zpívané slovo oproti mluvenému prodlužuje dobu sdělení. Text je schematizován a rozváděn podle toho, jak je možné ho podložit hudbou. Martinů v souvislosti se zmíněnými zákonitostmi vystupuje proti používání neupraveného textu z činohry v opeře. Skladatel nemá šanci, vzhledem k odlišnému plynutí textu, rozvinout hudební složky opeře vlastní a vše narušuje požadovanou formální rovnováhu.
Libreto Řeckých pašijí sepsal Martinů sám podle anglického překladu Kazantzakisova románu Jonathana Griffina. Kolem 400 stran románu skladatel zhustil do 40 stran anglicky psaného libreta. Podobně náročný úkol si dali tvůrci (Jules Dassin, Ben Barzman a André Obey) scénáře filmu Ten, který musí zemřít (Celui qui doit mourir, francouzsko-italské drama, 1957). Martinů se o problematickém zpracování románu vyjádřil i v souvislosti s tímto filmem: "Bylo těžko stáhnout ten ohromný román do jednoho večera, myslím, že na to doplatil i film, přestože má větší časovou možnost."32 Román byl zpracován i Renée Saurelovou do divadelní hry.
Práce na libretu probíhala dlouho a přerušovaně. Martinů začal v druhé polovině roku 1954 a na podzim 1955 psal Miloši Šafránkovi, že libreto dokončil33. Stále ho však upravoval, v létě 195634 si v dopise stěžoval, že je v textu mnoho dialogů, ale nedá se jich moc vynechávat kvůli srozumitelnosti. Na podzim 1957 konstatoval, že "Úprava libreta byla nejtěžší věcí ...."35 Opera má dvě verze. První verze "londýnská" (1957) měla být provedena v Covent Garden, Martinů se nakonec s vedením Královské opery nedohodl. Roli hrálo zřejmě více příčin: nekonvečnost díla nebo politické souvislosti. Z důvodu přílišného novátorství a nepochopení ze strany vedení operních domů se dílo vrátilo zpět. Vytvořil tedy druhou verzi, která byla úspěšně provedena v Curyšském městském divadle v roce 1961, odtud označení "curyšská". Jsou částečně dramaturgicky a hlavně hudebně odlišné, z první verze Martinů použil asi třetinu hudebního materiálu. Původní zpracování je fragmentární povahy a je náročné na herecké a zpěvní dovednosti účinkujících. Hudební motivy
31 Stať vyšla v časopisu Přítomnost, roč. XII, č. 7, 20. září 1935. Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 224-230. 32 Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 105. 33 Dopis z 13.11.1955. Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 283. 34 Dopis z 8.8.1956. Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 284. 35 Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 284.
11 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise se rychle střídají a vzniká mozaika místy připomínající filmové střihy. Je bližší Kazantzakisově předloze, obsahuje velké množství dialogů a Martinů jich nemohl vynechat mnoho. Na scéně se odehrávají rychlé změny nálad, rychlé střihy a přechody mezi mluveným a zpívaným slovem. Je daleko dramatičtější, v souladu s původním skladatelovým záměrem "krvavosti"36 opery. Přepracovaná verze je sevřenější, snadněji inscenovatelná, zhuštěná a operně konvenčnější. Vyznačuje se výraznější profilací hudebních témat, v závěru se blíží k oratoriu. Curyšská verze zdůrazňuje příběh Manolia, v londýnské verzi je zasazen do širšího dějového rámce a plastičtěji vykreslen. Má více prostoru pro vnitřní a vnější proměny chování, zároveň je ve vyšší míře zapleten do děje a není vnímán jako hrdina s vlastním odděleným osudem. Martinů omezil v druhé verzi recitativní partie, které měly vysvětlovat mnohé z děje a přidal víc ariosních částí. Pro vyjádření bohatosti děje používal Martinů osobitý prokomponovaný recitativ a rychlé recitativy kopírující intonaci řeči s krátkými orchestrálními vsuvkami. V projevu kněží Grigorise a Fotise užil "rituální" přednes, text je přednášen „psalmodickým“ způsobem. U apoštolů střídá snahy o vznešenou mluvu o biblických postavách a prostou mluvu všedního dne. Emocionálně vypjaté momenty (náboženský rituál, láska, duchovní přeměna), pomohou posluchači pochopit postavu a její jednání. Tyto části jsou v malé míře i v londýnské verzi. Zde jsou přirozeně zasazeny do rychle ubíhajícího děje. Přes Martinů názor, že vysvětlovat má především hudba, bylo u tak rozsáhlého děje nutné zajistit jeho výklad. Přesto zde má hudba tolik prostoru, aby významně hnala vnější konflikty a vnitřní proměny k nevyhnutelnému konci. S tím souvisí i užití komentátora v první verzi, kterého z druhé verze v rámci úsporných opatření vyškrtl. V tomto případě zřejmě s ulehčením, neboť mu od začátku vadil37. V protikladu k jeho tvůrčím postojům musel víc respektovat text. Nepracoval s českým textem a tak vyvstal problém při změnách frází a potřebném zkracování. Během tvorby libreta první verze konzultoval v dopisech s Kazantzakisem, který se změnami souhlasil. U druhé verze již nemohl - Kazantzakis zemřel na podzim roku 1957. Měl s libretem opět značné potíže, ke spisovateli cítil velký respekt a nyní mu chyběla možnost si některé změny nechat u Kazantzakise schválit.
Zanedlouho po prvním setkání a schválení výběru románu spisovatelem na počátku října 1954, mu zaslal Martinů dopis38 s prvními svými představami o rozvržení libreta. Ústřední má být postupná duchovní proměna Manolia po určení role Krista. V rámci zhušťování děje shrne více
36 O rozporu s původním dramatickým vyzněním opery se v době práce na přepracování svěřil v dopisu z 13.dubna 1958 Miloši Šafránkovi, Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 286. 37 Viz Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. S. 290. 38 Dopis je datován 14. října 1954. Viz Dostálová, Růžena - Březina Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003. S.52-53.
12 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise momentů do jednoho obrazu: užije řadu krátkých scén, kdy herci neodcházejí, střídají se na jevišti pomocí rychlých změn výpravy a pomocí reflektorů. Již se zde zmiňuje o umístění komentátora.
Již od počátku počítal Martinů se čtyřmi akty.39 V prvním aktu vychází z prvních dvou kapitol románu: shromáždění starších a rozdělování rolí v pašijové hře, příchod uprchlíků, konflikt s Lykovriskými a následný odchod na Sarakinu. V druhém dějství mají být dva obrazy. V jednom vystoupí v krátkých scénách Janakos, Kateřina, Ladas a Manolios. V následujícím obrazu se odehraje založení nové vesnice na Sarakině a Manoliova zpověď. Třetí dějství proběhne v kapli proroka Eliáše a ve čtvrtém dějství bude scéna Manolia s apoštoly a úzkost v zahradě Getsemanské. V dalším obrazu jsou spory ve vsi, Manoliův zásah, vydání se agovi a Manoliova smrt. Martinů měl v úmyslu zhudebnit text evangelia sv. Matouše. Nakonec tento zdroj užil jako část kantáty Hora tří světel, zkomponovanou v listopadu 1954. Uvádí výčet situací a osob, které nemůže v libretu použít: Manoliovo malomocenství, smrt Kapitána, zavraždění Jusufáčka, smrt Kateřiny, zápletky bojů ve vesnici. S postavou Kateřiny vyvstaly komplikace. Vynecháním smrti Jusufáčka, by byl problém odůvodnit Kateřininu smrt, která s Jusufáčkem úzce souvisí. Budou rozvinuty postavy Manolia, Fotise, Janakose, Kateřiny a svůj prostor mají i sbory. Zpočátku nemluvil o agovi, který má mít v posledním dějství také svou roli. Přišel s nápadem svatební scény Nikolia s Lenií, divák si tak odpočine od neustálého truchlivého vyznění. Při rozhodujícím konfliktu by měli být přítomni i uprchlíci ze Sarakiny. Je zřejmé, že vraždu Jusufáčka opět zařadil, neboť v dalším dopisu píše o možnostech přiznání Husajna, strážného u agy. Snaží se vyřešit situaci, kdy by mohlo publikum přeslechnout tiché přiznání pravého vraha, které zazní současně ve chvíli, kdy Manolios na sebe bere dobrovolně vinu a zločin snadno přisoudit právě Manoliovi. Připomíná také komentátora a naznačuje, že jej nakonec nebude potřebovat. Problém by byl s umístěním, na většině míst by působil rušivě, příliš by odváděl pozornost diváků, kteří vnímali scénu jako nereálnou. V první verzi je vypravěč přesto uplatněn.
Nikos Kazantzakis Bohuslavu Martinů při úpravách libreta pomáhal a zasílal mu úpravy některých aktů. S celou řadou těchto úprav ale Martinů nesouhlasil40. Kazantzakis škrtl některá místa, například scénu o Manoliově uzdravení (nakonec se tedy mělo jeho malomocenství v synopsi opery objevit), scénu spiknutí (během svatby Nikolia s Lenií) Grigorise, Patriarchea a Panajotise proti Manoliovi. V posledních dvou dějstvích navrhoval jevištní honičku Husajna a agy po
39 Konkrétní informace o výstavbě libreta sdělil Martinů Kazantzakisovi v dopisu z 21. října 1954. Viz Dostálová, Růžena - Březina Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003. S. 54-55. 40 Dopis z 25.2.1955, Viz Dostálová, Růžena - Březina Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003. S. 60-61.
13 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Husajnově přiznání k vraždě Jusufáčka. Takové změny by znamenaly jiné vyznění, než jaké Martinů plánoval. Univerzální náboženský smysl by byl oslaben ve prospěch drsných realistických momentů. Martinů se rozhodl celé libreto znovu přepracovat, slíbil dokonce, že znovu zkusí zakomponovat i Jusufáčkovu smrt. Namítá také, že v operní synopsi je v současném okamžiku příliš mnoho mrtvých postav: starý muž při zakládání vesnice na Sarakině, Jusufáček, Kateřina, Husajn a Manolios. O několik dní později41 v dopisu přichází Martinů s novými významnými změnami. Nedaří se mu umístit scénu s Jusufáčkem. Problematické je především scénické vyřešení umístění balkónu, na kterém aga většinu času vysedává a shlíží na vesnickou náves, aga působí rušivě i na ostatních místech. Martinů potřebuje v neposlední řadě v noční scéně Manoliova snu více prostoru na jevišti pro dojem ohromného nebe a pocitu vzdálenosti, sem balkon jednoznačně nezapadá. Janakos se vrací ze Sarakiny na konci druhého aktu a setkává se krátce s Kateřinou. Přesunuje závěrečnou Manoliovu řeč ze čtvrtého do třetího dějství a zkracuje jeho zpověď Fotisovi. Vypouští malomocenství a současně tím pádem změnil dialog s Kateřinou. Místo malomocenství použil Manoliovy sny a úzkost. Spiknutí mezi vesnickými staršími a Panajotisem se odehraje na počátku čtvrtého dějství a poté přijde svatební scéna. Manolios je za nepřítomnosti exkomunikován, následuje spor Fotise s Grigorisem a střet Panajotise s Manoliem.
15. dubna 1955 oznámil Martinů Kazantzakisovi v dopisu42, že má hotové definitivní znění. Od té chvíle neprobíhaly na libretu radikální změny, jen některé drobnější škrty a přesuny. V tuto chvíli je dramaturgické pořadí stěžejních okamžiků následující:
I. akt: shromáždění starších (Grigoris, Patriarcheas, Ladas, učitel), rozdělení rolí pašijové hry, rozhovor vyvolených (Manolios, Janakos, Michelis, Kostantis), příchod uprchlíků s Fotisem, jejich odmítnutí a odchod na Sarakinu. Vše zřejmě v jednom obrazu.
II. akt: sled krátkých scén Janakose, Kateřiny, Ladase, Manolia v jednom obrazu, v druhém obrazu zakládání vesnice na Sarakině, Manoliova zpověď.
III. akt: Manoliovy sny a rozhovor s Kateřinou v samostatných obrazech.
IV. akt: spiknutí rady starších s Panajotisem proti Manoliovi, svatební scéna, exkomunikace Manolia, spor kněží, střet Manolia s Panajotisem, smrt Manolia.
Martinů stále upravoval a přesouval některé části libreta, zejména v posledním dějství.
41 Dopis z 1. března 1955, Viz Dostálová, Růžena - Březina Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003. S. 62 - 63. 42 Viz Dostálová, Růžena, Březina Aleš. Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003. S. 64 – 65.
14 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Manoliův proslov umisťuje do čtvrtého dějství po exkomunikaci. Manolios tím významně vyprovokuje situaci k tragickému konci. Bylo třeba upravit původní vyznění proslovu v románu, Martinů se nezdál politický tón, stále se snažil o duchovní vyznění. Na podzim 1955 psal Kazantzakisovi, že libreto je hotové. Zhustil dialogy v prvním dějství a rozšířil sbory. Na Kazantzakisovu radu přidal komentátora. Nyní začal Martinů intenzivně pracovat na hudební stránce opery. Přes pozdější nesporné dramatické vyznění libreta první verze chtěl Martinů hudbou vyjádřit poetiku románu.
Ve výsledné verzi figurují postavy obyvatel Lykovrisi:
Grigoris (vesnický starší, kněz, tělnatý, mocný, panovačný muž, zlostná povaha, žrout, nenasyta, o tom, co je dobré a zlé, rozhoduje dle své vůle),
Patriarcheas (vesnický starší, otec Michelise a Lenio, statkář, vznešené "prase", má vždy velkou radost z dobrého jídla a vyhřáté postele, je zkažený, dětinský, tlustý, touží být impozantní),
Ladas (vesnický starší, lakomý, bezcharakterní, zbabělý),
Kapitán (vesnický starší, vysoký, urostlý, vyčerpán životem na moři, ironický outsider, jeho jedinou radostí je rakije),
učitel (vesnický starší, Grigorisův bratr, nevýrazný rachitický učenec)
Manolios (snoubenec Lenio, role Krista, pastýř, silný, pokorný, odvrací se od světských věcí, přátelé ho vnímají jako světce),
Janakos (podomní obchodník a pošťák, cestuje po venkově, role apoštola Petra, statný, houževnatý, dobrosrdečný, prostý, prudké povahy, optimista, nadevše miluje svého oslíka),
Michelis (Patriarcheův syn, role apoštola Jana, hezký, citlivý, bohatý),
Kostantis (majitel kavárny, role apoštola Jakuba, hubený, trochu zmatený duch, ochoten pomoci dobré věci),
Panajotis (vesnický sedlář a koželuh, role Jidáše, nenávistný, násilnický, poblázněný Kateřinou, divoký a nedisciplinovaný, pomstychtivý),
Kateřina (prostitutka, role Máří Magdaleny, zralá kráska, dobrosrdečná, štědrá, schopna se obětovat tomu, v co věří),
Lenio (nemanželská dcera Patriarchea, snoubenka Manolia, statná, růžolící, touží po muži a dětech, veselá a přímočará),
15 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Nikolios (pasáček, hraje stále na flétnu, divoký opálený chlapec z hor),
Magdalenia (vesnická funebračka, klevetivá, ověšená bylinami),
Andonis (lazebník),
Dimitros (vesničan), stará žena (jeho matka)
a ze skupiny uprchlíků:
Fotis (kněz, vůdce, zkušený a nezdolný, s dobrým srdcem)
Despinio (mladá žena, záhy zemře vyčerpáním)
starý muž (pohřben v základech vesnice na Sarakině), zařazen komentátor na počátku druhého dějství a ve čvtrtém dějství před druhou a třetí scénou.
Konečný sled scén:
I. akt:
1. scéna. Porada starších o určení rolí v pašijové hře. Rozdělování rolí "hercům" za účasti vesničanů.
2. scéna. Rozhovor Manolia s Lenio o svatbě a Manolivých pochybnostech.
3. scéna. Manolios, Michelis, Janakos a Kostantis rozmlouvají o svých rolích. Přichází uprchlíci a celá vesnice se seběhne. Uprchlíci žádají o pomoc, jsou odmítnuti. Odchází na Sarakinu.
II. akt:
Komentátor.
1. scéna. Rozhovor Janakose a Kateřiny.
2. scéna. Janakos se s Ladasem se na naléhání domluví na uprchlíky na Sarakině.
3. scéna. Janakos potkává Manolia a varuje ho před Kateřinou. Manolios následně mluví s Kateřinou.
4. scéna. Zakládání vesnice na Sarakině. Pohřbení starého muže v základech vesnice. Přiznání Janakose.
III. akt:
1. scéna. Manoliův sen.
16 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
2. scéna. Rozhovor Lenio (v doprovodu Magdalenie) s Manoliem. Lenio nepochodí a odchází, náhle se vrací okouzlena Nikoliovou hrou na flétnu.
3. scéna. Rozhovor Manolia s Kateřinou, nazve Kateřinu sestrou.
4. scéna. Rozhovor Janakose s Kateřinou.
5. scéna. Kaple sv. Eliáše. Manolios promlouvá k vesničanům, Andonis se rozhodně pomoci Sarakinským. Grigoris a vesničtí starší se obávají o své postavení. Manolios mluví později s přáteli a Nikolios mu oznamuje, že se bude ženit s Lenií.
IV. akt:
1. scéna. Svatba Lenio s Nikoliem. Komentátor.
2. scéna. Spiknutí starších s Panajotisem proti Manoliovi. Exkomunikace Manolia. Manoliův proslov a následné zabití (Manoliova smrt není v popředí, zdůrazněny jsou vztahy a motivace, které k ní vedly. Úmrtí je v následující scéně postaveno do celkového kontextu příběhu). Komentátor.
3. scéna. Uprchlíci na Sarakině se vydávají na další cestu. Kateřinu a Manoliovo tělo berou s sebou.
Na doporučení opery v Curychu a vydavatelství Universal Edition Bohuslav Martinů své dílo přepracoval. Hudba částečně vychází z předchozí verze, libreto je pozměněno a zkráceno. Významně seškrtal recitativy, (přes velké množství zpívaného slova bylo v první verzi pro hlavní role poměrně málo místa) a věnoval se hlavně čtvrtému dějství. Opět měl problémy s umístěním Manoliovy závěrečné řeči. Scény byly zkráceny na nejnutnější možnou míru.
Nový sled scén:
I. akt:
1. scéna. Shromáždění vesničanů, rozdělování rolí v pašijové hře.
2. scéna. Rozhovor Manolia, Janakose, Michelise a Kostantise o přidělených rolích, krátká píseň Lenio o svatbě. Příchod uprchlíků, prosby o pomoc a odmítnutí. Jejich odchod na Sarakinu.
II. akt:
1. scéna. Rozhovor Janakose a Kateřiny.
17 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
2. scéna. Spiknutí Ladase s Janakosem.
3. scéna. Rozhovor Kateřiny s Manoliem.
4. scéna. Zakládání vesnice na Sarakině, Janakosova zpověď.
III. akt:
1. scéna. Manoliův sen.
2. scéna. Krátká promluva Lenio k Manoliovi.
3. scéna. Rozhovor Manolia s Kateřinou, kde ji nazve sestrou.
4. scéna. Rozhovor Janakose s Kateřinou.
5. scéna. Manolios promlouvá k vesničanům, Andonis se rozhodne pomoci Sarakinským. Vesničtí starší s Panajotisem vše slyší a spiknou se proti Manoliovi.
6. scéna. Rozhovor Manolia s přáteli a Nikoliem, který se bude ženit s Lenií.
IV. akt:
1. scéna. Svatba Lenio s Nikoliem. Manoliova exkomunikace, proslov a smrt.
Všechny postavy byly nutně podrobeny charakterovému zploštění. Ty postavy, které nepodmiňovaly vývoj děje nebo nevysvětlovaly důležité okamžiky, byly vyškrtnuty. Jednalo se o nevýraznou postavu učitele, problematickou postavu agy a zajímavou postavu kapitána. Aga figuroval v libretu do posledních chvil, nakonec byl vyřazen a nedostal se ani do první verze. Aga děj velmi ovlivňoval především ve čtvrtém dějství a úzce s ním souvisely postavy sluhy Husajna a Jusufáčka. Jejich vynecháním definitivně zmizela možnost nacionálního vyznění. S odstraněním kapitána tolik problémů nevyvstalo. Figuroval jen v prvním dějství, kde ironicky komentoval okolní dění. Dále nemohl, v románu jej Kazantzakis nechal zemřít po úrazu již v 6. kapitole (z 21 kapitol, v českém překladu). Martinů se snažil osobu kapitána dlouho v libretu udržet. Sympatie, které cítil Martinů k postavě kapitána by se daly vysvětlit jistou spřízněností charakteru se Zorbou. Charlotta Martinů se zmiňuje ve své vzpomínkové knize "Můj život s Bohuslavem Martinů", že Martinů chtěl původně Zorbu zpracovat do opery43.
Vyškrtnutou postavou byl i komentátor. Martinů se ho v tomto případě zbavil možná s ulehčením. Komentátor znamenal jako prvek dovysvětlující dění na scéně jeden z ústupků z jeho zvyklostí v hudebně dramatické tvorbě. Přes názor Bohuslava Martinů, že vysvětlovat má
43 Viz Martinů, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. Praha: Editio Bärenreiter, 2003. S. 156-158.
18 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise především hudba, bylo u tak rozsáhlého děje v první verzi nutné zajistit jeho výklad. Je zajímavé sledovat, že i přes logické vyústění jeho mnohaletého vytváření estetických postojů vůči hudebnímu divadlu, musel v zápasu se složitým dějem Kazantzakisova románu některé názory přehodnotit. Možná proto má tato opera v jeho tvorbě význam syntetického díla, zhodnocuje a zúročuje skladatelské zkušenosti a má tak zvláštní postavení.
19 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
6. Ecce homo Sándora Szokoláye Sándor Szokoláy je významný maďarský autor, byť není za hranicemi své země znám tolik jako Bohuslav Martinů. Martinů byl kosmopolitní tvůrce působící nejen v důležitém kulturním centru Evropy, v Paříži, ale i ve Spojených státech a v jeho díle se značí český původ. Szokoláy patří do následující generace, jeho tvorba vzniká v druhé polovině 20. stol. Stal se v Maďarsku uznávaným skladatelem a hudebním pedagogem. Byl oceněn za operu Vérnász (Krvavá svatba) cenami Erkel Prize a Kossuth Prize (1966) a cenou Bartók-Pastory Prize (1987). Pochází z hudební rodiny, záhy také hudbu studoval a po základoškolském hudebním vzdělání pokračoval v letech 1947 – 1954 na Békéstarhosově hudební akademii, jedné ze škol, která jako první následovala Kodályho hudebně pedagogické postupy. Poté studoval kompozici na Budapešťské hudební akademii a získal zde v roce 1957 diplom. Po krátkém působení v Maďarském rádiu přijal v roce 1966 místo na Budapešťské hudební akademii. Po odchodu do penze žije od roku 1994 v Sopronu.
Tvorba Sándora Szokoláye má široký žánrový záběr. Psal instrumentální kusy pro různá nástrojová obsazení, kantáty, oratoria, koncerty, složil 3 symfonie. Záhy ho začala zajímala i jevištní díla, která znamenala těžiště jeho tvorby: napsal několik baletů a oper. První opera Krvavá svatba (1962 – 1964) vychází z Lorcovy divadelní hry. Již v 60. letech si vytvořil vlastní styl a charakteristický rytmus vycházející z maďarské národní intonace. Krvavá svatba se se svým brutálním bouřlivým dynamismem setkala s úspěchem. Szokoláy inklinuje k lidovým tradicím, vychází ze Stravinského, Bartóka a Orffa. Vylučuje zde však koloristické elementy prostředí, v němž se děj odehrává a zdůrazňuje temný a dramatický charakter příběhu. O několik let později se obrátil k niternějšímu dramatickému projevu v opeře Hamlet dle shakespearovské předlohy. Představil se s vybroušenější instrumentací a skladebnou technikou. V osobitě pojatém biblickém příběhu Samson (1971 – 1973) se Szokoláy vrátil k bouřlivému dynamismu jeho hudby. Přesto dílo obsahuje v posledním dějství dlouhé pašijové části, podobné Szokoláy vytvořil i v Ecce homo. Spíš než hrdinský patos hledá meditativní vyznění. Po desetileté přestávce se k opernímu žánru vrátil operou Ecce homo (1981 – 1987, premiéra se uskutečnila v roce 1987 ve Státní opeře v Budapešti), sepsanou na námět románu Nikose Kazantzakise. Operní zpracování je pojmenováno podle slavného obrazu Ecce homo maďarského malíře Mihályho Munkácsyho. V předchozích letech se Szokoláy soustředil na oratorní a jiná chorální díla a připravil si tak živnou půdu pro Ecce homo.
Szokoláyův hudební jazyk neztratil v Ecce homo svou typickou údernost, namísto experimentování však směřuje k syntéze a shrnutí skladatelských zkušeností, podobně jako u
20 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Martinů. Inspiroval se v lidové hudbě, využil byzantský hudební materiál i materiál gregoriánských zpěvů. Cílem bylo upevnění pohyblivých tonálních cítění a melodicko-harmonické znovuupevnění, bez něhož by opera nebyla životaschopná. Po hudební stránce je Ecce homo obratně zkomponované dílo, přesto celkově nepřináší nové cesty a přístupy.
Libreto je v maďarštině se souběžným německým překladem. Existence libreta ve dvou jazycích již od počátku komponování vyžadovala specifické nakládání s melodickým vedením zpěvních hlasů, především rytmickou vynalézavost. Vedle téměř improvizovaných maďarských recitativů stavěl bohaté melismatické zpěvy. Szokoláy jej psal, stejně jako Martinů, sám a na rozdíl od českého tvůrce neměl možnost konzultací se spisovatelem románu ani v počátcích práce. Dosud komponoval na libreta divadelních her, tvorba libreta z románové předlohy byla nová zkušenost. Vycházel z maďarského překladu Kazantzakisova románu. Název překladu Kdo má zemřít vyjadřuje osudovou tragédii, oproti názvu originálu odkazujícím na lidové pašijové hry. Sepisování libreta se Szokoláy stejně jako Martinů ujal sám. Ve srovnání s množstvím práce a vývojem libreta u Martinů se na první pohled jeví libreto Ecce homo jako zhudebnění některých stěžejních okamžiků a dialogů v ději. Skladatel však pracoval na libretu poměrně dlouho. Samotné libreto nemůže zajistit výklad děje, důležitá je hudební složka, která dotváří svými možnostmi celou dramaturgii. Hudební jazyk se od ostatních oper liší využitím starších, ale živoucích stavebních elementů (lidová hudba, chorál) namísto složitých spekulativních konstrukcí. Kritika se vyjadřovala o celkovém zjednodušení hudební faktury. Zpracování dialogů a myšlenkových pochodů je náročnější. Szokoláy se snaží o vyjádření hloubky duše, skutečných emocí, zvratů a zobrazení obecného boje dobra se zlem. Hlavní hnací silou je víra, ne v náboženském smyslu, ale jako víra v lidstvo.
Text je koncipován naprosto odlišně než u Martinů. Hlavním problémem je rozsah a složitost vícevrstvého děje románu. Szokoláy se drží literární předlohy téměř věrně a zachovává epický záběr příběhu v celé šíři. Vyznění zcela koresponduje s románem, zaměřuje se na sociálně-národnostní problematiku. Zjevnou linií je příprava pašijových her (dílo má podtitul „pašijová opera“) a pomalé ztotožnění vyvolených s jejich rolemi. Problém národnostního konfliktu je sice v pozadí, ale tvoří rámec příběhu. Hlavním se jeví poselství uprchlíků. Szokoláy zachoval Kazantzakisovo zaměření na sociální vrstevnatost. Vrchol opery spočívá ve spravedlivém boji chudých proti bohatým a uprchlíků za pravdu. Ecce homo se přizpůsobuje i dějovému rytmu románu. Děj se zpočátku pozvolna odvíjí z idylického obrazu krajiny a přátelské slavnostní atmosféry ve vesnici, aby nabral na spádu a vyvrcholil nevyhnutelným konfliktem. Tragickému naplnění děje pomáhá hudba, která
21 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise ve druhém a především ve třetím dějství zdůrazňuje fakta a události, události nabírají rychlého konce. Třetí akt je zdaleka nejzahuštěnější, operu však nezatěžuje, jeho síla je právě v napětí. Szokoláy se pravděpodobně domníval, že na známé a tolik nezměněné předloze se dá nová hudba lépe pochopit a propagovat. Oproti Martinů Szokoláy směle soutěží se spisovatelem v realistickém vykreslení dramatické situace. Kazantzakis vládl slovem a Szokoláy si drama zajistí hlavně hudbou.
Tentokrát je důležitější důmyslný hudební popis situací. Celkově dílo působí temně a obsahuje více tichých míst. Tragické vyznění se někdy změní do svěžího komična a zbožnost vyúsťuje v ironii. Do některých optimisticky znějících částí se vkrádá naděje, Szokoláy ale nechce povzbuzovat, spíše místy ohromovat až děsit. Iluze štěstí náhle zmizí a v kontrastu s úderností je ztráta tím bolestnější. Epická směs prchavého štěstí, impulzivnosti a meditativnosti stále urychluje dramatický vývoj. Jde o správné sestavení kontrastních částí, které spojil do hudebně rozložitých obrazů. Dramatickou funkci mají i orchestrální předehry a mezihry, tvoří rámec a podporu vokálních hlasů. Předehry navozují představu o návsi v Lykovrisi a mají protikladné ladění. První vykresluje v téměř impresionistických barvách uvolněnou idylku blahobytné vesnice během velikonočních slavností. Druhá připravuje zprávu o vraždě a vyjadřuje všeobecný strach obyvatel. Mezihry se neomezují jen na funkci přechodných části, také významně posunují děj.
Szokoláy využívá z románu většinu důležitých osob, každá má svůj vlastní příběh. Počet osob v románu je snížen asi na polovinu, zůstavší jsou záměrně ti charakterově nejzajímavější a etická výpověď tím ještě zesílí. Jejich výběrem je předurčen charakter díla a rozsah převzatého slovesného materiálu. Především v souvislosti s výše zmíněnou první dějovou linií, která přímo souvisí s připravovanou pašijovou hrou, si skladatel přirozeně jako základ vybírá především "herce" pašijové hry: Manolia (Ježíš), Janakose (apoštol Petr), Michelise (apoštol Jan), Kostantise (apoštol Jakub), Kateřinu (Máří Magdaléna), Panajotise (Jidáš), Patriarchea (Pilát) a Ladase (Kaifáš). Dramatickému znázornění boje mezi znepřátelenými stranami pomáhá několik mohutných sborových skupin: dvě skupiny smíšeného sboru (Lykovriští a uprchlíci) a dětský sbor, odůvodněně by opera mohla mít podtitul „sborová“. Szokoláy nabízí ve svých hrdinech dvě rozdílné a protichůdné cesty jak dosáhnout mravní čistoty. Vedle vnitřní přeměny Manolia jí dosahuje Fotis otevřeným bojem a společně dosahují ryzí morálky. Není však jasné, zda Szokoláy v postavě Manolia vystihl všechny aspekty (a v jakém sledu) parafráze Ježíšova života, které osvětlují Manoliův specifický vnitřní boj.
Každá divadelní postava má vlastní rozpoznatelný hlas a melodické projevy. Manolios se svým klidným melodickým zpěvem připomíná Ježíše, Kateřina zpívá sladké, jednoduché melodie, později
22 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise se změní v asketickou Máří Magdalenu. Panajotis přednáší dutě znějící téma v barbarském rytmu a jako Jidáš vzbuzuje nesympatie. Popudlivým projevem Grigorise odkazuje Szokoláy na představu demagogického vůdce. Každou postavu doprovází a vystihuje zvuk hudebního nástroje nebo nástrojové skupiny (Grigoris - dechové nástroje, Manolios - smyčcové nástroje, Kateřina - harmonika).
Szokoláy v souvislosti se zachováním téměř všech dějových pásem románu využil v opeře většinu osob. Zjevný rozdíl od zpracování Martinů je ve využití skupiny postav, jež operu staví do jiného světla, než libreto Bohuslava Martinů zaměřené na duchovní proměny s křesťanským vyzněním bez výraznějších nacionálních souvislostí. Jedná se o postavy agy, jeho sluhy a strážného Husajna, služky Marty a mladého tureckého chlapce Jusufáčka. Aga jako místní nejvyšší správní instance ovlivňuje dění ve vesnici a velmi lpí na Jusufáčkovi. Poté, co je mladý chlapec zavražděn, je aga rozzuřen a schopen vybít obyvatele vesnice, podezřelý je každý obyvatel. Nakonec vyjde najevo, že Jusufáčka odstranil ze žárlivosti strážce Husajn. Marta nemá v libretu moc prostoru, ale ve třetím dějství odhalí vraha.
V libretu se objevují i dějové linie, které nemají zjevnou souvislost se skladatelovou snahou o základní vyznění díla. Například se zde objevuje nemocná Mariori, která se má vdát za Michelise. Malou roli má i Ladasova žena Penelope. Zajímavá postava Kapitána se překvapivě neobjevila ani v Szokoláyově zpracování, byť je o něm v libretu malá zmínka. Martinů ji využil jen v první verzi Řeckých pašijí. Zbylé obsazení je shodné s obsazením v Řeckých pašijích. Ve skupině uprchlíků figuruje vedle Fotise Panagos (u Martinů starý muž), který nese ostatky předků a při zakládání vesnice na Sarakině je pohřben. V Ecce homo, na rozdíl od Řeckých pašijí, nefiguruje Despinio jako samostatná postava, v davu uprchlíků padne hlady jedna z žen a v davu se rychle rozšíří panika a strach z cholery.
Postavy účinkující v opeře se dají rozdělit do několika skupin. Lykovriské a Sarakinské vesničany představují dva sbory. Na konci po smrti Manolia vystupuje ještě dětský sbor. Vesničtí přestavení, jejich příbuzní a služebnictvo:
aga - zástupce turecké nadvlády, zbožňuje Jusufáčka,
Jusufáček - agův chráněnec, mladý chlapec zpívající písně pro potěchu,
Marta - stará agova hospodyně,
Husajn - agův podkoní a trubač,
23 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Grigoris - vesnický pop, otec Mariori, představený vesnické rady, prakticky má ve vesnici hlavní slovo,
Mariori - popova dcera, Michelisova snoubenka, nemocná tuberkulózou,
Hadžinikolis - popův bratr, vesnický učitel, člen vesnické rady,
Patriarcheas - statkář, člen vesnické rady, otec Michelise a Lenio, role Piláta,
Michelis - syn Patriarchea a dědic jeho majetku, snoubenec Mariori, role apoštola Jana,
Lenio – Manoliova snoubenka, později Nikoliova, Patriarcheova nemanželská dcera,
Ladas - hospodář, lichvář, člen vesnické rady, role Kaifáše,
Penelope - Ladasova žena.
Ostatní obyvatelé vesnice:
Manolios - pastýř na Patriarcheových pastvinách, snoubenec Lenio, role Ježíše,
Nikolios - mladičký pastýř, Manoliův společník, pozdější snoubenec Lenio,
Janakos - pošťák, podomní obchodník, role apoštola Petra,
Kostantis - majitel kavárny, role apoštola Jakuba,
Kateřina - krásná vdova, vesnická prostitutka, má poměr s žárlivým Panajotisem, role Máří Magdalény,
Panajotis - koželuh, sádrožrout, donašeč, role Jidáše.
Uprchlíci:
Fotis - pop,
Panagos - stoletý stařec, nese v pytli ostatky předků, pohřben v základech nové vesnice.
Pro praktickou ukázku je třeba uvést náhled synopse Ecce homo. Děj se odehrává po 1. světové válce v maloasijské oblasti po nadvládou Turků ve vesnici Lykovrisi u úpatí hory Sarakina v časovém rozmezí od Velikonoc do Vánoc.
I. akt:
1.scéna. Idylka na návsi Lykovrisi, turecký aga popíjí na balkoně a Jusufáček mu zpívá pro potěchu amane. Řekové se baví v Kostantisově kavárně. Patriarcheas připomíná přítomným
24 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise vesnickým starším (Ladasovi a Hadžinikolisovi) schůzi u Grigorise. Klid Velikonoc narušuje Panajotis, pronásledující Kateřinu svou žárlivostí.
2. scéna. Na schůzi Grigorise se probírá svatba Mariori s Michelisem a Lenio s Manoliem. Představení volí aktéry následujících velikonočních pašijových her a pop toto rozhodnutí poté vyhlásí, udělí vyvoleným rady a požehná jim. Panajotis bouřlivě protestuje proti roli Jidáše, role je mu přidělena násilím.
3. scéna. Manolios s přáteli diskutují o svých nových rolích, když uslyší hlasy, nářek a zpěv. Blíží se uprchlíci z Turky vypálené vesnice v čele s popem Fotisem. Jsou vyhladovělí, zubožení a žádají o pomoc, o dovolení usadit se v Lykovrisi a o přidělení půdy. Manolios s ostatními se snaží najít představené, nakonec přichází jen Grigoris. Obává se narušení svého klidného blahobytu. Využívá úmrtí hladem ženy z davu uprchlíků a jako příčinu udá choleru. Uprchlíci jsou odmítnuti a vyhnáni. Kateřina věnuje ženám alespoň svůj šál a Michelis přinesl potraviny z otcových spíží. Manolios se za Grigorisovo jednání stydí a poradí Fotisovi, aby hledali útočiště v jeskyních na nedaleké hoře Sarakině.
II. akt:
1. scéna. Janakos chodí od domu k domu, sbírá zásilky vesničanů a přijímá objednávky zboží. Nejprve mluví s Kateřinou, poté se vydá ke Grigorisovi. Pop se na něho utrhne, že nakradl potraviny pro uprchlíky. Mariori vypadá nemocně a žádá Janakose o nákup líčidla, aby zakryla bledost tváří. Janakos zamíří k Ladasovi, který mu nabízí velký obchod. Chce s Janakosovou pomocí vymámit z uprchlíků zlato. Janakos se vzpírá, cítí že to není správné, nakonec ho zláká vidina bohatství a přijímá od Ladase tři zlatky jako závdavek. Nakonec potkává Manolia a vyčítá mu, že bude žít ve lži, uléhat s Lenií na společné lože a zároveň se připravovat na roli Krista. Manolios se ale skutečně Lenio vyhýbá a při návštěvě u Patriarchea svatbu odkládá. Manolios potkává Kateřinu a sděluje jí, že se ženit nemůže. Oba začínají žít svými rolemi, stávají se bratrem a sestrou.
2. scéna. Fotis zakládá na hoře Sarakina novou vesnici, stanovuje hranice a staví čtyři brány. Jako symbol původního kamene vyhloubí jámu pro ostatky předků, stařec Panagos umírá a je pohřben v základech vesnice. Vše sledoval ukrytý Janakos dojatý a s výčitkami svědomí. Vystupuje ze svého úkrytu a vyznává se Fotisovi ze svého hříchu - chystaného podvodu. Věnuje uprchlíkům zlaťáky od Ladase, Kateřina přichází s oblečením pro děti.
3. obraz. Manolios hlídá stádo a najednou je jeho obličej pokryt ranami. Domnívá se, že se
25 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise jedná o lepru. Nikolios je vyděšený a považuje nemoc za Satanovo dílo. I Janakos je šokovaný, Manolios ho však uklidňuje. Malomocenství ho očistí, jinak by byl zatracen. Přichází žárlivý a pochybující Panajotis, držící nůž a žádá Manolia, aby ho zabil. Manolios odmítá a marně se snaží Panajotisovi vysvětlit, jaký je jeho vztah s Kateřinou. Nezvladatelně rozzuřený Panajotis prchá zpět do vesnice. Zanedlouho dorazí na pastviny i Lenio. Vidí Manoliovu nemoc a znechuceně odchází. Cestou zaslechne svůdný tón Nikoliovy flétny, která ji přiláká blíž. Nikolios divoce tančí a Lenio mu okouzlená padne do náruče.
III. akt:
1. scéna. Marta přináší agovi zprávu o vraždě Jusufáčka. Aga je bolestí a vzteky bez sebe. Nechal vesnické radní s Panajotisem vsadit do vězení a pokud se vražda brzy neobjasní, nechá je popravit. Nikolios se opije a roznáší novinku o své plánované svatbě s Lenií. Janakos se ptá po Manoliovi, prý si jen čte a přemýšlí. Strážný Husajn ve vesnici rozhlašuje rozhodnutí, že pokud se nepřihlásí vrah, nechá aga každý den popravit jednoho zajatce. Manolios přichází do vesnice uzdraven a bere vinu na sebe. Vesničané jsou ohromení božím zázrakem uzdravení a Michelis prohlásí Manolia za "božského". Kateřina večer navštíví agu a snaží se ho přesvědčit o Manoliově nevině. Aga ji v zuřivosti zabije. Druhý den se připravuje poprava Manolia. Na poslední chvíli se objevuje Marta s důkazem, že vrahem je Husajn. Aga ho okamžitě usmrtí. Ostatní jsou volní.
2. scéna. Manolios a Michelis rozjímají na pastvinách a Lenio přináší zprávu o mrtvici otce Patriarchea. Michelise zpráva zdrtí i proto, že současně přichází i o Mariori, jež leží ve vážném stavu v nemocnici.
Michelis ví, že Patriarcheův majetek zdědí a rozhodne se vše věnovat uprchlíkům. Panajotis donáší Grigorisovi. Pop požaduje u agy popravu Manolia, který je pro vesnici nebezpečný svými bolševickými nápady a ohrožuje postavení popa i agy. Aga Manoliovu chování nerozumí, ale svým způsobem mu je sympatický a proto mu daruje svobodu. V nemocnici umírá Mariori a Grigoris rychle ztrácí autoritu. Jeho bolest se obrací proti uprchlíkům a Manoliovi s jeho "apoštoly". Za vesnicí se odehraje lítý boj mezi Lykovrickými obyvateli a Sarakinskými v čele s kněžími. Učitel Hadžinikolis je ušlapán, v Lykovrisi propukne požár.
3. scéna. Lykovriští ze všeho neštěstí obviňují Manolia, který se jde v doprovodu zrádce Panajotise opět odevzdat k agovi. Manolios se ke všemu přiznává a lid požaduje jeho vydání, aby vykonal spravedlnost sám. Aga opět ničemu nevěří. Manolios se snaží agu proti sobě popudit, proto pronese bouřlivý projev. Aga na sebe bere nevědomky Patriarcheovu roli Piláta a vydává Manolia
26 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise lidu. Pastýř je vlečen davem do kostela, kde vede Grigoris nenávistnou řeč. Lid volá po Manoliově smrti a Panajotis ho probodne. Fotis s uprchlíky odnášejí tělo s sebou a odchází hledat novou vlast.
Pro představu dramaturgického rozvržení je uveden syžet:
I. akt, 1. obraz, 1. scéna: na návsi, na agově balkoně (aga, Jusufáček, Marta, Husajn)
aga si libuje na balkoně, Jusufáček zpívá amane, Marta a Husajn komentují situaci
I. akt, 1. obraz, 2. scéna: na návsi, v kavárně (Janakos, Kostantis, Hadžinikolis, Mariori, Michelis, Patriarcheas, Ladas, Janakos, Kateřina, Panajotis, vesničané)
vesničané sedí v Kostantisově kavárně a na návsi, klábosí
I. akt, 2. obraz, 1. scéna: v Grigorisově v domě (Patriarcheas, Mariori, Grigoris, Ladas, Hadžinikolis)
dohady o svatbách Mariori a Lenio
I. akt, 2. obraz, 2. scéna: (Grigoris, Patriarcheas, Ladas, Hadžinikolis)
porada o rolích v pašijové hře
I. akt, 2. obraz, 3. scéna: (Mariori, Kostantis, Michelis, Janakos, Patriarcheas, Ladas, Hadžinikolis, Manolios, Panajotis, Grigoris, vesničané)
rozdělování rolí
I. akt, 3. obraz, 1.scéna: náves (Kostantis, Michelis, Janakos, Manolios)
rozjímají o svých nových rolích
I. akt, 3. obraz, 2. scéna: (Fotis, uprchlíci, Manolios, Janakos, Michelis, Kostantis, Kateřina)
příchod uprchlíků, sháňka po vesnických starších
I. akt, 3. obraz, 3. scéna: (Grigoris, Fotis, Manolios, Janakos, Panagos, uprchlíci, vesničané
setkání uprchlíků s Grigorisem, obvinění z cholery
I. akt, 3. obraz, 4. scéna: (Fotis, uprchlíci, Kateřina, Kostantis, Michelis, Manolios, Panajotis
Michelis)
apoštolové přináší koše s potravinami, Kateřina daruje svůj šál uprchlíkům, Panajotis žárlí
I. akt, 3. obraz, 5. scéna: (Fotis, uprchlíci, Panagos, Janakos, Michelis, Manolios, Kateřina,
27 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Marta)
doporučí uprchlíkům odebrat se na horu Sarakinu
II. akt, 1. obraz, 1. scéna: dům Kateřiny (Janakos, Kateřina)
Kateřina rozmlouvá s Janakosem o svých snech o Manoliovi
II. akt, 1. obraz, 2. scéna: Grigorisův dům (Grigoris, Janakos, Mariori)
Grigoris právě odchází, nadává na Michelise a Janakose, že vykradli Patriarcheovy spíže, Mariori žádá Janakose o líčidla na své bledé tváře
II. akt, 1. obraz, 3. scéna: Ladasův dům (Ladas, Penelope, Janakos)
spiknutí Ladase s Janakosem proti uprchlíkům
II. akt, 1. obraz, 4. scéna: (Manolios, Janakos)
potkají se ve vsi, Manolios míří k Patriarcheovi. Janakos obviňuje Manolia z přetvářky
II. akt, 1. obraz, 5. scéna: Patriarcheův dům (Manolios, Lenio)
dohady o svatbě, Manolios má obavy
II. akt, 1. obraz, 6. scéna: (Patriarcheas, Manolios, Lenio)
dohady o svatbě, Manolios žádá odklad, Lenio je rozladěná
II. akt, 1. obraz, 7. scéna:
Manolios potká ve vesnici Kateřinu, jíž se stále zdá o Manoliovi a brání se hříšným myšlenkám, Manolios ji nazve sestrou
II. akt, 2. obraz, 1. scéna: hora Sarakina (Fotis, Panagos, uprchlíci)
zakládání vesnice uprchlíků
II. akt, 2. obraz, 2. scéna: (Fotis, uprchlíci)
ukládání ostatků předků do základů vesnice
II. akt, 2. obraz, 3. scéna: (Fotis, uprchlíci, Janakos)
Janakos vychází se svého úkrytu a zpovídá se z chystaného podvodu, dostavá od Fotise rozhřešení
II. akt, 2. obraz, 4. scéna: (Fotis, uprchlíci, Janakos)
28 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
smrt Panagose, pohřeb v základech vesnice
II. akt, 2. obraz, 5. scéna: (Janakos, Kateřina)
přichází Kateřina s oděvy pro děti
II. akt, 3. obraz, 1. scéna: na pastvinách (Manolios, Nikolios, Janakos)
Manoliovo malomocenství
II. akt, 3. obraz, 2. scéna: (Manolios, Panajotis, Nikolios)
hádka o Kateřinu, Panajotis Manolia žádá, aby ho probodl nožem
II. akt, 3. obraz, 3. scéna: (Manolios, Nikolios, Lenio)
Lenio přijde naposled vymáhat na Manoliovu svatbu, uvidí jeho malomocenství a prchá
II. akt, 3. obraz, 4. scéna: (Lenio, Nikolios)
Nikolios hraje na flétnu a přivábí Lenio, padnou si do náruče
III. akt, 1. obraz, 1. scéna: náves (Marta, Janakos)
zpráva o vraždě Jusufáčka
III. akt, 1. obraz, 2. scéna: (Janakos, Nikolios)
Nikolios roznáší novinu o své svatbě s Lenií
III. akt, 1. obraz, 3. scéna: (Husajn)
vyhlašuje vesničanům povinnost dostavit se na náves k agovu domu
III. akt, 1. obraz, 4. scéna: (Janakos, Michelis, Manolios, Kostantis)
všichni míří k platanu na návsi, Manolios je zázračně uzdraven
III. akt, 1. obraz, 5. scéna: (Husajn, aga, Panajotis, Manolios, Kateřina, apoštolové)
aga chce popravit Panajotise, Manolios bere vinu na sebe, aga Manolia uvězní
III. akt, 1. obraz, 6. scéna: (apoštolové, Kateřina)
Kateřina má v úmyslu se agovi obětovat
III. akt, 1. obraz, 7. scéna: (Kateřina)
Kateřina míří za agou
29 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
III. akt, 1. obraz, 8. scéna: (Kateřina, Marta, aga)
Marta Kateřinu varuje a posílá ji domů, Kateřina se jde udat, jako důkaz udá žárlivost na Jusufáčka, aga ji zabije.
III. akt, 1. obraz, 9. scéna: (Manolios, Janakos, Marta, vesničané)
aga chce popravit Manolia, Marta přináší důkaz, že vrahem je Husajn, aga Husajna usmrtí
III. akt, 2. obraz, 1. scéna: na pastvinách (Lenio, Manolios, Janakos, Michelis, Grigoris, Mariori, Nikolios, Fotis)
Lenio přináší zprávy o Patriarcheově mrtvici, Grigoris jede okolo s Mariori do nemocnice, Mariori si s Michelisem vyznají lásku a rozloučí se, později přichází Fotis
III. akt, 2. obraz, 2. scéna: (Manolios, Panajotis, Michelis, Janakos, Fotis, uprchlíci, Ladas, Penelope)
Manolios míří k agovi, vesničané ho žalují za rozvrat ve vesnici a bolševictví
III. akt, 2. obraz, 3 scéna: (Grigoris, Manolios, vesničané, Panajotis, uprchlíci, Hadžinikolis)
krvavý konflikt o moc ve vesnici, Hadžinikolis umírá v boji
III. akt, 3. obraz, 1. scéna: (Janakos, Manolios, Panajotis, vesničané, aga, Penelope, Ladas, Grigoris, Kostantis, Nikolios, Lenio)
aga dává vesničanům právo vykonat na Manoliovi vlastní spravedlnost, dav táhne Manolia do kostela
III. akt, 3. obraz, 2. scéna: (Grigoris, vesničané, Manolios, Penelope, Ladas, Panajotis, uprchlíci, Fotis, dětský sbor)
konflikt dojde vrcholu, Panajotis zabije Manolia, dětský sbor zpívá vánoční píseň o příchodu Ježíše Krista, uprchlíci si Manoliovo tělo berou s sebou a odchází hledat novou vlast.
30 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
7. Závěr Jak bylo naznačeno v úvodu, výklad se zaměřil na problematiku transformace Kazantzakisovy předlohy do libret a srovnání jednotlivých stádií operního textu. Ve třetím oddílu jsou nastíněny některé aspekty spisovatelovy literární tvorby a to především způsoby uchopení postavy Krista, který je častým hrdinou Kazantzakisových děl. Některé závěry dovolují posuzovat důvody atraktivity románu pro Bohuslava Martinů a Sándora Szokoláye.
Bohuslav Martinů hledal námět na operu, kterým by završil své dlouhodobé plány na poli hudebního divadla. Ve čtvrtém oddílu se nalézá exkurs do estetických postojů a názorů Bohuslava Martinů na hudební divadlo. Při práci s Kazantzakisovým románem se skladatel setkal s žánrově odlišným námětem a byl nucen revidovat dosavadní názorová stanoviska. V románu našel dlouho hledanou předlohu k hudební tragédii.
Proces tvorby operního textu byl vzhledem k šíři a epické mnohovrstevnatosti románu problematický. Vznikly dvě dramaturgicky odlišné verze, v druhé verzi byl Martinů nucen více vyhovět dobovým provozovacím a inscenačním zvyklostem. V obou operách má myšlenkový obsah rozhodující vliv na hodnotu a vyznění díla. V tomto bodu je třeba upozornit na rozdíly ve způsobu uchopení románové předlohy oběma skladateli.
Szokoláy nezvýraznil a neupřednostnil některé roviny příběhu, převzal román v celé šíři. Řecké pašije obsahují samostatněji pojaté libreto, postavené na vybraných motivech a dějových liniích Kazantzakisova románu. V pátém a šestém oddílu je v dramaturgických přehledech názorně ukázáno, jakým způsobem látku skladatelé zpracovali a je zjevné, že Martinů (hlavně v druhé verzi své opery) na rozdíl od Szokoláye upouští od naturalistických prvků a inklinuje k lyrickým polohám. Szokoláy zachovává rámec příběhu zdůrazněním sociálního konfliktu a stejně jako v předchozích hudebně dramatických dílech neztrácí údernost.
Oba skladatelé vypracovali odlišná díla především v ideovém zaměření a v zachování dějové šíře předlohy. Kvalitativně jsou opery srovnatelné, obě přináší přesvědčivou a vyrovnanou dramaturgickou koncepci.
31 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
8. Resumé Téma románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný hudebně zpracovali Bohuslav Martinů a Sándor Szokoláy. Před zkoumáním způsobu uchopení fabule oběma skladateli se bylo třeba zaměřit na ideový smysl látky románu a hledat souvislosti v tvorbě i osobní filosofii Nikose Kazantzakise.
Bohuslav Martinů se v Řeckých pašijích zaměřil na lyrickou polohu a v druhé verzi opery také na redukci postav. Sándor Szokoláy využil v pašijové opeře Ecce homo románovou fabuli v celé šíři. Libreta obou oper jsou tak koncipována zcela odlišně. Předkládáná práce poukazuje na jednotlivé rozdíly mezi těmito zpracováními. Výklad se omezuje na problematiku libreta a dramaturgie i proto, že tyto složky zde mají rozhodující význam pro hodnotu díla.
9. Summary The theme of Nikos Kazantzakis's novel Christ Recrucified was processed by Bohuslav Martinu and Sandor Szokolay. The ideological meaning of the novel and contexts in Szokolays's work and philosophy were investigated prior to research of way topic processing.
In Greek Passion Bohuslav Martinu has focused on lyrical aspects and in the second version of his opera on reduction in cast. In passion opera Ecce homo Sandor Szokolay used whole novelistic plot. Librettos of both operas are conceived entirely diversely. Submitted work advert to individual differences between two operas. Paper is limited to problems of libretto and dramaturgy, because these elements have crucial importance.
32 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
10. Seznam použité literatury Bien, Peter. Kazantzakis and the linguistic revolution in greek literature. New Jersey, Princeton: Princeton university press, 1972 . Březina, Aleš. Bohuslav Martinů (1890-1959). Řecké pašije. Praha: Národní divadlo, 2006. Programová brožura Národního divadla v Praze. Červinková, Blanka - Barančicová, Blanka - Gebauerová, Eva, et al. Bohuslav Martinů. Bibliografický katalog. Praha: Panton, 1990. Dostálová, Růžena - Borecký, Bořivoj. Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda, 2006 . Dostálová, Růžena - Březina Aleš. Řecké pašje. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set out, 2003. Gabrielová, Jarmila. “Nebyl jsem nikdy avantgardistou”. Poznámky k dramaturgii opery Bohuslava Martinů Larmes du couteau (1928). In Spurná, Helena (ed.). Hudební divadlo jako výzva. Interdisciplinární texty. Praha: Národní divadlo, 2004. Halbreich, Harry. Bohuslav Martinů. Werkverzeichnis, dokumentation und biographie. Zurich, 1968. Halbreich, Harry: Bohuslav Martinů. Werkverzeichnis und Biografie. Mainz: Schott, 2007 . Honolka, Kurt. Na počátku bylo libreto. Praha, Bratislava: Editio Supraphon, 1967. Hostinský, Otakar. O umění. Praha: Československý spisovatel, 1956. Hradecký, Pavel - Dostálová, Ružena - Hrochová, Věra, et al. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1998. Kárpáti, János, Gombos, Lászlo. Sándor Szokolay [on line]. 2009 [cit. 19.10. 2009]. Dostupné z
33 Řecké pašije Bohuslava Martinů ve srovnání s Ecce homo Sándora Szokoláye: zpracování tématu románu Nikose Kazantzakise
Šafránek, Miloš. Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1962. Šafránek, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979. Trnková, Marta. Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Ostrava: Národního divadlo moravskoslezské, 2005. Programová brožura Národního divadla moravskoslezského. Trojan, Jan. Stručné dějiny opery z hudebně dramaturgického hlediska. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. Varga, Bálint András. Contemporary Hungarian Composers. Budapest, 1989. Veltruský, Jiří. Drama jako básnické dílo. Brno: Nakladatelství Host, 1999. Veltruský, Jiří. Příspěvky k teorii divadla. Praha: Divadelní ústav v Praze, 1994. Vojtěch, Ivan: Skladatelé o hudební poetice 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1960. Zich, Otakar. Estetika dramatického umění. Praha: Panorama, 1986.
Notové prameny: Městská knihovna v Praze. Szokoláy, Sándor. Tisk. Ecce homo. Budapest: Editio musica Budapest, 1987. Ve třech svazcích, signatury 1 VO 55926, 2 VO 55926, 3 VO 55926. Institut Bohuslava Martinů v Praze. Martinů, Bohuslav. Tisk. Řecké pašije. 1. verze. Wien: Universal edition, 1998. Institut Bohuslava Martinů v Praze. Martinů, Bohuslav. Tisk. Řecké pašije. 2. verze. Wien: Universal edition, 1961.
34