Putování Španělské Zábavné Prózy Zlatého Věku Literaturami

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav románských jazyků a literatur

Románské literatury

Jaroslava Kašparová

Španělský renesanční rytířský román a jeho recepce ve středoevropském světě ra- ného novověku

Disertační práce

Školitel: prof. PhDr. Jitka Radimská, Dr.

Brno 2013

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně dne 20. května 2013 ______Jaroslava Kašparová

Děkuji paní prof. PhDr. Jitce Radimské, Dr. za cenné připomínky k této práci i za to, že mi byla nápomocna v jejím tematickém vyprofilování.

Poděkování patří také mé rodině, u níž jsem pro svoji práci našla pochopení, i ko- legům (zejm. R. Šípkovi) z Knihovny Národního muzea, jimž děkuji za vstřícnou a laskavou podporu v závěrečné dokončující fázi práce.

ÚVOD ...... 7

1. VYMEZENÍ PROBLEMATIKY A CÍL PRÁCE ...... 7 2. VÝBĚR ZKOUMANÉHO MATERIÁLU, PRAMENNÁ ZÁKLADNA A, METODY A POSTUPY VÝZKUMU ...... 7 3. ZHODNOCENÍ DOSAVADNÍHO STAVU BÁDÁNÍ LITERÁRNÍ A ČTENÁŘSKÉ RECEPCE ŠPANĚLSKÉ LITERATURY V EVROPĚ A V ČESKÝCH ZEMÍCH ...... 10 4. OBSAHOVÉ ROZVRŽENÍ ...... 13

I. ROMÁNSKÝ SVĚT A STŘEDOEVROPSKÝ GEOGRAFICKÝ PROSTOR . 16

1. ŠPANĚLSKO, ITÁLIE A FRANCIE – POLITICKÉ A KULTURNÍ VZTAHY V 16. A 17. STOLETÍ ...... 17 2. ŠPANĚLSKO A ČESKÉ ZEMĚ V 16.–17. STOLETÍ ...... 25 3. ŠPANĚLSKÝ JAZYK, ŠPANĚLSKÁ LITERATURA A STŘEDOEVROPSKÝ GEOPROSTOR 16.–17. STOLETÍ ...... 29

II. ŠPANĚLSKÝ RYTÍŘSKÝ ROMÁN JAKO JEDEN Z ŽÁNRŮ RENESANČNÍ ZÁBAVNÉ PRÓZY ...... 35

1. ŠPANĚLSKÁ LITERATURA ZLATÉHO VĚKU A FIKTIVNÍ PRÓZA ...... 35 2. ŠPANĚLSKÝ RYTÍŘSKÝ ROMÁN – LITERÁRNÍ I EDIČNÍ BESTSELLER ŠPANĚLSKÉ RENESANČNÍ ZÁBAVNÉ LITERATURY ...... 37 2. 1. LITERÁRNÍ VĚDA A ŠPANĚLSKÝ RENESANČNÍ ROMÁN ...... 39 2. 2. ŠPANĚLSKÝ RYTÍŘSKÝ ROMÁN JAKO LITERÁRNÍ ŽÁNR ...... 49 2. 2. 1. Cervantesův Don Quijote ...... 58 2. 3. ŠPANĚLSKÝ RYTÍŘSKÝ ROMÁN JAKO ŽÁNR EDIČNÍ ...... 60

III. DĚJINY PŘEKLADU A DĚJINY EVROPSKÉ KULTURY ...... 63

1. PŘEKLAD A PROCES KULTURNÍ VÝMĚNY INFORMACÍ V EVROPSKÉM KONTEXTU 16.–17. STOLETÍ ...... 64 2. PŘEKLAD JAKO KULTURNÍ TRANSPOZICE LITERÁRNÍHO DÍLA ...... 74 3. PŘEKLAD – DRUHOTNÁ ODVOZENÁ FORMA LITERÁRNÍ KOMUNIKACE ...... 78 4. TRANSPOZICE LITERÁRNÍHO DÍLA Z JEDNOHO JAZYKOVÉHO A KULTURNÍHO PROSTŘEDÍ DO DRUHÉHO ...... 78

IV. METAMORFÓZY ŠPANĚLSKÉHO RYTÍŘSKÉHO ROMÁNU V ROMÁNSKÉM PROSTŘEDÍ 16.–18. STOLETÍ ...... 80

1. PŘEKLADY DO FRANCOUZŠTINY ...... 80 1. 1. FRANCOUZSKÝ PŘEKLAD AMADÍSE DE GAULA ...... 80 1. 1. 1. Obsahové a žánrové metamorfózy Amadíse de Gaula jako ...... 89 konverzační příručky ...... 89 1. 2. PŘEKLADY JINÝCH RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ ...... 92 1. 3. FRANCOUZSKÁ LITERATURA A PŘEKLADY CERVANTESOVA ROMÁNU ...... 94

2. ITALSKÉ PŘEKLADY ŠPANĚLSKÝCH RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ ...... 102 2. 1. ITALSKÁ LITERATURA A PŘEKLADY DONA QUIJOTA ...... 105 3. ADAPTACE, INSPIRACE RYTÍŘSKÝMI ROMÁNY ...... 106 3. 1. ŠPANĚLSKÁ LITERATURA ZLATÉHO VĚKU A RYTÍŘSKÝ ROMÁN JAKO ZDROJ INSPIRACE ...... 106 Poezie ...... 106 Divadelní hry, rytířské festivity ...... 110 3. 2. VLIV RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ NA FRANCOUZSKOU A ITALSKOU LITERATURU 16.– 18. STOLETÍ ...... 111 3. 2. 1. Francouzská literatura a španělské rytířské romány ...... 112 3. 2. 2.. Italská literatura a španělské rytířské romány ...... 116 3. 3. DON QUIJOTE A JEHO INSPIRATIVNÍ VLIV V ROMÁNSKÉM PROSTŘEDÍ 16. A 17. STOLETÍ ...... 119 3. 3. 1. Španělsko ...... 119 1. 3. 2. Francie...... 122 Maškarní a hudebně divadelní představení ...... 122 Próza ...... 125 Ikonografie ...... 129 3. 3. 3. Itálie ...... 130

V. ČTENÁŘSKÁ RECEPCE, ZÁKLADNÍ STUPEŇ LITERÁRNÍ RECEPCE132

1. ČTENÁŘSKÉ RECEPCE A DĚJINY ČETBY ...... 133 2. PRAMENY K DĚJINÁM ČETBY ŠPANĚLSKÉ ZÁBAVNÉ PRÓZY ZLATÉHO VĚKU, ZEJMÉNA RYTÍŘSKÉHO ROMÁNU ...... 139

VI. ČTENÁŘSKÁ RECEPCE ŠPANĚLSKÉHO RYTÍŘSKÉHO ROMÁNU V ROMÁNSKÉM PROSTŘEDÍ 16.–18. STOLETÍ ...... 144

1. ČTENÁŘSKÝ ÚSPĚCH RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ ...... 145 1. 1. AMADÍS DE GAULA ...... 151 2. ČTENÁŘI RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ ...... 155 2. 1. ČETBA PRO ŽENY A PRO MLÁDEŽ ...... 163 2. 1. 1. Ženy ...... 163 2. 1. 2. Mládež ...... 172 2. 2. LITERÁRNÍ KRITIKA ČETBY RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ A JEJICH ČTENÁŘŮ ...... 176 2. 3. MEMOÁRY, LITERÁRNÍ HISTORKY ...... 181 3. CERVANTESŮV DON QUIJOTE A ČTENÁŘSKÁ POPULARITA ...... 183 4. ŠPANĚLSKÉ RYTÍŘSKÉ ROMÁNY A NOVÝ SVĚT ...... 187 5. RYTÍŘSKÉ ROMÁNY A EDICE „BIBLIOTHÈQUE BLEUE“ ...... 191

VII. LITERÁRNÍ A ČTENÁŘSKÁ RECEPCE ŠPANĚLSKÉ LITERATURY ZLATÉHO VĚKU V ČESKÝCH ZEMÍCH V RANÉM NOVOVĚKU A PRVNÍ POLOVINĚ 19. STOLETÍ ...... 196

1. IMPORT ŠPANĚLSKÉ KNIŽNÍ PRODUKCE ZLATÉHO VĚKU DO STŘEDOEVROPSKÉHO GEOPROSTORU ...... 196

1. 1. TÉMATICKÁ A ŽÁNROVÁ CHARAKTERISTIKA IMPORTOVANÉ ŠPANĚLSKÉ LITERATURY ZLATÉHO VĚKU...... 196 1. 1. 1. Import sui generis – libri prohibiti ...... 198 2. PŘEKLADY ŠPANĚLSKÉ LITERATURY ZLATÉHO VĚKU DO NÁRODNÍCH JAZYKŮ ČESKÝCH ZEMÍ ...... 202 2. 1. PŘEKLADY ŠPANĚLSKÉ PIKARESKNÍ PRÓZY ...... 205

VIII. ŠPANĚLSKÝ RENESANČNÍ RYTÍŘSKÝ ROMÁN A STŘEDOEVROPSKÝ ČTENÁŘ RANÉHO NOVOVĚKU A PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ ...... 209

1. „RYTÍŘSKÉ KRATOCHVÍLE“ A ČESKÁ ŠLECHTA 16. STOLETÍ ...... 209 2. IMPORT ŠPANĚLSKÉHO RYTÍŘSKÉHO ROMÁNU DO STŘEDOVROPSKÉHO PROSTŘEDÍ A JEHO ČTENÁŘSKÁ RECEPCE ...... 215 2. 1. ČTENÁŘSKY NEJOBLÍBENĚJŠÍ RYTÍŘSKÉ ROMÁNY ...... 215 2. 2. AMADÍS DE GAULA A ZÁJEM STŘEDOEVROPSKÉ ARISTOKRACIE O ŠPANĚLSKÝ RYTÍŘSKÝ ROMÁN ...... 216 2. 3. CERVANTESŮV DON QUIJOTE...... 228 2. 4. JAZYKOVÉ VERZE IMPORTOVANÉ ŠPANĚLSKÉ RENESANČNÍ RYTÍŘSKÉ LITERATURY ...... 230 2. 5. ČTENÁŘI A ČTENÁŘKY, ČTENÁŘSKÉ PRAKTIKY ...... 233 2. 5. 1. Ženy ...... 235 2. 5. 2. Způsob a praktiky četby ...... 236 3. LITERÁRNÍ RECEPCE ŠPANĚLSKÉHO RYTÍŘSKÉHO ROMÁNU VE STŘEDOEVROP- SKÉM GEOPROSTORU ...... 236 3. 1. PŘEKLADY ŠPANĚLSKÉHO RYTÍŘSKÉHO ROMÁNU V 16.–17. STOLETÍ ...... 236 3. 2. PŘEKLADY V 18. A NA POČÁTKU 19. STOLETÍ ...... 239 3. 2. 1. Překlady Tassova Osvobozeného Jeruzaléma ...... 241 3. 2. 2. Amadís de Gaula ...... 242 3. 2. 3. Inspirace Cervantesovým Donem Quijotem a překlady vzniklé ve středoevropském prostředí ...... 245

ZÁVĚR ...... 249

1. ŠPANĚLSKÝ RENESANČNÍ RYTÍŘSKÝ ROMÁN A JEHO RECEPCE V ČESKÝCH ZEMÍCH V OBDOBÍ RANÉHO NOVOVĚKU ...... 249 1. 1. PODÍL JAZYKOVĚ ROMÁNSKÝCH PŘEKLADŮ PŘI JEJÍM ŠÍŘENÍ ŠPANĚLSKÉ ZÁBAVNÉ PRÓZY ZLATÉHO VĚKU V ČESKÉM PROSTŘEDÍ RANÉHO NOVOVĚKU ...... 252 1. 2. ČEŠTÍ ČTENÁŘI RANÉHO NOVOVĚKU A ŠPANĚLSKÝ RENESANČNÍ RYTÍŘSKÝ ROMÁN ...... 253 2. ŠPANĚLSKÝ RENESANČNÍ RYTÍŘSKÝ ROMÁN A ČESKÉ ZEMĚ NA KONCI 18. A V PRVNÍ POLOVINĚ 19. STOLETÍ ...... 255 2. 1. ČTENÁŘI ŠPANĚLSKÉ ZÁBAVNÉ PRÓZY ZLATÉHO VĚKU NA KONCI 18. A V PRVNÍ POLOVINĚ 19. STOLETÍ ...... 257 2. 2. PŘEKLADATELÉ A OBROZENECKÁ PŘEKLADATELSKÁ PRAXE PŘI ZPROSTŘEDKOVÁNÍ ŠPANĚLSKÉ ZÁBAVNÉ PRÓZY ZLATÉHO VĚKU ČESKÝM ČTENÁŘŮM ...... 258

*** ...... 260

SEZNAM PRAMENŮ A POUŽITÉ LITERATURY ...... 262

PŘÍLOHA I...... 284

TABULKA Č. 1 - VZTAHY MEZI TŘEMI ZÁKLADNÍMI ČINITELI LITERÁRNÍ KOMUNIKACE ...... 284 TABULKA Č. 2 - LITERÁRNÍ KOMUNIKACE, JEDNÁ-LI SE O DÍLO PŘELOŽENÉ ...... 284 TABULKA Č. 3 - LITERÁRNÍ KOMUNIKACE, JEDNÁ-LI SE O DÍLO PŘELOŽENÉ Z PŘEKLADU (PŘEKLAD Z „DRUHÉ RUKY“) ...... 284

PŘÍLOHA II...... 285

RECEPCE RYTÍŘSKÝCH ROMÁNŮ V ČESKÉM PROSTŘEDÍ – AMADÍS DE GAULA ...... 285 PŘÍKLAD OBLIBY ITALSKÝCH VERZÍ AMADÍSE DE GAULA V RŮZNÝCH SPOLEČENSKÝCH PROSTŘEDÍCH ...... 285 OBLÍBENÁ ČETBA EVROPSKÝCH ČTENÁŘEK - CRISTALIÁN DE ESPAÑA ...... 286 OSOBNÍ KNIHOVNA OTTY ML. Z NOSTIC – KATALOG ...... 288 ČESKÁ LITERATURA A RYTÍŘSKÉ ROMÁNY – 19. STOLETÍ ...... 289 PŘEKLADY DO ČEŠTINY ...... 289 ČESKÁ LITERÁRNÍ KRITIKA ...... 291 IKONOGRAFIE TITULNÍHO LISTU A JEJÍ VLIV NA ČTENÁŘSKOU RECEPCI ...... 292

SUMMARY ...... 295

ÚVOD

1. Vymezení problematiky a cíl práce

Předkládaná práce aspiruje na to stát se prací povahy interdisciplinární. Dotýkat se bude nejen dějin románských literatur 16.–17. století,1 částečně dějin literární a čtenářské recepce a praktik čtení v těchto zemích, problematiky vzniku, povahy a fungování překladů v době renesance, tj. tématu, které spadá do dějin translatologie, a pochopitelně v obecné rovině i dějin kultury a kulturních vztahů románského a středoevropského geoprostoru. Stěžejní pozornost je však zaměřena na problematiku literární a čtenářské recepce španělské zábavné prózy Zlatého věku ve středoevropském kontextu, a to jak recepce realizované dovozem španělské originální produkce nebo jejích překladů do románských jazyků, tak recepce v podobě domácí tištěné produkce španělské literatury (zejména překladů do jazyka konzumentů). Jinými slovy, hodláme sledovat putování španělské zábavné prózy Zlatého věku z hispánského světa do kniž- ních sbírek střední Evropy a ke čtenářům českých zemí (ať to bylo putování přímé nebo oklikou přes geoprostor Itálie a Francie, popř. Německa) a její začlenění do kulturního a literárního středoevropského prostředí. Naším cílem bude zjistit, jakou měrou se tyto dva kulturní románské kontexty podílely na recepci španělského renesančního rytířského románu ve středoevrop- ském prostoru, jaká byla jejich role v šíření tohoto žánru a také jak francouzské a italské verze španělských děl, často obsahově a žánrově pozměněných, ovlivnily čtenáře, kteří tato díla četli, i samotný proces začlenění těchto děl do literatury čes- kých zemí.

2. Výběr zkoumaného materiálu, pramenná základna a, metody a postupy výzkumu

Tato práce se zaměřila na jeden ze stěžejních žánrů španělské zábavné literatury Zlatého věku, který tvořil vedle pikareskního románu páteř zábavné prózy, žánr, který byl z pohledu literární i čtenářské recepce velice úspěšný jak v samotném

1 S přesahy do 18. století, bude-li to materiál vyžadovat.

Španělsku a španělském zámoří, tak také v Evropě – renesanční rytířský ro- mán. Literární a čtenářskou recepci budeme modelově sledovat právě na tomto žánru, ač jsme si vědomi, že je velice úzce spjat s dalšími žánry dobové španělské a evropské zábavné prózy. Jeho proměny i jeho recepci vnímáme v kontextu dalších populárních prozaických žánrů narativní zábavné literatury (pastýřského, senti- mentálního, byzantinského a pikareskního románu). Proces literární a čtenářské recepce španělského rytířského románu budeme tedy zkoumat v románském i středoevropském geoprostoru. Na jedné straně nás bude zajímat, jaké bylo přijetí tohoto žánru španělské fiktivní prózy v románském prostředí, jak byl v rámci románského kulturního prostředí 16.–17. století integrován, tj. jak byl přijímán a začleňován do kontextu národních literatur (francouzské a italské), k jakým formálním, obsahovým a žánrovým proměnám přitom došlo a jaký charakter měla jeho literární a čtenářská recepce. Na druhé straně chceme zjistit, jak tento proces, k němuž románský geoprostor výrazně při- spěl, probíhal ve středovropské kulturní oblasti 16. století až do první poloviny 19. století. 2 Pozornost budeme věnovat samozřejmě také středoevropské literární a čte- nářské recepci Cervantesova románu, a to přesto, že se autorka této práce již re- cepcí Cervantesova díla v českém prostředí zabývala podrobněji v doprovodném katalogu k cervantesovské výstavě uspořádané u příležitosti 400. výročí vydání románu Don Quijote v roce 2005.3 Uvědomujeme si pochopitelně, že podobný rozbor a následné srovnání by si zasloužily všechny jmenované žánry španělské rekreativní literatury; tato analýza by však značně rozsahem i šíří záběru tuto práci překročila. Stejně tak by bylo nad dané možnosti podrobné zkoumání středoevropské čtenářské recepce celého spektra španělské zábavné literatury Zlatého věku;touto problematikou jsme se částeč- ně zabývali v řadě dílčích studií (viz seznam použité literatury). S lítostí tedy pone- cháváme stranou problematiku čtenářské recepce jednoho z prvních děl španělské renesance, které bylo ve Španělsku nejen čteno a předčítáno, ale jehož inspirativní vliv zasáhl i jiné literární a umělecké žánry i španělský folklór – slavnou Tragiko-

2 Posun časové hranice je dán specifickými poměry vývoje kultury a literatury v českých zemích. 3 KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách. U příležitosti 400. výročí vydání prvního dílu Dona Quijota. El caballero de la Triste Figura en las tierras de Bohe- mia: con motivo del IV Centenario de la aparición de la primera parte del Quijote. Praha: Národní knihovna České republiky, 2005.

8 medii o Kalistovi a Melibeji, později známou jako Celestina. Zabývat se nebudeme ani ohlasem esejistické a didakticko-filozofické prózy (díla Pedra Mejíi, Antonia de Guevara, Saavedry de Fajardo nebo Baltazara Graciána). Výskyt této tištěné produkce v originále i četných překladech, jejich čtenářská recepce a inspirativní vlivy na další žánrově podobná díla, a to nejen ve Španělsku, ale i v kontextu evropské literatury, byly pozoruhodné. Dalším zajímavým a dosud nezpracovaným tématem, které jsme blíže nesledovali, byla středoevropská recepce španělské náboženské literatury Zlatého věku (a to nejen vzniklé a vydané na území Španělska, ale též mimo Iberský poloostrov). Je to téma, které by si nepochybně zasloužilo samostatné badatelské pozornosti. V naší práci jsme však naopak považovali za užitečné zmínit v rámci charakteristiky importované knižní rodukce španělské literatury alespoň středoevropskou čtenářskou recepci španělské zakázané literatury a její šíření v českém kontextu, neboť spolu s recepcí španělské zábavné prózy vytvářela základní profil španělské literatury Zlatého věku šířené v českých zemích. Upustili jsme rovněž od původně zamýšleného srovnání procesu literární a čtenářské recepce rytířského románu a románu pikareskního, ač jsme si vědomi, že by to bylo nepochybně metodicky velmi přínosné (románský geoprostor sehrál opět velice významnou roli, ovšem již v poněkud změněných podmínkách politicko-kulturních, literárních i estetických). Pikareskní román, vedle románu rytířské- ho velice oblíbený prozaický žánr španělské literatury 16. a první poloviny 17. stole- tí, prošel na své cestě za evropským čtenářem rovněž různými proměnami a podílel se spolu s rytířským románem podstatnou měrou na vývoji moderního evropského románu. Středoevropským prostředím se šířily vedle originálů nejen francouzské verze řady děl pikaresní literatury, ale také německé překlady a úpravy těchto „po francouzsku učesaných“ verzí. Žánru, jeho charakteristice a významu pro vývoj moderního evropského románu se věnovala řada literárních historiků – španěl- ských, evropských i českých. Ideovou a formální protikladnost tohoto žánru ke zkoumanému žánru rytířského románu máme sice na paměti, ale v rámci román- ských metamorfóz se tímto žánrem blíže zabývat nebudeme. V případě literární a čtenářské recepce španělské zábavné v prózy českým čtenářským prostředím 16.– 18. století, kdy právě pikareskní román představoval vedle románu rytířského žánr, k němuž nejvíce směřoval zájem čtenářů a také překladatelů, však logicky činíme výjimku (viz kapitola VII. a VIII.).

Náš badatelský výzkum je primárně založen na poznatcích vyplývajících z do- bových rukopisných a tištěných dokumentů různých typů knižních sbírek 16.–18. století dochovaných v Čechách a na Moravě (a také v zahraničí, především ve Fran- cii). Pramennou základnu tak představují reálně dochovaná díla španělské literatury vydaná v originále, dále díla překladová a rovněž archivní dokumenty dokládají- cí existenci těchto děl v daném období. Vycházeli jsme také z literatury sekundární (jak dobové, tak současné). Bibliografická literatura nám byla dostupná jak v podobě tištěné, tak v podobě elektronické (blíže viz seznam základní použité literatury a poznámky pod čarou).

3. Zhodnocení dosavadního stavu bádání literární a čtenářské recepce španělské literatury v Evropě a v českých zemích

Studium dějin španělsko-českých vztahů, zejména v kulturní oblasti, otázky týkají- cí se výskytu španělských dokumentů v českých knižních sbírkách a archivech, problematika importu a šíření španělské literatury vrcholného období španělské kultury a její ohlas v intelektuálním prostředí střední Evropy 16.–18. století, to všechno byl okruh témat, který byl ve druhé polovině minulého století silně opomí- jen nebo bagatelizován, popř. mylně či nedostatečně interpretován. A to přesto, že existovalo několik významných zahraničních i domácích historických prací zabýva- jících se španělsko-středoevropskými i španělsko-českými vztahy v rámci politiky obou habsburských monarchií, napsaných před druhou světovou válkou. Impuls intenzivnějšímu výzkumu přišel až v osmdesátých a devadesátých letech 20. stole- tí, kdy byl obnoven pramenný výzkum knižních sbírek a archivů4 a kdy česká od- borná veřejnost měla možnost se opět zapojit i do výzkumu zahraničního, který se rozběhl intenzívně nejen v samotném Španělsku, ale též např. v Rakousku. Výsledky bádání evropské historiografie, které metodologicky vycházejí z podnětů francouzské školy análů, obohacené o poznatky z historickokulturních disciplín, umožnily novátorský přístup posléze i v oblasti zkoumání dějin bibliofilie a knižních sbírek, čtenářské recepce a čtenářských praktik (ke stavu bádání v oblasti dějin četby viz podrobněji kapitola V.).

4 K hodnocení výzkumu i dosaženým výsledkům viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Hispanika 16.– 18. století v historických fondech knihoven českých zemí. In České země a Španělsko. Z dějin česko-španělských vztahů. Uspoř. Ivo Barteček a Jaroslav Reska. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1996, s. 25–40. 10

V kontextu české knižní kultury tento výzkum začal s velkým zpožděním, na- víc se značným handicapem řady neprozkoumaných „bílých míst“ v oblasti klasické knihovědy a bibliografie. I když má za sebou již některé zajímavé výsledky, rozvíjí se velmi pozvolna a badatelsky bohužel nekoncepčně a nekoordinovaně. Potřeba širokého interdisciplinárního výzkumu v oblasti dějin knižní kultury, který by zahrnoval metodicky jak výsledky bádání historických, literárních, tak lingvisticko- sociálních, vytvoření koncepce nové disciplíny knihovědného výzkumu, jenž by byl založen na týmové spolupráci řady odborníků, zajištěn jak personálně, finančně a institucionálně, stojí tedy před českými badateli jako naléhavá priorita. Problema- tika studia dějin čtení a jeho praktik, problematika četby a čtenářské recepce do dějin knižní kultury neodmyslitelně patří a měla by být už konečně akceptována nejen jako jedna ze speciálních disciplín dějiny knihy mající velice blízko např. k dějinám typografie nebo dějinám knižního obchodu, historii cenzury, ale také jako jedna z důležitých mezioborových disciplín, jež je úzce propojena jak s historií, dějinami literatury a umění, tak také s obecnou teorií komunikace, psychologií, so- ciolingvistikou, etnografií či dějinami překladu a překladatelských metod. To, co výzkum čtenářské recepce a dějin čtení jako jedné z pomezních knihovědných dis- ciplín spojuje s literární vědou, není však jen materiál výzkumu – samotná knižní literární produkce, rukopisná nebo tištěná a další sekundární dokumenty vážící se ke genezi literárního díla a jeho původci, ale jsou to i poznatky týkající se dějin literatury (dobová literární svědectví), literární teorie (umělecké realizace díla, dobové literární směry a dobové estetické normy, teorie literárních žánrů apod.) či problematika literární komparatistiky a pak zejména osoba čtenáře-konzumenta. Žádné seriózní bádání v oblasti literární vědy se bez analýzy knihovědných aspektů neobejde, a naopak, výzkumy v oblasti dějin čtení, čtenářských praktik je založeno na existenci knih, literatury a literární tvorby. Dějinám překladu a překládání je v zahraničí i v českých zemích v rámci oboru věnovaná značná pozornost, románské překlady nevyjímaje, a to přesto, že in- terdisciplinární rozměr translatologického bádání a jeho přínos není stále plně do- ceněn. Badatelský zájem se totiž soustřeďuje zejména na překlady z velkých evrop- ských literatur. Navíc badatelé těchto velkých evropských literatur zkoumají větši- nou překlady, v nichž je cílovým jazykem jejich domácí jazyk (v případě zmíněných románských literatur to jsou překlady do francouzštiny a do italštiny). Problemati- ka překladů druhým směrem, tj. překlady z domácího jazyka do jazyka cizího (tedy

11 překlady ze španělštiny, francouzštiny a italštiny), je poněkud opomíjena, a to zejména pokud se jedná o překlady nikoliv současné, ale historicky vzniklé. Pře- klady literárních děl velkých evropských literatur do jazyka malého jazykového společenství a jejich začleňování do literárního a kulturního kontextu tohoto spole- čenství stojí obvykle na okraji jejich zájmu, nebo nejsou zkoumány vůbec. Pozor- nost otázkám vzniku a recepce těchto překladů je logicky věnována spíše ze strany malých jazykových společenství a literatur, i když se tak děje často jen z hlediska zkoumání formy a obsahu překladů nebo z hlediska osobnosti autora-překladatele. Společenské fungování překladové literatury, její vztah k literatuře domácí, vztah k originálnímu dílu a množině dalších historicky vzniklých překladů, vztah k osobě cílového čtenáře, konzumenta, k jeho čtenářským praktikám a zájmům, to je okruh témat, jež jsou probádána dle mého názoru ještě velice málo. Dějiny překladu, jeho role v kultuře raně novověké Evropy, výzkum týkající se výskytu a významu dobové jazykovědné literatury pro dějiny vyučování i učení se cizím jazykům (vícejazyčné slovníky, gramatiky a konverzační příručky), dějiny kulturních transferů v oblasti literatury a umění, to vše jsou oblasti, které v zahraničí přitahují oprávněný zájem badatelů – nejen historiků a lingvistů, ale také historiků knižní kultury, protože takto pojatý výzkum má co říci také k problematice dějin knihy a dějin čtenářské recepce a čtení. Ke stavu bádání v oblasti dějiny překladu se zřetelem na románský kontext viz podrobněji v kapitole III. V průběhu našeho bádání jsme si kladli řadu otázek, na něž jsme se snažili ve své práci najít odpovědi. Např.: Jaké důvody vedly k tomu, že se španělská literatura šířila v českém kulturním prostředí více v originále a ve francouzských, ital- ských, případně jiných překladech? Proč se první překlady do mateřského jazyka v českém kulturním prostředí objevují tak pozdě, počínaje polovinou 19. století? Byl důvodem nedostatek schopných překladatelů, nebo nezájem ze strany konzu- mentů? Nebyla neexistence jazykových překladů do mateřského jazyka vnímána v daném zkoumaném období jako citelný kulturní handicap, který znemožňuje po- znání španělské literatury? A do jaké míry suplovala překladová literatura do cizích jazyků neexistenci překladové tvorby v mateřském jazyce? A konečně: Jaká byla role španělské importované originální i překladové literární produkce v kulturním prostředí českých zemí v raném novověku? Jednalo se jen o roli propagačně po- znávací, o vyplňování literární mezery v oblasti pasívní zábavné a rekreativní četby, nebo zanechalo putování španělské originální a překladové literatury českým pro-

12 storem v kulturním či literárním prostředí nějakou hlubší stopu? A jakou? Stala se importovaná španělská díla inspiračním zdrojem pro literární díla domácí? Jinými slovy – vznikla na základě vlivu těchto děl také nějaká původní domácí umělecká literární tvorba? Pokud ano, tak kdy a jaký měla charakter? Pokud ne, tak proč tomu tak nebylo? V naší práci nám nešlo jenom o shromažďování a třídění materiálu, popř. jeho statistické vyhodnocení, ale pokusili jsme se metodami analýzy, komparace da- ného materiálu i zobecněním konkrétních daných faktů v rámci diachronní perspektivy i synchronních řezů (u některých zkoumaných jevů jsme si vědomi někte- rých časových přesahů, popř. jejich nadčasovosti) nalézt na naše otázky adekvátní odpovědi a formulovat jisté hypotézy mající obecnější platnost.

4. Obsahové rozvržení

Práce je členěna (kromě úvodu a závěrečného shrnutí) na osm základních kapitol. Její nedílnou součástí je seznam základní citované literatury a dvě samostatné přílohy: Příloha I (tabulky týkající se čtenářské recepce jako literární komunikace) a Příloha II. (obrazové přílohy vybraných děl významných z hlediska literární a čtenářské recepce). V úvodní části naší práce (kap. I. Románský svět a středoevropský geo- grafický prostor) připomeneme kulturně politickou situaci v Evropě 16.–17. století, v níž Španělsko a literatura Zlatého věku zaujímaly specifické postavení, a to nejen vzhledem k okolním románským zemím, kam směřoval její vliv nejsilněji, ale také vzhledem k českým zemím, jež byly součástí rakouské části habsburské říše a byly se španělskou monarchií od poloviny 16. století úzce spjaty nejen politicky, ideologicky, ale také kulturně. V souvislosti s těmito těsnými politicko-ideovými španěl- sko-českými vztahy věnujeme pozornost tomu, jak na konci 16. a v první třetině 17. století v jednotlivých společenských prostředích středoevropského prostoru recepce španělské kultury, jazyka i literatury probíhala, jaké k ní byly předpoklady a jak se projevovala. Druhá část práce (II. Španělský rytířský román jako jeden z žánrů rene- sanční zábavné prózy) zasazuje španělský rytířský román do kontextu zábavné re- nesanční prózy a žánr charakterizuje z hlediska literární i ediční úspěšnosti. Zvláštní pozornost je věnována stežejnímu dílu zahajujícímu vývojovou řadu – tj.

13 románu Amadís de Gaula – a také dílu, které sice vyrůstá z tradice rytířských ro- mánů, ale zároveň ji překonává a zahajuje novou etapu vývoje moderního románu – Cervantesově Donu Quijotovi. Tato kapitola obsahuje rovněž stručný přehled badatelského zájmu o žánr rytířského románu a fiktivní prózu a snahu literární kritiky či literární teorie postihnout jeho žánrová a vývojová specifika. Třetí část práce je věnována problematice překladu a jeho úloze v procesu kulturní výměny informací v evropském kontextu 16.–17. století. Načrtnuty jsou jak historické a kulturní souvislosti 16.–17. století, za nichž proces začleňování španělské krásné literatury Zlatého věku do kontextu literatury francouzské a ital- ské probíhal, tak i to, jaké faktory ovlivňovaly překladatelský proces, k jakým po- sunům a přeměnám z hlediska jazyka, obsahu i žánru při překládání docházelo a proč. Na překlad literárního díla nahlížíme jako na kulturní transpozici literárního textu z jednoho jazykového úzu a kulturního prostředí do druhého. Z hlediska lite- rární komunikace zdůrazňujeme, že překladatel plní dvojí roli: je příjemcem, konzumentem či čtenářem textu a zároveň původcem nového textu, který má oslovit příjemce (čtenáře) toho kulturního prostředí, kam transfer směřuje. Literární a čtenářská recepce jsou spojené nádoby. Překladatel a spisovatel je především také čtenář. Překladatelovy čtenářské zážitky se pak přetavují v jeho tvůrčí překladatel- ské či literární činnosti. Import románských překladů španělské literatury šířené do středoevropského prostoru přes románské jazykové a literární prostředí pak představuje kulturní transfer „na druhou“; jeho povaha závisí na tom, zda se jedná o transfer překladu z originálu nebo transfer překladu z překladu (tj. transfer pře- kladu „z druhé ruky“). Ve čtvrté části (IV. Metamorfózy španělského rytířského románu v románském prostředí 16.–18. století) budeme zkoumat podrobněji literární recepci španělského renesančního rytířského románu a jeho proměny ve francouzské a částečně italské literatuře, a to jak v dílech překladových, tak také literárních adaptacích. Náš přehled nebude (a nemůže být) vyčerpávající, a to především z toho důvodu, že odborná literatura takovýto vyčerpávající přehled již podala (zejm. to platí pro literaturu francouzskou). Považovali jsme však za nutné se těmi- to metamorfózami zabývat a podat alespoň hlavní typy obsahových, formálních i žánrových proměn rytířského románu, neboť v procesu čtenářské recepce (primár- ní i druhotné) sehrály důležitou úlohu.

V první kapitole páté části práce (V. Čtenářská recepce, základní stupeň recepce literární), kterou jsme pojali obecněji, věnujeme pozornost dějinám čtení a čtenářským recepcím jako relativně mladé pomezní disciplíně, jež má úzkou spojitost jak s dějinami knižní kultury, tak s literární vědou a dějinami překladu. Druhá kapitola této části pak přináší komentovaný přehled pramenů a literatury k dějinám četby španělského rytířského románu a dalších žánrů zábavné prózy literatury Zlatého věku. Šestá část práce je věnovaná konkrétnímu procesu čtenářské recepce žánru renesančního rytířského románu, a to v románských zemích (VI. Čtenářská recepce španělského rytířského románu v románském prostředí 16.–18. století). Vzhledem k tomu, že počátky bádání v oblasti četby a čtení ve Španělsku a Francii byly silně spjaty právě s výzkumem týkajícím se čtenářského i komerčního úspěchu španěl- ského rytířského románu, pokusili jsme se o hlubší analýzu této skutečnosti, a to z hlediska recepce jednotlivými sociálními vrstvami, čtenáři různého věku a pohla- ví, z hlediska jednotlivých titulů tohoto žánru a také na základě různých zdrojů po- skytujících informace o četbě a čtenářích. Sedmá část (VII. Literární a čtenářská recepce španělské literatury Zlatého věku v českých zemích 16. až první poloviny 19. století) a část osmá (VIII. Španěl- ský renesanční rytířský román a středoevropský čtenář 16. – první poloviny 19. sto- letí) se zabývá šířením španělské literatury Zlatého věku v českých zemích, v origi- nále a v překladech do francouzštiny a italštiny (importovaná knižní produkce) a domácí knižní produkcí této literatury (vydané v originále i v překladech do domá- cího jazyka). Literární a čtenářskou recepci zábavné španělské prózy čtenáři čes- kých zemí analyzujeme v širším záběru tematickém i časovém: časovou hranici sle- dovaného literárního vývoje jsme posunuli do první poloviny 19. století a domácí překlady zábavné španělské prózy Zlatého věku sledujeme nejen v oblasti rytířské- ho románu, ale také žánru románu pikareskního, jehož ohlas byl v českých zemích poměrně zvlášť zajímavý, a v souvislosti s italskými rytířskými eposy (Tassův Osvobozený Jeruzalém). Naše zkoumání vychází metodologicky z badatelských metod uplatňovaných zahraničními literárními vědci a knižním historiky, ale na druhé straně bude přihlížet ke specifické kulturní a literární situaci v českých ze- mích a s ní spjaté čtenářské recepce.

I. Románský svět a středoevropský geografický prostor

Románským světem, románskou Evropou, máme na mysli především tři hlavní románské země: Itálie, Španělsko a Francii. Pokud chceme tuto geografickou oblast spojit se středoevropským prostorem 16. a 17. století, nesmíme opomenout ani území, kde se část obyvatelů těchto zemí usadila a kulturně působila (přede- vším protestantské Švýcarsko na čele s Basilejí, Ženevou či Curychem nebo španěl- ské Nizozemí), neboť tato „neutrální“ území představovala často významnou oblast vzájemného setkávání a střetávání se. S Itálií měly naše země v 16. i 17. století tra- dičně těsné vztahy díky studijním a kavalírským cestám českých vzdělanců a šlech- ticů i usazování italského obyvatelstva, zejména řemeslníků, obchodníků a umělců, v Praze a dalších větších městech Čech a Moravy. Španělsko se ve středoevropském prostoru od druhé poloviny 16. století prosazovalo jak mocensky a ideologicky, tak i kulturně; jeho vliv, již ne tak přímý a intenzivní, přetrvával pak i v dalším období. K Francii upírala v 16. století své zraky především nekatolická část intelektuálů českých zemí; v 17. a 18. století to byla pak nikoliv politika či náboženství, které se- hrály v českých zemích významnou roli, ale francouzský životní styl a jazyk a také francouzská literatura, které doslova ovládly aristokratické společenské prostředí. Střední Evropa se ocitla na sklonku 16. století a na prahu třicetileté války v centru hlavního evropského dění a na jednom ze svých vrcholů hospodářského, politického i kulturního rozvoje. Ten byl sice vzápětí vystřídán pohnutými váleč- nými léty plnými politických, náboženských i sociálních změn, které se promítaly do vzájemných vztahů jednotlivců i celých společenských a národnostních skupin, a které svými přetrvávajícími důsledky zasahovaly i do dějinných událostí druhé poloviny 17. století.5

5 Blíže ke kontaktům románského světa a českých zemí z pohledu obyvatel románské Evropy viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava. České země a jejich obyvatelé očima románského světa 16.–17. století. České Budějovice: Veduta, 2010. Viz též HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Bohemia-Italia. Češi ve Vlaších a Vlaši v Praze. I Cecchi in Italia e gli Italiani a Praga 1600-2000. Praha: Národní knihovna ČR, 2000 a Le livre miroir de láutre: la Bohême vue de France, la France vue de Bohême du XVe au XVIIIe siècle. Catalogue de léxposition présentée dans láncienne bibliothèque des jésuites de Valenciennes, à lóccasion de Bohemia magica, une saison tchèque en France du 28 novembre 2002 au samedi 5 janvier 2003, Valenciennes: Bibliothèque municipale, 2003. 16

1. Španělsko, Itálie a Francie – politické a kulturní vztahy v 16. a 17. sto- letí

Španělsko se stává na prahu novověku nesporně největší evropskou velmocí, která mocensky, duchovně i kulturně stojí v čele světa.6 Katoličtí králové Ferdinand II. Aragonský a Isabela I. Kastilská sjednocením Kastilie a Aragonska roku 1469 polo- žili základy španělské centralistické monarchie. Za jejich vlády byla dobytím Gra- nady roku 1492 oficiálně ukončena po několik staletí trvající reconquista a objevné plavby Kryštofa Kolumba zahájily éru dobývání Nového světa. Španělsko se otevírá světu již za vlády „Reyes católicos“. Do Španělska pronikají myšlenky renesance a humanismu, dochází k prudkému rozvoji školství (vznik univerzit), k rozvoji umě- ní, literatury i knihtisku. V 16. století Španělsko pomáhalo utvářet Evropu a jeho formativní úloha byla nepopiratelná.7 Císař Karel V. (1519–1556) a později jeho syn, španělský král Filip II. (1556–1598) budují říši „nad níž Slunce nezapadá“ a španělská monarchie je na vrcholu své mocenské slávy. Itálie, jejíž rozvoj politický, ekonomický i kulturní byl na konci 15. století im- pozantní, zažívá v letech 1494–1559 za „italských válek“ období politického a hos- podářského úpadku, přestože byla kulturně a umělecky na vysoké úrovni a inspira- tivní myšlenky italského humanismu a renesance rozhodujícím způsobem ovlivňo- valy kulturní vývoj celé tehdejší Evropy. Itálie byla válečným kolbištěm, kde se střetly zájmy Francie a Španělska, velmocí, které usilovaly ovládnout Evropu (na počátku 16. století byla většina italských států okupována nebo ovládána francouz- skými či španělskými vojsky). Obrat ve válečném soupeření obou států o hegemonii nad Apeninským polo- ostrovem nastal až roku 1525, kdy v bitvě u Pavie dosáhli Španělé rozhodujícího ví- tězství, čímž začalo oslabování francouzských pozic. Španělská nadvláda v Itálii byla potvrzena v dubnu 1559 mírovou smlouvou v Cateau-Cambrésis uzavřenou fran-

6 K historii Španělska na konci 15. století srov. LADERO QUESADA, Miguel Angel. Španělsko kato- lických králů. Brno: L. Marek, 2003. K mocenskému postavení a významu Španělska v rámci ev- ropských dějin v období 16.–17. století viz alespoň MACKENNEY, Richard. Evropa šestnáctého sto- letí. Praha: Vyšehrad 2001; MUNCK, Thomas. Evropa sedmnáctého století 1598–1700. Praha: Vy- šehrad, 2002; BENNASSAR, Bartolomé. Un siècle d'or espagnol (vers 1525–vers 1648). Paris: Ro- bert Laffont, 1982. K francouzsko-španělské politické a společenské situaci viz též CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage. Du baroque espagnol au classicisme. Genève: Librairie Droz, 1983, s. 13–70. 7 Srov. MACKENNEY, Richard. Evropa šestnáctého století, op. cit., s. 330. 17 couzským králem Jindřichem II. a španělským králem Filipem II.8 Období francouzsko-španělských bojů o Itálii tak skončilo a nejmocnějším státem Evropy se stalo Španělsko Filipa II. Itálie 16. a 17. století je sice i nadále zemí s vyspělou kulturou, která stále vysílá do Evropy svoje podněty, ale ekonomicky a politicky zůstá- vá slabá a až na Benátky, Savojsko a papežský stát nesamostatná, de facto pod vlá- dou či vlivem španělského království. Francie, v následujících čtyřech desetiletích zmítána hugenotskými válkami, nepředstavovala pro Španělsko zatím nikterak vážného protivníka, i když se na konci devadesátých let 16. století situace měla dost podstatně změnit. Zlatý věk španělských dějin měl ovšem i svoje stinné stránky: posílení cen- trální moci, důsledná a tvrdá protireformační politika, vyhnání Židů a pokřtěných Maurů, zostření inkvizice, postupný hospodářský úpadek daný nejen výbojnými válkami v rámci starého světa a odtržením vyspělých nizozemských provincií, ale také dobyvačnými válkami v Novém světě, odkud proudily toky zlata a peněz, díky nimž upadalo domácí hospodářství. Jestliže politický a hospodářský útlum v Itálii nastal od druhé poloviny 16. století, pak první symptomy politické a hospodářské krize Španělska se ohlašují již od osmdesátých let 16. století (nizozemský boj o ne- závislost, válka s Anglií) a pokračují i po nástupu Filipa III. na španělský trůn roku 1598, přestože španělský král usiluje o mírovou zahraniční politiku. Rok 1598 je důležitým datem nejen pro španělské dějiny, ale je mezníkem také v dějinách Francie. První záležitost se týkala zahraniční politiky obou zemí. V roce 1598 byla v městečku Vervins na severu Francie uzavřena mírová dohoda mezi Francií a Španělskem, které bylo s Francií ve válečném stavu (napadlo roku 1595 Pikardii a Burgundsko). Mír podepsali Jindřich IV. a Filip II. a dohoda vlastně potvrdila platnost mírové smlouvy z Cateau-Cambrésis. Druhou událostí bylo vyhlášení svobody vyznání, které v zemi po léta sužované náboženskými válkami konečně nastolilo mír a přispělo k upevnění jednoty Francie. A slavný Nantský edikt, který zaručoval svobodu vyznání protestantům, vydal francouzský král Jindřich IV. také onoho roku 1598. Dalším důležitým momentem, který poznamenal francouzsko-španělské vztahy, bylo zavraždění francouzského krále Jindřicha IV. roku 1610. Francouzská

8 Španělsko získalo Neapolské království, Sicílii, Sardinii a Milánsko a uchovalo si rozhodující vliv v menších italských státech. Nezávislost si udržely jen Savojské vévodství, Benátská republika a Pa- pežský stát.

18 královna-vdova Marie Medicejská (1575–1642) se ujímá jako regentka vlády v zemi v zastoupení za svého teprve devítiletého syna Ludvíka XIII. a razantně mění zahraniční politiku Francie: spojencem francouzského království se stává habsburské Španělsko, až doposud úhlavní nepřítel Francie. Stvrzením nově uzavřeného spojenectví jsou v roce 1615 dvojí královské sňatky jejích nejstarších dětí. Ludvík XIII. (1601–1643) se žení se španělskou princeznou Annou Rakouskou (1601–1666), dcerou španělského krále Filipa III. (1578–1621) a Filipův syn a budoucí následník trůnu Filip IV. (1605–1665) pojímá za manželku Ludvíkovu sestru Isabelu Bourbonskou (1602–1644). Mladý král Ludvík XIII. neměl po nástupu na trůn nikterak lehkou pozici, navíc byl poměrně slabým a nepříliš schopným panovníkem. Situace se změnila roku 1624, kdy se stává hlavním postavou francouzské politiky kardinál Richelieu (1585–1642), působící již dříve ve státní radě královny Marie Medicejské. Richelieu byl jeden z nejschopnějších politiků 17. století, který dokázal konsolidovat královskou moc a vytvořit z Francie silný a vysoce centralizovaný stát. Byl pověstný svojí „double“ politikou, která upřednostňovala především zájmy státu (raison d´État): dokázal se rozhodně postavit francouzské protestantské opozici a na druhé straně čelit mocenským snahám rakousko-španělské habsburské dynastie, tím, že se ve třicetileté válce postavil na stranu protestantů. Za jeho vlády se upevnilo mocenské postavení Francie vůči zahraničí a na domácí půdě vzrostla prestiž královského dvora na úkor šlechty a politických privilegií hugenotů. Richelieu dokázal přesvědčit krále Ludvíka XIII., aby Francie zůstala stranou třicetileté války až do roku 1635, kdy země vyhlásila za podpory Nizozemí a Švédska válku španělským Habsburkům. Kardinálův úhlavní nepřítel, první ministr a favorit španělského krále Filipa IV. Gaspar de Guzmán, hrabě Olivares (1587–1645), který zastával podobnou funkci jako Richelieu (ministrem byl v letech 1621–1643), hájil podobně jako kardinál zájmy svého státu; ovšem na opačné straně barikády (usiloval o upevnění španělské říše a španělsko-rakouské habsburské dynastie a vítězství katolicismu). Byl sice inteligentním politikem, měl promyšlen plán hospodářských i politických reforem, ale zdevastované, bankroty sužované Španělsko zachránit nedokázal. Španělsko reagovalo napadením Francie. Roku 1636 se španělská vojska sice postupně dostala do provincií Champagne a Burgundsko, přes něž postoupila až k Paříži, ale v bitvě u Compiègne roku 1637 byli Španělé poraženi a poté postupně ztráceli jednu pozici za druhou. Oslabení

Španělska využily Katalánie a Portugalské království a vzbouřily se (Portugalsko se od Španělska v roce 1640 odtrhlo). Francie nezměnila svoji zahraniční politiku ani poté, když kardinál Richelieu roku 1642 umírá. Po smrti Ludvíka XIII. roku 1643 vládne za nedospělého Ludvíka XIV. jako regentka jeho matka Anna Rakouská (1601–1666), společně s kardinálem Giuliem Mazzarinim (1602–1661), který vystřídal ve funkci prvního ministra zesnulého kardinála Richelieua a přijal francouzskou podobu jména Jules Mazarin. K rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk došlo roku 1643 u Rocroi, kde francouzská vojska porazila španělsko-císařskou armádu. Porážka se stala po- čátkem mírových jednání, jež byla zahájena roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku a která vedla, jak je známo, k podepsání vestfálského míru roku 1648. Období let 1648–1652 je pak ve Francii poznamenáno krvavou vnitřní válkou (povstání Fron- dy) a stále ještě trvající válkou se Španělskem. Boje mezi Francií a Španělskem probíhaly totiž po vestfálském míru až do roku 1659, do uzavření tzv. pyrenejského míru. To již na trůně vládl král Ludvík XIV. (1638–1715), který se vlády ujímá v necelých šestnácti letech v roce 1654. Francouzsko-španělskou válku vedenou v letech 1635–1659 tak ukončila až pyrenejská mírová smlouva. Mírem získala Francie Roussillon a Artois a za tyto španělské teritoriální ztráty se na oplátku za- ručila, že ukončí podporu Portugalska a odvolá svůj nárok na barcelonské hrabství, na něž si činila nárok od vypuknutí katalánského povstání. Součástí mírových ujednání byl také sňatek Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezií (1638–1683), dcerou Filipa IV. (1605–1665). Pyrenejská dohoda potvrdila defini- tivně konec převahy španělských Habsburků v evropské politice a nastartovala velmocenský vzestup Francie. Vojenské neúspěchy v dlouhotrvajících válečných konfliktech v Evropě (nizozemské povstání a občanská válka, války s Francií a vá- lečné klání třicetileté války) provázené hospodářskou a kulturní stagnací země, nakonec v polovině 17. století způsobily, že Španělsko své „vůdčí“ postavení evropské mocnosti definitivně ztratilo. Druhá polovina evropského 17. století je již „zlatým věkem“ Francie, mocnosti, které vládne „král Slunce“ Ludvík XIV. (1643–1715).9 Francouzský král po smrti kardinála Mazarina funkci prvního ministra zrušil a veškerá jeho práva i povinnosti převzal sám. Panovník pokračoval v centralistických tendencích předcházejících

9 K vládě Ludvíka XIV. srov. např. FERO, Marc. L´Ancien Régime. Paris: Plon, 2008, s. 74–126 a též CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 26–31. 20 vládců a Francii přetvořil v absolutní monarchii v duchu hesla „Stát jsem já“.10 Avšak ani vláda Ludvíka XIV. nebyla dobou idylicky klidnou. Historikové spočítali, že v celém období jeho panování zažila Francie jen dva mírové roky – rok 1669 a 1670. Zahraniční politika Francie byla za panování Ludvíka XIV. zaměřena na po- sílení velmocenského postavení Francie, což postupně způsobilo konflikt snad se všemi mocnostmi Evropy. Pro Francii tyto války probíhaly zpočátku celkem úspěš- ně, ale brzy se situace změnila a francouzská armáda utrpěla zejména na moři i na pevnině řadu porážek. Ludvík XIV. pojímal válku jako výraz moci státu, byl posed- lý vojenskou slávou (o tom mimo jiné vypovídá řada jeho soch v nadživotní veli- kosti zdobící francouzská města – panovník sedící na koni s vytaseným mečem v ruce). Letitá francouzsko-španělská mocenská rivalita nakonec zavedla obě země do vleklé politické i hospodářské krize, která se projevila nejsilněji v letech 1701– 1714 ve válkách o španělské dědictví (po smrti španělského krále Karla II. Habsburského v roce 1700). Války představovaly největší vojenský konflikt 18. sto- letí, v němž si na uvolněný trůn činili nárok dva mocní rivalové – habsburská monarchie a Francie. Válečný konflikt trvající čtrnáct let oslabil nejen Španělsko, vy- čerpané již předcházejícími neustále se opakujícími válečnými konflikty s Francií, která usilovala o spojení obou monarchií (muselo postoupit rakouským Habsbur- kům španělské Nizozemí a italské državy), ale příliš vítězně z něho nakonec nevyšla ani Francie. Ludvík XIV., jehož mocenská rozpínavost vyvolávala v Evropě opráv- něné obavy, utrpěl ve válkách několik zdrcujících porážek; země byla ekonomicky i vojensky vyčerpána a mocensky oslabena. Rakouští Habsburkové sice nakonec španělský trůn nezískali – usedl na něho vnuk Ludvíka XIV. Filip z Anjou (1683– 1746) z rodu Bourbonů, ale Francie se musela zavázat, že se oba státy se nikdy ne- spojí pod jednu vládu. Vnitropolitická a hospodářská situace jednotlivých zemí, politické události, které otřásaly Evropou v 16. a 17. století a válečné výboje, stejně jako mírová obdo- bí, měly pochopitelně odraz v kulturní sféře dané oblasti. Je evidentní, že rozvoji kultury, rozvoji umění a literatury se dařilo právě v období míru a klidu zbraní a relativní hospodářské prosperity, v období kulturních mecenátů nebo vzájemných kontaktů v oblasti obchodu a cestování (i když toto tvrzení neplatí bezvýhradně, neboť k transferu kulturních hodnot docházelo často i v období dlouhotrvajících

10 Termín absolutní monarchie je forma vlády tradičně charakterizovaná ústředním postavením pa- novníka, hospodářským a politickým centralismem, důležitostí armády a správního aparátu, exis- tencí dvora a státní církve. 21 válek nebo zostřené politicko-ideologické situace či v období hospodářských krizí). Je totiž známo, že k největšímu rozmachu národních kultur často dochází právě v nepříznivých situacích politických a ekonomických a že kultura vysílající nemusí být při tomto transferu vždy na stejné úrovni jako kultura přijímající. Zpravidla jde o přenos nových myšlenek a nových kulturních podnětů z oblasti, kde tyto hodnoty umělecky kulminují, do kulturního geoprostoru, který je připraven tyto podněty přijmout a imitovat je anebo je nějakým způsobem vstřebávat a přetvářet, a to jak na nižší, nebo naopak na vyšší úrovni. Tak, jak si španělská literatura Zlatého věku získávala evropskou prestiž, do- cházelo k vývozu děl španělských do jiných evropských literatur, vznikaly překlady španělských textů do živých evropských jazyků – francouzštiny, italštiny, němčiny či angličtiny (pochopitelně ne ve stejné době a s různou intenzitou). Je notoricky známo, že myšlenky italské renesance se začaly šířit do Francie a Španělska v masivní míře počátkem 16. století, právě v období italských válek. Na rozvoj renesančního rytířského románu ve Španělsku na počátku 16. století i na na- rativní postupy renesančně nespoutaného Rabelaise mělo italské literární oživení francouzské rytířské tématiky formou veršovaných rytířských eposů (Matteo Maria Boiardo a jeho Rolando innamorato a Pulciho Morgante) vydaných v osmdesátých letech 15. století značný inspirativní vliv, který v různých podobách a v různé in- tenzitě, trval po celé 16. století. Svůj vliv na rozvoj španělské i francouzské rene- sanční prózy měla pochopitelně také italská prozaická díla, ať to byly novely Boccacciova Dekameronu, Castiglionův Dvořan nebo pastýřský román Arcadia Jacopa Sannazara apod. Itálie 16. století zaujímala z hlediska přijímání renesančních španělských podnětů daleko rezervovanější postoj než Francie, což neznamená, že by neexistovaly vzájemné literární kontakty. Kulturní transfer funguje pochopitelně oběma směry; vedle překladů italských renesančních děl do španělštiny vznikají italské verze děl španělských. Na italském knižním trhu se objevují díla španělské rene- sanční literatury (připomeňme např. záslužnou činnost Alfonse de Ulloa připravu- jící pro benátské prestižní nakladatelství Gabriela Giolita italské verze řady děl soudobé španělské literární produkce)11 a španělské knihy vycházejí v Itálii také často v původním jazyce. Italská renesanční literatura, zejména literatura „vysoká“,

11 Alonso de Ulloa (zemř. 1580). Voják, španělský velvyslanec v Benátkách. Historik, překladatel a vydavatel španělské literatury. Klíčová postava v šíření španělské kultury ve Španělsku. 22 však v první polovině 16. století na rozdíl od literatury francouzské a španělské za- žívá jistou krizi, která je ovšem předzvěstí dalšího vývojového posunu, k němuž ve zmíněných dvou románských literaturách dochází až daleko později (nové vydání Aristotelovy Poetiky vyvolává debaty podobného typu, které řeší francouzská klasi- cistní estetika o více jak sto let později,12 Tassův Osvobozený Jeruzalém z roku 1580 ohlašuje již barokní literaturu apod.). Výpravná rytířská poezie se v první po- lovině 16. století blýskla několika literárními díly, která budou v románském pro- středí čtena, překládána, adaptována nebo imitována (Ariostův epos Orlando furioso, makarónské skladby Teofila Folenga aj.). A tak není divu, že podněty španěl- ské renesanční zábavné prózy jsou přijímány a rozvíjeny, jak ukážeme dále, spíše v překladech, adaptacích či imitacích než formou skutečné tvůrčí invence (masová knižní produkce rytířské literatury vydávaná benátskými nakladateli, vznik nepříliš původních eposů imitujících příběhy hrdinů amadisovského a palmerínského cyklu). Z hlediska recepce španělského literárního dědictví v Evropě 16. a 17. století sehrála bezesporu velkou roli kulturní a čtenářská recepce ze strany Francie. Pova- ha a intenzita francouzské recepce souvisela úzce s politickými poměry jak ve Špa- nělsku, tak ve Francii. Vzájemné vztahy obou zemí byly ovlivněny politickými a mocenskými ambicemi jejich panovníků i vzájemnými vojenskými konflikty, které je doprovázely. Ve Francii tyto vztahy se Španělskem tradičně oscilovaly mezi hispanofobií a hisponofilstvím, dvěma protipóly, které výrazně ovlivnily přístup Francouzů ke španělské literatuře. Svoji roli ve francouzském politickém a kultur- ním prostředí sehrála i tzv. „černá legenda“, k níž přispěl, jak je známo, spis domi- nikánského kněze Las Bartolomého de las Casas Brevísima relación de la de- strucción de las Indias.13 Krutosti Španělů v Novém světě byly v době vleklých ob- čanských válek o nezávislost nizozemských provincií vnímány obzvlášť citlivě. Po vydání francouzského překladu Tyrannies et cruautés des Espagnols pérpétrées ès Indes occidentales, qu´on dit le Nouveau Monde, který vyšel v Antverpách roku 1579 a jehož autorem je vlámský protestant Jacques de Miggrode (1573–1645), pro- tišpanělské nálady zesílily. Popularita díla ještě stoupla, když v německém Frank-

12 Latinská verze Aristotelovy Poetiky z pera Alessandra Pazziho vychází roku 1536 a L´Art poétique Nicolase Boileaua až roku 1647. 13 Španělsky psané dílo vznikalo v letech 1539–1542 a tiskem vyšlo roku 1555. V Evropě a Francii byl spis znám nejen španělsky, ale i v překladech (zejména ve verzi francouzské, latinské, italské a německé), které šířily nepříliš lichotivý obraz o španělské kultuře a civilizaci vzhledem ke krutým praktikám španělských kolonizátorů uplatňovaným na domorodém americkém obyvatelstvu. 23 furtu vyšla roku 1598 jeho latinská verze s emotivně působivými rytinami slavného Théodora de Bry a o rok později i verze německá. Tento politicko-literární postoj Francie vůči Španělsku se však postupně na konci 16. století a počátkem 17. století začíná měnit souvislosti s politicko-kulturní situací v obou zemích; ostří francouzsko-španělské rivality se otupilo. Francie pro- padla hispanofilství, Španělsko je viděno růžovými brýlemi („L´Espagne rêvée“);14 je to Španělsko katolických králů. Ve Francii sílí vliv španělské literatury, španěl- ský kolorit a esprit je naopak vítaný a žádoucí („l´hispanité revendiquée“); srov- nejme např. vznik prvních francouzských překladů pikareskních románů – Laza- rilla z Tormesu a Guzmána z Alfarache. V oblibě je také maurský román a město Granada jako poslední bašta arabské nadvlády ve Španělsku uchovávající si stopy vytříbené arabské civilizace. Je však nutno si uvědomit, že tyto projevy francouz- ských sympatií ke všemu španělskému byly doprovázeny také projevy antipatií, které v některém období (či prostředí) zesílily a převážily. A byly to sympatie a an- tipatie vzájemné. Ke střídání vln sympatií a nevraživosti přispěl zajímavým způso- bem spisek španělského barokního spisovatele Carlose Garcíi (ca 1580–1630) La oposición y conjunción de los dos grandes luminares de la tierra. Obra apacible y curiosa en la cual se trata de la dichosa Alianza de Francia y España. Con la An- tipathía entre Españoles y Franceses vydaný poprvé v Paříži roku 1617. Dílo, jež bylo během 17. století reeditované skoro padesátkrát, většinou pod názvem Antipa- tía de los franceses y españoles, bylo šířeno v překladu do italštiny, němčiny i an- gličtiny. Kniha vznikla u příležitosti dvojího dynastického spojení obou katolických mocností (dva politické sňatky uzavřené v roce 1615 – Ludvíka XIII. s Annou Ra- kouskou a Filipa III. s Isabelou Bourbonskou) a původní záměr autora byl jasný – vypsáním rozdílů mezi oběma národy a charakteristikou národních povah přispět k tomu, aby soužití obou sousedů-rivalů probíhalo ve vzájemném pochopení a tole- ranci. Stalo se však zdrojem „de una rétorica de la hostilidad“, která zaplavila politickou literaturu první poloviny 17. století.15 Francouzskou odpověď, která dokazuje, že spojenectví a klidné soužití obou národů je absolutně nemožné, představuje

14 Viz DUCHÉ-GAVET, Véronique. LÉspagne au miroir du roman (1525–1608). In La cultura del otro. Español en Francia, francés en España. La culture de l'autre. Espagnol en France, français en Espagne. Éd. Manuel Bruña et al. Sevilla: Departamento de Filología Francesa de la Universidad de Sevilla, APFUE, SHF, 2006, s. 157–165. Dostupné z www: . Příspěvek na konferenci Pre- mière rencontre Hispano-Française de Chercheurs (SHF-APFUE), 30. 11. 2005. 15 Viz CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote. Antonio Feros y Juan Gelabert (dirs.). Madrid: Taurus, 2004, s. 153–155. 24 spis Discours de la contrariété d'humeurs qui se trouve entre certaines nations, et singulièrement entre la françoise et l'espagnole z roku 1636, jehož autorem je francouzský filozof, historiograf a královský rada François de La Mothe Le Vayer (1588–1672). Od druhé poloviny 17 století politická a kulturní nadvláda Francie v Evropě postupně roste. Dosavadní univerzální jazyk španělština16 je vytlačován francouz- štinou, „lingua franca“, jak ji nazývá Peter Burke.17 Francouzština se šíří i na úze- mí, kde není rodným jazykem mluvčích. Stává se jazykem diplomacie a meziná- rodních vztahů, ale ještě více jazykem knih; původních i překládaných. Koncem 17. století za vlády Ludvíka XIV., kdy překladatelská tvorba v oblasti španělské literatury poněkud ustává, začínají být španělské knihy často terčem kritiky. Je na ně pohlíženo jako na díla, která jsou svým způsobem zajímavá, exotická, ale rozhodně méně hodnotná a významná, než jsou díla literatury francouzské. Ta- to změna v hodnocení španělské literatury je důsledkem politických změn v Evropě. Politická a ekonomická nadvláda Francie zasáhla od druhé poloviny 17. století i kulturu, literaturu nevyjímaje. Francouzská literatura byla přesvědčena o svém výjimečném postavení v rámci evropské literatury a o tom, že španělská literatura, která se vymyká klasickým pravidlům, nedosahuje jejich kvalit. Mnoho Francouzů si v té době notuje spolu s jezuitským gramatikem Dominikem Bou- hoursem (1628–1702): „si la langue françoise nést pas encore celle de tous les peuples du monde, il me semble quélle merite de léstre“.18

2. Španělsko a české země v 16.–17. století

Španělsko a španělské državy podobně jako české země byly od první poloviny 16. století součástí geoprostoru, který patřil habsburské dynastii. Obě části habsburské

16 BURKE, P. Jazyky a společenství v raně novověké Evropě, op. cit., s. 77 (španělsky se hovořilo u dvorů ve Vídni, Francii, Bruselu i v Itálii). 17 Tamtéž. 18 Viz BOUHOURS. Dominique. Entretiens d’Ariste et d’Eugène. Paris: Sébastien Marbre- Cramoisy, 1671 (La Langue françoise. Second Entretien). Dostupné z www: . VERRIER, Matthieu. La littérature française au miroir de la litérature espagnole. In Les Relations internationales à travers les traductions françaises au siècle de Louis XIV. Colloque in- international de la Société d'Études des Pratiques et Théories en Traduction (SEPTET) en collaboration avec l'Histoire des Traductions en Langue Française (HTLF) et en partenariat avec la Biblio- thèque de Versailles. Université de la Sorbonne, 4 et 5 décembre 2009. Informace dostupné z www: .

říše, španělská a rakouská, byly navzájem spjaty nejen politicky, ideologicky, ale také kulturně. Politická, společenská i kulturní situace v českých zemích byla ve druhé polovině 16. století poznamenána vzrůstajícím náboženským, politickým i vojenským napětím v Evropě (zejména ve Francii a Nizozemí). „Kacířské země“ byly pod rostoucím tlakem protireformačním, v němž Španělsko zejména po Trident- ském koncilu hrálo vedoucí roli. Byla to však nejen doba ideologického a politické- ho sbližování obou částí habsburského imperia, politických španělsko-českých sňatků, ale také doba značného kulturního španělského vlivu na české země, který se projevil jak v oblasti politiky a ideologie, tak v oblasti životního stylu, módy, jazyka i společenské etikety. Tento vliv se neomezil, jak by se na první pohled zdálo, jen na prostředí císařského dvora a špičky katolické šlechty či představitele vyso- kého katolického kléru, přestože ty jím byly poznamenány nejvíce.19 Španělskou menšinu, která žila koncem 16. století a v první polovině 17. století na pražském dvoře rakouských Habsburků, zejména na císařském dvoře Rudolfa II., tvořili vedle španělských vyslanců, diplomatů, vysokých úředníků a dvorského služebnictva nejrůznějšího zaměření také španělští vojáci, umělci, řemeslníci a obchodníci. Řa- da Španělů pak přicházela do českých zemí jako řeholníci církevních řádů – ať již to byli jezuité, dominikáni, františkáni, trinitáři, reformovaní karmelitáni nebo v pozdějších letech montserratští benediktini a piaristé. Střední Evropa nabývá na významu s příchodem Habsburků na královský a císařský trůn a hlavně s oficiálním přenesením císařské rezidence z Vídně do Prahy v roce 1583.20 Praha není jen metropolí Českého království, ale je také sídelním městem císaře Říše německé. Její prestiž politická, ekonomická, obchodní a také kulturní stoupá.21 Ve druhé polovině 16. století a v první třetině století 17. patřila

19 Z četné literatury ke španělsko-českým vzahům viz např. ŠTĚPÁNEK, Pavel. Španělé v Praze 16. století. In Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech. Praha – město zpráv a zpravodaj- ství. Sborník referátů ze 14. vědecké konference Archivu hlavního města Prahy, konané ve dnech 1. a 2. října 1996, a z 15. vědecké konference Archivu hlavního města Prahy, konané ve dnech 7. a 8. října 1997. Praha: Scriptorium 2001, s. 59–61 a ŠTĚPÁNEK, Pavel. Španělští intelektuálové v Praze. In Město a intelektuálové od středověku do roku 1848. Sborník statí a rozšířených pří- spěvků z 25. vědecké konference Archivu hlavního města Prahy. Praha: Scriptorium, 2008. Viz též NOVOTNÝ, Miroslav. España y los países checos en los siglos XVI–XVII. In Opera romanica 3. La literatura española de los siglos XVI–XVIII en las bibliotecas de Chequia, Moravia y Eslovaquia. Conferencia internacional – Český Krumlov 2002. Ed. Helena Zbudilová. České Budějovice: Jiho- česká univerzita 2002, s. 9–26 (tam další bibliografie). 20 Přenesení stálé rezidence za panování císaře Rudolfa II. se chystalo delší dobu – první přípravy (především stavební úpravy Pražského hradu) započaly již roku 1577. Blíž viz LEDVINKA, Václav, PEŠEK, Jiří. Praha. Praha: Lidové noviny, 2000, s. 312–316, 320–321. 21 K Pražskému hradu a kulturní atmosféře v metropoli viz blíž FUČÍKOVÁ, Eliška. Pražský hrad za Rudolfa II. a jeho předchůdců a následovníků (1530–1648). In Rudolf II. a Praha – eseje. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy. Ed. Eliška FUČÍKOVÁ 26 k největším středoevropským městům a na středoevropské poměry byla metropolí velice lidnatou (ve druhé půli 16. století se počet obyvatel pohyboval okolo 40 000 a roku 1600 měla již dokonce 60 000 osob a něco přes 3 300 domů). Lidnatostí převyšovala taková města jako byla Vídeň, Krakov nebo Bratislava a přestože stála z hlediska evropského dálkového obchodu mimo hlavní obchodní trasy, byla vel- koměstem spotřebního typu,22 v němž se v době rudolfínské koncentrovala moc katolická i protestantská. Duchovní i hmotná renesanční a manýristická Praha byla, podobně jako tehdejší politická kultura, vícevrstevná a kosmopolitní.23 Tak jako měly Čechy pověst kacířské země, Praha byla všeobecně považována za nábožensky tolerantní kosmopolitní metropoli. Spojení hlavního sídla císařského dvora Prahy a dalších evropských měst byla pochopitelně věnována velká pozornost. Komunikace s Prahou, za Rudolfa II. hlavního sídla císařského dvora, byla velmi důležitá a existovalo několik hlavních komunikačních tras spojujících Prahu a zbytek Evropy. Metropole měla tehdy pra- videlné poštovní spojení s Vídní (přes jižní Čechy), s Madridem (přes Německo, Švýcarsko, francouzský Lyon, kde byl hlavní komunikační a poštovní uzel, a také přes Milano), s Benátkami (přes Trento a Milano), s Římem (opět přes Trento), Bruselem (odtud do Anglie a Francie) a s polským Krakovem a Gdaňskem. Česko-španělské vztahy druhé poloviny 16. století a prvních dvou desetiletí 17. století jsou především ve znamení kontaktů mocenskopolitických, diplomatic- kých a jejich nositelem je hlavně prošpanělsky orientovaná a se španělskými rody spřízněná domácí šlechta. V období 17. století nabývají tyto kontakty jiných podob, než tomu bylo ve století předcházejícím. Přestože do historickopolitického vývoje obou částí habsburské monarchie zasáhl dramaticky válečný konflikt, jenž trval dlouhých třicet let a z něhož vyšly české země podobně jako Španělsko oslabeny (i když poněkud jinak, než tomu bylo na Iberském poloostrově), španělský vliv v oblasti ideologické a umělecké nezmizel; jenom nabyl poněkud jiných podob a projevoval se spíše než v prostředí světského života v prostředí církevním. V pobělohorské době sehrála svůj vliv přítomnost španělské vojenské šlechty, která a kol. Praha: Správa Pražského Hradu, 1997, s. 2–71; HAUSENBLASOVÁ, Jaroslava, ŠRONĚK, Mi- chal. Urbs Aurea. Praha císaře Rudolfa II. [Praha]: Gallery, 1997 aj. 22 Srov. Praha – Čechy – Evropa. 1100 let kulturní, hospodářské a politické metropole střední Ev- ropy. Publikace k výstavě Clam-Gallasův palác 7. dubna – 1. června 2003. Sest. Václav Ledvinka. Praha: Scriptorium, 2003, s. 41. 23 Tamtéž, s. 44. K přílivu cizinců v rudolfínské době viz též HOJDA, Zdeněk. Cizinci v Praze Rudol- fa II. aneb téma zvláště dnes aktuální. Umění a řemesla 39, 1997, č. 3, s. 2–5.

27 přišla do střední Evropy v souvislosti s válečnými událostmi třicetileté války a zís- kala v Čechách a na Moravě řadu válečných konfiskátů. Nebyl to jen vliv negativní, jak se často zdůrazňuje, ale vliv, jenž měl i svoje pozitiva. Někteří z těchto váleční- ků se totiž projevovali i jako mecenáši církevních staveb či podporovatelé církev- ních řádů (za všechny lze jmenovat generála Baltazara de Marradas který byl hlav- ním donátorem kostela pražských karmelitánů na Malé Straně i mecenášem mon- serratských benediktinů v Emauzích)24 a někteří zde zapustili i trvalejší kořeny. Během třicetileté války a pak v období následujícím dochází k zesílení špa- nělských podnětů především v oblasti duchovní. Španělský živel měl svoje tradiční zastoupení již od poloviny 16. století v řadách jezuitů (španělští jezuité stáli u zrodu klementinského vysokého učení i u vzniku olomoucké univerzity). V době protire- formační bylo jezuitské školství na vysoké úrovni a v českých zemích bylo mezi členy řádu několik významných španělských osobností vědy a filozofie, které při- spěly k rozvoji evropského myšlení a v politicky a kulturně složité situaci, jež panovala po Bílé Hoře v českých zemích, udržovali povědomí o evropské vzdělanosti. Patřil k nim bezesporu filozof a teolog Roderigo Arriaga (1592–1667), který proslul svými univerzitními přednáškami nebo španělský teolog a polyhistor Juan Caramuel z Lobkovic (1606–1682), odpůrce jezuitů, který pobýval v českých ze- mích v letech 1647–1659, z toho řadu let jako opat emauzského kláštera, a který v Praze sepsal i několik svých děl. Specifickou kapitolou je pak ohlas španělského mystického a asketického hnutí v českých zemích – zejména díla sv. Terezy z Ávily, sv. Jana od Kříže, Ludvíka z Granady či sv. Petra z Alcantary a také kult španěl- ských svatých – vedle výše uvedených též sv. Isidora, sv. Franciska de Borja a po- chopitelně sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského či sv. Jakuba. Tento kult se projevil nejen ve výtvarném umění, ale i v duchovním životě a literatuře (hagio- grafické skladby, kramářské tisky, poutní písně apod.). Kult španělských světců byl uctíván nejen v kruzích čistě církevních, ale též v prostředí lidovém a pololidovém a přetrvával v barokním umění i v tvorbě slovesné hluboko do 18. století.25

24 K česko-španělským kontaktům viz též ŠTĚPÁNEK, Pavel. Praha španělská. La Praga española. [Praha]: Správa Pražského hradu, 2009. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. České země a jejich obyvatelé očima románského světa 16.–17. století, op. cit., s. 98–109, s. 132–158 aj. (tam též další literatura). K působení Španělů v českých zemích v době pobělohorské a zejm. k aktivitám Baltazara de Marra- das viz FORBELSKÝ, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marradase. Praha: Vyšehrad, 2006. 25 BINKOVÁ, Simona. Hispanika a portugalika ve Strahovské knihovně. Strahovská knihovna, 20– 21, 1985–1986 [vydáno 1990], s. 95–109 (zejm. sv. Isidor a sv. František Xaverský). 28

3. Španělský jazyk, španělská literatura a středoevropský geoprostor 16.–17. století

Středoevropským prostorem v užším slova smyslu rozumíme geografický a du- chovní prostor, který zaujímaly země Koruny české a jejich obyvatelé (ti, kteří na tomto území žili jak trvale, tak přechodně) nebo ti, kteří byli svým životem a čin- ností nějakým způsobem spjati s českými zeměmi a zanechali zde nejen svoje hmotné statky, ale i trvalejší intelektuální stopy. Španělská literatura v českých zemích nebyla tak zdomácnělá, jak to pozorujeme v sousedním Polsku, kde již v 16. a 17. století vycházely polské překlady řady významných titulů španělské literární produkce. Polská kulturní veřejnost měla k dispozici překlady v polštině, a to již od poloviny 16. století,26 zatímco do českých zemí byla tato produkce dovážena a šířena v podobě cizojazyčného importu. Kon- takty polské šlechty se španělským dvorem císaře Karla V., podobně jako kontakty českých zemí, byly poměrně úzké, ale zdá se, že inspirační vliv španělské kultury a literatury byl patrně v Polsku silnější než v českých zemích, takže si „vynutil“ vydá- ní překladu španělské literatury do latiny či polštiny. Tyto tendence pozorujeme nejen v 16. století, ale též ve staletích následujících (srov. např. četné překlady děl španělské mystiky do polštiny apod.). O významných aktuálních událostech spjatých se španělskou politikou a vá- lečnými výboji Španělska byla však česká vzdělaná veřejnost poměrně dobře in- formovaná již od poloviny 16. století formou tištěného politického zpravodajství. Nebylo to jen prostřednictvím dovážených či v cizině kupovaných tištěných zpráv a relací kolujících v domácím prostředí v cizích jazycích, ale také prostřednictvím domácích tisků vydávaných v češtině, popř. němčině Dochované aktuální letáky věnované vítězné bitvě Španělů u Saint-Quentinu v roce 1557, porážce neporazitel- né španělské Armady anglickým námořnictvem v roce 1588, zprávy informující o

26 Ke čtenářské a literární recepci španělských humanistických spisovatelů v Polsku a existenci řa- dy polských edicí a překladů viz Estreicherova bibliografie (ESTREICHER, Karol. Bibliografia polska. T. 1–34. Kraków: W drukarni uniwersyteckiej, 1870–1939) a též NIKLEWICZÓWNA, Krysty- na. Piśmiennictwo hispańskie w Polsce v okresie staropolskim. In Literatura staropolska w kon- tekście europejskim (związki i analogie). Red. T. Michałowska, J. Ślaski. Wrocław: Zakład narodowy im. Ossolińskich, 1977, s. 91–110. Prvními překlady pořízenými přes latinu byly spisy protes- tantské literatury – Instrucción cristiana para los niños Juana Valdése (překlad vyšel roku 1556 pod názvem Mleko duchowne) a El concejo y consejeros del príncipe Fadriqueho Furió y Ceriol (polsky jako Senator, 1579). Koncem 16. století byla dále přeložena do polštiny díla Luise de Grana- da, počátkem 17. století Politika boží Franciska de Quevedo (ten spis přímo ze španělštiny; překlad vyšel roku 1633 v Krakově). Ve třicátých letech 17. století byly do polštiny překládány asketicko- mystické spisy sv. Terezy, sv. Jana od Kříže. 29 událostech v Nizozemí,2 letáky referující o podmínkách mírové smlouvy mezi fran- couzským králem Jindřichem IV. a španělským králem Filipem II. uzavřené ve francouzském městečku Vervins v roce 1598 jsou toho dokladem.3 Základní geo- graficko-historické informace o Španělsku a španělských državách v Evropě i zá- moří zprostředkovávaly obyvatelům českých zemí základní kosmografické příručky a kroniky či relace vycházející v latině a němčině, popř. italštině. Klasickým příkla- dem je Münsterova Kosmografie, Karionova Kronika světa, Grynaeův Novus orbis nebo Boterovy Relazioni universali aj. Některé z těchto knih se dočkaly i překladu do češtiny; jako příklad můžeme uvést zmíněné kosmografické dílo Sebastiana Münstera, které bylo v české adaptaci Zikmunda z Púchova nesmírně populární ještě ve stoletích následujících. Praha má však jedno zajímavé prvenství pokud jde jazykově španělské tisky vydávané středoevropskými tiskařskými oficínami. Díky prestižnímu politickému a kulturnímu postavení metropole a díky španělské menšině žijící ve službách rudol- fínského dvora byla jedním z mála evropských měst, kde se v 16. století tiskly knihy ve španělském jazyce.27 Prvním zatím známým španělsky tištěným textem, který vyšel v Praze, je text privilegia španělského krále Filipa II. v Melantrichově latin- ském tisku vydaném v Praze roku 1577 – Opuscula quaedam pia, souboru šesti mystických traktátů sv. Franciska de Borja.28 Španělsky psané trakáty sv. Františka de Borja, poprvé vydané ve Valencii roku 1548 jako Seis tratados muy deuotos y vtiles para qualquier fiel Christiano a později reeditované pod názvem Opúsculos piadosos, přeložil do latiny španělský jezuita Alfonso de Deza (1530–1589). Pře- klad a vydání inicioval španělský velvyslanec v Praze Juan de Borja, Franciskův syn (v Praze pobýval v letech 1577–1581), který se těšil díky svému blízkému příbuzen- ství s jednou z velkých postav španělských církevních dějin přízni císařského dvora a katolické šlechty a zastával prestižní postavení v duchovním a kulturním životě Prahy.29 Text španělsky tištěného privilegia Filipa II. datovaného 6. února 1577 v Madridu je sice velmi krátký (jedná se pouze o čtyři strany textu v knize malého

27 Vedle tiskáren Iberského poloostrova, měst španělského Nizozemí to byly ještě italské Benátky a Řím, francouzský Lyon, Rouen a hlavní město Paříž, v Německu pak Augšpurk. 28 Blíže KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Jiří Melantrich – počátky španělského knihtisku v českých ze- mích? Sborník Národního muzea, řada C – Literární historie (Laudatio dr. Helze Turkové. Sborník k životnímu jubileu), sv. 57, 2012, č. 1–2, s. 40–43. 29 K Juanu de Borja viz BAĎURA, Bohumil. Los Borja y el Reino de Bohemia. Iberoamericana Pragensia 39, 2005 [vyd. 2006], s. 43–72 a též KROUŽIL, Vojtěch. Juan de Borja, Guillén de San Clemente a formování „španělské strany" na dvoře Rudolfa II. Časopis Národního muzea, řada A 179, 2010, č. 1–2, s. 3–41.

30 osmerkového formátu), který je však důležitý jak svým obsahem, tak také jazykovou formou a stylem formulace. Melantrichův tisk tak přináší raný důkaz o Borjově iniciační činnosti v oblasti podpory vydávání španělských knih v Praze16 a zapadá plně do okruhu španělských tisků vydávaných později pražským tiskařem a nakla- datelem Jiřím Černým z Černého Mostu zvaným Nigrin, který se do historie špa- nělské typografie v Čechách zapsal již významněji. O vydávání španělských tisků v jeho tiskařské oficíně odborná literatura dostatečně pojednala a bylo konstatová- no, že jeho španělsky vydaná produkce (5 tisků z let 1581–1592) souvisela úzce se španělskou klientelou spjatou s císařským dvorem; jak s osobou císařovny Marie Španělské, tak také se zmíněným španělským vyslancem Juanem de Borja.30 Jiří Černý byl jedním z nejvýznamnějších tiskařů předbělohorského období – a to jak délkou svého působení, počtem vydaných děl různého druhu a všestran- ností, tak také svými odbornými kvalitami a kontakty, rozhledem a ambicemi pře- sahujícími hranice země.10 Známé je Nigrinovo vydání díla španělského kněze, di- plomata a obchodníka Pedra Corneja Historia de las civiles guerras y rebellion de Flandes, které tiskař vydal v roce 1581 a které vyšlo společně se dvěma španělsky psanými aktuálními politickými spisky (anonymní Antiapologií, katolickou pole- mikou s Apologií prince Viléma I. Oranžského, a španělskou verzí vyhlášení nezá- vislosti generálních stavů Spojených nizozemských provincií na Španělsku – Pla- cart de los estados generales). Soubor tří tisků vyšel roku 1581 a dochoval se jak v domácích knižních sbírkách, tak v knihovnách v zahraničí. Nejprestižnější špa- nělskou zakázku, kterou Nigrin dostal, však představovalo vydání tisku Empresas morales, prvního díla španělské emblematické literatury a také první knihy em- blémů vydané na našem území. Dílo sepsal sám velvyslanec (je autorem devíz k mědirytinovým symbolům) a výtvarně jej vyzdobil Erasmus Hornick, německý zlatník, kreslíř a rytec působící na dvoře Rudolfa II.31 Kniha vyšla roku 1581 s věnováním králi Filipu II. Je tedy jisté, že šlechta v českých zemích, zejména ta, jež byla spjata s dvorským prostředím nebo ta, která měla rodinné a společenské kontakty se špa- nělským prostředím (zejména vysoce postavená katolická prohispánsky orientova-

30 Blíže KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělské tisky 16. století z dílny pražského tiskaře Jiřího Nigrina. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 209–218 (španělská verze: Los Impresos Españoles del Siglo XVI Procedentes de la Tipografía Praguense de Jorge Nigrin. Ibero-Americana Pragensia 22, 1988, [vyd. 1990], s. 147–154). KAŠPAROVÁ, Jaroslava. České země a jejich obyvatelé očima románské- ho světa 16.–17. století, op. cit., s. 2010, s. 100–102, 205–206, 215–217. 31 K jeho osobě srov. KONEČNÝ, Lubomír. Quién Ilustró Empresas Morales de Juan de Borja? Ibe- ro-Americana Pragensia 26, 1992, s. 157–164. 31 ná aristokracie a šlechtické rodiny, které byly díky sňatkové politice napůl španěl- ské – Lobkowiczové, Eggenbergové, Pernštejnové, Dietrichsteinové apod.), byla schopna španělsky komunikovat a číst. Názory, že španělština byla v českých ze- mích exotickým jazykem, omezeným pouze na úzký okruh šlechticů hispanofilně zaměřených či pokrevně spřízněných se španělskými rodilými mluvčími, byly díky výsledkům četných bádání vyvráceny. Vzdělávání a výuku ve španělštině poskyto- vali šlechticům soukromí učitelé, preceptoři, doprovázející šlechtického kavalíra na zahraniční cestě a také rodilí mluvčí přímo na místě (méně či vůbec ne pak španěl- ská univerzitní studia).32 Řada světských i církevních intelektuálů v českých zemích pak zvládala špa- nělštinu na bázi latiny a italštiny, a to při nejmenším pasívně. Průměrně vzdělaní intelektuálové v českých zemí konce 16. století a počátku 17. století byli schopni španělsky číst, popř. se na elementární bázi domluvit. Kromě latiny a italštiny, kte- rá usnadňovala četbu textu, hrál v jazykové praxi velkou roli přímý kontakt s osobami španělsky hovořícími (rodinný, společenský, profesní i obchodní) a s ja- zykově španělským prostředím (jak v samotném Španělsku, španělském Nizozemí, na místodržitelských dvorech v Miláně, Neapoli, tak např. ve španělsky hovořících kruzích vídeňského dvora). Jazyková průprava byla součástí vzdělání šlechtických kavalírů, příslušníků vyšší i nižší šlechty33 a městských intelektuálních špiček. Byla záležitostí individua, rodiny, souvisela se společenskou angažovaností, s ambicemi jedinců i celé rodiny (a jejich majetkovými poměry) a kontakty profesními či přátelskými, popř. s vojenskou kariérou. Na domácí výchovu mladých šlechticů (zajišťovali ji precep- toři), navazovala pážecí služba nebo studium v zahraničí a kavalírské cesty. Vzdě- lávání mladých šlechtických dívek probíhalo v domácím, rodinném, popř. panov- nickém fraucimoru. Dívky se až na výjimky cizím jazykům neučily, jejich vzdělávací

32 Srov. doklady v denících a pamětech šlechticů; vedle známého příkladu rytíře-vojáka Jindřicha Michala Hýzrleho z Chodů (1575–1665), který ve svých pamětech v pasáži věnované době, kdy pů- sobil jako čtrnáctileté páže ve službách arcivévody Arnošta Habsburského ve Vídni (90. léta 16. sto- letí), to byl např. politik a diplomat hrabě Heřman Jakub z Černína (1659–1710), zakladatel černín- ské obrazové galerie a mecenáš umění nebo pan Lev Vilém z Kounic (1614–1655), císařský komoří a od roku 1652 nejvyšší sudí na Moravě. Ten na své kavalírské cestě po Itálii a Španělsku navštěvoval roku 1636 v Madridu soukromé hodiny španělštiny asi měsíc (blíže Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír. Jeho deník z cesty do Itálie a Španělska a osudy Kounické rodiny v letech 1550–1650. Ed. František Hrubý, k vyd. připravila Libuše Urbánková. Brno: Státní oblastní archiv, 1987 a Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Ed. Simona Binková, Josef Polišenský. Praha: Odeon, 1989, s. 165–189). 33 K výchově a vzdělání nižší aristokracie viz např. KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesanč- ního aristokrata. Praha–Litomyšl: Paseka, 2004, s. 45–51.

32 program zahrnoval vedle výchovy společenské, křesťanskou věrouku, základy čtení a psaní, počítání, ruční práce, popř. bylinkářství. Vrchol společenské kariéry žen představoval výhodný sňatek. Na konci 16. a v 17. století se ve světě české aristokracie hovořilo až šesti jazyky (kromě latiny, češtiny a němčiny to byly právě španělština, italština a fran- couzština).34 Jazykové příručky pomáhající zvládnout živý mluvený jazyk a spole- čenskou konverzaci tvořily nedílnou část osobních i rodových knižních sbírek šlechticů. Svědčí o tom záplava různé jazykové literatury – od slovníků „akademic- kého“ pojetí, v nichž nedílnou součástí byla latina, přes praktické několikajazyčné slovníky doplněné výkladem gramatiky (španělština nejčastěji v kombinaci s fran- couzštinou a italštinou, ale často také s němčinou) až po aktuální konverzační pří- ručky obsahující nezbytné fráze dobové společenské konverzace. Kombinace tří románských jazyků (francouzštiny, italštiny a španělštiny) byla nejčastější, jak to potvrzují jazykovědné příručky francouzských hispanistů a královských tlumoční- ků Césara Oudina (ca 1560–1625), jeho syna Antoina Oudina (zemř. 1653) nebo italského hispanisty, jazykovědce a překladatele Lorenza Franciosiniho (ca 1600– 1645). Rozšířena byla také německo-španělsko-francouzsko-italskou konverzační příručka Juana Ángela de Zumarán, učitele jazyků v Bavorsku a ve Vídni (Das Ne- we Sprachbuch. Sprachbuch und gründlicher Wegweiser, … Als Teutsch, Frantzösisch, Italiänisch und Spanisch) vydaná v Mnichově roku 1621, která umožňovala zvládnutí španělštiny prostřednictvím němčiny. Tyto jazykové příruč- ky nenacházíme jen ve šlechtickém prostředí, ale kolovaly také mezi měšťanskými intelektuály (v 17. století vlastnil Zumaránovo dílo nejen Hans Ulrich z Eggenbergu, ale též např. vdova po pražském právníkovi italského původu půso- bícím na pražské univerzitě Zuzana Malanotte de Caldes).35 Jednotliví členové cír- kevních řádů byli v případě nábožensky motivovaných cest do ciziny nebo zahra- ničních misí nuceni zvládnout jazyk praxí; např. jezuité vyslaní do Španělska a zá- moří dostali základní výuku španělštiny hned po příjezdu do Španělska, před od- chodem na misie.

34 Ke znalostem jazyků ve světě šlechty v 16.–17. století viz MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 309–313 a s. 798–799. 35 Tato knihovna představuje se svými 127 položkami největší knihovnu Starého Města pražského té doby. Příručka byla v inventáři zapsána jako Grammatica Germanica, Hispanica et Gallica Joan- nis Angeli. Blíže HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Románská literatura v knihovnách sta- roměstských měšťanů v 17. století. Documenta Pragensia 19, 2001, s. 86 a 96. 33

Koncem 16. a počátkem 17. století se rychle rozvíjely také česko-španělské obchodní styky s ekonomicky silným španělským Nizozemím, na čele s prosperujícími městy Antverpami a Bruselem.36 Právě pro potřeby obchodníků a řemeslníků vznikaly praktické vícejazyčné slovníčky a konverzační příručky v jednom, jež byly po celé Evropě velmi rozšířené a představovaly komerčně úspěšný a žádaný artikl. Obsahovaly často až šest evropských jazyků (kromě latiny byla zastoupena pravidelně němčina, francouzština, italština, španělština a také jazyk té geografické oblasti, pro niž byla příručka určena). Tyto šestijazyčné příručky nazvané Colloquia et Dictionariolum hexaglosson vycházely anonymně, v četných reedicích a úpravách a pokud se dochovaly do dneška, tak většinou v defektních a opotřebovaných exemplářích. Základem této oblíbené jazykové příručky byl šesti- jazyčný slovník Noëla van Berlainmont, profesora francouzštiny, který žil v Antverpách a který dílo vydal poprvé roku 1536 (šestým jazykem byla pochopi- telně holandština). Česká varianta Hexaglossonu je vzácně dochována pouze v několika exemplářích (tři z nich se nacházejí v Knihovně Národního muzea).37 Vzácná jazyková příručka je jedinou známou jazykovou pomůckou, v níž figuruje čeština společně se třemi románskými jazyky (francouzštinou, italštinou a španěl- štinou). Její existence i bohemikální autorský podíl na jejím vzniku (tisk vyšel pa- trně počátkem 17. století v Lipsku a o jeho vydání se zasloužil český tiskař Jiří Ja- kub Dačický) dokazují, že se základní znalost španělštiny se v českém prostředí 16. a 17. století pociťovala jako nezbytná.38

36 Např. v oblasti knižního trhu byly kontakty výrobců, obchodníků i konzumentů poměrně velice úzké; příkladem toho je mj. takřka monopolní postavení zmíněných měst v dovozu španělských knih do střední Evropy, tedy i včetně českých zemí, v předbělohorské době. 37 BERLAINMONT, Noël van. [Dictionariolum hexaglosson cum colloquijs aliquot sex linguarum Latinae, Bohemicae, Allemanicae, Gallicae, Hispanicae et Italicae. Lipsiae: sumtibus Georgij Ia- cobidae Daczicent, excudebat Michael Lantzenberger, 1602] nebo [Lipsiae: Hennig Grosse, Michael Lantzenberger, 1611]. Knihovna NM, sign. 26 G 21 (3 exempláře). Knihopis nr. 16438 uvádí pod jménem Valerius, Cornelius a přisuzuje tisk Frobeniově dílně v Basileji. 38 Podle posledních průzkumů se nejedná o Frobeniovo basilejské vydání z druhé poloviny 16. stole- tí, jak se tradovalo až doposud v odborné literatuře (např. práce A. Mištinové, J. Kašparové aj.), ale o pozdější edici lipskou – zřejmě z roku 1611 (podíleli se na ní tiskaři Hennig Grosse, Michael Lant- zenberger), nebo, která vyšla v Lipsku roku 1602 (nákladem Jiřího Jakuba Dačického a tiskem u Michaela Lantzenbergera); k tomu viz VACULÍNOVÁ, Marta. Zikmund Hrubý z Jelení a jeho život v Basileji. Listy filologické, 135, 2012, č. 1–2, s. 91–124 (zde s. 117–118). Názor tradovaný některý- mi hispanisty (B. Chudoba, J. Polišenský či P. Štěpánek) o tom, že dílo vzniklo v Čechách na konci 16. století a inicioval jej španělský velvyslanec Juan de Borja, není ničím podložen a je nutno jej odmítnout.

II. Španělský rytířský román jako jeden z žánrů renesanční zábavné prózy

1. Španělská literatura Zlatého věku a fiktivní próza

Dá se říci, že „Siglo de oro“ španělské kultury a literatury se víceméně kryje s obdobím mocensko-politického, hospodářského a kulturního vzestupu země, i když jej časově přesahuje – vrcholné odobí španělské renesance probíhá již v ovzduší nesvobody, ekonomického poklesu a kulturní izolace země, období barokní pak v atmosféře poznamenané nejen hospodářskou recesí a politickou destabilitou, ale také pocity hlubokého pesimismu a všeobecnou ztrátou iluzí a víry ve velikost člověka i velikost španělského impéria.39 Tyto španělské deziluze, ono pověstné „desengaño“, jež zažívají v první polovině jak jedinci, tak celá společnost, předsta- vuje závěrečnou fázi období, jemuž jsme si navykli říkat „Zlatý věk“ španělské literatury. Španělská literatura „Zlatého věku“ je specifický fenomén v rámci národní i světové literatury, který se originálním způsobem promítl do kulturní historie lidstva. Španělská renesance, poznamenaná reconquistou, dlouho přetrvávajícími středověkými idejemi, které vtiskly španělské renesanci osobitý ráz, absolutistic- kými snahami vytvořit mocensky, politicky i kulturně jednotný stát, zámořskými objevy, ale také zřízením inkvizice podléhající španělskému králi a nikoli papeži a důslednou protireformační politikou, přispěla k rozvoji všech výrazových forem umělecké literatury. Středověká cantares gesta se přetavila v originalitu španěl- ských romancí, komedie Lopeho de la Vega či barokní hry Calderóna de la Barca či

39 Španělský název „Siglo de oro“ časově označuje v literatuře období od roku 1492 (objevení Ame- riky a dobytí Granady, vydání Nebrijovy španělské gramatiky a vydání Celestiny) do roku 1681. Po- liticky je hranice rok 1659 (pyrenejský mír), ale pro literaturu je mezníkem úmrtí dramatika Pedra Calderóna de la Barca, posledního velkého představitele Zlatého věku. Za „předehru“ Zlatého věku je všeobecně považováno odobí od sklonku 15. století zhruba do poloviny 16. století, která tvoří prv- ní mezník počátku vrcholné fáze Zlatého věku (plná asimilace renesančních idejí) trvající do prv- ních tří desitiletí 17. století. Epilogem Zlatého věku je pak období následující (s dolní hranicí roku 1681). Z hlediska uměleckých směrů zahrnuje „Siglo de oro“ epochu renesance, manýrismu a baro- ka. Španělská i evropská historiografie a literární historie není vždy zcela jednotná ve stanovování periodizačních mezníků (někdy je za vrcholnou fází Zlatého věku např. označováno období ca 1550–1650). Termín „Siglo de Oro“ poprvé použil známý španělský historik a spisovatel 18. století Luis José Velázquez, marqués de Valdeflores (1722–1772) v roce 1754 ve své literárněkritické práci věnované španělské poezii (srov. pozdější edici VELÁZQUEZ DE VELASCO, Luis José, marquis de Valdeflores. Orígenes de la poesía castellana. Málaga: por los herederos de F. Martinez de Aguilar 1797, s. 58. Dostupné z ww: ); označoval jím však jen 16. století). Španělská literární historie používá někdy i plurál – „Siglos de oro“. Český překlad „Zlatý věk“ je pochopitelně mnohem adekvátnější než dříve užívaný termín „Zlaté století“. 35

Guilléna de Castro a Tirsa de Molina přispěly ke zrodu dramat francouzského klasicismu, vrcholná díla španělské mystické poezie přesáhla svůj náboženský rozměr a díky své demokratické a hluboce lidské podstatě zasáhla celou širokou oblast umění i lidové slovesnosti a originální španělské formy narativní zábavné prózy přispěly ke vzniku moderního evropského románu. K úspěchu španělské rene- sanční prózy přispěl velkou měrou i knihtisk; od samého počátku knihtisku byla zábavná próza významným edičním žánrem, který byl spjat s rozvojem narativních postupů, převážně fiktivní povahy, který vedl čtenáře nenásilnou formou ke stále víc a víc se uplatňující praxi tichého čtení, nikoliv v latině, ale v národních jazycích (platí to jak pro literaturu Iberského poloostrova, tak literaturu italskou či francouzskou). Originalita španělské literatury se dle našeho mínění nejvíce promítla právě do rozmanitosti prozaických žánrových útvarů, které dokázaly čerpat jak z antické, arabské, tak středověké domácí i evropské tradice, nebo z renesanční literatury italské, a všechny tyto podněty a inspirace pak ve specificky domácích podmínkách přetvořit do nově vzniklých žánrů. Rytířský román i román pikareskní stál u zrodu moderního románu, k němuž přispěly i další žánrové prozaické formy, jež byly součástí španělského dobového kontextu a jejichž sepětí s oběma jmenovaným typy románu i vzájemné ovlivňování bylo evidentní. Pro španělskou zábavnou prózu 16. století bylo typické formální a žánrové bohatství kratších i delších prozaických útvarů, jejich prolínání a synkretismus. Li- terární historie hovoří v této souvislosti o „variedadades de la ficción novelesca“,40 kterou tvoří vedle rytířských románů („ficción caballeresca“ nebo též „libros de caballerías“) pastýřský román („ficción pastoril“ čili „libros de pastores“), senti- mentální román („ficción sentimental“), byzantinský román („ficción bizantina“ nebo též „ficción de aventuras peregrinas“), maurský román („ficción morisca“ neboli „libros moriscos“) a pikareskní román („ficción la picaresca“). Pikareskní román je někdy také označován společně se skupinou „los libros celestinescos“ jako

40 LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro. Renacimiento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2. 2. ed. Barcelona: Editorial crítica, 2004, s. 271– 285 (kap. Variedades de la ficción novelesca) a LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro: Rena- cimiento. Primer suplemento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Fran- cisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001, s. 131–140 (kap. Variedades de la ficción novelesca). S termínem „narración idealista“ nebo „narrativa idealista“ operuje španělský literár- ní historik Rey Hazas – viz REY HAZAS, Antonio. Introducción a la novela del Siglo de Oro, I (Formas de narrativa idealista). Edad de Oro, 1, 1982, s. 65–105.

36 realistická fiktivní próza („ficción realista“, též „narración realista“), na rozdíl od zbylých výše jmenovaných literárních prozaických útvarů, které se označují za útvary založené na ideálech renesančního humanismu (platonismu, bukolismu, petrarkismu apod.) a které lze zahrnout do kategorie „narración idealista“. Do pa- noramatu prozaických narativních útvarů patří také útvar krátké povídky, a to po- vídky foklórní vyrůstající ze středověkého exempla („cuentecillo de raigambre folklorica“ též nazývaná „cuentecillo tradicional“) a italská novela („novella a la italiana).41 Dá se říci, že přitažlivost španělské renesanční i barokní zábavné prózy, kte- rá dodnes překvapuje svými nedořešenými záhadami, které se čas od času snaží vyřešit novým literárním odhalením týkajícím se autora, datace či nového vydání (ať se jedná o slavné dílo Celestinu, pikareskní román Lazarillo či nově objevené rukopisné rytířské romány apod.) nebo novými obsahovými a formálními rozbory vlastních literárních textů, která mohou rovněž odhalit nové možnosti žánrových proměn a žánrových souvislostí (např. společnou vývojovou linií rytířského a pika- reskního románu, o nichž se starší literární historie domnívala, že se jednalo o dva žánry stojící v opozici). Inspirační síla obou těchto prozaických fiktivních žánrů je živá v moderní próze dodnes, takže není divu, že se literární historie a kritika (spo- lečně se čtenáři) vrací k jejich zrodu ve snaze poznat co nejlépe jejich vývojové zá- konitosti.

2. Španělský rytířský román – literární i ediční bestseller španělské renesanční zábavné literatury

Renesančními rytířskými romány označujeme ve španělské literatuře prozaická dobrodružná vyprávění, která tematicky sahají do středověku a čerpají z tradice francouzských rytířských eposů šířených především francouzsky, španělsky, kata- lánsky nebo portugalsky. Zrod žánru klademe do období přelomu 15. a 16. století, velké evropské obliby dosáhl ve století 16. a počátkem 17. století lze hovořit již o jeho úpadku. Španělský rytířský román, který se v 16. století konstituoval ve vý- znamný renesanční literární a ediční žánr, představoval pro čtenáře 16. století his-

41 Tamtéž. Srov. také LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Libros de caballerías castellanos: textos y contextos. Edad de oro, 21, 2002. s. 9–60. Dostupné z www: . Zde také přehled dosavadního bádání a základní literatura k tématu. 37 toricky reálnou a věrohodnou literaturu, zábavné čtení o historicky existujících hr- dinech pohybujících se v reálném či alespoň věrohodném světě. Jestliže dnes řa- díme španělské rytířské romány mezi literaturu fantaskní a imaginární (španělští literární histoikové užívají termín „historia fingida“), v minulosti tomu tak nebylo. V době, kdy se konstituoval, byl jeho rozvoj ovlivňován estetickými názory aristote- lovské a horatiovské poetiky (zejména horatiovským požadavkem zábavné užiteč- nosti, tj. spojení užitečného s příjemným – „miscuit utile dulci“).42 Soudobí spiso- vatelé i čtenáři měli tendenci řadit jej mezi historická díla. Dokládají to např. už samotné názvy děl, v nichž se často objevuje slovo „historia“ („muchas y grandes historias“, „historia dove si ragiona de i suoi valorosi, e gran gesti, & amori; con altre varie aventure“), „kronika“ („Chronica de los famosos y esforçados cavalleros Lisuarte de Grecia...“, názvy dokládající vyprávění o „hrdinských činech“ („hechos“, „las grandes hazañas“), válečných i milostných „dobrodružstvích“ („de las extrañas aventuras y grandes proezas“, „las maravillosas fazañas y estrañas aventuras“, „sus grandes hechos en armas, y de los sus altos y estraños amores“ aj.), „udatných rytířích“ („Historia del invencible cavallero“, „Histoire du preux, vaillant et tres-victorieux cheualier Palmerin“ nebo „el valiente cauallero Flora- mor su hermano y de los marauillosos amores“ ) apod. Zábavný charakter vyprá- vění bývá často zdůrazněn již v samotném titulu díla („Discours plaisant & de sin- guliere recreation“, „les faictz … proprement depaintes & naïfvement exprimées, avec occurences belles, gentilles & agreables sur toutes autres de semblable suject“ atd.),. Někdy bývá zdůrazněn i fiktivní či naopak věrohodný charakter („histoire fictive“, „vraisemblable“) rytířských románů a nechybí ani adjektiva vy- zdvihující jejich didaktický záměr („instructive et bien écrite“) . Bez zajímavosti není ani to, že v knižních librářích a katalozích bývají rytířské romány zařazovány střídavě zařazován do oddílu „Historie“ a „Poezie“. Španělský renesanční rytířský román, prozaický narativní žánr, který má svoje kořeny ve středověkých rytířských románech bretonského cyklu, se vyvíjel ve vzájemných vztazích nejen k jiným prozaickým narativním formách existujícím v 16. a na počátku 17. století (patří mezi ně vedle základních románových forem jako byl pastýřský, sentimentální či maurský či byzantinský román i kratší prózy a

42 Omne tulit punctum qui miscuit utile dulci, lectorem delectando pariterque monendo („Absolut- ní vítěz je ten, kdo dokáže spojit příjemné s užitečným – psát čtivě a poučně naráz“): srov. HORA- TIUS FLACCUS, Quintus. De arte poetica – O umění básnickém. Z latinského originálu přeložila Dana Svobodová, k vydání připravila a odbornými komentáři opatřila Eva Stehlíková. Praha: Aca- demia, 2002, s. 46–47, verše 343 a 344. 38 povídky), ale také k literárním žánrům, s nimiž ho pojila nikoliv žánrová, ale spíše námětová blízkost a podobnost (epická a lyrickoepická poezie), nebo které byly schopny příběh předvádět na jevišti (drama). Literárněteoretické debaty o tom, zda román jako nově se konstitující pro- zaický žánr má být více historií nebo fikcí, souvisely s diskusí řešící vztah pravdy a fikce a literatury a fikce anebo s debatami týkající se věrohodnosti v literatuře a po- sláním literatury (má vychovávat či bavit?) apod. Je nutno říci, že definice románu jako žánru se teprve hledaly a vymezovaly (dosti obtížné a ne vždy jednoznačné bylo především odlišení novely jako kratšího prozaického útvaru a románu, tedy del- šího prozaického vyprávění se složitější narativní strukturou; ale také vymezení románu v protikladu k eposu). O tom, že si často ani spisovatelé či literární teoretikové nevěděli rady, kam tento prozaický žánr zařadit, svědčí např. vyjádření francouzského básníka a teoretika Malherbova okruhu Pierra de Deimier (ca 1580–1618), obdivovatele poetiky Horatiovy. V jeho teoretickém spisu „L´Académie de l´art poétique“43 z roku 1610 lze číst: „… Mais touchant les Amadis, Palmerin d’Olive, Primaleon de Grece, Gerileon d’Angleterre, et les Romans des chevaliers de la table ronde, ce sont bien des Poësies, toutesfois par deux raisons ils ne sont pas parfaictement Poëtiques: veu qu’ils sont trop semblables à l’Histoire, et qu’ils ne sont pas composez en vers : Aussi à bien qualifier ces Romans, on peut dire que ce sont des Poësies en façon d’Histoire“.44

2. 1. Literární věda a španělský renesanční román

Řadu informací o vývoji a charakteru španělského románu společně s dobovým li- terárněkritickým pohledem se můžeme dozvědět z literárněkritických či teoretic- kých prací francouzských spisovatelů 17. století, kteří se pokusili podívat se na „romans fabuleux“ z hlediska historické perspektivy a zhodnotit jejich historickou

43 DEIMIER, Paul de. LÁcademie de lárt poetique, où par amples raisons, demonstrations, nouvelles recherches, examinations et authoritez d'exemples sont vivement esclaircis et deduicts les moyens par où l'on peut parvenir à la vraye et parfaicte connoissance de la poësie Françoise … Paris: Jean de Bordelaux, 1610. Faksimilovaná edice, blíže viz Gallica. Dostupné z www: . Srov. též LOSADA GOYA, José Manuel. Biblio- graphie critique de la littérature espagnole en France au XVIIe siècle. Présence et influence. Genève: Droz, 1999 nr. 19, s. 36. 44 Viz DEIMIER, Paul de. LÁcademie, op. cit., s. 10.

39 roli, kterou sehrály v dějinách vývoje románu jako žánru. I když jsou jejich hodno- cení i názory pochopitelně v mnohém odlišné, shodují se v tom, že vypovídající hodnota fiktivních „narrations“ je díky fikci nižší než u literatury historické a že budoucnost žánru leží v rozvoji francouzského románu, který by měl podávat pří- běhy pravdivé nebo alespoň věrohodné. V soudech barokních a zejména klasicis- tických literárních kritiků často zaznívá kritika čistě fiktivní literatury, které vyčíta- jí nejen silnou nepravděpodobnost děje a postav, ale také neblahé účinky na čtená- ře. 45 V 17. století v souladu s tím, jak rostla obliba románu jako žánru, vznikaly li- terárněteoretické práce zabývající se jeho vznikem (na pozadí veršovaných eposů) a jeho transformací. Barokní román, jehož typickým reprezentantem je Urfého As- trée, i román heroický (romány Georgese a Madeleine de Scudéry) do jisté míry na rytířský román navazují, a to zejména v tom, že literární fikce jde často až za hranici pravdivosti a věrohodnosti. Klasicističtí romanopisci a literární kritikové druhé poloviny 17. století (1657–1694) pak odmítali čistou fikci a nepravděpodobnost nejen rytířských, pastýřských či sentimentálních, ale i heroických románů, jejich komplikovaný děj a pseudohistoričnost. Razili požadavek inspirovat se zejména skutečnou, autentickou historií, požadovali časovou lineárnost děje. Budoucnost románu jako žánru spatřovali v románech komických a satirických a románech, které dokážou skloubit zábavný pravděpodobný příběh s poučením čtenáře. Druhá polovina 17. století znamená skutečně předěl v historii románu a v jeho estetické koncepci. Extravagance barokního a heroického románu je potla- čena, nastupuje pravdivější popis skutečnosti, složité dějové zápletky a odbočky nahradila jednoduchá hlavní dějová linie a vzrůstá obliba kratších prozaických útvarů – povídek. Román se žánrově odpoutal od eposu a směřoval k realistickému popisu skutečnosti, jemuž nechybí komický či satiricko-burleskní způsob vidění,

45 Na svoji dobu poněkud překvapivě odlišný názor zastává ve svém spisku De la lecture des vieux romans Jean Chapelain (1595–1674); srov. edici tohoto díla dochovaného rukopisně v Bibliothèque Arsenal: CHAPELAIN, Jean. De la lecture des vieux romans, par Jean Chapelain de l'Académie française. Publié pour la première fois avec des notes par Alph.Feillet. Paris: Aubry, 1870. Reedice: Genève: Slatkine, 1968. Dostupné z www: . Chapelain zde obhajuje rytířské „vieux romans“: např. o Lancelotovi říká, že to sice není historické dílo typu Tita Livia, protože po- pisované události mají k pravdě hodně daleko, ale že: „il pourroit lui être comparé par la vérité des moeurs et des coutumes dont l'un et l'autre fournissent des images parfaites: l'un des temps dont il a écrit, l'autre de ceux où il a écrit.“ Viz též LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature espagnole, op. cit., nr. 128, s. 179. 40 který má hodně společného se Cervantesovým satiricko-ironickým ztvárněním skutečnosti v Don Quijotovi.46 Připomeňme si v této souvislosti alespoň některé teoretické spisy, přinášející hodnocení románu v kontextu zábavné prózy; a to nejen z hlediska literárněteore- tického, ale též z hlediska literární nebo čtenářské recepce. Důležitým dílem je v tomto ohledu spis Traité de lórigine des romans francouzského vzdělaného bis- kupa z Avranches, učence a spisovatele Pierre-Daniela Hueta (1630–1721). Li- terárně historická práce týkající se vývoje románu jako literárního žánru vyšla po- prvé roku 1669 jako předmluva k prvnímu dílu románu Zaïde histoire espagnole Marie-Madeleine de La Fayette vydaného pod jménem básníka a překladatele Jea- na Regnaulta de Segrais (1624–1701), rádce a spolupracovníka Mme de Lafayette (Lettre à M. de Segrais, De l'origine des romans). Spis vyšel brzy samostatně v latině a angličtině, byl přeložen do němčiny a francouzsky pak vyšel samostatně ještě v roce 1678, 1685 a 1693. Cílem díla bylo obeznámit se vznikem románu a ukázat (zdůrazněním rozdílů mezi eposem a románem), jak se tento žánr, který nadchl tolik čtenářů, vyvíjel. Huet obhajuje existenci románu v době klasicistické, kdy jej Boileauova literární teorie vytěsnila na okraj literatury, a podává jeho cha- rakteristiku: „… ce que l'on appelle proprement Romans sont des fictions d'aventures amoureuses, écrites en prose avec art, pour le plaisir et l'instruction des lecteurs. Je dis des fictions, pour les distinguer des histoires véritables. J'ajoute, d'a- ventures amoureuses, parce que l'amour doit être le principal sujet du Roman. Il faut qu'elles soient écrites en prose, pour être conformes à l'usage de ce siècle. Il faut qu'elles soient écrites avec art, et sous de certaines règles; autrement ce sera un amas confus, sans ordre et sans beauté. … Ainsi le divertissement du lecteur, que le romancier habile semble se proposer pour but, n'est qu'une subordonnée à la principale qui est l'instruction de l'esprit, et la correction des mœurs.“47 Huet neodmítá uměleckou invenci ani fikci, pokud je to fikce pravděpodobná. Romány jsou podle něho „fictions de choses qui ont pu être, et qui nónt point été“, což je odlišuje od „fables“, tj. smyšlenek a výmyslů, které představují „des fictions de chose qui nónt point été, et nónt pu être“.48 Huetův spis je prvním teoretickým a

46 K hodnocení vývoje románu v 17. století ve Francii viz PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique dans le roman comique de Scarron. Étude comparative avec Don Quijote de Cervan- tes. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 75–82. 47 HUET, Pierre-Daniel. Traité de l'origine des romans par Huet. Paris: N.L.M. Desessarts, an VII [=1799], s. 3–5. Dostupné z www: . 48 Tamtéž, s. 11. 41 dodnes významným spisem pojednávajícím o literárním žánru románu, a to přesto, že je poznamenán dobou, kdy vznikl, tj. dobou, kdy došlo ke změně dvou estetic- kých teorií – barokní a klasicistní.49 Otevřel diskusi o románu, do níž přispěl také Charles Sorel (kol. 1597–1674), autor románů L´Histoire comique de Francion (1623) a Le Berger extravagant (1627–1628) i krátkých próz Les Nouvelles fran- çoises (1623), a to nejen svojí Bibliothèque françoise (1664), modelovou knihov- ničkou určenou „honnêtes hommes“,50 ale především svým literárně teoretickým dílem De la connoissance des bons livres, ou Examen de plusieurs autheurs (1671).51 Spisek přináší ve čtyřech částech Sorelův pohled na literární žánry (poezie, román, drama) a literární jazyk, v nichž autor probírá zápory i klady rozebíra- ných hlavních témat. Záměr autora je dobově didaktický: četba „bons livres“ má vést k „bonne conduite“ člověka. Sorelovo dílo je zajímavé nejen z hlediska toho, jak se v něm odráží literár- někritické debaty týkajících se pravdivosti a fikce literatury, ale také svým rozbo- rem zábavné literatury, v níž ústřední roli hraje román. Rytířskému románu jako typickému představiteli „roman fabuleux“ je věnovaná značná pozornost. Sorel ve druhé části nazvané „De l´histoire et des romans“ (s. 84–182) srovnává „fabuleux romans“ (nejen rytířské, ale i pastýřské) a „histoires véritables“, hovoří o jejich zá- porech i kladech. „Histoire véritable“ je podle Sorela nadřazena fiktivní literatuře a představuje vyšší typ literatury, tj. ony „bons livres“. Druhá kapitola této druhé

49 Srov. názor Camille Esmeinové: „Si les éléments qu'il relève se rapprochent tantôt de l'esthétique baroque, tantôt de l'esthétique classique, c'est sans doute parce que, par cette poétique de transi- tion, il vise avant tout à diffuser une conception du genre qui tient à la fois de l'esthétique et de l'éthique, et à promouvoir les ambitions multiples, et parfois contradictoires que ses contempora- ins attribuent à la fiction.“ ESMEIN, Camille. Le Traité de l'origine des romans de Huet, apologie du roman baroque ou poétique du roman classique? In Cahiers de l'Association internationale des études francaises, 2004, n°56, s. 417–436. Dostupné z www: . 50 Kritickou bibliografií literárních děl ve francouzštině a do francouzštiny přeložených, která před- stavovala repertoár knih v národním jazyce, jež by měl mít ve své knihovně každý „honnête homme“. Rytířské romány hodnotí Sorel jako literární žánr minulosti (kap. Des fables et des allegories des romans de chevalerie et de bergerie), který je již ve druhé polovině 17. století překonaným žán- rem, který byl vystřídán románem heroickým a komickým, v němž autor vidí vývojovou cestu, kudy by se román měl rozvíjet. Srov. SOREL, Charles. La Bibliothèque françoise. A Paris: par la Compa- gnie des Libraire du Palais, 1667. Národní knihovna ČR, sign. 2 J 21; druhé vydání. Zde zejm. s. 166 „Des fables et des allegories des romans de chevalerie et de bergerie“). Srov. též CHATELAIN, Je- an-Marc. La bibliothèque de l'honnête homme. Livres, lecture et collections en France à l'âge classique. [Paris]: Bibliothèque nationale de France, 2003. 51 SOREL, Charles. De la connoissance des bons livres, ou Examen de plusieurs autheurs. Paris: A. Pralard, 1671. Dostupné z www: .

části, která je poměrně obsáhlá („De nos derniers Romans & de leure absurditez; Que leur lecture est nuisible & comment ils ont acquis du credit“), podává „un examen sommaire de leurs absurditez“. Objevuje se zde obvyklá kritika, nám známá již ze spisů humanistů 16. století, upozorňující především na škodlivost čet- by těchto románů u žen a mládeže: „… plusieurs jeunes Hommes sont prests de perdre lÉsprit par cette lecture: Non seulement elle nuyt à leurs estudes, mais elle les detroune encore de faire choix de quelque profession utile, leur faissant croire que la plus belle vie est celle des chevaliers Errans.“52 O těchto bludných ry- tířích, s nimiž se chce mládež ztotožňovat, se vyjadřuje s velkou ironií – „…les Ro- mans de Palmerin dÓlive, de Lancelot du Lac, de Tristan de Leonnois, et ceux dÁmadis de Gaule, et des autres Chevaliers Errans, auquels il arrive des choses merveilleuses par les charmes dún Alquif et dúne Urgande, et des autres Magi- ciens ou Magiciennes, qui suivant ces recits ont eu le pouvoir de bastir des forte- resses et des maisons de plaisance en un instant aux lieux les plus deserts de la Nature, et dý transporter par láir les Chevaliers ou les Infantes par léspace de mille lieuës, puis de les y faire vivre plusieurs centaines dánnées sans boire et sans manger, les rendant immobiles comme des statuës“.53 Tyto romány podle něho čtou jen „des Paysans et des Valets,“ a pokud někdy zaujmou jiné čtenáře, pak jsou to děti a jedinci hledající pouhé rozptýlení: „qui nónt jamais leu autre chose, ou des gens qui les lisent par curiosité, et pour sén divertir un peu de temps.“ Takže „on peut dire presque le mesme de tous les Romans de Chevalerie, lesquels si ingenieux quíl soient, ne sont plus guere en entretien pour les person- nes serieuses.“54 Svůj rozbor jednoznačně uzavírá doporučením dávat přednost historickému žánru (pátá kapitola této části „Preference de l'Histoire aux Fables & aux Romans, Suite de la Conclu-sion“ na s. 171–182), a to i přesto, že na začátku svého dílka v první kapitole nazvané „Bons livres“ tvrdil, že „on peut dire quíls sont bons presque tous, pource que cést une bonne chose que de lire et que le jeu ou lóisivité“. Je dovoleno číst i knihy, které jsou frivolní a které pojednávají o ne- užitečných věcech, když nemáme po ruce jiné knihy: „pour un simple divertissement et pour contenter la curiosité quón a de sçavoir quels ils sont, afin dén parler dans lóccasion; Síl y en a de fort dangereux, un honneste homme qui a autant de sagesse et de capacité quíl en est besoin pour sén deffendre, peut bien

52 Tamtéž, s. 96. 53 Tamtéž, s. 94–95. 54 Tamtéž, s. 101. 43 en prendre connoissance pour ne rien ignorer, et mesmes afin de pouvoir avertir ses amis de se garder de leur malice.“ Zkrátka „… il ný a si méchant Livre dont on ne puisse tirer quelque chose de bon.“55 Sorelovo dílko je zajímavé nejen z hlediska literární teorie a z hlediska dějin četby, ale také vylíčením poměrů na- kladatelských, které ekonomicky těží ze čtenářské obliby fiktivní zábavné četby: „… ces Livres-là sont tellement recherchez, quíl y a des Libraires qui en font gros trafic. Un Volume nést pas si tost achevé que lón le devore, et lón en attend la suite avec impatience, jusques là que lón a veu des gens en acheter des fueilles un teston chacune, à mesure quélles símprimoient; et quand de tels ouvrages sont achevez, si lón donne escu dún Livre docte et serieux, lón donnera une pistolle de ceux-cy, de telle forte que les Autheurs ont crû avoir droit de vender leur travail fort cher aux Libraires, et de là les Libraires prennent sujet aussi déncherir leur marchandise.“56 Autor se zajímavě se rozepisuje též o čtenářích, kteří tyto knihy kupují: „... Que si ceux qui les acheptent en payent un prix excessif, ce sont souvents de jeunes Hommes qui pour plaire à quelques Dames curieuses quíl frequentent, se mettent en peine de leur aporter tous les jours des nouveautez, et donnent tout ce quún Marchand leur demande pour avoir ce quíls desirent; et quand ils ne se porteroient pas volontairement à cette despense, ils ne sén peuvent exempter, síls veullent passer pour Liberaux et Officiers envers leurs Maistres ou leurs meilleures amyes. …“.57 Informační výpovědní hodnota Sorelova dílka není dle našeho názoru ještě plně informačně doceněna; a to zejména pro dějiny četby a čtenářské recepce zá- bavné literatury a dějiny knižní kultury obecně.58 Francouzský básník, prozaik a lexikograf Antoine Furetière (1619–1688) označuje středověké „vieux romans“ i renesanční „romans de chevalerie“ rovněž za „livres fabuleux qui contiennent des histoires dámour et de chevalerie inven- tées pour divertir et occuper des fainéants.“ Podle něho tyto romány, jež se dostaly do módy za vlády Filipa Sličného, měly svoje historické místo; on si však myslí, že

55 Tamtéž, s. 43–44. 56 Tamtéž, s. 134. 57 Tamtéž, s. 139–140. 58 Autorka dizertace hodlá tomuto spisku věnovat v budoucnosti bližší pozornost, a to právě z hlediska dějin četby, a knihu tak uvést do středoevropského badatelského prostředí. 44 vývoj žánru směřuje už jinam: „Nos modernes ont fait des romans polis et in- structifs, comme l´Astrée de d´Urfé.“59 Prvním španělským badatelem, který se španělskými rytířskými romány za- čal seriózně zabývat, byl historik a bibliograf Pascual de Gayangos y Arce (1809–1897). V roce 1857 napsal obsáhlý a dobře zdokumentovaný úvod o španěl- ských a portugalských rytířských románech obsahující soupis tisků Amadíse de Gaula a Las sergas de Esplandián (Discurso preliminar) pro Biblioteca de Auto- res Españoles desde la formación del lenguaje hasta nuestros días nakladatele a tiskaře Manuela Rivadeneyry (1805–1872).60 O španělský rytířský román se zají- mal i další významný španělský historik Marcelino Menéndez Pelayo (1856– 1912), a to v prvním dílu své čtyřdílné monografie Orígenes de la novela (1905, 1907, 1910, 1912; poslední díl věnovaný imitacím Celestiny vyšel posmrtně), práci, která dodnes neztratila svoji vědeckou hodnotu.61 Jiné podnětné odborné dílo k danému tématu vyšlo roku 1920 z pera Angli- čana Henryho Thomase – Spanish and Portuguese Romances of Chivalry. The revival of the Romance of Chivalry in the Spanish Peninsula and its Extension and Influence Abroad (španělský překlad byl publikován roku 1952 jako Las novelas de caballerías españolas y portuguesas).62 Sklonek 20. století naopak přinesl obrovský badatelský zájem o tento literární a ediční žánr, a to jak ve Španělsku, tak ve Francii a Itálii. Souvisel do jisté míry se

59 Viz FURETIÈRE, Antoine. Dictionnaire universel contenant généralement tous les mots franço- is tans vieux que modernes et les termes de toutes les sciences et des arts … La Haye: Leers, 1690. Citováno podle Françoise VIELLARD. Qu´est-ce que le „roman de chevalerie“?, op. cit., s. 27. Zají- mavé je, že Furetière zdůrazňuje jako hlavní inspirativní zdroj právě Urfého Astrée, slavný pastýř- ský román, který Sorel sice oceňuje, ale řadí jej do proudu fiktivní literatury „minulosti“. 60 Biblioteca de Autores Españoles desde la formación del lenguaje hasta nuestros días. Libros de caballerias, con un discurso preliminar y un catálogo razonado por Don Pascual de Gayangos. Madrid: M. Rivadeneyra, 1857. Dostupné z www: . 61 MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela. Tomo I. Influencia oriental. Libros de caballería. 2. ed. Madrid: Consejo Superior de Investigaciónes Científicas, 1962. Dostupné z www: . K hodnocení díla viz CACHO BLECUA, Juan Manuel. Novelas de caballería. In Orígenes de la novela. Estudios. Ponencias presentadas al congreso I Encuentro Nacional Centenario de Marcelino Menéndez Pelayo celebrado en Santander los días 11 y 12 de diciembre de 2006. Raquel Gutiérrez Sebastián (ed.lit.), Borja Rodríguez Gutiérrez (ed.lit.). Santander: Servicio de Publicaciones de la Universidad de Cantabria, Sociedad Menéndez Pelayo, 2007, s. 133–222. Dostupné z www: a BAQUERO ESCUDER, Ana L. Menéndez Pelayo, historiador de la novela. In Orí- genes de la novela. Estudios. Ponencias presentadas al congreso, op. cit., s. 45–70. Dostupné z www: . 62 THOMAS, Henry. Spanish and Portuguese Romances of Chivalry. The revival of the Romance of Chivalry in the Spanish Peninsula and its Extension and Influence Abroad. Cambridge: Ca- mbridge University Press, 1920. Dostupné z www: . 45 studiem středověkých dvorských románů a jejich pozdějšími prozaickými varian- tami a také se čtenářskou vlnou zájmu o díla „fantasy“, uměleckého žánru objevu- jícím se především v literatuře a filmu, která v první polovině 20. století v anglosaském světě reprezentovala především díla J. R. R. Tolkiena (fiktivní pří- běhy Hobbita a Pána prstenů) a Roberta Ervina Howarda, jež jsou dodnes čtenář- sky i divácky velice atraktivní. Literární historie tak postupně splácí dluh, který vů- či tomuto renesančnímu prozaickému žánru má. V roce 1975 Daniel Eisenberg, americký hispanista, který se španělským rytířským románem zabýval řadu let, v úvodu ke kritickému vydání jednoho z nejvýznamnějších děl tohoto žánru Espejo de príncipes y cavalleros Diega Ortúñeze de Calahorra napsal, že španělská rytíř- ská literatura sice není „la única parte de las letras hispanas que ofrece todavía amplios campos para todo tipo de investigación“, ale zároveň si povzdechl: „¡Cuánta tinta se ha gastado sobre el Lazarillo, mientras el Amadís, diez, veinte veces más voluminoso, y de resonancia incalculablemente mayor en su época, permanece en muchos aspectos libro cerrado!“63 Ve Španělsku byl badatelský zájem v první řadě soustředěn na to, aby byly podány moderní bibliografické soupisy toho, co existovalo, a aby tyto texty byly přístupny současnému čtenáři (mnoho děl od 16. století nevyšlo a nebylo dostup- ných v žádném modernějším vydání, některá díla se dochovala jen v rukopise). Ve Španělsku vyšlo v roce 2000 zásluhou Daniela Eisenberga a univerzitní profe- sorky ze Zaragozy María Carmen Marín Pina druhé vydání bibliografie španěl- ských rytířských románů – Bibliografía de los libros de caballerías castellanos.64 Poprvé tato bibliografie vyšla již v roce 1979 – ještě jako práce Daniela Eisenberga (Castilian Romances of Chivalry in the Sixteenth Century. A Bibliography).65

63 Viz EISENBERG, Daniel. Introducción a „Espejo de Príncipes y Cavalleros [El Cavallero del Fe- bo]" de Diego Ortúñez de Calahorra". In Espejo de Príncipes y Cavalleros [El Cavallero del Febo]" de Diego Ortúñez de Calahorra. Madrid: Espasa-Calpe, 1975, s. XVII–LXXXVIII. Dostupné z www: . 64 EISENBERG, Daniel, María Carmen MARÍN PINA. Bibliografía de los libros de caballerías castellanos, Zaragoza: Prensas Universitarias de Zaragoza, 2000. Srov. též MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la recepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, 3, 1991 , s. 129–148. Do- stupné z www: Biblioteca Universidad de Alcalá. Portal de revistas científicas de la UAH, . MARÍN PINA, María Carmen. Los libros de caballerías castellanos. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 165–190. Více její odborný profil, dostupný na www: . 65 EISENBERG, Daniel. Castilian Romances of Chivalry in the Sixteenth Century. A Bibliography. Londres: Grant & Cutler, 1979. 46

Moderní edice jednotlivých románů má čtenář k dispozici zatím jen částeč- ně, ale zato v kritickém vydání. Centro de Estudios Cervantinos, které vzniklo v roce 1991, si jako jeden z počinů vytyčilo postupně vydat kritické edice všech tiš- těných i rukopisných rytířských románů 16. a 17. století. V čele Centra i dalších od- borných aktivit (autor několika zásadních monografií, spoluautor kolektivních pu- blikací,66 komisař řady výstav,67 ředitel internetového portálu „Banco de imágenes del Quijote 1605–1905“68) stojí jeden z nejvýznamnější španělských badatelů věnu- jící se jak dílu Miguela de Cervantes, tak také rytířským románům, profesor ro- mánské filologie Universidad Complutense v Madridu José Manuel Lucía Me- gías.69 Je spolu s Carlosem Alvarem hlavním koordinátorem ediční řady, kterou vydává Centrum – Los libros de Rocinante a její doplňující kolekce Guías de lectura caballeresca (publikace přináší stručný obsah, slovníček postav, přehled kapitol, bibliografii a reprodukce některých stran a ilustrací).70 Z dalších badatelů zabývajících se problematikou „libros de caballería“ je to Juan Manuel Cacho Ble-cua,71 profesor zaragozské univerzity, který společně se svými kolegy z oddělení španělské filologie zaragozské univerzity (je to např. vedle jmenované Carmen Marín Pina též Karla Xiomara Luna Marisca72) spravují a řídí elektronickou bibliografickou databázi Clarisel, jejíž součástí je „Amadís“, bibliografie

66 AGUILAR PERDOMO, Mª del Rosario, LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Antología de libros de caballerías españoles. Bogotá: Norma, 2008. 67 Komisař výstavy Amadís de Gaula, 1508. Quinientos años de libros de caballerías, která se konala v Španělské národní knihovně od října 2008 do ledna 2009 a hlavní redaktor stejnojmenné publikace vydané u příležitosti výstavy. 68 Dostupné z www: . 69 K jeho curriculum vitae, odborným aktivitám: . 70 Guías de Lectura Caballeresca. Dostupné z www: . 71 Je editorem nového vydání Amadíse – RODRÍGUEZ DE MONTALVO, Garci. Amadís de Gaula. Ed. Juan Manuel Cacho Blecua. Madrid: Cátedra, 1987–1988, 2 sv. (též autorem úvodní studie). Cacho Blecua napsal řadu studií, např. CACHO BLECUA, Juan Manuel. El Quijote y los libros de caballerías. In Don Quijote en el Campus. Tesoros Complutenses. Coord. A. Santos Aramburo. Madrid: Universidad Complutense de Madrid, 2005, s. 93–122. CACHO BLECUA, Juan Manuel. Iconografía amadisiana: las imágenes de Jorge Coci. eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010, s. 1–27. Dostupné z www: z www: . 72 Srov. LUNA MARISCA. Karla Xiomara. Aspectos ideológicos de la traducción y recepción de las historias caballerescas breves. Cahiers d'études hispaniques médiévales, Nr. 33, 2010, s. 127–153, Dostupné z www: ; LUNA MARISCA. Karla Xiomara. De la metodología o la pragmá- tica del motivo en el índice de motivos de las historias caballerescas breves. eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010, s. 127–135. V současnosti působí jako „profesora-investigadora“ v Centro de Estudios Lingüísticos y Literarios de El Colegio de México. 47 rytířské literatury.73 Další významné středisko bádání je v Katalánsku – profesor filologie Rafael Beltrán zpřístupnil na valencijské univerzitě elektronický časopis Tirant, kde má problematika středověké i renesanční rytířské literatury svoje ne- přehlédnutelné místo.74 Tématika španělského rytířského románu byla i námětem XXI. odborného mezinárodního semináře Edad de Oro, který je věnován historii španělské literatury 16.–17. století a má již letitou tradici (pořádá jej Universidad Autónoma v Madridu). Španělskou literaturou Zlatého věku se zabývají i badatelé Latinské Ameriky, např. María del Rosario Aguilar Perdomo z Národní ko- lumbijské univerzity v Bogotě.75 Anna Bognolo76 společně se Stefanem Nerim z univerzity ve Veroně stáli v roce 2003 u zrodu projektu „Progetto Mambrino“, který měl za úkol katalo- gizaci a elektronickou edici překladů a pokračování španělského románu v Itálii v 16. století.77 Na tento projekt navázaly další výzkumné projekty tohoto pracoviště a výsledkem jsou především odborné studie obou jmenovaných.78 Literární vědci se shodují na konstatování, že v 16. století představovaly španělské rytířské romány z hlediska témat, inspiračních zdrojů velice různorodý soubor děl různé umělecké kvality – některé romány jsou adaptacemi, jiné pouhý- mi překlady.

73 Báze je dostupná z www: . Srov. též CACHO BLECUA, Juan Manuel. Recepción y bibliografía de la literatura caballeresca. „Amadís“, base de datos de Clarisel (clarisel.unizar.es). In De la literatura caballeresca al „Quijote“. Coord. Juan Manu- el Cacho Blecua; eds. Ana Carmen Bueno Serrano; Patricia Esteban Erlés; Karla Xiomara Luna Ma- riscal. Zaragoza: Prensas Universitarias de Zaragoza, 2007, s. 115–140. 74 Tirant. Butlletí informatiu i bibliogràfic de literatura de cavalleries. Universitat de València. Do- stupné z www: . 75 Srov. např. AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La arquitectura maravillosa en los libros de caballerías españoles: a propósito de castillos, torres y jardines. Lingüística y Literatura 28, No. 51, 2007, s. 127–148; AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caball- erías en el siglo XVI: a propósito de los lectores en el Quijote. Revista Literatura: teoría, historia, crítica, no. 7, 2005, s. 45–68; AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La doncellas seductoras y requeridoras de amor en los libros de caballerías españoles. Revista Voz y Letra, XV/1, 2004, s. 3– 24 apod. 76 Působí na Fakultě cizích jazyků a literatur v oddělení romanistiky. 77 Viz BOGNOLO, Anna. Il „Progetto Mambrino“. Per un´esplorazione delle traduzioni e continuazioni italiane dei Libros de caballerías. In Rivista di Filologia e Letterature Ispaniche VI, 2003, s. 191–202. Databáze není veřejně přístupná. 78 Srov. např. BOGNOLO, Anna. Libros de caballerías en Italia. In Amadís de Gaula 1508. Quinien- tos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 333–342. BO- GNOLO, Anna. Vida y obra de Mambrino Roseo da Fabriano, autor de libros de caballerías. eHu- manista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010, s. 77–98. NERI, Stefano. Cuadro de la difusión europea del ciclo del Amadís de Gaula (siglos XVI–XVII). In Amadís de Gaula. Quinientos años después. Estudios en homenaje a Juan Manuel Cacho Blecua. Madrid: Centro de Estudios Cervan- tino, s. 565–592. 48

2. 2. Španělský rytířský román jako literární žánr

Podstatou tohoto únikového rekreativního žánru je jeho fiktivnost. Nikoliv fiktivnost příběhu (o tom byli čtenáři přesvědčení, že je reálný), ale přenesení této fiktivnosti do běžné reality, nebo obráceně, útěk do reálné fiktivnosti příběhu. Tato obojaká prostupnost, ztráta hranice mezi reálným a ireálným (fiktivním), byla v té době něčím cela novým a nevídaným. Zažívali to například španělští vojáci a konquistadoři, kteří dobývali neznámý a tajemný Nový svět. Cítili se být hrdiny ry- tířských vyprávění, když se vrhali neohroženě do dobrodružství, v nichž měli pro- kázat nejen svoji statečnost a odvahu, ale také svoje morální zásady a ideály. Po- dobně to bylo s ženskou částí čtenářstva. I pro ženy představovaly rytířské romány únik od drsné reality; únik do světa, který si žen vážil, kde vítězilo dobro nad zlem ve jménu lásky jako nejvyššího ideálu, kde se cítily být plnohodnotnými osobnostmi. Při popisu duševních stavů mysli a líčení milostných citů i erotických scén žen- skýoh románových hrdinek prožívaly nejen jejich životní příběh, ale především reálnou fikci svých životních snů a představ. A to vše formou zábavy a odpočinku – vnímáno poslechem nebo hromadnou či individuální četbou. Prototypem a tištěného Amadíse de Gaula je středověký rytířský román Amadís de Gaula („Amadís primitivo“) vzniklý patrně na konci 13. či počátku 14. století v portugalském prostředí (dnes ztracený). Je to příběh, který nezapře svoji příbuznost (jak obsahovou, tak narativní) s bretoňskými příběhy o králi Artuši a rytířích kulatého stolu (Lancelota a Tristana). Primitivní Amadís se šířil ústně od prvních desetiletí 13. až do konce 15. sto- letí. Literární historie rozeznává tři jeho verze. První verze obsahující dvě knihy vznikla v letech 1311–1385 za vlády Alfonse XI. Kastilského (1311–1350) až Jana I. Kastilského (1358–1390) jako adaptace artušovské látky. Druhá verze, rozšířená na tři knihy, vznikla za vlády Jindřicha III. Kastilského (1379–1406) a šířila se ústním podáním po celé 15. století.79 Třetí verze, opět přepracovaná a doplněná, vznikla v letech 1480–1495. Španělský hidalgo Garci Rodríguez de Montalvo (ca 1450–ca 1505/1508) převzal první tři knihy ze starší tradice, přepracoval je a při- dal k nim díl čtvrtý, který je považován za jeho vlastní dílo. Není vyloučeno, že prv- ní tištěná edice všech čtyř knih Amadíse de Gaula vyšla již na přelomu 15. a 16.

79 Z této druhé verze se dochovaly rukopisné fragmenty z doby kolem roku 1420 objevené roku 1956 v The Bancroft Library University of California, Berkeley. 49 století, ale román je dnes doložen až zaragozským vydáním z roku 1508, které je dnes bráno jako přelomové datum ve vývoji španělského renesančního rytířského románu.80 Rodríguez de Montalvo, konvertovaný Žid, rychtář v Medina del Cam- po, účastník reconquisty a stoupenec politiky Katolických králů je také autorem pá- té části Las sergas de Esplandián vydané roku 1510.81 Renesanční romány převzaly osvědčené vyprávěcí postupy středověkých příběhů, ale zároveň jim vtiskly renesanční podobu: staly se idealistickými fiktiv- ními romány, geniální kombinací fikce a reality, jakousi „historia fingida“, jejichž cílem bylo vychovávat zábavou („enseñar deleitando“).82 A to v duchu Horatiovy poetiky – „Fikce buď od pravdy k nerozeznání (to působí radost)“.83 Renesanční inovace se promítly podle Juana Ignacia Ferrerase84 jak do změ- ny geografického prostředí, v němž se příběhy odehrávají (od třetí knihy Amadíse de Gaula se děj posouvá z Bretaně směrem na východ k Cařihradu),85 tak do charakteru hrdinových dobrodružných příběhů (individuální dobrodružství se mění dobrodružství v kolektivní). Také Curto Herrero rozlišuje podobně jako Ferreras dvě základní narační schémata, pokud jde o protagonistu příběhu: první schéma, v němž popisovaná dobrodružství mají charakterizovat rytíře jedince (jak typ rytíře zamilovaného, tak rytíře vůdce skupiny rytířů), a druhé schéma podávající popis skupinových bojů (proti sobě stojí dvě království, dvě říše, dvě náboženství).86 Schéma příběhů se vyznačuje tím, že hrdina stojí mimo existenci světa, má svůj nehybný románový svět, který je dán jednou provždy, svět, v němž existují

80 Los quatro libros del Virtuoso cauallero Amadis de Gaula: Complidos. (Aqui comienca el pri- mero libro... el qual fue corregido y emedado por el honrrado y virtuoso cauallero Garcirodri- guez de Mo[n]taluo regidor dela noble villa de Medina del ca[m]po). ... Caragoca: George Coci Aleman, 1508. Unikát je dochován v British Library. 81 GÓMEZ REDONDO, Fernando. La literatura caballeresca castellana medieval: el Amadís de Gaula primitivo. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 59–79. 82 Viz LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. El Laberinto de la ficción en los libros de caballerías. In SA- LES DASÍ, Emilio José. La Aventura Caballeresca: Epopeya y Maravillas. Alcalá de Henares: Centro de Estudios Cervantinos, 2004, s. 9–13 (úvod). 83 „Ficta voluptatis causa sint proxima veris“ – HORATIUS FLACCUS, Quintus. De arte poetica, op. cit., s. 44–45, verš 338. 84 FERRERAS, Juan Ignacio. Nuevos héroes y nuevos horizontes en los libros de caballerías. In RI- CO LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crí- tica, 2001, s. 141–145. 85 Pascal de Gayangos hovoří dokonce o řecko-asijském cyklu – viz FERRERAS, Juan Ignacio. Nuevos héroes, op. cit., s. 142. 86 CURTO HERRERO, Federico Francisco. Los libros de caballerías en el siglo XVI. In LÓPEZ ES- TRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001, s. 289–290. 50 všechny hodnoty v protikladu (dobro – zlo, věřící – nevěřící) a neexistuje pojem času (hrdina nikdy neumírá). Protagonista má neměnné povahové rysy, nenastává u něho psychologický vývoj, stojí mimo čas a prostor. Ve španělském rytířském románu k dějovým zvratům nedochází prostřednictvím chování a jednání hlavního hrdiny a dějové zápletky nevyplývají z jejich osobních pocitů či problémů, ale děj je posouván situací, která je kolem něho (nepřátelský svět, svět bez víry, s nímž hrdina bojuje), tedy vnějšími hybnými silami. Žánr má daná vnitřní pravidla, která musí literární dílo dodržovat, ta jsou neměnná. Romány mají obvykle několik pro- totypů hlavního hrdiny. Je to především zamilovaný a udatný rytíř („caballero enamorado y heroico“) – příkladem je Amadís de Gaula. Tento rytíř se nejvíce blí- ží hrdinům bretonského cyklu. Uchovává si svoji individualitu, a to i přesto, že ro- mánový svět již ztratil svoji symboliku a své magické kouzlo. Bojuje, aby získal srdce své milované, ale láska už není tou nejvyšší hodnotou. Křesťanský heroický rytíř („caballero cristiano y heroico“) představuje druhý prototyp, který ztělesňuje rytíř Esplandián. Jedná se o typického protagonistu španělských renesančních rytíř- ských románů, který zažívá jak individuální, tak kolektivní dobrodružství a který se vyznačuje tím, že křesťanské ideály u něho stojí výš než ideál lásky k ženě. Křesťan- ský rytíř bojuje ne s nadpřizozenými silami (monstry, draky, obry), ale s pohany, Saraceny či bezvěrci, aby ovládl celou oblast blízkého Orientu. Milostná dobro- družství mají v románě své místo, ale už nejsou hlavním tématem. Třetím prototypem je rytíř dobrodruh („caballero aventurero“), který představuje poslední pro- měnu, k níž ve španělských románech z hlediska změny charakteru hlavního hrdiny došlo. Typickým příkladem je podle Ferrerase Caballero Febo z románu Espejo de Príncipes y Caballeros. Hrdina, přestože je křesťan, přestože je zamilovaný, pe- feruje nad všechny ideály dobrodružství. Je to hrdina-dobrodruh, který prožívá celou řadu dobrodružných příběhů, které se různě proplétají a které nemají už sym- bolický význam; autor jimi chce pouze pobavit a zaujmout čtenáře či posluchače. Jmenované tři typy rytířů protagonistů souvisejí s vývojovými etapami, kte- rými žánr španělského rytířského románu v 16. století prošel. Curto Herrero87 se na žánr dívá z hlediska jeho dynamického vývoje, od jeho vzniku, rozvoje až po jeho úpadek a vidí tři základní vývojové fáze: fázi počáteční, fázi konstituování a fázi expanze a rozvoje.

87 CURTO HERRERO, Federico Francisco. Los libros de caballerías en el siglo XVI, op. cit., s. 286– 290. 51

První fázi představuje fáze existence rukopisného Amadíse de Gaula tak, jak se vyvíjel ve středověku, a Montalvovo zpracování Amadíse de Gaula z roku 1508, kterým se de facto zrodil nový literární žánr, nové trojstupňovité narační schéma: 1) úvodní představení hrdiny, jeho družiny, jeho povahových vlasností, 2) rytířský hrdinský čin, 3) závěr, kde se aktualizují hrdinovy ctnosti a přednosti uve- dené v úvodu. Druhá vývojová fáze obsahuje díla vzniklá v letech 1510–1512 (páté a šes- té pokračování Amadíse de Gaula, a sice Las sergas de Esplandián z pera Rodrí- gueze de Montalvo, el Florisando Paéze de Ribera a první dva romány palmerínov- ského cyklu – Palmerín de Oliva a Primaleón), pro něž je charakteristické to, že se zrodil nový typ hrdiny („un caballero al servicio de la religión“ – Esplandián) a že první dvě knihy Palmerína přinesly další posun ve vývoji žánru (Curto Herrero se dokonce domnívá, že klíčový). Amadís de Gaula (zejména první tři části, které Montalvo přejal z primitivního Amadíse) představuje rytíře bretonského či artu- šovského stylu – „guerrero cortés“ (literární věda hovoří o „caballería mítica“ nebo také „terrestre“ či „pagana“), kdežto Esplandián, syn Amadíse, reprezentuje typ nového hrdiny – „caballero piadoso“, jinými slovy „caballero cathólico y virtuoso“ (caballería celestial“).88 Autor románu Palmerín de Oliva Francisco Vázquez chá- pe rytířství jako hledání pozemské slávy a věhlasu. Primaleón pokračuje v nastaveném trendu, v románu je opět kladen důraz na milostný cit (samostatné příběhy tří dvojic, každý jinak zabarvený). Jazykovědně a stylisticky se nejedná o příliš originální dílo,89 nicméně je to typ románu, kde se kupí jedno hrdinovo dob- rodružství za druhým. „Caballero aventurero“ svými příběhy čtenáře uchvátí a vtáhne je do svého světa tak, že se okamžitě s hlavními hrdiny ztotožní a prožívají s ním všechny vojenské i milostné eskapády. Na reálnosti historické či geografické situace ani tak nezáleží, mnohem důležitější je reálný popis chování a jednání a lí- čení duševních a citových prožitků hlavních postav, které vyjadřují vpravdě rene- sanční pocity svých čtenářů.

88 Srov. PROKOP, Josef. Los diferentes conceptos de caballería en el Amadís de Gaula y Las Sergas de Esplandián. In La literatura y la sociedad iberoamericanas vistas desde Praga. Vyd. J. Prokop. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 97–112. Prokop uvádí k těmto dvěma stupňům rytířství (Amadís de Gaula - Esplandián) analogii Lancelot – Gaalad tak, jak se tato paralela vyskytuje ve 3. a 4. části francouzského artušovského cyklu Lancelot-Graal neboli Cycle de la Vulgate (Le Lancelot propre a La Quête du Graal). 89 Srov. STEGAGNO PICCHIO, Luciana, BLECUA, Alberto. Norma y desvío en la ficción caballeresca: El Palmerín y El Baldo. In LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francis- co Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001, s. 291–294. 52

Třetí fáze vývoje španělského rytířského románu, která začala roku 1514, přináší nová díla (zejména pokračování dvou hlavních cyklů – Amadíse Feliciana de Silva a Palmerína), která obměňují základní schéma prvních dvou vývojových etap; dochází v něm k proměnám a kombinacím motivů a kompozičních prvků, k vlivu jiných literárních žánrů (pastýřského románu). Objevují se i díla, která při- nášejí jakousi kritiku rytířských románů zevnitř (např. didaktických tendencí, kte- ré se začínají od poloviny 16. století v románech objevovat) nebo díla, která obsa- hují burleskní prvky. Takovým dílem je např. anonymní španělský překlad či spíše adaptace heroicko-komického eposu Baldus italského burleskního básníka Teófila Folenga známého též jako Merlinus Cocaius či Merlin Cocaio (1491–1544). Španěl- ská adaptace vyšla roku 1542 v Seville v tiskárně Domenika de Robertis. Neznámý autor tento epos převedl nejen do španělského jazyka, ale též do prozaické podoby. Folengův epos psaný v hexametrech, který měl mimo jiné také velký vliv na Françoise Rabelaise, paroduje rytířské romány a heroické eposy Luigiho Pulciho a Mattea Marii Boiarda, Vergiliovu Aeneidu i Dantovu Božskou komedii. Je napsán elegantním stylem, vybroušenými makarónskými veršemi (střídá se v nich latina, italština i různé dialekty). Byl zařazen do básníkova díla Liber macaronices neboli Opus maccaronicum (jsou známy čtyři verze, první z roku 1517, druhá rozšířená podoba je z roku 1521). Hlavním námětem této satiry jsou životní příběhy fiktivní- ho dobrodruha Balda, pravnuka Reinaldose de Montalbán, vychovaného v bájném Cipadě, vesničce u Mantovy, a jeho kumpánů – obra Fracassa, příbuzného Mor- ganta, prohnaného podvodníka Cingara a Falchetta, napůl člověka a napůl psa. Anonymní autor španělské prozaické adaptace vytvořil rytířský román, kte- rý nelze zařadit do žádného paradigmatu tohoto žánru – je to dílo plné kontrastů a paradoxů, mísí se v něm rytířské romány, antické eposy, folklórní tradice, středo- věká exempla, makaronské parodie, fantaskní prvky s prvky realistickými či pika- reskními a burleskními. Nový model fikce dostal název „anti-libro de caballería“ (obsahuje též kritiku rytířských románů); literárních kvalit Cervantesova románu, i když jej nepochybně ovlivnil, však ještě nedosahuje.90 Španělský rytířský román nebyl stereotypním žánrem, ale vyvíjel se obsaho- vě i z hlediska narativních schémat, opouštěl idealistickou naraci a směřoval

90 Tamtéž, s. 294–295 a též GERNERT, Folke. El "Baldo" (1542): cuarta parte del ciclo "Renaldos de Montalbán. Edad de oro, tomo 21, 2002. Madrid: Departamento de Filología Española, Edicio- nes de la Universidad Autónoma de Madrid, 2002, s. 335–348. Dostupné z www: . 53 k realitě či burlesce. Měnil se i jeho žánrový profil, a to nejen v rámci prózy. Meta- morfóz byl schopen i v oblasti divadelních a baletních představení a pronikal také do mimoliterárního prostředí, kde se stával se součástí různých festivit, rytířských slavností. Ovlivňoval hudbu, výtvarné umění, životní styl i kulturu společenského projevu. Lucía Megías ve schopnosti žánrových metamorfóz spatřuje jeden z dů- vodů úspěchu španělského rytířského románu (hovoří o „capacidad de transfor- mación del género“). Ten byl od počátku koncipován jako otevřený žánr („géne- ro abierto“), který měl tisíc odlišných podob a možností, jak do něho dostat fikci, a tisíc různých nuancí, pokud jde o naraci. Bylo by mylné domnívat se, říká Lucía Megías, že všechny rytířské romány byly stejné, že jste přečtením jednoho románu přečetli všechny. Podává jejich pa- radigmatické členění,91 v němž na žánr pohlíží z trochu odlišné perspektivy. Lucía Megías, aby mohl tato paradigma španělského renesančního rytířského románu charakterizovat, posuzoval díla vždy podle tří kritérií: podle námětu, formy a účelu. Počátečním paradigmatickým modelem žánru je podle něho samozřejmě amadisovský model, jehož námětem jsou válečná a milostná dobrodružství rytířů a dvorních dam, která mají podávat „ideální obraz“ světa a rytířství prostřednictím propracované narativní struktury, v níž velkou úlohu hrají vyprávěcí folklórní postupy, jež jsou pro čtenáře stravitelné (forma). Záměrem je vytvořit fiktivní histo- rický říběh („historia fingida“), literární dílo, které s jistou dávkou didaktičnosti obhajuje danou ideu. Na konci 15. a na počátku 16. století, v době velkých politic- kých a společenských přeměn, které ve Španělsku nastaly, umožnily tyto romány kultivované vrstvě společnosti, čtenářům formovaným ideály rytířské společnosti, zapomenout na válečnické povinnosti a poskytnout jim rozptýlení v podobě rytíř- ských příběhů plných hrdinských válečnických i milostných dobrodružství, velko- lepých turnajů, rytířských klání a dvorských slavností, zázraků a kouzel, které reprezentovaly staré rytířské časy a které umožňovaly vedle zábavy udržet si kouzlo zašlých rytířských ideálů i zašlého způsobu života („Al igual que la historiografía o la poesía de cancionero, también estos libros representan de diferente manera la ideología del Estado moderno y algunos participan activamente en la propaganda de la política imperial. Como venía siendo usual en la literatura del tiempo, todos ellos transmiten el nuevo ideario a través de una serie de imágenes de re-

91 LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Libros de caballerías castellanos: textos y contextos, op. cit., . 54 presentación del poder real de tipo providencialista y teocéntrico, profético y me- siánico“.)92 Toto paradigma, založené na jedné straně na rytířských válečnických hrdinstvích, na druhé straně na milostných příbězích, se nejplněji projevila v prvních knihách palmerínovského cyklu – v románě Palmerín de Olivia (1511) a Primaleón (1512). Třetí kniha cyklu Platir (1533) Franciska de Enciso Zárate roz- vádí motiv „virgo bellatrix” neboli „doncella guerrera“. Starý mýtus o bojovných Amazonkách, který nachází ohlas již v Amadís de Gaula, dostal v renesanci jinou podobu – motiv převlékání ženy za muže; ten se tak stává typickou součástí dějo- vých zápletek nejen na divadle, ale i v rytířských románech. Převlékání ženy za ry- tíře však postupně ztrácí svůj původní válečnický charakter, převlek slouží k řešení milostných vztahů (dívka tímto způsobem hodlá získat srdce milovaného rytíře).93 Převlek skýtá ženě větší svobodu jednání, větší možnost seberealizace a emancipa- ce. Lucía Megías se domnívá, že reakcí na tento idealistický model rytířských románů byl v první polovině 16. století vznik dvou dalších paradigmat, a sice modelu „realistických“ příběhů a experimentujícího paradigmattu („experimentación caballeresca“), které vyústilo ve druhé polovině století v opravdový „río de aventuras“, nebo „ficción total“. „Realistické“ texty prvního destiletí 16. století vyšly z paradigmatu Amadíse de Gaula, ale ještě více zdůraznily jejich moralizující tendence. Řada románů byla, dá se říci „křesťanskou odpovědí“ na fantaskní a magické vidění reality, jaké nabí- zel Amadís de Gaula. Věnovala zvlášní pozornost reálným a věrohodným prvkům (např. román Florisando klerika Ruy Páeze de Ribera, 1510), odmítla zázraky a

92 Srov. MARÍN PINA, María Carmen. Ideología del poder y espíritu de cruzada en los libros de ca- ballerías del periodo reinado. In Fernando II de Aragón, el Rey Católico. Zaragoza: Institución Fernando el Católico, 1996, s. 92. Citováno podle LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Libros de caball- erías castellanos: textos y contextos, op. cit., . 93 MARÍN PINA, María Carmen. Aproximación al tema de la Virgo Bellatrix en los libros de caball- erías españoles. Criticón, 45, 1989, s. 81–94. Dostupné z www: . Též MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la recepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 129–148. Dostup- né z: Biblioteca Universidad de Alcalá. Portal de revistas científicas de la UAH, a MARÍN PINA, María Carmen. La doncella andante en los libros de caballerías españolesla libertad imaginada (II). eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010 (Ejemplar dedicado a: El dominio del caballer: nuevas lecturas del género caballeresco áureo (Homenaje a Francisco López Estrada), s. 221–23. Dostupné z www: .

55 kouzla a vše, co by mohlo nějak narušovat náboženskou víru a morální krédo. Ně- které romány, zejména ty, které vyšly ve Valencii, byly patrně ovlivněny španěl- ským překladem románu Tirante el Blanco (vyšel roku 1511). Tento román stojí neprávem poněkud ve stínu slavného Amadíse de Gaula, ale již Cervantes jej ozna- čil za „nejlepší knihu světa“. Román, největší dílo katalánské literatury 15. století (vyšel ve Valencii roku 1490), překvapuje svojí moderností a na svoji dobu nejen odvážným pojetím erotiky, ale také naprostou absencí nadpřirozených prvků, které dílo přibližují historickému románu. Některé romány, jak uvádí Lucía Megías, mají dokonce podobnou optiku realistického vidění skutečnosti jako Celestina nebo La- zarillo z Tormesu a dává je do souvislosti se španělskou rytířskou adaptací Folen- gova eposu Baldo. Zařazuje do této skupiny např. i dvanáctou knihu amadísovské- ho cyklu Silves de la Selva (1546) od Pedra de Luján, román, který klade velký dů- raz na didaktické vyznění díla a který se vyznačuje mnohem realističtějším pojetím milostným vztahem mezi mužem a ženou („Las esferas vitales femenina y mascu- lina no están separadas; hombre y mujer participan, a la vez y por igual, del amor y de la aventura bélica.“).94 Mezi „rytířské experimenty“ patří také schéma rytířských románů Feliciana de Silva pokračující v amadisovské linii, ale bez didaktičnosti, která byla typická pro texty Rodrígueze de Montalvo. Dominantním prvkem je láska, milostný cit; ten je hybnou silou všech dobrodružstvích, která se odehrávají v zázračném světě, kte- rému není cizí ani humor. Námět je tvořen nekonečným řetězcem různých dobro- družných zápletek, v nichž figurují různí hrdinové a které se odehrávají v různých prostředích. Příběhy mohou mít různý charakter (zamilované scény, pastýřské scény, prostředí rytířských klání a bitev, svět plný zázraků a kouzel apod.). Po for- mální stránce toto množství postav a prostředí vytváří nepřetržitý tok dobrodruž- ných příběhů. Významným kompozičním prvkem, který vytváří nové postavy, nové identity, jsou převleky a přestrojení žen za muže. A to vše ještě k většímu pobavení a rozptýlení posluchačů i čtenářů. Toto nové paradigma – rytířské romány jako

94 Srov. ROMERO TABARES, Isabel. Don Silves de la Selva [1546] de Pedro de Luján y la lectura humanística, Edad de oro, 21, 2002. Madrid: Departamento de Filología Española, Ediciones de la Universidad Autónoma de Madrid, 2002, s. 177–204. Dostupné z www: . Odlišné pojetí lásky mezi mužem a ženou, které je dáno do značné míry au- torovým filozofickým postojem (jako eramista, autor didaktické příručky Coloquios matrimoniales určené ženám) nechápe vztah muže a ženy jako vášeň, kde hraje prim tělesná přitažlivost a erotika, ale životní láska je založena na „afecto hondo y cotidiano, de compartir entre los dos una tarea común“). 56 zábavná literatura („literatura de entretenimiento“) – se plně projevuje od poloviny 16. století. Typickým příkladem je román Espejo de Príncipes y caballeros Diega Ortúñeze de Calahorra, známý také jako El cavallero del Febo.95 Jeho první část, která vyšla poprvé v Zaragoze roku 1555, dosáhla šesti reedicí. Druhá část byla vydána v roce 1580 v Alcalá de Henares jako dílo Pedra de la Sierra Infanzón. Au- torem třetí části, jež obsahuje čtyři knihy a která vyšla roku 1587 také v Alcalá de Henares, je Marcos Martínez. Roku 1589 a 1623 vyšla ještě jednou, jako třetí a čtvrtá část (každá o dvou knihách). Pátá část románu z pera anonymního autora zůstala nevydána v rukopise. El cavallero del Febo byl posledním románovým cyklem vydaným španěl- skými tiskaři a svými reedicemi dokonce předčil amadisovská pokračování Felicia- na de Silva. Tento románový cyklus, který byl ve druhé polovině 16. století nesmír- ně populární jak ve Španělsku, Novém světě, tak v Evropě (první část byla přelože- na do angličtiny a vyšla v Londýně roku 1578, v reedici pak roku 1588 a 1599, ital- ský překlad Melchora Escapy de Villarroel vyšel roku 1610 a francouzská verze Françoise de Rosset a Louise Doueta, která představuje jisté žánrové novum, a to dokonce v několika ohledech, byla poprvé vydána roku 1617). Román měl nejen pobavit, ale také poučit. Na jedné straně je velice zábavný a čtivý (podstatnou roli v něm hrají „damas bellicosas“), na druhé straně, jak již název díla napovídá, před- stavuje dvorskou didaktickou příručku vycházející ze středověké tradice – „specu- lum princeps“. Autor první části, o němž toho mnoho nevíme, dedikoval knihu Martínu Cortésovi, markýzi del Valle de Oaxaca, synovi slavného konquistadora Hernána Cortése (Daniel Eisenberg se domnívá, že mohl být vychovatelem mladé- ho Martína a že knihu s didaktickým záměrem mohl psát právě pro něho). Druhá část napsaná Sierrou Infanzónem vykazuje jistý vliv pastýřského románu a třetí část, Martínezovo pokračování, se vyznačuje důrazem na úlohu ženy v rytířské tradici. Ačkoliv byl tento román ve své době velmi rozšířen a čten (dobře byl znám např. Cervantesovi, na něhož měl nepochybně značný vliv), nebyla mu odbornou literaturou ještě věnovaná patřičná pozornost; zejména se to týká jeho inspirativ- ního vlivu na jiné literární žánry soudobé španělské literatury (paralela mezi ro- mánem a dobovými divadelními hrami či romancemi). Ortúñez de Calahorra byl velmi sečtělý, zejména v oblasti řecké klasické literatury (cituje Homéra, Plinia,

95 Srov. EISENBERG, Daniel. Introducción, op. cit., . 57

Ovidia), čerpal z Petrarky i soudobé španělské literatury (Guevara, Mejía) a byl ta- ké znalcem španělské rytířské literatury. Jeho román převyšuje jiná díla tohoto žánru v několika aspektech: jednak se vyznačuje sevřeností hlavní dějové linie, jednak často používá přímého dialogu a přímé řeči, která děj oživuje. Ke čtivosti dí- la přispěly nepochybně autorovy odkazy na antiku a imitace římských historiků (Tita Livia např.) a čtenáři oceňovali také moralizující rady autorovy. V poslední době je velká badatelská pozornost věnována rukopisně docho- vaným rytířským románům, které vznikaly od konce 16. století až do prvních dese- tiletích 17. století v souvislosti s krizí španělského knihtisku a které jsou málo zná- mé, nebo dokonce úplně neznámé. V osmdesátých letech 16. století v důsledku špatné ekonomické situace vydávání rytířských románů upadalo. Vzhledem k tomu, že byl o něj stále čtenářský zájem, došlo k tomu, že se změnily způsoby jeho šíření: díla „žila“ v rukopisech. Je zajímavé, že i v rukopisných rytířských ro- mánech docházelo k jistým žánrovým obměnám, které předznamenávají další vý- voj žánru. Jsou v nich zastoupeny všechny vývojové linie. Jsou to jak romány, které hlavní důraz kladou na různé milostné zápletky a líčí erotické vztahy mezi muži a ženami, ale také samozřejmě díla klasického amadisovského typu anebo romány s náboženským obsahem, a najdeme dokonce romány, které aspirují stát se ja- kýmsi „manual de cortesía“ (podobný vývoj nastal u francouzských překladů Amadíse de Gaula). Z hlediska badatelské analýzy se nabízí komparace s literárním vývojem v Portugalsku, kde byl tento žánr na konci 16. století daleko životnější než ve Španělsku. Přestože i tam se tato literatura šířila i v rukopisech, lisabonské oficíny tiskly koncem 90. let 16. století kromě portugalských vydání i vydání ve španělštině.

2. 2. 1. Cervantesův Don Quijote

Španělský rytířský román se tedy na konci 16. a na počátku 17. století ocitl z hlediska svého dalšího vývoje a existence v obdobné přelomové situaci jako byl před sto lety, kdy vyšel Montalvův Amadís de Gaula. Lucía Megías do svého paradigmatického členění začlenil i Cervantesův ro- mán; a to jako dílo, které je zároveň vrcholným rytířským románem a zároveň jeho negací; dílo, které v sobě přetavilo více jak stoletou existenci všech podob rene-

58 sančního rytířského románu a které díky životnímu nadhledu autora a síle jeho tvůrčího génia odstartovalo novou etapu vývoje moderní prózy. Vydání Cervantesova Dona Quijota způsobilo radikální transformaci žánru: příběhy Dona Quijota čtenáři vnímali jako něco, co velmi dobře znali z rytířských románů; bludní rytíři se svými zbrojnoši a jejich dobrodružství, to byl svět jim dob- ře známý. Dobrodružství Dona Quijota podávaná humornou formou byly však od- lišné, příběhy nekončily tak, jak čtenáři očekávali. Ve své době byl Cervantesův román spolu s Espejo de príncipes y cavalleros zařazován do paradigmatu zábavné literatury, v 18. století byl v Anglii a Německu považován za dílo vážné literatury. To, že se v případě Cervantesova díla jedná o modelovou ukázku třetího vývo- jového paradigmatu španělského rytířského románu, paradigmatu, které na počát- ku 17. století převládalo a vyznačovalo se synkretismem tří vývojových linií a přeměn, k nimž během 16. století v rytířském žánru došlo – idealismem, rea- lismem a zábavností, můžeme dle mého názoru souhlasit. Je to dílo, které pře- kročilo hranice svého žánru a otevřelo nové cesty fikci, o níž se Rodríguezovi de Montalvo, Felicianovi de Silva či Diegu Ortúñezovi de Calahorra ani nesnilo, přes- tože k ní měli v některých momentech blízko. Lucía Megías je přesvědčen, že ro- mán Don Quijote lze posuzovat jako šťastnou syntézu rytířské tradice 16. století, jako dílo vycházející z rytířských tradic, ale vzniklé již podle nových výrazových, narativních a ideologických norem („los caminos del sincretismo terminan por confundirse en el Quijote“).96 Badatelsky rytířským románům ještě mnoho dlužíme. Nové výzkumy totiž ukazují, že je nutno přehodnotit dřívější pohled na tento žánr a se zbavit zažitého stereotypu, který v nás přetrvává i dnes. Změnu pohledu na tento žánr španělské a evropské literatury si vlastně vyžádala cervantovská bádání, která dospěla k tomu, že Don Quijote představuje nový typ rytířského románu, je prvním moder- ním románem a je také, slovy Václava Černého, „zároveň pravděpodobně také nejhlubším dosud románem, jejž naše vzdělanost přivedla na svět“, který „vsál do sebe podstatu veškerého románu renesančního, celou ji i přesáhl a vytvořil jeden z největších symbolů lidského ducha vůbec s platností nadčasovou.“97. Nastaly u něho zásadní proměny narativního schématu, k nimž dochází v určitém historic-

96 LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Libros de caballerías castellanos: textos y contextos, op. cit., . 97 Srov. ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. 2. Podzim středověku a renesance. K vyd. připravil … Otakar Mališ. Jinočany: H & H., 1998, s. 274–275. 59 kém kontextu a za určitých historicky daných podmínek (podobná proměna pro- běhla počátkem 16. století, kdy se žánr vymanil ze středověkých historických pout a přizpůsobil se renesanční estetice).98 Cervantesův Don Quijote vznikl jako zábavný román, tj. dílo, jehož záměrem bylo především pobavit. Nosným prvkem je zde humor, satira, která je hnacím motorem celého vyprávění; změnou narativního schématu pak nastala obsahová i ideová transformace žánru.99 Studovat rytířské romány, pochopit vývojové zákonitosti tohoto žánru, zna- mená lépe pochopit Cervantesovo dílo a naopak – studovat Cervantesův román, znamená pochopit rytířský španělský román 16. a počátku 17. století. Rytířská literatura představovala čtenářský únik do světa fantazie a světa černobílých protikladů, kde dobro vítězí nad zlem. Znamenala obranu základních obecných hodnot rytířství, které se postupně změnily v obranu univerzálních lid- ských hodnot a ideálů, „které se sice mohou jevit jako nereálné, v žádném případě však ne směšné. Mají nadčasovou platnost a dotýkají se samotné podstaty lidské- ho bytí.“100 V této nadčasové platnosti rytířských ideálů a jejich metamorfóze v univerzální humanistické ideály spočívá další příčina úspěchu rytířských románů počínaje Amadísem de Gaula a konče Cervantesovým Donem Quijotem.

2. 3. Španělský rytířský román jako žánr ediční

Rytířské romány představovaly společně s dalšími žánry rytířské literatury (zejm. kratšími rytířskými prózami a rytířským eposem a další zábavnou prózou, tj. pas- týřskými romány, romány o lásce a později romány pikareskními a také romancemi šířenými v „pliegos sueltos“, hlavní vydavatelské i konzumní „trháky“ španělské tiskařské produkce 16. a počátku 17. století.101

98 SALES DASÍ, Emilio José. La Aventura Caballeresca. Epopeya y Maravillas. Alcalá de Henares: Centro de Estudios Cervantinos, 2004, s. 15–16. 99 SALES DASÍ, Emilio José. La Aventura Caballeresca. Epopeya y Maravillas, op. cit., s. 12. 100 KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 8. 101 Srov. AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caballerías en el siglo XVI: a propósito de los lectores en el Quijote, op. cit.; nebo PARRILLA GARCÍA, M. Carmen. Libros de caballerías en el Quijote. Lecturas y lectores: ¿el texto espejo? Boletín de la Biblioteca de Menéndez Pelayo, Año 81, 2005, s. 329–362. Dostupné z www: . Srov. též Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Bi- blioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales 2008 (katalog vý- stavy v Biblioteca Nacional de España pořádané 9. října 2008–19. ledna 2009 v Národní knihovně v Madridu a jednotlivé příspěvky týkající se španělské rytířské literatury a její editorské, překlada- telské a čtenářské recepce v Evropě; tam též další bibliografická literatura). 60

Je nepochybné, že pro masovou výrobu knih a jejich šíření měl vynález knihtisku rozhodující význam.102 Pokud si tuto spojitost neuvědomíme, pokud nebudeme na španělský renesanční rytířský román pohlížet v souvislosti s rozvojem edičních a obchodních strategií, tedy i jako na úspěšný ediční žánr, nemůže feno- mén jeho vzniku a vývoje plně pochopit. Jedním z podstatných rysů raného evropského knihtisku byl tisk v ná- rodních jazycích (to platí takřka pro všechny evropské země). Rozvoj knihtisku v národních jazycích podporoval růst čtenářské základny a knihy se postupně stá- valy významným prostředkem nejen vzdělání a poznání, ale také zábavy. Španěl- sko, na rozdíl od Itálie, Německa či Francie, mělo v 16. století nejvyšší procentuální podíl knih tištěných španělsky či katalánsky – až 50% (v Itálii to bylo jen 21%, v Německu 24% a ve Francii 35%). Další zvláštností byla specializace měst a tiská- ren i nakladatelů podle druhu vydávané literatury; řada rytířských románů vychá- zela v Burgosu, Toledu, Valladolidu, ve Valencii, Zaragoze, Medině del Campo, Alcalá de Henares a zejména v Seville. Sevilla bylo významné obchodní centrum v 16. století, brána do Ameriky, odkud vyplouvaly lodě do Nového světa, a také jedno z nejdůležitějších španělských měst s vyspělým knihtiskem a knižním obchodem. V 16. století tam působila slavná rodina tiskařů, nakladatelů a obchodníků Crombergerů (Jacobo Cromberger, syn Juan a vnuk Jácome), kteří spolupracovali také s tiskaři v Salamance a kteří měli kontakty v Římě a filiálky v Mexiku. Crom- bergerové vydali v letech 1507–1553 48 tisků rytířských románů; prvním z nich byl v roce 1507 Oliveros de Castilla, posledním v roce 1553 Palmerín de Oliva. Mezi nejčastěji vydávanými díly byly pochopitelně knihy z cyklu Amadíse de Gaula, zmíněný Palmerín de Oliva, série příběhů Reinaldose de Montalbán. Knihy byly z hlediska typografie na velice slušné úrovni. Vycházely ve velkých formátech, tiš- těny ve dvou sloupcích, s dřevořezovou výzdobou na titulním listě, obsahovaly vět- šinou kolem 200 listů. Dedikovány byly významným šlechticům a šlechtičnám, kteří nezřídka vydání knih financovali. Řada knižních exemplářů byla určena pro Ameriku, expedována v bednách anebo dopravována jako součást osobních knihoven cestujících.

102 LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Los libros de caballerías y la imprenta. In Amadís de Gaula, op. cit., s. 95–120. LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Amadís de Gaula: Un héroe para el siglo XXI. Ti- rant: Butlletí informatiu i bibliogràfic, nº. 11, 2008. Dostupné z www: . Srov. též CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote., op. cit., s. 134–136. 61

Obecnou strategií tiskařů bylo vydávat se ziskem čtenářsky žádanou literaturu. Nakladatelé se proto snažili se využít popularitu rytířských románů i pro vy- dávání jiných žánrů zábavné literatury, které se jim blížily nejen obsahem, ale i typografickou a výtvarnou výzdobou a v neposlední řadě rozsahem a formátem. Špa- nělské tisky byly tištěny většinou gotickými typy a k jejich výzdobě tiskaři používali stereotypně omezený počet ilustrací (které navíc použili i pro výzdobu jiné zábavné literatury masově vydávané, např. romancí či děl kronikářského charakteru).103 Knižní akvizice nákladných a objemných foliantů nebyla však nikterak levnou zále- žitostí. Velké folianty stály až 13 reálů, což bylo asi 442 maravedí, suma, za niž se dalo koupit 10–15 kuřat, nechat si vytrhnout třináct zubů nebo si koupit asi 11 pán- ských punčochových kalhot; menší folianty se daly pořídit laciněji (již od 8 mara- vedí). Neměnnost vydávaných edičních žánrů měla svoje nesporné výhody – umožňovala jak lacinější reedice děl, tak spolupráci s ostatními tiskaři a nakladateli. Ekonomická krize, jež postihla španělskou typografii, způsobila na konci 16. sto- letí pokles v počtu vydávaných knih. Tiskaři používali opotřebované sady písmen a knihy vycházely na horším či nekvalitním papíru; nakladatelé ve snaze ušetřit ne- jenže zmenšovali formát knih a vynechávali ilustrace, ale především kupovali ne- kvalitní papír, protože cena knih se snižovala (nebo zvyšovala) v závislosti na druhu a kvalitě papíru. Jinou možností, jak zlevnit prodej knih nebo jak zvýšit zisk, bylo „sešitové“ vydávání rytířských románů, tzv. vydávání „novelas por entregas”. Dalším způsobem, jak si zajistit finanční pokrytí vydávaných knih, bylo vytvoření přátelských a mecenášských vztahů mezi autory, editory (i když někteří nakladatelé si tisk financovali stále sami). O čtenářském zájmu, který byl velkým hnacím motorem pro vydávání, reedice titulů a významnou měrou se podílel na nesmírné popularitě tohoto literární- ho a edičního žánru hluboko do 17. století, pojednáme níže. Je jisté, že k promě- nám obsahovým, formálním i žánrovým docházelo v závislosti na čtenářské recepci, tj. konzumu (způsobu prodeje a rozšiřování), čtenářském vkusu nebo zacílením na určitou sociální či věkovou skupinu konzumentů. Charakter této recepce byl ovlivněn transpozicí žánru do jiných jazykových či literárních a čtenářských pro- středí, ať se to dělo formou importu originální literaury či překladů, jejichž podoba závisela nejen na aktuální politické a společenské situaci, ale též na dobových este-

103 Jako ikonografické motivy převládal jezdec na koni, boj několika rytířů rámovaný scenérií stře- dověkého hradu, popř. dvorské scény s postavami šlechtice a jeho ženského protějšku. 62 tických normách, jež tyto překlady dodržovaly. Jisté je, že neutuchající zájem čte- nářů o tuto zábavnou prózu byl další příčinou aktuálnosti žánru, jeho neobyčejné životnosti i jeho vývojových proměn.

III. Dějiny překladu a dějiny evropské kultury

Dějiny překladu, které jsou významnou složkou pomezní vědy zvané translatologie (po dlouhou dobu byly součástí literárněvědných bádání),104 věnují sdostatek pozornosti historii překládání, jak v evropském kontextu, tak také v kontextu jednot- livých škol národních. Je to mladá historiografická translatologická disciplína, kte- rá se problematikou dějin překladu zabývá z diachronního hlediska. Podobně jako teorie překladu využívá poznatky nejen literární vědy (obecné teorie literatury, historie literatury, literární kritiky, literární komparatistiky), ale též teorie komunikace a teorie informace, lingvistiky, stejně jako poznatky dějin knihy a dějin čtení a čtenářských metod.105 Teoretikové uměleckého překladu, jenž je podmíněn společensky, literárně a individuálně, se shodují většinou na třech fázích překladatelského procesu: 1) po- chopení a porozumění textu, tj. recepce cizí kultury a vznik překladatelské koncepce a strategie, 2) interpretace, tj. vnímání uměleckého díla a jeho vý- klad, 3) vlastní tvůrčí reprodukce a nalezení funkčního ekvivalentu pro přestylizování (přetransformování) předlohy. Osoba autora-překladatele hraje důležitou roli ve všech třech fázích – jsou to nejen jeho jazykové schopnosti (znalost vlastního i cizího jazyka, z něhož překládá), ale také literární a kulturní znalosti prostředí, v němž originální dílo vzniklo a do něhož přeložené dílo uvádí, stejně jako jeho schopnost uměleckého vnímání textu. Rovněž volba překladatelské strategie, jež nebývá ovlivněna jen osobností překladatele, ale také dobou a dobovou

104 Definuje se jako interdisciplinární vědní obor zabývající se převodem textů z jednoho jazyka do jiného. Jako disciplína se translatologie konstituovala až ve druhé polovině 20. století. Dnes je chá- pána ve smyslu ne čistě lingvistickém, ale z pohledu jak literárněvědného, tak jazykovědného (jsme si vědomi, že funkční a strukturální lingvistika značně ovlivnila i teorii překladu – už Jiří Levý za- stával funkční teorii překladu). 105 V poslední době se objevilo několik podnětných prací k dějinám překladu i k jeho úloze v kulturních transferech. Je to: Fidus interpres. Actas de las Primeras Jornadas Nacionales de Historia de la Traducción. Edición a cargo de Julio-César Santoyo. [León]: Universidad de León, Servicio de Publicaciones, con la colaboración de la Diputación Provincial de León, D. L, 1989; BURKE, Peter. Jazyky a společenství v raně novověké společnosti. Praha: Lidové noviny, 2011 a La traducción cultural en la Europa moderna. Eds. Peter Burke y Po-Chia Hsia. Trad. de Jesús Izquierdo Martín y Patricia Arroyo Calderón. Madrid: Ediciones Akal, S. A., 2010. (sborník z konference). 63 estetikou, je velice důležitá. Již od raného novověku překladatelé i autoři teoretic- kých pojednání i samotní překladatelé operovali s pojmy originál-překlad, originál- imitace, originál-adaptace, věrnost (doslovnost)-volnost překladu či adekvátnost překladu apod. Teoretikové překladu – literární historikové Jiří Levý, Ján Vilikov- ský a lingvisté (např. Dagmar Knitlová) definují překlad z pozice funkční ekvivalence, jinými slovy funkčního přístupu k překladu.106 Umění překladu je podle Jána Vilikovského věrnost originálu jako celku, tedy přesněji řečeno je to otázka volnosti a adekvátnosti překladu. Volnost překladu je založena více na funkční reprodukci díla než na věrnosti, na funkčnosti použitých prostředků v překladu, a to v souvislosti s normami domácí kultury, tedy na funkčně stylistické rovnocennosti původního a přeloženého textu. 107

1. Překlad a proces kulturní výměny informací v evropském kontextu 16.–17. století

Šíření španělské zábavné prózy, zejména rytířské literatury, do Evropy, na prvém místě Evropy románské, spadá do období, které bylo příhodné nejen z hlediska převratných objevů lidstva (vzniku a rozvoji knihtisku i nových geografických obje- vů), rozvoje vlastních národních společenství (rozvoj národních jazyků a vznik ja- zykově národní literární tvorby), ale také z hlediska obsahu i způsobu kulturně společenské recepce (rostoucí význam zábavné a rekreační četby a rozvoj tichého čtení) i z hlediska jejích aktérů (čtenářů či konzumentů). Raně novověká evropská společnost tak díky novým renesančním a humanis- tickým myšlenkám prodělává skutečný zlom v oblasti poznávání okolního světa i sebe sama. Období renesance zažívá nebývalý nástup překladové literatury, který je způsoben řadou faktorů; kromě objevu knihtisku a nárůstu tištěné literatury je to znovuobjevení antiky a rostoucí zájem o soudobé cizí literatury, zejména o literaturu italskou a francouzskou. Heslo „ad fontes“ není jen heslem humanistických učenců, kteří objevují latinské a řecké rukopisy a snaží se je zpřístupnit v tištěné

106 Teorie funkční ekvivalence se zrodila jak je známo v lingvistice a je jedním z přínosů Pražského lingvistického kroužku. Jiří Levý pracoval se třemi základními ekvivalenty, kterými se řeší nedostatek přímého ekvivalentu v překladatelském procesu – překladem, substitucí a transkripcí. Dagmar Knittlová uvádí sedm základních postupů tak, jak byly postupně rozpracovány v lingvistice (tran- skripce, kalk, substituce, transpozice, modulace, ekvivalence a adaptace) – viz KNITLOVÁ, Dag- mar. Teorie překladu. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. 107 VILIKOVSKÝ, Ján. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný, 2002.

64 podobě soudobým intelektuálům a univerzitním učencům a studentům, ale stává se postupně obecným postulátem, jak zpřístupnit poznatky lidstva co nejširším vrstvám společnosti, která pomocí tištěného textu a vzdělání, prostřednictvím čilé výměny obchodní, lepším možnostem cestování i nucené migrace objevuje svět kolem sebe. Úloha latiny v univerzitní výuce (do té doby „lingua franca“), jako nábo- ženského jazyka katolické církve a jejích textů nebo jako jazyka literárních huma- nistických spolků a kroužků („respublica litterarum“) v raném novověku klesá ve prospěch rozvoje národních jazyků(a to formou mluveného i tištěného slova). S nárůstem textů, které se překládají, roste i čtenářský konzum, tj. vzniká čtenář- ská vrstva, která se v četbě zaměřuje na literaturu překladovou. Rozvoj knihtisku a vydávání literatury v národním jazyce, jak původní, tak přeložené, přinesl řadu po- zitiv; jednak se rozšířila společenská vrstva schopna konzumovat literární díla (ať již poslechem, přednesem či tichým čtením), jednak se slovesný projev fixovaný tištěným textem začíná jazykově stabilizovat (ustaluje se spisovná jazyková norma) a vznikají první překladatelské teorie a programy. Překladatelství zažívá na počát- ku 16. století bouřlivý rozvoj – a to jak v rovině vertikální (překlady z latiny a řečti- ny do národních jazyků), tak v rovině horizontální (překlady z jednoho národního jazyka do druhého).108 V renesanci je již pociťován rozdíl mezi dílem původním a nepůvodním, tj. překladem (autor překladu a často i jazyk předlohy, popř. verze, přes níž překlad vznikl, bývá v textu uveden). Překlad v té době nabývá dvojí kul- turní funkce – vzdělávací funce a funkce jazykově vlastenecké. Překladová literatura je specifická v tom, že každé přeložené literární dílo v sobě zahrnuje kromě původních uměleckých hodnot originálu také informace a hodnoty překladatelského aktu, jenž je ovlivněn jazykovými a umělecko-tvůrčími schopnostmi i ideovými záměry překladatele, estetickými a dobově podmíněnými překladatelskými koncepcemi a pochopitelně i sociálně kulturním prostředím, v němž překlad vzniká. První, primární transfer španělských literárních děl do jazykově kulturního italského a francouzského kontextu jistým způsobem ideově, obsahově a formálně (zejm. stylisticky a žánrově) literární díla modifikoval; zprostředkovatelem totiž nebyl pouze jazyk, ale také kulturní a literární kontext výše jmenovaných román-

108 Srov. BLANCO, Emilio. El castellano y las otras lenguas: traducción. In Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François Lopez, Jean- François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003, kap. 5 La lengua y las tipo- logías de la lectura, s. 180–187 – zde termín „la traducción vertical“ a „traducción horizontal“. 65 ských zemí. Překlady ze španělské literatury do literatury francouzské a italské jsou v 16. a 17. století do značné míry poplatny politickým vztahům mezi jednotlivými zeměmi (podobně tomu bylo i u překladů italské renesanční literatury do španěl- štiny; fungovala podobná vazba: prestižní evropské impérium --> vývoz kulturních hodnot směrem ven). Politicko-literární rivalita mezi Španělskem a Francií byla natolik živá, že způsobila, že se překladatelé v období španělsko-francouzské poli- tické rivality Františka I. a Karla V. snažili ve svých překladech španělskou původ- nost všemožně potlačit a umělecky ji překonat. Francouzská literární kritika zde hovoří o tzv. „hispanité gommée“.109 Jiná díla v překladech dostávají záměrně italskou jazykovou patinu nebo jsou zasazena do italského prostředí („hispanité tra- vestie“). A konečně, vznikají překlady, v nichž je španělská realita záměrně zdis- kreditována („L´Espagne dévaluée“), nebo překlady, v nichž jsou kulturní odliš- nosti Francie a Španělska přehnaně zdůrazňovány. V 16. století se v prostředí italských humanistů pro překladatelskou činnost ustálil termín tradurre jako synonymum slova translatare. Odtud se termín dostal do Francie (traduire) a a Španělska (traducir). Ten, kdo tuto činnost vykonává, byl označován jako traduttore (traducteur – traductor)110 Překlad, přeložené dílo (traduzione, traduction, traducción) se od této doby chápe jako nová kategorie psaného textu – společně s komentářem jsou považovány za „sekundární texty“.111 Překladatelská činnost je úzce spjata s činností literární. Vzhledem k tomu, že překladatelé 16.–17. století byli většinou sami literárně činní, je věnována pře- kládání velká pozornost (v této době není snad spisovatele, který by nebyl zároveň překladatelem; spisovatelé jsou velmi často schopni psát v cizím jazyce, překládat z cizího jazyka a psát v mateřském jazyce).112 U řady spisovatelů pak překlady tvoří integrální část literární tvorby (Luis León, Francisco Quevedo). Překladatelé si vět-

109 Např. Nicolas Herberay des Essarts a jeho překládaná španělská díla, v nichž oslavuje rod z Valois. Viz DUCHÉ-GAVET, Véronique. L´Espagne au miroir du roman (1525–1608), op. cit. s. 157–165. 110 Srov. BERMAN, Antoine. De la translation à la traduction. TTR: traduction, terminologie, réda- ction, vol. 1, nr. 1, 1er semestre 1988, s. 23–40. Dostupné z www: . Berman se domnívá, že existuje roz- díl mezi „traduisant“ a „traducteur“. Ten, kdo překládá, ještě nemusí být překladatelem. Středově- ká francouzština měla řadu dalších výrazů pro činnost překládání (z latiny do francouzštiny) – espondre, turner, mettre en romanz, enromanchier a translater. Podobně italština – volgarizzare, španělština vulgarizar nebo romanzar. 111 Viz BERMAN, Antoine. De la translation à la traduction, op. cit. 112 BERMAN, Antoine. De la translation à la traduction, op. cit. 66

šinou už také uvědomovali, že perfektní překlad jedna ku jedné není možný a že je třeba snažit se o překlad na základě funkční ekvivalence.113 Zájem o národní jazyk v rovině praktické je doprovázen zájmem v rovině teoretické. Peter Burke ve své knize Jazyky a společenství v raně novověké Evropě píše, že raný novověk lze vlastně nazvat „dobou, kdy byl objeven jazyk“.114 To zna- mená, že od 15. století dochází postupně k jazykovému sebeuvědomování, vznikají jak díla, jež se zamýšlejí z filozofického hlediska nad vztahem slov a věcí i nad vý- znamem jazyků obecně, tak práce srovnající konkrétní národní jazyky s latinou, práce všímající si vztahu jazyka a imperia (např. Nebrijova „Gramática castellana“) nebo díla zabývající se historií národního jazyka (Juan Valdés a jeho teoretic- ké pojednání Diálogo de la lengua), popř. různé obrany a obhajoby toho či onoho národního jazyka.115 Samotné překlady pak bývají často opatřeny předmluvami, dedikacemi či básněmi, v nichž se překladatel obrací k mecenášům a čtenářům. Spisy o rétorice a poetiky jsou významným zdrojem informací o překládání (větši- nou obsahují kapitoly, které jsou věnované překládání). Všechny tyto druhy textů můžeme nazvat jakýmisi „rozpravami“ o překladu; nelze ještě hovořit o teoriích v pravém slova smyslu. Překladatelské strategie a metody v 16. století – interpetace, adaptace – jsou spojeny s prvními formulacemi v podobě samostatných teoretických prací či předmluv, které se objevují v každé národní literatuře přibližně ve stejné době. Me- todika renesančního překladu navazuje na římskou teorii překladu – zejména na díla Ciceronova (srov. dvě formy překladu – „convertere ut orator“ a „ut interpre- te“ a jeho názor, že překlad nesmí být tak doslovný, aby ztratil ducha jazyka a ani

113 Podnětným z hlediska dějin překladu se ukázal sborník referátů z první celonárodní španělské konference věnované dějinám překladu v románských literaturách z roku 1987 Fidus interpres. Actas de las Primeras Jornadas Nacionales de Historia de la Traducción. Vol.1. Julio-César San- toyo et al. (eds.), León: Universidad de León, Servicio de Publicaciones.Diputación Provincial, 1987. Viz též práce barcelonského profesora filologie, literárního komparatisty zaměřeného na bádání v oblasti recepce francouzské literatury ve Španělsku v 18. století, překladatele a znalce dějin pře- kladu Franciska Lafargy (nar. 1948)., zejm. sborník příspěvků z konference pořádané z roku 1991, na níž se Lafarga podílel (Traducción y adaptación cultural: España-Francia. Ed. M.ª Luisa Do- naire y Francisco Lafarga. Oviedo: Universidad de Oviedo, Servicio de Publicaciones, 1991). Srov. též a přehledné dějiny překladu ve Španělsku z roku 2004 Historia de la traducción en España. Ed. Francisco Lafarga y Luis Pegenaute. Salamanca: Editorial ambos mundos, 2004. 114 BURKE, Peter. Jazyky a společenství v raně novověké Evropě, op. cit., s. 18. 115 Tamtéž, s. 20–25. 67 tak volný, aby se se v něm originál zcela ztratil) a spisy Horatiovy („Věrný překla- dateli, snaž se, abys nepřekládal slovo od slova“).116 Důležitou zásadou překladatelů je nepřekládádat „slovo od slova“, ale „vý- znam významem.“ Vedle překladů humanistických, v nichž převládá záměr filolo- gicko-interpretační a výběr textů je dán okruhem literatury užitečné, překlady beletrie, a to především zábavné literatury, se řídí zásadou, že překladatel je rovněž popularizátor díla, tj. ten, kdo dílo vykládá, interpretuje. Podle toho také volí vyja- dřovací jazykové prostředky (zejména amplifikaci textu, pokud je text nejasný, a naopak krácení vynechání, pokud je text rozvláčný a zbytečně dlouhý), tj. snaží se o srozumitelnost textu.117 Postulátem je překladatelská volnost ve jménu zachování estetických a výrazových hodnot textu, podobně jako tomu bylo v antice. Ital Leonardo Bruni zvaný Aretino (ca 1369–1444), toskánský humanista a politik, je považován za jednoho ze zakladatelů ideálu humanitního studia, jehož základem je virtuózní ovládnutí jazyků („litterarum peritia“), zejména latiny. Bruni, jenž je znám svými latinskými překlady z řečtiny (zejm. Platónovy a Aristo- telovy texty), je autorem latinského spisu o zásadách filologické a překladatelské práce De interpetatione recta (ca 1420-1424); v něm se objevuje poprvé výraz „traducere“ (= trans + ducere) který se stal východiskem pro francouzské slovo „traduire“ – překládat (Robert Estienne). Dalším významným italským teoretikem byl Sebastiano Fausto da Longiano (ca 1500–ca 1560), autor spisu Dialogo del modo de lo tradurre d’una in altra lingua secondo le regole mostrate da Cice- rone (1556). Tento spis je vůbec prvním samostatným spisem v italštině pojedná- vajícím o překladu. Odrážejí se v něm debaty týkající se překladu a překládání v polovině 16. století – spor o to, zda překládat „secondo le parole o secondo il sen- so“.118

116 Srov. Ciceronův spis De óptimo genere oratorum (teoretické úvahy o překladu v prologu – deba- ta mezi Demóstenem a Esquinem, nazvaná De Corona) a Horatiovo dílo Epistola ad Pisones (zná- mý verš 133–134: „Nec verbum verbo curabis reddere fidus interpres“). 117 Srov. kapitolu o historii překladu v době renesance: LEVÝ, Jiří. České teorie překladu 1. Vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. 2. vyd. Praha: Ivo Železný, 1996, s. 27–42. Viz též VILIKOVSKÝ, Ján. Překlad jako tvorba, op. cit., (kap. Věrnost, volnost adekvátnost), s. 67–89 a NIDA, Eugen A. Překladatelská tradice v západním světě (kap. Od renesance k přítomnosti). In Překlad literárního díla. Sborník současných zahraničních studií. Praha: Odeon, 1970, s. 55–69. 118 Faustova představa správného překladu je „ut interpres“, což není překlad, který se snaží repro- dukovat jen smysl, ale také styl orginálu, tak, jak mu to jazyk, do něhož se překládá, umožní, při- čemž překladatel zachová maximum možných zvláštností originálu i způsob autorova vyjadřování. Blíže k jeho teorii překládání a spisu Mauri FURLAN. La Retórica de la Traducción en el Renaci- miento – Elementos para la constitución de una teoría de la traducción renacentista. Barcelona: Universitat de Barcelona, Departament de Filologia Llatina, 2002, s. 427–476. Doktorská práce. Dostupné z www: . 68

Španělská renesanční literatura měla rovněž svoje dobové teoretiky překla- du. 119 Jednu z prvních teoretických rozprav napsal roku 1532 latinsky humanista a filolog Juan Luis Vives (1492–1540), která je součástí spisu De ratione dicendi (O umění řečnickém). V kapitole Versiones seu interpretationes120 si všímá vztahů, jež panují mezi významem („sensus“) a slovy („verba“), přičemž rozlišuje tři typy překladů: 1) ty, které se řídí významem původního textu, 2) ty, které se řídí jen slovy a výrazy, 3) ty, v nichž je věnována pozornost jak významu, tak výrazu. Vives bý- vá často označován za průkopníka moderního pojetí překladu, neboť problematiku překládání pojímá jako činnost, která je ovlivňována povahou překládaného textu.121 Dalším španělským teoretikem překladu byl renesanční básník a překladatel katalánského původu Juan Boscán (1487/1492–1542). Jeho překlad Castigliono- va Dvořana do španělštiny, který vyšel roku 1534 v Barceloně, bývá literárními historiky vysoce hodnocen nejen po stránce obsahové (seznámil španělskou společ- nost s ideálním profilem renesančního šlechtice), ale také po stránce formální; jako jeden z nejlepších renesančních prozaických překladů.122 Dedikace Gerónimě Palo- va de Almogávar, zřejmě manželce Boscánova bratrance, z pera Boscána a také Garcilasa de la Vega, který byl inciátorem překladu, obsahuje jak Boscánovy nová- torské úvahy o umění překladu (je odpůrcem překladu „ad litteram“, hájí překlad podle smyslu „ad sensum“),123 tak Garcilasovo hodnocení Boscánova překladatel- ského umu („... Guardó una cosa en la lengua castellana que muy pocos la han alcanzado, que fue huir del afetación sin dar consigo en ninguna sequedad, y con gran limpieza de estilo usó de términos muy cortesanos y muy admitidos de los

119 K dějinám překladu a překladatelským teoriím 16.–17. století srov. Mauri FURLAN. La Retórica de la Traducción en el Renacimiento , op. cit. Viz též MICÓ, José María. La época del renacimiento y del barroco. In Historia de la traducción en España. Ed. Francisco Lafarga y Luis Pegenaute. Sa- lamanca: Editorial ambos mundos, 2004, s. 175–208; VAN HOOF, Henri. Esquisse pour une histoire de la traduction en Espagne. In Hieronymus Complutensis 6–7, 1998. Dostupné z www: . 120 „Verze“ je podle Vivese překlad z jednoho jazyka do druhého, který zachovává význam. 121 GARCÍA, Pilar Elena. Luis Vives y la traducción. In Fidus interpres, op. cit., s. 172–176 a TORRE, Esteban. Garcilasso y Boscán en la historia de la traductología española. In Fidus interpres, op. cit., s. 149. 122 TORRE, Esteban. Garcilasso y Boscán … In Fidus interpres, op. cit., s. 148–155. 123 Srov. např. „…Yo no terné fin en la tradución de este libro a ser tan estrecho que me apriete a sacalle palabra por palabra; antes, si alguna cosa en él se ofreciere que en su lengua parezca bien y en la nuestra mal, no dexaré de mudarla o de callarla. Y aun con todo esto he miedo que según los términos de estas lenguas italiana y española y las costumbres de entrambas naciones son diferentes, no haya de quedar todavía algo que parezca menos bien en nuestro romance“. CASTIGLIONE, Baldassarre. Los quatro libros del cortesano compuestos en italiano por el conde Balthasar Castellon; y agora nueuamente traduzidos en lengua castellana por Boscan. Barcelona: por Pedro Montpezat, 1534. Z Boscánovy dedikace Gerónimě Palova de Almogávar. Dostupné z www: . 69 buenos oídos y no nuevos ni al parecer desusados de la gente. Fue, demás desto, muy fiel tradutor, porque no se ató al rigor de la letra, como hacen algunos, sino a la verdad de las sentencias y por diferentes caminos puso en esta lengua toda la fuerza y el ornamento de la otra, …“).124 Výraznou postavou v oblasti teorie pře- kladu byl v první polovině 16. století také básník Luis de León (ca 1527–1591). Jeho překladatelské zásady, jimž se řídil při překladu biblického textu Písně písní (překládal z hebrejštiny nikoliv z latiny), jsou velmi „moderní“ (de facto byl pro volnost překladu se zachováním originálních výrazových prostředků, ale tak, aby překlad vyzněl přirozeně). Zmiňovaný spis Juana Valdése Diálogo de la lengua, který vznikl kolem let 1535–1536 a který rozebírá jak jazykové, tak stylistické otázky konstitujícího se španělského jazyka (ve srovnání s latinou), se vyjadřuje mj. i k otázkám překladu z jednoho do druhého jazyka. Autor si je vědom obtížnos- ti překládání: „Y aun porque cada lengua tiene sus vocablos propios, y sus pro- pias maneras de decir, hay tanta dificultad en el traducir bien una lengua en otra; lo cual yo no atribuigo a falta de la lengua en que se traduce, sino a la abundancia de aquella de que se traduce; y así unas cosas se dicen en una lengua bien, que en otra no se pueden decir así bien; y en la mesma otra hay otras que se digan mejor que en otra ninguna“.125 Francie hrála v 16. a 17. století významnou roli nejen v oblasti překladatel- ských aktivit a počtu překladů, ale také v oblasti překladatelské teorie. Tato sku- tečnost ovlivnila jak vzájemné vztahy mezi francouzskou, italskou a španělskou literaturou a kulturou, tak také kulturní transfery, k nimž došlo mimo románský prostor. Francouzové v osobě překladatele, znalce antiky Etienna Doleta (1509– 1546), podali jednu z prvních ucelených formulací teorie renesančního překladu. 126

124 Tamtéž – Garcilasova dedikace Gerónimě Palova de Almogávar. 125 Citováno podle MICÓ, José María. La época del renacimiento y del barroco. In Historia de la traducción en España, op. cit., s. 176–177. 126 K dějinám překladu ve Francii v 16. a 17. století viz zejm. DOTOLI, Giovanni. Traduire en fran- çais du Moyen-Âge au XXIe siècle. Théorie, pratique et philosophie de la traduction. Paris: Her- mann, 2010 (kap. III. a IV., s. 64–145). Dějinami překladu v Evropě s přihlédnutím k Francii se za- býval rovněž belgický frankofonní překladatel a bibliograf Henri van Hoof (nar. 1923). Je autorem slovníku světových překladatelů Dictionnaire universel des traducteurs126 a také přehledu dějin překladu Histoire de la traduction en Occident. Blíže VAN HOOF, Henri. Histoire de la traduction en Occident: France, Grande-Bretagne, Allemagne, Russie, Pays-Bas. Paris: Éditions Duculot, 1991, s. 40–41. Dostupné částečně na www: a též DOBENESQUE, Étienne. Style et traduction au XVIe siècle. Littérature, N°137, 2005. La singularité d'écrire aux XVIe–XVIIIe siècles. Textes réu- nis par Anne Herschberg-Pierrot & Olivia Rosenthals, s. 40–54. Dostupné z www: 70

Dolet ve svém spise La Maniere de bien traduire d´une langue en aultre127 vyda- ném v roce 1540 vytyčil pět hlavních překladatelských zásad: 1) dokonale pochopit originál, 2) dokonale znát jazyk orignálu i překladu, 3) vyhýbat se doslovnému překladu, 4) používat každodenní jazyk a tvary běžné v mluveném jazyce, vyhýbat se řídkým výrazům i neologismům, 5) výběrem slov a slovosledem vytvořit harmo- nické kadence a lahodný styl. 128 Vynikajícím překladatelem-praktikem byl humanista Jacques Amyot (1513–1593),129 autor francouzského překladu Plutarchova slavného díla Vies des hommes illustres (česky Životopisy slavných Řeků a Římanů), které přeložil z řečtiny (1559–1565). Amyotův překlad si svým jazykem stylem nikterak nezadal s řeckým originálem a evropskou prózu 16. století ovlivnil i ve stoletích následují- cích (antická díla přizpůsoboval vkusu a mravům 16. století, neboť překládání je pro něho „libre adaptation“, činností, která je však založena na „scrupuleuse fidé- lité philologique“). V 16. století byl však překlad chápán jako pouhá „imitace“, „adaptace“ antic- kých vzorů (pro prózu byl nedostižitelným vzorem Cicero a pro poezii Vergilius). Později se sice začalo rozlišovat mezi imitací (činností autorskou) a překladem (činností překladatele), ale i když poetika Francouze Thomase Sébilleta (1512– 1589) L´Art poétique français z roku 1548 hovoří o překladatelích jako „divins esprits“,130 literární teoretikové slavné Plejády toto božské postavení překladatelů poněkud zpochybnili. Teoretickými otázkami překládání se také zabýval básník Joachim Du Bellay (kol. 1522–1560) ve své Défense et illustration de la langue française z roku 1549 (jeho názory z větší části vycházejí z formulací Doletových a odmítají doslovný překlad nepřihlížející k originálu a vyzdvihují tvořivou kreativitu a invenci při překládání)131 a básník a matematik Jacques Pelletier Du Mans (1517–1582), autor francouzského veršovaného překladu Horatiova spisu De arte

. 127 Srov. DOLET, Etienne. La Maniere de bien traduire dúne langue en aultre. Lyon: par Francoys et Claude Marchant freres, 1547, s. 15–19 (pozdější vydání díla). Dostupné z www: . 128 Originální znění Doletových zásad: DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle, op. cit., s. 71–72. 129 NAVÍO ALARCÓN, Esperanza. La traducción en Francia durante el siglo XVI: Jacques Amyot. In Fidus interpres, op. cit., s. 54–58. Též FURLAN, Mauri. La Retórica de la Traducción, op. cit., s. 424–426 aj. 130 K němu viz blíže např. DOBENESQUE, Étienne. Style et traduction. Littérature, op. cit., s. 43. 131 DU BELLAY, Joachim. La Deffence, et illustration de la langue francoyse. Imprimé à Paris pour Arnoul L'Angelier, 1549. Srov. kapitola V. a VI. první knihy. Poetika je dostupná z www: . 71 poetica (přel. jako L’art poëtique d’Horace). Ten svoje úvahy shrnul do kapitoly Des traductions, která je součástí jeho poetiky Art poétique français, vydané v Lyonu roku 1555.132 Teoretické úvahy obou renesančních básníků a překladatelů jsou již ve svém pohledu na překladatelskou činnost poněkud skeptické. Peletiero- vy formulace typu „un Traducteur ná jamais le nom dÁuteur“ nebo „traduire est une besogne de plus grand travail que de louange“ vyjadřují jeho názor, že mezi autorem a překladatelem je rozdíl (příměr - autor je „v pozici krále“, překla- datel je jeho „poddaný“). Uvědomuje si, že překladatel není schopen se svým pře- kladem vyrovnat originálu (což by si na druhou stranu Pelletier velmi přál).133 Du Bellay jde v této skepsi ještě dál – a to až tak, že překladem opovrhuje („les Tra- ductions ne sont pas suffisantes pour donner perfection à la Langue Françoise“). Překládání je prý nižší činnost než psaní: „Energie“, „Esprit“ a „Genius“ spisovatele (a Du Bellay má na mysli především básníka) je nepřeložitelný; odtud pak jeho přesvědčení, že poezie se nesmí překládat – „de ne traduyre les Poëtes“.134 Tato příkrá odsouzení překladatelských aktivit a podceňování role překladatelů měla svoje neblahé následky. Od druhé poloviny 16. století lze pozorovat pokles překla- dů (na úkor básnické tvroby). Překládání představuje podle současníků „labeur misérable, ingrat et esclave“.135 Krize dosáhla vrcholu v roce 1610 a situace se po- někud změnila až kolem roku 1620, kdy nastává oživení v souvislosti s překlady prózy a návratem k teoretickým postulátům Amyotovým. V 17. století, ve Franciii vnímaném jako „le Siècle des règles de la traduction“, se teoretické debaty kolem překládání týkaly stejných problémů jako tomu bylo v 16. století: imitace, tvůrčí svoboda, věrnost originálu, úloha a poslání překlada- tele apod. („faut-il être fidèle à láuteur ou au lecteur?“ nebo „traduction est-elle infidèle par nature?“).136 Mezi překladateli postupně vzrůstá odpor k pře-hnané imitaci antiky a hlavní cíl překladatelského úsilí lze shrnout slovy: „Plaire, telle est la devise des traducteurs français du XVIIe siècle“.137 Počátkem 17. století má tak francouzská překladatelská praxe poněkud odlišný charakter. V letech 1625–1665

132 PELLETIER, Jacques. LÁrt poëtique français. A Lyon: par Jan de Tournes, e Guil. Gazean, 1555, s. 30–34 (Livre premier – Des traductions). Dostupné z www: . 133 DOBENESQUE, Etienne. Style et traduction au XVIe siècle. Littérature, op. cit., s. 44–45. 134 Tamtéž, s. 47–52; Srov. též ZUBER, Roger. Les belles-infidèles et la formation du goût classique. Paris: Albin Michel, 1995, s. 22–23. 135 ZUBER, Roger. Les belles infidèles, op. cit., s. 24. 136 DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle, op. cit., s. 95–145. 137 VAN HOOF, Henri. Histoire de la traduction en Occident, op. cit., s. 48. 72 pozorujeme silný vliv překladů v duchu „Belles Infidèles“, které přispěly ke vzniku klasicistní estetiky.138 Od čtyřicátých let 17. století se uplatňuje také vliv překlada- telů-akademiků snažících se elegantním výrazem vyrovnat se antickým vzorům a pracujících s originálním textem poměrně volně (doplňování i zkracování textu za účelem větší sevřenosti textu a dosažení většího estetického účinku); od poloviny století byla překladatelská estetika ovlivněna vleklými debatami mezi „Anciens“ et „Modernes“.139 Nový styl překládání zahájil svými překlady z řečtiny a latiny francouzský překladatel Nicolas Perrot dÁblancourt (1606–1664). Jeho překlady, spíše nová přepracování, byly natolik volné a adaptační, že je gramatik Gilles Ménage (1613–1692) roku 1654 nazval krásnými nevěrnicemi – „belles infidèles“ („une femme que jái beaucoup aimé à Tours et qui était belle mais infidèle“).140 Perrot dÁblancourt se řídil heslem – změnit vše tak, aby vzniklo něco příjemného. Hra- nice mezi překladem a imitací byla takřka setřena.141 Překlad nemá podle Perrota zprostředkovávat jen poznání, ale překladatel jím má prokázat svoje umělecké kvality; má se co nejvíce přiblížit k estetickému ideálu formulovanému podle pevných estetických pravidel. Absolutizace estetické normy doby dosahuje svého vrcholu. Volnost v zacházení s textem byla však omezena prioritním požadavkem věrnosti duchu orignálu, jež představuje soubor apriorně daných formálně estetických hodnot. Klasicistní adaptační překladatelská metoda pak zbavovala originál specific- kých rysů národních, potlačovala vše, co bylo jedinečné a zvláštní, a vyzdvihovala to, co bylo v díle obecné a univerzální. V oblasti jazykové a stylistické docházelo k nivelizaci jazyka a stylu. Z hlediska žánru byl překlad podobně jako díla původní zařazován do jedné ze dvou žánrových kategorií – buď do tzv. vysokého stylu, nebo do stylu tzv. nízkého. Překladatelé se honosili větší samostatností, větším sebevě- domím a snahou vytvořit lepší překlad než je originál. Vzniká nová překladatelská teorie a estetika, rodí se „ouvriers du classicisme“.

138 Dotoli upozorňuje na to, že zárodky této estetické koncepce vznikly již v 16. století (srov. DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle, op. cit., s. 89–94). 139 Dějiny překladu ve Francii v 17. století a osvětlení jeho role při formování klasicistní estetiky podává „livre-pionnier“ francouzského literárního historika, emeritního profesora Sor- bonnské univerzity Rogera Zubera (nar. 1931) „Les belles-infidèles et la formation du goût classique“ (poprvé roku 1968). Srov. reedici díla: ZUBER, Roger. Les belles-infidèles et la formation du goût classique. Paris: Albin Michel, 1995. 140 Blíže viz ZUBER, Roger. Les belles infidèles, op. cit., s. 249–279 a VAN HOOF, Henri. Histoi- re de la traduction en Occident, op. cit., s. 48–49. Byla to reakce na Perrotovu adaptaci Lúkia- nova díla: Lucien, de la traduction de N. Perrot Sr d'Ablancourt. Paris: A. Courbé, 1654. 141 Traducción y adaptación cultural, op. cit., s. 35–39. 73

V 17. století se ve francouzské překladatelské tvorbě objevují dvě tendence – snaha opravovat a snaha pofrancouzšťovat („franciser“). Snaha o asimilaci jazykovou, stylistickou i obsahovou španělských děl je patrná především v první půli 17. století – tentokráte zejména v překladech španělské literatury pikareskní. Literární rivalita opět odráží rivalitu politickou, tentokrát je však silně patrná snaha dokázat hegemonii Francie nejen politicky, ale i literárně, a to hlavně v oblasti formální (přizpůsobením se klasickým pravidlům dílo jazykově, stylisticky a kompozičně vy- lepšit a zdokonalit, a tak je „habiller à la françoise“). Francouzskou estetiku „krásných nevěrnic“ však nelze šmahem odsuzovat. Nepředstavovala „dévolarisation“ překladu, ale jak říká Dotoli: „Elles ont appro- fondi un débat essentiel dans l´histoire de la langue française et de l´humanité, en attirant l´attention de la littérature sur l´équilibre entre liberté et respect du texte.“142 Francouzské překlady a adaptace španělské renesanční zábavné prózy tvoří v 17. století důležitou položku francouzské překladové literatury. Jejich vliv na čte- nářskou i literární recepci v Evropě 17. století byl značný; pro čtenáře byly často „vstupní bránou“ do španělské literatury a vycházely z nich i překlady do dalších jazyků (suplovaly španělské originály). To, že v těchto případech překladů „z druhé ruky“ docházelo ke značným obsahovým, formálním i žánrovým posunům, je zcela evidentní.

2. Překlad jako kulturní transpozice literárního díla

Překlad, svébytný kulturní fenomén, nepředstavuje pouhý převod textu z jednoho jazyka do druhého, ale spíše jisté „prolnutí“ dvou více či méně odlišných kultur a jazyků. Nás bude problematika překladu jako transferu textu z jednoho jazykové- ho úzu a kulturního prostředí do druhého zajímat právě v souvislosti s transferem děl španělské literatury Zlatého věku do prostředí románského a následně pak středoevropského. Umělecký překlad představuje druh literární tvorby, při níž se již vytvořené dílo realizuje znovu – v jiném jazyce a v odlišném kulturním prostře- dí.143

142 DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle, op. cit., s. 144. 143 Jako umělecká tvůrčí činnost, zvláštní druh reprodukčního umění, jako realizace již vzniklého díla v jiném jazyce v odlišném kulturním prostředí, cizojazyčný překlad textu s výrazným autor- ským stylem a významnou estetickou složkou vedle složky obsahové apod. 74

Na překlady 16. a 17. století je nezbytné hledět nikoliv očima dnešního pře- kladatele a čtenáře, ale prizmatem dobové společenské situace a jazykových, lite- rárních a národnostně kulturních specifik a v diachronní perspektivě pak zvolit synchronní metodu srovnávání. Historicky vzniklé překlady jsou do jisté míry vždy poplatny době, kdy vznikly a metodám, které v té či oné době byly prioritní. A v neposlední řadě samo- zřejmě též souvisejí s osobou překladatele a konzumenta, jemuž jsou určeny. Náš pohled na funkci a význam románských překladů španělské literatury v kontextu románských literatur i v středoevropském literárním kontextu tedy při- hlíží k výsledkům současného bádání, zejména teorie funkční ekvivalence, ale také k poznatkům ovlivněným teorií komunikace a sociolingvistickými stanovisky, které úzce souvisejí s problematikou dějin četby, čtenářské recepce textu i s bádáním zaměřeným na společensky a dobově podmíněné zkoumání čtenářských praktik. Na paměti máme také cenné teroetické postřehy významného současného překla- datele a znalce románských literatur Jiřího Pelána, tak, jak je formuloval v několika svých pracech.144 Podle Pelána se překlad rodí „z pocitu kulturní transpozice“. Kulturní distance, s níž se musí překladatel vyrovnat, zasahuje všechny složky díla. Překladatel má za úkol transponovat dílo vzniklé „v jiných kulturních souřadnicích“ pro aktuálního čtenáře. Při překladu nevstupují do dialogu jen dva jazyky, ale dva rozdílné kontexty.145 Překladatel má v podstatě dvě možnosti – po- ložit důraz na svébytnost textu, jeho historicitu a „ponechat spisovatele pokud možno v klidu a přivést za ním čtenáře“ (neadaptační neboli konformní překlad), anebo pro čtenáře a jeho aktuální hodnoty systém text adaptovat, tj. „nechat v klidu čtenáře a přivést za ním spisovatele“ (překlad adaptační). Obě

144 PELÁN, Jiří. Překlad konformní a adaptační (na okraj překladu Písně o Rolandovi). Souvislosti. Revue pro křesťanství a kulturu 36, 1998, č. 2, 42–51 (Překladatelé a překlad). Dostupné z www: . PELÁN, Jiří. Překlad jako transpozice kulturních forem. In Kapitoly z francouzské a italské literatury. Praha: Torst, 2000, s. 454–477. Srov. též Kapi- toly z dějin českého překladu. Editor Milan Hrala; [autoři Šárka Belisová ... et al.]. Praha: Karoli- num, 2002. 145 Josef Hrabák, který definuje překlad jako transpozici literárního díla do nového jazyka a zdůraz- ňuje v překladatelské činnosti význam vhodného funkčního ekvivalentu, hovoří o dvojím „dynamic- kém kontextu“ přeloženého literárního díla (tvoří jej literatura domácí a překladová). Srov. HRA- BÁK, Josef. Literární komparatistika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976, s. 118–131. Jeho teoretické úvahy, v nichž se věnuje podrobněji i osobnosti překladatele, jsou však ovlivněny jak sociologickým přístupem k dané problematice, tak přístupem literárně komparatistickým: ději- ny a teorii překladu vidí především prizmatem literární komparatistiky jako „transplantaci, tj. za- členění „cizího“ díla do kontextu domácí literatury (odlišuje situaci tzv.„malé“ a „velké“ literatury). 75 strategie146 jsou podle Pelána zcela legitimní, každý přístup má své výhody a nevý- hody, a je tedy nutno vždy zvážit, který postup bude zvolen. Optimální řešení spo- čívá v syntéze obou extrémů a přesto, že tohoto ideálního stavu dosáhnou jen ti opravdu nejlepší překladatelé, měl by se o rovnováhu obou extrémů každý překla- datel alespoň pokusit. Pelánovo pojetí překladu jako transpozice kulturních norem je blízké pohledu literárních a knižních historiků nahlížející na fungování překladu v jistém jazykovém, literárním, kulturním a geografickém společenství konzumen- tů, do něhož se začleňuje a v němž spoluexistuje s dalšími uměleckými a literární- mi díly tohoto společenství. Španělský literární vědec Emilio Blanco147 hovoří o potřebě soupisu všech překladů evropské literatury vzniklých v době „Siglo de oro“ (1500–1680). V něm by byl základní jednotkou překlad; záznamy by byly řazeny podle původního jazyka díla, s poznámkou, zda se jedná o překlad z originálu, nebo přes jiné jazyky. Dalším údajem by bylo jméno autora, jméno osoby, které byl překlad věnován (dedikace a předmluvy obsahují podle něho velmi důležité informace týkající se šíření díla, edičního či komerčního úspěchu díla), a také jméno tiskaře a rozbor jeho podílu na vzniku překladu. Blanco požaduje též kompletní a vyčerpávající analýzu teoretic- kých pojednání o překladu a zdůrazňuje význam překladatelských předmluv a úvodů, stejně jako informací, které jsou obsaženy v privilegiích, aprobacích či cen- zurních povoleních, kterými jsou překlady vybaveny. Hovoří též o tom, že je nutno studovat a vyhodnotit vliv španělských překladů na evropskou kulturní tradici v době Zlatého věku.148 Španělská literární věda poukazuje na to, že dějiny překla- du a překladatelských metod převážně sledovaly překlady, kdy cílovým jazykem je jazyk mateřský (tj. překlady do španělštiny, překlady do francouzštiny, překlady do češtiny atd.), ale že skoro vůbec nejsou zkoumány překlady, kdy mateřský jazyk (španělština) je výchozím jazykem pro jeden či více jazyků cílových (překlady ze španělštiny do francouzštiny, italštiny, němčiny, češtiny atd.). Malá, takřka nulová pozornost evropskému šíření španělské literatury v překladech do jiných soudobých jazyků a jiných kulturních prostředí je také jed-

146 Tyto dva přístupy definoval již Friedrich Schleiermacher – viz SCHLEIERMACHER, Friedrich. Ueber die verschiedenen Methoden des Uebersetzens, přetištěno v Das Problem des Uebersetzens. Hrsg von H. J. Störig. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1963, s. 38–70. 147 Viz BLANCO, Emilio. El castellano y las otras lenguas: traducción.In Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914, op. cit., s. 180–187. 148 Takovýto zdroj, po němž volá Blanco, existuje. Proyecto Boscán obsahuje historickokritický katalog překladů z italské literatury do španělštiny a katalánštiny od r. 1300 do 1939. Dostupné z www: . 76 ním z důvodů, který nás vedl k tomu, abychom se otázkou románských překladů španělského rytířského románu a jejich úloze v recepci španělské literatury Zlatého věku ve středoevropském kulturním kontextu zabývali. Poněkud lepší situce je v oblasti dějin překladů italské literatury 16. století do francouzštiny. Spoluprací italských a francouzských historiků vzniklo v roce 2009 repertorium všech francouzských překladů 16. století pořízených z italské literatury.149 Repertorium představuje velice cenný pramenný materiál nejen pro dějiny překladu, ale také pro historii kulturních vztahů obou zemí i pro dějiny lite- rární recepce a dějiny četby. Intenzívní badatelský výzkum v oblasti dějin francouzsko-italských překladatelských aktivit probíhá rovněž pro období 17. století.150 Giovanni Dotoli se domnívá, že právě v 16. a 17. století hrály v poznávání národů a národních literatur překlady v Evropě velice důležitou roli; postavení Francie bylo přitom klíčové, zejména v 17. století).151 Z hlediska úlohy překladu v rámci evropských kulturních dějin se jako badatelsky podnětný jeví sborník příspěvků z mezinárodních setkání pořádaných Eu- ropean Science Foundation s názvem Cultural Translation in Early Modern Eu- rope, který vyšel roku 2007 a na němž měl autorský i ediční podíl známý britský historik, profesor Cambridgské university Peter Burke.152 Svůj názor na to, že studium překladu je jednou hlavních priorit evropských kulturních dějin, vyložil ve své stati, jíž do publikace přispěl – Culturas de traducción en la Europa moderna.153 Položil si šest základních otázek, pomocí nichž vyhodnotil situaci v oblasti překladatelské teorie a praxe 16.–17. století. Kdo překládal? S jakými záměry? Co překládal? Pro koho překládal? Jak překládal? A s jakými důsledky? Tyto otázky budeme mít na paměti i v naší práci154 a pokusíme na ně najít adekvátní odpovědi.

149 BALSAMO, Jean, CASTIGLIONE MINISCHETTI,Vito, DOTOLI, Giovanni. Les traductions de l'italien en français au XVIe siècle. Fasano: Schena; Paris: Hermann, impr. 2009. 150 Srov. DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle, op. cit., s. 141. 151 „L´Europe du XVIe et du XVIIe siècle est un continent de traductions“. Srov. DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle, op. cit., s. 140. 152 Viz španělský překlad práce – La traducción cultural en la Europa moderna. Ed. Peter Burke, R. Po-Chia Hsia. Trad. de Jesús Izquierdo Martín y Patricia Arroyo Calderón, Madrid: Ediciones Akal , S. A., 2010. 153 BURKE, Peter. Culturas de traducción en la Europa moderna. In La traducción cultural en la Europa moderna, op. cit., s. 11–44. 154 Sociolingvisté, pro něž hraje velkou roli nejen samotný text, autor-překladatel, ale i konzument, (tj. recipient či Čtenář), zkoumají překladatelský proces i překlad dle našeho mínění rovněž z hlediska otázek P. Burkeho. Centrem sociologického modelu překladatelského procesu je text a jeho struktura, na níž se podílí komunikativní proces, v němž důležitou roli hraje intertextovost, která je významná z hlediska adekvátnosti překladu. Text je výsledkem motivované a záměrné autorovy volby. Z pohledu konzumenta je pak také čtení aktem interpretace (angloamerická sociolin- gvistická škola). 77

3. Překlad – druhotná odvozená forma literární komunikace

Literární překlad nemá jen úzkou vazbu na původní kulturu a literaturu, v níž ori- ginální dílo vzniklo, ale je propojen řadou vazeb i s kulturou a literaturou, která mu dala vzniknout a jejíž potřeby odrážel. Podle Vilikovského155 je literární překlad druhotnou odvozenou formou literární komunikace a překladatel plní dvojí roli – jednak je spjat s původním dílem (je příjemcem textu) a jednak má vztah i ke čte- náři překladu, vůči němuž plní roli původce nového textu. Tento pohled vycházející z teorie komunikace a přenosu informace (literárního textu) vtahuje do hry spole- čenskou realitu a především čtenáře-příjemce. Překlad tedy v sobě zahrnuje proces původní literárně umělecké tvorby, i akt kulturní transpozice původního literární- ho díla do nové umělecké reality, tj. novou formální a obsahovou reprodukci. Za- sadíme-li naše úvahy do kontextu literární komunikace, kdy text díla bude před- stavovat text uměleckého díla, bude tato podvojnost zcela evidentní, a to se všemi dalšími důsledky vyplývající pro překladovou tvorbu i pro její literární a čtenář- skou recepci.156 K síti vztahů mezi třemi základními činiteli literární komunikace: autor – umělecké dílo – čtenář viz Příloha I, Tabulka č. 1. K literární komunikaci, jedná-li se o dílo přeložené: autor – umělecké dí- lo (originál) – překladatel – překlad – čtenář viz Příloha I, Tabulka č. 2.

4. Transpozice literárního díla z jednoho jazykového a kulturního pro- středí do druhého

Při překládání z jednoho do druhého jazyka dochází k tomu, že přeložené dílo ne zcela odpovídá literární předloze. Transpozice z jednoho do druhého jazykového, literárního a kulturního prostředí nebývá nikdy jedna ku jedné. Vždy dochází k jistému funkčnímu přestylizování, které je podmíněno společensky, dobově i in- dividálně ve vztahu k překladateli a jeho překladatelským strategiím a metodám a samozřejmě překladatelským schopnostem. Dochází k jistým posunům, ať již bez- děčným, nebo záměrným, v rovině formální – jazykové, stylistické a kompoziční –

155 VILIKOVSKÝ, Ján. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný, 2002. 156 K literární recepci překladové literatury v sekundárním literárním prostředí viz např. FIGUE- ROA, Antonio. La lectura en el otro espacio. In Traducción y adaptación cultural: España- Francia. Ed. M.ª Luisa Donaire y Francisco Lafarga. Oviedo: Universidad de Oviedo, Servicio de Publicaciones, 1991, s. 21–29. Dostupné z www: . 78 tak obsahové a narativní (vypuštění části textu, obsahové vsuvky, amplifikace, ze- stručnění, zhuštění až dokonce změna ideového vyznění díla) i k posunům v rámci žánrové charakteristiky díla (veršová podobaprozaická podoba díla, ro- mánpovídka, romándrama apod.). Některé změny vyplývají z odlišného kontextu dobového, společenského, literárně estetického, jiné zohlednily jiné čtenář- ské publikum a jiné čtenářské požadavky a zvyklosti. Tyto změny jsou přirozeným důsledkem překladatelského procesu; jsou spjaty s překladatelem jako tvůrcem přeloženého díla a vznikají v průběhu zrodu překladu. Existují však i změny, k nimž dochází tlakem zvnějšku, a to buď v samotné fázi překládání, nebo v hotovém překladu. Z hlediska literární a čtenářské recepce je nutno si uvědomit, že překladatel je jednak čtenář, jednak interpret díla, které v kulturním prostředí překladatele vstupuje jak do nového literárního společenství, tak také do nového prostředí čte- nářského. Toto prostředí je tímto překladem ovlivňováno, stejně jako čtenáři a publikum mohou ovlivňovat výběr překládaného díla, způsob a postupy i typ překla- du. A pokud se překlad šíří i do jiných jazykových a sociálních prostředí, tak do- chází k další čtenářské, popř. literární recepci. Import románských překladů španělské literatury šířené do středoevropské- ho prostoru přes románské jazykové a literární prostředí do této kategorie patří. Proces čtenářské recepce má pak logicky trojí rozměr – ohlas díla originálního – ohlas překladu v cizím jazyce (do francouzštiny, italštiny atd.) – ohlas překladu do národního jazyka. Trojí rozměr mají i okolnosti, za nichž takový- to překlad vzniká a šíří se. Zvláštním případem je pak překlad z tzv. „druhé ruky“ – překlad překladu. I k němu ve středoevropském prostředí docházelo (podkladem pro české verze byl mnohdy nikoliv španělský originál, ale francouzská či německá verze). K literární komunikaci, jedná-li se o dílo přeložené nikoliv z originálu, ale z překladu (překlad z „druhé ruky“): autor – umělecké dílo (originál) – překladatel – překlad – čtenář – překladatel – překlad – čtenář viz Příloha I, Tabulka č. 3. V celém složitém procesu vzniku literárního díla, jeho překladu (překladů) a transferu uměleckého díla do různých jazyků a kulturních prostředí pochopitelně dochází k celé řadě formálních (nejen jazykových), významových i žánrových po- sunů a metamorfóz. V případě překladu „z druhé ruky“ jde sice o dvojí kulturní

79 transpozici překladu, trojí čtenářskou recepci, ale také dvojí proces všech možných transformací (jazykovou a obsahovou počínaje a žánrovou konče).

IV. Metamorfózy španělského rytířského románu v románském pro- středí 16.–18. století

1. Překlady do francouzštiny

1. 1. Francouzský překlad Amadíse de Gaula

Věhlas španělských rytířských románů nezůstal dlouho omezen jen na hispánské prostředí, ale rytířské romány dobývají v první polovině 16. století Evropu. Fran- couzský jazyk byl první, do něhož byl přeložen bestseller španělské renesanční pró- zy Amadís de Gaula.157 Francouzská literatura včlenila překlad Amadíse de Gaula organicky do své literární tradice středověkých dvorských románů, které právě na prahu renesance, oděny do nového hávu a šířeny tiskem, pronikaly k širokým vrst- vám posluchačů i čtenářů a získávaly si jejich srdce.158 Ke vzniku francouzského překladu se váže známá historka (možná i vymyš- lená) o tom, že překlad inicioval sám francouzský král František I., který se sezná- mil se slavným rytířským románem za svého věznění v Madridu roku 1525, kam se dostal po prohrané bitvě u Pavie (údajně mu jej předčítala jeho sestra Markéta Na- varrská).159 Trvalo pak plných patnáct let, než překlad první knihy románového cyklu roku 1540 vyšel. Autorem „Amadis francisé“ je Nicolas d´Herberay seigneur des Essarts (zemř. ca 1552), vzdělaný voják, sběratel vzácných rukopisů a bibliofil, obdivovatel a překladatel španělské literatury (je též autorem překladu

157 Ke kuturními španělsko-francouzskému transferu viz sborník příspěvků Traducción y adapta- ción cultural. España-Francia, op. cit. 158 Z bohaté literatury týkajcí se francouzského překladu a jeho recepce ve Francii vyšla řada studií, ať již samostatných, nebo vydaných v rámci sborníků či katalogů k výstavě (blíže viz přehled biblio- grafické literatury v elektronické databázi Amadís, dostupné“ ). Srov. alespoň sborník studií Les Amadís en France au XVIe siècle. Paris: Éditions Rue d´Ulm, Presses de l´Ecole normale supérieure, 2000 a ROUBAUD, Sylvia. Libros de caballería en Francia. In Amadís de Gau- la 1508. Quinientos años de libros de caballerías …, op. cit., s. 319–332. Viz též novodobá španěl- ská kritická edice: RODRIGUEZ DE MONTALVO, Garci. Amadis de Gaula. Ed. de Juan Manuel Cacho Blecua. Madrid: Cátedra, 1987–1988. 2 sv. 159 K francouzským překladům rytířských románů viz též MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Oríge- nes de la novela. Tomo I. Influencia oriental. Libros de caballería. 2. ed. [online]. Madrid: Consejo Superior de Investigaciones Científicas, 1962, s. 379–380. Dostupné z www: . 80

Orloj knížat Antonia de Guevara nebo díla Josefa Flavia aj.).160 To, že Herberay realizoval překlad na popud francouzského krále Františka I., se dovídáme až z Herberayova pekladu rytířského románu Le premier livre de la Cronique du tres valliant et redouté dom Flores de Grèce, surnommé le chevalier des cignes, second fils d'Esplandian z roku 1552, z jeho dedikace králi Jindřichu II.; první kniha přeloženého Amadíse de Gaula mu však věnován nebyla.161 První čtyři knihy Amadíse Waleského přeložil Herberay v rychlém sledu v letech 1540–1543, další čtyři díly pak v letech 1544–1548 (celkem 8 knih).162 Jed- nak měl nadšenou podporu francouzských nakladatelů a jednak dokázal obratně využít dobové politické situace, kdy byl po dlouhých válkách uzavřen mezi Španěl- skem a Francií mír a kdy došlo k uvolnění v kulturní oblasti doprovázené intenziv- ní francouzskou literární a čtenářskou recepcí španělské literatury. Základní série dvanácti částí Amadíse de Gaula byla vydána ve francouzském překladu do roku 1556; podíleli se na něm již další překladatelé. Ihned po vydání první knihy romá- nu byly realizovány její četné reedice (jenom v roce 1540 vyšla třikrát!) a k cyklu se přidávala další pokračování – jednotlivé části překládané ze španělštiny a italštiny nebo další díla z pera francouzských autorů vytvářejících četné amadisovské imitace. Renesanční rytířský románový cyklus vycházel neuvěřitelných 75 let – poslední tři díly vyšly roku 1615 a konečný počet dílů se zastavil na čísle 24. Herberayovy překlady renesančního rytířského románu vytlačily velmi rychle původní francouzská artušovská vyprávění a čtenářská poptávka po nich byla ještě sklonku 17. století. Ve francouzské literatuře zanechaly hlubokou inspirační stopu, která vlastně s různými přestávkami trvá dodnes; staly se zdrojem četných

160 Komisař dělostřelectva. Pocházel ze staré šlechtické rodiny v Picardii; blíže k němu viz FELLER, François-Xavier de. Biographieuniverselle, ou, Dictionnaire historique des hommes qui se sont fait un nom par leur génie, leurs talents, leurs vertus, leurs erreurs ou leurs crimes, … Nouvelle éditi- on, … par M. Pérennès. Tome sixième. A Paris: chez Gauthier frères et Cie, 1834, s. 279. 161 První knihu Amadíse Waleského nevěnoval překladatel Františkovi I., jak by se očekávalo, ale jeho synovi – princi Karlu II. Orleánskému, vévodovi z Angoulême (1522–1545). Františku I. je připsána pouze pátá kniha cyklu. 162 Le Premier Livre de Amadis de Gaule, ...Traduict nouvellement d’espagnol en françoys par le Seigneur des Essars, Nicolas de Herberay. Paris: Janot, Longis et Sertenas, 1540. 2°. Le Second Livre de Amadis de Gaule, … Paris: Janot, Longis et Sertenas, 1541. 2°. Le Tiers Livre de Amadis de Gaule, … Paris: Janot, Longis et Sertenas, 1542. 2°. Le Quatriesme Livre de Amadis de Gaule … Pa- ris: Janot, Longis et Sertenas, 1543. 2°. Le Cinquiesme Livre de Amadis de Gaule, … Paris: Janot, Longis et Sertenas, 1544. 2°. Le Sixiesme Livre d’Amadis de Gaule, … Paris: de Marnef, Longis et Sertenas, 1545, 2°. Le Septiesme Livre d’Amadis de Gaule, … Paris: J. de Marnef, Longis et Serte- nas, 1546. 2°. Le Huitiesme Livre d’Amadis de Gaule, …Paris: Groulleau, Longis et Sertenas, 1548, 2°. Srov. též LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 14 s. 28, 30–32 (přehled všech vydání všech knih cyklu – nr. 14, s. 31–34. 81 adaptací, jak obsahových, tak formálních, a inspirovaly vznik řady děl domácích (viz dále). Nicole Cauzaran ve studii věnované Herberayově francouzské verzi Amadíse de Gaula hledá odpověď na otázku, v čem spočíval tak obrovský ediční i čtenářský zájem o toto dílo a v čem byl „Amadís francisé“ jiný než francouzské rytířské ro- mány rytířů kulatého stolu, které měli čtenáři Amadíse ještě v živé paměti, a než jeho španělský originál.163 Uvádí, že čtenáře upoutal již samotný titul, v němž se objevuje spojení „aventures d´armes et d´amours“, spojení, které implicitně na- značovalo, o čem bude dílo pojednávat a které samo o sobě bylo zárukou čtenář- ského zájmu. Vojenská a milostná dobrodružství, důvěrně známé situace, prostředí královských dvorů, hradů a paláců, známé přírodní scenérie, neohrožení rytíři, krásné šlechtičny, nadpřirozené bytosti, kouzelné dary, nebezpečné zkoušky apod., zkrátka to všechno bylo v povědomí čtenářů velmi pevně zafixováno; byl to svět, který dobře znali. To, co bylo nové, byl renesanční optimismus, který z románu dý- chal. Nebylo zde ponuré tragično, ale milostná pohoda, příběh s dobrým koncem (místy proložen morálními úvahami, což čtenářům nevadilo, naopak). Herberay des Essarts překládal dílo jazykem své doby, hledal adekvátní nenásilné formulace. Do textu vložil lyrické monology hrdinů a morální ponaučení, jež čtenářům „serví- roval“, nepřesahovala únosnou míru. Čtenáři si tak okamžitě vybavovali příběhy krále Artuše či Lancelota, což pro ně bylo příjemné připomenutí známých epizod, i když jinak se s vypravováním o Amadísovi dostávali do úplně jiného světa – opti- mistického a radostného. Nebyl to temný svět plný znepokojujících záhad, protože prvek zázračna v Amadisovi spíš čtenáře bavil než děsil. Tragičnost milostného ci- tu se proměnila v idylu naplněné lásky (dvojice milenců Amadís a Oriana tragičnu uniká). Všechny Herberayovy amadisovské překlady byly ve své době velmi čtivé a žádané.164 Překlad Amadíse de Gaula si čtenářskou oblibu získal díky vznešenému, kultivovanému a výrazově bohatému stylu vyprávění. Napomohl k šíření španěl- ských rytířských románů ve francouzštině, a to mimo jiné i proto, že Herberayův

163 CAZAURAN, Nicole. Amadis de Gaule en 1540: un nouveau „roman de chevalerie“?. In Les Amadis en France au XVIe siècle au temps de la Renaissance. Ed. Nicole Cazauran et Michel Bide- aux. Paris: Éditions rue d'Ulm: Presses de l'Ecole Normale Supérieure 2000, s. 21–39. 164 Kritika chválila francouzskou verzi Amadise pro „coulant langage“, „son beau parler“ či „la bien disante plume“ překladatele. Tamtéž, s. 31. 82 styl je více „concis et sec“ než předloha a má svůj osobitý půvab.165 Je lehce erotic- ký, plyne lehce, elegantně. Řada středověkých románů („vieux romans“) byla totiž psána v archaickém stylu, který se hodil spíše k dílům 15. století než k tiskům 16. století, přestože v předmluvách avizovaly, že jsou složeny v moderním jazyce, v „bon françoys“. I když se editoři snažili o úpravy, styl zůstával archaický, slovník a syntax byly oživeny jen na několika místech (a to spíše náhodou či z nedbalosti). Herberayův překlad oceňoval např. Joachim du Bellay – napsal na něj dokonce básnickou skladbu Ode au Seigneur des Essarts sur le discours de son Amadis, která vyšla v roce 1552 v rámci díla Dom Florès de Grèce. Básník v ní změnil své původně negativní stanovisko k rytířským románům, které zastával ve ještě ve své Défense et illustration de la langue française a autora překladu nazývá dokonce francouzským Homérem. Podobně reagoval Jean Martin, který v předmluvě ke čtenářům svého překladu Discours du songe de Poliphile (1546) vystupuje ne jako autor, ale jako ten, kdo pouze reviduje anonymní překlad. Píše, že lituje, že Colonnovo dílo nepadlo do ruky „du vray Cicero françois, qui est Nicolas de Herberay“, neboť ten by v něm použil svůj elegantní styl a francouzštinu nechal promlouvat ke čtenářům ve své přirozenosti.166 Úspěch francouzské verze Amadíse de Gaula však nevyplýval jen z rene- senční obsahové inovace rytířských vyprávění a elegantního stylu Herberayova, ale důležitou roli v něm hrála také typografická a výtvarná podoba knihy. Tedy knihy jako objektu. Čtenářům, zejména z řad majetné šlechty, nabízeli pařížští nakladate- lé knihu foliového formátu, v níž byl text nově typograficky upraven (už ne ve dvou sloupcích, ale per extensum), tištěn nikoliv gotickými typy písma, ale humanistic- kou antikvou – „gros romain“, a celý příběh byl doplněn ilustracemi v podobě jemně provedených dřevořezů. Typografické a výtvarné provedení knihy bylo tak nespornou novinkou a odlišovalo španělský renesanční román již na první pohled od „vieux romans“ (Ogier, Artus de Bretagne či Huon de Bordeaux), v nichž se go- tické písmo a dvousloupcová sazba udržela až do roku 1580.167 Zkrátka však nepři-

165 Srov. CAZAURAN, Nicole. Amadis de Gaule en 1540: un nouveau „roman de chevalerie“?. In Les Amadis en France au XVIe siècle au temps de la Renaissance, op cit., s. 21–39. 166 Viz HUCHON, Mireille. Amadis, „parfaicte Idée de nostre langue françoise“. In Les Amadis en France. Ed. Nicole Cazauran et Michel Bideaux. Paris: Éditions rue d'Ulm: Presses de l'Ecole Nor- male Supérieure 2000, s. 183–200. Jako překladatel Colonnova díla je uveden kardinál Robert de Lenoncourt (zemř. 1561). Vydal jej (a zjevně i přeložil) však Jean Martin, kardinálův sekretář (zemř. 1547/1553). 167 Srov. CAZAURAN, Nicole. Amadis de Gaule en 1540: un nouveau „roman de chevalerie“?. In Les Amadis en France au XVIe siècle au temps de la Renaissance, op cit., s. 31. 83

šli i méně majetní zájemci – román vyšel v dalších edicích také v menším formátu a bez ilustrací, tedy v lacinější úpravě. Co se týká knižních ilustrací, i tady bylo počínání nakladatelů promyšleně novátorské. Jean-Marc Chatelain168 si všímá ve své studii, která se jako jedna z má- la zabývá ilustracemi prvních pěti knih Amadíse de Gaula, významu ilustrací z hlediska čtenářské atraktivity i nakladatelského monopolu pařížského nakladatele a tiskaře Denise Janota (zemř. 1545) a dalších dvou nakladatelů s ním spolupra- cujících – Jeana Longise (zemř. ca 1562) a Vincenta Sertenase (zemř. 1562). Půso- bivost ilustrací přispěla nepochybně i k četným reedicím těchto prvních pěti knih (v letech 1540–1548 vyšly nejméně ve 12 vydáních – tři edice první dvě knihy měly tři edice a další tři knihy měly pak po dvou vydáních). Jako dominantní ilustrační materiál byla vybrána viněta menších rozměrů, která plnila jak funkci ilustrační, tak typografické výzdoby (viněty totiž činily tisk knihy vzdušnější), a která měla převahu nad celostránkovými ilustracemi. V prvních pěti knihách Amadíse de Gaula bylo použito celkem 30 dřevořezů. 23, tj. dvě třetiny z nich, tvořily malé vi- něty, 7 dřevořezů bylo pak větších rozměrů (mezi nimi byly dvě ilustrace celostrán- kové). Tento soubor ilustrací byl tvořen jednak ilustracemi, jež měly specifickou významovou vazbu na obsah díla, jednak méně konkrétními dřevořezy, které byly primárně určeny pro výzdobu jiných knižních titulů vydávaných Janotem a které zde byly použity z úsporných ekonomických důvodů. Konkrétní ikonografické prvky byly navíc použity vícekrát – často se opakovaly na začátku kapitol. Nejpromyš- lenější ilustrační výzdobu má pochopitelně první kniha Amadíse de Gaula, další knihy pak mají ikonografický systém výzdoby stereotypnější a volnější, pokud jde o vazbu text-ilustrace. Tento úzus, který byl v Janotově nově pojaté typograficko- ikonografické sazbě díla použit, se prosazoval nejen v dalších tiscích rytířské literatury, ale víceméně platil i pro další žánry zábavné literatury. Opakování ilustrací a jistá ikonografická stereotypičnost vycházela vstříc čtenářskému vkusu a doplňova- la tak opakování a stereotypičnost obsahových leitmotivů vyprávění. V souvislosti s Herberayovým překladem Amadíse de Gaula je třeba zmínit ještě jednu okolnost. Jak již bylo řečeno, Herberay vydal svůj překlad v době, kdy sice utichly politické a válečné rozbroje mezi oběma národy, ale kdy ještě přetrvá- vala jistá averze Francouzů vůči silnějšímu sousedu. Tento stav se do jisté míry od-

168 CHATELAIN, Jean-Marc. L’illustration d’Amadis de Gaule dans les éditions françaises du XVIe siècle. In Amadis en France au XVIe siècle, op. cit., s. 41–52. 84 razil i v rétorice překladu. Amadís de Gaula nebyl Herberayův první překlad ze španělštiny. Již v roce 1539 vyšla pod názvem Lámant mal traicté de s´ amye Herberayova verze španělského sentimentálního románu Diega de San Pedro Tra- tado de amores de Arnalte y Lucenda. V privilegiu k tisku je sice uvedeno, že se jedná o překlad ze španělštiny, ale překladatel se úzkostlivě vyhýbal jakýmkoliv španělským reáliím. Tak např. španělský originál díla se v úvodu obrací k dvorním dámám na kastilském dvoře a ke královně Isabelle (je to jedna ze zvláštností díla), ale Herberayův překlad tuto konkrétnost potlačil a nahradil ji anonymními postavami zcela ahistorickými (děj se odehrává v Thébách za vlády mytologického krále Kadmose). Postup Herberaye dÉssart nebyl v té době ve francouzské literatuře ojedinělý. K obdobné již výše zmíněné „gommage de l´hispanité“169 došlo i u pře- kladu jiného sentimentálního románu do francouzštiny – a sice románu Juana de Flores Grisel y Mirabella, jehož francouzský překlad Le Jugement dámour (1529) byl pořízen z italské verze Historia de Aurelio e Isabella, která vyšla roku 1521. Francouzský překlad byl tudíž italianizován (jména hrdinů byla přejata z italské verze, takže u hlavního hrdiny tak byla zcela zastřena jeho totožnost odkazující ke španělské realitě). Někdy byla tato italianizace dokonce záměrná: v překladu ro- mánu Penitencia de amor pořízeném Pedrem de Urrea překladatel dokonce změnil místo a čas děje – příběh se odehrává v Itálii v Piemontu za italských válek. Od po- čátku čtyřicátých let 16. století se však přece jen u francouzských překladů španěl- ské literatury hispánská realita začíná postupně objevovat, i když ještě v poněkud pokřivené podobě, což znamená, že tam, kde v literárních dílech dochází k politické francouzsko-španělské rivalitě, je realita zkreslována stále ještě ve prospěch Fran- cie. Politicko-literární rivalita Francie a Španělska, patrná v první polovině 16. století, se odráží také v Herberayově překladu Amadíse de Gaula. Záměr překlada- tele překonat svým dílem španělský originál je patrný již v první knize románové série; a to nejen v úvodních verších, ale také v Herberayově předmluvě věnované Karlu, vévodovi Orleánskému, v níž zmiňuje důvody, které ho vedly k překladu. Pí- še, že mezi různými knihami jak v řeči francouzské, tak cizí: „m´étant tombé ès mains celui dÁmadis de Gaule de langue castillane, lequel maintes fois plusieurs

169 Srov. DUCHÉ-GAVET, Véronique. Espagne au miroir du roman (1525–1608). In La cultura del otro: Español en Francia, Francés en España. Coord. por Manuel Bruña Cuevas, María de Gracia Caballos Bejano etc. Sevilla: Universidad de Sevilla, 2006, s. 157–165. Dostupné z www: . 85 gentils hommes dÉspagne mávaient loué et estimé sur tous leurs romans“, že chce „revivre la renommé dÁmadis (la quelle par línjure et antiquité du temps, était éteinte en cette notre France), et aussi pour ce quíl est tout certain quíl fut premier mis en notre langue française, étant Amadis Gaulois, et non Espa- gnol.“170 Dokonce ještě v páté knize Amadíse de Gaula vydané v roce 1544 lze číst následující verše, které jsou anonymním autorem věnovány Herberayovi: „Car comme le soleil toute clarté surpasse:/A bien parler aussi, France lÉspaigne passe,/ Et la grace qui est au François translateur/ Fait oublier le nom de lÉspaignol autheur.“171 Herberay des Essarts byl totiž toho názoru, že španělský amadisovský cyklus vycházel z francouzského originálu. Herberay Des Essarts se dokonce domníval, že našel rukopisnou předlohu psanou v pikardštině, z níž byl pořízen ne zcela přesný španělský překlad.172 Tento názor možná vedl k tomu, že nejen Herberay, ale i další překladatelé (např. hrabě Tressan) považovali dílo pri- márně za součást francouzské literatury a snažili se jej překládat tak, aby se obsa- hově co nejvíce blížilo národnímu duchu a formálně odpovídalo estetickým nor- mám vycházejícím z francouzského jazyka. Ve jménu této myšlenky si Herberay někdy dovolil i větší zásahy (různé obměny, zkrácení textu a jeho úpravy). Dokla- dem toho, jak překladatelé volně a často až plagiátorsky zacházely s látkou rytíř- ských vyprávění, je román Dom Flores de Grèce, který byl dlouho autorsky připi- sován Herberayovi des Essarts (později se však zjistilo,173 že se nejedná o Herbera- yovo vlastní dílo, ale překlad první poloviny Díazova románu Lisuarte de Grecia, který vyšel španělsky v Seville v roce 1526). Herberay si při překladu tohoto romá- nu počínal velice „volně“ (změnil např. jméno protagonisty) a publikoval jej pod svým jménem. Od šedesátých let a zejména od konce 16. století dochází v politických francouzsko-španělských vztazích k výraznému „oteplení“. Doba Ludvíka XIII. je do-

170 Podtrženo JK. Citováno podle LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la litté- rature, op. cit., nr. 14, s. 29. Otázka vzniku tohoto rytířského románu není dodnes uspokojivě ob- jasněna. Obecně se má za to, že pověst o Amadisovi vznikla ve Velké Británii, odtud se dostala do severní Francie (do Pikardie) a posléze do Portugalska, kde z ní vytvořil prozaický rytířský román jinak neznámý Vasco de Lobeyra (zemř. 1403, dle jiných již 1325). Někteří badatelé kladou počátky tohoto románu dokonce již do 13. století a za prvního jeho autora považují portugalského trubadúra Joãa Lobeiru (asi 1233–1285), jehož text Vasco de Lobeyra (zřejmě jeho potomek) dále rozvíjel. 171 Citováno podle DUCHÉ-GAVET, Véronique. Espagne au miroir, op. cit., s. 161. 172 Citováno podle LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature espagnole en France au XVIIe siècle. Présence et influence. Genève: Droz, 1999, nr. 14, s. 29. 173 Srov. SÁENZ CARBONELL, Jorge Francisco. Entre la traducción y el plagio: El segundo Lisuarte de Grecia y Don Flores de Grecia. Lemir 15, 2011, s. 207–216. Dostupné z www: . 86 bou, kdy Francii zaplavuje vlna hispanofilství, zájmu o španělskou civilizaci, kulturu i literaturu. Důsledkem toho se mění i překladatelské postoje, literární a čtenář- ská recepce. Markantněji se tento trend pak projeví na počátku 17. století. Herberayova smrt oblibu rytířských románů nepřerušila. V letech 1553– 1615 vycházela pokračování příběhů amadisovského cyklu v překladech Gilese Boileaua a Clauda Coleta, který překlad revidoval (9. kniha), Jacquese Go- horyho (10., 11. a 13. kniha), Guillauma Auberta (12. kniha), Antoina Tiro- na174 (14. a 15. kniha) a Gabriela Chappuyse (16.–21. kniha, překlad z italšti- ny).175 Překladů či spíše volných adaptací (a také překladatelů) však bylo patrně víc, jak naznačují některá vydání. Zjistili jsme např., že 20. kniha Amadíse de Gau- la vyšla nejdříve v Lyonu v roce 1581 v překladu Gabriela Chappuyse (u Louise Cloquemina) a o rok později, roku 1582, znovu v překladu pořízeném lyonským obchodníkem Jeanem Boironem (u nakladatele Antoina Tardifa, v tiskárně Gui- charda Iullierona).176 O překladatelích jednotlivých amadisovských pokračování toho není mnoho známo; z uvedených jmen upoutají větší pozornost pouze tři – básník a překladatel Giles Boileau (1631–1669), bratr slavného literárního teoretika Nicolase Boileaua (1636–1711), Jacques Gohory (ca 1520–1576) a Gabriel Chappuys (ca 1546–1550–ca 1611/1613). Vzdělaný pařížský advokát Jacques Gohory je znám nejen jako básník a překladatel z italštiny, španělštiny a latiny, ale především jako autor spisů z oblasti lékařství, alchymie a botaniky. Byl jedním z prvních stoupenců Paracelsových myš- lenek ve Francii a jako první vydal spis o účincích tabáku (L'instruction sur l'herbe petum, 1572).177 Jako překladatel upozornil francouzským překladem slavného la-

174 Též jako Tyron. Činný v letech 1563–1589. Jsou doloženy překlady z latiny a španělštiny – viz jmenný katalog autorit Bibliothèque nationale de France. Dostupné z www: . 175 Kniha IX: Překlad Gilles Boileau: Le Neufiesme Livre d’Amadis de Gaule, … Paris: Sertenas, 1551. 2°. Překlad Claude Colet: Paris: Groulleau, Longis et Sertenas, 1553. 2°. Kniha X: Překlad Jacques Gohorry: Le Dixiesme Livre d’Amadis de Gaule … Paris: Sertenas, 1552. 2°. Kniha XI: Pře- klad Jacques Gohory: L’Onziesme Livre d’Amadis de Gaule … Paris: Sertenas,1553. 2°. Kniha XII: Překlad: Jacques Gohorry a Guillaume Aubert: Le Douziesme Livre d’Amadis de Gaule, … Paris: Sertenas, 1556. 2°. Kniha XIII: Překlad Jacques Gohory (pseudonym Montluel): Le Treizieme Livre d’Amadis de Gaule … Paris: Lucas Breyer, 1571. 16°. Kniha XIV: Překlad Antoine Tyron, vydavatel J. Gohorry: Le Quatorzieme Livre d’Amadis de Gaule … A Anvers: Jean Waesberghe, 1574. 4°. Kni- ha XV: dílo Antoina Tirona. Kniha XVI.–XXI.: Překlad Gabriela Chappuyse, pravděpodobně podle italského pokračování Mambrina Rosea. Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 14, s. 28. 176 Překladatel dedikoval svůj překlad manželce lyonského městského konšela a sekretáře Antoina Grolliera (1545–1610), Seigneur de Bel-Air, Marii de Camus. Srov. exemplář Biblioteka Uniwersy- tecka ve Warszawě sign. Sd.608.809. 177 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du seizième siècle. Paris: Klincksieck, 1959, nr. 10811 a nr. 10826, s. 343. 87 tinského spisu Franceska Colonny Hypnerotomachia, který vyšel v ilustrované edici v Paříži roku 1546 u Jacquese Kervera (Hypnerotomachie …Discours du songe de Poliphile).178 Byl také prvním, kdo přeložil do francouzštiny spisy Niccola Machiavelliho (Les Discours, 1571, Le Prince, 1571).179 Gohory je autorem tří knih Amadíse de Gaula (10., 11. a 13. knihy), které vyšly v Paříži roku 1560 a 1563 (a po- té v dalších vydáních).180 Tento obdivovatel díla Herberaye des Essarts pojí- mal Amadíse jako mystickou četbu, jako radostné čtení plné nevýslovného a zvláštního obdivu pro podivuhodná dobrodružství hlavního hrdiny. Jeho jazyk a styl překladu je poněkud rafinovanější a více metaforický než u Herberaye. Gabriel Chappuys, královský historiograf, jazykovědec, spisovatel i pře- kladatel z latiny, italštiny a španělštiny, oficiální královský tlumočník španělského jazyka, patřil k nejplodnějším francouzským překladatelům renesance, i když je dnes takřka zapomenut.181 Je autorem francouzských verzí významných děl italské literatury, jako např. Boccacciových povídek, Castiglionova Dvořana (Lyon 1580),182 Ariostova eposu Zuřivého Rolanda (Paris 1582)183 či Guicciardiniho Dě- jin Itálie (Paris 1585).184 Přeložil také řadu děl Giovanniho Battisty Giraldiho zv. Cinthio, mezi nimiž vyniká kniha boccacciovských vyprávění Sto povídek (He- catommithi), jež vyšly francouzsky roku 1583.185 Z překladů ze španělské literatury je nutno jmenovat vedle tvorby románové (Histoire de Primaléon de Grèce186)

178 S dřevořezy dvou významných francouzských renesančních umělců – Jeana Goujona (nar. kol. 1510) a malíře a rytce Jeana Cousina staršího (kol. 1500–po 1560). Reedice roku 1554 a 1561. Viz CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du seizième siècle, op. cit., nr. 10813, s. 343. 179 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du seizième siècle, op. cit., nr. 10824, s. 343. 180 Blíže k jeho osobě viz , dále nebo a . Též GORRIS CAMOS, Rosanna. Pour une lecture stéganographique des Amadis de Jacques Gohory. In Les Amadis en France au XVIe siècle. Actes du XVIIe Colloque international du Centre de Recherches V.-L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris-Sorbonne. Paris: Éditions Rue d´Ulm, Presses de l´Ecole normale supérieure, 2000, s. 127–156. 181 Viz ROMERA PINTOR, Irene. Un traducteur oublié de la Renaissance: Gabriel Chappuys. Thélème. Revista Complutense de Estudios Franceses, no 12, 1997. Dostupné z www: . 182 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie … du seizième siècle, op. cit., nr. 6330, s. 343. 183 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie … du seizième siècle, op. cit., nr. 6333, 6334, s. 343. 184 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie … du seizième siècle, op. cit., nr. 6345 (pod názvem Considérations civiles sur … histoires tant anciennes que modernes …), s. 343. 185 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie … du seizième siècle, op. cit., nr. 6336, s. 343. 186 Autorství překladu první knihy Primaleóna v prvním vydání (Paris 1550) je připisována biblio- grafy jak Françoisovi de Vernassal, tak také Gabrieli Chappuysovi a Guillaumu Landrému – viz LO- SADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr 47, s. 76. Druhou knihu překládal jak Chappuys (lyonská edice z roku 1588 a 1612), tak také Guillaume Landré. Třetí 88 druhou a třetí část románu Diana Jorgeho de Montemayor,187 román Alemána Ma- tea Guzmán z Alfarache188 a také překlady děl Pedra Corneja, Juana Huarteho de San Juan, Diega de Estella nebo Antonia de Torquemada aj. Jeho překlady rytíř- ských románů hodnotí literární historie jako čtenářsky úspěšné, přestože vznikaly údajně ve velkém chvatu. Poslední tři díly Amadíse de Gaula (22.–24. kniha), jež vyšly roku 1615 anonymně, představují svojí triviálností a obscénností již zjevný úpadek žánru.189 Francouzské verze, které ne zcela odpovídají španělskému dělení, obsahují tak celkem 24 knih. 13 knih bylo přeloženo ze španělštiny, 14.–24. kniha již ze španělšti- ny nevycházejí – jsou to díla francouzské literatury (většinou překlady z italštiny) a byly rozšířeny nejen ve Francii, ale také v Německu a Anglii. Jako 25. kniha amadi- sovského cyklu bývá někdy uváděn výše citovaný román Flores de Grèce, z roku 1552, který se dočkal řady reedicí.190

1. 1. 1. Obsahové a žánrové metamorfózy Amadíse de Gaula jako konverzační příručky

Přibližně v polovině 16. století procházejí knihy francouzského amadisovského ro- mánového cyklu velice zajímavou proměnou obsahovou a žánrovou. Ediční žánr rytířského románu primárně narativního charakteru byl konzumenty přijímán nejen v podobě orální (hlasitá četba, poslech četby, memorování), ale také tichým čtením o samotě („lecture silencieuse, solitaire“). Podstatná změna nastala v polovině 16. století vydáním dvou set stránkového dílka malého formátu Thresor des douze livres d’Amadis de Gaule. Jednalo se o sbírku vybraných pasáží, úryvků slovních obratů a frází vytažených z románové série, které měli čtenáři do sebe vstřebat, aby se naučili správné dvorské mluvě („bien dire“) a elegantnímu způso- bu vyjadřování („beau parler“), a to nejen v hovoru, ale též v písemném projevu. kniha v překladu Chappuyse vyšla rovněž v Lyonu (1579 a reedice) a čtvrtá kniha, jeho překladatel není znám, byla vydána poprvé v Lyonu 1583. 187 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie … du seizième siècle, op. cit., nr. 6335, s. 343 (první část přeložil Nicolas Colin). 188 CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie … du seizième siècle, op. cit., nr. 6367, s. 343. 189 Kniha XXII.–XXIV.: Viz též BARET, Eugène. De l'Amadis de Gaule et de son influence sur les mœurs et sur la littérature au XVIe et au XVIIe siècle, avec une notice bibliographique. Paris: Fir- min-Didot, 1873, s. 199–201. Dostupné z www: . 190 Le Premier Livre de la chronique du très vaillant et redouté Dom Florès de Grèce, surnommé le Chevalier des Cygnes, second fils d´Esplandian ... Paris: Etienne Groulleau, 1552. 2°. Srov. LOSA- DA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 14, s. 28–29. 89

Amadis de Gaule jako „manuel des courtisans“, příručka dvorských mravů, zalo- žená na amadisovském rytířském vyprávění obsaženém ve dvanácti knihách, vyšla poprvé v Lyonu roku 1559191 a byla pak pravidelně vydávaná po celou druhou půl- ku 16. století až do roku 1606. Le Trésor des Amadis, přestože se dnes jedná o díl- ko takřka již neznámé, představoval ve své době patrně nejpopulárnější a nečteněj- ší amadisovskou adaptaci. Mezi čtenáři kolovaly především francouzské úpravy, ale rozšířen byl také anglický překlad (The Treasurie of Amadis of Fraunce) vyda- ný v roce 1567; vznikl dokonce dříve než překlad celé románové série.192 Známa je rovněž německá verze vydaná ve Štrasburku u Lazara Zetznera roku 1596 – Schatzkammer […] aus den vier und zwentzig Büchern des Amadis von Frankre- ich.193 Rytířský román, který byl ve čtyřicátých letech 16. století, tedy v době svého vzniku, určen primárně šlechtickým čtenářům (tomu odpovídala nejen „šlechtická“ úvodní věnování, rozměrný formát, ale také výpravnost a výzdoba tisků), se na konci let padesátých stává „klasickou“ normativní příručkou dostupnou širokým společenským vrstvám, která až do roku 1571 vychází každým rokem v novém do- plněném vydání. Spíše než zkrácený a zhuštěný román o rytíři Amadisovi se jedná o rétorickou příručku frází po vzoru úryvků Tita Livia, stojící žánrově mezi řečnic- kou literaturou a příručkami zdvořilého chování. Plní tak dvojí funkci – zábavnou (románovou) a společensko-vzdělávací (manuál dvorské etikety). Obliba Trésoru des Amadis, modelové konverzační a korespondenční příručky praktického charakteru, tak vystřídala oblibu amadisovského románového cyklu. Zredukování obsáhlého románu na užitou literaturu – společenský manuál „du style amadisant“ mělo praktický význam – čtenáři Trésor des Amadís byli již čtenáři nové generace (muži, ženy, mládež), kteří se na základě rytířských vyprávě- ní učili správnému společenskému chování a umění společenské konverzace. Takto

191 Thresor des douze livres d’Amadis de Gaule, asssavoir les harengues, concions, epistres, com- plaintes & autres choses les plus excellentes et dignes du lecteur françois. … Paris: Groulleau, Ser- tenas, Longis et Le Mangnier, 1559, 8°. Z dalších vydání např: Lyon: Jean Huguetan, 1571, 8°. An- vers: Jean Waesberghe, 1574, 16°. Lyon: Jean Huguetan, 1582, 8°; reedice 1586, 1606 – viz LOSA- DA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 17, s. 35–36. Srov. též BENHAÏM, Véronique. Les Thresors d´Amadis. In Les Amadis en France au XVIe siècle (Cahiers V. L. Saulnier 17). Paris: Éditions rue d'Ulm: Presses de l'Ecole Normale Supérieure, 2000, s. 157– 181. 192 The moste excellent and pleasaunt booke, entituled: The treasurie of Amadis of Fraunce … Translated out of Frenche into English [by Thomas Paynell]. London: Henry Bynneman for Tho- mas Hacket, 1567. 307 s.; 4º. 193 Schatzkammer, schöner, zierlicher Orationen, Sendbriefen, Gesprächen, Vorträgen, Verma- hnungen, und dergleichen: Auss den vier und zwentzig Büchern des Amadis von Franckreich zusamen gezogen und allen derselben Liebhabern, unnd sonderlich denen so sich Teutscher Sprach Lieblichkeit und zierd befleissigen, zu gutem inn Truck gegeben, Strasbourg: Lazare Ze- tner, 1596, 8°. Reedice: 1597, 1600, 1608, 1612 nové vydání v roce 1624. 90 ji také editoři ve svých předmluvách čtenářům prezentovali. První, kdo pojímal Trésor des Amadís jako jazykovou příručku, z níž se cizinci mohou naučit fran- couzský jazyk, byl Christophe Plantin (za tím účelem používal i zjednodušený pra- vopis). Plantin tyto příručky, v nichž vzkvétá „l’elegance, douceur et facilité du langage François“, doporučuje také mladým žáčkům, aby se naučili znát písmena, které pak budou spojovat ve slabiky a slabiky pak skládat ve slova („l´enfant sçau- ra connoitre ses lettres, les conjoindre en sillabes, et les assembler en mots“).194 V sedmdesátých až osmdesátých letech 16. století byl Trésor des Amadis již jedno- značně brán jako učební pomůcka. Tento obsahový i žánrový posun byl urychlen mimo jiné tím, že v severní Evropě kolovaly v oběhu stále erasmovské sbírky šířené humanistickými pedagogy; ty byly často s tímto manuálem svazovány do jednoho konvolutu (např. francouzsko-latinské Vivesovy Dialogues). I když byl Trésor des Amadis zprvu určen dospělým čtenářům, od lyonské Huguetanovy edice z roku 1582 se příručka obracela spíše k mládeži: měla vést „de la jeune noblesse Françoi- se à l’eloquence, grace, vertu et generosité“. Je dost možné, že se žánrové zařazení původně románového díla mezi školní literaturu datuje právě od tohoto vydání. Sbírka byla vlámskými preceptory v letech 1580–1610 velice často používaná rov- něž jako metodický podklad k výuce dětí ze šlechtických rodin i jako elementární učební pomůcka kupeckých synků, kteří se z ní učili základům čtení, počtům a francouzštině, jež byla tehdy mezinárodním jazykem obchodu. Dá se říci, že z hlediska žánru stály Trésors des Amadis na pomezí řečnických spisů a zdvoři- lostních příruček.195 Množství různých vydání Trésoru, v němž přežíval rytířský román se svým typickým líbivým květnatým stylem vyjadřování, přispívalo ke tří- bení literárního vkusu nových čtenářů. Trésors měly podle M. Bideauxe dvojí funkci –„assurer un service romanesque“ a „dispenser une pédagogie moderne.“196 A co je zajímavé – žánrově změněný titul chránil amadisovská vyprávění před cenzurou. Tisk příruček Trésors des Amadis nebyl totiž postihován cenzurou,

194 Le premier livre d'Amadis de Gaule. Mis en François par le Signeur des Essars Nicolas de Her- beray … Anvers: de lÍmprimerie Christophe Plantin, 1560 (1561). Plantinova dedikace „A tous qui font profession dénseigner la langue françoise en a ville dÁnvers“, f.ã2b. Exemplář Strahovské knihovny v Praze, sign. F M IV. 50. 195 „À mi-chemin entre les traités d´éloquence et les manuels de civilité“ – viz GUILLERM, Luce. Deux belles infidèles. Rupture et continuité. Les Amadis de Gaule d´Herberay des Essarts et du Comte de Tressan. In Nouveaux destins des vieux récits de la Renaissance aux Lumières. Paris: Presses de l'Ecole Normale Supérieure, 1992 (Cahiers VX. Saulnier n° 9), s. 80. 196 Viz BIDEAUX, Michel. Conclusions. In Les Amadís en France au XVIe siècle. Actes du XVIIe Colloque international du Centre de Recherches V.-L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris-Sorbonne. Paris: Éditions Rue dÚlm, Presses de lÉcole normale supérieure, 2000, s. 207. 91 poněvadž žádný cenzor si nemohl dovolit tvrdit, že by jednotlivé úryvky románu mohly rozvracet mravy a dobré chování čtenářů anebo nebezpečně podněcovat jejich fantazii.

1. 2. Překlady jiných rytířských románů

Románový cyklus Amadís de Gaula měl ve Francii nesporně největší ohlas a dosá- hl nejvíce reedicí. Překládány byly však i další romány. Roku 1546 vyšla jako folio v Paříži u nakladatele Jeana Longise (tiskař Jeanne Maref a vdova po Denisovi Janotovi) poprvé ve francouzském anonymním překladu první kniha palmerinov- ského cyklu – Le Premier livre de Palmerin d´Olive.197 Překladatel zůstal v ano- nymitě, ale text byl revidován, jak je uvedeno na titulním listě, básníkem a upravo- vatelem Jeanem Mauginem (60. léta 16. stol.). Podtitul názvu zdůrazňuje zá- bavný charakter knihy – „Histoire plaisante et de singulière récréation“. Maugin, o němž máme velmi málo informací, byl básník a celkem podprůměrný překlada- tel, kterému se přezdívalo „Le Petit Angevin“. Byl nepochybně velkým obdivovate- lem rytířských románů, o čemž svědčí např. jeho dedikační báseň „Le petit Ange- vin aus dames francoyses“ věnovaná urozeným čtenářkám („dizain pétrar- quisant“ v první knize Amadíse de Gaula.198 Mauginovy překlady jsou hodnoceny jako nepříliš zdařilé imitace latinských, italských a španělských originálů, ale ve své době měly úspěch.199 Je zajímavé, že Losadova Bibliographie critique uvádí ještě dalšího překladatele, kterého zaujal Palmerín d´Oliva. Byl jím Louis Turquet de Mayerne (1550–1618); jeho překlad vyšel v Lyonu roku 1605.200 Druhá kniha palmerínovského cyklu Primaleón vyšla ve francouzské verzi poprvé v Paříži u Etienna Groulleaua roku 1550, pak např. v roce 1600; byl to překlad vy- daný v Lyonu, jehož autorem je překladatel z italštiny a španělštiny François de Vernassal (ca 1520–60. léta 16. stol.), původem z Quercy.201 První pařížské vydá-

197 Le Premier Livre de Palmerin d´Olive, fils du roi Florendos de Macédoine et de la belle Griane … Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 46, s. 74–75 (tam též další edice). 198 Oceňuje malý formát knihy, který mohou paní nosit pohodlně v ruce a povzbuzuje slovy: „Si que vos cueurs , par danger socieus, Puissent trouver remede a leur malayse Dans ce sujet d´amour delicieus, qui tout ennuy, dueil, et courrons apaise“ (citace podle f. 112b). 199 O Jeanu Mauginovi viz Bibliothèque municipale de Lyon, Le Guichet du savoir. Dostupné z www: . 200 Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 46, s. 74–75. 201 Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 47, s. 76. 92 ní první knihy Primaleóna ve foliovém formátu nese všechny znaky luxusní edice rytířského románu.202 Knihu doprovází v úvodních kapitolách jemné dřevořezy a vlastnímu vyprávění předcházejí poměrně bohaté textové úvodní partie. Kromě královského privilegia z roku 1549 (Jindřicha II.), povinného veršovaného dedi- kačního čtyřverší určeného králi je tvoří jednak překladatelova dedikace (f. a3a– 4b) Františku I. Lotrinskému, vévodovi de Guise (1520–1563), verše překladateli věnované jeho dětmi, překladatelova veršovaná dedikace francouzskému čtenáři (f. a5a), dále pochvalná báseň Nicolase de Herberay des Essarts určená Vernassalovi (f. a5b) a Vernassalovy dvě básně směrované tentokrát na italské a španělské čte- náře (f. a2b), v nichž zaznívá chvála francouzštiny, jazyka, do něhož bylo dílo pře- loženo. Vernassal nazval tuto dedikaci „François de Vernassal aux lecteurs des nations dont il a tiré l´ argument de ceste historire“.203 Do francouzštiny byly po- stupně přeloženy všechny čtyři části historie o Primaleónovi; na překladech se po- dílela celá řada překladatelů, mezi nimi především Gabriel Chappuys.204 Všech 5 knih série Palmerína de Oliva vyšlo francouzsky v rozmezí let 1546–1626. Roku 1617 byl vydán překlad první části Slunečního rytíře (Espejo de prín- cipes y caballeros) Diega Ortúňeze de Calahorra, pod názvem L’Admirable Histoi- re du chevalier du soleil. Na překladu se podílel François de Rosset (ca 1570– 1619) a Louis Douët, jiný soudobý překladatel z italštiny a španělštiny.205 Další svazky (celkem jich bylo 8) vyšly pak následně v letech 1619–1626.206 Sluneční ry- tíř byl čtenářsky značně oblíben – poslední vydání francouzského překladu pochází

202 VÁZQUEZ, Francisco. L’histoire de Primaleon de Grèce continuant celle de Palmerin d’Olive Empereur de Constantinople son pere, naguere tirée tant de l’Italien comme de l’Espagnol, & mise en nostre vulgaire par François de Vernassal Quercinois. A Paris: on les vend à la rue neuve nostre Dame à l’enseigne Saint Jan Batiste pres Sainte Genevieve des Ardens, par Estienne Groulleau. 1550. Bibliothèque Mazarine, sign. 2° 366 B [Res]; exemplář pocházející z opatství Saint-Germain des Prés à Paris, jak to dokládá rukopisné exlibris z 18. století na titulním listě. 203 „Al Tuscano./ Qui non pensi legger l´hommo gentile/ Primaleon tal chél Tuscan l´ha fatto,/ Per che mancando vn poco nél suo stile,/ Comme esso el daua, io cosi l´ho aconciatto,/ Che me par mò (nél paese fertile/ De bonni ingegni) douer´ser stampatto:/ er dimnstrar quanto è leg- giadro et bello/Nostro volgar, chi l´ha benín ceruello./ Al Castillan./ Si quieres veer, lector esti- mado,/ Los hechos deste Griego sennalado,/ Que hago hablar segun puedo Frances,/ Mira que tu author ha oluidado/ Muchas razons, que dotros he sacado/ Por le hazer agora mas cortes./“. Bib- liothèque Mazarine, sign. 2° 366 B [Res]. 204 Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 48, s. 77. 205 L’Admirable Histoire du chevalier du soleil. Où sont racontées les immortelles prouesses de cest invincible Guerrier, & de son frere, Rosiclair, enfans du grand Empereur de Constantinople, Pa- ris: Jean Fouët, 1617. 8°. Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littératu- re, op. cit., nr. 282, s. 347–348. 206 Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 283, s. 348–349 (vyšlo jako 8° v Paříži u S. Thibousta). CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du dix-septième. Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1966, nr. 60197, s. 1778. 93 z roku 1749 a román vyšel ještě roku 1780 ve volné a zkrácené adaptaci (v malém formátu ve dvou svazcích).207 Autorem této adaptace je francouzský diplomat, státník a bibliofil Marc Antoine René de Voyer, třetí markýz d'Argenson, markýz de Paulmy (1722–1787)208 a historik a spisovatel André-Guillaume Contant d'Orville (ca 1730–1800). Roku 1625 vyšla jako nepřímé pokračování překladu Amadíse de Gaula a Rossetova překladu Slunečního rytíře také francouzská verze rytířského románu Belianís de Grecia, v překladu Clauda chevalier de Bueil – L´Histoire de Don Bélianis de Grèce.209 Konečně v letech 1626–1629 vyšel v Paříži s působivými ilustracemi holand- ského rytce Crispina de Passe ml. (ca 1590–kol. 1667 Le Roman des romans, où lón verra la suite de la conclusion de Don Bélianis de Grèce, du Chevalier du Soleil et des Amadis, sedmisvazkový epilog všech legendárních rytířských příběhů v překladu Rosseta, Doueta a Bueila.210 Autorem edice byl francouzský prozaik a historiograf Gilbert Saulnier Sieur du Verdier (1598–1686).211

1. 3. Francouzská literatura a překlady Cervantesova románu

Literární recepce Cervantesova díla, zejména románu Don Quijote, v románských zemích 17.–18. století je velmi rozsáhlé téma; už jen proto, že vliv Cervantesova románu, který byl čtenáři i literární obcí přijat s nadšením i rozpaky (pochopením i nepochopením) a který zanechal právě ve francouzské kultuře hlubokou stopu, byl obrovský. Francouzská literární kritika věnovala a věnuje literární recepci Dona Quijota dodnes dostatek pozornosti. V rámci naší práce, jejíž téma leží poněkud jinde, od- kážeme na bohatou odbornou cervantesovskou literaturu, která začíná ve třicátých

207 Histoire du chevalier du soleil, de son frère Rosiclair et de leurs descendants. Traduction libre et abrégée de l'espagnol [attribuée au Marquis de Paulmy et à Contant d'Orville], avec la conclusion tirée du Roman des Romans, du Sieur Duverdier. Paris: Pissot, 1780. 208 K jeho osobě srov. . 209 Srov. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 205, s. 264 (španělský originál byl vydán již roku 1547). 210 DU VERDIER, Gilbert Saulnier, Sieur. Le Roman des romans où l´on verra la suite de la conclusion de Don Bélianis de Grèce, du Chevalier du Soleil et des Amadis. Paris: A. Courbé, A. de So- mmaville, G. Loyson, T. du Bray, J. Lacquehay et N. Bessin, 1627–129. 7 sv. in 8°. Srov. BARET, Eugène. De l´Amadis, op. cit., s. 202 a též ROUABAUD, Silvie. Libros de caballería en Francia. In Amadís, op. cit., s. 332 a LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 20, s. 37–38. 211 K jeho osobě viz . 94 letech 20. století vynikající a dosud platnou monografii Maurice Bardona Don

Quichotte en France au XVIIe et au XVIIIe siècle a pokračuje monografií o španěl- ském vlivu na francouzskou kulturu v 17. století Alessandra Cioranescu (1911– 1999) Le Masque et le visage z osmdesátých let minulého století. Cervantovskému tématu se věnují i práce současných badatelů (viz např. dílo Jeana Canavaggia Don Quichotte, du livre au mythe aj.).212 Na počátku 17. století nastaly, jak jsme již v úvodu naznačili, příznivé pod- mínky pro pronikání španělského jazyka, literatury i kultury do Francie. Není pro- to divu, že románové dílo Miguela de Cervantes bylo přijímáno poměrně záhy. Prvním francouzským částečným překladem románu (slavné novely El Curioso impertinente, která je vložena do kapitol 33.–34 prvního dílu) je bilingvní edice Nicolase Baudouina z roku 1608 – Le Curieux impertinent. El Curioso Imper- tinente.213 O rok později vyšla anonymně francouzsky epizoda (text o rozsahu 125 stran) o smrti pastýře Chrysostoma pod titulem Homicidio de la fidelidad y la defensa del Honor. Le Meurtre de la fidélité, et la défense de l’honneur.214 Tato hra z roku 1609 je patrně jedním z nejstarších francouzských divadelních představení s námětem románu, a to i přesto, že Don Quijote zde má jen okrajovou roli215 (při- pojený proslov Dona Quijota o vědách a válečném umění).216 Oba jmenované úryv-

212 BARDON, Maurice. "Don Quichotte" en France au XVIIe et au XVIIIe siècle 1605–1815. Paris: Librairie Ancienne Honoré Champion, 1931. 2 sv.; CIORANESCU, Alessandre. Le Masque et le visage, op. cit.; CANAVAGGIO, Jean. Don Quichotte, du livre au mythe Quatre siècles d’errance. Pa- ris: Fayard, 2005 (autor zkoumá osud díla v evropském kontextu a ve všech oblastech umění). Srov. též příspěvky tématického cervantesovského čísla časopisu Mélanges de la Casa de Velázquez: Ce- rvantès et la France. Réd. Eduardo González Calleja .... Dir. de la publ. Jean-Pierre Étienvre. Mad- rid: Casa de Velázquez, 2007 (Mélanges de la Casa de Velázquez nr. 37–2, 2007, sborník příspěvků z konference v roce 2005). Dostupné z www: . Další doplňující údaje viz HAINSWORTH Georges. Cervantes en France. A propos de quelques publications récentes. Bulletin Hispanique, tome 34, n°2, 1932, s. 128–144. Dostupné z www: . 213 Le Curieux impertinent. El Curioso Impertinente. Traduit d´espagnol en françois, par Ni. Bau- doin. A Paris: par Jean Richer, 1608. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 121, s. 171–173. BARDON, Maurice. Don Quichotte" en France, op. cit., s. 11–16. 214 Homicidio de la fidelidad y la defensa del honor. Le meurtre de la fidelité, et la defense de l'honneur. Où est racontee la triste, & pitoyable auanture du berger Philidon, & les raisons de la belle & chaste Marcelle accusee de sa mort. Auec vn Discours de Don Quixote de l'excellence des armes sur les lettres. Paris: J. Richer, 1609. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 118, s. 168–169. BARDON, Maurice. Don Quichotte" en France, op. cit., s. 16–21. 215 COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française (XVIIe et XVIIIe siècles). In Cervantès et la France. Ed. Jean Canavaggio, Mélanges de la Casa de Velázquez 37–2, 2007, s. 33– 49. Dostupné z www: . 216 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Díl 1. Přel. Zdeněk Šmíd. Praha: Svoboda, 1982, kapitola 28. 95 ky (Baudoinova edice i anonymní epizoda inspirovaná pastýřským příběhem Chry- sostoma a Marcely) vyšly dvojazyčně, přičemž překlad Badouina bývá literaturou hodnocen výš než adaptace neznámého soudobého překladatele. Jeho úprava v duchu pastýřského žánru však našla velký ohlas u publika.217 Francouzský překlad první části Cervantesova románu Don Quijote, který byl ve Francii vedle Amadíse de Gaula jedním z nejoblíbenějších přeložených špa- nělských děl, pořídil tajemník a překladatel ve službách francouzských králů Jin- dřicha IV. a Ludvíka XIII. (toho učil španělštině) – César Oudin (ca 1560–1625). Oudinův překlad vyšel poprvé roku 1614 pod názvem L'Ingenieux don Quixote de la Manche a věnován byl Ludvíku XIII.218 Po dvou letech byl vydán znovu a třetího vydání se dočkal roku 1620 (obě reedice měly již poněkud změněný název – Le valeureux Don Quixote de la Manche).219 Oudin měl v té době za sebou již překlad Cervantesova pastýřského románu Galatea (1610); španělsky znal dobře, protože pobýval jistou dobu ve Španělsku. Jeho překlad Dona Quijota se vyznačuje snahou o přesnost a eleganci (i když některé výrazy v románu zůstaly nepřeloženy a někte- ré jsou naopak doplněny vysvětlivkami).220 Maurice Bardon, který se věnoval po- drobně analýze tohoto překladu,221 uvádí, že Oudinův Don Quijote, „livre plaisante et délectable lecture“, je nejméně zasažen dobovou adaptací a přizpůsobování se čtenářskému vkusu, a to i přesto, že přeložené dílo vyznívá poněkud učeně a lite- rátsky; Oudin měl prý např. problém s překladem veršů, což bylo patrně dáno jeho profesí gramatika a jazykovědce. Překladatel, který byl pověřován různými diplo- matickými misemi a u dvora zastával funkci královského tlumočníka pro jazyk ně- mecký, italský a španělský, je totiž znám také jako autor praktických jazykověd- ných knih. Proslulé byly jeho gramatiky, slovníky a konverzační příručky (např. Grammaire espagnolle expliquée en francois, Tesoro de las dos lenguas francesa y española, Refranes o proverbios castellanos traduzidos en lengua francesa anebo Dialogos muy apazibles escritos en lengua española y traduzidos en frances). Oudinův překlad prvního dílu Dona Quijota byl velmi žádaný – zaznamenal do roku 1665 osm edicí. Alexandre Cioranescu se naopak domnívá, že Oudinův

217 BARDON, Maurice. Don Quichotte" en France, op. cit., s. 21–22. 218 L'Ingénieux Don Quichotte de la Manche … Paris: Jean Foüet, 1614. 8°. Viz LOSADA GOYA, Jo- sé Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 110, s. 160–161. 219 Le valereux Don Quixote de la Manche, ou l´histoire de ses grands exploits d´armes, amours et aduentures estrangeres. … Paris: Jean Foüet, 1616 (tamtéž 1620). 220 Viz GIVANEL MAS, Juan, PLAZA ESCUDERO, Luis María. Catálogo de la Colección Cervanti- na. Vol I. Años 1590–1785. Barcelona: [Casa Provincial de Caridad], 1941, s. 34–37. 221 BARDON, Maurice. Don Quichotte en France aux XVIIe et XVIIIIe siècles, op. cit., s. 23–35. 96

úspěch nebyl příliš zasloužený, neboť jeho překlad byl „pesante, ennuyuse et pro- fessorale“, jeho syntax toporná, otrocky věrná předloze.222 Uznává, že Oudin znal celkem slušně španělsky, ale psát podle něho moc neuměl. Naproti tomu Roger Chartier je toho názoru, že Oudinova prezentace díla jako „satire amusante“ je vět- šinou přesná, i když někdy nejasná ve snaze o doslovný překlad, v němž Oudin po- užívá neologismy (burla  bourle, dar manotadas  faire des manorades apod.).223 Literární historikové mají nepochybně v kritice překladu v mnohém pravdu, ovšem o čtenářském úspěchu podle mého názoru často rozhodují jiná kri- téria, mezi nimiž umění pobavit, zaujmout či rozesmát čtenáře hrají dosti podstatnou úlohu. Francouzští čtenáři neznalí španělského jazyka si určitě jazykových chyb nevšimli a hispanismy a neologismy vnímali jako jistý kolorit díla. Překladatelem druhé části románu, která vyšla poprvé o čtyři roky později (1618), je François de Rosset (1571–1619), básník a překladatel z italštiny a špa- nělštiny.224 César Oudin měl vydání druhého dílu Dona Quijota v plánu, ale již jej bohužel nerealizoval.225 Rossetův překlad vyšel ilustrovaný a měl také velký čte- nářský ohlas; podobně jako další Rossetovy překlady Cervantesových děl (např. překlad Příkladných novel z roku 1615, který pořídil společně s Vitalem d´Audi- guier,226 nebo Strasti Persila a Sigismundy z roku 1618).227 Rosset se podílel rov- něž na překladu první části Slunečního rytíře (Espejo de príncipes y caballeros), který se ke čtenářům dostal roku 1617 (viz výše). Cervantesův Don Quijote ve dvou částech, tj. v Oudinově a Rossetově překladu, pak vycházel společně a byl až do se- dmdesátých let 17. století jedinou francouzskou verzí Dona Quijota. Rossetův překlad Dona Quijota není tak pečlivý jako překlad Oudinův; mís- ty obsahuje nesrozumitelné obraty a dokonce barbarismy nebo neologismy. Je též daleko prozaičtější než předloha.228 Překlad však měl úctyhodný úspěch u publika – vyšel v reedici roku 1622 a 1625. Společně s Oudinovým překladem první části

222 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 533. 223 BARDON, Maurice. Don Quichotte en France aux XVIIe et XVIIIIe siècles, op. cit., s. 30 a CHARTIER, Roger. Don Quichotte. Réception et illustrations. De l'œuvre gaie à l'œuvre triste (Ro- ger Chartier. La fabrique du texte. Écriture, publication et lecture aux 16e et 17e siècles. Études de cas“). 15 mai 2011 Dostupné z www: . 224 Seconde Partie de l´Histoire de língénieux et redoutable chevalier Don Quichotte de la Man- che … traduit fidèlement … par François de Rosset. Paris: veuve Ja. Du Clou et D. Moreau, 1618. 8°. K Rossetovi viz . Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 111, s. 162–3. 226 LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 189, s. 247– 248. 227 GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 194, s. 253. 228 BARDON, Maurice. Don Quichotte en France aux XVIIe et XVIIIIe siècles, op. cit., s. 42–54. 97 pak roku 1639, 1646 a 1665 pod názvem Le Valeureux Don Quixote de la Man- che.229 O Rossetovi se Cioranescu vyjadřuje o něco příznivěji – sice prý až takové znalosti španělského jazyka jako Oudin neměl, ale měl podle něho větší spisovatel- ské nadání i zkušenosti s překládáním jiných Cervantesových děl (Novel a Strastí Persilových). I on však, jak se Cioranescu domnívá, díky své snaze o volný překlad posunul román do roviny pikaresknosti a rádoby lidovosti (četné chyby z nepocho- pení či hispanismy a kalky, hrubá slova román podle Cioranescu „appauvri et me- dialisé“).230 Rosset je podle něho „moins scrupuleux: il allonge et oublie, commet des erreurs“. Jako příklad uvádí převod španělského „sabe latin y romance“ fran- couzským výrazem „il sait le Latin et les Romains“ [!].231 Také překlad veršů se Rossetovi podobně jako Oudinovi příliš nedaří. Celý román přeložil francouzsky ve druhé polovině 17. století ještě Fran- çois Filleau de Saint-Martin (1632–ca 1694/5), spisovatel, který měl blízko k okruhu jansenistů, starší bratr historika Nicolase Filleau de la Chaise (1631–1688). Překladem slavného Cervantesova románu ho pověřil pařížský nakladatel Claude Barbin, jemuž se zdál první francouzský překlad Oudina a Rosseta již zastaralý. Tento názor koneckonců zastával také sám Filleau de Saint-Martin. V úvodu svého díla píše: „Il y a long-tems quíl a paru en France une Traduction de l´histoire de Don Quichotte, composée en Espagnol par Michel de Cervantes; mais comme le langage est vieux, & que le Traducteur s´étoit entiérement attaché à lÓriginal, & lávoit rendu mot pour mot, croyant sans doute que ce qui est bon dans une Lan- gue, ne peut pas manquer de l´être dans une autre: jái cru quón pouvoit entreprendre une Traduction nouvelle. Je me suis dispensé d´ être aussi exact que lui, parce que le goût des François est tout autre aujourd´hui, quíl n´étoit il y a cinquante ans, & que les manieres de parler des Espagnols, leurs Proverbes & leur Poésie demandent une autre expression en notre Langue pour avoir le même sens & la même naïveté. Jái donc tâché dáccommoder tout cela au génie & au goût des François, sans m´éloigner pourtant du sujet, & ne me licenciant quáutant que jái cru quíl étoit nécessaire, & que le style en auroit plus de for-

229 Roku 1639 pod názvem L´histoire du ingénieux et redoutable chevalier Dom Quixote de la Manche. Paris: A. Coulon et A. Cotinet, 1639. 8°. Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 111, s. 163. 230 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 534. 231 Viz MÉRIMÉE, Paul. Maurice Bardon, "Don Quichotte" en France au XVIIe et au XVIIIe siècles (1605–1815). Bulletin Hispanique, 1931, vol. 33, n° 4, s. 357. Dostupné z www: . 98 ce“. V jeho slovech jasně zaznívá kritika předchozích překladatelů, kteří se příliš věrně drželi originálu. Svoji snahu o krásný překlad veršů podle francouzské versi- fikace, které se mu v orignále nezdají dosti elegantní, zdůvodňuje pak takto: „Vé- ritablement, pour les vers que je trouve un peu durs dans lÉspagnol, & dont la matiere má paru fort seche, peut-être, faute à moi de les bien entendre, jén ai changé une partie, tant pour les réduire à la maniere de notre versification, que pour leur donner des liaisons nécessaires, & rendre le sens plus net; mais jái pu aisément me tromper, car je ne suis des meilleurs Poëtes.“232 První vydání překladu Filleaua de Saint-Martin vyšlo ve 4 svazcích v letech 1677–1678 (bez uvedení jména překladatele) a okamžitě se stalo bestsellerem.233 Překlad, poplatný silně dobovému vkusu, byl velmi oblíben, vycházel v řadě edicí (revidovaných a opravovaných).234 Od roku 1667, kdy vyšel tento Filleauův „épuré“ a „francisé“ Don Quijote235 poprvé, do roku 1798 je zaznamenáno více než 37 fran- couzských vydání a také několik německých edic z něho vycházejících.236 Fran- couzská verze byla však do značné míry překladatelovou autorskou invencí – Fil- leau zacházel s textem v duchu klasicistní překladatelské estetiky značně volně, i když se snažil na druhé straně zachovat „národní duch“ originálu. Pokusil se např. o stylistické „vylepšování“ textu tím, že potlačoval všechna z jeho pohledu „nízká slova“ a nahradil je eufemismy či obraty jemněji znějícími, a to i přes to, že v textu pak docházelo k obsahovému posunu.237 Sám to ostatně v předmluvě ke čtenáři vy- světluje takto: „On trouvera dans ma Traduction quelques endroits qui sentent encore lÉspagnol, & qui pourront ne pas plaire à tous qui liront cet Ouvrage;

232 Citováno podle Histoire de l'admirable don Quixotte de la Manche. Amsterdam: chez Abraham Wolfgang, 1692. 1. díl, úvod ke čtenáři. Knihovna Národního muzea sign. 98 L 60. 233 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Histoire de admirable Don Quichotte de la Manche. Trad. Filleau de Saint-Martin. Paris: Cl. Barbin, 1677–1678. 4 sv. 12°. LOSADA GOYA, José Ma- nuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 136, s. 186–189. K francouzským překla- dům srov. též BENSOUSSAN. Albert. Traducir el Quijote. In Cervantès et la France. Réd. Eduardo González Calleja ... Dir. de la publ. Jean-Pierre Étienvre. Madrid: Casa de Velázquez, 2007 (Mélan- ges de la Casa de Velázquez nr. 37–2, 2007, s. 11–31. Dostupné z www: . 234 BENSOUSSAN. Albert. Traducir el Quijote. In Cervantès et la France, op. cit., s. 11–31. 235 Srov. L'aube de la modernité 1680–1760. Sous la direction de Peter-Eckhard Knabe, Roland Mortier et François Moureau. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 2002 (kap. 4. STACKELBERG, Jürgen von. La traduction dans l´ Europe française, s. 51). Dostupné částečně z www: . 236 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Francouzské překlady Cervantesova Dona Quijota a Příkladných novel ze 17. století v československých knihovnách. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků 2, 1985, s. 52–62 a též KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 74–97 (soupis francouzských překladů Dona Quijota 17.–18. století dochova- ných v českých a moravských knihovnách). 237 Některé tyto změny uvádí Stackelberg (viz STACKELBERG, Jürgen von. La traduction. In L'aube de la modernité 1680–1760, op. cit., s. 51. 99 mais outre quíl y a des choses qui échappent, jái cru quúne Traduction doit toujours conserver quelquódeur de son Original, & que cést trop entreprendre que de s´écarter entiérement du caractere de son Auteur.“238 A co víc – závěr ro- mánu dokonce zcela ideově přepracoval! V jeho adaptaci totiž Don Quijote na konci děje nezemře, ale ze své pomatenosti se uzdraví. 239 Román má otevřený konec, který naznačuje, že příběhy smutného rytíře a jeho zbrojnoše budou pokračovat. Claude Barbin vydal v roce 1695 Filleauovo pokračování – nedokončený pátý svazek románu (Filleau de Saint-Martin plánoval i šestý svazek, k jeho napsání však nedošlo, protože pravděpodobně roku 1694 či 1695 zemřel). Ekonomické důvody i netrpěliví čtenáři tlačili nakladatele Barbina k tomu, aby pokračování románu vydal co nejdříve. Stalo se tak roku 1713, kdy vyšla ano- nymně kniha s názvem Continuation de l’Histoire de l’admirable Don Quichotte de la Manche (překlad vyšel v reedicích ještě v roce 1994 a 2004).240 Jejím autorem je dnes „znovuobjevený“ Robert Challe (1659–1721),241 který je ve francouzské próze znám jako autor povídkového cyklu Les Illustres Françaises sepsaného ve stylu Boccacciova Dekameronu a vydaného ve stejném roce.242 Challovo dílo je nejen další adaptací Cervantesova románu, ale také poměrně zdařilým přepracová- ním překladu Filleaua de Saint-Martin; ovšem se zcela odlišným pojetím („le pas- tiche d’une parodie“).243

238 Citováno podle Histoire de l'admirable don Quixotte de la Manche. Amsterdam: chez Abraham Wolfgang, 1692, 1. díl, úvod ke čtenáři. Knihovna Národního muzea sign. 98 L 60. 239 „Les plaintes et les gemissemens de Sancho firent revivre Don Quixotte; et après un triste et long soûpir qui fut le premier signe de vie qu´il donna …“ (citováno podle Histoire de l'admirable don Quixotte de la Manche. Amsterdam: chez Abraham Wolfgang, 1692. 2. díl, s. 396. Knihovna Národního muzea, sign. 98 L 60). 240 Blíž CORMIER, Jacques. La Continuation de l'histoire de l'admirable Don Quichotte de la Man- che de Robert Challe: Cervantès trahi ou compris? In Cahiers de l'Association internationale des études francaises, 1996, N°48, s. 263–282. Dostupné z www: . Viz též kritická edice díla: CHALLE, Robert. Continuation de l’Histoire de l’admirable Don Quichotte de la Manche. Édition critique par Jacques Cormier et Mi- chèle Weil. Genève: Droz, 1994. 241 Francouzský spisovatel vzděláním právník, cestovatel, kolonialista a obchodník. Kromě zmíně- ných prací je také autorem cestopisu, údajné kompilace tří deníků, které si psal během obchodní cesty do Indie a východní Asie – Journal d’un voyage fait aux Indes Orientales (česky vyšlo v na- kladatelství Academia v roce 2011 pod názvem Deník z cesty do východní Indie). Jeho práce vychá- zely buď anonymně, nebo zůstaly ve své době nevydány. K jeho osobě srov. . 242 La Continuation byla však hotova údajně již kolem roku 1702. 243 MEURE, Chantale. D’ un texte à l’autre: La réécriture de Cervantès par Robert Challe. Expre- Ssions, N° 9, publication de l’IUFM de la Réunion, juin 1997, s. 71–79. Dostupné z www: . 100

Ve francouzském prostředí mezi čtenáři koloval i překlad, spíše adaptace druhého dílu apokryfního Dona Quijota Alonsa Fernándeze de Avellaneda, který převedl do francouzštiny spisovatel Alain-René Lesage (1668–1747) pod ná- zvem Nouvelles avantures de l'admirable Don Quichotte de la Manche, composées par le licencié Alonso Fernández de Avellaneda. Lesageův volný překlad byl vydán roku 1704 v Paříži a těšil se značné popularitě.244 Jak již bylo řečeno, Filleauův román, přestože z hlediska přesnosti a ade- kvátnosti překladu nedosahuje kvalit převodů Oudina a Rosseta, byl velmi rozšíře- ný. Z pohledu evropské čtenářské recepce byl velmi důležitý, a to i přesto, že po- souvá Cervantesův ideový záměr na jedné straně směrem k zábavnosti, na druhé straně k jisté deformaci románových postav (uzdravení Dona Quijota a jeho další putování, odchod Dulcinei do kláštera apod.). Až do druhé poloviny 18. století, tj. až do roku 1775, kdy vyšel první přímý německý překlad Fredricha Justina Bertucha (1747-1822) pořízený z originá- lu,245 vycházely z francouzské verze Filleauovy také překlady do němčiny. Ano- nymní německá verze Dona Quijota „z druhé ruky“ vyšla roku 1682 ve Frankfurtu a pak opět roku 1734 v Lipsku. Je zajímavé, že se autor časově prvního překladu z roku 1682 držel předlohy Filleaua de Saint-Martin velmi striktně. Stejně jako francouzský překladatel nenechá ani on na konci druhé části románu Dona Quijota zemřít, ale umožní mu vstát z mrtvých, aby hrdina mohl zažívat další dobrodruž- ství ve třetí části románu, který napsal Filleau de Saint-Martin, tak i v části čtvrté, jež je překládána do němčiny zjevně z předlohy Roberta Challeho. Druhý překlad se naopak pečlivě drží dějové linie originálu, i když je autor překládal z francouzštiny také.246 Překlad obou dílů románové adaptace Filleaua de Saint-Martin z let 1677– 1678, který byl na konci 17. století nejrozšířenější, způsobil vzhledem ke své značné obsahové volnosti na španělském originálu a stylistickým posunům, že čtenáři vi- děli hlavní postavu románu jako „fou sans grandeur“.247 Přepracovaný konec Ce-

244 FERNÁNDEZ DE AVELLANEDA, Alonso. Nouvelles avantures de l'admirable Don Quichotte de la Manche, composées par le licencié Alonso Fernández de Avellaneda et traduites de l'espagnol en françois pour la première fois [par A.-R. Le Sage]. Paris: Vve C. Barbin, 1704. 245 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPARO- VÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 91. 246 Srov. STACKELBERG, Jürgen von. La traduction. In L'aube de la modernité 1680–1760, op. cit , s. 50. 247 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 535. 101 rvantesova románu a vznik dalších dílů pak jen potvrdily, že román v této podobě už nemá nic z původní Cervantesovy tvořivé imaginace.

2. Italské překlady španělských rytířských románů

Velký ohlas měl španělský renesanční román také v Itálii. Není bez zajímavosti, že první nejstarší dochované vydání Amadíse de Gaula z roku 1508, které je dnes ulo- ženo v londýnské British Library, bylo nalezeno právě ve Ferraře.248 Španělsky byl vydáván Amadís de Gaula a Palmerín de Oliva v letech 1519–1534 v Římě a Be- nátkách (prvním tiskem bylo římské vydání Amadís de Gaula z roku 1519; Pal- merín de Oliva vyšel v Benátkách roku 1526).249 Prvním italským překladem rytířského románu byl však Martorellův Tirant lo Blanc. Podnět k překladu do italštiny dala jedna z nejkrásnějších a nejvýznamněj- ších žen italské renesance markýza mantovská Isabela dÉste (1474–1539), man- želka Giovanniho Franceska II. de Gonzaga, známá svou podporou umělců. Román jí nejdříve v katalánském originálu obstarala přítelkyně Antonia del Balzo (1461– 1538). Markýzu příběh zjevně nadchl, a tak roku požádala svého sekretáře Jacopa Proba dÁtri o španělskou verzi díla –"un libro spagnolo nominato il Tirante" (oba tyto exempláře se dochovaly dodnes).250 A svého dvorního básníka Nicola da Corregio (1450–1508) pak pověřila, aby román přeložil do italštiny. Ten pravdě- podobně začal Tiranta překládat; zda překlad dokončil a jakou měl podobu, není známo – nedochoval se. Italskou verzi, jedinou dnes známou, představuje překlad, který pořídil ferrarský spisovatel Lelio Manfredi (zemř. kol. 1528). Manfredi, který překládal také z katalánštiny, pracoval na této italské verzi věnované Federi- ku II. markýzi mantovskému, synu Isabely dÉste, velkému milovníku rytířských románů, v letech 1514–1518. Mantovský markýz znal překlad románu ještě před jeho vydáním, jak to dokládá dobové svědectví. Manfrediho překlad vyšel totiž až o

248 Roku 1872 je tam objevil nakladatel a bibliofil Edwin Tross, Němec usazený v Paříži, který knihu prodal francouzskému bibliofilovi baronu Achilovi de Seillière; po smrti jednoho z jeho synů se vzácný tisk ocitl roku 1887 v dražbě Sotheby v Londýně. Britské muzeum knihu koupilo roku 1895. 249 Blíže BOGNOLO, Anna. Libros de caballerías en Italia. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 333–342. 250 Srov. BELTRÁN, Rafael. "Simiente de cizaña": sobre la relación entre el episodio de la Viuda Reposada (Tirant lo Blanch) y el canto V del Orlando furioso. Dostupné z www: . 102 dvacet let později – v Benátkách roku 1538.251 Byl zjevně čtenářsky značně úspěš- ný, protože vyšel ještě roku 1566 a také 1611. V Itálii, na rozdíl od Francie, začaly dříve než Amadís de Gaula vycházet v překladu do italštiny knihy palmerínovského cyklu. Roku 1544 to byl Palmerín de Oliva v překladu Rosea da Mambrino a Lepolemo Alonsa de Salazar v překladu Pietra Laura. V roce 1548 to byla italská verze Primaleóna a Platira a roku 1554 vyšel italsky Palmerín de Inglaterra. První čtyři knihy amadisovského cyklu (I quattro libri di Amadis di Gaula) vyšly roku 1546. Následoval román Le prodezze di Splandiano (1547), Don Florisandro (1550), Lisuarte di Grecia (1550), Amadis di Grecia (1550), Don Florisello di Nichea (1551), Don Rogel di Grecia (1551) a Don Silves de la Selva (1551). Benátský tiskař a nakladatel Michele Tramezzino tak v letech 1544–1551 vydal všechny základní knihy španělského rytířského románu. Ze samostatných románů vyšel ještě román Beatriz Bernal Cristaliano di Spagna (Benátky 1557–1558, v překladu M. Tramezzina), Valeriano d'Ongaria (Benátky 1558, překlad Pietro Lauro), Leandro il Bello (Benátky 1560, překlad Pie- tro Lauro), Florambello di Lucea (Benátky 1560, překlad Mambrino Roseo), Belianis (Ferrara 1586 a Verona 1587, překlad Orazio Rinaldi), Felice Magno (Verona 1586, překlad Camillo Camilli) a Specchio de' Prencipi e Cavalier (Benátky 1601–1610, přeložil Melchior Escappa Villarroel). Italsky byl vydán také román “a lo divino” – El caballero del Sol známý též pod jménem Peregrinación de la vida del hombre Pedra Hernándeze de Villaumbrales. Překlad Pietra Laura vyšel pod názvem Il Cavallier del sole poprvé v Benátkách roku 1557. Italská nová pokračování Amadíse de Gaula Esferamundi de Grecia publikoval v šesti částech v letech 1558–1565 anconský spisovatel Mambrino Roseo da Fabriano (zemřel mezi roky 1573 až 1580). Ty se pak v originále či francouz- ském, německém a holandském překladu šířily Evropou. Románový cyklus Pal- merín měl sedm nových pokračování, která vyšla v letech 1550–1566. Ohlas ital- ských pokračování palmerínovského cyklu nebyl tak velký, jako tomu bylo u Ama- díse de Gaula (vyšlo pouze pokračování Primaleóna, který byl přeložen do fran- couzštiny a vyšel v Lyonu roku 1583).252

251 MARTORELL, Joanot. Tirante il Bianco valorosissimo caualiere nel quale contiensi del princi- pio della caualeria … Vinegia: nelle case di Pietro di Nicolini da Sabbio: alle spese … Federico Torresano d'Asola, 1538. 252 Viz BOGNOLO, Anna. Libros de caballerías en Italia. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 336–337. 103

V Benátkách, které představovaly jedno z největších center tisku a šíření ry- tířské literatury (velkou roli zde sehrál tiskař a nakladatel Michele Tramezzino a jeho firma), vycházel tento literární žánr ještě ve dvacátých a třicátých letech 17. století a knihkupci jej měli na skladu dlouho poté, co oficiálně zmizel z vysoké literatury. Tiskaři i nakladatelé dokázali pružně reagovat na čtenářskou poptávku a čtenářský zájem. Strategie tiskařů byla pochopitelná – snažili se využít popularitu rytířských románů i pro vydávání jiných žánrů zábavné literatury, které se jim blí- žily nejen obsahem, ale také typografickou a výtvarnou výzdobou a v neposlední řadě rozsahem a formátem. Původní španělské originály tištěné gotickými typy v Burgos, Valencii a Seville, nezřídka dedikované významným osobnostem z řad aristokracie, nákladné a objemné folianty, k jejichž výtvarné výzdobě tiskaři použí- vali stereotypně omezený počet ilustrací (které navíc použili i pro výzdobu jiné zá- bavné literatury masově vydávané, např. romancí či děl kronikářského charakteru),253 vycházeky tak, aby uspokojili sběratelskou a čtenářskou vášeň vybrané vrstvy šlechtických konzumentů, jejichž akvizice nebyla nijak levnou záležitostí.254 Je- jich italské překlady a pokračování vycházející převážně z benátských oficín se v polovině a koncem 16. století značně změnily jak obsahově, tak formálně. Zasta- ralé gotické písmo nahradila antikva a osmerkové knížky tištěné na méně kvalit- ním papíře, s méně obrázky a s menším počtem stran, „seriálová“ pokračování udržující čtenáře v napětí, vydávána v masovějším nákladu a k masovější kon- zumaci, byly v Itálii k mání za velmi přijatelnou cenu. Rytířské látky se chopili zruční spisovatelé a překladatelé, kteří si rytířskou látku upravovali podle svých představ i podle přání konzumentů. Michele Tramezzino úspěšně spolupracoval s překladatelem Mambrinem Roseo da Fabriano a jejich takřka překladatelsko-ediční monopol trvající řadu let byl až neuvěřitelný.255 Skončil až smrtí obou hlavních protagonistů (Michele Tra- mezzino zemřel roku 1579 a Roseo patrně roku 1580).

253 Jako ikonografické motivy převládal jezdec na koni, boj několika rytířů rámovaný scenérií stře- dověkého hradu, popř. dvorské scény s postavami šlechtice a jeho ženského protějšku. 254 LUCÍA MEGÍAS, J. M. Los libros de caballerías y la imprenta. In Amadís de Gaula 1508. Qui- nientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 95–120. Velké folianty čítající více než 200 listů zdobené dřevořezovými ilustracemi stály od 68 po 442 marravedí, tj. 13 realů; pro srovnání – např. cena jednoho kuřete byla 20–30 marravedí (mrs), libra telecího stála 7–15 mrs, chleba ca 3 mrs a návštěva ranhojiče za účelem vytržení zubu 34 mrs apod. 255 BOGNOLO, Anna. Vida y obra de Mambrino Roseo da Fabriano, autor de libros de caballerías. eHumanista vol. 16, 2010, s. 77–98. Dostupné z www: . 104

2. 1. Italská literatura a překlady Dona Quijota

V Itálii byl vydán nejdříve španělský originál první části Dona Quijota, a to v Miláně roku 1610. Italsky vyšel první díl Cervantesova románu pod názvem L'in- gegnoso Cittadino Don Chisciotte della Mancia v Benátkách o dvanáct let později (roku 1622), a to v překladu italského hispanisty, lexikografa Lorenza Francio- siniho (kol. 1600–1645). Franciosini přeložil také druhou část románu a oba dva díly vyšly společně roku 1625, rovněž v Benátkách. Překlad byl dedikován Ferdi- nandu II. Medicejskému velkovévodovi toskánskému (první část) a Fernandu Se- racinellimu (druhá část). O překladateli, který byl populárním autorem řady ital- sko-španělských gramatik, slovníků a konverzačních příruček,256 toho mnoho ne- víme. Je známo, že pocházel z Florencie a působil jako profesor toskánštiny a špa- nělštiny na univerzitě v Sieně. Franciosini jako překladatel Dona Quijota postupoval podobně jako César Oudin při svém překladu tohoto románu do francouzštiny. Stejně jako on se snažil o věrný a doslovný překlad, což mu bylo často vyčítáno. Originální text doznal jen drobných změn, největší z nich představovalo vynechání původní předmluvy a úvodních veršů. Svůj text Franciosini podobně jako Oudin doplnil marginálními vysvětlivkami slov a výrazů z hlediska překladu obtížných. 257 Další vydání obou dílů Dona Quijota spatřilo světlo světa roku 1677 v Římě v dílně Giuseppeho Corva a Bartolomea Lupardiho. Jednalo se o první italskou ilu- strovanou edici. Italská verze se líbila, byla nazývána „opera gustosissima“ a ro- mán byl pojímán jako lehké čtení s komickým nábojem namířeným proti španěl- ským rytířským románům. Franciosiniho překlad Cervantesova románu byl velice oblíben i v 18. století: v letech 1722–1795 vyšel znovu v Benátkách čtyřikrát.

256 K jeho jazykovědné činnosti viz např. SCANDOLA, Viviana. Lorenzo Franciosini: un interés declarado por la fraseologia. Paremia, 10, 2001, s. 79–84. Dostupné z www: . 257 K Franciosinimu jako překladateli viz MARTÍNEZ GAVILÁN, María Dolores. César Oudin y Lo- renzo Franciosini, traductores del Quijote y difusores del español en Francia e Italia en el Siglo de Oro. In Trilcedumbre. Homenaje al profesor Francisco Martínez García. E. Martínez Fernández (coord). Universidad de León, Secretariado de Publicaciones, 1999, s. 305–31. Dostupné z www: . 105

3. Adaptace, inspirace rytířskými romány

3. 1. Španělská literatura Zlatého věku a rytířský román jako zdroj inspirace

Poezie

Vliv „primitivního Amadíse de Gaula“, který se od 13. století udržoval v ústní tradici (čten a recitován) měl vliv i na středověkou poezii. Narážky na hrdinu příběhu, lze nalézt v básnické skladbě významného představitele „mester de clerecía“ Pera Lópeze de Ayala (1332–1407) Rimado de Palacio, která představuje nejstarší zmínku o Amadísovi. López de Ayala evidentně slyšel v mládí vyprávět rytířské příběhy, o nichž se nevyjadřuje příliš lichotivě (marnil čas jejich posloucháním).258 Také ve Zpěvníku Baenově obsahující dvorskou lyriku z období let 1350–1445 lze nalézt v některých básních narážky na Amadíse a Orianu. Je to např. v básni Decir al nacimiento del rey don Juan Franciska Imperial (ca 1350–ca 1409), která oslavuje narození krále Jana II. Kastilského 1405–1454), a také v básni Juana de Dueñas (ca 1405–ca 1460) najdeme slova chvály na Orianinu krásu a stálost Amadísovy lásky. Svědectví o amadisovském rytířském příběhu, tentokrát o verzi ve třech knihách, nám v básni Dezir de Pero Ferruz a Pero López de Ayala složené mezi léty 1379 a 1390 podává básník žijící na dvoře kastilského krále Jindřicha II. z Trastamary (1333/4–1379), přítel Lópeze de Ayala Pero Ferruz (kol. 1380).259 I on opěvuje Amadísovu krásu a oddanost.260 Je známo, že již v 15. století vznikaly vedle hrdinských zpěvů a prozaických rytířských příběhů romance – krátké poetické skladby, které byly pochopitelně vzhledem k povaze lyrickoepického žánru zhuštěnější, útržkovitější a které tematicky zpracovávaly jen některé vybrané epizody příběhů. Romance rytířskou téma- tiku odrážely ještě před vznikem knihtisku. V ústní tradici je před rokem 1508 do-

258 Plógome otrosí oir muchas vegadas/libros de devaneos, de mentiras provadas,/Amadís e Lançalote e burlas estancadas/en que perdí mi tienpo a muy malas jornadas./Srov. GÓMEZ RE- DONDO, Fernando. La literatura caballeresca castellana medieval: el Amadís de Gaula primitivo, op. cit., s. 62. 259 GÓMEZ REDONDO, Fernando. La literatura caballeresca castellana medieval: el Amadís de Gaula primitivo, op. cit., s. 70–71. 260 „Amadís, el muy fermoso,/ las lluvias e las veniscas/ nunca las alló ariscas/ por leal ser e amo- so“. Viz GÓMEZ REDONDO, Fernando. La literatura caballeresca castellana medieval: el Amadís de Gaula primitivo, op. cit., s. 71. 106 ložen také příběh o Amadísovi. Z nejznámějších skladeb je to anonymní Romance de Amadís y Oriana začínající veršemi „Amadís el muy famoso hijo del buen rey de Gaula“. Některé romance, známé jen v ústní slovesnosti, sice v první polovině 16. století stále kolovaly v ústním podání, ale zároveň byly šířeny i v tištěné formě v populárních zpěvnících nebo jako „pliegos sueltos“. Byl to např. antverpský Can- cionero general z roku 1557261 nebo drobné tisky, v nichž je romance o Amadísovi zařazena nejen jako hlavní skladba, ale i jako přídavky („Y otro romance de Ama- dís“ nebo „En la selva está Amadis“). S konstituováním renesančního rytířského románu jako žánru začaly do romancí pronikat nové příběhy a s nimi i noví hrdinové, popř. vznikaly skladby, které tyto příběhy a jejich postavy připomínaly v narážkách.262 Vedle anonymních skladeb existují také romance, u nichž je autor znám. Jmenovat můžeme dva autory – byl jím Pedro de Riaño a Alonso de Salaya. Romance o Amadísovi de Gaula se často dochovaly ve variantní textové podobě a většinou v unikátních tis- cích.263 Námětem romancí však nebyly jen příběhy spjaté s Amadísem de Gaula, ale i epizody z jiných rytířských románů. Je to mj. i případ španělského básníka Luca- se Rodrígueze (zemř. 1599), který zařadil do svého Romancero historiado (Alca- lá, 1582; vydání z roku 1579 je ztraceno) 13 romancí, které vyprávějí o láskách rytí- ře, k nimž čerpal námět z románu Espejo de Príncipes y Cavalleros.264 Pod vlivem rytířského románu Fernanda Bernala Libro de Floriseo, que por otro nombre es llamado el Caballero del Desierto, el cual por su grande esfuerzo y mucho saber alcanzó a ser Rey de Bohemia, vydaného roku 1516 ve Valencii u Diega de Gumiel, napsal jistý Andrés Ortiz skladbu Romance nueuamente hecho por Andrés Hor- tiz en que se tratan los amores de Floriseo: y de la Reyna de Bohemia. Vychází Bernalova z románu a vznikla po roce 1516 (Sevilla, Jacobo Cromberger, ca 1516– 1520).265 Romance byla, stejně jako román, značně populární – šířila se tiskem ja-

261 Srov. MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 371. 262 Srov. DÍAZ-MAS, Paloma. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Esta- tal de Conme-moraciones Culturales, 2008, s. 245–250. 263 K amadisovským romancím viz RODRÍGUEZ MOÑINO, Antonio. Diccionario bibliográfico de pliegos sueltos poeticos (siglo XVI). Madrid: Castalia, 1970, nr. 486, 505–508, 675, 700, 702, 990, 1003. 264 Viz RODRÍGUEZ MOÑINO, Antonio. Diccionario, op. cit., s. 168–88. (Alcalá, 1582; uvádí existenci ztracené edice z roku 1579). 265 RODRÍGUEZ-MOÑINO, Antonio. Diccionario, op. cit., s. 292–3, nr. 408–410 (ve třech variant- ních vydáních, jedno též v Národní knihovně v Praze). 107 ko „pliego suelto“ a patrně i ústní tradicí. Známy jsou tři variantní tisky,266 z nichž se jeden dochoval v Národní knihovně Francie,267 další v Národní knihovně Špa- nělska268 a třetí je doložen v Národní knihovně v Praze.269 Řada romancí s náměty rytířských románů se však nedochovala a máme o nich jen nepřímé zprávy. Tak např. v knihovně Hernanda Colóna, slavného bibliofila první poloviny 16. století, se dochovaly odkazy na některé dnes již neexistující skladby. Tzv. Abecedarium (abecední soupis děl jeho knihovny) podchycuje skladby jako Romance de don Clarián (zřejmě vychází z románu Clarián de Landanís) nebo Lisuarte regis libertad en coplas; toto „pliego suelto“ čerpalo z románu Li- suarte de Grecia Feliciana de Silva. Oblíbená byla i romance Tristán e Isolda, kte- rá kolovala v několika variantách jako letákový tisk a která vychází obsahově patr- ně ze španělského románu Tristán de Leonís (Burgos 1501).270 Romance se však od rytířských románů podstatně liší, a nejen formálně, žánrově a obsahově, ale též svým přístupem k popisované skutečnosti. Rozdíl není pouze v tom, že tyto skladby zpracovávají jednu vybranou románovou epizodu, kterou mohou ještě dále formálně a obsahově upravovat, ale především v absenci nadpřirozených a zázračných prvků, pro španělský rytířský román typických. Ro- mance jsou dobrodružné příběhy velmi reálné, nenajdeme v nich kouzelníky, ani trpaslíky, obry, ani žádné kouzelné předměty. To, co romance a rytířské romány spojuje, jsou rytířské ideály; Španělé hovoří o „la ética caballeresca“.271 Obdobou rytířských prozaických vyprávění byly v renesanční (italské i špa- nělské) literatuře rytířské básnické eposy.272 Ve španělské literatuře Zlatého věku nastala obliba tohoto žánru po vydání španělského překladu Ariostova Zuři-

266 SIMON DÍAZ, José. Bibliografía de la literatura hispánica. Tomo XVI. Siglos XVI y XVII. Madrid: CSIC-Dpto. de Publicaciones, 1994, s. 292–293, nr. 2575–2578. 267 Tamtéž, nr. 2575. Bibliothèque nationale de France, sign. Y2.863. RODRÍGUEZ MOÑINO, An- tonio. Diccionario, op. cit., nr. 408. 268 Tamtéž, nr. 2576. Biblioteca Nacional de España, sign. R/31364/15. RODRÍGUEZ MOÑINO, Antonio. Diccionario, op. cit., nr. 409. 269 RODRÍGUEZ MOÑINO, Antonio. Diccionario, op. cit., nr. 2577. RODRÍGUEZ MOÑINO, Anto- nio. Diccionario, op. cit., nr. 410. Je součástí souboru „Pliegos sueltos de Praga“, souboru 81 drob- ných tisků z let 1520–1570, Národní knihovna ČR, sign. 9 H 231/20. Viz též digitální kopie na Ma- nuscriptoriu. Dostupné z www: . 270 V Pliegos sueltos de Praga je doložena Glosa del romance de don Tristan. Viz RODRÍGUEZ MOÑINO, Antonio. Diccionario, op. cit., nr. 659 (Národní knihovna ČR, sign. 9 H 231/18). Srov. DÍAZ-MAS, Paloma, El romancero caballeresco. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 246. 271 DÍAZ-MAS, Paloma. El romancero caballeresco. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 249. 272 PANTOJA RIVIERO, Juan Carlos. Poemas caballerescos castellanos. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 254–258. 108 vého Rolanda, který pořídil Jerónimo de Urrea (1510–1573). Orlando furioso vyšel španělsky v Antverpách u Martina Nucia roku 1549 a měl velký úspěch zejména u vzdělaných čtenářů z vyšších vrstev (spisovatelů, kleriků, univerzitních profesorů i milovníků historie). V tomto žánru kultivované poezie se mísil vliv vy- soké epiky italské, která zpracovává rytířská témata (vedle Ariostova eposu to je též Boiardův Zamilovaný Roland) a vliv španělského renesančního románu 16. století. Vysoká poezie měla oslavovat exaltovanou formou „španělství“ (hrdinové se honosili vznešenými jmény jako „Castilla“, „Iberia“, „Toledo“, „España“ apod.). Prvním španělským rytířským eposem byla básnická skladba Celidón de Iberia Gonzala Gómeze de Luque (16. stol.), která vyšla v Alcalá de Henares roku 1583 a v níž lze najít amadisovské ohlasy. Epos věnováný Filipu II. poukazuje na jeho spřízněnost s hlavním hrdinou Célidonem, který zde vystupuje jako prapředek španělských králů. Z dalších děl uveďme alespoň epos Florando de Castilla, lauro de cavalleros z roku 1588 od Jerónima de Huerta (1573–1643) nebo skladbu Genealogía de la toledana discreta Eugenia Martíneze (16. stol.) z roku 1604, jehož předlohou byl román Espejo de príncipes y cavalleros Diega Ortúñeze de Calahorra. Rytířské eposy nebyly, na rozdíl od rytířských románů, ve své době příliš rozšířeny a čteny. Svědčí o tom také ta skutečnost, že žádný z nich se nedočkal již dalšího vydání. K těmto rytířským eposům přidejme epos duchovního rázu, který byl překladem z francouzštiny. Jednalo se o pozdně středověký epos Le Chevalier délibéré (v překladu do španělštiny Caballero determinado) kronikáře burgund- ských vévodů Oliviera de la Marche (1425–1502). Alegorické dílo opěvující Kar- la Smělého vyznívá jako oslava věčné slávy a věhlasu, který získává rytíř v boji s personifikovanými symboly. Báseň přeložil Hernando de Acuña (1520–1580) na popud císaře Karla V. a vyšla v Antverpách roku 1555 s působivými mědiryti- nami vysoké umělecké kvality, které nepochybně přispěly k oblibě tohoto díla. Báseň Amadís měl složit také představitel sevillské básnické školy Fernan- do de Herrera (1534–1597, jeden z největších básníků toho období; zmiňuje se o tom španělský barokní básník Francisco de Rioja, který roku 1619 vydával básnické dílo Herrerrovo.273 Báseň se bohužel nedochovala.

273 Viz úvodní dopis editora hraběti vévodovi de Olivares v edici Herrerových Rimas – srov. ME- NÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 371 a THOMAS, Henry. Spanish and Portuguese Romances, op. cit., s. 78. 109

Divadelní hry, rytířské festivity

Divadelní ztvárnění rytířských námětů a epizod bylo velice módní záležitostí a mě- lo různé podoby. Převést románové příběhy na jeviště nebyl jednoduchý úkol; dramaturg musel upravit text, vybrat nejzajímavější scény, které však musely být dějové, aby mohly být předváděny, zhustit dějovou zápletku, přičemž měl postupovat s tvůrčí uměleckou invencí. Často tedy text doplňoval i s ohledem na vkus divá- ků. Divadelní adaptace rytířských románů byly velmi oblíbené také mezi dramatiky, kteří těžili z jejich velké popularity. Autoři se snažili využít všech dramatických i divadelních prostředků k tomu, aby volně a s velkou dávkou svobody namíchali ze všech možných rytířských příběhů, postav a situací „koktejl“ zajímavé divácké po- dívané. Nejčastěji si vybírali amadisovské příběhy a epizody z palmerínovského cyklu, popř. epizody z románu Espejo de príncipes y caballeros. Často ovšem po- stupovali tak, že se volně se inspirovali nikoliv konkrétním dílem, ale všemi pří- běhy, o nichž měli povědomí, a nechali průchod své fantazii.274 Rytířské divadelní kompilace byly často využívány v rámci různých dvor- ských slavností konaných u příležitosti narozenin, svatby či slavnostního příjezdu některého člena panovnické rodiny, jejichž součástí byly rytířské turnaje. Rytířská klání inspirovaná rytířskými romány se konala již o Vánocích roku 1517 u příleži- tosti příjezdu císaře Karla V. z Gantu do Valladolidu, na nějž navazovalo další v únoru následujícího roku.275 Rytířské turnaje si oblíbil nejen císař Karel V., ale také Filip II. i jeho současníci, kteří byli Amadisem de Gaula a jeho příběhy nadše- ni.276 Rytířský turnaj inspirovaný amadisovským příběhem se konal již v roce 1527 příležitosti narození krále Filipa II. Další slavnosti v duchu rytířské historie Amadisovy, v nichž Filip II. figuroval jako hlavní osoba, se odehrály ve Valladolidu 2. března 1544, a to v souvislosti s jeho svatbou s Marií Portugalskou. K velkolepým maškarním slavnostem patřila také oslava pořádaná Isabelou z Valois a princeznou Juanou 5. ledna 1565 v madridském Alcazáru, na níž se předváděla rytířská dobrodružství z románu Amadís de Grecia. Dvorské rytířské oslavy se uskutečnily rovněž v říjnu roku 1570 u příležitosti příjezdu Anny Rakous-

274 DE MATTÈ, Claudia. Teatro de tema caballeresco. In Amadís de Gaula 1508, op. cit., s. 271–277. 275 CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España de los siglos XVI y XVII. Madrid: Tur- ner, 1976, s. 80. 276 CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 80–82. 110 ké do Burgosu za účelem sňatku s Filipem II. (dramatizace Amadíse de Gaula) a u příležitosti svatby Filipa III. s Markétou Rakouskou ve Valencii roku 1599 apod.277 Zajímavý dramaturgický postup zvolil barokní básník Juan de Tassis y Perralta, hrabě de Villamediana (1581–1622), který vybral a zkrátil do své komedie La gloria de Niquea uváděné na španělském dvoře v zahradách Aranjuez 15. května roku 1622 román Amadís de Grecia od Feliciana de Silva (první jedná- ní) a první knihu Florisela de Niquea (druhé jednání). Villamedianova hra, v níž autor také vystupoval a v níž vypráví příběhy Dona Florisela de Niquea, syna Ama- díse de Grecia a Nique, vstoupila nejen do literární historie, ale také do lidového vyprávění; kolovaly o ní četné legendy vztahující se k jejímu autorovi, proslulému „donu Juanovi“. Během slavnosti totiž vypukl požár, o němž se traduje, že jej zalo- žil sám hrabě Villamediana, aby mohl zachránit královnu Isabelu Bourbonskou, do níž byl zamilován, a osobně ji ve svém náručí odnést do bezpečí. Dalším významným španělským dramatikem, který se ve svých hrách inspiroval rytířskými romány, byl Juan Pérez de Montalbán (1602–1638). Je autorem komedií Palmerín de Oliva o La encantadora Lucelinda a Don Florisel de Niquea a dramatické náboženské alegorie („auto sacramental“) El Caballero del Febo. Román Espejo de príncipes y cavalleros ovlivnil také Calderónovu komedii El castillo de Lindabrides (1661?). Vlivy rytířské látky se objevují i v jiných Cal- derónových hrách a najdeme je též u dalších dramatiků španělského Zlatého věku (Luis Vélez de Guevara, Mira de Amescua, Antonio Hurtado y Mendoza aj.) Na konci 16. století složil údajně drama s názvem Amadís de Gaula také kata- lánský dramatik Andrés Rey de Artieda (1549–1613), ale protože se jeho diva- delní hry ztratily, známe jen titul, vágně citovaný v katalánské literatuře.278

3. 2. Vliv rytířských románů na francouzskou a italskou literaturu 16.– 18. století

Vliv Amadíse de Gaula a jeho pokračování se neomezoval ve francouzské a italské literatuře jen na překladovou tvorbu. Receptivní ohlas přecházel od překladové tvorby až k volným adaptacím a k vlastní autorské tvorbě. Hranice mezi editor-

277 Ke dvorským festivitám ve Španělsku v 16.–17. století viz sborník příspěvků Dramaturgia festiva y cultura nobiliaria en el Siglo de oro. Coordinado por Bernardo J. García García y María Luisa Lobato López. Madrid: Iberoamericana; Frankfurt am Main: Vervuert, 2007. 278 Viz MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 371. 111 skými úpravami s kompilátorským přístupem, který měnil jak obsah, tak i žánr, a inspirací, kdy rytířské romány inspirovaly četná původní díla psaná v domácím jazyce, není pevně vymezena a často splývá. Jak jsme viděli, některé překlady stály na samé hranici překladové tvorby a blížily se spíše literárním adaptacím.

3. 2. 1. Francouzská literatura a španělské rytířské romány

Francouzská literární historie zaznamenala více než 50 různých amadisovských děl, která vznikla ve Francii. A nebyla to jen díla básnická a prozaická, vliv rytířské tématiky pronikal do literární tvorby napříč všemi žánry, do divadelních a hudeb- ních festivit i do literární korespondence.279 Roku 1600 vyšel v Paříži román La Haine et lámour dÁrnoul et Claire- monde Scipiona Du Périera (1588–1667), advokáta v Aix-en-Provence, který jej napsal podle Florisel de Niquée, desátého románu cyklu Amadís de Gaula.280 Poe- tickou adaptaci Amadíse nabídl francouzským čtenářům také Pierre de Marcas- sus (1584–1664) ve své poněkud volné románové úpravě LÁmadis de Gaule, kte- rá vyšla v Paříži roku 1629.281 Četbou románů Amadíse de Gaula a španělskou literaturou byl velmi ovliv- něn básník a sekretář Markéty Navarské François Maynard (1582–1646), což se odrazilo i v jeho vlastní poezii. Básník měl ve své knihovně, jak píše Charles Péli- gry,282 Alemánova Guzmána z Alfarache (první část ve vydání z roku 1603, druhou v barcelonské edici z roku 1605), druhou část La silva de los versos y loas de Li- sandro Carlose Boyla z roku 1600, madridské vydání Cervantesových Los trabajos de Persiles z roku 1617, Tesoro de la lengua castellana o espaňola od Sebastiána de Covarrubias, knihu vydanou v Madridu roku 1611), Cartas (Paris 1598) a Afo-

279 Např. v korespondenci básníka a prozaika, jednoho z prvních členů Francouzské akademie Vin- centa Voitura (1597–1648) z let 1634–1645 určené Mlle Rambouillet a jiným přátelům, která vy- šla v rámci Les oeuvres de Monsieur de Voiture v Paříži roku 1650 (viz LOSADA GOYA, José Ma- nuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 36, s. 50–55). 280 La Haine et lÁmour dÁrnoul et de Clairemonde, par P. B. S. D. P. [le sieur du Périer]. Paris: Anthoine du Brueil, 1600. Další vydání roku 1609 a 1627. Též LOSADA GOYA, José Manuel. Bib- liographie critique de la littérature, op. cit., nr. 49, s. 80. 281 MARCASSUS, Pierre de. LÁmadis de Gaule. Paris: P. Rocolet, 1629. Viz CIORANESCU, Ale- xandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 392 a LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 23, s. 40. Srov. exemplář 10. části díla (Discours des vertus dÁpolidon. Descripcion de lÍsle Ferme) dochovaný v Bibliothèque Mazarine, sign. 8°22259. CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du dix-septième, op. cit., s. 1360–1361 pod autorem neuvádí. 282 PÉLIGRY, Christian. Les livres espagnols de François de Maynard. Cahiers Maynard, 9, 1979, s. 22–30 a 6 s. příl. 112 rismos de las Cartas (Paris s. a.) od Antonia Péreze. V roce 1615 vyšly v Maynardově básnické sbírce Les Délices de la poesie française čtyři příležitostné básně – Au Dames, Les Amadis au Roi, Urgande présentant Amadis et Galaor à la Reine a Les Amadis à Madame, Soeur du Roi. Sbírka vyšla u příležitosti oslav námi již zmiňované „dvojí královské svatby 1615“ (Ludvík XIII. se ženil s Annou Rakouskou a kníže des Asturies si pod jménem Filipa IV., budoucího krále Španěl- ska, bral Alžbětu, dceru Jindřicha IV. a Marie Medicejské); Maynard však napsal tyto stance pro Ballet des Amadis, který měl premiéru ve dnech 5.–7. dubna 1612.283 Jiná autorova básnická skladba, v níž najdeme ohlasy Amadíse de Gaula, je óda Hélène, Oriane, Angélique, která vyšla roku 1646 v Les Oeuvres de May- nard.284 Rytířský román připravil půdu pro rozvoj dalších prozaických útvarů, a to především svým důrazem na literární fikci a zábavnost. Významně se promítl do různých románových forem existujících v první polovině 17. století ve francouzské literatuře – do románu sentimentálního, pastýřského a dobrodružného – a také do nově vzniklého barokního románu a románu hrdinského.285 Amadísem de Gaula byli inspirováni básník a dramatik Nicolas de Montreux (1561–1608), autor adaptace šesté knihy Amadíse de Gaula – Le Séziesme livre d'Amadis de Gaule traictant les prouesses et amours de Spheramond (1577), Béroalde de Verville (1556–1626) i Antoine de Nervèze (kol. 1570–po 1622), autor sentimentálních románů Les advantures guerrieres et amoureuses de Léandre (Paris, 1608, Lyon, 1612), Suite des advantures guerrières et amoureuses de Léandre (Paris, 1609, Lyon, 1612), v nichž čerpal nejen Ariostova Zuřivého Orlanda a Tassova Osvobo- zeného Jeruzaléma, ale také a z Amadíse de Gaula, nebo Nicolas des Escuteaux (po 1570–kol. 1628). Amadís de Gaula měl také nesporně velký vliv na slavný pas- týřský román Honorého dÚrfé (1567–1625) Astrée 286 vyprávějící o lásce pastý- ře Céladona a pastýřky Astrée i na dobrodružné romány třicátých let 17. století –

283 LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 24, s. 40–41. 284 Les Oeuvres de Maynard. Paris: Augustin Courbé, 1646. Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bib- liographie critique de la littérature, op. cit., nr. 25, s. 42–43. Báseň je na s. 233. 285 Srov. CIORANESCU, Alexandre, L'Arioste en France des origines à la fin du XVIIIe siècle. Pa- ris: Presses modernes, 1938 (kap. 8 – Le roman à la fin du XVIe et au commencement du XVIIe siècle). 286 Vyšel v 5 částech v letech 1608–1628, autorem posledních dvou částí je spisovatelův sekretář. K inspiračním vlivu Amadíse de Gaula viz HENEIN, Eglal.Honoré d’Urfé lecteur des Amadis. In Le Roman à la Renaissance. Actes du colloque international dirigé par Michel Simonin (Université de Tours, Centre d'études supérieures de la Renaissance, 1990). Publiés par Christine de Buzon. Lyon: RHR, 2012. Dostupné z www: . 113 např. pětisvazkový román Polexandre (1632–1637) Marina Le Roy de Gom- berville (1600–1674). Rytířský román ovlivnil také do značné míry celou francouzskou galantní prózu 17. století, především heroické „romans-fleuves“ Gauthiera de Costes de La Calprenède (1609–1663) a Madeleine de Scudéry (1607–1701), v nichž zanechal nesmazatelnou stopu svojí zálibou v ději plném dobrodružství a milost- ných citů. Přispěl rovněž k rozvoji mondénního života a společnosti, galantní konverzace i milostné korespondence a ženám, které se staly ozdobou společenských a literárních salónů, vydobyl znovu jejich prestižní společenské postavení. Amadisovské tóny zazní také v baladách zařazených do Contes et Nouvelles en vers básníka Jeana de La Fontaine (1621–1695), jehož první svazek vyšel roku 1665. Asi o dvacet let později se stárnoucí básník k Amadisovi opět hlásí. Bylo to roku 1684, kdy La Fontaine na požádání Lullyho napsal úvodní verše pro jeho balet Amadis začínající verši: „Du premier Amadis je vous offre l´image;/ Il fut doux, gracieux, vaillant, de haut corsage.“287 Zhudebnit příběhy Amadíse de Gaula byl nápad Ludvíka XIV., který navrhl básníkovi Philippu Quinaultovi, aby napsal libreto k lyrické opeře, k níž hudbu složil slavný hudební skladatel Jean-Baptiste Lully (1632–1687). Premiéra se konala v lednu 1684 v Královské hudební akademii a královském paláci ve Versailles. Hra měla obrovský úspěch, publiku se líbila, přestože kritika kritizovala nepravděpodobnost zápletky. Na repertoáru se držela až do poloviny 18. století.288 Popularitu Quinaultovy opery Amadis de Gaula dokládají i hudební amadi- sovské komediální parodie, které vznikaly nezávisle anebo pod vlivem Lullyho opery. Nejslavnější z nich byla jednoaktovka La Naissance d´Amadis z pera Jeana- Françoise Renarda (1655–1709), ve své době známého komického básníka.289 Hra, která zpracovává epizody z prvního dílu Amadíse de Gaula, měla premiéru 10. února 1694 a u publika měla značný ohlas. Zařazena byla do pátého svazku šes-

287 LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 22, s. 38–39. 288 Srov. MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 382, LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit.,nr. 26, s. 43–44 (QUINAULT, Phi- lippe, LULLI, Jean Baptiste. Amadis, tragédie en musique. Représentée par l´Académie royale de musique. Paris: Chr. Ballard, 1684). Z hudebních tragikomedií: LOSADA GOYA, José Manuel. Bib- liographie critique de la littérature, op. cit., nr. 21, s. 38 a také např. ještě La Fidèle Tromperie di- jonského dramatika Nicolase Gougenota (1580– 1640) z roku 1633, která se inspirovala 11. a 12. knihou cyklu anebo tragikomedii Jeana Rotroua Agésilan de Colchos z roku 1637 (LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 28, s. 45–46). 289 Srov. MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 382 a LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 27, s. 44–45. 114 tisvazkového souboru 55 komedií Le Théâtre italien Gheradi ou le Recueil géneral de toutes les comédies et scènes françaises joués par les comédiens italiens du roi, který vycházel v Paříži 1694–1700. V březnu roku 1699 se konala premiéra lyrické tragédie Amadis de Grèce napsané Antoinem Houdarem de la Motte (1672–1731) na hudbu André- Cardinala Destouchese (1679–1749). Hra se později stala spolu s Quinaulto- vým a Lullyho Amadisem z roku 1684 inspirací pro úspěšnou lyrickou operu Amadigi di Gaula Georga Friedricha Händela (1685–1759), jež měla premiéru v Londýně roku 1715.290 Nejen příběhy Amadíse a Oriane byly námětem divadelního zpracování; např. Georgese de Scudéry (1601–1667) inspiroval k napsání tragikomedie Le Prince déguisé291 (vedle Marinova Adonise a Urfého Astrée anebo zmíněného ro- mánu Du Periera La Haine et l´amour) román Primaléon. Od 17. století se vznikem moderního románu začíná literatura i čtenáři rozli- šovat tzv. „vieux romans“ a „romans de chevalerie.“292 Středověké „romans vieux“ samozřejmě existovaly paralelně spolu s renesančními rytířskými romány a vzá- jemně se ovlivňovaly. Obliba středověkých vyprávění trvá po celé 16. století – zejména u vysoké aristokracie a intelektuálně zaměřeného měšťanstva. Podobně jako renesanční rytířské romány byly i „vieux romans“ často kritizovány ze strany moralistů jako škodlivé čtení – „alumettes de Satan“.293

290 Libretistou je s největší pravděpodobností buď italský hudebník a libretista Nicola Francesco Haym (1678–1729) úzce spolupracující s Händelem, nebo Giacomo Rossi, jiný italský Händelův libretista. 291 SCUDÉRY, Georges de. Le Prince déguisé. Paris: Augustin Courbé, 1636. LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 49, s. 78–80. 292 Tento termín použil poprvé Charles Sorel v románu Le Berger extravagant v roce 1627 a pak ještě ve své Bibliothèque françoise v roce 1664. 293 Viz např. Francois Grandin ve své Destruction de lórgueil mondain, ambitions des habitz et autres inventions nouvelles … (Paris: C. Fremy, 1558) – citováno podle VIELLARD, Françoise. Quést-ce que le „roman de chevalerie“? Préhistoire et histoire dúne formule. In Mémoire des chevaliers: édition, diffusion et réception des romans de chevalerie du XVIIe au XXe siècle. Actes du colloque international organisé par l'École nationale des chartes, l'Université de Reims Champa- gne-Ardenne, Centre de recherche sur la transmission des modèles littéraires et esthétiques et la Médiathèque de l'agglomération troyenne. Réunis par Isabelle Diu, Élisabeth Parinet et Françoise Vielliard. Paris: École des chartes, 2007, s. 22. 115

3. 2. 2. Italská literatura a španělské rytířské romány

Španělskou rytířskou literaturou se v 16. století v epice „vyššího stylu“, tj. v eposu, inspirovala rovněž italská poezie.294 Pravdou je, že to nebyl vliv jediný a že se nejednalo vždy o transfer pouze jed- ním směrem. Italským vlivem na španělskou literaturu Zlatého věku se na tomto místě nebudeme podrobněji zabývat, je všeobecně znám, stejně jak byl odbornou literaturou často rozebírán inspirační vliv italských renesančních rytířských skladeb na vrcholné Cervantesovo dílo. Italské výpravné rytířské eposy se vyvíjely sa- mostatně, náměty čerpaly z francouzské a italské středověké literatury a také z literatury španělské. Vzájemné ovlivňování všech tří literatur (francouzské, ital- ské a španělské) bylo sice v jednotlivých časových období různě intenzivní a probí- halo jedním či druhým směrem (a to při specifičnosti vlastního vývoje národních literatur). Kulturní a literární transfery jdou napříč žánry a překračují jazykové i národní bariéry, a to oběma směry, takže máme co do činění se vzájemně prople- tenými a značně komplikovanými metamorfózami. V Itálii na rozdíl od Španělska a Francie, kde rytířskému žánru dominuje ro- mán, představovaly vrchol renesanční rytířské literatury veršované výpravné eposy. Italské veršované rytířské skladby od poloviny 16. století silně ovlivňovaly špa- nělskou i francouzskou literaturu. Mám na mysli především renesanční eposy Morgante Luigiho Pulciho (1432–1484) a Orlando innamorato Mattea Marii Boiarda (1440–1494), které brzy pronikly jak do Španělska, tak Francie. Boiardův epos byl roku 1555 přeložen do španělštiny valencijským básníkem Franciskem Garridem de Villena pod názvem Los tres libros de Mattheo Maria Boyardo, conde de Scandiano, llamados Orlando enamorado. Prozaické zpracování Pedra Ló- peze de Santa Catalina s názvem Espejo de caballerías (Toledo 1525–1527, 2 části) zaznamenalo u španělských čtenářů úspěch. Velmi známý byl rytířský epos Amadigi od Bernarda Tassa (1493–1569), který vyšel v Benátkách u Gabriela Giolita de' Ferrari roku 1560 s dedikací Filipu II. Tato skladba, která oslavuje španělskou monarchii a udatného rytíře Floridanta, knížete Kastilského, byla z hlediska čtenářského úspěšná.

294 MARTÍN ROMERO, José Julio. Poemas caballerescos italianos. Amadís de Gaula 1508. Qui- nientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 259–264. 116

Ludovico Ariosto (1474–1533) svým eposem Orlando furioso (za života autora vyšly tři verze – 1516, 1521 a 1532) navázal na Boiardovu skladbu Orlando innamorato. Ariostův Zuřivý Roland měl také zpětný ohlas – jak ve Španělsku, kde vyšel roku 1550 překlad z pera vojáka Jerónima Jiméneze de Urrea (zemř. před 1565), který zaznamenal obrovský ediční počin, tak též ve Francii.295 Ariostův epos španělští renomovaní spisovatelé velmi rádi imitovali – byl to především Lo- pe de la Vega s eposy La hermosura de Angélica (1602) a Luis Barahona de Soto (1548–1595) s rytířským eposem Las lágrimas de Angélica z roku 1586. Palmerínovským cyklem se ve své tvorbě inspiroval básník Ludovico Dolce (1508–1568). Svědčí o tom jeho veršované eposy Palmerino d´Oliva o 32 zpěvech a Primaleone, figliolo di Palmerino čítající 39 zpěvů. Obě díla vyšla v Benátkách u Giovan Battisty Sessy roku 1561 a 1562. Inspirativní vliv španělské rytířské literatury Zlatého věku dosáhl vrcholu v poezii Torquata Tassa (1544–1595), v jeho slavném barokním eposu Gerusa- lemme liberata z osmdesátých let 16. století (1580 nezákonné vydání, poté 1581). Torquato Tasso, syn Bernarda Tassa, miloval od malička rytířské příběhy (roku 1562 složil skladbu Rinaldo, rytířský román ve verších vyprávějící o rytířích Karla Velikého) a svoje vrcholné dílo, které líčí příběhy rytíře Reinoldose za první křížové výpravy v roce 1099 a dobytí města Jerusaléma, stále upravoval a doplňoval (roku 1593 vyšel epos pod názvem Dobytý Jeruzalém), až náboženský leitmotiv boje proti pohanům proti zcela převládl nad původním milostně dobrodružným tématem skladby. Tassův Osvobozený Jeruzalém inspiroval Lopeho de la Vega, který se jej neúspěšně pokusil imitovat ve svém eposu Jerusalén conquistada (1609). Ve Francii vycházel epos nejen italsky (poprvé roku 1581 v Lyonu), ale v roce 1595 vyšel také v prozaickém francouzském překladu básníka a královského sekre- táře Blaiseho de Vigenère (1523–1596) jako „La Délivrance de Jerusalem“.296 Vzájemná propojenost italských rytířských eposů a španělských rytířských románů nebyla dána jen společnými motivy a tématy, ale také společnou narativní technikou („entrelacement“, techniky zděděné ze středověkých artušovských vy- právění, tj. střídání různých dobrodružných příběhů, jež se vzájemně stále prolína-

295 Poprvé vyšel Roland furieux francouzsky v Lyonu 1543 (tam též vycházel italsky). K francouzské recepci Ariostova eposu viz CIORANESCU, Alexandre. L'Arioste en France des origines à la fin du XVIIIe siècle. Paris: Presses modernes, 1938 (zejm. s. 11–13, s. 355–376). 296 TASSO, Torquato. La Hiérusalem du Sr Torquato Tasso, rendue françoise [avec les arguments d' O. Ariosti au début de chaque chant et des annotations à la suite du poème] par B. D. V. B. [Blai- se de Vigenère, bourbonnais]. Paris: A. L'Angelier, 1595. 117 jí, přerušují a znovu objevují, což vyvolává ve čtenáři dojem narativního labyrintu). I když se žánry pochopitelně na první pohled liší formálně (verš a próza), nehraje tento rozdíl žádnou větší roli. Při převodu prózy do veršů (Tassův epos Amadigi, Dolceho Palmerino d´Oliva aj.) a naopak z verše do prózy (u překladů italských eposů do španělštiny) není veršová či prozaická struktura textu důležitá. Některé veršované skladby, které mají v italské literatuře ironický či bur- leskní nádech, byly ve španělské literatuře zcela přepracovány a došlo u nich nejen ke změně formální (verš byl převeden v prózu), ale i k hlubším obsahovým a žán- rovým změnám (srov. epos Baldus Teofila Folenga a anonymní španělská rytířská adaptace Baldo). Italské rytířské eposy neovlivnily jen tištěnou literaturu, ale jejich motivy se v 16.–18. století projevily také v hudebních skladbách, zejména hudebních madrigalech a operních dramatech,297 a zdrojem umělecké inspirace jsou dodnes. Inspirativní byly jak pro italské (zejména skladatele z okruhu benátské a neapolské opery), tak evropské umělce. Ve francouzském prostředí vzniklo jedno z nej- slavnějších zpracování příběhu Rinalda a Armidy, jedné z protagonistických dvojic Tassova eposu Osvobozený Jeruzalém. 15. února 16846 byla v Paříži v Académie Royale v Paříži úspěšně uvedena premiéra libretisty Philippa Quinaulta a skladatele Jean-Baptisty Lullyho – Armide, tragédie en musique. Hudební opera představovala poslední společné dílo obou autorů (dobová kritika jej označi- la za nejlepší Lullyho kompozici) a obrovský divácký úspěch (poslední obnovené představení opery bylo uvedeno roku 1764). Quinaultovo libreto hudebně zpracoval roku 1777 Christoph Wilibald Gluck (1714–1787) – jeho premiéra Armidy byla pařížským přijata rovněž velmi nadšeně. Další velmi úspěšnou inspirací Tas- sovým příběhem byla kouzelnická opera mladého Georga Friedricha Händela Rinaldo, k níž libreto složil anglický dramatik a divadelní manažér Aaron Hill a Ital Giacomo Rossi. Händel s Rinaldem triumfoval v londýnském Královském divadle na Haymerketu roku 1710, pět let před uvedením své opery Amadis di Gaula. Velice zvláštní a hlubokou stopu zanechaly rytířské romány v lidovém jihoitalském a sicilském loutkářství (Opera dei pupi). Opera dei pupi je tradiční si- cilské marionetové divadlo. Jeho loutky se odlišují od jiných marionet jak hrami, v

297 K řadě hudebních tassovských inspirací srov. PELÍŠKOVÁ, Lucie. Armidy ve Vídni. Prolínání italských a francouzských prvků v tvorbě Tommasa Traetty, Antonia Salieriho a Christopha Willibalda Glucka. Disertační práce. Vedoucí práce: prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. Brno: Filozo- fická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Ústav hudební vědy, 2008, s. 23–43. Dostupné z www: . 118 nichž vystupují, tak také svým mechanismem, způsobem manipulace, jevištní or- ganizací a způsobem recitace. Počátky tohoto marionetového dívadla je těžko určit (někteří badatelé se domnívají, že tradice sahá až do řecké antiky); hlavní rozvoj tohoto divadla v jižní Itálii a na Sicílii však nastal až v 19. století. Zdroje námětů jsou různé, ale převládá středověká rytířská epika, „chansons de geste“ a také artu- šovské romance. Loutkaři, často lidé bez většího vzdělání, obráběli zejména námě- ty z ústní tradice. Vedle cyklu o Karlu Velikém a Písni o Rolandovi to byly improvi- zace na italské rytířské eposy Zuřivý Roland či Osvobozený Jeruzalém.298

3. 3. Don Quijote a jeho inspirativní vliv v románském prostředí 16. a 17. století

3. 3. 1. Španělsko

Cervantesův hrdina se svými příběhy během první třetiny 17. století pronikl přede- vším do karnevalových slavností i divadelních představení. První donquijotovský ohlas je doložen velice brzy. Již 10. června roku 1605 během slavnosti pořádané ve Valladolidu narození prince Filipa IV., budoucího ná- stupce trůnu, se objevuje v rámci divadelního představení postava Dona Quijota a Sancha Panzy. Cervantesovo dílo bylo brzy známo také v Americe. Postava bludného rytíře Dona Quijota se v říjnu či listopadu roku 1607 účastnila společně s dalšími romá- novými hrdiny rytířského klání organizovaného Pedrem de Salamanca, správcem tehdejšího hlavního města Pausa provincie Parinacochas v Peru, který oslavoval jmenování nového místokrále Juana de Mendoza y Luna, markýze z Montesclaros. Podle rukopisného vyprávění Relación de las fiestas que se celebraron en la Corte de Paussa299 popisujícího slavnost se rytířského souboje účastnila řada jezdců, kte-

298 V roce 1965 založil profesor a sběratel loutek Antonio Pasqualino spolu se skupinou intelektuálů a lidí z Palermské university Společnost pro zachování lidových tradic (Associazione per la conser- vazione delle tradizioni popolari), se záměrem zabránit tomu, aby se z různých tradicí, které na Si- cílii stále přežívaly, stalo pouhé lákadlo pro turisty. V roce 2001 vyhlásilo UNESCO sicilské mario- nety za světové kulturní dědictví. Srov. VIBAEK, Janne. Sicilské loutky a Mezinárodní loutkářské muzeum Antonia Pasqualina. Příspěvek z mezinárodního pracovního setkání "Aktivní možnosti prezentace muzejních sbírek na začátku 3. tisíciletí", Chrudim, 27.–29. 6. 2002. Dostupné z www: . 299 Relación de las fiestas que se celebraron en la corte de Pausa. Viz edice pořízená Franciskem RODRÍGUEZEM MARÍNEM. Don Quijote en América en 1607. Relación peruana, autografiada y reimpresa con notas. Madrid: Tip. de la Revista de archivos, bibliotecas y museos, 1921. 119

ří se všichni převlékli za románové rytíře. Správce, organizátor oslav, se nejdříve oblékl jako Cavallero de la Ardiente Espada, což byla přezdívka Amadise de Gre- cia, později vystupoval jako Bradaleon. A jeden z účastníků klání, Don Luis de Gal- ves, si vybral jiného hrdinu – do bitvy přijel jako Don Quijote (Cavallero de la Triste Figura).300 Kolem roku 1605–1606 (určitě však před rokem 1608) upravil Cervantesův román na divadelní prkna valencijský rodák dramatik Guillén de Castro (1569– 1631) v komedii nazvané Don Quijote de la Mancha. Komedie o třech jednáních byla tiskem publikována ve Valencii roku 1618 (v rámci první části souboru kome- dií - Primera parte de las Comedias de don Guillén de Castro). Její název je poně- kud zavádějící, neboť ústřední postavou není Don Quijote de la Mancha, jak uvádí titul, ale hra zpracovává příběh o Cardeniovi, Luscindě, Dorotei a Fernandovi, Ce- rvantesovy novely vložené v románu Don Quijote.301 Castro použil v komedii stej- ných postupů jako Cervantes.302 Předpokládal, že příběhy o hrdinských činech bludného rytíře mají diváci v paměti (podobně jako další rytířská vyprávění i romance) a že jim tudíž text přednášený na jevišti pomůže vybavit si úryvky a epizody známé z četby či poslechu a že je jeho hra víc zaujme. Roger Chartier se zamýšlel nad tím, zda mohli diváci příběh Dona Quijota znát, protože od jeho vydání uply- nula poměrně krátká doba.303 Došel k závěru, že ano, neboť Cervantesův román měl velký čtenářský ohlas. Úspěšnou recepci Dona Quijota tak dokládá nejen počet rychle za sebou následujících vydání románu (pět vydání v roce 1605, jedno v roce 1607 a jedno v roce 1608), ale také samotné Castrovo drama, které vyšlo u stejného nakladatele, který vydal roku 1605 první díl a roku 1618 i druhý díl Cervantesova románu: ve Valencii u Felipa Mey. Není zjevně náhodou, že Mey použil ve všech třech tiscích na titulním listě stejný dřevořez – obrázek rytíře s chocholem na hla- vě, jak se s kopím v ruce vrhá na palisády. Příběhy Dona Quijota byly podle Char- tiera všeobecně známy také proto, že se bludný rytíř Don Quijote a jeho sluha San- cho Panza stali velice brzy oblíbenými postavami při různých dvorských zábavách, lidových maškarádách, v nichž přežíval lidový humor a parodie.

300 CHARTIER, Roger. Écrit et cultures dans l’Europe moderne. Annuaire du Collège de France 2007–2008, 108, 2008, s. 469–495. Dostupné z www: . 301 Čerpá z 23., 30. a 36. kapitoly první části Cervantesova románu. 302 Castro zpracoval kolem roku 1606 podle Cervantesovy povídky také komedii La fuerza de la sangre. 303 Viz CHARTIER, Roger. Écrit et cultures dans l’Europe moderne. L’annuaire du Collège de France, 108, 2008, s. 469–495. Dostupné z www: . 120

Další Castrovou komedií čerpající volně námět ze Cervantesova románu a zmíněné vložené novely je komedie, jež vznikla přibližně ve stejné době (mezi lety 1607 a 1609) – El Curisoso impertinente. Tiskem vyšla také u Meye roku 1618, v souboru Castrových komedií; stejně jako zmíněný Castrův Don Quijote de la Man- cha. Cervantesův román byl brzy po roce 1605 znám také v Portugalsku, kde byl přijímán jako parodie. Jeho věhlas se rozšířil i do Německa304 a postavy dvou Ce- rvantesových hrdinů vystupovaly dokonce v koridě. Bylo to roku 1608, při slav- nostním vjezdu vévody z Lermy do města Tudela del Duero, které vévoda získal darem od krále Filipa III. V rámci koridy, která se rámci oslav pořádala, bylo uvedeno představení Aventuras del caballero don Quijote. Převod románu na divadelní scénu představuje dosti komplikovaný přechod z jednoho žánru do druhého, kdy si nová žánrová podoba žádá dosti zásadní úpra- vy. V případě divadelního ztvárnění Dona Quijota bylo nutné odstranit vypravěče, což dílu ubralo značně na jeho přitažlivosti a osobitosti. Dramatizace slavných ro- mánových předloh bývají však vždy určitou výzvou, dramatik se pochopitelně sna- ží, aby jeho adaptace byla stejně úspěšná nebo ještě úspěšnější než dílo původní. V divadelní tvorbě se stává, že úspěšná divadelní zpracování bývají napodobována; zejména ta, která měla divácký úspěch. Zdařilé divadelní úpravy totiž inspirují k podobným úpravám a adaptacím, takže roste počet dramatizací, jež jsou si v mnohém velmi podobné, nebo jsou skoro identické. Jejich vztah k původní romá- nové předloze není pak přímočarý, ale je ovlivněn též již dříve vzniklými žánrovými metamorfózami, tj. divadelními adaptacemi. Situace může být komplikována i sku- tečností, že divadelní hry nebyly koncem 16. a v první polovině 17. století zpravidla vydávány tiskem, nebo byly vydány s delším časovým odstupem, takže se často šíři- ly se v rukopisech, které se ne vždy dochovaly. O řadě divadelních her, jež v době svého vzniku formovaly vkus obecenstva a jsou dnes ztraceny, tak máme informace jen díky nepřímým zprávám nebo zmínkám v dobových textech.

304 Chartier uvádí španělsky psaný román jistého německého cestovatele Relación de las calidades de los españoles, v němž autor vyjmenovává čtenářsky nejoblíbenější literární díla španělského Zla- tého věku – vedle Celestiny, Lazarilla z Tormesu, první části pikareskního románu Guzmán z Alfarache, je to i román Don Quijote. 121

1. 3. 2. Francie

Maškarní a hudebně divadelní představení

Jednotlivé románové scény Dona Quijota byly Francouzům známy především díky francouzským překladům. Hlavní protagonisté vstoupili do širokého lidového po- vědomí ve francouzském prostředí (stejně jako jinde ve světě) rovněž velmi brzy.305 Objevují se různé maškarní dramatizace, balety a divadelní hry, v nichž je Don Quijote (tak jako jeho sluha Sancho Panza) vypodobňován především jako směšná komická postava. V recepci románu jako díla komického lze vycítit do jisté míry i dobový protišpanělský postoj a snahu podat v rámci nevázané zábavy typickou ka- rikaturu Španěla v obecnější rovině. Poprvé se postava směšného rytíře Dona Quijota objevila na prknech fran- couzského divadla 3. února roku 1614, kdy bylo v Louvru uvedeno baletní předsta- vení neznámého skladatele – Le Ballet de Don Quichot, dansé par Mrs. de Sante- nir.306 Divadelní postava Dona Quijota se představila publiku dokonce dříve než postava románová (Oudinův překlad vyšel za čtyři měsíce nato),307 ale text baletu se nedochoval. Maškarádní představení L’Entrée en France de Don Quichot de la Manche (autor není rovněž znám) bylo předvedeno mezi lety 1616–1625, tedy při- bližně ve stejné době, kdy vyšel francouzský překlad románu. V případě představe- ní se však jedná jen o výběr několika epizod.308 V roce 1630309 vyšla v Paříži tiskem spolu s básněmi divadelní hra Les Folies de Cardénio. Jedná se o jednu z divadelních adaptací Cervantesovy novely zařaze- né do první části románu Don Quijote, a to z pera dramatika a básníka Sieura de Pichou (1597–1631), autora, o němž není mnoho známo. Tato nepříliš zdařilá tragikomedie, v níž se Don Quijote objevuje jako komická postava, byla hrána už

305 Recepcí románu ve francouzském prostředí se zabýval Maurice Bardon. Odkazuji na jeho dvou- dílnou práci z roku 1931 – BARDON, Maurice. "Don Quichotte" en France au XVIIe et au XVIIIe siècle, 1605–1815. Paris: Librairie Ancienne Honoré Champion, 1931. 306 Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 142, s. 198. 307 K francouzským divadelním adaptacím Dona Quijota v 17.–18. století srov. CIORANESCU, Ale- xandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 539–547 a COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française, op. cit., s. 33–49. Dostupné z www: . 308 Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 116, s. 166-167. 309 Les folies de Cardénio vydány poprvé tiskem roku 1630, s privilegiem z roku 1629. Viz COU- DERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française (XVIIe et XVIIIe siècles). In Ce- rvantès et la France, op. cit., s. 33–49. 122 roku 1628, v l’Hôtel de Bourgogne.310 Příběhy Cardenia, Luscindy, Dorotey a dona Fernanda, které jsou obsaženy v 23.–30. a 36. kapitole první části Cervantesova románu, byly ovšem dramaticky zpracovány již mnohem dříve (příběh využil pro svoji hru Don Quijote de la Mancha již jmenovaný dramatik Guillén de Castro). Historie o Cardeniovi byla známa poměrně brzy také v Anglii, kde měla za- jímavé osudy, jak na to poukazuje Roger Chartier ve své nedávno vydané knize Cardenio, entre Cervantes et Shakespeare.311 V Londýně bylo na konci roku 1612 a na počátku roku 1613 uvedeno představení s názvem Cardenio, jehož originální text však neznáme; hra nebyla nikdy vytištěna a její rukopis se nedochoval. Bylo to jedno z představení, které se hrálo na přelomu roku 1612 a 1613 (během tzv. Twelfht Night, tj. mezi Božím Hodem a Třemi králi) a pak v době karnevalu od 2. února do 2. března 1613. Anonymní autor si námět našel v anglickém překladu Thomase Sheltona první části románu Don Quijote vydaném roku 1612 (The Histo- ry of the Valorous and Wittie Knight-Errant Don-Quixote of the Mancha). O tom, že se toto představení konalo, existují pouze nepřímá svědectví – účetní knihy, kde se zaznamenávaly platy vyplacené anglickým hercům královským pokladníkem. Ty zmiňují 20. května a 9. července 1613 odměnu jistému Johnu Hemingesovi, herci divadelní společnosti King's Men, oficiálně nazývané Grooms of the Chamber, a to za vystoupení v šesti hrách, mezi nimiž byla i hra „Cardenno“, a za vystoupení „před vyslancem vévodou savojským, hostem anglického panovníka“ ve hře na- zvané „Cardenna". Na divadelní scénu se cervantesovská hra Cardenio vrátila v roce 1727 jako adaptace kritického editora Shakespearových děl Lewise Theobal- da (1688–1744). 312 Cardenio je ukázkový příklad několikanásobné metamorfózy literárního dí- la, která je navíc zajímavá tím, že obsah této hry neznáme a patrně nebudeme ni-

310 PICHOU, Claude. Les folies de Cardénio. Tragi-comédie; (suivie des) Autres œuvres poétiques: 1630–1629. Jean-Pierre LEROY (éd.). Genève: 1989 (1re éd. Paris, 1630). 311 CHARTIER, Roger. Cardenio entre Cervantès et Shakespeare. Histoire d'une pièce perdue. Paris: Gallimard, 2011; též CHARTIER, Roger. Écrit et cultures dans l’Europe moderne. L’annuaire du Collège de France, 109, 2010, Dostupné z www: . 312 Viz CHARTIER, Roger. El día en que Shakespeare se inspiró en Cervantes. La nación, viernes 5 de octubre de 2012. Dostupné z www: ). Právo k této hře si o čtyřicet let později, v roce 1653, nechal zaregistrovat londýnský nakladatel Humphrey Moseley; nahlásil ji jako „The History of Cardenio, By Mr Fletcher & Mr Shakespeare“, tedy jako společnou hru Johna Fletchera (1579–1625) a Wilia- ma Shakespaeara (1564–1616), dramatiků alžbětinského divadla (viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 151, s. 206–297 – Folio Cardenio. Fletcher je spolu s dalším dramatikem té doby Francisem Beaumontem (1584–1616) také autorem komedie The Knight of the Burning Pestle (asi 1609, tiskem 1613), komedie, první dramatické parodie na ry- tířskou tématiku). 123 kdy přesně znát; rekonstruovat ho můžeme jen hypoteticky podle řady nepřímých informací a na základě srovnání s jinými díly, jež tento námět zpracovávají. Pátrat po původním dramatickém textu, který sám o sobě už byl výsledkem jisté meta- morfózy a pak následně prošel dalšími obsahovými, formálními i žánrovými pro- měnami, je však pro literárního historika a teoretika lákavá výzva, která se neod- mítá. Zejména jedná-li se o dílo, které inspiroval Miguel de Cervantes. Maškarádní, pantomimická a baletní hudební představení se k románu ob- rací i v dalších letech. Postavy ze Cervantesova románu si v divadelních a maškar- ních představeních udržují popularitu po celé 17. století. Jako příklad lze vést např. balet Bacchus triomphant sur l’Amour (1633), v němž protagonisté Don Quijote a Sancho Panza představují dva opilce, nebo Le grand ballet des Bien-venus, baletní představení na text básníka a libretisty Isaaca de Benserade (1612–1691) a hudbu Jean-Baptista Lullyho (1632–1687), které bylo uvedeno v Compiègne roku 1655 v rámci oslav svatby vévodkyně z Modeny.313 O divadelní adaptaci Cervantesova románu se úspěšně pokusil v letech 1639, 1640 a 1642 také donedávna poněkud opomíjený francouzský dramatik Guyon Guérin de Bouscal (1613–1657) ve své dramatické trilogii Dom Quichot de la Manche. Největší ohlas měla jeho třetí komedie z roku 1642 Gouvernement de Sancho Pansa, kterou upravila Molièrova společnost a úspěchem ji hrála v letech 1665–1678. Francouzská literární kritika zastává názor, že hlavní protagonisté Ce- rvantesova románu silně ovlivnili Molièrovu komiku (a to nejen v této hře, ale i v dalších jeho komediích, zejména v postavě sluhy Sganarella). Přiznávají však, že se nemuselo jednat o vliv zprostředkovaný (tj. přes Bouscalovu hru), ale že to mohl být přímý vliv Cervantesova díla (je známo, že Molière četl španělsky a ve španěl- štině byl prý i schopen psát).314 5. února 1700 byla za přítomnosti Ludvíka XIV. v Marly-le Roi premiérově uvedena Mascarade de Don Quichotte,315 o níž se ve svém Journal pochvalně

313 Grand ballet des bien-venus. Dostupné z www: nebo viz též CIORANE- SCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 542. Též LOSADA GOYA, José Manuel. Biblio- graphie critique de la littérature, op. cit., nr. 123, s. 173–174. 314 COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française, op. cit., s. 29–34. 315 COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française op. cit., s. 33–49. Do- stupné z: . Srov. též CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 542 a BARDON, Maurice. "Don Quichotte" en France, op. cit., s. 510. Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 115, s. 165. 124 zmiňuje („une mascarade très-agréable de don Quichotte“) kronikář Ludvíka XIV. Philippe Courcillon, markýz de Dangeau (1638-1720).316 Ohlas měla patrně i hudební veršovaná tragikomedie o pěti jednáních Dom Quichotte de la Manche, chevalier errant. Espagnol révolté neznámého autora, která vyšla roku 1703 ve Štrasburku a která bývá podle inciál „C. D.“ v úvodní dedikaci připisována libretistovi Cadillanu de Lagarde.317 Kniha nachází v Národní knihovně v Paříži (jeden z tisků je datován dokonce rokem 1701), ale byla rovněž ve sbírce hořínsko-mělnických Lobkowiczů, uložené dnes v Národní knihovně).318 Bardon se domnívá, že představení mohlo mít politický podtext (válka o španělské dědictví) a Don Quijote byl personifikací nepřátelského Španělska.319

Próza

Ve francouzské literatuře se objevují se též prozaické literární práce, které Do- naQuijota zesměšňují i z hlediska jeho čtenářské posedlosti. Je to především ro- mán Charlese Sorela Berger extravagant (1627–1628). Sorelova zajímavá a v určitém smyslu originální próza má analogickou zápletku jako Cervantesův ro- mán, hlavní hrdina připomíná Dona Quijota, jeho sluha Sancho Panzu. Francouz- ský román se však vrcholnému prozaickému dílu Cervantesovu nevyrovná. Z dalších lze uvést např. prózu Le Don Quichotte gascon (1630) Adriena de Monluc comte de Cramail alias le Comte de Cramail (1571–1646) zařazenou do souboru povídek Les Jeux de l’Inconnu, 320 v němž Don Quijote připomíná spíše fanfarónského „matamora“ než Cervantesova rytíře smutné postavy, nebo Le Chevalier hypocondriaque (1632) z pera Du Verdiera,321 kde románový hrdina trpí stejnou nemocí jako protagonista Sorelova románu – o rozum jej připravila četba Amadíse a jiných „škodlivých“ knih.

316 COURCILLON DE DANGEAU, Philippe, marquis de. Journal du marquis de Dangeau, avec les additions du duc de Saint-Simon. Éd. par E. Soulié, L. Dussieux, P. de Chennevières [et al.]. T. 7 1699–1700. Paris: Firmin Didot, 1856, Année 1700, s. 244–245. Dostupné z www: . Markýz de Dangeau popisuje ve svém Journal každodenní události na na dvoře krále Ludvíka XIV. ve Versailles 1684-1720. 317 Dom Quichotte de la Manche chevalier errant Espagnol révolté. Tragi-comédie, dédiée à Madame la Marquise de Vassé. Strasbourg: Chez Josie Staedel, Marchand libraire, 1703. 12°. Viz též COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française, op. cit., s. 31. 318 Národní knihovna ČR, sign. 9 K 80. 319 BARDON, Maurice. "Don Quichotte" en France, op. cit. , s. 510. 320 Vydáno v Paříži 1630. Viz LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 132. s. 182–183. 321 Le Chevalier hypocondriaque. Paris: Pierre Billaine et Veuve de M. Guillemot, 1632. Viz LOSA- DA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 135, s. 185–186. 125

Burleskní podobu mají zmínky o Donu Quijotovi v dílech Paula Scarrona (1610–1660). Jeho stěžejní dílo Le roman comique čerpá ze španělské literatury – nejen z románu Cervantesova a jeho Příkladných povídek, ale také z pikareskních románů. Jistá podobnost Cervantesova a Scarronova románu, která vychází z podobného vidění reality a podobného využití prostředků komiky, zejména iro- nie, tato dvě díla sbližuje, jak ve své komparativní práci ukázala Dagmar Píchová, která se brání hovořit o přímém vlivu Cervantesova Dona Quijota na Scarronův Komický román.322 Píchová v kapitole o literární recepci Cervantesova díla ve francouzském prostředí 17. století poukázala na typický trojí přístup francouzského kulturního prostředí k Cervantesovu „chef-d´oeuvre“, a to na příkladu přístupu tří francouzských spisovatelů: Pierra Perraulta (1608–1680), Charlese de Saint- Évremonda (1613–1703) a Charlese Sorela (ca 1602–1674). Francouzští inte- lektuálové román buď přijali, nebo odmítli, nebo teoreticky odmítli, ale zároveň jím byli podvědomě ovlivněni.323 Brzy po vydání francouzského překladu se spusti- la, jak píše Píchová, „une vague de ´quichottisme´dans l'espace littéraire fran- çais“.324 Není nikterak překvapivé, že francouzské čtenářské publikum 17. století chápalo především Cervantesův román jako dílo zábavné a komické.325 Mezi obdivovatele románu patřil vedle Racina, Madame de Sévigné také George de Scudéry (1601–1667), který navrhuje, aby se pro označení kvalitní prózy používal výraz „Es de Cervantes“, podobně jako se říká „Es de Lope“ v případě kladného ocenění poezie a dramatu.326 Cervantese obdivoval rovněž sati-

322 PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique dans le roman comique de Scarron: étude comparative avec Don Quijote de Cervantes. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 200. Rozbo- rem Sorelova románu a studiem literárních vlivů se zabývalo v poslední době také několik badatelů zahraničních – viz např. HAUTCOEUR, Guiomar. Scarron lecteur de Cervantès: une lecture com- paratiste du Roman comique. Cahiers de l'Association internationale des études françaises, 62, 2011, s. 215–228; MERINO-GARCÍA, María-Manuela. La novela corta en el siglo XVII: Scarron y sus modelos españoles. Tesis Univ. Jaén: Universidad de Jaén. Departamento de Filología Francesa Departmento de Filología Francesa, 2002 a MERINO-GARCÍA, María-Manuela. La recepción de la novela corta española en Francia: Scarron y sus modelos españoles Sorel y Scarron. Dostupné z www: . 323 PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique, op. cit., s. 97–101 a PÍCHOVÁ, Dagmar. Les lecteurs français de Don Quichotte: Pierre Perrault, Saint-Evremond, Charles Sorel. Sens Public. Revue électronique internationale, 8. 5., 2007, s. 1–8. Dostupné z www: . 324 PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique, op. cit., s. 97. 325 Píchová poukazuje v této souvislosti na postoj Mme Sévigné, který byl pro dobové přijetí Dona Quijota typický – román oceňovala pro jeho komičnost a jako rezervoár komických situací, které používala ve své tvorbě. Viz PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique, op. cit., s. 100–101. 326 Tamtéž s. 100. Srov. též CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 528. Geor- ges Scudéry – LÁmant libéral z roku 1638. Lisabonské vydání prvního dílu Dona Quijota z roku 126 rik a libertin Charles de Saint-Évremond (kol. 1614–1703), který „lisait conti- nuellement Don Quichotte et ne le finissait que pour le recommencer“.327 Španěl- skou literaturu měl v oblibě, „ …comme l’Espagne est le pays du monde où l’on aime le mieux, je ne me lasse jamais de lire, dans les auteurs espagnols, des aventures amoureuses“.328 Saint-Évremond byl jeden z mála, který Cervantesova Dona Quijota dokázal plně ocenit a četba Cervantesova Dona Quijota mu přinášel potě- šení:„Il y a peut-être autant d’esprit, dans les autres ouvrages des auteurs de cette nation, que dans les nôtres ; mais c’est un esprit qui ne me satisfait pas, à la ré- serve de celui de Cervantes, en Don Quichotte, que je puis lire toute ma vie, sans en être dégoûté un seul moment.“ Saint-Évremond si byl také vědom nevšední tvůrčí invence Cervantesovy: „De tous les livres que j’ai lus, Don Quichotte est celui que j’aimerois mieux avoir fait: il n’y en a point, à mon avis, qui puisse contribuer davantage à nous former un bon goût, sur toutes choses. J’admire comme dans la bouche du plus grand fou de la terre, Cervantes a trouvé le moyen de se faire connoître l’homme le plus entendu, et le plus grand connoisseur qu’on se puisse imaginer. Jádmire la diversité de ses caractéres, qui sont les plus recherchés du monde, pour les especes, et dans leurs especes les plus naturels.“329 Saint- Évremond dospěl k hlubšímu pochopení románu, který pro něho nepředstavoval jen komický žánr, ale také zábavné dílo, které má pobavit a rozptýlit. Jeho korespondence je plná narážek na Cervantesův román a spisovatel své dopisy dokonce podepisuje jako „El cavallero“ nebo „Hasta la muerte“. V roce 1674 v dopise příteli Louisi de la Tremoille, hraběti dÓlonne (1626–1686) píše: „…Que les malheureux donc ne cherchent pas dans les livres à sáttrister de nos miseres, mais à se ré- jouïr de nos folies; et par cette raison, vous préfererez à la lecture de Sénéque, de Plutarque et de Montagne, celle de Lucien, de Pétrone, de Don Quichote. Je vous recommande sur tout Don Quichote: quelque affliction que vous ayez, la finesse de son ridicule vous conduira imperceptiblement à la joye. …“.330 Literárně se

1605 měl ve své knihovně prezident pařížského Parlamentu, spisovatel a slavný bibliofil Jacques de Thou (1553–1617). Srov. CHARTIER, Roger. La Europa castellana, op. cit., s. 145–146. 327 PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique, op. cit., s. 100. 328 „De quelques livres espagnols, italiens et françois“ – viz SAINT-ÉVREMOND, Charles. Oeuvres de Monsieur de Saint-Evremond … Tome troisième. A Londres: chez Jacob Tonson, 1725, s. 20–25. Dostupné z www: . 329 Tamtéž, s. 20–21. 330 Tamtéž, s. 68. 127

španělským románem inspiroval ve své ostře satirické komedii Opéra, v níž použí- vá podobné umělecké postupy jako jeho španělský vzor.331 I když většina reakcí francouzské veřejnosti na uvedení Cervantesova románu do francouzské literatury byla kladná, ve druhé polovině 17. století nebyl Don Qui- chotte příliš připomínán a oceňován. Např. Jean Chapelain Cervantesův román hodnotil značně přísně vzhledem k ostatním rytířským románům. Úspěšné podle něho byly pouze hry Molièrovy (viz výše). Přísného hodnocení se dostalo španěl- skému románu také z pera Pierra Perraulta a jezuity Dominika Bouhourse (1628–1702). Pierre Perrault si ve svém dílku z roku 1679 Critique du Livre de Dom Quichotte de la Manche332 stěžuje, že Cervantes složil špatný román, i když tvrdí, že řada nedostatků Dona Quijota vyplývá vlastně z jeho „nation vaine et fanfaronne“.333 Negativní kritika díla odráží jak Perraultovo naprosté nepochopení románu a vypravěčských postupů autora („le verbiage insuportable de Cervantes“, míchání „komického“ s „poetickým“ apod.), tak také změny estetických norem ve Francii druhé poloviny 17. století (nepochopen zůstal především Cervantesův iro- nický přístup).334 „Pierre Perrault était d´un milieu trop raisonnable pour goûter la fantasie et les libertés de Cervantes, – mais surtout, il manquait de clairvoyan- ce“.335 Jako třetí typ francouzského postoje vůči Cervantesovu románu uvádí Pícho- vá kritický názor Charlese Sorela, zakladatele komické francouzské prózy, který se k Cervantesovu románu vyjadřuje v několika svých dílech, zejména pak ve dvou literárněvědných spisech: Bibliothèque française a De la connaissance des bons

331 Viz CHARTIER, Roger. Don Quichotte. Réception et illustrations. De l'œuvre gaie à l'œuvre triste (Roger Chartier. „La fabrique du texte. Écriture, publication et lecture aux 16e et 17e siècles. Études de cas“). 15 mai 2011. Dostupné z www: . 332 Critique du Livre de Dom Quichotte de la Manche par Pierre Perrault (1679). Rukopis s úvodem a poznámkami Maurice Bardona (Paris: Imp. les Presses Modernes, 1930). Srov. též LO- SADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 150, s. 205–206. 333 Srov. recenzi Bardonovy edice Perraultovy kritiky: MÉRIMÉE Paul. Maurice Bardon: Critique du Livre de Dom Quichotte de la Manche, par Pierre Perrault, 1679. Ouvrage manuscrit publié pour la première fois … Paris: Les Presses Modernes 1930. Bulletin Hispanique, 1931, vol. 33, n° 4, s. 360–361. Dostupné z www: . 334 “J' ai examiné ce livre [...] aventure par aventure, depuis le commencement jusqu'à la fin dans ses deux parties, et j'ai fait une critique générale de ce qu'il contient, par laquelle je fais voir des absurdités, contrariétés, impossibilités, indécences, malhonnêtetés, langueurs et longueur de style et de narration, inutilités, bassesses, négligences, manque de jugement et d'invention, fanfaronne- rie et vanité de l'auteur avec son peu de capacité et de suffisance.“ Citováno podle: PÍCHOVÁ, Dagmar. Les lecteurs français de Don Quichotte, op. cit., s. 3. 335 Viz MÉRIMÉE Paul. Maurice Bardon: Critique du Livre de Dom Quichotte, op. cit., s. 361. 128 livres. Francouzský romanopisec sice kritizuje kompozici Cervantesova díla, která je zatížena podle něho zbytečnými odbočkami, nebo Cervantesovo nerespektování věrohodnosti, ale Cervantesův vliv na Sorelovy literární práce, především román Histoire du Berger extravagant, byl značný. Sorelovy teoretické výtky vůči Cerva- ntesovu románu a jeho literárněkritický odsudek se tak naštěstí rozchází se Sorelo- vou literární praxí.

Ikonografie

K šíření Cervantesova díla významně přispěly i knižní ilustrace a ikonografie volné grafiky a gobelínů. Francouzský malíř Jean Monier (1600–1656) věnoval Donu Quijotovi 34 výjevů malovaných na dřevě, které vznikly roku 1630 a které zdobí jídelnu na zámku Cheverny na řece Loiře. Mědirytec Jacques Lagniet (1620–1675) je autorem 38 mědirytin, které nesou společný název Les Advantures du fameux Chevalier Dom Quixot de la Manche et de Sancho Pansa, son escuyer. Série vznikla v Paříži kolem roku 1650. Lagnietovy ilustrace, v nichž je hlavní nosnou linií rytíř na koni, zdůrazňují u Dona Quijota prvek dobrodružnosti a válečnic- tví a hlavní hrdina v jejich pojetí představuje postavu oscilující mezi dvěma polo- hami – komickou a vážnou. První knižní donquijotovské ilustrace se objevily v anglických, německých, holandských a bruselských edicích počínaje rokem 1618. Velmi populární byly ry- tiny z poloviny 17. století připisované Salomónovi Saverymu (1594–1665), po- prvé použité v holandském překladu Dona Quijota z roku 1657 vydaném v Dordrechtu. V roce 1662 byly v bruselském španělském vydání románu Janem Mommaertem poprvé otištěny mědirytinové ilustrace antverpského mědirytce Frederika Bouttatse ml. (ca 1620–1676). Ty se pak často objevovaly i ve fran- couzských tiscích a značně přispěly k formování čtenářského vkusu i čtenářských představ týkajících se Cervantesova díla. Někdy kolem roku 1715 maluje malíř francouzského rokoka Charles- Antoine Coypel (1694–1752) sérii 28 kartonů, předloh pro cervantesovské gobe- líny, které v různých variantních provedeních a imitacích až do Francouzské revo- luce zdobily řadu šlechtických paláců a zámků (dnes se nacházejí na zámku

129 v Compiègne).336 Sloužily také jako předlohy pro knižní ilustrace, které byly často v první polovině 18. století reprodukovány v řadě vydání francouzských i cizích (poprvé vyšly roku 1724 v pařížské edici Dona Quijota). Až z let 1735–1745 pak po- chází série 13 obrazových předloh určených pro výrobu tapiserií v královské manu- faktuře v Beauvais které zhotovil malíř Charles-Joseph Natoire (1700–1777); dnes jsou umístěny v galerii Natoire na zámku Compiègne.337 Vrcholné dílo španělské prózy Zlatého věku – Cervantesův Don Quijote byl ve francouzském prostředí 17. století silným inspiračním zdrojem, a to přesto, že nebyl vždy pochopen jak literární kritikou, tak francouzskou literární veřejností, která ne vždy ocenila jeho umělecký způsob vidění skutečnosti, tj. jeho komiku a humor. Četba románu (v originále i překladu), existence literárních adaptací z něho vycházejících, ikonografické zobrazení donquijotovské látky společně s maškarními a divadelními festivitami a doprovodnou hudbou, jež čerpaly inspiraci v Cervantesově románu, to všechno byly po celé 17. a 18. století významné sdě- lovací kanály, jimiž se recepce donquijotovského příběhu dostávala do běžného ži- vota Francouzů, kteří si tak utvářeli svoje představy o literatuře a umění nejen španělském, ale i francouzském.

3. 3. 3. Itálie

Také italská literatura zaznamenala v 17. století vliv Cervantesova románu na podžánr epické poezie – a sice hrdinsko-komický epos. Román ovlivnil např. epos La secchia rapita Alessandra Tasoniho z roku 1622 („la mia stirpe vien dal lito ispano, /ed è famosa oltre i confini eoi./ Quel don Chisotto in armi sì sovrano, principe de gli erranti e de gli eroi,/ generò di straniera inclita madre/ don Flegetonte il bel, che fu mio padre“).338 Narážky na Dona Quijota se objevují také v díle Agostina Mascardiho (1591–1640) Discorsi morali sulla tavola di Cebete

336 CHARTIER, Roger. Don Quichotte. Réception et illustrations, op. cit. Viz též HARTAU, Johan- nes. Algunas representaciones iconográficas de Don Quijote en Francia. In Cervantès et la France. Réd. Eduardo González Calleja ... Dir. de la publ. Jean-Pierre Étienvre. Madrid: Casa de Velázquez, 2007 (Mélanges de la Casa de Velázquez No. 37–2, 2007. s. 81–106. Dostupné z www: . 337 K ikonografické výzdobě Cervantesova románu viz též např. La imágen del Quijote en el mundo. Carlos Alvar, José Manuel Lucía Megías aj. Barcelona: Lunwerg editores, 2004. 338 RUFFINATO, Aldo. Presencia y ausencia del Quijote en Italia. In L’Insula de Don Chisciotte. Atti del XXIII Convegno, Palermo, 6–8 Ottobre 2005. A cargo de M. Caterina Ruta y Laura Sil- vestri, Flaccovio editore, Palermo, 2007, s. 237–251. Dostupné z www: . 130

Tebano“, jež vyšlo v Benátkách v letech 1627 a v eposu Carla de´Dottoriho (1618–1685) Asino dóro z roku 1652. Na konci 18. století vzniká zajímavá donquijotovská parodie. Sicilský inte- lektuál, básník a sběratel lidové scilské poezie Giovanni Meli (1740–1815) je autorem hrdinsko-komického eposu („poema eroi-comicu“), který sepsal ve stancích a v sicilštině - Don Chisciotti e Sanciu Panza (1787).339 V druhé polovině 17. a v první polovině 18. století nastává věk hudebních dramat („dramma per musica“), v nichž se donquijotovské téma parodující ducha rytířských románů objevuje velice často. Jmenujme alespoň hudební drama Il Don Chissiot della Mancia z roku 1680, k němuž libreto složil Marco Morosini (zemř. 1654) a hudbu Carlo Sajon (nar. 1649), anebo tři hudebně dramatické satiry od Girolama Gigliho (1660–1722): Il Ludovico Pio, LÁmor fra lÍmpossibili, a Un pazzo guarisce láltro, o Il don Chisciott. V 18. století oblibu Cervantesova románu udržovala divadelní představe- ní.340 Cervantovské téma se objevovalo často jak v hudebních hrách, tak v žánru „opera buffa“. Většinou se jedná o parodie či burlesky, z nichž řada byla hrána a vydávána v Neapoli či ve Vídni.341 Právě ve Vídni se roku 1719 hrála tragikomická opera Don Chisciotte in Sierra Morena.342 Hudbu na libreto, na němž se podíleli společně Italové Apostolo Zeno (1668–1750) a Pietro Pariati (1665–1733) slo- žil Francesco Bartolommeo Conti (1681–1732). V neapolském Teatro Nuovo se hrála v době karnevalu roku 1755 či 1756 opera Il curioso del suo proprio danno, kterou složil představitel neapolské operní školy Niccolò Vito Piccinni (1728– 1800) podle Cervantesova Dona Quijota na libreto neapolského básníka a libretisty Antonia Palomby (1705–1769). Postava Dona Quijota inspirovala rovněž Gi- ovanniho Paisiella (1740–1816), jiného neapolského operního skladatele, který napsal na libreto Giovanniho Battisty Lorenziho (1721–1807) komickou operu Il Don Chisciotte della Mancia. Premiéru měla v neapolském divadle Teatro dei Fiorentini roku 1769. A ve Vídni, v Kärntnertortheater, se hrálo roku 1771 divadel-

339 Blíže FIDO, Franco. Viaggi in Italia di Don Chisciotte e Sancio nel Settecento. Farsa, follia, filosofia. Italies [online], 4, 2000, s. 241–281. Dostupné z www: . 340 RUFFINATO, Aldo. Presencia y ausencia del Quijote, op. cit., s. 239–243. 341 Blíže FIDO, Franco. Viaggi in Italia di Don Chisciotte e Sancio nel Settecento. Farsa, follia, filosofia, op. cit., s. 241–281. Dostupné z www: . Srov. též NO- MMICK, Yvan. El Quijote en la ópera. In El Quijote y la música. Dostupné z www: . 342 Don Chisciotte in Sierra Morena. Tragicommedia per musica; da rappresentarsi nella Cesarea Corte per comando augustissimo nel carnevale dell'anno 1719 / [di Apostolo Zeno ...]. La musica è del Sign. Francesco Conti. Vienna d'Austria: Van Ghelen, 1719. 131 ní představení Don Chisciotte alle nozze di Gamace známého hudebního skladatele Antonia Salieriho (1750–1825) a italského libretisty žijícího ve Vídni Gio- vanniho Antonia Gastona Boccheriniho (nar. 1742).343

V. Čtenářská recepce, základní stupeň literární recepce

V kapitole IV. jsme se zabývali literární recepcí španělského rytířského románu a jeho různými metamorfózami, k nimž při ní docházelo. V této kapitole se zaměříme na recepci čtenářskou. Jsme si vědomi toho, že literární a čtenářská recepce jsou dvě spojené nádoby, které spolu úzce souvisejí. Překladatel a spisovatel je primár- ně především čtenář a jejich čtenářské zážitky se pak různým způsobem odrážejí v jejich tvůrčí překladatelské či literární činnosti. Pojem čtenářská recepce evokuje jednostranný akt pasivního přijímání ze strany recipienta, tj. toho, kdo text přijímá. Tak tomu však není. Přijímající subjekt (konzument, čtenář) zcela pasivní není. Jistým druhem aktivní recepce je již jen samotné kladné nebo záporné přijetí díla. Nemluvě o tom, které další aktivní formy recepce může přijímané dílo vyvolat. Přijímané dílo ovlivňuje jak životní názory, postoje a chování i emoce čtenářů a v případě čtenářů s uměleckými ambicemi po- chopitelně také jejich vlastní uměleckou (nejen literární) kreativitu. A obráceně, způsob, charakter i průběh této recepce závisí na konzumentovi, čtenáři. Na jeho vzdělání, znalostech, ale i životních názorech a zkušenostech, čtenářském vkusu a preferencích. Čtenářské recepce „usages des lectures“ (plurál lépe vystihuje jejich diferen- covanou podobu) jsou podmíněny nejen individuálně, ale také společensky – ovlivněny sociálním, kulturním a literárním prostředím určité doby. A mohou být, v případě umělecky aktivních konzumentů podstatou vyššího stupně recepce – umělecké i kulturní. Čtenářské recepce nemají však jen vliv v oblasti četby (a vyvolané umělecké aktivity čtenářů), tedy na literaturu, umění a kulturu daného společenství určité dané doby. Druhotně mají také vliv ekonomický; ovlivňují ediční politiku, knižní výrobu a knižní obchod. Tedy oblast, která ovšem zase může zpětně ovlivňovat lite- rární tvorbu daného společenství i jeho konzumenty. Tento ekonomický vliv u ně-

343 BOCCHERINI, Giovanni Gastone, SALIERI, Antonio. Don Chisciotte alle nozze di Gamace. Di- vertimento teatrale. Vienna: Trattner, 1770. 132 kterých literárních žánrů nelze podceňovat. V případě španělského rytířského ro- mánu jako jednoho z žánrů zábavné literatury sehrál nepochybně značnou roli; ostatně dnes tomu je podobně – zábavná literatura má vždy těsnější vazbu na čte- náře a potažmo na celý knižní průmysl. O čtenářských recepcích hovoříme jednak v souvislosti s četbou originálních děl, tedy děl v jazyce, v němž autor dílo napsal, jednak v souvislosti s četbou pře- kladů. A tady čtenářská recepce probíhá složitěji, má podvojný charakter, vědomý či podvědomý. V každém případě existuje čtenářská recepce díla originálního a čtenářská recepce překladové literatury. Nemusejí být totožné, role překladatele, jako autora kulturní transpozice originálního díla zde hraje významnou roli (o tom viz výše).

1. Čtenářské recepce a dějiny četby

Dějiny četby a čtení je disciplína, která se profilovala badatelsky v evropském i svě- tovém měřítku před více jak šedesáti lety, a to v souvislosti s rozvojem nových pří- stupů v historiografii – s nástupem nového historického myšlení, které se zrodilo v první polovině 20. století jako reakce na tradiční historiografii 19. století, známé- ho jako „la nouvelle histoire“ nebo „L´École des Annales“. Revoluční význam toho- to novátorského směru, který zásadním způsobem ovlivnil všechny společensko- vědní obory, rozšířil nebývalým způsobem doménu historického bádání a podnítil široce pojatou interdisciplinární spolupráci (zejména se sociologií, psychologií, kulturní antropologií, etnografií, literaturou, literární komparatistikou a lingvisti- kou, dějinami umění, ale i s některými exaktními obory – geografií, statistikou, demografií či klimatologií), je již dostatečně uznáván i v České republice. Změna v pojetí studia dějin knihy („historie du livre“) jako samostatného a zároveň silně interdisciplinárního vědního oboru, v němž mají bádání o dějinách četby, způsobech čtení („histoire de lecture“, „histoire du lire“, „histoire des pratiques de la lecture“) a čtenářské recepce svoje důležité místo, mění podstatným způsobem náš pohled nejen na dějiny psaní, dějiny literatury, ale vůbec na celé kulturní dějiny. V minulosti se zkoumala kniha v historickém kontextu především vzhledem k autorovi – dějiny knihy („l’histoire du livre“) byly pojímány jako dějiny literatury a knižní produkce a byly ztotožňovány s dějinami knihtisku či dějinami tiskařů (nakladatelů); případně byla kniha zkoumána jako zvláštní druh řemeslné-

133 ho výrobku, jako objekt sám o sobě, představující složitou strukturu vazeb mezi obsahem a formou. Fakt, že kniha představuje také prostředek komunikace, sice zpochybňován nebyl, ale dějiny knižní kultury byly chápány především jako prostý sled dějiných událostí či množina údajů a badatelé historie knihy zastávající toto klasické pojetí se tím, v čem spočívá význam a specifičnost knihy jako komunikač- ního prostředku, nezaobírali. Mezník v knihovědném bádání představuje vydání dnes již slavné publikace L’apparition du livre (Příchod knihy),344 jejímiž autory jsou Lucien Febvre (1878–1956) a Henri-Jean Martin (1924–2007).345 Dílo mělo pro rozvoj bádání v oblasti dějin četby a čtení rozhodující vliv; zcela změnilo badatelské přístupy a metody, a to jak v celé Evropě, tak i v zámoří. Dnes je dějinám knihy, historii psaní a čtenářských praktik v Evropě (především ve Francii,346 Španělsku,347 Anglii,348 ale i v dalších evropských zemích) věnovaná soustavná a zasloužená pozornost. Evropští kulturní historikové na čele s Rogerem Chartierem (nar. 1945), ředitelem Vysoké školy sociálních studií a profesorem na pařížské Collège de Fran- ce,349 zaměřili svoji pozornost na zkoumání psaných textů vzhledem k jejich spole-

344 Srov. poslední vydání díla ve Francii roku 1999 v kolekci „Bibliothèque de L’Évolution de l’Humanité“ s předmluvou Frédérica Barbiera (FEBVRE, Lucien, MARTIN, Henri-Jean. L’apparition du livre. 3e éd. Postface Frédéric Barbier. Paris: Albin Michel, 1999). Anglicky vyšlo dílo pod názvem The Coming of the Book, London 1976 (naposledy 1997), španělsky La aparición del libro (poprvé 1962; třetí poslední vydání v roce 2005). Italsky La nascita del libro naposledy péčí A. PETRUCCIHO v roce 2005 (8. vydání). Polsky vyšla kniha pod názvem Książka, ten zaczyn (przeł. A. MENCEL), srov. recenzi v Przegląd Humanistyczny 1989, nr. 8/9, s. 163–190. Do polštiny byly převedeny i některé další studie H.-J. Martina z knihy Histoire et pouvoir de l’écrit. Česky bo- hužel nevyšel ani „Příchod knihy“, stejně jako žádná jiná Martinova práce. 345 Blíže k tématu KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Lire pour vivre: French Cultural History of Reading and Its Reception in Recent Czech Historiography. Acta Comeniana 20–21 (XLIV–XLV), 2007, s. 209– 235 a KAŠPAROVÁ, Jaroslava. L´interactivité des approches de l´Histoire de la littérature, Histoire de la traduction et Histoire de la lecture (příspěvek na konferenci Outils théoriques, notions et concepts. Les enjeux méthodologiques en littérature, linguistique, didactique et traductologie. Masa- rykova univerzita, Univerzitní středisko. Telč, 20.–23. září 2012, v tisku). 346 Vůdčí postavení francouzské historiografie a knihovědy je více než zřejmé, viz předcházejí- cí poznámky. 347 Prudký rozvoj bádání v oblasti dějin četby a psaní se projevuje jak v publikování, tak překládání řady prací týkajících se dějin knihy a četby ve Španělsku i ve světě, v pořádání odborných konferen- cí i v založení specializovaných vědeckých center – (Instituto de Historia del libro y de la lectura, 2002) a s tím spojeným vznikem nových časopisů a edičních řad (Litterae, Syntagma aj.). Základní poučení – viz Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François Lopez, Jean-François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipé- rez, 2003. 348 Srov. např. ALTICK, Richard Daniel. The English Common Reader. A Social History of the Mass Reading Public 1800–1900. Chicago: University of Chicago Press, 1957 a zatím ojedinělý ex- periment The Reading Experience Database (RED) 1450–1945. Dostupné z www: . 349 K osobě Chartiera a jeho aktivitám viz Centre de Recherches Historiques de l´École des hautes études en sciences sociales, Dostupné z www a též KAŠPAROVÁ, J., Lire pour vivre, op. cit., s. 215–220 a s. 229–231. 134

čenské praxi – k jejich společenské cirkulaci a oběhu a také k jejich uživatelům, konzumentům, nebo lépe řečeno, ke způsobům, kterým mohou být konzumenty přijímány a osvojovány. Studovat se začaly různé typy dokumentů, v nichž byly zjišťovány různé vazby čtenáře k nim, v nichž bylo možné najít to, co čtenáři o svých četbách napsali, materiály vypovídající o různých čtenářských postojích, způsobech, praktikách, o tom, co bylo z hlediska četby oficiálně zakazováno nebo naopak předepisováno apod. Knižní historikové začali zkoumat prameny v intencích hledání čtenářských stop („traces“), které jednotliví čtenáři do textů vložili jako určitou informaci důležitou z hlediska významu těchto textů, a snažili se vytvořit hypotézy o možné četbě jednoho a téhož textu v určité době, na určitém místě a v určitém prostředí. Roger Chartier, jehož odborná vědecká aktivita vyšla z idejí školy Annales a byla ovlivněna dalšími historickými, filozofickými a sociologickými směry a prou- dy, orientoval další kulturněhistorická bádání směrem ke zkoumání dějin způsobů čtení a historii čtenářských praktik. Jeho aplikace termínu „appropriation“ („osvo- jení“) na oblast historie čtení a čtenářských úzů se stala rozhodující a určující pro celý další vývoj této disciplíny.350 Chartier zaujímá v současné francouzské a evrop- ské historii knižní kultury vzhledem ke svému hluboce syntetizujícímu, ale zároveň interdisciplinárnímu přístupu ke zkoumané problematice i díky svému „problémo- vému“ uvažování nesporné první místo. Rámec tradičního bádání překračuje svým široce pojatým badatelským záběrem, vědeckou erudicí i schopností zkoumat vývoj kulturních dějin jako události a jevy v jejich vzájemných složitých příčinných vaz- bách a strukturách fungujících v konkrétních časových a prostorových podmínkách společně s dalšími obdobnými strukturami patřícími do oblasti zkoumání ostatních společenských věd (knihovědy, literatury, textologie, jazykovědy, sociologie, antro- pologie, psychologie i dějin umění). Chartier odmítá ve svých koncepcích jak pohled, který abstrahuje jak od dobové společenské, politické a kulturní praxe, v níž dílo vzniká, a který text vykládá pouze na základě neosobního a automatického pů- sobení jazyka (dějiny knihy „bez autora a čtenáře“), tak psychologizující historio- grafické přístupy, které se naopak snaží interpretovat vznik textu pouze jako akt tvůrčího génia autora. Chartier věnuje pozornost textům jako objektům. Textům, které jsou stále konfrontovány se čtenáři, mají určitou formu (orální, psanou, ru-

350 Termín přejal Chartier přejal od sociologů, stejně jako zkoumání kulturních dějin jako sled udá- lostí a jevů v jejich vzájemných složitých příčinných vazbách a strukturách fungujících nikoli izolo- vaně, ale v konkrétních časových a prostorových podmínkách. 135 kopisnou, tištěnou) a jsou nositeli významu. Zkoumá je v jejich materialitě, která je v pohybu, nadána formou a významem. Analýza obsahové i formální stránky textů (způsob jejich zápisu v rámci „support“, jejich uspořádání v prostoru daném vznikem knihy – tj. v rámci stránky, jejich členění apod.), je neoddělitelná od studia dějin čtenářských „appropriations“. Chartierova aplikace termínu „osvojení“ v oblasti knihovědy umožnila nejen rozvoj nové disciplíny, ale za spoluúčasti historické psychologie umožnila lépe poznat a vysvětlit takové fenomény jako je pojem „lidová kultura“, což jej přivedlo ke studiu textů, které byly nějakým způsobem zvláštní výjimečné, i k bádání nad texty, které naopak kolovaly mezi čtenáři od 16. století a procházely různými trans- formacemi, jež přispěly k rozvoji francouzské knižní produkce 17. a 18. století.351 Významným Chartierovým počinem, který měl důsledky jak pro historii čet- by, tak historii literatury, textologie a tradiční historii knihy, dějiny knižní produkce i oběhu knih, je rozlišení dvou základních druhů čtenářské praxe – četby inten- zivní, orální („lecture à haute voix“, „lecture oralisée“) a četby vizuální, extenzívní („lecture visuelle“, „lecture silencieuse“), přičemž přechod z jedné formy do druhé byl pozvolný a plynulý a umožňovalí koexistenci obou způsobů. Výzkum v oblasti dějin čtenářské recepce a čtení je nutno pojmout jako pro- blémové interdisciplinární bádání nad dějinami čtenářských praktik jako historicky podmíněných složitých sociostruktur pohybujících se v prostoru a čase. Problé- mové bádání v oblasti dějin četby a čtení zasazené do interdisciplinárního kontextu, kdy se hranice jednotlivých věd rozrušují a historikův pohled se obohacuje o přístupy a metody vlastní jiným společenskovědním oborům, má svůj specifický předmět zkoumání i svoje specifické metody. Je jím na jedné straně historie čte- ných textů – („lectures“) a na druhé straně historie způsobů čtení („manières de lire“). I když je francouzský a evropský výzkum v oblasti dějin četby soustředěn pri- márně na chování a jednání čtenáře, nechápe čtenářské praktiky jen jako pouhé „antropologické“ dějiny způsobů čtení, čtenářských postojů a gest, čtenářských míst. Na produkci textu, jeho oběhu a interpretaci se totiž podílí celá řada lidských faktorů (od autora v tom nejširším slova smyslu, přes editora, mecenáše, tiskaře, nakladatele a knihkupce či kolportéra až po čtenáře), jež jsou zasazeny do konkrét- ní historické situace, politicky, sociálně, kulturně dané, i do přediva složitých mezi- lidských vztahů. Dnes je zcela evidentní, že bez studia široké problematiky dějin

351 Mám na mysli bestsellery vydávané v masovém měřítku v edici „Bibliothèque bleue“. 136 knihy nazírané z pozic čtenáře, tedy toho, jemuž je knižní produkce určena, nemů- že tradiční ani „moderní“ knihověda překročit svůj stín. Výchozím pramenným materiálem výzkumu v oblasti dějin četby a čtenář- ské recepce je především samotná knižní literární produkce (rukopisná nebo tiště- ná) a další sekundární dokumenty vážící se ke genezi literárního díla, k jeho pů- vodci (autorovi, překladateli, editorovi či výrobci, ilustrátorovi) a pochopitelně konzumentovi - čtenáři. K těmto sekundárním dokumentům patří korespondence, deníková a memoárová literatura, dobová literární svědectví v předmluvách a de- dikacích knih, reference v jiných literárních dílech, knižní ilustrace a jiné žánrové podoby díla či jiné jeho umělecké realizace (výtvarné, dramatické či hudební). Tiš- těné dedikace a předmluvy ke čtenářům, které jsou důležitým zdrojem poznatků týkajících se původců, literárních mecenášů, překladatelů, editorů a samozřejmě potencionálních čtenářů, jimž jsou tyto texty určeny, mohou skrývat cenné informace ohledně čtenářské recepce a čtení. Vypovídající hodnotu mají rovněž další doprovodné texty (privilegia k tisku a imprimatur), stejně jako dobové dokumenty spojené se šířením děl (bibliografické soupisy a přehledy literárních děl, cenzurní nařízení, indexy zakázaných knih), nebo materiály týkajících obchodní distribuce a prodeje díla (nabídkové katalogy, nakladatelské seznamy atd.). Popis a analýza dochovaných knižních exemplářů a knižních sbírek je také jedním ze základních postupů, jak získávat poznatky o čtenářské recepci knižní li- terární produkce, o četbě a čtenářských praktikách. Z hlediska individuální čtenář- ské praxe mají vypovídající hodnotu samotné dochované knihy a s nimi spojené provenienční „stopy“ – tj. provenienční zápisy a vlastnické přípisky všeho druhu, vlepovaná a tištěná exlibris, poznámky k četbě a další stopy po četbě, sdružování a svazování tisků do konvolutů, dokumenty související s akvizicí (záznamy o nákupu a darech, materiály týkající se místa, času, způsobu, ceny i okolností knižních akvi- zicí, účty za akvizici a vazbu aj.). Informačně cenná je rovněž knižní sbírka jako celek (počet knih, obsahová skladba sbírky a formální úprava vazeb a způsob signo- vání knih, umístění sbírky, její stěhování, pozůstalostní inventáře, knihovní katalogy fondu). Z hlediska čtenářské recepce lze rozlišit informace vztahující se ke kon- krétnímu čtenáři (životní postoje majitele, jeho způsob života a chování, které mů- že být inspirováno oblíbenou literární postavou, korespondence, deníky, výpisky z četby, vlastní literární a umělecká tvorba, výpovědi o četbě apod.) a informace tý- kající se společenského čtenářského konzumu té či oné doby (počet vydání díla, vý-

137

še nákladu díla, překlady do dalších jazyků, zpřístupnění knihovny veřejnosti apod.) Získávání poznatků o tom, jak probíhalo čtení, jakou mělo podobu a kterých společenských vrstev se týkalo (orální memorování textů, poslech textů, hlasité a tiché čtení, otázky gramotnosti, znalosti cizích jazyků, kulturních transferů) i to, co bylo předmětem četby a v jaké podobě (problematika jazykových, žánrových i sty- listických metamorfóz literárního díla, původní a překladová tvorba) je proces zdlouhavý a pracný. Počet i kvalita informací je přímo úměrná stavu našeho po- znání dobové literární produkce a její pramenné základny, které závisí na zpraco- vanosti a badatelské přístupnosti těchto textů a dokumentů.352 Chartierovy základní práce z oblasti dějin knižní kultury, přeložené do řady evropských jazyků, nejsou v České republice bohužel příliš známy – čeští histori- kové knižní kultury je stále poněkud přehlížejí.353 Dodnes není v českém jazyce k dispozici žádná z jeho knihovědných prací či studií a nebyla přeložena ani jedna ze základních prací z oblasti dějin četby, na níž se podíleli se Chartierem další ev- ropští historikové knižní kultury – „Historire de la lecture dans le monde occidental“).354 Větší popularitu si získaly práce žurnalisty a nadšeného milovníka knih a čtení Alberta Manguela (nar. 1948), evropského světoběžníka žijícího momen- tálně ve Francii. Jeho knihy stojící na pomezí odborné historické literatury a osob- ního autorského vyprávění získaly řadu mezinárodních uznání a staly se evrop- skými bestsellery. Brněnské vydavatelství Host vydalo v roce 2007 český překlad

352 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Miscellanea oddělení ru- kopisů a starých tisků 16, 1999–2000, s. 230–238; KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Ke čtenářské recepci španělské zábavné prózy Zlatého věku v českých zemích v 16.–18. století (Příspěvek k problematice dějin četby a čtení importované cizojazyčné knižní produkce v českých zemích raného novověku). In Studia bibliographica Posoniensia 2012. Zost. Miriam Poriezová. Bratislava: Univerzitná kniž- nica v Bratislave, 2012, s. 64–85. Tam srov. též příspěvek volající po užší spolupráci literárněvěd- ných a knihovědných badatelských programů – PIŠNA, Jan. Stručný přehled teorií a výzkumů his- torického čtenáře a dějin čtení raněnovověkého období. In Studia bibliographica Posoniensia 2012. Zost. Miriam Poriezová. Bratislava: Univerzitná knižnica v Bratislave, 2012, s. 11–22. 353 Oficiální akademická knihověda se léta tvářila jako by tato díla neexistovala, otázky četby a její recepce stály až donedávna stranou zájmu odborných univerzitních i akademických pracovišť. V poslední době se však problematikou začínají zabývat pracovníci Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (doc. Petr Voit, Mgr. Alena Petruželko- vá, dr. Richard Šípek), kteří usilují o koncepční začlenění dějin četby a čtenářské recepce do kniho- vědné výuky. Problematice četby a čtení, zejména v moderní době, se věnuje od roku 2007 prof. dr. Jiří Trávníček, M. A. z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (projekt “Čtenáři a čtení v České republice“). 354 Histoire de la lecture dans le monde occidental. Sous la direction de Guglielmo Cavallo et Roger Chartier. Paris: Editions du Seuil, 1997. Dílo bylo přeloženo do španělštiny, portugalštiny, němčiny, angličtiny a také maďarštiny. 138

Manguelovy nejznámější knihy Dějiny čtení (A History of Reading),355 který vyšel společně se studií Jiřího Trávníčka „Koncept čtenáře a čtení – nejkratší možné dějiny (doslov).“ I když je kniha více poutavým populárním esejistickým čtením než odbornou publikací, je její české vydání záslužným činem, a to právě pro svůj „doslov“. Trávníčkova fundovaná stať může v kontextu české knihovědné literatury sloužit jako „úvod“ do problematiky dějin četby, čtenářské recepce i výzkumných metod. Přináší základní informace o stavu zahraničního bádání a seznam děl da- ného oboru, čímž případné zájemce motivuje k hlubšímu studiu problematiky dě- jin četby.356

2. Prameny k dějinám četby španělské zábavné prózy Zlatého věku, zejména rytířského románu

Období Zlatého věku španělské literatury přitahovalo tradičně badatele nejen špa- nělské, ale i zahraniční, protože právě toto období sehrálo významnou úlohu nejen v rámci španělské a hispánské literatury, ale také literatury světové. Existuje řada výzkumných projektů zkoumající jednotlivé literární, umělecké a kulturní produkty tohoto období, a to z hlediska jejich historického vývoje, vzájemné interakce i vzájemných souvislostí.357 Průlom z hlediska bádání v oblasti čtenářské recepce španělské literatury Zlatého věku znamenala průkopnická práce z roku 1976 Lectura y lectores en la España del siglo XVI y XVII,358 která má pro dějiny čtenářské recepce, zejména španělských rytířských románů a španělské literatury Zlatého věku, zá- sadní význam. Jejím autorem je před několika lety zesnulý francouzský hispanista a folklorista Maxime Chevalier (1925–2007) Tato publikace, kterou autor korigoval a doplnil pozdějšími menšími články a studiemi359 a na niž navázal polemic-

355 MANGUEL, Alberto. A History of Reading. New York: Viking, 1996. Česky: Dějiny čtení. Brno: Host, 2007. 356.Totéž nakladatelství pak vydalo v rychlém sledu další Manguelovy čtenářsky úspěšné práce – MANGUEL, Alberto. Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění? Brno: Host, 2008 a MANGUEL, Alberto. Knihovna v noci. Brno: Host, 2009. 357 Přehled bádání v oblasti španělské knižní kultury za posledních 25 let (rozsáhlá rekapitulující studie doplněná bibliografií) – MONTERO, Juan, RUIZ PÉREZ, Pedro. El libro en el siglo de oro. Estado de la investigación (1980–2005). Etiópicas 2, 2006, s. 15–108. Dostupné z www: . 358 CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España de los siglos XVI y XVII. Madrid: Tur- ner, 1976. 359 CHEVALIER, Maxime. „Lectura y lectores…“ veinte años después. Bulletin Hispanique, tome 99, nr. 1, 1997, s. 19–24. 139 ky Roger Chartier a jiní badatelé (např. María del Rosario Aguilar Perdomo se svou studií La recepción de los libros caballerías en el siglo XVI z roku 2005360 týkající se recepce rytířských románů v 16. století i recepce Cervantesova Dona Quijota), byla podnětná v několika ohledech. Jedním z důležitých podnětů bylo iniciování detailnějšího zkoumání čtenářského publika a konzumentů zábavné prózy ze všech možných badatelských hledisek. Chevalier si ve své analýze okruhu konzumentů zábavné literatury španěl- ského Zlatého věku položil tři základní otázky: 1) kdo uměl číst, 2) kdo měl mož- nost číst a 3) kdo získal čtenářskou zkušenost. Z nich mu vyplynuly okruhy jeho badatelského zájmu: 1) sociokulturní problém analfabetismu, 2) ekonomická problematika – ceny knih, 3) čtenářské zájmy a okruh četby. Metodologicky vytyčil požadavek rozšíření pramenné základny o inventáře a katalogy osobních knižních sbírek a další zatím nezkoumané prameny (výpovědi cestujích do Nového světa, zprávy o festivitách, dobovou kritiku, autobiografie, osobní korespondenci, rétorické a spisy a dobové poetiky, předmluvy, úvodní části a komentáře literárních děl). Požadoval studium vlastních textů literárních děl i Cervantesova Dona Quijota z hlediska recepce četby a doporučoval rozšíření oblas- tí zkoumání (např. vzhledem k orální kultuře a orálnímu šíření textů). Uvědomoval si význam studia dochovaných inventářů osobních knihoven, ale zároveň si byl vě- dom toho, že je nutné brát výsledky analýzy velmi opatrně – s vědomím toho, že údaje v nich uložené mohou být zkreslené nebo neúplné, a toho, že nemohou v žádném případě představovat jediný pramen pro zjišťování čtenářské recepce. Byl přesvědčen o nutnosti komplexního bádání španělské zábavné literatury Zlaté- ho věku (např. detailnějšího studia soudobých divadelních představení, dvorských festivit v obsahovém, kompozičním i žánrovém sepětí se zábavnou prózou aj.). Chevalierovo metodologické vytyčení problematiky našlo odezvu u odborné badatelské veřejnosti a na konci 20. a počátku 21. století se dostavily výsledky v podobě řady obecnějších i speciálních monografií týkajících se např. ženské čet- by, teatrálií, festivit, provázanosti čtenářské recepce s ediční politikou a knižním obchodem apod. Chevalierova práce tak skutečně i přes některá mylná tvrzení a dnes již překonané hypotézy, které bývají průkopnickým pracem vlastní (Chevalier se např. domníval, že rytířské romány byly výlučně četbou aristokratickou a její

360 Viz AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caballerías en el siglo XVI: a propósito de los lectores en el Quijote. Literatura, op. cit., s. 45–67. Dostupné z www: . 140 znalost v jiných společenských vrstvách byla nulová či mizivá), posunula metodicky bádání velice dopředu. V našich soudech o recepci španělského rytířského ro- mánu Zlatého věku nám jeho monografie byla značnou oporou (zejména úvodní metodická část a kapitola věnovaná recepci španělských rytířských románů).361 Řadu podnětů jsme našli také ve speciálněji zaměřených studiích Rogera Char- tiera věnovaných španělské literatuře (zejména studie La Europa castellana ve sborníku España en tiempos del Quijote z roku 2004),362 dále ve zmíněné studii Maríe del Rosario Aguilar Perdomo a také v jedné z kapitol již několikrát citované monografie Amadís de Gaula 1508 (příspěvek z pera Josého Manuela Lucíi Megíase a Maríe Carmen Marín Pina Lectores de libros de caballerías).363 Respektujeme rovněž závěry formulované ve dvou základních kolektivních mono- grafiích citovaných výše (Histoire de la lecture dans le monde occidental a Histo- ria de la edición y de la lectura en España, 1472–1914).364 Informačně a zejména metodologicky cenný je také sborník statí britského hispanisty Trevora J. Dad- sona (nar. 1947) Libros, lectores y lectura,365 a to zejména z hlediska uceleného pohledu na osobní knižní sbírky španělského Zlatého věku a řady metodických po- střehů týkajících se tohoto významného zdroje informací a jeho využití pro dějiny čtenářské recepce. Dadson v této práci snad nejvíce ze všech současných badatelů rozpracovává Chevalierova doporučení pro práci s knižními inventáři (rozšiřuje jejich počet a doplňuje informace jím podané).366 Uvedené práce naplňují Chevalierův požadavek komplexního studia prame- nů, korigují pohled na čtenářskou základnu zajímající se o četbu renesančních ry- tířských románů (ohlas tohoto fiktivního žánru nejen u aristokracie, ale i u dalších společenských vrstev, včetně žen a mládeže, pojem „ediční žánr“ a nové poznatky týkající se ediční a nakladatelské politiky, cenová dostupnost knih – vliv antikvár-

361 Blíže viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España op. cit. („Problemas generales y cuestiones de método“), s. 13–63 a („El publico de las novelas de caballerías“), s. 65–103. 362 CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote, op. cit., s. 134–136. 363 LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Los libros de caballerías y la imprenta. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 289–311. 364 Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François Lopez, Jean-François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003 (zde zejména 4. kapitola 1. části tj. s. 142–245). 365 DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas. Madrid: Arcos/Libro. S. L., 1998. 366 Jádro práce čítající přes 600 stran tvoří analizované a komentované inventáře knih 14 různých knižních sbírek 16. století až první poloviny 17. století doplněné dvěmi studiemi týkající se knižní nabídky a prodeje knih dvou madridských knihkupců a studií, dalšími přílohami, bohatou biblio- grafií a rejstříkem. 141 ního prodeje a půjčování knih, analýzy teoretických dobových názorů na četbu a „překladatelských manifestů“ v rámci dedikací a předmluv literárních děl apod.). Pro španělskou literaturu 16. a 17. století máme k dispozici řadu přehled- ných literárních dějin, a to jak v podobě textů v rámci rozsáhlejších dějin celé literatury, tak v podobě literárních monografií týkajících se pouze daného období, vzniklé převážně z pera španělských badatelů. Patří k nim např. devítisvazkové kri- tické dějiny španělské literatury od středověku až po 20. století – Historia y crítica de la literatura española od kolektivu autorů, v jehož čele stál přední barcelonský literární historik Francisco Rico; v prvém vydání vyšly v letech 1979–2000 a k dispozici jsou i v reedici. Každý díl má dva svazky (suplementum přináší literárně kritické studie a přehled literatury). Naše práce čerpala ze svazků týkajících se ob- dobí Zlatého věku: ze svazku 2 (tom 1–2) věnovaného renesanci a částečně též ze sv. 3 (tom 1–2), který se zabývá barokem.367 Vzhledem k tomu, že se Roger Chartier ve svých pracech zabývá často i literaturou španělskou, spolupracuje se španělskými historiky, literárními vědci i kni- hovědci a ve Španělsku vychoval celou řadů svých následovníků, rozběhla se naplno interdisciplinární bádání propojující výzkumy knihovědné a literárněvědné i tam. Španělská literární věda a knižní kultura se v posledních letech věnuje vý- zkumům v oblasti bibliografie a dějin knižní produkce, ale též dějin četby a psaní. To se projevuje jak v intenzívním budování virtuálních katalogů zprostředkovávají- cích knižní bohatství,368 tak také v publikování a překládání řady prací týkajících se dějin knihy a četby ve Španělsku i ve světě, v pořádání odborných konferencí, vý- stav, v zakládání specializovaných vědeckých center – v Madridu, Alcalá de Henares či Salamance (Instituto de Historia del libro y de la lectura, který vznikl v roce 2002), což je spojeno se vznikem nových časopisů a edičních řad (Litterae, Syntagma aj.) věnovaných knižní kultuře.

367 RICO, Francisco. Historia y crítica de la literatura española. Barcelona: Crítica, 1979–2000. 9 sv. (vol. 2, Tomo 1: Francisco López Estrada. Siglos de Oro: Renacimiento. 1980 a vol. 2, Tomo 2: Francisco López Estrada. Siglos de Oro: Renacimiento. Primer suplemento. 1991; vol. 3, Tomo 1: Aurora Gloria Egido Martínez. Siglos de Oro, Barroco. 1983 a vol. 3, Tomo 2: Aurora Gloria Egido Martínez. Siglo de Oro: Barroco. Primer suplemento. 1992). 368 Srov. četné databáze souborných katalogů – báze tisků 15.–20. století sdružující více jak 680 knihoven v zemi – „Catálogo Colectivo del Patrimonio Bibliográfico Español“ (), digitální portál Biblioteca Virtual Mi- guel Cervantes (), souborné katalogy univerzitních knihoven Red Española de Bibliotecas Universitarias () a Catàleg Col·lectiu de les Uni- versitats de Catalunya (). 142

U příležitosti 400. výročí vydání Cervantesova Dona Quijota vyšla ve Špa- nělsku řada monografií, které se věnovaly nejen Cervantesovu dílu, ale také růz- ným dílčím kulturně literárním tématům období španělského Zlatého věku. Byl to např. katalog k výstavě El Quijote. Biografía de un libro 1605–2005,369 sborníky España en tiempos del Quijote370 nebo El Siglo de Oro en la España contemporá- nea371 aj. Většina odborných děl (monografií, sborníků, kritických edic děl španěl- ského Siglo de Oro, výstavních katalogů) pojímá literárněvědnou problematiku v širokém interdisciplinárním záběru neopomíjejícím ani tématiku dějin čtenářské recepce a četby, dějiny knihoven a knižních sbírek, ani problematiku kulturních transferů. Jako příklad uveďme kulturně literární přehled Las Culturas del Siglo de Oro katalánského historika Ricarda Garcíi Cárcela, který je také autorem španělských dějin 16. a 17. století.372 Připomenout je nutno rovněž soubor statí vě- novaný bibliofilství a dějinám knižních sbírek v 15.–18. století ve Španělsku Co- leccionismo y bibliotecas (siglos XV–XVIII),373 objemnou kolektivní monografii Historia de la edición y de la lectura en España, 1472–1914,374 sborník La memoria de los libros375 z mezinárodní konference pořádané Insti- tutem historie knihy a četby salamanské univerzity nebo Bibliographie critique de la littérature espagnole en France au XVIIe siècle376 mapující literární i kulturní transfery španělské literatury ve Francii 17. století. Jejím autorem je španělský komparatista, profesor francouzské literatury na madridské Uni- versidad Complutense José Manuel Losada Goya, autor několika dalších vý- znamných monografií i studií týkajících se španělsko-francouzské literární pro-

369 El Quijote. Biografía de un libro 1605–2005. [Exposición, Madrid, 11 de abril – 2 de octubre de 2005]. Madrid: Biblioteca Nacional, 2005. 370 España en tiempos del Quijote. Antonio Feros y Juan Gelabert. Dirs., [autores] Fernando Bouza ... [et al.]. Madrid: Taurus, 2004. 371 El Siglo de Oro en la España contemporánea. Hanno Ehrlicher, Stefan Schreckenberg (eds.). Madrid: Iberoamericana; Frankfurt am Main: Vervuert, 2011. 372 GARCÍA CÁRCEL, Ricardo. Las Culturas del Siglo de Oro. Madrid: Historia 16, 1998. 2 sv. GARCÍA CÁRCEL, Ricardo. Historia de España siglos XVI y XVII. La España de los Austrias. Madrid: Cátedra, 2003. 373 Coleccionismo y bibliotecas (siglos XV–XVIII). Dirigido por María Luisa López-Vidriero y Pedro M. Cátedra; edición al cuidado de Ma. Isabel Hernández González. Salamanca: Ediciones Uni- versidad de Salamanca, 1998. 374 Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François López, Jean-François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003. 375 La memoria de los libros. Estudios sobre la historia del escrito y de la lectura en Europa y América. Bajo la dirección de Pedro M. Cátedra & María Luisa López-Vidriero; edición al cuidado de María Isabel de Páiz Hernández. Salamanca: Instituto de Historia del Libro y de la Lectura, 2004. 2 sv. 376 LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature espagnole en France au XVIIe siècle. Présence et influence. Genève: Droz, 1999. 143 blematiky (z nich vynikají práce týkající se recepce španělského divadla francouz- skými dramatiky 17. století).377 Z jiných prací zahraničních badatelů hispanistů, kteří ve svém bádání využili znalosti obou kultur a literatur, uveďme kromě zmíněného Maxima Chevaliera (1925–2007)378 a Rogera Chartiera též četné studie Christiana Péligryho (nar. 1945)379 a práce mezinárodně uznávaného komparatisty rumunského původu Ale- xandra Cioranescu (1911–1999), zejména jeho vynikající publikaci Le masque et le visage z roku 1983. Studie týkající se historie, geografie, sociologie, lingvistiky, ale také literární vědy a dějin knižní kultury uveřejňuje již od roku 1965 časo- pis l’École des hautes études hispaniques et ibériques v Paříži Mélanges de la Casa de Velázquez (v roce 1981 vyšel sborník příspěvků z mezinárodní konference pořá- dané roku 1980 v Casa de Velázquez, která byla věnovaná knihám a četbě ve Špa- nělsku a Francii – Livre et lecture en Espagne et en France sous l´Ancien régime.380

VI. Čtenářská recepce španělského rytířského románu v románském prostředí 16.–18. století

V této kapitole se budeme věnovat čtenářské recepci španělského rytířského romá- nu ve francouzském a italském kulturním prostředí 16.–18. století. Je na místě roz- lišovat čtenářskou recepci a recepci uměleckou (v našem případě literár-

377 K jeho osobě a profesnímu profilu viz webové osobní stránky. Dostupné z www: . 378 CHEVALIER, Maxime. L'Arioste en Espagne 1530–1650. Recherches sur l'influence du 'Roland furieux'. Bordeaux: Inst. d'études iberiques et ibéro-américaines, 1966. CHEVALIER, Maxime. Sur le public du roman de chevalerie. Bordeaux: Institut d'Études Ibériques et Ibéro-Américaines de l'Université de Bordeaux, 1968. CHEVALIER, Maxime. Los Temas ariostescos en el romancero y la poesía española del siglo de oro. Madrid: Editorial Castalia, 1968. CHEVALIER, Maxime. Folklore y el cuento oral en el siglo de oro. Barcelona: Ed. Crítica, 1978 aj. 379 Byl v letech 1994–2010 ředitelem pařížské Bibliothèque Mazarine. PÉLIGRY, Christian. L'accueil réservé au livre espagnol par les traducteurs parisiens dans la première moitié du XVII° s. (1598– 1661). Mélanges de la Casa de Velázquez. Tome 11, 1975, s. 163–176. Dostupné z www: ; PÉLIGRY, Christian. La difusión del libro español en Francia y particularmente en París durante el siglo XVII (aspectos históricos y bibliométricos). Dostupné z www: . PÉLIGRY, Christian. Un hispanista francés del siglo XVII: Jean Chapelain (1595–1674). In El libro antiguo español. Actas del primer Coloquio Internacional (Madrid, 18 al 20 de diciembre de 1986). Al cuidado de María Luisa López Vidriero y Pedro M. Cátedra. Salamanca & Madrid: Ediciones de la Universidad de Salamanca, Bib- lioteca Nacional de Madrid, Sociedad Española de Historia del Libro, 1988, s. 305–316. 380 CHEVALIER, Maxime. Livre et lecture en Espagne et en France sous l´Ancien régime. Colloque de la Casa de Velázquez. Paris: Editions A. D. P. F., 1981. 144 ní). Čtenářskou recepci literárního díla lze definovat jako akt přijímání, osvojení („approriation“) ze strany přijímajícího, tj. konzumenta, čtenáře (akt poznání, po- rozumění, citového prožitku a vznik estetického dojmu). Literární recepce je užší pojem než pojem čtenářská recepce: je to recepce díla literárním společenstvím, tj. zvláštní skupinou čtenářů – literárních kritiků, spisovatelů, překladatelů. Výsled- kem této literární recepce je vznik nového textu (literární recenze či literární kritiky, literární imitace, adaptace recipovaného díla, jeho přepracování, plagiátu, parodie, překladu). Této literární recepci jsme věnovali pozornost v předcházejících kapitolách. V následujících kapitolách bude ve středu našeho zájmu problematika čte- nářské recepce španělského renesančního rytířského románu. Kromě recepce ori- ginálních děl španělského rytířského románu budeme sledovat také čtenářskou recepci překladů, adaptací a částečně i děl, jež se rytířskými romány inspirovaly, tj. čtenářskou recepci literárních recepcí španělského rytířského románu, tedy jazy- kových, obsahových a žánrových metamorfóz daného žánru.

1. Čtenářský úspěch rytířských románů

V předcházejících kapitolách jsme se zabývali vznikem španělského renesančního rytířského románu, jeho kořeny, jeho žánrovou specifičností i obsahovou i formální příbuzností s jinými literárními útvary a také jeho inspiračním vlivem v literární i životní praxi 16.–17. století (výjimečně s přesahy do století 18.). Zajímal nás vznik překladové literatury a jeho šíření v románském literárním a kulturní prostředí a s tím vším související jeho obsahové i žánrové metamorfózy. Řada literárněvěd- ných badatelů si v souvislosti s tímto žánrem zábavné literatury položila otázku, kterou si klademe i my. Jak to, že rytířské romány byly tak úspěšné, že si dokázaly získat obrovský zájem čtenářů i vydavatelů a tento zájem si udržet po více než sto- letí a půl? Je nutno zdůraznit, že právě hledání odpovědi na tuto otázku iniciovalo v polovině sedmdesátých let minulého století rozvoj bádání v oblasti čtenářské recepce a čtenářského konzumu nejen španělského renesančního rytířského románu, ale čtenářské recepce literárních děl obecně.381 Téma čtenářské recepce zábavné španělské rytířské literatury v Evropě 16. a 17. století je nepochybně atraktivní ba-

381 Viz citovaná badatelská aktivita Maxima Chevaliera. 145 datelské téma nejen z hlediska samotného literárního žánru, ale také z hlediska metodologického (problematika recepce literárních děl, průběh recepce, typy čte- nářů a čtenářských prostředí apod.). Byl to tedy „ideální modelový“ fenomén, na němž si literární historikové i historikové knižní kultury testovali postupy svých bádání a volbu informačních pramenů, takže závěry, k nimž dospěli, mají obecnější charakter. Rytířský román, hlavní literární a ediční žánr španělské literatury prvního období španělského Zlatého věku, se stal významným vydavatelským i konzumním „trhákem“ nejen španělské tiskařské produkce 16. a počátku 17. století,382 ale ev- ropské knižní produkce vůbec. I když ve Španělsku po roce 1602 nevycházela nová vydání a nové tituly ry- tířských románů (oficiálně byl posledním novým titulem román Policisne de Boe- cia, který vyšel roku 1602, poslední rytířský román – pátý díl Espejo de príncipes y caballeros pak vyšel ještě roku 1623), knihkupectví a antikvariáty měly na skladě tuto literaturu ještě hodně dlouho (často za laciný peníz), neboť představovala stále žádané „zboží“. Přestože nové rytířské romány nevznikaly, byla rytířská tématika stále živá; pronikala do jiných literárních žánrů (poezie, divadelních her, různých šlechtických festivit), do hudebních děl nebo knižních ilustrací a tak obecná pově- domost o slavných rytířích a jejich dobrodružstvích v evropské kultuře přežívala i tímto způsobem.383 Obrovské množství titulů rytířské literatury, jež bylo ještě po- čátkem 17. století ve čtenářském oběhu, navzdory tomu, že oficiální literaturou byl tento žánr vnímán již jako poněkud vyčpělý a pokleslý, dokládá obrovskou čtenář-

382 Blíže k žánru rytířské literatury viz EISENBERG, Daniel, MARÍN PINA, M. del Carmen. Biblio- grafía de los libros de caballerías castellanos. Zaragoza: Prensas Universitarias de Zaragoza, 2000; AGUILAR PERDOMO, M. del Rosario. La recepción de los libros de caballerías en el siglo XVI, op. cit., s. 45–67; PARRILLA GARCÍA, M. del Carmen. Libros de caballerías en el Quijote, op. cit., s. 329–362. Srov. též Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit. 8 (katalog výstavy v Biblioteca Nacional de España pořádané 9. října 2008 – 19. ledna 2009 v Národní knihovně v Madridu a jednotlivé příspěvky týkající se španělské rytířské literatury a její editorské, překladatelské a čtenářské recepce v Evropě; tam též další bibliografická literatura). Srov. též KA- ŠPAROVÁ, Jaroslava. L’aristocratie centre-européenne des XVIe et XVIIe siècles et ses goûts de lecture des romans de chevalerie publiés en espagnol, italien et français. In Actes du Symposium International Le Livre. La Roumanie. L’Europe. 4ème édition. 20–23 Septembre 2011. Tome I. Première section – Histoire et civilisation du livre. Textes réunis et présentés par Frédéric Barbier. Bucarest: Editura Biblioteca Bucureştilor, 2012, s. 15–34. Dostupné z www: . 383 Jean Baptiste Lully napsal v roce 1684 na libreto Philippe Quinault (vycházel z francouzské verze románu od Nicolase Herberay des Essarts) lyrickou tragédii nazvanou Amadis de Gaule. Premiéra se konala 18. června 1684 v Paříži v l'Académie royale de musique a druhé představení se hrálo roku 1685 ve Versailles. Georg Friedrich Haendel napsal na motivy románu roku 1715 Amadigi di Gau- la, operu o 3 jednáních (libreto Giacomo Rossi nebo Nicola Francesco Haym, uvedena byla poprvé roku 1715 v Londýně). 146 skou rozšířenost a oblibu tohoto druhu zábavné literatury i jeho neuvěřitelnou žánrovou životaschopnost a přizpůsobivost. Lidé v 16. a v 17. století pociťovali potřebu nenáročné oddychové četby (ať již hlasité či tiché), která pro ně představovala určitou relaxaci, odpočinek či zábavu, popř. emocionální citovou záležitost. Zkrátka, lidé četli jen tak pro potěchu a pro „rekreaci“ (srov. názvy příběhů a vyprávění té doby, v nichž se ve spojení se slovy historie, vyprávění objevují ve francouzštině přívlastky „plaisante“ a „récréative“, ve španělštině pak nejčastěji výrazy typu „entretenimiento“ či „historia entreteni- da“, „relación muy graciosa“ apod.). Půvab této fiktivní literatury spočíval nejen v její zábavnosti, fantastičnu nebo napětí, které posouvalo složité dějové peripetie rytířských dobrodružství, či naopak v důvěrné intimnosti, s níž byly líčeny milostné scény, ale také v tom, že čtenáře vtahovalo do vyprávění natolik silně, že intenzita jejich čtenářského prožitku byla tak mocná, že přestali rozlišovat skutečnost a fikci a vyprávění vnímali či prožívali jako historickou skutečnost („crónicas verdade- ras“) a smyšlené hrdiny považovali za historicky autentické osoby. To paradoxně způsobilo, že rytířské příběhy byly ve své době chápány řadou čtenářů jako reálné a „historicky pravdivé“; tituly rytířských románů v knihovních katalozích či inventá- řích figurovaly nikoliv v oddělení zábavné literatury („Poetica“), ale velice často v oddíle („Historica“). Aguilar Perdomo velmi případně rozlišuje tři typy čtenářů fiktivní literatury: ty, kteří mají fikci za realitu, ty, kteří žijí svůj život ve fikci a ty, kteří chápou fikci jako zábavu.384 Lze říci, že velká většina čtenářů té doby patřila do prvních dvou skupin. Maxime Chevalier jako jeden z důvodů čtenářské úspěšnosti tohoto žánru uvádí to, že představoval četbu „šitou na míru“ tehdejším tužbám a snům šlechty. Ta do jisté míry touto četbou „revoltovala“ proti dvorskému způsobu života, který ji spoutával konvencemi a povinnostmi. Toužila po svobodném dobrodružném živo- tě, který vedli hrdinové rytířských románů, ztotožňovala se s jejich příběhy, ideali- zovala si rytířskou minulost. Dalším dokladem popularity rytířských románů je podle Chevaliera existence národních překladů španělských rytířských románů (i když ne všechny národní literatury je měly k dispozici; chyběly např. překlady do portugalštiny). S tezí o tom, že překlady španělské rytířské literatury, tj. překlady do národních jazyků přispěly k širší geografické recepci rytířských románů, lze více než souhlasit.

384 AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caballerías, op. cit., s. 57. 147

S dalšími Chevalierovými názory z poloviny 80. let však již souhlasit nelze. Výzkumy poslední doby definitivně vyvrátily Chevalierovo tvrzení o tom, že rytíř- ské romány byly výlučnou četbou aristokracie, i to, že překážkou většího šíření tohoto žánru rekreativní prózy bránila jeho vysoká cena. Roger Chartier v této souvislosti poukázal na přínos materiálově přesvědčivé práce severoamerické hispa- nistky Sary T. Nalle God in La Mancha. Religious Reform and the People of Cuenca, 1500–1650.385 Ta již roku 1989 významně podpořila hypotézu o tom, že rytířské romány představovaly četbu pro široké masy konzumentů a že to nebyla výlučně jen četba aristokratická. Cenová dostupnost knih hrála zcela určitě velkou roli v procesu šíření a recepce zkoumaného žánru. Chevalier na konci devadesátých let386 koriguje dřívější představy svoje i představy ostatních badatelů o ekonomické bariéře zabraňující většímu šíření tisků, zejména v prostředí méně majetných vrstev. Podle posledních zjištění byly ceny knih koncem 16. a počátku 17. století mnohem nižší, než se bada- telé domnívali, a knihy byly tudíž dostupnější i čtenářům méně majetným. V potaz je nutno také brát knižní akvizice „z druhé ruky“ a existenci dlouhodobých zásob knikupců, kteří podobně jako dnes mohli realizovat výhodné „výprodeje“ z hlediska trhu již nepříliš aktuální knižní produkce ještě hluboko v 17. století. Da- dson v této souvislosti hovoří o čtyřech typech akvizic knih do osobních sbírek a čtyřech možnostech přístupu k četbě knih – 1) nákup u knihkupce, 2) nákup z „druhé ruky“, 3) dary či výpůjčky a 4) šíření rukopisných knih.387 Výhodnou praxí se ukázaly především antikvární akvizice a půjčování knih za poplatek. Odborná literatura zachytila informaci, kdy se např. rytířský román Cristalián dal ve výpro- deji v roce 1602 koupit za dva reály, zatímco tatáž kniha v roce 1606 stála v madridském knihkupectví Cristóbal Lópeze 16 reálů.388 Knihy si půjčovaly pře- devším ženy, a to dokonce dvorní dámy. Dochovaly se záznamy informující o po- platcích, které musela v madridském Alcazáru v roce 1567 zaplatit Isabela z Valois jistému Pedru de Valdivielso; jednalo se o 12 reálů za vypůjčení knihy Cavallero del Febo, kterou měly urozené dámy půjčenou („doze reales que han costado cier-

385 NALLE, Sara Tilghman. "Literacy and Culture in Early Modern Castille". Past and Present, 125, 1989, s. 65–96 a NALLE, Sara Tilghman. God in La Mancha. Religious Reform and the People of Cuenca, 1500–1650. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1992. 386 CHEVALIER, M. „Lectura y lectores…“ veinte años, op. cit., s. 21. 387 DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas, op. cit., s. 13–48. 388 Viz LUCÍA MEGÍAS, José Manuel, MARÍN PINA, Mª Carmen. Lectores de libros de caballerías. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 290. 148 tos libros de cavallerías que las damas han alquilado“), a o 12 dalších za výpůjčky jiných nespecifikovaných titulů.389 Další příčinou úspěchu žánru byla ediční politika nakladatelů, kteří sice sledovali svoje ekonomické zájmy, ale pokud si byli jisti čtenářským úspěchem dané- ho titulu, neváhali zaplatit autorům dopředu a vydávat tyto příběhy v sešitech na pokračování, aniž by měli v ruce celé hotové dílo. Tato praxe se poprvé objevila u překladů Amadíse de Gaula Nicolase de Herberay, jak na to poukázal Chartier. Podle něho se právě u překladů španělské literatury ve čtyřicátých letech 16. století objevil fenomén „profesionalizace“ překladatelské práce. Překladatelé byli v Paříži první, kteří byli za svoji práci placeni (autoři v té době dostávali jako odměnu zpravidla knižní exempláře). Čtenářská popularita rytířských románů tak přispěla k významným změnám ve vztahu nakladatel-autor překladatel.390 Jiným doprovodným jevem čtenářské poptávky po rytířských románech bylo vydávání dalších druhů zábavné literatury související s rytířským románem, zejména krátkých rytířských próz; roli hrál nejen čtenářský zájem, tj. stejný či po- dobný okruh klientů, ale též důvody ekonomické – využití již hotového typografic- kého materiálu určeného původně pro tisk románů, zejména štočků pro dřevoře- zový ilustrační doprovod. Z dnešního badatelského hlediska však tato ediční praxe 16. a 17. století poněkud ztěžuje statistické sledování počtu vydání a výši nákladu děl rytířských románů a tedy i statistické vyhodnocování čtenářského úspěchu (na- víc v minulosti badatelé nerozlišovali mezi rytířskými romány a rytířskými krátký- mi prózami a vše zahrnovali pod žánr rytířského románu).391 Maxime Chevalier v roce 2004 ve své recenzi druhého vydání bibliografie rytířských románů z roku 2000 (Bibliografía de los libros de caballerías) nazvané „Sur les lecteurs des Amadis“ přináší další korekce svých dřívějších názorů a po- lemizuje i s některými názory svých odborných kolegů. Chevalier v roce 1976 uvá- děl poměrně vysoký počet vydání rytířských románů ve Španělsku (pro léta 1501– 1650 to byl odhad celkem 267 edicí s tím, že nejvíc, 157, jich vyšlo v letech 1501– 1550).392 Tuto statistiku korigoval směrem dolů (maximálně 180 edicí rytířských románů, což při nákladu 700–1000 výtisků na jedno vydání tvořilo 126–180 000

389 Tamtéž, s. 291. 390 Viz CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote, op. cit., s. 132–134. 391 CHEVALIER, Maxime. „Lectura y lectores…“ veinte años después. Bulletin Hispanique, op. cit., s. 21 (náklad rytířských próz byl mnohem větší než náklad rytířských románů). 392 Srov. CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 66–67. 149 exemplářů).393 Další Chevalierova korekce počtu vydání rytířských románů byla za- ložena na rozlišení dvou zmíněných prozaických rytířských subžánrů: rytířské krátké prózy měly podle něho větší akční rádius než rozsáhlé rytířské cykly, pokud se jedná o zacílení na čtenářské publikum, tudíž i větší náklad a větší životnost. Zrelativizoval tak badatelská vyjádření o tom, jak hojně byly rytířské romány čteny. Domnívá se, že čtenářů a posluchačů bylo mnohem méně, než se badatelé domní- vají. Podle něho se nesprávně vyhodnocuje vzdělanostní situace 16. století; posuzu- je se očima dneška: analfabetismus byl mnohem větší, než se obvykle tvrdí. Četba jako jeden z druhů zábavy se podle něho často přeceňuje, stejně jako schopnost tehdejších lidí recitovat zpaměti dlouhé prozaické texty rytířských románů a jejich schopnost dlouhého soustředění se na dějovou a kompoziční komplikovanost rytíř- ských románů, bohatou na zápletky a na množství literárních postav.394 Máme za to, že některá z jeho nových tvrzení lze akceptovat – především nižší čísla týkající se edic rytířských románů (jeho odhady uváděny v roce 1976 byly zřejmě opravdu značně nadsazené). Ovšem i když dnes podobná číselná hodnocení bereme s jistou rezervou, zůstává statistika španělských edicí stále ohromující. A vysoká čísla týkající se překladů rytířské španělské literatury platí také pro Francii 16. století: badatelé uvádějí 625 vydání francouzských překladů španělské literatury, z nichž 352 tvoří překlady rytířských románů.395 Co k tomu dodat? Snad jen to, že kdyby neexistovala komerční poptávka po této literatuře, stěží by ji nakladatelé v tak hojném počtu vydávali. Také Chevalierův názor o přeceňování významu četby pro šíření a recepci rytířských románů platí dle našeho názoru jen částečně. Ano, analfabetismus byl v tehdejší společnosti značný, ovšem četba a knihy nebyl jediný způsob, jakým se mohla znalost rytířských románů šířit. Víme, že řada rytířských příběhů se šířila ústním podáním po několik století, náměty se obráběly, různě upravovaly, ale byly v ústní lidové slovesnosti známé (byl to koneckonců i případ Amadíse de Gaula). Jednotlivé epizody se šířily v romancích, často fixovány nejen memorovaným tex-

393 Srov. CHEVALIER, Maxime. Sur les lecteurs des Amadis. À propos d'un livre récent. Bulletin Hispanique, tome 106, n°2, 2004, s. 637–643. Dostupné z www: . 394 CHEVALIER, Maxime. Sur les lecteurs des Amadis. À propos d'un livre récent. Bulletin Hispa- nique, tome 106, n°2, 2004, s. 637–643. Dostupné z www: . 395 Viz CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 391. 150 tem, ale i hudebním nápěvem. Ukazuje se, že stejnou, ne-li větší roli měla různá te- atrální dramatická vystoupení v rámci oficiálních festivit i maškarního masopust- ního veselí, kterou Chevalier nebere příliš v potaz.396 Sílu mluveného slova a dra- matizovaného příběhu či hudební melodie v procesu recepce literárního díla nelze dle našeho mínění podceňovat. Pokud jde o čtenářskou klientelu rytířských románů, není pochyb o tom, že francouzští nakladatelé první poloviny 16. století využili jejího enormního zájmu o rytířskou literaturu k tomu, že svoji ediční činnost rozšířili o jiné úspěšné tituly španělské renesanční literatury, u nichž byl předpoklad zajištěného odbytu; Char- tier uvádí příklad pařížského nakladatele Galliota du Pré, který zájemcům o rytíř- ské romány nabízel překlady děl Antonia de Guevara nebo Pedra de Mejía.397 V poslední době je věnována badatelská pozornost rukopisným textům rytíř- ské literatury, a to nejen z hlediska obsahu a frekvence nových titulů a žánrových metamorfóz, ale také z hlediska vztahu edičního „nezájmu“ či ekonomické „neren- tabilnosti“ jejich vydávání na jedné straně a čtenářské poptávky a čtenářského zá- jmu na straně druhé (rukopisné texty rytířských románů byl dlouho opomíjeny a jejich další studium i všestranná analýza je předmětem aktuálního badatelského zájmu).

1. 1. Amadís de Gaula

Ze všech rytířských románů bylo toto dílo zcela určitě nejvíce čteno a oblíbeno. By- lo známo ve všech sociálních vrstvách a vyskytovalo se ve všech typech knižních sbírek. Menéndez Pelayo říká, že Amadís de Gaula byl četbou nejen lidového publika, ale že představoval dílo, které bylo nesmírně obdivováno velice vzdělanými španělskými intelektuály období Zlatého věku. Připomíná známou historku (i když poněkud pochybuje o její věrohodnosti) o tom, že když básník a diplomat Diego Hurtado de Mendoza (1503/4–1575) odcházel roku 1547 na post římského velvyslance, neměl ve svém cestovním vaku jiné knihy než Celestinu a Amadíse.398 Tento román koneckonců oceňoval i Cervantes, který byl jinak, jak je známo, k tomuto literárnímu žánru značně kritický.

396 GALLEGO, Laura. La difusión oral del Amadís de Gaula. In Tirant: Butlletí informatiu i biblio- gràfic, Nº 2, 1999 Dostupné z www: . 397 Viz CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote, op. cit., s. 134–135. 398 MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 372. 151

Obrovský úspěch zaznamenal především u francouzského čtenářského publika. První francouzské překlady určené urozeným movitým čtenářům a čtenář- kám zaujaly čtenáře po typografické stránce i působivostí ilustrací – jemně prove- denými dřevořezy různých dějových výjevů. Rytířské romány byly někdy nazývané „aventures dármes et dámour“. Slova „armes“ a „amour“ často používaná v titulech próz měla hodnotu středověké devízy, asociovala spojení odkazující na středověké romány rytířské. Čtenáři Amadíse tak mohli vstoupit do světa fantazie, který dobře znali z rytířských románů.399 Často si zapisovali někde vyčtené citáty nebo fráze, které vyjadřovaly jejich citové rozpoložení. Slova „zbraně“, „síla“ se v nich vyskytovala poměrně často, a to právě v protikladu se slovem „láska“. Do čtyřdílného Amadise de Gaula, který vyšel roku 1561 u Christopha Plantina, si jeho majitel Jiří Albert Nefestin z Kobršovic (patrně nižší český či moravský šlechtic či nobilitovaný měšťan) zapsal tuto moudrost: „Tout puo amour, et rien pas force“ a pod tím ještě „Roijsoaux, de chiens, dármes, dámours, Pour un plaisir, mille doluers“.400 V podobném duchu si roku 1605 jistý polský šlechtic v exempláři dva- cátého dílu Amadíse de Gaula, který vyšel v Lyonu u Guicharda Iullierona roku 1582, připsal neumělou italizovanou francouzštinou veršíky: „Par ccertu401 Armes ou lÁmour/ Ma vie ou mon coeur, Je finire/ [sic!] à un Jour“.402 Spojení „armes“ a „amour“ ostatně ostatně evokuje ve francouzském překladu první knihy Amadíse sám překladatel Nicolas Herberay des Essarts. Podle něho jsou to „plaisantes matieres“ a jeho záměrem je čtenáře pobavit („… à lire son histoire sur le passetemps et plaisir quíl pourra recevoir en la bien voyant“).403 Velmi důležitou roli, nejen v procesu žánrové metamorfózy, ale také čtenář- ské recepce, sehrál Trésor des Amadis. Formální, obsahová a žánrová změna ro- mánové série nastala totiž právě v době, kdy byli šlechtičtí čtenáři již přesyceni ob- jemnými a luxusně zdobenými folianty, které si ve čtyřicátých letech získaly jejich přízeň; nová pokračování (9.–12. kniha), jež v padesátých letech vycházela, už v překladech jiných autorů, kvalit prvního překladu pořízeného Herberayem des Essarts nedosahovala. Nakladatelé, kteří měli privilegia na jejich vydávání, hledali cesty, jak „úspěch svých titulů“ prodat co nejširšímu okruhu čtenářů. Nakladatelé a

399 Srov. CAZAURAN, Nicolae. Amadis de Gaule en 1540: un nouveau „roman de chevalerie“?. In Les Amadis en France, op. cit., s. 24–25. 400 Strahovská knihovna, sign. FM IV 50. 401 Italsky un certo, neurčitý člen (v salentinském dialektu certu/ccertu) viz . 402 Biblioteka Uniwersytecka Warszawa, sign. Sd.608.809. 403 První kniha Amadíse, prolog překladatele, s. XII–XIII. 152 editoři se bránili přetrvávajícímu amadisovskému „vkusu“ tím, že kolem roku 1560 zaplavili trh amadisovským vyprávěním v podobě knížek osmerkového formátu, takže se román dostal do rukou početnému a různorodému čtenářskému publiku; to se stává v druhé polovině 16. století hlavním konzumentem knížek zábavného čtení. Původní tenké osmerkové vydání z roku 1559 se za téměř padesát let své existence proměnilo v objemné dvousvazkové dílo ještě menšího formátu (16°), ta- kové, jaké představovala lyonská edice Jean-Anthoina Huguetana z roku 1605 a 1606.404 V kapesním formátu vycházelo nejen ve Francii (Paříž, Lyon), ale také ve Flandrech, distribuováno v masovém měřítku (zde vycházela od roku 1560 po dlouhou dobu v antverpské oficíně Christopha Plantina).405 Tak, jak vycházela jed- notlivá románová pokračování amadisovského cyklu, tak se do souboru postupně integrovala další a další látka, až poslední zmíněná lyonská vydání obsáhla všech 24 knih Amadíse de Gaula. Podle překladu Herberaye des Essarts byl vydán německý frankfurtský pře- klad, který dosáhl řady reedicí (všech 24 knih a sled jednotlivých částí odpovídá francouzské předloze), a i holandský překlad z roku 1546. Amadís de Gaula byl v Německu také velmi populární a podobně jako ve Francii plnil funkci dobové sty- listické a řečnické příručky. V Anglii byl román přeložen roku 1554, ale šířil se zejména ve formě oblíbené příručky The Treasurie of Amadis (Thomas Paynel 1568). Rytířské romány, zejména Trésor des Amadis, sloužily též jako knihy, z nichž se děti a mládež v 16.–17. století učily číst.406 Poptávce po tomto čtení ze strany širokých čtenářských vrstev se pařížští a lyonští nakladatelé přizpůsobili – tiskli je v malých formátech, na špatném papíře, zjednodušovali jazyk (zbavovali ho archaismů, dlouhých popisů, krátili dlouhé věty). První knihy, které děti četly v rámci triviálních škol, byly almanachy, náboženské texty a rytířská literatura v 16. století. Mladí chlapci i dívky, kteří se učili číst, tak měli k dispozici část ná- rodního knižního dědictví. Rytířské romány tedy sehrály velice důležitou úlohu při alfabetizaci analfabetů, a to ještě v 18. století. Četbu rytířských románů jako jazy- kové a stylistické příručky propagoval i anglický humanista Fynes Morison (1566– 1630), autor cestopisu nazvaného Itinerář, který vyšel anglicky roku 1617. Na zá-

404 Srov. vydání z r. 1606 – Strahovská knihovna, sign. EA IX 40. 405 Soubor se prodával čtyřikrát levněji než jeden kvartový svazek Amadise de Gaula. 406 Srov. MONTORSI, Francesco. “Un fatras de livres a quoy l’enfance s’amuse”: lectures de jeunesse et romans de chevalerie au XVIe siècle. Camenulae n°4 – février 2010, s. 5–8. Dostupné z www: . 153 kladě svých cestovatelských zkušeností z evropské kavalírské cesty, kterou podnikl v letech 1591–1593, doporučuje všem kavalírům číst také Amadíse de Gaula („… Pročež chceš-li psát, vyhledej k tomu oučelu nejlepší známé epištoly, a co do roz- hovorů se týče, není myslím, lepší knihy než ´Amadís de Gaula´, neb bludní rytíři a dvorní dámy si v něm své názory vyměňují ušlechtilým jazykem, a přitom je ta- to kniha přeložena do všech řečí, a to od skutečných mistrů rétoriky“).407 Trésor des Amadis učil jazyku, jímž se mluvilo na prestižních dvorech, mluvě, která laho- dila uchu a byla gramaticky správná. Mnoho čtenářů však svůj projev ve stylu Amadise často přehánělo. Hovořit a chovat se na způsob hrdinů Amadise, tj. „amadiser“ nebo „amadigauliser“,408 bylo velmi módní a tato móda ve Francii tr- vala téměř třicet let; styl přetrvával zejména v dámské urozené společnosti, kde se vedly často „harangues amadisées“. Nová generace konzumentů rytířské literatury, často polovzdělaná, hledala nejen rekreativní čtení, jazykové vzdělání, ale také pravidla společenské etikety a návod, jak se elegantně společensky chovat. Podobně jako příručka Trésor des Amadis sloužily francouzské šlechtě i měšťanům jako jakési „manuels de civilité“ také Guevarův Orloj knížat a pastýřský román Diana Jorgeho de Montemayor.409 Trésor dosáhl kolem dvaceti reedicí, naposledy vyšel roku 1606. Roku 1629 vydává básník a romanopisec Pierre de Marcassus (1584– 1664) upraveného Amadise právě pro tuto poslední generaci čtenářů, již poněkud zasaženou barokním vkusem.410 V polovině 17. století však rytířské romány přece jen představují přežitý žánr, který vyčerpal svoji invenci a podlehl útokům kritiků, kteří jej nepřestávali považovat za veřejné nebezpečí, zejména pro ženy. Nakonec „romans d´aventures chevaleresques ne valaient pas le prix de leur papier.“411 Amadisovská látka byla však živá v divadelních a baletních představeních. Je pozoruhodné, že ještě na konci 17. století se díky hudební opeře Amadis Philippa Quinaulta a Jean-Baptista Lullyho podléhají Francouzové Amadisovi natolik, že se podle hrdinů příběhu oblékají. Bylo to oblečení herců, kteří ve hře vystupovali –

407 MORYSON, Fynes, TAYLOR, John. Cesta do Čech. Vybral a přeložil Alois Bejblík. Praha: Mladá fronta 1977, s. 114. 408 Označuje styl psaní podle románu Amadis de Gaule, který v galantní mluvě „...remplissant une page entière de ce qui se pourrait escrire en deux lignes.“ Podobně: „amadiser“ = „imiter le langage galant des personnages de l'Amadis des Gaules“, amadiseur = „celui qui imite ce langage“. 409 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 83. 410 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 391. 411 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 394. 154

úzké rukávy pánské vesty zapínané až po zápěstí na knoflíčky pojmenovány podle slavného rytíře „amadis“.412

2. Čtenáři rytířských románů

V souvislosti se čtenáři a čtenými texty si můžeme položit dvě otázky tak, jak si je kdysi položili zakladatelé moderní knihovědy Lucien Febvre a Henri-Jean Martin: „Qui lisaient?“ a „Qui lisaient quoi?“ Jací čtenáři četli rytířské romány? A co kdo z nich četl? Díky zpracovaným dochovaným knižním fondům i knižním jednotlivostem, výzkumu v oblasti knižních sbírek z hlediska vlastnické provenience, analýzy kniž- ních katalogů a inventářů individuálních knižních sbírek i nakladatelských mate- riálů pro období konce 15. a první polovinu 17. století máme dnes již poměrně zmapovánu situaci v oblasti evropských aristokratických knihoven, knižních sbírek intelektuálů a osob literárně činných (mužů i žen). O situaci ve Španělsku si mů- žeme udělat představu na základě bádání Maxima Chevaliera, Jean-Michela Laspérase413 a Trevora Dadsona414 a velice slušný přehled o obsahové a žánrové skladbě těchto osobních knižních sbírek máme také díky dochovaným inventářům. Výzkumy z let 1979–1997 přinesly informace o téměř dvou stovkách takovýchto in- ventářů. I přes úskalí, která s sebou rozbor a vyhodnocování údajů obsažených v tomto druhu pramenu přinášejí a které je nutno mít na paměti (hovoří o nich všechny zmíněné základní práce), máme k dispozici řadu cenných informací ke čtenářské recepci zábavné literatury šířené v hispánském světě. Odpověď na druhou otázku zahrnuje problematiku četby týchž daných textů diferencovaně podle společenského postavení, pohlaví, věku čtenářů, podle doby a prostředí, kdy a kde se četba realizovala, i podle způsobu četby (Chartier hovoří o „approriations contrastées“ nebo „usages contrastés“ nebo též o „lectures par- tagées“).415

412 „Les manches d´ une veste d´homme, serrées et boutonnées“ – viz LOSADA GOYA, José Ma- nuel. Bibliographie critique de la littérature, op. cit., nr. 26, s. 46. 413 DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas, op. cit., s. 95–321. 414 LASPÉRAS, Jean-Michel. Inventaires de bibliothèques et documents de librairie dans le monde hispanique aux XVe, XVIe, XVIIe siècles. Revue française d'histoire du livre 28, 1980, s. 535– 557. 415 Histoire de la lecture dans le monde occidental, op. cit. (kap. 10 – CHARTIER, Roger. Lectures et lecteurs „populaires“), s. 337–354. 155

K prvním čtenářům rytířských románů ve Španělsku (a také Francii a Itá- lii) patřila vedle příslušníků panovnických rodů samozřejmě dvorská šlechta. Sla- bost Katolických králů pro tento druh četby byla známa; Ferdinand Aragonský údajně dle dobového svědectví četl Amadíse de Gaula a Isabela Kastilská měla v oblibě spíš rytířské romány francouzského typu. Z představitelů šlechty, kteří v době vstupu renesančních rytířských románů byli již v dospělém věku, si rytířské romány oblíbil např. Rodrigo Díaz de Vivar y Mendoza, markýz del Cenete (1468–1523), účastník válek o Granadu a válek v Itálii, majitel na svou dobu velké knižní sbírky.416 Pozdější generace (populace narozená mezi léty 1480–1500) byla četbou renesančních rytířských vyprávění zasažena už naplno. Patřila k ní nejen matka svaté Terezy Beatriz d'Ávila y Ahumada, ale pochopitelně také císař Karel V., jehož oblíbeným románem byl Belianís de Grecia (dvě části 1545–1547), historie, kterou napsal císařův advokát Jerónimo Fernández a kterou farář v ro- máně Miguela de Cervantes sice do ohně nehodil, ale lazebníkovi doporučil, aby ji nikomu nedával číst.417 Rytířským románům naslouchala i císařova rodina: císa- řovna Isabela Portugalská (1503–1539), jejich dcery – mladá princezna Juana, pozdější Jana Španělská (1535–1573) i starší Marie Španělská, známá jako císa- řovna Marie Rakouská (1528–1603. Řadě členů královské rodiny, zejména uro- zeným dámám, byly vycházející romány často dedikovány. Rytířská vyprávění byla oblíbená také u dvořanů, mezi něž patřili mj. kronikář Luis de Ávila y Zúñiga (ca 1490–ca 1560), voják, účastník španělských tažení do Itálie Fernando Fran- cisco de Ávalos, markýz de Pescara (1489–1525), císařův šašek a historik Francesillo de Zúñiga (1480–1532) anebo mladý Juan de Valdés (1509- 1541). Pokud jde o příslušníky vysoké šlechty, máme o jejich čtenářských preferen- cích díky dochovaným inventářům jejich knižních sbírek také jistou představu. Tak např. valencijský vícekrál Fernando de Aragón, vévoda de Calabria (1488– 1550) vlastnil okolo 20 titulů rytířských románů, včetně Amadíse de Gaula a páté amadisovské knihy Las Sergas de Esplandián a Palmerína de Oliva, Florambela nebo Claribalta. Jeho manželka Germana de Foix (1488–1538), vdova po Fer- dinandu Aragonském, katolickém králi, s níž se vícekrál oženil roku 1526, si

416 Srov. CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España op. cit., s. 31-32 a s. 75 (sbírka čí- tala ca 631 titulů knih). 417 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Díl 1. Přel. Zdeněk Šmíd. Praha: Svoboda, 1982 kapitola VI., s. 58. 156 amadisovské příběhy oblíbila již v mládí.418 Pedro Álvarez Osorio čtvrtý mar- kýz de Astorga (zemř. 1560) měl velkou a zajímavou knihovnu a v ní celou řadu rytířských románů (ostatně jemu a jeho manželce Maríi Aně Pimentel dedikoval Francisco Fernández de Enciso romány Florambel de Lucea a Platir). Markýzovu knihovnu zdědil později jeho syn Alfonso de Osorio sedmý markýz de Astor- ga. V inventáři této knižní sbírky z roku 1575 figurovalo na dvacet rytířských ro- mánů, které bohužel v roce 1593 zmizely beze stopy (mezi nimi se nacházel kromě knižních exemplářů dvou zmíněných titulů také Belianís de Grecia, dále prakticky celý amadísovský cyklus, román Olivante de Laura aj.).419 Velice bohatou knihovnu vlastnil kronikář a velvyslanec v Anglii Diego Sarmiento de Acuña hrabě de Gondomar (1567–1626); dochovala se v Královské knihovně v Madridu společně s inventářem z roku 1623.420 Hrabě četl rytířské romány nejen ve španělštině (identifikováno bylo 16 titulů knih, mezi nimi i některé velice zvláštní jako byla Chronica de Taurismundo hijo de Solismundo), ale i v italštině, portugalštině a francouzštině.421 Rytířské romány četli a milovali také španělští vojáci; vedle mladého Igná- ce z Loyoly a konquistadora Bernala Díaze del Castillo to byli např. literárně činní básníci a překladatelé jako Jerónimo Jimenéz de Urrea (kol. 1510–kol. 1573), jemuž Španělé vděčí za překlad Ariostova Zuřivého Rolanda, nebo Fran- cisco Garrido de Villena (nar. 1520), autor španělského překladu Boiardova Zamilovaného Rolanda z roku 1555.422 Mnoho rytířských románů měl ve své pro- slulé knižní sbírce, jedné z největších evropských renesančních knihoven, i syn Kryštofa Kolumba, slavný biblofil a kosmograf Fernando de Colón (1487– 1539).423 Také královský dvůr v Madridu a král Filip II. i jeho manželka Isabela

418 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España op. cit., s. 32 a s. 76–77. Knihovna čítala okolo 795 titulů. Též AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caballerías, op. cit., s. 52. 419 Ke knihovně viz CÁTEDRA, Pedro M. Nobleza y lectura en tiempos de Felipe II. La biblioteca de don Alonso Osorio, Marqués de Astorga. Valladolid: Junta de Castilla y León, 2002. Viz též LUCÍA MEGÍAS, José Manuel, MARÍN PINA, Mª Carmen. Lectores de libros de caballerías. In Amadís de Gaula 1508, op. cit., s. 289–311. 420 Viz Ex bibliotheca Gondomariensi. Inventarios: Edición e identificación. Real Biblioteca. Do- stupné z www: . 421 LUCÍA MEGÍAS, José Manuel, MARÍN PINA, Mª Carmen. Lectores de libros de caballerías. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 300–301. 422 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 77. 423 Colombina čítala ve své době přes 15. 000 knižních exemplářů, z nichž se bohužel do dnešní doby dochovala asi jen pětina. Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España op. cit., s. 32. Ke knihovně srov. též MATEU IBARS, Josefina. Hernando Colón. Una biblioteca excepcional, la de Hernando Colón (1488–1539) y la actual edición de su „Catálogo concordado". (Sevilla 1993). Boletín americanista, 1994, nr. 44, s. 219–220. Dostupné z www: 157 z Valois měli pro rytířské romány slabost. Inspirace románem Amadís de Gaula byla u nich patrná snad nejsilněji, pokud se jednalo o pořádání různých příleži- tostných oslav. Rovněž řada dvorních dam královny Isabely byla vášnivými čtenář- kami či posluchačkami těchto příběhů; např. doña Magdalena de Bobadilla svoje amadisovské čtenářské zájmy promítla roku 1572 i do korespondence s Jua- nem de Silva hrabětem de Portalegre (1528–1601), v níž se za hrdiny z románu skrývají skutečné osoby.424 Z osob literárně činných, které si rytířské romány oblíbily, připomeňme ješ- tě autora slavné Celestiny Fernanda de Rojas (kol. 1470–1541) který měl ve své knihovně osm rytířských románů,425 španělského humanisticky vzdělaného básní- ka a velvyslance v Itálii Diega Hurtada de Mendoza (ca 1503–1575),426 Luise Zapatu de Chaves (1526–1595) pobývajícího na dvoře Filipa II., který nám zanechal cenné dobové svědectví o politickém, společenském i kulturním životě u dvora ve svém díle rukopisném díle Miscelánea, humanistu Alonsa Lópeze zv. El Pin- ciano (ca 1547–1627), který si kromě Amadíse de Gaula oblíbil i Amadíse de Gre- cia, Jorge Montemayora (kol. 1520–kol. 1561), přítele Feliciana de Silva a autora proslulé Diany, Juana de Timoneda (mezi 1518 a 1520–1583) nebo autora veršovaného Celidóna de Iberia Gonzala Gómeze de Luque, básníka a překla- datele Jerónima Gómeze de la Huerta (1573–1643), romanopisce Ginése Péreze de Hita (1544–1619) aj.427 Čtenářem rytířských románů, ale hlavně obchodníkem s nimi, byl také mad- ridský nakladatel Cristóbal López (ca 1570–1606). Součástí jeho inventáře majetku z roku 1606 je i soupis knih (5. 841 svazků, které tvořilo 260 různých titulů, a asi 12.500 drobných tisků), které měl ve svém knihkupectví připraveny k prodeji. Inventář představuje velmi důležitý dobový pramen, který vypovídá o tom, jaké knihy byly na přelomu 16. a 17. století čtenáři nejvíce žádány. Pokud jde o rytířské romány, jsou zastoupeny 12 různými tituly (mezi nimi byl např. Amadís de Grecia,

a MATEU IBARS, Jo- sefina. Hernando Colón. Una biblioteca excepcional, la de Hernando Colón (1488–1539) y la actual edición de su „Catálogo concordado". (Sevilla 1995). Boletín americanista, 1996, nr. 46, s. 321–322. Dostupné z www: . 424 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 83. 425 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 75. 426 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 33 (432 titulů knih). Knihovna připadla Filipu II. 427 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 85–86. 158

Palmerín de Oliva, Primaléon, Florisel de Niquea, Cristalián aj.). A ve své knih- kupecké nabídce měl López také Cervantesova Dona Quijota.428 Jak jsme již uvedli, rytířský román představoval oblíbené rekreační čtení, jemuž propadli čtenáři všech společenských vrstev: nejen šlechta, vzdělaní intelek- tuálové (včetně některých pozdějších jejich kritiků a odpůrců), ale také vojáci, ob- chodníci, řemeslníci a dokonce i prostí venkované, kteří znali nazpaměť dlouhé pa- sáže z příběhů, jimž tak rádi naslouchali.429 Hlasitá četba nebyla v 16. století ničím neobvyklým a tento způsob „čtení“ (poslech předčítaného textu a hlasitá recitace) se v praxi vedle tichého čtení udržel až do 17. století. Pro toto tvrzení máme dolo- žena písemná svědectví. Tak např. ve Valladolidu v 16. století to byl případ jistého obchodníka jménem Bartolomé de Ávila430 a ve Valencii bylo v letech 1478– 1558 zaznamenáno dokonce devět poměrně dobře ekonomicky situovaných majite- lů rytířských románů, většinou katalánských obchodníků, mezi nimiž byl i Daniel Brunell (1542). Ten měl ve své knihovně vyděleny zvlášť knihy svoje a knihy vdo- vy Demetrie, původem z Kastílie (z 24 knih jí patřilo šest, z nichž tři byly rytířské romány – Palmerín de Olivia, Primaleón y Platir).431 Díky badatelce Saře Nalle je znám případ šesti obchodníků a jednoho řemeslníka žijících v diecézi Cuenca, kteří byli vyslýcháni v letech 15760–1610 inkvizicí. Při výsleších vyšlo najevo, že okruh jejich četby se nikterak nelišil od četby aristokracie té doby. Vedle zbožných knih a životopisů svatých četli nebo poslouchali právě rytířské romány, které si, jak uvedli, sehnali „z druhé ruky“.432 Z osob církevního prostředí to kromě notoricky známých světců (svatého Ignáce z Loyoly a svaté Terezy z Ávily) byla také augustinánka Mariana de San Joseph, o níž víme, že na konci 16. století předčítala nahlas nemocným jep- tiškám rytířské romány na lodi směřující do Nového světa.433 Známý je rovněž pří- pad ranhojiče Romána Ramíreze, moriska z města Deza, který vlastnil asi dvacet rytířských románů (12 knih Amadíse a 6 dalších románů), které se naučil recitovat zpaměti, když mu je jeho otec jako malému předčítal. I když neuměl psát a

428 DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas, op. cit., s. 283–301, s. 467–502. 429 Srov. MONTORSI, Francesco. “Un fatras“ de livres, op. cit., s. 1–4. 430 CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 78. 431 LUCÍA MEGÍAS, José Manuel, MARÍN PINA, Mª Carmen. Lectores de libros de caballerías, op. cit., s. 303. 432 AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción, op. cit., s. 50 a LUCÍA MEGÍAS, José Manuel, MARÍN PINA, Mª Carmen. Lectores de libros de caballerías. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 303. 433 Tamtéž. 159

čtení zvládal s obtížemi, recitoval je zpaměti šlechticům a rytířům, za což byl sice odměňován (a jednou dokonce i před králem v Aranjuezu), ale v roce 1595 také in- kvizicí odsouzen za spolky s ďáblem („sabía ya de memoria los más libros de ca- ballería“ a to tak, že „iba tomando en la memoria lo que oía leer“).434 Cenný dobový doklad představuje v tomto ohledu písemné vyjádření valla- dolidského advokáta Juana Arceho de Otálora (1510–1561). Ten nám ve svém rukopisném díle Coloquios de Palatino y Pinciano z roku 1550 zanechal tuto větu: „En Sevilla dicen que hay oficiales que en las fiestas y las tardes llevan un libro de ésos y le leen en las Gradas“. Její výpovědní hodnota je veliká – je to doklad o ve- řejném hlasitém předčítání rytířských románů před sevillskou katedrálou v 16. sto- letí. Podobné svědectví o veřejném předčítání rytířských románů, tentokrát literár- ní, přináší Cervantesův román Don Quijote v 32. kapitole první části, kdy hospod- ský tvrdí, že „není na světě lepšího čtení“ než rytířské romány, a dokládá to kolek- tivní čtenářskou zkušeností: „ …nedovedu ani vypovědět, jak ty knižky mne a všechny naše známé osvěžily. O žních se tu u nás sejde ve svátečních chvílích hod- ně ženců a někdo umí vždycky číst, a tu vezme některou z těch knih, hned je nás kolem něho aspoň třicet a už posloucháme a posloucháme a srdce nám v těle mládne.“435 V Itálii četla rytířské romány jak aristokracie, zejména z Benátek a Ferrary (mladí šlechticové i šlechtičny, jako byla již zmíněná Isabela d´Este, ve svých sa- lónech nebo při různých zábavných hrách), ale i nižší vrstvy – čtenáři z řad měš- ťanstva anebo vojáci. A rytířské příběhy byly populární i v literátských kruzích. Z roku 1512 se nám dochovala v korespondenci Pietra Bemba zmínka o jistém čtenáři, kterého četba Amadíse de Gaula zcela pohltila („il Valiero sepolto in quel suo Amadigi”). Další kladný ohlas se objevuje v letech 1514–1518 v Corte- gianově Dvořanovi (připomínají se v něm románové reálie) a v Knize o povaze lásky (Libro de natura d´amore) z roku 1525 Maria Equicoly (1417–125) najdeme narážku na Amadíse jako „Bel Tenebroso“.436 Girolamo Bargagli (1537– 1586) napsal ve svém přehledu dobových společenských her Dialogo de´giucochi che nelle vegghie sanesi si usano di fare v roce 1572 o sienských dámách: „che le

434 CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 90–91. 435 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Díl 1. Přel. Zdeněk Šmíd. Praha: Svoboda, 1982, kap. XXXVI, s. 305. 436 Srov. BOGNOLO, Anna. Libros de caballerías en Italia. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 333. 160

Donne Sanesi dei suoi giorni, per allegria oltremodo si dilettavano di leggere l´Amadis di Gaula.“437 Kromě dochovaných soupisů a inventářů informujících o celkovém profilu jednotlivých osobních a rodových knihoven se badatelům často poštěstí nalézt v knižních fondech konkrétní knižní exempláře, které jsou vzácnými a jedinečnými doklady sběratelské a čtenářské vášně svých majitelů. V Mazarinově knihovně se např. nachází italský překlad románu Tirante il Blanco vydaný v Benátkách 1538, který patřil francouzskému králi Františku I., jak to dokládá jeho bibliofilská vazba s heraldickým supralibros.438 V téže knihovně najdeme i knižní exempláře rytířských románů, které patřily slavnému francouzskému maršálovi François de Bassompierre (1573–1646). V jeho knihovně figurovala Historia del invencible cavallero Don Olivante de Laura, rytířský román Antonia de Torquemada publi- kovaný roku 1564 v Barceloně,439 i poslední španělský rytířský román Historia famosa del principe don Policisne de Boecia vydaný ve Valladolidu roku 1602.440 Zaujatým čtenářem rytířské literatury byl na rozhraní 16. a 17. století a v první polovině 17. století také francouzský kreslíř a malíř, sběratel kuriozit, pří- rodnin, hudebních nástrojů, bibliofil, milovník hudby, básník Daniel Dumon- stier (1574–1646), libertin pocházející z umělecké rodiny. Dumonstier byl vlastní- kem významné knižní sbírky, která odrážela jeho zvídavého ducha a sběratelský zá- jem o předměty všeho druhu a která byla součástí kabinetu kuriozit. Inventář knihovny byl vyhotoven po smrti jeho první manželky Geneviève Bailfre 12. března 1629 a na 27 foliích obsahuje zápisy o knihách z řady oborů: umění, náboženství, filozofie, mediciny, divadla, historie, zeměpisu, cestopisné a zábavné literatury, mezi nimiž jsou zapsány i rytířské romány. Dumonstier měl mnoho knih ve španěl- štině, italštině (tyto jazyky Dumonstier dobře znal) a také v latině, kterou rovněž ovládal. Po jeho smrti se však knižní sbírka rozptýlila a řada knih byla bohužel dokonce spálena a zničena (zejména protijezuitské tisky). Část knih se dostala do rukou Mazarinova knihovníka Gabriela Naudého, který od roku 1646 sbíral zajímavé rukopisy a tisky do knižní sbírky kardinála Mazarina. Ovšem pohnuté osudy měla i Mazarinova knihovna. Na začátku Frondy byly majetky Mazarina rozhodnutím

437 Citováno podle: HENRION, Francesco. Istoria critica e ragionata sullórigine, incontro generale … lístorie o romanzi di cavalleria … Firenze: Pietro Allegrini, 1794, s. 42. Dostupné z www: . 438 Bibliothèque Mazarine, sign. 4° 11109 [Res]. 439 Bibliothèque Mazarine, sign. 2° 373 [Res]. 440 Bibliothèque Mazarine, sign. 2° 374 [Res]. 161 parlamentu zkonfiskovány. Kardinálova knihovna, poté, co byl vyhotoven její in- ventář, byla v lednu 1652 prodána; včetně knih Daniela Dumonstiera. Z torza Dumonstierovy knihovny se však přece jen některé knihy šťastnou náhodou dochovaly; najdeme je dnes ve velkých francouzských knihovnách, pře- devším v Bibliothèque Arsenal, Francouzské národní knihovně, Knihovně města Paříže a také v Mazarinově knihovně. Jsou cenným dokladem širokého kulturního a literárního zájmu tohoto význačného francouzského bibliofila a sběratele konce 16. a první půle 17. století.441 Z nich vyplývá, že Dumonstier si svoje knihy pravi- delně označoval rukopisným exlibris na prvním listě nebo na ořízce knihy a patrně často si nechával zhotovovat rovněž nákladné zlacené vazby. Bibliothèque Mazari- ne získala do svých fondů roku 2008 překrásně ilustrované vydání Ariostova Zuři- vého Rolanda, které vyšlo roku 1560 v Benátkách.442 Kniha, která je vázaná v per- gamenové bohatě zlacené vazbě pařížské provenience (zhotovena okolo roku 1565), nese na obou deskách patrně majitelovo iniciálové supralibros „PIMD“ (Pierre Du Monstier?). Na jejím titulním listě se dochovalo rukopisné exlibris „Ce livre est a Daniel Dumonstier“. Knižní exemplář je zajímavý nejen svou proveniencí, ale také ještě z jiného důvodu. Na rubu třetího listu přední předsádky je totiž ve třech sloupcích zapsán seznam zábavné prózy čítající 80 titulů zábavné francouzské, ital- ské a španělské literatury – “Catalogue de touts mes Romans“; jedná se o Dumon- stierův autograf.443 Tento cenný inventář dobové prózy dokládá Dumonstierův zá- jem o zábavnou literaturu a je cenným dobovým svědectvím čtenářských zájmů aristokrata-intelektuála konce 16. a první poloviny 17. století. Mezi španělsky tiště- nými knihami jsou uvedeny dva svazky Dona Quijota, Cervantesovy Strasti Persi- lovy, román Tirant le Blanc, tři knihy Primaleóna, první tři knihy Amadíse de Gaula (a ještě třináctá kniha toho cyklu), román Florisando, Palmerin de Oliva. Mezi italskými tisky figuruje zmíněný Ariostův Zuřivý Roland, 21 knih Amadise de Gaula, romány Flortir, Platir, Cristalián Španělský, Florambello de Lucea aj. Z francouzsky tištěné zábavné prózy, která je početně nejvíc zastoupena, si Dumonstier zapsal dvakrát Amadise de Gaula (jednou 21 knih, podruhé 22 knih a 24. knihu), Palmerína de Oliva, čtyři knihy Primaleóna, dvě knihy Palmerína dÁngleterre, dvě knihy Slunečního rytíře, Ariostova Zuřivého Rolanda, Dona

441 Viz LECOEUR, Danile. Daniel Dumonstier, 1574–1646. Exposition ... , Chantilly, Musée Condé, 22 mars – 26 juin 2006. Paris: Arthena, 2006, s. 39–42. 442 Orlando furioso … In Venetia: appresso Vincenzo Valgrisi, 1560. Bibliothèque Mazarine, sign. 4° 10953 E [Res]. 443 Ve francouzštině 56 titulů, ve španělštině 14 a v italštině 11. 162

Quijota a řadu „vieux romans“, jako např. Lancelota du Lac, Tristana de Leonno- is, Artuse de Bretagne, tři knihy Merlina, Ogiera le Danois aj.444 Rytířské romány si svoji čtenářskou popularitu udržují hluboko do 17. století a odklon od jejich četby je pozvolný. I když se na konci 16. století mění zásadním způsobem čtenářský vkus, vzdělané publikum se postupně od četby rytířských ro- mánů odvrací (dává přednost jiným románovým žánrům, zejm. pastýřským a maurským románům, kratším prózám anebo komediím) a Cervantesův Don Quijo- te jim zasadil těžkou ránu (jeho vydání počátkem 17. století bylo takřka „načasová- no“), čtenáři mají rytířská témata a vyprávění hluboce vryta do paměti. Cervante- sova ironická nadsázka tento žánr zcela nevytlačí z literární a čtenářské scény. Lite- rárně je posune do zábavné komické či vážnější komicko-satirické polohy a později i do oblasti literárně pokleslé, z hlediska čtenářů však stále atraktivní fiktivní četby.

2. 1. Četba pro ženy a pro mládež

2. 1. 1. Ženy

Rytířské romány si získaly srdce čtenářů všech věkových kategorií bez rozdílu po- hlaví i sociálního postavení. Představují zábavnou četbu, kterou na konci 17. století Daniel Huet nazve „l’agréable amusement des honnêtes paresseux“.445 Tak, jak se zlepšovala finanční dostupnost knih, jak přibývalo vzdělaných čtenářů, široké čte- nářské vrstvy začali tvořit jedinci, kteří zvládali základy čtení a psaní, ale kteří ještě nebyli schopni číst náročnější literaturu. Velké zastoupení v nich měly vedle muž- ské populace také ženy a mládež. Margaret Kingová v kapitole knihy Renesanční člověk a jeho svět, která je věnována charakteristice ženy v renesanci a jejímu postavení, uvádí, že renesanční žena měla tři tváře, že byla „Marií, Evou či Amazonkou“. Píše, že v období rene-

444 U příležitosti vzácné akvizice uspořádala Mazarinova knihovna v roce 2009 zajímavou výstavu přibližující bibliofilskou činnost Daniela Dumonstiera. Srov. Un amateur de romans de chevalerie, le peintre Daniel Dumonstier. Exposition, Bibliothèque Mazarine, 17 juin-29 juillet 2009. Paris: Bibliothèque Mazarine, 2009. 445 “Ce n’est ny en Provence ny en Espagne, comme plusieurs le croyent, qu’il faut esperer trouver les premiers commencements de cét agréable amusement des honnestes paresseux“– viz HUET, Daniel. Traité de l'origine des romans suivi d'observations et de jugemens sur les romans français, avec l'indication des meilleurs romans qui ont paru surtout pendant le XVIIIe siècle jusqu'à ce jour. Paris, N.-L.-M. Desessarts, an VII [=1799], s. 2. Dostupné z www: . 163 sance „svádí zápas o vymezení a vyjádření této individuality“,446 přičemž „budoucnost ležela v rukách té třetí“. Domnívá se, že „z Amazonky, oné odvážné postavy ozařující renesanční civilizaci, se zrodila moderní žena“;447 i když přiznává, že tento boj ženy o emancipaci byl v oné době ještě neúspěšný, „neboť na sklonku renesance se ve společnosti i v kultuře znovu prosazují a upevňují role ženy určo- vané jejím pohlavím, a její životní podmínky se mění k horšímu.“448 Renesance je je však nesporně obdobím, kdy se o postavení ženy ve společnosti nejen vášnivě diskutovalo (nekonečné diskuse, útoky i obhajoby, literární diskuse známé pod ná- zvem querelles des femmes), ale také obdobím, kdy žena bojuje o uznání své individuality jak ve společenském, tak literárním kontextu. Její úsilí o emancipaci sou- visí nejen s renesančními ideály zdůrazňujícími kult tělesné krásy a právo člověka na svobodný rozvoj svého „vlastního já“, jak ve vztahu k muži, tak ve vztahu k sobě sama (právo ženy na lásku, která je pojímána jako vztah, kde jsou si muž a žena rovnocenní, pojetí lásky jako vzájemné radostné erotické i duševní náklonnosti), ale také s uznáním společenským (právo ženy na vzdělání, možnost adekvátního společenského uplatnění). To, že žena žila v prostředí, kde většina členů rodiny neuměla číst, nezname- ná, že by nepřišla do styku s literaturou. Literární díla mohla vnímat poslechem, který měl různé podoby (v kruhu rodiny v podobě hlasitého předčítání, poslech ká- zání v kostele, poslech písní, hlasité recitace nebo veřejného čtení na ulici, či v univerzitním prostředí apod.).449 „Ženské otázce“ se ve svých příručkách o výchově žen (ve středověkém pojetí žena-dívka, žena-manželka, žena-vdova, žena-řeholnice) věnuje celá řada huma- nistů, kteří líčí ideál renesanční ženy jako sice vzdělané, ale ctnostné a poslušné bytosti, jejíž život je podřízen mužskému světu. Ženě není upíráno právo na vzdělání, naopak, humanističtí spisovatelé (Erasmus, Luther, Melanchton, či Luis de Vives, Luis de León, Pedro Luján, Antonio de Guevara aj.) byli energickými zastánci žen- ské vzdělanosti, ale jako doporučenou ženskou literaturu uvádějí vedle Bible pře-

446 KINGOVÁ, Margaret L. Žena renesance. In Renesanční člověk a jeho svět. Ed. Eugen Garin. Praha: Vyšehrad 2003, s. 209–210. 447 Tamtéž, s. 245. 448 Tamtéž, s. 210–211. 17. století stále považuje duchovní vzdělání ženy za zbytečné a nebezpečné. Michel de Montaigne ve svých Esejích tvrdí, že vzdělání škodí přirozenému půvabu ženy, která má být udržována ve stavu nevědomosti. K postavení ženy v 16. a 17. století srov. též GARCÍA CÁRCEL, Ricardo. Las Culturas del Siglo de Oro, op. cit., s. 79–85. 449 BARANDA, Nieves. Las lecturas femininas. In Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914, op. cit., s. 160–161. 164 devším literaturu náboženskou, nikoliv světskou (trnem oku byla zejména fiktivní „úniková“ zábavná literatura). Ovšem návrhy eramistů na vzdělání ženy byly odmí- tány na jedné straně představiteli literární obce (zejména těmi, kdo zastávali miso- gynské názory) a na druhé straně ženami samotnými. Seberealizace v rámci obrazu vdané, muži plně podřízené a společností „kontrolované“ ženy věnující se domácím pracem a výchově dětí, vzdělávající se výhradně náboženskou literaturou, který byl ženám předkládán jako jediný možný existenční model, se příčil nejen ženám z aristokratického, ale i měšťanského prostředí.450 Analfabetismus u žen byl značný, nepochybně mnohem větší než u mužské části populace (a i zde je velmi obtížné podat obecnou statistiku; čísla se liší nejen v čase, ale také geograficky a sociálně). Demografické studie vycházející z pramenných dokumentů však uvádějí, že např. v Cuence v letech 1540–1600 se umělo podepsat jen 8% žen, v letech 1601–1661 jejich počet vzrostl na 28%. Větší gramotnost byla pochopitelně u obyvatelstva městského než vesnického a nejvíc žen, které uměly číst, popř. číst a psát (znalost čtení automaticky neznamenala znalost psaní), pocházelo logicky z prostředí aristokratického nebo intelektuálního (svobodná povolání). Např. v Ávile se v 16. století 64% žen znalých čtení a psaní rekrutovalo ze šlechtických vrstev, 36,2% pocházelo z tzv. třetího sektoru (zejména sféry obchodníků, finančníků, služebnictva apod.), 4,2% tvořily manželky řemesl- níků a nulová gramotnost žen byla zaznamenána u zemědělské populace. V městech jako Valencia, Granada nebo Barcelona 55–45% žen, které dovedly číst, byly šlechtičny, manželky církevních představitelů a obchodníků. 30% tvořily ženy svobodných povolání, 20–10% připadlo na ženy řemeslníků, veřejně činných osob a vesničanů a číst neuměly služky, manuálně pracující a námezdní síly (0%). Také platilo, že pokud muž uměl číst a psát, žena byla buď gramotná, nebo pologramot- ná, a obráceně – muž-analfabet uzavíral vždy manželství s ženou, která neuměla psát ani číst. Studie rovněž ukázaly, že k nárůstu gramotnosti v poslední třetině 16. století docházelo v prostředí aristokracie a třetího sektoru, a to v městských pro- středích, zatímco na venkově a u ostatních sociálních vrstev se situace neměnila. Kdo tedy tvořil ženské čtenářstvo a publikum rytířských románů? Byly to významné panovnice a šlechtičny, které si oblíbily rytířské romány, zejména artu- šovského cyklu, již na přelomu 15. a 16. století (Isabela Kastilská, Germana de

450 Nehledě na to, že manželství jako společenská instituce, jako jediný způsob splečenského uplat- nění ženy v raném novověku, procházela ve druhé polovině 16. a v 17. století vážnou krizí. 165

Foix, Isabela z Valois), urozené řeholnice (sv. Tereza nebo portugalská jeptiš- ka Soror Violante de Jesús María451), vznešené dámy, jimž byla tato díla dedi- kována, ale také ženy z nižších vrstev, ženy, které uměly číst, nebo ty, které měly svoje předčítače, popř. ty, které četbě naslouchaly v kruhu rodinném, a to přede- vším v rodinách z vyšších společenských vrstev. Rozbor knižních sbírek žen a ženská četba se stala v poslední době předmě- tem usilovného bádání (a to nejen v rámci studií gender) a badatelská zjištění tak zaplňují mezeru, kterou jsme v rámci dějin četby a čtení dlouho měli.452 Španělská knihověda (Pedro Cátedra a Anastasio Rojo Vega) podrobila analýze 250 inventářů knižních sbírek, které v letech 1527–1599 patřily španělským čtenářkám ve Valla- dolidu. Pedro Cátedra tak hovoří o rozlišování „lecturas de mujeres“ a „bibliotecas“ nebo „libros“ žen. V librářích nenašel nikde sebemenší zmínku o knihovně („librería“ či „biblioteca“) v souvislosti s ženami; pouze v jednom případě zaznamenal, že u knih patřící ženské majitelce bylo v inventáři užito označení „mis libros“ (inventář knih Eleny de Velázquéz, manželky zlatníka z roku 1572). O knižních sbírkách, které jsou v roce 1548 zapsány jako majetek doñi Isabely de Santisteban, v nichž je více než 60 knih z oblasti historické a fiktivní literatury, zejména rytířských románů (a to i ve francouzštině nebo v rukopisné podobě), se lze oprávněně domnívat, že je shromáždil Isabelin otec, valladolidský radní a ko- mandér Řádu svatojakubských rytířů Francisco de Santisteban, vydavatel ry- tířských románů.453 Ve sbírce se nacházel Palmerín de Oliva, Primaléon, Lepolemo o Cavallero de la cruz, Florambel de Lucea.454 V jiných případech o tom, komu

451 Svědectví o její „nebezpečné četbě“ podává její strýc, Francisco de Miranda Henriques, portugal- ský inkvizitor a biskup z Évory v rukopisném životopise Vida e morte da Madre Sirir Vialnate de Jesús Maria, Religiosa da Madre de Deus (viz GAGLIARDI, Donatella. Urdiendo ficciones: Beatriz Bernal, autora de caballerías en la España del XVI. Zaragoza: Universidad de Zaragoza, 2010, s. 109. 452 MARÍN PINA, María del Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la recepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de literatura medieval, op. cit., s. 129–148. GUILLAUME-ALONSO, Araceli. Des bibliothèques féminines en Espagne (XVIe– XVIIe siècles). Quelques exemples. In Des femmes et des livres. France et Espagnes, XIVe–XVIIe siècles. Actes … réunis par Dominique de Courcelles et Carmen Val Julián. Paris: École nationale des chartres, 1999, s. 61–77. CÁTEDRA, Pedro M., ROJO, Anastasio. ´Bibliotecas´ y lecturas de mujeres. Siglo XVI. Salamanca: Instituto de Historia del Libro y de la Lectura, 2004. Též TRUJILLO MAZA, María Cecilia. La Representación de la lectura feminina en el siglo XVI. Tesis doctoral (Universitàt autonòma de Barcelona). Barcelona: Bellaterra, 2009. Dostupné z www: . 453 CÁTEDRA, Pedro M., ROJO, Anastasio. ´Bibliotecas´ y libros, op. cit., s. 71. 454 AGUILAR PERDOMO, La recepción de los libros, op. cit., s. 52. K dalším majitelům inventářů knižních sbírek obsahujícím rytířské romány (mezi nimiž bylo hodně žen) viz bádání prof. historie Anastasia Roja Vegy. Dostupné z www: 166 knihy patřily, může vypovídat ta skutečnost, že část rodové knihovny byla umístě- na na jiném místě. Je to i případ šlechtické rodové knihovny de Lemos a inventáře knih Beatriz de Castro třetí hraběnky de Lemos (1480–1570).455 Araceli Guillaume-Alonso podrobila analýze čtyři ženské knižní sbírky v rozmezí let 1503–1634 – za prvé knižní sbírku Isabely Kastilské,456 poté knihovnu její dcery Juany Šílené,457 za třetí knižní sbírku Any de Sandoval y Mendoza, markýzy de Tarifa, jejíž inventář vznikl roku 1634,458 a za čtvrté knihovnu doñi Sanchy de Guzmán, matky slavného básníka Garcilase de la Ve- ga, jejíž inventář vznikl mezi léty 1537–1538. Došla k závěru, že malé zastoupení rytířské literatury v těchto knihovnách neodpovídá edičním „trhákům“ (rytířské romány), což podle ní mohlo být způsobeno tím, že tato zábavná literatura nebyla často zapisována; důvody pro vyloučení ze zapsání do inventáře byly většinou rázu ekonomického, tj. malá tržní hodnota těchto knih.459 Trevor Dadson analyzoval knihovnu Briandy de la Cerda y Sarmiento, vévodkyně de Béjar (zemř. 1602), manželky Franciska de Zúñiga y Sotoma- yor, pátého vévody de Béjar (1523–1591) a dcery Diega Sarmienta de la Cerda a Any Pimentel hrabat de Salinas y Ribadeo. Inventář knih o 50 položkách byl sestaven těsně po smrti vévodkyně roku 1602. Rok poté, roku 1603, kdy byly knihy po- dány do veřejné dražby, byl sestaven soupis knih, který byl o 8 položek bohatší. Oba tyto dokumenty jsou cenným zdrojem poznatků o knihovně i o její ceně. Po- dobně jako u jiných knihoven ženských majitelek, je i v případě vévodkyně de Béjar těžké rozhodnout, do jaké míry se jednalo o její knihy a do jaké míry šlo o knihy je- jího manžela a jiných členů rodiny. Obsahově knižní fond ženskou knihovnu příliš nepřipomíná. Vévodkyni však zjevně patřila devoční literatura na čele s knihami

. Jedním z inventářů byl i Testamento e inventario de Eufrasia de Arteaga, viuda de Pedro de Carrión, escribano y receptor. 455 CÁTEDRA, Pedro M., ROJO, Anastasio.´Bibliotecas´y libros, op. cit., s. 16. Též AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros, op. cit., s. 51–52. 456 Vzdělaná Isabela Kastilská, která prý ovládala latinu a jiné jazyky, vlastnila přibližně 400 svazků knih různých žánrů a jazyků (latinských děl, francouzské poezie a španělskou básnickou a prozaickou literaturu, mezi níž byly nejméně tři rytířské artušovské romány). 457 Juana Šílená vlastnila 44 knih, převážně religiózní literatury (v latině, ve francouzštině i špa- nělštině). 458 Markýza de Tarifa měla ve své knihovně v Palermu naopak v knihovně víc profánní literatury než náboženské, zejména prózu z konce 16. a počátku 17. století. 459 Román El caballero Tristano, který se nacházel v knihovně doñi Sanchy de Guzmán, byl ohodnocen na 25 maravedís. Naproti tomu knížka „hodinek“ byla oceněna na na 5 000 maravedís. 167 hodinek a pak zřejmě rytířský román, který je zapsán v inventáři – slavná La historia de Cristalián de España.460 V případě inventářů majetku obsahujících soupisy knih, které mají uvedenu ženskou majitelku, musíme být skutečně velmi obezřetní, protože vlastnictví knih ještě neznamenalo četbu knih. Ženy často dědily knihovny po svých mužích a skladba knihovny tudíž nemusela mít s jejich četbou nic společného. I když z jiných pramenů víme, že ženskou četbu tvořily vedle modlitebních knížek (ty bývají v librářích často odbyty slovy „nějaké ženské hodinky“461), kázání, popř. knih Luise de Granada,462 zejména knihy fiktivní literatury. V rodinných knižních sbírkách tzv. „ženskou četbu“ však těžko identifikujeme, pokud není výslovně zmíněna. O ženské četbě (z hlediska společenského statutu a věku i z hlediska samot- né četby, tj. jakou literaturu ženy četly či poslouchaly) však nevypovídají jen knižní inventáře a skladba knižních sbírek, ale k dispozici máme také jiné prameny. Tvoří je vedle samotných rytířských románů a knižních dedikací a předmluv obracejících se k ženským čtenářkám druhotná literární díla (didaktické příručky určené k výchově žen, literatura memoárová, deníky, korespondence, literární historky), úřední dokumenty represivní povahy i literární moralistní spisy či práce vzniklé z literárních debat tzv. „querelles de femmes“. Není pochyb, že žánr renesančních rytířských románů byl ženskými čtenář- kami vyhledáván zejména pro líčení milostných a erotických dobrodružství („amor“). Literární kritika však upozornila na to, že ženy zajímalo také líčení bojo- vých a válečných scén (rytířských soubojů a turnajů), tj. „armas“.463 Koneckonců to byla právě žena, kvůli níž udatní rytíři tyto bitvy a válečná dobrodružství podni- kali. A s těmito hrdinkami se čtenářky ztotožňovaly, těm se chtěly vyrovnat. A nebyly to jen zamilované Oriany, „objetos de idolatría“, ale v galerii ženských postav, které čtenářky obdivovaly, byly také Amazonky („doncellas guerreras“), dívky pře- vlečené za muže, jež vzaly osud do svých rukou; aktivně zasahovaly do děje a byly

460 DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas, op. cit., s. 237–241 a inventář (s. 424–431). 461 BARANDA, Nieves. Las lecturas femininas. In Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914, op. cit., s. 161. 462 Knihy Luise de Granada představovaly typickou ženskou četbu (četly je zejména řeholnice, tak šlechtičny, jimž byly autorem také převážně dedikovány). Bestsellerem „ženské četby byla příručka Guía de pecadores. K oblibě spisů Luise de Granada u žen viz CÁTEDRA, Pedro M. ´Bibliotecas´ y libros, op. cit., s. 26–27 a DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas, op. cit., s. 51-70 (kap. 2: Las obras de Fray Luis de Granada en las bibliotecas particulares españolas). 463 MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la re- cepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 135–136. 168 odhodlané zpřetrhat rodinné vazby a svoji lásku si vybojovat i s mečem v ruce. Na- opak zájem ženských čtenářek byl daleko menší (nebo žádný) o romány, v nichž byl hlavním hrdinou křesťanský rytíř, v nichž byl ženský element záměrně potlačen (žena hrála v těchto rytířských dobrodružstvích podružnou roli), v nichž přibylo didaktičnosti a důraz byl položen na boj za křesťanskou víru (rytíř Esplandián a Sergas de Esplandián). Také romány, jež v sobě obsahovaly misogynské prvky (román Don Florindo Fernanda Basurta)464 anebo v nichž žena nehrála žádnou roli (španělský román Baldo), ženy příliš nezajímaly. Spisovatelé či překladatelé rytířských románů si byli vědomi toho, že velkou část konzumentů jejich děl tvoří ženské publikum. Proto se často na tyto čtenářky, pochopitelně významné šlechtičny, nebo manželky společensky významných me- cenášů, obraceli ve svých tištěných dedikacích či předmluvách. Tak např. Fran- cisco de Enciso Zárate autor románu Platir, který vyšel roku 1533 ve Valladoli- du, se jako sekretář Pedra Álvareze Osoria čtvrtého markýze de Astorga (zemř. 1560) obrací na jeho manželku doñu Maríi Anu Pimentel s tím, že se jí budou jistě líbit příběhy Florindy, která zažívá v mužském převlečení řadu dobrodružství, když hledá svého milého. Podobně Feliciano de Silva věnuje první část své Cuarta parte de la chrónica del excelentíssimo príncipe don Florisel de Niquea (10. část cyklu Amadís de Gaula) Marii Španělské, manželce Maxmiliána II. I když podle některých historiků mohla být tato dedikace motivována i vedlejšími, poněkud zištnějšími úmysly autora (Maxmiliánův otec, císař Karel V. dlužil autorovi odmě- nu za prokázané služby během války městských komun v letech 1520–1521), využil Feliciano obliby rytířských románů mezi ženským čtenářstvem s nadějí, že svou dedikací získá další výhody. Přestože se řada autorů obracela na čtenářky s věnováním typu „dedicado a las damas que lo leyeren“ a spokojila se s anonymní obecnou dedikací ženám, převaha dedikací byla jasně cílená na určitou konkrétní část publika.465 Tomuto adresnému zacílení autoři či překladatelé často podřizovali dokonce některé pasáže knihy – byl to např. podrobný popis oblečení a šperků, které měly dámy přihlížející rytířským turnajům na sobě, popis mužského obleče- ní, v němž vystupovaly „doncellas guerreras“, detailní vylíčení ženské hygieny

464 Je označován jako„héroe del desamor“. BASURTO, Fernando. Libro agora nueuamente hallado del noble y muy esforçado Cauallero don Florindo hijo del buen Duque Floriseo de la estraña ven- tura. Caragoça: por Maestro Pedro Hardouyn imprimidor de libros, 1530. Nové vydání v roce 2007 (Centro de estudios cervantinos). 465 MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la re- cepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 142. 169 včetně toho, čím a jak se krášlí a zdobí apod. Nezřídka byly do románů zařazovány dějové odbočky týkající se toho, jak vznešené dámy diskutují o tom, jak ženy tráví volný čas, aby se vyhnuly nudě. Tyto pasáže nezajímaly jen čtenářky, ale také čte- náře moralisty, zejména z církevního prostředí, kteří na to reagovali svými mora- listními spisky určenými ženám a jejich způsobu trávení volného času. Tak např. Hernando de Talavera (1428–1507), zpovědník královny Isabely Katolické, vě- noval manželce významného politika Rodriga Alonsa Pimentela (ca 1441–1499), hraběte de Benavente, Maríi Pacheco y Portocarrero hraběnce de Benavente spisek De cómo se ha ordenar el tiempo para que sea bien expendido (ca 1500), v němž jí doporučuje četbu až po večeři, předtím než půjde spát. Někdy byly dokonce tyto mravoučné rady vkládány přímo do rytířských románů, jako tomu bylo v případě španělského básníka Joaquína Romera de Cepeda, který do úvodu románu La historia de Rosián de Castilla (Lisboa 1586) vložil spisek o manželství obsahující 12 manželských rad (spisek věnuje jistý Eduardo své novomanželce Albině o sva- tební noci).466 Tyto mravoučné prvky zase jiným způsobem posilovaly zmíněnou rostoucí didaktičnost příběhů a jsou důkazem toho, jak doboví spisovatelé využíva- li čtenářskou oblibu prozaického rytířského žánru ke svým ideovým záměrům a jak postupně docházelo k obsahovým metamorfózám směrem k nábožensko- moralistní próze. Ženy nebyly jen hrdinkami, nebo čtenářkami rytířských románů, na něž se v dedikacích obraceli autoři rytířských románů, ale byly také jejich autorkami. Po- necháme stranou dobové spekulace o tom, že autorkou či spoluautorkou slavného anonymního románu Palmerín de Oliva a jeho pokračování Primaléon, jež vyšly v Salamance roku 1511 a 1512, mohla být žena – jistá dueña Augustóbriga (tuto hy- potézu naznačil korektor benátské edice z roku 1534 Francisco Delicado, který vy- cházel z narážek v úvodních dedikačních verších v prvním vydání, které jsou signo- vány jistým Juanem Augurem de Trasmiera);467 ostatně i autorství Franciska Vázqueze bývá označováno jako velmi sporné. Nicméně již ten fakt, že se v 16. sto- letí v případě autorství dvou z nejslavnějších titulů rytířské literatury uvažovalo o tom, že by autorem mohla být žena, dokazuje, jak významnou roli v recepci rytířské

466 MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la re- cepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 144–145. 467 Za hypotetickou autorku byla označena dcera tesaře jistá Catalina Arias pocházející ze Ciudad Rodrigo. Blíže viz MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la recepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 146–147. 170 zábavné prózy ženy hrály. Marín Pina nevylučuje skutečnost, že mohlo jít o jistý „reklamní trik“, jak bychom řekli dnes, který měl přispět k popularitě díla a zvýšit tak prodej.468 V případě jiné autorky rytířského románu, Beatrice Bernal, žádné pochybnosti nepanují. Její román Cristalián de España, který vyšel ve Valladolidu roku 1545, doplněný četnými dřevořezovými ilustracemi, byl velice úspěšný a roz- šířený nejen mezi čtenářkami, ale i mezi mládeží.469 Beatriz Bernal (nar. ca 1477?), dcera kapitána Bernala Francése, pocházela z Valladolidu, města, kde byla vzhledem k tomu, že to bylo jedno z největších středisek vydávání rytířské literatury, tradice četby tohoto druhu zábavné literatury velice silná a živá. Autorka, vášni- vá čtenářka rytířských románů, tuto tradici a vlastní čtenářskou zkušenost velice zdařile zúročila. Její román má poetický a magický půvab prvních rytířských ro- mánů (v tom naplnil očekávání ženských čtenářek beze zbytku). Ale nejen to. Je to též román s politickým podtextem, ženský příspěvek do diskuze “querelles des femmes“, s šokující otevřeností líčící delikátní záležitosti vztahu muže a ženy. Současná bádání potvrdila, že ženské čtenářky tvořily hned od počátku po- měrně významnou část konzumentů rytířských románů, „dejándose de vestir, gastan sus dineros alquilando libros“.470 Rytířské romány tvořily v 16. a na počát- ku 17. století v ženské četbě největší podíl fiktivní zábavné literatury, jimž později úspěšně konkurovaly sentimentální, pastýřské a byzantinské romány a také krátké povídky, často z pera ženských autorek (zejm. Maríe de Zayas), výjimečně též komedie nebo slavná díla typu Celestina, Lazarillo. Kličem k poznání toho, jak probíhala četba fiktivní literatury v případě žen- ských čtenářek a proč měly rytířské romány v 16. a 17. století takový úspěch u žen, není ani tak analýza knižních librářů, z důvodů, které jsme uvedly výše, ale přede- vším informace uložené v dobové moralistní literatuře – příručkách určených k výchově a vzdělání žen a v literárněkritických pracech odsuzujících tento druh

468 MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la re- cepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 147. 469 Vyšel o rok později, tj. roku 1546, v Benátkách u Tramezzina italsky (Lucio Spineda jej roku 1609 vydal podruhé). Srov. RIVERA GARRETAS, María-Milagros. La licencia de impresión de Don Cristalián de España, de Beatriz Bernal (s. XV–XVI). Acta historica et archaeologica mediaevalia, nº 25, 2003–2004 (Ejemplar dedicado a: Homenatge a la professora Dra. María Josepa Arnall i Juan), s. 500–501. Dostupné z www: . 470 Vyjádření Franciska de Osuna (Norte de los Estados. Burgos, 1541, f. 35). Citováno podle MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la re- cepción del género caballeresco entre el público femenino. Revista de Literatura Medieval, op. cit., s. 139. 171 zábavné četby – a pak v samotných románech. Ty byly pro ženy atraktivní četbou, stejně jako další fiktivní žánry (pastýřský román, sentimentální románové i povíd- kové příběhy, byzantinský román). Ženy jednoznačně preferovaly fantaskní zábav- nou literaturu před zbožnou literaturou, která jim byla moralisty doporučována. A to i přesto, že o této jejich čtenářské vášni knižní libráře jejich knihoven či knihoven rodových mlčí. Knihy, které byly již autorsky či nakladatelsky určeny ženským čtenářkám, se liší i vzhledově; většinou se jedná o knihy malého formátu, tištěné vždy v některém z románských jazyků. Řada knih určeným ženám také často figurovala na indexu zakázaných knih. A konečně – ženy vlastnily poměrně malý počet knih; výjimkou nebyl počet tří, nebo dokonce jedné knihy.

2. 1. 2. Mládež

Zábavné rytířské historie se postupem doby staly typickou četbou „nerozvážného mládí“ a také literaturou, která sloužila jako nástroj elementární výuky (jazyků, řečnických dovedností, dvořanských mravů). Koncem 16. století se pak z nich stala do určité míry typická četba mladých nebo „četba pro děti“. Co si pod tímto pojmem představit? Tehdejší doba pojem „dětská četba“ neznala, literatura se neděli- la na četbu pro děti a na četbu pro dospělé; navíc dítětem mohl být někdo, kdo měl sedm či deset let, nebo také ten, kdo překročil dvacítku, dětství bylo tudíž pojmem značně relativním. Michel de Montaigne (1533–1592) znal Amadíse de Gaula i rytířskou literaturu z autopsie patrně velmi dobře (Amadíse četl zjevně v originále). V jeho osobní knihovně, která se dochovala do dneška, byly pouze dva romány španělské literatury ve španělštině – Cárcel de amor Diega de San Pedro a Amadís de Gau- la.471 V Montaignových Esejích pak lze nalézt zmínky o rytířských románech na dvou místech. První zmínka je v části věnované výchově v dětství, v níž srovnává svoji oblíbenou knihu Ovidiovy Metamorfózy, s nimiž přišel do styku v 7 či 8 letech, s četbou typickou pro děti tohoto věku. O rytířských románech hovoří tedy jako o dětské četbě vhodné pro 7–8leté děti: „Le premier goust que j’eus aux livres, il me vint du plaisir des fables de la Metamorphose d’Ovide. Car, environ l’aage de sept ou huict ans, je me desrobois de tout autre plaisir pour les lire; d’autant

471 Srov. MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 381–382. 172 que cette langue estoit la mienne maternelle, et que c’estoit le plus aysé livre que je cogneusse, et le plus accomodé à la foiblesse de mon aage, à cause de la matiere. Car des Lancelots du Lac, des Amadis, des Huons de Bordeaus, et tel fatras de livres à quoy l’enfance s’amuse, je n’en connoissois pas seulement le nom, ny ne fais encore le corps, tant exacte estoit ma discipline.“472 Druhá zmínka je v Montaignově pasáži věnované knihám: „Entre les livres simplement plaisans, je trouve, des modernes, le Decameron de Boccace, Rabelays et les Baisers de Jean Second, s’il les faut loger sous ce tiltre, dignes qu’on s’y amuse. Quant aux Amadis et telles sortes d’escrits, ils n’ont pas eu le credit d’arrester seulement mon enfance.473 Je diray encore cecy, ou hardiment ou temerairement, que cette vieille ame poisante ne se laisse plus chatouiller non seulement à l’Arioste, mais encores au bon Ovide, sa facilité et ses inventions, qui m’ont ravy autrefois, à peine m’entretiennent à cette heure.“474 Tyto dvě Montaignovy zmínky o četbě rytířských románů v dětství se staly předmětem studie italského badatele Franceska Montorsiho, který si položil otázku, zda Montaigne skutečně považoval rytířské romány za četbu vhodnou v mládí a zda to byl ojedinělý čtenářský přístup, nebo zda se jeho stanovisko dá chápat jako odraz dobového pojetí recepce tohoto žánru. Druhá citovaná pasáž je často citovaná literárními historiky píšícími o rytířském žánru a je obecně interpre- tovaná jako svědectví toho, do jaké diskreditace upadly tyto texty koncem 16. stole- tí. Montorsi s touto interpretací nesouhlasí a domnívá se, že i tato vyjádření Mon- taignova vyjadřují Montaignovo pojímání rytířských románů za četbu vhodnou v mládí.475 Montorsi se shodne s humanistickými moralisty v tom, že čtení rytířské literatury je záležitost mládí. Je to podle nich četba jednoho životního období, kte- rá nemůže uškodit, pokud na ni navazuje četba jiného druhu literatury. Četba ry- tířských románů představuje pro člověka určitou životní zkušenost, která v pozdějším období mladého člověka nasměruje k četbě seriózní, hodné křesťanů a humanistických vzdělanců. Četbu rytířských románů tedy lze akceptovat, pokud se čtenář v dospělosti věnuje jiné hodnotné četbě, zejména náboženského a filozofic- kého charakteru. Humanisté i Montorsi se domnívají, že problém Cervantesova

472 MONTAIGNE, Michel de. Essais. Éd. par J. Balsamo, M. Magnien et C. Magnien-Simonin. Paris: Gallimard, 2007 (kniha I, kap. XXV, De l’institution des enfans), s. 182. 473 Podtrženo JK. 474 Tamtéž. Kniha II, kap. X, Des livres, s. 389. 475 MONTORSI, Francesco. „Un fatras de livre a quoy l´enfance s´amuse“, op. cit., s. 1–4, s. 7. 173 hrdiny nebyl v tom, že četl tento druh literatury, ale to, že s touto četbou v určitém okamžiku nedokázal skončit.476 Montorsiho studie přináší několik dobových svědectví z 16. a 17. století o tom, že rytířská literatura představovala pro řadu spisovatelů a intelektuálů četbu raného mládí. Vedle odsuzujících stanovisek moralistů uvádí několik svědectví humanistů, kteří sice kritikou také nešetřili (podle něho byly rytířské romány spjaty s „ténèbres gothiques“), ale kteří ve svých autobiografických pracech často po- dobně jako sv. Ignác či sv. Teresa přiznávají, že je sice v dětství četli, ale z pouhé mladické morální či intelektuální nerozvážnosti. Montorsi upozorňuje na to, že četba rytířské literatury je četbou pro široké publikum, četbou lidovou však nejen ve smyslu sociálně ekonomickém, ale přede- vším sociálně kulturním, přičemž svoji roli sehrály i další faktory. Uvádí názor Ro- gera Chartiera, který velice kladně hodnotil průkopnickou práci Sary T. Nalle týka- jící se španělské inkvizice a věku čtenářů vyslýchaných církevními tribunály v Cuence mezi lety 1560–1610 (ta poukázala na to, že ve většině případů se jednalo o jedince mladší třiceti let, kteří byli svobodní).477 Chartier zdůrazňuje, že výběr četby není ovlivňován pouze faktory společensko-ekonomickými a sociálně- profesními, ale svoji roli hrají věk, občanský stav, druh vzdělání, konfese, přísluš- nost k určité společenské skupině a geografická lokalita, v níž jedinec žije. To vše formuje specifickou identitu čtenářů. To ovšem na druhou stranu znamená, jak upozorňuje Chartier, že nelze dost dobře hovořit o četbě určené výhradně pro jednu společenskou skupinu čtenářů (konkrétně rytířská literatura nebyla určena jen aristokracii, i když se jednalo často o nákladné knihy velkého formátu, které byly hodně drahé).478 Francesco Montorsi však upozorňuje, že se v případě rytířské zá- bavné literatury nelze spokojit s banálním vysvětlením, že „la diminution des prix, la simplification linguistique, l’enseignement du vernaculaire, ont contribué à rendre les romans chevaleresques plus accessibles à la jeunesse.“ Byl by to podle něho zjednodušený pohled, protože všechna tehdejší literatura byla více či méně adresována mládeži. Ale právě rytířské romány měly podle něho největší schopnost podněcovat fantazii mladých čtenářů. Domnívá se, že „ces textes étaient lus et en-

476 Tamtéž, s. 1–4. 477 NALLE, Sara Tilghman. Literacy and Culture in Early Modern Castille. Past and Present, 125, 1989, s. 65–96. 478 Srov. CHARTIER, Roger. Lectures et lecteurs „populaires“ de la Renaissance à l’âge classique. In Histoire de la lecture dans la monde occidental. Ed. R. Chartier et G. Cavallo. Paris: Seuil, 1997, s. 337-340.. 174 seignés parce que des lecteurs les aimaient passionnément. S’ils ne construisaient pas des caractères moraux, comme le faisaient les Vie des Saints et les autres livres de dévotion, sans doute divertissaient-ils beaucoup leurs lecteurs.“ Byly to zkrátka „des livres à quoy l’enfance s’amuse“. 479 S odstupem času, téměř na sklonku svého života, se ke své mladické čtenář- ské vášni pro rytířská vyprávění přiznává také francouzský historik a diplomat René de Lucinge (ca 1554–1615). Na počátku 17. století vzpomíná na období let 1563–1566 a na to, jak ho nakonec tato vášeň pro tento druh zábavného čtení při- vedl k četbě historických děl, antických i soudobých: „Mon premier gybier en ceste leçon furent les romans en vulgaire françois, lesquels je sçavoir par coeur, d’une attention si attachee a ces matieres-là qu’il n’y avoit chose exquise chez eux dont je n’eusse la cognoissance presente. En voici la liste: Les Quatre Fils Aymond, Ogier le Damnois [sic], Fier-Abras, Maugis, Olivier, Valentin, Orson, Galien re- stauré, Huon de Bordeaux, Perseforés, Jean de Paris, Robert le Diable, Pierre de Provence et autres, que le mepris doit eclypser de la cognoissance des studieux. Cependant ce furent les premiers trophees que mon enfance mena en triomphe sur le project de l’HISTOIRE et de mes conquestes en cet estude, après le dix et vers la douziesme de mes premiere annees. […] Ceste chymerisee science sur la valeur de ces paladins me desroba tout à soy, et ne me laissa aucune liberté de pouvoir ne jour ne nuict passer ou vacquer à autre chose; je les euz devorez en un rien. […] Quand je sortis de ceste fadaise, j’avois une extreme envie de cognoistre la vieille histoire, tant la sacree que la profane, celle des Grecs et celle des Ro- mains.480 Také milánský moralista kněz a filozof Giovanni Pietro Giussani (1553– 1623) v roce 1603 ve spisu o výchově481 žádá rodiče, aby svým dětem starším 14 či 15 let zakázaly četbu textů jako je Amadís nebo Palmerín: „Di più gli provederà [il padre] di libri buoni, e spirituali, & particolarmente di quelli de le vite de santi, ordinandoli che sia frequente nella lor lettione, & sopra il tutto gli proibirà quei libri, che contengono cose obscene, & inhoneste, e certe narrative di lascivie e amori, come sono certa sorte di poeti, e latini, e volgari, e anche quei libri pieni di

479 MONTORSI, Francesco. “Un fatras de livres a quoy l’enfance s’amuse”, op. cit., s. 8. 480 LUCINGE. René de. La manière de lire l’histoire. Ed. critique par Michael J. Heath Genève: Droz, 1993, s. 64–67 (citováno podle Mantorsiho). Kniha vyšla poprvé v Paříži roku 1614. 481 GIUSSANI, Giovanni Pietro. Instruttione a' padri per saper ben governare la famiglia loro ... con un' altra breve instruttione per i giovanetti... scritte dal sig. Pietro Giussano. Pubblicate da Gio. Francesco Besozzo. Milano: Compagnia de Tini e Filippo Lomazzo, 1603. 175 sogni, come l’Amadis di Gaula, il Palmerino, e simili libri, scritti dai ministri del Diavolo per fare perdere il tempo, e indurre i miseri giovani a mille pensieri e peccati disonesti.“482

2. 2. Literární kritika četby rytířských románů a jejich čtenářů

Fiktivní zábavná četba, fenomén zrozený v 16. století, vyvolával však debaty, a to jak v rovině institucionální (církevní autority často požadovaly zákaz tohoto druhu četby), tak literárněkritické (četné spisy moralistů). Moralistní didaktické spisy od- suzující tuto „nebezpečnou“ četbu se objevují po celé 16. a 17. století. Trnem v oku církvi i autorům moralistně náboženské literatury, jak katolické, tak protestantské, bylo zejména to, že četbě rytířských románů propadaly mladé dívky a mládež; nicméně kritika se často vztahovala na další druhy zábavné literatury a její čtenáře obecně. Moralisté psali převážně o škodlivosti četby zábavné literatury, v níž rytíř- ské romány zaujímaly přední místo. Ve svých spisech doporučovali číst „buenos libros“; dobrou knihou rozuměli to, co je „santo y bueno, y verdadero, y sobre todo ejemplar“ (doporučení Alonsa Remóna v jeho moralistickém traktátu z roku 1623 Entretenimientos y juegos honestos).483 Tato literární produkce je cenným zdrojem poznatků o tom, kdo rytířské romány četl, jaký měly vliv na tyto čtenáře. Snad prvním španělským spisovatelem, který tento žánr odsuzuje a podává zároveň jakýsi „cenzurní seznam“, je Juan Luis Vives (1492–1540) ve své latinsky psané práci určené ženám De Institutione foeminae christianae, v níž doporu- čuje, jakou literaturu by ženy měly číst a jakou naopak ne: „Miror cordatos patres hoc suis filiabus permittere, maritos concedere, mores et instituta populorum dis- simulare, ut nequitiae assuescant foeminae legendo. Decet humanas leges et magistratus non fora solum et lites spectare, sed mores quoque et publicos et pri- vatos. Itaque coveniret libidinosa carmina et spurca de vulgi ore per leges tolli […] Hoc ergo curare leges et magistratus congruit. Tum et de pestiferis libris, cuiusmodi sunt in Hispania Amadisus, Splandianus, Florisandus, Tirantus, Tristanus, quarum ineptiarum nullus est finis. Quotidie prodeunt nove. Coelesti- na laena, nequitiarum parens, Carcer Amorum. In Gallia Lancilotus à lacu, Paris

482 Tamtéž, s. 179–180 (citováno podle Montorsiho). 483 Citováno podle Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914, op. cit., s. 173. 176 et Vienna, Punthus et Sydonia, Petrus provincialis et Margalona, Melusina, do- mina inexorabilis. In hac Belgica Florius…“.484 Dalším, kdo kritizoval četbu Amadíse de Gaula a rytířské romány vůbec, byl španělský protestantský spisovatel Juan de Valdés (1509–1541).485 Ten se ve svém Diálogo de la lengua přiznává, že promarnil deset svých nejlepších let četbou těchto lží: „Diez años, los mejores de mi vida, que gasté en palacios y cortes, no me empleé en ejercicio más virtuoso que en leer estas mentiras, en las cuales, tomaba tanto sabor, que me comía las manos tras ellas. Y mirad qué cosa es tener el gusto estragado, que si tomaba en la mano un libro de los romanzados en latín, que son de historiadores verdaderos, o a lo menos que son tenidos por tales, no podía acabar conmigo de leerlos.“486 Na druhou stranu je šmahem nezavrhuje a rozlišuje mezi nimi: „los cuatro libros de ,Amadis´, como a los de ,Palmerín y Primaleón´, que por cierto respeto han ganado crédito conmigo, tendré y juzgaré siempre por mejores que esos otros ,Esplandián, Florisando, Lisuarte, Cavallero de la Cruz´, y que a los otros no menos mentirosos que estos: ,Guarino mezquino, La linda Melosina, Reinaldos de Montalván´, con ,La Trapisonda´, y ,Oliveros´ que es intitulado ,de Castilla´, los cuales, demás de ser mentirosísimos, son tan mal compuestos, así por decir las mentiras muy desvergonzadas, como por tener el estilo desbaratado, que no hay buen estómago que los pueda leer.“487 Vives a Juan de Valdés nebyli jedinými kritiky této četby. Po celé 16. století se ozývají hlasy těch, kterým se tento literární žánr zdá nebezpečným. Mezi ně pat- řili např. též Antonio de Guevara (1480–1545),488 jezuita Gaspar Astete (1537–1601),489 františkán Juan de la Cerda. Ten se podobně jako Vives domní-

484 VIVES, Juan Luis. De institutione foeminae christianae. Éd. par C. Fantazzi et G. Matheeussen. Leiden/New York/Köln: Brill, 1996, s. 44–47. Dostupné z www: . 485 K Valdésovi jako literárnímu kritiku viz CHEVALIER, Maxime. Juan de Valdés como crítico literario. Bulletin Hispanique 102, 2000, n° 2, s. 333–338. Dostupné z www: . 486 Viz VALDÉS, Juan de. Diálogo de la lengua. Edición digital a partir de la edición de E. Boe- hmer. Leipzig: Romanische Studien, 1895. Dostupné z www: . 487 Tamtéž. 488 Jsou to Guevarovy spisy Reloj de príncipes či Aviso de privados y doctrina de cortesanos. 489 Napsal řadu moralistních spisků věnovaných výchově mládeže a rodině, v nichž brojil proti „los vanos deshonestos de caballerías“ (ASTETE, Gaspar. Tratado del gobierno de la familia y del estado de las viudas y doncellas. Burgos: Juan B. Varesio, 1603, s. 180–181). Viz též GALVÁN, Luis. Educación, propaganda, resistencia: Literatura y poder en teorías, tópicos y contoversías de los siglos XVI y XVII. In Autoridad y Poder en el Siglo de Oro. Ignacio Arellano, Christoph Strosetzki, 177 vá, že „…la leccion de estos libros profanos y compuestos de mentiras y sueños, que hombres ociosos y mundanos imaginan, es cosa loca y vanissima: pues ni si- ruen de nada, ni son de prouecho alguno.“490 Luis de Granada (1504–1588) ve své knize Introducción del símbolo de la fe navrhuje tuto rytířskou četbu nahradit četbou o příbězích a slavných bitvách svatých mučedníků.491 Některé kritiky upo- zorňovaly také na to, že rytířské romány a jim podobná díla zábavné literatury podněcovaly u žen a dívek erotickou a sexuální představivost a fungovaly jako „sal- sa para pecar“ – Diego de San Pedro (ca 1437–ca 1498).492 Svoje odpůrce měla tato četba i mezi francouzskými spisovateli. Tak např. farář kostela sv. Jana Křtitele v Angers François Grandin ve svém spisku z poloviny 16. století Destruction de l’orgueil mondain493 kritizuje četbu rytířských románů v souvislosti s kritikou zbytečného parádění žen a v souvislosti s výchovou dětí. Vyzývá manžele i matky, aby svým manželkám a dcerám tuto četbu zakázaly, protože otevírá bránu k zahálce a rozmařilosti. Protestantský spisovatel François de la Noue (1531–1591), který publikoval v roce 1587 spis Discours politiques et militaires obsahující kapitolu s výmluvným názvem „Que la lecture des livres d’Amadis n’est pas moins pernicieuse aux jeunes gens que celle des livres de Ma- chiavel aux vieux“, se o tomto žánru vyjadřuje také velmi kriticky, i když přiznává, že si je vědom toho, že za svoje názory od některých sklidí kritiku – „…Ie sçay bien que ie seray accusé de censurer trop seuerement, ou bien de calomnier notre Chroniqueur d´Amadis“ …“. Rytířské romány (včetně „vieux romans“) nazývá „mensonge“, „poison“, popř. „une mauvaise drogue“ nebo „poison de volupté“, a kritiku zaměřuje především na knihy o Amadísovi de Gaula, které považuje za „des instrumens fort propres pour la corruption des moeurs“, neboť prý „ … Quand vn gentil-homme auroit toute sa vie leu les liures d´Amadis, il ne seroit bon soldat ni bon gendarme“. Škodlivé a nebezpečné jsou tyto knihy i pro ženy, jimž dávají špatný příklad („O la belle instruction, pour les Damoiselles, quand elles voient les

Edwin Williamson (eds.). Madrid: Iberoamericana, 2009, s. 51–88 (zde s. 64). Dostupné omezeně z www: . 490 CERDA, Juan de la. Libro intitulado, vida política de todos los estados de mugeres. En el qual se dan muy prouechosos y christianos documentos y auisos, para criarse y conseruarse deuida- mente las mugeres en sus estados... compuesto por el P. F. Iuan de la Cerda... Alcalá de Henares: en casa de Iuan Gracián ..., 1599, f. 41r v. Dostupné z www: . 491 Viz MARÍN Pina, María del Carmen. La mujer y los libros de caballerías, op. cit., s. 137. 492 Viz MARÍN Pina, María del Carmen. La mujer y los libros de caballerías, op. cit., s. 134–135. 493 GRANDIN. François. Destruction de l’orgueil mondain, ambition des habitz, et autres inventions nouvelles extraictes de la Saincte Escriture & des anciens docteurs de l’Eglise. Paris: Claude Fremy, 1558. 178 ieunes Princesses eschauffees de flammes amoureuses, pour vn cheualier quélles náuront veu que deux heures …“). Na čtenářích pak nechává, aby „iuger à ceux qui ont quelque integrité, si la lecture de telz liures remplis tant dórdres folies nést pas dangeureuse, tant aux ieunes, quáux vieux.“494 Také v Itálii se našly kritické hlasy, které proti brojily četbě prozaických rytíř- ských vyprávění. Tak např. humanista Giovan Battista Pigna (1530–ca 1575), který se proslavil svým komentářem k Ariostově Zuřivému Orlandovi, ve své lite- rárněkritické stati věnované románům píše: „Le spagnole romanzerie quasi tutte di vanità son piene: stando elle solo in su i miracoli: & con li spiriti ò del'una sorte ò dell'altra facendo sempre nascere cose dal naturale lontane, & del diletto, che per le leggitime maraviglie suol nascere. Molto meno gli altri in cio peccano: & molto meno perciò errato hanno“.495 Ortensio Lando (ca 1512—ca 1552), jiný italský humanista, si klade otázku: „Com'è possibile che piacere vi possino questi Amadís, Floriselli, Palmerini, Splandiani..., ne' quali altro non si contengono che sogni d'infermi e narrazioni che non hanno ne' del vero ne' del verisimile?” Kriti- ka ze strany literátů neustává ani v 17. století, přestože čtenářská obliba zábavné literatury, zejména románů, trvá. Nekonečné příběhy Amadise de Gaula tvořily stá- le běžnou četbu, určenou zejména mládeži nebo ženám. Publikum, které příběhy o Amadisovi vnímalo ještě poslechem, bylo rovněž početné. Kriticky se o četbě rytířských románů vyjadřuje nejen voják a mondénní světák Pierre de Bourdeille, zvaný Brantôme (ca 1540–1614), podle něhož je fantazie mladých lidí a dívek „souillée par les Amadis“,496 ale také italský jezuita Antonio Possevino (1533–1611), který Amadíse de Gaula nazývá „venena diaboli”,497 anebo katolický biskup z Belluna, humanista a spisovatel Luigi Lollino (1552–1635). Ten dokonce napsal protiamadisovský pamflet “Amuletum

494 NOUE, François de la. Discours politiques et militaires. A Basle [i.e. Genève]: De l'imprimerie de François Forest, 1587, s. 135–146 (šestá rozprava: Que la lecture des liures d’Amadis n’est moins pernicieuse aux ieunes gens, que celle des liures de Machiauel aux vieux). Dostupné z www: Zen- tralbibliothek Zürich . 495 Viz PIGNA, Giovan Battista. I Romanzi. Venecia: Bottega d'Erasmo, appresso V. Valgrisi, 1554, s. 40. 496 Citováno podle MÉNAGER, Daniel. Le roman en débat. In Le Roman. Sous la dir. de Colette BECKER. Paris: Editions Bréal, 2000, s. 59. Dostupné omezeně z www: . 497 POSSEVINO, Antonio. Bibliotheca selecta. Romae: Ex Typographia Apostolica Vaticana, 1593, s. 113–114. Blíže GAGLIARDI, Donatella. Malos libros en la España del XVI: la fábula milesia de Vives a Venegas. Studia Aurea 3, 2008, s. 10. Dostupné z www: . 179 adversus Amadisianae lectionis maleficia“, v němž četbu rytířských románů odsuzuje jako zločin – (zařadil jej roku 1630 do svého díla Characteres morales).498 Řada moralistů brojila proti zábavné četbě a její nemravnosti, škodlivosti, ale také proti četbě vůbec. Např. dramatik Juan de Zabaleta (ca 1600–ca 1667) ve svém moralistním spisu Errores celebrados (Madrid 1653) píše: „… Los libros à vnos los han hecho sabios, y à otros los han hecho locos. Los que leen más de lo que pueden digerir se ahitan y, de la manera que en los estomagos, es mejor la hambre que la plenitud; es mejor la necesidad, que el demasiado peso“.499 Zabale- ta se tématu četby jako zábavy věnuje i ve své próze El día de fiesta por la tarde z roku 1660 (v kapitole Los libros). Zábavnost literatury nevylučuje, ale mezi „špatnou četbu“ řadí zábavné knihy, které označuje za zbytečné a nemravné („Vn pielago ay de libros de entretenimiento, tan inutiles, tan lascivos, como el mar.“).500 Vůči románům (nejen rytířským) má averzi francouzská klasicistická kritika: „L´époque se passionne pour les lectures romanesques, pour lesquelles la critique classique sent une profonde aversion“ uvádí ve své práci Le masque et le visage Alexandre Cioranescu.501 Přesto je však ve Francii 17. století španělský přínos k vývoji románu jako žánru všeobecně uznáván. Tak např. Jean-Pierre Camus (1584–1652) hovoří roku 1625 o rytířských románech jako „ces romans, dont les Espagnols sont grands inventeurs“.502 Charles Sorel v roce 1664 uznává, že Španě- lé „jsou první, kteří napsali věrohodné a zábavné romány“.503

498 Srov. BOGNOLO, Anna. Libros de caballerías en Italia. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías, op. cit., s. 333. 499 Citováno podle: ZABALETA, Juan de. Obras historicas, politicas, filosoficas, y morales. Quinta impression corregida y enmendada de muchos errores. Barcelona: en la Imprenta de Joseph Tex- idò, 1704 (Errores celebrados, s. 161) – dostupné z www: . Srov. též CAYUELA, Anne. Las justificaciones y críticas de lectura. In Historia de la edición y de la lectura en España 1472-1914, op. cit., s. 174–175. 500 ZABALETA, Juan de. Obras historicas, politicas, filosoficas, y morales , op. cit., (El día de fiesta por la tarde, s. 337). K Zabaletově dílu viz též CAYUELA, Anne. Las justificaciones y críticas de lectura. In Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914, op. cit., s. 174–175. 501 CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 391. 502 CAMUS, Jean-Pierre. Daphnide ou L'intégrité victorieuse. Histoire arragonnoise. Lyon: Antoi- ne Chard, 1625, s. 383. 503 SOREL, Charles. Bibliothèque françoise, 1664, s. 172 („Ils sont les premiers qui ont fait des romans vraisemblables et divertissans“). 180

2. 3. Memoáry, literární historky

Dalšími prameny informujícími o četbě rytířských románů jsou paměti, korespondence, anekdoty, literární díla. Je nutno na ně pohlížet jako na pramen, který může (ale nemusí) mít historický dokumentární charakter. Tento druh literaury, přesto- že pro něj platí, že podávaná fakta mohou být ovlivněna autorovou literární či sub- jektivní licencí, přináší řadu cenných dobových i osobních postřehů a doplňuje tak naše poznatky o dějinách četby i způsobu čtení. Španělský filozof Alonso de Fuentes (1515–ca 1550) ve svém díle Summa de Philosophia natural z roku 1545 píše, že jistý muž zešílel přílišnou četbou fan- tastických příběhů; o jiném čtenáři rytířských příběhů zase kolovala historka, že byl připraven přísahat na Bibli, že vše, o čem se vypráví v Amadísovi de Gaula, je pravda.504 Z poloviny 16. století se nám dochoval unikátní dokumentární zápis jistého normandského šlechtice jménem Gilles Picot, sieur de Gouberville, du Mesnil-au-Val et de Russy (1521–1578), který si vedl v letech 1553–1562 deník a v něm zachycoval každodenní život venkovského šlechtice na svém rodovém sídle na severu poloostrova Cotentinu. Ve středu 6. února roku 1554, což byl den, kdy nevytáhl paty z domu, protože celý den pršelo, si zapsal: „Au soyer, toute la ve- sprée, nous leusmes en Amadis de Gaulle comme il vainquit Dardan“.505 Tento prostý deníkový záznam je důkazem toho, že Amadís de Gaula nebyl čten jen u královských dvorů a ve velkých městech, ale též v zapadlých a odlehlých venkov- ských lokalitách. O tom, že popularita „Amadísů“ neklesala ani ve druhé polovině 17. století, svědčí úsměvná anekdota, kterou přetiskuje Menéndez Pelayo s odvoláním na knihu Franciska de Portugal Arte de galantería,506 vyprávějící o tom, jak jeden vysoce postavený šlechtic, když se vrátil domů, našel svoji ženu, dcery i služky ve velkém

504 AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caballerías en el siglo XVI , op. cit., s. 56. 505 Srov. Le Journal du sire de Gouberville publié sur la copie manuscrite original faite par l'Abbé Tollemer. Mémoires de la Société des antiquaires de Normandie. 4e Série-1er volume. XXXIe volume de la collection. Caen: Henri Delesques, 1892, s. 156. Dostupné z www: . Srov. též CHARTIER, Roger. La Eu- ropa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote, op. cit., s. 135– 136. 506 Viz MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, I, s. 370. In Obras completas de Menéndez Pelayo, t. 12. Madrid: CSIC, 1962 (PORTUGAL, Francisco de. Arte de Galantería, Lisboa: Juan de la Costa, 1670, s. 96). 181 pláči. Na otázku, co se stalo, zda zemřel někdo blízký, když tak usedavě pláčou, dostal odpověď, že zemřel Amadís de Gaula.507 Historka, jež byla určena k pobavení dam na španělském dvoře kolem roku 1670, je nepochybně důkazem toho, jak velkou oblibu si amadisovské romány udržovaly v Evropě ještě na konci 17. století. Podle Sylvie Roubaudové508 je však poučná i z jiného důvodu: umožňuje dnešním badatelům pochopit dvojí povahu čtenářské recepce, která po více jak padesáti letech od vydání Cervantesova Dona Quijota byla pro španělské (a nejen španělské) publikum typická. Rytířská fikce sice vyvolávala na jedné straně výsměch, na druhé straně však byla přijímána s naivním nadšeným souhlasem. Tyto dva postoje ko- neckonců nacházíme v Cervantesově románu, který představuje mj. i velmi cenný dobový pramen z hlediska dějin četby. V závěru první části při setkání Dona Quijo- ta, Sancha Panzy s farářem, kanovníkem a bradýřem pronáší kanovník odsuzující slova na adresu rytířských románů: „Opravdu na vás, urozený pane, tak zapůsobi- lo to škodlivé a zbůhdarmé čtení rytířských knih, že vám nakonec hlavu zmátlo? Opravdu, pane můj, věříte, že jste očarován, a ostatním pošetilostem téhož rázu, ačkoli to všechno má k pravdě tak daleko jako sama lež? A je skutečně možné, aby lidská mysl uvěřila, že na světě žilo ono nesčíselné množství Amadisů … a že ne- slýchaná dobrodružství rovnou pršela, kouzla neměla konce, jedna bitva stíhala druhou?“509 Kanovník zde reprezentuje mínění, jaká se objevují u církevních před- stavitelů a části spisovatelské obce nábožensky založené. Naproti tomu hospodský v krčmě, jeho žena, dcera a služebná se vyjadřují o rytířské literatuře velice po- chvalně. Jejich kladné hodnocení tohoto žánru literatury je vyjádřením čtenářské- ho obdivu k populárnímu čtivu tak, jak jej vnímaly nižší společenské vrstvy, ze- jména pak ženská část publika. Hospodský hovoří o tom, jak se o žních ženci baví předčítáním těchto románů (jeden předčítá a ostatní, jak říká „posloucháme a po- sloucháme a srdce nám v těle mládne. Já aspoň, když slyším, jak ti rytíři rozdá- vají pádné a zuřivé rány hlava nehlava, mám sto chutí dělat totéž co oni a po- slouchal bych to ve dne v noci“). Služebná Maritornes a hospodských dcera pak přidávají svoji čtenářskou zkušenost: „To je pravda,“ přitakala Maritornes, „a na

507 „Vino un caballero muy principal para su casa, y halló a su mujer, hijas y criadas llorando; sobresaltóse y preguntóles muy congoxado si algún hijo o deudo se les havía muerto; respondie- ron ahogadas en lágrimas que no; replicó más confuso: pues ?porqué lloráis? Dixéronle: Señor, hase muerto Amadís“. Tamtéž. 508 ROUBAUD, Sylvie. Mort(s) et résurrection(s) d´Amadis. In Les Amadis en France, op. cit., s. 9– 19. 509 Viz CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Díl 1. , op. cit., kap. 49, s. 478. 182 mou věru, že se mi též moc líbí, když někdo čte o těch velmi pěkných věcech, zvlášť když se nějaká dáma třeba objímá pod pomerančovým stromem se svým rytířem a hlídá je komorná a strachem a samou závistí div duši nevypustí“. … „A co si o tom myslíte vy, rozmilá panenko?“ otázal se farář dcery hospodského. „Na mou duši že nevím, pane,“ odpověděla dívka. „Také to vždycky poslouchám, a opravdu ráda, i když tomu docela nerozumím. Nestojím však jako otec o to bojování, líbí se mi nejvíc, jak rytíři naříkají, kdy jsou odloučeni od svých dam, a někdy se i rozpláču, tak je mi jich líto.“510

3. Cervantesův Don Quijote a čtenářská popularita

Literatura i čtenáři 16. a 17. století pokládali za rytířský román rovněž Cervanteso- va Dona Quijota, přestože toto slavné dílo svojí parodií na rytířskou literaturu při- spělo k její ediční pauze, byť ne trvalé. Odsunulo tento druh literatury z vysoké literatury na literární periférii, ačkoliv definitivní smrt tohoto žánru nenastala – pře- sunul se do oblasti literatury nižšího typu, došlo k jeho formální, obsahové i žánro- vé změně. Cervantesův román dosáhl okamžitě obrovského věhlasu, byl to text „cuyos personajes alcanzan rápidamente una dimensión mítica“, příběhy hlavních hrdi- nů znali nejen ti, kteří si je četli, ale i ti, kteří je nikdy nečetli.511 Pět vydání prvního dílu v jednom roce 1605,512 za nimiž následovala další (bruselské 1607 a 1611, mi- lánské 1610 a madridské 1611), která spolu s Avellanedovým falzifikátem z roku 1614 a vydáním druhého dílu v roce 1615 svědčila skutečně o mimořádném čtenář- ském zájmu. Dokládají to rovněž ilustrovaná vydání obou dílů (poprvé vyšly v Bruselu v letech 1616–1617) a první překlady do soudobých evropských jazyků. Anglický čtenář měl první díl románu k dispozici ve své mateřštině již roku 1612 (v překladu Thomase Sheltona513), francouzští čtenáři roku 1614 (nepočítáme-li čás-

510 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Díl 1. , op. cit., kap. 32, s. 305. 511 CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote, op. cit., s. 130. 512 První madridské vydání Juana de la Cuesta bylo vytištěno na konci roku 1604 s datem vydání 1605. 513 The History of the valorous and wittie Knight-Errant Don-Quixote of the Mancha. Vydal Ed- ward Blount. 183 tečný překlad spadající již do roku 1608)514 a 1618 (druhý díl), italské publikum si mohlo číst v italském překladu Lorenza Franciosiniho roku 1622. U francouzského publika měl román nepochybně obrovský literární a čtenářský úspěch, a to i přesto, že francouzská literární věda 20. století má k překladům (Oudinově, Rossetově i překladu Filleaua de Saint-Martin svoje výhrady).515 Obliba Cervantesova románu přetrvávala mezi evropskými i mimoevrop- skými čtenáři hluboko do 17. a 18. století. Avšak čtenářské vnímání románu bylo jiné po jeho bezprostředním vydání a v průběhu dalších staletí.516 Zpočátku byl Ce- rvantesův román vnímán jako dílo zábavné, jako protipól postavy rytíře Amadíse de Gaula, satira na rytířský „esprit“. Uvědomovali si však čtenáři na počátku 17. století, to, že i když je Don Quijote vykreslen jako postava směšná, zasluhuje si v mnohém respekt, a to jak pro své až encyklopedické vzdělání, důvtip, pozorovací talent, tak i schopnost uvažování? Je jisté, že soudobý čtenář pojetí postavy vnímal jinak, než je tomu dnes. Zcela určitě směšnost, posedlá umíněnost Dona Quijota, jeho „vaniteux babillage“517 vnímání heroičnosti postavy zastínila. Pro španělské i evropské čtenáře 17. století představoval Don Quijote komického hrdinu, četba románu pak zábavné čtení. Zábavné dílo viděli v románu také čtenáři i spisovatelé doby Ludvíka XIII. (1620–1660); v dílech básníků a spisovatelů Françoise Maynarda, Gédéona Tallemanta des Réaux (1619–1692)518 nebo Vincenta Voitura (1597–1648)519

514 Novela Le Curieux impertinent obsažená v XXXIII.–XXXV. kap. románu, vyšla francouzsky péčí Nicolase Baudouina. Viz MONERO REQUERA, José. El Quijote durante cuatro siglos. Lecturas y lectores, Valladolid: Universidad de Valladolid, 2005, s. 17. 515 K ohlasu Cervantesova díla viz BARDON, Maurice. Don Quichotte en France au XVIIe et au XVIIIe siècle (1605–1815). Paris: Librairie Ancienne Honoré Champion, 1931, viz též CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage, op. cit., s. 533–539 (k překladům románu) a s. 539–547 (k imi- tacím Cervantesova díla). Srov. též COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française, op. cit., s. 33–49. Dostupné z www: . 516 K recepci Cervantesova románu ve Francii srov. CANAVAGGIO, Jean. Don Quichotte, du livre au mythe: quatre siècles d’errance. Paris: Fayard, 2005. Viz též CHARTIER, Roger. Don Quichotte. Réception et illustrations. De l'œuvre gaie à l'œuvre triste. (Roger Chartier. La fabrique du texte. Écriture, publication et lecture aux 16e et 17e siècles. Études de cas). Dostupné z www: . Viz též MÉRIMÉE, Paul. Mauri- ce Bardon, "Don Quichotte" en France au XVIIe et au XVIIIe siècles (1605–1815). Bulletin Hispa- nique 33, 1931, n° 4, s. 356–360. Dostupné z www: . 517 MARTIAL, Isabelle, CANAVAGGIO, Jean. Don Quichotte, du livre au mythe. Quatre siècles d’errance. Paris: Fayard, 2005 (fiche de lecture). Dostupné z www: . 518 Např. ve svých Les Historiettes o Charlesi II. de Cosé-Brissac, markýzi dÁcigné (1550–1621), guvernéru Bretaně a maršálu Jindřicha IV. napsal: „C´étoit un Don Quichotte dúne nouvelle ma- nière“. Srov. Les Histoires de Tallemant des Réaux. Mémoires pour servir à l´histoire du XVIIe 184 najdeme a něho četné narážky. V poezii Jean-Françoise Sarrazina (1614–1654) je též přítomná literární tradice – jak rytířské, tak pastýřské literatury. V jeho básni „Le Mélancolie“ čteme např. tyto verše: „… Moy qui fuyois melancolie/ Comme un sage fait la folie, /Comme les Hiboux font le jour,/ Et comme vous faites lámour:/ Iáy le chagrin dún vieil Hermite,/ Et le noble Amadis me quitte,/ Son nom par l´Vnivers fameux,/ Non de Beau, mais de Tenebreux.“ Tamtéž o kus dál: „Iáy veu la hydeuse peinture/ Du Preux à la triste figure,/ Du bon Chevalier Dom Quichot,/ Qui fit des Armes son cachot.“520 Někteří současníci Ludvíka XIII. vnímali dílo jako rytířský román, popř. jako román komický, někteří v něm viděli burlesku, jiní zase obdivovali z hlediska literárních hodnot víc vložené příběhy pas- týřského charakteru než samotný příběh Dona Quijota a Sancha Panzy. Ve druhé polovině 17. století, za vlády Ludvíka XIV., okouzlení španělskou literaturou i jazykem trvá. Pro léta 1665–1702 je zaznamenaná zvýšená překlada- telská aktivita; španělští autoři autoři jsou úspěšně „traduits“ či „retraduits“, roste zájem o cestopisnou literaturu týkající se Španělska. Cervantesův román předsta- voval v té době takřka povinnou četbu všech „honnêtes-gens“ (ostatně francouzští překladatelé svoje překlady dedikovali jak Ludvíku XIII., tak Ludvíku XIV. nebo Ludvíku Francouzskému zvanému Grand Dauphin), v královském paláci v Louvru se při různých slavnostech dávala divadelní, baletní či maškarádní představení té- maticky spjatá s Donem Quijotem a v intelektuálních kruzích bylo módou v korespondenci či osobních pamětech z románu citovat epizody, nebo jej zmínit alespoň v narážkách. Pokud jde o španělský jazyk, který byl v té době pro Francou- ze vedle italštiny druhým živým románským jazykem, jeho výuka byla samozřej- mostí. Sám Ludvík XIV. španělsky dobře znal a byl tímto jazykem schopen hovořit i oficiálně na veřejnosti. Pro výchovu členů královské rodiny byl vypracován jazy- kový vyučovací program, který počítal vedle latiny také s výukou italštiny a španěl-

siècle publié sur le manuscrit inédité et autographe … Tom premier. Paris: Alphonse Levavasseur, 1834, s. 318. Dostupné z www: . 519 Pro básníka, návštěvníka salónu Rambouillet, který byl, jak říká Edric Caldicott, „tant marqué la mode du vieil langaige´ et du chevaleresque au salon de Madame de Rambouillet“ byl Don Quijote obdivuhodná osobnost. Dosvědčuje to bohatá básníkova korespondence. Blíže viz CALDICOTT, Edric. De Don Quichotte à Dom Juan. Les étapes d'une inversion ironique. Cahiers de l'Association internationale des études françaises, 1996, n°48, s. 205–223. Dostupné z www: . 520 Viz SARRAZIN, Jean-François. Les oeuvres de Monsieur Sarasin. Tome second. A Paris: chez Nicolas Le Gras, 1685, s. 226–233. Dostupné z www: . Le Beau ténébreux (Beltenebros) je jedna z přezdívek Amadíse de Gaula, později i Dona Quijota; obecněji archetyp označující fiktivní postavu. 185

štiny, s lekcemi ze španělské literatury a četbou španělských děl, zejména historic- kých. Je známo, že všechny tři děti Grand Dauphina, vnuci Ludvíka XIV., přede- vším Ludvík Francouzský, vévoda burgundský zvaný „Petit Dauphin“ (1682– 1712) a Filip, vévoda z Anjou, pozdější španělský král Filip V. (1683–1746), kte- ré vyučoval abbé Claude Fleury a zejména spisovatel François Fénélon (1651– 1715), autor Příhod Telemachových napsaných právě pro mladého vévodu bur- gundského, se španělsky učili a spolu se svým otcem se aktivně účastnili baletních představení (tančili např. roku 1700 v Mascarade de Don Quichotte).521 A co víc, máme dochováno vzácné svědectví o tom, že jako mladí pod vedením svých pre- ceptorů na cervantesovské téma psali literární cvičení. V Národní knihovně v Madridu se dochovaly rukopisy školních cvičení (celkem 12 000 listů svázaných do 60 sešitků) mladého Filipa z Anjou, které si roku 1700 odvezl s sebou do Špa- nělska. V nich se nachází francouzsky psané „pokračování“ románu, který mladý Filip, jemuž bylo přibližně devět a půl roku, nazval Dom Quichote de la Manche, Tome V.522 Rukopis čítá 55 stran a je datován rokem 1693. Don Quijote, který se v díle stane arkadiovským pastýřem, je díle viděn očima dítěte. Mladý budoucí monarcha měl ve své práci prokázat nejen schopnost psát slohová kreativní cviče- ní, ale také znalosti zeměpisných, historických reálií. Filipův pátý díl románu je volnou fikcí mladého prince, která vychází ze čtvrtého dílu překladu Filleaua de Sa- int-Martin, který svého hrdinu nenechává umřít; Don Quijote, vyléčen ze svých zranění, pokračuje ve svých bláznivých dobrodružstvích. Podobné pokračování románu napsal také Filipův bratr vévoda burgundský. Jeho práce, psaná v latině, není datovaná, ale vznikla pravděpodobně ve stejné době jako Filipův Dom Qui- chote. Rozsahem (14 listů), ani literární kvalitou však nedosahuje úrovně Filipovy práce. O té se Margarita Torrione, která ji podrobně studovala, vyjadřuje velmi po- chvalně: „Malgré son jeune âge, Philippe d´Anjou fait reuce d´une excellente connaissance générale du texte de Cervantès, de son atmopshère, voire de détals extrêmement précis.“523 Autorka studie pro tuto Filipovu detailní znalost cervan-

521 Blíže ke španělské výchově vnuků Ludvíka XIV. TORRIONE, Margarita. LÉspagne dans l´éducation des enfants de France. Don Quichotte, Le Miles gloriosus de Philippe dÁnjou, 1693. In ¿Louis XIV espagnol? Madrid et Versailles, images et modèles. Sous la dir. de Gérard Sabatier et Margarita Torrione. Paris: Éditions de la Maison des sciences de l'homme, 2009, s. 271-285. K divadelnímu představení (5. února 1700) viz též LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature espagnole, op. cit., nr. 115, s. 165. 522 Rukopis Biblioteca nacional de España, Ms. 370. Blíž TORRIONE, M. LÉspagne dans l´éducation des enfants de France, op. cit., s. 276–285. 523 TORRIONE, M., LÉspagne dans l´éducation des enfants de France, op. cit., s. 279. 186 tovské atmosféry nachází vysvětlení v tom, že mladí princové měli možnost se se- známit s příběhy Dona Quijota také prostřednictvím ikonografických děl, která byla v té době k dispozici a k nimž jako členové privilegované královské vrstvy měli přístup. Připomíná cyklus obrazů Jeana Moniera na zámku v Cheverny (postavy jí připomínají staré masky commedia dellárte a vliv italského renesančního umění) a rovněž populární sérii 30 rytin Adventures du fameux chevalier Dom Quixot de la Manche et de Sancho Panza son escuyer Jacquese Lagnieta, které se nacházely v Královské knihovně a které mladí chlapci museli znát.524 V Itálii se v 17. století cervantovské dílo setkalo zjevně s nadšeným ohlasem čtenářů, kteří v něm viděli zábavné čtení; aspoň tak lze soudit dle charakteristiky díla v titulu Franciosiniho překladu. Zábavný charakter románu je zdůrazněn v různých obměnách („Opera gustosissima, e di grandissimo trattenimento à chi è vago d’impiegar l’ozio in legger battaglie, disfide, incontri, amorosi biglietti & inaudite prodezze di Cavalieri erranti“ nebo také jako „Opera dove accoppiato l’utile e il diletto, con dolcezza di stile, e con leggiadrissima invenzione si di- mostra, quanto infruttuosa, e vana sia la lectura de’ libri di Caualleria, e con in- trecciatura di favole e d’altri gentilissimi accidenti, si spiegano discorsi nobili, successi marauigliosi, sentenzie gravi, e altre cose belle, e degne di qual si voglia giudizioso lettore”).

4. Španělské rytířské romány a Nový svět

Rytířské romány byly také zdrojem inspirace a fantazie španělských dobyvatelů. Španělský voják a kronikář Bernal Díaz del Castillo (kol. 1496–kol. 1581– 1584), o němž je známo, že byl vášnivým čtenářem rytířských románů, ve své kronice zachycující Cortésovo dobývání Mexika Historia verdadera de la conquista de Nueva España (vznikla v letech 1568–1575)525 připomíná několikrát příběhy Amadíse de Gaula. V kapitole 35. líčí příchod Španělů v roce 1519 k městu Te- nochtitlánu (procházeli Údolím Mexika v oblasti Iztapalapa) a krajinu, před nímž stáli v obdivu, okouzleni stejně jako četbou Amadíse ("... y vamos camino de Esta- palapa. Y desde que vimos tantas ciudades y villas pobladas en el agua, y en tierra firme otras grandes poblazones, y aquella calzada tan derecha y por nivel có-

524 Tamtéž, s. 282–283. 525 Historie se šířila v rukopise a tiskem vyšla až roku 1632. 187 mo iba a México, nos quedamos admirados, y decíamos que parecía a las cosas de encantamiento en el libro de Amadís, por las grandes torres y cués y edificios que tenían dentro en el agua, y todos de calicanto, y aún algunos de nuestros sol- dados decían que si aquello que veían si era entre sueños...")526 a narážku na rytíř- ské příběhy najdeme také např. v kapitole 74. při popisu krutých bojů s Moctezumovými bojovníky („noventa y tres días que estuvimos sobre esta tan fuerte y gran ciudad, cada día y de noche teníamos guerra y combates; por esta causa los hemos de recitar muchas veces cómo y cuándo y de qué manera pasa- ban, y no los pongo por capítulos de lo que cada día hacíamos porque me pareció que era gran prolijidad, y era cosa para nunca acabar, y parecería a los libros de Amadís o Caballerías“).527 Nebyl však jediný; něco podobného prožíval také šlechtic Gonzalo Fer- nández de Oviedo (1478–1557), kronikář Karla V., autor Sumario de la natural historia de las Indias (1526) a zejména slavné Historia general y natural de las Indias, islas y tierra firme del mar océano (první část vyšla tiskem roku 1535). Fernández de Oviedo nebyl jen kronikářem historických událostí v Novém světě, ale také čtenářem rytířských románů; jeden dokonce roku 1519 napsal! Román s názvem Libro del muy esforçado e invencible caballero de la fortuna propiame- nte llamado Don Claribalte vyšel ve Valencii roku 1519.528 Ovlivněn ve svém myš- lení byl rytířskými romány též konkvistador a kronikář Álvar Núñez Cabeza de Vaca (1507–1559). Rytířské romány si oblíbil také španělsko-peruánský básník a kronikář Inca Garcilaso de la Vega (1539–1616), kterému se dostalo ve Španěl- sku skvělého vzdělání (a to přesto, že ve své knihovně žádný rytířský román zjevně neměl, jak to vyplývá z dochovaného inventáře jeho knižní sbírky).529 V kronice dobývání Floridy La Florida del Inca (Lisabon 1605) psané na základě historic- kých událostí (dobytí Floridy roku 1513 Hernandem de Soto) se projevuje vliv re- nesanční italské a španělské literatury (vedle příběhů Amadíse de Gaula, Cavalle- ro del Febo či Tristana de León se inspiroval však též byzantinskými romány).

526 Viz Carátula de la edición virtual de la Historia verdadera de la conquista de la Nueva España de Bernal Diaz del Castillo. Presentación de Chantal López y Omar Cortés. Biblioteca Virtual An- torcha. Dostupné z www: . 527 Tamtéž. 528 Je zajímavé, že již roku 1524 napsal moralistický dopis v erasmovském duchu, v němž svoji dří- vější vášeň pro rytířské romány odsoudil. 529 Viz CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España, op. cit., s. 35 (uvádí 188 titulů knih). 188

Amadisovské příběhy nebyly známy jen dobyvatelům intelektuálům, ale ry- tířská literatura se šířila i mezi prostými vojáky, úředníky a prvními osadníky. Do- chovaly se archivní dokumenty, které nás informují o titulech a množství knih, kte- ré byly posílány či dováženy jako osobní knižní sbírky, a vzácně dokonce katalogy těchto osobních knihoven. Tato rytířská literatura byla v Americe velmi populární, protože archetyp hrdiny, rytíře, který stojí tváří v tvář neuvěřitelným nebezpečím v neznámém světě, zažívá různá dobrodružství, v nichž se musí spoléhat jen na svoji vojenskou udatnost rytíře, který bojuje proti zlu a chrání slabé, byl v Novém světě velmi aktuální. Rytířské romány odpovídaly dobyvatelským aspiracím vojá- ků, kteří se stejně jako literární fiktivní hrdinové ocitli v panenské nádherné příro- dě, v magickém světě plném záhad, zázraků a nebezpečí, světě, který si podmaňo- vali svým osobním zaujetím. Fikce jim splývala s realitou. Místo boje s draky, obry a čaroději bojovali s neznámým prostředím, lidmi, pohany, jimž bylo třeba vnutit křesťanský duchovní řád. Dobývání nového kontinentu chápali „po rytířsku“ jako misi, poslání. Amerika pro ně představovala zemi z rytířských románů. Není tedy divu, že jednotlivým oblastem i jiným geografickým entitám dávali názvy z rytířských románů (Kalifornie,530 Amazonie, Patagonie apod.).531 Knihy putovaly do Ameriky především ze Sevilly a z tiskařské a nakladatel- ské firmy rodiny Crombergerů. Ti nejdříve knihy vyváželi a později si tento svůj monopol na vývoz knih upevnili zřízením rodinné pobočky v hlavním městě Mexi- ka. Juan Cromberger finačně následovně přispěl ke zřízení první tiskárny v Mexiku (byla založena roku 1539 tiskařem italského původu Giovannim Paulim, jež byl znám jako Juan Pablos). Námořníci a budoucí osadníci si krátili dlouhou chvíli během plavby četbou rytířských románů (nejen romány z cyklu Amadíse de Gaula, ale též Primaleó- nem), Montemayorovou Dianou, eposem Araucana, Celestinou, Zuřivým Rolan- dem či díly Antonia de Guevara, později též romancemi a pikaresními romány La- zarillo z Tormesu, Guzmán de Alfarache nebo Marco de Obregón, a do nové země si odváželi především knihy sloužící k jejich rozptýlení.532 Dovoz této zábavné fik-

530 Rodríguez de Montalvo v páté knize Amadíse de Gaula (Las sergas de Esplandián) popisuje mytický ostrov „Ínsula California“ ležící západně od Indie, plný zlatých pokladů a obydlený Ama- zonkami. Španělští dobyvatelé se domnívali, že jej našli u západního pobřeží severní Ameriky. 531 Blíže viz GONZÁLEZ, Javier Roberto. Libros de caballería en América. In Amadís de Gaula 1508, op. cit., s. 369–382. 532 K vlivu série románů Amadíse de Gaula viz též HUGH, Thomas. Amadís en América. Revista de la Universidad de México, nr. 95, enero 2012, s. 5-9. Dostupné z www: . K dovozu knih do 189 tivní literatury do Ameriky byl královským dekretem v roce 1531 zakázán. V roce 1545 byl pak tento zákaz v koloniích dokonce rozšířen na tisk, prodej a vlastnictví těchto vymyšlených světských fiktivních příběhů.533 Přesto se do Ameriky zábavná literatura přepravovala i nadále a oficiální zákaz byl obcházen. Inventáře knižních sbírek registrují zastoupení širokého spektra narativních žárů – romancí, rytíř- ských, pastýřských a pikareskních románů i komedií.534. Do roku 1600 tvořily rytířské romány druhou nejsilnější položku v dovážených knihách (po oblíbených „horas“); zájem o ně byl větší než o životopi- sy svatých, komedie či další romány. Celkově převažovala literatura světská nad literaturou náboženskou (55% oproti 45%). V polovině 17. století však byla situace již jiná – rytířské romány byly defini- tivně vytlačeny romány pastýřskými (na čele s Montemayorovou Dianou a romány Gila Pola) a romány pikareskními.535 Do španělského Nového světa se také šířila sláva „rytíře smutné postavy“. První výtisky prvního dílu Dona Quijota se na americkou pevninu dostaly již roku 1605; máme pro to doklady v podobě seznamů knih, které byly určeny na vývoz do Nového světa (španělská historiografie uvádí, že to bylo nejméně okolo 400 exem- plářů).536 Román byl v Americe velice populární. Podle seznamů uložených v Ar- chivo General de Indias se jen v jediném roce 1605 přivezlo na Espíritu Santo 262 exemplářů knih pro jistého Clementa de Valdés, sto exemplářů Dona Quijota, kte- ré Diego Correa naložil na loď pro Antonia de Toro z Karthageny, a obchodník An- drés de Hervas poslal 160 exemplářů do Nového Španělska. V březnu roku 1605 poslal nakladatel z Alcalá de Henares Juan de Sarría 61 beden knih do Peru na adresu Miguela Méndeze. Osm z nich bylo během dlouhé plavby prodáno v Panamě a osm se odvezlo do Limy. Ze Sevilly se asi rok plavilo také 45 beden knih pro syna Juana de Sarria (ten potvrdil jejich příjem v květnu roku 1606). V inventáři zásilky,

Ameriky, četbě, knihovnám, viz též MARIS FERNANDEZ, Stella. El libro en Hispanoamérica. In Historia ilustrada del libro espanol. De los incunables al siglo XVIII. Bajo la dir. Hipólito Escolar, Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipez, 1994, s. 455–463. 533 Srov. Histoire de la lecture dans le monde occidental, op. cit., s. 348. 534 HAMPE MARTÍNEZ, Teodoro. La historiografía del libro en América hispana:un estado de la cuestión. In Leer en Tiempos de la Colonia. Imprenta, bibliotecas y lectores en la Nueva España. Comp. Idalia García, Pedro Rueda Ramírez. Měxico: UNAM, 2010, s. 63. Dostupné z www: . 535 Viz AIZPURU, Pilar Gonzalbo. Leer de la infancia a la vejez. El buen orden de las lecturas en la Colonia. In Leer en Tiempos de la Colonia. Imprenta, bibliotecas y lectores en la Nueva España. Comp. Idalia García, Pedro Rueda Ramírez, Měxico: UNAM, 2010, s. 21–54. Dostupné z www: . 536 MONERO REQUERA, José. El Quijote, 0p. cit., s. 16. 190 která čítala 2895 svazků knih, bylo 72 exemplářů Dona Quijota, z nichž 9 bylo ur- čeno pro Cuzco a zbylých 63 zůstalo v Limě. Cervantesův román putoval do Ameri- ky nejen těmito nakladatelskými zásilkami, ale také v zavazadlech zámořských ces- tujících.

5. Rytířské romány a edice „Bibliothèque bleue“

Rytířské romány si svoji popularitu udržují od počátku 17. století až do konce 18. století především v prostředí drobné šlechty, měšťanských a částečně venkovských vrstev.537 Upravené reedice a adaptace rytířských románů („vieux“ i „modernes“) tvořily jednu z hlavních tématických řad nakladatelských aktivit populární lidové edice Bibliothèque bleue (Nicolas Oudot, zakladatel této knižnice, vydal v Troyes již kolem roku 1602 román Ogier le Danois).538 Většinou se jednalo o zkrácené a upravené verze starších vydání, soustřeďující se pouze na hlavní linii děje, podtr- hující napínavost i fantastičnost vyprávění. Tyto romány vycházely nejen v Troyes, ale také Rouenu a Lyonu a dalších městech a je nutno dodat, že „vieux romans“ byly edičně a patrně i čtenářsky o něco více populárnější. Z hlediska výskytu rytířských románů se výzkumem francouzských knižních sbírek 17. a 18. století zabýval ve své studii Helwi Blom.539 Vědom si relativní platnosti svého výzkumu podrobil analýze tištěné katalogy osobních knihoven prodá- vaných v dražbě („catalogues de vente“) v letech 1630–1750, jež se dochovaly ve Francouzské národní knihovně. Zaměřil se primárně na tituly vydané v rámci edice Bibliothèque bleue, ale sledoval i tituly vycházející mimo tuto ediční řadu. K dispozici měl 13 aukčních katalogů, z nichž vyplynulo, že v tomto období mezi čtenáři kolovaly francouzské překlady italských a španělských děl ze 16. a počátku 17. století. Byly to např. artušovské romány (Oudotovy edice románů Chevalier do- ré a Artus de Bretagne), Boiardův Roland amoureux, Ariostův Roland furieux,

537 K oblibě rytířské literatury v 17.-18. století na příkladu některých knižních sbírek francouzských šlechticů viz např. CHATELAIN, Jean-Marc. De l´errance à la hantisse: La survivance des chevaliers aux XVIIe et XVIIIe siècles. In Mémoire des chevaliers. Édition, diffusion et réception des romans de chevalerie du XVIIe au XXe siècles. Eds. Isabelle Diu, Élisbeth Parinet et Françoise Vielliard. Paris: École des Chartres, 2007, s.35–48 a srov. sborník z konference v Troyes z roku 2000 La Bibliothèque bleue et les littératures de colportage. Études réunies par Thierry Delcourt et Élisabeth Parinet. Paris-Troyes: École des chartes, La Maison du Boulanger, 2000. 538 Le Roman du vaillant Chevalier Ogier le Danois gui fui un des douze pairs de France, lequel avec le secours du roy Charlemagne chassa les Païens hors de Rome et remit le Pape en son trône. Troyes: Nicolas Oudot, ca 1602. 539 Viz BLOM, Helwi. La présence de romans de chevalerie dans les bibliothèques privées des XVIIe et XVIIIe siècles. In Mémoire des chevaliers, op. cit., s. 51–67. 191

Amadis de Gaule, Palmerin d´Olive, Primaléon de Grèce540 a rytířské romány „moderní“, jimiž Blom rozumí díla sepsaná v 17. století nebo díla v tomto období do francouzštiny přeložená (Chevalier du Soleil, přeložený v letech 1617–1626, překlad Doma Bélianis de Grèce z roku 1625, Amadis de Gaule Pierra de Marcas- sus anebo Roman des romans Gilberta Saulniera). Období 1700–1725 bylo z hlediska výskytu rytířských románů v aukčních katalozích slabé a neprůkazné (Blom měl však k rozboru k dispozici pouze 4 katalogy). I tak zaznamenal mírný nárůst těchto knih, což se pak markantněji projevilo kolem roku 1740;541 tento trend pokračoval až do první poloviny 18. století. Pro početní nárůst rytířských románů edice Bibliothèque bleue má Blom dvojí vysvětlení. Domnívá se, že souvisí jednak s hlubokými změnami, které se odehrály zhruba od dvacátých let 18. století na antikvárním knižním trhu, a jednak s národně vlasteneckou politikou Ludvíka XIV. První argument má dle mého soudu zcela určitě svou váhu. Lze souhlasit s Blomem, že právě v této době se mění vkus francouzských čtenářů, kteří se již ne- řídili při budování svých knihoven radami Gabriela Naudého, jež platily skoro sto let (svoji příručku Advis pour dresser une bibliothèque, v níž doporučuje budovat knihovnu výběrem nejlepších vydání nejlepších autorů z každého oboru kromě moderní povrchní beletrie, tedy především románů, vydal roku 1627). Koncepci budování knihovny podle Naudého principu užitečnosti řada vzdělanců 17. a 18. století příliš nerespektovala; navíc v 17. a na počátku 18. století představoval právě román žánr, který vedle poučení přinášel i zábavné čtení, jemuž vzdělanci často dávali přednost. Navíc se našli i tací, kteří knihy začali kupovat ne podle obsahu (užitečnosti či zábavnosti), ale kvůli knihám samotným, tj. kvůli ilustracím, vaz- bám knih, kvůli zajímavým proveniencím, typografii či podle roku vydání („starobylosti“). Antikvářský trh tak rozhýbal prodej bohaté a nesmírně cenné knihovny jednoho z největších vědců té doby, profesora kanonického práva a Colbertova knihovníka Colbertova Etienna Baluzeho (1630–1718). Bibliotheca Baluziana, k níž byl vypracován aukční katalog,542 byla prodána právě roku 1719. Její prodej přispěl ke zrodu nového typu kupujících; spíše než o čtenáře se jednalo o bibliofily,

540 Je zajímavé, že Blom nazývá amadisovské romány a romány cyklu Palmerín de Oliva „imitace- mi“ francouzských rytířských románů artušovského okruhu. 541 Právě v roce 1740 byl poprvé v aukčních katalozích použit termín Bibliothèque bleue, a to pro knižní tituly vydané v Troyes; někdy se pro ně užíval titul Livres récréatifs – viz BLOM, Helwi. La présence de romans, op. cit., s. 57. 542 Bibliotheca Baluziana seu catalogus librorum bibliothecæ V. Cl. D. Steph. Baluzii tutelensis. Pa- ris: G. Martin et J. Boudot, 1719. 192 kteří si kupovali za horentní finanční sumy do svých „kabinetů“ různé knižní kuriozity a zajímavosti, mezi nimi často právě tisky z edice Bibliothèque bleue. Důvody zvýšeného zájmu o knihy lidové četby byly různé: jistá nostalgie po četbě z mládí, specifická ilustrační výzdoba knížek, která měla spolu se špatnou kvalitou papíru a nekvalitní typografií způsobenou použitím opotřebovaných tiskařských liter jistou sběratelskou přitažlivost, nebo zvýšený zájem o francouzskou středověkou literaturu a literaturu počátku 16. století. Bibliofilové pocházeli většinou z prostředí boha- tých měšťanů či dvorské aristokracie a tyto knihy, jimiž literární kritika opovrhova- la, sbírali jako kuriozity nebo jako knihy, jež bylo třeba zachránit a zachovat. Začali tak budovat knižní sbírky, v nichž tyto „antiquités gauloises“543 převažovaly; pře- vážně to byly rytířské romány a knihy Bibliothèque bleue z první poloviny 17. stole- tí. Mezi aristokratické bibliofily patřili např. Jean-Baptiste-Denis Guyon, seigneur de Sardière (1674–1759),544 Jean Pierre Imbert Ch tre de Cangé (zemř. 1746), první královský komorník nebo účetní revizor Jean-Louis Barré (zemř. 1741), jehož knihovna byla prodána roku 1744 pařížským knihkupcem Gab- rielem Martinem, nebo diplomat a státník, člen Akademie Antoine-René de Voyer, marquis de Paulmy (1722–1787), který však nebyl jen povrchním bibli- ofilem, ale o knihy se zajímal hlouběji.545 Druhým důvodem zvýšeného zájmu o rytířské romány a francouzskou stře- dověkou literaturu vůbec byl podle Bloma vlastenecký postoj bibliofilů, kteří projevovali zájem o národní minulost, což souviselo i s politickou a kulturní situací za vlády Ludvíka XIV. Roku 1717 začala francouzská Académie des inscriptions et belles-lettres vy- dávat sbírku Mémoires (soubor studií většinou věnovaných Galii a středověku, mezi nimiž byla řada studií o literárním kulturním dědictví a také o rytířských romá- nech). V první polovině 18. stol. se tak objevují první kritické moderní edice stře- dověkých románů. Jedním z prvních textů byla l´Histoire et plaisante chronique du petit Jehan de Saintré, kterou vydal roku 1724 ve třech svazcích v Paříži hrabě de Tressan. V dalších letech následovalo kritické vydání dalších románů, mezi nimiž byl roku 1750 také Amadís de Gaule. Román vyšel ve zmodernizované a

543 BLOM, Helwi. La présence de romans de chevalerie dans les bibliothèques privées des XVIIe et XVIIIe siècles. In Mémoire des chevaliers, op. cit., s. 64–65. 544 Jeho bohatá a cenná knihovna byla prodána jako celek vévodovi de La Vallière (viz aukční katalog Catalogue des livres de la bibliothèque de feu M. J.B. Denis Guyon, Chev. Seigneur de Sardière ... Paris: Barrois, 1759). 545 Jeho knihovna čítala kolem 100 000 svazků knih, převážně francouzské literatury. 193 zkrácené podobě, jakou mu dala jedna z ženských představitelek tzv. „druhé vlny“ francouzské preciózní literatury546 Mlle de Lubert, celým jménem Marguerite de Lubert (ca 1702–ca 1779), autorka „contes merveileux“ a imitátorka pohádek Charlese Perraulta a Mme dÁulnoy.547 Její ilustrované adaptace v kapesní úpravě byly určeny převážně ženskému čtenářskému publiku; není pravděpodobně pouhá náhoda, že předlohy ilustrací zhotovil profesor kreslení markýzy de Pompadour Charles Eisen (1720–1778).548 První díl obsahuje anonymní úvod (pravděpo- dobně však z pera překladatelky), v němž se vysvětluje, proč je nutné novou adaptaci tohoto rytířského románu znovu vydat („r´habiller cet roman“): „Amadis est proprement la clef du Roman que nous lisons le plus. Il est difficile de bien goûter Don-Quichotte &, me de léntendre parfaitement, sans avoir au moins quelques notions de la Chevalerie Errante: Et quíl est curieux de rapprocher deux Ro- mans, dont lún a renversé autrefois les meilleurs cerveaux de lÉspagne, & láutre les a rétablis! Don-Quichotte est la parodie dÁmadis. Or, pour bien juger du mérite de la Satyre, il faut connoître lóriginal dont elle copie les ridicules“. Autorka úvodu oceňuje jeho význam a sílu inspirace pro francouzskou literaturu, i když si uvědomuje, že v minulosti mohla být četba románu i škodlivá (vadí jí mj., že do Francie zavedl „folie meurtiere“, tj. „fureur des duels“). Souhlasí s výrokem Françoise de la Noue, že „la lecture dÁmadis nést pas moins pernicieuse aux jeunes gens, que celle de Machiavel lést aux Vieillards“)549 a s tím, že jeho cenzura byla opodstatněná v době, kdy překlad vznikl, nikoliv už v době současné.550 Po výčtu toho, co všechno překladatelka upravovala, následuje ocenění kvalit prvního překladatele románu a všech dalších po něm. Román měl nepochybně úspěch, a to zejména v ženských čtenářských kruzích. Horlivými čtenářkami rytířských románů byly v 18. století především dámy z vyšších aristokratických kruhů – královna Ma- rie Antoinetta (1755–1793), markýza de Pompadour (1721–1764)551 nebo

546 Viz MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 382 a též RAYNARD, Sophie. La Seconde préciosité. Floraison des conteuses de 1690 à 1756. Tübingen: Gunter Narr, 2002. vol. 1, s. 57, s. 82–90. Dostupné částečně na www: . 547 Amadis de Gaules avec figures. Amsterdam: Jean-Francois Jolly, 1750 4 sv. 12° a Les hauts faits d’Esplandian. Suite d’Amadis des Gaules, par Mlle de Lubert. Paris: par la veuve de Noël Pissot, 1751. 2 sv. 12°. 548 Charles-Dominique-Joseph Eisen (1720–1778), francouzský malíř a rytec, autor kvalitních kniž- ních ilustrací. 549 Název šesté rozpravy díla – viz NOUE, François de la. Discours politiques et militaires, op. cit., s. 135. 550 Citováno podle vydání z roku 1750, Nostická knihovna sign. A 171. Préface, s. ij–xxiv. 551 Blom uvádí, že měla asi 50 knih tohoto žánru. 194

Jeanne Baptiste d'Albert de Luynes, comtesse de Verruë (1670–1736), je- jíž pařížský salón s bohatou knihovnou (na 18 000 svazků knih) navštěvovala řada intelektuálů – spisovatelů, umělců i filosofů. V druhé polovině 18. století však kritické edice rytířských románů, jež po- měrně věrně reprodukovaly staré texty, vystřídaly adaptace a „modernizace“ rytíř- ských románů určené širokém publiku a ovlivněné dobovým čtenářským vkusem; byly to především adaptace Tressanovy. Louis-Élisabeth de la Vergne hrabě de Tressan (1705–1783),552 pů- vodem voják, akademik, autor jednoho z prvních francouzských spisů o elektřině, encyklopedista, častý návštěvník salónu Madame de Tesin,553 přítel Voltaira a ma- tematika a přírodovědce Georgese Louise Leclerca de Buffon, měl čtenářský úspěch nejen svými básněmi (mj. překladem Ariostova Zuřivého Rolanda, 1780), ale právě adaptacemi rytířských románů, které převáděl ze staré do moderní fran- couzštiny – Corps d’extraits de romans de chevalerie (4 sv., 1782), Le Chevalier Robert, ou Histoire de Robert surnommé le Brave (1800). Ze španělské literatury si Tressan vybral k adaptaci román Amadís de Gaula. Tressanova románová verze vyšla poprvé roku 1779, podruhé pak roku 1796 s ilustracemi známého malíře a rytce 18. století Clémenta Pierre Marilliera (1740–1808).554 Hrabě de Tressan obsahově i žánrově svými adaptacemi sice posunul rytíř- ské romány směrem ke galantním a salónním románům, jak uvádí Menéndez Pela- yo,555 tak, aby vyhovovaly především ženskému vkusu, ale bylo by nespravedlivé upírat mu nesporné zásluhy, které o znovuoživení rytířské románové tematiky měl. Tato zábavná a víceméně nenáročná četba vydávaná v edici Bibliothèque universelle des Romans měla sice daleko k původním středověkým námětům i rene- sančním zpracováním, ale přece jen oživila čtenářský zájem o tento druh literatury.556 Edice čerpala z knižních sbírek sběratelů (např. z knihovny markýze de Pau- lmy, který byl zakladatelem Bibliothèque universelle des Romans), zatímco jiná

552 K Tressanovi blíže . 553 Salon Madame de Tencin, D´Alembertovy matky, reprezentoval od roku 1733 významné literární centrum, které navštěvovaly významné osobnosti té doby (např. Fontenelle, Marivaux, l’abbé Pré- vost, Charles Pinot Duclos, Marmontel, Helvétius, Marie-Thérèse Geoffrin a Montesquieu). 554 TRESSAN, Louis-Élisabeth de La Vergne, comte de. Traduction libre d'Amadis de Gaule. A Am- sterdam; et se trouve à Paris: chez Pissot, 1779. TRESSAN, Louis-Élisabeth de La Vergne, comte de. Traduction libre d'Amadis de Gaule, avec figures. A Evreux: chez J. J. L. Ancelle, 1796. 555 Viz MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela, op. cit., s. 383. 556 V edici vyšlo formou úryvků v letech 1775–1789 na 280 svazků románů francouzské a cizí literatury, mezi nimi byla řada jak „romans vieux“, tak „romans de chevalerie“. 195 knižnice, která vznikla v roce 1770 z inciativy žurnalisty, spisovatele a editora Jea- na Castilhona (1720–1799), Bibliothèque bleue ou recueil d´histoires singulières et naïves přinášela, jak již název napovídá, adaptace rytířských románů na základě knížek Bibliothèque bleue. Dobrým mravem osvíceného spisovatele 18. století bylo však opovrhovat středověkem i středověkými románovými produkty, neboť úrovně antických romá- nů nedosahovaly. Typické je v tomto ohledu vyjádření Voltairovo: „Les romans de notre moyen âge, écrits dans nos jargons barbares, ne peuvent entrer en compa- raisons ni avec Apulée ni avec Pétrone, ni avec les anciens romans grecs tels que la Cyropédie de Xénophon.“557

VII. Literární a čtenářská recepce španělské literatury Zlatého věku v českých zemích v raném novověku a první polovině 19. století

1. Import španělské knižní produkce Zlatého věku do středoevropské- ho geoprostoru

1. 1. Tématická a žánrová charakteristika importované španělské literatury Zlatého věku

Díla španělských autorů, ať již ve své původní podobě latinské či španělské, nebo v podobě překladů do němčiny a italštiny, a to nejen tisky vydávané na Iberském poloostrově, ale také v tiskařských oficínách antverpských tiskařů, začínají ve zvý- šené míře pronikat na knižní trh českých zemí až kolem poloviny 16. století. Nejví- ce této španělské importované literatury nacházíme logicky v aristokratických knižních sbírkách a sbírkách prošpanělsky orientovaných intelektuálů. Dá se říci, že šlechta českých zemí držela víceméně krok se čtenáři ostatních zemí Evropy, pokud jde o sledovanost jednotlivých knižních titulů i čtenářský vkus, přestože hlavní vlna knižních akvizic děl španělské literatury přichází se zpožděním pár desítek let.558 Tištěná španělská literární produkce přichází do Čech s jistým zpožděním.

557 Citováno podle VIELLARD, Françoise. Qu´est-ce que le „roman de chevalerie“?, op. cit., s. 29. 558 Ke čtenářské oblibě španělské literatury 16.–17. století viz GARCÍA CÁRCEL, Ricardo. Las Cul- turas del Siglo de oro. Madrid: Historia 16, 1998, s. 156–167. K problematice recepce španělské literatury v českém prostředí srov. dříve publikované články autorky: KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Špa- nělská literatura XVI. století a český čtenář XVI. a XVII. století. In K výzkumu zámeckých, měšťan- ských a církevních knihoven. Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et 196

Od druhé poloviny 16. století je však šíření španělské literatury intenzívnější a ma- sívnější, zejména v prostředí vysoké šlechty nebo v intelektuálních kruzích. Její dovoz kulminuje na konci 16. a v první třetině 17. století. Pokud jde o zastoupení děl jednotlivých španělských literárních osobností Zlatého věku v středpevropských knižních sbírkách, odpovídá zhruba repertoáru knih, které četli čtenáři ve Španěl- sku a v Evropě vůbec. Byla to náboženská literatura moralistního i filozofického rá- zu (značně frekventují např. spisy Luise de Granada), literatura esejistická (práce Antonia de Guevara, Pedra Mejíi), práce historické, politickohistorické, geografické spisy spojené s objevnými cestami, díla řečeno moderním termínem „beletristická“ (poezie, drama, zejména komedie a též romány – od rytířských přes pastýřské až k pikareskním). 17. století je tedy obdobím, kdy dochází jednak k pozdějšímu, ale masověj- šímu pronikání renesanční literatury, často v reedicích a překladech, a jednak také k paralelní recepci literatury barokní. Čtenářská obliba řady knižních titulů 16. sto- letí přetrvává i v 17. století, nezřídka i ve století 18. (klasickým příkladem může být výskyt děl španělských mystiků – Terezy z Ávily, Juana de la Cruz, Luise de León, Luise de Granada, jejichž díla k nám přicházejí s jistým časovým zpožděním a v pozdějších vydáních či překladech, což je dáno i jejich oblibou u barokního čtená- ře). Reedice orignálů, jiné jazykové verze a různé adaptace posouvají mnohdy pů- vodní obsahové zaměření děl do roviny nenáročné zábavné četby (reedice Cervan- tesova Dona Quijota, pikareskních románů apod.), ale výskyt tohoto druhu literatury je právě velmi typický pro knižní sbírky šlechty. Často byly některé tituly 16. století nově doplňovány právě v pozdějších reedicích nebo překladech; např. ve fondu eggenberských knižních sbírek se zásluhou francouzsky orientované kněžny Marie Ernestiny v průběhu druhé poloviny 17. století a první třetiny 18. století do- plnila celá řada knih španělské produkce 16. a 17. století právě v pozdějších fran- couzských překladech.

conventuelles. Sest. Jitka Radimská. Opera romanica 1. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis. České Budějovice 2000, s. 339–360; KAŠPAROVÁ, Jaroslava. La littérature espagnole du XVIe siècle et ses lecteurs tchèques des XVIe et XVIIe siècles. Revue française d' histoire du livre, 2001, nr. 112–113, s. 73–105 a KAŠPAROVÁ, Jaroslava. La literatura española de los siglos XVI y XVII conservada en los fondos de los países checos y el lector checo contemporáneo. In La literatura española de los siglos XVI–XVIII en las bibliotecas de Chequia, Moravia y Eslovaquia. Opera Romanica 3. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis. České Budějovice: Jihočeská univerzita 2002, s. 27–69. 197

1. 1. 1. Import sui generis – libri prohibiti

Zajímavou skupinu hispanik dochovanou ve středoevropských knihovnách tvoří španělsky tištěná knižní produkce zakázaná či zcenzurovaná. Cenzurní poměry v českých zemích od 16. století až do první třetiny století 17. byly ve srovnání s cizinou velmi liberální a cenzura nehrála takovou úlohu, jako tomu bylo v Itálii či Španělsku. Římský index vycházející z tridentských usnesení nebyl v českých ze- mích až do roku 1596 z politických důvodů publikován, takže se můžeme domní- vat, že oficiální úřady byly v oblasti ideové kontroly zahraniční knižní produkce přicházející ze Španělska poměrně benevolentní (index papeže Klimenta VIII. vyšel v Praze roku 1596 zásluhou italského papežského nuncia Cesara Speciana u Mary- ny z Jenčic).559 Španělské libri prohibiti byly zastoupeny v seznamech jen výjimečně (zpravidla spisy Juana a Alonse de Valdés). Benevolence se však neprojevovala jen v počtu autorů či knižních titulů, které římská inkvizice evidovala, ale také v nepříliš dů- sledném praktickém uplatňování těchto inkvizičních seznamů. Zakázané a cenzu- rované španělské knihy se šířily od druhé poloviny 16. století do poloviny 17. století převážně v kruzích české a moravské hispanofilní šlechty, popř. šlechty, která měla přímé kontakty se španělským prostředím. Tato produkce se vyskytuje v aristo- kratických knihovnách jak katolických, tak nekatolických. Středoevropští čtenáři o zákazu děl ve Španělsku či jejich „ideové závadnosti“ nemuseli mít ani ponětí, ne- boť římské indexy je neevidovaly. Zakázané španělské knihy tak byly ve střední Ev- ropě dostupné v originále i překladech bez větších problémů; jejich majitelé se nemuseli obávat následných perzekucí nebo postihů. Řada knih ve Španělsku za- kázaných vycházela španělsky v 16. století mimo Iberský poloostrov – zejména ve španělském Nizozemí, v Ženevě a v Benátkách. Také tyto tisky, přestože některé z nich byly zakázány i římskou cenzurou, se na území českých zemí dostávaly patr- ně bez větších potíží (srov. edici španělských překladů děl Erasma Rotterdamského a Juana Luise Vivese, která vyšla u Steelsia roku 1556 a kterou pořídil Juan Martín Cordero, valencijský humanista žijící v Antverpách, která se dochovala v knihov-

559 Národní knihovna ČR, sign. 2 K 48. Tento index díla španělských autorů příliš neuvádí (vedle prací Miguela Serveta, Pedra de Molina, Federika Furió y Ceriol je to především Juan de Valdés a italské vydání spisu jeho bratra Alfonse de Valdés Dialogi de Mercurio et Charonte, dále Carranzo- vy Comentarios aj.). 198 nách Pernštejnů a Eggenbergů).560 Problematická knižní produkce byla běžně k dostání na frankfurtských či jiných knižních trzích a zájemci si mohli na konci 16. a počátku 17. století prohibitní knihy objednat podle knihkupeckých seznamů zho- tovovaných pro tyto trhy. Prohibitní či „podezřelá“ hispanika lze nalézt ve druhé polovině 16. století např. v katalogu augšpurského knihkupce Georga Willera.561 Šlechtičtí bibliofilové a intelektuálové měli tedy při nákupu zahraniční pro- hibitní produkce celkem „volnou ruku“ – nejen díky studijním a kavalírským cestám, obchodním a kulturním kontaktům i finančním prostředkům, ale též velmi liberálním poměrům cenzurním. Ve šlechtické knihovně eggenberské a knihovně Nostické se tak bez problémů dochovalo satirické dílko Alonsa Valdése Diálogo de Mercurio y Carón, které vyšlo počátkem 16. století v Itálii a které figurovalo na všech inkvizičních seznamech zakázaných knih Alonsa Valdése, španělských i řím- ských.562 Hans Ulrich z Eggenbergu, vévoda českokrumlovský, si dokonce několik

560 A to jako součást souboru překladů z Erasma a Vivese z pera valencijského humanisty žijícího v Antverpách Juana Martína Cordera, který vyšel u Steelsia roku 1556. Dochoval se v knihovně Maríe Manrique de Lara a měl jej ve své knihovně i Jan Oldřich z Eggenbergu. K tomu překladu a k dalším španělským překladům Erasma (Apothegmata aj.) dochovaným v Čechách blíže KAŠPA- ROVÁ, Jaroslava. Španělské překlady děl Erasma Rotterodamského v antverpských tiscích docho- vaných v SK ČSR Praha a SVK Olomouc. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků 3, 1986 (1988), s. 155–206 a též KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Les "libri prohibiti" espagnols et leur lecteur en Bohême au XVIe et au XVIIe siècles. In Libri prohibiti. La censure dans l'espace habsbourgeois 1650–1850. Edité par Marie-Elizabeth Ducreux et Martin Svatoš. Leipzig: Leipziger Universität- sverlag, 2005, s. 223–244. 561 Blíže Die Messkataloge des sechzehnten Jahrhunderts. Faksimiledrucke hrsg. von B. FABIAN, Bd. 1–5 (1564–1600). Hildesheim–Zurich–New York: Georg Olms Verlag, 2001; tamtéž, Bd. 4 (1588–1592) – katalog pro podzimní frankfurtský veletrh v roce 1589 Catalogus novus nundinarum autumnalium Francofurti ad Moenum, anno M.D.LXXXIX celebratarum … Frankfurt am Mayn: durch Nicolaum Basscum, 1589, s. [230] uvádí vydání zakázaného či zcenzurovaného díla Gonzala de Illescas Historia Pontifical, y Catholica, které nabízí i jeho katalog podzimního frank- furtského trhu z roku 1592 (viz tamtéž – Catalogus novus nundinarum autumnalium Francofurti ad Moenum, anno M.D.LXCII. …, s. [577]; Willanderův katalog letního veletrhu z roku 1595 (tam- též, Bd. 5 (1593–1600) Catalogus novus nundinarum vernalium, Francofurti ad Moenum, anno M.D.XCV. …, s. [242]) inzeruje antverpské vydání Celestiny apod. Další prameny: knihkupecký seznam hispanik v tištěném nabídkovém katalogu bruselského tiskaře, nakladatele a knihkupce druhé poloviny 17. století Egidia T´Serstevense (Catalogo de los libros españoles les que se venden en casa de Egidio T´Serstevens, mercador de libros … en Brusselas. [Brusselas], T´Serstevens s. a. [po 1650?]. Herzog August Bibliothek, sign. M: Be Sammelmappe 1); obsahuje také knihy ve Špa- nělsku zakazované či cenzurované; frankfurtský katalog z roku 1625 Bibliotheca exotica, sive Cata- logus officinalis librorum peregrinis lingvis usualibus scriptorum, videlicet gallica, italica, hispanica, belgica, anglica, danica, bohemica, ungarica, &tc. – přídavek k: Bibliotheca classica, sive Catalogus officinalis, in quo singuli singularum facultatum ac professionum libri, qui in qua vis fere lingua extant, ... Omnia & singula, colligente ac disponente M. Georgio Draudio. Anno M.DC.XXV. Francofurti ad Moenum: impensis Balthasaris Ostern, 1625. Herzog August Bibliothek, sign. A: 75 Quod (2). 562 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Les "libri prohibiti" espagnols et leur lecteur en Bohême au XVIe et au XVIIe siècles, op. cit., s. 234 a viz též KAŠPAROVÁ, Jaroslava. La literatura española de los siglos XVI y XVII conservada en los fondos de los países checos y el lector checo contemporáneo. In Opera romanica 3. La literatura española de los siglos XVI–XVIII en las bibliotecas de Chequia, Moravia y Eslovaquia. Conferencia internacional – Český Krumlov 2002. Ed. Helena Zbudilová. České Budějovice: Jihočeská univerzita 2002, s. 27–69. 199 zakázaných knih koupil přímo v Praze (a dokonce roce jejich vydání), jak o tom ho- voří akviziční poznámky dochované v jeho knihách. Je to případ Quevedových Sueños z roku 1627 nebo souboru novel Dialogos z roku 1610, jejímž autorem je Gaspar Luca.563 Pernštejnové vlastnili ostatně značné množství ideově problema- tické literatury, nejen španělské. Řadu knih z jejich rodové knihovny darovala María Manrique de Lara y Mendoza (ca 1538-1608), manželka Vratislava z Pernštejna, klementinským jezuitům,564 ale mnohé z knih tvořily součást její osobní knižní sbírky, která přešla přes její dceru Polyxenu, ve druhém manželství provdanou za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz, do Roudnické lobkowiczké knihovny (většinou se jedná o díla druhé poloviny 16. století).565 Zakázané a pro- blematické knihy španělské literatury 16. století měl ve své knihovně ostatně i arci- vévoda Ferdinand Tyrolský (1529–1595).566 Prohibitní a zcenzurované tituly ja- zykově španělské produkce figurovaly rovněž v původní knihovně Dietrichstei- nů, odvezené za třicetileté války do Švédska. Rukopisný katalog z roku 1646 zachy- cuje řadu těchto titulů.567 Další pozoruhodná španělská prohibita, nejen z oblasti

563 Prohibita Hanse Ulricha: spisky erasmisty Alfonse Valdése Dialogo de Mercurio y Caron a Dia- logo en que particularmente se tratan: las cosas acaecidas en Roma v italském nedatovaném vy- dání z dvacátých let 16. století, antverpské vydání Rádce hříšníků Luise de Granada (Guía de pecadores) z r. 1559, první vydání stěžejního díla Juana Huarteho de San Juan – Examen de ingenios para las ciencas (Baeza 1594), díla Quevedova, soubor zábavných povídek Gasparda Lucase Hidal- ga Dialogos de apacible entretenimiento z roku 1610. Knihu zakoupil v Praze brzy po vydání – 7. října 1610 (aprobace je datovaná v Bruselu 7. srpna 1610). Z děl zcenzurovaných: např. Poema trágico del español Gerardo Gonzala Céspedese y Meneses (Madrid 1621), cenzurovaná edice špa- nělského překladu Apuleiova Zlatého osla (Alcalá de Henares 1584) či soubor poezie Cristóbala de Castillejo (Antverpy 1598) apod. Blíže k fondu hispanik eggenberské sbírky KAŠPAROVÁ, Jarosla- va. Soubor hispanik eggenberské knižní sbírky českokrumlovské zámecké knihovny. In Ve znamení havranů. Osudy knižní sbírky rodiny Eggenbergů. Jitka Radimská a kol. České Budějovice: Jiho- česká univerzita České Budějovice–Nová tiskárna Pelhřimov, 2011, s. 97-120, 205-294. 564 Např. Commentarios Bartolomého de Carranza. Blíže KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Knižní dary špa- nělské šlechtičny Maríe Manrique de Lara y Mendoza a španělského vyslance Guilléna de San Cle- mente jezuitské klementinské koleji v Praze. In Opera romanica 4. K výzkumu zámeckých, měšťan- ských a církevních knihoven. „Čtenář a jeho knihovna“. Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles „Le lecteur et sa bibliothèque“. Zur Erforschung der Schloss-, Bürger- und Kirchenbibliotheken „Der Leser und seine Bibliothek“. Ed. Jitka Radimská. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003, s. 133–141. 565 Z prohibit Maríe Manrique de Lara: Jardin de flores curiosas Antonia de Torquemada z roku 1587, Republicas del mundo Gerónima Romana z roku 1575, Gracioso combite de las gracias del sancto sacramento del altar Franciska de Osuna z roku 1543, Las guerras de los Iudios Josefa Fla- via z roku 1557 aj. Srov. KAŠPAR, Oldřich. Soupis španělských tisků bývalé zámecké knihovny v Roudnici nad Labem nyní deponovaných ve Státní knihovně ČSR v Praze. Praha: Státní knihovna ČSR, 1983. 566 Např. italskou verzi dvou zmíněných spisků Alfonse de Valdés (1545 či 1546), pokračování Celes- tiny Feliciana de Silva Segunda comedia de la famosa Celestina (dvě různé edice). Blíže KAŠPA- ROVÁ, Jaroslava. Tematická, chronologická, geografická a jazyková charakteristika tisků knižní ambraské sbírky. In Knihovna arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského (v tisku). 567 Např. tyto tituly: Tragicomedia Calisto y Melibea (Benátky 1536 a Antverpy 1568), první zcen- zurované vydání dramatu Propaladia Bartolomého de Torres Naharro (společně vydání s pikareskním románem Lazarillo de Tormes 1573), španělský překlad Ovidiových Proměn 200 literatury světské, ale také náboženské, se nacházely rodové knihovně Hoffman- nů z Grünbüchlu.568 Mezi nimi byla např. dnes nedochovaná tzv. Medvědí Bible (Biblia del Oso) Casiodora Reiny vydaná roku 1569 v Basileji569 nebo její am- sterdamská edice z roku 1602 revidovaná Ciprianem Valerou.570 Zmíněnou Medvědí Bibli z roku 1569 vlastnil také významný evropský intelektuál švýcarského původu, humanista Johann Matthäus Wacker z Wackenfelsu (1550– 1619).571 Vzácné španělské prohibitum El Testamento Nueuo de nuestro Señor y Salvador Iesu Christo, překlad Nového zákona pořízený španělským protestantem žijícím v exilu Juanem Pérezem de Pineda (ca 1500–1567), který vyšel u Jeana Crespina v Ženevě roku 1556, se nachází v Knihovně Národního muzea, kam tisk přešel se sbírkami šlechtické rodiny Kolowrat-Krakovských; původně však ten- to tisk patřil Michnům z Vacínova.572 Zakázané nebo cenzurované italské, fran- couzské i španělské knihy lze nalézt také ve šlechtické knihovně slezského šlechti- ce, zemského hejtmana javorského a svídnického, Otty ml. z Nostic (1608– 1665).573 Za všechny jmenujme prohibitní překlad Žalmů Davidových Los Psalmos de David pořízený zmíněným Juanem Pérezem de Pineda a vydaný ženevským tis- kařem Jeanem Crespinem roku 1557.574

(Antverpy 1595). Srov. rukopisný Dingenauerův katalog (ca 1614), Brno, Moravský zemský archiv, Cerroniho sbírka G 12, II, č. 117 a soupis Johanna Busso, Catalogus Bibliothecae Nicolsburgensis, 1646. Královská knihovna Stockholm, sign. U 377). 568 Rukopisný katalog rodinné hoffmanské knihovny (Catalogus Bibliothecae Hoffmanniana. Post 1656. Moravská zemská knihovna, sign. Mk 48, f.3r, nr. 83 (Manuscriptorium, Dostupné z www: ) eviduje četné zakázané a zcenzurované jazykově španělské tituly, např. Quevedovy spisy Política de Dios nebo Historia de la vida del buscón llamado Don Pablos (španělský originál, pravděpodobně v pamplonské edici z roku 1631 – viz tamtéž, f. 31r, nr. 122) a francouzský překlad Quevedových Snů (tamtéž f. 24v, nr. 69). 569 Viz Catalogus Bibliothecae Hoffmannianae. Post 1656. Moravská zemská knihovna, sign. Mk 48, f. 3r, nr. 83, Manuscriptorium. Dostupné z: . 570 Tamtéž, f. 2v, nr. 170. 571 Národní knihovna ČR, sign. 26 F 16. K Wackerovi a jeho rekonstruované knihovně viz Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Eine Übersicht über Sammlungen in ausgewähl- ten Bibliotheken hrsg. von Bernhard FABIAN. Bd. 1/1: Tschechische Republik (Prag). Bearbeitet von Vlasta Faltysova, Pavel Pohlei. Hildesheim–Zürich–New York: Olms–Weidmann, 1999, s. 154– 155 a KAŠPAROVÁ, Jaroslava. K rekonstrukci knihovny Johanna Matthäuse Wackera, op. cit., s. 235–248 aj. 572 Michnisches Inventarium f. 76b – „El Testamen nuouo de nuestre senour Saluador Jesu Chris- to”. Knihovna Národního muzea, sign. 4 F 32. 573 Ottova knižní sbírka s ca 5000 svazky patřila k významným aristokratickým knihovnám 17. sto- letí střední Evropy. Srov. pozůstalostní inventář Otty ml. z Nostic (1608–1665) Inventarium der freiherrlichen Nostitzischen Verlassenschaft z let 1667–1668 a v něm soupis knih javorské zámecké knihovny. (Knihovna Národního muzea, fond majorátní knihovny hrabat z Nostitz a Rienecka, sign. Ms e 21). Ke knihovně blíže ŠÍPEK, Richard. Několik slov k někdejší javorské zámecké knihovně Otty mladšího z Nostic. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR, 18, 2003–2004, s. 164–192. 574 Los Psalmos de David con sus sumarios en que se declara con breuedad lo contenido en cada Psalmo, agora nueua y fielmente traduzidos en romançe castellano per el doctor Iuan Pérez. En 201

Výskyt zakázaných španělských překladů Bible a částí sv. Písma v českých knižních sbírkách je poněkud překvapivý. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že španělská protestantská knižní produkce vydávaná ve druhé polovině 16. století v Basileji či Ženevě měla značné předpoklady k tomu, aby o ni byl v nekatolických vrstvách středoevropské společnosti čtenářský nebo přinejmenším alespoň biblio- filský zájem. V kruzích katolických panovala větší přísnost a kontrola, jež vedla k jejímu speciálnímu označování, omezenému přístupu, dodatečnému zcenzurová- ní – zejména pokud se jednalo o literaturu náboženskou. Ale i tady se zakázaná španělská literatura vyskytovala a byla známa.

2. Překlady španělské literatury Zlatého věku do národních jazyků čes- kých zemí

Bohemikální literární produkci v českých zemích tvoří vedle literatury psané a tiš- těné latinsky především literatura jazykově česká a literární produkce psaná a vy- daná v němčině. Latinsky vydávaná díla španělské literatury Zlatého věku pone- cháme stranou, jejich tematické vymezení (většinou literatura náboženská a od- borná) a čtenářský akční rádius byl poměrně úzký. Zajímat nás budou překlady do češtiny a němčiny vydané v tiskařských oficínách českých zemí. Koncem 16. a na počátku 17. století bylo do češtiny převedeno a následně vydáno pouze několik španělských děl. Byly to práce Juana Luise Vivese (1492– 1540) a dílo františkánského mnicha, teologického poradce Filipa II. Diega de Es- tella (1524–1578) De la vanidad del mundo. Tento spis byl napsán původně špa- nělsky a evropskému (a také českému) čtenáři byl koncem 16. století dostupný rovněž v latinském, italském a francouzském překladu. V českém prostředí však byl spis šířen i v české verzi; z latiny jej přeložil na konci 80. let 16. století Adam z Vinoře, vychovatel Viléma z Valdštejna, syna Zdeňka a Marie z Valdštejna (roz. z Martinic). Knihu s názvem O potupení světských marností knihy tři vydal praž- ský tiskař Buryán Valda dokonce dvakrát (v roce 1589 a 1596).9 Humanista erasmovského ražení Juan Luis Vives byl jedním z filozofů a pedagogů, který ovlivnil svým dílem reformační školství u nás, dílo Jana Amose Komenského a také jezuitské školství. Vivesovy spisy se šířily v českém prostředí

Venecia [i. e. Ginebra]: en casa de Pedro Daniel [i.e. Jean Crespin], 1557. Nostická knihovna, sign. cg 308. 202 v latině i češtině.575 V roce 1586 vyšlo u Daniela Adama z Veleslavína latinsko-české dílo Introductio ad sapientiam (Úvod k moudrosti) a vydána byla také učebnice latiny Linguae latinae exercitatio. Tu vydal Jiří Melantrich z Aventina již v roce 1577 a potom ještě minimálně dvakrát Jiří Jakubův Dačický (1608 a 1615).576 O těchto spisech česká odborná literatura několikrát referovala. Méně znám je český překlad části Vivesova pedagogického spisu vydaného v Bruggách roku 1526 De subventio- ne pauperum (O podpoře chudých), který formuluje zásady komunální chudinské politiky. Český překlad vyšel roku 1592577 u Adama z Veleslavína, a to jako přída- vek k českému překladu spisu Andrease-Gerharda Hyperia Traktát o opatrování chudých pod názvem Zie Spráwcům a Wrchnostem w městech náležj o chudé lidi péči mjti.578 Zmíněné latinské Vivesovy spisy byly v českých zemích značně popu- lární a najdeme je ve všech typech knižních sbírek (v prostředí aristokratickém byly šířeny dokonce ve španělském překladu, vydávané např. společně se špa- nělskými překlady děl Erasma Rotterdamského).579 V měšťanských čtenářských vrstvách frekventovaly až překvapivě často především Vivesovy jazykovědné práce; potvrzují to dochované libráře knižních sbírek pražských měšťanů.580 Vivesovy

575 Srov. učebnice latiny vydané konce 16. století a počátku 17. století v Praze (Introductio ad sapientiam, Daniel Adam z Velslavína 1586 a Linguae latinae exercitatio, Jiří Melantrich z Aventýna 1577 (reedice u Jiřího Dačického 1608 a 1615). K významu Vivesova díla pro dějiny českého školství viz HRUBEŠ, Jiří. Juan Luis Vives y Bohemia. Ibero-Americana Pragensia 4, 1970, s. 217–222 a BINKOVÁ, Simona. Hispanika a portugalika ve Strahovské knihovně. Strahovská knihovna, 20–21, 1985–1986 [vydáno 1990], s. 101–2. Srov. též vydání Vivesových Preces diurnae v rámci díla Hym- ni ecclesiastici (Praha: Tomáš Mitis, 1564). 576 Podobně populární byly jazykovědné Vivesovy příručky v Polsku – vycházely v polovině 16. stole- tí v Gdaňsku a Krakově. Srov. NIKLEWICZÓWNA, Krystyna. Piśmiennictwo hiszpańskie w Polsce, op. cit., s. 93–4. K polským edicím děl L.uise de Vives viz ESTREICHER, Karol. Bibliografia polska, op. cit., Cz. III, Stólecie XV–XVIII v układzie abeccadlowym, T. XXII, s. 148–149. 577 Viz Knihopis 3285 a Knihopis Dodatky 3285. 578 Na s. 291–294. Překladatelem je Trojan Heřmanoměstský. 579 A to jako součást souboru překladů z Erasma a Vivese valencijského humanisty žijícího v Antverpách Juana Martína Cordera (Antverpy: Steelsius, 1556). Dochoval se v knihovně Maríe Manrique de Lara a ve své knihovně ho měl i Jan Oldřich z Eggenbergu. K tomu srov. KAŠPARO- VÁ, Jaroslava. Španělské překlady děl Erasma Rotterodamského v antverpských tiscích dochova- ných v SK ČSR Praha a SVK Olomouc. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků 3, 1986 [vydáno 1988], s. 155–206 a též KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Les "libri prohibiti" espagnols et leur lecteur en Bohême au XVIe et au XVIIe siècles. In Libri prohibiti. La censure dans l'espace habsbourgeois 1650–1850. Edité par Marie-Elizabeth Ducreux et Martin Svatoš. Leipzig: Leipziger Uni- versitätsverlag, 2005, s. 223–244. 580 Vivesovy spisy nacházíme nejen v knihovnách církevních a šlechtických, ale i měšťanských – k tomu srov. HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Románská literatura v knihovnách staro- městských měšťanů v 17. století. Documenta Pragensia 19, 2001, s. 96 (neidentifikováno) a KA- ŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělský jazyk, španělské knihy a čeští intelektuálové 16. a 17. století. Do- cumenta Pragensia 27. Město a intelektuálové od středověku do roku 1848, 2008, s. 499–522. V osobní knihovně pražského měšťana 17. století – staroměstského kancléře Jana Kryštofa Illinga byl identifikován francouzský překlad Vivesových Linguae latinae exercitatio – Dialogues scolaires (patrně Les Dialogues de Jean Loys Vives, traduits de latin en françoys pour l’exercice des deux 203 knihy určené ženám De institutione feminae christianae581 a De officio mariti (1529) v českém prostředí kolovaly latinsky a německy, ale do češtiny přeloženy nebyly. Spisy bosého karmelitána sv. Jana od Kříže (1542-1591) se šířily v českém prostředí nejen v originále a v překladech do italštiny, ale také v německém a čes- kém jazyce. V Praze vyšel dokonce první německý překlad světcova souborného dí- la – a to roku 1697. Pořídil jej kněz karmelitánského kláštera u P. Marie Vítězné Modestus od sv. Jana Evangelisty (zemř. 1723). Tento překlad byl nadlouho (až do 19. století) jediným německým překladem, jenž byl k dispozici.582 V roce 1727 vyšel v Praze česky u Karla Františka Rosenmüllera světcův životopis – Krát- ký život sv. Otce Jana od Kříže.583 Autor, jenž je neznámý a je uveden v tisku jako "nehodný karmelitán bosý", doplnil světcovu biografii ukázkou z jeho básnického díla. Jedná se o anonymní básnický překlad počátečních dvanácti strof Duchovní písně (Cántico espiritual – Canciones) začínající verši „Kam jsi se tedy poděl můj Pane Ježíši, Srdce tebe hledá v Ouzkosti nejvyšší" („Adónde te escondiste, Amado, y me dejaste con gemido?“).584 Verše byly přeloženy, jak hlásá název, ze španělšti- ny (nepochybně za pomocí existujících verzí latinské a německé) a skladba, zjevně značně oblíbená, byla určena ke zpěvu. Dokládá to doporučený nápěv české písně i další reedice dílka z roku 1750 – Pjseň swatýho Jana od Křjže.585 Tento překlad části Duchovní písně z roku 1727 patří k nejstarším jazykově českým přetlumoče-

langues (Antverpy 1571) nebo Les Dialogues de Jean Loys Vives, traduits de latin en françoys, pour l’exercice des deux langues, par Benjamin Jamin (Paříž 1573). 581 O Vivesově díle De institutione feminae christianae v kontextu českých děl tohoto žánru viz RYANTOVÁ, Marie. K otázkám bádání o ženách raného novověku. Studia Rudolphina 2, 2002, s. 29–37. 582 Die geistliche Bücher und Schrifften dess geistreichen Lehrers ... Joannis vom Creütz ... auff Spanisch geschrieben, ... in der teütsche Sprach übersetzet von dem ehrwürdigen P. F. Modesto vom H. Joanne Evangelista, ... In der Alten Stadt Prag: in der Ertz=Bischöfftlichen Druckerey in St. Norberts Collegio, durch Samuel Beringer, 1697. Národní knihovna ČR, exemplář z knihovny bosých augustiniánů u sv. Václava v Praze na Novém Městě a exemplář z knihovny bývalé jezuitské rezidence Svatá Hora u Příbrami. Blíže viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělská karmelitánská literatura v originálech i překladech a český čtenář 16.–18. století. In Slánské rozhovory 2004. Španěl- sko a Čechy, které proběhlo 22. října 2004, v ambitu kláštera ve Slaném. Slaný: Královské město Slaný, 2005, s. 11-20. 583 Pro srovnání – polský čtenář měl k dispozici v polštině Janovu biografii již roku 1676 – viz tisk "Abrys źywota B. Jana od Krzyźa" vydaný v Krakowě. 584 V posledním překladu Vojtecha Kohuta z roku 2000 jako „Kam ses ukryl, Milovaný, a mne zanechal v nářku“ – srov. Svatý Jan od Kříže. Duchovní píseň. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakla- datelství, 2000, s. 25. 585 Pjseň swatýho Jana od Křjže, kterau on w spaňhelské ržeči složil. Spjwá se gako: Cžerněť gá se přistrogim tobě Kryste Králi. Přídavek je na s. 58–60. Národní knihovna ČR, sign. 54 G 230. Pjseň swatýho Jana od Křjže, kterau on w spaňhelské ržeči složil. V Praze: u Františka Karla Hladkého, [ca 1750]. Knihopis č. 8340. Knihovna Národního muzea, sign. L. A., K 38/1. 204 ním díla Jana z Kříže; odbornou literaturou i českou překladatelskou bibliografií zůstává však opomenut. Němčina posloužila jako zprostředkovací jazyk v případě edic španělské literatury v 18. století. Německy se na našem území v tomto období šířil nejen román Cervantesův (viz dále), pikareskní romány, ale také např. satirický pamflet La república literaria (Die Republik der Gelehrten oder allegorische und kritische Beschreibung der Künste und Wissenschaften; welche von / Dom Diego Saavedra Fajardo, Ritter des Ordens von St. Jago ... in Spanischer Sprache ans Licht getre- ten) Diega de Saavedra Fajardo (1584–1648), který byl přeložen „nach der Französischen Ausgabe“, jak stojí na titulním listě.586 Pokud není v díle uvedeno, z jakého jazyka bylo překládáno, nebývá často jednoduché vystopovat předlohy, z níž autoři překládali, stejně jako sestavit genezi překladů. V případě němčiny se však zpravidla jednalo o překlady pořízené z francouzských verzí.

2. 1. Překlady španělské pikareskní prózy

O obrozeneckých překladech španělské poezie, tj. španělských romancí, do češtiny pocházejících z pera Bojislava Pichla, Václava Bolemíra Nebeského a Josefa R. Čej- ky, které se vedle překladů španělské románové tvorby řadí k nejranějším převo- dům španělské literatury do češtiny, odborná literatura informovala několikrát. Vzhledem k tomu, že význam těchto překladů podrobně a fundovaně zhodnotila,587 nebudu se jimi na tomto místě zabývat. Z celé škály španělské zábavné prózy, která se ve středoevropském prostředí velice dobře šířila především v importované tištěné produkci (ve španělských ver- zích i překladech), to byl vedle španělského rytířského románu především pikares-

586 Prag: im Verlag der Mangoldischen Buchhandlung, 1771. Španělsky dílko, v němž Saavedra Fajardo prezentuje formou snu svoje úvahy o klasické i soudobé literatuře, vyšlo posmrtně v roce 1670. Srov. exemplář Knihovny Národního muzea, sign. 57 E 6 (digitální popis v bázi PROVENIO. Dostupné z www: ). Kniha patřila Karlu Josefu Burdemu (1779–1848), pražskému znalci umění, malíři a grafikovi. 587 Jsou to Pichlovy překlady romancí v českou verzi Příkladných novel v roce 1838, tři ukázky v překladu Pichla v Ukázce ze španělské anthologie roku 1854, ukázky romancí z pera Nebeského a Čejky s literárněkritickou statí Nebeského v Časopise Musea Království Českého v roce 1856 a kniž- ní vydání překladů posledně jmenovaných v Kytici ze španělských romancí vydané v roce 1864. Po- slední rozbor této aktivity překladatelů 19. století podal ve svých pracech M. Uličný (např. ULIČNÝ, Miloslav. Nejstarší české překlady a adaptace Dona Qujota. In Don Quijote v proměnách času a prostoru: sborník ze sympozia pořádaného v Praze 24. a 25. února 2005. Don Quijote a través del tiempo y el espacio: actas del simposio celebrado en Praga del 24 al 25 de febrero de 2005. Ed. Michal Fousek. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, 2005, s. 55–76. 205 ní žánr, který zaznamenal vyšší stupeň zdomácnění, tj. došlo u něho v daném ob- dobí k pokusům o převod do národního jazyka. To, že se obrozenečtí vzdělanci zajímali o španělskou literaturu, kterou často četli v originále či překladech, a že se snažili alespoň krátkými ukázkami překladů a literárními studiemi české čtenáře seznamovat se španělskou literaturou a jeho slavnými osobnostmi, lze doložit na příkladu překladatelských aktivit mladého An- tonína Jaroslava Puchmajera (1769–1820), který již na konci 18. století přeložil slavný pikareskní román Lazarillo z Tormesu do jednoho z národních jazyků (němčiny) a pokusil se o překlad Cervantesova Dona Quichota (do češtiny). Pikareskní žánr byl ve střední Evropě populární v širokých intelektuálních vrstvách čtenářů již od 16. století; svědčí o tom nejen existence německé adaptace známé Cervantesovy pikareskní povídky Rinconete y Cortadillo, jejíž děj německý překladatel Nikolaus Ulenhart situoval místo do španělské Sevilly do rudolfínské Prahy a která na základě dobrodružství dvou povedených zlodějíčků podává obraz života tehdejšího pražského podsvětí, ale také velký bibliofilský a čtenářský zájem o Lazarilla z Tormesu (v domácích knižních sbírkách se vyskytoval v originále i v jinojazyčných překladech). Není vyloučeno, že české překlady děl tohoto prozaického literárního žánru mohly být známy českým čtenářům již mnohem dříve (možná již v 16. či 17. stole- tí), a to nejen v aristokratickém prostředí, ale dokonce i v prostředí měšťanském! V libráři z roku 1694 primase Starého Města pražského Jiřího Jana Reissman- na z Riesenbergu (1684–1694), erbovního měšťana, primátora Starého Města pražského v letech 1685–1694, který byl známým sběratelem uměleckých děl a knih, se totiž našel zápis o pikareskním románu Lazarillo z Tormesu, který je psán česky. Román figuruje pod českým názvem jako Hystorye o Lasarylovi.588 Česky psaný titul pochopitelně nutně neznamená, že kniha byla v češtině (mohlo se jednat o knihu ve španělštině, francouzštině či němčině), ale vzhledem k tomu, že lib- rář uvádí tituly knih celkem důsledně v původním jazyce (anebo s doplňkem typu „ve francouzské řeči“ apod.), je docela možné, že tato informace, byť poněkud pře- kvapivá, je svědectvím o existenci českého překladu slavného románu. I když je nutno bohužel konstatovat, že je to doklad jediný; národní bibliografie – počínaje

588 Blíže HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Románská literatura v knihovnách staroměst- ských měšťanů v 17. století, op. cit., s. 88 a s. 95. 206

Jugmannovou Historií české literatury a Knihopisem konče – českou verzi díla neuvádějí. V případě dvou literárních dokladů z 18. století potvrzujících dobový čtenář- ský zájem o španělskou pikareskní literaturu a informujících o úsilí českých obro- zenců zpřístupnit Lazarilla z Tormesu v překladu do němčiny a češtiny máme již průkaznější zprávy. Hlavním iniciátorem těchto překladů byl významný obroze- necký literát, představitel novočeské básnické školy Antonín Jaroslav Puchma- jer (1769–1820), který byl pro překladatelskou činnost jazykově velmi dobře vybaven – ovládal latinu, řečtinu, francouzštinu, španělštinu, němčinu, ruštinu a pol- štinu. Svědectví o Puchmajerově rané překladatelské činnosti týkající se španělské literatury podává premonstrátský kněz a spisovatel Josef Vojtěch Sedláček (1785– 1836) v Puchmajerově životopisu připojenému k posmrtnému vydání básníkova Rýmovníku (vyšel v Plzni 1824);589 Sedláček uvádí,590 že se mladý Puchmajer jako „posluchač mudrctví“ v Praze učil španělskému jazyku a že když se seznámil s Martinem Pokorným, pozdějším právníkem ve Šťáhlavech, „ustanovil s ním, že spisovatele španielské do němčiny překládati, a i je také vydávati budou, jakož i také v němčině k tisku více malých prácí připravených měl“.591 Martin Pokorný na to podle Sedláčka vzpomíná takto: „V roku 1790 často jsem se s nebožtíkem panem Puchmajerem v cís. král. knihovně [tehdejší Veřejné c. k. Univerzitní knihovně, dnešní Národní knihovně, pozn. JK] scházíval, znali jsme se tehdáž, poněvadž jsme stejná kollegia totiž tehdáž fyziku pospolu slyšeli, však až potud v žádném oužejším přátelském svazku jsme nestáli. V cís. král. knihovně brzy jsem spozoro- val, že sobě Puchmajer španielské knihy a slovníky přinášeti nechává, a poněvadž já tehdáž též začínal se španielskou literaturou se obírati, bylo naše seznámení s Puchmajerem den ode dne větší, až pak jsme se posléze nerozlučitedlnými přáte- li stali. Tehdáž (vůbec vyhlášený) profesor Meissner[592] vypravoval jedenkráte ve své hodině onu pamětihodnou událost o slavném spisovateli Lesingovi, kterak to- tižto on, když jej kdysi jakýsi knihtlačitel požádal, aby knihu španielského lékaře Huarta – o skoumáni hlav [= Examen de ingenios para las sciencias Juana Huarte de San Juan, pozn. JK] – do německého přeložil, on Lesing tehdáž ani slovíčka

589 Viz SEDLÁČEK, Josef Vojtěch. Puchmagerůw Rýmownjk aneb rýmownj slownjk, gegž wydal, a žiwotopis Puchmagera připogil Jozef Wogtěch Sedláček. W Plzni: Leopold Rayner, 1824, s. VII– IX. Knihovna Národního muzea, sign. Obrození 6 B 35. 590 Tamtéž. 591 Tamtéž. 592 August Gottlieb Meissner (1753–1807), rodák z Budyšína, zakladatel německé kriminální povíd- ky, přednášel v Praze estetiku. 207

španielského nerozuměl, teprv sobě španielský mluvník a slovník zaopatřiti mu- sil. A že předce v půllétě velmi podařilé přeloženi toho spisu vyvedl; tato pamětni událost popuzovala naše mladistvé tedy k sobě samým slepé důvěřování, neb co všecko slepá mládež sobě netroufá! – abychom v tom Lesinga následovali. Uza- vřeli jsme po mnohém přemejšlení, že španielský román Lazarillo de Tormes, nemejlimli se od Torquemada [sic! pozn. JK], do německého přeložíme, dotazo- vali jsme se u knihkupce Dysbacha, zdažby nechtěl ono přeložení za jistý honorár vydati, a když on se k tomu uvolil, zabrali jsme se chutě do překládání, vypůjčo- vali jsme se potřebné knihy z císař. král. knihovny s příznivým povolením tehdej- šího bibliotekáře P. Ungara, a v několika měsících bylo ono velmi těžké překládá- ní rozmarného románu hotovo, rukopis německý slavné cenzuře podaný bez odporu imprimatur obdržel, však ale knihkupec Dysbach nechtěl na to ani vydání ani o honoráru něco věděti, dal nám náš rukopis nazpátek, a onu náruživost k spisovatelství zošklivil nám tak, že aspoň já jsem na vždycky spisovatelství se odřekl. Rukopis německý podržel Puchmajer, jehož další osud jsem se nedozvěděl. Práce ta nás velmi mnoho práce a trmácení stála, dost jsme se při ní nahádali, ačkoliv snad při všem tom ono přeložení až hrůza bídné býti mohlo; mezi tím skončil se běh filozofie, Puchmajer šel do Seminarium a já ku právům, a ačkoliv jsme se v knihovně i Seminarium častěji sešli, však pospolu jsme ničehož více ne- pracovali, Puchmajer se zabejval vlasteneckou literaturou a řečí, zbíral materia- lie k národnímu slovníku, a k dobrému českého básnictví a literatury již tehdáž mnohé plány osnoval …“ Sedláčkův biografický medailonek inspiroval pak Josefa Kajetána Tyla, kte- rý tyto skutečnosti pak literárně zpracoval ve své povídce „Pomněnky z hrobu po- sledního Čecha“.593 Puchmajer a jeho přítel Pokorný překládali podle Tyla „z kusu roztrhnutého originalu, kterýž jim oběma náležel, an si ho byli na společné outra- ty zjednali“.594 Německý překlad měl vyjít v Praze u pražského nakladatele a knih-

593 „Bylo na jaře 1791. … W císarské bibliotece bylo skoro prázdno. Jen zde onde wypisowal někte- rý mladík citaty z foliantu w tuhých, kožených deskách. Zwláštní pilnost okazowali ale dwa po- sluchači filosofie, kteří sedíce wedle sebe w koutku u okna bedliwě do kněh hleděli a brzy to, brzy ono sobě sdělowali. Jeden psal a druhý jako diktowal. Měli před sebou španělský slowník a roman „Lazarillo de tormes“, kterýž oba do německého jazyka překládali.” Viz TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu posledního Čecha. Květy 14, 1847, č. 103 (28. 8.), s. 409. Srov. též WEINGART, Miloš. Antonín Jaroslav Puchmajer. Ke stému výročí jeho smrti (dne 20. září 1920). Naše doba, roč. 28, 1921, s. 27–28. 594 „Toto wšecko mluwili arci jen polohlasitě, aby jiných čtenářů newytrhowali; při tom složili rukopis německého překladu a každý z nich strčil do kapsy kus roztrhnutého originalu, kterýž jim 208 kupce Johanna Josefa Diesbacha (zemř. 1807).595 Diesbach však již hotový němec- ký překlad odmítl vydat, což mělo za následek, že překlad nikdy nevyšel a patrně se ztratil. Puchmajer pomýšlel později na to, že by román vydal i česky, ale ani k tomu nedošlo („Tenkráte [v době studií filozofie a bohoslovectví v Arcibiskupském se- mináři v Praze 1791–1795, pozn. JK] přeložil i španělský román, jejž prv s Pokorným do němčiny byl přeložil, do češtiny, v němž šibalství žebráků se živě vyobrazují. Zhotoviv jej podal cenzuře a ho i vydati mínil, což mu ale Procházka zradil, uvodě, že by vyjevená taškářství poběhlíků se přetvařujících Čechům k žádnému prospěchu nebyla. Založiv tedy to své dílo zabral se do svého miláčka Cervantesa, a Dona Quijota překládati začal, však té práce nikdy nedokonal“).596 Sedláčkova informace o tom, že Puchmajer Lazarilla z Tormesu přeložil i do češti- ny a že překládal Cervantesův román, je velmi cenná; je jen škoda, že jeho český překlad pikaresního románu obrozenecký editor a cenzor František Faustin Pro- cházka (1749–1809), který podle Sedláčka usoudil, „že by vyjevená taškářstvi po- běhlíků se přetvařujících Čechům k žádnému prospěchu nebyla“597 odmítl a že překlad Dona Quijota Puchmajer nikdy nedokončil.598 Prvním dochovaným čes- kým překladem španělského pikareskního románu Lazarillo z Tormesu599 je tak překlad Antonína Pikharta (1861–1909). Přeložené dílo, jež podle jeho slov pat- ří k „darebáckým novellám“,600 vyšlo roku 1898 u nakladatele Jana Otta v Praze.

VIII. Španělský renesanční rytířský román a středoevropský čtenář raného novověku a první poloviny 19. století

1. „Rytířské kratochvíle“ a česká šlechta 16. století

Renesanční způsob života přinesl výrazné změny ve způsobu chování, vystupování, odívání i bydlení šlechty a kodifikoval osobnostní profil renesančního dvořana i

oběma náležel, … Potom odwedli dwa hodné swazky španělského slowníku dozorci biblioteky a šli.“ – srov. TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu posledního Čecha, op. cit., s. 409. 595 Pražský tiskař a knihkupec Johann Josef Diesbach – činný v letech 1783–1807. 596 Viz SEDLÁČEK, Josef Vojtěch. Puchmagerůw Rýmownjk op. cit., s. XI–XII. 597 Tamtéž. 598 Cervantesův román vyšel česky v úplnosti až v letech 1864–1866 zásluhou J. B. Pichla a znovu v letech 1898–1900 v překladu Antonína Pikharta (CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Don Quijo- te de la Mancha. Díl první. V Praze: I. L. Kober, 1866). 599 Lazarillo z Tormesu. Napsal don Diego Hurtado de Mendoza. Ze španělštiny přeložil A. Pi- khart. Praha: Tiskem a nákladem J. Otty, [1898]. Knihovna Národního muzea, sign. Zeyer 1769. 600 Tamtéž – Pikhartova předmluva, s. 4. 209 způsob dvorského života. Právě ten podnítil budování pohodlných šlechtických re- zidencí a sídel, spojené se zvýšeným nákupem luxusního zboží, mezi nímž knihy jako zprostředkovatel vědění, poučení i zábavy jednotlivce a celé společenské vrstvy hrály významnou roli. Četba a cestování, které hraje čím dál tím větší roli, avšak nebyly jedinými zábavami a rozptýlením šlechticů. S rozvojem renesančního stylu života šlechty se na přelomu 15. a 16. století a v první polovině 16. století mění i ob- sahová náplň i pojetí středověkých rytířských turnajů a „rytířských kratochvílí“, jimiž se šlechta při různých slavnostech (politických, diplomatických i společen- ských) baví. „Rytířské kratochvíle“ zahrnovaly celou škálu zábavy – jejich součástí byly nejen rytířská klání a turnaje, ale také různá sportovní cvičení a souboje (běhání ke kroužku, ke kvintáně, střelba na terče), štvanice zvěře, lov, koňské dostihy, závody psů, kohoutí zápasy, pijácké zábavy, tanec s hudbou, ohňostroje nebo hostiny a hodokvasy či nečekaná galantní dobrodružství. Tyto rytířské festivity také často doprovázely slavnostní panovnické vjezdy a korunovace, svatby a narozeniny pa- novníka a členů jeho rodiny, masopustní maškarní oslavy anebo se pořádaly nezá- visle, jen tak pro potěšení. Často trvaly několik dní nebo i týdnů. Postupně se však začínaly profilovat tematicky a dostávaly určitý dramaturgický řád. Do většiny z nich byla jako zábavná vložka vkládána různá alegorická divadelní představení, balet či opera. Divadelní kompilace rytířských renesančních románových příběhů byly velmi častou součástí těchto festivit zejména v románském světě (srov. výše kapitola IV. 2. 1. Španělská literatura Zlatého věku a rytířský román jako zdroj inspirace). Proměnu rytířských zábav v renesanční dvorskou zábavu pozorujeme v 16. století také v českých zemích. Zábav se účastnila jak vysoká aristokracie s panovníkem v čele, tak nižší šlechta. V první polovině 16. století byly proslulé ry- tířské kratochvíle, které pořádal v Praze i jiných českých městech a také ve Vídni a Ambrasu arcivévoda Ferdinand Tyrolský; sám se jich také osobně účastnil.601 Po- dobné turnaje pořádali i páni z Pernštejna, páni z Hradce, Rožmberkové nebo jiní vysoce postavení šlechticové a také habsburští panovníci. Tento druh společen-

601 BŮŽEK, Václav. Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem. Šlechta z českých zemí na cestě ke dvorům prvních Habsburků. České Budějovice: Historický ústav Filozofické fakulty Jiho- české univerzity, 2006, s. 174–200. BŮŽEK, Václav. Zrcadlo ctností, bohů a rozkoší. Sebeprezenta- ce Ferdinanda Tyrolského v rytířských kratochvílích. Studia Rudolphina 6, 2006, s. 45-58. Srov. též MŽYKOVÁ, Marie. Karusely. Liberec: Národní památkový ústav, územní pracoviště v Liberci – Správa Státního zámku Sychrov, 2006, s. 14–22. 210 ských her a zábav tak dostává propagandistický a sebereprezentační ráz. Každé větší reprezentativní šlechtické sídlo se mohlo pochlubit rytířským sálem (tzv. ze- lenou světnicí“),602 často s působivou renesanční výmalbou, kde se tyto rytířské kratochvíle odehrávaly; dalšími dějišti byly např. zámecké zahrady, náměstí vel- kých měst a také Vladislavský sál či nádvoří Pražského hradu. Pestrý obsah těchto zábav umožňoval řadu variant, v nichž přitahovala pozornost také divadelní před- stavení s alegorickými příběhy z mytologie či antiky, s důrazem na kostýmovou a scénickou výpravnost. Pokud jde o divadelní představení, převládaly divadelní vý- stupy pojaté jako soupeření dvou stran, jako svár nenávisti a lásky. Symbolem zla byl bůh války Mars, alegorie lásky pak bohyně Venuše. Rytířská klání neměla pochopitelně jen zábavný charakter, ale sloužila také k tomu, aby se šlechta udržovala v dobré tělesné kondici, bojové pohotovosti a fy- zické připravenosti. Od poloviny 16. století v době ohrožení křesťanské Evropy tu- reckými armádami dostávaly tyto rytířské zábavy a slavnosti velice brzy válečnický ráz a také politický podtext – svár dobra se zlem nahradil boj křesťanstva s islá- mem, tedy Turky. Ideál křesťanského rytíře byl živý v celé Evropě a známe jej sa- mozřejmě i v kontextu románských kultur. Příběhy, v nichž byl hlavním hrdinou „caballero cristiano“, představovaly od počátku renesančních rytířských románů jednu z žánrových variant. „Miles christianus“, který ve středověku symbolizoval boj dobra a zla (boj Krista s Antikristem) se na počátku 16. století aktualizoval na boj proti ďáblu, kací- řům, na boj proti nectnostem všeho druhu. Ideál středověkého křesťanského rytíře inspiroval v duchu humanistickém též silně Erasma Rotterdamského. Erasmovo slavné dílo Enchiridion militis christiani, které vyšlo roku 1503603 a stalo se zá- kladní duchovní příručkou dobrého křesťana, zdůrazňovalo příklon k Bohu, pří- klon k silám dobra.604 Erasmův obraz křesťanského rytíře neměl výrazné bojovné rysy, vyjma obrany křesťanské víry proti Turkům. Hrozba ohrožení západního křesťanstva islámem byla všudypřítomná a v souvislosti s tureckým nebezpečím znovu ožívaly středověké ideály křesťanského rytířství i křížových výprav.

602 Např. zámek Blatná, Žírovnice, Bučovice Houska, Švihov aj. Srov. např. KUBEŠ, Jiří. Hlavní sál – sebereflexe šlechty ve výzdobě společenských místností venkovských rezidencí (na příkladě čes- kých zemí 17. a první poloviny 18. století). In Česko-slovenská historická ročenka. Brno: Masaryko- va univerzita, 2005, s. 31–59. 603 Svoji úlohu v šíření díla hrál též český překlad z pera Oldřicha Velenského Přeutěšená a mnoho prospěšná knieha Erazma Roterodamského o rytieři křesťanském, který vyšel roku 1519. 604 Erasmův spis inspiroval patrně i Dürerovu mistrovskou rytinu Rytíř, Smrt a Ďábel z roku 1513. Křesťanský rytíř odolává svodům Ďábla a hájí věc dobra tváří v tvář Smrti. 211

Habsburští panovníci, kteří stáli v čele protitureckých tažení, se realizovali do rolí ctnostných křestanských rytířů, což ve středoevropském prostředí nacházelo ohlas nejen u vysoké šlechty, ale i u šlechticů nižšího stavu, kteří ve válce s Turky viděli naplnění svých vojenských tužeb a dosažení společenské prestiže.605 Rytířské kra- tochvíle jsou do jisté míry odrazem těchto vojenských ambicí, i oslavou vítězství křesťanů nad pohany. V prosinci roku 1552 uspořádal Jan Zajíc z Házmburka (ca 1495/6-1553), přívrženec Ferdinanda Habsburského, intelektuálně založený šlechtic spojující křesťanství s ideály rytířství, na zámku v Budyni nad Ohří velkolepý rytířský turnaj. Představení, „které mělo českou šlechtu varovat před mravním úpadkem a ná- zorně jí připomenout ´povinnost rytířského obcování´“.606 Zajíc pořádal podobné divadelní turnajové představení („turnaj, sarmacii a komedii“) již roku 1544. Obě tato představení turnajovým způsobem znázorňovala boj křestanstva proti Tur- kům. Jan Zajíc z Házmburka, rytíř Božího hrobu, stoupenec ideálů středověkého křesťanského rytířství, které pro něho představovalo jedinou možnost, jak dosáh- nout mravní obrody zkažené společnosti ohrožované tureckými vpády, byl pozoru- hodnou intelektuální osobností první poloviny 16. století (třikrát pasován na rytíře si byl vědom svých rytířských povinností, mezi něž patřilo i vytvoření rytířsko- dvořanské kultury). Svoje představy uložil do autobiografického deníku nazvaného Sarmacia. 607 Tato rukopisně dochovaná Zajícova osobní zpověď je cenným infor- mačním pramenem nejen k osobnímu životu šlechtice i k dění na Budyni, ale je ta- ké důležitým dobovým svědectvím o životě české šlechty a politických poměrech poloviny 16. století. Zajícův rukopis představuje hned čtvero ztvárnění ideálu křes- ťanského rytířství; tvoří jej dvojí divadelní turnajová inscenace upozorňující na tu- recké nebezpečí, jež neměla v českém období ve čtyřicátých a padesátých letech 16. století obdoby, Zajícova literární zpověď umožnující nahlédnout do duševního nit- ra autora a jeho rodinného zázemí a konečně působivé knižní ilustrace.608

605 Srov. např. ŽITNÝ, Miroslav. Ideál křesťanského rytířství v očích Šťastného Václava Pětipeské- ho z Chýš a Egrberku na přelomu 16. a 17. století. Diplomová práce. Vedoucí práce: prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011. Dostupné z www: . Z dalších českých šlechticů se bojů s Turky častnil např. Pavel Korka z Korkyně nebo Zikmund Chotek z Chotkova. 606 PÁNEK, Jaroslav. Paměti českého šlechtice z poloviny 16. století. „Sarmacie“ Jana Zajíce z Házmburka. Folia historica bohemica 14, 1990, s. 23 (na s. 37–92 edice). 607 Edici rukopisu dochovaného v Rakouské národní knihovně připravil historik J. Pánek – viz ZA- JÍC z HÁZMBURKA, Jan. Sarmacia aneb zpověď českého aristokrata. Vydal, poznámkami a úvodní studií opatřil Jaroslav Pánek. Praha: Scriptorium, 2007. 608 Srov. blíže Pánkovu úvodní studii „Křesťanský rytíř a jeho vize světa“, tamtéž, s. 11–86. 212

Jiný velkolepý turnaj s protitureckým zaměřením – skupina šlechticů v kostýmech uherských husarů představující křesťanské rytíře se střetla s vojskem Turků a „Mouřenínů“ – se konal roku 1557 na nádvoří Pražského hradu.609 Vítěz- ství husarů bylo oslavou ctností křesťanského rytíře. Souboje křesťanských rytířů a tureckých bojovníků mělo podoby i jiné – např. útok na makety hlav Turků, aktua- lizace hry na „kvintána“ (panáka zpodobňoval turecký bojovník). Ostatně oficiální habsburská propaganda prezentovala příslušníky habsburského rodu jako ctnostné rytíře bránící Evropu před nájezdy Turků (velkolepé turnaje pořádané ve Vídni roku 1560 za účasti pánů z českých zemí). Rytířský turnaj pořádaný v Praze u příležitosti korunovace Maxmiliána II. Habsburského (1527–1576) českým králem 10. a 12. září roku 1562 měl také v podtextu protiturecké zaměření. Vzácně dochovaný anonymní český tisk Roze- psánij dwogiho turnage vydaný téhož roku se v závěru obrací ke šlechtickým mla- díkům, které vyzývá, aby pilně cvičili a připravovali se na turnaj mimo jiné také proto, aby „obecnému křestianskému dobrému, k vžitku proti dědičnému nepřijte- li wsseho Křestianstwa Turku, tím dostatečněgij propugčowati se mohli“.610 Rytířské hry s protitureckým námětem se konaly také na počátku 17. století. U příležitosti pražských oslav korunovace císařovny Eleonory Toskánské (1598– 1655), druhé manželky Ferdinanda II., která se konala 21. listopadu 1627, se o dva dny později (23. listopadu) uskutečnil korunovační karusel spojený s rytířskými hrami – k velké radosti mladičkých arcivévodkyň Marie Anny (1610–1665) a Ceci- lie Renaty (1611–1662) a za nepříliš velkého nadšení císařovny, která považovala rytířské turnaje za přežitek. Turnaj organizoval jej Hans Ulrich z Eggenbergu na speciálně upraveném „závodišti“ určeném ke karuselu a rytířským hrám před Eg- genberským palácem na Hradčanech a účastnil se jej i sám císař. Součástí byla také hra na „kvintána“, jejímž principem bylo „skolení Turka“.611 Hrdinou středoevropských „rytířských kratochvílí“ byl tedy v českých zemích v 16. století také rytíř, hrdina zosobňující jak rytířskou udatnost, tak tradiční rytíř- ské ctnosti. Nebyl to však již rytíř středověký, ale rytíř renesanční, který měl podobu ctnostného křesťanského rytíře (s antickými předky!). Zdá se, že v tomto ohledu působila silně i renesanční a raně barokní literatura italská. Moderní badatelé ne- vyloučili, že na dramaturgii středoevropských rytířských divadelních představení

609 BŮŽEK, Václav. Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem, op. cit., s. 182–183. 610 Srov. Knihopis č. 14910. Národní knihovna ČR, sign. 65 C 1595/adl. 2, f. *5a. 611 MŽYKOVÁ, Marie. Karusely, op. cit., s. 20-22. 213 mohl mít vliv Ariostův epos Zuřivý Roland. Svoji roli hrálo nepochybně i to, že ně- kteří účastníci těch představení vycházeli i z osobních válečnických zážitků.612 Turecká tématika spojená se středoevropským pojetím rytířských turnajů a festivit se odrazila také v původní literatuře psané mateřským jazykem. V literární tvorbě se ideál křesťanského rytíře objevuje např. ve filozoficko náboženské litera- tuře volající po vnitřní očistě v duchu křestanského ideálu a bránící Kristovu víru v boji s pohany. Takovým dílem je nejen zmíněný spisek Sarmacia Jana Zajíce z Házmburka, ale v rovině náboženské také Anti-alkorán Václava Budovce z Budova (1551–1621) vyzdvihující dějinnou úlohu křesťanského rytíře. Budovec ideálem křesťanského rytíře završuje svoji polemiku s islámem („rytíř křesťanský obojími zbraněmi – duchovními i zemskými – proti mahometánům bojující“).613 Můžeme tedy konstatovat, že na rozdíl od románských zemí, kde v různých dvorských festivitách nacházíme odraz středověkých i renesančních rytířských ro- mánů Artušem, Amadisem de Gaula počínaje a Cervantesovým Donem Quijotem konče, ve středoevropských rytířských zábavách je divadelní formou předváděn boj dobra a zla na příbězích inspirovaných antikou a od poloviny 16. století pak také scénami, v nichž toto soupeření dobra a zla nahradil boj křesťanských rytířů s pohany – Turky. Zprávy o rytířských slavnostech a představeních inspirovaných příběhy či epizodami ze španělských renesančních rytířských románů nebo příběhy Dona Quijota, které by se v českých zemích konaly, doloženy nemáme. A pouze ojediněle byly v českém prostředí zaznamenány rytířské festivity inspirované rytířskými „vieux romans“ (artušovské rytířské turnaje). V únoru a březnu roku 1570 se na „Staroměstském rynku“ u příležitosti svatby nejstarší dcery Maxmiliána II. Anny Habsburské se španělským králem Filipem II. hrály scénky „k osvobození krále Ar- tuše“.614

612 BŮŽEK, Václav. Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem, op. cit., s. 183. 613 Citováno podle kritické edice díla – viz REJCHRTOVÁ. Noemi. Antialkorán. Václav Budovec z Budova. Praha: Odeon, 1989, s. 327. K tématu též BOČKOVÁ, Hana. Rytíř křesťanský Václava Budovce z Budova. In Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity – řada literárněvědná 5, 1998, s. 19–24. 614 MŽYKOVÁ, Marie. Karusely, op. cit., s. 16. 214

2. Import španělského rytířského románu do středovropského pro- středí a jeho čtenářská recepce

Čtenářská obliba renesančních rytířských románů nezasáhla jenom Španělsko, Francii nebo Itálii, ale proniká i do středoevropského prostoru překonávaje jazy- kové i kulturní bariéry. Vnitřní společenskopolitická scéna střední Evropy druhé poloviny 16. století byla stejně jako její kulturní i literární aktivity, které měly značně polemický či di- daktický ráz, výrazně poznamenána nábožensko-politickým vyostřováním poměrů směřujících na počátku 20. let 17. století k přímé konfrontaci obou táborů (české stavovské povstání, třicetiletá válka). Tato specifická ideologicko-politická situace v českých zemích, k níž se přidala hrozba osmanské nadvlády nad Evropou ovlivnila vývoj v oblasti domácí literatury, ediční politiky a četby a příliš nepřála šíření re- nesanční literatury v domácím jazyce. Domácí literatura, česky a německy psaná, má silně nábožensko-didaktický, politicko-historický nebo ideologicko-polemický charakter. Výskyt cizí importované renesanční literatury (včetně španělské literatury zábavné) se omezil na prostředí kulturních elit; dovážena byla buď v originálenebo v překladech. Čtenářská recepce v Evropě tak populárního fiktivního žánru španělské literatury Zlatého věku, jakým španělský rytířský román byl, probíhala koncem 16. a v první polovině 17. století jen v některých vrstvách české společnosti (aristokracie a intelektuální čtenářské vrstvy městského prostředí) a navíc v omezené míře – tj. formou importované cizojazyčné knižní produkce. Vzdělané intelektuální vrstvy střední Evropy 16. a 17. století615 měly poměrně dobré povědomí o španělských ry- tířských románech, ať už se s nimi setkaly prostřednictvím četby či poslechu děl originálních či překladů a adaptací, nebo o nich slyšely zprostředkovaně z doslechu a narážek.

2. 1. Čtenářsky nejoblíbenější rytířské romány

Největší známosti i oblibě se ve středoevropském prostředí těšila série rytířských příběhů kolem Amadíse de Gaula.

615 Středoevropským prostorem rozumíme české země a knižní sbírky patřící středoevropské aristokracii, která byla nějakým způsobem spjata s českými zeměmi a jejichž sbírky se dochovaly na úze- mí bývalého království českého. 215

Vyhledávané byly rovněž romány z cyklu Palmerín de Oliva, zejména jeho první román Primaleón. Z kratších rytířských vyprávění to byla Historie Oliviera Kastilského, Don Cristalián španělský a také španělský překlad veršovaného rytíř- ského eposu Osvobozený rytíř. Svoje čtenáře si našla také Cervantesova parodie na rytířské romány – Don Quijote.

2. 2. Amadís de Gaula a zájem středoevropské aristokracie o španělský rytířský román

V 16. století se značný počet italských tisků španělských rytířských románů nachá- zel v rodové knihovně rakouské aristokratické rodiny hrabat Hohembsů pocháze- jící z oblasti dnešního Vorarlberska. Tato knihovna se shodou historických událostí dochovala částečně do dnešní doby – a to na severní Moravě na zámku Kunín.616 Knihy tvořily součást osobní umělecké a knižní sbírky Jakoba Hanibala I. von Hohenembs (1530–1587), válečníka povýšeného za své vojenské zásluhy do hra- běcího stavu.617 Jakob Hanibal I., který sloužil jako voják v armádě císaře Karla V. i ve službách španělského krále Filipa II.; účastnil se např. šmalkaldské války, válek v Itálii, bojů proti francouzským hugenotům nebo tažení do severní Afriky, preferoval knižní akvizice románské: ve své knihovně měl řadu benátských tisků první poloviny 16. století.618 Mezi nimi figurovaly dva romány cyklu Amadís de Gaula: pátá kniha Amadíse de Gaula v italském překladu od Mambrina Rosea da Fabria- no – Splandiano, e le sue prodezze (Las sergas de Esplandiano), která vyšla v Benátkách u Michela Tramezzina roku 1560619 a čtvrtá část ze šestidílné série italského pokračování Amadíse Sferamundi di Grecia od Mambrina Rosea v benátském vydání z roku 1583.620 Hrabě vlastnil také sedm románů z cyklu Pal- merín de Oliva v italské verzi: Palmerino d´Inghiltera, (Venezia 1553), Il Cavalier Flortir (Venezia 1554 a Venezia, M. Tramezzino 1560), Palmerino d´Oliva (Vene-

616 Knižní sbírky byly převezeny do českých zemí z rodového sídla v městečku Embs za Jakoba III. von Hohenembs (1653–1730), který zakoupil od Liechtensteinů panství Bystré u Poličky na Česko- moravské vrchovině. Odtud byly později odvezeny na zámek Kunín. Blíže viz LIFKA, Bohumír. Knižní dědictví Hohenembsů z Kunvaldu. Strahovská knihovna. Sborník památníku národního pí- semnictví, 4, 1979, s. 152–185. 617 K jeho osobě a jeho bibliofilské činnosti viz LIFKA, Bohumír. Knižní dědictví Hohenembsů z Kunvaldu, op. cit., s. 156–164 a též EDELMAYER, Friedrich. Jakob Hannibal von Hohenems im Dienst von König Philipp II. von Spanien. In Das Montagsforum. Versuche, die Welt zu verstehen. Hrsg. v. Werner Matt, Birgit Brida und Wolfgang Ortner. Dornbirn: Stadtarchiv, 2010, s. 66–77. 618 Z jeho knihovny se dochovalo 59 italských a latinských knih a 15 tisků v němčině. 619 Viz LIFKA, Bohumír. Knižní dědictví Hohenembsů z Kunvaldu, op. cit., s. 159. 620 Viz LIFKA, Bohumír. Knižní dědictví Hohenembsů z Kunvaldu, op. cit., s. 161. 216 zia 1559, Venezia 1562), Primaleone (Venezia, Comin da Trino 1563), Historia del invitto cavaliero Platir (Venezia, Comin da Trino 1564).621 Jakob Hanibal se s rytířskými vyprávěními setkal zjevně při svých pobytech ve Španělsku a Itálii a je možné, že příběhy o udatných rytířích vnímal pozorně právě díky svým vlastním válečnickým ambicím i okázalou účastí v rytířských turnajích.622 Rytířská vyprávění nacházíme také v rodové knihovně Hoffmannů z Grünbüchelu a Strechau, štýrské protestantské nobilitované měšťanské rodiny,623 která od konce 16. století přesouvá díky Ferdinandu Hoffmannovi (1540–1607), synu Hanse Hoffmanna a Kláry z Roggendorfu, své působení ze Štýr- ska do českých zemí. Hans Hoffmann, dědičný hofmistr ve Štýrsku, dědičný mar- šálek v arcivévodství rakouském a prezident dvorské komory, se těšil velké vážnos- ti u císařského dvora i osobní přízni císaře Ferdinanda I. Svému synovi, který byl jazykově velmi dobře vybaven (ovládal dokonce perfektně češtinu624) dopřál vyni- kající vzdělání. Ferdinand se věnuje službě u Rudolfova dvora a zastává vysoké dvorské úřady (prezident císařské dvorské komory, nejvyšší válečný rada, tajný rada aj.). Svoje politické ambice nasměroval do Prahy a na Moravu (1581 byl přijat mezi moravskou šlechtu, 1588 kupuje panství v severních Čechách (zámek Grabštejn) a na Moravě (rabštejnsko-janovické panství na Rýmařovsku a zámek Janovice). Ferdinand nebyl jen politik a vzdělaný humanista, ale proslavil se též jako kulturní mecenáš a také jako velký bibliofil. Hoffmannská knihovna na zámku v Janovicích i v hoffmannských domech v Brně a Olomouci čítala víc než 4 000 svazků literatury ze všech vědních oborů a v různých jazycích. Po vymření mužské části rodu přešlo veškeré dědictví, včetně knižní sbírky, na rodinu Dietrichsteinů. Rodová knihovna Hoffmannů se dostala na zámek Mikulov (přivezena v roce 1688). Tato knižní sbírka se stala po odvezení původní (kardinálské) knihovny prvním velkým knižním celkem v mikulovské zá- mecké knihovně. Dnes je zachována jako kolekce jen zčásti; značné ztráty utrpěla v roce 1933–1934, kdy Dietrichsteinové prodali část rukopisů a tisků v dražbě ve

621 Viz LIFKA, Bohumír. Knižní dědictví Hohenembsů z Kunvaldu, op. cit., s. 160. 622 Velkolepý rytířský turnaj se konal u příležitosti svatby Jakuba Hanibala s neteří papeže Pia IV. Hortensií Boromejskou z Arogny a jeho povýšení na kapitána papežských vojsk 5. března 1565 na prostranství před Teatro Vaticano v Římě – srov. MŽYKOVÁ, Marie. Karusely, op. cit., s. 18. 623 Rod Hoffmannů je se Štýrskem spojován od 15. století. Na počátku 16. století členové rodiny za- stávali významné dvorské posty, rozšiřovali rodinný majetek a v roce 1527 byl rod povýšen do pan- ského stavu (potvrzeno císařem roku 1532). 624 V letech 1547–1550 byl vychováván v na zámku Českém Krumlově spolu s Petrem Vokem a Vi- lémem z Rožmberka – rod Hoffmanů a Rožmberků byl spřízněn přes Roggendorfy. Studia zakončil cestou do Itálie a studiem na univerzitě v Padově. 217

Švýcarsku. I když se Hoffmannská rodová knihovna rozptýlila, máme díky docho- vaným dobovým katalogům představu, jak vypadala a co obsahovala.625 Knižní sbírka má jazykově převážně románský charakter (díla v italštině, francouzštině a také španělštině jsou velmi silně zastoupena, zejména v oblasti literatury zábavné). Pokud jde o španělské rytířské romány, katalogy zaznamenávají relativně značný počet titulů, a to zejména v italských verzích vydaných v Benátkách u Tramezzina a v překladu Mambrina Rosea. Toto zábavné čtení, většinou zařazováno, jak to bylo dobovým zvykem, mezi historickou literaturu, je v hoffmannských katalozích řaze- no často do oddílu Politici (v katalogu Ferdinandově – I quattro libri di Amadis de Gaula – f. 47v, odd. Libri morales et politici; v katalogu Moravské zemské knihov- ně Historia Amadis di Gaula – f. 102v, odd. Politici). Nejstarší akvizicí rytířských románů jsou čtyři knihy Amadíse de Gaula (I quattro libri di Amadis de Gaula) v některém z prvních vydání. V dalších katalozích najdeme kromě tohoto románu ještě jiná rytířská vyprávění – pokračování Amadíse, tři knihy z cyklu Palmerín de Oliva, italské pokračování třetí knihy Flortir z roku 1554, první vydání překladu Mambrina Rosea da Fabriano Florambel de Lucea z roku 1554, benátskou edici El caballero del sol z roku 1557 a druhou knihu italského pokračování románu El caballero de la cruz Pietra Laura, která vyšla v Benátkách roku 1560. V knihovně se nacházely také dva překlady románu Tristan a Isolda – německý překlad z konce 16. století a italská verze z poloviny 16. století. Amadíse de Gaula četl na počátku 17. století francouzsky údajně také vzdě- laný Zdeněk Brtnický z Valdštejna (1581–1623).626 Tento nekatolický šlechtic, přítel Karla staršího ze Žerotína a účastník stavovského povstání, se francouzšti- ně627 (a také italštině) naučil na své kavalírské cestě, kterou vykonal v letech 1599–

625 V mikulovské Dietrichsteinské knihovně se dochovaly dva rukopisné katalogy (první pořízený na konci 16. století, členěný oborově a podle formátu, má 57 listů a je vázaný v typické zelené bibliofil- ské vazbě Ferdinanda Hoffmanna, druhý, z 16.–18. století, abecedně a formátově uspořádaný). Tře- tí rukopisný katalog je dochován v Moravské zemské knihovně; pochází z let 1668–1678 a udává celkem 4398 svazků knih uspořádaných podle oborů a formátů. 626 Srov. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 326–7 a s. 799. 627 Tamtéž. Francouzsky se naučil ve Štrasburku, kde studoval takřka tři roky (od roku 1596) a fran- couzštinu pak uplatnil také ve Francii, kam odjel v roce 1599 (pobyl šest týdnů v Paříži, čtyři měsíce na univerzitě v Orléansu). Údajně byl schopen bez problémů francouzsky číst – srov. též ODLOŽI- LÍK, Karel. Karel starší ze Žerotína 1564–1636. Praha: Melantrich, 1936, s. 42–44. 218

1602 a o níž referuje jeho latinsky psaný cestovní deník dochovaný ve Vatikánské knihovně.628 Rytířská literatura se nacházela rovněž ve slavné Dietrichsteinské kni- hovně na mikulovském zámku.629 Rukopisné katalogy knihovny (první z doby kolem roku 1614630 a pozdější z roku 1646631) podchycují i některé tituly rytířských románů. Zejména katalog z roku 1646 uvádí celou řadu rytířských románů ve špa- nělštině. V oddílu Historici sacri, profani, plurium linguarum (formát 2°) jsou za- psány následující tituly – román Libro del inuencible cauallero Lepolemo hijo del emperador de Alemaña y de los hechos que hizo llamandose el Cauallero de la Cruz (formát 2°) od Alonsa de Salazar,632 druhý román z cyklu Palmerín de Oliva – Primaleón vydaný jako folio v Benátkách (datum neuvedeno), dále devátá kniha z amadisovského cyklu Amadis de Grecia v lisabonské edici z roku 1596 (formát 2°), folio románu Palmerín de Oliva v benátském vydání z roku 1526,633 první kniha Amadíse de Gaula ve francouzském překladu (Le premier liure de Amadis de Gaule) z roku 1544 i jeho pokračování – Le sixiesme liure d´Amadis de Gaule (Pa- ris 1560, 8°). V oddíle Poetae et comici plurium linguarum je jako osmerka zapsá-

628 Biblioteca Vaticana, Regin. lat. 666 (opis vNárodním archivu Praha, Sbírka opisů, sign. B 21). Rukopis, součást odvezené mikulovské Dietrichsteinské knihovny, se do Vatikánu dostal s knižními dary švédské královny Kristiny (MAŤA, Petr. Svět české aristokracie, op. cit., s. 799). 629 Začátky první rodové knihovny sahají do období renesance – založil ji humanisticky vzdělaný Adam z Dietrichsteina (1527–1590), vášnivý bibliofil. Svými akvizicemi ji obohacovali rovněž jeho synové Maxmilián I. (1561–1611), Zikmund (†1602) a zejména František, kardinál z Dietrichsteina (1570–1636). Knihovna, která jako celek, jak je známo již neexistuje, obsahovala v roce 1645 při- bližně 10 000 svazků knih. Kardinál František z Dietrichsteina doplnil rodovou knihovnu nejen vlastními nákupy, ale též pobělohorskými konfiskáty či výhodnými nákupy významných knižních celků nekatolických bibliofilů. K tomu KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Hispanika ve šlechtických knihov- nách konce 16. a první poloviny 17. století. K možnostem virtuální rekonstrukce neexistujících či rozptýlených knižních sbírek na základě dochovaných knihovních katalogů a inventářů. In Proble- matika historických a vzácných knižních fondů. Sborník z 18. odborné konference Olomouc, 14.– 15. října 2009. Ed. Rostislav Krušinský. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci – Sdružení knihoven České republiky, 2010, s. 129–144 (kde též další literatura). 630 Tzv. Dingenauerův katalog. Georg Dingenauer, jezuita (zemř. 1631), kardinálův zpovědník, pre- fekt olomoucké jezuitské koleje. K jeho katalogu viz též TRANTÍREK, Miroslav. Dějiny mikulovské zámecké knihovny. Mikulov: Okresní vlastivědné muzeum, Okresní archiv, 1963 s. 10–11, VESELÁ, Lenka. Knihovna Františka z Ditrichštejna v dobovém kontextu. In Kardinál František z Ditrich- štejna a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium, 11.–12. října 2006. V Mikulově: ČR-Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově; v Brně: Muzejní a vlasti- vědná společnost [2006], s. 233–235. 631 Evakuační seznam, který pořídil před transportem sbírky do Švédska v roce 1646 válečný komi- sař Johann Bussow a který se dochoval v Královské knihovně ve Stockholmu (česká odborná veřej- nost má k dispozici jeho mikrofilmovou kopii). 632 Katalog z roku 1646 uvádí datum vydání 1517 zřejmě mylně (dílo vyšlo poprvé roku 1521). Din- genauerův katalog na s. 185 uvádí italskou verzi tohoto románu – Historia del valerosissimo caua- lier della Croce. 633 DINGENAUER, Georg. Catalogus librororum. Instructissimae iuxta atque locupletissimae Bib- liothecae. Illustrissimi Principis et Domini, Domini Francisci Cardinalis a Diettrichstein. In Arce Nicolspurgensi. FF. a Georgio Dingenauero. Brno: Moravský zemský archiv, Cerroniho sbirka G 12, II, č. 117, s. 192 cituje jako Historia del famoso Cauallero Palmerín. 219 no antverpské vydání španělského překladu rytířského eposu Osvobozený rytíř (El cauallero determinado) z roku 1555.634 Komu osobně tyto akvizice patřily a kde jsou knihy dnes, to se již zřejmě nedovíme. Tři z nich byly v knihovně již v roce 1614 (jedná se tedy zjevně o knihy patřící členům rodiny Dietrichsteinů). Ostatní zapsané tituly rytířských románů mohly pocházet ze zkonfiskovaných knižních sbí- rek nekatolických šlechticů – např. ze sbírek Zdeňka Brtnického z Valdštejna nebo z rodové knihovny Boskoviců založené Ladislavem Černohorským z Boskovic (ca 1455–1520) a zkonfiskované za Ladislava Velena ze Žerotína (1579–1638).635 Rytířské romány tvoří velice početnou skupinu v raně barokní knižní sbírce Egge- nbergů, členů významného štýrského šlechtického rodu, kteří svoje osudy spjali s dějinami českých zemí a jejichž rodová knihovna se zčásti dochovala na zámku v Českém Krumlově. Rytířské romány představovaly velmi oblíbenou četbu zakladatele rodové knižní sbírky Hanse Ulricha z Eggenbergu (1568–1634), který si je do své osobní knihovny pořizoval již od konce 16. století.636 Ve fondu se nacháze- ly nejen v italských překladech či originálních italských pokračováních, ale také ve španělských originálech. Hans Ulrich byl jeden z mála středoevropských bibliofilů, kteří vzhledem ke svému hispanofilství četli rytířské romány ve španělských originálech. Svědčí o tom nejen počet dodnes dochovaných titulů, ale také názvy knih, které jsou zapsá- ny v pozůstalostním inventáři sepsaném roku 1649 po smrti Hansova syna Johan- na Antona z Eggenbergu (některé z nich se však do současnosti nedochovaly). Sbírka rytířské literatury Hanse Ulricha z Eggenbergu, kterou patrně nečetl jen on sám (knihy znala určitě i jeho rodina), představuje jednu z největších kolekcí rytíř- ské literatury španělské a italské zastoupené ve středoevropských šlechtických kni- hovnách. I když doba největšího rozkvětu rytířské literatury byla v době eggenber- ských akvizic za svým zenitem, neznamenalo to, že nebyla čtenářsky vyhledávaným žánrem. Hans Ulrich se tomuto poněkud lehčímu žánru „historické četby“ a děl, která s rytířskou a milostnou tématikou nějak souvisela, oddával patrně s velkým zájmem (jeho zájem o rytířské příběhy byl spojen zjevně i s Eggenbergovou zálibou

634 Kniha je zapsána již v Dingenaurově katalogu – DINGENAUER, Georg. Catalogus librorum, op. cit., s. 185. 635 Srov. TRANTÍREK, Miroslav. Dějiny mikulovské zámecké knihovny, op. cit., s. 8. 636 Ke knihovně Hanse Ulricha z Eggenbergu a rodině Eggenbergů naposledy viz RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., s. 37–51, 97–120, 205–296. 220 v dvorských festivitách, rytířské turnaje nevyjímaje).637 Z rytířských příběhů se v eggenberské knihovně nacházely především ty, které spadají do okruhu rytíř- ských cyklů slavného Amadíse de Gaula (13 částí a italská pokračování) a Palmerí- na de Oliva (celkem 6 částí). V knižní sbírce se do dnešních dnů dochovaly jednot- livé romány Amadíse de Gaula v italských verzích, i když není vyloučeno, že v ní byly i verze španělské.638 Čtenářsky přitažlivá byla nepochybně také románová sé- rie Palmerína de Oliva. Italská verze prvního románu tohoto cyklu Palmerín de Oliva je doložena v benátské edici z roku 1575, s přípisky Hanse Ulricha z roku 1587.639 Italsky četli Eggenbergové i druhý a čtvrtý román cyklu – Primaleón640 a Palmerín de Inglaterra641 anebo italské pokračování cyklu z pera Mambrina Rosea Il Cavallier Flortir.642 Eggenbergové vlastnili také třetí část italské verze čtenářsky velmi populárního rytířského románu katalánského šlechtice Joanota Martorella (1413/1415–1468) Tirante il Blanco,643 stejně jako italský překlad dvou knih rytíř- ského cyklu Espejo de príncipes y caballeros známého také pod názvem El Caball- ero del Febo. Exemplář knihy tohoto překladu nazvaného Specchio de prencipi et cavalieri v benátském vydání z roku 1601 si Hans Ulrich koupil ve Veroně roku 1605, jak se dovídáme z majetnického rukopisného exlibris.644 V knižní sbírce jsou doloženy také krátké rytířské skladby či samostatné rytířské romány. Z kratších próz to je např. Roberto El Diablo,645 v Seville vydaný tisk Historia de Enrique fi de Oliva646 z roku 1524 a rytířská vyprávění vycházející z tradice francouzské rytíř- ské literatury artušovského cyklu (La Cronica de los nobles caualleros Tablante de

637 Roku 1627 uspořádal před svým palácem na Hradčanech rytířské představení u příležitosti korunovace císařovny Elenory Toskánské, druhé manželky Ferdinanda II. (viz kap. VII. 2.1.). 638 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově španělská deperdita a Inventa- rium 1649, s. 265–294 obsahuje dost obtížně identifikované zápisy knih amadísovského cyklu, a to jak obsahově, tak jazykově. 639 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 676, s. 440–441. 640 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 677, s. 441. 641 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 678, s. 441. 642 RADIMSKÁ, Jitka a kol.Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 425, s. 374. 643 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově španělská deperdita a Inventa- rium 1649, s. 288 a RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově ital- ských tisků eggenberské knižní sbírky, č. 599, s. 420. Katalánsky Tirant lo Blanch – poprvé roku 1490 ve Valencii. Dílo bývá někdy považováno dokonce za první světový moderní román. 644 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 672, s. 439–440. 645 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově španělská deperdita a Inventa- rium 1649, č. 47, s. 276. 646 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově španělských tisků egge- nberské knižní sbírky, č. 48, s. 228. Jedná se o třetí poměrně vzácně se vyskytující vydání. 221

Ricamonte y Jofre647 pořízená podle francouzské předlohy Philippa Camuse anebo Historie o Olivierovi Kastilském, kterou Hans Ulrich vlastnil v italské verzi.648 V knižní sbírce Eggenbergů frekventovala také italská verze románu El caballero de la cruz Pietra Laura,649 stejně jako španělsky tištěné příběhy Olivanta de Laura Antonia de Torquemada (1507–1569), zjevně v prvním vydání z roku 1564,650 a ta- ké Belianís de Grecia Jerónima Fernándeze, zřejmě v překladu Orazia Rinaldiho do italštiny.651 Hans Ulrich si četl též příběh rytíře sepsaný Španělem Franciskem Enciso de Zárate Florambela de Lucea, a to v překladu Mambrina Rosea vyda- ném Benátkách u Lucia Spinedy v roce 1609.652 V knihovně se dále nacházel italský překlad španělského románu Pedra Hernándeze de Villalumbrales, který vyšel po- prvé španělsky v Medina del Campo roku 1552 jako Peregrinación de la vida del hombre puesto en batalla debajo de los trabajos que sufrió el Caballero del Sol en defensa de la Razón (italsky v překladu Pietra Laura o pět let později v Benátkách jako Il Cavallier del Sole).653 Jiným pozoruhodným titulem, tentokrát ve fondu do- chovaným, je italská verze španělského románu Jerónima de Sanpedro Cavallería celestial del pie de la Rosa Fragante z poloviny 16. století, z pera Alfonse de Ulloa (Benátky, Alessandro Vecchi 1607).654 Cenným dokladem obliby rytířské literatury je také druhé vydání románu o rytíři Cristaliánovi de España. Eggenberský exem- plář reedice vydané v Alcalá de Henares roku 1586 nese výrazné stopy čtenářského zájmu i opotřebování.655 Poslední španělský rytířský román Historia del principe don Policisne de Boecia (Valladolid 1602), jehož autorem je Juan de Silva y Toledo,

647 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově španělských tisků egge- nberské knižní sbírky, č. 27, s. 219–220. 648 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 270, s. 333. 649 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově italská deperdita a Inventa- rium 1649, č. 169, s. 537 – Historia del cavallier della croce, Jazykově italská deperdita a Inventa- rium 1649. 650 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově španělská deperdita a Inventa- rium 1649, č. 5, s. 267. 651 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově italská deperdita a Inventarium 1649, č. 60, s. 514. 652 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 426, s. 375. 653 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově italská deperdita a Inventa- rium 1649, č. 207, s. 547. 654 RADIMSKÁ, Jitka a kol. RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenberské knižní sbírky, č. 756, s. 462. 655 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově španělských tisků egge- nberské knižní sbírky, č. 8, s. 211–212. 222 se v knihovně nacházel ještě roku 1649; dnes bohužel ve fondu již není.656 Hans Ulrich měl ve své knižní sbírce také řadu jiných italských děl, která prozrazovala, že se zajímal nejen o italské překlady děl španělské literatury, ale také o italskou původní rytířskou literaturu.657 Tak např. četl rytířský epos Bernarda Tassa (1493– 1569) Il Floridante, vlastnil dvojí vydání Pulciho (1432–1484) Il Morgante (v be- nátském tisku z roku 1545 a florentské edici z roku 1606), proslulý epos Ludovika Ariosta (1474–1533) Orlando furioso vydaný v Benátkách nebo dva eposy volně čerpající z artušovského cyklu Luigiho Alamanniho (1495–1556) – Girone il Corte- se (Paříž 1548) a La Avarchide (Florencie 1570). Šlechtičtí čtenáři se o rytířskou tématiku v podobě španělských prozaických vyprávění zajímali nejen ve druhé polovině 16. a v první třetině 17. století, ale také v pozdějším období. V barokní knihovně šlechtické rodiny pobělohorských zbohat- líků Michnů z Vacínova se v polovině 17. století nacházela Historie o Olivierovi Kastilském z roku 1510 v sevillském vydání u Jacoba Crombergera (kniha se přes Kolowrat–krakovskou šlechtickou knihovnu dostala do knihovny Pavla Jo- sefa Šafaříka a spolu s jeho knižním darem skončila v Knihovně Národního muzea.658 V Michnovské knihovně, o jejíž inventář se postaral poslední majitel Vác- lav Jan Michna, syn nechvalně proslulého Pavla Michny, byl též slavný veršova- ný rytířský epos El Cavallero determinado Oliviera de La Marche ve španělském překladu Hernanda de Acuña. Tato ilustrovaná veršovaná skladba se nachází také v Roudnické lobkowiczké knihovně, zjevně původem z osobní knihovny Maríe Manrique de Lara y Mendoza, dochována v luxusní zlacené bibliofilské vazbě

656 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově španělská deperdita a Inventa- rium 1649, č. 21, s. 271. 657 Blíže k charakteristice italské literatury v rodové eggenberské knihovně viz též RADIMSKÁ, Jit- ka a kol. Ve znamení havranů, op.cit., s.120-138 (kapitola Knižní sbírka italik z pera Jiřího Pelána). 658 Knihovna Národního muzea, 72 B 7. Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Jazykově románské tisky v knihovně Václava Jana Michny z Vacínova (+ 1667), syna významného katolického šlechtice Pavla Michny z Vacínova. In Opera Romanica 13. Európske cesty románskych kníh v 16.–18. storočí. K výskumu zámockých, meštianskych a cirkevných knižníc. Ed. Klára Komorová. Martin: Slovenská národná knižnica, 2012, s. 167–181. K rukopisnému katalogu Michnovské knihovny poprvé SVO- BODOVÁ, Milada. „Weiter folgen alten pargamenene geschriebene Bücher“. Sbírka středověkých rukopisů v knihovně Václava Jana hraběte Michny z Vacínova (+ 1667). Miscellanea oddělení ru- kopisů a starých tisků 21, 2011, s. 30–31. Italskou verzi vyprávění v benátském tisku z roku 1612 vlastnil též Hans Ulrich z Eggenbergu. 223 připisované této španělské šlechtičně.659 Titul je doložen také v eggenberském po- zůstalostním inventáři z roku 1649.660 Španělské rytířské romány byly zastoupeny rovněž v další barokní knižní sbírce – v knihovně hrabat Nosticů z Rhienecka. Základ této knihovny tvoří osobní sbírka významného barokního politika, sběratele a bibliofila Otty ml. z Nostic (1608–1665). Jeho knihovna obsahuje početný fond jazykově román- ských tisků 16.–17. století, jak francouzských, tak italských a španělských. Rytířské romány však Otto četl v italštině a francouzštině. Důvodů mohlo být několik – po- čínaje jazykovými důvody (italsky a francouzsky znal zřejmě velmi dobře), přes dů- vody ekonomické (cenová dostupnost knih) až k důvodům akvizičním (v Itálii po- býval na studijní cestě). Pozůstalostní inventář Otty ml. z Nostic661 zahrnuje kromě italských rytířských eposů tištěných italsky a francouzsky (Ariosto, Tasso) také zá- pis několika titulů španělských rytířských románů v italském a francouzském pře- kladu. Jsou to především romány z cyklu Amadís de Gaula: 3. a 4. díl Amadíse de Gaula ve francouzském překladu Nicolase d´Herberay des Essarts vydaný v Paříži 1557 (Le Troisiesme/Le Quatriesme livre d´Amadis de Gaula, exemplář s pod- pisem Otty662), Silves de la Selva, první vydání italské verze 12. knihy Amadíse de Gaula od Pedra de Luján (pořídil ji Mambrino Roseo da Fabriano a vyšla v Benátkách u Tramezzina roku 1551)663 a francouzský překlad této 12. knihy Pedra de Luján pořízený Jacquesem Gohorym (1520–1576), francouzským advokátem a lékařem – a to v antverpské edici z roku 1571 (Le Trezieme livre d'Amadis de Gau- le).664 Také jednotlivé romány z cyklu Palmerín měly ve fondu své zastoupení.665 Otto z Nostic vlastnil podle pozůstalostního inventáře i rukopisného exlibris na ti-

659 KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělské tisky Maríe Manrique de Lara y Mendoza dochované v Roudnické lobkowiczké knihovně. Spanish-Printed Books of María Manrique de Lara y Mendoza Preserved in the Roudnice Lobkowicz Library. Praha: Národní knihovna ČR 1995, č. 17, s. 61–62. 660 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Jazykově španělská deperdita a Inventa- rium 1649, č. 58, s. 279. 661 Inventarium der freiherrlichen Nostitzischen Verlassenschaft, op. cit. Blíže viz ŠÍPEK, Richard. Pozůstalostní inventář Otty mladšího z Nostic. In Opera romanica 9. K výzkumu zámeckých, měš- ťanských a církevních knihoven. „Vita morsque et librorum historia“. Pour une étude des biblio- thèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles. „Vita morsque et librorum historia“. Zur Erforschung der Schloss-, Bürger- und Kirchenbibliotheken „Vita morsque et librorum historia“.. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis. Ed. Jitka Radimská. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 164–192. 662 Nostická majorátní knihovna, sign. eg 71. S mědirytinovým heraldickým exlibris rodiny Nosticů – "Ex Bibliotheca Maioratus Familiae Nostitzianae". Též ŠÍPEK, Richard. Několik slov k někdejší javorské zámecké knihovně Otty mladšího z Nostic, op. cit., s. 164–192. 663 Inventarium der freiherrlichen Nostitzischen Verlassenschaft, op. cit., f. 559v. Kniha dnes ve fondu není. 664 Inventarium der freiherrlichen Nostitzischen Verlassenschaft, op. cit., f. 574r a f. 574v. 665 Inventarium der freiherrlichen Nostitzischen Verlassenschaft, op. cit., f. 559v. 224 tulním listě také benátské vydání italské verze románu z roku 1559 – Primaleone nel quale si narra a pieno l'historia di suoi ualorosi fatti, & di Polendo suo fra- tello666 a jeho pokračování v podobě románu Platir, a sice v italském překladu Ro- sea da Fabriano, který v Benátkách vydal Giovanni Francesco Bonfadino roku 1598 (Historia del inuitto caualiero Platir, figliuolo de l'imperatore Primaleone).667 V Nostické knihovně se dále dochovala první část slavného pětidílného cyklu Espejo de príncipes y cavalleros (známého též jako El caballero del Febo), a to v italském Mambrinově překladu Dello Specchio de prencipi, et caualieri (Benátky 1601668) a také italská verze románu Beatriz Bernal Don Cristalián de Espaňa (La famosa et degna historia de gli inuitti caualieri don Cristaliano di Spagna), opět v překladu Mambrina Rosea (Benátky, Michele Tramezzino zřejmě roku 1557).669 V Roudnické lobkowiczké knižní sbírce, jedné z největších šlechtických knihoven střední Evropy, se španělské verze rytířských románů 16. století nenacháze- ly. Lobkowiczové si četli Amadíse de Gaula francouzsky a italsky (v knihovně se dochovaly edice z 16. a 17. století). Francouzské verze rytířských románů měli též Kinští – ve staré rodové knihovně šlechticů Kinských, darované koncem 18. století nově vzniklé Veřejné a universitní knihovně, dnešní Národní knihovně ČR, se dochoval francouzský překlad 5. a 6. knihy Amadíse de Gaula vydaný v Paříži u Jeana Poupyho roku 1577.670 Někteří šlechtičtí bibliofilové si rytířskou literaturu pořizovali do knihoven poměrně pozdě, tj. až koncem 17. a v 18. století. Tento typ literatury zažíval v tomto období svoje znovuvzkříšení, ovšem již jako do jisté míry pokleslá četba. Dostupná byla v různých nových adaptacích, jako např. v laciných vydáních populární fran- couzské lidové edice Bibliothèque bleue.671 Zkrácené a upravené verze starších vy- dání, soustřeďující se na hlavní linii děje, podtrhující napínavost i fantastičnost vyprávění rytířských románů tvořily jednu z hlavních tématických řad těchto na- kladatelských aktivit. I když byly tyto adaptace určeny zejména širokým vrstvám městského a venkovského obyvatelstva, čteny byly nezávisle na společenském po- stavení čtenářů. Frankofonní šlechta střední Evropy měla tuto edici zábavné a re-

666 Nostická majorátní knihovna, sign. gg 436. 667 Nostická majorátní knihovna, sign. gg 472. 668 Nostická majorátní knihovna, sign. gg 651. 669 Nostická majorátní knihovna, sign. dg 583. 670 Národní knihovna ČR, Kinskiana, sign. B. XI.43–44. 671 Této ediční počin vznikl jak je známo v Troyes ve druhé polovině 17. století z iniciativy tiskaře Nicolase Oudota a stal se vzorem pro další francouzské nakladatele, zejména provinčních francouz- ských měst. 225 kreační četby, která tvořila jádro dívčího a ženského čtení, ve značné oblibě, jak to dokazují knižní sbírky řady zámeckých knihoven v Čechách a na Moravě. Amadís de Gaula se v českém prostředí četl jak ve francouzské verzi vydané v Paříži roku 1684,672 tak v amsterdamské edici z roku 1650.673 Ve šlechtické Nostické kni- hovně se dochovala fingovaná amsterdamská ilustrovaná adaptace Amadíse de Gaula674 z roku 1750 z pera francouzské básnířky a spisovatelky Marguerite de Lubert (ca 1702–ca 1779),675 která obsahuje předmluvu autorky. Ve stejném fondu se nachází také partitura k Lullyho opeře Amadis, tragédie mise en musique hrané roku 1684 na dvoře krále Ludvíka XIV.676 Hořínskomělničtí Lob- kowiczové měli v 18. století k dispozici jak francouzské edice Amadíse de Gaula vydané v 16. století (pátý díl francouzského překladu Nicolase de Herberay Amadí- se de Gaula z roku 1548),677 ale francouzsky si četli také Tiranta Bílého Joanota Martorella (1413–1468) – Histoire du vaillant chevalier Tirant le Blanc; jedná se o francouzský překlad z roku 1740.678 Překlad vyšel s fingovaným impresem – „en Londres“ (bez jména tiskaře či nakladatele a datace, bez uvedení jména překlada- tele), ale podle bibliografie679 se jedná o pařížské vydání čtyř knih románu v překladu Anne Claude Philippe de Cayluse (1692–1765) se zajímavou předmluvou francouzského vědce a filozofa Nicolase Fréreta (1688–1749) hodnotí- cí kvalitu i význam tohoto románu a přinášející údaje o španělských překladech, z něhož francouzská verze vychází, a informace o překladech do italštiny. Mezi čes- kým aristokratickými čtenáři kolovaly často také překlady hraběte Tressana, známého popularizátora rytířských románů konce 18. století doplňované jeho roz-

672 Knižní fond Zahrádky 62. 673 Zámecká knihovna Český Krumlov, schwarzenberský fond. 674 Ve skutečnosti vyšla v Paříži roku 1750. Nostická knihovna, sign. A 141. Kniha byla do Nostické majorátní knihovny pořízena před rokem 1774 (z tohoto roku pochází heraldické mědirytinové exlibris na předním přídeští knihy). 675 Též ve fondu zámecké knihovny rodiny Buquoyů v Nových Hradech v jižních Čechách (sign. 2581). Stejné vydání bylo zaznamenáno též v osobní knihovně Julia Zeyera (Knihovna Národního muzea, sign. Zeyer 118). 676 Nostická knihovna, sign. C 238. 677 Le Cinquiesme livre d´Amadis de Gaule dochovaný v původní dobové jednoduché kožené rene- sanční vazbě – dnes ve fondu Národní knihovny ČR, sign. 65 E 8148. 678 Pražská lobkowiczká knihovna, dnes Národní knihovna ČR, sign. 65 E 443, 2 sv. Toto vydání se nachází i v Nostické knihovně. 679 Srov. PALAU Y DULCET, Antonio. Manual del librero hispano-americano: bibliografía general española e hispanoamericana desde la invención de la imprenta hasta nuestros tiempos con el valor comercial de los impresos descritos. Ed. Agustín Palau Claveras. T. 8. Ll-Memòries. 144420– 162662. Barcelona: Librería Anticuaria de A. Palau, 1954–1955, nr. 156475. 226 sáhlými předmluvami – např. jeho adaptace Amadíse z roku 1779, která se nachází v zámecké colloredovské knihovně v Opočně.680 Rytířské romány byly od 17. století čteny i v prostředí církevním a své čtená- ře si rytířská vyprávění našla také v měšťanském prostředí. Tak např. Tramezzino- vu italskou verzi Primaleóna vydanou v Benátkách roku 1548 měli ve své knihovně klementinští jezuité, a to v krásné italské renesanční vazbě.681 Amadís de Gaula se dochoval v arcibiskupské knihovně v Kroměříži či ve Strahovské premonstrátské knihovně v Praze (zde několik vydání Amadíse de Gaula od 16. a do počátku 17. století, francouzsky a italsky). V církevním prostředí kolovaly v 17. a 18. století ovšem více než francouzské a italské verze německé překlady.682 Amadís de Gaula frekventoval také v prostředí pražské měšťanské inteligence (výzkumy probíhaly v měšťanském prostředí Starého a Nového Města pražského 16.–17. století).683 Nejčastěji to bylo zřejmě některé z Feyrabendových frankfurt- ských vydání anonymního překladu pořízeného z francouzštiny (Deß streitbaren Helden Amadis auß Franckreich sehr schöne Historien: darinnen fürnemblich gehandelt wird von seinem Ursprung, ritterlichen und ewig gedenckwürdigen Thaten), které zaujaly čtenáře nejen textem samotným, ale i četnými dřevořezo- vými ilustracemi.684 Amadíse de Gaula vlastnil např. staroměstský radní písař Jan Jindřich Klein z Rozenštoku, a to jak ve francouzštině – Čtyry knihy v francauzské řeči Amadis intitulirované (in quarto), tak němčině – Amadis historia německá. Jiný měšťan, staroměstský úředník Jan Schmidt, si obstaral ně- meckou verzi příručky Trésor des Amadis, patrně ve štrasburském vydání z roku 1597, jak napovídá název – Šackammer Ammadis (in octavo).685 To, že jedna a tatáž kniha prošla často různým sociálním čtenářským pro- středím, dokazuje italská verze čtyř knih Amadíse de Gaula (I quattro libri di Amadis di Gaula, Venetia, Giacomo Cornetti 1589), kterou v 17. století vlastnil ba- rokní český šlechtic, katolický politik, pražský purkrabí a také významný bibliofil a mecenáš Bernard Ignác Bořita z Martinic (ca 1614–1685). Jejím prvním maji-

680 Zámecká knihovna Opočno, sign. 41 A 433. 681 Národní knihovna ČR, sign. 22 J 365. 682 Např. frankfurtské vydání Amadíse de Gaula z roku 1583 měl ve své osobní knihovně opat pre- monstrátského kláštera v Louce u Znojma Gregorius II. Lambek (1712–1781). Vědecká knihovna v Olomouci, sign. III 31.204. 683 HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Románská literatura v knihovnách staroměstských měšťanů v 17. století, op. cit., s. 88, 94–95. 684 Německá kompletní verze všech 24 knih vyšla v letech 1561–1594 ve Frankfurtu u Feyrabenda. 685 Štrasburské vydání z roku 1597 nese titul Schatzkamer schöner zeirlicher zusammen gezogen a je to překlad vycházející z francouzského vydání Amadis de Gaula Thresor de tous les livres. 227 telem byl však již na konci 16. století či počátku 17. století jistý Adamus Röme- lius a Marckstein, 686 pocházející z českých zemí (viz přídomek Bohemus).687

2. 3. Cervantesův Don Quijote

Vzhledem k tomu, že se autorka této práce čtenářské, literární i umělecké recepci slavného Cervantesova díla věnovala podrobněji v monografii Rytíř smutné postavy v Čechách, doprovodné publikaci ke stejnojmenné výstavě uspořádané v Národní knihovně v Praze v roce 2005 u příležitosti 400. výročí vydání prvního dílu Dona Quijota,688 zmíníme se o čtenářském ohlasu románu v českých zemích jen stručně, s odkazem na tuto publikaci. Cervantesův román Don Quijote byl v českých zemích znám a čten brzy po svém vydání, a to zejména v aristokratickém prostředí. Máme např. archivní svě- dectví o tom, že se druhý díl Dona Quijota do mikulovské Dietrichsteinské knihovny dostal již v červnu roku 1620, kdy uherský šlechtic Martin Somogyi žijí- cí na bruselském dvoře arcivévody Alberta posílá knihu kardinálu Františku Di- etrichsteinovi (1570–1636), biskupu olomouckému, z Bruselu.689 V přiloženém dopise k druhému dílu románu (patrně ve Velpiově edici vydané v Bruselu roku 1616) mu přeje, aby se v pohnuté době „pobavil s příhodami tohoto kavalíra, stí- haného nesnázemi ve všem svém podnikání". Rukopisné katalogy Dietrichsteinské knihovny potvrzují, že se Cervantesův román v knihovně skutečně nacházel (v do- chovaných inventářích je zapsán; v Bussowě soupisu dokonce v bruselské edici, ale zjevně s mylnou datací z roku 1603690). Španělskou dvojsvazkovou bruselskou edici

686 Student práv na heidelberské univerzitě – imatrikulační zápis z 16. prosince 1591. K tomu srov. Die Matrikel der Universität Heidelberg. …Von 1554–1662, s. 156, Dostupné z www: . 687 Kniha se jako součást Martinicovy donace klášteru teatinů v Praze nakonec po zrušení řádu dostala do knižních sbírek Národní knihovny ČR. Viz Národní knihovna ČR, sign. 9 J 233. 688 Viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách. U příležitosti 400. výročí vydání prvního dílu Dona Quijota. El caballero de la Triste Figura en las tierras de Bohemia: con motivo del IV Centenario de la aparición de la primera parte del Quijote. Praha: Národní knihovna České republiky, 2005. 689 Martin Somogyi (ve Španělsku znám jako „el baron de Somogy") byl uherský šlechtic, rada kní- žete Arnošta, kterého doprovázel do Bruselu a po jehož smrti (roku 1595) působil na bruselském dvoře Albertově. Udržoval úzké kontakty s rodinou Dietrichsteinů (za bližší informace děkuji sr- dečně dr. I. Monokovi). V Moravském zemském archívu v Brně se dochovala korespondence Somo- gyi–Dietrichstein z let 1617–1631. 690 DINGENAUER, Georg. Catalogus librorum, op. cit., s. 193, BUSSOW, Johann. Catalogus Bib- liothecae Nicolsburgensis, op. cit., s. 281. První díl románu vyšel poprvé roku 1605. 228 z let 1616–1617 vlastnili též Eggenbergové.691 Přestože vášnivá čtenářka kněžna Marie Ernestina z Eggenbergu (1649–1719) španělsky neuměla, nese druhý díl na přední desce její zlacené osobní supralibros – iniciály „ME“ (je možné, že to byla ona, která tento druhý díl do knihovny pořídila; první díl, jenž jejími inciály označen není, je patrně akvizice Hanse Ulricha z Eggenbergu). Román však rozhodně patřil k její oblíbené četbě; v rodové knihovně se dochoval exemplář francouzského překladu vydaného v Paříži roku 1681 s kněžninými iniciálami na vazbě a se stopami po četbě (podtržené pasáže, frazeologické výrazy).692 Don Qui- jote byl ve šlechtickém a také v církevním prostředí bezesporu velmi oblíbeným titulem; těžil z obrovské popularity rytířských románů, které sice na jedné straně pa- rodoval, ale na druhé straně všeobecnou čtenářskou znalost rytířské literatury dokonale využil pro své vyprávění o pomateném rytíři poblouzněném četbou. Jazykově španělské verze, často ilustrované, vydané na Iberském poloostro- vě či španělském Nizozemí, frekventovaly jak ve šlechtických knihovnách – Lob- kowiczů, Eggenbergů, Kuenburgů, Thunů – tak také v prostředí církevním – knihovnách jezuitů, irských františkánů, trinitářů či premonstrátů. Je známo, že bývalý císařský vyslanec u španělského královského dvora v Madridu kníže Au- gust Antonín Josef z Lobkowicz (1729–1803) pocházející z mělnické sekundo- gernitury, zakladatel tzv. Pražské lobkowiczké knihovny, si při svém návratu do Prahy roku 1777 přivezl početnou kolekci španělských tisků, mezi nimiž bylo právě Ibarrovo akademické vydání Dona Quijota z roku 1780.693 Podobně Václav An- tonín hrabě Kounic (1711–1794), císařský dvorní rada, dostal darem ze Španěl roku 1787 bednu španělských knih, mezi nimiž byly i dva díly Cervantesova romá- nu.694 Pokud jde o překlady Dona Quijota do dalších evropských jazyků, kniho- vědné výzkumy prokázaly, že v 17. století šlechtičtí i církevní čtenáři dávali před- nost verzím francouzským a italským. V 18. století pak vedle originálu se četly i

691 Viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 74 a RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., soupis hispanik č. 21. 692 K tomu blíž RADIMSKÁ, Jitka. Knihovna šlechtičny. Francouzské knihy Marie Ernestiny z Eg- genbergu na zámku v Českém Krumlově. Bibliotheca viva 1. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice–Nová tiskárna Pelhřimov, 2007, s. 145, nr. 161. 693 Z edic 17. století jsou to zejm. vydání z roku 1605, 1607, 1608, 1610, 1616–1617, 1647, 1662 a 1697; ve století 18. pak ilustrované edice románu z roku 1736 (Lyon), 1744 (Haag), 1755 (Amster- dam) a 1771 (Madrid), ale především dochovaná reprezentativní i skromnější kritická vydání tzv. „akademického Dona Quijota" z roku 1780, 1782 a 1787 – k tomu viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 71–97. 694 ŠTĚPÁNEK, Pavel. Recepce španělské literatury, op. cit., s. 270 a s. 278–279. 229 verze francouzské a německé, které se ve větší míře objevují v knižních sbírkách šlechtických, ale i knihovnách vzdělaných intelektuálů, jakým byl např. známý bibliofil, archivář, tiskař Jan Josef Klauser (1705–1771).

2. 4. Jazykové verze importované španělské renesanční rytířské literatury

Volba jazykových verzí četby zcela jistě ovlivnila i čtenářskou recepci španělské ry- tířské literatury. Naopak lze konstatovat, že konzumace četby v tom či onom jazyce byla determinována osobou čtenáře, jeho kulturním rozhledem, jazykovými znalostmi, sociálním postavením nebo i faktory psychobiologickými. Obsahové a for- mální posuny, k nimž docházelo při překladu, však nesouvisely jen s jazykovým a literárním kontextem díla, ale svoji roli hrál též kontext dobový a společenskopoli- tický a také ediční politika vydavatelů vycházející z potřeb ekonomickotržních a čtenářského konzumu zaměřeného na určité sociální vrstvy. Španělsky byl tento žánr rekreační literatury šířen v kruhu aristokratických elit, které byly hispanofilsky zaměřeny – Eggenbergové, Dietrichsteinové; ti měli ve svých sbírkách značný počet vydání jazykově španělských. Sbírka rytířské literatury Hanse Ulricha z Eggenbergu je přímo ukázková a nemá obdoby (čes- kokrumlovský vévoda romány nepochybně miloval, sbíral s velkým zájmem, stejně jako další rekreativní prózu a poezii). Rodová aristokratická knižní sbírka rodiny Lobkowiczů, jedna z největších dodnes dochovaných šlechtických rodových knihoven, sice obsahuje velké množství hispanik, ale zastoupení čistě rekreativní, oddy- chové četby je poměrně malé (převažuje literatura náboženská, historickopolitická, zeměpisná); rytířské romány v ní zastoupeny španělsky ani italsky nejsou (výjim- kou je Cervantesův román). První generace vlastníků Zdeněk Vojtěch Popel z Lob- kowicz a jeho žena Polyxena žijící na sklonku 16. a v první třetině 17. století) prefe- rovali vzhledem k nábožensko-politické situaci ve střední Evropě i vzhledem ke svému politickému angažování zjevně jiný druh literatury. Italské verze španělských rytířských románů jsou ve středoevropském kontextu značně rozšířené. Vydání konce 16. stol. a počátku 17. stol. jsou na rozdíl od španělských edicí určeny širšímu čtenářstvu (lacinější edice, menší formát knih, horší papír, bez ilustrací, přetisky typograficky neměnné, maximálně nový titulní list aj.) a ve střední Evropě nejdostupnější. Frankfurtský trh nabízel koncem 16.

230 století převážně německé verze románu Amadís de Gaula, ty však, jak se zdá, v knihovnách nepřevládají (frekventovaly více v měšťanském prostředí či prostředí církevním). Španělské rytířské romány v italštině nejčastěji četli šlechtičtí čtenáři. Nacházíme je ve šlechtických knihovnách šlechty katolické i protestantské. U Cervantesova románu je situace poněkud jiná. Italských překladů Cervan- tesova románu bylo evidentně v 17. století i 18. století v českých knihovnách méně než španělských edic a překladů francouzských. Čtenářsky dostupné bylo zjevně první vydání italského překladu obou částí Cervantesova Dona Quijota z roku 1625, které měli ve své knihovně Eggenbergové695 (patrně pozdější akvizice do knihovny Marie Ernestiny) stejně jako premonstráti v Klášterním Hradisku u Olo- mouce. Jedná se o překlad pořízený Lorenzem Franciosinim. Další exempláře vy- dání románu v italštině, frekventující většinou ve šlechtickém prostředí, pocházejí pak až z druhé poloviny 18. století.696 Od poloviny 17. století zaplavuje středoevropský trh francouzština a francouzsky tištěná produkce španělských rytířských románů; zcela v duchu he- gemonie francouzského jazyka a kultury v Evropě. Francouzsky je šířen zejména Amadís de Gaula. Vkusu čtenářů vyhledávající nenáročné „lehké“ zábavné čtení nejlépe vyhovovaly právě francouzské ilustrované edice a adaptace, nejčastěji v překladu Nicolase d´Herberay des Essarts, vydávané od konce 16. století až po stol. 18. Konzumenti se rekrutovali nejen z řad aristokracie, ale od konce 17. století také stále více z řad měšťanské inteligence. Francouzské verze Cervantesova Dona Quijota vydávané ve Francii i jinde v Evropě ovlivňovaly čtenářské přijetí a vnímání románu jako nenáročné zábavné četby a není divu, že se nejvíce četly ve šlechtických čtenářských kruzích. Většinou se jednalo o ilustrované edice, které formovaly estetické cítění čtenářů i jejich vkus v kladném i záporném slova smyslu a které kodifikovaly přítomnost ilustrací jako nezbytnou a nedílnou součást textu i pro pozdější vydání.697 Ilustrovaná vydání románu v překladu Filleaua de Saint-Martin (1632–1695?), který poprvé vyšel

695 RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů, op. cit., Soupis jazykově italských tisků eggenber- ské knižní sbírky, č. 291, s. 338–339. 696 KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Ja- roslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 75. 697 KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Ja- roslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 71–97. Lobkowiczové měli např. ve své knihovně v Roudnici exemplář druhého francouzského vydání prvního dílu z roku 1616, který pořídil César Oudin (zemř. ca 1625), první vydání překladu druhého dílu z roku 1618, jehož autorem byl François de Rosset (ca 1570–1619). Měli rovněž francouzská ilustrovaná vydání z roku 1681 (stejné, které vlastnila Marie Ernestina z Eggenbergu), roku 1695 a 1741. 231 v letech 1677–1678 v Paříži, v 18. století v aristokratických čtenářských kruzích spolu s nově pořízeným překladem Jean-Pierra Clarise de Florian (1755– 1794) značně převládají.698 Do českého prostředí byly dováženy zejména amster- damské edice francouzských překladů, z nichž nejčtenějším vydáním bylo, jak se zdá, alespoň podle počtu dochovaných exemplářů, pětisvazkové vydání z let 1699– 1700.699 Německé verze rytířských románů, zejména Amadíse de Gaula, se objevují ve středoevropském prostředí již od sklonku 16. století. Německé překlady jednot- livých dílů cyklu nabízejí frankfurtské trhy, takže nepřekvapí, že je nacházíme i mezi středoeropskými čtenáři jak z prostředí šlechtického, církevního, tak měšťan- ského. Oblibu si Amadís de Gaula opět získává na konci 18. století a musíme konstatovat, že vedle adaptací francouzských, o nichž byla řeč, je to adaptace německá, tentokrát veršovaná, která zaplavuje středoevropské knižní sbírky. Mám na mysli veršovanou epopej německého osvíceneckého spisovatele Christopha Martina Wielanda (1733–1813) Der neue Amadis ein comisches Gedicht in achtzehn Ges- ängen, která poprvé vyšla roku 1771 v Lipsku. Wieland je také autorem románu Die Abenteuer des Don Sylvio von Rosalva z roku (1761),700 imitace Cervantesova Do- na Quijota (která byla dokonce roku 1770 přeložena do francouzštiny jako Le Nou- veau Don Quichotte). I toto jeho dílo nalezneme v středoevropském prostředí. První německý překlad obou dílů Cervantesova Dona Quijota doplněný ilustracemi byl pořízen ze španělského bruselského vydání z roku 1662 a vyšel v Basileji a Frankfurtu roku 1682; tam pak ještě jednou v roce 1683. Překladatele neznáme, zůstává v anonymitě (inciály J. R. B.). Víme však, že kromě němčiny měl k dispozici také francouzský překlad Filleaua de Saint-Martin. Obě vydání této německé verze máme na území Čech a Moravy doložena ve šlechtických knihov- nách. Německé překlady Cervantesova románu frekventovaly ve středoevropském prostoru zejména v 18. století. V knižních sbírkách jsou zastoupeny tisky překladu obou částí románu z roku 1734 pořízeného podle francouzské verze Filleaua de Saint-Martin, které vyšly v Lipsku u Caspara Fritscheho. Lipská vydání Cervan- tesova Dona Quijota v 18. století dominují v německy hovořící části Evropy a není

698 Florianův překlad vyšel roku poprvé 1799. 699 KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Ja- roslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách, op. cit., s. 80. 700 Vycházel též pod názvem Der Sieg der Natur über die Schwärmerey, oder die Abentheuer des Don Sylvio von Rosalva. 232 divu, že se vyskytovala v hojné míře i v knihovnách středoevropských. M. Sibylo- vá701 např. uvádí, že významný vídeňský knihkupec a nakladatel Johann Paul Krauss (1700–1776) posílá roku 1764 Rudolfovi Pálfiovi (1719–1768) do jeho knihovny na Červeném Kameni anonymní německý překlad obou dílů Dona Quijo- ta pořízený přes francouzštinu a vydaný roku 1753 v Lipsku u Caspara Fritscheho. Knihu nevlastnili jenom Pálfiovci, ale stejné vydání měli v knihovně také hořín- skomělničtí Lobkowiczové (exemplář se dochoval v Národní knihovně).702 Lip- ské dvousvazkové (1755), čtyřsvazkové (1767) nebo později šestivazkové edice Frit- scheho (1775–1777, 1777–1781 a 1780–1781) stejně jako četná vydání románu v Carlsruhe v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století jsou velmi časté ze- jména ve šlechtických knižních sbírkách. Němečtí překladatelé vycházeli v 18. sto- letí především z francouzské adaptace Filleaua de Saint-Martin. Toto ideově značně volné pojetí Cervantesova románu bylo tak šířeno nejen ve francouzském prostředí, ale též mezi německy hovořícími čtenáři, mezi něž je nutno zahrnout i čtenáře českých zemí.703 Dá se tedy říci, že čtenáři středoevropského prostoru, kte- ří četli Cervantesova Dona Quijota převážně francouzsky či německy, byli formo- váni donquijotovskými vizemi Filleaua de Saint-Martin.

2. 5. Čtenáři a čtenářky, čtenářské praktiky

Importovaná rytířská španělská literatura, jež se ve středoevropském prostředí ší- řila v originále a překladech a byla pojímaná jako historická četba, pronikala do českého kulturního prostředí vzdělané aristokracie, a sice jen pozvolna a s jistým zpožděním, i když vkus české šlechty 16. a 17. století se nikterak nelišil od čtenář- ských zájmů šlechty evropské, která byla tímto typem zábavné četby patrně nejvíce okouzlena. Čtenáři vzdělanější, světa znalí, kteří díky rozvoji cestování, znalostem moderních jazyků a pobytu v cizích zemích (Itálie, Francie či Španělsko byly oblas-

701 SIBYLOVÁ, Michaela. Mechanizmus získavania kníh do šľachtických knižníc v 2. polovici 18. storočia. In Studia Bibliographica Posoniensia 2011. Zostavila M. Poriezová. Bratislava: univerzit- ná knižnica, 2011, s. 90. 702 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Des berühmten Ritters Don Quixote von Mancha lustige und sinnreiche Geschichte. … Zweyte Ausflage. Leipzig: Caspar Fritschens sel. Witwe, 1573. Popr- vé překlad vyšel u Fritsche roku 1734. Srov. KAŠPAROVÁ, J. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 87. Rudolf Pálfi si pořídil téhož roku 1764 do knihovny i německou verzi pikareskního románu Guzmá- na z Alfarache (nezachovala se) – viz SYBILOVÁ, Michaela. Mechanizmus, op. cit., s. 90–91. 703 KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Zdomácnění Cervantesova románu v české literatuře 19. století. In KA- ŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 27–28. 233 ti, kam se mladí šlechticové v rámci svých kavalírských cest vydávali dosti často), poznali renesanční způsob života a renesanční kulturu a umění těchto zemí. Často pak jako suvenýr přiváželi domů knihy – nejen klasické humanistické spisy, nejen literaturu poznávací a vědeckou, ale rovněž literaturu zábavnou, mnohdy zakoupe- nou v podobě knižních novinek, které pak zařadili do svých knižních sbírek, nebo aby jimi podarovali svoje přátele a blízké. Po knihách prahnoucí intelektuálové na- vštěvovali knižní veletrhy (nejčastěji ten frankfurtský), navazovali obchodní kontakty a přes svoje agenty v cizině nakupovali knihy i po návratu domů. Koncem 16. století, v době rudolfínské, kdy byla Praha mezinárodní kulturní křižovatkou, kam směřovali i zahraniční knihkupci se svojí nabídkou, nakupovali i na domácích tr- zích. Sběratelský a čtenářský „boom“ četby tohoto typu literatury se však v aristokratickém prostředí českých zemí příliš nekryje s vrcholem evropské obliby (1530–1580–1590), nastal spíše později, takže přechod k adaptovaným reedicím 18. století a počátku 19. století, kdy zájem o tuto literaturu opět stoupá, byl patrně pozvolnější a plynulejší. Pro výzkum bibliofilských aktivit a čtenářských praktik středoevropské šlechty můžeme využít využít nejen pozůstalostní inventáře, knižní katalogy a soupisy, v některých případech i další dokumenty (korespondence, deníky apod.), ale především reálně dochované šlechtické rodové knižní sbírky, což je nesporně velkou výhodou. Lze na nich sledovat čtenářskou recepci v delším časovém úseku, všímat si změn ve čtenářském vkusu jednotlivých členů rodiny i přes několik gene- rací, a to přímo na autentickém knižním materiálu. Přestože pro tento typ četby máme nejvíce informací o čtenářích z aristokra- tických vrstev, je potvrzeno, že rytířská literatura oslovila publikum prakticky ze všech společenských vrstev. Rozdíly v četbě vyplývající ze sociální příslušnosti sa- mozřejmě existovaly; dány byly nejen sociálně, ale též teritoriálně a podmíněny byly jak dobou recepce, tak osobou recipenta (jeho pohlavím věkem, profesí, jazyko- vými znalostmi anebo gramotností a vzděláním či jazykovými znalostmi, popř. čte- nářskými zájmy).

234

2. 5. 1. Ženy

Pro 16. a 17. století nemáme např. doklady o tom, že by tento typ literatury nějak zvlášť zajímal ženy a mládež (fenomén, který ve Španělsku či Francii existoval od samého vzniku tohoto renesančního literárního žánru a silně určoval jak jeho dis- tribuci, tak jeho obsahové či formální proměny). Rytířské romány v knihovnách šlechtičen či knihovnách, na jejichž vzniku a akvizicích se podílely ženské majitelky (Polyxena z Lobkowicz, Marie Ernes- tina z Eggenbergu, Maria Josefa Harrachová), nefigurují a inventáře typic- ky ženských osobních knihoven až na výjimky neexistovaly či nejsou dochovány. Je třeba si uvědomit, že rodové šlechtické knihovny byly majetkem celého rodu, pří- stup do nich měli všichni členové rodiny, takže pokud si majitelka nepořizovala svoje osobní exlibris či supralibros, nebo pokud nenajdeme jiný konkrétní osobní provenienční zápis (např. rukopisné věnování), je těžké určit, které knihy patřily do osobní knihovny té či oné osoby. Sbírku rytířské literatury Hanse Ulricha z Eggenbergu, jednu z největších kolekcí rytířské španělské a italské literatury ve středoevropských šlechtických knihovnách, kromě Hanse Ulricha znala zřejmě i jeho rodina – manželka Sidonie Marie a jeho děti (tři dcery a syn Johann An- ton); ti je buď četli, nebo jim z nich bylo předčítáno. Navíc se knihy dědictvím pře- nesly i do dalších dvou generací, které je mohly číst (to byl případ Marie Ernes- tiny); pokud však jejich členové rodiny nezanechali v knihách konkrétní čtenářské stopy, nebo jiná svědectví – deníky, korespondence apod., těžko spekulovat o jejich čtenářských zájmech a prioritách). Zvýšený čtenářský zájem z řad ženské čtenářské populace o zábavnou romá- novou literaturu zaznamenáváme ve středoevropském kontextu až v 18. a na po- čátku 19. století. Francouzská „Modrá knihovna“ nabízela celou řadu dobových adaptací rytířské literatury, mnohdy i španělské. Sérii těchto románů z „Biblio- thèque bleue“ lze nalézt např. v palácové knihovně Kinských v Praze (patřila hraběnce Marii Anně Mitrovské z Nemyšle, provdané Des Fours (1736- 1799).704

704 Byla provdána za hraběte Friedricha Des Fours (1731–1814) Hraběnka měla patrně velmi zají- mavou osobní knihovnu, s velkým podílem knih ve francouzštině a knih, které se týkaly nejen filozofie, historie a oddychové zábavné literatury, ale především rodinného života či výchovy dětí. 235

2. 5. 2. Způsob a praktiky četby

Rytířské romány se zjevně četly formou „tichého čtení“, i když vyloučit nelze ani čtení hlasité nebo předčítání v rodinném kruhu (publikum tvořily děti a ženy, eventuelně přátelé toho, kdo předčítal). Pro český kontext však nemáme pro tako- váto tvrzení zatím žádné důkazy. O čtenářské oblibě dochovaných knižních exempářů si lze učinit představu především na základě obsahové skladby knižní sbírky a také na základě fyzického stavu, v jakém se knihy v knihovně nacházejí. Hodně čtené knihy často nesou známky čtenářského opotřebování, a to nejen v podobě poškozené vazby, ale také v podobě ohnutých, potrhaných či jinak poničených stránek. Některé knihy sloužily svému čtenáři k tomu, aby si kromě svého jména, jímž zdůrazňoval své vlastnictví, zapisoval i jiné poznámky. Nebyly to jen poznám- ky vztahující se k četbě, ale mnohdy si majitel do knih zapsal i jiné „pohnutí mysli“, které v něm četba vyvolala. Tak např. v první knize cyklu Palmerín de Oliva Historia, dove si ragiona de i valorosi, et gran gesti, & amori, dell´inuitto Caua- liero Palmerino d´Oliva vydané v Benátkách roku 1581 v překladu Mambrina Ro- sea si dobový čtenář poznamenal nepříliš optimisticky latinsky – "vanitas uanita- tum et omnia uanitas".705 Neúplný exemplář ilustrované francouzské verze Ama- díse de Gaula z konce 16. století patřil jistému Petru Ernstovi Haydrichovi, je- hož rukopisné exlibris (z konce či 16. či počátku 17. stol.) se v knize objevuje něko- likrát, spolu s různými rozpustilými veršíky psanými německy a francouzsky (např. „Le Jeu La femme et le vin friant font l´homme pauvre en riant“).706

3. Literární recepce španělského rytířského románu ve středoevrop- ském geoprostoru

3. 1. Překlady španělského rytířského románu v 16.–17. století

Na konci 16. a počátku 17. století si renesanční zábavná četba v českých zemích ne- pochybně našla svoje čtenáře; byl to však jiný typ zábavného čtení, než tomu bylo v románských zemích. Vkus českého publika preferoval zjevně tituly středověké či

705 Knihovna Národního muzea, sign. 96 f 175. 706 Národní knihovna ČR, sign. H 9139. „Hry, ženy a víno jiskrné, rozveselí člověka bídného“. 236 antické literatury, mnohdy poněkud pokleslé a námětově, silně obsahově a stylisticky adaptované, které prošly německým kulturním a literárním prostředím. Zá- bavné rytířské příběhy artušovské byly na počátku a v první polovině 16. století v širokých lidových vrstvách díky středověké tradici ještě živé. Česká veršovaná epika mající souvislost s artušovskými příběhy bretonského cyklu je doložena v rukopisech (skladba Tristram a Izalda, báseň Tandariáš a Floribella). O tom, že i další artušovské příběhy byly v pozdním středověku ve středoevropském prostře- dí známy, většinou v německých zpracováních (příběhy o Karlu Velikém a rytíři Rolandovi, parsifalovská látka aj.) naznačují nově i bádání kolem středověkých šlechtických jmen a přezdívek přejatých z artušovské epiky (Izaldis, Rulant, Kama- rét, Parcifal aj.).707 Naše soudy o české renesanční zábavné literatuře pro široké vrstvy jsou li- mitovány informacemi, které o této literatuře máme zatím k dispozici. Existovala bezesporu řada děl zábavné a populární literatury, jež byla širokou lidovou veřej- ností oblíbena, čtena, poslouchána anebo memorována. Většina tehdy existujících titulů se s největší pravděpodobností z mnoha důvodů nedochovala – mohla být doslova čtenáři „zkonzumována“. Národní bibliografie Knihopis eviduje sice něko- lik titulů kratochvilných rytířských vyprávění, ale vesměs se jedná o středověké náměty francouzské provenience překládané přes němčinu (Historie o Meluzíně, Historie o krásné kněžně Mageloně a udatném rytíři Petrovi, Kronika kratochvil- ná o ctné a šlechetné panně Meluzině apod.). Tyto příběhy si získaly patrně největ- ší čtenářskou popularitu a byly později reeditovány v lidových knížkách čtení v době obrození.708 Pro předpoklad, že mezi čtenáři mohly kolovat na konci 16. či počátku 17. století některé renesanční rytířské příběhy španělského původu v českých překla- dech, nemáme bohužel sdostatek důkazů. Fakt, že v českém prostředí se české ver-

707 Blíže BALETKA, Tomáš. Rytířská kultura a recepce dvorské epiky na Moravě ve 14. a 15. století. In Ad vitam et honorem Jaroslao Mezník. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětase- dmdesátým narozeninám. Brno: Matice moravská 2003, s. 491-496. Srov. též Drobnost I. Kama- rýt. Naše řeč, 5 (1921), č. 4, s. 105–107. Vyloučena není ani kulturní recepce artušovského veršova- ného románu Meliador Jeana Froissarta. 708 Z námětů známých ve francouzské literatuře např. Historie o krásné kněžně Mageloně a udat- ném rytíři Petrovi, 1565 (Knihopis č. 3021), další vydání na konci 17. stol, v polovině 18. století, r. 1767, 1774, 1780, 1750–1800, 1775–1820, 1793, 1800 (Knihopis č. 3022–3026, 17692, 3027). Fran- couzský prozaický román založený na pověsti, kterou provensálsky zbásnil Bernard de Treviers, vy- šel roku 1490; do němčiny jej přeložil r. 1527 Veit Warbeck (tiskem v Augsburgu roku 1535). České překlady jsou zpracovány podle tohoto překladu. Také Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně Meluzině, 1555 (Knihopis č. 3516). Z rytířské evropské literatury viz námět Alexandreidy – Kronika utěšená a kratochvilná o jednom znamenitém rytíři jménem Alexandrovi z roku 1667 (Knihopis č. 4436) a s obměněným názvem roku 1785 (Knihopis č. 4437). 237 ze španělské renesanční rytířské prózy v podobě, jak tomu bylo v románských ze- mích, zjevně nevyskytovaly, podporuje i absence literární kritiky odsuzující či za- kazující tuto literaturu. V českém prostředí nebylo potřeba kritizovat, cenzurovat nebo dokonce zakazovat čtení rytířských románů, tak, jak tomu bylo v románských zemích. Česky či německy vydávané příručky určené výchově a vzdělání žen se na rozdíl od literatury španělské, francouzské či italské problematikou vhodnosti či nevhodnosti tohoto žánru četby vůbec nezabývají. Automaticky totiž předpokláda- ly, že repertoár knih určený dívkám a ženám různého věku a stavu bude obsahovat pouze Písmo svaté a základní didakticko-náboženskou literaturu (postily, hodinky, popř. ony příručky dobrého vychování). Přestože nemáme zatím k dispozici žádné přesvědčivé doklady o existenci ja- zykově českých či německých domácích překladů (dochované knižní tištěné či ru- kopisné exempláře, popř. nepřímé informace o nich), není zcela vyloučeno, že ne- mohly existovat. Naši představu o tom, že amadisovské příběhy byly známy pouze omezenému kruhu čtenářů, zejména těch, kteří měli možnost se s nimi seznámit v importované románové tvorbě či za pobytu v románských zemích, zpochybnilo totiž poněkud nečekané dobové literární svědectví o tom, že se v okruhu jazykově české zábavné literatury vyskytoval na konci 16. a na počátku 17. století i český překlad románu Amadíse de Gaula. Tímto svědectvím je informace kniha Anti- alkorán Václava Budovce z Budova z roku 1614. Budovec na několika místech svého díla v rámci zmínek o české zábavné lite- ratuře své doby, která je mezi lidem čtena a oblíbena, uvádí rovněž román Amadís de Gaula. Píše: „… Jako ať českých básniček dotknu: kronika o Biancefoře, o Štylfrídovi a jiné, též Amadis francouský, a třebas přidejme i Markolta i Eigen- špigla, též i o Satranské zemi, do niž se lidé skrze klobásy projídají. Též de Utopia, kteréžto země se nenachází, avšak všudy nějaké posvíceníčko a nětco pro krato- chvíl a k zasmání slouží. …“.709 Podobně: „…Ale lépe v to trefuje se ten, který Bian- ceforu a Amadisa, frejířský básničky spisoval.“710 Na jiném místě: „…nějakých

709 Viz BUDOVEC Z BUDOVA, Václav. Anti=Alkoran. To gest: Mocnj a nepřemoženj důwodowé toho, že Alkorán Turecký z ďábľa posseľ, a to půwodem Aryánů s wědomým proti Duchu Swatému rauhánjm. … Wytisstěno w Starém Městě Pražském: w Impressý Ssumanské, 1614, s. 99. Národní knihovna ČR, sign. 54 B 126. Citováno podle kritické edice díla – viz REJCHRTOVÁ. Noemi. An- tialkorán, op. cit., s. 137. Srov. též JIREČEK, Josef. Dějiny literatury české. Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, ve spůsobě slovníka životopisného a knihoslovného. Sv 1. A–L. V Praze: Nákladem B. Tempského, 1875, s. 12 („Amadis francouzský (A. de Gaule) podle Budovco- vy zprávy tištěn v překladu českém“). 710 Citováno podle REJCHRTOVÁ, Noemi. Antialkorán, op. cit., s. 80. 238 vtipných básniček, jakáž jest Biancifora česká, nebo o Štilfrydovi kronika anebo o Amadisovi francouzská, …“.711 Vzdělaný Budovec měl nepochybně přehled nejen o soudobé zábavné litera- tuře české, ale také evropské. Nemáme sice zatím bližší povědomost o tom, že by vlastnil cizojazyčnou renesanční zábavnou literaturu – v jeho knihovně, z níž zná- me bohužel jen část712 (po jeho smrti byla v roce 1621 zkonfiskována a rozptýlena – rozdělena mezi několik držitelů713), byly totiž zastoupeny především latinské spisy teologické, historické či politické. Lze však oprávněně předpokládat, že s ní byl při nejmenším obeznámen, pokud ji osobně nevlastnil; s renesanční rytířskou literaturou měl možnost se seznámit na své kavalírské cestě po Evropě, v rámci níž navští- vil také Francii a Itálii. Český překlad populárního španělského románu ovšem bibliograficky dolo- žen není a existenci české verze Amadíse de Gaula nemůžeme zatím potvrdit žád- ným reálně existujícím exemplářem ani jinou další zmínkou v literatuře či archiv- ních dokumentech. Nezbývá tedy než počkat na další nečekané objevy v podobě li- terárních svědectví či samotných literárních děl. V případě renesančních rytířských románů a děl jimi inspirovaných by mohl jisté poznatky přinést také výzkum rytíř- ských festivit, popř. doklady z oblasti hudby, ikonografie či architektury i výzkum každodenního života dvorské šlechty daného období.

3. 2. Překlady v 18. a na počátku 19. století

Do českého prostředí pronikla rytířská tématika tedy nejen v 16. a v první polovině 17. století (tehdy především v podobě ideálu křesťanského rytíře a formou cizoja- zyčných importovaných děl rytířské prózy), ale následně také ve století 18. a na po- čátku 19. století. „Druhá vlna“ obliby tohoto literárního žánru spadá do doby obro- zení a do doby romantismu, což plně koresponduje s kulturně literární situací, jaká byla v Evropě. Italské rytířské eposy, které byly v kulturním prostředí českých zemí známy a čteny od 16. století (zejména v italském originálu, později v německých překla-

711 Citováno podle REJCHRTOVÁ, Noemi. Antialkorán, op. cit., s. 196. 712 K osudům Budovcovy knihovny budované na zámku v Mnichově Hradišti nejobšírněji KNEIDL, Pravoslav. Trosky knihovny Václava Budovce z Budova. Strahovská knihovna 1970–71, č. 5–6, s. 369–382. 713 Mezi jezuity v Klementinu, františkánský klášter u P. Marie Sněžné v Praze a Jaroslava Bořitu z Martinic. Tamtéž, s. 371. 239 dech), sice dále šíří ideál křesťanského rytíře, avšak během doby ztratily svůj ideo- logický náboj na úkor zábavnosti a líčení milostných příběhů. Hudebně dramatická představení s náměty Ariostova či Tassova eposu – ať to byly komické či kouzelnic- ké opery byla známa v 18. a v první polovině 19. století také kulturnímu publiku v českých zemích. Pro rozvoj italské opery v českých zemích velký význam hudební skladatel Antonio Bioni (1698–1739), jemuž se přičítají zásluhy o uvedení italské opery do českých zemí. Bioni byl roku 1723 angažován do Denzio-Peruzziho společnosti,714 která působila ve službách hraběte Sporcka. Po velkolepé premiéře Biondiho opery Orlando furioso715 v pražském sporckovském paláci roku v říjnu 1724 následovalo v listopadu roku 1725 uvedení další jeho úspěšné opery Armida abbandonata.716 Na Moravě byla v Brně 28. listopadu roku 1733 v nově postaveném Divadle V taverně na Zelném trhu (v místech dnešní Reduty) uvedena opera Armida abbandonata.717 Hrála ji italská operní společnost podnikatele Angela Mingottiho (1700–po 1767), jež působila v Brně v letech 1732–1736. Mingotti, ředitel společ- nosti, byl též autorem hudby. Oživení národního kulturního a literárního života na sklonku 18. století v období, které česká historiografie nazývá dobou národního obrození, přináší s sebou ediční a čtenářský zájem o rytířskou evropskou literaturu, a to v českém pře- kladu. Nakladatelství a knihkupectví Václava Matěje Krameria Česká expedice založená roku 1790 šířící četbu pro lidové vrstvy využilo starší repertoár rytířských historií vydávaných česky či německy v 16. století a doplnilo je o nové tituly z pera českých obrozeneckých literátů, kteří ve větší míře zpracovávali příběhy či vyprá- vění z exotických prostředí. Ale ani nové tituly Krameriovy České expedice přináše- jící zábavné příběhy s romantickými hrdiny a zápletkami odehrávajícími se v exo- tickém prostředí se španělským rytířským románem příliš neinspirovaly (i když jedna z romantických povídek z roku 1799 si vybrala alespoň námět ze španělské

714 Společnost, která představovala se svým repertoárem první stálou operní scénu v Praze, založili benátský impresário Antonio Maria Peruzzi a italský tenorista Antonio Denzio (v letech 1724– 1734). 715 Autorem libreta je Grazio Braccioli (1682–1752). 716 BIONI, Antonio. Die Verlassene Armida. Theatralisches Music-Spiel. Welches In dem neu- errichteten Theatro Seiner Excellenz Herrn Grafen Frantz Antoni von Sporck, Armida abbandonata. Drama per musica. Prag: gedruckt bey Wolffgang Wickhart, 1725. 717 MINGOTTI, Angelo. Armida abbandonata. Drama Per Musica Da Rappresentarsi Nel Teatro Novissimo Della Taverna Consecrata A Sua Ecclenza La Sig. Contessa Maria Ernestina Francesca de Kauniz Nata Contessa de Ostfrise e Rittbergh. Die Verlassene Armida, Theatralisches Music- Spiel Welches In dem neu-errichteten Theatro In der Taffern vorgestellet… Bruna: nella Stamperia di Giacomo Massimiliano Swoboda, 1733. 240 historie – Ferdynand a Kalista. Sspanyelská Hystorye, kteráž mnohé truchliwé y podiwné přjhody po zemi y po moři wyprawuge).718

3. 2. 1. Překlady Tassova Osvobozeného Jeruzaléma

Koncem 18. a na počátku 19. století se veršovaná epika zásluhou školy Puchmajera dostává do středu zájmu obrozeneckých básníků. Vojtěch Nejedlý, (1772–1844) obdivovatel rytířského eposu, zejména Ariostova, se pokusil v duchu klasicismu vytvořit český historický epos Přemysl Otokar v Prusích (1835–1836) a pod vlivem Torquta Tassa napsal několik rytířských povídek s námětem křížových výprav Čechů (Kvido, poslední král Jerusalemský a Nuredýn), které později pře- pracoval do eposu Vratislav (1836), který líčí činy Vratislava v Palestině za křížo- vých výprav. Šebestián Hněvkovský (1770–1847), rovněž znalý evropské epiky, zejména eposu komického, naopak svými básnickými skladbami usiloval o vytvo- ření českého heroickokomického eposu, neboli „směšnohrdinské básně“ – Děvčí boj a Děvín (1805). Tassův Osvobozený Jeruzalém nebylo jen dílo, které obrozenečtí básníci četli (většinou pravděpodobně v německých verzích) a které je inspirovalo k vlastní tvorbě, ale bylo také jedno z prvních děl románské literatury, které se pokoušeli převést do češtiny. Odborná literatura uvádí, že o překlad se pokusil Josef Kaje- tán Tyl (1808–1856)719 a že Ariosta a Tassa překládal i František Doucha (1810– 1884).720 Jako první začal pravděpodobně překládat Tassův epos do češtiny vědec, příležitostný básník a překladatel z němčiny a italštiny Jan Evangelista Purky- ně (1787–1869). Purkyně překládal z italského originálu, ovšem jeho překlad nikdy jako celek nevyšel (přestože jej patrně dokončil); za jeho života byl publikován jen úryvek. Roku 1850 do bibličtiny přeložil Tassův epos slovenský evangelický farář Daniel G. Lichard (1812–1882) pod názvem Osvobozený Jeruzalem.721

718 Knihopis č. 2444. Je to adaptace díla německého romantického spisovatele Christiana Augusta Vulpia (1762–1827) – viz MÁCHAL, Jan. O českém románu novodobém. Druhé, změněné a dopl- něné vydání. Praha: Josef Springer, 1930, s. 22. 719 Vladimír Štěpánek v druhém díle akademických dějin, české literatury – viz Dějiny české literatury. II. Literatura národního obrození. Red. svazku Felix Vodička. Praha: Nakladatelství Česko- slovenské akdemie věd, 1960, s. 401. 720 JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české. [Díl] 2. Od osvícenství po Družinu máje. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: J. Laichter, 1934 [i. e. 1933], s. 641. Doucha vydal roku 1879 v České včele překlad první zpěvu a zpěvu 6.–18. Tassova eposu pod názvem Posel z nebes. 721 Tamtéž, s. 857. 241

O něco známější a úspěšnější byl pokus brněnského katolického kněze Vin- cence Pavla Žáka (1797–1867), kaplana, učitele a od roku 1863 kanovníka br- něnské kapituly. Z italštiny tento vlastenecky smýšlející spisovatel a překladatel z němčiny, francouzštiny a italštiny přeložil Tassovo vrcholné dílo již někdy kolem roku 1833.722 První knižně publikovaný překlad však vyšel až roku 1853 pod ná- zvem Osvoboděný Jeruzalém723 (nakladatel Karel Winiker vydal pak překlad roku 1868 ještě jednou). Převod je sice významově přesný, ale italské verše, původně stance, Žák převedl do časoměrných hexametrů za použití mnoha výrazů a grama- tických tvarů z moravských dialektů, které jsou podle něho libozvučností bližší ital- štině, i svérázných neologismů, které se moc však v jazyce příliš neujaly. Volba ča- somíry nebyla nejšťastnějším řešením, i když se překladatel domníval opak. Byl přesvědčen o tom, že Tasso by použil hexametrů, kdyby mu to italština dovolila. Čeština zase prý naopak podle něho z hlediska rýmů Tassovým stancím nevyhovu- je.724 Žákův převod eposu dokládá popularitu italské renesanční epiky a snahu české obrozenecké literární veřejnosti dokázat, že český jazyk je schopen adekvátně přetlumočit vrcholná díla světové literatury, která byla pro českou literaturu inspi- rativní a podnětná. Dnes je vnímán však už jen jako jazyková a veršová dobová ku- riozita. A bohužel ani zatím jediný český úplný překlad původní veršovou formou, který pořídil roku 1887 Jaroslav Vrchlický (1853–1912),725 nepředstavuje z dnešního pohledu ideální převod, byť byl ve své době významným překladatel- ským počinem; je již značně archaický a ne zcela vyhovující.

3. 2. 2. Amadís de Gaula

Překladatelský pokus Josefa Bojislava Pichla z roku 1848 a 1853 seznámit čes- ké čtenáře s Amadísem de Gaula představuje vedle překladu Cervantesova Dona Quijota první „překladatelskou vlaštovku“ v oblasti španělského rytířského romá- nu Zlatého věku.

722 Žák v předmluvě publikovaného překladu uvádí, že úryvky otiskl v časopise Krok v letech 1833– 1834. 723 TASSO, Torquato. Osvoboďený Jerusalém. Báseň hrdinská od Torquata Tassa. Přeložená od V. Ziaka. V Brně: Karel Winiker, 1853. Národní knihovna ČR, sign. 54 J 22076. Dostupné z www: . 724 Viz LEVÝ, Jiří. České teorie překladu. Díl 1., op. cit., s. 114–115 a s. 248–249. Levý uvádí vydání díla mylně – až v roce 1855. 725 TASSO, Torquato. Torquata Tassa Osvobozený Jerusalem. Formou originalu přeložil Jaroslav Vrchlický. V Praze: Tiskem a nákladem Aloisa R. Lauermanna, 1887. 242

Roku 1848 vyšly ukázky z Amadíse de Gaula v časopise Květy a plody726 a roku 1853 otiskl časopis Lumír dalších několik úryvků (Kterak Amadis byl velice vážen v domě krále Lituarta727 a jak zprávu dostal o svém bratru Galaoru). Pich- lův překlad však zůstal jen torzem; k převodu celého románu do češtiny už nedo- šlo.728 Pichl, který měl za sebou vydání českého překladu Cervantesových Příklad- ných novel (vyšly roku 1838) a pracoval na překladu prvního dílu Cervantesova Dona Quijota, na převedení celého slavného Amadíse de Gaula do češtiny určitě pomýšlel, ale zjevně na něj neměl již dostatek tvůrčích sil.729 To, že rytířské romány i Cervantesův román přitahovaly na konci 18. a v první polovině 19. století pozornost českých intelektuálů, dokládá rovněž literární a pře- kladatelská činnost katolického kněze, znalce románských jazyků a překladatele Josefa Karla Hausmanna (1825–1905), píšícího pod pseudonymem Hořín- ský.730 Hausmann-Hořínský byl znám svou zálibou ve španělské literatuře a roku 1849 vydal v Muzejníku několik životopisných medailónků španělských spisovate- lů.731 Asi před rokem se nám podařilo ve fondu Knihovny Národního muzea objevit dosud neznámý rukopis z roku 1850, jehož autorem je Hausmann a který obsahuje nejen životopis Cervantesův i biografický medailónek Luíse de Camões (1524– 1580), ale také další tiskem nepublikované literární texty – studii o španělských romancích doplněnou ukázkami a studii o Cidovi, z něhož Hausmann přeložil ně- které ukázky (český překlad je uveden i se španělským originálem).732 I když se Hausmann ve své cervantesovské biografii opírá informačně o španělské literární historiky, některé jeho úvahy svědčí o jeho tvůrčím a samostatném přístupu k cervantesovskému odkazu. O románu Don Quijote v souvislosti s rytířskými ro-

726 Amadis de Gaula. Ze Španělského od Boj. Pichla. Již wíte, kterak Amadis se stal u krále Lisuarta králowniným rytířem, jak pyšného a silného Dordana w půtce byl zabil, …. Květy a plody 1848, č. 4, s. 99–105, č. 5 (29. 7.), s. 113–118 (5. 8.), č. 6, s. 146–152 (12. 8.). 727 Překlad uvádí jméno Lisuarte ve zkomolené podobě. 728 Příloha k Lumíru č. 3, 17. února 1853. 729 Čeští čtenáři mají dnes k dispozici pouze tři první knihy Amadíse de Gaula, a to v překladu Luď- ka Kulta z roku 1974 – srov. Příběhy chrabrého rytíře Amadise Waleského. Kniha první až třetí, jak je zpracoval Amadís Ordóňez de Montalvo. Ze špaň. orig. Amadís de Gaula přel., předml. Ry- tířský román a Amadis Waleský a pozn. napsal Luděk Kult. Praha: Odeon, 1974 (Živá díla minulosti, sv. 72). 730 HAUSMANN, Josef Karel. Cervántes - Camoens. Životopisní nákres. Romance. Její výměr a nástin dějepisu jejího ve Španělích zvlášť. S příklady. 1850. Rukopis. Knihovna Národního muzea, sign. II A 1. 731 Viz HAUSMANN, Josef Karel. O literatuře španělské, zwláště dramatické. Od P. J. Hořínského. Časopis Muzea Království českého 1849, 23, č. 4, s. 20–43. Za informace děkuji doc. dr. Miloslavu Uličnému. 732 Nález Hausmannova překladu tak koriguje naše dosavadní poznatky týkající se prvenství pře- kladu cidovských romancí. Tyto dokumenty budou odbornou romanistickou veřejností analyzovány a zhodnoceny (M. Uličný). 243 mány Hausmann píše toto: „Romány rytířské byly již tenkrát tak klesly, že jedině od lidu nejsprostšího čítány byly. Osoby učené, nadané pravým krásocitem, ve- řejně se proti ním prohlašovaly, karájíce je jako jako zkázu a ztrátu času nejhorší. V takových okolnostech bylo se co obávati, že Don Quixote v jednu třídu snížen bude se spisy: „Amadis de Gaule, +) Renaldos de Montalva etc. Tomuto osudu chtěje se uhnouti, hledal sobě Cervántes mecenáše, jehožto úsudek na slovo vzatý by k rozšíření a odporučení spisu sloužil.“733 Součástí (vsuvkou +) v Cervantesově biografii je také partie týkající se Amadíse de Gaula. Hausmann znal román nepo- chybně z úryvků Pichlových; jeho textový odkaz se Pichlovým textem (první ukázka v časopise Květy a plody)734 nepochybně inspiroval: „+) Amadis de Gaula: Ni- colaus Antonio píše, že původcem jeho jest Vasco de Lobeira odvolávaje se na svědectví básníka portugalského Antonio Ferreira a jiného spisovatele portugal- ského Antonio Augustino. Jeli skůtečně Lobeira původcem tohoto nejstaršího ry- tírského romanu, žil ve XIV století a zemřel 1405. Francouzští překladatelé však je jednohlasně tvrdí, že Amadis španělského původu není. Nicolas de Herberay zvlášť praví, že z francouzského jazyka byl přeložen do španělského, ano ujišťuje, že sám zlomky rukopisu psaného v nářečí pikardském viděl, které velký díl této povídky v sobě obsahovaly. Po ňom takto všichni ostatní překladatelé napsali, vymyslíce množství jiných důvodů, aby dokázali, že Amadis původně francouzský psán jest, že Portugalec aneb Španěl ni žádný za reka svého románu nevyvolí Galliana. Ať jest to aneb ono pravda – an nebyl z takové starobylosti jistoty již nabyli – přece alespoň to jisté jest, že tento román, ačkoliv to Jakub Frisius velmi jistí, z hollandského jazyka do španělského přeložen není. – Amadis jest velmi vzácný – nejvzácnější ve Španělích. Jak asi z péra Lobeirova vyšel, z těžka na na- še doby zachován jest. Jistý Ordoňez de Montalbo sloh jeho vytříbil v XVI století, a od něj pochází všecka vydání, jenž se po Europě rozšířily. On též román tento ukončil.“735

733 HAUSMANN, Josef Karel. Cervántes – Camoens, op. cit., f. [4a] . Srov. text Pichlův v překladu Amadíse de Gaula (viz Příloha II.). 734 Amadis de Gaula. Ze španělského od Boj. Pichla, op. cit., Květy a plody 1848, č. 4, s. 99 (viz Pří- loha II.). 735 HAUSMANN, Josef Karel. Cervántes – Camoens, op. cit., f. [4a]. 244

3. 2. 3. Inspirace Cervantesovým Donem Quijotem a překlady vzniklé ve středoevropském prostředí

To, že příběh o rytíři bojujícím s větrnými mlýny byl v Čechách v širším kulturním prostředí dobře znám již od první třetiny 17. století, potvrzuje nejen lidová pře- zdívka císaře Fridricha Falckého (nazýván byl často „Donem Quijotem"), případ Marie Anny Františky hraběnky z Paaru, která nařídila roku 1725, aby v obci Budišov u Třebíče, která jí nedávno připadla, byla upravena věž kostela ve tvaru, jaký vyčetla z popisu v Cervantesově románu,736 ale také básnická skladba, jež vznikla v polovině 18. století, zjevně v českém prostředí. Je jí protifrancouzská sati- rická báseň z doby válek o dědictví rakouské nazvaná Der französiche Don Qui- chotte in Böhmen z roku 1743, v níž neznámý autor oslavuje vítězství nad fran- couzskými vojsky v roce 1741. Hrdinou bitvy byl císařský důstojník a osvoboditel Prahy Jiří Kristián z Lobkowicz (1686–1753). Dílko je důkazem toho, že Ce- rvantesův román byl zakořeněn v literárním povědomí českých čtenářů do té míry, že se anonymní autor mohl odvážit použít jméno hlavního hrdiny jako symbol ne- reálného a marného boje s nepřítelem tak, že již jen samotný název naznačil hlavní myšlenku celé skladby.737 Od roku 1798 kolovala mezi českými vzdělanci německá ilustrovaná verze románu Don Quijote vydaná ve Vídni a v Praze a distribuována pražským naklada- telem a knihkupcem Franzem Haasem. Byla to jedna z četných reedicí překladu. Autorem rytin podle předloh D. M. Chodowieckiho byl německý rytec pobývají- cí ve Vídni Caspar Weinrauch (1765–1846) a kniha byla oblíbena jak v prostředí měšťanské vzdělané inteligence, tak v aristokratických kruzích.738 O tom, že román byl v intelektuálních kruzích konce 18. a první půle století 19. znám a čten v německém překladu, podobně jako i jiná díla španělské literatury, svědčí mimo jiné korespondence Boženy Němcové, která v dopise svému synovi Karlovi na začátku ledna roku 1857 doporučuje četbu románu (patrně na základě své vlastní

736 LIFKA, Bohumír. Knihovny státních hradů a zámků. Praha: Státní památková správa, 1954, s. 2. Ve stejné době vznikly ve státní francouzské manufaktuře, založené Ludvíkem XIV., gobelíny s ná- měty Dona Quijota podle kartonů de Charlesa Coypela (1694–1752); některé se dostaly až do zámku Konopiště. 737 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPARO- VÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 97 (dochoval se exemplář v hořínsko-mělnické Pražské lobkowiczké knihovně). 738 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1605–1800). In KAŠPARO- VÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 95–96. 245

četby) takto: „Čti Dona Quixota – to je také lectura dobrá pro mladý věk – to je krásná kniha! Musíš ale vždy myslit, že je Sancho Pansa ta holá praktičnost, pro- sa života rozvažující rozum, a Dona Quixota si musíš představovat co vtělený cit, který nás vede k sentimentálnosti, k romantice, který člověka nešťastným činí, není-li s ním rozum ve shodě“.739 Toto literární svědectví je cenné nejen z hlediska informativního, tím, že dokládá čtenářskou recepci Cervantesova díla realizovanou přes němčinu (17 let po zveřejnění prvních Pichlových ukázek a 7 let před zaháje- ním Pospíšilova sešitového vydávání prvního dílu Dona Quijota), ale je také jed- ním z prvních literárních zhodnocení románu, vzácným dokladem ideového po- chopení a porozumění díla. Němcová však nebyla jedinou čtenářkou Cervantesova románu v první polovině 19. století. Dílo četli i jiní obrozenci – a to v němčině nebo francouzštině. Např. mladý Jan Kollár během svých studií na bratislavském filozoficko-teologickém lyceu740 anebo mladý Antonín Puchmajer (ten se již na sklonku 18. století pokoušel o překlad románu, jak jsme se zmínili v souvislosti s jeho zá- jmem o španělskou literaturu Zlatého věku). Německé dvousvazkové ilustrované vydání Cervantesova románu anonymního překladu podle Bertucha s předmluvou Heinricha Heina741 měl ve své knihovně Karel Havlíček Borovský (1821– 1856)742 a francouzsky v překladu Jean-Pierra Clarise de Florian znal knihu i Jo- sef Jugmann (1773–1847), který uvažoval také o jeho překladu: „Při tom chci pomaličku překládati Dona Quijota, zatím podle Floriána, nemaje španělského, časem podle originálu to přejdu.“743 Tato dobová literární svědectví o čtenářské recepci Dona Quijota v českých intelektuálních kruzích jsou nepochybně cenná, avšak nic to nemění na skutečnos- ti, že se román dočkal českého překladu až ve druhé polovině 19. století, což bylo ve srovnání s jinými evropskými literaturami poměrně pozdě. Do češtiny přeložil prv- ní díl Dona Quijota, jak je známo, vlastenec, redaktor, spisovatel a překladatel Jo- sef Bojislav Pichl (1813–1888), žák Jungmannův z pražského Akademického

739 Srov. NĚMCOVÁ, Božena. Spisy VIII. Korespondence. Praha: Fr. Borový, 1930, s. 521. 740 Viz JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české. [Díl] 2. Od osvícenství …, op. cit., s. 454. 741 Der sinnreiche Junker Don Quixote von La Mancha … Aus dem Spanischen übersetzt; mit dem Leben von Miguel Cervantes nach Viardot und einer Einl. von Heinrich Heine. 2 Bd. Stuttgart: Verlag bei der Classiker, 1837–1838. Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihov- nách (1800–1897). In KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 104. 742 Viz Osobní knihovna Karla Havlíčka Borovského. In Knihovny význačných českých osobností, Dostupné z www: . 743 Jungmannův dopis Antonínu Markovi z 29. prosince 1810 (Časopis Českého musea 1881, s. 518), citováno podle LEVÝ, Jiří. České teorie překladu. Díl 1., op. cit., s. 77 a 244. 246 gymnázia, a sice postupně v letech 1864–1866; dva úryvky jeho překladu otiskl ča- sopis Květy již roku 1840 (úryvek z 3. a 8. kapitoly).744 Z dobových materiálů (Pichlovy Vlastenecké vzpomínky i časopis Květy, Pražské noviny) vyplývá, že Pichl se překladem na popud Josefa Jugmanna zabýval již od roku 1835.745 Uvě- domíme-li si, že první sešity jeho překladu začaly vycházet roku 1864 a o dva roky později pak vyšel první díl knižně, překladateli trvalo přes třicet let, než dílo realizoval. Pichlův překlad byl, jak jej analyzoval Miloslav Uličný,746 pořízen pravděpo- dobně na základě španělského originálu a překladu německého a francouzského (zjevně překladu Florianova) a „drží se poměrně věrně originálních významů“.747 Jazykově a stylisticky vychází z dobové normy a frazeologie poloviny 19. století a syntakticky je závislý na němčině (sloveso na konci věty). Pichl měl za sebou již překlad pěti Cervantesových Novelas ejemplares (česká verze Nowel vyšla roku 1838), v němž se držel rovněž francouzského převodu Florianova a jeho překlada- telských zásad: „…Dle přjkladu Florianowa, překladatele spisůw Cerwantesových na gazyk francauský, dá se w Cerwantesowi spjše něco wypustiti, nežli změniti anebo přidati. Za náwodem tjm kráčel gsem gá, kde toho dle mých náhledů patr- ná potřeba welela“.748 Druhý díl románu, tentokrát v překladu Kristiána Stefa- na (1819–1892),749 vyšel o dva roky později – roku 1868. I tento překlad vycházel zřejmě ze španělského originálu a ač je v mnohém též poplatný době, v níž vznikl, je i dnes hodnocen příznivě („je při respektování dobové normy stylisticky konzis- tentní“ … zvláště v próze věrně reflektuje významy a často i dílčí předlohy, kterou je podle všech známých okolností a závěrů vyplývajících z našich srovnávacích sond – španělština“).750 Český překlad Dona Quijota s působivými obrázky Quida Mánesa (1828–1880) a Karla Purkyněho (1834–1868) byl v českém prostředí velice oblíben jak obrozeneckou, tak i pozdější generací českých intelektuálů; po- tvrzují to dochované exempláře v českých knihovnách.

744 PICHL, Josef Bojislav. Ukážky z Dona Quijota od Bog. Pichla. Květy 1840, 30, s. 233–235 a Kvě- ty 1840, 36, s. 282–285. 745 ULIČNÝ, Miloslav. Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota. In Don Quijote v proměnách času a prostoru, op. cit., s. 59. 746 ULIČNÝ, Miloslav. Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota. In Don Quijote v proměnách času a prostoru, op. cit., s. 55–76. 747 ULIČNÝ, Miloslav. Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota. In Don Quijote v proměnách času a prostoru, op. cit., s. 64. 748 CERVANTES SAAVEDRA, M. de. Cerwantesowy Nowely. Praha: Jan Hostivít Pospíšil, 1838 (předmluva). 749 Pichl od překladu druhého dílu odstoupil (byl zaneprázdněn jinou činností) a nakladatel Ignác Leopold Kober tuto změnu jistě po letitých průtazích s vydáváním díla přivítal. 750 ULIČNÝ, Miloslav. Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota. In Don Quijote v proměnách času a prostoru, op. cit., s. 66–68. 247

Ve druhé polovině 19. století se četla v českém prostředí také různá populární zpracování Dona Quijota v ilustrovaných francouzských, německých a italských edicích a zkrácené adaptace určené mládeži. První českou adaptací Cervantesova románu byla dvoudílná upravená a zkrácená Pečírkova verze románu nazvaná Bláznivý rytíř. Kratochvilné čtení pro lid.751 Tato adaptace, která stojí u zrodu čes- ké didaktické literatury pro mládež, vyšla dokonce o dva roky dříve než Pichlův překlad – roku 1864.752 Jejím autorem je Josef Pečírka (1818–1870), redaktor a překladatel, který skutečně dílo přizpůsobil českým čtenářům širokých vrstev (ne- váhal vynechávat, zjednodušovat a dokonce počešťovat; jako v případě jmen jedna- jících postav – Sančo, Don Kychot, Rozinante nebo geografických pojmů – kraj Manča, vesničanka Dulcinea z Tobóza apod.). Kuriózní je, že v knize nikde nefigu- ruje jméno původního autora – Cervantese. Text knihy doplňují dobově zabarvené ilustrace – např. postava „junáka Dona Kychota“, svůdného Španěla s knírkem a s loutnou v ruce (v textu se přitom hovoří o mandolíně!)753. Další úprava Dona Quijota určená mladým čtenářům v překladu Jana V. Kabelíka (1864–1928), doplněná černobílými a barevnými ilustracemi, stručným biografickým medailónkem Cervantese a vysvětlivkami, byla vydána v Telči u nakladatele Emila Šolce roku 1897. Čtenářsky byla velmi úspěšná. V letech 1898– 1900 vyšel v prestižní edici Světová knihovna další překlad obou dílů románu do- provázený Cervantesovým biografickým medailonkem z pera Jaroslava Vrchlické- ho. Jeho autorem byl zkušený překladatel Antonín Pikhart (1861–1909). Pře- klad, první, který výslovně zdůrazňuje v titulu, že dílo bylo překládáno ze španěl- štiny, vyvolal zájem mezi čtenáři i literární kritikou – přeložený román měl ve své knihovně básník Julius Zeyer (1841–1901) i významný český literární kritik Felix Xaver Šalda (1867–1937) a dokonce také spisovatel a překladatel Jiří

751 CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Bláznivý rytíř: Kratochvilné čtení pro lid. Dle španělské- ho románu Don Quixote de la Mancha vzdělal a vydal Josef Pečírka. Praha: nákladem vydavatelo- vým (tiskem Jaroslava Pospíšila), 1864. Viz KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých kni- hovnách (1605–1800). In KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 108. 752 Srov. KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1800–1897). In KAŠPARO- VÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 108–111 a též KAŠPAROVÁ, Ja- roslava. Rabelais, Cervantes et la Bohême. A propos de la réception de leur oeuvre par les lecteurs tchèques du XVIe au début du XXe siècle. In L'EST-OUEST. Transferts et réceptions dans le monde du livre en Europe (XVIIe–XXe siècles) . Edité par Frédéric Barbier. Leipzig: Leipziger Uni- versitätsverlag, 2005, s. 229–230. Srov. též RESKA, Jaroslav. Don Quijote – mana, která neustává. K 400. výročí vydání prvního dílu Cervantesova Dona Quijota. Ostrava: FF OU — katedra romanistiky [2005]. Dostupné z www: . RESKA, Jaro- slav. Don Quijote en los países de habla checa. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. 753 Na nesoulad mezi textem a vyobrazením (loutna – mandolína) upozornil M. Uličný. 248

Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943), spoluzakladatel novodobých olympij- ských her. Po vydání Pikhartova českého převodu obou částí Dona Quijota Cervan- tesovo dílo v české literatuře již plně zdomácnělo a na jeho překladatelské úsilí na- vázali v první polovině 20. století další překladatelé.754

ZÁVĚR

1. Španělský renesanční rytířský román a jeho recepce v českých ze- mích v období raného novověku

Renesanční rytířský román stál jako literární prozaický žánr u zrodu moderního románu. Ukázalo se, že byl během svého více než stoletého vývoje schopen proměn z hlediska obsahu, narace, podílu fikce a reality, zábavnosti i didaktičnosti. Navázal na starší tradici narativních forem „cantares de gesta“ („chansons de geste“) a dvorského veršovaného románu a ve své vrcholné fázi (Cervantesův Don Quijote), která představuje vyvrcholení a zároveň radikální transformaci žánru, zanechal tr- valou stopu v dějinách světové literatury. Renesanční rytířský román nezaznamenal jen evropský úspěch literární, ale představoval rovněž velice úspěšný obchodní artikl španělské renesanční literatury, jímž španělští, francouzští a italští autoři a překladatelé a také nakladatelé a knihkupci zaplavili evropský trh. Čtenářskou poptávku a enormní zájem široké konzumní základny o tento druh zábavné četby využili jako jedni z prvních právě francouzští a italští překladatelé a nakladatelé, kteří si na celoevropské popularitě rytířské renesanční literatury založili svoje komerční podnikání. Jako ediční žánr jej udržovali při životě ještě dlouho poté, kdy zparodován slavným Donem Quijo- tem Miguela Cervantese zmizel z oficiální vysoké literatury. Od poloviny 17. století byl sice vnímán jako pokleslý, ale neuvěřitelně životný druh zábavné fikce, která neztrácí schopnost dobových proměn, adaptací či inspirací a která je čtenářsky ne- ustále populární. Je nesporné, že při úspěšné recepci španělské zábavné literatury, především renesančního rytířského románu a románu pikareskního, sehrály velkou roli jeho francouzské a italské překlady a adaptace; a to nejen v samotné Francii a Itálii, ale

754 KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Don Quijote v českých knihovnách (1902–1984). In KAŠPAROVÁ, Ja- roslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy, op. cit., s. 113–120. 249 také v ostatních částech Evropy. Dokladem celoevropské obliby těchto dvou fiktiv- ních prozaických žánrů (románu rytířského i pikareskního) jsou právě jejich ro- mánské metamorfózy v podobě celé řady překladů, adaptací, imitací či inspirací, které se spolu se španělskými originály šířily Evropou. Čtenářská veřejnost románských i dalších evropských zemí, které byla díla španělské zábavné prózy Zlatého věku určena, se lišila svou sociální skladbou, kul- turně vzdělanostním profilem i svými nároky na četbu, čtenářskými preferencemi a zájmy. Čtenář jako nezbytná složka literární komunikace, vzniku a oběhu literár- ních děl měl však v transferu tohoto typu španělské renesanční literatury rozhodu- jící slovo. Zábavná španělská próza byla od samého počátku knihtisku významným edičním žánrem psaným a vydávaným v národním jazyce, takže měla všechny předpoklady oslovit širokou čtenářskou veřejnost. Španělský renesanční rytířský román v sobě spojoval zábavu i poučení, jeho výrazně fiktivní narativní složka udržovala čtenáře v napětí a rozvíjela jejich ima- ginaci, milostné a erotické pasáže působily na jejich city i smysly. Žánr přispěl po- stupně a nenásilně ke změně čtenářských způsobů vnímání textu - napomohl rozvoji nově nastupující praxi tichého čtení. V naší práci jsme se zabývali recepcí španělské zábavné prózy Zlatého věku v českém prostředí, a to především španělského renesančního rytířského románu (z důvodů uvedených v úvodu práce jsme si jej vybrali jako modelový případ úspěšné evropské čtenářské recepce). Zajímala nás čtenářská a literární recepce děl tohoto druhu fikce, španělských originálů i jejich francouzských a italských překla- dů a adaptací, a také případná existence bohemikálních (českých a německých) překladů vzniklých a šířených v českých zemích. Chtěli jsme zjistit, zda kulturní transfer tohoto fiktivního žánru směřoval ta- ké do českých zemí a pokud ano, jakým způsobem a do jaké míry byl ovlivněn ro- mánským prostředím, tj. italskou a francouzskou čtenářskou a literární recepcí. Z hlediska čtenářské recepce jsme chtěli vědět, zda ze strany českých čtenářů vy- vstala vůbec nějaká potřeba tento žánr vyhledávat a číst, a pokud ano, kdy k tomu došlo a v jaké podobě čtenářská recepce probíhala; stejně tak, jací čtenáři jej četli a z jakých sociálních vrstev pocházeli. Česká literatura a kultura raného novověku nebyla uzavřena inspirujícímu vlivu španělské zábavné literatury Zlatého věku. Její recepce však byla omezena řadou faktorů a odehrávala se v oblasti čtenářského konzumu, zajišťovaného im-

250 portem knižní originální i překladové produkce (tj. pasivnější formou recepce, kte- rá až na výjimky nevyvolala recepci aktivní). V období 16.–18. století byla jednotlivá díla španělského renesančního rytíř- ského románu šířena v českých zemích jednoznačně formou zahraniční importo- vané literatury. V importu byly vedle španělských originálů výrazně zastoupeny románské překlady – italské a francouzské. Transfer španělské zábavné prózy Zla- tého věku do středoevropského kulturního geoprostoru byl v 16.–18. století pře- klady do dalších románských jazyků – italštiny a francouzštiny silně ovlivněn.755 Španělské edice jsou zaznamenány u čtenářů se španělským prostředím, špa- nělským jazykem či kulturou nějakým způsobem spjatých (rodinná pouta, politické zájmy). Reprezentuje je především vzdělaná aristokracie proevropsky a prošpaněl- sky orientovaná. O existenci bohemikálních překladů španělské renesanční rytířské literatury v období 16.–18. století nemáme průkazných svědectví (zmínky o existenci české- ho překladu Amadíse de Gaula v dobové literatuře přelomu 16. a 17. století nejsou zatím podloženy konkrétní bibliografickou informací či nálezem knižního exem- pláře). České verze německé, které by část čtenářstva českých zemí považovala za literaturu v mateřském jazyce vydanou v českém prostředí, rovněž nebyly až na vý- jimky k dispozici756 (suploval je však import německých tisků vydaných v germánských zemích). Registrován nebyl ani vliv rytířských či divadelních festivivit s náměty špa- nělských renesančních příběhů.Vedle ohlasu středověkých příběhů artušovských (v knížkách lidového čtení, v pořádání rytířských turnajů) se v domácí literární tvorbě uplatňoval ideál křesťanského rytíře, který byl odezvou na spisy Erasmovy a reakcí na turecké vojenské výboje ohrožující Evropu; pokud čerpal inspiraci z románských literatur, tak se jednalo spíše o inspiraci italskou – rytířskými eposy Ariostovými a Tassovými – než o inspiraci španělskými rytířskými romány. Hlubší kulturní a literární vliv byl zaznamenán pouze u Cervantesova románu. Jeho recepce ve středoevropském prostoru formou importu byla nejen rychlá, ale poměr- ně široká. Potvrzuje to řada dovezených vydání románu jak v originále (dokonce v editio princeps), tak v překladech. V 18. století pak nacházíme nesmělé literární

755 Transfer španělské literatury se realizoval nejen četbou (tj. importem tištěné knižní produkce), ale zahrnoval také transfer jiných druhů umělecké tvorby (hudbu, tanec, divadlo, knižní ilustrace, výtvarná a architektonická díla) i transfer životního stylu, společenské konverzace či oblékání. 756 Pouze v případě Cervantesova románu, hudebních libret inspirujících se italskými rytířskými eposy. 251 ohlasy tragického příběhu Dona Quijota v kontextu českých zemí – v německy psané a vydávané bohemikální literatuře.

1. 1. Podíl jazykově románských překladů při jejím šíření španělské zá- bavné prózy Zlatého věku v českém prostředí raného novověku

Románské překlady a adaptace obsahovaly vzhledem ke španělským origi- nálům řadu jazykových, obsahových, ideových i žánrových posunů. Často byly vnímány jako díla nově vzniklá, na originálech nezávislá, v novém kulturním a lite- rárním prostředí jazykově, ideově i žánrově pevně zakotvená. Tyto překlady byly pak následně transponovány do českého kulturně literárního prostředí a fungovaly v něm jako jakési „metamorfózy na druhou“. Italské překlady španělských rytířských románů, které na konci 16. a v první třetině 17. století v importu převažovaly, si svoji oblibu získaly z několika důvodů. Za prvé byly českým čtenářům jazykově přece jen bližší než španělsky tištěná díla, za druhé jejich masovějšímu konzumu nahrávaly také okolnosti ekonomické: tj. strategické obchodní a kulturní postavení Benátek, které představovaly oblíbenou destinaci kavalírských cest středoevropské šlechty. a skutečnost, že benátské edice počátku a první třetiny 17. století byly díky Tramezzinově ediční politice preferující malý úsporný formát knih bez většího ilustračního doprovodu cenově daleko do- stupnější než tisky španělské. Francouzské překlady španělských rytířských renesančních románů jsou ve střední Evropě zastoupeny nejen v knihovnách aristokratických, ale i měšťanských. Na rozdíl od italských překladů mají francouzské překladové verze větší časový rá- dius svého působení (překlady a adaptace vydávané i ve druhé polovině 17. století a ve století 18.), a to zejména v případě příběhů z cyklu Amadís de Gaula a Cervan- tesova Dona Quijota. Úspěch recepce francouzské překladové literatury ve středo- evropském prostoru byl v druhé polovině 17. století i ve století následujícím dán rovněž prestižním evropským postavením francouzského jazyka a kultury. Aristo- kratické frankofonně zaměřené čtenářské vrstvy tohoto období francouzskou pů- vodní i překladovou literární tvorbu preferovaly. Pro recepci španělského rytířského románu v českém prostředí byla obliba francouzských verzí navíc velice důležitá i proto, že kulturní transfer francouzské překladové literatury se neuskutečňoval jen přímo, ale velmi často právě zpro-

252 středkovaně přes německé kulturní prostředí – německé překlady a adaptace zá- vislé na francouzských vzorech i překlady pořizované z originálu šířily španělskou zábavnou prózu do širšího okruhu měšťanských a intelektuálně vzdělaných spole- čenských vrstev zejména v druhé polovině 17. a v 18. století. Francouzské překlady, které v některých případech suplovaly neexistenci německých překladů, v jiných případech byly textovou základnou pro jejich vznik, tak fungovaly v roli zprostředkovatele a přispěly k masovějšímu šíření španělské literatury v českých zemích, a to formou „dvojího“ nebo i „trojího“ transferu. Při těchto transferech docházelo k řadě metamorfóz – nejen jazykových a čistě for- málních, ale také obsahových a ideových a nezřídka i žánrových. Překlady a adaptace, zejména ty, jež prošly německým jazykovým a kulturním prostředím, se vy- značovaly tím, že byly ke změnám obsahovým a ideovým, které s sebou jazykový převod přinášel, mnohem „náchylnější“. Tyto změny byly často doprovázeny změ- nou kulturně politické a literární situace, v níž tyto recepce probíhaly (odlišný lite- rární kontext, jiná estetická pravidla literární a překladové tvorby) a i změnou so- ciálního čtenářského zacílení (odlišné čtenářské recepce).

1. 2. Čeští čtenáři raného novověku a španělský renesanční rytířský román

Čtenáři českých zemí byli tedy handicapovaní v tom, že si španělskou zábavnou literaturu nemohli přečíst v češtině, hlavním mateřském jazyce, tak, jak tomu bylo ve Španělsku, Itálii a Francii. Této handicap s sebou nesl to, že okruh čtenářů špa- nělského renesančního rytířského románu byl do značné míry omezen. Pokud jde o sociální profil čtenářstva, konstatujeme, že recepce španělského renesančního rytířského románu probíhala v prostředí vzdělanějších vrstev čtená- řů. Tvořila je vyšší i nižší šlechta, výjimečně čtenáři z církevního prostředí a také příslušníci vzdělané měšťanské inteligence (úředníci, obchodníci, řemeslníci, svo- bodná povolání, osoby literárně činné apod.), kteří však měli jen nepatrné zastou- pení. Sledovaný žánr byl tedy šířen především v prostředí aristokratických kon- zumentů, kteří nejenže byli pro četbu jazykově vybaveni, ale které rytířské příběhy oslovovaly svým obsahem (středověké ideály rytířstva jim nebyly neznámy). K jeho recepci docházelo většinou až od druhé poloviny 16. století, oproti románským ze-

253 mím se zpožděním zhruba půl století (podobně tomu bylo i s recepcí jiných děl španělské renesanční literatury). V importované španělské literatuře byla zastoupeny prakticky všechny hlavní tituly španělského renesančního rytířského románu, které doplňovala díla dalších druhů zábavné španělské prózy (zejména kratší rytíř- ské prózy, pastýřské a pikareskní romány) a také poezie (překlady italských rytíř- ských eposů a též jejich španělské básnické imitace). Soudobí čeští čtenáři pojímali prozaický fiktivní žánr rytířského románu především jako rekreativní historickou četbu (hlavně v případě Amadíse de Gaula a románů palmerínovského cyklu). Jeho sepětí s domácí národní literární tradicí na rozdíl od čtenářů v románských zemích příliš nevnímali. Svůj podíl na tom měla jak cizí jazyková podoba děl, tak také geografická vágnost lokalit, kde se odehrával děj, a ono„bezčasí“ vyprávěných příběhů. Poněkud v jiném světle se jeví recepce Cervantesova „chef-d´oeuvre“. Don Quijote byl čten samozřejmě především jako román zábavný, ale také jako směs fikce a reality, Cervantesův ironický přístup k popisované skutečnosti umožňoval různá ideová vyznění recepce, a to v závislosti na době a osobě čtenáře, na jazykové verzi i na obsahových a ideových posunech, k nimž při překladech a adaptacích docházelo. Čtenářská recepce měla různé polohy – pohybovala se od zábavnosti ke tragikomičnu, či komičnu a parodii a dílo bylo chápáno jednou jako příběh o bláznivém a směšném rytíři pomateném škodlivou četbou, podruhé jako román přinášející poučení, zejména pokud jde o obecné lid- ské ideály a morální zásady. Český čtenář- intelektuál byl tedy schopen číst tuto produkci jak v původním jazyce díla, tak v překladech do jiných živých jazyků (italštiny, francouzštiny či němčiny), které vzhledem ke kulturní historické tradici ovládal. Importovaná knižní produkce jej natolik uspokojovala, že necítil potřebu iniciovat vznik jazyko- vě české překladové tvorby. Tato naše tvrzení lze doložit dochovanými knižními exempláři či tituly zapsanými v knižních librářích a inventářích nedochovaných knižních sbírek. Zúžení sociální základny čtenářského konzumu však nepředstavovalo jedinou odlišnost čtenářské recepce španělského renesančního rytířského románu v románských a v českých zemích 16.–18. století. Zúžení se týkalo také pohlaví čte- nářů. Ve středoevropském kontextu bylo zastoupení čtenářek (žen a dívek) velmi malé, dokonce lze tvrdit, že takřka nulové. V českých zemích četly ženy tento žánr patrně výjimečně; o čtenářské recepci lze hovořit snad jen v případě vzdělaných

254

šlechtičen (ovšem pro tuto domněnku chybí písemné doklady), nebo aristokratic- kých rodin, kde ženy mohly vnímat rytířské příběhy jiným způsobem než četbou – poslechem předčítaného textu. Každopádně se v české literatuře nesetkáme s takovým fenoménem, jakým byla literární kritika četby rytířských románů ohro- žujících mravní profil mladých žen a dívek, tak typická pro románské literární pro- středí. Žádnou zmínku o škodlivosti a neužitečnosti četby rytířských románů nenajdeme ani v česky psaných výchovně-vzdělávacích příručkách určeným ženám a dívkám. Důvodem malé rozšířenosti španělské zábavné prózy v českém prostředí byl vedle její nulové existence v podobě překladů do mateřského jazyka především charakter vydávané domácí dobové literatury, která odrážela politické a nábožen- ské poměry v českých zemích. Původní i překladová renesanční literatura měla na konci 16. století a v době předbělohorské obecně velice malé zastoupení; převládala literatura nábožensko-didaktická, polemická a literatura politická. Domácí zábav- nou jazykově českou literární produkci určenou širší veřejnosti (čtenáři nižších a středních sociálních vrstev), původní i překladovou, reprezentovaly úspěšně knížky lidového čtení a kratších prózy didaktického rázu inspirované spíše literaturou exemplovou než renesanční literaturou evropskou. Neexistence široké čtenářské základny a malá rozvinutost domácí renesanč- ní literatury v českých zemích je hlavní příčinou slabé a omezené recepce španělské zábavné literatury Zlatého věku. Potřeby aristokratických čtenářů, případně čtená- řů intelektuálně vzdělaných, import knih ze zahraničí dostatečně pokryl.

2. Španělský renesanční rytířský román a české země na konci 18. a v první polovině 19. století

První jazykově české překlady španělské beletrie, které vznikají od třicátých let 19. století, reprezentují vedle španělských romancí, dramat Calderónových překlady děl prozaických. Jsou to Cervantesovy Příkladné novely a román Don Quijote a ry- tířský román Amadís de Gaula. Zatímco překlady děl Cervantesových vyšly tiskem, u překladu slavného Amadíse de Gaula zůstalo jen u časopiseckých ukázek. Vznik překladů cizojazyčné literatury souvisel, jak je známo, se snahami obrozen- ské generace o obnovu národního kulturního a literárního života, k níž dochází v posledních desetiletích 18. století. Součástí této obnovy bylo i oživení překlada-

255 telské aktivity v českém jazyce a navázání na překladatelské tradice doby předbě- lohorské. Obrozenečtí intelektuálové si byli dobře vědomi toho, v jaké izolaci se české země po více jak dvě staletí nacházely, jaký byl úpadek národního jazyka, literatury i kultury. Jungmannův překladatelský program, který měl pozdvihnout úroveň českého jazyka na úroveň jiných ostatních evropských jazyků a byl nesen více v duchu jazykovém a národně vlasteneckém než uměleckoestetickém, však české literatuře otevřel „okno do Evropy“. Překládání a adaptace stěžejních děl svě- tové literatury představovaly jednu z možností, jak seznámit české čtenáře s literaturou a kulturou jiných národů a zároveň je pobavit a vzdělat (didaktický prvek poučení byl vždy přítomen). Domnívám se, že překlady španělské renesanční literatury byly vedle pře- kladů z literatury italské jednou z prvních překladatelských priorit mladé obroze- necké literatury (Cervantesův román byl obrozencům znám v německé podobě a o jeho překladu do češtiny uvažovalo hned několik spisovatelů). Překládání bylo ne- pochybně usnadněno skutečností, že se na konci 18. století daly „do pohybu“ histo- rické knižní fondy uchovávané do té doby převážně v církevních a šlechtických knihovnách. Právě na konci 18. století měnily knižní sbírky svoje majitele zrušením klášterních knihoven a knihoven jezuitských kolejí i velkorysými dary vlastenecky uvědomělé šlechty. Knihy byly přemísťovány z církevního a šlechtického prostředí do veřejných knihovních institucí, kde k nim vzdělaní zájemci měli přístup (zveřej- nění karolinské a klementinské knihovny, otevření Strahovské knihovny veřejnosti, vznik knihovny Národního muzea apod.). Aristokratické knihovny, budované po staletí, knižní sbírky přístupné do té doby jen úzké vybrané vrstvě čtenářů, se ote- vírají pro české obrozenecké vzdělance i nově vzniklou českou inteligenci, která má tak možnost seznámit se s evropskou cizojazyčnou literaturou starší doby. Šlech- tické a často i církevní knižní sbírky uchovaly také velké bohatství cizojazyčné im- portované zábavné literatury, z nichž mohli první překladatelé čerpat pro svoje překlady do mateřského jazyka, kde našli originály beletristických děl, které se chystali přeložit, a kde se mohli poučit o historii, geografii a kulturních reáliích té či oné geografické oblasti.

256

2. 1. Čtenáři španělské zábavné prózy Zlatého věku na konci 18. a v první polovině 19. století

Na konci 18. století měli zájemci z řad čtenářů možnost si číst španělskou zábavnou renesanční literaturu (nejen prózu) jak v originále, tak v překladech. Originální edice ve španělštině pocházející z 16. a 17. století byly k dispozici v rodových šlech- tických knihovnách, pokud je jejich předkové nějakým způsobem koupili či získali. Bibliofilové z řad aristokracie si v mnoha případech do knihovny pořizovali nová kritická vydání těchto děl ve španělštině (je to případ Ibarrova akademického vy- dání Dona Quijota z roku 1780, který si z Madridu přivezl např. rakouský velvyslanec kníže August Antonín Josef Isidor z Lobkowicz), ale většinou se spokojili s překlady (nejčastěji ve francouzštině či němčině). Rytířské romány, jež koncem 18. století zažily jisté vydavatelské a čtenářské znovuoživení v různých adaptacích nebo v různě upravených a komentovaných verzích, zaujaly především milostnou tématikou příběhů (vděčným tématem byl Amadís de Gaula). Tyto příběhy si četly, jak víme, také vzdělané šlechtické dámy, které ovládaly francouzštinu i němčinu. K popularitě rytířských románů a rytířských eposů přispěla četná hudebně dramatic- ká divadelní představení. Svoji popularitu si mezi šlechtickými čtenáři udržoval ta- ké Cervantesův román, který si získával i čtenáře z nižších vrstev – četli jej jak ně- mecky, tak francouzsky. Nastupující generace české inteligence zprvu tato díla vlastnila (nebo četla) také v němčině, francouzštině a ve výjimečných případech i ve španělštině (viz zmiňovaný výtisk sevillského vydání rytířské prózy Historie o Olivierovi Kastil- ském z roku 1510 v knihovně Pavla Josefa Šafaříka). Ovšem potřeba četby v mateřském jazyce v národně vlastenecké spisovatelské obci narůstala. Se vznikem prvních překladů se od třicátých let 19. století formuje nová čtenářská obec, jíž byly první české překlady světové literatury, španělskou nevyjímaje, určeny. Tvoři- la je nastupující národně uvědomělá generace vzdělanců z měšťanských a venkov- ských vrstev zahrnující v daleko větší míře již i ženy a mládež. S ohledem na sociál- ní, vzdělanostní i věkovou rozrůzněnost čtenářů probíhá zpřístupňování klasických děl světové literatury dvojím způsobem: jednak v podobě reprezentativních pře- kladů vzniklých především na základě národně vlasteneckých záměrů (řada z nich vyšla formou ukázky nejdříve časopisecky) a jednak volných adaptací, které si kla- dly za cíl pobavit a také jistým způsobem i poučit (zejména mladou generaci).

257

2. 2. Překladatelé a obrozenecká překladatelská praxe při zprostředko- vání španělské zábavné prózy Zlatého věku českým čtenářům

První pokus o překlad španělské zábavné renesanční prózy byl, jak víme, pokus Puchmajerův o přeložení pikareskního románu Lazarillo z Tormesu. Román pře- kládal Puchmajer společně se svým druhem ze studií v letech 1791–1795 sice ze španělštiny, kterou patrně příliš neovládal (překládal za pomocí slovníku v univerzitní knihovně), ale cílovým jazykem překladu nebyla čeština, ale němčina. To jen potvrzuje nám známý fakt, že němčina byla ještě v na počátku obrození vnímána jako jazyk mateřský. Němčina sloužila při překladu také jako zprostřed- kovací jazyk, společně s francouzštinou. Z těchto dvou jazyků obrozenečtí překla- datelé při překládání děl španělské literatury vycházeli nejčastěji. Překladatelské začátky obrozenců byly tedy poznamenány překládáním „z druhé ruky.“ Takto ve své překladatelské praxi postupoval i Josef Bojislav Pichl. Cervantesovy Novelas ejemplares přeložil z francouzského zpracování Florianova (vědom si však nedostatků jeho překladu). Dona Quijota překládal údajně sice s přihlédnutím k verzi španělské, opět především z Florianova překladu románu a z německé verze díla. Podobně zřejmě postupoval i Kristián Stefan, překladatel druhého dílu románu. Německé a francouzské verze španělských děl byly také nej- častějšími dostupnými předlohami, které se překladatelům nabízely. V knižních sbírkách 18. století jednoznačně převažovaly a nebyl problém si je opatřit. Ze kterých předloh vycházel ve své adaptaci Cervantesova románu pro mlá- dež plodný popularizátor, spisovatel a překladatel Josef Pečírka, známo není. Jeho adaptace Bláznivý rytíř, která vyšla roku roku 1864 bez uvedení autora, byla časo- vě vůbec první, která české čtenáře seznamovala knižně s příběhem Dona Kychota a jeho sluhy Sanča jako celku. Pečírkova kniha, obsahující v podtitulu o jaký typ četby se jedná („Kratochvilné čtení pro lid“), zcela zapadla do stylu dobové zábav- né vzdělávací literatury, která byla typická pro publikace Krameriovy České expedice. Pečírkova volná a značně počeštěná dobová adaptace měla čtenářský úspěch, a tak nepřekvapí, že cervantesovská látka byla vděčnou látkou i pro další pozdější volné adaptace určené především mladým či méně zkušeným čtenářům (např. Ka- belíkova adaptace Dona Quijota z roku 1897 aj.). Většina obrozeneckých i post- obrozeneckých překladatelů děl světové literatury se však touto cestou naštěstí ne- vydala.

258

Vývoj překládání postupně směřoval k překladu podle originálu (a ne z „z druhé ruky“), k nalezení adekvátní či optimální jazykové, popř. veršové formy překladu tak, aby výsledné dílo bylo v souladu s originálem, ale zároveň bylo psá- no přirozeným a srozumitelným jazykem toho národního společenství, do jehož li- terárního a kulturního kontextu se začleňovalo (jazykové a veršové experimenty podobné Žákově překladu Tassova eposu byly rovněž slepou uličkou). Ambice překladatelů i vydavatelů českých verzí světové literatury byly v polovině 19. století přece jen vyšší, než jak tomu bylo a počátku národního obro- zení. Překladatelskou praxí a realizací vynikajících i méně zdařilých překladů byly postupně zformulovány estetické zásady překládání, které umožnily další kvalita- tivně vyšší úroveň překladů, jež vznikaly ve druhé polovině 19. století a které posu- nuly dějiny českého překladu o kus dopředu. Zajímavé a na svoji dobu v českém kontextu značně moderní překladatelské názory zastával redaktor, literární kritik, překladatel a editor757 Jakub Malý (1811–1885) ve stati uveřejněné v časopise Českého musea roku 1854 a nazvané O překládání klasiků se zvláštním zřetelem na Shakespeara. Malý vidí rozdíl v pře- kládání zábavných děl soudobých a překladech klasických děl starší literatury. U děl soudobých, jejichž účelem je „zábava s jakýmsi mravoučným podkladem“, překladateli stačí dílo přeložit tak, „aby čtenářům svým dal do ruky knihu, která by je v též míře bavila jako originál“. Překladatel nemůže postupovat při překladu těchto děl jako filolog a snažit se o doslovnou věrnost originálu, protože to by bylo „nemístné, směšné, ano nemotorné“. Při překladu děl klasické světové literatury si však podobnou volnost nemůže dovolit: … „překladatel Cervantesa neb Boccaccia … nepřekládá pro veliké obecenstvo pouze zábavu vyhledávající, jeho čtenářsto bude přemýšleti výše, zajímati se interesem historickoliterárním“. Překladatel by měl podle Malého v takových případech „zachovati barvitost jak lokální, tak časo- vou, aby nám podal věrný obraz doby dávno minulé, s jejíž památkou se zabý- váme.“ A měl by brát ohled na kulturní historii: “Že překládání nových cizojazyč- ných románů nemá žádný jiný účel, než k jakému původně sepsány byly, totiž zá- bavu čtenářstva, každý tuším bez odporu přisvědčí. Jinak ale se má věc, překlá- dají-li se novely Cervantesovy, Boccacciovy anebo dokonce povídky Heliodorovy. Tu k účelu pouhé zábavy přistupuje účel historický v té míře, v jaké jsou od nás

757 Ve 40. a 50. letech byl redaktorem Květů, Poutníka a Pražského prostonárodního listu a v letech 1835–1844 a 1845–1847 vydával Bibliotéku zábavného čtení. 259 vzdálení časové, ve kterých a pro které onino spisovatelé vypravovali. Obecen- stvo Cervantesovo bylo podstatně jiné nežli nynější čtenářstvo románů, veřejné i soukromé poměry tehdejší společnosti velice lišily se od nynějších, stupeň kultur- ního vyvinutí byl jiný, jiné idey a snahy vládly světem, zkrátka celý duch času byl jinačí. Jest tedy věc přirozená, že při nynějších tak velmi změněných okolnostech a zcela jiném vkusu novely Cervantesovy nemohou nám poskytnouti pouhé zába- vy v takové míře jako plody moderních romanopisců; zato ale nabývají v našich očích zajímavosti jiné, že jsou obrazem svého věku a ducha tehdáž panujícího – přistupuje tu již interes historický. 758 Názor Jakuba Malého na to, jak by ideální překlad měl vypadat, řeší věčné překladatelské dilema, které řešili již antičtí překladatelé a které trápí i překladate- le současné: jak zůstat věrný originálu, nezradit jeho jazyk ani duch originálu a při- tom vytvořit překlad srozumitelný, překlad, který bude schopen tvůrčím způsobem zprostředkovat originalitu původního díla čtenářům jiného jazyka, národa a jiné doby a vyvolat podobný estetický zážitek, jaký měli čtenáři při četbě originálu. „Co se týče důkladného porozumění originálu v ohledu na jeho ducha vůbec i a jed- notlivé jeho krásy, to záleží předně v tom, aby překladatel pojal vše, v čem se jeví ona výtečná tvořivost původce, která činí dílo klasickým, nic z toho nepřehlédna; pak aby nehledal v originálu více, nežli v něm skutečně leží.“759 *** Cizí produkce španělské literatury Zlatého věku dorazila do českého prostředí s určitým zpožděním, ale od druhé poloviny 16. století bylo její šíření na středoev- ropském trhu intenzívnější. Import a pronikání k širšímu okruhu čtenářů kulminuje v první polovině 17. století. Čtenářská veřejnost v českých zemích držela vícemé- ně krok s evropskou recepcí, co týká kvantity i kvality akvizic soudobé španělské literatury; reprezentativně v nich byly zastoupeny také všechny hlavní tituly literatury rekreativní, včetně španělského renesančního rytířského románu. Španělské originály převládaly v době předbělohorské, v druhé polovině 17. století a po celé 18. století v importu dominovaly tisky ve francouzštině a němčině (řadu z nich tvo- řily reedice literatury španělského Zlatého věku). I když tato originální i cizojazyč- ná španělská zábavná literatura byla šířena a čtena především v aristokratickém prostředí, méně pak v intelektuálních vrstvách měšťanského obyvatelstva a pro-

758 Citováno podle LEVÝ, Jiří. České teorie překladu. Díl 2., op. cit., s. 15–16. 759 Tamtéž, s. 19. 260 středí církevním, a české překlady zábavné španělské prózy byly čtenářům k dispozici až v první polovině 19. století, kdy se staly součástí domácí literatury a velmi rychle zdomácněly, nelze říci, že by hrála marginální úlohu. Povědomí o znamenitosti španělské literatury Zlatého věku přetrvalo i v době pobělohorské, zejména díky kulturní i literární aktivitě spisovatelů z řad církevních řádů, díky ústní lidové slovesnosti šířící kult španělských světců hluboko do 18. století. To, že první české překlady vznikly relativně velmi pozdě, bylo dáno jednak neblahou politickou a kulturní situací po třicetileté válce i tuhou protireformační orientací země. Ta překlady zábavné literatury v návaznosti na literaturu rene- sanční pochopitelně nepodporovala. Vzhledem k tomu, že již v době předbělohor- ské její rozvoj brzdilo preferované vydávání literatury ideologicko-náboženské, literatury didaktické i polemických spisů reformačních a protireformačních autorů, které reagovalo na čtenářskou poptávku, nelze se tomuto zpoždění příliš divit. No- vá nastupující obrozenecká generace se snažila tento handicap dohnat, což nebyl lehký úkol. Zejména vzhledem k česky hovořícím čtenářům, kteří sice dychtili po zábavné literatuře, ale především v podobě knížek lidového čtení, na něž byli zvyklí a které pro ně vydávala Krameriova Česká expedice, česká obdoba francouzské Bibliothèque bleue. Je samozřejmě škoda, že importovaná originální i cizojazyčná španělská literatura Zlatého věku bohatě zastoupená ve šlechtických knižních sbírkách nebyla k překladům využita o dvě stě padesát nebo tři sta let dříve. To jsou však zákonitos- ti literárního dění, které je ovlivněno specifickou politicko-ekonomickou, ná- boženskou situací a kulturně vzdělanostní úrovní společnosti českých zemí, zákoni- tosti, které nelze změnit.

261

SEZNAM PRAMENŮ A POUŽITÉ LITERATURY*

AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La doncellas seductoras y requeridoras de amor en los libros de caballerías españoles. Revista Voz y Letra, XV/1, 2004, s. 3–24.

AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La recepción de los libros de caballerías en el siglo XVI: a propósito de los lectores en el Quijote [online]. Literatura: teoría, historia, crítica no. 7, 2005, s. 45–68 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

AGUILAR PERDOMO, María del Rosario. La arquitectura maravillosa en los libros de caballerías españoles: a propósito de castillos, torres y jardines. Lingüística y Literatura 28, No. 51, 2007, s. 127–148.

AGUILAR PERDOMO, María del Rosario, LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Antología de libros de caballerías españoles. Bogotá: Norma, 2008.

AIZPURU, Pilar Gonzalbo. Leer de la infancia a la vejez. El buen orden de las lecturas en la Colonia. In Leer en Tiempos de la Colonia. Imprenta, bibliotecas y lectores en la Nueva España. Comp. Idalia García, Pedro Rueda Ramírez [online]. México: UNAM, 2010, s. 21–54 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lu- cía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Cultura- les, 2008.

Les Amadís en France au XVIe siècle. Actes du XVIIe Colloque international du Centre de Recher- ches V.-L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris-Sorbonne. Paris: Éditions Rue d´Ulm, Presses de l´Ecole normale supérieure, 2000.

Un amateur de romans de chevalerie, le peintre Daniel Dumonstier. Exposition, Bibliothèque Ma- zarine, 17 juin – 29 juillet 2009. Paris: Bibliothèque Mazarine, 2009.

L'aube de la modernité 1680–1760. Sous la direction de Peter-Eckhard Knabe, Roland Mortier et François Moureau [online]. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 2002 [cit. 5. břez- na 2013]. Dostupné částečně z www: .

BAĎURA, Bohumil. Los Borja y el Reino de Bohemia. Iberoamericana Pragensia 39, 2005 [vyd. 2006], s. 43–72.

BALETKA, Tomáš. Rytířská kultura a recepce dvorské epiky na Moravě ve 14. a 15. století. In Ad vitam et honorem Jaroslao Mezník. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmde- sátým narozeninám. Brno: Matice moravská 2003, s. 491-496.

BALSAMO, Jean, CASTIGLIONE MINISCHETTI,Vito, DOTOLI, Giovanni. Les traductions de l'italien en français au XVIe siècle. Fasano: Schena; Paris: Hermann, 2009.

BAQUERO ESCUDER, Ana L. Menéndez Pelayo, historiador de la novela. In Orígenes de la novela. Estudios. Ponencias presentadas al congreso I Encuentro Nacional. Centenario de Marcelino Menéndez Pelayo celebrado en Santander los días 11 y 12 de diciembre de 2006. Raquel Gutiérrez Sebastián (ed.lit.), Borja Rodríguez Gutiérrez (ed.lit.) [online]. Santander: Servicio de Publicaciones de la Universidad de Cantabria, Sociedad Menéndez Pelayo, 2007, s. 45–70 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

* Některé tituly (zejm. ty, které dokládají citace nebo které byly využity minimálně) jsou citovány pouze v poznámkovém aparátu.

262

BARANDA, Nieves. Las lecturas femininas. In Historia de la edición y de la lectura en España, 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François Lopez, Jean-François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003, s. 160–161.

BARDON, Maurice. "Don Quichotte" en France au XVIIe et au XVIIIe siècle (1605–1815). Paris: Librairie Ancienne Honoré Champion, 1931. 2 sv.

BARET, Eugène. De l'Amadis de Gaule et de son influence sur les mœurs et sur la littérature au XVIe et au XVIIe siècle, avec une notice bibliographique. Deuxième édition [online]. Paris: Firmin- Didot, 1873 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

BELTRÁN, Rafael. "Simiente de cizaña": sobre la relación entre el episodio de la Viuda Reposada (Tirant lo Blanch) y el canto V del Orlando furioso [online databáze]. Dostupné z www: .

BENNASSAR, Bartolomé. Un siècle d'or espagnol (vers 1525–vers 1648). Paris: Robert Laffont, 1982.

BENSOUSSAN. Albert. Traducir el Quijote. In Cervantès et la France. Réd. Eduardo González Calleja ... Dir. de la publ. Jean-Pierre Étienvre [online]. Madrid: Casa de Velázquez, 2007 (Mélan- ges de la Casa de Velázquez No. 37–2, 2007, s. 11–31 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

BERMAN, Antoine De la translation à la traduction [online]. TTR: traduction, terminologie, réda- ction, vol. 1, No. 1, 1er semestre 1988, s. 23–40 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Biblioteca de Autores Españoles desde la formación del lenguaje hasta nuestros días. Libros de caballerias, con un discurso preliminar y un catálogo razonado por Don Pascual de Gayangos [online]. Madrid: M. Rivadeneyra, 1857 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Biblioteca Virtual Miguel Cervantes. [online databáze]. Fundación Biblioteca Virtual Miguel de Ce- rvantes. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Bibliotheca classica, sive Catalogus officinalis, in quo singuli singularum facultatum ac professionum libri, qui in qua vis fere lingua extant, ... Omnia & singula, colligente ac disponente M. Geor- gio Draudio. Anno M.DC.XXV. Francofurti ad Moenum: impensis Balthasaris Ostern, 1625.

BIDEAUX, Michel. Conclusions. In Les Amadís en France au XVIe siècle. Actes du XVIIe Colloque international du Centre de Recherches V.–L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris- Sorbonne. Paris: Éditions Rue d´Ulm, Presses de l´Ecole normale supérieure, 2000, s. 207.

BINKOVÁ, Simona. Hispanika a portugalika ve Strahovské knihovně. Strahovská knihovna, 20– 21, 1985–1986 [vydáno 1990], s. 95–109.

BLANCO, Emilio. El castellano y las otras lenguas: traducción. In Historia dela edición y de la lectura en España 1472–1914. Dirs. Víctor Infantes, François López y Jean-François Botrel, Mad- rid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003, s. 180–187.

BLOM, Helwi. La présence de romans de chevalerie dans les bibliothèques privées des XVIIe et XVIIIe siècles. In Mémoire des chevaliers: édition, diffusion et réception des romans de chevalerie du XVIIe au XXe siècle. Actes du colloque international organisé par l'École nationale des chartes, l'Université de Reims Champagne-Ardenne, Centre de recherche sur la transmission des modèles littéraires et esthétiques et la Médiathèque de l'agglomération troyenne. Réunis par Isabelle Diu, Élisabeth Parinet et Françoise Vielliard. Paris: École des chartes, 2007, s. 51–67.

BOGNOLO, Anna. Il „Progetto Mambrino“. Per un´esplorazione delle traduzioni e continuazioni italiane dei Libros de caballerías. Rivista di Filologia e Letterature Ispaniche VI, 2003, s. 191–202.

263

BOGNOLO, Anna. Libros de caballerías en Italia. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 333–342.

BOGNOLO, Anna. Vida y obra de Mambrino Roseo da Fabriano, autor de libros de caballerías [online]. eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010, s. 77–98 [cit. 5. března 2013]. Do- stupné z www: .

BOUHOURS,Dominique. Entretiens d’Ariste et d’Eugène [online]. Paris: Sébastien Marbre- Cramoisy, 1671 (La Langue françoise. Second Entretien) [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

BURKE Peter. Jazyky a společenství v raně novověké společnosti. Praha: Lidové noviny 2011.

BURKE, Peter. Culturas de traducción en la Europa moderna. In La traducción cultural en la Eu- ropa moderna. Ed. Peter Burke, R. Po-Chia Hsia. Trad. de Jesús Izquierdo Martín y Patricia Arroyo Calderón, Madrid: Ediciones Akal, S. A., 2010, s. 11–44.

BUSSO, Johann. Catalogus Bibliothecae Nicolsburgensis, 1646. Královská knihovna Stockholm, sign. U 377.

BŮŽEK, Václav. "Rytířské kratochvíle" na místodržitelském dvoře arciknížete Ferdinanda. In Ad vitam et honorem Jaroslao Mezník. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesá- tým narozeninám. Brno: Matice moravská 2003, s. 653–662.

BŮŽEK, Václav. Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem. Šlechta z českých zemí na cestě ke dvorům prvních Habsburků. České Budějovice: Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, 2006, s. 174–200.

BŮŽEK, Václav. Zrcadlo ctností, bohů a rozkoší: Sebeprezentace Ferdinanda Tyrolského v rytíř- ských kratochvílích. Studia Rudolphina 6, 2006, s. 45–58.

CACHO BLECUA, Juan Manuel. Recepción y bibliografía de la literatura caballeresca. „Amadís“, base de datos de Clarisel (clarisel.unizar.es). In De la literatura caballeresca al „Quijote“. Coord. Juan Manuel Cacho Blecua; eds. Ana Carmen Bueno Serrano; Patricia Esteban Erlés; Karla Xioma- ra Luna Mariscal. Zaragoza: Prensas Universitarias de Zaragoza, 2007, s. 115–140.

CACHO BLECUA, Juan Manuel. Novelas de caballería. In Orígenes de la novela. Estudios. Ponen- cias presentadas al congreso I Encuentro Nacional. Centenario de Marcelino Menéndez Pelayo celebrado en Santander los días 11 y 12 de diciembre de 2006. Raquel Gutiérrez Sebastián (ed.lit.), Borja Rodríguez Gutiérrez (ed.lit.). Santander: Servicio de Publicaciones de la Universidad de Can- tabria, Sociedad Menéndez Pelayo, 2007, s. 133–222.

CACHO BLECUA, Juan Manuel. Iconografía amadisiana: las imágenes de Jorge Coci [online]. eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010, s. 1–27 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www:

CALDICOTT, Edric. De Don Quichotte à Dom Juan. Les étapes d'une inversion ironique [online]. Cahiers de l'Association internationale des études françaises, 1996, n°48, s. 205–223 [cit. 5. břez- na 2013]. Dostupné z www: .

CANAVAGGIO, Jean. Don Quichotte, du livre au mythe Quatre siècles d’errance. Paris: Fayard, 2005.

Carátula de la edición virtual de la Historia verdadera de la conquista de la Nueva España de Bernal Diaz del Castillo [online]. Presentación de Chantal López y Omar Cortés. Biblioteca Virtual

264

Antorcha [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CASTIGLIONE, Baldassarre. Los quatro libros del cortesano compuestos en italiano por el conde Balthasar Castellon; y agora nueuamente traduzidos en lengua castellana por Boscan. Barcelona: por Pedro Montpezat, 1534.

Catalogo de los libros españoles les que se venden en casa de Egidio T´Serstevens, mercador de libros … en Brusselas. [Brusselas]: T´Serstevens s. a. [po 1650?].

Catalogus novus nundinarum autumnalium Francofurti ad Moenum, anno M.D.LXXXIX celebratarum … Frankfurt am Mayn: durch Nicolaum Basscum, 1589.

Catalogus Bibliothecae Hoffmannianae. Post 1656. Moravská zemská knihovna, sign. Mk 48.

CÁTEDRA, Pedro M. Nobleza y lectura en tiempos de Felipe II. La biblioteca de don Alonso Osorio, Marqués de Astorga. Valladolid: Junta de Castilla y León, 2002.

CÁTEDRA, Pedro M., ROJO, Anastasio. Bibliotecas y lecturas de mujeres. Siglo XVI. Salamanca: Instituto de Historia del Libro y de la Lectura, 2004.

CAYUELA, Anne. Las justificaciones y críticas de lectura. In Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François Lopez, Jean-François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003, s. 171–177.

CAZAURAN, Nicole. Amadis de Gaule en 1540: un nouveau „roman de chevalerie“?. In Les Amadis en France au XVIe siècle au temps de la Renaissance. Ed. Nicole Cazauran et Michel Bideaux. Pa- ris: Éditions rue d'Ulm: Presses de l'Ecole Normale Supérieure 2000, s. 21–39.

CERDA, Juan de la. Libro intitulado, vida política de todos los estados de mugeres: en el qual se dan muy prouechosos y christianos documentos y auisos, para criarse y conseruarse deuidamen- te las mugeres en sus estados ... compuesto por el P. F. Iuan de la Cerda... [online]. Alcalá de Henares: en casa de Iuan Gracián ..., 1599 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Histoire de l'admirable don Quixotte de la Manche. Amster- dam: chez Abraham Wolfgang, 1692. 2 díly. Knihovna Národního muzea, sign. 98 L 60.

CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Don Quijote. [Přel. J. B. Pichl]. Květy 1840, 30, s. 233–235 a Květy 1840, 36, s. 282–285.

CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Bláznivý rytíř: Kratochvilné čtení pro lid. Dle španělského románu Don Quixote de la Mancha vzdělal a vydal Josef Pečírka. Praha: nákladem vydavatelovým (tiskem Jaroslava Pospíšila), 1864.

CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Díl 1.–2. Přel. Zdeněk Šmíd. Praha: Svoboda, 1982. 2 sv.

CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Cerwantesowy Nowely. Praha: Jan Hostivít Pospíšil, 1838.

Cervantès et la France. Réd. Eduardo González Calleja ... Dir. de la publ. Jean-Pierre Étienvre. [online]. Madrid: Casa de Velázquez, 2007 (Mélanges de la Casa de Velázquez No. 37–2, 2007). [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CIORANESCU, Alexandre. L'Arioste en France des origines à la fin du XVIIIe siècle. Paris: Presses modernes, 1938.

CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du seizième siècle. Paris: Klincksieck, 1959.

265

CIORANESCU, Alexandre. Bibliographie de la littérature française du dix-septième. Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1966. 3 sv.

CIORANESCU, Alexandre. Le masque et le visage. Du baroque espagnol au classicisme. Genève: Librairie Droz, 1983.

CLARISEL. Bases de datos bibliográficas [online databáze]. Universidad de Zaragoza. Departamen- to de Filología Española Responsables: Juan Manuel Cacho Blecua y María Jesús Lacarra con la colaboración del Centro de Documentacion Científica. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Coleccionismo y bibliotecas (siglos XV–XVIII). Dirigido por María Luisa López-Vidriero y Pedro M. Cátedra; edición al cuidado de Ma. Isabel Hernández González. Salamanca: Ediciones Uni- versidad de Salamanca, 1998.

CORMIER, Jacques. La Continuation de l'histoire de l'admirable Don Quichotte de la Manche de Robert Challe: Cervantès trahi ou compris? [online]. In Cahiers de l'Association internationale des études francaises, 1996, N°48, s. 263–282. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

COUDERC, Christophe. Don Quichotte et Sanche sur la scène française (XVIIe et XVIIIe siècles). Mé- langes de la Casa de Velázquez, 37–2, 2007, s. 33–49. Dostupné z www: .

CURTO HERRERO, Federico Francisco. Los libros de caballerías en el siglo XVI. In LÓPEZ ES- TRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001, s. 289–290.

ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. 2. Podzim středo- věku a renesance. K vyd. připravil … Otakar Mališ. Jinočany: H & H., 1998.

Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Ed. Simona Binková, Josef Poli- šenský. Praha: Odeon, 1989.

DADSON, Trevor J. Libros, lectores y lecturas. Madrid: Arcos/Libro S. L., 1998.

DEIMIER, Paul de. L´Academie de l´art poetique, où par amples raisons, demonstrations, nouvelles recherches, examinations et authoritez d'exemples sont vivement esclaircis et deduicts les moyens par où l'on peut parvenir à la vraye et parfaicte connoissance de la poësie Françoise … [online]. Paris: Jean de Bordelaux, 1610 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Dějiny české literatury. II. Literatura národního obrození. Red. svazku Felix Vodička. Praha: Na- kladatelství Československé akdemie věd, 1960.

DEMATTÈ, Claudia. Teatro de tema caballeresco. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 271–277.

DÍAZ-MAS, Paloma. El romancero caballeresco. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 245–250.

DINGENAUER, Georg. Catalogus librororum. Instructissimae iuxta atque locupletissimae Biblio- thecae. Illustrissimi Principis et Domini, Domini Francisci Cardinalis a Diettrichstein. In Arce Ni- colspurgensi. FF. a Georgio Dingenauero. Brno: Moravský zemský archiv, Cerroniho sbirka G 12, II, č. 117.

266

DOBENESQUE, Étienne. Style et traduction au XVIe siècle. Littérature, N°137, 2005. La singulari- té d'écrire aux XVIe–XVIIIe siècles [online]. Textes réunis par Anne Herschberg-Pierrot & Olivia Rosenthals, s. 40–54 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

DOLET, Etienne. La Maniere de bien traduire d´une langue en aultre [online]. Lyon: par Francoys et Claude Marchant freres, 1547 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

DOTOLI, Giovanni. Traduire en français du Moyen-Âge au XXIe siècle. Théorie, pratique et philosophie de la traduction. Paris: Hermann, 2010.

Dramaturgia festiva y cultura nobiliaria en el Siglo de oro. Coordinado por Bernardo J. García García y María Luisa Lobato López. Madrid: Iberoamericana; Frankfurt am Main: Vervuert, 2007.

DU BELLAY, Joachim. La Deffence, et illustration de la langue francoyse [online]. Imprimé à Pa- ris pour Arnoul L'Angelier, 1549 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

DUCHÉ-GAVET, Véronique. L´Espagne au miroir du roman (1525–1608). La cultura del otro. Español en Francia, francés en España. La culture de l'autre. Espagnol en France, français en Espagne. Coord. por Manuel Bruña Cuevas, et al. [online]. Sevilla: Departamento de Filología Francesa de la Universidad de Sevilla, APFUE, SHF, 2006, s. 157–165 [cit. 5. března 2013]. Do- stupné z www: .

EDELMAYER, Friedrich. Jakob Hannibal von Hohenems im Dienst von König Philipp II. von Spa- nien. In Das Montagsforum. Versuche, die Welt zu verstehen. Hrsg. v. Werner Matt, Birgit Brida und Wolfgang Ortner. Dornbirn: Stadtarchiv, 2010, s. 66–77.

EISENBERG, Daniel. Introducción a „Espejo de Príncipes y Cavalleros [El Cavallero del Febo]" de Diego Ortúñez de Calahorra" [online]. In Espejo de Príncipes y Cavalleros [El Cavallero del Fe- bo]" de Diego Ortúñez de Calahorra. Madrid: Espasa-Calpe, 1975, s. XVII–LXXXVIII [cit. 5. břez- na 2013]. Dostupné z www: .

EISENBERG, Daniel. Castilian Romances of Chivalry in the Sixteenth Century: a Bibliography. Londres: Grant & Cutler, 1979.

EISENBERG, Daniel, MARÍN PINA, María Carmen. Bibliografía de los libros de caballerías castellanos. Zaragoza: Prensas Universitarias de Zaragoza, 2000.

El Quijote y los libros de caballerías. In Don Quijote en el Campus. Tesoros Complutenses. Coord. A. Santos Aramburo. Madrid: Universidad Complutense de Madrid, 2005, s. 93–122.

ESMEIN, Camille. Le Traité de l'origine des romans de Huet, apologie du roman baroque ou poétique du roman classique? [online]. In Cahiers de l'Association internationale des études francaises, 2004, n° 56, s. 417–436 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

España en tiempos del Quijote. Antonio Feros y Juan Gelabert, dirs., [auto-res] Fernando Bouza ... [et al.]. Madrid: Taurus, 2004.

ESTREICHER, Karol. Bibliografia polska. T. 1–34. Kraków: W drukarni uniwersyteckiej, 1870– 1939 [online]. Ex bibliotheca Gondomariensi. Inventarios: Edición e identificación. Real Biblioteca [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

FEBVRE, Lucien, MARTIN, Henri-Jean. L’apparition du livre. 3e éd. Postface Frédéric Barbier. Paris: Albin Michel, 1999.

267

FELLER, François-Xavier de. Biographie universelle, ou, Dictionnaire historique des hommes qui se sont fait un nom par leur génie, leurs talents, leurs vertus, leurs erreurs ou leurs crimes, … Nouvelle édition, … par M. Pérennès. Tome sixième. A Paris: chez Gauthier frères et Cie, 1834, s. 279.

FERO, Marc. L´Ancien Régime. Paris: Plon, 2008.

FERRERAS, Juan Ignacio. Nuevos héroes y nuevos horizontes en los libros de caballerías. In RICO LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y críti- ca de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001, s. 141–145.

Fidus interpres. Actas de las Primeras Jornadas Nacionales de Historia de la Traducción. Edición a cargo de Julio-César Santoyo. [León]: Universidad de León, Servicio de Publicaciones, con la colaboración de la Diputación Provincial de León, D. L, 1989.

FIDO, Franco. Viaggi in Italia di Don Chisciotte e Sancio nel Settecento. Farsa, follia, filosofia [online]. Italies, 4, 2000, s. 241–281 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

FIGUEROA, Antonio. La lectura en el otro espacio. In Traducción y adaptación cultural: España- Francia. Ed. M.ª Luisa Donaire y Francisco Lafarga. [online]. Oviedo: Universidad de Oviedo, Ser- vicio de Publicaciones, 1991, s. 21–29 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

FORBELSKÝ, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marrada- se. Praha: Vyšehrad, 2006.

FUČÍKOVÁ, Eliška. Pražský hrad za Rudolfa II. a jeho předchůdců a následovníků (1530–1648). In Rudolf II. a Praha – eseje. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy. Ed. Eliška Fučíková a kol. Praha–London–Milano: 1997, s. 2–71.

FURLAN. Mauri. La Retórica de la Traducción en el Renacimiento – Elementos para la constitu- ción de una teoría de la traducción renacentista (Tesis doctoral) [online]. Barcelona: Universitat de Barcelona, Departament de Filologia Llatina, 2002 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

GAGLIARDI, Donatella. Urdiendo ficciones: Beatriz Bernal, autora de caballerías en la España del XVI. [online]. Zaragoza: Prensas Universitarias de Zaragoza, 2010 [cit. 5. března 2013]. Do- stupné omezeně z www: .

GAGLIARDI, Donatella. Malos libros en la España del XVI: la fábula milesia de Vives a Venegas [online]. Studia Aurea 3, 2008, s. 10 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

GALLEGO, Laura. La difusión oral del Amadís de Gaula [online]. In Tirant: Butlletí informatiu i bibliogràfic, Nº 2, 1999 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

GALVÁN, Luis. Educación, propaganda, resistencia: Literatura y poder en teorías, tópicos y con- toversías de los siglos XVI y XVII. In Autoridad y Poder en el Siglo de Oro. Ignacio Arellano, Chris- toph Strosetzki, Edwin Williamson (eds.) [online]. Madrid: Iberoamericana, 2009, s. 51–88 (zde s. 64) [cit. 5. března 2013]. Dostupné omezeně z www: .

GARCÍA, Pilar Elena. Luis Vives y la traducción. In Fides interpretes. Actas de las Primeras Jor- nadas Nacionales de Historia de la Traducción. Edición a cargo de Julio-César Santoyo. [León]: Universidad de León, Servicio de Publicaciones, con la colaboración de la Diputación Provincial de León, D. L, 1989, s. 172–176.

GARCÍA CÁRCEL, Ricardo. Las Culturas del Siglo de Oro. Madrid: Historia 16, 1998. 2 sv.

268

GERNERT, Folke. El "Baldo" (1542): cuarta parte del ciclo "Renaldos de Montalbán. Edad de oro, tomo 21, 2002 [online]. Madrid: Departamento de Filología Española, Ediciones de la Universidad Autónoma de Madrid, 2002, s. 335–348 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

GIVANEL MAS, Juan, PLAZA ESCUDERO, Luis María. Catálogo de la Colección Cervantina. Vol I. Años 1590–1785. Barcelona: [Casa Provincial de Caridad], 1941.

GÓMEZ REDONDO, Fernando. La literatura caballeresca castellana medieval: el Amadís de Gaula primitivo. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoracio- nes Culturales, 2008, s. 53–79.

GONZÁLEZ, Javier Roberto. Libros de caballería en América. In Amadís de Gaula 1508. Quinien- tos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 369–382.

GORRIS CAMOS, Rosanna. Pour une lecture stéganographique des Amadis de Jacques Gohory. In Les Amadis en France au XVIe siècle. Actes du XVIIe Colloque international du Centre de Recher- ches V.-L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris-Sorbonne. Paris: Éditions Rue d´Ulm, Presses de l´Ecole normale supérieure, 2000, s. 127–156.

GUILLAUME-ALONSO, Araceli. Des bibliothèques féminines en Espagne (XVIe–XVIIe siècles). Quelques exemples. In Des femmes et des livres. France et Espagnes, XIVe–XVIIe siècles. Actes … réunis par Dominique de Courcelles et Carmen Val Julián. Paris: École nationale des chartres, 1999, s. 61–77.

GUILLERM, Luce. Deux belles infidèles. Rupture et continuité. Les Amadis de Gaule d´Herberay des Essarts et du Comte de Tressan. In Nouveaux destins des vieux récits de la Renaissance aux Lumières. Paris: Presses de l'Ecole Normale Supérieure, 1992 (Cahiers VX. Saulnier n° 9), s. 80.

HAINSWORTH, Georg. Cervantes en France. A propos de quelques publications récentes [online]. Bulletin Hispanique, tome 34, n°2, 1932, s. 128–144 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

HAMPE MARTÍNEZ, Teodoro. La historiografía del libro en América hispana: un estado de la cuestión. [online]. In Leer en Tiempos de la Colonia. Imprenta, bibliotecas y lectores en la Nueva España. Comp. Idalia García, Pedro Rueda Ramírez. México: UNAM, 2010, s. 55–72 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Eine Übersicht über Sammlungen in ausgewählten Bibliotheken hrsg. von Bernhard Fabian. Bd. 1/1: Tschechische Republik (Prag). Bearbeitet von Vlasta Faltysová, Pavel Pohlei. Hildesheim–Zurich–New York: Olms-Weidmann, 1999, s. 154–155.

HARTAU, Johannes. Algunas representaciones iconográficas de Don Quijote en Francia. In Cerva- ntès et la France. Réd. Eduardo González Calleja .... Dir. de la publ. Jean-Pierre Étienvre [online]. Madrid: Casa de Velázquez, 2007 (Mélanges de la Casa de Velázquez No. 37–2, 2007. s. 81–106 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

HAUSENBLASOVÁ, Jaroslava, ŠRONĚK, Michal. Urbs Aurea. Praha císaře Rudolfa II. Praha: Gallery, 1997.

HENEIN, Eglal. Honoré d’Urfé lecteur des Amadis. In Le Roman à la Renaissance. Actes du colloque international dirigé par Michel Simonin (Université de Tours, Centre d'études supérieures de la Renaissance, 1990) [online]. Publiés par Christine de Buzon. [cit. 5. března 2013]. Lyon: RHR, 2012 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

269

HENRION, Francesco. Istoria critica e ragionata sull´origine, incontro generale … l´istorie o romanzi di cavalleria … [online]. Firenze: Pietro Allegrini, 1794 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Histoire de la lecture dans le monde occidental. Sous la direction de Guglielmo Cavallo et Roger Chartier. Paris: Editions du Seuil, 1997.

Les Histoires de Tallemant des Réaux. Mémoires pour servir à l´histoire du XVIIe siècle publié sur le manuscrit inédité et autographe … Tom premier [online]. Paris: Alphonse Levavasseur, 1834 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Historia de la edición y de la lectura en España 1472–1914. Bajo la dirección de Víctor Infantes, François Lopez, Jean-François Botrel. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2003.

Historia de la traducción en España. Ed. Francisco Lafarga y Luis Pegenaute. Salamanca: Editorial ambos mundos, 2004.

HOJDA, Zdeněk. Cizinci v Praze Rudolfa II. aneb téma zvláště dnes aktuální. Umění a řemesla 39, 1997, č. 3, s. 2–5.

HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Bohemia–Italia. Češi ve Vlaších a Vlaši v Praze. I Cec- chi in Italia e gli Italiani a Praga 1600–2000. Praha: Národní knihovna ČR, 2000.

HOJDA, Zdeněk, KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Románská literatura v knihovnách staroměstských měš- ťanů v 17. století. Documenta Pragensia 19, 2001, s. 85–100.

HORATIUS FLACCUS, Quintus. De arte poetica – O umění básnickém. Z latinského originálu pře- ložila Dana Svobodová, k vydání připravila a odbornými komentáři opatřila Eva Stehlíková. Praha: Academia 2002, s. 46–47.

HAUSMANN, Josef Karel. O literatuře španělské, zwláště dramatické. Od P. J. Hořínského. Časo- pis Muzea Království českého 1849, 23 č. 4, s. 20–43.

HAUSMANN, Josef Karel. Cervántes - Camoens. Životopisní nákres. Romance. Její výměr a ná- stin dějepisu jejího ve Španělích zvlášť. S příklady. 1850. Rukopis. Knihovna Národního muzea, sign. II A 1.

HRABÁK, Josef. Literární komparatistika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976.

HRUBEŠ, Jiří. Juan Luis Vives y Bohemia. Ibero-Americana Pragensia 4, 1970, s. 217–222.

HUET, Daniel. Traité de l'origine des romans suivi d'observations et de jugemens sur les romans français, avec l'indication des meilleurs romans qui ont paru surtout pendant le XVIIIe siècle jusqu'à ce jour. [online]. Paris, N.-L.-M. Desessarts, an VII [1799]. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

HUCHON, Mireille. Amadis, „parfaicte Idée de nostre langue françoise“. In Les Amadis en France. Ed. Nicole Cazauran et Michel Bideaux. Paris: Éditions rue d'Ulm: Presses de l'Ecole Normale Supérieure 2000, s. 183–200.

HUGH, Thomas. Amadís en América. Revista de la Universidad de México, nr. 95, enero 2012, s. 5–9. Dostupné z www: .

CHAPELAIN, Jean. De la lecture des vieux romans, par Jean Chapelain de l'Académie française. Publié pour la première fois avec des notes par Alph. Feillet [online]. Paris: Aubry, 1870. Reedice: Genève: Slatkine, 1968 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

270

CHARTIER, Roger. Lectures et lecteurs „populaires" de la Renaissance à l’âge classique. In Histoire de la lecture dans la monde occidental. Ed. R. Chartier et G. Cavallo. Paris: Seuil, 1997, s. 337–354.

CHARTIER, Roger. La Europa castellana durante el tiempo del Quijote. In España en tiempos del Quijote. Antonio Feros y Juan Gelabert (dirs.). Madrid: Taurus, 2004, s. 134–136.

CHARTIER, Roger. Écrit et cultures dans l’Europe moderne [online]. Annuaire du Collège de France 2007–2008, 108, 2008, s. 469–495 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CHARTIER, Roger. Écrit et cultures dans l’Europe moderne [online]. L’annuaire du Collège de France, 109, 2010, s. 553–578. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CHARTIER, Roger. Don Quichotte. Réception et illustrations. De l'œuvre gaie à l'œuvre triste (Ro- ger Chartier. „La fabrique du texte. Écriture, publication et lecture aux 16e et 17e siècles. Études de cas“) [online]. 15 mai 2011 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CHARTIER, Roger. El día en que Shakespeare se inspiró en Cervantes [online]. La Nación, viernes 5 de octubre de 2012 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CHATELAIN, Jean-Marc. La bibliothèque de l'honnête homme. Livres, lecture et collections en France à l'âge classique. [Paris]: Bibliothèque nationale de France, 2003.

CHATELAIN, Jean-Marc. De l´errance à la hantisse: La survivance des chevaliers aux XVIIe et XVIIIe siècles. In Mémoire des chevaliers. Édition, diffusion et réception des romans de chevalerie du XVIIe au XXe siècles. Eds. Isabelle Diu, Élisbeth Parinet et Françoise Vielliard. Paris: École des Chartres, 2007, s. 35–48.

CHATELAIN, Jean-Marc. L’illustration d’Amadis de Gaule dans les éditions françaises du XVIe siècle. Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Ma- nuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 41–52.

CHEVALIER, Maxime. L'Arioste en Espagne 1530–1650. Recherches sur l'influence du 'Roland furieux'. Bordeaux: Inst. d'études iberiques et ibéro-américaines, 1966.

CHEVALIER, Maxime. Sur le public du roman de chevalerie. Bordeaux: Institut d'Études Ibériques et Ibéro-Américaines de l'Université de Bordeaux, 1968.

CHEVALIER, Maxime. Lectura y lectores en la España de los siglos XVI y XVII. Madrid: Turner, 1976.

CHEVALIER, Maxime. Livre et lecture en Espagne et en France sous l´Ancien régime. Colloque de la Casa de Velázquez. Paris: Editions A. D. P. F., 1981.

CHEVALIER, Maxime. „Lectura y lectores…“ veinte años después. Bulletin Hispanique 99, 1997, n° 1, s. 19–24.

CHEVALIER, Maxime. Juan de Valdés como crítico literario [online]. Bulletin Hispanique 102, 2000, n° 2, s. 333–338 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

CHEVALIER, Maxime. Sur les lecteurs des Amadis. À propos d'un livre récent [online]. Bulletin Hispanique 106, 2004, n°2, s. 637–643 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

271

La imágen del Quijote en el mundo. Carlos Alvar, José Manuel Lucía Megías aj. Barcelona: Lunwerg editores, 2004.

Inventarium der freiherrlichen Nostitzischen Verlassenschaft. 1667–1668. Knihovna Národního muzea, fond majorátní knihovny hrabat z Nostitz a Rienecka, sign. Ms e 21.

JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české. [Díl] 2. Od osvícenství po Družinu máje. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: J. Laichter, 1934 [i. e. 1933].

JIREČEK, Josef. Dějiny literatury české. Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku, ve spůsobě slovníka životopisného a knihoslovného. Sv. 1. A–L. V Praze: Nákladem B. Tempského, 1875.

Le Journal du sire de Gouberville publié sur la copie manuscrite original faite par l'Abbé Tollemer [online]. Mémoires de la Société des antiquaires de Normandie. 4e Série–1er volume. XXXIe volume de la collection. Caen: Henri Delesques, 1892 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Kapitoly z dějin českého překladu. Editor Milan Hrala; [autoři Šárka Belisová ... et al.]. Praha: Ka- rolinum, 2002.

KAŠPAR, Oldřich. Soupis španělských tisků bývalé zámecké knihovny v Roudnici nad Labem nyní deponovaných ve Státní knihovně ČSR v Praze. Praha: Státní knihovna ČSR, 1983.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Francouzské překlady Cervantesova Dona Quijota a Příkladných novel ze 17. století v československých knihovnách. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků 2, 1985, s. 52–62.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělské překlady děl Erasma Rotterodamského v antverpských tiscích dochovaných v SK ČSR Praha a SVK Olomouc. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků, 3, 1986 [vydáno 1988], s. 155–206.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělské tisky 16. století z dílny pražského tiskaře Jiřího Nigrina. Docu- menta Pragensia 10/1, 1990, s. 209–218.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělské tisky Maríe Manrique de Lara y Mendoza dochované v Roud- nické lobkowiczké knihovně. Spanish-Printed Books of María Manrique de Lara y Mendoza Pre- served in the Roudnice Lobkowicz Library. Praha: Národní knihovna ČR 1995.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Hispanika 16.–18. století v historických fondech knihoven českých zemí. In České země a Španělsko. Z dějin česko-španělských vztahů. Uspoř. Ivo Barteček a Jaroslav Reska. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1996, s. 25–40.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 16, 1999–2000, s. 230–238.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělská literatura XVI. století a český čtenář XVI. a XVII. století. In K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles. Sest. Jitka Radimská. Opera romanica 1. Editio Uni- versitatis Bohemiae Meridionalis. České Budějovice 2000, s. 339–360.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. La littérature espagnole du XVIe siècle et ses lecteurs tchèques des XVIe et XVIIe siècles. Revue française d' histoire du livre, 2001, nr. 112–113, s. 73–105.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. La literatura española de los siglos XVI y XVII conservada en los fondos de los países checos y el lector checo contemporáneo. In La literatura española de los siglos XVI– XVIII en las bibliotecas de Chequia, Moravia y Eslovaquia. Opera romanica 3. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis. České Budějovice: Jihočeská univerzita 2002, s. 27–69.

272

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. K rekonstrukci knihovny Johanna Matthäuse Wackera z Wackenfelsu (Typ bibliofilské vazby pražského původu). In Minulostí Západočeského kraje, č. 37. Uspoř. Ivan Martinovský. Ústí nad Labem: Albis internationalis, 2002, s. 235–248.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Knižní dary španělské šlechtičny Maríe Manrique de Lara y Mendoza a španělského vyslance Guilléna de San Clemente jezuitské klementinské koleji v Praze. In Opera romanica 4. K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. „Čtenář a jeho knihovna“. Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles „Le lecteur et sa bibliothèque“. Zur Erforschung der Schloss-, Bürger- und Kirchenbi-bliotheken „Der Leser und seine Bibliothek“. Ed. Jitka Radimská. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003, s. 133–141.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava, ŠTĚPÁNEK, Pavel. Rytíř smutné postavy v Čechách. U příležitosti 400. výročí vydání prvního dílu Dona Quijota. El caballero de la Triste Figura en las tierras de Bo- hemia: con motivo del IV Centenario de la aparición de la primera parte del Quijote. Praha: Ná- rodní knihovna České republiky, 2005.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Les "libri prohibiti" espagnols et leur lecteur en Bohême au XVIe et au XVIIe siècles. In Libri prohibiti. La censure dans l'espace habsbourgeois 1650–1850. Edité par Marie-Elizabeth Ducreux et Martin Svatoš. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, 2005, s. 223–244.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělská karmelitánská literatura v originálech i překladech a český čte- nář 16.–18. století. In Slánské rozhovory 2004. Španělsko a Čechy, které proběhlo 22. října 2004, v ambitu kláštera ve Slaném. Slaný: Královské město Slaný, 2005, s. 11–20.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Rabelais, Cervantes et la Bohême. A propos de la réception de leur oeuvre par les lecteurs tchèques du XVIe au début du XXe siècle. In L'EST–OUEST. Transferts et récep- tions dans le monde du livre en Europe (XVIIe–XXe siècles). Edité par Frédéric Barbier. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag, 2005, s. 221–233.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Lire pour vivre: French Cultural History of Reading and Its Reception in Recent Czech Historiography. Acta Comeniana, 20–21 (XLIV–XLV), 2007, s. 209–235.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Španělský jazyk, španělské knihy a čeští intelektuálové 16. a 17. století [Spanische Sprache, spanische Bücher und böhmische Intelektuelle im 16.–17. Jahrhundert]. In Documenta Pragensia 27. Město a intelektuálové od středověku do roku 1848. Sest. Olga Fejtová, Václav Ledvinka a Jiří Pešek s redakční radou. Praha: Scriptorium, 2008, s. 499–522.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. České země a jejich obyvatelé očima románského světa 16.–17. století. České Budějovice: Veduta, 2010.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Hispanika ve šlechtických knihovnách konce 16. a první poloviny 17. stole- tí. K možnostem virtuální rekonstrukce neexistujících či rozptýlených knižních sbírek na základě dochovaných knihovních katalogů a inventářů. In Problematika historických a vzácných knižních fondů. Sborník z 18. odborné konference Olomouc, 14.–15. října 2009. Ed. Rostislav Krušinský. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci – Sdružení knihoven České republiky, 2010, s. 129–144.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. L’aristocratie centre-européenne des XVIe et XVIIe siècles et ses goûts de lecture des romans de chevalerie publiés en espagnol, italien et français. In Actes du Symposium International Le Livre. La Roumanie. L’Europe. 4ème édition. 20–23 Septembre 2011. Tome I. Première section – Histoire et civilisation du livre. Textes réunis et présentés par Frédéric Barbier [online]. Bucarest: Editura Biblioteca Bucureştilor, 2012, s. 15–34 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Ke čtenářské recepci španělské zábavné prózy Zlatého věku v českých ze- mích v 16.–18. století (Příspěvek k problematice dějin četby a čtení importované cizojazyčné knižní produkce v českých zemích raného novověku). In Studia bibliographica Posoniensia 2012. Zost. Miriam Poriezová. Bratislava: Univerzitná knižnica v Bratislave, 2012, s. 64–85.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Jazykově románské tisky v knihovně Václava Jana Michny z Vacínova (+ 1667), syna významného katolického šlechtice Pavla Michny z Vacínova. In Opera Romanica 13.

273

Európske cesty románskych kníh v 16.–18. storočí. K výskumu zámockých, meštianskych a cirkev- ných knižníc. Ed. Klára Komorová. Martin: Slovenská národná knižnica, 2012, s. 167–181.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Jiří Melantrich – počátky španělského knihtisku v českých zemích? Sbor- ník Národního muzea, řada C – Literární historie (Laudatio dr. Helze Turkové. Sborník k životnímu jubileu) sv. 57, 2012, č. 1–2, s. 40–43.

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. Tematická, chronologická, geografická a jazyková charakteristika tisků knižní ambraské sbírky. In Knihovna arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského (v tisku).

KAŠPAROVÁ, Jaroslava. L´interactivité des approches de l´Histoire de la littérature, Histoire de la traduction et Histoire de la lecture. In Outils théoriques, notions et concepts. Les enjeux méthodo- logiques en littérature, linguistique, didactique et traductologie. Brno: Masarykova univerzita, Univerzitní středisko (v tisku).

KNEIDL, Pravoslav. Trosky knihovny Václava Budovce z Budova. Strahovská knihovna 1970–1971, č. 5–6, s. 369–382.

Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl 2. Tisky z let 1501–1800 [Bibliographie des imprimés en tchèque et slovaque depuis jusqu’à la fin du XVIIe siècle. Partie 2. Imprimés 1501–1800]. Část I–IX. Založil Zdeněk V. Tobolka; pokračovali František Horák a Bedřiška Wižďálková. Praha: Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce XVIII. století, 1939–1967. (Část I. Praha, 1939. Část II. Praha, 1941; Část III. Praha, 1946; Část IV. Praha, 1948 Část V. Redigoval Dr. František Horák, odborná spolupráce Dr. Zdeněk Tobol- ka a poradní sbor. Praha: Národní knihovna v Praze, 1950; Část VI. Red. Dr. František Horák. Pra- ha: Nakladatelství ČSAV, 1956; Část VII. Praha, 1961; Část VIII. Praha, 1963; Část IX. Praha: Aca- demia, 1967). Suppléments. Praha: Národní knihovna v Praze, 1994–2010 (Část I. Písmeno A. ed. Bedřiška Wižďálková. Část II., 1995. Část III., 1996. Část IV., 1998. Část V., 2000. Část VI., 2006. Část VII., eds. Vladimír Jarý, Jan Andrle. 2010). Též Knihopis Digital Database. České prvotisky a staré tisky (1476–1800) on-line. FLÚ KKS AV – katalog Clavius [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Knihovny význačných českých osobností [online databáze]. Ústav informačních studií a knihov- nictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

KNITLOVÁ, Dagmar. Teorie překladu. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995.

KOLDINSKÁ, Marie. Každodennost renesančního aristokrata. Praha–Litomyšl: Paseka, 2004.

KONEČNÝ, Lubomír. Quién Ilustró Empresas Morales de Juan de Borja? Ibero-Americana Pragensia 26, 1992, s. 157–164.

KROUŽIL, Vojtěch. Juan de Borja, Guillén de San Clemente a formování "španělské strany" na dvoře Rudolfa II. Časopis Národního muzea, řada A 179, 2010, č. 1–2, s. 3–41.

Kterak Amadis byl velice vážen v domě krále Lituarta a jak zprávu dostal o svém bratru Galaoru. Příloha k Lumíru č. 3, 17. února 1853.

KUBEŠ, Jiří. Hlavní sál – sebereflexe šlechty ve výzdobě společenských místností venkovských re- zidencí (na příkladě českých zemí 17. a první poloviny 18. století). In Československá historická ro- čenka. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 31–59.

LADERO QUESADA, Miguel Angel. Španělsko katolických králů. Brno: L. Marek, 2003.

LASPÉRAS, Jean-Michel. Inventaires de bibliothèques et documents de librairie dans le monde hispanique aux XVe, XVIe, XVIIe siècles. Revue française d'histoire du livre 28, 1980, s. 535–557.

LECOEUR, Danile. Daniel Dumonstier, 1574–1646. Exposition .., Chantilly, Musée Condé, 22 mars – 26 juin 2006. Paris: Arthena, 2006.

274

LEDVINKA, Václav, PEŠEK, Jiří. Praha. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000.

LEVÝ, Jiří. České teorie překladu. Díl 1. Vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Díl 2. 2. vyd. Praha: Ivo Železný, 1996.

LIFKA, Bohumír. Knihovny státních hradů a zámků. Praha: Státní památková správa, 1954.

LIFKA, Bohumír. Knižní dědictví Hohenembsů z Kunvaldu. Strahovská knihovna. Sborník památ- níku národního písemnictví, 4, 1979, s. 152–185.

Le livre miroir de láutre: la Bohême vue de France, la France vue de Bohême du XVe au XVIIIe siècle. Catalogue de léxposition présentée dans láncienne bibliothèque des jésuites de Va-len- ciennes, à lóccasion de Bohemia magica, une saison tchèque en France du 28 novembre 2002 au samedi 5 janvier 2003. Valenciennes: Bibliothèque municipale, 2003.

Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír. Jeho deník z cesty do Itálie a Španělska a osudy Kounické rodiny v letech 1550–1650. Ed. František Hrubý, k vyd. připravila Libuše Urbánková. Brno: Státní oblastní archiv, 1987.

LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y crí- tica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001.

LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro. Renacimiento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2. 2. ed. Barcelona: Editorial crítica, 2004.

LOSADA GOYA, José Manuel. Bibliographie critique de la littérature espagnole en France au XVIIe siècle. Présence et influence. Genève: Droz, 1999.

LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Libros de caballerías castellanos: textos y contextos [online]. Edad de oro, 21, 2002, s. 9–60 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. El Laberinto de la ficción en los libros de caballerías. In SALES DASÍ, Emilio José. La Aventura Caballeresca: Epopeya y Maravillas. Alcalá de Henares: Centro de Estudios Cervantinos, 2004, s. 9–13.

LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Amadís de Gaula: Un héroe para el siglo XXI [online]. Tirant. Butll- etí informatiu i bibliogràfic, nº. 11, 2008 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

LUCÍA MEGÍAS, José Manuel. Los libros de caballerías y la imprenta. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Bibli- oteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, op. cit., s. 95– 120.

LUCÍA MEGÍAS, José Manuel, MARÍN PINA, Mª Carmen. Lectores de libros de caballerías. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lu- cía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Cultura- les, 2008, s. 289–311.

LUNA MARISCA, Karla Xiomara. Aspectos ideológicos de la traducción y recepción de las historias caballerescas breves [online]. Cahiers d'études hispaniques médiévales No. 33, 2010, s. 127–153 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

LUNA MARISCA, Karla Xiomara. De la metodología o la pragmática del motivo en el índice de motivos de las historias caballerescas breves. eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010, s. 127–135.

275

MACKENNEY, Richard. Evropa šestnáctého století. Praha: Vyšehrad 2001.

MÁCHAL, Jan. O českém románu novodobém. Druhé, změněné a doplněné vydání. Praha: Josef Springer, 1930.

MANGUEL, Alberto. Dějiny čtení. Brno: Host, 2007.

Manuscriptorium [online databáze]. Building Virtual Research Environment for the Sphere of His- torical Resources [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MARÍN PINA, María Carmen. Aproximación al tema de la Virgo Bellatrix en los libros de caball- erías españoles [online]. Criticón, 45, 1989, s. 81–94 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MARÍN PINA, María Carmen. La mujer y los libros de caballerías. Notas para el estudio de la re- cepción del género caballeresco entre el público femenino [online]. Revista de Literatura Medie- val, 3, 1991, s. 129–148 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: Biblioteca Universidad de Alcalá. Portal de revistas científicas de la UAH, .

MARÍN PINA, María Carmen. La doncella andante en los libros de caballerías españoles la libertad imaginada (II) [online]. eHumanista. Journal of Iberian Studies, vol. 16, 2010 (Ejemplar dedicado a: El dominio del caballer: nuevas lecturas del género caballeresco áureo (Homenaje a Francisco López Estrada), s. 221–23 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MARÍN PINA, María Carmen. Los libros de caballerías castellanos. In Amadís de Gaula 1508. Qui- nientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Bibliote- ca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 165–190.

MARIS FERNANDEZ, Stella. El libro en Hispanoamérica. In Historia ilustrada del libro español. De los incunables al siglo XVIII. Bajo la dir. Hipólito Escolar. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipez, 1994.

MARTIAL, Isabelle, CANAVAGGIO, Jean. Don Quichotte, du livre au mythe. Quatre siècles d’errance [online]. Paris: Fayard, 2005 (fiche de lecture) [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MARTÍN ROMERO, José Julio. Poemas caballerescos italianos. Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacio- nal de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 259–264.

MARTÍNEZ GAVILÁN, María Dolores. César Oudin y Lorenzo Franciosini, traductores del Quijote y difusores del español en Francia e Italia en el Siglo de Oro [online]. In Trilcedumbre. Homenaje al profesor Francisco Martínez García. E. Martínez Fernández (coord). Universidad de León, Secretariado de Publicaciones, 1999, s. 305-314 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004.

MATEU IBARS, Josefina. Hernando Colón. Una biblioteca excepcional, la de Hernando Colón (1488–1539) y la actual edición de su „Catálogo concordado". (Sevilla 1993) [online]. Boletín americanista, 1994, No. 44, s. 219–220 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MATEU IBARS, Josefina. Hernando Colón. Una biblioteca excepcional, la de Hernando Colón (1488–1539) y la actual edición de su „Catálogo concordado". (Sevilla 1995) [online]. Boletín americanista, 1996, No. 46, s. 321–322 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

276

La memoria de los libros. Estudios sobre la historia del escrito y de la lectura en Europa y Améri- ca. Bajo la dirección de Pedro M. Cátedra & María Luisa López-Vidriero; edición al cuidado de María Isabel de Páiz Hernández. Salamanca: Instituto de Historia del Libro y de la Lectura, 2004. 2 sv.

MÉNAGER, Daniel. Le roman en débat. In Le Roman. Sous la dir. de Colette Becker [online]. Pa- ris: Editions Bréal, 2000 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MENÉNDEZ PELAYO, Marcelino. Orígenes de la novela. Tomo I. Influencia oriental. Libros de ca- ballería. 2. ed. [online]. Madrid: Consejo Superior de Investigaciones Científicas, 1962 [cit. 5. břez- na 2013]. Dostupné z www: .

MÉRIMÉE, Paul. Maurice Bardon, "Don Quichotte" en France au XVIIe et au XVIIIe siècles (1605– 1815) [cit. 5. března 2013]. Bulletin Hispanique, 1931, vol. 33, n° 4, s. 356–360. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Die Messkataloge des sechzehnten Jahrhunderts. Faksimiledrucke hrsg. von B. Fabian, Bd. 1–5 (1564–1600), Bd. 4 (1588–1592). Hildesheim–Zurich–New York: Georg Olms Verlag, 2001.

MEURE, Chantale. D’ un texte à l’autre: La réécriture de Cervantès par Robert Challe [online]. Ex- pressions n° 9, publication de l’IUFM de la Réunion, juin 1997, s. 71–79 [cit. 5. března 2013]. Do- stupné z www: .

MICÓ, José María. La época del renacimiento y del barroco. In Historia de la traducción en España. Ed. Francisco Lafarga y Luis Pegenaute. Salamanca: Editorial ambos mundos, 2004, s. 175–208.

Michnisches Inventarium. Knihovna Národního muzea, sign. 4 F 32.

MONERO REQUERA, José. El Quijote durante cuatro siglos. Lecturas y lectores. Valladolid: Uni- versidad de Valladolid, 2005.

MONTAIGNE, Michel de. Essais. Éd. par J. Balsamo, M. Magnien et C. Magnien-Simonin. Paris: Gallimard, 2007.

MONTERO, Juan, RUIZ PÉREZ, Pedro. El libro en el siglo de oro. Estado de la investigación (1980–2005) [online]. Etiópicas 2, 2006, s. 15–108 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MONTORSI, Francesco. “Un fatras de livres a quoy l’enfance s’amuse”: lectures de jeunesse et romans de chevalerie au XVIe siècle [online]. Camenulae No 4, février 2010, s. 5–8 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

MORYSON, Fynes, TAYLOR, John. Cesta do Čech. Vybral a přeložil Alois Bejblík. Praha: Mladá fronta 1977.

MUNCK, Thomas. Evropa sedmnáctého století 1598–1700. Praha: Vyšehrad, 2002.

MŽYKOVÁ, Marie. Karusely. Liberec: Národní památkový ústav, územní pracoviště v Liberci – Správa Státního zámku Sychrov, 2006.

NALLE, Sara Tilghman. Literacy and Culture in Early Modern Castille. Past and Present, 125, 1989, s. 65–96.

NALLE, Sara Tilghman. God in La Mancha. Religious Reform and the People of Cuenca, 1500– 1650. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1992.

277

NAVÍO ALARCÓN, Esperanza. La traducción en Francia durante el siglo XVI: Jacques Amyot. In Fides interpretes. Actas de las Primeras Jornadas Nacionales de Historia de la Traducción. Edi- ción a cargo de Julio-César Santoyo. [León]: Universidad de León, Sevicio de Publicaciones, con la colaboración de la Diputación Provincial de León, D. L, 1989, s. 54–58.

NĚMCOVÁ, Božena. Spisy VIII. Korespondence. Praha: Fr. Borový, 1930.

NERI, Stefano. Cuadro de la difusión europea del ciclo del Amadís de Gaula (siglos XVI–XVII). In Amadís de Gaula: quinientos años después. Estudios en homenaje a Juan Manuel Cacho Blecua. Madrid: Centro de Estudios Cervantino, s. 565–592.

NIDA, Eugen A. Překladatelská tradice v západním světě (kap. Od renesance k přítomnosti). In Překlad literárního díla. Sborník současných zahraničních studií. Praha: Odeon, 1970, s. 55–69.

NIKLEWICZÓWNA, Krystyna. Piśmiennictwo hispańskie w Polsce v okresie staropolskim. In Lite- ratura staropolska w kontekście europejskim (związki i analogie). Red. T. Michałowska, J. Ślaski. Wrocław: Zakład narodowy im. Ossolińskich, 1977, s. 91–110.

NOMMICK, Yvan. El Quijote en la ópera [online]. In El Quijote y la música [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

NOUE, François de la. Discours politiques et militaires [online]. A Basle [i.e. Genève]: De l'imprimerie de François Forest, 1587, s. 135–146 (šestá rozprava: Que la lecture des liures d’Amadis n’est moins pernicieuse aux ieunes gens, que celle des liures de Machiauel aux vieux) [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: Zentralbibliothek Zürich, .

NOVOTNÝ, Miroslav. España y los países checos en los siglos XVI–XVII. In Opera romanica 3. La literatura española de los siglos XVI–XVIII en las bibliotecas de Chequia, Moravia y Eslovaquia. Conferencia internacional – Český Krumlov 2002. Ed. Helena Zbudilová. České Budějovice: Jiho- česká univerzita 2002, s. 9–26.

ODLOŽILÍK, Karel. Karel starší ze Žerotína 1564–1636. Praha: Melantrich, 1936.

PALAU Y DULCET, Antonio. Manual del librero hispano-americano. Bibliografía general españo- la e hispanoamericana desde la invención de la imprenta hasta nuestros tiempos con el valor comercial de los impresos descritos. Ed. Agustín Palau Claveras. T. 8. Ll-Memòries. 144420– 162662. Barcelona: Librería Anticuaria de A. Palau, 1954–1955, nr. 156475.

PANTOJA RIVIERO, Juan Carlos. Poemas caballerescos castellanos. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Bib- lioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 254–258.

PARRILLA GARCÍA, M. Carmen. Libros de caballerías en el Quijote. Lecturas y lectores: ¿el texto espejo? [online]. Boletín de la Biblioteca de Menéndez Pelayo, Año 81, 2005, s. 329–362. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

PELÁN, Jiří. Překlad jako transpozice kulturních forem. In Kapitoly z francouzské a italské literatury. Praha: Torst, 2000, s. 454–477.

PELÁN, Jiří. Překlad konformní a adaptační (na okraj překladu Písně o Rolandovi) [online]. Sou- vislosti. Revue pro křesťanství a kulturu 36, 1998, č. 2, 42–51 (Překladatelé a překlad) [cit. 5. břez- na 2013]. Dostupné z www: .

PELLETIER, Jacques. L´Art poëtique [online]. A Lyon: par Jan de Tournes, e Guil. Gazean, 1555 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

PÉLIGRY, Christian. L'accueil réservé au livre espagnol par les traducteurs parisiens dans la pre- mière moitié du XVII° s. (1598–1661) [online]. Mélanges de la Casa de Velázquez. Tome 11, 1975, s. 163–176 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www:

278

PÉLIGRY, Christian. Les livres espagnols de François de Maynard. Cahiers Maynard, 9, 1979, s. 22–30 a 6 s. příl.

PÉLIGRY, Christian. Un hispanista francés del siglo XVII: Jean Chapelain (1595–1674). In El libro antiguo español. Actas del primer Coloquio Internacional (Madrid, 18 al 20 de diciembre de 1986). Al cuidado de María Luisa López Vidriero y Pedro M. Cátedra. Salamanca & Madrid: Edicio- nes de la Universidad de Salamanca, Biblioteca Nacional de Madrid, Sociedad Española de Historia del Libro, 1988, s. 305–316.

PÉLIGRY, Christian. La difusión del libro español en Francia y particularmente en París durante el siglo XVII (aspectos históricos y bibliométricos) [online]. Centro Virtual Cervantes [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

PELÍŠKOVÁ, Lucie. Armidy ve Vídni. Prolínání italských a francouzských prvků v tvorbě Tommasa Traetty, Antonia Salieriho a Christopha Willibalda Glucka [online]. Disertační práce. Vedoucí práce: prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. [cit. 5. března 2013]. Brno: Filozofická fakulta Ma- sarykovy univerzity v Brně, Ústav hudební vědy, 2008, s. Dostupné z www: .

PÍCHOVÁ, Dagmar. La communication ironique dans le roman comique de Scarron. Étude comparative avec Don Quijote de Cervantes. Brno: Masarykova univerzita, 2007.

PÍCHOVÁ, Dagmar. Les lecteurs français de Don Quichotte: Pierre Perrault, Saint-Evremond, Charles Sorel [online]. Sens Public. Revue électronique internationale, 8. 5., 2007, s. 1–8 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

PIŠNA, Jan. Stručný přehled teorií a výzkumů historického čtenáře a dějin čtení raněnovověkého období. In Studia bibliographica Posoniensia 2012. Zost. Miriam Poriezová. Bratislava: Univerzit- ná knižnica v Bratislave, 2012, s. 11–22.

Praha–Čechy–Evropa 1000 let kulturní, hospodářské a politické metropole střední Evropy. Pu- blikace k výstavě Clam-Gallasův palác 7. dubna – 1. června 2003. Sest. Václav Ledvinka. Praha 2003.

Le premier livre d'Amadis de Gaule. Mis en François par le Signeur des Essars Nicolas de Her- beray … Anvers: De l´Imprimerie Christoph Plantin, 1560 (1561). Strahovská knihovna v Praze, sign. F M IV. 50.

PROKOP, Josef. Los diferentes conceptos de caballería en el Amadís de Gaula y Las Sergas de Esplandián. In La literatura y la sociedad iberoamericanas vistas desde Praga. Vyd. J. Prokop. Praha: Univerzita Karlova, 2001, s. 97–112.

PROVENIO [online databáze]. Knihovna Národního muzea [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Proyecto Boscán [online databáze]. Catálogo de las traducciones españolas de obras italianas (hasta 1939) [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Překlad literárního díla. Sborník současných zahraničních studií. Praha: Odeon, 1970.

Příběhy chrabrého rytíře Amadise Waleského. Kniha první až třetí, jak je zpracoval Amadís Ordóňez de Montalvo. Ze špaň. orig. Amadís de Gaula přel., předml. Rytířský román a Amadis Wa- leský a pozn. napsal Luděk Kult. Praha: Odeon, 1974.

El Quijote. Biografía de un libro 1605–2005. [Exposición, Madrid, 11 de abril – 2 de octubre de 2005] [online]. Madrid: Biblioteca Nacional, 2005.

279

RADIMSKÁ, Jitka. Knihovna šlechtičny. Francouzské knihy Marie Ernestiny z Eggenbergu na zámku v Českém Krumlově. Bibliotheca viva 1. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budě- jovice–Nová tiskárna Pelhřimov, 2007.

RADIMSKÁ, Jitka a kol. Ve znamení havranů. Osudy knižní sbírky rodiny Eggenbergů. Jitka Ra- dimská a kol. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice–Nová tiskárna Pelhřimov, 2011.

The Reading Experience Database (RED) 1450–1945 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

REJCHRTOVÁ. Noemi. Antialkorán. Václav Budovec z Budova. Praha: Odeon, 1989.

Renesanční člověk a jeho svět. Ed. Eugen Garin, Praha: Vyšehrad 2003.

RESKA, Jaroslav Don Quijote en los países de habla checa. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003.

RESKA, Jaroslav. Don Quijote – mana, která neustává. K 400. výročí vydání I. dílu Cervantesova Dona Quijota [online]. Ostrava: FF OU — katedra romanistiky [2005] [cit. 5. března 2013]. Do- stupné z www: .

REY HAZAS, Antonio. Introducción a la novela del Siglo de Oro, I (Formas de narrativa idealista). Edad de Oro, 1, 1982, s. 65–105.

RAYNARD, Sophie. La Seconde préciosité. Floraison des conteuses de 1690 à 1756 [cit. 5. března 2013]. Tübingen: Gunter Narr, 2002. vol. 1, s. 57, s. 82–90. Dostupné částečně na www: .

RIVERA GARRETAS, María-Milagros. La licencia de impresión de Don Cristalián de España, de Beatriz Bernal (s. XV–XVI) [online]. Acta historica et archaeologica mediaevalia, nº 25, 2003– 2004 (Ejemplar dedicado a: Homenatge a la professora Dra. María Josepa Arnall i Juan), s. 499–517 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

RODRÍGUEZ DE MONTALVO, Garci. Amadís de Gaula. Ed. Juan Manuel Cacho Blecua. Madrid: Cátedra, 1987–1988. 2 sv.

RODRÍGUEZ MOÑINO, Antonio. Diccionario bibliográfico de pliegos sueltos poeticos (siglo XVI). Madrid: Castalia, 1970.

ROMERA PINTOR, Irene. Un traducteur oublié de la Renaissance: Gabriel Chappuys [online]. Thélème. Revista Complutense de Estudios Franceses, nr. 12, 1997 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

ROMERO TABARES, Isabel. Don Silves de la Selva [1546] de Pedro de Luján y la lectura huma- nística [online]. Edad de oro, 21, 2002, s. 177–204 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

ROUBAUD, Sylvie. Mort(s) et résurrection(s) dÁmadis. In Les Amadís en France au XVIe siècle. Actes du XVIIe Colloque international du Centre de Recherches V.-L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris-Sorbonne. Paris: Éditions Rue dÚlm, Presses de lÉcole normale supé- rieure, 2000, s. 9–19.

ROUBAUD, Sylvia. Libros de caballería en Francia. In Amadís de Gaula 1508. Quinientos años de libros de caballerías. Editor literario José Manuel Lucía Megías. Madrid: Biblioteca Nacional de España, Sociedad Estatal de Conmemoraciones Culturales, 2008, s. 319–332.

RUFFINATO, Aldo. Presencia y ausencia del Quijote en Italia [online]. In L’Insula de Don Chi-

280 sciotte. Atti del XXIII Convegno, Palermo, 6–8 Ottobre 2005. A cargo de M. Caterina Ruta y Laura Silvestri, Flaccovio editore, Palermo, 2007, s. 237–251 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

RYANTOVÁ, Marie. K otázkám bádání o ženách raného novověku. Studia Rudolphina 2, 2002, s. 29–37.

SÁENZ CARBONELL, Jorge Francisco. Entre la traducción y el plagio: El segundo Lisuarte de Gre- cia y Don Flores de Grecia [online]. Lemir 15, 2011, s. 207–216 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

SALES DASÍ, Emilio José. La Aventura Caballeresca. Epopeya y Maravillas [online]. Alcalá de Henares: Centro de Estudios Cervantinos, 2004 [cit. 5. března 2013]. Dostupné omezeně z www: .

SARRAZIN, Jean-François. Les oeuvres de Monsieur Sarasin. Tome second. [online]. A Paris: chez Nicolas Le Gras, 1685 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

SCANDOLA, Viviana. Lorenzo Franciosini: un interés declarado por la fraseologia [online]. Pare- mia, 10, 2001, s. 79–84 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www:

SEDLÁČEK, Josef Vojtěch. Puchmagerůw Rýmownjk aneb rýmownj slownjk, gegž wydal, a žiwotopis Puchmagera připogil Jozef Wogtěch Sedláček. W Plzni: Leopold Rayner, 1824.

SIBYLOVÁ, Michaela. Mechanizmus získavania kníh do šľachtických knižníc v 2. polovici 18. storo- čia. In Studia Bibliographica Posoniensia 2011. Zostavila M. Poriezová. Bratislava: Univerzitná knižnica, 2011, s. s. 86–98.

El Siglo de Oro en la España contemporánea. Hanno Ehrlicher, Stefan Schreckenberg (eds.). Mad- rid: Iberoamericana; Frankfurt am Main: Vervuert, 2011.

SIMON DÍAZ, José. Bibliografía de la literatura hispánica. Tomo XVI. Siglos XVI y XVII. Madrid: CSIC–Dpto. de Publicaciones, 1994.

SOREL Charles. La Bibliothèque françoise. A Paris: par la Compagnie des Libraire du Palais, 1667. Národní knihovna ČR, sign. 2 J 21.

SOREL, Charles. De la connoissance des bons livres, ou Examen de plusieurs autheurs [online]. Paris: A. Pralard, 1671 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

STEGAGNO PICCHIO, Luciana, BLECUA, Alberto. Norma y desvío en la ficción caballeresca: El Palmerín y El Baldo. In RICO LÓPEZ ESTRADA, Francisco. Siglos de oro: Renacimiento. Primer suplemento. In Historia y crítica de la literatura española. Al cuidado de Francisco Rico. Tomo 2/1. Barcelona: Editorial crítica, 2001, s. 291–294.

SVOBODOVÁ, Milada. „Weiter folgen alten pargamenene geschriebene Bücher“. Sbírka středově- kých rukopisů v knihovně Václava Jana hraběte Michny z Vacínova (+ 1667). Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, 21, 2011, s. 27–59.

ŠÍPEK, Richard. Několik slov k někdejší javorské zámecké knihovně Otty mladšího z Nostic. Mis- cellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR, 18, 2003–2004, s. 164–192.

ŠÍPEK, Richard. Pozůstalostní inventář Otty mladšího z Nostic. In Opera romanica 9 (2006). K vý- zkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. „Vita morsque et librorum historia“. Pour une étude des bibliothèques aristocratiques, bourgeoises et conventuelles. „Vita morsque et librorum historia“. Zur Erforschung der Schloss-, Bürger- und Kirchenbibliotheken „Vita morsque et librorum historia Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis. Ed. Jitka Radimská. České Budějo- vice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 361–376.

281

ŠRÁMEK, Jiří. Panorama francouzské literatury od počátku po současnost. Vyd. 1. Brno: Host, 2012.

ŠTĚPÁNEK, Pavel. Španělé v Praze. In Documenta Pragensia 19, Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech. Praha – město zpráv a zpravodajství. Sest. Olga Fejtová. Praha: Scriptorium, 2001, s. 59–61.

ŠTĚPÁNEK, Pavel. Španělští intelektuálové v Praze. In Město a intelektuálové od středověku do roku 1848. Sborník statí a rozšířených příspěvků z 25. vědecké konference Archivu hlavního města Prahy. Praha: Scriptorium 2008, s. 467–497.

ŠTĚPÁNEK, Pavel. Praha španělská. La Praga española. [Praha]: Správa Pražského hradu, 2009.

VACULÍNOVÁ, Marta. Zikmund Hrubý z Jelení a jeho život v Basileji. Listy filologické, 135, 2012, č. 1–2, s. 91–124.

THOMAS, Henry. Spanish and Portuguese Romances of Chivalry. The revi-val of the Romance of Chivalry in the Spanish Peninsula and its Extension and Influence Abroad [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 1920 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

Tirant [online]. Butlletí informatiu i bibliogràfic de literatura de cavalleries. Universitat de Valèn- cia [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

TORRE, Esteban. Garcilasso y Boscán en la historia de la traductología española. In Fides interpretes. Actas de las Primeras Jornadas Nacionales de Historia de la Traducción. Edición a cargo de Julio-César Santoyo. [León]: Universidad de León, Servicio de Publicaciones, con la colaboración de la Diputación Provincial de León, D. L, 1989, s. 149.

TORRIONE, Margarita. L´Espagne dans l´éducation des enfants de France. Don Quichotte, Le Mi- les gloriosus de Philippe d´Anjou, 1693. In ¿Louis XIV espagnol? Madrid et Versailles, images et modèles. Sous la dir. de Gérard Sabatier et Margarita Torrione. Paris: Éditions de la Maison des sciences de l'homme, 2009, s. 271–288.

Traducción y adaptación cultural: España-Francia [online]. Ed. M.ª Luisa Donaire y Francisco Lafarga. Oviedo: Universidad de Oviedo, Servicio de Publicaciones, 1991. [cit. 5. března 2013]. Do- stupné z www: < http://213.0.4.19/FichaMateria.html?Ref=2551&idGrupo=estudiosCriticos>.

La traducción cultural en la Europa moderna. Ed. Peter Burke, R. Po-Chia Hsia. Trad. de Jesús Izquierdo Martín y Patricia Arroyo Calderón. Madrid: Ediciones Akal, S. A., 2010.

TRANTÍREK, Miroslav. Dějiny mikulovské zámecké knihovny. Mikulov: Okresní vlastivědné muzeum, Okresní archiv, 1963.

TRUJILLO MAZA, María Cecilia. La Representación de la lectura feminina en el siglo XVI. Tesis doctoral (Universitàt autonòma de Barcelona) [online]. Barcelona: Bellaterra, 2009 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu posledního Čecha. Květy 14, 1847, č. 103–114, s. 409–410, 413, 417–418, 421–422, 425–426, 429–430, 433–434, 437–438, 441–442, 445–446, 449–450, 453–454.

ULIČNÝ, Miloslav. Nejstarší české překlady a adaptace Dona Qujota. In Don Quijote v proměnách času a prostoru: sborník ze sympozia pořádaného v Praze 24. a 25. února 2005. Don Quijote a través del tiempo y el espacio: actas del simposio celebrado en Praga del 24 al 25 de febrero de 2005. Ed. Michal Fousek. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, 2005, s. 55–76.

VALDÉS, Juan de. VALDÉS, Juan de. Diálogo de la lengua. Edición digital a partir de la edición de E. Boehmer [online]. Leipzig: Romanische Studien, 1895. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

282

VAN HOOF, Henri. Histoire de la traduction en Occident: France, Grande-Bretagne, Allemagne, Russie, Pays-Bas [online]. Paris: Éditions Duculot, 1991, s. 40–41 [cit. 5. března 2013]. Dostupné částečně na www: .

VAN HOOF, Henri. Esquisse pour une histoire de la traduction en Espagne [online]. In Hierony- mus Complutensis 6–7, 1998 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

VÁZQUEZ, Francisco. L’histoire de Primaleon de Grèce continuant celle de Palmerin d’Olive Em- pereur de Constantinople son pere, naguere tirée tant de l’Italien comme de l’Espagnol, & mise en nostre vulgaire par François de Vernassal Quercinois. A Paris: on les vend à la rue neuve nostre Dame à l’enseigne Saint Jan Batiste pres Sainte Genevieve des Ardens, par Es-tienne Groulleau. 1550. Bibliothèque Mazarine, sign. 2° 366 B [Res].

VESELÁ, Lenka. Knihovna Františka z Ditrichštejna v dobovém kontextu. In Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. XXIX. mikulovské sympozium, 11.–12. října 2006. V Mikulově: ČR- Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově; v Br- ně: Muzejní a vlastivědná společnost [2006], s. 227–238.

VIELLARD, Françoise. Qu´est-ce que le „roman de chevalerie“? Préhistoire et histoire d´une formule. In Mémoire des chevaliers: édition, diffusion et réception des romans de chevalerie du XVIIe au XXe siècle. Actes du colloque international organisé par l'École nationale des chartes, l'Université de Reims Champagne-Ardenne, Centre de recherche sur la transmission des modèles littéraires et esthétiques et la Médiathèque de l'agglomération troyenne. Réunis par Isabelle Diu, Élisabeth Parinet et Françoise Vielliard. Paris: École des chartes, 2007, s. 22.

VILIKOVSKÝ, Ján. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný, 2002.

VIVES, Juan Luis. De institutione foeminae christianae. Éd. par C. Fantazzi et G. Matheeussen [online]. Leiden/New York/Köln: Brill, 1996, s. 44–47. [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

WEINGART, Miloš. Antonín Jaroslav Puchmajer. Ke stému výročí jeho smrti (dne 20. září 1920). Naše doba, roč. 28, 1921, s. 27–28.

VERRIER, Matthieu. La littérature française au miroir de la litérature espagnole. In Les Relations internationales à travers les traductions françaises au siècle de Louis XIV. Colloque international de la Société d'Études des Pratiques et Théories en Traduction (SEPTET) en collaboration avec l'Histoire des Traductions en Langue Française (HTLF) et en partenariat avec la Bibliothèque de Versailles. Université de la Sorbonne, 4 et 5 décembre 2009 [cit. 5. března 2013]. Informace do- stupné z www: .

ZAJÍC Z HÁZMBURKA, Jan. Sarmacia aneb zpověď českého aristokrata. Vydal, poznámkami a úvodní studií opatřil Jaroslav Pánek. Praha: Scriptorium, 2007.

ZUBER, Roger. Les belles-infidèles et la formation du goût classique. Paris: Albin Michel, 1995.

ŽITNÝ, Miroslav. Ideál křesťanského rytířství v očích Šťastného Václava Pětipeského z Chýš a Egrberku na přelomu 16. a 17. století. Diplomová práce. Vedoucí práce: prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc. [online]. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011 [cit. 5. března 2013]. Dostupné z www: .

283

PŘÍLOHA I.

Tabulka č. 1 - vztahy mezi třemi základními činiteli literární komunikace

autor – umělecké dílo – čtenář literární kontext ↓ čtenářská recepce literární recepce   ↓ 

autor umělecké dílo čtenář (příjemce)     ↑ jazyková, společenská realita  

Tabulka č. 2 - literární komunikace, jedná-li se o dílo přeložené autor – umělecké dílo (originál) – překladatel – překlad – čtenář literární kontext 1 literární kontext 2 čtenářská ↓ ↓ recepce literární recepce 1 literární recepce 2  ↓    ↓ 

překladatel (čtenář) text 2 (překlad) čtenář autor text 1 (originál) (příjemce1)   (příjemce 2)       ↑ ↑ jazyková, kulturní komunikace jazyková, společenská realita 2   společenská realita 2    

Tabulka č. 3 - literární komunikace, jedná-li se o dílo přeložené z překladu (překlad z „druhé ruky“) autor – umělecké dílo (originál) – překladatel – překlad – čtenář – překladatel – překlad – čtenář

literární recepce 1 literá r ní literární recepce 2 liter á rní čtenářská   kontext   kontext 3 recepce 2 překladatel text 2 (překlad) čtenář překladatel text 3 čtenář (příjemce 1)  (příjemce2) (příjemce2) (překlad) (příjemce)       kulturní jazyková, kulturní jazyková, komunikace společenská   komunikace společenská   realita 2   realita 3    

284

PŘÍLOHA II.

Recepce rytířských románů v českém prostředí – Amadís de Gaula

Příklad obliby italských verzí Amadíse de Gaula v různých společen- ských prostředích

I quattro libri di Amadis di Gaula. … Tradotti pur hora di lingua spagnuola nella nostra buona italiana. In Venetia: appresso Giacomo Cornetti, 1589. [7], 683 listů; 8°. Národní knihovna ČR, sign. 9 J 233. Titulní list italské verze Amadíse de Gaula z knihovny Bernarda Ig- náce z Martinic (1614-1685). Knižní odkaz teatinů v Praze. Původním majitelem jistý Adamus Römelius a Marckstein Bohemus, student práv na heidelberské univerzitě

285

Oblíbená četba evropských čtenářek - Cristalián de España

BERNAL, Beatriz. Comiença la historia de los inuictos y magnanimos caualleros don Cristalian de España, principe de Trapisonda ... por doña Beatriz Bernal, ... En Alcalá de Henares: a costa de Diego de Xaramillo mercader de libros, año 158[6]: (en casa de Iuan Iñi- guez de Lequerica, 1587)]. [2], 321 listů; 2°. Zámecká knihovna Český Krumlov, eggen-berská sbírka, sign. 19 H 3772

286

Titulní list italské verze románu Primaleone z roku 1559 dochované v osobní knihovně Otty ml. z Nostic (1608–1665)

Primaleone nel quale si narra a pieno l'historia di suoi ualorosi fatti, & di Polendo suo fra- tello; tradotto dalla lingua spagnuola, nella nostra buona italiana [da Mambrino Roseo]. Nuouamente da molti errori corretto, & ristampato. In Venetia: appresso Gironimo Giglio, e compagni, 1559. [12], 496 [i. e. 498], [2] listů; 8°. Reedice benátského vydání italského pře- kladu Mambrina Rosea Michelem Tramezzinem. Knihovna Národního muzea, Nostická knihovna, sign. gg 436

287

Osobní knihovna Otty ml. z Nostic – katalog

Zápis románu Primaleone v odd. Historia libráře Otty ml. z Nostic z let 1667–166, f. 559v

288

Česká literatura a rytířské romány – 19. století

Překlady do češtiny

PICHL, Josef Bojislav. Z románu „Amadis de Gaula“. Ze španělského od Boj. Pichla. Již wíte, kterak Amadis se stal u krále Lisuarta králowniným rytířem, jak pyšného a silného Dordana w půtce byl zabil, …. Květy a plody 1848, č. 4, s. 99

289

PICHL, Josef Bojislav. Ukážky z Dona Quijota od Bog. Pichla. Květy 1840, 30, s. 233–235 a Květy 1840, 36, s. 282–285

PICHL, Josef Bojislav. Amadís de Gaula (Kterak Amadis byl velice vážen v domě krále Lituarta a jak zprávu dostal o svém bratru Galaoru). Příloha k Lumíru č. 3, 17. února 1853

290

Česká literární kritika

HAUSMANN, Josef Karel. Cervántes - Camoens. Životopisní nákres. Romance. Její výměr a ná- stin dějepisu jejího ve Španělích zvlášť. S příklady. 1850. Knihovna Národního muzea, sign. II A 1

291

Ikonografie titulního listu a její vliv na čtenářskou recepci

Amadís de Gaula

Titulní list sevillského vydání čtyř knih Amadíse de Gaula Jacoba a Juana Cromberge- ra z roku 1526

292

Don Quijote

CERVANTES SAAVEDRA, Miguel de. Histoire de l'admirable don Quixotte de la Man- che. Amsterdam: chez Abraham Wolfgang, 1692. 2 díly. Knihovna NM sign. 98 L 60

293

Frontispice holandského překladu Dona Quijota v Dordrechtu 1657 (Jacob Savery) – vlevo. Frontispice Hendrika Causeho (1648–1699). Překlad Filleau de Saint-Martin (Paris: Cl. Barbin, 1681) – vpravo.

Frontispice k lyonskému vydání překladu Filleaua de Saint-Martin z let ca 1711-1713 – vlevo. Frontispice k amsterdamskému vydání francouzského překladu z r. 1692 – vpravo. 294

SUMMARY

Spanish Renaissance Romance and its Perception in the Early Modern Central Europe

The doctor thesis deals with phenomena of the Spanish entertainment literature of the Golden Age in the Czech Lands. Special attention is paid to the Spanish Re- naissance romance which gave birth to the modern novel and, at the same time, represented a very successful and desirable business commodity of the Spanish and European Renaissance literature. French and Italian translations and adaptations of the Spanish entertainment literature, especially of the Renaissance romance and picaresque novel, played an important role in the positive and successful reception of this literature genre not only in France and Italy but also in the other European regions. The readers of the Romance and other European countries who were generally considered as recipi- ents of the Spanish entertainment literature of the Golden Age differed as to their social, cultural and educational background as well as to their reading demands, preferences and interests. Both Czech literature and culture of early modern age were not negligent of the inspiring influence of the Spanish entertainment literature of the Golden Age. Notwithstanding, its perception was limited by a range of circumstances and was confined to the foreign book production either in original language or in translation imported to the Czech Lands from abroad. Withal, the Czech readers reflected the Spanish book production as late as since the middle of the 16th century, about a half century later than in the Romance countries. Absence of an extensive class of readers and low development of the domestic Renaissance literature in the Czech Lands in the 16th-18th century was the main cause which brought about feeble and limited reception of the Spanish entertainment literature of the Golden Age in the Czech Lands. The book production imported from abroad could easily satisfy the needs and demands of the aristocratic readers and/or the readers who were educated and intellectually active. Beside the Spanish original versions, the French and Italian translations were included in an important amount among the imported books. The books in Spanish are frequented in the libraries of the readers who were somehow connected to the Spanish environment, Spanish language or Spanish culture (family relations, political in-

295 terests). This sort of readers is represented namely by the educated aristocracy with friendly attitude towards the Western Europe and Spain. Italian translations of the Spanish romances predominated in the imported book production in the end of the 16th and in the first third of the 17th century. Considering their price and language, they were better affordable and accessible for the Czech readers than the Spanish originals. The French translations of the Spanish Renaissance romances published mainly in the second half of the 17th century and in the following 18th century are frequented not only in the aristocratic libraries but also in the book collections of bourgeoisie. The cultural transfer of the books in French translation into the Czech Lands was not lead always directly but also via German cultural milieu. There are no sufficient evidences about possible Czech translations of the Span- ish Renaissance romances during the 16th-18th century. The conjecture about existence of the Czech version of Amadís de Gaula is only supported by the sketchy re- ferences in the contemporary literature from the turn of the 16th and 17th century. The incoming generation of the Czech intelligence of the National Enlightenment in the end of the 18th century read the Spanish literature, including the romances, in German or French and in exceptional cases also in Spanish. However, the de- mand the national patriotic community of the Czech writers on lecture in the ver- nacular language was slowly gaining over the books in the foreign languages. The first Czech translations in the 1840’s (Don Quijote, Amadís de Gaula) were closely linked with the renewal of the national cultural and literary activity in the end of the 18th century. The coherent part of this renewal was also revival of the Czech translation activity accompanied by return to the Czech translation tradi- tions dating back to the time before the Battle of the White Mountain. The first Czech translations of the Spanish entertainment literature and romances are dating back to the considerably late time. The imported Spanish books, either in original language or in translation, richly frequented in the aristocratic libraries, were unfortunately exploited for translation neither in the time before the Battle of White Mountain nor after. The situation was brought about by the literary development in the Czech Lands which was strongly influenced by the specific political and economic circumstances, religious conditions and cultural and educational milieu of the early modern society in the Central Europe.

296