Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Blanensko v letech 1938 - 1945 (magisterská diplomová práce)
Ondřej Buš
Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. Brno 2009
Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny.
8. prosince 2009 vlastnoruční podpis
2
Chtěl bych na tomto místě poděkovat panu doktorovi Liboru Vykoupilovi za odborné vedení mé diplomové práce, dále zaměstnancům Státního okresního archivu v Blansku za pomoc a v neposlední řadě panu Josefu Pavlů za ochotné vyprávění vzpomínek.
3 Obsah
Úvod...... 5 1. Ţivot obyvatel v protektorátu...... 7 2. Blansko...... 13 2.1. Kulturní činnost...... 22 2.2. Školství...... 26 2.3. Průmysl...... 28 2.3.1. ČKD Blansko...... 28 2.3.2. Metra Blansko...... 29 2.3.3. Jeţkova továrna...... 30 3. Boskovice...... 31 3.1. Ţidé z Boskovic a okolí...... 37 3.2. Školství...... 38 4. Adamov...... 40 5. Kunštát...... 49 6. Letovice...... 51 7. Lysice...... 61 8. Olešnice...... 66 9. Rájec-Jestřebí...... 72 10. Velké Opatovice...... 77 11. Německá průchozí dálnice Vídeň – Vratislav...... 81 12. Vysídlení obcí na Drahanské vrchovině...... 82 Závěr...... 85 Zdroje...... 86 Přílohy...... 91
4 Úvod
Úkolem a cílem této diplomové práce je přiblíţit ţivot obyvatel na Blanensku v letech 1938-1945. Důvodem, proč jsem si vybral toto téma, je poznání ţivota lidí na území, kde ţiji a v době, která se většině lidem zdá špatná, temná, zlá, prostě veskrze negativní. Pokusím se zjistit, zda byla doopravdy taková nebo jiná. V práci sem se zaměřil na 9 obcí, které dobře prostorově obsahují současnou plochu okresu Blansko, a zároveň patřily a patří k nejvýznamnějším střediskům zvolené oblasti. Jedná se o Blansko, Boskovice, Adamov, Kunštát, Letovice, Lysice, Olešnice, Rájec- Jestřebí, Velké Opatovice. Na prvních dvou místech jsou Blansko a Boskovice jako dvě nejvýznamnější střediska na okrese a také jako současné a bývalé okresní město. Dále uţ jsou obce řazeny v abecedním pořadí. K nim jsem přiřadil zmínku o stavbě německé průchozí dálnice Vídeň – Vratislav, jelikoţ prochází napříč celým okresem a do ţivota místních lidí tehdy významně zasáhla, a i dnes vzbuzuje zájem a obdiv. Dále jsem připojil kapitolku o zabraných vesnicích a nuceném vystěhování východních partií okresu z důvodu rozšíření vojenského prostoru. Na začátku díla nechybí obecné informace o kaţdodenním ţivotě v protektorátní době. Snaţím se ukázat přípravy obyvatel na válku, která hrozila, ţe přijde aţ do jejich domovů a nakonec nepřišla. Ukázat dopady Mnichovské konference a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava ve vybraných obcích. V protektorátním období jsem se zaměřil na důsledky protektorátních nařízení, vývoj školství, proměnu průmyslových podniků, moţnosti pořádání kulturních akcí a průběh posledních dnů 2. světové války. Dosavadní zpracování tématu pouze v tomto konkrétním období většinou chybí. Můţeme je z části najít v literatuře zabývající dějinami obcí, kterou vydaly některé obce například při příleţitosti kulatého výročí zaloţení. Pro vymezené období a oblast můţeme najít poměrně dostatek literatury zabývající se odbojovým hnutím, působením partyzánů, ţivotem a činností významného odbojové pracovníka z řad KSČ a pod. Vesměs se jedná o tituly, vydané před rokem 1989, zaměřené především na význam komunistické strany a jejich členů v domácím odboji, někdy aţ příliš nekriticky vyzdvihující činnost sovětských partyzánů v okolí. Poměrně dobře zpracovaným tématem je konec války, blíţící se fronta a osvobození. Pokud bych měl vyzdvihnout jedno dílo, které se podrobně věnuje letům 1938-1945 a obsahuje zajímavé informace i o ţivotě místních občanů, je to práce Františka
5 Zřídkaveselého o historii městečka Lysice.1 Za zmínku určitě ještě stojí publikace Čtení o Blansku od Vladimíra Poláka.2 K práci jsem vyuţil zejména prameny a literaturu. Prameny pochází ze Státního okresního archivu v Blansku a jeho pobočky v Boskovicích. Jedná se v převáţně o pamětní knihy obcí, školní kroniky a další materiál rozličné povahy. Při práci jsem vyuţil i internetové stránky a výpověď pamětníka.
1 František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008. 2 Vladimír Polák, Čtení o Blansku 1848-1945, Blansko 1995.
6 1. Ţivot obyvatel v protektorátu
Přes četné restrikce, které období protektorátu přineslo, byla tato perioda českých dějin přijata poměrně klidně. Někteří si sice jiţ tehdy uvědomovali, ţe se Němci ve svých praktikách nebudou štítit ničeho, ale dá se říci, ţe lidé poměrně oceňovali korektnost okupační armády, jíţ šlo hlavně o udrţení klidu a pořádku v zemi. Noviny se dokonce pokoušely najít i klady německých opatření: měly jimi být zákaz propouštění, rázné kroky proti cenové lichvě, akcím samozvancům, sabotáţím v hospodářství a nařízení o převodech majetku. Zároveň s tím však vyjadřovaly obavy, aby se všichni novému pořádku podřídili. Města se začala plnit německými úředníky a zaměstnanci všeho druhu. Úřady, obchody, banky, průmysl, všechno, co je zajímalo a kde hledali své zájmy bylo jimi obsazováno. Šlo hlavně o vedoucí místa, z kterých byli Češi odstraňováni na místa podřadná bez moţnosti rozhodování. Budovy úřadů, školy, nemocnice, studentské koleje, činţovní domy moderně zařízené, o to vše měli Němci velký zájem. Nařídili jejich vyklizení a obsadili je pro sebe.3 České úřady a školy se musely odstěhovat do starých budov, kde nebyl dostatek místa a potřebného zařízení. Námitky nebo protesty nebyly nic platné. Němcům šlo především o zabydlení se v nově ukořistěné zemi a také samozřejmě o eliminaci všech moţných nepřátel. Od roku 1940 musely mít dvojjazyčné nápisy i obchody a všechny úřední budovy. Škola, obecní úřad, pošta a četnická stanice si musely ihned pořídit německou vlajku s hákovým kříţem a vyvěšovat ji při kaţdém ohlášeném vítězství německé branné moci.4 Český národ na tento vývoj reagoval sjednocením , vlnou spontánních manifestací a rovněţ i obratem k národním kořenům, který se projevil zvýšeným zájmem o tvorbu národně orientovaných umělců.5 Příchodem Němců nastalo pronásledování i všech dalších nacistům nepohodlných lidí. Nejdříve byli postiţeni ti, kteří byli vedoucími osobnostmi v KSČ, v Sokole i v Národních jednotách a posléze především ti, kteří vyvíjeli protiněmeckou a protifašistickou činnost.6 Po nepokojích 28. října a 15. listopadu 1939, které byly nacisty brutálním způsobem potlačeny, byl český národ zastrašen nemilosrdnou německou odvetou a rozštěpen. Těch, co byli ochotni jít s Němci začalo přibývat. Zbytek
3 Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, str.139-160. 4 František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008, str.297. 5 Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, str.139-160. 6 František Ševčík, Kapitoly z dějin Vavřince, Vavřinec 1979, str. 35.
7 nespokojených si z těchto událostí odnesl ponaučení, změnil taktiku, dal přednost pasivní rezistenci, která není tolik nápadná, ale za to je často mnohem účinnější. Mezi českým lidem ale stále převládal zatvrzelý protiněmecký postoj, který se projevoval ve všech oblastech ţivota společnosti. Klid a pořádek v protektorátu narušilo jen minimum odbojových akcí. Nástup Heydricha neponechal nikoho klidným. Lidé se cítili ohroţeni nejen na majetku, na svobodě, ale nově i na ţivotě. Nikdo si nebyl jist, zda doţije večera. Situaci zmírnily události na východní frontě a první velká poráţka nacistických armád u Moskvy. Tehdy se do popředí pozornosti okupačních úřadů dostal zájem o úplné vytěţení hospodářského potenciálu protektorátu za účelem podpory bojujících německých vojsk. Germanizační plány, o nichţ veřejnost neměla přesnou představu, avšak jejichţ výsledky byly dobře patrné, musely ustoupit do pozadí. Zvítězilo udrţování statu quo. Jestliţe půlrok Heydrichova útisku veřejnost přeţívala jen stěţí, po atentátu na něho se národ dotkl samého dna. Období represí, kdy byly likvidovány zbytky rezistence, které jiţ nestačil přes mimořádné úsilí odstranit Heydrich, přineslo strachem vynucené okázalé projevy oddanosti Říši. Například manifestace pro Říši na Staroměstském náměstí 2. června 1942 se zúčastnilo 65 tisíc lidí. Nakonec bylo zásluhou K. H. Franka přistoupeno z německé strany k určitému zmírnění kurzu, aby se poměry v protektorátu co nejrychleji normalizovaly. Bylo třeba se soustředit na plnění hospodářské mobilizace. Teror měl být nadále systematický a nepřetrţitý, ale pokud moţno cílený – jen proti pomalu se obnovujícímu odboji. To všechno učinilo ţivot v protektorátu alespoň o trochu snesitelnější a odrazilo se to i v náladě obyvatel. Podle dobových zpráv se všem sociálním vrstvám dařilo po materiální stránce celkem slušně. Výjimkou byla inteligence a osoby s pevnými platy. Všichni se shodovali, ţe je určitě lépe neţ za poslední války. Podstatné zhoršení poměrů přineslo aţ vystupňování tempa totální války, kdy se zvětšoval nedostatek základních potřeb.7 Mzdová politika v protektorátu byla centrálně řízena a regulována. V porovnání s předmnichovskou republikou došlo sice ke zvýšení platů, ale efekt byl sníţen zvýšením inflace. Týdenní dělnická mzda se pohybovala od 400 K do 700 K, kvalifikovaný soustruţník ve zbrojním průmyslu si při desetihodinové pracovní době mohl přijít aţ na 1 100 K týdně. Učitelé a profesoři na středních školách si mohli za měsíc vydělat od 1 600
7 Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, str.139-160.
8 K do 5 000 K. Měsíční plat úředníků se pak pohyboval v rozmezí 600 K aţ 3 700 K. Mzdy v Německu byly zhruba o polovinu vyšší.8 Němci si dobře uvědomovali, jak významným nástrojem je propagandistické působení na obyvatelstvo pro rychlé ovládnutí a trvalé udrţení nově získaných území. Z obsahového hlediska se německá propaganda soustředila, kromě šíření nacionálněsocialistického světového názoru, na rozbití českého dějinného mýtu. Cílem nacistické propagandy bylo přesvědčit český národ, aby akceptoval novou státoprávní situaci a byl zcela loajální k Říši. K jejímu rozkvětu a vítězství měl přispívat svou prací. Měl poslouchat pokyny německých ochránců a zapomenout na svoji minulost, protoţe se jednalo o blud. Nacistická propaganda plnila sice po technické stránce své poslání dobře, ale přesvědčit dokázala jen málokoho. Češi svůj postoj dávali od prvních dnů okupace jednoznačně najevo. V kinech byly bojkotovány německé ţurnály, byl ignorován Němci ovládaný domácí rozhlas a výrazně poklesl zájem o protektorátní tisk. Jako velmi účinný nástroj v boji proti okupantům se ukázala tzv. šeptaná propaganda, protoţe bylo moţné zachytit někoho s protiněmeckou tiskovinou a zakázat kde co, ale účinkům rozšiřování fám, pověstí a informací všeho druhu od ucha k uchu se nedalo zabránit ţádným způsobem. Atmosféru v protektorátu rovněţ spoluvytvářely některé specifické, patologické jevy. Jedním z nejvýznamnějších bylo udavačství, které se rozšířilo s nastolením okupačního reţimu. Udávání se stalo takřka přes noc vítanou metodou k vyřizování účtů. Udáváni byli lidé za nejrůznější provinění proti Říši či kvůli své politické orientaci. Škody, které udavačství napáchalo, byly nezměrné, zvláště na odboji. Pro kaţdého, kdo v této době ţil, to pak znamenalo dát si všude dobrý pozor. I tak zradě tohoto druhu padlo za oběť mnoho odbojářů i nevinných lidí.9 Z příkazu okupantů bylo ze všech rozhlasových přijímačů vymontováno krátkovlnné zařízení, aby nebylo moţno poslouchat zahraniční rozhlas. Zavedl se povinný sběr odpadových surovin i ţeleza, litiny a vzácných kovů, který šel aţ tak daleko, ţe se zabíraly zvony z kostelů a z kaplí. Obyvatelstvo intenzivně sledovalo průběh války a po celou dobu jejího trvání kolovaly mezi lidem vtipy protiokupantsky zaměřené.10 Ihned po převzetí moci okupanti přikročili k tvrdému postihu a vydírání českého obyvatelstva. Všechno hodnotné se muselo odevzdávat pro Němce, zvláště pro německou
8 Vladimír Nálevka, Kaţdodenní ţivot v protektorátu Čechy a Morava, in: Nacistická okupace 70 let poté, Praha 2009, str. 17-18. 9 Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, str.139-160. 10 František Ševčík, Kapitoly z dějin Vavřince, Vavřinec 1979, str.35.
9 armádu. Hned v roce 1939 zakázali pouţívat soukromá motorová vozidla a omezili také autobusové spojení.11 Ţivot v protektorátu poznamenával nedostatek základních ţivotních potřeb. Protoţe Němci hned zpočátku okupace zavedli vázané hospodářství, byly záhy všechny zásoby potravin, které zbyly, zabaveny. Na potravinové lístky byly vázány všechny poţivatiny, vydávané na měsíční nebo čtvrtletní období. Od počátku nevelké příděly byly zásluhou vysokého vývozu do Říše v průběhu času ještě sniţovány aţ téměř k ţivotnímu minimu. Také sortiment nabízeného zboţí byl v důsledku likvidace spotřebního průmyslu podstatně zúţen.12 Rolníkům byl zakázán volný prodej mléka. Všechno nadojené mléko museli dodávat mlékárnám, které jim platily za jeden litr 1 korunu a 30 haléřů. Ke konzumaci pak bylo dováţeno odstředěné mléko, namodralé, a to ještě v nedostatečném mnoţství. Navíc byli zemědělci povinni dodávat týdně půl kilogramu másla od kaţdé dojnice. Proto se tehdy v některých obcích rozšířil chov koz. Kozím mlékem nahrazovali občané nedostatek mléka kravského. Z domácích zabijaček se muselo odvádět syrové sádlo v mnoţství 4 kg z prasete do 100 kg a 8 kg z prasete těţšího. Chovatelé slepic museli odevzdávat vajíčka. Z povinnosti dodávat vejce byli vyňati jen ti, kteří chovali dvě slepice pro čtyři osoby. Z kaţdé další slepice, které musely být pod přísným trestem ohlášeny, se muselo dodávat 60 vajec ročně. Mlynáři dostávali stále nové a nové nařízení o vymílání obilí. V listopadu 1941 byl dokonce zaveden hromadný dovoz obilí do mlýna a odvoz mouky ze mlýna za dohledu osoby určené obecním úřadem. Musely se dodávat i brambory. Pěstitel si mohl ponechat pouze 200 kg na jednu osobu a 400 kg sadbových brambor na jednu měřici. V létě 1942 byl dokonce zakázán volný prodej ovoce a zeleniny. Do obcí byly posílány pověřené osoby, které na zahrádkách pěstitelů odhadovaly, kolik čeho museli odevzdat. Pro jednu osobu si mohli pěstitelé ponechat 20 kg ovoce, všechno ostatní mělo být odváděno výkupní sběrně. Nařízení se obcházelo, protoţe kontrola nebyla proveditelná.13 Zatajení většího mnoţství obilí bylo trestáno dlouholetým ţalářem nebo i smrtí. Přestoţe byla činnost kontrolních orgánů zvláště počátkem války velmi čilá a nedodrţením nebo zatajením zásob se čeští zemědělci vydávali přísným trestům, bujel
11 František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008, str.299. 12 František Ševčík, Kapitoly z dějin Vavřince, Vavřinec 1979, str.35. 13 František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008, str.299-300.
10 tzv. černý obchod, tj. zabíjelo se na černo, prodávalo se obilí, vejce a mléčné produkty atd.14 Na sklonku války, kdyţ ztratila protektorátní měna zcela svou hodnotu, převládl na černém trhu výměnný obchod. Potraviny se platily koberci a drahými kovy. K běţným událostem všedních dnů patřily zásobovací výpravy obyvatel měst na venkov, tak hospodářské kontroly na nádraţích a v dopravních prostředcích. Dobový vtip označil potravinové lístky za prostředek přeţití pro případ selhání černého trhu.15 Za nacistické okupace byla zavedena pracovní povinnost všech muţů do 60 let a u ţen do 45 let. Spousta lidí byla totálně nasazena na práce do Německa, kam se jim musely posílat potraviny, protoţe jim tam hrozila podvýţiva a onemocnění. Nasazené osoby pro nechuť k práci pro okupanty utíkaly z Německa a ukrývaly se u známých nebo v lesích, kde se z nich začaly tvořit partyzánské oddíly. Za okupace prudce stouplo i procento tuberkulózy v zemi a z poţívání umělých tuků a z nedostatku vitamínů se objevovaly různé nemoci, především koţní.16 Kvalita ţivota v protektorátu se odvíjela především od toho, ke které skupině obyvatel člověk patřil. Zda byl Němec, Čech nebo příslušník ţidovské či jiné menšiny. Němcům, ať uţ domácím nebo přistěhovalým, náleţelo po všech stránkách privilegované postavení. Například byli lépe placení a dostávali větší příděly, ale měli i další výhody. Ale i kdyţ byli v protektorátu privilegovanou skupinou obyvatel, jejich ţivot mezi českou majoritou nebyl jednoduchý. Češi jim nemohli odpustit, ţe se stali nástrojem okupační moci. Šikanování ze strany českého obyvatelstva donutilo samostatně ţijící Němce raději přestěhovat se do enkláv osídlených jejich soukmenovci. Češi se zřízením protektorátu stali lidmi druhého řádu. Bylo pro ně vytvořeno speciální občanství – tzv. protektorátní příslušnost. Nebyli bezprávní, ale dostali přesně tolik práv, kolik Němci potřebovali. Nepříslušelo jim právo podílet se na tvorbě politické vůle na celoříšské úrovni, ani se nemohli stát říšskými úředníky. Přes tyto skutečnosti byla úroveň ţivota českých obyvatel protektorátu, alespoň v porovnání s tím co panovalo na mnoha jiných nacisty obsazených území (zejména v Polsku nebo na východě), v určitých směrech nadstandardní. Neporovnatelně hůře neţ Češi na tom byli Ţidé. V jejich případě se nedalo hovořit o ţivotě, ale pouze o přeţívání. Cílem bylo odstranit tuto menšinu ze
14 František Ševčík, Kapitoly z dějin Vavřince, Vavřinec 1979, str.35. 15 Vladimír Nálevka, Kaţdodenní ţivot v protektorátu Čechy a Morava, in: Nacistická okupace 70 let poté, Praha 2009, str.19-20. 16 František Ševčík, Kapitoly z dějin Vavřince, Vavřinec 1979, str.35.
11 společenského a hospodářského ţivota země, zmocnit se veškerého majetku jejich příslušníků a připravit její vystěhování nebo později úplnou fyzickou likvidaci v některém z nacistických koncentračních táborů. Ţidé byli v krátké době zbaveni dispozice s vlastním majetkem (ten byl posléze arizován). Platil pro ně zákaz výkonu většiny povolání, v důsledku čehoţ byli takřka úplně zbídačení.17 Nacisté se snaţili co nejvíce oslabit vliv českého školství. V listopadu 1939 uzavřeli všechny české vysoké školy a postupně mnohé české střední a odborné školy zrušili a na ponechaných studium omezili. České měšťanské školy změnily název na školy hlavní a mohlo na ně nastoupit 35% ţactva ze 4. post. ročníku. Na všech českých školách úplně zastavili vyučování dějepisu, občanské nauce a výchově. Učitelé museli být nejdříve ve zvláštních kurzech přeškoleni k novému evropskému nazírání18. Vyučování zeměpisu bylo omezeno jen na Velkoněmeckou říši a z české literatury nesmělo být probíráno nic, co by nebylo v souladu s velkoněmeckým smýšlením. Zahájeno bylo také povinné vyučování němčině jiţ na obecných školách, nejdříve od 3. post. ročníku, později dokonce jiţ od prvního ročníku. Dosavadní české učebnice se zakázaly, nové se nevydávaly, takţe se vyučovalo bez učebnic. Veškeré knihy, písemnosti, obrazy a jiné učební pomůcky musely být prohlédnuty, ty které nevyhovovaly byly vyřazeny nebo v nich byla začerněna nevhodná místa. K lepší znalosti němčiny se pořádaly kurzy němčiny, jelikoţ úřední školní záznamy se měly vést jen v řeči německé nebo německo- české. Všichni státní zaměstnanci proto museli sloţit povinné zkoušky z němčiny. Kdo neprošel mohl být propuštěn nebo mu byl zastaven platový postup. V praxi se na některých školách nařízení obcházela, jak se dalo. Kdyţ vyšel zákaz uţívání českých učebnic, rozdaly se učebnice ţactvu, aby se z nich cvičilo doma a mohly se alespoň takto vyuţít. Po zákazu čítanek se četlo z jiných českých knih, kdyţ se i to zakázalo četlo se z bible a po dalším zákazu se nakonec cvičilo čtení na textech napsaných na tabuli a v sešitech. Aby se ţákům nahradily zakázané hodiny dějepisu, vyuţívalo se vycházek do přírody, kde ve chvílích oddechu se ţákům vyprávělo o slavných událostech českého národa a zpívaly národní písně. Při hodinách počtů se jako učebních pomůcek pouţívalo československých mincí a papírových peněz. Byli to jediné vyučovací pomůcky, které jako platná platidla nemohla mít německými nařízeními začerněna česká zobrazení.19
17 Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002, str.139-160. 18 germánskému 19 SOkA Blansko, Obecná škola Kochov, Kronika obecné školy v Kochově, inv.č.159, str. 3-8.
12 2. Blansko
Roku 1938 obyvatelé města s napětím sledovali, co přinesou dny příští. Český národ se snaţil dobře připravit na jakoukoliv nastalou situaci, včetně moţné války. Ţe nešlo jen o planá slova dokumentuje publikace, kterou vydala městská rada v Blansku s názvem „Město Blansko těm, kteří brání nás, naši republiku, demokracii a mír“. Publikace mimo jiné obsahuje provolání městské rady datované 30.července 1938 i s faksimile podpisů deseti funkcionářů. Provolání obsahuje výzvu k občanům k upisování finančních darů na armádu a to od neděle 7.srpna do neděle 14.srpna. K tomuto účelu zřídila rada památnou upisovací knihu, do níţ se podepsal kaţdý dárce. Kniha byla umístěna na radnici, ale peníze se ukládaly ve Spořitelně města Blanska na konto č.1000, které bylo určeno pro dary na obranu republiky. Prvním dárcem byla sama Spořitelna města Blanska, která upsala částku 50 000 Kč, coţ reprezentovalo 25 % jejího čistého ročního zisku.20 Ve výzvě stojí: „Občané, obětujte vše pro armádu, jeţ 21. května svou silou a pohotovostí zadrţela cizácké hordy, které lační po naší zemi, a které hrozily jako zátopa převaliti se naší republikou. Chápejte přece, neubrání-li nás silná, vyzbrojená a vojensky zaopatřená armáda, stejně přijdete o svůj hmotný majeteček. Obětujte proto z něho, abyste zachránili sebe a svou rodinu, svou vlast. Nestačí platonické sentimentální fráze o lásce k vlasti, musíme tu lásku dokázat skutky, oběťmi! Občané, rozpomeňte se, ţe vlast je v nebezpečí!“21 Vývoj napjaté politické situace roku 1938 blanenští občané bedlivě sledovali, byli o něm denně informováni tiskem, rozhlasem a politickými schůzemi. Jedna z nejzdařilejších byla veřejná protestní schůze svolaná do Dělnického domu na neděli 11. záři 1938 v 9:30 hod. Stala se velkou manifestací pro mír a demokracii. Lidé stáli za prezidentem a pro jeho ujištění mu byl zaslán dokonce telegram. V ulicích se ale objevovaly v časných ranních hodinách i štvavé letáky podepsané Liga českého lva 1938 nebo Černá maffie znovu zaloţená v době nejvyšší nouze. Účelem těchto letáků, rozhazovaných pravděpodobně místními Němci, bylo lid rozeštvat a vnášet do jeho řad nedůvěru k vládě, zmatek a poraţenectví. Kdyţ západní mocnosti pokračovaly v zákulisních jednáních s Německem, čehoţ výsledkem byla 19. září britsko-francouzská nóta adresovaná Československu a poţadující odstoupení pohraničních území, zvedla se opět vlna mohutného odporu proti
20 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 153. 21 Vladimír Polák, Čtení o Blansku, Blansko 1995, str. 108.
13 fašismu a za celistvost republiky. Také v Blansku za tento poţadavek manifestovalo dělnictvo, jehoţ vystoupení se stalo součástí generální stávky. Dne 22. září se ve všech továrnách práce zastavila a dělníci spolu s ostatními zaměstnanci vyšli do ulic. Na náměstí byl uspořádán tábor lidu, kde ke 4 000 shromáţděných promluvilo několik odborářských funkcionářů. Dne 23. září 1938 ve 22.30 hod. vyhlásil prezident mobilizaci armády a všech záloţníků do 40 roků. Mezitím bylo civilní obyvatelstvo různými vyhláškami poučováno o tom, jak se má chovat v případě války. Obyvatelům byla zdůrazňována nutnost úplného zatemnění v nočních hodinách, dále nutnost odstranění hořlavých předmětů z půd domů, lidé byli informováni o umístění stanic první pomoci v jednotlivých částech města, dále o kurzech Civilní protiletecké obrany (CPO), na nichţ mělo být obyvatelstvo seznámeno s pouţíváním plynové masky a se zřizováním leteckých krytů. Starostové a radní v obcích okresu Blansko byli vyzváni, aby se postarali o ţeleznou zásobu potravin pro nejpotřebnější rodiny. Ostatní obyvatelstvo si mělo udělat zavčas zásoby potravin zejména konzerv, mouky, cukru a tuků. Omezil se výdej pohonných hmot pro soukromá vozidla. Všude se přísně dbalo, aby se předměty denní potřeby nezdraţovaly.22 Dne 28. září se sešla v Mnichově konference zástupců Anglie, Francie, Německa a Itálie, která přijala návrh, aby pohraniční území ČSR bylo připojeno k Německu. V poledne 30. září prezident, vláda a koaliční strany tento potupný násilný diktát přijali. V té době mělo Blansko asi 5 500 obyvatel, kteří s nejčernějšími obavami očekávali příští dny.23 Po odstoupení pohraničí Německu, se silné vojenské jednotky musely stáhnout zpět. Tak se stalo, ţe kasárny ve velkých městech byly plně obsazeny a armáda musela hledat ubytování i v menších městech, které neměla dosud stálé vojenské posádky. Jedním z nich bylo i Blansko. Sem dorazil pěší pluk č. 13 ze Šumperku a to 6. prosince 1938. Po slavnostním nástupu na náměstí před radnicí se vojáci odebrali do svých ubikací, jeţ byly v sokolovně, v Dělnickém domě, v Katolickém domě i v Masarykově prázdninové osadě.24 Zmrzačenému pomnichovskému Československu vyhradilo Německo pouze epizodickou existenci. Dne 15. března 1939, po odtrţení Slovenska, zabírá Hitler zbytek okleštěné země vojenským zásahem a zřizuje protektorát Čechy a Morava. Také Blansko
22 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 153-4. 23 Tamtéţ, str. 157. 24 Tamtéţ, str. 154–55.
14 proţívalo těţce léta nacistické okupace. Arizace ţidovských podniků a obchodů, dosazení německých „treuhändlerů“ do všech průmyslových podniků, zastavení činnosti většiny spolků, to byl jen začátek. Po něm následovalo nelidské řádění gestapa, pronásledování reţimu nepohodlných lidí, inteligence, komunistů, jejich zatýkání a deportace do koncentračních táborů.25 V březnu 1939 bylo rozpuštěno městské zastupitelstvo a zrušena funkce starosty. Výnosem okresního úřadu v Boskovicích byla jmenována správní komise. Prozatímní správou obce byl pověřen JUDr. Jan Šperling jako předseda správní komise, jehoţ v Blansku nikdo neznal. Členy správní komise byli potom výnosem Okresního úřadu v Boskovicích jmenováni: Josef Nesrsta, Zdeněk Klíma, František Svoboda, JUDr. Lubomír Šoupal, Karel Vašíček, Heřman Vašíček (brzy nahrazen Emiliánem Blaţkem). Komise v tomto sloţení se však dlouho neudrţela a členové byli během války nahrazováni.26 JUDr. Jan Šperling přišel do Blanska z Brna a dal se od něho očekávat přísný dohled nad plněním německých příkazů. Brzy se však projevil jako dobrý Čech. Správu města vedl způsobem vyhovujícím protektorátním i německým úřadům a přitom ochraňujícím české obyvatelstvo, jak jen to bylo moţné. V období před koncem války, kdy se Šperlingovi před blíţící se frontou přestěhovali z Brna do Blanska, se právě blanenskému vládnímu komisaři podařilo tajně doručit Rudé armádě vojensky důleţité materiály, které se týkaly obrany Blanska a okolí.27 Rozhodnutím státního prezidenta Emila Háchy byly zrušeny veškeré dřívější politické útvary (strany, organizace, hnutí atd.) a místo nich zaloţeno Národní souručenství, které mělo slouţit k politickému organizování občanstva na území Protektorátu Čechy a Morava. Vedoucím Národního souručenství v Blansku byl jmenován Emilián Blaţek, sekretariát byl zřízen na radnici. Posádka říšskoněmeckého vojska dorazila do Blanska 18. března a ubytovala se v budovách chlapecké měšťanské školy a škol obecných. Vojsko se tu zdrţelo aţ do 14. dubna. Místní lidé se chovali k německým jednotkám lhostejně, ačkoli jinak Němce nenáviděli a německý voják byl u nich jako symbol národního poníţení. Jinak ovšem pohlíţeli na německé vojáky místní Němci, jichţ tu bylo sotva 1 % všeho obyvatelstva. Vítali je s nadšením a velmi si pospíšili s vyvěšováním říšskoněmeckých státních vlajek
25 Vladimír Polák, Čtení o Blansku, Blansko 1995, str. 111. 26 SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 20, str. 2 – 18. 27 Eva Nečasová, Představitelé města Blanska od roku 1849, Blansko 2005.
15 na svých domech. Díky výhodnému kurzu německé marky ku koruně (1:10) nakupovali vojáci, co se dalo a část nakoupeného dokonce posílali domů, kde byla o potraviny nouze. A tak ačkoliv před příchodem Němců byl u nás dostatek všech potravin, po tomto nájezdu začalo potravin ubývat, a tak nastal překotný nákup potravin i předmětů denní potřeby z obavy, ţe bude časem všeho nedostatek. V letních měsících roku 1939 došlo k jedné významné stavební akci. Byly nahrazeny staré a chatrné dřevěné mosty přes Svitavu, a to jak u hlavního nádraţí, tak u vlakové zastávky ve městě. Nově zde bylo započato se stavbou ţelezobetonových mostů, kterou jen mírně zpomaloval nedostatek pomocných dělníků. Ten byl způsoben vysokou zaměstnaností nového zřízení, především v letních měsících, kdy se práce nabízela, jak v průmyslu, tak v zemědělství.28 Správní komise v Blansku a starostenský sbor okresu blanenského podal ţádost o zřízení samostatného okresního úřadu, berní správy a katastrálního měřičského úřadu se sídlem v Blansku. Ţádost se opírala o skutečnost, ţe jiţ při povýšení Blanska na město, byl ten poţadavek vznesen, opětován v roce 1912 a v roce 1928. Zdůrazňovala, ţe poţadavek je dnes ještě odůvodněnější, neboť politický okres boskovický byl v poslední době značně zvětšen připojením soudního okresu jevíčského. Správní komise města Blanska a starostenský sbor okresu blanenského usoudil také dle různých náznaků, ţe se jedná na příslušných úředních místech o nové organizaci politické správy v Protektorátu Čechy a Morava v tom smyslu, ţe mají být zřízeny vyšší správní celky, nadřízené okresním úřadům. Dle těchto náznaků by mělo být Blansko připojeno ke správnímu obvodu, jehoţ sídlo by bylo v Prostějově. A proto ţádost dále zdůrazňovala, ţe Blansko mělo, má a bude mít vţdy přirozený geografický i hospodářský spád jedině k Brnu, a ţe z Blanska do Prostějova se nelze dostat automobilem v zimní době po několik měsíců a vlakem trvá spojení přes čtyři hodiny, protoţe ţelezniční trať měří přes 100 km a vede přes Brno. Přes důkladnou ţádost neuspěli ţadatelé ani v jednom bodu. Blansko bylo přiděleno pod Oberlandrát v Prostějově aţ do 30. června 1940, pak teprve patřilo k Oberlandrátu Brno.29 Dne 1. října 1939 byly zavedeny lístky na potraviny k malé radosti kupujících i obchodníků samých, pro něţ zavedení přídělového hospodářství znamenalo mnoho nové
28 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 165-169. 29 Vladimír Polák, Čtení o Blansku, Blansko 1995, str. 112.
16 úmorné práce. Dne 1. listopadu byly zavedeny lístky na topivo a od 15. prosince pak šatenky. V září 1940 přišly na řadu lístky na brambory a kuřivo (tabačenky). Dne 25. června 1940 došel přípis z Okresního úřadu v Boskovicích, ve kterém bylo sděleno, ţe ačkoli jiţ uplynulo 15 měsíců od zřízení Protektorátu Čechy a Morava, stále se tu a tam vyskytují veřejně bývalé výsostní znaky, legionářské obrazy, štíty, plakáty, vývěsní štíty, pečetě, razítka apod., zvláště je-li připojován přívlastek čsl. nebo čs. nebo jiná, tehdy jiţ nevhodná označení. Takový stav uţ nechtěli Němci dále trpět, proto po 1. červenci 1940 se mělo ve všech případech, ve kterých závady odstraněny nebyly, proti odpovědným osobám zakročit co nejpřísněji. K upřesnění jsou vyjmenovány předměty jako bývalé výsostné odznaky, reliéfy, plakety znázorňující územní obrysy bývalé ČSR, pamětní tabule, pomníky, pamětní desky. Dále je vyjmenována řada předmětů týkajících se legionářů. Dokonce přípis nařizuje zničit staré obchodní a lázeňské prospekty a ceníky, vstupenky do zábavních podniků, dopravní a turistické značky.30 Zhruba o měsíc později přišel k tomuto nařízení dodatek, který poţadoval co nejrychlejší odstranění pomníků, obrazů, pamětních desek a všech jiných upomínek na T. G. Masaryka z veřejných míst.31 Jako upomínku na samostatnou Československou republiku zhotovovali dělníci ve zbrojovkách a strojírnách na Moravě z 10 h, 20 h, 1 K a 5 K mincí obroušením nebo vybitím přívěsky, které pak znázorňovaly českého lva, letopočet 1938 a často i nápis Československá republika. Tyto přívěsky byly nošeny ve větším mnoţství českými ţenami. Měly připomínat ztrátu samostatnosti republiky, a proto byly nošeny provokativním způsobem.32 Hned 15. března 1939 musela zmizet tabulka s označením třída Edvarda Beneše a zaveden původní název Roţmitálova ulice. Potupy se jí dostalo v roce 1942, kdy po smrti Reinharda Heydricha nesla jeho jméno. Čestné občanství Edvarda Beneše zrušila správní komise na schůzi 22. prosince 1939. K dalšímu přejmenování ulic došlo 21. ledna 1941. Tak Marxova ulice (byla tak označena uţ v roce 1918) byla přezvána na ulici U měšťanské školy (Bei der Bürgerschule), Tyršova na Nádraţní, Masarykova na Dr. Františka Křiţíka. Dnešní náměstí Svobody bylo v roce 1898 nazváno Palackého, dne 28. října 1937 překřtěné na náměstí prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka, dostalo zpět původní pojmenování po Palackém. Kdyţ i ten se stal solí v očích nacistů, došel 13. ledna
30 SOkA Blansko MÚ Blansko, inv.č. 112, str. 9. 31 Tamtéţ, str. 14. 32 Tamtéţ, str. 33.
17 1942 přípis, v celém protektorátu odstranit Palackého pomníky, pamětní desky, plakety apod. a ulice přejmenovat. Od toho dne se náměstí jmenovalo Viktoria.33 Nařízením protektorátních úřadů byla od 1. května 1941 zastavena činnost Sokola. Rozpuštění Sokola se všeobecně očekávalo, a tak se část sokolského majetku a některé cenné věci ze sokolovny podařilo zachránit před zabavením tím, ţe byly ukryty u někdejších členů jednoty. Ţidům bylo podobně jako jinde v zemi, nařízeno nosit na prsou ţlutou šesticípou hvězdu. V Blansku však takto označení Ţidé nebyli viděni, jelikoţ podle sčítání lidu bylo zde pouze 13 Ţidů a ti byli jiţ téměř všichni pozatýkáni.34 V lednu 1942 byly po celém protektorátu konány sbírky zimních potřeb všeho druhu pro německé vojáky na frontě. Jednalo se především o rukavice, ponoţky, svetry, koţichy, teplé boty, kabáty a pod. V tomto roce se začíná projevovat nedostatek některých komodit i v Blansku. Palivové dřevo se vydávalo pouze na lístky. Byl nedostatek koření a čaje, místo něhoţ se pouţívalo sušené listí jahodníku či lipové květy, ale i nedostatek dalších potravin, a proto byly pro vaření doporučovány recepty jako např. Eintopfgericht (směs různých potravin vařených v jednom hrnci). Koncem roku 1942 se navíc začal projevovat katastrofální nedostatek látek a obuvi. Důsledkem této špatné situace začal vzkvétat černý obchod s vysokými cenami nebo se vyměňovalo.35 Kupříkladu kuřiva se pouţívalo hojně jako platidla. Jelikoţ byla velká nouze o kuřivo, zejména o cigarety, dostali se nekuřáci do výhody. Kuřáci dokonce z nouze hledali náhradu za tabák, a tak pouţívali třeba sušené bukové listí.36 V průmyslovém Blansku býval velmi ţivý stavební ruch a přibývaly tu kaţdoročně desítky nových rodinných domků. Okupací však utrpěl stavební ruch velmi těţkou ránu, neboť Němci neměli sebemenší zájem na tom, jak Češi bydlí. Jednalo se jim hlavně o to, aby jak stavební materiál, zvláště ţelezo, cement a dřevo, tak pracovní síly, byly k dispozici jen pro válečné cíle. Ještě roku 1939 se podařilo zbudovat 57 novostaveb, příštího roku však pouze 12 a v roce 1941 přibyly jen čtyři novostavby. V letech 1942 aţ 1944 byl postaven jen jediný objekt, tzv. ţelezničářský dům ve čtvrti pod hřbitovem a dokončen podchod pod zastávkou dráhy. Opravy starších domů se prováděly jen v nepatrné míře, a to jen opravy naprosto nezbytné, pokud vůbec bylo moţné sehnat na
33 Vladimír Polák, Čtení o Blansku, Blansko 1995, str. 114. 34 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 184. 35 Tamtéţ, str. 189. 36 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1943-1961, inv.č. 286, str. 32.
18 ně potřebný materiál. Zastavení stavebního ruchu mělo zlé následky. Záhy se projevil citelný nedostatek bytů, který se časem změnil ve stále se stupňující bytovou krizi.37 V únoru 1943 proběhla v Blansku akce s názvem „Sběr knih, obrazů, fotografií z domoviny, společenských her pro české dělníky v Říši.“ Jednalo se o obsáhlou akci, do které byly zapojeny školy a celý organizační aparát. Celá akce se prováděla pod heslem „ Únor – měsíc kulturní péče o české dělníky v Říši“ a měla slouţit k ukojení kulturních potřeb a udrţení pout, která vázala český lid s českými dělníky nasazenými v pracovním procesu v cizí zemi. Sbíraly se knihy všeho druhu – beletrie (společenské, dobrodruţné a detektivní romány), naučná literatura, obrazy a fotografie z domoviny, společenské hry (dáma, šachy, domino). Celkem bylo v Blansku sebráno 170 kusů knih a časopisů a vlakem odesláno do Brna.38 Poslouchání cizího rozhlasu bylo pod těţkými tresty zakázáno, ale i přesto mnoho lidí zahraniční rozhlas poslouchalo. Proto bylo nařízeno odstranění krátkých vln z rozhlasových přijímačů. Přijímače musely být odevzdány místnímu radiomechanikovi Josefu Filoušovi k odstranění krátkých vln, a aţ poté byl přístroj majiteli vrácen. Avšak i potom se našli jednotlivci, kterým se podařilo zachytit zprávy z cizího rozhlasu, které pak důvěrně sdělovali svým známým.39 Na podzim roku 1944 a na jaře 1945 dosáhla partyzánská činnost velkých rozměrů a byla příčinou toho, ţe Němci urychleně zřizovali protipartyzánské oddíly a stíhací oddíly, aby mohli činnost partyzánů potírat. V Blansku bylo zřízeno stíhací oddělení v listopadu 1944 sloţené z příslušníků gestapa. Oddíl byl ubytován v městské radnici, ale jiţ v prosinci z Blanska odešel. Začátkem prosince 1944 bylo zřízeno v Blansku tzv. Jagdkomando o síle 30 muţů, které bylo umístěno v Kretzově hostinci.40 Podle zápisů v městské kronice bylo v Blansku během války zatčeno 50 osob, vesměs muţů. Byli vězněni v těchto věznicích, káznicích nebo koncentračních táborech: v Brně na Bratislavské ulici, v Kounicových kolejích, Pod kaštany, v Příční ulici – v Budišíně, Buchenwaldu, Cvikově, Briegu, Dachau, Dráţďanech, Flossenbürgu, Mauthausenu, Mirošově, Mírově, Osvětimi, Steinu, Terezíně a Vratislavi. Z těchto 50 osob 27 zahynulo. Ze 13 blanenských občanů ţidovského původu se vrátil jen jediný. Jeden z ţidovských občanů, Bedřich Tauber, si zachránil ţivot tím, ţe se tu po celou dobu okupace ukrýval u své manţelky, Češky, v bytě ve výklenku zdi.
37 Tamtéţ, str. 41. 38 SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 248, str. 11-21. 39 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1943-1961, inv.č. 286, str. 32. 40 Tamtéţ, str. 40.
19 Od února 1945 byly v Blansku budovány uliční zátarasy, které měly zpomalit postup Rudé armády. Pod vojenským dohledem je budovali občané. Čím více se přibliţovaly válečné fronty k hranicím protektorátu, tím častěji býval ohlašován obyvatelstvu letecký poplach. Býval ohlašován sirénou z městské radnice a ve škole tlučení ţeleznou tyčí na kus kolejnice. Ve školách uţ se pro nebezpečí náletu nevyučovalo od 13.dubna. V dubnu se bojovalo jiţ v okolí Brna a Blansko se ocitlo ve válečném pásmu. V budově zdejších měšťanských škol byl umístěn německý vojenský lazaret a na školním hřišti byla sanitní autokolona. Na jiţním okraji města budovali Němci zákopy a umisťovali těţké zbraně. K zákopovým pracím bylo povoláváno všechno muţské obyvatelstvo města. Ţelezniční doprava se stávala nepravidelnou. Dělníci a úředníci zaměstnaní v Adamově, v Brně, ve Slatině a v Kuřimi přestali dojíţdět do zaměstnání. Městem neustále proudily transporty německých vojsk, čímţ bylo zvyšováno letecké nebezpečí. Nad městem krouţila neustále letadla, hlavně ruská a anglická. U německého letectva byla činnost slabší hlavně pro nedostatek pohonných látek.41 Blansko bylo průmyslové město, v němţ se vyrábělo značné mnoţství vojenského materiálu, a tak místní obyvatelstvo jiţ delší dobu s obavami očekávalo letecký nálet. Letecký poplach býval hlášen čím dál častěji. Ke konci dubna se fronta přiblíţila aţ k Brnu a letadla spojenců se objevovala nad Blanskem téměř neustále, takţe letecký poplach uţ se vůbec neohlašoval. Ve školách se nevyučovalo a v továrnách nepracovalo. Ve středu 25. dubna 1945 byla letecká činnost nad Blanskem po celý den zvláště ţivá. Toho dne k večeru objevil se nad městem větší počet letadel, ale po dosavadních zkušenostech nikdo ani netušil, jakou hrůzu a spoušť během několika málo minut ve městě způsobí. V 18:25 začalo bombardování Blanska. Překvapené obyvatelstvo prchalo do krytů, hlavně do domácích sklepů, v nichţ setrvalo po dobu náletu, který trval jen několik málo minut. Kdyţ po skončení náletu lidé vyšli z krytů, procházeli ulicemi města a ţasli nad účinky několikaminutového bombardování. 25. dubna a ojediněle ještě ve třech následujících dnech, dopadlo na Blansko přes 300 leteckých pum. Jimi bylo 126 domů více či méně poškozeno, 6 domů úplně zničeno a 22 obyvatel přišlo o ţivot. Proto následující den po prvním bombardování odešlo mnoho lidí z Blanska z obavy před dalšími nálety jiţ v ranních hodinách do okolních lesů, z nichţ se teprve večer vraceli zpět do města. Z veřejných budov byly nálety poškozeny městská radnice, budovy městského dvora, poštovní budova a školní budovy, v nichţ bylo umístěno německé
41 Tamtéţ, str. 49-50.
20 vojsko. Někteří němečtí vojáci zde přišli o ţivot. Značné škody zanechal nálet také v továrně firmy Jeţek Bombardování mělo za cíl rozvrátit týl nepřítele, způsobit mu co největší ztráty a oslabit tak moţnost obrany. Od prvního bombardování Blanska, ţilo obyvatelstvo města po celé dny v neustálém vzrušení a nejistotě, neboť válečná fronta se přibliţovala a od Vyškova a Brna zněla prudká dělostřelba a za noci bylo vidět na obloze záře světelných raket, reflektorů a velkých poţárů. Ve dne a zvláště v noci táhly Blanskem k severu téměř neustále různé vojenské jednotky poraţené německé armády. I kdyţ Němci byli v závěru války značně vyčerpáni a mnozí neměli chuť dále bojovat, byli na obranu poměrně dobře připraveni. Po dobytí Brna Sovětskou armádou kladli houţevnatý odpor v obtíţném terénu mezi Brnem a Blanskem, a ačkoliv byli tísněni ze západu i východu, neustali v boji ani po kapitulaci Německa. Jejich zálohy, kolony, trény a sklady se nacházely v okolních vesnicích a lesích. Skupiny německých zběhů byly chytány polní policií a v Olomučanech, kde bylo velitelství Hirschdivision, popravováni. Ústup z obranných postavení začal večer 7. května. Blanskem projíţděly kolony německé armády, která ustupovala směrem od Brna. Ve městě pálili Němci veškerou dokumentaci, likvidovali všechny nepotřebné věci, aby je nic nezdrţovalo na útěku a současně, aby nic nepadlo do rukou Rudé armády. V noci z 8. na 9. května a ráno projíţděly Blanskem poslední německé oddíly. Těţké zbraně byly jiţ odsunuty dříve. Kolem sedmé hodiny ranní odcházely poslední oddíly pěchoty směrem na Olešnou. Jen ve Starohraběcí huti zůstal stráţní oddíl 12 muţů, který tam zničil most přes Punkvu, poté most přes Punkvu v Blansku. Dne 9. května v 11 hodin dopoledne ozval se ve vnitřním městě strašlivý výbuch a po něm za chvíli druhý. To byly posledními ustupujícími Němci vyhozeny do povětří oba zánovní ţelezobetonové mosty přes řeku Svitavu, jeden u hlavního nádraţí a druhý ve městě u zastávky dráhy. Oba mosty byly úplně zničeny a blízké budovy silně poškozeny. Pouze ţelezniční most vlečky od Jeţkovy továrny byl zachráněn obětavým činem Karla Musila, který náloţe zneškodnil. Jako první přišly 9. května do Blanska mezi 11. a 12. hodinou oddíly, které pronikly od Vyškova Rakoveckým údolím do Jedovnic a dále do Blanska. Nad prvním sovětským oddílem letěl malý průzkumný dvojplošník. Rudá armáda postupovala údolím Punkvy, kde se oddělila část průzkumníků, která pak přešla po Husově ulici na ulicí Korunní (poté nesla název Rudé armády, dnes Masarykova). Hlavní část armády se dala do centra města. Hned nato zavlály na továrně u Jeţků, na radnici, na školách i na mnoha soukromých budovách sovětské a československé prapory a ze všech stran se valily proudy lidí do středu města k ulicím, kudy projíţděla Rudá armáda. Nekonečné zástupy
21 lidí provolávaly za nepopsatelného nadšení slávu Rudé armádě. Lidé se objímali s rudoarmějci, podávali jim květiny i občerstvení. Po vlečce dráhy u Jeţkovy továrny a po dřevěném mostě na Trávníkách projíţděly první oddíly Rudé armády na Staré Blansko a dále k Olešné, aby pronásledovali prchající Němce. Mezitím spěchalo mnoţství lidí ke zničenému mostu u zastávky dráhy, protoţe zbylé dva mosty nestačily pro přechod takového mnoţství vojska a všech druhů zbraní. Proto pod vedením ruského důstojníka, inţenýra-ţenisty, byl rychle budován na místě vyhozeného ţelezobetonového mostu u stanice Blansko-město most provizorní. Při stavbě byly pouţity klády z uličních uzávěr, aby most byl sjízdný i pro těţké tanky. Díky vydatné pomoci blanenských občanů byl most postaven během rekordně krátké doby – dvou hodin. V den osvobození města byl ustaven dle příkazu vlády místní národní výbor, který přejal jako jediný oprávněný činitel do svých rukou správu města. Předsedou byl jmenován Karel Fiala. První snahou místního národního výboru bylo udrţet ve městě klid a pořádek. Protoţe v okolí města, zejména v lesích, potloukali se tu a tam jednotliví vojáci německé armády, byl k zajištění bezpečnosti zřízen sbor občanů, který drţel ve městě ve dne i v noci stráţní hlídky. Došlo k odstranění silničních zátarasů, k odklizení škod po bombardování, k zajištění místních Němců a kolaborantů a k mnoha dalším činům, aby se ţivot města mohl vrátit do běţných kolejí.42
2.1. Kulturní činnost
Nedlouho po vyhlášení protektorátu uspořádal blanenský Sokol pod záštitou správní komise města Blanska v neděli 4. června 1939 o 4. hodině odpolední v blanenské sokolovně cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast, v provedení Orchestrálního sdruţení z Brna za spoluúčinkování orchestru brněnského rozhlasu. Provedení tohoto cyklu přímo v Blansku se stalo hudebním svátkem nejen města, ale i celého širého okolí. Naplněný sál sokolovny potleskem odměňoval skvělé výkony orchestru, který dirigoval Vladimír Helfert. Sokol nepřestal být aktivním spolkem a neustále se snaţil pořádat kulturní akce. Spolu s okresním výborem Národního souručenství uspořádal v neděli 20. srpna 1939
42 Tamtéţ, str. 50-59.
22 v zámeckém parku v Blansku Národní pouť s bohatým kulturním programem. Na pořadu byly národní tance, česká a moravská beseda, polka z Prodané nevěsty a zpěvy sólistů. Na slavnosti byla hojná účast ze všech obcí v okolí.43 Činila se také místní osvětová komise. Uspořádala za rok téměř 20 přednášek. Nejvíce byla navštívena přednáška o T. G. Masarykovy, na kterou přišlo 600 občanů. Přednášky byly různého zaměření: cestopisné, hospodářské, ovocnářské, náboţenské či umělecké.44 V měsíci květnu 1940 byla provedena pro Blansko a okolí akce Národního souručenství Český hudební máj. 4. května zahráli ţáci obchodní školy v Blansku hudební veselohru Veselý obchod a 12. a 13. května provedlo ţactvo měšťanské školy zpěvohru národní písně Bejvávalo. 19. května uspořádal Okresní osvětový sbor v Blansku zájezd na operu Prodaná nevěsta do Brna a dne 26. května byla akce završena pěvecko-hudebním koncertem za řízení Josefa Šoupala. Účelem Českého hudebního máje bylo povzbudit českou hudbou a českým zpěvem pokleslou mysl českého lidu.45 Zřízení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 těţce poznamenalo nejen ţivot celého českého národa, ale také práci v městské knihovně. Dostávala sice i v dalších letech od města roční příspěvek na nákup knih i svou činnost, ţila však ve stálé obavě o svou existenci, o moţnost působit na blanenskou veřejnost českými knihami. Brzy se o české knihovny začaly zajímat úřady. Hned v roce 1939 byly protektorátním Ministerstvem školství a národní osvěty vydány pokyny o revizích veřejných knihoven a seznamy knih, které se mají jako závadné vyřadit. Platilo to pro všechny veřejné knihovny, včetně ţákovských a učitelských knihoven škol s českým vyučovacím jazykem. V seznamech byly uvedeny všechny spisy dr. E. Beneše a o něm, všechny spisy a projevy k 28. říjnu, knihy s ideologií ţidovskou, zednářskou, marxistickou a komunistickou, knihy oslavující bývalou československou armádu, knihy o branné výchově, o Luţici a luţických Srbech, o legiích a československém zahraničním odboji, všechny knihy s protiněmeckou tendencí. Kromě toho následoval obsáhlý seznam s 330 jmenovitými názvy knih, které mají být vyloučeny. Byly mezi nimi např. všechny spisy H. Barbusse, I. Erenburga, L. Feuchtwangera, M. Gorkého, T. Manna, E. M. Remarqua a jiných, převáţně ţidovských a německých demokratických spisovatelů. Z děl českých autorů zde byla Čapkova „Bílá nemoc“, Voskovcův-Werichův „Osel a stín“ či Olbrachtova „Anna proletářka“.
43 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 164 -165. 44 Tamtéţ, str. 170. 45 Tamtéţ, str. 164.
23 V roce 1940 následovaly další výzvy k revizím a vyřazování knih z českých knihoven. Blanenská městská knihovna dostala tyto příkazy přes okresního referenta veřejné osvětové sluţby v Boskovicích. V seznamu závadných knih byly kromě jiných uvedeny i „Paní komisarka“ a „Lůsy“ J. Š. Baara a „Zapadlí vlastenci“ K.V. Raise. Na konci roku 1940 měla městská knihovna 2800 knih. Knihovna Lidového domu měla v té době 900 knih a knihovna v Dělnickém domě 850 knih. Nejen všechny protektorátní úřady, ale i městská knihovna musela mít dvojjazyčné německo-české razítko, stalo na něm „Stadtbücherei in Blanz – Městská knihovna v Blansku“. Do knihovny přicházeli často četníci se seznamy knih, které mají být z knihovny vyloučeny a jim vydány. Mnoho knih zachránil knihovník tím, ţe prohlásil, ţe ţádané knihy v knihovně nejsou, a po odchodu četníka je z knihovny vybral a uschoval. Za těţkých podmínek protektorátu byla městská knihovna světlým bodem českého kulturního ţivota ve městě. Knihovník i ostatní veřejní činitelé konali v této době zásluţnou práci pro blanenské obyvatelstvo, při níţ riskovali svoje osobní relativní bezpečí i ţivoty.46 V době okupace se pokusila povznést kulturní ţivot v Blansku i správní komise. Šlo o pokus vybudovat městskou galerii po vzoru jiných měst. Do galerie by byly zakupovány malířská a sochařská díla především umělců pocházejících z Blanska nebo ze širšího okolí. V úvahu přicházela díla místního rodáka, akademické malíře Josefa Prokopa, dále akademických malířů Řehůřka a Kovaříka. Došlo dokonce i k jednání s malíři, ale ze zaloţení galerie nakonec bohuţel sešlo.47 Na listopad 1940 připadlo pro Blansko jedno důleţité a kulaté výročí. Toho měsíce uplynulo 800 let od doby, kdy byl posvěcen blanenský kostel sv. Martina olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Toto významné jubileum byla oslaveno provedením slavnostní mše svaté, která byla vysílána brněnským rozhlasem 24. listopadu a téhoţ dne odpoledne byly zpívány náboţenské písně. V rámci tohoto kulatého výročí se v Blansku konaly série dobročinných koncertů, na nichţ sdruţené pěvecké a hudební sbory předvedly řadu pěkných pěveckých a hudebních čísel. Koncerty se konaly v Dělnickém domě, sokolovně a v Lidovém domě. Celý čistý zisk z těchto koncertů (6 746 K) věnovali účinkující na stravovací akci pro ţactvo blanenských škol. Krátce nato, začátkem prosince, se uskutečnila v místnostech zdejší mateřské školy výstava Blanensko v obraze
46 Blahomil Grunda, Dějiny městské knihovny v Blansku, Blansko 2001. str.36-43. 47 SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 247, str. 45.
24 a fotografii. Výstava se konala na popud místního učitele Jedličky a těšila se nebývalému zájmu. Její výtěţek byl pak věnován rodičovskému sdruţení místních škol.48 Další kulturní akce proběhla v rámci oslav 100. výročí narození hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Bylo to v květnu 1941, kdy byly uspořádány celkem tři koncerty pod záštitou státního prezidenta Emila Háchy. Koncerty se konaly i na jiných místech českého státu. Celý výtěţek koncertů uspořádaných v Blansku byl věnován místním školám pro potřeby chudého ţactva.49 Velkému zájmu se těšila i unikátní výstava drobného hospodářského zvířectva, která se uskutečnila v září 1942 na hřišti obecných škol a v mateřské škole. Na výstavě bylo kolem 300 klecí s různými druhy králíků, holubů, slepic, kachen, perliček a baţantů. Navštívili ji lidé nejen z Blanska a okolí, ale i ţáci blanenských škol.50 V sobotu 27. února 1943 uspořádalo rodičovské sdruţení v Dělnickém domě koncert Vachova sboru moravských učitelek. Odpoledne se konal koncert hlavně pro školní mládeţ, večer pro dospělé. Po dlouhé době se v Blansku hrálo divadlo. Ve dnech 7. a 8. května 1943 sehráli ţáci hlavních škol v Blansku v Dělnickém domě velmi zdařilé divadelní představení Dobrodruţství cvrčka. Tato výpravná hra s hudbou, zpěvy a tanci byla velmi pečlivě nacvičena pod vedením ředitele dívčí školy hlavní Aloise Tichého a s velkým úspěchem hrána jak pro školní mládeţ, tak pro dospělé. O jejím úspěchu svědčí nejlépe okolnost, ţe byla během měsíce května několikrát opakována. I v roce 1943 byla uspořádána výstava drobného zvířectva, tentokrát pouze králíků a drůbeţe. Ohlas měla podobný jako předešlá.51 Na zahájení Smetanova roku (1944) byly konány v Blansku v Dělnickém domě dva koncerty Smetanových skladeb, a to v sobotu 1. a v neděli 2. dubna 1944. Na koncertě účinkoval velký orchestr, pěvecký sbor AFK, školní pěvecký sbor a řada místních sólistů. Ţáci blanenských škol provedli za vedení svých učitelů ţákovskou akademii, jeţ byla dávána v Dělnickém domě v květnu 1944. Akademie pod názvem „Jaro – Léto – Podzim – Zima“ s dodatkem „U nás“ předváděla v dlouhé řadě baletů a zpěvů za doprovodu orchestru různé děje a události, jak se v průběhu roku vystřídají v přírodě, zvláště pak v ţivotě dětí i dospělých na českém venkově. Tato výborně provedená akademie byla po všechna představení velmi hojně navštívena.
48 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 174 -5. 49 Tamtéţ, str. 180. 50 Tamtéţ, str. 187. 51 SOkA Blansko MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1943-1961, inv.č. 286, str. 28-29.
25 V tomto roce oslav Bedřicha Smetany poprosily ţákyně měšťanské školy ředitele Aloise Tichého, aby se s nimi vypravil do Brna na Prodanou nevěstu. Alois Tichý před válkou pořádal zájezdy do divadla pro celý okres, a protoţe zájem o zájezd vzrostl enormně, podařilo se mu ho, i přes zákaz cestování, uskutečnit s pomocí českých úředníků u ředitelství českých drah. Zájezd byl pořádán 14. července jako slavnostní ukončení školního roku a zúčastnilo se ho neuvěřitelných 800 ţáků a 100 dospělých.52
2.2. Školství
Důsledky zřízení Protektorátu Čechy a Morava se tíţivě projevily i ve školství. Do 15. října 1940 museli učitelé předloţit prohlášení se 17 doklady, ţe jsou arijského původu. Pro nedostatek papíru se místo do sešitů v 1. a 2. ročníku smělo psát a kreslit jen na břidlicových tabulkách a bylo doporučeno je uţívat i ve 3. a 4. ročníku. Vyučování bylo komplikováno i jinak. V zimních měsících byly často vyhlašovány uhelné prázdniny. Například ve školním roce 1941/1942 byly kvůli nedostatku topiva prodlouţeny vánoční prázdniny aţ do 5. března. Při takovém dlouhém volnu docházeli ţáci do školy jednou týdně. Byly jim zadány domácí úkoly, které přinesli zase za týden a dostali opět nové. Mnoho vyučovacího času ztrácela školní mládeţ prováděním různých povinných sběrů – sběr kostí, rohoviny, různých kovů, léčivých bylin, kaštanů, šípků nebo papíru. O hlavních prázdninách se museli ţáci účastnit povinných akcí jako například hubení běláska zelného či mandelinky bramborové. Jako zajímavost lze uvést, ţe hlavní škole byla přidělena vajíčka bource morušového, z nichţ vylíhlé housenky krmili ve školní budově místní ţáci. Po zakuklení housenek byly zámotky zaslány Hedvábnickému ústavu v Hradci Králové.53 Na školách muselo také vţdy být vzpomenuto výročí zřízení protektorátu a oslavovány narozeniny Adolfa Hitlera. Vedle vlajky protektorátní musely mít školy i vlajku říšskou, a to stejné velikosti.54 Postupně byl kladen větší důraz na výuku němčiny. I na obecných školách se stala němčina povinným předmětem, a to od 3.ročníku a mělo se jí vyučovat 3 hodiny týdně. Od školního roku 1941/42 se s ní začínalo uţ v první třídě, a to 4 hodiny týdně; ve vyšších třídách 6-7 hodin týdně. Smutně i úsměvně zároveň působí dnes výzva, kterou
52 Tamtéţ, str. 37-9. 53 Tamtéţ, str. 36. 54 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467, str. 172-3.
26 měli učitelé apelovat na ţáky, aby chodili na boso ze zdravotních důvodů. Ţáci tak většinou chodili, ale z důvodu nedostatku obuvi. Ředitelé a správci škol byly vyzváni, aby věnovali zvýšenou pozornost vyučování a výchově v duchu naprosté loajality k Velkoněmecké říši. Kaţdé neloajální vyjadřování nebo jednání učitele nebo ţáka se mělo hlásit nadřízeným školským úřadům. Byl také sniţován počet studentů středních škol tím způsobem, ţe bylo povoleno otevřít na středních školách jen po jedné první třídě.55 V polovině srpna 1943 byla výnosem okresního hejtmana zabrána budova hlavní školy v Blansku pro ubytování německých dětí. Vyučování bylo soustředěno do obecné školy, přičemţ muselo dojít k redukci vyučovacích hodin. Jelikoţ v obecné škole nešlo pouţít tělocvičny, protoţe nevyhovovala po zdravotně-hygienické stránce a navíc slouţila jako protiletecký kryt, mělo být pro tělocvik pouţito zabraného sálu Dělnického domu v Blansku.56 Komisař J. Šperling spolu s řediteli se vypravil do Boskovic k okresnímu hejtmanovi Němci dr. Rudolfovi, aby výnos k zabrání školy zrušil. Hejtman ale přijal jejich deputaci povýšeně a vyslovil podiv nad tím, ţe se Němcům z Říše jako hostům ztrativším přístřeší nepřeje ubytování a prohlásil, ţe české děti nemusejí mít vyučování. A tak 1. září 1943 se nastěhovali do školy němečtí „hosté“ – část střední školy z Berlína v počtu 120 ţáků. Nakonec se ukázalo, ţe jim postačí chlapecká škola s tělocvičnou na dnešní Seifertově ulici. Německá mládeţ měla přednostní příděly potravin a vůbec přednostní zásobování. Část těchto německých studentů byla ubytována v hotelu Macocha. Německá mládeţ, vychovávána v duchu nacistickém, vynikala zpupností a surovostí, méně však vzděláním, jeţ bylo povrchní a jednostranné. S říšskou vlajkou procházeli často ulicemi města za zpěvu německých písní a provolávání různých hesel. Přitom si počínali velmi provokativně a pozorovali kolemjdoucí české obyvatele, zda zdraví německou vlajku. Staly se případy, ţe se vrhli i na dospělé či starší občany, kdyţ německou vlajku nepozdravili a několik jich i zbili. Kdyţ se blíţil takový průvod, ztráceli se Češi rychle do postranních ulic, aby se jim vyhnuli.57 Dne 15. ledna 1945 musela být budova obecných škol dána k dispozici pro ubytování německé armády. V hlavní škole dívčí byly některé místnosti jiţ z dřívějška zabrány, takţe o zbylé třídy a jiné místnosti se musely podělit obě školy hlavní i obě školy obecné.
55 Tamtéţ, str. 181-5. 56 SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 236, str. 11-13. 57 SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1943-1961, inv.č. 286, str. 30.
27 Vyučování bylo zařízeno tak, ţe ţáci škol hlavních chodili do školy vţdy dopoledne a školy obecné měly vyučování odpolední. Vyučovací dny pro děvčata byly pondělí, středa a pátek, pro chlapce úterý, čtvrtek a sobota. Koncem února jiţ byly zabrány všechny místnosti blanenských školních budov vojskem, aţ na 2 třídy školy mateřské, které se pak staly posledním útočištěm školám obecným a hlavním. Jedna třída se stala společnou kanceláří všech čtyř správců škol a zároveň společnou sborovnou učitelstva. Druhá místnost se stala učebnou téměř pro všechny ţáky, jen některé třídy hlavní školy měly vyučování mimo mateřskou školu. Část ţáků začala navštěvovat školy v okolních vesnicích, v Klepačově a v Horní Lhotě, a někteří měli vyučování v místnosti hostince u Kretzů.58
2.3. Průmysl
2.3.1. ČKD Blansko Mírová výroba průmyslových podniků se změnila pod německým nátlakem na výrobu válečnou, coţ postihlo i největší blanenské závody ČKD. Chlouba blanenských závodů, turbinové oddělení, bylo přeloţeno do Prahy. Znění firmy se změnilo na Českomoravské strojírny a. s. a osazenstvo se přeškolovalo tak, jak se německému vedení zdálo pro jeho válečné kořistnické cíle nejvýhodnější. Do celého závodu se zavedla válečná výroba (součásti tanku „Tiger“). Čeští vedoucí v odděleních i osazenstvo závodu však plně chápalo svoje nové „povinnosti“. Výroba granátů se zaváděla dva roky a pro „technické potíţe“ se nevyrobil k velké nespokojenosti německých úřadů ani jeden. Podobně se protahovaly i přípravné práce pro výrobu součástek tajemné zbraně krycí zn. RAG, která měla Říši dopomoci k vítězství. Výkresy se stále měnily, pro různé chybičky se jezdilo z Blanska do Prahy a odtud do Berlína, vyrobené dva kusy nebyly k potřebě, aţ konečně první série této zbraně byla po osvobození přijata Rudou armádou. Čeští zaměstnanci čelili nástrahám Němců, svých někdejších kolegů, kteří zůstali v závodě ještě z éry Breitfeld-Daněk a z nichţ jeden, dříve podřadný technický úředník se stal přes noc přednostou takřka vymyšleného oddělení a konečně technickým prokuristou a prakticky nejvyšší rozhodující osobností v závodě. Těchto několik Němců rozhodovalo o ţivotě a smrti českých zaměstnanců. Bezohledný reţim těţce dolehl na celý závod,
58 Tamtéţ, str. 43 - 45.
28 zaměstnanci byli na základě neodůvodněných, často i anonymních udání gestapem vyslýchání, někteří vězněni a dva z nich, zámečník Karel Kučera z Olomučan a závodní stavitel František Křenek z Blanska, v ţalářích umučeni. Přesto se čeští lidé z vedení snaţili udrţet alespoň některé druhy mírové výroby. Například výrobu kotlů, zařízení mlýnů a základní druhy obchodní a stavební litiny, van a radiátorů. Čím hůře se válka pro Němce vyvíjela, tím větší zájem projevovali o válečnou výrobu. Stav osazenstva se násilně zvýšil nakomandovanými silami, z nichţ asi sto krejčích a švadlenek se mělo v nejkratší době zaučit do zcela jim cizího, pro ně těţkého oboru, pro který neměli ani zájem ani fyzické schopnosti. Mnohý z těchto postiţených zaplatil zdravím toto nucené přeškolování. Není divu, ţe statistika úrazů vykazovala roku 1939 celkem 99 případů a v následujících letech 1940-41 jiţ rekordní číslo 122. Pracovalo se 10 – 12 hodin i v noci. Důkazem, jak slévárenští chápali význam válečné výroby, bylo nevídaně vysoké procento zmetků (43 %), které ještě dlouho po osvobození plnily tovární dvůr. Blíţící se fronta a nepřetrţité letecké nálety způsobily úplný rozvrat nevalné pracovní morálky. Zaměstnanci opustili dne 23. dubna 1945 práci, dne 25.dubna bylo poprvé letecky bombardováno Blansko. V den osvobození Brna 26. dubna se v továrně ČKD objevili důstojníci destrukčního oddílu, kteří se usídlili v budově ředitelství a krátce po nich přijeli i jejich vojáci. Podle pokynů členů závodního štábu pro ochromení prováděli vojáci demontáţ součástek. Ihned po příchodu Rudé armády sešlo se osazenstvo dne 12. května v závodě a prohlásilo jej národním majetkem. Stav závodu byl po odchodu okupačních vojsk ţalostný. Demontované stroje, znečištěné a vykradené dílny, leteckými útoky poškozené objekty, úplně rozrušené dopravní cesty včetně tovární vlečky a nedostatečné zásoby materiálu. Jen díky velké snaze se podařilo v poměrně krátké době, uvést vše do takového stavu, aby se mohlo alespoň z části přikročit k výrobě. K prvnímu lití pak ve slévárně došlo 23. května 1945.59
2.3.2. Metra Blansko V době okupace se organizují první akce proti okupantům i v závodu Metra Blansko. Výroba trpí velkou zmetkovostí přístrojů určených pro vojenské účely. Reklamace stíhá reklamaci. Válečná výroba přístrojů AEG byla dělníky záměrně brzděna tak dlouho, aţ došlo k vyšetřování. Při zdůvodňování příčin nedostatků uváděli zkušení zaměstnanci
59 Josef Pilnáček, 250 let blanenských ţelezáren, Blansko 1948, str. 159-162.
29 jako hlavní příčinu nezapracovanost nevyučených sil, které si sami Němci do závodu nabrali. Nakonec bylo těmto výmluvám uvěřeno, neboť skutečně plná polovina zaměstnanců byla nových. Počet osazenstva se zvýšil aţ na 800 lidí. Technici mezitím připravovali nový přístroj, na jehoţ konstrukci pracovali zejména ing. Vilém Toufar (pozdější ředitel závodu) a Josef Šoupal. Tajně v posledních letech války takřka před očima Němců připravovali prototyp univerzálního přístroje AVOMET, který byl ihned po skončení války sériově vyráběn pro potřeby mírového hospodářství. V posledních dnech okupace byl chod výroby ochromen a závod se nakonec úplně zastavil. Němci se snaţili odvézt, co se dalo, zvlášť některá speciální zařízení, která povaţovali za nenahraditelná. Dělníci i ostatní pracovníci dělali, co mohli, aby tomu zamezili. Uklízeli Němcům pod rukama do sklepů vzácné přístroje a do beden v expedici byl balen místo Megmetů kovový šrot. A těch několik vagonů výrobků a zařízení, které Němci navagonovali, bylo opět po osvobození vráceno do závodu, jelikoţ je Němci nestačili odvézt. Po osvobození se vracejí do závodu jeho bývalí zaměstnanci, a jelikoţ závod nebyl válkou váţně poškozen, přechází se k mírové výrobě.60
2.3.3. Jeţkova továrna Za druhé světové války byla omezena civilní výroba i v Jeţkově továrně, a to dvěma faktory. Jednak odpadla mnohá zahraniční odbytiště výrobků firmy a jednak byla nuceně zaváděna výroba pro válečné potřeby Velkoněmecké říše. Hospodářské stroje se prakticky vyváţely jen na Slovensko a částečně do Bulharska a Srbska. Výroba keramických strojů byla z nařízení okupantů omezena a závodu byla vnucena výroba zkoušecích aparátů pro letecké motory, které vyráběla firma Flugmotorwerke Ostmark v Brně-Líšni. Konec druhé světové války dolehl na firmu Jeţek, zejména na její továrnu, velmi těţce. Neznámý oddíl německé armády se při svém ústupu ukryl do továrních prostorů, a údajně proto byl 25. dubna 1945 v 18:30 závod zároveň s dalšími částmi města silně bombardován. Celkem zasáhlo tovární objekty 19 bomb, z nichţ jedna byla termitová. Ta zapálila původní dřevěné sklady hotových dřevěných výrobků, takţe od tohoto objektu, který se ihned vzňal, začaly hořet sousedící lakovny spojené krytým příslušenstvím se sklady a odtud se oheň šířil dále po areálu závodu. Poţárem zasaţené objekty byly úplně vyřazeny z provozu a po osvobození je bylo nutno z bezpečnostních důvodů odstranit. Ve všech budovách byly vytrţeny dveře, vrata, okna a na 70 % zničeny
60 Antonín Knies, 50 let výroby elektrickým měřících přístrojů n. p. Metra-Blansko, Blansko 1962, str. 8.
30 střechy. Zničen byl téţ tovární vodovod. Kromě toho v závodě nezůstal ţádný dopravní prostředek, kterým by bylo moţno rychle odstranit spoušť po bombardování. Neporušená zůstala jen slévárna, administrativní budova a tovární most přes řeku Svitavu, jenţ později slouţil pro přechod Rudé armády k pronásledování zbytků fašistických vojsk. Most byl zachráněn zásluhou zaměstnance firmy Jeţek Karla Musila, který vytrhl přívody elektrických kabelů k bombám, jeţ nakladly německé jednotky ještě v ranních hodinách 9. května 1945. Celková výše válečných škod se odhadovala na 10 milionů korun. S obnovou závodu se započalo ještě v květnu.61
3. Boskovice
Počátkem října 1938, tedy po uzavření Mnichovské dohody, se do Boskovic přemístil 13. pěší pluk ze Šumperka, aby zde společně s jednotkami Stráţe obrany státu obsadil nové hranice. Společně pak tentýţ měsíc svedli boj s německými ordnery o Moravskou Chrastovou. Ţivot se pomalu uklidňoval. Demobilizovaní vojáci se postupně vraceli domů, nemocnice se vyklidila a děti začaly chodit do školy. Boskovice vzrostly. Přestěhovala se sem centrála Minervy, továrny na šicí stroje z Opavy a hospodářská škola přijala dívčí internát. Městem proudily proudy běţenců hledajících domov. Někteří se jen chvíli zdrţeli a pak šli hledat dále, jiní se zde usadili. Okres Boskovice se stal na krátkou dobu největším okresem v zemi, neboť k němu byly připojeny i zbytky neobsazených území z okolních okresů, moravskotřebovského s městem Jevíčkem a později pak i část zrušeného okresu poličského.62 Den po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, 16. března 1939 kolem 18.hodiny, za sněţení a mrazu, přijel do Boskovic velký německý vojenský oddíl s děly o síle 2 000 muţů ze Šumperka. Obsadil gymnázium a chlapeckou školu. Vojáci díky výhodnému kurzu marky zamířili do obchodů a kupovali, co se dalo, zejména máslo a uzeniny, takţe byly obchody brzy vyprodány.63 Němci a někteří fabrikanti v Boskovicích vyvěsili na jejich počest německé prapory. Čeští obyvatelé zaujali k okupantům odměřené stanovisko, nacisté se divili, ţe ve městě je klid a pořádek. V zahradě obsazené chlapecké
61 Jaroslav Bránský, Jeţkové z Blanenska, Brno 2007, str. 63. 62 Marie Mašková, Boskovice v letech 1938 – 1945, in: Vlastivědná ročenka okresního archivu v Blansku 1970 - 5, str. 37. 63 Jaroslav Jurek, Tak ţilo město, Boskovice 1960, str. 33.
31 školy se na konci března objevil Německý červený kříţ s polní kuchyní, kterou chtěl nasytit chudé. Po několika hodinách okukování se část občanů postavila do fronty, a ačkoli málokdo v Boskovicích trpěl hladem, mnozí se rozhodli tuto příleţitost k nasycení vyuţít. Obsazen byl i boskovický zámek, kde po dobu války sídlilo velení lazaretů. Německé vojsko bylo z Boskovic staţeno 20. dubna 1939. Pochopitelně i Boskovice postihly protektorátní změny. Byla zavedena němčina jako úřední jazyk, všude se objevily německé nápisy, byly změněny názvy ulic, do závodů byli dosazeni němečtí správci, byl jmenován německý hejtman na okresním úřadě, jezdilo se vpravo a od 15. října 1939 bylo zakázáno prodávat v neděli. Od září 1939 bylo zavedeno vázané (přídělové) hospodářství. Díky totálnímu nasazení všeho obyvatelstva v průmyslu nikdo netrpěl hladem. V rámci pacifikace obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava zaváděli Němci pro dělníky nejrůznější sociální vymoţenosti, aby zabránili stávkám a odbojovým akcím, coţ se jim prozatím dařilo. Dne 25. června 1940 bylo nařízeno vyvěšení vlajek nebo praporů. Kdo neměl říšské, vyvěsil protektorátní. Vlajky byly vyvěšeny 10 dní a 7 dní měly znít zvony, To vše na oslavu vítězného ukončení války na západě. 13. července 1940 byla v Boskovicích ustavena pobočka Národního souručenství. Sdruţovalo všechny politické strany a společenské organizace, sídlila v tehdejší Rašínově (nyní Švermově) ulici. V září 1940 rezignoval na funkci starosty ještě demokraticky zvolený Pavel Šlahůnek. Na jeho místo nastoupil známý boskovický kameník Vilém Drbal.64 Krátce po vyhlášení protektorátu, poté co do polí vyšli lidé za prací, přišli sem němečtí inţenýři vyměřovat široký pás země pro autostrádu Vratislav – Vídeň. Lepší komunikace byla jistě krokem vpřed, ale pro zdejší lid nepřinášela silnice ţádné komunikační výhody. Jejich půda byla vykoupena, a tím byla Morava překrojena od severu k jihu. Vyhlášení protektorátu se promítlo i do fungování spolků. Například Orel nebyl hned zrušen, ale bylo mu nařízeno výnosem ministerstva vnitra ze dne 29. března 1939 rozpustit branné oddíly a odevzdat zbraně. Tím byla branná výchova v Orlu ukončena. I přes tíţivou válečnou a okupační situaci byl rok 1940 jedním z nejúrodnějších na zdařilé orelské podniky. Nejvýraznější byla aktivita ochotnického souboru, který se rozdělil na dvě samostatně nacvičující skupiny. Hrály se hry jak pro dospělé, tak pro mládeţ, celkem deset premiér, osmnáct představení. Nezanedbávala se ani sportovní stránka spolku. Prim hrála především atletika, ale nově byl kupříkladu zaloţen krouţek stolního tenisu.
64 Kolektiv autorů, Boskovice od pravěku do konce 20. století, Boskovice 1999, str.117.
32 Následující rok 1941 byl posledním v ţivotě Orla za druhé světové války. Orelská mládeţ v něm sehrála úspěšně divadelní pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda a sportovní druţstva se účastnila různých závodů. 30. listopadu 1941 byla Okresním úřadem v Boskovicích zastavena činnost Orla a došlo k zajištění spolkového jmění. Teprve 30. září 1942 K. H. Frank výměrem rozpustil Tělocvičný svaz Orel a vyhlásil zabavení jeho majetku s odůvodněním, ţe činnost Orla byla říši nepřátelská. Členové se zastavením činnosti uţ počítali a v důvěrných poradách se dohodli, ţe budou pokračovat alespoň v činnosti divadelní a zábavní pod hlavičkou Katolicko-sociální besedy Svornost.65 Dne 7. září 1940 přichází nařízení, aby byly zničeny obrazy, busty a jiná zobrazení osob, účastných na výstavbě Československé republiky. Tehdy se Boskovice rozloučily s bílou sochou prezidenta T. G. Masaryka. Knihy o všem, co souviselo s Československem, byly z veřejných a školních knihoven odstraněny jiţ dříve.66 Roku 1941 došlo ke sčítání obyvatel. Boskovice jich měli 8 182, z čehoţ Čechů 7 505, Němců 182, Ţidů 378, cizinců 47. Byl také otevřen českobratrský evangelický kostel, který projektoval stavitel K. Fabiánek z Boskovic.67 V září 1941 byla v nově otevřené základní škole zřízena německá škola. Navštěvovaly ji hlavně děti německých úředníků a kolaborantů. Byl zrušen Sokol: hřiště a zahrada byly předány dětem jako dětské hřiště, sokolské kino nově neslo název Union. O rok později byly odvezeny dva zvony z kostela sv. Jakuba. Během války vznikla řada významných uměleckých děl, bylo natočeno velké mnoţství filmů, které se vracely do historie, konaly se koncerty, výstavy, hrály se divadelní hry českých autorů. V červnu 1939 sehrál divadelní spolek boskovického gymnázia Tylovu Fidlovačku, v prosinci téhoţ roku proběhla v Záloţně výstava českých knih. V roce 1941 se konal koncert Pěveckého sdruţení moravských učitelů. Uskutečnila se řada přednášek. Naopak zcela bez zájmu proběhla v roce 1944 návštěva protektorátního ministra školství a osvěty a známého kolaboranta Emanuela Moravce. Zřejmě největší kulturní akcí byla výstava lidového umění pro Boskovice a okolí. Konala se ve dnech 23. – 25. října 1942 v místnosti na Záloţně. Výstavy se zúčastnilo dvacet autorů lidového umění (samouků) ve většině případů zastoupených oborem malířským. Obrazy byly vytvořené olejem, akvarelem, pastelem či uhlem. Celkem bylo vystaveno přes 140 kusů v hodnotě okolo 100 000 K. Výstavu navštívilo přes 2 500 osob.
65 Jaroslav Bránský a kol., Orel v Boskovicích - 100 let, Boskovice 2009, str.43 -51. 66 Marie Mašková, Boskovice v letech 1938 – 1945, in: Vlastivědná ročenka okresního archivu v Blansku 1970 - 5, str. 40. 67 Jaroslav Jurek, Tak ţilo město, Boskovice 1960, str. 33.
33 Jelikoţ zájem předčil očekávání, byla výstava prodlouţena ještě na 29. – 31. říjen. Autoři pocházeli vesměs z Boskovic, mimo Boskovice bylo upozorněno na výstavu přes 50 obcí, ze kterých byly zastoupeny Olomučany, Blansko, Němčice a Letovice. Výstavu organizoval Rudolf Felkl, poštovní asistent z Boskovic, který ji uskutečnil jménem Národního souručenství. On sám vystavoval 10 olejomaleb. Autoři byli vůbec rozličných povolání: učitel, dělník, koţešník, pekař, rolník či učeň.68 Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo a německé vojsko povoláno znovu i do Boskovic, kde provádělo domovní prohlídky, a kaţdý, kdo nebyl policejně hlášen, měl být zastřelen. Po tomto vyhlášení stanného práva byl popraven boskovický rodák MUDr. Karel Svěrák s celou rodinou pro účast na přípravě atentátu a 14. června byla zatčena a o týden později popravena Boţena Brunclíková z Letovic pro schvalování atentátu. Po atentátu na Heydricha se dostalo boskovickému náměstí „cti“, nést Heydrichovo jméno.. V roce 1943 po poráţkách německého vojska se začal citelně projevovat nedostatek potravin, a tak stále více kvetl černý obchod. Na černém trhu stál kilogram mouky 25 K, mléko 10 – 15 K, vepřové maso 450 K, máslo 800 K, sádlo 1500 K, vejce 12 K, 1 cigareta aţ 5 K.69 Látky i suroviny byly často vyměňovány za potraviny. Provedlo se tzv. totální nasazení obyvatelstva, byla zavedena pracovní povinnost ţen do 45 let a muţů do 60 let. Byli nasazováni do zbrojního průmyslu, jehoţ střediskem v Boskovicích se stala továrna na šicí stroje Minerva. V roce 1944 se ještě hlouběji začíná rozpadat říšské hospodářství. Výroba v závodech je často sabotována, poslouchá se usilovně zahraniční rozhlas. V červenci 1944 se objevovaly nad Boskovicemi letecké svazy, a tak se začaly budovat protiletecké kryty. Začíná se ozývat houkání sirény. Z počátku pouze jako zkouška, později jiţ kvůli reálnému nebezpečí. Trojí zahučení sirény s přestávkami znamenalo letecké nebezpečí, kolísavý kvílivý tón byl znamením poplachu. Tehdy ustával všechen ţivot. Lidé utíkali většinou pod oboru, dělníci z Minervy měli kryt ve Vinohrádkách, v úřadech a školách zřídili kryty ve sklepích. Ukončení poplachu bylo opět trojí zahučení sirény, konec nebezpečí hlásil dlouhý trvající tón.70 Němci organizovali povinné poslechy přednášek nacistů o politických plánech Říše a začaly se tvořit pracovní oddíly pro zákopnické práce. Tak byli na šest týdnů posláni
68 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, inv.č. 1607, str. 116. 69 Jaroslav Jurek, Tak ţilo město, Boskovice 1960, str. 33. 70 Marie Mašková, Boskovice v letech 1938 – 1945, in: Vlastivědná ročenka okresního archivu v Blansku 1970 - 5, str. 43.
34 někteří občané na stavbu zákopů do Hartmanic, do Slavkova či do Uherského Hradiště. Celkem odešlo na tyto práce asi 200 osob. Do protinacistického odboje se na Boskovicku zapojilo několik organizací. Obrana národa byla tou nejdůleţitější. Opatřovala a ukrývala zbraně a střelivo, organizovala přechody přes hranice, pomáhala postiţeným rodinám, vydávala letáky, časopis V boj, prováděla sabotáţe. Velitelem boskovické organizace byl major Zajíček, po jeho smrti jeho zástupce kapitán Josef Dřímalka. Obrana národa disponovala značným mnoţstvím zbraní, jeţ pocházely od příslušníka 13. pěšího pluku Miloše Micky a byly ukryty v Třebětíně u Letovic. Do odboje se aktivně zapojili i příslušníci Sokola. Po jeho rozpuštění došlo k zabavení sokolského majetku a zatýkání některých členů. V Boskovicích byl zatčen ţupní náčelník František Řepka ze Svitávky, který zahynul v Osvětimi. Po nacistické okupaci v březnu 1939 byla v Boskovicích zaloţena odbojová skupina Za svobodou. Skupinu zaloţil Karel Boháček společně s Aloisem Menšíkem. Skupina se brzy rozrostla o mnoho dalších vlastenců na Drahanské vrchovině a na Malé Hané. Spolupracovala s komunistickým odbojem, rozšiřovala letáky, ilegální tisk, opatřovala zbraně a agitací posilovala víru v konečnou poráţku Německa. Největší akcí proti okupantům bylo provedení atentátu na Domov Hitlerovy mládeţe v hotelu Lamplota na koupališti v Letovicích v noci z 20. na 21. září 1941. Na podzim 1944 byla vytvořena partyzánská skupina VELA. Velitelem se stal kpt. Dřímalka a členové byli hlavně z Boskovic a okolí. Provedly několik destrukčních akcí na trati Skalice nad Svitavou – Jevíčko a koncem války navázaly spojení a spolupráci se skupinami Svoboda, Juraj a Delta. Od února do května 1945 se stala skupina ozbrojenou sloţkou Revolučního národního výboru v Boskovicích a organizovala ozbrojené sloţky národních výborů v celé oblasti.71 V prosinci 1944 byla zabrána budova gymnázia a byla v ní vybudována vojenská nemocnice. Fronta se blíţila, přicházely transporty raněných. Veškeré české školství se soustředilo do budovy v Růţové ulici a do měšťanské školy na Komenského třídě, potom však zde zabralo místnosti vojsko. Stará škola u kostela byla uzavřena jako nevyhovující uţ dříve, na přímý příkaz ministra školství Emanuela Moravce po jeho inspekci. Pro týdenní schůzky dětí s učiteli zbyla klášterní škola pod zámkem. Týdenní schůzky nebyly tak docela novinkou, bývaly v zimních obdobích při uhelných prázdninách jiţ dříve.
71 Kolektiv autorů, Boskovice od pravěku do konce 20. století, Boskovice 1999, str.120.
35 Sbírky a školní zařízení si přestěhovaly děti s učiteli samy, většinou byly věci uloţeny ve Vlachově továrně. Počátkem dubna se však jiţ nevyučovalo vůbec.72 Od počátku roku 1945 a po dalších německých poráţkách se začalo s budováním obranných zařízeních měst. I v Boskovicích byly postaveny zátarasy, dováţelo se střelivo. Město zaţilo i popravu německých vojenských zběhů a pohřby několika zemřelých vojáků z lazaretu. Začátkem roku byla v Boskovicích opět obnovena vojenská posádka, jejíţ velitelství bylo umístěno v hotelu Záloţna. Kolem města byly rozestavěny protiletadlové hlídky a děla a byl prováděn odvoz vojenských skladišť z Boskovic. Boskovice a okolí dunělo od dělostřelecké palby, letci Rudé armády i angličtí a američtí letci ve dne v noci hlídkovali nad městem a okolím. Dne 27. dubna 1945 byl proveden nálet na Boskovice, několik bomb dopadlo na křiţovatku ulice Sokolské a Havlíčkovy u starého hřbitova. Ve stejný den projíţdělo městem evakuované německé civilní obyvatelstvo. Další den dopadlo několik bomb do zahrad proti okresnímu úřadu a v Komenského ulici, zaryly se jen do země a nevybuchly. Dne 5. května byl proveden nečekaný nálet na město bez houkání sirén, bomby dopadly na křiţovatku ulic Sušilovy a Hradní, nevarovaní lidé se tak nestačili ukrýt. Výsledek tak byl hrozivý: 9 lidí usmrceno, přes 20 zraněno. Dělová palba postupně slábla snad pro deštivé počasí, lazarety se začaly vyprazdňovat a započal ústup německé armády.73 Zásobovací oddíl sloţený z příslušníků maďarské armády, který byl umístěn ve dvoře velkostatku, ujíţděl směrem ke Skalici nad Svitavou. 7. května pak projíţděla a odjíţděla zásobovací vozidla bez přestání, po nich následovala vojenská vozidla všeho druhu. Následujícího dne byl jiţ ústup Němců značně překotný a zmatený. Ulicemi projíţděly tanky, dělostřelectvo a pěchota na autech od Jevíčka i od Valchova. Obyvatelé města se většinou skryli ve sklepích a okna vedoucí do ulice byla zadělaná, aby do nich ustupující vojáci nemohli házet granáty. Němečtí vojáci se v posledních dnech snaţili ničit vojenský i civilní majetek. Na okresním úřadě pálili spisy, zapalovali vozy s municí a benzínem, kdyţ nebylo moţné s nimi projet přeplněnými silnicemi. Toho dne byly jiţ mnohé domy ozdobeny československými vlajkami, i kdyţ ulicemi stále ještě projíţděly německé jednotky. Několik dětí mávalo červeno-modro-bílými praporky na projíţdějící vozy a volalo:„Nazdár!“74 Dne 9. května odpoledne byly ulice přeplněny prchajícím vojskem, kterému ztěţovaly ústup dříve postavené zátarasy. Toho dne zmizelo i německé velení z hotelu Záloţna a zbyly tu po
72 Marie Mašková, Boskovice v letech 1938 – 1945, in: Vlastivědná ročenka okresního archivu v Blansku 1970 - 5, str. 43 73 SOkA Blansko, Měšťanská škola Boskovice, Kronika měšťanské školy Boskovice, inv.č.274, str.236. 74 SOkA Blansko, Obecná škola Kochov, Kronika obecné školy v Kochově, inv.č.159, str.12 - 13.
36 něm jen prapory s hákovým kříţem a černý prapor, který tam vlál od Hitlerovy smrti. Kolem 17. hodiny vycházeli do ulic boskovičtí občané a zúčastňovali se odzbrojovacích akcí. Tyto akce byly řízeny pracovníky odbojového hnutí. Velitelem odbojového hnutí byl kapitán Josef Dřímalka. Revoluční gardy měly červené pásky, Národní stráţ pak byla určena ke střeţení zajatců. Mezi 17. a 18. hodinou přijelo auto se šesti partyzány a s pomocí místních dobrovolníků bylo za malou chvíli odzbrojeno asi 2 000 německých vojáků. Kolem 20. hodiny přijel směrem od Valchova první oddíl československého sboru, který bojoval po boku Rudé armády. Němečtí zajatci byli shromaţďováni do táborů, jejich zbraně uskladněny v chlapecké škole, kde místní zřídili lékařskou sluţbu. Ulice byly plné vozů a aut naloţených různorodým materiálem, na cestách se válela výzbroj a munice. Ještě více tohoto materiálu šlo nalézt na polních cestách za městem, kde pobíhali koně. K večeru po 20. hodině vkročil do města první oddíl sovětských vojsk vedený kapitánem Boltunovem, který zde převzal správu města od revolučního národního výboru.75 Hned 10. května byly oznámeny první vyhlášky revolučního národního výboru k zachování a udrţení pořádku ve městě, a zároveň byla dána výzva, aby byl co nejdříve odevzdán německý majetek. Odklidily se škody po bombardování, zničený vojenský materiál, vrátili se lidé porůznu věznění a ukrytí, zajišťovalo se zásobování.
3.1. Ţidé z Boskovic a okolí
Jiţ první kroky nacistů po okupaci směřovaly proti ţidovskému obyvatelstvu. Od roku 1941 byli Ţidé nuceni nosit viditelné označení (ţlutou pěticípou hvězdu), nesměli vykonávat určitá povolání, navštěvovat kulturní akce, děti ţidovských rodičů nesměly chodit do škol, byl omezen pohyb Ţidů, jejich osobní ţivot (odebrání telefonů, rádií), dostávali niţší příděly potravin. Docházelo ke konfiskaci ţidovského majetku (arizace). To vše se pochopitelně promítlo do ţivota místní ţidovské komunity. Dokonce bylo Ţidům zakázáno chodit po chodnících. V Boskovicích se některá nařízení běţně přehlíţela, pokud nebyl v dohledu podezřelý člověk. Ţidé chodili po chodnících, často bez hvězdy, počínali si však opatrně, aby nevystavovali v nebezpečí své neţidovské přátele a známé. Ţidé, bydlící v Boskovicích mimo ţidovskou čtvrť, se museli
75 Kolektiv autorů, Boskovice od pravěku do konce 20. století, Boskovice 1999, str.122.
37 přestěhovat ke svým příbuzným do ghetta a uvolnit své, někdy velmi luxusní, byty a domy pro nacisty. Přelidněnost boskovického ghetta pak přineslo nařízení z podzimu 1941, podle kterého se museli všichni Ţidé z boskovického okresu přestěhovat do místního ghetta. Boskovice byly dokonce v návrhu stát se ţidovským městem na Moravě, obdobnému jako byl Terezín v Čechách. Ze zřízení druhého ţidovského města v protektorátu, ale nakonec sešlo. Tragickým zakončením staleté existence boskovických Ţidů se stává rok 1942. Na základě protiţidovských opatření a zákonů dochází ve dnech 14. a 15. března k hromadnému transportu všech Ţidů z Boskovic a okolí. Ţidé, kteří byli transportování z Boskovic pryč, si směli s sebou vzít jen padesátikilové zavazadlo, kaţdý musel mít přidělené číslo, které bylo později vytetováno na ruku. Počet účastníků transportu činil 458 osob. Směřoval nejdříve do Brna , kde jim byla odebrána zavazadla, peníze, stříbro a osobní doklady, a odtud do Terezína. Tam ovšem pokračovalo pouze 417 osob. Zbývajících 41 osob bylo s největší pravděpodobností ponecháno v Brně ze zdravotních důvodů, kde později zemřeli. Poté následovala deportace do vyhlazovacích táborů. Tyto útrapy přeţilo 14 osob. Celkový počet ţidovských obětí holokaustu na Boskovicku činil 473 osob.76
3.2. Školství
Jako dobrý příklad o tom, jak vypadala situace na středních školách ve sledovaném období, nám můţe poskytnout situace na zdejším gymnáziu. Počet ţáků zde postupně klesal, a to dosti významně. Ve školním roce 1939/40 navštěvovalo gymnázium 559 dětí, ve školním roce 1941/42 to bylo 486 a v posledním válečném školním roce 1944/45 pouze 361 dětí. A to ještě bylo toto tempo zpomaleno, kdyţ na podzim 1941 bylo zrušeno reálné gymnázium v Jevíčku a jeho studenti přešli sem. Jedním z hlavních důvodů poklesu studentů po roce 1942 je nařízení, které bylo vydáno na jaře toho roku. Nařízením měl být sníţen počet ţáků na českých středních školách. Uvedený důvod? Odstranění neschopných ţáků, tím zabránění přeplnění středních škol a uvolnění cesty zdatným studentům. Počet ţáků, který má odejít, stanovoval numerus clausus. Někdy museli dokonce odejít ţáci i s průměrným
76 Jaroslav Bránský, Osud Ţidů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, Boskovice 1995.
38 prospěchem 2,5. Aby se situace ţákům ještě ztíţila, byla počátkem školního roku 1943/44 zavedena šestistupňová klasifikační stupnice ( velmi dobrý – dobrý – uspokojivý – dostatečný – sotva dostatečný – nedostatečný ) a jako podmínka pro vyznamenání u maturity byl velmi dobrý prospěch v němčině. Kromě toho bylo nařízeno, ţe ve třídě smějí nejvýše dva ţáci v kaţdém předmětu mít velmi dobrý prospěch. V 1. pololetí školního roku 1941/42 obdrţeli ţáci poprvé dvojjazyčná vysvědčení. Pochopitelně na prvním místě bylo německé znění a jako první předmět německý jazyk. Stále trvala povinnost placení školného. I kdyţ podrobnosti nejsou přesně doloţeny, lze podle konferenčního protokolu předpokládat, ţe školné činilo asi 120 K na ţáka. Svobodné vzdělání bylo nacistickému reţimu velkým nebezpečím, proto německé a protektorátní úřady vedly neustálý boj proti všemu, co by ve výuce připomínalo československé demokratické a národní tradice. Hlavním předmětem se stala němčina, které se učilo aţ šest hodin v kaţdé třídě. Od 5. prosince 1941 se nevyučovalo dějepisu, ve výuce češtiny se nesmělo vyučovat dějinám literatury. Od 15. května 1942 se musela část matematiky a zeměpisu učit v německém jazyce. Zeměpis obsahoval učivo pouze o Velkoněmecké říši. Pokud jde o tělesnou výchovu, tak uţ od školního roku 1939/40 se vyučovala čtyři hodiny týdně na místo dosavadních dvou. Z odůvodněním, aby česká mládeţ byla stejně fyzicky zdatná jako německá. Vyučovaly se především sporty jako atletika a gymnastika, ale i kolektivní sporty - košíková, házená, odbíjená a v zimě lední hokej. Především košíková slavila na boskovickém gymnáziu značné úspěchy v měření s okolními ústavy. Uţ ve školním roce 1940/41 byla provedena revize obou knihoven (ţákovské a učitelské) a všechny z nacistického hlediska závadné knihy byly odstraněny. V učebnicích muselo být začerněno všechno, co by mohlo být nebezpečné nacistické ideologii. České názvy v učebnicích musely být nahrazeny názvy německými. Zkoušky z německého jazyka museli pochopitelně skládat i profesoři. Byli proto posílání do přeškolovacích kurzů v Rankenheimu v Německu. Protektorátní atmosféra s přísnými omezeními a nařízeními narušila do té doby zavedený studentský ţivot. Téměř úplně přestaly zájezdy do divadel, byly zrušeny třídní vycházky a výlety, zakázány taneční a maturitní věnečky, vydán zákaz veřejného vystupování studentů bez povolení zemské školní rady. Po jednom takovém porušení veřejného vystupování bylo osm studentů potrestáno vyloučením. Jak se válka prodluţovala a Říše hledala zdroje, kde se dalo, německé úřady nezapomněly na střední školy. Od roku 1941 museli ţáci povinně sbírat léčivé byliny a
39 odpadové suroviny, pořádat sbírky na Německý červený kříţ. Roku 1943 bylo 5 ţáků nasazeno na válečnou výrobu do zbrojovky v Kuřimi a v září roku 1944 bylo dokonce 34 ţáků posláno na zákopové práce k Ostravě a na jih Moravy. Ţáci museli také pod vedením učitelů obdělávat školní zahradu. Obdělávaná plocha měřila 120 m2 a například na podzim 1943 se zde sklidilo 73 kg mrkve, 41 kg rajčat, 400 kusů řepy a 640 kg brambor.77 S blíţícím se koncem války se stávaly součástí školního ţivota časté poplachy. Nikdo ze ţáků si ale nepřipouštěl nebezpečí náletu, a tak nálada byla výborná. V prosinci 1944 byla budova gymnázia vyklizena pro vojenský lazaret, a tak se vyučovalo v chlapecké měšťance. 9. dubna uţ byly budovy všech boskovických škol obsazeny vojskem. Jako náhradní místnosti pro školy měly slouţit místnosti v klášteře. Vyučování zde probíhalo ve třech bězích od 7 ráno do 7 večer. První skupina od 7 do 11, druhá od 11 do 15 a třetí od 15 do 19 hod., liché dny v týdnu chlapecké a sudé dny dívčí školy, dopoledne školy hlavní, odpoledne obecné. Od 21. dubna 1945 se nevyučovalo vůbec, jen se čekalo na konec války.78
4. Adamov
V roce 1938 obec Adamov, jakoţto obec vnitrozemská, nedoznala ţádných větších přímých změn, ani politických, ani územních. Vzrušující události v tomto roce, květnová mobilizace i pozdější okupace Sudet, proběhly celkem klidně. Všichni zdejší vojíni nastoupili na výzvu prezidenta republiky Edvarda Beneše ihned bez váhání, aby se postavili na obranu vlasti a státu. Nevojáci, členové Sokola, nastoupili ihned ke stráţní sluţbě a byli určeni na hlídání, tudy procházející, důleţité ţelezniční trati Brno – Praha. Mnichovský diktát byl obyvatelstvem přijat velmi těţce. Rozhlas i tisk nabádal lid ke klidu a pořádku, takţe zde nebylo ţádných incidentů ani nepřístojností. Očekávaly se věci horší, které měly teprve přijít. Obecní hospodářství pod vedením starosty a obecní rady pokračovalo v této době druhé, pomnichovské, republiky dále v intencích vlády a starali se nejen o hospodářské udrţení, ale i o zvelebení. Bylo přikročeno ke zřízení fondu pro postavení důstojného
77 Jaroslav Bránský, Dějiny gymnázia v Boskovicích, Boskovice 2000, str. 62 – 68. 78 SOkA Blansko, Měšťanská škola Boskovice, Kronika měšťanské školy Boskovice, inv.č. 274, str. 235.
40 pomníku prezidenta T. G. Masaryka. Pomník (busta) byl postaven za přispění všech občanů před budovou Masarykovy měšťanské školy a jednalo se o dílo akademického sochaře J. Třísky z Prostějova. Pod pomník do čelní stěny byla současně vloţena deska se jmény občanů Adamova, kteří padli za svobodu národa v poslední světové válce. Ke slavnostnímu odhalení pomníku však vzhledem k nepříjemným politickým událostem nedošlo, a tak byl pomník obyvatelstvem přijat bez slavnostního rámce, ale tím vřeleji a opravdověji, protoţe v něm viděli symbol našeho osvobození, nad nímţ se právě stahovaly mraky. Adamovští občané sem tajně nosili čerstvé květy a zapalovali svíčky, v den jeho narozenin, jeho úmrtí, v den dušiček či při jiných příleţitostech. Poněvadţ němečtí okupanti nedokázali zabránit těmto projevům tajného uctívání, uchýlili se ke zbabělému činu. V lednu 1941 byl pomník v noci povalen, podstavec rozbit a busta ukradena. Českými úřady bylo zakázáno tento čin vyšetřovat, takţe viníci zůstali nedopadeni. Jinak se v této předválečné době ţilo stejně jako předtím. Sokolští příslušníci se vypravili do Prahy na X.všesokolský slet, který přes varovné hlasy a předpovědi dopadl dobře. Zdejší továrna pracovala jako jiné závody na výrobě vojenské a byla plně zaměstnána. Obec zřizovala z příkazu úřadů civilní protileteckou obranu (CPO) a své úřadovny, které byly přeloţeny do nových místností obecního domu, vybavila telefonem, novým psacím strojem a chybějícím nábytkem. Začátek roku 1939 se vyznačoval všeobecnou nervozitou občanů v očekávání věcí příštích, a to především postojů sousedního Německa. Dne 15. března vtrhl Adolf Hitler se svým vojskem do zbývající části okleštěného státu, zrušil českou samostatnost a připojil zemi k Německu jako protektorát. Místní obyvatelstvo reagovalo na březnové události navenek klidně. Vedení obce se snaţilo obyvatele uklidnit vysvětlením, ţe nebylo jiného východiska, a ţe jsme byli nuceni přistoupit na vše, co náš silný a dobře vyzbrojený soused uznal za vhodné. Do úřadů a továren byli nasazováni na vedoucí místa Němci nebo ti, kteří se ze zjištných a jiných důvodů k Němcům přihlásili. Persekuce, která tvrdě postihla český lid, zasáhla i Adamov. Zvláště v závodě Škodovky si vyţádala celou řadu obětí na ţivotech a na svobodě, coţ mělo na svědomí gestapo. Je však třeba dodat, ţe oproti poměrům v jiných závodech, byla persekuce značně mírnější. Lze to přisoudit té okolnosti, ţe vedoucími v závodu byli místní Němci, kteří jiţ dříve v Adamově po celou řadu roků pracovali a znali se proto se staršími zaměstnanci. Byli zde ovšem i Němci, kteří sem přišli z Říše a nebrali ţádný ohled na adamovské občany. Prvním činem bylo zatčení původního vedení závodu. Vedení sice bylo po kratším
41 věznění propuštěno, ale do závodu se jiţ nevrátilo. Za důvod zatčení se uvádělo, ţe byla povolena ruské misi prohlídka závodu v době, kdy Rusko bylo těsně před válkou s Německem. Ředitel ing. František Jílek tehdy ani nebyl v závodu přítomen, ale jako zodpovědný musel být odstraněn, aby uvolnil místo Němcům. Vedení závodu se tak dostalo úplně pod německý vliv. Okupační činnost Němců se projevila v Adamově z počátku jen vydáváním všeobecných nařízení o dvojjazyčnosti tiskopisů a vyhlášek a vyvěšováním říšskoněmeckých praporů s hákovým kříţem při kaţdé příleţitosti. Dále to bylo nařízení o odevzdání všech střelných zbraní, změny orientačních tabulí, změna směru jízdy, zatemňování osvětlení, zákaz shlukování, najímání pracovních sil pro Německo, odvody ţen pro práce v muničních závodech a sběry všeho moţného ve prospěch Říše. Tyto sbírky však přinesly vţdy jen tolik, aby bylo nařízení splněno. Někteří ovšem dávali na tyto akce bohuţel více, neţ by věnovali na české účely, ale těch naštěstí nebylo mnoho. Obecní hospodářství ve válečných letech, pokud nebylo přímo brzděno nařízeními německých úřadů, pokračovalo ve výstavbě a zvelebování obce dále aţ do úplného zákazu staveb, čímţ byly znemoţněny rozsáhlé a obci prospěšné projekty, jako úplné dokončení dláţdění všech silnic uvnitř obce, stavba obecních lázní a koupaliště a jiné stavební akce, ke kterým jiţ byly zakoupeny pozemky. Stihla se postavit mateřská školka, prodlouţit vodovodní síť na Kolonku a provedla se nástavba staré školy, v níţ byly zřízeny 2 byty pro učitele. Po hospodářské stránce bylo třeba hlásit zásoby potravin a byl zaveden lístkový systém. Předepisování a splňování hospodářských dávek pro Adamov se ukázalo být problematické, protoţe Adamov neměl pozemky. Přesto byly dávky předepisovány, zvláště u brambor. Na zákrok obecních činitelů (s dobrozdáním německých přísedících) byly dodávky brambor prominuty a zůstaly jen dodávky masa a tuků z domácích poráţek a dodávka vajec. Místní se ovšem snaţili těmto dodávkám vyhnout tzv. černými poráţkami a nehlášením skutečného počtu slepic. Ke cti adamovských občanů lze poznamenat, ţe po celou dobu války nedošlo v těchto věcech k ţádnému udání, takţe zde nebylo ţádné větší protiakce ze strany německých úřadů. Pouze ke konci války se objevilo několik anonymních udání a několik výhruţných dopisů na zdejší četnické stanici, z nichţ jeden byl pro udaného zvláště nebezpečný. Jednalo se o porušení přísného zákazu přechovávání střelných zbraní. Pisatel tohoto dopisu byl váţený občan, který byl po záporném vyřízení tohoto dopisu sám uvrţen do vězení. Ostatní udání nezpůsobily mnoho zla, skončily přinejhorším výslechem udané osoby či osobní prohlídkou. Německá kriminální policie neprovedla ţádné větší zásahy.
42 Zdejší občané, většinou zaměstnanci adamovské továrny a pily, zvláště pokud měli menší děti, byli nuceni obracet se na venkov, pokud si chtěli doplnit nedostatečné dávky potravin. U zdejších obchodníků a ţivnostníků nebylo bohuţel moţno nakoupit více potravin neţ na lístky, takţe bylo nutné riskovat cestu na venkov s kufry a taškami a doufat, ţe při tom nebudou přistiţeni hospodářskou kontrolou. Adamovským obyvatelům se v tomto směru snaţil vyjít vstříc nejbliţší mlynář, pan Lusák z Josefova, který přes riziko, kterému byl při svém zaměstnání vystaven, byl velmi nápomocný zdejším občanům. Buď mlel obilí jimi přinesené na černo, anebo jim prodával mouku za přijatelnou cenu. Později podporoval i účastníky odboje a partyzány, kteří v okolních lesích měli svoje působiště. Ceny na černém trhu byly neúměrně vysoké. Sádlo 1250-1500 K, mouka 45-65 K, vejce 10-12K, maso 250-450 K, mléko 10 K, cigareta 10 K, máslo 600-700 K, obilí 1000-1200 K, cukr 700-750 K, boty aţ 2000 K, látka na šaty 1000-1200 K za 1 m, vykrmená husa 2500-3500 K atd. Při platu 160-360 K týdně u kvalifikovaného dělníka a 1500-3200 K měsíčně u úředníka. V této době panoval černý obchod – výměnný – hlavně za potraviny a cigarety. Např.: kurs 1 cigareta = 1 vejce = 10 K. Kuřáci postupně kouřili vše, co hořelo: růţové listí, dubové a bukové listí nebo trávu. Pracovalo se sice na plný plyn i přes čas, zvláště v závodech na munici, ale působením zvláštního německého mzdového systému v továrnách se nedávalo zaměstnancům moţnosti vyšších výdělků. Hlavní zásadou tohoto systému bylo podchytit a vyuţít všechny síly a schopnosti zaměstnanců ve prospěch vítězství Velkoněmecké říše. Obyvatelstvo zastávalo názor nešetřit penězi, a proto věnovalo všechny své výdělky a dřívější úspory na překonání válečné, hladové krize. Proto zde nebylo mnoho případů chorobné podvýţivy nebo příznaků jiných nemocí, pocházejících ze sociálních příčin. Průmysl se v Adamově soustřeďoval hlavně ve zdejších Škodových závodech a na pile, která později musela ustoupit závodům, aby na jejím místě byly postaveny nové objekty pro výrobu munice. Budovy byly sice vystaveny, ale k plynulé výrobě statisíců střel uţ nedošlo, poněvadţ zařízení provozu bylo působením odbojových sloţek v závodě sabotováno a zdrţováno tak dlouho, ţe ke spuštění celé výroby jiţ pro nedostatek času nedošlo. Pila s celým svým zařízením a osazenstvem se přestěhovala do Rájce a v Adamově zůstala jen výroba tankového dřeva pro dřevoplynový pohon automobilů. Bývalý Dělnický dům se zabral a slouţil jako jídelna pro dělníky. Škodovy závody se přirozeně přeorientovaly na válečnou výrobu. Výroba se rozšiřovala, byly opatřeny z tuzemska i ze zahraničí nové, vysokovýkonné stroje. Na
43 jednu stranu dělníci neradi vyráběli zbraně a jiné válečné potřeby pro německou armádu, na druhou stranu závod poskytoval obţivu mnoha dělníkům a jejich rodinám a navíc tu zadrţel mnoho lidí, kteří by jinak byli nasazeni na práci v Říši. Nevýhodou rozšířené muniční výroby bylo nebezpečí, ţe by se Adamov mohl stát terčem leteckých náletů a bombardování. Závod pracoval naplno na 3 směny. Bylo zde nasazeno mnoho dělníků z jiných odvětví, tehdy méně důleţitých. Tak se sem dostali stavební dělníci, úředníci, studenti, rolníci, švadleny, prodavačky a dokonce i barové tanečnice z Brna. Někteří jednotlivci se dostali povinně nebo i dobrovolně, hlavně z finančních důvodů, na práci do Říše. Brzy se však pod různými záminkami vrátili zpět. Přes dobré finanční poměry a výhodný kurz marky vůči koruně (1 : 10) se nikomu do Německa na delší dobu nechtělo. Inflace způsobená podceněným kurzem české koruny se projevila jako v jiných obcích a městech skupováním zboţí majiteli marek (tj. Němci). Mimo to měli Němci větší příděly potravin, takţe se jim v Adamově líbilo, zvláště pokud byli před vojnou chráněni zaměstnáním ve Škodových závodech. Osvětová činnost v této době vedená obecnou osvětovou radou nevykazovala ţádnou významnou činnost, protoţe spolky vyvíjející osvětovou činnost ( Sokol, pěvecký sbor Hlahol, divadlo Dělnického domu aj. ) byly buď v dobrovolné nebo nucené nečinnosti. Kulturní činnosti se proto ujal p. Zahradníček, kulturní referent a pověřenec kuratoria pro Adamov, který se snaţil obnovit zejména činnost pěveckou. Ale i přes sliby a výhruţky nepochodil ani u zpěváků ani u sbormistra. Zpěváci z části přešli do kostelního sboru, který nebyl tak kontrolován a zde pod taktovkou mladého a nadaného dirigenta Stuchlého pomáhali udrţovat v místním obyvatelstvu národní sebevědomí a víru ve vítězství. Kostelní sbor nezastavil svoji činnost po celou dobu okupace. Výběr pěvecko-hudebních děl chrámové hudby byl záměrně řízen především v duchu národním. Byla provedena celá řada skladeb s obsahem náboţensko-vlasteneckým. Například české mše, vánoční koledy, velikonoční slavnostní mše, hymny, svatováclavský chorál. Jinak kulturní činnost, aby se nemusela vyvíjet podle nadiktovaných předloh, se raději oddala úplné pasivitě s výmluvou na úplnou nečinnost kulturních spolků, zaměstnání, noční směny a pod. Obecní knihovna, která rovněţ spadala pod kulturní činnost, byla podle sdělení dlouholetého knihovníka několikrát kontrolována. Podle došlých příkazů a nařízení z ní byly odstraňovány knihy „závadné“, tj. vlastenecké, slovanské, ruské, protiněmecké aj. Byly vyřazeny ze seznamu a uloţeny ve výklenku ve zdi a přistavenou skříní schovány. Další kontroly jiţ ale prováděly nadřízené orgány, takţe knihy byly odváţeny.
44 Několikerým přenášením a nevhodným uschováním byla velká část svazků zničena a ztracena. Nové knihy, které se ve válce pořizovaly, byly vţdy kontrolované, předepsané a nadiktované. Jednalo se mnohdy o literární braky, které se málo kdy četly a po válce byly z knihoven většinou odstraněny. Pro spolehlivé občany byly u knihovníka po celou dobu okupace k dispozici knihy Němci zakázané, „ze spodního šuplíku“, které se půjčovaly tajně. Za tohoto stavu přešla celá kulturní činnost na školy, kde byli čeští učitelé. Učitelé ve škole nejlépe poznali. jestli je dítě vedené v duchu českém či německém. Viděli, jak se některé děti rády učí němčinu, a jak ji jiní nemají rádi, jak některé děti horlivě psaly výroky o vůdci, a jak jiné upozorňovaly učitele na narozeniny prezidenta Masaryka. Říšské svátky oslavovaly se ve škole obyčejně vyslechnutím rozhlasového projevu a proslovu ředitele školy. Do spolkového ţivota zasáhla persekuce zastavením činnosti Sokola o velikonocích 1941. Veškeré jeho jmění muselo být odevzdáno četnické stanici. Zatčení za příslušnost k Sokolu zde ţádné nebylo. Kino bylo po celou dobu okupace v provozu, muselo však často poslouţit Němcům k promítání jejich propagačních a informačních filmů. Některá představení byla pouze pro Němce, jiná zdarma přístupná pro širší veřejnost. Sál Sokolovny slouţíval i k fašistickým propagačním veřejným schůzím, které pořádal zdejší trafikant Zahradníček. Schůze byly povětšinou slabě navštěvovány, zpravidla stejnými osobami, které z osobního prospěchu sympatizovaly s ideologií. Poněvadţ byly kulturní i zábavní podniky a kina znehodnoceny německou ideologií, uchylovali se obyvatelé k zábavám více méně rodinným či sousedským. Různé rodinné, národnostní i jiné oslavy se odbývaly doma, v úzkém kruhu přátel. Připravovalo se domácí pivo, ovocná vína a šťávy, pálily se různé pálenky (kmínky, ţitné, jalovcové,...) na jejichţ výrobu se vyskytli specialisté, kteří pod rouškou tajemství sdělovali různé recepty a návody k jejich výrobě. Stejně tajuplně se vyráběl tabák z různých bylin i ze skutečných tabákových listů, jejichţ pěstování bylo v omezené míře povoleno. Tělovýchova se prováděla v rámci tělesné výchovy v místním závodě pod záštitou Sportovního klubu Adamov. Klub zahrnoval v roce 1938 rozsáhlou sportovní činnost (fotbal, házená, tenis, lehká atletika, šachy a j.). Za okupace byl přeměněn na S. K. Adamov, který přes značnou finanční i morální podporu od německého vedení podniku, po sportovní stránce, ţivořil do roku 1942. Poté sokolští cvičenci vytvořili v klubu vhodné prostředí k pokračování tělocvičné činnosti. Někteří cvičenci a sportovci byli z titulu nutné potřeby pro podnikový sport zachráněni před nasazením na práci v Říši.
45 Později, vzhledem k velikému spěchu ve výrobě, přestal být ze strany vedení závodu zájem o sport, a tak klub upadal po všech stránkách. Do tenisového pavilonu byli nastěhováni němečtí vojáci a fotbalové hřiště slouţilo k vojenským cvičením. Činnost v době okupace se snaţila v omezené míře provádět lidová strana. Kontakt mezi členy byl udrţován především na poli náboţensko-národnostním. Pořádali náboţenské slavnosti a průvody, které později Němci zakázali pro jejich zřejmý národnostní ráz. Dále konali poutě o svátcích slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, například na Hostýn, Na Velehrad a na jiná poutní místa, díky nimţ udrţovali členstvo strany a posilovali i ostatní účastníky v duchu národním. Z jejich podnětu se zpívaly v kostele kaţdou neděli po mši hymny: Kde domov můj a Svatý Václave. Přesto, ţe zdejší Němci odcházeli uraţeni předčasně z kostela, nebylo v tomto směru ţádných udání, a tak tu lidé mohli posilovat národního ducha. Místní úřady zůstaly po dobu války v českých rukou. Na poště zůstal vedoucím poštmistr Antonín Jedlička aţ do roku 1941, kdy byl nahrazen jiným českým zaměstnancem. Němečtí zaměstnanci na poště nebyli, a tak čeští museli po 3 roky navštěvovat kurzy němčiny. Provoz pošty byl vzhledem k rozšíření výroby ve Škodových závodech velmi silný. Provoz na dráze zůstal za války rovněţ v českých rukou. Zvýšený provoz na trati (Praha - Brno) byl po celou dobu zvládnut bez větších nehod a neštěstí, aţ na menší zásahy partyzánských a místních odbojových jednotek, které způsobovaly českému vedení dráhy dosti těţké chvíle. Do čela lesního úřadu byl dosazen lesní rada ing. Pazdírek, takţe správa polesí zůstala v českých rukou. Hospodaření ale významně ovlivňovaly příkazy německých úřadů daných vysokou spotřebou dřeva pro vojenské účely, kdy lesy byly káceny překotně bez ohledu na přírodní náhradu, zvláště na konci války, kdy padlo spoustu stromů na záseky, barikády a pod. Obyvatelé Adamova se chovali po dobu války pasivně. Někteří odváţnější poslouchali zahraniční rozhlas a část se organizovala v ilegálních skupinách. Ve zdejším závodě byla taková početná skupina, která spolupracovala s partyzánskou skupinou Prokopa Holého. Rozšiřovala mezi lidem ilegální letáky a časopisy (Předvoj, Nástup, Boj o zítřek a pod.) Byla v neustálém kontaktu s partyzány a podávala jim potřebné informace ze závodu, obce a úřadů. K přímému zásahu nedošlo pro naprostý nedostatek zbraní. Zdejším vedoucím ilegální skupiny byli Alois Stejskal z Josefova a František Konečný z Adamova. Odbojová skupina byla sice velmi dobře organizovaná, ale pro jiţ zmíněný nedostatek zbraní se mohla uchýlit jen k drobným sabotáţním akcím a ke zpravodajské a informační činnosti.
46 Adamov díky poloze v kotlině uprostřed lesů byl dobře ukryt před nálety spojeneckých letadel, a proto byl ušetřen téměř aţ do konce války všech válečných hrůz. Byl zde sice často ohlašován letecký poplach, který vyhnal lid do krytů či do lesů, ale k bombardování nedošlo, jelikoţ letadla nemohla Adamov v kotlině najít, ačkoliv skutečně na Adamov směřovala, jak bylo později po válce potvrzeno. Po dobytí Brna Rudou armádou očekávali zdejší občané kaţdou chvíli nápor na Adamov. Místní pozorovali boje o Brno z kopců u Babic a podobné boje očekávali v nejbliţší době i v Adamově. Němečtí obyvatelé města, především zaměstnanci závodu a jejich rodiny, zabavili v závodě všechny vozidla, naplnili je zásobami z dělnických jídelen a odjeli co nejrychleji pryč. Dne 20. dubna 1945 přišla do Adamova první část vojska ustupujícího z Brna a ubytovala se zde. Vozy s potravinami, municí a výzbrojí rozestavěla po ulicích. Koně ustájila ve větších místnostech jako v sokolovně, v čekárně na nádraţí či v dílnách. Z místních Škodových závodů byly postupně vybrány všechny potraviny. Nejdříve civilními Němci, potom německým vojskem a nakonec i místními občany. Po tomto rozebrání potravin zůstaly brány závodů dokořán, a tak adamovští vtrhli do závodů, jindy úzkostlivě střeţených, a odnášeli odsud vše, co se vzít dalo. Na vozech odváţeli menší stroje, motory, celé kupy různého nářadí, měřící přístroje, mikrometry, kancelářský nábytek, zařízení dílen, ale i obyčejnější věci jako kancelářské potřeby, papír, provazy, řetězy, olej, barvy a laky, čistící potřeby atd., prostě vše, co se odnést dalo. Další pohromou pro závod bylo zničení strojů v dílnách. Téměř všechny obráběcí i pomocné stroje závodu byly opatřeny náloţemi a rozbity. Detonacemi došlo samozřejmě k poškození dílen i kancelářských budov, kde poškodily stěny, střechy a vytloukly všechna okna. Z kanceláří předtím Němci odvezli všechny dokumenty, spisy a další podobné materiály, které pak spálili. Pro případ, ţe by nějaké materiály zapomněli, zapálili při odchodu administrativní budovu, aby zničení všech podkladů pro výrobu v závodě bylo zajištěno. Některé ukradené věci byly po válce na výzvu závodu místními lidmi vráceny. Po odchodu německých civilistů se zde zařizovalo německé vojsko, které se připravovalo na boj. Na Horce, u nádraţí na loukách byla postavena děla. Kolem Adamova Němci rozmístili na silnicích a na cestách dřevěné záseky a zábrany, na lesní cesty nakáceli velké stromy, při cestách vytvořili kulometná hnízda a očekávali příchod ruské armády.
47 Dne 25. dubna 1945 se uskutečnil první skutečný nálet na Adamov. Nad splavem se vynořila 3 ruská letadla a vypustila na město první bomby. Dřevěná budova mzdové účtárny skončila v plamenech a vyhořela do základů s celým zařízením. V následujících dnech byly návštěvy ruských letadel nad Adamovem častější, zvláště kdyţ se sem stáhla značná část vojska a své vozy se zbraněmi a municí postavila do adamovských ulic. Během náletů zahynul jeden adamovský občan, několik jich bylo zraněno, ale většinou lehce, takţe ţádných jiných obětí nebylo. Rachot kulometů z letadel, která létala blízko nad domy, uváděl ve zmatek obyvatele, z nichţ někteří se uchylovali do sklepů, krytů nebo i pobíhali po lese, pokud nenašli ve skalách úkryt. Většina obyvatel zůstala doma, coţ bylo ovšem riskantní, ale podle vojáků obou stran bezpečnější neţ v lese. Bombardování poškodilo mnoho domů a některé tovární objekty. Kulometnými náboji, kterými ruská letadla zaútočila na zde schované německé vojáky, nebyly škody tak velké. Při přestřelce zahynulo několik německých vojáků, kteří byli pochováni na místě, kde padli. Zahynulo také několik koní, z nichţ někteří byli rozčtvrceni a maso z nich rozdáno lidem, kterým to přišlo v této době vhod, jelikoţ Adamov byl bez spojení a tudíţ bez přísunu čerstvých potravin. Dne 30. dubna začala střelba z děl proti postupující Rudé armádě. Ta nepostupovala přímo na Adamov, ale chtěla ho obklíčit. Střelba z adamovských děl byla však signálem pro ruská letadla, která začala podnikat časté nálety na německé baterie i pěší vojsko. To se zatím chystalo k odchodu. Jinak zůstal Adamov ušetřen přímých a bezprostředních bojů, protoţe se boj sovětské armády s německou zastavil vlivem zhroucení německého odporu a kapitulace těsně před Adamovem, na linii Křtiny – Babice – Útěchov. Jiţ 8. května 1945 se ve městě mluvilo o všeobecné kapitulaci. Ráno 9. května Němci kvapně opouštěli Adamov. Časně ráno bylo vybubnováno, ţe nikdo nesmí opustit své příbytky. Lidé s napětím očekávali, co se bude dít. Byly vyhozeny všechny mosty v Adamově a zapálena administrační budova ředitelství Škodových závodů a zbytek Němců rychle odešel. Odbojové sloţky ihned zřídily pořádkovou sluţbu a společně s hasiči hasily hořící budovu ředitelství závodu. Přesně ve 12:35 objevil se v Adamově první ruský vojín na koni a zhruba po dalších 20 minutách další armádní jednotky. Došlo k rychlé opravě jednoho mostu přes Svitavu, aby mohlo vojsko pokračovat v cestě. Prozatímní místní národní výbor, který ručil za pořádkovou sluţbu svolal na 10. května tábor lidu. Ten se
48 konal na náměstí před kostelem a aklamací zde byl zvolen nový místní národní výbor, do jehoţ čela se dostal bývalý starosta obce Jan Bezchleba.79
5. Kunštát
Obyvatelé Kunštátu se připravovali v roce 1938 na válku tak, jak se sluší a patří. Konal se zde výcvik brannosti všech muţů do 60 let pod vedením vedoucího důstojníka majora Vrzala. Kaţdý cvičil se zbraní, střílel ostrými náboji jak z pušek, tak z kulometů. Tak jako v jiných obcích tu byla zřízena civilní protiletecká obrana. Ţactvo bylo vycvičeno co nejrychleji opouštět za leteckého poplachu školní budovu. Menší děti se měly schovat poblíţ výtoku rybníka v zahradách, dospělejší měly přeběhnout do Palackého sadu. K nařízenému kopání krytů pro potřeby CPO uţ ale nedošlo. Válka s Německem nakonec nenastala. Místo toho došlo k odebrání pohraničních území a následně k vyhlášení protektorátu. Z těchto území se do Čech a na Moravu stěhovaly české rodiny. Některý přišly i do Kunštátu. Mezi nimi úředníci a učitelé. Na zámku se usídlila dětská vychovatelna z Valtic z jiţní Moravy. Zpočátku byli její ţáci vyučováni svými učiteli, později byli zapsáni do zdejší školy.80 Ve výnosech nadřízených úřadů se stále více projevuje německý, válečný a nacistický reţim. Vnější označení se změnila na německo-česká, ţádal se průkaz o rodovém původu a zeměpisné názvy se měly uvádět rovněţ německo-česky. Obrazy, busty a všechny jiné památky, upomínající na osoby zúčastněné při výstavbě Československa, měly být zničeny. Veřejné budovy nesly nově označení „V“ jako symbol budoucího německého vítězství.81 Místní škola měla, tak jako jiné protektorátní školy, ztíţené vzdělávací podmínky. Do školy se znovu zavedly břidlicové tabulky a němčina se stala povinným předmětem. Po všechny válečné zimy nebylo ţactvo po celé měsíce vyučováno pro nedostatek topiva. Ţáci byli také vyuţíváni na různou práci, kde se dalo. Na rozkaz německých úřadů pomáhali pracovat na polích nebo v lesích, kde zalesňovali mýtiny vzniklé nadměrným kácením lesů pro válečné potřeby. Učitelé byli zase i ve vyučovací dobu povoláváni
79 SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Adamov, str. 70-87. 80 SOkA Blansko, Národní škola Kunštát, Kronika národní školy v Kunštátě, inv.č. 537, str. 4 – 5. 81 Jiří Šmerda, Kunštátský almanach 1900-1945, Kunštát 1980.
49 k úřednické činnosti, jako například vyplňování různých poukazů, zásobovacích a odběrných listů, vedení soupisů osevních ploch, mléčných a jiných záznamů. Zkrátka práce ve škole byla co nejvíce znesnadňována a brzděna. Pro učitele se zřídil v Kunštátě povinný kurz němčiny, jehoţ vedoucím byl jmenován Josef Koláčný, který se narodil v Brně a studoval německý učitelský ústav. Byl věrným Čechem a měl schopnosti vynikajícího učitele němčiny. Ale v kurzech po celé týdny nepromluvil německy ani slovo, místo toho šířil zprávy tajně odposlouchané ze zahraničního rozhlasu. Není proto divu, ţe zkoušky z němčiny u okresního hejtmana Rudolfa v Boskovicích dopadly tak bídně. Na přelomu let 1944/45 byla školní budova zabrána pro ubytování německého vojska a polní lazaret. Jejich kázeň byla na konci války jiţ velmi uvolněná, a tak někteří jedinci, kteří jiţ přestali věřit ve vítězství, zaopatřovali si občanské šaty pro útěk. V tomto směru zvláště vynikal technický oddíl, který v obci stavěl zábrany. Lidé byli nuceni pod dozorem německých vojínů stavět silniční uzávěry. V Kunštátě byly tímto způsobem zataraseny čtyři příjezdové cesty, a to v nynější ulice Palackého, Brněnská, Rudecká a Halasova. Překáţky se skládaly ze silných kmenů, uvnitř vyplněné velkými kameny a udusanou hlínou. Zůstala mezi nimi jen mezera, tak akorát pro jedno vozidlo široká. Na mapách německého vojenského velitelství byl Kunštát označen jako opěrný bod. Z toho důvodu si obyvatelé stavěli v lesích kryty, hlavně na Suché louce, ve Vlčí zmole a v Rasovně. Události se však daly do pohybu tak rychle, ţe nikdo se do krytů nestěhoval a k uţití zábran nedošlo. 8. května došla zpráva, ţe Německo kapitulovalo, ovšem němečtí vojáci ustupovali obcí dále na západ. Ruští piloti shazovali z letadel letáky, ve kterých německému vojsku sdělovali, ţe je uzavřeno příměří. Ústup vojska se postupem času měnil z organizovaného ústupu ve zmatený útěk, ačkoliv se důstojníci snaţili i střílením vlastních vojáků zabránit panice. Po všech silnicích, pokud nestačily tak i po polích, utíkaly kolony německého vojska. Vojíni zahazovali zbraně a zapalovali nákladní auta. Na Chlumu tak zničili ohněm celou svou kolonu. Tento překotný úprk vyvrcholil 8. a 9. května, kdy proudy vojsk projíţděly i procházely ulicemi nepřetrţitě. Přitom na domech uţ visely československé prapory, vyhrával i hlásil místní rozhlas a na radnici zasedal revoluční národní výbor. První ruský vojenský oddíl, a to velmi slabý, projel Kunštátem teprve 10. května 1945.82
82 SOkA Blansko, Národní škola Kunštát, Kronika národní školy v Kunštátě, inv.č. 537, str. 5 – 9.
50 V nedaleké vesnici Sebranice, proţil zkoumané období pan Josef Pavlů. Jeho vzpomínky bych tu rád v několika větách uvedl. Jeho otec měl autodopravu, a proto při vyhlášení mobilizace odevzdal vůz k dispozici armádě a sám narukoval do Olomouce. Po podepsání Mnichovské dohody se však vrátil a během války několikrát převezl partyzány z Českomoravské vrchoviny na Drahanskou vrchovinu. I přes nabídky a výhruţky odmítl pracovat na stavbě říšské dálnice, kde by pomáhal dováţet stavební materiál a dál vozil materiál pro šamotové závody z dolů u Sebranic. Na konci války jim Němci zabavili nákladní auto na dřevoplyn, které bylo pouţíváno aţ v České u Brna, zřejmě při přípravě na boje o Brno. Ale protoţe bylo pro Němce příliš pomalé , tak ho vrátili. Kdyţ přišla do vesnice ustupující německá armáda, ubytovalo se u nich ve stavení několik německých vojáků. Přespávali třeba i ve chlévě a chovali se zdvořile. Jeden z nich, Helmuth, si jim postěţoval, ţe nechtěl jít bojovat, ţe má doma manţelku a děti. Obecně se němečtí vojáci chovali k místním lidem slušně, pouze jednotky SS se tomuto hodnocení vymykaly. Jednotlivé německé jednotky se mezi sebou vůbec špatně snášely. Například se mezi sebou přetahovaly o jiţ zmíněné auto na dřevoplyn, které mělo být pouţito i k odchodu Hitlerjugend. Spolu s otcem ho před odchodem Němců poškodili tak, aby ho nemohli odvést. Velitel ubytovaný ve vedlejším domě se ho sice snaţil roztlačit, i kdyţ moc dobře věděl, co se stalo, ale naštěstí tuto sabotáţ nijak neřešil. Poslední ustupující německé jednotky nechávaly za sebou auta, zbraně a různý materiál, který je při útěku zdrţoval. Místní lidé brali domů, co se dalo. Němci pak především měli zájem o jízdní kola, na kterých ujíţděli pryč.83
6. Letovice
Město Letovice se po uzavření Mnichovské dohody stalo takřka hraničním městem sousedícím s Velkoněmeckou říší. Hranice Československa probíhala přibliţně 10 km severně od Letovic. Kdo jel vlakem z Letovic do Prahy a vůbec někam do neobsazené části Čech, projíţděl částí Říše.84 Zfanatizovaní Němci, podnícení mnichovskou kapitulací, nemínili respektovat ani nově vzniklou situaci a sami sebe povaţovali za rozhodující činitele nových poměrů. V pondělí
83 Vzpomínky Josefa Pavlů, 27.11.2009. 84 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 144.
51 31. října 1938 na 400 ordnerů (fašistická bojůvka Němců ze Sudet) obsadilo Moravskou Chrastovou, a tím ji chtěli připojit k Německu. Do protiakce nastoupila rota pěšího pluku č.13, která byla dočasně umístěna v Letovicích. Posílena členy Stráţe obrany státu, četnictvem z Letovic a Boskovic i dobrovolníky, zaujala bojové postavení kolem Rozhrání a postupně v bojové akci vytlačovala ordnery za demarkační čáru probíhající u Březové a Brněnce. Akce se neobešla bez otevřeného boje. Ve střeleckých soubojích bylo na české straně 5 mrtvých a 10 – 15 zraněných.85 Toto násilí zfanatizovaných Němců pobouřilo dělníky ve Faberově továrně a bylo příčinou odmítání všeho německého. V továrně byla zastavena práce a stávkující ţádali ředitele Aloise Sturma, aby byli z továrny propuštěni všichni Němci. Po jeho odmítavém stanovisku (sám byl také Němec) došlo k menším násilnostem, kdy schovaní Němci schytali pár facek a kopanců. Jelikoţ někdo ohlásil stávku továrny, přijela sem menší vojenská jednotka situaci urovnat, coţ se jim nakonec podařilo a dělníci se vrátili ke strojům a pokračovali v práci. Po stávce bylo zadrţeno a vyslýcháno několik Němců, kteří byli podezřelí z přepadu Moravské Chrastové, a pár jich bylo nakonec z továrny propuštěno.86 Po vyhlášení protektorátu se staly Letovice prvním městem v blanenském okrese okupovaným Wehrmachtem, i kdyţ vojsko se tu dlouho nezdrţelo. Okupantům šlo v prvé řadě o zajištění strategicky důleţité ţelezniční tratě a hlavní silnice mezi Prahou a Brnem, které Letovicemi procházely. Nálada obyvatel byla v oněch dnech nepopsatelně skličující. Lidé nemohli pochopit nastalou situaci, byli zoufalí, smutní, bez chuti k jídlu i do práce, zavládl pocit beznaděje i názor, ţe přišla nová Bílá hora. Německá menšina v Letovicích, kterou převáţně tvořili úředníci Faberovy továrny, nabyla na důleţitosti a měla moţnost se projevit. Její členové, kteří jiţ za první republiky utvořili ve Faberově továrně místní organizaci SDP, nyní při chůzi městem vyzývavě němčili a zdravili se provokativně jen německým pozdravem. Soudrţnost místních obyvatel tak byla v době okupace narušena starousedlými Němci, kteří s okupanty kolaborovali. Zřízením protektorátu sjednotila nová situace alespoň český lid. Většina českého obyvatelstva zaujala zásadní odpor proti jakýmkoli projevům přisluhovačství okupačním úřadům.87 Hned v prvních dnech okupace byly odzbrojeny vojenské jednotky. Před odzbrojením vojenské posádky, ubytované od října 1938 v zámeckém objektu, byla část zbraní ukryta
85 Vojtěch Ţampach, Se smrtí v týlu, Blansko 1984, str. 3. 86 Milan Illa, Letovice: dějiny města, Letovice 1995, str.105. 87 Jaroslav Chloupek, Publikace k 50.výročí povýšení Letovic na město, Letovice 1986, str. 50.
52 v samotném zámku a některé u spolehlivých českých lidí. Zbraně ukryté na zámku gestapo na podzim 1939 na základě udání odvezlo, ale další úkryty zbraní zůstaly utajeny. Ploty a tabule byly hned v prvních dnech polepeny německo-českým provoláním k obyvatelstvu o jízdě vpravo a dalších protektorátních příkazech. Němci z Říše, hlavně ze Svitavska, houfně jezdili na nákupy do Letovic a Boskovic, kde díky výhodnému kurzu ( 1 marka = 10 korun) výhodně kupovali potraviny, textil i obuv a další zboţí denní potřeby, čehoţ se potom nedostávalo místnímu obyvatelstvu. Za součinnosti místních organizací byla 1. června 1939 v Letovicích provedena celostátní akce Týden čistoty a pořádku v obci. Ţáci měšťanské školy, organizovaní v dorostu Červeného kříţe, prošli v tříčlenných skupinách všemi ulicemi a čtvrtěmi města, všude bedlivě prohlíţeli, co by se kde dalo zlepšit na vzhledu ulic, zahrad, plotů, nábřeţí i jinde. Soubornou zprávu o výsledku pochůzky předloţili pak městské radě, která ji s povděkem vzala na vědomí a slíbila zrealizovat náměty v ní uvedené.88 Na začátku roku 1940 byla rolníkům nařízena povinná dodávka mléka, kterou rolníci dodávali do sběrny v obchodě Oldřicha Freitaga na náměstí a odtud bylo odváţeno do Velkých Opatovic, aby se po značném odtučnění vrátilo zpět do Letovic.89 Roku 1940 v obci působila i česká fašistická organizace Vlajka, která ve štvavých letácích hanobila bývalé představitele ČSR a vychvalovala Hitlerův reţim. Zvláštním výnosem bylo nařízeno zničit sochy, obrazy a busty osob, které se zaslouţily o Československou republiku. Aby socha prezidenta T. G. Masaryka v parčíku na náměstí ušla zkáze, ukryli ji členové Sokola do dvora jednoho z domů na náměstí a zarovnali ji dřívím. I podstavec a základy musely být odstraněny. Byly rozebrány a ve dvoře ukryty. Země se pak urovnala, aby nic nepřipomínalo místo, kde socha stála.90 I v těchto těţkých časech se našla příleţitost ke kulturnímu vyţití. V neděli 19. ledna 1941 pořádalo Národní souručenství v sále na Karlově zdařilý koncert Vachova pěveckého sboru moravských učitelek. Kdyţ uţ je řeč o kantorech, pro ty byl v Letovicích od 13. února 1941 vţdy ve čtvrtek konán kurz němčiny. Kurz byl nařízený pro učitelstvo zdejších a okolních škol a účastnilo se ho zhruba 40 osob. Od 1. května 1941 byla úředně zastavena činnost Sokolských tělocvičných jednot, se záměrem soustředit tělovýchovu v nově zřízeném Kuratoriu pro výchovu mládeţe.
88 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 172-173. 89 Jaroslav Chloupek, Publikace k 50.výročí povýšení Letovic na město, Letovice 1986, str. 54. 90 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 195.
53 Kuratorium mělo nahradit především tělocvičnou činnost Sokola. Vedením organizace měla být pověřena některá stávající tělovýchovná organizace. V Letovicích přicházely v úvahu tyto dvě: Atletický footballový klub (AFK) a Sbor dobrovolných hasičů (SDH). Po dlouhém jednání se stal vedoucím kuratoria František Majírek, který byl činovník v AFK. Od Sokola převzalo kuratorium tělocvičné nářadí. Měla sem povinně docházet všechna mládeţ, která ovšem o účast v tomto spolku nejevila ţádný zájem. A také pro naprostou pasivitu cvičitelů, nevykazovalo kuratorium ţádnou činnost. Snaha po převýchově místní mládeţe v duchu fašistického programu měla v městě pramálo pochopení. Kuratoriu byla přikázána i činnost kulturní jako pořádání divadelních představení. K tomuto účelu byly vysílány do Letovic divadelní soubory z Brna. Divadelní hry měly tendenci aktivistickou, proto byly návštěvy obecenstva nepatrné a tato činnost zanikla.91 Od června roku 1941 měli všichni Ţidé nařízeno nosit na prsou ţlutou Davidovu hvězdu. Bez tohoto označení se Ţidé nesměli ukázat na veřejnosti, i kdyţ v některých případech si z tohoto opatření sami dělali legraci. Tak například stará Ţidovka Františka Nettlová chodila s hvězdou městem a prohlašovala známým, ţe je teď „kinohvězda“. Bylo také úředně nařízeno upevnit na průčelí budov, továren, škol, úřadů, ale i uvnitř úředních místností znamení V, od slova Viktoria – vítězství, čímţ chtěli okupanti podrobeným národům namlouvat, ţe jejich postup bude vţdy vítězný. Český lid toto znamení četl po svém: „ Velkého Vůdce Vidíme Vbrzku Viset“.92 V polovině roku 1941 musel na funkci starosty města rezignovat František Pelíšek, novým starostou se stal František Chmelař. Došlo také k obměně městské rady a městského zastupitelstva, kam byli jmenováni uţ podle jmen pánové především německá národnosti. Po přepadení Sovětského svazu narůstala aktivita odbojových sil. V Letovicích 10. září 1941 rozběsnila nacisty demolice vývěsní skříňky městské organizace NSDAP. Němci to dokonce povaţovali za výpad proti německému státu, protoţe se zničením vývěsky došlo současně ke zneváţení výsostného znaku tehdejšího Německa – černé orlice s hákovým kříţem, který byl na skříňce upevněn. Městská správa v Letovicích byla nucena vyhlásit odměnu 5000 K na vypátrání jakýchkoliv stop po pachatelích, avšak ty se nepovedlo nikdy zjistit.93
91 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 200-202. 92 Jaroslav Chloupek, Publikace k 50.výročí povýšení Letovic na město, Letovice 1986, str. 55. 93 Vojtěch Ţampach, Se smrtí v týlu, Blansko 1984, str. 3.
54 S Letovicemi je spjata událost, která způsobila rozruch i na nejvyšších politických a bezpečnostních místech v Berlíně. Dopadení a vyslýchaní příslušníci gestapa shodně po válce vypověděli, ţe letovická destrukce byla jedním z nejzávaţnějších důvodů pro vyhlášení výjimečného stavu dne 27. září 1941.94 Šlo o atentát na dočasné sídlo německé říšské mládeţe v Lamplotově penzionu na koupališti. Budovu postavil nedlouho před válkou zámoţný brněnský obchodník Hubert Lamplota. V srpnu 1941 ji Němci zabrali pro chlapce a dívky ve věku od deseti do čtrnácti let, kteří zde byli v bezpečí před anglickými nálety. Německá mládeţ zde ţila v úplném blahobytu, pětkrát denně měla prvotřídní stravu a v budově měšťanské školy jim byla vyhrazena nejlepší třída. Dívky i hoši měli stejnokroje, navíc hoši u pasu nosili dlouhý nůţ na způsob dýky a chovali se k českým občanům velmi drze. Kupříkladu kradli v zahradách ovoce a lámali přitom větve i ploty. Kdyţ je některý majitel slušně napomenul, drze německy prohlásili: „My jsme zde páni!“95 V noci z 20. na 21. září 1941 v přízemí hotelu vybuchla časovaná bomba, kterou tam dali členové boskovické odbojové skupiny Za svobodu F. Kříţ, F. Lepka a J. Veselý. Výbušninu měli ze skladiště na stavbě dálnice Vratislav – Vídeň. Protoţe německá mládeţ odpochodovala na noční cvičení, budova byla téměř vylidněná, a proto kromě malých zranění zaměstnanců byly způsobeny jen materiální škody. Po atentátu se na místo dostavil vedoucí gestapa a hrozil zastřelením všech příslušníků zdejšího protektorátního četnictva a kaţdého desátého letovického občana. Při svých hrozbách se notně posilňoval alkoholem a nikdo nevěděl, co se bude dít a co by se stalo, kdyby byly některé německé děti zabity.96 Nakonec brněnské gestapo zatklo 24 letovických občanů, uvěznilo je a vyslýchalo v Kounicových kolejích. Po atentátu byly represálie v Letovicích tak rozsáhlé, ţe mnoha dalších obyvatel se zmocnil hluboký strach a deprese. Okresní úřad nařídil, aby byli zbaveni funkcí všichni čeští zástupci v městské radě a zastupitelstvu. Jejich místa byla obsazena spoluobčany německého původu, většinou úředníky firmy Faber.97 Získané stopy vyšetřovatelů měly ovšem podřadnou hodnotu. Ani jeden ze zadrţených nebyl do atentátu zasvěcen. Vyšetřovatelům také neušlo, ţe výbušnina pocházela ze stavby dálnice u Černé Hory, coţ odpoutávalo pozornost od Letovic. Protoţe pátrání po dvou měsících uvázlo na mrtvém bodě, propustilo gestapo 19. listopadu 1941 většinu uvězněných a ponechalo ve vazbě jen občany ţidovského původu.
94 Tamtéţ, str. 6. 95 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 205-206. 96 Tamtéţ, str. 208. 97 Milan Illa, Letovice: dějiny města, Letovice 1995, str. 108.
55 K objasnění došlo aţ v roce 1943, kdy byla s pomocí konfidentů odhalena boskovická odbojová skupina Za svobodu a s ní padli do rukou Němců i tři autoři letovické akce. Všichni tři (Kříţ, Lepka, Veselý) byli odsouzeni k trestu smrti a 13. srpna 1944 ve Vratislavi popraveni.98 Tak jako jinde i v Letovicích došlo v místních podnicích k přechodu na válečnou výrobu. Vyráběly se tu součástky k leteckým motorům a to v Synkově strojírně a slévárně a ve firmě Faber.99 Po počátečních úspěších německé branné moci na východní frontě muselo být kaţdé vítězství oslavováno vyzváněním v kostelech a vyvěšováním německých praporů. Státní rozhlas nepřetrţitě vyhrával vojenské pochody a informoval lid vychloubačnými zprávami o svých vítězstvích. I přes přísný zákaz český lid tajně poslouchal londýnský a moskevský rozhlas a zprávy si potom občané tajně sdělovali mezi sebou. V únoru 1942 byly trvalé mrazy a dostatek sněhu. Zdejší mládeţ i dospělí tak mohli pilně lyţovat a sáňkovat, jelikoţ zdejší terén má pro tuto kratochvíli dobré podmínky. 11. března byly z farního kostela zrekvírovány 3 zvony a z kláštera Milosrdných bratří také 3 zvony pro válečné účely. V květnu onemocnělo v Letovicích mnoho malých dětí i ţactva záškrtem. Úřední lékař nařídil uzavření škol a důkladnou desinfekci vnitřku budov se vším nábytkem a zařízením.100 Dnem 1. června 1942 byly nařízeny odvody chlapců, narozených v letech 1920 – 1925, na práci do Říše.V listopadu téhoţ roku byl ţelezniční personál nahrazován ţenskými silami. Touto dobou se začal projevoval citelný nedostatek textilií, látky se vyráběly s příměsí vláken z kopřiv. Potíţe byly i se zásobováním potravinami. Do obchodů se dodávaly náhraţky kávy, čaje, koření, tuků, medu a dalších druhů potravin. Příděly potravin, textilií, mýdla i tabáku skupovali občané hned v ranních hodinách, takţe rodiny, které pracovaly v továrně, po příchodu z práce měly menší moţnosti nákupu. V továrnách se tehdy pracovalo většinou 12 hodin denně.101 Na jaře 1943 bylo jiţ nebezpečí leteckých útoků. Proto byla v Letovicích zreorganizována civilní protiletecká obrana (CPO), čítající asi 160 členů. Velitelem se stal obchodník Josef Holas. Podle nařízení musel být na půdách nebo jinde v domech připraven písek, lopata a větší nádoba s vodou, coţ se občas kontrolovalo. Vyhlášení
98 Vojtěch Ţampach, Se smrtí v týlu, Blansko 1984, str. 7. 99 Milan Illa, Letovice: dějiny města, Letovice 1995, str.110. 100 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 217-219. 101 Jaroslav Chloupek, Publikace k 50.výročí povýšení Letovic na město, Letovice 1986, str.58.
56 poplachu, jeho oznamování, rušení a další úkony s touto situaci spojené, byly přesně dané. Aby se celá organizace CPO udrţela v čilé pohotovosti, pořádali se občasná cvičení, při nichţ byly předstírány i poţáry i různá zranění.102 Ke zničení protinacistického odporu umístili Němci do Letovic protipartyzánské stíhací komando. To 24. prosince 1944 obsadilo budovu ţivnostenské školy, v níţ byly pod podlahou v dřevoobráběcí dílně stále ukryty strojní pušky, ještě z doby před válkou. Přepadový oddíl kaţdý den ráno vyjíţděl do lesů pátrat po partyzánech a k večeru se vracel se zajatými protivníky. Do kůlny ve dvoře ukládal zastřelené partyzány, pro které v dřevoobráběcí dílně vojáci vyráběli bedny. V nich je pak odváţeli do Brna. Raněným Němcům se dostávalo ošetření v klášteře Milosrdných bratří. Protipartyzánský oddíl zůstal ve škole aţ do poloviny dubna 1945 a pak byl převelen na postupující frontu před Brnem. V samém závěru války řádila v širokém okolí zvláštní německá jednotka pod názvem 28. zum besonderen Verwendung – Kommando (oddíl zvláštního určení), usazená v Letovicích zřejmě od 13. ledna 1945. Jejím velitelem byl Herbert Kuka. Od poloviny ledna 1945 zde tak působily dvě protipartyzánské jednotky: předchozí protipartyzánský stíhací oddíl a nově 28. ZbV komando. Komando se ubytovalo v budově tehdejší německé školy v Jindřichově. Pro vězení zabralo místnosti ve dvorním traktu Faberovy továrny, to ovšem brzy kapacitně nepostačovalo a tak bylo zřízeno druhé vězení v textilní továrně Persia v Letovicích, kde byli soustředěni jen lehčí provinilci. Střeţení této věznice svěřili českému četnictvu, a proto převelení sem bylo pro vězně značným ulehčením, protoţe místní četníci jim povolovali různé výhody, jako dopravu potravin a styk s příbuznými.103 Vězňové byli ohlašováni na městském úřadě k evidenci a k vydání potravinových lístků. Mezi 17. lednem a 23. dubnem 1945 bylo komandem vězněno 191 evidovaných osob. Tento počet je nepochybně neúplný, protoţe v něm nejsou zahrnuty případy, kdy byl zadrţený obratem propuštěn anebo ihned převelen. Někteří zde skončili svůj ţivot na popravišti, jiní byli posláni do koncentračního tábora v Mathausenu, kde je stihl stejný osud a někteří měli to štěstí, ţe byli uţ v Letovicích propuštěni. Toto 28. ZbV komando se snaţilo zlikvidovat partyzány a jejich pomocníky z řad vesnických zemědělců, mlynářů, řemeslníků a hajných v okolí Letovic, od Nového Města na Moravě aţ po Prostějov.104
102 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 232-234. 103 Tamtéţ, str. 256-257. 104 Milan Illa, Letovice: dějiny města, Letovice 1995, str.111-114.
57 Odbojová činnost v Letovicích a okolí nebyla příliš úspěšná. Uţ v roce 1940 se odbojová skupina utvořila okolo ředitele třebětínské školy Přemysla Micky, který byl roku 1942 gestapem zatčen a rok nato popraven. Neslavně skončilo rovněţ působení partyzánské skupiny u Drválovic. Kde krom místních občanů, z nichţ někteří uprchli z pracovního nasazení v Říši, působili i uprchlí sovětští zajatci. Skupina byla zneškodněna pomocí konfidenta Františka Šmída (Velký Franta) v létě 1943. Na podzim 1944 přímo v Letovicích působila skupina pod označením HK 17, ve které hrál opět roli konfident František Šmíd a také další konfident František Bednář (Malý Franta), který byl původně činný v odboji a jeho role je nejasná. Situace obyvatel protektorátu se s poráţkami německé branné moci postupně zhoršovala. V průběhu let 1943-1944 musely být pro armádu odevzdány osobní i nákladní automobily. Koncesovaným přepravcům, kterým byla auta ponechána, byly sníţeny příděly benzínu. Později se musela nákladní auta upravit na pohon dřevoplynem. Nejhorší byla situace v zásobování. Všechny vymezené příděly se čím dál více omezovaly. Příděly na přídavkové potravinové lístky byly upravovány pracujícím podle druhu zaměstnání. Ţeny v domácnosti, důchodci, pomocní zaměstnanci, učitelé a mnozí jiní nárok na přídavkové lístky vůbec neměli. Rovněţ tak textil a obuv mohli přednostně v omezeném mnoţství nakoupit jen těţce pracující. Pořizování nábytku nebo zařizování domácností uţ bylo nemoţné. Dřevo i kovy slouţily jen pro válečné účely. Řemeslnící zhotovovali nejnutnější jednoduché výrobky ze dřeva nebo kovu na černo. Rozmáhal se výměnný obchod, kde nejlepším směnným platidlem byly cigarety, za ty se i v bídě směnilo téměř všechno. Přestoţe od září 1943 byly pro občany, kteří neměli mlecí povolení, uzavřeny mlýny, mlynáři z Letovic i dalších vesnic podél řeky Svitavy jim pomáhali přenecháním třeba i malého mnoţství mouky. Ta se však ze mlýnů musela odnášet jen za tmy, jelikoţ kolem mlýnů slídily německé kontroly, které prováděly prohlídky. O ţních roku 1943 se také začal projevovat nedostatek pracovních sil, protoţe mnoho mladých lidí muselo pracovat pro Říši v různých továrnách zde i v Německu. Z Letovic se za prací dojíţdělo především do nově zřízené velké muniční továrny v Kuřimi. Někteří mladíci pracovali ve válečné výrobě aţ v Berlíně.105 Protektorátní úřady se snaţily do práce zapojit i místní mládeţ. V dubnu a květnu 1944 sázeli ţáci nejvyšších tříd měšťanské školy (celkem 173 ţáků) lesní stromky na pozemcích města, velkostatku a firmy Faber, a sice podle ministerského nařízení o
105 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 236-237.
58 pomoci při zalesňovacích pracích. Zameškali 15 vyučovacích dní a celkem jim bylo na odměnách vyplaceno 6 700 K.106 Nařízením německých úřadů bylo v lednu 1945 vysláno na zákopové práce mnoho dělníků z Faberovy továrny, z obou letovických kamnáren a Bioly. Vlakem jeli do Lipníku nad Bečvou, kde pracovalo téměř 20 000 českých dělníků z celého protektorátního území. Na zákopových pracích, všemoţně sabotovaných, byli dělníci drţeni do 20. března, kdy uţ za slyšitelného dunění děl museli Lipník opustit, aby uvolnili místo německé armádě. Propuštění zákopníci z brněnského kraje se měli hlásit na zákopových pracích poblíţ Brna, ale většina z nich na ţádnou práci pro okupanty uţ nenastoupila.107 S blíţícím se koncem války začali někteří občané ukrývat potraviny a cenné věci do sklepů nebo je zakopávali na svých zahradách. Přijela vojenská jednotka tzv. Baukomando, které stavělo opevnění a silniční překáţky. Byli to většinou bývalí ruští zajatci, pouze vedoucí byli Němci. Překáţky byly postaveny na všech silnicích vedoucích z města, i na ulicích a na náměstí.108 V sále na Karlově, ve školních budovách i v soukromých bytech se usídlili příslušníci německé branné moci, čímţ se značně změnil ráz města. Denně bylo slyšet německé zpěvy vojenských oddílů. V obchodech, na ulicích a večer v kině bylo hodně vojáků, ale místní občané se k nim chovali celkem netečně.109 Jak se blíţila fronta byla ţeleznice přetíţena vlaky s prchajícími Němci z Brna a transporty vězňů. V té době městem procházela ustupující německá armáda a stále častěji přelétávala sovětská letadla. Pro neustálé letecké poplachy se přestalo pracovat v továrnách i na velkostatku. První letecké bomby v Letovicích spadly v noci 27. dubna. Jedna dopadla do zahrádky domku Františky Hauptové v Jindřichově a druhá bomba zasáhla domek dělníka Dvořáčka. Ani jedna nevybuchla, ale vrtule z druhé bomby zasáhla Markétu Dvořáčkovou, která byla po zásahu ihned mrtva. Dne 28. dubna shodily tři sovětské letouny na Letovice 6 bomb, z nichţ vybuchly pouze tři a naštěstí jen lehce zranily jednoho občana.110 1. května uţ nefungoval telefon a bylo přerušeno elektrické vedení, proto zprávy měli jen občané vlastnící rádia na baterie. Okupanti také obsadili poštu. Z potravin bylo v obchodech k dostání mléko, chleba a dále jen to, čím byly prodejny dosud zásobeny. Okupanti rabovali v Hospodářském druţstvu a snaţili se
106 Tamtéţ, str. 242-243. 107 Jaroslav Chloupek, Publikace k 50.výročí povýšení Letovic na město, Letovice 1986, str. 63 -64. 108 SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic, str. 263. 109 Tamtéţ, str. 259. 110 Tamtéţ, str. 266.
59 odvézt, co se dalo. 5. května byl ve městě opět vyhlášen výjimečný stav, na jehoţ základě německá vojenská hlídka zastřelila 7. května, po osmé hodině večer na Podlesí, patnáctiletého chlapce Adolfa Vlka, u kterého našla starý nefunkční revolver. Německý vojenský velitel zdůvodnil zastřelení chlapce tím, ţe v době stanného práva vyhlášeného ve městě, se chlapec zdrţoval po dvacáté hodině na ulici a měl u sebe střelnou zbraň.111 Dne 7. května se na zábradlí mostu na náměstí objevil velký nápis Kapitulation. Potom se na domech objevovaly další, provolávající slávu Rudé armádě a smrt vetřelcům a zrádcům. 8. května měl na náměstí projev k občanům velitel jednotky pro zvláštní určení Herbert Kuka. Opilý Kuka v projevu ţádal občany o zachování klidu, povolil vyvěsit československé vlajky, za vyvěšení sovětských praporů pohrozil zastřelením. Dokonce v projevu prohlásil, ţe za jeho působení v Letovicích gestapo neprolilo ani kapku krve. Po projevu ihned zmizel se svou jednotkou z Letovic a z ilegality vystoupil revoluční národní výbor, jehoţ členové nosili červené pásky, a převzal správu města. Na domech zavlály první československé prapory. Silnice na Poličku a na Svitavy byly přeplněny motorizovanými i pěšími kolonami prchajících Němců. Tanky, děla, auta a jezdci na koních prchali ke Křetínu, koňské povozy se zásobami ujíţděly směrem na Kunštát. Později bylo ale všechno pomíchané v překotném útěku. Němečtí vojáci se snaţili raději dostat do amerického zajetí, a aby se rychleji dostali dopředu, zanechávali na místě všechno, co nutně nepotřebovali. Auta, plně naloţená vojenským materiálem a potravinami, stavěli vojáci na volná prostranství. Zajíţděli s nimi do parku na louku pod zámkem a na sokolské cvičiště, kde je polili benzínem a zapálili. Na louce pod zámkem zapálili desítky aut. Městu tak hrozily poţáry a jelikoţ hasiči nemohli být všude, pomáhali si občané navzájem, jak mohli. Dne 9. května v 11 hodin dopoledne došlo k výbuchu před restaurací u koupaliště. V opuštěném autě, které tam zanechal Kukův oddíl byla nastraţena náloţ. Číšník z restaurace Zdeněk Zvěřina ze zvědavosti nasedl do auta, coţ se mu stalo osudným. Auto i s ním bylo rozmetáno do okolí, ţe i další dva lidé utrpěli zranění.112 Pozdě večer 9. května dostala četnická stanice zprávu, ţe se Rudá armáda blíţí. V noci k obloze vyletěly barevné rakety, kterými Rusové oznamovali svůj příchod. Ihned po jejich příchodu byl svolán revoluční národní výbor, který je uvítal a ihned potom byl vydán rozkaz, aby se občané ozbrojili a konali hlídky. Vojáci mezitím spolu s četníky vyčistili město od zbytků Němců, jeţ tu ještě zůstali. Ráno 10. května vyšli lidé do ulic
111 Tamtéţ, str. 271. 112 Tamtéţ, str. 278-281.
60 pozdravit sovětské vojáky. V Letovicích se tak na konci války nebojovalo, byly osvobozeny bez bojů. Německé vojsko uţ bylo daleko za městem na cestě do amerického zajetí.113 Po útěku německé armády zůstaly v příkopech podél silnic převrácené vozy se vším moţným válečným materiálem a potravinami, které se staly kořistí občanů. Kolem cest leţely těla mrtvých koní, na neobdělaných polích volně pobíhal skot, na všech prostranstvích bylo plno ohořelých vraků. Poválečné dny přinesly kromě radosti a štěstí i hrůzná svědectví o řádění Kukova komanda. 12. května byly objeveny v lesíku nad koupalištěm 3 hroby, ve kterých se nacházelo 7 obětí odboje a pár dní nato byl nad koupalištěm odkryt největší hromadný hrob, v němţ Němci ukryli 12 těl. I takto smutně vypadala situace v Letovicích v prvních poválečných dnech.
7. Lysice
Uţ v průběhu roku 1938 se v Lysicích připravovali na moţnost vypuknutí války. Ze zkušeností z první světové války se uvaţovala také moţnost pouţití bojových plynů. Proto bylo nařízeno, aby si kaţdý občan zakoupil plynovou masku. Pro přípravu občanů, jak se chovat při leteckých náletech, byla utvořena civilní protiletecká obrana (CPO). V Lysicích se stal vedoucím odbočky CPO A. Dospíšil. Pro případ nebezpečí náletu bylo nařízeno zatemnění. V několika večerních cvičeních si obyvatelé zatemnění vyzkoušeli a CPO je zkontrolovala. Koncem května 1938 byly nařízeny pro záloţníky vojáky a poddůstojníky ve věku od 40 do 50 let povinné Instrukční kurzy branné výchovy. Jedním z míst, kde byl tento kurz pořádán, byly Lysice, kde se počítalo s vyuţitím místní střelnice. Do lysického kurzu patřili příslušní vojáci z obcí: Lysice, Bedřichov, Býkovice, Černovice, Dlouhá Lhota, Drnovice, Lhota, Krhov, Kunčina Ves, Kunice, Lačnov, Štěchov, Voděrady, Ţerůtky. Velitelem kurzu byl jmenován Josef Sedláček, štábní kapitán v záloze. Účastníci kurzu se zde měli seznámit s novými moderními zbraněmi, aby je v případě mobilizace mohli po krátkém zaučení pouţívat. Kurz byl zakončen ostrou střelbou z pušek a lehkých kulometů na zdejší střelnici.
113 Milan Illa, Letovice: dějiny města, Letovice 1995, str.118-120.
61 Ve večerních hodinách 23. září byla v Československu vyhlášena všeobecná mobilizace. Z Lysic odjelo k vojenským jednotkám 86 muţů. Po odtrţení pohraničí a jejich připojení k Německu se muselo mnoho českých obyvatel z těchto oblastí vystěhovat. Některé z těchto rodin se přistěhovaly v prosinci 1938 také do Lysic. Po vyhlášení protektorátu zavedli okupanti mnoho změn v neprospěch českého obyvatelstva. Orientační tabule musely být vyměněny za dvojjazyčné. Takţe nová lysická orientační tabule měla nahoře výrazně napsáno „Lissitz“ a pod tím skromně Lysice. Neznámí občané projevili svůj odpor tím, ţe novou tabulku přes noc odstranili. Po vyvěšení důrazných výstrah, které hrozily vysokými tresty, uţ k podobným akcím nedošlo. Naprosto podvázáno bylo fungování obecní samosprávy, která byla zbavena samostatnosti a musela plnit nařízení a rozkazy okupačních úřadů. Do lysického obecního zastupitelstva byl výnosem okresního úřadu v Boskovicích ze dne 14. ledna 1942 jmenován okresní velitel SA, německý lesmistr ing. Rudolf Kritscha. Protoţe zastupitelé nevěřili ani novému obecnímu tajemníkovi Karlu Frýbortovi, který do Lysic přišel po zabrání pohraničních oblastí , který uměl německy a tudíţ mohl vést obecní agendu dvojjazyčně, jak to poţadovaly okupační úřady. Schůze zastupitelských sborů se konaly jen formálně a důleţité věci projednávali jen někteří členové zastupitelstva. Samospráva se pokoušela co nejvíce omezovat dopady okupačních nařízení na lysické občany. Mladým lidem ohroţeným nasazením do Německa se snaţila obstarat označení „zemědělec“, a tím je vyjmout z této povinnosti. Zachránila celou řadu knih z obecní knihovny, které se měly dle okupantů vyřadit. Většina investičních akcí, přijatých obecní radou v investičním programu na léta 1938 – 1942, byla v tomto období znemoţněna. Jednalo se hlavně o stavbu újezdní měšťanské školy, pořízení dlaţby silnice a kanalizaci. Přes sloţité poměry se obecní zastupitelstvo nevzdávalo. Aby získalo finanční prostředky na investice prodalo v červnu 1940 starou budovu sýpky. Ještě 26. září 1940 se pak usneslo provést nutné práce na úpravě náměstí, na zřízení kanálu z Kostelní ulice a úpravu tarasů potoka od mostu k lihovaru. Stavební činnost velkých rozměrů, která sice šla mimo obecní samosprávu, ale ovlivňovala ţivot v Lysicích, představovala stavba říšskoněmecké dálnice. Práce byly zahájeny hned koncem května 1939. V katastru Lysic muselo být pokoseno nezralé obilí o výměře 130 měřic nejlepších polí, aby bylo moţno zahájit přesun půdy. Při těchto pracích dělníci náhodně odkryli mnoho hrobů z období lidu popelnicových polí. Pro pracovníky všech kategorií byl u Lysic za hřbitovem zřízen tábor nazvaný Regensburg, skládající se z několika dřevěných baráků. V souvislosti s neúspěchy Němců na frontě se
62 v roce 1942 práce na dálnici omezovaly a v únoru byly zcela zastaveny. Zbyla zde jen studna, kterou později vyuţila obec pro místní vodovod. Také soukromý stavební ruch ustal. Odvíjel se pouze v roce 1939, kdy se snaţili mnozí stavebníci urychleně provést své plánované stavby, takţe bylo postaveno několik nových domků a mnoho starých opraveno. Během těţkých časů okupace si i přes hrozící tresty lysičtí občané v rámci moţností pomáhali, jak se dalo. Někteří sedláci v dobách nejtěţších věnovali svým dělníkům tajně nějakou mouku nebo obilí, které jim pak zase tajně vyměnil za mouku drnovský mlynář Findeis. Bylo však nutné přijít k němu brzy ráno kolem páté hodiny. Okupanti nebyli příliš ochotni tolerovat spolkovou činnost. Obzvlášť ne tak výrazně národního spolku jako byl Sokol. K jeho zrušení došlo 13. dubna 1941. Některé jednoty, mezi které patřila i lysická, měly moţnost zachránit nejcennější věci díky ţupnímu místostarostovi Gérykovi, který urychleně objíţděl a varoval jednoty, neţ jim byl doručen výměr okresního úřadu. Ohleduplně se zachovali i lysičtí četníci. V devět hodin totiţ oznámili, ţe v jedenáct hodin přijdou zapečetit spolkové místnosti. Kdyţ pak přišli, sepsali inventář nalezených věcí a zabavili hotovost 1 524 korun. Sál, jeviště, chodby a záchody zůstaly volné k provozu kina. Tím byla sokolská činnost v Lysicích znemoţněna. Zhruba 14 dní na to propůjčil okresní úřad sokolovnu, hřiště i tělocvičné nářadí měšťanské škole v Lysicích. Zanedlouho zde pak místní skupina Národního souručenství sehrála divadelní představení „Frajerečka“.114 Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 nastal výjimečný stav. Do Lysic přišla rota německých vojáků a obsadila východy z obce. Provedla prohlídku domů, zda v nich nejsou zbraně, za coţ byl trest smrti. V obci však nic nenašla. Dospělí i děti od 10 let museli podepsat archy, ţe odsuzují atentát. Na sokolovně sídlilo tajné oddělení fašistů, které kontrolovalo, zda občané dodrţují stanné právo.115 V lednu 1944 musela být sokolovna se vším majetkem předána Kuratoriu pro výchovu mládeţe. Jeho zřízení přineslo v Lysicích menší problémy. Nikdo z místních ho nechtěl vést. Okresní vedení v Boskovicích kategoricky prohlásilo, ţe pokud se nenajdou vedoucí v Lysicích, budou sem dojíţdět vedoucí z Boskovic na náklady obce. Po dlouhém vyjednávání bylo zvoleno menší zlo. Byli přesvědčeni cvičitelé Sokola, aby se této práce
114 František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008, str.294-302. 115 Antonín Bretšnajdr, Lysice a okolí, Lysice 1999, str.46.
63 ujali. Vedle cvičení seznamovali cvičitelé děti, v tzv. dvacetiminutovkách, s ţivotopisy německých nacistických pohlavárů. Činnost v Lysicích mohl vyvíjet jen sportovní klub, který se snaţil do svého programu zařadit v rámci moţností i kulturní činnost. Sportovní klub Lysice (SKL) byl ustaven 5. ledna 1941 a největší pozornosti tu bylo věnováno kopané. Protoţe dosavadní hřiště „Pod kaštany“ bylo naprosto nevyhovující, přidělila obecní rada sportovnímu klubu pozemek v prostoru bývalé cihelny pod Štěchovem. Práce na výstavbě hřiště započaly 1. září 1941 a vyţádaly si mnoho brigádnických hodin. Z počátku byly jedinou mechanizací lopata, krumpáč a kolečka. Později se práce urychlily pouţitím vypůjčených kolejnic a vozíků z přerušené stavby dálnice. Zápasy se zatím hrály na regulérním hřišti v Býkovicích, kde se v červenci 1941 hrál z iniciativy SKL turnaj „O pohár pana Zezuly“. V březnu 1942 byla provedena registrace muţstva v Bradově západomoravské fotbalové ţupě a v Českém fotbalovém svazu. Jelikoţ hřiště bylo dosud rozestavěno, domluvil si SKL, aby v podzimní části byla všechna utkání hrána na hřišti soupeřů a v jarní části zase na domácím hřišti. První mistrovské utkání lysického druţstva se hrálo ve Velkých Opatovicích a skončilo poráţkou 4:1. První domácí mistrovský zápas na hřišti pod Štěchovem byl sehrán 4. dubna 1943. SKL pořádal také kulturní akce. Jednou z nejvýznamnějších bylo uvedení Prodané nevěsty u příleţitosti 120. výročí narozenin a 60. výročí smrti Bedřicha Smetany a to 6. a 7. května 1944. Operu provedl 120 členný divadelní soubor z Brna-Ţabovřesk. Pro velký zájem ji sehrál v uvedených dvou dnech pětkrát. Hasičskému sboru připadl v okupaci, zejména v posledních dvou letech, mimořádně významný úkol. S ohledem na rychlou mobilní stříkačku měl povinnost v případě potřeby po náletech zasahovat i v Brně. Podle pamětníků však k poţárům do Brna nikdy nevyjel. Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, bylo zakázáno poslouchat zahraniční rozhlas, zejména stanice Londýn a Moskva. Neuposlechnutí se trestalo tvrdým ţalářem. Z Lysic na to doplatili za přispění neznámých udavačů František Janík, majitel zámečnické firmy, vynikající odborník, coţ mu zřejmě zachránilo ţivot, a Alois Pavelka. Po poráţkách německých vojsk na východní frontě byla vyhlášena totální mobilizace všech sil na území ovládaném nacistickým Německem. Za tímto účelem museli všichni muţi od 16 do 65 let a ţeny od 17 do 45 let vyplnit osobní listy. Celé ročníky mládeţe byly posílány na práci do Říše. Toto nucené nasazení postihlo mnoho lysických občanů, z nichţ někteří pracovali aţ v Norsku.
64 V Lysicích na výletišti umístili okupanti tábor Hitlerjugend. Vařit jim tam musely ţeny z Lysic. Kdyţ jednou odjel celý tábor na výlet do Jedovnic, lysičtí kluci tam vnikli a zničili dřevěné stolky a lavice. Byli však přistiţeni Němcem a někteří odrostlejší potrestáni na četnické stanici. Českomoravská vysočina v posledních letech okupace plnila úlohu opěrného bodu pro partyzány. Není proto divu, ţe první zmínky o partyzánech na Lysicku se objevují v létě 1944. V okolí měli několik spolehlivých míst, kde mohli budovat své zázemí. Bylo to zejména u Špačků na samotě v Záoboří, kde byli častými hosty, u Konečných ve Štěchově, v Porčově mlýně u Zbraslavce, v Dlouhé Lhotě u starosty Richarda Havlíčka i jinde. Jak postupovala fronta blíţe a blíţe k Moravě, umístili Němci v prostorách školy u kostela svou vojenskou jednotku, která měla bojovat proti partyzánům. V zámecké oboře, pod ochranou starých vzrostlých stromů, si pak zřídili opravnu válečné techniky, zvláště tanků a obrněných vozů. Některé týlové jednotky se v posledních válečných dnech ubytovaly i v soukromí lysických občanů. Krátce před příchodem fronty nechali Němci vykopat četné zákopy, tzv. kulometná hnízda, která však neměli čas vyuţít. V obci, v místech, kde silnice procházela uţším prostorem mezi domy, vybudovali protitankové zátarasy opatřené z obou stran silnými kládami a uprostřed mezi nimi velkými balvany. I to byla zbytečná práce, protoţe při osvobozování Lysic nebyly tanky potřeba, a kdyţ pak Lysicemi projíţděly, byly jiţ tyto zátarasy dávno odstraněny. V okupačním hospodářství hrál důleţitou úlohu v zásobování obyvatelstva lístkový systém. Umoţňoval kaţdému skromně přeţít. Všechno, co bylo vyprodukováno navíc, se muselo odvádět pro německou armádu. Proto, kdyţ se schylovalo ke konci války, pokusili se lysičtí zemědělci zachránit, co se dalo pro první poválečné dny. V dubnu 1945 bylo ve skladu hospodářského druţstva ve Skalici nad Svitavou připraveno k odsunu pro německou armádu asi 300 metrických centů pšenice a asi 30 centů máků. Vedoucím skladu ve Skalici a zodpovědným za státní zásoby obilí byl tehdy lysický občan Karel Tejkal. Dříve neţ mohli Němci obilí odvézt, zorganizoval spolu s mladými lysickými rolníky, majiteli koňských potahů, převoz tohoto obilí do lihovaru v Lysicích. Celá akce byla provedena za běţného provozu během dvou dnů. V lihovaru se obilí zazdilo pomocí materiálu připraveného tam náhodou pro jiné účely. Mák pak byl uskladněn v Ţerůtkách u Josefa Lipovského. Ihned po osvobození bylo obilí odvezeno do mlýnů a poslouţilo k řešení obtíţné zásobovací situace v prvních svobodných dnech.
65 Dne 3. května 1945 byly na Lysice svrţeny dvě letecké bomby. Jedna dopadla přímo na křiţovatku u památníku obětem 1. světové války a explodovala, druhá spadla do domu Staňkových č.p. 64 a neexplodovala, byla zřejmě časovaná, a proto byly okolo ní navozeny hromady písku, které však škodám při výbuchu příliš nezabránily. Vývoj situace na frontě v posledních dnech války donutil německé jednotky, aby hledaly únikovou cestu na západ, takţe poslední jednotky procházely Lysicemi ještě ráno 9. května. Předpokládaly zřejmě, ţe budou ještě bojovat. Měly dokonce u silnice naskládaný ráz min do minometů. K boji však naštěstí nedošlo a německé jednotky prchaly ve velkém zmatku. Lysice byly osvobozeny 9. května dopoledne. To pronikly k Lysicím nejdříve ruské průzkumné jednotky na koních a po zjištění situace pak krátce po poledni přijela dvě nákladní auta vojáků.V dalších dnech po osvobození projíţděly a procházely Lysicemi na západ ruské a rumunské vojenské jednotky. Nazpět mířily zase průvody zajatců. Po osvobození byl v Lysicích ustaven prozatímní místní národní výbor. Jeho úkolem bylo zajistit pořádek a všechno, co doba potřebovala, zejména zásobování obyvatelstva. Předsedou byl zvolen JUDr. František Koutný, který se vrátil z koncentračního tábora.116
8. Olešnice
Olešničtí občané s očekáváním sledovali, co přinese rok 1938. Horečnaté zbrojení v okolních státech v nich vzbuzovalo nedůvěru a obavy, a proto byla v naší zemi pořádána vojenská cvičení. V měsíci květnu a červnu byl pořádán výcvik vojáků počínaje ročníkem 1898. První cvičení se konala v Kunštátě a účastníci měli odcvičit 4 hodiny týdně. Protoţe do Kunštátu to je poměrně daleko, rozdělil se kunštátský obvod také na obvod olešnický. Ten čítal 140 cvičících muţů. Tato cvičení slouţila výhradně s obeznámením se s novými zbraněmi a plynovými maskami. 19. června 1938 bylo cvičení zakončeno ostrou střelbou za statkem p. Adolfa Loubala. Při zářijové mobilizaci pak z Olešnice narukovalo 184 muţů. Za několik dní došla nová zdrcující zvěst o odstoupení pohraničních území. První říjnové dny přitáhli vojáci hraničářského praporu k obsazení pohraničního pásma. V Olešnici zůstávalo v těchto dnech okolo 500 vojáků. Ubytováni
116 František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008, str. 302-319.
66 byli v sokolovně a v orlovně, zásobovací oddíly v hospodářské škole a hedvábné továrně. Vojsko vycházelo s občany velmi dobře. Vojáci například pomáhali se sklizní a půjčovali koňské potahy. Zbytek vojska zůstal v Olešnici aţ do 5. prosince, kdy odjel do Velkého Meziříčí. Zima tohoto roku byla velmi mírná. Sněhu bylo málo, teprve v březnu napadlo ho větší mnoţství, coţ způsobilo škody na polích. To ovšem nebyla nejhorší věc, co olešnické potkala toho měsíce. 15. března ráno vpochodovalo německé vojsko na území republiky a velké svazy motorizovaných jednotek jely po státní silnici přes Letovice a Černou Horu k Brnu. V Olešnici se o těchto událostech dověděli z rozhlasu. Jistou úlevu přinesla zpráva 16. března, ţe ze zbytku Československa byl zřízen Protektorát Čechy a Morava jako část Německé říše. Do Olešnice německé vojsko nepřišlo. Místní četnictvo bylo odzbrojeno, a teprve kdyţ sloţilo přísahu německé branné moci, smělo opět zbraně pouţívat. Hned první dny po okupaci byla u nás zavedena jízda vpravo. Obyvatelstvo si na změnu brzy zvyklo a neudály se ţádné dopravní nehody. Při vjezdech do obcí byly umístěny tabule německo-české se jmény obce a okresu. Lidé předvídali nedostatek ţivotních potřeb, skupovali, co se dalo a dělali si zásoby. Peněţní ústavy doslova oblehli ţadatelé o vydání vkladů. Aby se mohlo všem vyhovět, bylo jednotlivcům vydáváno týdně 200–500 K. I zde bylo zaloţeno Národní souručenství. Přihlásilo se do něj všech 561 olešnických muţů. Organizace však nevyvinula téměř ţádnou činnost kromě pořádání zábavních podniků a nařízených loajálních manifestací. Hned v září 1939 bylo zavedeno řízené hospodářství. Počátek byl učiněn 1. října zavedením lístků na maso, tuky, mléko, chléb a mýdlo. O vánocích zavedeny lístky na oděv a obuv. Aby se řízené hospodářství v obci mohlo zvládnout, byla zřízena na radnici tzv. zásobovací kancelář. Toho roku byl v obecním lese otevřen obecní lom, aby si obec mohla levněji pořídit kámen, třeba na opravu cest apod. Velká část olešnických muţů začala pracovat na stavbě říšské dálnice mezi Jevíčkem a Lysicemi, někteří dokonce odešli za prací do Říše. Díku tomu nezaměstnanost v obci toho roku výrazně klesla. Dne 24. března 1940 o 7. hod večer byli obyvatelé Olešnice a okolí svědky něčeho nezvyklého. Na severní obloze se objevila polární záře. Mnozí tento jev připisovali vojenskému cvičení a v sousedním Crhově dokonce si dokonce mysleli, ţe v Olešnici hoří a tak troubili na poplach. O půlnoci před 1. dubnem byl zaveden letní čas. Všechny hodiny byly posunuty o hodinu vpřed. Letní čas zpočátku působil nezvykle, ale později se toto opatření vţilo.
67 Normální čas se opět zavedl 15. října. Pár dní nato přistálo na poli nedaleko Kněţevsi nouzově německé letadlo. Spousta lidí se sem seběhla, aby se na letadlo podívala. Olešničtí četníci ho zde museli hlídat, neţ bylo letadlo rozloţeno a odvezeno. Místních lidí se dosti dotklo zrušení Československého červeného kříţe. V Olešnici byla jeho pobočka mnoho let. Dne 10. srpna sem přijeli němečtí vojáci a jim bylo odevzdáno celé spolkové jmění, jak peníze, tak sanitní zařízení. Současně bylo odevzdáno zařízení prázdninové osady, kterou po několik let zřizoval v Olešnici červený kříţ z Brna (lůţka, stoly, pokrývky, umyvadla, kuchyňské zařízení apod.). Roku 1940 bylo nařízeno zničit všechny sochy a jiné památníky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a později i Františka Palackého. Jejich busty se nacházely v zasedací síni olešnické radnice, odkud byly sejmuty a uschovány ve sklepě ţivnostenské školy. Olešnice si po celou dobu války zachovala pozici střediska pro nejbliţší okolí. Zde byly konány schůze starostů obcí, prohlídky a oceňování koní při prodeji, dodáván dobytek na dodávku, do olešnické mlékárny dodáváno mléko a vajíčka, zřízena sběrna sádla, ovoce, generátorového dřeva apod. Po sklizni musel vţdy kaţdý hospodář příseţně oznámit, kolik sklidil obilí a brambor. Z tohoto si mohl ponechat pouze samozásobitelskou dávku a zbytek musel odevzdat. Poněvadţ se tento způsob dodávek neosvědčil, byly v příštích letech zavedeny kontingenty dle výměry půdy. Plnění dodávek bylo obtíţné jak pro hospodáře, tak i pro obecní úředníky, kteří vedli záznamy o plnění. Pochvalně je nutno se zmínit, ţe jak obecní tajemník Antonín Novotný, tak i přidělený vrchní četnické stanice Trlida, pracovali svědomitě a pomáhali zemědělcům, jak mohli, aby je ušetřili nepříjemností. Dalším štěstím pro obec bylo, ţe po celou dobu války stál v čele obce starosta Vladimír Neumann, který svou prozíravostí a klidnou rozvahou vedl správu obce s nejmenšími oběťmi pro občanstvo. Dávky nesamozásobitelů byly nedostačující. Nechtěli-li hladovět, byli nuceni přikupovat potraviny na černo, za ceny vyšší. Našlo se několik nesvědomitých zemědělců, hlavně zadluţených, kteří prodávali potraviny za ceny přemrštěné. Veliká většina rolníků se zachovala čestně a poskytovala lidem potraviny za ceny rozumné. Okolní mlynáři pomáhali lidem, jak mohli, ačkoliv jim bylo pohrozeno velkými tresty. Za soumraku a za tmy přicházeli lidé do mlýnů pro mouku a nikdo neodešel s prázdnou. V zimě 1941 napadlo velké mnoţství sněhu, ţe takové mnoţství nikdo z místních nepamatoval. Na náměstí ho bylo tolik, ţe chodce, který šel po vyházeném chodníku podél domu, nebylo vidět ze silnice. Místy byly stromky aţ po korunu zasypány ve sněhu a ohlodávali je zajíci. Po několik dní se nešlo dostat z obce do obce. Aby se mohlo do
68 olešnické mlékárny vozit mléko, byla nařízena pracovní povinnost, ţe kaţdá obec musela silnici na svém katastru udrţovat. Autobusové spojení bylo do roku 1941 dobré. Do Skalice jezdil autobus třikrát denně a dále jeden autobus z Poličky přes Olešnici do Brna. Ale jelikoţ německé výboje v Evropě potřebovaly velké mnoţství paliva, bylo přikročeno k omezení autodopravy. Od 1. května tak jezdil do Skalice pouze jeden autobus denně. Ten byl ovšem stále přeplněn a mnohdy cestující seděli na střeše, a nebo stáli na ţebříku. Zvláště v pondělí ráno byly u autobusu tlačenice a hádky. Později Němci zavedli autobusovou linku Olešnice – Kuřim pro dělníky v kuřimské zbrojovce. Ze října 1941 pochází socha sv.Václava před kostelem. Je vytesána podle návrhu Antonína Berky a zobrazuje světce s lipovou větvičkou na vzpínajícím se koni. Celkový náklad na sochu činil přes 50 000 K, ale po dokončení nemohla být slavnostně posvěcena, jelikoţ bylo vyhlášeno stanné právo, a tudíţ zákaz shromaţďování. Okupanti tohoto roku zrušili českou obec sokolskou a všechny jednoty v ní sdruţené. Jejich majetek byl zabaven pro německou brannou moc. Největší škodu způsobilo zdejší jednotě odvezení prvního praporu jednoty z let 1870-1873. Později došlo i ke zrušení Orla. Dne 27. března 1942 byly sejmuty z věţe katolického kostela všechny čtyři zvony a odevzdány k válečným účelům. Zvony z evangelického kostela nebyly odebrány, protoţe prý jsou z materiálu, který se k válečným účelům nehodí. Několik dní před sejmutím zvonů, bylo zvonění zachyceno na gramofonovou desku. Na kostelní věţ se umístily ampliony a zvonilo se z gramofonové desky. Ale protoţe zvuk linoucí se později z amplionů, nebyl příliš lahodný, bylo od tohoto způsobu zvonění upuštěno. Roku 1942 byly nařízeny další sběry starého papíru, šatstva a v červenci sběr litiny a mosazi. Výsledek nebyl valný. Školní děti měly uloţeno odvádět kaţdý měsíc 1 kg litiny a nebo ţeleza. Přes prázdniny musel potom kaţdý ţák natrhat a usušit 3 kg léčivých bylin. Dále ţáci sbírali třeba i kosti, za které dostávali, podle doneseného mnoţství, kousky mýdla. Dne 12. ledna 1943 přijeli do mlýna p. Šafaříka ve Křtěnově členové hospodářské kontroly. V mlýnici zjistili větší mnoţství obilí, coţ jim bylo podezřelé a chtěli to druhý den prošetřit. Naštěstí se vše dalo s pomocí četníků a ostatních občanů přes noc do pořádku a nikdo nebyl potrestán. Místní občané, stejně jako jinde, poslouchali po večerech na spolehlivých místech zahraniční rozhlas. V roce 1943 bylo nařízeno vyjmout z rozhlasových přijímačů zařízení
69 pro poslech krátkých vln, na kterých šlo naladit vzdálenější stanice. Ale i s tím si někteří poradili a dál poslouchali zahraniční rozhlas. Informace se pak mezi lidmi šířily šeptanou propagandou. Aby se česká mládeţ převychovala k myšlení pro Říši, zaloţil tehdejší ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec v roce 1943 tzv. Kuratorium pro výchovu mládeţe v Čechách a na Moravě. Účast mládeţe v letech 14-25 roků byla povinná. Účast na cvičeních však nebyla velká, ačkoli mělo být kaţdé zameškání trestáno. Výchova kuratoria v Olešnici byla však spíše vlastenecká ve smyslu českém neţ německém. V roce 1944 byly na obcích zřízeny veřejné osvětové sluţby. Ty měly za úkol hlavně pořádat přednášky, oslavy a podobné akce, a prostřednictvím nich působit na obyvatelstvo ve smyslu nových poměrů. Akce osvětové sluţby však u lidí vyvolávaly jen malý zájem a navštěvovány byly velmi slabě. Roku 1944 byla jiţ převaha spojenců veliká. 24. srpna v poledne nad Olešnici poprvé přelétala anglická letadla. Bylo jich velké mnoţství, ale velmi vysoko. Vracely se tehdy od Vídně, kde provedly nálet. Němci proto volali do zbraně kaţdého svého příslušníka, který byl alespoň trochu schopen. Na jejich místa byli dosazování příslušníci podmaněných národů, včetně Čechů. Z Olešnice odešlo na práci do Říše celkem 38 muţů, z nichţ se 5 konce války nedoţilo. V únoru 1945 začaly být budovány překáţky na silnicích i v tomto kraji. Jedna byla pod Rozsečí a další pak v Horničí na silnici k Rozsíčce. Obyvatelstvo okolních obcí muselo při stavbě zdarma pracovat. Olešnice měla dodat na stavbu překáţek kámen, ale ţádný nebyl nalámaný. Překáţky byly zbudovány ze silných klád, uprostřed byl ponechán jen úzký průchod. Kdyţ se fronta blíţila k hranicím Moravy a partyzánské oddíly se stávaly útočnějšími, byly ve větších obcích jako v Bystřici, Letovicích, Kunštátě a Olešnici dosazeny čety polních četníků, tzv. Jagdkomanda. Do Olešnice tato četa přišla 28. ledna 1945 a čítala asi 30 muţů. Ubytovala se v hospodářské škole, koně a vozy měla umístěné v panském domě. Jejím hlavním úkolem bylo potlačovat partyzánské hnutí v okolí. V Olešnici zůstala aţ do 6. dubna. Stále špatná situace na frontě na počátku roku 1945 způsobila, ţe ničeho nebyl dostatek. V únoru 1945 byla nařízena povinná dodávka dřeva, a to jak klády a tyčkovina určená na stavbu překáţek, tak krátké štípané dřevo, tzv. tankové, jako náhrada za benzín pro pohon motorů. Dále došlo k velikým omezením ve spotřebě elektrického proudu. Bylo například nařízeno, ţe elektřina se smí pouţívat v domech s číslem sudým ve dnech
70 sudých a v domech s čísly lichými jen ve dnech lichých. Dne 17. dubna přestal proud proudit úplně. Lidé kopali ve sklepech úkryty, kam ukrývali svoje cenné věci. Pilně se pracovalo ve filiálce hospodářského druţstva v Olešnici, kde se z iniciativy správce Jindřicha Němce uklízelo všechno obilí do sklepů a do cizích domů, kam se ukrylo celkem 16 vagonů obilí. Kdyţ se v dubnu 1945 fronta přiblíţila k Brnu, část obyvatel z města utekla. V Olešnici tehdy našlo dočasný domov přes 200 brněnských občanů, kteří ţili ve velké nejistotě a neměli ţádné zprávy o osudu svého majetku ve městě. Dne 26. dubna odpoledne byl nad Olešnicí sveden letecký souboj, ve kterém tři spojenecké letouny sestřelily německý letoun. Během souboje byly střelbou z kulometů poškozeny střechy některých domů. Tou dobou také Olešnicí ustupovaly různé oddíly německé branné moci. Dne 27. dubna přijela do města správkárna 10. pancéřového pluku s asi 200 muţi, kteří se ubytovali v hospodářské škole. Nákladní auta a tanky stály na cvičišti u měšťanské školy, v ulici Hliníky a v cihelně Vorbachově. Starosta a jeden radní se marně přimlouvali u Němců, aby vozidla byla umístěna dále na cestě k Veselce. Rusové se domnívali, ţe je v Olešnici umístěna větší vojenská jednotka, a tak letectvo podniklo v noci útok fosforovými zápalnými bombami. V okamţiku byla v plamenech spousta domů. Naštěstí během náletu ani během hašení nedošlo k ţádnému zranění. Škoda postiţených ale byla veliká. Po tomto náletu rozestavili Němci svoje obrněné vozy a tanky do hlubokých úvozů a pod stromy. Obyvatelstvo městečka se obávalo dalších náletů, a proto vyváţelo větší stroje do polí. Naštěstí se nálet jiţ neopakoval. V posledních dnech procházely Olešnicí různé vojenské jednotky směrem na Lamberk anebo Trpín. Dne 3. května přijelo zdravotní oddělení 46. divize a ubytovalo se v měšťanské škole. Sanitní auta stála na školním hřišti a 40 koní s vozy bylo umístěno ve stodolách místních. Raněných bylo velké mnoţství, dva vojáci zde 8. května zemřeli a týţ den byli vojenským knězem pochováni. 7. května 1945 se Olešnicí roznesla zpráva, ţe Německo kapitulovalo. Lidé hned sundávali z domů německé nápisy a připravovali prapory v československých barvách. Němečtí vojáci, ubytovaní v hospodářské škole, ještě ten večer odjeli směrem k Bystřici. V noci na 8. května projíţděly městečkem velké svazy německého vojska. Několik set pancéřů a tanků projíţdělo ve dvou řadách po silnici k Lamberku. Tento velký útěk trval bez přestávky celou noc. V úterý 8. května 1945 uţ byl svátek, nikdo nešel na pole, na domech zavlály prapory a lidé, svátečně oblečení, procházeli městem. Odpoledne, okolo páté hodiny, se shromáţdili občané na náměstí, před vchodem do pivovaru, kde byl
71 ustaven revoluční národní výbor v čele s MUDr. Habancem. Po celý tento den a následující noc projíţdělo obcí ustupující německé vojsko. Byl to spořádaný ústup, jednotlivé útvary postupovaly uceleně se svými důstojníky. Ráno ve středu 9. května projela auta s německými důstojníky. Zdáli se být překvapeni vyvěšenými prapory a zprávou o kapitulaci německé branné moci. Tento den jiţ bylo moţno pozorovat v ustupujícím vojsku chaos a nepořádek. Útvary jezdily pomíchané, kaţdý jel na vlastní pěst. Vojáci vypřahali koně z děl a vozů a dotazovali se, jak je ještě daleko k americké armádě, kde se chtěli dát zajmout. Jisté ale je, ţe všichni byli zajati Rudou armádou u Nového Města. K večeru se tento mírný útěk změnil ve zběsilý. Silnice nemohly stačit pojmout tolik vojska. Noc na 10. května uţ byla klidnější. Jen malé skupinky opoţděných procházely obcí. 10. května ve 12:30 přijela do Olešnice první hlídka Rudé armády na nákladním voze. Byl to štábní kapitán a několik vojínů. Předseda revolučního národního výboru MUDr. Josef Habanec je v ruském projevu uvítal a vyjádřil jim dík a radost z osvobození. Za hodinu pak přijela menší jednotka československé armády. Vojáci následně postupovali dále směrem k Trpínu a Lamberku. Mnoho opozdilých německých vojáků se raději nechalo v Olešnici zajmout. Byli umístěni v Katolickém domě a po několika dnech dopraveni do Letovic. Část jich tu ale zůstala, aby pomáhala při stavbě vybombardovaných domů. Dokud byla v kraji Rudá armáda, museli jí místní zemědělci dodávat obilí a dobytek. A proto kdyţ koncem června odjel poslední voják, všichni si spokojeně oddychli.117
9. Rájec-Jestřebí
I kdyţ byl Rájec vnitrozemským městečkem, projevilo se i zde obsazení pohraničí na podzim 1938 přílivem uprchlíků, kteří hledali nová působiště a za stejným účelem sem následně dorazili i někteří z propuštěných příslušníků československé armády. První jednotky okupačních vojsk projely Rájcem a Jestřebím den po překročení hranic a byly zde stejně jako jinde přijaty chladně a odmítavě. Vzápětí se začaly projevovat první drobné ohlasy odporu proti okupantům. Jiţ 20. dubna 1939 byl poškozen německý prapor
117 Pamětní kniha města Olešnice, Olešnice 2004, str. 69-100.
72 na budově velkostatku, ale pachatel nebyl vypátrán. V listopadu téhoţ roku vykolejil na rájeckém nádraţí vlak a v srpnu roku 1940 vyhořel lihovar. Obě tyto události vyšetřovala německá kriminální policie pro podezření ze sabotáţe, ale ta nakonec prokázána nebyla.118 Krátce po zřízení protektorátu byl do obecního zastupitelstva dosazen Němec a v roce 1942 přešla do německých rukou i funkce starosty, kterým se stal účetní velkostatku Alfred Tugemann. Jiţ v říjnu 1939 se, tak jako v jiných obcích, zavedly potravinové lístky a od roku 1941 se začaly pravidelně konat sbírky na nacistické válečné potřeby. I z toho důvodu byl tehdy zabaven majetek zakázaných tělocvičných spolků Sokol a Orel. Ale za okupace se tu ustavil nový spolek, a to Spolek chovatelů drobného zvířectva, který v roce 1941 poměrně úspěšně uspořádal výstavu.119 Dne 27. srpna 1942 zahájil boskovický okresní úřad jednání o sloučení Rájce s Jestřebím, s Ráječkem, se Spešovem a s Holešínem. Zvláště aktuální se zdálo sloučení Rájce s Jestřebím, neboť obě obce spolu stavebně souvisely. Jestřebské obecní zastupitelstvo se sice neodváţilo otevřeně odporovat tomuto poţadavku okupantských úřadů, ale ţádalo alespoň odklad aţ do dokončení některých stavebních akcí, které by sloučení umoţnily. Především to mělo být dokončení kanalizace, dobudování cest a chodníků, zřízení obecního úřadu u nádraţí a upravení poplatků za elektřinu tak, aby jestřebští občané připojením k Rájci, kde byl proud draţší, nebyli poškozeni. Nakonec, po jednání představených obce s okresním hejtmanem Rudolfem, došlo k odloţení sloučení na pozdější dobu.120 V roce 1944 začali Němci rozšiřovat cvičnou střelnici na Drahanské vrchovině. Do Rájce i do Jestřebí přišlo z vesnic, které musely ustoupit vojenskému prostoru, mnoho přesídlenců, pro které mělo být v Rájci postaveno několik dřevěných nouzových baráků. V tomtéţ roce započaly výkopové práce v Hoře u Jestřebí. Podle plánů německých inţenýrů zde mělo být vybudováno podzemní skladiště nebo dílny říšskoněmecké firmy Klöckner. Jednalo se o poměrně rozsáhlou akci, jelikoţ se počítalo s výstavbou vodovodu pro 10 000 zaměstnanců. Od stavebních prací ale bylo po pár měsících upuštěno, snad pro pomalý postup, snad pro neustále zhoršující se situaci na frontě. V témţe roce začaly být vyhlašovány první letecké poplachy, při nichţ se obyvatelé schovávali do krytů nebo do sklepů. Tím velice trpělo německými nařízeními uţ tak dosti
118 Jan Skutil, Rájec-Jestřebí: Dějiny města od nejstarších dob po současnost, Praha 1981, str.111. 119 Tamtéţ, str.108. 120 Tamtéţ, str.102.
73 zrevidované vyučování. Místní školy navštěvovaly pouze děti české, děti rájeckých Němců dojíţděly do německé školy, kterou okupanti otevřeli v Černé Hoře. Českou mládeţ se pak snaţili převychovat v kuratoriu, které bylo v roce 1943 zřízeno i v Rájci. První velký letecký útvar asi 196 anglických bombardovacích letadel přeletěl Rájec 20. srpna 1944. Od toho dne nebylo jediného dne aţ do jara 1945, aby nebyl v Rájci letecký poplach.121 Počátkem roku 1945 začali Němci v Rájci a okolí budovat protitankové zátarasy. Byly postaveny na mostech, u dolní brány zámeckého parku, u pivnice a v tehdejší Nové ulici. Mezi Jestřebím a Bořitovem navazoval na zátaras hluboký protitankový příkop. Zátarasy stavěli váleční zajatci ze zajateckého tábora, který byl umístěn v nedaleké obci Ţďár. Kromě stráţních oddílů se začaly v okolí Rájce častěji objevovat větší oddíly německé armády od poloviny března 1945, rájeckou školu však zabrala SS policie jiţ v polovině února a aţ 10. března uvolnila jednu místnost, v níţ mohly děti dostávat úkoly. Po trati jezdilo mnoho nákladních vlaků s válečným materiálem do Brna a zpět projíţděly sanitní vlaky. V rájeckém zámku, kde byla během druhé světové války umístěna správa velkostatku, nyní sídlilo německé divizní velitelství a byl zde i polní soud, který soudil zběhlé německé vojáky. Z jeho rozsudku byl údajně za obcí 5. května zastřelen německý důstojník, který nařídil ústup.122 V polovině dubna bylo zastaveno vyučování a občané si začali budovat nouzové byty v podzemních chodbách pod rájeckým zámkem a ve stráních za Jestřebím. Tehdy se začali Němci z Rájce stahovat. Naloţili svoje rodiny i s věcmi na nákladní auta a odvezli je. Do konce dubna uţ nebyla v Rájci jediná německá rodina. V obcích byl vyhlášen výjimečný stav a německá vojska, která tu tábořila, připravovala dělostřelectvo do palebných postavení. 25. dubna bylo Jestřebí obsazeno polní poštou, následujícího dne dopadly na obě obce první bomby a 27. dubna při leteckém útoku na německé jednotky bylo značně poškozeno Jestřebí. Poslední bomby dopadly ráno 28. dubna. Bombami byly na domech způsobeny různě velké škody, zejména ale tlakové vlny z explozí rozbily okna. Nálety si vyţádaly i jednu oběť, o ţivot přišel 67-letý kovář Josef Hartl, kterého zasáhla střepina do prsou.123 Koncem dubna začala německá správa pily s kvapnou evakuací. Odváţely se stroje a vnitřní zařízení, materiál byl narychlo rozprodáván. Od 5. května začaly proudit po
121 SOkA Blansko, Měšťanská škola chlapecká Rájec, Kronika měšťanské chlapecké školy v Rájci, str. 70. 122 Jan Skutil, Rájec-Jestřebí: Dějiny města od nejstarších dob po současnost, Praha 1981, str.113. 123 SOkA Blansko, Měšťanská škola chlapecká Rájec, Kronika měšťanské chlapecké školy v Rájci, str.71.
74 silnicích od Blanska a od Sloupu nekonečné kolony ustupující německé armády. Armáda ničila důleţitá komunikační zařízení, výzbroj a dokumenty. Rozvrat německé armády se projevoval útěkem vojsk maršála Schörnera k západu. Proskočily nepokojné zprávy, ţe vojska maršála Schörnera se budou houţevnatě bránit. Lidé dostávali strach, ţe se přece jen bude v bezprostředním okolí bojovat. Od časného rána 8. května jezdily přes obec pancéřová vozidla, motorizované jednotky, koně a směrem na Černou Horu pochodovala pěchota. Ţelezniční stanice Rájec-Jestřebí byla poslední vykládací stanicí na trati Česká Třebová – Brno. Vojenské osazenstvo stanice se chystalo opustit staniční budovu aţ 9. května ráno. Ale jiţ večer se rozšířila zpráva, ţe Rudá armáda se blíţí. Po této informaci nádraţní komando rychle balilo svůj inventář do dvou krytých vozů, které stály na třetí koleji. Jakmile bylo vše sbaleno, nasedlo komando do připraveného zvláštního vlaku a urychleně opustilo Rájec ve směru na Skalici nad Svitavou. Toho dne bylo ještě v Rájci mnoho německého vojska, které se připravovalo k ústupu nebo jiţ ustupovalo. A právě pro tyto vojáky byly určeny letáky, které nad obcí shazovala sovětská letadla. Letáky obsahovaly výzvu k zanechání bojů a k přijetí bezpodmínečné kapitulace.124 Ve středu 9. května, do půl desáté dopoledne, valily se od Sloupu kolony německých tanků a motorových vozidel. Z lesa nad zámkem se ozývaly výbuchy , po nichţ se vţdy k nebi zvedl hustý černý dým. To ustupující Němci ničili jízdy neschopná motorová vozidla a tanky. Po ústupu německých tankových kolon nastala asi 2 hodiny přestávka.V Rájci zůstala pouze destrukční skupina. Ta měla vyhodit do povětří mosty v Rájci přes řeku Svitavu a říčku Býkovku. Němečtí vojáci dopravili na mosty šest stokilových leteckých bomb a začali u mostů kopat jámy pro náloţe. Při jednání s velitelem ustupujících německých jednotek v Rájci ale bylo dosaţeno toho, ţe od připravovaného zničení mostů bylo upuštěno, a tím zachráněny nejen mosty, ale i okolní budovy. Před polednem utíkaly poslední jednotky německého vojska na západ.125 První vozidla Rudé armády přijela do Rájce 9. května po silnici od Sloupu něco málo před polednem a zastavila se na rájeckém náměstí, kde byla lidmi uvítána. První sled po krátké zastávce pokračoval do Jestřebí, kde se mu dostalo uvítání před místní školou o půl jedné. Několik členů jestřebské gardy pokračovalo spolu s vojáky Rudé armády v cestě na Bořitov. Kolem třetí hodiny odpoledne zasedaly v obou obcích poprvé
124 Zpravodaj města Rájec-Jestřebí, 1985, č.1, str. 11-13. 125 Milada Wurmová, Poslední dny druhé světové války na Blanensku v kronikách, in: Vlastivědný věstník moravský 15, 1960, str. 24.
75 revoluční národní výbory, které přejaly správu obcí do svých rukou. Předsedou revolučního národního výboru v Rájci byl Antonín Vladík, v Jestřebí potom Jan Stříţ.126 Hospodářský ţivot se brzy zkonsolidoval, ale zlé časy skončit ještě neměly. Rudá armáda dále pronásledovala zbytky německých jednotek a do Rájce přiváděla tisíce zajatců. Pro ty byl 16. května zřízen zajatecký tábor v zámeckém parku, kde bylo umístěno okolo 15 000 vojáků a dalších 5 000 v areálu zdejší pily. Bydleli v dřevěných domcích, které si sami postavili. Při tak velkém počtu lidí vměstnaných na malém prostoru a nedodrţování základních zdravotních předpisů nebylo divu, ţe počátkem června 1945 vypukla tyfová epidemie. Příčinou tak rychlého rozšíření tyfu i mezi místní obyvatele bylo nakaţení místního vodovodu. Prameniště vodovodu se totiţ nacházelo v blízkosti zámeckého parku. Nemocní byli ponecháni v domácím ošetření, protoţe nebyly prostředky, jak je dopravit do brněnské nemocnice. Automobily nebyly a ţeleznice měla na trati Blansko – Brno zničeny všechny mosty. Nakonec musela být zřízena nouzově epidemická nemocnice v místnostech zdejších škol. Nemocnici vedli 4 lékaři a 25 ošetřovatelů a ošetřovatelek odborných i dobrovolných z řad občanů. Vrchní dozor měl zdravotní rada MUDr. Mencl z Brna. V obci byla přijata ihned všechna účinná opatření, aby se zabránilo dalšímu šíření epidemie. Vstupy do obce se označily tabulkami s příslušným upozorněním, do odvolání se zakázala veškerá shromáţdění, z Rájce se nesměly vyváţet potraviny jako mléko, mléčné výrobky, pečivo, ovoce, zelenina a nikdo nesměl opustit Rájec, coţ platilo i pro osoby dojíţdějící do zaměstnání.127 Koncem srpna epidemie slábla a počet nemocných klesl k 1. září na 105. Z těch bylo 36 propuštěno do domácího ošetřování a pro ostatní byla zřízena epidemická nemocnice v č.p. 195. Školní budovy se tak, po řádné dezinfikaci, vrátily ke svému prvotnímu účelu od 1. října 1945. Celkem onemocnělo v Rájci tyfem 398 lidí, z nichţ 49 zemřelo. Radost z míru tu tak měla hodně hořkou pachuť.128
126 Jan Skutil, Rájec-Jestřebí: Dějiny města od nejstarších dob po současnost, Praha 1981, str. 117. 127 Zpravodaj města Rájec-Jestřebí, 1985, č.3, str. 3-4. 128 SOkA Blansko, Národní škola Rájec, Kronika národní školy v Rájci, str.135-136.
76 10. Velké Opatovice
Po podpisu Mnichovské dohody se Velké Opatovice ocitly jen pár kilometrů od říšské hranice. Ta procházela hned za nedalekým Jevíčkem. Na jaře 1939 následovalo vyhlášení protektorátu a s ním změna jízdy na pozemních komunikacích, a to po pravé straně vozovky. Další dopravní změnou, která se zapsala do zdejší krajiny na mnoho desetiletí, byla stavba říšské dálnice. Se stavbou této dálnice (autostrády) bylo započato hned na jaře 1939. Trasa byla projektováno od severu k jihu přes celý velkoopatovický katastr, jen několik set metrů od obce a měla spojovat Vratislav s Vídní. Vlivem válečných událostí byla stavba dálnice přerušena v roce 1941, pokračovalo se pouze s dolováním písku na Doubku, mezi Borotínem a Vanovicemi, který malé vláčky vozily na skládku k Velkým Opatovicím. Dále se pokračovalo na stavbě mostů, podjezdů a nadjezdů. Stavba dálnice dala místním občanům příleţitost k výdělku, ale měla slouţit výlučně zájmům fašistického Německa. V roce 1940 byly určeny první dávky obilí pro lidi a dobytek. Jedna osoba měla na měsíc 21 kg, ostatní se mělo odevzdat. Dne 1. dubna 1940 byl zaveden letní čas, hodinová ručička se v noci posunula z druhé hodiny na třetí. V říjnu se pak zase vracela zpět. V roce 1941 se samozásobitelské dávky obilí sníţily na 13 kg na osobu a měsíc. Ihned od roku 1940 byly hlavní potraviny na lístky, šaty, prádlo na šatenky, kovové zboţí na poukazy, mletí ve mlýnech na mlecí povolení a uhlí na uhelné listy. Místní Němci oslavovali úspěchy Říše v dobyvatelské válce při kaţdé příleţitosti. Například 26. května 1940 pořádali v zámeckém sále slavnost Blütenfest na oslavu vítězství ve Francii, které se museli zúčastnit i čeští občané. Kdyţ potom zastihla německou armádu v Rusku krutá zima, byla vyzvána celá obsazená Evropa, aby pro trpící německé vojáky sbírala teplé šaty, prádlo, rukavice, šály a podobně. I ve Velkých Opatovicích se taková sbírka konala a dost lidí, aby mělo pokoj, darovalo nějakou maličkost.129 V březnu roku 1942 byly pro válečné účely zrekvírovány zvony sv. Jiří a sv. Kateřina. Oba zvony byly odvezeny do Hamburku. Veškeré válečné útrapy přeţil pouze zvon zasvěcený sv. Vítu.130 I za okupace se ve Velkých Opatovicích našel čas na kulturu. Hrálo zde ochotnické divadlo a to pod záštitou Sportovního klubu a Katolické charity. Všechna
129 Bohumil Zlámal, Dějiny Velkých Opatovic, Velké Opatovice 1969, str.112-113. 130 Zdeněk Budín, Vyprávění o Velkých Opatovicích, Velké Opatovice 2002, str.164.
77 velkoopatovická ochotnická divadla se spojila v jeden spolek. Při představeních ale byla nařízena přítomnost četníka, který podle divadelní kníţky sledoval text, aby se nepřidávalo něco proti reţimu. V tomto šestiletém období protektorátu se hrála Divá Bára, České chaloupky, U svatého Vavřinečka, Mé štěstí má zlaté vlasy a jiné. Svůj útulek ve Velkých Opatovicích hledali brněnští herci, a tak místní publikum mohlo zhlédnout v profesionálním podání Prodanou nevěstu a Polskou krev.131 Dne 25. května bylo dokonce v sokolovně zprovozněno zvukové kino. Promítalo se obráceným způsobem za plátnem. Při kaţdé jiné akci se pak plátno uklízelo za horizont na jevišti. Kino navštěvovali také členové Kuratoria pro výchovu mládeţe, které bylo zřízeno v dubnu 1941 po rozpuštění tělovýchovných a kulturních organizací Orla a Sokola.132 V domácím odboji lze ve Velkých Opatovicích zaznamenat jen činnost menšího rozsahu. Byla zde skupina štábního stráţmistra Bohdana Švabenského zaloţená v listopadu 1944. Skupina navazovala prostřednictvím J. Krejčího z Novičí na obvod Letovice. Jedním z úkolů členů skupiny bylo například sledovat místní občany německé národnosti. Na podzim roku 1944 byli povoláni mladíci z Velkých Opatovic na kopání zákopů aţ k Vídni a později k Brnu. Pracovali za těţkých podmínek o hladu a zimě, takţe mnozí utíkali domů a ţili potom v ilegalitě. Dne 22. února 1945 začali proudit od Jevíčka směrem na Letovice vystěhovalci z Polska. Denně projíţdělo sto aţ čtyřista vozů s uprchlíky, kteří většinou směřovali do Rakouska. S blíţícím se koncem války začaly téměř denně nad Malou Hanou přelétávat eskadry spojeneckých letadel, které shazovaly letáky vyzývající německé vojáky, aby zastavili marný boj. Dne 2. dubna 1945 byly svrţeny tři stokilové bomby jiţně od šamotky na louku zvanou Trávník. Dvě hned vybuchly, třetí neexplodovala a byla zneškodněna Jaroslavem Kozelkou.133 V polovině února 1945 přitáhl do Velkých Opatovic oddíl koňského lazaretu, celkem asi tisíc zvířat. Zuboţení, vychrtlí a zranění koňští invalidé byli rozmístěni po selských stodolách, kůlnách a dvorech po celé obci. V zámku byl zřízen operační sál, kde se prováděly různé chirurgické zákroky. Důstojníci a zvěrolékaři byli ubytováni v měšťanské škole, lazaretní kancelář se pak nacházela v uzavřeném hostinci pod
131 Tamtéţ, str. 77. 132 Tamtéţ, str.164. 133 Bohumil Zlámal, Dějiny Velkých Opatovic, Velké Opatovice 1969, str.114.
78 kostelem. Lazaret tu vydrţel aţ do 7. května a za tu dobu mnoho koní pošlo, nebo bylo zabito. Část jich také byla prodána okolním rolníkům. Osazenstvo lazaretu odcestovalo 7. května směrem na Svitavy, kde padlo do zajetí. V okolí Velkých Opatovic se pak ještě mnoho dní po válce potulovali zbloudilí koně a stávali se kořistí obyvatel. V březnu 1945 se stavěly na silnicích při vjezdu do obce dřevěné zátarasy. Byl zde ponechán pouze úzký průjezd pro jedno vozidlo. K zatarasení průjezdu měly poslouţit klády připravené po stranách. Na silnici ke Smolné byla překáţka chráněna kulometnými hnízdy vybudovanými v lese, po levé straně silnice. Kdyţ potom Němci ustupovali, byly jim jejich postavené překáţky na obtíţ, jelikoţ zuţovaly silnice a zpomalovaly tak ústup. Školní docházka byla pro místní děti čím dál obtíţnější. Jelikoţ v měšťanské škole se ubytovalo německé vojsko, museli ţáci docházet na vyučování do budovy školy obecné. V ní se vyučovalo polodenně, takţe se zde obě dvě školy střídaly. Kvůli častým návštěvám spojeneckých letadel nad obcí, bylo vyučování často narušováno leteckými poplachy a začátkem dubna se přestalo vyučovat úplně. Budovy školy pak slouţily uţ pouze vojákům, nejdříve německým a po osvobození sovětským, do té doby, neţ i ti se vydali na cestu zpět.134 V posledních válečných dnech mohlo docházet ke konfliktům mezi místními obyvateli a příchozími Němci. Jeden takový konflikt se odehrál mezi důstojníky SS a opatovickou občankou Marií Hrabálkovou. Jednoho dne ( zřejmě 5. května ) k ní zamířilo 6 důstojníků SS, kteří sháněli ubytování. Jelikoţ uţ 4 dny ukrývala ruského vojáka135, snaţila se odeslat Němce jinam. Němci byli dosti neodbytní, a tak došlo ke sporu, při kterém jeden z důstojníků vytáhl pistoli a ohroţoval paní Hrabálkovou, přičemţ jí sprostě uráţel. Hádka způsobila pozdviţení, takţe se kolem domu rychle utvořil hlouček lidí. Ostatní důstojníci svého druha okřikli, aby nepobuřoval lid. Na ubytování ovšem trvali, a tak paní Hrabálková musela doma ubytovat dva důstojníky SS.136 Ústup německých vojsk nastal 7. května 1945. První den to byl ústup ještě organizovaný. Důstojník na křiţovatce pod kostelem posílal jednotlivé kolony buď na Letovice, anebo na Borotín. Druhý den uţ bylo moţno pozorovat chaos a třetí den bezhlavý útěk. Nepřehledné mnoţství materiálu se válelo podél ústupových cest. V zadním zámeckém parku a za šamotovou továrnou byla pohřebiště vojenských vozidel.
134 SOkA Blansko, Obecná škola ve Velkých Opatovicích, Kronika obecné školy ve Velkých Opatovicích, str. 213. 135 Ruský voják se jmenoval snad Ivan, při příchodu důstojníků se ukryl a následně utekl. Po osvobození se vrátil, ale ubytovaní ruští vojáci mu příliš nevěřili. Dva týdny po válce byl zastřelen. V prádelně byla potom nalezena uniforma důstojníka – vlasovce. 136 Malá Haná, 1965, č.2, str.1.
79 Hořely zde různé druhy automobilů, vybuchovaly náboje a benzinové nádrţe. Před sokolovnou stála celá kolona tanků, které zde chtěli Němci zneškodnit. Místním činitelům dalo dost práce je přemluvit, aby byly nejdříve převezeny za obec a tam teprve zničeny. Poslední den německé okupace přinesl krom štěstí z osvobození i jednu nešťastnou událost. Jako poslední němečtí vojáci opouštěli Opatovice, kolem 13. hodiny 9. května 1945, dva důstojníci SS na koních. Všude bylo plno lidí a dva členové revolučního národního výboru chtěli důstojníky zadrţet a zajmout u zámecké vrátnice. Kdyţ jeden z nich chytil koně za uzdu, vytáhl důstojník pistoli a vypálil za sebe několik ran. V nastalém chaosu pak oba Němci ujeli. Jedna z kulek zasáhla šestnáctiletou Annu Vránovou, která stála u vrátnice a zhruba po 2 měsících na následky zranění zemřela.137 Po této události posbírali lidé pušky pohozené u cest, a rychle tak vyzbrojili místní gardy. Společně pak vyčkávali na příjezd Rudé armády. V kostelní věţi byli pozorovatelé, kteří sledovali silnici od Jevíčka, aby dali znamení, jakmile spatří prvního vojáka Rudé armády. Odpoledne 9. května mezi 17. a 18. hodinou přijelo od Jevíčka první auto se sovětskými vojáky. Po krátkém přivítání pokračovali vojáci v pronásledování Němců.138 Koncem okupace byl na místním nádraţí přistaven vlak se třinácti vagony naloţenými válečnou municí. Po osvobození se nikdo o tuto munici nestaral, poněvadţ měla být zneškodněna pyrotechniky u Smolenské přehrady. Místní kluci v jednom vagonu našli rakety s padáčky a vybírali je. Dne 10. června se jim nějakým způsobem vznítily rozbušky s dělostřeleckým prachem a jeden z chlapců utrpěl těţké popáleniny. Výbuch sice okamţitě nenastal, ale poněvadţ ostatní vagony byly naloţeny leteckými pumami, byl v obci vyhlášen poplach a obyvatelstvo se uchýlilo do Skočovy Lhoty a do Velké Roudky. Ruským vojákům a místním občanům se podařilo vagony naloţené pumami odpojit od hořícího vagonu, a tak zachránit šamotku, nádraţí, restauraci a další domy od katastrofy. I přes tento okamţitý zásah tři granáty dopadly do těsné blízkosti obce. Škoda na šamotce, nádraţí a restauraci vznikla detonací lehčích nábojů a byla odhadnuta na jeden a půl milionu korun. Dá se tak říci, ţe jedny z největších materiálních škod ve Velkých Opatovicích způsobili aţ po válce místní kluci.139
137 Zpravodaj Velkých Opatovic, květen 1985, str. 20. 138 Bohumil Zlámal, Dějiny Velkých Opatovic, Velké Opatovice 1969, str. 115. 139 Tamtéţ, str.119.
80 11. Německá průchozí dálnice Vídeň - Vratislav
Německá průchozí dálnice, Hitlerova dálnice či autostráda. To všechno jsou označení pro jednu stavbu, dálnici, která měla spojovat Vídeň a Vratislav. Značná část této komunikace měla procházet blanenským okresem. Stavba byla započata jiţ na jaře roku 1939 a přerušena v roce 1942, a tak zůstala nedostavěna. Dodnes jsou ve zdejší krajině patrné pozůstatky tohoto na svou dobu fascinujícího projektu. Vţdyť navrhovaná rychlost byla 160 km/h v celém rozestavěném úseku, nezávisle na charakteru krajiny. Pozůstatky, zejména dálniční náspy a mosty, dodnes se klenoucí přes místní komunikace, jsou dobře patrné u obcí Lysice, Drnovice, Voděrady, Chrudichromy, Bačov, Sudice, Vanovice, Borotín a Velké Opatovice. Pro tuto práci je podstatné, ţe tato stavba poskytla pracovní příleţitosti lidem z okolních obcí, jejíţ katastrem dálnice vedla, ale navíc i lidem ze vzdálenějšího okolí. Pro tyto dělníky, kteří nemohli denně docházet po práci domů, byly zřízeny pracovní tábory. Skládaly se zpravidla z několika prostorných dřevěných baráků pro ubytování dělníků, stála zde i kuchyň, skladiště a veškeré příslušenství. V úseku Lysice – Velké Opatovice jich bylo postaveno pět. U Borotína (německý název tábora Nördlingen), u Pamětic (Bayreuth), u Bačova (Dikelsbühl), u Mladkova (Heidelberg) a u Lysic (Regensburg). Jak jiţ bylo napsáno, s výstavbou bylo započato počátkem roku 1939. Došlo nejdříve k vyměření pozemků a jejich zabrání ve prospěch Říše. Jednalo se převáţně o pozemky s kvalitní půdou a majitelé pozemků byli do jisté míry odškodněni. Pro úpravu terénu byly pouţity těţké a výkonné pracovní stroje jako bagry, buldozery, nakladače, pěchovací stroje aj., které zdejší lidé dosud ještě nikdy neviděli, a proto se na ně chodili dívat a obdivovat je. Stavbyvedoucí byl Josef Freytag. Velice slušný člověk, který mnoho lidí zachránil před gestapem. I chování ostatních říšských Němců k dělníkům bylo zcela korektní, ale o Němcích z Brna nebo ze Sudet se to rozhodně říci nedalo. Čeští dělníci pracovali na různých místech. Byli zaměstnáni rozličnými pracemi i podle svých profesí, buď u těţby písku na betonování, nebo při dopravě hlíny, někteří při hotovení šalování, při betonování a pod. Pracovalo se na dvě směny, od 7 do 14 hod. a od 14 do 21 hod., celoročně, i přes zimu, pouze kdyţ byly silné mrazy nebo husté vánice a spousta sněhu, tak se nepracovalo. V ty dny se dělníci nahlásili ráno v kanceláři, a pokud pro ně nebyla jiná práce, mohli jít domů a měli ty dny, kdy nemohli pracovat, všechny
81 zaplaceny. Podle účastníků těchto prací bylo pracovní tempo mírné a platy v porovnání s výdělky u českých zaměstnavatelů velmi dobré, ţe bývali mnohdy aţ překvapeni. Práce na dálnici utichla v únoru 1942. Staveniště začalo být likvidováno, stejně jako některé pracovní tábory.140 Dělníci byli dáni k dispozici pracovnímu úřadu, který je zaměstnal převáţně ve zbrojním průmyslu. Pouze část ještě chvíli zůstala a prováděla likvidační práce. Počátkem října uţ byli ale i ti zaměstnáni v jiných oborech.
12. Vysídlení vesnic na Drahanské vrchovině
Během války postihlo obyvatele obcí ve východní část Blanenska nucené vystěhování ze svých domovů. Vše začalo roku 1940, kdy říšský protektor Konstantin von Neurath vydal výnos o vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny. Účelem bylo vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku, přes německý ostrůvek u Vyškova, s německými obcemi na Brněnsku. Morava měla být rozdělena na dvě části, čímţ se vytvářely předpoklady pro další postupné ovládnutí českých zemí a úplnou germanizaci obyvatel. Vysídlování obcí bylo rozděleno do pěti etap, z nichţ se aţ pátá dotkla některých obcí blanenského okresu. Byly to: Lipovec, Marianín, Kulířov, Senetářov, Vysočany, Jedovnice a Kotvrdovice. Podle plánu měly být tyto obce vysídleny do 16. dubna 1945.141 Prvotní záminkou pro vysídlení obyvatelstva z těchto vesnic bylo jejich zahrnutí do vyškovské vojenské střelnice. Ve většině zmíněných obcích se začalo se stěhováním na jaře 1944 a muselo být ukončeno do podzimu 1944. Na podzim 1943 a na jaře 1944 museli rolníci obdělat pozemky, všechen majetek byl vykoupen a oceněn a zčásti vyplacen v markách. Byl však proplácen ve směšných cenách, například za vykrmeného vepře dostali jako za malé sele. Veškeré strojní zařízení ţivnostníků a rolníků bylo zabaveno a odvezeno ještě před vystěhováním. Kaţdý majitel domu musel podepsat tzv. kupní smlouvu svého majetku. Kdo na tyto poniţující podmínky nepřistoupil, tomu byly
140 Výjimkou byl tábor Heidelberg u Mladkova. Ten byl přeměněn na převýchovný tábor pro mladistvé delikventy, především pro ty, co utekli z nucených prací v Německu. K tomuto účelu slouţil aţ do konce války. Těsně po válce zde byli shromáţděni Němci z okolí. Různou funkci vykonával aţ do roku 1990, kdy začal pustnout a v letech 2000-2002 byl zlikvidován. 141 Jan Celý, Vysídlení Drahanské vrchoviny za války, http://www.fronta.cz/vysidleni-drahanske- vrchoviny-za-valky (25.11.2009).
82 nemovitosti vyvlastněny. Odhadnutá částka byla uloţena u říšské banky a peníze mohly být pouţity pouze na koupi nemovitého majetku. Prakticky si ovšem peníze nemohl nikdo vyzvednout, protoţe ţádné nemovitosti nebyly ke koupi. Vlivem válečných událostí došlo ke zpomalování vysídlovacího procesu, takţe například v části Jedovnic ani k vystěhování nedošlo. V obcích byly zřízeny tzv. Komandantury. Coţ byla střediska zemědělské výroby nebo lesního hospodaření. Lidé, kteří nemohli sehnat náhradní bydlení, měli moţnost se nastěhovat do domů v těchto střediscích a pracovat na poli jako za roboty. Část obce byla vyhrazena právě pro tyto občany. Nebyly to pouze místní, ale třeba i obyvatelé dříve zabraných vesnic. Ostatní domy v obci zabrala německá armáda jako výcvikové středisko povolaných německých branců.142 Nejhorší pro vystěhovalé bylo, ţe se nebylo kam stěhovat, neboť pomoc okupantské organizace ve Vyškově pro zaopatřování bytů vystěhovalcům byla nedostatečná. Většina občanů si tak hledala byt na vlastní pěst. Mnohdy jezdili celé týdny po Moravě a beznadějně. Bylo mnoho případů, kdy byli vystěhovalci dobrými lidmi přijati a byla jim poskytnuta všemoţná pomoc, ale ne všichni měli takové štěstí. Ti co zůstali, si neţili špatně. Například v Senetářově byl poměr mezi českým civilním obyvatelstvem a německou posádkou klidný, bez nějakých konfliktů. Místní obyvatelé měli moţnost výměnného obchodu, řemeslníci prováděli různé opravy a sluţby. Vystěhovalí se pokoušeli dostat do obce, aby sklidili otavu, brambory nebo ovoce. Hrozilo jim ale stíhání, a pokud je přistihl německý četník, byli s výstrahou posláni zpět a upozorněni, aby se nepokoušeli o vstup na území střelnice. A tak si místní obyvatelstvo vytvořilo svůj zvláštní způsob ţivota. Byli chráněni před vnějším světem. Neměli starosti s dodávkami a je moţno říci, ţe si tu poměrně klidně ţili. Poměr občanů, kteří se museli stěhovat, k občanům, kteří zůstali ve sluţbách Komandantury a lesa, nebyl po válce zrovna přátelský. I po navrácení do svých domovů v roce 1945 a ještě dlouho potom, byly činěny výtky těm lidem, kteří zůstali a neutrpěli takových ztrát.143 Ihned po skončení bojů se obyvatelé, kteří byli nuceně vystěhováni, vraceli zpět do svých domovů, avšak situace ještě nebyla zcela vyjasněná. V některých domech bydleli přistěhovalci, kteří pracovali na německém velkostatku. Navíc nebyl znám ani postoj československých oficiálních úřadů k této situaci. Teprve 29. května 1945 bylo
142 Emanuel Zouhar, Paměti obce Kotvrdovice: 650 roků (1349-1999), Kotvrdovice 1999, str.13. 143 SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Senetářov, str.87-88.
83 rozhodnuto, ţe vojenská střelnice a výcvikový prostor zůstanou v rozsahu, v jakém byly před rokem 1939. Občané ostatních vesnic se tak mohli vrátit zpět do svých domovů, avšak v mnohých případech, zejména kdyţ domy byly zcela zničené, lidé zůstali v novém bydlišti a většina z nich se později přestěhovala do pohraničí nebo do vyklizených německých ostrůvků na Moravě.144
144 Jan Celý, Vysídlení Drahanské vrchoviny za války, http://www.fronta.cz/vysidleni-drahanske- vrchoviny-za-valky (25.11.2009).
84 Závěr
Cílem této diplomové práce bylo přiblíţit ţivot obyvatel blanenského okresu v letech 1938-1945. Líčením událostí, dopadem protektorátních nařízení, se snaţím ukázat, jak se lidé s touto dobou vypořádali. Rozčleněním látky podle jednotlivých měst a městeček sleduji větší přehlednost a lepší přístupnost čtenáře k oblasti, ve které ţije či o kterou se zajímá. Ţivot obyvatel vybraných obcí byl ovlivněn různými faktory. Blansko hrálo důleţitou roli v protektorátním hospodářství, zejména závody ČKD. Význam Boskovic ovlivňoval fakt, ţe se jednalo o okresní město a tudíţ centrum rozhodování. Navíc zde ţila významná ţidovská menšina. U Adamova sehrála roli blízkost důleţitého průmyslového závodu a vzdálenost od venkova. Umístění protipartyzánských jednotek a výbuch v hotelu Lamplota ovlivnil ţivot v Letovicích. Velké Opatovice se pro změnu octly po odstoupení Sudet kousek od protektorátní hranice. U Kunštátu, Olešnice a Lysic je vidět více venkovský charakter obcí, u prvních dvou jmenovaných i odlehlost od hlavních dopravních tahů a umístění na Českomoravské vrchovině. Městečko Rájec-Jestřebí dostalo pro změnu nejtěţší úder aţ po osvobození. Velmi významná pro zdejší obyvatelstvo byla výstavba říšské průchozí dálnice, která, alespoň v první polovině sledovaného období, poskytla dostatek pracovních příleţitostí, navíc dobře placených. Dokonce i v dnešní době se objevují spekulace o jejím moţném vyuţití v dopravní síti. Obyvatelstvo některých obcí na východě bylo pro změnu zasaţeno nuceným vystěhováním a opustit své domovy pro ně rozhodně nebylo lehké. Blanensko mělo to štěstí, ţe nepoznalo válečné boje. Vyhlášení kapitulace zastihlo frontu kousek od okresních hranic. Německá armáda následně uţ jen ustupovala co nejrychleji směrem na západ. Došlo pouze k místním incidentům jako například v obci Běleč. Pokud bych měl látku nějak zhodnotit, poznamenal bych, ţe nelze tuto důleţitou periodu českých dějin vidět pouze černě nebo bíle. Lidé ţili v nesvobodě, v nejistotě, s obavou očekávali, co přijde, co se bude dít, ale na druhou stranu měli práci a bylo postaráno o jejich nejnutnější ţivotní potřeby. Kdyby do tohoto kraje a doby přišel někdo neznalý tehdejších poměrů, snad by ani neřekl, ţe na evropském kontinentě probíhá válka. Dokonce, sice v menším rozsahu, byly pořádány kulturní akce a konala se fotbalová klání. Člověk, který se přizpůsobil danému stavu věcí, nezapojoval se aktivně do odbojové činnosti, nebyl příslušníkem menšiny a ţil nejlépe na venkově, kde měl to
85 štěstí, ţe ho pro drobné přestupky proti tehdejším pravidlům nikdo neudal, se měl neporovnatelně lépe neţ obyvatelé jiných zemí tehdejší doby či u nás za 1. světové války. Právě na situaci v menších obcích je vidět, jak se český lid v této době semkl. Kdo mohl nějak pomoci druhému, učinil tak, i kdyţ mu za to hrozil přísný trest. Nebezpečí ale hrozilo kaţdému, nikdo si nemohl být úplně jistý. Do jaké míry strach a obava ovlivňoval ţivot běţných dnů obyvatel, mohu těţko posoudit. Protoţe uţ vím, jak to všechno dopadlo a jak se události vyvíjely, coţ tehdy lidé nevěděli, a ţili tak zřejmě ve stálém napětí a strachu z toho, co přinese následující den, měsíc, rok. To je jeden z důleţitých aspektů, který můţe do hodnocení zahrnout jen ten, kdo danou dobu proţil. Doufám, ţe svou prací dokáţi přiblíţit ţivot obyčejných lidí v daném časovém úseku a zeměpisné oblasti, a pomohu k poznání doby, která se mnohým zdá aţ příliš černá.
Zdroje Tištěné zdroje: Anna Honců, Partyzánský oddíl Jermak, Brno 1965. Antonín Bretšnajdr, Lysice a okolí, Lysice 1999. Antonín Knies, 50 let výroby elektrických měřících přístrojů n. p. Metra-Blansko, Blansko 1962. Antonín Konopáč, Ze starší kulturní minulosti města Letovic, Letovice 1966. Antonín Šamla, ČKD Blansko, Brno 1960. Antonín Šustr, Kapitolky z kroniky obce Horní Lhota (okres Blansko), Horní Lhota 1971. Blahomil Grunda, Dějiny městské knihovny v Blansku, Blansko 2001. Bohumil Zlámal, Dějiny Velkých Opatovic, Velké Opatovice 1969. Bohumír Lifka, Rájec nad Svitavou: státní zámek a okolí, Praha 1953. Boskovice od pravěku do konce 20. století, Boskovice 1999. Ctibor Nečas, Ma bisteren – Nezapomeňme, Historie cikánské tábora v Hodoníně u Kunštátu, Praha 1997. Emanuel Zouhar, Paměti obce Kotvrdovice: 650 roků (1349-1999), Kotvrdovice 1999. Eva Nečasová, Muzeum Blansko – zámek Blansko, Blansko 2009. Eva Nečasová, Představitelé města Blanska od roku 1849, Blansko 2005. František Čípek, Po trasách protifašistického odboje v okrese Blansko, Blansko 1983.
86 František Ševčík, Kapitoly z dějin Vavřince, Vavřinec 1979. František Švéda, Dějiny Kulířova 1333-1999: 666 let, Kulířov 1999. František Továrek, Cestou boje : kapitoly z dějin dělnického hnutí na Malé Hané, Velké Opatovice 1968. František Zřídkaveselý, Lysice 1308 – 2008, Brno 2008. Helena Sehnalová, Proměny ulic města Blanska, Blansko 2000. Ivan Štarha, Zámek Kunštát na Moravě, Brno 1995. Jan Čadil, Blansko: historie a osobnosti, Praha 1998. Jan Gebhart, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. Jan Skutil a kol., Rájec-Jestřebí: Dějiny města od nejstarších dob po současnost, Praha 1981. Jan Skutil, Blanensko: sborník archivních a vlastivědných studií, Blansko 1964. Jaroslav Bránský a kol., Orel v Boskovicích - 100 let, Boskovice 2009. Jaroslav Bránský, Dějiny gymnázia v Boskovicích, Boskovice 2000. Jaroslav Bránský, Jeţkové z Blanenska, Brno 2007. Jaroslav Bránský, Osud Ţidů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, Boskovice 1995. Jaroslav Chloupek, Publikace k 50.výročí povýšení Letovic na město, Letovice 1986. Jaroslav Jurek, Čtení o minulosti města Boskovic, Boskovice 1958. Jaroslav Jurek, Tak ţilo město, Boskovice 1960. Jiří Formánek, Květen 1945 na Blanensku, Blansko 1980. Jiří Pokorný, 120 let Sboru dobrovolných hasičů ve Světlé: 1887 – 2007, Světlá 2007. Jiří Šmerda, Kunštátský almanach 1900-1945, Kunštát 1980. Josef Bezděk, Cesta k socialismu: z dějin dělnického a komunistického hnutí 1880 – 1939 a protifašistického odboje na Blanensku a Boskovicku, Blansko 1986. Josef Pilnáček, 250 let blanenských ţelezáren, Blansko 1948. Josef Višinka, Konec II. světové války na Olešnicku: 1945 – 2005, Olešnice 2005. Ladislav Hosák, Boskovice v dějinách: sborník příspěvků k historii města a okolí, Boskovice 1969. Ladislav Hosák, Příspěvky k dějinám Kunštátu na Moravě, Kunštát 1970. Letopisy města Blanska: vlastivědný sborník, Blansko 1970. Malá Haná, 1965, č.2. Marie Mašková, Boskovice v letech 1938 – 1945. Vlastivědná ročenka okresního archivu v Blansku, 1970.
87 Marie Švancarová, Kořenec : dějiny obce a vývoj knihovnictví, Blansko 1983. Milada Wurmová, Poslední dny druhé světové války na Blanensku v kronikách, in: Vlastivědný věstník moravský 15, 1960. Milan Illa, Letovice: dějiny města, Letovice 1995. Miloš Stehlík, Boskovice, Brno 1965. Oldřich Blaţíček, Rájec nad Svitavou, Brno 1967. Osvald Trtílek, Obec Hluboké Dvory 1349-2004: 655 let, Tišnov 2004. Pamětní kniha města Olešnice, Olešnice 2004. Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava, Praha 2002. Petr Konečný, Ţijeme jejich odkazem: Protifašistický odboj na Blanensku a Boskovicku, Blansko 1985. Rudice v Moravském krasu : 750 let, Rudice 1997. Stanislav Kočvara, Blansko 1905-1945-1965: nástin historie, Blansko 1965. Stanislav Opatřil, Z bojů učitele Oldřicha Blaţka, Blansko 1965. Tomáš Janda, Německá průchozí dálnice. I.díl, Severní úsek, Praha 2008. Václav Dolejš, 600 roků ţelezářské tradice: Adamovské strojírny, Adamov 1960. Vincenc Průcha, Paměti Lipovce 1370-1970, Lipovec 1970. Vladimír Dvořáček, Velenov 1447-2002, Boskovice 2002. Vladimír Nálevka, Kaţdodenní ţivot v Protektorátu Čechy a Morava, in: Nacistická okupace 70 let poté, Praha 2009. Vladimír Panoš, Blanensko, Praha 1967. Vladimír Polák, Čtení o Blansku 1848-1945, Blansko 1995. Vladislav Ševčík, Boj za svobodu se zbraní a beze zbraně: sborník vzpomínek na osvobozenecký boj v okrese Blansko v posledních letech 2. světové války, Blansko 1970. Vojtěch Ţampach, Se smrtí v týlu, Blansko 1984. Vratislav Grolich, Kapitoly z dějin města Blanska, Blansko 1991. Zbyněk Ševčík, Boskovice a okolí, Boskovice 1997. Zdeněk Budín, 120 let Sboru dobrovolných hasičů Velké Opatovice: 1873 – 1993, Velké Opatovice 1993. Zdeněk Budín, Vyprávění o Velkých Opatovicích, Velké Opatovice 2002. Zdeněk Kakáč, Vavřinec, Veselice, Suchdol, Nové Dvory: střípky z naší minulosti, Vavřinec 2005. Zdeněk Peša, Olešnice & Olešnicko, Olešnice 2008. Zpravodaj města Rájec-Jestřebí, 1985, č.1.
88 Zpravodaj města Rájec-Jestřebí, 1985, č.2. Zpravodaj města Rájec-Jestřebí, 1985, č.3. Zpravodaj Velkých Opatovic, červen 1985. Zpravodaj Velkých Opatovic, červenec 1985. Zpravodaj Velkých Opatovic, květen 1985.
Archiválie: Státní okresní archiv Blansko (dále jen SOkA Blansko), F 80, inv. č. 536. SOkA Blansko, Městský úřad Blansko ( dále jen MÚ Blansko), inv.č. 112. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 113. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 20. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 218. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 219. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 236. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 247. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 248. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 251. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 253. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 284. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 294. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 305. SOkA Blansko, MÚ Blansko, inv.č. 306. SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1927-1942 , inv.č. 467. SOkA Blansko, MÚ Blansko, Pamětní kniha města Blanska 1943-1961, inv.č. 286. SOkA Blansko, Měšťanská škola Boskovice, Kronika měšťanské školy Boskovice, inv.č.274. SOkA Blansko, Měšťanská škola chlapecká Rájec, Kronika měšťanské chlapecké školy v Rájci. SOkA Blansko, Národní škola Kunštát, Kronika národní školy v Kunštátě, inv. č. 537. SOkA Blansko, Národní škola Kunštát, Kronika národní školy v Kunštátě, inv.č.537. SOkA Blansko, Národní škola Rájec, Kronika národní školy Rájec. SOkA Blansko, Obecná škola Boskovice, Kronika obecné školy Boskovice, inv.č.299. SOkA Blansko, Obecná škola Kochov, Kronika obecné školy v Kochově, inv.č.159.
89 SOkA Blansko, Obecná škola ve Velkých Opatovicích, Kronika obecné školy ve Velkých Opatovicích. SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Adamov. SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Kotvrdovice. SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Olomučany. SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Senetářov. SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Sloup. SOkA Blansko, Pamětní kniha obce Vavřinec. SOkA Blansko, pobočka Boskovice, inv.č. 1607. SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha Letovic. SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha obce Chrudichromy. SOkA Blansko, pobočka Boskovice, Pamětní kniha obce Knínice. SOkA Blansko, Sbírka map (1661) 1797 – 1995, inv.č. 487. SOkA Blansko, Sbírka map (1661) 1797 – 1995, inv.č. 488.
Internetové zdroje: Jan Celý, Vysídlení Drahanské vrchoviny za války. http://www.fronta.cz/vysidleni-drahanske-vrchoviny-za-valky (25.11.2009).
Pavel Košťál, Konec války a osvobození v Blansku. http://www.blansko.cz/clanky/05/05/osvobozeni-blansko-1945.php (9.12.2009).
Tragédie Juříčkova mlýna v obci Leskovec ze dne 3. dubna 1945. http://www.jurickuvmlyn.unas.cz/foto.htm (9.12.2009).
Historie města Adamova. http://www.adamov.cz/turistika/historie (9.12.2009). Hrady na dobových obrazech. http://hrady.hyperlink.cz/stare9a.htm (9.12.2009). Klub českých turistů Velké Opatovice. http://www.kctvelkeopatovice.ic.cz (9.12.2009).
Vzpomínky pamětníka: Josef Pavlů, datum pořízení: 27.11.2009.
90 Přílohy
Obr. 1: Rudá armáda přijíţdí do Blanska
Obr. 2: Potravinový lístek z roku 1942
91
Obr. 3: Lístky na talíře
Obr. 4: Květen 1945 v Boskovicích
92
Obr. 5: Adamov
Obr. 6: Kunštát ve 40. letech 20.století
93
Obr. 7: Letovice počátkem května 1945
Obr. 8: Lysice
94
Obr. 9: Náměstí v Olešnici
Obr. 10: Protitankový zátaras v Rájci
95
Obr. 11: Velké Opatovice
Obr. 12: Most říšské dálnice nedaleko obce Sudice
96