MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Británie a její zámořská území: komparativní analýza jednotlivých politických systémů

Bakalářská práce David Hrubý

Vedoucí práce: PhDr. Roman Chytilek, Ph.D. UČO: 397616 Politologie – Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2011

V Brně 01. 12. 2013

Abstrakt

Tato práce analyzuje odlišnost politického systému Británie a systémů britských zámořských území ve vybraných charakteristikách westminsterského modelu Arenda Lijpharta. Zkoumanými případy jsou Anguilla, Bermudy, Britské panenské ostrovy, Falklandy, Gibraltar, Kajmanské ostrovy, Montserrat, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha a také Turks a Caicos. Na základě výsledků komparativní analýzy těchto území bude nalezena proměnná, která vysvětluje, proč se jednotlivá území od mateřské země svým systémem liší.

Abstract

This thesis analyses the difference among the political system of Britain and the systems of the British Overseas Territories based on selected characteristics of Arend Lijphart’s Westminster model. The investigated cases are Anguilla, Bermuda, the British Virgin Islands, the Falkland Islands, Gibraltar, the Cayman Islands, Montserrat, the Pitcairn Islands, Saint Helena, Ascension and Tristan da Cunha and also Turks and Caicos. On the basis of the comparative analysis of these territories, the variable, explaining why the systems of the particular territories differ from the system of the mother country, will be found.

Klíčová slova

zámořská území, westminsterská demokracie, Británie, politický systém, bipartismus, flexibilita ústavy, dominance exekutivy, unikameralismus, jednobarevná vláda, systém prvního v cíli

Key words

overseas territories, Westminster democracy, Britain, political system, bipartism, constitutional flexibility, dominance of the executive, unicameralism, one-party government, first-past-the-post system

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Británie a její zámořská území: komparativní analýza jednotlivých politických systémů vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 1. 12. 2013

......

(David Hrubý)

3

Na tomto místě bych rád vyjádřil co nejsrdečnější poděkování PhDr. Romanu Chytilkovi, Ph.D. za poskytování odborných a cenných rad, za neustávající ochotu konzultovat práci a především za vytvoření přátelské atmosféry, kterou vnímám jako velmi nadstandardní. Pracovat na výzkumu pod jeho vedením bylo pro mne velkou zkušeností i motivací do další práce.

4 Obsah

OBSAH ...... 5

1 ÚVOD ...... 6

2 POZNÁMKA K TERMINOLOGII - KOLONIE, ZÁVISLÁ NEBO ZÁMOŘSKÁ ÚZEMÍ? ...... 7

3 DOSAVADNÍ STAV ZKOUMÁNÍ ...... 8

4 POSTUP PRÁCE ...... 10

5 VYBRANÉ LIJPHARTOVY KONCEPTY V JEDNOTLIVÝCH POLITICKÝCH SYSTÉMECH ...... 12

5.1 KONCENTRACE LEGISLATIVNÍ MOCI V JEDNOKOMOROVÉM PARLAMENTU ...... 12

5.2 VĚTŠINOVÝ JEDNOKOLOVÝ VOLEBNÍ SYSTÉM V RÁMCI JEDNOMANDÁTOVÉHO VOLEBNÍHO OBVODU ...... 13

5.3 BIPARTISMUS ...... 15

5.4 JEDNOBAREVNOST VLÁDY ...... 17

5.5 DOMINANCE EXEKUTIVY NAD LEGISLATIVOU ...... 19

5.6 FLEXIBILITA ÚSTAVY ...... 21

6 KOMPARACE VYBRANÝCH POLITICKÝCH SYSTÉMŮ...... 23

7 JAK VYSVĚTLIT ROZDÍLNOU MÍRU ODLIŠNOSTI ZÁVISLÝCH ÚZEMÍ OD BRITÁNIE? ...... 27

7.1 POČET OBYVATEL ...... 29

7.2 POČET VOLENÝCH POSLANCŮ ...... 30

7.3 ROZLOHA ...... 32

7.4 POČET ETNICKÝCH SKUPIN ...... 33

7.5 ROK PŘIJETÍ PRVNÍ ÚSTAVY ...... 34

8 ZÁVĚR ...... 36

9 PŘÍLOHY ...... 38

10 POUŽITÁ LITERATURA ...... 43

10.1 INTERNETOVÉ ZDROJE ...... 45

10.2 ÚSTAVY ÚZEMÍ ...... 48

5 1 Úvod

Nizozemský politolog Arend Lijphart ve své tvorbě pracuje se dvěma základními modely politického uspořádání v zemi – konsenzuálním a westminsterským. Charakteristiku jednotlivých modelů pak vystavěl na příkladu dvou evropských monarchií – zatímco konsenzualismus představuje Nizozemské království, zástupcem westminsterského pojetí je Británie (Lijphart 1999: 9 – 48). Ačkoliv Lijphartova koncepce prošla řadou revizí a dlouhou dobu podléhá odborné kritice, zůstává i přesto jeho rozdělení demokratických modelů paradigmatem moderní éry politologických výzkumů. O výše zmíněném dualismu politologie velmi často uvažuje prostřednictvím komparativní metody.

Jean Blondel označuje komparativní metodu za cestu k obecné rovině poznání stejně jako způsob odhalování zákonitostí a pravidelností jednoho konkrétního fenoménu. Podotýká, že k pochopení vlád a jejich fungování nestačí všímat si pouze specifik a jedinečností, ale právě pravidelnosti a kauzální vztahy jsou základním kamenem komparativního studia (Říchová 2003: 7 – 37).

Jestliže se uvádí westminsterský model jako předmět zájmu komparativních studií, je nutné zmínit, že se ve všech případech jednalo o srovnávání nezávislých států. Čemu se však celosvětově komparativní analýzy věnují nedostatečně, je otázka závislých území. Bylo by jistě předčasné a naivní předpokládat, že závislá území moderního státního celku musejí nutně kopírovat podobu politického systému mateřské země. Kromě závislosti území zde hraje roli ještě podstatnější proměnná, a to je „malost“ těchto území, která vyvolává zásadní pochybnosti ohledně toho, zda je vzhledem k malé rozloze státních jednotek možné aplikovat jeden ze dvou zmíněných demokratických modelů. Tím spíš, pokud se jedná o závislé území, které je podřízeno mateřské zemi – lze vůbec očekávat stejný politický systém u malého závislého území jako u jeho mateřského státu? Je až zarážející, jak málo autorů v politologické obci se této tématice věnuje.

Tato práce si proto klade za cíl doplnit „bílé místo“ komparativního výzkumu a zabývat se tak porovnáním politického systému Británie a jejich zámořských území, která jsou závislými územními celky. S podobnou snahou přišli Sokol a Kubát (2001), kteří se pokusili o souhrnnou analýzu všech závislých území, mezi jinými i britských. Vzhledem k omezenému rozsahu textu a poměrně širokému pojetí tématu ale přišli s velmi obecnou

6 deskripcí, která ale i tak byla pro českou politologii ve své době velkým přínosem. Autor tohoto textu se však zaměřuje na případ jedné konkrétní země, Británie, a klade si hlavní výzkumnou otázku – „Jak se liší politický systém jednotlivých zámořských území od politického systému Británie?“. Na základě závěrů z analyzovaných dat se pokusí zodpovědět i sekundární otázku – „Pokud se liší, existují nějaké společné rysy, které potenciálně vysvětlují, proč se politický systém těchto území odlišuje od politického systému Británie?“.

2 Poznámka k terminologii - kolonie, závislá nebo zámořská území?

Zakládá-li se jedno z kritérií této práce pro výběr zkoumaných případů na oficiálním statutu území, je vhodné uvést, jakou terminologii užívat. Jak zdůrazňuje ve svém článku Hnízdo (2002), není možné používat termíny kolonie a závislé území jako synonyma, což vytýká autorům Kubátovi se Sokolem. Proces kolonizace, tedy vytváření a spravování závislých území zvaných kolonie, je historickým procesem objevujícím se od dob středověku a končícím v období začátku první světové války (Tamtéž: 88). Jak uvádí právě Kubát se Sokolem, Británie používá pro označení svých dependencí od roku 1968 oficiální termín závislá území – „Dependent Territories“, což ovšem neznamená, že do té doby byla tato území nazývána koloniemi (Kubát, Sokol 2001: 233). Od roku 1997 se britská politika směrem k závislým územím změnila, a to oficiálně kvůli třem faktorům: eskalující vulkanické aktivitě na Montserratu, zvýšenému povědomí o problémech ekonomiky a izolace některých chudších území (např. Svaté Heleny), a posledně rostoucí význam pobřežních finančních center v některých územích jako Bermudách, Kajmaských či Britských panenských ostrovech. V rámci této nové politiky Británie se změnil i status britských závislých území na britská zámořská území – „British Overseas Territories“, což mělo demonstrovat tendenci Británie nechat závislým územím více autonomie pro zodpovědné fungování a naplňování potřeb tamních obyvatel (UKOTCF 1999). Roku 2002 se tak oficiálním používaným statutem stal termín britská zámořská území, jenž se používá dodnes.

7 3 Dosavadní stav zkoumání

Jak je patrné z úvodu, předmětem práce jsou závislá území, která nelze považovat za střed politologického zkoumání, a z tohoto důvodu také není možné představit díla zabývající se touto problematikou tak, jak to navrhuje Baglione1. Tím pádem ani nelze označit určitou školu, která by přistupovala k tématu závislých území. Jedinou literaturou zabývající se komparací závislých území, je již zmíněný článek Kubáta se Sokolem Kolonie, závislá území a impéria v současném světě. Mimo uvedenou popisnost je problémem textu taktéž zmíněná nepřesná terminologie, konkrétně označování závislých území jako kolonií. Kromě toho byl doby vydání jejich článku oficiálně termín britská závislá území nahrazen termínem britská zámořská území a používá se i dnes (UK Border Agency 2013).

Jiným typem literatury jsou zdroje týkající se malých a ostrovních států. Přestože tato literatura odkazuje k nezávislým územím, pro podobnost geografického charakteru zámořských území, tj. ostrovních států, je autorem považována za relevantní zdroj. Základním přístupem pokrývajícím tento problém je teze, že malé státy kvůli své „malosti“ vytváří neplnohodnotný politický systém charakteristický absencí politických stran či přítomností jedné silné (predominantní) strany. Tento přístup zakládají Dahl s Tuftem (1973) na míře rozmanitosti hodnot, zájmů, náboženského vyznání a poptávky – tedy že s menší rozlohou se i tyto charakteristiky snižují, homogenizují, a že důsledkem této homogenity je pak jednoduchý systém obsahující žádnou nebo jednu stranu. Jejich hypotézu zrevidovali Gerring se Zareckim (2012), přičemž přicházejí s tezí, že nejdůležitější mechanismus vztahující velikost populace k demokratické vládě je založen na chování elit (ve smyslu vzdělaných tříd). Zaprvé, v širším politickém zřízení existuje větší počet latentních vnitrospolečenských cleavages, které pramení z různorodosti rasy/etnicity, náboženství, sociálního statutu apod. Tyto cleavages tak poskytují ve velkých zřízeních větší prostor pro soutěž elit – zatímco exekutiva spíše zůstává v rukou jedné či několika málo osob, legislativa roste (disproporčně) souběžně s velikostí území. Dále je u větší populace vyšší pravděpodobnost většího rozvoje organizovanosti a profesionality, čímž se myslí politické strany, obchodní či náboženské asociace anebo např. mediální prostor. A konečně, malá

1 Lisa Baglione (2011) stanovuje 4 základní otázky pro literární přehled: 1) Jaké jsou základní přístupy/školy a jací jsou nejvýznamnější autoři v rámci každé ze škol? 2) Jak by každá která škola odpověděla na výzkumnou otázku? 3) Jaké jsou silné a slabé stránky každé školy? 4) Argumentace které školy se jeví jako nejlepší a proč?

8 rozloha podle nich klade nedostatek překážek pro schopnost lídrů monopolizovat moc, kooptovat rodinné/klanové příslušníky do státních veřejných funkcí a tíhnout k autokracii, a to i s minimálním bezpečnostním aparátem. Zejména proti přístupu Dahla s Tuftem se vymezuje Anckar (1999), podle nějž jsou malé systémy méně konfliktní a spíše tíhnou ke konsenzu, zároveň ale u nich nelze najít výrazné rozdíly v rámci kategorické diverzity v porovnání s většími systémy. Co popisují Dahl a Tufte jako homogenitu – tedy hodnoty, zájmy apod. – označuje Anckar jako subjektivní diverzitu, přičemž tuto diverzitu u menších celků vnímá ve větší míře. Z hlediska diverzity celého systému se však velké a malé jednotky neliší, což podkládá mírou etnické diverzity, jejíž index u většiny zkoumaných jednotek dosahuje hodnot 0,07 – 0,82. Existenci plnohodnotných politických systémů v malých státech dokládá dále studií o inklinaci karibských a tichomořských států ke konsenzuálnímu či westminsterskému modelu. Výsledkem této studie je konstatování, že k westminsterské demokracii více tíhnou země Pacifiku. Anckarovu tezi podporují studií mikrostátů i Sokol s Kubátem (2000), kteří dochází k závěru, že v rámci demokratických mikrostátů se objevují vedle různých režimů vlády i různé stranické systémy. Podle výpočtu indexu efektivního počtu stran pro sedm karibských států zjistili, že se jeho hodnoty pohybují mezi 1,5 až 2,5. V již zmiňované studii závislých území pak tito autoři potvrzují svou tezi, že i u závislých území, která lze považovat za mikrostáty, existuje plnohodnotná institucionální struktura politického systému podobná nebo stejná jako u velkých území (Kubát a Sokol 2001: 233 – 257).

V trochu jiném duchu se nese Taageperova studie o vztahu politického systému a stran v něm, ve které se mimo jiné zabývá na základě Colomerova Mikro-Mega pravidla otevřeností systému k existenci malých stran, což především u malých územních jednotek nabývá silného významu. Kromě toho přichází se závěrem, že malé země mají tendenci dosazovat do parlamentu méně poslanců, než odpovídá formuli, podle níž počet obyvatel odpovídá třetí mocnině počtu parlamentních křesel3. Taageperovy výpočty se nevztahují ani k jednomu z výše popsaných přístupů, u konkrétních případů však mohou podle autora textu přispět k vysvětlení zjištěných výsledků komparace.

2 Čím vyšší hodnotu nabývá etnická diverzita, tím více roste heterogenita společnosti daného státu. 3 Taageperův zákon „cube root law of assembly size“ neboli „zákon třetí odmocniny velkosti shromáždění“ zní S=P1/3, kde S znamená počet křesel v legislativním sboru a P značí počet obyvatel dané země (Taagepera 2007: 189).

9 Obecně lze tvrdit, že literatura vztahující se přímo ke komparaci závislých území kromě článku Kubáta se Sokolem neexistuje a jedná se spíše o teoretické předpoklady o těchto územích, které povahově odpovídají britským zámořským územím, ty ovšem nejsou dostatečně prověřeny. Přístup reprezentovaný Dahlem s Tuftem či Gerringem se Zareckim vnímá tato malá území jako nedostatečně velká pro budování plnohodnotného politického systému z důvodu vysoké míry homogenity, která zabraňuje elitám v efektivní soutěži o moc. Oproti tomu Anckar nebo Kubát se Sokolem tvrdí a empiricky dokazují, že i v malých státech a závislých územích lze budovat politický systém stejný jako u velkých území, protože rozhodujícím faktorem je velikost, ne homogenita. Podle jejich studií lze dokonce vysledovat tíhnutí mikrostátů ke konsenzuálnímu či westminsterskému modelu. Přestože se oba myšlenkové směry shodují v tom, že se míra homogenity s „malostí“ území zvyšuje, oproti prvnímu směru však Anckar nebo čeští politologové odmítají tento aspekt uznat jako překážku pro rozvoj plnohodnotného politického systému, a právě na této tezi autor práce založí svůj přístup v rámci výzkumu.

4 Postup práce

Z metodologického hlediska se bude jednat o kvalitativní výzkum založený na komparativní case-oriented analýze, která podle výkladu Della Porty (2008) představuje ideální metodu pro potřeby tohoto výzkumu. Case-oriented studie umožňuje totiž hlubší prozkoumání charakteristik menšího počtu případů a poté jednodušší generalizaci. Co může být nevýhodou dle Della Porty, je obtížná empirická verifikace závěrů, čemuž autor textu zabrání závěrečným vysvětlením zkoumaných závěrů.

Za účelem možnosti realizace výzkumu a z důvodu omezeného rozsahu práce se její autor rozhodl zúžit téma pomocí několika kritérií, a sice na základě obydlenosti, statutu zámořského území, vybraných prvků Liphartovy charakteristiky britského westminsterského modelu a času.

Kritérium obydlenosti je základním východiskem pro výběr komparovaných území, protože existence obyvatelstva je logickou podmínkou příslušnosti k území4. Společně

4 Obydleností se myslí trvalá přítomnost civilního obyvatelstva, což pro tuto práci vylučuje jiná zámořská území, v nichž se nachází pouze vojenské složky nebo osídlení neexistuje vůbec, jako např. v Britském antarktickém území (Kubát, Sokol 2001: 234).

10 s podmínkou statutu zámořských území coby britských závislých území nám s kritériem permanentního obyvatelstva vyplývají pro výzkum tato území: Anguilla; Bermudy; Britské panenské ostrovy; Falklandské ostrovy; Gibraltar; Kajmanské ostrovy; Montserrat; Pitcairnovy ostrovy; Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha a nakonec Turks a Caicos5. Důležitým kritériem pro výběr zkoumaných proměnných je Lijphartova charakteristika britského westminsterského modelu, na které se bude zakládat komparace institucí jednotlivých politických systémů.

Vzhledem k omezené možnosti srovnání byly vybrány tyto prvky: 1) koncentrace legislativní moci v jednokomorovém parlamentu, 2) většinový jednokolový volební systém v rámci jednomandátového volebního obvodu, 3) bipartismus, 4) jednobarevnost vlády, 5) dominance exekutivy nad legislativou a 6) flexibilita ústavy. Lijphart (1999) uvádí další charakteristiky westminsterské demokracie, a to pluralismus zájmových skupin, unitární centralizovanou vládu a kontrolu centrální banky exekutivou. S těmito koncepty autor nebude pracovat z následujících důvodů: vzhledem k malé rozloze zkoumaných zámořských území je sporné, zda by i v případě existence lokálních vlád mohly takové vlády být považovány za (de)centralizované. Centrální banka v daných územích absentuje, respektive tamní banka nelze označit za centrální, což by jako proměnná postrádalo reliabilitu pro komparaci. Otázka pluralismu zájmových skupin bude vynechána z důvodu nemožnosti legitimního srovnání – i v případě existence zájmových skupin v daných územích nelze porovnávat účinek působení takových složek.

Z hlediska časového je třeba téma zúžit na podobu politického systému v době posledních voleb před rokem 2010. Tento časový práh je zvolen kvůli změně stranického systému Británie z bipartismu na systém dvou a půl strany, což může a nemusí znamenat permanentní stav.

Potřebná data k první výzkumné otázce budou získána analýzou především primárních zdrojů, tedy ústav jednotlivých území či dostupné odborné literatury. Aby byla

5 Statut zámořských území je pro tento výzkum určujícím atributem, který vylučuje zahrnutí tzv. korunní dependencí, kterými se rozumí Ostrov Man, Jersey a Guernsey. Přestože tyto územní jednotky nejsou v rámci mezinárodního práva považovány za státy, mají podstatně větší pravomoci než závislá území a kromě toho náleží z historických konsekvencí k dominiím Jejího veličenstva, nikoli ke Spojenému království. Dalším unikátem je souostroví Svatá Helena, Ascencion a Tristan da Cunha, v rámci nějž jsou Ascencion a Tristan da Cunha dependencemi Svaté Heleny. Vzhledem k existenci společné ústavy a politických institucí budou považovány za jedno území (Tamtéž: 241).

11 zodpovězena i druhá výzkumná otázka, pokusí se autor dosadit výše uvedené teorie týkající se malých a ostrovních států, které vzhledem ke korelaci se zámořskými územími mohou podat potenciálně relevantní explanaci míry odlišení jednotlivých systémů. Při výběru nezávislých proměnných budou použity výše zmíněné texty, jež se zabývají faktory determinujícími velikost a rozvinutost politických systémů. Jako závislá proměnná pak bude stanovena rozdílná míra, v jaké se budou zkoumané systémy shodovat se systémem Británie.

5 Vybrané Lijphartovy koncepty v jednotlivých politických systémech

Jak již bylo předesláno v úvodu, předmětem komparace budou tyto prvky jednotlivých politických systému: koncentrace legislativní moci v jednokomorovém parlamentu, většinový jednokolový volební systém v rámci jednomandátového volebního obvodu, bipartismus, jednobarevnost vlády, dominance exekutivy nad legislativou a flexibilita ústavy.

5.1 Koncentrace legislativní moci v jednokomorovém parlamentu

Čistý westminterský model se mimo jiné vyznačuje unikamerálním parlamentem, který je tak jediným představitelem legislativní moci, jak uvádí Lijphart (1999). Jde o faktickou existenci jediné legislativní instituce, ne o případ extrémní převahy dolní komory nad horní, jejíž fungování lze v důsledku „bezvýznamnosti“ zanedbat.

Přestože Británie představuje archetyp westminsterské demokracie, v otázce unikameralismu ideální předloze neodpovídá – britský parlament se sestává z dolní komory (House of Commons) a horní komory (House of Lords). I přes Lijphartovo užívání termínu „skoro-unikameralismus“ pro jednoznačnou převahu moci dolní komory, nelze tento parlament považovat za jednokomorový (Lijphart 1999: 18 – 19). Oproti tomu se blíž westminsterskému modelu v otázce unikameralismu nachází všechna zbylá území. House of Assembly nazývají svůj parlament Anguilla, Britské panenské ostrovy a Turks a Caicos (Anguilla Constitution Order 2009: 38, Virgin Islands Constitution Order 2007: 34, Turks and Caicos Islands Constitution Order 2011: 29). Dvoukomorovou strukturu parlamentu je možné sledovat u Bermud, v jejichž případě se jedná o komoru dolní, zvanou House of Assembly, a horní, Senate (Bermuda Constitution Order 1968: 31). Jednu parlamentní komoru lze najít na Falkandských a Kajmanských ostrovech a Montserratu, kde se tento orgán nazývá

12 Legislative Assembly (Falkland Islands Constitution Order 2008: 22, Cayman Islands Constitution Order 1972: 13, Montserrat Constitution Order 2010: 31). Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha disponují stejně tak jednokomorovým parlamentem, Legislative Council, na Gibraltaru je unikamerální zákonodárný sbor pojmenován Gibraltar Parliament (Saint Helena, Ascension and Tristan da Cunha Constitution Order 2009: 37, Gibraltar Constitution Order 2006: 25). Jednokomorový legislativní sbor Pitcairnových ostrovů nese název Island Council (Pitcairn Constitution Order 2010: 17).

Název území Unikameralismus Velká Británie NE Anguilla ANO Bermudy NE Britské panenské ostrovy ANO Falklandy ANO Gibraltar ANO Kajmanské ostrovy ANO Montserrat ANO Pitcairnovy ostrovy ANO

Svatá Helena, Ascencion a Tristan da Cunha ANO Turks a Caicos ANO

Tabulka č. 1: Koncentrace legislativní moci v jednokomorovém parlamentu (Zdroj: autor)

5.2 Většinový jednokolový volební systém v rámci jednomandátového volebního obvodu

Pro volby do dolní komory britského parlamentu se používá volební systém prvního v cíli („first past the post“ neboli FPTP), jehož výsledky jsou silně disproporční a k zisku mandátu stačí kandidátovi prostá většina (Lijphart 1999: 14 – 15). Takový volební systém se vyznačuje následujícími základními parametry: „1) jednokolová volba 2) jednoho kandidáta 3) v jednomandátovém obvodě, přičemž 4) vítězí kandidát s největším počtem hlasů“

13 (Chytilek et al. 2009: 112). Vzhledem k nemožnosti získání dostatku relevantních informací je komparace volebních systémů konkrétních zámořských území omezená6.

V případě Británie se v posledních volbách před rokem 2010, konaných v roce 2005, jednalo o volbu 646 poslanců, kteří byli právě na základě většinového systému prvního v cíli voleni v 646 jednomandátových obvodech (Tamtéž: 346). Do parlamentu Anguilly je z 11 křesel obsazováno ve volbách 7, a to v 7 jednomandátových volebních obvodech. Dva další členové získávají mandát ex officio a dva jiní jsou pak jmenováni zvolenými poslanci (CE 2013). Jeden mandát se vždy přiděluje v 36 bermudských jednomandátových volebních obvodech, v rámci kterých soutěží 36 kandidátů do parlamentu (CE 2013a). Specifickým příkladem jsou pak Britské panenské ostrovy, ve kterých se do legislativního sboru volí z celkových 13 členů 9 v rámci jednomandátových obvodů a zbylí 4 se volí at-large, čili v jednom celoúzemním obvodu (CE 2013b). Volič má k dispozici jeden hlas pro kandidáta ve svém volebním obvodu a čtyři hlasy pro „at-large“ kandidáty (Greenaway 2011). Pravděpodobně se jedná o smíšený systém navrstvení (přičemž jedním z nich je FPTP), protože zde existují dvě různé nominální složky ve dvou různých překrývajících se typech volebních obvodů (Chytilek et al. 2009: 243). Zákonodárné shromáždění Falkland obsazuje ve volbách 10 křesel, přičemž dvě křesla z tohoto počtu jsou přidělována ex officio. 8 zbylých mandátů se rozděluje na základě neomezeného hlasování ve dvou vícemandátových volebních obvodech – 3 křesla se rozdělují v obvodu Camp a 5 křesel v obvodu Stanley (EG 2013). Gibraltar Parliament se sestává celkem z 18 křesel, z čehož jedno je jmenované a17 volených (EG 2013a). Podle článku 22 parlamentního zákona č. 1950-50 každý volič disponuje maximálně 10 hlasy (Parliament Act No. 1950-15). Gibraltarský volební systém se označuje jako omezené hlasování – limited vote – v rámci vícemandátového obvodu, což se řadí mezi semiproporční systémy (Politics 2013, Chytilek et al. 2009: 175 – 176). Na Kajmanských ostrovech se volí v 15 jednomandátových Kajmanských ostrovech, což s dalšími třemi jmenovanými posty dává celkový počet 18 křesel v kajmanském parlamentu (CE 2013c). Legislativní orgán Montserratu se skládá ze dvou jmenovaných představitelů a 9 poslanců volených v jednom vícemandátovém obvodu (Montserrat Constitution Order 2010: 31, Elections Act 2008: 10 – 11, 53). Na Montserratu disponuje volič 9 hlasy, které

6 U většiny zámořských území Británie není možné z relevantních zdrojů zjistit, jaký konkrétní volební systém dané území používá. Autor z tohoto důvodu vyvozuje závěry srovnání na základě dedukce ze získaných informací.

14 přiděluje kandidátům. Pokud 9 nejsilnějších kandidátů nepřesáhne 6% kvótu, přistupuje se k dalším kolům volby do té doby, než jsou obsazena všechna křesla (Government of Montserrat 2009a: 5 – 6). Montserratský systém lze považovat na základě této charakteristiky za velmi neobvyklou variantu neomezeného hlasování (Chytilek et al. 2009: 172). Legislativu Pitcairnových ostrovů vykonává celkem 10 členů parlamentu, ze kterých jsou voleni však jen 4, a to systémem jednoho nepřenosného hlasu (SNTV), jde tedy o vícemandátový obvod (EG 2013b). Na Svaté Heleně se před volební reformou v letošním roce (2013) využívalo k volbě 12 poslanců neomezené hlasování ve dvou šestimandátových volebních obvodech a k tomuto počtu byli do celkového počtu jmenováni další 3 poslanci (EG 2013c, EG 2013d). A posledně, z 19 členů parlamentu v Turks a Caicos se 13 volí systémem prosté většiny (tedy FPTP) ve 13 jednomandátových obvodech (CE 2013d).

Počet volených poslanců (bez Název území Používaný volební systém Počet volebních obvodů jmenovaných členů) Velká Británie 646 FPTP 646 Anguilla 7 FPTP 7 Bermudy 36 FPTP 36 Britské panenské 9 + 4 Navrstvení 9 + 1 ostrovy Falklandy 8 Neomezené hlasování 2 Gibraltar 17 Omezezené hlasování 1 Kajmanské ostrovy 15 FPTP 15 Montserrat 9 Neomezené hlasování 1 Pitcairnovy ostrovy 4 SNTV 1

Svatá Helena, Ascencion 12 Neomezené hlasování 2 a Tristan da Cunha Turks a Caicos 13 FPTP 13

Tabulka č. 2: Užití jednokolového většinového systému v jednomandátovém volebním obvodu (Zdroj: autor)

5.3 Bipartismus

„Britské politice dominují dvě velké strany: Konzervativní a Labouristická strana. Voleb se účastní i další strany, které získávají křesla v Dolní sněmovně – především Liberálové a později, potom co se ve fúzi spojili na konci 80. let se Sociálními demokraty, Liberální demokraté – ti však nejsou dostatečně velkými stranami, aby mohli dosáhnout celkového vítězství.“ (Lijphart 1999: 13). I přes zlomový rok 2010, kdy Liberální demokraté dosáhli natolik význačného výsledku, že „rozbili“ dvoustranický britský model, což nemusí představovat budoucí trend, britský systém je tradičně arénou pouze dvou silných

15 a stabilních politických stran. Anguillský systém má na základě stabilního získávání absolutní většiny aliancí Anguillské sjednocené fronty – AUF (složené z Anguillské národní aliance – ANA a Anguillské demokratické strany – ADP) charakter Sartoriho systému predominantní strany (Sartori 2005: 208 – 218). Ve vymezeném časovém horizontu získává AUF spolehlivě většinu křesel, zatímco o zbytek se dělí další dvě strany (AHoS 2010)7. Stranický systém Bermud lze bezpochyby označit za čistý bipartismus – klasickými soupeři jsou Progresivní labouristická strana – PLP a Bermudská sjednocená strana – UBP (CE 2013a)8. V případě Britských panenských ostrovů se systém označuje jako dvoustranický, a sice složený ze Strany panenských ostrovů – VIP a Národní demokratické strany – NDP, které od změny volebního systému v roce 1999 spolu soupeří o parlamentní většinu (CE 2013b). Na Falklandských ostrovech, i přes plnohodnotný volební systém, nejsou v parlamentu zastoupeny žádné politické strany. Všichni zvolení nestraničtí kandidáti jednají na základě svého programového portfolia (FI Government 2012). Dlouholetým výstupem gibraltarských parlamentních voleb je dvoustranický formát konzervativně laděných Gibraltarských sociálních demokratů – GSD a Gibraltarské socialistické labouristické strany – GSLP (Kubát a Sokol 2001: 245). Přestože od voleb 2003 kandiduje ve volbách GSLP v alianci s Liberální stranou – LP, dvoustranický výstup se nemění (EG 2013f). Na Kajmanských ostrovech se voleb účastní kromě kandidujících nezávislých pouze dvě politické strany, a to tradičně silnější Pokrokové lidové hnutí – PPM a Strana demokratické jednoty – UDP. Na základě dostupných volebních výsledků je však nutno přiznat PPM systémovou predominanci (CE 2013c). Kubát se Sokolem popisují montserratský stranický systém od počátku tohoto století jako dvoustranický, což platí i dál (Kubát a Sokol 2001: 246). Zatímco tito autoři zakládali svou tezi na soutěži Nové lidové svobodné strany – New PLP a Národní pokrokové strany – NPP, dnes spolu soupeří podle neoficiálních zdrojů více uskupení, avšak predominantním se stává Hnutí pro změnu a prosperitu – MCP, což po volbách 2009 potvrdil i vládní zdroj (Government of Montserrat 2009). Vzhledem k nízkému počtu obyvatel Pitcairnových ostrovů neexistují v tamním parlamentu žádné politické stranické subjekty, a kandidují nezávislí jednotlivci (EG 2013b). Parlamentní bezpartijní strukturu využívají i na Svaté Heleně, Ascensionu a Tristanu da Cunha (EG 2013c). Jak píšou Kubát se Sokolem

7 V roce 2010 predominance AUF skončila se ziskem pouhých 3 křesel. Otázkou zůstává stejně jako u Británie, jak se systém bude vyvíjet dál (AHoS 2010). 8 UBP se roku 2011 sloučil s Bermudskou demokratickou aliancí – BDA, a vytvořily tak Jedinou bermudskou alianci – OBA (EG 2013e).

16 (2001), na Turks a Caicosu se jedná o klasický bipartismus s alternací vládních stran, což pokračuje dále a potvrzuje se i v posledních volbách ve zvoleném časovém rozmezí, tzn., že i tehdy spolu soupeří Lidové demokratické hnutí – PDM a Pokroková národní strana – PNP (CE 2013d).

Název území Typ stranického systému Velká Británie Bipartismus Anguilla Systém predominantní strany Bermudy Bipartismus Britské panenské Bipartismus ostrovy Falklandy Bez stranické strukturace Gibraltar Bipartismus Kajmanské ostrovy Systém predominantní strany Montserrat Bipartismus Pitcairnovy ostrovy Bez stranické strukturace Svatá Helena, Ascencion Bez stranické strukturace a Tristan da Cunha

Turks a Caicos Bipartismus

Tabulka č. 3: Bipartismus (Zdroj: autor)

5.4 Jednobarevnost vlády

Výkonná moc se u westminsterského modelu soustřeďuje do kabinetu složeného z členů vítězné parlamentní strany. Britský bikameralismus se zakládá na soutěži dvou srovnatelně silných stěžejních stran, přičemž vítězná strana disponuje těsnou většinou. Tím kabinet ztělesňuje reprezentaci většiny voličů, zatímco menšinový reprezentant je z vlády vyloučen a představuje opozici (Lijphart 1999: 10 – 11).

Anguillská exekutiva je reprezentována kabinetem, který se sestává z premiéra a maximálně pěti jmenovaných ministrů. Premiéra jmenuje guvernér na základě výsledků voleb a schopnosti opřít se o parlamentní většinu, ministry pak na návrh premiéra schvaluje opět guvernér (Anguilla Constitution Order 2009: 28 – 30). Díky dominanci AUF v období do roku 2010 lze jednoznačně označit anguillskou vládou za jednobarevnou, protože si strana udržela dostatečný mandát k tomu, aby se obešla bez koaliční spolupráce (AUF 2010). Bermudský systém kopíruje westminsterský model, protože při sestavování kabinetu má vítězná parlamentní strana pravomoc dosadit do vlády pouze své členy. Premiérem je lídr

17 vítězné strany a z tohoto postu jmenuje členy svého kabinetu, ovšem ne jen z řad poslanců, ale také jednoho až dva ze členů Senátu (Bermuda Constitution Order 1968: 49 – 50, GOB 2013). Na Britských panenských ostrovech sestavuje vládu lídr strany s většinovou podporou, přičemž se taková vláda sestává z pěti členů. Čtyři z nich jmenuje premiér, pátým ex officio členem je generální prokurátor, což znamená, že kromě jednoho „nezávislého“ se jedná o jednobarevnou vládu (Virgin Islands Constitution Order 2007: 27). Absence stranické struktury na Falklandech determinuje i podobu tamní vlády – neexistuje strana, jejíž lídr by sestavoval vládu, a proto se pětičlenná Výkonná rada volí ze středu parlamentu. Tři poslanci jsou zvoleni členy Rady s jednoletým mandátem v tomto orgánu, dalšími členy exekutivy jsou ex officio výkonný ředitel a finanční ředitel. Poslední dva jmenovaní členové Rady nedisponují hlasovacím právem (Falkland Islands Constitution Order 2008: 31). Vzhledem k charakteru a vzniku Výkonné rady se nejedná o vládu v pravém slova smyslu, proto nemůže být klasifikována jako ostatní případy. Na základě gibraltarského bipartismu guvernér jmenuje premiéra, který má podporu většiny parlamentu, na jehož doporučení jmenuje členy vlády. Počet ministrů je stanoven při stávajícím sedmnáctičlenném parlamentu na maximu deseti (Gibraltar Constitution Order 2006: 35 – 36). To znamená, že vláda je většinová, vznik jednobarevné vlády je však stejně pravděpodobný jako vznik většinové koaliční vlády. Vláda Kajmanských ostrovů je složena ze sedmi členů, což zahrnuje ex officio zástupce guvernéra a generálního prokurátora. Zbylých pět členů je voleno poslanci z jejich středu a jednoho z nich, zástupce nejsilnější strany, jmenuje guvernér premiérem (CIG 2013). Vzhledem k predominanci jedné strany v systému se předpokládá vznik jednobarevného kabinetu. Premiérem Montserratu bývá jmenován člen vítězné strany, který následně jmenuje tři ministry, což mu poskytuje možnost sestavit jednobarevnou vládu. Dalšími dvěma členy, kteří zastávají nevolené posty, jsou generální prokurátor a finanční tajemník (Montserrat Constitution Order 2010: 23). Pitcairnovy ostrovy kumulují legislativní i exekutivní moc do jednoho tělesa, a sice do Ostrovní rady. Tato instituce zahrnuje čtyři volené členy, kteří spadají do legislativy, zatímco hlavu exekutivy představuje starosta a jeho zástupce, kteří jsou přítomni na ostrově. Kromě nich patří do Rady ještě guvernér a jeho zástupce, vyslanec guvernéra a komisař (Local Government Regulations 2012). Jedná se tak o unikátní instituci, která zcela jistě nelze být chápána jako plnohodnotná vláda, a tudíž nemůže být součástí komparace. Specifickým případem je i Svatá Helena, kde exekutivě předsedá přímo guvernér, funkce premiéra absentuje. Taková vláda se pak skládá z ex officio

18 dosazeného nejvyššího tajemníka, generálního prokurátora a finančního tajemníka a z volených pěti členů, volených na setkání nově sestaveného parlamentu (St Helena Government 2013). Vláda Svaté Heleny vystupuje jako poradní orgán guvernéra, což v kombinaci s neexistující stranickou strukturací vylučuje chápání tohoto orgánu jako vlády v pravém smyslu slova. Turks a Caicos koresponduje v otázce podoby vlády s westminsterským modelem, a tak guvernérem jmenovaný premiér sestavuje kabinet maximálně šesti ministrů, což při dvoustranickém rozložení parlamentu zajišťuje možnost vzniku jednobarevné vlády (Turks and Caicos Constitution Order 2011: 25).

Název území Jednobarevná vláda Velká Británie ANO Anguilla ANO Bermudy ANO Britské panenské ANO ostrovy Falklandy Neklasifikováno Gibraltar Jednobarevnost nezaručena Kajmanské ostrovy ANO Montserrat ANO Pitcairnovy ostrovy Neklasifikováno Svatá Helena, Ascencion Neklasifikováno a Tristan da Cunha

Turks a Caicos ANO

Tabulka č. 4: Jednobarevnost vlády (Zdroj: autor)

5.5 Dominance exekutivy nad legislativou

Lijphart uvádí Británii jako příklad modelu parlamentní demokracie s dominancí kabinetu. Teoreticky je tak kabinet závislý na parlamentu, který disponuje pravomocí vyslovení nedůvěry, ovšem v praxi se může kabinet spolehlivě opřít o podporu parlamentní strany, ze které vychází a která získala většinu mandátů, a tudíž nebude mít zájem na likvidaci „svého“ kabinetu (Lijphart 1999: 11 – 12).

V rámci zvoleného časového vymezení představuje Anguilla systém, ve kterém má jedna strana silnější pozici než ostatní, což se odráží na volebních výsledcích a následně v sestavení jednobarevné vlády. Přestože se vláda jako celek zodpovídá parlamentu, může se o parlamentní většinu opřít, takže nad ním převažuje (Anguilla Constitution Order 2009: 28).

19 Bermudský systém velmi věrně odpovídá Lijphartovu modelu, protože staví na soutěži dvou stran, z nichž lídr silnějšího uskupení sestavuje jednobarevnou vládu. Proto zcela jednoznačně může být exekutivě přiznána dominance. Britské panenské ostrovy a jejich bipartismus umožňující vznik jednobarevné vlády přiznává větší neoficiální moc kabinetu, kterému sice parlament může vyslovit nedůvěru, ovšem právě vzhledem k existenci vlády založené na parlamentní většině se vyslovení nedůvěry nepředpokládá (Virgin Islands Constitution Order 2007: 39). Falklandská vláda, jak již bylo zmíněno výše, se nezakládá na stranické soutěži a přesto, že se volí ze středu poslanců, nemůže být chápána jako plnohodnotný exekutivní orgán. Tudíž nelze srovnávat její postavení vůči falklandskému parlamentu. Přestože gibraltarská vláda není jednoznačně označitelná za jednobarevnou, je vysoká pravděpodobnost převahy kabinetu nad parlamentem, což lze dokázat na příkladu současné vlády. Premiér Picardo sestavil jedenáctičlenný kabinet (včetně něj) z 8 zástupců GSLP a 3 členů Liberálů (GC 2011). Celkem tato většinová vláda obsadila 11 ze 17 křesel v parlamentu, takže lze předpokládat, že by návrh na vyslovení nedůvěry parlamentním hlasováním neprošel. I když pozice vlády není neotřesitelná, jistá převaha nad legislativou je zde patrná. Na Kajmanských ostrovech se jedná o soutěž dvou stran, ze kterých ovšem jedna vychází jako výrazně silnější, predominantní. Předseda této strany pak sestavuje vládu, která se tak může pohodlně opřít o parlamentní většinu, na jejímž základě vznikla. Montserratský systém bazíruje na westminsterské demokracii – tedy i bipartijním stranickém uspořádání, z něhož vítězná strana zasedá v jednobarevném kabinetu, předpokládá se tak dominance výkonné složky nad zákonodárnou. Jak již bylo zmíněno, nejen že politický systém Pitcairnových ostrovů neobsahuje žádnou stranickou strukturaci, ale navíc kumuluje legislativní a exekutivní složky moci v jedné instituci – Ostrovní radě. Proto není možné tento orgán považovat za plnohodnotnou vládu ani jej srovnávat s jiným orgánem. Podobně nelze hodnotit převahu exekutivy nad legislativou ani na Svaté Heleně, Ascensionu a Tristanu da Cunha, kde vláda představuje poradní orgán guvernéra, a není tak skutečnou exekutivní institucí. Poslední systém, na ostrově Turks a Caicos, se vyznačuje dominancí kabinetu nad parlamentem, protože vítězná strana dvoustranické soutěže obsazuje vládní křesla a spoléhá tak na podporu sebe sama v parlamentu.

20 Dominance exekutivy nad Název území legislativou Velká Británie ANO Anguilla ANO Bermudy ANO Britské panenské ANO ostrovy Falklandy Neklasifikováno Gibraltar ANO Kajmanské ostrovy ANO Montserrat ANO Pitcairnovy ostrovy Neklasifikováno

Svatá Helena, Ascencion Neklasifikováno a Tristan da Cunha

Turks a Caicos ANO

Tabulka č. 5: Dominance exekutivy nad legislativou (Zdroj: autor)

5.6 Flexibilita ústavy

„Británie má ústavu, která je nepsaná v tom smyslu, že neexistuje jeden psaný dokument, který specifikuje složení a moc politických institucí a práva občanů.“ (Lijphart 1999: 19). Flexibilita britské ústavy skrývá ještě jedno důležité specifikum, a to fakt, že k ústavní změně postačuje prostá většina hlasů, není potřeba např. dvoutřetinová převaha jako u jiných zemí (Tamtéž: 19).

Vzhledem k faktu, že ústavy všech zámořských území tvoří jedny ze základních zdrojů této práce, je patrné, že u všech těchto území psaná ústava existuje. Anguilla přijala svou první psanou ústavu v roce 1982, tedy dva roky po oficiálním uznání jejího statutu separátní britské dependence. Originální ústavní listina byla v roce 1990 poprvé novelizována, posledních změn se dočkala roku 2009 (Legislation 2013). Bermudská ústava byla oficiálně uvedena v platnost i přes staletí „hlídané soběstačnosti“ a samosprávy až teprve v roce 1968. Současné podoby ústavy ve větší míře dosáhly Bermudy pomocí dodatků v letech 1989 a následně 2003, což byly jediné větší zásahy do původního znění (CIA 2013). Britské panenské ostrovy přijaly jako samotné území svou první ústavu roku 1967, tu ovšem nahradila o devět let později ústava nová. Kromě menších dodatků ostrovy zaznamenaly poslední velkou ústavní změnu v roce 2007, která je platná dodnes (Countries and Their

21 Cultures 2013, Virgin Islands Constitution Order 2007: 7). Kvůli argentinsko-britskému sporu o Falklandy, jenž vyústil v otevřený konflikt, se zpozdilo přijetí první falklandské ústavy do roku 1985. O 12 let později se tato listina dočkala prvních dodatků a její poslední reforma byla schválena v roce 2008 (LOC 2013). První ústavu na Gibraltaru přijali roku 1969 a další nová ústavní listina prošla legislativní procesem teprve až v roce 2006 (MOW 2009). Přestože první ústava Kajmanských ostrovů vznikla v roce 1959, to znamená ještě v době, kdy Kajmanské ostrovy náležely k britské Západoindické federaci, vydržela v platnosti až do roku 1972, kdy byla přijata ústava nová již oddělených ostrovů. V pořadí druhá ústava zaznamenávala od roku 1984 změny pouze formou dodatků, i když tyto dodatky byly velmi časté – do přijetí nové ústavy jich lze nalézt celkem osm. Aktuální znění ústavy pochází z roku 2009, které je tak celkově třetí přijatou kajmanskou ústavou (CC 2009). Na rozpad Západoindické federace reagoval i Montserrat, který v roce 1960 přijal svou první ústavu, platnou až do roku 1989, kdy bylo potřeba po ničivé přírodní katastrofě reformovat celý zaběhlý systém novou ústavou (History Orb 2013, Legislation 2013a). Nynější ústava byla přijata v roce 2010. První ústavou samostatných Pitcairnových ostrovů je listina z roku 1964. Následně prošla revizí nejprve o šest let později, poté v letech 1997, 1999 a 2000 až dnešní podobu získala v roce 2010 (Pitcairn Government 2012). Konstituční vývoj Svaté Heleny lze sledovat již od roku 1833, ve kterém získala privilegium vlastní legislativy. Vývoj změn ústav Svaté Heleny by zasloužil samostatnou kapitolu vzhledem k tomu, že tomuto území coby britské dependenci podléhaly ještě dvě další dependence, Ascension a Tristan da Cunha, jejichž vztahy potřebovaly ústavní a další právní úpravy. Pro moderní dějiny třech jmenovaných ostrovů představuje nejdůležitější dokument ústava Svaté Heleny z roku 2009, která ruší Ascensionu a Tristanu da Cunha status dependence a společnou ústavou i politickým systémem zrovnoprávňuje tato tři území (Saint Helena, Ascension and Tristan da Cunha Constitution Order 2009: 2, St Helena Government 2013). První ústava území Turks a Caicos se datuje v roce 1962, kdy toto území získalo nezávislost na Jamaice. Pořád však podléhalo Bahamským ostrovů, a to až do roku 1973, kdy Turks a Caicos získaly vlastního guvernéra, což vedlo o čtyři roky později k přijetí nové ústavy. Po dalších ústavních listinách byla přijata ústava v roce 2009, která však na základě korupčních afér vlády byla suspendována a nová listina tak byla přijata až roku 2011 (CIA 2013, World Atlas 2013).

22 Co je však důležitější než psaná forma všech výše zmíněných ústav, je stejný přístup jednotlivých území k ústavě jako ke kterémukoli jinému zákonu. To znamená, že hlasování o ústavní změně probíhají stejně jako hlasování o běžných zákonech, ke kterým postačuje prostá většina poslaneckých hlasů. Přestože absence psané ústavy Británie představuje charakteristický rys politického systému, pro politický proces je důležitější a zásadnější požadavek prosté většiny ke změně ústavního zákona (jednoho ze zákonů spadajících do ústavního pořádku). Při komparaci se tak autor bude řídit především tímto aspektem spíš než (ne)psaností ústavního dokumentu.

Požadovaná většina pro Název území Psaná ústava (jeden dokument) ústavní změny Velká Británie NE Prostá Anguilla ANO Prostá Bermudy ANO Prostá Britské panenské ANO Prostá ostrovy Falklandy ANO Prostá Gibraltar ANO Prostá Kajmanské ostrovy ANO Prostá Montserrat ANO Prostá Pitcairnovy ostrovy ANO Prostá

Svatá Helena, Ascencion ANO Prostá a Tristan da Cunha

Turks a Caicos ANO Prostá

Tabulka č. 6: Flexibilita ústavy (Zdroj: autor)

6 Komparace vybraných politických systémů

Na základě výše popsaných konceptů politických systémů Británie a jejích zámořských území má tato kapitola za cíl srovnat zjištěnou podobu všech zkoumaných politických systémů.

23 Shoda s Požadovaná Shoda se Používaný Typ west. mod. Jednobarevná Dominance většina pro systémem Název území Unikameralismus volební stranického Psaná ústava dle vláda EX nad LEG ústavní Británie systém systému Lijpharta změny (%) (%) Británie NE FPTP Bipartismus ANO ANO NE Prostá 100 86 Anguilla ANO FPTP SPS ANO ANO ANO Prostá 57 71 Bermudy NE FPTP Bipartismus ANO ANO ANO Prostá 86 71 Britské panenské ANO Navrstvení Bipartismus ANO ANO ANO Prostá 57 71 ostrovy Falklandy ANO NH Bez str. s. Neklas. Neklas. ANO Prostá 14 29 Gibraltar ANO OH Bipartismus Nezaručena ANO ANO Prostá 43 57 Kajmanské ANO FPTP SPS ANO ANO ANO Prostá 57 71 ostrovy Montserrat ANO NH Bipartismus ANO ANO ANO Prostá 57 71 Pitcairnovy ANO SNTV Bez str. s. Neklas. Neklas. ANO Prostá 14 29 ostrovy Svatá Helena, Ascension, ANO NH Bez str. s. Neklas. Neklas. ANO Prostá 14 29 Tristan da Cunha Turks a Caicos ANO FPTP Bipartismus ANO ANO ANO Prostá 71 86

Tabulka č. 7: Celková komparace vybraných konceptů (Zdroj: autor)9

Díky sesbíraným informacím v tabulce výše lze rozdělit území do skupin podle míry shody s britským systémem – 1) území s nejmenší podobností systému s mateřskou zemí (Falklandy, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Ascension, Tristan da Cunha), 2) území, jejichž politický systém odpovídá britskému zhruba v polovině zkoumaných charakteristik (Anguilla, Britské panenské ostrovy, Gibraltar, Kajmanské ostrovy, Montserrat) a 3) území, která se vyznačují vysokou mírou shody s britským westminsterským modelem (Bermudy, Turks a Caicos).

U první skupiny lze vysledovat absenci vůbec základního prvku politického systému – stranické strukturace v parlamentu. U všech území v této kategorii existuje instituce parlamentu, ovšem na rozdíl od Británie, kde jde ve volbách o soutěž dvou základních stran, v těchto zemích soupeří větší počet jednotlivců. Tak jako neexistují politické strany, neexistuje v těchto případech ani potenciální premiér, který by sestavoval kabinet, jako je tomu u mateřské země. Hlavou exekutivy tak není premiér podle westminsterského modelu, ale guvernér jmenovaný britskou královnou, popřípadě je část guvernérových pravomocí vykonávána v rámci substance starosty. V čem se dále liší od Británie a v čem se naopak území první kategorie shodují se zeměmi dalších kategorií, je existence psané ústavy

9 Legenda k tabulce: NH – neomezené hlasování, OH – omezené hlasování, SPS – systém predominantní strany.

24 upravující jak pravomoci exekutivy, legislativy či justice, tak i základní práva občanů. Přestože tato tři území nemají s britským modelem příliš společného, Lijphartovu modelu se přibližují více než samotná Británie v otázce faktického unikameralismu a stejně jako u mateřské země postačuje parlamentu prostá většina pro ústavní změny. Čím se pak odlišují jednotlivé ostrovy (ostrovní uskupení) od sebe navzájem, je používaný volební systém v parlamentních volbách – zatímco Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha a Falklandy používají systém neomezeného hlasování, na Pitcairnových ostrovech má tradici systém jednoho nepřenosného hlasu.

Druhou skupinu tvoří území, jejichž podobnost se s britským systémem pohybuje okolo poloviny počtu charakteristik. Tato skupina obecně se relativně blíží modelu jejich mateřské země, na větší shodě jim ubírá pouze psaná ústava, stejně jako u předešlé kategorie, a také jednokomorový parlament. Paradoxně jsou tím opět jako předchozí území blíže westminsterské demokracii, ovšem ve srovnání přímo s Británií jim nelze přiznat větší shodu. Přestože mají ústavu psanou, v požadavku prosté většiny ke schválení ústavních změn se shodují, což autor vnímá jako zásadnější hodnotu ve spojitosti s ústavou. Největším rozdílem oproti systému mateřského státu zůstává aplikovaný volební systém pro volby do parlamentu – ze zemí této kategorie se s britským systémem prvního v cíli shodují pouze Anguilla a Kajmanské ostrovy. Britské panenské ostrovy používají smíšený volební systém navrstvení, Gibraltar aplikuje omezené hlasování, zatímco Montserrat hlasování neomezené. I přes různorodost volebních systémů se všechna území druhé skupiny velmi blíží britskému bipartijnímu uspořádání parlamentu. Parlament Britských panenských ostrovů, Gibraltaru a Montserratu je složen ze dvou silných stran totožně s Británií. Legislativní orgán Anguilly a Kajmanských ostrovů se blíží tomuto rozdělení taktéž, ovšem vzhledem ke stabilně silné pozici jedné strany je nutno jejich parlamentní systém vnímat spíše jako systém predominantní strany. Tendence k bikameralismu se pak dále projevuje ve vytváření jednobarevné vlády u všech území s výjimkou Gibraltaru, kde jednobarevnost není zaručená. Ovšem plnou shodu je možné sledovat v otázce dominance kabinetu, zde zcela odpovídají všechny systémy, a to včetně toho mateřského, Lijphartově westminsterské demokracii. Obecně lze tedy tvrdit, že oproti předešlé skupině jsou tato území britskému modelu blíže jednak v kompozici parlamentu, a zejména pak v podobě kabinetu a jeho vztahu k parlamentu. Ve větší míře se liší ve způsobu volby kandidátů do parlamentu.

25 Třetí skupinu tvoří konečně dvě poslední území, která se odlišují od Británie velmi málo. Turks a Caicos stejně jako Bermudy volí kandidáty do parlamentu pomocí systému prvního v cíli po vzoru mateřské země a stejně jako v ní pak legislativu tvoří především dvě silné strany soupeřící o většinu hlasů ve volbách. Zatímco Bermudy takto volí pouze do dolní komory stejně jako Británie, na Turks a Caicos se volí tímto způsobem do jediné komory tamního parlamentu. Stejně jako v Británii je také premiérem jmenován lídr vítězné strany, který následně sestavuje jednobarevnou vládu opírající se o podporu své strany, což vytváří dominanci exekutivy nad legislativou – 100% podobnost. Shodně funguje na těchto územích i hlasování o ústavních změnách, to znamená, že je potřeba prostá většina poslaneckých hlasů. Na rozdíl od Británie však území třetí skupiny disponují psanou ústavou. Je nutno podotknout, že kromě existence psané ústavy se tato dvě území shodují se svou mateřskou zemí naprosto. Výjimku tvoří parlament území Turks a Caicos, který je oproti Británii a Bermudám fakticky bikamerální, čímž je však paradoxně modelovějším příkladem Lijphartova britského westminsterského modelu než sama Británie.

Zajímavý výsledek přináší celkové srovnání jednotlivých politických systémů včetně toho britského s Lijphartovým westminsterským modelem. Všechna území kromě Bermud a Británie totiž praktikují unikameralismus, díky čemuž se shoda s modelovým systémem u všech území zvyšuje. Na tomto základě pak lze vysledovat stejnou míru podobnosti u mateřské země i u území Turks a Caicos, a to i navzdory tomu, že se systém tohoto zámořského území shoduje přímo s britským v menším počtu charakteristik. A to paradoxně i přesto, že právě Británie má představovat archetyp Lijpharotvy westminsterské demokracie. Srovnání systémů s teoretickým modelem jednoznačně vykazuje vyšší vzájemnou podobnost jednotlivých zámořských systémů. Celkem v pěti případech systém území dosahuje shody s mateřským až v pěti zkoumaných konceptech, u dvou zmiňovaných je shoda ještě vyšší. Signifikantními zůstávají systémy v územích třetí skupiny, jejichž podobnost sice procentuálně narostla oproti komparaci s mateřskou zemí, ovšem vzhledem k ostatním územím jsou stále marginálně odlišnými.

V rámci komparace tak lze vysledovat dva způsoby, jakými se vybraná zámořská území liší od mateřského modelu Británie. První způsob lze označit jako univerzální pro tato území, druhý jako specifická odlišení vyplývající z řady proměnných.

26 Univerzálním odlišením všech zkoumaných zámořských území je jednak aspekt psané ústavy a pak také požadavek prosté většiny potřebný pro ústavní změny. Autor vnímá oba dva tyto prvky jako odlišení „technického charakteru“, který vyplývá ze statutu daných území. Zámořská území jsou závislými územími, jež spadají i přes velmi vysokou míru nezávislého fungování pod Británii. „Nepsanost“ britské ústavy vyplývá z historického vývoje země, během kterého dnešní zámořská území fungovala jako kolonie, tedy plně pod nadvládou britské koruny. Proto psaná ústava těchto postkoloniálních obcí může být vnímána jako projev dekolonizace. Protože je obtížné do jisté míry nezávislá území efektivně spravovat centrální vládou, byla nastavena přesná pravidla pro každé jednotlivé území tak, aby mohlo být účinně spravováno lokálně podle svých možností a potřeb. Tuto ústavu lze v těchto územích měnit stejně jako kterýkoli jiný zákon. Jednak to může být považováno za westminsterské postkoloniální dědictví, potažmo projev tradice, jednak na to lze nahlížet z „technického“ hlediska. Technické hledisko jde v ruku v ruce s výše zmíněnými potřebami daných území, zde konkrétně „nepotřebností“ rigidní ústavy, která by vyžadovala například 2/3 nebo 3/4 kvorum pro změnu ústavy, která logicky nemůže nabývat takového významu jako u velkých nezávislých států. Kromě toho guvernér zámořských území zastupuje britskou královnu a je jí dosazován, tato území tak stále spadají po vliv Británie, která v případě protiústavního a nedemokratického jednání politických činitelů v zámořských územích může zasáhnout.

Druhým typem odlišení jsou pak rozdíly v rámci jednotlivých území, které jsou ovlivněny řadou faktorů. V rámci druhé výzkumné otázky si proto autor klade za cíl identifikovat nezávislé proměnné, tedy vysvětlit možné důvody dalšího odlišení jednotlivých systémů.

7 Jak vysvětlit rozdílnou míru odlišnosti závislých území od Británie?

Výběr nezávislých proměnných pro účel explanace odlišností jednotlivých systémů se zakládá na teoretickém přehledu dosavadního výzkumu, který byl představen v úvodu práce. Cílem této části textu je nalezení systematických rozdílů v charakteristikách, které dané systémy vykazují, a kterými se zabývají právě autoři představení v úvodní kapitole. Při zjištění takových rozdílů pak budou dané charakteristiky považovány za potenciální proměnné, ovlivňující míru shody systémů zámořských území se systémem westminsterské demokracie.

27 První charakteristiku představuje počet obyvatel (P). Problematikou velikosti populace se zabývali už Dahl s Tuftem, kteří v jejich výzkumu přišli se závěrem, že čím je obyvatelstvo menší, tím roste pravděpodobnost, že bude v otázce hodnot a cílů homogennější, což se odrazí přímo úměrně ve směřování politického systému ke konsenzualismu (Dahl, Tufte 1973: 13 – 14). Druhou proměnnou byl zvolen počet poslanců (S), který k počtu obyvatel vztahuje Taagepera v kapitole Size and Politics již zmiňovaným „zákonem třetí odmocniny velikosti shromáždění“. Podle Taageperova zákona tak počet poslanců odpovídá třetí odmocnině počtu obyvatel daného území (Taagepera 2007: 187 – 188). Další charakteristikou s možným vlivem na podobnost systémů je rozloha území (A), které Kubát se Sokolem (2000) přikládají pro politickou geografii velký význam, a to i v rámci rozlohy nejmenších států světa – tzv. mikrostátů, jež dělí do podkategorií právě podle velikosti území. V závěru podotýkají, že ovšem nelze u mikrostátů hledat úměru mezi velikostí území a úrovní rozvinutosti politického systému (Tamtéž: 198 – 199, 217). V pořadí čtvrtou charakteristikou se nejen ve svém výzkumu o vztahu homogenity (etnické, sociální i náboženské) a velikosti území zabývá Anckar, který dochází k závěru, že v rámci mikrostátů lze najít různě homogenní jednotky a že v otázce homogenity nelze najít jednoznačný rozdíl mezi malými a velkými státy (Anckar 1999: 36). Vzhledem k dostupným zdrojům nebude v této práci počítána etnická fragmentace, ale tuto proměnnou bude představovat počet etnických skupin (NE). Poslední charakteristikou pak bude rok přijetí první ústavy daného území (D)10, a to z důvodu britského koloniálního vlivu, společného pro všechna zkoumaná území. Jak podotýká Anckar (2000) o svých vybraných zemích, všechny z nich byly britskými koloniemi, a tudíž pod metropolitním tlakem k vytváření určitých rysů politického systému (Tamtéž: 59). Pokud se prokáží systematické rozdíly v letech přijetí ústavy zámořských území, která oproti Anckarovým případům nezískala nezávislost, bude se jednat o potenciální proměnnou s vlivem na míru podobnosti daných systémů se systémem Británie. V rámci každé charakteristiky budou rozlišovány tři hodnoty – nízká, střední nebo vysoká, což autor textu považuje vzhledem k malému počtu zkoumaných případů za názornější.

Závislou proměnnou představují procentuální vyjádření shody jednotlivých územních systémů se systémem Británie (C)11. Stejně jako u nezávislých proměnných, i závislá

10 Autor textu vychází při označení proměnných z anglických termínů: P = population, S = seats, A = area, NE = number of ethnic groups, D = date. 11 C vychází z anglického correspondence.

28 proměnná bude rozdělena pro názornost do tří kategorií – nízká (14% shoda), střední (43 % – 57 %) a vysoká (71 % a více). U každého jednotlivého měření bude vypočítán koeficient korelace r12 pro ilustraci, zda spolu proměnné navzájem souvisí či ne, a do jaké míry.13

Vztah mezi jednotlivými charakteristikami a závislou proměnnou znázorňuje následující tabulka:

Počet volených Rozloha Počet etnických Rok přijetí Shoda Název území Počet obyvatel (P) poslanců (S) území (A) skupin (NE) první ústavy (D) systémů (C)

Anguilla střední nízký nízká střední střední střední Bermudy vysoký vysoký nízká střední nízký vysoká Britské panenské střední střední střední střední nízký střední ostrovy Falklandy nízký nízký vysoká nízký střední nízká Gibraltar střední střední nízká vysoký nízký střední

Kajmanské ostrovy vysoký střední střední střední střední střední Montserrat nízký nízký střední nízký nízký střední Pitcairnovy nízký nízký nízká nízký nízký nízká ostrovy Svatá Helena, Ascension, Tristan nízký střední střední nízký vysoký nízká da Cunha Turks a Caicos vysoký střední střední střední nízký vysoká

Tabulka č. 8: Vztah závislé a nezávislé proměnné (Zdroj: autor)

7.1 Počet obyvatel

První nezávislou proměnnou je počet obyvatel P, který by potenciálně mohl ovlivňovat míru C, do jaké je území schopné přijmout britský systém. Naměřené hodnoty nezávislé proměnné P kategorizovány následovně: počet obyvatel nízký (< 10 000), střední (10 000 – 40 000) a vysoký (> 40 000).14

Z výše uvedené tabulky vyplývá poměrně zřejmá korelace mezi počtem obyvatel a mírou podobnosti systému daného území a systému Británie. Koeficient korelace r nabývá

12 Korelační koeficient r bude zaokrouhlován na dvě desetinná místa, pozn. autora. 13 Tento koeficient bude nabývat hodnot v intervalu -1 až 1, přičemž v hodnotě -1 bude korelace vnímána jako zcela negativní, hodnota 0 bude vnímána jako nezávislost proměnných a hodnota 1 pak jako naprosto pozitivní korelace proměnných (Disman 2011: 207). 14 Konkrétní hodnoty P jsou 15 754 obyvatel na Anguille, na Bermudách 69 467, na Britských panenských ostrovech 31 921, v případě Turks a Caicos 47 754, 7 754 obyvatel na Svaté Heleně, Ascensionu a Tristanu da Cunha. Gibraltar obývá 29 111 občanů, Montserratu 5 189, počet obyvatel Kajmanských ostrovů čítá 53 737, 3 140 na Falklandách a konečně 48 obyvatel žijících na Pitcairnových ostrovech (CIA 2013, CIA 2013a, CIA 2013b, CIA 2013c, CIA 2013d, CIA 2013e, CIA 2013f, CIA 2013g, CIA 2013h, CIA 2013i).

29 hodnoty 0,81 – tedy necelé dvě desetiny od ideálně pozitivní hodnoty korelace (viz graf č. 1 v příloze). Přestože všechny případy neodpovídají stejné kategorii pro závislou i nezávislou proměnnou, je zde obecně patrná tendence k vyšší míře podobnosti politického systému s britským, úměrná se zvyšujícím se počtem obyvatel.

Závěr u této charakteristiky koreluje s názorem Dahla s Tuftem (1973), že počet obyvatel přímo úměrně ovlivňuje politický systém – čím je obyvatelstvo početnější, tím více se v případě zámořských území podobá jejich systém britské westminsterské demokracii. Je očividné, že kauzalita populace a shody systémů není 100%, ovšem i vzhledem k vyšší hodnotě korelačního koeficientu přiznává autor práce nezávislé proměnné P potenciál ovlivňovat politický systém, což bude doplněno ještě v další části týkající se počtu volených poslanců.

7.2 Počet volených poslanců

Další zvolenou charakteristikou s potenciálním vlivem na podobnost systému zámořského území s Británií je počet křesel dolní komory S, o který se soutěží ve volbách. V rámci této proměnné se rozlišují hodnoty nízké (<10), střední (10 – 30) a vysoké (>36).15

I přes to, že korelační koeficient dosahuje hodnoty 0,64, tabulka nenaznačuje patrnou souvislost mezi počtem volených poslanců a mírou podobnosti politického systému s britskou předlohou. Koeficient r se pohybuje v tomto případě okolo poloviny intervalu <0, 1> (míru korelace konkrétních hodnot lze najít v grafu č. 2 v příloze), každopádně faktem zůstává, že systematickou rozdílnost u této charakteristiky nelze vysledovat, takže vztah mezi počtem volených křesel a mírou shody systémů území s Británií nebude považován za korelativní.

15 Jak bylo uvedeno v textu výše, počet volených poslanců Bermud je 36, Gibraltar obsazuje 17 křesel, 15 mandátů je k dispozici na Kajmanských ostrovech, na Turks a Caicos stejně jako na Britských panenských ostrovech volí 13 zastupitelů, o jednoho méně na Svaté Heleně, Ascensionu a Tristanu da Cunha, o 8 křesel se soutěží na Falklandách. Počet montserratských poslanců je 9, anguillští zastupitelé soutěží o 7 pozic a 4 křesla se obsazují na Pitcairnových ostrovech. Nutno podotknout, že v případě Falkland, Pitcairnových ostrovů a Svaté Heleny, Ascensionu a Tristanu da Cunha neexistuje stranická strukturace, což je důležitým prvkem.

30 Přestože tato charakteristika nedisponuje potenciálem ovlivňovat míru shody systému s westminsterskou demokracií, zcela jistě souvisí s charakteristikou předcházející. Jak souvisí počet obyvatel a počet volených poslanců do zákonodárného sboru, vysvětluje Taagepera (2007) na základě „zákona třetí odmocniny velikosti shromáždění“ (cube root law of assembly size), podle kterého se počet křesel v dolní nebo jediné komoře (S) rovná třetí odmocnině počtu obyvatel (P). Neboli:

S = P1/3

Taagepera ovšem poznamenává, že malé země (kam se zámořská území řadí) mají tendenci mít počet zastupitelů menší, než odpovídá třetí odmocnině počtu obyvatel (Taagepera 2007: 187 – 188). Na základě tohoto vzorce je vypočítána následující tabulka:

Počet volených Název území Počet obyvatel (P) S'= P1/3 poslanců (S) Anguilla 7 15 754 25 Bermudy 36 69 467 41 Britské panenské 13 31 921 32 ostrovy Falklandy 8 3 140 15 Gibraltar 17 29 111 31 Kajmanské 15 53 737 38 ostrovy Montserrat 9 5 189 17 Pitcairnovy 4 48 4 ostrovy Svatá Helena, Ascension a 12 7 754 20 Tristan da Cunha Turks a Caicos 13 47 754 36

Tabulka č. 9: Srovnání reálného počtu poslanců s ideálním stavem podle Taageperova zákona (Zdroj: autor)

Poslední hodnota – S‘ představuje počet poslanců tak, jak uvádí ve svém zákonu Taagepera. V porovnání s reálným S je zcela zřejmé, že drtivá většina zkoumaných případů je v legislativní sboru podreprezentována, což vysvětluje nižší hodnotu korelačního koeficientu r. Vypočítaná korelace pro stávající C a nově zjištěné S‘ se zvýšila na 0,93. To, že počet volených poslanců není nezávislou proměnnou s vlivem na podobnost systému s Británií, je tedy způsobeno podreprezentací parlamentů daných území.

31 7.3 Rozloha

V pořadí třetí potenciální proměnnou, která by mohla ovlivňovat míru podobnosti systému zámořských území s britským, je charakteristika S – rozloha území. Naměřené hodnoty navzájem silně variují, proto budou rozděleny na hodnotu nízkou (<100 km2), střední (100 – 1 000 km2) a vysokou (>1 000 km2).16

Je patrné, že oproti předešlým charakteristikám vykazují v tomto případě obě proměnné na sobě vzájemně nezávislost, žádný systematický rozdíl u nich nelze najít. Koeficient korelace r získává zápornou hodnotu, konkrétně to je -0,44. Velmi pravděpodobně tedy pro zámořská území neplatí, že se zvětšující se rozlohou roste i míra shody se systémem Británie, ovšem na druhou stranu nelze ani jednoznačně tvrdit, že s klesající rozlohou roste podobnost jeho systému se systémem Británie. Tato charakteristika tak nedisponuje potenciálem ovlivňovat odlišnost zámořských systémů.

Zjištěné hodnoty a absence systematičnosti v rozdílech u této charakteristiky odpovídají závěrům Kubáta se Sokolem (2000), že rozloha nepředstavuje faktor ovlivňující podobu či míru rozvoje politického systému. Výjimkou tak nejsou ani zámořská území. Je třeba si uvědomit, že zvláště ostrovní státy, ať už se jedná o závislá či autonomní území, může tvořit více ostrovů, které tak zvětšují rozlohu daného území, ovšem nemusí být nutně obydleny, což právě ubírá této charakteristice na možnosti potenciálního vlivu.

16 Bermudy se rozkládají na ploše 54 km2, Turks a Caicos na 948 km2, rozloha Falkland tvoří 12 173 km2, Pitcairnovy ostrovy pak 47km2 a Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha se rozkládají na území o obsahu 308 km2. Území Anguilly tvoří plochu 91 km2, v případě Britských panenských ostrovů je to 151 km2, u Montserratu 102 km2. Kajmanské ostrovy se rozkládají na 264 km2, zatímco Gibraltar pouze na 6,5 km2 (CIA 2013, CIA 2013a, CIA 2013b, CIA 2013c, CIA 2013d, CIA 2013e, CIA 2013f, CIA 2013g, CIA 2013h, CIA 2013i).

32 7.4 Počet etnických skupin

Z historicko-geografických konsekvencí vychází další charakteristika, kterou představuje počet etnických skupin NE. Sesbíraná data se zakládají na informacích uvedených v databázi CIA Factbook, která mimo jiné čerpá ze statistik posledních sčítání obyvatel v zámořských územích17. Podle získaných údajů lze rozlišovat počet etnických skupin nízký (<3), střední (3 – 5) a vysoký (>5).18

Jak tabulka č. 8 zřetelně znázorňuje, v rámci charakteristiky počtu etnických skupin nelze najít systematičnost rozdílů. Proto není možné tvrdit, že čím více je zámořské území homogenní, tím větší podobnost s britskou westminsterskou demokracií jeho politický systém vykazuje. Coby velmi výrazná anomálie pak ze všech případů stojí za zmínku Gibraltar, který svým počtem sedmi etnik silně vyčnívá – tento počet by se dal označit za velmi vysoký, přestože hodnota shody s Británií je střední. I přes fakt, že koeficient r nabývá hodnoty 0,55 (viz graf č. 4 v příloze), lze obecně tvrdit, že počet etnických skupin nemá zřejmě znatelný vliv na podobnost systémů zámořských a systému britského.

Závěr získaný z tabulky podporuje Anckarovu (1999) hypotézu o tom, že nelze jednoznačně prokázat, že homogenita či etnická diverzita má určující vliv na politický systém. Tuto tezi dokládají zkoumané případy zámořských území, z nichž některá při stejném počtu etnických skupin vytváří plnohodnotný politický systém, zatímco u jiných z nich absentuje např. kompletní stranická strukturace. Nelze vyloučit, že kvůli práci s počtem etnických skupin kvůli nedostupným faktům a ne přímo s etnickou fragmentací může dojít k rozdílným závěrům, to zůstává ovšem otázkou dalšího výzkumu.

17 Autor ponechává stranou otázku vnímání významu pojmu etnikum. Vzhledem k dalším uváděním dělením v CIA Factbook (2013) na bázi náboženského vyznání a jazykové diverzity, je v této práci etnikum chápáno jako skupina obyvatel se stejným socio-kulturním zázemím. 18 Na Bermudách, Anguille a území Turks a Caicos žije pět různých etnických skupin. Gibraltar vykazuje s počtem sedmi etnických skupin ještě vyšší heterogenitu. Na Britských panenských ostrovech, Svaté Heleně, Ascensionu a Tristanu da Cunha lze najít etnika tři, na Pitcairnových ostrovech a Montserratu dvě. Falklandy je možné považovat za 100% homogenní, protože tamní jediné etnikum je zcela britské. Na Kajmanských ostrovech lze najít celkem čtyři různé etnické skupiny (CIA 2013, CIA 2013a, CIA 2013b, CIA 2013c, CIA 2013d, CIA 2013e, CIA 2013f, CIA 2013g, CIA 2013h, CIA 2013i).

33 7.5 Rok přijetí první ústavy

Poslední nezávislou proměnnou, jež by mohla potenciálně intervenovat do rozsahu přijetí mateřského politického systému, je rok, ve kterém dekolonizované území přijalo svou první ústavu a odstartovalo tak svou „neautonomní samosprávu“. Na základě uvedených informací v kapitole věnované flexibilitě ústavy jednotlivých území jsou hodnoty nezávislé proměnné D rozlišené na nízké (<1970), střední (1970 – 1990) a vysoké (>1990).19

Vypočítaná záporná hodnota koeficientu r, která je -0,55 (více v grafu č. 5 v příloze), naznačuje, že neplatí přímá úměra mezi zvyšujícím se ročníkem a zvyšující se podobností systému s britským westminsterským modelem. Naopak lze na základě hodnoty r uvažovat, zda neplatí, že čím starší je datum přijetí ústavy v daném území, tím podobnější je jeho systém s britským. Ovšem vzhledem k faktu, že u této charakteristiky nelze mezi závislou a nezávislou proměnnou vysledovat jasný vzorec, nepředpokládá se, že má rok přijetí první ústavy daného území potenciál k vysvětlení odlišnosti zámořských systému od britského.

Anckar (2000) píše o koloniální historii jako o společném faktoru ovlivňující jím vybraná území, což se projektuje do jejich politického systému. V případě zámořských území je třeba konstatovat, že i přes stejný historický kontext se nepotvrdilo, že by o inklinaci k westminsterské demokracii (spolu)rozhodoval rok, ve kterém dané území přijalo svou ústavu. Tato charakteristika pravděpodobně nemůže hrát větší roli, než hraje, vzhledem k tomu, že zámořská území stále zůstávají faktickými závislými územími. Tím pádem přijetí vlastní ústavy zřejmě nepředstavuje tak důležitý faktor jako v případě území autonomních. Kromě toho je třeba si uvědomit, že většina zkoumaných zámořských území přijala svou ústavu v rozmezí 12 let, což také může devalvovat skutečný vliv této charakteristiky.

Na základě zjišťovaných systematických rozdílů v charakteristikách, vybraných vzhledem k jejich aplikaci v dosavadních výzkumech českých i zahraničních autorů, lze

19 Konkrétní hodnoty pro D jsou rok 1960 u Montserratu, 1967 v případě Britských panenských ostrovů, 1968 u Bermud a o rok více pro ústavu Gibraltaru, 1985 v případě Falkland, 1964 u Pitcairnových ostrovů, rok uvedený u Turks a Caicos je 1962. Kajmanské ostrovy přijaly ústavu roku 1972 o deset let později po nich pak Anguilla. Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha se staly nejmladším souostrovím s rovnocenným statutem, protože po desetiletích, během kterých Ascension i Tristan da Cunha byly dependencemi Svaté Heleny, přijaly společnou ústavu až roku 2009.

34 konstatovat průkazný vliv pouze u jediné nezávislé proměnné. Počet obyvatel má potenciál ovlivňovat míru shody systémů zámořských území se systémem Británie, zatímco u ostatních charakteristik je tento vliv přinejmenším sporný, ne-li naprosto zanedbatelný. Vzhledem k povolenému rozsahu práce nelze jednotlivé charakteristiky více prozkoumat, což může znamenat, že počet obyvatel nemusí být nutně skutečně jedinou vysvětlující proměnnou. Závěrem této práce však zůstává, že relevantně ovlivňuje podobnost systémů pouze tato charakteristika.

35 8 Závěr

Jak se liší politický systém britských zámořských území od systému mateřské země? A pokud se liší, existují nějaké společné rysy, které mohou potenciálně tuto odlišnost vysvětlit? Tak zní ústřední otázky týkající se vybraných zámořských území Británie, kterými jsou Anguilla, Bermudy, Britské panenské ostrovy, Falklandy, Gibraltar, Kajmanské ostrovy, Montserrat, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha a posledně Turks a Caicos.

Na první výzkumnou otázku se tato práce snaží odpovědět formou komparativní analýzy politických systémů jednotlivých zámořských území a systému Británie. V teoretické části byly vymezeny rysy politického systému, které vycházejí z charakteristiky westminsterské demokracie podle Arenda Lijpharta. Výběr komparovaných charakteristik se zúžil z důvodu závislosti zámořských území, což například znemožňuje vytvoření plnohodnotné centrální banky. Komparace jednotlivých případů tak byla založena na následujících konceptech: koncentrace legislativní moci v jednokomorovém parlamentu, většinový jednokolový volební systém v rámci jednomandátových volebních obvodů, bipartismus, jednobarevnost vlády, dominance exekutivy nad legislativou a flexibilita ústavy. Ze závěru této části výzkumu vyplývá, že míra podobnosti systému jednotlivých zámořských území s Británií velmi variuje – od systémů, v nichž stranická strukturace zcela absentuje, až po systémy, které se britské předloze značně přibližují.

Pro zodpovězení druhé výzkumné otázky byly aplikovány teorie autorů, zabývajících se problematikou malých států, mikrostátů či ostrovních států, u kterých zjišťovali vlivy různých faktorů na míru rozvinutosti politického systému. Na základě těchto předchozích výzkumů tak bylo zkoumáno, zda může být počet obyvatel, počet volených poslanců, rozloha, počet etnických skupin či rok, ve kterém jednotlivá území přijala svou vlastní ústavu nezávislou proměnnou, potenciálně vysvětlující míru podobnosti daného systému s britským. Stejně jako nezávislá proměnná, i ta závislá (tedy míra shody politických systémů) byla vzhledem k menšímu počtu případů kategorizována do tří hodnot – nízké, střední a vysoké. Toto dělení mělo napomoci k větší názornosti v otázce, zda v rámci dané charakteristiky existují systematické rozdíly, které by eventuálně prokázaly vliv nezávislé proměnné na závislou. Ze závěru druhé části výzkumu plyne, že jedinou zjištěnou charakteristikou, která vysvětluje, proč se systém zámořských území liší od systému Británie, je počet obyvatel.

36 Vzhledem k velmi nízkému zájmu politologie o problematiku závislých území, který se odráží v nedostatku odborné literatury, se tato práce stává určitým explorativním výzkumem s cílem zaplnit ono symbolické bílé místo. Kvůli omezenému rozsahu textu a dostupnosti zdrojů nelze jednotlivé politické systémy prozkoumat s takovou detailností, jakou by si daná zámořská území zasluhovala. Proto autor práce odmítá striktně považovat počet obyvatel za jedinou proměnnou, která by dokázala vysvětlit, proč se politický systém určitého území podobá britskému v takové či jiné míře. Nutno podotknout, že pro přesnější závěry by bylo potřeba dalšího důkladnějšího výzkumu, který by mohl na tuto práci navázat a její závěry falzifikovat či je podpořit. Je velmi pravděpodobné, že by detailní jednopřípadové studie, jež by se zaměřovaly na systém jednotlivých zámořských území, mohly přinést potřebná data pro pokrytí komplexnějšího spektra proměnných, které mohou sloužit k explanaci odlišnosti zámořských systémů a systému Británie.

37 9 Přílohy

Graf č. 1: Vliv počtu obyvatel na shodu systémů (Zdroj: autor)

38

Graf č. 2: Vliv počtu poslanců na shodu systémů (Zdroj: autor)

39

Graf č. 3: Vliv rozlohy území na shodu systémů (Zdroj: autor)

40

Graf č. 4: Vliv počtu etnických skupin na shodu systémů (Zdroj: autor)

41 Vliv roku přijetí první ústavy (D) na shodu systémů (C) 2020

2010

2000 y = 48.356x + 1951.1 R² = 0.6883 1990

1980

Rok přijetí první ústavy (D) ústavy první přijetí Rok 1970

1960

1950 0% 10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80% 90% 100% Shody systémů (C)

Graf č. 5: Vliv roku přijetí ústavy územím na shodu systémů (Zdroj: autor)

42 10 Použitá literatura

ANCKAR, Carsten. 2008. Size, Islandness, and Democracy: A Global Comparison. International Political Science Review 29, č. 4, s. 433 – 459. Dostupné z: http://ips.sagepub.com/content/29/4/433.full.pdf.

ANCKAR, Dag – ANCKAR, Carsten. 2000. Democracies Without Parties. Comparative Political Studie 33, č. 2, s. 225 – 247. Dostupné z: http://cps.sagepub.com/content/33/2/225.full.pdf+html.

ANCKAR, Dag. 1999. Homogenity and Smallness: Dahl and Tufte Revisited. Scandinavian Political Studies 22, č. 1, s. 29 – 44. Dostupné z: https://tidsskrift.dk/index.php/scandinavian_political_studies/article/view/13371/25488.

ANCKAR, Dag. 2000. Westminster Democracy: A Comparison of Small Island States Varieties in the Pacific and the Caribic. Pacific Studies 23, č. 3, s. 57 – 76. Dostupné z: https://ojs.lib.byu.edu/spc/index.php/PacificStudies/article/view/10203/9849.

ANCKAR, Dag. 2004. „Direct Democracy in Microstates and Small Island States.“ World Development 32, č. 2, s. 379 – 390. Dostupné z: http://files.soc.aegean.gr/sociology/Kitrinou/tpe-stis-koinonikes-epistimes-nisiotikes- koinonies/general/democracy.pdf.

BAGLIONE, Lisa A. 2011. Writing a research paper in political science: a practical guide to inquiry, structure, and methods. Washington DC: CQ Press.

DAHL, Robert A. – TUFTE, Edward R. 1973. Size and Democracy. Stanford: Stanford University Press.

DELLA PORTA, Donatella a Michael KEATING. 2008. Approaches and methodologies in the social sciences: a pluralist perspective. Cambridge: Cambridge University Press.

DISMAN, Miroslav. 2011. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum.

43 GERRING, John – ZARECKI, Dominic. 2012. Size and Democracy Revisited. Boston: Boston University. Dostupné z: http://blogs.bu.edu/jgerring/files/2013/06/SizeDemocracyRevisited.pdf.

HNÍZDO, Bořivoj. 2002. „K problematice mikrostátů a závislých území.“ Politologický časopis 9, č. 1, s. 86 – 91. Dostupné z: http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/2002/1/2002-1-5-Hn%C2%B0zdo- K%20problematice%20mikrost%E2%80%A0t%C3%96%20a%20z%E2%80%A0visl%C5%BEch% 20%C2%A3zem%C2%B0.pdf.

CHYTILEK, Roman et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

KUBÁT, Michal – SOKOL, Petr. 2000. „Velké systémy v malých zemích (komparativní analýza).“ Politologický časopis 6, č. 3, s. 197 – 222. Dostupné z: http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/2000/3/2000-3-1-Kub%E2%80%A0t,Sokol- Velk%C4%81%20syst%C4%81my%20v%20mal%C5%BEch%20zem%C2%B0ch.pdf.

KUBÁT, Michal – SOKOL, Petr. 2001. „Kolonie, závislá území a impéria v současném světě.“ Politologický časopis 7, č. 3, s. 233-257. Dostupné z: http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/2001/3/2001-3-1-Kub%E2%80%A0t,Sokol- Kolonie,%20z%E2%80%A0visl%E2%80%A0%20%C2%A3zem%C2%B0%20a%20imp%C4%81ria %20v%20sou%C3%BCasn%C4%81m%20sv%C5%8Dt%C5%8D.pdf.

LIJPHART, Arend. 1999. Patterns of democracy: government forms and performance in thirty- six countries. New Haven: Yale University Press.

ŘÍCHOVÁ, Blanka. 2003. Komparativní metoda v politologii. In: Komparace politických systémů. Ed. Dvořáková, Vladimíra. Praha: VŠE, s. 7-37.

SARTORI, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

TAAGEPERA, Rein. 2007. Predicting Party Sizes: The Logic of Simple Electoral System. New York: Oxford University Press.

44 10.1 Internetové zdroje

Anguilla United Front. 2010 (cit. 2013-12-01). (http://www.unitedfront.ai/ourparty.html).

Carribean Elections. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.caribbeanelections.com/elections/ai_elections.asp).

Carribean Elections. 2013a (cit. 2013-12-01). (http://www.caribbeanelections.com/elections/bm_elections.asp).

Carribean Elections. 2013b (cit. 2013-12-01). (http://www.caribbeanelections.com/elections/bv_elections.asp).

Carribean Elections. 2013c (cit. 2013-12-01). (http://www.caribbeanelections.com/elections/ky_elections.asp).

Carribean Elections. 2013d (cit. 2013-12-01). (http://www.caribbeanelections.com/elections/tc_elections.asp).

Cayman Constitution. 2009 (cit. 2013-12-01). (http://www.constitution.gov.ky/www.constitution.gov.ky/portal/page1ce1.html).

Cayman Island Government. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.gov.ky/portal/page?_pageid=1142,1592414&_dad=portal&_schema=PORTAL).

CIA. 2013 (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/bd.html).

CIA. 2013a (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/tk.html).

CIA. 2013b (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/fk.html).

CIA. 2013c (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/pc.html).

45 CIA. 2013d (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/sh.html).

CIA. 2013e (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/av.html).

CIA. 2013f (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/vi.html).

CIA. 2013g (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/gi.html).

CIA. 2013h (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/cj.html).

CIA. 2013i (cit. 2013-12-01). (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/mh.html).

Countries and Their Cultures. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.everyculture.com/).

Election Guide. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/elections/id/2423/).

Election Guide. 2013a (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/elections/id/1486/).

Election Guide. 2013b (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/elections/id/1618/).

Election Guide. 2013c (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/elections/id/1423/).

Election Guide. 2013d (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/digest/post/16903/).

Election Guide. 2013e (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/elections/id/534/).

Election Guide. 2013f (cit. 2013-12-01). (http://www.electionguide.org/elections/id/1376/).

Elections Act and Subsidiary Legislation. 2008 (cit. 2013-12-01). (http://agc.gov.ms/wp- content/uploads/2011/10/Elections-Act.pdf).

46 Falkland Islands Government. 2012 (cit. 2013-12-01). (http://www.falklands.gov.fk/self- governance/).

Gibraltar Chronicle. 2011 (cit. 2013-12-01). (http://www.chronicle.gi/headlines_details.php?id=23465).

Government of Bermuda. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.gov.bm/portal/server.pt?open=512&objID=897&&PageID=232431&mode=2&i n_hi_userid=2&cached=true).

Government of Montserrat. 2009 (cit. 2013-12-01). (http://www.gov.ms/2009/09/10/2009- general-election-final-results/).

Government of Montserrat. 2009a. Election Pamphlet. Brades: Department of Legislature (cit. 2013-12-01). (http://www.gov.ms/wp-content/uploads/2009/08/coc-election- pamphlet.pdf).

GREENAWAY, Dean. 2011. „BVI gears up for General Elections today About the elections Polling Station Venues.“ Virgin Islands Daily News (cit. 2013-12-01). (http://virginislandsdailynews.com/news/bvi-gears-up-for-general-elections-today-about- the-elections-polling-station-venues-1.1228951).

History Orb. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.historyorb.com/events/date/1960).

Legislation. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.legislation.gov.uk/all?title=the%20anguilla%20constitution%20).

Legislation. 2013a (cit. 2013-12-01). (http://www.legislation.gov.uk/uksi/1989/2401/introduction/made).

Library of Congress. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.loc.gov/law/help/guide/nations/falkland.php).

Local Government Regulations. 2012 (cit. 2013-12-01). (http://www.government.pn/Laws/Local%20Government%20Ordinance.pdf).

47 Maps of World. 2009 (cit. 2013-12-01). (http://www.mapsofworld.com/united- kingdom/gibraltar/government-and-politics/constitution.html).

Parliament Act No. 1950-15. 1950 (cit. 2013-12-01). (http://www.parliament.gi/images/parliament_act_1950-15o.pdf).

Pitcairn Government. 2012. Chronological Table of Ordinances (cit. 2013-12-01). (http://www.government.pn/Laws/Chronological%20Table%20of%20Ordinances.pdf).

Politics. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.politics.co.uk/reference/electoral-reform-and- voting-systems).

Portál UK Border Agency. 2013 (cit. 2013-10-17). (http://www.ind.homeoffice.gov.uk/britishcitizenship/othernationality/britishoverseasterrit ories/).

Saint Helena Government. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.sainthelena.gov.sh/constitution/).

The Anguilla House of Assembly. 2010 (cit. 2013-12-01). (http://www.gov.ai/elections/results.php).

United Kingdom Overseas Territories Conservation Forum. 1999. „Britain and the Overseas Territories – A Modern Partnership.“ United Kingdom (cit. 2013-12-01). (http://www.ukotcf.org/pdf/charters/whitepaper99textonly.pdf).

World Atlas. 2013 (cit. 2013-12-01). (http://www.worldatlas.com/webimage/countrys/namerica/caribb/turksandcaicos/tctimeln. htm).

10.2 Ústavy území

Anguilla Constitution Order. 2009. Dostupné z: http://www.gov.ai/documents/Anguilla%20Constitution%20Draft%202009.pdf.

48 Bermuda Constitution Order. 1968. Dostupné z: http://www.bermudalaws.bm/Laws/Consolidated%20Laws/Bermuda%20Constitution%20Or der%201968.pdf.

Cayman Islands Constitution Order. 1972. Dostupné z: http://www.gov.ky/pls/portal/docs/PAGE/CIGHOME/GOVERNMENT/CONSTITUTION/CONST ITUTION/CONSTITUTIONAMENDED2004ORDER.PDF.

Falkland Islands Constitution Order. 2008. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/uksi/2008/2846/pdfs/uksi_20082846_en.pdf.

Gibraltar Constitution Order. 2006. Dostupné z: http://www.gibraltarlaws.gov.gi/constitution/Gibraltar_Constitution_Order_2006.pdf.

Montserrat Constitution Order. 2010. Dostupné z: http://odg.gov.ms/wp- content/uploads/2010/11/MNI-Constitution-Order-Oct-2010.pdf.

Pitcairn Constitution Order. 2010. Dostupné z: http://www.government.pn/Pitcairn%20Islands%20Constitution%20Order%202010.pdf.

Saint Helena, Ascension and Tristan da Cunha Constitution Order. 2009. Dostupné z: http://www.sainthelena.gov.sh/wp-content/uploads/2013/01/Constitution-of-St-Helena- Ascension-and-Tristan-da-Cunha1.pdf.

Turks and Caicos Islands Constitution Order. 2011. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/uksi/2011/1681/pdfs/uksi_20111681_en.pdf.

Virgin Islands Constitution Order. 2007. Dostupné z: http://www.bvi.org.uk/files/constitution2007.pdf.

49