Vliv Volebního Systému Na Stranický Systém Lotyšska Mezi Lety 1920 a 2014 Bakalářská Práce

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA POLITOLOGIE

Vliv volebního systému na stranický systém Lotyšska mezi lety 1920 a 2014 Bakalářská práce

Šárka Bidmonová

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. UČO: 426965 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2013

Brno, 2016

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vliv volebního systému na stranický systém Lotyšska mezi lety 1920 a 2014 vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 3. 5. 2016 podpis......

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat Mgr. Jakubu Šedovi, Ph.D., za ochotu ujmout se vedení mé bakalářské práce stejně tak jako za jeho odborné rady a veškerou pomoc.

Anotace: Bakalářská práce se zabývá vlivem volebního systému na stranický systém Lotyšska, konkrétně mezi lety 1920 a 2014. V první části práce je popsána teorie volebních systémů se zaměřením na poměrné volební systémy. Další kapitola se pak věnuje historii Lotyšska a jeho politického systému, ale hlavně vývoji a podobě současného volebního systému. Praktická část se snaží analyzovat, jak volební systém ovlivňuje systém politických stran. Práce se zaměřuje na analýzu proporcionality, zastoupení ve sněmovně, stabilitu vlád, stabilitu stranických systémů a v neposlední řadě na klasifikaci stranického systému. K tomu je využit Loosemore-Hanbyho index, index deformace, Laakso-Taageperův efektivního počet stran, délky vlád, koncept stranického nahrazení a také Sartoriho typologie stranických systémů.

Klíčová slova: volby, volební systém, stranický systém, Lotyšsko, Loosemore a Hanby, Laakso a Taagepera, Sartori

Abstract: The bachelor theses deals with an impact of the electoral system on the party system of Latvia between 1920 and 2014. The first part of this theses describes a theory of electoral systems, with focus on a proportional electoral systems. Another chapter is devoted to the history of Latvia and its political system, but especially to the development and current form of electoral system. The practical part of this theses tries to analyze how the electoral system affects the party system, focusing on proportionality of the electoral system, representation of parties in parliament, government stability, stability of the party system and classifying the party system. For these purposes the Loosemore-Hanby index, index of deformation, Laakso-Taagepera effective number of parties, the length of governments, the concept of party replacement and Sartori’s typology of the party systems are used.

Key words: elections, electoral system, party system, Latvia, Loosemore and Hanby, Lakkso and Taagepera, Sartori

Obsah 1. Úvod ...... 5 2. Teorie volebních systémů ...... 7 2.1 Listinné poměrné volební systémy ...... 8 2.2 Výhody a nevýhody poměrných volebních systémů ...... 10 3. Lotyšsko ...... 12 3.1 Historie Lotyšska a politický systém této země ...... 12 3.2 Volební systém Lotyšska ...... 14 4. Způsob analýzy vlivu volebního systému na stranický systém Lotyšska ...... 17 4.1 Proporcionalita volebního systému ...... 17 4.2 Zastoupení ve sněmovně ...... 19 4.3 Stabilita vlád ...... 19 4.4 Stabilita systému politických stran ...... 20 4.5 Klasifikace stranického systému ...... 21 5. Analýza vlivu volebního systému na stranický systém Lotyšska ...... 23 5.1 Proporcionalita ...... 23 5.2 Zastoupení ve sněmovně ...... 26 5.3 Stabilita vlád ...... 28 5.4 Stabilita systému politických stran ...... 30 5.5 Klasifikace stranického systému ...... 34 5.6 Shrnutí ...... 37 6. Závěr ...... 39 7. Seznam použitých zdrojů ...... 41 7.1 Knižní zdroje ...... 41 7.2 Periodika ...... 42 7.3 Internetové zdroje ...... 44 7.4 Zákony ...... 45 8. Přílohy ...... 47 8.1 Výsledky voleb ...... 47 8.2 Party replacement ...... 54 8.3 Seznam použitých zkratek ...... 59

Počet znaků: 79 707

1. Úvod Volební systémy, jakožto součást volebních studií, představují jednu ze základních tematických oblastí, jimiž se politologie zabývá. Jejich důležitost plyne v prvé řadě z toho, že podoba volebního systému a volební pravidla jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších ukazatelů demokratičnosti či nedemokratičnosti země. Kromě toho volební systémy plní v každém režimu velmi důležitou roli, jelikož právě jejich podoba může mít zásadní vliv na to, které strany či kandidáti usednou ve voleném orgánu a v jakém počtu, čili na podobu vládnoucí elity. Díky jejich významnosti lze nalézt mnoho studií na toto téma. Volební systémy se však neustále mění a modifikují, a proto i nadále představují aktuální oblast výzkumu. Samotná práce se tedy bude zabývat zejména volebním systémem a jeho vlivem na systém politických stran, a to v Lotyšsku. Důvodem výběru této země je v prvé řadě relativně značná poměrnost lotyšského systému společně s jeho dlouhodobým působením. Navíc Lotyšsko nabízí možnost srovnání výstupů částečně modifikovaného volebního systému před téměř sto lety a v dnešní moderní společnosti. V neposlední řadě je také důležité, že podle dostupných zdrojů analýza obdobného rozsahu v této zemi ještě provedena nebyla. Výzkum probíhá v pevně stanoveném rozmezí, a to mezi lety 1920, kdy proběhly první volby zákonodárného orgánu v samostatném Lotyšsku a rokem 2014, tedy posledními volbami současného Lotyšska. Nedemokratická éra tohoto státu mezi lety 1934 a 1991 je z výzkumu vynechána, jelikož v té době neprobíhaly demokratické soutěživé volby. Cílem práce je prostřednictvím níže popsaných metod analyzovat vliv volebního systému na stranický systém v celém zkoumaném období a zároveň zhodnotit kontinuitu či diskontinuitu tohoto vývoje. Z důvodů přehlednosti bude práce tradičně rozdělena na část teoretickou a praktickou, které se budou ještě dále členit. Nejprve tedy bude představeno rozdělení volebních systémů, přičemž větší pozornost bude věnována zejména poměrným volebním systémům, jelikož se tento typ v Lotyšsku používá. Cílem tohoto oddílu je přiblížit základní terminologii, stejně tak jako pravidla a možné dopady nastavení poměrných volebních systémů. Následující kapitola se bude vztahovat ke zkoumané zemi, tedy k Lotyšsku. Nejprve budou podány základní informace o tom, jaký politický systém se zde vyskytuje a jakými prošel změnami. V další části pak bude podrobně popsán lotyšský volební systém a jeho vývoj od roku 1920 do roku 2014. V praktické části práce budou nejprve popsány metody výzkumu, na jejichž základě bude provedena samotná analýza. Pozornost bude v prvé řadě věnována proporcionalitě, která nám podává informace o tom, jak přesně je volební systém schopen převést hlasy odevzdané

5 ve volbách na mandáty. K zjištění její míry vyžijeme hned dvou metod, a to Loosemore- Hanbyho indexu a indexu deformace. Další bod je označen jako zastoupení ve sněmovně a hlavním úkolem této kapitoly bude za využití efektivního a absolutního počtu parlamentních stran odhalit, jakému množství politických subjektů dovoluje volební systém získat zastoupení ve sněmovně. Neméně důležitou roli v této práci bude hrát také zhodnocení délky trvání vlád. Vzhledem k tomu, že volební systém má velký podíl na tom, které subjekty a v jakém množství usednou v parlamentu, má také vliv na to, jaké vlády jsou vytvářeny a potenciálně i na jejich stabilitu. Ta bude pro naše účely symbolizována zejména dobou vládnutí ministerských kabinetů. V neposlední řadě nás bude také zajímat také stabilita stranického systému, k jejíž analýze využijeme koncept stranického nahrazení, jenž vymyslela Sarah Birchová. Posledním bodem, který nepředstavuje jádro této práce ale spíše jeho vhodný doplněk, je typologie stranického systému. S využitím Sartoriho typologie bude zkoumáno, jaký typ stranického systému se v Lotyšsku vytvořil a případně jakých dosáhl změn. Díky tomu získáme informace o tom, jaké jsou výsledky volebního systému.

2. Teorie volebních systémů Na úvod je vhodné se pozastavit nad tím, co konkrétně míníme pojmem volební systémy, a také nad debatou, která se vytváří okolo jejich klasifikace. Samotný pojem voleb v sobě kombinuje dvě složky, kterými jsou volební právo a volební systém. První z těchto dvou kategorií určuje okruh lidí, kteří se mohou voleb účastnit, čili kdo má právo volit a být volen (Chytilek et al. 2009: 13)1. Nás však pro účely této práce bude mnohem více zajímat samotný volební systém, který představuje pravidla, podle nichž jsou při volbě kandidátů převáděny hlasy na mandáty (Farrell 2011: 4). Způsobů, jimiž lze převést získané hlasy na mandáty existuje nespočet. Množina volebních systémů je proto velmi komplexní, jelikož systém jedné země zpravidla nikdy není naprosto totožný se systémy dalších zemí, i když tyto rozdílnosti mohou být často marginální (Tamtéž: 4). Právě kvůli značnému množství volebních systémů je vhodné a také prospěšné vytvoření jejich kategorizace. V materiálech zabývajících se touto tématikou lze nalézt hned několik více či méně významných způsobů klasifikace volebních systémů, stejně tak jako jejich modifikací. Každý z nich přitom nadřazuje určitý prvek či aspekt volebního systému nad ostatní, aby bylo možné vytvořit ustálený způsob jak systémy srovnávat. Všechny typologie volebních systému proto mají své klady i zápory, stejně tak jako své kritiky a příznivce (Chytilek et al. 2009: 20)2. V této práci budeme vycházet z klasifikace, kterou vytváří Jakub Šedo (Šedo 2007: 21- 26). Tvoří ji celkem čtyři kategorie volebních systémů, jenž vycházejí ze způsobu přerozdělování mandátů na úrovni volebního obvodu. První z nich tvoří tzv. většinové volební systémy, pro něž je typické, že v rámci jednoho volebního obvodu připadne mandát či mandáty jednomu kandidátovi nebo jedné kandidátní listině. Druhou významnou kategorii představují semiproporční volební systémy. Jedná se o takové volební systémy, které na rozdíl od proporčních při přerozdělování mandátů nezohledňují poměr hlasů, a mandát či mandáty tak získávají kandidát nebo kandidáti s největším množstvím hlasů. Zároveň však nejsou schopny garantovat, že mandáty připadnou pouze jediné kandidátce. Tím se liší od systémů většinových. Typicky jsou zaváděny ve vícemandátových obvodech, jelikož v jednomandátových obvodech by jejich výsledek byl totožný s většinovými systémy.

1 Někdy se v tomto směru hovoří o užší a širší definici volebních systémů (Gallagher a Mitchell 2008: 3) 2 Nejužívanější typologie volebních systémů je zpravidla dělí buď na základě jejich výstupů, či na základě mechanismu, jenž využívají při převodu hlasů na mandáty (Farrell 2011: 5-6). 7

Další kategorii pak tvoří smíšené volební systémy. Jedná se o takové systémy, kde výsledné těleso je utvářeno kombinací poměrné a většinové logiky přidělování mandátů, přičemž podíl každé z nich musí být větší než pět procent. Poslední kategorii vytváří tzv. poměrné volební systémy. Takovéto systémy jsou realizovány výhradně ve vícemandátových obvodech3 a jejich hlavním cílem je při převodu hlasů na mandáty zohlednit poměr hlasů mezi stranami (Šedo 2007: 21-26). Představíme-li si ideální situaci, v níž existuje deset voličů, tři strany a je nutné zvolit deset poslanců, přičemž první strana získala pět hlasů, druhá tři a třetí dva, měly by také získat stejný počet mandátů. Poměr mezi ziskem hlasů jednotlivých stran a ziskem mandátů by tedy měl být stejný. Tato kategorie volebních systémů se dále rozděluje na listinné poměrné volební systémy, systém jednoho přenosného hlasu a personalizovaný poměrný systém (Tamtéž: 24). Ne všichni autoři se však shodují na zařazení těchto volebních systémů mezi poměrné. Například Pippa Norris ve své práci: Choosing electoral systems: Proportional, Majoritarian and Mixed systems řadí systém jednoho přenosného hlasu mezi semiproporční volební systémy (Norris 1997: 2). Někteří autoři také upozorňují na fakt, že některé listinné poměrné systémy produkují relativně disproporční výsledky (Farrell 2011: 5). Nicméně zohledňují-li poměr hlasů odevzdaných pro jednotlivé kandidátní listiny, lze je i přesto zařadit do kategorie poměrných volebních systémů. Vzhledem k tomu, že v Lotyšsku je pro parlamentní volby využíván pouze poměrný listinný volební systém, bude v další části věnována pozornost pouze této subkategorii poměrných systémů.

2.1 Listinné poměrné volební systémy V prvé řadě je nutné upozornit na fakt, že listinné poměrné volební systémy nepředstavují jeden volební systém, ale komplexní subkategorii poměrných volebních systémů. Charakter této subkategorie je způsoben faktem, že celková podoba volebního systému je dána hned několika proměnnými či aspekty. Znamená to, že změna pouze jediného z nich může vytvořit zcela originální volební systém. Mezi tyto proměnné bývá zpravidla řazena velikost volebního obvodu, matematická formule určená k přepočtu hlasů na mandáty, uzavírací klauzule, počet a charakter skrutinií a ne vždy zmiňovaná podoba kandidátní listiny (Chytilek et al. 2009: 34-35, Lebeda 2008: 28).

3 Podobně jako u semiproporčních volebních systémů i zde platí, že pokud bychom tento systém použili v jednomandátovém obvodě, výsledky by byly totožné jako u většinových volebních systémů. 8

Na tom, že velikost volebního obvodu představuje jednu z nejdůležitějších proměnných, která ovlivňuje podobu volebního systému, se shoduje mnoho výzkumníků, mezi které lze zařadit také Burta Monroea či Amandu Rose. Velikost volebního obvodu se určuje podle počtu mandátů, jež se v něm rozdělují (Monroe a Rose 2002; Farrell 2011: 6). Na základě toho lze rozlišit obvody malé, kde se volí maximálně pět poslanců, střední, v nichž se volí šest až deset poslanců a velké, v nichž je rozdělováno více než deset mandátů. Obecně lze říci, že chceme- li snížit disproporcionalitu je vhodnější využití spíše větších volebních obvodů (Lebeda 2001: 428). Další proměnnou, která má zásadní vliv na podobu a efekty listinných volebních systémů, je matematická formule, pomocí níž se hlasy převádějí na mandáty. Za tímto účelem lze využít jak volební kvóty, tak volební dělitele. Volební kvóty využívají různě modifikované podíly celkového počtu hlasů a mandátů, s jejichž pomocí vytvoří kvótu. Kandidátní strana pak získá tolik hlasů, kolikrát je schopná kvótu naplnit. Snažíme-li se však mandáty rozdělit tímto způsobem, je nutné počítat s tím, že nebudou rozděleny všechny. K rozdělení zbylých mandátů je tedy nutné buď provést další procedury na úrovni stejného obvodu, či ve vyšším skrutiniu (Lebeda 2001: 430-432). Nevýhodu nutnosti konání dalších procedur k přerozdělení všech mandátů řeší volební dělitelé, kteří mandáty přerozdělí v jednom skrutiniu. Volebními děliteli rozumíme různě modifikované řady čísel, jimiž se postupně dělí hlasy, které kandidátní strana získala. Mandáty jsou přiděleny tolika největším podílům, kolik mandátů se rozděluje (Tamtéž: 436). Jednotlivé způsoby převodů hlasů na mandáty, čili jak kvóty, tak dělitelé, jsou spojovány s určitými efekty. Například u D’Hondtova dělitele je všeobecně známo, že je výhodnější spíše pro velké strany, zatímco dělitel Sainte-Laguë představuje příznivější alternativu pro strany malé a středně velké (Chytilek et al. 2009: 196-197). Nezanedbatelný vliv na charakter volebního systému má také výše volební klauzule, která představuje umělý práh, a může, ale také nemusí být pro volby využívána. Volební klauzule je zpravidla určena procentuálně a stanovuje, jaké množství z celkového počtu odevzdaných hlasů musí strana získat, aby se mohla účastnit procesu distribuce mandátů (Cabada a Kubát 2004: 289)4. Takováto klauzule může být nastavena jak na úrovni volebního obvodu, tak i celostátně. Zároveň mohou existovat výjimky, kdy se neuplatňuje. Například zisk mandátu v jednom skrutiniu nás omlouvá z povinnosti naplnit klauzuli platnou pro další skrutinium. Nezřídka se také udávají výjimky pro určité strany, zpravidla reprezentující

4 Za určitou formu volební klauzule lze považovat také požadavek na zisk určitého počtu mandátů v prvním skrutiniu k postoupení do dalšího (Chytilek et al. 2009: 39). 9 menšiny (Chytilek et al. 2009: 39). Klauzule tak představuje velmi důležitý nástroj, prostřednictvím něhož lze zabránit vstupu malých stran do voleného orgánu a také tříštění politického spektra. Jak však upozorňuje Lebeda, její dlouhodobé využití může vést ke konzervaci stávající podoby stranického systému (Lebeda 2001: 441). Další z proměnných, o kterou se budeme zajímat, představuje počet skrutinií, čili množství úrovní, na nichž jsou mandáty přidělovány. Zpravidla se pohybuje mezi jedním až třemi a bývají jimi volební obvod, vyšší regionální celek a následně státní úroveň (Lebeda 2008: 28). K přerozdělování mandátů na více než jedné úrovni dochází zejména ve dvou situacích. První z nich nastává v okamžiku, kdy se k přepočtu hlasů na mandáty využívá volební kvóta. Při využití kvót nedochází k rozdělení všech mandátů, a proto se nepřidělené mandáty přesouvají do dalšího skrutinia. Pro druhou situaci je naopak charakteristické, že počet mandátů, které se přerozdělují na vyšší úrovni, je předem znám. Jejich vyčlenění na jinou úroveň je dáno buď snahou zmírnit disproporcionalitu volebního systému, v takovémto případě se jedná o tzv. kompenzační mandáty, či snahou posílit zisky největších stran, kdy jsou mandáty rozdělovány jako prémie (Chytilek et al. 2009: 39-40). Poslední proměnnou představuje podoba kandidátní listiny. Rozlišujeme celkem tři druhy kandidátních listin, a to listiny přísně vázané, vázané a volné, a to podle toho, jakou měrou mohou voliči zasahovat do personálního složení daného orgánu. Zatímco u přísně vázaných kandidátních listin volič dává hlas celé kandidátní listině, u listiny vázané může prostřednictvím preferenčních hlasů ovlivňovat pořadí kandidátů a podpořit určitého kandidáta. Nejvíce však voličům umožňují vyjádřit personální preference volné kandidátní listiny, u nichž je možné hlasovat napříč kandidátkami (Tamtéž: 34). Výše uvedené proměnné a způsoby jejich volby jsou důkazem, jak komplexní subkategorie listinných volebních systémů může být a jak rozdílné mohou být jejich výstupy a efekty.

2.2 Výhody a nevýhody poměrných volebních systémů Pravděpodobně u každého volebního systému můžeme najít určité efekty či aspekty, které by se daly posoudit jako kladné a prospěšné, jiné naopak jako negativní a problematické. Při posuzování kladů a záporů volebního systému hraje velmi důležitou roli, zda preferujeme tvorbu akceschopných či reprezentativních vlád. Ostatně na obdobném základě vzniká taktéž spor mezi Arendtem Lijphartem a Giovanni Sartorim. Lijphart ve své práci zdůrazňuje, že velmi důležitou roli ve výběru volebního systému hraje homogenita společnosti. Obzvláště velké

10 výhrady má k myšlence zavedení většinových volebních systémů do významně heterogenních společností, jelikož se obává reakce menšin (Lijphart 1999: 32-33). Následně se však staví spíše za využití proporčního volebního systému, jelikož podle něj splňuje základní cíl volebního systému, kterým rozumí převod hlasů na mandáty, bez nadreprezentace či podreprezentace velkých a malých stran, čili co nejvíce proporčně. Cílem volebního systému podle Arendta Lijpharta by tedy mělo být vytvoření co nejvíce reprezentativní vlády. Naproti tomu Sartori s touto myšlenkou úplně nesouhlasí. Domnívá se, že správná vláda by samozřejmě měla reprezentovat voliče, nicméně zároveň by měla být schopná jednat. V této souvislosti upozorňuje zejména na fakt, že konsensuální demokracie, která je spojována s poměrným volebním systémem, vede k narušení schopnosti aktérů jednat rozdělením moci mezi několik stran (Chytilek et al. 2009: 96-97). Při vyhodnocování kladů či záporů daného systému tedy vždy záleží na tom, zda upřednostňujeme vytvoření reprezentativní či akceschopné vlády. Poměrné listinné volební systémy však představují o něco výhodnější alternativu, jelikož jejich podoba je dána několika proměnnými. Ty lze upravit tak, aby produkované výsledky odpovídaly našim požadavkům. Díky tomu nám umožňují lépe se pohybovat na pomyslné ose mezi reprezentativitou a akceschopností vlád a dosáhnout tak výsledku, který zohledňuje oba zmíněné póly.

3. Lotyšsko

3.1 Historie Lotyšska a politický systém této země Přímí dějinní předkové dnešních obyvatel Lotyšska do této oblasti přišli z východoevropských rovin na přelomu druhého a třetího tisíciletí před naším letopočtem. Následně došlo k jejich spojení s původními obyvateli, zejména s příslušníky tzv. něměnské kultury, čímž vznikl jak etnický, tak jazykový základ obyvatel Baltské oblasti (Dejmek 2010: 12). Do konce třináctého století zde došlo k vytvoření pěti odlišných celků, které však nelze označit jako státní celky, ale spíše jako kmenové svazy. Vytvoření státních celků bránily zejména rozbroje mezi kmeny samotnými i mezi okolím. Snahy vytvořit na tomto území stát pak byly definitivně potlačeny ve třináctém století v rámci křižáckých výprav (Tamtéž: 15-16). Od třináctého století se Lotyšsko dostalo pod správu německého rytířského Livonského řádu, ale od roku 1626 se většina jeho území ocitla pod nadvládou Švédů. V osmnáctém století se o území dnešního Lotyšska začínají zajímat Rusové a jejich výboje jsou natolik úspěšné, že se postupně celé území dostává pod jejich nadvládu, pod níž setrvává až do konce první světové války (Rakovský 1999: 151). V roce 1918, kdy utichaly boje první světové války, se naplno projevilo národní cítění Lotyšů, jehož inspiraci lze nalézt již v osmnáctém století v dílech Johanna Gottfrieda von Herdera, který zdůrazňoval fakt, že lotyšský národ je hodný své vlastní identity (Smith et al. 2002: 1-2). Myšlenky vytvoření vlastního státu Lotyšů se v průběhu dalších staletí rozvinuly a vyvrcholili snahou o založení vlastního nezávislého státu, což se projevilo založením Lidové rady a jmenováním vlády, která 18. listopadu 1918 vyhlásila nezávislost země. Proti tomu však stojí zájmy dvou dalších aktérů, a to Němců, kteří si chtějí udržet silné vztahy s Lotyšskem a také Rusů, kteří zde podporují socialistické radikály (Dejmek 2010: 78-79). Lotyšským socialistům se za pomoci Moskvy dokonce podaří založit na přelomu let 1918 a 1919 Lotyšskou socialistickou republiku rad (Rakovský 1999: 153). Postupně se však zpočátku díky spojenectví s Německem a posléze zejména Estonskem a také Polskem podařilo vytlačit jak německou tak ruskou armádu (Dejmek 2010:80-81). Vznik samostatného Lotyšska byl následně potvrzen v prvé řadě v roce 1920 mírovou smlouvou se Sovětským svazem a dále v roce 1921 vstupem Lotyšska do Společnosti národů (Rakovský 1999:154). Jak bylo zmíněno výše, první legislativní orgán nezávislého lotyšského státu vzniká v roce 1918 a nese název Lidová rada. Tento zákonodárný orgán vzniká dohodou osmi politických stran a členů Latgalské zemské rady a čítá pouze čtyřicet členů. Postupem času však

12 počet jejích členů vzrost až na 1835. Zároveň platilo, že žádný z členů neměl garantovaný svůj post v tomto orgánu, jelikož vzájemná dohoda neurčovala přesné personální složení. Z toho důvodu dochází velmi často ke změnám v personálním složení Lidové rady (Latvijas republikas Saeima 2016). V roce 1920 již situace umožňuje konání voleb, a v dubnu tohoto roku tak proběhne první volba poslanců do Ústavodárného shromáždění. Mezi hlavní počiny tohoto orgánu patří schválení první ústavy Lotyšské republiky, tzv. Satversme, která tvoří základ politického systému až do roku 1934 (Tamtéž, Dejmek 2010:81). Nově schválená ústava v Lotyšsku zavádí parlamentní demokracii. V jejím čele je tedy prezident, který je volený parlamentem na dobu tří let, přičemž nemůže být zvolen na více než šest po sobě jdoucích let. Hlava státu disponuje řadou pravomocí, jako například jmenovat vládu, iniciovat zákony, či navrhnout rozpuštění parlamentu. Zákonodárná moc byla svěřena jednokomorovému stočlennému parlamentu, který byl volen na dobu tří let. Kromě toho, že má tento orgán právo jmenovat prezidenta, může jej za ústavou stanovených podmínek také odvolat. Další složku moci představuje vláda, složená z premiéra, kterého jmenuje prezident, a ministrů. Vláda je odpovědná parlamentu, čili pro své fungování potřebuje získat jeho důvěru. Parlament má zároveň vyjádřením nedůvěry premiérovi možnost odvolat celou vládu, anebo vyjádřením nedůvěry konkrétnímu ministrovi zajistit jeho nahrazení (Latvijas vestneses 2012). I přesto, že se jednalo o víceméně tradiční nastavení parlamentní demokracie, v případě Lotyšska tento systém nebyl dlouhodobě udržitelný. Problémem bylo zejména velké množství stran, jenž získávaly zastoupení v parlamentu. To bylo způsobeno z části charakterem Lotyšské společnosti, která byla značně heterogenní a své strany zde vytvářeli příslušníci ruské, německé, polské a židovské menšiny. Z části také vlivem volebního systému, který pluralismus politických stran podporoval a tím vytvářel významnou překážku tvorby akceschopných vlád (Rakovský 1999: 154-156). V konečné fázi proto došlo k znehybnění politické scény a postupně se zde vytvořil režim, v němž měly strany výsadní postavení. Tento politický stav společně se sílící hospodářskou krizí umožnil v roce 1934 zavedení autoritativního režimu Karlise Ulmanise (Tamtéž: 156-157). K další změně dochází v roce 1940, kdy je Lotyšsko obsazeno sovětskými vojsky, probíhají volby a posléze je na základě žádosti Lotyšska tato země zařazena mezi státy Sovětského svazu (Tamtéž: 159). Nedemokratický režim zde vydrží až do konce osmdesátých let, kdy i Lotyšsko využívá příležitosti rozpadu Sovětského svazu k osamostatnění6.

5 Přesný počet členů parlamentu není přesně znám, jelikož různé zdroje udávají různá čísla. 6 Ze sféry sovětského vlivu se Lotyšsko krátce dostává mezi lety 1941 a 1944/1945, kdy tento stát obsadila německá vojska (Dejmek 2010: 103-108). 13

Datovat, kdy přesně vznikla samostatná Lotyšská republika je relativně složité, jelikož její založení představovalo dlouhodobější proces. Lze nalézt prameny, které tvrdí, že samostatný stát byl založen roku 1990, kdy proběhly první svobodné volby, a byla uznána ústava z roku 1922. Jiné prameny naopak kvůli sporům se Sovětským svazem datují její založení až na 21. srpna 1991 (Rakovský 1999: 162-163). Ať tak či onak, v okamžiku vzniku státu lze nalézt velmi významné podobnosti mezi tímto nově vznikajícím státem a jeho meziválečnou verzí. Jednu z mála významných výjimek z tohoto tvrzení však představuje postupná změna složení společnosti. Místo stran různých menšin tak vznikají jen strany opírající se o ruskou menšinu a začíná dominovat socioekonomická štěpící linie (Šedo 2000, Hloušek 2005:580). Podobnosti lze naopak nalézt ve vzniku obou republik, jenž byl dán rozpadem impéria, v prvním případě carského, později sovětského. S tím souvisí také ekonomické podobnosti, kdy se v obou situacích bylo třeba vypořádat s kolapsem ruských trhů a zdrojů, a nalézt vhodnou reakci. V neposlední řadě, existují také návaznosti politické, které naznačuje znovupřijetí meziválečné ústavy, která je i dnes, po několika revizích značně podobná své předloze (Purs 2011). Znovu přijatá ústava tak obdobně jako ta meziválečná deklaruje Lotyšsko jako svrchovaný stát, představující parlamentní demokracii. Zákonodárná moc je opět svěřena do rukou stočlenného parlamentu, který je však od roku 1997 volen na čtyřleté funkční období. Další podstatnou změnou je možnost voličů iniciovat referendum o odvolání parlamentu. V čele republiky stojí opět prezident, jehož funkční období je v roce 1997 také prodlouženo ze tří let na čtyři (Likumi 2016a). Ostatní jeho pravomoci zůstávají zachovány, stejně tak jako pravomoci vlády. Pravděpodobně nejvýraznější revizí zůstává připojení katalogu základních práv a svobod, který od roku 1998 tvoří součást ústavy (Rakovský 1999: 169).

3.2 Volební systém Lotyšska Prvním voleným legislativním orgánem samostatného Lotyšského státu bylo Ústavodárné shromáždění čítající 150 členů. Již po dvou letech však byl tento orgán nahrazen menším parlamentem, který je dodnes označován jako Saeima a čítal pouze sto poslanců (Latvijas republikas Saeima 2016). I přesto, že se velikostí oba parlamenty lišily, nastavení volebního systému bylo velmi podobné. Mezi lety 1920, až 1934 tedy platilo, že právo volit a být zvolen bylo přiznáno všem občanům, kteří dosáhli věku jednadvaceti let, včetně žen (Latvijas Vestneses 2012). Zároveň chtěl-li někdo kandidovat, členství ve straně nebylo

14 nutností, jelikož kandidátní listiny byly předkládány i jednotlivci. V obou případech se také využíval poměrný listinný volební systém (Nohlen a Stöver 2010: 1105). Volby tedy probíhaly v pěti volebních obvodech: Riga, Widseme, Kurseme, Semgale a Latgale (Nebruks 2010). Velikost jednotlivých obvodů nebyla pevně stanovena a odvíjela se od počtu voličů v jednotlivých obvodech. Díky tomu se můžeme setkat s rozdílnou velikostí téhož obvodu v různých volbách (Latvijas Vestneses 2012). Volební klauzule, která stěžuje vstup zejména malým stranám, stanovena nebyla, zejména kvůli značně heterogennímu charakteru společnosti, čítajícímu hned několik menšin (Nohlen a Stöver 2010: 1111). K přepočtu hlasu na mandáty byl s největší pravděpodobností využíván Sainte- Laguëoův dělitel. Ona nejistota jeho využití plyne z faktu, že značné množství primárních zdrojů neuvádí, jak přesně probíhal proces přepočtu hlasů na mandáty, popřípadě ji nelze dohledat v jiném než lotyšském jazyce, který od té doby prošel jistým vývojem a není možné jej přesně vyložit. K tomu, že se i dříve využíval k přepočtu hlasů na mandáty Sainte- Laguëoův dělitel, nás přivádí zejména odborný článek, jehož autory jsou Hardman a Renwick, kteří tvrdí, že Sainte-Laguëoův dělitel se zde využíval již ve dvacátých letech (Hardman a Renwick 2011: 6). Obdobný závěr lze vyvodit také z krátké stati, v níž se lotyšskému volebnímu systému věnuje Chytilek (2005: 631). I přestože nelze s jistotou potvrdit využití právě tohoto dělitele, vzhledem k metodám, jenž budou nadále využity k výzkumu, by se nemělo jednat o významný nedostatek práce. Jsou-li však výše zmíněná tvrzení pravdivá, byla procedura přidělování mandátů založena obdobně jako u ostatních dělitelů na zjištění podílů výsledků jednotlivých stran a řady čísel, která v tomto případě začíná jedničkou a dále postupuje po lichých číslech, tedy 1,3,5, a tak dále. Tento dělitel má díky svému nastavení tendence favorizovat malé a středně velké strany na úkor velkých (Lebeda 2001: 436). Zatímco ve výše zmíněných aspektech zůstal volební systém v meziválečném Lotyšsku stejný, charakter kandidátní listiny a poplatky za ně, stejně tak jako využití korektivních mandátů se měnilo. Zatímco v roce 1920 byla ve volbách využita vázaná kandidátní listina, v roce 1922 a v dalších volbách je nahrazena volnou kandidátní listinou. Nově tak voliči mohli vyškrtávat nehodící se kandidáty a nahrazovat je jmény kandidátů z jiných kandidátních listin. Zároveň byl v roce 1928 zaveden poplatek za kandidátní listinu ve výši 1000 latů, který však byl navrácen, získala-li strana alespoň jeden mandát. Díky tomuto opatření došlo alespoň k mírnému poklesu množství kandidujících subjektů. Poslední změnou, která byla využita pouze pro volby v roce 1922 a 1925 je využití tzv. korektivních mandátů. Jednalo se o tři

15 předem vyčleněné mandáty, jenž připadly kandidujícím subjektům s nejvíce hlasy na úrovni obvodu, jimž však nebyl přidělen žádný mandát (Nohlen a Stöver 2010: 1113). Po této periodě následuje období autoritativního režimu, války a nadvlády Sovětského svazu, díky čemuž se konaly první svobodné volby do Nejvyššího Sovětu, čítajícího 201 členů až v roce 1990. Pro tyto volby byl využit dvoukolový absolutně většinový systém, kdy pro vítězství v prvním kole bylo nutné získat alespoň 50% hlasů při účasti alespoň 50% procent voličů. Nedošlo-li k splnění těchto podmínek, konalo se druhé kolo. Díky tomu, že více jak 130 mandátů získali příznivci samostatnosti Lotyšska, došlo k obnovení ústavy, vyhlášení samostatnosti a obnovení Saeimy (Rose a Munro 2009: 158). Volby konané v roce 1992 a později využívaly velmi podobný volební systém, jako se užíval v roce 1931. Odlišnosti se týkaly v prvé řadě způsobu hlasování. Nově se pro volby využívají vázané kandidátní listiny a voliči mají možnost udělovat negativní a pozitivní hlasy. Kandidát následně získá takové množství hlasů, jaké je rovno počtu hlasů pro jeho kandidátní listinu, od něhož odečteme počet negativních a přičteme počet pozitivních hlasů. Dále se začíná uplatňovat čtyřprocentní volební klauzule, kterou kandidující strany musejí překonat, chtějí-li se zúčastnit procesu přerozdělování mandátů (Likumi 2016b, Chytilek 2009: 336). V dalších letech se mění zejména nastavení volebního práva, kdy od roku 1994 mohou volit občané Lotyšska již od osmnácti let (Likumi 2016b). A o pouhý rok později dochází opět k navýšení volební klauzule, tentokrát na 5% z celkového počtu získaných hlasů (Likumi 2016c). Také volební období bylo v roce 1997 prodlouženo ze tří na čtyři roky (Likumi 2016a).

Tabulka č. 1: Shrnutí změn volebního systému Rok Změny Změna 1922 Snížení počtu mandátů na 100 1922 Vázaná listina nahrazena volnou 1922 Vyčlenění 3 korektivních mandátů 1928 Zrušení třech korektivních mandátů 1928 Zavedení poplatku za kandidátní listinu 1992 Zavedení 4% klauzule 1992 Udělování pozitivních a negativních hlasů 1994 Hranice pro získání aktivního volebního práva snížena na 18 let 1995 Zvýšení klauzule na 5% 1997 Prodloužení volebního období na čtyři roky Zdroj: Latvijas republikas Saeima 2016, Nohlen a Stöver 2010: 1113, Likumi 2016a, Likumi 2016b, Likumi 2016c

4. Způsob analýzy vlivu volebního systému na stranický systém Lotyšska

Následující kapitola se bude věnovat popisu metodologie, jenž bude využita k posouzení vlivu volebního systému na stranický systém Lotyšska. Jednotlivé zkoumané aspekty jsou převzaty zejména z knihy Jakuba Šeda Volební systémy postkomunistických zemí. V určitých ohledech jsou však jeho postupy dále modifikovány, aby lépe vyhovovaly potřebám této práce.

4.1 Proporcionalita volebního systému Hovoříme-li o volebních systémech a jejich efektech, prakticky vždy je součástí diskuze také pojem proporcionalita. Míra proporcionality volebního systému má totiž významný vliv na podobu stranického systému. Konkrétně ovlivňuje počet stran ve stranickém spektru a jejich poměrnou velikost, dále také většiny ve vládě a částečně i vztah mezi parlamentem a vládou (Lebeda 2008: 29). I přesto, že proporcionalita je bezesporu důležitá, diskuzí o tom, co přesně je tímto pojmem míněno, je v politologii poskrovnu. Je tedy nutné si vždy ujasnit, co tímto pojmem myslíme, abychom při debatách a diskuzích přisuzovali tomuto pojmu stejný význam (Gallagher 1991: 33). V našem případě budeme jako proporční situaci vnímat stav, kdy strana získá stejný podíl mandátů, jako obdržela hlasů. Je však nutné upozornit na to, že takováto situace reálně není možná, jelikož dochází k transformaci několik desítek či stovek tisíc hlasů na desítky či maximálně stovky mandátů. Situace čistě proporčních nebo disproporčních volebních výsledků tedy není reálná a jedná se tak spíše o dva póly či ideály, k nimž se lze více či méně přiblížit (Lebeda 2008:30). Obdobně jako neexistuje jediná definice proporcionality, ideální a nestranný index, pomocí něhož by se dala měřit, taktéž nelze nalézt. Existuje mnoho variant a způsobů jak proporcionalitu měřit, nicméně každý z nich má své problematické body, zejména v návaznosti na to, na jaký volební systém je využíván (viz Lebeda 2008: 31-58). Pro účely naší práce jsme zvolili jeden z nejtradičnějších způsobu výpočtu proporcionality, tedy Loosemore-Hanbyho index. Tento index bývá velmi často označován jako tzv. index zkreslení a vypovídá o tom, do jaké míry se odlišuje distribuce hlasů a alokace mandátů. Jeho výsledná hodnota je dána absolutní hodnotou z rozdílu mezi procentuálními zisky hlasů a procentuálními zisky mandátů jednotlivých stran, které jsou následně sečteny a vyděleny dvěma (Loosemore a Hanby 1971: 469, Lebeda 2008: 32-33).

Přesný vzorec tedy vypadá takto: 1 퐷 = ∑ |푉푖 − 푆푖| 7 2 Obdobně jako jiné indexy, má i tento své výhody a nevýhody. Pro tuto práci byl zvolen z několika důvodů. Prvním z nich je jeho nenáročnost na vstupní data, jelikož strany, které nezískaly mandát, vstupují do výpočtu jako jediná kategorie, což je vzhledem ke stáří dat důležité. Další výhodou je jeho snadná interpretovatelnost. To je dáno jasnou hodnotou indexu, která se pohybuje v uzavřeném intervalu od nuly až po sto. Čím více se hodnota indexu blíží nule, tím více proporční jsou výsledky volebního systému a naopak čím více se blíží k hodnotě sto, tím více disproporční charakter má zkoumaný volební systém (Lebeda 2008: 33). V jeho prospěch vypovídá taktéž fakt, že se jedná o index, který odborníci využívají nejfrekventovaněji (Tamtéž: 59). Abychom si udělali o něco ucelenější obraz o tom, jaké efekty volební systém má a také abychom vyvážili nedostatky výše zmíněného indexu, využijeme v této práci také index deformace. Tento index se počítá pro každou stranu zvlášť jako podíl mandátů a hlasů získaných stranou. Umožňuje nám tak určit které strany volební systém nadrepezentuje a které naopak podreprezentuje. Jeho vzorec tedy vypadá takto: 푆푖(%) 퐼 = 푉푖 (%) Čím více je výsledná hodnota větší než jedna, tím více je daná strana nadreprezentována. Naopak čím více se blíží nule, tím výraznější je podreprezentace určité strany (Kubát 1998: 234). Jelikož pro politické strany a skupiny, jimž nebyly přiděleny mandáty, je výsledek nula, hodnoty indexu budou vypočítány pouze pro kandidující subjekty, jenž získaly mandát (Šedo 2007: 96). Hodnoty, s nimiž se budou oba indexy pracovat, budou zaokrouhlovány na dvě desetinná čísla. Toto nastavení by mělo zaručovat jak dohledatelnost dat, tak jejich značnou přesnost. Na závěr kapitoly je nutné upozornit na omezení, jenž bylo nutné přijat kvůli nepřesnostem v oficiálních volebních výsledcích. Ty totiž neuvádí, zda kandidující subjekt je registrovanou politickou stranou, či zda se jedná o kandidátní listinu podanou individuálně. Z toho důvodu budou oba výpočty pracovat s odevzdanými hlasy a získanými mandáty nikoliv pro strany ale pro kandidující subjekty.

7 Kde V představuje procento hlasů strany i a S procento mandátů strany i. 18

4.2 Zastoupení ve sněmovně Při výzkumu vlivu volebních systémů na stranické systémy představuje jeden z velmi důležitých ukazatelů také fakt, kolika stranám dovoluje tento volební systém usednout ve voleném shromáždění. Zajímat nás tedy bude velikost stranického systému, čili počet politických stran a uskupení, jenž získaly zastoupení ve sněmovně. Z obdobných důvodů jako v předchozí kapitole budeme pracovat nejen s politickými stranami jako takovými, ale i s kandidujícími subjekty, jenž získaly parlamentní zastoupení. Kromě toho bude tímto způsobem také vyřešen problém týkající se koalic, kdy každá z nich bude považována za jeden kandidující subjekt či stranu8. Abychom získali ucelenou představu o podobě stranického systému v průběhu let, budeme sledovat dva ukazatele. Prvním z nich bude tzv. Laakso-Taageperův index efektivního 2 počtu parlamentních stran. K jeho zjištění postupujeme podle následujícího vzorce: N= 1/∑si , kde proměnná „s“ představuje procentuální podíl mandátů konkrétní strany i. Díky tomu zjistíme, kolik potenciálně stejně velkých politických stran a uskupení by mělo stejný vliv na frakcionalizaci volebního systému (Laakso a Taagepera 1979: 3-4)9. Znamená to tedy, že pokud získají všechny strany stejné procento mandátů, počet stran zastoupených parlamentu bude roven efektivnímu počtu stran (Novák 1997: 130). S tímto ukazatelem je však spojena i problematická situace, kdy různé stranické konfigurace produkují stejnou hodnotu indexu. K zmírnění tohoto jevu využijeme podle vzoru Jakuba Šeda další ukazatel, a to počet kandidujících subjektů, jenž byly reálně zvoleny do Saeimy (Šedo 2007: 107). Celkově bychom tedy měli získat poměrně ucelený obraz o tom, zda dochází k určitým výkyvům ve sledovaném období, či zda zůstává počet stran ve voleném shromáždění stabilní.

4.3 Stabilita vlád Vzhledem k tomu, že volební systém determinuje, kteří aktéři a v jaké míře získají ve voleném orgánu zastoupení, determinuje tak zčásti i množství aktérů, jichž je potřeba k získání většiny ve voleném orgánu a tedy i délku trvání a stabilitu vlád. Lze tedy říci, že vládní stabilita je taktéž do jisté míry vázána na volební systém10. Vědci zabývající se vlivem volebních

8 Jak upozorňuje ve své práci Jakub Šedo je toto rozhodnutí logicky odůvodnitelné, jelikož počítání koalic jako více stran by navýšilo výsledek, přičemž logika stranické soutěže by zůstala nezměněná (Šedo 2007: 103-106). 9 Získají-li tedy všechny strany stejné procento mandátů, počet parlamentních stran bude roven efektivnímu počtu stran (Novák 1997: 130). 10 Jak však uvádějí Reynolds a Reilly složení vlády a její stabilita není závislá pouze na volebním systému, ale determinuje ji také například povaha společnosti či struktura stranického systému (2005: 11). 19 systémů na vytváření vlád zároveň docházejí ke dvěma důležitým závěrům. První z nich poukazuje na fakt, že při využití poměrných volebních systémů je vytváření koaličních vlád pravděpodobnější, než u většinových volebních systémů (Reynolds a Reilly 2005: 11). Další pak zdůrazňuje, že délka trvání jednobarevných vlád je zpravidla větší než u vlád koaličních (Müller a Strøm 2003: 585). Vzhledem k tomu, že Lotyšská republika využívá poměrný volební systém, lze předpokládat, že se zde budou tvořit spíše koaliční vlády, jejichž délka trvání bude relativně krátká. Za účelem zhodnocení stability vlád nás bude zajímat zejména délka trvání jednotlivých vládních kabinetů. Délka trvání bude udána ve dnech a počítána bude ode dne oficiálního jmenování vlády až do dne oficiálního ukončení její činnosti. Srovnáním doby trvání jednotlivých kabinetů s průměrnou dobou jejich trvání budeme moci vysledovat období vládní stability a také nestability.

4.4 Stabilita systému politických stran Další ze směrů, jímž se ubírá výzkum vztahu volebního stranického systému, se zaměřuje také na stabilitu nebo naopak nestabilitu stranického systému (Chytilek et al. 2009: 89). Jak upozorňuje Jakub Šedo, volební systém je svým nastavením schopen posilovat, či naopak oslabovat pozice jistých stran, stejně tak jako usnadnit či ztížit možnost prosazení nových politických stran a tedy ovlivňovat i stabilitu stranického systému. Je nutné podotknout, že se nejedná zdaleka o jediný aspekt, který ovlivňuje stabilitu systému politických stran, nicméně i přesto je jeho vliv velmi významný a proto tuto oblast výzkumu nelze opomenout (Šedo 2011: 10). Pro účely naší práce využijeme koncept tzv. stranického nahrazení, jenž byl vytvořen Sarah Birchovou pro výzkum stability systému politických stran v postkomunistických zemích11(Tamtéž: 15-18). Tento nástroj ovšem není primárně určen pro výzkum stability na parlamentní úrovni. Jak však dokazuje ve své práci Jakub Šedo, po určité modifikaci jej lze využít také k tomuto účelu a proto si jej i my dovolujeme použít k výzkumu stability na parlamentní úrovni (viz Šedo 2011). Samotný výpočet stranického nahrazení bude vycházet z definice Sarah Birch, která stranickým nahrazení rozumí míru průniku nových politických stran a uskupení do stranického

11 Důvodem vytvoření stranického nahrazení je necitlivost klasického výpočtu volatility v postkomunistických zemích, který nezohledňoval, zda dochází k přesunu hlasů z důvodu změn na straně nabídky či poptávky (Šedo 2011:17). 20 systému. Stranickým nahrazením rozumíme procenta hlasů, jenž získaly politické strany účastnící se voleb t+1, nikoliv však voleb t. Výpočet tedy může dosahovat hodnoty 0 až 100, přičemž hodnoty nula dosáhne v případě, že parlamentní zastoupení nezískala žádná nová strana a hodnoty 100 jestliže parlamentní zastoupení získaly pouze nové strany (Birch 2003: 123). Pro účely této práce bude každý kandidující subjekt považován za jeden, bez ohledu na to, kolik stran a politických uskupení je jeho součástí. Označení nový kandidující subjekt bude vždy náležet pouze takovému, jenž poprvé získá parlamentní zastoupení. Dojde-li k přejmenování či odtržení určité parlamentní politické strany či uskupení, bude navazující kandidující subjekt považován za stávající12. Obdobná situace nastane i v okamžiku, kdy naopak dojde ke spojení parlamentních politických stran a uskupení, která původně kandidovala samostatně. Na základě výše zmíněné metody bychom měli zjistit, kolik nových politických stran a uskupení se dokázalo ve volbách prosadit, a také graficky znázornit a popsat vývoj stranického spektra, a to zejména z pohledu stálosti a proměnlivosti politických aktérů. Zároveň je nutné upozornit na fakt, že informace týkající se změn ve stranickém spektru meziválečného Lotyšska se podařilo nalézt pouze v jednom zdroji, čili se v ní mohou objevit určité nepřesnosti. V návaznosti na množství dostupných informací jsou také politické strany a uskupení zařazovány pouze do kategorií nové a stálé, namísto čtyř kategorií, které využívá Jakub Šedo. I přesto se však domnívám, že nám výše popsané nástroje pomohou lépe pochopit stabilitu a proměnlivost lotyšského stranického systému.

4.5 Klasifikace stranického systému K vytvoření uceleného obrazu o tom, jak volební systém ovlivňuje stranický systém, nás bude zajímat také vývoj podoby stranického systému, k čemuž využijeme Sartoriho typologii stranických systémů. Základem tohoto členění jsou dvě kategorie a to formát a typ stranického systému. Formátem rozumíme počet relevantních stran v daném systému. Jako takové lze označit všechny politické aktéry, kteří disponují tzv. koaličním či vyděračským potenciálem. Jedná se tedy o aktéry, jenž byli součástí vládní koalice, či jí v určité době poskytly podporu, anebo se jedná o strany, které se ve vládě nevyskytují, ale svým působením jsou schopny změnit směr stranické soutěže (Sartori 2005: 128). Kromě formátu stranického systému rozlišuje Sartori i typ stranického systému, který je spojen s mechanismem jeho

12 Výjimku budou tvořit strany, u nichž budou dostupné zdroje hovořit o jasné změně ideologie. 21 fungování, jenž vychází z ideologické vzdálenosti aktérů (Kopeček 2005: 42). Na základě těchto ukazatelů Sartori rozlišuje celkem čtyři typy soutěživých stranických systémů a to systém predominantní strany, bipartismus, umírněný pluralismus a polarizovaný pluralismus. První případ nastane v situaci, kdy většinu v soutěživých volbách pravidelně získává jedna strana, která vládne sama. Označujeme-li jistý systém jako bipartismus, existují zde již dva aktéři, z nichž každý má možnost získat absolutní většinu, o niž soupeří (Sartori 2005: 132- 133). Umírněný pluralismus bývá naopak propojen s formátem omezeného pluralismu, v němž se vyskytuje zpravidla tři až pět stran. Systém se tak velmi podobá bipartismu, pouze místo alternace stran probíhá alternace koalic. Dále platí, že žádná z relevantních stran nesmí být antisystémová a ideologická vzdálenost mezi nimi musí být malá. Naopak typ polarizovaného pluralismu je spojen s formátem extrémního pluralismu, který čítá šest a více stran. Zároveň se zde vyskytují relevantní antisystémové strany a to na obou stranách spektra. Charakteristické je taktéž obsazení středové pozice několika stranami, díky čemuž se systém stává spíše tripolárním. Zároveň je pro něj typická nemožnost vládní alternace a existence nezodpovědné opozice (Kopeček 2005:45-47). Jak však upozorňuje Kopeček, všechny tyto typy a jejich spojení s určitými formáty představují otevřené kategorie, k nimž se skutečnost více či méně přibližuje (Tamtéž: 48). Naším cílem tedy bude popsat, jak stranický systém v Lotyšsku vypadá a jak funguje, a následně se pokusit zhodnotit se kterým z těchto ideálních typů má nejvíce společných charakteristik.

5. Analýza vlivu volebního systému na stranický systém Lotyšska

5.1 Proporcionalita Jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, nastavení volebního systému Lotyšska bylo relativně konstantní. Poměrně výraznou změnou, s níž bychom však při posuzování proporcionality volebních výsledků měli počítat, je zavedení volební klauzule pro volby v roce 1993 a její navýšení pro volby následující. Díky tomu relativně značné množství hlasů připadne stranám bez mandátu, čímž by měla míra proporcionality klesat. Prohlédneme-li si výsledky dostupné v tabulce v závěru této podkapitoly, zjistíme, že vybraný index v průměru dosahuje hodnoty 8,78, medián se přitom drží na hodnotě 9,48. Obě hodnoty se tedy pohybují pod číslem 10,95, která představuje podle výzkumu Tomáše Lebedy průměrnou hodnotu indexu (Lebeda 2008: 33)13. Lze se však domnívat, že ve skutečnosti je systém ještě proporčnější, než index deklaruje. Důvod lze nalézt v samotném způsobu výpočtu indexu, který nezohledňuje počet subjektů vstupujících do výpočtu. Mnohem menší disproporcionalita u více subjektů je poté hodnocena jako větší disproporcionalita u menšího množství subjektů. Vzhledem k tomu, kolik politických stran a uskupení se vyskytuje v lotyšském stranickém systému, je nutné počítat s tímto zkreslením a přičíst volebnímu systému větší míru proporcionality, než index deklaruje. Co se týká srovnání hodnot indexu v průběhu let, lze si všimnout, že index vykazuje nejvyšších hodnot po volbách mezi lety 1993 a 2006. Příčinou tohoto jevu je kombinace dvou faktorů. V prvé řadě v těchto volbách kandidovalo značné množství subjektů14, což mělo jednoznačně vliv na zvýšení hodnoty indexu. Mezi lety 2006 a 2010 lze vidět snížení množství kandidujících subjektů z 20 na 14. Druhý faktor představuje množství hlasů, jenž byly odevzdány subjektům, které nezískaly parlamentní zastoupení. Ty získávaly v období 1993 až 2006 dohromady v průměru téměř 120 000 hlasů15. Velké množství propadlých hlasů bývá často způsobeno také neznalostí volebního systému ze strany voličů, kteří v tomto konkrétním případě při hlasování nebrali v potaz vliv volební klauzule. V dalších volbách lze však sledovat postupné snižování hodnot indexu, spojené jednak s poklesem množství stran, ale i s poklesem propadlých hlasů.

13 Tento výzkum je založený na metodě Monte Carlo a nevychází tedy z reálných volebních výsledků. 14 Ve volbách v roce 1993 jich bylo 23, v následujících dokonce 27. 15 V průměru tedy okolo 12,15% z platných hlasů. 23

Tabulka č. 2: Vývoj hodnot Loosemore-Hanbyho indexu Rok 1920 1922 1925 1928 1931 1993 1995 1998 2002 2006 2010 2011 2014

Index 4,33 5,47 8,10 9,48 9,70 10,68 12,64 11,39 15,81 10,88 5,72 5,04 4,85

Zdroj: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, vlastní výpočty

Graf č. 1:

Vývoj hodnot Loosemore-Hanbyho indexu 18,00

16,00

14,00

12,00

10,00

8,00

6,00

4,00

2,00

0,00 1920 1922 1925 1928 1931 1993 1995 1998 2002 2006 2010 2011 2014

Loosemore-Hanby index

Zdroj: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, vlastní výpočty

Kromě výše popsaného Loosemore-Hanbyho indexu, byl k zhodnocení proporcionality využit také tzv. Index deformace. Jeho průměrná hodnota v námi sledovaném období pohybuje mezi 0,96 a 1,2, což představuje poměrně proporční výsledky s mírným sklonem k nadreprezentaci kandidujících subjektů, jenž získaly zastoupení v parlamentu. Nejvíce nadreprezentovanou stranou, s hodnotou indexu 3,29 se stala v roce 1922 židovská sociálně demokratická strana "Bunds". Naopak nejvíce podreprezentovaným kandujícím subjektem se ve volbách v roce 1920 stala strana Ceire Cion, v jejímž případě index dosáhl hodnoty pouze 0,57. V obou případech se zároveň jedná o strany s malým ziskem mandátů, což naznačuje disproporční výsledky volebního systému ve vztahu malým politickým stranám. Je však nutné upozornit na to, že index obecně vykazuje tendence reagovat výrazněji na podreprezentaci či nadreprezentaci menších stran (Šedo 2006: 69-71). Naopak větší strany, které získaly více než šest mandátů, jsou reprezentovány relativně proporčně s odchylkou od dokonalé proporcionality zpravidla o 0,2 níže, či výše. Problémy s výraznější disproporcionalitou

24 nastávají zejména u kandidujících subjektů z meziválečného období, které získaly méně než šest mandátů. Příčinu této disproporcionality bychom mohli najít zejména v rozdílné velikosti volebních obvodů, která znamená také rozdílnou hodnotu přirozeného prahu. Mohou se tedy objevovat případy, kdy strana s menším množstvím hlasů v jednom obvodě získá mandát, zatímco druhá s větším množstvím hlasů ovšem v jiném obvodě jej nezíská16. Může se také stát, že subjekt s celkově větším množstvím hlasů získá méně mandátů, než ten s nižším počtem hlasů. Zde se projevuje vliv rozmístění volební podpory, kdy je bezesporu výhodnější koncentrovat volební podporu ve velkých volebních obvodech17. Domnívám se, že jak Loosemore Hanbyho index, tak index deformace prokazují, že lotyšský volební systém je relativně poměrný, a to zejména ve vztahu k větším stranám a politickým uskupením. Lze však nalézt také případy, kdy je jeho poměrnost výrazně narušena a to zejména v důsledku rozdělení země na různě velké volební obvody, nevhodným rozložením volební podpory kandidujících subjektů a neznalostí volebního systému ze strany voličů.

Tabulka č. 3: Vývoj hodnot indexu deformace

Rok 1920 1922 1925 1928 1931 1993 1995 Minimum 0,57 0,63 0,72 0,63 0,64 1,05 0,89 Maximum 1,86 3,29 1,74 2,07 2 1,21 1,26 Průměr 0,96 1,17 1,09 1,17 1,14 1,13 1,13 Rok 1998 2002 2006 2010 2011 2014 Minimum 1,09 1,05 0,99 1,02 1 1,01 Maximum 1,16 1,31 1,17 1,09 1,08 1,19 Průměr 1,12 1,2 1,11 1,05 1,05 1,06 Zdroj: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, vlastní výpočty

16 Například ve volbách roku 1928 získala strana Ceire Cion (CC) ve volebním obvodě Latgale 1 mandát za 3485 hlasů, zatímco kandidující subjekt Unie křesťanů a pracujících lidí (KDLS) ve volebním obvodě Kurzeme získal 3530 hlasů a 0 mandátů (Skujenieks 1929: 18-19). 17 Tento jev lze opět doložit volebními výsledky z roku 1928, kdy strana CC se ziskem 5733 získala 1 mandát, zatímco Kandidátní listina Sjednocených Občanů (APSS) obdržela 6309 hlasů ale 0 mandátů (Skujenieks 1929: 18-19). 25

5.2 Zastoupení ve sněmovně Jak bylo řečeno v metodologické části, k výzkumu množství politických stran a uskupení, jenž získaly zastoupení ve sněmovně, budeme využívat jednak index efektivního počtu parlamentních stran, ale i jejich absolutní počet. Index efektivního počtu stran v námi zkoumané periodě dosáhl nejvyšší hodnoty 10,85, a to v roce 1931. Jedná se o hodnotu, která se relativně významně vymyká od evropského průměru a blíží se nejvyšší hodnotě indexu: 13,9, která byla zjištěna v polských volbách v roce 1991 (Kubát 1998: 236). Růst k této hodnotě byl postupný, a to již od prvních voleb v roce 1920, od kdy vzrůstal jak efektivní tak absolutní počet kandidujících subjektů. Pouze v případě voleb v roce 1931 nám absolutní hodnoty poskytují korekci efektivního počtu stran, jelikož množství politických stran a uskupení v parlamentu zůstává totožné jako ve volbách v roce 1928, ale hodnoty indexu nadále rostou. Tendence po roce 1993 jsou veskrze opačné a projevují se zpravidla klesáním efektivního i absolutního počtu politických stran a uskupení až na hodnotu 3,93, jíž bylo dosaženo v roce 2010. Tento klesající trend byl opět následován veskrze klesajícím absolutním počtem kandidujících subjektů, a postupným sbližováním hodnot absolutního a efektivního počtu stran. Zatímco v meziválečném období platilo, že stran je alespoň dvakrát, po většinou třikrát tolik, než kolik udává index, od voleb v roce 1995 se tyto údaje liší maximálně o dvě strany18. Volební systém tedy v průměru dovolil získat parlamentní zastoupení třinácti stranám, index se v průměru pohyboval okolo hodnoty šest. Celkově se tedy jedná o relativně benevolentní systém, který dovoluje existenci poměrně vysokému počtu politických stran a uskupení. Zároveň je nutné upozornit na velké rozdíly mezi volbami v roce 1931 a 1993, kdy se v druhém případě do parlamentu dostalo o čtrnáct stran méně, v důsledku zavedení volební klauzule. Obdobně také hodnota indexu efektivního počtu stran poklesla, a to téměř na polovinu. Srovnáme-li však tyto hodnoty s průměrnou hodnotou indexu v západoevropských zemích, která činila 3,6, lze konstatovat, že i po zavedení klauzule v 90. letech umožňuje lotyšský volební systém získat zastoupení v parlamentu nadprůměrnému množství politických stran a uskupení (Tamtéž: 236).

18 Výjimku tvoří volby v roce 1920, kdy je absolutní počet parlamentních stran a uskupení asi sedmkrát větší než udává index. 26

Tabulka č. 4: Efektivní a absolutní počet parlamentních politických stran a uskupení Reálný počet kandidujících Efektivní počet kandidujících Rok subjektů v Saeimě subjektů v Saeimě 1920 16 5,04 1922 20 7,03 1925 25 6,98 1928 27 9,28 1931 27 10,85 1993 8 5,05 1995 9 7,59 1998 6 5,49 2002 6 5,02 2006 7 6 2010 5 3,93 2011 5 4,52 2014 6 5,13 Zdroj: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, vlastní výpočty

Graf č. 2:

Vývoj absolutního a efektivního počtu parlamentních politických stran a uskupení 30

0 1920 1922 1925 1928 1931 1993 1995 1998 2002 2006 2010 2011 2014

Absolutní počet kandidátních subjektů v parlamentu Efektivní počet kandidátních subjektů v parlamentu

5.3 Stabilita vlád Prohlédneme-li podrobně výsledky parlamentních voleb ve zkoumaném období, je nutné konstatovat, že tvorba koaličních vlád představuje tradiční součást lotyšského parlamentarismu, jelikož žádný z kandidujících subjektů nikdy nezískal víc jak 38% mandátů (Centrālā vēlēšanu komisija 2016). Chtěl-li tedy sestavit vládu, byl nucen spolupracovat s dalšími politickými aktéry, aby si zajistil většinu nutnou k vládnutí. Tímto je tedy v případě Lotyšska potvrzena platnost prvního ze závěrů, tedy že poměrný volební systém vede spíše k tvorbě koaličních vlád. Dále se již budeme soustředit na samotnou délku trvání vlád. Zajímat nás bude zejména minimální, maximální a průměrná doba vládnutí, dále také ideální délka vládnutí a v neposlední řadě množství vlád. To vše nám pomůže potvrdit či vyvrátit premisu spojující koaliční vlády s větší náchylností k nestabilitě. Kabinet ministrů, který vydržel u moci nejdéle, byl jmenován v květnu 2000 a u moci se udržel až do listopadu roku 2002. V jeho čele byl Andris Bērziņš. Naopak nejkratší vláda, jejímž předsedou byl Kārlis Ulmanis trvala pouhých 60 dní, konkrétně od března 1934 do května téhož roku. Je však nutné poznamenat, že tato vláda byla ukončena z důvodu zavedení autoritativní formy vládnutí, kdy byly Ulmanisem omezeny pravomoci parlamentu, a přislíbeno zavedení nové ústavy a voleb, k čemuž však nikdy nedošlo (Nohlen a Stöver 2010: 1148). Průměrná délka trvání vlád v meziválečném období činila 339 dnů, zatímco od roku 1993 až do roku 2016, se zvýšila o 120 dnů. Celkový průměr je tedy 404 dnů, což je relativně málo vzhledem k tomu, že délka volebního období byla zvýšena z 1095 na 1460 dnů19. Dokonce ani nejdéle vládnoucí kabinet, v jehož čele byl Andris Bērziņš, se u moci neudržel po celou délku volebního období. Zatímco z 13 celkově posuzovaných voleb by mělo v ideálním případě vzniknout 13 vlád, vzniklo jich místo toho celých 33. Z toho pouze 18 vlád přesáhlo průměrnou délku vládnutí a celých 15 zůstává pod touto hranicí. Domnívám se tedy, Lotyšská republika potvrzuje i druhou premisu, která přisuzuje koaličním vládám relativně krátkou dobu trvání a větší náchylnost k nestabilitě.

19 Mezi lety 1920-1934 bylo volební období tříleté, zatímco od voleb 1993 došlo k jeho prodloužení na čtyři roky. 28

Tabulka č. 5: Délka vlád Rok 192020 1921* 1/1923 6/1923 1/1924 12/1924 Délka vlády 372 587 152 213 327 370 Rok 1925 5/1926 12/1926 1/1928 Délka vlády 134 226 401 312 Rok 12/1928 3/1931 Délka vlády 846 254 Rok 12/1931 1933 1934 Délka vlády 44 358 60 Rok 1993 1994 Délka vlády 412 458 Rok 1995 2/1997 8/1997 Délka vlády 420 175 476 Rok 1998 1999 2000 Délka vlády 232 294 916 Rok 2002 3/2004 12/2004 Délka vlády 488 268 705 Rok 2006 2007 2009 Délka vlády 439 448 601 Rok 2010 2011 1/2014 Délka vlády 355 825 286 Rok 11/2014 Délka vlády 464 Zdroj: Latvijas Republikas Ministru kabinets 2014, vlastní výpočty

20 Červeným písmem jsou označeny roky, v nichž proběhly parlamentní volby. Rudá hvězdička pak symbolizuje konání voleb v roce 1922, kdy nadále vládl stávající kabinet. 29

5.4 Stabilita systému politických stran Následující část bude vycházet jak z grafického znázornění vývoje politických stran, které je k dispozici v příloze, tak z tabulky č. 6 a i z dalších zdrojů věnujících pozornost stranickému systému Lotyšska. Její obsah by měl v prvé řadě podat informace o vývoji stranického systému stejně tak jako o trendech, jenž v něm lze nalézt. Stranický systém v tomto období byl značně fragmentovaný a úspěchy nových stran ve volbách byly naprosto běžným jevem, zejména díky neexistenci uzavírací klauzule. Až roku 1934 si zachovalo trvalé parlamentní zastoupení pouze pět kandidujících subjektů, přičemž pravidelně se jich do parlamentu dostávalo více než dvacet. Jednou z trvale zastoupených stran, která zároveň získala ve všech volbách nejvíce hlasů je, Lotyšská sociálnědemokratická dělnická strana (LSDSP). I přesto, že si tradičně připisovala prvenství v meziválečných volbách, její akceschopnost byla kvůli rozkolu na umírněné a marxistické křídlo relativně nízká. Z hlediska vládnutí se tedy stává důležitější druhá nejsilnější strana, tedy tzv. Zemědělský svaz (ZS), jenž získal taktéž ve všech pěti volbách parlamentní zastoupení. Tyto strany zároveň představovaly vůči sobě jakési alternativy, jelikož bylo nepsaným pravidlem, že součástí vlády byla pouze jedna z nich, druhá naopak tvořila opozici (Hloušek 2005: 575, Plakans 1995: 129). Obě ze dvou výše zmíněných stran také představovaly hlavy dvou proudů, a to konkrétně proudu socialistického a agrárního či pravicového21. Další stranou se stabilním zastoupením je Demokratický střed (DC), jenž je hlavním představitelem centristických formací. Poslední dvě strany jsou součástí čtvrtého proudu stran, který tvořily uskupení reprezentující národnostní menšiny. Konkrétně se jedná o Německou stranu (VP) a Židovský blok (EB), který se postupně přejmenoval na Židovský národní blok (ENB), a nakonec z něj vzniklo politické uskupení s názvem Misrachi (Plakans 1995: 129-130, Nohlen a Stöver 2010: 1104-1105). Prakticky v každém z proudů lze vysledovat určitou politickou formaci, která si byla schopná uchovat parlamentní zastoupení, což představuje určitý stabilní prvek stranického systému. Na druhou stranu ze schémat lze také vysledovat, že nové subjekty získávaly zpravidla 13 až 25 procent hlasů, a jejich počet se pohyboval mezi 9 až 12. Proto i přesto, že zde lze nalézt několik politických stran a uskupení, které si dokázaly udržet parlamentní zastoupení po celé meziválečné období, nelze tento stranický systém považovat za stabilní. Otázkou však zůstává, jakým způsobem by vývoj pokračoval v případě, že by nedošlo k nastolení autoritativního režimu, jelikož situace po posledních volbách naznačuje relativně výrazný pokles schopnosti nových politických stran a uskupení získat parlamentní zastoupení.

21 V některých případech bývají využito dělení do pěti skupin. 30

Od roku 1934 byl v Lotyšsku nastolen autoritativní režim, na něhož v roce 1940 navázala sovětská okupace, během níž došlo k vytvoření vlády jedné strany, jíž byla Komunistická strana Lotyšska. První soutěživé volby po vyhlášení samostatnosti se konaly v roce 1993, nicméně základy demokratického stranického systému lze nalézt již ve volbách v roce 1990, kdy získala dvě třetiny křesel v Nevyšším sovětu Lotyšska Lotyšská lidová fronta a Lotyšské národní hnutí za nezávislost (Hloušek 2005: 577). Obdobně jako i v dalších postkomunistických zemích i Lotyšsko se snažilo o obnovení meziválečných stran, konkrétně LSDSP, Křesťanskodemokratické unie a Lotyšského zemědělského svazu (LZS) navazujícího na ZS. Trvalé parlamentní zastoupení si však zajistil pouze LZS, který v průběhu let prošel několika transformacemi a od roku 2002 kandiduje společně s Lotyšskou stranou zelených jako Svaz zelených a zemědělců (ZZS) (Latvijas zala partija 2016, Hricová 2004: 142,147). Kromě LZS si stálé parlamentní zastoupení uchovaly pouze dvě další strany, a to politické uskupení Unie za vlast a za svobodu (TB) a také Lotyšská národní konzervativní strana (LNNK), které se v roce 1997 sloučily a nadále působily jako jedna politická strana až do roku 2010, kdy vytvořily společnou stranu s politickým uskupením Vše pro Lotyšsko (VL-TB/LNNK) (Nacionālā apvienība 2013-2016a, Nacionālā apvienība 2013-2016b). Co se týká ostatních členů stranického systému, tak má mnohem proměnlivější charakter. První volby v roce 1993 vyhrává s více než třetinou získaných mandátů politické uskupení Lotyšská cesta (LC), jenž čítala mnoho populárních osobností. Její popularita však postupem času klesala a z toho důvodu po volbách v roce 1998 ztrácí zastoupení v parlamentu. Parlamentní zastoupení v té době získává také Strana jednoty lidu (TSP), levicová formace prosazující zájmy rusky mluvících voličů. Na rozdíl od LC však podpora TSP neklesá, ale střídavě kolísá. I přesto, že strana prošla transformací, a v roce 1993 nakonec vytvořila společně s Lotyšskou socialistickou stranou (LSP) ostatními ruskými stranami sdružení Za lidská práva a jednotné Lotyšsko (PCTVL), po roce 2006 zaniká (Hloušek 2005: 582). Dalším subjektem, jenž získal spolu s novým jménem také nejvíce hlasů i mandátů ve volbách v roce 1995 je Demokratická strana „Hospodář“ (DPS), původně kandidující pod názvem Demokratická strana středu, jenž k vítězství využila svůj populistický postoj. Následně však byla podezírána ze spolupráce s mafií a ztrácí parlamentní zastoupení (Hricová 2004: 145). Ani následující volby v roce 1998 nepřinášejí ustálení stranického systému, jelikož zastoupení v parlamentu získaly hned tři nové subjekty s celkovým ziskem téměř 42% hlasů. Jak Nová strana (JP), tak Lotyšské sociálnědemokratické sdružení (LSDA) i přes svůj významný zisk 22 mandátů vydržely v parlamentu pouze jedno volební období. Naopak vítězná konzervativní a pravicová Národní strana (TP) získává zastoupení i nadále (Tamtéž: 146-147, Hloušek 2005: 579-580). 31

Od voleb v roce 2002 lze sledovat mírné náznaky stabilizace stranického systému, a to i přesto, že vítězí další nová liberální politická strana tzv. Nová éra (JL). Kromě ní se do parlamentu dostává pouze jeden nový subjekt, jímž je Lotyšská první strana (LPP) (Hloušek 2005:581). Tyto volby jsou však až doposud posledními, v nichž zvítězila nová strana. Zároveň také došlo k omezení průniku nových subjektů do parlamentu, kdy se následující dvě volební období novým stranám nepodařilo získat ani jeden mandát. Noví aktéři se v parlamentu objevili až spolu s volbami v roce 2011, kdy získala více než 20 procent hlasů Zatlerova reformní strana (ZRP). Její účast v parlamentu byla však pouze krátkodobá. V posledních volbách v roce 2014 uspěly dokonce dva nové subjekty, nicméně dohromady získaly třináct procent hlasů. Jednalo se o stranu "Pro Lotyšsko od srdce" (NSL) a Lotyšskou asociaci regionů (LRA), v níž lze nalézt reprezentanty lokální lotyšských stran a nevládních organizací (Hyndle-Hussein 2014). Jak plyne z výše popsaných skutečností, stejně jako v meziválečném období ani po pádu komunismu lotyšský stranický systém nevykazoval známky stability. Zavedení klauzule sice vedlo k tomu, že zastoupení získalo menší množství nových subjektů, nicméně i přesto nové strany mezi lety 1995 a 2002 zvládly získávat mezi 27 až 41 procenty hlasů. Situace se začíná odlišovat zejména po volbách v roce 2006 a 2010, kdy zastoupení v parlamentu nezískala žádná nová strana. Toto krátké období stability je mírně narušeno následujícími dvěma volbami, kdy se nové strany opět dokázaly prosadit. Na druhou stranu nelze hovořit o tom, že by se vrátila původní míra nestability, jelikož zisky nových stran se snižují a ve vedoucích pozicích tak zůstávají již etablované strany.

Tabulka č. 6: Hodnoty indexu party replacement Volby Party replacement Počet nových stran 1920 100 16 1922 22,23 9 1925 25,03 12 1928 20,57 10 1931 13,37 11 1993 100 8 1995 27,76 3 1998 41,53 3

2002 33,55 2 2006 0 0 2010 0 0 2011 21,01 1 2014 13,61 2 Zdroj: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, vlastní výpočty Graf č. 3:

Vývoj hodnot stranického nahrazení v meziválečném období 110 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 1920 1922 1925 1928

Party replacement

Graf č. 4:

Vývoj hodnot stranického nahrazení v postkomunistickém období 110 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 1993 1995 1998 2002 2006 2010 2011 2014

Party replacement

5.5 Klasifikace stranického systému Poslední podkapitola této analýzy se bude snažit zhodnotit, jak se stranický systém vyvíjel a jakých nabýval podob. Podkladem pro zhodnocení nám budou zejména předchozí kapitoly, společně s další odbornou literaturou a výsledky voleb. Jak bylo zmíněno v předchozích kapitolách mezi lety 1920 a 1934 si pozici dvou nejvýznamnějších stran po celou dobu uchovávala levicová LSDPS a středově pravicový ZS. Jejich zisky však nikdy nepřesáhly v prvním případě více jak 39% hlasů, v druhém více jak 18% (Centrālā vēlēšanu komisija 2016, Nohlen a Stöver 2010: 1104). Součástí lotyšské politiky se tak nutně musely stát koaliční vlády. Zatímco ZS se zpravidla vlád účastnil, LSDSP zůstávalo kromě několika málo výjimek v opozici. Neznamená to však, že by tím sociální demokraté získávali postavení antisystémové strany. I přes své marxistické kořeny tato strana zůstala demokratickou a v rámci socialistického proudu zastávala spíše pravicovější názory (Von Rauch 1974: 95). Ať už tedy základem vlády byla jedna či druhá z těchto dvou stran, koalici zpravidla tvořila jen jedna z nich spolu s několika menšími středovými či regionálními stranami (Pabriks and Štokenberga 2006: 51). Z hlediska fungování tak částečně vykazuje stranický systém Lotyšska znaky systému dvou stran, nicméně vzhledem k tomu, že ani jedna ze stran není schopná získat většinu, je nutné hovořit o pluralismu. Otázkou tedy zůstává, zda se jedná o pluralismus omezený či extrémní a umírněný či polarizovaný. Budeme-li brát v potaz výsledky voleb, je jasné že k vyjádření důvěry vládě bylo potřeba získat podporu čtyř až dvanácti kandidujících subjektů, což posouvá formát stranického systému spíše k extrémnímu pluralismu. Co se však týká fungování systému, nelze říci, že by stranický systém meziválečného Lotyšska naplnil všechny rysy polarizovaného pluralismu. Je pravda, že centristická pozice je obsazena jednou či několika stranami, na druhou stranu ani jeden ze zdrojů nepoukazuje na existenci antisystémových stran a bilaterální opozice 22. Je také nutné podotknout, že i když lze alternaci vlád označit za nedokonalou tak nelze říci, že by se LSDSP zcela odmítlo účastnit vlád a stalo se tak nezodpovědnou opozicí. Ve většině znaků se tedy stranický systém podobá

22 Pouze Nohlen ve své knize uvádí existenci komunistické Strany pracujících a chudých rolníků, která se však účastnila pouze voleb v roce 1931 a získala 0,9% hlasů. Kromě toho zde zmiňuje také existenci radikálně pravicové Národní asociace, která získala ve volbách roku 1925 a 1928 3,31% a 2,26% hlasů a radikálně pravicové Unie míru, pořádku a úrody (plodnosti), která v roce 1928 získala 1,58% hlasů (Nohlen a Stöver 2010: 1104-1105). Tyto zisky v prvé řadě nejsou dostatečné na přiznání vyděračského potenciálu těmto stranám, navíc strany extrémní pravice a levice neexistovaly ve stejném volebním období, tedy nelze hovořit o bilaterální opozici. 34 spíše umírněnému pluralismu, jenž je v tomto případě spojen s formátem pluralismu extrémního. Velké množství stran charakteristické pro extrémní pluralismus společně s koaličními a nestabilnímu vládami se stalo součástí také postkomunistického období. Největší množství politických stran a uskupení získává parlamentní zastoupení ve volbách do Saeimy v roce 1993 a 1995. Postupně však jejich počet klesá z osmi a devíti stran, až na šest. Zabránit vstupu tolika aktérů do parlamentu se v postkomunistické éře podařilo pouze v roce 2010, kdy parlamentních stran bylo pouze pět. Lze říci, že stranický systém se posunul od formátu extrémního pluralismu spíše k hranici mezi extrémním a umírněným pluralismem (Centrālā vēlēšanu komisija 2016). Co se týká samotného charakteru fungování stranického systému, je situace mnohem složitější. Důvodem je zejména značná proměnlivost stranického systému a to hlavně v počátcích zavedení demokracie. Po vyhlášení samostatnosti se do parlamentu dostává velké množství stran, přičemž relevantními se stávají také extrémistické strany, z nichž DPS, lze označit za krajně levicovou a Lidové hnutí pro Lotyšsko jako stranu krajně pravicovou (Balík 2000: 143). Středovou, či spíše středopravicovou pozici obsadily hned tři strany: LC, LZS a také Lotyšská křesťanskodemokratická unie (Hloušek 2005: 581). S postupem času se však podpora extremistických stran vytrácí a dochází k určitému ustálení stranického systému. Na levici od voleb v roce 1998 působí jediná strana, a to TSP, jenž ve volbách v roce 2002 kandiduje jako PCTVL (Lansford 2014: 813). Po volbách v roce 2006 pak dochází opět k fragmentaci levice, kdy PCTVL získává konkurenci v politickém uskupení Jednotné centrum (SC), jenž vzniklo v roce 2005 z části bývalé TSP, Lotyšské socialistické strany a Nového Centra. Od voleb roce 2010 však na levici můžeme nalézt pouze jedinou politickou stranu a to SC, jenž se v roce 2010 transformovala v Sociálnědemokratickou stranu "Jednota" (SDPS) (Tamtéž: 811-812). Obdobně také na pravici došlo odstranění fragmentace, kdy z původních tří formací, jenž pronikly do parlamentu v roce 1998, se po následující dvoje volby dokázala prosadit pouze strana TB/LNNK a TP. Od voleb v roce 2010 pozici pravicové strany zaujímá pouze VL-TB/LNNK (Nacionālā apvienība 2013-2016a, Nacionālā apvienība 2013-2016b). Kromě výše zmíněných stran mají své zastoupení také centristické strany. Zatímco středově levicové strany mají hlavní reprezentaci v LSDA, která se do parlamentu dostává pouze po volbách v roce 1998, střed a středově pravicové strany mají zastoupení stálejší. Jeho původním reprezentantem je LC, která však ztrácí relevanci a v roce 2003 dochází k tříštění středově orientovaného proudu stran na ZZS, LPP a JL, která od roku 2010 vytváří s dalšími spíše marginálními politickými uskupeními stranu Jednota (V) (Hloušek 2005: 580, Lansford 2014: 810, 812). Od voleb v roce 2011 představují středové strany pouze ZZS a V. Kromě výše 35 zmíněných politických stran se volby v roce 2011 stávají významnými objevením populistických stran. Jejich zařazení do ideových proudů je komplikované a budou pro nás tvořit zvláštní kategorii. První z nich je ZRP, jejíž vznik je podmíněn korupčním jednáním stávajících elit, jenž mělo za následek také vyvolání předčasných voleb v roce 2011. Strana však rychle ztratila voličskou podporu a v dalších volbách parlamentní zastoupení nezískala. Její pozici vzápětí zaujaly hned dvě populistické strany, a to LRA a NSL (Lansford 2014: 810- 811, Ijabs 2014: 3). Samotné sestavování vlád bylo mnohdy taktéž složité. Největší problémy Lotyšsko zaznamenalo po volbách v roce 1995, kdy se do parlamentu dostaly extremistické strany a došlo k vytvoření koalice všech parlamentních stran kromě TKL, LSP a TSP (Hloušek 2005: 579). Takto složená koalice působila v téměř nezměněném složení až do roku 1998. Kromě tohoto období lze v Lotyšsku nalézt veskrze středopravicové vlády. Důvod lze hledat zejména ve skutečnosti, že středové strany, jenž zde působí, jsou orientovány spíše pravicově a samotná SC, či později SDPS nemá dostatečnou podporu a ani koaliční partnery ke zformování vlády. Díky tomu vlády vznikající po roce 1998 jsou zpravidla více či méně pravicové a středové a jejich obměna není příliš velká (Lansford 2014: 807-809). Posoudíme-li množství stran, jejich ideologii a fungování z hlediska vládnutí, lze říci, že fungování stranického systému v roce 1993 a v roce 2014 je značně odlišné. Z hlediska formátu stranického systému došlo k snížení počtu stran z osmi až devíti na kritické množství šesti stran. Lze tedy říci, že formátem se stranický systém dnes pohybuje na hranici mezi extrémním a umírněným multipartismem. Co se týká typu stranického systému, díky zmizení extrémistických stran se ideologická vzdálenost aktérů v průběhu let snížila. Máme zde jednu politickou stranu na levici, dva středové subjekty a jeden sloučený pravicový subjekt. Potenciálně zde tedy můžeme rozlišit tři hlavní póly. Co se týká nově vzniklých populistických subjektů, je velmi složité určit, zda dohromady představují určitý pól či nikoliv. Jejich populistická rétorika napadající stávající elity by snad mohla být považována za odlišnou ideologii, nicméně vzhledem k tomu že se současné populistické strany zúčastnily voleb pouze jednou, nelze hovořit o stabilitě jejich elektorátu. Domnívám se proto, že za posledních dvacet tři let demokratického vývoje vykazuje stranický systém Lotyšska mnohem méně znaků polarizovaného pluralismu a naopak se svým fungováním přibližuje umírněnému. Jak však upozorňuje ve své práci i Vít Hloušek lze hovořit spíše o tendencích k určitým ideálním typům, jak je definuje Sartori, než o jejich přesném zařazení (Hloušek 1999:117-118).

5.6 Shrnutí Na základě analýzy výše zmíněných oblastí lze dnes lotyšský volební systém charakterizovat jako značně proporční. Jak průměrná hodnota Loosemore-Hanbyho indexu, tak průměrná hodnota indexu deformace poukazuje na proporčnost tohoto systému. Při zaměření na jednotlivé strany a jejich zisky je však nutné konstatovat, že zejména v meziválečném období měl volební systém tendence k narušování proporcionality zejména u stran se ziskem méně jak šest mandátů. Index zkreslení také poukazuje na zvýšení disproporcionality po zavedení volební klauzule. V současnosti se však tato disproporcionalita výrazně neprojevuje a systém produkuje více proporční výsledky, než jak tomu bylo v minulosti. Výsledky výzkumu také prokázaly, že se jedná o relativně benevolentní volební systém, jenž v meziválečném období dovolil získat parlamentní zastoupení až 27 politickým stranám a uskupením, což představovalo více než dvojnásobek efektivního počtu stran. V postsovětské periodě však postupně dochází k snižování jak absolutního a efektivního počtu stran a sbližování jejich hodnot. I přesto však systém povoluje existenci nadprůměrnému množství stran. Vzhledem k tomu, že Lotyšsko využívá listinný poměrný volební systém s výše zmíněnými vlastnostmi, není překvapivé, že se zde ustálila praxe koaličního vládnutí, která však vykazuje značné známky nestability. Až do současnosti zde nepůsobila vláda, jenž by vydržela celé funkční období a v průměru tak délka trvání jedné vlády je asi 404 dnů. Volební systém je tedy značně reprezentativní, nicméně tato vlastnost se nepochybně podepisuje na stabilitě vládnutí. Kromě nestability vlád lze také zkonstatovat relativně značnou nestabilitu stranického systému, do něhož se velmi úspěšně podařilo pronikat novým subjektům. Výjimku tvoří volby v roce 2006 a 2010, kdy dochází k ustálení situace, a parlamentní zastoupení získají pouze stávající politické strany a uskupení. Výsledkem lotyšského volebního systému ale i dalších faktorů je ustálení formátu extrémního pluralismu, který se však po volbách v roce 2006 přiblížil takzvanému kritickému formátu, a proto bychom mohli říci, že se dnes stranický systém pohybuje na pomezí mezi extrémním a omezeným pluralismem. Chceme-li určit typ stranického systému, je situace proměnlivější. V meziválečném období lze nalézt spíše znaky pluralismu umírněného, zatímco po roce 1993 systém vykazuje spíše známky polarizovaného pluralismu. Postupně však dochází k omezení vlivu extrémních stran, a v současnosti stranický systém vykazuje více znaků umírněného pluralismu.

Pokud bychom se na základě výše zmíněných aspektů pokusili srovnat vliv volebního systému na stranický systém Lotyšska v meziválečné a postkomunisté periodě, je nutné konstatovat spíše diskontinuitu vývoje. V prvé řadě je však nutné podotknout, že příčinou diskontinuity nemusí být nutně pouze vliv volebního systému. Podíl na rozdílném vývoji v obou érách bychom mohli bezesporu připsat také významným společenským změnám. Zatímco v meziválečném období tvořily nezanedbatelnou část stranického spektra strany menšin, v postkomunistickém období je tento jev minimalizován na vztah k ruské menšině a dominuje socioekonomická štěpící linie. Tato změna tak mohla ovlivnit snížení množství politických stran ve stranickém systému a snížení jeho fragmentace. Co se týká jednotlivých podobností či odlišností mezi sledovanými periodami, výraznější návaznost lze sledovat pouze v délce trvání vlád a jejich značné nestabilitě. Prosazení klauzule v roce 1992 a snaha o menší tříštění parlamentu se v tomto ohledu neprojevila, a proto délka trvání vlád je i dnes velmi nízká. Na druhou stranu nelze říci, že by zavedení a následné navýšení klauzule nemělo vůbec žádný vliv. Množství stran získávající zastoupení v parlamentu se snížilo při srovnání voleb v roce 1931 a 2014 na méně než čtvrtinu, podařilo se tedy omezit množství parlamentních stan. Díky tomu došlo k posunu od extrémního pluralismu spíše k umírněnému. Zároveň i stabilita systému politických stran je s postupem času čím dál výraznější. Přestože zpočátku docházelo k prosazování nových stran do parlamentu, jejich množství bylo ve výsledku mnohem menší než v meziválečném období. Zároveň je také nutné připomenout, že dnes lze sledovat spíše proces ustálení, kdy na vedoucích pozicích zůstávají hlavně etablované strany. Ve vztahu k omezení množství parlamentních stran a podpoření stability stranického systému se tedy zavedení klauzule projevilo jako relativně fungující opatření, i když se výsledky této změny projevily až v delším časovém horizontu. Hlavním problémem, jenž se takto nepodařilo vyřešit, tak zůstává krátká délka trvání vlád a jejich nestabilita. Na závěr je tedy nutné poznamenat, že i když došlo ke změně pouze jednoho aspektu, jenž má podíl na celkovém charakteru volebního systému, jeho vliv na stranický systém je značný.

6. Závěr Volební systém představuje jednu ze základních složek demokratické státu, díky němuž dochází k výběru a zvolení politických elit. Jeho nastavení je pro každou zemi velmi důležité. Jak uvádím v práci, poměrné listinné volební systémy představují subkategorii, která je velmi komplexní, jelikož podoba konkrétního volebního systému je závislá na několika proměnných. Změnou jakékoliv z nich pak lze ovlivnit způsob převodu hlasů na mandáty a například tak snížit fragmentaci parlamentu, dopomoci k větší proporcionalitě či disproporcionalitě výsledků a tedy i některým stranám snížit nebo naopak zvýšit poměrné množství zisků. Díky tomu se mnoho odborníků zaměřuje jak na studium volebních systémů jako takových tak i na jejich vztah se systémy stranickými. V této práci jsem využila druhý přístup, jehož cílem bylo analyzovat vztah mezi volebním a stranickým systémem Lotyšska. Pro pochopení tohoto vztahu je nutné nejprve porozumět, na jakém principu volební systém funguje, a jakým způsobem jsou jeho výstupy ovlivněny nastavením jednotlivých složek, jenž jej tvoří. Z tohoto důvodu jsem se v první kapitole věnovala popisu volebních systémů s důrazem na poměrné listinné volební systémy, jelikož právě takový se v Lotyšsku užívá. V následující kapitole jsem se soustředila na Lotyšsko jako takové. Cílem bylo podat základní informace o lotyšském institucionálním nastavení k přiblížení politického prostředí, v němž bude výzkum probíhat. Součástí této kapitoly je také podrobný popis volebního systému, jeho vývoje a zavedených změn. Dále jsem se v práci zabývala popisem metod, prostřednictvím nichž bude zkoumán vliv volebního systému na systém politických stran. Zkoumáno je pět oblastí, z nichž první je proporcionalita, další zastoupení stran ve sněmovně, stabilita vlád, stabilita stranického systému a poslední částí je klasifikace stranického systému. Na základě výše zmíněných metod je možné konstatovat, že v Lotyšsku je pro parlamentní volby využíván v nadprůměrně proporční volební systém, jenž produkuje disproporční výsledky zejména v meziválečném období vůči menším stranickým subjektům a obecně po změně volebního systému v roce 1993. Zároveň se jedná o systém, který dovoluje existenci v parlamentu až 27 politickým formacím v meziválečném období a maximálně devíti v postkomunistické éře. Výsledek je v tomto ohledu tedy opět nadprůměrný. S těmito vlastnostmi jdou pak v ruku v ruce následující zjištění týkající se výrazné nestability vlád, jejichž délka trvání je v průměru poloviční až třetinová oproti jednomu volebnímu období. Stejně tak nestabilní je i stranický systém, a to až do roku 2006, odkdy lze sledovat jeho ustálení. Pod výrazným vlivem volebního systému se dnes stranický systém dostal od umírněného přes

39 polarizovaný opět spíše k typu umírněného pluralismu a z hlediska jeho formátu se povedlo omezit množství stran, jenž se dostávaly do parlamentu, a dosáhnout kritického formátu pěti až šesti stran.

7. Seznam použitých zdrojů

7.1 Knižní zdroje 1. Balík, Stanislav. 2000. Komunistické strany v postsovětských stranicko-politických soustavách. Brno: Masarykova univerzita. 2. Birch, Sarah. 2003. Electoral systems and political transformation in post-communist Europe. Basingstoke: Palgrave. 3. Cabada, Ladislav a Kubát, Michal. 2004. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia. 4. Dejmek, Jindřich. 2010. Lotyšsko. Praha: Libri. 5. Farrell, David M. 2011. Electoral systems: a comparative introduction. Hampshire United Kingdom: Palgrave Macmillan. 6. Gallagher, Michael a Mitchell, Paul. 2008. The politics of electoral systems. Oxford: Oxford University Press. 7. Hloušek, Vít. 2005. "Lotyšsko." In: Politické strany moderní Evropy. Maxmilián Strmiska. Praha: Portál, 572-587. 8. Hricová, Helena. 2004. "Lotyšsko". In: Cabada, Ladislav a Dvořáková Vladimíra. 2004. Komparace politických systémů. Praha: Oeconomica, 129-149. 9. Chytilek, Roman a Šedo, Jakub a Lebeda, Tomáš a Čaloud, Dalibor. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. 10. Chytilek, Roman. 2005. "Podněty a výsledky. Volební a stranické systémy v evropských zemích." In: Politické strany moderní Evropy. Maxmilián Strmiska. Praha: Portál, 603-692. 11. Kopeček, Lubomír. 2005. "Politické strany a stranické systémy ve srovnávací perspektivě." In: Politické strany moderní Evropy. Maxmilián Strmiska. Praha: Portál, 9-54. 12. Lansford, Tom. 2014. Political handbook of the world 2014. Calif: CQ Press 13. Lebeda, Tomáš. 2008. Volební systémy poměrného zastoupení: mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Karolinum. 14. Lijphart, Arend. Patterns of democracy: government forms and performance in thirty- six countries. New Haven: Yale University Press 15. Müller, Wolfgang C. a Strøm, Kaare. 2003. Coalition Governments in western Europe. Oxford: Oxford University Press.

16. Nohlen, Dieter a Stöver, Philip. 2010. Elections in Europe: a data handbook. Baden- Baden: Nomos. 17. Novák, Miroslav. 1997. Systémy politických stran: úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: Sociologické nakladatelství 18. Pabriks, Artis a Štokenberga, Aiga. 2006. "Political parties and the party system in Latvia." In: Jungerstam-Mulders, Susanne. Post-communist EU member states: parties and party systems. Burlington, VT: Ashgate. 19. Plakans, Andrejs. 1995. The Latvians. A short History. Standford: Hoover Institution Press. 20. Rakovský, Adam. 1999. "Lotyšská republika. " In: Pospíšil, Ivo, Rakovský Adam a Dančák, Břetislav. 1999. Pobaltí v transformaci: politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. 21. Rose, Richard a Munro, Neil. 2009. Parties and elections in New European democracies. Colchester: ECPR Press. 22. Sartori, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno: centrum pro studium demokracie a kultury. 23. Smith, David a Pabriks, Artis a Purs, Aldis a Lane, Thomas. 1992. The Baltic states: Estonia, Latvia and Lithuania. London: Routledge 24. Šedo, Jakub. 2011. Volební systémy a stabilita systémů politických stran. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 25. Šedo, Jakub. 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). 26. Von Rauch, Georg. 1974. The Baltic States: the years of independence; Estonia, Latvia, Lithuania, 1917-1940. Berkeley: University of California Press,

7.2 Periodika 1. Gallagher, Michael. 1991. "Proportinality and Disproportionality and Electoral Systems." Electoral studies 10, no.1, 33-51. (https://www.tcd.ie/Political_Science/staff/michael_gallagher/ElectoralStudies1991.pd f) 2. Hloušek, Vít. 1999. "Stranické systémy Litvy a Lotyšska ve srovnávací perspektivě." Politologický časopis, no. 1, 140-120. (http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/1999/1/1999-1-14-

Hlou%C3%81ek- Stranick%C4%81%20syst%C4%81my%20Litvy%20a%20Loty%C3%81ska%20ve% 20srovn%E2%80%A0vac%C2%B0%20perspektiv%C5%8D.pdf) 3. Kubát, Michal. 1998. "Volby, fragmentace a polarizace stranického systému a politická nestabilita v České republice. " Politologický časopis, no.3, 531-543. (http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/1998/3/1998-3-2-Kl%C2%B0ma- Volby,%20fragmentace%20a%20polarizace%20stranick%C4%81ho%20syst%C4%8 1mu%20a%20politick%E2%80%A0%20nestabilita%20v%20%C2%A8esk%C4%81 %20republice.pdf) 4. Laakso, Markku a Taagepera, Rein. 1979. "Effective number of parties." Comparative political studies 12, no.1, 3-27. (https://www.researchgate.net/profile/Markku_Laakso/publication/241645380_The_E ffective_Number_of_Parties_A_Measure_with_Application_to_West_Europe/links/0 deec538c60cf997cc000000.pdf) 5. Lebeda, Tomáš. 2001. "Hlavní proměnné proporčních volebních systémů." Sociologický časopis 37, no.4, 425-448. (http://sreview.soc.cas.cz/uploads/f213451ab2ebbfd43a47e9a357052f59876adc77_14 0_425LEBEDA.pdf) 6. Loosemore, John a Hanby, Victor J.. "The Theoretical Limits of Maximum Distortion: Some Analytic Expressions of Electoral System". Bristish Journal of Political Science 1, no. 4, 467-477. (http://www.jstor.org/stable/193346?Search=yes&resultItemClick=true&&searchUri= %2Faction%2FdoAdvancedSearch%3Ff2%3Dall%26amp%3Bf6%3Dall%26amp%3 Bc4%3DAND%26amp%3Bq5%3D%26amp%3Bacc%3Don%26amp%3Bq4%3D%2 6amp%3Bq6%3D%26amp%3Bf5%3Dall%26amp%3Bla%3D%26amp%3Bdc.politic alscience- discipline%3Don%26amp%3Bc6%3DAND%26amp%3Bc2%3DAND%26amp%3Bf 3%3Dall%26amp%3Bpt%3D%26amp%3Bf0%3Dall%26amp%3Bed%3D%26amp% 3Bq3%3D%26amp%3Bc5%3DAND%26amp%3Bc3%3DAND%26amp%3Bq2%3D hanby%26amp%3Bf1%3Dall%26amp%3Bq0%3DElection%26amp%3Bisbn%3D%2 6amp%3BSearch%3D%26amp%3Bc1%3DAND%26amp%3Bf4%3Dall%26amp%3B sd%3D%26amp%3Bgroup%3Dnone%26amp%3Bq1%3Dproportionality&seq=1#pag e_scan_tab_contents)

7. Monroe, Burt a Rose, Amanda. 2002. "Electoral Systems and Unimagined Consequences: Partisan Effects of Districted Proportional Representation." American Journal of Political Science 46, no. 1, 67-89. (http://www.jstor.org/stable/3088415) 8. Norris, Pippa. 1997. "Choosing electoral systems: Proportional Majoritarian and Mixed systems." International Political Science Review 18, no. 3, 297-312. (http://hks.harvard.edu/fs/pnorris/Acrobat/IPSR%20Choosing%20Electoral%20Syste ms.pdf) 9. Šedo, Jakub. 2000. "Kontinuita a diskontinuita ve vývoji stranicko-politického systému Lotyšska." Středoevropské politické studie 2, no. 3. (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=117) 10. Šedo, Jakub. 2006. "Proporcionalita zastoupení a navrstvující smíšené volební systémy." Evropská volební studia 1, no.1, 61-91. (http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/001/04_EVS-EES_- _Proporcionalita_zastoupeni.pdf)

7.3 Internetové zdroje 1. Aivars Ozolins. 2016. "Political party "Unity" ir.lv. 2016 (http://www.irlv.lv/2011/9/5/politiska-partija-vienotiba) 2. Centrālā vēlēšanu komisija. 2016 (cit. 2016-03-06). Dostupné online z: https://www.cvk.lv/pub/public/27427.html 3. Hardman, Helen a Renwick, Alan. 2011. "Electoral system change in Europe since 1945: Latvia." ESCE (http://www.electoralsystemchanges.eu/Files/media/MEDIA_151/FILE/Latvia_summ ary.pdf) 4. Hyndle-Hussein, Joanna. 2014. "Election in Latvia overshadowed by ethnic divides". Ośrodek Studiów Wschodnich. 8. října 2015 (http://www.osw.waw.pl/en/publikacje/analyses/2014-10-08/election-latvia- overshadowed-ethnic-divides). 5. Ijabs, Ivars. 2014. "Parliamentary Elections in Latvia: More of the Same, Please." Konrad Adenauer Shiftung. Říjen 2014 (http://www.kas.de/wf/doc/kas_39221-1522-2- 30.pdf?141021134628)

6. Kalvis, Bormanis. 2016. "Established political association "For a Good Latvia"" bbc news. 12.6.2010. Dostupné online z: http://www.tvnet.lv/zinas/latvija/334875- dibinata_politiska_apvieniba_par_labu_latviju 7. Latvijas Reģionu Apvienība. 2016 (cit. 2016-03-11). Dostupné online z: http://latvijasregionuapvieniba.lv/par-mums/ 8. Latvijas Republikas Ministru kabinets. 2014 (cit. 2016-03-01). Dostupné online z: http://www.mk.gov.lv/lv/content/ministru-kabineta-vesture 9. Latvijas Republikas Saeima. 2016 (cit. 2016-02-12). Dostupné online z: http://www.saeima.lv/en/about-saeima/history-of-the-legislature 10. Latvijas Zaļā Partija. 2016 (cit. 2016-03-10). Dostupné online z: http://www.zp.lv/lv/politiska-darbiba/zzs/ 11. Nacionālā apvienība "Visu Latvijai!" - "Tēvzemei un Brīvībai/LNNK". 2013-2016a (cit. 2016-03-21). TB/LNNK vēsture. Dostupné online z http://www.nacionalaapvieniba.lv/par-mums/vesture/tblnnk-vesture/ 12. Nacionālā apvienība "Visu Latvijai!" - "Tēvzemei un Brīvībai/LNNK". 2013-2016b (cit. 2016-03-21). Vēsture. Dostupné online z: http://www.nacionalaapvieniba.lv/par- mums/vesture/ 13. Parties and elections. 2014 (cit. 2016-03-18). Dostupné online z: http://www.parties- and-elections.eu/latvia.html 14. Purs, Aldis. 2011. "The Lessons of Inter-War Independence for Contemporary Latvia." Wilson center. 7 červenec 2011 (https://www.wilsoncenter.org/publication/198-the- lessons-inter-war-independence-for-contemporary-latvia) 15. Reynolds, A., B. Reilly, and A. Ellis. 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook. Stockholm: International IDEA (http://www.idea.int/publications/esd/upload/Idea_ESD_full.pdf) 16. Skujenieks, M. 1929. "Latvijas Republikas Saeimas vēlēšanas 1928 gadā. " Centrālā vēlēšanu komisija. 30. leden 1929 (https://www.cvk.lv/pub/upload_file/vesture/3_Saeima_1.pdf)

7.4 Zákony 1. Latvijas vestneses. 2012. Latvijas Republikas Satversme. Satversmes Sapulce (https://www.vestnesis.lv/ta/id/57980-latvijas-republikas-satversme)

2. Likumi. 2016a. Latvijas Republikas Satversme. Satversmes Sapulce (http://likumi.lv/doc.php?id=57980) 3. Likumi 2016b. Latvijas Republikas Likums Par 5. Saeimas vēlēšanām. Riga: Latvijas Vēstnesis (http://m.likumi.lv/doc.php?id=66524) 4. Likumi. 2016c. Saeimas vēlēšanu likums. Latvijas Vēstnesis (http://likumi.lv/doc.php?id=35261) 5. Nebruks. 2010. Likums par Saeimas vēlēšanām. (http://blogs.krustaskola.lv/faili/Lik_par_Saeim_vel_1922.jpg)

8. Přílohy 8.1 Výsledky voleb Zdroj: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, vlastní výpočty

Strana Index (1920) Hlasy %H Mandáty %M deformace LSDSP 274877 38,66% 57 38,00% 0,98 ZS (2) 126434 17,78% 26 17,33% 0,97 LZP 72961 10,26% 17 11,33% 1,10 VP 32256 4,54% 6 4,00% 0,88

DS 29662 4,17% 6 4,00% 0,96

DP 28117 3,95% 6 4,00% 1,01 LKZS 26534 3,73% 6 4,00% 1,07 BPG 23867 3,36% 6 4,00% 1,19 KNP 16218 2,28% 3 2,00% 0,88

BAS 14078 1,98% 3 2,00% 1,01 KPG 13651 1,92% 4 2,67% 1,39 EB 12764 1,80% 5 3,33% 1,86 BB 11180 1,57% 2 1,33% 0,85 CC 8254 1,16% 1 0,67% 0,57

LLP 6539 0,92% 1 0,67% 0,72 APP 5525 0,78% 1 0,67% 0,86 Ostatní 8017 1,13% 0 0,00% 0

Strana Index (1922) Hlasy %H Mandáty %M deformace LSDSP 241947 30,56% 30 30,00% 0,98

ZS 132764 16,77% 17 17,00% 1,01

DC 57438 7,26% 6 6,00% 0,83

SDMandL 49595 6,26% 7 7,00% 1,12 LKZS 47202 5,96% 6 6,00% 1,01 VP 42088 5,32% 6 6,00% 1,13 KNS 33043 4,17% 4 4,00% 0,96 BNC 29457 3,72% 4 4,00% 1,08 LDP 27697 3,50% 4 4,00% 1,14 ENB 16631 2,10% 2 2,00% 0,95 JS 15392 1,94% 3 3,00% 1,54 VKS 14229 1,80% 2 2,00% 1,11 PO 12473 1,58% 1 1,00% 0,63 LVCK 12318 1,56% 1 1,00% 0,64

AI 11429 1,44% 2 2,00% 1,39

LZP 8522 1,08% 1 1,00% 0,93

LKS 8490 1,07% 1 1,00% 0,93 LTA 6771 0,86% 1 1,00% 1,17 CC 5156 0,65% 1 1,00% 1,54 Bunds 2409 0,30% 1 1,00% 3,29 Ostatní 16639 2,10% 0 0,00% 0,00

Strana Index (1925) Hlasy %H Mandáty %M deformace LSDSP 260987 31,37% 32 32,00% 1,02 ZS (1) 125070 15,03% 16 16,00% 1,06 KKZP 44231 5,32% 5 5,00% 0,94 VP 42248 5,08% 4 4,00% 0,79 DC 31680 3,81% 5 5,00% 1,31 SDMandL 30025 3,61% 4 4,00% 1,11 NA 27553 3,31% 3 3,00% 0,91 V 20843 2,50% 2 2,00% 0,80 LD 20131 2,42% 2 2,00% 0,83 JS 18552 2,23% 3 3,00% 1,35 PKLPS 17537 2,11% 2 2,00% 0,95 LDP 15926 1,91% 2 2,00% 1,04 KNS 14736 1,77% 2 2,00% 1,13 J-S 14372 1,73% 3 3,00% 1,74 MKR 13948 1,68% 2 2,00% 1,19 AI 13477 1,62% 2 2,00% 1,23 LZP 13203 1,59% 2 2,00% 1,26 NZA 11614 1,40% 1 1,00% 0,72 KPSD 10662 1,28% 1 1,00% 0,78 Mizrachi 10544 1,27% 1 1,00% 0,79 PKO 10245 1,23% 2 2,00% 1,62 IAP 9814 1,18% 1 1,00% 0,85 LBS 7247 0,87% 1 1,00% 1,15 CC 6422 0,77% 1 1,00% 1,30 Bunds 5733 0,69% 1 1,00% 1,45 Others 35285 4,24% 0 0,00% 0,00

Strana Index

(1928) Hlasy %H Mandáty %M deformace

LSDSP 226340 24,34% 25 25,00% 1,03 ZS 139173 14,97% 16 16,00% 1,07 KZK 57336 6,17% 6 6,00% 0,97 KSZ 52136 5,61% 5 5,00% 0,89 VP 43352 4,66% 6 6,00% 1,29 J-S 37435 4,03% 4 4,00% 0,99 PTA 29449 3,17% 3 3,00% 0,95 LDZA 25902 2,79% 3 3,00% 1,08 KA-S 25254 2,72% 4 4,00% 1,47 NS 22570 2,43% 2 2,00% 0,82 NA 20978 2,26% 2 2,00% 0,89 AVS 18150 1,95% 2 2,00% 1,02 DC 17604 1,89% 3 3,00% 1,58 PVKO 17006 1,83% 2 2,00% 1,09 PKLPS 16197 1,74% 2 2,00% 1,15 Mizrachi 15145 1,63% 2 2,00% 1,23 MKR 14736 1,58% 1 1,00% 0,63 KPSD 14592 1,57% 2 2,00% 1,27 ANNP 14096 1,52% 1 1,00% 0,66 LDS 12820 1,38% 1 1,00% 0,73 SDMandL 11774 1,27% 2 2,00% 1,58 AI 9827 1,06% 1 1,00% 0,95 CC 7529 0,81% 1 1,00% 1,24 LSDFWP 6327 0,68% 1 1,00% 1,47 LLAZAS 5853 0,63% 1 1,00% 1,59 Bunds 5302 0,57% 1 1,00% 1,75 KDLS 4484 0,48% 1 1,00% 2,07 Ostatní: 58516 6,29% 0 0,00% 0,00

Strana Index

(1931) Hlasy %H Mandáty %M deformace

LSDSP 186000 19,23% 21 21,00% 1,09 ZS (1) 118443 12,25% 14 14,00% 1,14 KZK 78881 8,16% 8 8,00% 0,98 J-S 56021 5,79% 7 7,00% 1,21 DC 60397 6,24% 6 6,00% 0,96 KSZ 61272 6,33% 6 6,00% 0,95 LZPA 48795 5,04% 5 5,00% 0,99 VP 38805 4,01% 5 5,00% 1,25 PA 21929 2,27% 3 3,00% 1,32 KA-S 21208 2,19% 3 3,00% 1,37 KVDTV 20528 2,12% 2 2,00% 0,94 JZA 18981 1,96% 2 2,00% 1,02 AI 17845 1,84% 2 2,00% 1,08 GEU 20528 2,12% 2 2,00% 0,94 LPS 16928 1,75% 2 2,00% 1,14 LDS 8851 0,92% 1 1,00% 1,09 PV 10166 1,05% 1 1,00% 0,95 Neznámá 7177 0,74% 1 1,00% 1,35 Neznámá 7177 0,74% 1 1,00% 1,35 LPA 10556 1,09% 1 1,00% 0,92 KZA (1) 8298 0,86% 1 1,00% 1,17 PVKO 12107 1,25% 1 1,00% 0,80 MKR 15192 1,57% 1 1,00% 0,64 LLAZAS 5882 0,61% 1 1,00% 1,64 Mizrachi 11761 1,22% 1 1,00% 0,82 RVSV 6138 0,63% 1 1,00% 1,58 KDLS 4840 0,50% 1 1,00% 2,00 Ostatní 72514 7,50% 0 0,00% 0,00

Strana Index (1993) Hlasy %H Mandáty %M deformace LC 362473 32,41% 36 36,00% 1,11 LNNK 149347 13,35% 15 15,00% 1,12 SLAT 134289 12,01% 13 13,00% 1,08 LZS 119116 10,65% 12 12,00% 1,13 L 64444 5,76% 7 7,00% 1,21 TB 59855 5,35% 6 6,00% 1,12 LKDS 56057 5,01% 6 6,00% 1,20 DCP 53303 4,77% 5 5,00% 1,05 Ostatní 119432 10,68% 0 0,00% 0,00

Strana Index (1995) Hlasy %H Mandáty %M deformace 144 DPS 758 15,22% 18 18,00% 1,18 142 TKL 324 14,97% 16 16,00% 1,07 139 LC 929 14,71% 17 17,00% 1,16 TB 114050 11,99% 14 14,00% 1,17 LVP 68305 7,18% 8 8,00% 1,11 LZS- LKDS- LDP 60498 6,36% 8 8,00% 1,26 LNNK - 1,26 LZP 60352 6,35% 8 8,00% LSP 53325 5,61% 5 5,00% 0,89 TSP 53041 5,58% 6 6,00% 1,08 Ostatní 114425 12,03% 0 0,00% 0,00

Strana Index (1998) Hlasy %H Mandáty %M deformace TP 203585 21,30% 24 24,00% 1,13 LC 173420 18,15% 21 21,00% 1,16 TB/LNNK 140773 14,73% 17 17,00% 1,15 TSP 135700 14,20% 16 16,00% 1,13 LSDA 123056 12,88% 14 14,00% 1,09 JP 70214 7,35% 8 8,00% 1,09 Ostatní 108833 11,39% 0 0,00% 0,00

Strana Index (2002) Hlasy %H Mandáty %M deformace JL 237452 23,98% 26 26,00% 1,08 PCTVL 189088 19,09% 25 25,00% 1,31

TP 165246 16,69% 20 20,00% 1,20 LPP 94752 9,57% 10 10,00% 1,05 ZZS 93759 9,47% 12 12,00% 1,27 TB/LNNK 53396 5,39% 7 7,00% 1,30

Ostatní 156556 15,81% 0 0,00% 0,00

Strana Index

(2006) Hlasy %H Mandáty %M deformace

TP 177481 19,68% 23 23,00% 1,17 ZZS 151595 16,81% 18 18,00% 1,07 JL 148602 16,48% 18 18,00% 1,09 SC 130887 14,52% 17 17,00% 1,17

LPP/LC 77869 8,64% 10 10,00% 1,16

TB/LNNK 62989 6,99% 8 8,00% 1,15 PCTVL 54684 6,06% 6 6,00% 0,99 Ostatní 97558 10,82% 0 0,00% 0,00

Index Strana (2010) Hlasy %H Mandáty %M deformace V 301429 31,90% 33 33,00% 1,03 SC 251400 26,61% 29 29,00% 1,09 ZZS 190025 20,11% 22 22,00% 1,09 VL-TB/LNNK 74029 7,84% 8 8,00% 1,02 PLL 73881 7,82% 8 8,00% 1,02 Ostatní 54077 5,72% 0 0,00% 0,00

Index Strana (2011) Hlasy %H Mandáty %M deformace SC 259930 28,62% 31 31,00% 1,08

ZRP 190856 21,01% 22 22,00% 1,05 V 172563 19,00% 20 20,00% 1,05 VL-TB/LNNK 127208 14,01% 14 14,00% 1,00 ZZS 111957 12,33% 13 13,00% 1,05 Ostatní 45700 5,03% 0 0,00% 0,00

Strana (2014) Hlasy %H Mandáty %M Index deformace SDPS 209887 23,15% 24 24,00% 1,04 V 199535 22,01% 23 23,00% 1,04 ZZS 178210 19,66% 21 21,00% 1,07 VL-TB/LNNK 151567 16,72% 17 17,00% 1,02 NSL 62521 6,90% 7 7,00% 1,01 LRA 60812 6,71% 8 8,00% 1,19 Ostatní 44006 4,85% 0 0,00% 0,00

8.2 Party replacement

1920 1922 1925 1928 1931 LSDSP* LSDSP LSDSP LSDSP LSDSP 57/38,66 30/30,56 32/31,37 25/24,34 21/19,23 ZS * ZS ZS ZS ZS 26/17,78 17/16,77 16/15,03 16/14,97 14/12,25 KZK23 KZK 6/6,17 8/8,16 KSZ* KSZ 5/5,61 6/6,33 KKZP* 5/5,32 LZP* LZP LZP 17/10,26 1/1,08 2/1,59 LZPA24 5/5,04 VP* VP VP VP VP 6/4,54 6/5,32 4/5,08 6/4,66 5/4,01 DS* DC DC DC DC 6/4,17 6/7,26 5/3,81 3/1,89 6/6,24 SDML* SDML SDML 7/6,26 4/3,61 2/1,27 DP* JZA 6/3,95 2/1,96 LKZS* LKZS 6/3,73 6/5,96 BNC* 4/3,72 LDP* LDP 4/3,5 2/1,91 BPG* 6/3,36 NA* NA 3/3,31 2/2,26 PTA* 3/3,17 LDZA253 3/2,79 KA-S* KA-S 4/2,72 3/2,19 V* 2/2,50 NS* 2/2,43 LD* 2/2,42 KNP* KNS KNS 3/2,28 4/4,17 2/1,77 PA* 3/2,27 KVDTV* 2/2,12 GEU* 2/2,12

23 KZK participovalo ve volbách 1920,1922 a 1925, není však jasné pod jakým jménem. 24 LZPA participovalo také ve volbách 1922, 1925 a 1928, není však jasné pod jakým jménem. 25 LDZA participovalo ve volbách 1920,1922 a 1925, není však jasné pod jakým jménem. 54

1920 1922 1925 1928 1931 BAS* 3/1,98 AVS* 2/1,95 JS* JS 3/1,94 3/2,23 PKLPS* PKLPS 2/2,11 2/1,74 KPG* VKS 4/1,92 2/1,80 EB* ENB 5/1,80 2/2,10 LPS* 2/1,75 J-S* J-S J-S 3/1,73 4/4,03 7/5,79 MKR* MKR MKR 2/1,68 1/1,58 1/1,57 PO* 1/1,58 BB* 2/1,57 LVCK* 1/1,56 ANNP* 1/1,52 NZA* 1/1,40 LDS* LDS 1/1,38 1/0,92 KPSD* KPSD 1//1,28 2/1,57 Mizrachi Mizrachi Mizrachi 1/1,27 2/1,63 1/1,22 PKO* PVKO PVKO 2/1,23 2/1,83 1/1,25 IAP* 1/1,18 LPA* 1/1,09 PV* 1/1,05 LBS* 1/0,87 KZA- SD* 1/0,86 CC* CC CC CC 1/1,16 1/0,65 1/0,77 1/0,81 LLP* 1/0,92 APP* 1/0,78 Neznámá* 1/0,74 Neznámá* 1/0,74 RVSV* 1/0,63

1920 1922 1925 1928 1931 AI* AI AI AI 2/1,44 2/1,62 1/1,06 2/1,84 Bunds* Bunds Bunds 1/0,30 1/0,69 1/0,57 LSDFWP* 1/0,68 LLAZAS* LLAZAS 1/0,63 1/0,61 KDLS* KDLS 1/0,48 1/0,50 LKS* 1/1,07 LTA* 1/0,86 Zdroje: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, Nohlen a Stöver 2010: 1134-1135, vlastní výpočty

1993 1995 1998 2002 2006 2010 2011 2014 LC* LC LC 36/32,41 17/14,71 21/18,15

JL* JL V26 V V 26/23,98 18/16,48 33/31,90 20/19,00 23/22,01 TP* TP TP 24/21,30 20/16,69 23/19,68 ZRP* 22/21,01 TKL* 16/14,97

LNNK* LNNK TB/LNNK TB/LNNK TB/LNNK VL- VL- VL- 15/13,35 8/6,35 17/14,73 7/5,39 8/6,99 TB/LNNK TB/LNNK TB/LNNK 8/7,84 14/14,01 17/16,72 TB* TB SC SC SC SDPS 6/5,35 14/11,99 17/14,52 29/26,61 31/28,62 24/23,15

LSDA* 14/12,88 SLAT* TSP TSP PCTVL PCTVL 13/12,01 6/5,58 16/14,20 25/19,09 6/6,06 LZS* LZS- ZZS ZZS ZZS ZZS ZZS 12/10,65 LKDS- 12/9,47 18/16,81 22/20,11 13/12,33 21/19,66 LDP 8/6,36 LPP* LPP/LC PLL 10/9,57 10/8,64 8/7,82 JP* 8/7,35 LVP* 8/7,18 NSL* 7/6,90 LRA* 8/6,71 L* 7/5,76 LSP* 5/5,61 LKDS* 6/5,01 DCP* DPS 5/4,77 18/15,22

26Strana Unity se skládala ze tří členů, a to z politické strany "Jednota", Občanské Unie a Společnosti pro politické změny (Ozolins 2016) 57

Zdroje: Centrālā vēlēšanu komisija 2016, Kalvis Bormanis 2016, Latvijas Reģionu Apvienība 2016, Latvijas Zaļā Partija 2016, Nacionālā apvienība "Visu Latvijai!" - "Tēvzemei un Brīvībai/LNNK" 2013- 2016b, Nohlen a Stöver 2010: 1134-1135, Ozolins 2016, Parties and elections 2014, Rakovský 1999: 176-188, Rose and Munro 2009: 163, Hloušek 2005: 576-585, von Rauch 1974: 93, vlastní výpočty

8.3 Seznam použitých zkratek Seznam zkratek politických stran a uskupení z postkomunistického období DCP – Demokratická strana středu DPS – Demokratická strana „Hospodář“ JL – Nová éra JP – Nová strana L – Rovná práva LC – Lotyšská cesta LDP – Latgalská demokratická strana LKDS – Lotyšská křesťanskodemokratická Unie LNNK- Lotyšská národní konzervativní strana LPP – Lotyšská první strana LPP/LC – Volební unie Lotyšské první strany a strany Lotyšská cesta LRA – Lotyšská asociace regionů LSDA – Lotyšské sociálnědemokratické sdružení LSP – Lotyšská socialistická strana LVP – Strana jednoty lidu LZS – Lotyšský zemědělský svaz NSL - "Pro Lotyšsko od srdce" PCTVL – Sdružení „Za lidská práva a jednotné Lotyšsko“ PLL – Asociace stran "Pro dobré Lotyšsko" SC – Jednotné centrum SDPS – Sociálnědemokratická strana "Jednota" SLAT- Jednota pro Lotyšsko – Obroda národního hospodářství SLC – Aliance Lotyšská cesta TB – Unie za vlast a svobodu TB/LNNK – Unie za vlast a svobodu/Lotyšská národní konzervativní strana TKL – Národní hnutí za Lotyšsko – Zigeristova strana TP – Národní strana TSP – Strana jednoty lidu V – UNITY (Jednota) VL-TB/LNNK – Národní asociace "Vše pro Lotyšsko" - "Pro vlast a svobodu"/ Lotyšská národní konzervativní strana

ZRP – Zatlerova reformní strana ZZS – Svaz rolníků a zelených

Seznam zkratek politických stran a uskupení meziválečného období AI – Agudas Israel ANNP – Strana bývalých vkladatelů peněz APP – Spojené polské strany AVS – Sjednocená kandidátní listina starověrců BAS – Zemědělská unie bezzemků BB – Skupina bezpartijních bezzemků BNC – Nestranický nacionální střed BPG – Skupina nestranických občanů BSDG – Pracovní skupina bezzemků a pracujících Bunds – Bunds CC – Strana Sionistů DC – Demokratický střed DP – Strana pracujících DS – Unie demokratů EB – Židovský blok ENB – Židovský národní blok F – Unie nových farmářů GEU – Sjednocené Ekonomické Skupiny IAP – Kongres zničených území JDG- The Working Group of Jekabmiests Village J-S – Strana nových zemědělců a malých statkářů JZA – Asociace Nových Zemědělců KA-S – Křesťanská Unie a Pracující KDLS – Unie Křesťanů a Pracujících Lidí KKS – Listina vojenských kandidátů KNP – Národní strana křesťanů KKZP – Strany Katolíků a Křesťanských Zemědělců KNS – Křesťanská národní unie KPG – Skupina Ruských občanů KPSD - The Assosiation of Russian Parish Public Workers 60

KSZ – Levicoví pracující a zemědělci KVDTV – Ortodoxní Rusové a Voliči Pracujícího Národa KZA – Zemědělská Unie a Ruští Veřejní činitelé KZK – Křesťanští rolníci a katolíci LBS - Latgalská nestranická unie LD – Latgalští demokraté LDP – Latgalská strana pracujících LDS – Lotyšská Unie Práce LDZA – Latgalská Demokratická Unie Zemědělců LE – Jews of Ludsa LKS – Kandidátní listina Litevců a Katolíků LKZS – Latgalská Křesťansko-demokratická unie LLAZAS – Kandidátní listina Latgalských, Lotyšských Asociací a Zemědělců LLP – Latgalská lidová strana LPA – Unie Ruských Úředníků a Administrátorů Venkovských Komun a Obvodů v Lotyšsku LPS – Lotyšská Unie Poláků a Polských Katolíků LSDFWP – Lotyššstí Sociálnědemokratičtí Zemědělci a Strana Pracujících LSDSP – Lotyšská sociálnědemokratická dělnická strana LTA – Latgalská lidová strana LTABG – Latgalská sjednocená lidová skupina nestraníků LVCK – Centrální komise ortodoxních Lotyšů LZP – Latgalská zemědělská strana LZPA – Progresivní Unie Latgalských Rolníků Mizrachi – Mizrachi MKR – Unie Míru, Řádu a Plodnosti (Úrody) NA – Národní Unie NS – Nezávislí socialisté NZA – Národní zemědělská Unie PA – Progresivní Asociace PKLPS – Polsko- katolická Lotyšská unie PKO – Organizace ortodoxních Rusů PO – Polské organizace PTA – Progresivní Lidová Unie PV – Ortodoxní voliči 61

PVKO – Kandidátní listina Ortodoxních, Starověrců a Sjednocených Ruských Organizací RSS – Unie revolucionářů a socialistů SDMandL – Unie sociálních demokratů, menševiků a venkovských pracovníků SS – Ženská unie V – Kandidátní listina starověrců VKS – Sjednocená kandidátka Rusů VP – Německé strany ZRA – Asociace zemědělců ZS – Zemědělský svaz ZvS – Rybářská Unie