MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě
Identifikace dispozic pro běh na 3000 metrů překážek Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce: Vypracoval: Mgr. Tomáš Kalina Antonín Lakota
Obor Tělesná výchova a sport
Brno, 2018 Prohlašuji, že svou bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a použil jsem pramenů, které cituji a uvádím v seznamu literatury na konci práce.
V Brně dne podpis Poděkování: Chtěl bych poděkovat vedoucímu panu Mgr. Tomáši Kalinovi, nejen za odborné vedení mé bakalářské práce, ale hlavně také za ochotu a vstřícnost. Bibliografická identifikace Jméno a příjmení autora: Antonín Lakota Název bakalářské práce: Identifikace dispozic pro běh na 3000 metrů překážek Pracoviště: Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Tomáš Kalina Rok odevzdání závěrečné práce: 2018
Anotace: Cílem práce bylo porovnat somatické rozdíly elitních světových a evropských běžců na 3000 metrů překážek a pokusit se tak identifikovat atletický talent pro tuto disciplínu. Teoretická část pojednává zejména o hlavních faktorech, které limitují výkonnost běžců v této disciplíně.
Klíčová slova: atletika, somatotyp, steeplechase, technika, vytrvalost, Bibliographical identification
Autor's first name and surname: Antonín Lakota Title of the master thesis: Talent identification in 3000 metres steeplechase Department: Department of athletics, swimming and sports in nature Supervisor: Mgr. Tomáš Kalina The year of submission of the final thesis: 2018
Abstract: The goal of this bachelor thesis was to compare somatic differences of elite world and Europe runners whose specific discipline is 3000 meters steeplechase and to try identify athletic talent for this kind of discipline. The theoretical part deals especially with the main factors, which limit performance of runners in this kind of discipline.
Key words: athletics, endurance, somatotype, steeplechase, technique, OBSAH
ÚVOD 8
1 LITERÁRNÍ REŠERŠE 9
1.1 Atletika 9
1.2 Atletické disciplíny 9
1.3 3000 m steeplechase 12
1.4 Historie 3000 m Steeplechase 13
2. FAKTORY BĚŽECKÉHO SPORTOVNÍHO VÝKONU 15
2.1 Somatické faktory 15
2.2 Vytrvalostní faktory 17
2.2.1 Energetické systémy 19
2.2.1.1 Fosfagenový systém 19
2.2.1.2 Glykolýza 19
2.2.1.3 Oxidatívni systém 20
2.2.2 Typy vytrvalosti 20
2.2.3 Determinanty vytrvalostního výkonu 21
2.2.3.1 Maximální aerobní kapacita (V02max) 21
2.2.3.2 Ekonomika běhu 22
2.2.3.3 Fyziologie kosterního svalstva 23
2.3 Technické faktory 25
2.3.1 Technika běhu 25
2.3.1.1 Technika startu 25
2.3.1.2 Švihový způsob běhu 26
2.3.2 Technika přechodu překážky 27
2.3.2.1 Přechod suché překážky 28
2.3.2.2 Přechod vodní překážky 29
2.4 Taktické faktory 30 3 CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE 32
3.1 Cíl práce 32
3.2 Výzkumné otázky 32
3.3 Úkoly práce 32
4 METODIKA VÝZKUMU 33
4.1 Strategie výzkumu 33
4.2 Metody vyhodnocení výsledků 33
4.3. Charakteristika souboru 33
5 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE 35
5.1 Výsledky práce 35
5.2 Diskuze 53
ZÁVĚR 55
BIBLIOGRAFIE 56
PŘÍLOHY 59 ÚVOD
Bakalářská práce je zaměřena na identifikaci dispozic pro běh na 3000 metrů překážek. Toto téma jsem si vybral, neboť je mi velmi blízké. Můj děd Jaromír Kopecký byl trenérem několika reprezentantů České Republiky v této disciplíně a již od útlého dětství mne zasvěcoval do tajů této disciplíny a já bych rád udržel tradici této atraktivní disciplíny v našem oddíle AC Choceň. Běh na 3000 metrů překážek nebo také 3000 m steeplechase (dále jen 3000 m SC) je krásná atletická disciplína, která se jen velmi málo podobá kterékoliv jiné běžecké disciplíně. Její atraktivita, ale také náročnost tkví zejména v kombinaci vytrvalostního a překážkového běhu. Klíčovými faktory k ovládnutí této disciplíny je mimo jiné dostatečný rozvoj vytrvalostních schopností, adekvátní somatotyp, technická připravenost a vhodně zvolená taktika o čemž společně s definicí pojmů pojednává první část naší bakalářské práce. V druhé části naší bakalářské práce se pokusíme vysledovat určité trendy ve vývoji světové špičky této disciplíny a pokusíme se odtajnit podobu optimálních dispozic, které běžce předurčují k úspěchu na této trati. Vzhledem k atypické kombinaci vytrvalostního a překážkového běhu je pravděpodobné, že i závodníci této distance budou zcela jinak disponováni než závodníci kterékoliv jiné běžecké disciplíny.
8 1 LITERÁRNÍ REŠERŠE
1.1 Atletika
Atletika má mezi sporty ojedinělé postavení. Její disciplíny vznikly z přirozených pohybů člověka, jako jsou běh, skok, chůze a hod. Jejich zvládnutí je nezbytným základem pro všechna sportovní odvětví, proto je atletika nazývána královnou sportu. První zmínky o atletice pochází z antiky. Ovšem prapůvod atletických disciplín lze spatřovat už v pravěku. V dnešní době patří atletika k nej rozšířenějším sportům. Mezinárodní atletická federace IAAF sdružuje nejvíce národních federací (212) ze všech sportovních i společenských mezinárodních organizací. (JEŘÁBEK, 2008) Počátky atletiky, tak jak jí známe dnes, lze nalézt v antickém Řecku. Když budeme pátrat po původu slova atletika, pravděpodobně dojdeme k řeckému slovu áthlon, které znamená odměnu či cenu pro vítěze. Pojem atletika zpočátku zahrnoval lehkou atletiku (běhy, skoky, a vrhy) a těžkou atletiku (box, vzpírání a zápas). V 60. letech se lehká atletika osamostatnila a v naší zemi se ustálil zkrácený název atletika. (SIMON, 1997) Atletika jako kultura přirozených pohybů člověka je sportovním odvětvím, které rozvíjí fyzické i duševní schopnosti člověka, jeho zdraví a přispívá tak k všestrannému rozvoji člověka. (KNĚNICKÝ, 1974) O významu atletiky a jejím dopadu na společnost není pochyb a ve školní tělesné výchově má nezastupitelné místo. Mimo nepopiratelného fyzického rozvoje jedince vede atletika člověka ke zdravé sebekritice, protože atletické výkony jsou velmi objektivní a nelze je zpochybňovat. O vítězi zcela direktivně rozhodují sekundy či metry, což může být pro sportovce mnohdy kruté ale velmi spravedlivé. Atlet je pak v závodě odkázán na své předešlé tréninkové úsilí. Bez náročného tréninku nemůže atlet dosáhnout optimálních výkonů. Dodržování tréninkových zásad vyžaduje velkou míru sebekázně a přispívá tak k výchově člověka. (KNĚNICKÝ, 1974)
1.2Atletické disciplíny
Atletické disciplíny lze dělit několika způsoby. Záleží pak na úhlu pohledu, z kterého se chceme na atletické disciplíny nahlížet. Nej základnější dělení atletických disciplín je podle charakteru. Dle charakteru disciplíny:
9 • běhy o běhy na dráze -běhy hladké -běhy překážkové -běhy rozestavné o běhy mimo dráhu -běhy silniční -běhy přespolní -běhy do vrchu • skoky o horizontální o vertikální • vrhy a hody • chůze • víceboje (ČILÍK, 2009) Dalším způsobem, kterým lze dělit atletické disciplíny, je rozdělení dle místa konání. Atletické soutěže a zejména ty běžecké tak mohou probíhat na atletické dráze, na silnici či v terénu a v zimním období i v atletické hale. Dalším a posledním důležitým rozdělením atletických disciplín je dělení na mistrovské disciplíny, doplňkové disciplíny a olympijské disciplíny. Mistrovská disciplína je charakteristická tím, že se v ní atlet může stát oblastním mistrem (např. Mistr České Republiky v běhu na 1500 m). Existuje i řada disciplín, které mají status doplňkových. Tyto disciplíny nejsou součástí mistrovských soutěží u nás ani na mezinárodních soutěžích. Doplňkové disciplíny jsou zařazovány do programu atletických mítinků z důvodu zatraktivnění a zpestření soutěží. Mezi tradiční doplňkové disciplíny patří např. běh na 1000 m či běh na 1 míli. Speciální kategorií mistrovských disciplín jsou tzv. olympijské disciplíny. Jak je už z jejich názvu patrné, jsou to atletické disciplíny, které jsou zařazeny do programu olympijských her. Specifickou skladbu disciplín mají i zimní halové soutěže, Což je dáno zejména omezenými možnostmi dvousetmetrového zastřešeného oválu. Běžecké soutěže jsou zde omezeny na 60 m, 400 m, 800 m, 1500 m a 3000 m a 60 m př. Na mezinárodních závodech pak chodecké soutěže zcela chybí a z vrhačských disciplín lze v hale soutěžit pouze ve
10 vrhu koulí. Omezení se samozřejmě dotýkají i soutěží vícebojařů, kdy muži soutěží v sedmiboji a ženy v pětiboji. (SIMON, 1997)
Olympijské disciplíny: Mužské disciplíny Sprinty 100 m, 200 m, 400 m Střední tratě 800 m, 1500 m Dlouhé tratě 5000 m, 10000 m, Maratón Překážkové běhy 110 m př. 400 m př. 3000 m př. Vrhy hod štěpem, vrh koulí, hod diskem, hod kladivem Skoky skok daleký, skok vysoký, skok o tyči, trojskok Rozestavné běhy 4x100 m, 4x400 m Víceboje desetiboj Chůze 20 km, 50 km
Ženské disciplíny Sprinty 100 m, 200 m, 400 m Střední tratě 800 m, 1500 m Dlouhé tratě 5000 m, 10000 m, Maratón Překážkové běhy 100 m př. 400 m př. 3000 m př. Vrhy hod štěpem, vrh koulí, hod diskem, hod kladivem Skoky skok daleký, skok vysoký, skok o tyči, trojskok Rozestavné běhy 4x100 m, 4x400 m Víceboje sedmiboj Chůze 20 km (ČILÍK, 2009)
11 1.3 3000 m steeplechase
V závodě na 3000 m steeplechase musí závodník překonat 28 pevných překážek a 7 překážek s vodním příkopem. Při Steepelchase musí být v každém úplném kole překonáno 5 překážek, z nichž čtvrtou je vždy vodní překážka. Překážky musí být po trati vždy rovnoměrně rozmístěny tak, aby vzdálenost mezi nimi přibližně odpovídala 1/5 kola. (ŽÁK, 2010 str. 84) Běh na 3000 m SC je hraniční distancí mezi středními a dlouhými tratěmi. Úvodní necelé kolo absolvují běžci bez překonávání překážek, poté musí běžci překonat v každém kole 5 překážek včetně vodního příkopu. Délka normálního okruhu (400 m) je zkrácena či prodloužena podle toho, jestli je vodní příkop umístěn uvnitř, nebo vně zatáčky. Startovní čára tak na 3000 m a 3000 m SC není totožná. Běh na 3000 m SC je pro oko diváka velmi atraktivní, ale pro účastníka závodu o to více náročný. Namáhavost trati tkví zejména v nepravidelném rytmu běhu, který narušují překážky a v neposlední řadě běh ztěžují odrazy při překonávání bariér. Lze tak s trochou nadsázky nazvat běh na 3000 m SC jedinou acyklickou vytrvalostní disciplínou v atletice. Acykličnost lze spatřovat také před odrazem na překážku, závodník musí před každou překážkou regulovat krok k místu odrazu. Dále je třeba vystupňovat rychlost před každou překážkou a obzvlášť před vodní překážkou. (KNĚNICKÝ, 1974) V běhu na 3000 m SC jsou určujícími faktory vytrvalostní schopnosti, technika běhu a ekonomika zdolávání překážek. Běžecké vytrvalostní schopnosti jsou však nej základnějším předpokladem úspěchu v této disciplíně. (GRANATO, 2018) Stýplař musí mít rychlost středotraťaře, vytrvalost přespolního běžce, sílu a flexibilitu běžce na 400 m překážek a také musí umět regulovat tempo. (VÍDAL, 2011 str. 16) Hlavním determinantem vůči běhu bez překážek je mnohem větší vertikální pohyb těžiště, což bere závodníkovi síly a zpomaluje to jeho čas. V první řadě závodník vynakládá úsilí na to, aby dostal těžiště tak vysoko, jak je nutné k překonání překážky, ale také musí vynaložit úsilí, aby dostal těžiště na běžnou úroveň při vyběhnutí z vodního příkopu, kdy se těžiště dostává pod úroveň dráhy hladkého běhu. (KNENICKY, 1974)
12 1.4 Historie 3000 m Steeplechase Historie dnešního běhu na 3000 m SC se začala psát roku 1850, kdy studenti College d'Exeter v Oxfordu uspořádali exhibiční dráhový překážkový závod na 2 míle. Závodníci museli absolvovat 24 překážek nejrůznějšího typu, kamenné, proutěné, vodní i oranicí. Dnešní oficiální podoby nabyla trať 3000 m SC až o dalších 104 let později. Závody ve steeple-chase (steeple-zvonice, chase-hon) ihned nabírali na popularitě díky dramatičnosti a zvratům, které přinesly do vytrvalostního běhu překážky. Disciplína dlouhá léta hledala svojí optimální podobu. Měnila se vzdálenost, výška, počet i podoba překážek. Na OH v Paříži roku 1900, kdy zažil běh na 3000 m SC svojí olympijskou premiéru, můžeme ve výsledcích narazit na dvě různé disciplíny steeplechase a to v bězích na 2500 m př. a na 4000 m př. O 8 let později na LOH v Londýně už se závodilo pouze v závodě na 2 míle, překážky měly dnešní velikost, tedy 1 yard (0,194 m) a také délka vodního příkopu 4 yardy (3,66 m) zůstala nezměněna dodnes. (MACÁK, 2007 str. A) V roce 1913 se s konečnou platností ustálil místo závodu na 2 míle překážek závod na 3000 m SC, neboť dramaticky vzrostla popularita nej delšího překážkového běhu v kontinentální Evropě. Prvním olympijským vítězem na trati 3000 m SC se stal v Antverpách 1920 Angličan Hodge (10:02,6), od roku 1924 do roku 1936 vládli nej delšímu překážkovému závodu, tak jako všem ostatním vytrvalostním tratím „létající Finové". V roce 1924 zvítězil Ritola, ale za velký mezník v dějinách této disciplíny je považováno amsterodamské vítězství Loukoli (9:21,6). Loukola v roce 1924 nebyl ve startovní listině nejzdatnějším běžcem, ale v jeho běhu se poprvé objevily náznaky moderní techniky přechodu překážek. Loukola se tak stal prvním stýplařem specialistou. Od roku 1928 již není možné zvítězit na OH v běhu na 3000 m SC bez speciální přípravy. Na úspěch a zkušenosti svých krajanů pak navázal dvojnásobný olympijský vítěz Iso Hollo (1932,1936) (FIŠER, 1965)
V roce 1954 IAAF definitivně stanovila pravidla rozestavení překážek a ubrala dvě překážky v prvním neúplném kole. Do této sezóny byl nej lepší dosažený čas na této trati veden pouze jako nejlepší světový výkon, nikoliv jako světový rekord. Proto se stal prvním oficiálním světovým rekordmanem v roce 1954 Maďar Rozsnóyi. Ve druhé polovině 50. let se o světový primát přetahovaly výhradně sovětská a polská běžecká
13 škola. Sověti Vlasenko, Rzhishchin a Taran těžili z velmi propracovaného systému tréninku vytrvalostních běhů, Poláci Chromik a Chrzyszkowiak zase těžili z výborné aerobní vytrvalosti a odrazové průpravy. Z tohoto souboje nakonec vyšel vítězně Chrzyszkowiak, který stanovil světový rekord 8:32,6 a získal zlatou medaili na OH v roce 1960. Prvním závodníkem, kterému se podařilo prolomit hranici 8:30, byl v roce 1963 Belgičan Roelants. (FIŠER, 1965)
Ve druhé polovině 60. let vrátil světový rekord Finům Kuha, rok po něm vrátil sovětům primát Dudin a v roce 1970 se poprvé světový rekord stěhoval mimo starý kontinent, když zaběhl čas 8:22,0 Australan 0'Brien. Rok 1968 lze také považovat za historický milník této disciplíny, na OH v Mexiku získal poprvé zlatou medaili Keňan Biwott a o 4 roky později ho napodobil jeho legendární krajan Keino. Mezi lety 1972 a 1976 se přetahovali o světový rekord Švéd Garderud a Keňan Jipcho, konečným výsledkem této „tahanice" byl světový rekord Garderuda (8:08,02) ve finále olympijského závodu v Montrealu. (KNĚNICKÝ, 1974)
Posledním zlatým olympijským úspěchem Poláka Malinovského v Moskvě 1980 definitivně skončila éra evropských stýplařů na nejvyšších příčkách. Ještě před Moskevskými hrami v roce 1978 stanovil nový světový rekord Keňan Henry Rono a za 23 let ho na pozici světového rekordmana střídali jen další Keňané (Koech, Kiptanui, Kipketer, Barmasai). Přičemž Moses Kiptanui byl prvním pokořitelem bájné hranice 9 minut. Až v roce 2001 přišel marocký stýplař Boulami a časem 8:55,28 uzurpoval Keni světový rekord. Toho překonal v roce 2004 keňský rodák Saif Saaeed Shaheen, toho času již však reprezentující Qatar, časem 7:53,63, což je stále platný světový rekord. (MACÁK, 2007 str. B)
14 2. FAKTORY BĚŽECKÉHO SPORTOVNÍHO VÝKONU
2.1 Somatické faktory
Predikce sportovního výkonu závisí vedle kondičních předpokladů a svalové fyziologie také na tělesných rozměrech jakými jsou - tělesná výška, hmotnost, somatotyp a tělesné proporce. V celém spektru sportovních odvětví patři atletické disciplíny bezesporu k těm, které vyžadují velmi specifické fyzické parametry a velká odchylka od obvyklých proporcí takřka vylučuje šanci na úspěch v nej prestižnějších mezinárodních soutěžích. (GRASGRUBER, 2008)
Somatotyp Pojem somatotyp užil poprvé americký psycholog William Sheldon, který definoval tělesnou stavbu člověka pomocí tří komponent. Vzniklé trojčíslí charakterizuje tělesnou stavbu člověka a um ožni její zařazení do tzv. somatografu. (RIEGEROVA, 2006) • První komponenta (endomorfie) - relativní tloušťka člověka a podkožní tuk • Druhá komponenta (mezomorfie) - úroveň rozvoje kosterního svalstva jedince • Třetí komponenta (ektomorfie) - vyjadřuje poměr mezi výškou a váhou jedince (PAVLÍK, 1999)
Tělesný tuk a A TH Velmi důležitou komponentou sportovního výkonu je procentuální vyjádření tělesného tuku. Za použití kaliperu na 10 místech povrchu lidského těla měříme velikost podkožních řas a tím lze určit množství podkožního tuku, který je spolehlivým indikátorem celkového tělesného tuku. Množství tělesného tuku může ve vytrvalostních disciplínách zásadně ovlivnit sportovní výkon. V případě že známe celkovou hmotnost člověka a procentuální hodnotu tělesného tuku, není problémem určit ATH (aktivní tělesnou hmotu). Tato veličina zahrnuje tělesné orgány, kostru, svalstvo a tělesné tekutiny. Velký podíl ATH na celkové hmotnosti sportovce pozitivně ovlivňuje sportovní výkon. (PASTUCHA, 2011)
15 BMI Body mass index lze označit za nejčastěji používanou veličinu při určování stavu obezity, případně podváhy. Umožňuje porovnávání hmotnosti mezi lidmi s různou výškou. Vzorec pro výpočet: BMI: tělesná hmotnost (kg)/výška2 (m2) (KJAER, 2003)
Index trupu Index trupu určuje poměr délky trupu k celkové výšce člověka. V případě že známe celkovou výšku člověka, musíme zajistit druhou z veličin. Délku trupu změříme vzpřímeně sedícímu člověku od podložky, na které sedí, až po nejvyšší bod temene hlavy. Vzorec pro výpočet indexu trupu: Délka trupu x 100/celková výška Rozdělení podle Brugsche (mužská populace): • brachykormický (s krátkým trupem) - x - 51,0 • metriokormický (se středně dlouhým trupem) - 51,1 - 52,0 • makrokormický (s dlouhým trupem) - 52,1 - x (RIEGEROVÁ, 2006) Somatické typy v běhu na 3000 m SC jsou velmi štíhlé a „ekonomické" s velmi nízkými hodnotami BMI. Nízká hmotnost má oproti ostatním vytrvaleckým tratím jednu významnou roli navíc, pomáhá při překonávání překážek. Stýplaři bývají nej štíhlejšími atlety (ektomorfie 4,5 a hodnoty BMI pod 20 kg/m2). Kvůli překonávání překážek se jeví jako hendikep malý vzrůst a zejména pak „krátkonohost". (GRASGRUBER, 2011) Vyšší vzrůst je ve vytrvalostním běhu nepochybně limitujícím faktorem, v běhu na 3000 m SC j sou však při překonávání překážek vyšší závodníci ve výhodě, protože jej ich vyšší postavení těžiště umožňuje rychlejší a ekonomičtější překonávání překážek. (HUNTER, 2008)
16 VYROVNANÍ MEZOMORFOVÉ
ENDOMORFNI MEZOMORFOVÉ EKTOMORFNÍ MEZOMORFOVÉ
MEZOMORFOVÉ ENDOMORFOVE
MEZOMORFOVÉ EKTOMORFOVÉ
MEZOMORFNI ENDOMORFOVE
VYROVNANÍ ENDOMORFOVE
EKTOMORFNÍ ENDOMORFOVE ENDOMORFOVE EKTOMORFOVÉ Obrázek 1 :Somatograf a zakreslení průměrného světového stýplaře do somatografu (LEHNERT, 2014), upraveno autorem BP
2.2 Vytrvalostní faktory
Vytrvalostje chápána jako schopnost dlouhodobě vykonávat pohybovou činnost na určité úrovni intenzity bez snížení její efektivity. (GRASGRUBER, 2008 str. 42) Vytrvalostní sporty jsou takové sporty, u kterých převažuje aerobní systém hrazení energie. Tento systém začíná převažovat po 2-3 minutách zatížení nízké, střední, nebo submaximální intenzity. Svalová práce aerobního charakteru může probíhat určitou dobu i bez nástupu únavy, vytrvalost však je spjata zejména s udržováním určité intenzity svalové práce po nástupu únavy. Vysoká úroveň vytrvalostních schopností vede k rýchlej ší regeneraci sportovce po tréninku a umožňuj e aplikaci náročnej ší ch tréninkových podnětů. (ZAHRADNÍK, 2017)
17 Intenzita svalové práce je podmíněna znovuobnovením pohotovostních zdrojů energie, neboli resyntézou ATP (adenosintrifosfátu), což je velmi energeticky bohatý substrát. Množství pohotovostního ATP je však v těle značně omezeno a vystačí asi jen na 2 sekundy. Při déle trvající pohybová činnosti, u které dojde k vyčerpání ATP, nastupují tzv. sekundární zdroje energie. Obecně lze rozlišit dva základní systémy resyntézy ATP, jsou jimi aerobní metabolismus (za přístupu kyslíku) a anaerobní metabolismus (bez přístupu kyslíku). Jako první sekundární zdroj energie nastupuje štěpení CP (kreatinfosfátu) jehož zásoba ve svalech pokryje asi 10 sekund svalové práce a u velmi trénovaných sportovců až 20 sekund intenzivní pohybové činnosti. Po vyčerpání zásob CP získává organismus energii štěpením glykogenu. Při činnosti, která trvá déle než 2 min, začíná převažovat aerobní systém a potřebná energie se začíná získávat oxidací zbylých zásob glykogenu, glukózy a později také oxidací tuků. Jednotlivé systémy však mezi sebou nemají ostré hranice, vzájemně se překrývají a fungují souběžně v určitých poměrech. (HOHMANN, 2010)
Tabulka 1: Poměr zapojení anaerobního a aerobního metabolismu v průběhu času při maximální intenzitě pohybu (ZAHRADNÍK, 2017)
Délka trvání ATP-CP LA Ol
5 s 85 10 5
10 s 50 35 15
30 s 15 65 20
1 min. 8 62 30
2 min. 4 46 50
4 min. 2 28 70
18 10 min. 1 9 90
30 min. 1 5 95
1 hod. 1 2 98
2 hod. 1 1 99
ATP (fosfagenový systém), LA (rychlá glykolýza), O2 (pomalá glykolýza, oxidatívni systém)
2.2.1 Energetické systémy
Dle Zahradníka, zásoby ATP ve svalových buňkách lze doplnit třemi energetickými systémy. • Fosfagenový systém • Glykolýza • Oxidatívni systém Fosfagenový systém a první fáze glykolýzy (rychlá glykolýza) j sou anaerobními procesy a probíhají v sarkoplazmě svalových buněk. Druhá fáze glykolýzy (pomalá glykolýza) a oxidatívni systém jsou procesy aerobní a probíhají v mitochondriích svalových buněk.
2.2.1.1 Fosfagenový systém Někdy se také užívá pojem ATP-CP systém. Organizmus zde čerpá energii hydrolýzou ATP a dále pak rozkladem další vysokoenergetické molekuly fosfátu (kreatinfosfát). Tento způsob zajištění ATP pro svalovou práci se uplatňuje u velmi krátkých sportovních výkonů (max. 20 sekund), nebo na začátku déletrvající svalové práce.
2.2.1.2 Glykolýza Glykolýza kresyntéze ATP využívá štěpení sacharidů (svalového glykogenu/krevní glukózy). Tento typ resyntézy je pomalejší než fosfagenový systém a proto se dá označit za méně výhodný. Vzhledem k množství sacharidů v těle (glykogen+glukóza), které je mnohem větší než množství CP, probíhá obnova ATP formou glykolýzy podstatně delší dobu. Konečným produktem glykolýzy je pyruvát, který je v závislosti na intenzitě
19 zatížení buď měněn na laktát (rychlá anaerobní glykolýza) nebo je přesunut do mitochondrií (pomalá aerobní glykolýza). Tvorba laktátu je pro vytrvalostní výkon do 90 minut limitní, neboť snižuje pH ve svalech a závisí mimo jiné také na typu svalového vlákna. Hodnota laktátu roste s rostoucí intenzitou pohybové aktivity. Část laktátu odbourá organizmus oxidaci v primárně zatíženém svalu, nebo oxidací v jiném svalu, do kterého je krví přenesen. Velká část laktátu je transponována krví do jater, kde je přeměněna na glukózu. Tento proces se nazývá Coriho cyklus.
2.2.1.3 Oxidatívni systém Oxidatívni systém zajišťuje resyntézu ATP v klidovém stavu a při zatížení nízké intenzity. Substrátem pro tento způsob obnovy ATP jsou především sacharidy a následně tuky. Oxidace glukózy a glykogenu Počátek uplatnění tohoto typu metabolismu lze nalézt již v „pomalé glykolýze". Za přítomnosti dostatečného množství kyslíku není pyruvát konvertován na laktát, ale v mitochondriích vstupuje do tzv. Krebsova cyklu. Zisk ATP tímto způsobem se nazývá oxidatívni fosforylace. Oxidace tuků Oxidatívni systém využívá jako zdroj energie i tuky. Triglyceridy jsou v tukových buňkách rozpouštěny a to uvolní mastné kyseliny do krve a transportují se do svalových vláken, kde vstupují do Krebsova cyklu. Zisk ATP tímto způsobem se nazývá oxidatívni fosforylace. (ZAHRADNÍK, 2017)
2.2.2 Typy vytrvalosti Členění vytrvalosti podle doby trvání pohybové činnosti: • Rychlostní (sprinterská) vytrvalost (RV) se uplatňuj e při rychlostních disciplínách, které trvají 7-35 sekund Na úrovni RV závisí schopnost udržet při sprintu maximální rychlost. Primárně se zde uplatňuje anaerobní systém. • Krátkodobá vytrvalost (KDV) je vytrvalostní činnost trvající 35-120 sekund. Klade velké nároky na anaerobní metabolizmus, ale s rostoucí délkou zatížení 20 roste význam aerobního metabolizmu. Při výkonu trvajícím 2min jsou oba systémy téměř v rovnováze.
• Střednědobá vytrvalost (SDV)]q vytrvalostní schopnost, která se uplatňuje u vytrvalostního zatížení trvajícího 2-10 minut Aerobní systém nabývá většího významu než anaerobní. Při zatížení okolo lOmin se blíží podíl aerobního systému 90%. • Dlouhodobá vytrvalost (DDV) je vytrvalostní schopnost trvající 10 min až několik hodin. U DDV zcela dominuje aerobní systém úhrady energie. (LEHNERT, 2014)
2.2.3 Determinanty vytrvalostního výkonu Aktivace aerobního metabolismu je alfou a omegou střednědobé a dlouhodobé vytrvalosti. Úroveň aerobního výkonu determinují dle Grasgrubera a Cacka (2008) 3 hlavní faktory. • maximální aerobní kapacita
• ekonomika běhu • fyziologie kosterního svalstva
2.2.3.1 Maximální aerobní kapacita (V02max) Maximální aerobní kapacita je definována jako maximální množství z přijatého kyslíku, které je organizmus schopen zpracovat při svalové práci. (GRASGRUBER, 2008 str. 42) Relativní hodnoty V02max však nejsou přímo úměrné vytrvalostnímu výkonu. Více kyslíku spotřebovaného ve svalech při svalové práci znamená sice větší množství energie pro vytrvalostní výkon, ale hodnotu V02max musíme chápat jako potenciál vytrvalostního sportovce, který není vždy přímo úměrný sportovnímu výkonu. To, do jaké míry dojde k naplnění tohoto potenciálu, závisí na úrovni ANP a zejména pak na běžecké ekonomice. Hodnoty V02max se udávají buď v maximálních číslech (ml/min), nebo relativní hodnoty (ml/kg.min).
Limitní faktory VQ2max:
• výkon srdce a schopnost oběhového systému transportovat kyslík • kapacita plic
21 • svalová fyziologie (spotřeba kyslíku v mitochondriích, hustota kapilár, efektivita transportu 02) • energetická náročnost pohybu Elitní běžci dokáží udržet intenzitu běhu na úrovni V02max přibližně okolo 10 minut, je tedy patrné, že v běhu na 3000 m SC se závodníci světové extratřidy pohybují těsně nad 100%VO2max. Za vynikající hodnotu relativního V02max lze považovat 70ml/kg.min, hodnoty světových vytrvalců se však nachází na ještě vyšší úrovni a to 75-90mi/kg.min. (GRASGRUBER, 2008) Při výzkumu na Univerzitě Brighama Younga v americkém Provo při výzkumu vedeném Sarah Earl bylo zjištěno, že běh s pěti překážkami v každém okruhu je energeticky náročnější než běh bez překážek a vyžaduje vyšší spotřebu kyslíku přibližně o 2,6%. Testy však neproběhly na plných 3 kilometrech a je pravděpodobné, že s rostoucí únavou se zhorší technika přeběhu překážek a energetická náročnost ještě stoupne. Také je třeba zdůraznit, že test proběhl na tzv. suchých překážkách a překonání vodního příkopu by mohlo výsledná čísla spotřeby kyslíku ještě zvýšit. (EARL, 2015)
2.2.3.2 Ekonomika běhu Ekonomika běhu bývá nejčastěji definována jako spotřeba kyslíku v ml/kg tělesné hmotnosti za minutu při zvolené rychlosti na ergometru. (GRASGRUBER, 2008 str. 48) Rozdíl mezi ekonomickým a neekonomickým běžcem se projeví tím, že oba ač mohli mít stejně kvalitní ukazatel V02max, při stanovené rychlosti dosáhli jiných hodnot spotřeby kyslíku. Běžec s horší ekonomikou pohybu dosáhl přirozeně větší spotřeby kyslíku. Relativně nej přesnějším ukazatelem vytrvalostních předpokladů se tak jeví hodnota rychlosti na úrovni 100% V02max (vV02max), tato hodnota v sobě tedy zahrnuje hodnotu V02max i běžeckou ekonomiku. Ekonomika běhu se nejčastěji vyjadřuje v ml.02/kg.km nebo J/kg.m. Za vynikající výkon lze považovat 60ml/kg.min při rychlosti 20km/h. Limitní faktory ekonomiky běhu: • tělesná štíhlost, která pasivně zvyšuje relativní V02max • štíhlost segmentů dolních končetin a zejména lýtek • tělesná výška • tělesná hmotnost 22 • přirozená délka kroku (při násilném prodlužování se ekonomika zhoršuje) • elasticita šlach • odpor vzduchu • hmotnost obuvi (mokrá tretra u 3000mpř.) (GRASGRUBER, 2008)
2.2.3.3 Fyziologie kosterního svalstva Fyziologii kosterního svalstva lze chápat jako komplex několika faktorů, podle kterých lze určovat vlastnosti svalů. Tento komplex vlastností svalů ovlivňuje tzv. anaerobní práh. ANP nebo také laktátový práh představuje nejvyšší intenzitu zatížení, při které je zachována rovnováha mezi tvorbou a štěpením laktátu (stav je označován jako setrvalý stav - dále již prudce stoupá podíl anaerobní úhrady energetických potřeb) (LEHNERT, 2014) Dle Cacka a Grasgrubera (2008) lze ANP chápat jako přechod mezi aerobním a anaerobním krytím energetických nároků. Pokud je intenzita zátěže nižší než hodnota ANP, zcela dominuje aerobní metabolismus a sportovec je schopen pohybovou činnost o této intenzitě vykonávat nepřetržitě až do vyčerpání glykogenových rezerv (cca 90 min.) Faktory ovlivňující úroveň ANP: • podíl pomalých svalových vláken • prokrvení svalů • počet a velikost mitochondrií • aktivitou oxidativních enzymů v mitochondriích • schopnost distribuovat pracovní výkon na větší objem svalstva • vliv počasí ANP je ovlivnitelný tréninkem, lze ho posunout až o 30%. U nejlepších vytrvalců se setkáváme s hodnotami, kdy se ANP nachází na 90% V02max. Rychlost běhu na úrovni ANP a spotřeba kyslíku na úrovni ANP j sou vedle rychlosti na úrovni V02max nejlepším prediktorem vytrvalostní výkonosti. Další determinanty vytrvalostního výkonu: • tepová frekvence • tepový objem • minutový srdeční objem 23 • tepový kyslík • hmotnost srdce • koncentrace hemoglobinu • hematokrit v krvi • dechový objem • dechová frekvence • minutová plieni ventilace • vitální kapacita plic • respirační kvocient • kyslíkový dluh (GRASGRUBER, 2008)
Na rozdíl od hladkého a srdečního svalstva se kosterní svalstvo vyznačuje unavitelností a inervací, jež podléhá vůli jedince a příčně pruhovaným vzhledem. Kosterní sval je tvořen svazky svalových vláken, což jsou velmi tenké a podlouhlé svalové buňky. Svalová vlákna lze rozdělit na 4 typy: • Typ I- ST (slow-twitch) vlákna Někdy se označují také jako „pomalá vlákna", vyznačují se velkou odolností vůči únavě, jsou schopna metabolizovat LA, ale disponují pomalou reaktibilitou. • Typ II A- FTO (fast twitch oxidativ) vlákna Lzeje označitjako rychlá, ale oxidatívni svalová vlákna, mají vysokou úroveň reaktibility ale i odolnost vůči únavě • Typ II D- FTG (fast twitch glykolitic) vlákna Rychlá svalová vlákna, disponují vysokou úrovní dráždivosti ale špatnou odolností vůči únavě. • Typ IIC- intermediární vlákna Přechodný typ mezi vlákny I. a II. typu. (HOHMANN, 2010)
24 2.3 Technické faktory
2.3.1 Technika běhu
Techniku lze charakterizovat jako způsob řešení pohybového úkolu v souladu s pravidly, biomechanickými zákonitostmi a pohybovými možnostmi sportovce. (LEHNERT, 2014) Sportovní potenciál běžce a sportovce obecně lze naplnit pouze, při precizním technickém provedení pohybového úkolu. Ke zdokonalení techniky slouží tzv. technická příprava. (LEHNERT, 2014) Běh je cyklický pohyb dolních končetin doprovázený koordinačními pohyby celého těla, zejména paží. (FIŠER, 1965 str. 66) V dnešní době je stále méně lidí, kteří jsou schopni běžet správnou běžeckou technikou, což je důsledkem mnoha faktorů, jako jsou sedavý způsob života, upřednostňování pohodlné automobilové dopravy atp. Závodní běžecká technika je ještě daleko složitějším problémem, vyžaduje dostatečnou svalovou sílu a kloubní uvolněnost. Často se setkáváme se závodníky s velkým tréninkovým nasazením, které v podání optimálního výkonu limituje zejména špatná technika běhu a není výjimkou, že závodníci s důmyslným systémem kondiční přípravy nedokáží konkurovat hůře kondičně připraveným ale technicky zdatnějším soupeřům. (FIŠER, 1965) Ekonomické provedení běžeckého kroku je dáno velikostí mechanické práce, kterou běžec vykoná v oporové fázi kroku. Je třeba se snažit minimalizovat vertikální pohyb těžiště a vše co narušuje plynulost rychlosti. Odchylky od optima vždy berou energii, která bude chybět zejména v konečné fázi závodu. (KUČERA, 2000)
2.3.1.1 Technika startu V bězích na střední a dlouhé tratě se užívá polovysokého startu. Po povelu „na místa připravte se" závodníci přistoupí ke startovní čáře. V postoji s chodidly 1-1,5 stopy za sebou náklonem trupu do předu a těžištěm na přední noze čekají závodníci na startovní výstřel. Po startu se závodník ještě více předklání a pohne zadní švihovou nohu vpřed, posouvá tím své těžiště před opornou plochu. Následuje několik kroků tzv. šlapavým způsobem běhu, který je charakteristický předklonem trupu a došlapem za těžnici těla, je zdůrazněna odrazová fáze na úkor amortizační fáze. Následuje přechod do švihového způsobu běhu. V běhu na 3000 m SC Se se šlapavým způsobem běhu setkáváme i v průběhu závodu a to při výběhu z vodního příkopu. (FIŠER, 1965) 25 2.3.1.2 Švihový způsob běhu Kučera (2000) dělí fáze běhu na letovou fázi kroku a na oporovou fázi, oporovou fázi ještě dělí na amortizační a hnací. Amortizační fáze: V této fázi je primární, aby běžec minimalizoval ztráty horizontální rychlosti, což je podmíněno co možná nej menšími odchylkami od přímočaré dráhy. Častým problémem může být „tuhý došlap", který je v tomto případě aplikován příliš daleko před těžnici závodníka, závodník tak každým došlapem na podložku „brzdí". Optimální je, aby byl dokrok proveden tak, že horizontální rychlost dokračující nohy je v momentě došlapu nulová. (KUČERA, 2000 str. 50.) Předpokladem ekonomické amortizační fáze běžeckého kroku s minimálním poklesem těžiště jsou vertikální rychlost těla před došlapem a flexibilita opěrného systému.
Hnací fáze: Hlavními determinanty této fáze jsou úhel a síla odrazu a využití pohybu švihové nohy. Je chybné se domnívat, že protažení odrazu vede k efektivnější hnací fázi, protože reakční síly jsou ukončeny dříve, než dojde ke ztrátě kontaktu s podložkou. Dále se závodník musí vyvarovat zvýšenému důrazu na úvodní část hnací fáze, tato chyba vede k přílišnému vertikálnímu pohybu těžiště. Jedině kontinuální průběh hnací fáze zajišťuje optimální úhel odrazu. Efektivní využití švihové nohy závisí na délce trvání hnací fáze.
Letová fáze: Letová fáze je značně ovlivněna úspěšností předchozích fází běžeckého kroku. V letové fázi jde zejména o minimalizaci energetické náročnosti pohybu. Pohyb stehna švihové nohy brání nežádoucímu pohybu stehna odrazové nohy vzad a vzhůru, což je příčinou zkrácení trajektorie nohy, která se odrazila od podložky. Důležitým prvkem letové fáze je klesající pohyb stehna vedoucí nohy, tento prvek je důležitým základem pro optimální zvládnutí následující amortizační fáze, která je v celém cyklu běžeckého kroku nej důležitější. (KUČERA, 2000)
26 2.3.2 Technika přechodu překážky Při překonávání suchých překážek a překážky s vodním příkopem je značný rozdíl. Z počátku této disciplíny byla zcela určujícím faktorem úroveň vytrvalostních schopností a technice přeběhu překážek se nevěnovala pozornost. Do poloviny 20. století se v běhu na 3000 m SC uplatňovali všichni vytrvalostní běžci. Na OH v roce 1900 zvítězil závodník Ritola, jehož rozdíl mezi hladkými 3km a překážkovými 3km činil téměř jednu minutu. (FIŠER, 1965) Dnes si však trenéři i závodníci uvědomují, že při množství 35 překážek může být lehká chyba v technice přechodu překážky v konečném součtu fatální. Jestli závodník ztratí na jedné překážce 0,1 s je rozdíl na 3 km dlouhé trati zanedbatelný, pokud však stejnou chybu opakuje na každé překážce, konečná ztráta činí 3,5 s a nelze zapomínat na úbytek sil spojených s neekonomickým zdoláváním překážek. Na vrcholné úrovni se dnes setkáváme téměř výhradně s překážkářským způsobem zdolávání suchých překážek, který je obdobný jako u běhu na 400 m př. (KNĚNICKÝ, 1974) Vzhledem k tomu, že závodníci neběží odděleně ve svých dráhách, je 3000 m SC j ediným kontaktním překážkovým závodem. Jednotlivé překážky jsou od sebe vzdáleny 80 m a na rozdíl od kratších překážkových závodů nelze přesně napočítat počet kroků mezi překážkami. (EARL, 2015) Způsob překonávání překážky s dokrokem na břevno se dnes již nepoužívá, protože při dokroku na překážku se nelze vyhnout ztrátám rychlosti a sil v důsledku většího vertikálního pohybu těžiště. Dalším limitním faktorem dokrokové techniky je energetická náročnost tlumení prudšího dopadu za překážkou. Pro překážkáře je však nesmírně důležité ovládat i techniku s dokrokem, neboť nezřídka bývá pro závodníka nezbytným nouzovým řešením v případě, že už mu nezbývají v závěru síly, nebo při špatném odhadu vzdálenosti pro odraz před překážkou a občas se stává, že ztratí závodník rychlost vlivem drobné kolize se soupeřem a i v této situaci se uchýlí k technice s dokrokem. Rozdíl v technice běhu na 3000 m SC oproti kratším překážkovým běhům lze spatřovat zejména v ekonomičnosti pohybu. Není zde kladen takový důraz na rychlost provedení ale spíše na hospodárnost pohybu. Závodník se v běhu na 3000 m SC nesnaží se o co nejbližší dopad za překážku ani o násilné protažení prvního kroku za překážkou. Vzhledem k tomu že jsou zde překážky nesklopitelné a mají mnohem větší hmotnost než překážky na kratších tratích, je třeba mít na paměti, že každé škrtnutí o překážku může
27 být fatální. Z tohoto důvodu většinou přecházejí závodníci překážku v bezpečné výšce nad břevnem. Velká výhoda se naskýtá závodníkům, kteří dokáží překonávat překážky z pravé i levé nohy a v zatáčce je výhodnější, když se závodník odráží pravou nohou, což umožňuje lepší odraz do směru atletické dráhy. (FIŠER, 1965)
2.3.2.1 Přechod suché překážky Odrazová fáze Technika přeběhu překážky by měla co nejvíce zachovávat běžecký rytmus. Odraz na překážku plynně navazuje na běžecký krok. Při položení odrazové nohy na zem je žádoucí, aby těžiště těla bylo vertikáně přímo nad místem dokroku. Švihová noha směřuje svůj pohyb vpřed a vzhůru. Paže na straně odrazové nohy vykonává svůj pohyb vpřed a vzhůru, druhá paže je v běžecké pozici za tělem. Dráha letu je strmější než při běhu na 400 m př, neboť je třeba překonat stejně vysokou překážku při daleko menší rychlosti. Při běhu na 3000 m SC je optimální vzdálenost odrazu 140-170cm před překážkou, v závislosti na individuálních dispozicích každého závodníka.
Letová fáze Ve chvíli, kdy pata švihové nohy překoná úroveň břevna překážky, začne se odrazová noha odchylovat od přímé dráhy a přechází do skrčení únožmo, od tohoto okamžiku se tato noha nazývá nohou přetahovou, stehno této nohy se však zpravidla nedostává do horizontální polohy. Koleno přetahové nohy by mělo být po celou dobu přechodu překážky nad úrovní hlezenního kloubu téže nohy. Za úrovní překážky koleno ještě mírně stoupá a vrací se do přímého směr pohybu běžce. Paže na straně odrazové nohy je v mírném predpažení, čímž se snaží závodník udržet spojnici ramen kolmo ke směru pohybu.
Pokroková fáze Za překážkou jde švihová noha plynule k zemi a nyní již aktivně nepracuje. Pohyb paží se v této fázi blíží běžecké práci paží. Je třeba, aby dokrok za překážkou nenarušoval plynulost pohybu běžce vpřed a jeho technické povedení se musí co nejvíce blížit běžeckému kroku na hladké trati, který na dokrok navazuje. Důležité je, aby si běžec zachoval po dokroku přirozený běžecký náklon těla. (FIŠER, 1965)
28 2.3.2.2 Přechod vodní překážky Přechod překážky s vodním příkopem bývá klíčovým okamžikem každého absolvovaného kola. Tato překážka vyžaduje specifickou techniku, neboť je považována za technicky nejobtížněj ší překážku. Rozdíl ve správné a špatné technice může v konečné fázi závodu znamenat i rozdíl několika vteřin, zároveň místo vodního příkopu je častým místem, kde se rozhoduje o vítězích a poražených. (KNENICKY, 1974) Dle Huntera je pro rychlé zdolání vodní bariéry klíčové vystupňovat tempo, což má za následek, že závodník došlápne až na konec vodního příkopu. Výsledkem vyšší náběhové rychlosti a došlapu na konec vodního příkopu je minimalizace ztráty rychlosti při výběhu z vodního příkopu. (HUNTER, 2008) Nelze jednoznačně určit, zdaje výhodnější odrazit se před překážkou ze slabší nohy a silnější odrazovou nohou se odrazit od břevna a překonat tak snadněji vodní příkop, nebo opačné pojetí, jehož výhoda tkví zejména v tom, že závodník dopadá do vodního příkopu na silnější odrazovou nohu, což může mít vliv na plynulejší přechod do běhu za vodním příkopem. Nespornou výhodou tak zůstává varianta laterární nevyhraněnosti, kdy závodník umí překonávat vodní bariéru z pravé i levé nohy, což usnadňuje optimalizaci rytmu běhu před překážkou. Faktory ovlivňující kvalitu přeběhli vodní překážky: • Vzdálenost místa odrazu před překážkou - závisí na rychlosti, tělesné výšce, odrazové síle • Dráhou těžiště běžce - musí být co nejplošší s vrcholem v 1/3 své dráhy • Polohou osy ramenní a pánevní - obě musí zůstat kolmo ke směru pohybu (KNĚNICKÝ, 1974)
Odrazová fáze Odraz na překážku provádí závodníci přibližně ze 150cm dle individuálních dispozic. Odraz provádí závodník tak, že mírně předkloní trup a skrčí švihovou nohu před sebe. Pohyb paže na straně odrazové nohy vede do výše ramen ve směru běhu, druhá paže zachovává běžecký pohyb. Za letu se závodníkovi zvětšuje flexe v kyčelním kloubu švihové nohy a trup se stále více předklání.
29 Pokroková fáze Švihová noha dokračuje na břevno ze shora tak, aby špička přesahovala vzdáleněj ší hranu a závodník se tak mohl lepe odrazit směrem dopředu oporem o tuto hranu břevna. V dokrokové fázi dochází k největší flexi kyčelního i kolenního kloubu i největšímu předklonu trupu, což pomáhá minimalizovat nežádoucí vertikální pohyb těžiště. Následuje plochý odraz přes vodní příkop.
Letová fáze a dopad Let nad vodním příkopem lze prezentovat jako prodloužený běžecký krok. Švihová noha se napřimuje a sestupně klesá ke vzdálenější hraně vodního příkopu, paralelně se švihovou nohou se napřimuje i trup. Paže na straně odrazové nohy stoupá do výše ramen ve směru pohybu. Švihová noha těsně před dopadem zahájí pohyb vzad a dolů tzv. „zahrábnutí", tím zajistí závodník plynulost běhu. Při dopadu na okraj vodního příkopu švihová noha (dopadová) měkčí dopad flexí kyčelního a kolenního kloubu, další změkčení dopadu zajišťují paže svým pohybem k úrovní ramen. V tomto klíčovém momentě je velmi důležité nezaklonit trup. Při dopadu jde koleno odrazové nohy ostře vpřed a závodník přechází do klasického běžeckého rytmu. (FIŠER, 1965)
2.4 Taktické faktory
Taktikou se chápe způsob řešení širších a dílčích úkolů, realizovaných v souladu s pravidly daného sportu. (DOVALIL, 2012 str. 38). Optimální strategie sportovního soutěžení musí nepochybně vycházet ze závodníkových individuálních dispozic. Na rozdíl od sprinterských tratí, střední a dlouhé distance jsou provázány taktikou, která spočívá zejména v nastolení optimální rychlosti běhu a také v rozložení sil během závodu. (DOVALIL, 2012) Dle Fišera taktické jednání závodníka záleží zejména na tom, s jakými ambicemi do závodu vstupuje, zda mu záleží spíše na dosaženém čase či na konečném umístění. Ne vždy se musí tyto dvě ambice vylučovat. Důležité je vycházet nejen ze svých možností a schopností ale také z možností a schopností svých soupeřů. Ve vyrovnaných závodech je však obtížné odhadnout průběh závodu a málokdy je totožný s předzávodními představami závodníka. (FIŠER, 1965)
30 Obecně lze říci, že dva závodníci s podobnou výkonností na své speciální trati mohou mít rozdílně rozvinutou rychlostní a tempovou vytrvalost. V praxi to znamená, že dva závodníci mohou mít na své speciální trati stejný nejlepší osobní výkon, ale jeden je lépe disponován rychlostně a druhý vytrvalostně. V případě přímého souboje se pravděpodobně bude každý snažit uplatnit svojí bonusovou dispozici. Vytrvalostně disponovaný běžec bude usilovat o vysoké tempo, které je schopen lépe akceptovat, než jeho méně vytrvalý soupeř. Rychlostně lépe disponovaný závodník zase bude usilovat o nižší tempo a bude se snažit maximálně spořit síly pro závěrečný spurt, ve kterém by měl být před svým soupeřem ve výhodě. Jsou závodníci, kterým vyhovuje udávat tempo a běžet na čele závodu, obecně však platí, že je tato taktika fyzicky náročnější, než běh v závěsu, či ve skupině. Nemluvě o tom, že na vedoucího závodníka více působí negativní vnější vlivy, jako je např. vítr. (FIŠER, 1965)
31 3 CÍLE, VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ÚKOLY PRÁCE
3.1 Cíl práce
Cílem předkládané bakalářské práce je porovnat somatické rozdíly u elitních světových a evropských běžců na 3000 m SC s hlavním důrazem na tělesnou výšku. Jedním z cílů bakalářské práce je také objektivně vyhodnotit úspěšnost běžců europoidní rasy ve světové konkurenci zejména západoafrických běžců na olympijských hrách i ve světových tabulkách. Zaměříme se také na problematiku úrovně rozvoje tempově- rychlostní a tempově-vytrvalostní složky tréninku.
3.2 Výzkumné otázky
Na základě stanovených cílů jsme si stanovili tyto výzkumné otázky: VOl: Disponují evropští běžci vyšším tělesným vzrůstem, než jejich východoafričtí rivalové? V02: Je vyšší tělesný vzrůst v běhu na 3000 m SC výhodou? V03: Ztrácejí běžci europoidní rasy v běhu na 3000 m SC konkurenceschopnost, nebo se dokáží prosadit na přední místa světových tabulek? V04: Inklinují stýplafi spíše ke středním tratím, nebo se na 3000 m SC prosazují spíše vytrvalci?
3.3 Úkoly práce
Na základě vytyčeného cíle jsme stanovili tyto úkoly: Ul: Zpracovat literaturu týkající se daného tématu a na základě ní nastolilt výzkumné otázky U2: Shromáždit data týkající se světových i evropských stýplařů, jejich osobní rekordy na hlavních i doplňkových tratích a jejich tělesnou výšku. U3: Uspořádat data a provést jejich korekci. U4: Vyhodnotit výzkumné šetření. U5: Odpovědět na výzkumné otázky a interpretovat dosažené výsledky formou vědecké diskuze.
32 4 METODIKA VÝZKUMU
4.1 Strategie výzkumu
V bakalářské práci jsme se zaměřili na analýzu tělesné výšky nejlepších světových a evropských závodníků v běhu na 3000 m SC a její vliv na výkonnost. Snažili jsme se identifikovat a porovnat rozdílné pojetí přístupu k této trati mezi závodníky negroidní a europoidní rasy. Zkoumání jsme podrobili nejlepší závodníky světových a evropských historických tabulek, dále jsme zpracovávali hodnoty finalistů olympijských her, nebo údaje týkající se lídra světových tabulek jednotlivých let.
4.2 Metody vyhodnocení výsledků
Získaná data jsme analyzovali a následně zredukovali tak, abychom pracovali pouze s daty týkajícími se našeho tématu. Bakalářská práce hodnotí získaná data pro disciplínu 3000 m SC, ale pro různé případy, v kterých lze hodnotit úspěšnost závodníků. Zabýváme se historickými tabulkami, olympijskými finálovými běhy a hodnotíme nejlepší závodníky jednotlivých sezón. Ve všech úhlech pohledu na disciplínu 3000 m SC se snažíme najít korelaci mezi tělesnou výškou a úspěšností v této disciplíně. Vzhledem k velké výškové variabilitě světové špičky nabývá práce charakteru srovnávací analýzy mezi závodníky negroidní a europoidní rasy. V programu Microsoft Excel jsme vytvořili základní statistické údaje, jako jsou aritmetický průměr, medián, směrodatná odchylka, nejvyšší hodnota a nejnižší hodnota a na základě těchto údajů jsme vytvořili tabulky a následně i grafy.
4.3. Charakteristika souboru
Celkově jsme podrobili výzkumu několik souborů. První soubor čítal 10 historicky nej rychlejších závodníků negroidní rasy, dalším antagonistickým souborem bylo 10 historicky nej rychlejších závodníků europoidní rasy, dále jsme se zaměřili na účastníky finálových olympijských běhů od roku 1960 do roku 2016 a v neposlední řadě byl zkoumán vzorek čítající 47 lídrů světových tabulek jednotlivých sezón mezi lety 1970 a 2017. Data pro výzkumné šetření jsme čerpali z internetových zdrojů, zejména pak z webu mezinárodní atletické federace www.IAAF.org, kde jsme sestavili historické
33 tabulky europoidní i negroidní rasy a zároveň jsme zde získali data týkající se nejlepších osobních výkonů jednotlivých závodníků zdrojem, ze kterého jsme čerpali data týkající se tělesné výšky závodníků ale i výsledky olympijských finálových závodů jsme čerpali z www.sports-reference.com. Byli jsme si vědomi toho, že národnost nemusí zcela korespondovat s rasou, která j e pro danou geografickou oblast typická. Kontrolu nám byla databáze obrázků www.google.com a v neposlední řadě jsme rasové složení finálových olympijských běhu kontrolovali na www.youtube.com.
34 5 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE
5.1 Výsledky práce
V01: Disponují evropští běžci vyšším tělesným vzrůstem, než jejich západoafričtí rivalové? Pro určení pořadí historických tabulek europoidních a negroidních běžců jsme užili informací z webu IAAF.org a údaje týkající se tělesné výšky nejlepších deseti závodníků jsme vyhledali na webu sports-reference.com, kde se zaznamenávají základní údaje olympioniků. Snažili jsme se porovnat hodnoty mezi nejlepšími závodníky negroidní a europoidní rasy tj. rozdíly mezi tabulkou 2 a tabulkou 3. K objektivnímu posouzení nám poslouží aritmetický průměr, medián, nej vyšší a nej nižší hodnota a směrodatná odchylka.
Tabulka 2: Deset historicky nej rychlejších běžců negroidní rasy v běhu na 3000 m SC
3000 m Běžci negroidní rasy SC výška (cm) SAIF SAAEED SHAHEEN 07:53,63 174 BRIMIN KIPROP KIPRUTO 07:53,64 176 PAUL KIPSIELE KOECH 07:54,31 170 BERNARD BARMASAI 07:55,72 173 EZEKIEL KEMBOI 07:55,76 175 MOSES KIPTANUI 07:56,16 175 RICHARD KIPKEMBOI 07:56,81 179 MATEELONG REUBEN KOSGEI 07:57,29 170 JAIRUS KIPCHOGE B IRECH 07:58,41 165 WILSON BOIT KIPKETER 07:59,08 167 aritmetický průměr 172,4 medián 173 nejvyšší hodnota 179 nej nižší hodnota 165 směrodatná odchylka 4,26
35 Tabulka 3: Deset historicky nejrychlejších běžců europoidní rasy v běhu na 3000 m SC
3000 m Běžci europoidní rasy SC výška (cm) BRAHIM BOULAMI 07:55,28 180 MAHIEDINE MEKHISSI 08:00,09 190 EVAN JAGER 08:00,45 188 BOUABDELLAH TAHRI 08:01,18 191 ALIEZZINE 08:03,57 175 SOUFIANE ELBAKKALI 08:04,83 188 SIMON VROEMEN 08:04,95 189 BRAHIM TALEB 08:07,02 182 LUIS MIGUEL MARTIN 08:07,44 180 JOSEPH MAHMOUD 08:07,62 174 aritmetický průměr 183,7 medián 183,7 nejvyšší hodnota 191 nej nižší hodnota 174 směrodatná odchylka 6,00
Zobou tabulek je na první pohled patrné, že východoafričtí běžci mají výkonnostně navrch proti běžcům bílé pleti. Nejrychlejší bělošský závodník Brahim Boulami se svým osobním rekordem řadí na 4. místo historických světových tabulek a zbylých 9 závodníků v top 10 jsou závodníci reprezentující Keňu s výjimkou světového rekordmana Saif Saaeed Shaheena, který reprezentoval Qatar. Ovšem je třeba zdůraznit, že se jedná o případ sportovní migrace a tento atlet je keňským rodákem. Průměrná výška negroidních stýplařů činí 172,4 cm a medián je 173 cm, naproti tomu průměrná výška nejlepších deseti europoidních stýplařů činí 183,7 cm a stejné hodnoty nabývá i medián. Mezi bělochy byla nejvyšší naměřená úctyhodných 191 cm a nejnižší naměřená hodnota byla 174 cm, což by řadilo nejnižšího bělošského běžce elitní desítky mezi keňskou elitní desítkou mezi nejvyšší, neboť u východoafrických běžců bylo 179 cm nejvyšší naměřenou hodnotou a naopak pouhých 165 cm měřil nejnižší atlet v tabulce č. 2. Mezi závodníky europoidní rasy j e však větší výšková variabilita, neboť po zaokrouhlení na dvě desetinná místa činila
36 jejich směrodatná odchylka 6,00 proti 4,26, což byla směrodatná odchylka mezi běžci negroidní rasy.
160 165 170 175 180 185 190 195 Tělesná výška
• Běžci europoidní rasy • Běžci negroidní rasy
Obrázek 2: Výšková struktura deseti nejlepších běžců negroidní i europoidní rasy
Pro lepší znázornění jsme vytvořili bodový graf (obrázek 2), ve kterém je vyobrazeno rozložení deseti nejlepších europoidních stýplařů a deseti nejlepších negroidních stýplařů. Je patrné, že pouze dva východoafričtí závodníci měřili více než 175 cm, naopak bělošští závodníci s výjimkou jediného běžce měřili minimálně 180 cm a nejsou zde raritou ani závodníci, kteří měří okolo 190 cm.
Na obrázku 3 se zabýváme výškou ve finálových olympijských závodech. V tomto případě nám jako jediná statistická veličina poslouží aritmetický průměr, ovšem hned ve třech podobách a to jako průměr všech finalistů, průměr europoidních finalistů a průměr negroidních finalistů. Asi by však nemělo valného smyslu posuzovat výškové průměry ve finálových bězích, kdybychom neznali složení těchto běhů. Proto přidáváme obrázek 4, který znázorňuje rasové rozložení jednotlivých olympijských finálových běhů.
37 o 190 fina l SZ 185 u ->- -Sŕ — — «""* in 180 > / / y \ < S olym f 175 Z" \ TO X 1 v >ifí v r / ->- / \ f > > 170 V \ / \
ělesn á 165 h- 1960 1964 1968 1972 1976 1980 1984 1988 1992 1996 2000 2004 2008 2012 2016
výškový průměr negroidních běžců průměr olympijských finalistů výškový průměr europoidních běžců
Obrázek 3 Porovnání výškových průměrů ve finálových olympijských bězích
14
1964 1968 1972 1976 1980 1984 1988 1992 1996 2000 2004 2008 2012 2016
• europoidní běžci • negroidní běžci mongoloidní běžci
Obrázek 4:Rasové složení finálových olympijských běhů
Z obrázku č. 4 je patrné, že až do roku 2000 tvořili europoidní závodníci ve finálových kláních olympijských her většinu. V roce 2004 už se olympijského finále zúčastnilo 9 europoidních stýplařů a 6 negroidních stýplařů. Na posledních třech olympiádách už je složení finálových běhů takřka vyrovnané. Je třeba se však vrátit k obrázku 3, z kterého lze vyčíst, že europoidní stýplaři udávali trend výšky stýplařů až do roku 1988. Je třeba si přiznat, že do té doby se účastnilo finálových běhů jen málo východoafrických běžců
38 a dá se říct, že spíše zapadali do výškového průměru europoidních běžců. Mezitím co běloši v olympijských finálových bězích vykazují čím dál vyšší tělesný vzrůst takřka lineárně, u negroidních stýplařů nastal zajímavý zlom, kdy na OH v roce 1988 se účastnili finálového běhu 3 Keňané a jejich výškový průměr 180,34cm a převýšili tak průměr bělošských finalistů. Hned na následujících hrách v roce 1992 se účastnili finálového běhu také 3 Keňané. Jejich výškový průměr se však propadl na 170,67cm. Od olympijských her v roce 1992 výška negroidních olympijských finalistů značně kolísá, ovšem pouze na olympiádě 2012 přesáhla hranici 175cm. Závěrem je třeba podotknout, že složení olympijské startovní listiny značně limituje omezení startů, které umožňuje start pouze 3 závodníků z jedné země.
V02: Je vyšší tělesný vzrůst v běhu na 3000 m SC výhodou? Grasgruber (2011) ve svém článku zastává názor, že vyšší tělesný vzrůst je v disciplíně 3000 m SC výhodou, neboť pro vyššího běžce je snadnější zdolávat překážky. My jsme se rozhodli toto tvrzení ověřit. Pracovali j sme se třemi proměnnými. U deseti nejlepších negroidních běžců a u deseti nejlepších europoidních běžců jsme zjistili jejich nejlepší osobní výkon v běhu na 3000 m SC, v hladkém běhu na 3000 m a tělesnou výšku. Vycházeli jsme z předpokladu, že když od nejlepšího výkonu na 3000 m SC odečteme nejlepší výkon na 3000 m bez překážek výsledný rozdíl nám ukáže, kolik času jednotlivým závodníkům zabere zdolávání překážek, ať už z hlediska zdržení či úbytku sil. Následně jsme se pokusili najít korelaci mezi tímto rozdílem nejlepších časů a tělesnou výškou.
Tabulka 4: Deset historicky nejrychlejších běžců negroidní rasy obsahující tělesnou výšku, osobní rekordy na 3000 m SC, 3000 m a rozdíl jednotlivých rekordů
Běžci negroidní rasy 3000 m SC 3000 m výška rozdíl SAIF SAAEED SHAHEEN 07:53,63 07:32,46 174 21,17 BRIMIN KIPROP KIPRUTO 07:53,64 07:47,33 176 6,31 PAUL KIPSIELE KOECH 07:54,31 07:33,93 170 20,38 BERNARD BARMASAI 07:55,72 07:36,40 173 19,32 EZEKIEL KEMBOI 07:55,76 07:44,24 175 11,52 MOSES KIPTANUI 07:56,16 07:27,18 175 28,98
39 RICHARD KIPKEMBOI 07:56,81 07:48,71 179 8,1 MATEELONG REUBEN KOSGEI 07:57,29 07:41,86 170 15,43 JAIRUS KIPCHOGE B IRECH 07:58,41 07:41,83 165 16,58 WILSON BOIT KIPKETER 07:59,08 07:33,96 167 25,12 aritmetický průměr 172,4 17,291 medián 173 17,291 nejvyšší hodnota 179 28,98 nej nižší hodnota 165 6,31 směrodatná odchylka 4,26 7,06
Tabulka 5: Deset historicky nejrychlejších běžců europoidní rasy obsahující tělesnou výšku, osobní rekordy na 3000 m SC, 3000 m a rozdíl jednotlivých rekordů
Běžci europoidní rasy 3000 m SC 3000 m výška (cm) rozdíl BRAHIM BOULAMI 07:55,28 07:38,18 180 17,1 MAHIEDINE MEKHISSI 08:00,09 07:43,72 190 15,11 EVAN JAGER 08:00,45 07:35,16 188 25,29 BOUABDELLAH TAHRI 08:01,18 07:33,18 191 28 ALIEZZINE 08:03,57 07:45,90 175 17,67 SOUFIANE ELBAKKALI 08:04,83 07:49,68 188 15,15 SIMON VROEMEN 08:04,95 07:58,38 189 6,55 BRAHIM TALEB 08:07,02 07:49,13 182 17,89 LUIS MIGUEL MARTIN 08:07,44 07:50,27 180 17,17 JOSEPH MAHMOUD 08:07,62 07:45,26 174 22,32 aritmetický průměr 183,7 18,225 medián 183,7 17,67 nejvyšší hodnota 191 28 nej nižší hodnota 174 6,55 směrodatná odchylka 6,00 5,87
Při pohledu do tabulek 4 a 5 lze objektivně posoudit, že ač průměrná tělesná výška se celkem výrazně liší, rozdíl mezi aritmetickými průměry časových rozdílů však po
40 zaokrouhlení činí zanedbatelných 0,93 s, jestli je však rozdíl mezi aritmetickými průměry zanedbatelný, tak se dá říct, že mediány obou skupin jsou takřka totožné, kdy medián negroidní elitní desítky činí po zaokrouhlení 17,29 s. a medián europoidní elitní desítky má hodnotu 17,67 s. V tabulce 4 byla naměřena nejvyšší hodnota časových rozdílů 28,98 s. a nejmenší hodnota 6,3 ls. V tabulce 5 byla naměřena nejvyšší hodnota časových rozdílů 28 s. a nejmenší hodnota 6,55 s, což jsou velmi podobné hodnoty jako v tabulce 4. Poslední měřeným statistickým údajem je směrodatná odchylka. U běžců negroidní rasy nám po zaokrouhlení vyšlo 7,06 s. a u europoidní ch běžců jsme po zaokrouhlení došli k číslu 5,87 s. Lze tak konstatovat, že u obou skupin jde o velkou diferenciaci daných časových rozdílů a u Východoafričanů však ještě o něco větší.
ro U 185 35 l/l E 28^98 17q o 180 30 o 176 25,12 o 174 175 25 no 175 ro 2038 173 c > H75\ 20 -C •ru E 170 21,l\ o
bě z o / 170 15 o /l5,43S»^^ > no 165 "*167 11,52 165 10 >• ča s 160 8,1 6,31 5 mez i 155 0 IN m 10 oo ai o Rozdí l
výška rozdíl
Obrázek 5: Porovnání tělesné výšky negroidních běžců a rozdílu časů na 3000 m SC a 3000 m
Pro lepší znázornění případné korelace mezi rozdílem času na 3000 m SC a 3000 m a tělesnou výškou nám poslouží graf 5 a graf 6. Graf na obrázku 5 nám ukazuje křivku tělesné výšky a křivku již zmiňovaného rozdílu časů u elitních negroidních závodníků. Dle našeho názoru však mezi jednotlivými křivkami žádná paralela neexistuje.
41 160 o CC
^^»výška ^^rozdíl
Obrázek 6: Porovnám tělesné výšky europoidních běžců a rozdílu časů na 3000m SC a 3000m
Stejně jako v případě předchozího grafu ani u grafu na obrázku 6 u deseti historicky nej rychlejších europoidních závodníků, neexistuje žádná souvislost mezi rozdílem časů a tělesnou výškou. Na grafu 6 je ovšem patrné, že s výjimkou dvou závodníků, druhého a třetího v historických tabulkách europoidní rasy, kteří dosahují extrémních hodnot rozdílu mezi časy na 3000 m SC a 3000 m bez překážek, je variabilita rozdílu časů velmi malá v porovnání s grafem na obrázku 5, který znázorňuje běžce negroidní rasy. Jedním z klíčů k odtajnění 2. výzkumné otázky, tedy zda je vyšší tělesný vzrůst v běhu na 3000 m SC výhodou, by nám mohl odpovědět vývoj lídra světových tabulek. Tabulka k danému tématu se nachází v přílohách na konci dokumentu pod názvem Příloha 1: Vývoj lídra světových tabulek z hlediska dosaženého času i tělesné výšky. Tato tabulka i graf sleduje dvě proměnné a to vývoj nej lepšího času sezóny mezi lety 1970 a 2017 a také tělesnou výšku držitelů jednotlivých časů.
42 07:03,79 195 07:21,07 -g IS 190 m.oo DC _Q U/:38,35 75 13 «> S 185 j r— A A J J "N / 07:55,63 u_ .c S J s/r / 08:12,91 2 > 180 o Af \ Vi Vr / 08:30,19 £ >QJ "\ "1 « 175 í / [ . 1 sT ro V S. JI 1 08:47,47 •= Ti_3 1 jlJ J f j —ro 170 í LU 09:04,75 ^ _^ 1 >CO >co > 165 -ro 09:22,03 c 09:39,31 ^ CO c -Si 160 >ai H 197 0 197 2 197 4 197 6 197 8 198 0 198 2 198 4 198 6 198 8 199 0 199 2 199 4 199 6 199 8 200 0 200 2 200 4 200 6 200 8 201 0 201 2 201 4 201 6 Dosaž e
Obrázek 7: : Vývoj lídra světových tabulek z hlediska času i tělesné výšky
Z grafu na obrázku 7 lze vyčíst, že vývoj nejlepšího času sezóny má progresívni charakter. To se však nedá říct o křivce znázorňující tělesnou výšku. Zde jsou výkony značně variabilní. V 70. letech vévodili světovým tabulkám hlavně Evropané v čele se skvělým Švédem Gärderundem a ještě ve druhé polovině 80. let se s východoafrickými běžci o nejvyšší příčky přetahovali. Tomu také odpovídá křivka znázorňující tělesnou výšku lídra světových tabulek, až do poloviny 80. let byl lídr často vysoký okolo 185cm a z grafu jsou viditelné jen tři výškové propady. První dva propady mají na svědomí Keňané a třetí pokles v grafu patří Francouzi Mahmoudovi, který se svými 174cm zaběhl nejrychlejší 3000 m SC v roce 1984. Ještě v roce 1986 byl nejrychlejším mužem sezóny 186 cm vysoký Belgičan Van Dijck, to však bylo naposled, kdy světovým tabulkám v běhu na 3000 m SC vévodil závodník měřící 185 cm a více, až v roce 2017 Američan Evan Jager dokázal zaběhnout nejrychlejší čas sezóny a narušit tak dominanci Keňanů, popř. keňských rodáků. Mezi lety 1988 a 2016, kdy běhu na 3000 m SC kralovali Keňané, se ovšem podařilo ještě jednomu běžci europoidního typu zaběhnout nejrychlejší čas sezony. Byl jím Maročan Boulami vletech 2001 a 2002. Ač Boulami nedosahuje výškového průměru europoidní stýplařské špičky jeho „zub" na křivce tělesné výšky lídra světových tabulek na začátku tohoto tisíciletí je mezi subtilními Keňany jasně viditelný.
43 Graf na obrázku 8 je obdobný jako graf na obrázku 7. Jen namísto nej rychlejší ho muže sezóny má pod drobnohledem vývoj olympijských vítězů. Opět jsme zde pracovali se dvěma proměnnými časem zaběhnutým ve finále olympijských her a tělesnou výškou olympijského vítěze.
200 07:03,79 rsl (H 00 195 in 00 ro (N 07:21,07 o 00 ro oo in rC ro 190 186 o 00 o oltT o 07:38,35 182 T! 00 o 00 fM 00 00 18,5 6 00 ^ 00 00 07:55,63 o o 00 o o 00 O 0 f $:23,6 4 <= o o , 08:12,91 08:30,19 08:47,47 09:04,75 09:22,03 09:39,31 1964 1968 1972 1976 1980 1984 1988 1992 1996 2000 2004 2008 2012 2016
•výška
Obrázek 8:Vývoj olympijského vítěze z hlediska času i tělesné výšky
Z obrázku 8 lze vydedukovat, že křivka tělesné výšky nabývá maxima v roce 1976, kdy se stal olympijským vítězem 186 cm vysoký Švéd Gárderund. Od té doby lze označit křivku tělesné výšky jako schodovitou ovšem se značně viditelnou regresivní tendencí. V roce 1980 se dokázal naposledy prosadit na první místo na olympijských hrách závodník europoidního typu Polák Malinowsky a to musíme brát v úvahu, že této olympiády se z politických důvodů neúčastnily některé země včetně Keni. Od roku 1984 už nevystoupil na nejvyšší stupínek na olympijských hrách reprezentant žádné jiné země než Keni. V žádné jiné atletické disciplíně nemá na olympijských hrách žádný jiný národ takto dominantní postavení. Mezitím co tělesná výška olympij ského vítěze se dramaticky vyvíjí, za povšimnutí stojí fakt, že křivka času olympijského vítěze postrádá od 70. let větší výkyvy. Od doby, kdy Andreas Gárderund zaběhl olympijský rekord 8:08,02, uplynulo dlouhých 421et, ovšem pouze čtyřikrát se běželo olympijské finále rychleji a olympijský rekord se posunul o pouhé 4,74s.
44 V03: Ztrácejí běžci europoidní rasy v běhu na 3000 m SC konkurenceschopnost, nebo se dokáží prosadit na přední místa světových tabulek? Klíčovým faktorem k rozluštění výzkumné otázky č.3 by nám mohla být srovnávací studie mezi nejrychlejším europoidním závodníkem a nejrychlejším negroidním závodníkem jednotlivých sezón mezi lety 1988 a 2017. Příslušnou tabulku nej rychlejších závodníků lze nalézt mezi přílohami pod názvem Příloha 2: Porovnání nej lepšího negroidního a europoidního závodníka jednotlivých sezón. Hodnoty z dané tabulky jsme zpracovali pro lepší znázornění do grafu na obrázku 9, který znázorňuje dynamiku vývoje nej rychlejšího europoidního stýplaře, nej rychlejšího negroidního stýplaře a nabízí nám i jejich konfrontaci. Zde nám byl zdrojem informací pouze server www.IAAF.org.
07:37,92 i»ooooooooo^o^aiaiaiaiaiaiaiaioooooooooo nejlepší europoidní závodník ^^"nejlepší negroidní závodník Obrázek 9:Porovnání vývoje nej rychlejšího europoidního závodníka sezóny a nejrychlejšího negroidního závodníka sezóny Obrázek 9 prezentuje zejména rozdílný vývoj mezi nej lepším europoidním a nej lepším negroidním závodníkem. Do konce 80. let to byli zejména běloši, kteří vládli běhu na 3000 m SC. Rok 1988 byl však zlomový. Mezitím co v roce 1987 tvořili nejlepší desítku sezóny hlavně Evropané a nejlepší Keňané obsadili 4, 7. a 9. místo, v roce 1988 už vypadali světové tabulky zcela jinak a Keňané obsadili 1, 2. a 4. místo. Tomu také odpovídají křivky grafu, které se na úrovni roku 1988 protnou a dále už dominovali běhu na 3000 m SC východoafričtí běžci, což znázorňuje v grafu modrá křivka nad černou 45 křivkou a zejména to že se navzájem neprotínají, s výjimkou let 2001 a 2002. Tyto sezóny patřili europoidnímu závodníku Maročanu Boulamimu, který dokonce vytvořil v roce 2001 světový rekord 7:55,28, který byl pokořen v roce 2004 Qatařanem Shaheenem (07:53,63), jeho výkon je dodnes platným světovým rekordem. Shaheen sice překonal světový rekord v roce 2004, lídrem světových tabulek se však stal již roku 2003, což na grafu odpovídá tomu, že se osy opět protnuly a modrá osa, která znázorňuj e nejrychlej šího europoidního běžce, se opět pohybuje v horších časech, než osa černá, která představuje nejrychlej šího negroidního běžce. Na samém konci grafu však můžeme vidět ještě jeden průnik. V roce 2017 se stal lídrem světových tabulek Američan Jager. Východoafričané dle své křivky zaznamenali nepochybně za posledních 30 let velký progres. Nelze si však nevšimnout relativní stagnace běžců europoidní rasy. Výkony dnešních bílých špičkových stýplařů jsou jen o něco málo lepší, než byly výkony nejlepších stýplařů v 70. a 80. letech. Nabízí se tedy otázka, zda dominance Východoafričanů v disciplíně 3000 m SC není do značné míry způsobena záhadnou stagnací výkonnosti běžců europoidní rasy. Nápovědou by nám mohla být kombinovaná tabulka 6, která čítá 20 historicky nejlepších Východoafričanů a 20 historicky nejlepších evropských běžců. Z dosud zpracovaných údajů se zdá, že stagnace je záležitostí zejména Evropských běžců. Úspěch Severoafrických běžců, kteří se řadí k europoidní rase, nejsou na mezinárodním poli ani dnes tak velkou raritou, jako úspěchy evropských běžců. 46 Tabulka 6: Porovnání nejlepších 20 východoafrických stýplařů a 20 nejlepších evropských stýplařů s důrazem na stáří výkonů 3000 m 3000 m Běžci negroidní rasy SC roky Evropané SC roky SAIF 07:53,63 2004 MAfflEDINE MEKHISSI 08:00,09 SAAEED SHAHEEN 2013 BRIMIN KIPROP 07:53,64 2011 BOUABDELLAH TAHRI 08:01,18 KIPRUTO 2009 PAUL KIPSIELE 07:54,31 2012 SIMON VROEMEN 08:04,95 KOECH 2005 BERNARD 07:55,72 1997 LUIS MIGUEL MARTÍN 08:07,44 BARMASAI 2002 EZEKIEL KEMBOI 07:55,76 2011 JOSEPH MAHMOUD 08:07,62 1984 MOSES KIPTANUI 07:56,16 1997 MARK ROWLAND 08:07,96 1988 RICHARD KIPKEMBOI 07:56,81 2012 ANDERS GARDERUD 08:08,02 MATEELONG 1976 REUBEN KOSGEI 07:57,29 2001 FRANCESCO PANETTA 08:08,57 1987 JAIRUS KIPCHOGE ALESSANDRO 07:58,41 2014 08:08,78 B IRECH LAMBRUSCHINI 1993 WILSON BOIT 07:59,08 1997 ELISEO MARTÍN 08:09,09 KIPKETER 2002 CONSESLUS BRONISLAW 08:00,00 2016 08:09,11 KIPRUTO MALINOWSKI 1976 ABEL KIPROP BOGUSLAW 08:01,67 2012 8:09,18 MUTAI M AMINS KI 1984 KTPKIRUIMISOI 08:01,69 2001 DAMIAN KALLABIS 08:09,48 1999 PATRICK SANG 08:03,41 1997 WILLIAM VAN DUCK 8:10,01 1986 HILLARY KIPSANG 08:03,57 2013 HAGEN MELZER 8:10,32 YEGO 1987 RAYMOND YATOR 08:03,74 2000 FRANK BAUMGARTL 8:10,36 1976 47 BENJAMIN 08:03,81 2010 JUKKA KESKISALO 8:10,67 KIPLAGAT 2009 GÜNTHER JOHN KOSGEI 08:03,89 1997 8:10,83 WEIDLINGER 1999 ELIUD KRZYSZTOF 08:05,01 1995 8:11,04 BARNGETUNY WESOLOWSKI 1985 ANTONIO DAVID PETER KOECH 08:05,35 1989 8:11,52 JIMENEZ 2001 Tabulka 6 naznačuje rozdíl vývoje evropských a východoafrických historických tabulek. V levé polovině tabulky můžeme najít pouhé dva výkony starší 20 let a to ještě na 19. a 20. místě historických tabulek běžců negroidní rasy. V pravé polovině, která znázorňuje 20 nejlepších výkonů historických evropských tabulek, je situace diametrálně odlišná. Můžeme zde najít plných 11 výkonů starších 20 let. Celou situaci přehledně mapuje graf na obrázku 10, který znázorňuje stáří výkonů. 10 • Africké historické tabulky (TOP 20) • Evropské historické tabulky (TOP 20) Obrázek 10: Rozdělení historicky nejlepších 20 výkonů východoafrických běžců a 20 nejlepších výkonů evropských běžců a jejich zařazení do historického období Mezi dvaceti historicky nej rychlejšími negroidními běžci můžeme nalézt 9 závodníků, kteří svůj osobní rekord zaběhly v posledním desetiletí, v historických evropských 48 tabulkách můžeme nalézt mezi prvními dvaceti závodníky pouhé 3 běžce, kteří zaběhli svůj osobní rekord v posledním desetiletí. Mezi lety 2000 a 2004 je poměr historických výkonů poměrně vyrovnaný 4:3 ve prospěch negroidních závodníků. Mezi lety 1995 a 1999 měli Východoafričané velmi kvalitní závodníky, jsou pro ně tedy tato léta druhou nejpočetnější jednotkou, neboť 6 výkonů z historické tabulky pochází z této doby. V evropských historických tabulkách pochází z této doby dva výkony. Nejpočetnější jednotkou evropských tabulek je druhá polovina 80. let. 5 výkonů z této doby se v evropské historické „TOP 20" drží zcela neohroženě. Nej starším výkonem mezi východoafrickou elitou je osobní rekord Petera Koeche 8:05,35, který pochází z roku 1989, druhý nej starší výkon východoafrické elity už pochází z roku 1995. Zde je opět situace v evropských historických tabulkách diametrálně odlišná, můžeme zde najít 3 výkony z roku 1976 a není tomu stejně jako v případě tabulek negroidních běžců, že se nej starší výkony krčí na chvostu nejlepší dvacítky. Patří jim 7, 11. a 15. místo. Mezi elitní evropskou dvacítkou je celkem 5 výkonů, které byly zaběhnuty dříve než v roce 1985. V04: Inklinují stýplaři spíše ke středním tratím, nebo se na 3000 m SCprosazují spíše vytrvalci? K rozluštění 4. výzkumné otázky jsme se rozhodli využít matice výkonnostních křivek stanovené Dr. Ladislavem Fišerem, které nám by nám měli pomoci identifikovat a zařadit závodníky, kteří soutěží na trati 3000 m dlouhé, což je mezní hranice mezi středními a dlouhými tratěmi. Fišer identifikuje mílaře speciálního typu pomocí výkonnostního vzorce, který od speciální trati, v našem případě 3000 m, dokáže spočítat dosažitelné výkony na nejbližší kratší trati (1500 m) a na nejbližší delší trati (5000 m). Podobný vzorec existuje i pro běžce speciálně disponovaného na 5000 m i pro takového závodníka spočítáme dosažitelné časy pro běh na 1500 m, 3000 m a 5000 m. Specialista na 1500 m: 3000 m = 2* 1500 m +32-34 s 5000 m = 5*(0,66*1500 m +19-22 s) Specialista na 5000 m: 3000 m = 2* 1500 m +30 s 5000 m = 5*(0,66*1500 m +15-16 s) (KUČERA, 2000) 49 Tyty vzorce jsou rozpracovány v následující tabulce 7: Tabulka 7: Rozdělení stýplařů rychlostního a vytrvalostního typu v závislosti na výkonnosti v bězích na 1500 m a 5000 m 1500 m 03:44,0 03:41,5 03:39,0 03:36,5 03:34,0 03:31,5 03:29,0 03:26,5 Mílařský typ 3000 m 08:00,0 07:55,0 07:50,0 07:45,0 07:40,0 07:35,0 07:30,0 07:25,0 5000 m 13:59,2 13:51,0 13:42,2 13:34,5 13:26,2 13:18,0 13:09,7 13:01,5 1500 m 03:45,0 03:42,5 03:40,0 03:37,5 03:35,0 03:32,5 03:30,0 03:27,5 Vytrvalý typ 3000 m 08:00,0 07:55,0 07:50,0 07:45,0 07:40,0 07:35,0 07:30,0 07:25,0 5000 m 13:40,0 13:31,8 13:23,5 13:15,3 13:07,0 12:58,8 12:50,5 12:42,3 Tabulka 8: Deset historicky nejúspěšnějších negroidních stýplařů a jejich výkonnost v bězích na 1500m, 3000ma5000m Běžci negroidní rasy 3000 SC 3000 m 1500 m 5000 m SAIF SAAEED SHAHEEN 7:53,63 7:32,46 3:33,51 12:48,81 BRIMIN KIPROP KIPRUTO 7:53,64 7:47,33 3:35,23 PAUL KIPSIELE KOECH 7:54,31 7:33,93 3:37,92 13:05,18 BERNARD BARMASAI 7:55,72 7:36,40 3:37,24 13:23,23 EZEKIEL KEMBOI 7:55,76 7:44,24 3:40,8 13:50,61 MOSES KIPTANUI 7:56,16 7:27,18 3:34,0 12:54,85 RICHARD KIPKEMBOI 7:56,81 7:48,71 3:41,2 13:30,4 MATEELONG REUBEN KOSGEI 7:57,29 7:41,86 3:37,24 JAIRUS KIPCHOGE B IRECH 7:58,41 7:41,83 3:48,0 13:38,4 WILSON BOIT KIPKETER 7:59,08 7:33,96 3:40,29 13:59,2 50 Z tabulky 8 lze vyčíst, že historicky nejrychlejší stýplař Shaheen je takřka ukázkovým příkladem vytrvalostního typu závodníka, mezi jeho třemi hladkými tratěmi se jeví nejhůře běh na 1500 m. 2. muži historických světových tabulek Kiprutovi se bohužel nepodařilo na hladkých tratích naplnit svůj běžecký potenciál, jeho výkony na 1500 m 3:35,23 a na 3000 m 7:47,33 se nachází daleko za očekáváním a nelze z nich vyvozovat závěry, nemluvě o absenci výkonu v běhu na 5000 m. 3. v historických světových tabulkách Koech se svým výkonem na 5000 m blíží spíše vytrvalostnímu pojetí běhu na 3000 m SC, v běhu na 1500 m zaběhl pouze čas 3:37,92, z čehož nelze soudit, že měl špatně rozvinutou tempově rychlostní tréninkovou složku, ale spíše neměl dostatek kvalitních závodů, kde by mohl naplnit svůj potenciál. Ještě obtížněji se jeví identifikace kondičních dispozic u 4. Barmasaie, který se svým možnostem zdaleka nepřiblížil v běhu na 1500 m, ani v běhu na 5000 m. 5. Kemboi je ryzím specialistou na 3000 m SC. Jeho výkony v hladkých bězích na 1500 m, 3000 m i 5000 m jsou v keňských podmínkách velmi průměrné a neřadí ho ani mezi širší národní špičku. I v tomto případě je zřejmě na vině nedostatečný počet testovacích závodů na doplňkových tratích. Na 6. místě mezi negroidními běžci se nachází Moses Kiptanui, v bězích na 1500 m a 5000 m se sice nepřiblížil svým hraničním možnostem, které značí vynikající osobní rekord na 3000 m 7:27,18, dle jeho osobního rekordu na 5000 m 12:54,85 nelze pochybovat o tempově vytrvalostním pojetí tréninku tohoto závodníka. 7. místo patří závodníkovi jménem Mateelong, který je podobně jako např. Kemboi velmi specializovaný na nejdelší překážkový závod dráhové atletiky, že z jeho průměrných výkonů v hladkých bězích nelze vyvodit smysluplné závěry. 8. Kosgei dle tratí 1500 m a 3000 m zapadá do vytrvalostního schématu, ovšem bez výsledku na 5000 m je tvrzení o jeho vytrvalostních předpokladech velmi neprůkazné. Na 9. pozici se nachází Birech. Jeho výkony na 1500 m a 5000 m jsou ale v porovnání s jeho osobním rekordem na 3000 m velmi slabé a nelze se jimi orientovat. Takřka totožně by se dal charakterizovat běžecký profil 10. závodníka Kipketera. Jedinou disciplínou, která odpovídá světové výkonnostní úrovni je trať 3000m a to je k identifikaci kondičních dispozic bohužel málo. 51 Tabulka 9: Deset historicky nejúspěšnějších europoidních stýplařů a jejich výkonnost v bězích na 1500 m, 3000 m a 5000 m Běžci europoidní rasy 3000 SC 3000 m 1500 m 5000 m BRAHIM BOULAMI 7:55,28 7:38,18 13:04,24 MAHIEDINE MEKHISSI 8:00,09 7:43,72 3:33,12 EVAN JAGER 8:00,45 7:35,16 3:32,97 13:02,40 BOUABDELLAH TAHRI 8:01,18 7:33,18 3:32,73 13:12,22 ALIEZZINE 8:03,57 7:45,9 13:32,56 SOUFIANE ELBAKKALI 8:04,83 7:49,68 3:45,36 13:10,60 SIMON VROEMEN 8:04,95 7:58,4 3:39,19 13:50,77 BRAHIM TALEB 8:07,02 7:49,13 3:41,88 13:54,81 LUIS MIGUEL MARTIN 8:07,44 7:50,27 3:36,11 13:54,35 JOSEPH MAHMOUD 8:07,62 7:45,3 3:38,39 13:48,19 Dle tabulky 9, která pojednává o 10 nejlepších europoidních závodnících, nejrychlejší europoidní závodník Maročan Boulami sice nemá kompletní záznam, neboť mu chybí osobní rekord na 1500 m, ovšem dle trati 3000 m a 5000 m zapadá přesně do vytrvalostního schématu. 2. místo mezi bělochy patří Francouzi Mekhissimu u tohoto závodníka však postrádáme osobní rekord na 5000 m, dle výkonů na 1500 m a 3000 m však lze vytáhlého Francouze zařadit do mílařského schématu. 3. místo patří Američanu Jagerovi, který ač se může pochlubit vynikajícím osobním rekordem na 1500 m 3:32,97 je spíše vytrvalostním typem stýplaře. 4. Francouz Tahri reprezentuje typické mílařské pojetí. 5. nejrychlejší závodník europoidní rasy Maročane Ezzine dle osobních rekordů na 3000 m a 5000 m zapadá spíše mezi mílařské typy, ovšem nelze zcela objektivně o závodníkovi tvrdit, že je mílařem, když neznáme jeho osobní rekord na 1500 m. 6. Maročan Elbakkali sice zatím nedokázal naplnit svůj potenciál v běhu na 1500 m, i tak ale s osobním rekordem v běhu na 5000 m 13:10,60 je zcela jistě vytrvalostním typem stýplaře. 7. příčka patří Holanďanu Vroemenovi, který dle svých osobních rekordů inklinoval spíše ke středním tratím resp. mílařskému pojetí. K mílařskému pojetí 52 inklinovali i 8. Maročan Taleb, velmi dobře rychlostně vybavený 9. Španěl Martin i 10. Francouz Mahmoud. 5.2 Diskuze VOl: Disponují evropští běžci vyšším tělesným vzrůstem, než jejich východoafričtí rivalové? Ano, zde si můžeme dovolit říci, že europoidní běžci běžce negroidní rasy jednoznačně převyšují, tedy alespoň v rámci světové špičky. U historické „TOP 10" negroidních běžců činila průměrná tělesná výška 172,4 cm a u historické „TOP 10" europoidních běžců činila průměrná tělesná výška 183,7 cm, rozdíl jednotlivých průměrů činil 11,3 cm. Velký rozdíl v tělesné konstituci naznačuje rozdílné pojetí přístupu k trati 3000 m SC. Zejména tělesná výška europoidních běžců nabývá relativně extrémní hodnoty, se kterou se jen těžko můžeme setkat u nějaké jiné běžecké disciplíny, kde dominuje práce aerobního metabolismu. Při zdolávání překážek je vyšší tělesný vzrůst výhodou, přesněji řečeno, zaleží zejména na výšce, ve které má závodník položeno své těžiště. Zde jsou závodníci negroidní rasy trochu ve výhodě, neboť mají menší index trupu. Tedy stejně vysoký běžec negroidní rasy bude mít pravděpodobně delší nohy a výše položené těžiště než stejně vysoký běžec europoidní rasy. (GRASGRUBER, 2008) Cože lehce snižuje průkaznost naší studie. Ovšem tento rozdíl v indexu trupu činí pouze zlomek námi naměřených 11,3 cm rozdílu průměrných výšek. V02: Je vyšší tělesný vzrůst v běhu na 3000 m SC výhodou? Snažili jsme se ověřit Grasgruberovo (2011) tvrzení, že vyšší tělesný vzrůst, který j e pro vytrvalostní běhy limitující, nabízí v disciplíně 3000 m SC kompenzaci v podobě menších ztrát času a sil při překonávání překážek. Tuto hypotézu jsme se pokusili ověřit hledáním korelace mezi tělesnou výškou závodníků a rozdílem časů v bězích na 3000 m SC a hladkým během na 3000 m. Žádný vzájemný vztah mezi tělesnou výškou a daným rozdílem časů jsme však nenašli. Do výzkumu vstupuje limitace získaných dat v podobě nedostatečného testování závodníků na doplňkové trati 3000 m, zejména Africkým běžcům se nepodařilo dosáhnout svého potenciálu na trati 3000 m. Tento fakt lze přisuzovat slabé tradici této doplňkové disciplíny v mimoevropských zemích. Podle naší studie tedy nelze jednoznačně určit, zda vyšší tělesný vzrůst je v běhu na 3000 m SC výhodou. 53 V03: Ztrácejí běžci europoidní rasy v běhu na 3000 m SC konkurenceschopnost, nebo se dokáží prosadit na přední místa světových tabulek? Z výsledků našeho výzkumného šetření je jasné, že od roku 1988 vládnou disciplíně 3000 m SC běžci z Východní Afriky a zejména jsou to pak Keňané. Během posledních 30 let se mezi nejrychlejší závodníky sezóny dostávají běžci europoidní rasy spíše výjimečně. Závodníci j ako Mekhissi, Tahri či Jager si sice v posledních letech vydobyli velký respekt mezi světovými stýplaři. Jejich úspěchy jsou však spíše dílem velké dávky talentu, než že bychom byli svědky nástupu nové generace europoidních stýplařů. Mezitím co historické tabulky východoafrických běžců se za v posledních 30 letech dramaticky vyvíjí, běžci europoidní rasy a zejména pak evropští běžci dosahují jen o něco málo lepších časů, než dosahovali evropští stýplaři v 70. letech minulého století. Jak je možné, že v dnešní době, době nesrovnatelných fyziologických znalostí, technologií a doplňků stravy zůstávají nej lepší Evropané na úrovni svých o 40 let starších předchůdců? Možná není dominance Keňanů v běhu na 3000 m SC způsobena pouze jejich přirozeným talentem, možná jim Evropané běžecké ovály uvolnili a možná hledají potenciální evropští stýplaři uplatnění v jiných sportech a zejména v kolektivních hrách. V04: Inklinují stýplaři spíše ke středním tratím, nebo se na 3000 m SC prosazují spíše vytrvalci? Do našeho výzkumného šetření vstoupil limitující faktor, kterým je nedosažení svého potenciálu v bězích na 1500 m, 5000 m a vlastně ani v běhu na 3000m. Nelze tak jednoznačně určit, že v běhu na 3000 m SC nachází lépe uplatnění běžci s lépe rozvinutou tempově-rychlostní složkou, tedy běžci inklinující ke středním tratím, nebo běžci s lépe rozvinutou tempově-vytrvalostní složkou, tedy běžci inklinující k dlouhým tratím. Můžeme pouze konstatovat fakt, že mezi 10 historicky nejlepšími negroidními běžci dosáhl v běhu na 1500 m času pod 3:35 pouze světový rekordman v běhu na 3000 m SC Shaheen, ovšem v běhu na 5000 m dosáhli dva běžci času pod 13 min, proti tomu mezi 10 historicky nejlepšími europoidními běžci mají osobní rekord na 1500 m pod 3:34 hned 3 závodníci, času pod 13 min v běhu na 5000 m však nedosáhl nikdo. To však nelze brát za průkaznou studii, nýbrž zajímavý fakt. 54 ZÁVĚR V naší práci jsme si představili běh na 3000 m SC a pokusili si identifikovat dispozice pro tuto disciplínu. V teoretické části bakalářské práce jsme identifikovali základní pojmy a zanalyzovali jsme hlavní faktory ovlivňující výkonnost v běhu na 3000 m SC. Na základě cílů, které j sme si stanovili, jsme nastolili výzkumné otázky. • Disponují evropští běžci vyšším tělesným vzrůstem, než jejich východoafričtí rivalové? • Je vyšší tělesný vzrůst v běhu na 3000 m SC výhodou? • Ztrácejí běžci europoidní rasy v běhu na 3000 m SC konkurenceschopnost, nebo se dokáží prosadit na přední místa světových tabulek? • Inklinují stýplaři spíše ke středním tratím, nebo se na 3000 m SC prosazují spíše vytrvalci? Na první výzkumnou otázku lze zcela jednoznačně odpovědět, že ano. Dokonce je výškový rozdíl mezi europoidními a negroidními stýplaři větší, než výškový rozdíl mezi běžnou východoafrickou populací a běžnými Evropany a to těmi národy, které patří k nejmenším. (GRASGRUBER, 2008) Na druhou otázku bohužel z výsledků našeho výzkumu nelze jednoznačné odpovědět. Do výzkumu vstupuje limitující faktor nedostatečného testování běžců na doplňkové trati 3000 m. Na 3. výzkumnou otázku můžeme na základě našeho výzkumného šetření odpovědět, že v porovnání se 70. a 80. léty minulého tisíciletí se europoidním běžcům daří uspět v této disciplíně jen zřídka. Otázkou však zůstává „proč?". Zdá se, že přirozený běžecký talent Východoafričanů není jediným důvodem, proč se europoidní běžci nedokáží prosadit. Vzhledem k malému progresu europoidních závodníků v posledních čtyřiceti letech se lze domnívat, že běloši atletickou dráhu přenechávají Východoafričanům vědomě a hledají uplatnění jinde. Do vyřešení 4. výzkumné otázky vstupuje limitující faktor v podobě nedostatečného testování stýplařů na doplňkových disciplínách 1500 m, 3000 m a 5000 m. Nelze tak na 4. výzkumnou otázku jednoznačně odpovědět. 55 BIBLIOGRAFIE • ČILIK, Ivan. 2009. Atletika. Banská Bystrica : Univerzita Matja Bela v Banskej Bystrici Fakulta , 2009. ISBN 978-80-8083-892-8. • DOVALIL, Josef a Miroslav CHOUTKA. 2012. Výkon a trénink ve sportu. Praha : Olympia, 2012. ISBN 978-80-7376-326-8. • EARL, Sarah, Iain HUNTER, Gary W. MACK a Matthew SEELEY. 2015. The relationship between steeplechase hurdle economy, mechanics, and performance. Journal of Sport and Health Science [online]. 12. Červen 2015, issue 4. • FIŠER, Ladislav, a kol. 1965. Milan a vytrvalci: o lehkoatletických bězích na střední a dlouhé tratě. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1965. • GRANATO, David. 2018. Steeplechase 101 a basic framework for coaching the event. Technoques magazine. Features, 2018, 3. • GRASGRUBER, Pavel a Jan CACEK. 2008. Sportovní geny. Brno : Computer Press, a.s., 2008. ISBN 978-80-251-1873-3. • GRASGRUBER, Pavel. 2011. Identifikace atletického talentu. Atletika. Analýza, 2011, 1. • HOHMANN, Andreas, Martin LAMES a Manfred LETZELTER. 2010. Úvod do sportovního tréninku. Prostějov : Sport a věda, o.s., 2010. ISBN 978-80-254- 9254-3. • HUNTER, Ian, Bryan K. Lindsay and Kassi R. Andersen. 2008. Gender differences and biomechanics in the 3000m steeplechase water jump . Journal of Sports Science and Medicine. 1. Červen 2008, 7. • KJAER, Michael a kol. 2003. Sports medicine. Maiden, Mass. [u.a.] : Blackwell Science, 2003. ISBN: 978-0-632-06509-7. • KNENICKY, Karel, a kol. 1974. Technika lehkoatletických disciplín. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974. • KUČERA, Vladimír a Zdeněk Truksa. 2000. Běhy na střední a dlouhé tratě. Praha : Olympia, 2000. ISBN 80-7033-324-3. 56 LEHNERT, Michael, a kol. 2014. Sprtovní trénink 1. publi.cz. [Online] 2014. [Citace: 19.. 12. 2017.] https://publi.cz/eknihy/?book=148-sportovni-trenink-i. ISBN 978-80-244-4330-0. MACÁK, František MA". 2007. Recese oxfordských studentů. Atletika, roč.59., 2007, Sv. Osobnosti, data a zajímavosti atletické historie, 699. MACÁK, František "B". 2007. "Keňská" disciplína. Atletika. Osobnosti, data a zajímavosti atletické historie, 2007, Sv. roč. 59., 700. PASTUCHA, Dalibor. 2011. Tělovýchovné lékařství. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci ,2011. ISBN 978-80-244-2861-1. PAVLÍK, Josef. 1999. Tělesná stavba jako faktor výkonnosti sportovce. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2130-6. RIEGEROVÁ, Jarmila, Miroslava PŘIDALOVÁ a Marie ULBRICHOVÁ. 2006. Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu. Olomouc : Hanex, 2006. ISBN 8085783525. SIMON, Jiří. 1997. Atletika: historie, organizace, pravidla atletiky, soutěže, závody. Praha : Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-431-4. VÍDAL, David. 2011. Improving steeplechase results. Techniques for Track & Field and Cross Country. 2011, 3. ZAHRADNÍK, David, KORVAS, Pavel. 2017. Základy sportovního tréninku. publi.cz. [Online] 1.. 12. 2017. [Citace: 20.. 12. 2017.] https://publi.ez/books/5 l/index.html?secured=false#cover. ISBN 978-80-210- 5890-3. ŽÁK, Vítězslav. 2010. Pravidla atletiky. Praha : Olympia, 2010. ISBN 978-80- 7376-210-0. google. [Online] [Citace: 1. březen 2018.] https://www.goo gle.cz/imghp?hl=cs&tab=wi. IAAF . [Online] 1996-2018. [Citace: 27. ledna 2018.] https://www.iaaf.org/records/all-time-toplists. sports-reference. [Online] 2000-2016. [Citace: 3. únor 2018.] https://www.sports- reference.com/olympics/sports/ATH/mens-3000-metres-steeplechase.html. youtube. [Online] ©2018. [Citace: 3. březen 2018.] https://www.youtube.com/. 57 58 PŘÍLOHY Seznam příloh: • PŘÍLOHA 1: VÝVOJ LÍDRA SVĚTOVÝCH TABULEK Z HLEDISKA DOSAŽENÉHO ČASU I TĚLESNÉ VÝŠKY • PŘÍLOHA 2: POROVNÁNÍ NEJLEPŠÍHO NEGROIDNÍHO A EUROPOIDNÍHO ZÁVODNÍKA JEDNOTLIVÝCH SEZÓN 59 PRÍLOHA 3: VÝVOJ LÍDRA SVETOVÝCH TABULEK HLEDISKA DOSAŽENÉHO ČASU I TĚLESNÉ VÝŠKY Rok Lídr světových tabulek Cas Výška 1970 KERRY O'BRIEN 08:21,98 180 1971 KERRY O'BRIEN 08:24,00 180 1972 ANDERS GÄRDERUD 08:20,80 186 1973 BEN JIPCHO 08:13,91 170 1974 ANDERS GÄRDERUD 08:14,20 186 1975 ANDERS GÄRDERUD 08:09,70 186 1976 ANDERS GÄRDERUD 08:08,02 186 1977 MICHAEL KARST 08:14,05 173 1978 HENRY RONO 08:05,40 173 1979 HENRY RONO 08:17,92 173 BRONISLAW 1980 08:09,70 182 MALINOWSKI MARIANO 1981 08:12,32 186 SCARTEZZINI 1982 HENRY MARSH 08:16,17 178 1983 HENRY MARSH 08:12,37 178 1984 JOSEPH MAHMOUD 08:07,62 174 1985 HENRY MARSH 08:09,17 178 1986 WILLIAM VAN DUCK 08:10,01 185 1987 FRANCESCO PANETTA 08:08,57 175 1988 JULIUS KARIUKI 08:05,51 181 1989 PETER KOECH 08:05,35 180 1990 PETER KOECH 08:10,95 180 1991 MOSES KIPTANUI 08:06,46 175 1992 MOSES KIPTANUI 08:02,08 175 1993 MOSES KIPTANUI 08:06,36 175 1994 MOSES KIPTANUI 08:08,80 175 1995 MOSES KIPTANUI 07:59,18 175 1996 JOHN KOSGEI 08:05,68 177,8 1997 BERNARD B ARMAS AI 07:55,72 173 1998 BERNARD B ARMAS AI 08:00,67 173 1999 BERNARD B ARMAS AI 07:58,98 173 2000 BERNARD B ARMAS AI 08:02,76 173 2001 BRAHIM BOULAMI 07:55,28 180 2002 BRAHIM BOULAMI 07:58,09 180 2003 SAIF SAEED SHAHEEN 07:57,38 174 2004 SAIF SAEED SHAHEEN 07:53,63 174 2005 SAIF SAEED SHAHEEN 07:55,51 174 2006 SAIF SAEED SHAHEEN 07:56,32 174 2007 PAUL KIPSIELE KOECH 07:58,80 170 2008 PAUL KIPSIELE KOECH 08:00,57 170 2009 EZEKIEL KEMBOI 07:58,85 175 2010 BRIMFN KIPRUTO 08:00,90 176 2011 BRIMFN KIPRUTO 07:53,64 176 2012 PAUL KIPSIELE KOECH 07:54,31 170 2013 EZEKIEL KEMBOI 07:59,03 175 2014 JAIRUS BIRECH 07:58,41 165 2015 JAIRUS BIRECH 07:58,83 165 2016 CONSESLUS KIPRUTO 08:00,12 176 2017 EVAN JAGER 08:01,29 188 PŘÍLOHA 4: POROVNANÍ NEJLEPSIHO NEGROIDNIHO A EUROPOIDNÍHO ZÁVODNÍKA JEDNOTLIVÝCH SEZÓN čas čas nejlepšího nejlepšího negroidního evropoidního rok nejlepší negroidní závodník závodníka nej lepší europoidní závodník závodníka 1985 PETER KOECH 08:19,84 HENRY MARSH 08:09,17 1986 JULIUS KORIR 08:12,74 WILLIAM VAN DUCK 08:10,01 1987 JULIUS KORIR 08:12,80 FRANCESCO PANETTA 08:08,57 1988 JULIUS KARIUKI 08:05,51 MARK ROWLAND 08:07,96 1989 PETER KOECH 08:05,35 JOSEPH MAHMOUD 08:13,38 1990 PETER KOECH 08:10,95 FRANCESCO PANETTA 08:12,66 1991 MOSES KIPTANUI 08:06,46 MARK CROGHAN 08:10,69 1992 MOSES KIPTANUI 08:02,08 AZZEDFNE BRAHMI 08:11,27 ALESSANDRO 1993 MOSES KIPTANUI 08:06,36 LAMBRUSCfflNI 08:08,78 1994 MOSES KIPTANUI 08:08,80 MARK CROGHAN 08:10,56 1995 MOSES KIPTANUI 07:59,18 ABDELAZIZ SAHERE 08:09,02 ALESSANDRO 1996 JOHN KOSGEI 08:05,68 LAMBRUSCfflNI 08:11,28 1997 BERNARD B ARMAS AI 07:55,72 HICHAM BOUAOUCfflE 08:10,64 1998 BERNARD B ARMAS AI 08:00,67 HICHAM BOUAOUCfflE 08:10,10 1999 BERNARD B ARMAS AI 07:58,98 ALI EZZFNE 08:06,70 2000 BERNARD B ARMAS AI 08:02,76 BRAHIM BOULAMI 08:02,90 2001 REUBEN KOSGEI 07:57,29 BRAHIM BOULAMI 07:55,28 2002 SAIF SAEED SHAHEEN 07:58,10 BRAHIM BOULAMI 07:58,09 2003 SAIF SAEED SHAHEEN 07:57,38 BOUABDELLAH TAHRI 08:06,91 2004 SAIF SAEED SHAHEEN 07:53,63 BRAHIM BOULAMI 08:02,66 2005 SAIF SAEED SHAHEEN 07:55,51 BRAHIM BOULAMI 08:04,92 2006 SAIF SAEED SHAHEEN 07:56,32 ABDELKADER HACHLAF 08:08,78 2007 PAUL KIPSIELE KOECH 07:58,80 BRAHIM TALEB 08:07,02 MAHIEDINE MEKHISSI 2008 PAUL KIPSIELE KOECH 08:00,57 BENABBAD 08:08,95 2009 EZEKIEL KEMBOI 07:58,85 BOUABDELLAH TAHRI 08:01,18 MAHIEDINE MEKHISSI 2010 BRIMIN KIPRUTO 08:00,90 BENABBAD 08:02,52 MAHIEDINE MEKHISSI 2011 BRIMIN KIPRUTO 07:53,64 BENABBAD 08:02,09 2012 PAUL KIPSIELE KOECH 07:54,31 EVAN JAGER 08:06,81 MAHIEDINE MEKHISSI 2013 EZEKIEL KEMBOI 07:59,03 BENABBAD 08:00,09 MAHIEDINE MEKHISSI 2014 JAIRUS BIRECH 07:58,41 BENABBAD 08:03,23 2015 JAIRUS BIRECH 07:58,83 EVAN JAGER 08:00,45 2016 CONSESLUS KIPRUTO 08:00,12 EVAN JAGER 08:04,01 2017 CONSESLUS KIPRUTO 08:04,64 EVAN JAGER 08:01,29