Povstání 1863 V Litvě Z Pohledu Litevské Historiografie Magisterská Diplomová Práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Historický ústav

Povstání 1863 v Litvě z pohledu litevské historiografie Magisterská diplomová práce

Kateřina Pohanková

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. 2013

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu prof. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D., že mi umožnil zpracovat toto téma a že mou práci vedl. Dále chci poděkovat své rodině a přátelům za jejich stálou podporu a pomoc se sháněním potřebné literatury.

OBSAH

Úvod ...... 5

Vývoj litevské historiografie zabývající se 19. stoletím ...... 7

Počátky litevské historické vědy ...... 7

Sovětská historiografie ...... 8

Emigrační historiografie...... 10

Historiografie obnovené nezávislé Litvy ...... 11

Stručný průběh povstání ...... 13

Ohlas povstání v polské a české kultuře ...... 18

Litevská reflexe povstání v 19. století ...... 20

Litevská meziválečná republika ...... 22

Hodnocení Muravjovova období ...... 25

V Sovětském svazu ...... 28

Zrušení nevolnictví ...... 30

Charakter povstání ...... 32

Důsledky povstání ...... 38

Mimo paradigma ...... 39

Litevská emigrace ...... 43

Moderní historiografie ...... 49

Závěr ...... 55

Použitá literatura ...... 56

ÚVOD

Těžko bychom našli jinou historickou událost, jejíž interpretace se v litevském historickém narativu tak proměňovala, jako tomu bylo u povstání 1863-1864.1

Rok 2013 je rokem 150. výročí povstání, ke kterému došlo v roce 1863 v ruské říši. Ačkoli bylo toto povstání odedávna nazýváno povstáním polským, účastnil se ho kromě Poláků i litevský a běloruský národ. Pokud tedy v této době, v polovině 19. století, můžeme už mluvit o národech. V průběhu devatenáctého století prošla Evropa řadou dalekosáhlých změn, které položily myšlenkové i politické základy dnešní společnosti. O nic méně významné tyto změny nebyly ani v Litvě - a to přesto, že v tomto období žádná politická jednotka jménem Litva neexistovala.

Litva do svého dlouhého devatenáctého století vstoupila jako součást polské šlechtické republiky. Někdejší středověká velmoc, Litevské velkoknížectví, se v roce 1569 spojilo podpisem Lublinské unie se svým polským sousedem, a tím se ve velké historii tak trochu ztratila jeho stopa. Ačkoli tato unie se oficiálně nazývala Republikou obou národů, tedy národa polského a litevského2, nejen v českém prostředí se pro tento státní útvar běžně užívá názvu Polsko. Není ani divu. Litva sice měla v unii původně stejné postavení jako Polsko, ale její vládnoucí vrstvy se brzy zcela polonizovaly a označení Litva se užívalo především ve smyslu geografickém a politickém.

Dělením polsko-litevského státu na konci 18. století se většina litevského území dostala do ruského područí. Po více než sto letech ale z popela povstala zcela nová Litva jako demokratický národní stát. Někde uprostřed mezi těmito dvěma událostmi došlo k povstání 1863. Bylo to třetí z velkých povstání, které v ruském záboru Polska proběhlo3, a pro litevské dějiny bylo v mnohém ohledu zlomové.

Za dobu, která od povstání uplynula, bylo už o něm napsáno nespočet textů. Již před polovinou 60. let zaznamenala bibliografie prací, které se jím zabývají, vice než 10 000 položek v 15 jazycích - pramenných edicí, dobové literatury, pamětí, vědeckých prací a jiných příspěvků od kratičkých textů až po mnohasvazková díla.4 Tato práce si klade

1 „(…) sunku būtų rasti kitą tokį istorinį įvykį kaip 1863-1864 m sukilimas, kurio interpretacija lietuvių istoriniame naratyve būtų taip pasikeitusi.“ STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?: 1863-1864 m. sukilimas kaip lietuvių atminties vieta. Vilnius: Mintis, 2008, s. 7.

2 V 16. století však neslo slovo národ poněkud jiný význam než dnes. Nešlo o národ z etnického nebo jazykového hlediska, ale národem se tu rozuměla vlastně historická státnost. Etnolingvistických národů se na území polsko-litevského státu nacházelo mnohem více.

3 První bylo Kościuszkovo povstání v roce 1794, ještě před úplným rozdělením státu, a další povstání proběhlo v letech 1830–1831.

4 ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu: století polských povstání (1794-1864). Praha: Argo, 2006, s. 357.

5 za cíl analyzovat, jakým způsobem se na povstání dívala a dívá litevská historiografie. Povstání, jehož se účastnily nejrůznější společenské a politické skupiny s různými touhami a cíli, odráží složitost společenských vztahů, které v 19. století na litevském území existovaly. Historie na něj zase nahlíží skrze vztahy, které panují ve společnosti v době jejího utváření. Interpretace povstání v litevských dějinách se proto v průběhu uplynulých 100 let pozoruhodně měnila. Zhodnocení těchto interpretací nám umožní nejen uchopit povstání z mnoha různých úhlů, ale také nahlédnout do dějin litevské historiografie a sledovat, jaké okolnosti měly a mají vliv na způsob vyprávění historie.

Z mnoha způsobů, kterými bylo možno tuto práci uspořádat, volíme postup chronologický podle období vzniku prací, které se povstáním zabývaly. V tomto způsobu totiž nejlépe vynikne, jaký vliv měla na vnímání povstání společenská a politická situace, ve které historická věda pracovala. Pro lepší orientaci seznamujeme čtenáře v úvodu stručně s vývojem litevského dějepisectví ve 20. století a s průběhem samotného povstání. Různé aspekty události, které si získaly větší pozornost historiků v různých obdobích, pak více přibližujeme v jednotlivých kapitolách.

Protože se tato práce zabývá litevskými dějinami z litevského pohledu, částečně se držíme tohoto určení i při přepisu jmen. U polsko-litevských osobností 19. století můžeme jen stěží určit jejich národnost a řídit se jí při výběru správné jazykové varianty jména. Budeme proto uvádět jména všech hlavních postav litevského povstání v litevštině, protože jde o osoby významné v tomto jazykovém prostředí a z litevské literatury také čerpáme. Pokud se český čtenář s některými jmény již setkal, pravděpodobně se tak stalo v jejich polské variantě. Proto pro lepší orientaci uvádíme při prvním výskytu jména i jeho polský přepis. V litevském pravopisu budeme uvádět i geografické názvy - tedy např. Žemaitsko, vilniuský, místo z polštiny přejatého Žmuď, vilenský.

VÝVOJ LITEVSKÉ HISTORIOGRAFIE ZABÝVAJÍCÍ SE 19. STOLETÍM

POČÁTKY LITEVSKÉ HISTORICKÉ VĚDY Historie jako akademická věda se v Litvě rozvíjet po roce 1905. Největší podíl na tom měla v roce 1907 ve Vilniusu založená Litevská vědecká společnost (Lietuvių mokslo draugija). Intelektuálové, které tato společnost sdružovala, sice většinou nebyli profesionálními historiky, ale své nedostatky ve vzdělání kompenzovali pečlivou prací. Devatenácté století však logicky nepatřilo mezi období litevských dějin, které by vzbuzovalo velký zájem historiků a veřejnosti. V době probuzeného litevského nacionalismu bylo třeba poukázat na slavnou historii národa ve středověku a ne na období, ve kterém Litva de facto neexistovala. Vznikaly však četné paměti, rozvíjelo se archivnictví a vydávaly se staré tisky.

Jedním z prvních, kdo se pokusil sestavit vědecky podloženou učebnici litevských dějin, byl kněz Antanas Alekna (1872–1930). Alekna se aktivně účastnil litevského národního hnutí a zabýval se dějinami církve. Byl jedním z otců vědeckého litevského dějepisectví, které pomáhal aktivně rozvíjet po založení univerzity.

Teprve když po 1. světové válce vznikl samostatný litevský stát, mohla se historická práce stát profesionální. V Kaunasu, který se stal po zabrání Vilniusu Polskem meziválečným hlavním městem, byla v roce 1922 založena Litevská univerzita (později přejmenovaná na Univerzitu Vytautase Velikého) a začalo se tu formovat historické pracoviště. Většina historiků se zpočátku zabývala spíše obecnými dějinami, ale postupně docházelo k zaměření na užší témata. V roce 1925 tak vyšla první práce věnovaná přímo povstání 1863, jejímž autorem byl Augustinas Janulaitis (1878–1950)5. Ten byl aktivním účastníkem boje za nezávislou Litvu, vystudoval právo na Moskevské univerzitě a po 1. světové válce se stal soudcem litevského Nejvyššího soudu. Působil na Litevské univerzitě jako vedoucí katedry historie na Právnické fakultě. Napsal mnoho článků a studií věnovaných politickým otázkám a litevské společnosti v 19. století.

Právnické vzdělání měl také Petras Klimas (1891–1969). V meziválečném období pracoval na litevském ministerstvu zahraničí, zabýval se nejnovějšími litevskými dějinami a etnografickými hranicemi litevského území. Sepsal také dějiny správy půdy v litevských zemích v 19. století. Tuto svou publikaci rozdělil na dvě části – před povstáním 1863 a po něm.6 Neúspěch povstání totiž znamenal pro litevské území řadu hospodářských i společenských změn. Tyto změny se staly předmětem jedné z prvních

5 JANULAITIS, Augustinas. 1863-1864 m. sukilimas Lietuvoje. Fotografuotinis leidinys. Vilnius: Lietuvos knygų rūmai, 1990. Reprint originálu vydaného v Kaunasu 1921.

6 KLIMAS, Petras. Lietuvos žemės valdymo istorija (iki lenkmečių). Vilnius: Švyturys, 1919; Idem. Muravjovo laikmetis Lietuvos žemės ir žemininkų istorijoje: Lietuvos žemės valdymo istorija po lenkmečio. Vilnius: Švyturys, 1920.

7 vědeckých polemik, umožněné řadou periodik zabývajících se litevskou historií, společností a kulturou. Objevily se v nich rozdílné pohledy na rusifikační politiku litevského generálního gubernátora Michaila Muravjova a její vliv na dějiny litevského národa.

Autorem snad nejkontroverznějších názorů byl mladý historik Paulius Šležas (1902– 1938)7. Ten patřil do nové generace historiků, která studovala už v nezávislé Litvě. Podílel se na první vědecké syntéze litevských dějin redigované jeho vrstevníkem Adolfasem Šapokou (1906–1961). Právě Šležasovi zde připadl úkol popsat 19. století v Litvě. Přes svůj obrovský význam a popularitu se publikace Dějiny Litvy8 vydaná v roce 1936 dočkala také velké kritiky faktografických i koncepčních chyb především ze strany starší generace historiků. Rozvinula se poměrně plodná diskuze o smyslu litevských dějin a náhledu na ně. Bohužel na ni autoři syntézy už nestihli reagovat vydáním plánované přepracované verze, protože přišla druhá světová válka a s ní sovětská okupační správa. Pro tu byla dřívější koncepce dějin nepřijatelná a většině uznávaných historiků nebylo povoleno dále působit na akademické půdě.9 Šapokovy Dějiny Litvy jsou kritizovány i dnes. Promítla se do nich totiž tehdejší politická situace. V roce 1926 provedl v Litvě tehdejší prezident Antanas Smetona nekrvavý politický převrat, nastolil autoritativní režim a zavedl cenzuru. I když to, na rozdíl od pozdějšího sovětského režimu, neuvrhlo litevskou vědeckou práci do mezinárodní izolace, Šapokovy Dějiny představovaly oficiální výklad nacionalistické vládnoucí strany. Ten byl, už vzhledem k výše zmíněné polské okupaci Vilniusu, zaměřen velmi protipolsky.10

SOVĚTSKÁ HISTORIOGRAFIE Po druhé světové válce a přičlenění Litvy k SSSR jako Litevské svazové republiky nastalo v litevské historiografii dlouhé období diktované marxistickou ideologií. Většina historiků, kteří chtěli pokračovat v v práci v duchu nezávislé Litvy, emigrovala do zahraničí. Ti, kteří zůstali, se museli držet pevně daného schématu.

7 ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovas ir mūsų tautinis atgimimas. Rytas. Kaunas, 1929, č. 239, 240, 241. Dostupné z elektronické databáze E-paveldas: http://www.epaveldas.lt. Idem. Muravjovo veikimas Lietuvoj 1863-1865. Athenaeum. 1933, č. 4, s. 46-86. Pozn. Šležasovo křestí jméno je také často uváděno jako Povilas.

8 ŠAPOKA, Adolfas et al. Lietuvos istorija. Fotografuotinis leidinys. Vilnius: Mokslas, 1990. Reprint originálu vydaného v Kaunasu 1936.

9 LASINSKAS, Povilas. A. Šapokos redaguota "Lietuvos istorija": parengimas ir koncepcija. Istorija: Lietuvos aukštųjų mokslo darbai. 2003, č. 58, s. 52-58. Dostupné z elektronické databéze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

10 SAMOŠKAITĖ, Eglė. A.Bumblauskas: A. Šapokos ir tautininkų pastangomis buvo kurta antilenkiška Lietuvos istorija. DELFI [online]. 30.8.2012 [cit. 23. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.delfi.lt/news/daily/lithuania/abumblauskas-asapokos-ir-tautininku-pastangomis-buvo- kurta-antilenkiska-lietuvos-istorija.d?id=59417047

Dějiny Litvy musely být chápány jako dávný boj lidových mas za svobodu, které bylo dosaženo až za pomoci ruského národa v říjnové socialistické revoluci.

„Vytvoření“ marxistických dějin Litvy se ujal prorežimní historik Juozas Žiugžda (1893—1979). O jeho výsadním postavení svědčí fakt, že v letech 1948–1970 zastával funkci ředitele Ústavu litevských dějin 11 . Ve své práci zcela nekriticky oslavoval sovětský režim a neštítil se ani překrucování faktů. Logicky to byl také on, kdo vedl zpracování nové syntézy litevských dějin. Čtyřsvazkové dílo Dějiny litevské SSR12 vycházelo v letech 1958–1975. Autorem části o dějinách 19. století byl sám Žiugžda. Pojal toto období především jako cestu k socialismu a obrození litevského národa prakticky ignoroval. Obě velká povstání podal jako samostatná povstání litevského rolnictva proti feudálům. Podobně tomu bylo i v Žiugždově monografii věnované Antanasu Mackievičiusovi, jednomu z vůdců povstání 1863, a významu povstání v dějinách litevského národa13.

Marxistického schématu se držel i Leonas Bičkauskas-Gentvila (1910–2003) v první podrobnější studii o povstání Povstání roku 1863 v Litvě14. Autor, který působil na historickém ústavu Vilniuského pedagogického institutu, pro svou práci prozkoumal velké množství archivních pramenů - jeho interpretace jsou však zcela poplatné době.

Pozornost historiků se v tomto období povinně soustředila na témata, jako bylo založení komunistické strany v Litvě, hrdinný boj partyzánů ve druhé světové válce a pomoc Sovětského svazu. Postupně se však začínala formovat nová generace historiků, kteří nemohli otevřeně vystupovat proti Žiugždově koncepci, a proto se vyhýbali interpretacím dějin a zabývali se spíše faktografií. Zkoumali konkrétní, úzce vymezená témata, která jim dovolovala dělat závěry na základě pramenných faktů.15 Takový přístup zvolila i Ona Maksimaitienė (1902–1999), která se zasloužila o vydání mnoha pramenů k dějinám povstání 1863 včetně dopisů a výpovědí Antanase Mackevičiuse. Na základě své dizertační práce také vydala knihu Boje litevských

11 Ústav litevských dějin vznikl v roce 1939 jsou součást Ústavu lituanistiky. O rok později byl převeden pod Litevskou akademii věd. V době druhé světové války byla vědecká činnost přerušena, po válce pak obnovena, ale pod kontrolou sovětské vlády.

12 ŽIUGŽDA, Juozas et al. Lietuvos TSR istorija. t. 2. Nuo 1861 iki 1917 metų. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1963.

13 ŽIUGŽDA, Juozas. Antanas Mackevičius: 1863–1864 m. sukilimo reikšmė lietuvių tautos istorijoje. Vilnius: Mintis, 1971.

14 BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958.

15 ALEKSANDRAVIČIUS, Egidijus a Antanas KULAKAUSKAS. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva. Vilnius: Baltos lankos, 1996, s. 39.

9 povstalců 1863-186416. V ní detailně popisuje organizaci povstání, jeho průběh a hlavní osobnosti.

Na faktografickém základě vzniklo také několik významných monografií věnovaných společnosti v 19. století. Snad nejproduktivnějším a nejvšestrannějším historikem tohoto období byl Vytautas Merkys (1929–2012). Ten už od 50. let působil na Ústavu litevských dějin a napsal množství článků a studií, týkajících se osobností 19. století a jeho politických, hospodářských i kulturních dějin. V roce 1987 se stal ředitelem Ústavu. Ve stejném roce vyšla také práce Litevské národně-osvobozenecké hnutí (do roku 1904) 17 , ve kterém se Merkys spolu s Leonasem Mulevičiusem (1927–1993), Rimantasem Vėbrou (1931–1999) a Edvardasem Vidmantasem (1929) poprvé v sovětském období více zabývají tímto fenoménem litevského 19. století.

Významný podíl měl Merkys také na vydání nové syntézy litevských dějin18. Ta vyšla v roce 1985 pod vedením tehdejšího ředitele Ústavu litevských dějin Bronislovase Vaitkevičiuse a Merkys v ní měl na starost dějiny 19. století. I když v té době ještě bylo nutné zachovávat určitá marxistická schémata a rétoriku, z metodologického hlediska je toto dílo na mnohem lepší úrovni než Žiugždovy dějiny. Více se tu pracuje s faktografií než s ideologií a obě ozbrojená povstání už nejsou popisována jako rolnická hnutí, ale jako šlechtou vedený pokus o osvobození z ruské nadvlády.

EMIGRAČNÍ HISTORIOGRAFIE Historici, kteří po druhé světové válce emigrovali na západ, se tam pokusili navázat na litevskou meziválečnou historiografickou tradici. Nejvíce se kulturní a historická práce rozvíjela ve Spojených státech amerických. Tam začala vznikat tzv. bostonská Litevská encyklopedie. Obsáhlou litevskou encyklopedii začal vydávat už v meziválečné Litvě kulturní historik a právník Vaclovas Biržiška. Po druhé světové válce emigroval do USA a spolu s dalšími v Bostonu na tuto práci navázal. V letech 1953–1966 zde tak vzniklo monumentální 37 svazkové dílo o Litvě, její historii a osobnostech. Přes těžkosti zahraniční práce bez přístupu k mnohým pramenům nemá dodnes encyklopedie takového rozsahu v Litvě obdoby.19

16 MAKSIMAITIENĖ, Ona: Lietuvos sukilėlių kovos: 1863-1864 m. Vilnius 1969. O práci této historičky viz ASTRAMKAS, Arūnas. Onos Maksimaitienės indėlis tiriant Panevėžio praeitį. Istorija: Lietuvos aukštųjų mokslo darbai. 2004, č. 61, s. 53-56. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

17 MERKYS, Vytautas, Leonas MULEVIČIUS, Rimantas VĖBRA a Edvardas VIDMANTAS. Lietuvių nacionalinio išsivadavimo judėjimas /ligi 1904 m./. Vilnius: Mokslas, 1987.

18 Vaitkevičius, Bronius et al. Lietuvos TSR istorija. t. 1. Nuo seniausių laikų iki 1917 metų. Vilnius: Mokslas, 1985.

19 TARAILIENĖ, Dalia. "Lietuvių enciklopedijos" dokumentai Jono Puzino archyve. Knygotyra. 2001, č. 37, s. 127-137. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

V Bostonu vzniklo také vydavatelství Lietuvių enciklopedijos leidykla, které vydávalo poezii, prózu a historické práce amerických Litevců. V roce 1970 zde vyšla obsáhlá monografie Konstantinase Rudaminase Jurgėly (1904–1988) o povstání 1863 20 . Dějinám 19. století se věnovali také Mykolas Biržiška (1888–1962)21, Pranas Čepėnas (1899–1980)22 a Vincas Trumpa (1913–2002). Především poslední jmenovaný, historik a novinář, se pokusil o kritický náhled na dosavadní litevskou historiografii. Ve svých pronikavých esejích, které byly později vydány v knize Litva v 19. století23, ukázal mnohá témata 19. století v novém světle. V roce 1963 při příležitosti stého výročí povstání 1863 v Litvě vyšel v emigračním časopise Lituanus jeho článek věnovaný přímo tomuto tématu.24

HISTORIOGRAFIE OBNOVENÉ NEZÁVISLÉ LITVY Na konci 80. let 20. století podpořila většina litevské společnosti obnovení nezávislého litevského státu, který existoval v období mezi dvěma světovými válkami. Většina historiků se tak přihlásila k základním koncepčním pravidlům historické práce, které byly v tomto období vytvořeny. Vyjít z dlouholeté mezinárodní izolace bylo pro litevské historiky nesnadné. Postupně se však především v oboru dějin 19. a 20. století prosadila silná generace mladých historiků, která odmítla jak marxistickou, tak Šapokovu nacionalistickou koncepci litevských dějin a pokusila se o vlastní interpretaci historie.25

Jedním z nejvýznamnějších počinů pro zkoumání procesů, probíhajících v litevské společnosti v 19. století, byla iniciativa k vydávání studií, věnujících se nejrůznějším aspektům litevského národního obrození, v rámci cyklu Studie dějin litevského obrození (Lietuvių atgimimo istorijos studijos). V rámci tohoto cyklu vycházejí jak tematické monografie, tak sborníky článků. Od roku 1990 vyšlo již 17 svazků této publikace. Podařilo se naplnit přinejmenším jeden z jejích záměrů – pojmout litevské národní obrození z širšího hlediska než jen jako hnutí etnických Litevců. Mezi zakladatele tohoto projektu patří i Egidijus Aleksandravičius (1956) a Antanas Kulakauskas (1952), autoři práce shrnující dějiny 19. století v knize Pod carskou vládou: Litva 19. století, která vyšla v roce 1996.

20 JURGĖLA, Kostas R. Lietuvos sukilimas 1862-1864 metais. Boston: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1970.

21 BIRŽIŠKA, Mykolas. Lietuvių tautos kelias į naująjį gyvenimą. Los Angeles: Lietuvių Dienos, 1952.

22 ČEPĖNAS, Pranas. Naujųjų laikų Lietuvos istorija, I tomas. Fotografuotinis leidimas. Vilnius: Lituanus, 1992. Reprint originálu vydaného v Chicagu 1977.

23 TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje. Chicago: A. Mackaus knygų leidimo fondas, 1989.

24 TRUMPA, Vincas. The 1863 revolt in Lithuania. Lituanus [online]. 1963, roč. 9, č. 4 [cit. 26. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.lituanus.org/1963/63_4_02.htm

25 ŠVEC, Luboš. Návrat historie: institucionální a ideová transformace litevské historiografie během devadesátých let. Acta Universitatis Carolinae. Studia Territorialia. 2006, roč. 6, č. 8. Dostupné z: http://stuter.fsv.cuni.cz/index.php/stuter/article/view/208/169

Ve stejném roce bylo také na Ústavu litevských dějin založeno oddělení dějin 19. století. V jeho rámci vzniklo již mnoho prací věnovaných nejrůznějším dílčím problémům tohoto období – hospodářským dějinám, proměnám šlechtického stavu, postavením katolického duchovenstva či židovské otázce. Hlavními představiteli oddělení, kteří se věnují i různým aspektům povstání 1863, jsou Zita Medišauskienė (1959) a Darius Staliūnas (1970). V roce 2001 začala na Ústavu litevských dějin vycházet dvanáctisvazková syntéza litevských dějin. Svazek, věnovaný devatenáctému století, je rozdělen na tři díly, z nichž zatím vyšel pouze první věnovaný litevské společnosti a vládě.26 Projekt si klade za cíl popsat komplexně litevské dějiny od prvního obyvatelstva na litevském území až po obnovení litevské státnosti v roce 1990 v kontextu dějin Evropy.

26 BAIRAŠAUSKAITĖ, Tamara, MEDIŠAUSKIENĖ, Zita a MIKNYS, Rimantas. Lietuvos istorija VIII tomas, I dalis, Devynioliktas amžius: visuomene ir valdžia. Vilnius: Baltos lankos, 2011.

27 STRUČNÝ PRŮBĚH POVSTÁNÍ Propuknutí povstání, obecně nazývaného „lednové“, předcházela změna v ruské politické i sociální situaci. Po neúspěšné krymské válce a nástupu Alexandra II. na trůn byl na začátku roku 1861 vyhlášen manifest zrušení nevolnictví, který však nenaplnil požadavky lidu. Vyprofilovalo se několik skupin naladěných proti petrohradské vládě, každá ovšem s jinými cíli i prostředky. Konzervativní šlechta se chtěla především osvobodit od ruské nadvlády a teprve potom se zabývat vnitřní reformou. Revolučně naladění demokraté mínili, že boj za osvobození musí být spojen s počátkem sociální revoluce, aby se hnutí mohlo stát masovým. Radikální demokratické síly spolupracovaly také s demokratickým hnutím vlastního Ruska, které v tomto období velmi zesílilo, a generace revolucionářů Černyševského (1828– 1889) a Gercena (1812–1870) vyjadřovala otevřeně podporu polskému a litevskému proticarskému hnutí.

Organizace radikálních červených se v Litvě začaly tvořit už v létě 1861. O rok později se jejich představitelé spojili do Výboru hnutí (lt. Judėjimo komitetas), který byl posléze přetvořen na Litevský provinční výbor (lt. Lietuvos provincijos komitetas) spadající pod Ústřední národní výbor (pl. Komitet Centralny Narodowy) ve Varšavě. Tam Litvu zastupoval šlechtic Nestor Du Laurens. V čele litevského hnutí červených stáli žemaitský28 kněz Antanas Mackevičius (Antoni Mackiewicz), běloruský právník Konstantinas Kalinauskas (Konstanty Kalinowski) a vojenský důstojník Liudvikas Zvieždovskis (Ludwik Zwierzdowski). Byli přesvědčení, že je nutné vyvolat ozbrojené povstání. K agitaci mezi lidem začali vydávat dvě periodika – polsky psaný Chorągiew swobody (Prapor svobody, lt. Laisvės vėliava) a díky úsilí Kalinauskase také běloruský plátek Mužyckaja prauda (Rolnická pravda, lt. Valstiečių tiesa). Skutečně se jim poprvé v dějinách podařilo podnítit ke společnému povstání početné masy rolníků. V Litvě se rolníci zapojili více než v Polsku i ostatních západoruských guberniích, bojovali však výhradně za zlepšení svého sociálního postavení, ostatní cíle povstání jim byly cizí.

Šlechtická strana bílých věřila spíš v „organickou práci“29 než v ozbrojený boj. Bílí měli v rukou různé oficiální veřejné instituce, o které se mohli opřít, a zakládali na mnoha místech hospodářské a úvěrové spolky. Chtěli posílit šlechtickou samosprávu,

27 Pokud není uvedeno jinak, vychází tento text z následujících publikací: ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva; ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu.

28 Žemaitsko, často též nazýváno pod vlivem polštiny Žmuď, je litevský etnografický region, který si vždy uchovával v rámci Litvy určitý svéráz. Mezi šlechtou a rolnictvem tu panovaly bližší vztahy než jinde, proto se tu nejvíce zachovala litevská kultura a jazyk (žemaitské nářečí). Viz např. TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje.

29 Termínem organická práce, který polští pozitivisté převzali od britského sociologa a filozofa Herberta Spencera, se mínilo vynaložení úsilí každého jedince na osobní ekonomický rozvoj kulturní vzdělávání v protikladu s plýtváním silami na beznadějná ozbrojené povstání.

13 obnovit Vilniuskou univerzitu30, vydávat a šířit vlastní literaturu a vzdělání. Chtěli také změnit vztahy poddaných k pánům, zásadně se však rozcházeli s červenými v pojetí této změny. Mělo k ní dojít velmi opatrně a postupně a tak, aby velkostatkářům pokud možno zůstala všechna jejich půda a z nevolníků se stala levná pracovní síla. Bílá strana disponovala velkými finančními prostředky a také nemalou politickou zkušeností a tradičním vlivem nad drobnou zchudlou šlechtou. V jejich čele stáli Jokūbas Geištoras (Jakob Gieysztor), Aleksandras Oskerka (Aleksander Oskierka), Antanas Jelenskis (Anton Jelenski) a Aleksandras Domeika (Aleksander Domejko). Litevští bílí úzce spolupracovali s podobně naladěnou šlechtou v Polsku a jejich politickým cílem bylo obnovení polského státu v hranicích z roku 1772, tedy před jeho prvním dělením.

V letech 1861-1862 začaly v Polsku probíhat pokojné vlastenecké demonstrace, které se přenesly i na Litvu. Měly formu například lidových průvodů, setkání k výročí významných historických událostí a zpěvu vlasteneckých písní v kostele. Červení připravovali ozbrojené povstání na jaro 1863. Ruská vláda se o tom však dozvěděla, a proto vyhlásila na začátek roku mimořádné odvody do armády. Mělo být odvedeno okolo 10 000 Poláků. Červení se proto rozhodli začátek povstání uspíšit. Polský Ústřední národní výbor se prohlásil za Prozatímní národní vládu (pl. Tymczasowy Rząd Narodowy, lt. Laikinoji tautinė vyriausybė) a 22. 1. 1863 vydal manifest, ve kterém vyhlásil cíle povstání. Manifest prohlásil všechny lidi za sobě rovné nehledě na jejich sociální postavení – šlechta, rolnictvo, židé, všichni si měli být bratry a bojovat za stejnou věc.

Uspíšení povstání bylo pro Litevský provinční výbor nemilým překvapením. Byl však nucen na situaci reagovat tím, že se ujal vlády a vyhlásil povstalecký manifest a dekrety odpovídající těm vydaným polskou Prozatímní vládou. Hned v počátku se ukázalo, že litevští červení nejsou dostatečně připraveni vést celé hnutí, a bílé křídlo se v obavách ze sociální revoluce pokusilo chopit kormidla. Prozatímní vláda pověřila svého komisaře Du Laurense a vůdce bílých Geištorase, aby vytvořili nový řídící orgán litevského povstání nazvaný Řídící oddělení litevských provincií (lt. Lietuvos provincijų valdymo skyrius). Varšava tím dala najevo, že by ráda měla celé povstání pod kontrolou. V červnu 1863 pak bylo toto oddělení přetvořeno v pouhé Výkonné oddělení litevských provincií (lt. Lietuvos provincijų vykdomasis skyrius), kde měl zvláštní pravomoci Varšavou vybraný komisař. Litevští radikálové však často nebrali na autoritu Prozatímní vlády ohled a jednali na vlastní pěst.

Oproti předchozím polským povstáním nespoléhali povstalci na pravidelnou polskou armádu, ale na dobrovolnické bojůvky. Strategickým úkolem litevských povstalců mělo být především narušení komunikace ruského vojska podél železnice Petrohrad – Varšava, aby se armáda nemohla rychle přemístit z Ruska do Polského království.

30 Univerzita, která byla založena v roce 1579 a na počátku 19. století se stala hlavním centrem polské vzdělanosti, byla uzavřena carským dekretem v roce 1832 po masové účasti studentů v protiruském povstání.

Bránila mu v tom však početná ruská vojenská posádka v Litvě, jejíž řady byly od počátku povstání do června 1863 více než dvojnásobně navýšeny. Rusko tak reagovalo na hrozbu západních zemí, které mu v dubnu zaslaly protestní nótu s požadavkem vyřešit polskou otázku. Pokud by Anglie a Francie vojensky zasáhly, vylodily by se pravděpodobně na pobřeží mezi Klaipėdou a Rigou.

Na litevském pobřeží se měla vylodit také loď vyslaná z Londýna s nákladem zbraní a dobrovolníků na pomoc povstalcům.31 S touto námořní výpravou je spojené největší střetnutí povstalecké armády s ruským vojskem. Litevcům velel Zigmantas Sierakauskas (Zygmunt Sierakowski), vojenský důstojník, který až do vypuknutí povstání sloužil u ruského generálního štábu a získal zde hodnost kapitána. Ten se pokusil spojit litevské povstalecké skupinky do jediného rozsáhlého útvaru. Sierakauskas byl o šancích povstání natolik přesvědčen, že jej dokonce plánoval rozšířit i do lotyšského Kuronska. Jeho spojené síly se na začátku května 1863 vydaly směrem k pobřeží naproti námořní výpravě a po cestě se k nim přidaly i jednotky Antanase Mackevičiuse a Boleslovase Kolyšky (Bolesław Kolyszko). U vesnice Medeikiai se však Rusům podařilo povstalcům přetnout cestu a přinutit je k otevřenému střetnutí. Ve dvoudenní vytrvalé bitvě se nakonec projevila ruská převaha ve zbrojení. Kolyška a Sierakauskas se dostali do zajetí a později byli popraveni, se zbytky povstalců se podařilo utéct pouze Mackevičiusovi. Po této bitvě se litevské vojenské velitelství zřeklo dalších podobných velkých operací a povstalecké akce omezilo na partyzánskou činnost malých pohyblivých skupinek.

Londýnskou námořní výpravu na cestě provázelo neštěstí. O jejích plánech se dozvěděla carská vláda, najatá posádka dezertovala, bylo nutno nalodit se na jinou loď. Když se výprava konečně přiblížila k litevským břehům, kvůli bouři se při pokusu o vylodění několik námořníků utopilo a expedice se nakonec stočila k břehům Gotlandu, kde byla internována švédskou vládou.

Bez dostatečného vyzbrojení nemělo litevské povstání šanci. Snad jedinou jednotkou, která prolévala v ruských řadách hodně krve, byla četa Boleslovase Dluskise (Bolesław Dłuski), která měla střežit pohraniční transporty a byla za tímto účelem poměrně dobře ozbrojena. V červnové bitvě u Papilė dovolil Dluskis Rusům pocítit, jak by asi povstání probíhalo, kdyby se podařilo do Litvy dopravit zásilky nejnovějších belgických pušek. Na rozdíl od Sierakauskase si však Dluskis uvědomoval beznadějnost celé akce a tak ještě v průběhu povstání odjel do Paříže pomáhat povstalcům zvenčí. Jako jeden z mála vůdců povstání tak unikl hrdelnímu trestu.

31 Tato námořní výprava byla výsledkem dohod mezi varšavským Ústředním národním výborem a ruskými revolučními organizacemi v Londýně a Petrohradu, které proběhly už před povstáním. Na její přípravě se v Londýně aktivně podílel i ruský anarchistický filozof Michail Bakunin.

V květnu 1863 byl odvolán dosavadní vilniuský generální gubernátor 32 Vladimír Nazimov a na jeho místo byl dosazen se zvláštními pravomocemi hrabě Michail Muravjov. Muravjov už měl zkušenosti s povstáním v roce 1830 a byl přesvědčen, že hlavní zodpovědnost za něj nesli polští studenti a katolická církev. I teď se proto jeho politika obrátila proti polské vzdělanosti a duchovenstvu. Hned po svém příjezdu nechal nahradit místní úředníky a učitele pravoslavnými Rusy ze středoruských gubernií. Obratně také využil sporů mezi pány a poddanými, pokusil se obrátit rolníky proti šlechtě a přesvědčit je ústupky v agrární oblasti o dobrých úmyslech ruské vlády. Především však zavedl tvrdé represe proti povstalcům, bez váhání zatýkal a popravoval i šlechtice a kněze, za což si vysloužil přezdívku Věšitel (lt. Korikas). Proti partyzánským akcím povstalců použil Muravjov novou taktiku – místo velké armády vytvořil množství menších pohyblivých jednotek, které byly ve zneškodňování povstaleckých skupinek mnohem efektivnější. Na rozdíl od svého kolegy Fjodora Berga, který měl podobnou úlohu potlačitele povstání v Polském království, se Muravjov v západoruských guberniích nemusel ohlížet na ohlas v zahraničí, takže represe a rusifikace tu byly mnohem tvrdší, po povstání docházelo i k masovým deportacím obyvatelstva do hlubin Ruska.

Když šlechta viděla, že se povstání hroutí, začala se pomalu stahovat a dávat od něj ruce pryč. Pod Muravjovovým nátlakem začala řada šlechticů podepisovat prohlášení loajality k carovi. Na konci srpna 1863 vydal car manifest, který sliboval odpuštění trestu těm, kdo složí zbraně a vrátí se domů. Ke složení zbraní vyzýval i žemaitský biskup Motiejus Valančius (Maciej Wołonczewski), jedna z nejvýznamnějších postav rané fáze litevského národního obrození. Napětí mezi panstvem a lidem sílilo a neustávaly také spory v povstaleckém vedení. Nespokojen se snahou bílých povstání co nejdéle udržet, jen aby mohla přijít pomoc ze zahraničí, převzal vedení do svých rukou Kalinauskas. Po pokusu o atentát na guberniálního maršálka Ignacyho Domejku, který byl hlavním iniciátorem vyjádření loajality šlechty k carovi, bylo i polské vedení nuceno uznat Kalinauskasovu pozici. Žádných významnějších úspěchů už však nebylo dosaženo. Povstalecké akce pomalu skomíraly, v prosinci 1863 byli zatčeni Mackevičius a Kalinauskas a poslední povstalecké skupinky se udržely do jara 1864.

Michail Muravjov zůstal generálním gubernátorem se zvláštními pravomocemi ještě dva roky. Hlavním cílem politiky, kterou v litevských guberniích po celou dobu uplatňoval, byla rusifikace. K té docházelo v kraji i dříve, ale teprve Muravjov začal aktivně nejen potlačovat projevy polské kultury, ale také zvyšovat podíl a vliv ruského prvku v kraji. Proti těm, kdo povstání podporovali, byly zavedeny peněžní pokuty a konfiskace půdy. Na zabavené statky bylo potom stěhováno ruské obyvatelstvo.

32 Litevské území v ruském záboru zhruba odpovídalo Vilniuské generální gubernii, pod kterou v roce 1863 spadala gubernie vilniuská, kaunaská, grodenská, minská, vitebská, mogiliovská a část augustavské.

„Poláci“33, za které byla pokládána všechna šlechta katolického vyznání, byli také různými způsoby ekonomicky omezováni. Například povinná kontribuce státu, odváděná z výnosu statků, byla pro polské pány výrazně vyšší než pro ostatní, později jim bylo také zakázáno rozšiřovat své pozemky a zastavovat půdu.

Ve školách a úředním styku bylo zakázáno používat polštinu, všude byla zavedena ruština. Školy v Žemaitsku měly však zpočátku výjimku, mladší děti mohly být vyučovány místním nářečím. S Muravjovovým obdobím je také spojena dodnes nejodsuzovanější kulturní perzekuce v dějinách Litvy. V roce 1864 bylo totiž zakázáno v celé ruské říši tisknout litevskou literaturu latinkou. Později byla k tištěnému zápisu litevštiny povolena pouze ruská graždanka34. Podobná opatření byla přijata i pro ukrajinský, běloruský a moldavský tisk. V Litvě však zákon nevedl ke kýženému výsledku. Jednak byl v ruském impériu mimo Litvu povolen polský tisk, takže obzvlášť náboženské texty se často vydávaly v polštině, jednak Litevci reagovali vytvořením ilegální organizace „knihonošů“, kteří litevské knihy pašovali z pruské Malé Litvy, a paradoxně tak došlo k mnohem většímu rozvoji litevského tisku než dříve.35

33 Muravjov pravděpodobně nedokázal rozlišit etnokulturní ani etnopolitické společenství. Jeho základním kritériem pro rozlišení „Poláků“, které pokládal za nedůvěryhodné, byla příslušnost ke společenské elitě a katolické náboženství. Srov. STALIŪNAS, Darius. Kai kurie Michailo Muravjovo etnopolitinės programos bruožai. In: Praeities baruose: skiriama akademikui Vytautui Merkiui 70-ies metų jubiliejaus proga. Vilnius: Žara, 1999, s. 197-210.

34 Graždanka je varianta ruské cyrilice. Michail Muravjov ji původně pouze zavedl jako písmo vyučované v litevskýh školách. Autorem samotného zákazu tisku latinkou byl až jeho nástupce Konstantin von Kaufmann.

35 Knihonoši, pašeráci litevských knih (lt. knygnešiai) mají zvláštní místo v litevské národní paměti. Jsou symbolem semknutí malého národa proti útlaku. Organizátorem sítě pašeráků byla katolická církev v čele s biskupem Valančiusem. V letech 1864-1904 bylo ve Východním Prusku vydáno 4100 titulů litevských knih, zatímco v oficiální graždance vyšlo za toto období jen 55 tiskovin. Více např. MERKYS, Vytautas: Knygnešių laikai, Vilnius: Valstybinis leidybos centras, 1994.

OHLAS POVSTÁNÍ V POLSKÉ A ČESKÉ KULTUŘE V Polsku samotném převládlo v druhé polovině 19. století „negativní poučení“ z ozbrojeného boje za svobodu - po sérii neúspěšných povstáních většina společnosti tuto strategii zavrhla a cestu ke svobodě hledala v legálních metodách a organické práci. Tento pohled se změnil po vzniku polského státu. Povstání byla zpětně glorifikována a nová politická reprezentace z nich udělala takřka součást státní ideologie. Boj Poláků za národní svobodu v 19. století totiž legitimizoval polský stát. Vyvyšování povstání pokračovalo i po 2. světové válce. Marxistickou historiografií byli povstalci chváleni jako hrdinové třídního a sociálního boje. I když byla později marxistická východiska formálně opouštěna, zůstalo historickým pracím vlastní ztotožňování se s radikálními křídly polské politiky a polských povstání.36

Polští historici si zvykli brát litevské dějiny jako součást těch svých. Pokud si některý z nich všiml, že se mezi Polskem a Ruskem zrodil litevský národ, málokdy se dokázal vymanit z nacionalistického pohledu na tuto skutečnost. V meziválečné republice našly prostor myšlenky o polské povaze Litvy v 19. století. Ty byly sice později otupeny a zmírněny, ale nezapomenuty. Obecně bylo přijímáno tvrzení, že litevské národní hnutí bylo podníceno intrikami Rusů a Němců namířenými proti Polsku. Přitom na druhé straně bariéry, v ruské historiografii, byl zase vzestup litevského národního vědomí vysvětlován protiruskou činností Poláků a katolické církve. Až ve druhé polovině 20. století se objevilo nemnoho polských historiků, jejichž práce o litevských dějinách v 19. století byly přijatelné i z litevské pozice. Můžeme mezi nimi jmenovat např. Jerzyho Ochmanského, Henryka Wisnera či Juliusze Bardacha.37

Lednové povstání vzbudilo velký ohlas i v českém prostředí. Češi většinou sympatizovali s polskou snahou o osamostatnění, na druhé straně se však museli vyrovnat s faktem, že jejich boj byl namířen proti Rusku, největší slovanské říši, ve kterou mnoho slavofilů skládalo své naděje. Východisko bylo většinou nalezeno v rozlišování mezi ruským národem a carskou vládou – převládl názor, že vítězství Polska by znamenalo i pád carismu a záchranu ruského lidu.

I když se v českém prostředí rozhořela diskuze o tom, jestli by Polsko v případě vítězství mělo nárok na západoruské gubernie, někdejší součást polsko-litevského státu, ve skutečnosti Češi vůbec nerozlišili, že obyvatelé těchto území se povstání sami aktivně účastnili. V jejich názorové přestřelce tak šlo vlastně jen o spor mezi polonofily (J. V. Frič) a rusofily (F. Palacký, L. Rieger).38

Přitom zájem o Litvu a její obyvatelstvo byl mezi českými vlastenci rozvíjen už v 1. polovině 19. století. Za zakladatele české baltistiky je považován F. L. Čelakovský,

36 ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu, s. 359-360.

37 ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 26-52.

38 ŽÁČEK, Václav. Češi a Poláci v minulosti II: Období kapitalismu a imperialismu. Praha: Academia, 1967, s. 246-264.

18 velký sběratel a překladatel litevských lidových písni (tzv. dain). Vzhledem k určitému zpoždění litevského národního hnutí oproti českému ovšem docházelo k tomu, že Litva byla pod vlivem děl polského romantismu vnímána jen jako specifická část Polska. O tomto pohledu svědčí třeba vlastivědné práce polonofila Edvarda Jelínka, kde autor přes detailní informace o minulosti a současnosti Litvy ani nezaznamenal litevské národní hnutí. Pravděpodobně první, kdo o něm u nás referoval, byl Josef Zubatý v hesle Litvané Ottova slovníku naučného.39 Sympatie Čechů k pobaltským národům, které byly původně motivovány myšlenkami slovanské vzájemnosti a příbuznosti Baltů k Slovanům, postupně přerůstaly ve vyjádření sympatií malým etnikům, která podobně jako Češi procházela národně-emancipačním procesem a byla vystavena obdobnému národnostnímu útlaku.

39 ŠVEC, Luboš. České národní hnutí a baltská etnika: motivace zájmu a styčné plochy. In: Pocta Čelakovskému: příspěvky ze sympozia k 200. výročí narození zakladatele české baltistiky Františka Ladislava Čelakovského. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2004, s. 30-36.

LITEVSKÁ REFLEXE POVSTÁNÍ V 19. STOLETÍ Hned po povstání se vítězná ruská strana pokusila vytvořit a rozšířit jeho oficiální interpretaci. Ta se držela ruské státní ideologie, kterou formuloval v roce 1833 ruský ministr školství Sergej Uvarov: samoděržaví, pravoslaví, národnost40. Tato formule objektivně znamenala diskriminaci neruských menšin v říši. Více ji na konci 19. století rozvinul historik Nikolaj Ustrjalov, když napsal své Ruské dějiny. Podle něj bylo území bývalého Litevského velkoknížectví původně etnicky ruské a spojením s polským státem značně utrpělo. Místní ruská šlechta podlehla polskému vlivu a popolštila se.41

Ruské pojetí tedy neuznávalo vůbec existenci litevského národa. Povstání pro něj bylo povstáním polským, do kterého se kromě polské šlechty zapojila i popolštěná šlechta ruská. Za další viníky byla označena katolická církev a revolučně-demokratické skupiny. Povstání bylo nazýváno vzpourou a jeho účastníci rebely. V roce 1898 byla ve Vilniusu před palácem generálního gubernátora slavnostně odhalena socha Michaila Muravjova, slavného vítěze nad povstáním. Tento akt neměl jen oslavit jeho osobu, ale také znovu potvrdit ruskou povahu tohoto kraje.42

Oproti ruskému negativnímu pohledu na povstání se v pracích polských historiků a literátů objevovalo romantizující vyzdvihování hrdinství povstalců. Litevská tradice si našla cestu někde mezi těmito dvěma pojetími. Ačkoli v době krátce po povstání ještě nemůžeme mluvit o samostatné litevské kultuře a historiografii, zachovala se z tohoto období četná lidová slovesnost a vzpomínky zaznamenané v literatuře. Vyjadřují ambivalentní postoje k povstání - na jednu stranu lid většinou jeho cílům moc nerozuměl, mezi jeho účastníky a vůdci viděl své největší nepřátele, vrchnost. Na druhou stranu však s povstalci soucítil a chválil jejich hrdinství.43

Jak se postupně formoval litevský národ, utvářela se i koncepce jeho historie. Nejdůležitějším kritériem národnosti se pro Litevce stal jazyk – to, jestli někdo mluvil litevsky, bylo určujícím znakem pro to, aby bylo možno v přítomnosti i minulosti určit, zda je možné ho považovat za Litevce. Podle tohoto kritéria se však Litevci museli vzdát popolštěné šlechtické vrstvy, která hrála v povstání hlavní roli. Pro utváření litevské národní identity bylo velmi důležité vymezit se vůči Polsku – a také vůči Rusku, ale ruská kultura nebyla s litevskou tak těsně spojena jako polská.

40 Ruský pojem народносtь je do češtiny těžko přeložitelný, překládá se také jako „lidovost“.

41 Podobné teorie se držela i Kateřina II., když při záboru východních území polsko-litevského státu prohlašovala, že nejde o žádnou anexi, ale pouze o návrat ruských území tam, kam patří. V průběhu dějin se tato myšlenka objevila ještě několikrát, například v souvislosti s ruským panslavistickým hnutím. Srov. např. STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 11. ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 53-81.

42 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 22.

43 Ibid., s. 26–31.

Pro povstání, které bylo i ve zbytku Evropy nazýváno polským, se v litevštině vžil název „lenkmetis“ (polské období) a zpočátku bylo vnímáno jako čistě polská záležitost, zabývající se jen polskými národními a šlechtickými zájmy. Litevci, kteří se do povstání zapojili, nebyli oslavováni, ale naopak odsuzováni jako zaprodanci či blouznivci. Pocit křivdy ale v litevských vlastencích zanechal fakt, že přesto, že povstání bylo polské, po něm nastolená rusifikační politika se obrátila hlavně proti západoruským guberniím. Litvy se obzvlášť dotkl zákaz psát litevsky latinkou. Tak Antanas Alekna ve své učebnici dějin Litvy věnuje samotnému povstání jen kratičký odstaveček, ale podrobně vysvětluje dopady, které měly následující represe na život a rozvoj litevského národa. „Byly zakázány polské nápisy, veřejné používání polského jazyka, omezeno vydávání a prodej polských spisů. Ale stejná omezení byla ještě silněji namířena proti litevskému jazyku, ačkoli Litevci se povstání téměř vůbec neúčastnili.“44 V katolických novinách se v roce 1900 objevilo tvrzení, že Litevci se „vzpoury“ nezúčastnili, neboť byli věrní vládě a Rusku, a byli tedy potrestáni za cizí provinění. Samo povstání zde bylo hodnoceno jako hloupé, protože jeho cíle byly nemožné.45

Na začátku 20. století se ve Vilniusu zformovalo hnutí „krajovců“ (pl. krajowcy). Tato skupina polsky mluvících intelektuálů šlechtického původu odmítala etnické rozdělení bývalého polsko-litevského státu. Nedokázali přijmout ani polskou ani litevskou národní identitu, ztotožňovali se s pojmem „gente lituanus, natione polonus“ 46 . Navrhovali proto vytvořit na území bývalého Litevského velkoknížectví stát na občanském místo na národnostním základě. Ačkoli jejich hnutí nedosáhlo většího významu v praxi, v jejich tradici vznikly práce velmi významné pro ranou fázi litevské historiografie. Hlavní představitel tohoto hnutí Mykolas Romeris (Michał Römer, 1880–1945) byl prvním, kdo se na počátku 20. století zabýval litevským národním obrozením. Spisovatel Juozapas Herbačiauskas (Józef Herbaczewski, 1876–1944) vyjádřil zajímavý názor na události let 1863-1864. Podle něj se Litevci povstání neúčastnili, protože se šlechta nezabývala obyčejnými lidmi a ruská vláda přitáhla litevský lid na svou stranu. Takové chyby by se v budoucnu neměly opakovat. Toto varování nebylo bezdůvodné, protože ruská vláda používala i na začátku 20. století podobné metody.47

44„Buvo užginta lenkiški parašai, lenku kalbos viešas vartojimas, suvaržyta lenkišku raštu leidimasir pardavinejimas. Bet tas pats suvaržymas dar smarkiau buvo taikinimas ir prie lietuviu kalbos, nors lietuviai visai beveik nedalyvavo sukilime.“ ALEKNA, Antanas. Lietuvos istorija. Kaunas: Šviesos, 1919, s. 231.

45 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 34.

46 „Rodem Litevec, národem Polák“ – toto označení se po uzavření Lublinské unie vžilo mezi litevskou šlechtou.

47 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 35.

LITEVSKÁ MEZIVÁLEČNÁ REPUBLIKA Vztah litevského národa k polskému se ještě mnohem více zhoršil po první světové válce kvůli sporu o Vilnius. Meziválečným hlavním městem Litvy se stal Kaunas, kde byla na univerzitě rozvíjena historická věda se zřetelným protipolským nastavením. Povstání bylo obecně odsuzováno a snaha vyhranit se vůči Polákům došla dokonce tak daleko, že litevští historici byli ve smyslu hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ nakloněni hodnotit kladně ruskou vládu. Jeden z účastníků povstání, Juozas Miliauskas Miglovara (1854–1937), ve svých vzpomínkách napsal, že „v té době nebyli Poláci ani Litevci pod ruským útlakem, neboť jejich řád pro nás nebyl těžký a k žádnému útisku nedocházelo. Těžkosti útisku nám byly jen namlouvány.“48

Poláci byli kritizováni za to, že si hleděli jen svých vlastních zájmů a nestarali se o Litvu ani o prostý lid, jen čekali na pomoc ze zahraničí a schválně povstání prodlužovali. Také perzekvovali ty, kdo se do povstání nechtěli zapojit. Například litevský vlastenecký publicista Petras Ruseckas (1883–1945) tvrdil, že povstání byla velká chyba, která Litvě uškodila a nejméně na 40 let zabrzdila národní život. Poláky vyobrazil jako šlechtu, která se snaží využívat utlačované litevské rolníky. Poláci se podle něj starali jen o své vlastní zájmy, a když bylo jasné, že povstání prohraje, už nebojovali a jen čekali na pomoc ze zahraničí, ale podněcovali litevské rolníky, aby pokračovali v boji.49

Petras Klimas ve svých dvoudílných dějinách litevské půdní správy povstání téměř ignoroval. Od popisu agrární reformy v roce 1861 přešel prakticky rovnou k období Muravjovovy vlády. Litevská šlechta se od něj sice dočkala pochvaly za to, že jako první v ruské říši vyzývala k osvobození rolnictva, ale tím její zásluhy o moderní litevský národ končí. Podle Klimase, když šlechta viděla, že se reforma ubírá jiným směrem, než bylo jejím záměrem (tedy dát rolníkům osobní svobodu, ale ne půdu), bojovala naopak mnohem urputněji než ruská šlechta za to, aby jí byla zachována všechna privilegia i majetek. To, že se litevská šlechta tak aktivně zapojila do povstání po boku Poláků, pramenilo podle Klimase do velké míry z nespokojenosti s reformou. Litevská vrchnost totiž „se svými agresivními tendencemi v posledním půlstoletí až dodnes vždy hledala pomoc v Polsku.” Od povstání si slibovala odtržení od Ruska a spojení s Polskem, kde hrála šlechtická vrstva významnější roli než v carském Rusku, neboť měla „všechna práva na půdu a vládu nad farnostmi.“ Přes tyto své záměry našla šlechta navíc odvahu podněcovat své utlačované rolníky, aby povstali proti „moskalům”. Povstání 1863 prohlašuje autor za poslední vyjádření polské kultury v Litvě. „Po něm přišla do Litvy Muravjovova epocha. Způsobila hodně škody

48 „Tuo metu nei lenkams, nei lietuviams rusų priespaudos nebuvo, nes jų tvarka buvo mums nesunki ir jokio jungo neturėjoe. Jungo sunkenybės mums buvo tik ikalbėtos.“ Ibid., s. 37.

49 Ibid., s. 47.

22 litevskému národu, ale taky toho hodně napravila v nečestně prováděné reformě 1861.”50

Mlčení o povstání prolomil v roce 1925 Augustinas Janulaitis. Prohlásil, že už bylo dost polských a ruských pohledů na povstání – je třeba se na něj podívat také z hlediska litevského národa. V úvodu ke svému spisku Povstání 1863-1864 v Litvě píše:

„Povstání proti Rusům popisovali doteď polští historici, kteří se na vše dívali očima šlechty; neuměla se od toho oddělit ani jejich levice, což se samozřejmě naší demokracii, která neměla ráda zpátečnické (konzervativní) šlechtice, líbit nemohlo. Ruští historici byli všichni zastánci vlády, viděli ve všem jen práci té vlády a vyzdvihovali ji do výše, a ať úmyslně či neúmyslně, pravdu neřekli. Lepší pohled neměl dokonce ani pokrokový a levicový ruský tisk, nebo se psaní vyhýbal. A tak zůstal dojem, že litevské povstání je výmysl pánů šlechticů, reakční výmysl, který demokracii nemůže zajímat. To všechno jsou předsudky a už by bylo na čase je v Litvě rozptýlit. A i kdyby to i byla pravda, stejně je potřeba znát události své země z ne tak dávné minulosti, i kdyby je začala šlechta.”51

Janulaitis tedy přijímá povstání za litevské – a to aniž by nacházel sympatie k polsko- litevské šlechtické vrstvě. Souhlasí s tím, že povstání bylo iniciováno Poláky a byly jím sledovány polské zájmy. V čele povstání stála zpočátku varšavská organizace červených. Ta sice hlásala rovnost, ale „když přišlo na otázku Litvy, začali si všichni hledět svých šlechtických záležitostí.“52 Změna přišla, když bylo vyhlášeno zlepšení sociálních podmínek pro rolníky. Díky tomu se v Litvě začal do povstání zapojovat lid, nositel litevské národní identity. Janulaitis jako první přikládá velký význam účasti litevského rolnictva v povstání. Zásluhu na tom připisuje hlavně církvi, která se už v letech před povstáním věnovala více lidu než vrchnosti, a také litevské organizaci červených. Ta pod vedením Konstantina Kalinauskase bojovala opravdu za zájmy Litvy. Nenacházela však společnou řeč s varšavskými červenými, odmítala se podřídit jejich vedení a být pouze polským poskokem. Polská povstalecká vláda se tak snáze dohodla s litevskými bílými, kteří, ačkoli měli rozdílné sociální a ekonomické názory,

50 „Po jo parėjo Lietuvoj Muraviev’o gadynė. Ji daug padarė pragaišties lietuvių tautai, betgi, šiaip ar taip kalbėsime, ji taip pat daug ką pataisė nelemtai vedamojoj 1861 m. žemės reformoje.” KLIMAS, Petras. Lietuvos žemės valdymo istorija (iki lenkmečių), s. 65.

51 „Sukilimus prieš rusus aprašinėjo iki šiol lenkų istorikai, žiūrėdami į viską bajorų akimis; negalėjo atsikratyti nuo to ir jų kairieji, kas, žinoma, musų demokratijai, nemėgstančiai bajorų atgaleivių, patikti negalėjo. Rusų gi istorikai – visi valdžios šalininkai, matė visame tik jos vienos valdžios darbus ir kėlė aukštyn, ir tyčia ar netyčia teisybės nepasakė. Ne geresnėmis akimis žiūrėjo net pažangioji ir kairioji rusų spauda ar vengė rašyti. Ir pasilikdavo įspūdis, jog Lietuvoj sukilimas – ponų bajorų išmislas, reakcinis sumanymas, kuris demokratijai negali rupėti. Vis tai yra prietaras, ir jau laikas būtų Lietuvoj jį išblaškyti. O jeigu ir taip būtų, vistiek reiketų pažinti savo šalies įvykius iš ne taip senos praeities, kad ir bajorų pradėtus.“ JANULAITIS, Augustinas. 1863-1864 m. sukilimas Lietuvoje, s. 3.

52 Ibid., s. 15.

23 byli rozhodnuti spojit osud Litvy s Polskem. „Udělali si z povstání hračku. Chtěli všechno přeměnit na ozdobu polských zájmů v Litvě.“53

Janulaitis svým pojetí naznačuje, že už v době povstání existovala myšlenka litevské nezávislosti. Všímá si, že se k výzvě k povstání ze všech částí Litvy připojila jen etnografická Litva. „Vůdci vzešli přímo z lidu, rolníci, kněží, někteří drobní šlechtici, komandují litevsky, rozkazy a dopisy probíhají v litevštině.” Zároveň na základě jednoho z nejznámějších výroků Antanase Mackvičiuse54 vysvětluje, proč šel litevský národ do boje spolu s Poláky: „Litva byla moc slabá na to, aby povstala sama, za její pomoc měli Poláci pomoct litevské revoluci, a tu musíme chápat jako sociální.“55

Janulaitisovy myšlenky „rehabilitace“ povstání rozvinuli i další historici, kteří se nebáli smělých vlasteneckých tvrzení, že cílem povstání bylo vydobýt litevskému národu svobodu a oddělit jej od Polska. 56 Povstalci byli dokonce srovnáváni s litevskými hrdiny bojů za nezávislost z let 1918-1920. V převládajícím pojetí povstání jako polské záležitosti však šlo pouze o alternativní výklad dějin, který se v širším měřítku nedočkal větší popularity.57

Syntéza litevských dějin, která vyšla v roce 1936 pod vedením Adolfase Šapoky, se drží spíše střízlivějšího výkladu vycházejícího z protipolské koncepce, přesto zde však dostalo nějaký prostor i povstání v Litvě. Autor této pasáže Paulius Šležas nepopírá, že se k polskému povstání přidali i Litevci. Šlechta se podle něj zapojila téměř všechna, protože se chtěla zbavit ruského jha, stejně tak duchovní. Díky slibům rovnosti a bezplatné půdy se přidali také řemeslníci, dělníci a rolníci. Poslední jmenovaní se k povstání sice stavěli váhavěji, protože po událostech spojených s uskutečňováním

53 „Jie padarė iš sukilimo žaislą. Jie norėjo visą tat apversti lenkų reikalų papuošalu Lietuvoje.“ Ibid., s. 21.

54 Jedná se o hojně citovaný výrok z Mackevičiusova dopisu plukovníku Božerjanovovi krátce před popravou. „Protože Litvě chybí hodně podmínek pro samostatnou revoluci a tím pádem i možnost získání nějaké stabilní budoucnosti, chtěl jsem také lidovými masami pomoci Polsku a od něj žádat pomoc v revoluci na Litvě a tím vydobýt lidu alespoň dočasné přiznání občanských práv a dříve nebo později by řekl své slovo o svém osudu v budoucnu.“ Cit. podle ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 151.

55 „Vadai atsiranda iš pačių žmonių tarpo, kyla jie iš liaudies – valstiečiai, kunigai, kai kurie smulkieji bajorai; komanda lietuviškai, įsakymai, susirašinėjimai atliekama lietuvių kalba. (…) Lietuva persilpna buvusi skyrium sukilti; už talką lenkams, šie turėję padėti lietuvių revoliucijai, o ši, reikia suprasti, kaipo socialė.“ JANULAITIS, Augustinas. 1863-1864 m. sukilimas Lietuvoje, s. 18.

56 Srov. např. Vs.(?): 1863 metu sukilimo sukaktis, Karys, 1933, nr. 23, p. 467-478. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.epaveldas.lt: „K. Kalinauskas toužil vidět nezávislou Litvu, rozvíjející se odděleně od Polska. Po celé povstání tímto směrem mířil: vybojovat Litvě svobodu a oddělit ji od Polska."

57 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 47

24 reformy ztratili zcela důvěru k panstvu, ale i tak zapojení rolnictva v Litvě bylo mnohem větší než v samotném Polsku.58

HODNOCENÍ MURAVJOVOVA OBDOBÍ Ať už litevští historikové uznávali povstání 1863 za součást svých dějin nebo ne, nemohli ignorovat období, které po povstání následovalo - období vlády generálního gubernátora Michaila Muravjova. Dopad Muravjovových tvrdých represí na kulturní a ekonomické postavení litevského lidu a vývoj litevského národa se staly předmětem jedné z prvních vědeckých historických polemik v Litvě.

Muravjov-Věšitel byl v polských historiografických pracích tradičně popisován jako nenáviděný krutovládce. Paulius Šležas se však na jeho činnost pokusil podívat z jiného pohledu. Podle něj přes tvrdé tresty, omezení katolické církve a rusifikační snahy přinesl Muravjovův režim litevskému národu mnoho dobrého. Generální gubernátor totiž svým rozhodnutím potrestat popolštěnou šlechtu a přitáhnout na svou stranu rolnictvo pozvedl litevský lid a kulturu. Šležas upozorňuje, že Muravjov nikdy nebojoval proti Litevcům, které vůbec nepovažoval za povstalce. Všechny jeho represivní prostředky byly obráceny proti Polákům a katolické církvi. Tím, že vrchnost kulturně i materiálně pokořil a označil za viníka bídného života rolníků, dal prostému lidu novou naději a pocit, že sám ruský car se zajímá o jeho potřeby. „Od té doby náš rolník začal novou epochu, začal žít nezávisle, formovat se do pevného stavu, ze kterého se pomalu vytvořil národ, v němž se postupně zvyšovalo uvědomění a touha po svobodě a nezávislosti. Z těchto rolníků, tak Muravjovem opečovávaných a připravených, vyrostlo i naše tzv. národní obrození a teď se o ně opírá náš stát.”59

Většina historiků se shoduje, že Muravjov měl velké zásluhy na pozvednutí rolnického stavu a urychlení agrární reformy, která ve zbytku Ruska byla dokončena až po mnoha letech. Nikdo si však nedělá iluze o tom, že by to Muravjov dělal z lásky k lidu nebo ze snahy o ekonomický rozvoj. Muravjov byl oddaným služebníkem ruské říše a už dříve viděl hrozbu v polském separatizmu. Sám byl sice velkým zastáncem nevolnictví, ale v západoruských guberniích seznal, že situace vyžaduje potlačení vlivu polské šlechty, a tak se proměnil v ochránce lidu.

Polská kultura v kraji opravdu jeho zákony mnoho utrpěla a Šležas bez váhání říká, že „pronásledování Poláků bylo pro nás velmi užitečné.“ Vliv polské kultury byl sice nahrazen cílenou rusifikací, ale podle Šležase to bylo menší zlo. Litevský lid se totiž

58 ŠAPOKA, Adolfas et al. Lietuvos istorija, s. 440-492.

59 „Nuo to laiko mūsų valstietis pradėjo naują epochą, pradėjo savarankiškai gyventi, formuotis į tvirtą luomą, iš kurio pamažu susidarė tauta, kurioje kas kartą vis labiau didėjo sąmoningumo laipsnis ir laisvės bei nepriklausomo gyvenimo troškimas. Iš tų valstiečių, Muravjovo iš ponų nagių ištraktų, aprupintų ir išjudintų, išplaukė ir mūsų vadinamas tautinis atgimimas, jais dabar remiasi ir mūsų valstybė.“ ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovas ir mūsų tautinis atgimimas.

25 nedokázal bránit polonizaci, protože ještě nedokázal odlišit národ od náboženství a nechápal, že by měl soupeřit se svými katolickými spoluvěřícími. Naopak pravoslavné Rusy vnímal prostý Litevec jako nemilované cizáky.60

O zákazu psát litevštinu latinkou Šležas píše: „[Muravjov] chtěl rolníky i vzdělávat, nezakázal ve školách učit litevsky. Jen ve snaze ochránit mladou generaci od polského vlivu podpořil nápad vydávat jí litevské učebnice ruským písmem. Ale tento jeho krok, jak jsme zmínili, při eskalaci konfliktu mezi litevskými společenskými vůdci a ruskou vládou kvůli rozdílnému pohledu na tisk litevských textů ruským písmem zapříčinil vznik do té doby neslýchaného období pronásledování tisku, kterým bolestně utrpěly národní a kulturní zájmy litevského národa.“ 61 Nicméně i tato okolnost podle Šležase přispěla k litevskému národnímu uvědomění. Prostí Litevci se prý cítili uraženi tím, že jim nebylo dovoleno chválit Boha z litevské modlitební knížky. Proto proti tomuto zákonu bojovali, dokud v roce 1904 nedosáhli jeho zrušení.

Další Muravjovovu zásluhu vidí Šležas v tom, že svými opatřeními „vykopal hluboký příkop mezi panskými statky a venkovem.“ Pro osvobozený venkov ztratila vrchnost svou prestiž a vliv. Díky tomu se mohlo rolnictvo sociálně a kulturně rozvíjet a v revolučním roce 1905 už nepřicházel lid jen se sociálně-ekonomickými požadavky, ale s národním programem politické a kulturní autonomie.

Se Šležasovým odmítnutím šlechty nesouhlasil Antanas Alekna.62 Podle něj k oddělení šlechty od litevského lidu došlo právě v důsledku Muravjovovy činnosti – šlechta, která se předtím považovala za litevskou a hájila litevské zájmy, se solidárně semknula s polskou kvůli jeho pronásledování všeho polského a nakonec se zcela oddělila od zbytku litevského národa. Národ tím velmi utrpěl, neboť ztratil své tradiční elity a inteligenci.

Šležas na tuto Aleknovu kritiku reagoval úvahou o tom, jestli by zapojení šlechty do národního procesu bylo opravdu přínosné. Litevská šlechta podle něj vždy slepě následovala Polsko a pro inteligenci vzešlou z lidu byla vždy vnímána jako cizí a nepřijatelná. Navíc, pokud by byla součástí novodobého národa šlechta, požadovala by řadu kompromisů jak v majetkovém uspořádání, tak v používání polského jazyka. I když se o tom, jak by se situace skutečně vyvíjela, můžeme jen dohadovat, domnívá se

60 Ibid.

61 "Norėjo jis ją ir apšviesti, nedraudė lietuvių kalbos mokyti ir mokyklose. Tik, norėdamas apsaugoti jaunąją kartą nuo lenkų įtakos, jis parėmė sumanymą leisti jai lietuviškus vadovėlius rusiškomis raidėmis. Bet tas jo žygis, kaip minėjom, kilus konfliktui tarp lietuviu visuomenės vadų ir rusų valdžios dėl skirtingų pažiurų į lietuviškų raštų spausdinima rusų raidėmis, davė pradžią ligi tol istorijai nežinomai spaudos persekiojimo gadynei sukurti, nuo to skaudžiai nukentėjo lietuvių tautos nacionaliniai ir kultūriniai interesai.“ ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovo veikimas Lietuvoj 1863-1865, s. 82.

62 Aleknovy ústní připomínky i Šležasova reakce jsou zachyceny v ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovo veikimas Lietuvoj 1863-1865.

Šležas, že ve spojení se šlechtou by se litevský národ sotva dočkal takové svobody a nezávislosti, jaké se v době první republiky těšil.

Paulius Šležas svými úvahami nad důsledky Muravjovovy činnosti zažehl zajímavou debatu. S obhajobou generálního gubernátora však zůstal víceméně osamocen. Například Petras Klimas také nezastíral kladné Muravjovovy zásluhy, ale ve svých vyjádřeních byl mnohem opatrnější, když napsal:

„[V Polsku] se vážně počítalo s tím, že existuje polská kultura, jazyk a písmo, zatímco Litevcům nebylo dovoleno dál svůj jazyk rozvíjet. V roce 1865 Muravjov zakázal psát latinkou a zavedl přísnou cenzuru. Litevská inteligence se musela buď rozptýlit po Rusku, nebo zůstat v Litvě a používat přivezenou polskou literaturu, a popravdě, v té době se nejvíce popolštila. Tak do takovýchto kulturních podmínek byl v době povstání postaven litevský národ na úsvitu své hospodářské obrody! Osvobozenému Litevci jako by spadly z očí šupiny a on si prorazil cestu, jako slepý, dlouhá léta potlačovaný a ničený. Proto vyvstávají zcela oprávněné pochybnosti: je vůbec možno říci, že povstání litevským rolníkům nebo celému litevskému národu způsobilo více dobrého než zlého, nebo jestli dokonce něco napravilo v nepovedené agrární reformě? Ruští autoři zde očividně nepochybují: podle nich by vděční litevští a běloruští rolníci při stavění Muravjovova pomníku ve Vilniusu určitě také přispívali tak hojně, jako ruští vlastenci, kdyby je jen nebyli strašili kněží, že zpověď za to nepřijmou. Těžko to rozhodnout.”63

Nakonec zřejmě k podobným umírněnějším závěrům dospěl i sám Šležas, protože ve svém oddílu o povstání a následujícím období v Šapokových Dějinách Litvy už se jeho pohled mnohem více podobá tomu Klimasovu.

63 „…vistik ten buvo rimtai ir atsargiai skaitytasi su esamąja lenkų kultūra, jų kalba ir raštija; gi lietuviams, vietoj senosios lenkų kalba reiškusiosios kultūros, nebuvo leista jį toliau plėsti savąja kalba. Muravjovo sumanytas 1865 m. (IX. 6) uždraudimas spausdinti ir įvežioti knygas lotyniškomis raidėmis ir naujai įsteigta cenzūra gyvenime lietuvių raštiją visiškai nuslopino. Lietuvių šviesuomenė turėjo arba po Rusiją išsiblaškyti, arba, Lietuvoje likusi, buvo priversta naudotis atvežtine lenkų literatūra, ir, tiesą sakant, tuo metu daugiausiai sulenkėjo. Šit, į kokias kultūros sąlygas buvo lenkmečio pastatyta lietuvių tauta jos ekonominio atgimimo aušroje! Atvaduotam lietuviui, tarytum, akys išlupta, ir jis sau taką skynė, kaip aklas, ilgus metus stumdomas ir niekinamas. Todėl kyla visai teisėtų abejojimų: ar begalima pasakyti, jog lenkmetis lietuvių valstiečiams arba visai lietuvių tautai bus buvęs pateikęs daugiau gera, nei pikta, net jeigu jis ir buvo šį bei tą pataisęs netikusioje žemės reformoje? Berods, rusų darbuotojai čia neabejoja: pasak jų, dėkingieji lietuvių ir baltarusių valstiečiai, statant Vilniuje Muravjovo paminklą, būtų taipo pat gausiai jam aukoję, kaip ir Rusijos patriotai, jeigu tik nebūtų jų gasdinę kunigai už tątai išpažinties nepriimsią. Atsverti čia, žinoma, sunku.“ KLIMAS, Petras. Muravjovo laikmetis Lietuvos žemės ir žemininkų istorijoje: Lietuvos žemės valdymo istorija po lenkmečio, s. 7.

V SOVĚTSKÉM SVAZU Po druhé světové válce se situace historie jako vědy zcela změnila. Historici museli začít dějiny vyprávět zcela jinak, tentokrát v marxistickém hávu64 a na zakázku ze Sovětského svazu.

Dějiny SSSR, které byly vytvořeny podle Stalinových požadavků, nezačínaly v roce 1917 nebo 1922, ale trvaly několik tisíciletí. Andrej Vasiljevič Šestakov, který sepsal první Stalinem odsouhlasenou učebnici sovětských dějin, začal od formování prvobytně pospolné společnosti na území SSSR v prehistorických dobách, jakoby SSSR opravdu byl státem, který má jednotnou historii a jehož národy jsou k sobě vázány jinými než politickými vztahy. Pro vytvoření tohoto dojmu musely jednotné společné koncepci odpovídat i dějiny jednotlivých svazových republik. Mezi základní prvky, které tyto dějiny musely obsahovat, patří:65

- nadřazenost Rusů jako přirozených vůdců a „starších bratrů” - absence etnického nepřátelství mezi Rusy a Nerusy v minulosti i v současnosti - území neruských národů nebyla Ruskem dobyta, ale připojila se k carské nebo sovětské říši dobrovolně na základě unií a smluv - tato dobrovolná spojení přinesla jen pozitivní zisk nebo byla alespoň menším zlem - národní agitace Nerusů proti vládnoucí říši byla proti přání neruského lidu, který si přál pouze jednotu s ruským „starším bratrem“ - neruské národy nebyly schopné vytvořit vlastní nezávislé státy - ruská civilizační mise byla přínosná - ruská okupace východoevropských zemí nebyla anexí, ale navrácení ruského území

Výjimkou z těchto pravidel nebyla ani Litva. Hlavním tvůrcem oficiálních dějin na Litvě se stal bezskrupulózní historik Juozas Žiugžda. Později se vyjádřil, že „ve své době sám vytvářel celou koncepci sovětské historiografie.“ 66 Jeho úkol ale nebyl nikterak jednoduchý. Celé starší dějiny musely být chápány jako předehra k říjnové revoluci a „připojení“ Litvy k Sovětskému svazu. „Historie musela dokázat, že všechny tyto události byly historicky přirozené a vše, co v minulosti šířilo základy bratrství mezi národy, muselo být spojeno s pokrokem, a to, co tomu bránilo, s reakcí. Takže

64 Marxistické dějepisectví tak, jak ho používala oficiální sovětská věda, se v mnohém odchýlilo od původní ideologie marxismu. V této práci však budeme používat pojem marxismus právě pro tento historiografický proud.

65 KUZIO, Taras. History, memory and nation building in the post-Soviet colonial space. Nationalities Papers. 2002, vol 30, issue 2, s. 241-264. Dostupné z: http://www.taraskuzio.net/Nation%20and%20State%20Building_files/national-colonial.pdf

66 „(…) savo laiku teko, galima sakyti, pačiam kurti „visą“ tarybinės istoriografijos koncepciją.“ Citováno z STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 69.

Rusko muselo být nejen tehdy (po roce 1917), ale i v minulosti pokud ne nejpokrokovější, tak alespoň potenciálně nejpokrokovější zemí.“67 Tento úkol snad nečinil větší problémy historikům některých asijských národů. Litva však před tím, než se dostala pod ruskou nadvládu, byla součástí nejdemokratičtějšího evropského státního útvaru. Bylo nutné dokázat, že tato změna měla pro Litevce jen pozitivní důsledky.

Východisko našli historikové ve zdůraznění ekonomických vztahů a velikosti ruského trhu. Jeden z nich, Leonas Bičkauskas-Gentvila, o připojení Litvy k Rusku napsal: „Připojením k Rusku se Litva stala součástí rychle se rozvíjejícího celoruského trhu a přes něj byla vtažena do mezinárodního pohybu zboží, neboť na konci 18. století Rusko zaujímalo jedno z předních míst mezi evropskými státy nejen svým politickým vlivem, ale i relativním významem v evropské ekonomice.“68 Jako další pozitiva bývalo uváděno urychlení vývoje výrobně-peněžních vztahů a společenské dělby práce, vyostření třídního boje a pozitivní ovlivnění kulturního rozvoje skrze šíření pokrokových myšlenek ruské společnosti. Dokonce i politicky si prý Litva polepšila. V polsko-litevském státu totiž nebyla nezávislá, takže jeho rozpad pro ni znamenal jen výměnu polské nadvlády za ruskou. Litevské obyvatelstvo tím ale bylo zachráněno před uchvácením junkerským Pruskem a nevyhnutelným poněmčením.69

Bičkauskas-Gentvila byl kromě Žiugždy prvním sovětským historikem, který se podrobně věnoval dějinám povstání 1863 v Litvě. Hlavní znaky oficiálního pojetí tohoto povstání výstižně shrnuje v předmluvě ke Gentvilově knize moskevský historik Valentin Nikolajevič Bočkarev:

(…) povstání v Litvě nebylo panské ani klerikální hnutí, ale velké hnutí lidu, jehož hybnou silou byli rolníci a jeho ideology a vůdci revoluční demokraté, kteří pocházeli ze zchudlé bezzemné šlechty a pokročilé raznočinecké inteligence. Leonas Bičkauskas- Gentvila ukázal povstání jako největší povstání bývalých nevolníků a státních rolníků v bitvě proti pánům a šlechticko-absolutistickému státu. Ukázal, že tento třídní boj byl rozhodující pro litevskou ekonomiku a sociální vztahy 40. a 50. let 19. století, když se v podmínkách stále posilujících kapitalistických vztahů a útlaku rolnictva šlechtou v Litvě postupně vyhrocovala agrární otázka. (…) Autor dobře ukázal vykořisťovatelskou povahu reformy 1861. Navíc spojil boj proti utlačovatelům litevských rolníků s rolnickým hnutím v celém Rusku. Naprosto správně je ukázán

67 „Vadinasi, istorija turėjusi įrodyti, kad visi šie įvykiai yra istoriškai dėsningi ir viskas, kas praeityje klojo „tautų draugystės“ pamatus, turėjo būti siejama su pažanga, o kas tam trukdė – su reakcija. Taigi Rusija ne tik tada (po 1917 m.), bet ir praeityje buvusi jei ne pažangiausia, tai bent jau potencialiai pažangiausia šalis.“ Ibid., s. 68.

68 „Prijungta prie Rusijos Lietuva įsiliejo į greit besivystančią visos Rusijos rinką ir per ją įsitraukė į pasaulinę prekių apyvartą, nes į XVIII a. pabaigą Rusija užėmė vieną iš pirmųjų vietų Europos valstybių tarpe ne tik savo politine įtaka, bet ir lyginamuoju svoriu Europos ekonomikoje.“ BIČKAUSKAS- GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 26.

69 Ibid., s. 26-27.

velký ideologický vliv ruských revolučně-demokratických vůdců (A. Gercena, N. Černyševského aj.) na vůdce litevského povstání.

Neignoruje vliv polského národně-osvobozeneckého hnutí na chod povstání v Litvě, ale nepřiznává mu dominující význam. Boj rolníků za půdu a konečnou likvidaci zbytků nevolnictví byl podložený a přirozený. Vyvolalo ho zvýšení výrobní síly a rozvoj nových výrobních vztahů. Tento boj prorazil litevské ekonomice cestu k čistě kapitalistickým vztahům, což utvrdily kroky vlády v 60. letech.

Na základě dokumentů autor také ukázal reakční pozice polsko-litevské šlechty a katolického duchovenstva, jejich strach z agrární revoluce a ubohou servilitu k carské vládě a jejími satrapům v severozápadním ruském kraji."70

Název knihy Povstání r. 1863 v Litvě je vzhledem k jejímu obsahu poměrně omezený – téměř dvě třetiny knihy jsou totiž věnovány rolnickému hnutí na Litvě v první polovině 19. století, které mělo být přirozenou předehrou povstání. Některými sovětskými historiky bylo povstání přímo nazýváno „rolnickým povstáním". Tak byly popřeny jakékoli jeho politické cíle - povstalí rolníci bojovali za sociální a politické reformy.

ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ V sovětském pojetí je povstání 1863 úzce spojováno se zrušením nevolnictví v Ruské říši, ke kterému došlo v roce 1861. Někteří autoři dokonce přímo uvádí „povstání 1861- 1863“. Ačkoli i moderní historiografie uznává, že pro plné pochopení povstání je nutné zkoumat i tuto událost jako jednu z příčin, pro marxistickou historiografii jde o mnohem důležitější mezník. Zrušením nevolnictví totiž došlo ke změně výrobních

70 „(...) sukilimas Lietuvoje buvo ne ponų-šlėktų, ne katalikų-klerikalų judėjimas, o didžiulis liaudies judėjimas, kurio varomoji jėga buvo valstiečiai, o ideologai ir vadai – revoliuciniai demokratai, kilę iš suproletarėjuios bežemės šlėktos ir pažangiosios raznočincų inteligentijos. L. Bičkauskas-Gentvila 1863 metų sukilimą parodė kaip aukščiausią pakilimą buvusių baudžiauninkų ir valstybinių valstiečių kovoje prieš dvarinikus ir bajorinę-patvaldinę valstybę. Autorius įtikinamai parodė, kad šią klasią kovą apsprendą XIX a. penktojo-šeštojo dešimtmečių Lietuvos ekonomika ir socialiniai santykiai, kai vis labiau įsigalinčių kapitalistinių santykių aplinkybėmis, dvarininkų-šlėktų grupuotėms spaudžiant valstiečius, Lietuvoje tolydžio aštrėjo agrarinis klausimas. (...) Autorius gerai parodė 1861 metų reformos grobikišką pobūdį. Be to, kovą prieš Lietuvos valstiečių engėjus jis susiejo su valstiečių judėjimu visoje Rusijoje. Visiškai teisingai parodyta didelė ideologinė rusų revoliucinės demokratijos vadų (A. Gerceno, N. Černyševskio ir kt.) įtaka Lietuvoje vykusio sukilimo vadams. Autorius neignoruoja lenkų nacionalinio išsivaduojamojo judėjimo įtakos Lietuvoje vykusio sukilimo eigai, skirdamas šiam judėjimui atitinkamą vietą, tačiau neteikdamas jam dominuojančios reikšmės. Valstiečių kova už žemę ir už galutinį baudžiavos liekanų likvidavimą 1863 m. Lietuvoje buvo pagrįsta ir dėsninga; ją sukėlę gamybinių jėgų augimas ir naujųjų gamybinių santykių vystymasis. Ši kova išvalė kelią Lietuvos ekonomikai pereiti prie grynai kapitalistinių santykių, o tai ir įtvirtino XIX a. septintojo dešimtmečio vyriausybinės priemonės. (...) Remdamasis dokumentais, autorius kartu sugebėjo parodyti reakcines lenkų-lietuvių dvarininkų ir katalikų dvasininkijos pozicijas, jų baimę prieš agrarinę revoliuciją ir vergišką keliaklupsčiavimą prieš caro patvaldystę ir jos satrapus Rusijos šiaurės vakarų gubernijose.“ BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 6-7.

30 vztahů a byl formálně umožněn rozvoj kapitalismu. Ten byl nutný k vytvoření proletariátu a pozdějšímu nastolení socialismu. I když obecně hodnotí marxističtí historici reformu negativně (nevyřešila otázku rolnické půdy a nezbavila rolníky jejich těžké roboty a panské krutovlády), zároveň spolu s Leninem upozorňují, že „po roce 1861 se kapitalismus v Rusku začal šířit tak rychle, že během několika desetiletí došlo ke změnám, které v některých starých evropských zemích trvaly celá staletí.“71 Ačkoli z dnešního pohledu musíme uznat, že k hospodářským změnám v Rusku došlo ve srovnání se západní Evropou velmi rychle, je nutno jedním dechem dodat, že příčinou tohoto jevu bylo velké zpoždění ruské ekonomiky.72

V polovině 19. století bylo Rusko poslední evropskou zemí, kde byli poddaní osobně závislí na vrchnosti. Postupně proto docházelo ke značnému ekonomickému zaostávání venkova ve srovnání se zbytkem Evropy. Ruské hospodářství se dostalo do hluboké krize, kterou ještě zhoršila neúroda a hladomory ve 40. letech. Panstvo si však chtělo zachovat své příjmy, a tak stále zvyšovalo znevolnění rolnictva.

Oficiální marxistická historiografie 73 popisuje situaci před zrušením nevolnictví zhruba takto:

V polovině 19. století dosáhla svého vrcholu krize feudálně-nevolnického systému a v Rusku se vytvořila revoluční situace. Staré výrobní vztahy bránily dalšímu vývoji výrobních sil. Znevolnění rolníci se začali aktivizovat, k tomu se přidala inteligence ovlivněná ruskými revolučními demokraty. Rolnické nepokoje a hrozba revoluce přiměla carskou vládu, aby se rychle zabývala rolnickou otázkou a přistoupila ke zrušení nevolnictví dříve, než to udělají sami nevolníci. Vyostření třídních sporů bylo před reformou v Rusku i v Litvě hlavním obsahem sociálně-politického života.

Šlechta nebyla reformě nakloněna. Přála si zachování starých výrobních vztahů, a pokud zrušení nevolnictví podpořila, nebylo to z ohledů k nevolníkům, ale jedině kvůli svým vlastním třídním zájmům. Když se začaly šířit zvěsti o přípravě reformy, jala se vrchnost masově propouštět své nevolníky na svobodu z obavy, že by mohla při

71 „After 1861 capitalism developed in Russia at such a rapid rate that in a few decades it wrought a transformation that had taken centuries in some of the old countries of Europe.“ LENIN, Vladimír Iljič. “The Peasant Reform” and the Proletarian-Peasant Revolution. In: Lenin Collected Works, Volume 17. Moscow: Progress Publishers, 1974, s. 119-128. Citováno podle Marxists Internet Archive: http://www.marxists.org/archive/lenin/works/1911/mar/19.htm [cit. 4. 5. 2013].

72 Konkrétně v Litvě probíhal rozvoj kapitalismu velmi pomalu. Příčinou byla jednak snaha ruské vlády o omezení litevské šlechty po povstání, jednak stavovská mentalita a konzervativnost urozené vrstvy. Jednotná vrstva buržoazie se v Litvě začala formovat až na konci 19. stol. Srov. ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 224-231.

73 Srov. např.: BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje. JABLONSKIS, Konstantinas et al. Lietuvos TSR istorija nuo seniausių laikų iki 19 7 metų. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958. VĖBRA, Rimantas. Lietuvių visuomenė XIX a. antrojoje pusėje: socialinės struktūros bruožai. Vilnius: Mokslas, 1990. ŽIUGŽDA, Juozas. Antanas Mackevičius: 1863–1864 m. sukilimo reikšmė lietuvių tautos istorijoje. Idem. Lietuvos TSR istorija. t. 2. Nuo 1861 iki 1917 metų.

31 zrušení nevolnictví přijít o půdu. Podle návrhů reformy totiž měli poddaní dostat do vlastnictví své grunty, které fakticky náležely vrchnosti. Propuštěním rolníků bez půdy a jejich zapsáním do městského stavu se chtělo panstvo tomuto ustanovení vyhnout.

Po dlouhých přípravách vydal konečně 3. 3. 1861 (podle ruského kalendáře 19. 2.) car Alexandr II. manifest a celou řadu ustanovení a pravidel, podle kterých mělo být do dvou let zrušeno nevolnictví v celé ruské říši.

Cesta ke změně společenského řádu se v popisu sovětských historiků v mnohém liší od toho, jak ji popisovalo dějepisectví nezávislé litevské republiky. V Šapokově syntéze je z tohoto pohledu opomíjena zásadní role rolnictva a je naopak zdůrazňována snaha zrušit nevolnictví shora. Otázkou zrušení nevolnictví se podle Šapoky zabýval už car Mikuláš I., ale mezinárodní postavení Ruska jako horlivého ochránce starého evropského řádu mu neumožnilo podporovat liberální smýšlení. Po neúspěchu v krymské válce byl nový car Alexandr II. rozhodnut napravit neúspěchy otcovy politiky vnitřní reformou a ještě v průběhu korunovace začal s ruskou šlechtou jednat o možnostech zrušení nevolnictví.74

Reforma nicméně nebyla dokonalá a její zavádění probíhalo poměrně chaoticky. Oprávněně se předpokládalo, že reforma rolníky neuspokojí, a tak byla v celé zemi vyhlašována za přítomnosti vojenských a policejních hlídek. Rolníci očekávali, že se hned stanou svobodnými a zůstane jim jejich půda. Většinou nechápali, že půda, kterou mají v držení, je majetkem panstva, a mohou si ji tedy jen pronajmout nebo odkoupit. S reformou nebyla spokojena ani šlechta, která nechtěla přijít o půdu. Snažila se tedy různými způsoby změny majetkových vztahů, které měly být vyřešeny během dvou let, brzdit nebo obracet ve svůj prospěch. To vedlo k vlně rolnických nepokojů v letech 1861-1862.

Pro sovětskou historiografii byly tyto nepokoje přímou cestou k povstání 1863 v Litvě. Napětí mezi rolníky a vládnoucími vrstvami se jimi natolik vystupňovalo, že stačil jen vhodný podnět k tomu, aby se do povstání zapojily masy. Tím se stalo vyhlášení národně-osvobozenecké manifestu v Polsku.

CHARAKTER POVSTÁNÍ Marxistické období tedy nebere povstání v Litvě jako součást polského šlechtického povstání. Žiugžda a jemu podobní „dokazují“, že většina povstalců byli rolníci a role šlechty byla málo významná nebo negativní - dřívější podání události jako šlechtického povstání s převážně politickými a národními cíly je označováno za "reakční lež buržoazně-nacionalistických historiků". Povstání na Litvě prý vypuklo spontánně už před povstáním polským. Události v Polsku pak pouze povzbudily další

74 ŠAPOKA, Adolfas et al. Lietuvos istorija, s. 466-467.

32 lidové vrstvy (služebnou šlechtu, inteligenci, měšťanstvo a vrchnost), aby se do aktivit také zapojily.

Politicko-náboženské demonstrace, vyzývající k obnovení polského státu, které probíhaly v letech před povstáním v Polsku i Litvě, jsou v těchto pracích z větší části ignorovány. Pokud zmiňovány jsou, mluví se o nich jako o iniciativě polské šlechty, duchovenstva a úřednictva. Rolníci na demonstrace prý hleděli s obavami, ale někteří kněží se je snažili přesvědčit, aby se jich také zúčastnili.

Polskému národnímu hnutí je vytýkána „jeho izolovanost od rolnického hnutí a odcizenost jeho nacionalistických požadavků od litevských lidových mas.”75 Zároveň ale i pro sovětské historiky toto hnutí určitý kladný význam má, a to nejen jako rozbuška povstání. Polské národně-osvobozenecké hnutí je totiž vnímáno jako součást obecného demokratického hnutí, probíhajícího v té době v celé ruské říši. Prvek spolupráce národů pod ruskou záštitou je pro sovětské dějepisectví v souladu s výše formulovanými zásadami obzvlášť důležitý. Pokud bylo litevské povstání součástí celoruského hnutí, nemohlo být obráceno proti Rusku jako takovému - naopak ruský lid litevské povstání podporoval. Aby nemohlo dojít k žádné mýlce, vyvarují se autoři použití slova Rusko, když formulují požadavky povstání, ale zásadně tvrdí, že odpor byl namířen proti carizmu. Vůbec není připouštěna možnost, že by povstalým Litevcům mohlo jít o odtržení od ruské říše – jejich cílem bylo svržení carizmu a zrušení útlaku ze strany vrchnosti.

Nicméně marxisté podávají povstání jako spontánní, takže těžko hovořit o nějakých pevně formulovaných cílech. Připouštějí však, že určité prvky organizace povstání mělo - jejich tvůrci byli lidé ovlivnění revolučně demokratickými myšlenkami pocházejícími odkud jinud než z Ruska.76 Spojení s ruskými revolucionáři bylo jedním z důležitých momentů marxistického podání. Leonas Bičkauskas-Gentvila nebo Juozas Žiugžda horlivě hledali jakékoli náznaky kontaktů mezi litevskými vůdci povstání a ruskými revolucionáři a dokazovali na nich, že povstání bylo organizováno společně a skrze něj došlo k posílení vztahů mezi litevským a ruským národem. Zároveň bylo zdůrazňováno, že Černyševský, Gercen, Ogarjev a další plánovali všeruské povstání proti samoděržaví a do těchto plánů zahrnovali i polský, litevský, běloruský a ukrajinský národ. Tyto všechny národy se měly sjednotit a povstat proti sociálnímu a národnostnímu útlaku. Ruské revoluční síly měly mít podle sovětských autorů hlavní vliv na vývoj revolučního hnutí lidu na území bývalého polského státu. Tyto síly byly ve spojení s varšavským centrálním výborem, jejich organizace však byla na něm nezávislá. Zpočátku bylo připravováno celoruské povstání, které mělo propuknout až v létě 1863. Když ale povstání v Polsku začalo neplánovaně už v lednu 1863, nemohly se k němu revoluční kruhy ze zbytku říše připojit. Vedení polského povstání se brzy ujaly umírněné buržoazní kruhy, a tak byly kontakty přerušeny.

75 „...jo izoliuotumas nuo Lietuvos valstiečių judėjimo, jo nacionalinių reikalavimų svetimumas Lietuvos liaudies masėms.“ ŽIUGŽDA, Juozas et al. Lietuvos TSR istorija. t. 2, s. 34.

76 Viz např. BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 343.

Bílá šlechtická strana, která vzala povstání po jeho propuknutí do vlastních rukou, si od sovětských dějepisců vysloužila jen záporné body. Jejím typickým přívlastkem je „reakční“. Především je jí vytýkáno, že usilovala o obnovení Polska v hranicích z roku 1772 – to by znamenalo násilně zabrat i území obývané Litevci, Bělorusy a Ukrajinci. Přitom tyto národy měly mnohem bližší vztahy s ruským národem než s polským. Navíc se bílým nechtělo do ozbrojeného boje - čekali, že „Polsko bude obnoveno za pomoci západních kapitalistických zemí nebo skrze laskavost ruského carizmu.“

Kritizováni jsou ovšem i umírnění červení, kteří usilovali dát rolníkům jejich půdu zdarma do vlastnictví, ale chtěli tuto půdu šlechtě zaplatit ze státních prostředků. Je jim také vytýkán jejich polský nacionalismus a neochota úzce spolupracovat s ruskými revolucionáři. Jen radikální červené křídlo „se pevně drželo názorů ruských revolučních demokratů a bránilo zájmy lidových mas“ – požadovalo, aby rolníci dostali půdu do vlastnictví bez jakéhokoli výkupu. Manifest, vyhlášený v Polsku 22. ledna 1863 odrážel výše zmíněnou „politickou a sociální omezenost“, ale je přesto hodnocen pozitivně, protože přislíbil půdu rolníkům a vyzval k odporu proti carizmu.

Obecně není politickému vývoji povstání věnováno v pracích marxistických historiků mnoho prostoru. Jejich hlavním oborem je třídní boj, ne politický boj. Z této perspektivy pojímají i rozdíly mezi červenými a bílými a jejich zájmy staví do protikladu. Bílou šlechtickou stranu tedy obviňují nejen z toho, že ve svém programu neřešila rolnickou otázku, ale také z toho, že po svém převzetí vedení se aktivně snažila rolnické povstání zastavit a obrátit k polským nacionalistickým zájmům.

Těmi, kdo naopak zájmy lidu sledovali, byli litevští vůdci povstání, revolucionáři. Největší slávy se dočkali Zigmantas Sierakauskas, Konstantinas Kalinauskas a Antanas Mackevičius. Ti všichni bojovali za sociální program shodný s tím, co hlásali ruští revoluční demokraté. Nejvýznamnější osobností byl pro Litevce kněz Antanas Mackevičius. Toho provází pověst národního hrdiny a byl v každém období lidem i historiky milován. Pocházel z rodiny svobodného rolníka a šířil revoluční myšlenky výhradně mezi lidovými masami. Byl pravým lidovým vůdcem, který hrdinně velel rolnickým povstaleckým jednotkám ozbrojeným kosami a cepy. Jeho osobnost se dočkala monografie z pera Juozase Žiugždy nazvané Antanas Mackevičius. Význam povstání 1863-1864 v dějinách litevského národa. Autor se zde však musel vyrovnat s jedním zásadním problémem – s Mackevičiusovou příslušností k jindy haněnému „reakčnímu katolickému duchovenstvu“. Řešení nachází Žiugžda v Mackevičiusově větě: „Pokud mi uvěří, řeknu, že i kněžských povinností jsem se ujal s cílem přiblížit se ke svému lidu a získat jeho důvěru.“77 Tvrdí, že Mackevičiusovo rozhodnutí vstoupit do kněžského semináře bylo čistě pragmatické – mladý Mackevičius ho učinil poté, co byl v době svých studií v Kyjevě ovlivněn revolučními myšlenkami a setkal se s příkladem vůdčí osobnosti místního revolučního hnutí, polského kněze Piotra

77 „Jeigu man patikės, aš pasakysiu, kad ir kunigo pareigų aš ėmiausi su tikslu prieiti prie mano liaudies ir turėti daugiau pagrindo jos pasitikėjimui.“ ŽIUGŽDA, Juozas. Antanas Mackevičius: 1863–1864 m. sukilimo reikšmė lietuvių tautos istorijoje, s. 27.

Ściegienného. Stejných pozic se drží i Bičkauskas-Gentvila, když píše: „Věděl, jak hluboko byli litevští rolníci ponořeni v náboženské mlze a jaký velký vliv na ně měli kněží. Stal se knězem a bojoval za svou "reputaci" mezi lidem a snažil se, být tím, čím kněz má být, aby mohl lépe předat své revoluční přesvědčení lidovým masám.“78

Ačkoli Mackevičius pracoval výhradně sám a po celých 12 let, co ve svém kněžském postavení podněcoval rolníky k povstání proti vrchnosti a ruské vládě, nebyl spjat s žádnou revoluční organizací, sovětští historici neúnavně zdůrazňují, že jeho názory se formovaly pod vlivem ideologie ruských revolucionářů. Připomínají však také jeho litevské vlastenectví, citují výroky o tom, že vše, co dělal, dělal pro svou zemi a lid. Se šlechtou nespolupracoval, neboť „tu lid vůbec nezajímal a navíc byla spíše polská než litevská.“ Hlavním zdrojem pro pochopení Mackevičiusových názorů a cílů jsou protokoly z jeho výslechů a dopis, ve kterém své jednání vyložil ruskému plukovníkovi Božerjanovovi. Je to jeden z mála dokladů politického smýšlení vůdců červených a popularitu si získal hlavně tím, že zjevně nepovažuje Litvu za součást Polska ani Ruska, ale za samostatnou politickou jednotku. Z již výše zmíněného výroku o tom, že chtěl svým bojem pomoci Polsku a na oplátku „od něj žádat pomoc v revoluci na Litvě“ vyvozuje Juozas Žiugžda, že Mackevičius spojení povstání s polským hodnotil jako vzájemnou pomoc v boji za osvobození od společného nepřítele, carizmu. Mackevičius však šel ještě dál, když žádal svobodné rozhodnutí litevského lidu, „aby si uvědomil a sám si řekl, jestli chce být spojen s Ruskem nebo s Polskem. Toto právo [národního sebeurčení] už existuje v Evropě a nemůže být vyhlášeno jinak než skrze osvobození.“ Žiugžda si toto právo však interpretuje po svém, když z Mackevičiusova výroku dělá tento závěr: „Takovéto vyjádření [litevské] otázky bylo celou svou podstatou protikladem k ustáleným náhledům šlechty na litevský osud a logicky vedlo k požadavku, aby byla demokratická Litva spojena s demokratickým Ruskem."79

V Žiugždově knize je Mackevičius uváděn do protikladu s jiným duchovním, žemaitským biskupem Motiejusem Valančiusem. Ten byl pro Žiugždu typickým představitelem „reakčního katolického duchovenstva" – „podporoval carskou vládu,

78 „Žinodamas, kaip giliai Lietuvos valstiečiai buvo paskendę religinėse miglose ir kokia didelę įtaką jiems turėjo kunigai, A. Mackevičius, kaip jis vėliau pats nurodė Kauno tardymo komisijai, tapęs kunigu, kovojo už savo „reputaciją“ liaudyje ir „stengėsi būti tuo, kuo kunigas privalo būti“, kad galima būtų lengviau „perlieti“ savo revoliucinius „įsitikimus į liaudies mases“.“ BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 168. Pozn. Mackevičiusovo povolání bylo problémem nejen pro historiky. Když měla být na konci 50. let v Divadle opery a baletu uvedena opera Povstalci (Sukilėliai), napsaná na motivy románu Vincase Mykolaitise-Putinase, libreto bylo Ústředním výborem Litevské komunistické strany shledáno nepřijatelným mimo jiné z těchto důvodů: „V libretu je dav ukázán jako výhradně pobožný, jako lidový vůdce je zobrazován kněz, který se zastává rolníků. Vypadá to, jako by jen církev bojovala za lepší život rolníků." STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 82.

79 „Toks klausimo iškėlimas visa savo esme buvo priešingas nusistovėjusioms bajoriškos ideologijos pažiūroms į Lietuvos likimą ir logiškai vedė į reikalavimą, kad demokratinė Lietuva būtų susijungusi su demokratine Rusija.“ ŽIUGŽDA, Juozas. Antanas Mackevičius: 1863–1864 m. sukilimo reikšmė lietuvių tautos istorijoje, s. 76.

35 podporoval šlechtu a požadoval, aby pracující lid pokorně poslouchal utlačovatele a vykořisťovatele.“80 Valančius s povstáním nesouhlasil a v září 1863 vyzval povstalce, aby složili zbraně a přijali carovu nabídku amnestie. Další kritika se na něj snesla kvůli jeho kázání z roku 1866, ve kterém odsoudil povstání a káral lidi, kteří se ho účastnili, neboť povstání bylo příčinou carovy ztráty důvěry v lid.81 S Mackevičiusem, který ho považoval za „člověka slabého charakteru“, se názorově rozcházel, a proto podle Žiugždy nemohl Mackevičius nikdy získat mezi duchovenstvem významnější postavení.

Valančius je postavou, jejíž význam dodnes vyvolává mezi litevskými historiky spory. Postihnout kontroverze kolem jeho osoby by bylo na samostatnou studii. Už v období litevské nezávislé republiky byl jedním z hlavních témat vědeckých polemik historiků. Je kritizován za svůj vztah k Polsku a k ruské vládě, naopak chválen za podporu litevské vzdělanosti. V meziválečném období se diskutovalo o tom, nakolik byl Litevcem a nakolik Polákem - rozhodnutí, které nejspíš historik nemůže udělat, protože ve Valančiusově době byly tyto pojmy vnímány zcela jinak než dnes. Jeho opozici proti povstání omlouvají jeho obhájci nátlakem, který na něj carská vláda jako na vedoucího představitele církve činila, a snahou uchránit lid před zbytečným krveprolitím v době, kdy povstání už zjevně prohrálo.82 Sovětská historiografie však jeho osobnost zcela odsoudila jako reakční a přátelskou nenáviděnému carizmu a šlechtě, utlačujícím pracující lid. Jeho zásluhy o litevské písemnictví a tajná vlastenecká činnost jsou v historii komunistického období naprosto opomíjeny.

Stejná role, jako Valančiusovi, je přisuzována celé katolické církvi. Leonas Bičkauskas- Gentvila dokonce do své knihy zařadil samostatnou kapitolu nazvanou „Reakční role duchovenstva v povstání 1863“. Katolická církev je v ní popisována jako ideologická zbraň vykořisťovatelské třídy. Většina kněží patří k místní šlechtě a považují se za nositele polské šlechtické kultury a „polské víry“ – katolictví. Bičkauskas-Gentvila sice uznává, že mnozí kněží byli pronásledováni za svou účast v povstání, ale tito kněží podle něj bojovali pouze za polské feudální zájmy, což mělo negativní účinek na vývoj sociálního boje. Jen někteří nižší duchovní, kteří pocházeli z nevolníků nebo zchudlé šlechty, hájili zájmy rolníků a otevřeně se postavili proti carizmu a vrchnosti.83 Pojetí role duchovenstva v povstání se tak v sovětském období zásadně liší od toho meziválečného, kdy byla církev považována spolu se šlechtou za hlavní hybnou sílu povstání a chválena za vlasteneckou práci mezi rolníky. Naproti tomu Žiugžda píše, že povstání se účastnili „ojedinělí kněží, pro které byly záležitosti lidu bližší, než biskupská prohlášení, která požadovala poddat se carově milosti."84

80 Ibid., s. 34.

81 Ibid., s. 190.

82 ŠAPOKA, Adolfas et al. Lietuvos istorija, s. 72.

83 BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 272-280.

84 ŽIUGŽDA, Juozas et al. Lietuvos TSR istorija. t. 2, s. 51.

Snahy vyzvednout povstání na mezinárodní úroveň a nóty, které západní velmoci zasílaly Rusku, se od sovětských historiků velké pozornosti nedočkaly. Jsou odsuzovány jako akt bílých, kteří doufali v nejistou pomoc zahraničních kapitalistů, místo aby se spolehli na boj vlastního lidu. Málo prostoru je věnováno i námořní výpravě, která byla s nákladem zbraní a dobrovolníků do Litvy vyslána z Londýna. Přitom šlo o aktivitu spojených polských a ruských revolučních sil zaštítěnou samotným Gercenem a pohyb povstaleckých vojsk byl do velké míry určen snahou dostat se k pobřeží a setkat se s touto výpravou. Výprava však byla neúspěšná, navíc jejím strůjcem bylo polské povstalecké vedení a Litva v akci měla hrát spíše geografickou úlohu. Nejspíš z těchto důvodů si ze zkoumané literatury vysloužila jen dvě věty v Žiugždově syntéze 85 a krátkou zmínku v práci Bičkauskase-Gentvily, doplněnou skeptickou poznámkou o tom, že litevští povstalci věřili slibům Prozatímní vlády, že dostanou ze zahraničí zbraně, ale žádných se nedočkali – že však nejspíš k úspěšnému završení akce ani nemohlo dojít, protože polská a litevská šlechta měla hrůzu z ozbrojených rolníků.86

Zahraniční reakce na povstání jsou tak většinou omezeny na pochvalu litevských rolníků z dopisu Engelse Marxovi: „Litevské hnutí je zdaleka nejdůležitější, protože 1) zasahuje mimo hranice kongresového Polska a 2) zde hrají velkou úlohu rolníci a když se podíváme na Kuronsko, tak zde dostává nepochybnou agrární povahu.“87 Nutno ovšem dodat, že ruské pojetí marxismu bylo značně vzdálené původním myšlenkám Marxe a Engelse, podle kterých byla socialistická revoluce možná jen v nejvyspělejších zemích západní Evropy. Proto museli socialističtí autoři pečlivě vybírat, kterými Marxovými výroky svou práci podepřou. Jeho tvrzení, že obnovené Polsko by mohlo mít velký význam jako bariéra, která by ochránila pokrok v západní Evropě před ruským „asijským barbarismem“ samozřejmě zmiňováno nebylo.88

85 Ibid., s. 134.

86 BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 214.

87 „The Lithuanian movement is by far the most important because 1. it extends beyond the borders of Congress Poland ... and 2. because the peasants here play a greater part and the thing, if one looks towards Kurland, becomes unmistakably agrarian.“ Dopis Friedricha Engelse Karlu Marxovi 8. 4. 1863. Citováno podle Marxists Internet Archive [online]: http://www.marxists.org/archive/marx/works/1863/letters/63_04_08.htm [cit. 22. 6. 2013].

88 „Thus Europe faces only one alternative: Either Asian barbarism, under the leadership of the Muscovites, will come down on Europe like an avalanche, or Europe must restore Poland and thereby protect itself against Asia with a wall of 20 million heroes, to win time for the consummation of its social transformation.“ Speech by Marx to a general meeting commemorating the 4th anniversary of the Polish Uprising of 1863 held at Cambridge Hall, London, January 22, 1867. Citováno podle Marxists Internet Archive [online]: http://www.marxists.org/archive/marx/works/1867/01/22.htm [cit. 22. 6. 2013].

DŮSLEDKY POVSTÁNÍ Na rozdíl od meziválečných historiků nenachází ti sovětští na muži, který se zasloužil o potlačení povstání, vilniuském generálním gubernátorovi Michailu Muravjovovi, ani špetku dobrého. Zhusta jsou s jeho jménem používány přívlastky „věšitel“, „znevolňovatel“, „největší obhájce carizmu“, „nejreakčnější“ a podobné. Muravjovův teror je hlavní příčinou konce povstání. Ten byl předznamenán omluvnými listinami s vyjádřením věrnosti carovi, které začala šlechta na konci léta 1863 generálnímu gubernátorovi zasílat. Přesto, že role šlechty v povstání je zásadně hodnocena jako negativní a reakční, i sovětští historikové si všímají, že tato konečná zrada privilegovaného stavu byla podmíněna jednak násilnými činy, kterých se na šlechtě dopouštěli povstalí rolníci, především pak Muravjovovými nevybíravými donucovacími prostředky. Jinými slovy, před zavedením teroru sice existovala velká část šlechty, která povstání pouze tiše podporovala a čekala, jestli jí přinese něco dobrého, ale až tvrdé represe ji přiměly k tomu, aby se přiklonila na stranu nenáviděné carské vlády.89

Muravjov je ostře kritizován za to, že z povstání oficiálně obviňoval polsko-litevskou šlechtu a tím popřel rolnický charakter povstání. Bičkauskas-Gentvila píše: „Verzi, že povstání rolníků politicky podnítilo popolštěné litevské panstvo, které se podle pramenů samo bálo revolučních mas a všemi silami se snažilo povstání vyhnout, popřel sám Michail Muravjov svými represemi proti rolníkům a deklasované bezzemné šlechtě. Popřela ji i politika uplatňovaná směrem k panstvu, jejíž hlavní cíl byl omezit vlastnictví půdy polskými šlechtici v ruských severozápadních guberniích a posílit zde ruský prvek panstva.“90

I když za to nepřipisují žádné zásluhy generálnímu gubernátorovi, nachází marxističtí historici v důsledcích povstání mnoho dobrého. Do povstání se totiž zapojily nejširší lidové vrstvy, jeho hybnou silou byl pracující lid, povstání ve svém důsledku urychlilo konec feudalismu a rozvoj kapitalismu na litevském venkově, pomohlo k vyostření třídních bojů. Pokrokový význam má samozřejmě také spolupráce s okolními národy a hlavně s rolnickým a revolučně-demokratickým hnutím v Rusku. Byla to „ve

89 ŽIUGŽDA, Juozas et al. Lietuvos TSR istorija. t. 2, s. 43-51.

90 „Versiją, kad sukilti valstiečius politiškai sukurstė sulenkėję Lietuvos dvarininkai, kurie, kaip rodo šaltiniai, patys bijojo revoliucinės masių kovos, ir vismois jėgomis stengėsi išvengti sukilimo, paneigė pats generalgubernatorius M. Muravjovas savo represijomis prieš valstiečius ir deklasuotą bežeme šlektą. Šią versiją paneigė ir dvarininkų atžvilgiu varyta politika, kurios pagrindinis tikslas buvo sumažinti lenkų dvarininkų žemėvaldas Rusijos šiaurės vakarų gubernijose (Lietuvoje ir Baltarusijoje) ir sustiprinti čia rusiškąjį dvarininkų elementą.“ BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje, s. 10.

38 své podstatě společná válka Litevců, Rusů, Bělorusů a Poláků proti společnému nepříteli: carizmu a šlechtě.“91

Je připomínáno, že povstalci bojovali „nejen za revoluční požadavky, ale i za práva litevského jazyka a svobodu litevské kultury.“ 92 Toto vyjádření vystihuje, jak se oficiální historiografie dívala na národnostní stránku povstání – omezovala ji pouze na kulturní sféru. I národní otázka je tu svým způsobem pojímána jako třídní boj – nositeli národního vědomí a litevské kultury a jazyka jsou rolníci, proti nim stojí polská šlechta a carští úředníci. Tím pádem je rolnické hnutí vlastně ztotožněno s hnutím národním, a proto pro jeho rozvoj mělo povstání velký význam. Tento rozvoj byl zbrzděn tvrdou rusifikací, kterou Muravjov zavedl. O ní se však sovětští historici zmiňují jen okrajově. Mnohem významnějším důsledkem je pro ně vývoj kapitalistických výrobních vztahů.

MIMO PARADIGMA Nenamlouvejme si ale, že za necelých 50 let sovětského období se nenašel prostor pro jiný než oficiální výklad dějin. Politické změny, vnitrostranický boj a ideologický vývoj se promítaly i do práce historiků.

Vytvořit litevskou historii jako součást oficiálních sovětských dějin nějakou dobu trvalo – už proto, že stará generace historiků s tím většinou nechtěla mít nic společného nebo se jen těžko přizpůsobovala novým pravidlům hry. Jak už bylo zmíněno, Litva patřila k zemím, jejichž historici se potýkali s řadou problémů, pokud chtěli vyložit dějiny tak, aby zapadaly do sovětského formátu. Proto první díl syntézy Dějin litevské SSR vyšel až v roce 1957. Mezitím ale došlo na akademické půdě k pokusu o malý „převrat“.

V roce 1956, po 20. sjezdu KSSS, byla v celém Sovětském svazu nastartována řada zásadních změn. Obleva se v nestejné míře projevila i v jednotlivých svazových republikách. V Litvě byla jedním z projevů diskuze nad výkladem dějin. ÚV Komunistické strany Litvy totiž svolal v květnu 1956 setkání významných historiků s názvem „Otázky litevské historie ve vztahu k ideologickým otázkám pléna ÚV KSSS“. Účastníci se měli vyjádřit k rukopisu stručných dějin Litevské SSR připravovanému Ústavem litevských dějin na Akademii věd. Všichni dotázaní se shodli na názoru, že rukopis potřebuje závažné opravy. Kritizovali jej například kvůli zobrazené pokrokové roli ruského národa v litevské historii, nedocenění zásluh knížat Litevského velkoknížectví, zápornému hodnocení křesťanství apod.

91 „[sukilimas] iš esmės buvo benra lietuvių, rusų, baltarusų ir lenkų liaudies kova prieš bendrą priešą – carizmą ir dvarininkus.“ JABLONSKIS, Konstantinas et al. Lietuvos TSR istorija nuo seniausių laikų iki 19 7 metų, s. 176.

92 Ibid.

V reakci na tato setkání byl tisk knihy pozastaven a na Historickém ústavu došlo k pokusu o vzpouru proti jejímu řediteli. V prosinci 1956 vystoupil rektor Vilniuské univerzity Egidijus Bulava na konferenci Litevské akademie věd s otevřenou kritikou Historického ústavu a jeho vedení. Ukázalo se však, že vedoucí redaktor rukopisu a ředitel ústavu, kterým nebyl nikdo jiný než Juozas Žiugžda, má bezmeznou podporu strany. Proto si svůj post udržel a k žádnému zásadnímu zlomu v historické práci v Litvě nedošlo.93 O dva roky později vyšla Žiugždova stručná verze dějin litevské SSR, čtyřsvazkové syntéza pak vycházela v letech 1957–1975.

Autorem první učebnice litevských dějin, která vyšla v sovětské Litvě, však nebyl Juozas Žiugžda, nýbrž Juozas Jurginis. Tento svérázný historik, který si v moderní době vysloužil přezdívku Januse dvou tváří, byl sice přesvědčeným komunistou a Žiugždovým zástupcem v čele Historického ústavu, ale stál často v opozici proti stranou nalajnovanému směru. Jeho koncepce dějin ve zmíněné učebnici se mnohem více podobala meziválečným interpretacím dějin než marxistickému paradigmatu. To, že tato kniha v roce 1957 spatřila světlo světa a dočkala se navíc několika vydání, bylo pravděpodobně umožněno jen uvolněním poměrů po Stalinově smrti a podporou nacionalistických kádrů z iniciativy Lavrentije Beriji.94 Aby se uchránil před kritikou, napsal Jurginis v úvodu učebnice, která před vydáním prošla řadou redakčních úprav, že ji proto nemůže považovat jen za svou vlastní práci, a poděkoval za pomoc uznávaným autoritám Juozasi Žiugždovi a Konstantinasi Jablonskisovi.95 Přesto však možnost vnímat dějiny alternativním pohledem nezůstala Litevcům dlouho. Už v roce 1961 přijal ÚV KSSS usnesení o chybách, které tato publikace obsahovala, a kniha byla postupně stažena z oběhu.

Kritiky se z Moskvy nedočkal jen Jurginis, ale také litevská komunistická strana. Hlavním bodem kritiky byla izolace litevských dějin – podle představitelů KSSS Jurginis nedostatečně ukázal vztah k dějinám ruského národa a celé dějiny Litvy jako součásti carského Ruska podal příliš jednostranně. Zabýval se pouze litevským národem a ne ostatními (ruským, běloruským, polským). Také málo vyzdvihl progresivní význam „vstupu" Litvy do ruské říše. Dalším významným důvodem pro stažení jeho učebnice byla špatná periodizace. Jurginis knihu totiž členil podle státního příslušenství litevských zemí, takže obsahovala kapitoly jako „Vytvoření litevského státu a jeho vývoj do spojení s Polskem“, „Litva ve společném státě s Polskem“, „Litva v ruské říši“, „Říjnová revoluce“, „Buržoazní republika“, „Sovětská Litva“. Toto členění prohlásil Žiugžda ve své recenzi za „nevědeckou buržoazně-idealistickou periodizaci

93 ŠVEDAS, Aurimas. Sovietinės lietuvių istoriografijos raidos lūžių paieškos: 1956 metai (?). Lietuvos istorijos studijos. 2007, č. 19, s. 139-149. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

94 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 76.

95 VYŠNIAUSKAS, Arūnas. Kaip Juozą Jurginį 1961 metais Maskva „šukavo“... Lietuvos istorijos studijos. 2010, č. 26, s. 112-147. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt. Pozn. K. Jablonskis byl prvním ředitelem Ústavu litevských dějin založeného v roce 1941.

40 dějin“. Pro marxistickou historiografii bylo nepřijatelné spojení feudalizmu a kapitalizmu v jedno období. Jurginis také podle Moskvy nedostatečně ukázal reakční roli katolické církve.96

Obavy Moskvy z příliš nacionalistického pojetí dějin nebyly neopodstatněné. Maďarské a polské události roku 1956 měly svůj ohlas i v Litvě a ústřední vedení dostalo strach, aby zde nedošlo k podobnému odklonu. Nejspíš z toho důvodu přijala v roce 1960 ministerská rada rozhodnutí, že ve školách se už nebudou učit samostatné dějiny Litvy. Napříště se měli mladí Litevci o dějinách své země dozvídat z obecného kurzu dějin SSSR, aby mládež „lépe pochopila kořeny historického přátelství litevského národa s Rusy a jinými národy naší země, společný boj za svržení carizmu a kapitalizmu a vytvoření komunistické společnosti.“97

Přes všechna tato opatření měly polské události významný vliv na vnímání litevských dějin. V Polsku totiž vedly k uvolnění poměrů a polští historici tak začali přehodnocovat i povstání 1863. Došli k jakémusi kompromisu, podle kterého se jednalo stejnou měrou o rolnické povstání jako o povstání s účelem obnovit nezávislý polský stát. Litevští historici se na základě toho začali zabývat myšlenkou, zda by nebylo dobré, aby také přehodnotili svůj náhled na povstání.

Tři mladí členové Ústavu litevských dějin Vytautas Merkys, Mečislovas Jučas a Rimantas Jasas se odvážili ostré kritiky knihy Leonase Bičkauskase-Gentvily. Ve své recenzi knize vytýkali, že povstání v ní bylo ukázáno jako oddělené od polského, byl popřen společný cíl povstalců obnovit bývalou vlast, příliš pozornosti bylo věnováno agrárním vztahům, až příliš byla vyzdvihována pomoc vrchnosti a kněží při potlačování povstání a při snaze zdůraznit náklonnost ruského národa k litevskému lidu bylo zapomínáno na to, že k ruskému národu tehdy náležela i feudální vrchnost a dokonce i sám car.98

Snaha o jiný pohled na události 19. století se setkala s rozhodným odmítnutím litevské komunistické strany a Juozase Žiugždy. Tomu dělal polský vliv starosti i kvůli blížícímu se stoletému výročí povstání. Oslavy výročí musely být pojaty výlučně v duchu rolnického povstání a družby národů. Kromě polského vlivu musel Žiugžda navíc bránit na začátku 60. let svou koncepci i před kritikou jiných sovětských historiků. Kvůli článku běloruského historika Gennadije Kiseliova byla dokonce do Vilniusu svolána zvláštní porada historiků z Vilniusu, Moskvy a Minsku (přítomen byl i zástupce Polské republiky, předseda společnosti polsko-sovětského přátelství). Kiseliov totiž ve své práci tvrdil, že povstání 1863 nebylo ruskými revolučními demokraty ovlivněným povstáním rolníků proti vrchnosti, ale že se v něm snoubilo

96 Ibid.

97 „(...) istorines lietuvių tautos draugystės su rusais ir kitomis mūsų šalies tautomis šaknis, bendrą kovą už carizmo ir kapitalizmo nuvertimą, už komunistinės visuomenės sukūrimą.“ STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 79.

98 Ibid., s. 77.

41 polské národně-osvobozenecké hnutí s bojem litevských a běloruských rolníků o půdu. Na setkání proto moskevští historici navrhovali nazvat povstání buržoazně- demokratickou revolucí a ne rolnickým povstáním. Někteří historici z Litvy a Běloruska Kiseliova podpořili, ale Žiugždova skupina se postavila rozhodně proti. Kiseliovův text však nebyl přijat ani řadou historiků, kteří se nedrželi ortodoxního marxismu, protože naznačoval, že rolníci byli poměrně hodně loajální k carovi.99

Z této rozepře je patrné, že podle Moskvou řízeného marxistického schématu by stačilo držet se v interpretaci povstání pouze družby národů a vlivu ruských revolucionářů - Žiugžda však vynaložil značné úsilí na to, aby dokázal, že povstání mělo rolnický charakter. Darius Staliūnas se domnívá, že touto interpretací chtěl Žiugžda využít protipolské nálady ve společnosti. Povstání, které se týkalo pouze rolníků, mohlo být pojato jako událost zcela oddělená od polského šlechtického povstání s politickými cíli. Tímto způsobem byl litevský národ historicky oddálen od polského a přiblížen ruskému. A to bylo třeba. Vláda měla oprávněné obavy, že by se povstání 1863 mohlo stát symbolem boje proti národnostnímu útlaku.100

Na oficiální rovině k tomu v sovětském období nikdy nedošlo. Postupně ale slábla Žiugždova pozice v čele Ústavu litevských dějin a v 60. a 70. letech se mnoho částí jeho oficiální verze dočkalo přehodnocení. Někteří historici se odvážili ukázat, že většina účastníků povstání nepocházela z řad rolníků, a povstání už nadále nemuselo být nazýváno rolnickým povstáním. Byly zkoumány i národnostní a politické aspekty povstání. Nejpodrobněji se mu věnovala Ona Maksimaitienė, která ve své práci Litevské povstalecké boje: r. 1863-1864 z roku 1969 popsala politický a vojenský vývoj povstání. Ačkoli se jedná o faktografickou práci, ve které se autorka ideologii vyhýbá, od začátku až do konce pojímá povstání jako společnou záležitost Litevců a Poláků, ve kterém hrála významnou roli šlechta. Základním zdrojem pro politický vývoj povstání jsou jí zápisky a paměti zúčastněných šlechticů a v závěru uvádí, že „litevští povstalci vnesli velký vklad do společného chodu povstání.”101

99 Ibid., s. 88-89.

100 Ibid., s. 89-90.

101 MAKSIMAITIENĖ, Ona: Lietuvos sukilėlių kovos: 1863-1864 m., s. 254.

LITEVSKÁ EMIGRACE Jak už bylo zmíněno, velká část renomovaných historiků z meziválečného období v průběhu 2. světové války nebo krátce po ní emigrovala do zahraničí. Velká vlna litevské emigrace v polovině 20. století se značně lišila od předešlých, kdy se Litevci stěhovali z vlasti především z ekonomických důvodů. Nyní jim bránily k návratu do země důvody politické – nechtěli a mnohdy ani nemohli být součástí komunisty ovládaného státu. Většinou šlo o vzdělané lidi, příslušníky inteligence, kteří často v Litvě zastávali vysoké posty v politice, umění či vědě. Na rozdíl od dřívějších emigrantů neřešili otázku své národní příslušnosti – cítili se být pevně spjati se svou litevskou vlastí a často sami sebe nenazývali emigranty, ale vyhnanci. Proto se mezi nimi také rozvinula rozmanitá kulturní činnost. Litevští učenci zakládali krajanské spolky a školy, vydávali knihy zabývající se litevskou kulturou a rozvíjeli vědeckou tradici meziválečné Litvy.102

V protikladu k tomu, jak nově podával litevskou historii Sovětský svaz, soustředila se emigrační historiografie hlavně na dějiny litevského národa a udržovala se v naději, že se jednou do vlasti vrátí. V pracích zabývajících se 19. stoletím stojí za zmínku hlavně Mykolas Biržiška se svým souborem úvah nad změnami v litevském geopolitickém a geokulturním prostředí, etnosociální a sociálně-kulturní struktuře a národní mentalitě Cesta litevského národa k novému životu (Lietuvių tautos kelias į naująjį gyvenimą). Biržiška nepochyboval, že se moderní Litva zrodila na rolnickém základě, ale zároveň odmítal tvrzení, že to byli pouze rolníci, kdo vybudovali moderní litevský národ.103

Podobnému tématu se věnoval také Pranas Čepėnas, který popsal novodobé litevské dějiny – od roku 1863 do druhé světové války. Oba autoři věnovali ve svých dílech prostor i národním či konfesním menšinám a popsali kulturu litevských židů, starověrců, Tatarů, karaimů… Čepėnas si všiml, že litevští Tataři se povstání 1863 proti ruské vládě také účastnili a po jeho potlačení byli postiženi téměř stejně jako Litevci. I když byly jejich tresty později zmírněny, zákaz tisku latinkou se jich týkal stejně jako litevského národa. Přesto, že si Čepėnas vybral rok 1863 jako mezník své práce, samotnému povstání se v ní více nevěnoval. Bylo pro něj však jedním z pokusů o odpor proti ruské vládě, vedeným pokrokovou litevskou šlechtou, která si přes ruský útlak nenechala vzít myšlenku samostatné litevské státnosti.104

V roce 1970 ve Spojených státech vyšla dodnes nejobsáhlejší publikace zaměřená na povstání 1863 v Litvě.105 Jejím autorem byl Kostas Jurgėla, historik, právník a novinář,

102 DAPKUTĖ, Daiva. Lietuviai pasaulyje. In: VDU Lietuvių išeivijos institutas [online]. Dostupné z: http://www.iseivijosinstitutas.lt/lietuviai-pasaulyje [cit. 23. 6. 2013]

103 ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 34-36.

104 ČEPĖNAS, Pranas. Naujųjų laikų Lietuvos istorija, I tomas.

105 JURGĖLA, Kostas R. Lietuvos sukilimas 1862-1864 metais.

43 který nebyl emigrantem v pravém slova smyslu. V USA se totiž už narodil, nějakou dobu žil v Litvě, ale v roce 1924 se přestěhoval zpět do Ameriky.

Způsob práce historiků v emigraci se samozřejmě značně lišil od klasické historické práce. Věnovat se litevské historii bylo autorům umožněno jen tím, že měli přístup k množství polské a sovětské literatury. Jurgėlova práce je tak z velké části kompilací pramenů k povstání a polských prací o něm. Bohužel autor málokdy nabízí vlastní názory a interpretace popisovaného období. Jeho práce tak měla význam pro litevskou emigraci hlavně v tom, že jim tyto prameny a literaturu zpřístupnila.

Jurgėla vykládá povstání 1863 jako událost započatou v Polsku a s Polskem v celém průběhu i spojenou. Připouští však, že v Litvě se povstání účastnily velké masy rolníků – skutečnost, kterou polská historiografie často vypouští. Jurgėla však vzácně souhlasí se sovětským historikem Leonasem Bičkauskasem-Gentvilou, který tvrdí, že povstání v Litvě začalo nezávisle na Polsku a ještě před vyhlášením manifestu povstání ve Varšavě. Důvodem k tomu byly nenadálé odvody branců, které v Litvě už v prosinci 1862 vyvolaly ozbrojený odpor. I když s pozdějším dějem neměly souvislost, považuje je Jurgėla za počátek povstání v Litvě - proto také v názvu své knihy povstání datuje v letech 1862-1864.

Podobně jako Ona Maksimaitienė se Jurgėla v popisu událostí často opírá o paměti vlivného litevského šlechtice Jokūbase Geištorase, který stál v čele bílých, a zjevně nemá problém považovat ho za příslušníka litevského národa. Sám k tomu podotýká: „Není třeba se zlobit nebo stydět, že tehdy představitelé našeho národa bojovali za „Polsko“ – federaci Polska, Litvy a Rusi (tj. Ukrajiny a Běloruska) – a podvolil se společnému varšavskému vedení; že jinými byli obvykle nazývání Poláky, ačkoli Poláci je nazývali Litevci. (...) Takový byl tehdy duch našeho národa, jehož národní obrození bylo Rusy zbrzděno o tři-čyři generace. Není možné hodnotit názory a činnost našich předků dnešními pojmy." 106 Bohužel se ale z knihy už nedozvíme, jakým způsobem tedy autor pojem „národ“, který hojně používá, vlastně vymezuje. V závěru práce ovšem párkrát pateticky prohlásí, že Mackevičius, Kalinauskas, Kolyška a další bojovali a zemřeli za nezávislost Litvy a dobro jejího lidu107 – a že pokud by povstání zvítězilo, vznikl by litevský národní stát, ve kterém by se rozvíjel litevský jazyk a setřely by se stavovské rozdíly.108 Výše citované tvrzení, že cílem povstání byla trojitá federace Polska, Litvy a Rusi se v práci několikrát opakuje, ale není podloženo žádným důvěryhodným zdrojem. Taková myšlenka nesporně

106 „Čia nėra ko piktintis ar gėdintis, kad ano meto mūsų tautos veikėjai kovojo už Lenkiją – Lenkijos, Lietuvos ir Rusijos (t.y. Ukrajinos ir Gudijos) federaciją – ir pasidavė bendrai Varšuvos vaovybei; kad kitų jie dažniausiai buvo vadinami lenkais, ir patys vadindavosi lenkais, nors lenkai juos vadindavosi lietuviais. (…) Tokia buvo ano meto mūsų tautos dvasia, kurios tautinis renesansas buvo rusų okupacijos sutrukdytas trims-keturioms generacijoms. Negalima savo senelių pažiūrų ir veiklos vertinti dabartinio meto sąvokomis.” Ibid., s. 20.

107 Ibid., s. 518

108 Ibid., s. 720.

44 existovala, ale jen jako jedna z mnoha a rozhodně ji nemůžeme považovat za převládající.109

Kromě dlouhých pasáží z polské literatury o povstání využíval Jurgėla také práce ruské, potažmo sovětské. Na ty ale hledí velice kriticky. Už v úvodu si vytyčil jako jeden z cílů ukázat čtenáři, „že ruský car se svými německými a ruskými generály a ruští revolucionáři a liberálové se snažili udržet Litvu pod ruskou vládou; že to, jak car, Gercen, Bakunin, později i Kerenskij a Lenin, přemýšleli a jaké měli úmysly s naším národem, se shoduje.“110 Autor nijak neskrývá svůj negativní náhled na Rusko a Sovětský svaz a běžně je častuje výrazy jako „současný okupant", „nepřítel Litvy" a podobně. Kontakt mezi ruskými revolucionáři a litevskými aktéry povstání byl podle něj mnohem menší, než sovětská literatura tvrdí. Navíc podle něj ruští liberálové chápali svobodu zcela odlišně, než jak si ji představovali Poláci nebo Litevci - v případě osvobození země od carismu by podle nich Polsko nemělo žádný důvod k oddělení od Ruska. Gercen či Bakunin tedy sice prohlašovali, že národy Polska mají právo na sebeurčení, ale jejich snem bylo Polsko poruštěné a pravoslavné jako součást osvobozeného Ruska. Konečně, proklamovaná pomoc ruské revoluční demokracie polskému povstání se reálně téměř neprojevila. „Je naprosto přirozené, že Gercen vkládal velké naděje do litevského povstání, protože mu mělo otevřít dveře k povstání v Rusku. Ale co Rusové udělali na pomoc litevskému povstání? Psali články do Kolokolu a navzájem sobě dopisy o tom, jak je litevské povstání důležité.“111

Stejně tak vyjadřuje Jurgėla zklamání nad chováním ostatních evropských států, ze kterého je zřejmé, že „v zahraničí nikdo neměl v úmyslu (Litevcům) pomoci.“ 112 Z autorových postojů k Rusku i západním státům zaznívá určitá analogie s událostmi 20. století. Takováto aktualizace byla pro emigrační historiografii poměrně běžnou praxí. Pováleční partyzáni, kteří bojovali proti sovětské vládě, byli ztotožňováni s povstalci, sovětská vláda byla zobrazována jako pokračovatel carského Ruska a podobně.113

Pokud jsme u Jurgėly postrádali hlubší analýzu povstání, pravý opak se nám dostává od Vincase Trumpy. Ten patřil mezi přední historiky už v meziválečné Litvě, ale na dosavadní litevskou historiografii se díval poměrně kriticky. Většina historiků 19.

109 Srov. ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 150-152.

110 “(…) kad rusų caras su savo vokiečiais ir rusais generolais, rusų liberalai ir revolucionieriai stengėsi Lietuvą išlaikyti rusų valdžioje; kad caro, Herzeno, Bakunino, kaip vėliau Kerenskio bei Lenino, galvojimas ir ketinimai mūsų tautos atžvilgiu sutampa.” JURGĖLA, Kostas R. Lietuvos sukilimas 1862- 1864 metais, s. 7

111 “Yra visai naturalu, kad Herzenas dėjo dideles viltis į sukilimą Lietuvoje, nes tasai sukilimas turėjo jam durit atkelti į Rusiją ir sukeltis rusus. Bet – ką Rusai nuveikė lietuvių sukilimui padėti? Rašė straipsnius “Kolokole” ir vienas kitam laiškus apie sukilimo Lietuvoje svarbumą.” Ibid., s. 699.

112 Ibid., s. 7.

113 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 113.

45 století114 se podle něj v meziválečném období držela pojetí litevské státnosti, které nazývá romantickým: „Litevský stát na konci 18. století nezanikl kvůli vnitřnímu bankrotu, ale kvůli spiknutí sousedů. Okamžitě začal hrdinský boj s drsnými okupanty a za litevskou nezávislost.“115 Všechna činnost 19. století – legie, organizace, spiknutí, povstání, noviny – vedla ke konečnému vítězství. Na tomto pojetí podle něj mnoho nezměnili ani sovětská historiografie, která jen k „litevským národním hrdinům" Czartoryskému, Mickiewziczovi, Daukantasovi, Valančiusovi, Sierakauskasovi, Kalinauskasovi a dalším přidali děkabristy, Gercena a Černyševského, Marxe a Engelse. V tomto pojetí tedy prakticky po celé 19. století probíhal v Litvě rusko- litevský konflikt.

Trumpa toto tvrzení odmítá a upozorňuje, že ruská vláda neměla nic proti litevské kultuře ani jazyku, naopak je často ještě podporovala. Litva však už dlouho před rozpadem polsko-litevského státu ztratila velkou část svého národního a politického života, protože vládnoucí vrstva se snažila ztotožnit s polskou šlechtou. Na litevském území se tak odehrával jen polsko-ruský konflikt, který měl pro litevský národ pouze nepřímý význam: „Jednak oslaboval pozici litevské vládnoucí vrstvy, protože v tom konfliktu Polsko téměř stále prohrávalo. Za druhé pomáhal růst a zrát nové vládnoucí vrstvě z rolníků-nevolníků, kteří do konfliktu často byli vtaženi nechtíc, učili se v něm a sílili.” 116 Litevsko-ruský konflikt se podle Trumpy začal rozvíjet až na základě rusifikačních opatření po povstání 1863. Tato opatření nebyla namířena primárně proti litevskému národu, necitlivá ruská vláda totiž podle Trumpy nedokázala rozlišit mezi polským a litevským, a tak pronásledovala vše, co bylo katolické nebo psané latinkou.

Samotnému povstání věnoval Vincas Trumpa při příležitosti stého výročí v roce 1963 článek v americkém krajanském časopise Lituanus. Zamýšlí se v něm mimo jiné nad příčinami povstání. Zcela protikladně k tomu, jak chápou vývoj marxističtí historici, Trumpa tvrdí, že k povstání 1863 nevedla společnost žádná zoufalá situace, jejíž jediné východisko by bylo v ozbrojeném boji. Hlavní příčinou povstání byly podle něj v zásadě iracionální emoce a vášně. Společnost byla silně ovlivněna revolučními myšlenkami, které se šířily na ruských univerzitách. Okupované národy byly těmto myšlenkám ještě více nakloněny než samotní Rusové. Podněty k povstání přicházely

114 Trumpa sem řadí: Mykolase Romerise, Mykolase a Vaclovase Biržišky, polského historika Jerzyho Ochmanského, sovětskou litevskou historiografii. Realističtější pohled na 19. století se podle něj objevuje v jednotlivých článcích Petrase Klimase, Jonase Totoraitise, Povilase Šležase. Viz TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje, s. 130-135.

115 „Ne tiek dėl visiško vidaus bankroto, bet dėl grobuoniškų kaimynų sąmokslo XVIII a. gale žlugo Lietuvos valstybė. Ir tuojau pat prasidėjo didvyriška kova su žiauru okupantu ir už Lietuvos nepriklausomybės atstatymą.“ Ibid., s. 131-132.

116 „Pirmiausia, jis siplnino Lietuvos vadovaujančio sluoksnio pozicijas, kadangi tame konflikte Lenkija beveik nuolat išėjo pralaimėtoja. Antra, jis padėjo augti ir bręsti naujam Lietuvos vadovaujančiam sluoksniui, kuris išaugs daugiausia iš baudžiauninkų-valstiečių, kurie dažnai nenoromis buvo įtraukiami į lenkų-maskolių konfliktą, jame mokėsi ir stiprėjo.“ Ibid., s. 134.

46 také z emigračních kruhů na západě. Dalším důvodem bylo uvolnění carského režimu a návrhy mnoha reforem. To mohla šlechta chápat jako známku carovy slabosti a doufat, že svolí i k připojení litevských gubernií k Polskému království. O toto spojení, kterým by Litva získala značnou autonomii, litevská vládnoucí vrstva dlouhodobě usilovala. Posledním prvkem, který hrál významnou roli v zapojení rolníků a dalších nižších vrstev, byl požadavek půdy. Myšlenky sociální a ekonomické rovnosti, které se v Litvě šířily hlavně mezi nižšími klerikály, byly podle Trumpy nejrealističtějším požadavkem povstání - a také nakonec částečně došly naplnění.

I když povstání v Litvě mělo svá specifika, varuje Trumpa před tendencí vidět v povstání počátek litevského nebo dokonce běloruského národního obrození. Litevské národní uvědomění se podle něj objeví až na konci 19. století. Spory mezi polským a litevským povstaleckým vedením také nemůžeme chápat jako rozchod mezi Litvou a Polskem. Trumpa sice odmítá meziválečné pojetí povstání jako čistě polské záležitosti, nicméně jeho význam pro litevský politický život se podle něj odvíjel pouze od neúspěchu povstání. „Platným závěrem ale je, že povstání 1863 a jeho tvrdé potlačení velmi poškodilo reputaci vládnoucí menšiny v Litvě, statkářů a šlechty polské orientace, a mělo co dělat s velkou ranou pro jejich kulturní a politický vliv. Na druhou stranu půdní reforma ve stejnou dobu povážlivě posílila chudou litevskou populaci, rolníky, a připravila půdu pro jejich kulturní pokrok a národní orientaci.“117 Zrušení nevolnictví, které vytvořilo základ pro novou vládnoucí vrstvu, která by se neopírala jen o dominantní menšinu, ale o celý národ, považuje Trumpa za mnohem významnější událost než samotné povstání. Porážku povstání však chápe jako jakýsi bod obratu na cestě k demokracii.118

Trumpovo tvrzení, že litevská šlechta v průběhu 19. století neuvažovala o samostatnosti Litvy a ani v průběhu povstáním 1863 nikdy nevyjádřila touhu existovat bez spojení s Polskem 119 , vyvolalo diskuzi mezi emigračními historiky. Vanda Daugirdaitė-Sruogienė se proto jeho názoru ostře ohradila a poukázala na mnoho pramenných dokladů toho, kdy se litevští představitelé šlechtického původu rozcházeli s Varšavou, vyjadřovali touhu spravovat svou zemi samostatně, a mnozí z litevských vůdců povstání v čele s Konstantinasem Kalinauskasem byli svým okolím nazýváni litevskými separatisty.120

117 “One valid conclusion, however, is that the revolt of 1863 and its harsh suppression greatly damaged the reputation of the minority dominant in Lithuania — the landholders and aristocracy of Polish orientation, and dealt a heavy blow at its political and cultural influence. On the other hand, the land reform, enacted at the same time, strengthened considerably the purely Lithuanian element of the population - the peasants and prepared the ground for their cultural advancement and national orientation.” TRUMPA, Vincas. The 1863 Revolt in Lithuania.

118 TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje, s. 42.

119 Ibid., s. 125.

120 Sena diskusija. Kur tąsa? Lietuvių atgimimo istorijos studijos 3: Lietuvos valstybės idėja (XIX a.-XX a. pradžia). Vilnius: Žaltvykslė, 1991, s. 291-302.

Trumpa však v reakci na její článek osvětlil, že mluvil o politických vizích vládnoucí vrstvy – a za tím názorem si i stojí, protože osoby, které Daugirdaitė-Sruogienė zmínila, o nezávislém litevském státu možná opravdu uvažovaly, ale z toho důvodu byly z vládnoucí vrstvy vystrčeny. Především však zdůraznil, že se mu jedná o myšlenku národní litevské Litvy, zatímco Kalinauskas či Sierakauskas podle něj bojovali za samostatnou Litvu polskou. V jiném svém článku Trumpa píše: „Snad ani nemá smysl se ptát, jestli Radvilové nebo Sapiegové uměli litevsky, ale rozhodně má smysl se ptát, zda Sierakauskas a Kalinauskas uměli litevsky a chápali význam Litvy jako etnické jednotky. Pokud bojovali za polskou nebo běloruskou Litvu, nemůžeme je považovat za Litevce, a už vůbec ne za litevské hrdiny.“121

121 „Gal ir nėra reikalo klausti, ar Radvilai ir Sapiegos mokėjo lietuviškai, bet būtina yra klausti, ar Sierakowski ir Kalinowski mokėjo lietuviškai ir suprato Lietuvos kaip etninio vieneto reikšmė. Jeigu jie kovojo už lenkišką ar gudišką Lietuvą, jų negalima laikyti lietuviais, juo labiau Lietuvos didvyriais.“ TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje, s. 44-45.

MODERNÍ HISTORIOGRAFIE Po roce 1988 došlo v Litvě k politickému zlomu, který znamenal i zlom ve vědecké práci.122 Uvolnění poměrů vyvolalo velký zájem veřejnosti o dějiny, které mohly být konečně vykládány svobodně. Litevští historici tak stáli před velkým úkolem – odideologizovat dějiny. Museli se samozřejmě vymezit vůči oficiální sovětské historiografii, ale nemohli zcela přijmout ani tradiční nacionalistickou historiografii reprezentovanou Šapokovými Dějinami Litvy. Řada starších historiků, kteří působili na vysoké úrovni už v dobách sovětské Litvy, dokázala na svou práci v demokratickém režimu navázat. Tato generace se většinou drží tradičnějších interpretací a precizní faktografické práce. V oboru moderních dějin se však postupem času prosadila nová generace litevských historiků, která se pokusila o interpretaci dějin Litvy v rámci dějin evropských. Dialog se západními historiky po letech sovětské izolace ovšem není jednoduchý a údělem těchto historiků je i pohlížet na Litvu jako na málo významný periferní stát. I proto s nimi někteří zastánci tradičního etnocentrického modelu dějin nesouhlasí.123

Hlavní otázkou, kterou si museli historici po osvobození začít pokládat, byla otázka litevské národní identity. Existovala tato identita a litevský národ už ve středověké Litvě? Nebo šlo jen o regionální příslušnost a národ v moderním slova smyslu vznikl teprve 19. století? Jaký je vztah mezi Litevským velkoknížectvím a Litvou, která vznikla v roce 1918? Můžeme mluvit o nějaké kontinuitě v průběhu 19. století, nebo stará Litva po spojení s Polskem či po jeho dělení zcela zanikla a vznikla úplně jiná státnost? Pro vyprávění národních dějin je zásadní odpovědět si nejprve na otázku, co chápeme pod pojmem národ.

Na počátku 20. století bylo litevské národní obrození chápáno podle klasického primordialistického schématu typického i pro jiné středo- a východoevropské národy: V minulosti existující mocný národ ztratil následkem vnějších okolností své postavení a jeho národní povědomí „usnulo". Po vytvoření příznivějších podmínek bylo však obnoveno, „probuzeno“. Litevský národ tedy objektivně existoval i po celé 19. století. Národní identita zde byla chápána především jako etnokulturní nebo etnolingvistická příslušnost, ale jejím doplňkem byla i politická tradice. Jen tak bylo totiž možné propojit moderní litevský stát s Litevským velkoknížectvím.124

122 Už na konci 80. let převažovaly v litevské společnosti a politice síly, které usilovaly o nezávislost Litvy na SSSR. Ve volbách v roce 1990 zvítězilo reformní hnutí Sąjūdis a 11. 3. 1990 parlament vyhlásil litevskou nezávislost. Tato deklarace byla Sovětským svazem uznána až na podzim 1991. Už rok 1988 ale můžeme považovat za počátek moderní litevské historiografie.

123 KRAPAUSKAS, Virgil. Recent Trends in Lithuanian Historiography. Lituanus [online]. 2010, roč. 56, č. 4 [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.lituanus.org/2010/10_4_01%20Krapauskas.html

124 STALIŪNAS, Darius. From Ethnocentric to Civic History: Changes in Contemporary Lithuanian Historical Studies. In: MATSUZATO, Kimitaka. Emerging Meso-Areas in the Former Socialist Countries: Histories Revived or Improvised?. Sapporo: Slavic Research Center, 2005, s. 311-331. Slavic Eurasian Studies, 7. Dostupné z: http://src-h.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no7_ses/chapter14.pdf

Primordialismus se stal po druhé světové válce předmětem tvrdé kritiky. V marxistické historiografii však stály tyto otázky stranou. Historici se zabývali ději, které se odehrávaly na litevském území, a nepříslušelo jim hodnotit, zda mohou jejich účastníky považovat za součást litevského národa či nikoli. V sovětských učebnicích a oficiálních příručkách dějin se pojem „národní obrození“ v podstatě nevyskytoval. Vzestup litevské vzdělanosti a kultury a boj o litevské písemnictví v 2. polovině 19. století se sice dočkal pozornosti historiků, ale pouze jako objekt faktografického bádání.

Prvním pokusem o zpracování tématu národního obrození se tak stala až v roce 1987 publikace Litevské národně-osvobozenecké hnutí (do roku 1904) skupiny autorů pod vedením Vytautase Merkyse. Kniha je ještě v mnohém poplatná době – jako hlavní prvek ve formování moderního národa vyzdvihuje třídní boj a odpor proti feudalismu, kritizuje přístup buržoazní historiografie, která pojímá národ jako kompaktní organismus mezi jinými národy a ignoruje třídní boj a protifeudální povahu národně- osvobozeneckého hnutí. Přesto byl její přínos ve své době veliký, protože poprvé od 2. světové války otevřela téma litevské národní identity.

Autoři v knize rozlišují mezi starým politickým národem ve smyslu zemského patriotismu (lit. tauta) a národem v moderním slova smyslu, pro který používají slovo nacija. Vládnoucí vrstva se podle nich pravému litevskému národu odcizila jak z třídního, tak z etnokulturního pohledu, a tak se nestala součástí mezi prostým lidem se nově formující nacije. Ta vznikala postupně už od začátku 19. století. Důležitým zlomem v jejím vývoji bylo zrušení nevolnictví v roce 1861 a za dva roky po něm následující povstání. Důsledkem těchto událostí totiž byl rozvoj kapitalistických vztahů a vytvoření plné sociální struktury litevského národa, jehož zárodek dříve tvořili téměř výhradně rolníci.125

Samotnému povstání se v knize věnuje Leonas Mulevičius.126 Oproti marxistickému pojetí se už na něj nedívá jako na rolnické povstání vedené proti nenáviděné vrchnosti. Nevrací se však ani k meziválečnému negativnímu náhledu na povstání a je také kritický k někdejším vůdcům národního obrození, kteří povstání odsoudili jako katastrofu a tvrdili, že se ho rolníci účastnili pouze z donucení.

Podle Mulevičiuse bylo povstání závěrečnou etapou šlechtického osvobozeneckého hnutí - součástí tohoto širšího hnutí pak bylo samotné litevské národní hnutí. Cílem povstání bylo osamostatnění Litvy, stejně tak jako u povstání 1794 a 1830 – všechna tato povstání prý ukázala, že „myšlenka politické samostatnosti v Litvě nezanikla ani po Lublinské unii.“ Autor přidává příklad Mackevičiuse jako vůdce povstání, který chápal Litvu jako samostatnou politickou jednotku, za jejíž svobodu bojoval – tedy ne jako součást Polska. Tak trochu tím vytváří dojem, že snaha o vytvoření nezávislého litevského státu byla mezi povstalci dominantní myšlenkou. V čele povstání stáli

125 MERKYS, Vytautas, et al. Lietuvių nacionalinio išsivadavimo judėjimas /ligi 1904 m./, s. 47.

126 Ibid., s. 200-210.

50 revoluční demokraté – to však ne proto, že by jejich názory mezi povstalci převažovaly, ale proto, že byli nejradikálnějšími zastánci ozbrojeného boje. Pocházeli většinou z drobné šlechty a do boje dokázali vtáhnout i rolníky tím, že své národně- osvobozenecké cíle spojili se slibem sociálně-ekonomických změn.

Zcela v protikladu s dřívějšími tvrzeními marxistických historiků, že rolníky k povstání vedl odpor proti pánům, píše Mulevičius, že rolníci, spadající pod vrchnost, se právě kvůli nedůvěře ke šlechtě, jejíž příslušníci patřili k vůdcům povstání, stavěli ke své účasti váhavě. Aktivnější podle všeho byli rolníci, spadající přímo pod stát. Povstání se ale účastnily všechny společenské vrstvy – rolníci, měšťané, duchovenstvo i šlechta. Rolníci sice v Litvě tvořili mezi povstalci početní většinu, ale privilegované vrstvy byly aktivnější. Z toho důvodu byly poté také nejvíce postiženy represemi. Zajímavé je, že Mulevičius tvrdí, že litevská šlechta byla v povstání aktivnější než šlechta v Polském království, kde hlavní hybnou sílu měli tvořit měšťané. I když by moderní litevská historiografie s Mulevičiusem nejspíš v mnohém nesouhlasila, jeho pojetí povstání je s výjimkou emigrační historiografie první, které přijímá povstání za litevské a týkající se celé litevské společnosti.

Po roce 1988 se začala formovat skupina historiků, kteří si uvědomovali nové možnosti a potřeby litevské historiografie. Z jejich iniciativy vznikl projekt Studia dějin litevského obrození (Lietuvių atgimimo istorijos studijos). Pod touto hlavičkou začaly vycházet monografie a články, které měly prohloubit chápání procesů, probíhajících v litevské společnosti v 19. století. Tato generace historiků zavrhla etnolingvistické pojetí litevských dějin a rozhodla se ve svém bádání zabývat celou společností, žijící v 18. a 19. století na území bývalého Litevského velkoknížectví. Vznikl tak prostor pro zkoumání role polsky mluvící šlechty v tomto procesu, vlivu rusifikace na národní hnutí, konfliktu Litevců s Poláky či dějin různých etnických menšin. Intenzivně se začaly zkoumat např. dějiny Židů či hnutí krajovců. Takový posun je v moderní době multikulturalismu logický – své místo v litevských dějinách tak mohou najít i menšinové skupiny litevských občanů.

Historici této generace odmítli tradiční primordialistické pojetí národa, ale nestali se z nich ani radikální konstruktivisté. Litevský nacionalismus berou jako nevyhnutelný proces, který začal kolem roku 1820, ale zdůrazňují, že jeho forma (jeho etnolingvistická povaha s výrazným protipolským prvkem) nevyhnutelná nebyla. Její konečnou podobu spojují historici právě s povstáním 1863 nebo lépe řečeno s represivní politikou, kterou po něm Rusko zavedlo primárně proti Polákům.127

Jedním z nejvýznamnějších historiků této generace je Egidijus Aleksandravičius. Ve své práci si klade za cíl osvobodit litevskou historickou kulturu od romantického pohledu na dějiny, který podle něj mezi Litevci stále dominuje. Považuje jej za

127 STALIŪNAS, Darius. From Ethnocentric to Civic History: Changes in Contemporary Lithuanian Historical Studies.

51 důsledek komplexu méněcennosti, zděděného ze sovětské éry.128 Spolu s Antanasem Kulakauskasem je autorem nejkomplexnější moderní práce o litevských dějinách a společnosti v 19. století Pod carskou vládou: Litva 19. století. Snahou této publikace bylo vtáhnout do litevské historie 19. století i dříve opomíjené etnické a společenské skupiny. Za součást litevského národa tedy autoři přijali i polsky mluvící šlechtu.

Aleksandravičius se ve zmíněné knize i v jiných svých spisech zabýval otázkou politických cílů Litevců v povstání 1863. Odmítl ve starší literatuře ustálené tvrzení, že bílá strana usilovala o obnovení Polska v hranicích z roku 1772, zatímco červení bojovali za půdu a svobodu. „Odděleně to jsou snad i přijatelné závěry, ale copak je korektní stavět proti sobě politické cíle jedněch a sociální cíle druhých? (…) Copak pokud bílí považovali sociální otázky za druhořadé, museli nutně i červení ignorovat politické cíle?“ 129 Ze známého dopisu Antanase Mackevičiuse je však podle Aleksandravičiuse zřejmé, že i demokratické křídlo mělo pro vtažení rolníků do povstání silné politické motivy. A také samotná agitace mezi rolníky nebyla omezena na slogany slibující půdu a sociální rovnost – přímo v manifestu povstání se hovořilo o tom, že jde o boj za vlast. Tento pojem však nebyl nijak blíže objasněn.

Podle Aleksandravičiuse se názory na to, jak by měla vypadat budoucí Litva, mezi povstalci různily, ale všechny skupiny byly za jedno v tom, že je nutné se nejprve zbavit carismu. Až v případě vítězství povstání měla přijít na řadu otázka politické budoucnosti. Aleksandravičius odmítá, že by byla od sebe oddělená povstání Litevců a Poláků nebo že by stáli proti sobě rolníci a šlechta. „Povstání začalo jedním manifestem, vyhlašujícím cíle, které byly alespoň dočasně přijatelné pro všechny jeho účastníky.“130

Konkrétní představy o budoucí Litvě se lišily mírou suverenity. Aleksandravičius rozlišuje čtyři politické tendence. Propolská bílá strana v čele s Jokūbasem Geištorasem si představovala Litvu jako pouhou polskou provincii, zatímco Mikalojus Akelaitis (Mikołaj Akielewicz) či Zigmantas Sierakauskas viděli jako nejlepší vytvořit trojitou federaci, kde by na stejné úrovni stálo Polsko, Litva a Bělorusko. Existovala i myšlenka samostatného litevského státu, o nějž usilovali např. Antanas Mackevičius a Konstantinas Kalinauskas – z Mackevičiusova svědectví je však zřejmé, že si reálně myslící politici uvědomovali, že v litevské společnosti je třeba pro takový krok nejprve vytvořit příznivější podmínky. Poslední skupinu tvořili lidé (např. Motiejus Valančius), pro které bylo důležité, aby si Litva zachovala svou kulturu, tj. zůstala katolickou a

128 KRAPAUSKAS, Virgil. Recent Trends in Lithuanian Historiography.

129 „Atskirai tai gal ir priimtinos išvados, bet ar korektiška statyti priešpriešais vienų politinius, o kitų socialinius siekimus? (…) Net jei „baltieji“ socialinį klausimą laikė antraieiliu, tai ar būtinai „raudonieji“ turėjo ignoruoti politinius sukilimo tikslus?“ ALEKSANDRAVIČIUS, Egidijus. 1863 m. sukilimas ir lietuvių nacionalinio judėjimo politinė programa. In: Lietuvių atgimimo istorijos studijos 3: Lietuvos valstybės idėja (XIX a.-XX a. pradžia). Vilnius: Žaltvykslė, 1991, s. 32-33.

130 „…sukilimas prasidėjo vienu manifestu, deklaruojančiu siekimus, bent laiinai priimtinus visiems sukilimo dalyviams.“ Ibid., s. 31.

52 litevskou v etnokulturním slova smyslu, ale nezáleželo jim na tom, v jakém to bude státním útvaru. Aleksandravičius zdůrazňuje, že i když se politické směry různily, žádný z nich nespojoval politickou budoucnost Litvy s Ruskem.131

Jak už bylo výše zmíněno, role Motiejuse Valančiuse v povstání byla poněkud kontroverzní. Zatímco meziváleční historici vnímali žemaitského biskupa jako jednoho z otců litevského národního obrození a povstání brali často stejně jako on jako tragédii či nerozum, sovětská historiografie jej odsoudila za jeho neúčast v povstání, spolupráci s ruskou vládou a v podstatě i za to, že byl katolickým duchovním. Vytautas Merkys se ve své monografii, kterou Valančiusovi věnoval, pokusil biskupův přístup k povstání částečně rehabilitovat. Podle něj jeho politika legalismu nedává žádný podklad k tvrzení, že by byl Valančius nepřítelem povstalců.

Role duchovenstva v povstání, které žádný historik neupírá její význam, nebyla donedávna litevskými historiky podrobněji zkoumána. Za tímto účelem byla proto v roce 2008 do Vilniusu svolána mezinárodní vědecká konference. V souladu s výše formulovanými cíli moderních litevských historiků nebyly práce omezeny na úlohu katolické církve, ale příspěvky byly též věnovány církvi pravoslavné, evangelické, uniatské a církve starověrců. Příspěvek Aldony Prašmantaitė blíže osvětlil roli katolické církve v mobilizaci lidu k povstání. Oproti dřívějšímu názoru, že kněží, kteří šířili myšlenky povstání čtením manifestu v kostelích, patřili k aktivním účastníkům nebo podporovatelům povstání, tvrdí autorka, že většina z nich k tomu byla donucena povstaleckým vedením. To dokazuje jeho schopnosti a dobré pochopení vlivu, které katolická církev v tomto období na prostý lid měla.132

Silný náboženský ráz měly v Litvě i k boji povzbuzující tiskoviny. Vlast a víra zde byly kladeny na roveň jako důvody pro připojení se k povstání. To se týkalo i polských publikací určených vyšším společenským vrstvám. Ačkoli se v nich cíl povstání jeví jako sekulární politická ambice, legalita tohoto cíle a způsob boje jsou založeny na náboženských argumentech. Podle Zity Medišauskienė tato zjištění podporují myšlenku, že na počátku svého rozvoje může nacionalismus využívat náboženství pro politickou mobilizaci mas a posílení jejich národní identity. Pro srovnání autorka ukazuje situaci v pravoslavném Bělorusku: v místním povstaleckém tisku tam dominují sociální cíle povstání – svoboda, spravedlnost a půda. Náboženská rétorika se používá jen zřídka.133 Nesporné zapojení katolické církve bylo po potlačení povstání použito jako záminka k omezení jejího vlivu, posílání kněží do vyhnanství a zavírání katolických kostelů a klášterů.

131 Ibid; ALEKSANDRAVIČIUS, E., KULAKAUSKAS, A. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva, s. 150-152.

132 PRAŠMANTAITĖ, Aldona. Lietuvos katalikų dvasininkija ir 1863 m. sukilimo Manifestas. In: Dvasininkija ir 1863 m. sukilimas buvusios Abiejų Tautų Respublikos žemėse. Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 2009, s. 103-130.

133 MEDIŠAUSKIENĖ, Zita. Religija 1863 m. sukilimo retorikoje. In: Dvasininkija ir 1863 m. sukilimas buvusios Abiejų Tautų Respublikos žemėse. Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 2009, 269–298.

V novodobé litevské historiografii nebyla zatím žádná monografie věnována přímo samotnému povstání 1863 jako historické události. Litevská historická obec však pilně pracuje na novém pohledu na své dějiny. U kormidla dnes stojí generace historiků, která už se formovala ve svobodném světě a místo sovětského marxismu byla ovlivněna francouzskou školou Annales.

Darius Staliūnas, historik, který do této generace patří, vydal v roce 2008 studii věnovanou povstání 1863 jako místu paměti. Takováto kulturně-historická studie byla v Litvě zcela novým jevem a jednalo se snad o úplně první počin zabývající se litevskými místy paměti. Autor v knize zkoumá, jak bylo povstání v minulosti vnímáno, a zařazuje jej do litevského „národního panteonu“. Získalo si tam podle něj poměrně významné místo, i když ne tak, „jako litevská velkoknížata, knihonoši, dobrovolníci, kteří bojovali za litevskou nezávislost v letech 1918-1920, nebo partyzáni po druhé světové válce.“ Povstání má dnes v Litvě nespočet pomníků, muzejních expozic či dokonce samotných muzeí, podle jeho vůdců jsou pojmenovány ulice, o událostech povstání bylo natočeno několik televizních dokumentů. Litevci jej přijali zcela za své – dokonce se občas "zapomenou" zmínit o tom, že povstání probíhalo také v Polsku.134 O jeho místě v litevské historii svědčí i to, že v letech 1993 i 2003 byly organizovány vzpomínkové akce k jeho kulatým výročím. Letošní rok byl vyhlášen rokem povstání 1863 a to se tak stalo hlavním tématem dialogu mezi historickou obcí a veřejností.

134 STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?, s. 120-130.

ZÁVĚR Pohled na povstání 1863 prošel v litevských dějinách mnoha změnami. Mladá litevská historiografie, která se rodila v protipolské náladě meziválečné republiky, povstání nepřijala za své. Považovala jej za polskou záležitost, lenkmetis, a účast v něm odsuzovala jako pošetilost. Ačkoli pro ni nebylo zajímavým tématem samotné povstání, velké diskuze vzbudilo období represí po něm následujících. Ve snaze vymezit se vůči Polákům měli někteří litevští historici tendenci hodnotit ruskou vládu nebývale kladně. Jedním z mála historiků tohoto období, který se pokusil ukázat povstání jako součást litevských dějin, byl Augustinas Janulaitis. Jeho práce se však nedočkala velké popularity.

Naopak sovětská historiografie povstání do svého vyprávění dějin zařadila jako významnou událost. Ne však jako povstání polské, nýbrž jako povstání rolnické, které nemělo s událostmi v Polsku mnoho společného. V marxistickém podání se jednalo o vyústění třídního boje a odpor proti vrchnostenské šlechtě a carizmu podnícený nespokojeností s reformou 1861. Kromě zemědělských vztahů kladla historiografie sovětského období velký důraz také na bratrskou pomoc ruského národa a spojení povstalců s ruskými revolucionáři. Odsuzovala naopak úlohu šlechty a katolického duchovenstva. Sovětská historiografie byla sice služkou politiky, přesto se však i v tomto období našly pokusy o kritiku a odlišnou interpretaci. V litevských historických kruzích se odehrálo několik pokusů o vyprávění dějin alternativním způsobem.

V moderní historiografii došlo k částečné rehabilitaci šlechty a polského národa v litevských dějinách a tedy i v povstání 1863. Do dnešního pohledu na povstání se výrazně promítá způsob vnímání litevské národní identity v dějinách. Litevští historici vedou diskuze o tom, kdy už můžeme mluvit o litevském národním vědomí v moderním slova smyslu, obecně se však zříkají romantického etnokulturního pojetí dějin, které bylo běžné v meziválečném období. Povstání je dnes vnímáno jako plnohodnotná součást litevské historie.

I když je to velmi lákavé, je zbytečné se ptát, co by bylo, kdyby povstání zvítězilo. Dnes se má za to, že samo povstání nemělo téměř žádnou šanci na úspěch. I tak je však jeho význam jako zlomového momentu litevských dějin v 19. století nepopiratelný. Ve všech publikacích o 19. století v Litvě je rok 1863 chápán jako mezník - a to platí i pro autory, kteří na povstání hleděli jako na polskou záležitost. S rozdílným důrazem jsou formulovány tři hlavní důsledky, které povstání pro litevské země mělo: 1) úpadek významu a vlivu šlechtického stavu; 2) zlepšení ekonomické situace rolnictva a drobné šlechty; 3) kulturní a jazyková rusifikace. Všechny tyto faktory vytvořily podmínky, ve kterých se vyvíjel moderní litevský národ.

POUŽITÁ LITERATURA

ALEKNA, Antanas. Lietuvos istorija. Kaunas: Šviesos, 1919.

ALEKSANDRAVIČIUS, Egidijus a Antanas KULAKAUSKAS. Carų valdžioje: XIX amžiaus Lietuva. Vilnius: Baltos lankos, 1996.

ALEKSANDRAVIČIUS, Egidijus a Antanas KULAKAUSKAS. Nuo amžių slenksčio: naujausia Lietuvos XIX amžiaus istoriografija. Darbai ir dienos. 2001, č. 28, s. 7-31.

ASTRAMKAS, Arūnas. Onos Maksimaitienės indėlis tiriant Panevėžio praeitį. Istorija: Lietuvos aukštųjų mokslo darbai. 2004, č. 61, s. 53-56. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

BAIRAŠAUSKAITĖ, Tamara, MEDIŠAUSKIENĖ, Zita a MIKNYS, Rimantas. Lietuvos istorija VIII tomas, I dalis, Devynioliktas amžius: visuomene ir valdžia. Vilnius: Baltos lankos, 2011.

BIČKAUSKAS-GENTVILA, Leonas. 1863 metų sukilimas Lietuvoje. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958.

BIRŽIŠKA, Mykolas. Lietuvių tautos kelias į naująjį gyvenimą. Los Angeles: Lietuvių Dienos, 1952.

ČEPĖNAS, Pranas. Naujųjų laikų Lietuvos istorija, I tomas. Fotografuotinis leidimas. Vilnius: Lituanus, 1992. Reprint originálu vydaného v Chicagu 1977.

DAPKUTĖ, Daiva. Lietuviai pasaulyje. In: VDU Lietuvių išeivijos institutas [online]. Dostupné z: http://www.iseivijosinstitutas.lt/lietuviai-pasaulyje [cit. 23. 6. 2013]

Dvasininkija ir 1863 m. sukilimas buvusios Abiejų Tautų Respublikos žemėse. Vilnius: Lietuvos istorijos institutas, 2009.

ENGELS, Friedrich: Dopis Karlu Marxovi 8. 4. 1863. Citováno podle Marxists Internet Archive [online]: http://www.marxists.org/archive/marx/works/1863/letters/63_04_08.htm [cit. 22. 6. 2013].

JABLONSKIS, Konstantinas et al. Lietuvos TSR istorija nuo seniausiu laiku iki 1957 metu . Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958.

JANULAITIS, Augustinas. 1863-1864 m. sukilimas Lietuvoje. Fotografuotinis leidimas. Vilnius: Lietuvos knygų rūmai, 1990. Reprint originálu vydaného v Kaunasu 1921.

JURGĖLA, Kostas R. Lietuvos sukilimas 1862-1864 metais. Boston: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1970.

LENIN, Vladimír Iljič. „The Peasant Reform” and the Proletarian-Peasant Revolution. In: Lenin Collected Works, Volume 17. Moscow: Progress Publishers, 1974, s. 119-128.

Citováno podle Marxists Internet Archive: http://www.marxists.org/archive/lenin/works/1911/mar/19.htm [cit. 4. 5. 2013].

Lietuvių atgimimo istorijos studijos 3: Lietuvos valstybės idėja (XIX a.-XX a. pradžia). Vilnius: Žaltvykslė, 1991.

KLIMAS, Petras. Lietuvos žemės valdymo istorija (iki lenkmečių). Vilnius: Švyturys, 1919.

KLIMAS, Petras. Muravjovo laikmetis Lietuvos žemės ir žemininkų istorijoje: Lietuvos žemės valdymo istorija po lenkmečio. Vilnius: Švyturys, 1920.

KRAPAUSKAS, Virgil. Recent Trends in Lithuanian Historiography. Lituanus [online]. 2010, roč. 56, č. 4 [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.lituanus.org/2010/10_4_01%20Krapauskas.html

KUZIO, Taras. History, memory and nation building in the post-Soviet colonial space. Nationalities Papers. 2002, vol 30, issue 2, s. 241-264. Dostupné z: http://www.taraskuzio.net/Nation%20and%20State%20Building_files/national-colonial.pdf

LASINSKAS, Povilas. A. Šapokos redaguota "Lietuvos istorija": parengimas ir koncepcija. Istorija: Lietuvos aukštųjų mokslo darbai. 2003, č. 58, s. 52-58. Dostupné z elektronické databéze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

MARX, Karl: Speech by Marx to a general meeting commemorating the 4th anniversary of the Polish Uprising of 1863 held at Cambridge Hall, London, January 22, 1867. Citováno podle Marxists Internet Archive [online]: http://www.marxists.org/archive/marx/works/1867/01/22.htm [cit. 22. 6. 2013].

MAKSIMAITIENĖ, Ona: Lietuvos sukilėlių kovos: 1863-1864 m. Vilnius 1969.

MERKYS, Vytautas, Leonas MULEVIČIUS, Rimantas VĖBRA a Edvardas VIDMANTAS. Lietuvių nacionalinio išsivadavimo judėjimas /ligi 1904 m./. Vilnius: Mokslas, 1987.

Praeities baruose: skiriama akademikui Vytautui Merkiui 70-ies metų jubiliejaus proga. Vilnius: Žara, 1999.

ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu: století polských povstání (1794-1864). Praha: Argo, 2006.

SAMOŠKAITĖ, Eglė. A.Bumblauskas: A. Šapokos ir tautininkų pastangomis buvo kurta antilenkiška Lietuvos istorija. DELFI [online]. 30.8.2012 [cit. 23. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.delfi.lt/news/daily/lithuania/abumblauskas-asapokos-ir- tautininku-pastangomis-buvo-kurta-antilenkiska-lietuvos-istorija.d?id=59417047

STALIŪNAS, Darius. From Ethnocentric to Civic History: Changes in Contemporary Lithuanian Historical Studies. In: MATSUZATO, Kimitaka. Emerging Meso-Areas in the Former Socialist Countries: Histories Revived or Improvised?. Sapporo: Slavic Research Center, Hokkaido University, 2005, s. 311-331. Slavic Eurasian Studies, 7. Dostupné z: http://src- h.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no7_ses/chapter14.pdf

STALIŪNAS, Darius. Savas ar svetimas paveldas?: 1863-1864 m. sukilimas kaip lietuvių atminties vieta. Vilnius: Mintis, 2008.

ŠAPOKA, Adolfas et al. Lietuvos istorija. Fotografuotinis leidimas. Vilnius: Mokslas, 1990. Reprint originálu vydaného v Kaunasu 1936.

ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovas ir mūsų tautinis atgimimas. Rytas. Kaunas, 1929, č. 239, 240, 241. Dostupné z elektronické databáze E-paveldas: http://www.epaveldas.lt.

ŠLEŽAS, Paulius. Muravjovo veikimas Lietuvoj 1863-1865. Athenaeum. 1933, č. 4, s. 46-86. Dostupné z elektronické databáze E-paveldas: http://www.epaveldas.lt.

ŠVEC, Luboš. České národní hnutí a baltská etnika: motivace zájmu a styčné plochy. In: Pocta Čelakovskému: příspěvky ze sympozia k 200. výročí narození zakladatele české baltistiky Františka Ladislava Čelakovského. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2004, s. 30-36.

ŠVEC, Luboš. Návrat historie: institucionální a ideová transformace litevské historiografie během devadesátých let. Acta Universitatis Carolinae. Studia Territorialia. 2006, roč. 6, č. 8. Dostupné z: http://stuter.fsv.cuni.cz/index.php/stuter/article/view/208/169

ŠVEDAS, Aurimas. Sovietinės lietuvių istoriografijos raidos lūžių paieškos: 1956 metai (?). Lietuvos istorijos studijos. 2007, č. 19, s. 139-149. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

TARAILIENĖ, Dalia. "Lietuvių enciklopedijos" dokumentai Jono Puzino archyve. Knygotyra. 2001, č. 37, s. 127-137. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

TRUMPA, Vincas. Lietuva XIX amžiuje. Chicago: A. Mackaus knygų leidimo fondas, 1989.

TRUMPA, Vincas. The 1863 revolt in Lithuania. Lituanus [online]. 1963, roč. 9, č. 4 [cit. 26. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.lituanus.org/1963/63_4_02.htm

VAITKEVIČIUS, Bronius et al. Lietuvos TSR istorija. t. 1. Nuo seniausių laikų iki 1917 metų. Vilnius: Mokslas, 1985.

VĖBRA, Rimantas. Lietuvių visuomenė XIX a. antrojoje pusėje: socialinės struktūros bruožai. Vilnius: Mokslas, 1990.

Vs.(?): 1863 metu sukilimo sukaktis, Karys, 1933, nr. 23, p. 467-478. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.epaveldas.lt

VYŠNIAUSKAS, Arūnas. Kaip Juozą Jurginį 1961 metais Maskva „šukavo“... Lietuvos istorijos studijos. 2010, č. 26, s. 112-147. Dostupné z elektronické databáze Lituanistika: http://www.lituanistikadb.lt

ŽÁČEK, Václav. Češi a Poláci v minulosti II: Období kapitalismu a imperialismu. Praha: Academia, 1967.

ŽIUGŽDA, Juozas. Antanas Mackevičius: 1863–1864 m. sukilimo reikšmė lietuvių tautos istorijoje. Vilnius: Mintis, 1971.

ŽIUGŽDA, Juozas et al. Lietuvos TSR istorija. t. 2. Nuo 1861 iki 1917 metų. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1963.