MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Centrum univerzitního sportu

Exkurz do hokejové historie klubu Dukly Jihlava

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: Vypracoval: PaedDr. Věra Večeřová Dominik Huml TVS - RH

Brno, 2016

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích.

V Brně dne 2. 5. 2016 Podpis: Dominik Huml

Poděkování

Chtěl bych poděkovat paní PaedDr. Věře Večeřové za odborné vedení práce a cenné rady, které mi pomohly tuto práci zkompletovat.

Dále tímto děkuji rodině, přátelům a především mé přítelkyni za podporu a důvěru při psaní této práce.

Obsah

ÚVOD ...... 6

1 HISTORIE LEDNÍHO HOKEJE ...... 7

1.1 Charakteristika ledního hokeje ...... 7

1.2 Vznik a vývoj ledního hokeje ...... 8

1.2.1 Vznik hokeje v Severní Americe ...... 9

1.2.2 National Hockey League (NHL) ...... 10

1.2.3 Začátky v Evropě a vznik českého hokeje (ČSLH) ...... 12

1.2.4 Založení ligové soutěže v Československu ...... 14

1.3 Vývoj evropských pravidel a jejich změny ...... 17

1.3.1 První pravidla ...... 17

1.3.2 Nové změny pravidel ...... 18

2 HISTORIE DUKLY JIHLAVA ...... 21

2.1 Dukla – Historie armádního sportu ...... 21

2.2 Začátky sportu v Jihlavě ...... 23

2.3 Klubová historie ...... 24

2.3.1 Počátky Dukly na naší scéně ...... 25

2.3.2 První zlatá éra ...... 27

2.3.3 Druhá zlatá generace ...... 30

2.3.4 Ústup ze slávy ...... 33

2.3.5 Už jen I. Liga…...... 34

2.4 Síň slávy ...... 37

2.4.1 Jaroslav Pitner ...... 38

2.4.2 Stanislav Neveselý ...... 38

2.4.3 Jiří Králík ...... 39

2.4.4 Jan Suchý ...... 40

2.4.5 Milan Chalupa ...... 41

2.4.6 Jan Klapáč ...... 41

2.4.7 Jaroslav Holík ...... 42

2.4.8 Jiří Holík ...... 43

2.4.9 Pavel Křížek ...... 44

3 ZÁVĚR ...... 46

4 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ...... 47

4.1 Tištěné zdroje: ...... 47

4.2 Elektronické zdroje: ...... 48

5 SEZNAM OBRÁZKŮ ...... 49

RESUMÉ ...... 50

ÚVOD

K lednímu hokeji mám velmi blízko. Nejen, že pocházím ze sportovní rodiny, kde hokej hrál jak můj děda, tak i oba jeho synové. Již jako čtyřletého mě k hokeji v mém rodném městě Třinci přivedl právě můj otec. Tato kolektivní hra se stala mou srdeční záležitostí. Při studiích na gymnáziu jsem prošel řadou mládežnických klubů ve Slezsku. Hokej mě provázel i při vysoké škole v Brně, kde jsem nastupoval za místní klub v juniorské soutěži. Nyní se hokeji věnuji pořád, a to na více frontách. Stále hraji na krajské úrovni hokejovou ligu, k tomu díky studiu na Fakultě sportovních studií vykonávám i práci rozhodčího v mládežnických kategoriích. Navíc se teď ještě snažím předávat nabyté vědomosti a zkušenosti mladším hráčům, jako trenér v jednom z brněnských klubů.

To vše mě motivovalo k výběru tématu mé bakalářské práce. Jelikož mám hokej rád, chci prozkoumat podrobněji i jeho historii. Cílem mé práce je nahlédnout do historie klubu Dukla Jihlava. A dále shrnout i dějiny a vývoj ledního hokeje. Metody, pomocí kterých se budu snažit cíle dosáhnout, se zakládají na studiu historických pramenů, odborné literatury a elektronických zdrojů s tímto tématem a vytvoření následné rešerše.

Tuto práci bych rozdělil do dvou částí. V té první popíši, jak hokej vznikl a postupně se vyvíjel. Zmíním se jak o světovém, tak i o tuzemském hokeji a jeho pravidlech. Druhou, stěžejní část, věnuji historicky nejúspěšnějšímu českému klubu, Dukle Jihlava. Tento klub jsem si pro svou práci vybral z toho důvodu, že je to jeden z našich nejznámějších klubů s bohatou historií a dlouholetou tradicí. Duklou za ta léta prošlo nespočet československých reprezentantů a hokejových legend, které zná celý svět. Především mě zaujala spolupráce Dukly s armádou. Právě tento systém vyprodukoval tolik hvězd našeho hokeje. V závěru práce popíši ty nejvýznamnější z nich.

6

1 HISTORIE LEDNÍHO HOKEJE

1.1 Charakteristika ledního hokeje

Hokej je považován za nejrychlejší kolektivní hru na světě. Hraje se na ledové ploše, ohraničené mantinely, kde proti sobě stojí dva týmy a snaží se pomocí hole dopravit puk do soupeřovy brány podle platných pravidel. Týmy mají okolo dvaceti hráčů na každé straně, z nichž je vždy na ledě pouze šest. Pět hráčů v poli a jeden brankář. Hráči v poli se během hry střídají v časových intervalech okolo čtyřiceti vteřin, dle taktických pokynů trenéra a míry únavy jednotlivců. Doba utkání se skládá ze tří třetin, každá třetina trvá dvacet minut čistého času, čas se tedy při přerušení zastavuje (Gut & Pacina, 1986).

Hokej patří nejen mezi nejrychlejší, ale také mezi nejtvrdší sporty na světě. Je to plně kontaktní hra, kde v soubojích o kotouč hraje roli fyzická zdatnost jednotlivce. Dalšími rysy, které ovlivňují hru, jsou technika, tvořivost a rychlost (Gut & Pacina, 1986). Myslím, že největší důraz se vždy kladl hlavně na bruslení, jelikož se hraje na ledě, který není přirozeným prostředím pro pohyb člověka. Na rozdíl od běhu či chůze, se bruslit musí hráč naučit. Bez skvělého zvládnutí této dovednosti se hokej hrát rozhodně nedá.

Lední hokej je fyzicky velice náročný pro rychlé starty, obraty, časté změny směru pohybu, náhlá zastavení i vlastní rychlá a proměnlivá herní činnost s pukem. Tyto atributy se rozvíjí při intenzivních a fyzicky náročných trénincích. Nejvíce jsou zatěžovány svaly dolních končetin, ty jsou velmi důležité pro pohyb na ledové ploše při častých změnách rychlosti a směru. Dále je zapojeno svalstvo trupu a horních končetin, které je využíváno především k vedení kotouče a ke stabilitě v osobních soubojích. Rychlost a intenzita hry vede k rychlému střídání hráčů, ti při krátkém pobytu na ledě vydávají maximum sil. Proto je nezbytná delší regenerace na střídačce. Poměr zatížení ve hře a odpočinku je přibližně 1:3. Pro lední hokej je tedy charakteristické střídaní zátěže a uvolnění, které má většinou charakter pravidelné vlny. Intenzita zatížení je střední až maximální,

7 podíl aerobního a anaerobního krytí během výkonu je asi 80% aerobní a 20% anaerobní. To má za následek, že primárními zdroji energie jsou adenosintrifosfát (ATP), kreatinfosfát (CP) a glykogen (Bernaciková, Kapounková, Novotný a kol., 2011; Kostka, Šafařík & Bukač, 1972).

1.2 Vznik a vývoj ledního hokeje

Kdy a kde lidé poprvé sáhli po hokejové holi, či obuli brusle a začali hrát hru podobnou dnešnímu hokeji, není zcela jasné. Kořeny sahají až do starého Řecka, kde zřejmě lidé poprvé uchopili do rukou něco připomínajícího hokejku. Řecko je kolébkou mnoha sportů, je tak dost možné, že zde má kořeny i hokej. V Národním muzeu je umístěn reliéf, který vyobrazuje dva muže, kteří stojí u míčku a čekají na hru. Muži mají v rukách mírně zahnuté hole a kolem nich stojí pár dalších mužů s holemi. Tento slavný reliéf pochází asi z roku 480 před naším letopočtem a je nejspíš první zmínkou o hokeji podobné hře, nazývanou kératizein. V době Římského impéria ji dále po Evropě šířili římští legionáři již jako „římský hokej“. Dalšími místy kde jsme se mohli setkat s „hokejem“ byl Egypt, Anglie Skotsko či Irsko. Všude tam se hrála podobná hra, i když v různé podobě a s rozdílnými pravidly. Historik William Fitzleben roku 1175 zapsal do kronik, jak lidé v okolí Londýna hráli svůj „hokej“ na v zimě zamrzlých bažinách. Další důkaz je od nizozemského malíře, ztvárňujícího na svém obraze muže, který stojí na ledě se zahnutou holí a snaží se udeřit míček. Obraz je z 16. století, v tomto období se objevilo více podobných maleb (Gut & Vlk, 1990).

Když se v 16. století dostali Francouzi do Ameriky do oblasti Velkých jezer, zjistili, že místní kmeny indiánů hrají také hru s holemi a míčkem. Hráli ji jak v létě, tak v zimě na ledě a říkali ji baggetaway. Neměli však brusle, ale mokasíny. Francouzi si poté přivezli hru do Evropy pod názvem Hoquet, což v překladu znamená zahnutá pastýřská hůl podobná hokejce. Podle většiny zdrojů z tohoto slova vznikl název pro lední hokej (Hoquet - Hockey). Jako další možnost, jak mohl název vzniknout, se uvádí slovo Hoghee. Ho-ghee je podle

8 všeho značení pro podobnou kolektivní hru kmene Mohawků (Bartoň & Havránková, 1982; Gut & Vlk, 1990).

1.2.1 Vznik hokeje v Severní Americe

Hokej, který známe dnes jako kanadský hokej, jak je již podle názvu zřejmé, vznikl v Kanadě. Bylo to asi někdy na počátku 19. století. Hokej vznikal na více místech najednou, není tedy zcela jisté, kde a kdy se přesně tato hra začala hrát. Asi nejpravděpodobnější je verze, ve které angličtí vojáci v Kingstonu a Halifaxu měli za úkol naučit se bruslit. Bruslení je bavilo, a tak ve volných chvílích přenesli na led jednu z pozemních her připomínající hokej (Gut & Vlk, 1990).

Podle Guta a Paciny (1986) byl první zápas odehrán v kryté hale Victoria Skating Ring ležící v Montrealu, a to 3. března 1875. Tento zápas se hrál podle předem domluvených pravidel s devíti hráči na obou stranách. Nutno podotknout, že se zápas odehrál s plochým, kulatým kouskem dřeva. Puk z gumy, jak ho známe dnes, byl vynalezen až o pár let později W. F. Robertsonem, když odřízl horní a spodní část gumového míčku. Robertson byl i u zrodu prvních pravidel, které daly později základ oficiálním pravidlům ledního hokeje. Ta se časem vyvíjela, až dospěla do dnešní podoby.

Lední hokej byl v Kanadě velmi oblíbený, hrál se opravdu všude, kde to jen bylo možné. Vytvářelo se čím dál více týmů. První oficiální organizací byla montrealská Montreal Hockey Amateur Association, která vznikla roku 1896. Postupně se začaly objevovat stejné asociace i v jiných městech. V roce 1890 taková přibyla například v Ontariu. V této době vznikaly i první amatérské hokejové soutěže (Gut & Vlk, 1990).

Roku 1892 se při jednom z utkání rozhodl britský guvernér Kanady, lord Frederick Arthur Stanley z Prestonu (velký sportovní příznivec), že daruje hokejistům pohár, který nesl jeho jméno „Stanley Cup“ (obr. 1). Byla to zlatem lemovaná, stříbrná mísa na dřevěném podstavci. Měla sloužit jako putovní pohár

9 pro nejlepší celek Kanady. Vítězný tým spolu se jmény všech hráčů byly vždy vyryty na tuto stříbrnou mísu. Tato trofej je podle mnohých jedna z nejcennějších a nejstarších, kolektivní sportovních trofejí na světě. Uděluje se každoročně dodnes pro vítěze NHL (Gut & Vlk, 1990; Gut & Pacina, 1986).

Obr. 1: Stanley Cup (Stránský & Ondroušek, 1997)

1.2.2 National Hockey League (NHL)

V Kanadě a Spojených státech amerických bylo stále více týmů, které soupeřily o Stanley Cup. Ty mnohdy překonávaly velké vzdálenosti, aby se spolu mohly utkat. Toto přivedlo ty nejvyšší činovníky klubů, aby část z vybraných peněz za vstupné připadla klubům, jako náhrada cestovních nákladů. Hráči byli amatéři, tudíž krom těchto příspěvků, žádné jiné finance nedostávali. Na počátku 20. století začaly některé americké kluby své hráče vyplácet, protože chtěly přilákat ty nejlepší jak z USA, tak i z Kanady. Prvním ryze profesionálním klubem byl Hougtonský Portage Lakes, jež založil a sponzoroval později známý zubař J. L. Gibson. Na popud úspěchu Gibsonova celku začaly postupně vznikat další profesionální týmy a taky první profesionální liga International Professional Hockey League (IPHL). Ta se hrála za účasti pouze jednoho kanadského týmu, jelikož Kanada „zatím“ profesionalismus odsuzovala. Liga brzy zanikla, a to kvůli příliš vysokým hráčským platům (Stránský & Ondroušek, 1997).

10

Ovšem díky této soutěži se takzvaný profesionální hokej rozmohl i do Kanady, kde se začaly taky zakládat profesionální ligy. Prvními byly Ontario Professional Hockey League (OPHL) a National Hockey Association (NHA). Po pár letech působení se spojily pod názvem druhé z nich, NHA. V této soutěži nastupovaly pouze kanadské kluby, proto týmy na východním americkém pobřeží založily konkurenční Pacific Coast Hockey Association (PCHA). Dále ještě byla v Kanadě Western Canada Hockey League (WCHL), ale tato liga nebyla konkurenceschopná, a tak o Stanley Cup soupeřily pouze celky z NHA a PCHA. Během první světové války kvůli branné povinnosti v Kanadě, mnoho hráčů přestupovalo do americké soutěže PCHA, která byla i díky svým neustálým progresům oblíbenější. To dalo za příčinu zániku WCHL a oslabení NHA. Majitelé zbylých týmů (Montreal Canadiens, Montreal Wanderers, Ottawa Senators, Quebec Bulldogs) a vedení NHA se 22. listopadu 1917 sešli na schůzi, kde došlo k vytvoření nové ligy, jménem National Hockey League (NHL) se sídlem v Quebecu. Kvůli problému s obchodní organizací v místě klubu hrající tuto soutěž, byl posléze vyměněn quebecký tým za mužstvo Toronto Arenas. A tak o Stanley Cup soupeřily ty nejlepší týmy z NHL a PCHA (Stránský, 1994).

Po několika letech, v roce 1926, zapříčinily finanční problémy rozpad PCHA. V lize byly v té době už jen tři týmy, a ty všechny přešly pod záštitu Národní ligy. NHL díky tomu získala kontrolu nad Stanley Cupem. Byla nejmocnějším vládcem hokejového dění v USA i Kanadě. V té době, po rozšíření soutěže hrálo ligu deset týmů. Z důvodu finanční krize po 2. světové válce, ligu čtyři celky opustily a zůstala takzvaná „Original six“, která vládla kanadskoamerické lize po čtvrt století beze změny. Mezi týmy této velké šestky patří Montreal Canadiens, Toronto Maple Leafs, Detroit Red Wings, Chicago Black Hawks, Boston Bruins a New York Rangers. V roce 1972 vstoupila na scénu nová liga jménem WHA – World Hockey Association. Byla to konkurenční liga, která se snažila přetáhnout hráče NHL do svých klubů pomocí peněz. Avšak po sedmi sezónách i tuto ligu NHL pohltila. Postupem času se liga rozšiřovala až na dnešních třicet týmů bojujících každoročně o Stanleyův pohár ve dvou konferencích čítající každá dvě divize (Gut & Pacina, 1986; Stránský, 1994).

11

1.2.3 Začátky v Evropě a vznik českého hokeje (ČSLH)

Lední hokej nebo též kanadský hokej, zkráceně kanada, jak se mu dříve říkalo, začal do Evropy pronikat až na počátku 20. století. Hlavními propagátory byli kanadští studenti, kteří přijeli studovat do zemí svých předků. V té době se již na evropských kluzištích proháněli lidé se zahnutými holemi, ale hráli tehdy velmi oblíbené lední bandy (Sábl, Sigmund & Gut,1969). Je to hra na ledě podobná hokeji, na rozdíl od kanadského hokeje se hraje s míčkem a na větším hřišti. Nejrozšířenější bylo bandy ve skandinávských zemích, Anglii a Rusku. Hrálo se i u nás, do Čech jako první přivezl z Paříže pravidla a vybavení pan Josef Rőssler roku 1890 (Gut & Pacina, 1986).

Se vzrůstající oblibou kanadského hokeje bylo bandy celkem rychle vytlačeno. Kanada si lidi získala nejspíše díky své rychlosti s množstvím akce ve hře. První zápas v Čechách se podle dobového tisku odehrál 6. prosince 1901 mezi družstvy pražské Slávie a Bruslařským Závodním Klubem. Slávie vyhrála 11:4. V květnu roku 1908 byla vytvořena mezinárodní federace Ligue Internationale de Hockey sur Glace (LIHG). K federaci se v listopadu téhož roku připojily i Čechy, bylo to ještě před vznikem samotného národního svazu. Český svaz ledního hokeje vznikl 11. prosince 1908 na schůzi v restauraci Platýz, při účasti zástupců dvanácti tuzemských klubů. Na této schůzi bylo rozhodnuto mimo jiné, že se čeští hokejisté zúčastní mezinárodního turnaje v Chamonix, pořádaného LIHG (ČSLH, 2016).

Do Francie odjelo sedm dobrovolníků víceméně za vlastní finance nebo peníze získané z klubů, ve kterých působili. Byla to pro ně obrovská zkušenost. Poprvé se setkali s pravým kanadským hokejem, s výstrojí a výzbrojí a měli možnost se poměřit s nejlepšími evropskými celky. Nakonec všechna utkání prohráli rozdílem třídy, ale ostudu určitě neudělali, o čem svědčí i články jak ve francouzském, tak tuzemském tisku, kde těchto „Sedm mušketýrů“ chválili (obr. 2). Poté co přijeli domů, všichni je oslavovali a chtěli se hokeji taky naučit. V Čechách se strhla obrovská vlna zájmu o kanadský hokej. Ve stejném roce se konalo první Mistrovství Čech v ledním hokeji (Gut & Vlk, 1990).

12

Obr. 2: Hokejoví mušketýři v Chamonix 1909 (zleva: Vindyš, Hammer, Gruss, J. Fleischmann, Jarkovský, Palouš, Malý), (Gut & Vlk, 1990).

V roce 1910 se odehrálo poprvé mistrovství Evropy, zatím ještě bez České účasti. Naši hokejisté se zúčastnili až následující rok v Berlíně, kde vybojovali zlaté medaile před týmy Německa, Belgie a Švýcarska. To další už jsme pořádali sami. Ještě než začala první světová válka, získala naše reprezentace dva z pěti titulů mistrů Evropy. Roku 1920 byl na letních olympijských hrách v Antverpách představen lední hokej. V olympijském turnaji nastoupilo sedm mužstev, včetně zámořských týmů reprezentující Kanadu a Spojené státy americké. Právě za nimi skončili naši českoslovenští reprezentanti na pěkném třetím místě. Turnaj v Antverpách byl pro hokej velmi významný, a to z toho důvodu, že to byl první turnaj za účasti těch nejlepších světových reprezentací. Později byl prohlášen i za první Mistrovství světa. V dalších letech bylo čím dál těžší uspět na mezinárodní scéně. Nejen, že týmy Kanady a USA jasně dominovaly, ale přibývalo i ostatních konkurenceschopných týmu na území Evropy. Naší reprezentaci nepomohly ani vnitřní problémy především mezi kluby pražské Slávie a Sparty, které zapříčinily málem rozpad svazu. Vše vyvrcholilo roku 1924 v Chamonix, kde se konal hokejový turnaj při příležitosti Týdne zimních sportů (později tyto hry byly uznány jako první zimní olympijské hry). Národní mužstvo nepostoupilo mezi čtyři nejlepší a navíc utrpělo ostudnou porážku 0:30 s Kanadou. Ještě v meziválečném období, na olympijských turnajích se našim taky příliš nedařilo,

13 za to na Evropských šampionátech sbírala reprezentace pravidelně medaile (ČSLH, 2016; Gut & Vlk, 1990).

1.2.4 Založení ligové soutěže v Československu

Stále větší oblíbenost ledního hokeje a taky úspěchy na mezinárodní scéně přispívaly k neustálému rozšiřování tohoto sportu v republice. Vznikaly nové hokejové kluby nejen na území Čech ale i Moravy, Slezska a Slovenska. To vše vedlo k založení společné ligy. Zprvu se hrálo formou turnajů, v různých koutech republiky, vítězové jednotlivých regionálních mistrovství poté postupovali do celostátního finále o titul mistra Československa. Počátky byly složité, hrálo se nepravidelně a vše záviselo na počasí. Jediný stadion s umělým ledem byl v Praze, jinak se hrálo na přírodních hřištích. Pražský Zimní stadion byl otevřen roku 1931 a byl to první stadion s umělou ledovou plochou u nás. O dva roky později, kdy byl už v plném provozu, se tam hrálo dokonce i první Mistrovství světa pořádané Československem. Když se v roce 1935 základna klubů rozrostla na nějaké dvě stovky, rozhodl se svaz soutěž zreorganizovat. Byly ponechány takzvané župní mistrovství pro postup do čtyř republikových divizí, z nichž vítězové mohli soupeřit s obhájcem o mistrovský titul. Oficiální název ligy zněl 1. celostátní československá hokejová liga. Úvodní ročník se uskutečnil v sezóně 1936/37, za účasti osmi nejlepších celků republiky. První ligové utkání v naší hokejové historii se odehrálo 3. ledna 1937 v Praze mezi týmy pražské Sparty a Vítkovic. Tento první ročník vyhrál přesvědčivě LTC Praha s obdivuhodným skóre 64:2 (obr. 3) (Gut & Vlk 1978).

14

Obr. 3: První ligová tabulka 1936-1937, (Gut & Vlk 1978)

Následující sezóny naší ligy nebyly vůbec jednoduché, hrálo se nepravidelně, jelikož týmy nastupovaly převážně na přírodním ledě a zápasy často závisely na rozmarech počasí. Jediný stadion s umělým ledem byl stále jen v Praze na Štvanici. Stávalo se, že se ročník ani nedohrál, protože ke konci sezóny, kdy bylo už rozhodnuto o vítězi a sestupujícím, chyběla týmům motivace do dalších soubojů. Několikrát byla nejvyšší soutěž i přeorganizována. Během válečných let, v období protektorátu Čechy a Morava a Slovenské republiky (v letech 1939 - 1945), se hrály dvě samostatné soutěže: Českomoravská liga a Slovenská liga. Po válce začala znova fungovat 1. celostátní hokejová liga (CHL), avšak byla některými mužstvy brána na lehkou váhu. Ty nejlepší tuzemské kluby se chtěly totiž poměřovat na mezinárodní úrovní s týmy zbytku Evropy. Až od padesátých let, s rostoucím počtem nově vybudovaných stadionů s umělým ledem, rostl i zájem dalších klubů hrát ligovou soutěž. To způsobilo rozšiřování ligy, navyšovala se kvalita a konkurenceschopnost mimopražských celků, které také mohly hrát a trénovat na umělém ledě. Mezi elitu se dostaly například týmy Brna, Budějovic, Bratislavy či Ostravy. Ty srazily z pomyslného trůnu po několika letech nadvlády i Pražské LTC. Liga byla stále populárnější a soupeření o titul bylo daleko obtížnější a také vyrovnanější (Gut & Pacina, 1986).

Začátky naší 1. celostátní hokejové ligy bychom mohli rozdělit do následujících tří etap:

1. období mezi léty 1937 a 1949, to bylo obdobím, kdy byl hokej u nás, s výjimkou pražského stadionu, zcela závislý na přírodních podmínkách, a to i

15 v nejvyšší soutěži, kde postupovala ta nejlepší mužstva. O konečném titulu rozhodovalo v té době jen několik zápasů mezi zúčastněnými.

2. období v 50. letech, byla to léta, kdy se hokej v republice stával čím dál, tím víc populárnějším a díky výstavbě nových zimních stadionů se ligová soutěž neustále rozšiřovala. Ve skupinách o mistrovský titul působily až dvě desítky klubů. Každý ovšem během roku sehrál pouze okolo dvaceti utkání.

3. etapa se nesla ve znamení plánovitého a systematického zkvalitňování soutěže. Dalo by se říci, že byla snaha ligu stabilizovat. Snížil se počet účastníků, kterých v nejvyšší lize hrálo deset až dvanáct. Přibylo i počet kol sehraných v jednotlivých ročnících (v roce 1961 to bylo 32 kol, roku 1966 se zvedl počet na kol 36 a od roku 1974 se hrálo pravidelně na 44 kol každý za sezónu). Liga se postupem času stávala základní přípravou pro reprezentaci (Gut & Pacina, 1986).

Na počátcích naší nejvyšší soutěže o samotný titul bojovalo jen pár týmů, jména šampionů se často opakovala. Než pražské LTC našlo přemožitele, trvalo to šest let. Když se na pomyslný trůn v roce 1955 dostalo mužstvo z Brna, bylo tam s přestávkou jednoho roku, dlouhých jedenáct sezón až do roku 1966. To byl pro Brno jedenáctý a zatím taky poslední titul. V následujícím ročníku získal prvenství mladý, ambiciózní tým z Jihlavy. Dukla Jihlava, oddíl reprezentující armádní hokej byl největším soupeřem dlouholetého mistra z Brna. První titul získala v sezóně 1966/1967 a do roku 1974 vybojovala sedm prvenství v nejvyšší soutěži. Celkem za svou existenci má Dukla Jihlava na svém kontě neskutečných dvanáct titulů. To je nejvíce ze všech týmů od vzniku Československé ligy, o čem vypovídá následující tabulka (Tab. 1).

Tab. 1: Historický přehled vítězů 1. Československé ligy

Dukla Jihlava 12 titulů Kometa (ZKL, RH) Brno 11 titulů LTC Praha 6 titulů Poldi (SONP) Kladno 6 titulů Sparta (Spartak) Praha 4 tituly Tesla Pardubice 3 tituly

16

Po dvou titulech získaly mužstva z Vítkovic a Košic, po jednom ještě pak ATK Praha, SKP České Budějovice, Dukla Trenčín a Slovan Bratislava.

1.3 Vývoj evropských pravidel a jejich změny

K historii samotné hry patří také popis vývoje pravidel. Jak se hokej postupně vyvíjel, měnila se i jeho pravidla. Za ty roky, co známe lední hokej, se opravdu hodně změnilo. Hra se neustále zrychlovala a tím přibývalo stále více sporných situací, které musel rozhodčí řešit. Pro větší přehlednost a plynulost hry byla neustále vymýšlena a obměňována hokejová pravidla.

1.3.1 První pravidla

Když hokej začínal, byla pravidla jiná než dnes. První pravidla pro nás přeložil z francouzského originálu pan Josef Grus. Tehdy se hrálo na hřišti o rozměrech 40 x 20m, dělené střední čarou a dvěma čarami, které jsou ve vzdálenosti pět metrů od branky. Nastupovalo se v sedmi hráčích na každé straně, na střídání nebyl nikdo. Pokud byl někdo z týmu zraněn či vyloučen, druhý tým musel počet svých hráčů vyrovnat podle soupeře. Rozdílný byl i čas zápasu, ten se dělil na dvě půle po patnácti minutách. Bylo zakázáno jakkoliv vrážet do soupeře. Za nedovolenou hru vyslovil rozhodčí jedno varování, při opakovaném zákroku byl provinivší hráč poslán do kabin (Gut & Pacina, 1986).

Vývoj pravidel v Evropě byl neustále ovlivňován vývojem těch kanadských. Postupně se změnil počet hráčů na ledové ploše na šest. Brankář a pět hráčů v poli. Týmy mohli mít i hráče a brankáře na střídání. Zvětšilo se i kluziště a přibyly mantinely. Mezi nejzásadnější milníky ve změnách evropských pravidel se považují tyto z roku 1946: Když se začalo hrát na tři části po dvaceti minutách a když bylo hřiště rozděleno na tři pásma. Už v Antverpách 1920 bylo stanoveno pravidlo o postavení mimo hru (off-side). Původně ofsajd fungoval stejně jako ten ragbyový, kdy hráč s kotoučem nemohl přihrávat před sebe. Když

17 bylo hřiště rozděleno na třetiny, smělo se přihrávat dopředu, ale jen hráči, který stál ve stejné části kluziště jako nahrávající. Razantní změna přišla se zavedením červené čáry, půlící hrací plochu. Ta dovolovala přihrávky až do poloviny hřiště. Tato změna výrazně ovlivnila plynulost hry. S červenou čarou se změnilo i pravidlo o postavení mimo hru. Ofsajd začal být posuzován právě na červené a útočné modré čáře. Dále se zavedením středové čáry, vzniklo pravidlo o zakázaném uvolnění (Gut & Pacina, 1986). V pravidlech z roku 1949 Rektořík (1950) říká:

„Jestliže některý hráč mužstva o stejném nebo vyšším počtu hráčů než mužstvo soupeřovo zahraje kotouč z vlastní poloviny hřiště přes brankovou čáru soupeře, hra se zastaví a kotouč se vhazuje na bodu vhazování na konci hřiště provinivšího se mužstva. Ledaže kotouč vnikl do branky soupeře, v kterémžto případě se branka uzná.“

Došlo i k ustálení trestů na menší trest (2 minuty), větší trest (5 minut), za hrubé chování osobní trest (10 minut), trest do konce utkání a trestné střílení (Gut & Pacina, 1986).

1.3.2 Nové změny pravidel

Dnešní hokej je hodně rozdílný oproti době, kdy byl teprve na začátku svého vývoje. Hra je mnohem rychlejší a taky tvrdší, na druhou stranu mají hráči lepší, modernější výstroje, které je více chrání před různými zraněními. Hokej je rozšířenější a sledují ho masy diváků. Bezpečnost hráčů, plynulost a atraktivita hry, právě tyto hlediska vedou k neustálým změnám a úpravám pravidel. Nejsou to ovšem tak extrémní změny jako kdysi.

Mezi nejvýraznější změny patří rozhodování o postavení mimo hru pouze na útočné modré čáře. To přispělo k plynulosti hry. Změnilo se i posuzování zakázaného uvolnění. Mezinárodní hokejová federace (IIHF) zavedla od sezóny 2014/2015 takzvané hybridní zakázané uvolnění. V pravidlech pro sezóny 2014- 2018, Malá, Potch a Rouspetr (2015) píší:

18

„Jestliže hráč týmu, který má stejný nebo vyšší počet hráčů, zahraje puk jakýmkoli způsobem (holí, rukavicí, bruslí, tělem) ze své vlastní poloviny hřiště za čáru zakázaného uvolnění soupeře – včetně odrazu od hrazení nebo ochranného skla – aniž by se puku dotkl jakýkoli hráč kteréhokoli týmu v útočné polovině hřiště dříve, než puk přejde čáru zakázaného uvolnění, vznikne možnost zakázaného uvolnění.“

Rozhodnutí v této situaci závisí hlavně na tom, který z hráčů má předpoklad dotknout se kotouče jako první. Jestliže to bude bránící hráč, rozhodčí hru přeruší, v případě, že půjde o hráče útočícího mužstva, hra může pokračovat. Čárový rozhodčí musí rozhodnout dříve, než první z hráčů překročí pomyslnou spojnici bodů na vhazování. Pokud není zcela jasné, kdo se ke kotouči dostane jako první, hra se přeruší pro zakázané uvolnění. Toto pravidlo pomáhá k rychlejší hře a zároveň taky myslí na zdraví hráčů. Dalším novým pravidlem je zákaz střídání hráčů mužstva, které se proviní zakázaným uvolněním. Díky tomuto pravidlu ubylo zakázaných uvolnění a hra se tak stala plynulejší. Ke změnám došlo i v rozměrech hrací plochy a rozložení modrých čar (obr. 4). Hřiště má být 60 metrů dlouhé a od 25 do 30 metrů široké. Modré čáry musí být 22,86 metru od zadního mantinelu (Malá, Potch & Rouspetr, 2015).

Obr. 4: Rozměry hřiště dle IIHF (Malá, Potch & Rouspetr, 2015)

19

Na rozdíl od našich hřišť, mají ty v NHL jen jedny rozměry, a to délku 61m a šířku 26m. To dělá hrací plochu poněkud užší. Liší se i rozmístění modrých čar, které jsou k sobě o něco blíž. Střední pásmo je tak kratší, což napomáhá k rychlejšímu přechodu do útočných třetin, které jsou tím pádem delší. Větší útočné pásmo pomáhá útočícímu mužstvu hlavně u přesilových her, kde mají obránci mnohem více prostoru na tvoření svých akcí. Naopak pro bránící tým je o to složitější se ze třetiny osvobodit.

Tento trend s kratším středním pásmem dva roky zpátky převzala i mezinárodní federace a postavení modrých čar se změnilo i na našich kluzištích. Původní rozdělení hřiště do tří stejných třetin se změnilo a modré čáry se posunuly o 150 centimetrů směrem ke středu. Efekt to mělo stejný jako v zámoří, přechod středního pásma se zrychlil a vznikl větší prostor pro akce v útočných třetinách. Tuto změnu jsem zažil na vlastní kůži, když jsem byl v juniorce. Myslím si, že pro hru to bylo velmi přínosné. Mně, jakožto obránci, se naskytl větší prostor na modré čáře a taky více možností, jak s kotoučem naložit při přesilových hrách. S rozměry ledové plochy se musela změnit i taktika, se kterou jsme do zápasů nastupovali. Jelikož střední pásmo bylo úzké, muselo se překonávat rychle, maximálně jednou přihrávkou. Když v útočné třetině vznikl větší prostor, hra se dala více roztáhnout a obránci stojící na modré čáře byli více využíváni. Naopak v obranném pásmu, pod tlakem soupeře, se musela hra zjednodušit a co nejrychleji přesunout mimo vlastní třetinu. Z větší obranné třetiny se hůře dostávalo ven a každá zbytečná chyba nás stála mnohem více sil.

20

2 HISTORIE DUKLY JIHLAVA

Jelikož byla Dukla Jihlava vždy armádním klubem, a právě armáda měla velký podíl na všech úspěších, kterých Dukla za ta léta dosáhla, musíme si objasnit, jak armádní sport u nás vznikl a jak fungoval.

2.1 Dukla – Historie armádního sportu

Armádní sport má u nás bohaté tradice a pro své historicky dlouhodobé organizované pojetí a mimořádné úspěchy, které ve své historii dosáhl, je uznávanou součástí národní kultury. Armádní sportovci vždy byli a stále jsou vzorem pro mladou generaci (Priščák a kol., 2008).

Historie armádního sportu v naši zemi sahá až do dob vzniku československého státu v roce 1918. Jak je z názvu jasné, tak armádní sport vznikal společně s ozbrojenými složkami, které měly za úkol chránit náš stát v období složité mezinárodně-politické situace po první světové válce. Armádní vrcholový sport byl vždy specifickou součástí tělovýchovného hnutí v Československu a spolu s ním se taky rozvíjel. Tělesná příprava byla velmi důležitou součástí výcviku našich vojáků, byla nutnost vytvořit armádu zdravou, silnou a fyzicky odolnou. Na toto vše měla už od začátku velký vliv Česká obec sokolská (ČOS). A právě myšlenky Sokola prosazované vysokými důstojníky z řad této organizace mohly za to, že nebyla tělesná výchova v armádě naší první republiky brána na lehkou váhu. Postupně bylo vytvořeno na Ministerstvu národní obrany oddělení tělesné a mravní výchovy, dále byla založena v Praze Vojenská tělovýchovná škola. Výsledky spojení armády a vrcholového sportu na sebe nenechaly dlouho čekat. Brzy se dostavily první sportovní úspěchy na mezinárodní scéně. Konkrétně na olympijských hrách v Antverpách, kdy příslušníci armády reprezentovali Československo. Armádní sport se u nás rychle rozvíjel, přibývalo armádních sportovců, reprezentantů až do roku 1939, kdy vše

21 přibrzdily mezinárodní události, Česka republika přestala existovat a armáda byla rozpuštěna (Priščák a kol., 2008).

Po válce, osvobození Československa a znovuvytvoření armády vznikl roku 1948 Armádní tělocvičný klub (ATK) navazující na předválečné spojení armády se sportem. Den vzniku ATK jako zvláštního vojenského útvaru se dá považovat za den vzniku armádního vrcholového sportu u nás. Během let došlo k mnohým reorganizacím a přejmenováním armádního vrcholového sportu. Až v roce 1956 se dostaly všechny vojenské kolektivy pod jednotný název Dukla s červenožlutým logem, které Duklu zdobí dodnes (obr. 5). Bylo založeno Armádní středisko Dukla (AS Dukla) se sídlem v Praze. AS Dukla sdružovala několik armádních sportovních družstev různých odvětví. Postupně se pak ve snaze zajistit zkvalitnění sportovní přípravy našich reprezentantů zakládaly další armádní střediska Dukly. Jednotlivé sporty se začaly soustřeďovat do individuálních center, jako například v Praze fotbal a házená, v Liberci volejbal, v Olomouci basketbal a box, dráhová cyklistika v Bratislavě, plavání v Žilině a hlavně lední hokej v Jihlavě. Na začátku devadesátých let, po kritice široké veřejnosti i představitelů civilního sportovního prostředí, došlo postupně ke změně hospodaření a zařazení kolektivního armádního vrcholového sportu. Nejvíce bylo kritizováno financování profesionálních podmínek armádních sportovců kolektivních sportů ze státního rozpočtu. Tak vznikly příspěvkové organizace jako FC Dukla Praha, HC Dukla Jihlava, HC Dukla Trenčín, VK Dukla Liberec a FC Dukla Bánská Bystrica. Individuální sport byl veden stále stejně (Beneš, 2003).

Obr. 5: Logo Armádního vrcholového sportu DUKLA (ACS Dukla 2016)

22

V současné době je Armádní sportovní centrum jménem Dukla resortním sportovním centrem Ministerstva obrany ČR. Má za úkol připravovat vybrané sportovce ke státní a resortní sportovní reprezentaci. Za posledních dvacet let co vznikla samostatná Armáda České republiky, vojenský sportovní útvar se změnil v profesionální evropský resortní klub, jehož nejlepší sportovci jsou vojáky z povolání. V tomto systému armádního vrcholového sportu se zrodily jedny z nejvýznamnějších osobností našeho sportu. Mnozí z nich patřili či stále patří mezi světovou špičku, jako například Emil Zátopek, Josef Masopust, Jan Železný, Štěpánka Hilgertová, Kateřina Neumannová, Roman Šebrle, David Kostelecký, Barbora Špotáková, Jaroslav Kulhavý, David Svoboda a další. Díky výborné spolupráci s armádou Dukla vyprodukovala okolo třiceti olympijských šampiónů, stovky mistrů světa a Evropy a tisíce mistrů republiky. Dnes Armádní sportovní centrum Dukla zajišťuje přípravu nejlepších českých sportovců, mezi které patří naši atleti, cyklisté, kanoisté, lyžaři, bobisti, moderních pětibojaři, veslaři a další (ASC Dukla, 2016).

2.2 Začátky sportu v Jihlavě

Když se řekne sport ve spojitosti s Jihlavou, každý si určitě hned vybaví slavnou hokejovou Duklu nebo prvoligový fotbalový klub sídlící ve městě. Avšak nebyli to ani hokejisté ani fotbalisté, kdo položil základy k Jihlavskému sportu. Prvním sportovním klubem byl cyklistický klub. Až v roce 1909 dalo pár nadšenců s balónem za vznik odboru kopané Jihlavského Sokola. A tak začal jihlavský fotbal. Za zmínku stojí, že fotbalisty ještě předstihli i turisté, kteří v téže roce založili svůj spolek (Nechvátal, 1960).

První zmínky o hokeji v Jihlavě pocházejí z roku 1914, kdy bylo v lednu tohoto roku zřízeno na fotbalovém hřišti kluziště, dokonce i s elektrickým osvětlením. Na tu dobu to byl celkem přepych, vše vyvrcholilo karnevalem a radovánkami místních občanů na ledě. K této příležitosti bylo sestaveno i hokejové mužstvo, které sehrálo dvě utkání s nedalekým Havlíčkovým Brodem. Následovala odmlka v podobě první světové války. Po válce bylo několik pokusů

23 o obnovu hokeje, ale až do roku 1929 to bylo marné. V tomto roce vznikl odbor kanadského hokeje a konečně se podařilo v Jihlavě zakotvit lední hokej. Již 12. ledna byl odehrán první zápas mezi domácím celkem SK Jihlava a AFK Německý Brod (dnes Havlíčkův Brod). Jihlavští sice prohráli, ale s výsledkem a převedenou hrou byli diváci spokojeni. Ještě ve stejném roce sehráli hokejisté Jihlavy několik utkání. Přesto, že většinu prohráli a byly to zápasy přátelské, byli všichni spokojeni a shodli se, že byla první sezóna vydařená. Důležitá byla radost ze sportu a položení dobrých předpokladů do budoucna (Nechvátal, 1960).

2.3 Klubová historie

Jak už jsem se zmínil, hokej měli jihlavští v oblibě už dávno, než vznikla slavná Dukla. Před druhou světovou válkou v Jihlavě působil celek SK Jihlava. Do roku 1935 se hrálo na kluzišti v Městských sadech, poté byla zřízena nová ledová plocha včetně umělého osvětlení na tenisových dvorcích u krajského soudu. Lední hokej v Jihlavě získával rok od roku na popularitě a pouze nepřízeň počasí omezovala počet sehraných utkání. V sezóně 1936 se odehrálo pouze deset zápasů včetně těch mistrovských. Právě v tomto roce byl dosažen první závažnější úspěch jihlavského hokeje. SK Jihlava zvítězil bez ztráty bodu ve Východočeské župě kanadského hokeje (VŽKH) a tím si vybojoval postup do divize českého venkova. Jihlava se na nadcházející první ročník v nové soutěži patřičně připravila. Největších změn dostalo hřiště, kde byly postaveny vysoké mantinely, pro diváky se postavily improvizované tribuny, dřevěné branky nahradily moderní kovové a taky byl zřízen rozhlas. Na stadion chodily na tu dobu opravdu pěkné návštěvy, utkání sledovalo vždy okolo šesti stovek nadšených fanoušků. Po pár přátelských utkáních mohli hokejisté SK Jihlava zahájit divizní boje. Byli ve skupině s celky Pardubic, Hlinska a Častolovic. Jihlavští si vedli velmi dobře, nakonec obsadili druhé místo za Pardubicemi (Nechvátal 1960).

Po několikaleté odmlce zapříčiněné okupací a druhou světovou válkou se jihlavský hokej opět dostal ke slovu. Ten patřil v období války mezi méně úspěšné jihlavské oddíly, ale otevřením zimního stadiónu v roce 1956 se situace změnila,

24 hlavně v oblasti práce s mládeží. Úspěchy po pár letech slavilo i „A“ mužstvo, kterému se podařilo postoupit mezi nejvyšší elitu (Nechvátal 1960).

Jak úspěšný byl jihlavský hokej v následujících letech, jak vznikla Dukla Jihlava, její největší úspěchy a pády popíši v následujících kapitolách, kde jsem čerpal převážně z literatury od pana Vrbeckého. Ten ve svých knihách měl dokonale podrobně zmapovanou cestu Dukly v našich soutěžích.

2.3.1 Počátky Dukly na naší scéně

Ještě než vůbec vznikla Dukla Jihlava, působilo u nás více armádních hokejových celků. Armádní sport byl tehdy u nás populární a platilo to i o hokeji, armádní celky těžily z toho, že za ně hráli vždy ti nejlepší hokejisté, kteří museli na vojnu, a tak se armáda mohla radovat z prvního titulu už v roce 1950. Vybojoval ho Armádní tělocvičný klub Praha. Přibyly i další armádní celky, v Olomouci a další v Praze. Nakonec se brzy všechny tři kluby rozpadly. Jejich místa obsadily v první lize civilní oddíly. Nebylo tomu dlouho, co armáda založila další oddíl, ještě v témže roce bylo z příslušníků vojenské základní služby vytvořeno nové mužstvo, které dostalo umístěnku na Hanou. Dostalo název Dukla Olomouc a bylo zařazeno do A-skupiny naší druhé nejvyšší soutěže. Jenže v Olomouci jeden celek už působil, proto se muselo najít nové místo, kde by mohla Dukla hrát. Nakonec bylo rozhodnuto, že tým přesídlí do Jihlavy, kde byl právě dostavěn nový zimní stadión s umělou ledovou plochou. Po prvním roce v lize dukelští vojáci vybojovali postup do nejvyšší soutěže. Velkou zásluhu na tom měli jihlavští diváci, kterých na hokej chodila opravdu spousta. V roce 1957 bylo definitivně rozhodnuto o přesunu oddílu do Jihlavy pod názvem Dukla Jihlava. Tady se zrodila legenda jménem Dukla a hráči, kteří se o to zasloužili, jsou dodnes v klubových kronikách zapsáni zlatým písmem. Byli u toho brankáři Podhorský a Cetl, obránci Kolář, Poláček, Landa a Štěpán a útočníci Dolana, Vaněk, Jiroutek, Danihelka, Kepák, Beneš, Bárta, Vala, Klíma, Uher a Podlaha, pod vedením trenéra Ladislava Kobery (Vrbecký, 2006).

25

Dukla Jihlava mezi elitou rychle zdomácněla, a první rok v nejvyšší soutěži neměla nějaké přehnané ambice. Za cíl si kladla nikomu nic nedát zadarmo, sbírat zkušenosti, vítězit a bojovat vždy až do posledních minut střetnutí. Na nový stadión našla cestu spousta diváků, kteří klub podporovali jak při výhrách, tak i v horších časech, kdy se prohrávalo. Nejkrutější porážky Dukle uštědřila Rudá Hvězda z Brna. Na Vysočině vyhrála 11:0 a v Brně pak 10:2. V prvním ročníku Jihlava s přehledem uhájila vybojovanou pozici, když skončila na deváté příčce z dvanácti účastníků ligy. Za zmínku stojí, že již v první rok fungování Dukla přivedla do svých řad pozdější legendu Jozefa Golonku. Druhý rok v nové soutěži bývá označován často jako kritický. Dukla ovšem tomuto přísloví nedala šanci. Úspěšně odehrála i druhý ročník a dokonale se adaptovala mezi tuzemskou elitu. To mělo za následek i příliv diváků, v Jihlavě chodilo na hokej průměrně sedm tisíc fanoušků. Během sezóny přišel do týmu nový trenér, Jaroslav Pitner, muž, který se o pár let později stal symbolem a legendou československého hokeje. Vystřídal dosavadního kouče Antona, jenž odešel k německé reprezentaci. Pitnerovi se prý tehdy na Vysočinu příliš nechtělo, ale k velkému štěstí jihlavského hokeje přece jen nastoupil. Byl to právě on, kdo do Jihlavy přinesl skvělou koncepční práci, která za několik let přinesla první zlaté medaile. V druhém roce to bylo nakonec sedmé místo, ale v sezoně 1960/61 už Dukla atakovala medailové pozice. Celkem z toho bylo „jen“ čtvrté místo. První medaile slavili v Jihlavě až o rok později. To hráči Dukly vybojovali bronz (Vrbecký, 2006).

V dalších letech se tým z Vysočiny stával postrachem soupeřů, velkou zásluhu na tom měl právě tehdejší trenér Pitner. Jeho rukopis byl na týmu hned zřetelný, po svém nástupu do funkce začal systematicky budovat mladý perspektivní tým. Neskládal mužstvo z žádných hvězd, nýbrž dal přednost dosud neznámým mladíkům z vlastních zdrojů a nižších národních soutěží. Mnozí z nich se později stali legendami jak jihlavského tak i československého hokeje. Přivedl do Dukly jména jako Jan Klapáč z Karlových Varů, Jan Hrbatý z Prostějova, z nedalekého Havlíčkova Brodu to byli útočníci Jaroslav a Jiří Holíkovi, Josef Augusta a obránce Jan Suchý. Důležitým článkem týmu se stal Stanislav Neveselý, který zanedlouho stál po boku Pitnera na lavičce jako asistent. Krom

26 těchto hráčů se v kádru střídali muži, kteří do Jihlavy chodili na vojnu, mezi ně patřili například Richard Farda, Jan Havel, Luděk Bukač nebo Miroslav Beránek. Tým postupně zrál a velký úspěch již byl blízko. V sezóně 1965/66 to na titul ještě nestačilo a Dukla skončila druhá se stejným počtem bodů jako první ZKL Brno. O vítězi totiž rozhodly vzájemné zápasy, které mělo Brno lepší. O rok později už jihlavská Dukla nedala nikomu šanci a došla si pro svůj historicky první mistrovský titul. A byli u toho tito muži: brankáři Hovora, Podhorský a Jursa, obránci Jan Suchý, Šmíd, Trachta, Neubauer a Panchártek a útočníci Jan Klapáč, Jaroslav a Jiří Holíkovi, Hrbatý, Kochta, Vorlíček, Neveselý, Augusta, Balun, Vrabec, Štrojza, Pavel Suchý, Miroslav Klapáč a Všianský (obr. 6). Tímto titulem začala zlatá éra Jihlavského hokeje (Vrbecký, 2010).

Obr. 6: Zlaté mužstvo šedesátých let Dukla Jihlava (Gut & Vlk, 1978)

2.3.2 První zlatá éra

Hráči Dukly první mistrovský titul náležitě oslavili, ale netrvalo dlouho a už se museli začít soustředit na následující sezónu a obhajobu zlatých medailí. Definitivně se k trenérovi Jaroslavu Pitnerovi přidal už jako nehrající asistent Stanislav Neveselý (Vrbecký, 2006).

27

Vstup do čtvrtého desetiletí naší hokejové ligy by se dal označit jako historický mezník. Samozřejmě, že liga měla už několik let výbornou úroveň, což dokazují mimo jiné i malé bodové rozdíly v boji o titul. Ročník 1967/68 však význam ligy ještě navýšil. V roce 1967 byla v Jihlavě při příležitosti ligového utkání s Kladnem otevřena krytá hala. Dukla byla do té doby posledním ligovým mužstvem, který měl ještě otevřené hřiště. Již dva měsíce před začátkem ligy byly týmy na ledě. Před vstupem na led se už všichni věnovali přípravě na suchu. Týmy si začaly zvykat na letní kondiční přípravu, kde se běhalo, cvičilo a posilovalo mnohem víc, než kdy předtím. To vše byly předpoklady k tomu, že boj o titul bude zase o něco urputnější než v minulých letech. A bylo to vyrovnané opravdu až do posledního kola, kde nakonec získala pohár pro mistra republiky jihlavská Dukla před druhým Brnem o pouhé dva body (Gut & Vlk, 1978).

Za úspěchy Jihlavy kromě dua trenérů Pitnera a Neveselého, kteří prosazovali nové metody tréninku a přípravy, spoléhala Dukla především na svou elitní formaci. Obránci Ladislav Šmíd a Jan Suchý stáli za nezadržitelnou útočnou trojicí, bratří Holíků s Janem Klapáčem na pravém křídle. Už tak skvělý útok podporoval výbornými výkony Suchý, který pravidelně střílel góly. Vždyť se také stal v ročníku 1968/69 jako jediný obránce v historii nejproduktivnějším hráčem celé soutěže. V tomto roce jihlavští vojáci dovršili zlatý hattrick, když potřetí za sebou dosáhli na titul znovu před druhým Brnem. Poprvé převzali pohár doma, a tak si hráči spolu s fanoušky mohli vychutnat mistrovské oslavy na vlastním ledě. V následující ligové sezóně Dukla opět zlaté medaile obhájila. Již po čtvrté. Tento rok byl výjimečný v tom, že liga povolila poprvé hru tělem a po vzoru zámořských soutěží se i náš hokej stal kontaktním sportem a znovu mu to přidalo na atraktivitě. Hra se přitvrdila, což především menší a techničtí hráči pocítili na vlastní kůži. Ani to však Jihlavu nezastavilo v její spanilé jízdě. K pátému titulu jí pomohla novinka v herním systému – play off. V této sezóně přišlo vedení soutěže s nápadem převzít systém hraný v zámoří. A tak se přistoupilo k pokusu hrát po základní části finále. Poprvé v československé lize rozhodovalo o vítězi play off namísto umístění v dlouhodobé tabulce. Hrálo se tím stylem, že první čtyři mužstva sehrála semifinále na čtyři vítězná utkání a následně finále na tři vítězství. Tento model se však neuchytil, jelikož sezóna se zbytečně protáhla o

28 dva měsíce, navíc pouze pro čtyři zbylé kluby. Ostatní celky tak měly velmi dlouhou pauzu. Dukla po základní části obsadila druhé místo za svým rivalem z Brna. V semifinále se tak střetla se Slovanem Bratislava, který přehrála jasně 4:1 na zápasy. V boji o ligový pohár pak zdolala brněnské jednoznačně 3:0 v sérii na tři vítězné a převzala tu nejcennější trofej. Další ročník byl znovu bez play off, to ale na jeho dramatičnosti neubralo a o prvenství se bojovalo až do posledního kola, kde se o šampionovi rozhodovalo mezi favorizovanou Jihlavou a Kladnem. Tým z Vysočiny však svůj poslední zápas narozdíl od Kladna vyhrál a mohl tak slavit další titul, šestý v pořadí (Gut & Vlk, 1978; Vrbecký 2010).

V ročníku 1972/73 se opět play off hrálo. Byla to taky poslední sezóna, která se hrála na šestatřicet kol, jelikož se mělo další rok osm přidat. Měl to být další velmi vyrovnaný ročník, ale tyto předpoklady naprosto rozdrtily mužstva Dukly a Tesly Pardubice, které měly už v polovině soutěže několika bodový odstup od ostatních týmů. Největší překvapení byl bratislavský Slovan, jenž se vytáhl na třetí příčku zaručující postup do vyřazovací části. Tam se ctí podlehl rozjeté Tesle 4:2 na utkání. Jihlava do závěrečných bojů postoupila celkem hladce přes Kladno, když vyhrála všechna utkání. Ve finále se tedy potkala Dukla Jihlava s Teslou Pardubice. Až do šestého utkání na ledě Dukly si oba celky držely domácí neporazitelnost. V Jihlavě po urputném boji zvítězila Tesla a tím uzavřela sérii poměrem 4:2 na zápasy. Pardubice dosáhly zaslouženě na svůj historicky první mistrovský titul. Následující rok se liga rozrostla na dvanáct účastníků a tím i přibyly zápasy. Vyřazovací část se zase nehrála. Jelikož se hra neustále zrychlovala a přitvrzovala, změnu dostalo i řízení utkání, kde se přešlo k systému tří rozhodčí. Hlavní rozhodčí se mohl více soustředit na hru a posuzoval, zda hráči nehrají nedovoleným způsobem, dva čároví se pak věnovali dohlížení na postavení mimo hru a zakázané uvolnění. V této sezóně měla pardubická Tesla k obhajobě daleko, protože Dukla se rozloučila se svou zlatou generací suverénním vítězstvím v soutěži. Ligu vyhráli jihlavští rozdílem třídy s náskokem jedenácti bodů nad druhou Spartou. Na Dukle se projevila její výborná předsezónní příprava a fyzická kondice, a to především v druhé části ligy, kde ztratila pouze pět bodů. Tímto titulem Jihlava završila svou zlatou jízdu. Duklu

29 opustilo několik hráčů včetně nejlepšího střelce Jana Klapáče a tým čekala povinná generační obměna (Gut & Vlk, 1978).

2.3.3 Druhá zlatá generace

V následujících šesti letech Dukla na titul nedosáhla, i když jí v roce 1977 chyběl pouze jeden bod na výborně hrající Kladno. Mezitím, po boku hvězd zlaté generace vyrostli noví houževnatí hráči, připraveni v následujících letech bojovat znovu o prvenství v lize. Patřili mezi ně například Chalupa, Horáček, Svoboda, Výborný, Kupec, Klapka, bratři Mickovi nebo Válek. Po pár letech, kdy tým prošel generační obměnou, se tito mladíci dočkali vytouženého prvenství a zisku poháru. Tímto titulem se s týmem rozloučil legendární trenér a pamětník všech předešlých vítězství, Jaroslav Pitner. Trenérského kormidla se chopil dlouholetý asistent Stanislav Neveselý, který si k sobě vzal Jaroslava Holíka, jenž byl u předešlých jihlavských titulů jako hráč. Nutno podotknout, že Dukla ročník 1981/82 ovládla neskutečným způsobem, na druhý celek v pořadí Kladno, nahrála dvanáct bodů, což v době, kdy se za výhru připisovaly jen dva body, bylo víc než vynikající. Jihlavští prohráli za rok pouze sedm ze čtyřiačtyřiceti utkání a položili tak základ pro novou zlatou éru, o které tehdy nebylo pochyb. Transformace kádru byla u konce a tým Dukly byl opět připraven vyhrávat, o čem přesvědčil i v následujících letech. V mužstvu se vytvořilo stabilní jádro, které spoléhalo na výborné výkony brankáře Králíka, v obraně to jistili Chalupa, Svoboda, Adamík, Horáček, Benák a góly přidávali Válek, Výborný, bratři Mickovi, Dolana a Kupec. Mezi tyto hráče dokázal trenér Neveselý účinně zapracovat mladíky, kteří byli v Jihlavě na vojně. V té době si většina hokejistů chodila odbýt svou povinnou vojenskou službu právě do Jihlavy, kde nastupovali za místí Duklu. Československá reprezentace stavěla na hráčích z Dukly a při titulu mistrů světa v osmapadesátém roce bylo v kádru hned deset jihlavských mužů a dalších osm, kteří Duklou v minulých letech prošli (Vrbecký 2010).

V osmdesátých letech byla Dukla opět na vrcholu, družstvo z Vysočiny mělo neskutečnou sílu a vyhrávalo snad vše i mimo ligovou soutěž. Velmi se

30 jihlavským dařilo v přípravných zápasech i na mezinárodních turnajích. V lize se snažila spousta týmu na Jihlavu vyzrát, ovšem nikomu se to nepodařilo, a tak Dukla svojí suverenitu z minulého roku potvrdila, když si došla pro titul s osmibodovým náskokem na druhé Vítkovice. K titulu ji dopomohla určitě i nová technologie. Tým Stanislava Neveselého totiž začal používat pro detailní rozbor utkání videozáznamy, na kterých mohli hráči vidět na vlastní oči chyby, kterých se na ledě dopouštěli. V následujícím ročníku 1983/84 se na Vysočině zrodilo nové útočné trio Rosol – Kameš – Klíma, do Dukly jej samozřejmě přivedl trenér Neveselý. Tato letka táhla jak reprezentaci, tak i Jihlavu za dalším ligovým prvenstvím. V sezóně nastříleli přes šedesát branek a nikdo jim nemohl konkurovat. Pouze Vladimír Růžička a jeho Litvínov dokázal Dukle sekundovat. Růžička, muž, který o několik let později dovedl jako kapitán mužstva, národní tým k historickému zlatu na olympijských hrách v Naganu, dosáhl „jen“ na korunu krále střelců za úctyhodných jednatřicet branek. Ani on, ani jeho parta z Litvínova, však nakonec nepřekazila jihlavské Dukle radost z jubilejního desátého titulu mistrů 1. československé ligy. Za rok to byla opět spanilá jízda za rekordním jedenáctým pohárem. Už před sezónou bylo jasné, že tým z Vysočiny bude jen těžko hledat přemožitele. Družstvo posíleno reprezentanty s čerstvým titulem mistrů světa a novými tvářemi, jako František Musil, Jiří Šejba, Michal Pivoňka či Petr Vlk prošlo soutěží až na pár zádrhelů v naprosté pohodě. Ligu nakonec Dukla vyhrála s neskutečným náskokem patnácti bodů a s rekordním počtem branek, který se zastavil až na čísle 247 (Vrbecký 2006).

Jedenáctým titulem v naší nejvyšší soutěži Dukla dostihla svého rivala a zároveň dosavadního rekordmana Kometu Brno. Ovšem tou dobou už to nebyla ta slavná Kometa, jihomoravský klub se trápil ve spodní části tabulky na rozhraní první a druhé ligy. V tu chvíli, ale nikdo nečekal, že právě toto prvenství bude na dalších šest let poslední. Všechna sláva jednou končí, a tak skončila i druhá zlatá éra jihlavského hokeje. Od následujícího roku se znovu zavedlo play off, které se od té doby již hrálo pravidelně až do dnes. Tento herní model, co před lety Dukle dopomohl ke konečnému vítězství v soutěži, jí v následujících ročnících příliš štěstí nepřinesl. Jihlava se sice několikrát dostala až do finále, kde narazila napřed

31 na Košice, poté na Pardubice a v ročníku 1987/88 sbírala bronzové medaile, když vypadla už v semifinále s pražskou Spartou (Vrbecký, 2010).

Obrovskou změnu pro jihlavský hokej znamenal politický převrat v roce 1989. Po tomto roce se u nás uvolnily poměry a stále více hráčů se začalo vyhýbat základní vojenské službě. Někteří využili otevření volného zahraničního trhu a šli za výdělkem do zámoří, jiní se vojně buď úplně vyhnuli, nebo si ji odsloužili „doma“. Tak se vytrácela i síla mužstva. Celkové páté místo v sezóně 1989 bylo tím nejhorším umístěním za posledních víc jak deset let. To byl impulz k přestavbě kádru. Tým v té době vedli noví trenéři, Neveselého nahradil Josef Augusta, kterému dělal asistenta Jaroslav Holík. Ti mužstvo razantně omladili a do týmu zařadili i juniory z vlastních řad. Na Vysočinu přišel z Pardubic i dnes legendární brankář, Dominik Hašek. Byla to jeho poslední sezóna v Čechách před odchodem do NHL. Obměna mužstva nesla ovoce, Dukla vyhrála základní část a do vyřazovacích bojů šla jako favorit proti Litvínovu. Tam se však musela před týmem plným mladých ambiciózních borců sklonit. V Litvínově se totiž tou dobou rodil hvězdný tým v čele s Vladimírem Růžičkou, který měl po boku Šlégra, Ručinského, Langa, Reichla či Kyselu a Orcta. Nakonec Jihlava obsadila šestou příčku (Vrbecký 2010).

Další rok bylo vše jinak. Až na hráče, kteří odešli z vojny, se totiž podařilo udržet prakticky celý kádr pospolu. Trenéři Augusta s Holíkem si prohodili funkce. Hlavním koučem se stal Jaroslav Holík. Tým doplnilo pár odchovanců, jako Kuntoš, Zadina, Ujčík či Dvořák. Právě na odchovancích se Dukla snažila stavět. V bráně se přes nelichotivé výkony Romana Čechmánka prosadil Oldřich Svoboda a stal se neotřesitelnou jedničkou Dukly. Po základní části obsadila Dukla první pozici. V play off svou formu pouze potvrdila, kdy ve finále vrátila Litvínovu rok staré vyřazení. Dukla se mohla opět radovat z mistrovského titulu. Byl to rekordní dvanáctý pohár, a tím překonali i brněnskou Kometu (Vrbecký, 2006).

32

2.3.4 Ústup ze slávy

Kdo mohl tušit, že dvanáctý titul bude na dlouhá leta tím posledním. Hned v následujícím ročníku Jihlava vypadla už ve čtvrtfinále. Částečně doplatila na experimentální systém - rozdělení první ligy do východní a západní skupiny. Musela hrát předkolo play off a ztratila tak zbytečně síly a následně vypadla s odpočatými Vítkovicemi. Nestačilo to na lepší, jak celkové páté místo. Další rok se sice hrálo zase klasicky v jedné skupině, ale ani to nepomohlo a bylo ještě hůř, po vyřazení v prvním kole play off se museli jihlavští spokojit se smutnou desátou příčkou. Důvod tohoto postupného pádu tabulkou legendárního mužstva byl jasný. Nová situace v republice měla za následek, že zatímco ostatní kluby neustále hledaly sponzory dotující jejich týmy, Dukla byla pořád pod hlavičkou armády a měla finanční zdroje značně omezené. Do sportu se stále více začaly promítat peníze. Hráči si začali vybírat, kde budou hrát a už nerozhodoval pouze rozkaz, ale to kde jim manažer vyjednal ty nejlepší podmínky pro jejich budoucnost. Mnozí navíc odcházeli do zámořské NHL, či jiných zahraničních lig. Jihlavě tak nezbývalo nic jiného, než spoléhat na své odchovance. Od ročníku 1993/94 po rozdělení Československa, se odloučila i nejvyšší soutěž. Sezóna se hrála poprvé bez slovenských týmu v klasickém počtu dvanácti účastníků. Dukle se příliš nedařilo, od začátku se potácela na samém dně tabulky a nebýt dvou nováčků z Hradce králové a Jindřichova Hradce, kteří se teprve rozkoukávali, musela by hrát o záchranu. Baráži se vyhnula i o rok později, kdy skončila sice poslední, ale už během ročníku se rozhodlo o rozšíření ligy na čtrnáct celků. I tato okolnost Dukle pomohla se zachránit a mohl to být nový impulz pro změny. V kádru změny opravdu nastaly, přišla i nová trenérská dvojice ve složení František Vorlíček a Jan Hrbatý. Sezóna byla o něco lepší, tým postoupil do vyřazovací části. Tam bohužel narazil na výbornou Spartu a prohrál všechna čtyři utkání. Bylo to poslední play off, do kterého v naší nejvyšší soutěži Dukla postoupila (Vrbecký, 2010).

Hned následující rok se totiž projevilo špatné ekonomické zajištění klubu. Od začátku ligy Dukla nestíhala svým lépe zabezpečeným extraligovým soupeřům a skončila na předposledním místě, což znamenalo jistou účast v baráži.

33

Tam se utkala s překvapivým vicemistrem první ligy, Kralupami nad Vltavou. Kralupy byly oddíl bez ambicí i zázemí na nejvyšší soutěž. Baráž byla relativně snadná záležitost a Dukla ji vyhrála v poměru 4:1 na utkání. Účast v bojích o záchranu bylo pro tým z Vysočiny varováním. Opět došlo k přestavbě týmu a změnám ve vedení. Od počátku ligového ročníku to bylo znát, Jihlava hrála pohledný hokej stavěný především na kvalitní obraně a výborných výkonech brankářů. V konečném zúčtování to ale nestačilo o bod na osmou příčku Pardubic, zaručující postup do play off. Měla to být ta správná cesta k znovu pozvednutí jihlavského hokeje. Opak byl pravdou. Po velmi špatné přípravě a startu do ligy, Dukla dokázala z patnácti utkání vyhrát pouze jediné a dva zremizovat. Hned od začátku byla přikována na samém dně tabulky. Výsledky se už během roku nezlepšily a Jihlava směřovala přímo do baráže. V bojích o záchranu extraligové příslušnosti narazila na ambiciózní klub ze Znojma, na který po velkém boji nakonec nestačila, když prohrála nejtěsnějším možným výsledkem 4:3 na zápasy. 9. duben 1999 bude tak navždy zapsán v klubových kronikách černým písmem. V tento den skončila Dukelská nepřetržitá dvaačtyřicetiletá účast v nejvyšší domácí soutěži. Dukla Jihlava sestoupila do první ligy, a tak skončila jedna slavná éra našeho hokeje (Vrbecký 2006).

2.3.5 Už jen I. Liga…

Sestup Dukly do I. ligy (tuzemské druhé nejvyšší soutěže) byl pro Jihlavu šok. Kdo by taky čekal, že mužstvo s takovou tradicí někdy opustí naši nejvyšší ligu. Hned první špatnou zprávou bylo rozhodnutí armády klub dále neprovozovat. Důvodem bylo, že oddíl byl zřízen pro vrcholový hokej a řádnou reprezentaci armády. Toto ovšem pádem do nižší soutěže už Dukla nesplňovala. Nebýt města Jihlava, které se za klub postavilo, jihlavský hokej by nejspíš zanikl. Město Duklu od armády převzalo a stalo se stoprocentním vlastníkem klubu. Mužstvo před sezónou prodělalo opět změny. Pod vedením kouče Jaroslava Holíka, tým opět posílil především z vlastních řad. Fanoušci, kteří za klubem v těchto těžkých časech stáli, se ale museli spokojit s mnohem méně slavnými

34 soupeři jejich oblíbenců. Avšak duely se sousední Třebíčí byly novým kořením první ligy. Rivalita mezi fanoušky Jihlavy a Třebíče byla velká, a tak tyto zápasy vždy zaplnily jinak spíše prořídlé tribuny. Nakonec se Dukla ve své první sezóně mimo extraligu probojovala až do baráže, kde narazila na Vítkovice. Boj o návrat mezi elitu byl však marný. Ostravští s přehledem ovládli boje o záchranu, když vyhráli všechny duely. Dukla si o návratu mohla nechat jenom zdát (Vrbecký, 2006).

Další ročník I. Ligy zastínila tragédie, v prvním čtvrtfinálovém utkání Dukly s Třebíčí byl těžce zraněn třebíčský útočník Tomáš Zelenka. Následky zranění byly ošklivé a Zelenka po zlomení několika obratlů skončil na vozíku. Jihlavští se v tomto ročníku dostali až do semifinále. Tam narazili na Liberec, kterému podlehli po vyrovnaném boji 3:2 na zápasy. Stejný soupeř Duklu zastavil i za rok ve finálových bojích o postup do baráže. Ani ve třetím finále z posledních čtyř sezón týmu z Vysočiny štěstí nepřálo. Tentokrát to bylo ambiciózní Kladno, jež se vracelo po sestupu zpátky do extraligy, které jihlavské vyřadilo. Vyšlo to až na třetí pokus v řadě. Ve finále si Dukla poradila s Berounem a čekala ji vysněná baráž a možný návrat mezi elitu. V té se stalo něco, co nikdo nečekal. Jihlava se střetla s Českými Budějovicemi a díky výborným výkonům všech hráčů, Jihočechy dokonale zaskočila. Přehrála Budějovice jednoznačně 4:0 na zápasy a mohla se radovat z postupu do extraligy. Euforie netrvala dlouho. Byl to velmi krutý návrat do naši nejvyšší soutěže. Za pět let, co Jihlava v extralize chyběla, se hodně změnilo. Extraligové kluby byly ekonomicky úplně někde jinde, měly k dispozici mnohem větší rozpočet, a taky zkušenější hráče než Dukla. Navíc tento ročník značně ovlivnila i výluka NHL. Všechny ostatní týmy díky ní posílili o ty nejlepší hráče hrající zámořskou soutěž. Dukla měla k dispozici pouze euforii z postupu, mládí a odhodlání bojovat. To vše, ale v tak hvězdami nabité lize nestačilo. Bohužel se z Dukly stal ligový otloukánek. Pouhých čtyřiadvacet bodů za šest výher a pár remíz stačilo jenom na poslední místo a baráž. V boji o udržení extraligové příslušnosti narazili opět na České Budějovice. Ovšem oproti minulé baráži v dresu Budějovic bylo šest borců z NHL, kteří jim měli pomoci dostat se opět do nejvyšší soutěže. Tato šestka, v bráně s Romanem Turkem, obránci Roman Martínek, Stanislav Neckář a Andrew Ference a útočníci Václav Prospal s

35

Radkem Dvořákem rozhodla baráž prakticky sama. České Budějovice tak po výhře 4:2 na utkání poslaly Duklu opět do I. ligy (Vrbecký, 2010).

Pád do I. ligy byl tentokrát ještě horší. Dukla se již nevrátila jako favorit, který se v dalším roce opět pokusí o návrat. Jihlava byla v situaci, že byla ráda za klidný střed tabulky. Přibyly existenční starosti namísto těch postupových. Po sestupu se musel vyřešit letitý problém s vlastnictvím Horáckého stadionu. Po dlouhé debatě nakonec město stadion od původního vlastníka Sportovního klubu Jihlava odkoupilo. Jenže než se vše vyřešilo, měla ho v nájmu právě Dukla, a tak veškeré finance musela investovat do zabezpečení provozu ledové plochy. Když už nebyly peníze na nákup a platy elitních hráčů, nezbylo nic jiného než sáhnout opět do svých zdrojů. Na lavičku se postavil jeden z nejslavnějších obránců zlaté éry klubu Milan Chalupa. Pod jeho vedením mladičké mužstvo sice po základní části vydřelo celkové druhé místo, ale v play off nečekaně vypadlo s Hradcem Králové. Výsledkem bylo v jubilejní padesáté sezóně jihlavského hokeje, nejhorší umístění v této historii – pátá příčka v druhé nejvyšší soutěži (Vrbecký, 2006).

Lepší to ovšem nebylo ani v dalších letech. I když se opět měnilo vedení a kádr se neustále obměňoval, k ničemu převratnému to nevedlo. Maximem bylo umístění ve středu tabulky a postup do play off. Tam v posledních letech nestačila Dukla v semifinále na Olomouc a Chomutov. Ustálilo se alespoň vedení, jednatelem se stal někdejší výborný obránce Jihlavy, držitel tří titulů s Duklou, několika násobný reprezentant Bedřich Ščerban. Ten nastolil vizi do budoucna, kde by rád mimo jiné rád viděl Duklu opět mezi extraligovou elitou (Vrbecký, 2010).

Dnes jihlavská Dukla opět bojuje o extraligovou příslušnost. Po letech se dokázala prokousat I. ligou až do finále a při novém modelu baráže postoupila spolu s druhým finalistou, pražskou Slávií, do kvalifikace o naši nejvyšší soutěž. V oné kvalifikaci se utkávají, jak už jsem zmínil, finalisti I. ligy spolu s dvěma nejhoršími celky extraligy. Hraje se na dvanáct kol každý s každým, dva zápasy doma a dva na hřištích soupeře. Body se započítávají do tabulky, kde se určí po všech odehraných utkáních, které dva týmy postoupí do extraligy a které budou hrát následující rok I. ligu. V této části soutěže se Dukla utkávala s týmy pražské

36

Slávie, Litvínova a Karlových Varů. Návrat mezi elitu však nebyl snadný, již po pár odehraných kolech bylo zřejmé, jak těžký boj to bude. Po statečných výkonech Dukla nakonec v baráži o postup do extraligy obsadila poslední místo, tudíž příčku nepostupovou. Příslušnost mezi elitou obhájil Litvínov spolu s Karlovými Vary, a tak se Jihlava bude muset pro příští rok opět spokojit jen s první ligou. Každopádně je to největší úspěch Dukly po jedenácti letech, kdy opustila nejvyšší soutěž.

Lepším zítřkům by mohl pomoci nový sponzor, se kterým Dukla v těchto dnech uzavřela novou dlouhodobou smlouvu. Tato nová spolupráce by měla přinést více peněz do klubové kasy, určených především na rozvoj jihlavského hokeje. Na druhou stranu Duklu brzdí neustávající problémy se zimním stadionem. Jihlavský, již šedesát let starý Horácký zimní stadion, už to spoustu zažil a vypadá to, že pomalu dosluhuje. Pro naši nejvyšší soutěž je stadion naprosto nevyhovující. Jen pro letošní baráž, která je extraligovou soutěží, musela být udělána spousta změn za nemalé peníze. Už asi deset let se v Jihlavě mluví o rekonstrukci, či postavení nového hokejového stánku. Bohužel u slov to stále jen zůstává. Aktuální návrh na zboření staré haly a postavení nového stadionu na stejném místě, neprošel na radnici o jediný hlas. A to znamená, že debata o novém zimáku se zase posunula a položení základního kamene je stále v nedohlednu.

2.4 Síň slávy

Od roku 1956, kdy vzniklo hokejové mužstvo HC Dukla Jihlava, již uplynulo více jak šedesát let. Vystřídala se zde řada trenérů a za tu dobu její pověstné červenožluté dresy oblékalo i spousta hráčů. Mnozí z nich byli i důležitými oporami reprezentace. Někteří zde působili jen po dobu armádní služby, jiní v Jihlavě strávili celý hokejový život. Nicméně většina z nich právě díky Dukle dospěla ve významné hokejové osobnosti. O těch vůbec nejznámějších, členech síně slávy Jihlavského i Českého hokeje, napíší v následujících podkapitolách pár slov.

37

2.4.1 Jaroslav Pitner

Tento muž bezesporu patří mezi největší jména jihlavského hokeje. Má obrovskou zásluhu na počtu získaných trofejí Dukly i naší reprezentace. Dlouholetý trenér Dukly se v mládí také věnoval hokeji. Když se na vojně dostal do olomouckého klubu, trenér si ho tam vyhlídl za svého pomocníka. V době kdy trenér Olomouce odcestoval z reprezentací na mistrovství světa, musel Pitner zaskočit na trenérské pozici při armádním turnaji pořádaném v Čechách. Po úspěchu na tomto turnaji byl Pitner rozkazem poslán do trenérské školy a následně do jihlavské Dukly. I když se mu na Vysočinu moc nechtělo, rychle se tam zabydlel a začal budovat mistrovské mužstvo. Tým nestavěl ze žádných hvězd, které přišly do Jihlavy jen na dvouletou vojenskou službu, nýbrž hledal mladé, talentované kluky v nižších soutěžích a přiváděl si je do Dukly. S nimi začal pracovat a později právě z nich vychoval budoucí tahouny naší reprezentace. K těmto hráčům poté společně se Stanislavem Neveselým dokonale zapracovávali vojáky sloužící v Jihlavě. Tato koncepce sklízela úspěch a pod vedením Pitnera přinesla osm titulů. Mimo Duklu vedl později i národní mužstvo. V té době reprezentace stála především na dukelských hráčích a těch, co Duklou někdy prošli. Pitner měl družstvo dokonale přečtené, a tak mohl s týmem dokonale pracovat. Odměnou za tvrdou dřinu byla mu i celé republice v roce 1972, dlouho očekávaná zlatá medaile z mistrovství světa (Síň slávy ČSLH, 2016).

2.4.2 Stanislav Neveselý

Nikdo z našich trenérů nedovedl svůj tým k tolika mistrovským titulům jako právě Stanislav Neveselý. Byl to rozený stratég, který do hokeje přinesl nové prvky a povýšil koučování na vědeckou disciplínu. Je znám především pro jeho progresivní a inovativní metody, kterými určoval směr moderního trénování. Svou filozofii prosazoval, jak v Dukle se kterou získal jedenáct titulů, tak i v Československé reprezentaci, kde spolu s Luďkem Bukačem dosáhli na v roce 1985 na zlato ze světového šampionátu (Vrbecký, 2006).

38

Po té co Neveselý získal titul na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze, kde zároveň nastupoval za místní Spartu, byl rozkazem převelen do jihlavské Dukly. V Jihlavě se stal hrajícím asistentem trenéra Pitnera. Jeho hlavním úkolem bylo starat se o fyzickou kondici hráčů, která se stala základem pořádné letní přípravy. I proto měli hráči Dukly lepší kondici, něž kdokoli jiný. To se projevilo vždy ke konci náročné soutěže, kde kluci z Jihlavy všechny předčili. Jako vysokoškolák měl mnohé nastudováno a své teoretické poznatky se nebál uvést do praxe. Později už Neveselý zůstal jen v roli trenéra a spolu s Pitnerem táhli Duklu za jejími úspěchy. Měli k sobě výjimečný vztah. Po častých slovních přestřelkách a výměnách názorů, nakonec vždy dospěli ke konečnému, správnému rozhodnutí. Podobně spolupracoval i s Luďkem Bukačem u reprezentace, když se stal jeho asistentem. Společně s Bukačem tak stáli u zrodu nového reprezentačního týmu, po konci zlaté éry v sedmdesátých letech (Síň slávy ČSLH, 2016).

2.4.3 Jiří Králík

Tento tichý, introvertní chlapík se nesmazatelně zapsal do kroniky jihlavského hokeje, jako nejlepší brankář, který kdy v Dukle chytal. Rodák z Gottwaldova, kde začínal i s hokejem, však svá nejlepší léta prožil právě na Vysočině. Ve svém rodném městě, při studiích vysoké školy nastupoval za místní tým. Avšak ve Zlíně byla hokejová situace složitá, mužstvo ob rok sestupovalo s naši nejvyšší soutěže a pro Králíkův růst to nebylo moc dobré. Takže ihned po dokončení školy zamířil na vojnu a tím pádem i do Dukly. Když se naplnila jeho vojenská služba, byl na vrcholu a neváhal si pobyt v Jihlavě prodloužit. Byl to výborný krok, jelikož v Dukle se stal neotřesitelnou brankářskou jedničkou a navíc zde vyrostl i v reprezentačního gólmana. S Duklou získal během svého sedmiletého působení dva mistrovské tituly, tím druhým v roce 1983 se s Jihlavou rozloučil a vrátil se do rodného Zlína (Síň slávy ČSLH, 2016).

Sportovně vyrůstal ve stínů brankářských legend našeho hokeje, Holečka a Dzurilly. Přesto se dokázal prosadit a v reprezentačním dresu nastřádal bez jednoho rovnou stovku startů. Zúčastnil se čtyř světových šampionátů a dvou

39 olympijských turnajů. Na mistrovství světa byl dokonce dvakrát vyhlášen jako nejlepší brankář turnaje, a to v 1982 a 1985. Na tom posledním v pětaosmdesátém, pořádaném v Praze, měl vynikající formu a i díky jemu naše reprezentace získala zlaté medaile. Bylo to krásné a zasloužené vyvrcholení jeho sportovní kariéry (Gut & Pacina, 1986).

2.4.4 Jan Suchý

Jediný obránce, který dokázal vyhrát kanadské bodování soutěže a dodnes je považován za nejlepšího beka v československé historii. „Souška“, jak mu spoluhráči přezdívali, se proslavil svým rebelským způsobem života a obrovským hokejovým srdcem. Rodák z Havlíčkova Brodu přinesl do hokeje, do té doby něco nevídaného – pády do střel. Kromě své obětavosti se proslavil ofenzivním pojetím hry z role obránce. To potvrdil při své dominanci v sezóně 1968/69, kdy se stal králem bodování celé ligy s 56 body. Měl vše, co dnes celá řada trenérů požaduje po svých obráncích. Za zmínku také stojí jeho rekordy, jako hattrick za čtyřicet vteřin nebo dosažení devíti bodů v jednom zápase (Vrbecký 2006).

Přitom nechybělo mnoho a vůbec nemusel hrát hokej. Od mala zároveň hrával fotbal, dokonce nastupoval v dorosteneckém národním mužstvu. Při odchodu na vojnu se tudíž rozhodoval mezi jihlavskou hokejovou Duklou a odchodem do Prahy na Julisku. Během svého působení v Jihlavě se stal oporou týmu a získal sedm mistrovských titulů. Ačkoli Suchý byl dlouho i klíčovým hráčem reprezentace, na zlaté medaile s ní nedosáhl. V roce 1972 při úspěchu na mistrovství světa chyběl. V té době si totiž odpykával trest za smrtelnou autohavárii, kterou způsobil. Vědom své chyby, musel pobýt osmnáct měsíců ve vězení. Byť by si mistrovský titul zasloužil jako málokdo, nemohl u jeho zisku být (Síň slávy ČSLH, 2016).

40

2.4.5 Milan Chalupa

Jeden z nejlepších obránců, jakého Dukla měla. Vyrostl a učil se po boku velikána Jana Suchého. Tento tvrdý, nekompromisní obránce, výborný bruslař mezi jeho kvality patřila především schopnost navázat osobní kontakt se soupeřem, měl však jiné poslání než Suchý. Zatímco jeho kolega se pouštěl více do útočení, on to zajišťoval zezadu. Zkrátka byl to defenzivní bek s výbornou nahrávkou a obrovským přehledem (Gut & Pacina, 1986).

Vlasta, jak mu všichni říkali, je rodák z Oudoleně. V Havlíčkově Brodě, když se učil sklářem hrával i hokej. Měl talent na řemeslo a nebýt hokeje měl našlápnuto na sklářskou kariéru. Na vojnu odcházel jako velmi nadaný junior. V Dukle se ho ujal Jan Suchý, po jehož boku hrál a stále hokejově dospíval. Celkem čtyřikrát slavil s Jihlavou prvenství v naši nejvyšší soutěži. Účastnil se sedmi světových šampionátů, na kterých se mu podařilo třikrát zvednout nad hlavu tu nejcenejší trofej. V reprezentaci přidal i dvě stříbrné medaile z olympijských turnajů. Již v jednadvaceti letech mu přišla nabídka z NHL, kterou odmítl. Do zámoří se pak přecejen podíval. Vyhlídl si ho Detroit Red Wings a stal se prvním hráčem Dukly, který si zahrál kanodskoamerickou NHL. Po návratu z Ameriky hrál ještě chvíli v Německu, kde ukončil kariéru. Nakonec se ještě na led vrátil v sezóně 1993/94 aby v pár zápasech vypomohl Dukle. Poté se dal na dráhu trenéra, když působil v Dukle, Třebíči nebo v Pardubicích (HC Dukla Jihlava, 2016 & Síň slávy ČSLH, 2016).

2.4.6 Jan Klapáč

Pán střelec, jak se mu zaslouženě říkalo, byl citlivý a na hokejistu velmi slušný mladík. Narodil se v Karlových Varech, kde hrával i hokej, ještě předtím než narukoval do armády. Vybrala si ho Dukla a určitě neprohloupila, Klapáč tam zůstal celých čtrnáct let a stal se stěžením hráčem v honu za tituly. Největší slávy dosáhl v dnes legendárním útoku Jan Klapáč – Jaroslav Holík – Jiří Holík. Spolu

41 s bratry Holíkovými naháněli všem soupeřům strach a bok po boku dokráčeli za sedmi jihlavskými poháry. Klapáč byl rozený střelec s opravdovým čichem na góly. Co mu Holíkovi naservírovali, to proměnil. Dodnes drží těžko překonatelný rekord Dukly v celkovém počtu vstřelených branek, jehož hodnota se zatavila až na čísle 354. Stejně tak bude v klubových kronikách zapsána i jeho bodová sbírka, v 524 utkáních nashromáždil neuvěřitelných 537 bodů (HC Dukla Jihlava, 2016).

Stejně jako v jihlavském dresu, zářil i v tom reprezentačním. I v národním týmu těžil ze spolupráce s bratry Holíkovými. Vrcholem pro ně byl zisk zlatých medailí z mistrovství světa v dvaasedmdesátém. Roku 1975 Duklu opustil a ukončil svou hokejovou kariéru. Nepokračoval v roli trenéra, ale odstěhoval se do Prahy a tam si našel práci ve Správě vrcholového sportu a výkonnostního sportu Československé lidové armády. Aspoň takto částečně zůstal u hokeje a armádního sportu (Vrbecký, 2006).

2.4.7 Jaroslav Holík

Jaroslav je ten starší z bratrské dvojce Holíků. Má-li nějaké jméno vystihovat Duklu Jihlava, tak je to bezesporu příjmení Holík. Bratři Jaroslav a Jiří ve své době šířili slávu našeho hokeje doma i v zahraničí. Oba patřili v šedesátých a sedmdesátých letech k nejvýznamnějším postavám československého sportu (Vrbecký, 2006).

Starší Jaroslav, konstruktivní centr, neúnavný bojovník, burcující neustále celé mužstvo byl mírně impulsivní povahy. Měl schopnost a zároveň nepotlačitelnou potřebu vést ostatní, strhávat je za sebou. Pasoval sám sebe za „šéfa“ a ono to fungovalo. Tým ho poslouchal, ať už to byli kluci na rybníku nebo později Dukelský mančaft. Byl přísný, ale spravedlivý vůdce. Často po svých spoluhráčích křičel, když někdo něco pokazil, Jaroslav ho pak pořádně seřval, že si dotyčný pro příště rozmyslel, jak to udělat správně. Avšak měl na to právo, sám byl vždy skvěle kondičně připravený. Představitel silového pojetí hry vynikal svou příkladnou zodpovědností a přístupem k utkání. Jarda nebyl jen přísný a

42 názorný hráč, ale i takový otec, o čem svědčí to, jak vychoval své děti. Dcera Andrea se stala světovou tenistkou a syn Robert, přezdívaný „Bobby“, hvězdou NHL (Gut & Pacina, 1986 & Síň slávy ČSLH, 2016).

S hokejem začínal v Havlíčkově Brodě, kde se taky narodil. Jak bylo v té době zvykem, šel Jaroslav do Jihlavy na vojnu a dostal se tak do dukelského hokejového týmu. Po špatných začátcích, když ho zastihly zdravotní problémy a nemohl tak ukázat svůj talent se dokázal v Dukle prosadit. Vytvořil společně s bratrem Jiřím a Janem Klapáčem již zmiňovanou legendární útočnou řadu. Jaroslav odehrál v Dukle dlouhých osmnáct sezón, v nichž si připsal neskutečných 641 kanadských bodů a drží první příčku v historických tabulkách tohoto týmu z Vysočiny. Na svém kontě má i sedm titulů mistra ligy z pozice hráče. Protože se dal po skončení hráčské kariéry na tu trenérskou, připsal si další čtyři dukelské tituly jako trenér. Svou bohatou kariéru završil, když dovedl českou reprezentaci do dvaceti let dvakrát ke zlatu (HC Dukla Jihlava, 2016).

2.4.8 Jiří Holík

Mladší ze slavné bratrské dvojice. Jiří měl na rozdíl od svého bratra klidnější a přemýšlivější přístup ke hře. Lišili se v povaze i stylu hry, co měli ovšem společné, byl jejich neskutečný talent. Jirka se o žádnou vůdčí roli nikdy neucházel, i když taky na trénincích dřel jako starší bratr, ve hře spíš spoléhal na hokejové umění a eleganci, než na sílu. I v životě se od něj mohl prvorozený ledacos přiučit, kdyby ovšem chtěl (Síň slávy ČSLH, 2016).

Od mala šel ve stopách svého bratra. Společně začali na rybníku, později hráli v Havlíčkově Brodě. Jiří v Brodě působil několik sezón během studia. Poté měl zamířeno do Sparty, jenomže právě v té době prožíval těžké chvilky jeho bratr Jaroslav v Dukle, proto nakonec šel za ním do Jihlavy. Na Vysočině utvořili spolu s Klapáčem již několikrát zmiňované útočné trio a stali se držiteli sedmi titulů mistrů republiky. Za patnáct sezón v Dukle nastřílel v 553 utkáních úctyhodných 283 branek, ke kterým přidal ještě dalších 132 reprezentačních. Co

43 určitě stojí za zmínku, je právě Jiřího reprezentační kariéra. V národním dresu, jako první hráč pokořil hranici tří set utkání a zastavil se na čísle ještě o devatenáct vyšším. Účastnil se čtrnácti mistrovství světa, na nichž třikrát slavil titul. Prošel i čtyřmi olympijskými turnaji, ze kterých si přivezl dva stříbra a bronz. Jeho rekordních čtrnáct účastí pokořil až v roce 2010 Fin Petteri Nummelin. V počtu utkání však neměl žádného konkurenta. Po skončení své bohaté hráčské kariéry působil ještě chvilku na funkcionářské pozici v jihlavské Dukle. V roce 1977 se definitivně rozloučil s vrcholovým hokejem a stal se učitelem tělovýchovy a zeměpisu na základní škole v Jihlavě a zároveň trenérem sportovních tříd (Gut & Pacina, 1986 & Síň slávy ČSLH, 2016).

2.4.9 Pavel Křížek

Tento muž se nemalou mírou zasloužil na všech titulech Jihlavy a mnohých úspěších naší reprezentace. Vždy byl oporou Dukly i národního týmu. V zápasech na ledě však nebodoval, ale staral se o blaho těch nejlepších střelců a nahrávačů. Pavel Křížek je masérská legenda, která je zaslouženě i v Síni slávy českého hokeje.

V mládi hokej hrál, ale když věděl, že jako hráč díru do světa neudělá, začal se učit masérem. Ještě než nastoupil na vojnu, stihl si masérskou práci vyzkoušet u pražských basketbalistů. Po nástupu do služby se mu ozval trenér Neveselý s nabídkou práce sportovního maséra v jihlavské Dukle. Tam zůstal po ukončení služby natrvalo a přijal i funkci kustoda. Navenek práce neviditelná, za to velmi důležitá. Křížek byl pro svou práci naprosto zapálený. Nebylo to jen o masírování a mazání bolístek, Pavel musel umět hráčům i naslouchat. I ti nejtvrdší hokejisté se za ním chodili třeba jen vypovídat ze svých starostí nebo třeba i pro nějaké rady do života. Masér musí vědět, co si může nechat pro sebe a na co upozornit kouče. Chce to zkušenost a moudrost. Obojí Pavel má a proto byl extra třídou na své pozici na klubové úrovni i u národního mužstva. Pod rukama mu za ta léta prošla celá řada hráčů a právě díky jemu je většina tam kde je. Pokud jde o poháry, pod kterýma je podepsán, má jich ve své sbírce asi nejvíc ze všech členů

44

Síně slávy. V lize si krom všech dvanácti titulů Dukly připsal i jedno prvenství s Olomoucí a po dvou ve Vsetíně a na Spartě. V reprezentaci byl součástí pro nás zlatého Turnaje století v Naganu, a taky u osmi titulů mistrů světa. Jako masér stále působí u jihlavského fotbalového týmu (Síň slávy ČSLH, 2016).

45

3 ZÁVĚR

Cílem této bakalářské práce bylo nahlédnout do dějin a zákulisí našeho nejúspěšnějšího klubu Dukla Jihlava. Prošli jsme si historií tohoto celku od jeho založení, přes slavné zlaté éry, až po současnost. Byla zde řeč o cestě za dvanácti tituly i o pádech jihlavského hokeje. Tato práce však nebyla jen o Dukle, v první části nás seznámila s historií ledního hokeje, vývojem této kolektivní hry a také s jejími pravidly. V závěru jsou popsány ty největší osobnosti, které v Jihlavě působily.

Díky studiu odborné literatury jsem se mnohé o historii mého oblíbeného sportu dozvěděl. To jak vypadal hokej v dávných dobách, jak začínala naše nejvyšší soutěž, i to jak hráči dříve trénovali. Zisk tolika titulů jihlavskou Duklou byl dle mého názoru jedinečný a myslím si, že se to dnes už jen tak nikomu nepovede. V dnešní době jsou týmy daleko vyrovnanější a už jen obhájit prvenství bývá často velmi obtížné. Dukla ve svých nejslavnějších letech těžila převážně s výborné spolupráce s armádou, kdy do Jihlavy chodili na vojnu vždy ti nejlepší hráči. Po skončení povinné vojenské služby a rozvázání partnerství s armádou přišly horší časy a dá se říci, že se z toho Dukla dodnes nevzpamatovala a stále se jen marně pokouší o návrat mezi hokejovou elitu.

46

4 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

4.1 Tištěné zdroje:

1) BARTOŇ, B., & HAVRÁNKOVÁ, D. (1982). Vybrané kapitoly z didaktiky tělesné výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 2) BENEŠ, Z. (2003). Dukla mezi tisíciletími: armádní vrcholový sport (1. vyd.), Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb. 3) GUT, K., & PACINA, V. (1986). Malá encyklopedie ledního hokeje. Praha: Olympia. 4) GUT, K., & VLK, G. (1990). Světový hokej. Praha: Olympia. 5) GUT, K., & VLK, G. (1978). Zlatá kniha hokeje. Praha: Olympia. 6) KOSTKA, V., ŠAFAŘÍK, V., & BUKAČ, L. (1972). Teorie a didaktika ledního hokeje. (2., přeprac. vyd.) Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 7) MALÁ, G., POTCH, R., ROUSPETR, L. (2015). Pravidla ledního hokeje 2014-2018. Plzeň: SOS print s.r.o. 8) NECHVÁTAL, B. (1960). 50 let českého sportu v Jihlavě: 1910-1960. Jihlava: Tělovýchovná jednota Dynamo Jihlava. 9) PRIŠČÁK, J, ROHÁČKOVÁ, I, ŠULC, A. & LAKOMÝ, P. (2008). Sport se jménem Dukla: šedesát let armádního vrcholového sportu 1948-2008. (2). Praha: Ministerstvo obrany - Prezentační a informační centrum MO. 10) REKTOŘÍK, Z. (1950). Pravidla ledního hockeye. Praha: Československá obec sokolská. 11) SÁBL, V., SIGMUND, S., & GUT, K. (1969). Kniha o československém hokeji. Praha: Olympia. 12) STRÁNSKÝ, J., & ONDRUŠEKk, K. (1997). Historie NHL 1917 - 1997. Praha: Vyšehrad. 13) STRÁNSKÝ, J. (1994). Historie National Hockey League. (1. vyd.) Praha: Kentaur.

47

14) VRBECKÝ, D. (2006). Půl století legendy: Dukla Jihlava:1956-2006. Jihlava: Parola. 15) VRBECKÝ, D. (2010). Ta jihlavská, naše Dukla: hokejová univerzita z Vysočiny: [katalog u příležitosti výstavy o historii Dukly Jihlava (Vyd. 1.). Jihlava: Muzeum Vysočiny.

4.2 Elektronické zdroje:

1) BERNACIKOVÁ, M., KAPOUNKOVÁ, K., NOVOTNÝ, J., SÝKOROVÁ, E., NOVOTNÝ, J., BERNACIK, S., … CHOVANCOVÁ, J. (2011). Fyziologie sportovních disciplín [online]. 1 vyd. Brno: Masarykova univerzita. [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/?id=920876. 2) ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE, Historie ČSLH [ online ], [cit. 2016-03-10], Dostupné z: http://cslh.cz/text/35-historie-slh.html. 3) ARMÁDNÍ SPORTOVNÍ CENTRUM DUKLA, Historie Dukly[ online ], [cit. 2016-03-20], Dostupné z: http://www.duklasport.cz/?ponukaid=31. 4) HC DUKLA JIHLAVA, Síň slávy [ online ], [cit. 2016-04-04], Dostupné z: http://www.hcdukla.cz/zobraz.asp?t=sin-slavy 5) SÍŇ SLÁVY ČSLH, Síň slávy, [ online ], [cit. 2016-04-07], Dostupné z: http://www.sinslavycslh.cz/clenove-sine-slavy?f=born .

48

5 SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1: Stanley Cup (Stránský & Ondroušek, 1997) ...... 10 Obr. 2: Hokejoví mušketýři v Chamonix 1909 (zleva: Vindyš, Hammer, Gruss, J. Fleischmann, Jarkovský, Palouš, Malý), (Gut & Vlk, 1990)...... 13 Obr. 3: První ligová tabulka 1936-1937, (Gut & Vlk 1978) ...... 15 Obr. 4: Rozměry hřiště dle IIHF (Malá, Potch & Rouspetr, 2015) ...... 19 Obr. 5: Logo Armádního vrcholového sportu DUKLA (ACS Dukla 2016)...... 22 Obr. 6: Zlaté mužstvo šedesátých let Dukla Jihlava (Gut & Vlk, 1978) ...... 27

49

RESUMÉ

Cílem této bakalářské práce bylo nahlédnout do historie hokejového klubu Dukla Jihlava. Tato práce je rozdělena do dvou hlavních částí. Ta první je obecnější, v ní se píše, jak o historii ledního hokeje, tak i o tom, jak tento sport vznikal a jak se postupně vyvíjel. Pokrok zaznamenaný vývojem hokeje se také projevil v podobě změny pravidel. Druhá část je zaměřena přímo na jihlavskou Duklu. Zde je popsána historie od té doby, kdy hokej v Jihlavě začínal až po současnost. Nezbytným prvkem této části práce jsou úspěchy i pády jihlavské Dukly, stejně tak jako přehled nejvýznamnějších osobností, které jihlavský hokej proslavily.

RESUME

The purpose of this bachelor thesis is to take a look at the history of ice hockey club Dukla Jihlava. This piece of work is separated into two main sections. The former consists of general introduction into the history of ice hockey which includes its emergence as well as its gradual development. This progress made by ice hockey as a sports branch was equally translated into its rules. The latter is mainly focused on Dukla Jihlava ice hockey club. The emphasis is put on the rich history of the club from its establishment until present which covers both successes and falls as well as the most important figures of Dukla Jihlava ice hockey club.

50