UNIVERZITA KARLOVA Diplomová Práce 2021 Jakub Štekl

UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií Katedra politologie

Diplomová práce

2021 Jakub Štekl

UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií Katedra politologie

Německý krajně pravicový terorismus

Diplomová práce

Autor práce: Mgr. Jakub Štekl Studijní program: Politologie Vedoucí práce: Mgr. Jan Charvát, M.A., Ph.D. Rok obhajoby: 2021

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 3. 5. 2021 Jakub Štekl

Bibliografický záznam

ŠTEKL, Jakub, 2021. Německý krajně pravicový terorismus. Praha. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Katedra politologie. Vedoucí práce Mgr. Jan Charvát, M.A., Ph.D.

Rozsah práce: 134 373 znaků

Abstrakt Práce se zabývá problematikou krajně pravicového lone-wolf terorismu v Německu. Lone-wolf terorismus, tedy terorismus páchaný jednotlivci, kteří nemají žádné vazby na teroristické skupiny, je koncept, ke kterému se část akademické obce staví poměrně skepticky. Hlavním problémem tohoto konceptu je především zdůraznění osamělosti útočníka, zejména v průběhu přípravy útoku a útoku samotného. Odpůrci tohoto konceptu tvrdí, že tito útočníci jsou vždy součástí nějaké větší skupiny – ať už se jedná o ideologické či materiální zázemí. Současně se také lone-wolf terorismus spojuje primárně s náboženským terorismem, zejména v důsledku působení tzv. Islámského státu v posledních letech. Tato práce však vnímá lone-wolf terorismus jako relevantní koncept, poukazující na bezpečnostní hrozbu, kterou mohou radikalizovaní a těžko identifikovatelní jedinci představovat. Tato práce se zaměřuje na tři případy krajně pravicového terorismu na území Německa, v rámci kterých se jednalo pouze o jednoho útočníka – střelba v Mnichově v červenci 2016, útok na synagogu v Halle v říjnu 2019 a střelba v Hanau v únoru 2020. Německé prostředí svou politikou zejména po vypuknutí tzv. migrační krize a nástupem protiimigračních hnutí poskytlo prostor pro stále silnější šíření krajně pravicových myšlenek a možné radikalizace. V rámci těchto případů je hlavní pozornost věnována tomu, zda se v těchto případech skutečně jedná o krajně pravicový terorismus, zda jednání útočníků naplňuje podstatu lone-wolf terorismu a také, jakým způsobem probíhá radikalizace krajně pravicových útočníků

Abstract This thesis focuses on the issue of far-right lone-wolf terrorism in Germany. Lone-wolf terrorism – terrorism perpetrated by individuals, who display no ties to terrorist organizations – is a concept, which is skeptically accepted by many scholars. The main issue with this concept is the emphasis of the “lone” part, especially during the preparation and the attack itself. Scholars, who refuse this concept claim, that in every case, the attacker is a member of a larger group – it can be either ideology-based or it can provide material assistance. Furthermore, lone- wolf terrorism is primarily associated with religious terrorism, probably because of the activities of Islamic state in recent years. However, this thesis approaches lone-wolf terrorism as relevant concept, which refers to a security threat, that is represented by radicalized and hard- to-detect individuals. The thesis focuses on three cases of far-right terrorism in Germany, which were committed by an attacker, that operated alone – Munich shooting (July 2016), Halle synagogue attack (October 2019), and Hanau shooting (February 2020). German society provided significant space for radicalization and spread of far-right ideology, especially because of its friendly politics after the outbreak of refugee crisis. Regarding the cases, the main focus is put on the classification of those attacks as far-right terrorism and if the attacker fulfills the criteria for lone-wolf attackers. Another focus is put on the way of radicalization of far-right attackers.

Klíčová slova Německo, krajní pravice, terorismus, lone-wolf terorismus, radikalizace, manifest

Keywords Germany, right-wing terrorism, lone-wolf terrorism, radicalization, manifesto

Title German far-right terrorism

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce, Mgr. Janu Charvátovi, M.A., Ph.D., za jeho neocenitelné rady a ochotnou pomoc při psaní práce. Dále i všem ostatním, kteří zvládali trpělivě poslouchat mé vyprávění o nepříliš veselých událostech popisovaných v této práci.

Obsah

Úvod ...... 1 1. Rešerše literatury ...... 3 2. Metodologie ...... 6 3. Teoretická část ...... 9 3.1. Charakteristiky krajně pravicového terorismu ...... 9 3.2. Charakteristiky lone-wolf terorismu ...... 12 3.3 Proces radikalizace ...... 16 3.3.1. Model Randyho Boruma ...... 17 3.3.2. Model Quintana Wiktorowicze ...... 18 3.3.3. Model Fathaliho Moghaddama ...... 19 3.3.4. Pyramidový model radikalizace ...... 21 3.3.5. Model NYPD ...... 22 3.3.6. Model Marca Sagemana ...... 23 3.3.7. Shrnutí modelů ...... 24 4. Případy krajně pravicového násilí v Německu ...... 26 4.1. Ostatní krajně pravicové politické násilí v Německu ...... 26 4.2. Teroristický útok v Mnichově 2016 ...... 30 4.2.1. Průběh útoku ...... 30 4.2.2. Osoba útočníka a jeho radikalizace ...... 30 4.2.3. Manifest ...... 33 4.2.4. Shrnutí ...... 34 4.3. Teroristický útok v Halle ...... 36 4.3.1. Průběh útoku ...... 36 4.3.2. Osoba útočníka a jeho radikalizace ...... 37 4.3.3. Manifest ...... 38 4.3.4. Závěr ...... 40 4.4. Teroristický útok v Hanau ...... 42 4.4.1. Průběh útoku ...... 42 4.4.2. Osoba útočníka a jeho radikalizace ...... 42 4.4.3. Manifest ...... 44 4.4.4. Závěr ...... 47 Závěr ...... 49 Summary ...... 53

Použitá literatura ...... 56 Seznam příloh ...... 64

Úvod

Pojem terorismus je ve světě znám poměrně dlouho, nejedná se tedy pouze o krátkodobou záležitost. Hrozba terorismu je v současné době již celému světu dobře známá, a i současná úroveň výzkumu ukazuje, o jak závažnou problematiku se jedná. Terorismus, jak již bylo řečeno není jednorázová záležitost, naopak v moderní společnosti se pravidelně objevuje v tzv. vlnách. Mark Rapoport (2002) identifikuje takové vlny čtyři – anarchistickou vlnu (objevuje se již od konce 19. století), antikoloniální vlnu (okolo 60. let 20. století), levicovou vlnu (70. léta, spojení s činností RAF, Rudých brigád apod.) a náboženskou. Některé teroristické taktiky, pozorovatelné zejména v nedávných letech spustila debatu, zda v současné době nezažíváme pátou vlnu terorismu – vlnu tzv. lone-wolf terorismu (Hartleb, 2020). Lone-wolf terorismus, tedy útoky osamělých vlků – zradikalizovaných jedinců, kteří provádějí teroristické útoky samostatně, bez koordinace s teroristickou skupinou – byly zpočátku spojeny především s útoky islamistických teroristů. Nejvíce byly viditelné především v souvislosti s aktivitami tzv. Islámského státu. Lone-wolf terorismus ale nelze spojovat výhradně s islámským terorismem, což se znovu plně ukázalo při teroristických útocích v Christchurchi na Novém Zélandu, kdy krajně pravicově orientovaný útočník zaútočil na místní mešity a zabil přes padesát lidí a dalších padesát zranil. Dalším takovým příkladem promyšleného útoku příslušníka krajní pravice jsou útoky v Norsku v červenci 2011. Přesto se většinou akademické práce věnující se problematice lone-wolf terorismu a individuální radikalizace – jelikož většina osamělých útočníků se radikalizuje samo, mimo pozornost autorit – věnuje této problematice dominantně v souvislosti s islámským terorismem a problematika radikalizace směrem k jiné ideologii – např. právě krajní pravice, ale i krajní levice či nacionalismus bývá velmi často opomíjena. Nutno dodat, že samotný pojem lone-wolf terorismu je některými autory často kritizován, a ne zcela přijímán, zejména proto, že útočníci podle nich jen velmi zřídka operují zcela sami, bez jakékoli podpory či zázemí (Spaaij, 2010). Tato diplomová práce se zabývá problematikou krajně pravicového lone-wolf terorismu v Německu. Výběr tohoto tématu souvisí s několika faktory. Zaprvé, jak již bylo zmíněno, lone- wolf terorismus je fenomén, který v poslední době stále nabývá na významu. Zadruhé, spojení lone-wolf terorismu s krajně pravicovými ideologiemi není věnováno tolik pozornosti, jak by zcela jistě mělo. Zatřetí, Německo se v posledních letech – zejména po vypuknutí tzv. uprchlické krize v roce 2015 – potýká s problémy týkajícími se krajně pravicového extremismu či zločinů z nenávisti (hate crimes). Podle zpráv německého Úřadu na ochranu ústavy (Bundesamt für Verfassungsschutz, dále jen BfV) zabývajícího se problematikou extremismu

1 sice ubývá členů krajně pravicových stran, na druhou stranu ale násilí páchané příznivci krajní pravice přibývá. Akce pořádané příslušníky krajní pravice se stávají stále populárnější, riziková je i aktivita radikálů na trhu se zbraněmi, což přináší značná bezpečnostní rizika. Začtvrté, rozmach nových komunikačních technologií usnadňuje procesy rekrutování nových sympatizantů či právě domácí radikalizace. A právě problematika radikalizace je velice důležitá pro pochopení problematiky lone-wolf terorismu a jeho případnou prevenci. V posledních letech se v Německu událo hned několik útoků, které poměrně dobře zapadají do tématu krajně pravicového lone-wolf terorismu – masová střelba v Mnichově v červenci 2016, útok na synagogu v Halle v říjnu 2019, a útok v Hanau v únoru 2020. Hlavní náplní práce je tyto případy teroristický útoků prozkoumat, určit, zda se jedná o příklady lone-wolf terorismu, případně určit jeho charakteristiky a identifikovat hlavní rysy procesu radikalizace. Cílem práce je tedy určit obecné charakteristiky lone-wolf terorismu v kontextu terorismu krajní pravice – pokud je přítomen. Tato práce by tedy měla přispět ke změně tradičního pohledu na krajně pravicový terorismus a jeho charakteristiky a také přispět ke změně ve vnímání lone-wolf terorismu jako fenoménu s pochybnou relevancí spojovaného téměř výhradně s náboženským terorismem.

1. Rešerše literatury

Jak již bylo zmíněno, terorismus je fenomén, který si získal pozornost mnoha autorů. Co se terorismu týče, existuje mnoho způsobů, jakými lze terorismus zkoumat. Vzhledem k tomu, že neexistuje jasná definice terorismu, je poměrně obtížné zkoumat jeho obecné rysy, zejména v teoretické rovině. Proto je pro většinu autorů přitažlivější obrátit pozornost na jednotlivé aspekty, či dílčí fenomény spojené s terorismem. Akademická literatura obsahuje široký záběr prací zaměřujících se např. na problematiku nacionalistického terorismu (autoři), sebevražedného terorismu (Bloom, 2006; Moghadam, 2006), psychologie terorismu (Horgan, 2008, 2009) apod. S fenomény, kterým se věnuje tato práce – tedy terorismus krajní pravice a lone-wolf terorismus – pracují zejména autoři věnující se vedle problematiky krajně pravicového terorismu také problematice radikalizace, a právě psychologie terorismu. K problematice krajně pravicového terorismu vychází pravidelně velké množství prací. Je důležité zmínit v této souvislosti činnost německého úřadu BfV, který monitoruje extremistické prostředí v Německu a pravidelně publikuje reporty odrážející současnou situaci v zemi. Vedle těchto reportů vydává pravidelně i další publikace dotýkající se problematiky extremismu a násilí, které jsou volně dostupné na internetových stránkách úřadu. Dále velmi významným dílem shrnujícím fungování krajně pravicového terorismu, a příčiny jeho rozmachu je článek George Michaela v publikaci Routledge Handbook Of Terrorism And Counterterrorism. Ve své kapitole poukazuje na základní charakteristiky krajně pravicového politického násilí, identifikuje jeho hlavní cíle a poukazuje na to, že ve Spojených státech se krajně pravicovému terorismu daří mnohem lépe než v evropském prostředí, hlavně vzhledem k odkazu druhé světové války. Podle Michaela se příznivci krajní pravice cítí jako cizinci ve vlastní zemi a snaží se vytvořit jakousi pan-árijskou identitu založenou na rase a kultuře, která má ale mezinárodní přesah (Michael, 2018). Stevenson (2019) naopak tvrdí, že zkušenosti s válkou a krajně pravicovými ideologiemi nepřinesly Evropě žádnou odolnost vůči krajně pravicovému smýšlení. Jako příklad uvádí činnosti skupiny NSU1, atentát na britskou političku Jo Cox v roce 2016 či útoky v Norsku, které má na svědomí Anders Breivik. Nejedná se však podle Stevensona o čistě evropský problém, vzestup krajní pravice je podle něj celosvětovým fenoménem. Významným autorem zabývající se problematikou krajní pravice právě v kontextu Německé spolkové republiky je Daniel Koehler, autor knihy Right-Wing Terrorism in the 21st Century (2017), ve které mapuje

1 National-socialist Underground, německá krajně pravicová teroristická skupina, která má na svědomí mezi lety 2000-2007 deset obětí (Stevenson, 2019). 3 aktivity krajně pravicových teroristických aktérů, kam zahrnuje aktivity jednotlivců i činnost NSU. Podle Koehlera kombinace přílivu přistěhovalců v souvislosti s tzv. migrační krizí a neschopnost autorit vymezit krajně pravicový terorismus a bojovat s ním a také přesun krajně pravicových aktivit od politických stran směrem k subkulturám umožnila pronikání myšlenek politického násilí od pravicových radikálů směrem ke členům většinové společnosti, čímž se útoky zradikalizovaných jednotlivců stávají pravděpodobnějšími (Koehler, 2018). Jak již bylo řečeno v úvodu, problematika lone-wolf terorismu je dominantně dávána do souvislosti s islámským terorismem přesto, že proces radikalizace se zdá vykazovat podobné charakteristiky u islámských radikálů stejně jako u příslušníků krajní pravice. Velice přínosné jsou pro pochopení problematiky práce autorů zaměřujících se na psychologii terorismu – velmi významným autorem je John Horgan. Ten zdůrazňuje, že nelze určit jakýsi obecný profil osamělého útočníka ani zjistit přesné příčiny toho, proč se lidé radikalizují. Místo toho je zaměřit se na tzv. cesty – širší procesy, které se dají vypozorovat v průběhu radikalizace a lépe popisují vývoj jedince směrem k radikalizaci (Horgan, 2005, 2008). Souleimanov (2018) rozlišuje mezi procesy kognitivní a fyzické radikalizace. Kognitivní radikalizace představuje tzv. vnitřní proces – jedinec se ztotožní s radikálními názory a přesvědčením, avšak fyzickému násilí se vyhýbá, ačkoli jej schvaluje. Fyzická (behaviorální) radikalizace již zahrnuje i fyzické násilí – je to považováno za ten klíčový bod, kdy se jedinec k fyzickému útoku odhodlá. Spojení mezi těmito dvěma typy je častým předmětem sporů – někteří jej vnímají jako nezávislé formy, jiní tvrdí, že kognitivní radikalizace předchází té fyzické. V souladu s Horganovým tvrzením vzniklo již několik modelů, které popisují proces radikalizace z komplexnější perspektivy, z nichž některé jsou využity i v rámci této práce. Zpravodajské oddělení Newyorské policie vytvořilo zjednodušený čtyřstupňový model, který je určen spíše ke zkoumání islámského terorismu (Silber, 2007). Randy Borum (2003) je autorem jednoho z prvních modelů radikalizace, který je rovněž čtyřstupňová a popisuje ideologický vývoj jedince směrem k radikalizaci (Smolík, 2020). Moghaddam (2005) zformuloval tzv. model schodiště, kde jednotlivé schody od přízemí (tam se nachází většina běžné populace) až po páté patro (samotný teroristický útok) reprezentují jednotlivé kroky radikalizace. Wiktorowiczova (2004) projekce zahrnuje sedm stupňů, kde nejdůležitějším faktorem je kognitivní otevření se k novým alternativám (Vegrichtová 2019). Zahrnuje ale i stupeň hledání víry, který může být v případě krajní pravice z procesu vynechán. Poněkud odlišný přístup prezentuje Marc Sageman (2008), který vnímá radikalizaci jako nelineární proces, ale jako kombinaci faktorů – kognitivních, podobně jako v předcházejících případech, a situačních, což je existence podobně smýšlejících lidí.

Studium samotných útoků osamělých vlků se dotýká zejména procesů přípravy, protože útoky osamělých vlků jsou zřídka náhlé a impulzivní (Bouhana, 2018). V případě využití např. výbušných zařízení je příprava útoku náročná na plánování a přípravu, což nabízí jednu z možných cest, jak odlišit teroristické činy osamělých vlků od „klasických“ masových střeleb. Podle Hartleba (2020) je potřeba tyto činy odlišit a posuzovat je jako politické, nikoli pouze kriminální, či jako činy duševně vyšinutých jedinců, ale přistupovat k nim důrazně a snažit se odstraňovat příčiny. Jak již bylo naznačeno, koncept lone-wolf terorismu není ještě v akademickém světě brán příliš relevantně. Je mu vyčítána především jistá nekonzistence, kdy se podle některých neoprávněně snaží do sebe zahrnout i případy, kdy jedinci sice pracovali sami, ale měli podporu někoho jiného – nejen organizovaných skupin, ale i třeba jednotlivých přátel (Spaaij, 2010). Dále se podle nich jedná především o americkou dominantu, která do sebe zahrnuje i příklady masových střeleb, které ale nemají s terorismem příliš společného – přistupuje se k nim spíše jako k případům amoku (Hartleb, 2020). Třetí významnou kritikou je mísení pojmů, kdy se k popisování těchto případů používají pojmy, které jsou ve výsledku spíše matoucí – lone-wolf, self-starter, lone-actor, freelancer apod. (Spaaij, 2015). O nápravu tohoto problému se pokusil Raffaelo Pantucci (2011), který představil vlastní typologii útočníků jednotlivců, podle jejich stylu práce či spolupráci s ostatními aktéry. Současná úroveň vědeckého poznání v rámci studovaných fenoménů tedy předkládá tři nejvýznamnější překážky budoucího výzkumu. První z nich je nesoulad v pojetí termínu lone- wolf, který je částí akademiků přijímán velmi skepticky či dokonce odmítán. Druhý z nich je často nesprávné spojení lone-wolf terorismu s náboženskými teroristickými organizacemi. Třetí je nekonzistence vnímání krajně pravicového násilí a neschopnost vymezit hranice krajně pravicového terorismu. Tyto tři faktory jsou pravděpodobně dominantními příčinami toho, že krajně pravicovému lone-wolf terorismu je věnováno velmi málo prostoru.

2. Metodologie

Cílem této práce je popsat a analyzovat vybrané útoky krajně pravicových radikálů na území Spolkové republiky Německo, které na první pohled vypadají jako útoky lone-wolf teroristů. Jak již bylo řečeno, případů krajně pravicového politického násilí v Německu v posledních letech přibývá, proto je důležité určit kritéria, podle kterých jsou jednotlivé případy vybírány. Případy analyzovány v této práci jsou vybrány podle následujících kritérií 1. Jednalo se pouze o jednoho aktivního útočníka. 2. Útočník byl příznivcem krajní pravice. 3. Útok si vyžádal alespoň dvě náhodné oběti. Kritéria I. a II. jsou ve výběru případů důležitá proto, aby byla při jejich využití ve výzkumu zachována náplň práce – tedy byly zkoumány pouze případy, kdy se jedná o lone-wolf terorismus a zároveň byly vyloučeny ostatní ideologické formy terorismu – např. náboženské útoky či útoky, které nemají žádný ideologický základ a útočníka vedly k činu spíše osobní či jiné důvody. Pojem aktivní útočník zabraňuje tomu, aby z výzkumu vypadly případy, kdy útočníkovi někdo poskytl podporu při přípravě – ať už materiální, psychickou nebo informační, třeba na internetových fórech, což nemusí být nutně důvod, proč na útok nepohlížet optikou lone-wolf terorismu. V případě přízně ke krajní pravici postačuje, aby útočník sympatizoval s krajně pravicovou ideologií, či byl touto ideologií k útoku inspirován; fyzická příslušnost ke krajně pravicové organizaci není nutná. Kritérium III. je ve výčtu zahrnuto proto, že v současné době se často prolínají či zaměňují případy krajně pravicového terorismu a krajně pravicového násilí a tzv. hate crimes. Kritérium zahrnující více než jednu oběť z výčtu vylučuje politicky motivované útoky na konkrétní osoby – např. na jednoho konkrétního politika. Tyto atentáty, které na území Německa také proběhly sice samozřejmě patří do kategorie politického násilí, ovšem pro cíle této práce byly z výzkumu vynechány – byť jsou v ní samozřejmě zmíněny – neboť ačkoli se může jednat o útok splňující definici teroristického útoku, díky prolínání jednotlivých typů pravicových útoků mohou být tyto incidenty stejně jednoduše zařazeny do kategorie hate crimes. Proto nejsou tyto útoky zahrnuty do výzkumu i přesto, že jsou neoddiskutovatelnou součástí krajně pravicového násilí. S tím souvisí i podmínka náhodnosti obětí, která cílí především na snahu útočníka svým činem zasáhnout co nejvíce lidí. Pojem „náhodný“ v tomto výčtu necílí na naprostou náhodnost výběru obětí – u krajně pravicových útočníků se výběr obětí předpokládá, ať už na základě příslušnosti k etnickým či jiným menšinám

Po aplikování těchto kritérií byly vybrány tři útoky, které jsou v práci dále zkoumány – jedná se o útok v Mnichově v červenci 2016, útok na synagogu v Halle v roce 2019 a útok na shisha bary v Hanau v únoru 2020. Tato práce je tedy případová studie se třemi případy, kdy každý z těchto případů je zkoumán odděleně. Cílem práce je jednotlivé útoky popsat a identifikovat v nich procesy, které vedly k radikalizaci jednotlivých útočníků, stejně jako přípravy a průběh jednotlivých útoků. Důraz je kladen na samotnou radikalizaci útočníků, podporu krajně pravicových hnutí a jakými prostředky, resp. v jakém prostředí k radikalizaci došlo. Pozornost je věnována také výběru místa útoku a obětem jednotlivých útoku, protože i samotný výběr místa může mít pro útočníka podstatný symbolický význam. Zdrojem informací k jednotlivým útokům jsou publicistické zdroje a policejní závěry z vyšetřování útoků, jsou-li k dispozici. V případě, že útočník zanechal manifest, což je velmi častá charakteristika těchto útoků, je další částí výzkumu obsahová analýza jednotlivých dokumentů. Obsahová analýza má kvalitativní povahu a je provedena pomocí otevřeného kódování, kdy v průběhu čtení jednotlivých manifestů jsou shodným pasážím přiřazeny kódy podle předem nadefinovaného kódovacího schématu (kódovací schéma je součástí přílohy) (Pierce, 2008). Cílem této analýzy je v jednotlivých manifestech odhalit podobné pasáže, které by pomohly objasnit ideologickou motivaci jednotlivých útočníků, objasnit jejich napojení na krajní pravici – ať už fyzické či ideologické a určit obecné charakteristiky lone-wolf terorismu (Drulák, 2008). Práce si tedy klade za cíl zodpovědět následující výzkumné otázky: 1. Jak zapadají dané případy do kategorie krajně pravicového terorismu? 2. Jak zapadají dané případy do kategorie lone-wolf terorismu? 3. Jaké faktory nejvíce ovlivňují radikalizaci německých krajně pravicových extremistů? První otázka směřuje dominantně na ideologické ukotvení útočníků. Důležité bude, zda útoky naplňují základní charakteristiky terorismu krajní pravice – zejména cíle útoků, socioekonomické pohledy, odpor k přistěhovalcům a menšinám apod. Důležitá je také ideologická inspirace, ať už z globálního hlediska nebo i jinými krajně pravicovými útočníky. Druhá otázka se zaměřuje na samotné provedení útoku – zda útočník jednal opravdu sám, kdo se podílel na přípravách, zda útokům předcházely náznaky, zda útočník pořizoval záznamy útoků a zda zanechal manifest. Třetí otázka se dotýká procesů radikalizace a kombinuje oba pohledy na problematiku – jak z pohledu krajně pravicové ideologie, tak z pohledu individuální radikalizace. Odpověď na tuto otázku by měla najít průnik mezi individuální a kolektivní radikalizací a měla by hlavně promítnout určité charakteristiky individuální radikalizace do kontextu ideologie krajní pravice. Přesto je nutné mít na paměti, že radikalizace je především individuální proces. Přesto by kontext krajní pravice měl přispět k lepšímu pochopení

7 vzrůstající popularity krajně pravicového politického násilí a případně i lepšímu zacílení protiteroristické politiky do krajně pravicového spektra.

3. Teoretická část

Cílem této části je představit teoretické poznatky, které poslouží jako základ výzkumu. Tato kapitola je rozdělena do tří částí, každá z nich se věnuje specifickému fenoménu spojenému s tématem práce. První část se věnuje charakteristikám krajní pravice a krajně pravicovému terorismu. Druhá část se zabývá fenoménem lone-wolf terorismu. Poslední část kapitoly má za cíl představit modely popisující proces radikalizace podle různých autorů.

3.1. Charakteristiky krajně pravicového terorismu

Krajní pravice je hojně diskutovaný a komplexní pojem dotýkající se problematiky extremismu. Koncept krajní pravice zahrnuje poměrně rozsáhlé množství aktérů od politických stran po paramilitární pololegální organizace až po jednotlivce (Ravndal, 2018a). Hodnotově se jedná o velice pestrý proud, který zahrnuje neofašismus, neonacismus, rasovou nenávist, xenofobii a antikomunismus (Filipec 2017). Především v souvislosti s krajní pravicí na Západě se občas hovoří o „revoltě proti liberální demokracii“ a „kulturním odporu“ (Rees 2019). Krajně pravicová hnutí fungující v dnešní době se poměrně zásadně odlišují od krajní pravice existující před dvaceti lety. Tento posun se dá pozorovat na několika úrovních. Jednou z nich jsou skupiny, vůči kterým se krajně pravicoví radikálové vymezují. Historicky typickou skupinou, proti které takové skupiny vystupují jsou Židé, na čemž se nic nezměnilo ani po druhé světové válce. Přestože antisemitismus jako ideologie byl pro demokratické režimy nepřijatelný, byl časem nahrazen antisionismem, který je prezentován jako pouhá kritika státu Izrael, byť jeho základy zůstaly téměř stejné (Charvát, 2007). Teorie o Zionist Occupation Government, tedy o židovské světovládě a nutnosti boje proti nim sice v poslední době ustupují, nicméně stále úplně nezmizely (Michael, 2018). V poslední době, zejména v době po 9/11 místo největšího nepřítele krajní pravice převzali muslimové, respektive vize muslimské Evropy, k čemuž nejvíce přispěla vlna teroristických útoků tzv. Islámského státu2 a také migrační krize. V německém kontextu je situace o to závažnější, že Německo se při migrační krizi zachovalo k uprchlíkům velice vstřícně, což na druhou stranu u příznivců krajní pravice vyvolalo odpor vůči „vítačské politice“ (Koehler, 2016b). Tyto souvislosti přispěly ke změně orientace krajně pravicových radikálů, alespoň v diskurzivní rovině – Izrael už není největším nepřítelem, ale naopak přirozený spojenec Evropy v boji proti islámskému barbarismu (Michael, 2018). Pro krajní pravici tedy tyto události znamenaly další rozdělení na dvě

2 Podle Koehlera (2016b) lze pozorovat přímá souvislost mezi teroristickými útoky islamistů a nárůstem krajně pravicového násilí. 9 ideologické skupiny – tradiční antisemity a moderní anti-islamisty, ačkoli obě skupiny se mohou ideologicky překrývat. Neznamená to však, že útoky namířené vůči Židům vymizely – v některých případech se oba výše uvedené pohledy spojily a vytvořily obraz židovské komunity, která svými kontakty a vlivem na vlády cíleně zapříčinila současnou situaci a jejímž jediným cílem je likvidace současné Evropy (Michael, 2018). Aktivisty krajní pravice lze podle akademické literatury rozdělit do dvou skupin – radikální pravice a extrémní pravice. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami spočívá v odlišném přístupu k demokracii – zatímco radikální pravice respektuje demokratické hranice a operuje v souladu s demokratickými principy, přičemž cílí pouze na nahrazení současných elit, extrémní pravice odmítá samotné principy demokracie a neváhá podpořit nekonvenční prostředky k prosazení svých cílů (Ravndal, 2018b; Bjorgo 2019). Ideologické základy k prosazování krajně pravicové politiky lze rozdělit do tří úrovní. Kulturní nacionalismus je dominantně reprezentován krajně pravicovými populistickými stranami a anti-imigračními stranami. Operují v tradičním demokratickém systému, byť často volají po jeho úpravě. Často využívají ideje kulturní nekompatibility islámu či jiných přistěhovaleckých kultur k prosazování jejich asimilace (Bjorgo 2019). Etnický nacionalismus často využívá pojmu etnické identity, protože tento pojem nevyvolává tolik negativní konotace a stigma jako pojem rasa. Typickou snahou je zachování etnopluralismu3, tedy zabránění mísení jednotlivých etnik a zastavení procesu tzv. Velké výměny4. Etničtí nacionalisté5 se tedy stavějí velmi odmítavě proti migraci, i proti liberálním hodnotám (typicky práva menšin). Přes svoji odmítavou politiku liberální demokracie ovšem většina etnických nacionalistů odmítá násilí (Bjorgo, 2019). Rasoví nacionalisté přijímají myšlenky nacismu, fašismu a bílé nadřazenosti. Násilí vnímají jako nedílnou součást prosazování vlastní politiky, která odmítá základní demokratické principy a univerzální lidská práva. Příslušníci cizích – tedy podřadných – ras by měli být podle nich zlikvidováni, či alespoň vyhnáni (Bjorgo, 2019). Mezi obecné znaky, které mohou do jisté míry charakterizovat krajně pravicové postoje lze zahrnout autoritarismus, nativismus a anti- rovnostářská agenda (Ravndal, 2018a)

3 Etnopluralismus představuje jakousi alternativu k multikulturalismu. Uznává existenci rozdílných etnik, ale pouze na celosvětové úrovně, jednotlivé státy by naopak měly být co nejvíce kulturně homogenní. 4 Velká výměna označuje konspirační teorii, podle které v Evropě probíhá řízený proces výměny obyvatelstva, přičemž původní evropské vyspělé obyvatelstvo je nahrazováno neevropským, zejména obyvateli Afriky, a to s podporou a v zájmu globálních elit (Bjorgo, 2019). 5 V některých publikacích mohou být označováni pojem identitáři. 10

V současné době již počet krajně pravicových útoků6 i obětí překonává islámský terorismus (Görder, 2020), přesto nedosahuje takové úrovně pozornosti – politické ani mediální – jako právě islámský terorismus (Filipec, 2017). Jedním z důvodů, proč tomu tak stále není je neschopnost shodnout se na hranicích krajně pravicového extremismu (Koehler, 2016b). Útok spadající do kategorie krajně pravicového terorismu by měl splňovat tří kritéria (Ravndal 2018b): 1. Vychází z krajně pravicových idejí. 2. Je předem připravený. 3. Má za cíl vyvolat odezvu i mimo zamýšlený cíl či oběť. Velké množství případů politického násilí ze strany krajně pravicových radikálů ale tyto podmínky nesplňuje. Útoky páchané příslušníky krajní pravice často postrádá přípravu, tedy útoky jsou spontánnější (Görder, 2020) a často i postrádají ambice na širší odezvu veřejnosti – jejich cílem je spíše samotné násilí než vyvolání strachu (Ravndal 2018a, Görder, 2020). Tyto útoky jsou tedy spíše, než pravicový terorismus označovány jako krajně pravicové násilí (Bjorgo, 2019). Další kategorií, do které lze zařadit útoky páchané krajně pravicovými radikály jsou tzv. zločiny z nenávisti (hate crimes). Zločiny z nenávisti mohou být vnímány jako mezistupeň mezi klasickou kriminalitou a terorismem (Koehler, 2016). Hate crime ale neznamená to samé jako krajně pravicové násilí – hate crimes mohou být páchány i příslušníky jiných ideologických skupin, proto nelze mezi krajně pravicové násilí a zločiny z nenávisti postavit rovnítko (Bjorgo, 2019). Dalším podstatným rozdílem je, že hate crimes mohou být páchány i bez užití násilí – za zločin z nenávisti se dají považovat i útoky, které nezahrnují přímo fyzické násilí např. nenávistné projevy (hate speech) (Bjorgo, 2019). Klasifikace zločinů z nenávisti je v kompetenci jednotlivých států. Ty upravují, které skupiny obyvatel se mohou stát terčem těchto zločinů a útoky směrem k nim jsou tedy vnímány jako hate crimes. Může se tedy stát, že v zemích s velmi propracovanou ochranou těchto skupin před zločiny z nenávisti se mohou počty těchto útoků lišit, v závislosti na tom, jaké útoky jsou tak klasifikovány – není tedy možné k nim jednotně přistupovat. Proto jsou zločiny z nenávisti vnímány spíše jako vedlejší skupina, která se ale velmi významně prolíná s krajně pravicovým násilím, které zahrnuje krajně pravicový terorismus (viz Bjorgo, 2019).

6 Celkový počet případů krajně pravicového násilí zahrnuje i drobné útoky, které jsou spíše vnímány jako zločiny z nenávisti než terorismus. 11

3.2. Charakteristiky lone-wolf terorismu

Přestože se nejedná o zcela nový pojem, právě v posledních letech si termín lone-wolf terorismus získal stále větší pozornost (Spaaij, 2014; Bouhana, 2018). Současná úroveň výzkumu již umožnila detailnější poznání této problematiky, včetně sociálních, ideologických a psychologických faktorů, výběru a plánování útoků či strategií prevence (Spaaij, 2014). V akademické sféře však stále nebyla nalezena shoda ohledně jeho definice (Bouhana, 2018) a byl dlouhá léta jak akademiky, tak politiky často ignorován (Hartleb, 2020). Jak již bylo nastíněno, koncept lone-wolf terorismu je přijímán poměrně ambivalentně, vzhledem k výtkám, které jsou představeny v kapitole představující existující literaturu. Tato část má za úkol představit koncept lone-wolf terorismu jako relevantní součást zkoumání terorismu. Terorismus je tradičně vnímán jako kolektivní, organizovaná činnost, proto tradiční zkoumání teroristických aktivit operuje s teroristickou organizací jako základní jednotkou (Spaaij, 2010; Phillips, 2011). Lone-wolf terorismus na rozdíl od „klasického“ terorismu neoperuje s teroristickou organizací, naopak se pohybuje na úrovni jednotlivce (Hartleb, 2020). Tito jednotlivci spíše zaměřují pozornost na civilní cíle a nejsou tolik zaměřeni na získání veřejné podpory (Spaaij, 2014). Mezi útoky spáchané lone-wolf teroristy jsou tedy zahrnuty ty, které byly provedeny útočníky, kteří: 1) operují individuálně, 2) nenáleží k žádné organizované skupině a 3) jejichž provedení je čistě v režii útočníka, bez žádného přímého pokynu či vlivu někoho dalšího (Spaaij, 2010). Tato definice je přinejmenším velice problematická, protože vylučuje útoky, které byly provedeny např. dvěma útočníky, přičemž ale ostatní znaky lone-wolf terorismu byly zachovány, zejména nezávislost na jakékoli organizované skupině. Typickými příklady, kdy tato definice vylučuje případy, které by se daly velmi dobře do této kategorie zahrnout – což je příklad Timothyho McVeigha a bombových útoků v Oklahoma City v roce 1995. Přestože Timothy McVeigh provedl útok sám, ukázalo se, že měl komplice, který mu pomáhal s přípravou útoku – Terryho Nicholse (Spaaij, 2010). Dalším typickým příkladem je útok na Bostonský maraton z roku 2012, který mají na svědomí bratři Tsarnajevové, kteří sice operovali sami nezávisle na některé z teroristických skupin, ale protože pracovali ve dvou, nepočítají se formálně mezi lone-wolf teroristy (Speckhard, 2013). K překonání těchto problémů s definičními problémy se pokusil přispět Raffaelo Pantucci (2011), který představil typologii osamělých útočníků, která se snaží tyto drobné a často jen velice formální rozdíly v chápání lone-wolf terorismu eliminovat. Pantucci tedy představuje čtyři odlišné ideální typy útočníků:

1. Loner – izolovaný jedinec, který plánuje provést či provádí útok pod záštitou některé, tedy nejen islámské ideologie. V tomto případě neexistuje žádná vazba na jakoukoli teroristickou organizaci, jedinec se radikalizuje sám. Přesto však může k plánování využít dostupné propagandistické materiály – v případě islámských radikálů například magazín Inspire vydávaný Al-Kaidou (Speckhard, 2013). V případě, že útočník nějak vysvětluje svoje motivy k činu – ať vydaným manifestem, či při vyšetřování – pohybuje se v rámci dané ideologie (Pantucci, 2011). 2. Lone wolf – od útočníka typu loner se odlišuje tím, že je v kontaktu s jinými extremisty. Stejně jako loner operuje při útoku sám, neoperuje však na něčí příkaz. S ostatními extremisty, kteří mohou být napojeni na určitou teroristickou skupinu si tito útočníci nicméně mohou vyměňovat užitečné informace a mohou být činností ostatních do jisté míry ovlivněni. 3. Lone attacker – třetí typ osamělého útočníka se od předchozích dvou liší tím, že sice operuje sám, ale jsou u něj již velmi zřetelné linky (řídící či kontrolní) spojující jej s konkrétní teroristickou skupinou. Tito útočníci jsou spíše než osamělí útočníci označováni jako jednočlenná teroristická buňka, kromě samotného provedení útoku nepracují samostatně. Typickým příkladem takového útočníka je považován Richard Reid, znám jako Shoe Bomber7 u něhož byly prokázány jasné vazby na Al-Káidu a dokonce absolvoval teroristický výcvik v Afghánistánu. 4. Lone wolf pack – tento koncept překonává problematiku jednoho útočníka. Předpokládá totiž, že útočníků je více než jeden, avšak radikalizace a provedení útoku probíhá nezávisle na teroristické organizaci, skupina útočníků tedy funguje zcela autonomně. Tento typ vychází z konceptu Marka Sagemana „bunch of guys theory“, který předpokládá, že skupina se napřed zformuje, následně zradikalizuje a až potom hledá jak bojovat. V případě lone wolf pack tato skupina ale v rámci hledání příležitostí k boji nekontaktuje žádnou teroristickou skupinu, či její příznivce, ale rozhodne se operovat na vlastní pěst. Nevytváří však žádnou novou teroristickou buňku, v jejímž rámci by se snažili o dlouhodobou kampaň. Jako prototyp a první typický příklad lone-wolf teroristy je v akademické literatuře často zmiňován Theodore Kaczynski, známý jako Unabomber. Mezi lety 1978 a 1995 rozeslal šestnáct dopisních bomb, které si vyžádaly tři oběti. Jeho motivem k provádění útoků byl odpor k technologickému pokroku, což ho přivedlo i k životu v izolaci. Nakonec k jeho dopadení

7 Richard Reid se v prosinci 2001 pokusil odpálit výbušninu ukrytou ve své botě v letadle z Paříže do Miami. Výbušninu se mu však nepovedlo odpálit a byl zadržen (Pantucci, 2011). 13 přispělo vydání jeho manifestu v amerických novinách, kterým podmínil zastavení útoků (Hartleb, 2020). Jeho počínání odpovídá definicím osamělého teroristy – útoky plánoval a prováděl zcela sám, bez jakékoli organizační podpory či na něčí příkaz, a zcela jistě jeho útoky pomocí bomb naplňují všechna kritéria označující teroristické jednání (Phillips, 2011). Jako jeden z nejvýznamnějších útoků v Evropě, který přispěl ke změně vnímání lone-wolf terorismu jako způsobu terorismu, který je podobně nebezpečný jako tradiční, organizovaný, je označován útok z 22. července 2011. V ten den podnikl Anders Breivik dva navazující útoky, kdy nechal explodovat automobil ve vládní čtvrti v Oslu a následně v převlečení za policistu zaútočil na letní tábor příznivců norské sociální demokracie na ostrově Utøya (Berntzen, 2014; Hartleb, 2020). Několik hodin před útoky zveřejnil svůj manifest dlouhý přibližně 1 500 stran, ve kterém varoval před kulturním marxismem a islamismem (Hartleb, 2020). Jeho snem, který se měl naplnit v roce 2083 je „monokulturní, patriarchální křesťanská Evropa bez muslimů, marxistů, multikulturalistů či feministů“ (Ware, 2020). Přestože Breivikův manifest není nijak intelektuálně čtivý (dokonce obsahuje mnoho okopírovaných pasáží), jisté pasáže v jeho manifestu, provedení útoku a výběr obětí vyjadřují znepokojivou úroveň racionality (Hartleb, 2020). Rámec, o který se Breivik opíral, se téměř neliší od rámce, který využívají anti- islamistické strany, rozdílný je však jejich postoj k obhajobě násilí (Berntzen, 2014). Dalším podobným útokem, který, podobně jako Breivikovy útoky, zasáhl jednu z nejklidnějších částí světa, kde by se podobné útoky příliš neočekávaly, je teroristický útok v Christchurchi na Novém Zélandu. Australan Brenton Tarrant tam v místních mešitách zastřelil 51 lidí a několik dalších zranil. Útok dokonce živě přenášel na Facebooku (Hartleb, 2020). Podobně jako Brevik, kterého později uvedl jako jednu z hlavních inspirací k útoku (Hartleb, 2020; Ware, 2020), umístil i Tarrant pár hodin před útokem na internet svůj manifest, nazvaný The Great Replacement, který zcela jasně odkazuje na stejnojmennou, výše popsanou konspirační teorii. V manifestu se objevují jasné odkazy na boj proti islamismu, globalismu, marxismu a projevení sympatií k identitářství a bílé nadřazenosti (Ware, 2020). Jedním z důležitých faktorů, který se v souvislosti s lone-wolf terorismem velmi často objevuje je hledání spojitosti mezi útokem a psychickým stavem útočníka. Podle kritiků se tak děje především v těch případech, kdy útočník náleží k bílé většině. V případě útočníků např. z jiné etnické skupiny se mnohem častěji hledají ideologické motivy, zatímco v případě bílých útočníků se hledají osobní a psychologické problémy8 (Caniglia, 2020; Kauhanen, 2020). Na druhou stranu, souvislost mezi útoky osamělých vlků a jejich psychickou kondicí nelze brát na

8 Tento jev je nazýván „presumpcí bílé neviny“ (Kauhanen, 2020). 14 lehkou váhu – výzkum z londýnské univerzity naznačuje, vyšší spojitost u osamělých vlků než u teroristů náležících k organizovaným skupinám (Caniglia, 2020). Shodným rysem v případech popsaných výše a velmi důležitým průvodním znakem těchto typů útočníků je zanechání manifestů. Funkce těchto manifestů je přiblížit autorovy názory, ideologii, motivace a cíle. V případě, že jsou tyto manifesty masově šířeny – ať už přes internet, či jiné masové komunikační prostředky – mají potenciál zasáhnout širokou veřejnost a velmi rychle rozšířit myšlenky těchto manifestů (Gimse, 2020). V případě rozšíření ve shodném čase s provedením útoku mají největší možný dosah a mají stejnou roli, jako přihlášení se teroristických skupin k vybraným útokům a k tomu připojená prohlášení. I když se snaží naznačit opak,9 autoři těchto manifestů nejsou přímo spojeni s žádnou organizací, jejich manifesty je tedy potřeba brát jako prezentaci politického a sociálního nesouhlasu ve spojení s personálními křivdami a nenávistí k určité skupině lidí (většinou na základě osobních zkušeností) (Spaaij, 2010; Gimse, 2020; Ware, 2020). Útočníci prostřednictvím těchto manifestů vyjadřují kritiku směrem k současné společnosti, či alespoň dílčím procesům, varování před jimi vnímaným nebezpečím a seznamují veřejnost se svými plány – byť už je často příliš pozdě na to, zabránit jim (Gimse, 2020; Hartleb, 2020).

9 Např. Breivik se v manifestu odkazoval na příslušnost k řádu templářských rytířů, ve kterých údajně figuroval jako jednočlenná buňka. Existenci řádu na který se odkazoval se však nepodařilo prokázat. 15

3.3 Proces radikalizace

Radikalizace – podobně jako další termíny spojené s problematikou extremismu a terorismu – nemá všeobecně uznávanou definici. Nejčastěji se o radikalizaci hovoří jako o procesu, kdy se lidé stávají extremisty (Neumann, 2013). Tato definice je ale zdrojem mnoha kontroverzí. Panuje určitá shoda na konceptu radikalizace jako procesu – většina autorů věnujících se této problematice se shodují na tom, že radikalizace není záležitost nějakého konkrétního okamžiku ani konkrétního vlivu, ale jde o dlouhodobý kontinuální proces (Neumann, 2013). Definiční problém leží v rozdílné interpretaci extremismu či radikalismu – zdá se naprosto logické, že radikalismus je konečné stádium procesu radikalizace, avšak nepanuje shoda v tom, co představuje (Neumann, 2013; Smolík, 2020). Jedním z rozšířených vnímání pojmu radikální je téměř shodné s výrazem extrémní jako protipól k umírněný (moderate), což s sebou přináší otázku, co se dá ještě vnímat jako umírněné a kde začíná extrémní (Sedgwick, 2010; Neumann, 2013). Dalším sporným bodem radikalismu je, že se odvíjí od konkrétní společnosti a kultury – to, co se zdá v jedné zemi jako radikální, může být v jiných zemích bráno jako mainstreamové (Smolík, 2020). Je proto tedy nutné pojem radikalismus vymezit v kontextu tradic, hodnot a norem jednotlivých států. Radikalismus se však dá také využít jako nálepka, která se dá velmi jednoduše využít k diskvalifikaci jiných politických proudů a názorů (Smolík, 2020). Obecně se však dá radikalismus vnímat jako opozice vůči klíčovým rysům liberální demokracie, což je zejména politický pluralismus či ochrana menšin (Vegrichtová, 2019; Smolík, 2020). Radikalizace se může dotýkat jak politických hodnot, což je právě odmítání pluralismu, odepření práv určitých menšin apod., tak i metod, což zahrnuje podporu násilných akcí, neúcta k lidskému životu či lidským právům (Neumann, 2013). V kontextu terorismu se radikalizace zejména v laické rovině velice zjednodušeně označuje jako to, co se děje než vybuchne bomba (Sedgwick, 2010). Toto označení je ale zavádějící, protože implikuje, že adoptování radikálních názorů vede nevyhnutelně k terorismu, což ale není pravda – jedinci vyjadřující radikální názory se nemusí uchylovat k politickému násilí a naopak teroristé provádějící útok nejsou nutně absolutně ideologicky oddaní své věci (Borum, 2011; Vegrichtová, 2019). Právě z tohoto důvodu je důležité rozlišovat mezi kognitivní a behaviorální radikalizací. Kognitivní radikalizace zahrnuje přijetí radikálních názorů, avšak bez potřeby použít k jejich prosazování násilí. Behaviorální radikalizace je v tomto ohledu nebezpečnější, neboť při ní dochází k uznání násilí jako legitimního jednání sloužícího k prosazení určitých cílů. Tyto dva typy nelze ve všech případech spojovat dohromady, protože mezi nimi nemusí být žádný přímý vztah. Kognitivně radikalizovaný jedinec nemusí

16 disponovat dostatečnými prostředky k uskutečnění útoku, nebo nemusí cítit potřebu či motivaci nějaký útok provést. Stejně tak mohou útočníka k útoku dovést vnější okolnosti, či přímý externí vliv a nemusí dojít ke kognitivnímu přijetí radikálních postojů (Souleimanov, 2018). V případě osamělých vlků se však externí vliv neočekává, jelikož ti svůj útok plánují sami; v těchto případech se kognitivní otevření a přisvojení si radikálních idejí před útokem spíše předpokládá, než že by útočníci byli do útoku donuceni. Vzhledem k tomu, že radikalizace je dlouhodobý vývojový proces, působí během ní na jedince množství vlivů a faktorů, které ovlivňují průběh tohoto procesu – mohou jej přerušit, zastavit, či naopak zintenzivnit a zrychlit. Tyto faktory působí na více úrovních – mikro-, mezo-, a makro-úrovni. Mikroúroveň zde reprezentuje jedincova osobnost, zahrnuje predispozice jedince k radikalizaci – krize vlastní identity, deprivace, diskriminace, problémy se začleněním, osobní problémy, traumata apod. Mezoúroveň představuje společenské prostředí, ve kterém se jedinec může dále radikalizovat či utvrzovat svůj pohled v rámci určitých komunit či velmi často v online prostředí. Makroúroveň zahrnuje celospolečenské procesy – socioekonomická situace, reprezentace či podreprezentace menšin, mezinárodní zaměření, členství v mezinárodních organizacích apod. Vlivy působící z těchto úrovní mají podstatný vliv na proběh procesu radikalizace a jeho konečný výsledek (Slepecký, 2019; Vegrichtová, 2019). V současné akademické literatuře se dá nalézt poměrně velké množství schémat a modelů popisujících proces radikalizace. Přesto, že část proměnných a procesů v nich je do jisté míry shodných, liší se v podobě zpracování z hlediska dynamiky, či působení okolních faktorů. Téměř všechny vnímají radikalizaci jako postupný proces a jednotlivé části daných modelů reprezentují jakýsi lineární vývoj směrem k radikalismu. Následující část je věnována představení jednotlivých modelů a jejich podoby v praxi.

3.3.1. Model Randyho Boruma

Borum představuje čtyřstupňový lineární proces vývoje teroristického myšlení, či spíše myšlenkového vývoje, který vede k akceptování terorismu a otevření k případnému provedení teroristického útoku (King, 2011). Jedná se o lineární model, jednotlivé fáze kognitivního vývoje na sebe tedy přímo navazují. 1. To není správné! (It’s not right!) – fáze kontextu. V této fázi jedinec identifikuje nepříznivé podmínky či události a vyhodnotí je jako nesprávné. Může se jednat například o chudobu, nezaměstnanost, nedůstojné životní podmínky či pocit bezpráví či nespravedlivé omezení. Jedinec tedy v rámci těchto podmínek vyhodnotí, že věci nejsou tak, jak by měly být (Borum, 2003; Vegrichtová, 2019).

2. To není fér! (It’s not fair!) – fáze porovnání. Tyto podmínky vyhodnocené jako nesprávné jsou porovnány v širším kontextu. Dochází k pocitu nespravedlnosti – např. proto, že omezení se nevztahují na všechny stejně, ale některých skupin se nedotýká (Borum, 2003). V islamistickém vnímání to mohou být zprávy o konfliktech na Blízkém východě a nespravedlivém zabíjení muslimů, v krajně pravicovém kontextu se může jednat o údajné zvýhodňování menšin. 3. Je to vaše vina! (It’s your fault!) – fáze přisuzování. V této fázi je identifikován viník, který stojí za touto nespravedlností. Hněv zapříčiněný vnímáním nespravedlností je pak namířen vůči specifickým sociálním skupinám – nevěřícím, minoritám, bohatým apod. (Borum, 2003; Smolík, 2020). 4. Vy jste ti špatní! (You’re evil!) – fáze reakce. Po označení viníků dochází k jejich stereotypizaci a dehumanizaci, což dále ospravedlňuje použití násilí vůči těmto skupinám. Útoky proti těmto dehumanizovaným skupinám jsou tedy z pohledu radikalizovaných jedinců zcela legitimní (Borum, 2003; Vegrichtová, 2019). Borumův model je jedním z prvních modelů radikalizace (Smolík, 2020) a je ve své podstatě velice jednoduchý a obecný. Obsahuje však základní charakteristiky, které jsou vesměs vnímány a prezentovány i u dalších autorů a zohledňuje i vliv na mezo i makroúrovni. Vynechána je však role implementování ideologie či náboženství a celkově zarámování vnímání světa jednotlivce do určitého rámce, který by teroristické pohnutky lépe vystihoval. Jedinci radikalizovaní podle Borumova modelu nemusí vůbec dospět k terorismu, dokonce možná ani ke kognitivní radikalizaci, ale spíše k provádění zločinů z nenávisti.

3.3.2. Model Quintana Wiktorowicze

Wictorowiczův model vychází z etnografické případové studie zkoumající islamistické hnutí Al-Mahajiroun v Británii. Ve své práci nezmiňuje samotný termín radikalizace, ale spíše podobně jako Borum představuje procesy, které mohou jedince dovést k připojení se k radikální skupině (King, 2011). Přestože Wiktorowiczův model vychází z práce zabývající se islamistickým radikalismem, jeho závěry mohou být použity i v kontextu krajní pravice, protože role náboženství v tomto modelu není stěžejní (Vegrichtová, 2019). Wiktorowiczův model lze rozdělit do čtyř fází (King, 2011): 1. Kognitivní otevření – v této počáteční fázi se jedinec otevírá přijímání radikálních myšlenek. Příčinou tohoto otevření je zpravidla nějaká krize v životě jednotlivce, který se vinou deprivace či frustrace stává náchylnější k přijímání alternativního vnímání skutečnosti (Vegrichtová, 2019). Tyto krize mohou být ekonomické (nezaměstnanost),

sociální (rasismus), politické (represe, diskriminace), či osobní (úmrtí v rodině) (Wiktorowicz, 2004). Toho využívají radikální skupiny, které pomocí různých komunikačních strategií a intenzivního aktivismu rozšiřují své postoje a spoléhají, že právě kognitivně otevření jedinci na ně zareagují. Ke kognitivnímu otevření může také dojít v důsledku tzv. morálního šoku, který vznikne jako reakce na předváděné dokumentace, které mají dokázat nemorální jednání vůči příslušníkům dané skupiny (muslimů, bílých heterosexuálních mužů apod.) (Wiktorowicz, 2004; Vegrichtová 2019). 2. Hledání víry – v případě, že je jedinec nábožensky založený, dotýká se tato fáze hledání náboženského vysvětlení jeho situace. Čím větší v jeho životě hraje náboženství, ať už v rovině individuální či okolním prostředí, tím pravděpodobnější je, že po kognitivním otevření následuje tato fáze. Ta může probíhat buď individuálně nebo zprostředkovaně (Wiktorowicz, 2004). 3. Rámování – v této fázi jedinec prověřuje, zda názory či narativy nabízené radikálními hnutími korespondují s jeho viděním světa. Jedinec nehledá „čistou pravdu“, ale zaměřuje se, zda tyto názory dávají smysl a jsou dostatečně přesvědčivé (Wiktorowicz, 2004; Vegrichtová, 2019). V případě náboženského terorismu tato fáze přímo navazuje na předchozí fázi, v případě jiného terorismu navazuje přímo na kognitivní otevření. Pokud tato fáze není dokončena – jedinec zůstává skeptický, či dojde k závěru, že daný rámec nekoresponduje s jeho viděním, je pravděpodobné, že proces radikalizace v této fázi končí neúspěchem (Wiktorowicz, 2004). 4. Socializace a začlenění – konečná fáze, kdy se jedinec socializuje v rámci dané radikální skupiny a plně přijímá její ideologii. Jedinec se může stát členem skupiny přímo, nebo může přijmout hodnoty, cíle a taktiky skupiny a jednat v jejím nejlepším zájmu. Začlenění může souviset i s absolvováním výcviku a postupem v organizační hierarchii (Wiktorowicz, 2004), zatímco v případě socializace jedinec může jednat nezávisle na organizaci, bez přímého pokynu shora.

3.3.3. Model Fathaliho Moghaddama

K pochopení procesu radikalizace použil americký psycholog Fathali Moghaddam metaforu budovy se šestistupňovým schodištěm (v originále Staircase to Terrorism). Toto schodiště představuje psychologické procesy, kterými jednotlivec prochází (Vegrichtová, 2019). Zároveň ale slouží i jako rozhodovací schéma, ve kterém reakce na tyto procesy určují, zda se jedinec posune na další úroveň radikalizace, či nikoli (King, 2011). Jedinci, který stoupá po schodišti

19 stále více nahoru se naskytuje stále méně možností, jak postupovat dále až nevyhnutelně dochází k destruktivnímu chování (Moghaddam, 2005). Proces radikalizace z pohledu schodiště začíná v přízemí, kde se nachází většina společnosti. Přízemí je charakteristické vnímáním správnosti, spravedlnosti a relativní deprivace10, kterou denně zažívají miliony lidí, z nichž ale jen zlomek postoupí do prvního patra (Modhaddam, 2005). V prvním patře se osoby snaží proti nastalé deprivaci bojovat všemi možnými legitimními prostředky a postupně zlepšit svoji situaci. Pokud ale všechny tyto prostředky selžou, aniž by byla dosažitelná jakákoli jiná cesta, jak ovlivnit procesy probíhající v okolí, dostává se jedinec do velmi složité situace a postupuje do druhého patra (Moghaddam, 2005; Vegrichtová, 2019). Ve druhém patře tito jedinci zažívají intenzivní vztek a frustraci. V této fázi jsou nejnáchylnější k radikalizaci a jejich vzteku využívají teroristické organizace, aby obrátily jejich vztek a frustraci směrem k nějakému domnělému nepříteli. Pokud toto nabádání vyslyší, postupují do třetího patra, ve kterém se již seznamují s morálkou a ideologií teroristických organizací. V tomto patře je zásadní zlom v tom, že jedinec uznává terorismus jako ještě ne legitimní, ale ospravedlnitelný prostředek prosazování svých postojů (Moghaddam, 2005). V této fázi dochází k rekrutování do teroristických skupin, v případě osamělých vlků místo toho dochází pouze k odpoutání od původního prostředí (Smolík, 2020). Ve čtvrtém patře se již terorismus stává plně legitimním prostředkem boje a jedinec plně adoptuje kategorickou logiku my vs. oni, která mu umožňuje vidět „ty druhé“ jako nepřátele, které je potřeba zlikvidovat (Vegrichtová, 2019; Smolík, 2020). V nejvyšším patře již dochází k samotnému útoku, či minimálně její aktivní a přímé podpoře, čímž je celý proces završen (Moghaddam, 2005; Smolík, 2020). Moghaddamův koncept je z hlediska psychologie velmi komplexním schématem, který jasně identifikuje určité fáze vývoje a zdůrazňuje potřebu tento proces podchytit v raných fázích. Vedle popisu procesu obsahuje i popis procedur, které se objevují v rámci nekonkrétních teroristických skupin – např. rozdělení rekrutů na dlouhodobé členy a okamžité útočníky, seskupení radikálů do jednotlivých buněk, důraz na konspiraci apod. Vzhledem k zaměření práce na problematiku lone-wolf teroristů, kterých se proces rekrutování nedotýká, byly tyto organizační procesy z popisu vynechány, protože k nim v jejich případě nedochází.

10 Relativní deprivace představuje rozpor mezi tím, co si osoba či skupina nárokuje a tím, co skutečně má (Smolík, 2020). 20

3.3.4. Pyramidový model radikalizace

McCauley a Moskalenko ve svém pyramidovém modelu, podobně jako Moghaddam pojímají radikalizaci jako postupně gradující proces a zdůrazňují, že z celkového množství radikalizovaných osob se jen zlomek stane aktivními teroristy. V jejich modelu figurují dvě pyramidy – názorová a akční. Názorová pyramida se vyvíjí na ose politicky neutrální – sympatizanti – podpůrci – aktivisté – radikálové (Vegrichtová, 2019). V akční pyramidě jsou na nejnižším bodě neaktivní jedinci, nad nimi jedinci jednající v mezích zákona a na vrcholu pyramidy ti, kteří se přímo podílejí na násilných aktivitách (Smolík, 2020). Akční pyramida se však dotýká především aktivity členů v rámci teroristické skupiny – sami autoři považují skupinový terorismus za stále dominantní a lone-wolf terorismus označují za extrémně vzácný (McCauley & Moskalenko, 2017). V rámci názorové pyramidy ale autoři identifikují dvanáct mechanismů, které souvisí s procesem radikalizace. Tyto procesy se odehrávají ve třech různých dimenzích – individuální, skupinové a celospolečenské. Radikalizace se odehrává v rámci akcí a reakcí, na které má velký vliv okolní prostředí (McCauley & Moskalenko, 2008), je tedy potřeba tyto mechanismy chápat komplexně jako soubor faktorů (Vegrichtová, 2019). Mechanismy radikalizace jsou: 1. Personální viktimizace – jedinec je motivován touhou po pomstě za určitou křivdu. 2. Politická křivda – jedinec nesouhlasí s politickým směřováním a rozhodne se jednat na vlastní pěst. 3. Šikmá plocha – jedinec se přidá do skupiny a postupnými krůčky se snaží získat kredit. 4. Síla lásky – jedinec je zradikalizován v rámci blízkého prostředí – nejčastěji členy rodiny. 5. Posun k extremitě – původně umírněný jedinec v rámci skupiny upraví svůj názor. 6. Extrémní soudržnost – zejména v izolovaných a ohrožených skupinách. 7. Soupeření o podporu – radikálnější přístup přináší více sympatizantů. 8. Soupeření se státní mocí – eskalace konfliktu jako reakce na represe. 9. Štěpení uvnitř skupiny. 10. Jiu-jitsu politika – radikalizace jako reakce na externí hrozbu a její využití ve vlastní prospěch. 11. Nenávist. 12. Mučednictví (McCauley & Moskalenko, 2008; Vegrichtová, 2019; Smolík, 2020). Pro účely výzkumu lone-wolf teroristů je zejména potřeba zaměřit se na body 1. a 2., protože se dotýkají mechanismů na individuální úrovni. Mechanismy č. 3 a 5 jsou důležité pro případ

21 radikalizace, která probíhá např. v internetovém prostředí, kdy např. při radikalizaci na diskuzních fórech jedinec operuje v rámci skupiny, která dále formuje jeho názor. Mechanismus č. 4 je důležitý v případě tzv. lone wolf pack, kdy se např. členové rodiny radikalizují navzájem, za což by mohl být považován případ bratří Tsarnajevů, zodpovědných za bombové útoky v Bostonu. Mechanismy 11 a 12 jsou důležité pro pochopení celospolečenského klimatu a důležitých faktorů ovlivňujících radikalizaci.

3.3.5. Model NYPD

Model zpracovaný zpravodajským oddělením policie v New Yorku (NYPD) reflektuje vlnu militantního islamismu po roce 2001 a zabývá se výhradně případy náboženského terorismu, navíc z kriminalistické, nikoli politické perspektivy, což se na modelu velmi významně projevuje. Tento model je poměrně zjednodušený, nezohledňuje vliv vnějších faktorů a zavádějícím způsobem klasifikuje islamistické ideologie (Vegrichtová, 2019). Radikalizace v kontextu západního světa je podle nich vnímána jako lineární proces skládající se ze čtyř fází (Silber, 2007; King, 2011): 1. Pre-radikalizace – popisuje stav člověka před započetím procesu radikalizace. Roli hraje zejména okolní prostředí, zejména z demografické perspektivy. Autoři tohoto modelu dokonce představují jakýsi velmi obecný profil potenciálního útočníka11. 2. Identifikace – v této fázi se jedinec obrací na nějakou ideologii (v tomto případě Salafismus) a pomalu se odpoutávají od své původní identity. Do této fáze se nejčastěji dostanou jedinci, kteří zažívají krizi – ekonomickou (ztráta zaměstnání), sociální (pocit diskriminace), politickou (v tomto kontextu války zahrnující muslimské obyvatelstvo) či osobní (úmrtí v rodině). Tito jednotlivci jsou náchylnější k radikálním interpretacím a začínají vyhledávat podobně smýšlející osoby. 3. Indoktrinace – jedinec prohlubuje své radikální vnímání. Klíčovým aspektem je přijetí takového světonázoru, který ospravedlňuje použití násilí proti svým nepřátelům – v tomto kontextu nevěřícím, či umírněným muslimům. Zájmy jednotlivce ustupují vnímání vyššího dobra. 4. Džihádizace – jedinec je zcela oddán myšlence džihádu. Účastní se výcvikových kempů, aktivně se podílí na rekrutování nových radikálů nebo plánuje či materiálně podporuje teroristické útoky.

11 Jedná se o muže, muslima, mladšího než 35 let, vzdělaný, pocházející ze střední třídy, s minimální kriminální minulostí, pocházející ze druhé či třetí generace přistěhovalců (Silber, 2007). 22

Tento model je zpracováván v odlišném kontextu a za jinými, než výzkumnými účely. Přesto je velmi důležité jej zde zmínit, neboť vykazuje mnoho shodných bodů s předcházejícími modely, zejména v oblasti pre-radikalizace a v ohledu role radikální ideologie, což může být v obecné rovině reprezentováno i jinou, než islamistickou ideologií.

3.3.6. Model Marca Sagemana

Sagemanův model se od ostatních modelů zásadně odlišuje. Zatímco předcházející modely vycházely z pojetí radikalizace jako lineárního procesu, Sagemanův model nahlíží na radikalizaci jako na souhru čtyř faktorů, které se vzájemně ovlivňují (Sageman, 2008; King, 2011). Míra, do jaké se tyto faktory ovlivňují, má vliv na dynamiku celého procesu, avšak podle Sagemana nelze zcela určit, jak na sebe navazují, neboť možností je více (Sageman, 2008). Ze čtyř faktorů zmíněných v modelu se jedná o tři kognitivní a jeden situační. Prvním z nich je morální pohoršení. V mnoha manifestech, či vzkazech, které teroristé zanechávají se objevují zmínky o motivaci k terorismu skrze zprávy o utrpení či zvěrstvech páchaných na určité skupině lidí (muslimech, Evropanech apod.). Důležité však je, že se jedná o přímé, očividné bezpráví, protože například zprávy o korupci či diskriminaci nebo utrpení v důsledku přírodních katastrof nevyvolá tak intenzivní emoce (Sageman, 2008). Druhým kognitivním faktorem je rámec, který jedinec užije k interpretaci toho, co zažívá ve světě. Jedná se o rámec, který si osvojí z dostupných zdrojů, toho, co běžně vidí a nejlépe to zapadá do jeho vnímání okolí. Většinou se jedná o velmi zjednodušené, přesto velmi úderné a aktivizující narativy, jako je válka proti Islámu a masakrování muslimů nebo genocida bílé rasy a probíhající proces Velké výměny (King, 2011). Třetím kognitivním faktorem je osobní zkušenost. Jedinci porovnávají svoji situaci s ostatními a případně dochází k závěru, že s jejich situací není něco v pořádku a právě jsou obětmi nějaké diskriminace, či pociťují důsledky výše zmíněných politických narativů na vlastní kůži. Vnímaná diskriminace se může dotýkat ekonomických faktorů, nerovnému přístupu ke vzdělání či službám, odlišnému kulturnímu vnímání apod. (Sageman, 2008). Situačním faktorem Sageman označuje mobilizaci skrze sítě. Tento situační faktor přispívá k tomu, že jedinci nezůstanou pouze rozzlobení a nespokojení, ale stanou se aktivními teroristy. Aby se stali plnohodnotnými radikály, potřebují průvodce, či alespoň nasměrování tím žádaným směrem a k tomu přispívá interakce s ostatními, podobně smýšlejícími lidmi (Sageman, 2008). Tyto velmi úzce propojené sítě pomáhají formovat jejich pohled na svět a motivovat je k tomu udělat ten poslední pomyslný krok a otevřít se myšlence terorismu jako legitimního prostředku prosazování názorů. Tyto sítě mohou fungovat v online i offline prostředí, vzhledem k stále rostoucímu významu internetových sítí, rychlostí výměny

23 informací, rychlejšího zprostředkování informací a snazšího získání publika je radikalizace v online prostředí velmi aktuálním problémem, neboť je mnohem obtížněji zachytitelná (Sageman, 2008) a obzvlášť pro lone-wolf teroristy, kteří se radikalizují stranou větších skupin představuje nejjednodušší cestu, jak si vyměnit zkušenosti, či získat praktické zkušenosti užitečné k přípravě útoku či výrobě trhaviny apod. (Crone, 2011; Gates, 2015). Teroristické organizace, jako například Al-Káida jsou na tento vývoj adaptovány a vydávají online publikace (např. magazín Inspire), který podobné návody na domácí výbušná zařízení obsahuje. Počítají už s tím, že nemalé množství jedinců se radikalizuje právě v domácím prostředí pomocí informací, které jsou na internetu poměrně jednoduše dostupné (Franz, 2015; Gates, 2015). Sagemanův model je významný v tom, že nelpí na lineárním vývoji radikalizace, ale dívá se na něj jako na souběh faktorů. Z tohoto pohledu je poněkud obtížnější proces radikalizace podchytit a zacílit na něj preventivní programy. Velmi důležité je ale zdůraznění radikalizace prostřednictvím sítí, které hrají velmi důležitou roli v dovršení radikalizačního procesu. Na rozdíl od předchozích modelů Sagemanův model nepředpokládá, že k radikalizaci nutně dochází v rámci fyzické přítomnosti v nějaké skupině, ale počítá s možností radikalizace v online prostředí, což se zdá být charakteristickým znakem radikalizace lone-wolf teroristů12 (Sageman, 2008) a vysvětluje, jak tito jedinci zvládnou projít procesem radikalizace, připravit a provést teroristický útok zcela sami, aniž by byli odhaleni. Internetové prostředí jim totiž přináší výhodu anonymity a jistý náskok při provádění útoku a po útoku i tolik žádané publikum.

3.3.7. Shrnutí modelů

Modely představené v této kapitole vycházejí z různých výzkumů zabývajících se různými formami terorismu, mezi kterými však v důsledku dobového kontextu převládá terorismus islámský. Modely také reflektují tradiční vnímání terorismu, jehož základní jednotkou jsou teroristické skupiny. I přesto tyto modely vykazují významné společné znaky, které jsou vhodné k použití v rámci výzkumu zaměřeného na jiné formy terorismu. Důležitými znaky radikalizace, které představené modely reflektují jsou: 1. Je důležité rozlišovat mezi kognitivní a behaviorální radikalizací. Přijetí radikálních myšlenek nutně nevede k terorismu, k provedení útoku jsou potřeba ještě další situační faktory. 2. K radikalizaci jsou náchylnější lidé, kteří procházejí významnou životní krizí.

12 Většina lone-wolf teroristů podle Sagemana naplňují definici výrazu lone pouze v offline prostředí, online, zejména v diskuzních fórech, jsou naopak velmi aktivní (Sageman, 2008). 24

3. Tyto krize mohou přispět k tomu, že tito jedinci vnímají svoji situaci jako důsledek jisté (subjektivní) křivdy a obracejí svůj hněv na ty, kteří jsou za tuto křivdu buď zodpovědní, nebo z ní profitují. 4. Radikální hnutí prezentují narativy, které jsou pro lidi na počátku radikalizačního procesu velmi přitažlivé. Tyto narativy zjednodušují pohled na svět, utvrzují v lidech vnímání my vs. oni, a ospravedlňují v jejich očích myšlenku politického násilí. 5. V procesu radikalizace hraje významnou roli okolní prostředí. Jedinci v procesu radikalizace vyhledávají podobně smýšlející lidi, kteří pomáhají jejich myšlení formovat a formují tak i celý radikalizační proces. Okolní prostředí může být jednoduše nahrazeno online prostředím, což umožňuje osamělým vlkům poklidnou domácí nepozorovanou radikalizaci. 6. Radikalizace může a nemusí mít lineární charakter a nejedná se o nezvratný proces. V následujícím výzkumu tedy bude důležité zaměřit se na socioekonomické poměry útočníků, identifikovat procesy v jejich chování, které by mohly naznačovat zahájení procesu radikalizace. Dále je důležité identifikovat rámec, který útočníkům pomohl s jejich interpretací světa. Důležité je zaměřit se i na roli okolního prostředí a zaměřit se na jejich působení např. na internetových diskuzních fórech. Tyto faktory by měly být nejvíce přínosné v identifikaci klíčových procesů radikalizace a určení obecných charakteristik radikalizace.

4. Případy krajně pravicového násilí v Německu

Tato kapitola představuje výzkumnou část práce. Jsou v ní představeny případy krajně pravicového politického násilí a terorismu v Německu v posledních letech. Na začátku kapitoly jsou představeny případy, které sice nebyly zahrnuty do výzkumu, nicméně dokreslují prostředí v Německu a zdůrazňují násilnost krajní pravice na německém území. Další části kapitoly jsou věnovány přímo teroristickým útokům – útoku v Mnichově, útoku na synagogu v Halle a střelbu v Hanau. V případě teroristických útoků je pozornost věnována primárně průběhu útoků, osobnostním profilům pachatelů a analýze manifestů, zůstaly-li po útočnících přístupné.

4.1. Ostatní krajně pravicové politické násilí v Německu

Tato část představuje případy krajně pravicového politického násilí, které z nejrůznějších důvodů nebylo zahrnuto do výzkumu. Tento přehled je řazen chronologicky a začíná po roce 2011, kdy byla odhalena teroristická skupina, známá jako Národně socialistické podzemí (Nationalsozialisticher Untegrund – NSU), jejíž odhalení a následný soudní proces odhalilo závažné nedostatky při potírání krajně pravicového násilí a šokovalo mnoho Němců (Hartleb, 2020; Klikauer, 2020). Rok 2011 je důležitý i z pohledu počínajícího vzestupu krajně pravicového násilí, jehož prvním mezníkem se staly útoky v Oslu (Hartleb, 2020). Tyto dvě události plně ukázaly přetrvávající hrozbu krajně pravicových teroristických útoků, zejména Breivikův čin se stal inspirací pro další útočníky (Langman, 2017; Harlteb, 2020). Od tohoto roku je také třeba představit širší kontext politického vývoje v Německu, který je důležitý k pochopení vývoje krajně pravicového násilí v posledních letech. Ačkoli jisté trendy např. ohledně opatřování zbraní jsou v Německu dlouhodobě přítomné, širší politický kontext a představení konfliktních témat v německé společnosti do značné míry ovlivňuje rámec, v němž se útočníci kognitivně pohybují. Od roku 2015 a vypuknutí tzv. migrační krize se Německo dostalo do popředí zájmu zejména pro svoji vstřícnou migrační politiku, ale také vzestupem násilných činů, z nichž část byla zaměřena právě proti imigrantům. Počet násilných činů motivovaných krajně pravicovou ideologií několikanásobně vzrostl13, nejčastěji se jednalo o žhářské útoky na azylová zařízení (Koehler, 2018). Právě migrační krize je nejčastěji označována jako nejvíce polarizující událost, která umožnila krajně pravicovým stranám a občanským hnutím na tomto tématu politicky či mediálně profitovat. V některých částech Německa se konaly rozsáhlé protesty organizované těmito uskupeními (např. PEGIDA, či rozvíjející se politická strana Alternativa pro Německo – AfD). Přítomnost azylových center a

13 V roce 2017 se mělo jednat dokonce o 3 000 oficiálních případů (Rees, 2019). 26 lidí žádajících o azyl poskytla ideální příležitost k mobilizaci lidí sympatizujících s krajní pravicí, protože hrozby a křivdy prezentovány krajně pravicovou propagandou získaly konkrétní rozměr (Koehler, 2016, 2018). Ravndal (2018a) předpokládá tři faktory, které ovlivňují výskyt krajně pravicového násilí v severní Evropě – vysoká imigrace, malá volební podpora krajně pravicových stran a extenzivní represe krajně pravicových názorů a hnutí. Z pohledu těchto hnutí proti objektivně existující hrozbě již nezbývá jiná možnost, než bojovat na vlastní pěst, neboť stát proti této hrozbě nebojuje, naopak ji podporuje a legální cesty, díky malé podpoře vhodných politických stran, neexistují. Koehler (2018) dodává, že malá podpora politických stran otevírá dveře jiným možnostem mobilizace, zejména na subkulturní úrovni. Zároveň ale tvrdí, že stát selhává v otázce potírání krajně pravicového násilí v tom, že není schopen označit jasné příklady krajně pravicového terorismu a usnadnit jejich vymezení. Kombinace těchto faktorů poté vede k tomu, že se zastírají hranice mezi na první pohled obyčejnými občany a pravicovými radikály. Dochází tedy k něčemu, co Koehler označuje jako hive terrorism – tedy terorismus, kde je vnitřní dynamika radikálních buněk tak veliká, že vazby mezi nimi se velmi rychle mění, vznikají a zanikají – tedy že buňky velmi rychle zradikalizují, provedou útok a případně se i velmi rychle rozpustí. Strategické plánování na této úrovni se tedy spíše nevyskytuje, násilné akce vykazují spíše spontánní charakter. Národně socialistické podzemí (1998-2011) NSU byla násilná ilegální neonacistická buňka operující v letech 1998-2011. Tato buňka se skládala ze tří aktivních členů – Uwe Böhnhardta, Uwe Mundlose a Beate Zschäpe – měla však několik desítek spolupracovníků, kteří této skupině zajišťovali prostředky, útočiště a krytí. Všichni tři členové byli aktivními neonacisty již před rokem 1998, v tomto roce přešli do ilegality poté, co v jejich garáži ve městě Jena našli policisté více než kilogram trhaviny a čtyři funkční trubkové bomby (Koehler, 2017). Mezi lety 2000 a 2007 spáchali devět vražd imigrantů14, vraždu policistky, několik bombových útoků a sérii bankovních přepadení. Právě bankovní loupeže tvořily podstatnou část prostředků k fungování, v prvních měsících ukrývání získávali peníze vybrané na neonacistických koncertech. Mezi lety 2007 a 2011 nejsou žádné záznamy o aktivitě NSU, byť akce plánovala, jak je možné z jejich záznamů dohledat. Je možné, že nějaké akce skupina podnikla, vzhledem k poskytnutým prostředkům a komunikační síti pokrývající téměř celé Německo, nebyla však

14 Obětmi byli především drobní obchodníci s tureckými (v jednom případě řeckými) kořeny. Tyto vraždy v Německu dostaly označení „kebabové vraždy“, policie si je však nebyla schopna spojit s neonacistickou scénou a předpokládala, že se jedná o vyřizování účtů mezi přistěhovalci (Edinger, 2016). 27 s nimi přímo spojena (Koehler, 2017). Při bankovní loupeži v listopadu 2011 byli Mundlos s Böhnhardtem viděni, jak z místa činu na kolech dojeli do pronajatého karavanu.15 Tam skrze policejní vysílačky zjistili, že se policie chystá jejich karavan prohlédnout. Policie je později našla mrtvé v hořícím karavanu, který byl plný důkazních materiálů, včetně policejní pistole patřící oběti vraždy z roku 2017 (Edinger, 2016; Koehler, 2017). Beate Zschäpe jen o pár hodin později rozeslala videa spojující NSU se spáchanými vraždami a pokusila se zapálit byt, ve kterém se trojice ukrývala s cílem zahladit stopy. Na policii se přihlásila až o několik dní později v doprovodu právníka (Koehler, 2017). Následující soudní proces patří mezi nejdelší, nejdražší a nejsledovanější v německé historii (Oltermann, 2018). Pro německou veřejnost bylo velmi závažným šokem zjištění, že podobná skupina byla schopna přežít třináct let, aniž by byla odhalena. Velká porce kritiky mířila na policii, která nebyla ochotná zaměřit vyšetřování jiným směrem, mimo přistěhovaleckou komunitu, ale i na BfV, kdy někteří agenti měli záměrně krýt činnost této skupiny a bránit jejímu odhalení (Edinger, 2016; Klikauer, 2020). Dalším, pro veřejnost těžko pochopitelným aspektem činnosti této skupiny byla existence podpůrné skupiny, která podporovala činnost NSU. Celkem se předpokládá, že síť okolo NSU mohla mít až 130 lidí, kteří se sice osobně s nikým z NSU nepotkali, ale skrze poskytnutí zázemí, finanční či informační podporu přispívali k jejímu fungování (Edinger, 2016; Koehler, 2017). V procesu s Beate Zschäpe byli obžalováni i další členové německé neonacistické scény, mezi nimi i bývalý vysoký zemský představitel NPD Ralf Wohlleben. Zschäpe byla odsouzena na doživotí, Wohlleben na 10 let, avšak vzápětí byl po uplynutí 2/3 trestu propuštěn. Ostatní obdrželi tresty do tří let (Oltermann, 2018). Pokus o vraždu Henriette Rekker (2015) V říjnu 2015 zaútočil pravicově motivovaný útočník nožem na kolínskou zastupitelku a kandidátku do vedení města Henriette Rekker. Ta byla v té době na kolínské radnici zodpovědná za sociální a azylovou politiku. Zastupitelka pokus o atentát s vážnými zraněními přežila. Následné vyšetřování prokázalo, že motivem pro spáchání útoku byla krajně pravicová ideologie – útočník údajně chránil německé děti před migranty (Pfahl, 2015; Koehler, 2017). Gruppe Freital (2015) Tato skupina má na svědomí několik útoků na azylové zařízení, imigranty a levicové aktivisty a politiky ve městě Freital v Sasku. Jejich cílem bylo rozšířit strach a namířit jej na

15 Ukrýt se v karavanu a počkat, dokud nebude odvoláno pátrání, patřilo mezi standardní operační postupy této skupiny (Koehler, 2017). 28 přistěhovalce. Vedle násilných demonstrací podnikla skupina i bombové útoky na azylová zařízení, při kterých ale nebyl nikdo zabit (Schawe, 2015; Koehler, 2017). Bombový útok v Drážďanech (2016) V září 2016 umístil pravicový radikál Nino K. dvě trubkové bomby v centru Drážďan. Jedna byla umístěna u mešity, druhá u kongresového centra. Při útoku nebyl nikdo zraněn. Útočník byl radikálním přívržencem hnutí PEGIDA a stavěl se proti německé migrační politice (Die Zeit, 2018). Vražda Waltera Lübckeho (2019) Walter Lübcke byl křesťansko-demokratický komunální politik v Hesensku. Byl znám pro svůj vstřícný postoj k imigrantům a snahu o vybudování azylových prostor. V noci z 1. na 2. července 2019 byl zavražděn blízko svého domova pravicovým radikálem Stephanem Ernstem. Ten byl již v minulosti znám jako militantní příznivec krajní pravice, poté však zmizel z hledáčku tajných služeb. Migrační krize u něj pravděpodobně vyvolala re-radikalizaci, která vyvrcholila právě útokem na Lübckeho (Hartleb, 2020). Útok ve Wächtersbachu (2019) Jen o několik dní později, na výročí Breivikových útoků zaútočil pětapadesátiletý přívrženec krajní pravice na kolemjdoucího muže, původem z Eritrei. Muž svůj úmysl vykřikoval v místní hospodě již několik hodin předtím, oběť si vybral pouze na základě barvy kůže. Útočník později ve svém autě spáchal sebevraždu, materiály v jeho domě však ukázaly spojitost s krajně pravicovými motivy (DW, 2019a). Bomba v Zittau (2019) Den po útocích ve Wächtersbachu vybuchla před domem levicové političky Ramony Gehring výbušnina. Za útokem pravděpodobně stojí členové krajně pravicové skupiny Combat-18, kteří ve městě operují (Merker, 2019).

4.2. Teroristický útok v Mnichově 2016

4.2.1. Průběh útoku

K teroristickému útoku v Mnichově došlo 22. července 2016. Útočník David Sonboly tam před nákupním centrem Olympia16 zastřelil devět lidí a desítky dalších zranil. Útočník zahájil střelbu v přilehlé restauraci McDonalds, kdy začal střílet na skupinku mladých lidí u stolu, která se tam v průběhu jeho přítomnosti v restauraci sešla (Bannenberg, 2018). Poté se z restaurace přemístil k nedaleké prodejně elektroniky a do nákupního centra, kde zastřelil další čtyři lidi. Vzápětí se přesunul do nedalekého parkovacího domu, kde vystřelil do několika oken a následně se schoval před policií. Celý útok trval přibližně třináct minut, další více než dvě hodiny se útočník schovával, než jej policisté vypátrali. Sonboly se snažil nechat zastřelit policisty17, nicméně ti se jej zastřelit nepokusili, načež útočník sám spáchal sebevraždu (Bannenberg, 2018). Během útoku Sonboly vykřikoval různé nenávistné věty (např. Nesnáším vás, muslimové! Kvůli vám jsem sedm let trpěl! Zasr**í Turci, já jsem Němec!). Všechny oběti tohoto útoku byli na první pohled potomci přistěhovalců a byli mladší 20 let, vyjma jedné starší ženy tureckého původu (Hartleb, 2020). Výběr obětí útoku ve spojení s nenávistnými výkřiky, kterými Sonboly ospravedlňoval svůj čin jsou největšími argumenty, proč tento útok klasifikovat jako krajně pravicový terorismus.

4.2.2. Osoba útočníka a jeho radikalizace

David Sonboly byl potomkem íránských přistěhovalců žijících v Mnichově. Sám se narodil již v Německu v dubnu 199818 jako Ali Sonboly, jeho otec se živil jako taxikář, matka občasně pracovala. Rodina neměla žádné problémy a úspěšně se integrovala do německé společnosti. Sonbolyho dětství nicméně nebylo příliš šťastné. Býval často osamělý, mnoho času trávil zavřený u sebe v pokoji, kam ostatní nepouštěl, kde se věnoval především online aktivitám. S rodinou příliš volného času netrávil, a zbytek rodiny k jeho problémům přistupoval spíše netečně a zdrženlivě (Bannenberg, 2018). Sonboly během dětství vystřídal několik různých škol, kde střídavě zapadal i nezapadal. Obtížně si hledal kamarády, v některých školách byl terčem šikany, údajně pro svůj zvláštní styl oblékání a orientální vzezření, velkou roli zřejmě

16 Toto nákupní centrum je v Mnichově vnímáno jako místo, kde se setkávají lidé s přistěhovaleckými kořeny (Hartleb, 2020). 17 Sonboly měl na policisty křičet „Střílejte přece! Ale než půjdu, musím ještě něco říct. Nejsem islamista, ani salafista. Byl jsem zavřený kvůli psychickým problémům. Muselo se to stát.“ (Bannenberg, 2018). 18 Přesné datum narození je 20. 4. 1998, tedy stejné datum narození jako u Adolfa Hitlera, což Sonboly vnímal jako poctu (Langman, 2017), a stejné jako datum útoku na Columbine High School, které se stalo jen o rok později. To mohlo přispět k Sonbolyho fascinaci masovými střelbami. 30 hrála i jeho osobnost – byl plachý a nesmělý, velmi špatně snášel kritiku a celkově byl velmi vznětlivý (Bannenberg, 2018; Hartleb, 2020). V důsledku jeho agresivního chování, šikany ve škole a problémů s prospěchem, začal od roku 2007 docházet k psychoterapetuovi, kde mu byly postupně diagnostikovány ADHD, deprese a sociální fobie (Bannenberg, 2018; Prchalová, 2018). Sonboly byl velmi fascinován filmem Matrix a jeho námětem kontroly, intenzivně se identifikoval s hlavním představitelem filmu, dokonce na některých fórech vystupoval jako „Neo“. Vedle Matrixu jej také velmi ovlivnila idea viru – tedy, že lidské pokojení samo o sobě je virus, který ničí okolní svět a je třeba se mu postavit. Tuto ideu viru později aplikoval na vybrané sociální skupiny, především imigranty (Bannenberg, 2018). Vedle toho byl fascinován i problematikou školních střeleb. Při prohlídce po útoku se u něj našel výtisk knihy Why Kids Kill: Inside the Minds of School Shooters amerického psychologa Petera Langmana (2009), pojednávající o jeho výzkumu deseti různých útoků na amerických školách a zápisník s novinovými výstřižky o útocích. Vedle toho i osobně navštívil Winnenden, kde si fotil místo útoku ve škole z roku 2009, při kterém tehdy sedmnáctiletý Tim Kretschmer zastřelil 15 lidí a následně spáchal sebevraždu (Langman, 2017; Prchalová, 2018). Vzhledem k jeho spíše samotářskému životu, zůstával Sonboly uzavřený spíše doma a navazoval kontakty prostřednictvím internetu, zejména v online herních fórech a na sociálních sítích. Zejména u počítačových her typu FPS19 trávil dlouhé hodiny, ovšem na jeho fungování to nemělo viditelný vliv – stále pravidelně docházel do školy a účastnil se výuky. Vedle počítačových her vystupoval Sonboly na diskuzních fórech, kde vystupoval pod přezdívkami, které do jisté míry potvrzují Sonbolyho zvláštní zaměření („RunningAmok“, „AmokZ“) (Bannenberg, 2018; Hartleb, 2020). Velmi aktivní byl na herní platformě Steam, kde měl založený profil již od svých devíti let (Banneneberg, 2018). Na Steamu se připojil do uzavřené skupiny „Anti-Refugee Club“, která na platformě vznikla na konci roku 2015 jako reakce na incidenty v Kolíně nad Rýnem na Silvestra 2015, kdy ve městě došlo k vlně sexuálního násilí a krádeží, které byly podle svědků páchány muži, kteří patřili do skupiny přistěhovalců žádajících o azyl. Tato skupina otevřeně a hlasitě varovala před muslimskou invazí do Evropy, která je podporována autoritami, stejně jako Velké nahrazení. Mezi členy této skupiny bylo několik dalších mladých Němců, kteří připravovali střelby v Bádensku- Wittenbersku a také William Atchison, který o necelý rok a půl později spáchal podobný útok na škole ve městě Aztec v Novém Mexiku. Atchison byl podobně jako Sonboly fascinován

19 Zkratka pro First Person Shooter, tedy střílečky z pohledu osoby hráče, kdy hráč hru vnímá realističtěji, jako by v ní přímo byl. 31 masovými střelbami, byl navíc frustrován nepříznivými budoucími vyhlídkami a také vyjadřoval sympatie krajní pravici20 a politice Donalda Trumpa (Zadrozny, 2017). Tato antiuprchlická komunita na Steamu fungovala až září 2017 prakticky bez povšimnutí, což mělo v důsledku fatální následky, neboť se z ní rekrutovali minimálně dva aktivní útočníci a dalším útokům se zřejmě podařilo zabránit na poslední chvíli (Hartleb, 2020). Vedle nenávisti k přistěhovalcům a lidem zejména tureckého a balkánského původu byl patrně příznivcem pseudovědecké teorie, která spojuje lidi s íránskými kořeny s árijským původem. Díky dobrým vztahům íránského šáha s nacistickým režimem byli Íránci označeni jako čistokrevní árijci. Mnoho Íránců tento mýtus o árijském původu stále drží a vnímají se jako národ pokrevně bližší Němcům, než ostatní národy. V přistěhovalecké komunitě se tedy vymezují vůči imigrantům z ostatních zemí – pro mladé Němce íránského původu se zdá být mnohem jednodušší nechat se ovlivnit myšlenkami rasové nadřazenosti (Hartleb, 2020). Sonboly byl také inspirován Hitlerem, byť jeho přístup k němu není zcela jednoznačný (Bannenberg, 2018). Kromě diskuzních fór nenavštěvoval žádné krajně pravicové stránky (Bannenberg, 2018). Nejvíce ovlivněný byl Andersem Breivikem a jeho útokem na ostrově Utøya. Mezi materiály nalezenými v jeho pokoji byly nalezeny materiály odkazující na Breivikův útok. Útok se navíc konal v den pětiletého výročí útoku a Sonboly si krátce před útokem v aplikaci WhatsApp změnil fotografii právě na foto norského útočníka (Prchalová, 2018; Hartleb, 2020). Útočník si také několik týdnů před útokem nechal úředně změnit jméno – přestal používat své první jméno Ali a vystupoval pouze jako David Sonboly, aby nevznikly pochyby o jeho německém původu a nebyl po útoku označován za Araba (Hartleb, 2020). Čas strávený u počítačových stříleček měl ve výsledku pozitivní vliv na přípravu útoku. Při hraní FPS her měl Sonboly dostatek času natrénovat si postup a naplánovat celý průběh útoku. Vedle toho uměl poměrně dobře zacházet i s reálnými zbraněmi – dokonce navštěvoval i střelecký kroužek (Bannenberg, 2018; Hartleb, 2020). Zbraň si opatřil na darknetu21, jednalo se o Glock 17, tedy stejný typ zbraně, kterou použil Breivik na ostrově Utøya. Zbraň byla původně předělána na divadelní rekvizitu a později znovu zprovozněna (Prchalová, 2018; Hartleb, 2020). Sonboly měl při útoku u sebe přes 300 nábojů, i když mu bylo od počátku jasné, že takové množství lidí se mu při útoku usmrtit nepodaří (Bannenberg, 2018). Před útokem pomocí falešného facebookového profilu „Selina Akim“, který měl navodit dojem, že patří dívce

20 Na těle měl také vykreslené neonacistické symboly a runy (Hartleb, 2020). 21 Tento postup je pro masové střelce netypický, nejčastěji provádějí útoky se zbraněmi získanými v domácím prostředí (tento údaj však nejspíše zkresluje odlišná zbraňová politika v USA a Evropě). Výhodou získávání zbraní na darknetu je fakt, že celý proces probíhá v naprosté anonymitě až do předání (a i to je možné zařídit bez fyzického kontaktu mezi prodávajícím a kupujícím) (Bannenberg, 2018). 32 tureckého původu, sezval přátele tohoto profilu do McDonaldu před nákupním centrem Olympia pod záminkou jídla zdarma. Tento falešný profil měl za úkol přilákat právě mladé lidi s přistěhovaleckými, zejména tureckými kořeny, kteří se poté stali hlavními obětmi útoku.

4.2.3. Manifest

Podobně jako ostatní lone-wolf útočníci, i Sonboly po sobě zanechal manifest, ve kterém obhajuje a vysvětluje důvody pro svůj útok. Na rozdíl od ostatních jej však nepublikoval online, vyšetřovatelé jej nalezli v Sonbolyho počítači ve dvou souborech, starých již více než rok, které útočník zřejmě napsal při zahájení příprav na útok. Manifest byl tedy zajištěn a nebyl dále publikován. Z tohoto důvodu v případě Davida Sonbolyho obsahová analýza manifestu chybí, jsou zde pouze představeny pouze ty části, které byly zpřístupněny a použity v médiích a výzkumných pracích k dokreslení motivů, které Sonbolyho k jeho činu dovedly, tedy zejména ty, které prezentují jeho sympatie ke krajně pravicové ideologii. Sonbolyho manifest sestává ze dvou textů – první se jmenuje Mein Kampf mit den Menschen (Můj boj s lidmi), druhý Mein Manifest. Der Erlöser. Die Rache an diejenigen die mich auf dem Gewissen haben (Můj Manifest. Spasitel. Pomsta těm, kteří mě mají na svědomí). Ještě před útokem pak vytvořil poslední dokument nazvaný Ich werde jetzt jeden Deutschen Türken auslöschen egal wer.docx (Teď zabiji každého německého Turka, jedno koho). Mezi prezentované útržky Sonbolyho manifestu patří následující (Sternberg, 2017; Förster, 2017; Bannenberg, 2018; Hartleb, 2018, 2020): Osobní motivy • „Už od 3. třídy se mi zdá, že jsem jiný, že se chovám jinak…“ • „V dětství jsem byl velmi přátelský, hyperaktivní člověk ... bohužel si nemyslím, že bych se v životě nějakou náhodou dostal na šikmou plochu. Tlak, kterým na mě paní R. (...) ze třídy 3-4 působila, změnil můj postoj k budoucnosti ...“ • „Neuplyne den bez mého plánu pomsty“ Politické motivy • „Cizáčtí podlidé s převážně turecko-balkánskými kořeny vládnou zločinu a jsou zodpovědní za destabilizaci měst. Mají podprůměrné IQ, jsou velmi agresivní a neberou žádný ohled na budovy, drogerie apod. Očekávaná délka života civilizovaných lidí mezi nimi je téměř nulová.“ • „Dnešek přinese odplatu za tu šikanu. Utrpení, které mi bylo způsobeno, bude odplaceno.“ • „Přílivová vlna uprchlíků“

• „Je potřeba bránit vlast“ • „Moje pozornost bude na každý pád daleko větší, než případ Tugce Albayraks22, protože můj vztek bude nezměrný“ • „Takže teď se dostávám k hlavní části mého textu, konkrétně ke zkoumání těchto švábů, podlidí, lidí, které popravím“ • „Tento útok dělám pro svoji vlast, pro Německo“

4.2.4. Shrnutí

Případ Davida Sonbolyho vyvolal velké zděšení mezi německou veřejností. Bezpečnostní složky prakticky neměly šanci útoku zabránit – i přes psychické problémy a hospitalizaci nepůsobil Sonboly jako bezpečnostní hrozba, neměl žádné kriminální záznamy. Proces radikalizace proběhl téměř výhradně v internetovém prostředí, kde prostředky kontroly nejsou dostačující a hrozba tohoto procesu je dlouhodobě podceňována, jak prokázala existence protiuprchlického fóra na platformě Steam rekrutující kromě Sonbolyho i další aktivní střelce. Vedle reakce veřejnosti způsobil Sonbolyho případ i rozpor v akademické sféře. Hlavním předmětem sporu se stalo, zda lze Sonbolyho útok označit jako akt pravicového terorismu. Důležitou roli v tomto sporu hrál zejména motiv útoku – zejména Brita Bannenberg, zpracovávající případ z kriminologického hlediska označila za hlavní motiv útoku osobní pomstu za šikanu, nikoli krajně pravicové pohnutky. Pro krajně pravicový terorismus pro změnu hovořil výběr obětí, jež tvořili výhradně lidé s přistěhovaleckými kořeny, xenofobní výkřiky útočníka a již dříve vyjádřená nenávist k přistěhovalcům. Podle Brity Banneberg však tento výběr obětí nutně nesouvisí s krajně pravicovými motivy, nýbrž logicky navazuje právě na motiv osobní pomsty, jako u ostatních masových střelců – stejně jako školní útočníci motivováni prospěchem či křivdou způsobenou autoritami cílí při útoku na učitele či funkcionáře školy, útočníci motivovaní odmítnutím cílí na dívky, tak Sonboly, motivovaný osobní pomstou za šikanu, kterou vnímal ze strany přistěhovaleckých dětí, cílil na lidi s přistěhovaleckými kořeny (Bannenberg, 2018). Tento přístup se zdá být jen zčásti aplikovatelný na Sonbolyho případ. Zatímco aktivní střelci na školách zpravidla vybírají konkrétní cíle, konkrétní učitele, se kterými mají problémy, Sonbolyho oběti byly v tomto ohledu zcela náhodné. Pokud by podle této logiky vedla Sonbolyho osobní pomsta, byla by spíše zaměřena na konkrétní agresory než obecně přistěhovalce (Hartleb, 2020). Absenci

22 Tugce Albayraks byla Němka s tureckými kořeny, která se stala obětí napadení v Offenbachu. Sonboly měl navštívit její hrob, kde na její adresu pronesl několik neuctivých komentářů (Hartleb, 2020). 34 osobního problému s agresory může napovídat právě Sonboly postoj k osobě Tugce Albaryaks, která se také stala obětí agresora neněmeckého původu. Případ byl také původně uzavřen jako nepolitický útok, jehož příčinami byla právě porušená psychika v důsledku šikany a fascinace dalšími masovými útoky, kdy se politický motiv údajně nepodařilo prokázat. Hartleb (2020) tento přístup označil jako důsledek populárního psychologického přístupu, který často odmítá, či spíše marginalizuje aktérovy politické zájmy a spíše než z politického a socializačního pohledu upřednostňují „osobní potřeby“. Až v roce 2019 policie případ překlasifikovala na krajně pravicový terorismus, s tím, že krajně pravicové a rasistické názory útočníka by neměly být ignorovány (DW, 2019). Z pohledu vnímání procesu radikalizace se zdá, že David Sonboly zapadá do obecného schématu radikalizace. V jeho případě jsou přítomny: • Osobní krize – Sonboly nežil v ideálním rodinném prostředí, navíc byl ve škole terčem šikany. • Křivda – tu útočník vnímal zejména v tom, že k němu nebylo přistupováno jako k plnohodnotnému Němci, navíc byl šikanován dětmi přistěhovalců. • Rámec, kterým si objasnil vidění světa – protože byl Sonboly obětí dětí přistěhovalců, vyhovoval jeho vidění světa krajně pravicový rámec, demonstrující svůj odpor k imigraci. • Vidění my vs. oni – Sonboly sám sebe viděl jako Němce, chránícího svoji vlast proti vlně přistěhovalců. • Role okolního prostředí – zde hraje největší roli to, že proces radikalizace proběhl online. Sonboly byl aktivní především na diskuzních fórech a herních platformách, kde se obklopil podobně smýšlejícími lidmi, kteří jeho vidění světa přímo podporovali a jeho čin po útoku obdivovali. Rodina útočníka svou netečností k jeho chování a trávení času navíc nepřímo umožnila tento proces netušeně proběhnout. Vzhledem k průběhu procesu radikalizace u mnichovského střelce odpovídá tomuto průběhu nejvíce Sagemanův model radikalizace, protože mezi jednotlivými procesy není viditelná lineární návaznost. I vzhledem k odlišným interpretacím motivace k útoku je zřejmé, že zde nelze vysledovat jednoznačný lineární vývoj směrem ke krajně pravicové radikalizaci. Krajně pravicová ideologie tedy spíše posloužila jako rámec odpovídající Sonbolyho vidění světa. Okolní prostředí poté dodalo příhodné podmínky a potřebný impulz k provedení útoku.

4.3. Teroristický útok v Halle

4.3.1. Průběh útoku

Teroristický útok v městečku Halle ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko se odehrál 9. 10. 2019. Tehdy sedmadvacetiletý Stephan Balliet se, vybaven několika podomácku vyrobenými zbraněmi a municí pokusil dostat do místní synagogy. V té právě probíhaly oslavy židovského svátku Jom kipur.23 Těsně před zahájením útoku spustil útočník livestream na populární streamovací platformě Twitch. Link na livestream umístil na internet spolu se svým sedmnáctistránkovým manifestem. Balliet byl vyzbrojen podomácku upravenými zbraněmi a výbušninou, kterou se pokusil odpálit dveře synagogy. To se mu však, vzhledem k zabezpečení synagogy, nepodařilo – synagoga byla vybavena zpevněnými dveřmi a kamerovým systémem, takže návštěvníci synagogy měli o útočníkovi dobrý přehled (Holmes, 2019). Dovnitř synagogy se mu však proniknout nepodařilo – dveře se mu nepovedlo ani rozstřílet zbraněmi ani odpálit, protože výbušné zařízení selhalo (Botha, 2021). Poté, co se mu nepovedlo dostat se dovnitř, pokusil se několika granáty poházenými poblíž budovy vyhnat návštěvníky ven ze synagogy a následně je postřílet (Caniglia, 2020). Útočník byl během svých pokusů o vniknutí do synagogy viditelně frustrován, označil se za „losera“ a intenzivně nadával (Botha, 2021). Tento nepředpokládaný vývoj událostí pravděpodobně ovlivnil útočníkovo následné chování. Poté, co vzdal pokusy dostat se do synagogy, zastřelil okolojdoucí ženu, která mu vynadala za jeho hlučné chování (Wojtasik, 2020). Při útoku na ženu si omylem prostřelil přední pneumatiku u auta (Botha, 2021). Poté se pokusil zastřelit i okolo projíždějícího muže, který zastavil, aby pomohl postřelené ženě, ale jeho zbraň opakovaně selhala (Caniglia, 2020; Wojtasik, 2020). Balliet hned poté z místa odjel, dojel však pouze do necelého půl kilometru vzdálené turecké restaurace, kde skrze výlohu jednoho člověka zastřelil a dalšího zranil (Wojtasik, 2020). Poté se mu podařilo z Halle uniknout i přes krátkou potyčku s policií a dorazil do sousední vesnice, kde se snažil vyměnit auto a uniknout policii. Tam postřelil další dvě osoby, které mu auto odmítly poskytnout (Botha, 2021). Útočník tedy ukradl jiné a pokusil se s ním ujet, až na dálnici ve směru na Mnichov zapříčinil dopravní nehodu a byl zatčen bez dalšího odporu (Koehler, 2019). Útok si tedy vyžádal dvě oběti a tři zraněné, obětí však mohlo být mnohem více – Německo ten den uniklo jednomu z největších masakrů pouhou shodou okolností (Wojtasik, 2020) a díky neschopnosti a smůle útočníka.

23 Den smířeni, jeden z nejvýznamnějších židovských svátků, zahrnuje půst a intenzivní modlitby. V synagoze se tedy tento den nacházelo mnoho lidí. 36

4.3.2. Osoba útočníka a jeho radikalizace

Útočníkem byl Stephan Balliet, sedmadvacetiletý nezaměstnaný technik. V Ballietově životním příběhu se nevyskytují zcela očividné psychické problémy, jako v případě střelce z Mnichova. Pocházel sice z rozvedené rodiny (rodiče se rozvedli, když mu bylo 14), školu však dokončil bez větších problémů a vysokoškolského studia chemie musel zanechat až kvůli závažným zdravotním problémům, mezitím absolvoval půlroční vojenský výcvik. V roce 2018 se pokusil stát se profesionálním vojákem v rámci Bundeswehru, avšak k pohovoru se z neznámých důvodů nedostavil (Koehler, 2019). Poslední rok žil v bytě se svojí matkou, často zavřený ve svém dětském pokoji (Der Spiegel, 2019). Neměl vůbec žádné zaměstnání, ani přítelkyni, ani koníčky, kromě sestavování vlastních zbraní pomocí 3D tiskáren, kterých si však jeho matka nikdy nevšimla (Der Spiegel, 2019; Lakotta, 2020). Velkou porci času pravděpodobně trávil zavřený ve svém pokoji u online aktivit, kde hrál počítačové hry, sledoval anime seriály a aktivně se zapojoval do internetových diskuzí. Ze svojí neutěšené životní situace vinil ostatní (Lakotta, 2020). Podle matky Balliet „měl něco proti lidem, kteří měli velkou finanční moc, ale kdo ne?“ (Der Spiegel, 2019). Velmi často si měl stěžovat, že „být bílý muž už dnes nic neznamená“ (Der Spiegel, 2019). Balliet nebyl okolí znám jako extremista, proces radikalizace patrně proběhl v době, kdy žil v bytě se svojí matkou (Brzuzskiewicz, 2020). Sám sebe označoval termínem „weeb“, což je výraz pro člověka fascinovaného japonskou kulturou, zejména anime (Brzuzskiewicz, 2020). Důležitým faktorem, který je potřeba v souvislosti s útočníkem a jeho činem zmínit, je výrazná podobnost s útoky v Christchurchi na Novém Zélandu, útokem na synagogu v Poway v Kalifornii a v El Pasu v Texasu. Všechny tyto útoku sdílejí stejné prvky ve svém modu operandi, které nebyly před útokem v Christchurchi použivané – zejména živý přenos střelby. Během útoku také zaznívají reference na internetovou komunitu okolo stránek 4chan, 8kun, a to zejména prostřednictvím referencí na tyto stránky, ale i odkazy na populární komunitní memy, používání specifických výrazů spojených s touto a také herní komunitou (Brzuzskiewicz, 2020; Botha, 2021). Důležitým společným faktorem je také sdílení manifestu a umístění odkazů na živé vysílání útoku na stránky a platformy spojené s touto komunitou (Wojtasik, 2020). Tyto faktory mohou naznačovat, že útočník z Halle byl těmito dalšími útočníky inspirován a jeho radikalizace mohla proběhnout v online prostředí právě skrze tuto chan komunitu (Botha, 2021). Dalším důležitým rysem Ballietova útoku je jeho snaha zacílit i na neněmecké publikum. Ballietův manifest je sepsán v angličtině a i sám útočník se v průběhu vysílání útoku snaží hovořit především anglicky. Je to dáno nejspíše tím, že Balliet se

37 radikalizoval v anglicky hovořícím prostředí, tedy na internetu, a jeho vysílání mělo zapůsobit na další transnacionální aktivisty (Koehler, 2019). Balliet se také mohl chápat jako součást širší, globální sítě bojovníků, vůči které má závazek v podobě splnění mise, tedy útoku na synagogu. Jakmile mu došlo, že se mu útok na synagogu nepodaří, začal se během přenosu omlouvat svým divákům za své selhání24 (Wojtasik, 2020). Rovněž útok na stánek s kebabem se jeví spíše jako akt zoufalství a frustrace a naznačuje absenci plánu B (Koehler, 2019).

4.3.3. Manifest

Balliet umístil svůj manifest na internet týden před uskutečněním svého útoku. Tento dokument je stále poměrně lehce dohledatelný. Je psán anglicky a je rozdělen do tří částí. První část obsahuje popis a fotografie zbraní, které si Balliet sestavil a plánoval je využít. Zbraně jsou rozděleny do tří kategorií – příruční, do auta a na ústup. Jsou mezi nimi jak střelné zbraně, tak i nože a meč a také několik granátů, trubkových bomb, hřebíkových bomb či kouřových granátů. Dalším plánovaným vybavením je kevlarová helma, lehká kevlarová vesta, filmovací zařízení připevněné na helmu a hrudní nábojový pás. V této části jsou také představeny hlavní cíle celé akce: 1. Dokázat použitelnost improvizovaných zbraní. 2. Pozvednout morálku ostatních utlačovaných bílých lidí šířením záznamu z akce. 3. Zabít co nejvíce ne-bílých lidí, ideálně židů. 4. Bonus: nezemřít. Druhá část popisuje primárně plán celé akce, obsahuje však i ideologické vysvětlení a motivaci útočníka k provedení útoku. V části textu věnující se plánu útoku Balliet bez okolků přiznává, že proniknout do synagogy bude velmi těžký úkol a je pravděpodobné, že se nepodaří. Navíc dále přiznává, že nemá žádný přehled o půdorysu synagogy a dalších přístupových cestách do objektu. V případě, že se mu nepodaří se do objektu dostat, pokusí se všechny návštěvníky synagogy vyhnat ven. K útoku si schválně zvolil období svátku Jom kipur, neboť v tomto období do synagogy chodí i neortodoxní. Třetí část manifestu je nadepsaná Achievements a referuje především k herním komunitám. Achievements zde reprezentují dílčí úspěchy, kterých by mohl útočník během své akce dosáhnout. I v rámci počítačových her v průběhu jednotlivých misí hráč plní průběžné úkoly, za které něco získává. Ballietův list úkolů sestává z 26 dílčích úspěchů a obsahuje především

24 Ballietův čin se na 4chanu nesetkal s oslavným přijetím, naopak byl zesměšňován pro velké množství selhání v průběhu činu. Ballietův záznam činu byl označován jako cringeworthy (příšerně trapný) či total failure / epic fail / shit-show (naprosté selhání) (Botha, 2021). 38 seznam cílů – židé, židovské ženy, muslimové, komunisté, černoši. Úkoly jsou pojmenovány povětšinou velmi cynicky se zřetelnými narážkami na současný politický diskurz.25 Užití herního slangu také může referovat k útokům v Christchurchi, kdy útočník chtěl dosáhnout „nejvyššího skóre“ a také inspirovat další členy herní komunity pokusit se Ballietovo skóre překonat a podniknout další útok (Caniglia, 2020). Motivací k útoku jsou podle manifestu zcela otevřeně krajně pravicové postoje. Nejvýrazněji se v manifestu objevuje antisemitismus. Balliet zcela otevřeně označuje židy jako „krysy“ či termínem „kikes“26. Zmínky o židech jsou ve většině případů doprovázeny konspiračními tvrzeními, které údajně dokazují výsadní postavení židů ve společnosti a jsou mezi příznivci krajními pravice velmi rozšířené (Ware, 2020). Zaprvé, německá vláda vynakládá velké finanční prostředky (které jsou placeny z daní) na ochranu židů. Zadruhé, židé mají neomezený přístup ke zbraním a nejsou nijak limitováni v jejich používání. Zatřetí, židé stojí v čele většiny západních vlád, prostřednictvím tzv. Sionistické okupační vlády (Zionist occupation government, ZOG), která pomocí bank tajně ovlivňuje politické dění. Objevuje se zde i reference na teorii Velkého nahrazení a řízenou genocidu bílé rasy, kterou podle Ballieta řídí právě židé. Na začátku vysílání střelby Balliet pronesl, že se domnívá, že holocaust se nikdy nestal (Botha, 2021). Synagoga v Halle byla vybrána k útoku spíše náhodně, jednalo se o místo s největší koncentrací židovského obyvatelstva v Ballietově okolí. Na závěr plánu Balliet píše „I když selžu a zemřu, i kdybych zabil jediného žida, tak to stálo za to. Nakonec, pokud by každý bílý muž zabil byť jen jednoho žida, tak vyhrajeme.“ Vedle antisemitských náznaků se v manifestu objevuje i vnímání bílé nadřazenosti – manifest má za úkol povzbudit zejména bílou populaci, mezi terči pro zlikvidování v rámci akce jsou vedle židů i černoši a muslimové. Balliet sám byl hrdý na svoji „čistou“ vizáž, prezentoval se jako „fit, mladý bílý muž s blond vlasy a modrýma očima bez tetování, piercingů a dalších zdegenerovaných sr***k“, nevýhodou však je, že s touto vizáží v očích židů vypadá jako terorista, což by „mohlo celou operaci ohrozit“. Dalším rysem obsaženým v manifestu je odpor k muslimům, resp. muslimské migraci. Muslimové sice jsou v seznamu cílů, Balliet sám dokonce podle manifestu původně plánoval zaútočit na mešitu, ale, jak píše v manifestu, „ani zabití stovky golemů neudělá žádný rozdíl, když jich každý den mnohem více posílají do Evropy“. Objevuje se zde i anti-levičácký sentiment, v tomto případě reprezentovaný hnutím Antifa, které bylo další možností pro útok a také komunisty, kteří byli jedním ze jmenovaných

25 Například: Crusty Kebab: vypal synagogu; Gender equality: zabij židovku; Crossed out: zabij křesťana; Cultural appropiation: pobodej muslima; Life collectivizied: zabij komunistu. 26 Anglický hanlivý výraz pro židy. 39 cílů útoku. Balliet je také některými autory spojován se subkulturou incel (Ware, 2020), avšak manifest žádné mysogynní tendence nenaznačuje. Jediným důkazem Ballietova negativního postoje k ženám je začátek vysílání střelby, kdy vedle popírání holocaustu obviňuje ženy, respektive feminismus jako příčinu poklesu porodnosti v západních zemích,27 na což ve svém manifestu upozorňoval i střelec z Christchurche (Ware, 2020; Botha, 2021). Na závěr Balliet píše, že bude zabíjet „dokud nebudou všichni židé mrtví nebo neprokážu existenci Waify ve Valhalle“. Tato věta se dá vnímat jako náznak vnímaného mučednictví. Waifa vychází z japonské anime kultury a reprezentuje fiktivní postavu, ke které se jedinec cítí připoután – tedy jakousi fiktivní partnerku z anime světa. Valhalla je jakési nebe pro válečníky převzaté ze severské mytologie, velmi oblíbené mezi neonacisty. Celý výraz lze tedy chápat jako ekvivalent 72 panen, které čekají po smrti muslimské bojovníky (Koehler, 2019). Ačkoli se tedy Balliet neměl v plánu nechat zastřelit, počítal s tím, že by mohl případně padnout jako mučedník.

4.3.4. Závěr

V případě Stephana Ballieta jsou krajně pravicové motivace pro útok poměrně zřetelné. Na způsobu provedení a ideologickému obhajování svého činu prostřednictvím manifestu je zřejmá inspirace dalšími krajně pravicovými útočníky, zejména útočníkem z Christchurche. Ballietův útok byl motivován primárně antisemitismem, což je patrné z útočníkova manifestu i zamýšleného cíle útoku, jímž byla synagoga v Halle. V manifestu i během útoku jsou patrné reference na hráčskou, pravicovou a meme kulturu, které měla na útočníka silný vliv a útočník se ji snažil dále využít k proslavení se a rozšíření svých názorů, resp. inspirování dalších potenciálních útočníků. Stejně jako Sonboly, nebyl ani Balliet veřejnosti a bezpečnostním složkám znám jako potenciální hrozba, jeho online a offline aktivity nezanechávaly žádné nápadné stopy – online aktivity jsou obecně poměrně těžko rozpoznatelné a v případě Ballieta k jeho utajení pomohlo i to, že si neopatřoval zbraně, ale vyráběl si je sám. Prostředky na výrobu zbraní byly financovány příspěvky v rámci online komunity v kryptoměnách od dárců, které se stále nepodařilo dohledat – jejich motiv tedy zůstává neznámý (Caniglia, 2020). Ballietův útok se nezdařil pouhou shodou okolností, z níž nejvýznamnější byla neschopnost útočníka dostat se dovnitř synagogy, což nejspíše zachránilo život desítkám návštěvníků. Útok si tak vyžádal „jen“ dvě oběti, které byly spíše dílem náhody a frustrace útočníka. Balliet se později za smrt druhé oběti u stánku s kebabem omluvil, protože oběť „měla černé vlasy a spletl

27 Tato zodpovědnost feminismu za pokles porodnosti je však součástí teorie Velkého nahrazení, tato Ballietova věta tedy také není příliš relevantním důkazem jeho nenávisti k ženám. 40 si ji s muslimem“ (Lakotta, 2020). Útočník byl za své činy na konci roku 2020 odsouzen na doživotí (Die Zeit, 2020). Stejně jako v případě střelce z Mnichova, i útok v Halle naplňuje znaky krajně pravicového lone-wolf terorismu. Balliet svůj čin naplánoval dlouho dopředu, sestavil si vlastní zbrojní arzenál včetně výbušných zařízení a sepsal manifest, ve kterém jasně obhajoval své krajně pravicové postoje. Přípravy na útok i útok samotný provedl sám, byť s finanční podporou od neznámého dárce, který mohl být součástí větší organizované krajně pravicové militantní sítě. Tento fakt v souvislosti s tím, že Balliet mohl sám sebe vnímat jako člena širší operační sítě, může přinášet jisté námitky s tímto závěrem. Pravděpodobnější však je, že Balliet fungoval jako tzv. copycat, tedy, že byl inspirován předcházejícími útoky a operoval podle již zažitého a vyzkoušeného vzoru jako jeho předchůdci, ti však žádnou teroristickou síť netvořili. Ohledně procesu radikalizace, v případě útočníka z Halle je k dispozici mnohem méně informací. Útočník byl poměrně nenápadný, netrpěl psychickými potížemi a o jeho životě je známo poměrně málo. Nicméně i zde vystupují jisté faktory, které by mohly přiblížit, jak v jeho případě radikalizace probíhala a umístit celý proces do obecného rámce: • Osobní krize – v tomto případě lze pozorovat, že osobní krize nemusí být brána jako dlouhodobý proces, ale může být mnohem kratší, vzhledem k tomu, že se předpokládá, že k radikalizaci došlo v průběhu roku, kdy útočník žil u matky (Brzuszkiewicz, 2020). Balliet byl izolovaný od okolí, neměl práci, nedokončil školu a neměl přítelkyni. Nejspíše právě ekonomické faktory byly hlavní příčinou deprivace. • Křivda – jako křivdu mohl Balliet vnímat svoji ekonomickou a osobní situaci vzhledem k příchozím migrantům, kteří mohli získat pomoc od státu na jeho úkor a také vzhledem k židům jako lidem s velkou (nejen) finanční mocí. • Rámec – na základě stereotypního vnímání si útočník osvojil odpor k židům, jakožto hlavním hybatelům světového ekonomického dění. Velký vliv na jeho vnímání měly i konspirační teorie dotýkající se působení židů na světové dění. • My vs oni – tyto teorie ospravedlnily Ballietův nepřátelský přístup k židům. Jak sám v manifestu napsal, likvidací židů by přispěl k pádu židovské světovlády, čímž si sám legitimizoval užití násilí vůči této skupině obyvatel. • Okolní prostředí – stejně jako v případě Davida Sonbolyho, i zde měla velký vliv na radikalizaci internetová komunita. Balliet byl členem internetové komunity okolo stránek 4chan, 8kun apod., skrze kterou se mu podařilo upevnit svůj radikální postoj a i získat finanční prostředky na vývoj zbraní a přípravu útoku.

V Ballietově případě jsou faktory radikalizace zřetelné, vzhledem k neúplným informacím o průběhu příprav a záznamům o jeho online aktivitám je poměrně složité zmapovat celý proces radikalizace. Zdá se však patrné, že průběh Ballietova postoje, zejména jeho antisemitistického myšlení může vykazovat jistý lineární vývoj – od vnímání většího finančního vlivu až po nutnost likvidace a sesazení židovské světovlády. Velký vliv na vývoj radikalizace však mělo i okolní prostředí, zejména internetové komunity, což může odkazovat i k Sagemanovu modelu nelineární radikalizace.

4.4. Teroristický útok v Hanau

4.4.1. Průběh útoku

K teroristickému útoku ve městě Hanau ve spolkové zemi Hesensko došlo 19. února 2020 ve večerních hodinách. Okolo 21.55 zahájil útočník střelbu v podnicích La Votre a Midnight, kde zastřelil tři lidi a další zranil. Poté z prvního baru odjel směrem do centra města, kde nejprve zastřelil muže, který se jej pokusil sledovat a přivolat policii, a později v dalším baru Arena, vzdáleného asi dva kilometry a u přilehlého kiosku zastřelil dalších pět lidí (Hasselmann, 2021). Po střelbě útočník odjel do nedalekého bytu, kde bydlel se svými rodiči. Tam nejprve zastřelil svou matku a poté spáchal sebevraždu, zatímco otec zůstal nezraněn (Hasselmann, 2021). Policie se díky popisu auta dostala do domu až okolo třetí hodiny ráno (Oltermann, 2020), kde našla útočníka i jeho matku mrtvé. V bytě se našel útočníkův manifest a policie se velmi brzy dopátrala videí, která útočník i s manifestem umístil na internet několik dní před útokem (Caniglia, 2020). Útok si vyžádal celkem 11 obětí a dalších 7 zraněných (Hasselmann, 2021). Kromě matky útočníka měly všechny oběti přistěhovalecký původ,28 stejně tak zranění (Caniglia, 2020). Oba bary měly turecké vlastníky a byly častým setkávacím místem příslušníků etnických menšin (CASIS, 2020).

4.4.2. Osoba útočníka a jeho radikalizace

Útočníkem v Hanau byl 43letý Němec Tobias Rathjen. Nebyl znám jako extremista, žil poměrně nenápadný život. V mládí se věnoval fotbalu, vystudoval obchod na univerzitě v Bayreuthu v Bavorsku. Od té doby pracoval jako finanční poradce v různých německých městech. Stále žil s rodiči, neměl žádný vážný vztah a neměl ani příliš přátel. V roce 2002 byl krátce hospitalizován kvůli psychickým problémům. Od roku 2013, kdy získal zbrojní průkaz,

28 Čtyři oběti měly turecké, resp. kurdské kořeny, dvě oběti romské, resp. rumunské, další bosenské, bulharské a afghánské (Leimbach, 2020). 42 se věnoval střelbě, od roku 2014 byl členem sportovního střeleckého klubu. Měl také absolvovat střelecký výcvik na Slovensku během roku 2019 (Hasselmann, 2021). Útočníkova rodina byla ve svém okolí poměrně známá. Ačkoli Tobias Rathjen byl spíše nenápadný a realizoval se spíše v online prostředí (Crawford, 2020), jeho otec byl v sousedství nechvalně znám pro své agresivní chování. Také se měl angažovat v politice, když neúspěšně kandidoval v komunálních volbách na kandidátce Zelených (Bielesch, 2020). Příbuzní obětí tvrdí, že Rathjenův otec měl na jeho činu velký podíl a měl jej v jeho plánech přímo podporovat (Colbourne, 2021). Rathjenův otec po útoku podal několik stížností proti vyšetřování a neúspěšně se pokusil získat zpět synovu zbraň. Navíc tvrdil, že jeho syn nebyl terorista, nýbrž oběť promyšlené akce ze strany tajných služeb a později začal vyhrožovat příbuzným obětí, kteří proti němu podali několik žalob a pokusili se dosáhnout zákazu přiblížení a nakonec byli nuceni zorganizovat sousedské hlídky (Ramelsberger, 2021). Podle obyvatel Hanau, kteří rodinu znali, byl Tobias Rathjen na svém otci velmi závislý a málokdy si dovolil mu odporovat. Stejně jako Tobias, i jeho otec vyjadřoval krajně pravicové názory a šířil konspirační teorie (Ramelsberger, 2021). Po útoku se snažil rozšiřovat manifest a videa svého syna, která byla po útoku policií stahována z internetových stránek. Také se snažil o odstranění všech připomínek útoku a památníků obětí, včetně známých graffiti pod frankfurtským mostem Friedenbrücke (Hasselmann, 2021; Ramelsberger, 2021). Při představování profilu útočníka z Hanau je velmi často akcentováno jeho psychické zdraví. Hospitalizace z roku 2002 měla souviset s paranoidní schizofrenií, která zůstala neléčená (Colbourne, 2021). Zejména z manifestu, který zanechal se předpokládá, že trpěl paranoidními představami, které ještě dále živil konspiračními teoriemi, zejména věřil tomu, že jej sledují tajné služby (Caniglia, 2020). Dokonce se kvůli údajnému sledování několikrát obrátil na policii a státní zastupitelství s žádostí o prošetření, ale neúspěšně (The Local, 2020; Hasselmann, 2021). Ve videích vydaných před útokem na některé konspirační teorie odkazuje, např. teorie Velkého nahrazení, či UFO. Přestože se dominantně nejedná o typické krajně pravicové konspirace, některé se velmi nápadně podobají konspirační teorii QAnon (Crawford, 2020). V závěru jednoho videa, určeného primárně americkému publiku veřejnost vyzývá, aby nevěřila tajným službám a mainstreamovým médiím a povstala (Hume, 2020; The Local, 2020). Konspirační teorie mají tendenci na sebe navazovat – adoptováním jedné konspirační teorie se otevírají mezery ve vnímání reality, které jsou velmi snadno zahlazeny adoptováním další teorie. Přijímání více konspiračních teorií pak stále více posiluje antisystémový sentiment a vidění my vs. oni, které ospravedlňuje uskutečnění násilných akcí (Crawford, 2020).

4.4.3. Manifest

Manifest, který po sobě útočník zanechal a který je stále snadno dohledatelný, je rozdělen na tři části. První, hlavní část má formu 24stránkového dopisu, kde útočník vysvětluje svůj motiv k činu. Další dvě části jsou annexy, které mají za úkol dokázat útočníkova tvrzení o sledování. V hlavní části útočník představuje svůj život, který rozděluje na dvě období – před 11. zářím 2001 a po něm. Text je doprovázen i ilustracemi, které představují určité momenty z útočníkova života. Celý text je psán poměrně chaoticky, jednotlivé pasáže na sebe navazují jen chabě a je z něj velmi těžko čitelný dominantní motiv autorova útoku. Dominantní část textu je věnována konspiracím. Nejdůležitější konspirací, kterou autor ve svém textu zmiňuje, je přesvědčení, že je odmalička sledován tajnou službou. Toto sledování demonstruje na americké zahraniční strategii, kterou vymyslel již léta před nástupem Donalda Trumpa29 a kterou Trump v té době využíval, zejména v kontextu soupeření s Čínou, konfliktů v Afghánistánu a Iráku a stavění zdi na hranicích s Mexikem. Dalším důkazem působení tajných služeb je založení fakulty mezinárodního managementu na univerzitě v Bayreuthu – dalšího nápadu, který byl Rathjenovi ukraden. Dále tvrdí, že některá filmová díla byla natočena na jeho popud, např. Kdopak to mluví, Základní instinkt 2, či seriály Útěk z vězení a Vikingové. Kromě výše uvedených také sestavil strategii pro německý fotbalový svaz ke zlepšení výsledků německé fotbalové reprezentace, včetně obsazení trenérského štábu a manažerské pozice, podle které se německé národní mužstvo úspěšně řídilo. S odkazem na všechny zmíněné události Rathjen dochází k závěru, že „to nemůže být náhoda“. Tajné služby si, vedle sledování Rathjenova obydlí osvojily i čtení myšlenek přímo z mozku a s tím spojené ovlivňování chování. Rathjen předpokládá dvě možnosti identity oné tajné služby, která jej sleduje – buď ji provozují Američané, resp. lidé z USA, kteří jsou ještě mocnější, než americký prezident, nebo se jedná o Němce, kteří jsou ale na Američany napojení. Možnost působení německé tajné služby vnímá Rathjen jako zradu, protože „bezdůvodně sledují Němce, místo toho aby zabraňovali cizinecké kriminalitě, i když jí mohou jednoduše zabránit“ (myšleno zřejmě vzhledem k prostředkům, kterými ona tajná služba disponuje). Pokud by se Rathjenovi někdy podařilo získat finanční prostředky, či vliv, využil by je právě na upozornění veřejnosti na činnost této tajné služby (což ale tajná služba dobře ví, a proto se v tom Rathjenovi snaží zabránit).

29 Jedním z bodů Rathjenovy koncepce pro USA je i podmínka, že by USA“ měl ideálně řídit nějaký miliardář se silnou osobností, který dokáže USA ekonomicky povznést“. 44

Vedle konspirace o tajných službách se v textu objevují reference i na další konspirační teorie, které jsou více akcentovány mezi příznivci krajní pravice. Vedle Velkého nahrazení Rathjen v textu zmiňuje existenci mocného finančního centra, které řídí chod společnosti, avšak v souvislosti s ním vůbec nezmiňuje židy. Dále upozorňuje na existenci elit, které vymývají lidem mozky a díky tomu řídí masy. Tyto masy je potřeba probudit, podobně jako ve filmu Matrix.30 Tyto teorie nastiňují jeden možný dominantní motiv Rathjenova útoku – tedy upozornění na sebe a zprostředkování informací o sledování široké veřejnosti právě prostřednictvím ozbrojeného útoku. Na konci manifestu totiž útočník vyhlašuje tajné organizaci válku. Kromě konspiračních teorií se v textu objevují i pasáže přibližující Rathjenovo krajně pravicové smýšlení. V první řadě v textu akcentuje nacionalistické smýšlení, ve smyslu německé nadřazenosti – ostatní národy se totiž ani zdaleka nezasloužily o vývoj a nebyly tak úspěšné a výkonné ve své historii jako Německo, což je země, „ze které pochází to nejlepší a nejkrásnější, co svět nabízí“. Ostatní národy nemají Německu co nabídnout a jsou jen přítěží, kterou však Němci mezi sebou tolerují, což je podle autora obrovská chyba. Tento názor koresponduje se supremacistickým názorem, že bílé národy jsou zodpovědné za rozvoj států, zatímco ostatní skupiny přispívají jen velmi málo a nádavkem ničí své státy, které nejsou schopny řídit (Caniglia, 2020). Ostatní národy jsou především zodpovědné za nárůst kriminality v Německu – od neškodných krádeží až po fyzické útoky s využitím nožů, které končí těžkým zraněním nebo smrtí, či vykrádání bank. V manifestu tvrdí, že po přepadení banky, kterému byl svědkem, měl možnost podívat se do policejních složek, obsahujících možné podezřelé – 90 % z nich bylo přistěhovaleckého původu. Tyto skupiny podle něj působí v německé společnosti destruktivně, navíc se velmi rychle rozmnožují, což do budoucna přinese další problémy. Na problematiku rozmnožování se ve svých manifestech odvolávají i další útočníci. Problémy související s přistěhovalci jsou také dílem Němců, kteří jsou „příliš lhostejní, příliš slabí nebo příliš hloupí na to, aby tento problém řešili“ – to se dotýká i vysokých představitelů Německa a policie, která proti přistěhovalecké kriminalitě nebojuje. Proto také „ne každý, kdo má německý pas je čistokrevný a hodnotný“, německá populace by se „klidně mohla zmenšit až o polovinu“. Vedle tajných organizací pak autor vyhlašuje válku i proti degeneraci německého lidu, jehož příčinou jsou právě přistěhovalci v Německu.

30 S filmem Matrix souvisí tzv. fenomén red-pillingu, který značí moment, kdy jsou jednotlivci „vytrženi“ z umělé reality a konečně vidí svět takový jaký je – tedy takový, který jim prezentuje jejich vidění světa, ovlivněné konspiracemi. Tento fenomén je mezi krajně pravicovými příznivci velmi rozšířený (Crawford, 2020). 45

Řešením podle Rathjena není jen pouhé vyhnání těchto skupin z Německa, protože již samotná existence těchto skupin je chyba a problém pro budoucí generaci. Proto je potřeba tyto národy zcela vyhladit, konkrétně se jedná o Maroko, Alžírsko, Libyi, Tunisko, Egypt, Izrael, Sýrii, Jordánsko, Libanon, země Arabského poloostrova, Turecko, Irák, Írán, Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán, Indii, Pákistán, Afghánistán, Bangladéš, Vietnam, Kambodžu a Filipíny. V případě těchto národů se jedná pouze o „hrubé čištění“. „Kompletní čištění“ by se dále mělo dotýkat „zbylých států Afriky, Jižní a Střední Ameriky a Karibiku“. Toto čištění a další rozšíření německého národa by mohlo na zemi „zajistit uspokojivé poměry na této planetě“. Tyto národy se totiž již „nemůžou vyvinout k lepšímu, je to beznadějné a proto je jejich totální zničení legitimní“. Vedle nacionalismu a bílé nadřazenosti se v manifestu objevují i náznaky autorova odporu proti islámu („některé rasy a kultury nejen že k vývoji nijak nepřispívají, ale naopak působí destruktivně – především Islám“), a antisemitismus (Izrael jako jedna ze zemí, které musí být zničeny). Rathjen byl některými autory a především v médiích prezentován jako přívrženec incel komunity (Caniglia, 2020; Kauhanen, 2020). V manifestu je jedna část přímo věnována útočníkově vztahu k ženám. Rathjen sám v této části k incel komunitě neodkazuje ani nepoužívá její slovník (Kauhanen, 2020). Přiznává sice, že v posledních 18 letech neměl žádný vztah, viní z toho však tajné služby, které mu milostný život znemožňovaly, nikoli ženy samotné. Dále přiznává, že měl na ženy velmi vysoké nároky („vysokoškolské vzdělání, intelektuální rozhled a přitažlivý vzhled – krátké blond vlasy a velké poprsí“) a chtěl „buď to nejlepší nebo vůbec nic“. Ženy splňující Rathjenova kritéria podle něj v Německu nejsou. Tyto části textu mohou odkazovat na Rathjenovu neschopnost najít si známost a s tím spojenou frustraci, nepřináší však jednoznačné odkazy spojující Rathjena s nenávistí k ženám, antifeminismu ani incel komunitě. Další dva soubory připojené k manifestu mají za úkol podpořit útočníkova tvrzení od sledování tajnými službami. Myšlenky obsažené v těchto souborech byly podle Rathjenova názoru ukradené a použité bez jeho vědomí. První z nich obsahuje strategii pro německý fotbalový svaz, včetně personálního obsazení, strategie hry apod. Druhý soubor obsahuje strategii pro nasazení armády v Iráku a Afghánistánu, včetně počtu vojáků a postupu operací. Tyto přílohy nejsou pro celkové vyznění manifestu podstatné a neobsahují žádné myšlenky naznačující sympatie s krajní pravicí.

4.4.4. Závěr

Teroristický útok v Hanau snad nejlépe ilustruje problémy, kterými je doprovázeno zkoumání krajně pravicového i lone-wolf terorismu. Nejvýraznějším problémem je nejednoznačná interpretace útoků a jasné určení krajně pravicového terorismu. Při zkoumání útoku a jeho pokrytí v médiích je poměrně výrazně akcentován špatný psychický stav útočníka, což přispívá k vnímání útoku v Hanau jako činu duševně narušeného jedince spíše než krajně pravicového extremisty. V případě zdůraznění špatného psychického stavu útočníka jsou ostatní okolnosti útoku upozaděny a celá událost je do značné míry depolitizována (Kauhanen, 2020). Připsání psychických problémů útočníkovi také odvádí pozornost od stavu a postojů většinové společnosti, protože útočníka staví do pozice mimo většinovou společnost (Kauhanen, 2020). K nejasnému zařazení útoku přispívá i dvojí interpretace útočníkova motivu. Jedním možným motivem je útočníkova snaha získat prostor pro rozšíření svého poselství o sledování tajnými službami. Tento motiv dostává krajně pravicový aspekt do pozadí a akcentuje útočníkovy paranoidní představy. Dalším možným motivem je v manifestu avizovaná snaha o likvidaci cizinců a boj proti degeneraci německého národa, což naopak krajně pravicový aspekt zdůrazňuje. Pro možnost krajně pravicového terorismu také hovoří místo útoku a cílený výběr obětí, které byly všechny přistěhovaleckého původu. Také útočníkův manifest zdůrazňuje krajně pravicové nálady a odkazuje na teorie obecně přijímané v rámci krajní pravice. Ačkoli byl útočník vedle krajní pravice spojován i s komunitou incel, jeho manifest ani další projevy takové tendence nenaznačují. Otázkou zůstává vliv otce útočníka na útočníkovy postoje a motivaci k útoku. Vzhledem k faktu, že otec útočníka se neúspěšně snaží získat zpět útočníkovu zbraň a auto a prezentuje syna jako oběť spiknutí tajných služeb – používá tedy stejný narativ, jako používal jeho syn – je velice pravděpodobné, že oba sdíleli stejné názory a byli velmi vnímaví směrem ke konspiračním teoriím. Je tedy možné, že otec hrál roli minimálně v procesu radikalizace svého syna, ačkoli není vůbec jasné do jaké míry. Další otázkou je, jakou roli hrál v událostech po útoku. V případě, že měl na útoku svého syna zásadnější podíl, je otázkou, zda bude potřeba přehodnotit tento případ a zda jej pokládat za lone-wolf terorismus. V případě, že vliv otce na synovo jednání nebyl zásadní a Rathjen podnikl přípravy a útok, včetně vraždy matky zcela sám, splňuje tento útok definici lone-wolf terorismu. Co se týče procesu radikalizace, i v tomto případě existuje k případu málo informací, nicméně i zde se dají odvodit některé faktory radikalizace:

• Osobní krize – tento faktor přibližuje osobní důvody, které stály za počátkem procesu radikalizace. V případě, že na útoku měl výrazný podíl Rathjenův špatný psychický stav, měl by být pravděpodobně zařazen sem. Špatný psychický stav, především paranoidní stavy, život s rodiči a neschopnost najít si známost mohly v Rathjenově případě vést ke kognitivnímu otevření. Navíc je potřeba zmínit i citlivost ke konspiračním teoriím, kterou pravděpodobně sdílel se svým otcem. • Křivda – tu mohl útočník cítit především v důsledku jím vnímaného působení tajných služeb a především směrem k lidem, kterým tyto služby pomáhají. Také mohl cítit křivdu směrem k přistěhovalcům, kteří měli být místo něj (jako čistokrevného Němce) spíše sledováni. • Rámec – v tomto případě se jedná zejména o konspirační teorie. Tyto teorie, kterými Rathjen obhajoval svoje vidění světa jsou poměrně často přítomny v rámci krajní pravice. Prostřednictvím těchto konspiračních teorií se Rathjen mohl snadno dostat ke krajně pravicovým názorům, prostřednictvím nichž se mohl radikalizovat. • My vs. oni – k tomuto faktoru útočníkovi pomohly jeho domnělé osobní zkušenosti s kriminalitou ze strany přistěhovalců a se sledováním ze strany tajných služeb. Tyto zkušenosti jej vedly k představě, že se nachází ve válce s tajnými službami a také k přesvědčení, že eliminace „podřadných“ národů je legitimní. • Okolní prostředí – podobně jako u předcházejících případů hrál pravděpodobně velkou roli internet. V případě Rathjena hrál internet jinou roli, než u předchozích dvou aktérů. Rathjen nebyl aktivním členem žádné internetové subkultury ani krajně pravicových skupin. Během procesu radikalizace si zjišťoval všechny potřebné informace a konspirační teorie aktivně vyhledával sám. Možný je další vliv Rathjenova rodinného prostředí, které jej mohlo také ovlivnit a v procesu radikalizace podporovat. V Rathjenově případě jsou faktory radikalizace poměrně viditelné. Celý proces by mohlo ještě více objasnit svědectví útočníkova otce, které by mohlo celý proces ještě více vyjasnit a přesně určit vlivy působící na radikalizaci. Vzhledem k tomu, že Rathjen se dlouhodobě nijak neprojevoval a celý proces proběhl mimo jakoukoli pozornost není možné prokázat lineární vývoj radikalizace. Celý proces pravděpodobněji proběhl podle Sagemanova modelu, kdy hlavní roli hrála kombinace špatného psychického stavu útočníka, útočníkovy krajně pravicové postoje a vliv okolního, zejména internetového prostředí.

Závěr

Případy představené v této práci odhalují hlavní problémy spojené s přístupy ke krajně pravicovému lone-wolf terorismu. Tyto problémy spočívají především v nedostatečné vůli autorit vymezit krajně pravicový terorismus a přistupovat ke krajně pravicovému násilí s odpovídající vážností. Dalším problémem je dlouhodobé přehlížení hrozby lone-wolf terorismu a to nejen ze strany politiků a bezpečnostních složek, ale i akademiků a to především v důsledku nedostatečné shody a odlišným přístupům k tomuto konceptu. Všechny tři výše popsané případy – útok v Mnichově (D. Sonboly), útok na synagogu v Halle (S. Balliet) a střelba v Hanau (T. Rathjen) – reprezentují případy krajně pravicového lone-wolf terorismu. Přestože se v rámci jednotlivých případů objevují některé společné znaky, jednotlivé případy jsou ve skutečnosti velice rozdílné a reprezentují různé cesty k provedení teroristického útoku. Ani jeden z útočníků nebyl znám jako bezpečnostní hrozba. Všichni tři útočníci si za oběti útoku zvolili příslušníky menšin – národnostních, či náboženských – a v souladu se současným trendem po sobě zanechali manifest, ve kterém své činy obhajují a prezentují krajně pravicové postoje. Manifesty útočníků z Halle a Hanau dodnes kolují po internetu. Všechny tři případy zapadají do kategorie krajně pravicového terorismu a to jak z pohledu krajně pravicových motivů k útoku, výběru cílů útoků, sympatizací s krajně pravicovými či vyjádření krajně pravicových postojů ve svých manifestech. Krajně pravicovými motivy útočníků byly především antisemitismus (v případě útoku v Halle) a anti-islamismus, resp. odpor k imigraci (útoky v Mnichově a Hanau). Ohledně výběru obětí – v případě Sonbolyho a Rathjena útok směřoval především na příslušníky národnostních menšin, střelba byla mířena konkrétně pouze na lidi s přistěhovaleckým původem. Balliet si zvolil za cíl příslušníky židovské komunity, avšak poté, co jeho původní plán nevyšel, střílel i po lidech, které považoval za muslimy. Všichni tři útočníci již před útokem prezentovali sympatie s krajně pravicovými postoji, jednak svými aktivitami, především v online prostředí – zejména aktivní vystupování na diskuzních platformách a propagace svých názorů, navíc se k nim přihlásili ve svých manifestech. Přesto pouze v případě útočníka z Halle existuje široká shoda na tom, že se jednalo o krajně pravicový terorismus, ve kterém hlavní motivací k útoku byly politické postoje, primárně antisemitismus. Střelba v Hanau je sice také prezentována jako krajně pravicový terorismus, avšak v tomto případě je politický aspekt tohoto útoku podhodnocován na úkor špatného psychického stavu útočníka. Útok v Mnichově byl za akt krajně pravicového terorismu označen až dva roky po útoku. V tomto případě nepanovala shoda na politické

49 motivaci útočníka, zacílení útoku na přistěhovalce bylo prezentováno jako osobní motiv, zejména v důsledku šikany a špatného psychického stavu útočníka. V případě zařazení jednotlivých případů mezi příklady lone-wolf terorismu lze také říct, že všechny tři zkoumané případy spadají do kategorie lone-wolf terorismu, ačkoli toto zařazení nemusí být vnímáno zcela jednoznačně. Při zkoumání těchto případů z hlediska lone-wolf terorismu se objevilo několik faktorů, které zapříčiňují neshody mezi akademiky ohledně tohoto konceptu. V rámci jednotlivých případů se objevují otázky, které mohou ovlivnit vnímání těchto útoků a zpochybnit toto zařazení. Tou nejdůležitější je finanční, resp. materiální podpora útočníků. David Sonboly si zbraň opatřil na darknetu a s prodávajícím se osobně sešel, Balliet získal prostředky na výrobu domácích zbraní skrze kryptoměny od neznámého dárce – v případě, že tito podporovatelé byli členy širší teroristické sítě, bylo by možné tvrzení o lone- wolf teroristech zpochybnit. V případě střelce z Hanau existují pochybnosti o roli otce útočníka v celé události – v případě, že se útočníkův otec aktivně podílel na přípravách útoku a přitom byl členem širší sítě (což se nezdá příliš pravděpodobné), šlo by i v tomto případě toto tvrzení zpochybnit. V případě, že se výše uvedené námitky ukážou jako irelevantní – což je velmi pravděpodobné, jelikož dosavadní vyšetřování žádné napojení neodhalilo – lze v rámci výzkumu lone-wolf teroristů jednotlivé případy zařadit k jednotlivým ideálním typů podle Pantucciho typologie. V případě Sonbolyho se vzhledem k jeho aktivitám na platformě Steam dá hovořit jako o tzv. lone-wolf útočníkovi. Balliet jako člen širší komunity cílící po vzoru útočníka z Christchurche na internetové publikum a příjemce finanční pomoci lze být označen také jako lone-wolf útočník. Oba útočníci byli před činem v kontaktu s ostatními, podobně smýšlejícími radikály, se kterými si mohli vyměňovat názory a získávat podporu pro svůj plán, avšak útok provedli zcela sami. Útočník z Hanau patrně k žádné širší síti, kvůli svým obavám ze sledování, nepatřil. Jak již bylo řečeno, klasifikace útočníka z Hanau závisí na roli jeho otce v celé události. V případě, že útočník jednal zcela sám, lze jej klasifikovat jako tzv. lonera, který se radikalizoval zcela sám, bez vazby či podpory jiné skupiny. Pokud na přípravách útoku spolupracoval se svým otcem, který nebyl členem širší sítě, jednalo by se podle Pantucciho typologie o tzv. lone wolf pack, tedy dvojici útočníků podobně jako při útocích v Bostonu. Proces radikalizace všech tří útočníků vykazuje určité obecně známé rysy. Důležitými faktory jsou osobní krize, vnímání křivdy, ideologický rámec, vidění my vs. oni, a role okolního prostředí. V případě útočníka z Mnichova jako spouštěč působil špatný psychický stav útočníka v důsledku šikany na základní škole, nezájmu rodičů a pocitu méněcennosti, až křivdy ze strany společnosti jakožto ne-Němce. Jako rámec, skrze který formoval svůj radikální pohled

50 posloužil zejména odpor proti přistěhovalcům, rasové teorie a fascinace školními střelbami. Na internetu se pohyboval ve skupinách, ze kterých vzešli i další střelci a potenciální útočníci. V případě útočníka z Halle osobní krizi pravděpodobně zapříčinila špatná ekonomická a osobní situace. Tato deprivace zapříčinila vnímání křivdy, která obrátila útočníkův hněv směrem ke skupině lidí s předpokládaným finančním vlivem a politickou mocí, v tomto případě židům. Rámec, který formoval útočníkův postoj je zejména antisemitismus a také z velké části krajně pravicové konspirační teorie. Balliet byl velmi pravděpodobně další z řady napodobitelů útočníka z Christchurche a chtěl svůj útok využít k získání pozornosti a veřejnému projevení svých názorů. V případě střelce z Hanau. hrál velkou roli špatný psychický stav útočníka a jeho neutěšená životní situace. Jeho přesvědčení, že je neustále sledován tajnými službami, které mu ničí život, jej vedlo k vnímání křivdy ze strany bezpečnostních složek a politikům, kterým slouží. Jako rámec sloužily především zmíněné konspirační teorie, ale také krajně pravicové názory, zejména rasismus a nativismus. Internet sloužil především jako nástroj k vyhledávání a šíření konspirací a utvrzení útočníkova světonázoru. Je také možné že útočníkovu radikalizaci podporovalo i útočníkovo nejbližší okolí. Velmi charakteristickým rysem všech tří procesů se stala vysoká aktivita v internetovém prostředí, spojená s osamělostí a odtržením od reálného světa. Toto prostředí mělo na proces radikalizace velmi silný vliv a potvrzuje sílící trend radikalizace a rekrutování nových teroristů skrze internetové sítě, kde je mnohem složitější podobné procesy detekovat a sledovat. Mapování procesů radikalizace také poukázalo na velmi důležitou překážku klasifikace krajně pravicového lone-wolf terorismu, kterou je kladení příliš velkého důrazu na psychický stav útočníka. Ačkoli poukazování na psychické problémy je v některých případech poměrně relevantní, je nutné mít na paměti, že zvýraznění psychických problémů útočníka velmi často výrazně marginalizuje krajně pravicové motivy jednotlivých útočníků a staví tyto útoky na úroveň tzv. střelby v afektu. Avšak v případě, že po sobě útočník po útoku zaměřeném na příslušníky menšin či přistěhovalce zanechal manifest, ve kterém krajně pravicové názory obhajuje, což vykazuje jisté známky racionálního přístupu, neměly by tyto faktory, které jasně ukazují na krajně pravicový motiv, být marginalizovány. Krajně pravicový terorismus je považován za fenomén, který je v současné době opět na vzestupu. Tento vzestup by měl být pozorovatelný zejména ve společnostech, které poskytují příležitosti k šíření krajně pravicové agendy – zejména státy s vysokou imigrací, vysokým počtem příslušníků menšin či státy procházející tzv. krizí demokracie. V těchto případech je velmi důležité se vůči krajně pravicovému terorismu jasně vymezit a takové činy ihned identifikovat a odsoudit. Také se ukazuje, že teroristické činy páchané jednotlivci mohou být

51 v budoucnu velmi nebezpečné, protože pro bezpečnostní složky je mnohem složitější je odhalit a předcházet jim. K lone-wolf terorismu by se tedy mělo přistupovat jako k bezpečnostní hrozbě a více se zaměřit na jeho projevy a identifikaci.

Summary

The cases presented in this thesis expose the key issues of the approaches towards far-right lone-wolf terrorism. These issues stem from the lack of will from the authorities to strictly define far-right terrorism and to combat far-right motivated political seriously. Furthermore, it is the neglection of the threat of lone-wolf terrorism both from policymakers and scholars. This is caused by a lack of consensus and inconsistent approach towards this concept. The cases presented in this thesis – attack in Munich (A. Sonboly), Halle synagogue attack (S. Balliet) and Hanau shootings (T. Rathjen) – all represent far-right motivated lone-wolf terrorism. Although there are many common signs among the cases, the attacks are in fact distinct from each other and represent various pathways towards terrorism. None of the attackers was known to the authorities as a serious security threat. Victims of those attacks were chosen as members of minorities (ethnic or religious), and the attackers presented a manifesto, according to the latest trends in similar attacks. The manifestos of Halle and Hanau attacks are still available on the internet. The far-right motivation is observable in all cases, regarding the motives, target selection, adoration of far-right ideology and expression of them in the manifestos. The dominant motives of the attacks were antisemitism, anti-Islamism and anti-immigration sentiment. Sonboly and Rathjen aimed their attacks on the members of minorities and people with migratory background. The attack in Halle was directed to the members Jewish community, however there were also victims, who were supposed to be Muslims after the plan failed. All attackers displayed sympathies towards far-right ideology due to their online activities and the content of their manifestos. However, only the Halle attack is unanimously considered as a far-right terrorism motivated by antisemitism. The Hanau shooting is considered as a far-right terrorism as well, however the bad mental health of the perpetrator is widely emphasized and thus in fact, the political motivation remains underestimated. In the Munich case, it took more than two years to conclude, that the attack was motivated by far-right ideology. The direction of the attack towards minorities was presented as a personal motive, primary due to bad psychical condition of the attacker and a long history of bullying. Regarding the question of lone-wolf terrorism, it can be stated, with a significant level of certainty, that all three cases can be approached as examples of lone-wolf terrorism. However, during the research, there appeared some factors, that determine the discrepancy among the scholars, regarding the approach towards the concept of lone-wolf terrorism. At least two attacks can be presented as a lone-wolf terrorism from the perspective of preparation and the

53 attack itself, however, there remain few questions that can influence the approach towards these cases and undermine the lone-wolf classification. The most important question is the material support of the attackers. Sonboly acquired the weapon via darknet and met the seller in person. Balliet received financial subsidies for the compilation of his homemade weapons. If the contributors were members of a larger terrorist network, the lone-wolf factor appears to be less relevant. Furthermore, the role of the Hanau shooter’s father can be disputed as well – if he was an active supporter of the shooter and a member of a larger network at the same time (which after all seems less probable), this would probably not be a case of lone-wolf terrorism. If all the inconsistencies mentioned above are proved irrelevant (which seems to be the case, due to the fact, that the links between the attackers and external networks were not revealed yet), it is possible to classify the cases according to Pantucci’s typology. Sonboly can be regarded as a lone-wolf according to his online activities (most notably on Steam). Balliet as a member of an online copycat community worshipping the Christchurch attacker, can be regarded as a lone-wolf as well. Both attackers were in touch with other radicals, which enabled them to share their views and exchange tips for their attack, however they carried the attack out alone. The Hanau attacker can be presented as a loner, since he was not a member of a network, due to his monitoring paranoia, but just in case he operated completely alone. If his father (as a non-member of any organization) helped him with the attack, the two partners would form a lone-wolf pack, like Boston bombers, according to Pantucci’s typology. The radicalization process displays distinct known aspects. The most important factor is a feeling of personal crisis that led to a cognitive opening, personal grievances, framing ideology, us vs. them worldview and the influence of the environment. The Munich attacker experienced personal crisis as a combination of bullying, neglection and feeling of inferiority and precepted grievance from German society as a non-German. The frame to interpret the world was the antipathy towards migrants and minorities, racial theories and obsession with school shooters. He was a member of an online forum that many other shooters recruited from. The crisis of Halle attacker resulted from poor economic and personal condition. The deprivation led him to express his grievance towards the group with perceived influence and power – Jews. He framed his view with antisemitism and far-right conspiration theories. Balliet was one of the many Christchurch copycats and intended to use the attack to promote his worldview. The radicalization of the Hanau shooter emerged from poor mental health and personal situation. The grievance was influenced by the monitoring paranoia, which enabled the secret services to ruin the attacker’s life. The frame consisted of conspiration theories along with far-right views, especially racism and nativism. The online activity was directed at

54 acquiring and sharing new information and conspiracies. It is also possible, that the family of the attacker played a role in the process as well. The tracking of the radicalization process revealed a significant obstacle in the classification of far-right lone-wolf terrorism. The problem is the strong emphasis on the mental condition of the perpetrator. Although it seems relevant in some cases, it is important to state, that putting such emphasis on poor mental health leads to marginalization of far-right motives of the attacker and its perception as a poor running amok. But when the attacker leaves a manifesto after an attack directed on minorities or immigrants, in which he defends his far-right motives (which suggests rational approach of the attacker), the far-right motives shall not be marginalized. Far-right lone-wolf terrorism is rising again recently. The rise of this phenomenon is visible in societies that provide specific conditions, especially high level of immigration, high number of members of minorities or democracies that experience any kind of crisis. In those societies it is important to strictly define the limits of far-right terrorism and to identify and condemn such cases immediately. Also, the attacks perpetrated by single actors can pose a serious threat in the future, since it is more complicated for the authorities to detect and prevent those threats. It is therefore important to perceive lone-wolf terrorism as a serious threat and focus on its indicators and identification.

Použitá literatura

BALLIET, Stephan, 2019. DoKumentation. BANNENBERG, Britta, 2018. Die Amoktat des David (Ali) Sonboly. Kriminologische Betrachtung der Tat in München. Gutachten für das Bayerische Landeskriminalamt. Gießen. BERNTZEN, Lars Erik a Sveinung SANDBERG, 2014. The Collective Nature of Lone Wolf Terrorism: Anders Behring Breivik and the Anti-Islamic Social Movement. Terrorism and Political Violence. 26(5), 759-779. ISSN 0954-6553. Dostupné z: doi:10.1080/09546553.2013.767245 BIELESCH, Monica. Hanauer Terrornacht: Wer ist Tobias Rathjen? Hanauer Anzeiger [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://www.hanauer.de/hanau/hanauer- terrornacht-tobias-rathjen-13568423.html BJØRGO, Tore a Jacob Aasland RAVNDAL, 2019. Extreme-Right Violence and Terrorism: Concepts, Patterns, and Responses. ICCT Policy Brief. 1-20. ISSN 2468-0486. Dostupné z: doi:10.19165/2019.1.08 BLACKBOURN, Jessie, Nicola MCGARRITY a Kent ROACH, 2019. Understanding and responding to right wing terrorism. Journal of Policing, Intelligence and Counter Terrorism. 14(3), 183-190. ISSN 1833-5330. Dostupné z: doi:10.1080/18335330.2019.1667014 BORUM, Randy, 2003. Understanding the terrorist mind-set. FBI Law Enforcement Bulletin. Criminal Justice Periodicals, 72(7), 7-10. BORUM, Randy, 2011. Radicalization into Violent Extremism I: A Review of Social Science Theories. Journal of Strategic Security. 4(4), 7-36. ISSN 1944-0464. Dostupné z: doi:10.5038/1944-0472.4.4.1 BOTHA, Daniel Craig, 2021. Bridging White Supremacist Discourse: An ethnography of the online world of the ‘Alt-Right. Wellington. Diplomová práce. Victoria University of Wellington. BOUHANA, Noémie, Stefan MALTHANER, Bart SCHUURMAN, Lasse LINDEKILDE, Amy THORNTON a Paul GILL, 2018. Lone-actor terrorism: Radicalisation, attack planning and execution. SILKE, Andrew. Routledge Handbook of Terrorism and Counterterrorism. Londýn: Routledge, s. 112-124. ISBN 9781315744636. BRZUSZKIEWICZ, Sara, 2020. Jihadism and Far-Right Extremism: Shared Attributes With Regard to Violence Spectacularisation. European View. 19(1), 71-79. ISSN 1781- 6858. Dostupné z: doi:10.1177/1781685820915972 CANADIAN ASSOCIATION FOR SECURITY AND INTELLIGENCE STUDIES (CASIS), 2020. HANAU SHOOTINGS: Flash Card. Vancouver: CASIS. CANIGLIA, Mattia, Linda WINKLER a Solène MÉTAIS, 2020. The Rise of the Right- Wing Violent Extremism Threat in Germany and Its Transnational Character. European Strategic Intelligence and Security Center (ESISC).

COLBOURNE, Femke, 2021. Germany marks a year since deadly racist shooting in Hanau. The Local [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://www.thelocal.de/20210219/germany-marks-a-year-since-deadly-racist-shooting/ CRAWFORD, Blyth a Florence KEEN, 2020. The Hanau Terrorist Attack: How Race Hate and Conspiracy Theories Are Fueling Global Far-Right Violence: How Race Hate and Conspiracy Theories Are Fueling Global Far-Right Violence. CTC Sentinel. 13(3), 1. CRONE, Manni a Martin HARROW, 2011. Homegrown Terrorism in the West. Terrorism and Political Violence. 23(4), 521-536. ISSN 0954-6553. Dostupné z: doi:10.1080/09546553.2011.571556 ČT24, 2016. Střelec z Mnichova trpěl depresemi a zabýval se útoky šílenců. ČT24 [online]. [cit. 2021-4-4]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1855193-strelec-z- mnichova-trpel-depresemi-a-zabyval-se-utoky-silencu ČT24, 2020. Podezřelý z Hanau nenáviděl ženy, šířil bludy a vyzýval k vyhlazení některých etnických skupin. ČT24 [online]. [cit. 2021-4-11]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3051422-podezrely-z-hanau-nenavidel-zeny-siril-bludy- a-vyzyval-k-vyhlazeni-nekterych-etnickych DER SPIEGEL, 2019. Die wirre Welt des Attentäters. Der Spiegel [online]. [cit. 2021-4- 6]. Dostupné z: https://www.spiegel.de/panorama/justiz/halle-saale-stephan-balliet- bereitete-tat-seit-monaten-vor-a-1291500.html DIE ZEIT, 2018. Angeklagter gesteht Anschlag auf Moschee. Die Zeit [online]. [cit. 2021- 3-27]. Dostupné z: https://www.zeit.de/gesellschaft/zeitgeschehen/2018-02/dresden- anschlag-moschee-icc-gestaendnis-angeklagter DIE ZEIT, 2020. Halle-Attentäter zu Höchststrafe verurteilt. Die Zeit [online]. [cit. 2021- 4-7]. Dostupné z: https://www.zeit.de/gesellschaft/zeitgeschehen/2020-12/halle- attentaeter-zu-hoechststrafe-verurteilt DRULÁK, Petr et al., 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-385-7 DW, 2019a. Eritrean survives suspected racist shooting in Germany. Deutsche Welle [online]. [cit. 2021-3-27]. Dostupné z: https://www.dw.com/en/eritrean-survives- suspected-racist-shooting-in-germany/a-49709540 DW, 2019b. Germany: 2016 Munich attack had 'radical right-wing' motives, say police. Deutsche Welle [online]. [cit. 2021-4-4]. Dostupné z: https://www.dw.com/en/germany-2016-munich-attack-had-radical-right-wing-motives- say-police/a-50991641 EDINGER, Michael a Eugen SCHATSCHNEIDER, 2016. Terrorism made in Germany. the case of the NSU. KIESS, Johannes, Oliver DECKER a Elmar BRÄHLER. German Perspectives on Right-Wing Extremism.: Challenges for Comparative Analysis.. 1. London and New York: Routledge, s. 122-144. ISBN 9781138195370. FILIPEC, Ondřej, 2017. Fenomén terorismus: česká perspektiva. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-5040-7.

FÖRSTER, Andreas, 2017. Ein auffällig einsamer Wolf. Der Freitag [online]. [cit. 2021- 4-4]. Dostupné z: https://www.freitag.de/autoren/der-freitag/ein-auffaellig-einsamer-wolf FRANZ, Barbara, 2015. Popjihadism: Why Young European Muslims Are Joining the Islamic State. Mediterranean Quarterly. 26(2), 5-20. ISSN 1047-4552. Dostupné z: doi:10.1215/10474552-2914484 GATES, Scott a Sukanya PODDER, 2015. Social Media, Recruitment, Allegiance and the Islamic State. Perspectives on Terrorism. Terrorism Research Institute, 9(4), 107. ISSN 23343745. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/26297419 GEZER, Özlem a Timofey NESHITOV, 2020. Vater des Attentäters stellt rassistische Anzeigen – und fordert Tatwaffen zurück. Der Spiegel [online]. [cit. 2021-4-11]. Dostupné z: https://www.spiegel.de/panorama/justiz/hanau-attentat-vater-fordert-tatwaffen-zurueck- a-f2223a81-26a2-45fb-b8b4-aa30651896d8 GIMSE, Anja, 2020. The Language of Lone Wolf Terrorists: An in-depth study of the use of personal pronouns and identity terms in lone wolf terrorist manifestos. Agder. University of Agder. Vedoucí práce Susan Lynn Erdmann. GÖRDER, Tara a Esther CHAVANNES, 2020. The Blind Eye Turned to the Far-right. Hague Centre for Strategic Studies. HÁJEK, Martin, 2014. Čtenář a stroj: vybrané metody sociálněvědní analýzy textů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80- 7419-161-9 HARTLEB, F., 2020. Lone Wolves: The New Terrorism of Right-Wing Single Actors: The New Terrorism of Right-Wing Single Actors. Springer International Publishing. ISBN 9783030361532. Dostupné také z: https://books.google.cz/books?id=4m_JDwAAQBAJ HARTLEB, Florian, 2018. Die Vernachlässigung des virtuellen Raums: Erkenntnisse aus dem Münchener Rechtsterrorismus vom 22. Juli 2016. VEKO online [online]. [cit. 2021-4- 4]. Dostupné z: https://www.veko-online.de/archiv-ausgabe-05-2018/1219-titel-die- vernachlaessigung-des-virtuellen-raums.html HASSELMANN, Donata, Carsten JANKE a Fabio GHELLI, 2021. Fact Sheet: Timeline of the Hanau Attack. Mediendienst Integration [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://mediendienst- integration.de/fileadmin/Dateien/One_Year_After_Hanau_Factsheet_English.pdf HOLMES, Oliver a Philip OLTERMANN, 2019. Halle synagogue was fortified before antisemitic attack. The Guardian [online]. [cit. 2021-4-7]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2019/oct/11/halle-synagogue-fortified-ahead- antisemitic-attack-germany HORGAN, John, 2005. The social and psychological characteristics of terrorism and terrorists. BJØRGO, Tore. Root Causes of Terrorism: Myths, Reality and Ways Forward. 1. Londýn: Routledge, s. 44-53. ISBN 9780429230356. HORGAN, John, 2008. From Profiles to Pathways and Roots to Routes: Perspectives from Psychology on Radicalization into Terrorism. The ANNALS of the American Academy of

Political and Social Science. 618(1), 80-94. ISSN 0002-7162. Dostupné z: doi:10.1177/0002716208317539 HORGAN, John, 2009/01/01. Walking away from terrorism: Accounts of disengagement from radical and extremist movements: Accounts of disengagement from radical and extremist movements. Walking Away from Terrorism: Accounts of Disengagement from Radical and Extremist Movements. 1-186. DOI: 10.4324/9780203874738. HUME, Tim, 2020. ‘Not a Classical Neo-Nazi’: What We Know About the German Hookah Bar Terrorist. VICE [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://www.vice.com/en/article/n7jdak/race-hate-mind-control-and-incel-ideology-what- we-know-about-the-german-hookah-bar-shooter CHARVÁT, Jan, 2007. Současný politický extremismus a radikalismus. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-098-6. KAUHANEN, Keea Malin, 2020. A Loner, But Not Alone: Analyzing the Hanau Terror Attack in German News Media. Lund. Diplomová práce. Lund University. Vedoucí práce Malin Åkerström. KIESS, J., O. DECKER a E. BRÄHLER, 2016. German Perspectives on Right-Wing Extremism: Challenges for Comparative Analysis: Extremism and Democracy. Taylor & Francis. ISBN 9781317231844. KING, Michael a Donald M. TAYLOR, 2011. The Radicalization of Homegrown Jihadists: A Review of Theoretical Models and Social Psychological Evidence. Terrorism and Political Violence. 23(4), 602-622. ISSN 0954-6553. Dostupné z: doi:10.1080/09546553.2011.587064 KLIKAUER, Thomas a Kathleen Webb TUNNEY, 2020. Germany’s neo-Nazi death squad – the NSU network. Ethnic and Racial Studies. 43(8), 1467-1475. ISSN 0141-9870. Dostupné z: doi:10.1080/01419870.2020.1717571 KOEHLER, Daniel, 2016. Right-wing extremism and terrorism in Europe. Prism. 6(2), 84- 105. ISSN 2157-0663. KOEHLER, Daniel, 2017. Right-Wing Terrorism in the 21st Century: The “National Socialist Underground” and the history of terror from the Far-Right in Germany. New York: Routledge. ISBN 978-1-138-12328-1. KOEHLER, Daniel, 2018. Recent trends in German right-wing violence and terrorism: what are the contextual factors behind ‘hive terrorism’?: what are the contextual factors behind ‘hive terrorism’? Perspectives on Terrorism. JSTOR, 12(6), 72-88. ISSN 2334- 3745. KOEHLER, Daniel, 2019. The Halle, Germany, synagogue attack and the evolution of the far-right terror threat. CTC Sentinel. 12(11), 14-20. LAKOTTA, Beate, 2020. Letzte Worte voller Hass. Der Spiegel [online]. [cit. 2021-4-6]. Dostupné z: https://www.spiegel.de/panorama/justiz/halle-attentaeter-stephan-balliet-und- seine-welt-letzte-worte-a-81f7e600-0e1a-41bd-90d7-b8294f02eae3

LANGMAN, Peter, 2009. Why kids kill: Inside the minds of school shooters: Inside the minds of school shooters. Macmillan. ISBN 0230618286. LANGMAN, Peter, 2017. Role models, contagions, and copycats: An exploration of the influence of prior killers on subsequent attacks: An exploration of the influence of prior killers on subsequent attacks. Available on www. schoolshooters. info. LEIMBACH, Alina, 2020. Neun junge Hanauer, mitten aus dem Leben gerisse. Hessenschau [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20201124040113/https:/www.hessenschau.de/opfer-des- anschlags-neun-junge-hanauer-mitten-aus-dem-leben-gerissen,opfer-hanau-anschlag- 100.html MCCAULEY, Clark a Sophia MOSKALENKO, 2008. Mechanisms of Political Radicalization: Pathways Toward Terrorism. Terrorism and Political Violence. 20(3), 415- 433. ISSN 0954-6553. Dostupné z: doi:10.1080/09546550802073367 MCCAULEY, Clark a Sophia MOSKALENKO, 2017. Understanding political radicalization: The two-pyramids model.: The two-pyramids model. American Psychologist. American Psychological Association, 72(3), 205. ISBN 1433890623. MERKER, Henrik, 2019. Sprengstoffanschlag auf Wohnung von Linken-Politikerin. Die Zeit [online]. [cit. 2021-3-27]. Dostupné z: https://blog.zeit.de/stoerungsmelder/2019/07/24/sprengstoffanschlag-auf-wohnung-von- linken-politikerin_28807 MICHAEL, George, 2018. Right-wing terrorism. Routledge Handbook of Terrorism and Counterterrorism. Londýn: Routledge, s. 98-108. ISBN 9781315744636. MOGHADDAM, Fathali M., 2005. The Staircase to Terrorism: A Psychological Exploration. American Psychologist. 60(2), 161-169. ISSN 1935-990X. Dostupné z: doi:10.1037/0003-066X.60.2.161 NEUMANN, Peter R. The trouble with radicalization. International affairs, 2003, 89.4: 873-893. OLTERMANN, Philip a Kate CONNOLY, 2020. Germany shooting: far-right gunman kills 10 in Hanau. The Guardian [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2020/feb/19/shooting-germany-hanau-dead-several- people-shisha-near-frankfurt OLTERMANN, Philip, 2018. German neo-Nazi Beate Zschäpe sentenced to life for NSU murders. The Guardian [online]. [cit. 2021-3-27]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2018/jul/11/german-neo-nazi-beate-zschape-gets- life-for-nsu-murders ONG, Kyler, 2020. Ideological Convergence in the Extreme Right. Counter Terrorist Trends and Analyses. International Centre for Political Violence and Terrorism Research, 12(5), 1. ISSN 23826444. Dostupné také z: https://www.jstor.org/stable/26954256

PANTUCCI, Raffaello, 2011. A typology of lone wolves: Preliminary analysis of lone Islamist terrorists: Preliminary analysis of lone Islamist terrorists. International Centre for the Study of Radicalisation and Political Violence. King's College London, 1-39. PFAHL, Armin, 2015. Der Anschlag auf Henriette Reker – ein Fall von "Lone Wolf"- Terrorismus. Bundescentrale für politishe Bildung [online]. [cit. 2021-3-27]. Dostupné z: https://www.bpb.de/politik/extremismus/rechtsextremismus/214657/der-anschlag-auf- henriette-reker-ein-fall-von-lone-wolf-terrorismus PHILLIPS, Peter J, 2011. Lone wolf terrorism. Peace Economics, Peace Science and Public Policy. De Gruyter, 17(1), 1-29. ISSN 1554-8597. PIERCE, Roger., 2008. Research methods in politics: a practical guide. Thousand Oaks, CA: Sage. ISBN 978-1-4129-3550-0 PRCHALOVÁ, Dana, 2018. Analýza teroristických útoků s použitím střelných zbraní v EU v letech 2006–2016. Kladno. Diplomová práce. ČVUT FBMI. Vedoucí práce Václav Adámek. RAMELSBERGER, Annette, 2021. Anzeige gegen Vater des Hanau- Attentäters. Süddeutsche Zeitung [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://www.sueddeutsche.de/politik/hanau-attentat-taeter-vater-mitschuld-1.5208458 RAPOPORT, David C, 2002. The Four Waves of Rebel Terror and September 11. Anthropoetics [online]. 8(1) [cit. 2021-01-03]. Dostupné z: http://anthropoetics.ucla.edu/ap0801/terror/ RAVNDAL, Jacob Aasland a Tore BJØRGO, 2018. Investigating terrorism from the extreme right: A review of past and present research: A review of past and present research. Perspectives on Terrorism. JSTOR, 12(6), 5-22. ISSN 2334-3745. RAVNDAL, Jacob Aasland, 2018a. Explaining right-wing terrorism and violence in Western Europe: Grievances, opportunities and polarisation. European Journal of Political Research. 57(4), 845-866. ISSN 03044130. Dostupné z: doi:10.1111/1475-6765.12254 REES, Jonas H., Yann P. M. REES, Jens H. HELLMANN a Andreas ZICK, 2019. Climate of Hate: Similar Correlates of Far Right Electoral Support and Right-Wing Hate Crimes in Germany. Frontiers in Psychology. 10, 1-14. ISSN 1664-1078. Dostupné z: doi:10.3389/fpsyg.2019.02328 SAGEMAN, Marc, 2008. Leaderless Jihad: Terror Networks in the Twenty-First Century. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. ISBN 0-8122-4065-0. SEDGWICK, Mark, 2010. The Concept of Radicalization as a Source of Confusion. Terrorism and Political Violence. 22(4), 479-494. ISSN 0954-6553. Dostupné z: doi:10.1080/09546553.2010.491009 SCHAWE, Andrea, 2015. Wie die Bürgerwehr Angst verbreitet. Sächsische Zeitung [online]. [cit. 2021-3-27]. Dostupné z: https://www.saechsische.de/wie-die- buergerwehr-angst-verbreitet-3243759.html?utm_source=szonline SILBER, Mitchell D.; BHATT, Arvin; ANALYSTS, Senior Intelligence. Radicalization in the West: The homegrown threat. New York: Police Department, 2007.

SLEPECKÝ, Jaroslav, 2019. Bezpečnostní prostředí v Evropě - radikalizace, terorismus a ochrana obyvatelstva. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, z.ú. ISBN 978-80-7556-053-7. SMOLÍK, Josef, 2020. Psychologie terorismu a radikalizace: jak se z beránků stávají vlci. Brno: Mendelova univerzita. ISBN 978-80-7509-723-1. SOULEIMANOV, Emil Aslan, 2018. Civil War and Religion: Salafi-Jihadist Groups: Salafi-Jihadist Groups. Oxford Research Encyclopedia of Politics. Oxford: Oxford University Press. SPAAIJ, Ramón a Mark S. HAMM, 2014. Key Issues and Research Agendas in Lone Wolf Terrorism. Studies in Conflict & Terrorism,. 38(3), 167-178. ISSN 1057-610X. Dostupné z: doi:10.1080/1057610X.2014.986979 SPAAIJ, Ramón, 2010. The Enigma of Lone Wolf Terrorism: An Assessment. Studies in Conflict & Terrorism. 33(9), 854-870. ISSN 1057-610X. Dostupné z: doi:10.1080/1057610X.2010.501426 SPECKHARD, Anne, 2013. The Boston Marathon Bombers the Lethal Cocktail that Turned Troubled Youth to Terrorism. Perspectives on Terrorism. Terrorism Research Institute, 7(3), 64. ISSN 23343745. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/26296940 STERNBERG, Jan, 2017. Der Nazi aus dem Darknet. Dresdner Neueste Nachrichten [online]. [cit. 2021-4-4]. Dostupné z: https://www.dnn.de/Nachrichten/Politik/Der-Nazi-aus-dem-Darknet STEVENSON, Jonathan, 2019. Right-wing Extremism and the Terrorist Threat. Survival. 61(1), 233-244. ISSN 0039-6338. Dostupné z: doi:10.1080/00396338.2019.1568059 THE LOCAL, 2020. What we know about Hanau shooter Tobias R. The Local [online]. [cit. 2021-4-10]. Dostupné z: https://www.thelocal.de/20200220/what-we-know-about- hanau-shooter-tobias-r/ Tobias Rathjen English and German Manifesto.pdf, 2020. In: Docdroid [online]. [cit. 2021- 4-24]. Dostupné z: https://www.docdroid.com/HkACbGh/tobias-rathjen-english-and- german-manifesto-pdf TOI, 2019. Synagogue shooter’s father: He ‘wasn’t at peace with himself or the world’. The Times of Israel [online]. [cit. 2021-4-7]. Dostupné z: https://www.timesofisrael.com/synagogue-shooting-suspect-wasnt-at-peace-with-himself- or-the-world/ VEGRICHTOVÁ, Barbora, 2019. Hrozba radikalizace: terorismus, varovné signály a ochrana společnosti. Praha: Grada. ISBN 978-80-271-2031-4. WARE, Jacob, 2020. Testament to Murder: The Violent Far-Right’s Increasing Use of Terrorist Manifestos: The Violent Far-Right’s Increasing Use of Terrorist Manifestos. International Centre for Counter-Terrorism. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/resrep23577

WIKTOROWICZ, Quintan. Joining the cause: Al-Muhajiroun and radical Islam. The Roots of Radical Islam, 2004. WOJTASIK, Karolina, 2020. Utøya – Christchurch – Halle. Right-wing Extremists’ Terrorism. Security Dimensions. 33(33), 84-97. ISSN 2353-7000. Dostupné z: doi:10.5604/01.3001.0014.2670 ZADROZNY, Brandy a Ben COLLINS, 2017. New Mexico School Shooter Had Secret Life on Pro-Trump White-Supremacy Sites. The Daily Beast [online]. [cit. 2021-4-4]. Dostupné z: https://www.thedailybeast.com/new-mexico-school-shooter-had-secret-life- on-pro-trump-white-supremacy-sites

Seznam příloh

Příloha č. 1: Kódovací schéma (text)

Příloha č. 1 – Kódovací schéma: 1. Radikalizace (R) a. Osobní motivy (ROM) b. Subkulturní reference (RSR) 2. Krajně pravicové ideje (KP) a. Antisemitismus (AS) b. Anti-islamismus (AI) c. Anti-migrace (AM) d. Anti-levičáctví (AL) e. Anti-feminismus (AF) f. Incel (I) g. Bílá nadřazenost / rasismus (WS) h. Nacionalismus (N) i. Homofobie (H) j. Konspirační teorie (KT) 3. Teroristický útok a. Plán útoku (PÚ) b. Útočné vybavení (ÚV) 4. Ostatní (O)