UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOV ĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE

Ivona SIUDOVÁ

KOMPLEXNÍ FYZICKOGEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA POVODÍ STONÁVKY

Bakalá řská práce

Vedoucí práce: RNDr. Martin Jurek, Ph. D.

Olomouc 2009

Prohlašuji, že jsem zadanou bakalá řskou práci řešila sama, a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu.

Olomouc, 5.5. 2009 …………………………………

2

Děkuji RNDr. Martinu Jurkovi, PhD. za ochotné vedení bakalá řské práce a také za odbornou a pedagogickou pomoc p ři zpracování práce.

3

4

5 Obsah

ÚVOD...... 8

1 CÍLE PRÁCE...... 9

2 POUŽITÁ METODIKA...... 10 2.1 Zhodnocení základní literatury ...... 10 2.2 Metody geografické regionalizace...... 10

2.2.1 Konstrukce mapy hustoty říční sít ě podle plochy...... 10

2.2.2 Konstrukce topoklimatické mapy ...... 11

2.2.3 Konstrukce mapy geomorfologických region ů a vybraných tvar ů reliéfu .... 14

3 VYMEZENÍ A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ ...... 16

4 GEOMORFOLOGICKÉ POM ĚRY POVODÍ ...... 19 4.1 Geomorfologické člen ění...... 19 4.2 Morfostrukturní analýza...... 24

4.2.1 Geologická stavba...... 24 4.3 Geomorfologická regionalizace- typy reliéfu...... 25

4.3.1 Výšková členitost reliéfu ...... 25

4.3.2 Sklonitostní pom ěry...... 29 4.4 Charakteristika vybraných tvar ů reliéfu...... 31 4.5 T ěžba nerostných surovin...... 34

5 HYDROLOGICKÉ POM ĚRY POVODÍ...... 38 5.1 Základní hydrografické a odtokové charakteristiky povodí ...... 38 5.2 Potencionální zdroje zne čišt ění povrchových a podzemních vod...... 39 5.3 Vodní dílo T ěrlicko ...... 40 5.4 Meandry řeky Stonávky ...... 43 5.5 Hydrogeologická charakteristika ...... 44 5.6 Charakteristika hustoty říční sít ě podle plochy...... 46

6 KLIMATICKÉ POM ĚRY POVODÍ...... 47 6.1 Makroklimatická charakteristika ...... 47 6.2 Charakteristika místního klimatu (topoklima) ...... 49 6.3 Geografická regionalizace zjišt ěných typ ů topoklimatu...... 51

7 PEDOGEOGRAFICKÉ A BIOGEOGRAFICKÉ POM ĚRY POVODÍ ...... 53

6 7.1 Pedogeografické pom ěry...... 53 7.2 Biogeografické pom ěry ...... 53

8 ZVLÁŠT Ě CHRÁN ĚNÁ ÚZEMÍ V POVODÍ ...... 59 8.1 Chrán ěná krajinná oblast Beskydy ...... 59 8.2 Památné stromy...... 61 8.3 T ěrlické mok řady ...... 61

9 CHARAKTERISTIKA KRAJINNÝCH TYP Ů ...... 63

10 HODNOCENÍ P ŘÍRODNÍHO POTENCIÁLU ÚZEMÍ...... 65

11 ZÁV ĚR ...... 67

12 SUMMARY ...... 68

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...... 69

7 ÚVOD

Bakalá řská práce poskytuje komplexní fyzickogeografickou charakteristiku povodí Stonávky. Tento vodní tok protéká Moravskoslezským krajem a ústí do řeky Olše, pat řící pod úmo ří Baltského mo ře. Pramení v CHKO Beskydy, je na n ěm postaveno vodní dílo T ěrlicko a nakonec se vlévá do řeky vyššího řádu na území ovlivn ěném do zna čné míry těžbou černého uhlí. Bakalá řská práce rovn ěž obsahuje t ři tématické mapy povodí zkonstruované na podkladu základní topografické mapy v měř ítku 1 : 25 000. Jedná se o mapy, které poskytují náhled na charakterizované území z hydrologického, klimatologického a geomorfologického hlediska.

8 1 CÍLE PRÁCE

Cílem této bakalá řské práce je podat komplexní fyzickogeografickou charakteristiku povodí Stonávky ( č. h. p. 2-03-03-052). Sou částí práce budou vedle tématických map i fyzickogeografické charakteristiky geologických, geomorfologických, hydrologických, klimatologických, pedogeografických a biogeografických pom ěrů povodí. Pro vytvo ření textové části se využijí jak dostupné literární prameny a zdroje, tak údaje získané ze zkonstruovaných map. Práce bude dopln ěna o tabulky, grafy, obrázky a fotodokumentaci.

9 2 POUŽITÁ METODIKA

2.1 Zhodnocení základní literatury Při zpracování této bakalá řské práce bylo využito jak literárních, tak internetových zdroj ů. Možnosti, které se týkají regionální literatury, jsou pom ěrn ě omezené. Se zam ěř ením na charakterizovanou řeku byla použita kniha Meandry řeky Stonávky. Další literatura se již týkala fyzickogeografického zam ěř ení v odborných publikacích. Dále bylo využito dostupných zdroj ů vztahujících se k všeobecným částem bakalá řské práce, nap ř. CHKO Beskydy. Internetové zdroje byly využity i p ři získávání informací o vodním díle T ěrlicko na webových stránkách Povodí Odry a také o t ěžební činnosti na stránkách Ostravsko- karvinských dol ů.

2.2 Metody geografické regionalizace Základním mapovým podkladem pro tvorbu tematických map se stalo sedm základních topografických map v měř ítku 1 : 25 000. Jedná se o listy 15-441 Orlová, 15-442 Karviná, 15-443 Haví řov, 15-444 Český T ěšín, 25-221 Frýdek-Místek, 25-222 Třinec a 25-224 Morávka. Mapy vydal Český ú řad zem ěměř ický a katastrální. Mapový list 15-441 Orlová udává stav k roku 1999, 15-442 Karviná, 15-443 Haví řov, 15-444 Český T ěšín k roku 2005-2006, poslední t ři mapové listy 25-221 Frýdek-Místek, 25-222 Třinec a 25-224 Morávka byly vydány v roce 2004. Dále byly v práci na geomorfologické map ě využity geologické mapy v měř ítku 1 : 50 000 a to 15-44 Karviná a 25-22 Frýdek-Místek vydávané Českým geologickým ústavem.

2.2.1 Konstrukce mapy hustoty říční sít ě podle plochy Na daném území se na ofoceném mapovém podkladu sestrojí čtvercová sí ť tvo řená čtverci o stran ě 4 cm. Jeden čtverec tedy ve skute čnosti odpovídá čtverci 1x1 km. V každém sestrojeném čtverci se spo čítá obsah vodních ploch a délka vodních tok ů. Na vymezeném území se vyskytují toky se skute čnou ší řkou do 5 m vyzna čené jednoduchou čárou, pro výpo čet plochy vodního toku se tedy dosazuje st řední hodnota,

10 která činí 3 m. N ěkteré toky jsou vyzna čeny dv ěma rovnob ěžnými čarami, tzn. mají ší řku 5-10 m. Pro n ě se použije hodnota 7 m. Dále se na území vyskytují toky s ší řkou větší než 10 m. Jejich obsah se po čítá stejn ě jako obsah vodních ploch. Obsah se zjistí pomocí pauzovacího a milimetrového papíru. Zjišt ěné údaje se p řepo čítají za pomocí měř ítka do skute čných rozm ěrů, tj. 1 mm 2 na map ě odpovídá 625 m 2 ve skute čnosti. Získané hodnoty se vynesou do st řed ů jednotlivých čtverc ů v jejich skute čných rozm ěrech (m 2/km 2). Na základ ě t ěchto hodnot se vytvo ří 6 interval ů hustoty říční sít ě.

Tab. 1 Intervaly hustoty říční sít ě Interval Hustota říční sít ě (m 2/km 2) 1 0-3 000 2 3 000-4 500 3 4 500-6 000 4 6 000-7 500 5 7 500-15 000 6 15 000 a více

Podle t ěchto interval ů se provede interpolace. Na jejím základ ě se vypracuje barevná hypsometrie, kdy je každý interval odlišen šesti odstíny modré barvy od nejsv ětlejší po nejtmavší. Kone čnou fází postupu je vytvo ření legendy, která krom ě jednotlivých interval ů a jim p řiřazených barev obsahuje také rozvodnici, vodní toky a vodní plochy.

2.2.2 Konstrukce topoklimatické mapy Základem pro tvorbu topoklimatické mapy bylo stejných sedm základních topografických map jako v případ ě mapy hustoty říční sít ě podle plochy.

1. Ur čení klimatických oblastí na zájmovém území Klimatické oblasti, jež jsou zahrnuty na zájmovém území, se vymezí pomocí mapy Klimatické oblasti ČSR (QUITT, 1975). Nejprve je však nutná úprava m ěř ítka této mapy z 1 : 500 000 na 1 : 25 000. Charakterizované území je za řazeno do mírn ě teplých a chladných klimatických oblastí. Jejich hranice se zakreslí do kopie základní

11 mapy. Rozlišení na jednotlivé klimatické oblasti je v map ě řešeno rastrem, kdy chladné klimatické oblasti mají šikmou šrafuru.

2. Vymezení zalesn ěných, nezalesn ěných a urbanizovaných oblastí Vymezení jednotlivých oblastí pokrytí zem ě se provede podle topografického podkladu a následn ě se odliší rastrem. Zalesn ěná plocha je odd ělena svislou šrafurou, dále urbanizovaná plocha vodorovnou šrafurou a nezalesn ěné plochy, které na zájmovém území p řevládají, z ůstávají bez šrafury. Krom ě t ěchto oblastí byly ješt ě vy člen ěny kategorie pro vodní plochu a výrazn ě konvexní těžební plochy.

3. Sestrojení mapy sklon ů Tato díl čí mapa je sestrojena v měř ítku 1:25 000 pomocí sklonového m ěř ítka, kdy se zájmové území rozd ělí do kategorií, které se ur čí jednotlivými intervaly sklon ů. Jsou to svahy se sklonem do 5,0°, dále se sklonem 5,1°-15,0°, 15,1°-20,0° a 20,1° a více. Jak je patrné, sklony svah ů se m ěř í ve stupních a udávají úhel dopadu slune čních paprsk ů.

4. Sestrojení mapy orientace Pro sestrojení mapy orientace svah ů ke čty řem sv ětovým stranám se využije te čen vedoucích k vrstevnicím pod úhlem 45°. Te čny jsou vedeny ve sm ěru východ- západ a západ-východ. Následn ě se spojí te čné body a ur čí se jednotlivé orientace svah ů. Orientace je pak dána protilehlou sv ětovou stranou. V praxi to potom znamená, že svahy, na které dopadá zá ření s nejmenší intenzitou, mají severní orientaci a ty s nejv ětší intenzitou jsou svahy jižní.

5. Ur čení míry oslun ění reliéfu Mapa míry oslun ění se získá spojením mapy sklon ů svah ů a mapy orientace svah ů s využitím p řevodní tabulky:

12

Tab. 2 Ur čení míry ozá ření georeliéfu Sklon svah ů (°) Orientace svahu jih západ/východ sever <5 3 3 3 5,1-10,0 4 3 2 10,1-15,0 4 3 2 15,1-20,0 5 3 1 >20,0 5 4 1

Celé území se tak rozd ělilo do p ěti barevn ě odlišených oblastí: 1 = velmi málo oslun ěné plochy - tmav ě modrá 2 = mén ě oslun ěné plochy - sv ětle modrá 3 = normáln ě oslun ěné plochy - sv ětle zelená 4 = více oslun ěné plochy - sv ětle oranžová 5 = velmi dob ře oslun ěné plochy - syt ě červená

Mimo tyto kategorie jsou vy člen ěny ješt ě vodní plochy, znázorn ěné šedou barvou, a výrazn ě konvexní t ěžební plochy, kterým je p řiřazena šedá barva s horizontální šrafurou.

6. Syntéza díl čích map Topoklimatická mapa zájmového území v měř ítku 1 : 25 000 je výsledkem syntézy díl čích map klimatických oblastí, pokrytí zem ě a míry ozá ření georeliéfu. Během konstrukce jednotlivých map byla nutná generalizace ploch, kdy se plochy menší než 1 cm 2 nebo užší než 0,2 cm staly sou částí okolního typu krajiny s přihlédnutím na ráz okolní krajiny. Poslední složkou výsledné mapy je legenda, jež vymezuje jednotlivé topoklimatické kategorie.

13

2.2.3 Konstrukce mapy geomorfologických region ů a vybraných tvar ů reliéfu K vytvo ření mapy geomorfologických region ů a vybraných tvarů reliéfu se op ět využijí základní topografické mapy a také geologické mapy, které jsou již uvedeny výše.

1. Sestrojení mapy relativní výškové členitosti Na daném území se na ofoceném mapovém podkladu sestrojí čtvercová sí ť tvo řená čtverci o délce strany 4 cm. Jeden čtverec tedy ve skute čnosti odpovídá rozloze 1 km 2. V každém čtverci se zjistí nejvyšší a nejnižší nadmo řská výška a vypo čítají se jejich rozdíly. Ty se následn ě zapíší do st řed ů čtverc ů a pomocí t ěchto hodnot se provede interpolace. Tak vzniknou izolinie jednotlivých typ ů reliéfu podle relativní výškové členitosti:

do 30 m rovina 31-75 m plochá pahorkatina 76-150 m členitá pahorkatina 151-225 m plochá vrchovina 226-300 m členitá vrchovina 301-450 m plochá hornatina 451-600 m členitá hornatina nad 600 m velehornatina

Na charakterizovaném území se nachází roviny, ploché pahorkatiny, členité pahorkatiny, ploché vrchoviny, členité vrchoviny a ploché hornatiny.

2. Sestrojení mapy geomorfologických region ů a vybraných tvar ů reliéfu Pro sestrojení mapy se využívá geologických map. U t ěch je nutné je nejprve upravit na pot řebné m ěř ítko 1 : 25 000 z původního měř ítka 1:50 000, aby odpovídaly měř ítku mapového podkladu a mohla se provést syntéza geologických a topografických map. Z geologických map se zjistí jednotlivé typy horninového podkladu, které jsou ve výsledné map ě znázorn ěny rastrem. Některé typy horninového podkladu nebyly dle

14 pravidel pro generalizaci zazna čeny. Podle relativní výškové členitosti se zvolí odstíny barev pro jednotlivé typy reliéfu: roviny sv ětle zelená ploché pahorkatiny žlutá členité pahorkatiny oranžová ploché vrchoviny tmav ě r ůžová členité vrchoviny sv ětle hn ědá ploché hornatiny tmav ě hn ědá

Údolní nivy na fluviálních sedimentech, št ěrcích a hlínách tvo ří samostatnou kategorii v map ě geomorfologických region ů a vybraných tvar ů reliéfu a p řísluší jim sv ětle modrá barva. Z geologických map a základních topografických map se ur čily vybrané tvary reliéfu, které byly posléze zazna čeny do výsledné mapy. Některé tvary nebyly do výsledné mapy zakresleny z důvodu jejich velkého množství. Jejich zazna čení by mohlo zp ůsobit nep řehlednost a zahlcenost mapy. Mezi takové tvary pat ří zpevn ěné b řehy nacházející se tém ěř po celé délce vodních tok ů, um ělý stupe ň (vysoká mez), železnice a násep. V poslední fázi se zhotoví legenda, jež vymezuje typy reliéfu na jednotlivých horninách. Op ět obsahuje i vodní plochu.

15 3 VYMEZENÍ A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ

Povodí Stonávky se nachází ve Slezsku v jihovýchodní části Moravskoslezského kraje u hranic se Slovenskou republikou a Polskem, částe čně v okrese Karviná a z části v okrese Frýdek-Místek. Geomorfologicky celé zájmové území spadá pod jednu provincii, Západní Karpaty. Dále se řadí k celku Ostravské pánve (podsoustava Severní Vn ěkarpatské sníženiny, soustava Vn ěkarpatské sníženiny), Podbeskydské pahorkatiny (podsoustava Západobeskydské podh ůř í, soustava Vn ější západní Karpaty) a Moravskoslezských Beskyd (podsoustava Západní Beskydy, soustava Vn ější západní Karpaty) (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006). Část povodí spadá pod Chrán ěnou krajinnou oblast Beskydy. Na dolní části povodí řeka Stonávka meandruje.

Obr. 1 Vymezení povodí Stonávky (http://www.mapy.cz/)

Území povodí Stonávky pat ří k úmo ří Baltského mo ře, do povodí Odry. Stonávka je řekou III. řádu. Povodí zaujímá plochu 131,3 km 2. Stonávka ( č. h. p. 2-03- 03-052) pramení jihovýchodn ě od vrcholu Čupel v Moravskoslezských Beskydech v nadmo řské výšce 750 m. Ústí zleva do Olše u Karviné v 220 m n. m. Délka toku je

16 33,7 km. (VL ČEK, 1984). Z významn ějších p řítok ů lze uvést pravostrannou Ráztoku pramenící rovn ěž v Moravskoslezských Beskydech či Chot ěbuzku, která se do Stonávky vlévá zprava za obcí Albrechtice. Na Stonávce je vybudováno vodní dílo T ěrlicko. Rozvodnice povodí Stonávky prochází od místa soutoku s Olší u Karviné ve výšce 220 m n. m. kolem t ěžebních prostor Dolu ČSM p řes Loucký les jižním sm ěrem k Chot ěbuzi. Dále pokra čuje p řes vrcholek Pot ůč ky (347 m n. m.), Hory (423 m n. m.) a Šachta (428 m n. m.) podél osady Ko ňákov až k Hornímu Žukovu. Stále na jih postupuje rozvodnice p řes obec V ělopolí k vrcholku Pod babou (392 m n. m.). Odtud pokra čuje obcí St řít ěž a Smilovice až k horské oblasti, kde se západn ě stá čí k vrcholu Godula, kterého ale nedosahuje. Poté je vymezena v jižním sm ěru přes bezejmenné vrcholy až k nejvyššímu bodu povodí - vrcholu Ropi čka (918 m n. m.), z jehož svahu pramení vodní tok Ráztoka. Dále prochází západn ě p řes vrchol Lipí (902 m n. m.), Čupel (872 m n. m.), pod kterým pramení Stonávka, až k Prašivé (843 m n. m.). Odtud se stá čí sm ěrem na sever, kde horským h řbetem lemujícím tok Stonávky doputuje p řes Komorní Lhotku do Horních Tošanovic. Zde se vydává na západ p řes vrcholky U lipek (379 m n. m.) a Vidíkov (356 m n. m.). Poté pokra čuje severozápadn ě kolem Žermanické p řehrady p řes obec Dolní Domaslavice, vrcholek Krosov (341 m n. m.), obec Sob ěšovice a vrcholek U t řešn ě (345 m n. m.). Odtud se stá čí na severovýchod po silni ční komunikaci ze Sob ěšovic do Životic k obci Albrechtice. Pak pokra čuje severn ě p řes obec Horní Suchá a Stonava a vrací se zp ět k soutoku. Charakterizovaná oblast je v severní části výrazn ě ovlivn ěna d ůlní t ěžbou černého uhlí. Tato skute čnost ztížila vymezení rozvodnice z důvodu jak nez řetelnosti pr ůběhu vrstevnic v místech t ěžby a hald, tak odvád ění podzemní vody do odkališ ť. Nejvyšším bodem povodí je vrchol Ropi čka dosahující 918 m n. m., nejníže položeným místem je pak ústí Stonávky do Olše v nadmo řské výšce 220 m. Absolutní výškový rozdíl činí 697 metr ů. Lesní plochy se na území vyskytují p ředevším v jeho jižní části oblasti CHKO Beskydy, které jsou zde zastoupeny v přibližn ě stejné mí ře jako urbanizovaná plocha. Na povodí p řevažuje nezalesn ěná plocha. Nemalou část povodí zaujímá vodní nádrž Těrlicko. V zájmovém území se vyskytuje n ěkolik sídel. Jedná se o Komorní Lhotku, jež je výchozím místem pro turistické stezky k okolním vrchol ům, Hnojník, T řanovice,

17 Stanislavice, T ěrlicko, Albrechtice a Stonavu. Také zde pat ří jen n ěkteré části obcí St řít ěž, V ělopolí, Horní Žukov, Dolní Domaslavice, Bludovice, Životice, Chot ěbuz, Horní Suchá a m ěsta Karviná.

18

4 GEOMORFOLOGICKÉ POM ĚRY POVODÍ

4.1 Geomorfologické člen ění Povodí Stonávky se z geomorfologického hlediska rozkládá na území provincie Západní Karpaty, spadá do soustavy Vn ějších západních Karpat (jižní a st řední část povodí v četn ě vodního díla T ěrlicko) a Vn ěkarpatských sníženin (severní část povodí). Detailn ěji se zájmové území řadí do (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006): provincie Západní Karpaty soustava Vn ěkarpatské sníženiny podsoustava Severní vn ěkarpatské sníženiny celek Ostravská pánev podcelek Ostravské roviny okrsek Ostravské nivy podcelek Ostravské plošiny okrsek Orlovská plošina okrsek Haví řovská plošina

soustava Vn ější západní Karpaty podsoustava Západobeskydské podh ůř í celek Podbeskydská pahorkatina podcelek Třinecká brázda okrsek Ropická plošina podcelek Těšínská pahorkatina okrsek Bruzovická pahorkatina okrsek Hornot ěrlická pahorkatina okrsek Hornožukovská pahorkatina podsoustava Západní Beskydy celek Moravskoslezské Beskydy podcelek Lysohorská hornatina okrsek Ropická rozsocha

19

Obr. 2 Geomorfologické okrsky na povodí Stonávky (http://geoportal.cenia.cz/)

Ostravské roviny jsou podcelkem Ostravské pánve. Zahrnují nižší a nejnižší pánevní okrsky v západní a severní části podcelku, a to Novob ělskou rovinu, Porubskou plošinu, Antošovickou rovinu a Ostravské nivy podél řek Odry, Ostravice, Vrbi čky a Olše. Nejvyšším bodem je Hůra s 274 m n.m. nacházející se v Porubské plošin ě. Na území podcelku zasahuje PR Št ěpán (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Ostravské nivy jsou okrskem v nejnižší části Ostravské pánve. V této oblasti se kolem řek Odry, Ostravice, Vrbi čky a Olše vyskytují náplavové roviny. Rozloha okrsku je 144,86 km 2 a tvo ří ho spodní št ěrkopís čité souvrství a svrchní holocenní souvrství pís čitých hlín a hlinitých písk ů. Typické jsou četné rybníky a antropogenní tvary (poklesové sníženiny, t ěžební a pr ůmyslové haldy, zástava). Celkov ě je tento okrsek málo zalesn ěný, p řevážn ě lužními porosty (jasan, olše, vrba apod.). Na jeho území se nachází PP V ěřň ovice, PP Turkov a PP Rovninské balvany (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Dalším podcelkem Ostravské pánve jsou Ostravské plošiny , které zahrnují vyšší pánevní okrsky ve východní části podcelku mezi údolími Ostravice na západě a Olše na východ ě. Jde o Orlovskou plošinu, Haví řovskou plošinu a Karvinskou plošinu. Nejvyšší bod Kouty (332,9 m n. m.) se nachází v Haví řovské plošin ě. Významným bodem je zde Doubrava (282,2 m n. m.) (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

20 Orlovská plošina tvo ří okrsek ve st řední části Ostravské pánve. Jde o ploché pahorkatiny o rozloze 135,97 km 2. Nachází se na r ůzn ě mocných souvrstvích kvartérních glacigenních št ěrk ů, písk ů a hlín v nadloží uhlonosného karbonu, jež jsou překryté vrstvou sprašových hlín. Orsek je v podstat ě akumula ční plošina glacigenního a eolického p ůvodu roz člen ěná procesy periglaciální a humidní destrukce. Vyskytují se zde zbytky akumula čních plošin, val ů náporové morény, asymetrická údolí, sesuvy a strže. Významný bod Doubrava dosahuje nadmo řské výšky 282,1 m. Orlovská plošina je st ředn ě zalesn ěná p řevážn ě smrkovými porosty, místy s borovicí či dubem. PR Sku čák tvo ří zarostlý rybník s p řilehlými loukami (výskyt plavínu štítnatého), hnízdišt ě vodního ptactva. Typické jsou antropogenní haldy, násypy a poklesové sníženiny (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Haví řovská plošina p ředstavuje okrsek v jihovýchodní části Ostravské plošiny a je plochou pahorkatinou. Rozkládá se na ploše 94,99 km2 tvo řenou souvrstvím kvartérních sediment ů ledovcovo-říčního a říčního p ůvodu, které jsou p řekryté vrstvou sprašových hlín. Jde o fluvioglaciální, fluviální a eolickou akumula ční plošinu, jež je roz člen ěná periglaciálními a humidními destruk čními procesy. Charakteristické jsou zbytky akumula čních plošin, asymetrická údolí, sesuvy a strže. Nejvyšším bodem jsou Kouty (332,9 m n. m.). Oblast se popisuje jako málo až středn ě zalesn ěná, p ředevším smrkovými porosty, místy s dubem. Na území se vyskytuje PP Meandry Lu činy (niva s meandrujícím tokem Lu činy se zachovalými b řehovými porosty) a PP Kun čický bludný balvan (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Třinecká brázda tvo ří podcelek v severovýchodní části Podbeskydské pahorkatiny. Zabírá plochu 183,06 km 2. St řední výška je 360,3 m, st řední sklon 3°10´. Je tvo řena flyšovými komplexy podslezské a slezské jednotky a vyvřelinami t ěšínitové asociace s kvartérními pokryvy. T řinecká brázda je m ělká erozn ě denuda ční sníženina mezi Lysohorskou hornatinou a T ěšínskou pahorkatinou, která vznikla v mén ě odolných horninách. Na dn ě má akumula ční povrch spojených mladopleistocenních náplavových kužel ů, říční terasy jsou s pokryvem sprašových hlín. Při okrajích podcelku se vymezuje erozn ě denuda ční georeliéf se zbytky zarovnaných povrch ů. Nejvyšší bod Skalická Strážnice s 438,1 m n. m. se nachází ve Frýdecké pahorkatin ě (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

21 Ropická plošina je okrsek ve východní části T řinecké brázdy. Jedná se o úpatní plošinu. Zaujímá plochu 92,66 km 2 a tvo ří ji flyšové jíly, jílovce pískovce podslezské a slezské jednotky a kvartérní sedimenty. Má plochý úpatní akumula ční povrch spojených náplavových kužel ů levých pobo ček Olše s pokryvy sprašových hlín, p ři úpatí Lysohorské hornatiny se nachází úpatní haldy. Lze zaznamenat stopy zásahu pleistocenního kontinentálního ledovce. Plošina je málo zalesn ěná smrkovými porosty, místy borovicí (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Těšínská pahorkatina je podcelek v severovýchodní části Podbeskydské pahorkatiny. Jde o členitou pahorkatinu o ploše 180,48 km 2 se st řední výškou 322,0 m a st ředním sklonem 3°18´. Tvo ří ji flyšové pískovce a jílovce slezské jednotky s vložkami vápenc ů a vyv řelinami t ěšínitové asociace, vyskytují se i glacigenní a glacilakustrinní sedimenty pleistocenního sálského pevninského zaledn ění. Má p řevážn ě erozn ě denuda ční georeliéf s velkými zbytky zarovnaných povrch ů, pr ůlomovými údolími Lu činy a Stonávky, říčními terasami, periglaciálními tvary a sesuvy. Nejvyšším bodem je Šachta (425,8 m n. m.) v Hornožukovské pahorkatin ě (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Bruzovická pahorkatina je okrsek v jihozápadní části T ěšínské pahorkatiny. Jde o plochou pahorkatinu o rozloze 51,95 km 2. Jednotka je tvo řena flyšovými pískovci a jílovci podslezské jednotky, v jižní části p řevládají pískovce a jílovce t ěšínsko- hradiš ťského souvrství slezské jednotky, místy s výskyty vulkanitických hornin těšínitové asociace a kvartérních sediment ů. Okrsek má erozn ě denuda ční povrch na flyši, glacigenních a glacilakustrinních sedimentech sálského zaledn ění, v rozvodních částech jsou zbytky zarovnaného povrchu. Nachází se zde spraše a sprašové hlíny. Oblast je málo zalesn ěná smrkovými porosty, místy s borovicí. Vymezila se zde PP Stará řeka (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Hornot ěrlická pahorkatina je plochá pahorkatina ve st řední části T ěšínské pahorkatiny o ploše 36,98 km 2 tvo řená flyšovými pískovci a jílovci t ěšínsko- hradiš ťského souvrství (godulský vývoj) slezské jednotky a vyv řelými horninami t ěšínitové asociace. Má převážn ě erozn ě denuda ční povrch se strukturn ě podmín ěným uspo řádáním h řbet ů a údolí se zbytky zarovnaného povrchu. Jsou zde stopy po zásahu st ředopolského zaledn ění a sprašové hlíny. Jedná se o oblast, která je málo zalesn ěná smrkovými porosty s bukem (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

22

Hornožukovská pahorkatina je členitá pahorkatina v severovýchodní části T ěšínské pahorkatiny. Rozkládá se na ploše 91,55 km 2 a tvo ří ji p řevážn ě drobn ě až st ředn ě rytmický flyš s převahou jílovc ů svrchních t ěšínských a hradiš ťských vrstev, mén ě s vrstvami hradiš ťských pískovc ů slezské jednotky, dále vulkanity t ěšínitové asociace kvartérní sedimenty. Georeliéf má převážn ě erozn ě denuda ční povrch h řbet ů odd ělených sítí radiáln ě se rozbíhajících údolí. Na rozvodích jsou zbytky zarovnaných povrch ů. Typická jsou pr ůlomová údolí, jejichž nižší okraje jsou ovlivn ěny zásahem pleistocénního kontinentálního ledovce. Vyskytují se zde sprašové pokryvy. Mezi významné body pat ří Pastuchovka (323,3 m n. m.) a Šachta (427 m n. m.). Okrsek je st ředn ě zalesn ěn smrkovými porosty a smrkovými porosty s bukem (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Lysohorská hornatina představuje podcelek v severovýchodní části Moravskoslezských Beskyd. Řadí se mezi členité hornatiny. Plocha činí 377,07 km 2, st řední výška je 709,9 m, st řední sklon 14°45´. Tvo ří ji komplex flyšových hornin godulského vývoje slezské jednotky. Lysohorská hornatina je budovaná mírn ě k jihu, jihovýchodu a východu uklon ěnými vrstvami zejména godulského a isteb ňanského souvrství. Má strukturní, výrazn ě izoklináln ě erozn ě denuda ční georeliéf, v n ěmž godulské souvrství buduje přední pásmo hornatiny, pískovce a slepence isteb ňanského souvrství pak zadní pásmo poho ří. Typické jsou mohutné svahové deformace, četné pseudokrasové jeskyn ě, místy poz ůstatky periglaciální modelace zastoupené mrazovými sruby, kryoplana čními terasami a kamennými mo ři, jižní část území se vyzna čuje hustou erozní sítí. Vyv ěrají zde prameny Řečice, Černé Ostravice, Mohelnice, Morávky a Lomné v jižní části poho ří. Nejvyšším bodem je Lysá hora (1323,3 m n. m.) v Lysohorské rozsoše. V podcelku je vymezena CHKO Beskydy (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

Ropická rozsocha je členitá hornatina v severovýchodní části Lysohorské hornatiny. Má rozlohu 145,10 km 2. Tvo ří ji k jihu a jihovýchodu mírn ě se sklán ějící detailn ě zvrásn ěné souvrství vrstev godulských slezské jednotky. Jsou zde ploché h řbety s plošinami predisponovanými subhorizontálně uloženými vrstvami, v jižní části má z řetelný izoklinální erozn ě denuda ční georeliéf. Vyskytují se zde četné hluboké svahové deformace, sesuvy a mury, místní periglaciální modulace v podob ě mrazových srub ů, kryoplana čních terasa kamenných mo ří, hluboce za řezaná údolí s kaskádami

23 a vodopády, v širších údolích jsou 2- 3 úrovn ě říčních teras. Nejvyšší bod Ropice dosahuje nadmo řské výšky 1082,5 m. Významnými body jsou Javorový (1031,6 m n. m.), Kalužný (993,6 m n. m.), Kozubová (981,6 m n. m.), Ostrý (1044,4 m n. m.) a Slaví č (1054,8 m n. m.), Jednotka je zalesn ěná smrkovými porosty s vtroušeným bukem, místy s bukovými porosty, ve vyšších polohách se smrkovými. Faunu zastupuje jelen a srnec. Ze zvlášt ě chrán ěných území se zde nachází CHKO Beskydy a PR Čer ňavina na severním svahu Ostrého (přirozené skladb ě blízký bukový porost se zbytky pastevního lesa) (DEMEK, MACKOV ČIN, 2006).

4.2 Morfostrukturní analýza

4.2.1 Geologická stavba Povodí řeky Stonávky náleží z hlediska regionální geologie do karpatské soustavy, která je mnohem mladší než druhá soustava na území naší republiky - Český masív. Karpatská soustava se zformovala koncem t řetihor pochody alpínského vrásn ění. Z karpatské soustavy zasahuje na území České republiky jen část - Západní Karpaty. Povrchová geologická stavba povodí je charakteristická terciérními a kvartérními sedimenty.V mnoha p řípadech se jedná o flyše - r ůzn ě mocné soubory sedimentárních vrstev. Na po čátku terciéru se v godulském vývoji vytvo řila slezská jednotka jako vn ěkarpatský p říkrov. Slezská jednotka je na daném povodí zastoupena v horské části a také ve st řední oblasti povodí v okolí T ěrlické p řehrady. V horské části se jedná převážn ě o p řechodný svrchní-st řední oddíl godulských vrstev, st řední oddíl godulských vrstev (hrub ě rytmický flyš s glaukonitickými pískovci) a spodní oddíl godulských vrstev (drobn ě-st ředn ě rytmický pís čitý flyš). V menší mí ře se na území povodí objevují lhotecké vrstvy (šedé a zelené chondriticky skvrnité jílovce s křemitými pískovci a prachovci), hradiš ťské vrstvy ( černý drobn ě-st ředn ě rytmický flyš s převahou tmavých pelit ů), svrchní t ěšínské vrstvy (drobn ě rytmicky černý flyš), t ěšínské vápence (organodetritické a kalové facie) a spodní t ěšínské vrstvy (tmavohn ědé vápnité jílovce). V okolí st řední části toku (oblast kolem T ěrlické p řehrady) se ob čas vyskytují ve řovické vrstvy ( černé prok řemen ělé jílovce), hradiš ťský pískovec, ne člen ěné t ěšínsko-hradiš ťské souvrství a nerozlišený t ěšínský vápenec.

24 Dalším vn ěkarpatským p říkrovem vyvinutým na po čátku terciéru je podslezská jednotka, jež se vyskytuje jen velice sporadicky. Poblíž obce Hnojník lze nalézt frýdecké vrstvy (šedé prachov ě pís čité vápnité jílovce a pískovce), u Albrechtic a Chot ěbuze menilitové souvrství (tmavohn ědé vápnité a nevápnité jíly, pískovce a rohovce) a podmenilitové souvrství (šedé, hn ědé, zelené a pestré vápnité i nevápnité jílovce s pískovci a prachovci). V období terciérního miocénu se ve vn ěkarpatské p ředhlubni vytvo řily mo řské vápnité jíly a písky. Ty lze nalézt na dvou menších lokalitách na území obce Stonava. Kvartérní pokryv je zastoupen p ředevším holocénními a pleistocénními sedimenty, št ěrky, sprašovými hlínami či eluvii. V celém povodí se hojn ě nalézají fluviální pís čité št ěrky, fluviální sedimenty, sprašové hlíny, deluviální sedimenty a převážn ě hlinitá až jílovitá eluvia, na vápencích a pískovcích s přím ěsí skeletu. V části povodí pod horskou oblastí jde o pokryv proluviálních sediment ů a št ěrk ů. V pr ůběhu pleistocénního zaledn ění zasahoval na území také ledovec. Díky n ěmu zde existuje několik malých lokalit, kde je pokryvem till jak sálského, tak elsterského zaledn ění, glacifluviální písky a št ěrky sálského (a také elsterského) zaledn ění, glacilakustrinní jíly sálského zaledn ění v blízkosti obcí Albrechtice a Dolní T řanovice. Dalším poz ůstatkem jsou sedimenty „stonavského jezera“ (písky až jíly s vložkami organických sediment ů) v obci Stonava u n ěkterých levostranných p řítok ů páte řního toku povodí. K nejmladším kvartérním pokryv ům se řadí antropogenní sedimenty (haldy, navážky) nacházející se v severní části povodí, p řevážn ě v obci Stonava. Během holocénu se díky zvýšené humidit ě podnebí rozrostla a prohloubila sí ť strží ve Vn ějších Západních Karpatech (WEISSMANNOVÁ, 2004).

4.3 Geomorfologická regionalizace- typy reliéfu

4.3.1 Výšková členitost reliéfu Z hlediska absolutní výškové členitosti je celé charakterizované území za řazeno mezi vyso činy, nebo ť na žádném míst ě nadmo řská výška neklesá pod 200 m. Nejníže položený bod povodí se nachází u ústí Stonávky do řeky Olše a dosahuje nadmo řské výšky 250 m. Naopak nejvyšším bodem na daném území je vrchol Ropi čka v 918 m n. m. Mezi další významné vrcholy lze za řadit Lipí (902 m n. m.), Čupel (872 m n. m.), Prašivá (843 m n. m.), Godula (738 m n. m.) a Ky čera (769 m n. m.).

25 V p řípad ě relativní výškové členitosti se na zájmovém území nachází šest typ ů reliéfu a to roviny, ploché pahorkatiny, členité pahorkatiny, ploché vrchoviny, členité vrchoviny a ploché hornatiny.

Příčné profily Na následujících obrázcích jsou znázorn ěny p říčné profily vedené na p ěti různých místech.

První profil je sestrojen ve vzdálenosti 2 250 m od pramene. Hloubka údolí na levém údolním svahu je 11 m a na pravém údolí svahu 19 m, údolí lze ozna čit za asymetrické.

m n. m.

500

400

300 0 500 1000 1500 2000 m Obr. Údolní profil 2 250 m od pramene

Následující profil je sestrojen v obci Hnojník a vzdálen 6 000 m od pramene. Hloubka údolí na levém údolním svahu činí 17 m a na pravém údolí svahu 21 m, údolí lze ozna čit za symetrické.

26

m n. m.

400

300

200 0 500 1000 1500 2000 m

Obr. Údolní profil 6 000 m od pramene

Příčný profil vedený Hradišt ěm má vzdálenost od pramene 12 000 m. Levý údolní svah je hluboký 13 m a pravý údolní svah 48 m, údolí lze ozna čit za asymetrické. m n. m. 400

300

200 0 500 1000 1500 2000 m

Obr. Údolní profil 12 000 m od pramene

Pro další profil je hloubka údolí na levém údolním svahu 46 m, na pravém 31 m. Údolí vzdálené od pramene 23 000 m je asymetrické.

27

m n. m.

400

300

200 0 500 1000 1500 2000 m Obr. Údolní profil 23 000 m od pramene

Poslední profil je sestrojen v obci Stonava ve vzdálenosti 27 500 m od pramene. Hloubka na levém údolním svahu činí 34 m a na pravém údolním svahu 30 m. Údolílze ozna čit jako symetrické.

m n. m.

400

300

200 0 500 1000 1500 2000

m

Obr. Údolní profil 27 500 m od pramene

28 4.3.2 Sklonitostní pom ěry Většina území se nachází na mírn ě uklon ěných svazích, kde sklony svah ů nep řesahují 5°. V jižní části povodí, p řevážn ě v CHKO Beskydy, lze rozlišit i v ětší sklony svah ů.

4.3.3 Geomorfologické regiony Na charakterizovaném území lze vymezit celkem šest geomorfologických region ů. Ty jsou znázorn ěny v map ě geomorfologických region ů a vybraných tvar ů reliéfu. V map ě jsou vyzna čeny tyto typy reliéfu: 1. údolní nivy 1.1. na fluviálních sedimentech, št ěrcích, hlínách 2. roviny 2.1. na deluviálních sedimentech 2.2. na proluviálních sedimentech, št ěrcích 2.3. na slezské jednotce 2.4. na sprašových hlínách 2.5. na hlinitých až jílovitých eluviích 2.6. na antropogenních sedimentech 3. ploché pahorkatiny 3.1. na deluviálních sedimentech 3.2. na proluviálních sedimentech, št ěrcích 3.3. na slezské jednotce 3.4. na sprašových hlínách 3.5. na hlinitých až jílovitých eluviích 3.6. na antropogenních sedimentech 3.7. na tillu elsterského zaledn ění 3.8. na tillu sálského zaledn ění 3.9. na glacifluviálních píscích a št ěrcích sálského zaledn ění 3.10. na glacilakustrinních jílech sálského zalednění 4. členité pahorkatiny 4.1. na deluviálních sedimentech 4.2. na proluviálních sedimentech, št ěrcích 4.3. na slezské jednotce

29 4.4. na sprašových hlínách 4.5. na hlinitých až jílovitých eluviích 5. ploché vrchoviny 5.1. na deluviálních sedimentech 5.2. na proluviálních sedimentech, št ěrcích 5.3. na slezské jednotce 6. členité vrchoviny 6.1. na deluviálních sedimentech 6.2. na slezské jednotce 7. ploché hornatiny 7.1. na deluviálních sedimentech 7.2. na slezské jednotce

Údolní nivy zaujímají význa čnou část povodí. Vyskytují se tém ěř kolem všech tok ů a vodních ploch. Rovn ěž je lze nalézt v jižní části povodí, kde se mezi obcemi Komorní Lhotka a Hnojník rozši řují i dále do okolí. Údolní nivy se nachází ve všech vy člen ěných geomorfologických regionech. Jsou tvo řeny p řevážn ě fluviálními sedimenty, št ěrky a hlínami.

Roviny mají hned po plochých pahorkatinách nejv ětší zastoupení. Jedná se přibližn ě o 18 % sledovaného území. Do tohoto geomorfologického regionu pat ří oblasti okolo Hnojníku, podélný pás na západ od T řanovic, menší území v těsné blízkosti severní části T ěrlické p řehrady a tém ěř celá oblast v místech dolního toku a ústí. Roviny se vyskytují na deluviálních sedimentech, proluviálních sedimentech a št ěrcích, na slezské jednotce, sprašových hlínách, hlinitých až jílovitých eluviích a na antropogenních sedimentech v severní části povodí.

Ploché pahorkatiny jsou plošn ě nejv ětší mezi vy člen ěnými geomorfologickými regiony. Jejich zastoupení činí 46 %. Jde o oblasti dosahující až k hranicím povodí. Objevují se hned v podh ůř í Moravskoslezských Beskyd v pásu od Komorní Lhotky a Smilovic, kde potom navazují na roviny. Pravá strana povodí od páte řního toku je pak od Hnojníku po Stonavu plochou pahorkatinou. Výjimku tvo ří oblast kolem Stanislavic a Babí hory. Na levé stran ě je situace obdobná. Souvislost ploché pahorkatiny zde narušuje rovina okolo st ředního toku Stonávky p řed T ěrlickou nádrží. Ploché

30 pahorkatiny se op ět objevují ve Stonav ě, kde p římo navazují na údolní nivy. Podloží plochých pahorkatin je tvo řeno p ředevším slezskou jednotkou, sprašovými hlínami, deluviálními sedimenty a hlinitými až jílovitými eluvii. V menší mí ře také proluviálními sedimenty a št ěrky. V okolí Sušovského potoka se vyskytuje till elsterského zaledn ění. Mezi toky Stonávka a Chot ěbuzka v okolí vrcholku Pastuchovka lze nalézt till sálského zaledn ění, glacifluviální písky a št ěrky sálského zaledn ění a glacilakustrinní jíly sálského zaledn ění. Na území obce Stonava se op ět nachází antropogenní sedimenty.

Členité pahorkatiny zaujímají přibližn ě 10 % charakterizovaného území. Pod horskou oblastí p římo navazují na ploché pahorkatiny a tvo ří tak úzký pruh. Ten má geologické podloží tvo řené deluviálními sedimenty a proluviálními sedimenty a št ěrky. Další oblasti, které zaujímají členité pahorkatiny se nachází mezi obcemi T řanovice a Horní Žukov a také kolem obce Stanislavice a vrcholku Babí hora. Tyto oblasti jsou tvo řeny slezskou jednotkou, hlinitými až jílovitými eluvii a sprašovými hlínami.

Ploché vrchoviny mají nejmenší plošné zastoupení mezi geomorfologickými jednotkami. Nacházejí se pouze v jižní části povodí, kde první oblast navazuje na členité pahorkatiny v CHKO Beskydy a druhá obklopuje ústí n ěkolika horských tok ů včetn ě Odnohy do Ráztoky. Tyto oblasti mají podloží tvo řené v ětšinou slezskou jednotkou a deluviálními sedimenty, mén ě pak proluviálními sedimenty a št ěrky.

Členité vrchoviny jsou vy člen ěny tém ěř v celé horské oblasti. Jinde na území povodí se nenacházejí. Členité pahorkatiny se vyskytují na deluviálních sedimentech, ale především na slezské jednotce.

U plochých hornatin platí stejné vymezení jako u členitých vrchovin. P řesn ěji se vyskytují v okolí vrchol ů Prašivá, Godula, Lipí a Ropi čka. Jsou tvo řeny slezskou jednotkou a deluviálními sedimenty.

4.4 Charakteristika vybraných tvar ů reliéfu

Fluviální tvary

31 Mezi fluviální tvary vyskytující se na charakterizovaném území pat ří strž typu ovrag a zpevn ěné b řehy. Upravené vodní toky se vyskytují tém ěř na celém povodí, tudíž nebyly z důvodu p řehlednosti zahrnuty do mapy. Strže se často vytvá ří v okolí pramen ů vodních tok ů. Na území se jich nachází nejvíce v horské oblasti a okolo T ěrlické p řehrady. Dále je možno je nalézt v blízkosti Sušovského a Hornodvorského potoka. Do mapy je tento tvar zazna čen hn ědou rozv ětvující se linií.

Obr. 3 Strž nedaleko T ěrlické p řehrady (I. Siudová, 6. 4. 2009) Tvary vytvo řené svahovými pochody Do této kategorie byly za řazeny sesuvy a su ťové kužely. Su ťové kužely se vyskytují výlu čně v horské oblasti v okolí řeky Stonávky a Ráztoky. V map ě jsou vyzna čeny jako hn ědé nálevkovité útvary. Sesuvy lze nalézt na dvou lokalitách. Tou první je p ředh ůř í Moravskoslezských Beskyd mezi Stonávkou a Ráztokou, p ři horním toku Odnohy a pod vrcholem Godula v pramenné oblasti n ěkolika menších tok ů. Druhá oblast výskytu se dá ur čit jako okolí Babí hory a toku Zadky a také p ři dolním toku Chot ěbuzky. Do mapy je tento tvar zazna čen t řemi hn ědými p ůlm ěsí čky.

Antropogenní tvary Antropogenní tvary jsou dány p ředevším dv ěma faktory. T ěmi jsou vodní dílo Těrlicko a t ěžba černého uhlí. Mezi tyto tvary pat ří ústí šachty, halda, povrchová t ěžba a hráz. Op ět by zde m ěly být za řazeny tvary, které nejsou zazna čeny do mapy

32 ze stejného d ůvodu jako upravený vodní tok. Jedná se o um ělý stupe ň (vysokou mez), železnici a násep. Ústí šachty (zazna čeno černým k řížkem), halda ( černý ovál s paprs čitými přímkami) a povrchová t ěžba ( černý útvar s přímkami uvnit ř) jsou soust řed ěny především na území obce Stonava a Horní Suchá. V sou časnosti se na území zrekultivované haldy buduje rekrea ční zóna. Hráz je postavena na T ěrlické p řehrad ě. Do mapy je zazna čena čern ě dv ěma rovnob ěžnými p římkami s vertikální šrafurou.

Obr. 4 Hráz T ěrlické p řehrady (I. Siudová, 20. 10. 2008)

Obr. 5 Halda v Karviné – Lipinách, nyní p řetvá řena na golfové h řišt ě (I. Siudová, 5. 4. 2009)

33 Ostatní tvary Tvary této skupiny jsou vodní plochy, rozvodnice, vodní toky, ob časné vodní toky a jámy. Vodní plochy zazna čené modrou barvou ohrani čené tmavým odstínem modré dominují p ředevším ve st řední části povodí T ěrlickou přehradou. Menší vodní plochy se nacházejí v obci Stonava a severn ě od Hnojníku. Vodní toky (modrá linie s modrou vodorovnou šipkou) se nejhojn ěji vyskytují ve st řední části charakterizovaného území a ob časné vodní toky (p řerušovaná modrá linie s modrou vodorovnou šipkou) p řevládají hlavn ě podh ůř í Moravskoslezských Beskyd. Jámy jsou v map ě znázorn ěny hn ědým oválkem s přímkami sm ěř ujícími do st ředu. Lze je najít v horských oblastech (p ředevším okolí vrcholu Godula), ale i v okolí Těrlické p řehrady poblíž vrcholu Babí hora.

4.5 T ěžba nerostných surovin V Komorní Lhotce byla v minulosti známa místní t ěžba pískovce pro hrubou ušlechtilou a kamenickou výrobu. Ložiska železných rud byla zjišt ěna v Horním Žukov ě, Ko ňákov ě a Chot ěbuzi. D říve se ve Stonav ě t ěžil zemní plyn. Tato činnost zapo čala v roce 1958. Složení plynu bylo CH 4- 97,7 %, N 2-2,5 % a He- 0,4 %. Cihlá řské suroviny byly ov ěř eny na ložisku v Albrechticích, avšak pro své nevhodné technologické vlastnosti bylo navrženo na odpis (MÜLLER a kol., 2004). Pro ostravsko-karvinskou pánev, zasahující i na charakterizované území, jsou typické uhelné sloje. Po ústupu karbonského mo ře pokryly zdejší bažinaté území husté porosty plavuní, p řesli ček a kapradin, které hynuly p ři ob časných záplavách a byly překryty vrstvou bahna. Po poklesu vodní hladiny se porosty obnovily a celá situace se časem opakovala. Nahromadila se tak mohutná vrstva organických látek, které se během milion ů let prom ěnily na černé uhlí. Zatímco v okolí Ostravy vystupují uhelné sloje místy až na povrch, sm ěrem k jihu klesají do velkých hloubek a no ří se pod beskydské poho ří. Mocn ější a lépe t ěžitelné než na Ostravsku jsou v okolí Karviné (DAVID, SOUKUP, 2001). Na povodí se t ěží černé uhlí v jeho severní části. T ěžbou se zde zabývá spole čnost OKD, a.s., jež je sou částí nizozemské pr ůmyslové skupiny New World Resources N. V.. Na daném území fungují dva doly- Darkov a ČSM. Dobývací činnost

34 je neodmysliteln ě doprovázena i negativními dopady nejen na krajinu, ale i na obyvatelstvo dot čených oblastí, kdy vlivem poddolování dochází k výrazným pokles ům majícím destruktivní ú činek na budovy. Mnohé domy byly zbourány a lidé se odst ěhovali. K zániku byla díky t ěžební politice v osmdesátých letech odsouzena i celá obec Stonava. Ta byla nakonec zachována a prošla rozsáhlou rekonstrukcí.

Důl Darkov Historie dolu Darkov za číná v roce 1852, kdy došlo k hloubení t ěžní jámy č. 1 dolu Gabriela. Časem došlo ke slou čení n ěkolika dalších dol ů (Hobenegger v roce 1880 a Austria v roce 1882). Samotný d ůl Darkov za čal t ěžit uhlí v roce 1982. O t řináct let pozd ěji byl pod d ůl Darkov za člen ěn i Důl 9. kv ěten ( ČERNÝ, 2003) V sou časnosti je d ůl Darkov nejv ětším hlubinným t ěžebním komplexem v České republice. D ůl zahrnuje n ěkolik samostatných dobývacích prostor - Darkov, Karviná, Doly II a Stonava. Sou částí dolu jsou dva závody - Darkov a 9. kv ěten (http://www.okd.cz/). Na charakterizovaném území se nachází pouze závod Darkov. Dobývací prostor Dolu Darkov se nachází na katastrech obcí Stonava, Karviná a Horní Suchá. Produkce Dolu Darkov činila v roce 2006 p řibližn ě 3,9 mil. tun. V polovin ě roku 2007 m ěl d ůl dobývací prostor o ploše asi 25,9 km 2, zásoby a zdroje uhlí byly vy čísleny na 125 mil. tun ( ČERNÝ, 2003). Nejv ětší absolutní hloubku má výdušná jáma Mír 4 a to 1011 metr ů s ústím v nadmo řské výšce 235 metr ů, jejíž dno se nachází 776 metr ů pod úrovní hladiny mo ře (http://www.okd.cz/). Důsledkem d ůlní činnosti je i poškození krajiny. Proto se v sou časnosti na územích, kde již byla dokon čena t ěžba, provádí asana čně-rekultiva ční práce. Ty mají za cíl úpravu krajiny zahlazením následk ů t ěžby (haldy, usazovací nádrže apod.) a vytvo řením jiné funkce než t ěžební. Často se jedná o rekrea ční využití. Tak je tomu i u haldy Dolu Darkov v Lipinách (severní část povodí, tém ěř u ústí). Zde již došlo k rekultivaci a to jak technické, kdy se p ředevším tvaruje území, tak biologické (ozelen ění území) (http://ww.okd.cz/). Ke konci roku 2008 získala spole čnost OKD evropskou dotaci 50 milión ů korun na výstavbu golfového h řišt ě. To by se m ělo rozkládat na ploše 150 hektar ů. Jeho prvních dev ět jamek by m ělo být dokon čeno v roce 2010 (http://www.okd.cz/).

35 Voda nacházející se v důlním prostoru je od čerpávána a následn ě vypoušt ěna pry č. Taková voda se ozna čuje jako d ůlní. Ze závodu Darkov je odvád ěna p řivad ěč em do Soleckého potoka, který vtéká do Karvinského potoka ústícího do Olše.

Obr. 6 D ůl Darkov ve Stonav ě, v pop ředí místo zaniklé zástavby (I. Siudová, 5. 4. 2009)

Důl ČSM Důl ČSM pat ří mezi mladší t ěžební komplexy. V 50. letech se v okolí obce Stonava provedlo n ěkolik pr ůzkumných vrt ů. Ty prokázaly existenci kompletního karbonského souvrství. Na základ ě tohoto se v roce 1959 zapo čala stavba Dolu Československého svazu mládeže (dnes ozna čován jen jako Důl ČSM) se dv ěma závody: ČSM - sever a ČSM - jih. Výstavbu komplikovaly hydrogeologické a plynové pom ěry. T ěžba byla zahájena až koncem roku 1968 (http://www.okd.cz/). Důlní závody Sever a Jih mají samostatné dvojice úvodních a výdušných jam, které se nacházejí na povodí. Závody spojuje železnice, po které se dováží t ěžený materiál do úpravny na severu. Sever je s Jihem propojen i v podzemí. Dobývací prostor Dolu ČSM se nachází na katastrech obcí Stonava, Karviná, Albrechtice a Chot ěbuz. V 90. letech minulého století došlo k rozsáhlé investi ční výstavb ě, která p ředur čuje životnost dolu nejmén ě do roku 2028 (http://www.okd.cz/). Produkce dolu ČSM činila v roce 2006 p řibližn ě 2,4 mil. tun, která je z 95 % tvo řena koksovatelným uhlím. V polovin ě roku 2007 m ěl d ůl dobývací prostor o ploše asi 22 km 2, zásoby a zdroje uhlí byly vy čísleny na 128 mil. tun ( ČERNÝ, 2003).

36 Nejhlubší je vtažná jáma ČSM Jih se svými 1103 metry, která p ři nadmo řské výšce ústí 277 metr ů dosahuje 826 metr ů pod úrove ň hladiny mo ře. V oblasti p ůsobnosti Dolu ČSM jsou vynakládány nemalé investice na sanace a rekultivace pozemk ů dot čených vlivy dobývání. Nejvyšší náklady se vynakládají na vypo řádání d ůlních škod na rodinných domech a ostatních objektech ve Stonav ě. V roce 2007 byla podepsána smlouva o spole čném postupu mezi OKD a nejv ětší polskou spole čností t ěžící koksovatelné uhlí JSW. Spolupráce se týká t ěžby v oblasti polského dolu Morcinek, který se nachází nedaleko hranice, poblíž Dolu ČSM. Ob ě firmy mají v úmyslu nejd říve zp řístupnit uhelná ložiska dolu Morcinek z české strany pomocí stávajících d ůlních a povrchových za řízení OKD, posléze p řípadn ě vystav ět nové z Polska (http://www.okd.cz/).

Obr. 7 Objekt Dolu ČSM – sever (I. Siudová, 5. 4. 2009)

37 5 HYDROLOGICKÉ POM ĚRY POVODÍ

Povodí Stonávky náleží k úmo ří Baltského mo ře. Tato skute čnost vyplývá z toho, že Stonávka jako tok III. řádu ústí do toku II. řádu - Olše, který se následn ě vlévá do Odry. Stonávka pramení v Moravskoslezských Beskydech jihovýchodn ě od vrcholu Čupel v nadmo řské výšce 750 metr ů a te če sm ěrem k severu. Dále protéká úzkým za říznutým údolním dnem ve tvaru V jako typická horská říčka až do obce Komorní Lhotka. Zde se do ní zprava vlévá Ráztoka. Další úsek je typický svým podhorským charakterem. Za obcí Hnojník do Stonávky ústí Černý potok, který již od svého pramene v podh ůř í Moravskoslezských Beskyd p řibírá další bezejmenné vodní toky tvo řící říční sí ť mezi Komorní Lhotkou, Smilovicemi a Hnojníkem. Postupn ě Stonávka přibírá další vodní toky - u T řanovic to jsou levostranné p řítoky Mlýnka a Mušalec, potom n ěkolik pravostranných p řítok ů (Sušovský, Hornodvorský a Hradiš ťský potok a tok Vrazidlo a Borky) a také Závadovický potok a p řítok Zelené m ěsto, které se vlévají zleva. Ve své st řední části je Stonávka p řehrazena vodním dílem T ěrlicko. Pod nádrží pokra čuje Stonávka p řes obec Albrechtice, ve které se p řidají levostranné přítoky Jedli čník a Rakovec a zprava se vlévá významný p řítok Chot ěbuzka. Dolní část toku Stonávky protéká oblastí zna čně pozm ěněnou černouhelnou t ěžbou. Na území obce Stonava je tok obohacen n ěkolika bezejmennými pravostrannými p řítoky. Mezi přítoky z levé strany pat ří Bezejmenný, Stonavský a K řivý potok. Pak ve 220 m n. m. ústí Stonávka v Karviné do Olše.

5.1 Základní hydrografické a odtokové charakteristiky povodí Řeka Stonávka č. h. p. 2-03-03-052 (III.) pramení jihovýchodn ě od vrcholu Čupel ve výšce 750 m n. m. Ústí zleva do Olše u Karviné v 220 m n. m. Plocha povodí činí 131,3 km 2 a délka toku je 33,7 km. Pr ůměrný pr ůtok u ústí dosahuje hodnoty 1,47 m3·s-1. Hydrologické stanice m ěř í v Horním T ěrlicku (od roku 1962) a T ěrlicku - nad přehradou (od roku 1971). Mezi stanice, které zanikly, pat ří Albrechtice (1923 - 1960) a Darkov (1952 - 1956). Jedná se o vodohospodá řsky významný tok s pstruhovou vodou na horním toku až po za čátek vzdutí nádrže (VL ČEK, 1984).

38

Obr. 8 Ústí Stonávky do Olše (I. Siudová, 6. 10. 2008)

Mezi největší p řítoky podle plochy díl čího povodí pat ří Ráztoka, Černý potok a Chot ěbuzka. Ráztoka (č. h. p. 2-03-03-053) pramení severovýchodn ě od Ropi čky v nadmo řské výšce 695 m. P řibližn ě v polovin ě toku se p řidává levostranný p řítok Odnoha. Po 5,8 km se zprava vlévá do Stonávky ve 4. kilometru v obci Komorní Lhotka. Plocha povodí Ráztoky činí 10 km 2. Pramen Černého potoka (č. h. p. 2-03-03-055) se nachází jihozápadn ě od obce Smilovice v 445 m n. m. Se svým zna čným po čtem p řítok ů tvo ří povodí o ploše 14,7 km 2. Délka toku je 7 km. Se Stonávkou se setkává na jejím devátém kilometru v Horních Třanovicích a je pravostranným p řítokem. Chot ěbuzka pramení na stráni kopce severn ě od osady Ko ňákov v nadmo řské výšce 380 m. Její tok sm ěř uje na sever. P řítoky tvo ří n ěkolik bezejmenných pot ůč ku a toky Kamenka a Bu čina. Celková rozloha povodí je 13,5 km 2. Chot ěbuzka jako taková m ěř í 8,1 km. V 250 m n. m. ústí zprava do Stonávky na 25. kilometru.

5.2 Potencionální zdroje zne čišt ění povrchových a podzemních vod Hlavním zdrojem zne čišt ění podzemních vod v údolních sedimentech řek je nejen zem ědělská činnost, ale p ředevším koncentrace pr ůmyslu v údolích a v celé ploše ostravsko-karvinské pr ůmyslové aglomerace. Podzemní vody v blízkosti skládky tuhých komunálních odpad ů T ěrlicko jsou kontaminovány olovem, sírany, manganem, ropnými

39 látkami, amonnými ionty, dusi čnany a mají zvýšenou celkovou mineralizaci (MÜLLER, 2004). Vody povodí jsou ovlivn ěny i T řineckými železárnami, které se sice na území nenachází, ale i p řesto zde p ůsobí. Činnost T řineckých železáren má dopad p ředevším v dolní části povodí. Zde se se srážkami dostávají do povrchových vod škodliviny z ovzduší. V povodí na severu zp ůsobují zne čišt ění jevy doprovázející t ěžbu černého uhlí. Z dol ů odvád ěné d ůlní vody vykazují zna čnou salinitu a obsahují i černouhelný prach, který tvo ří tzv. d ůlní kaly. V sou časné dob ě mají všechny doly vybudovány uzav řené kalové ob ěhy a čistírny odpadních vod (KOLEKTIV AUTOR Ů, 2003). Povodí ve své jižní části pat ří do Chrán ěné oblasti p řirozené akumulace vod (CHOPAV) vyhlášené na základ ě zákona č. 173/78 o vodách vládním na řízením č. 40/78 Sb. Jde o vody povrchové.

Obr. 9 Hranice Chrán ěné oblasti p řirozené akumulace vod (http://heis.vuv.cz/data/isapi.dll?map=chopav)

5.3 Vodní dílo T ěrlicko Údolní nádrž T ěrlicko ( č. h. p. 2-03-03-062) je jediným významným p řehradním vodním dílem v povodí řeky Olše. Spravuje ji Povodí Odry, které je zárove ň i vlastníkem. Vodní dílo je situováno na st ředním toku Stonávky v rozmezí říčních

40 kilometr ů 12,45 a 17,7 na kót ě 277,8 m n.m. Maximální hloubka dosahuje hodnoty 23,4 m. Plocha povodí nádrže činí 82 km 2 a zatopená plocha 267,4 ha. Stavba p řehrady byla zahájena v roce 1958, potom co padlo rozhodnutí o pot řeb ě zdroje pr ůmyslové vody pro T řinecké železárny, ležící východn ě, a karvinskou část Ostravsko-karvinského revíru. V první řad ě však m ěla nádrž plnit funkci ochrannou. Státní vodohospodá řský plán z roku 1953 po čítal i s účelem v energetickém využití a v tzv. interven čním hospoda ření (udržování pr ůtok ů pod přehradou umož ňující bezporuchové odb ěry z toku) a v přečerpávání vody z přehrady do T řineckých železáren (BROŽA, 2005). Pr ůběh stavby byl v červnu 1960 navíc ztížen povodn ěmi. V roce 1963 byla p řehrada dokon čena a do provozu uvedena v roce 1964. Výstavba si vyžádala zatopení části centra obce Horní T ěrlicko. Tím vznikla nová zástavba na levém b řehu, kam byli p řest ěhováni obyvatelé již zatopených dom ů. V polovin ě sedmdesátých let z důvodu zajišt ění provozní vody pro nov ě vybudovanou Elektrárnu D ětmarovice vznikl p řivad ěč vod ze sousední horní části povodí Ropi čanky. V sou časnosti slouží T ěrlicko k zásobování výhradn ě provozní vodou pro pr ůmysl, povod ňové ochran ě níže ležícího území, nalepšování minimálních pr ůtok ů ve Stonávce pod nádrží, výrob ě elektrické energie (využívání minimálního odtoku turbínou o instalovaném výkonu 0,045 MW) a rekreaci (http://www.pod.cz/). Ta je celoro ční- v zim ě p ři dobrém zamrznutí k bruslení a v lét ě je nádrž využívána hlavn ě ke koupání, ryba ření, vodním sport ům v četn ě vodního lyžování či projíž ďkám na lodi čkách. P řehrada má 3 ve řejné pláže. V teplých m ěsících se zde vytvá ří ideální prost ředí pro vznik řas a sinic. U západního b řehu je vybudován okruh pro motoristické závody. Přímo kolem T ěrlické p řehrady prochází cyklotrasa euroregionu T ěšínské Slezsko, která měř í 220 kilometr ů. Vodní dílo má sypanou hráz dosahující maximální výšky 30 m nad údolím Stonávky s délkou v korun ě 617 m . Št ěrkopísky nacházející se v tělese hráze byly prokládány vrstvami vypálené haldoviny. V míst ě zavázání těsnicího jádra hráze do podloží prochází štola. Z ní byla provedena jedno řadá injek ční clona v údolí a na pravém b řehu o celkovém rozsahu 2 660 m vrt ů. Délka záplavy dosahuje 6,2 km při ší řce záplavy 530 m. Celkový objem nádrže 27,4 mil. m 3 je rozd ělen na zásobní objem 22 mil. m 3, reten ční objem 4,7 mil. m 3 a stálé nadržení 0,7 mil. m 3. Zaru čený odtok je dán hodnotou 1,04 m 3/s (p ři povodni v roce 1972 se p řevád ělo p řelivem přibližn ě 90 m 3/s). Dv ě potrubí spodních výpustí mají celkovou maximální kapacitu 39

41 m3/s. Nehrazený bezpe čnostní p řeliv v levém b řehu s odvád ěním vody skluzem p řevede při nejvyšší hladin ě v nádrži 126 m 3/s (http://www.pod.cz/).

1. těsnící jádro ze spraší 2. filtr 3. proluviální št ěrk 4. proluviální št ěrk prokládaný haldovinou 5. pohoz ze strusky 6. dlažba z betonových prefabrikát ů 7. injek ční clona 8. št ěrkový drén a) náplavové hlíny b) údolní št ěrk c) jílovitá b řidlice

Obr. 10 Příčný řez hrází vodního díla T ěrlicko (http://www.pod.cz)

Z nádrže jsou v množství do 100 l/s vodovodním řadem DN 800 (ozna čení pr ůměru potrubí v mm) p řes otev řenou akumula ční nádrž Mist řovice (35 000 m 3) zásobovány T řinecké železárny. Jiným řadem DN 800 je p řes akumula ční nádrže v Dolním T ěrlicku (2 x 52 000 m 3) zásobován D ůl ČSM ve Stonav ě. Další odbo čkou z řadu DN 700 proudí pr ůmyslová voda pro D ůl František v Horní Suché a dříve pro Důl Dukla v Dolní Suché, který byl v roce 2007 zav řen (MÜLLER, 2004). Podložím vodního díla je karpatský flyš, tvo řený jílovitými b řidlicemi, jílovci a pískovci s čočkami t ěšinit ů a tufit ů, p řekrytými svahovými hlínami a údolními hlinitými a št ěrkopískovými náplavami. Pravý b řeh je porušen sesuvy (BILÍK, ŽENATÝ, 1973). Jakost povrchové vody je kontrolována na odb ěrných profilech nad ( říční kilometr 19,5 na Stonávce) a pod nádrží T ěrlicko ( říční kilometr 12 na Stonávce) (http://www.pod.cz/).

42

Obr. 11 Vodní dílo T ěrlicko na leteckém snímku (http://www.pod.cz/)

5.4 Meandry řeky Stonávky Mezi ekologicky nejhodnotn ější části toku Stonávky pat ří meandry na úseku říčního kilometru 6,2-9,1. Oblast leží na území od soutoku s Chot ěbuzkou po silni ční nadjezd Horní Suchá-Darkov ve Stonav ě. Existence říční nivy je zde významn ější o to, že území poškozuje t ěžba uhlí. Meandry mají charakter meandr ů zakleslých, tj. meandr ů toku hluboce za řezaného v údolí. Daná část toku se vyzna čuje vysokou samo čisticí schopností. Flóru zastupuje pestré spektrum živo čich ů, ve více p řípadech chrán ěných a jinde vzácných. Z bezobratlých živo čich ů se vzácn ě vyskytuje rak říční či plž levatka ostrá. Z hmyzu lze nej čast ěji pozorovat motýlici obecnou, vážky a šídlo pestré. Z ryb je možno uvést pstruha obecného, štiku obecnou, dnes chrán ěnou st řevli poto ční a vranku obecnou. Tok poskytuje domov i řad ě druh ů pták ů (led ňáček říční, skorec vodní, konipas horský apod.). Ze savc ů je pravd ěpodobný výskyt vydry říční. Život ve Stonávce obohacuje i bobr evropský (p ůvodem z Polska). Sledovaný úsek Stonávky lze za řadit do pásma lipanového až parmového (STALMACHOVÁ, STALMACH, 1999). V niv ě Stonávky se vyskytují dva typy spole čenstev lužních les ů- s vrbotopolovými druhy a s olšinami lužních poloh.

43 5.5 Hydrogeologická charakteristika Území p řísluší v jižní části dv ěma p říkrovovým jednotkám Vn ějších Karpat- slezské a podslezské jednotce. Z toho slezská jednotka tvo ří horský masív Moravskoslezských Beskyd (godulské souvrství, lhotecké souvrství). Z hydrogeologického hlediska lze tuto jižní část roz členit do dvou hlavních rajon ů a) horský masív Moravskoslezských Beskyd, tvo řený p řevážn ě flyšovými horninami slezské jednotky b) podhorský rajón Podbeskydské pahorkatiny, kde jsou horniny slezské a podslezské jednotky karpatského flyše z velké části p řekryty hydrogeologicky významn ějšími kvartérními sedimenty. Ob ěh podzemních vod v horském rajónu probíhá p řevážn ě v připovrchové zón ě, která je hlavním a místy i jediným hydrogeologickým kolektorem (horninové t ěleso s výrazn ě vyšší propustností než je propustnost bezprost ředn ě sousedícího horninového prost ředí). P řipovrchová zóna p ředstavuje pásmo zasahující od povrchu terénu do hloubky n ěkolika metr ů až n ěkolika málo desítek metr ů, charakterizované podstatným zvýšením propustnosti horninového masívu oproti jeho hlubším částem. Zvýšení propustnosti v připovrchové zón ě je dáno rozvoln ěním horninového masívu, které je vyvoláno povrchovými faktory. Podmínky ob ěhu podzemních vod v puklinových kolektorech (k řemenné pískovce a slepence hradiš ťských vrstev nejsou p říliš p říznivé. Zcela na p řipovrchovou zónu se omezuje ob ěh podzemní vody v komplexech tvo řených st řídáním puklinových kolektor ů s izolátory v godulských vrstvách. Ješt ě mén ě p říznivé hydrogeologické pom ěry mají horninové komplexy, v nichž se p řevažující izolátory (jílovce) st řídají s podstatn ě mén ě zastoupenými kolektory (pískovci), jako jsou lhotecké vrstvy, hradišťské vrstvy a svrchní t ěšínské vrstvy. Takovéto komplexy se chovají v geologickém profilu jako regionální hydrogeologický izolátor s ob ěhem podzemních vod pouze v připovrchové zón ě. Nejmén ě p říznivé podmínky ob ěhu podzemních vod mají jílovcové ve řovické vrstvy a spodní t ěšínské vrstvy, kde m ůže docházet k pohybu podzemní vody nanejvýš lokáln ě. Významnými hydrogeologickými kolektory podhorského rajónu jsou fluviální sedimenty kvartéru, které spolu s mén ě významnými kvartérními sedimenty proluviálního p ůvodu p ředstavují kolektory pr ůlinového typu. V severní části povodí se vyskytují horniny Karpatské soustavy a její neogenní předhlubn ě i rozsáhlé plochy kvartérních sediment ů. Hydrogeologické pom ěry

44 se vyzna čují zna čnou pestrostí podmín ěnou p řítomností široké škály r ůzných zastoupených systém ů kolektor ů a izolátor ů. V oblasti Hornoslezské pánve jsou hydrogeologické pom ěry navíc siln ě ovliv ňovány rozsáhlou antropogenní činností v rámci ostravsko-karvinské pr ůmyslové aglomerace (hlavn ě odvod ňování dol ů a celkov ě negativní dopad t ěžby uhlí na životní prost ředí). Typickým projevem tzv. karbonských vod je ten hydraulický: vysoké nástupní tlaky p ři narážení zvodn ění, dosahující až desítek MPa, v čase exponenciáln ě klesají stejn ě jako vytékající množství vody, které se ustaluje na relativn ě nízkých, avšak stabilních vydatnostech. Podzemní vody tohoto typu jsou známy z většiny dobývacích prostor, zejména z důlních vrt ů. Relativn ě stabilní hydrochemický a teplotní režim těchto vod i p ři dlouhodobých výv ěrech ukazuje na struktury s omezenou vodní vým ěnou se zvodn ěnými kolektory nadložních pokryvných útvar ů. Vody tohoto typu bývají n ěkdy doprovázeny zvýšenými exhalacemi metanu. Území flyše pat ří do Podbeskydské pahorkatiny, která se člení na T řineckou brázdu a Těšínskou pahorkatinu. T řinecká brázda je tvo řena podslezskou jednotkou a je nasunuta na karpatskou p ředhlube ň. T ěšínskou pahorkatinu p ředstavuje t ěšínský p říkrov budovaný slezskou jednotkou. Z hlediska hydrogeologického lze terén flyše roz členit na tato hydrogeologická prost ředí: pr ůlinovo-puklinový kolektotor (hradiš ťský pískovec), puklinový až krasovo-puklinový kolektor (t ěšínské vápence) a izolátory (frýdecké a lhotecké vrstvy, spodní t ěšínské vrstvy). Hydrogeologicky jsou těšínské vápence velmi významné mírnou až silnou propustností, hlavn ě ve svrchní části zv ětráním rozpojených vrstev, kde ob ěhu podzemních vod nebrání jílovcové polohy. Koeficient transmisivity se pohybuje od 6,8.10 -6 do 8,9.10 -5 m 2.s -1. Lhotecké souvrství je zastoupeno vápnitými i nevápnitými jílovci. Z hydrogeologického hlediska je souvrství málo propustné s velmi omezeným ob ěhem podzemní vody. V těšínsko-hradiš ťském souvrství je ob ěh vody podstatn ě omezen častými jílovcovými polohami. Významnou úlohu v ob ěhu podzemní vody mají těšínské vápence. Umož ňují celkem snadný ob ěh s drenáží okolních hornin. Tém ěř ve všech flyšových horninách a horninách pokryvných útvar ů se vyskytují volné hladiny podzemní vody. Dopl ňování podzemní vody atmosférickými srážkami je ztíženo pokryvem sprašových hlín. jejich koeficient filtrace je řádov ě 10 -8 m.s -1.

45 Podzemní vody kolektor ů flyše jsou p řevážn ě typu C-Ca-SO 4, C-Ca-Cl, C-Ca- Na, C-Ca-Mg. Hodnota pH se pohybuje v rozmezí od 5,5 do 7,7, celková mineralizace od 0,15 do 1,81 g.l -1. Teplota podzemní vody dosahuje hodnot 7,3 až 14,4°C, Na území bylo provedeno n ěkolik hlubokých pr ůzkumných vrt ů (Horní Těrlicko, St řít ěž, V ělopolí a Stonava). Celková mineralizace podzemní vody hluboko uložených kolektor ů flyše dosahuje hodnot od 15,8 do 39,2 g.l -1. Chemismus vod je převážně typu Cl-Na-Ca, objevuje se i typ Cl-Na-S. Tyto podzemní vody mají zvýšené obsahy jodid ů a bromid ů. Významnými pr ůlinovými, plošn ě na povrchu nejrozší řen ějšími kolektory jsou fluviální št ěrky a písky a glaciální pís čité št ěrky kvartérního stá ří. Jako izolátory mohou vystupovat vložky a polohy jemnozrnných ledovcových, eolických a fluviálních sediment ů. podzemní vody pr ůlinových kolektor ů fluviálních a glaciálních sediment ů jsou p řevážn ě typ ů Ca-Na-HCO 3 a Ca-Na-SO 4 s celkovou mineralizací od 0,2 až 0,5 g.l-1 (MÜLLER, 2004).

5.6 Charakteristika hustoty říční sít ě podle plochy Hustota říční sít ě je na mapovaném povodí pom ěrn ě rozmanitá. Nejvyšších hodnot dosahuje samoz řejm ě v blízkosti T ěrlické p řehrady a vodních ploch mezi St řít ěží a V ělopolím, v severozápadní části obce Stonava a při ústí do Olše. Další oblastí spadající do této kategorie je území na jihozápad od T ěrlické p řehrady. Nejnižší hodnoty hustoty říční sít ě jsou vymezeny pro horské oblasti na jihu povodí, okolo vrcholk ů v blízkosti vodní nádrže a na severu ve východní části obce Stonava. Část povodí zaujímají i vodní plochy. Dominujícím prvkem st řední části povodí je T ěrlická p řehrada. Další vodní plochy se nacházejí v západní části obce Stonava a také mezi obcemi St řít ěž a V ělopolí na jihu povodí.

46

6 KLIMATICKÉ POM ĚRY POVODÍ

6.1 Makroklimatická charakteristika Charakterizované území se nachází stejn ě jako zbytek České republiky v mírném podnebném pásu. Povodí se rozkládá (QUITT, 1971) ve dvou klimatických oblastech - mírn ě teplé a chladné. Oblasti spolu hrani čí v podh ůř í Moravskoslezských Beskyd severn ě od Komorní Lhotky a Smilovic, jižn ě od Hnojníku. V případ ě mírn ě teplé oblasti se jedná o t ři podoblasti. V ětšinu plochy zaujímá podoblast MT10 v místech st ředního a dolního toku Stonávky. Na ni navazuje v úzkém horizontálním pruhu podoblast MT9. Mírn ě teplou oblast uzavírá podoblast MT2, která je stanovena jižn ě od p ředchozí podoblasti. Podoblast MT2 kopíruje svým tvarem předešlou MT9, avšak ješt ě v ten čím rozm ěru. Dv ě podoblasti spadají pod chladnou klimatickou oblast. Severn ěji se nachází plošn ě menší podoblast CH7, která navazuje v horské části povodí úzkým pásem na MT2. Zbytek povodí v okolí horního toku Stonávky náleží podoblasti CH6.

Tab. 3 Charakteristiky mírn ě teplé klimatické oblasti (Klimatické oblasti ČSR, 1 : 500 000, Quitt, 1975) Klimatické charakteristiky Klimatické podoblasti MT2 MT9 MT10 Po čet letních dn ů 20-30 40-50 40-50 Po čet dn ů s pr ůměrnou teplotou 140-160 140-160 140-160 10°C a více Po čet mrazových dn ů 110-130 110-130 110-130 Po čet ledových dn ů 40-50 30-40 30-40 Pr ůměrná teplota v lednu -3- -4 -3- -4 -2- -3 Pr ůměrná teplota v dubnu 6-7 6-7 7-8 pr ůměrná teplota v červenci 16-17 17-18 17-18 Pr ůměrná teplota v říjnu 6-7 7-8 7-8 Pr ůměrný po čet dn ů se srážkami 120-130 100-120 100-120 1 mm a více

47 Srážkový úhrn ve vegeta čním 450-500 400-450 400-450 období Srážkový úhrn v zimním období 450-500 400-450 400-450 Po čet dn ů se sn ěhovou 80-100 60-80 50-60 pokrývkou Po čet zamra čených dn ů 150-160 120-150 120-150 Po čet jasných dn ů 40-50 40-50 40-50

Tab. 4 Charakteristiky chladné klimatické oblasti (Klimatické oblasti ČSR, 1 : 500 000, Quitt, 1975) Klimatické charakteristiky Klimatické podoblasti CH6 CH7 Po čet letních dn ů 10-30 10-30 Po čet dn ů s pr ůměrnou teplotou 120-140 120-140 10°C a více Po čet mrazových dn ů 140-160 140-160 Po čet ledových dn ů 60-70 50-60 Pr ůměrná teplota v lednu -4- -5 -3- -4 Pr ůměrná teplota v dubnu 2-4 4-6 pr ůměrná teplota v červenci 14-15 15-16 Pr ůměrná teplota v říjnu 5-6 6-7 Pr ůměrný počet dn ů se srážkami 140-160 120-130 1 mm a více Srážkový úhrn ve vegeta čním 600-700 500-600 období Srážkový úhrn v zimním období 600-700 500-600 Po čet dn ů se sn ěhovou 120-140 100-120 pokrývkou Po čet zamra čených dn ů 150-160 150-160 Po čet jasných dn ů 40-50 40-50

48 6.2 Charakteristika místního klimatu (topoklima) Za období 1901-1950 spadá na charakterizované území pouze jedna srážkom ěrná stanice a to Komorní Lhotka. Stanice se nachází v nadmo řské výšce 430 m. Její zem ěpisné sou řadnice mají hodnotu 49°39´ a 18°32´. V tabulkách (Podnebí ČSSR, 1962) je uveden pouze pr ůměrný úhrn srážek .

Tab. 5 Pr ůměrný úhrn srážek (mm) v období 1901-1950 na stanici Komorní Lhotka měsíc I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII rok R (mm) 61 56 69 81 109 150 166 165 101 87 75 58 1178

180 160 140 120 100 80 R R [mm] 60 40 20 0 I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII měsíc

Obr. 12 Pr ůměrný úhrn srážek v období 1901-1950 na stanici Komorní Lhotka (podkladová data: Podnebí ČSSR- tabulky, 1962)

Pr ůměrný ro ční úhrn srážek na stanici Komorní Lhotka dosahoval 1178 mm. Nejdeštiv ějším m ěsícem byl červenec, naopak nejmén ě srážek spadlo v únoru.

Pro ilustraci některých dalších charakteristik podnebí bylo využito údaj ů meteorologické stanice v Karviné-Měst ě (nadmo řská výška 239 m, sou řadnice 49°32´ a 18°32´) z let 1901-1950.

49 Tab. 6 Průměrná teplota vzduchu (°C) za období 1901-1950 na stanici Karviná - M ěsto měsíc I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII rok t (°C) -2,1 -0,8 3,2 8,2 13,5 16,4 18,3 17,4 13,9 8,8 3,8 0,1 8,4

20

15

10

t [°C] 5

0

-5 I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII měsíc

Obr. 13 Pr ůměrná teplota vzduchu v období 1901-1950 na stanici Karviná - M ěsto (podkladová data: Podnebí ČSSR- tabulky, 1962)

Pr ůměrná ro ční teplota vzduchu na stanici Karviná – M ěsto činí 8,4°C. Nejchladn ějším m ěsícem v roce je leden s pr ůměrnou teplotou -2,1°C. Naopak nejteplejším m ěsícem je červenec, ve kterém se dosahuje pr ůměrné teploty 18,3°C.

Tab. 7 Pr ůměrný úhrn srážek (mm) v období 1901-1950 na stanici Karviná - M ěsto měsíc I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII rok R (mm) 41 35 43 53 81 97 111 100 61 66 48 42 778

50

120

100

80

60

R [mm] R 40

20

0

I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII měsíc

Obr. 14 Pr ůměrný úhrn srážek v období 1901-1950 na stanici Karviná - M ěsto (podkladová data: Podnebí ČSSR- tabulky, 1962)

Pr ůměrný ro ční úhrn srážek na stanici Karviná - M ěsto dosahoval 1178 mm. Nejdeštiv ějším m ěsícem byl červenec se 111 mm srážek, naopak nejmén ě srážek spadlo v únoru. Nam ěř ená hodnota činí 35 mm. Nyní na povodí p ůsobí dv ě srážkom ěrné stanice. V jižní části jde o stanici Hnojník. Ta se b ěhem n ěkolika desítek let dvakrát p řemístila. Od 1. 1. 2007 je stanice umíst ěna v nadmo řské výšce 340 m (d říve výše) se zeměpisnými sou řadnicemi 49°46´ a 18°32´. Severn ěji je situována stanice Albrechtice - Těrlicko. Přesnou polohu ur čují sou řadnice 49°46´ a 18°30´. Nejbližšími klimatologickými stanicemi jsou Ropice, kdy se jedná o základní stanici, a Lu čina, která slouží jako automatická základní stanice.

6.3 Geografická regionalizace zjišt ěných typ ů topoklimatu Na území Stonávky se nachází dv ě klimatické oblasti. První je mírn ě teplá oblast rozkládající se na p řevážné v ětšin ě území, což tvo ří p řibližn ě 80 %. Zbývajících 20 % připadá na chladné oblasti na jihu povodí. Každá z oblastí se dále člení na t ři skupiny podle aktivního povrchu. Jde o nezalesn ěnou, zalesn ěnou a urbanizovanou plochu. Ty se ješt ě rozlišují podle míry oslun ění povrchu na p ět kategorií - velmi málo oslun ěné, mén ě oslun ěné, normáln ě oslun ěné, dob ře oslun ěné a velmi dob ře oslun ěné plochy.

51 Zvláštní skupinu tvo ří vodní plochy a výrazn ě konvexní t ěžební plochy. Nezalesn ěné plochy se rozlišují na tém ěř všechny kategorie podle míry oslun ění povrchu. Chybí velmi málo oslun ěné plochy, které se zde nevyskytují. Všech p ět kategorií je ale vyzna čeno pro zalesn ěné plochy. U urbanizovaných ploch se vy členily pouze t ři kategorie - mén ě oslun ěné, normáln ě oslun ěné a dob ře oslun ěné plochy. Zalesn ěná plocha je vyzna čena svislou šrafurou, urbanizovaná plocha horizontální šrafurou a nezalesn ěná plocha z ůstává bez šrafury. Na charakterizovaném území p řevládají nezalesn ěné plochy (p řibližn ě 50 %). Pokud se vezmou v úvahu jednotlivé klimatické oblasti, pak nezalesn ěné plochy zaujímají tém ěř 70 % rozlohy vymezené teplou klimatickou oblastí. Zalesn ěná plocha a urbanizovaná plocha se vyskytují na p řibližn ě stejné rozloze (asi 22 % povodí). Zbývajících šest procent p řipadá na vodní plochy (více než 5 %) a výrazn ě konvexní t ěžební tvary (ani ne 1 %). Celému území dominují normáln ě oslun ěné plochy se 73 % rozlohy. Ty se táhnou v podstat ě po celé délce povodí severn ě od Moravskoslezských Beskyd. Sklon svahu se zde pohybuje do 5° a místy mezi 5° a 10° (p ředevším na území východn ě od T ěrlické p řehrady). Geomorfologicky se tato oblast řadí mezi roviny, ploché a členité pahorkatiny. Velmi málo oslun ěné plochy se nacházejí pouze v horské oblasti severn ě od vrcholu Godula a na jižní hranici povodí. Celkově zaujímají asi 2 % plochy. Nacházejí se pouze na zalesn ěných plochách. Velmi málo oslun ěné plochy jsou na svazích se sklony 15°-20°. Z geomorfologického hlediska pat ří oblast mezi členité vrchoviny nebo ploché hornatiny. V podh ůř í Moravskoslezských Beskyd a východn ě od T ěrlické p řehrady se vyskytují málo oslun ěné plochy. Ty zabírají oblast o rozloze asi 7 % z povodí. Sklon svahu je hlavn ě v rozmezí 5°-10°, v menší mí ře i 10°-15°. 11 % území zaujímají dob ře oslun ěné plochy. Nacházejí se v horské oblasti a také na východ od T ěrlické p řehrady. Nejmenší část území zabírají velmi dob ře oslun ěné plochy, p řibližn ě 1 %. Nacházejí se na jižních svazích se sklonem 15°-20°. jedná se o oblasti u vrcholu Godula, Ky čera a východn ě od soutoku Ráztoky a Odnohy.

52 7 PEDOGEOGRAFICKÉ A BIOGEOGRAFICKÉ POM ĚRY POVODÍ

7.1 Pedogeografické pom ěry Flyšové podloží, prom ěnlivé teploty a srážky v závislosti na výškových pom ěrech v charakterizovaném území podmi ňují p ůdní pom ěry. Převládajícím p ůdním typem v pramenném povodí Stonávky jsou siln ě kyselé typické kambizem ě, ve vyšších polohách převládají rezivé podzoly kambizemní, ozna čované též jako kryptopodzoly. P ůdy jsou velmi siln ě ohrožené erozí, intenzita potenciální eroze p ůdy proudící vodou leží v intervalu 5,01-10,00 mm za rok. Mozaika p ůdních typ ů je ve st řední části povodí determinována geologickým podložím a hydrologickými podmínkami. V niv ě se st řídají fluvizem ě a fluvizem ě glejové, na sprašových hlínách luvizem ě pseudoglejové a pseudogleje luvizemní, na flyšovém podloží p řevládají kambizem ě typické a kambizem ě pseudoglejové. V severní části povodí p řevažují luvizem ě pseudoglejové a pseudogleje luvizemní, v niv ě glejové p ůdy. V posledním úseku protéká Stonávka rovinou Ostravské nivy, tvo řenou souvrstvím pleistocenních št ěrkopísk ů a holocenních pís čito- hlinitých nános ů, na nichž vznikly typické glejové fluvizem ě (http://www.pod.cz/). Následkem dolování je mnohde zvodn ění, zatopené poklesy p ředevším v severní části charakterizovaného území (WEISSMANNOVÁ, 2004).

7.2 Biogeografické pom ěry Povodí Stonávky spadá z biogeografického hlediska ke čty řem bioregion ům. Jsou to Beskydský, Podbeskydský, Ostravský a Pooderský bioregion. Beskydský biogeografický region , který je sou částí Západokarpatské biogeografické podprovincie se nachází v horní části povodí. Bioregion leží na pomezí východní Moravy, Slezska v ČR, Slovenska a Polska. Zabírá geomorfologický celek Moravskoslezské Beskydy, Jablunkovské meziho ří a Slezské Beskydy. Bioregion je protažen ve sm ěru ZJZ-VSV a v České republice má plochu 865 km 2. Bioregion tvo ří nejvyšší karpatské poho ří v ČR; budováno je pískovcovým flyšem. Je to jediný bioregion s převažující horskou západokarpatskou biotou na území České republiky. Charakteristické je zastoupení škály vegeta čních stup ňů od 4. bukového po 7. smrkový stupe ň. Typické je i zastoupení horských bu čin, su ťových les ů,

53 podmá čených smr čin a menších rašeliniš ť. Flóra je relativn ě chudá, exklávní prvky prakticky chyb ějí. T ěžišt ě výskytu v ČR zde mají n ěkteré karpatské subendemity. Netypická část je tvo řena nižšími h řbety a okraji poho ří, místy s bukovými bu činami, které tvo ří p řechod do okolních bioregion ů. Smr činy jsou siln ě poškozeny imisemi, jedlové bu činy v nižších polohách jsou však velmi hodnotné, cenné jsou i horské louky; pole tém ěř chyb ějí. Bioregion leží p řevážnou m ěrou v oreofytiku ve fytogeografickém podokrese 99a. Radhoš ťské Beskydy a 99b. Slezské Beskydy. Zaujímá též mezofytikum ve fytogeografickém podokrese 80b. Ve řovické vrchy. V potencionální vegetaci p řevládají kv ětnaté bu činy ve Slezských beskydech a v severovýchodní části v povodí Olše a Ostravice. Pro vyšší polohy (nad 900 m n. m.) jsou charakteristické horské acidofilní bu činy a v nejvyšších polohách fragmenty horských smr čin. Lokáln ě se v nižších osídlených částech vyskytují také acidofilní bu činy podhorského typu. Na extrémních svazích se místy vyvinuly su ťové lesy, ve vyšších polohách ojedin ěle i analogické kapradinové smr činy. V údolích jsou fragmenty horských olšin, u menších tok ů fragmenty jasanových luh ů, v erozních rýhách a na lesních prameništích olšové jaseniny. Přirozené bezlesí prakticky chybí. Flóra je relativn ě chudá, je tvo řená kompletní řadou oreofyt ů a vyzna čuje se naprostou absencí subtermofyt ů. Exklávní prvky prakticky chyb ějí, lokální mezní jsou p ředstavovány n ěkterými typickými karpatskými elementy. Vzhledem k vertikální členitosti území je omezena ú čast karpatských migrant ů vázaných na vegetaci nižších poloh. T ěžišt ě výskytu v České republice zde má karpatský subendemit ky čelnice žláznatá, krti čník žláznatý, zapalice žlu ťochovitá, pryšec mandlo ňolistý a ojedin ěle hv ězdnatec čeme řicový. Zastoupeny jsou druhy boreo-kontinentální, resp. cirkumpolární, nap ř. čarovník alpský, p řesli čka lu ční, koko řík p řeslenatý, vranec jedlový, plavu ň pu čivá a sedmikvítek evropský. Významnou skupinou jsou st ředoevropské horské druhy, jako zimolez černý, r ůže alpská a žlu ťucha orlí čkolistá. Dále se zde vyskytují nap říklad kapra ď plevinatá, ho řepník tolitový, star ček podhorský či mochna husí (CULEK, 1996). Region je jádrem výskytu západokarpatské horské lesní fauny, zachované zejména v rozsáhlých torzech horských jedlových bu čin (puštík b ělavý, tet řev hlušec, datlík t říprstý), i když je oblast postižena rozpadem les ů v důsledku imisí. V severní části regionu se p řinejmenším v lesních hmyzích spole čenstvech siln ě uplat ňuje hercynský prvek. Tekoucí voda pat ří do pásma pstruhového. Mezi významné druhy

54 savc ů pat ří ježek východní, rejsek horský, plch, medv ěd hn ědý, rys ostrovid či netopýr severní. K pták ům se řadí je řábek lesní, tet řev hlušec, kulíšek nejmenší, puštík b ělavý, sýc rousný, strakapoud b ěloh řbetý, datlík t říprstý, linduška horská, kos horský, lejsek malý a o řešník kropenatý. Obojživelníci jsou zastoupeni mlokem skvrnitým, čolkem karpatským a ku ňkou žlutob řichou, z plaz ů se zde vyskytují ješt ěrka živorodá a zmije obecná. K měkkýš ům pat ří v řetenatka hrubá, řasnatka žebernatá, v řetenovka rovnoústá, skelni čka karpatská, vrásenka pomezní, slimá čník horský a slimá čnice lesní. Zástupce hmyzu reprezentuje oká č, v řetenuška, pí ďalka a st řevlík (CULEK, 1996). St řední část povodí je sou částí Podbeskydského bioregionu , leží v kontaktní zón ě Západokarpatské a Polonské biogeografické podprovincie. Bioregion leží na východ ě Moravy na hranicích se Slezskem, zabírá východní část geomorfologických celk ů Podbeskydská pahorkatina a Moravká brána a na severovýchod ě zasahuje do Polska. Plocha bioreginu v ČR je 949 km 2. Bioregion je tvo řen vlhkou pahorkatinou na m ěkkých sedimentech (v č. ledovcových), z níž vystupují ost ře kopce z pískovcového flyše. P řevažuje 4. bukový stupe ň, na jižních svazích se nachází i 3. dubovo-bukový stupe ň. Území je tedy tvo řeno mozaikou hájové bioty (smíšený karpatský a hercynský vliv) a karpatského bukového lesa, z části se zde projevuje i vliv polonské podprovincie. Biota je obohacena řadou horských druh ů, splavených ze sousedních Beskyd. Na vápencích jsou malé ostr ůvky mén ě náro čné teplomilné flóry a fauny. V sou časnosti p řevažuje orná p ůda, hojné jsou vlhké louky, v lesích kulturní smr činy se zbytky bu čin. Bioregion se nachází v mezofytiku a zaujímá východní část fytogeografického podokresu 76a. Moravská brána vlastní, prakticky celý fytogeografický podokres 84a Beskydské podh ůř í (mimo masív Ond řejníku) a jihovýchodní okraje fytogeografického okresu 83. Ostravská pánev. Dominantní potenciální jednotkou jsou dubohabrové háje, p ři úpatí Radhošt ě, Ond řejníku a v Jablunkovské brázd ě acidofilní doubravy. Lokáln ě jsou p řítomny su ťové lesy. V lužních lesích podél menších tok ů zcela p řevládají st řemchové olšiny, ojedin ěle pta čincové olšiny, v blízkosti úpatí Moravskoslezských Beskyd fragmenty luh ů. Skalní vegetace je velmi vzácná, omezená jen na vápenec v okolí Štramberka. Náhradní p řirozenou vegetaci tvo ří v severovýchodní, více oceanické části prameništní a rašelinné louky a vlhké louky. V jihozápadní, vícemén ě subkontinentální

55 části se uplat ňuje teplomilná vegetace, podmín ěná výstupy bazických vyv řelin a vápenc ů. Flóra je pom ěrn ě bohatá, ovlivn ěná četnými oreofyty z Beskyd. Charakteristickým znakem je výskyt lokálních mezních prvk ů. Vyskytuje se zde nap ř. ho řepník tolitový, vranec jedlový, karpatští migranti árón karpatský, ky čelnice žláznatá, zvlášt ě na severovýchod ě bioregion židoviník n ěmecký. Krom ě obecn ě rozší řených druh ů jsou zde zastoupeny druhy subatlantské (bezosetka št ětinovitá, sítina cibulkatá, štírovník bažinný) i submediteránní (modravec chocholatý, hladýš širolistý, voskovka menší). K mezním prvk ům (vesm ěs alpidského nebo karpatského charakteru) náleží bika žlutavá, židoviník n ěmecký, vrba šedá i ky čelnice žláznatá a hv ězdnatec čeme řicový. Exklávní charakter zde má len žlutý a n ěkteré druhy štramberských vápenc ů, vesm ěs charakteru perialpid ů a dealpid ů. mezi n ě je možno po čítat dvojštítek měnlivý, lomikámen latnatý, kost řavu sivou, řeb říček sli čný, hlavá č fialový, čistec přímý a česnek chlumní (CULEK, 1996). Pro bioregion je charakteristická mozaikovitá fauna p ředkarpatských pahorkatin, blízká Hranickému bioregionu, s větším zastoupením lesního elementu (m ěkkýši vlahovka karpatská, v řetenatka nadmutá, řasnatka nadmutá). Na suchých stanovištích jsou ochuzená teplomilná spole čenstva hmyzu a m ěkkýš ů (saran čata, suchomilka panonská apod.), na vápencích u Štramberka se v minulosti vyskytoval i endemický poddruh jason ě červenookého. Tekoucí vody pat ří do pásma pstruhového, Ostravice a Olše do lipanového pásma. Významné druhy savc ů zastupuje ježek východní, plch lesní a myšice temnopásá. U pták ů to jsou b řehule říční a lejsek malý, u obojživelník ů mlok skvrnitý a ku ňka žlutob řichá. Mezi m ěkkýše se řadí v řetenatka nadmutá, v řetenatka hrubá, řasnatka nadmutá, vlahovka karpatská, skelnatka drnová, suchomilka panonská, trojzubka stepní, sudovka skalní. Z hmyzu se vykytuje jaso ň červenooký (CULEK, 1996). Dolní část povodí náleží do Ostravského a posléze Pooderského bioregionu z Polonské biogeografické podprovincie. Tyto oblasti zde nebudou rozebrány podrobn ě jako p ředchozí, nebo ť se na povodí vyskytují ve velmi malé mí ře. Ostravský bioregion leží ve st řední části našeho Slezska, zabírá geomorfologický celek Ostravská pánev a část Moravské brány. Část bioregionu leží v Polsku, v ČR je tvo řen čty řmi částmi odd ělenými nivami a má zde plochu 599 km 2.

56 Bioregion zabírá Ostravskou pánev s řadou podmá čených stanoviš ť na hlínách, se silným antropogenním narušením hlubinnou t ěžbou uhlí a koncentrací m ěst a t ěžkého pr ůmyslu. Bioregion má biotu p řevážn ě 4. bukového stupn ě s charakteristickým zastoupením hercynských prvk ů, p ředevším však splavených horských karpatských druh ů. Vegetaci tvo ří podmá čené dubové bu činy, luhy a olšiny. Netypické části jsou sušší a tvo ří p řechody k Hranickému bioregionu. Ve volné krajin ě dnes p řevažuje orná p ůda, zna čně jsou však zastoupeny vlhké louky, vodní plochy a olšové lesy. Charakteristické je silné narušení území t ěžbou uhlí, pr ůmyslem a hustým osídlením. Bioregion leží v mezofytiku ve fytogeografickém okrese 83. Ostravská pánev, 74b. Opavská pahorkatina a 76a. Moravská brána vlastní. Potencionální lesní vegetaci dominují dubové bu činy, které navazují podél vodních tok ů na lužní lesy. V sou časnosti jsou velkoplošn ě vyvinuty r ůzné typy antropogenní vegetace. Flóra je uniformní, relativn ě chudá s převahou vodních, mok řadních, bažinných a lužních druh ů. Ve zkratce se jedná nap říklad o pryšec mandlo ňolistý, svízel Schultes ův, šalv ěj lepkavou, hvozdík svaz čitý, řepík léka řský, dev ětsil bílý či t řezalka rozprost řená. Fauna je zásadn ě determinována antropogenním vlivem ostravské aglomerace a industrializací celého území. Mezi zástupce pat ří myšice temnopásá, havran polní. Charakteristickým prost ředím jsou rybníky a mok řady na poddolovaných plochách s bohatou pta čí faunou. Vodní toky pat ří p řevážn ě do pstruhového pásma, avšak Ostravice a Olše náleží do lipanového až parmového pásma (CULEK, 1996). Pooderský bioregion se nachází ve st řední části Slezska v ČR, zabírá centrální část geomorfologického celku Ostravská pánev a část Moravské brány. Bioregion pokra čuje k severu do Polska, kde leží jeho jádro. v České republice má plochu 192 km 2. Bioregion je tvo řen nivami řek Odry a p řítok ů; je typicky nivní, 4. vegeta čního stupn ě, se st ředoevropskou vlhkomilnou a mok řadní biotou. Biota bioregionu souvisí s Polonikem, z části je ovlivn ěna splavenými karpatskými, mén ě hercynskými prvky. Netypické jsou výše položené části, kde se ješt ě projevují vlivy Nízkojesenického bioregionu, niva je užší a není pln ě vyvinutá. V sou časnosti jsou zde hojn ě zastoupeny vlhké louky, rybni ční soustavy a menší lužní lesy, zpravidla s hodnotnou biotou. Bioregion leží v mezofytiku, v části fytogeografického okresu 83. Ostravská pánev a 76a. Moravská brána vlastní.

57 Základní potencionální jednotkou jsou úvalové luhy. Typicky je vyvinuta náhradní p řírodní vegetace vodních a pob řežních spole čenstev rybník ů a slepých ramen. Typická je i pob řežní vegetace. Flóra je uniformní s výraznou p řevahou druh ů vodních a bažinatých stanoviš ť a ovlivn ěna četnými karpatskými migranty (ky čelnice žláznatá, hv ězdnatec čeme řicový apod.). K pozoruhodn ějším druh ům náleží sasanka prysky řníkovitá, dymnivka dutá a kapradiník bažinný. Relativní bohatství fauny je jednak d ůsledkem polohy bioregionu mezi hercynskou, polonskou a západokarpatskou podprovincií, jednak pom ěrn ě zachovalým p řírodním prost ředím oderské nivy, s četnými rybníky, mok řady a přirozeným říčním korytem. Tekoucí vody pat ří do pásma parmového, Odra do pásma cejnového. Významnými druhy jsou ze savc ů ježek východní a myšice temnopásá, od pták ů hohol severní, b řehouš černoocasý, vodouš rudonohý, rybák obecný či b řehule říční. Obojživelníky zastupuje mlok skvrnitý a ku ňka žlutob řichá, m ěkkýše sítovka, sklovatka rudá, závornatka či v řetenatka (CULEK, 1996).

58 8 ZVLÁŠT Ě CHRÁN ĚNÁ ÚZEMÍ V POVODÍ

8.1 Chrán ěná krajinná oblast Beskydy V jižní části povodí, pramenné oblasti n ěkolika tok ů v četn ě Stonávky, Ráztoky a Černého potoka, je vymezeno velkoplošné zvlášt ě chrán ěné území- chrán ěná krajinná oblast (CHKO) Beskydy. CHKO Beskydy byla vyhlášena 5. b řezna 1973 výnosem MK ČSR č. j. 5373/1973. Se svou plochou 116 000 ha se stala největší chrán ěnou krajinnou oblastí v České republice. Sídlí v Rožnov ě pod Prad ědem. Pat ří k horským chrán ěným územím s vysokou lesnatostí. Pro svou vodohospodá řskou d ůležitost je oblast sou časn ě chrán ěnou oblastí p řirozené akumulace vod (VOŽENÍLEK, 2002). Územn ě se CHKO vymezuje Moravskoslezským a Zlínským krajem (bývalými okresy Frýdek-Místek, Nový Ji čín a Vsetín). Důvodem vyhlášení CHKO Beskydy byly její výjime čné p řírodní hodnoty. Předm ětem ochrany se staly horské a podhorské ekosystémy. Jedná se hlavn ě o ty lesní, kdy mezi nimi nechybí ani pralesové porosty. Je zde vyhlášeno 50 maloplošných zvlášt ě chrán ěných území. Do povodí nezasahuje žádná z těchto nejhodnotn ějších lokalit. V sou časné dob ě je v ětšina p ůvodních spole čenstev na území CHKO ohrožena nebo se stává stále vzácn ější. Lesy pokrývají p řes 71 % oblasti. Siln ě zjednodušena nebo zcela zni čena jsou spole čenstva lesních porost ů (VOŽENÍLEK, 2002). Sou časná podoba les ů je zna čně odlišná od p řírodního stavu. Změna jejich druhového složení a výstavby porost ů ovšem úzce souvisela se zp ůsobem osídlování a hospoda ření. Zdejší lesy z ůstaly po dlouhá staletí nedot čeny t ěžbou a nebo byly t ěženy jen p ři okrajích. Teprve valašská kolonizace v 15.-17. století a p řesun obyvatelstva z údolí na h řebeny a úbo čí hor znamenala využívání horských poloh (DAVID, SOUKUP, 2001). Zbytky přirozených les ů se zachovaly jen v extrémních nep řístupných polohách. práv ě zde je možno nalézt fragmenty kv ětnatých bu čin s bohatým bylinným podrostem, ve kterém se vyskytují typické karpatské prvky jako ky čelnice žláznatá a šalv ěj lepkavá, ve vysokých polohách kyselé bu činy s jedlí a smrkem a pom ěrn ě vzácné klimaxové smr činy v nadmo řské výšce nad 1000 m. Na p říkrých svazích a v hlubokých roklích jsou uchovány zbytky p řirozených su ťových les ů s javorem klenem, jilmem a lípou, v podrostu často s velmi hojnou m ěsí čnicí vytrvalou. Velmi bohatou horskou kv ětenu mají vrcholové holiny, smilkové louky a pastviny, které vznikly druhotn ě odlesn ěním.

59 Zde je možno nalézt nap ř. ho řepník tolitovitý, mlé čivec alpinský, kýchavici zelenokv ětou a star ček horský. Na loukách v nižších polohách roste mnoho vstava čovitých, nap říklad vstava č kuka čka a vstava č osmahlý. Typickým a velmi hojným je pro Beskydy vstava č mužský. tato stanovišt ě jsou v sou časnosti siln ě ohrožena zánikem lu čního a pastevního hospoda ření a zales ňování. Složení fauny CHKO Beskydy je stejné jako složení kv ěteny výsledkem dlouhodobého vývoje a četných migrací. Zoologický pr ůzkum není dosud ukon čen, avšak u bezobratlých již lze konstatovat snižování druhové rozmanitosti na jednotlivých lokalitách. Nejmarkantn ější je tento trend u živo čich ů mok řadních a lesních. Území je dob ře zpracováno po stránce malofauny. Pozoruhodnou lokalitou je prales Mionší, kde bylo nalezeno celkem 8 endemických karpatských druhů m ěkkýš ů. Žije zde nap říklad vřetenatka hrubá, typický karpatský prvek, dosahující zde hranice svého rozší ření. dalším vzácným živo čichem je plž jehlovka malinká, který byl až do roku 1954 znám pouze z jediné lokality na východním Slovensku. Typickým p ředstavitelem m ěkkýš ů v Beskydech je modranka karpatská. V některých tocích se ješt ě hojn ě vyskytuje rak říční. K nejlépe zpracovaným skupinám hmyzu pat ří motýli, nap říklad otakárek fenyklový, jaso ň dymnivkový a b ělásek ovocný. V Beskydech bylo zjišt ěno 570 druh ů brouk ů (tesa řík alpský, střevlík zrnitý a zlatolesklý apod.), 35 druh ů ryb, z nichž 3 druhy se řadí ke karpatským endemit ům (vranka pruhoploutvá, hrouzek Kessler ův a sekavec horský). Hojn ě se vyskytují obojživelníci (mlok skvrnitý, čolek horský, skokan hn ědý apod.) a také hadi, nejvíce užovka obojková a v posledních letech také zmije obecná a užovka hladká. T řída pták ů je zastoupena v CHKO bohat ě, a to jak druhov ě, tak po četn ě. Beskydy byly za řazeny k významným pta čím územím (IBA). Dravce reprezentují nap ř. jest řáb lesní, v čelojed lesní a kán ě lesní. Jsou pozorováni i orel křiklavý a skalní. Z dalších druh ů stojí za zmínku puštík obecný, holub doup ňák, led ňáček říční, ch řástal polní, čáp černý a datel černý. jako na jediném míst ě v republice jsou Beskydy areálem p řirozeného výskytu puštíka b ělohlavého. Dále mají své zastoupení i drobní savci ( ježek západní a východní, plch velký apod.) a letouni (netopýr velký, vrápenec malý apod.). Krom ě b ěžných šelem se ve sledovaném území vyskytuje vydra říční a rys ostrovid. Pravideln ě se v Beskydech objevují i medv ěd hn ědý a vlk obecný (VOŽENÍLEK, 2002).

60 8.2 Památné stromy Na charakterizovaném území roste i n ěkolik strom ů, které mají statut památný strom. Jedná se o stromy starší 100 let, které plní funkci krajinotvornou a estetickou. V jižní části povodí spadající pod okres Frýdek-Místek se nachází v Hnojníku javor klen s obvodem 427 cm, výškou 23 m a stá řím okolo 160 let (WEISSMANNOVÁ, 2004). Ten užívá statusu od roku 1972. Dále tis červený ve St řít ěži s obvodem 136 cm je vysoký 11 metr ů, prohlášen za památný strom v roce 2003. Ve St řít ěži lze nalézt skupinu dvou strom ů, borovice hedvábné- vejmutovky, která získala status v roce 2002 (http://drusop.nature.cz/). Ve zbývající části povodí, tedy okresu Karviná, se nachází převážn ě duby a lípy. Dva samostatné duby letní rostou ve Stonav ě (1.-2.), t ři exemplá ře v Albrechticích (3. - 5.) a dva v Horním Žukov ě (6. - 7.). Jejich parametry: 1. dub letní obvod 410 cm výška 22 m od roku 1998 2. dub letní obvod 414 cm výška 21 m od roku 1998 3. dub letní obvod 428 cm výška nezadaná od roku 2003 4. dub letní obvod 354 cm výška 18 m od roku 1990 5. jedná se o skupinu strom ů, tvo řenou 4 duby letními obvody: 550 cm, 440 cm, 410, 365 cm od roku 1990 6. dub letní obvod 310 cm výška 28 m od roku 1998 7. dub letní obvod 315 cm výška 30m od roku 1998

V Horním T ěrlicku roste lípa o výšce 15 m a obvodu 390 cm. Skupina dvou lip velkolistých se nachází v Horním Žukov ě, památnými stromy prohlášeny roku 1998. Jejich výška dosahuje 28 m, obvod kmen ů: 301 cm, 390 cm (http://drusop.nature.cz/).

8.3 T ěrlické mok řady Obec T ěrlicko požádala v roce 1998 Okresní ú řad Karviná, na základ ě provedené studie, o vyhlášení zvlášt ě chrán ěného území na dolním toku řeky Stonávky. Pro toto území obec již nechala zpracovat "Plán pé če o zvlášt ě chrán ěné území - Přírodní rezervace T ěrlické mok řady". V sou časné dob ě se provádí p říprava vyhlášení tohoto zvlášt ě chrán ěného území. Území je tvo řeno meandrujícím tokem řeky Stonávky a horní částí T ěrlické nádrže. Celková vým ěra činí 48 hektar ů. B řehy jsou z nejv ětší části zarostlé lesy a

61 lesními porosty lužního charakteru. Rozmanitá mok řadní a vodní spole čenstva nabízejí pestrou p řehlídku vzácných i ohrožených druh ů živo čich ů a rostlin (http://www.terlicko.cz/).

Obr. 15 T ěrlické mok řady (I. Siudová, 20. 10. 2008)

62 9 CHARAKTERISTIKA KRAJINNÝCH TYP Ů

Krajina v povodí Stonávky je výrazn ě poznamenaná hospodá řskou činností člov ěka. Ozna čuje se tedy jako kulturní krajina. Za p řírodní krajinu lze ozna čit jen malou část charakterizovaného území v oblasti CHKO Beskydy v okolí nejvyšších vrchol ů povodí. Lesní krajina je na území zastoupena p řibližn ě 22 %. Tvo ří ji p ředevším listnaté a smíšené lesy. Druhá kategorie zaujímá oblast v horním povodí Stonávky v CHKO Beskydy, kde je typicky lesní krajinou, poblíž obce T řanovice a p ředevším na západním břehu T ěrlické p řehrady. Listnaté lesy mají zastoupení hlavn ě ve střední části povodí východn ě od vodního díla T ěrlicko a v oblasti mezi obcí Stonava a Chot ěbuz. Zde se rozprostírá Loucký les o ploše 525 ha. Další lokalitou jsou potom lužní lesy v okolí meandr ů a při ústí Stonávky do Olše. Ty pat ří mezí územní systém ekologické stability. Menší skupinky jehli čnatých les ů lze nalézt v severní části Moravskoslezských Beskyd, v okolí obce Albrechtice. Lesní porosty mají v ětšinou jen druhotnou stavbu a jsou p řevážn ě smrkové. V lesích se vyskytují běžné druhy savc ů, pták ů, plaz ů i obojživelník ů. Dominujícím typem na území povodí je zemědělská krajina , do které se řadí orná p ůda, pastviny, louky a ostatní zem ědělské plochy. Na zkoumaném území zabírají nezalesn ěné plochy polovinu rozlohy. Zem ědělské oblasti s přirozenou vegetací mají své zastoupení p ři severní hranici Moravskoslezských Beskyd a kolem tok ů ve st řední části povodí. Ostr ůvkovit ě se vyskytují i plochy, jež jsou sm ěsicí polí, luk a trvalých plodin. Jmenovit ě jde o lokality v blízkosti Horního Žukova, Stanislavic a Albrechtic. Ze savc ů se siln ě p řemnožili hlodavci. Kolem vodních ploch se vyskytují žáby (skokan zelený, rosni čka zelená apod.), ptáci (racek chechtavý, kachna divoká, čáp bílý, vzácn ě led ňáček říční), savci (potkan severní) a ve vod ě užovka obojková (DAVID, SOUKUP, 2001). V zem ědělsky obhospoda řované krajin ě ztratila celá řada živo čich ů svá přirozená stanovišt ě a jejich po čty se výrazn ě snížily (nap ř. k řepelka polní). Na druhou stranu k běžným druh ům pat ří špa ček obecný, vrána obecná či sk řivan polní. Sídelní krajinu tvo ří zejména obce Komorní Lhotka, T řanovice, Stanislavice, Těrlicko, Albrechtice a Stonava. Ve st řední oblasti a v podh ůř í Beskyd je typická

63 rozptýlená zástavba. Silni ční sí ť je pom ěrn ě dob ře provázaná. Mezi zdejšími komunikacemi jsou i rychlostní silnice a silnice I. řádu. Ráz krajiny je v severní části povodí zna čně ovlivn ěn t ěžbou černého uhlí, potažmo poklesy p ůdy v důsledku poddolování. Jedná se o klasickou pr ůmyslovou krajinu . Na člov ěkem um ěle vytvo řených či pozm ěněných lokalitách se vyvinula specifická rostlinná spole čenstva. Na haldách rostou rozchodník ostrý, hvozdík kartouzek, silenka nicí, vrbka úzkolistá, typickými d řevinami tu jsou osiky, b řízy a mod říny (DAVID, SOUKUP, 2001) Okolí T ěrlické nádrže lze ozna čit jako rekrea ční krajinu . V zim ě p ři dobrém zamrznutí slouží k bruslení. K rekreaci se ale využívá hlavn ě v lét ě. Se svými t řemi plážemi, možnostmi koupání a ryba ření tvo ří oddychovou oblast pro široké okolí. Navíc kolem p řehrady vede cyklotrasa euroregionu T ěšínské Slezsko dlouhá 220 kilometr ů. Do této kategorie krajinných typ ů se řadí samoz řejm ě i oblast CHKO Beskydy. Krajinu vodních ploch reprezentuje samoz řejm ě T ěrlická p řehrada, která je i krajinotvorným prvkem. Dále jde o soustavu vodních ploch mezi Hnojníkem a Třanovicemi.

64 10 HODNOCENÍ P ŘÍRODNÍHO POTENCIÁLU ÚZEMÍ

Kvalita p řírodního prost ředí se klasifikuje p ředevším podle n ěkolika kritérií jako jsou čistota vody, p ůdy a ovzduší. Z těchto hledisek se území povodí vyskytují dv ě oblasti s odlišnými vlastnostmi. První z nich zaujímá místo v jižní části povodí, p ředevším v CHKO Beskydy. Krajina Beskyd je negativn ě ovliv ňována jednak místními aktivitami a jednak transferem emisí z jiných prostor ů. Z místních antropogenních aktivit se projevuje degrada čními vlivy pr ůmyslová výroba, t řebaže je vesm ěs lokalizována v okrajovém pásu na úpatí Beskyd nebo údolí. K významným pr ůmyslovým st ředisk ům pat ří hlavn ě T řinec s vysokou produkcí úletových částic. Emise jsou tvo řeny jednak prašnými a jednak plynnými složkami. Jejich vlivy se projevují p ředevším na biot ě, v dalším p římém p ůsobení i zne čiš ťováním povrchových vod. Také se m ění chemismus vod, zprost ředkovan ě jsou ohrožovány op ět složky biosféry v četn ě člov ěka. Zna čné potíže vyvolává i skladování tuhého odpadu, skládky jsou zpravidla místy hygienicky závadnými, esteticky odpuzujícími, zabírají p ůdu, mohou ohrožovat i spodní vody. Druhá oblast je na tom o poznání h ůř e, nebo ť zde došlo mimo jiné k zásahu těžební činností. Samoz řejm ě zde zasahují i emise vypoušt ěné T řineckými železárnami, které podstatn ě ovliv ňují Moravskoslezský kraj. Ovlivn ění podzemních vod na Karvinsku t ěžbou černého uhlí dosahuje takových rozm ěrů, že v řad ě p řípad ů dochází ke vzniku zcela nového hydrogeologického i hydrologického režimu, který se zásadn ě liší od p ůvodního p řírodního stavu. T ěžba nerostných surovin m ůže p římo či zprost ředkovan ě ovlivnit podzemní a povrchové vody. Jde p ředevším o již zmín ěné zm ěny režim ů, infiltrace zne čišt ěných vod od čerpávaných z ložisek, propojení zvodn ěných kolektor ů pr ůzkumnými vrty nebo bá ňskými díly či zne čišt ění vod látkami vyluhovanými z hald (MÜLLER, 2004). Předpokládané ukon čení na místních dolech spole čnosti OKD nastane p řibližn ě za dvacet až t řicet let. Silni ční sí ť v povodí dominuje p ředevším rychlostními komunikacemi R48 z Českého T ěšína do Frýdku-Místku a R67 na úseku Rychvald-Těrlicko-Třanovice. Silnice I. t řídy I/68 má také sv ůj podíl na propojení obcí na charakterizovaném území. Tyto stavby s sebou nesou i nadm ěrný hluk.

65 Přírodním potenciálem disponují v rekrea ční oblasti nejen horské části povodí, ale také rekultivovaná území. P říkladem m ůže být halda v Karviné-Lipinách, kde se v sou časnosti realizuje výstavba golfového h řišt ě. Vyhlášení za zvlášt ě chrán ěné území zasluhuje unikátní les s dominantní vrbou lýkovcovou na ploše 1 ha, objevený na pravém b řehu Stonávky ( říční kilometr 20,25- 20,55). Jedná se o nejrozsáhlejší dosud zjištěný porost tohoto druhu v ČR s neoby čejným významem pro ochranu genofondu vrby lýkovcové na západním okraji jejího st ředoevropského areálu (http://www.pod.cz/)

66 11 ZÁV ĚR

Bakalá řská práce podává komplexní fyzickogeografickou charakteristiku povodí Stonávky. Povodí Stonávky se nachází ve Slezsku v jihovýchodní části Moravskoslezského kraje, částe čně v okrese Karviná a z části v okrese Frýdek-Místek. Řeka Stonávka pramení jihovýchodn ě od vrcholu Čupel v Moravskoslezských Beskydech v nadmo řské výšce 750 m. Ústí zleva do Olše u Karviné v 220 m n. m. Z geomorfologické hlediska se povodí rozkládá na území provincie Západní Karpaty. Dále se řadí k okrsk ům Ostravské nivy, Orlovská, Haví řovská a Ropická plošina, Bruzovická, Hornot ěrlická a Hornožukovská pahorkatina a také Ropická rozsoha. Z hlediska absolutní výškové členitosti je celé charakterizované území za řazeno mezi vyso činy. Nejníže položený bod povodí se nachází u ústí Stonávky do řeky Olše a dosahuje nadmo řské výšky 250 m. Naopak nejvyšším bodem na daném území je vrchol Ropi čka (918 m n. m.). Mezi další významné vrcholy lze za řadit Lipí (902 m n. m.), Čupel (872 m n. m.), Prašivá (843 m n. m.), Godula (738 m n. m.) a Ky čera (769 m n. m.). Absolutní výškový rozdíl činí 697 metr ů. Plochu povodí zaujímají ze 46 % ploché pahorkatiny. Významn ě se na povodí podepisuje t ěžební činnost černého uhlí. Povodí Stonávky náleží k úmo ří Baltského mo ře. Plocha povodí je 131,3 km 2 a délka toku 33,7 km. Na řece byla v 60. létech vybudována T ěrlická p řehrada. Stonávka se místy vyzna čuje meandrujícím tokem. Hustota říční sít ě dosahuje nejvyšších hodnot p ředevším v blízkosti T ěrlické p řehrady a vodních ploch mezi St řít ěží a V ělopolím. Povodí se nachází ve dvou klimatických oblastech- mírn ě teplé a chladné. Nyní na povodí p ůsobí dv ě srážkom ěrné stanice- Hnojník a Albrechtice-Těrlicko. Na charakterizovaném území p řevládají nezalesn ěné plochy (p řibližn ě 50 %). Převládajícím p ůdním typem v povodí Stonávky jsou kambizem ě a pseudogleje. Biogeograficky je povodí za člen ěno do čty ř bioregion ů (Beskydský, Podbeskydský, Ostravský a Pooderský). Do části povodí na jihu zasahuje Chrán ěná krajinná oblast Beskydy. Bylo zde vyhlášeno n ěkolik památných strom ů.

67 12 SUMMARY

This bachelor´s work gives complex physical-geographical characteristics of the area of the basin of Stonávka river. The basin of Stonávka is located in Silesia in the southern part of Moravian- Silesian Region, partly in the district of Karviná and partly in the district of Frýdek- Místek. Stonávka springs southeastern from Čupel hill at an altitude 750 m a. s. l. Stonávka empties into the Olše river from the left side by the Karviná at an altitude 220 m above sea level. From the geomorphological point of view the area belongs to the province Západní Karpaty. The area further belongs to the district Ostravské nivy, Orlovská, Haví řovská and Ropická plošina, Bruzovická, Hornot ěrlická and Hornožukovská pahorkatina and also Ropická rozsoha. The characterized area is categorized as highlands according to altitude. The lowest point is the confluence of Stonávka and Olše and it reached to altitude 250 m a. s. l. The highest point in the characterized area is peak Ropi čka (918 m a. s. l.). Lipí (902 m a. s. l.), Čupel (872 m a. s. l.), Prašivá (843 m a. s. l.), Godula (738 m a. s. l.) and Ky čera (769 m a. s. l.) can be placed among others important hills. The absolute height difference is 697 m. 46 % of the basin is formed by flat uplands. The logging operations of pit-coal partake of the basin. The basin of Stonávka belongs to the Baltic Sea drainage area. The area of basin is 43,2 km² and Stonávka is 33,7 km long. There was built a dam T ěrlicko back in sixties. Stonávka has sometimes a winding stream. The highest levels of river density are situated by the dam T ěrlicko and around the water areas between St řít ěž and Vělopolí. The basin belongs to two climate areas- moderately warm and cold area. Two meteorological stations work in the basin - Hnojník and Albrechtice-Těrlicko. Unwoode areas dominate in the characterized are (approximately 50 %). The most widespread types of soil are Cambisols and Normaquepts. Biogeographically the area belongs to the Beskydský, Podbeskydský, Ostravský and Pooderský bioregion. There is the PLA Beskydy on southern part of basin. There were also proclaimed a few memorable trees.

68 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Bilík, M., Ženatý, P.: P řehrady na Ostravsku. Ostrava : Ministerstvo lesního a vodního hospodá řství ČSR, 1973. 72 s.

Broža, V. et al.: P řehrady Čech, Moravy a Slezska. Liberec : Knihy 555, 2005.$ 251 s. ISBN: 80-86660-11-7.

Culek, M. et al.: Biogeografické člen ění ČR. Praha : Enigma, 1995, 348 s. ISBN 80- 85368-80-3.

Černý, I. et. al.: Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava : Anagram, 2003. 564 s. : il., plánky, portréty, mapy ; 31 cm + 10 mapových p říl. v 1 pouzd ře ISBN: 80-7342-016-3.

David, P., Soukup, V.: Beskydy a Ostravsko: s mapovým listem. Praha : Soukup & David, 2001. 152 s. ISSN: 1213-3264.

Demek, J., Mackov čin, P.: Zem ěpisný lexikon ČR : Hory a nížiny. Brno : Agentura ochrany p řírody a krajiny ČR, 2006. 580 s. ISBN 80-86064-99-9.

Hydrologické pom ěry ČSSR. Praha : HMÚ, 1967. II. díl, 558 s.

Müller, V. et al.: Vysv ětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdroj ů v m ěř ítku 1 : 50 000 : Listy 15-44 Karviná a 25-22 Frýdek - Místek. 1. vyd. Praha : Česká geologická služba, 2004. 80 s. ISBN 80-7075-612-8.

Podnebí ČSSR: Tabulky. Praha : HMÚ, 1961. 379 s.

Stalmachová, B., Stalmach, J.: Meandry řeky Stonávky = Meandry rzeki Stonawki: pr ůvodce územím. Český T ěšín : Region Silesia, 1999. 57 s. : il. ISBN: 80-238-2713-8.

Quitt, E.: Klimatické oblasti Československa. Brno : Studia Geographica 16; Geografický ústav ČSAV, 1971. 73 s.

Vl ček, V.: Zeměpisný lexikon ČSR: Vodní toky a nádrže. Praha : Academia, 1984. 316 s.

Voženílek, V. et. al.: Národní parky a chrán ěné krajiné oblasti České republiky. 1.vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 156 s. ISBN 80-244-0468-0.

Weissmannová, H. a kol. Ostravsko. In: Mackov čin P. a Sedlá ček M. (eds.): Chrán ěná území ČR, svazek X. Praha : Agentura ochrany p řírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2004. 456 s. ISBN 80-86064-67-0.

69 POUŽITÉ MAPY

Geologická mapa ČR (1 : 50 000). List 15-44 Karviná, list 25-22 Frýdek - Místek. Praha : Český geologickýústav, 1995.

Quitt, E.: Klimatické oblasti ČSR (1 : 500 000). Brno : Geografický ústav ČSAV, 1975.

Základní topografická mapa ČR (1 : 25 000). List 15-441, 15-442, 15-443, 15-444, 25- 221, 25-222 a 25-224. Český ú řad zem ěměř ický a katastrální, 2003.

INTERNETOVÉ ZDROJE

AOPK ČR. Agentura ochrany p řírody a krajiny ČR. [online]. c1999-2008 [cit. 2009-04- 18]. Dostupný z WWW: .

CENIA. Portál ve řejné správy České republiky : Mapové služby [online]. c2005-2009 [cit. 2009-05-01]. Dostupný z WWW: .

OKD, a. s. OKD. [online]. [c2007] [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: .

PLANstudio. Mapy.cz. [online]. [c2009] [cit. 2009-04-26]. Dostupný z WWW: .

Povodí Odry ,státní podnik. [online]. [c2007] [cit. 2009-05-05]. Dostupný z WWW: .

JV. Těrlicko. [online]. [c2001] [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: .

VÚV T. G. M., v. v. i. Chrán ěné oblasti p řirozené akumulace vod (CHOPAV). [online]. [cit. 2009-04-29]. Dostupný z WWW: .

70 PŘÍLOHY

Příloha č. 1 Hustota říční sít ě podle plochy povodí Stonávky

Příloha č. 2 Topoklima povodí Stonávky

Příloha č. 3 Geomorfologické regiony a vybrané tvary reliéfu povodí Stonávky

71