Neonacismus Jako Kvazináboženský Fenomén

Univerzita Hradec Králové Ústav sociální práce

Neonacismus jako kvazináboženský fenomén

Miroslav Kappl

Gaudeamus 2014 Recenzovali: PhDr. Peter Brnula, PhD. ThDr. Martin Chadima, Th.D.

Jazyková korektura: Mgr. Vendula Rychtrmocová

Edice texty k sociální práci

Řada: Vybrané kapitoly z teorií a metod sociální práce – sv. 11

Studijní materiál vznikl za podpory projektu Inovace studijních program ů sociální politika a sociální práce na UHK s ohledem na pot řeby trhu práce (CZ.1.07/2.2.00/28.0127) , který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpo čtem České republiky.

ISBN 978-80-7435-373-4

Obsah

1 Úvod ...... 4

2 Sávitrí Déví ...... 6 2.1 Sávitrí Déví – životopis ...... 6 2.2 Učení Sávitrí Déví – vývoj a základní teze ...... 8

3 Miguel Serrano ...... 15 3.1 Miguel Serrano - životopis ...... 15 3.2 Vývoj a základní východiska Serranova esoterického hitlerismu ...... 16 3.2.1 Stvo ření sv ěta podle Miguela Serrana ...... 18 3.2.2 Esoterický hitlerismus ...... 21

4 William Pierce ...... 27 4.1 William L. Pierce – životopis ...... 27 4.2 Kosmoteismus ...... 28 4.2.1 „Stezka“ ...... 29 4.2.2 „O živých tvorech“ ...... 30 4.2.3 „O spole čnosti“ ...... 32 4.3 Program Národní aliance ...... 33 4.4 Cíle Národní aliance ...... 36 4.5 Turnerovy deníky – instruktážní román pro ultrapravicové teroristy ...... 39

5 Záv ěr ...... 48

6 Literatura ...... 50

7 Rejst řík ...... 52

1 Úvod Immanuel Wallerstein ve svém článku „Nové revolty proti systému“ popisuje ur čité zásadní diskuse, které soub ěžn ě probíhaly uvnit ř antisystémových hnutí (levicových i pravicových) během posledních t ří dekád 19. století a na po čátku 20. století. Tyto diskuse se týkaly základního sm ěř ování strategií těchto hnutí v boji o dosažení moci, s jejíž pomocí by následn ě mohly být prosazeny jejich klí čové ideje v pokusech o zm ěnu spole čenské reality. V těchto diskusích stáli na jedné stran ě zastánci orientace na ovládnutí státu s jeho mocenskými strukturami a na stran ě druhé se nacházeli zastánci orientace na získání hegemonického postavení v kultu ře. V obou táborech nakonec zvít ězila strategie orientovaná na politické ovládnutí státního aparátu, čehož d ůsledkem byla existence dvou nejkrvela čnějších režim ů 20. století. (Wallerstein, 2012)

Ve skute čnosti lze ovšem pochybovat o tom, zda by extrémn ě pravicová a levicová hnutí dokázala získat politický vliv bez výrazn ějšího postavení v nejširší kulturní sfé ře. Auto ři jako Antonio Gramsci či Luis Althusser vnímají tém ěř všechny oblasti kultury jako další významná bojišt ě politických idejí, kde dosažení díl čích vít ězství m ůže mít v dlouhodobé perspektiv ě siln ější dopady než spíše nahodilá ob časná p řítomnost t ěchto extremistických stran v parlamentu či vít ězství v pouli čních bojích. Bez aktivní propagandy v nejširším slova smyslu by fašistická či komunistická hnutí v úsilí o nastolení svých režim ů st ěží dosáhla významn ějších úsp ěch ů.

Jak nakonec tyto pokusy o realizaci cíl ů obou zmín ěných hnutí dopadly, není zapot řebí příliš p řipomínat. Významné fašistické a komunistické režimy se ješt ě b ěhem dvacátého století zhroutily, p řípadn ě se postupn ě liberalizují či v mezinárodní izolaci svádí poslední boje o svoji existenci. P řesto ovšem nelze říci, že by návrat k těmto krajn ě levicovým či pravicovým experiment ům byl naprosto vylou čený. V souvislosti s chronickou ekonomickou krizí a s postupující degenerací liberáln ě demokratických režim ů ve stále zjevn ější plutokratické zp ůsoby vládnutí nelze s naprostou jistotou odmítnout jako nemožnou p ředstavu ur čité renesance extrémistických hnutí, a ť již pravicových či levicových. S ohledem na pokra čující demografické zm ěny v Evrop ě lze bohužel po čítat i s případným p říklonem k neofašistickým verzím extrémn ě pravicových hnutí.

Je obtížné predikovat, jak by mohly tyto nové experimenty vypadat v praxi, vývoj těchto hnutí m ůže op ět sm ěř ovat k mocenskému ovládnutí státu, stejn ě tak pravd ěpodobná je ovšem i taktika vytvá ření paralelních subkultur, maximáln ě se izolujících od okolní 4

spole čnosti, působících na lokální úrovni, a ť již jsou jejich p říslušníci rozptýlení v městském prost ředí, či žijí pospolu v uzav řených venkovských komunitách. V sou časné dob ě p říklady takto fungujících subkultur známe a lze si jen st ěží p ředstavovat, jak by vypadala spole čnost, kdyby se tento typ hnutí masov ě rozší řil. V případ ě, že se nepoda ří stabilizovat ekonomickou a politickou situaci západní spole čnosti, m ůžeme skute čně předpokládat výrazné spole čenské zm ěny, stejn ě tak radikální jako byly ty, které česká spole čnost n ěkolikrát zažila b ěhem minulého století.

Za nejvíce nebezpe čnou variantu dalšího vývoje spole čnosti lze na základ ě výrazných historických zkušeností jist ě nahlížet hrozbu masivního rozvoje neonacistických proud ů v kontextu širšího extrémn ě pravicového hnutí, které jsou nebezpe čné nejen kv ůli svým stále stejným základním ideologickým východisk ům (rasismus a zejména antisemitismus), ale i díky stále z řeteln ějšímu trendu, který lze ve vývoji t ěchto hnutí vypozorovat. Tím je prom ěna těchto hnutí z politických iniciativ na kulty kvazináboženského charakteru.

Pro č je nutné vnímat neonacistická kvazináboženská hnutí a kulty jako nebezpe čné, je zřejmé. Je bohužel smutnou zkušeností celého lidstva častý výskyt ur čitého náboženského fanatismu, vedoucího někdy v kruté pop ření t ěch nejvyšších hodnot, které nám zakladatelé a významné osobnosti jednotlivých náboženství obvykle darovali z těch nejušlechtilejších pohnutek cit ů lásky, solidarity a soucitu. Tím spíše lze o čekávat to nejhorší v případ ě neonacistických pohanských kult ů, jejichž zakladatelé vysokými humanitními ideály příliš nedisponovali.

Nejvýznamn ější z těchto osobností a jimi založených kult ů představí následující kapitoly. P ři čtení následujících stránek m ějme na v ědomí, že i když v sou časnosti p ůsobí tyto metafyzické koncepty a hnutí jako cosi obskurního a iracionálního, nepovažujme to prosím za n ěco nehodného naší pozornosti. Se stejným postojem přistupovali lidé k Hitlerovi ve 20. a 30. letech minulého století. Dnes m ůžeme říci, že vedle jiných faktor ů práv ě i absence d ůkladné reflexe a kritiky nacistické ideologie p řisp ěla k tomu, že lidé pon ěkud lehkomysln ě darovali Hitlerov ě NSDAP ve volbách své hlasy. Výsledkem byla katastrofa, která v mezinárodní politice odsunula povále čnou Evropu na okraj bezvýznamnosti, do role vazalských stát ů dvou nových sv ětových velmocí.

2 Sávitrí Déví Maximiani Portasová, v neonacistické scén ě více známá pod jménem Sávitrí Déví, se od nejútlejšího mládí netajila svým odporem v ůč i k řes ťanství a judaismu. Sv ůj duchovní domov našla v hinduismu, k jehož nes četným sm ěrům a odnožím p řisp ěla obskurním mýtem o Adolfu Hitlerovi, kterého považovala za vtělení nejvyššího Boha do lidské osoby. Její nový indo-árijský kult zaujal v druhé polovin ě 20. století neonacistické intelektuály, kte ří hledali ideální náboženství pro árijce 1 v jiných než semitských monoteistických náboženských systémech. Tato kapitola p ředstavuje její stru čný životopis a vývoj její osobní víry a teologie.

2.1 Sávitrí Déví – životopis

Sávitrí Déví se narodila jako Maximiani Julia Portasová 30. zá ří 1905 v Lyonu jako jediné dít ě v rodin ě britky Julie Portasové (rozené Nashové) a Maxima Portase, jejího muže řecko-italského původu. (Fowler, 2007, Goodrick-Clarke, 2011)

Dětství prožila v Lyonu, kde navšt ěvovala Katolickou školu v Suchetské ulici. Již v pěti letech se stala vegetariánkou a postupem doby i vášnivou ochránkyní zví řat a p řírody. Odmítala a kritizovala jako kruté pokusy na zví řatech obchody s kožešinami a cirkusy. Láska ke zví řat ům se pozd ěji stala organickou sou částí jejího pohanského esoterického sv ětonázoru. (Fowler, 2007, Goodrick-Clarke, 2011)

Během dospívání Maximiani Portas navšt ěvovala lyonské Lyceum Anatola France, studium st řední školy zakon čila v roce 1923 s vyznamenáním. V roce 1924 zahájila bakalá řské studium filozofie na Lyonské univerzit ě a s ohledem na mimo řádné školní výsledky již v dalším roce zahájila magisterské studium, které zakon čila v roce 1926. V roce 1928 Maximiani Portasová nastoupila do doktorandského studia filozofie, které v roce 1935 zakon čila získáním Ph.D. titulu. (Fowler, 2007, Goodrick-Clarke, 2011)

1 Pojem „árijci“ p ůvodn ě ozna čoval p říslušníky p říbuzných indoevropských jazykových skupin, které se z řejm ě vyvinuly ze spole čného jazykového prazákladu. Od druhé poloviny 19. století za čal pronikat tento pojem i do ideologických diskurs ů jako ozna čení pro p říslušníky v ůdčí bílé rasy, odlišujících se od p říslušník ů dalších ras sv ětlou pletí, častým výskytem modrých o čí a plavých vlas ů, a p ředevším vyššími duševními vlastnostmi a schopnostmi. (Budil, 2002) Politicky byl tento pojem zdiskreditován nacistickým genocidním režimem, nicmén ě i sou časná genetika jednozna čně odmítá platnost jakýchkoliv hypotéz, podle kterých mezi jednotlivými lidskými skupinami existují t ělesné a duševní rozdíly. Pojem „árijci“ je v tomto textu užíván i přes výše uvedená omezení, nebo ť neexistuje žádný vhodný ekvivalent k tomuto výrazu. 6

Ješt ě p řed dokon čením svého doktorandského studia se ve svých 27 letech Maximiani Portasová rozhodla k důležitému životnímu kroku, a sice k odst ěhování do Indie, tehdejší nejv ětší britské kolonie. Zde vstoupila do ašramu Rabíndranátha Thákura v Šántinikétanu v bengálském Bolpuru, kde se za čala u čit hindštinu a seznamovat se s indickou kulturou. V roce 1936 p řijala Maximiani Portasová jméno Sávitrí Déví, na počest ženského slune čního božstva. Práv ě b ěhem tohoto svého pobytu v Indii vytvo řila Sávitrí Déví svoji excentrickou teorii o Hitlerov ě božském p ůvodu, která ji proslavila v povále čných neonacistických kruzích. (Fowler, 2007; Goodrick-Clarke, 2006, 2011)

Po vypuknutí války za čala Sávitrí Déví, jako osob ě všeobecn ě známé svými sympatiemi k nacismu, hrozit deportace z Indie či uv ězn ění, a proto vstoupila do účelového manželství se svým p řítelem Asítou Krišnou Mukheredžím, indickým nacionalistou a stoupencem nacismu, které jí zajistilo britský pas a možnost cestovat po celém sv ětě. (Goodrick-Clarke, 2011)

Po válce se Sávitrí Déví rozhodla odjet do N ěmecka posílit ducha odporu N ěmc ů věrných Adolfu Hitlerovi a jeho nacionáln ě socialistické ideologii. Během t ří delších cest po N ěmecku (s p řestávkami ve Francii a Británii) se dávala náhodn ě do řeči s Němci, mezi nimiž často rychle dokázala nalézt stále p řesv ědčené nacisty, se kterými navazovala srde čná p řátelství a které povzbuzovala k další v ěrnosti jejich v ůdci. Vedle toho ponechávala na ve řejných místech propagandistické letáky, ujiš ťující n ěmecké ob čany o tom, že jejich v ůdce žije a že se brzy vrátí, aby znovuobnovil T řetí říši. (Goodrick- Clarke, 2011)

Britské ú řady ji na základ ě této činnosti v roce 1949 zatkly a odsoudily k třem let ům vězení. Sávitrí Déví nesla toto uv ězn ění jako hrdinskou ob ěť a nezdálo se, že by ve v ězení nějak strádala. Díky tomu, že ve v ězení potkala bývalé fanatické nacistky, uv ězn ěné za vále čné zlo činy a za podíl na genocid ě židovského národa, stala se krátká doba, kterou zde strávila, spíše tím š ťastn ějším obdobím jejího života. Po p ůl roce byla po oficiální žádosti svého manžela propušt ěna a vyhošt ěna z N ěmecka. (Goodrick-Clarke, 2011)

V dalších letech cestovala po celém západním sv ětě (s ob časnými návraty dom ů do Indie) a pomáhala vytvá řet a udržovat mezinárodní sí ť neonacistických stran a intelektuál ů. Aktivn ě přispívala do neonacistických časopis ů a vydávala knížky na r ůzná témata (ochrana p řírody, hinduismus, nacismus, osobní vzpomínky na povále čné putování po Německu, kritika k řes ťanství). Mezi její osobní p řátele pat řili prominentní nacisté 7

a neonacisté, jako nap ř. Hans-Ulrich Rudel, Otto Skorzeny, Léon Degrelle, George Lincoln Rockwell, Ernest Zündel, Miguel Serrano a mnozí další. (Goodrick-Clarke, 2006)

Sávitrí Déví zem řela 22. října 1982 ve Velké Brtiánii. Její ostatky byly uloženy ve Spojených státech amerických, v nacistické síni slávy v Milwaukee ve Wisconsinu, z řízené Americkou nacistickou stranou pro významné osobnosti nacistické a neonacistické scény. (Fowler, 2007, Goodrick-Clarke, 2011)

2.2 Učení Sávitrí Déví – vývoj a základní teze

Sávitrí Déví se od dob svého dospívání zajímala o pohanské mytologie západu, což s ohledem na její řecký p ůvod nebylo nic nepochopitelného. Celkem rychle dospěla k názoru, že k řes ťanství a další monoteistická náboženství, která nahradila p ůvodní pohanské mytologie, nep ředstavovala pro obyvatele Evropy p řínos, ale spíše úpadek. Pod vlivem četby francouzského básníka Charlese Leconta de Lisle a filozofa Friedricha Nietzscheho za čala vnímat křes ťanství jako árijc ům cizí náboženství, které dovedlo jejich národy k úpadku (Goodrick-Clarke, 2011), ze kterého se za čaly vzpamatovávat až v období renesance, kdy se evropští intelektuálové za čali obracet i k jiným antickým filozof ům, než pouze k Aristotelovi v podání Tomáše Akvinského. Následný rozvoj v ědy a úpadek autority k řes ťanské církve, po kterém přišlo období evropské dominance celému sv ětu, jist ě pro Sávitrí Déví představovaly spolehlivý důkaz o škodlivosti semitských monoteistických náboženství pro evropského árijského ducha. P řirozeným a logickým důsledkem tohoto uv ědom ění se stalo její celoživotní hledání takového náboženství, které by bílým Evropan ům dodávalo sílu zastavit aktuální plíživou „judaizaci“ spole čnosti (prost řednictvím liberalismu a komunismu) a udržet si politickou i kulturní nadvládu nad celým sv ětem.

Objektem jejího intelektuálního zájmu se na prahu její dosp ělosti staly hinduistické koncepce náboženství, nabízející ur čité cesty k sebezdokonalení lidských bytostí (a ur čité cesty k Bohu), svým pojetím výrazn ě odlišné od židovsko-křes ťanského pojetí spásy. Tyto koncepce zárove ň nabízely odlišný model spole čenského uspo řádání státu, který se výrazn ě lišil od liberalistického i komunistického rovnostá řství, což byl ultrakonzervativní kastovní systém, odsuzující neárijce k nezm ěnitelnému dědi čnému postavení na spodních příčkách spole čnosti. Tyto koncepce Sávitrí Déví silně zaujaly a rozhodla se poznat

hinduistickou tradici osobn ě, bez jakéhokoliv zprost ředkovatele. Odst ěhovala se do Indie a vstoupila do zmín ěného Thákurova ášramu, vst řícnému v ůč i návšt ěvník ům ze západu, kde se jí dostalo prvního zasv ěcení do hinduistické víry a filozofie.

Během několikaletého pobytu v Indii si Sávitrí Déví vytvo řila na základ ě nahodile posbíraných ov ěř ených zpráv i naprostých fám ur čitou teologickou koncepci, ve které ztotožnila Adolfa Hitlera s desátým božským avatárem Kalkim - vt ělením boha Višnua, očekávaným a obávaným vládcem tohoto temného v ěku (věku kalijugy ). (Goodrick- Clarke, 2006, 2011)

V eseji „Hitlerismus a hinduismus“ Sávitrí Déví uvádí n ěkteré z těchto informa čních zdroj ů i svá odůvodn ění, pro č bychom m ěli t ěmto uvedeným domn ěnkám o Hitlerov ě mesiášském poslání v ěř it. Jedná se o celkem svéráznou sofistikovanou teorii, se kterou by ovšem v ětšina Hind ů m ěla potíže se ztotožnit. Nicmén ě mimo indický kontext m ůže tato teologická koncepce p ůsobit celkem d ůvěryhodn ě a mnoho povrchních p říznivc ů hnutí new age se sympatiemi k nacismu m ůže ur čitým zp ůsobem okouzlit.

Výchozím bodem uvažování Sávitrí Déví je myšlenka přirozené nerovnosti všech bytostí, která je d ůsledkem rozdílné míry úsilí, které jednotlivé konkrétní bytosti vynaložily, aby postoupily dále na cest ě spirituálního r ůstu, kterým by si vše živé m ělo projít, a který může také trvat nesmírný po čet život ů. To je jedna ze základních premis hinduismu, kterou potvrzují nejr ůzn ější hinduistické posvátné texty. Za touto premisou stojí p ředpoklad, že lidská duše ( átman ) je neodd ělitelnou sou částí Boha ( bráhman ), a že cílem jejího usilování je uv ědom ění si této skute čnosti, což s sebou p řináší prožitek božství (samadhi ), což je nejvyšší a zárove ň absolutní št ěstí (ánanda ), kterého lze dosáhnout. Člov ěk, který tohoto stavu dosáhne, je nazýván džnánin . Vlastnosti takového člov ěka popisuje Sávitrí Déví následujícími slovy:

„sám v sob ě uskute čnil bráhman-átman a v d ůsledku toho ‚ví‘ o pravd ě… ‚moudrý‘, ‚v ědoucí‘, n ěkdo, kdo si je prost řednictvím vlastní zkušenosti dokonale v ědom v ěč né pravdy, která vyjad řuje podstatu vesmíru; hierarchického charakteru jeho viditelných (i neviditelných) manifestací v čase i mimo n ěj; p řirozenosti a postavení boh ů, lidí a jiných stvo ření, živých i neživých, ve sv ětle jedné nevýslovné pravdy, která stojí za, v i nad tím vším: bráhman-átmanu hinduistických spis ů starých tisíce let. To samoz řejm ě p ředpokládá vědění o velkých manifesta čních zákonech, které u všech tvor ů p ředcházejí zrození, životu, smrti, znovuzrození i osvobození z kolob ěhu zrození a znovuzrození, a tím o základní 9

nerovnosti stvo ření, včetn ě národ ů – a ras – o nerovnosti duší i o nerovnosti t ěl a – na sociální úrovni – o snaze po řádu, jenž je p řesným obrazem této nerovnosti v rámci univerzální božské hierarchie – vědění o jednot ě toho všeho v rámci hierarchické rozmanitosti .“ (Sávitrí Déví, 2012)

V tomto ohledu se názory Sávitrí Déví v zásad ě stále shodují s tvrzeními, která bychom našli v posvátných spisech hinduismu. Sporné ovšem je, zdali lze za takového člov ěka považovat i Adolfa Hitlera, který v mnoha ohledech nezapadá mezi ostatní mytické avatáry, a p řesto ho Sávitrí Déví identifikovala jako jednoho z nich, s od ůvodn ěním, že avatár pro sou časný temný v ěk kalijugy bude dosti specifický: v podob ě asketického bojovníka. Neexistuje totiž žádný d ůkaz pro hypotézu, že by Hitler byl do n ějaké významné míry obeznámen s indickou teologií a filozofií, či dokonce že by je preferoval a p řípadn ě je ší řil, jako každý velký avatár, mezi obyvatelstvo své říše. Z tohoto pohledu je ztotožn ění Adolfa Hitlera s desátým božským avatárem Kalkim pro ortodoxní hinduismus naprosto nev ěrohodnou ideou a není ni čím více než vrtochem excentrické dámy, fanaticky oddané nacismu, se zálibou v exotických filozofických systémech.

Důkazy, které Sávitrí Déví uvádí ve zmín ěné stati, jsou v podstat ě dosti chatrné, i když jim nelze up řít ur čitou emocionální p ůsobivost. První d ůkaz m ůže mít v kontextu hinduismu ur čitou váhu, protože pochází od seberealizovaného mistra (za kterého je pravov ěrnými Hindy obecn ě považován) Šrí Ramany Maháršiho. Sávitrí Déví uvádí bez jakéhokoliv odkazu údajný výrok tohoto uznávaného mystika, který na otázku, co soudí o Adolfu Hitlerovi, odpov ěděl, že je to džnánin , tedy bytost, „ jejíž postavení mezi stvo řeními [je] zcela na vrcholu hierarchie “. (Sávitrí Déví, 2012) Slova tohoto mystika mohou na ur čité rovin ě představovat skute čně silný argument, protože realizovaný mistr má jistou autoritu. Obvykle je ovšem mistr považován za odborníka ve v ěcech filozofických a duchovních a pov ětšinou je na n ě svými žáky či návšt ěvníky dotazován. St ěží lze ovšem předpokládat, že svatí muži musí být dob ře obeznámeni se zahrani ční politikou, p řípadn ě že by využili svých získaných nadlidských schopností na získání p řesného vhledu do politiky státu na druhé stran ě sv ěta, tedy do n ěč eho, co je považováno za n ěco nízkého a neduchovního.

Ješt ě více pochybností lze mít nad tím, jestli význam t ěchto Maháršiho slov je tak jednozna čný, jak se Sávitrí Déví domnívala.

Ramana Mahárši byl znám svými sympatiemi k advaitistické („nedualistické“) filozofii, která p ředpokládá trvalou a nikdy nezrušitelnou jednotu brahmanu s átmanem . Jinými slovy, Mahárši byl stoupencem filozofie, podle které je naše každodenní zkušenost odd ělenosti lidského já od nejvyššího Božství pouze do časnou iluzí, která zmizí s tím, jakmile si uv ědomíme tuto jednotu. Z pohledu této nauky jsme všichni a vždycky džnániny , kte ří si jen do časn ě neuv ědomovali či stále neuv ědomují své božství. K dosažení plného uv ědomování svého božství – trvalého samádhi , není zapot řebí procházet mnoha dlouhými životy, pokud člov ěk za čne opravdu aktivn ě cvi čit vhodné metody jógy . S ohledem na to, že jsme v hlubinách svého bytí v naprosté jednot ě s brahmanem , je možné dosáhnout trvalého samádhi pouhým rozpomenutím si na tento sv ůj božský původ. Tyto teze Ramana Mahariši svým návšt ěvník ům i žák ům často p řipomínal, a v tomto ohledu jeho promluvy často zahrnovaly výroky ozna čující spolubesedníky jako džnániny , s výhradou, že si to zatím neuv ědomují. (Mahárši in Godman, 2012) V tomto ohledu je samoz řejm ě i Adolf Hitler džnáninem , který si pouze ješt ě neuv ědomil své Božské Já. Přisuzovat mu v tomto ohledu jiné zvláštní postavení nemá naprosto žádné opodstatn ění. Adolf Hitler m ěl svými projevy chování a svým smýšlením skute čně daleko k očekávanému mytickému poslednímu avatáru, který nastolí panství dharmy , čili cesty pravdy a poznání , sm ěř ujícího k nekone čné blaženosti (ánanda ).

Druhý d ůkaz Sávitrí Déví pro její tušení, že Hitler je výjime čný muž, mesiáš tohoto věku, pocházel naopak od neprivilegovaných vrstev obyvatelstva Indie, byl to v podstat ě pouhý „hlas ulice“. Sávitrí Déví často ve svých spisech zmi ňovala svoji vzpomínku na příhodu, která se odehrála b ěhem jejího pobytu v Indii. Sávitrí Déví jako manželka muže z bráhmanské kasty měla k dispozici sluhu Khudiráma, pocházejícího ze spodní kasty šúdr ů, který ji jednoho dne (v roce 1940), poté co se vrátil z trhu, p řekvapil prohlášením, ve kterém vyjád řil p řání, aby její V ůdce vyhrál válku. Následný dialog Sávitrí Déví popisuje t ěmito slovy:

„Zeptala jsem se ho: ‚Pro č jsi tak rozhodn ě na stran ě V ůdce? Je to proto, že práv ě vyhrává?‘ (Francouzské tažení bylo v té dob ě tém ěř u konce.) Khudirám řekl: ‚Ne, byl bych na jeho stran ě, i když by prohrál, ale modlím se k boh ům, aby mohl vyhrát.‘ ‚A jak to? Co víš o válce?‘

A negramotný chlapec k mému dalšímu p řekvapení odpov ěděl: ‚Možná jsem nev ědomý kluk, ale na trhu jsem potkal jednoho mnohem staršího než já; musí mu být kolem dvaceti – učeného kluka, co umí dokonce trochu mluvit anglicky, a ten mi vypráv ěl, že váš V ůdce tuhle válku v Evrop ě bojuje, aby mohl odstranit bibli a na její místo na celém Západ ě zavést Bhagavadgítu!‘ Napadlo mne, jaká by asi byla reakce Adolfa Hitlera, kdyby znal interpretaci, jaké se jeho vále čným cíl ům dostalo na rybím trhu v Kalkat ě. Ale pomyslela jsem na úryvek z prvního zp ěvu Bhagavadgíty ve francouzském p řekladu z 19. století od Eugène Burnoufa: ‚Ze zkažení žen vzniká smíchání kast (to znamená ras, nebo ť kasty p ůvodn ě odpovídají rasovým rozdíl ům); ze smíchání kast vzniká ztráta pam ěti (to znamená, že se zapomíná, kdo byli vlastní p ředci), ze ztráty pam ěti vzniká ztráta pochopení a z toho všechno zlo!‘ Bleskov ě mi projelo hlavou: ‚To je vskutku nejstarší známé vyjád ření ducha Mein Kampf.´ A chlapci jsem pov ěděla: ‚Tv ůj starší p řítel má pravdu. Náš V ůdce bojuje za to, aby se árijský Západ vrátil k v ěč ným árijským hodnotám, jež jsou chváleny v Bhagavadgít ě. Dám ti te ď den volna a jednu rupii, abys´ mohl pozvat své p řátele. Jdi a všechno jim pov ěz – vypráv ěj každému, koho potkáš, co ti ten velký kluk z trhu řekl. Má pravdu!‘ Khudirám byl unesen a hnal se radostn ě ke dve řím, ale já jej ješt ě na okamžik zadržela, abych mu položila další otázku. ‚Modlíš se za vít ězství našeho V ůdce, za naše vít ězství‘, řekla jsem. ‚Nuže víš, že ty, jestliže válku vyhrajeme a vliv mého V ůdce dosáhne až na konec sv ěta, z ůstaneš v našem Novém řádu vždy tím, kým jsi: mahéšja, šúdra?! Nejsi Árijec. Nový řád ti žádné výsady neposkytne. Ty jsou – jako v p ředchozích staletích – vyhrazeny bráhman ům nebo kšatrij ům sv ětlé pleti, kte ří v Indii z ůstanou na vrcholu hinduistické spole čnosti. Máš našeho V ůdce, když to víš, stále ješt ě rád?‘ Hoch z trop ů, hlas negramotných hinduistických mas, bez váhání zvolal: ‚Samoz řejm ě, tím spíš, že to te ď vím! Protože to znamená, že duch vašeho V ůdce je v souladu se šastrami – že váš V ůdce zná pravdu, že chce, aby sv ět setrval na pravd ě, jak to cht ěli oni Velcí, kte ří šastry p ředávali dál svým žák ům. Jestli já, pouhý jednotlivec, budu v tomto sv ětě povýšen nebo ne, už nemá význam; jediné co platí je pravda boh ů, která – te ď to vím! – je také pravdou našeho V ůdce. Jestliže jsem se narodil jen jako mahéšja, tak je jisté, že jsem v mnoha mých minulých životech h řešil. Ale tentokrát se řídím šastrami – to znamená, že se nepošpiním jedením zakázaných jídel, neza čnu si s dívkou jiné kasty a tak dále – pak se příšt ě narodím, jestli se narodím, do lepší rodiny. A po n ěkolika tisících letech – čas nic 12

neznamená – kdo ví: mohl bych se narodit jako syn bráhmana nebo možná v Evrop ě jako jeden z mladých muž ů, kte ří bojují za ideály vašeho V ůdce. Kdo ví? ‘“ (Sávitrí Déví, 2012)

I když se jedná o zajímavý a celkem p ůsobivý p říb ěh, nevyjad řuje nic více než ur čitý zvláštní rys lidového hinduismu, který často mezi božstva svého rozbujelého pantheonu za řazoval velké hrdiny - vládce, jimž p řisuzoval nadlidské vlastnosti. Adolf Hitler nebyl jediný, komu se dostalo této pocty - za božského reka byl Hindy ze spodních vrstev nap ř. považován paradoxn ě i ateista Josef V. Stalin. (Goodrick-Clarke, 2011) Ani v tomto ohledu nemá tedy takový argument žádnou sílu.

V roce 1958 Sávitrí Déví uvedla do širšího pov ědomí další sv ůj d ůkaz pro božské poslání svého v ůdce Adolfa Hitlera, a to v knize The Lightning and the Sun , kde jako první z nacisticky orientovaných autor ů zmínila jednu ze vzpomínek Hitlerova p řítele z mládí Augusta Kubizeka, který identifikoval moment, kdy se z oby čejného mladíka s um ěleckými zájmy stal budoucí řečník, vizioná ř a v ůdce. (Goodrick-Clarke, 2006) Bylo to údajn ě v listopadu 1906 v Linci, po návšt ěvě Wagnerovy opery Rienzi , po které Kubizek s Hitlerem ješt ě chvíli bloumali po m ěst ě a nechávali v sob ě doznít emocionální zážitek, který v nich toto um ělecké dílo zanechalo. Vystoupili lineckými ulicemi na kopec Freinberg, kde se Hitler kone čně rozmluvil. Kubizek popisuje jeho tehdejší proslov následujícími slovy:

„Adolf stál p řede mnou. Náhle uchopil moje ob ě ruce a pevn ě je držel. Takové gesto jsem u n ěj neznal. Ze síly jeho stisku bylo cítit, jak hluboce je ot řesen. Jeho o či se leskly hore čnatým vzrušením. Nemluvil obratn ě jako jindy, jeho slova zn ěla drsn ě a chraptiv ě. Z jeho hlasu jsem poznal, jak ho dnešní zážitek rozjit řil. Pozvolna za čal mluvit voln ěji. Nikdy p ředtím a nikdy potom jsem neslyšel Adolfa Hitlera mluvit tak jako v této hodin ě, když jsme stáli osam ělí pod hv ězdami, jako kdybychom byli jedinými tvory na této planet ě. Nedokážu jeho slova opakovat, je to nemožné. Všiml jsem si v té chvíli n ěčeho podivného, co jsem u n ěj ješt ě nikdy nepozoroval, i když ke mn ě hovo říval rozrušen ě. Bylo to, jako kdyby z něj mluvilo jeho druhé já, které jeho samotného ohromilo stejn ě jako mne. O strhujících řečnících se říká, že se opájejí vlastními slovy. U n ěj tomu tak v žádném případ ě nebylo. Měl jsem dojem, jako kdyby se sám podivoval a byl uchvácen tím, co se z něj tak živeln ě řinulo. Neodvažuji se to posuzovat. Byl to stav extáze, čirého vytržení. Všechno, co zažil při Rienzim, přesunul z velkolepé podívané na jinou, jemu vlastní rovinu. 13

Spíše byl dojem z díla jen vn ějším impulsem, který ho přim ěl k řeči. Slova z něj plynula jako povode ň, která protrhla praskající hráz. Znamenitými a strhujícími v ětami p řede mnou rozest řel budoucnost svoji a svého národa. Doposud jsem byl p řesv ědčen, že chce být umělcem, malí řem, p řípadně stavitelem nebo architektem. O tom nebylo v této chvíli ani řeči. Šlo mu o n ěco vyššího, co jsem moc dob ře nechápal. Zatím jsem m ěl za to, že povolání um ělce pro n ěj znamená nejvyšší dosažitelný cíl. Nyní ale hovo řil o úloze, kterou přijme z rukou lidu, aby ho vyvedl z otroctví ke svobod ě. V tomto okamžiku ke mn ě ješt ě mluvil všem naprosto neznámý mladík. Hovořil o zvláštní misi, která mu je ur čena. Byl jsem jediným člov ěkem, k němuž mluvil, a nerozum ěl jsem mu. Muselo uplynout ješt ě mnoho let, než jsem pochopil, co pro n ěj tato všemu pozemskému vzdálená hv ězdná hodina znamenala. … Když jsem byl těsn ě před za čátkem války poprvé jako host říšského kanclé ře v Bayreuthu, napadlo m ě, že ud ělám svému hostiteli radost, kdy mu tuto noc na Freinbergu připomenu. … Ale už p ři svých prvních slovech jsem vycítil, že si onu hodinu do všech podrobností pamatuje p řesn ě. Zjevně se radoval, že ho v tom svými vzpomínkami utvrzuji. Byl jsem také sv ědkem, když Adolf vypráv ěl paní Wagnerové, jejímiž jsme byli hosty, o všem, co se událo po p ředstavení Rienziho. Také moje vzpomínky tím byly dvojnásob potvrzeny. A nikdy nezapomenu na slova, jimiž Hitler své vypráv ění paní Wagnerové uzav řel. Řekl vážn ě: ‚Tenkrát všechno za čalo. ‘“ (Kubizek, 2012, s. 112-114)

Problém je v tom, že tento p říb ěh nicmén ě ve skute čnosti nedokazuje nic více, než že Hitler byl pom ěrn ě sugestibilní osobou se schopností upadat samovoln ě do stavu hlubšího transu (nap ř. pod vlivem vysoce emocionální hudby), a že jeho podv ědomí mělo tendenci ztotož ňovat se s archetypem postavy lidového v ůdce, jakým byl nap ř. ve starém Řím ě tribun Rienzi. Přesto Sávitrí Déví i její následovníci sdíleli na základ ě t ěchto Kubizekových vzpomínek ni čím neopodstatn ěnou víru, že Adolf Hitler si byl v ědom svého božského vyvolení, a že stejn ě jako nenávid ěný židovský mesiáš p řinesl tu nejv ětší možnou ob ěť ve prosp ěch dalšího p řežití árijského lidstva – sv ůj život.

3 Miguel Serrano Miguel Serrano, výst řední chilský diplomat, se v neonacistické scén ě stal pr ůkopníkem a hlasatelem „mystického nacismu“, v jeho pojetí eklektického mixu všech d ůležitých okultních mýt ů, vztahujících se k Hitlerovi a jeho nejbližším spolupracovník ům. Jako celek je jeho nauka záležitostí na hranici stravitelnosti, nicmén ě v díl čích aspektech je mnoha neonacisty oce ňována jako inspirativní a následováníhodná. Další řádky p řiblíží život tohoto rozporuplného muže, i vývoj a základní principy jeho mystické nauky.

3.1 Miguel Serrano - životopis

Miguel Serrano se narodil 10. zá ří 1917 v hlavním m ěst ě Chile jako nejstarší syn v rodin ě Diega Serrana Manteroly a hrab ěnky Berty Fernández Fernández ze Sierra Bella.

Dětství Miguel Serrano prožil v Santiagu u své babi čky z otcovy strany, která se ho ujala po smrti jeho rodi čů (matka zem řela v jeho p ěti letech, otec v osmi letech), a vychovávala ho spolu s jeho dv ěma mladšími bratry a sestrou. (Goodrick-Clarke, 2006)

V letech 1929 až 1934 navšt ěvoval Serrano německou st řední školu Internado Nacional Barros Arana, kde se ú častnil bohatého kulturního života. Po krátkou dobu se jako mladík ztotož ňoval s komunistickými ideály, nicmén ě již v roce 1939 se ve řejn ě p řihlásil k ideologii Chilské nacistické strany. Za čal psát do jejích stranických novin Trabajo , v r. 1941 za čal posléze vydávat vlastní čtrnáctideník La Nueva Edad , finan čně podporovaný německou ambasádou. Mezi nejfrekventovan ější témata tohoto časopisu pat řil antisemitismus, n ěmecká nacistická ideologie a filozofie, antikomunismus, vedle toho i reportáže a novinky z nacistických vít ězných vále čných tažení. (Goodrick-Clarke, 2006)

Po válce se Serrano zú častnil chilské expedice vojenského námo řnictva do Antarktidy, od které si sliboval možnost nalezení úkrytu Adolfa Hitlera, kterému se dle jeho přesv ědčení poda řilo na sklonku války utéci z Berlína a schovat se před trestem spojenc ů práv ě n ěkde poblíž jižního pólu. (Goodrick-Clarke, 2006)

V letech 1953 – 1970 sloužil jako diplomat v nejr ůzn ějších částech sv ěta (Indie, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko, Rakousko). Poté, co byl propušt ěn z diplomatických služeb Allendeho vládou, rozhodl se z ůstat ve Švýcarsku a zabývat se literární činností. V roce 1973 se vrátil po Pinochetov ě pu či zp ět do Chile, nicmén ě již z ůstal u psaní knih,

jejichž témata a charakter nejlépe vystihuje termín „esoterický hitlerismus“. (Goodrick- Clarke, 2006)

Vzhledem ke své diplomatické a literární činnosti m ěl Serrano možnost potkat se a seznámit s mnoha osobnostmi kulturního, náboženského a politického života. Mezi jeho přátele tak pat řili r ůznorodé osobnosti jako nap ř. Džaváharlál Nehrú, Indira Gándhí, Dalajlama, Carl G. Jung, Hermann Hesse, Ezra Pound, Julius Evola, ale i nacisté a neonacisté Léon Degrelle, Matt Koehl, Hans-Ulrich Rudel a Otto Skorzeny. (Goodrick- Clarke, 2006)

Miguel Serrano zem řel v roce 2009, ve v ěku 91 let. O jeho vlivu na sou časnou nacionáln ě socialistickou subkulturu sv ědčí fakt, že na jeho po čest byly předními hudebními kapelami této scény vydány dv ě kompila ční CD, obsahující texty citující či odkazující na Serranovo dílo.

3.2 Vývoj a základní východiska Serranova esoterického hitlerismu

Serranova kvazináboženská koncepce získávala svoji výslednou podobu po období trvající několik desítek let. Prvotní impuls pro Serran ův p říklon od politické podoby nacismu k jeho faktickým či údajným esoteri čtějším stránkám p ředstavovalo pozvání ze strany kulturního atašé italské ambasády Huga Gallo ke vstupu do tajemného chilského esoterického řádu, vedeného záhadným „F. K.“, n ěmeckým emigrantem, který údajn ě strávil část svého života v Pa říži, kde obdržel tajné zasv ěcení v n ěkteré z jejích nes četných proslulých teosofických či okultních lóží. Po vstupu do tohoto řádu v r. 1942 se Serrano od vůdce této lóže dozv ěděl, že Adolf Hitler je v kontaktu s velkými bráhmanskými zasv ěcenci a árijskými bohy, že disponuje schopností „ dobrovoln ě opustit své t ělo a komunikovat s dalšími nehmotnými bytostmi “ (Serrano, 2012), a že je dokonce sám jednou z těchto božských bytostí. (Goodrick-Clarke, 2006) Podle tohoto sd ělení byl Hitler takovou osobou, která je v buddhistických zemích nazývána jako tulku či boddhisatva – čili osoba, která je de facto osvícená, ale p řesto se stále inkarnující do lidského těla z d ůvodu nesmírného soucitu, který k lidstvu cítí. Svým zp ůsobem lze p řipodobnit toto ozna čení k pojmu avatára , který užívala p ři charakterizování Hitlerovy osobnosti již zmín ěná Sávitrí Déví. Tento termín samotný Serrano pozd ěji skute čně užíval a otev řen ě se

hlásil k jejímu pojetí Hitlerova mesiášského poslání. P ři popisu svého „esoterického hitlerismu“ v rozhovoru pro neofašistické noviny ETO ANTIDOTO v Řecku a pro THE FLAMING SWORD z Nového Zélandu p řiznal ur čitou sp řízn ěnost i dokonce inspiraci dílem Sávitrí Déví, kterou vyjád řil t ěmito slovy:

„Hitler kdysi řekl: ‚Kdo si myslí, že národní socialismus je pouze politickým hnutím, nepochopil ve skute čnosti v ůbec nic.‘ Národní socialismus byl vždy hitlerismem a hitlerismus vždy m ěl esoterické základy. Na konci 30. let a b ěhem války nebylo možné, či příhodné, aby byla tato skute čnost více známa. Nicmén ě po válce a po její zdánlivé proh ře, neexistovala pro hitlerismus jiná cesta, než esoterického vývoje. Pro m ě je esoterický hitlerismus archetyp kolektivního nev ědomí, které používali Řekové pro pojmenování boh ů – nap ř. Apollón, který je Wotanem pro N ěmce a Višnuem a Šívou pro hinduisty – a je vývojem v jednotlivých a kolektivních duších skute čných hitlerovských vále čník ů. Je to staronové náboženství se všemi rituály a mýty, které je d ůležité objevit, či znovuobjevit. Úst ředním dramatem je zjevení osoby Adolfa Hitlera na této Zemi, posledního avatára, který p řišel stvořit obrovskou bou ři, katastrofu, aby se tak probudili všichni, kdo spí, a zahájil Nový v ěk, který p řijde po potop ě. Proto jsme zapo čali s po čítáním nového letopo čtu tohoto Nového v ěku s Hitlerovým narozením.

C. G. Jung v jednom p ředvále čném rozhovoru p řirovnal Adolfa Hitlera k Mohamedovi. Považujeme Mohameda za politika? Byl prorokem s obrovským politickým dopadem na celý sv ět. Já považuji Adolfa Hitlera za nejv ětší osobnost na sv ětě a spo číst dopad jeho vizí, myšlenek a čin ů je dnes nemožné. Kdybychom o celé v ěci p řemýšleli indoárijským zp ůsobem, jako Sávitrí Déví, museli bychom v Hitlerovi vid ět inkarnaci v ěč nosti, avatára, tak jak je pojmenován v mé knize ‚Adolf Hitler: Poslední avatár‘ (‚Adolf Hitler: The Last Avatar‘).“ (Serrano, 2012)

S ohledem na výše uvedená slova, kterými Serrano přiznává ur čitou vnit řní p říbuznost svého myšlení s avatárskou koncepcí Sávitrí Déví, nep řekvapí snad ani jeho vysoké hodnocení, které její osob ě p řisoudil:

„Sávitrí Déví byla nejv ětší vále čnicí hned po Adolfu Hitlerovi, Rudolfu Hessovi a Josephu Goebbelsovi. Navíc byla první, kdo objevil skute čné tajemství a duchovní moc, skrytou za hitlerismem. P ředstavila nové náboženství a zasv ětila Hitlerovi svatyni v Indii. Sávitrí Déví byla, stejn ě jako já, antik řes ťan. Sama sebe zasv ětila do toho, co já poznával celý život a poznávám doposud. Není v ůbec náhodné, že špan ělští katolíci ve svých 17

publikacích úto čí na Sávitrí Déví, Ottu Rahna a m ě. … Jsem toho názoru, že Sávitrí Déví bude pamatována jako nejv ětší sestra všech kn ěží esoterického hitlerismu – Wotanovou kn ěžkou .“ (Serrano, 2012)

Se Sávitrí Déví spojuje Serrana nejen zde nazna čený antik řes ťanský postoj, ale dále i ur čité patologické nadšení pro (fyzický) antisemitismus a (metafyzický) antijudaismus. V souvislosti s odhalením Hitlerova mesiášského poslání se Serrano od v ůdce řádu „F. K.“ dozv ěděl, že válka proti Žid ům se nevede jen na vn ější úrovni, ale i na úrovni vnit řních mystických dimenzí. Na členech řádu bylo proto požadováno, aby cvi čili n ěkteré specifické druhy jógy, z nichž první místo zaujímala tantra (zejména potom kundaliníjóga ). Mistr tohoto spole čenství díky svým schopnostem, získaným usilovným tantrickým cvi čením, byl schopen dokonce navázat na tzv. astrální úrovni kontakt s Hitlerem, a to nejen b ěhem války, ale i po válce, kdy se dle jeho sd ělení Hitler schovával v jakémsi hlubokém podzemním úkryt ě, daleko od evropského domova, pravd ěpodobn ě kdesi v Antarktid ě. Na základ ě toho p ředpokládal a v ěř il v Hitler ův návrat a v jeho kone čné velké vít ězství, znamenající vít ězství árijského pohanského polyteismu nad semitským monoteismem. (Goodrick-Clarke, 2006)

3.2.1 Stvo ření sv ěta podle Miguela Serrana Serranova esoterická koncepce nicmén ě nevychází pouze z výše uvedených obskurních, údajn ě védsko-árijských zdroj ů, p řikládajících význam klasickým indickým jogínským metodám bhakti-jógy a tantrismu . Serrano je neonacistickými intelektuály považován za zajímavého autora spíše pro své koncepty, které za čal formulovat během následujících desetiletí. Tehdy se jejich obsah za čal stále více podobat starým gnostickým mýt ům, a to nejen co do obsahu, ale i vzhledem k jejich eklektické a pom ěrn ě komplikované form ě.

Serranova koncepce vychází z klasického gnostického stvo řitelského mýtu, p řičemž v jeho verzi tohoto mýtu sídlí nejvyšší bohové (tzv. divjové ), božské inkarnace nejvyššího božského principu, v jiné časoprostorové dimenzi, osv ětlené tzv. Černým sluncem, prazdrojem spirituální síly, se kterou jsou tito bohové propojeni. Drama stvo ření lidstva podle tohoto mýtu za čalo v tom okamžiku, kdy se božstvo nižší úrovn ě - gnostik ům dob ře známý Demiurg - rozhodl vytvo řit sv ůj vlastní sv ět, hmotnou napodobeninu vyššího božského sv ěta, ve kterém se prohlásil za jediného pravého Boha. Tento falešný b ůh stvo řil 18

sv ět hmoty, v jehož prostoru dal povstat stvo řením zví řecí povahy, prap ůvodním lidským bytostem. Tyto bytosti hmotné povahy postrádaly ducha a své existence prožívaly jakýmsi „robotickým“ zp ůsobem (jako jakési biologické automaty, fungující bez svobodné v ůle na prostém základ ě principu „akce-reakce“), ale p řesto obsahovaly nepatrné drobné částe čky božského vědomí , trpící v tomto našem pozemském žalá ři hmoty. (Goodrick-Clarke, 2006)

Serrano na podklad ě tohoto mýtu o p ůvodu popisuje ur čitou tajnou duchovní historii árijského lidstva, jehož po čátky spat řuje v rozhodnutí nejvyšších boh ů zasáhnout ve prosp ěch zmín ěných pralidských bytostí, v jejichž fyzických t ělech přece jen byly uv ězn ěny jisté mali čké jiskry božství, které tímto zakletím ve hmotný sv ět strádaly, a bez „nadp řirozeného“ zásahu zven čí nem ěly pražádnou šanci vymanit se z tohoto kolob ěhu utrpení. Skupina t ěchto vysoce postavených boh ů se proto inkarnovala do hmotného pozemského sv ěta, aby vyu čovala trpící „zv ěrolidi“ stvo řené démonickým Demiurgem (gnostiky i samotným Serranem ztotož ňovaným s Jehovou Starého zákona) správnému myšlení a správnému chování, které jejich duše vysvobodí a dovede ke splynutí s nejvyšším Bohem. Tito bohové - dívjové , na Zemi známí jako Hyperborejci, za čali zavád ět mezi pralidmi kastovní systém a pokoušeli se spiritualizovat veškerou p řírodu. Tento plán nicmén ě nevyšel. Někte ří z Hyperborejc ů se za čali stýkat s „dcerami lidí“ ( čili s nižšími bytostmi – „opi čími výtvory Demiurga“), došlo ke smíšení a vzniku nových ras a v důsledku toho i k rozbití spole čenského řádu. Sv ět byl uvržen do chaosu. Božští Hyperborejci s nez řed ěnou krví se schovali do hlubin Zem ě, odkud se nadále pokoušeli duchovn ě p ůsobit na živé tvorstvo planety. Jedna z lidských ras nese ovšem v sob ě ješt ě významný podíl božské krve p ůvodních Hyperborejc ů a to jsou Árijci (které Serrano ozna čuje jako „podruhé zrozené“), kte ří za pomoci svých božských p ředk ů („prvorozených“) mohou ješt ě zvrátit nep říznivý entropický vývoj života na Zemi. (Goodrick-Clarke, 2006)

Dle Serrana tomuto božskému poslání árijské rasy ovšem stojí v cest ě jedna významná překážka, kterou p ředstavuje Demiurgem vyvolená rasa – Židé, které považuje za „genetické roboty se zám ěrem kontaminovat planetu Zemi “. (Serrano, 2012) Ti p ředstavují v tomto sv ětě pravou ruku Demiurga a jejich úkolem je árijským nadlidem v jejich božském úkolu zabránit. K tomu využívají vícero prost ředk ů – falšování pravého náboženství, využívání nejr ůzn ějších ekonomických systém ů (marxismus, liberální kapitalismus) k ožebra čování a zbída čování bílých lidí, a v neposlední řad ě vymýšlení

a využívání r ůzných rovnostá řských politických systém ů k rozvratu p řirozených (na árijské hodnoty orientovaných) komunit a jejich rozm ěln ění mezi rasy zví řecích (neárijských) podlidí. Činí tedy všechno to, co jim p řipisuje známý falsifikát „Protokoly sionských mudrc ů“, se kterými se Serrano seznámil již v roce 1941 a kterým vždy bezvýhradn ě v ěř il, navzdory existenci nejr ůzn ějších kritických rozbor ů, které prokázaly jejich prap ůvod v málo známé beletristické sati ře „Dialog mezi Machiavellim a Montesquiem v pekle“ od francouzského autora Maurice Jolyho. V tomto ohledu Serrano ani na okamžik nezapochyboval o jejich autenticit ě a ješt ě v r. 1994 ve zmín ěném rozhovoru pro časopis ETO ANTIDOTO pochvaln ě zmi ňoval Hitlerovy zásluhy na vytvo ření systému alternativnímu v ůč i liberalismu a komunismu t ěmito slovy:

„Národní socialismus – vytvo řený a p ředstavený Adolfem Hitlerem – považuji za jediný systém v celé historii, který p řinesl Nežid ům řešení k vy řešení židovského systému ekonomického liberalismu a marxismu.

Adolf Hitler zm ěnil vše. Skoncoval s lichvou a zlatým standardem, a nahradil je systémem, ve kterém pracující a jejich práce byla tím nejd ůležit ějším. Nejgeniáln ější myšlenka byla zni čení lichvy, jakožto prost ředku, který Žid ům dovoluje žít bez práce, vždy být prost ředníkem mezi výrobcem a spot řebitelem. Práv ě pro liberální a marxistický židovský systém to byla taková rána, že byla pot řeba sv ětová válka ke zni čení Hitlera. Kapitál je pro tyto dva systémy vším.

Soust ředíce sociální systém na jiné aspekty než ekonomické zájmy spolu s opušt ěním lichvy se vše automaticky zm ěnilo. Život je schopen být zduchovn ěn a ekonomika odsunuta na druhé místo. B ěhem krátké doby jsme mohli ve T řetí říši vid ět fantastické bujení ve všech duchovních sférách: v architektu ře, um ění, filosofii a v ědě.“ (Serrano, 2012)

Válka proti Árijc ům ovšem neprobíhá pouze zmín ěnými „klasickými“ zp ůsoby, které Žid ům podsouvali antisemité 19. století. Miguel Serrano taktéž zasv ěcen ě popisuje nové technologie židovských nep řátel, proti kterým nemá oby čejný necvi čený smrtelník obrany:

„Nep řítel pracuje mentáln ě, používajíc Kabalu a elektronické p řístroje (tachyonové), promítající subatomární částice za ú čelem ovládnutí mysli. Ano, dnes se hlavní války vedou psychotronicky, technotronicky a kybertronicky. Hlavní válka je mentální, nazývána Kama Manasic. To znamená, že nep řítel úto čí na mentální atmosféru Árijc ů, manipuluje jejich myšlenky a odd ěluje je od fyzických t ěl, m ěníc karmu a její duchovní vývoj. Svým

způsobem je celý sv ět t ěmito prost ředky zhypnotizovaný, spolu s podprahovými zprávami nacházejícími se v dnešních médiích, stejn ě jako v lécích a nápojích jako Coca Cola, Pepsi Cola apod. Ano, mentální válka používá podobné strategie. Samoz řejm ě to vyžaduje speciální káze ň a výcvik, jako esoteri čtí SS, nebo starov ěké náboženské vojenské řády z minulosti .“ (Serrano, 2012)

Zmín ěné praktiky jsou dle Serrana ovšem op ět pouhou napodobeninou p řirozených božských technologií p ůvodních Hyperborejc ů, užívajících tzv. energii vrilu , čili magickou sílu energetické emanace Boha v podob ě Černého slunce. Tato energie je stále obsažena i v krvi čistokrevných Árijc ů, nicmén ě v koncentraci, která p říslušník ům árijské rasy neumož ňuje b ěžn ě její magické schopnosti užívat. Pokud ovšem árijští lidé projdou tvrdým výcvikem, mohou se n ěkterým schopnostem prvorozené rasy Hyperborejc ů alespo ň přiblížit. To je vícemén ě také jeden z hlavních cíl ů „esoterického hitlerismu“, Serranova náboženství ur čeného Árijc ům tohoto v ěku. (Serrano, 2012; Goodrick-Clark, 2006)

3.2.2 Esoterický hitlerismus Esoterický hitlerismus je dle Miguela Serrana více než politická ideologie či politicko- ekonomická teorie. Je to náboženství, jehož smyslem je transformace materialistického člov ěka starého v ěku v nového idealisticky orientovaného hrdinu - nadčlov ěka, který se jednoho dne stane op ět bohem. Mezi p ředch ůdce a inspira ční zdroje pat ří nejr ůzn ější (údajn ě árijské) esoterické tradice jako tantra-jóga, orfismus, katarská gnóze, buddhismus a hinduismus, starogermánské pohanství, hermetismus či st ředov ěká alchymie, stejn ě tak velký vliv na Serranovu metafyziku měla ovšem i koncepce daleko mladšího data – jungiánská analytická terapie. K té Serrano ovšem přistupoval spíše jako ke gnostické koncepci než jako k empiricky založené psychoterapeutické teorii.

Mocn ě na Serrana zap ůsobila p ředevším Jungova esej „Wotan“ z roku 1936, ve které popisuje Hitlera jako zt ělesn ění ur čitého archetypu starogermánského boha Ódina (Wotana), čímž vysv ětloval jeho politické úsp ěchy. V tomto krátkém textu se objevovala tvrzení, která ur čitým zp ůsobem jit řila Serranovu p ředstavivost. Zejména to byla následující slova, která popisovala pon ěkud nejednozna čně Hitlera jako člov ěka posedlého nejvyšším germánským bohem:

„Na germánském fenoménu je p ůsobivé to, že jeden muž, jenž je z řejm ě ‚posedlý‘, nakazil celý národ do té míry, že vše je uvedeno do pohybu a za čalo se řítit vst říc záhub ě. Připadá mi, že Wotan jako hypotéza usp ěl. Patrn ě jen spal v ho ře Kyffhauser, než ho navštívili havrani a ohlásili úsvit dne. On je základním atributem germánské psýché, iracionální psychický faktor, který jako cyklón p ůsobí silným tlakem na civilizaci a odfoukává ji stranou. Zdá se, že ctitelé Wotana navzdory své svéhlavosti posuzují v ěci správn ěji než ctitelé rozumu. Patrn ě všichni zapomn ěli, že Wotan je germánská veli čina prvotní d ůležitosti, nejpravdiv ější vyjád ření a nep řekonané zosobn ění základní kvality, která je charakteristická zvlášt ě N ěmc ům. …

… Jsme stále p řesv ědčeni o tom, že moderní sv ět je sv ět rozumný, založený na našem úsudku o ekonomických, politických a psychologických faktorech. Pokud však na chvíli opomeneme, že žijeme v roce L. P. 1936 a odložíme stranou naši dob ře mín ěnou a vždy humánní racionalitu, a namísto člov ěka zatížíme odpov ědností za sou časné události Boha či bohy, zjistíme, že Wotan je docela vhodný jako p řibližná hypotéza. Vskutku se odvažuji ke kací řské myšlence, že nevyzpytatelné hlubiny Wotanova charakteru vysv ětlují nacionální socialismus lépe než všechny t ři racionální faktory dohromady. Není pochyby, že každý z těchto faktor ů vysv ětluje d ůležitý aspekt toho, co se d ěje v N ěmecku, avšak Wotan vysv ětluje ješt ě více. Zvlášt ě osv ětluje obecný fenomén, který je tak cizí každému, kdo není Němec, že z ůstává nepochopitelný i po hluboké úvaze .“ (Jung, 2012)

Carl Jung (jako analyticky orientovaný psychoterapeut) dával p ři interpretaci mocenského vzestupu Hitlerovy NSDAP evidentn ě p řednost psychoanalytickým vysv ětlením p řed záv ěry sociolog ů a ekonom ů, což mu nelze zazlívat. P řinejmenším lze díky Jungovi rozum ět tomu, pro č se v tak neut ěšené situaci Německa 30. let 20. století stal nejpopulárn ější práv ě Adolf Hitler a ne jiný demagog, a ť již ultrapravicové či ultralevicové orientace. Když Jung mluví o Hitlerovi jako o zt ělesn ění archetypu pradávného germánského boha, zd ůraz ňuje p řitom p řipravenost N ěmc ů tohoto boha následovat, protože se jedná o kolektivní archetyp, který má zejména v kolektivním nev ědomí německého národa nejsiln ější postavení.

Serrano s těmito Jungovými p ředpoklady nemohl nesouznít. Zejména po válce – s ur čitým odstupem a možností vnímat jemn ěji jistou kontinuitu událostí – výrazn ě vyniklo po čáte ční novopohanské a nek řes ťanské zabarvení vzestupu n ěmeckého nacionalismu, které Jung ve své eseji celkem p řesn ě zachytil a popsal následujícími v ětami: 22

„Co je však více než zvláštní – do jisté míry opravdu pikantní – že starov ěký b ůh bou ře a zu řivosti, dlouho nehybný Wotan, procitá jako vyhaslý vulkán k nové činnosti v civilizované zemi, o které se dlouho myslelo, že st ředov ěk p řerostla. Vidíme ho ožívat v n ěmeckém hnutí mládeže, a hned na po čátku byla na po čest jeho vzk říšení prolita krev několika ovcí. Vyzbrojeni batohem a loutnou byli vid ět blon ďatí mladíci a n ěkdy i dívky jako nepokojní poutníci na každé silnici od Severního mysu až po Sicílii, v ěrní stoupenci putujícího boha. Pozd ěji, ke konci Výmarské republiky, toulavou roli p řevzaly tisíce nezam ěstnaných, které bylo možno potkat všude na jejich cest ě bez cíle. Do roku 1933 již neputovali, ale pochodovali po stovkách tisíc ů. Hitlerovské hnutí doslova postavilo celé Německo na nohy, od p ětiletých po veterány, a p ředvedlo podívanou, kdy národ táhl z jednoho místa na druhé. Poutník Wotan byl v pohybu. Byl viditelný, vypadal spíše ostýchav ě v modlitebn ě sekty prostého lidu v severním N ěmecku, oble čen jako Kristus na bílém koni. “ (Jung, 2012)

Co ovšem Serrana mohlo zaujmout z Jungova eseje v ěnovaného Ódinovi nejvíce, byla tvrzení spojující archetyp Wotana s oblastmi magie a všech dalších „ tajemství okultní povahy “. (Jung, 2012) Desítky let p ředtím, než Powels a Bergier ve své knize Jitro kouzelník ů zpopularizovali hypotézu o okultních aspektech n ěmeckého nacismu, Carl Jung opatrn ě nazna čil (stále z pozice psychoanalytika) existenci ur čité spirituální stránky nacionálního socialismu, což ze Serranova pohledu zcela jist ě potvrzovalo slova mistra okultního řádu, kterého byl ve vále čných dobách členem. Pozitivn ě jist ě Serrano musel hodnotit i ur čitou Jungem nazna čenou ambivalentní povahu božstva, když Ódinovu působení v duších N ěmc ů p řiřknul ur čitá „ duševní nebezpe čenstva, p řed nimiž se křes ťanství snažilo zachránit lidstvo “. (Jung, 2012) Ješt ě více musel ocenit nakonec záv ěre čná slova Jungova eseje, která opatrn ě vyzývají N ěmce k návratu k pohanství, nap ř. v podob ě Hnutí n ěmecké víry Jacoba Hauera, kterého si Jung obzvláš ť cenil jako inteligentního teoretika i mystika. I když Jung musel p řiznat ur čité problematické jevy revivalu pohanství, v ěř il v jeho kone čný pozitivní p řínos:

„V Hnutí n ěmecké víry jsou lidé, kte ří jsou dost inteligentní na to, aby nejen v ěř ili, ale aby i v ěděli, že bohem N ěmc ů je Wotan, a ne k řes ťanský B ůh. Je to tragická zkušenost a žádná hanba. Vždycky bylo strašné upadnout do rukou živoucího boha. Jahve nebyl výjimkou z tohoto pravidla, a Filištíni, Edomité, Amorité i ostatní, kte ří se nacházeli mimo 23

zkušenost s Jahvem, ji ur čit ě shledávali mimo řádn ě nep říjemnou. Semitská zkušenost s Alláhem byla pro celé k řes ťanstvo dlouho mimo řádn ě bolestnou záležitostí. My, kdož stojíme stranou, p říliš soudíme N ěmce, jako by byli zodpov ědnými činiteli, ale spíše by bylo blíže pravdy považovat je také za ob ěti. Pokud nesporn ě svébytné hledisko uplatníme důsledn ě, jsme nuceni dovodit, že Wotan musí časem vyjevit nejen neklidnou, násilnou, bou řlivou stránku svého charakteru, ale také své extatické a mantické kvality – velice odlišný aspekt své podstaty. Pokud je tento záv ěr správný, nebyl by nacionální socialismus tím posledním slovem. Věci, které si v sou časnosti neumíme p ředstavit, jsou jist ě skryté v pozadí, ale m ůžeme o čekávat, že se objeví v pr ůběhu p říštích n ěkolika let či desetiletí. Wotanovo probuzení je krokem zp ět do minulosti; proud byl zatracen a pronikl do svého starého koryta. P řekážka však nevydrží navždy; je to spíše reculer pour mieux sauter, a voda p řekážku přesáhne. “ (Jung, 2012)

Nebude zcela jist ě proto p řehán ěním, když Serranovu koncepci esoterického hitlerismu budeme nahlížet jako syntézu Jungovy teorie a východního tantrismu. Když nap ř. Serrano popisuje árijského boho člov ěka, který by m ěl být cílem p řem ěny b ěžného bílého evropského člov ěka, vyznávajícího ideály esoterického hitlerismu, popisuje ho jako člov ěka, který obnovil svou božskost - nikoliv ovšem jako „nev ědomý b ůh“, ale jako zcela „uv ědom ělý“ a „úplný“, ve smyslu Jungovy „individuace“. (Serrano, 2012) Pozorný čtená ř Serranova díla si navíc nem ůže neuv ědomit, že úst ředním pojmem, který tento autor užívá, je op ět Jungem zavedený a proslavený pojem „archetyp“, jakožto ur čitý praobraz vtišt ěný v naší duši, inkarnovaný z generace na generaci, který se nemusí projevovat vždy otev řen ě, ale p řesto vždy ovliv ňuje naše chování, což jsme mnohdy schopni si uv ědomit až zp ětn ě. Mluvíme-li potom konkrétn ě o Serranov ě esoterickém hitlerismu, jeho základem je archetyp osoby mudrce – vále čníka, který pro mnoho lidí ve 20. století dokonale zt ěles ňoval práv ě Adolf Hitler. Dle Serrana se jedná o tentýž archetyp, který pro staré Germány zt ěles ňoval Ódin, či pro Hindy poslední avatár Kalki; p řičemž se obecn ě jedná o archetyp, který je pro kolektivní nevědomí árijské rasy ten úst řední. Celkem optimisticky Serrano proto tvrdí, že se jedná o archetyp, který nelze z kolektivního nev ědomí Árijc ů vymýtit:

„Nemohu p ředpov ědět vyhlídky obnovení hitlerismu. Jediné co mohu říct je, že jsem vždy p řekvapen, jak se navzdory vymývající propagand ě znovu a znovu mladí lidé rodí jako národní socialisté a obdivují Hitlera, jako by snad byli ‚převt ěleni‘, aby tak mohli

pokra čovat v boji na Zemi. Práv ě toto mi dodává nad ěji a novou energii pokra čovat v boji. Hitler a svastika jsou stálé a nesmrtelné symboly, zcela jist ě archetypy‚ obda řené svou vlastní silou‘. Archetypy budou pracovat samy, dokonce i bez našich nejlepších znalostí a i za naší v ůlí a délkou života. To jest naší nad ějí, naší vírou a jediným, co vím.

… je-li tu možnost nového náboženství, bude jím práv ě hitlerismus. Má v sob ě všechny pot řebné prvky: inkarnaci archetypu. A pracuje-li tento archetyp, pak jsme nuceni pracovat pro jeho úsp ěch, dokonce i naši nep řátelé jsou k tomu nuceni. Nic nem ůže archetyp zastavit. I kdybychom toto nev ěděli, budeme na konci triumfovat .“ (Serrano, 2012)

Serrano z výše uvedených vlastních interpretací Jungova konceptu archetypu potom vyvozuje, že u čedník, který krá čí po cest ě tantrické p řem ěny v Boha, se musí v ur čité chvíli maximáln ě ztotožnit s archetypem božského vále čníka, jehož posledním představitelem byl Adolf Hitler, který z ur čité paralelní metafyzické dimenze vyu čuje a posiluje adepty v jejich transformaci v ur čité „supersubjekty“, čili Bohy. Ve vn ějším hmotném sv ětě se ovšem dle Serrana tito vále čníci zárove ň stávají ur čitými „superobjekty“, které byly ve starov ěku nazývány jako vimány a které bychom dnes pravd ěpodobn ě ozna čili jako UFO. (Aniž by v této transformaci v „superobjekt“ pot řebovali n ějakou novou v ědu nebo technologii.) (Goodrick-Clark, 2006)

Důležitou úlohu p řisuzuje Serrano ve svém novém náboženství esoterického hitlerismu tajným vále čnickým řád ům, p ěstujícím okultní schopnosti jejich člen ů – příslušník ů árijské rasy, p řičemž sám sebe vnímal jako jejich ur čitého proroka, hlásajícího Hitler ův op ětovný návrat. V rozhovoru pro časopis ETO ANTIDOTO skute čně p řiznal existenci n ěkolika malých skupin, jejíž členové se prost řednictvím magických rituál ů skupinov ě soust řeďují na Adolfa Hitlera jako zdroj božství, nebo „promítají“ svoji mysl do p ředstav vít ězného boje a zni čení Nep řítele. (Serrano, 2012)

Při hodnocení Serranovy mýtické koncepce nemá smysl zaobírat se jeho naukou z pohledu seriozní v ědy. Jedná se o novopohanský mýtus, který si svévolně p řizp ůsobuje indické filozofické koncepty a západní esoterické tradice, v četn ě jungiánské analytické terapie. Výsledky seriozních kulturn ě historických výzkum ů a uznávané interpretace východního myšlení se naprosto míjí se Serranovými antisemitskými gnostickými koncepty, skrze které vysv ětloval heretické a tajné kulty západu i p ředpokládané p ůvodní árijské mystické nauky východu. Serranovo dílo má spíše blíže k postmoderní science- 25

fiction ve stylu Williama Burroughse, H. P. Lovecrafta anebo L. R. Hubbarda, než k jakékoliv tradi ční uznávané esoterické koncepci. Osloví nicmén ě ty jednotlivce, kte ří ve své touze po zbožšt ění svého V ůdce hledají jakoukoliv nauku, která této touze vychází vst říc a Hitlerovo božství legitimizuje. Serranova tantricko-gnostická nauka m ůže ur čit ě zaujmout ty hleda če, kterým je cizí exotická indická vize Sávitrí Déví.

4 William Pierce Ameri čan William Luther Pierce, zakladatel kosmoteistické církve, je p ředstavitelem novodobého pohanského myšlení, pevn ě ukotveného v rasistických a antisemitských ideologických koncepcích tohoto sv ěta. Jeho dílo neadoruje osobnost Adolfa Hitlera jako výše uvedené koncepce Sávitrí Déví a Miguela Serrana, o to více se ovšem snaží postihnout ducha jeho myšlení, a to v podob ě nauky tzv. kosmoteismu . Pod tímto relativně neškodným a neutrálním ozna čením se skrývá metafyzická koncepce, která legitimizuje snahy spirituáln ě založených árijc ů vytvo řit spole čnost, v níž je neárijc ům vyhrazeno maximáln ě místo otrok ů či lovné zv ěř e. Nechvaln ě proslulou osobností mimo rasistickou a neonacistickou scénu se William Pierce stal po útoku Timothy McVeigha na federální budovu Alfred P. Murrah Building v Oklahoma city (19. 4. 1995), kdy se vyšet řováním zjistilo, že silnou inspiraci pro tohoto teroristu p ředstavoval Piercův utopický román Turnerovy deníky. I toto dnes slavné beletristické dílo obsahuje n ěkteré prvky Pierceho metafyzického myšlení a dokresluje myšlenkový sv ět tohoto zárove ň nejvýznamn ějšího amerického neonacistického politického organizátora a vydavatele „árijsko pohanské“ a rasistické literatury. Následující odstavce p řibližují ob ě tyto tv ůrčí stránky tohoto autora i stru čné shrnutí jeho životních osud ů.

4.1 William L. Pierce – životopis

William Luther Pierce se narodil 11. zá ří 1933 v Atlant ě (v Georgii) ve Spojených státech amerických v rodin ě manžel ů Piercových. Jeho otec William L. Pierce II. i jeho matka Marguerite Piercová (rozená Farrellová) pat řili ke staré jižanské aristokracii a mezi jejich p ředky nalezneme jména guvernér ů, prokurátor ů, diplomat ů a dalších vlivných osobností ve řejného života amerického jihu. (Metapedia, 2012)

Dětství prožil William Pierce v Montgomery v Alabam ě a v Dallasu (v Texasu), kam se jeho rodina p řest ěhovala po tragické smrti jeho otce p ři autonehod ě. Po ukon čení základní školy odešel W. Pierce studovat vojenskou akademii, kterou ukon čil v r. 1951 maturitní zkouškou. Poté odešel Pierce studovat fyziku na Rice University v Houstonu (v Texasu). Po ukon čení univerzitních studií za čal pracovat v Národní laborato ři v Los Alamos. P ři zam ěstnání absolvoval doktorandské studium, které ukon čil v r. 1962 získáním titulu PhD.

V letech 1962 až 1965 Pierce p ůsobil jako odborný asistent na Oregonské státní univerzit ě, kde se zabýval teoretickou fyzikou. (Metapedia, 2012)

Po čátky Pierceho politicky aktivního života lze sledovat práv ě ješt ě v období, kdy působil na univerzit ě. Zde se setkával s protestními hnutími student ů proti válce ve Vietnamu. Velmi rychle za čal být znepokojen jejich rozmachem a za čal je podezírat z napojení na komunisty a tušené židovské konspirátory v jejich pozadí. Následkem toho za čal v roce 1966 spolupracovat se zakladatelem Americké nacistické strany Georgem Lincolnem Rockwellem jako editor jeho stranické tiskoviny National Socialist World . Poté, co byl v r. 1967 Rockwell úkladn ě zavražd ěn bývalým členem jeho strany, vstoupil Pierce do Americké nacistické strany a spolupodílel se na jejích aktivitách až do r. 1970, kdy se p řipojil k Národní alianci mládeže, na jejímž podkladě pozd ěji vznikla na jeho popud Národní aliance (1974). (Goodrick-Clarke, 2006; Rudgley, 2008)

Národní aliance se pod Pierceho vedením posléze stala jedním z nejd ůležit ějších neonacistických uskupení v zemi. Její aktivity spo čívají p ředevším v asocia ční činnosti nejr ůzn ějších neonacistických a rasistických organizací ve Spojených státech (i mimo n ě) a ve vydávání knih, časopis ů a hudebních nahrávek pohansko-árijských a rasistických interpret ů. Vedle toho Národní aliance dále provozuje rozhlasové vysílání pod názvem American Dissident Voices . Bylo to právě nakladatelství National Vanguard Books, Inc., organiza ční jednotka Národní aliance, které vydalo dva Pierceho nejznám ější literární po činy – „Lovec“ a „Turnerovy deníky“, které Pierce napsal pod pseudonymem Andrew Macdonald a které jsou dodnes považovány za jakýsi novodobý Main Kampf moderní neonacistické scény. (Rudgley, 2008) Mimo tyto aktivity je Národní aliance taktéž výrazným podporovatelem Kosmoteistické církve, která má troufalou ambici stát se novým náboženstvím všech lidí evropského p ůvodu.

William Pierce zem řel 23. července 2002 na rakovinu, ve svém dom ě na farm ě v Západní Virginii, v míst ě sídla organiza čního úst ředí Národní aliance a kosmoteistické církve. (Metapedia, 2012)

4.2 Kosmoteismus

V polovin ě 70. let 20. století založil William Pierce náboženské spole čenství, nesoucí jméno „Církev kosmoteistické komunity“. Jedná se o kulturn ě náboženské zázemí jeho 28

politického projektu Národní aliance a obchodního projektu vydavatelství časopisu National Vanguard a různých edicí text ů vlivných neonacistických autor ů. I když samotná komunita čítá pár člen ů, nelze p řehlédnout intelektuální vliv, který tato skupina má na americkou i evropskou neonacistickou scénu. (Goodrick-Clarke, 2006, Rudgley, 2008)

Klí čovým psaným kánonem této náboženské komunity je Pierc ův text „Kosmoteismus“, který se skládá ze t ří základních částí věnovaných metafyzice, otázce smyslu života a spole čenské etice. Jak napovídá samotný název kosmoteismu, jedná se o panteistickou koncepci, která v Pierceho pojetí má velmi blízko k indické advaitistické filozofii. Pierce se ovšem zám ěrn ě vyhýbá pojm ům jako „brahma“, „atman“ či „ černé slunce“ a nahrazuje je maximáln ě neutrálními pojmy, čímž činí svoji nauku více přijatelnou pro západní následovníky Hitlera. Pravd ěpodobn ě ne náhodou má jeho koncepce i blízko k Hitlerovým panteistickým názor ům, tak jak je v letech 1942-43 prezentoval p ři neformálních setkáních se svými spolupracovníky ve svém hlavním stanu.

Následující řádky ve stru čnosti p ředstaví n ěkteré klí čové teze kosmoteistické nauky, které legitimizují z filozoficko-náboženských pozic vyhlazovací praxi nacistické ideologie.

4.2.1 „Stezka“ Prvním a nejd ůležit ějším ontologickým p ředpokladem Pierceho filozofické koncepce je existence jediné Reality, která je jediným Celkem a zárove ň Stvo řitelem i Sebe- stvo řitelem. Jedná se o jednotu Ducha všech v ěcí a zjevného vesmíru, ze které není vyjmut ani člov ěk, který se potom podílí na realizaci tv ůrčího Jediného zám ěru tohoto Ducha v hmotném sv ětě. Tento Jediný zám ěr vychází z Tužby Stvo řitele po sebevyjád ření prost řednictvím jevového sv ěta. (Pierce, 2012)

Toto sebevyjád ření je podle Pierceho motorem evoluce, která p řináší stále dokonalejší bytosti. Tou nejvyšší je v sou časnosti árijský člov ěk. Ten jediný v sob ě nese boží tužbu v podob ě zám ěru být vyšším člov ěkem. A pouze on jediný má i v sob ě p ředpoklady dosáhnout ur čitého stavu, kdy se jedinec pln ě podílí na zám ěru Sebevyjád ření Stvo řitele (Sebe-napln ění Sebe-stvo řeného) a rozplývá se v tomto božském Celku, kdy jeho osoba ustoupí do pozadí a nechá božství p ůsobit skrze sebe. Neárijští lidé jsou oproti árijskému lidu dle Pierceho slepou cestou této evoluce Ducha. Díky své údajné primitivní instinktivní povaze nejsou neárijci schopni dosáhnout probuzeného v ědomí a následného dosažení Božského v ědomí. I árijci jsou v tomto ohledu samoz řejm ě jen vývojovým krokem v této 29

evoluci Božského v ědomí, ale z pohledu Stvo řitele jsou nezbytnou p ůdou pro vznik nadlidské bytosti, které pat ří budoucnost. Ta dle Pierceho vzejde z těch árijc ů, kte ří na stezce svého života přejdou p řes práh Božského v ědomí. (Pierce, 2012)

Pierce považuje za nutný p ředpoklad tohoto dosažení stavu Božství užívání Pravého rozumu, který je na rozdíl od rozumu falešného vždy v souladu s imanentním v ědomím Celku. Člov ěk užívající pravý rozum má vždy na mysli Jediný záměr Celku jako sv ůj cíl a k němu obratn ě sm ěř uje své kroky. Takový člov ěk se potom „ snaží hledat ve všem řád a straní se chaosu. Je pot ěšen harmonickým vztahem mezi všemi elementy svého života a sv ěta. Odmítá to, co je v rozporu a nezapadá, co je cizí “. (Pierce, 2012) Tento Pravý rozum je dle Pierceho dán pouze árijským lidem a je umožn ěn tím, že v jejich duších plane ur čitá Božská jiskra, která je imanentním v ědomím Celku. Pokud takoví lidé dostanou možnost vládnout, nastává skute čný pokrok, p ředevším pak na poli duchovním a kulturním. Vládnou-li lidé falešného ducha, ztrácí lidé zájem o vyšší duchovní cíle, za čnou preferovat konzumní zp ůsob života, což v posledku m ůže vést ke zhroucení celé lidské civilizace. (Pierce, 2012)

V okamžiku smrti, což je d ůležitý milník lidského života, je zhodnoceno, nakolik se jednotlivé lidské bytosti ve svém myšlení a jednání p řidržovaly Pravého rozumu. Lidé (neárijci i árijci), kte ří byli vedeni falešným rozumem, se v okamžiku smrti stávají pouhou neživou hmotou a jejich osudem je v ěč ná nicota. Ti árijci, kte ří dosáhli stavu Božského vědomí, mají ur čitý podíl na nesmrtelnosti Celku: jejich tělo sice zaniká, ale jejich duch zůstává s Celkem a dále se podílí na realizaci zám ěru Stvo řitele. (Pierce, 2012)

4.2.2 „O živých tvorech“ I když Pierce akceptuje myšlenku evolu čního procesu p řírody, který p řináší mnohé varianty druh ů, které op ět po kratší či delší dob ě nechává zmizet, aby je nahradil druhy dalšími, lze říci, že jeho interpretace princip ů řídících tento proces je standardnímu vysv ětlení moderní biologie stejn ě tak vzdálená jako všechny kreacionistické teorie, které marn ě zápolí s Darwinovou teorií o své uznání ve v ědecké komunit ě. Podle Pierceho totiž podstatou p řírodního výb ěru není výskyt nahodilých mutací, které lépe adaptují ur čitý druh na své neustále m ěnící se prost ředí, ale velikost Božské jiskry, která se v různé mí ře a intenzit ě nalézá ve všech jevech hmotné reality, čili i v živých tvorech, v četn ě všech

sou časných lidských ras. (Pierce, 2012) To je samoz řejm ě myšlenka, pro niž nebude mít žádný v ědec pochopení.

Ješt ě mén ě přijatelné jsou ovšem další Pierceho sociáln ě darwinistické názory. Pierce ozna čuje neárijské populace za slepou uli čku evoluce a tvrdí, že jako takové jsou v sou časné dob ě brzdou vývoje lidstva. Do nedávné doby byly tyto neárijské rasy užite čné jako t řída otrok ů, realizující zám ěry árijských pán ů, nyní jsou ovšem ohrožením dalšího vývoje lidstva k nad člov ěku. Proto by dle Pierceho m ěla v ůč i nim být podniknuta „nejtvrdší opat ření “. (Pierce, 2012)

V této souvislosti Pierce upozor ňuje na to, že v ětšina árijského lidstva podléhá falešným p ředstavám o tom, že všichni lidé jsou si rovni. Poukazuje na to, že již dle zb ěžného pozorování p řírody se nikde v naší realit ě potvrzení pro takovou myšlenku nevyskytuje, a že „ každá živoucí část Celku žije pouze narušováním jiných částí; každé zví ře musí do sebe p řijímat jiné živé tvory a musí po sob ě zanechávat to, co zbylo “ (Pierce, 2012). Stejn ě tak je tomu dle Pierceho u lidského druhu, kdy vyšší typy mají p řirozené právo odstranit z cesty svého vývoje typy nižší (jako tomu nap ř. bylo v případě vyhubení neandertálských populací lidmi moderního typu). Pokud v přítomnosti neárijský typ člov ěka neslouží Stvo řitelovu Zám ěru, potom dle Pierceho mín ění jeho život nemá hodnotu a není d ůvod, pro č zde na zemi tento typ uchovávat. Řešení této situace je ješt ě více naléhavé, pokud tento typ člov ěka svojí existencí ohrožuje dosažení Božského v ědomí jinými tvory. Dle Pierceho je proto práv ě nyní nejvyšší čas zbavit se všech více či mén ě humanistických nauk (které mohou p ředstavovat nap ř. k řes ťanství, liberalismus, socialismus či komunismus). Neváhá tyto nauky ozna čovat za duchovní jed, který má destruktivní vliv na spirituální r ůst p říslušník ů vyvolené árijské rasy. (Pierce, 2012)

Za naprostou katastrofu Pierce považuje k řížení lidských ras, kdy je velikost Boží jiskry ukryté v podstat ě ur čitého lidského druhu oslabována a znehodnocována míšením krve. Doslova tvrdí, že žádný kmen „ nemá své krvi dovolit mísit se s jinými kmeny, protože každý kmen sleduje jinou dráhu na Stezce života. Když se kmeny mísí, vnit řní v ědomí o sm ěru je ztraceno a s ním i potenciál pro dosažení Božského v ědomí “. (Pierce, 2012) Proto je nejvyšší povinností každého árijského kmene „rozši řovat sv ůj kmen“ a „každou zemi, v níž žije, osvobodit od nebezpe čí míšení s jinými kmeny “ (Pierce, 2012). Jinými slovy, žádná forma genocidy neárijských ras není zavrženíhodná, vyžaduje-li to situace.

Stejný princip by ale m ěl být dle Pierceho uplat ňován i v popula ční politice každého árijského kmene. Normy i instituce každého árijského spole čenství by m ěly být nastaveny tak, „ aby v každé generaci muži i ženy plodili množství potomk ů úm ěrn ě své vlastní hodnot ě: nejlepší jich mají plodit nejvíce, nejhorší žádné“. (Pierce, 2012) V hodnocení toho, co je považováno za „nejlepší“, je Pierce konzistentní. Nejlepší lidé jsou ti, co dosáhli „ Božského v ědomí; ti, kdož krá čí po Stezce života s jasnou prozíravostí; ti, kdož překro čili práh mezi člov ěkem a vyšším člov ěkem; ti, kdož slouží Stvo řitelovu zám ěru s plným v ědomím, že pat ří Stvo řiteli a s úplným poznáním zp ůsobu, jímž slouží “. (Pierce, 2012) Tedy ti, kdož byli d říve zváni „Probuzení“. U ostatních se pak dále hodnotí jejich schopnost sebeovládání, inteligence a t ělesná konstituce. Jedinci, kte ří t ěchto kvalit nedosahují, by dle Pierceho nem ěli mít nárok na svoji další reprodukci. Dle jeho názoru představují takoví lidé riziko spo čívající v tom, že s ohledem na svoji slabost budou přijímat a dále ší řit falešné rovnostá řské nauky, které mohou op ětovn ě odvrátit árijské lidstvo z cesty napl ňování Stvo řitelova zám ěru. (Pierce, 2012)

4.2.3 „O spole čnosti“ Důležité místo v Pierceho nauce zaujímá otázka uspo řádání árijských spole čenství. Ve všech lokalitách, kde árijci žijí, by dle Pierceho m ěli utvá řet Kosmoteistické komunity, tedy náboženská spole čenství, která pomáhají svým člen ům poznat pravdu a dosáhnout nesmrtelného Božského v ědomí - a tím pomáhat realizaci Zám ěru Stvo řitele. Tato spole čenství zárove ň by m ěla dbát na to, aby i místní instituce sloužily člen ům t ěchto komunit v napl ňování tohoto zám ěru, a to p ředevším p ři sledování t ěchto čty ř lidských zájm ů: přežití, správného úsilí, udržování řádu a vývoje. V souvislosti s tím by dle Pierceho m ěly instituce v árijských spole čenstvích plnit tyto čty ři odpovídající funkce: „obranu Komunity a kmene, v n ěmž má sv ůj základ; dozor nad úsilím člen ů Komunity; organizování Komunity pro udržování řádu a efektivního sledování svého Zám ěru; a zvyšování hodnoty Komunitního kmene “. (Pierce, 2012)

V praxi by to mělo znamenat, že Kosmoteistické komunity pln ě podporují své členy p ři utvá ření rasov ě čistých „strážných sbor ů“ (nahrazujících činnost ozbrojených sil, policie a lokálních domobran), které zaru čují p řežití komunity či kmene v p řípad ě útoku ze strany vn ějších či vnit řních nep řátel. Zárove ň je úkolem člen ů komunity „ chránit čistotu a zdravost vzduchu, jenž lidé dýchají, a vody, již pijí. Musí se zabývat kvalitou jídla, které 32

požívají. Musí dávat pozor na každé ohrožení t ělesného zdraví a zdatnosti lidí, a musí mít prost ředky, jimiž zabrání komukoliv otravovat b ěžný vzduch, vodu či zemi, a ť už kv ůli nenasytnosti, zášti, lhostejnosti či nev ědomosti “. (Pierce, 2012) I pé če o životní prost ředí, jeho udržitelný rozvoj a rozumné využívání zdroj ů, je dle Pierceho d ůležité téma p řežití, v čemž se nijak názorov ě neodchyluje od svých p ředch ůdc ů Sávitrí Déví, Miguela Serrana a nakonec i samotného Hitlera. V souladu s tím je i Pierceho požadavek, aby Kosmoteistické komunity ovliv ňovaly instituce v lokalit ě tak, aby vedly členy spole čenství „k zdrav ějšímu, siln ějšímu a krásn ějšímu t ělu “. (Pierce, 2012)

Velmi silnou úlohu by dle Pierceho měly Kosmoteistické komunity hrát v pé či o myšlení člen ů spole čenství. Měly by vést své školy - tzv. „akademie“, poskytující d ětem, mládeži i dosp ělým člen ům komunity vzd ělání, zahrnující „jednotné základy jazyka, historie a jiných sou částí jejich kulturního d ědictví “ (Pierce, 2012). P ředevším je ovšem cílem t ěchto akademií dovést své žáky k uv ědom ění si duchovního základu jejich existence a dále je vést k dosahování cíl ů Kosmoteistické Pravdy.

Nejd ůležit ější úlohu by ovšem m ěly Kosmoteistické komunity sehrát p ři zformování „Hierarchie“, čili komunity kn ěží, jejichž úlohou by m ělo být řídit spole čenství árijc ů, vydávat pravidla ( či je dle pot řeby m ěnit) a vykonávat činnost soudc ů. Jedná se o elitní sbor, jehož p říslušníci jsou na cest ě k Božskému v ědomí nejdále a jsou zárukou toho, že jejich rozhodnutí povedou komunity árijského lidu k napln ění Stvo řitelova zám ěru. (Pierce, 2012)

Všechny tyto zmín ěné instituce Kosmoteistických komunit by dle Pierceho m ěly spolupracovat na ochran ě spole čenství p řed nositeli nesprávných názor ů, ohrožujících duchovní zdraví člen ů t ěchto pospolitostí. Pokud n ěkte ří členové komunity za čnou hlásat doktríny, jež nejsou v souladu s Kosmoteistickou Pravdou, mají instituce árijských kmen ů takové jedince vyhnat ze svého st ředu a u činit je psanci. Stejn ě tak mají naložit s jedinci, kte ří hlásají, že míšení r ůzných ras je p řípustné, a že všichni lidé jsou ve svém jádru shodní a mají stejnou hodnotu. (Pierce, 2012)

4.3 Program Národní aliance

William Pierce na rozdíl od Miguela Serrana či Sávitrí Déví nez ůstával pouze u literátské činnosti, ale snažil se o vytvo ření takové politické organizace, která by byla 33

nositelem zm ěny. Tou organizací, která je nejv ěrn ějším napl ňovatelem Pierceho ideologického odkazu, je jím osobn ě založená Národní aliance (1974), která se v sou časnosti snaží o širší mezinárodní p řesah, nechce se omezovat pouze na území USA, a má již své p říznivce i v evropských státech. (viz http://www.natall.com) Ur čit ě není od věci poukázat na klí čové p ředpoklady a cíle jejího programu, které jsou pokra čováním Kosmoteistické nauky v politické praxi.

Výchozím p ředpokladem politického programu Národní aliance je teorie židovského spiknutí, které udržuje árijské národy v otroctví. Důkazem pro toto troufale jednozna čné tvrzení je postupný proces vymírání árijské rasy, jejíž zdatnost a natalita v posledních desetiletích údajn ě neustále upadá. Podle Pierceho a jeho následovník ů toto není samo sebou a p ředpokládají, že za tím musí být skryt n ějaký zlý zám ěr zřejm ě n ějaké neárijské rasy. Zastánci této teorie si naprosto nep řipouští pravd ěpodobn ější vysv ětlení moderní sociobiologie, že výhodn ější strategií gen ů v boji o přežití je míchání genotyp ů, kdy úsilí o zachování čistoty genotypu sebou nutn ě p řináší degenerativní účinky, projevující se práv ě snižováním vitality a natality ur čitého rasového typu.

Je proto z řejmé, že ideologie Národní aliance se musí potom uchylovat k teoriím, které přisuzují velký vliv na naše životy všudyp řítomné mediální realit ě (televizní vysílání, show-byznys, i ur čitá část internetového prostoru), která nás svým zp ůsobem hypnotizuje a údajn ě nabízí všem konzument ům této zábavy ur čitá podprahová poselství, která jsou zhoubná pro p říslušníky árijské rasy. Aby ideologové Národní aliance tuto domn ěnku potvrdili, odvolávají se na problematické empirické výzkumy po čtu zástupc ů r ůzných národností a ras ve sv ětě produkujícím mediální realitu, kdy se nap ř. tento znak zkoumá u r ůzných postav show-byznysu jako jsou režisé ři, herci, scenáristé, producenti, vlastníci a ředitelé televizních spole čností, zp ěváci, skladatelé hudby či texta ři. Vedle toho pak přisuzují médiím až takovou moc, že předpokládají schopnost t ěchto aparát ů ovlivnit politiku státu – a to dokonce i přes odpor politik ů i ob čan ů. Tvrdí, že média legitimizují zjevné akty korupce a vlastizrady jako záslužnou službu státu, aniž by se proti tomu jakékoliv instituce snažily zasáhnout - v ne činnosti jsou média, armáda, policie i soudní systém. (National Alliance, 2012a) Nep řipouští si ani na okamžik možnost, že jsou tyto instituce pasivní pouze jen z toho d ůvodu, že nikomu nikde na sv ětě nebezpe čí židovského spiknutí nehrozí, a neberou v úvahu fakt, že racionáln ě pracující rozv ědka vyhodnocuje všechny možnosti se stejnou maximální pé čí, a pokud by se zde objevil jen ur čitý náznak

i takového nebezpe čí jako je „sionistické spiknutí“, že by naši političtí zastupitelé vše ve skrytu či otev řen ě vy řešili diplomatickou cestou či cestou silovou.

Strategickým cílem politického boje árijc ů proti údajným židovským utla čitel ům, by dle ideolog ů Národní aliance proto mělo být postupné ovládnutí médií, která by ve stále větším rozsahu mohla distribuovat jejich politickou propagandu (za využití všech žánr ů televizní a hudební zábavy). P ři možnostech moderních technologií lze celkem levn ě distribuovat propagandistické materiály mezi všechny potenciální členy Národní aliance, kdy se nep ředpokládá n ějaké selhání této strategie, protože organizace bude p řísn ě dohlížet na to, aby se z propagandy nestal byznys nemnohých, navyšujících neoprávn ěně sv ůj podíl na spole čné práci. Tedy aby se z distribuovaného propagandistického materiálu nestalo ziskové zboží. (National Alliance, 2012a) Tato situace je dle Pierceho následovník ů eticky nemožná – a v živé funk ční komunit ě nereálná. (V tomto ohledu se ideologové Národní aliance naprosto shodují s Hitlerovým pon ěkud naivním názorem, že takto „árijec“ neuvažuje.) Národní aliance po čítá s tím, že všichni její členové bez výjimky ob ětují všechen sv ůj blahobyt a pohodlí služb ě své rase. Finan ční p řísp ěvky hnutí by dle Pierceho a jeho následovník ů měly být užity na podporu propagandisticky plodných um ěleckých projekt ů. Cílem, kterému se všichni snaží dle svých sil p řisp ět, je získání maxima sympatizant ů, kte ří nebudou protestovat proti aktivním krok ům člen ů Národní aliance, nebo je dokonce budou ve správný okamžik osobn ě podporovat.

Dalším strategickým cílem v programu Národní aliance je vytvá řet jakési stínové paralelní struktury, které by měly v okamžiku nacistické revoluce p řevzít do svých rukou vedení existujících silových struktur spole čnosti: armády, policie, soudc ů a zákonodárc ů, a samoz řejm ě masmédií. Pierce a další ideologové Národní aliance p ředpokládají, že je před námi jen velice krátký čas, než dojde ke zhroucení státu, nebo ť p říslušníci kvalitn ější rasy jsou ve svých funkcích stále více nahrazováni nekvalitními jedinci z ras ostatních. Snáší všemožné d ůkazy (obvykle vytržené z kontextu, mnohdy i dokonce p římo zfalšované), aby utvrdili p říslušníky své komunity v jejich napjatém až nervózním očekávání katastrofy. Testují r ůzné pravd ěpodobné možnosti řet ězových reakcí, které by dokázaly rozložit až nakonec položit celý spole čenský systém. V případ ě úsp ěchu takové akce je dle Pierceho d ůležité být p řipraven p řevzít revolu ční vedení a dát procesu jasný sm ěr. (National Alliance, 2012a)

V kontextu t ěchto úvah pat ří mezi oblíbené téma Pierceho následovník ů myšlenka zkoordinovaného hromadného přerušení distribuce „chleba a her“ nejširším vrstvám obyvatelstva. I mnohdy loajální ob čané by dle Pierceho pravd ěpodobn ě za takových okolností p řestali sympatizovat s jejich dosavadním chlebodárcem a p řestali by na aktivitách systému participovat. V okamžiku hroucení spole čnosti se dle Pierceho za čnou lépe uplat ňovat strategie chování založené na rasové soudržnosti. To by dle n ěho m ěla být šance na znovudobytí sv ětové nadvlády (i nadvlády v jednotlivých lokalitách, kde se árijci v různém po čtu nachází), kde by se projevila kvalita jejich rasového typu. Prozatím by se jednotlivé organiza ční odnože Národní aliance měly snažit o vytvo ření paralelních spole čenství kolonizujících venkovské lokality, které jsou zázemím jakékoliv činnosti Národní aliance, ale stejn ě tak by nem ěly rezignovat na zakládání tajných bun ěk své organizace ve v ětších m ěstech. (National Alliance, 2012a)

4.4 Cíle Národní aliance

Evidentní návaznost na ideály kosmoteistického náboženství lze vytušit i u deklarovaných cíl ů politické činnosti Národní aliance. Stru čné formulace t ěchto cíl ů lze nalézt na webových stránkách Národní aliance, a to dokonce v šestnácti evropských jazycích. Jedná se o ur čité vize spole čnosti, která je vykreslena jako radikáln ě odlišná od té sou časné, a jejíž nastolení by pravd ěpodobn ě představovalo uskute čnění nejkrvela čnější genocidy v lidských d ějinách.

Cíl první: vít ězství v boji o životní prostor

Prvním nejd ůležit ějším cílem, ke kterému by aktivity Národní aliance měly sm ěř ovat, je znovuosídlení a etnické vy čišt ění prostoru, který bu ď byl odjakživa osídlen árijci (tedy území celé Evropy), anebo je svým klimatem pro kolonizaci árijským lidem vhodný (Severní Amerika, Jižní Afrika). Pierce a jeho následovníci jsou p řesv ědčeni, že p řežití bílé rasy je závislé na tom, zda její p říslušníci budou schopni strategicky ovládat tato území a zda dokážou zabránit jejich osidlování p říslušníky jiných ras. (National Alliance, 2012b)

Cíl druhý: naprostá hegemonie árijské kultury

Nastolená rasov ě homogenní árijská spole čenství by dle Pierceho m ěla být vždy postavena na árijských hodnotách, které jsou jako jediné pln ě slu čitelné s „árijskou povahou“. A ť se již jedná o germánské kmeny, keltské kmeny, slovanské a baltické kmeny 36

(apod.), všechny z nich svojí povahou lnou k árijským hodnotám a v novém uspo řádání spole čnosti by m ěly odmítat jakékoliv semitské a ostatní neárijské hodnoty a zvyky. Bílí lidé by dle Pierceho m ěli vytvo řit taková spole čenství, která budou ideální pro rozvoj árijského lidstva a udržení jeho nadvlády nad sv ětem. Jakákoliv oblast kultury by m ěla být ryze árijského charakteru - ať se jedná o hudbu, literaturu, film (a další um ělecké aktivity), architekturu, filozofii (a náboženství), pedagogiku, masmédia či životní styl r ůzných skupin lidí. Život v takové spole čnosti by dle Pierceho m ěl vést k tomu, že lidé budou stále siln ěji poci ťovat ur čitý pocit sounáležitosti se svojí komunitou, kmenem, národem a rasou. Zárove ň s tím si budou uv ědomovat svoji odpov ědnost za jejich p řežití a budou ochotni se pro ni aktivizovat, či dokonce ob ětovat. Toto jejich v ědomí zodpov ědnosti by již nikdy nem ělo být spoutáno jakoukoliv semitskou nábožensko-etickou pov ěrou, paralyzující sílu a aktivitu árijské rasy. Árijci by pro p řežití své rasy, kmene či národa měli být ochotni učinit jakýkoliv nelidský čin. (National Alliance, 2012b)

Cíl t řetí: nastolení nového politického uspo řádání Pierce a jeho následovníci se ve svých úvahách o ideálním politickém systému árijských společenství orientují p ředevším na popis revolu čního režimu, který s ohledem na stav sou časné spole čnosti bude zřejm ě muset být udržován po dlouhá období, než bude vůbec možné uvažovat o jiném modelu uspo řádání spole čnosti. Rasov ě čisté árijské státy čeká řada úkol ů, jako rasové o čišt ění území, na která si árijci činí nárok, likvidace institucí, které jsou nep řátelské v ůč i jejich rase a reorganizace spole čnosti na nových základech, což je dle p ředstavitel ů Národní aliance úkol na n ěkolik desetiletí. To dle Pierceho vyžaduje silnou centralizovanou vládu, spojující n ěkolik kontinent ů, koordinující dlouhodobé eugenické programy jednotlivých árijských stát ů, jejichž cílem má být o čišt ění a zdokonalení árijského genofondu. Nicmén ě ani po tomto neur čit ě dlouhém p řechodném období se nedá p ředpokládat zavedení n ějakého typu liberáln ě-demokratického minimálního státu, nebo ť ten není v úplném souladu s árijskou p řirozeností. (National Alliance, 2012b)

Dle Pierceho vizí, bezesporu inspirovaných myšlením Adolfa Hitlera, budou všichni představitelé a zam ěstnanci státu pe čliv ě vybíráni v procesu komplexní institucionální výchovy a vzd ělávání na základ ě svých schopností a charakterových vlastností. Na vrcholu mocenské pyramidy by měli být lidé, kte ří svoji v ůdcovskou roli berou spíše jako svoji náboženskou povinnost, tedy pro které je v ěrnost a oddanost árijské rase nejvyšším svatým

přikázáním. Mělo by se jednat o lidi, kte ří jsou svým charakterem imunní v ůč i jakýmkoliv neárijským vliv ům, prosazovaným korupcí, vydíráním a obdobnými nekalými praktikami. (National Alliance, 2012b)

Cíl čtvrtý: reorganizace vzd ělávacího systému

Rozsáhlými zm ěnami by dle Pierceho a jeho následovník ů m ěl projít vzd ělávací systém. Ten by m ěl být stejným dílem zam ěř en na rozvoj kognitivních schopností i technických dovedností žák ů a student ů, dále na rozvoj jejich žádoucích charakterových vlastností a nakonec a p ředevším i na kultivaci jejich emocionální p říchylnosti k vlastnímu kmeni, národu a rase. Vzd ělávací systém by m ěl být d ůležitým garantem mezigenera čního předávání kulturního, intelektuálního a duševního d ědictví komunity, zahrnujícího jazyk, historii, v ědu, etiku, spiritualitu (apod.), a zárove ň by m ěl být praktickým nástrojem p ři hledání místa budoucího za řazení žák ů a student ů do spole čnosti, které by ideáln ě odpovídalo jejich možnostem a schopnostem. (National Alliance, 2012b)

Nový vzd ělávací systém by p ři výchov ě a vzd ělávání d ětí a mladých lidí nem ěl ovšem opomíjet ani praktické dovednosti, jako um ění hrát na hudební nástroj, va řit, psát na stroji, opravit motor, řídit firmu, bojovat se zbraní i beze zbran ě, plavat, vychovávat d ěti, p ěstovat potraviny, či postavit d ům – čili často dovednosti, které jsou nezbytn ě nutné pro kolonizátory, osidlující nové kon činy bez možnosti masivní podpory ze zázemí. Z téhož důvodu by m ěli vzd ělávací instituce vést děti a mládež k procvi čování jejich v ůle, dodržování disciplíny, snášení nepohodlí, p řekonávání strachu, akceptaci zodpov ědnosti a pravdomluvnosti. Nový vzd ělávací systém by m ěl tak být schopen dovést každé vychovávané dít ě k maximu jeho sil a schopností, které mu jeho genetická výbava umožní. (National Alliance, 2012b)

Ekonomický systém

Představy Peirceho a jeho následovník ů o optimálním ekonomickém systému budoucí spole čnosti z ůstávají u modelu jakéhosi regulovaného kapitalistického volného trhu, jehož fungování je vždy omezeno vyšším zájmem árijské rasy.

Tento ekonomický systém by m ěl respektovat lidskou sout ěživou povahu a umožnit trhu více odm ěň ovat ty, kte ří se ukázali být schopn ější. Tito jedinci by m ěli dostat ur čitou příležitost za řadit se do spole čenské hierarchie na úrove ň, v přímé úm ěř e odpovídající jejich schopnostem. Výsledkem toho by m ěla být více prosperující spole čnost než

v případ ě r ůzných model ů plánované ekonomiky, které vedou k demotivaci lidí pracovat a spolupodílet se na inovacích výroby. Ti, co nejsou z nějakého d ůvodu schopni participovat úsp ěšn ě na trhu práce, by z řejm ě nem ěli být n ějak brutáln ě penalizováni, nicmén ě by m ěli být po zvážení okolností preventivn ě vylou čeni z reproduk čního procesu, aby své mén ě kvalitní či jinak problematické geny nep ředávali dále. (National Alliance, 2012b)

Kapitalistický trh by ovšem nem ěl být institucí bez nad řazeného cíle a už v ůbec by se nem ěl stát rozhodujícím kritériem pro posuzování hodnoty jedince. A naprosto by nem ělo být dovoleno, aby neregulovaný volnotržní kapitalismus vedl ke spole čnosti, kde bohatí se stávají ješt ě bohatšími a chudí ješt ě chudšími. (National Alliance, 2012b). Nem ělo by docházet k situaci, kdy ekonomické elity naakumulují více financí, než jsou schopny reáln ě utratit, a zadržují peníze v ekonomice, což je situace, která vede k nerovnováhám trhu. Proto by principiáln ě nem ěl být možný moment, „kdy bohatí m ůžou za řídit v ěci tak, aby jim vyhovovaly “, tedy nap ř. si „ kupovat si zákony jaké pot řebují “, „ držet dole cenu práce “ (nap ř. prost řednictvím importu neevropské pracovní síly), či zne čiš ťovat životní prost ředí, bez ohledu na dlouhodobé následky. (National Alliance, 2012b) To vše jsou okolnosti, které hrozí vyúst ěním v třídní nenávist či dokonce až v bratrovražedný t řídní boj, který nakonec m ůže oslabit síly a další sm ěř ování árijské rasy.

4.5 Turnerovy deníky – instruktážní román pro ultrapravicové teroristy

Jak již bylo nazna čeno, Pierceho beletristická tvorba pln ě koresponduje s jeho rasistickými politickými i teologickými koncepcemi. V žádném p řípad ě se nejedná o oddechovou četbu na dovolenou, ale spíše o komplexní výchovnou a instruktážní literaturu, zám ěrn ě i psanou za tímto účelem, jak koneckonc ů sám Pierce přiznal v rozhovoru se švédským profesorem d ějin a náboženství Mattiasem Gardellem v roce 1997. Tenkrát Pierce své psaní charakterizoval jako „zp ůsob, jak lidi u čit. Psát knihy, hry, filmové scéná ře, protože lidé pak nejenom činy protagonist ů prožívají, ale když uvedete protagonistu do situace, kdy se musí rozhodovat, když se dostane do n ějakého konfliktu, který musí posoudit, pak čtená ř nebo divák procházejí stejným procesem. Pak m ůžete

diváky vést, u čit je, p řim ět je zm ěnit názory tak, aby na v ěci nahlíželi stejn ě jako váš hrdina. “ (Pierce in Rudgley, 2008, s. 183)

Následující odstavce si kladou za cíl přiblížit některé z Pierceho vizí, které konkretizují, jak m ůže vypadat realizace hlavních ideál ů Kosmoteistické církve a Národní aliance v praxi, a to na podklad ě Pierceho nejznám ějšího románu „Turnerovy deníky“ (poprvé vydán v r. 1978), ve kterém popisuje nedalekou dystopickou budoucnost Spojených stát ů amerických.

Samotný román, psaný ve form ě deník ů, zaznamenaných hlavním hrdinou p říb ěhu, za číná v nedaleké fiktivní budoucnosti, v okamžiku, kdy je v USA na základ ě tzv. Cohenova zákona zaveden zákaz osobního vlastnictví zbraní. Úst řední hrdina románu Earl Turner je zat čen po domovní prohlídce, která u n ěho objevila pistoli, nicmén ě po n ěkolika dnech je propušt ěn, nebo ť americký soudní a v ěze ňský systém není v románové realit ě připraven na ohromný po čet neposlušných ob čan ů, kte ří se necht ějí rozlou čit se svojí zbraní. Nadále je ovšem proti n ěmu vedeno vyšet řování a je mu nakázáno, aby se nevzdaloval z města. Nesouhlas s vládním na řízením a zhoršující se bezpe čnostní podmínky, kdy gangy afroameri čan ů a latinoameri čan ů terorizují p říslušníky st ředních vrstev za bílého dne, donutí Earla Turnera k odchodu do ilegality, kde s ostatními členy fiktivního sdružení, nazývajícího se Organizace (siln ě p řipomínající Piercovu Národní alianci), zahájí guerillový boj proti vlád ě Spojených stát ů amerických. Teroristické akce Organizace nakonec destabilizují politicko-ekonomický systém natolik, že ho p řestanou podporovat bílé i nebílé populace, a ten se nakonec rozpadá. Na západ ě USA vzniká nezávislé území Organizace, které vyvolá jadernou válku mezi SSSR a USA. Poté, co jsou zni čena velká m ěsta na východ ě Spojených stát ů, zahájí vojska Organizace záv ěre čné vít ězné tažení, stále více aktivn ě podporované bílými obyvateli východu, proti federální vlád ě. Earl Turner zahyne b ěhem sebevražedného útoku na Pentagon, nicmén ě deníky se záznamy všech d ůležitých událostí z posledních let jeho života ho přežijí a stanou se důležitým dokumentem, detailn ě popisujícím pr ůběh klí čových let Velké Revoluce, po které p řichází utopická Nová Éra. (Macdonald, 2008)

Zajímavé jsou v kontextu tohoto románu Turnerovy úvahy, prokládající samotný d ěj knihy, které oscilují kolem tématu taktiky boje Organizace v on ěch popisovaných revolu čních letech, nebo ť zde celkem s jistotou tušíme, že hlavní hrdina p římo tlumo čí některé názory svého autora. Práv ě tyto části knihy nám dávají ur čitou p ředstavu o tom, 40

jakou strategii a jaké vnímání sv ěta Pierce doporu čuje svým p římým následovník ům i všem neonacist ům pro tento čas, kdy teroristy, jako byl Timothy McVeigh či Anders Breivik, můžeme považovat za osoby, které jím doporu čované taktiky již uplatnily v praxi.

Zhodnotíme-li obsah románu z tohoto hlediska, na prvním míst ě m ůžeme potom jist ě uvést Piercem několikrát zdůrazn ěný názor, který by si čtená ř m ěl osvojit, že je v naší soukromé i ve řejné sfé ře nezbytn ě nutné vytvo řit si zvyk posuzovat vše z hlediska p řežití rasy . Na o čekávatelnou otázku, pro č by tomu tak m ělo být, nalezneme odpov ěď v jedné pasáži románu, kde je popsán vstup Earla Turnera do tzv. Řádu, elitního spole čenství, řídícího Organizaci, který má evidentn ě náboženský charakter (v podstat ě je zde velmi zřejmá analogie s Kosmoteistickou církví). Turnerovi, jako osv ědčenému a zdatnému členu Organizace je nabídnut vstup do tohoto elitního kruhu, kdy iniciace za číná prostudováním jakéhosi tajemného textu, který ho siln ě zaujme:

„Práv ě p řečtené - a byla to vlastn ě kniha se čty řmi sty strojopisnými stranami - mě vytrhlo z tohoto sv ěta, z každodenní existence podzemního bojovníka Organizace, a jakoby přeneslo na vrcholek pomyslné hory, z níž jsem mohl jako na dlani pozorovat celý sv ět se všemi jeho národy, kmeny a rasami. Vid ěl jsem p řed sebou rozprostírat se v ěč nost od pradávných pa řících se mo čál ů p řed milióny lety až po neomezené možnosti, které nám připravují budoucí staletí a tisíciletí. Kniha dává našemu sou časnému boji - Organizaci, jejím cíl ům i všemu, co s tím souvisí - mnohem širší souvislosti, nad nimiž jsem se p ředtím nikdy opravdov ě nezamyslel. Chci tím říci, že jsem p řirozen ě již tehdy p řemýšlel o mnoha z v ěcí, o nichž kniha pojednává, ale nikdy jsem si je neshrnul do jednoho jediného, souvislého myšlenkového modelu. … Poprvé jsem pochopil nejhlubší d ůvod našeho jednání. Te ď už je mi jasné, pro č nesmíme ztroskotat, pro č musíme zvít ězit bez ohledu na výši rizika a ob ětování vlastního života. Všechno, co se až dosud stalo i co ješt ě p řijde, závisí na nás - jsme skute čným nástrojem Božím p ři realizaci jeho nejvyššího plánu. Nikdy jsem nebyl pobožný v obvyklém smyslu toho slova, a proto taková slova možná zní z mých úst zvláštn ě, ale jsou absolutn ě up římná .“ (Macdonald, 2008, s. 73-74)

I když by se mohlo zdát, že takové „vyznava čské“ úvahy budou v románu působit rušiv ě, jedná se o nutnou vsuvku, má-li text p ůsobit konzistentn ě. S ohledem na další d ěj příb ěhu je celkem zřejmé, že všechno to násilí a utrpení, v jejichž lí čení se román skute čně vyžívá, musí být n ěč ím legitimizovány. S ohledem na to, že v ětšina soudných čtená řů , 41

jakkoliv vlastenecky orientovaných, by si mohla p ři čtení románu uv ědomit, že takové kvantum nelidské brutality nem ůže být ni čím zde na tomto sv ětě ospravedln ěno, a že „zisky“ v ůbec nep řevažují nad „ztrátami“, je odvolání na metafyzické d ůvody více než nutné. Nakonec nejde o žádné lidské hodnoty, jak p řiznává Pierce ústy Earla Turnera, ale o hodnoty vyšší – o smysl existence vesmíru:

„Jedna v ěc je však zcela jistá, že totiž ve h ře je víc, než jenom naše svoboda. Pokud Organizace nyní nedostojí svému poslání, bude ztraceno všechno - naše d ějiny, d ědictví, bez užitku prolitá krev i usilování o n ěco vyššího po tolik tisíciletí. Nep řítel, proti n ěmuž bojujeme, hodlá úpln ě zni čit rasový základ naší existence. Nebude mít význam žádná omluva pro náš nezdar, protože pak si ji bude moci vyslechnout jen hemživá horda bezvýznamných mulato-zombie. Pak už nebudou bílí lidé, kte ří by se nad námi zamýšleli, ani aby nás obvi ňovali ze slabosti, ani aby nám odpustili naši pošetilost. Jestliže ztroskotáme, bude narušen i velkolepý Boží plán a tato planeta se bude pohybovat kosmem bez vyšších bytostí, tak jako p řed miliony let. “ (Macdonald, 2008, s. 40)

Co by tedy m ěl čtená ř akceptovat, je názor, že rasa je vždy více než jedinec či skupina jedinc ů, a že je tomu tak z Božího úradku. Bojovník árijské rasy by nikdy nem ěl váhat ob ětovat sv ůj život, p řinese-li to prosp ěch jeho rase, a stejn ě tak by nem ěl váhat ob ětovat životy jiných árijských lidí, p řinese-li to jejich rase zisk. I tomuto názoru je v „denících“ v ěnováno mnoho v ět, obhajujících teror v ůč i civilist ům – příslušník ům stejné rasy, op ět v nejr ůzn ějších kontextech.

První z těchto kontext ů je, jak se dá o čekávat, otázka zrádc ů rasy, kte ří aktivn ě a v ědom ě kooperují s nep řítelem. Postupy proti takovým jedinc ům či organizovaným skupinám, které Pierce popisuje ve svém utopickém románu, se skute čně neliší od stalinistických postup ů čekist ů či NKVD. Takoví lidé si dle Pierceho nezaslouží žádné odpušt ění, ale jen exemplární potrestání ( či spíše pomstu), jak v jedné románové p říhod ě dokumentuje na p říkladu aktivního šerifa, který náhodou zatkl jednoho člena Organizace:

„Šerifova sláva však nem ěla dlouhého trvání. Téhož ve čera, kdy zast řelili našeho člena, vystoupil ješt ě ve zpravodajské relaci televize s chvástáním, že provedl zásah jménem zákona, po řádku a rovnosti, a velkohub ě varoval všechny ‚rasisty‘, že s nimi naloží stejn ě bezohledn ě, pokud mu padnou do rukou. Když se však vrátil ze studia dom ů, našel tam svou ženu ležet na zemi s pro říznutým hrdlem. O dva dny pozd ěji bylo jeho hlídkové auto přepadeno ze zálohy a v oho řelých troskách pak už jen našli jeho znetvo řenou mrtvolu. 42

Je to hrozná v ěc, zabít ženu vlastní rasy, ale kdo se jednou dostane do války, přestanou pro n ěj platit všechna tradi ční pravidla. Jsme prost ě ve válce na život a na smrt s Židem, který se cítí být tak blízko vít ězství, že m ůže nechat spadnout masku a jednat s nep řítelem jako s ‚dobytkem‘, jak u čí jeho víra. Naše pomsta na šerifovi by m ěla alespo ň sloužit jako varování Židovým k řes ťanským poh ůnk ům, že pokud p řijmou Žid ův postoj k našim ženám a d ětem, nem ůžou čekat, že jejich vlastní rodiny budou v bezpe čí.“ (Macdonald, 2008, s. 132-133)

O mnoho lépe by ovšem dle Pierceho nem ěli dopadnout ti zrádci, kte ří poškozovali svoji vlastní árijskou rasu i jinými zp ůsoby než službou v ozbrojených složkách. V jedné z vrcholných a zárove ň nejbrutáln ějších scén knihy, popisuje Pierce tzv. Den oprátky, kdy revolu ční sbory Organizace ú čtují se všemi t ěmi, kdo se podle nich provinili proti árijské rase. Op ět se nabízí srovnání s bolševickým terorem v Sov ětském svazu v prvních desetiletích po revoluci a samoz řejm ě s nacistickým režimem.

„Dnes byl ‚Den oprátky‘ - hr ůzný, krvavý, ale nevyhnutelný den. Poprvé po všech t ěch týdnech je dnes v celé jižní Kalifornii klidný a zcela pokojný ve čer. Noc je však napln ěna tichou hr ůzou. Na desetitisících sloupech ve řejného osv ětlení, na stožárech elektrického vedení i na stromech celé obrovské m ěstské aglomerace visí d ěsivé postavy.

Jsou vid ět všude v osv ětlených částech m ěsta. Bylo k tomu použito dokonce i dopravních zna ček a semafor ů, a prakticky na každém rohu, kolem n ějž jsem procházel cestou do hlavního stanu, se houpalo jedno t ělo - čty ři na každé k řižovatce. Jen na jednom jediném silni čním nadjezdu asi míli odsud, visela skupina t řiceti mrtvol, z nichž každá m ěla na krku ceduli s nápisem: ‚Zradil jsem vlastní rasu‘. Dv ě nebo t ři postavy z této skupiny oblékli p řed pov ěšením do akademických talár ů a všichni jsou z řejm ě členy fakulty z blízké koleje kalifornské univerzity v Los Angeles.

… Dnešní ve čer jist ě budou ve m ěst ě k vid ění tisíce takových pov ěšených ženských t ěl se stejným plakátem na krku. Byly to ženy, které se provdaly nebo žily s černochy, Židy nebo jinými ne-bílými muži.

Bylo možné spat řit i mnoho muž ů, kte ří se houpali s touto cedulí na krku, ale žen této kategorie bylo odhadem sedmkrát až osmkrát víc. Na druhou stranu, asi devadesát procent ob ěšenc ů s cedulí ‚Zradil jsem svou rasu‘ jsou muži, takže obě pohlaví jsou zastoupena zhruba rovnoměrn ě. Ti, co na sob ě mají naposledy zmín ěný text, jsou politici, advokáti,

obchodníci, rozhlasoví a televizní hlasatelé, soudci, u čitelé, ú ředníci školské i m ěstské správy, byrokrati, kazatelé nejr ůzn ějších sekt a ostatní, kte ří kv ůli karié ře, spole čenskému postavení nebo voli čským hlas ům pomáhali Systému prosazovat jeho program multi-rasové spole čnosti. Systém jim už jejich t řicet st říbrných zaplatil a dnes tedy dostali zaslouženou odm ěnu i od nás.

… Radnice bylo místo, kam jsme sváželi k ob ěšení všechny bývalé celebrity Systému: známé politiky, velký po čet prominentních hollywoodských hv ězd a n ěkteré postavy z televize. Kdybychom je zaškrtili před jejich domy jako všechny ostatní, vid ělo by je jen pár lidí, a my jsme je cht ěli použít jako pou čný p říklad pro mnohem větší audienci. Ze stejného d ůvodu jsme mnoho z kazatel ů na našem seznamu shromáždili v jednom ze t ří velkých kostel ů, kde jsme m ěli televizní štáby, které pak mohli jejich popravu vysílat .“ (Macdonald, 2008, s. 163-165)

Stejn ě nehumánní postoje ovšem Pierce ústy svého hrdiny zaujímá v případ ě náhodných či nutných ob ětí z řad bílé populace. I když románový hrdina Earl Turner připouští, že je mu ob ětí z řad árijského lidu líto, na druhou stranu je daleko toho, aby je považoval za „nevinné ob ěti“.

„Samoz řejm ě je mi hrozn ě líto milion ů bílých lidí, tady i v Rusku, kte ří zem řeli a ješt ě zem řou, než dokon číme tuto válku za naše osvobození z židovského podru čí. Ale nevinní? Nemyslím si. Na v ětšinu dosp ělých ten výraz jist ě nesed ěl.

Není nakonec člov ěk sám odpov ědný za svou situaci, p řinejmenším v kolektivním smyslu? Kdyby bílé národy sv ěta nep řipustily své ovládnutí Židy, kdyby se nepod řídily židovským myšlenkám a židovskému duchu, nebyla by tato válka nutná. Sotva m ůžeme tvrdit, že jsme nem ěli možnost neupadnout do židovské pasti. A v ůbec už nem ůžeme tvrdit, že jsme nebyli nes četn ěkrát varováni.

State ční a prozíraví bílí muži nás znovu a znovu varovali p řed d ůsledky naší pošetilosti. Dokonce i tehdy, když jsme sešli již hodn ě daleko po bludné stezce strachu před sebemenším odporem v ůč i Žid ům, stále ješt ě jsme m ěli k záchran ě jednu šanci za druhou. Tu nejnov ější teprve p řed zhruba padesáti lety, když se N ěmci a Židé pustili do nelítostného boje o vládu nad st řední a východní Evropou.

V tom osudovém boji jsme stáli na stran ě Žid ů p ředevším proto, že jsme za své v ůdce vybrali bezcharakterní a úplatné lidi. A bezcharakterní v ůdce jsme m ěli proto, že jsme si ve

svém život ě cenili nesprávných v ěcí. Zvolili jsme si v ůdce, kte ří nám za nic slibovali n ěco, kte ří až p říliš vycházeli vst říc našim slabostem a ne řestem, kte ří jak na divadle p ředvád ěli laskavý a p řátelský úsm ěv, ale ve skute čnosti nem ěli charakter ani skrupule. Nedbali jsme skute čně d ůležitých otázek v život ě národa a nechali zlo činc ům Systému volnou ruku, takže záležitosti národa řídili tak, jak to vyhovovalo jim, a my jsme po nich pouze požadovali, aby se nám starali o ‚chléb a hry‘.

... Kdeže, mluvit o ‚nevinných‘ je nesmyslné. Musíme svoji situaci posuzovat komplexn ě a ve všech rasových souvislostech. Musíme pochopit, že naše rasa se podobá pacientovi s rakovinou, který musí podstoupit drastický chirurgický zákrok, aby se mu zachránil život. K čemu by bylo nadhazovat otázku, zda je vy řezávaná tká ň ‚nevinná‘, nebo ne. M ělo by to asi stejný smysl jako pokus o rozlišování mezi ‚dobrým‘ Židem a špatným, nebo jako se stále snaží naše tupohlavá honorace odd ělovat ‚dobré negry‘ od zbytku jejich rasy.

Skute čností však z ůstává, že jako jednotlivci jsme odpov ědni za morálku a jednání celé naší rasy. To platí nejen pro p říslušníky naší rasy, nýbrž i všech ostatních, a každý z nás te ď musí být p řipraven na to, že bude osobn ě vyzván ke složení ú čtů ze své odpov ědnosti. V t ěchto dnech k tomu budou vyzváni mnozí. “ (Macdonald, 2008, s. 195-197)

Nakonec tedy ani nep řekvapí Pierceho názor, že teror proti vlastnímu lidu je nutnou složkou boje proti systému a taktéž prost ředkem p řevýchovy širokých mas. V Pierceho cynické vizi sv ěta m ůže vlastn ě každý jedinec posloužit své rase, i t řebas nedobrovoln ě, nebo ť cena jeho života je beztak již nízká, a to díky výchovnému působení médií, která jsou dle jeho názoru p řevážn ě v židovských rukou.

„Nemá v hlav ě jednu jedinou myšlenku, kterou by mu tam nevtloukla televize. Ke všemu na sv ětě umí zaujmout ‚správný postoj‘ a jedná, myslí a mluví p řesn ě tak, jak si myslí, že se od n ěj o čekává. Stru čně řečeno, stal se p řesn ě tím, co se z n ěj Systém v posledních padesáti letech snažil ud ělat - je sou částkou konzumní masy, p říslušníkem proletariátu s dokonale vymytým mozkem, stádním tvorem, vzorným plodem demokracie.

Náš pr ůměrný bílý Ameri čan takový bohužel je. Nelí čenou a hroznou skute čností zůstává, že jsme se snažili znovu rozdmýchat hrdinného a idealistického ducha, který v n ěm už jednoduše není. K takovým konc ům vypreparovala záplava židovské materialistické propagandy devadesát dev ět procent našich lidí, kte ří jí jsou vystaveni prakticky po celý sv ůj život. …

Zhruba p řed p ůl rokem za čala Organizace s Ameri čany poprvé zacházet realisticky, tedy jako se stádem dobytka. Když nebyli schopni reagovat na idealistické apely, za čali jsme je oslovovat tím, čemu rozum ějí - strachem a hladem!

Sebereme jim jídlo ze stolu, vyprázdníme jejich lednice, a tím p řipravíme Systém o hlavní sílu, která drží lidi ‚semknuté kolem praporu‘. A jakmile za čnou hladov ět, naženeme jim takový strach, že se nás budou bát víc než Systému. Budeme tedy s nimi jednat p řesn ě tím zp ůsobem, jakým si zaslouží.

Opravdu nevím, pro č jsme se tohoto postoje tak dlouho d ěsili. M ěli jsme p řece dost zkušeností z desetiletých válek v Africe, Asii i Latinské Americe, abychom se z nich pou čili. Ve všech p řípadech partyzáni zvít ězili tím, že lidem nahnali strach, místo aby se d ělali populárními. Když n ěkde ve řejn ě k smrti umu čili místní starce a zmasakrovali celé obyvatelstvo, protože odmítalo vydat své zásoby potravin, vyvolalo to v sousedních vesnicích takovou hr ůzu, že se pak už nikdo neodvážil jejich požadavk ům nevyhov ět.

My, Ameri čané, jsme to všechno vid ěli, ale odmítali jsme tyto zp ůsoby užívat i na sebe samé. Právem jsme pokládali všechny barevné za stádové tvory, a proto nás nep řekvapovalo, že se chovali tak, jak se chovali. Ovšem sebe samé jsme - nesprávn ě - považovali za n ěco lepšího.

Existovaly samoz řejm ě doby, kdy jsme něč ím lepším opravdu byli, a dnes bojujeme práv ě proto, aby se ten čas zase vrátil. V sou časnosti jsou však naši krajané pouhým stádem manipulovaným bandou rafinovaných cizinc ů, kte ří oslovují naše nejnižší pudy. Klesli jsme tak hluboko, že už v ůč i svým utla čovatel ům necítíme ani nenávist, ani proti nim nebojujeme. Jen se jich bojíme a snažíme se jim zalíbit jako hodné d ěti čky. “ (Macdonald, 2008, s. 102)

Vrátíme-li se na za čátek této kapitoly a p řipomeneme si, že románová tvorba představuje pro Williama Pierceho efektivní prost ředek výchovy bílých lidí, je nám zřejmé, že máme co do čin ění se skute čně nebezpe čným autorem, který nechává vzadu za sebou zmín ěné spisovatele, jako byla Sávitrí Déví či Miguel Serrano. Po teroristických útocích, jako byl výbuch ve federální budov ě v Oklahoma city či hromadná vražda několika desítek levicov ě orientovaných mladých lidí v Norsku, se stává zřejmé, že vize neonacistických náboženských fanatik ů za čínají op ět inspirovat některé jedince a skupiny ke kriminálním čin ům, což m ůže být v časech ekonomické a politické nejistoty rozn ětkou

k ob čanským válkám a nástup ům diktatur. Toto riziko je samoz řejm ě nízké, ale rozhodn ě ho nelze vylou čit. Pokud jsme ochotni p řipustit, že stojíme na prahu doby, kdy bude nutné reorganizovat sv ětový politický řád a stávající modely ekonomiky, je rozumné v ěnovat pozornost n ěkterým tendencím ve spole čnosti a v čas na n ě racionáln ě reagovat. I když možná budeme muset ob ětovat část svého pohodlí a n ěkterá privilegia p říslušník ů „prvního“ sv ěta.

5 Záv ěr Když William Blake ve svém vizioná řském, gnosticky lad ěném textu „Snoubení nebe a pekla“ zmínil možnou skute čnost, že se naplnila kletba židovských kn ěží, kterou uvrhli na naše „p ůvodní“ evropské bohy, které sugestivn ě vylí čili jako ďábly vzbou řené proti jedinému pravému Bohu, v jejímž d ůsledku všechny evropské národy „ věř í v židovský zákon a modlí se k židovskému bohu “ (Blake, 1994), vyjád řil tím ur čité dobové přesv ědčení o povaze náboženství, z jehož nadvlády se tehdejší spole čnost již pomalu vyma ňovala. I když tyto v ěty byly vysloveny náboženským mystikem, p řesto v sob ě zárove ň obsahovaly jistý lidový (svojí povahou nev ědecký) diskurs, který vyústil v ur čitý typ rasistické sociáln ě darwinistické ideologie, založené spíše na principech ur čité pseudobiologické výkladové teorie stvo ření lidstva než na Bibli či jiných posvátných písmech.

Přesto se dnes zdá, že stará gnostická teologická p ředstava Jehovy Starého zákona jako nižšího boha (který je totožný s Demiurgem gnostik ů, či se Satanem žid ů) nikdy z představivosti lidstva nevymizela, a že se op ět vyno řila, o čekávateln ě op ět na p ůdě novopohanských subkulturních komunit, blízkých neonacistické ideologii. P ři pátrání neonacist ů po vhodné náboženské form ě života budoucích čist ě árijských komunit se musela op ět nutn ě objevit p ředstava zrození Syna pravého nejvyššího Boha, který zakro čil proti p řisluhova čů m ďábla na jejich vlastním hřišti, zdánliv ě byl zabit, aby potom triumfáln ě povstal z mrtvých a založil spole čenství bojovník ů proti falešnému bohu Starého zákona (který jest Jehovou i Satanem zároveň), kte ří na rozdíl od žid ů uctívají jediného pravého absolutního Boha. Tato p ředstava se ovšem už nevztahuje k polomytické osobnosti Ježíše Nazaretského, žijícího na Zemi zhruba před dv ěma tisíci lety, ale našla si nového nositele – Adolfa Hitlera, ve kterém mnoho neonacistických teologicky orientovaných intelektuál ů vidí údajn ě posledního avatára hinduistických písem - Kalkiho , kterého nejvyšší Bůh seslal na zem, aby zachránil sv ět lidí.

Tento avatár Kalki-Hitler stejn ě jako Blake ův gnostický Ježíš je ve vypráv ění t ěchto svérázných intelektuál ů mytická postava, která vedla a stále vede metafyzický boj proti všemu židovskému, proti jejich náboženství a kultu ře (i proti všem Evropany p řevzatým odnožím jejich kultury), a na naší hmotné úrovni i proti všem osobám tohoto p ůvodu. Domyslíme-li do všech d ůsledk ů, co všechno m ůže také znamenat p řijetí tohoto postoje nep řátelského vůč i všemu židovskému (což zahrnuje i nep řátelství v ůč i všem etickým 48

zásadám k řes ťanství, které uznává židovský Starý zákon jako sv ůj fundament), nalezneme na konci t ěchto úvah naprostou lhostejnost k princip ům humanismu v našem každodenním život ě, či dokonce adoraci čin ů proti lidskosti , jsou-li namí řeny proti p říslušník ům jiných ras.

Zaujme-li výše zmín ěný postoj kritické množství osob, m ůže to skute čně skon čit teroristickými útoky či politickými opat řeními proti p říslušník ům jiných národností a ras, které se v civilizovaném sv ětě nazývají jako holocaust či genocida. Nebylo by to poprvé a z řejm ě ani naposledy v historii lidstva. Jak tvrdí Carl Jung, posedne-li ur čitý národ archetyp jeho kolektivního Stínu, zvyšuje to riziko, že záhy budou v každodenní sociální realit ě v takovém spole čenství opušt ěny civilizované zp ůsoby života a budou páchány nejr ůzn ější zlo činy proti lidskosti. Tento archetyp v sob ě obsahuje všechny zavržené a potla čené hodnoty p ředk ů, které byly opušt ěny v okamžiku p řijetí ur čité spole čenské smlouvy, v Evrop ě zpravidla v moment ě přijetí k řes ťanského evangelia. Tyto hodnoty ovšem ur čitá lidová tradice v našem pov ědomí nesla dále, skryté v mytologických vypráv ěních, p ředstavujících trp ěný periferní diskurs, který nikdo nebere (a nem ěl by brát) vážn ě. Pokud dojde pod vlivem ur čité spole čenské krize k návratu k ur čitému zavrhovanému archetypu, který je ur čitou ztracenou a znovu nalezenou částí nás samotných – naší kolektivní identity, je potom dle Junga nutné dokázat tento archetyp nějakým užite čným zp ůsobem integrovat do kultury ur čitého spole čenství, aby nedošlo k druhé možnosti – k emocionálnímu pohlcení tímto archetypem a nekritickému p řijímání ur čitých eticky problematických požadavk ů tohoto archetypu. Když mluví Blake o svém gnostickém Ježíši jako o ctnosti následující své „pudy“, míjí se tedy práv ě s tím, co p řijetí Kristovy nauky ve skute čnosti v pohanské Evrop ě znamenalo – akceptaci pom ěrn ě racionálních návrh ů toho, jak by m ěla spole čnost fungovat. A práv ě v tradici těchto racionálních zp ůsob ů řešení pokojného soužití r ůzných národ ů, etnik a ras bychom v Evrop ě m ěli pokra čovat.

6 Literatura BERGIER, J.; PAUWELS, L. Jitro kouzelník ů. 3. vyd. Praha: XYZ, 2009. 315 s. ISBN 978-80-86864-88-4. BLAKE, William. Snoubení nebe a pekla . 1. vyd. Liberec: Dauphin, 1994. 207 s. ISBN 80-901842-5-1. BUDIL, Ivo. Od prvotního jazyka k rase . 1. vyd. Praha: Academia, 2002. 278 s. ISBN 80- 200-0987-6. FOWLER, R. G. Chronicle of the Life of Savitri Devi. In The Savitri Devi Archive [online]. Savitridevi.org. [cit. 26. 5. 2012]. Dostupné na: http://www.savitridevi.org/chronology.html GODMAN, David. (ed). Bu ďte čím skute čně jste – Učení Šrí Ramany Maháršiho. In ADVAITA [online]. Advaita.cz. [cit. 12. 5. 2012]. Dostupné na: http://www.advaita.cz/upload.cs/e/e056fb44_0_ramana_plna_verze.pdf GOODRICK-CLARKE, Nicholas . Černé slunce. Árijské kulty, esoterický neonacismus a politika identity . 1. vyd. Praha: Eminent, 2006. 458 s. ISBN 80-7281-281-5. GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Hitlerova kn ěžka . 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 274 s. ISBN 978-80-247-3561-0. JUNG, Carl. Wotan. In Bratrství.net [online]. Sarmatia.files.wordpress. [cit. 26. 5. 2012]. Dostupné na: http://sarmatia.files.wordpress.com/2009/11/jung_wotan2.pdf KUBIZEK, August. Adolf Hitler – můj p řítel z mládí . 1. vyd. Turnov: Tygros, 2012. 288 s. ISBN 978-80-260-1879-7. MACDONALD, Andrew. Turnerovy deníky . 1. vyd. Praha: Kontingent Press, 2008. 209 s. ISBN 978-80-254-1688-4. METAPEDIA. William Luther Pierce. In Metapedia – The alternative encyclopedia [online]. Metapedia.org. [cit. 27. 10. 2012]. Dostupné na: http://en.metapedia.org/wiki/William_Luther_Pierce NATIONAL ALLIANCE. Program National Alliance. In The National Alliance [online]. Natall.com. [cit. 20. 11. 2012a]. Dostupné na: http://www.natall.com/slovak/Program.html NATIONAL ALLIANCE. Ciele National Alliance. In The National Alliance [online]. Natall.com. [cit. 20. 11. 2012b]. Dostupné na: http://www.natall.com/slovak/Goals.html PIERCE, William. Kosmoteismus. In Bratrstvo [online]. Bravehost. [cit. 10. 4. 2012]. Dostupné na: http://www.bratrstvo.bravehost.com/clanky/clanky%202.htm SÁVITRÍ DÉVÍ. Hitlerismus a hinduismus. In Tradice budoucnosti [online]. Deliandiver.org. [cit. 12. 5. 2012]. Dostupné na: http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/PDF- Devi1.pdf SERRANO, Miguel. Esoterický hitlerista – Rozhovor s Miguelem Serranem. In Radikální obrození [online]. Radicalrevival.Wordpress. [cit. 26. 5. 2012]. Dostupné na:

http://radicalrevival.wordpress.com/2012/02/28/esotericky-hitlerista-rozhovor-s- miguelem-serranem/ RUDGLEY, Richard. Vzk říšení pohanství. Síly zla, nebo budoucnost západní spirituality? 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2008. 304 s. ISBN 978-80-204-1610-0. WALLERSTEIN, Immanuel. Nové revolty proti systému. In Britské listy [online]. BListy. [cit. 21. 3. 2012]. Dostupné na: http://blisty.cz/art/15830.html

7 Rejst řík Kubizek, August, 13, 14 A archetyp, 17, 21, 22, 23, 24, 25, 49 M árijci, 6, 12, 19, 27, 29, 30, 32, 33, 35, 36, 37 Macdonald, Andrew, 28, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46 átman, 9 Mahárši, Šrí Ramana, 10, 11, 50 avatár, 10, 17, 24, 48 McVeigh, Timothy, 41

B N Blake, William, 48, 49 Národní aliance, 28, 29, 33, 34, 35, 36, 37, 40

Č P Černé slunce, 21, 50 Pierce, William, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 39, 41, 42, 43, 44, 50 D Portasová, Maximiani, 6, 7 Demiurg, 18, 19 R E Rockwell, Lincoln, 8, 28 esoterický hitlerismus, 16, 17 S G Sávitrí Déví, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 18, 26, 27, 33, 46 gnose, 18, 19, 25, 48 Serrano, Miguel, 8, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, Gramsci, Antonio, 4 24, 25, 46 H Stalin, Josef V., 13 Hitler, Adolf, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 18, 20, 22, 24, 25, T 29, 35, 48, 50 Turnerovy deníky, 27, 28, 39, 40, 50 Hyperborejci, 19, 21

J W Wotan, 21, 22, 23, 50 Jung, Carl G., 16, 17, 22, 23, 24, 49

K Kalki (avatár), 24, 48

Redak ční rada Edice texty k sociální práci: Mgr. Karel Bauer; Mgr. Radka Janebová, Ph.D.; PhDr. Martin Smutek, Ph.D.; Mgr. Zuzana Truhlá řová, Ph.D.

Řada: Vybrané kapitoly z teorií a metod sociální práce – sv. 11

Název: Neonacismus jako kvazináboženský fenomén Rok a místo vydání: 2014, Hradec Králové Vydání: první Náklad: 200 Vydalo nakladatelství Gaudeamus p ři Univerzit ě Hradec Králové jako svou 1313. publikaci.

ISBN 978-80-7435-373-4 54