Obsah

Úvodem...... 7 Britská trestná výprava do království Benin v roce 1897...... 9 Kořeny království Benin: vliv kultur Nok a Ife...... 14 Dějiny království Benin: od mytologického období Ogiso k historickému období Oba...... 17 Od britské koloniální nadvlády ke vzniku obnoveného království a svobodné Nigérie ...... 26 Politický systém království Benin...... 31 Vznik a tradice výroby beninských bronzů...... 41 Diskontinuita a kontinuita výroby beninských bronzů ...... 47 Osud beninských bronzů v Evropě a jejich vliv na umění avantgardy...... 52 Prameny a literatura...... 60 Shrnutí ...... 67 Summary ...... 68 Seznam obrázků ...... 69 Jmenný rejstřík ...... 72

5 Úvodem

Zájem o bohaté kulturní dědictví afrického kontinentu má Moravské zemské muzeum již více než století tak říkajíc „v popisu práce“. V průběhu 19. a 20. století se podařilo od řady cestovatelů, donátorů i v důsledku cílených akvizic shromáždit v národopisném oddělení Moravského zemského muzea rozsáhlou exotickou sbírku, jejíž podstatnou část africké kolekce představovaly. Také v jiném oddělení v meziválečném období projevoval kvůli svým srovnávacím paleoetnologickým studiím o „černý kontinent“ vážný zájem Karel Absolon, jenž se do jižní a severní Afriky vydal hned dvakrát. V poválečném období hlavní iniciativu ve zhodnocení afrického kulturního dědictví převzal Jan Jelínek, nejdříve jako jeden z mezinárodních odborníků, který se podílel na vybudování muzea v Conakry v africké Guinei v roce 1961. Zásadní výzkum pak vykonal v letech 1976–1985 v Libyi, kde byl organizací UNESCO pověřen vybudováním národního muzea v Tripoli a kde později svůj zájem systematicky prohluboval výzkumem prehistorického skalního umění v oblasti centrální Sahary. Zatímco v roce 1987 problematickým rozhodnutím tehdejšího zřizovatele Moravského muzea byla většina exotické sbírky převedena z národopisného oddělení do Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze, jiné díky Janu Jelínkovi do sbírek Moravského zemského muzea přibyly. Další staré kolekce Karla Absolona jsou v současné době našimi odborníky systematicky zpracovávány. Neodmyslitelným programem Moravského zemského muzea byla i celá řada tematických výstav věnovaných Africe, konaných od 60. let 20. století vesměs v Pa- vilonu Anthropos. Tyto aktivity postupně vedly k navázání úzké spolupráce s Národním muzeem a řadou zahraničních paměťových institucí, které se africké problematice věnují. V minulých letech se tak podařilo vytvořit jedinečné mezinárodní výstavní projekty nebo také zpětně zhodnotit staré sběratelské kolekce zasazením do širšího kontextu zjištěním okolností jejich původu či příslušnosti k sbírce jednotlivých cestovatelů (Františka Po- ledna Vlkovský, Jindřich Blažej Vávra aj.). Takový byl i počátek výstavy Království Benin: Bronzy zkropené krví v Paláci šlechtičen MZM, k níž je vydána tato publikace. V nevelké kolekci exotik, které byly po delimitaci původního fondu přiřazeny Ústavu Anthropos, byl identifikován vzácný kus – bronzová soška léčitele z Beninu, která je také ústředním exponátem naší výstavy. Detektivní prací v archivech se podařilo ředitelce Historického muzea Haně Dvořákové zjistit původ toho- to předmětu, který byl dříve součástí větší, leč dnes nezvěstné, beninské kolekce, uložené v minulosti v dnešním Etnografickém ústavu MZM. Vznikem Centra kulturní antropo- logie MZM na počátku roku 2016 byl pak dán také nový impuls k širší spolupráci vedle muzejních institucí i s kulturními antropology z Etnologického ústavu FF UK, která vedla mimo společných publikačních výstupů také k této první výstavní autorské realizaci urče - né široké veřejnosti. Přáním autorů výstavy i autorky předkládané publikace není jen představit formální krásu jedinečného výseku domorodé africké kultury, nýbrž i dovést k hlubšímu zamyšlení nad civilizačními procesy, jejichž součástí byli naši předchůdci a jimž každodenně podléháme i my. Petr Kostrhun vedoucí Centra kulturní antropologie

7 Bronzová deska zachycující obětování býčka, 1550–1650.

8 Plastika vládce stojícího v obřadním rouchu s mečem v ruce Plastika vládce je ztvárněna s královskými regáliemi, jimiž byly koruna, košile, suknice a vysoký límec. Královské re- gálie vyráběl a poté měl ve své péči cech výrobců korálků (enisen), jenž byl součástí palácové společnosti iwebo. Zá- kladem kopulovité koruny (erhu ede) zhotovené z tyčinko- vých červených korálů je geometrická síťová struktura. Jed- noduchý design povrchu koruny doplňují okřídlení, růžice z achátu, střapce vyrobené z větších korálů a několik del- ších korálových střapců, které splývají z její spodní báze směrem dolů. Obova koruna „se celá skládala z korálů prvo- třídní kvality, které byly svázány v síťce s hustými oky, a mu- sela jeho hlavu velmi tížit, neboť mu ji jeden ze sluhů opa- kovaně na nějaký čas sundaval“ (Roth 1903: xiii). Vládce ale na veřejnosti nesměl být nikdy spatřen bez pokrývky hlavy. Korálová košile (ewu ivie n’ovien iye) i suknice se vy- ráběla z červených korálů opracovaných do tvaru jednodu- chých tyčinek, které byly navlečeny na síťovou strukturu z přírodního vlákna. Váha košile se pohybovala až kolem devíti kilogramů. V levé ruce drží vládce obřadní meč eben. Levá ruka se v království Benin používá při kontaktování nadpozemských bytostí. Tvar meče eben připomíná vějíř nebo pádlo, zpravidla jej tvoří čepel a velká prstencová ru- kojeť. Obvykle je plocha meče ozdobena miniaturami mečů eben nebo motivy leoparda (Pitt-Rivers 1900, Ben-Amos – Rubin 1983, Edebiri 2003, Plankensteiner 2007).

Podstatně intenzivnější úsilí o pád Beninu představovala vojenská mise na počátku roku 1897, kterou vedl zastupující generální konzul protektorátu Pobřeží Nigeru (Niger Coast Protectorate) James Robert Phillips (1863−1897). Jedním z jeho cílů bylo „pře- svědčit vládce, aby dovolil bílým mužům vstoupit do města, kdykoli se jim zachce“ (Bois- ragon 1897: 58). Phillipsovu vojenskou misi tvořilo osm evropských důstojníků a více než 200 neozbrojených afrických vojáků. Důstojníci byli sice ozbrojeni, ale své zbraně měli ukryty v zavazadlech. Dne 4. ledna 1897 v odpoledních hodinách beninské jed- notky tvořené členy pohraniční stráže a služebníky hodnostářů napadly britský oddíl v Ugbine. Přepadení Phillipsovy mise přežilo pouze několik vojáků a dva britští důstoj- níci. Oba vojenské likvidace britského oddílu litoval, neboť tušil, že za tuto událost bude jeho země tvrdě potrestána. V té době ale již komisař a generální kon- zul protektorátu Pobřeží Nigeru Ralph Denham Rayment Moor (1860–1909) spěchal z Velké Británie do Beninu vyhlásit tomuto království válku (Afigbo 2005).

10 Království Benin: Bronzy zkropené krví

Bronzové desky na nádvoří královského paláce během britské trestné výpravy v roce 1897.

Dne 12. ledna 1897 se ujal organizace trestné výpravy proti království Benin admirál Harry Rawson (1843–1910). Výpravu provedlo 1200 vojáků. Jednotky byly složeny z britské pěchoty, námořníků a vojáků protektorátu Pobřeží Nigeru a pochodu na město Benin se zúčastnili i domorodí zvědové. Beninský vládce, jeho hodnostáři a většina oby- vatel ale své město opustili v roce 1897 ještě před příchodem britské armády (Bacon 1897). Britští vojáci nemuseli po své kořisti příliš pátrat, na nádvoří královského paláce ihned narazili na bronzové desky, další artefakty z bronzu, dřeva nebo ze slonoviny se nacházely v interiérech paláce (Kandert 1984). Dobytí Beninu ale nebylo spojené pouze s rabováním, důsledkem invaze byla také likvidace původní beninské architektury – z důvodů lepšího zabezpečení obrany paláce byla část domů vojáky zničena. Nakonec palác i budovy města pohltil oheň hořící po dobu několika dní. Palác byl evakuován ve velkém spěchu, a tak se stalo, že mnoho uměleckých artefaktů bylo zničeno (Bacon 1897, Roth 1903, Igbafe 1979).

11 Kořeny království Benin: vliv kultur Nok a Ife

Počátky existence království Benin jsou kladeny do 12. století, ale archeologické výzkumy prokázaly, že na území dnešní Nigérie existovala dlouhodobá kulturní konti- nuita sahající pravděpodobně až ke kulturám Ife a Nok. Již ve starověku existovala v se- verní Nigérii kultura Nok, jejíž příslušníci v období 900 př. n. l. až 600 n. l. dokázali tavit železnou rudu nebo vypalovat terakotové plastiky (Fagg 1965, Willett 1971, Olubunmi 2007). Keramika je zpravidla charakteristická stylizovanými antropomorfními a zoo- morfními tvary, zejména slona a hada. Antropomorfní terakotové plastiky jsou ztvárněny stojící nebo v pokleku, s pozvednutou paží u ramene a hlavy, pažemi a/nebo bradou opře- nou o kolena. Převažují plastiky zobrazující muže, což lze identifikovat podle vousu, kníru, účesu (drdoly), pokrývky hlavy a šperků. Pro výraz tváře jsou charakteristické vý- razné eliptické až trojúhelníkové oči, jejichž zřítelnice je vyhloubena – techniku vyhlou- bení tvůrci těchto artefaktů použili i při zdůraznění tvaru úst a oblasti nosních dírek. Natu ralismus se projevuje ve zpracování linie rtů a v jemných detailech obočí. Hlavy mají obvykle protáhlý a úzký tvar, i zde ale existuje značná variabilita, neboť byly nalezeny i antropomorfní figury s kulovitou, válcovitou nebo konickou hlavou. Na mnoha plas- tikách erodoval původní pigmentový nátěr, a proto je jejich plocha zrnitá a drsná (Eyo – Willett 1980, Fagg – Pemberton – Holcombe 1982, Chesi – Merzeder 2006, Breunig 2014). Mnohé indicie naznačují, že kultura Nok výrazně ovlivnila kulturu Ife, neboť jí pravděpodobně poskytla znalosti související s těžbou, zpracováním a tavením kovů (Atwoo d 2011). Ogenealogickém vztahu mezi kulturou Nok a Ife byl přesvědčen zejména Bernard Fagg, který při komparaci artefaktů pocházejících z těchto nigerijských archeo- logických kultur upozornil na „neobyčejné podobnosti stylu a námětu“ (1977: 40).

Terakotová plastika muže s vousem, kultura Nok, kolem 600 n. l.

14 vzájemnými boji o královskou moc. Kolem roku 1170 požádali slavného a moudrého vládce Oduduwa (Izoduwa) z království Ife, aby jim jako nového vladaře poslal jednoho ze svých synů (Ọmọregie 1997, Ero 2003).

Plastika jezdce Podle raných interpretací beninské jezdecké sochy ztvárňovaly cizince, jorubské válečníky, posly přicházející z cizích zemí nebo portugalské vojáky a obchodníky. Teprve později vědci připustili, že se jedná o další z mnoha variant na téma zobrazení benin- ského vládce. Jezdec na koni by tak mohl být zobrazením prince Oranmiyana, který proslul nejen jako zakladatel dynastie Oba, ale také jako muž, jenž zprostředkoval dovoz koní do království Benin. Jezdecké sochy byly kontinuálně odlévány po období ně- kolika století. Tato plastika jezdce je ztvárněna na podstavci s motivem „pletence světa“ (oba ne-iri agbou) vyjadřujícím ne- konečnost moudrosti. Obřadní a symbolická role koně je v krá- lovství Benin dobře zdokumentována. Vládce se každoročně obje voval mezi lidmi na koni doprovázen průvodem trpaslíků, muzikantů a sluhů. O tom, jak významnou hodnotu přičítali Binijci koni, svědčí skutečnost, že v roce 1505 obdržel oba (vláda 1504–1547) od portugalského krále Manuela I. Portu- galského (1469–1521) jako dar koně, bohatě zdobeného hed- vábím, čepicí a korálky (Egharevba 1946, 1968, Ryder 1969, Ben-Amos – Rubin 1983, Gore 2007).

18 Království Benin: Bronzy zkropené krví

(Ọmọregie 1997, 1998). Ke konci jeho vlády jsou doloženy kontakty s portugalskými obchodníky, kteří nejdříve v letech 1471 až 1473 dosáhli ostrovů Svatý Tomáš a Princův ostrov (Eweka 1993).

Královští trpaslíci Plastiky zobrazují stojící znetvořené trpaslíky oděné v be- derní roušce, kteří plnili v beninském královském paláci funkci šaška. Trpaslíci nesou individuální portrétní rysy, což není pro beninské umění příliš typické. Jejich lebka je zde- formovaná a výrazně je zdůrazněn tvar očí, oblast nosních dírek a masité rty. Znaky fyzického postižení podtrhuje ne- poměr velikosti hlavy a trupu, zakrslé paže, krátké zavalité nohy, výrazná chodidla a otylost. Předpoklad pro získání statusu dvorského šaška (akaeronmwon) představovala trpasličí postava, četné tělesné deformace a schopnost produkovat žertovné a zábavné vystupování. Existence královských šašků je v beninském království doložena od 15. století. Součástí funkce šaška byla řada povinností, jako jsou péče o oltáře, dozor nad trhem a získávání širo- kého spektra informací. Binijci byli přesvědčeni, že šašci informace sbírají jak mezi dvořany, tak mezi čarodějnicemi, a proto byli považováni za noční lidi (Dark 1973, E.bo.ho.n 1979). V orální tradici se dochovaly vzpomínky na dva šašky, kteří působili na dvorech beninských královských dvorech v době vlády mocných králů, jako byli Ve- liký (vláda 1440–1473) a (vláda 1480–1504), (Egharevba 1968, Curnow 1997).

Na expanzivní politiku, kterou zahájil Ewuare Veliký, navázal další beninský vladař oba Ozolua (vláda 1480–1504), mocný válečník, který na základě vítězství ve více než dvou set bitvách získal přízvisko Ozolua Dobyvatel. Oba Ozolua v průběhu své vlády do- sáhl status vladaře, jenž měl výjimečný respekt jak mezi svým lidem, tak mezi sousedními kmeny. Když pochodoval se svými vojáky za zvuků bubnů a píšťal proti nepříteli, obyva- telé ohrožených měst a vesnic opouštěli své domovy a utíkali se skrýt do divočiny. Benin se stal postrachem všech nezávislých kmenů v této části západní Afriky. Četné války, které trvaly mnoho let, sice vedly k rozšíření vlivu a teritorií beninského království, ale vyvolaly nespokojenost vojáků i prostého lidu. Válečník Ozolua byl nakonec zabit vlastní - mi lidmi, ve chvíli, kdy odložil své brnění, aby se vykoupal v lázni (Okpewho 1997).

21 Oba Esigie (vláda 1504–1547) pokračoval, podobně jako jeho otec oba Ozolua, v expan zivní politice vůči svým sousedům. Pozornost věnoval také kontaktům s Portu- galci, kteří v západní Africe rozvíjeli obchodní aktivity. Benin za jeho vlády navštívil por- tugalský diplomat Afonso de Paiva (1443–kolem 1490), jenž mu doporučil zajistit pro- speritu země přijetím křesťanství. Oba Esigie proto království otevřel římskokatolickým misionářům. Ti zde vystavěli první kostely a pokřtili několik tisíc domorodých obyvatel (Newitt 2005). Do beninského království začali ve stále větší míře pronikat portugalští obchodníci, jež založili faktorie v beninském přístavu Ughoton. Obchodovali především se slonovinou, tkaninami, pepřem a dalšími komoditami (Ryder 1969, David son 1972).

Plastika léčitele Domorodí léčitelé (obo) patřili v království Benin společně s vá- lečníky k obávané a respektované sociální vrstvě obyvatelstva. Léčitel, zobrazený na výtvarně velmi působivé plastice, je oděn do oděvu s mnoha zdobnými doplňky zdůrazňujícími jeho so- ciální status. Mezi atributy, jež jej spojují s lékařským nadáním a mocí nad životem a smrtí, patří umělecky opracované tyče, které drží v pravé a levé ruce, a honosná pokrývka hlavy se třemi se tyčícími cípy. Horní a dolní konce obou tyčí jsou zdo- beny geometrickými symboly evokujícími hroty a bodliny. Jako celek působí léčitelův oděv i jeho dekorativní doplňky vý- středně. Jednalo se o úmysl, neboť jeho cílem bylo upozornit na výjimečné léčitelské schopnosti, přilákat pozornost poten- ciálních pacientů a zvýšit tak počet klientů. V království Benin sehrávali léčitelé nepostradatelnou roli, neboť pečovali o vla- dařovo zdraví, doprovázeli jej do bitev, vynášeli věštby, míchali lektvary a léčivé nápoje. Jejich znalosti v oblasti místní medi- cíny byly spojovány se schopností ochrany a ovládání duchov- ního světa. „Zatímco někteří léčí nemoci, jiní věští budoucnost, vykládají minulost, zápasí s čarodějnicemi, jsou hlavní příčinou nemoci a neštěstí.“ (Ezra 1992: 215) Pokud se léčitel stal sou- částí královského dvora, vládce ho požádal, aby vykonal věštbu, namíchal lektvary nebo připravil léčivo z bylinek. V pří- padě úspěchu v této zkoušce odborné způsobilosti se obvykle stal jedním z vládcových osobních lékařů. Pokud selhal, hod- nostář esogban jej uvěznil nebo mu odebral jeho nástroje a zbraně. Před vstupem do bitvy lékaři přinášeli oběti bohu války Ogunovi, prováděli obřady a zajišťovali léčivé nebo ma- gické přípravky (Ben-Amos – Rubin 1983, Oronsaye 1995, Azuonye 1996, Adedeji 2006, Peavy 2010).

Oba Esigie svým způsobem vlády ovlivnil svého nástupce, jímž byl jeho nejstarší syn Orhogbua (vláda 1547–1580). Ten proslul upevněním vnitřní stability království a vá- lečnými výpravami, jejichž cílem bylo rozšířit beninské království dál za západní hranici. Oba Orhogbua byl moudrý a vzdělaný vladař, jenž získal vzdělání v portugalské kolo- niální škole. Orhogbua byl organizačně velice schopný vládce, vládl svému lidu prozíravě a v průběhu svých úspěšných vojenských výprav připojil ke svému království mnoho

22 V 16. století Evropané označovali Benin jako Velký Benin. Ve srovnání s mocnými říšemi té doby se sice jednalo o poměrně malý státní útvar, vojenská moc a politický vliv Beninu byl však v daném teritoriu rozsáhlý. Po celé 16. století se vnitřně stabilní a konsolidované království prostřednictvím válečných výbojů rozšiřovalo. V 17. století ale beninské válečné vládce vystřídali politicky i vojensky mnohem slabší panovníci a na sklonku 17. století navíc docházelo k nárůstu mocenských konfliktů mezi paláco- vými a městskými hodnostáři. Narůstající zásahy hodnostářů do fungování státní správy rozněcovaly občanské války a beninští vládci byli ve svých snahách eliminovat sílící vnitřní konflikty omezeni i svojí izolací. Na nárůst konfliktů, sporů a napětí v beninském království měla často vliv osobnost vladaře (Plankensteiner 2007).

Plastika válečníka Válečníci byli v království Benin symbolem a nástro- jem distribuce královské a autority. Pro plastiku to- hoto válečníka jsou charakteristické atributy síly a ochrany, k nimž patří přilba, náhrdelník z leopar- dích špičáků a válečná hůl. Jeho přilba připomíná svou strukturou kůži krokodýla, který symbolizuje moc nou sílu válečníků. Divokost, zuřivost a ne - ústupnost krokodýla byla v beninské kultuře inter- pretována jako symbol ochrany, síly a kontroly nad vodstvem. Z tohoto důvodu krokodýl patřil ke zví- řatům, jež byla v beninském umění ztvárňována v kontextu podpory politické moci (Brincard 1982, Ezra 1992). Kolem krku válečníka je proveden ná- hrdelník z leopardích špičáků, „které se naplňovaly ochranným léčivem pro zajištění úspěchu v bitvě“ (Newton – Jones – Ezra 1987: 89). Bohatě zdo- bená suknice a překřížený pás na hrudi válečníka patří k dalším ukazatelům jeho sociálního statusu. V jedné ruce drží zbraň, zatímco ve druhé válečnou hůl (osun nigiogio) boha zdraví a lékařství Osuna, které měly válečníka v průběhu bitvy ochraňovat. Binijci totiž věřili, že „každý, kdo se spoléhá na Osuna, nezahyne v boji“ (Nevadomsky 1986: 42).

24 Království Benin: Bronzy zkropené krví

Až oba Akenzua I. (vláda 1713–1740) začal obnovovat královskou moc a ovliv- ňovat politickou rovnováhu mezi sebou, hodnostáři a válečníky. Zavedl nové tituly, které uděloval jako výraz ocenění loajálních přátel, což byla poměrně mocná zbraň sloužící k zajištění politické moci, sociální kontroly a stability. Oba Akenzua I. patřil k nejbohatším vladařům, kteří kdy zasedli na beninském trůně, a v období jeho vlády panoval mír, blahobyt a prosperita. Rozkvět zaznamenala také tradiční výroba bronzů (Ezra 1992). Ve druhé polovině 18. století panovalo několik nevýrazných beninských vladařů, kteří nijak zásadně vývoj říše neovlivnili. V první polovině 19. století krá- lovství Benin procházelo složitým obdobím sporů o následnictví, které způsobily vnitřní politickou a sociální nestabilitu království a občanské války. V roce 1888 byl korunován oba Ovonramwen (vláda 1888–1914). Dobové historické prameny jej po- pisují jako vysokého, silného muže se vznešeným hlasem. Zahájení vlády tohoto be- ninského vlada ře je spjaté s fyzickou likvi dací jeho odpůrců, jimiž byli hodnostáři obaraye, obazelu, osia a eribo. Ačkoliv dokázal prosadit svůj nárok na beninský trůn, největší ne bez pečí se za jeho vlády neskrývalo uvnitř království, nýbrž přicházelo zvenčí a vyvrcholilo v podobě britské trestné výpravy v roce 1897 (Ryder 1969, Brad- bury 2004).

Bronzová deska zachycující vládce, jeho koně a hodnostáře, 16.–17. století.

25 Království Benin: Bronzy zkropené krví

Závěsná deska zachycující palácové dvořany Na závěsné desce jsou zachyceni čtyři palácoví dvořané. Lze je rozeznat podle korálů na holé hrudi, pokrývky hlavy a suknice. V mnoha případech doprovází vládce, drží nebo nesou nějaký objekt. Postavy palácových dvořanů – hod- nostářů a sluhů, mohou na beninských deskách splývat. Jako klíč k identifikaci sluhy zpravidla slouží jeho nahota, vysoký límec a pokrývka hlavy nebo účes do tvaru hře- bínku. Na této desce dvořany navíc odlišuje suknice z čer- vených korálů a řada korálů na hrudi. Pozice a status jed- notlivých dvořanů jsou zřetelné v průběhu rituálů, které se dodnes konají na beninském dvoře (Luschan 1919).

Moderní dějiny beninského království souvisí s nástupem nového beninského vladaře, jímž se v roce 1933 stal oba Akenzua II. (vláda 1933–1978). Ten již před svým nástupem na královský trůn působil v Domorodé radě hodnostářů a získal cenné politické zkušenosti ve funkci oblastního hodnostáře a jako člen společnosti iwebo. Oba Akenzua II. se snažil posílit tradiční duchovní hodnoty beninské kultury, a proto při provádění královských obřadních rituálů kladl důraz na jejich estetickou působivost a náboženskou okázalost. V souladu s osvědčenou diplomatickou taktikou předchozích beninských králů ustanovil nové tituly pro mladé a vzdělané muže, které doporučoval na úřední a soudní pozice nebo do místní správy. V zemi postupně vznikala vrstva místní inteligence, jež měla na základě svého vzdělání přístup k západní vědě a politické ideologii. Zrodila se také nová ekonomická elita producentů kaučuku, dřeva a dalších obchodních komodit. Beninský oba v tomto období také začal výrazně zasahovat do fungování ekonomického systému například tím, že omezil živelný růst nových plantáží na beninském území a jejich vznik podmínil svým schválením (Omozusi 1997, Cashman – Mould – Shukla 2011, Půtová – Soukup 2014a). Nová etapa v dějinách beninského království byla zahájena dne 1. října roku 1960, kdy nastalo vyhlášení nezávislosti Nigérie. Vznik samostatného, ale etnicky, kulturně, jazykově i kmenově diferenciovaného státního útvaru, uvedl beninského vládce i jeho hodnostáře do zcela nové situace. V kontextu nigerijského politického systému beninští politici svého krále podporovali, aby jeho prostřednictvím posílili zájmy svých politic- kých stran. Od roku 2016 stojí v čele beninského království v pořadí již historicky de- větatřicátý oba Ewuare II., který navazuje na vládu svého otce oby (vláda 1979–2016). Tento vládce si uvědomoval, jak důležité je bránit kulturní dědictví své země před globalizací a akulturačním tlakem západní technické civilizace. Proto usiloval nejenom o ochranu materiálního a duchovního odkazu svých předků, ale také o revi- talizaci tradiční beninské kultury (Hauser-Schäublin – Prott 2016, Půtová – Soukup – Nevadomsky 2006).

29 Palácoví a městští hodnostáři pozvedající meče eben v průběhu obřadu igue, 1997.

Palácoví hráči na slonovinové flétny, jejichž plochu pokrývají řezby.

30 Plastiky leopardů Bronzové plastiky zlověstně stojících leopardů představují tra- diční beninské symboly odvahy, síly, moci a autority. Pro tento typ plastik jsou charakteristické vyceněné zuby, hrozivé odha- lené dolní i horní špičáky a struktura srsti evokující pravidelné okrouhlé skvrny. Pevné končetiny a silné tělo šelmy kontrastuje s jejíma elegantníma mandlovýma očima a gracilně nastraže- nýma ušima ve tvaru listů. Podle orální tradice dříve, než se Ewuare Veliký (vláda 1440–1473) stal beninským vládcem, trávil svůj život v pralese. Jedné noci během spánku ale pocítil, že z větví stromu padají na jeho hlavu kapky krve. Pohlédl vzhůru a spatřil zde leoparda, jemuž z tlamy kapala krev ulo- veného zvířete. Ewuare neváhal zaútočit na šelmu a po krát- kém boji leoparda zabil. Od té doby každý rok rituálně obětoval jednoho leoparda. Leopard se tak stal symbolem vladařovi moci a důležitým tématem beninského výtvarného i slovesného umění (Ezra 1992, Ben-Amos 1995). Označení leopard (ekpen) vyjadřující status vladaře, může být použito jako označení leoparda domova (ekpen n´oha) nebo leoparda pralesa (ekpen n´owa). Leopard domova byl vládce lidí a domácích zvířat, zatímco leopard pralesa byl králem pří- rody a divoké zvíře. V orální tradici se zachovalo také označení leoparda jako zvířete pocházejícího ze světa pohádek atalakpa, které má právo v pralese svolávat divoká zvířata a prorokovat jejich osud. Leopard jako král pralesa je divoké, mocné, ta- juplné, nebezpečné a silné zvíře. Jeho status i královské atri- buty tak do značné míry odpovídají pozici, kterou ve světě lidí zujímal beninský vladař. V beninském království nesměli být leopardi svévolně zabiti. Lovci, kteří náhodně zabili leoparda, museli o tomto činu informovat vládce a provést rituál usmíření. Následně sedmkrát odpřisáhli, že zabili leoparda pralesa, nikoli domova (Ben-Amos 1976, Gore 2007).

Míra královské moci závisela na tom, jak efektivně oba dokázal koordinovat aktivity svých dvořanů a manipulovat se systémem palácových a městských hodnostářů. Účin- ným prostředkem, který beninskému vládci dovoloval ovlivňovat fungování politického systému, bylo jeho právo jmenovat členy různých společností a nositele titulů, vytvářet nové tituly, převádět jedince z jedné společnosti do druhé nebo dosazovat nové bohaté a vlivné muže do mocenských pozicí. Již průběhu 17. století narůstal vliv hodnostářů natolik, že se z vládce postupně stávala rituální postava. Oba však i nadále, až do doby britské koloniální nadvlády, hrál významnou roli v obchodu země a jeho rozhodnutí ovlivňovala vztah k cizím zemím (Plankensteiner 2007).

32 Plastiky kohoutů Plastika kohouta zdobila pamětní oltář královny matky. Na zá- kladě privilegií a moci královny matky, běžně vyhrazené mužům, kohout sloužil jako její symbol. Kohout byl také spo- jován s nejstarší manželkou vládce (eson), která vyučovala mladé ženy dvorské etiketě a rituálům. Ta zaujímala domi- nantní pozici mezi ženami vládce, a proto jí byl obvykle přičí- tán autoritativní charakter. Kohout jako symbol královniny moci beninští umělci zachycovali zpravidla při chůzi. Mezi jeho charakteristické atributy patřily hřebínek, zobák, lalok, peří, a především velké ostré ostruhy, jež vyjadřují sílu, nadřazenost a dospělost tohoto zvířete. Kohout, slepice, beran nebo ryba (máčka skvrnitá) patřily ke zvířatům určeným k obětování, jehož prostřednictvím byl rituálně demonstrován ideální řád světa, v němž byla zvířata podrobena nadřazenosti a vůli člo- věka (Nevadomsky 1987, Ezra 1992).

34 Království Benin: Bronzy zkropené krví

Bronzová deska zachycující vládce a válečné hodnostáře Na bronzové desce je zobrazen beninský vládce oba ob- klopený třemi válečnými hodnostáři. Ve středu výjevu je umístěn oba držící v pravé ruce meč jako symbol královské moci. Po jeho pravé straně stojí válečný hodnostář, který je oděn v typické válečné suknici a jeho hlavu pokrývá helma z luskouna. Vládce má na hlavě posazenou korunu zhotovenou z tyčinkových červených korálů a kolem jeho beder směrem dolu splývá geometrickými vzory zdobená suknice vyrobená z téhož materiálu. Vládce i hodnostáře zdobí vysoký korálový límec (Ezra 1992). Oba muži po- zdvihují ruce, v nichž společně svírají rukojeť plochého ob- řadního meče eben, jenž je „symbolem boha Oguna, za- svěceného beninským zemědělcům, lovcům, řemeslníkům a válečníkům“ (Hurst 1997: 8). Dvě další postavy, patrně hodnostáři nebo bojovníci se spirálovou přilbou na hlavě, jsou zobrazeny na vnějších stranách desky. Válečná suk- nice vyrobená z tvrdých šupin luskouna a válečné hole (osun nigiogio) naznačují, že se jedná o strážce vládce, kteří kráčejí po boku svého pána do bitvy.

Příslušníci společnosti iwebo žili v blízkosti královského paláce a odpovídali za soudní dvůr, královský oděv, trůn, korunovační klenoty – pečovali o šatník vládce, jeho oděvy vyrobené z korálů, boty, haleny, pokrývky hlavy, meče a královské insignie. Jed- nalo se především o chlapce a mladé muže, již vladaři oddaně sloužili až do doby své dospělosti. Příslušníci společnosti iweguae, v jejímž čele stál esere, plnili funkci slouží- cích v královském paláci, kde pečovali o obu. V období hrozícího vojenského nebezpečí zastávali členové iweguae také roli špehů a vyzvědačů. Úkolem třetí palácové společnosti, označované jako ibiwe, bylo pečovat o vladařovy ženy a děti. Vůdce společnosti, nazý- vaný ine, byl odpovědný za stravování princů, zatímco nositel titulu osodin disponoval soudní pravomocí nad všemi záležitostmi králových žen. Tato palácová společnost institucionálně zahrnovala i některé kněží a chovatele králova dobytka (Bradbury 1973, Aisien 2001). Všechny tři společnosti tvořící instituci palácových hodnostářů přijímaly do svých řad také mladé muže z nižších sociálních vrstev, kteří přicházeli do hlavního města z mnoha různých vesnic, aby se stali součástí palácové struktury a byli uvedeni do cechu. Vstup do paláce byl prvním krokem k získání titulu v palácové nebo městské správní struktuře. Možnosti těchto mladých mužů ale nebyly velké, neboť soutěžili o povýšení se syny a vnuky hodnostářů. Přesto se některým schopným jedincům podařilo dosáh- nout vysokého úřadu, mnoho z nich ale neuspělo a vracelo se zpět do vesnic k země- dělskému životu (Plankensteiner 2007).

37 Království Benin: Bronzy zkropené krví

Plastika léčitele Plastika zachycuje stojícího beninského léčitele (obo) s typic- kými atributy jeho profese. Na šňůrce kolem jeho krku je za- věšena kalabasa užívaná jako schránka na léčivo, které v be- ninské kultuře tvořila směs listů a bylin, někdy kombinovaná s uhlím, popelem, a dokonce i střelným prachem (Ezra 1992). Složení a funkce směsi souvisela jak se statusem jednotlivce, jemuž byla určena, tak s konkrétní nemocí nebo zraněním, na něž byla aplikována. Směs uhlí, popela a střelného prachu byla považována za kouzelné léčivo, užívané k odvrácení nebezpečí, pokud bylo vetřeno do ran. Na hrudníku a břiše léčitele se na- chází geometrické linie, které mohou naznačovat skarifikaci nebo tetování iwu vyjadřující dospělost (Aisien – Nevadomsky 1995). Několik zářezů, svědčících o skarifikaci, je vytvořeno v oblasti obočí. Soška svým zpracováním působí velmi syrově, což naznačuje, že její tvůrce byl začátečník nebo učeň. Písek, jenž byl součástí hlíny použité pro formu, nebyl pečlivě proset, proto zůstaly součástí jílu drobné kousky kamenů. To je nejvíce patrné na vystupujících otiscích v oblasti očí a tváří. Ačkoliv je obtížné stanovit přesné datum zhotovení tohoto artefaktu, po- dobné typy plastik krátce po dobytí Beninu britskou trestnou výpravou popsali a klasifikovali jako autentická díla tradiční beninské kultury Augustus Pitt Rivers (1900) a Felix von Lus- chan (1901). Do sbírek Moravského zemského muzea plastiku léčitele získal český etnograf František Pospíšil (1885–1958) ve 20. letech 20. století, kdy působil jako kurátor Etnografického oddělení Moravského zemského muzea. Léčitele a další beninské bronzy dostal Pospíšil darem na základě osobních kontaktů s němec- kým historikem umění Aby Warburgem (1866–1929), se kte- rým jej spojoval zejména zájem o mečové tance (Dvořáková 2008, McEwan 2008). V roce 1928 Pospíšil dokonce pronesl přednášku v Kulturwissenschaftliche Bibliothek Warburg v Hambur ku. Warburg pocházel z rodiny bohatých židovských bankéřů, vlastnících v Hamburku od roku 1798 bankovní dům M. M. Warburg & Co. (Hensel 2011). Do jejich majetku se mohly beninské artefakty dostat jako část oficiální kořisti, objekty vlastněné členy trestné výpravy nebo nezávisle na brit- ské vojenské invazi obchodní cestou, vedoucí z protektorátu Pobřeží Nigeru (Niger Coast Protectorate) přímo do Hamburku. Obchodními zprostředkovateli byli zástupci německých obchod- ních společností, k nimž patřila například společnost Bey & Zimmer, jejichž pobočky se nacházely v Lagosu, Sapele a ve Warri na území dnešní Nigérie. Toto obchodní spojení využívala k získání beninských artefaktů zejména muzea v Hamburku (Washausen 1968, Akinwumi 2002). Krátce po získání benin- ských bronzů do sbírky Moravského zemského muzea je obdi- voval při své návštěvě Brna dne 20. června 1929 prezident Tomáš Garrigue Masaryk ve sbírce mimoevropského národo- pisu v budově Dietrichsteinského paláce na Zelném trhu (Dvo- řáková 2008).

39 Vznik a tradice výroby beninských bronzů

Království Benin proslulo výrobou artefaktů z bronzu, jež vyráběli příslušníci cechu slévačů bronzu (igun eronmwon). Tento cech zaujímal mezi ostatními benin- skými cechy vysoký status, vyplývající z rituální, duchovní i estetické hodnoty připi- sované jejich výrobkům (Barnes 1997). Královský palác v Beninu představoval schránku uměleckých děl, mezi nimiž dominovaly dva typy artefaktů – bronzové desky a bronzové pamětní hlavy. Ačkoliv se pro označení beninských kovových arte- faktů ustálilo adjektivum bronzové, konkrétně pak slovní spojení beninské bronzy, jedná se z hlediska složení kovu o slitinu mědi, olova, zinku, cínu a dalších kovů. Složení kovu se v království Benin v průběhu staletí proměňovalo, tyto čtyři kovy ale zůstaly základními složkami slitiny (Dark 1973, Scott 2002, Nevadomsky – Půtová – Soukup 2014). Původ techniky, jíž se beninské bronzy zhotovovaly, byl vždy předmětem vě- deckých diskusí a polemik. Technika ztraceného vosku je totiž poměrně složitá a vý- roba uměleckých bronzových artefaktů vyžaduje zkušenosti a značnou dovednost. Evro pané nejdříve beninským bronzům při pisovali neafrický původ (Buchner 1908, Crahmer 1909). Později se ale prosadil názor, že tato díla i způsob jejich zhotovení je výsledkem původní africké tradice, neboť archeologické výzkumy prokázaly existenci uměleckého kovolitectví v západní Africe již před příchodem Evropanů – na území měst Ife nebo Igbo-Ukwu (Read – Dalon 1899, Luschan 1919, Craddock 1985, Okpewho 1988). Měď a mosaz se na území království Benin původně dovážely z dolů na jihu Sahary, ale na sklonku 15. století pronikly migrující arabské kmeny do vni- trozemí až na území dnešního Čadu, a přerušily tak tradiční obchodní stezky směřu- jící do západní Afriky. Úlohu dovozců kovu do beninského království převzali Portu- galci, kteří v 16. století směňovali kov dovážený v podobě náramků (manil) za otroky, koření a slonovinu (Olaniyan – Sweet 2010).

Bronzová deska zachycující máčku skvrnitou, 16.–17. století.

41 Království Benin: Bronzy zkropené krví

palácových a městských hodnostářů. Členové skupiny ekhaemwen oba vytvářeli z po- věření vládce bronzové desky, pamětní hlavy a další bronzové artefakty, jež se staly sou- částí interiérů paláce. Jednalo se o nejvýše postavené jedince, kteří vykonávali techno- logicky nejnáročnější a nejdůležitější práce. Činnost pracovní skupiny pečlivě sledoval a kontroloval hodnostář (Bradbury 1957, Dark 1973, Plankensteiner 2007, Aderinto 2015). Bronzové desky

Oba Esigie (vláda 1504–1547) je považován za prvního beninského vládce, jenž po- věřil své řemeslníky, aby pro jeho palác zhotovili bronzové desky. Na deskách byl ve vy- sokém reliéfu nejčastěji zobrazen vládce, hodnostáři, válečníci, kněží, obchodníci, hu- debníci (bubeníci nebo hráči na flétnu) a zvířata (leopardi, ryby a krokodýli). Bronzové desky byly v paláci umístěny na dřevěných sloupech vnitřního dvora. Jejich osazení na sloupech nebylo nahodilé, ale pravidla, podle nichž byly tyto artefakty rozmístěny, jsou dodnes neznámá (Ezra 1992). V dobách, kdy tvořily bronzové desky součást královského paláce, byly pečlivě vyleštěné – tím bylo dosaženo působivého efektu zářivosti, který byl umocněný jejich vysokou koncentrací. Bronzové desky vznikaly v průběhu 16. až 18. století. První období produkce bronzových desek je kladeno do let 1500 až 1700, druhé období do let 1700 až 1800. Již v prvním období lze zaznamenat v dílech beninských kovolitců evropský vliv, který je patrný například v nárůstu výtvarné stylizace, ve snaze po zachycení prostoru a pohybu a v užitých motivech. Největší rozkvět dvorského umění skončil v průběhu první poloviny 17. století (Plankensteiner 2007, Půtová – Soukup 2014b).

Bronzová deska zachycující krokodýla, 16.–17. století.

43 Pamětní hlavy

Pamětní hlavy byly umisťovány na oltáře zemřelých předků (aru erha), kde sloužily jako nosná základna řezbou zdobeného sloního klu, který se vsazoval do otvoru v oblasti temene hlavy. Pamětní hlava symbolizovala sídlo myšlení, soudnost, moudrost, vůli, tvořivé schopnosti i záruku úspěchu a zdraví. Pro Binijce představuje hlava ústřední bod obřadů a obětování. Každý Binijec věří, že na hlavě závisí štěstí a spokojenost jeho i jeho rodiny. Hlava „symbolizuje život a chování na tomto světě, schopnost uspořádat své činy za účelem přežití a úspěchu. Každého ,vede jeho hlava životem‘“ (Bradbury 1961: 134). Pamětní hlavy vládce (uhunmwun elao) sloužily „jako viditelná připomínka zemře- lého vládce, symbolicky jako nositel nebo prostředek komunikace s duchem zesnulého“ (Dark 1975: 31). Po smrti beninského vládce musel nový oba nechat odlít bronzovou hlavu svého předchůdce a umístit ji na nově zhotovený oltář předků. Tvar a forma pamětních hlav se proměňovaly v historickém čase. Jejich součástí byl v některých případech okraj, často ve tvaru prstence. Na korunách vládců variovalo na- příklad uspořádání korálků nebo ozdoby po stranách koruny, jako jsou okřídlení nebo ohebný nánosník. Americký antropolog Philip Dark (1918−2008) na základě orální tra- dice, historických dat a analýzy beninských artefaktů stanovil pětičlennou typologii pa- mětních hlav: 1) pamětní hlavy s límcem pod bradou, 2) pamětní hlavy s límcem, vy- klenutým okrajem a jednoduchou korálkovou korunou, 3) pamětní hlavy s vysokým límcem bez okraje, jenž zakrývá bradu, a jednoduchou korálkovou korunou, 4) pamětní hlavy s vysokým límcem, okrajem, jednoduchou korálkovou korunou, 5) pamětní hlavy s vysokým límcem, okrajem a korálkovou korunou, na jejíž stranách se nachází okřídlení (Dark 1975).

Pamětní hlava vládce s prstencovým okrajem a okřídlením, 19. století.

44 Diskontinuita a kontinuita výroby beninských bronzů

Trestná výprava v roce 1897 je obvykle vnímána jako přerušení historické kontinuity jak v oblasti politické a ekonomické nezávislosti Beninu, tak v oblasti tradiční výroby bronzů určených pro královský palác. Bronzové kulturní dědictví bylo Brity dovezeno na území Evropy a veřejně rozprodáno na mezinárodních aukcích západním muzeím a galeriím nebo soukromým sběratelům. Kovolitci bronzů po dobytí království ale pro- dukci nezastavili. Oba Eweka II. (vláda 1914–1933) po nástupu na trůn roku 1914 pod- pořil vznik nové dílny kovolitců bronzu v ulici Igun v blízkosti královského paláce, jejž nechal znovu vybudovat (Egharevba 1946, Gore 2007). V ulici Igun žije několik rodin kovolitců. Každý kovolitec má své vlastní obydlí, v jehož přední části se nachází obchod, v němž vystavuje bronzové artefakty, modeluje a komunikuje s potenciálními zákazníky. Každý kovolitec má svůj charakteristický a rozpoznatelný výtvarný styl. Technika ztra- ceného vosku zůstává pro řadu kovolitců osvědčenou metodou výroby bronzových arte- faktů, i když se vlastní proces odlévání a jeho fáze mohou proměňovat (Nevadomsky 1997a, 1997b, Kalu – Aigbobo 2011, Půtová 2015).

Produkce bronzových artefaktů v tradičním stylu vystavená v ulici Igun v .

47 Království Benin: Bronzy zkropené krví

Plastika leoparda Leopard v beninské kultuře reprezentoval divokost, tajemnost, mocenskou autoritu a přirozenou sílu. Stejně jako oba v říši lidí, leopard v říši divokých zvířat, vládl nad životem a smrtí. „Právo zabíjet je jedním z typických znaků kralování“ (Ben- Amos 1976: 246). Binijci věřili, že leopardi, a dokonce i kro- kodýli, útočí na člověka na příkaz boha, jež je využívá jako ná- stroj odplaty nebo pomsty. Oba delegoval své právo brát život a zabíjet na válečníky a vrchního velitele beninské armády iyase. Ti byli při válečných tažení často ozdobeni artefakty po - ukazujícími na sílu leoparda, k nimž patřily náhrdelníky z leo- pardích zubů a špičáků, leopardí kůže nebo závěsná maska u pasu v podobě leopardí hlavy. Kromě využití leopardí kůže jako pláště nebo oděvu, sloužila jako surovina při výrobě schránky ekpokin (Ben-Amos 1976, Dark 1982, Blackmun 1991, Ezra 1992).

Po očištění a cizelování odlitků je prováděno jejich patinování. Patinu kovolitci vy- tváří alternativně různými směsi z citrusů, akumulátorovou kyselinou, palmovým nebo motorovým olejem a uhličitanem vápenatým, které mění barevnost od žlutohnědé k še- dočerné a šedozelené. Lokální zákazníci preferují lesknoucí se patinu, která symbolizuje sílu válečníka, naopak cizinci se zaměřují na artefakty, jejichž patina temnou barvou připomíná původní artefakty z 16. století (Nevadomsky 2005, Nevadomsky – Půtová – Soukup 2014). Tyto trendy vyvolávají v odborných kruzích četné diskuse na téma vní- mání beninských artefaktů na pozadí existence skutečné hodnoty (kvalita, původ nebo význam konkrétního bronzu) nebo její ztráty (bronz jako kýč, reprodukce nebo imitace). Současně ale dochází také k fetišizaci bronzů ze strany sběratelů, kteří se podílejí na je- jich přeměně ve zboží, jež je možné prodat a koupit. Na způsob výroby má navíc vliv i stávající ekonomický mezinárodní i lokální diskurz. Beninské bronzy jsou vytrženy z původního kulturního kontextu a zbaveny původních duchovních nebo sociálních vazeb (Cosentino 1991, Půtová 2014a).

51 Osud beninských bronzů v Evropě a jejich vliv na umění avantgardy

Poté, co byly beninské bronzy a další artefakty dovezeny do Evropy, začaly se rychle přesouvat z rukou vojáků do rukou obchodníků, obchodních domů a na volný trh. Mnoho beninských děl bylo prodáno nebo vyměněno již na pobřeží dnešní Nigérie. Oficiální aukce začaly probíhat na přelomu let 1897 a 1898. V roce 1901 byly téměř všechny artefakty získané během britské trestné výpravy rozprodány (Roth 1903). Již v tomto období výtvarný potenciál a estetické kvality beninských bronzů rozeznalo ně- kolik osobností z řad sběratelů a kurátorů, mnozí z nich první autoři publikací o be- ninském umění, k nimž patřili britští archeologové a kurátoři Augustus Pitt Rivers (1827–1900) a Charles Hercules Read (1857−1929), britský kurátor Richard Quick (1860−1939), německý geograf a sběratel Hans Meyer (1858−1929) a zejména pak německý antropolog a kurátor Etnologického muzea v Berlíně Felix von Luschan (1854–1924), (Quick 1899, Read – Dalton 1899, Pitt-Rivers 1900, Göbel – Köhler – Seige 2002). Ten nepochyboval o africkém původu beninských bronzů a odmítal jejich orientální nebo egyptský původ. „Toto je čistě africké, naprosto a zcela výhradně pouze africké.“ (Luschan 1901: 9)

Bronzová deska zachycující Portugalce v katalogu Bronzová deska zachycující Portugalce beninských artefaktů britského obchodníka s manilami, 16.–17. století. a sběratele Williama D. Webstera, 1899.

52