Evoluce Pohlavních Chromozomů a Karyotypů U Gekonů (Squamata: Gekkota) Evolution of Sex Chromosomes and Karyotypes in Geckos (Squamata: Gekkota)

Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta

Studijní program: Biologie Studijní obor: Ekologická a evoluční biologie

Martina Koubová

Evoluce pohlavních chromozomů a karyotypů u gekonů (Squamata: Gekkota) Evolution of sex chromosomes and karyotypes in geckos (Squamata: Gekkota)

Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Kratochvíl Ph.D.

Praha, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.

V Praze, 16. 8. 2011

…...... Martina Koubová

Poděkování: Děkuji svému školiteli doc. Mgr. Lukáši Kratochvílovi, Ph.D., a konzultantce RNDr. Martině Pokorné za věnovaný čas, velkou trpělivost, poskytnutí odborných rad a potřebné pomoci ke zpracování mé bakalářské práce.

Abstrakt Gekkota je početná a velmi rozmanitá skupina šupinatých plazů (Reptilia: Squamata) s téměř globálním rozšířením. O fylogenezi skupiny byla stanovena řada hypotéz, tradičně založených na morfologických poznatcích. Klíčový přerod ve fylogenetických vztazích skupiny nastal s příchodem molekulárních analýz, jejichž výsledky se oproti tradičnímu pojetí výrazně liší, a to i postavením základních vnitřních linií. Tento fakt má klíčový význam pro studium karyotypové evoluce skupiny. Za ancestrální karyotyp je považován karyotyp 2n=38 se všemi chromozomy akrocentrickými. U některých druhů zůstal tento karyotyp zachován, u jiných je prokazatelný vliv chromozomových přestaveb, kterým dominují Robertsonovské fúze a pericentrické inverze. Diploidní počet chromozomů v sadě se pohybuje od 16 k 46, ale nejběžnější je karyotyp o 38 chromozomech, převážně akrocentrických, postupně klesajících ve velikosti. Zajímavou charakteristikou skupiny je nebývalá variabilita ve způsobech určování pohlaví. Najdeme zde druhy s teplotně určeným pohlavím i druhy s genotypicky určeným pohlavím, a to obou typů XX/XY a ZZ/ZW. Data o pohlavních chromozomech jsou dosud známá pouze u 17 druhů. Pohlavní chromozomy se velmi liší v morfologii a dosud nebyla prokázána jejich homologie u žádných sesterských druhů. Vše nasvědčuje tomu, že ke vzniku pohlavních chromozomů došlo ve skupině několikrát nezávisle.

Klíčová slova: Gekkota, fylogeneze, taxonomie, cytogenetika, karyotypová evoluce, chromozomové přestavby, určování pohlaví, pohlavní chromozomy

Abstract Gekkota is species-rich and diverse group of squamate reptiles (Reptilia: Squamata) with almost global distribution. There were many hypothesis defined about the phylogeny of this group, traditionally based on morphological data. The essential reversal in phylogenetic relationships occurred with the entry of molecular analysis, whose differ in their conclusions from traditional approach fundamentally, even in positions of mayor lineages. This fact has an essential importance for the karyotype evolution study of this group. The ancestral state is considered as 2n=38 karyotype with all chromosomes acrocentric. In some species is this karyotype kept, in another there is apparent an influence of chromosome changes, mostly Robertsonian fusions and pericentric inversions. Diploid chromosome number is from 16 to 46, but the most common is 2n=38 karyotype of mostly acrocentric chromosomes, gradually decreasing in size. The interesting character of this group is extraordinary variability in sex determining mechanisms. We can find there species with temperature sex determination and also species with genotypic sex determination (both types XX/XY and ZZ/ZW). Sex chromosomes data are documented in only 17 species. Sex chromosomes differ rapidly in their morphology and their homology between sister taxa was not proved recently. All suggests that sex chromosomes in this group have evolved many times independently.

Key words: Gekkota, phylogeny, taxonomy, cytogenetics, karyotype evolution, chromosome changes, sex determination, sex chromosomes

OBSAH

ÚVOD ...... 2

1. FYLOGENEZE A TAXONOMIE ...... 3

1.1 TRADIČNÍ POJETÍ ...... 3

1.2 NOVÝ MOLEKULÁRNÍ KLADOGRAM ...... 4

2. KARYOTYPOVÁ EVOLUCE U GEKONŮ ...... 5

2.1 PŮVOD A POPIS DAT O KARYOTYPECH ...... 6

2.2 FYLOGENETICKÁ REKONSTRUKCE ...... 6

2.3 VÝSLEDKY ANALÝZY ...... 7

2.3.1 Diplodactylidae ...... 7

2.3.2 Carphodactylidae ...... 9

2.3.3 Pygopodidae ...... 9

2.3.4 Eublepharidae ...... 10

2.3.5 Sphaerodactylidae ...... 11

2.3.6 Phyllodactylidae ...... 12

2.3.7 Gekkonidae ...... 13

3. URČOVÁNÍ POHLAVÍ A POHLAVNÍ CHROMOZOMY ...... 14

3.1 TYPY URČOVÁNÍ POHLAVÍ ...... 14

3.2 POHLAVNÍ CHROMOZOMY ...... 15

3.3 DATA O POHLAVNÍCH CHROMOZOMECH GEKONŮ ...... 15

ZÁVĚR ...... 19

SEZNAM LITERATURY ...... 22

PŘÍLOHA ...... 29

ÚVOD Gekoni jsou celosvětově rozšířenou skupinou šupinatých plazů, zahrnující téměř 1400 popsaných druhů, představující příbližně 15 % všech druhů plazů (Uetz et al. 2011). Jsou to živočichové většinou vejcorodí a tvoří jedinou z hlavních linií žijících ještěrů, která je primárně a ancestrálně noční (Han et al. 2004). Jedná se o starobylou skupinu jurského stáří (Conrad & Norell 2006, podle Gamble 2010). Z taxonomického hlediska sdružuje gekony infrařád Gekkota, který je dnes uvnitř skupiny Squamata uznaným monofylem podpořeným řadou morfologických znaků (Gauthier et al. 1988 podle Estes et al. 1988) i molekulárních studií (např. Saint et al. 1998). Na postavení Gekkota v rámci šupinatých plazů se názory liší. Původně byla Squamata dělena podle morfologie na dvě základní linie: Scleroglossa (sdružuje gekony, scinky, hady, slepýše, varany, dvouplazy, korovce, xantusie) a sesterskou Iguania (leguáni, chameleoni a agamy) (Estes et al. 1988). Molekulárně fylogenetické studie (Townsend et al. 2004; Vidal & Hedges 2005) těmto představám shodně odporují a argumentují, že Iguania je linie fylogeneticky odvozená a na kladogramu se větví výše společně s hady a slepýši. Studie Townsenda et al. (2004) tvrdí, že bazální skupinou šupinatých plazů je buď čeleď Dibamidae nebo skupina Gekkota. Další studie později tuto situaci rozřešila a potvrzuje, že bazální linii tvoří čeleď Dibamidae, kterou na fylogenetickém stromě hned následují Gekkota jako sesterská skupina ke všem ostatním šupinatým plazům (Vidal & Hedges 2005). Gekoni jsou jedinečnou modelovou skupinou z hlediska cytogenetiky. Spolu s čeledí Agamidae představují jediné skupiny šupinatých plazů, vykazující výjimečnou variabilitu ve způsobech určování pohlaví (Pokorná & Kratochvíl 2009). Nejpočetnější gekoní čeleď Gekkonidae jako vůbec jediná zahrnuje všechny existující módy sexuální determinace: jsou zde blízce příbuzné druhy s teplotně určeným pohlavím i samčí i samičí heterogamií (Pokorná & Kratochvíl 2009; Ezaz et al. 2010; Gamble 2010). Má bakalářská práce má za cíl provést fylogenetickou analýzu dostupných cytogenetických dat a pomocí nové hypotézy o příbuzenských vztazích ve skupině napomoci k pochopení trendů karyotypové evoluce skupiny. V následujících kapitolách nejprve shrnu, k jakým změnám došlo v pohledu na fylogenetické vztahy uvnitř skupiny, poté se budu věnovat karyotypové evoluci, rekonstrukci ancestrálního karyotypu skupiny a nakonec rozeberu distribuci způsobů určování pohlaví ve skupině a provedu kritickou analýzu existujících dat o pohlavních

chromozomech.

1. FYLOGENEZE A TAXONOMIE

1.1 TRADIČNÍ POJETÍ Tradiční klasifikace přistupovala k dělení skupiny na základě morfologických znaků. První průlomovou prací, která navrhla ucelené řešení systematiky gekonů na vyšších úrovních, byla studie Underwooda z roku 1954 „On the classification and evolution of geckos”. Tato práce členila skupinu na tři čeledi: Eublepharidae, Gekkonidae (obsahující podčeledi Gekkoninae a Diplodactylinae) a Sphaerodactylidae (Russell & Bauer 2002). Čeleď Eublepharidae byla tradičně považována za bazální především díky pravým očním víčkům, ostatní skupiny mají oční víčka srostlá. Kluge (1967, podle Han et al. 2004) rozlišuje pouze jedinou čeleď Gekkonidae, která obsahuje čtyři podčeledi: Gekkoninae, Eublepharinae, Diplodactylinae a Sphaerodactylinae. Čeleď Pygopodidae není v této analýze zahrnuta. Přestože již dříve byla uznána za skupinu pravděpodobně blízce příbuznou gekonům (Underwood 1957, podle Han et al. 2004) je zde považována za linii sesterskou ke Gekkonidae. O něco později získává skupina Eublepharidae opět status čeledi a skupinu Gekkota tvoří Eublepharidae, Pygopodidae a Gekkonidae (Kluge 1987). Toto pojetí zavádí nově podčeleď Teratoscincinae, obsahující pouze jediný druh Teratoscincus. Kmen Diplodactylini spadá do čeledi Pygopodidae a Sphaerodactylini do Gekkonidae. Rozdíl mezi oběma taxonomickými schématy tohoto autora znázorňuje Obrázek 1. Následovala řada studií, tentokrát už s použitím molekulárních dat, které postupně přispívaly k rozřešení fylogenetických vztahů mezi korunovými liniemi i na nižších úrovních (např. Donnelan et al. 1999; Han et al. 2004; Feng et al. 2007, Gamble et al. 2008a,b).

Obrázek 1: Dřívější hypotézy o vztazích uvnitř skupiny Gekkota, založené na morfologických datech. A, Kluge (1967); B, Kluge (1987); (podle Han et al. 2004)

1.2 NOVÝ MOLEKULÁRNÍ KLADOGRAM Podle nejnovějších analýz na základě molekulárních dat nyní dělíme Gekkota na sedm monofyletických čeledí. Tři z nich - Diplodactylidae, Carphodactylidae a Pygopodidae - tvoří bázi kladogramu, čeleď Eublepharidae se nachází uvnitř a u Gekkonidae v tradičním pojetí došlo k rozdělení na tři samostatné čeledi: Phyllodactylidae, Sphaerodactylidae a Gekkonidae (Gamble et al. 2011). Nejnovější hypotézu o vzájemných vztazích jednotlivých čeledí založenou na molekulárních datech dokumentuje Obrázek 2.

Obrázek 2: Fylogenetické vztahy mezi čeleděmi skupiny Gekkota (modifikováno z Gamble 2010)

Čeledi Diplodactylidae, Carphodactylidae a Pygopodidae tvoří silně podpořené monofylum (Donnellan et al. 1999, Han et al. 2004; Gamble et al. 2008a,b; Oliver 2009), které nese označení Pygopodoidea (Vidal & Hedges 2009). Zástupci čeledi Diplodactylidae se vyskytují v Austrálii, na Novém Zélandu a Nové Kaledonii (Gamble 2010). Nejnovější fylogenetická analýza čeledi podporuje monofylum rodů z Nové Kaledonie a monofylum rodů z Nového Zélandu (Nielsen et al. 2011). Pygopodidae (dvounožkovití) je malá čeleď rozšířená v Austrálii a na ostrově Nová Guinea. Tradiční pohled na fylogenezi dokumentuje Kluge (1974, 1976 podle Han et al. 2004). Toto pojetí bylo později překonáno molekulární studií od Jenningse

et al. (2003). Vnitřní vztahy v australské čeledi Carphodactylidae dokumentuje Bauer (1990, podle Han et al. 2004). Zástupci čeledi Eublepharidae žijí v Africe, Asii, Střední a Severní Americe. Jejich kladogram je znám na základě prací Grismera 1988 a Oty et al. 1999. Podle Vidal & Hedges (2009) tato čeleď samostatně vytváří nadčeleď Eublepharoidea. Spolu s třetí hlavní nadčeledí Gekkonoidea tvoří klád Gekkomorpha, který je sesterský k Pygopodomorpha (Pygopodoidea). Dobře je podpořeno i monofylum Sphaerodactylidae + Phyllodactylidae + Gekkonidae, neboli Gekkonoidea (Vidal & Hedges 2009). Čeleď Sphaerodactylidae stojí v této linii na bázi, Phyllodactylidae + Gekkonidae vytváří sesterský klád. Sphaerodactylidae má široké rozšíření v oblasti Střední a Jižní Ameriky, Karibiku, severní Afriky, jižní Evropy, Středního Východu i Střední Asie. Rody Nového a Starého Světa společně tvoří monofylum (Gamble et al. 2008a). Vnitřní vztahy v této čeledi dokumentuje Kluge (1995). Zástupce čeledi Phyllodactylidae můžeme nalézt v oblasti severní Afriky, Středního Východu i v Novém Světě. Původně byly rody této čeledi řazeny do skupin s jinými taxony na základě jen několika málo znaků. Dnes je čeleď uznána jako samostatný monofyletický klád, sesterský ke Gekkonidae (Gamble et al. 2008b). Gekkonidae je největší a nejdiverzifikovanější z čeledí. Zástupci žijí v tropických oblastech po celém světě. Parciální kladogram dokumentuje Gamble et al. (2011). V současné době máme rovněž přehled o fylogenetických vztazích v rámci některých rodů (např. Macey et al. 1999; Lamb & Bauer 2002; Austin et al. 2004; Carranza & Arnold 2006; Jackman et al. 2008; Gamble et al. 2008b; Oliver & Bauer 2011). Ovšem dodnes není vnitřní fylogeneze ve skupině Gekkota na nižších úrovních kompletně rozřešena. Neznáme vzájemnou příbuznost většiny druhů v rámci rodů a mezirodové vztahy uvnitř čeledi Gekkonidae.

2. KARYOTYPOVÁ EVOLUCE U GEKONŮ Ancestrální karyotyp pro skupinu Gekkota je formulován jako sada chromozomů o diploidním počtu 38, akrocentrického typu, bez dimorfismu mezi oběma typy pohlaví (King 1990; Gorman 1973) Ovšem v průběhu evoluce a specializace skupiny došlo v karyotypu k řadě přestaveb (fúzím i štěpení), které vedly k odchýlení od ancestrálního stavu větší či menší měrou u různých linií. V kapitole věnované výsledkům fylogenetické analýzy se tyto přestavby pokusím zmapovat.

2.1 PŮVOD A POPIS DAT O KARYOTYPECH Pro účely fylogenetické analýzy jsem shromáždila data o karyotypech 162 druhů gekonů. Data většiny druhů byla obsažena v chromozomové databázi plazů CHROMOREP (Olmo & Signorino 2011). Kvůli rozdílnému posuzování karyotypu různými autory bylo potřeba data nejprve sjednotit. Rozpor byl v počtech dvouramenných a jednoramenných chromozomů v důsledku subjektivního posuzování délky krátkých chromozomálních ramen a tím odlišení akrocentrických a subtelocentrických chromozomů. Prošla jsem tedy originální práce citované v databázi a pro popis karyotypu jsem počty dvouramenných a jednoramenných chromozomů nahradila takto: první číslo je součtem počtu metacentrických a submetacentrických chromozomů (tvarem jasně připomínající písmeno X), druhé číslo udává počet chromozomů všech ostatních typů – akrocentrické, telocentrické, subtelocentrické (tvarem spíše připomínající V). Dále se autoři lišili v počtu mikrochromozomů. Jelikož velikost chromozomů v sadě téměř u všech druhů klesá postupně, je hranice mezi makro- a mikrochromozomy často nejasná, zřídkakdy určena, a pokud ano, tak spíše subjektivně. Proto posuzuji všechny chromozomy jako jednu kategorii, kterou třídím podle morfologie jak výše uvedeno. Pokud je jejich bližší morfologie nerozlišitelná, považuji je za chromozomy typu V. Takto upravená data shrnuji v tabulce v příloze. První sloupec obsahuje seznam druhů řazený podle příslušnosti k čeledi, druhý sloupec obsahuje podrobný popis karyotypu podle vzorce: celkový počet chromozomů v sadě: počet makrochromozomů (počet X; počet V) počet mikrochromozomů an celkový počet ramen (arm number - všechny X chromozomy dvouramenné, V chromozomy jednoramenné); třetí sloupec uvádí diploidní (popř. polyploidní) počet chromozomů. Údaje ve čtvrtém sloupci se týkají pohlavních chromozomů a budou detailně popsány v následující kapitole. Pátý sloupec je věnován citacím jednotlivých prací.

2.2 FYLOGENETICKÁ REKONSTRUKCE Data o karyotypu jsem zapojila do nejnovější představy o fylogenezi skupiny. Kladogram, který uvádím v příloze, byl konstruován na základě fylogenetické hypotézy z práce Gamble et al. (2011). Vnitřní členění Eublepharidae jsem rozřešila na základě práce Jonniaux & Kumazawa (2007, podle Pokorná et al. 2010), rody Rhynchoedura, Strophurus a Hoplodactylus jsem zařadila podle Nielsen et al. (2011), rody Underwoodisaurus, Uvidicolus, a Saltuarius podle Oliver & Bauer (2011); rod Geckonia (dnes vnitřní skupina rodu Tarentola) jak uvádí Carranza et al. (2002) a rod Crenadactylus podle Oliver et al. (2010). 6

Příbuzenské vztahy uvnitř čeledi Gekkonidae bohužel dosud zůstávají nerozřešeny. V důsledku absence kompletního kladogramu zahrnujícího všechny rody nechávám vztahy rodů uvnitř této čeledi jako nerozřešené. V současné době je k dispozici pouze parciální fylogeneze čeledi zahrnující 15 rodů (Gamble et al. 2011).

Fylogenetickou analýzu karyotypu jsem provedla metodou maximální parsimonie v programu MESQUITE 2.74 (Maddison & Maddison 2010).

2.3 VÝSLEDKY ANALÝZY Ancestrální stav v počtu chromosomů pro celá Gekkota vychází nerozřešeně. Podle maximální parsimonie by ancestrálním počtem mohlo být 38 nebo 34 chromozomů. Výsledek rekonstrukce ancestrálního stavu závisí hned na několika faktorech. Například na poloze druhu Pristurus carteri v kladogramu a na tom, jestli je jeho karyotyp homologický s karyotypem druhu Aeluroscalabotes felinus, což je nutné otestovat molekulárně-cytogenetickými metodami. Rovněž hraje roli, zda si ancestrální stav podržela linie Diplodactylidae+Carphodactylidae+Pygopodidae, nebo Eublepharidae a jestli jsou tato karyotypová čísla homologická. Pro některé vnitřní linie analýza ukazuje ancestrálním stav už velmi jasně. V následujících podkapitolách se budu podrobněji věnovat situacím v jednotlivých čeledích.

2.3.1 Diplodactylidae Jsou známé karyotypy 46 druhů. Diploidní počet chromozomů většiny druhů je 38. V morfologii chromozomů je ale skupina dosti variabilní. Přesto má cytogenetická analýza nasvědčuje tomu, že odlišné karyotypy vznikly derivací karyotypu 2n=38, kde všechny chromozomy jsou akrocentrické. Tento ancestrální stav zůstal dosud u třetiny druhů zachován. King (1987) rozebírá základní hypotézy o evoluci karyotypu blízce příbuzných druhů, a diskutuje o možných přestavbách. Zachování počtu chromozomů při změně jejich morfologie a to až z akrocentrického stavu na metacentrický lze vysvětlit pericentrickými inverzemi (King 1987). Například druh Lucasium occultum má v karyotypu jeden metacentrický chromozom, přesto diploidní počet stále zůstává 38. Podobná situace je u druhu Crenadactylus ocellatus, kde došlo k přestavbě u párů 12 a 17 (metacentrické) a u 10. páru s krátkými raménky. Pericentrické inverze nejspíš ovlivnily i karyotyp druhu Hoplodactylus pacificus, který má jeden pár metacentrický, dva 7

submetacentrické a několik párů s krátkými raménky, celkový počet chromozomů je však také pořád 38 (Hardy 1975). Zástupci rodů Bavayia, Hoplodactylus, Pseudothecadactylus, Oedura a Rhacodactylus (kromě druhu R. ciliatus) se obecně vyznačují velmi derivovaným karyotypem. Chromozomy jsou metacentrické, submetacentrické nebo mají krátká raménka. C-pruhování naznačuje, že ke změně v morfologii došlo rovněž vlivem pericentrických inverzí, a to ve všech chromozomových párech (King 1987). Vliv pericentrických inverzí můžeme pozorovat i v karyotypu rodu Strophurus. Zde ovlivnily páry 9, 10, 12 a 15, které jsou metacentrické, a pár první, s krátkými raménky. Typ přestavby autoři dokládají metodou C-pruhování. Výjimkou je druh Strophurus elderi, u kterého došlo k pericentrickým inverzím pouze na metacentrických párech 17 a 18 (King 1987). Zatímco v rámci ostatních rodů čeledi je karyotyp až na výjimky stálý, rod Diplodactylus vykazuje nebývalou variabilitu. Všechny odchylky od původního karyotypu způsobily centrické fúze akrocentrických chromozomů za vzniku metacentrických, důsledkem je tedy i redukce počtu chromozomů v sadě, zatímco celkový počet ramen zůstává neměnný. U druhu Diplodactylus furcosus došlo ke vzniku čtyř metacentriků sfúzováním osmi akrocentriků, u druhu D. galeatus k fúzi 10 akrocentriků za vzniku pěti metacentriků a u D. granariensis k fúzi čtyř akrocentriků za vzniku dvou metacentriků. Zajímavý je australský druh D. tessellatus, u kterého byly objeveny tři chromozomové rasy (Obr. 3), patrně v důsledku divergence vlivem izolace jednotlivých subpopulací. Variace v karyotypu korelují s geografickým rozšířením. Karyotyp typu A je podle výsledků mé analýzy ancestrální. Pěti fúzemi, zahrnujícími páry 2-11 karyotypu A vznikl karyotyp C (King 1982c). Raritou je nejnověji objevená rasa s karyotypem B o diploidním počtu 30, který nebyl dosud pozorován u žádného jiného druhu gekona (Oliver et al. 2007). Autor podle délky ramen usuzuje, že tento karyotyp nejspíš vznikl fúzemi párů 4-11 karyotypu A.

Obrázek 3: Tři odlišné chromozomové rasy druhu Diplodactylus tessellatus. (A) 2n = 38, všechny chromozomy akrocentrické, (B) 2n = 30, čtyři metacentrické, 11 akrocentrických chromozomů, (C) 2n = 28, pět metacentrických, devět akrocentrických chromozomů (Oliver et al. 2007)

2.3.2 Carphodactylidae Karyotypy známe zatím pouze u šesti druhů (Gamble 2010) a jejich společným znakem je diploidní počet 38 chromozomů v sadě, což naznačuje, že tento počet je pravděpodobně ancestrální pro celou čeleď. Druh Nephrurus levis má karyotyp patrně původního typu 2n=38, všechny chromozomy akrocentrické. I u pěti dalších druhů převládá podíl akrocentrických chromozomů: druhy Saltuarius cornutus a Underwoodisaurus milii mají oba ve svém karyotypu pouze jeden metacentrický chromozom (u S. cornutus pár 15, pár 19 u U. milii). Druh Nephrurus stellatus má metacentrické oba tyto páry. Uvidicolus sphyrurus má metacentrických párů šest. Carphodactylus laevis má ve srovnání s ostatními nejvíce odvozený karyotyp. Podobně jako třeba zástupci rodu Oedura má vysoký podíl chromozomů s krátkými raménky, submetacentriků a metacentriků. King (1987) předpokládal, že odvozené karyotypy vznikly z ancestrální formy prostřednictvím pericentrických inverzí.

2.3.3 Pygopodidae Karyotypy známe pouze u pěti druhů. Na základě těchto dat je podle mé analýzy ancestrálním stavem pro celou čeleď 38 chromozomů, přesto v čeledi najdeme velkou variabilitu. K redukci

v počtu chromozomů došlo u druhů Delma inornata a Lialis burtonis. Zástupci Pygopus sp. a Ophidiocephalus taeniatus mají 38 chromozomů v sadě, jejich bližší morfologie však nebyla popsána (King 1990). Delma fraseri má karyotyp původního typu (Gorman 1973). Oproti tomu druh Delma inornata má pouze 36 chromozomů a jeho karyotyp má velký podíl chromozomů metacentrických, submetacentrických a chromozomů s krátkými raménky. Karyotyp je dimorfní mezi pohlavími. Obě pohlaví mají stejný počet chromozomů, ovšem jejich morfologie je odlišná. Samec má o jeden submetacentrický chromozom více, ten je označován jako pohlavní chromozom Y (King 1990). King (1990) zmiňuje, že karyotyp tohoto druhu může být fylogeneticky příbuzný s karyotypem druhu Carphodactylus laevis, který má podobný charakter. Přestavby určitě ovlivnily i karyotyp druhu Lialis burtonis, který se liší mezi pohlavími. Samec má celkový počet chromozomů 33 uspořádaných do 15 párů, tři chromozomy jsou nepárové. Samice má karyotyp o 34 chromozomech uspořádaných do 17 párů. Chromozomy jsou převážně akrocentrické, ale vyskytují se i metacentrické, submetacentrické a chromozomy s krátkými raménky. Samčí karyotyp má o jeden metacentrický chromozom více díky pohlavnímu chromozomu X (Gorman & Gress 1970, Gorman 1973).

2.3.4 Eublepharidae Jsou známa karyologická data 14 druhů. Ancestrální stav v počtu chromozomů pro celou čeleď zůstává nerozřešen. Metoda maximální parsimonie nedokáže rozhodnout, zda je ancestrální počet 34, nebo 38 chromozomů. Analýza ale ukazuje, že ancestrální pro linii Eublepharis + Goniurosaurus + Holodactylus + Hemitheconyx je 38 akrocentrických chromozomů, s tím že k chromozomovým přestavbách došlo u společného předka druhů G. splendens a G. kuroiwae. Diploidní počet 32 chromozomů je pravděpodobně ancestrální pro rod Coleonyx, kde k redukci diploidního počtu došlo u předka C. switaki (Pokorná et al. 2010). Druhy Eublepharis angramainyu, E. macularius, Holodactylus africanus, Hemitheconyx caudicinctus, Goniurosaurus araneus, G. luii a G. lichtenfelderi mají klasický karyotyp původního typu (Pokorná et al. 2010). Goniurosaurus kuroiwae kuroiwae má velmi odvozený karyotyp s osmi páry metacentrických a třemi páry submetacentrických chromozomů. Spolu se zbylými 10 akrocentrickými chromozomy má druh celkově pouze 24 chromozomů v sadě. Vysoce

specializovaný karyotyp tohoto druhu se zdá být odvozený od ancestrálního karyotypu vlivem Robertsonských fúzí (Ota et al. 1987). Stejný karyotyp jako G. kuroiwae kuroiwae má i Goniurosaurus splendens (Pokorná et al. 2010), který je jeho sesterským druhem. Jedná se tedy pravděpodobně o apomorfii této skupiny. Diploidní počet chromozomů druhů Coleonyx brevis a C. variegatus je 32 a oba karyotypy se skládají z výhradně akrocentrických chromozomů. Druh Coleonyx elegans má karyotyp variabilní mezi pohlavími. Samičí karyotyp je shodný s karyotypy předchozích dvou druhů, zatímco diploidní počet chromozomů samců je 31, a mají jeden chromozom metacentrický (Pokorná et al. 2010). Nejbazálnější druh čeledi Eublepharidae, Aeluroscalabotes felinus, má odlišný karyotyp od všech ostatních druhů této čeledi. Má všechny chromozomy akrocentrické a diploidní počet chromozomů 34 (Pokorná et al. 2010).

2.3.5 Sphaerodactylidae Z této čeledi známe karyotypy pouze u šesti druhů. Podle analýzy je ancestrálním počtem pro tuto čeleď 34 chromozomů. Nejbazálněji postavený druh Pristurus carteri má 34 výhradně akrocentrických chromozomů (Branch 1980). Dokumentovaný karyotyp druhu Teratoscincus scincus (zástupce blíže neurčeného poddruhu) je 34, čtyři chromozomy metacentrické (DeSmet 1981), zatímco dva jeho poddruhy T. s. scincus a T. s. rustamowi mají popsané karyotypy o počtu 36 (rovněž 4 metacentrické chromozomy). Tento fakt může být známkou vnitrodruhové divergence, ovšem pravděpodobněji je dán chybou v preparaci chromozomů či chybnou interpretací (Manilo 1993) a všechny poddruhy druhu T. scincus mají ve skutečnosti diploidní počet stejný: 2n= 36. Tato skutečnost by prokázala apomorfii druhu, která by vedla až ke změně výsledného ancestrálního stavu na nerozřešený. Druhy Gonatodes humeralis a G. vittatus mají shodný karyotyp o 32 výhradně akrocentrických chromozomech. Rozdílný karyotyp byl dokumentován u dvou samců druhu Gonatodes ceciliae. U jednoho samce byl dokumentován karyotyp o diploidním počtu 26 chromozomů s třemi páry metacentrických a jedním metacentrickým nepárovým chromozomem. Druhý samec měl karyotyp o diploidním počtu 22 chromozomů se čtyřmi páry metacentrickými a k tomu taktéž

jedním metacentrikem nepárovým. Karyotyp 2n=26 může být derivován z 2n=32 prostřednictvím tří autozomálních centrických fúzí a možná adicí heterochromatinu do předpokládaného chromozomu X. Ovlivněním dvou největších párů akrocentriků další centrickou fúzí mohl vzniknout i karyotyp 2n=22 u druhého samce. (McBee et al. 1987) Gonatodes taniae má karyotyp o nejnižším dokumentovaném počtu chromozomů ze všech plazů - 2n=16. V kontrastu k ostatním příslušníkům stejného rodu má výhradně meta- a submetacentrické chromozomy. Tento ojedinělý karyotyp je výsledkem mnohačetných centrických fúzí, což dokládá vizualizace konstitutivního heterochromatinu v centromerických oblastech všech chromozomů pomocí C-pruhování (Schmid et al. 1994).

2.3.6 Phyllodactylidae V současné době známe karyotypy pouze šesti druhů. Pro celou čeleď na základě analýzy vychází jako ancestrální 42 chromozomů, což značí zásah chromozomových štěpení u předka čeledi. K následné redukci počtu vlivem fúzí došlo u předka rodu Phyllodactylus a u druhu Ptyodactylus hasselquistii. U druhů Phyllodactylus lanei a Tarentola mauritanica byla popsána významná vnitrodruhová variabilita. Poddruh mexického endemického druhu Phyllodactylus lanei - P. l. rupinus má 38 akrocentrických chromozomů. Karyotyp P. lanei dokumentovaný Kingem (1981) by mohl být derivovaný od P. l. rupinus prostřednictvím Robertsonských fúzí (Castiglia et al. 2009). Tarentola mauritanica má 42 převážně akrocentrických chromozomů (Matthey 1931, podle Odierna et al. 1994). Jednotlivé poddruhy T. m. juliae, a T. m. mauritanica se liší počtem metacentrických chromozomů. Po aplikaci metody C-pruhování jsou pozorovatelné heterochromatické pruhy v cetromerických a telocentrických oblastech u prvního až 16. páru, u zbylých párů nejsou znatelné. Nukleární organizátory byly lokalizovány v blízkosti centromery u páru střední velikosti. Tyto znaky platí pro všechny uvedené formy tohoto druhu (Odierna et al. 1994). Karyotypy druhů Thecadactylus rapicauda a Geckonia (dříve Tarentola) chazaliae jsou svým charakterem podobné příslušníkům rodu Tarentola. Phyllodactylus ventralis má karyotyp 2n=32, (McBee et al. 1984) zatímco P. gerrhopygus 2n=40 (Navarro et al. 1981). Morfologie chromozomů obou druhů je ale shodná, oba mají všechny chromozomy akrocentrické. Stejný karyotyp jako P. gerrhopygus má i Ptyodactylus

hasselquistii (Werner 1956, podle Olmo & Signorino 2011).

2.3.7 Gekkonidae Ancestrální stav pro tuto čeleď vychází podle analýzy také na 42 chromozomů v sadě. Ovšem jelikož jsou poznatky o fylogenezi skupiny nekompletní, nemá tento výsledek velkou výpovědní hodnotu. Ovšem na základě postavení čeledi v rámci Gekkota a skutečnosti, že průměrný počet chromozomů je vyšší než u čeledí Diplodactylidae, Sphaerodactylidae, Pygopodidae a Eublepharidae, můžeme konstatovat, že je tato čeleď ovlivněna chromozomovým štěpením stejně jako čeleď Phyllodactylidae. Štěpení mohlo ovlivnit již u společného předka linie Phyllodactylidae + Gekkonidae, jisté ale je, že ke štěpení došlo uvnitř čeledi (např. karyotyp 2n=44 Gehyra pilbara; 2n=46 Hemidactylus bowringii). Z čeledi Gekkonidae bylo karyotypováno 80 druhů, proto rozeberu jen zlomek. Rod Gehyra je jedním z taxonomicky nejkomplexnějších a nejdiverzifikovanějších skupin australských gekonů (King 1982a). Taxonomie prodělala řadu změn v důsledku uznání chromozomových ras samostatnými druhy, rozlišitelnými po chromozomové i morfologické stránce. Tradičně byly rozlišovány dva komplexy: indoaustralský Gehyra australis komplex a Gehyra variegata-puncatata komplex - sdružující endemické australské formy. Později převládl názor, že všechny druhy tvoří jedno kontinuum geneticky příbuzných forem, které sdílí společné znaky (ancestrální karyotyp, chromozomové markery) (King 1982b). Ancestrální pro rod Gehyra je karyotyp 2n=44, ovšem i ten je pravděpodobně už druhotně odvozený, jelikož má dva metacentrické páry (King 1979). Tento původní typ karyotypu pro rod Gehyra zůstal zachován u G. nana, G. puncatata (1), G. lazelli a G. pilbara. Druhy G. vorax a G. oceanica mají též karyotypy o počtu 44 chromozomů, ale metody C- a G-pruhování prokázaly, že jsou již strukturně modifikované (King 1984). Většinu odvozených karyotypů s nižším počtem chromozomů ovlivnily chromozomové fúze (2n=42, 2n=38), drobné odchylky v morfologii mezi karyotypy se stejným celkovým počtem ovlivnily pericentrické inverze. Výjimkou jsou karyotypy druhů G. pamela (2n=42), G. australis (2n=40), u kterých došlo ke ztrátě páru malých akrocentriků, patrně prostřednictvím tandemové fúze, jelikož oba tyto karyotypy zůstaly akrocentrické. U třetího páru chromosomů druhu G. purpurascens (2n=40) byl pomocí G- pruhování prokázán vliv nejneobvyklejší formy přestavby - tandemové fúze mezi distálními telomerami (Moritz 1984, Moritz 1986).

U rodu Gekko známe karyotypy 14 druhů. Nejčastější je diploidní počet 38 chromozomů. Výjimkou jsou druhy G. smithii (chromozomová rasa 1), G. kikuchii, G. monarchus, G. taylori a G. chinensis s vyššími počty. Změny v počtu chromozomů jsou ojedinělé, zatímco variabilita v počtu chromozomových ramének je široká. King (1990) tvrdí, že se karyologická evoluce u některých australských gekonů (např. Diplodactylus) odehrála hlavně prostřednictvím sérií centrických fúzí, spolu s občasnými pericentrickými inverzemi. U rodu Gekko se tomu zdá být přesně naopak, hlavním pohonem evoluce jsou pericentrické inverze a centrické fúze, pokud hrály roli, tak jen velmi omezenou (Shibaike et al. 2009). Rod Phelsuma je konzervativní v diploidním počtu chromozomů. Všechny zkoumané druhy měly karyotyp o 36 výhradně akrocentrických chromozomech až na výjimku P. dubia, která má jeden z nejmenších párů submetacentrický (Aprea et al. 1996). Konzervativní v diploidním počtu chromozomů jsou i rody Cyrtopodion, Alsophylax a Stenodactylus. C. turcmenicum, C. pubisculus, C. longipes, C. fedtschenskoi a C. caspium mají všichni 2n=42 chromozomů, s některými odlišnostmi v morfologii (Manilo 1996). Všechny zkoumané druhy rodu Alsophylax mají 2n=36 (Manilo 1986) a rodu Stenodactylus 2n=38 chromozomů (Werner 1956 podle Olmo & Signorino 2011). Druh Christinus marmoratus je výjimečný svou vnitrodruhovou variabilitou. Rozeznáváme čtyři odlišné formy: 2n=36, 2n=36 ZZ/ZW, 2n=34 a 2n=32. Forma 2n=36 bude pro druh pravděpodobně ancestrální, forma 2n=36 ZZ/ZW vznikla z formy 2n=36 pericentrickou inverzí, ostatní formy potom sériemi chromozomových fúzí (King & King 1977). Dva zkoumané druhy rodu Ptychozoon se výrazně liší diploidním počtem chromozomů. P. kuhli má 42 chromozomů (1. pár metacentrický, 2. s krátkými rameny), zatímco P. lionotum pouze 34 (1. a 3. -6. pár metacentrické, 2. submetacentrický). Při započítání krátkých ramen se u obou druhů celkový počet ramen shoduje, z čehož autoři usuzují, že v diferenciaci karyotypu hrály roli Robertsonské fúze (Ota & Hikida 1988).

3. URČOVÁNÍ POHLAVÍ A POHLAVNÍ CHROMOZOMY

3.1 TYPY URČOVÁNÍ POHLAVÍ Způsoby určování pohlaví můžeme rozdělit do dvou základních kategorií: Environmentálně určené pohlaví (Environmental sex determination, ESD) a genotypicky určené pohlaví (Genotypic/Genetic sex determination, GSD) (např. Bull 1980; Janzen & Paukstis 1991).

U druhů s enviromentálním učením je pohlaví jedinců determinováno podmínkami prostředí, v kterých se vyvíjí embrya. Jelikož u obratlovců ovlivňuje vyvíjející se embrya především teplota, často užíváme termín teplotně určené pohlaví (Temperature-dependent sex determination, TSD). U druhů s genotypicky určeným pohlavím rozhodují o pohlaví genetické faktory samotného jedince. GSD známe dvou typů: tzv. savčí typ (nebo také typ Drosophila), kde je heterogametickým pohlavím samec (XY) a ptačí typ (typ Abraxas), kde je heterogametickým pohlavím samice (ZW) (Bull 1983). Ve skupině můžeme pozorovat mnoho přechodů mezi TSD a GSD a rovněž mezi oběma systémy pohlavních chromozomů (Ezaz et al. 2010).

3.2 POHLAVNÍ CHROMOZOMY Pohlavní chromozomy se vyvíjí z páru autosomů (Ohno 1967, podle Gamble 2010) nabytím pohlavně determinačního genu. Pro další diferenciaci pohlavních chromozomů je klíčová suprese rekombinace a degenerace nepárového pohlavního chromozomu (Y, W) (Ezaz et al. 2010). Reakcí na ztrátu genetické funkce u nepárového pohlavního chromozomu je vývin mechanismu kompenzace dávky genů u homogametického pohlaví (Charlesworth 2002). Primitivní pohlavní chromozomy jsou morfologicky nerozlišitelné, tzv. homomorfního typu a je možné je detekovat jen v některých případech. Užitečnou metodou pro studium homomorfních pohlavních chromozomů je fluorescenční in situ hybridizace (FISH). S postupující diferenciací pohlavních chromozomů se párový a nepárový pohlavní chromozom stávají morfologicky rozlišitelnými, neboli tzv. heteromorfního typu (liší se velikostí, polohou centromery,…). Na detekci tohoto typu chromozomů již stačí základní molekulárně-cytogenetické metody (C-, G-pruhování, barvení Giemsou). Dat o detekovaných pohlavních chromozomech ve skupině Gekkota je zatím málo. Známá data shrnuji opět v tabulce v příloze (čtvrtý sloupec).

3.3 DATA O POHLAVNÍCH CHROMOZOMECH GEKONŮ

V této kapitole rozvedu vybraná data o pohlavních chromozomech.

Delma inornata a Lialis burtonis Pohlavní chromozomy Lialis burtonis by mohly být eventuálně příbuzné pohlavním chromozomům druhu Delma inornata . Pohlavní chromozom X2 u Lialis by mohl být homologický s X-chromozomem Delma.

Obrázek 4: A, Metafáze samce 2n=33, metacentrický chromozom Y je mezi telocentrickým chromozomem X1 a mikrochromozomem X2; B, Metafáze samice 2n=34 (podle Gorman & Gress 1970)

Christinus marmoratus marmoratus U tohoto byli zkoumáni obě pohlaví. Všech 15 zkoumaných samic vykazovalo heteromorfismus na čtvrtém chromozomovém páru. Z-chromozom je akrocentrik, zatímco W-chromozom jasně metacentrik (King & Rofe 1976).

Coleonyx elegans Prozkoumáním karyotypů 21 samců a osmi samic byl prokázán dimorfismus mezi pohlavími. Samčí karyotyp má 31 chromozomů zatím co samičí 32. Pohlavní chromozom Y je jediný metacentrický, X1 a X2 jsou akrocentrické (Obr. 4). Metacentrický chromozom Y se nejspíš vyvinul centrickou fúzi dvou akrocentriků (Pokorná et al. 2010) Pohlavní chromozomy tohoto druhu nejspíš nebudou příbuzné v pohlavními chromozomy Pygopodidae, jelikož mezi nimi se na fylogenetickém stromě větví řada druhů s teplotně určeným pohlavím. Gamble (2010) naznačuje

homologii s pohlavními chromozomy Phyllodactylidae a Gekkoniae, ale tento scénář také není příliš pravděpodobný, jelikož tyto linie mají chromozomy spíše typu ZZ/ZW.

Obrázek 5: A, Samičí karyotyp C. elegans; B, samčí karyotyp C. elegans (podle Pokorná et al. 2010)

Lepidodactylus lugubris U druhu byl tradičně dokumentován systém ZZ/ZW (Volobouev & Pasteur 1988). Ovšem protože druh tvoří pouze unisexuální samice, samotná chromozomální heteromorfie dostatečně nedokládá skutečný výskyt pohlavních chromozomů, ale může značit pouhé zafixování heteromorfních bloků v linii.

Gekko gecko U všech šesti zkoumaných samců je druhý pár heteromorfický. Jeden chromozom z homologického páru je submetacentrický (X), zatímco druhý je větší a metacentrický (Y) (Obr. 5). U čtyř zkoumaných samic jsou oba homologické chromozomy v páru submetacentrické (Solleder & Schmid 1984).

Obrázek 6: Karyotypy barvené Giemsou (a,b), a vybrané pohlavní chromozomy (c,d) samce (a,c) a samice (b,d) druhu Gekko gecko. V rámečku označen druhý chromozomový pár – heteromorfický u samce, homomorfický u samice. (podle Solleder & Schmid 1984)

Gekko hokouensis Karyotyp tohoto druhu má oproti G. gecko ZZ/ZW typ pohlavních chromozomů. Karyotyp s heteromorfickým čtvrtým párem chromozomů zobrazuje Obrázek 7.

Obrázek 7: Samičí karyotyp s akrocentrickým chromozomem Z a subtelocentrickým W. (podle Kawai et al. 2009)

Gehyra australis Heteromorfický je první pár chromozomů. Z-chromozom je akrocentrický, zatímco W- chromozom je větší, submetacentrický. Samci mají akrocentrický pár Z-chromozomů (King 1982b).

Gehyra purpurascens Metoda G-pruhování dokázala, že akrocentrický Z-chromozom samců je derivován prostřednictvím tandemové fúze dvou akrocentrických chromozomů ancestrálního karyotypu Gehyr (2n=44). U chromozomu W bylo identifikováno 6 morf, lišících se hlavně díky paracentrickými a pericentrickým inverzím (Moritz 1984).

Obrázek 8: Samčí karyotyp G. purpurascens s homomorfickým prvním párem chromozomů.(Moritz 1984)

ZÁVĚR Mezi tradičním pojetím fylogeneze a novým molekulárním kladogramem je evidentní velký

rozpor, jelikož se liší i v postavení a monofylii základních skupin. Nový kladogram je dobře podpořen, ovšem původní fylogenetická studie je postavená na řadě osteologických, anatomických i některých ekologických znaků (Lee 2005). Proto by oba kladogramy měli být považovány za možný scénář evoluce gekonů a ani jeden by neměl být předčasně zcela zavržen (Pokorná & Kratochvíl 2009). Při zkoumání karyotypové evoluce skupiny Gekkota můžeme fylogenetický strom v příloze rozdělit na dvě odlišné skupiny: bazálnější linie s čeleděmi Diplodactylidae, Carphodactylidae a Pygopodidae má počet chromozomů víceméně konzervativní a pokud došlo k přestavbám, tak především vlivem pericentrických inverzí. V druhé linii, vzdálenější od kořene stromu, s čeleděmi Eublepharidae, Sphaerodactylidae, Phyllodactylidae a Gekkonidae, je karyotyp velmi proměnlivý. V těchto liniích tedy docházelo k mnohem častějším chromosomovým přestavbám zahrnujícím centrické fúze, stejně jako různé typy inverzí a chromosomových štěpení. Z analýz Kinga (1977a,b; 1979, 1981, 1984) víme, že evoluce v této linii vedla stejně jako u banálnější linie směrem od akro- k metacetrickým chromozomům, s tím rozdílem, že dominantními přestavbami v této linii byly Robertsonovské fúze. V současné době máme představu o vztazích karyotypů blízce příbuzných druhů, ale komplexní průběh evoluce karyotypu, zahrnující i vyšší taxonomické úrovně v této odvozenější linii zatím zůstává nejasný a konkrétní hypotézy by bylo potřeba otestovat molekulárně-cytogenetickými metodami. O postavení čeledi Eublepharidae v rámci fylogeneze skupiny Gekkota není stále jednoznačně rozhodnuto. Některé práce ji řadí jako bazální linii celé skupiny Squamata (Underwood 1945, podle Russell & Bauer 2002), jiné ji naopak staví do bližší příbuznosti odvozenějších čeledí (Donnellan et al. 1999, Han et al. 2004, Townsend et al. 2004, Gamble et al. 20008a,b). Z tohoto hlediska ani na základě informací shrnutých v této práci nemůžeme jednoznačně rozhodnout o fylogenetickém postavení čeledi, protože není jednoznačné, jaký je pro skupinu ancestrální stav. Dat o pohlavních chromozomech je ve skupině velmi málo, a jsou často distribuována na fylogenetickém stromě daleko od sebe. Proto nemůžeme jednoznačně vyvozovat důsledky o případné homologii mezi druhy, ani jednoznačně určit nezávislý vznik. U druhů Lepidodactylus lugubris, Hemidactylus vietnamensis a Gonatodes ceciliae není výskyt pohlavních chromozomů dostatečně podpořen. Je třeba teprve dokázat, jestli pozorovaná chromozomová heteromorfie opravdu představuje pohlavní chromozomy (Moritz 1990). Pokud se zaměříme na dobře

podpořená data o pohlavních chromozomech ostatních druhů, můžeme vypozorovat, že pohlavní chromozomy se morfologicky velmi liší a to i u blízce příbuzných druhů. V rámci Gekkota není znám jediný rod, kde by všechny druhy vlastnily heteromorfické pohlavní chromozomy a nenajdeme ani příklad sesterských druhů, které sdílí homologické heteromorfické pohlavní chromozomy (Moritz 1990). Z těchto fakt můžeme usuzovat, že pohlavní chromozomy vznikly ve skupině několikrát nezávisle a nejspíš v nedávné evoluční historii z homomorfních pohlavních chromozomů.

SEZNAM LITERATURY

Austin, J.J., Arnold, E.N. & Jones, C.G. (2004). Reconstructing an island radiation using ancient and recent DNA: the extinct and living day geckos (Phelsuma) of the Mascarene islands. Molecular Phylogenetics and Evolution 31: 109–122.

Aprea, G., Odierna, G., Capriglione, T., Caputo, V., Morescalchi, A. & Olmo, E. (1996). Heterochromatin and NOR distribution in the chromosomes of six gekkonid species of the genus Phelsuma (Squamata: Gekkonidae), Journal of African Zoology 110: 341-349.

Bauer, A.M. (1990). Phylogenetic systematics and biogeography of the Carphodactylini (Reptilia: Gekkonidae). Bonner Zoologische Monographien 30: 1–217.

Branch, W.R. (1980): Chromosome morphology of some reptiles from Oman and adjacent territories. Journal of Oman Studies Special Report 2: 333-345.

Bull, J.J. (1980). Sex determination in reptiles. The Quarterly Review of Biology 55: 3-21.

Bull, J.J. (1983). Evolution of Sex Determining Mechanisms. Benjamin/Cummings Publishing Company, Menlo Park, CA, USA.

Carranza, S., Arnold, E.N., Mateo, J.A. & Geniez, P. (2002). Relationships and evolution of the North African geckos, Geckonia and Tarentola (Reptilia: Gekkonidae), based on mitochondrial and nuclear DNA sequences. Molecular Phylogenetics and Evolution 23: 244–256.

Carranza, S. & Arnold, E.N. (2006). Systematics, biogeography, and evolution of Hemidactylus geckos (Reptilia: Gekkonidae) elucidated using mitochondrial DNA sequences. Molecular Phylogenetics and Evolution 38: 531–545.

Castiglia, R., García, A., Bezerra, A.M.R., Flores-Villela, O. & Gornung, E. (2009) Karyotypic Diversification Due to Robertsonian Rearrangements in Phyllodactylus lanei Smith, 1935 (Squamata, Gekkonidae) from Mexico. Rendiconti Lincei 20: 77–82.

Charlesworth, B. (2002). The evolution of chromosomal sex determination. The genetics and biology of sex determination: 207-219.

Conrad, J.L. & Norell, M.A. 2006. High-resolution X-ray computed tomography of an early Cretaceous gekkonomorph (Squamata) from Öösh (Övörkhangai; Mongolia). Historical Biology, 18: 405– 431.

De Smet, W.H.O. (1981). Description of the orcein stained karyotypes of 27 lizards species (Lacertilia- Reptilia) belonging to the families Iguanidae, Agamidae, Chameleontidae and Gekkonidae (Ascalabota), Acta Zoologica et Pathologica Antverpiensia 76: 35-72.

Donnellan, S.C., Hutchinson, M.N. & Saint, K.M. (1999). Molecular evidence for the phylogeny of Australian gekkonoid lizards. Biological Joumal of the Linnean Society 67: 97-118.

Estes, R., Queiroz, K. & Gauthier, J. (1988). Phylogenetic Relationships within Squamata. 119-281.

Ezaz, T., Sarre, S.D, O’Meally, Graves, J.A.M. & Georges A. (2010). Sex chromosome evolution in Lizards: independent origins and rapid transitions. Cytogenetic and genome research.

Feng, J., Han, D., Bauer, A.M. & Zhou, K. (2007). Interrelationships among Gekkonid geckos inferred from mitochondrial and nuclear gene sequences. Zoological Science 24: 656–665.

Gamble, T., Bauer, A.M., Greenbaum, E. & Jackman, T.R. (2008a). Evidence for Gondwanan vicariance in an ancient clade of gecko lizards. Journal of Biogeography 35: 88–104.

Gamble, T., Bauer, A.M., Greenbaum, E. & Jackman, T.R. (2008b). Out of the blue: a novel, trans- Atlantic clade of geckos (Gekkota, Squamata). Zoologica Scripta: 355–366.

Gamble, T. (2010). A review of sex determining mechanisms in geckos (Gekkota: Squamata). Sexual Development 4: 88-103.

Gamble, T., Bauer, A.M., Colli, G.R., Greenbaum, E., Jackman, T.R., Vitt, L.J. & Simons, A.M. (2011). Coming to America: multiple origins of New World geckos. Journal of Evolutionary Biology 24: 231-244.

Gauthier, J., Estes R. & de Queiroz, K. (1988). A phylogenetic analysis of Lepidosauromorpha. Pp. 15-98. In Estes,R. & Pregill, G. (eds.), Phylogenetic relationships of the lizard families. Stanford University Press, Stanford, California.

Gorman, G. C. (1973). The chromosomes of the Reptilia, a cytotaxonomic interpretation, pp. 349-424 In Chiarelli, A.B. & Capanna, E. (eds.). Cytotaxonomy and vertebrate evolution. Academic Press, London.

Gorman, G.C. & Gress, F. (1970). Sex chromosomes of a pygopodid lizard Lialis burtonis, Experientia 26: 206-207.

Grismer, L. (1988). Phylogeny, taxonomy, classification and biogeography of Eublepharid geckos. In R. Estes & G. Pregill (Eds) Phylogenetic Relationships of the Lizard Families: 369–469. Stanford, CA: Stanford University Press.

Han, D., Zhou, K. & Bauer, A.M. (2004). Phylogenetic relationships among gekkotan lizards inferred from C-mos nuclear DNA sequences and a new classification of the Gekkota. Biological Journal of the Linnean Society 83: 353–368.

Hardy, G.S. (1975). Karyotype of the New Zealand Gecko, Hoplodactylus pacificus (Gray) (Reptilia:Gekkonidae). Herpetologica 31: 80-82.

Jackman, T.R., Bauer, A.M., Greenbaum, E., Glaw, F. & Vences, M. (2008). Molecular phylogenetic relationships among species of the Malagasy–Comoran gecko genus Paroedura (Squamata: Gekkonidae). Molecular Phylogenetics and Evolution 46: 74–81.

Janzen, F.J. & Paukstis, G.L. (1991). A preliminary test of the adaptive significance of environmental sex determination in reptiles. Evolution 45: 435–440.

Jennings, W.B., Pianka E.R. & Donnellan, S. (2003). Systematics of the lizard family Pygopodidae with implications for the diversification of Australian temperate biotas. Systematic Biology 52: 757– 780.

Jonniaux, P. & Kumazawa, Y. (2007). Molecular phylogenetic and dating analyses using mitochondrial DNA sequences of eyelid geckos (Squamata: Eublepharidae). Gene 407:105–115

Kawai, A., Ishijima, J., Nishida, Ch., Kosaka, A., Ota, H., Kohno, S. & Matsuda, Y. (2009). The ZW sex chromosomes of Gekko hokouensis (Gekkonidae, Squamata) represent highly conserved homology with those avian species. Chromosoma 118: 43-51.

King, M. & Rofe, R. (1976) Karyotypic variation in the Australian gekko Phyllodactylus marmoratus (Gray) (Gekkonidae: Reptilia), Chromosoma 54: 75-87.

King, M. (1977). Chromosomal and morphometric variation in the gecko Diplodactylus vittatus (Gray). Australian Journal of Zoology 25: 43-5 Australian Journal of Zoology 25: 43-57.

King, M. and King, D. (1977) An additional chromosome race of Phyllodactyllus marmoratus (Gray) (Reptilia : Gekkonidae) and its phylogenetic Implications, Australian Journal of Zoology 25: 667- 672.

King, M. (1979) Karyotypic Evolution in Gehyra (Gekkonidae: Reptilia) I. The Gehyra Variegata- Punctata Complex. Australian Journal of Zoology 27: 373-393.

King, M. (1981) Chromosome change and speciation in lizards. in Atchley & Woodruff (eds) Evolution and Speciation. Cambridge University Press, Cambridge, London, New York, New Rochelle, Melbourne, Sydney. Pp 262-285.

King, M. (1982a) Karyotypic Evolution in Gehyra (Gekkonidae: Reptilia) II.* A New Species from the Alligator Rivers Region in Northern Australia, Australian Journal of Zoology 30: 93-101.

King, M. (1982b). Karyotypic evolution in Gehyra (Gekkonidae: Reptilia). III. The Gehyra australis complex. Australian Journal of Zoology 30: 93-101.

King, M. (1982c). A case for simultaneous multiple chromosome rearrangements. Genetica 59: 53-60.

King, M. (1984). Karyotypic evolution in Gehyra (Gekkonidae: Reptilia) IV. Chromosome change and speciation. Genetica 64: 101-114.

King, M. (1987). Chromosomal evolution in the Diplodactylinae (Gekkonidae: Reptilia). I. Evolutionary relationships and patterns of change. Australian Journal of Zoology 35: 507-531.

King, M. (1990). Chromosomal and immunogenetic data: a new perspective on the origin of Australia's reptiles. In: Cytogenetics of Amphibians and Reptiles (Olmo, E., ed.). Birkhäuser Verlag, Switzerland, 153-180.

Kluge, A.G. (1967). Higher taxonomic categories of gekkonid lizards and their evolution. Bulletin of the American Museum of Natural History 135: 1–60, plates 1–5.

Kluge AG. (1974). A taxonomic revision of the lizard family Pygopodidae. Miscellaneous Publications, Museum of Zoology, University of Michigan 147: 1–221.

Kluge AG. (1976). Phylogenetic relationships in the lizard family Pygopodidae: an evaluation of theory, methods and data. Miscellaneous Publications, Museum of Zoology, University of Michigan 152: 1–72.

Kluge, A.G. (1987). Cladistic relationships in the Gekkonoidea (Squamata, Sauria). Miscellaneous Publications, Museum of Zoology, University of Michigan 173: 1–54.

Kluge, A.G. (1995). Cladistic relationships of sphaerodactyl lizards. American Museum Novitates 3139: 1–23.

Lamb, T. & Bauer, A.M. (2002). Phylogenetic Relationships of the Large-Bodied Members of the African Lizard Genus Pachydactylus (Reptilia: Gekkonidae) Copeia 2002: 586–596.

Lau, M.W., Ota, H. & Bogadek, A. (1997). Chromosome Polymorphism and Karyotype of Gekko chinensis (Gekkonidae: Reptilia) from Hong Kong. Journal of Herpetology 31: 137-139.

Lee, M.S.Y. (2005). Squamate phylogeny, taxon sampling, and date congruence. Organisms Diversity & Evolution 5: 25–45.

Macey, J.R., Wang, Y., Ananjeva, N.B., Larson, A. & Papenfuss, T.J. (1999). Vicariant patterns of fragmentation among Gekkonid lizards of the genus Teratoscincus produced by the Indian collision: a molecular phylogenetic perspective and an area cladogram for central Asia. Molecular Phylogenetics and Evolution 12: 320–332.

Maddison, W.P. & Maddison, D.R. (2010). Mesquite: a modular system for evolutionary analysis. Version 2.74 http://mesquiteproject.org

Manilo, V.V. (1986). Kariotipy gekkonoi rodov Alsophylax a Crossobamon. Vestnik Zoologii 5: 46-54.

Manilo, V.V. (1993). A Karyosystematic Study of the Plate Tailed Geckos of the Genus Teratoscincus (Sauria, Gekkonidae). Asiatic Herpetological Research 5: 109-111.

Manilo, V.V. (1996). Peculiarities of the Karyotypes in the Family Gekkonidae (Sauria, Reptilia). Communication 3. Genus Tenuidactylus. Vestnik Zoologii 32: 31-37.

Matthey R. (1931). Chromosomes de reptiles sauriens, ophidiens, cheloniens. L'evolution de la formula chromosomiale chez lesauriens. Revue suisse de Zoologie 38: 117-186.

McBee, K., Sites, J.W., Jr., Engstrom, M.D., Rivero-Blanco & C.,Bickham, J.W. (1984). Karyotypes of Four Species of Neotropical Gekkos. Journal of Herpetology 18: 83-84.

McBee, K., Bickham, J.W. & Dixon, J.R. (1987). Male Heterogamety and Chromosomal Variation in Caribbean Geckos. Journal of Herpetology 21: 68-71.

Moritz, C. (1984). The evolution of a highly variable sex chromosome in Gehyra purpurascens (Gekkonidae). Chromosoma 90: 111-119.

Moritz, C. (1986). The Population Biology of Gehyra (Gekkonidae): Chromosome Change and Speciation. Systematic Zoology 35: 46-67.

Moritz (1990) in Olmo (ed), Patterns and processes of sex-chromosome evolution in gekkonid lizards, Cytogenetics of Amphibians and Reptiles. Birkhauser, Basel, Boston, Berlin pp 205-219

Murphy, R.W. (1974). A new genus and species of eublepharine gecko (Sauria: Gekkonidae) from Baja California, Mexico. Proceedings of the California Academy of Sciences 40: 87-92.

Nakamura, K. (1932). Studies on Reptilian Chromosomes III Chromosomes of Some Geckos Cytologia 3: 156-168.

Navarro, J., Sallaberry, M., Veloso, A. & Valencia, J. (1981). Diversidad cromosómica en lagartos (Squamata: Sauria) I. Avances citotaxonómicos. Perspectiva de estudios evolutivos en Iguanidae. Medio Ambiente 5: 28-38.

Nielsen, S.V., Bauer, A. M., Jackman, T.R., Hitchmough, R.A & Daugherty, C.H. (2011). New Zealand geckos (Diplodactylidae): Cryptic diversity in a post-Gondwanan lineage with trans-Tasman affinities. Molecular Phylogenetics and Evolution 59: 1–22.

Odierna, G., Aprea, G., Capriglione, T., Caputo, V. & Olmo, E. (1994): Chromosomal diversification in the gekkonid Tarentola mauritanica (Reptilia, Gekkonidae), Bolletino di zoologia 61: 325-330.

Ohno, S: (1967). Sex Chromosomes and Sex-linked Genes (Springer Verlag, Berlin).

Oliver, P.M., Hutchinson, M. & Hutchinson, R. (2007). Karyotypic Variation in the Australian Gecko Diplodactylus tessellatus, with the Description of a New Karyotypic Complement for Diplodactyline Geckos. Journal of Herpetology 41: 540-543.

Oliver, P.M. (2009). Systematics and diversity of Australian pygopoid geckos (Pygopodoidee,Gekkota Squamata)

Oliver, P.M., Adams, M. & Doughty, P. (2010). Molecular evidence for ten species and Oligo-Miocene vicariance within a nominal Australian gecko species (Crenadactylus ocellatus, Diplodactylidae). Evolutionary Biology 10: 386–396.

Oliver, P.M. & Bauer, A.M. (2011). Systematics and evolution of the Australian knob-tail geckos (Nephrurus, Carphodactylidae, Gekkota): Plesiomorphic grades and biome shifts through the Miocene. Molecular Phylogenetics and Evolution 59: 664–674.

Olmo, E. & Signorino, G.G. (2011). Chromorep: a reptile chromosomes database. http://www.scienze.univpm.it/professori/chromorep.pdf

Ota, H., Matsui, M., Hikida, T. & Tanaka, S. (1987) Karyotype of a Gekkonid lizard Eublepharis- kuroiwae-kuroiwae, Experientia 43: 924-925.

Ota, H. & Hikida, T. (1988). Karyotypes of two species of the genus Ptychozoon (Gekkonidae: Lacertilia) from Southeast Asia. Japenese Journal of Herpetology 12: 139-141.

Ota, H., Hikida, T., Matsui, M. & Mori, A. (1990) Karyotype of Gekko monarchus (Squamata: Gekkonidae) from Sarawak, Malaysia. Japanese Journal of Herpetology 13: 136-138.

Ota, H. (1989). Karyotypes of Five Species of Gekko (Gekkonidae: Lacertilia) from East and Southeast Asia. Herpetologica 45: 438-443.

Ota, H. & Nabhitabhata, J. (1991). A New Species of Gekko (Gekkonidae: Squamata) from Thailand. Copeia 1991: 503-509.

Ota, H., Honda, M., Kobayashi, M., Sengoku, S. & Hikida, T. (1999). Phylogenetic relationships of eublepharid geckos (Reptilia: Squamata): a molecular approach. Zoological Science 16: 659–666.

Pokorná, M. & Kratochvíl, L. (2009). Phylogeny of sex-determining mechanisms in squamate reptiles: are sex chromosomes an evolutionary trap? Zoological Journal of the Linnean Society 156: 168–183.

Pokorná, M., Rábová, M., Ráb, P., Ferguson-Smith, M.A., Rens, W. & Kratochvíl, L. (2010). Differentiation of sex chromosomes and karyotypic evolution in the eye-lid geckos (Squamata: Gekkota: Eublepharidae), a group with different modes of sex determination. Chromosome Research 18: 809–820.

Russell, A.P. & Bauer, A.M. (2002). Underwood’s classification of the geckos: a 21st century appreciation. Bulletin of the Natural History Museum, London 68: 113–121.

Saint, K.M, Austin, C.C, Donnellan, S.C. & Hutchinson, M.N. (1998). C-mos, a nuclear marker useful for squamate phylogenetic analysis. Molecular Phylogenetics and Evolution 10: 259–263.

Shibaike, Y., Takahashi, Y., Arikura, I., Iiizumi, R., Kitakawa, S., Sakai, M., Imaoka, C., Shiro, H., Tanaka, H., Akakubo, N., Nakano, M., Watanabe, M., Ohne, K., Kubota, S., Kohno, S. & Ota, H. (2009) Chromosome Evolution in the Lizard Genus Gekko (Gekkonidae, Squamata, Reptilia) in the East Asian Islands. Cytogenetic and Genome Research 127: 182–190.

Schmid, M., Feichtinger, W., Nanda, I., Schakowski, R., García, R.V., Manzanilla, P.J. & Badillo, A.F. (1994). An Extraordinarily Low Diploid Chromosome Number in the Reptile Gonatodes taniae (Squamata, Gekkonidae), Journal of Heredity 85: 255-260.

Sistrom, M.J., Hutchinson, M.N., Hutchinson, R.G. & Donnelan, S.C. (2009). Molecular phylogeny of Australian Gehyra (Squamata: Gekkonidae) and taxonomic revision of Gehyra variegata in south- eastern Australia. Zootaxa 2277: 14–32.

Solleder E. & Schmid M., (1984). XX/XY-Sex chromosomes in Gekko gecko (Sauria, Reptilia). Amphibia-Reptilia 5: 339-34.

Townsend, T.M., Larson, A., Louis, E. & Macey, J.R. (2004). Molecular phylogenetics of Squamata: The position of snakes, amphisbaenians, and dibamids, and the root of the squamate tree. Systematic Biology 53: 735–757.

Uetz, P., Hošek, J. & Hallerman, J. (2011) The TIGR Reptile Database. http://www.reptile-database.org/

Underwood, G. (1954). On the classification and evolution of geckos. Proceedings of the Zoological Society of London 124: 469–492.

Underwood, G. (1957). On lizards of the family Pygopodidae. A contribution to the morphology and phylogeny of the Squamata. Journal of Morphology 100: 207–268.

Vidal, N. & Hedges, S.B. (2005). The phylogeny of squamate reptiles (lizards, snakes, and amphisbaenians) inferred from nine nuclear protein-coding genes. Comptes Rendus Biologies 328:

1000–1008.

Vidal, N. & Hedges, S.B. (2009). The molecular evolutionary tree of lizards, snakes, and amphisbaenians. C.R. Biologies 332: 129-139

Volobouev, V. & Pasteur, G. (1988). Presumptive sex chromosomes of a unisexual homomorphic species of lizards, Lepidodactylus Lugubris. Heredity 60: 463-467

Werner, Y. L. (1956) Chromosome numbers of some male geckos (Reptilia:Gekkonidae) Bulletin of the Research Council of Israel 5B (3-4): 319.

Wu, G. & Zhao, E. (1984). Studies on karyotypes of Gekko gecko and Gekko subpalmatus. Acta Herpetologica Sinica 3: 61-64.

PŘÍLOHA